Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně
budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít
příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou
návštěvy
míst,
kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat
o poznání hůře,
ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco
"hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno,
co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.
Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno,
co jsem měl v plánu.
Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit
(opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů
a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály
na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem
oboje zaspal.
Na Zelený čtvrtek
večer jsem byl při modlitbě se čtením
z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel
z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou
latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám;
budu snad rozumět i bez textu před sebou,"
odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil.
Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl
málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi,
opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací
bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci
ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část
hodinky se právě říká.
Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno,
v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě
jako vigilie (VPDMC 73).
Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce
byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč.
Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři,
každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří
Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum.
(Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly
proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře
modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném
jedinému čtení.)
Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky.
Vigilii bezprostředně následoval kompletář,
opět celý recitovaný.
Na Bílou sobotu
ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se
modlitby se čtením a ranních chval v katedrále.
S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně
se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou
sobotu" cituje Ef 5,14:
Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!
Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená".
(Viz nápěvy na webu
"katedrální typografické dílny".)
Na Boží hod
jsem do katedrály zamířil znovu,
na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních
letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální,
letos však byly české.
Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu,
provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu
obvyklé.
S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých
mozet nebo almucí oblékli
bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý,
p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.
Po požehnání se zpívala antifona
Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou
obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým.
Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli
a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň
kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu
Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno
křestní vodou.
Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš
z křestního pramene život stále novým generacím...
(Jedna takto začínající modlitba je
v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí
ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si
vzpomínám, byla podstatně delší.)
Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence
Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.
Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována
jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam
jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba
prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát
komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých
pražských velikonočních nešpor,
a jak ho doporučujeme
pro slavení křestních nešpor dnes.
V pražské katedrále se tedy koná jakési
jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci
průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání.
Náplň zastavení - ať už to je či není záměr -
poměrně věrně napodobuje historické předlohy;
obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční
nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů
tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční.
Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni":
připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek
do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.
V královéhradecké katedrále se nešpory konají každou první
neděli v měsíci (pro aktualisované informace viz stránku
Místa).
O první neděli měsíce dubna jsem se tam tedy
vypravil, abych alespoň jedny viděl a slyšel.
Přišel jsem chvíli před začátkem. Zpěváci
katedrální scholy se scházeli a zaujímali místa na lavicích
pro ten účel přistavených v chóru před,
resp. vedle lavic chórových, vyhrazených pro kanovníky
a kněžstvo.
Po půl šesté se ozval zvonek a ze sakristie za zvuků varhan
vyšli páni kanovníci spolu s jedním přisluhujícím.
Zaujali místa v chórových lavicích a úvodním veršem začaly
vlastní nešpory, kompletně zpívané z Olejníkových
Nedělních nešpor.
K mému překvapení po dozpívání hymnu umlkly varhany - a pan
regenschori během prvního žalmu seběhl s kruchty a připojil
se ke zpěvákům. Je to tu takhle zvykem po celý rok?
Nebo se bez doprovodu zpívá jen v době postní?
A počítal P. Olejník s možností, že se jeho nešpory budou zpívat
"chorálně"? (Srov. také podobnou praxi
v Ústí nad Orlicí.)
Antifony předzpěvoval a žalmy začínal jeden z kanovníků.
Psalmodie se zpívala střídavě na strany. Prokládání žalmů
antifonou bylo dodrženo, jak je
v Nedělních nešporách vyznačeno.
Jak jsem tak seděl v téměř liduprázdné chrámové lodi,
neměl před sebou
text a poslouchal důvěrně známé texty nedělních nešporních
žalmů, do nichž znovu a znovu vpadaly antifony,
musel jsem se ptát, co je vlastně záměrem tohoto řešení
psalmodie. Na první pohled se může zdát, že jde o krok
směrem k lidovosti: návštěvník nešpor nemusí umět zpívat
žalmy a ani před sebou nemusí mít všechny texty - "jen"
odpovídá antifonou, podobně, jako je zvyklý odpovídat
při responsoriálním žalmu mše.
Jenže to neodpovídá "provozovací praxi referenčního kostela"
(pokud vím, v olomoucké katedrále se žalmové verše
v alternaci schola-lid, a antifonu zpívají všichni společně;
lid se tedy podílí i na zpěvu žalmů, nejen antifon)
a bylo by to nesmyslné i věcně, protože nápěvy antifon
jsou složitější než nápěvy žalmů.
Několik možných vysvětlení mě napadá.
Možná šlo o pokus trochu natáhnout kratinkou psalmodii
pokoncilních nešpor.
Možná se někomu zdálo vhodné pro správné strávení antifon
postavit je účastníkovi před oči vícekrát.
Možná P. Olejník považoval souvislou psalmodii za únavnou.
S posledním bodem nelze než souhlasit,
ale není to problém psalmodie vůbec,
nýbrž specifický problém Olejníkových žalmových nápěvů -
srov. co k tomu bylo řečeno
v jednom ze starších článků.
Jeden postřeh k liturgickým postojům:
Každého, kdo článek bude číst, zapřísahám, aby se nezkoušel
klanět vsedě; zejména pak ne, když veřejně vykonává nějakou
liturgickou funkci. Jediná úklona, která vsedě nevypadá
nedůstojně, je úklona (jen) hlavou. Pro jakoukoli hlubší úklonu
je nezbytné vstát.
Po závěrečné modlitbě bezprostředně následoval výstav
Nejsvětější svátosti (na Chvalte, ústa opět ožily
varhany), eucharistické požehnání
a na závěr Salve (tradičně ovšem k době postní patří
jako závěrečná mariánská antifona Ave, Regina coelorum)
s pěkným střídmým doprovodem, jaký chorálu sluší nejen
v době postní.
A já jsem, přesně podle
dobré rady na webu sboru
Cantores Gradecenses,
pokračoval na večerní mši do kostela Nanebevzetí Panny Marie.
[EDIT 5.4.2017]
Při psaní článku jsem nevzpomněl jedné veskrze zmíněníhodné
skutečnosti - totiž, že královéhradecká katedrální kapitula
patří mezi českými kapitulami co do objemu veřejně slaveného
oficia k nejštědřejším, pokud jí dokonce v tomto směru nepatří
naprosté prvenství.
Každé pondělní a čtvrteční ráno je
možné připojit se v katedrále ke kapitulním ranním chválám.
Pravděpodobně jsou to ranní chvály úplně nebo z větší části
recitované, což jim ubírá na zajímavosti z hlediska tematického
zaměření tohoto webu, rozhodně ale ne na záslužnosti.
Chystám se letos podniknout několik výletů, abych si udělal
obrázek o liturgickém životě českých kapitul. Začal jsem dnes,
o čtvrté neděli postní, cestou za kapitulou, kterou je snad
vůbec nejtěžší "dopadnout při činu", neboť se její liturgické
působení omezuje na několik málo mší během roku.
Letos jsou naplánovány všehovšudy dvě.
Mše, konaná u příležitosti výročí založení kapituly,
se za hojné účasti lidu konala v kapitulním kostele,
tj. v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě
Karlštejně. Zpěvem ji doprovodil chrámový sbor ze Žižkova.
Oficium karlštejnská kapitula veřejně slaví jen příležitostně,
např. jako liturgický rámec kanovnické instalace.
(Srov. např. podobnou praxi kapituly vyšehradské.)
Naposledy byl takto při nešporách
29. 11. 2016 instalován čestný kanovník P. Giuseppe Sergia Ciucci.
Protože v takových případech jde téměř jistě o nešpory
recitované, stejně bych tu o nich neměl co psát.
Já dnes ale ve skutečnosti ani tolik nechci psát o tom,
co kapitula dělá dnes, jako upozornit na půvab
její zakládací listiny.
Kompletní přepis a český překlad je
na webu kapituly,
scan se dá prohlížet
na portálu Monasterium.
Každodenně na úsvitu při východu slunce sejdou se
v kapli Panny Marie, aby spořádaně a zbožně říkali
kanonické hodinky,
oděni superpelicemi a majíce
po způsobu kanovnickém chórové mitry.
Rozděleni na dva chóry budou střídavě stát a sedět,
při čtení žalmů budou dělat potřebné pomlky,
to jest budou u veršů dodržovat jejich předěly;
podobně i nešpory v jejich hodinu.
Co se týče těchto kanonických hodinek, budou je odříkávat
beze zpěvu, dokud s pomocí Boží nerozmnožíme počet osob
včetně nich na deset. Jakmile však bude jejich počet dosažen,
budou od té doby povinni v řečené kapli slavné Panny Marie,
anebo kdykoliv by do ní nemohli mít pohodlný přístup,
v kapli svatého Mikuláše, ony jednotlivé hodinky uctivě
a zřetelně zpívat podle noty.
Každodenně pak budou děkan a řečení kanovníci podle druhu
slavnosti čili tak, jak příslušné doby vyžadují, povinni
sloužit nejméně tři odpovídající
nezpívané mše, dvě ve hradě,
jednu totiž v kapli Panny Marie, druhou v kapli svatého
Mikuláše, a třetí ve filiálním kostele, kdežto o hlavních
slavnostech našeho Původce a slavné Rodičky Boží, ustavičné
Panny Marie, jakož i andělů, Křtitele Páně, apoštolů,
dědiců zemských, posvěcení chrámu a každou neděli budou
v kapli Panny Marie, anebo kdyby jim snad z nějakého důvodu
nebyla přístupná, tehdy v kapli svatého Mikuláše
zpívat podle noty mši toho dne a nešpory první i druhé,
a to tak, že až se naplní zmíněný počet desíti kanovníků
čili kněží, budou od té doby povinni každého dne
odzpívat nejméně jednu mši podle noty.
Dále pak budou pro všechny potřebné neustále přechovávat
v jedné z těch kaplí, to jest oněch Znamení či blahoslavené
Panny nebo svatého Mikuláše, svátost těla Páně a posledního
pomazání. Rovněž o prosebných dnech budou konat obvyklé
litanie s procesím. Při mších a oficiu denním i nočním čili
při kanonických hodinkách se budou držet obřadů a předpisů
pražského kostela.
(Převzato z webu kapituly,
s úpravou pravopisu "kánonické (hodinky)" na "kanonické".)
Výčet liturgických povinností
karlštejnských kanovníků v době založení kapituly Karlem IV.
je při své povšechnosti poměrně obsáhlý. Zajímavou otázkou je,
zda měli kanovníci povinnost recitovat v chóru
všechny hodinky. Listina totiž zmiňuje bez bližšího upřesnění
jen hodinky, k nimž se mají scházet za úsvitu (nepochybně
matutinum s laudami a snad i s primou), a nešpory.
Až dále je jen mimochodem, v souvislosti s povinností večer
spořádaně opustit hrad, zmíněn kompletář. I o něm se
předpokládá, že ho po nešporách v chóru odrecitují.
Je pravděpodobnější, že se podobně tiše předpokládá i odbavení
tercie, sexty a nóny, nebo že k chórovému slavení těchto
hodinek karlštejnští kanovníci vázáni nebyli a mohli se je modlit
podle libosti mimo chór?
Až zarážející je, jak zakládací listina vypočítává
"samozřejmé" detaily provedení hodinek:
kanovníkům se určuje nejen, že mají hodinky říkat
oděni superpelicemi a chórovými mitrami, ale i to,
že se při psalmodii střídavě sedí a stojí a že se vprostřed
verše dělá pauza. Zdá se, jako by zakladatel
úplně nevěřil, že kanovníci budou své liturgické povinnosti
vykonávat pořádně.
Ustanovení ohledně zpěvu nejsou úplně systematická, ale lze je
uspořádat takto: bez ohledu na počet členů
měla kapitula povinnost o nedělích a významnějších svátcích
zpívat první i druhé nešpory a jednu ze mší.
Od dosažení počtu deseti členů měla každodenně
oficium zpívat celé a mši jednu, při zachování celkového
počtu tří mší.
Vidíme, že ani za doby Karlovy nebylo zpívané oficium
samozřejmostí, ale bylo nahlíženo jako záležitost personálně
náročná a menší církevní instituce proto k němu nebyly
v plném rozsahu vázány.
Já si nad onou "zpěvní kvótou" deseti kanovníků říkám,
na jakých vlastně stojí předpokladech. Kdo dnes chce někde
slavit zpívané nešpory, neptá se, jestli bude mít deset
kleriků, ale jestli sežene alespoň pár lidí, kteří
umí zpívat a přijdou. Listina však hudební kompetence
kanovníků vůbec neřeší. Co bylo s ohledem na proveditelnost
kompletně zpívaného oficia při početním stavu deset kanovníků
jiné než při stavu polovičním? Zdá se, že pouze redundance,
tedy schopnost překonávat personální výpadky vlivem nemoci,
neodkladných cest apod., resp. rozkládat sólové části
(možno myslet na zpěv sólových částí responsorií
matutina, popř. výjimečně vypečených svátečních antifon)
mezi více lidí. Základní hudební kompetence se tedy
předpokládají jako samozřejmá výbava středověkého klerika,
resp. kandidáta na kanovnické beneficium.
Dnes, kdy je karlštejnský kanonikát snad hlavně formou
vyznamenání pro kněze pražské arcidiecése a i děkan,
který je zároveň
jediným sídelním kanovníkem,
je ustanoven farářem jinde, je liturgický život kapituly omezen
na symbolickou špetku a oficium v něm nehraje prakticky
žádnou roli, natož aby se zpívalo.
Na druhou stranu - toto "liturgické vyprázdnění" odpovídá
"významovému vyprázdnění" Karlštejna, který dávno není karlovským
trezorem relikvií a říšských pokladů, ale především
historickou památkou a turistickou atrakcí.
Když P. Szabó závěrem přímluv dnešní karlštejnské mše připojil
"abychom také my, jako zdejší kanovníci, dobře
plnili své poslání," já se musím ptát, co tím posláním vlastně
je.
Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku,
ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už nechápe
posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam
pro život církve a národa (jak můžeme vidět na sporech
o vlastnictví katedrály sv. Víta).
Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn.
Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě
není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí,
ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel
Karel IV.
(kapitulakarlstejn.cz)
Podle všeho také nechápu
"posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam
pro život církve a národa".
Karlštejnská kapitula a skromný liturgický život hradních kaplí
je pro mě právě - romantický relikt středověku. Není tajemstvím,
že mám takové relikty rád, ale žádný hlubší smysl, žádné
"znamení pro dnešní dobu", za tím nevidím.
V posledním článku
seriálu o křesních nešporách byl podán návrh, jak velikonoční
nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu pramenu," slavit dnes. Návrh však obsahuje
pouze latinské texty, což toho, kdo snad chce křestní nešpory
v českých podmínkách opravdu slavit, sotva uspokojilo.
Další článek tedy přináší české znění
modliteb a zpěvů k průvodu, včetně nápěvů.
Nadto se hodí doplnit několik dílčích detailů:
na některé v předchozích článcích nezbylo místo, jiné jsem
v té době ještě neviděl, nebo se mi nezdály důležité.
České texty
Po skončení nešpor vychází průvod z chóru.
V průvodu se nese paškál.
Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113
Chvalte, Hospodinovi služebníci.
Zastavení u křtitelnice.
Za zpěvu antifony Viděl jsem pramen vody (Vidi aquam)
se křtitelnice okuřuje.
V. U tebe, Hospodine, je pramen života, aleluja.
R. V tvé záři vidíme světlo, aleluja.
(srov. Žalm 36, 10;
pro "české liturgické znění" viz veršík po krátkém čtení tercie
o sobotě 3. týdne žaltáře)
Modleme se.
Bože, ty otvíráš těm,
kdo byli zrozeni z vody a z Ducha svatého,
přístup do nebeského království:
rozhojni v nich milost, kterous jim daroval,
aby, když byli očištěni od všech hříchů,
dostali podíl na všech tvých zaslíbeních.
Skrze Krista, našeho Pána.
(vlastní překlad modlitby
Deus, qui renátis z pražského breviáře)
Průvod pokračuje.
Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66
Jásejte Bohu, všechny země
(alternativně žalm 111 nebo 112).
Zastavení u kříže.
V. Hlásejte mezi národy, aleluja.
R. Hospodin kraluje, aleluja.
(srov. Žalm 96, 10)
Modleme se.
Pamatuj, Bože, na ty, kdo byli zachráněni smrtí tvého Syna
a radují se z jeho vzkříšení;
chraň je stále svou otcovskou láskou, aby jejich radost
byla trvalá.
Skrze Krista, našeho Pána.
(Český misál, sobota 3. velikonočního týdne,
postcommunio)
Závěrečná část průvodu.
Zpívá se antifona Kristus vzkříšený z mrtvých již neumírá
(Christus resurgens), nebo jiný vhodný zpěv.
Ke stažení:
České antifony k průvodu, notované
České překlady textů určených
ke zpěvu či přednesu jsou, kde to bylo možné,
vzaty z aktuálně platných českých liturgických knih.
Modlitba Deus, qui renátis, která v současných
liturgických knihách římského ritu nefiguruje,
byla nově přeložena z latiny, přičemž bylo dbáno toho,
aby byla vhodná k hlasitému přednesu a příjmu poslechem.
Text antifony Christus resurgens byl vzat z příslušného
místa liturgického překladu Nového zákona.
K českým antifonám
Zdálo se vhodné nabídnout pro české texty antifon k procesí
zhudebnění stylově koherentní se
zpěvy velikonočních nešpor
připravenými v rámci projektu In adiutorium.
Snaha byla ovšem úspěšná jen částečně: připravené antifony
považuji za poměrně zdařilé, oproti latinským předlohám
jsou však výrazně méně melismatické a tedy kratší.
To dosti výrazně ohrožuje jejich
funkčnost: antifona Viděl jsem pramen vody
má vystačit na okouření křtitelnice,
Kristus vzkříšený z mrtvých dokonce na průvod od kříže
zpět do chóru. Mé české antifony tuto funkci i při velmi
pomalém přednesu sotva budou moci splnit.
Jenže skládat melismatičtější české zpěvy, aby byly zpívatelné
a poslouchatelné, neumím.
(Možná jednou budu tvrdit, že to - ať vůbec, ať v rámci
mých komposičních zásad - ani vkusně nejde. Zatím to netvrdím.)
Antifona Kristus vzkříšený z mrtvých byla zpracována
tak, že základem je text odpovídající antifoně
Christus resurgens bez verše. Antifona se dá zpívat i
v tomto krátkém znění. Aby se získalo pár cenných sekund
navíc, ale také kvůli scelení biblického úryvku,
byl doplněn verš, obsahující právě tu část verše Řím 6,10,
která v tradičním znění chybí.
Dalšího prodloužení by se dalo docílit tím, že by se antifona
nezpívala "podle katedrálních rubrik",
s "a když žije ... aleluja" zpívaným jen jednou, na konci,
ale na způsob responsoria:
"R. Kristus... vládu. A když žije... aleluja. V. Když umřel...
R. A když žije... aleluja."
Takto (samozřejmě s veršem Dicant nunc na místě
našeho verše pavlovského) ji potkáváme
mj. v níže zmiňovaných procesionálech.
Ač se tu české texty antifon Vidi aquam
a Christus resurgens nabízí zhudebněné, je dobře
možné - a snad i doporučeníhodné - kvůli kráse a důstojnosti
tradičních chorálních nápěvů je zpívat latinsky, i když zbytek
textů nešpor a průvodu bude v češtině. (Srov. VPDMC 276:
"Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty
různým jazykem.")
Pokud se dává přednost českým zpěvům, může být vhodné
vzít pro Viděl jsem pramen vody nápěv v místě
obvyklý, byť třeba stylově se zbytkem zpěvů ne zcela koherentní -
nejčastěji to bude patrně nápěv
Olejníkův.
Pak se ale opět narazí na to, že antifona (ještě kratší než
moje) nepokryje liturgickou akci, kterou má doprovázet.
Další možností by bylo sáhnout do starých rukopisů s liturgickými
zpěvy v národním jazyce. Transkripce počeštěné antifony
Christus resurgens z Jistebnického kancionálu
je v příloze minulého článku. Úprava antifony se
dávnému kantorovi docela dobře povedla a její použití
lze doporučit -
jediným zapeklitějším místem je melisma na nezpěvném
"z mrtvých".
Antifonu Vidi aquam jsem viděl zatím vždy jen
ve volné utrakvistické úpravě, kdy je melismatický zpěv
při zachování melodie přepracován v sylabický
s rozkošatělým textem. Většina zpěvů tohoto druhu se mi jeví
mimo úzký kruh milovníků utrakvistického
chorálu v dnešní době v praxi nepoužitelná,
a to především pro svůj jazyk, který spojením archaičnosti
a květnatosti na dnešního posluchače
působí nevážně, bizarně, a vyvolává v něm pobavení nebo údiv.
Kdo by o utrakvistická znění antifony přeci stál,
nechť v databázi LIMUP fulltextem hledá
"Vidi aquam"
a nebude zklamán. Některé z takto nalezených rukopisů
najde digitalisované v Manuscriptoriu.
Kromě vlastního zhudebnění českých textů antifon
Vidi aquam a Christus resurgens se nabízí
také návrh výběru dvou alelujatických antifon k žalmům
zpívaným při průvodu. Širší nabídka, z níž byly antifony
vybrány, je v příloze minulého článku.
Ještě jednou k antifoně Christus resurgens
V uplynulých týdnech jsem procházel větší množství liturgických
rukopisů, které byly užívány v českých zemích,
a i když hlavní záměr práce byl jiný, věnoval jsem při tom
pozornost také velikonočním nešporám.
Zajímavý pohled na naši antifonu poskytly
rukopisy monastického původu s různou mírou
jistoty spojované s jiřským klášterem.
Christus resurgens bývá v breviářích benediktinek
uváděna jako antifona k procesí po velikonočních nešporách,
a to vesměs jako jediný zpěv toho určení a bez údaje o cíli
procesí. Důležité je, že jí tu vždy chybí nám již známý
protižidovský verš Dicant nunc Iudaei
a sestává tak pouze ze zkráceného pavlovského úryvku
Řím 6,9-10. Delší znění ovšem není benediktinkám neznámé:
konsistentně jen s ním se naopak setkáváme v procesionálech.
Antifona tedy zřejmě byla užívána ve formě kratší i delší,
a to podle příležitosti nebo liturgické funkce.
Tím se také vysvětluje minule konstatovaný fakt, že
po hudební stránce dobře funguje i bez verše.
Bez verše Dicant nunc:
breviáře
CZ-Pu XII A 22, 3r;
CZ-Pu XII E 1, 8r;
CZ-Pu XIV F 21, 95v;
antifonář
CZ-Pu XIII C 7, 5r
S veršem:
procesionály
CZ-Pu XII E 15a, 81r;
CZ-Pu XIII H 3c, 159r;
ordinář
CZ-Pu XIII E 14d, 79v
Určitou kuriositou je procesionál
CZ-Pu VII G 16,
101v, kde je verš Dicant nunc
prokládán glosami rýmujícími
glosované pasáže, a tak natažen do dvojnásobné délky.
Další vhodné zpěvy
Kdo by měl potřebné pěvecké kapacity a chtěl průvodu dodat
lesku sborovým zpěvem, na CPDL najde několik sborových úprav
antifony Christus resurgens
(pozor, ne všechny skladby v dané kategorii opravdu zpracovávají
text naší známé procesionální antifony!),
stejně jako
Vidi aquam.
V případě antifony Christus resurgens,
zpívané cestou od kříže zpět do chóru, je otázkou,
zda je vícehlasý zpěv dobře proveditelný při procesí.
Kde by si potřeba překonat při průvodu delší vzdálenost
vyžádala delší zpěvy než ty, se kterými náš návrh
v návaznosti na předtridentský breviář počítá,
je možné buďto prodloužit zpěv žalmů např. opakováním
antifony po každém verši, nebo průvod nastavit dalšími
vhodnými zpěvy. Jejich bohatou pokladnicí jsou např.
velikonoční sestavy v procesionálech jiřského kláštera,
na něž odkazujeme výše.
Začátek a konec průvodu
Minule předložený návrh prakticky přešel otázku, jak by měl
být ztvárněn začátek a konec průvodu. Tuto otázku přitom není
vhodné odbýt, protože i (para)liturgie musí "mít hlavu a patu".
Premonstrátská pokoncilní podoba křestních nešpor,
kde je průvod integrován do rámce nešporní psalmodie,
zahajuje ho zvláštní výzvou s odpovědí
(Procedamus ad fontem aquae vivae. /
In nomine Christi. Amen.)
To napodobuje i návrh Petra Havlína.
Pražský breviář žádný takový přechod k průvodu nemá -
naopak rubrika zdůrazňuje, že hned po závěrečné
modlitbě nešpor jeden začne alelujatickou antifonu k žalmu
Laudate pueri. To doporučuji podržet.
Akorát bude vhodné (bez opory
v pražském breviáři, ale podobně jako např. ve starých
velikonočních nešporách premonstrátských) nešpory ukončit
Dobrořečme Pánu: když průvod
podle našeho návrhu není součástí liturgie, ale pobožností
k nešporám přivěšenou, sluší se zřetelně vyznačit předěl.
Maje před očima jako model průvod po nešporách
v pražské katedrále, byl jsem minule hotov pro závěr průvodu
převzít tamní obyčej.
Průvod tam víceméně "vyšumí do ztracena" -
před sakristií zpěváci dozpívají; uvolněný akustický prostor
poznenáhlu vyplní improvisace na (do té doby mlčících)
velkých varhanách;
kanovníci, asistence
a zpěváci se s Benedicamus Domino ukloní před
procesním křížem, a jdou se převléci.
To je přiměřené zakončení závěrečného průvodu po "všedních"
kapitulních nešporách. Možná to ale přeci jen není stejně
vhodný způsob zakončení za jiných okolností - zvlášť někde,
kde obřady nejsou neseny kapitulou nebo jiným "profesionálním
liturgickým tělesem", ale konají se především s lidem a pro lid.
Nakonec se přeci jen zdá nejvhodnější vrátit se i co do úpravy
závěru průvodu k řešení pražského breviáře:
po zastavení u kříže se průvod
s antifonou Christus resurgens
vrátí do chóru. Kde by kříž byl od chóru daleko,
takže by antifona k překonání vzdálenosti nestačila,
doplní se další vhodný zpěv.
V chóru se říká poslední verš a modlitba.
Protože tyto části do návrhu v minulém článku nebyly zařazeny,
následují nejprve latinské texty.
V. In resurrectióne tua, Christe, allelúia.
R. Coeli et terra laeténtur, allelúia.
Orémus.
Concéde, quaésumus, omnípotens Deus,
ut qui domínicae resurrectiónis sollémnia cólimus:
innovatióne tui Spíritus
a morte ánimae resurgámus.
Per eúndem.
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII verso.)
V. Z tvého vzkříšení, Kriste, aleluja.
R. Ať se radují nebesa i země, aleluja.
Modleme se.
Všemohoucí Bože,
slavíme památku zmrtvýchvstání tvého Syna a prosíme tě:
dej, ať obnoveni tvým Svatým Duchem také my vstaneme
ze smrti hříchů.
Skrze Krista, našeho Pána.
(Překlad vlastní.)
Tady se můžeme od středověkého scénáře opět oddělit:
celebrant dá požehnání a rozpouští lid;
za zpěvu závěrečné mariánské antifony Regina coeli
s přisluhujícími odchází ze scény a shromáždění se rozchází.
Symbolika
Jak při průzkumu historických forem liturgie, tak při budování
vlastního návrhu křestních nešpor jsme se zaměřili na "scénář",
a to scénář ořezaný na kost: totiž na to, co kdo
kde říká nebo zpívá. To odpovídá autorovu založení a hlavní
oblasti zájmu. Tím se nám však ztratila ze zřetele jednak
řada symbolů při slavení velikonočních nešpor uplatňovaných,
jednak bohatství alegorických výkladů. Mně osobně je sice
alegorický výklad liturgie spíše cizí, ale např. krátká zpráva
Štěpána Horkého (v úplnosti reprodukovaná
v "premonstrátském" dílu
našeho seriálu) ukazuje, že pro někoho může být tato rovina
interpretace obřadů nosná a bylo by tedy škoda úplně ji zanedbat.
V rámci obřadů průvodu můžeme rozlišit tři tematické okruhy,
ke kterým se symbolické jednání, popř. druhotný výklad
jednání ne nutně symbolického vztahuje:
- křestní: prvky evokující velikonoční vigilii a křestní obřady
- christologický: odkazy k utrpení a vzkříšení Páně
- prvky související s druhotnými alegorickými výklady
1. křest.
Začněme ještě "v sakristii": největší svátek liturgického roku
bývá uctěn mj. použitím nejlepších dostupných
rouch. V některých diecésích, a podobně i ve starých
premonstrátských ordinářích (odkazy níže),
však nacházíme rubriku, že se velikonočních nešpor mají
všichni (rozumí se především všichni chóroví klerici)
účastnit oděni netypicky v albách.
Martene E.: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706:
obecně s. 494;
speciálně pro Poitiers s. 496.
Pro premonstrátský řád tento zvyk dosvědčuje dříve citovaný
článek P. Filipa Suchána;
viz také premonstrátský liber ordinarius
CZ-Pu Teplá MS.b.12, 53r:
Ad ves[peras]. O[mne]s sunt in albis.
Chce se říci, že tu nad snahou o vyjádření slavnostnosti
převládá připomínka křtu: alba tu zastupuje křestní roucho.
Jenže tomuto výkladu dávají na frak dějiny liturgie:
jednak alba jako liturgické roucho patrně nemá
společný původ s bílým rouchem křestním,
jednak je dosvědčeno, že ve dvanáctém století
přinejmenším v některých mnišských kruzích
alby oblékal celý chór o velkých slavnostech,
tedy jako slavnostní liturgický oděv
bez zvláštní vazby na Velikonoce a připomínku křtu
(Thurston H.: Alb, in: The Catholic Encyclopedia. New York 1907).
K začátku samotného
průvodu pražský breviář určuje, že se má sestoupit
"pravou stranou k prameni se svícemi, korouhvemi,
paškálem a subdiakonem, oblečeným do tunicely,
nesoucím plenář."
V průvodu nesený paškál je další
odkaz na křest: když se křtí, velikonoční svíce hoří v blízkosti
"pramene", a tak se do jeho blízkosti nese, když si tam
křesťané své znovuzrození z vody a z Ducha mají připomenout.
Odkazem na křest by mohly být i další svíce
nesené v průvodu:
nebo přinejmenším lze rubriku, formulovanou velmi obecně,
takto interpretovat a svíci, na připomínku svíce
křestní, vložit do ruky každému účastníkovi.
Durandus
(Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 11)
zmiňuje, že někde bylo zvykem při mších a nešporách ve velikonočním
oktávu zapalovat svíce neofytům. Nabízí se tedy dnes "rozsvítit"
celé shromáždění, analogicky jako při velikonoční vigilii.
Připomínka křtu se přirozeně koncentruje v zastavení
u křtitelnice: všechny výše zmíněné křestní symboly
se scházejí na místě, kde se křest udílí, zpívá se antifona
z křestních obřadů, která obrazy čerpajícími zejm. z Ez 47
mluví o křtu jako o prameni spásy vyvěrajícím
z Kristova boku.
2. utrpení a vzkříšení Páně.
Je možné, že korouhve
prostě jen dodávají procesí na lesku.
Středověký i moderní katolík znalý latinského oficia si však
o Velikonocích při pohledu na korouhve (vexilla)
nepochybně vybaví hymnus
z oficia Svatého týdne Vexilla regis prodeunt,
kde básník na základě podobnosti tvaru opěvuje kříž
mj. právě jako Kristovu korouhev.
Potom by korouhve mohly být odkazem na Kristovo utrpení:
zatímco autor zmiňovaného hymnu vidí jakoby přípravu
k rozhodující bitvě, o velikonoční neděli se
král Kristus s týmiž korouhvemi vrací vítězný.
Nevíme, co na korouhvích bylo vyobrazeno. Pokud však jsou
naše úvahy správné, nabízí se korouhev s jednoduchým
křížem, podobná, jako se objevuje na některých typech obrazů
Zmrtvýchvstalého.
Přinejmenším místně máme právě korouhev s křížem pro velikonoční
procesí dosvědčenu - v Sieně:
(autor neuveden): Antiquissimi vesperarum paschalium ritus expositio, Romae 1780, s. XLI:
"... vadunt ad fontes vexillo cum Cruce praecedente."
K ostatním zmiňovaným náležitostem průvodu podle rubrik
pražského breviáře zatím nemám co říci.
Údaj o pravé straně je podle všeho místně specifická technikálie
odvislá od konkrétního uspořádání liturgického prostoru.
Mají nějaký zvláštní význam pokyny ohledně
subdiakona?
Plenář se v průvodu nese zřejmě proto, aby z něj byly
předneseny orace. Proč má subdiakon na sobě mít
místo chórového oděvu (který se zřejmě tiše
předpokládá u ostatních účastníků nešpor) tunicelu,
tedy roucho, ve kterém přisluhuje při mši? Zatím nevím.
Snad to v budoucnu bude moci objasnit soustavnější studium
rubrik pražského ritu.
3. alegorie.
Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9)
nejprve alegoricky vykládá zvláštnosti vlastních nešpor,
a to jednak jako další odkaz na křestní liturgii
("nešpory začínají kyrie eleison, protože tak i o Bílé
sobotě večer začínaly křestní obřady"),
jednak jako symbolický předobraz věčnosti
(velikonoční nešpory nezačínají jako nešpory, protože věčnost
je jako den, který nemá večer; místo capitula se zpívá
Haec dies, protože na věčnosti již není třeba nauky,
ale jásotu, a místo hymnu aleluja, protože to je ten pravý
hymnus nebešťanů).
Samotný průvod vykládá jako napodobení starozákonních
předobrazů. Prominentním předobrazem křtu je průchod Izraele
Rudým mořem. Nešporní průvody ke křtitelnici v týdnu po vlastním
křtu vykládá (tamtéž, par. 10) jako dramatisaci toho,
že se Izraelité po utonutí pronásledovatelů v Rudém moři
"s díkůvzdáním za utopení nepřátel k moři po celý týden vraceli,
zpívajíce Mojžíšovu píseň (Chci zpívat Hospodinu)."
(Nevím, odkud tradice o týdenním vracení se pochází - Ex 14-15
o tom neví nic.)
Pro jinou variaci na podobné téma viz také již zmíněný příspěvek
Štěpána Horkého.
Durandus připojuje (par. 11) ještě další starozákonní předobraz:
průvod má napodobovat návrat Izraele z babylonského zajetí.
Tato alegorie se však zdá být spíše povrchní a málo nosná.
Ostatně ani sám autor ji příliš nerozvíjí.
Někde starozákonní předobrazy pronikly z alegorického výkladu
liturgie i do jejího ztvárnění a "zhmotnily se,"
takže byl v průvodu např. nošen Mojžíšův bronzový had
jako předobraz Krista - na dřevo přibitého spasitele (par. 12).
Další zvláštní výklad nacházíme v pozdější liturgické tradici
premonstrátského řádu, když se při průvodu už nepočítalo
se zastaveními u křtitelnice a u kříže, ale poslední dva žalmy
se i nadále zpívaly při průvodu do chrámové lodi a zpět:
průvod uzavíralo aleluja s veršem
Nonne cor nostrum ardens erat in nobis de Jesu,
dum nobis loquerétur in via?
Průvod tak byl interpretován jako napodobení cesty dvou učedníků
se vzkříšeným Ježíšem do Emauz.
Breviarium ad usum canonicorum regularium Ordinis Praemonstratensis, pars verna, Bruxellis 1786, s. 222n.
Srov. také
Šebesta K.: Paschální týden v premonstrátském brevíři, ČKD 1923/4, s. 193n.
Závěr
Původně jsem plánoval články nanejvýš tři.
Na konci pátého se již zdržím neprozíravých prohlášení, že seriál
o křestních nešporách končí, a zůstanu při tom, že momentálně
žádné pokračování neplánuji - a do Velikonoc každopádně žádné
napsat nestihnu.
Vzhledem k postupující době postní a blížícím se velikonočním
svátkům se sluší říci, že autor seriálu vzácné čtenáře nikam
na křestní nešpory nezve, a v den Zmrtvýchvstání Páně
nejspíš sám bude zpívat nešpory podle předkoncilního římského
antifonáře, jako celý tento rok. Pokud by se však někdo
nechal vyprovokovat a "nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů
koná průvod ke křestnímu prameni" uspořádal - ať už podle
našeho návrhu, nebo jinak - pisatel by o tom rozhodně
rád slyšel. Neméně ho zajímají případné námitky proti
předloženému návrhu, ať už vedené z posic liturgicko-právních,
jazykových, hudebně-praktických, či jiných.
Mám v úmyslu postupně nacvičit varhanní doprovod
všech zatím dostupných zhudebnění denní modlitby církve:
všechno, co je v kancionálu; něco z Olejníkových Nedělních
nešpor; některé z nešpor Šmolíkových.
I když necvičím s bezprostředním výhledem na bohoslužebné
uplatnění, ale "do zásoby", a abych dotyčné hudebniny
jak jen mi možno poznal,
začal jsem tím, co má přeci jen největší šanci
někdy někde opravdu zpíváno být - totiž částmi oficia
zahrnutými do kancionálu, počínaje Olejníkovým kompletářem.
Doprovody k číslům 08x jsou pouze v "zeleném" vydání
varhanních doprovodů ke kancionálu
(1994 a dále). V době vzniku "hnědého" (1980)
ještě dotyčná čísla v kancionálu nefigurovala;
snadné doprovody (jak "červený" od jednoty Musica sacra,
tak Plhoňův) se zase omezují jen na kmenovou část repertoáru
začínajícího liturgického varhaníka,
k níž liturgie hodin nikdy nepatřila a patřit nebude -
ne pro svou náročnost, ale proto, že její veřejné slavení
je jen málo rozšířené.
Kompletář se pro začátek doporučuje nejen tím, že jde o zpěvy
během celého liturgického roku co týden opakované,
ale také snadností doprovodu: ten se omezuje na tři hlasy
a dá se pohodlně hrát bez pedálu (jen jediný akord v závěru
hymnu levou ruku výrazněji napne).
Nedělní kompletář byl zřejmě vůbec prvním hudebním počinem
P. Olejníka na poli liturgie hodin. Noty byly otištěny
r. 1977 jako přívazek žaltářového svazku "charitního" breviáře.
Při srovnání s (o desítky let mladšími) Nedělními nešporami
je nápadný rozdíl v pojetí psalmodie: v kompletáři se
nepředpokládá opakování antifony po každých
několika verších žalmu,
ale zpívá se celý žalm vcelku, antifonou pouze zarámovaný.
Liturgie hodin. Žaltář, Společné texty svatých, Texty za zemřelé.
Brno?: Česká katolická charita 1977.
V návaznosti na nedávný článek věnovaný mj.
nápěvům psalmodie v Nedělních nešporách
jsem se díval, zda tam některé nepřešly právě z kompletáře.
Zjistil jsem, že P. Olejník takto použil pouze
nápěv Simeonova kantika, se kterým se (v mírně odlišné
harmonisaci) setkáváme v nešporách
slavnosti sv. Václava (s. 705 varhanního doprovodu).
Žádný ze dvou nápěvů kompletářových žalmů
do Nedělních nešpor převzat nebyl.
Většina zpěvů kompletáře zůstává každý den stejná,
mění se pouze žalmy a jejich antifony.
(Dnes obvyklá varianta českého breviáře
má navíc pro každý den v týdnu vlastní hymnus.
Charitní breviář ovšem zná hymny pro kompletář jen tři,
stejně jako Liturgia horarum;
z toho jen dva našly cestu do kancionálu.)
V kancionálu je však otištěn jen žalm pro kompletář
po druhých nešporách neděle.
S tím se dá naložit různě. Kompletář se může zpívat
jen ve dny, pro které je určen; nebo je možné, jak doporučuje
Direktář pro varhaníky (Brno: Musica sacra 2006, s. 50),
využít dovolení VPDMC 88 používat nedělní texty třeba i
každý den; konečně je možné zhudebnění žalmů a antifon
pro ostatní dny dohledat mimo kancionál:
pro kompletář po nedělních prvních nešporách je ve výše
zmíněném svazku "charitního" breviáře (doprovod
jsem však zatím nenašel), pro ostatní dny v týdnu
je P. Olejník dokomponoval, jako svoje vůbec poslední dílo,
v dubnu 2009. Včetně doprovodu jsou mezi přílohami
diplomové práce Jakuba Vavrečky.
Feriální žalmy a antifony, doplněné takto s odstupem více
než třiceti let, jsou přizpůsobeny rámci původního díla:
zhudebněn je stejný překlad liturgických textů;
pro všechny žalmy je použit stejný nápěv jako pro žalm 91
v kompletáři po druhých nedělních nešporách
(žalmy kompletáře po prvních nedělních nešporách mají nápěv
jiný).
Harmonisace psalmodie se ovšem v detailech liší
a antifony jsou, narozdíl od trojhlasu, uplatněného
v doprovodu všech původních částí, harmonisovány čtyřhlasně.
Kompletář se uzavírá závěrečnou mariánskou antifonou.
V kancionálu je jedna otištěna přímo v rámci formuláře
a pro další rozmanité možnosti se odkazuje do jiných oddílů.
Mně se Olejníkův hudební rukopis jeví tak specifický,
že je téměř nutností
kompletář celý zpívaný na jeho nápěvy uzavřít také jeho
zpracováním závěrečné mariánské antifony.
Možná autor smýšlel stejně: v r. 1977 se kompletář tiskl
i s kompletní sadou závěrečných mariánských antifon.
Ty je dnes možné najít roztroušené po různých částech olomouckého
vydání kancionálu.
Slavná Spasitele matko č. 186;
Zdráva buď, královno nebe je i v neolomouckých
vydáních přímo na konci kompletáře;
Zdrávas, Královno č. 887;
Raduj se, královno nebeská č. 485
Je však třeba říci, že zejména antifona
Zdrávas, Královno v Olejníkově úpravě by byla
daleko nejtěžším zpěvem celého kompletáře a bez opory v udatném
chrámovém sboru patrně není radno se jí dotýkat.
Nebylo by od věci doplnit článek nahrávkou,
protože komentované dílo nepatří k těm, která jsou často
k slyšení. Ovšem zatímco od toho, abych kompletář uměl bez
škobrtání zahrát, mě dělí již "jen" delší pokračování ve cvičení,
zpívat tak, aby se to dalo poslouchat, nebudu umět nikdy.
Nahrávka tudíž zůstává úkolem na "možná někdy" - a rozhodně ne
pro pisatele jako jednotlivce.
[EDIT 31. 1. 2023]
Jedna nahrávka se našla
na facebookovém profilu farnosti Bělá pod Bezdězem.
Není úplně typická, protože reflektuje repertoárové zvláštnosti
velikonočního oktávu, ale celkový ráz Olejníkova kompletáře
ukazuje dobře.
Sotva se ještě najde v českých zemích nějaký milovník
gregoriánského chorálu, který přinejmenším neslyšel
o všech uchu-, duchu-, a snad i Bohu-milých podnicích,
pořádaných pod hlavičkou volného sdružení chorálumilovných pěvců
Conventus choralis:
každoroční Svatý týden s kompletním chorálním oficiem;
během akademického roku každou středu ranní chvály
v Praze u Salvátora; přes rok několik dalších akcí,
dílem již tradičních (mj. poutní slavnost v Roudnici n. L.
o Narození Panny Marie; první neděle postní),
dílem jedinečných.
Conventus Choralis nabízí volně ke stažení
většinu svých zpěvníků.
Zdá se mi užitečné podívat se na ně jako na liturgický pramen.
Co je to za liturgii, kterou můžete v Roudnici
nebo ve středu ráno u Salvátora zažít?
Podle doby a místa vzniku, ale i podle vnější úpravy
a charakteristického přístupu
k textovému a hudebnímu materiálu můžeme zpěvníky rozdělit
na tři redakce: nejstarší vrstvu představují noty přivezené
z Francie. Druhou ty, které jsem mezi lety
2012 a 2014 sestavil a vysázel já. Třetí vrstvu tvoří materiály
vzniklé (popř. zásadně přepracované) po mém stažení se ze scény.
1. Noty z Francie
Nejstarší z not vystavených na webu jsou ty pro první
neděli adventní a první neděli postní, které jsou převzaté
z Francie, od Choeur grégorien de Paris.
Soubory vystavené na webu jsou scany z papírového výtisku.
Části jsou psané na počítači (texty žalmů), části rukou,
části skládané na kopírce z fotokopií
tištěných chorálních knih.
Překlady většinou chybí, jen vybrané texty jsou přeložené
do francouzštiny. Jak strukturou, tak volbou textů
a zpěvů se jedná o předkoncilní mnišské oficium,
dále ovšem uvidíme, že je s ním místy dosti volně nakládáno.
Vybrané formální znaky předkoncilního
mnišského oficia:
laudy začínají (jakoby nultým) žalmem,
zpívaným bez antifony
in directum; pod poslední antifonou se zpívají
(každý den) tři žalmy (148-150)
Nešpory mají jen čtyři žalmy.
V laudách i nešporách se po capitulu zpívá responsorium
(podobně jako v pokoncilním římském oficiu a narozdíl od
římského oficia předkoncilního) a
mezi evangelním kantikem a orací je
supplicatio litaniae (kyrie bez opakování)
a Otčenáš.
V kompletáři se zpívají každý den
stejné tři žalmy, a to in directum, bez antifony;
Simeonovo kantikum chybí.
Pro hudební zápis je charakteristické, že notované zpěvy
obvykle nemají solesmeská rytmická znaménka a výrazně redukované
(při srovnání např. s Antiphonale Monasticum 1933)
jsou i divisiones,
ale zato bývají nad osnovu ručně připsány adiastematické neumy.
Ve zpěvníku pro první neděli postní
zjistíme výrazné odchylky od pořádku předkoncilního
mnišského oficia v matutinu, laudách a druhých nešporách.
Matutinum podle mnišského breviáře má začínat
Deus, in adiutórium, pak třikrát
Dómine, lábia mea apéries,
pak žalm 3 bez antifony, a až poté se zpívá
invitatorium.
Zkoumaný zpěvník má na místě toho všeho
jen jediné Dómine, lábia mea apéries.
Následuje řádná mnišská psalmodie prvního nokturnu, až na to,
že je vypuštěn poslední žalm.
Třetí a čtvrtá lekce jsou spojeny do jedné (takže jsou lekce
tři místo standardních dvou) a druhé a třetí responsorium
neodpovídá tomu, co je v mnišském breviáři.
Ve druhém nokturnu neodpovídá první antifona; druhý, čtvrtý
a šestý žalm chybí.
Třetí a čtvrtá lekce jsou opět spojeny a z responsorií
neodpovídá žádné. Atd.
Laudy mají jinou strukturu psalmodie.
Žalmy 50 a 117, které by se měly zpívat pod jedinou antifonou,
mají každý svou vlastní;
chybí žalmy 92 a 99, rovnou následuje žalm 62.
Sexta i nona má špatný hymnus
(Nunc Sancte nobis Spiritus
z tercie; to je patrně chyba, ne záměr).
Druhé nešpory pak jsou nesourodým spojením
nedělní nešporní psalmodie římského oficia (v podobě
po breviářové reformě Pia X.) a od capitula dál
nešpor mnišských.
(Rozdíl spočívá v počtu žalmů a výběru antifon.)
První neděle adventní
je naproti tomu ukázkou téměř vzorného mnišského
oficia. Bez chybičky jsou oboje nešpory,
svévolných úprav téměř prosté je i matutinum.
Akorát z mně neznámých důvodů - snad z důvodu novověkého
rozchodu oficiálních textů a zpěvů tradičních-zhudebněných
(jen spekuluji, historii zpěvů mnišského oficia neznám) -
mají responsoria pravidelně jiný verš než v mnišském
breviáři (týká se všech kromě prvního Aspiciens a longe
a jedenáctého Ecce dies venient)
a u posledního responsoria každého nokturnu chybí Gloria Patri.
Stejně vzorné však již
nejsou laudy, které vykazují stejné krácení psalmodie,
jaké jsme zjistili ve zpěvníku pro první neděli postní.
K této redakci můžeme zařadit i
starší noty pro středeční laudy v mezidobí,
byť o jejich českém původu svědčí ruční přípis
"OAMDG / gregoriánské závody Žižkov / MMXI"
na poslední stránce.
Reprodukováno je čisté předkoncilní mnišské oficium,
akorát responsorium breve neodpovídá
(má být Sana animam meam - Benedicam Dominum
patří k feriálním nešporám).
2. Moje redakce
Moje cesty se s těmi, po kterých se ubírá
Conventus choralis, významněji potkaly jen jednou -
účastnil jsem se první neděle postní 2012 v Roudnici.
Ná žádnou další větší akci jsem se pak již nejel -
hlavně proto, že je pro mě těžké být delší dobu
mezi lidmi, a i pěvecky jsem v rámci skupiny citelně zaostával.
Nicméně, i když jsem pak už s CoCho nikdy nezpíval,
v průběhu dalších dvou let jsem pro "roudnické choralisty"
sázel
několik
notových materiálů.
Čtyři zpěvníky mé redakce jsou v čisté podobě již jen
na webu fiktivního vydavatelství
Editio Sancti Wolfgangi.
Na webu CoCho jsou všechny již zkrášlené a dílem
i po obsahové stránce upravené Jakubem Jelínkem (o tom dále).
Vnější úprava "francouzských" zpěvníků byla v zásadě
převzata i do těch, které jsem sázel já.
Měl jsem tehdy v úmyslu především opustit tisk na A4 na šířku
(který se mi jeví nepřekonatelně škaredý a nepraktický zároveň),
ale, pokud si vzpomínám, nepodařilo se mi v té věci přesvědčit
Filipa Srovnala, a tak jsem se nakonec přizpůsobil
a pokračoval s tímto nevzhledným rozložením stránky.
Zpěvníky, které vznikly za "mé" éry a později,
nemohou u svých uživatelů předpokládat znalosti latiny, proto
mají překlady důsledně u všech
nebo téměř všech textů. To, že se překlady žalmů berou
z Hejčla (Žaltář, čili kniha žalmů, Praha 1922), je má vina, má veliká vina: měl jsem zato,
že jde o překlad držící se Vulgáty, a tuto domněnku jsem
důkladněji neprověřil. Domněnka to byla samozřejmě
chybná a verše české tak mnohdy obsahově nekorespondují
s latinskými. Většina "roudnických choralistů" však znalostmi
latiny neoplývá, takže to nejspíš pobuřuje málokoho.
Počítá se s tím, že uživatelem může být i spíše
sváteční choralista, proto jsou všude důsledně otiskovány
všechny společné nápěvy (pro žalmy, capitulum, veršík,
oraci, ...).
Texty i zpěvy jsou všechny podle mnišského
antifonáře. Noty jsou reprodukovány se vším všudy,
tedy mj. i s rytmickými znaménky.
(Francouzské noty jsou zřejmě výsledkem redakce nesené
určitým musikologickým názorem a/nebo interpretační praxí;
já však jsem ve vztahu k chorálu v podstatě nepoučený amatér
a "pasivní spotřebitel", pročež jsem se do žádných redakčních
úprav nepouštěl.)
Matutinum pravidelně chybí, protože jsem v osudném období
neměl přístup ani k rozumně starému mnišskému breviáři;
z mnišských zpěvů matutina pak byl, pokud je mi známo,
v novější době (řekněme 1850+) vydán jen skromný výběr
obsažený v Liber responsorialis (Solesmes 1895;
tehdy jsem neměl přístup ani k tomu, dnes již je
on-line).
Ze čtveřice "mých" zpěvníků vyčnívá ten pro
Officium parvum Beatae Mariae Virginis, a to nejen
rozsahem, ale také tím, že sleduje sekulární římský breviář.
Tady musím přiznat, že jsem se, když jsem ho sázel,
snažil aplikovat breviářové reformy Pia XII. a Jana XXIII.,
aniž jsem měl možnost v soudobém breviáři zkontrolovat,
zda a jak se do malého mariánského oficia reálně promítly.
Je možné a dost pravděpodobné, že tím došlo k dílčímu porušení
závěrů hodinek. Zatím jsem nesebral odvahu, abych to
zkontroloval.
3. Novější noty
Když jsem ze sázení dalších zpěvníků vycouval,
štafety se chopil Jakub Jelínek. Převzal část mých nástrojů
(které jsou přesně pro takové účely odjakživa volně k disposici)
i základní schema sazby, které ovšem výrazně zdokonalil a
zkrášlil,
a z jeho dílny vzešly všechny noty, které dosud nebyly zmíněny:
nešpory pro všechny adventní neděle,
slavnost Epifanie,
laudy pro středy v době postní a během roku,
slavnost Seslání Ducha svatého
a svátek sv. Havla.
Kromě toho se nové úpravy dočkaly "moje" noty
pro Narození Panny Marie a
Povýšení Svatého kříže.
Veřejný git repositář
umožňuje sledovat historii vzniku a úprav. Díky tomu
můžeme zpěvníky projít chronologicky.
Epifanie (2014) signalisuje odklon
od (čistého nebo tu a tam svévolně upraveného) mnišského oficia:
základní osnova tentokrát pochází z předkoncilního římského
breviáře, místy však přidává prvky mnišské:
v nešporách i laudách po capitulu následuje responsorium breve;
z mnišského breviáře je i sekvence modliteb v závěru
všech hodinek (supplicatio litaniae atd.);
na konci matutina je přidáno evangelium a zpěv
Te decet laus (ovšem ne jako samostatný nokturn
s psalmodií tvořenou SZ kantiky, nýbrž jen jako přívěsek
bezprostředně po Te Deum);
na konci laud se zpívají pod jednou antifonou tři žalmy 148-150
(tato jediná úprava by se dala vykládat i jako částečný
návrat k předpiánské římské distribuci žalmů).
Nápěvy antifon denních hodinek nejsou z římského antifonáře
z r. 1912, jak deklaruje tiráž, ale z antifonáře mnišského
(srov. např. charakteristické rozdíly v první antifoně nešpor
Ante luciferum genitus).
Podobně v kompletáři má antifona Salva nos
nápěv z nějaké modernější edice.
Novější středeční laudy během roku (2015)
se nesou, možno-li říci, v ještě o něco uvolněnějším duchu.
Tiráž deklaruje, že základní osnova je vzata z římského
antifonáře a doplněna mnišskými prvky. Ve skutečnosti
však je psalmodie reprodukována ze starších not pro tutéž
příležitost (viz výše). Piánskému rozložení římského žaltáře
neodpovídá výběr žalmů ani antifon (jednotlivé antifony
bychom tam našli tu ve středečním schematu "všedním",
tu v "postním", tu v jiných dnech).
Po Benedictus pak následuje řada přímluvných modliteb
ve formátu litanie,
které do římského ani mnišského liturgického rámce nepatří.
Pro Seslání Ducha svatého (2015) platí většina
toho, co bylo výše řečeno k Epifanii.
Noty pro Narození Panny Marie byly (2015)
stylově připodobněny novějším zpěvníkům, doplněny o římský
kompletář, matutinum (s úpravami pro tuto redakci typickými)
a malé hodinky. Nešpory a laudy byly ponechány v čisté
mnišské podobě.
Obdobným rozšířením prošla
druhá neděle adventní,
tady však byla navíc "pořímštěna" nešporní psalmodie.
Oficium svátku sv. Havla zachovává mnišské
schema, texty a zpěvy jsou posbírány ze středověkých pramenů.
Závazek k modlitbě oficia
Po tom, co bylo řečeno výše, si pozornost zaslouží
ještě jedna otázka liturgicko-právní.
Řekněme, že do Roudnice zavítá klerik nebo řeholník,
vázaný k modlitbě oficia. Splní tím, že se zúčastní zpívaných
hodinek podle prozkoumaných zpěvníků, svou kanonickou povinnost?
CIC kán. 276 § 2 odst. 3
kněží a jáhni připravující se na kněžství
jsou vázáni povinností konat každý den posvátné oficium
podle vlastních a řádně schválených liturgických knih
(secundum proprios et probatos liturgicos libros);
stálí jáhni ať konají část, jakou určí biskupská konference
(Překlad vlastní, protože český Kodex nemám při ruce.)
VPDMC 242
Každý klerik nebo řeholník, který je z jakéhokoli titulu
vázán posvátným oficiem, účastní-li se oficia společně
podle jiného kalendáře nebo jiného obřadu než
svého, činí zadost své povinnosti, pokud jde o tu část oficia,
na které byl přítomen.
Kánon 276 stanoví, že osoby oficiem povinné mají užívat
"vlastní a řádně schválené liturgické knihy". Bez dalšího
tedy není možné, aby např. diecésní kněz splnil svou povinnost
modlitbou mnišského breviáře.
VPDMC 242 však musíme dát při aplikaci přednost,
jako speciální normě před normou obecnou. Z obecného pravidla
se tu stanoví výjimka pro případ, kdy se dotyčný účastní
společné modlitby podle jiného kalendáře nebo obřadu,
než který je mu vlastní.
Znamená to, že když se sejdou dva kněží-nemniši,
kteří z nějakého důvodu upřednostňují mnišský breviář,
a modlí se ho spolu, VPDMC 242 jejich počínání žehná
a kanonická povinnost je splněna?
"Litera zákona" to sice zdánlivě připouští, ale takový výklad
by odporoval jeho duchu. Pokud jde o možnost svévolného výběru
liturgických knih, zůstává v platnosti kán. 276 CIC;
VPDMC 242 pouze zmírňuje jeho tvrdost pro případy,
kdy je někdo např. na návštěvě v řeholní komunitě používající
své vlastní knihy, odlišné od těch, které jsou
vlastní jemu.
Conventus Choralis však tvoří samí nemniši.
Mnišské oficium, které z nějakého důvodu používají,
tedy rozhodně není oficium v právním slova smyslu jim vlastní.
Kněz, který se s nimi modlí, je tak v situaci analogické
příkladu výše, a proto dle mého soudu svou povinnost neplní.
Vedle nedostatku jiného než vlastního oficia
shledáváme neméně závažné nedostatky na užívaných knihách,
a to jak formální (nejsou jako liturgické knihy řádně schválené),
tak materiální (texty se často neshodují s oficiálními
liturgickými knihami, podle nichž jsou zpěvníky připravovány).
Sečteno a podtrženo: klerik či řeholník, který by snad jel
do Roudnice zpívat chorál, by neměl zapomínat
najít si mezi tím čas pomodlit se breviář.
Závěr
Kdo jsme?
Jsme CONVENTUS CHORALIS,
neformální skupina lidí spojených zájmem o chorální zpěv.
"Conventum fácite"
(shromážděte se, vytvořte společenství) –
zpívá se v introitu čtvrté neděle postní.
Tvoříme tedy společnost lidí různého věku, povolání, stavu a
nátury, kteří mají vztah ke gregoriánskému chorálu.
Ten pro nás není pouhou okrasou liturgických ceremonií nebo
starobylých kostelů, nýbrž samotným liturgickým aktem.
introitus.cz, cit. 4. 3. 2016
Sympatické! A to ještě není úplně vytěžena celá hloubka
názvu, opírajícího se o introit
Laetare Ierusalem (srov. Iz 66,10n):
ten conventus, o kterém se mluví (v introitu;
Izajáš, a to ani ve znění Vulgáty, se o něm nezmiňuje),
totiž jistě
není jen tak nějaká sešlost nebo společnost ("společenství"),
ale shromáždění bohoslužebné, které jediné je náležitým
výrazem radosti z Boží spásy ohlašované prorokem.
Zároveň však i jen tento jeden odstavec dobře ilustruje
charakteristické důrazy, které se promítají do koncepce
užívaných zpěvníků. To, oč jde, je hudba - gregoriánský chorál,
při zachování tradičních liturgických forem.
Jestli to jsou formy oficia mnišského, sekulárního, nebo směs
obou, je podružný detail.
Jakkoli sdílím lásku ke gregoriánskému chorálu a k oficiu zvlášť,
ve věci "prvního důrazu" - smím-li to tak nazvat -
se s CoCho neshodnu. Když na mé uši narazí
výzva Laetare Ierusalem, et conventum facite,
mou starostí, předcházející starost o to, aby
ten conventus libě a důstojně zněl, vždycky bude, aby
se odbýval v souladu s platnými liturgickými předpisy.
To však nic nemění na tom, že kdo chce, jak jen je to možné,
ze zkušenosti poznat starší podobu
oficia, a to úplně zpívanou a v průběhu celého dne
(nebo dokonce celého Svatého týdne!),
příležitost k tomu v rámci českých zemí najde právě jen
v Roudnici.
Kdo tak ještě neučinil, tomu nezbývá, než doporučit,
aby ji využil.
Ať se zachovává, kde je živá, nebo
ať se podle vhodnosti obnoví
zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání
křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu prameni.
Paschalis sollemnitatis, čl. 98. Překlad vlastní.
Jsme na konci seriálu věnovaného tkzv. křestním nešporám.
Viděli jsme,
že se tato zvyklost, jakkoli nenašla cestu přímo do současných
římských liturgických knih, dlouhodobě těší "přízni liturgického
zákonodárce", a je jí věnována pochvalná zmínka snad ve všech
důležitějších liturgických předpisech, které mají co do činění
s denní modlitbou církve a velikonočními svátky.
Výše citovaný okružní list
Paschalis sollemnitatis pak dokonce
vyzývá k tomu, aby tato zvyklost
byla podle uvážení obnovena tam, kde zanikla.
Prominentním nositelem tradice křestních nešpor je
premonstrátský řád.
Proto jsme věnovali pozornost jednak podobě velikonočních nešpor
v jeho počátcích, jednak tomu, jak byly po Druhém vatikánském
koncilu přizpůsobeny nové liturgii hodin a vůdčím principům
liturgické reformy. Stranou pozornosti nezůstaly ani uskutečněné
pokusy podle premonstrátského vzoru slavit křestní nešpory
v českých farnostech.
Nakonec jsme nahlédli do
dějin oficia v pražské církevní provincii
a zjistili, že ve středověku se křestní nešpory slavily i zde.
To znamená, že i kdyby se benevolentní interpretace
Paschalis sollemnitatis 98, kterou jsem předložil
v úvodním článku, ukázala být neudržitelná, na možnosti
zavedení křestních nešpor v českých diecésích by to nezměnilo nic,
protože tu je možnost navázat na dříve existující
tradici a křestní nešpory skutečně obnovit.
Nyní tedy zbývá navrhnout, jak by nové "pražské/české
křestní nešpory" měly nebo mohly vypadat.
Diskuse
Křestní nešpory, jak je dnes slaví premonstrátský řád,
vykazují zásadní odlišnosti od běžné struktury
velikonočních nešpor.
Naším cílem je liturgie vzorná, plně zákonná, beze stopy
"liturgické partyzánštiny".
Měnit strukturu hodinek ovšem není úprava v mezích platných
liturgických předpisů možná.
Pokud by se to ukázalo žádoucí, jistě by bylo možné,
aby diecése nebo biskupská konference s odkazem
na Paschalis sollemnitatis 89 žádala
Kongregaci pro bohoslužbu o možnost slavit
zásadněji upravené velikonoční nešpory, např. podobné
těm premonstrátským. Mám však zato, že to vůbec není potřeba.
Viděli jsme, že jak rubriky pražského breviáře,
tak komentátoři soudobí (Durandus) i pozdější (Martene)
v rámci obřadu jasně rozlišují mezi vlastními nešporami
a průvodem. Toto rozdělení navrhuji podržet
a (narozdíl od současné praxe premonstrátského řádu)
slavit kompletní nezměněné velikonoční nešpory
a průvod k nim připojit na konec.
Vlastní velikonoční nešpory mívaly určité
zvláštní prvky: vstup za zpěvu kyrie, menší počet žalmů a
neobvyklou sestavu zpěvů mezi psalmodií a Magnificat.
Jakkoli je mi sympatická péče o zachování starobylých
prvků liturgie a nic bych nenamítal proti tomu,
kdyby (po řádném schválení Kongregací pro bohoslužbu)
byl znovu uveden v život starý pořádek pražských velikonočních
nešpor s kyrie, graduale a aleluja, nepovažuji to za nutné.
Průvod s připomínkou křtu lze obnovit i nezávisle na archaických
prvcích velikonočních nešpor.
Průvod po nešporách
je již za hranicemi prostoru normovaného liturgickými
předpisy a lze ho tedy utvářet svobodně.
Zároveň lze poukázat na to, že průvod se zpěvy a jedním
nebo dvěma zastaveními (pravidelně v kapli sv. Václava,
příležitostně např. o Vánocích u jesliček) uzavírá v pražské
katedrále již nyní každé nešpory a je tu tedy
na co navazovat.
Musím přiznat, že právě zkušenost s tímto průvodem je pro můj
návrh dalekosáhle určující.
Klíčovými místy průvodu jsou jeho zastavení.
Dříve probrané dokumenty opakují stereotypní formulaci o
"křestních nešporách, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu pramenu." To si žádá doplnění.
Typická středověká
podoba průvodu počítá vedle zastavení u křtitelnice také
se zastavením u kříže. Nevidím důvod vynechat ho. Naopak,
jeho vynechání by bylo zjevným ochuzením.
K tomu, jak ho trefně komentuje Durandus
(viz minulý článek), bych dodal snad jen ještě to, že
"všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše,
byli jsme pokřtěni v jeho smrt"
(Řím 6,3).
Půjde tedy o průvod s dvojím zastavením. Středověká forma
těchto zastavení víceméně zachovává formát komemorace:
antifona, veršík, orace. U křitelnice navíc zpěv
doprovází její okuřování.
Premonstrátské pokoncilní křestní nešpory obřady u křtitelnice
rozšiřují o čtení evangelia, homilii a kropení lidu křestní
vodou. Krátká středověká forma jako by
předpokládala, že ti, kdo se průvodu účastní, rozumějí
(nebo porozumějí), oč při něm jde. Naopak současná premonstrátská
forma jako by měla potřebu liturgickou akci tak trochu
vysvětlovat a zároveň přidat další "hmatatelné" znamení
(výkrop). Jistě se přitom může odvolávat i na jeden
ze stěžejních principů liturgické reformy:
"Ať se při bohoslužebných úkonech čte více z Písma svatého"
(SC 35).
Avšak když je rámcem, v němž připomínku křtu koncipujeme,
závěrečný průvod po nešporách
(jak s ním každý může udělat zkušenost v Praze u sv. Víta),
na čtení evangelia nebo dokonce homilii tady už není prostor.
Je to závěrečný průvod. Při tom se především jde
(odchází) a
zpívá. Rozsáhlejší statické prvky nezapadají do jeho dynamiky -
nehledě na to, že by dlouhé zastavení bez možnosti posadit se
zle zkoušelo nohy starších zúčastněných.
Zastavení musí být krátké, jeho obsah jadrný.
Navrhuji proto přidržet se krátkého středověkého formátu.
Jako konečný cíl průvodu určuje pražský breviář chór a
nechává tam říkat poslední oraci. Jistě je možné dodržet to,
otázkou však je, nakolik je to nutné nebo výrazněji
vhodné. Např. ve svatovítských podmínkách by průvod mohl
skončit jako obvykle - po posledním zpěvu, v prostoru
před sakristií.
Dostáváme se k samotnému procesí a zpěvům, které ho doprovázejí.
"Definice" křestních nešpor z dříve
probraných liturgických předpisů
počítá s tím, že se průvod koná "za zpěvu žalmů".
Viděli jsme, že historicky byla místa, kde průvod doprovázely jiné
zpěvy, přičemž se zdá, že to bylo ovlivněno tím, jak velkou
vzdálenost bylo třeba překonat. Ecclesia pragensis
však patřila k těm kostelům, kde se cestou ke křtitelnici
a od ní ke kříži opravdu zpívaly zbylé dva žalmy,
které byly vynechány
z nešpor, tedy žalmy 113 (Laudate pueri) a
114 (In exitu).
My chceme celé nešpory v jejich současné podobě
nechat beze změny. Tím pádem nepřichází v úvahu zpívat
při průvodu žalm 114, který se zpívá již v rámci nešpor.
Jako řešení se nabízí vybrat některý jiný z tradičních
nedělních nešporních žalmů, dnes
v rámci cyklu žaltáře distribuovaných jinam (žalm 111 nebo 112),
nebo vybrat některý, který se hodí ke křtu.
Křestní obřady jich nabízejí celou řadu
(žalmy 8, 23, 27, 34, 42, 43, 51, 63, 66, 89),
ovšem ne všechny jsou pro naše účely stejně vhodné:
proti některým mluví délka nebo výrazně kající charakter,
který se k Velikonocům nehodí.
Jako zvlášť vhodný se jeví žalm 66, který je výrazem radostné
chvály za spásu a zmiňuje i přechod Rudým mořem.
(V tom dáváme za pravdu Petru Havlínovi, viz "premonstrátský"
díl našeho seriálu.)
Kde by žalmy samotné na zdolání cesty nestačily,
je možné prodloužit je opakováním alelujatické antifony
po každé strofě či verši, nebo přidat další zpěvy.
Cestou od kříže pak navrhuji zachovat antifonu
Christus resurgens.
Christus resurgens ex mortuis iam non moritur,
mors illi ultra non dominabitur.
V. Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum
perdiderunt regem ad lapidis positionem.
Quare non servabant petram iustitiae?
Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum
dicentes:
R. Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.
Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již
nemá vládu.
V. Ať teď židé řeknou, kde vojáci střežící hrob
ztratili Krále, když pokládali kámen.
Proč Skálu spravedlnosti nehlídali?
Ať vydají pohřbeného, nebo se s námi klanějí tomu, jenž
vstává z mrtvých, a říkají:
R. Když však žije, žije pro Boha, aleluja aleluja.
Rozhodnutí podržet jako zpěv k závěru procesí tuto antifonu
není neproblematické. Do rámce novozákonního textu
Řím 6,9-10
je tu zasazen volně složený verš nesený křesťansko-židovskou
polemikou. Premonstrátský Thesaurus ho doporučuje
vynechat "kvůli antisemitismu". Proti tomu musím protestovat -
obsahově jednoznačně nejde o antisemitismus (věc rasy),
ale o mezináboženskou polemiku. To, že se náboženství,
která k sobě mají tak blízko a zároveň tak daleko, jako
křesťanství a židovství, proti sobě polemicky vymezují,
není o sobě nic špatného. Přesto bych i já tento verš vynechal -
jako anachronický. V době, kdy zpěv vznikl, byli židé v Evropě
početnou menšinou a vůbec největší skupinou jinověrců,
svou přítomností zpochybňujících obraz světa křesťanské
majority. Dnes je ale situace úplně jiná.
Kdyby dnes v Čechách verš Dicant nunc Iudaei
někdo zpíval, odpovědělo by mu žalující ticho:
"zdalipak i tvoji dědové nenesou díl viny na jejich vyhlazení?"
Není samozřejmé, že takto jeden díl zpěvu bez větší
škody vynechat lze. Antifona Christus resurgens
ale takovou úpravu i po hudební stránce připouští.
Texty a zpěvy
Po skončení nešpor vychází průvod z chóru.
V průvodu se nese paškál.
Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113.
Zastavení u křtitelnice.
Za zpěvu antifony Vidi aquam se křtitelnice okuřuje.
V. Dómine, apud te est fons vitae, allelúia.
R. In lúmine tuo vidébimus lumen, allelúia.
Orémus.
Deus qui renátis ex aqua et Spíritu Sancto
caeléstis regni pandis intróitum:
auge super fidéles grátiam, quam dedísti:
ut qui ab ómnibus sunt purgáti peccátis:
nullis privent promíssis.
Per Christum Dóminum nostrum. Amen.
Průvod pokračuje.
Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66
(alternativně žalm 111 nebo 112).
Zastavení u kříže.
V. Dícite in natiónibus, allelúia.
R. Quia regnávit Dóminus, allelúia.
Orémus.
Sólita nos, quaésumus Dómine, pietáte custódi:
ut qui Unigéniti tui passióne sumus redémpti:
eius resurrectióne laetémur.
Per eúndem Christum.
Závěrečná část průvodu.
Zpívá se antifona Christus resurgens.
Ke stažení:
Notované antifony k průvodu
Orace jsou beze změny přejaté z pražského breviáře.
Návrh počítá s latinskými texty, lze ho však poměrně snadno
upravit pro slavení v češtině. Alelujatické antifony
překladu nepotřebují. Antifonu Christus resurgens
je možné zpívat (staro)česky podle Jistebnického kancionálu,
nebo nahradit jiným vhodným zpěvem.
Nejvíc práce tak zbývá s výběrem nebo "liturgie schopným"
překladem orací.
Závěrem
Na základě poznatků z předchozích tří dílů seriálu
byl předložen návrh, jak by mohly být křestní nešpory
slaveny v českých kostelích. Návrh se doporučuje
jak návazností na předtridentské liturgické zvyklosti
pražské katedrály a jí podléhajících kostelů, tak úplným
souladem s platnými liturgickými předpisy.
Současně však
je nutné přiznat, že provedené přípravné práce zůstávají
velice povrchní. Tématu křestních nešpor byl věnován již
nejeden článek i monografie, já jsem se však zatím nedostal
k ničemu z toho, protože v českých knihovnách nejsou,
v zahraničí jsem nebyl a na zahraniční meziknihovní výpůjčku
jsem neměl dost odhodlání.
Ani míra mé obeznámenosti s prameny pražského ritu není zdaleka
uspokojivá. Návrh tedy nestojí na tak kvalitních
základech, jak by se slušelo, a je možné, že ho v budoucnu
bude nutné revidovat.
Známá, ale nepoužitá literatura:
- Jounel P.: Les Vepres de Paques, in: Maison Dieu 49 (1957), 96-111.
- Formen gemeinschaftlicher Tauferinnerung im Abendland, in: Fischer B.: Redemptionis Mysterium. Studien zur Osterfeier und zur christlichen Initiation. Paderborn etc. 1992.
- Brooks-Leonard J. K.: Easter Vespers in Early Medieval Rome, disertace, University of Notre Dame, 1988.
Pokračujeme v krátkém seriálu o křestních nešporách
(předchozí díly:
1,
2).
Třetí díl bude věnován velikonočním nešporám
v předtridentském pražském ritu.
Velikonoční nešpory podle pražského breviáře
Pro někoho může být překvapením, že velikonoční nešpory
s průvodem ke křtitelnici, velice podobné minule představeným
nešporám premonstrátským, byly součástí středověkého pražského
ritu. I když je otázkou, kdy se takto naposledy slavily
přímo ve svatovítské
katedrále, jejich "scénář" byl součástí pražského breviáře
až do přijetí jednotného breviáře tridentského.
Trapná věc: rok zavedení tridentského breviáře v pražské
provincii jsem míval někde poznamenán, ale najít ho teď nemohu.
Doplním ho později, po návštěvě knihovny.
Prozatím postačí terminus ad quem:
1663 vycházejí první pražská Officia propria,
tj. svazeček svátků vlastních pražské provincii, jako doplněk
k již zavedenému římskému breviáři.
[1]
Druhé nešpory: velikonoční Kyrie eleison, celé.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Beatus vir.
Následuje graduale s veršem.
Alleluia. Pascha nostrum.
Verš Epulemur.
Bez hymnu, capitula a verše hned prelát začne antifonu
k Magnificat Surrexit enim sicut dixit Dominus,
praecedet vos in Galileam, alleluia. Ibi eum videbitis,
alleluia alleluia alleluia.
(Pán vstal, jak řekl; předejde vás do Galileje, aleluja.
Tam ho uvidíte, aleluja ...)
Tato antifona se zpívá dvakrát před kantikem a dvakrát po něm.
Následuje orace Deus qui hodierna. (se zakončením)
Per eundem. Chór Amen.
[2]
Jeden, podle pořádku začínajících, vstoje hned začne antifonu
Alleluia alleluia alleluia.
Žalm Laudate pueri.
Zpívajíce tento žalm, sestoupí (všichni) pravou stranou k prameni
(tj. křtitelnici) se svícemi, korouhvemi,
požehnanou svící (paškál) a subdiakonem,
oblečeným do tunicely (subtili induto), nesoucím plenář.
Když stojí u pramene a chór dokončil žalm s antifonou,
začne prelát nebo kněz, který (bude) pronášet oraci, antifonu
Vidi aquam. Okuřuje pramen, potom chór.
Když je to hotovo, postaví se na své místo a říká verš
Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
(Pane, u tebe je pramen života, aleluja.)
Oremus. Deus qui renatis. Per Christum Dominum nostrum. Amen.
[3]
Jeden hned začne (antifonu) Alleluia alleluia alleluia.
Žalm In exitu Israel.
Zpívajíce tento žalm se ubírají do "středu kostela"
(medium ecclesiae).
Tam po dokončení žalmu a antifony kněz říká verš
Dicite in nationibus, alleluia. Quia regnavit Dominus,
alleluia.
(Říkejte mezi národy, aleluja. Pán se ujal vlády, aleluja.)
Orace Solita nos, quaesumus Domine, pietate custodi:
ut qui Unigeniti tui passione sumus redempti:
eius resurrectione laetemur. Per eundem Christum.
(Ochraňuj nás, Pane, svou obvyklou laskavostí, abychom se,
když jsme byli vykoupeni utrpením tvého Jednorozeného,
radovali z jeho vzkříšení. Skrze téhož Krista ...)
[4]
Precentoři hned začnou antifonu Christus resurgens
ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur.
(Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již
nemá vládu.)
Za zpěvu antifony se z obou stran vrátí do chóru.
Tam, ještě než se zpívá Quod enim vivit,
starší, stojící uprostřed chóru, zazpívají verš
Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum
perdiderunt regem ad lapidis positionem.
Quare non servabant petram iustitiae?
Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum
dicentes:
Chór: Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.
Kněz říká verš In resurrectione tua, Christe.
Orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus,
ut qui dominicae resurrectionis solemnia colimus:
innovatione tui Spiritus a morte animae resurgamus.
Per eundem.
(Všemohoucí Bože, dej, ať my, kdo slavíme slavnost
zmrtvýchvstání Páně, obnoveni tvým Duchem vstaneme
ze smrti duchovní. Skrze téhož ...)
Dominus vobiscum.
Libovolné Benedicamus Domino s alleluia.
Tento nešporní pořádek se nemění až do soboty - kromě toho,
že se každý den říká vlastní
versiculus generalis (míněn patrně verš graduale)
a antifona k Magnificat.
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502,
fol. CLXXII recto a dále. Překlad vlastní.
Pravopis latinsky reprodukovaných incipitů nekriticky
modernisován. V závorkách jsou doplňky a poznámky
překladatele.)
Dále na fol. CLXXII verso
je zvlášť popsán řád nešpor pro toho, kdo by se je modlil
mimo kostel.
Jde o zjednodušení řádu popsaného výše. První tři žalmy
se neříkají s vlastními antifonami, ale pod jedinou antifonou
super psalmos.
Po Magnificat a kolektě dne se vynechá celý procesní materiál
a rovnou se připojí antifona
Christus resurgens, verš In resurrectione tua,
orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus
a nešpory se standardně ukončí Benedicamus.
Rubrika se uzavírá vysvětlivkou ohledně dvou v této
zkrácené formě bez náhrady ztracených nešporních žalmů:
Dva žalmy, Laudate a In exitu,
totiž nejsou součástí nešpor, ale návštěvy (křestního) pramene.
Tato poznámka je pro chápání celého formuláře
klíčová. Křestní nešpory podle ní sestávají ze dvou poměrně
samostatných rituálních jednotek: vlastních nešpor, zkrácených
z obvyklých pěti na tři žalmy a s poněkud netypickou
skladbou zpěvů (úvodní kyrie; po psalmodii,
místo obvyklé kombinace capitulum + hymnus + verš,
se zpívá graduale a aleluja) a následného průvodu
se zastaveními u křestního pramene, in medio ecclesiae
a nakonec zpátky v chóru.
Když srovnáme pražské velikonoční nešpory se starým pořádkem
premonstrátským, podaným
v minulém článku,
můžeme si všimnout, že tam je toto rozdělení zachováno
ještě přísněji: na konci vlastních nešpor, před začátkem
procesí, a pak na konci každého zastavení, se zpívá
Benedicamus Domino, kterým se normálně hodinky ukončují.
Exkurs: Křestní nešpory mimo katedrálu
Slavily se velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici
v Čechách i mimo pražskou katedrálu? Pražský breviář,
jak byl tištěn, reflektuje katedrální liturgii.
Tomu, jak se jednotlivé
obřady mají přizpůsobit podmínkám méně významných (a personálně,
prostorově i materiálně hůře disponovaných) kostelů,
se většinou výslovně nevěnuje.
Můžeme si o tom však udělat obrázek
na základě obsahu liturgických rukopisů typově odpovídajících
pražskému ritu a určených pro liturgický provoz mimo katedrálu.
Letmý průzkum, jehož výsledky následují, se zaměřil
speciálně na antifonáře.
Antifonáře obsahující kompletní velikonoční nešpory
podle výše podaného uspořádání, vč. všech zpěvů k procesím:
Knihovna Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004
- výtah zpěvů (většinou jen jejich intonací)
pro významnější svátky,
a to obvykle jen pro nešpory, řídčeji také pro matutinum,
výjimečně i pro laudy.
Nejde o knihu pro zpěváky, ale zřejmě pro vyšší kleriky,
jejichž pěvecké vstupy spočívaly hlavně v intonacích
významnějších zpěvů. Nechybějí však ani delší sólové zpěvy,
jako v matutinech žalm Venite a v nešporách verše responsorií.
Od fol. 26r najdeme typické pražské velikonoční nešpory.
I když chybí antifona Vidi aquam, z rubriky je zřejmé,
že se průvod ke křtitelnici konal, pravděpodobně i s antifonou,
která ale uživatele rukopisu nezajímala - patrně proto, že ji
zpíval někdo jiný.
"Zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše",
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.24,
má od fol. 136r velikonoční nešpory odlišného obsahu:
tři žalmy se zpívají pod jedinou antifonou
("výpravnou", zopakovanou z laud, nikoli alelujatickou),
liší se i antifona
k Magnificat a procesní materiál se omezuje pouze na antifonu
Christus resurgens. Strukturou jsou tedy podobné
výše podanému zjednodušenému pražskému pořádku pro nešpory
"mimo kostel", výběrem zpěvů se však částečně liší.
Hodí se nahlédnout i do utrakvistických knih pro liturgii
v národním jazyce:
Jistebnický kancionál,
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. II C 7,
obsahuje velikonoční nešpory přeložené do češtiny.
Začínají na fol. 92r. Stránka je sice
porušená, ale zdá se, že z nešpor ztráta zasáhla
recto jen nepodstatnou část rozsáhlé úvodní rubriky
a verso část notace z prostředku jediné antifony.
Rubrika dokládá
kyrie na začátku nešpor, stejně jako graduale a aleluja,
po němž se ovšem, ut in missa, má zpívat i sekvence
Victimae paschali laudes.
Z procesních zpěvů je zachována pouze antifona
Christus resurgens, kterou tu najdeme v české verzi.
Notovánu máme jedinou alelujatickou antifonu, dále antifonu k
Magnificat, již zmíněnou procesní antifonu a sekvenci.
To je náš známý pořádek velikonočních nešpor
"mimo kostel", jen bohatší o sekvenci.
Naproti tomu "Graduál a antifonář český",
Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-42 (II A 44),
dokládá, že jeho utrakvističtí uživatelé starý pražský řád
nezachovávali. Nešpory dne Zmrtvýchvstání (od fol. 549r)
postrádají velikonoční strukturní zvláštnosti.
Mají pět žalmů s alelujatickými antifonami,
capitulum a hymnus jako každé jiné nešpory,
žádné zpěvy k procesí.
Na konci najdeme zpěv za dobrou úrodu, ale není úplně zřejmé,
zda je ještě součástí formuláře velikonočních nešpor.
I jen z tohoto malého vzorku, omezeného na to,
co je z fondů českých
knihoven a museí digitalisováno, si troufám uzavřít, že se
v Čechách velikonoční nešpory konaly s průvodem ke křtitelnici
i v některých kostelích mimo katedrálu.
Proti takovému závěru je možné vznést dvě zásadní
námitky:
1. Vzhledem k tomu, že se tu vůbec neřeší stáří a provenience
prozkoumaných rukopisů, nelze vyloučit, že ty, které obsahují
kompletní velikonoční nešpory s průvodem, ve skutečnosti
byly určeny právě pro provoz pražské katedrály.
2. I pokud by se prokázalo, že pro katedrálu skutečně určeny
nebyly,
stále je dobře možné, že šlo o opisy z normativních pražských
předloh, přičemž v liturgické praxi se některé části, mezi nimi
snad i průvod velikonočních nešpor a jeho zpěvy, mimo katedrálu
nikdy nepoužívaly.
Elegantně odpovědět na obě námitky umožňuje
výše obšírněji zmíněný rukopis
knihovny Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004.
Ad 1. Že rukopis nebyl určen pro liturgii pražské katedrály,
je zřejmé z jeho rubrik. Na fol. 22r začíná dramaticky
propracovaný závěr matutina pro velikonoční triduum -
zdaleka ne totožný, ale podobný,
jako ho známe z pražského breviáře
(citovaný exemplář, fol. CLXV verso).
Charakteristicky se ovšem liší rozdělení rolí:
zatímco pražský breviář zpěvy dělí mezi
celé skupiny katedrálního kléru a závěr nechává zazpívat
"preláta", zkoumaný pramen předpokládá tři chlapce,
dva kaplany (sacellanus),
"všechny kleriky", chór a arcijáhna. Jde tedy o knihu užívanou
ve významném kostele, který byl sídlem arcijáhna,
ovšem rozhodně ne v pražské katedrále.
Ad 2. Že rituální obsah rukopisu byl v místě určení živý,
vyplývá z jeho charakteru jako výběru zpěvů nebo jejich částí,
které podle místních zvyklostí náležely vyšším klerikům.
S velkou dávkou jistoty můžeme počítat s tím,
že pokud se nějaký prvek do knihy dostal,
bylo to proto, že v místě určení skutečně přicházel ke slovu.
Velikonoční nešpory na křesťanském Západě obecně
Pokud jde speciálně o průvod ke křtitelnici
(resp. do baptisteria) v rámci velikonočních nešpor,
A. King jeho vznik v již minule citovaném
dodatku k Liturgies of the Religious Orders
vysvětluje převzetím z jerusalémské liturgie, kde poutnice
Egerie ve 4. stol. dosvědčuje každodenní průvod
po nešporách na místo ukřižování Páně.
Podobný každodenní obřad se později objevuje v Miláně,
jeho místem se však již stává baptisterium.
(Což si přímo říká o výklad, ale bylo by nezodpovědné pokoušet
se o něj bez důkladnějšího studia pramenů.)
Procesí do baptisteria se etablovalo i v Římě, avšak ne
každodenně, nýbrž jen o vybraných svátcích.
Patrně z Říma se velikonoční procesí do baptisteria
rozšířila dále po Evropě. V souvislosti s tím nešpory,
při nichž se procesí konalo, nabývaly rozmanitých podob.
Pro ilustraci dobře poslouží ty, které sebral
E. Martene (s. 494nn).
Dozvídáme se, že úvodní kyrie často (ale ne všude)
doprovázelo slavnostní vstup biskupa. Někde naopak úplně chybí.
Zkrácení nešpor na tři žalmy označuje Martene za zvyklost
ve středověku prakticky všeobecnou, opět však jsou známa místa,
kde se zpívalo vždy všech pět nešporních žalmů.
Někde se žalmy zpívají každý se svou antifonou, jinde
všechny pod jedinou.
Náhradu capitula, hymnu a verše zpěvy graduale a aleluja
můžeme označit za nejběžnější konfiguraci, ale i tady
zjišťujeme různou praxi: někde chybí graduale,
někde se po aleluja zpívá i sekvence.
Antifona k Magnificat (ohledně jejíhož výběru v reprodukovaných
formulářích nelze vysledovat významnější shodu)
se někde třikrát opakuje.
Ohledně průvodu panuje široká shoda na zastaveních
u křtitelnice a u kříže (zavěšeného v chrámové lodi),
ale různé je složení zpěvů k procesí. Někde úplně chybí
žalmy a nacházíme místo nich tu sérii zpěvů z graduálu
(patrně kvůli značné délce procesí), tu pouze vybrané antifony
(snad naopak proto, že trasa procesí na víc nedávala čas).
Někde se v průběhu průvodu zpívá jedno nebo dvě
další Magnificat - buďto při procesí, nebo při některém
zastavení.
Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494nn.
Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9)
dosvědčuje úvodní kyrie i tři žalmy pod jednou alelujatickou
antifonou.
Durandus Gulielmus: Rationale divinorum officiorum,
Neapoli 1859.
Z jeho alegorických výkladů alespoň drobná ukázka těch
střízlivějších:
Místo capitula následuje Haec dies,
jako v ostatních hodinkách, protože tu není potřeba
vyučování, ale jásot ...
Místo hymnu následuje Alleluja, což je hymnus
příslušející nebešťanům (illorum civium).
(tamtéž, překlad vlastní)
Procesí ke křtitelnici vykládá jako připomínku křtu,
přičemž rozvíjí
alegorii křtu jako průchodu Izraelitů Rudým mořem,
v němž utonuli všichni naši nepřátelé, tj. "neřesti,
hříchy a démoni".
Dělá se zastavení "u Ukřižovaného, aby mu vzdali díky,
protože on je to, kdo křtí ... a na kříži se nám dostalo
vykoupení našich duší."
Textovou látku procesí příliš nekomentuje, kromě toho,
že dosvědčuje žalmy Laudate, pueri a In exitu
na cestě ke křtitelnici a zpět.
Cenná může být poznámka, že se procesí účastnil lid,
"zvlášť muži a zvlášť ženy".
Další osud velikonočních nešpor v římském ritu již dobře známe:
jednotný tridentský breviář byl založen na breviáři římské
kurie, sestaveném pro ne-katedrální a ne-farní kontext
(tj. kostel bez křtitelnice). Průvod ke křtitelnici tu tedy
nenajdeme.
Ze strukturních zvláštností velikonočních nešpor zachovává
pouze to, že capitulum, hymnus a verš nahrazuje (jen)
"antifona" Haec dies - co do textové i hudební materie
vlastně osamocené responsum stejnojmenného graduale.
Starší podoba velikonočních nešpor žila dál v ritech
řádů a diecésí, které podržely svůj předtridentský breviář:
vedle premonstrátů to byli až do liturgické refomy
karmelitáni původní observance, do 17. stol. dominikáni;
do začátku 20. století diecése lyonská, až do reformy
Braga a Rouen (A. King, op. cit.).
Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu
velikonoční nešpory dále připodobnila
běžné struktuře a antifona Haec dies nahrazuje
již jen responsorium po krátkém čtení.
Souhrn
Viděli jsme, že "tzv. křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu"
(srov. VPDMC 213)
se před přijetím jednotného tridentského breviáře slavily
mj. i v Čechách, a to jak ve svatovítské katedrále,
tak přinejmenším v některých významnějších farních kostelích.
K jejich charakteristickým prvkům patří úvodní kyrie,
zkrácení psalmodie na tři žalmy,
graduale a aleluja na místě capitula, hymnu a verše.
Po Magnificat orací končí vlastní nešpory
a následuje procesí se zastavením u křtitelnice
u kříže (rubriky pražského breviáře mluví o zastavení
in medio ecclesiae, ale obsahově jde o zastavení
u kříže a můžeme předpokládat, že šlo skutečně o místo,
kde byl v chrámové lodi kříž zavěšen)
a nakonec zpět v chóru.
Jako zpěvy k procesí se zpívají zbylé dva nešporní žalmy.
Jednotlivá zastavení jsou ve formátu komemorace:
skládají se z antifony (ta při zastavení u kříže ovšem chybí),
verše a orace.
Seriál uzavře čtvrtý článek, v němž se pustím na tenký led
a pokusím se navrhnout, jak by se, v souladu s ustanovením
Paschalis sollemnitatis 98,
mohly "křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu,"
na území pražské církevní provincie obnovit a slavit
v dnešní době.
Sborník Lebendiges Stundengebet (vyd. 1989)
nabízí representativní pohledy německých teologů
různých zaměření na liturgii hodin (zde myšleno v úzkém smyslu
"pokoncilní římské oficium"), s odstupem
tehdy již téměř dvaceti let od její promulgace.
Příspěvek Ruperta Bergera
Eine Gemeinde betet das Abendlob je mezi ostatními,
vesměs neméně zajímavými, výjimečný tím, že nejde o článek
od profesorského nebo badatelského stolu, ale o zprávu
z první ruky o velkém úspěchu liturgie hodin ve farní pastoraci
v bavorské farnosti Bad Tölz na přelomu 70. a 80. let.
(Berger R.: Eine Gemeinde betet das Abendlob,
in: Klöckener M. - Rennings H. (ed.): Lebendiges Stundengebet. Vertiefung und Hilfe, Freiburg - Basel - Wien 1989, 495-505.)
Zmiňuje počáteční pokusy se zpívanými nešporami ve spojení
s večerní mší o velkých svátcích - s nevalnými ohlasy
z řad farníků. Později, když byl zaveden jednotný kancionál
Gotteslob, nabízející pro nešpory obsáhlý materiál
(viz zde starší článek o něm),
byly z něj pečlivě připraveny slavnostní zpívané nešpory,
tentokrát v předvečer slavnosti výročí posvěcení farního kostela.
Slaveny byly ne v souvislosti se mší, ale s pravidelným sobotním
růžencem.
Přijaty byly velice dobře a
i při několika dalších slavnostních příležitostech pak byly
slaveny první nešpory, jako vstup do slavnosti.
Další rok se slavily adventní nešpory z kancionálu
Gotteslob každodenně v předvánočním týdnu,
kdy se k Magnificat zpívají "Ó antifony".
Rok nato vyšel Vesperbuch zum Gotteslob,
dále rozšiřující možnosti využití kancionálu, a zformovavší se
kroužek "nešporních pěvců" vyjádřil přání scházet se
k nešporám denně nejen v předvánočním týdnu, ale také
v navazujícím oktávu Narození Páně. V průběhu roku se pak
ustavily dokonce nešpory každodenní (!), o nichž autor referuje
již po bezmála deseti letech nepřetržitého trvání.
Zdůrazňuje, že nešpory jsou v Bad Tölz zásadně
zpívané. Zpěv tu bytostně patří k rázu liturgie hodin jako
specifického bohoslužebného útvaru. Nikoho by nenapadlo
nešpory recitovat, a ti, kdo na ně chodí, jsou větším dílem
lidé, kteří rádi zpívají.
Všímá si hudebnin,
které zpívaným nešporám pomohly k úspěchu, i těch, které se
moc neujaly:
na jedné straně je Gotteslob se svými předpřipravenými
nešporními formuláři, ale také bohatou zásobou dalších žalmů,
antifon a hymnů či písní použitelných na jejich místě.
K tomu dále přistupuje Vesperbuch zum Gotteslob
(neměl jsem v ruce).
V počátcích významně pomohlo, že nápěvy žalmů i některé antifony
znali farníci z responsoriálních žalmů mše.
(V Čechách by se podobného efektu dalo dosáhnout s notoricky
známými žalmy Korejsovými.)
Kritika se snáší na Antiphonale zum Stundengebet:
nejenom, že jeho nápěvy, imitující gregoriánský chorál, znějí
uším bavorských nekleriků značně cize, ale především je kniha
příliš velká a těžká, takže není oblíbená a sahá se po ní
jen při výjimečných příležitostech.
Kromě toho je repertoár rozšířen vybranými zpěvy
z malého oficia
Christuslob
a z publikací lipských oratoriánů.
A jak je to v Bad Tölz s nešporami dnes?
Je to neuvěřitelné, ale podle farního webu se tam
"tägliche Vesper"
slaví i nadále (skoro 40 let!) täglich.
Zdá se, že si tam budu muset časem naplánovat výlet.