Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně
postrádal: veřejně slavená
modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek
a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210.
A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních
"temných hodinkách", letos tu prvně slavených
v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.
Slavily se tu jen páteční a sobotní
("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají
už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer.
(Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960
věnované speciálně "temným hodinkám":
"Si Officium peragatur in choro vel in communi,
Matutinum non anticipatur de sero".)
Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec
jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky
Bílé soboty. Podle rozpisu na webu
fssp.cz
jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu
Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná
nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály:
tři oficiálně se tvářící dámy
v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela.
"Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané."
Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné
jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily:
bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.
Svižným krokem jsem tam dorazil
stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav,
na temné hodinky už bylo všechno připraveno.
Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel
liturgický průvod a hodinky se konaly
coram sanctissimo.
(Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální
stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem
"temných hodinek", ale budiž.)
Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum
i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy,
bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení.
Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři,
takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali
víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních,
jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat
skutečnosti.
Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.
Neobešlo se to
(jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel,
a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně)
bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu.
Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii
dávaly tušit, že z neznačkovaných textů,
což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch,
kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré.
Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E
se třemi přípravnými slabikami a melismatem
na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice.
Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat
na prstech.
(Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných
latinských textů natrénované víc, než kdokoli
z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také
vícekrát ztratil.)
Na ceremoniích se silně podepsal trvající
výstav. V presbytáři se nesčetněkrát
(lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat
responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout
svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo
před monstrancí
na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled
na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném
zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.
Když po Christus factus est všichni poklekli
a recitovali žalm Miserere,
běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo,
ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm:
"pre-1955"!
Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel
kompletní veřejně slavené tenebrae.
Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště,
já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale
budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok
vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji
překládanějším částem breviáře,
takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno
vybavit některým z řady překladů
(Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů?
Hejčl? Viz katalog v příloze
pisatelovy dimplomky)
a sledovat texty v mateřštině.
Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým
tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.
Hrstce věrných čtenářů i náhodným návštěvníkům se s radostí
dává na vědomost, že
dříve avizovaná diplomová práce
o předkoncilních českých překladech z breviáře
byla včas odevzdána a ode dneška je
volně přístupná v úložišti theses.cz:
"Hodinky církevní." České překlady z Římského breviáře 1800-1971
Práce není tak kvalitní, jak bych si přál,
a výsledek je tím smutnější, čím větší je jeho nepoměr
k množství vynaloženého času
(od začátku září do konce listopadu jsem byl bez práce;
velkou část toho období jsem věnoval právě diplomové práci,
jejíž základy jsem ovšem začal klást již během léta).
Ale i tak ji považuji za hodnotný příspěvek
k dějinám bohoslužebného života českých zemí i (jednoho malého
výseku) novodobé katolické literatury - především v tom ohledu,
že z dosud nepřehledné masy drobných tisků dělá uspořádaný
a v hlavních rysech popsaný soubor, v němž se dá orientovat
a s nímž se dá dále pracovat.
Zveřejněny jsou i
zdrojové kódy sazby
spolu s celou historií jejího vzniku.
Zajímavé by mohly být jednak jako ukázka technických řešení
pro kolegy z TF JU, kteří by uvažovali
o sázení závěrečné práce v LaTeXu,
jednak pro toho, kdo by chtěl pracovat s daty,
na nichž práce stojí (katalog pramenů, incipity žalmů,
tabulka svátečních formulářů), protože jsou tam
ve strojově čitelných formátech a se skripty, které z nich
generují jednotlivé části práce.
Pokud jde o dostupnost a zpracovatelnost dat, má práce
značné rezervy. Až na to budu mít víc času, rád bych
se porozhlédl po vhodných standardisovaných formátech,
do kterých by bylo vhodné data pro lepší přístupnost
existujícím nástrojům převést,
a zvážím i nějaký způsob interaktivní (a s objevováním
dalších pramenů aktualisované) webové presentace.
Na konec akademického roku směřuji (alespoň zatím) závěr svého
magisterského studia teologie.
Donedávna jsem zamýšlel podat si ještě letos přihlášku
na postgraduální studium liturgiky a - budu-li přijat -
na magisterské studium plynule navázat doktorským,
pravděpodobně v Olomouci.
Už v říjnu jsem
psal, že (a proč)
teď z (latinského předkoncilního) oficia
zpívám jen ubohý zlomek a na českých antifonách
a responsoriích nepracuji vůbec, protože to v mém podání
vyžaduje "svobodu dlouho volně hlučet", které se mi
v pokoji s dvojími sousedy za tenkými zdmi zoufale nedostává.
Protože už si nedělám iluze, že v příštím universitním městě
seženu bydlení mým hudebním aktivitám výrazně více přející,
naléhavě vyvstává otázka, co bude s rozpracovaným projektem
českého antifonáře.
Nechci antifonář nechat navždy nebo na další dlouhá léta
nedokončený a vyhlídky na jeho dokončení během studia
nevypadají příznivě.
Proto jsem se předběžně rozhodl, že doktorské studium o rok
odložím, pronajmu si někde vhodné obydlí
(snad něco jako co možná levný malý volně stojící dům -
důležité je, aby se tam dalo muzicírovat i několik hodin denně
a nikoho to neobtěžovalo)
a budu se vedle zaměstnání snažit během toho roku udělat
na opravě zpěvů co nejvíc práce.
Nemám žádnou představu, kolik toho stihnu, ale výstupem by měl
být alespoň nějaký větší smysluplný celek -
třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně.
A když to skončí fiaskem a ani po "roce volna"
(přinejmenším od školy) nebudeme liturgicky použitelnému
českému antifonáři o nic blíž, bude se říkat
"to je ten pošetilec, co si udělal 'rok volna'
na skládání českých chorálních antifon, i když to neuměl";
já budu vědět, že jsem na neúspěšný hudební projekt vynaložil
všechno, co rozumně vynaložit šlo,
a napříště se budu věnovat pracem, pro něž jsem způsobilejší.
V Českých Budějovicích jsem rok.
Pohled do historie aktualisací
ukáže, že je to za celou historii projektu rok nejneplodnější,
i když už předtím došlo k citelnému útlumu.
Loni touto dobou
jsem se v Praze chystal ke stěhování a těšil jsem se
na "byt s poctivými zdmi". Hledal jsem takové bydlení,
aby moje každodenní zpívání pokud možno nikoho neobtěžovalo.
(Srov. titul tehdejšího článku
"Od sousedů chorál".)
Hledal jsem poměrně dlouho a zaměřoval jsem se na byty
ve starší cihlové zástavbě.
Nakonec mám ten nejhezčí, nejpohodlnější a zároveň
nejlevnější byt, v jakém jsem od osamostatnění kdy bydlel,
ale po akustické stránce jsem si nepolepšil.
I když jde o zděný dům z 19. nebo z přelomu 19. a 20. stol.,
od sousedů po celém pokoji slyším i normální mluvené slovo.
Ne sice zcela zřetelně, ale kdybych dával pozor nebo se víc
přiblížil ke zdi, patrně bych i dobře rozuměl.
To platí pro oboje sousedy, tedy nejen pro ty, od kterých
mě dělí vnitřní příčka, ale i pro ty za "obvodovou zdí"
(o které se dá bezpečně říci jen to, že rozhodně nemají
oba sousedící domy každý svou vlastní).
Na Břevnově jsem "pod tíhou sousedění" přestal zpívat
kompletář, protože nechodím spát zrovna se začátkem nočního klidu
a prozpěvovat za tenkou příčkou k radosti sousedů pozdě v noci
by bylo nemravné.
Táž "tíha sousedění", umocněná zmnožením sousedů,
na mě v posledních měsících dolehla ještě víc,
a přestal jsem zpívat i nešpory.
A i když to není jediný důvod, proč není vidět žádný postup
v načaté revizi dříve složených zpěvů, vědomí, že každé moje
slovo slyší několik párů uší, ve mně každou chuť na pokračování
v práci zabíjí. (Moje rádoby "skládání" totiž není možné
bez mnohého zpívání, protože bez toho si neumím udělat dobrou
představu, jak ten který kousek "jde do pusy".)
Před nějakou dobou na moje mírně extravagantní kritéria toho,
co dělá dobré bydlení, přišla řeč s jedním příbuzným.
"Nemáš šanci. To bys musel mít vlastní dům."
"A nejlépe někde v pustině," dodávám já.
Ve skutečnosti by nejspíš stačil starý dům s "metrovými zdmi"
(i když byty v historickém centru bývají nesmyslně drahé,
v jednom takovém jsem za ještě celkem rozumnou cenu bydlet
mohl, ovšem všechno
nasvědčovalo tomu, že by mě tam místo sousedsko-akustických
podmínek trápily plísně, a s těmi už si nic začínat nechci)
nebo dvojitá zeď, jako mě od sousedů dělila v rodičovském
domě. Možná by stačil i "běžný tenkostěnný byt"
s trochou akustického tuningu,
ale to bych se musel někde trvale usadit a pořídit si vlastní byt
(ne že bych na to měl) nebo najít pronajímatele sdílejícího mé
nadšení pro masivní odhlučňovací opatření.
(Postoj majitelů bytu momentálně obývaného k případnému
stavebnímu odhlučnění jsem nezjišťoval, protože všechno směřuji
k tomu, abych se za rok mohl stěhovat o universitu dál.)
Dalším možným řešením je přesvědčit sám sebe,
že obtěžovat dvoje sousedy za tenkými zdmi
dvěma i více hodinami monotónního a nehezkého zpěvu denně
není nic špatného -
"můžou si trhnout nohou, zpívat a hrát také,
nebo se sami akusticky odizolovat"
- ale tuhle možnost nevidím
jako schůdnou. Každopádně na uspokojivém vyřešení problému
"akustického sousedění" možnost dovedení projektu In adiutorium
do konce silně závisí.
Proměnění Páně - Nanebevzetí Panny Marie - sv. Bernard.
Cisterciácká triáda srpnových svátků, která zůstává jako taková
vepsána i do rytmu života ne-cisterciákova, jistě hlavně
proto, že do okolí některého z těchto svátků obvykle
připadl prázdninový týden, který jsem ke konci střední školy
a v prvních letech školy vysoké byl zvyklý trávit v Novém Dvoře.
Tak kroky ne-cisterciáka, dlícího teď na jihu Čech,
přirozeně vedly včera na poutní mši
do bývalého kláštera Zlatá koruna,
a dnes, na sv. Bernarda, alespoň po práci na nešpory
do Vyššího Brodu.
Nešpory byly celé zpívané.
(Zatím nemám přehled, jestli je to v klášteře norma nebo
sváteční výjimka.)
Cisterciácké nápěvy psalmodie jsem neznal
(což je ovšem
nevědomost zaviněná),
a tak jsem jimi byl v mezích překvapitelnosti překvapen -
mj. extrémně prostou mediací prvního modu,
tím, že slavnostní mediace téhož modu je naproti tomu stejná
jako současná "římská", ale nápadnou odlišností je
jakoby nové initium, zpívané po ní.
Celkově byly nešpory odzpívány důstojně.
Slyšet byly hlavně dva nebo tři silné a jasné hlasy (kantoři?),
zbytek chóru spíš tiše přizvukoval.
Protože jsem si připravil a s sebou přivezl
noty
(na sledování, ne na zpívání),
neušlo mi jedno citelné zjednodušení:
všechny čtyři žalmy byly zpívány pod jedinou antifonou -
totiž pod první "Viae viri sancti".
Potom překvapí, že byla podržena antifona k Magnificat
"Exultet in Domino", která, narozdíl od seškrtaných
antifon k žalmům, pro nevalného zpěváka, jako jsem já,
skrývá nejednu intonační past.
(Ani vyšebrodský kantor všem neunikl, ale já jsem poslední,
kdo by mu to mohl vyčítat.)
Antifony se zpívaly celé před žalmy/kantikem i po.
(Na to upozorňuji, protože je to divné.
"Duplikování" antifon v řádu tradiční
nebylo,
a to, narozdíl od římského oficia, ani o svátcích.)
Hymnus se zpíval drobně jinak, než v mně známých knihách
(trapistický hymnář z r. 1909,
hymnář přímo z Vyššího Brodu):
na poslední slabice bylo punctum c
nahrazeno pes h-c. (Za mě: není to tak hezčí.)
[EDIT 21. 8. 2018]
Myslí se na poslední slabice každé strofy.
Tuto variantu melodie obsahuje cisterciácký hymnář
CZ-Pu XIII.A.12
(Sedlec, 17./18. stol.), s. 195nn.
Tam se od výše jmenovaných novějších knih liší také poslední
melisma předposledního verše každé strofy,
které je položeno o slabiku dříve.
Víc k tomu říci není co. Snad jen, že jsem rád,
že jsou ve Vyšším Brodě přes léto zřejmě
všechny chórové modlitby přístupné veřejnosti,
a doufám, že se mi naskytne ještě nejedna příležitost
toho využít.
Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly
netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků,
i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům)
se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co
z kostry zbylo") jednoho získat.
Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení
do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového,
jemu zasvěceného oltáře.
Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.
Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku
20. stol. dokumentuje
Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437
a ČKD 9-10/2018, s. 530-545.
O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543.
Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol.
(Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace
diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to
předpokládat.)
Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že
v posledních desetiletích byl spolupatron města
spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá
do r. 2014 a zejm. do roku následujícího,
kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města
a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků.
(Tak alespoň Radio Proglas.)
Encyklopedie Českých Budějovic:
"Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři
každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně
medialisovaný
antropologický
průzkum
ostatků.
Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším
od r. 2015
slaví i nešporami.
Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude
pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích
za našich časů (viz starší články:
titulární slavnost v katedrále,
pravidelné nešpory u sv. Rodiny)
zdokumentováno úplně.
Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory.
Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple
(kde je relikviář během roku uložen),
provázen zpěvem litanií.
Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi.
O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií
se proto z větší části držel v mezích toho, co lze
říci o každém světci, resp. o každém mučedníku.
Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské"
s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací
vystavěných podle Ef 6,13-17.
U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou,
kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal.
(Soukromé zjevení? :) )
U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka)
a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů,
jsem na začátku čekal velké řečnění.
("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes,
abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ...
udělili metály, ...
nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve
důležitá, ...
Zazpívejme hymnus.")
Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal.
Po úvodním verši hned následoval hymnus a
nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou
modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované
udílení diecésních medailí.
Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev
je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to
by byla nějaká společenská událost, ne liturgie:
metály neudílí církev jakožto církev, ale církev
jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu,
ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.)
Udílení metálů v rámci liturgie
pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani
"antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu
zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak
si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým
presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře.
A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat.
Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem
mimo katolickou církev snad ještě neviděl.
Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti.
Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor
společných textů o jednom mučedníkovi,
až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.
Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu,
co jsem tu slyšel
na sv. Mikuláše.
Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium
byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný.
(Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem
na to pozor.)
Antifony opatřené jednoduchými nápěvy.
(A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty,
jen označkované texty.)
Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru;
pravděpodobně sám pan regenschori od varhan);
předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc"
a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému";
první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.
Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí
kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc
"okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě.
Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii
(ne od katedry, ale) opravdu z katedry
(srov. Caeremoniale episcoporum 200).
A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu,
že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie,
nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi
dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách
okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) -
a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné,
které jsou v katedrále dnes.
Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia
v gesci českobudějovické katedrální kapituly
a pravděpodobně i ve městě vůbec.
Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita
některého řeholního domu nebo periferní farnosti,
ale není to příliš pravděpodobné.
Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá
sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita
akademické obce, ne veřejné slavení,
a tudíž leží stranou našeho zájmu.
Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.
[EDIT 24. 12. 2018]
Doplnění přehledu:
I letos se v katedrále slavily nešpory z titulární slavnosti
sv. Mikuláše.
Navíc také první nešpory z posvícení (posvícení 22. 12.,
první nešpory 21. 12.; posvícení tak v katedrální farnosti
každoročně "spolkne" hned dvě "Ó-antifony"),
které jsem ovšem včas nezaznamenal, a tak nevím, jak vypadaly.
tl;dr
Sice jsou prázdniny, ale opravených not ani čteníhodných
článků nepřibývá;
místo nich nabízím akorát novou dávku výmluv
a vyhlídku na další tematicky spřízněné čtivo.
Když jsem tady v roce 2012
psal
o částech
oficia
v 19.
a první
polovině
20. stol.
přeložených do češtiny
a zpívaných v některých farních kostelích o nedělích a svátcích
jako "odpolední pobožnost", už tenkrát se mi to téma líbilo
a zdálo se mi vhodné ke zpracování v rámci diplomové práce.
Já sám už jsem ale tou dobou měl zadané téma jiné,
neméně zajímavé,
ve kterém jsem se další dva roky plácal, neschopný
ho zpracovat (ani včas vzdát a vyměnit za jiné),
až mi (pokud jde o přežití podle zákona o vysokých školách)
v létě 2014 srazilo vaz.
Mezitím se uvažovalo, že by na "lidových nešporách" mohl pracovat
některý diplomand jednoho z mých schopnějších bývalých kolegů,
ale to se až dosud nestalo. A že už jsem zase téměř zpátky tam,
odkud jsem se před čtyřmi lety zřítil, dal jsem se do
zpracování tématu sám. Ujistil jsem se,
že se téma stejně psatelné i psaníhodné jeví i zdejší vyučující
liturgiky, a podle hesla
"co se nenapíše o prázdninách, to už se nenapíše nikdy"
(prof. Weis) jsem se pustil do psaní.
Aktuální smělý plán je, že bych diplomovou práci o předkoncilních
českých překladech částí oficia mohl obhajovat již příští léto.
Tedy za předpokladu, že v září dobře dopadne obhajoba
bakalářské práce o novodobých latinských překladech žaltáře.
Ohledně připravované práce mohu slíbit, že bude ještě
méně čtivá, než výše odkazovaná práce bakalářská,
ač bude oproti ní celá dobře srozumitelná
i bez znalosti starých jazyků.
Hlavním cílem je sebrat alespoň velkou většinu dochovaných památek žánru
"lidových nešpor" a utřídit je. Již delší dobu totiž
vím, že velká část těchto tiskovin jsou více či méně upravené
reprodukce malého množství základních typů, což na první
pohled nepřeberné množství publikací umožňuje uspořádat
do přehledného systému.
Důležitým výstupem budou vedle katalogu zpracovaných pramenů
také pomůcky pro snadné určení, zda případný nově nalezený
nezpracovaný pramen patří k některé již známé skupině.
Samozřejmě nebude chybět "liturgická pitva" všech významnějších
pramenů; z mého pohledu zvlášť zajímavé jsou případné vztahy
jednotlivých českých překladů k pražskému nebo olomouckému
provinčnímu propriu. Také jsem zpracoval nebo budu zpracovávat
několik hudebnin, o kterých jsem již delší dobu chtěl
napsat článek sem na blog, ale zatím jsem se k tomu nedostal.
Zkrátka - čtivé to nebude, ale zajímavé možná pro několik
podivínů alespoň trochu ano, kteréžto tímto prosím o poshovění,
když obsah tohoto webu i nadále zanedbávám.
Delší dobu mi v hlavě leží otázky, jak na webu nejlépe
citovat a jak to internetové citování usnadnit.
Na první pohled by se mohlo zdát, že citace s těžkopádnými
bibliografickými záznamy patří do "papírového věku",
a když dnes jeden internetový
zdroj cituje druhý, místo citace dobře poslouží prostý
hypertextový odkaz. Ve skutečnosti to ovšem tak jednoduché
není. Pokud se jako jediná reference na citované dílo
použije jeho URI, je v delším časovém horizontu ohrožena integrita
citujícího díla, protože citovaný zdroj s nemalou pravděpodobností
časem zanikne nebo změní adresu. Trvanlivá citace
i na internetu nutně obnáší nějakou formu zkopírování
bibliografických metadat do citujícího díla
(nebo nahrazení přímého odkazu na citované dílo nějakým
trvanlivým identifikátorem, např. odkazem do bibliografické
databáze s garantovanou trvanlivostí záznamů a jejich adres -
ale to je zatím možnost spíš hypotetická).
Když jsem před delší dobou blog doplnil o generování
bibliografických záznamů a strojově čitelných metadat ve dvou
různých formátech, spíš než o praktické opatření pro dobro
uživatelů šlo o formu "přemýšlení nahlas".
(Články z webu In adiutorium samozřejmě nikdo soudný necituje,
a když přeci, tak tak sporadicky, že pro to není potřeba
programovat podporu.)
Nedávno jsem se na stará kolena zaregistroval na Wikipedii
a začal pomalu pracovat především na kultivaci existujících
českých stránek týkajících se oficia.
Narcismu ne zcela prost, do jednoho hesla jsem vpašoval
i citaci dvou článků z tohoto blogu.
Wikipedie umožňuje automatické generování bibliografického
záznamu pro článek na základě jeho URL.
To mě samozřejmě zaujalo a hledal jsem, jak to funguje.
Za generování citací je zodpovědné MediaWiki rozšíření
Citoid;
to se zase spoléhá na službu
Zotero.
Dokumentace má tendenci svést čtenáře k domněnce, že
pro každý internetový zdroj, který má být skrz Citoid
citován, je potřeba naprogramovat Zotero "translator"
(kus kódu, který díky znalosti struktury stránky
nebo nějakého interního API webu umí bibliografické údaje
extrahovat). To by pochopitelně pro malý a bezvýznamný web,
jako je ten náš, nemělo smysl. Ve skutečnosti však
Zotero při dobývání metadat z internetového zdroje,
pro který nemá speciální "translator", zkouší použít
výchozí,
které hledají metadata podle
několika rozšířenějších standardů.
Jednoduchý standard, umožňující opatřit každý článek
strojově čitelnými daty podporovanými co nejširším spektrem
nástrojů, je přesně to, co jsem si vždycky přál.
Proto jsem si po zvážení možností jeden vybral a implementoval
ho: DC-HTML,
metadata podle iniciativy Dublin Core,
zakódovaná přímo v (X)HTML dokumentu jen pomocí tagů link a meta.
Nejen automatická citace
na Wikipedii teď díky tomu umí z článku kromě titulku zjistit i
autora (jak si žádá již zmiňovaný narcismus)
a datum a čas vydání.
V minulosti jsme se zde vícekrát dotkli otázky, kterou liturgické
texty ani rubriky neřeší, ale v praxi se často nějak řešit musí:
jak hudebně ztvárnit liturgický průvod před začátkem
veřejně a slavnostně slavené části liturgie hodin?
Uzrál čas podívat se na tuto otázku systematicky.
Otázka hudebního ztvárnění vstupního průvodu stojí v případě
liturgie hodin stranou pozornosti liturgického zákonodárce,
protože průvod není (narozdíl od vstupního průvodu mše)
vlastní součástí slavení hodinky, ale pouze logistickou
přípravou k němu,
která v závislosti na okolnostech mnohdy zcela odpadá (viz dále).
V rámci platného liturgického zákonodárství poskytuje jediné
nám známé vodítko Caeremoniale episcoporum, čl. 193,
kde se pro pontifikálně slavené nešpory předepisuje
vstupní průvod za doprovodu varhan nebo zpěvu,
bez jakéhokoli dalšího upřesnění.
Vágnosti tohoto pokynu odpovídá rozmanitost řešení,
kterou jsme až dosud měli možnost pozorovat.
Tip: Když je do dobře zásobené teologické knihovny daleko,
přijde vhod on-line dostupné
Caeremoniale episcoporum v italštině.
Bez průvodu
V řeholních komunitách s chórovou povinností nebo společnou
modlitbou oficia bývá obvyklé, že se hodinka nezačíná
liturgickým průvodem, ale komunita se postupně sejde
a modlitba se v příslušný čas na znamení představeného začne.
V takové situaci náš problém vůbec nevyvstává,
neboť začátku hodinky nepředchází časově náročná tichá
liturgická akce (průvod),
kterou by bylo třeba hudebně ztvárňovat.
Stejný případ je i slavení v jiném, ale podobně
ne-slavnostním nebo ne-hierarchickém
kontextu, nebo tam, kde jsou všichni
předem na svém místě. (Např. proto, že slavení liturgie
hodin předcházela nějaká pobožnost.)
Průvod bez doprovodu
Liturgický průvod bez jakéhokoli hudebního doprovodu
je běžným začátkem tiché mše, kde se vůbec nezpívá.
Analogicky s ním můžeme počítat před recitovanou hodinkou.
Myslitelný je i tam, kde je překonávaná vzdálenost opravdu
krátká a počet přesouvajících se osob malý.
(Srov. co bylo zdokumentováno
v Kájově.)
Co do délky a počtu účastníků plnohodnotný a přesto bez
jakéhokoli hudebního doprovodu konaný vstupní průvod
evokuje velkopáteční liturgii a je vhodný pro slavení liturgie
hodin po celé Velikonočním triduum.
Kromě toho by se snad mohl uplatnit i při oficiu za zemřelé,
popř. při bohoslužbě silně kajícího rázu.
(Poslední zmíněná příležitost je spíš jen předmětem spekulace.
Jednak není obvyklé, aby liturgie hodin byla utvářena tematicky
ještě podle jiné osnovy, než přináší liturgický rok,
jednak pro kající bohoslužby existuje samostatný řád mimo
rámec liturgie hodin.)
Mimo jmenované zvláštní příležitosti, kde absence hudebního
doprovodu má charakter znamení, by průvod bez doprovodu
před zpívanými nešporami působil opravdu nepatřičně.
Když se tu doporučuje ve Velikonočním triduu vstupní průvod
nijak nedoprovázet, není od věci doporučit pozornosti také
starší článek, věnovaný dřívější praxi
slavení hodinek ve Velikonočním triduu úplně bez zpěvu.
Instrumentální (varhanní) doprovod
Toto řešení se může odvolávat na dlouhou tradici
i na autoritu odborníků.
Pro (předkoncilní) pontifikální nešpory
Stehle s odvoláním na Marteneho (tedy ne na liturgické předpisy,
ale na kvalifikovaný rubricistický názor)
předepisuje
vstupní průvod doprovázený hrou na varhany, beze zpěvu.
Stehle Aurelius: Manual of Episcopal Ceremonies, Beatty, PA, 1916, s. 18.
Stejně i pokoncilní manuál Elliottův, který ohledně slavnostních
nešpor stanoví, že
"varhanní hudba doprovází průvod během vstupu,
avšak píseň se nezpívá".
(Bez odvolání se na autoritu.)
Elliott Peter J.: Ceremonies of the modern Roman rite. The Eucharist and the Liturgy of the hours, San Francisco 2005, 267.
Může jít o "varhanní improvisace,
ať už založené na charakteristických melodiích dané
liturgické doby, nebo zcela abstraktní"
(tak ze své praxe
doporučuje
A. Calabrese).
Další možností je samozřejmě vhodně zvolená literatura,
k níž ovšem pisatel t. č. nemůže dát žádné doporučení.
Zmínku si zaslouží praxe obvyklá
v pražské katedrále,
kde vstupní průvod před kapitulními nešporami pravidelně
doprovází ustálená
znělka/fanfára/intráda v obsazení varhany+trubka.
Skladba to není příliš dlouhá a kanovníci se zpěváky za jejích
jasných tónů nejkratší možnou trasou a svižnějším krokem
zdolávají vzdálenost mezi sakristií a chórem.
Píseň
V běžném českém katolickém kostele se ve všední den i v neděli
většina nebo všechny procesionální zpěvy mše nahrazují
písní z kancionálu. I zde se tedy pohotově nabízí
doprovodit vstupní průvod vhodně zvolenou písní.
Toto řešení jsme v minulosti pozorovali v řadě variant:
- přidat vstupní píseň, pak zahájit hodinku a řádně zazpívat její vlastní hymnus (kapitula u Všech svatých)
- přesunout hymnus hodinky před úvodní verš (vyšehradská kapitula)
- zazpívat během vstupního průvodu první sloku hymnu hodinky (Štěpánkovice)
Netřeba říkat, že zcela v souladu s liturgickými předpisy
je pouze první zmíněná možnost. Další pozorované varianty,
které různě pracují s hymnem vlastních nešpor, však ukazují,
že naše z liturgicko-právního hlediska preferované řešení
není stejně dobré i z hlediska krásy a náležitého spádu
liturgie: máme tak dvě písně v těsném sledu za sebou,
které navíc plní velice podobnou funkci - slavení uvádějí
(srov. VPDMC 42).
Je tedy svým způsobem pochopitelné, že někde byly učiněny
pokusy použít jako zpěv k procesí přímo hymnus dané
hodinky. To ovšem vede k porušení její struktury.
Bylo by možné myslet ještě na jiné uspořádání:
Bože, pospěš mi na pomoc by zanotoval např. varhaník
a se začátkem hymnu by liturgický průvod vyšel ze sakristie.
Hymnus by tak naplnil roli procesního zpěvu a struktura
hodinky by zůstala nedotčena.
Ač máme za to, že positivní liturgické právo nezakazuje,
aby se některá část hodinky odbývala za pochodu
(srov. starší článek ke křestním nešporám),
takové řešení nemá v tradici římského
oficia obdoby. Je obvyklé (když pomineme pokoncilní podobu
křestních nešpor v premonstrátském řádu), že se celá hodinka
od začátku až do konce odbývá v chóru.
Hymnus nikdy neměl funkci procesního zpěvu.
(V předkoncilní podobě římského oficia laudy a nešpory nezačínají
hymnem, ale psalmodií, a hymnus následuje až po capitulu,
takže to nebylo ani technicky možné.)
Je tedy jedině správné, že jsme uvažované řešení
v liturgické praxi nikdy nepotkali, a rozhodně ho nelze
doporučit, jakkoli je oproti řešením narušujícím strukturu
hodinky snad o malý kousek lepší.
Pokud se rozhodneme vstupní průvod doprovázet písní
(podle jedině přípustné varianty 1),
leží před námi úkol jejího výběru. V praxi jsme pozorovali
pouze jedno řešení: bylo to ve svátek z cyklu sanktorálu
a jako doprovod vstupního průvodu byla užita jedna
z "večerních písní", zařazených jako nešporní hymny v cyklu
žaltáře. To je řešení velice vkusné, ale o nedělích a feriích
v liturgickém mezidobí většinou nebude dobře fungovat,
protože se tak těsně za sebou nakumulují dvě písně
na stejné nebo velmi podobné téma.
Určité míry obměny by snad bylo možné docílit vystřídáním
jazyka, takže by např. vstupní píseň byla v národním jazyce
a hymnus latinský, nebo naopak.
Určitou inspiraci může poskytnout také středověká liturgie:
přímo vstupní průvod se sice ani tady obvykle neřeší,
ale v rámci hodinek nebo po nich se průvodů na různá místa
v chrámu koná značné množství. Při nich se zpívají nejčastěji
responsoria vzatá z matutina.
To je ovšem řešení, jehož technická náročnost vždy
přesahuje celý zbytek nešpor (resp. jakékoli denní hodinky)
a vyžaduje nadstandardně zdatnou scholu nebo sbor,
stejně jako orientaci v latinských textech
(česká responsoria modlitby se čtením
zhudebněna nejsou a dost možná nikdy nebudou)
a hudebních pramenech.
Výhodou je, že responsorium je hymnu, který bude následovat,
formálně zcela nepodobné, takže nehrozí nežádoucí zdvojení.
Lucernarium
Při několika příležitostech jsme mohli pozorovat řešení,
které po hudební stránce bývá podobné předchozímu,
ale výsledný "rituální rytmus" je přeci výrazně jiný:
vstupní průvod k nešporám (výhradně k nim!) totiž kromě své
logistické funkce dostane samostatný symbolický obsah,
když je v něm do večerem setmělého bohoslužebného prostoru
za doprovodu vhodných zpěvů přineseno světlo -
jako symbol Krista, který je světlo světa -
a od něj jsou, často s eulogickou modlitbou, která téma tohoto
symbolu rozvíjí, rozsvícena svítidla v oltářním prostoru
a třeba i v celém kostele.
Lucernarium je standardní součástí nešpor v některých jiných
liturgických tradicích (ze západních v milánském ritu).
V římském ritu jde o cizorodý import.
Nicméně z hlediska liturgického práva zřejmě nelze nic namítat,
nakolik se koná mimo vlastní nešpory (zde před nimi),
jako "volně připojená pobožnost v prostoru liturgického práva
prostém". (Srov. argumentaci pro dříve zde navrženou podobu
křestních nešpor.)
V zájmu stručnosti o tomto modelu nebudeme psát víc.
Určitou představu si čtenář může udělat z článků, na které se
výše odkazuje. Možná by nebylo od věci věnovat v budoucnu
lucernariu samostatný článek, i s konkrétnějšími návrhy
vhodných textů a zpěvů, ale slibovat to nebudeme, i s ohledem
na to, že by opravdu šlo o synkretickou liturgickou tvořivost
bez opory v tradici římské liturgie, a to je zaměření tohoto
webu cizí.
Závěr
Liturgické právo k otázce hudebního doprovodu vstupu
ke slavnostně slavené části liturgie hodin prakticky mlčí.
Jediná relevantní norma, Caeremoniale episcoporum 193,
s doprovodem počítá, a ponechává volnost v tom, zda půjde
o hudbu instrumentální, či o zpěv.
Ceremonářské manuály před- i pokoncilní se shodují
v příklonu k první variantě. Jednou z representativních
aplikací může být řešení pozorované v pražské katedrále.
Doprovod písní nebo jiným vhodným zpěvem je přípustný,
když neporuší strukturu hodinky (žádné přesouvání hymnu
před úvodní verš!) a zpěv je vybrán tak, aby byl
(nejlépe jak po stránce obsahové, tak hudební) dost nepodobný
hymnu, aby se předešlo únavnému zdvojení.
13.-14. 4. 2018 proběhlo v gesci Německé biskupské konference
ve Frankfurtu nad Mohanem setkání s představiteli
různých islámských organisací v Německu působících.
Akce začala v pátek odpoledne nešporami ve frankfurtské
Císařské katedrále, při nichž se křesťané a muslimové
společně modlili žalmy.
Následovalo přivítání v konferenčním centru
Haus am Dom.
Jezuita a islamolog Felix Körner z Papežské university
Gregoriana v Římě při té příležitosti řekl,
že by se křesťané a muslimové mohli navzájem učit
ze svých "duchovních tradic".
Signal für den christlich-islamischen Dialog; cit. 29. 4. 2018; překlad J. P.
Jako termín pro setkání byl zvolen svátek
Zvěstování Páně (standardně 25. 3.; letos kvůli kolizi
se Svatým týdnem přesunut na dobu po skončení Velikonočního
oktávu), jehož téma může být blízké i vyznavačům
islámu, jimž je určitá míra úcty k Ježíši
i k jeho matce vlastní.
Část liturgie hodin je jako modlitební bohoslužba
jedním z liturgických formátů vhodných pro potřeby
ekumenických setkání mezi křesťany různých denominací,
ale její zařazení na program setkání mezináboženského
je přinejmenším překvapivé. Autor těchto řádků se proto
e-mailem obrátil
na instituci,
která setkání spoluorganisovala, aby zjistil, jak ony
"mezináboženské nešpory" vypadaly.
Odpověď uvedla dotaz na pravou míru: šlo o
"katolické nešpory za přítomnosti muslimských hostů.
Texty pro modlitbu použité pocházejí z breviáře katolické církve,
a sice z druhých nešpor svátku Zvěstování Páně.
Nejednalo se o mezináboženskou modlitbu."
(Citace z e-mailu z 18. 4., překlad J. P.)
Šlo tedy zřejmě spíše o nabídku k nahlédnutí do katolické
"duchovní tradice" v duchu citátu výše,
a je otázkou, zda se opravdu "křesťané a muslimové společně
modlili žalmy", jak informují oficiální zprávy.
Předpokládám, že zbožný muslim
(pokud není opravdu liberální) se žalmy jen tak modlit
nebude, a už vůbec ne společně s křesťany, v rámci
katolické modlitební bohoslužby.
Já sám bych z opačné strany na něco obdobného
rozhodně nepřistoupil, a pokud snad přeci, tak jen po předchozí
důkladné společné reflexi podivné povahy chystané akce,
totiž, že se jedni i druzí modlí stejnými slovy,
ovšem zásadně se rozcházejí v chápání jejich obsahu
(především pokud jde o pojetí Boha)
a že k některým částem se někteří připojit rozhodně nemohou
(pro muslimy v rámci nešporní psalmodie mj. trojiční doxologie).
Liturgie hodin jako část katolické bohoslužebné tradice
byla pro představení muslimským hostům zvolena snad proto,
že modlitby periodicky rozložené na celý den
a normované co do textu, postojů a gest vykazují
tímto jakousi podobnost s muslimskou modlitbou
(salát).