Ranní chvály, Bílá sobota 2016, Ústí nad Orlicí

31.3.2016 22:10 | kategorie: Ze života | Komentáře

Na youtube se objevil záznam nedávných ranních chval z Ústí nad Orlicí a jeho zhlédnutí/vyslechnutí mohu jen doporučit. Zejména pak těm, kdo by zvažovali možnost zpívat napřesrok na Bílou sobotu ranní chvály z Olejníkova Velikonočního graduálu; dále těm, kdo by byli zvědaví, jak zní Olejník perfektně zazpívaný a capella, bez předepsaného doprovodu. Nahrávka je o to cennější, že jde teprve o druhý volně dostupný záznam Olejníkova zhudebnění části liturgie hodin (první jsou nešpory z Olomouce).

Já k tomu nemám co víc napsat - zachycené ranní chvály jsou bezúhonné po stránce textu, liturgické akce (v tom smyslu, že neobsahují žádnou akci nepatřičnou) i zpěvu. Snad jen, že se mi moc líbí vícehlasé provedení hymnu, a kde jsou k tomu pěvecké možnosti, rozhodně stojí za to po něm sáhnout. Není nijak vyhraněně olejníkovské a šlo by dobře dohromady i s jiným zhudebněním zbytku hodinky. Z dalšího mě oslovila antifona k Benedictus. Mám podezření, že v unisonu je ještě působivější, než by byla s doprovodem. V souvislosti s tím stojí za pozornost, že ranní chvály jeden (autorsky) unisonový prvek obsahují - antifona Kristus stal se poslušným je ve Velikonočním graduálu bez doprovodu.

[EDIT 15. 4. 2017] V době psaní článku jsem si neuvědomil, že od velkopátečních obřadů do velikonoční vigilie se na varhany nehraje, a tak jsem se divil, že zaznamenané ranní chvály z Bílé soboty jsou zpívané bez doprovodu. Teď se naopak divím, že je P. Olejník doprovodem opatřil.

Prajské nešpory, Štěpánkovice

27.3.2016 18:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Před časem jsem zachytil informaci o svébytných nešporách, které se slaví ve vybrané sváteční dny (viz citace níže) ve Štěpánkovicích na Hlučínsku. Protože na webu štěpánkovické farnosti je možné sledovat bohoslužby v přímém přenosu, počíhal jsem si na nešpory, které se konaly dnes, o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, ve 14:00.

Na stránkách farnosti jsou "prajské nešpory" zmiňovány jako součást širšího celku lokálně specifických kostelních písní.

... Součástí Pruska se stalo celé Hlučínsko po prohrané 1. slezské válce v roce 1742. Dlouhých dvě stě let byla historie obce propojena s dějinnými událostmi Německa. Přesto se zde dále mluvilo „moravsky“ a tímto jazykem – slezským nářečím češtiny – se také vyučovalo ve škole. Základem pro výuku byl slabikář, který pro tuto oblast vydal slezský buditel, kněz Cyprián Lelek z Dolního Benešova. Koncem 19. století však byly školy v „pruském Slezsku“ poněmčeny, ale „moravština“ se nadále používala při náboženské výchově a v kostele, protože tato část území nadále patřila k olomoucké arcidiecézi. Živou památkou na dějinné zvraty je svébytné nářečí i písně, které se zpívají jen na Hlučínsku. „Písně nenajdete v Kancionálu. Lidé je mají natištěné na lístcích. Zajímavostí tohoto regionu jsou tzv. prajské nešpory, které se zpívají na Vánoce, Velikonoce, na krmáš a odpust. Starší lidé to znají ještě zpaměti a s chutí nešpory zpívají,“ upozornil štěpánkovický farář na místní raritu.

www.stepankovice-farnost.wz.cz, 27. 3. 2016; zvýraznění v textu JP

Průběh

Ve stanovený čas přišel za zpěvu první sloky písně Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz liturgický průvod - kněz (v pluviálu) a několik ministrantů. Nešpory začaly úvodním veršem, jehož charakteristická formulace mě přiměla k rychlému vyhledání pravděpodobného zdroje.

V. Bože ku pomoci mé vzezři!
R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci.
V. Srdce i ústa spraviti * bychom tě mohli chváliti.
R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému.
Jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.

Protože přenos byl (ať už to bylo vlivem čehokoli) nestabilní a často mi vypadával "signál", nejsem si jist, zda bylo zachováno výše naznačené dělení mezi kněze a lid, ale to není až tak důležité. Důležité je, že máme před sebou půvabný text, který Tomáš Fryčaj do nešpor, které otiskl ve svém kancionálu, převzal z kancionálu ještě o poznání staršího - z Božanova Slavíčka rájského. (Božanovi a nešporám v jeho Slavíčkovi obsaženým zatím článek dlužím.)

Po úvodním verši pokračovala místo hymnu píseň načatá při vstupním průvodu.

Jaké asi budou žalmy? Ty Fryčaj od Božana nepřevzal. Díval jsem se tedy nejprve do Fryčaje, jakožto zpěvníku místem i dobou vzniku bližšího, a nezklamal jsem se. Použitý značně archaický překlad žalmů, s příznačnou snahou o svázání poloveršů rýmem, je Fryčajův. --- Chápete to? Fryčaj - zpívaný více méně nepřetržitě do roku 2016! Etnologové jsou možná na takové zázraky zvyklí. Já na to ale zvyklý nejsem a jsem z toho jako u vytržení. Opravdu jsem nečekal, že se na poli českých zpívaných nešpor něčeho takového dočkám.

Ve zpěvu se střídala kantorka s lidem (možná ještě rozděleným na dvě části - to jsem, díky již zmíněným častým výpadkům, nemohl dobře vysledovat.) Použité nápěvy žalmů odjinud neznám. Každý poloverš byl uzavřen, jak je běžné, nějakou melodickou ozdobou; často se navíc v polovině verše změnil recitační tón. Pokud jsem dobře poslouchal, kantorka a lid nezpívali své verše na stejný nápěv, ale každá skupina zpěváků měla svůj vlastní; ty se pak k sobě měly možná trochu jako výzva (kantorčin verš) a odpověď (verš lidu). Všechno doprovázely varhany. K melodiím je třeba říci, že to jistě nejsou ty, se kterými Fryčaj počítal (a které jsem zatím nedohledal). V jeho kancionálu je totiž u každého žalmu uvedeno číslo (např. pro žalm 109 "melodie chorální nro. 72") a počet slabik, které jsou potřeba pro závěrečnou formuli každého poloverše. Právě počty slabik ale nesouhlasí - štěpánkovické závěrečné formule jsou vesměs bohatší/delší než Fryčajovy.

Díky výpadkům příjmu přenosu nevím, jestli zazněly žalmy dva nebo tři. Každopádně to byly žalmy ze začátku Fryčajova - a tehdejšího římského - nedělního pořádku (109, 110, možná i 111 - ve vulgátním číslování). Poté celebrant přečetl krátké čtení (řádné z breviáře) a po něm, kde rubriky připouštějí promluvu, pronesl krátkou výzvu, směřující ke kantiku Magnificat. To se zpívalo stejným způsobem jako žalmy. Opět Fryčajův text. V jeho průběhu byl, jak je při slavnostních nešporách obvyklé, okouřen oltář, celebrant a lid.

Přímluvy, modlitba Páně a závěrečná modlitba z breviáře. Následovala ještě pobožnost (výstav Nejsvětější svátosti a část novény k Božímu milosrdenství), kterou jsem již nesledoval.

Vyhodnocení

Co jsou tedy "prajské nešpory", jak se dnes ve Štěpánkovicích slaví? V zásadě jde o nedělní nešpory z Fryčajova kancionálu, přistřižené podle schematu nešpor z denní modlitby církve. Tak je hymnus přesunut na začátek. Úpravou směrem k lidovosti je, že není použit hymnus uváděný Fryčajem, ani ten z breviáře, ale známá velikonoční píseň z kancionálu. Počet žalmů je omezen. Nezpívané prvky (čtení, přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba) jsou vzaty z breviáře, řádně pro ten který den. Zpívané prvky, které Fryčaj nemá - ať proto, že je programově vypustil (antifony), ať proto, že v jeho době součástí římského oficia nebyly (responsorium, novozákonní kantikum) - jsou vynechány.

Projednou si dovolím úplně vynechat šermování liturgickými předpisy, protože poslední, co bych si přál, by bylo, aby prajské nešpory mým přičiněním vymizely, nebo doznaly nějakých násilných úprav v zájmu vyhovění dnešnímu liturgickému zákonodárství. V době, kdy vznikly, nebyly součástí liturgie, ale lidovou pobožností, na kterou se liturgické předpisy nevztahovaly. Bylo by tudíž zcela věci nepřiměřené podle dnešních liturgických předpisů je soudit. Spíše se můžeme radovat, že nešpory v národním jazyce jsou v dnešním pojetí katolické liturgie, oproti dřívějšku, nešporami v plném slova smyslu, a že i vzácné památce z dávných dob můžeme tento vznešený status přiznat. Myslím, že se v daném případě sluší zavřít oči, a nešpory prostě přijmout, jak jsou.

Kdyby je chtěl někdo dále reformovat k podobě pokoncilního oficia, dala by se snad jen opatrně navrhnout úprava výběru žalmů, aby, zvláště o Velikonocích, vedle žalmu 109 zazněl i druhý žalm nešpor neděle prvního týdne žaltáře - žalm 113. Ten byl součástí nedělních nešpor i v době Fryčajově (Když vycházel Izrael ze zajetí egyptského * rodina Jákobova z krajiny pohanstva divokého) a pravděpodobně bude na místě ještě znám, včetně nápěvu. Možná ale byly žalmy pro "pokoncilní zkrácení" vybrány z dobrých důvodů, které nedohlédnu. A zpívat žalmy popořadě, jak jdou za sebou v bibli, je v rámci římského oficia samozřejmě velmi tradiční.

Prajské nešpory jsou možná vůbec nejdokonalejším naplněním názvu "lidové nešpory", kdysi pro překlady a úpravy nešpor pro slavení za činné účasti lidu dosti obvyklého: jsou to "lidové nešpory", které opravdu zlidověly. Bude jistě dobré se ptát, jak se to povedlo, jaké dobré vlivy k tomu přispěly, a jestli z toho lze vyvodit nějaký závěr pro hudební podobu "lidových nešpor", které by mohly vznikat dnes.

[EDIT 29.3.2016] Narazil jsem na zmínku o starobylých českých nešporách (viz s. 7) - tentokrát v části regionu spadající dnes do Polska, v Bolesławi.

Další zmínka o nešporách, slavených v první polovině 20. stol. jednou měsíčně, které místní farář v roce 1938 zkusil začít německy, ale "lidé se chytli", až když začal nanovo "moravsky", je v DOKULILOVÁ Daniela: Religiozita na Hlučínsku, Olomouc 2013 (bakalářská práce na FF UPOL), s. 29.

Velikonoce 2016

23.3.2016 22:21 | kategorie: Ze života | Komentáře

Velikonoční triduum je za dveřmi. Vrchol liturgického roku s sebou pochopitelně nese zvýšenou "liturgickou nabídku". Nabízím přehled mimořádně slavených částí liturgie hodin - samozřejmě neúplný a omezený na místa, která mám "na dohled".

Pokud by někdo považoval za vhodné poslat další, rád doplním.

Praha

V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha se na Velký pátek a Bílou sobotu od 8:00 bude slavit modlitba se čtením spojená s ranními chválami. V neděli Zmrtvýchvstání Páně od 17:00 nešpory.

Královská kanonie premonstrátů na Strahově bude na Zelený čtvrtek a Velký pátek od 21:00 slavit modlitbu se čtením se zpívanými lamentacemi, anticipovanou vždy z následujícího dne. (Lamentace v běžném pokoncilním oficiu pochopitelně nejsou, jde o řádovou úpravu.)

Kromě toho je možné zúčastnit se na Velký pátek ranních chval, na Bílou sobotu ranních chval a nešpor. Na neděli Zmrtvýchvstání budou křestní nešpory (viz článek zachycující jedny loňské).

Dominikáni u sv. Jiljí mají liturgickou nabídku tak rozsáhlou, že je lepší podívat se přímo na jejich web. Zvláštní pozornost si zaslouží "temné hodinky", slavené na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu od 7:00. Jde o předkoncilní matutinum a (částečně modernisované) ranní chvály. Texty a noty viz web.

Roudnice nad Labem

V kostele Narození Panny Marie se zpívá velká část předkoncilního oficia Svatého týdne. Nevím ale, nakolik jsou hodinky otevřené pro veřejnost - případnému návštěvníkovi se doporučuje předem kontaktovat organizátory, aby nezůstal stát před zavřenými dveřmi.

"Zpívej aleluja." Praktická rubricistická obezlička pro dobu velikonoční

17.3.2016 00:37 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Nedávný článek, věnovaný pořádku zpěvů oficia podle Ordo cantus officii z r. 1983, mj. upozornil na zásadní redukci množství velikonočních antifon. V žaltáři má každý žalm a kantikum ranních chval a nešpor pro dobu velikonoční svou vlastní antifonu, nabízející "velikonoční čtení" daného žalmu. Moje zhudebnění věrně sleduje texty v breviáři a pro všechny tyto velikonoční antifony ze žaltáře poskytuje nápěvy. OCO naproti tomu nabízí jen řadu alelujatických antifon, které se mají opakovat v týdenním cyklu po celou dobu velikonoční.

Je zřejmé, že toto řešení klade mnohem menší nároky na zpěváky (výrazně menší množství kousků k nácviku, nacvičené antifony se vícenásobně využijí) a pro slavení liturgie hodin se zpěvem v podmínkách komunity je jistě přitažlivé. Nabízí se tedy otázka, jestli by se moje zhudebnění Denní modlitby církve nemělo vydat stejnou cestou a aplikovat podobné zjednodušení. Odpovědět musím jednoznačným Ne, protože projekt In adiutorium se úzkostlivě drží oficiálního znění textů a závazných liturgických předpisů, a nevím o žádném liturgickém předpisu, který by legitimoval v rámci české verze oficia svévolné nahrazení předepsaných antifon antifonami alelujatickými.

Ale - přímo se nabízí rozkošná rubricistická obezlička: čl. 276 VPDMC stanoví, že "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem." Doporučuji proto v době velikonoční antifony k žalmům a kantikům ranních chval a nešpor zpívat latinsky. To znamená - na nápěvy gregoriánského chorálu. To znamená - s antifonami vybranými podle OCO. To znamená - s antifonami z výše zmíněného týdenního alelujatického cyklu.

(Stále ještě jsem neměl příležitost nahlédnout do nového vydání OCO 2015. Kdyby někdo ze čtenářů, dokumentem disponujících, zjistil, že tam jsou velikonoční antifony k žalmům řešeny jinak než v OCO 1983, prosím o šťouchanec. Ale nepředpokládám to.)

Na antiphonale.inadiutorium.cz tyto antifony zatím ještě nenajdete, ale budu se snažit nejpozději začátkem doby velikonoční je dodat.

[EDIT 2.4.2016] Sada antifon k feriálním žalmům doby velikonoční podle OCO 1983 už je na světě.

Je v liturgickém zákonodárství místo pro nové kousky gregoriánského chorálu?

6.3.2016 21:08 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Otázka, kterou končí včerejší článek, je pošetilá, a laskavý čtenář nechť ji přisoudí pozdní noční hodině, kdy jsem text dopisoval.

... Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. ...

Proč je to otázka pošetilá? Při interpretaci dokumentu je třeba přihlédnout k tomu, jaký problém řeší. Ordo cantus officii usiluje poskytnout zpěvy pro existující texty liturgie hodin, a to (pouze) pro texty společné celé církvi. Nadto v úvodu dává určitá obecná pravidla, jež se dají využít i při práci s vlastními texty diecéze nebo řeholní společnosti. Otázkou nových svátků a hudební stránky jejich formulářů se však nezabývá.

Tudíž je velmi pravděpodobné, že trvá nedotčen odvěký zvyk, nové liturgické texty (připomínám, že tady jde o ty latinské) podle potřeby opatřovat nápěvy a rozmnožovat tak poklad gregoriánského chorálu - kde gregoriánský chorál říkáme jako nositelé živé tradice, ne jako historikové hudby. Samozřejmě by takové nápěvy měly být vydány nebo schváleny odpovědnou církevní autoritou.

Bylo by hrozně pěkné, kdyby, až latinské texty národního propria jednou vyjdou tiskem, vyšly rovnou komplet opatřené chorálními nápěvy. Krásně by se tím dalo najevo, že normální (ve smyslu "ideální, kýžená", nikoli "běžná") podoba liturgie hodin je zpívaná. Navíc by tím ta útlá knížka získala na přitažlivosti, neboť kvadrátní notace je prostě krásná. A arcibiskup, jehož kancelář by tomu vystavila dekret, by mohl nosit nos nahoru, protože nevím o tom, že by některý dřívější nástupce Arnošta z Pardubic podepsal oficiální vydání zpěvů oficia pro pražskou katedrálu a jí podřízené kostely. To udělal (pokud na mě někde v šeru knihoven nečeká obrovské překvapení) právě jen kdysi sám Arnošt. Po něm už nikdo ...

[EDIT 30.11.2016] Poslední odstavec patří k textům, za které se propastně stydím - zejména pro to, jak úlisně vyznívá. Kromě toho však návrh trpí i bídnými kvalitami po stránce věcné. Předně přehlíží, že vydávat liturgické knihy dnes není věc Arnoštova nástupce, ale celé biskupské konference. Kromě toho mi s odstupem nepřijde jako dobrý nápad ani zařazení zpěvů do případného oficiálního vydání latinských textů českého breviářového propria: zatímco za dob Arnoštovy kodifikace pražské liturgie byl gregoriánský chorál živý žánr s bohatým výběrem kompetentních skladatelů i interpretů, dnes ho psát nikdo neumí. Zdá se tedy naší době přiměřenější nechat ve zhudebňování svobodu - spíše než jedno jediné zhudebnění nechat vypracovat a vydat jako oficiální a závazné.

Zpívané latinské oficium podle Ordo cantus officii 1983

5.3.2016 01:16 | kategorie: Ze života | Komentáře

In utroque usu

I když většina článku bude věnována dokumentu významnému pro latinské chorální oficium, začít musím autobiografickou poznámkou:

Své původní předsevzetí modlit se letos celý rok předkoncilní oficium ve stavu ze začátku šedesátých let jsem časově nezvládal a záhy od něj upustil. Již jsem naznačil, že to, co se modlím teď, je noční můrou každého liturgického puristy, mě nevyjímaje. Nicméně nakonec je to poměrně obohacující zkušenost, o jejíž plody bych se rád postupně podělil.

Můj synkretický pořádek vypadá tak, že se každý týden celou neděli (od prvních nešpor) modlím oficium předkoncilní; po zbytek týdne pak oficium pokoncilní, pro které si průběžně chystám noty právě podle dokumentu, jemuž je věnován dnešní článek - Ordo cantus officii (dále OCO) z r. 1983

Mnou používaná podoba pokoncilního latinského oficia je přitom po všech stránkách zastaralá: breviář mám v podobě editionis typicae ze začátku 70. let (editio typica altera z poloviny let 80. přinesla mj. změnu velké části biblických textů; navíc mi schází aktualisace sanktorálu za posledních 40 let ...); OCO z r. 1983, podle kterého dohledávám zpěvy, je od podzimu nahrazené novějším vydáním. Já však jednak nové OCO zatím nemám, jednak jsou i další důvody, proč považuji za žádoucí postupně připravit pokud možno kompletní antifonář podle OCO již zastaralého. (Viz web s vysvětlením, jakož i prvními učesanými výstupy; všechny dosud sebrané, ale do knižní podoby zatím neuspořádané zpěvy obsahuje repozitář se zdrojovými kódy).

V době adventní a vánoční, když jsem se v krajině latinského pokoncilního oficia octl neplánovaně, na způsob trosečníka, a rychle jsem hledal, z čeho zpívat, posloužil mi antifonář H. P. Sandhofeho. Zmínka OCO na jeho titulním listě může mást (i mě zprvu zmátla). Ve skutečnosti nejde o antifonář s antifonami podle OCO, ale o antifonář s doslovně breviářovými texty. Kde k textu existoval nápěv, Sandhofe ho dohledal, kde ne, na základě širokých znalostí tradičního repertoáru, které získal mj. při práci na Nocturnale Romanum, upravil některý tradiční nápěv nebo složil nový. Myslím, že je to docela dobrý záložní zdroj: když není snadno dostupná antifona předepsaná v OCO, zpěvák sáhne po vkusném novém zhudebnění textu, který je v breviáři. A málokdo se dnes může pochlubit tak rozsáhlými zkušenostmi se skládáním neogregoriánských zpěvů jako Holger Peter Sandhofe. (Ale proti tomu viz závěr článku.)

Když narazím na významnější svátek, často pro něj beru, podobně jako v neděli, předkoncilní texty. Jednak je příprava "pokoncilních" not na sváteční oficium hodně časově náročná (antifon bývá hodně, navíc jsou často tiskem nevydané a je třeba je dohledávat v CAO, v muzikologických databázích a v digitalisovaných rukopisech), jednak stojím o to, seznámit se s co největší částí repertoáru předkoncilního oficia, a k tomu jsou "bohatě vypravené" svátky vhodnou příležitostí. Přijde-li do cesty vlastní český svátek (pro který obvykle hotové latinské zpěvy nejde najít vůbec), zpívám ten den většinou pokoncilní oficium, česky.

Co je Ordo cantus officii

Nová podoba římského oficia, která poprvé vyšla začátkem sedmdesátých let pod (rovněž novým) titulem Liturgia horarum, představovala při zachování většiny základních stavebních prvků obrovskou změnu oproti podobě dosavadní.

  • žaltář byl nově rozložen na čtyři týdny, větší množství žalmů bylo rozděleno na dva nebo více oddílů
  • každý žalm nebo oddíl žalmu má v žaltáři svou vlastní antifonu (doposud se žalmy malých hodinek zpívaly pod jedinou)
  • má-li některá liturgická příležitost vlastní antifony k žalmům, má obvykle ke každému žalmu jinou (předtím se nejčastěji jedna sada antifon otočila v laudách i nešporách a čtyři z nich posloužily i pro čtyři malé hodinky)
  • antifony vzaté z žalmů byly většinou přizpůsobeny novému překladu žaltáře

Pro velkou část textů tudíž chyběly nápěvy. Reformátory to příliš nepálilo, neboť při práci na reformě oficia měli před očima především diecézní kněžstvo (jak informacemi přímo od členů Consilia dokládá CAMPBELL S.: From breviary to liturgy of the hours. The structural reform of the Roman Office), pro něž je spíše než zpívané chorální oficium obvyklá modlitba recitovaná, nejčastěji o samotě.

Pro zpěvuchtivou část církve jsou dvě cesty, jak vzniklou situaci řešit: opatření textů z breviáře nově složenými či přizpůsobenými nápěvy nebo jejich nahrazení jinými vhodnými texty, které již někdy někde v rámci oficia byly zpívány a nápěvy mají. Ordo cantus officii z r. 1983 se vydává touto druhou cestou.

Pro každou antifonu a hymnus Liturgiae horarum udává knihu, stránku a incipit zpěvu, který se má použít. Někdy jde o zpěv stejného textu jako je v breviáři, často se texty liší významně nebo zcela.

Za povšimnutí stojí, že OCO neuvádí zdroje pro krátká responsoria a počítá s tím, že texty v breviáři budou tradičními stereotypními nápěvy podle potřeby nově opatřeny:

Melodia responsoriorum brevium, sicut invenitur in Antiphonario et Psalterio monastico pro diversis temporibus, bene aptatur textibus Liturgiae Horarum. (Praenotanda, čl. 1)

Charakteristiky OCO 1983

Několik postřehů z dosavadní práce s OCO (vypracování většiny žaltáře, částí propria postní doby, commune sanctorum a několika drobtů sanktorálu):

OCO významně redukuje množství antifon v žaltáři. V modlitbě se čtením je vždy jen jedna antifona na žalm a den, i když je žalm rozdělen na více oddílů, což obvykle znamená redukci ze tří antifon na jednu nebo dvě, protože delší žalmy rozdělené na oddíly jsou pro modlitbu se čtením typické. Kantikum druhých nedělních nešpor v žaltáři antifony vůbec nemá. Antifony k feriálním nešporním kantikům, jakož i feriální antifony ke kantikům evangelním a první antifona nedělních nešpor, se většinou opakují každý týden. (V breviáři většina jmenovaných tvoří cyklus dvoutýdenní.)

Když se "netradiční" antifona nahrazuje jinou, "tradiční", přinejmenším v žaltáři se obvykle spíše než taková, která má podobný smysl, bere antifona vzatá přímo ze žalmu, se kterým se zpívá. Díky tomu se vracejí některé antifony, které bez svého žalmu vůbec nedávají smysl, a které jsou jinak z pokoncilního oficia vyloučené, např. Et omnis mansuetudinis eius. (Kdo má latinský žaltář trochu namodlený, toho samozřejmě trkne, že jde o druhou část prvního verše žalmu Memento, Domine, David, s nímž se také zpívá.)

Mezi vlastnosti pokoncilního breviáře, které s ohledem na jeho zpívané provedení považuji za výrazně nešťastné, patří samostatná sada antifon pro žaltář doby velikonoční. Záměr je zřejmý: podtrhnout slavnostní ráz velikonoční doby a vyzdvihnout velikonoční čtení každého jednotlivého žalmu. Jenže tím vzniká obrovské množství zpěvů s vlastní melodií, které přijdou na řadu nanejvýš dvakrát do roka. OCO se - možná spíše z pramenné nouze než z ohledů na zpěváky, ale rozhodně k jejich prospěchu - vrací k předkoncilnímu pořádku: definuje soubor alelujatických antifon (tj. takových, které sestávají pouze z vícečetného opakování "aleluja"), které se opakují každý týden. Navíc je často jedna antifona zpívána s více žalmy nebo oddíly žalmů, čímž je množství antifon dále omezeno. (OCO čl. 41-42)

Nad odstavci výše čtenář možná pokyvuje hlavou: zpívané latinské chorální oficium je nakonec co do rozsahu repertoáru významně snazší na obsáhnutí než zhudebnění Denní modlitby církve, které tu pan pisatel nabízí. A je to samozřejmě pravda. Kvantitativní rozdíl dělají obrovským především kompletní velikonoční antifony ze žaltáře, které navíc patří k mým vůbec nejhorším dílům.

Netajím se tím, že chovám jistou zvláštní náklonnost k římskému antifonáři vydanému r. 1912 v rámci breviářové reformy Pia X. Ten - s ohledem na zastaralost v něm uplatněného tehdejšího stavu bádání na poli gregoriánského chorálu - nepatří k pramenům v OCO favorisovaným. Celkem pravidelně se ale do něj sahá pro antifony ke starozákonním kantikům ranních chval. Což nás upozorní na to, že za rozšíření palety kantik ze Starého zákona nevděčíme až poslední liturgické reformě, ale již reformní komisi z počátku 20. stol.

Zpěvy, poskládané v OCO do (zatím stále pouze ideelního, na realisaci čekajícího) nového římského antifonáře, jsou naprosto rozmanitého původu. Nejde jen o to, že ty, které vůbec kdy vyšly tiskem, jsou posbírány z edic, které od sebe dělí někdy bezmála sto let (nejstarším tištěným pramenem, na který se odkazuje, je Liber responsorialis, Solesmes 1895, nejmladším Psalterium monasticum, tamtéž 1983) a rozdíl je patrný nejen v latinském pravopise a ve vlastnostech notového záznamu (užívané typy not a rozdělovníků; žalmové nápěvy a jejich diference; přítomnost či nepřítomnost solesmeských rytmických znamének). V římském antifonáři se najednou ocitají i zpěvy z isolovaných periferních tradic, které jistě náleží k širokému proudu římské liturgie, ale rozhodně nerepresentují její hlavní proud. A při tom nezůstane - zařazeny jsou i zpěvy, pocházející z tradic ne-římských. Např. druhá antifona modlitby uprostřed dne ve čtvrtek prvního týdne žaltáře (Qui te exspéctant, Dómine, non confundéntur) má v OCO poznámku, že pochází z ambrosiánské liturgie. OCO tedy vytváří zřejmě mnohem pestřejší chorální Eintopf, než kterýkoli antifonář pře ním, v celé historii západní církve ...

Všechno je dovoleno

Pravidelní čtenáři vědí, že mám zvrhlou zálibu v liturgických předpisech a kdykoli se mi k tomu naskytne příležitost, s radostí pranýřuji jejich porušování. OCO kromě seznamu antifon a jejich pramenů obsahuje také úvod, jehož některé partie mají charakter liturgicko-právní. Najdeme tu i následující klauzuli, prakticky vylučující možnost pranýřovat kohokoli za nelegitimní výběr antifon:

Selectio antiphonarum, quae diversae sunt ab antiphonis Liturgiae Horarum, facta est secundum methodum aequipollentiarum nuncupatam, in Ordine cantus Missae iam adhibitam. Nihilominus semper permittitur, loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei. (Praenotanda, čl. 3)

Místo antifony předepsané v OCO je vždy povoleno vybrat jinou, vybranou podobným způsobem jako jsou vyhledány náhradní zpěvy v OCO a Ordo cantus missae, či antifonu úplně jinou, jejíž text se hodí ke čtením dne. (Patrně se myslí na čtení mešní.) Tím jsou legitimovány např. svatovítské chorální nešpory vč. podoby z let 200x, dnes tam obvykle zvané "nešpory postaru" (viz jejich krásně uspořádaný archiv), které vznikaly všechny v době platnosti OCO 1983, ale jeho výběrem zpěvů se neřídí.

Až se dostanu k OCO 2015, bude zajímavé úvodní ustanovení obou verzí dokumentu porovnat. Jsou i nadále pravidla pro výběr zpěvů tak benevolentní?

Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. To je samozřejmá volba, když jde o liturgické příležitosti s dlouhou tradicí. Pro nové svátky však tvorba předchozích staletí ne vždy skýtá uspokojivý materiál. Řešení této liturgicko-právní otázky však zatím nemám nadohled. Kdybych se k nějakému solidnímu řešení dobral později, věnuji mu samostatný článek. Kdyby toto řešení uměl nabídnout někdo z vzácných čtenářů, radoval bych se z komentáře.

Buď ty sám naším světlem

1.3.2016 21:46 | kategorie: Texty | Komentáře

Když v závěru nedávného článku, přišla řeč na to, co mám opravdu nerad na Denní modlitbě církve (nejrozšířenějším českém překladu pokoncilního římského oficia), vyprovokovalo mě to k dopsání dlouho rozepsaného článku o kousku téhož překladu, který mám naopak velice rád, jakkoli by se mu snad dalo vytknout, že předlohu reprodukuje méně věrně, než by mohl.

Jde o závěrečnou modlitbu sexty o pátcích lichých týdnů žaltáře:

Pane Ježíši Kriste,
když ses nechal přibít na kříž, abys nás vykoupil,
nastala v poledne tma po celém kraji;
prosíme tě:
buď ty sám naším světlem na cestě do věčného života.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

Modlitba naráží na údaj synoptických evangelií, že se v době Ježíšova ukřižování setmělo (Mk 15,33; Mt 27,45; Lk 23,44), a z "temnot našich dnů", tmě Velkého pátku někdy ne nepodobných, volá ke Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému "buď ty sám naším světlem".

latinsky - Liturgia horarum

Dómine Iesu Christe,
qui hora sexta, univérso mundo in ténebris constitúto,
pro redemptióne nostra crucis lignum ínnocens ascendísti,
illam nobis lucem semper concéde, per quam ad ætérnam vitam perveníre mereámur.
Qui vivis.

Když jsem se ji poprvé modlil latinsky, bylo pro mě zklamáním, že v originálu onen silný motiv "Krista - světla" chybí. Světlo je tu neosobním darem, o jehož udělení se prosí. Byl jsem zvědav, jak se se stejnou modlitbou poprali překladatelé v sousedních zemích:

slovensky - Liturgia hodín

Pane, Ježišu Kriste,
o dvanástej hodine, keď bol celý svet ponorený do tmy,
ty nevinný si vystúpil na drevo kríža, aby si nás vykúpil;
prosíme ťa,
dávaj nám vždy svetlo, ktoré nás privedie do večného života.
Lebo ty žiješ a kraľuješ na veky vekov.

německy - Stundenbuch

Herr, Jesus Christus,
um die sechste Stunde kam Finsternis über die ganze Welt,
als du unschuldig das Kreuz bestiegst,
um uns von unserer Schuld zu erlösen.
Erleuchte unsere Dunkelheit, damit wir zum ewigen Leben finden in deinem Licht.
Der du lebst und herrschest in alle Ewigkeit.

stundenbuch.katholisch.de

Poměrně doslovně překládá (jako obvykle) slovenská Liturgia hodín. Německý překlad je zhruba na půl cesty mezi neosobním vyjádřením latinského originálu a otevřeným prohlášením české verze, že oním kýženým světlem, s jehož pomocí doufáme dosíci života věčného, je Kristus sám.

Soud, jak je na tom mně tak drahé české znění po stránce překladatelské, přenechám povolanějším. Jaké jsou ale jeho kvality teologické? Latinské znění ve své typicky římské strohosti nijak nerozvádí, jaká by měla být povaha onoho světla, o které se prosí. Neuděláme chybu, aplikujeme-li zde kategorie nauky o milosti. V jejím rámci se vyjasnilo, že každá milost je předně Boží darování se člověku; to je ale vždy zprostředkováno stvořenými skutečnostmi (v literatuře se tento okruh problémů řeší obvykle pod heslem "milost stvořená a nestvořená"). Prosbu "dávej nám světlo, v němž/s jehož pomocí dojdeme do věčného života" bych četl jako prosbu o některý z darů Ducha sv., nejspíše o dar poznání. Tedy o milost, jejímž dárcem je především třetí božská osoba a stvořenou složkou nějaký poznatek nebo schopnost dokonaleji poznávat to, co je potřeba ke spáse. Prosíme-li však "buď ty sám naším světlem", je zřejmě třeba myslet předně na situaci, kdy stvořenou milostí, tj. pozemskou skutečností, zprostředkovávající Boží sebe-dar, je lidství Ježíše Krista, a "sebe-dárcem" především Bůh-Syn. Předmětem prosby pak snad je, aby se zjevení, které se už kdysi dávno celé odehrálo, stalo pro nás tady a teď srozumitelným, bylo námi přijato, a dovedlo nás k věčné spáse.

Proti mojí interpretaci "neosobní" varianty prosby o světlo se dá vznést závažná námitka, že liturgie často mluví o Kristu jako o světle.

  • Gloria: "... Bůh z Boha, světlo ze světla ..."
  • Chvalozpěv Fós hilaron zpívaný v byzantské večerní: "Radostné světlo svaté slávy Otce nesmrtelného, ..."
  • Hymnus Splendor patérnae glóriae (LH, ranní chvály o pondělcích lichých týdnů): "Záři slávy Otcovy / zářící světlo ze světla / světla jase a záře prameni / dni, jenž den osvěcuješ."

A že je tento obraz hojně užíván už v Novém zákoně - zásadní význam má v evangeliu podle Jana.

V tomto smyslu tedy lze beze všeho interpretovat i prosbu o světlo v naší modlitbě. Pak by česká verze pouze explicitně formulovala to, co je implicite řečeno už v latinském originále.

Ať už je česká verze diskutované modlitby rozvedením toho, co je in nuce obsaženo v originálu, nebo oproti němu představuje významový posun a prosí o trochu jiný druh milosti, namítat proti jejímu obsahu nelze nic. Já ji mám každopádně raději česky, pro důraz položený na osobní povahu daru, o který se prosí.

... že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce

28.2.2016 00:01 | kategorie: Texty | Komentáře

Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila Františkáni a Římský breviář. Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.

... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav, ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná. Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil, který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce.

Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili jednoho dnes již zesnulého spolubratra. Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval. Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu, nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji, protože všemu mnohem lépe rozumí. Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil, a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí. Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství bratří a sester laiků.

(Zvýraznění v textu JP.)

Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je "celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou reformou vnímal jako ochuzení a rozředění. Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu, pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných povinností. Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je pro něj dobré."

[EDIT 28.2.2016] Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda - je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.

Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní liturgie hodin v latinském originále plnými doušky. A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání: když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem, musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.

Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky celebrovat. Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při smyslu textu". Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou - najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat, že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.

I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad; drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře nepocházejí.

Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři. Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl. Přesto ale, a zvláště teď, v době postní, vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný. Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte, ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože. Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae se ani nehrabe. A takových případů je víc.

A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé, pořád mám za zlé, že jste z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia udělali Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou, jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je v breviáři bezpočet. Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky, a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce, který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je důvodem k vděčnosti.

A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem k vděčnosti i to, že jsem se narodil do světa po liturgické reformě Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.

Panna Maria, Matka jednoty křesťanů - latinské hymny

19.1.2016 22:48 | kategorie: Texty | Komentáře

Včera jsem poprvé od začátku doby adventní sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Ta náleží k propriu českých a moravských diecézí a její latinské texty na svůj hudební tvar zatím teprve čekají. Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého, který už nezhudebněnými texty netrpí.

Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti. Zvláštní pozornost si zaslouží hymny. Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona), hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného. České hymny, vybrané z pokladu existujících písní, se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune, jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo. Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní, které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu křesťanů tematisují programově.

Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře) nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů? Nebo čerpají ze starší básnické tvorby? Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně možné) by se tedy nabízelo prostředí velehradského unionismu.

Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů (fratres ut míserans servet, et ávios). Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu", což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí sjednocení církve - "návratem marnotratných synů". V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany - na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.

Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám, je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ, a radost z něj mají všude.

Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc, přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie, naráží na Kristovu velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou tradici :) ) a končí na Golgotě. Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje - dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany: Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis / omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.

Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně představených hymnů se úplně neztotožňuji; přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení. A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.

Antiphonale 1983

9.1.2016 16:10 | kategorie: Web | Komentáře

Jen stručně oznamuji, že jsem nedávno spustil nový maličký web antiphonale83.inadiutorium.cz a že by ty, kdo sledují web In adiutorium, možná mohl být zajímavý. Jal jsem se totiž sestavovat latinský antifonář podle Ordo cantus officii z r. 1983. Sám ho teď používám, v hrůzu nahánějící eklektické kombinaci s dalšími zpěvníky. (O tom, jak jsem nakonec vyšel z nedávných kotrmelců, mám už delší dobu rozepsaný článek, ale zatím se mi ho nepodařilo dostat do publikovatelné podoby.)

K tomu přilípnu ještě jedno nesouvisející oznámení: index k cisterciáckým liturgickým zpěvníkům, který vzal zasvé při přesunu webu In adiutorium na vlastní server před několika lety, byl znovu zpřístupněn, nově na adrese cistchant.yakub.cz.