Buď ty sám naším světlem

1.3.2016 21:46 | kategorie: Texty | Komentáře

Když v závěru nedávného článku, přišla řeč na to, co mám opravdu nerad na Denní modlitbě církve (nejrozšířenějším českém překladu pokoncilního římského oficia), vyprovokovalo mě to k dopsání dlouho rozepsaného článku o kousku téhož překladu, který mám naopak velice rád, jakkoli by se mu snad dalo vytknout, že předlohu reprodukuje méně věrně, než by mohl.

Jde o závěrečnou modlitbu sexty o pátcích lichých týdnů žaltáře:

Pane Ježíši Kriste,
když ses nechal přibít na kříž, abys nás vykoupil,
nastala v poledne tma po celém kraji;
prosíme tě:
buď ty sám naším světlem na cestě do věčného života.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

Modlitba naráží na údaj synoptických evangelií, že se v době Ježíšova ukřižování setmělo (Mk 15,33; Mt 27,45; Lk 23,44), a z "temnot našich dnů", tmě Velkého pátku někdy ne nepodobných, volá ke Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému "buď ty sám naším světlem".

latinsky - Liturgia horarum

Dómine Iesu Christe,
qui hora sexta, univérso mundo in ténebris constitúto,
pro redemptióne nostra crucis lignum ínnocens ascendísti,
illam nobis lucem semper concéde, per quam ad ætérnam vitam perveníre mereámur.
Qui vivis.

Když jsem se ji poprvé modlil latinsky, bylo pro mě zklamáním, že v originálu onen silný motiv "Krista - světla" chybí. Světlo je tu neosobním darem, o jehož udělení se prosí. Byl jsem zvědav, jak se se stejnou modlitbou poprali překladatelé v sousedních zemích:

slovensky - Liturgia hodín

Pane, Ježišu Kriste,
o dvanástej hodine, keď bol celý svet ponorený do tmy,
ty nevinný si vystúpil na drevo kríža, aby si nás vykúpil;
prosíme ťa,
dávaj nám vždy svetlo, ktoré nás privedie do večného života.
Lebo ty žiješ a kraľuješ na veky vekov.

německy - Stundenbuch

Herr, Jesus Christus,
um die sechste Stunde kam Finsternis über die ganze Welt,
als du unschuldig das Kreuz bestiegst,
um uns von unserer Schuld zu erlösen.
Erleuchte unsere Dunkelheit, damit wir zum ewigen Leben finden in deinem Licht.
Der du lebst und herrschest in alle Ewigkeit.

stundenbuch.katholisch.de

Poměrně doslovně překládá (jako obvykle) slovenská Liturgia hodín. Německý překlad je zhruba na půl cesty mezi neosobním vyjádřením latinského originálu a otevřeným prohlášením české verze, že oním kýženým světlem, s jehož pomocí doufáme dosíci života věčného, je Kristus sám.

Soud, jak je na tom mně tak drahé české znění po stránce překladatelské, přenechám povolanějším. Jaké jsou ale jeho kvality teologické? Latinské znění ve své typicky římské strohosti nijak nerozvádí, jaká by měla být povaha onoho světla, o které se prosí. Neuděláme chybu, aplikujeme-li zde kategorie nauky o milosti. V jejím rámci se vyjasnilo, že každá milost je předně Boží darování se člověku; to je ale vždy zprostředkováno stvořenými skutečnostmi (v literatuře se tento okruh problémů řeší obvykle pod heslem "milost stvořená a nestvořená"). Prosbu "dávej nám světlo, v němž/s jehož pomocí dojdeme do věčného života" bych četl jako prosbu o některý z darů Ducha sv., nejspíše o dar poznání. Tedy o milost, jejímž dárcem je především třetí božská osoba a stvořenou složkou nějaký poznatek nebo schopnost dokonaleji poznávat to, co je potřeba ke spáse. Prosíme-li však "buď ty sám naším světlem", je zřejmě třeba myslet předně na situaci, kdy stvořenou milostí, tj. pozemskou skutečností, zprostředkovávající Boží sebe-dar, je lidství Ježíše Krista, a "sebe-dárcem" především Bůh-Syn. Předmětem prosby pak snad je, aby se zjevení, které se už kdysi dávno celé odehrálo, stalo pro nás tady a teď srozumitelným, bylo námi přijato, a dovedlo nás k věčné spáse.

Proti mojí interpretaci "neosobní" varianty prosby o světlo se dá vznést závažná námitka, že liturgie často mluví o Kristu jako o světle.

  • Gloria: "... Bůh z Boha, světlo ze světla ..."
  • Chvalozpěv Fós hilaron zpívaný v byzantské večerní: "Radostné světlo svaté slávy Otce nesmrtelného, ..."
  • Hymnus Splendor patérnae glóriae (LH, ranní chvály o pondělcích lichých týdnů): "Záři slávy Otcovy / zářící světlo ze světla / světla jase a záře prameni / dni, jenž den osvěcuješ."

A že je tento obraz hojně užíván už v Novém zákoně - zásadní význam má v evangeliu podle Jana.

V tomto smyslu tedy lze beze všeho interpretovat i prosbu o světlo v naší modlitbě. Pak by česká verze pouze explicitně formulovala to, co je implicite řečeno už v latinském originále.

Ať už je česká verze diskutované modlitby rozvedením toho, co je in nuce obsaženo v originálu, nebo oproti němu představuje významový posun a prosí o trochu jiný druh milosti, namítat proti jejímu obsahu nelze nic. Já ji mám každopádně raději česky, pro důraz položený na osobní povahu daru, o který se prosí.

... že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce

28.2.2016 00:01 | kategorie: Texty | Komentáře

Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila Františkáni a Římský breviář. Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.

... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav, ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná. Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil, který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce.

Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili jednoho dnes již zesnulého spolubratra. Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval. Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu, nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji, protože všemu mnohem lépe rozumí. Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil, a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí. Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství bratří a sester laiků.

(Zvýraznění v textu JP.)

Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je "celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou reformou vnímal jako ochuzení a rozředění. Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu, pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných povinností. Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je pro něj dobré."

[EDIT 28.2.2016] Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda - je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.

Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní liturgie hodin v latinském originále plnými doušky. A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání: když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem, musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.

Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky celebrovat. Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při smyslu textu". Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou - najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat, že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.

I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad; drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře nepocházejí.

Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři. Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl. Přesto ale, a zvláště teď, v době postní, vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný. Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte, ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože. Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae se ani nehrabe. A takových případů je víc.

A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé, pořád mám za zlé, že jste z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia udělali Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou, jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je v breviáři bezpočet. Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky, a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce, který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je důvodem k vděčnosti.

A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem k vděčnosti i to, že jsem se narodil do světa po liturgické reformě Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.

Panna Maria, Matka jednoty křesťanů - latinské hymny

19.1.2016 22:48 | kategorie: Texty | Komentáře

Včera jsem poprvé od začátku doby adventní sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Ta náleží k propriu českých a moravských diecézí a její latinské texty na svůj hudební tvar zatím teprve čekají. Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého, který už nezhudebněnými texty netrpí.

Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti. Zvláštní pozornost si zaslouží hymny. Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona), hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného. České hymny, vybrané z pokladu existujících písní, se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune, jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo. Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní, které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu křesťanů tematisují programově.

Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře) nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů? Nebo čerpají ze starší básnické tvorby? Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně možné) by se tedy nabízelo prostředí velehradského unionismu.

Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů (fratres ut míserans servet, et ávios). Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu", což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí sjednocení církve - "návratem marnotratných synů". V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany - na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.

Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám, je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ, a radost z něj mají všude.

Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc, přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie, naráží na Kristovu velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou tradici :) ) a končí na Golgotě. Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje - dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany: Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis / omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.

Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně představených hymnů se úplně neztotožňuji; přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení. A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.

Antiphonale 1983

9.1.2016 16:10 | kategorie: Web | Komentáře

Jen stručně oznamuji, že jsem nedávno spustil nový maličký web antiphonale83.inadiutorium.cz a že by ty, kdo sledují web In adiutorium, možná mohl být zajímavý. Jal jsem se totiž sestavovat latinský antifonář podle Ordo cantus officii z r. 1983. Sám ho teď používám, v hrůzu nahánějící eklektické kombinaci s dalšími zpěvníky. (O tom, jak jsem nakonec vyšel z nedávných kotrmelců, mám už delší dobu rozepsaný článek, ale zatím se mi ho nepodařilo dostat do publikovatelné podoby.)

K tomu přilípnu ještě jedno nesouvisející oznámení: index k cisterciáckým liturgickým zpěvníkům, který vzal zasvé při přesunu webu In adiutorium na vlastní server před několika lety, byl znovu zpřístupněn, nově na adrese cistchant.yakub.cz.

Recto tono

20.12.2015 16:46 | kategorie: Jiné | Komentáře

Občas hledám, zda se na internetu neobjevily nějaké nové zpěvy k liturgii hodin - ať přímo noty, ať informace o nich - a i když to, co hledám, zpravidla nenajdu, v sítích mi místo ryb často uvízne všelijaká jiná zajímavá havěť. Dnes jsem takto narazil na článek Jak se modlit nešpory na jednom tónu.

Slovo žalm znamená píseň a tradičním způsobem, jak se modlit breviář, je zpěv gregoriánského chorálu. Gregoriánský chorál je „optimalizován“ na to, aby se člověk modlil správným způsobem, ale vyžaduje i jisté muzikantské dovednosti a píli a čas. Proto existuje maximálně zjednodušená verze zpěvu – zpěv na jednom tónu (recto tono). Je to forma, které dávají přednost činné komunity, které nemají čas na nácvik zpěvu, nebo naopak i některé přísné kontemplativní řády, pro které je modlitba tolik důležitá, že soustředěním se na kvalitu zpěvu nechtějí ztrácet soustředění na modlitbu.

Můj nynější přehled o způsobu společné modlitby oficia v českých řeholních domech není ani zdaleka representativní; každopádně ale o žádné komunitě, kde by se hodinky zpívaly recto tono, nevím. Tvrzení o "přísných kontemplativních řádech" je vůbec pochybné: do této kategorie, pokud vím, bývají tradičně řazeni předně kartuziáni a trapisté, a to jsou naopak řády vycházející z benediktinské tradice a pečlivě kultivující chórový zpěv. Zpěv recto tono se zdá být do nějaké míry vlastní bosým karmelitánům (viz zajímavou diskusi). Nicméně v českých domech, které znám, se buďto nepěstuje (Slaný), nebo bývá doplněn hudebně bohatšími prvky. Podobné tendence jsou zmiňovány i v odkazované diskusi.

Mám zato, že oficium zpívané recto tono je nutně únavné a nedůstojné, jsem ale připraven nechat se dobrou zkušeností přesvědčit o opaku. Na první poslech krásná slova se na naše téma najdou třeba ve článku On the Psalmody of the Divine Office, dle mého soudu jde ale spíš o snůšku dobře míněných zbožných řečí neopírajících se o zkušenost. (Myslím speciálně odstavce o zpěvu recto tono. Obecně benediktina z toho, že by měl málo zkušeností se zpívaným oficiem, samozřejmě nepodezírám.)

Zpěv recto tono, nejprimitivnější podoba zpívaného oficia, láká (alespoň mě, hudebního omezence s bídnou hudební představivostí) k experimentování: dalo by se něco krásného a modlitby- a liturgie-schopného vytvořit drobnými zásahy do jeho základního schématu? Třeba tak, že všichni sice zpívají recto tono, ale v různých výškách? Nebo tak, že se kolem statické hlasové linky rozezpívají varhany? ...

III. ročník konference Hudba v katedrále

12.12.2015 2:58 | kategorie: Ze života | Komentáře

V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin v národním jazyce výraznější spojitost. Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí - a očekávání nebylo zklamáno. (Program)

Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí. To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.

Oficium v Sept-Fons

Organizátoři konference na samý začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém opatství Sept-Fons. Jak že to souvisí s tématem konference?

V letech bouřlivého reformování liturgie v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové, s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let vystřídalo několik různých typů nápěvů. Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia. Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný. ("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky. Latina je pro naši komunitu mimo dosah.") Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" - a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu. Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným klášterem právě opatství Sept-Fons.

Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře. Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech, který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického liturgického zpěvu v národním jazyce), měli v Německu o desítky let dříve.

Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše - upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik nést melisma); vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...

Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších (přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich" po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena). Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým, kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor - že totiž formy gregoriánského chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou - jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní Olejníkovými životopisci. (Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)

Oficium na okraji dalších příspěvků

Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl, ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat. Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.

Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil, že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu, ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu" potkáme např. v předkoncilním commune confessoris pontificis - viz antifonu k nešporám o učitelích církve O Doctor óptime, AR1912 s. [47] (gregobase).

Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních dnů. David Eben představil v širším záběru adventní liturgii adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů. Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů ("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně") nebo liturgie slavnosti Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.

Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek, když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že "antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor. "Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony ze zbožnosti!"

Původ rorátů

Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl následující laickou syntézu:

Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše, s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu. Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii, která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní formulář začínající introitem Roráte, coeli, désuper. V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní slavení votivních mší časně ráno.

Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.

Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí, když (1) původně sobotní mariánská votivní mše v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny. V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár, až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.

Pokud jde o texty, panovala v klasickém období velká tvořivost a "někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali, aby, umí-li, napsal pro ně něco nového"; "každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující texty podle chuti upravoval," takže máme značné množství variant.

Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce, roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících literátských bratrstev - jako jediná památka svého druhu integrovány do katolického liturgického života. Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží, dokazují opakované obhajoby této praxe.

Nešpory na závěr

Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami, za osobního předsednictví pana arcibiskupa. Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální (noty) a o zpěv se postarala katedrální chorální schola. To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy, ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.

Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu. Oba mají v katedrále pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor, a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo. Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů byl velmi nerovnoměrný. Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru: doprovod na velkých varhanách neumožnil dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické kaši.

Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný Messiaen. (Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát Apparition de l'église éternelle než v pražské katedrále?!)

Změna plánu

5.12.2015 23:00 | kategorie: Ze života | Komentáře

Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu by byla potřeba. Po týdnu oficia podle rubrik z r. 1960 však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité - totiž se zaměstnáním a studiem.

Podotýkám, že jsem se zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část: pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář, ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu, a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů (navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři "antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem, ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil a doplatilo by na to především studium.

Možným řešením by bylo ještě více omezit množství každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil. Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji; pro mě by to byl velice suchý chléb.)

Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě. Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři, ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.

Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli. Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ... nebudu to v nejbližší době řešit.

Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského oficia nebyl dosud vydán. O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983) a Sandhofeho antifonář.

Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii z r. 1983 - to však bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem. Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.

Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu. Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou. Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům. Dalším řešením by mohlo být sáhnout po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona - za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují. (Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu, se kterým přitom osobně nemám nic společného.

Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších. Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného Pia X. :) ), že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911. Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.

Svých dlouho spřádaných plánů na důkladné pobytí se staršími podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium bude stále ještě přitažlivá. ("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")

Přípravy k přechodu na starší podobu oficia

21.11.2015 22:21 | kategorie: Ze života | Komentáře

knihy ke zpívanému oficiu

Hromádka knih, kterou používám pro zpívané české pokoncilní oficium (na fotce "červený" hymnář, aktuální svazek breviáře, žaltář a solesmeský Liber hymnarius), za necelé dva týdny osiří a bude přinejmenším na rok vystřídána předkoncilním breviářem a antifonářem. Jenže - ono to není jen tak!

Předně mi pro předkoncilní liturgický pořádek chybí jedna knížka, která se na fotku nedostala (protože bydlí na vrchu jiné hromady knih :)) - direktář. Jsou oblasti, kde se od Summorum pontificum církevní autority starají o vydávání direktáře i pro mimořádnou formu římského ritu, nebo ho alespoň oficiálně zveřejňují (např. Anglie a Wales). Pro české a moravské diecéze však takový direktář nikdo nevydává. Budu si tedy muset poradit sám.

Protože ruční sestavování direktáře je práce zdlouhavá, repetitivní a náchylná k chybám a protože my programátoři jsme zvyklí práci právě tohoto druhu automatisovat, počítám, že si pro těsně předkoncilní kalendář napíšu podobnou aplikaci, jako mám pro ten pokoncilní. Pro částečnou kontrolu správnosti výsledků bude možné se opřít jednak o cizí diecézní direktáře dostupné na internetu, jednak o lidový kalendář, který vydávají lidé okolo webu Krása liturgie. Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda s programováním "softwarového direktáře" začnu od základů znovu, nebo vyjdu z toho, co je již naprogramováno pro online breviář divinumofficium.com. Záleží na tom, co se ukáže jednodušší. (Protože upravovat cizí kód je v řadě ohledů náročnější než navrhnout a napsat vlastní, a nemusí se to vyplatit.) Každopádně je jisté, že na začátku liturgického roku ještě vlastní spolehlivý direktář mít nebudu a budu se muset nějakou dobu orientovat provizorně, jen za pomoci výše zmíněných pomůcek.

Sluší se zmínit, že problém sestavení direktáře nekončí nastudováním pravidel liturgického kalendáře platného v roce 1962 a jejich převedení do počítačového programu. Samostatným úkolem je dobrání se tehdy závazného vlastního kalendáře Pražské arcidiecéze. Nenašel jsem totiž zatím oficiální vydání tohoto kalendáře s aplikovanou tehdy poslední kalendářovou reformou zjednodušující systém tříd svátků. Reformovaného kalendáře bych se mohl dobrat mechanickou aplikací ustanovení reformního dekretu na poslední mně známé oficiální vydání kalendáře před ní (vím o breviáři s pražskými officia propria a příslušným kalendářem ze 40. let; lze doufat, že misál s vlastním kalendářem a texty byl vytištěn ještě i někdy později) nebo snad lépe přenesením pouze vlastních pražských svátků (s příslušnou úpravou jejich stupňů podle reformního dekretu) na oficiální vydání reformovaného všeobecného římského kalendáře, které dostupné je. To však nemusí vést ke správným výsledkům - je veskrze možné, že reforma nebyla uplatňována mechanicky a stupně slavení některých svátků byly při její příležitosti pozměněny. Stále by bylo nejlepší dohledat dobová acta curiae nebo direktář. Moje dosavadní hledání však bohužel žádné plody nepřineslo.

[EDIT 25. 11. 2015] Prozatím bude nejspolehlivější přeci jen "zůstat při papíře", přidržet se direktáře, který vydává papežská komise Ecclesia Dei, a do něj doplnit (jak výše naznačeno) vlastní svátky Pražské arcidiecéze a související úpravy (např. fixované přesuny některých svátků všeobecného římského kalendáře). Kalendářovou aplikaci rozhodně stále mám v plánu, ale tak úplná a spolehlivá, aby bylo zodpověd(itel)né se podle ní řídit, hned tak nebude.

[EDIT 28. 11. 2015] Protože výše zmíněný tištěný direktář je poměrně drahý a zdá se, že je vydáván na občanský rok a ne na rok liturgický, pro prosinec jsem si vytiskl direktář anglicko-velšský a zanesl do něj úpravy. V zásadě jde jen o vypuštění tamních vlastních svátků (kromě Edmunda Kampiána, kterého vedle diecézí Northampton a Portsmouth od již-celkem-dávna slaví i Arcidiecéze pražská). Pražský diecézní kalendář pro dané období žádné svátky navíc nemá.

Další problém je s nápěvy antifon. Jak jsem na to již vícekrát narážel, proprium antifonáře pro českou provincii nebylo po celý novověk nikdy vytištěno. Pátral jsem po něm dost dlouho a dost důkladně, abych to mohl se slušnou jistotou tvrdit. Na druhou stranu, kdyby se později ukázalo, že jsem se přeci jen mýlil, žádný omyl bych neodvolával radostněji než tento.

Ze středověkých rukopisných pramenů lze získat nápěvy jen pro ty nemnohé antifony, které byly v užívání již v době jejich vzniku a jejichž texty v breviáři vydržely až do 20. století. Takových je však naprosté minimum - vzácně stabilní bylo např. oficium sv. Víta, naproti tomu např. oficia sv. Václava a sv. Ludmily byla zcela přepracována při velké reformě ve druhé pol. 19. stol. Protože právě o svátcích zemských patronů upustit od zpívaného oficia pro mě není myslitelné, vidím to tak, že chybějící nápěvy složím.

Nakonec musím přiznat, že, ač jsem v poslední době s chutí trousil na adresu pokoncilního oficia kritické poznámky, se svými starými známými knihami se po pěti letech nepřetržitého užívání neloučím lehce a k těm, které již čekají, aby je nahradily, nehledím jen s radostným očekáváním. Latinsky umím poměrně dobře, ale tak dobře, abych celému breviáři s lehkostí rozuměl, přeci jen ne - viz mé zprávy z prvního delšího pokusu s předkoncilním oficiem před třemi lety. A po stránce hudební to bude podnik podobně náročný: zatímco své antifony mám po letech již pod kůží, ze zpěvů předkoncilního antifonáře znám zatím jen mizivý zlomek. Teď mě čeká ještě poslední týden pohodlného života v kraji důvěrně známém ...

Vesperale simplex

19.11.2015 22:50 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Kvůli své bakalářské práci o žaltáři římského oficia a proměnách, které ho stihly v průběhu 20. století, jsem se dnes probíral nejstaršími čísly Notitiae - (tehdy) úředního věstníku Consilii ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia. Přirozeně jsem se porozhlédl i po tématech, která se bakalářské práce bezprostředně netýkají.

Je příznačné, že za deset let činnosti Consilia vyšel jediný delší článek k problematice zpívaného oficia. Ten se přitom téměř vůbec nedotýká hudebních otázek a v abstraktní rovině řeší pouze otázky principiální: mají v chystaném reformovaném breviáři mít místo útvary, jejichž plný smysl se projevuje jen při společném slavení oficia se zpěvem, tedy zejm. antifony a responsoria?

Dost však hanění liturgické reformy a jejích principů - chtěl jsem se podělit o něco jiného. V tomtéž článku jsem totiž narazil na pozoruhodný odstavec o zpívaných nešporách za účasti lidu:

O nešporních antifonách za účasti lidu

Zvláště je třeba uvážit nedělní a sváteční nešpory slavené za účasti lidu. Pro takový případ je vhodné vybrat nebo složit menší množství snadných antifon, které budou moci zpívat všichni, a to buďto pro celou liturgickou dobu (např. dobu adventní, vánoční atd.) nebo pro určité svátky (např. Panny Marie). Něco podobného se osvědčilo v mešním řádu: vedle antifon, které jsou nyní pro každou jednotlivou mši vlastní (vstupní, k obětování, k přijímání), bylo zavedeno pro lidový zpěv také menší množství formulářů se snazšími zpěvy - jakási "commune pro liturgické doby".

(P. Pelagius Visentin, OSB: De cantibus Officii. Notitiae 9 (1973), 213nn. Překlad z lat. JP.)

Překladem se mi nepodařilo dobře vystihnout, že tam, kde se doporučuje mít po ruce "menší množství snadných antifon", nejde o to, vystačit pro nešpory s méně než čtyřmi antifonami, ale o omezení rozmanitosti formulářů, takže se např. po celou liturgickou dobu zpívají ty samé zpěvy. Pro oficium se tak navrhuje obdoba (u nás, pokud vím, prakticky neužívaného) "lidového latinského graduálu", Graduale simplex.

Nejedná se ovšem o slovo liturgického zákona, ale o mínění odborníka pracujícího na díle reformy. Pozdější liturgické zákonodárství tento nápad nezohlednilo a jeho případná realizace by nebyla v mezích Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve legální. Myslím, že je to škoda.

Stav projektu - září 2015

14.11.2015 15:40 | kategorie: Projekt | Komentáře

Již dlouho jsem nevydal žádnou souhrnnou zprávu o aktuálním stavu projektu a pracích, ke kterým se chystám. Blížící se začátek nového liturgického roku je k tomu dobrou příležitostí.

15. 8. byl dosažen zásadní milník: jsou zhudebněny všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve.

Když píšu Denní modlitba církve, mám na mysli liturgickou knihu pro pokoncilní římské oficium v překladu České liturgické komise, vydávaném od r. 1987. - Starší charitní breviář i jeho potomek, breviář dominikánský, totiž mají jiný titul. Když (řídčeji) píšu s malým počátečním písmenem denní modlitba církve, míněna je bohoslužebná forma - synonymem je "oficium" či "liturgie hodin".

Ke kochání se prázdnou slávou mě svádí skutečnost, že národů, které mají úplné zhudebnění oficia, není úplně mnoho. Vím jen o německém, brazilském (portugalština) a anglickém. (Přičemž poslední jmenované nikdy nevyšlo veřejně tiskem a až v poslední době byly staré cyklostylované strojo/rukopisy nascanovány a zveřejněny na internetu.) Na druhou stranu jsem si dobře vědom toho, že moje dílo je velké pouze rozsahem a zmiňovaným antifonářům jiných národů se nemůže rovnat.

Jako svůj hlavní úkol na nejbližší dobu (v řádu let) vidím revizi celého ohromného korpusu zpěvů. Mnohé mám z minulých let označené jako nepovedené a hodné předělání; i na ostatní bych se však rád znovu podíval ve světle svého nynějšího pojetí "českého chorálu", které se do současné podoby rozvíjelo postupně v průběhu uplynulých pěti let.

Jak je vidět z posledních aktualisací, aktuálně hlemýždím tempem reviduji antifony ze žaltáře. Žaltář je totiž jádrem oficia a špatné zpěvy nikde nemají potenciál nenapáchat tolik škody jako tady.

Přiznávám, že se mi z horizontu prozatím ztratilo vydání antifonáře jakožto ucelené liturgické knihy. Antifonář zůstává mým cílem, ale vidím, že není a ještě dlouho nebude na pořadu dne. Korpus zpěvů je zatím kvalitativně příliš nevyrovnaný.

Jak jsem již dříve avizoval, pro nadcházející liturgický rok opustím, pokud jde o každodenní modlitbu, pokoncilní oficium a své zhudebnění jeho textů, a budu místo něj zpívat oficium těsně předkoncilní, v podobě znovulegalisované slavným motu proprio Summorum pontificum. Považuji to za důležité mj. pro lepší vstřebání autentického repertoáru římského oficia. Budu se však snažit s českými zpěvy zůstat v kontaktu a práci na jejich revizi nezanedbávat.