Je v liturgickém zákonodárství místo pro nové kousky gregoriánského chorálu?

6.3.2016 21:08 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Otázka, kterou končí včerejší článek, je pošetilá, a laskavý čtenář nechť ji přisoudí pozdní noční hodině, kdy jsem text dopisoval.

... Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. ...

Proč je to otázka pošetilá? Při interpretaci dokumentu je třeba přihlédnout k tomu, jaký problém řeší. Ordo cantus officii usiluje poskytnout zpěvy pro existující texty liturgie hodin, a to (pouze) pro texty společné celé církvi. Nadto v úvodu dává určitá obecná pravidla, jež se dají využít i při práci s vlastními texty diecéze nebo řeholní společnosti. Otázkou nových svátků a hudební stránky jejich formulářů se však nezabývá.

Tudíž je velmi pravděpodobné, že trvá nedotčen odvěký zvyk, nové liturgické texty (připomínám, že tady jde o ty latinské) podle potřeby opatřovat nápěvy a rozmnožovat tak poklad gregoriánského chorálu - kde gregoriánský chorál říkáme jako nositelé živé tradice, ne jako historikové hudby. Samozřejmě by takové nápěvy měly být vydány nebo schváleny odpovědnou církevní autoritou.

Bylo by hrozně pěkné, kdyby, až latinské texty národního propria jednou vyjdou tiskem, vyšly rovnou komplet opatřené chorálními nápěvy. Krásně by se tím dalo najevo, že normální (ve smyslu "ideální, kýžená", nikoli "běžná") podoba liturgie hodin je zpívaná. Navíc by tím ta útlá knížka získala na přitažlivosti, neboť kvadrátní notace je prostě krásná. A arcibiskup, jehož kancelář by tomu vystavila dekret, by mohl nosit nos nahoru, protože nevím o tom, že by některý dřívější nástupce Arnošta z Pardubic podepsal oficiální vydání zpěvů oficia pro pražskou katedrálu a jí podřízené kostely. To udělal (pokud na mě někde v šeru knihoven nečeká obrovské překvapení) právě jen kdysi sám Arnošt. Po něm už nikdo ...

[EDIT 30.11.2016] Poslední odstavec patří k textům, za které se propastně stydím - zejména pro to, jak úlisně vyznívá. Kromě toho však návrh trpí i bídnými kvalitami po stránce věcné. Předně přehlíží, že vydávat liturgické knihy dnes není věc Arnoštova nástupce, ale celé biskupské konference. Kromě toho mi s odstupem nepřijde jako dobrý nápad ani zařazení zpěvů do případného oficiálního vydání latinských textů českého breviářového propria: zatímco za dob Arnoštovy kodifikace pražské liturgie byl gregoriánský chorál živý žánr s bohatým výběrem kompetentních skladatelů i interpretů, dnes ho psát nikdo neumí. Zdá se tedy naší době přiměřenější nechat ve zhudebňování svobodu - spíše než jedno jediné zhudebnění nechat vypracovat a vydat jako oficiální a závazné.

Zpívané latinské oficium podle Ordo cantus officii 1983

5.3.2016 01:16 | kategorie: Ze života | Komentáře

In utroque usu

I když většina článku bude věnována dokumentu významnému pro latinské chorální oficium, začít musím autobiografickou poznámkou:

Své původní předsevzetí modlit se letos celý rok předkoncilní oficium ve stavu ze začátku šedesátých let jsem časově nezvládal a záhy od něj upustil. Již jsem naznačil, že to, co se modlím teď, je noční můrou každého liturgického puristy, mě nevyjímaje. Nicméně nakonec je to poměrně obohacující zkušenost, o jejíž plody bych se rád postupně podělil.

Můj synkretický pořádek vypadá tak, že se každý týden celou neděli (od prvních nešpor) modlím oficium předkoncilní; po zbytek týdne pak oficium pokoncilní, pro které si průběžně chystám noty právě podle dokumentu, jemuž je věnován dnešní článek - Ordo cantus officii (dále OCO) z r. 1983

Mnou používaná podoba pokoncilního latinského oficia je přitom po všech stránkách zastaralá: breviář mám v podobě editionis typicae ze začátku 70. let (editio typica altera z poloviny let 80. přinesla mj. změnu velké části biblických textů; navíc mi schází aktualisace sanktorálu za posledních 40 let ...); OCO z r. 1983, podle kterého dohledávám zpěvy, je od podzimu nahrazené novějším vydáním. Já však jednak nové OCO zatím nemám, jednak jsou i další důvody, proč považuji za žádoucí postupně připravit pokud možno kompletní antifonář podle OCO již zastaralého. (Viz web s vysvětlením, jakož i prvními učesanými výstupy; všechny dosud sebrané, ale do knižní podoby zatím neuspořádané zpěvy obsahuje repozitář se zdrojovými kódy).

V době adventní a vánoční, když jsem se v krajině latinského pokoncilního oficia octl neplánovaně, na způsob trosečníka, a rychle jsem hledal, z čeho zpívat, posloužil mi antifonář H. P. Sandhofeho. Zmínka OCO na jeho titulním listě může mást (i mě zprvu zmátla). Ve skutečnosti nejde o antifonář s antifonami podle OCO, ale o antifonář s doslovně breviářovými texty. Kde k textu existoval nápěv, Sandhofe ho dohledal, kde ne, na základě širokých znalostí tradičního repertoáru, které získal mj. při práci na Nocturnale Romanum, upravil některý tradiční nápěv nebo složil nový. Myslím, že je to docela dobrý záložní zdroj: když není snadno dostupná antifona předepsaná v OCO, zpěvák sáhne po vkusném novém zhudebnění textu, který je v breviáři. A málokdo se dnes může pochlubit tak rozsáhlými zkušenostmi se skládáním neogregoriánských zpěvů jako Holger Peter Sandhofe. (Ale proti tomu viz závěr článku.)

Když narazím na významnější svátek, často pro něj beru, podobně jako v neděli, předkoncilní texty. Jednak je příprava "pokoncilních" not na sváteční oficium hodně časově náročná (antifon bývá hodně, navíc jsou často tiskem nevydané a je třeba je dohledávat v CAO, v muzikologických databázích a v digitalisovaných rukopisech), jednak stojím o to, seznámit se s co největší částí repertoáru předkoncilního oficia, a k tomu jsou "bohatě vypravené" svátky vhodnou příležitostí. Přijde-li do cesty vlastní český svátek (pro který obvykle hotové latinské zpěvy nejde najít vůbec), zpívám ten den většinou pokoncilní oficium, česky.

Co je Ordo cantus officii

Nová podoba římského oficia, která poprvé vyšla začátkem sedmdesátých let pod (rovněž novým) titulem Liturgia horarum, představovala při zachování většiny základních stavebních prvků obrovskou změnu oproti podobě dosavadní.

  • žaltář byl nově rozložen na čtyři týdny, větší množství žalmů bylo rozděleno na dva nebo více oddílů
  • každý žalm nebo oddíl žalmu má v žaltáři svou vlastní antifonu (doposud se žalmy malých hodinek zpívaly pod jedinou)
  • má-li některá liturgická příležitost vlastní antifony k žalmům, má obvykle ke každému žalmu jinou (předtím se nejčastěji jedna sada antifon otočila v laudách i nešporách a čtyři z nich posloužily i pro čtyři malé hodinky)
  • antifony vzaté z žalmů byly většinou přizpůsobeny novému překladu žaltáře

Pro velkou část textů tudíž chyběly nápěvy. Reformátory to příliš nepálilo, neboť při práci na reformě oficia měli před očima především diecézní kněžstvo (jak informacemi přímo od členů Consilia dokládá CAMPBELL S.: From breviary to liturgy of the hours. The structural reform of the Roman Office), pro něž je spíše než zpívané chorální oficium obvyklá modlitba recitovaná, nejčastěji o samotě.

Pro zpěvuchtivou část církve jsou dvě cesty, jak vzniklou situaci řešit: opatření textů z breviáře nově složenými či přizpůsobenými nápěvy nebo jejich nahrazení jinými vhodnými texty, které již někdy někde v rámci oficia byly zpívány a nápěvy mají. Ordo cantus officii z r. 1983 se vydává touto druhou cestou.

Pro každou antifonu a hymnus Liturgiae horarum udává knihu, stránku a incipit zpěvu, který se má použít. Někdy jde o zpěv stejného textu jako je v breviáři, často se texty liší významně nebo zcela.

Za povšimnutí stojí, že OCO neuvádí zdroje pro krátká responsoria a počítá s tím, že texty v breviáři budou tradičními stereotypními nápěvy podle potřeby nově opatřeny:

Melodia responsoriorum brevium, sicut invenitur in Antiphonario et Psalterio monastico pro diversis temporibus, bene aptatur textibus Liturgiae Horarum. (Praenotanda, čl. 1)

Charakteristiky OCO 1983

Několik postřehů z dosavadní práce s OCO (vypracování většiny žaltáře, částí propria postní doby, commune sanctorum a několika drobtů sanktorálu):

OCO významně redukuje množství antifon v žaltáři. V modlitbě se čtením je vždy jen jedna antifona na žalm a den, i když je žalm rozdělen na více oddílů, což obvykle znamená redukci ze tří antifon na jednu nebo dvě, protože delší žalmy rozdělené na oddíly jsou pro modlitbu se čtením typické. Kantikum druhých nedělních nešpor v žaltáři antifony vůbec nemá. Antifony k feriálním nešporním kantikům, jakož i feriální antifony ke kantikům evangelním a první antifona nedělních nešpor, se většinou opakují každý týden. (V breviáři většina jmenovaných tvoří cyklus dvoutýdenní.)

Když se "netradiční" antifona nahrazuje jinou, "tradiční", přinejmenším v žaltáři se obvykle spíše než taková, která má podobný smysl, bere antifona vzatá přímo ze žalmu, se kterým se zpívá. Díky tomu se vracejí některé antifony, které bez svého žalmu vůbec nedávají smysl, a které jsou jinak z pokoncilního oficia vyloučené, např. Et omnis mansuetudinis eius. (Kdo má latinský žaltář trochu namodlený, toho samozřejmě trkne, že jde o druhou část prvního verše žalmu Memento, Domine, David, s nímž se také zpívá.)

Mezi vlastnosti pokoncilního breviáře, které s ohledem na jeho zpívané provedení považuji za výrazně nešťastné, patří samostatná sada antifon pro žaltář doby velikonoční. Záměr je zřejmý: podtrhnout slavnostní ráz velikonoční doby a vyzdvihnout velikonoční čtení každého jednotlivého žalmu. Jenže tím vzniká obrovské množství zpěvů s vlastní melodií, které přijdou na řadu nanejvýš dvakrát do roka. OCO se - možná spíše z pramenné nouze než z ohledů na zpěváky, ale rozhodně k jejich prospěchu - vrací k předkoncilnímu pořádku: definuje soubor alelujatických antifon (tj. takových, které sestávají pouze z vícečetného opakování "aleluja"), které se opakují každý týden. Navíc je často jedna antifona zpívána s více žalmy nebo oddíly žalmů, čímž je množství antifon dále omezeno. (OCO čl. 41-42)

Nad odstavci výše čtenář možná pokyvuje hlavou: zpívané latinské chorální oficium je nakonec co do rozsahu repertoáru významně snazší na obsáhnutí než zhudebnění Denní modlitby církve, které tu pan pisatel nabízí. A je to samozřejmě pravda. Kvantitativní rozdíl dělají obrovským především kompletní velikonoční antifony ze žaltáře, které navíc patří k mým vůbec nejhorším dílům.

Netajím se tím, že chovám jistou zvláštní náklonnost k římskému antifonáři vydanému r. 1912 v rámci breviářové reformy Pia X. Ten - s ohledem na zastaralost v něm uplatněného tehdejšího stavu bádání na poli gregoriánského chorálu - nepatří k pramenům v OCO favorisovaným. Celkem pravidelně se ale do něj sahá pro antifony ke starozákonním kantikům ranních chval. Což nás upozorní na to, že za rozšíření palety kantik ze Starého zákona nevděčíme až poslední liturgické reformě, ale již reformní komisi z počátku 20. stol.

Zpěvy, poskládané v OCO do (zatím stále pouze ideelního, na realisaci čekajícího) nového římského antifonáře, jsou naprosto rozmanitého původu. Nejde jen o to, že ty, které vůbec kdy vyšly tiskem, jsou posbírány z edic, které od sebe dělí někdy bezmála sto let (nejstarším tištěným pramenem, na který se odkazuje, je Liber responsorialis, Solesmes 1895, nejmladším Psalterium monasticum, tamtéž 1983) a rozdíl je patrný nejen v latinském pravopise a ve vlastnostech notového záznamu (užívané typy not a rozdělovníků; žalmové nápěvy a jejich diference; přítomnost či nepřítomnost solesmeských rytmických znamének). V římském antifonáři se najednou ocitají i zpěvy z isolovaných periferních tradic, které jistě náleží k širokému proudu římské liturgie, ale rozhodně nerepresentují její hlavní proud. A při tom nezůstane - zařazeny jsou i zpěvy, pocházející z tradic ne-římských. Např. druhá antifona modlitby uprostřed dne ve čtvrtek prvního týdne žaltáře (Qui te exspéctant, Dómine, non confundéntur) má v OCO poznámku, že pochází z ambrosiánské liturgie. OCO tedy vytváří zřejmě mnohem pestřejší chorální Eintopf, než kterýkoli antifonář pře ním, v celé historii západní církve ...

Všechno je dovoleno

Pravidelní čtenáři vědí, že mám zvrhlou zálibu v liturgických předpisech a kdykoli se mi k tomu naskytne příležitost, s radostí pranýřuji jejich porušování. OCO kromě seznamu antifon a jejich pramenů obsahuje také úvod, jehož některé partie mají charakter liturgicko-právní. Najdeme tu i následující klauzuli, prakticky vylučující možnost pranýřovat kohokoli za nelegitimní výběr antifon:

Selectio antiphonarum, quae diversae sunt ab antiphonis Liturgiae Horarum, facta est secundum methodum aequipollentiarum nuncupatam, in Ordine cantus Missae iam adhibitam. Nihilominus semper permittitur, loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei. (Praenotanda, čl. 3)

Místo antifony předepsané v OCO je vždy povoleno vybrat jinou, vybranou podobným způsobem jako jsou vyhledány náhradní zpěvy v OCO a Ordo cantus missae, či antifonu úplně jinou, jejíž text se hodí ke čtením dne. (Patrně se myslí na čtení mešní.) Tím jsou legitimovány např. svatovítské chorální nešpory vč. podoby z let 200x, dnes tam obvykle zvané "nešpory postaru" (viz jejich krásně uspořádaný archiv), které vznikaly všechny v době platnosti OCO 1983, ale jeho výběrem zpěvů se neřídí.

Až se dostanu k OCO 2015, bude zajímavé úvodní ustanovení obou verzí dokumentu porovnat. Jsou i nadále pravidla pro výběr zpěvů tak benevolentní?

Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. To je samozřejmá volba, když jde o liturgické příležitosti s dlouhou tradicí. Pro nové svátky však tvorba předchozích staletí ne vždy skýtá uspokojivý materiál. Řešení této liturgicko-právní otázky však zatím nemám nadohled. Kdybych se k nějakému solidnímu řešení dobral později, věnuji mu samostatný článek. Kdyby toto řešení uměl nabídnout někdo z vzácných čtenářů, radoval bych se z komentáře.

Buď ty sám naším světlem

1.3.2016 21:46 | kategorie: Texty | Komentáře

Když v závěru nedávného článku, přišla řeč na to, co mám opravdu nerad na Denní modlitbě církve (nejrozšířenějším českém překladu pokoncilního římského oficia), vyprovokovalo mě to k dopsání dlouho rozepsaného článku o kousku téhož překladu, který mám naopak velice rád, jakkoli by se mu snad dalo vytknout, že předlohu reprodukuje méně věrně, než by mohl.

Jde o závěrečnou modlitbu sexty o pátcích lichých týdnů žaltáře:

Pane Ježíši Kriste,
když ses nechal přibít na kříž, abys nás vykoupil,
nastala v poledne tma po celém kraji;
prosíme tě:
buď ty sám naším světlem na cestě do věčného života.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

Modlitba naráží na údaj synoptických evangelií, že se v době Ježíšova ukřižování setmělo (Mk 15,33; Mt 27,45; Lk 23,44), a z "temnot našich dnů", tmě Velkého pátku někdy ne nepodobných, volá ke Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému "buď ty sám naším světlem".

latinsky - Liturgia horarum

Dómine Iesu Christe,
qui hora sexta, univérso mundo in ténebris constitúto,
pro redemptióne nostra crucis lignum ínnocens ascendísti,
illam nobis lucem semper concéde, per quam ad ætérnam vitam perveníre mereámur.
Qui vivis.

Když jsem se ji poprvé modlil latinsky, bylo pro mě zklamáním, že v originálu onen silný motiv "Krista - světla" chybí. Světlo je tu neosobním darem, o jehož udělení se prosí. Byl jsem zvědav, jak se se stejnou modlitbou poprali překladatelé v sousedních zemích:

slovensky - Liturgia hodín

Pane, Ježišu Kriste,
o dvanástej hodine, keď bol celý svet ponorený do tmy,
ty nevinný si vystúpil na drevo kríža, aby si nás vykúpil;
prosíme ťa,
dávaj nám vždy svetlo, ktoré nás privedie do večného života.
Lebo ty žiješ a kraľuješ na veky vekov.

německy - Stundenbuch

Herr, Jesus Christus,
um die sechste Stunde kam Finsternis über die ganze Welt,
als du unschuldig das Kreuz bestiegst,
um uns von unserer Schuld zu erlösen.
Erleuchte unsere Dunkelheit, damit wir zum ewigen Leben finden in deinem Licht.
Der du lebst und herrschest in alle Ewigkeit.

stundenbuch.katholisch.de

Poměrně doslovně překládá (jako obvykle) slovenská Liturgia hodín. Německý překlad je zhruba na půl cesty mezi neosobním vyjádřením latinského originálu a otevřeným prohlášením české verze, že oním kýženým světlem, s jehož pomocí doufáme dosíci života věčného, je Kristus sám.

Soud, jak je na tom mně tak drahé české znění po stránce překladatelské, přenechám povolanějším. Jaké jsou ale jeho kvality teologické? Latinské znění ve své typicky římské strohosti nijak nerozvádí, jaká by měla být povaha onoho světla, o které se prosí. Neuděláme chybu, aplikujeme-li zde kategorie nauky o milosti. V jejím rámci se vyjasnilo, že každá milost je předně Boží darování se člověku; to je ale vždy zprostředkováno stvořenými skutečnostmi (v literatuře se tento okruh problémů řeší obvykle pod heslem "milost stvořená a nestvořená"). Prosbu "dávej nám světlo, v němž/s jehož pomocí dojdeme do věčného života" bych četl jako prosbu o některý z darů Ducha sv., nejspíše o dar poznání. Tedy o milost, jejímž dárcem je především třetí božská osoba a stvořenou složkou nějaký poznatek nebo schopnost dokonaleji poznávat to, co je potřeba ke spáse. Prosíme-li však "buď ty sám naším světlem", je zřejmě třeba myslet předně na situaci, kdy stvořenou milostí, tj. pozemskou skutečností, zprostředkovávající Boží sebe-dar, je lidství Ježíše Krista, a "sebe-dárcem" především Bůh-Syn. Předmětem prosby pak snad je, aby se zjevení, které se už kdysi dávno celé odehrálo, stalo pro nás tady a teď srozumitelným, bylo námi přijato, a dovedlo nás k věčné spáse.

Proti mojí interpretaci "neosobní" varianty prosby o světlo se dá vznést závažná námitka, že liturgie často mluví o Kristu jako o světle.

  • Gloria: "... Bůh z Boha, světlo ze světla ..."
  • Chvalozpěv Fós hilaron zpívaný v byzantské večerní: "Radostné světlo svaté slávy Otce nesmrtelného, ..."
  • Hymnus Splendor patérnae glóriae (LH, ranní chvály o pondělcích lichých týdnů): "Záři slávy Otcovy / zářící světlo ze světla / světla jase a záře prameni / dni, jenž den osvěcuješ."

A že je tento obraz hojně užíván už v Novém zákoně - zásadní význam má v evangeliu podle Jana.

V tomto smyslu tedy lze beze všeho interpretovat i prosbu o světlo v naší modlitbě. Pak by česká verze pouze explicitně formulovala to, co je implicite řečeno už v latinském originále.

Ať už je česká verze diskutované modlitby rozvedením toho, co je in nuce obsaženo v originálu, nebo oproti němu představuje významový posun a prosí o trochu jiný druh milosti, namítat proti jejímu obsahu nelze nic. Já ji mám každopádně raději česky, pro důraz položený na osobní povahu daru, o který se prosí.

... že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce

28.2.2016 00:01 | kategorie: Texty | Komentáře

Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila Františkáni a Římský breviář. Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.

... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav, ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná. Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil, který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce.

Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili jednoho dnes již zesnulého spolubratra. Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval. Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu, nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji, protože všemu mnohem lépe rozumí. Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil, a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí. Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství bratří a sester laiků.

(Zvýraznění v textu JP.)

Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je "celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou reformou vnímal jako ochuzení a rozředění. Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu, pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných povinností. Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je pro něj dobré."

[EDIT 28.2.2016] Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda - je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.

Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní liturgie hodin v latinském originále plnými doušky. A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání: když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem, musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.

Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky celebrovat. Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při smyslu textu". Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou - najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat, že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.

I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad; drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře nepocházejí.

Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři. Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl. Přesto ale, a zvláště teď, v době postní, vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný. Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte, ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože. Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae se ani nehrabe. A takových případů je víc.

A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé, pořád mám za zlé, že jste z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia udělali Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou, jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je v breviáři bezpočet. Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky, a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce, který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je důvodem k vděčnosti.

A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem k vděčnosti i to, že jsem se narodil do světa po liturgické reformě Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.

Panna Maria, Matka jednoty křesťanů - latinské hymny

19.1.2016 22:48 | kategorie: Texty | Komentáře

Včera jsem poprvé od začátku doby adventní sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Ta náleží k propriu českých a moravských diecézí a její latinské texty na svůj hudební tvar zatím teprve čekají. Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého, který už nezhudebněnými texty netrpí.

Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti. Zvláštní pozornost si zaslouží hymny. Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona), hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného. České hymny, vybrané z pokladu existujících písní, se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune, jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo. Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní, které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu křesťanů tematisují programově.

Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře) nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů? Nebo čerpají ze starší básnické tvorby? Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně možné) by se tedy nabízelo prostředí velehradského unionismu.

Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů (fratres ut míserans servet, et ávios). Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu", což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí sjednocení církve - "návratem marnotratných synů". V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany - na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.

Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám, je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ, a radost z něj mají všude.

Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc, přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie, naráží na Kristovu velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou tradici :) ) a končí na Golgotě. Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje - dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany: Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis / omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.

Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně představených hymnů se úplně neztotožňuji; přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení. A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.

Antiphonale 1983

9.1.2016 16:10 | kategorie: Web | Komentáře

Jen stručně oznamuji, že jsem nedávno spustil nový maličký web antiphonale83.inadiutorium.cz a že by ty, kdo sledují web In adiutorium, možná mohl být zajímavý. Jal jsem se totiž sestavovat latinský antifonář podle Ordo cantus officii z r. 1983. Sám ho teď používám, v hrůzu nahánějící eklektické kombinaci s dalšími zpěvníky. (O tom, jak jsem nakonec vyšel z nedávných kotrmelců, mám už delší dobu rozepsaný článek, ale zatím se mi ho nepodařilo dostat do publikovatelné podoby.)

K tomu přilípnu ještě jedno nesouvisející oznámení: index k cisterciáckým liturgickým zpěvníkům, který vzal zasvé při přesunu webu In adiutorium na vlastní server před několika lety, byl znovu zpřístupněn, nově na adrese cistchant.yakub.cz.

Recto tono

20.12.2015 16:46 | kategorie: Jiné | Komentáře

Občas hledám, zda se na internetu neobjevily nějaké nové zpěvy k liturgii hodin - ať přímo noty, ať informace o nich - a i když to, co hledám, zpravidla nenajdu, v sítích mi místo ryb často uvízne všelijaká jiná zajímavá havěť. Dnes jsem takto narazil na článek Jak se modlit nešpory na jednom tónu.

Slovo žalm znamená píseň a tradičním způsobem, jak se modlit breviář, je zpěv gregoriánského chorálu. Gregoriánský chorál je „optimalizován“ na to, aby se člověk modlil správným způsobem, ale vyžaduje i jisté muzikantské dovednosti a píli a čas. Proto existuje maximálně zjednodušená verze zpěvu – zpěv na jednom tónu (recto tono). Je to forma, které dávají přednost činné komunity, které nemají čas na nácvik zpěvu, nebo naopak i některé přísné kontemplativní řády, pro které je modlitba tolik důležitá, že soustředěním se na kvalitu zpěvu nechtějí ztrácet soustředění na modlitbu.

Můj nynější přehled o způsobu společné modlitby oficia v českých řeholních domech není ani zdaleka representativní; každopádně ale o žádné komunitě, kde by se hodinky zpívaly recto tono, nevím. Tvrzení o "přísných kontemplativních řádech" je vůbec pochybné: do této kategorie, pokud vím, bývají tradičně řazeni předně kartuziáni a trapisté, a to jsou naopak řády vycházející z benediktinské tradice a pečlivě kultivující chórový zpěv. Zpěv recto tono se zdá být do nějaké míry vlastní bosým karmelitánům (viz zajímavou diskusi). Nicméně v českých domech, které znám, se buďto nepěstuje (Slaný), nebo bývá doplněn hudebně bohatšími prvky. Podobné tendence jsou zmiňovány i v odkazované diskusi.

Mám zato, že oficium zpívané recto tono je nutně únavné a nedůstojné, jsem ale připraven nechat se dobrou zkušeností přesvědčit o opaku. Na první poslech krásná slova se na naše téma najdou třeba ve článku On the Psalmody of the Divine Office, dle mého soudu jde ale spíš o snůšku dobře míněných zbožných řečí neopírajících se o zkušenost. (Myslím speciálně odstavce o zpěvu recto tono. Obecně benediktina z toho, že by měl málo zkušeností se zpívaným oficiem, samozřejmě nepodezírám.)

Zpěv recto tono, nejprimitivnější podoba zpívaného oficia, láká (alespoň mě, hudebního omezence s bídnou hudební představivostí) k experimentování: dalo by se něco krásného a modlitby- a liturgie-schopného vytvořit drobnými zásahy do jeho základního schématu? Třeba tak, že všichni sice zpívají recto tono, ale v různých výškách? Nebo tak, že se kolem statické hlasové linky rozezpívají varhany? ...

III. ročník konference Hudba v katedrále

12.12.2015 2:58 | kategorie: Ze života | Komentáře

V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin v národním jazyce výraznější spojitost. Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí - a očekávání nebylo zklamáno. (Program)

Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí. To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.

Oficium v Sept-Fons

Organizátoři konference na samý začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém opatství Sept-Fons. Jak že to souvisí s tématem konference?

V letech bouřlivého reformování liturgie v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové, s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let vystřídalo několik různých typů nápěvů. Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia. Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný. ("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky. Latina je pro naši komunitu mimo dosah.") Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" - a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu. Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným klášterem právě opatství Sept-Fons.

Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře. Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech, který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického liturgického zpěvu v národním jazyce), měli v Německu o desítky let dříve.

Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše - upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik nést melisma); vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...

Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších (přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich" po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena). Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým, kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor - že totiž formy gregoriánského chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou - jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní Olejníkovými životopisci. (Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)

Oficium na okraji dalších příspěvků

Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl, ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat. Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.

Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil, že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu, ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu" potkáme např. v předkoncilním commune confessoris pontificis - viz antifonu k nešporám o učitelích církve O Doctor óptime, AR1912 s. [47] (gregobase).

Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních dnů. David Eben představil v širším záběru adventní liturgii adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů. Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů ("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně") nebo liturgie slavnosti Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.

Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek, když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že "antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor. "Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony ze zbožnosti!"

Původ rorátů

Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl následující laickou syntézu:

Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše, s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu. Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii, která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní formulář začínající introitem Roráte, coeli, désuper. V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní slavení votivních mší časně ráno.

Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.

Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí, když (1) původně sobotní mariánská votivní mše v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny. V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár, až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.

Pokud jde o texty, panovala v klasickém období velká tvořivost a "někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali, aby, umí-li, napsal pro ně něco nového"; "každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující texty podle chuti upravoval," takže máme značné množství variant.

Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce, roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících literátských bratrstev - jako jediná památka svého druhu integrovány do katolického liturgického života. Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží, dokazují opakované obhajoby této praxe.

Nešpory na závěr

Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami, za osobního předsednictví pana arcibiskupa. Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální (noty) a o zpěv se postarala katedrální chorální schola. To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy, ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.

Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu. Oba mají v katedrále pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor, a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo. Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů byl velmi nerovnoměrný. Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru: doprovod na velkých varhanách neumožnil dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické kaši.

Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný Messiaen. (Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát Apparition de l'église éternelle než v pražské katedrále?!)

Změna plánu

5.12.2015 23:00 | kategorie: Ze života | Komentáře

Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu by byla potřeba. Po týdnu oficia podle rubrik z r. 1960 však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité - totiž se zaměstnáním a studiem.

Podotýkám, že jsem se zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část: pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář, ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu, a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů (navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři "antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem, ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil a doplatilo by na to především studium.

Možným řešením by bylo ještě více omezit množství každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil. Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji; pro mě by to byl velice suchý chléb.)

Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě. Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři, ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.

Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli. Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ... nebudu to v nejbližší době řešit.

Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského oficia nebyl dosud vydán. O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983) a Sandhofeho antifonář.

Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii z r. 1983 - to však bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem. Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.

Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu. Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou. Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům. Dalším řešením by mohlo být sáhnout po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona - za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují. (Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu, se kterým přitom osobně nemám nic společného.

Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších. Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného Pia X. :) ), že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911. Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.

Svých dlouho spřádaných plánů na důkladné pobytí se staršími podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium bude stále ještě přitažlivá. ("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")

Přípravy k přechodu na starší podobu oficia

21.11.2015 22:21 | kategorie: Ze života | Komentáře

knihy ke zpívanému oficiu

Hromádka knih, kterou používám pro zpívané české pokoncilní oficium (na fotce "červený" hymnář, aktuální svazek breviáře, žaltář a solesmeský Liber hymnarius), za necelé dva týdny osiří a bude přinejmenším na rok vystřídána předkoncilním breviářem a antifonářem. Jenže - ono to není jen tak!

Předně mi pro předkoncilní liturgický pořádek chybí jedna knížka, která se na fotku nedostala (protože bydlí na vrchu jiné hromady knih :)) - direktář. Jsou oblasti, kde se od Summorum pontificum církevní autority starají o vydávání direktáře i pro mimořádnou formu římského ritu, nebo ho alespoň oficiálně zveřejňují (např. Anglie a Wales). Pro české a moravské diecéze však takový direktář nikdo nevydává. Budu si tedy muset poradit sám.

Protože ruční sestavování direktáře je práce zdlouhavá, repetitivní a náchylná k chybám a protože my programátoři jsme zvyklí práci právě tohoto druhu automatisovat, počítám, že si pro těsně předkoncilní kalendář napíšu podobnou aplikaci, jako mám pro ten pokoncilní. Pro částečnou kontrolu správnosti výsledků bude možné se opřít jednak o cizí diecézní direktáře dostupné na internetu, jednak o lidový kalendář, který vydávají lidé okolo webu Krása liturgie. Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda s programováním "softwarového direktáře" začnu od základů znovu, nebo vyjdu z toho, co je již naprogramováno pro online breviář divinumofficium.com. Záleží na tom, co se ukáže jednodušší. (Protože upravovat cizí kód je v řadě ohledů náročnější než navrhnout a napsat vlastní, a nemusí se to vyplatit.) Každopádně je jisté, že na začátku liturgického roku ještě vlastní spolehlivý direktář mít nebudu a budu se muset nějakou dobu orientovat provizorně, jen za pomoci výše zmíněných pomůcek.

Sluší se zmínit, že problém sestavení direktáře nekončí nastudováním pravidel liturgického kalendáře platného v roce 1962 a jejich převedení do počítačového programu. Samostatným úkolem je dobrání se tehdy závazného vlastního kalendáře Pražské arcidiecéze. Nenašel jsem totiž zatím oficiální vydání tohoto kalendáře s aplikovanou tehdy poslední kalendářovou reformou zjednodušující systém tříd svátků. Reformovaného kalendáře bych se mohl dobrat mechanickou aplikací ustanovení reformního dekretu na poslední mně známé oficiální vydání kalendáře před ní (vím o breviáři s pražskými officia propria a příslušným kalendářem ze 40. let; lze doufat, že misál s vlastním kalendářem a texty byl vytištěn ještě i někdy později) nebo snad lépe přenesením pouze vlastních pražských svátků (s příslušnou úpravou jejich stupňů podle reformního dekretu) na oficiální vydání reformovaného všeobecného římského kalendáře, které dostupné je. To však nemusí vést ke správným výsledkům - je veskrze možné, že reforma nebyla uplatňována mechanicky a stupně slavení některých svátků byly při její příležitosti pozměněny. Stále by bylo nejlepší dohledat dobová acta curiae nebo direktář. Moje dosavadní hledání však bohužel žádné plody nepřineslo.

[EDIT 25. 11. 2015] Prozatím bude nejspolehlivější přeci jen "zůstat při papíře", přidržet se direktáře, který vydává papežská komise Ecclesia Dei, a do něj doplnit (jak výše naznačeno) vlastní svátky Pražské arcidiecéze a související úpravy (např. fixované přesuny některých svátků všeobecného římského kalendáře). Kalendářovou aplikaci rozhodně stále mám v plánu, ale tak úplná a spolehlivá, aby bylo zodpověd(itel)né se podle ní řídit, hned tak nebude.

[EDIT 28. 11. 2015] Protože výše zmíněný tištěný direktář je poměrně drahý a zdá se, že je vydáván na občanský rok a ne na rok liturgický, pro prosinec jsem si vytiskl direktář anglicko-velšský a zanesl do něj úpravy. V zásadě jde jen o vypuštění tamních vlastních svátků (kromě Edmunda Kampiána, kterého vedle diecézí Northampton a Portsmouth od již-celkem-dávna slaví i Arcidiecéze pražská). Pražský diecézní kalendář pro dané období žádné svátky navíc nemá.

Další problém je s nápěvy antifon. Jak jsem na to již vícekrát narážel, proprium antifonáře pro českou provincii nebylo po celý novověk nikdy vytištěno. Pátral jsem po něm dost dlouho a dost důkladně, abych to mohl se slušnou jistotou tvrdit. Na druhou stranu, kdyby se později ukázalo, že jsem se přeci jen mýlil, žádný omyl bych neodvolával radostněji než tento.

Ze středověkých rukopisných pramenů lze získat nápěvy jen pro ty nemnohé antifony, které byly v užívání již v době jejich vzniku a jejichž texty v breviáři vydržely až do 20. století. Takových je však naprosté minimum - vzácně stabilní bylo např. oficium sv. Víta, naproti tomu např. oficia sv. Václava a sv. Ludmily byla zcela přepracována při velké reformě ve druhé pol. 19. stol. Protože právě o svátcích zemských patronů upustit od zpívaného oficia pro mě není myslitelné, vidím to tak, že chybějící nápěvy složím.

Nakonec musím přiznat, že, ač jsem v poslední době s chutí trousil na adresu pokoncilního oficia kritické poznámky, se svými starými známými knihami se po pěti letech nepřetržitého užívání neloučím lehce a k těm, které již čekají, aby je nahradily, nehledím jen s radostným očekáváním. Latinsky umím poměrně dobře, ale tak dobře, abych celému breviáři s lehkostí rozuměl, přeci jen ne - viz mé zprávy z prvního delšího pokusu s předkoncilním oficiem před třemi lety. A po stránce hudební to bude podnik podobně náročný: zatímco své antifony mám po letech již pod kůží, ze zpěvů předkoncilního antifonáře znám zatím jen mizivý zlomek. Teď mě čeká ještě poslední týden pohodlného života v kraji důvěrně známém ...