Společně setrvávali na stejném místě ...

14.5.2016 17:43 | kategorie: Ze života | Komentáře

Tercie, sexta a nóna, tři malé hodinky během dne, jsou na základě časových údajů v Novém zákoně tradičně spojovány jednak se řadou událostí umučení Páně, jednak s vybranými momenty z počátků církve, jak je líčí Skutky apoštolů. V pokoncilním breviáři se to promítá do kolekt pro jednotlivé časové variany modlitby uprostřed dne zařazených v žaltáři (Skutky: mj. úterý prvního týdne; pašije: mj. pátek prvního týdne).

V době, kdy jsem býval častěji hostem u novodvorských trapistů, tam každodenně v rámci každé z malých hodinek byla zpívána zvláštní, k dané denní době se hodící mariánská antifona. Jedna, pravděpodobně odpolední, připomínala Matku Boží pod křížem ("Pod křížem stála ...", parafráze Jan 19,25-27); další tvořil úryvek z Písně písní ("Kdo je ta ...", Pís 6,10), který samozřejmě do žádného z výše zmíněných plánů nezapadá; dopoledne se pak zpívala antifona svatodušní, opírající se hlavně o Sk 1,14:

Společně
setrvávali na stejném místě
v ustavičných modlitbách
spolu s Marií, Ježíšovou matkou,
když na ně sestoupil Duch Páně.

Ta jediná mi utkvěla v paměti s kompletním textem i melodií. Její nápěv je složen v 2. modu a využívá celý jeho rozsah. Nápadným znakem je, že se v něm dvakrát vyskytuje vzestupné melisma o třech notách na poslední slabice slova. Když se to takhle napíše, zní to možná podezřele, ale antifona je ve skutečnosti velice pěkná. (Kdyby někdo chtěl rozvíjet teorie o tom, jak se český text snáší nebo nesnáší s melismatickou melodií, byla by vhodným studijním materiálem, protože je v ní melismat hojně a jsou po textu rozložená velmi rozmanitě.)

Když jsem ji poprvé slyšel - jako vyjukaný gymnasista někdy v létě 2006 - nerozpoznal jsem, o čem ve skutečnosti mluví, a myslel jsem zprvu, že je snad řeč o nějaké významné události z dějin řádu. To bylo z nemalé části zapříčiněno tím, že jsem, nejsa ještě dostatečně zorientován v množství chórových zpěvníků, před sebou neměl text, a zpívanému jsem úplně dobře nerozuměl. Ale to neporozumění není docela bez užitku: pokud bychom chtěli nahlížet jednotlivé způsoby křesťanského života jako rozvinutí dílčích aspektů tajemství Krista a církve, apoštolové shromáždění spolu s Ježíšovou matkou a očekávající "v ustavičných modlitbách" dar Ducha, jsou jistě jedním z předobrazů, na něž se dnešní klausurovaný kontemplativní život může odvolávat, a v nichž může hledat orientaci.

Jeden ze svých oblíbených kousků novodvorského oficia jsem si připomněl nejen vzhledem k blížícím se svatodušním svátkům, ale také v souvislosti prací na projektu In adiutorium. Nedávno jsem se totiž vracel k antifonám pro dny předcházející slavnosti Seslání Ducha svatého, do jejichž nešpor je vepsána jakási svatodušní novéna, a antifonu textově blízkou té výše pojednané jsem opravoval.

Za zmínku stojí, že ač se oficium českých trapistů zřejmě neváže žádnou normativní liturgickou knihou, mariánské antifony pro malé hodinky se tematicky z větší části kryjí s antifonami pro modlitbu uprostřed dne ze společných textů o Panně Marii v pokoncilním breviáři. I tady je jedna antifona svatodušní, další o utrpení Páně. Třetí se ovšem liší: zatímco trapisté citují Velepíseň, my netrapisté zpíváme o svatbě v Káně.

[EDIT 23. 12. 2017] Vzpomínky na novodvorské antifony k malým hodinkám, jak jsem je výše vylovil z paměti, jsou neúplné a patrně i velmi nepřesné. Vzpomínám si i na další antifony podobného určení - např. "Anděl, jenž tě vyhnal, Adame, ..." - které do načrtnutého schematu nezapadají. Zpívaly se takové antifony i mimo malé hodinky? Nebo se střídaly, např. podle liturgické doby? V době, kdy jsem do Nového Dvora jezdil, jsem se soustředil na úplně jiné věci, než jsou detaily chórové modlitby.

Jana Soldánová: Zpívaná liturgie hodin

28.4.2016 02:00 | kategorie: Knihy | Komentáře

Nedostatek mé svědomitosti při evidování změn v rozvrhu způsobil, že jsem v sobotu dopoledne, po jistých peripetiích s hledáním přednášky, která se nekonala, seděl na teologické fakultě v Českých Budějovicích a měl před sebou pár volných hodin. Rozhodl jsem se využít je k lovení v hlubinách katalogu fakultní knihovny (jejíchž služeb jinak využívám jen sporadicky, protože pražské teologické knihovny jsou větší a mám je víc po ruce). Z toho ale nakonec moc nebylo, neboť jsem záhy narazil na záznam, který mě zvedl ze židle. Doslova. Byla to totiž diplomová práce a ty se pro celou universitu uchovávají centrálně v Akademické knihovně, kam jsem se za svým objevem musel vypravit.

SOLDÁNOVÁ Jana: Zpívaná liturgie hodin. České Budějovice, 2005. diplomová práce (Mgr.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta

Práci otevírá obsáhlá teoretická část, která liturgii hodin a její hudební stránku zasazuje do teologických souřadnic, představuje její historii a uvádí do základů středověkého jednohlasého zpěvu a speciálně chorální psalmodie. Pro mne ještě mnohem zajímavější však je část praktická:

Průzkum liturgické praxe

Praktická část práce spočívá ve vyhodnocení průzkumu liturgické praxe vybraných řeholních komunit. Průzkum byl veden pomocí dotazníku a osobních návštěv. Na základě takto získaných dat je představeno a porovnáno zpívané oficium v komunitě bosých karmelitánů ve Slaném, dominikánek-mnišek v Praze-Lysolajích a klarisek v Brně-Soběšicích. Zvolený vzorek je příliš malý, než aby z něj mohly být činěny obecné závěry o podobě či podobách zpívaného oficia v českých zemích (prostor pro někoho dalšího!), ale to zřejmě ani nebylo cílem.

Prozkoumaný vzorek je v některých ohledech nápadně homogenní: všechny komunity (v době vzniku práce, tedy před 11 lety) zpívají oficium převážně česky, přičemž pro české žalmy užívají chorální nápěvy, zděděné z latinského oficia. Liší se frekvence zpěvu, množství zpívaných částí hodinek, použité texty (dominikánky), přítomnost případných latinských zpěvů. Příjemným překvapením je, že všechny dotazované komunity znají jak pravidla podkládání textu chorálním nápěvům podle polohy slovních přízvuků, tak polohu hlavního a vedlejších slovních přízvuků v češtině, a tudíž žalmy zpívají stejně nebo velmi podobně jako já (a případní uživatelé mého značkovaného žaltáře).

Problematika českého chorálu

Práce reflektuje skutečnost, že použití nápěvů určených původně pro text v jiném jazyce s českým textem není samozřejmé a je potenciálně problematické. Praktickou část tudíž uzavírá část nazvaná Problematika užití chorálních nápěvů na český text, která se pokouší tento problém řešit (a naťukává i některé další). Postup řešení spočívá ve sběru stanovisek vybraných odborníků a v následném pokusu o jejich syntézu. Dotázováni byli RNDr. Josef Gerbrich, Ing. Petr Chaloupský, Zdeněk Pololáník a Bohuslav Korejs.

Z odpovědí Dr. Gerbricha a Ing. Chaloupského (kteří mezi dotazovanými představují stranu adaptacím latinských zpěvů pro český text příznivou) jsou vybrány "zásady pro adaptaci chorálních zpěvů", kterými se oddíl uzavírá:

  • V případě ponechání původní melodie změnit text tak, aby byly dodrženy souhry přízvuků v českém slově s vrcholem melodie.
  • Úpravu chorální melodie podle českého textu přenechat zkušeným znalcům.
  • Nepouštět se do podkládání oligotonických a už vůbec ne melismatických nápěvů.

(s. 65)

Celou kapitolu vřele doporučuji ke čtení; pravděpodobně tu o ní později ještě bude řeč, a ne jednou. Těmito pravidly se však, pro lásku Boží, rozhodně neřiďte. Hodné následování je nanejvýš to první. Druhé je obměnou zásady "kdo nic nedělá, nic nezkazí", třetí paušálně zakazuje něco, co mnohdy vede k dobrým výsledkům.

Gerbrich nevidí důvod vyhýbat se chorálním nápěvům. U žalmů (a obecně u všech recitativních zpěvů - orace, lekce, preface, psalmodie) Osobně je považuje za velmi vhodné. Čeština má do určité míry podobnou přízvukovou strukturu jako latina, problémem je, že o přízvukových pravidlech podkládání textu nápěvem většina "uživatelů" vůbec neví.

(s. 64)

-- To je zásadní pravidlo, které bych chtěl vyzdvihnout já: nápěvy recitativního charakteru obvykle pro český text dobře využít lze, a to bez úprav.

Noty

V přílohách najdeme notové ukázky dokumentující zpívané oficium ve třech dříve zmíněných řeholních komunitách. Od každé jsou otištěny druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého. (Tzn. noty jsou ještě letos potenciálně využitelné!)

Latinské zpěvy dominikánek z Lysolají jsou vzaté ze starších vydání dominikánských chorálních knih, které se dnes dají snadno najít na internetu.

Ukázka ze žaltáře slánských karmelitánů obsahuje jen texty žalmů označkované pro vybrané chorální nápěvy, protože zpěv se v komunitě omezuje na hymny, žalmy a responsoria a ukázka předvádí právě jen žalmy. Každý má svůj pevně přiřazený nápěv; ten je vybrán tak, aby se během roku pokud možno nikdy nesrazily v jedné hodince dva žalmy zpívané stejně. (s. 56.)

Z mého pohledu nejzajímavější jsou zpěvy klarisek ze Soběšic. Nabízí se nám tu ojedinělá ukázka veřejnosti jinak nepřístupného zhudebnění oficia, které postupně vznikalo v devadesátých letech, po založení soběšické komunity z mateřského kláštera v Německu, kde zpívané oficium v národním jazyce bylo normou. Zpěvy zahrnuté v ukázce jsou podařené a kdo by se chystal zpívat druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého, rozhodně neudělá chybu, když po nich sáhne. (Bez falešné skromnosti musím říci, že jsou kvalitnější než ty, které teď pro stejnou příležitost nabízím já.)

Závěr

Přál bych si, aby probraná diplomová práce byla lépe dostupná. Význam by to mělo jednak pro praxi chrámového zpěvu: notová příloha obsahuje, spolu s dalšími méně unikátními ukázkami, jinde nedostupné zhudebnění druhých nešpor Seslání Ducha svatého od soběšických klarisek. Jednak je důležitým příspěvkem do diskuse o vztahu gregoriánského chorálu a českého jazyka, resp. o možnosti "českého chorálu" a jeho komposičních zásadách. Zatím nevím o jiném textu, který by tento problém přímo tematisoval a pokoušel se ho řešit. Přitom to rozhodně je problém hodný řešení - už proto, že, jak i práce sama částečně dokumentuje (a bylo by možné přidat množství dokladů i z dob mnohem dřívějších), adaptace latinských chorálních zpěvů pro český text vznikají odnepaměti a vznikat budou. I když zásady, které práce formuluje, nejsou úplně nosné, hlasy, kterým dává zaznít, mají k věci co říci, a v případných budoucích pokusech o důkladnější syntézu by měly být zohledněny.

Pokoušel jsem se sehnat kontakt na autorku, abych jí navrhl, zda by svou diplomovou práci nechtěla někde vystavit ke stažení, k potěše a užitku všech, kdo se problematikou zpívaného oficia - a liturgické hudby vůbec - zabývají. Zatím však všechna moje snaha byla marná. Kdyby sem snad náhodou zabrousila sama, nebo někdo, kdo ji zná, budu rád za e-mail.

Vlastní texty řeholních společností

17.4.2016 00:48 | kategorie: Projekt | Komentáře

Na stránce s notami ke stažení jsem dnes založil novou sekci pro vlastní texty řeholních společností a umístil do ní zhudebněné oficium sv. Evžena de Mazenod, zakladatele řádu Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. K tomu se sluší dodat pár slov na vysvětlenou.

Breviářová propria řeholních společností mě zajímají, takže je aktivně vyhledávám; v jednom starším blogovém článku je (čas od času aktualisovaný) seznam těch, která jsou volně dostupná na internetu. Kdo by zapátral na githubu v repozitáři projektu In adiutorium, zjistil by, že jsem na zhudebnění některých z nich začal pomýšlet už dosti dávno - v dubnu 2013 jsem udělal první kroky ke zpracování oficia slavnosti sv. Norberta podle českých textů premonstrátského řádu, ještě o něco dříve jsem začal pracovat na oficiu slavnosti sv. Dominika podle vlastních textů Řádu kazatelů. Výběr samozřejmě není náhodný: u dominikánů byl kdysi v noviciátu můj dědeček; jméno svatého Norberta pak nosím jako jedno z křestních.

Z výše řečeného je zřejmé, že moje práce na zhudebnění vlastních textů některých řeholních společností je vedená čistě osobním zájmem. Nejde o zpěvy složené na přání nebo na objednávku a neočekávám, že budou někdy někde zpívány. Ani já je nikdy v rámci normálního běhu oficia zpívat nebudu. Skládám je pro radost ze skládání a pro bližší kontakt s dotčenými liturgickými texty a se svatými, k jejichž oslavě byly složeny.

Když jsem před lety začal s texty o svatých zakladatelích dominikánů a premonstrátů, záhy jsem narazil na překážku, která mou práci v tom směru nadlouho zastavila: oba řády jsou starobylé (premonstrátský vznikl ve 12., dominikánský ve 13. stol.) a k podstatným součástem jejich způsobu života patří chór. Každý má svou svébytnou chorální tradici. Budu jejich české liturgické texty zhudebňovat úplně nezávisle, "na zelené louce", jako jsem naložil s většinou textů Denní modlitby církve, nebo bych se měl spíše pokusit o zhudebnění navazující na danou řádovou tradici? Tu otázku jsem tenkrát nerozřešil a sv. Norberta i sv. Dominika jsem tudíž nechal čekat.

To byl výchozí bod pro moje nepříliš dávné rozhodnutí zpracovat oficia svatých řádu Misionářů oblátů. (Ve skutečnosti je jediným světcem, jehož oficium je vystrojeno vlastními zpěvy, zakladatel - sv. Evžen.) Tato řeholní společnost mně osobně není nijak blízká. Ale především - nejen že nemá chórovou povinnost: jsem si téměř jist, že nemá vůbec žádnou tradici zpívaného oficia. Vůbec bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že zhudebnění kompletního oficia sv. Evžena existuje pouze v českém jazyce a pouze od dnešního večera. Tak otázku, zda a jak bych se měl v hudebním výrazivu vázat na řádovou tradici, mohu nechat úplně stranou.

[EDIT 4. 9. 2016] Jen pro pořádek: domněnka, že obláti nemají vůbec žádnou tradici zpívaného oficia, se ukázala být mylná. "V neděli ... v 18:15 pak máme zpívané nešpory s varhanním doprovodem ..." (http://oblati.cz/povolani.html)

Podle téže logiky vyhlašuji program na dobu příští: až se mi zase mezi opravováním starších nepříliš povedených zpěvů zasteskne po zhudebňování nových, dosud nedotčených textů, pokračovat budu texty salesiánskými. Předběžné ohledání ukázalo, že tím budu mít postaráno o zábavu na delší dobu, protože salesiánský kalendář je bohatší než oblátský a breviářové texty obsahují několik plně vystrojených oficií, jakož i řadu skromněji vypravených památek "o dvou vlastních antifonách".

Správně bych jistě měl zohlednit rčení Jesuita non cantat, neque rubricat a v rámci "nesmyslného" přednostního zhudebňování textů nezpívajících řádů dát přednost řádu příslovečně nezpívajícímu - Tovaryšstvu Ježíšovu. Jeho proprium breviáře ale, pokud je mi známo, veřejně dostupné není.

Závěrem: To, co dělám, dělám v dobré víře, že tím nikomu neškodím. Kdyby se některá z dotčených řeholních společností cítila poškozena tím, že jsem neuměle zhudebnil a zveřejnil její (již předtím všeobecně veřejně dostupné) liturgické texty, samozřejmě jsem připraven příslušné dílo či díla stáhnout z nabídky a upustit od jejich dalšího šíření.

Autor beuronského posudku na Olejníkovy zpěvy

8.4.2016 20:35 | kategorie: Projekt | Komentáře

Při snaze o vytvoření hudebního jazyka přímo navazujícího na gregoriánský chorál a plně respektujícího české texty mi stále hlodá v hlavě "olejníkovský brouk", hlásající, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", tj. že celé mé úsilí je marné a hloubí akorát pomýlenou slepou uličku.

Rád bych se se svým broukem utkal. Jenže tady je potíž: často lze slyšet nebo číst, že o tom, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", byl Olejník pevně přesvědčen, že to druhým vštěpoval, ..., ale kromě samotného tvrzení jsem nikde nenašel ani kousek argumentace. O tu bych přitom velice stál - i když je velmi nepravděpodobné, že bych se nechal přesvědčit a svou práci na českém chorálu opustil jako scestnou, inteligentní protivník či oponent prospěje každému dílu.

V diplomové práci Jakuba Vavrečky Odkaz P. Josefa Olejníka (CMTF UPOL, 2013) jsem se dočetl, že tentýž názor na vztah hudební řeči gregoriánského chorálu a moderních jazyků zastával P. Augustinus Gröpp OSB, mnich opatství Beuron, který v roce 1970 napsal příznivý posudek na vzorek Olejníkových liturgických zpěvů, které mu byly zaslány.

... Jeho zásada, že lidový jazyk a latinský chorál se nesnášejí, je jedině správná. U nás v Německu nebyla, bohužel, respektována. Pro naše texty byl totiž mechanicky převzat gregoriánský chorál, což působí špatně zvláště u prefací. Moderní jazyky se řídí jinými zákony než jazyky románské, a proto musejí být také jinak zhudebněny; a to se Mag. Olejníkovi dobře podařilo.

(překlad převzat ze zmiňované diplomové práce, s. 22)

U mnicha a církevního hudebníka aktivního v době provádění liturgické reformy v Německu by bylo lze se nadát větší literární aktivity než u skladatele působícího ve stísněných podmínkách církve v Československu v době normalisace. Navíc, jak zmiňuje ve výše citovaném úryvku a jak jsem to měl možnost při pobytu v Německu sám zažít, tam se zpěvy bezprostředně navazující na gregoriánský chorál používají hodně. Mně se vždy jevily jako zdařilé a skladatele německého chorálu (Heinrich Rohr, Godehard Joppich a další) počítám ke svým vzorům. Přesvědčený odpůrce spojování chorálu s národním jazykem ovšem v sedmdesátých letech jistě měl hodně proti čemu psát ...

Protože vlastními silami jsem nenašel nic, sebral jsem potřebnou dávku drzosti a napsal do beuronského opatství e-mail s prosbou o odkázání na nějaký text, co P. Gröpp napsal k chorálu a lidové řeči - pokud tedy něco napsal. Čekal jsem, že se dozvím, že nenapsal nic, nebo že opatství o publikacích svých dávných řeholníků nemá přehled; doufal jsem, že budu odkázán třeba alespoň na nějaký časopisecký nebo novinový článek. Odpověď, které se mi dostalo, mě ale zaskočila: "O P. Augustinu Gröppovi nic nevíme a v danou dobu žádný nositel toho jména nefiguruje ani v katalogu celého benediktinského řádu."

Bylo tedy třeba jít proti proudu citací a ověřovat přejímané informace. Naštěstí to nebyla cesta dlouhá - Komárek (P. Mgr. Josef Olejník, kněz a skladatel liturgické hudby, Olomouc 2001), z něhož Vavrečka čerpá, kromě překladu výše zmiňovaného "posudku" (nejde o formální posudek, ale o osobní vyjádření v rámci přátelského dopisu dr. Pluhařovi, který do Beuronu noty a nahrávky poslal) zveřejňuje i kompletní fotografickou reprodukci korespondence, ve které se objevuje. Dotyčného beuronského benediktina nejmenuje Gröpp, ale Gröp. Tomu se zdají dobře odpovídat i (poměrně úhledné) podpisy v reprodukovaných dopisech.

V dalším kole jsem do Beuronu poslal fotografie stránek z Komárkovy knihy, kde jsou dopisy reprodukovány. Tím se záhada vyřešila: v Beuronu sice nemají a ani v roce 1970 neměli ani žádného P. Gröpa, pisatele dopisů se ale v opatství najít podařilo - je jím P. Augustinus Gröger OSB. To, že se v Čechách jeho příjmení čte celou dobu špatně, je třeba připsat jednak tomu, že písmo v podpisu bývá více či méně deformované, jednak odlišnostem mezi použitou variantou německého psacího písma a školním psacím písmem běžným u nás.

Tolik tedy neplánovaný mikroskopický příspěvek k olejníkovské historii. Pokud jde o mé naděje, kvůli kterým jsem, nic zlého netuše, původně do Beuronu psal, ukázaly se být liché - P. Gröger se do žádné literární polemiky s německým chorálem nepouštěl a nebylo tedy na co odkázat. Argumentujícího odpůrce křížení chorálu a národních jazyků - ať už živého, nebo vtělivšího své názory v jeden či více textů - jsem tedy stále nenašel, a stále platí, že bych nějakého potkal rád.

Ranní chvály, Bílá sobota 2016, Ústí nad Orlicí

31.3.2016 22:10 | kategorie: Ze života | Komentáře

Na youtube se objevil záznam nedávných ranních chval z Ústí nad Orlicí a jeho zhlédnutí/vyslechnutí mohu jen doporučit. Zejména pak těm, kdo by zvažovali možnost zpívat napřesrok na Bílou sobotu ranní chvály z Olejníkova Velikonočního graduálu; dále těm, kdo by byli zvědaví, jak zní Olejník perfektně zazpívaný a capella, bez předepsaného doprovodu. Nahrávka je o to cennější, že jde teprve o druhý volně dostupný záznam Olejníkova zhudebnění části liturgie hodin (první jsou nešpory z Olomouce).

Já k tomu nemám co víc napsat - zachycené ranní chvály jsou bezúhonné po stránce textu, liturgické akce (v tom smyslu, že neobsahují žádnou akci nepatřičnou) i zpěvu. Snad jen, že se mi moc líbí vícehlasé provedení hymnu, a kde jsou k tomu pěvecké možnosti, rozhodně stojí za to po něm sáhnout. Není nijak vyhraněně olejníkovské a šlo by dobře dohromady i s jiným zhudebněním zbytku hodinky. Z dalšího mě oslovila antifona k Benedictus. Mám podezření, že v unisonu je ještě působivější, než by byla s doprovodem. V souvislosti s tím stojí za pozornost, že ranní chvály jeden (autorsky) unisonový prvek obsahují - antifona Kristus stal se poslušným je ve Velikonočním graduálu bez doprovodu.

[EDIT 15. 4. 2017] V době psaní článku jsem si neuvědomil, že od velkopátečních obřadů do velikonoční vigilie se na varhany nehraje, a tak jsem se divil, že zaznamenané ranní chvály z Bílé soboty jsou zpívané bez doprovodu. Teď se naopak divím, že je P. Olejník doprovodem opatřil.

Prajské nešpory, Štěpánkovice

27.3.2016 18:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Před časem jsem zachytil informaci o svébytných nešporách, které se slaví ve vybrané sváteční dny (viz citace níže) ve Štěpánkovicích na Hlučínsku. Protože na webu štěpánkovické farnosti je možné sledovat bohoslužby v přímém přenosu, počíhal jsem si na nešpory, které se konaly dnes, o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, ve 14:00.

Na stránkách farnosti jsou "prajské nešpory" zmiňovány jako součást širšího celku lokálně specifických kostelních písní.

... Součástí Pruska se stalo celé Hlučínsko po prohrané 1. slezské válce v roce 1742. Dlouhých dvě stě let byla historie obce propojena s dějinnými událostmi Německa. Přesto se zde dále mluvilo „moravsky“ a tímto jazykem – slezským nářečím češtiny – se také vyučovalo ve škole. Základem pro výuku byl slabikář, který pro tuto oblast vydal slezský buditel, kněz Cyprián Lelek z Dolního Benešova. Koncem 19. století však byly školy v „pruském Slezsku“ poněmčeny, ale „moravština“ se nadále používala při náboženské výchově a v kostele, protože tato část území nadále patřila k olomoucké arcidiecézi. Živou památkou na dějinné zvraty je svébytné nářečí i písně, které se zpívají jen na Hlučínsku. „Písně nenajdete v Kancionálu. Lidé je mají natištěné na lístcích. Zajímavostí tohoto regionu jsou tzv. prajské nešpory, které se zpívají na Vánoce, Velikonoce, na krmáš a odpust. Starší lidé to znají ještě zpaměti a s chutí nešpory zpívají,“ upozornil štěpánkovický farář na místní raritu.

www.stepankovice-farnost.wz.cz, 27. 3. 2016; zvýraznění v textu JP

Průběh

Ve stanovený čas přišel za zpěvu první sloky písně Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz liturgický průvod - kněz (v pluviálu) a několik ministrantů. Nešpory začaly úvodním veršem, jehož charakteristická formulace mě přiměla k rychlému vyhledání pravděpodobného zdroje.

V. Bože ku pomoci mé vzezři!
R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci.
V. Srdce i ústa spraviti * bychom tě mohli chváliti.
R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému.
Jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.

Protože přenos byl (ať už to bylo vlivem čehokoli) nestabilní a často mi vypadával "signál", nejsem si jist, zda bylo zachováno výše naznačené dělení mezi kněze a lid, ale to není až tak důležité. Důležité je, že máme před sebou půvabný text, který Tomáš Fryčaj do nešpor, které otiskl ve svém kancionálu, převzal z kancionálu ještě o poznání staršího - z Božanova Slavíčka rájského. (Božanovi a nešporám v jeho Slavíčkovi obsaženým zatím článek dlužím.)

Po úvodním verši pokračovala místo hymnu píseň načatá při vstupním průvodu.

Jaké asi budou žalmy? Ty Fryčaj od Božana nepřevzal. Díval jsem se tedy nejprve do Fryčaje, jakožto zpěvníku místem i dobou vzniku bližšího, a nezklamal jsem se. Použitý značně archaický překlad žalmů, s příznačnou snahou o svázání poloveršů rýmem, je Fryčajův. --- Chápete to? Fryčaj - zpívaný více méně nepřetržitě do roku 2016! Etnologové jsou možná na takové zázraky zvyklí. Já na to ale zvyklý nejsem a jsem z toho jako u vytržení. Opravdu jsem nečekal, že se na poli českých zpívaných nešpor něčeho takového dočkám.

Ve zpěvu se střídala kantorka s lidem (možná ještě rozděleným na dvě části - to jsem, díky již zmíněným častým výpadkům, nemohl dobře vysledovat.) Použité nápěvy žalmů odjinud neznám. Každý poloverš byl uzavřen, jak je běžné, nějakou melodickou ozdobou; často se navíc v polovině verše změnil recitační tón. Pokud jsem dobře poslouchal, kantorka a lid nezpívali své verše na stejný nápěv, ale každá skupina zpěváků měla svůj vlastní; ty se pak k sobě měly možná trochu jako výzva (kantorčin verš) a odpověď (verš lidu). Všechno doprovázely varhany. K melodiím je třeba říci, že to jistě nejsou ty, se kterými Fryčaj počítal (a které jsem zatím nedohledal). V jeho kancionálu je totiž u každého žalmu uvedeno číslo (např. pro žalm 109 "melodie chorální nro. 72") a počet slabik, které jsou potřeba pro závěrečnou formuli každého poloverše. Právě počty slabik ale nesouhlasí - štěpánkovické závěrečné formule jsou vesměs bohatší/delší než Fryčajovy.

Díky výpadkům příjmu přenosu nevím, jestli zazněly žalmy dva nebo tři. Každopádně to byly žalmy ze začátku Fryčajova - a tehdejšího římského - nedělního pořádku (109, 110, možná i 111 - ve vulgátním číslování). Poté celebrant přečetl krátké čtení (řádné z breviáře) a po něm, kde rubriky připouštějí promluvu, pronesl krátkou výzvu, směřující ke kantiku Magnificat. To se zpívalo stejným způsobem jako žalmy. Opět Fryčajův text. V jeho průběhu byl, jak je při slavnostních nešporách obvyklé, okouřen oltář, celebrant a lid.

Přímluvy, modlitba Páně a závěrečná modlitba z breviáře. Následovala ještě pobožnost (výstav Nejsvětější svátosti a část novény k Božímu milosrdenství), kterou jsem již nesledoval.

Vyhodnocení

Co jsou tedy "prajské nešpory", jak se dnes ve Štěpánkovicích slaví? V zásadě jde o nedělní nešpory z Fryčajova kancionálu, přistřižené podle schematu nešpor z denní modlitby církve. Tak je hymnus přesunut na začátek. Úpravou směrem k lidovosti je, že není použit hymnus uváděný Fryčajem, ani ten z breviáře, ale známá velikonoční píseň z kancionálu. Počet žalmů je omezen. Nezpívané prvky (čtení, přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba) jsou vzaty z breviáře, řádně pro ten který den. Zpívané prvky, které Fryčaj nemá - ať proto, že je programově vypustil (antifony), ať proto, že v jeho době součástí římského oficia nebyly (responsorium, novozákonní kantikum) - jsou vynechány.

Projednou si dovolím úplně vynechat šermování liturgickými předpisy, protože poslední, co bych si přál, by bylo, aby prajské nešpory mým přičiněním vymizely, nebo doznaly nějakých násilných úprav v zájmu vyhovění dnešnímu liturgickému zákonodárství. V době, kdy vznikly, nebyly součástí liturgie, ale lidovou pobožností, na kterou se liturgické předpisy nevztahovaly. Bylo by tudíž zcela věci nepřiměřené podle dnešních liturgických předpisů je soudit. Spíše se můžeme radovat, že nešpory v národním jazyce jsou v dnešním pojetí katolické liturgie, oproti dřívějšku, nešporami v plném slova smyslu, a že i vzácné památce z dávných dob můžeme tento vznešený status přiznat. Myslím, že se v daném případě sluší zavřít oči, a nešpory prostě přijmout, jak jsou.

Kdyby je chtěl někdo dále reformovat k podobě pokoncilního oficia, dala by se snad jen opatrně navrhnout úprava výběru žalmů, aby, zvláště o Velikonocích, vedle žalmu 109 zazněl i druhý žalm nešpor neděle prvního týdne žaltáře - žalm 113. Ten byl součástí nedělních nešpor i v době Fryčajově (Když vycházel Izrael ze zajetí egyptského * rodina Jákobova z krajiny pohanstva divokého) a pravděpodobně bude na místě ještě znám, včetně nápěvu. Možná ale byly žalmy pro "pokoncilní zkrácení" vybrány z dobrých důvodů, které nedohlédnu. A zpívat žalmy popořadě, jak jdou za sebou v bibli, je v rámci římského oficia samozřejmě velmi tradiční.

Prajské nešpory jsou možná vůbec nejdokonalejším naplněním názvu "lidové nešpory", kdysi pro překlady a úpravy nešpor pro slavení za činné účasti lidu dosti obvyklého: jsou to "lidové nešpory", které opravdu zlidověly. Bude jistě dobré se ptát, jak se to povedlo, jaké dobré vlivy k tomu přispěly, a jestli z toho lze vyvodit nějaký závěr pro hudební podobu "lidových nešpor", které by mohly vznikat dnes.

[EDIT 29.3.2016] Narazil jsem na zmínku o starobylých českých nešporách (viz s. 7) - tentokrát v části regionu spadající dnes do Polska, v Bolesławi.

Další zmínka o nešporách, slavených v první polovině 20. stol. jednou měsíčně, které místní farář v roce 1938 zkusil začít německy, ale "lidé se chytli", až když začal nanovo "moravsky", je v DOKULILOVÁ Daniela: Religiozita na Hlučínsku, Olomouc 2013 (bakalářská práce na FF UPOL), s. 29.

Velikonoce 2016

23.3.2016 22:21 | kategorie: Ze života | Komentáře

Velikonoční triduum je za dveřmi. Vrchol liturgického roku s sebou pochopitelně nese zvýšenou "liturgickou nabídku". Nabízím přehled mimořádně slavených částí liturgie hodin - samozřejmě neúplný a omezený na místa, která mám "na dohled".

Pokud by někdo považoval za vhodné poslat další, rád doplním.

Praha

V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha se na Velký pátek a Bílou sobotu od 8:00 bude slavit modlitba se čtením spojená s ranními chválami. V neděli Zmrtvýchvstání Páně od 17:00 nešpory.

Královská kanonie premonstrátů na Strahově bude na Zelený čtvrtek a Velký pátek od 21:00 slavit modlitbu se čtením se zpívanými lamentacemi, anticipovanou vždy z následujícího dne. (Lamentace v běžném pokoncilním oficiu pochopitelně nejsou, jde o řádovou úpravu.)

Kromě toho je možné zúčastnit se na Velký pátek ranních chval, na Bílou sobotu ranních chval a nešpor. Na neděli Zmrtvýchvstání budou křestní nešpory (viz článek zachycující jedny loňské).

Dominikáni u sv. Jiljí mají liturgickou nabídku tak rozsáhlou, že je lepší podívat se přímo na jejich web. Zvláštní pozornost si zaslouží "temné hodinky", slavené na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu od 7:00. Jde o předkoncilní matutinum a (částečně modernisované) ranní chvály. Texty a noty viz web.

Roudnice nad Labem

V kostele Narození Panny Marie se zpívá velká část předkoncilního oficia Svatého týdne. Nevím ale, nakolik jsou hodinky otevřené pro veřejnost - případnému návštěvníkovi se doporučuje předem kontaktovat organizátory, aby nezůstal stát před zavřenými dveřmi.

"Zpívej aleluja." Praktická rubricistická obezlička pro dobu velikonoční

17.3.2016 00:37 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Nedávný článek, věnovaný pořádku zpěvů oficia podle Ordo cantus officii z r. 1983, mj. upozornil na zásadní redukci množství velikonočních antifon. V žaltáři má každý žalm a kantikum ranních chval a nešpor pro dobu velikonoční svou vlastní antifonu, nabízející "velikonoční čtení" daného žalmu. Moje zhudebnění věrně sleduje texty v breviáři a pro všechny tyto velikonoční antifony ze žaltáře poskytuje nápěvy. OCO naproti tomu nabízí jen řadu alelujatických antifon, které se mají opakovat v týdenním cyklu po celou dobu velikonoční.

Je zřejmé, že toto řešení klade mnohem menší nároky na zpěváky (výrazně menší množství kousků k nácviku, nacvičené antifony se vícenásobně využijí) a pro slavení liturgie hodin se zpěvem v podmínkách komunity je jistě přitažlivé. Nabízí se tedy otázka, jestli by se moje zhudebnění Denní modlitby církve nemělo vydat stejnou cestou a aplikovat podobné zjednodušení. Odpovědět musím jednoznačným Ne, protože projekt In adiutorium se úzkostlivě drží oficiálního znění textů a závazných liturgických předpisů, a nevím o žádném liturgickém předpisu, který by legitimoval v rámci české verze oficia svévolné nahrazení předepsaných antifon antifonami alelujatickými.

Ale - přímo se nabízí rozkošná rubricistická obezlička: čl. 276 VPDMC stanoví, že "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem." Doporučuji proto v době velikonoční antifony k žalmům a kantikům ranních chval a nešpor zpívat latinsky. To znamená - na nápěvy gregoriánského chorálu. To znamená - s antifonami vybranými podle OCO. To znamená - s antifonami z výše zmíněného týdenního alelujatického cyklu.

(Stále ještě jsem neměl příležitost nahlédnout do nového vydání OCO 2015. Kdyby někdo ze čtenářů, dokumentem disponujících, zjistil, že tam jsou velikonoční antifony k žalmům řešeny jinak než v OCO 1983, prosím o šťouchanec. Ale nepředpokládám to.)

Na antiphonale.inadiutorium.cz tyto antifony zatím ještě nenajdete, ale budu se snažit nejpozději začátkem doby velikonoční je dodat.

[EDIT 2.4.2016] Sada antifon k feriálním žalmům doby velikonoční podle OCO 1983 už je na světě.

Je v liturgickém zákonodárství místo pro nové kousky gregoriánského chorálu?

6.3.2016 21:08 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Otázka, kterou končí včerejší článek, je pošetilá, a laskavý čtenář nechť ji přisoudí pozdní noční hodině, kdy jsem text dopisoval.

... Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. ...

Proč je to otázka pošetilá? Při interpretaci dokumentu je třeba přihlédnout k tomu, jaký problém řeší. Ordo cantus officii usiluje poskytnout zpěvy pro existující texty liturgie hodin, a to (pouze) pro texty společné celé církvi. Nadto v úvodu dává určitá obecná pravidla, jež se dají využít i při práci s vlastními texty diecéze nebo řeholní společnosti. Otázkou nových svátků a hudební stránky jejich formulářů se však nezabývá.

Tudíž je velmi pravděpodobné, že trvá nedotčen odvěký zvyk, nové liturgické texty (připomínám, že tady jde o ty latinské) podle potřeby opatřovat nápěvy a rozmnožovat tak poklad gregoriánského chorálu - kde gregoriánský chorál říkáme jako nositelé živé tradice, ne jako historikové hudby. Samozřejmě by takové nápěvy měly být vydány nebo schváleny odpovědnou církevní autoritou.

Bylo by hrozně pěkné, kdyby, až latinské texty národního propria jednou vyjdou tiskem, vyšly rovnou komplet opatřené chorálními nápěvy. Krásně by se tím dalo najevo, že normální (ve smyslu "ideální, kýžená", nikoli "běžná") podoba liturgie hodin je zpívaná. Navíc by tím ta útlá knížka získala na přitažlivosti, neboť kvadrátní notace je prostě krásná. A arcibiskup, jehož kancelář by tomu vystavila dekret, by mohl nosit nos nahoru, protože nevím o tom, že by některý dřívější nástupce Arnošta z Pardubic podepsal oficiální vydání zpěvů oficia pro pražskou katedrálu a jí podřízené kostely. To udělal (pokud na mě někde v šeru knihoven nečeká obrovské překvapení) právě jen kdysi sám Arnošt. Po něm už nikdo ...

[EDIT 30.11.2016] Poslední odstavec patří k textům, za které se propastně stydím - zejména pro to, jak úlisně vyznívá. Kromě toho však návrh trpí i bídnými kvalitami po stránce věcné. Předně přehlíží, že vydávat liturgické knihy dnes není věc Arnoštova nástupce, ale celé biskupské konference. Kromě toho mi s odstupem nepřijde jako dobrý nápad ani zařazení zpěvů do případného oficiálního vydání latinských textů českého breviářového propria: zatímco za dob Arnoštovy kodifikace pražské liturgie byl gregoriánský chorál živý žánr s bohatým výběrem kompetentních skladatelů i interpretů, dnes ho psát nikdo neumí. Zdá se tedy naší době přiměřenější nechat ve zhudebňování svobodu - spíše než jedno jediné zhudebnění nechat vypracovat a vydat jako oficiální a závazné.

Zpívané latinské oficium podle Ordo cantus officii 1983

5.3.2016 01:16 | kategorie: Ze života | Komentáře

In utroque usu

I když většina článku bude věnována dokumentu významnému pro latinské chorální oficium, začít musím autobiografickou poznámkou:

Své původní předsevzetí modlit se letos celý rok předkoncilní oficium ve stavu ze začátku šedesátých let jsem časově nezvládal a záhy od něj upustil. Již jsem naznačil, že to, co se modlím teď, je noční můrou každého liturgického puristy, mě nevyjímaje. Nicméně nakonec je to poměrně obohacující zkušenost, o jejíž plody bych se rád postupně podělil.

Můj synkretický pořádek vypadá tak, že se každý týden celou neděli (od prvních nešpor) modlím oficium předkoncilní; po zbytek týdne pak oficium pokoncilní, pro které si průběžně chystám noty právě podle dokumentu, jemuž je věnován dnešní článek - Ordo cantus officii (dále OCO) z r. 1983

Mnou používaná podoba pokoncilního latinského oficia je přitom po všech stránkách zastaralá: breviář mám v podobě editionis typicae ze začátku 70. let (editio typica altera z poloviny let 80. přinesla mj. změnu velké části biblických textů; navíc mi schází aktualisace sanktorálu za posledních 40 let ...); OCO z r. 1983, podle kterého dohledávám zpěvy, je od podzimu nahrazené novějším vydáním. Já však jednak nové OCO zatím nemám, jednak jsou i další důvody, proč považuji za žádoucí postupně připravit pokud možno kompletní antifonář podle OCO již zastaralého. (Viz web s vysvětlením, jakož i prvními učesanými výstupy; všechny dosud sebrané, ale do knižní podoby zatím neuspořádané zpěvy obsahuje repozitář se zdrojovými kódy).

V době adventní a vánoční, když jsem se v krajině latinského pokoncilního oficia octl neplánovaně, na způsob trosečníka, a rychle jsem hledal, z čeho zpívat, posloužil mi antifonář H. P. Sandhofeho. Zmínka OCO na jeho titulním listě může mást (i mě zprvu zmátla). Ve skutečnosti nejde o antifonář s antifonami podle OCO, ale o antifonář s doslovně breviářovými texty. Kde k textu existoval nápěv, Sandhofe ho dohledal, kde ne, na základě širokých znalostí tradičního repertoáru, které získal mj. při práci na Nocturnale Romanum, upravil některý tradiční nápěv nebo složil nový. Myslím, že je to docela dobrý záložní zdroj: když není snadno dostupná antifona předepsaná v OCO, zpěvák sáhne po vkusném novém zhudebnění textu, který je v breviáři. A málokdo se dnes může pochlubit tak rozsáhlými zkušenostmi se skládáním neogregoriánských zpěvů jako Holger Peter Sandhofe. (Ale proti tomu viz závěr článku.)

Když narazím na významnější svátek, často pro něj beru, podobně jako v neděli, předkoncilní texty. Jednak je příprava "pokoncilních" not na sváteční oficium hodně časově náročná (antifon bývá hodně, navíc jsou často tiskem nevydané a je třeba je dohledávat v CAO, v muzikologických databázích a v digitalisovaných rukopisech), jednak stojím o to, seznámit se s co největší částí repertoáru předkoncilního oficia, a k tomu jsou "bohatě vypravené" svátky vhodnou příležitostí. Přijde-li do cesty vlastní český svátek (pro který obvykle hotové latinské zpěvy nejde najít vůbec), zpívám ten den většinou pokoncilní oficium, česky.

Co je Ordo cantus officii

Nová podoba římského oficia, která poprvé vyšla začátkem sedmdesátých let pod (rovněž novým) titulem Liturgia horarum, představovala při zachování většiny základních stavebních prvků obrovskou změnu oproti podobě dosavadní.

  • žaltář byl nově rozložen na čtyři týdny, větší množství žalmů bylo rozděleno na dva nebo více oddílů
  • každý žalm nebo oddíl žalmu má v žaltáři svou vlastní antifonu (doposud se žalmy malých hodinek zpívaly pod jedinou)
  • má-li některá liturgická příležitost vlastní antifony k žalmům, má obvykle ke každému žalmu jinou (předtím se nejčastěji jedna sada antifon otočila v laudách i nešporách a čtyři z nich posloužily i pro čtyři malé hodinky)
  • antifony vzaté z žalmů byly většinou přizpůsobeny novému překladu žaltáře

Pro velkou část textů tudíž chyběly nápěvy. Reformátory to příliš nepálilo, neboť při práci na reformě oficia měli před očima především diecézní kněžstvo (jak informacemi přímo od členů Consilia dokládá CAMPBELL S.: From breviary to liturgy of the hours. The structural reform of the Roman Office), pro něž je spíše než zpívané chorální oficium obvyklá modlitba recitovaná, nejčastěji o samotě.

Pro zpěvuchtivou část církve jsou dvě cesty, jak vzniklou situaci řešit: opatření textů z breviáře nově složenými či přizpůsobenými nápěvy nebo jejich nahrazení jinými vhodnými texty, které již někdy někde v rámci oficia byly zpívány a nápěvy mají. Ordo cantus officii z r. 1983 se vydává touto druhou cestou.

Pro každou antifonu a hymnus Liturgiae horarum udává knihu, stránku a incipit zpěvu, který se má použít. Někdy jde o zpěv stejného textu jako je v breviáři, často se texty liší významně nebo zcela.

Za povšimnutí stojí, že OCO neuvádí zdroje pro krátká responsoria a počítá s tím, že texty v breviáři budou tradičními stereotypními nápěvy podle potřeby nově opatřeny:

Melodia responsoriorum brevium, sicut invenitur in Antiphonario et Psalterio monastico pro diversis temporibus, bene aptatur textibus Liturgiae Horarum. (Praenotanda, čl. 1)

Charakteristiky OCO 1983

Několik postřehů z dosavadní práce s OCO (vypracování většiny žaltáře, částí propria postní doby, commune sanctorum a několika drobtů sanktorálu):

OCO významně redukuje množství antifon v žaltáři. V modlitbě se čtením je vždy jen jedna antifona na žalm a den, i když je žalm rozdělen na více oddílů, což obvykle znamená redukci ze tří antifon na jednu nebo dvě, protože delší žalmy rozdělené na oddíly jsou pro modlitbu se čtením typické. Kantikum druhých nedělních nešpor v žaltáři antifony vůbec nemá. Antifony k feriálním nešporním kantikům, jakož i feriální antifony ke kantikům evangelním a první antifona nedělních nešpor, se většinou opakují každý týden. (V breviáři většina jmenovaných tvoří cyklus dvoutýdenní.)

Když se "netradiční" antifona nahrazuje jinou, "tradiční", přinejmenším v žaltáři se obvykle spíše než taková, která má podobný smysl, bere antifona vzatá přímo ze žalmu, se kterým se zpívá. Díky tomu se vracejí některé antifony, které bez svého žalmu vůbec nedávají smysl, a které jsou jinak z pokoncilního oficia vyloučené, např. Et omnis mansuetudinis eius. (Kdo má latinský žaltář trochu namodlený, toho samozřejmě trkne, že jde o druhou část prvního verše žalmu Memento, Domine, David, s nímž se také zpívá.)

Mezi vlastnosti pokoncilního breviáře, které s ohledem na jeho zpívané provedení považuji za výrazně nešťastné, patří samostatná sada antifon pro žaltář doby velikonoční. Záměr je zřejmý: podtrhnout slavnostní ráz velikonoční doby a vyzdvihnout velikonoční čtení každého jednotlivého žalmu. Jenže tím vzniká obrovské množství zpěvů s vlastní melodií, které přijdou na řadu nanejvýš dvakrát do roka. OCO se - možná spíše z pramenné nouze než z ohledů na zpěváky, ale rozhodně k jejich prospěchu - vrací k předkoncilnímu pořádku: definuje soubor alelujatických antifon (tj. takových, které sestávají pouze z vícečetného opakování "aleluja"), které se opakují každý týden. Navíc je často jedna antifona zpívána s více žalmy nebo oddíly žalmů, čímž je množství antifon dále omezeno. (OCO čl. 41-42)

Nad odstavci výše čtenář možná pokyvuje hlavou: zpívané latinské chorální oficium je nakonec co do rozsahu repertoáru významně snazší na obsáhnutí než zhudebnění Denní modlitby církve, které tu pan pisatel nabízí. A je to samozřejmě pravda. Kvantitativní rozdíl dělají obrovským především kompletní velikonoční antifony ze žaltáře, které navíc patří k mým vůbec nejhorším dílům.

Netajím se tím, že chovám jistou zvláštní náklonnost k římskému antifonáři vydanému r. 1912 v rámci breviářové reformy Pia X. Ten - s ohledem na zastaralost v něm uplatněného tehdejšího stavu bádání na poli gregoriánského chorálu - nepatří k pramenům v OCO favorisovaným. Celkem pravidelně se ale do něj sahá pro antifony ke starozákonním kantikům ranních chval. Což nás upozorní na to, že za rozšíření palety kantik ze Starého zákona nevděčíme až poslední liturgické reformě, ale již reformní komisi z počátku 20. stol.

Zpěvy, poskládané v OCO do (zatím stále pouze ideelního, na realisaci čekajícího) nového římského antifonáře, jsou naprosto rozmanitého původu. Nejde jen o to, že ty, které vůbec kdy vyšly tiskem, jsou posbírány z edic, které od sebe dělí někdy bezmála sto let (nejstarším tištěným pramenem, na který se odkazuje, je Liber responsorialis, Solesmes 1895, nejmladším Psalterium monasticum, tamtéž 1983) a rozdíl je patrný nejen v latinském pravopise a ve vlastnostech notového záznamu (užívané typy not a rozdělovníků; žalmové nápěvy a jejich diference; přítomnost či nepřítomnost solesmeských rytmických znamének). V římském antifonáři se najednou ocitají i zpěvy z isolovaných periferních tradic, které jistě náleží k širokému proudu římské liturgie, ale rozhodně nerepresentují její hlavní proud. A při tom nezůstane - zařazeny jsou i zpěvy, pocházející z tradic ne-římských. Např. druhá antifona modlitby uprostřed dne ve čtvrtek prvního týdne žaltáře (Qui te exspéctant, Dómine, non confundéntur) má v OCO poznámku, že pochází z ambrosiánské liturgie. OCO tedy vytváří zřejmě mnohem pestřejší chorální Eintopf, než kterýkoli antifonář pře ním, v celé historii západní církve ...

Všechno je dovoleno

Pravidelní čtenáři vědí, že mám zvrhlou zálibu v liturgických předpisech a kdykoli se mi k tomu naskytne příležitost, s radostí pranýřuji jejich porušování. OCO kromě seznamu antifon a jejich pramenů obsahuje také úvod, jehož některé partie mají charakter liturgicko-právní. Najdeme tu i následující klauzuli, prakticky vylučující možnost pranýřovat kohokoli za nelegitimní výběr antifon:

Selectio antiphonarum, quae diversae sunt ab antiphonis Liturgiae Horarum, facta est secundum methodum aequipollentiarum nuncupatam, in Ordine cantus Missae iam adhibitam. Nihilominus semper permittitur, loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei. (Praenotanda, čl. 3)

Místo antifony předepsané v OCO je vždy povoleno vybrat jinou, vybranou podobným způsobem jako jsou vyhledány náhradní zpěvy v OCO a Ordo cantus missae, či antifonu úplně jinou, jejíž text se hodí ke čtením dne. (Patrně se myslí na čtení mešní.) Tím jsou legitimovány např. svatovítské chorální nešpory vč. podoby z let 200x, dnes tam obvykle zvané "nešpory postaru" (viz jejich krásně uspořádaný archiv), které vznikaly všechny v době platnosti OCO 1983, ale jeho výběrem zpěvů se neřídí.

Až se dostanu k OCO 2015, bude zajímavé úvodní ustanovení obou verzí dokumentu porovnat. Jsou i nadále pravidla pro výběr zpěvů tak benevolentní?

Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. To je samozřejmá volba, když jde o liturgické příležitosti s dlouhou tradicí. Pro nové svátky však tvorba předchozích staletí ne vždy skýtá uspokojivý materiál. Řešení této liturgicko-právní otázky však zatím nemám nadohled. Kdybych se k nějakému solidnímu řešení dobral později, věnuji mu samostatný článek. Kdyby toto řešení uměl nabídnout někdo z vzácných čtenářů, radoval bych se z komentáře.