V posledním programovém článku
jsem vytyčil řadu středně velkých cílů, s tím, že
"pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin."
Vysokoškolské prázdniny právě končí, ale nedá moc práce zjistit,
že ani jednoho z vytyčených cílů dosaženo nebylo.
Na práci na nápěvech oficia jsem si až dosud nedokázal vyhradit pravidelný čas
(u starého mládence, kromě zaměstnání bez dalších povinností, samozřejmě věc nedostatku
disciplíny, nikoli zaneprázdněnosti) a toho nepravidelného bylo jen poskrovnu.
Někoho ze čtenářů by třeba mohly zajímat aktuální předměty mé nevěry vůči projektu
In adiutorium: na jaře a v létě jsem desítky hodin věnoval jednak
knihovně počítající liturgický kalendář
(snažím se ji posunout od "výsledky jsou převážně správné" do stavu
"za správnost výsledků ručím jako programátor i jako teolog a jsem kdykoli připraven dát za ni ruku do ohně", za kterýmžto účelem jsem mj.
podnikl časově náročné studium vývoje pokoncilního liturgického
práva ohledně kalendáře, abych si o něm opatřil úplný přehled),
jednak programu calrom,
umožnujícímu k liturgickému kalendáři (počítanému již zmiňovanou knihovnou)
přistupovat z příkazové řádky.
Co se budoucnosti týče, předně je třeba říci, že ono
"pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin" padlo: oproti původním plánům tento podzim
postgraduální studium začínat nebudu a k dobru tak mám přinejmenším
ještě jeden rok.
Priority pro další práci na projektu víceméně zůstávají ty vyhlášené v zimě (viz odkaz v úvodu článku),
akorát jsem upustil od deklarovaného zaměření prací na první
svazek breviáře a postupuji od žaltáře přes "ohniska temporálu"
(Velikonoce, Vánoce, jejich okruhy) k relativně méně důležitým
příležitostem.
V přípravách je jedna nejspíš docela významná změna
v prostorovém zarámování prací:
koncem října se budu na nějakou dobu
stěhovat do domu, kde od zakotvení v Kralupech nad Vltavou
(kterému předcházelo mj. bojové nasazení v První světové válce
a učitelské působení na Slovensku)
až do své smrti žil můj praděd, sbormistr a hudební skladatel
Josef Klement Zástěra,
a kde jsem mnohem později já jako dítě na návštěvách u pratety
asi vůbec poprvé přišel do (pasivního) kontaktu s denní modlitbou církve.
Ostatně i můj první breviář, který jsem jako dospívající dostal od babičky
a používal v letech, kdy se kladly základy projektu In adiutorium,
byl původně babiččin rezervní, za života pratety trvale uložený
u ní v Kralupech pro potřeby společného modlení při návštěvách.
Tak se práce na českém antifonáři po deseti letech symbolicky
vrací ke dvěma svým důležitým inspiračním zdrojům
a já chovám naději, že tam bude také dovedena pokud ne do konce,
tak přinejmenším k nějakému prvnímu rozsáhlejšímu výstupu
hodnému církevního schválení a tiskařské černi.
Koncem července jsem po delší době odložil předkoncilní antifonář,
abych po celý srpen zpíval oficium pokoncilní,
česky a na své nápěvy. Nebyla to změna bezbolestná -
jak pokud jde o celkový ráz oficia
a kvalitu textů (zejm. hymnů a přímluv),
tak především pokud jde o kvalitu nápěvů.
Vyměnit (jednotně zredigovaný) korpus (alespoň z větší části)
tradičních chorálních zpěvů oficia za neumělé zhudebnění českých
textů, za jehož silně rozkolísanou kvalitu navíc sám nesu
všechnu vinu, prostě bolí.
Ale bolest to byla blahodárná, protože mě přiměla
nemálo nepovedených zpěvů opravit.
V dřívějších letech jsem se ze strachu z unáhlených oprav
držel zásady, že se nikdy neopravují zpěvy, které budu
zpívat ještě téhož dne nebo nazítří, ale v srpnu jsem
tuto zásadu odvrhl a
řadu zpěvů opravil bezprostředně před začátkem hodinky,
kdy měly přijít na řadu, protože zpívat nepovedené dosavadní
znění by bylo akorát pro zlost.
Se začátkem září jsem se sice moc rád vrátil zpět do klidných vod
předkoncilního oficia, ale předsevzal jsem si delší období
soustavného zpívání oficia pokoncilního brzy zopakovat,
což se začátkem října také činím, podle plánu opět na měsíc.
Dále pak budu česky-pokoncilně zpívat jeden z adventních týdnů
(předběžně druhý) a jeden až dva týdny někde uprostřed doby postní
i velikonoční. Takové střídání se v této fázi projektu zdá být
výhodné, protože umožňuje jak dlouhodobý kontakt
s tradičním chorálním repertoárem, který se snažím do nějaké
míry napodobovat, tak kontakt s existujícím korpusem českých
zpěvů, který je mi především stimulem k jejich pilnému opravování.
Když zase bydlím blíž středu Čech, měl jsem v plánu
po čtyřech letech
se zúčastnit alespoň části programu staroboleslavské
pouti. Osobní účast mi sice nějaká podzimní choroba překazila,
ale díky tomu, že všechny bohoslužby s výjimkou hlavní poutní mše
byly
(kvůli probíhající opravě svatováclavské basiliky) přesunuty
do basiliky Nanebevzetí Panny Marie, kde je už od jara
instalována přenosová technika a na YouTube běží nepřetržitý
přenos dění v presbytáři, mohl jsem přeci alespoň na dálku
sledovat včerejší nešpory i dnešní ranní chvály
a považuji za vhodné podat o nich zprávu.
První nešpory
Krátce po osmé hodině byla k basilice přivezena lebka sv. Václava,
v průvodu čtyřmi jáhny v červených dalmatikách přinesena
do kostela, kanovníky staroboleslavské kapituly přeložena
z nosítek na oltář,
a (po projevu paní starostky, který by mi přišlo vkusnější vypustit)
začalo již tradiční umělecké čtení vybrané svatováclavské legendy
(podle všeho se každý rok čte jiná),
prokládané sborovým zpěvem.
(Tentokrát jsme se nedozvěděli ani jaký sbor zpíval,
ani co přesně bylo na programu, a zřejmě i s ohledem
na omezenější prostorové možnosti v kostele Nanebevzetí Panny
Marie sbor nezpíval v presbytáři, ale na kůru.
Zaznamenal jsem nějaký mně neznámý českojazyčný kus
se svatováclavskou tématikou, ale také např. Benedictus
z nějakého mešního ordinaria.)
Pásmo se uzavřelo zpěvem Svatováclavského chorálu
(novější text a nápěv, ale ne přesně v kancionálové úpravě).
Duchovenstvo a přisluhující (do té doby usazení v předních
lavicích v chrámové lodi) se odebrali do sakristie,
za mřížkou u starého hlavního oltáře zaujali místo
(dva a dva, čelem proti sobě)
choralisté z okruhu Pražské katedrální scholy
(dílem zároveň členové Scholae gregorianae pragensis)
a záhy ze sakristie za zpěvu Svatováclavského chorálu
(starší text a nápěv) vyrazil liturgický průvod.
Nešporám předsedal p. biskup Wasserbauer za asistence
dvou jáhnů v dalmatikách, nešlo však o nešpory slavené
pontifikálně. Do chórových lavic zasedli staroboleslavští
kanovníci a další duchovenstvo.
Šlo o nešpory kompletně zpívané, latinské chorální;
texty i nápěvy tytéž, které jsem tu slyšel v letech
2014
a 2016
(komentář k nim viz tam).
Jen krátké čtení a přímluvy česky, se správnými vlastními texty
z prvních nešpor slavnosti.
V přímluvách se na předčítané prosby odpovídalo jednoduše
zpívanou odpovědí (jako "půlka veršíku" - recitace s poklesem
o malou tercii po poslední přízvučné slabice) a překvapilo mě,
jak tahle drobná změna pozvedla těch nešporních přímluv důstojnost.
Po závěrečném požehnání někdo (nevím kdo, snad někdo z jáhnů)
připojil Benedicamus Domino (na jednoduchý nápěv
veršíku) a choralisté spustili Salve Regina
(tonus simplex).
Závěrem se sluší uvést na pravou míru jednu starší nepřesnost.
Když jsem ve zprávě z roku 2014 kritisoval (mj.) výběr zpěvů,
neodpovídající výběru indikovanému
v Ordo cantus officii
(antifony k žalmům vzaté z předkoncilního římského
commune plurimorum(!) martyrum,
antifona k Magnificat, rovněž communiálního charakteru,
patrně z nějakého předtridentského zdroje),
nezohlednil jsem
Praenotanda tohoto dokumentu
(editio typica 1983,
beze změny i v editio typica altera 2015),
která dovolují "loco antiphonarum quae hoc in Ordine
proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis
vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei".
Po stránce souladu s tehdy platnými liturgickými předpisy
tedy výběru antifon nelze nic vytýkat.
Ranní chvály
Ranní chvály se konaly v 7 hodin ráno v komornějším obsazení:
tři staroboleslavští kanovníci v chórovém oděvu,
jeden další kněz (v albě se štolou), dva přisluhující.
Oficiantem byl (do výčtu výše započtený) p. probošt Bulín.
Všichni zaujali místa na sedadlech pro předsedajícího
a ministranty v oltářním prostoru, chórové lavice využity nebyly.
Za zmínku stojí, že (oproti obvyklému pořádku) nebyla
přítomna lebka sv. Václava, kterou po nešporách patrně
transportovali na nějaké bezpečnější místo a do basiliky
Nanebevzetí Panny Marie se zřejmě již nevrátila (během dne
měla být vystavena v kostele sv. Klementa).
Samotným ranním chválám předcházela modlitba Anděl Páně -
zpívaná, nápěv č. 078 v olomouckém vydání Kancionálu.
Zklamán by však byl, kdo by to považoval za předzvěst
ranních chval byť i jen částečně zpívaných.
Já jsem zklamán nebyl, protože jsem čekal stejné ranní chvály,
jako v roce 2016,
a očekávání to bylo správné.
Páni kanovníci se modlili z mně již známých velkých červených
desek.
Ranní chvály (jako první modlitba dne) začaly náležitě
invitatoriem (s žalmem 95).
Většina textů byla (přestože slavnost sv. Václava
samozřejmě má v breviáři pro ranní chvály vlastní texty
a VPDMC 247 výslovně zapovídá jejich záměnu za jiné)
ze společných textů o jednom mučedníkovi,
vlastní vzali jen hymnus a oraci.
Když jsem minule zmiňoval mně zcela nepovědomé responsorium,
dnes mohu přidat jeho přesný text:
R. Pán je mou silou, * Pán je mou slávou.
V. Stal se mou spásou.
R. Pán je mou slávou.
Sláva Otci.
Pán je.
Jak jsem již dříve psal, bezpečně nejde o text vzatý
z Denní modlitby církve. I když jistě není nemyslitelné, že by
responsorium parafrázující slova žalmů vzniklo přímo v kapitule,
díval jsem se po možných zdrojích a na obsahově - a dílem i
slovy - velice blízký text jsem narazil v "charitním breviáři".
Níže je reprodukováno primárně znění responsoria ranních chval
z tamních společných textů o jednom mučedníkovi,
v hranatých závorkách je varianta otištěná ve svatováclavském
formuláři.
R. Pán je má síla. * A moje sláva [spása].
V. On je můj zachránce.
R. A moje sláva [spása].
Sláva Otci.
Pán je.
Liturgie hodin: Žaltář, Česká katolická charita 1977, s. 614 (společné texty).
Liturgie hodin, Sv. 4, Česká katolická charita 1977, s. 454 (sv. Václav).
Nahlédnutí do latinského pokoncilního breviáře pak ukázalo,
že oba výše uvedené texty
(ten "kapitulní" i ten z "charitního breviáře")
jsou překladem latinského responsoria
ranních chval ze společných textů o jenom mučedníkovi
mimo dobu velikonoční,
zatímco v Denní modlitbě církve je na tom místě zařazen
text, který ve vztahu k odpovídajícímu latinskému responsoriu
nelze považovat za překlad.
Snad lze říci, že je tematicky blízký, ale zjevně vychází
z jiných biblických úryvků.
Může být vhodné ještě poznamenat, že texty českých světců
v "charitním breviáři" se od těch později zařazených do Denní
modlitby církve mnohdy citelně liší.
Mj., jak vidíme výše, tím, že svatováclavský formulář tehdy
responsorium ranních chval přebíral (s drobnou úpravou, která je možná spíš redakční chybou
než záměrem) ze společných textů, zatímco dnes má jiné, vlastní.
Mám v úmyslu časem tu těm starším liturgickým formulářům
věnovat článek.
"Nepovědomé responsorium" se tedy zdá být vysvětleno snahou
modlit se slušný překlad z latinského breviáře
(spíš než plod volné tvořivosti překladatelů Denní modlitby
církve). Tendenci k vylepšování (nebo "vylepšování")
liturgických textů ostatně bylo možné zachytit i jinde,
např. v Kantiku tří mládenců jsem zaznamenal oproti dnes
oficiálnímu znění drobnou úpravu
"velké a malé ryby, které plujete ve vodě, velebte Pána"
(místo "plují").
Ale proč se staroboleslavští kanovníci
modlí ranní chvály slavnosti sv. Václava s texty ze společných
textů místo textů vlastních, to mi zůstává záhadou neproniknutelnou.
Poté, co jsem jako gymnasista zjistil, že v nedalekém
Slaném je klášter bosých karmelitánů, často a rád jsem tam
z Kladna jezdil (za méně příznivého počasí autobusem,
od jara do podzimu na kole) a pravidelné, návštěvníkům
zvenčí přístupné nešpory po páteční adoraci byly mou úplně
první zkušeností s (částečně) zpívanou liturgií hodin.
Tehdy ovšem hudební stránka oficia ještě nebyla něco,
na čem by mi zvlášť záleželo.
Když jsem před pár dny na Facebooku zachytil informaci,
že součástí oslav řádové titulární slavnosti
Panny Marie Karmelské ve Slaném budou mj. "slavnostní nešpory",
rozhodl jsem se (když teď zase bydlím celkem nedaleko)
po letech se vrátit na místo činu a zjistit, čemu tam dnes
říkají "slavnostní nešpory". Nešpory největšího řádového
svátku patrně lze považovat za ukázku nejvyšší míry
slavnostnosti, jaké se v daném místě lze nadát.
Také jsem byl zvědavý na karmelitánské texty svátku
(které, k mé velké žalosti, nejsou veřejně dostupné).
Nešpory uzavíraly poměrně dlouhý blok programu:
po poutní mši (kterou jsem zmeškal) následovala přednáška
o Panně Marii ve světle čtyř evangelií,
pak obřad přijetí nových členů do škapulířového bratrstva,
a úplně nakonec ony nešpory, na které tak celkem pochopitelně
zůstal již jen zlomek lidu.
Po ceremoniální stránce to byly nešpory úplně prosté - žádný vstupní
průvod, žádné okuřování oltáře při Magnificat,
žádná liturgická roucha.
Karmelitáni rozesazení (spolu s pár světskými kněžími
a bez řeholnic, vč. přítomných karmelitek)
po obou stranách presbytáře neměli chórové pláště.
Začátek byl vysloveně neformální, když se mezi návštěvníky
distribuovalo omezené množství knížek s řádovými texty
a domlouvala se čísla stránek;
český hymnus byl po pár taktech uťat
a nahrazen antifonou/sekvencí/hymnem Flos Carmeli.
Ani po hudební stránce nešpory nevybočovaly z toho,
co z dřívějška z kláštera znám.
Zpíval se hymnus, žalmy (chorální nápěvy I.D2, VI.F, III.h
- s recitací na c),
responsorium (nechorální nápěv místní provenience),
Magnificat (IV.E se slavnostní mediací, stejně jako o všech
nešporách, jimž jsem kdy ve Slaném byl přítomen)
a Otčenáš.
Zpívalo se na dva chóry a bez jakéhokoli doprovodu
(to zmiňuji proto, že dřív bývalo zvykem i při všednodenních
pátečních nešporách některé části doprovázet na citeru).
Bylo mi líto recitovaných antifon, zvlášť o tak velkém svátku.
V té souvislosti stojí za zmínku, že většina antifon druhých
nešpor slavnosti byla posbírána z různých míst Denní modlitby
církve, nejsou to tedy texty pro svátek zvlášť psané
a nápěvy pro ně již existují.
Texty jsem neměl před sebou, ale nakolik jsem je dobře
slyšel a zapamatoval si je,
k prvnímu žalmu a NZ kantiku se říkaly antifony charakteru
společných textů o Panně Marii (jedna víceméně souhlasí
s antifonou k tercii z těchto společných textů, druhou
jsem si nezapamatoval, ale byla mi povědomá a nebyla-li
vzata přímo ze společných textů, tak nejspíš z nějakého
mariánského svátku);
s druhým žalmem pak antifona, která je ve "světském" breviáři pro památku
Panny Marie Karmelské k Magnificat.
Jen antifona k Magnificat byla vlastním textem v silném
slova smyslu - poměrně dlouhý slavnostní text
typu "Dnes ... dnes ... dnes ..."
(srov. mj. antifony k Magnificat druhých nešpor
slavností Narození Páně, Zjevení Páně,
v předkoncilním breviáři též antifonu téhož určení
pro slavnost sv. Petra a Pavla).
Bosí karmelitáni nepatří k řádům proslulým pěstováním
chorálního oficia, ale řádové proprium s nápěvy vydané
měli a zájemce ho dnes najde online:
Proprium missarum et officiorum Ordinis Carmelitarum Discalceatorum, Romae 1959.
Svátek Panny Marie Karmelské začíná na s. (43)
a má pěkné vlastní texty, které také částečně čerpají
z (tehdejší podoby) společných textů o Panně Marii,
ale zdaleka ne tak výrazně.
Hodně jich je věnováno symbolice hory Karmel.
Čekal jsem, že tam najdu předlohu oné dnešní antifony
"Dnes," ale nenašel jsem.
Podle všeho je to pokoncilní kreace.
Závěr: ta část mého já, která miluje věci, na které je spolehnutí,
a které jsou i po letech při (dobrém, osvědčeném) starém,
může být spokojená: zpívané nešpory u slánských karmelitánů
byly tak, jak jsem je znával.
Ale když byly předem inzerovány nešpory "slavnostní",
dle mého soudu to byla klamavá reklama.
Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4.
se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem,
který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům,
ale pochází z "českého národního propria".
Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty)
spíš z propria českých premonstrátů,
ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech
(srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi)
vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.
To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce
De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis,
Notitiae 13 (1977), s. 557-558.
Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc.
Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů
se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat.
Jak je asi strahovští řeší?
Již víme,
že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány
nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím,
a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou
noty pražské katedrální chorální scholy,
protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví.
Lze se tedy nadát ledasčeho.
Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými
podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?
České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků
zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované
(Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)
Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem
z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky.
Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní.
Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu
místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž
o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat.
Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek
vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).
Inclite martyr,
pastor egrégie,
decus Bohemórum,
(sancte Adalbérte,)
ora pro pópulo tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte.
Allelúia.
Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném)
latinském znění národního propria.
Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc,
a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria,
které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch
(sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...),
oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických)
textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus.
Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom
znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky,
najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.
K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli
latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv
osmého modu. Kde ten se vzal?
Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů,
ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.).
Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že
r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek
pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých
domech zpravidla
figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis
Montis Sion, Siloensi et Neorisensi").
Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty
však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno
z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ
nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit.
S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se
v Praze pěstoval chorál:
emauzští benediktini
totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní
provincie.
Snad tedy nějaké prameny diecésní?
Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal
novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly
(dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano).
Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění
je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu
a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný.
(Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů
na webu praga.inadiutorium.cz.)
Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis,
Praha: Francl 1894.
Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci
velké reformy pražského provinčního propria r. 1865,
nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé
antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů.
(To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino,
dodnes recitované v ranních chválách svátku.)
Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských
breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční
proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec)
až ke znění nám již známému.
předtridentské znění |
po přijetí Římského breviáře |
1865 |
Inclite martyr
pontifex egregie
decus Bohemorum
Adalberte
iam angelicis
societate gaudiis
quod seminasti lacrimans
ecce nunc metis ouans
ora pro populo
tibi deuoto
post prosperum huius vite decursum
sempiternum poscendo gaudium
alleluia.
|
Inclyte Martyr,
Pontifex egregie,
decus Bohemorum
Adalberte: . . . .
Ora pro populo
tibi devoto,
post prosperum hujus vitae decursum,
sempiternum impetra gaudium,
alleluja.
|
Inclyte Martyr,
Pastor egrégie,
decus Bohemórum,
sancte Adalbérte: . . . .
ora pro pópulo
tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte,
allelúja.
|
Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem,
jak se dá celkem předpokládat, dosud
nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená
dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu.
Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol.
pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria,
jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu
praga.inadiutorium.cz.
Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět
říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází.
Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím
neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text),
za pravděpodobné považuji,
že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců
někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.
Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických
variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu
praga.inadiutorium.cz,
sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku
sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou
erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK
a v návazném článku v časopise Hudební věda:
Zatím se zdá, že probíhající epidemie nepovede k úplnému zrušení letošní
Noci kostelů,
pročež přeci jen pouštím do světa myšlenku, která mi leží v hlavě
ještě z doby předtím, než epidemie propukla.
V posledních letech se v připravených programech Noci kostelů zpravidla objeví -
mezi jinými událostmi náboženskými (bohoslužby, pobožnosti) i kulturními -
i nejedno slavení částí denní modlitby církve, zpravidla nešpor nebo kompletáře.
Nikdo mě nebude podezírat z toho, že bych veřejnému slavení denní modlitby církve nefandil.
A přeci volám: chystáte-li pro místní kostel program na Noc kostelů,
nešpory (i kompletář) z něj vynechte!
Jako problematické vidím vůbec zařazazení jakékoli bohoslužby:
bohoslužba konaná jako show pro diváky a náhodné zvědavé návštěvníky
je tím samým ohrožena ve své nejhlubší podstatě, ve svém "bytí bohoslužbou".
Už to není jen a výhradně akt církve "zaslechnuvší Boží hlas"
a "hledající Boží tvář", ale (a je už jedno, jestli také nebo především)
akt církve předvádějící se, církve hledající lidskou pozornost, církve snažící se líbit.
Jistě, církev má hlásat evangelium a "získávat za učedníky všechny národy",
ale předvádění bohoslužeb není hlásání evangelia. Reč bohoslužby je řečí věřících,
již do "velikonočního mystéria" zasvěcených.
Evangelium se "pohanům" hlásá řečí jinou.
Tím ani v nejmenším nezpochybnuji veřejný charakter bohoslužeb a už vůbec
nevyzývám k tomu, aby z nich nevěřící byli vykazováni.
Je však velký rozdíl mezi tím, když se v přístupu k bohoslužbám nebrání
nevěřícím, kteří o to - z jakého už důvodu - mají zájem,
a tím, když se bohoslužby zařadí jako jeden bod programu kulturní akce,
která právě na nevěřící cílí.
Pokud se někdo přesto rozhodne o Noci kostelů předvádět návštěvníkům bohoslužebný život
církve, denní modlitba církve je bezmála tou nejhorší možnou volbou.
Proč? Protože její postavení v bohoslužebném životě církve je velice slabé.
Jak často se ve vaší farnosti (nebo ve vašem filiálním kostele, který se chystáte
o Noci kostelů otevírat) některá hodinka veřejně slaví? Jednou, dvakrát, třikrát do roka?
Dost pravděpodobně se tam neslaví dokonce vůbec. Jistě, pokud chystáte program klášterního nebo kolegiátního kostela,
kde se nešpory konají pravidelně (nebo jednoho z té hrstky kostelů farních nebo jiných,
kde se k denní modlitbě církve častěji schází nějaká skupinka nadšenců),
zjevně nepíši o vás a zbytek článku číst nemusíte. Ale když jsem loni procházel programy
na celostátním webu Noci kostelů, nešpory a kompletáře jsem nacházel i ve farnostech,
kde se jinak denní modlitba církve veřejně neslaví vůbec, ba i v kostelích,
kde nejsou žádné bohoslužby jak je rok dlouhý. Je jen málo nápadů tak špatných,
jako veřejně konat část denní modlitby církve jen jednou v roce, a navíc ještě
jako show pro návštěvníky zvenčí.
Takové slavení je po všech stránkách špatně. Hapruje jakožto bohoslužba,
protože se nekoná primárně pro slávu Boží a pro spásu lidí, ale jako divadlo.
Hapruje jakožto rituál, protože účastníci (ani ti věřící) v něm zpravidla nemají
potřebnou zběhlost a nepřijali ho (jednak jako jednotlivci, jednak jako komunita)
dostatečně za svůj.
Hapruje jakožto ukázka bohoslužebného života církve, protože se ukazuje bohoslužba,
která se v dané farnosti jinak nekoná, jak je rok dlouhý. Lživá reklama, Potěmkinova vesnice.
Když zvete nejširší veřejnost k obcházení a procházení kostelů, připravte program tomu adekvátní
(kulturní, nenásilně evangelisační) a z předvádění vynechte bohoslužby.
Když už předvádíte bohoslužby, předvádějte takové, které jsou v daném místě
obvyklé a v nichž jsou ti souvěrci, kteří budou ochotní s vámi v tom podivném představení účinkovat,
dostatečně zběhlí. Veřejně slavená denní modlitba církve není obvyklá téměř nikde.
Pokud není obvyklá ani u vás (což je velmi pravděpodobné), z programu ji raději vynechte.
Popř. se se mnou pojdte na toto téma hádat. Polemické reakce vítány.
Kongregace pro bohoslužbu 30. března (Prot. N. 156/20) vydala
nový formulář mše "in tempore universalis contagii"
a liturgická komise ČBK již dnes zveřejnila
jeho český překlad.
I když nepředpokládám, že by někdo chtěl tuto mši slavit s českým chorálním
propriem, stojí za zmínku, že antifony odpovídající jejímu introitu a communiu
najdeme v Denní modlitbě církve.
Jde o 3. antifonu druhých nešpor 3. neděle postní
a 2. antifonu ranních chval slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
(V latině introit odpovídá doslova, communio se liší jen o závěrečné "dicit Dominus";
v češtině je rozdílů o něco víc, ale identita textů - biblických citátů -
je i tak dobře zřetelná.)
Antifony oficia svou hudební formou samozřejmě vůbec neodpovídají tradičním formám mešního
propria, jejich případné použití by bylo obdobou toho, jak jsou hudebně prosté antifony
(vzaté většinou právě z oficia) použity jako stavební prvky pro zjednodušené mešní
proprium v Graduale simplex. Aby při své délce naplnily svou liturgickou funkci
(pokrýt vstupní průvod, resp. průvod k přijímání), musely by se, stejně jako
v Graduale simplex, zpívat s (více) verši vhodně vybraných žalmů.
Svatý týden a Velikonoční triduum je vrcholem liturgického roku a tím pádem i dobou
"liturgické aktivisace," která se může projevit třeba i nějakým tím
mimořádným (nebo mimořádně slavnostně konaným) slavením liturgie hodin,
jak k tomu ostatně vybízejí i liturgické předpisy (srov. VPDMC 210, 213).
Letošní bezprecedentní epidemiologická opatření, která vedla ke slavení
velikonočních obřadů za zavřenými dveřmi a bez účasti lidu,
zpívané liturgii hodin pochopitelně nepřejí, ale boom streamovaných
bohoslužeb, který vyvolala, nás obohatil o některé videozáznamy,
které bychom jinak nejspíš neměli.
Prošel jsem přírůstky z poslední doby na YouTube a nabízím přehled toho,
co je z hlediska tematického zaměření tohoto webu relevantní.
Dny po zveřejnění "recenze" streamovaných
nešpor ze Strahova
ukázaly, že jsem se mýlil, když jsem nešporní stream považoval za jednorázovou
nebo občasnou aktivitu. Od té doby snad nebyl jediný den bez
streamovaných nešpor,
takže už je jich nahraná pěkná řádka. V posledních dnech už nejsou streamovány
(a ukládány) na Facebooku, ale na klášterním
YouTube kanálu,
kde vedle samotných bohoslužeb za pozornost stojí také
dva vznikající seriály krátkých videí o gregoriánském chorálu
a o textech nešpor.
Z dlouhé řady dostupných záznamů streamovaných bohoslužeb ze Strahova zasluhují
zvláštní zmínku "temné hodinky" Bílé soboty
(jde o modlitbu se čtením a ranní chvály pokoncilního oficia,
ovšem s upraveným obsahem, jak s tím pro Velký pátek a Bílou sobotu počítá
Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis)
a křestní (mezi premonstráty zvané též "chodicí") nešpory z neděle Zmrtvýchvstání.
"Křestním nešporám" byla zde na blogu v minulosti věnována značná pozornost,
odkázat můžeme na pět let starý
report rovněž ze Strahova
a článek srovnávající
historickou a dnešní podobu
tohoto liturgického útvaru.
Pár (sólově modlených) hodinek vysílal
P. Jaroslav Rašovský, farář v Brně-Lískovci.
Po hudební stránce jsou relevantní zejména
nešpory z 28. 3. - 5. neděle postní.
I ony jsou sice převážně recitované, ale obsahují několik zpívaných prvků:
hymnus (0:41),
responsorium (8:31),
Otčenáš (12:20).
Hymnus je z "červeného hymnáře", ostatní nápěvy Olejníkovy.
Nešpory Bílé soboty
mají zpívanou (jen) antifonu po krátkém čtení (7:20),
rovněž podle Olejníka.
[EDIT 15. 4. 2020]
Dodatečně doplňuji streamy P. Tomase van Zavrela z Hluboké nad Vltavou.
Od úterý Svatého týdne
byla téměř každý den ráno vysílána modlitba se čtením a ranní chvály.
Hodinky jsou z velké části zpívané, a to víceméně v souladu se známou praxí
pražského kněžského semináře: hymnus většinou z "červeného hymnáře"
(na Bílou sobotu ovšem recto tono, snad pro méně známý nápěv),
antifony recto tono, žalmy na některý známý nápěv (zde každý den
všechny žalmy na chorální VIII.G).
Z farnosti Litomyšl byla od pondělí Svatého týdne každodenně vysílána
modlitba se čtením spojená s ranními chválami (podle VPDMC 99).
I když většinou jde o kompletně recitovanou modlitbu
středa Svatého týdne
má alespoň zpívaný hymnus (8:50),
podobně i čtvrtek (6:14).
Komunita Chemin Neuf v Tuchoměřicích vysílala několik hodinek
v rámci širšího programu streamovaných obřadů Velikonočního tridua.
Všechny jsou kompletně zpívané. Víceméně zachovávají strukturu
Denní modlitby církve, ale tato struktura je vyplněna texty na liturgických
knihách v podstatě nezávislými. To samozřejmě není žádné velké překvapení -
pro francouzské instituty zasvěceného života je velká míra liturgické
tvořivosti typická.
Slyšel jsem ranní chvály a modlitbu uprostřed dne ze čtvrtka
Svatého týdne, ale záznamy mezitím z YouTube zmizely, což může naznačovat,
že i ty ostatní možná nebudou mít dlouhého trvání
a zájemce o jejich vyslechnutí by tudíž raději neměl otálet:
Velký pátek: ranní chvály,
modlitba uprostřed dne,
Bílá sobota: ranní chvály,
modlitba uprostřed dne.
V minulosti zde na blogu byla věnována pozornost
CD s ukázkami zpěvů ranních chval Komunity Blahoslavenství,
letos máme možnost (ne nějaké studiové ukázky, ale) vybrané hodinky celé
vidět a slyšet na YouTube:
"oficium Getsemane" (Zelený čtvrtek večer),
"oficium temnot" (Velký pátek ráno),
"oficium uložení Pána do hrobu" (Velký pátek večer),
ranní modlitba Velké soboty,
"oficium vzkříšení" v neděli v poledne,
"nešpory vzkříšení" v neděli večer.
Pokud jde o texty, jde o svéráznou kombinaci elementů z latinské a
byzantské liturgické tradice. Po stránce hudební je liturgie Komunity Blahoslavenství
(kompletně zpívaná, značným dílem vícehlasně)
ze všech dosud uvedených ukázek daleko nejpropracovanější a veskrze
poslouchatelná - tedy alespoň do momentu, kdy modlitba liturgická přejde v charismatickou.
[EDIT 15. 4. 2020]
Další doplněk: velkopáteční temné hodinky z Římova v režii FSSP.
stejně jako loni v Českých Budějovicích
se konaly v podobě z doby před r. 1955 (viz na konci po Christus factus est
vkleče recitovaný žalm Miserere - čas 01:37:12).
Kompletně zpívané, responsoria ovšem jen na jakési jednoduché nápěvy.
Na webu kapituly u Všech svatých je
jedna stránka věnována sv. Prokopu a jeho kultu.
Ke dni vzniku článku většinu jejího obsahu tvoří texty modliteb -
"svatoprokopský zdrávas" (parafráze modlitby Zdrávas Maria,
jejíž datace do r. 1204 je přinejmenším pochybná, protože část
"Svatá Maria, matko Boží, ...," která je tu rovněž parafrázována,
se prvně objevuje až v 15. stol.),
dvě ukázky novodobé české hymnografie východního střihu
(otevřeně přiznávám, že já k fanouškům
akathistů
ani molebenů T. F. Krále
nepatřím) a konečně
"barokní litanie ke sv. Prokopovi."
Na konci litanií se nachází text označený jako "antifona":
Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, ...
Čtenář uvyklý standardním para/liturgickým strukturám si všimne,
že antifona nestojí osamoceně, ale tvoří jeden celek s následujícím
veršíkem a orací. Formát antifona-veršík-orace se hojně vyskytuje
v předkoncilním římském oficiu (komemorace potlačených kolidujících
svátků; suffragia; s veršíkem a orací se tam říkají - narozdíl
od oficia pokoncilního - i závěrečné mariánské antifony)
a dodnes je živý v pobožnostech (srov. např. závěr modlitby růžence).
Každopádně antifona je především zpěv, ne text k recitování,
a tak, když jsem viděl (po jazykové stránce veskrze roztomilou)
antifonu bez nápěvu, nic jsem nelenil a jeden jsem pro ni napsal:
U staré antifony samozřejmě není nepravděpodobné, že už nějaký nápěv má,
ale když jsem se ho ponejprv snažil najít, neuspěl jsem.
Později se na mě přeci jen štěstí usmálo, ale to už byl nápěv výše
dávno hotový.
[EDIT 2. 4. 2020] Notovou ukázku výše jsem znovu prohlédl a doplnil jednu nebo dvě chybějící posuvky.
Nadto jsem ale našel ještě jeden, o bezmála sto let starší pramen s notovým záznamem naší
antifony, tentokrát navíc včetně kontextu nám již známých svatoprokopských litanií.
Přidávám proto transkripci.
Melodie se od již známé liší jen v detailech (zejm. "potěš nás v našem smutku"; "Božskou ruku";
nadto nějaké rozdíly v délkách not).
Je třeba poznamenat, že rozdíl v přiřazení not ke slabikám textu na "Božskou ruku"
může být dán mou chybnou interpretací novějšího zpěvníku - že tam spojení textu a nápěvu
není zcela jisté jsem už v době psaní článku naznačil tím, že je ligatura přerušovaná
(není jisté, zda má být tak, nebo jinak).
Do hledání a skládání nápěvu antifony jsem se dal, aniž jsem se
trápil otázkou, zda je dobrý nápad ony litanie se modlit a antifonu
zpívat. Tu je však jistě dobré si položit.
Litanie tak, jak jsou, za vhodné k použití v dnešní době nepovažuji -
přinejmenším tedy pokud jde o použití běžné (litanie jako společně
konaná pobožnost).
Invokace jsou jazykově kostrbaté, mnohdy těžko pochopitelné
i při čtení (natož při poslechu), někdy i syntakticky vadné
(Jenž jsi popravu k tobě vedeného volajícího z rukou kata neviditelně vysvobodil).
Neproblematický není ani obsah.
Váhal bych, jak se postavit k invokacím založeným na těch četných
vyprávěních o zázracích (Jenž jsi vodu ve víno obrátil),
které ke svatoprokopské legendě připojily
až mnohem pozdější generace a se vší pravděpodobností nemají základ
ve skutečném životě světce.
(Jak dokládá Metod Klement: Jsem ražen z českého kovu, Praha 2002.)
U dalších invokací (Jenž jsi za svatého prohlášen býti chtěl)
zase tápu, co by si z nich modlící se měl vzít.
Daleko nejproblematičtějším textem celých litanií je však právě naše
antifona, a to kvůli obrazu Boha, který předpokládá, když světce
prosí, aby "krotil [Boží] hněv, by odpustil nám viny naše."
Sv. Prokop je tu nahlížen v posledku jako bližší a soucitnější než Bůh,
což je scestné.
Poté, co se litanie uzavřou již zmíněnou "komemorací"
(antifona - veršík - orace),
následuje ještě jedna modlitba, oproti bezprostředně předcházející
předsednické modlitbě rázu zcela jiného:
z liturgické první osoby plurálu se přechází do první osoby singuláru
jednotlivého poutníka (že jde o modlitbu koncipovanou primárně
pro poutníka na konci pouti
je zřejmé z formulace Ó Prokope, otče svatý, již se s tebou loučím),
střízlivý prosaický text skoro-liturgické orace střídá rýmovaný nepravidelný verš.
A ke slovu přicházejí jadrně formulované
základní strachy a ohrožení člověka jakožto jednotlivce:
nemoc, stáří (a tělesné chátrání reprezentované tu hluchotou), umírání.
Tahle modlitba je v mých očích nejcennějším kouskem celých litanií.
Ač bych se ji asi nedokázal modlit nahlas s vážnou tváří,
jako krátké a úderné "rozjímání o smrti" má svou sílu.
Na facebookové stránce kapituly u Všech svatých se pozornosti
doporučuje naše antifona, jako text, který
"nás může provázet i v těchto složitých dnech",
já bych, nejen pro "tyto složité dny", doporučil mnohem spíše
onu poslední modlitbu.
Když jsem si pod záminkou skládání kousku "českého chorálu" dovolil výlet
mimo tematické zaměření webu, závěrem se můžeme podívat,
nemají-li diskutované texty něco společného s liturgií svátku sv. Prokopa.
Na první pohled lze říci, že orace jistě není překladem orace liturgické,
protože je zcela neliturgicky upovídaná.
Ani veršík nebude vzatý z breviáře, protože tam se veršíky daného znění
(Oroduj za nás, svatý N. // Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.)
vyskytují jen velice zřídka - a naopak velice frekventované jsou
ve všemožných pobožnostech ke svatým. Podezření na liturgický původ však
z dobrých důvodů máme u antifony: antifona je obsahový prvek naprosto
nelidový. Je krajně neobvyklé, aby nové antifony vznikaly (a byly antifonami
nazývány) mimo organismus liturgie. Když nějaká lidová pobožnost zahrnuje
antifonu/y, pravidelně je to sekundární použití liturgického materiálu.
Výjimka mi není známa žádná.
Když nahlédneme do historie liturgických textů svátku, ...
Tady mi nezbývá, než se vyznat z hamižnosti, protože, ač většinu svých
výtvorů dávám světu k disposici hned a zdarma,
pracovní verzi srovnávací edice oficií českých světců, na které jsem
pracoval v letech 2012-14 v rámci své (nikdy nedokončené) pražské diplomové práce,
jsem až dosud ani nedovedl do stavu, který by byl hodný tiskařské černi,
ani jsem se neodhodlal na publikační marnivost rezignovat a edici,
v tom stavu, v jakém už léta je, prostě vyvěsit na internet. Tudíž komentuji srovnání,
do kterého čtenář nemůže nahlédnout, ač by toho, kdo snad dočetl až sem, pravděpodobně
zajímalo.
... předně uvidíme, že svatoprokopské oficium patří k těm, která byla
téměř beze zbytku (jediným zbytkem je orace, která, ač jednotlivé formulace
byly vylepšovány podle vkusu doby, od prvního vydání tištěného pražského
breviáře až do doby před liturgickou reformou Druhého vatikánského
koncilu zůstala v zásadě táž)
přepsána v rámci velké reformy pražského provinčního propria
r. 1865. (K ní viz mou budějckou diplomovou práci, s. 17-19,
nebo starší článek zde.)
Protože právě z textů z r. 1865 vychází i ty pokoncilní,
v Denní modlitbě církve pochopitelně nic podobného naší antifoně
nenajdeme. R. 1865 svátek dostal formulář plně vystrojený
vlastními texty, v dřívějších dobách (zejm. po přijetí římského breviáře)
však byly jeho vlastní texty rozsahem skromnější
a vlastní antifony měl jen k evangelním kantikům.
Právě jedna z nich - od středověku až do r. 1865 určená k Magnificat
druhých nešpor - se té naší nápadně podobá jak formou rýmované
veršovánky, tak myšlenkovým postupem.
Bylo by přehnané mluvit tu o překladu v pravém slova smyslu,
ale považuji za pravděpodobné, že antifona
O Procopi, confessor Christi
pro naši českou antifonu posloužila jako (volně parafrázovaná) předloha.
O Procopi
confessor Christi gloriose
patrone Bohemorum preciose
per tua sancta precamina
nostra rogamus dele peccamina.
(1677: per tuas sanctas preces,
nostras rogamus dele iniquitates)
|
Svatý Prokope,
všech Čechů mocný patrone,
potěšiteli v zármutku,
potěš nás v našem smutku,
poznáváme nám hrozící Božskou ruku,
Bůh se hněvá pro hříchy naše,
kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.
|
Liturgický text je oproti české parafrázi stručnější
a prostý výše zmiňovaných problematických idejí.
(Rychlý překlad bez snahy o eleganci:
Ó Prokope, / slavný Kristův vyznavači, / vzácný Čechů patrone, /
svými svatými přímluvami / znič/smaž/zahlaď, prosíme, naše hříchy.)
Bylo by lze doporučit, když už by se někdo ony svatoprokopské litanie
chtěl modlit, aby sáhl po antifoně v tomto solidnějším znění.
Nápěv k němu sice zatím poskytnout nemohu, ale dříve nebo později ho
ve starých antifonářích jistě dohledám a přidám
na praga.inadiutorium.cz.
Když jsem chystal výše podaný nápěv, ještě jsem netušil,
že mám v rukou další českou
parafrázi antifony ze starého pražského breviáře.
O to víc mě teď mrzí její teologické kvality, které ji předurčují
k zapomnění, resp. k osudu mrtvého exponátu někam do musea
úpadkových forem lidové zbožnosti.
Tvrdá vládní opatření pro omezení šíření koronavirové epidemie
vyvolala v církevních kruzích boom streamovaných bohoslužeb.
Popravdě jsem nečekal, že by se to dotklo i liturgie hodin,
ale když živé vstupy do online prostoru začali připravovat i strahovští
premonstráti, jakási jiskřička naděje svitla.
A ejhle - dnes (v době zveřejnění již včera) večer byly živě přenášeny
nešpory a kompletář z chóru strahovské baziliky (videozáznam zde).
Přestože jsem dva roky (2015-17) bydlel na Břevnově a pravidelně se účastnil
liturgického života strahovské farnosti, se slavením liturgie hodin
mám odtud zkušenosti jen velmi omezené.
Oficium premonstrátské komunity bylo slaveno
neveřejně, s výjimkou vybraných hodinek o vrcholech liturgického roku
("temné hodinky" v triduu,
velikonoční nešpory).
A i tehdy šlo pro návštěvníka zvenku v podstatě jen o možnost
být v basilice, zatímco se v chóru zpívá oficium, a toto sledovat
z poměrně velké dálky, která často neumožňovala ani pořádné sledování
textů, natož ceremoniálních detailů. I já jsem tudíž nešpory strahovské
kanonie poprvé pořádně viděl až dnes v přímém přenosu.
Že to byly nešpory kompletně zpívané, musím jim věnovat pár řádek.
Šlo o dnešní nešpory feriální, tedy z úterý 3. postního týdne.
České texty jsou z Denní modlitby církve
(latinské texty kompletáře z Liturgia horarum),
zpěvy s vlastními nápěvy (antifony, responsorium) jsou latinské,
patrně vybrané z premonstrátské tradice.
Na nešpory téměř bezprostředně navazuje latinský kompletář.
- 00:00 vstup
-
00:32 nešpory
- úvodní verš (latinsky)
- 01:12 hymnus (česky, z červeného hymnáře) "Snažme se vždy v tomto světě"
- 05:22 první antifona (latinsky) a žalm (česky)
- 08:38 druhá antifona a žalm
- 11:48 třetí antifona a žalm
- 16:57 krátké čtení
- 17:42 responsorium (latinsky, propracovaný nápěv); 18:01 záběr do otevřeného antifonáře
- 19:17 antifona (latinsky) a Magnificat (česky)
- 22:08 přímluvy (česky)
- 23:12 Otčenáš (česky, chorální nápěv)
- 23:57 závěrečná modlitba (česky)
- 24:22 požehnání (latinsky, opat)
- 24:39 Benedicamus Domino (latinsky)
- 24:57 čtení nekrologia
- 25:21 Anděl Páně (česky, zpívaný)
-
28:09 kompletář (celý latinsky)
- úvodní verš
- 28:47 hymnus
- 30:03 antifona a žalm
- 33:50 krátké čtení
- 34:17 responsorium
- 35:19 antifona a Simeonovo kantikum
- 37:15 závěrečná modlitba
- 37:41 Noctem quietam
- 37:52 závěrečná mariánská antifona Alma Redemptoris Mater
- 38:45 odchod
Vstupní i závěrečný průvod doprovází varhany
(srov. starší článek k související problematice).
Ty dále doprovázejí (český) hymnus nešpor, ale jinak při zpěvu mlčí
a hrají jen sólově, zejm. delší mezihru po každém žalmu.
(Hádám, že jsme měli možnost sledovat nešpory výpravnější, slavnostní,
jaké se v klášteře pravděpodobně neslaví každý den.)
Ohledně úvodního verše stojí za zmínku, že zatímco běžně se
v pokoncilním římském oficiu v postní době aleluja prostě vynechává,
premonstráti podrželi zvyklost (až do liturgické reformy všeobecně
rozšířenou, pro premonstrátský řád nijak specifickou) toto aleluja nahrazovat
slovy Laus tibi, Domine, Rex aeternae gloriae.
Posluchač znalý běžně rozšířených chorálních knih (ať už před- nebo
pokoncilních) zaznamená drobné melodické odchylky od obvyklých
společných nápěvů (pro úvodní verš, žalmy, Magnificat) -
jde o varianty řádově specifické.
Nejnápadnější je závěrečná mariánská antifona -
Alma Redemptoris Mater, jakýsi tonus simplex, ale zcela
nepodobný nápěvům z chorálních knih ať římských, ať jiných řádů.
Když byla řeč o chorálních nápěvech žalmů - zpívají se na ně české texty,
a to s převážně bezchybným nasazením melodie co do polohy přízvučných
slabik. Tedy česká chorální psalmodie přesně tak, jak ji
mám rád a propaguji. Česká chorální psalmodie, o níž na druhé straně
někteří tvrdí, že je nepřirozená a nepatřičná.
(Alespoň v době, kdy jsem měl pár premonstrátů mezi spolužáky
na KTF UK, se na Strahově oficium zpívalo kompletně latinsky.
I to, že na nahrávce nejeden řeholník čte české žalmy z mobilního telefonu,
by mohlo mluvit ve prospěch toho, že latinsko-české nešpory
jsou spíš výjimka, dost možná učiněná ve prospěch diváků.
Na druhou stranu zběhlost v bezchybném zpívání neznačkovaných českých textů
na chorální nápěvy určitě není sama od sebe, je plodem cviku.)
Můžeme si všimnout také některých ceremoniálních detailů.
Při žalmech (všech) se sedí.
(Podobně jako v katedrále, narozdíl od některých klášterů,
kde se buďto střídavě sedí a stojí, nebo se vstává jen na doxologii.)
Doxologie na konci žalmů nejsou provázeny žádným výrazným klaněním,
jen úklonou hlavy. Hlubší úklonu dělá jen ten, kdo právě stojí
(kantor při responsoriu; všichni při verši "A Slovo se stalo tělem"
v Anděl Páně).
Na slavení se podílejí čtyři základní role: kantoři, chór, hebdomadář
a opat. Na dvou kantorech, sedících u pulpitu uprostřed chóru,
je většina zodpovědnosti za zpěv (ale také třeba za krátká čtení),
chór jim přizvukuje.
Hebdomadář přednáší malé množství textů charakteru v užším slova smyslu
modlitebního (přímluvy, orace). Opat má jen jediný, povýtce autoritativní
sólový vstup: na konci nešpor udílí požehnání.
Pokud vím, "klášterní nešpory" z českého prostředí dosud na internetu
žádné nahrané nebyly, pročež strahovským premonstrátům patří dík
za veskrze důstojné vyplnění této mezery,
jakož i za ten pohled zblízka do chóru, který ani pro někdejšího
strahovského farníka není běžný.
Pokud jde o hudební stránku, pro mě největší "hit" z celého záznamu
není ani v nešporách, ani v kompletáři, ale v ne-striktně-liturgickém
bloku mezi nimi: chorální nápěv v dórské tónině pro modlitbu
Zdrávas Maria, použitý v modlitbě Anděl Páně.
Neznám ho, nevím, co je zač, ale pravděpodobně jde o kousek "českého chorálu"
z premonstrátské dílny.
YouTube kanál "Mních s kamerou"
"mnicha-kněze-youtubera" br. Michala z benediktinského kláštera Proměnění Páně v Samporu
průběžně nesleduji (jednak obecně nevěnuji moc času konzumaci audiovizuálního obsahu,
jednak pro daný kanál nejsem úplně cílová skupina),
ale po delší době jsem tam zabrousil zkontrolovat, jestli jsem nezmeškal něco zasluhujícího pozornost,
a všiml jsem si příspěvků o chorálních zpěvech oficia ve slovenštině,
jejichž přípravě (pro potřeby vlastního kláštera) se autor sám věnuje.
Je možné, že se ke "slovenskému chorálu" řeč stočila i v některých dalších videích
(všechna jsem nesjížděl), ale dvě jsou mu přímo věnována:
[1] 22. 2. 2019: "Moja aktuálna práca (so spevmi)":
autor hlásí, že projekt přípravy liturgických zpěvníků pro klášter právě začal (1:30).
Vysvětluje, jak je uspořádáno pokoncilní mnišské oficium, představuje
Thesaurus liturgiae horarum monasticae a jednotlivé latinské chorální knihy
ze Solesmes.
Vysvětluje, že (a částečně proč) se na Samporu nešpory zpívají latinsky,
ale všechny ostatní hodinky slovensky.
Nakonec předvádí a komentuje dvě již hotové slovenské antifony:
(11:48) "Chváľ, Jeruzalem, Pána" a
(13:13) "Pane, pouč svoj ľud o spáse a odpusť nám naše hriechy".
Obě antifony kromě mnišského oficia figurují i v běžném pokoncilním breviáři:
první v ranních chválách pátku druhého týdne (česky: "Jeruzaléme, oslavuj Hospodina"),
druhá v ranních chválách čtvrtka sudých týdnů
("Hospodine, dej svému lidu poznání spásy a odpusť nám naše hříchy!").
Samporské znění je v obou případech bez úprav převzaté ze slovenské Liturgia hodín.
[2] 5. 1. 2020: "Live: Slovenský gregorián":
po dlouhé přednášce o gregoriánském chorálu a zopakování výkladu o uspořádání
pokoncilního mnišského oficia a o zamýšleném způsobu jeho slavení na Samporu (34:24)
se autor dostává k problematice slovenských chorálních zpěvů (39:20).
Rekapituluje existující slovenská zhudebnění liturgie hodin
a vysvětluje rozhodnutí pro "poslovenštění gregoriánského chorálu".
Po historickém exkursu o svátku Křtu Páně a jeho textech v mnišském oficiu (41:56)
předvádí a komentuje (46:57) část procesu vzniku vybrané slovenské antifony
z tohoto svátku -
v tomto případě včetně překladu textu, protože jde o antifonu
specifickou pro mnišské oficium, která v římském nefiguruje.
Pasáž 51:19-52:48 diskutuje cíle a metodu práce, podává určitý souhrn uplatňované
"teorie slovenského chorálu".
58:18 předvádí ještě jednu (již hotovou) slovenskou antifonu:
"Duch svätý, vychádzajúci od trónu, neviditeľne prenikol srdcia apoštolov. Aleluja" (slavnost Seslání Ducha svatého, tercie;
české znění v Denní modlitbě církve je ovšem zcela nepodobné, protože překlad do češtiny
je tak volný, že je to spíš nepřeklad),
pak odpovídá na otázky diváků.
Představený přístup k tvorbě "slovenského chorálu" se dá shrnout do hesel
"úprava pôvodních gregoriánských antifón - latinských - na slovenské"
(první video, 13:54)
nebo "nájsť príslušné antifóny a spravit z nich slovenské"
(druhé video, 39:20).
Melodie pro slovenský text se tvoří (alespoň nakolik lze z obou videí soudit,
bez výjimky) úpravou nápěvu latinské předlohy.
To je přístup velmi tradiční - v tom smyslu, že se může odvolávat
(nejen v českém jazykovém prostoru) na řadu starších pokusů stejného druhu.
(Srov. nedávný článek věnovaný vybraným ukázkám českého chorálu 19. a 20. stol.)
I když pro tento způsob tvorby chorálu v národním jazyce mluví
řada různě dobrých důvodů
(a bylo by možné jmenovat další), dle mého soudu je v principu vadný.
Chorálu (když je řeč o nápěvech tomu kterému textu vlastních, např. antifonách)
je vlastní těsné sepětí nápěvu s textem.
Překlad se (jak to někde zmiňuje i "mních s kamerou") v charakteristikách
významných pro zhudebnění často zásadně liší.
Chorální melodie hodná svého jména z daného zhudebňovaného textu vychází,
není na něj (předem hotová) pasována. To nijak nevylučuje využití známých melodických typů,
ale textu patří primát. Správná otázka je "hodí se některý tradiční model nápěvu
antifony na text této struktury, tohoto přirozeného rytmu, této liturgické funkce
a této výpovědi?" - ne "jak přistřihnout tento nápěv pro tento text, aby nezněl
moc nepatřičně?"
Diskutovaná videa toho ze samporského "slovenského chorálu" nepředvedla moc -
všehovšudy tři hotové antifony a jednu rozpracovanou.
O tom málu, co jsem viděl a slyšel, však v zásadě nemohu říci nic špatného.
Na poslech to neuráží. (Je ovšem třeba vzít v úvahu, že slovenština není můj rodný jazyk
a nemám pro ni cit.)
Patrně mi nezbyde, než připustit, že i metodou, kterou považuji za principielně špatnou,
je možné vytvořit korpus chorálních zpěvů v národním jazyce, které jsou v zásadě
zpívatelné a poslouchatelné.
Že naopak značná část mého vlastního, již bezmála deset let vznikajícího korpusu
českých zpěvů oficia (s nápěvy v drtivé většině případů složenými pro ten který text)
zpívatelná a poslouchatelná není, není žádné tajemství,
a mé kritice cizí práce to pochopitelně na průbojnosti nepřidává.
Je také třeba říci, že i když se dnes hlásím k Dobszayovu heslu
"gregoriánský chorál jako hudební jazyk",
drtivá většina mých českých zpěvů (v podobě nabízené zde na webu k datu vydání článku)
vznikla v době, kdy jsem o chorálním repertoáru
latinského oficia měl jen minimální povědomí (natož abych dobře znal nějaký větší celek z něj),
a ani dnes, kdy celkem dobře znám předkoncilní římský antifonář (který jsem několik
liturgických roků po sobě z velké části přezpíval), s tradičními melodickými modely
(přinejmenším zatím) příliš nepracuji, protože mi k českým textům
z Denní modlitby církve nesedí.
Jestliže "chorál adaptovaný" s sebou vždy nese určité bezpráví vůči zhudebňovanému textu,
"chorál skládaný" je ve zvýšené míře vystaven omezením svého skladatele.
Každopádně na další vývoj "slovenského chorálu" ze Samporu jsem zvědavý
a nevylučuji, že se někdy v budoucnu do kláštera vypravím na návštěvu,
abych tamní zpěvy slyšel ve větším množství a přímo v chóru.
Za tímto účelem se však s návštěvou vyplatí otálet, protože pokud práce začala někdy začátkem
loňského roku (viz údaj na začátku prvního videa),
značné množství zpěvů na svou slovenskou verzi nejspíš teprve čeká.