U příležitosti 1100. výročí mučednické smrti sv. Ludmily
se letos pouť na Tetíně koná ve větším formátu než obvykle
a v její předvečer se v pátek 17. 9. 2021 slavily i nešpory.
Já tam nakonec nebyl, ale měl jsem možnost alespoň je sledovat
v přenosu na TV Noe.
[EDIT 10. 6. 2023]
V archivu TV Noe je z nešpor k dispozici
záznam.
Program začal v 18:30 příjezdem lebky sv. Ludmily
v doprovodu motocyklů Hradní stráže.
Relikviář z auta vyzvedli dva jáhni a v průvodu byl nesen
ke kostelu sv. Ludmily.
Dlužno říci, že to nesení patrně bylo dost nepohodlné
a ne právě bezpečné, protože relikviář byl usazen na jakési
desce nebo větším podstavci, postrádajícím jakákoli kloudná
držadla na nošení. Zatímco lebka sv. Václava ceremoniální
transporty absolvuje pravidelně a je pro ně vybavena
speciálními nosítky, lebka sv. Ludmily se na cesty tak
často nevydává a tomu zřejmě odpovídá i její vybavení.
Před kostelem se průvod zastavil,
místní dětská schola zpívala únavnou
hosanovku
k českým světcům, pak kardinál Duka předčítal dlouhou
"modlitbu za vlast", zatímco v držení relikviáře
spočívajícího na oné nepraktické podložce se střídali
ostatní čeští a moravští biskupové.
Konečně se průvod opět dal v pohyb a zatímco pokračoval
do kostela, ženská schola uvnitř spustila litanie
k národním patronům.
Po litaniích následovaly samotné nešpory.
Protože je to téma, které mi určitým způsobem leží v hlavě,
všímám si často při veřejně a slavnostně konaných nešporách,
jak byl vyřešen vstupní průvod.
I tady na malý vstupní průvod
došlo, protože bylo třeba do liturgického prostoru uvést
předsedajícího, který se během litanií v sakristii oblékal.
To, že Bože, pospěš mi na pomoc
začaly zpěvačky (dobře, nebyly to ledajaké zpěvačky, ale,
jestli jsem přenos sledoval dobře, sama mnichovsko-bělohorská
abatyše, ale stejně) začaly
ve chvíli, kdy předsedající s přisluhujícími teprve
vycházel ze sakristie, hodnotím jako určitou anomálii.
Obvyklé a správné je nešpory začínat
až když jsou všichni na svých místech, intonace
Bože, pospěš mi na pomoc bývá jedním z předsednických
vstupů. Ale je pravda, že úvodní verš vstupní průvod
pokryl a nebylo tak třeba žádného zpěvu nebo jiného hudebního
doprovodu speciálně pro ten účel.
Jak jsem předpokládal, nešpory byly
ty samé, které se každoročně slaví v basilice sv. Jiří na Pražském hradě.
Tedy nešpory na půdorysu pokoncilní liturgie hodin
(hymnus na začátku, pak psalmodie, krátké čtení,
responsorium, Magnificat, přímluvy, Otčenáš, orace)
a s využitím jejích prvků (žalmy v neovulgátním znění,
krátké čtení, přímluvy a orace v češtině),
ale co do struktury psalmodie předkoncilní (světský cursus)
a co do repertoáru vlastních zpěvů středověké.
Už v minulosti jsem psal, že podle mého nejlepšího vědomí
jsou takové nešpory v rámci platného liturgického zákonodárství
nezákonné a slavit by se takto neměly.
Shodou okolností byly včera večer přenášeny
nešpory z památky sv. Ludmily ze strahovského kláštera:
repertoár vlastních zpěvů téměř identický
(hymnus ovšem bez polyfonních strof a bez závěrečné strofy
z mnohočetných amen), ale v uspořádání zcela respektujícím
pokoncilní breviář. Přizpůsobení psalmodii sestávající
jen ze dvou žalmů a NZ kantika si pochopitelně vyžádalo
redukci počtu antifon, ale třeba vypuštění oné antifony o tom,
jak se sv. Ludmila z nebe postarala o odplatu svým vrahům,
rozhodně nebylo ke škodě věci.
Bylo by žádoucí, aby se ony svatoludmilské nešpory
každoročně zpívané u sv. Jiří uvedly v soulad s liturgickými předpisy
(alespoň když se konají ne jako koncert, ale jako liturgie)
a strahovské řešení je dobrou ukázkou jedné z možných cest.
V kázání p. biskup Wasserbauer objevoval ekumenický potenciál
sv. Ludmily, s tím, že neví, jestli ji ctí i pravoslavní.
Nedalo by moc práce vygooglit, že samozřejmě ano:
pravoslavné oslavy budou
v basilice sv. Jiří na Hradě i právě na Tetíně
týden po těch katolických, a Ludmilin kult naprosto není
omezen jen na pravoslavnou církev v českých zemích.
Když se v souvislosti s oslavami jubilea dostalo určité
publicity akathistu
ke sv. Ludmile od T. F. Krále, možná stojí za zmínku
starší text stejného žánru a funkce
z pravoslavných kruhů.
Kardinál Schönborn zase ve svém proslovu po nešporách
prosil sv. Ludmilu o pomoc proti nacionalismu ohrožujícímu
evropskou pospolitost. To je v legračním protikladu proti
roli, jakou (alespoň ti staří) čeští světci vždy hráli
pro formování nacionalismu českého.
Být patronkou dobrých a otevřených mezinárodních vztahů
rozhodně není úloha pro sv. Ludmilu v Čechách obvyklá
a přirozená.
Bude bezpečnější světcům, kteří za sebou mají stovky let ve funkci
symbolických opor národní partikularity, ponechat jejich
tradiční roli, a za svaté ochránce evropské integrace
zvolit nějaké jiné světce, kteří se k tomu svým širokým
mezinárodním přesahem dobře nabízejí.
Až s ročním zpožděním jsem narazil na záznam nešpor, který vznikl u příležitosti
loňské Noci kostelů (pátek 12. 6. 2020) ve starokatolické katedrále sv. Vavřince v Praze,
a nedá mi to, abych mu nevěnoval pár řádek.
Starokatolická církev v ČR nemá závaznou formu liturgie hodin,
a když se ve starokatolických kruzích na tomto poli něco podniká,
jde o výpůjčky ze spřízněných liturgických tradic, případně o liturgickou
tvořivost ad hoc. Tak
liturgický kalendář na oficiálním webu církve
odkazuje na římskokatolický internetový breviář; starokatolické společenství kolem
pražské rotundy sv. Máří Magdalény v nedávné době
několik let pravidelně zpívávalo nešpory tu anglikánské,
tu různé doma uvařené;
... zkrátka co do obsahu i struktury se u starokatolíků lze nadát ledasčeho
a o to zajímavější bude na nešpory ze starokatolické katedrály si posvítit.
Struktura
- 2:50 úvodní verš (Bože, shlédni a pomoz)
- 3:27 1. antifona a žalm
- 7:51 2. antifona a žalm
- 12:25 3. antifona a žalm
- 17:15 4. antifona a žalm
- 21:09 5. antifona a žalm
- 24:56 kapitulum
- 25:30 hymnus
- 27:05 veršík (jednoduchý nápěv)
- 27:19 Magnificat
- 30:51 kyrie
- 31:10 přímluvy
- 33:21 otčenáš
- 34:00 orace
- 34:25 Dobrořečme Pánu; požehnání; Jděte ve jménu Páně
Nešpory začínající psalmodií (nikoli hymnem), která sestává z pěti žalmů - základní osnova zjevně
sleduje předkoncilní římské (resp. obecně sekulární, ne-mnišské) nešpory.
Po Magnificat následující kyrie a otčenáš jsou ovšem prvky
v daném období specifické naopak
pro oficium mnišské.
Dlouhé přímluvy vložené mezi nimi pak můžeme bezpečně považovat
za prvek převzatý z pokoncilního římského oficia,
i když autor či autoři by možná nárokovali návaznost na mnohem starší etapy historického vývoje.
Podivný je způsob, jak se zachází s antifonami k žalmům:
před žalmem vždy celou antifonu předzpívá kantor, lid zopakuje,
a po žalmu se již antifona nezpívá a rovnou se začíná antifona
žalmu následujícího. Toto uspořádání je legální v pokoncilním
římském oficiu (VPDMC 123), ale je naprosto netradiční.
Po větší část dějin západního oficia
se před žalmem z antifony zpíval jen začátek, jen o větších svátcích antifona celá.
Vždy se však celá antifona zpívala po žalmu. Zpívat antifonu jen před žalmem je
dříve nevídaná pokoncilní novota, a to novota nešťastná, jejíž zavádění
v praxi veřejně slavené liturgie hodin rozhodně nedoporučujeme.
Texty a nápěvy
Celé nešpory jsou slaveny v češtině. Tomu, kdo má dostatečně nazpívané předkoncilní
oficium, ovšem nedá moc práce všimnout si (povědomé nápěvy a texty antifon
mě prostě trkly),
že většina textů i nápěvů pochází právě odtud - jde o páteční feriální nešpory
(viz je v Antiphonale Romanum 1912, s. 155nn).
Co je trochu pikantní: páteční feriální nešpory v té podobě, jakou jim dala
velká breviářová reforma Pia X. v r. 1911.
Tedy žádné starokatolické "semper et ubique", ale produkt prvního opravdu radikálního zásahu
suverénní papežské moci do samých základů uspořádání římské liturgie.
(Srov. texty pátečních nešpor před touto reformou např. v
řezenském Vesperale Romanum z r. 1882.)
Antifony jsou zjevně vlastní překlad speciálně pro tuto příležitost, resp.
pro potřeby zpívání na co možná nejdoslovněji převzaté nápěvy latinských předloh.
Jde tak o překlady po stránce slovosledu a formulací značně otrocké a
jazykově často nepříliš elegantní. (A v tomto podobné nejstarší vrstvě staročeských
chorálních zpěvů.)
[EDIT 23. 10. 2022]
Texty a zpěvy byly vzaty ze
sešitu pro slavení liturgie hodin
na setkáních evangelické liturgické iniciativy Coena
(viz tam páteční nešpory, s. 36-47).
Nejde o příležitostnou tvorbu lidí z okruhu starokatolické
katedrální farnosti, jak jsem se v době psaní článku domníval.
Za zmínku stojí, že psalmodie dané hodinky je dosti bohatá na verše,
které v pokoncilním breviáři nenajdeme, protože byly
"z určité psychologické nesnáze" vypuštěny (VPDMC 131).
Starokatolíci nejen že se "kletebných veršů" nebojí, ale neostýchají se je
prezentovat dokonce široké veřejnosti v rámci Noci kostelů!
Na jejich místě bych asi neodolal, abych to patřičně nerozmázl v rámci
mezikonfesní polemiky.
Níže je (oproti zde jinak běžným konvencím) jako primární uvedeno číslování žalmů
septuagintní, souhlasící s výše odkazovanými liturgickými knihami,
a v závorkách číslování podle hebrejské bible, užívané jako primární
v Denní modlitbě církve.
- Žalm 138 (139) I
- Žalm 138 (139) II - v DMC jsou vypuštěny vv. 19-22 - viz nešpory středy 4. týdne
- Žalm 139 (140) - v DMC vypuštěny verše 10-12 - viz modlitbu uprostřed dne v pátek 4. týdne
- Žalm 140 (141) - v DMC vypuštěn poslední, desátý verš - viz první nešpory neděle 1. týdne
- Žalm 141 (142)
Žalmy a kapitulum
(ne však veršík)
jsou v ekumenickém překladu.
Překlad hymnu jsem zatím neidentifikoval - každopádně to není ani ten
použitý v Bártově Žaltáři římského breviáře (Dokulil),
ani Škrášek.
Závěrečné poznámky
Z více různých signálů se zdá, že zpívané nešpory tohoto formátu nejsou
ve starokatolické katedrále obvyklé, ale šlo o víceméně jednorázový podnik,
připravený pro ozvláštnění Noci kostelů.
Zpěv táhne jediný kantor, za tu silnějšího, tu slabšího přizvukování katedrálního
faráře a nějakého ženského hlasu z chrámové lodi.
Z různých známek nejistoty je patrné, že interpreti dané texty na dané nápěvy
zpívají možná vůbec poprvé. Každopádně to pro ně není starý dobře známý repertoár.
V nasazování nápěvů psalmodie často váhá a chybuje i sám kantor,
což se zdá nasvědčovat tomu, že se zpívalo z holých textů, bez opory v předem
připraveném značkování.
Původně jsem měl v úmyslu napsat ještě něco o uspořádání liturgického
prostoru, ale to rozsahem rychle překonalo celý zbytek článku, takže bude
rozumnější článek o nešporách z loňské noci kostelů u sv. Vavřince
na Petříně zde uzavřít a úvahám o uspořádání liturgického prostoru
pro liturgii hodin věnovat (snad v blízké budoucnosti) samostatný příspěvek.
[Tichý Radek:
Breviář pro začátečníky i mírně pokročilé,
KNA: Praha 2021.]
Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé
je brožurka kapesního formátu o 77 stranách, rozčleněná
do 25 krátkých kapitol (obvykle co kapitola, to 3-4 stránky).
Po dvou úvodních kapitolách dalších 14 probírá postupně
jednotlivé části či stavební prvky oficia,
dalších pět jednotlivé hodinky, a poslední čtyři
(Modlitba Ježíše, Modlitba církve, Modlitba mého společenství,
Modlitba mé každodennosti)
se dívají na liturgii hodin jako celek.
Kapitoly jsou koncipovány primárně jako impulsy pro duchovní
život a sledují jednotné schéma: po hlavním textu následuje
nějakým způsobem související krátký biblický úryvek,
úryvek z patristické literatury a nakonec autorův
"praktický tip pro mírně pokročilé",
nabízející čtenáři nějaký více či méně užitečný způsob,
jak přečtené promítnout do modlitební praxe.
Nepřekvapí, že za nejednou kapitolou jsou slyšet
přednášky z loňského podobně zaměřeného seriálu
Liturgika na dobrou noc,
množství témat je ale širší a jejich propracování (vzhledem k délce
kapitol pochopitelně) spíš méně důkladné.
Když jsem Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé
pročítal, vícekrát jsem se neudržel,
abych na okraj stránky nenačmáral nesouhlasnou poznámku,
a rozšířenou verzi těch poznámek tu nabízím.
Vcelku je to knížka pěkná a svůj účel jistě splní, ale tu a tam
sklouzne k hlásání nepravd, které mi přijdou pro reformovanou
liturgii a mainstreamovou "populární liturgiku"
do jisté míry symptomatické.
Kassián a Žalm 70, 2
Jan Kassián ... založil klášter v dnešní Marseille
v jižní Francii ... měl ve zvláštní oblibě 2. verš ze 70. žalmu
(v septuagintním/vulgátním číslování 69. žalmu - pozn. JP),
který zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání.
Podle něj se tento verš výborně hodí pro začátečníky
v modlitbě a je to skvělý nástroj, aby se člověk naučil stále
se modlit a žít v Boží přítomnosti.
... Neustálé opakování tohoto verše se má podle Jana Kassiána
stát tlukotem našeho srdce, a tak se podobá tomu, co známe
z pozdější doby jako tzv. Ježíšovu modlitbu.
(s. 12-13, o původu úvodního verše Bože, pospěš mi na pomoc)
Vytrvale opakovat krátký vhodný biblický verš nebo jinou modlitbu
je způsob modlitby živý od počátků mnišství až dodnes,
a někdejšímu uchazeči o cisterciácký hábit také není cizí, ale
"Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání"
není zrovna verš, který bych si pro takové účely kdy vybral.
Ten plurál "slyš naše volání" tu nejde pořádně do pusy,
k první půlce verše, která je v singuláru, pasuje velmi podivně,
a v žaltáři i jinde v bibli je spousta mnohem údernějších veršů.
... Totiž právě, v bibli: verš
"Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání"
ve skutečnosti nenajdeme v bibli (bez ohledu na překlad)
a (pokud vím) ani v žádném breviáři kromě
české Denní modlitby církve, a i tam právě jen v úvodním verši
hodinek, ne v psalmodii.
(Kdo nevěří, Žalm 70 najde v modlitbě uprostřed dne středy
3. týdne žaltáře.)
Není to překlad ani z latinského breviáře, ani z žádné jiné
verze žalmu 70, 2, ale autorská kreace.
[EDIT 21. 11. 2023]
Částečná paralela je ve francouzském breviáři:
"Dieu, viens à mon aide, / Seigneur, à notre secours."
Srov. tamtéž příslušný verš v žalmu 70(69).
V řecké a latinské verzi, které znal Jan Kassián, je ten
verš příkladem víceméně synonymického paralelismu:
Deus, in adiutorium meum intende,
Domine, ad adiuvandum me festina. (Vulgáta)
Bože, na mou pomoc pomni,
Pane, pomáhat mi pospěš. (Hejčl)
Ano, tohle je střelná modlitba do mnišské cely.
Nedivíme se Janu Kassiánovi, že ji měl rád, a sv. Benediktovi,
že jí nechal začínat každou hodinku oficia.
Jenže překladatelům Denní modlitby církve se z nějakého důvodu
nepozdávala. Snad se jim na ní nelíbilo právě to, co se
pravděpodobně líbilo velkým učitelům mnišského života:
že oba poloverše jen trochu odlišnými slovy vyjadřují dvakrát
to samé, totiž prosbu o Boží pomoc.
Možná je dráždila také "neliturgická" první osoba singuláru,
a tak z žalmového verše podrželi jen půlku (zdá se, že spíš tu druhou)
a sbor na ni nechali odpovídat nebiblickým "slyš naše volání."
Chápu, že když chce kněz učit "začátečníky a mírně pokročilé"
modlit se breviář a mít ho rádi, nemůže jim do toho začít vykládat
o překladatelských podivnostech a jiných nedostatcích
Denní modlitby církve, a že na 77 stranách malého formátu
na to ani není prostor. Ale jedna věc je problémy netematisovat,
druhá věc je tvářit se, že neexistují, a o českém breviáři
tvrdit věci, které sice platí o tom latinském i o většině překladů
do národních jazyků, ale o české Denní modlitbě církve naprosto ne.
Tvrzení, že
"2. verš ze 70. žalmu ... zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání,"
je prostě neudržitelné. Kdybych to chtěl polemicky vyhrotit,
řekl bych, že jde přímo o falšování Božího slova.
Ambrožovy hymny
Jedním z velkých autorů [hymnů] byl sv. Ambrož,
biskup ve 4. století v Miláně,
jehož hymny máme v naší denní modlitbě církve dodnes.
Jestli jsem dobře počítal, Liturgia horarum
obsahuje 13 různých hymnů, které rejstřík
Liber hymnarius
s různou mírou jistoty připisuje
milánskému zakladateli latinské křesťanské hymnografie.
Ale když autor "začátečníkům a mírně pokročilým"
říká "v naší denní modlitbě církve", jistě nemá na mysli
latinskou Liturgia horarum, ale českou
Denní modlitbu církve, z níž je v knížce příležitostně
citováno a na niž KNA neopomnělo na zadní záložku
přidat decentní reklamu.
V Denní modlitbě církve je celkem 19 hymnů přeložených
z latiny (většinou z Liturgia horarum,
po jednom z pražského provinčního propria,
z benediktinského propria, jeden text ze sbírky
sekvencí Jana z Jenštejna),
ale z Ambrožových hymnů mezi nimi není ani jediný.
Proti tomu se dá namítnout, že v novějších vydáních Denní modlitby
církve je na konci svazku připojena sbírka
"Hymny a básnické modlitby k volnému výběru"
(původně vydávaná jako samostatná publikace, tkzv. "zelený hymnář").
Počítáme-li ji jako integrální součást Denní modlitby církve
(já ji tak počítat zvyklý nejsem, protože ve vydáních
breviáře z 80. a 90. let nebyla),
pak sice opravdu pár česky přebásněných Ambrožových hymnů
"máme v naší denní modlitbě církve dodnes",
ale musíme pro ně sáhnout do těch lehce obskurních dodatkových
oddílů vzadu.
Účel antifon
... antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu,
z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých.
Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu.
Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu
a upozornit nás na nějakou myšlenku. (s. 18)
Tato pasáž si v mém výtisku vysloužila velmi nesouhlasnou
vlnovku ne tím, že by špatně popisovala realitu,
ale tím, že v zásadě dobře vystihuje dějinnou realitu, se kterou
ale naprosto nesouhlasím a proti které, seč mi síly stačí, bojuji.
Nevím, jestli někdy bylo smyslem antifony opravdu
jen nebo hlavně "udat tón [a tóninu! - pozn. JP]
při zpěvu" - pokud, tak to bylo velmi dávno a
nezůstalo při tom moc
dlouho. Po většinu dějin oficia římského typu jdou ty dvě
funkce - funkce hudebně-pragmatická a funkce interpretační/aktualisační -
ruku v ruce. Krom toho je antifona, jako krátký zpěv
s vlastní melodií, ve zpívaném oficiu důležitým estetickým prvkem,
významně spoluutvářejícím jeho ráz.
Bohužel je pravda, že po celý novověk
díky úpadku chórového oficia hudební stránka ustupuje do pozadí,
a pro mnohé, ba pro většinu dnes zůstává jediným
"účelem antifony," jakožto recitované fráze,
opravdu již jen "změnit žalm v osobní modlitbu
a upozornit nás na nějakou myšlenku."
Za vrchol této tendence můžeme označit
liturgickou reformu, která vyprodukovala nový breviář
prostě jako knihu textů,
bez starostí o to, jestli antifony půjde tradičním způsobem
zpívat. Ani dnes, o 50 let později, stále nemáme oficiální vydání
úplného latinského antifonáře. A to je velká bolest,
protože opravdu
"zpěv při slavení oficia nelze považovat za nějakou příkrasu,
která by přistupovala k modlitbě jakoby zvenčí" (VPDMC 270)
a zpívané oficium bez tradičního hudebního tvaru antifon
je chudobné zpívané oficium.
Praktický tip pro mírně pokročilé:
Pokud to snad ještě neumíte,
naučte se alespoň kompletář zpívat se vším všudy,
včetně vlastních nápěvů antifon,
a uvidíte, že nekecám.
Kdo si přál trojí Otčenáš
... Současná úprava zařazující základní modlitbu křesťanů
[t.j. Otčenáš] do ranních chval a nešpor pochází z obnovy
liturgie po Druhém vatikánském koncilu.
Ten si přál, aby modlitba Páně zněla každý den třikrát:
při mši svaté a při ranní a večerní modlitbě. (s. 39n)
Přinejmenším nakolik poslední ekumenický koncil svá
závazná přání vtělil do koncilních dokumentů,
je tento údaj nepravdivý. Rozhodování o takovýchto detailech
reformované
liturgie se koncil vesměs zdržel. Ustanovení, že se bude
"Modlitba Páně ... slavnostně říkat třikrát za den",
nacházíme až ve VPDMC 195, tedy v liturgickém předpisu
připraveném komisí provádějící liturgickou reformu,
ne koncilem samotným.
Co je ještě na celém světě stejné
... mi ... říkal, jak ho fascinuje, že se breviář
na celém světě modlí tolik lidí. Je to pravda.
V jednom dni odříkává stejné žalmy a naslouchá těm samým
čtením papež ve Vatikánu, řeholní sestra v africké
nemocniční kapli, podnikatel v kanadském rychlovlaku
cestou na jednání i mladý polský kněz čekající ve zpovědnici.
(s. 67)
Tady si neodpustím jízlivou poznámku, že autor moudře
vybral žalmy a čtení jako příklad toho, co je v breviářích
po celém světě ještě tak nejspíš stejné, protože řada
překladů do národních jazyků
(včetně české Denní modlitby církve)
byla vypracována s takovou tvůrčí volností,
že to, že kromě žalmů a čtení také zpíváme po celém světě
stejné antifony a responsoria (o hymnech nemluvě)
nebo recitujeme stejné přímluvy a orace,
platí jen v míře opravdu velmi omezené, pokud vůbec.
V den památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
uspořádalo ekumenické uskupení
Studenti pražských teologických fakult
ekumenickou modlitbu za jednotu křesťanů
ve studentském kostele HTF UK.
Protože modlitba měla formu nešpor, uznal jsem za vhodné tu
o ní poreferovat.
... a že jsem článek nestihl dopsat ještě téhož dne večer,
jak jsem původně zamýšlel,
a následující dny a týdny jeho dokončení nepřály,
zveřejňuji jej až s notným zpožděním.
Průběh
Zvuk byl živě přenášen na facebookové stránce téhož kostela,
kde je i zpětně možné pustit si ho
ze záznamu,
a na facebookové stránce události pak jsou kompletní texty,
takže se v popisu průběhu omezím na nezbytné minimum
a pro detaily zájemce odkazuji tam.
Jak již bylo řečeno, šlo o nešpory,
a to nešpory z Denní modlitby církve, sledující
formulář památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů.
Dokonce o nešpory z malé části zpívané: zpíval se hymnus,
totiž píseň
Jeden Pán, jedna víra
(standardní součást daného liturgického formuláře, viz "zelený hymnář").
Předběžně jsem čekal spoustu kreativních úprav,
ve skutečnosti však ony ekumenické nešpory breviář
sledovaly úzkostlivěji,
než nejedny čistě katolické. Vykročení za rámec liturgických textů
a rubrik byla jen hrstka a všechna byla celkem krotká
a předvídatelná.
Tak místo krátkého čtení bylo zvoleno delší, z Janova evangelia.
(Čtení v oficiu se, s výjimkou lekce k vigilii, z evangelií nikdy neberou,
srov. VPDMC 158.)
Po přímluvách z breviáře byl ponechán
prostor pro přednesení osobních přímluv účastníky:
to je, zvláště v soukromějších podmínkách, dosti běžné
i mezi katolíky. Modlitba Páně byla recitována po protestantsku
se zakončením "neboť tvé je království...".
Závěrečná modlitba měla (přinejmenším z katolického hlediska)
neúřední závěr "Skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra...".
Ze všech úprav daleko nejnápadnější a nejpodivuhodnější
je ovšem ta, kterou ohlašovali organizátoři úvodem přenosu
a na niž naráží titulek článku: ze všech textů zmiňujících
Pannu Marii byly tyto zmínky odstraněny.
Ovšem odstraněny takovým způsobem, že z okolního textu
nepřišlo nazmar ani iota. Chirurgicky vyříznuty,
vynechány bez dalších zásahů do textu. Dotyčné texty to dovolily
a zůstaly gramaticky i syntakticky správné a alespoň
v zásadě smysluplné. Dlužno říci, že i když má památka
bohatý formulář plně vystrojený vlastními texty,
zmínek Panny Marie je v něm poskrovnu,
takže zásahů nebylo potřeba až tak moc.
antifona k Magnificat
Shromáždi nás, Pane, ze všech národů,
abychom pod ochranou Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
chválili tvé svaté jméno.
úvod k přímluvám
Apoštolové očekávali slíbeného Ducha svatého,
shromážděni kolem Ježíšovy Matky Marie.
Následujme příklad jejich jednomyslné modlitby a volejme
k našemu nebeskému Otci: ...
závěrečná modlitba
Bože, ty shromažďuješ rozptýlené národy,
aby vytvářely jednotu ve tvém milovaném Synu
a dosáhly spásy;
na přímluvu jeho Matky, Panny Marie,
dej, ať tě celé lidstvo společně chválí v jedné církvi.
Skrze tvého Syna ...
Hodnocení
Jak takové ekumenické nešpory - jakožto ekumenické nešpory -
hodnotit? Předně chválím použití
nešpor jako formátu ekumenické bohoslužby.
Pokud se v rámci organismu katolické liturgie
hledá vhodný formát ekumenické bohoslužby
(zvláště v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů),
liturgie hodin - jakožto formát modlitební bohoslužby
čerpající velkou část textů z Písma -
se zdá být možná vůbec nejlepší dostupnou volbou.
Pokud jde o přípravu obsahu ekumenických bohoslužeb,
naprosto zásadní je pravdivost.
Aby se nepředstírala vyšší
míra církevní jednoty, než je reálně dána, a aby se žádné
ze zúčastněných stran nevnucovaly ani nepodsouvaly
(ne nutně jen věroučné) obsahy, které jsou pro ni těžko
přijatelné. Z tohoto hlediska mám největší problém
s použitím písně "Jeden Pán, jedna víra".
Zpívaná společně v rámci ekumenické bohoslužby
tvrdí řadu nepravd a polopravd.
"Jeden Pán, ..., jeden křest" bezesporu
"pojí nás," ale "jedna víra" těžko.
V situaci, kdy nás (snad spojuje shoda na trinitární
a christologické nauce starověkých koncilů, ale)
dělí věroučné neshody v zásadních
otázkách, mluvit o "jedné víře" je hrubě zavádějící.
Konečně pokud bychom opravdu
"tvořili jedno tělo," modliteb za jednotu
křesťanů by bylo lze zanechat a nahradit je slavným Te Deum
za dosavadních modliteb vyslyšení.
Výše zmiňované úpravy liturgických textů jsou pochopitelné,
když se katolický breviář má stát základem pro modlitbu
protestantského shromáždění. Je trochu zvláštní, když se
za východisko vezme formulář mariánské památky a vycenzurují
se z něj všechny zmínky o Panně Marii, ale připouštím,
že tento konkrétní liturgický formulář se k tomu svým způsobem
sám nabízí tím, že je sestaven převážně z tematicky vhodných
novozákonních úryvků a zmínek Panny Marie neobsahuje mnoho.
Ovšem takto vytvořené protestantské nešpory
(nebo alespoň nešpory v zásadě dobře přijatelné pro protestanty)
nejsou tím samým zároveň dobrou ekumenickou bohoslužbou.
Proces přípravy jejich textů je vzácně doslovným příkladem
"ekumenismu zamlčování",
kdy ekumenické bohoslužby utváříme tak, abychom se pokud možno
vyhnuli každému kontaktu s hranicemi věroučné shody
zúčastněných církví.
Až by někdo skoro mohl nabýt mylného dojmu, že opravdu již "jedna víra ... pojí nás"
a "tvoříme jedno tělo" - vždyť na všem podstatném jsme se
zřejmě shodli a ty sporné věroučné obsahy, které
byly s lehkostí vykázány za dveře, asi nejsou moc důležité.
Zralý ekumenický dialog by měl - nejen v rovině odborné
diskuse, ale právě i v rámci ekumenických bohoslužeb -
náležitě tematisovat i rozdíly a rozepře.
Pro to samozřejmě beze zbytku
nevystačí zažité bohoslužebné formy - rituální instrumentář
by bylo třeba doplnit o vhodné výrazy neúčasti a nespolečenství.
Tak je možné myslet na to, že se v necenzurované podobě
koná bohoslužba hostitelské církve; hosté jiných konfesí
se demonstrativně neúčastní částí, které jsou pro ně
kamenem úrazu (např. nejen nezpívají antifonu k Magnificat
a neodpovídají Amen na oraci, ale také k nim nepovstanou,
aby jejich neúčast byla zřetelná) a
tam, kde je to vhodné, se může po nepřijatelném obsahu
od hostitelů zařadit alternativní obsah hostů (např. po katolické oraci
dovolávající se přímluvy Panny Marie a prosící o jednotu
církve v katolickém pojetí může protestantský duchovní
pronést modlitbu rovněž prosící o jednotu, ale vystavěnou
ve věroučném rámci a euchologické tradici jeho vlastní církve,
a možná se dokonce vůči katolické mariologii a/nebo eklesiologii
otevřeně vymezující).
Nejen v souvislosti připomínek historických věroučných roztržek
(příp. jejich překonání) může být příležitostně vhodné
konat ekumenické bohoslužby, které budou mít naukové rozdíly a rozepře
jako hlavní téma. Způsob jejich utváření však už nebude tématem
pro náš blog, úzce zaměřený na denní modlitbu církve a její hudební
stránku.
Když se v rámci pěstování "ekumenismu zamlčování"
slaví "mariánská památka bez Panny Marie",
musím (zvlášť směrem ke katolickým spoluorganizátorům
takového podniku) upozornit, že i když se snad někomu
může zdát, že mariánské články víry nejsou příliš závažné
a bez vážnějších škod na budově katolické věrouky by je bylo lze
obětovat na oltář ekumenického sbližování, opak je pravdou.
"V mariologii se sbíhají téměř všechny teologické linie:
christologické, eklesiologické,
antropologické a eschatologické.
Na poli mariologie jsou proto činěna rozhodnutí významná pro
celek naší víry. Kde je Maria vnímána jako překážka
na cestě k jednotě, tam to při přesnějším
pohledu není ona sama, totiž její osoba a postavení
v dějinách spásy, ale ona, nakolik je průsečíkem podstatných teologických linií."
Zkrátka: když se zametá pod koberec Panna Maria,
zpravidla se nezametá jen ani hlavně
Panna Maria.
Pro literaturu viz mou starší seminární práci na téma
Mariologie v ekumenismu,
oddíl 3.
Nekatolíků čistících památku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů
od zmínek o Panně Marii a takto vyčištěnou ji pak slavících
se zase musím zeptat, jestli je pro ně Panna
Maria (jakožto uctívaná a vzývaná světice) na daném liturgickém
formuláři, potažmo na svátku, pro který je určen, opravdu tím
jediným a hlavním kamenem úrazu.
- V dnešní podobě liturgického formuláře už to není
na první pohled zřejmé, ale úvod k němu přesto netají,
že primární intencí této mariánské památky je překonání
rozdělení mezi katolickou církví a východními církvemi.
Protestanti, tvořící většinu českých křesťanů-nekatolíků, jsou tu
mimo záběr.
... Společná úcta Bohorodičky zůstala trvalým poutem mezi
západními a východními křesťany i po jejich rozdělení.
Proto také bylo úsilí o obnovení jejich jednoty často svěřováno
pod její ochranu (např. v encyklice Lva XIII. Adiutricem populi, 5. IX. 1895).
Tuto skutečnost má vyjádřit i liturgické slavení dnešní památky...
(Z úvodu k památce v breviáři. Zvýraznění v textu já.)
Dobře patrné je to v latinské verzi liturgického formuláře,
kde je intence památky vyzpívána v již dříve tu probíraných
hymnech,
ovšem ukazuje se být ještě užší: jde tu hlavně o církevní
sjednocení křesťanských Slovanů.
Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
se nenachází na společném kalendáři všech katolíků římského ritu,
ale jen na vlastním kalendáři českých a moravských diecésí.
Jak se můžeme dočíst např. v úvodu ke starší
podobě formuláře památky v tkzv. charitním breviáři,
jde vposledku o liturgickou oslavu ideje velehradského unionismu,
resp. o jakýsi poutní svátek konkrétního mariánského obrazu,
s touto ideou spojeného:
Byzantskou Průvodkyni na cestách života (Hodegetrii)
přinesli sv. Cyril a Metoděj na Velkou Moravu.
Před tímtéž obrazem Panny Marie Maggiore [sic]
v Římě byly schváleny
slovanské bohoslužebné knihy, byl Metoděj vysvěcen na kněze
i sloužena první slovanská mše svatá.
Pod ochranu Panny Marie dal Antonín Cyril Stojan
"Apoštolát sv. Cyrila a Metoda", který měl pracovat
pro sjednocení Slovanů ve víře. Mariánská úcta je dodnes
drahocenným pojítkem Západu a Východu, i zárukou naděje
na obnovení někdejší jednoty.
Velehradská kopie byzantské Hodegetrie ze S. Maria Maggiore
z roku 1919 se stala paladiem sjednocovacích snah na Velehradě.
Liturgie hodin, část III, ČKCH v ÚCN 1977, s. 364.
Dnešní podoba formuláře památky (když pomineme ony latinské
hymny) je odkazů na velehradský unionismus a jeho vůdčí ideje
prostá a zdá se, jako by formulář byl přepracován
spíše směrem k všeobecnému ekumenickému hnutí. Asi tudíž je
v zásadě otevřený čtení v tom smyslu, že velehradský unionismus
byl jedním z předvojů ekumenického hnutí, do nějž víceméně
vplynul,
a "Panna Maria, Matka jednoty křesťanů" dnes již není jen patronkou
sjednocení východního a západního křesťanstva, zejména slovanského,
ale patronkou ekumenických snah vůbec.
Jako český protestant bych se ale ke slavení této památky
(byť po důkladné cenzuře katolických liturgických textů)
asi i přesto stavěl spíše zdrženlivě.
V roce 2013 byl projekt In adiutorium na světě třetím rokem.
Po třech letech každodenního zpívání a skládání chybějících
nápěvů bylo zhudebnění Denní modlitby církve celkem daleko
a nabízený repertoár pokrýval značný díl temporálu i sanktorálu
(za další dva roky,
15. 8. 2015,
byl breviář nápěvy pokryt kompletně).
Také jsem již měl nějaké zprávy, že tu a tam někdo něco
při slavení liturgie hodin použil. Ale v létě toho roku jsem dostal e-mail
vybočující daleko za hranice toho, čeho se tvůrce chorálních
nápěvů k antifonám a responsoriím oficia může rozumně nadát:
jistá v zahraničí působící česká pěvkyně mě žádala o povolení
zařadit několik antifon z Velkého pátku na program plánovaného
koncertu duchovní hudby.
Odpověděl jsem, co v otázce autorských práv odpovídám vždycky:
nápěvy jsou vydané pod (jednou konkrétní, v každém notovém
materiálu jasně uvedenou) svobodnou licencí;
pokud se vejdete do licenčních podmínek,
o povolení netřeba žádat, už ho máte.
Nezatajil jsem ale svůj údiv nad tím, že by se antifony -
zpěvy to krátké, hudebně samy o sobě obvykle prosté a nepříliš
zajímavé, esteticky přitažlivé spíš až jako ústrojná součást
liturgického celku, ne samy o sobě - měly provádět
v rámci nějakého sólového koncertního pásma.
O pár e-mailů později se vyjasnilo, že paní hledala starou
hudbu a moje antifony mylně považovala za transkripce
nebo úpravy zpěvů ze staročeských pramenů. Tím byla otázka
jejich koncertního provedení k oboustranné spokojenosti uzavřena
a jak by vypadalo koncertní provedení série
(samotných, z liturgického kontextu vytržených) antifon
jsem se tudíž nedozvěděl. Se vší pravděpodobností by vypadalo divně.
(Dnes bych možná nabídl, že nějaké potenciálně vhodné
staročeské antifony
z pramenů vydoluji, ale tehdy jsem o nich neměl ještě ani tak
špatný přehled, jako mám dnes.)
Pikantní na celé věci je, že v tom výběru antifon, kterým chvíli
hrozilo koncertní provedení před zahraničním publikem,
protože byly mylně považovány za starý materiál,
figurovaly všechny tři antifony k modlitbě uprostřed dne
na Velký pátek.
Tři antifony opisující pašijovou chronologii Markova evangelia,
které spatřily světlo světa až v rámci liturgické reformy.
Erat hora tértia, et crucifixérunt Iesum.
(téměř doslovný citát
Mk 15, 25;
kromě Marka žádný evangelista časový údaj o hodině
ukřižování neuvádí)
|
Bylo devět hodin dopoledne, když ukřižovali Ježíše. |
Hora sexta ténebrae factae sunt per totam terram usque in horam nonam.
(Mk 15, 33; srov. Mt 27, 45, Lk 23, 44)
|
Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. |
Hora nona exclamávit Iesus voce magna, dicens: Deus meus, Deus meus, ut quid dereliquísti me?
(podle Mk 15, 34; srov. Mt 27, 46)
|
Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? |
Antifony daného znění v pokladu gregoriánského chorálu
nenajdeme a v předkoncilním římském oficiu, stejně jako
v drtivé většině předtridentských diecésních breviářů,
nefigurují ani žádné jiné antifony daného liturgického určení.
Hodinky během dne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty
tu totiž mají výjimečnou, extrémně strohou podobu.
Říká se (bez obvyklých elementů úvodu a závěru hodinky)
jen psalmodie dané hodinky (bez antifony),
Christus factus est, Žalm 51 a orace.
Vlastní antifony má pouze matutinum, laudy a nešpory,
a jejich převážná většina je po všechny tři dny vybrána ze žalmů,
které tak jsou čteny jako proroctví o utrpení Páně
(srov. též lekce z Augustinova výkladu žalmů, které
se po všechny tři dny čtou v druhém nokturnu).
Pašijové drama je explicitně tematisováno zejména
v responsoriích matutina, dále již jen v antifonách k evangelním
kantikům a v části antifon velkopátečních laud.
Pokoncilní reforma jednak odstraňuje drtivou většinu
sezónních strukturních zvláštností - i dny Tridua tak
dostávají invitatoria, hymny, krátká čtení, antifony pro modlitbu
uprostřed dne i další prvky, které v tyto dny v předkoncilním
oficiu odpadaly. A další zřetelná tendence, projevující se
nejen v antifonách modlitby uprostřed dne,
je dát více prostoru novozákonním, příp. nebiblickým
textům, které o velikonočních událostech mluví přímo.
Připouštím, že to breviář dělá o kousek lidovějším, když
(stále nechává dost prostoru antifonám vzatým ze žalmů, ale také)
se chápe témat a událostí blízkých lidové zbožnosti.
Předkoncilní oficium velikonočního tridua je ve své
starobylosti velice důstojné, ale - právě díky popsané
strukturní redukci hodinek během dne a omezení se v ostatních
hodinkách na antifony ze žalmů - také značně suchopárné.
(To říkám jako někdo, kdo ho i letos zpíval.)
První a základní knihou pro zpívané oficium
(přinejmenším pro to slavené v češtině) je notovaný hymnář -
protože české duchovní písně zahrnuté do Denní modlitby církve
ve funkci hymnů trpí ze všech breviářových textů nejvíce tím,
když se nezpívají. Proto vždycky mám pár hymnářů nakoupených
do zásoby (na rozdávání, jakož i na případné společné zpívání,
kdyby se k němu namanula příležitost) a jejich dostupnost
na trhu celkem bedlivě sleduji.
Delší článek tu vyšel u příležitosti předloňského
vyprodání
dotisku z roku 2008. Zmiňována už tu byla i skutečnost,
že se v loňském roce objevily na pultech
zásoby nově vytištěné.
Poté, co jsem si jeden výtisk tohoto posledního vydání
z roku 2020 opatřil, mohu potvrdit dosavadní domněnku,
že jde o další nezměněný reprint dávno zastaralého prvního
vydání z roku 1989. Provedení je shodné s reprintem
z roku 2008. Zcela shodný je i obsah, a to dokonce včetně textu
"nezměněný dotisk prvního vydání, 2008" v tiráži,
takže exempláře reprintů 2008 a 2020 není podle čeho odlišit.
Snad jen podle různé míry čerstvosti vůně lepidla
a ostatních použitých materiálů.
V e-shopu Karmelitánského nakladatelství je nyní jako
nakladatel hymnáře uvedeno "Psalterium, s.r.o.," ale v knížce
samotné o tom žádnou zmínku nenajdeme.
To všechno je samozřejmě zcela irelevantní z praktického
hlediska toho, kdo si knížku kupuje, aby z ní mohl zpívat,
ale naprosto neuspokojivé je to z malicherného hlediska
sběratelského. Co z toho, že mám po exempláři od každého
vydání červeného hymnáře, když si na to nejnovější, abych
ho od předchozího vůbec poznal, musím sám namalovat značku?
Takhle se dobrý vydavatel k novým vydáním svých knih nechová.
Když nebyly provedeny ani nejhruběji scházející aktualisace
obsahu, alespoň ten letopočet v tiráži - pro pořádek a
nám malicherným sběratelům pro radost - aktualisován být měl.
Když jsem tu posledně
psal
o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma
jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi
nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil,
a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože
hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další
nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání
tak máme k dobru nejspíš dalších deset let.
Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně
o jejich textech.
Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem
(podle plánu)
zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského
předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla
slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie,
která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie
a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti,
pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve
zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně
"Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních
chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom
jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.
Vernakulární "hymny" a požadavky na ně
Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru
ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů
latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity
existující české duchovní písně.
Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím
možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové
hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době
či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky,
které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.
(Zvýraznění v textu JP.)
Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první
kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře
sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých
mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium,
hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou
cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře.
Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna.
Já ale tvrdím, že to není všechno.
Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku,
a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus,
musí mít odpovídající formu. -
Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři"
vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám
(právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny)
opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu
latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující
určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk,
závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální
formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu
liturgie hodin za nepřekročitelné.
Hymnus by
- měl vykazovat jakousi
minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
- měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro
modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů",
myslím přesně na tebe!)
- a konečně: neměl by mít refrén
[EDIT 17. 8. 2024]
Kdo se dívá do breviáře, tomu asi poznámka o hymnu
Maria, Boží Matko, ty Panno přečistá nebude dávat smysl -
vždyť (právě) tři sloky má!
Jenže sazba breviáře klame. Třetí "sloka" předchozím dvěma
rozměrově neodpovídá - protože nejde
o píseň o třech slokách, ale o jedinou trojdílnou sloku,
jak je zjevné při pohledu do notovaného hymnáře.
Refrén
Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv.
Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani
si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje,
což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout
dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní,
pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času.
Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní,
určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše,
přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria.
Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty
celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá
najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje
"hluchá místa" rituálního celku mše).
Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní,
mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové,
je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin.
Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa -
liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich
překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem
bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná
pro účastníky bez textu v ruce.
(A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.)
Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě"
vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence.
To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé,
neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba,
a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním
článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším.
V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha
jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42.
Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita
a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat
a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou.
Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.
Černá listina
"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů
hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou
formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén,
ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný
a navíc opakující stejná slova dvakrát.
Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese,
a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne.
V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované
trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář
stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem,
ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry
na předcházející sloce nezávislým:
za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký
řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.)
stereotypně se opakující na konci každé sloky.
strana | incipit |
12 | Hle, přijde Pán, Spasitel náš |
188, 301, 345 | Budiž věčně velebena |
20 | Dítě se nám narodilo |
53 | Pán Ježíš, náš Spasitel |
120 | Když krásu Božích stvoření |
155 | Sluší se vždy chváliti |
241 | Buď pozdravený |
274 | Cyrile a Metoději |
[EDIT 5. 7. 2021]
Jako hymnus s refrénem je rozhodně třeba počítat
i s. 273, Bože, cos ráčil.
Refrén je sice netypický tím, že se jeho první část
v každé strofě mění, ale zato je refrénovitost umocněna
opakováním, podobně jako v písni Budiž věčně velebena,
která dala ke vzniku tohoto článku první podnět.
[EDIT 7. 5. 2022]
Při psaní článku jsem opomněl hymny doplněné do Denní modlitby církve
po vydání červeného hymnáře. Z existující písňové tvorby
byly vybrány hymny pro památku
sv. Jana Sarkandra a nějakou formu refrénu mají všechny tři.
Zdráv buď, otče, od nás milovaný
(k modlitbě se čtením) všechny sloky s výjimkou poslední
uzavírá stereotypním veršem "svatý Jene, perlo Moravy" - tento druh
minirefrénu považuji za tolerovatelný, jak uvedeno výše.
Hymnus k ranním chválám Sláva buď muži, který Bohu sloužil
má refrén o dvou dvouverších. Část se v každé sloce mění,
ale dvojí opakování této měnlivé části dělá refrén o to únavnějším.
Nešporní Vzývej, církvi, svého kněze Jana
má klasický neměnný refrén o jednom dvouverší.
Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku
proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam
a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu
vymazání z breviáře.
Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků
a moje horlivost značně ochladla.
Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým
příkladem toho pro hymnus
liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu
s dvojím opakováním (téměř) stejných slov,
ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých
nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem
připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě.
I řadu dalších písní ze seznamu mám rád
(a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).
Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné
principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny"
(i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití
jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je
nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost
daleko nejcitelnější.
Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější
revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde,
přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik
"při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat",
které je možné považovat za bezpečnou známku toho,
že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen,
protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.
Ekumenické nešpory k výročí bitvy na Bílé hoře,
konané tam z iniciativy místní komunity benediktinek,
jsem zaznamenal už v minulých letech, ale nikdy jsem se
na ně nevypravil. Letos, u příležitosti kulatého
čtyřstého výročí,
se k nim v neděli 8. 11. 2020 v 15:00
sešli vrcholní představitelé Ekumenické rady církví
a České biskupské konference
a v rámci společné modlitby také odhalili nový smírčí kříž
z dílny Abrahama Fischera OSB.
Tento vyšší profil letošních ekumenických nešpor
(srov. oznámení ERC,
ČBK,
Prahy 6)
k nim
přitáhl mediální pozornost, takže jsme je mohli sledovat
v přímém přenosu na TV Noe.
[EDIT 10. 6. 2023]
V archivu TV Noe je z nešpor k dispozici
záznam.
Z minulých let lze najít alespoň střípkovité videoreportáže:
v roce 2014
tato novodobá tradice začala, v souvislosti s odhalením
nově upraveného hrobu padlých v bělohorském poutním areálu.
Reportáž radia Proglas
z roku 2017
a fotogalerie na webu kláštera benediktinek
z více minulých ročníků
umožňují udělat si alespoň částečný obraz o formátu,
v jakém se nešpory v minulých letech slavily.
Udělat si plastičtější představu o letošním ročníku pomůže
fotogalerie.
Bohoslužba byla místy, kde se odbývala, strukturována
do tří zřetelných bloků:
-
u mohyly
- píseň Jezu Kriste, štědrý kněže
- liturgický pozdrav "Milost našeho Pána Ježíše Krista, ..." (D. Ženatý)
- úvodní proslov (P. J. Vinš)
- píseň Jeden Pán, jedna víra, jeden křest
-
antifona "Nebesa hlásají spravedlnost Boží, on sám bude soudcem."
(všichni hned opakují, pak vícekrát po oddílech žalmu a na konci po doxologii)
a Žalm 50
(čte lektor, ostatní jen opakují antifonu; lektory žalmů jsem si nepoznamenal ani nezapamatoval)
- modlitba (J. Graubner)
- modlitba (D. Ženatý)
- píseň Hrad přepevný jest Pán Bůh náš
-
antifona "Po tobě žízní duše má, Bože, můj Bože."
a Žalm 63
(celý, včetně veršů, které jsou v katolickém pokoncilním
breviáři vynechané)
- čtení Jan 17,6-?? s obvyklým katolickým liturgickým úvodem a závěrem (J. Graubner)
- kázání/proslov (D. Ženatý)
- Magnificat - verše recitovány v alternaci (jedna) sestra benediktinka vs. sbor představitelů církví
-
průvod ke smírčímu kříži
- distribuce a zapálení svící
- "... vyjdeme z tohoto symbolického místa krveprolití
(mohyla) na symbolické místo smíření ..."
- 1. zastávka s modlitbou (T. Holub)
- 2. zastávka s modlitbou (T. Butta)
- 3. zastávka (E. K. Sidon - myslím, že jeho krátký proslov
modlitbou spíš nebyl, a pokud, tak velmi zdrženlivou
a rozhodně ne formální židovskou)
-
u smírčího kříže
- počáteční verše ze Žalmu 141 "Hospodine, k tobě volám, ..." (D. Ženatý)
- Zj 8,3-4 "Anděl ... z ruky anděla před Boží tvář," nasypání kadidla do misky s hořícím uhlím (J. Graubner)
- okamžitě se mikrofonu chápe moderátor, uvádí odhalení smírčího kříže, a po odhalení neopomene oznámit, že "nyní proběhnou prosby a Modlitba Páně"
- přímluvy (P. J. Vinš, S. Přibyl, D. Ženatý, J. Graubner)
- Otče náš ... Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.
- úvod moderátora; projevy (místostarosta Prahy 6, ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, jedna ze sester bělohorské komunity benediktinek)
- moderátor: "a nyní proběhne závěrečná žehnací modlitba"
- žehnací modlitba (J. Graubner, D. Ženatý)
- závěrečný proslov (P. J. Vinš) s výzvou odnést svíce nesené v průvodu k hrobu padlých v bělohorském poutním areálu
V osnově jsou tučně vyznačeny prvky, které figurují
(nebo alespoň mají blízkou paralelu) v (katolických pokoncilních)
nešporách. Tak je zřejmé, že jejich základní struktura
je velkým dílem zachována, ale obsah je vybrán zcela volně,
bez vazby nejen na repertoár liturgie hodin,
ale i na její obecnější zákonitosti
(viz v nešporách typický ranní žalm 63
nebo čtení z evangelia).
Což nikoho nepřekvapuje - šlo o nešpory ekumenické,
nikoli katolické - ale zdá se mi vhodné přeci to výslovně zmínit.
Krom toho jsou do známé osnovy vetkány prvky navíc,
zvlášť nápadně po prvním žalmu dvě modlitby
a píseň.
V modlitbách po žalmu můžeme vidět něco na způsob žalmových
orací,
píseň po žalmu by nám mohla připomenout strukturu
nešpor z utrakvistického kancionálu
Zpjwánj Křestianská Starodáwnj
Valentina Polona Pelčického (f. 38r a násl.).
Větší část bohoslužby se odbývala na
"symbolickém místě krveprolití",
průvod na "symbolické místo smíření" je vložen po Magnificat,
tzn. před závěrečný blok prosebných modliteb
(přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání).
Na blogu zaměřeném na hudební stránku liturgie hodin
je třeba říci, že zpěvu bylo v letošních ekumenických nešporách
minimum (jen tři písně v první části),
patrně s ohledem na to, že je považován za aktivitu
rizikovou z hlediska šíření kapénkové nákazy
(z téhož důvodu byli pro ony tři písně angažováni dva zpěváci
a ostatním účastníkům byl zpěv výslovně zapovězen).
Bohoslužba zahrnovala velkou porci příležitostného mluveného
slova (projevy, modlitby) a s ohledem na její význam by bylo
žádoucí zveřejnit její úplný program (jak ho měli v rukou
její aktéři), nebo ještě lépe přepis
(včetně improvisovaných vstupů, jakými zjevně byly např.
modlitby biskupa Holuba a rabína Sidona v rámci průvodu).
Struktura slavení, jak jsem si ji při sledování přenosu
poznamenal, obsah příležitostného mluveného slova zcela pomíjí a
dává tak vyniknout liturgickým elementům "tradičním":
biblickým a liturgickým textům, písním, symbolickému jednání.
K výběru písní: Jezu Kriste, štědrý kněže
je jedna ze starobylých (předreformačních) českých duchovních
písní, zpívaná snad ve všech křesťanských církvích
(ovšem ne se stejným textem, přičemž zazněla verze
z katolického kancionálu);
Jeden Pán, jedna víra, jeden křest je novodobá
píseň z katolického prostředí (autoři Hrdlička, Eben),
formulující intence ekumenického hnutí;
Hrad přepevný je překlad nejznámější z písní
Martina Luthera - snad by bylo lze mluvit až o jakési neoficiální
hymně reformace - jejímž tématem je Boží ochrana a vítězství
v boji s ďáblem.
K biblickým textům:
žalm 50 byl zařazen zřejmě kvůli motivům
shromáždění věrných ("Hospodin ... volá zemi od slunce východu až po západ ... Shromážděte mi mé věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu!")
a náboženské praxe, která se Hospodinu nelíbí (v. 7-23),
s předpokladem, že vzájemné pronásledování a násilí
mezi křesťany vyznávajícími vzájemně neslučitelné obsahy víry,
mezi věci, co se Hospodinu nelíbí, rozhodně patří.
Žalm 63 je známý a oblíbený žalm touhy po Bohu a důvěry
(v katolické liturgické tradici ovšem, jak již zmíněno,
pevně svázaný s ranními chválami a tím samým naprosto netypický
pro nešpory).
Evangelní úryvek z Ježíšovy "velekněžské modlitby"
v řečech na rozloučenou je nejsilnější novozákonní text
tematisující jednotu církve a nepotřebuje tudíž pokusy o výklad.
Oba kratší biblické úryvky recitované po příchodu ke smírčímu
kříži spojují motivy kadidla a oběti: v Žalmu 141 žalmista
namísto fysické kadidlové oběti přináší "jen" svou modlitbu
a prosí, aby byla přijata jako skutečné kadidlo;
ve Zj 7,3-4 je v rámci vidění nebeské liturgie
obětováno "množství kadidla ... s modlitbami posvěcených",
a prosba z Žalmu 141 tak vlastně dochází naplnění.
Žalm 141 a s ním spojené přinášení kadidla jsou od starověku
typické prvky nešpor
(srov. příslušný díl "Liturgiky na dobrou noc"),
připojené verše z Apokalypsy tento tradiční element rozvíjejí.
Za zmínku stojí i to, že biblické texty byly čteny minimálně
ve dvou různých překladech: pro žalmy (které četli představitelé
nekatolických církví) byl zvolen ekumenický překlad,
pro Magnificat překlad katolický liturgický.
(Pro ostatní biblické texty - evangelní čtení a verše
ke kadidlové oběti - jsem překlad nezjišťoval.)
V bloku u smírčího kříže jsem v přehledu struktury
pečlivě zaznamenal všechny vstupy
moderátora, protože zejména ve způsobu navazování na předcházející
nebo následující bohoslužebné jednání byly opravdu rušivé
a necitlivé. Přitom danou úlohu (uznávám, že odhalení kříže
a následné projevy zástupců subjektů, které se podílely
na realizaci, nějakou formu moderování potřebovaly)
by s trochou liturgického citu bezesporu bylo možné splnit
uspokojivěji. Tam, kde si moderátor bral slovo po bohoslužebném
jednání, by k mnohem uspokojivějšímu vyznění většinou stačilo
nechat pár vteřin ticha (zatímco náš moderátor pravidelně navazoval
snad ještě dřív, než by v chrámovém prostoru dozněla ozvěna
posledního slova předchozího jednajícího).
Spíš divné než přímo hrubě rušivé pak bylo na konci moderátorových
vstupů oznamování, jaký následně "proběhne" bohoslužebný
úkon. Toho by bylo vkusnější se úplně zdržet a prostě se
bez komentáře uklidit ze scény.
Pro ekumenické bohoslužby bývá typická určitá nahodilost,
efemérnost, neustálenost, nezakotvenost, nebo jen omezená
zakotvenost v širším kontextu
nějaké liturgické tradice (protože opak by předpokládal buďto
výraznou dominanci liturgické tradice některé ze zúčastněných
církví, nebo etablovanou tradici ekumenickou, která by ovšem
zase předpokládala nějakého nositele, tzn. ekumenické bohoslužby
konané poměrně často a nesené alespoň částečně stabilní
skupinou slavících).
Zdá se, že se totéž dá konstatovat i o ekumenických nešporách
k výročí bitvy na Bílé hoře. Je ovšem možné, že kdybych znal
jejich předchozí ročníky, ukázala by se nějaká již ustálená
část jejich programu a svébytná partikulární liturgická tradice
této výroční bohoslužby.
Každopádně by bylo zajímavé vědět, jak vlastně program
ekumenických nešpor vznikal a kdo do něj měl co mluvit a mluvil
(byl program připraven jednou ze stran? byl vůbec ostatními
schvalován? byl jednou ze stran připraven a pak připomínkován
a měněn?
nebo jde dokonce o mezikonfesní dílo v silném smyslu slova,
od základu? ...).
Náhodou jsem na YouTube narazil
na videozáznam pontifikálních
nešpor, v jejichž rámci byli 6. 12. 2015 instalováni čtyři noví
kanovníci českobudějovické katedrální kapituly.
Zdá se mi vhodné tu na ten záznam upozornit.
Z více důvodů:
jednak ukazuje ceremonie kanovnické instalace a jejich
začlenění do nešpor, což, pokud vím, na YouTube zatím v češtině
jinde k vidění není;
dále může nebudějovickým čtenářům posloužit jako
názorná ukázka zpívaných nešpor z českobudějovické katedrály,
které nejspíš zatím znají jen z mého popisu
(pouť 2017,
sv. Auracián 2018 a přehled dalších nešpor za ten rok);
konečně je to vzácný dokument katedrálního hudebního provozu
ještě z doby chorregentství p. Karla Fráni
(kterého 1. 7. 2017 v úřadu vystřídal Karel Ochozka).
Nešpory to byly z titulární slavnosti sv. Mikuláše
(která toho roku kolidovala s 2. nedělí adventní a přesouvala
se na 7. 12.; podle Tabulky liturgických dnů se 6. 12. měly,
přísně vzato, slavit druhé nešpory z neděle, ne první
ze slavnosti), texty byly vzaty z druhých nešpor společných textů
o duchovních pastýřích (přičemž hymnus
Pastýři, otče horlivý je ze "zeleného hymnáře").
Před vlastním začátkem nešpor,
jako doprovod vstupního průvodu,
slyšíme nějaké jednodušší novodobé zpracování
responsoria Ecce sacerdos magnus
(srov. chorální verzi),
které je tu významově ambivalentní: můžeme ho číst jak jako odkaz
na diecésního biskupa, přicházejícího do své katedrály
předsedat pontifikálním
nešporám, tak i na sv. biskupa Mikuláše, k jehož cti se nešpory
konají.
2:52 nešpory začínají úvodním veršem (recto tono;
posluchači neuteče lehké zmatení kolem aleluja)
a na něj bezprostředně navazujícím hymnem.
Po hymnu se řeční a představují se noví kanovníci.
14:43 začíná psalmodie. Nápěvy žalmů Korejsovy,
antifony jsou prokomponované (zásadně se sylabickými nápěvy).
Nevím to s jistotou, protože tak dobrou paměť nemám,
ale myslím, že o dva roky později
jsem slyšel antifony zpívat na nápěvy jiné, ještě jednodušší.
Nešpory běží podle svého pořádku až po krátké čtení.
Po něm (23:10) má p. biskup promluvu, na kterou navazují
náležitosti kanovnické instalace:
kanovníci společně skládají vyznání víry a přísahu věrnosti
a následně jsou jeden po druhém oděni kanovnickými insigniemi
a in-stalováni.
46:03 nešpory pokračují tam, kde byly přerušeny - responsoriem
po krátkém čtení (na Korejsův žalmový nápěv) - a bez dalších
zvláštností jdou až do konce.
Za zmínku možná stojí vkusně zazpívané přímluvy
(a - po zpívaných přímluvách nečekaně - recitovaná Modlitba Páně).
O podobné příležitosti - totiž o nešporách, do nichž byl
začleněn právní úkon týkající se kapituly ony nešpory slavící -
jsem tu referoval zatím jednou, když
byl v roce 2015 ustanovován nový probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě.
Můžeme si všimnout, že pro příslušný právní úkon byly
v rámci nešpor zvoleny různé momenty
(ČB: po krátkém čtení; Vyšehrad: po hymnu),
přičemž se nezdá, že by to bylo dáno různou povahou
právních úkonů, o které šlo.
Já tu musím přiznat, že nevím, zda vůbec ve věci
spojování liturgie hodin s církevněprávními úkony existuje
nějaký závazný předpis a kde ho hledat.
Caeremoniale episcoporum o tom mlčí, ale to není
zvlášť překvapivé, protože jde o věc náležející spíš
ke speciální liturgii kapitul a řeholních společností,
ne k pontifikální liturgii jako takové.
Pokud jde o vnitřní logiku obou řešení, to českobudějovické
se zdá víc respektovat integritu nešpor, když právní úkon
zařazuje jako jakési prodloužení biskupovy promluvy;
vyšehradské řešení se (zvláště pro kanovnické instalace)
doporučuje tím, že nově instalovaným kanovníkům umožňuje
ihned demonstrativně uplatnit nabyté právo na místo v chóru
a užívat ho po větší část nešpor (včetně celé psalmodie),
zatímco při řešení českobudějovickém po instalaci
už z nešpor mnoho nezbývá.
V posledním programovém článku
jsem vytyčil řadu středně velkých cílů, s tím, že
"pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin."
Vysokoškolské prázdniny právě končí, ale nedá moc práce zjistit,
že ani jednoho z vytyčených cílů dosaženo nebylo.
Na práci na nápěvech oficia jsem si až dosud nedokázal vyhradit pravidelný čas
(u starého mládence, kromě zaměstnání bez dalších povinností, samozřejmě věc nedostatku
disciplíny, nikoli zaneprázdněnosti) a toho nepravidelného bylo jen poskrovnu.
Někoho ze čtenářů by třeba mohly zajímat aktuální předměty mé nevěry vůči projektu
In adiutorium: na jaře a v létě jsem desítky hodin věnoval jednak
knihovně počítající liturgický kalendář
(snažím se ji posunout od "výsledky jsou převážně správné" do stavu
"za správnost výsledků ručím jako programátor i jako teolog a jsem kdykoli připraven dát za ni ruku do ohně", za kterýmžto účelem jsem mj.
podnikl časově náročné studium vývoje pokoncilního liturgického
práva ohledně kalendáře, abych si o něm opatřil úplný přehled),
jednak programu calrom,
umožnujícímu k liturgickému kalendáři (počítanému již zmiňovanou knihovnou)
přistupovat z příkazové řádky.
Co se budoucnosti týče, předně je třeba říci, že ono
"pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin" padlo: oproti původním plánům tento podzim
postgraduální studium začínat nebudu a k dobru tak mám přinejmenším
ještě jeden rok.
Priority pro další práci na projektu víceméně zůstávají ty vyhlášené v zimě (viz odkaz v úvodu článku),
akorát jsem upustil od deklarovaného zaměření prací na první
svazek breviáře a postupuji od žaltáře přes "ohniska temporálu"
(Velikonoce, Vánoce, jejich okruhy) k relativně méně důležitým
příležitostem.
V přípravách je jedna nejspíš docela významná změna
v prostorovém zarámování prací:
koncem října se budu na nějakou dobu
stěhovat do domu, kde od zakotvení v Kralupech nad Vltavou
(kterému předcházelo mj. bojové nasazení v První světové válce
a učitelské působení na Slovensku)
až do své smrti žil můj praděd, sbormistr a hudební skladatel
Josef Klement Zástěra,
a kde jsem mnohem později já jako dítě na návštěvách u pratety
asi vůbec poprvé přišel do (pasivního) kontaktu s denní modlitbou církve.
Ostatně i můj první breviář, který jsem jako dospívající dostal od babičky
a používal v letech, kdy se kladly základy projektu In adiutorium,
byl původně babiččin rezervní, za života pratety trvale uložený
u ní v Kralupech pro potřeby společného modlení při návštěvách.
Tak se práce na českém antifonáři po deseti letech symbolicky
vrací ke dvěma svým důležitým inspiračním zdrojům
a já chovám naději, že tam bude také dovedena pokud ne do konce,
tak přinejmenším k nějakému prvnímu rozsáhlejšímu výstupu
hodnému církevního schválení a tiskařské černi.
Koncem července jsem po delší době odložil předkoncilní antifonář,
abych po celý srpen zpíval oficium pokoncilní,
česky a na své nápěvy. Nebyla to změna bezbolestná -
jak pokud jde o celkový ráz oficia
a kvalitu textů (zejm. hymnů a přímluv),
tak především pokud jde o kvalitu nápěvů.
Vyměnit (jednotně zredigovaný) korpus (alespoň z větší části)
tradičních chorálních zpěvů oficia za neumělé zhudebnění českých
textů, za jehož silně rozkolísanou kvalitu navíc sám nesu
všechnu vinu, prostě bolí.
Ale bolest to byla blahodárná, protože mě přiměla
nemálo nepovedených zpěvů opravit.
V dřívějších letech jsem se ze strachu z unáhlených oprav
držel zásady, že se nikdy neopravují zpěvy, které budu
zpívat ještě téhož dne nebo nazítří, ale v srpnu jsem
tuto zásadu odvrhl a
řadu zpěvů opravil bezprostředně před začátkem hodinky,
kdy měly přijít na řadu, protože zpívat nepovedené dosavadní
znění by bylo akorát pro zlost.
Se začátkem září jsem se sice moc rád vrátil zpět do klidných vod
předkoncilního oficia, ale předsevzal jsem si delší období
soustavného zpívání oficia pokoncilního brzy zopakovat,
což se začátkem října také činím, podle plánu opět na měsíc.
Dále pak budu česky-pokoncilně zpívat jeden z adventních týdnů
(předběžně druhý) a jeden až dva týdny někde uprostřed doby postní
i velikonoční. Takové střídání se v této fázi projektu zdá být
výhodné, protože umožňuje jak dlouhodobý kontakt
s tradičním chorálním repertoárem, který se snažím do nějaké
míry napodobovat, tak kontakt s existujícím korpusem českých
zpěvů, který je mi především stimulem k jejich pilnému opravování.