Zpívané oficium v českém jazyce má historii dlouhou
zhruba 600 let - pokud za první průkazné svědectví o něm
považujeme Jistebnický kancionál.
Soustavné studium starých pramenů (od 15. do 18. stol.)
zatím leží přede mnou jako úkol, ale menší množství jsem jich
prošel a udělal si představu o charakteru jejich obsahu.
Prameny z 19. a 20. stol. jsem mapoval v rámci své
diplomové práce
a zatím se zdá, že se mi podařilo získat o nich dobrý přehled.
Níže se katalogovými čísly odkazuje do katalogu pramenů,
který tvoří Přílohu I zmiňované diplomové práce.
Patrně nejpalčivější a přitom zcela zásadní otázkou
současných snah o zhudebnění liturgie hodin v českém jazyce
je otázka vhodných nápěvů psalmodie.
Když se podíváme na to, co víme o hudebním tvaru
českých hodinek v oněch uplynulých 600 letech,
lze vynést předběžný závěr, že
až do 70. let 20. stol. se žalmy českého oficia zpívaly
zásadně na tradiční chorální nápěvy.
[EDIT později v den zveřejnění]
"Tradičními chorálními nápěvy" se tu myslí ty, kterých
se užívá v latinském chorálním oficiu.
Toto smělé tvrzení je samozřejmě nutné poněkud omezit:
jak již bylo řečeno,
staré rukopisné prameny zatím znám jen ve značně omezeném
rozsahu, a ty z 19. a 20. stol. zase často postrádají
notový záznam (nebo jiné jednoznačné určení, na jaké nápěvy
žalmy zpívat). Ale všechny mně známé prameny notované
(zdaleka se neomezující na
ty tři, které obsahují notované antifony)
užívají některou variantu tradičních chorálních nápěvů.
Rád bych tvrdil, že z nenotovaných pramenů, přetiskujících
text některého notovaného, se "samozřejmě vždy" zpívalo
na nápěvy známé z notované předlohy, tedy na ty tradiční
chorální. Takové tvrzení mi ovšem zapovídá položka
sig. NE 2.484
z fondu Jihočeské vědecké knihovny:
jde o druhé (malé, bez not) samostatné vydání
nešpor ze Svatojanského kancionálu (kat. č. 27),
se starším vlastnickým razítkem
"Museum JUDr. O. Kudrny v Netolicích."
Uvnitř jsou (dílem perem, dílem barevnou tužkou)
ručně připsány nápěvy pro úvodní verš a některé žalmy a hymny.
Tradičním chorálním nápěvům se nepodobá žádný.
Poznámka "Tenor" u prvního z nich by ovšem mohla naznačovat,
že nejde o "netradiční chorální nápěvy," ale o jeden part
nějakého vícehlasého zpracování.
Výjimku tvoří první nešporní formulář Šteyerův
(kat. č. 1), kde jsou ovšem žalmy přebásněny pravidelným veršem
a každému je přiřazen vhodný písňový nápěv,
podobně, jako u žalmů protestantských.
Druhý nešporní formulář v Božanově kancionálu (kat. č. 2)
užívá pro všechny žalmy variant jednoho netradičního
nápěvu.
Tulkovo vánoční matutinum (kat. č. 88) pak sice má vlastní zvláštní
zhudebnění psalmodie, to ovšem není určeno k chorálnímu
přednesu, nýbrž pro smíšený sbor, a tudíž je zanedbáváme.
Tradiční chorální nápěvy pochopitelně potkáváme v různých
jejich historických (a do 19. stol. též lokálních) podobách.
Navíc jsou různě uzpůsobovány: např. Šteyer rozkládá
všechna melismata v mediacích i terminacích a vzniklé nápěvy
jsou tak striktně sylabické, nicméně melodie zůstává dobře
zřetelná. U Šteyera a Fryčaje (kat. č. 4) jsou některé nápěvy
modálně transponované (viz DP, s. 27, pozn. 88; s. 43),
takže se mění jejich modální charakter, ale i přes změnu
charakteristických intervalů zůstává dobře
patrný průběh tradiční melodie. Zatím nevím, jestli to odráží
i dobovou/místní praxi latinského chorálního oficia, nebo jde
o projev tvořivosti autorů českých nešpor.
Opět u Šteyera a Fryčaje konečně nacházíme také po jednom nápěvu
netradičním
(DP, tamtéž), ale tradiční chorální nápěvy naprosto převažují.
Ostatní mně známé notované prameny obsahují výhradně tradiční
chorální nápěvy.
O tom, jakým způsobem byly chorální nápěvy
kdy nasazovány na český text, zatím nemám přehled
(i proto, že explicitních údajů jsem zatím v pramenech
moc nenašel a usilovat o solidní závěry třeba ze značkovaných
textů je hodně pracné), ale zdá se, že až do začátku 20. stol.
šlo zpravidla o prosté odpočítání potřebných slabik od konce
poloverše - srov. Fryčajovy pokyny jako
"Melodie chorální Nro. 72,
na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati
mají" (DP, s. 44).
Nešpory Českého kancionálu (kat. č. 51 a 53)
a Cesty k věčné spáse (kat. č. 48-50, ale viz zejm.
kompletně notované mariánské nešpory v č. 50)
pak již reflektují pravidla ohledně vázání hudebního
přízvuku na přízvuk slovní, jak byla formulována v tehdy
novém (vyšel 1912) latinském antifonáři.
České hodinky se žalmy zpívanými na nápěvy nově pro ten účel
složené se objevují až v 70. letech 20. stol.
(Olejníkův kompletář, Pololáníkovy nedělní nešpory),
v rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského
koncilu. Ani tady tradiční chorální nápěvy nepřicházejí
úplně zkrátka (Holíkovy mariánské nešpory),
ale ztrácejí monopol a dopadá na ně kritika jako na
struktuře českého jazyka špatně odpovídající.
Já, jak známo, nevidím důvod onu kritiku sdílet,
tradiční chorální nápěvy psalmodie s českými texty
bez výčitek používám, a k témuž navádím i jiné
(v kterémžto názorovém táboře, ač sám hudební nedovzdělanec
a neumělec, snad také nejsem úplně bez
hudebně kompetentní
společnosti).
Každopádně, i kdyby budoucnost měla ukázat, že jsem nebyl nic
než hudební nedouk, nešika a zpátečník, razící "latinské"
nápěvy, přestože už dávno přede mnou mužové mnohem
kompetentnější (Olejník, Pololáník, Korejs, Šmolík)
věděli, že se tyto k českým textům vesměs nehodí -
budu zpátečník někde na konci 600 let dlouhého
(více či méně kontinuálního)
proudu tradice českého chorálního oficia.
A to mi zas až tak špatné nepřijde.
Diplomová práce,
na kterou tu již
bylo upozorněno,
má za předmět české předkoncilní překlady z breviáře vůbec,
bez ohledu na to, jaké bylo jejich určení.
Pro čtenáře tohoto blogu jistě není bez zajímavosti
zjištění, že velká část zpracovaných pramenů byla
zjevně určena ke zpěvu a o řadě dalších to lze důvodně
předpokládat.
Většina pramenů určená pro zpívané české hodinky
(nejčastěji nešpory)
však obsahuje jen minimum hudební informace (typicky
značkované texty) a není tedy v tomto ohledu příliš zajímavá.
O to pozoruhodnější jsou ony nemnohé prameny, které jsou
na hudební obsah bohaté. Proto bych jim tu rád věnoval bližší
pozornost.
Mně nejmilejší, protože mému vlastnímu snažení nejbližší,
jsou publikace obsahující notované české antifony.
Těch, nepočítáme-li reprinty a reedice, ve zpracovaném období
1800-1971 vyšlo tak málo, že se dají spočítat na prstech
jedné ruky. Když z této malé skupinky vybereme překlady
nešpor, zbydou nám prameny tři.
Všechny přitom mají jedno společné: obsahují nešpory
ze společných textů o Panně Marii.
Tak se nám nabízí zajímavý materiál pro srovnání.
Notované antifony mariánských nešpor
(zdrojový kód)
ze všech tří pramenů jsem pro pohodlí čtenářů vysázel,
při snaze o zachování charakteru a pokud možno všech
notačních zvláštností toho kterého pramene.
Kdo upřednostňuje přímé studium originálu,
kancionál Cesta k věčné spáse
najde v knihovně Libri nostri,
nešpory Českého kancionálu najde tamtéž ve
varhanním doprovodu
(naše transkripce nevychází z doprovodu, ale z prvního
notovaného vydání zpěvníku).
Pro Lehnerovy Nešporní antifony však případnému dychtivému
badateli nezbyde, než se vypravit do knihovny
Metropolitní kapituly v Praze, kde se nachází jediný
mně známý exemplář.
V textu níže se podle potřeby odkazuje katalogovými čísly
do katalogu pramenů, který je přílohou výše odkazované
diplomové práce.
Představení
První díl Svatojanského kancionálu (kat. č. 23),
obsahující mj. české
nešpory pro všechny neděle liturgického roku a bohatý
výběr svátků, vyšel r. 1863.
Nešporám
už tu byl před lety věnován článek,
kde je zájemce najde z kancionálu kompletně nafocené.
Kancionál obsahuje notované žalmy (každý žalm má pevně
přiřazený chorální nápěv), hymny a parafráze
závěrečných mariánských antifon. Antifony k žalmům
a Magnificat jsou v kancionálu otištěny drobným písmem
a bez nápěvů.
České nešpory však ve své době dosáhly značného rozšíření,
v neposlední řadě v kruzích ceciliánského reformního hnutí,
soustředěných kolem časopisu Cyrill (původně Cecilie).
A nebyl to nikdo jiný, než spiritus agens tohoto hnutí
a vydavatel Cyrilla, karlínský kooperátor (pomocný duchovní
ve velké farnosti, už ne kaplan, ale ještě ne farář)
Ferdinand Lehner, kdo chybějící antifony složil a
(pravděpodobně r. 1868) vydal tiskem,
aby české "lidové nešpory" měly co možná plný hudební tvar,
maximálně napodobující oficiální nešpory latinské.
Ferdinand Lehner:
Sv. Řehoře Velkého Nešporní Antifony (kat. č. 29).
O této pozoruhodné publikaci mám od jejího vypátrání už několik let
rozepsaný delší samostatný článek. Snad se ho během příštího
roku podaří konečně dopsat a zveřejnit.
Lehner opatřil nápěvy všechny antifony v kancionálu
obsažené, my si dále budeme všímat jen jediného nešporního
formuláře, totiž nešpor ze společných textů o Panně Marii.
Ty bychom sice v obsahu kancionálu hledali marně, ale
příslušné texty najdeme pod hlavičkou svátku
Jména Panny Marie, jehož nešpory v té době neměly
žádnou vlastní antifonu a braly se celé z commune
(s malým přizpůsobením textu antifony k Magnificat).
Brněnský diecésní
kancionál Cesta k věčné spáse vyšel ve třech
dílech v letech 1912-1915 a českých nešpor (které tam nejsou
soustředěné na jednom místě, ale rozprostřené mezi písněmi
a jiným obsahem podle liturgického roku) obsahuje ještě více,
než Svatojanský kancionál. Podíl notace je v zásadě stejný,
s jednou výjimkou: třetí díl (kat. č. 50) obsahuje
kompletně zhudebněné nešpory ze společných textů o Panně Marii.
Český kancionál (kat. č. 53)
vyšel poprvé r. 1921. Oproti oběma výše zmíněným velkým
kancionálům je to knížka rozsahem podstatně skromnější,
čemuž odpovídá i množství zahrnutých českých nešpor.
Ty jsou pouze dvoje, zato oboje úplně notované.
(Už před lety jim tu bylo věnováno po článku:
mariánské nešpory,
nešpory o Nejsvětější svátosti.)
Texty
Máme tak před sebou tři zhudebněné překlady (téměř) stejných
latinských textů.
Znění Svatojanského kancionálu je (vzhledem ke svému stáří
pochopitelně) citelně nejzastaralejší pokud jde o slovní
zásobu, pravopis a tvarosloví.
Pro mariánské nešpory Českého kancionálu je charakteristické,
že (narozdíl od obou zbývajících srovnávaných pramenů)
doslovné nebo parafrázované úryvky z Velepísně, které tvoří
většinu antifon k žalmům nešpor předkoncilního mariánského
commune, na úkor věrnosti překladu
usilují explicitně vztáhnout na Pannu Marii.
Konečně je třeba zmínit rozdíly v antifoně k Magnificat:
Svatojanský kancionál a Český kancionál mají antifonu
z prvních nešpor (Sancta Maria),
přičemž v Českém kancionálu je přeložena její
obecná podoba, ve Svatojanském podoba přizpůsobená svátku
Jména Panny Marie. V Cestě k věčné spáse je antifona
z nešpor druhých (Beatam me dicent).
Na okraj budiž řečeno, že z celkem sedmi antifon,
které tu máme před sebou ve starých českých překladech,
se do pokoncilního breviáře dostala jediná - právě
antifona Beatam me dicent, která se v našich pramenech
vyskytuje jen jednou, v kancionálu Cesta k věčné spáse.
Najdeme ji dnes, vždy jako antifonu k Magnificat,
v prvních nešporách mariánského commune,
ve formuláři svátku Navštívení Panny Marie
a v pondělí třetího adventního týdne.
(Oficiální české znění:
Blahoslavit mě budou všechna pokolení, neboť Bůh shlédl na svou nepatrnou služebnici.)
Antifony vztahující na Pannu Marii úryvky z Velepísně,
tak oblíbené ve středověku, z breviáře zmizely snad
úplně beze zbytku.
Prameny a notační systémy
Svatojanský kancionál od obou mladších pramenů
dělí bezmála půl století
(1868-1915), během kterého se nejen proměnila podoba jazyka,
ale také došlo ke značnému posunu ve stavu poznání
a v interpretační praxi gregoriánského chorálu.
Různé přístupy se odrážejí v notovém zápisu.
Ve všech třech případech jsou chorální zpěvy zapsány
moderní notací na pětilinkové osnově s houslovým klíčem,
liší se však hodnota "základní chorální noty"
a zejména množství různých hodnot, s nimiž notový zápis
pracuje.
Pramen |
Hodnota "základní noty" |
Užívané hodnoty |
Lehner: Nešporní antifony |
půlová |
půlová, celá, čtvrťová |
Cesta k věčné spáse |
čtvrťová |
čtvrťová (osminová ) |
Český kancionál |
osminová |
osminová, čtvrťová |
Jaké chorální knihy měli autoři srovnávaných zhudebnění
před sebou?
Pokud jde o třetí díl Cesty k věčné spáse a Český kancionál,
bezpečně víme, že autoři pracovali již s novým
Antiphonale Romanum, vydaným r. 1912
v rámci rozsáhlé piánské liturgické reformy.
Rozdíly použitého notačního systému nejsou dány rozdílem
dobového stavu poznání, ale rozdílným přístupem autorů.
Cesta k věčné spáse se orientuje na informačně poměrně chudém
notovém zápisu Editio Vaticana a mechanicky ho převádí
do systému moderní notace, zatímco Český kancionál
do notového zápisu (který nepředpokládá zpěváka cvičeného
v interpretaci gregoriánského chorálu) promítá určitou představu
o způsobu interpretace.
Lehnerovy Nešporní antifony byly zpracovány (slovy titulního listu)
"dle Římského Antifonarium od papeže Urbana VIII. schváleného,"
není však jisté, které konkrétní vydání měl autor r. 1868 -
tedy ještě před vznikem úředně schválené jednotné
"řezenské edice" - k disposici. Většině (pokud ne všem)
novověkých
vydání chorálních knih až po "řezenskou edici" (včetně)
se však zdá být společný systém notace užívající tří druhů not:
základní brevis (ležatý špalíček),
dlouhá longa (má navíc nožičku),
krátká semibrevis (kosočtverec stojící na jednom z vrcholů).
Ty je tedy třeba vidět za třemi hodnotami moderních not,
které Lehner k zápisu svých "Nešporních antifon" užívá.
O variantách dobové interpretační praxe nemám přehled,
ale z Lehnerových článků v Cecilii/Cyrillu je zjevné, že
podsouvat mu nějaké rigidně mensuralistické pojetí chorálu
by bylo nesprávné a budeme patrně blíže autorskému záměru,
když antifony budeme číst ne jako moderní notový zápis
s absolutními délkami not, ale podle pravidel uvedených v úvodu
(samozřejmě dobou vzniku pozdějšího) řezenského vesperálu:
brevis je nota recitační, nemá pevnou délku,
ale délka je dána dlouhou či krátkou slabikou zpívaného textu;
longa pak značí určité prodloužení
(ne nutně až na dvojnásobek hodnoty brevis),
semibrevis zkrácení.
Nápěvy
I jen zběžný pohled na melodie ukáže, že jsou si
dosti blízké odpovídající antifony ve Svatojanském kancionálu
a v Cestě k věčné spáse - v obou případech je totiž
pro český text adaptován nápěv jeho latinské předlohy.
Naproti tomu pro Český kancionál byly pro přeložené texty,
nezávisle na latinském antifonáři, složeny nové nápěvy
v církevních tóninách. (To je přístup odpovídající mému.)
V Českém kancionálu nápěvy k textům v zásadě pěkně sedí,
jejich přináležitost k tomu kterému modu je však nejednou
"ne právě přesvědčivá" - tak alespoň hodnotím druhou a pátou
antifonu. Antifona k Magnificat pak užívá h a b způsobem,
který v chorálních melodiích není obvyklý
(ve vzestupných pasážích konsistentně h, v sestupných b).
Cesta k věčné spáse bere nápěvy dosti doslovně z antifonáře,
jejich modálnímu charakteru tak nic vytýkat nemůžeme.
Pro antifony z tohoto pramene jsou typické neduhy
co do souladu textu s nápěvem.
Tak má první antifona (z nouze) na poslední slabice
třínotové melisma, což je závěr nestandardní a ne právě libý.
Na více místech se autor neobejde bez toho, aby více not
předlohy podložil kratšímu textu, čímž vznikají
nepřirozeně dlouhá (až čtyřnotová)
melismata na zcela nevhodných místech:
"oooo-bejme" (2. ant.),
"do po-koooo-jee" (3. ant.),
"vstaaaaň" (4. ant.).
Šestinotové melisma na "a" ve čtvrté antifoně je jiný případ:
latinská antifona sice má na stejném místě
stejně dlouhé melisma na stejně dlouhé spojce "et",
nicméně ta je mnohem způsobilejší dlouhé melisma nést
a navíc po ní nenásleduje jednoslabičné nelibozvučné "pojď",
ale dvouslabičné "veni".
Nevhodná melismata nejsou jediným hříchem proti souladu
melodie s textem.
Ve třetí antifoně se ošklivě rozchází přízvuk slovní s hudebním
("černá jsem, ale krásná"),
to samé se v antifoně k Magnificat děje na "mne nazývati budou" -
a jestli někdo dovede vkusně zazpívat "nebo na ponížení,"
prosím o nahrávku, protože já to neumím.
Po všem výše řečeném považuji za vhodné explicitně říci,
že závěr téže antifony k Magnificat, s pětinotovým melismatem
na druhé slabice "děvky", mě nijak neuráží,
dlouhé melisma se tam dobře snese.
Lehnerovy antifony jsem si nechal na konec, protože to je případ
sám pro sebe. Kdo si je zkusí zazpívat, hned u první antifony
si všimne, že nesedí v tónině, a dál se situace spíš
horší, než aby se lepšila.
A ani neobvyklé údaje o modu antifony, resp. nápěvu žalmu
(sázené v závorkách, protože v prameni uvedeny nejsou)
nevěstí nic dobrého.
Věc se má tak: Lehner byl svázán na jedné straně Svatojanským
kancionálem, kde má každý žalm pevně přiřazený nápěv
(zadání, se kterým pracoval, nebylo prostě "připravit
zhudebnění českých nešpor", ale "doplnit chybějící nápěvy
k antifonám ze Svatojanského kancionálu"),
na druhé straně snahou zachovat nápěvy z římského antifonáře,
kde se ovšem jeden žalm
zpívá na různé nápěvy, diktované antifonami.
(U každé antifony uvádíme v závorce nejprve její původní modus,
a následně ten, který Lehnerovi diktoval kancionál.)
To je rozpor, který nemá žádné dobré řešení, a se ctí by ho
bylo lze vyřešit jen odvržením jedné ze vzájemně neslučitelných
předloh -
buďto se vůbec nevázat na nápěvy žalmů diktované kancionálem,
nebo skládat nápěvy antifon nezávisle na antifonáři.
To však Lehner neudělal. V předmluvě k Nešporním antifonám
k tomu píše:
Neshodoval-li se tón žalmu podle Kancionálu s tónem žalmu v Antifonarium, musel jsem vyhledati antifonu jinou, která se tónu, jaký jsem právě potřeboval, hodila. Stalo se to však jen v jednotlivých pádech.
(V mariánských nešporách žádný takový případ není. Pozn. JP)
Z velké části zachoval jsem i pořádek antifon římských; uvedl jsem je na toniny, v jakých žalmy Kancionálu psány jsou, maje při tom obyčejný objem mužského hlasu na zřeteli, a jen ukončení jejich následujícímu tónu žalmovému jsem přispůsobil. Na podstatě nápěvu nic se neměnilo. Každé Jota kněh rituálních musí nám katolíkům býti svaté. Samostatné přeměnování ctihodných nápěvů sv. Řehoře Velkého muselo by za hřích pokládáno býti. Kdyby ani zákon církevní tomu nebránil, pieta, jakou k starobylým antifonám v srdci chovám, by tomu nedopustila.
Lehner kromě napasování nápěvu z antifonáře na český text
řešil problém, jak nápěv smířit s žalmovým nápěvem
v úplně jiném modu a pomáhal si transpozicí antifony
a úpravou jejího zakončení. Zdaleka však není pravidlem,
že, jak bychom předpokládali, "ohnuté" zakončení končí
na finále kýženého modu.
Často je patrná spíš snaha usnadnit přechod k žalmovému
nápěvu, příp. úplná rezignace na pokus o řešení.
Každopádně výsledek je vesměs tristní.
V lepším případě se tónina antifony "jen" citelně rozchází
s tóninou žalmu (zatímco při řádném chorálním oficiu
tóninu žalmu vlastně udává, podobně, jako
předehra k písni),
v horších případech je antifona zohavena k nepoznání,
protože má nesmyslně změněný závěr, příp. je celá tak surově
transponovaná, že se úplně mění jednotlivé intervaly.
Zkrátka: Lehnerovy Nešporní antifony, až na výjimky,
nejsou ke zpívání, a je svým způsobem pochopitelné,
že se z malého nákladu až do dnešního dne dochovalo jen úplné
minimum výtisků (jak již bylo uvedeno, znám je mi
v současnosti jen jeden jediný).
Závěr
Jedním z důležitých zjištění mé dříve zmíněné diplomové práce
je, že české zpívané nešpory byly především ve druhé polovině
19. stol. značně rozšířené. Většinou to však byly nešpory
zjednodušené co do hudební formy a často i co do struktury,
vynecháním některých prvků. Publikace obsahující notový
záznam jsou vzácné, ty, které obsahují notované antifony,
ještě vzácnější. Tento článek pokryl všechny zjištěné publikace
s notovanými antifonami nešpor (samozřejmě ne co do šířky -
nepovšimnuty zůstaly božítělové nešpory z Českého kancionálu
a drtivá většina z 92 stran Lehnerových Nešporních antifon).
Dále by bylo co psát přinejmenším ještě o zhudebněných
českých vánočních matutinech. Třeba i na ně
časem dojde, ale slibovat to zatím nebudu.
Protože moje pozornost platila zatím výhradně tištěným
publikacím, je třeba říci, že zdaleka ne každé dobové
zhudebnění části (českého) oficia vyšlo tiskem.
V časopisu Cyrill častěji jednotliví ředitelé kůrů
(mj. mladoboleslavský František Hruška)
referují o tom, co si pro vlastní
potřeby připravili. Dá se tedy předpokládat, že podrobné
studium hudebních archivů vytipovaných kostelů by mohlo vydat
určité množství dalších památek novodobého "českého chorálu".
Na druhé straně to, co se do tisku dostalo, nevzbuzuje
valné naděje na objev něčeho zvlášť hodnotného.
Na závěr přidávám čtenářům pro radost
odkaz na jednu rukopisnou památku,
o které jsem se dozvěděl víceméně šťastnou náhodou:
prof. Luca Ricossa (Ženeva) má ve své soukromé knihovně
rukopisný antifonář benediktinské provenience z 18. stol.,
který vedle formuláře o sv. Janu Nepomuckém
(to není bohemikální obsah - mají ho i jiné dobové
antifonáře einsiedlenské kongregace)
a dodatečně vevázaného formuláře o sv. Václavu, vycházejícího
z pražského provinčního propria, vydaného roku 1865
(to už bohemikální obsah mimo veškerou pochybnost je),
má ve formuláři svátku Nanebevzetí Panny Marie
tužkou připsán český překlad, evidentně
určený ke zpěvu (viz dodatečné úpravy notace).
Překlad je roztomilost sama, doporučuji.
Ohledně toho, kdy a kde se zpíval, zatím nemám žádný
konkrétnější tip, ale svatováclavský formulář, uzpůsobený
mnišskému schematu nešporní psalmodie, svědčí o tom,
že rukopis byl ještě po roce 1865 užíván v některém českém
benediktinském klášteře.
Loni do Všeobecného římského kalendáře zařazená
památka "Panny Marie, Matky církve",
připadající právě na dnešní den,
ani o rok později nemá schválený český překlad
liturgických formulářů.
To by samo o sobě nebylo nijak zvlášť zarážející,
ale ve srovnání s promptním zveřejněním oficiálních
českých textů o několik let dříve pro Čechy a Moravu
povoleného svátku "Krista Kněze" to překvapivé je,
i vzhledem k podstatně menšímu rozsahu nového formuláře.
Breviar.cz
český překlad vlastních textů památky má
(viz antifony k evangelním kantikům, orace,
druhá lekce modlitby se čtením),
ale podle všeho jde o překlad neoficiální,
a tudíž by ho při denní modlitbě církve nemělo být užíváno.
Památku se prozatím sluší slavit buďto s texty z commune,
nebo latinsky.
Když je řeč o této nové "mariánsko-eklesiologické"
památce, stojí za to zmínit, že český národní kalendář
už dávno jednu obsahově velice blízkou památku má -
"Panny Marie, Matky jednoty křesťanů" (18. ledna).
Mělo by se dobře zvážit, zda podle zásad liturgické reformy
mají i nadále obě památky právo na existenci.
(Srov. Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři,
čl. 50 c.)
Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně
postrádal: veřejně slavená
modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek
a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210.
A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních
"temných hodinkách", letos tu prvně slavených
v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.
Slavily se tu jen páteční a sobotní
("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají
už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer.
(Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960
věnované speciálně "temným hodinkám":
"Si Officium peragatur in choro vel in communi,
Matutinum non anticipatur de sero".)
Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec
jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky
Bílé soboty. Podle rozpisu na webu
fssp.cz
jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu
Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná
nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály:
tři oficiálně se tvářící dámy
v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela.
"Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané."
Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné
jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily:
bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.
Svižným krokem jsem tam dorazil
stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav,
na temné hodinky už bylo všechno připraveno.
Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel
liturgický průvod a hodinky se konaly
coram sanctissimo.
(Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální
stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem
"temných hodinek", ale budiž.)
Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum
i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy,
bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení.
Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři,
takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali
víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních,
jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat
skutečnosti.
Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.
Neobešlo se to
(jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel,
a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně)
bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu.
Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii
dávaly tušit, že z neznačkovaných textů,
což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch,
kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré.
Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E
se třemi přípravnými slabikami a melismatem
na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice.
Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat
na prstech.
(Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných
latinských textů natrénované víc, než kdokoli
z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také
vícekrát ztratil.)
Na ceremoniích se silně podepsal trvající
výstav. V presbytáři se nesčetněkrát
(lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat
responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout
svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo
před monstrancí
na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled
na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném
zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.
Když po Christus factus est všichni poklekli
a recitovali žalm Miserere,
běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo,
ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm:
"pre-1955"!
Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel
kompletní veřejně slavené tenebrae.
Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště,
já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale
budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok
vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji
překládanějším částem breviáře,
takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno
vybavit některým z řady překladů
(Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů?
Hejčl? Viz katalog v příloze
pisatelovy dimplomky)
a sledovat texty v mateřštině.
Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým
tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.
Hrstce věrných čtenářů i náhodným návštěvníkům se s radostí
dává na vědomost, že
dříve avizovaná diplomová práce
o předkoncilních českých překladech z breviáře
byla včas odevzdána a ode dneška je
volně přístupná v úložišti theses.cz:
"Hodinky církevní." České překlady z Římského breviáře 1800-1971
Práce není tak kvalitní, jak bych si přál,
a výsledek je tím smutnější, čím větší je jeho nepoměr
k množství vynaloženého času
(od začátku září do konce listopadu jsem byl bez práce;
velkou část toho období jsem věnoval právě diplomové práci,
jejíž základy jsem ovšem začal klást již během léta).
Ale i tak ji považuji za hodnotný příspěvek
k dějinám bohoslužebného života českých zemí i (jednoho malého
výseku) novodobé katolické literatury - především v tom ohledu,
že z dosud nepřehledné masy drobných tisků dělá uspořádaný
a v hlavních rysech popsaný soubor, v němž se dá orientovat
a s nímž se dá dále pracovat.
Zveřejněny jsou i
zdrojové kódy sazby
spolu s celou historií jejího vzniku.
Zajímavé by mohly být jednak jako ukázka technických řešení
pro kolegy z TF JU, kteří by uvažovali
o sázení závěrečné práce v LaTeXu,
jednak pro toho, kdo by chtěl pracovat s daty,
na nichž práce stojí (katalog pramenů, incipity žalmů,
tabulka svátečních formulářů), protože jsou tam
ve strojově čitelných formátech a se skripty, které z nich
generují jednotlivé části práce.
Pokud jde o dostupnost a zpracovatelnost dat, má práce
značné rezervy. Až na to budu mít víc času, rád bych
se porozhlédl po vhodných standardisovaných formátech,
do kterých by bylo vhodné data pro lepší přístupnost
existujícím nástrojům převést,
a zvážím i nějaký způsob interaktivní (a s objevováním
dalších pramenů aktualisované) webové presentace.
Na konec akademického roku směřuji (alespoň zatím) závěr svého
magisterského studia teologie.
Donedávna jsem zamýšlel podat si ještě letos přihlášku
na postgraduální studium liturgiky a - budu-li přijat -
na magisterské studium plynule navázat doktorským,
pravděpodobně v Olomouci.
Už v říjnu jsem
psal, že (a proč)
teď z (latinského předkoncilního) oficia
zpívám jen ubohý zlomek a na českých antifonách
a responsoriích nepracuji vůbec, protože to v mém podání
vyžaduje "svobodu dlouho volně hlučet", které se mi
v pokoji s dvojími sousedy za tenkými zdmi zoufale nedostává.
Protože už si nedělám iluze, že v příštím universitním městě
seženu bydlení mým hudebním aktivitám výrazně více přející,
naléhavě vyvstává otázka, co bude s rozpracovaným projektem
českého antifonáře.
Nechci antifonář nechat navždy nebo na další dlouhá léta
nedokončený a vyhlídky na jeho dokončení během studia
nevypadají příznivě.
Proto jsem se předběžně rozhodl, že doktorské studium o rok
odložím, pronajmu si někde vhodné obydlí
(snad něco jako co možná levný malý volně stojící dům -
důležité je, aby se tam dalo muzicírovat i několik hodin denně
a nikoho to neobtěžovalo)
a budu se vedle zaměstnání snažit během toho roku udělat
na opravě zpěvů co nejvíc práce.
Nemám žádnou představu, kolik toho stihnu, ale výstupem by měl
být alespoň nějaký větší smysluplný celek -
třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně.
A když to skončí fiaskem a ani po "roce volna"
(přinejmenším od školy) nebudeme liturgicky použitelnému
českému antifonáři o nic blíž, bude se říkat
"to je ten pošetilec, co si udělal 'rok volna'
na skládání českých chorálních antifon, i když to neuměl";
já budu vědět, že jsem na neúspěšný hudební projekt vynaložil
všechno, co rozumně vynaložit šlo,
a napříště se budu věnovat pracem, pro něž jsem způsobilejší.
V Českých Budějovicích jsem rok.
Pohled do historie aktualisací
ukáže, že je to za celou historii projektu rok nejneplodnější,
i když už předtím došlo k citelnému útlumu.
Loni touto dobou
jsem se v Praze chystal ke stěhování a těšil jsem se
na "byt s poctivými zdmi". Hledal jsem takové bydlení,
aby moje každodenní zpívání pokud možno nikoho neobtěžovalo.
(Srov. titul tehdejšího článku
"Od sousedů chorál".)
Hledal jsem poměrně dlouho a zaměřoval jsem se na byty
ve starší cihlové zástavbě.
Nakonec mám ten nejhezčí, nejpohodlnější a zároveň
nejlevnější byt, v jakém jsem od osamostatnění kdy bydlel,
ale po akustické stránce jsem si nepolepšil.
I když jde o zděný dům z 19. nebo z přelomu 19. a 20. stol.,
od sousedů po celém pokoji slyším i normální mluvené slovo.
Ne sice zcela zřetelně, ale kdybych dával pozor nebo se víc
přiblížil ke zdi, patrně bych i dobře rozuměl.
To platí pro oboje sousedy, tedy nejen pro ty, od kterých
mě dělí vnitřní příčka, ale i pro ty za "obvodovou zdí"
(o které se dá bezpečně říci jen to, že rozhodně nemají
oba sousedící domy každý svou vlastní).
Na Břevnově jsem "pod tíhou sousedění" přestal zpívat
kompletář, protože nechodím spát zrovna se začátkem nočního klidu
a prozpěvovat za tenkou příčkou k radosti sousedů pozdě v noci
by bylo nemravné.
Táž "tíha sousedění", umocněná zmnožením sousedů,
na mě v posledních měsících dolehla ještě víc,
a přestal jsem zpívat i nešpory.
A i když to není jediný důvod, proč není vidět žádný postup
v načaté revizi dříve složených zpěvů, vědomí, že každé moje
slovo slyší několik párů uší, ve mně každou chuť na pokračování
v práci zabíjí. (Moje rádoby "skládání" totiž není možné
bez mnohého zpívání, protože bez toho si neumím udělat dobrou
představu, jak ten který kousek "jde do pusy".)
Před nějakou dobou na moje mírně extravagantní kritéria toho,
co dělá dobré bydlení, přišla řeč s jedním příbuzným.
"Nemáš šanci. To bys musel mít vlastní dům."
"A nejlépe někde v pustině," dodávám já.
Ve skutečnosti by nejspíš stačil starý dům s "metrovými zdmi"
(i když byty v historickém centru bývají nesmyslně drahé,
v jednom takovém jsem za ještě celkem rozumnou cenu bydlet
mohl, ovšem všechno
nasvědčovalo tomu, že by mě tam místo sousedsko-akustických
podmínek trápily plísně, a s těmi už si nic začínat nechci)
nebo dvojitá zeď, jako mě od sousedů dělila v rodičovském
domě. Možná by stačil i "běžný tenkostěnný byt"
s trochou akustického tuningu,
ale to bych se musel někde trvale usadit a pořídit si vlastní byt
(ne že bych na to měl) nebo najít pronajímatele sdílejícího mé
nadšení pro masivní odhlučňovací opatření.
(Postoj majitelů bytu momentálně obývaného k případnému
stavebnímu odhlučnění jsem nezjišťoval, protože všechno směřuji
k tomu, abych se za rok mohl stěhovat o universitu dál.)
Dalším možným řešením je přesvědčit sám sebe,
že obtěžovat dvoje sousedy za tenkými zdmi
dvěma i více hodinami monotónního a nehezkého zpěvu denně
není nic špatného -
"můžou si trhnout nohou, zpívat a hrát také,
nebo se sami akusticky odizolovat"
- ale tuhle možnost nevidím
jako schůdnou. Každopádně na uspokojivém vyřešení problému
"akustického sousedění" možnost dovedení projektu In adiutorium
do konce silně závisí.
Proměnění Páně - Nanebevzetí Panny Marie - sv. Bernard.
Cisterciácká triáda srpnových svátků, která zůstává jako taková
vepsána i do rytmu života ne-cisterciákova, jistě hlavně
proto, že do okolí některého z těchto svátků obvykle
připadl prázdninový týden, který jsem ke konci střední školy
a v prvních letech školy vysoké byl zvyklý trávit v Novém Dvoře.
Tak kroky ne-cisterciáka, dlícího teď na jihu Čech,
přirozeně vedly včera na poutní mši
do bývalého kláštera Zlatá koruna,
a dnes, na sv. Bernarda, alespoň po práci na nešpory
do Vyššího Brodu.
Nešpory byly celé zpívané.
(Zatím nemám přehled, jestli je to v klášteře norma nebo
sváteční výjimka.)
Cisterciácké nápěvy psalmodie jsem neznal
(což je ovšem
nevědomost zaviněná),
a tak jsem jimi byl v mezích překvapitelnosti překvapen -
mj. extrémně prostou mediací prvního modu,
tím, že slavnostní mediace téhož modu je naproti tomu stejná
jako současná "římská", ale nápadnou odlišností je
jakoby nové initium, zpívané po ní.
Celkově byly nešpory odzpívány důstojně.
Slyšet byly hlavně dva nebo tři silné a jasné hlasy (kantoři?),
zbytek chóru spíš tiše přizvukoval.
Protože jsem si připravil a s sebou přivezl
noty
(na sledování, ne na zpívání),
neušlo mi jedno citelné zjednodušení:
všechny čtyři žalmy byly zpívány pod jedinou antifonou -
totiž pod první "Viae viri sancti".
Potom překvapí, že byla podržena antifona k Magnificat
"Exultet in Domino", která, narozdíl od seškrtaných
antifon k žalmům, pro nevalného zpěváka, jako jsem já,
skrývá nejednu intonační past.
(Ani vyšebrodský kantor všem neunikl, ale já jsem poslední,
kdo by mu to mohl vyčítat.)
Antifony se zpívaly celé před žalmy/kantikem i po.
(Na to upozorňuji, protože je to divné.
"Duplikování" antifon v řádu tradiční
nebylo,
a to, narozdíl od římského oficia, ani o svátcích.)
Hymnus se zpíval drobně jinak, než v mně známých knihách
(trapistický hymnář z r. 1909,
hymnář přímo z Vyššího Brodu):
na poslední slabice bylo punctum c
nahrazeno pes h-c. (Za mě: není to tak hezčí.)
[EDIT 21. 8. 2018]
Myslí se na poslední slabice každé strofy.
Tuto variantu melodie obsahuje cisterciácký hymnář
CZ-Pu XIII.A.12
(Sedlec, 17./18. stol.), s. 195nn.
Tam se od výše jmenovaných novějších knih liší také poslední
melisma předposledního verše každé strofy,
které je položeno o slabiku dříve.
Víc k tomu říci není co. Snad jen, že jsem rád,
že jsou ve Vyšším Brodě přes léto zřejmě
všechny chórové modlitby přístupné veřejnosti,
a doufám, že se mi naskytne ještě nejedna příležitost
toho využít.
Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly
netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků,
i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům)
se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co
z kostry zbylo") jednoho získat.
Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení
do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového,
jemu zasvěceného oltáře.
Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.
Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku
20. stol. dokumentuje
Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437
a ČKD 9-10/2018, s. 530-545.
O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543.
Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol.
(Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace
diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to
předpokládat.)
Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že
v posledních desetiletích byl spolupatron města
spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá
do r. 2014 a zejm. do roku následujícího,
kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města
a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků.
(Tak alespoň Radio Proglas.)
Encyklopedie Českých Budějovic:
"Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři
každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně
medialisovaný
antropologický
průzkum
ostatků.
Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším
od r. 2015
slaví i nešporami.
Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude
pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích
za našich časů (viz starší články:
titulární slavnost v katedrále,
pravidelné nešpory u sv. Rodiny)
zdokumentováno úplně.
Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory.
Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple
(kde je relikviář během roku uložen),
provázen zpěvem litanií.
Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi.
O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií
se proto z větší části držel v mezích toho, co lze
říci o každém světci, resp. o každém mučedníku.
Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské"
s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací
vystavěných podle Ef 6,13-17.
U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou,
kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal.
(Soukromé zjevení? :) )
U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka)
a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů,
jsem na začátku čekal velké řečnění.
("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes,
abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ...
udělili metály, ...
nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve
důležitá, ...
Zazpívejme hymnus.")
Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal.
Po úvodním verši hned následoval hymnus a
nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou
modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované
udílení diecésních medailí.
Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev
je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to
by byla nějaká společenská událost, ne liturgie:
metály neudílí církev jakožto církev, ale církev
jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu,
ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.)
Udílení metálů v rámci liturgie
pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani
"antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu
zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak
si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým
presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře.
A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat.
Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem
mimo katolickou církev snad ještě neviděl.
Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti.
Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor
společných textů o jednom mučedníkovi,
až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.
Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu,
co jsem tu slyšel
na sv. Mikuláše.
Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium
byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný.
(Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem
na to pozor.)
Antifony opatřené jednoduchými nápěvy.
(A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty,
jen označkované texty.)
Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru;
pravděpodobně sám pan regenschori od varhan);
předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc"
a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému";
první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.
Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí
kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc
"okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě.
Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii
(ne od katedry, ale) opravdu z katedry
(srov. Caeremoniale episcoporum 200).
A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu,
že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie,
nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi
dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách
okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) -
a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné,
které jsou v katedrále dnes.
Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia
v gesci českobudějovické katedrální kapituly
a pravděpodobně i ve městě vůbec.
Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita
některého řeholního domu nebo periferní farnosti,
ale není to příliš pravděpodobné.
Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá
sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita
akademické obce, ne veřejné slavení,
a tudíž leží stranou našeho zájmu.
Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.
[EDIT 24. 12. 2018]
Doplnění přehledu:
I letos se v katedrále slavily nešpory z titulární slavnosti
sv. Mikuláše.
Navíc také první nešpory z posvícení (posvícení 22. 12.,
první nešpory 21. 12.; posvícení tak v katedrální farnosti
každoročně "spolkne" hned dvě "Ó-antifony"),
které jsem ovšem včas nezaznamenal, a tak nevím, jak vypadaly.
tl;dr
Sice jsou prázdniny, ale opravených not ani čteníhodných
článků nepřibývá;
místo nich nabízím akorát novou dávku výmluv
a vyhlídku na další tematicky spřízněné čtivo.
Když jsem tady v roce 2012
psal
o částech
oficia
v 19.
a první
polovině
20. stol.
přeložených do češtiny
a zpívaných v některých farních kostelích o nedělích a svátcích
jako "odpolední pobožnost", už tenkrát se mi to téma líbilo
a zdálo se mi vhodné ke zpracování v rámci diplomové práce.
Já sám už jsem ale tou dobou měl zadané téma jiné,
neméně zajímavé,
ve kterém jsem se další dva roky plácal, neschopný
ho zpracovat (ani včas vzdát a vyměnit za jiné),
až mi (pokud jde o přežití podle zákona o vysokých školách)
v létě 2014 srazilo vaz.
Mezitím se uvažovalo, že by na "lidových nešporách" mohl pracovat
některý diplomand jednoho z mých schopnějších bývalých kolegů,
ale to se až dosud nestalo. A že už jsem zase téměř zpátky tam,
odkud jsem se před čtyřmi lety zřítil, dal jsem se do
zpracování tématu sám. Ujistil jsem se,
že se téma stejně psatelné i psaníhodné jeví i zdejší vyučující
liturgiky, a podle hesla
"co se nenapíše o prázdninách, to už se nenapíše nikdy"
(prof. Weis) jsem se pustil do psaní.
Aktuální smělý plán je, že bych diplomovou práci o předkoncilních
českých překladech částí oficia mohl obhajovat již příští léto.
Tedy za předpokladu, že v září dobře dopadne obhajoba
bakalářské práce o novodobých latinských překladech žaltáře.
Ohledně připravované práce mohu slíbit, že bude ještě
méně čtivá, než výše odkazovaná práce bakalářská,
ač bude oproti ní celá dobře srozumitelná
i bez znalosti starých jazyků.
Hlavním cílem je sebrat alespoň velkou většinu dochovaných památek žánru
"lidových nešpor" a utřídit je. Již delší dobu totiž
vím, že velká část těchto tiskovin jsou více či méně upravené
reprodukce malého množství základních typů, což na první
pohled nepřeberné množství publikací umožňuje uspořádat
do přehledného systému.
Důležitým výstupem budou vedle katalogu zpracovaných pramenů
také pomůcky pro snadné určení, zda případný nově nalezený
nezpracovaný pramen patří k některé již známé skupině.
Samozřejmě nebude chybět "liturgická pitva" všech významnějších
pramenů; z mého pohledu zvlášť zajímavé jsou případné vztahy
jednotlivých českých překladů k pražskému nebo olomouckému
provinčnímu propriu. Také jsem zpracoval nebo budu zpracovávat
několik hudebnin, o kterých jsem již delší dobu chtěl
napsat článek sem na blog, ale zatím jsem se k tomu nedostal.
Zkrátka - čtivé to nebude, ale zajímavé možná pro několik
podivínů alespoň trochu ano, kteréžto tímto prosím o poshovění,
když obsah tohoto webu i nadále zanedbávám.