antifonář.cz

17.10.2016 22:00 | kategorie: Projekt | Komentáře

Před lety jsem název (a z něj vytvořenou doménu) pro nově zakládaný web vybral bez dlouhého uvažování - prostě tak, aby evokoval liturgii hodin. Že se mi to vůbec nepovedlo, jsem si uvědomil, až když se ukázalo, že si ho nepamatují většinou ani teologové a duchovní. "In co? In auditorium?"

Tuto chybu nyní alespoň částečně napravuji: nově se sem dá dostat i přes (jak doufám, mnohem intuitivnější) doménu antifonar.cz.

Být snáze zapamatovatelným můstkem na web In adiutorium však není jejím konečným úkolem. Až bude na světě Antifonář k Denní modlitbě církve, tedy konečný cíl celého mého liturgicko-hudebního snažení, právě na doméně antifonar.cz poběží samostatný malý web, věnovaný jen jemu. Neplánoval jsem to tak vždycky, ale nyní se mi to jeví jako nejvhodnější řešení.

Web In adiutorium je již značně košatý a bohatý na informace a myslím, že není příliš těžké se v něm ztratit. Samostatný web je dobrý způsob, jak jasně sdělit, že antifonář je ten nejzásadnější výstup celého projektu. Navíc, zatímco pracovní notové listy jsou průběžně aktualisovány a nejsou archivovány jejich historické verze, antifonář se bude vyvíjet jiným způsobem: po uzavření každého vydání bude toto navždycky archivováno (pdf k prohlížení, pdf k tisku, balík zdrojových kódů) a vždy bude možné stáhnout všechna dosavadní vydání. V neposlední řadě tu hraje roli i ohled na věci poslední: zatímco web In adiutorium zůstane v provozu patrně nanejvýš tak dlouho, jak dlouho budu živ, "produktový" web antifonáře se budu snažit zajistit tak, aby mou případnou nenadálou smrt přečkal alespoň o několik let. Zejména pro něj pak zvolím jiné hostingové řešení.

[EDIT 19. 11. 2016] Je přinejmenším ještě jeden velmi dobrý důvod pro takové oddělení: Pokud antifonář opravdu vznikne a pokud snad jednou dokonce dostane církevní schválení pro liturgické nasazení, je vhodné, aby vedla jasná dělící čára mezi tím, co církevní schválení má, a tím, co ne; také ale mezi dílem a jeho autorem: zejm. řada příspěvků zde na blogu je až příliš osobní.

Mariánské nešpory jako koncert, Beroun

10.10.2016 02:17 | kategorie: Ze života | Komentáře

Narazil jsem na youtube na čerstvý záznam nešpor, které se konaly 10. září t. r. v kostele sv. Jakuba v Berouně. Všude se o nich důsledně píše jako o koncertu. Tím pádem se vlastně docela nepatří psát tu o nich, protože nejde v přísném slova smyslu o liturgii, a nám právě jen o liturgii jde. Přeci ale neodolám, abych jim nevěnoval článek, protože jde o krásnou nahrávku, které se jistě dostane zasloužené pozornosti nejen mezi stávajícími milovníky oficia a/nebo chorálu. Pokud by někoho inspirovala k napodobení (kéž by se tak stalo!), je vhodné upozornit na to, v čem je a v čem není napodobeníhodná.

Nešpory jsou provedeny v obsazení varhany, recitátorka, dva choralisté. Varhany zásadně nedoprovázejí chorál, hrají samostatně vložky, popř. podbarvují vstupy recitátorky. Recitátorka předem přednáší české překlady latinsky zpívaných antifon. Choralisté zpívají společně hymnus, antifony a capitulum, při psalmodii se střídají po verších.

Liturgický program, zdroje

Video je nazváno "Mariánské nešpory". Podle textů můžeme upřesnit, že jde o latinské nešpory ze svátku Narození Panny Marie (8. září). Co do struktury jde o pokoncilní nešpory s několika defekty: místo novozákonního kantika zabírá třetí žalm, po krátkém čtení chybí responsorium, na konci není Dominus nos benedicat, ale Benedicamus Domino. Všechny tyto úpravy je možné označit jako historisující, protože vedou k dílčímu připodobnění nešpor jejich předkoncilní podobě. Netřeba připomínat, že ve starších článcích této rubriky by čtenář na podobné úkazy narazil opakovaně.

Po výše řečeném nepřekvapí, že hymnus a žalmy jsou jiné, než pro danou příležitost předepisuje Liturgia horarum, a že antifony neodpovídají výběru v Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009): jde prostě o první tři žalmy a příslušné antifony podle předkoncilního antifonáře. Dokonce i závěrečná modlitba je ve znění předkoncilního breviáře (rozdíl ve formulaci je opravdu nepatrný) a žalmy jsou téměř jistě ve vulgátním znění (to jsem detailně nekontroloval, ale drobné odlišnosti Neovulgáty mě, za řadu měsíců uvyklého Vulgátě, např. při nešporách u sv. Víta tahají za uši, a tady mě netahalo nic).

Přímluvy jsou celé nově sestavené. Hrubě hřeší proti zásadě, že by měly zahrnovat potřeby celé církve a celého světa a uzavřít se prosbou za zemřelé. Všechny se točí okolo lokálních témat, což zřejmě souvisí s tím, že spolupořadatelem koncertu bylo město a že se konal za účasti široké nekřesťanské veřejnosti. Pokud jde o jazykové kvality textu, ten se drží na dobré "liturgické" úrovni. Jedinou citelnou vadou je, že se v každé prosbě opakuje stereotypní formule "kéž ... Bůh a náš Pán ...". Od třetího opakování dál už to hodně tahá za uši. Tato slavnostní formulace je charakteristická pro velké přímluvy velkopáteční liturgie, kde se také vícečetně opakuje. Jenže přímluvy Velkého Pátku jsou jednak mnohem závažnější text než přímluvy běžného mariánského svátku, jednak mají mnohem volnější "rituální rytmus" (nenásledují těsně za sebou), takže tam opakování nepůsobí nelibě.

Salve Regina na závěr není nápěv z Antiphonale Romanum 1912, ale nějaký jiný, řádový. Podle některých charakteristických znaků (mj. melodie Eia ergo) je to dosti pravděpodobně nápěv cisterciácký, ale podrobně jsem nesrovnával.

Chorál

Interpretace chorálu je osobitá. K jejím přednostem patří vysoká srozumitelnost a čistota hudebího i slovního projevu - v běžných liturgických podmínkách asi jen těžko dosažitelná. Na můj vkus příliš výrazné je frázování - pauzy v hymnu i v antifonách jsou všechny velice dlouhé, vyplněné slabě dozpívávanou poslední slabikou fráze.

Psalmodie

Vyplňování paus slabým dozníváním zpěvu je uplatněno i při psalmodii, která díky tomu tvoří jednolitý bezešvý proud, vzdáleně v tom připomínající třeba zpívanou liturgii byzantskou. Je to docela hezké, ale je to spíš koncertní ozdůbka než něco, co by bylo vhodné napodobovat při liturgii.

V žalmech je důsledně u každého verše zpívána celá formule vč. initia, což je neobvyklé (normálně se initium u každého verše zpívá jen u evengelních kantik) a mohla by to být známka toho, že interpreti nejsou dědici živé tradice chorálních nešpor, ale naučili se jim z knih a tento detail přehlédli.

Kdo před sebou nemá antifonář nebo nemá opravdu vytrénované choralistické ucho, většinou asi nezaznamená další podivnost: že totiž pro první dva žalmy i pro Magnificat je vzat nápěv psalmodie jiného modu, než k jakému patří antifona. Tak první antifona je VIII. modu, ale psalmodie III. Druhá antifona patří k modu VII, psalmodie je však z modu V. Antifona k Magnificat je v I. modu, Magnificat je zpíváno na nápěv modu II. (tady jde alespoň o pár autentického modu a jeho modu plagálního).

Recitace

Vstupy recitátorky hodnotím jako úplně nejslabší část celých nešpor. Předně se jako posluchač ptám: proč mi překládáte zrovna antifony? Co hymnus a žalmy? Možná je návštěvníci koncertu dostali přeložené na programu - ale proč je potom potřeba recitovat česky antifony? Co si budeme nalhávat - ty texty, když se přeloží do češtiny, nejsou nijak zvlášť krásné a modernímu uchu znějí přinejlepším cize. Nejsou zajímavé formou ani obsahem. Je z nich stejná žalostná troska, jako když téměř kteroukoli jinou písničku zběžně přeložíte a zbavíte hudebního hávu.

Totiž "přeložíte": to je další bolest. "Překladatel" měl víc fantasie než znalostí latiny. Pro překlad první antifony chvályhodně sáhl do Denní modlitby církve (kde by se, v překladu volnějším, ale únosném, našly ještě i zbylé dvě antifony k žalmům - viz tam antifony pro tercii a sextu), dál však překládal po vlastní ose, s bídnými výsledky.

Originál berounský "překlad" minimální nezbytná oprava
(2) Natívitas est hódie sanctae Maríae Vírginis, cujus vita ínclyta cunctas illústrat ecclésias. Dnes zrodila se svatá Panna Maria, jejíž slavný život ozařuje celé stvoření. ne "celé stvoření", ale "všechny církve"
(3) Regáli ex progénie María exórta refúlget: cujus précibus nos adjuvári, mente et spíritu devotíssime póscimus. Z královského rodu září Maria, kéž nám její prosby pomáhají, ať nejvroucněji žádá naše mysl i duch. Skví se Maria, vzešlá z královského rodu: my ji myslí i duchem co nejzbožněji žádáme, aby nám pomáhala svými přímluvami.
(k Magnificat) Gloriósae Vírginis Maríae ortum digníssimum recolámus, quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit. Vzpomínáme na nejdůstojnější zrození slavné Panny Marie, která byla milostiplnou matkou a panenskou čistotu neporušila. ... které se dostalo důstojnosti matky, aniž se vzdala panenské čistoty.

Závěr

Trvám na tom, co jsem napsal na začátku - nahrávka je krásná, působivá, a vyslechl jsem ji s nelíčeným potěšením. Většiny toho, co na ní našlo moje zlé ucho, si normální posluchač pochopitelně vůbec nevšimne. Měl by si toho ale všímat ten, kdo třeba v budoucnu bude nějaké další nešpory připravovat.

Když jsem se zdržel jakéhokoli vyjádření ohledně zapojení varhan, je to jen proto, že hudbě nerozumím. Umím nad ní žasnout, umím se z ní radovat - k čemuž mi to, co je na nahrávce zachyceno, zavdalo dostatek důvodů - ale neumím o ní říci nic, co by mělo hlavu a patu. Tak i řádky výše se týkají jen aspektů liturgických, a pak té úplně nejzákladnější problematiky provozování gregoriánského chorálu.

Jeden prvek jsem dosud nezmínil: krátké čtení choralisté zpívají - jako jediný ze zpívaných prvků - česky. Na velmi zdobný dvouhlasý nápěv. Snad je to některý z dochovaných středověkých vícehlasých nápěvů pro lekce. To je pro krátké čtení nešpor přinejmenším nezvyklá volba, ale v koncertních podmínkách pochopitelná: efekt je značný. Já si ale říkám: když se dá český text zpívat na takovýto složitý tradiční nápěv (a zní to dobře), čím spíše se musí dát zpívat i na tradiční nápěvy chorální! (Srov. mj. tento starší článek.) A těším se na to, že se třeba z Berouna časem dočkáme i nešpor českých.

Denní modlitba církve na setkáních mládeže

2.10.2016 19:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Když se v programu Světových dnů mládeže v Madridu objevily skromné zpívané ranní chvály a na následujícím celostátním setkání ve Žďáru nad Sázavou dokonce slavnostní nešpory, vítal jsem to a těšil se na pokračování slibně nastoleného trendu. Nicméně na Světových dnech v Riu ani letos v Krakově už se v programu českého centra žádné ranní chvály ani nešpory neobjevily.

Zajímalo mě, našla-li denní modlitba církve cestu i do liturgické části programu některého setkání před Madridem. Příjemným překvapením bylo, že se na internetu dá dohledat na národní úrovni všechno od Svaté Hory (1999) dál. Ne vždy je dochovaný program dostatečně podrobný nebo jednoznačný, ale zdá se pravděpodobnější, že před r. 2012 žádná část oficia do hlavního programu Celostátního setkání mládeže ani do českého programu Světových dnů mládeže cestu nenašla.

Kromě hlavního programu by se slušelo prozkoumat i výskyt denní modlitby církve v nabídkách programů volitelných. To ale nechávám k případnému pozdějšímu zpracování. V jejím nabízení už mají určitou tradici dominikáni: vzpomínám si, že se mj. ranní chvály v "dominikánském" kostele nabízely na CSM v Táboře (písemný doklad se mi teď ale žádný nedaří najít); o zpívaných nešporách se píše i v programu letošního dominikánského předprogramu před Krakovem.

Pokud by článek četl někdo, kdo má k tématu "liturgie hodin na setkáních mládeže" nějakou vzpomínku, budu rád za e-mail.

Model z Madridu, resp. Žďáru je veskrze hodný pokračování. Liturgie hodin je důležitou součástí liturgického dědictví církve: je to jakýsi pravzor společné modlitby, a před všemi ostatními (neliturgickými) formami společné modlitby má přednostní postavení. Prakticky každý katolík se s ní během svého života občas setká. Nejčastěji v nejjednodušší formě, beze zpěvu a často v "neliturgickém" vnějším ztvárnění. Domnívám se ale, že pro správné docenění této liturgické modlitby je důležité mít před očima (alespoň někdy zažít) její plný tvar. A k tomu se velké setkání mládeže zdá být skvělou příležitostí, i s ohledem na to, že tam bývají k disposici nadstandardní hudební síly.

Plný tvar, to znamená nejspíše slavnostní nešpory. (Protože právě nešpory jsou to, které se nejčastěji slaví společně a slavnostně.) Vzhledem k tomu, že nejplnějším tvarem liturgie je liturgie, jíž předsedá biskup, a že na takových setkáních o biskupy nebývá nouze, klidně nešpory pontifikální. Pokud jde o řešení dilematu "krásné nebo lidové", nadhozenému v dřívějších článcích, kloním se dnes už jednoznačně k první alternativě. Je-li cílem zprostředkovat účastníkům representativní zkušenost s nešporami, je žádoucí, aby si i ten, kdo se právě s liturgií hodin setkal vůbec poprvé, možná se místy ztrácel a celku úplně nerozuměl, mohl odnést alespoň to, že to byla krása.

Pokud na zodpovědných místech trvá přesvědčení, že "hudbou blízkou mládeži" (a tedy vlnou, na které očekávaný účastník nejspíše dojde k prožitku krásy) je sacropop, usiloval bych ulovit někoho z osvědčených současných tvůrců, zásobujících populární scholy. S úkolem, pravda, v daném hudebním kontextu dosti nesnadným: pro den D složit kanonické (zde ve smyslu "liturgickým textům věrné a všechny předpisy splňující") nešpory pro scholu a lid. V tom případě by bylo žádoucí, aby (když už se na to vynakládá tolik energie) šlo o nešpory nedělní, a tedy dále široce a opakovaně využitelné.

Sestavovateli nešpor od doktríny "mládeži sacropop" svobodnému by se otevřela poměrně široká paleta možností. Mně by se zamlouvala např. možnost vzít český hymnus z "červeného hymnáře", antifony latinské podle Antiphonale Romanum II (patrně by šlo o nešpory nedělní nebo sváteční), žalmy české na chorální nápěvy; responsorium buďto ze stejného zdroje jako antifony, nebo nechat pro jeho český text připravit nové pěkné aranžmá, při zohlednění VPDMC 281: "Zpěv po krátkém čtení v ranních chválách a v nešporách ... se má opravdu zpívat, a má ho zpívat lid." Kombinace latinských antifon a žalmů v národním jazyce je obvyklá mj. při papežských nešporách v Římě, je zcela legální a vkusná, a zdá se mi být nejpřístupnějším způsobem, jak laika neznalého latiny konfrontovat s gregoriánským chorálem. (Antifona je krátká a její překlad se bokem přečte rychle; žalm je pak ve srozumitelném jazyce, takže se účastník může soustředit na zpěv a nemusí odbíhat k překladu.)

Závěrem je třeba vyhlédnout za hranice původního vymezení tématu: jestliže je řeč o velkých setkáních mládeže, pak především proto, že je to v současnosti nejviditelnější velká a poměrně často opakovaná vícedenní akce v rámci české církve. Předestřený ideál má však bezesporu širší dosah. Kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část denní modlitby církve. Zejména pak, trvá-li setkání i přes neděli nebo významnější svátek.

Národní svatováclavská pouť 2016

28.9.2016 21:40 | kategorie: Ze života | Komentáře

První nešpory

Pouť tradičně začíná souborem akcí (nepíši "obřadů", protože třeba čtení svatováclavské legendy a koncert rozhodně nejsou obřady) rámujících a doprovázejících příjezd lebky sv. Václava do Staré Boleslavy v předvečer slavnosti. Jejich závěrem jsou nešpory. Ty letošní vypadaly jako předloňské, až na to, že je zpívala malá skupina choralistů z volného sdružení Conventus Choralis.

Lid, neuvyklý psalmodii, ale dychtivý aktivní účasti, přidával se na druhý poloverš každého verše. Tato "quasiresponsoriální psalmodie" působila divně. Ukládám si tu zkušenost jako něco, na co je dobré myslet v případě zavádění nebo nárazového slavení zpívaných nešpor někde, kde nelze předpokládat předchozí znalosti (ani na úrovni "slyšel jsem párkrát nešpory na Proglasu").

"Modlitba se čtením"

Velká událost v mých osobních dějinách staroboleslavských poutí: vůbec poprvé jsem dokázal vstát tak časně, abych stihl modlitbu se čtením (v 6:30 v kryptě sv. Kosmy a Damiána).

Neschopnost disciplinovaně vstávat je moje nejsilnější neřest; tma a zima situaci dále ztěžují; letos mi ale byla v noci zima taková, že jsem příchod rána přivítal skoro jako vysvobození.

Avšak jaké zklamání: místo modlitby se čtením byly ranní chvály, a to navíc ranní chvály ze společných textů o jednom mučedníkovi, ne s vlastními texty slavnosti. (To není legální úprava, viz VPDMC 247.) Responsorium bylo navíc volně složené nebo vzaté kdovíodkud. (Rozhodně ale ne z Denní modlitby církve a téměř jistě ani z žádného jiného českého překladu pokoncilního breviáře, protože mi ten text byl zcela nepovědomý obsahově.) Bohužel se mi nepodařilo nahlédnout do složek s namnoženými texty, rozdaných mezi část účastníků, a nemohl jsem tak zjistit víc.

Tady je třeba říci, že ač by mě řádné ranní chvály ze slavnosti zklamaly méně než ranní chvály podvratně vzaté ze společných textů, stále by to bylo zklamání. Jestliže se prakticky nikdy nikde (kromě řeholních domů s chórovou povinností nebo společnou modlitbou oficia) veřejně neslaví modlitba se čtením, je svrchovaně příhodné konat ji právě o slavnosti sv. Václava v kryptě svatováclavské basiliky, a to pro jedinečné spojení místa, času a čtených textů.

Když pak nastalo ráno, zvonili na jitřní. A Václav uslyšev zvon řekl: "Chvála tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra." A vstal a šel na jitřní.

(z druhého čtení, vzatého z První staroslověnské legendy o sv. Václavu)

O druhých nešporách slavnosti v pražské katedrále letos nemohu napsat nic, protože jsem po návratu ze Staré Boleslavi už nesebral dost sil, abych se na ně vypravil.

Slovo k citujícímu

24.9.2016 17:16 | kategorie: Jiné | Komentáře

Začátek nového akademického roku, doba zadávání závěrečných prací, popř. jejich usilovného psaní s vyhlídkou na zimní termín obhajoby, je vhodnou příležitostí pro mravokárný příspěvek:

Zdejší blog se čas od času objeví v seznamu použité literatury některé vysokoškolské kvalifikační práce. Možná je několik málo speciálních témat, ke kterým některé zde publikované články představují jeden z nemnoha dostupných zdrojů informací. V takových případech by snad citování pochybného internetového zdroje bylo opodstatněné a odpustitelné - byť neodborný charakter textu by si vyžádal na straně citujícího zvláště kritický přístup. Je však příznačné, že všichni, kdo kdy zdejší blog citovali, čerpali z něj nekriticky informace zcela obecného rázu.

Milý kolego, milá kolegyně, pokud se Ti zdá, že některý článek z tohoto blogu nabízí přesně ten kousek vědění, který schází v mozaice Tvé bakalářské práce, věz, že je to s velkou pravděpodobností "pokušení ďábelské" a místo laciného kamínku, povalujícího se na širých pláních internetu, se sluší hledat ušlechtilejší v odborné literatuře. Dost možná hledáš odpověď na docela obecnou otázku ke katolické liturgii nebo liturgické hudbě, ale nevyznáš se v související literatuře a nevíš, kde onu odpověď hledat. V tom případě zadrž ruce, skládající podle školních citačních norem bibliografický záznam pro internetový zdroj, a místo toho raději napiš autorovi e-mail. Je pravděpodobné, že k tématu, kterému tu někdy v minulosti věnoval pozornost, bude moci doporučit solidnější a ucelenější zdroj informací.


V poslední době nastala jedna okolnost vzhledem k tématu článku ne nevýznamná: letošní podzim bude po devíti letech první, kdy nebudu studentem žádné vysoké školy. Zdárně jsem ovšem za celou tu dobu neabsolvoval ani jednu. Na takové autory se prostě spoléhat nechcete.

Anežka Česká a její Te Deum

22.9.2016 13:13 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Poslední liturgická reforma římské oficium proměnila v jednoduchý a přehledný systém, prakticky postrádající výjimky, které by si to jméno opravdu zasloužily. Člověka uvyklého pokoncilnímu breviáři tak při setkání s jeho předkoncilním předchůdcem či dokonce se středověkými liturgickými prameny čeká kulturní šok: jako by téměř z každého pravidla alespoň někdy během liturgického roku nastala výjimka. U předtridentských pramenů se navíc nelze spolehnout na s právnickou erudicí a akribií sestavené všeobecné rubriky. Výjimky bývají rozesety po rubrikách a textech napříč celým breviářem.

Kdo se z kulturního šoku zotavil a ve světě starší liturgie, s jejími zvláštnostmi narostlými během staletí živelného vývoje, třeba i strávil delší dobu, může naopak při návratu k pokoncilnímu oficiu prodělat šok reintegrační: jak je rigidní, jak strnule pravidelné! Jedním z mně zvlášť drahých zákoutí Denní modlitby církve je proto modlitba se čtením z památky sv. Anežky České. A to pro nenápadnou rubriku:

Chvalozpěv Bože, tebe chválíme, str. ...

Nevím o žádné jiné památce, která by měla předepsané Te Deum. Což nepřekvapuje, protože liturgické předpisy s Te Deum pro památky nepočítají ani jako s možností.

Viz Uspořádání Denní modlitby církve (v každém breviáři před začátkem žaltáře): "O nedělích, o slavnostech a svátcích navazuje na zpěv po druhém čtení následující chvalozpěv: Bože, tebe chválíme ..." Ještě explicitnější pak je VPDMC. Čl. 68: "O nedělích ..., o slavnostech a svátcích se po druhém čtení s následujícím zpěvem říká chvalozpěv Bože, tebe chválíme, kdežto o památkách a všedních dnech se vynechává." Dále čl. 235 d): "Památky ... v modlitbě se čtením ... Neříká se Bože, tebe chválíme."

Anežčino Te Deum je tudíž výjimka v nejsilnějším slova smyslu, jdoucí přímo proti jasně formulovanému liturgickému zákonu.

Tady je třeba dát slovo textové kritice. Renato De Zan sice píše, že v potridentském období, kdy máme k disposici liturgické knihy v oficiálních vydáních, textová kritika jako zvláštní krok interpretace liturgických textů odpadá (De Zan R.: Criticism and Interpretation of Liturgical Texts, in: Chupungco A. (ed.): Handbook for Liturgical Studies, vol. I, Collegeville 1997, 331-365, 343.), to ale neplatí beze zbytku. I když oficiální vydání textový materiál zpřehledňují, příležitostně je nutné řešit nesrovnalosti mezi vydáními a tiskařské a redakční chyby.

Některé charakteristické chyby v sazbě (např. hvězdičky zapomenuté tam, kde v odkazu jinam mělo být doplněno číslo stránky; to, že stejný text vyskytující se na více místech v rámci svazku nebo ve více svazcích je jednou porušený, jindy v pořádku) naznačují, že i nově sázený breviář vydaný v KNA r. 2005 je v podstatě ruční práce. Pokud tomu tak skutečně je, programátor neví, jestli se dřív poklonit tomu, kdo tu horu práce odvedl, nebo plakat nad plýtváním lidským intelektem a časem, kterému se dalo alespoň částečně předejít vhodným výběrem nástrojů, jež by řadu úkolů náročných na čas a náchylných ke vzniku chyb zautomatisovaly.

Podle přehledu českých liturgických knih vyšla kompletní Denní modlitba církve (narozdíl od opakovaně dotiskovaného "diurnálu") všehovšudy dvakrát: poprvé 1988, podruhé 2005. K tomu je třeba připočíst ještě třetí pramen - sešit Texty pro denní modlitbu církve zveřejněné po vydání českých textů této liturgické knihy, vydaný v KNA 2001. Pomocným pramenem jsou latinské texty národního propria (není to oficiální vydání, ale jsou zveřejněny věcně příslušnou autoritou).

Máme tak před sebou dva formuláře. Skromnější formulář z doby před svatořečením je (v úplnosti, včetně modlitby se čtením, která jediná nás teď zajímá) dosvědčen jediným vydáním. Latinské texty, dodatkový sešit z r. 2001 i čtyřsvazkový breviář z r. 2005 obsahují rozšířený formulář památky po svatořečení přenesené na 13. listopad. Naše rubrika je však právě jen v posledním jmenovaném prameni.

Památka sv. Anežky České ve své současné podobě patří mezi památky vystrojené bohatšími vlastními texty a její formulář tak připomíná formulář svátku. Naši "výjimku" tedy snadno mohla přivodit chvilková nepozornost toho, kdo texty sázel. Zřejmě opravdu jde o chybu, které není správné připisovat žádný zvláštní význam. Když jsem před časem ve vztahu k této rubrice psal o "liturgické partyzánštině", textově-kritický pohled mi chyběl.

Tady se otevírá rubricistická otázka: pokud oficiální vydání liturgické knihy obsahuje rubriku, která je prokazatelně chybná (jak věcně, tak pokud jde o způsob vzniku), je taková rubrika závazná? A naopak - pakliže závazná není, je dovoleno se podle ní řídit? Navrhuji řešení "chybná rubrika nezavazuje, ale řídit se podle ní je dovoleno". Je totiž na jedné straně žádoucí, aby na liturgické knihy bylo spolehnutí - s čímž by byla v rozporu povinnost dávat pozor, jestli ta která rubrika není vadná, a řídit se jen těmi správnými. Na druhé straně je vhodné, aby bylo možné dokonale zachovávat liturgické předpisy, a s tím by byla v rozporu povinnost řídit se rubrikou, která se do oficiálního vydání podle všeho dostala omylem a jde proti Všeobecným pokynům.

Pokud jde o mě, já, pokud kdy budu zpívat modlitbu se čtením z památky sv. Anežky, na ono Te Deum rozhodně nezapomenu. Byť nepravidelnost vzniklá omylem má samozřejmě úplně jinou hodnotu než nepravidelnost vzniklá organickým vývojem liturgie, stejně tu drobnou prasklinku v rigidním systému pokoncilního oficia vnímám jako občerstvující.

Vydána významná aktualisace webu

24.7.2016 22:58 | kategorie: Web | Komentáře

Před chvílí jsem vydal velkou aktualisaci webu. Na první pohled se nic nemění, velké změny jsou ale pod kapotou a tak či onak zasáhly úplně všechno. Ač jsem novou verzi testoval docela dlouho a důkladně, je možné, že přesto někde zůstalo něco rozbité. Pokud při prohlížení webu zaznamenáte jakékoli obtíže, budu rád za e-mail.

Z viditelných změn:

  • nové schéma URL (staré adresy fungují dál - jsou přesměrované)
  • blog má stránkování (viz dole pod posledním článkem)
  • možnost přes RSS odebírat novinky i jen z jednotlivé kategorie blogu

U příležitosti změny adres prakticky všech stránek si dovoluji upozornit ty, kdo novinky na webu odebírají přes RSS čtečku: z access-logu vím, že někteří k RSS kanálu i po bezmála třech letech stále přistupují přes starou doménu inadiutorium.xf.cz. Díky štědrosti (nebo netečnosti) hostingu Webzdarma tam stále mám účet a na něm nastavené přesměrování, ale účet může být kdykoli zrušen. Doporučuji si ve čtečce aktualisovat nastavení na aktuální adresy RSS kanálů.

Nešpory ze slavnosti sv. Prokopa, kostel Všech svatých

5.7.2016 00:28 | kategorie: Ze života | Komentáře

Po dvou letech od minulé zprávy mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě. (Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.) Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.

Texty a nápěvy

Vstupní průvod doprovázely varhany. Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant, na způsob jakéhosi skromného lucernaria (tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby") zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.

Následně standardním způsobem zahájil nešpory: Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule, hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech" se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.

Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech, kdy se nešpory zpívaly v předvečer. Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory ze společných textů o duchovních pastýřích.

Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění: Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat. Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv, rovněž recitativního charakteru. Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval spolehlivě. (To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská práva.)

nápěv žalmu a antifony

Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů. V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho nepohoršovalo.

Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony. Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací. K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" - ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem. (Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)

Hodnocení

Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed. Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede. Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona, citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; / budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.), byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu a pojata jako dvojdílná, i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit i na trojdílný.

Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí, patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.

Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy? Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve výkladu liturgických zákonů. VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak, že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli, co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno, nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho, co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252. Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa (nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu, co do výběru textů celé proti předpisům.

Závěrem

Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen, a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý, pročež se o něj rozdělím: Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa. Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů. Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat; zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol. Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění. Pak je spolu nacvičit, a každoročně je zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud, troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal. (V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými disposicemi, jednak situací pouti.) Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.

Parafráze a alternativní překlady

19.6.2016 15:03 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Na Vyšehradě

V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera, v sobotu 18. 6. 2016, po delší době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované, zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv), Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor (Hospodine, pomiluj nás a Salve regina). Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.

Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí v breviáři, ale jako strofická píseň. (Pravděpodobně č. 813B z Kancionálu. To je ale nejistý údaj, protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl až s větším časovým odstupem, po návratu domů.) Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních textů, příp. dokonce volnou parafrázi? Takové řešení už jsme potkali např. ve vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela. Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp. kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési "profesionální liturgické těleso". Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie bude slavena správně a náležitě, pak už nikde. Takže: smí se to, nebo ne?

Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky následující jsou můj ad hoc překlad z latiny, s přihlédnutím k překladu německému. Oficiální český překlad Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.

Co je ve hře?

Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje: nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat jako Magnificat v nešporách píseň č. 813A/B. Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče? A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším, např. po nešporních žalmech ve znění Svatojanského, Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách") či Božanova kancionálu? A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?

Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku (aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).

Konečně jak je to s legálností používání starých utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého rorátníku (např. těch, které tu nabízím), nebo překladů jiných latinských antifon, např. podle Jistebnického kancionálu, Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44)) či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?

Řešení

To, že se při liturgii obecně smí užívat jen překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného, a ne překladů jiných, vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických knih v národních jazycích. Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích je úkolem biskupských konferencí; hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce (CIC 838, § 3).

Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální. Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic. Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...". Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274 jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".

Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto: "Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné, aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní slavnostnější slavení se zpěvem." Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl od opravdových liturgických knih, nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii, andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují. Žalmy a kantika se však v oficiu římského ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek, zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.

Závěr

1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?", povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť, v chystaném článku o "dominikánském breviáři".

2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety "sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou, v komentářích rozseká na padrť.

Když originalita není ctností: Vize pro Nešporní zpěvy

7.6.2016 23:42 | kategorie: Projekt | Komentáře

Na začátku doby adventní jsem Denní modlitbu církve a svoje zhudebnění jejích textů vyměnil za latinský breviář a antifonář. Poté, co se předkoncilní oficium ukázalo být časově neúnosné, jsem přesedlal na latinské pokoncilní, s výjimkou nedělí a svátků. Ovšem poté, co jsem bez úhony přezpíval Velikonoční oktáv bez úhony, shledal jsem, že už se v předkoncilním oficiu lépe orientuji a zvládám ho bez velké režije, vrátil jsem se k němu.

Jednou z velice silných zkušeností - jak při zpívání z římského antifonáře z r. 1912, tak s pokoncilním oficiem zpívaným podle Ordo cantus officii - je to, jak citelně méně namáhavé je zvládnutí základního korpusu zpěvů. Nejde přitom o jejich množství, ale o jejich kvality: značná část repertoáru je vybudována opakováním (s většími či menšími úpravami pro ten který text) oblíbených vzorů; i kde se nejedná přímo o aplikaci rozšířeného vzoru, zpěvák se obvykle setkává s opakovanými motivy a postupy (srov. Hiley D.: Western Plainchant, 1993, 89). Tak po několika týdnech zpívání z latinského antifonáře mám mezi jeho zpěvy větší jistotu (měřeno mírou schopnosti nepříliš hudebního zpěváka zazpívat ten který kousek z listu) než po letech mezi českými antifonami, které jsem sám složil.

Jednou z pomýlených zásad, které od počátku formovaly mou práci na českých zpěvech oficia, byla ta, že by nápěv měl pokud možno ilustrovat zhudebňovaný text. Co, ilustrovat! Ideálně by měl být plodem jeho prorozjímání!

... Tento zpěv komponovali mniši, kteří museli být opravdovými světci. Jsou to totiž zpěvy naplněné pokorou a hlubokou úctou před strašným Bohem Hospodinem, zároveň však jsou plné mnohdy vroucí důvěrnosti, něhy a lásky k milujícímu příteli. Proto dobrou liturgickou hudbu nemůže dobře zkomponovat pouze šikovný a inspirovaný skladatel, ale měl by být v ideálním případě i světcem. To se podařilo v církvi do 10., 11. stol. a předtím - pak už se to nikdy v takové míře neuskutečnilo. ...

(z pořadu Duchovní hudba na ČRO Vltava: 5. 2. 2012: Hudba při Strahovském klášteře (3/3). Amici musicae antiquae a Jaroslav Orel, okolo 33. minuty)

Takové mystisující pojetí gregoriánského chorálu není zastáváno nijak výjimečné a není těžké se jím nakazit. Ovšem přinejmenším pokud by takto někdo chtěl hledět speciálně na antifony oficia (to se ve zmiňovaném pořadu samozřejmě nedělá), je to objektivní nesmysl.

Ovšem já - i protože jsem tak málo věděl o gregoriánském chorálu - místo toho, abych hledal oněch "15-20 dobře vybraných melodií" (srov. Dobszay L.: The Bugnini Liturgy and the Reform of the Reform, 2003, 82), na které by šlo zpívat velkou většinu antifon, usiloval jsem naopak o co možná dokonalé vystižení individuality každého jednotlivého textu.


Před čtyřmi lety, zhruba touto dobou, jsem zveřejnil první (a zároveň zatím poslední) verzi Nešporních zpěvů - malého zpěvníčku pro druhé nešpory slavností, s některými přizpůsobeními pro "neprofesionální" shromáždění, modelovanými dílem podle "lidových nešpor" z 19. a první poloviny 20. století. Jeho nynější neúplná podoba vznikla poměrně kvapně a plánoval jsem postupně ho dokončit, ale poznenáhlu jsem k tomu ztratil chuť, věnoval jsem se naléhavějším úkolům, a měsíce a roky běžely.

Teď nadešla jeho chvíle. Tento izolovaný ostrůvek v rámci projektu - duplicitní zpracování antifon pro několik málo příležitostí - se nabízí jako vhodné místo pro experiment. Zahodím všechny jeho melodie (beztak vesměs nemají valnou hodnotu) a začnu jeho obsah budovat znovu, se zřetelem na to, aby vzniklo omezené množství široce použitelných typů. Ty by měly mít jasnou strukturu a být hudebně jednoduché, bez příkras a bez obtížných míst. Kde se to bude zdát vhodné, nebudu se bát sáhnout po některých z "nejohranějších" melodií latinských antifon.

Pokud se dílo vydaří, budeme teprve mít skutečné "lidové nešpory". A byla by pak namístě otázka, zda by se podobné principy neměly uplatnit i na větší části kmenového korpusu.