Blog

Nápěvy dělených žalmů

Západní tradice oficia dlouhé žalmy v různé míře porcuje. Zatímco římské rozložení žaltáře bylo v tomto směru až do r. 1911 velmi úsporné a vystačilo s dělením nejdelšího žalmu 118 (v septuagintním/vulgátním číslování), recitovaného v malých hodinkách, rozložení žaltáře podle řehole sv. Benedikta obsahuje řadu dělených žalmů v matutinu, malých hodinkách a nešporách. Breviářová reforma Pia X. velké množství dělených žalmů přinesla i do římského breviáře a reforma II. vatikánského koncilu ve svém úsilí o vyrovnanou (malou!) délku všech hodinek žalmy dělila již naprosto rutinně.

Od začátku své práce na zhudebnění Denní modlitby církve jsem se držel zásady, že díly jednoho žalmu zpívané v rámci jedné hodinky by se měly zpívat pokud možno na stejný nápěv, a podřizoval jsem se tomuto omezení při skládání nápěvů antifon - často za cenu značného úsilí. Dlužno říci, že to je zásada, kterou jsem si jako tvůrce zvolil, ne zásada, kterou bych vyčetl z liturgické tradice. Pojďme alespoň zpětně ověřit, zda a nakolik má v tradici nějakou oporu.

Z výše řečeného plyne, že římské chorální knihy v úvahu přicházejí jen od r. 1912 dál (do té doby je jediný dělený žalm v malých hodinkách a tam se jeho porce zpívají vždy pod jedinou antifonou). Pro pokoncilní breviář se podíváme na obě dvě vydání Ordo cantus officii. Pro benediktinské oficium se omezíme na knihy potridentského období, protože lze předpokládat, že jsou do nějaké míry representativním plodem předchozí tradice, a udělat si přehled o celé šíři lokálních předtridentských tradic a jejich vývoje by pracností neodpovídalo hodnotě hledaného závěru. Jako srovnávací materiál použijeme pouze žaltář, a zanedbáme skutečnost, že zejména v pokoncilním breviáři je řada dělených žalmů i ve svátečních formulářích.

Potridentské mnišské oficium

V potridentském mnišském breviáři (viz např. Breviarium monasticum, Venetiis 1617) je vícero žalmů v matutinu a nešporách rozděleno (zásadně jen) na dva díly. Díly dělených žalmů se zpívají tak, že se (ve feriálním oficiu) na konci každého dílu připojí doxologie (Rubricae generales, čl. XXII), ale oba díly se zpívají pod jedinou společnou antifonou. Tedy "hudební jednota žalmu" je zaručena, ale ne hudební příbuzností antifon, nýbrž tím, že antifona je pro celý žalm jen jedna.

(Jen) pro denní hodinky včetně nápěvů viz Antiphonale monasticum z roku 1934 (online na archive.org). S ohledem na naši otázku jsou tu relevantní jen nešpory s dělenými žalmy, které jsou dvoje: čtvrtek, s. 149; pátek, s. 154.

Toto uspořádání bylo v potridentském období normativně dáno v mnišském breviáři reformovaném a vydaném papežskou autoritou. Prohlížení benediktinských breviářů "co internet dal" naznačuje, že některé kongregace přesto pro části dělených žalmů vlastní antifony měly - viz Breviarium monasticum ... congregationis SS. Vitoni et Hydulphi, pars aestiva, Nanceii 1777 (např. ony čtvrteční nešpory s. 129, páteční s. 150, na dělené žalmy zvlášť bohaté sobotní matutinum s. 152). V tomto případě však podle všeho jde o reformní projekt, nenechávající se příliš svazovat ani římskými předpisy, ani tradičním materiálem - viz předmluvu. Notovaný pramen s vlastními antifonami pro části dělených žalmů jsem nenašel žádný.

Římský antifonář po reformě Pia X.

I římský antifonář z r. 1912 (online např. na archive.org) je antifonář jen pro denní hodinky. Matutinum není v knize zahrnuto, laudy žádné dělené žalmy neobsahují a žalmy (nebo díly žalmů) v malých hodinkách a kompletáři se zpívají zásadně pod jedinou antifonou, takže jsou pro naši otázku zajímavé jen dělené žalmy v nešporách, kde se vyskytují ve čtvrtek (s. 136), pátek (s. 155) a sobotu (s. 176). Ve čtvrtek se oba díly žalmu 135 zpívají na stejný nápěv - jejich antifony mají hodně podobný text, takže se podobné zhudebnění nabízelo. Antifony pro dělené žalmy v pátek a sobotu jsou ovšem vzájemně zcela nezávislé, složené v různých modech.

Úplné zpěvy matutina po reformě Pia X. nikdy nevyšly v oficiálním vydání, ale antifony žaltáře od pondělí do středy lze najít v obsáhlejší verzi Officium majoris hebdomadae, odkud je převzal i Sandhofe pro své Nocturnale Romanum (online na GregoBase). I zde jsou antifony pro jednotlivé porce dělených žalmů - jak v oné převzaté části, tak v té, kterou dokomponoval Sandhofe sám - složené zcela nezávisle na sobě, pravidelně v různých modech. Opět s jedinou výjimkou - na stejný nápěv se zpívají dva díly žalmu 49 ve středečním třetím nokturnu.

Římské oficium po II. vatikánském koncilu

Přestože Liturgia horarum je s námi již přes 50 let, z oficiálních vydání jejích latinských chorálních zpěvů dosud vyšel jen hymnář (¹1983, ²2019), nešpory (2009) a ranní chvály (2020) pro neděle a svátky. Pro ostatní příležitosti je choralista odkázán na Ordo cantus officii, "telefonní seznam", podle kterého je třeba jednotlivé zpěvy vyhledat napříč edicemi a prameny.

Ordo cantus officii 1983

Online je jak samotné Ordo cantus officii (alternativně též v online archivu věstníku Notitiae, č. 204-205/1983), tak notované zpěvy žaltáře podle něj sestavené - viz tomu zasvěcený web.

Charakteristickým rysem je, že zatímco v ostatních hodinkách odpovídá každé části psalmodie - ať už je to celý žalm, kantikum, nebo díl žalmu děleného - samostatná antifona jako v breviáři, v modlitbě se čtením se pro každý žalm podává vždy jen jediná antifona. Tzn. pokud se zpívají tři žalmy, má každý svou antifonu, ale pokud se vyskytnou dva nebo tři díly dlouhého žalmu, zpívají se pod jedinou antifonou, podobně jako v mnišském oficiu. (OCO1983 tak pro modlitbu se čtením vlastně z dovolení VPDMC 115 učinilo normu.) Zdá se však, že tady víc než o co jiného šlo o úsporu práce s hledáním vhodných antifon, resp. o řešení jejich nedostatku.

V ostatních hodinkách z celkem 27 případů dělených žalmů nacházíme všehovšudy čtyři, kde se oba díly zpívají na stejný nápěv (T1 po, uprostřed dne; T2 po, nešpory; T4 po, nešpory; T4 st, uprostřed dne), z toho v jednom případě jde o onu dvojici příbuzných antifon již nám známou z antifonáře z r. 1912. V dalších dvou případech žalmový nápěv sice není identický, ale antifony jsou alespoň stejného modu (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, nešpory).

Zkratky: T1-T4 = týdny čtyřtýdenního cyklu žaltáře; ne, po, st, pá = dny v týdnu;

Ordo cantus officii 2015

Dokument samotný není volně přístupný a já jsem si ho stále ještě nepořídil (aniž to za mě udělala některé pražská veřejná knihovna), ale zpěvy podle něj poskládané jsou na webu antiphonale.net, jehož autor zasluhuje naprostou důvěru.

OCO2015 oproti předchozí verzi nekrátí antifony modlitby se čtením a pro každý díl děleného žalmu podává vlastní antifonu, stejně jako breviář. Zkoumaný vzorek je tedy výrazně rozsáhlejší, protože v modlitbě se čtením je dělených žalmů zvlášť mnoho. V rámci celého cyklu žaltáře se jen ve dvou případech zpívají v rámci dané hodinky všechny díly děleného žalmu na stejný nápěv (T3 st, čtení; T3 so, uprostřed dne). V dalších dvou případech se shoduje alespoň modus antifon (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, čtení). Ve vícero případech se shoduje žalmový nápěv nebo alespoň modus u dvou dílů ze tří, ale zvlášť jsem je nepočítal, protože to nepovažuji za směrodatné.

Závěr

Ze sebraných dat vyplývá jasný závěr: ve všech prostudovaných podobách chorálního oficia je to, když se díly téhož žalmu zpívají (díky hudební příbuznosti antifon) na stejný nebo příbuzný nápěv, řídkou výjimkou. A to nejen v oficiu podle Ordo cantus officii, kde je to pochopitelné, protože jde o koláž z předem daného historického materiálu z různorodých zdrojů, ale i v knihách římského oficia z doby po reformě Pia X., kde se nápěvy řady antifon nově komponovaly. Když tedy v mém zhudebnění Denní modlitby církve jsou antifony dělených žalmů (s nemnoha výjimkami) složeny tak, aby k nim vyšel stejný žalmový nápěv, není to něco, co by se mohlo odvolávat na tradici chorálního oficia, ale naopak: je to čirá pavlíkovina.

Nešpory s žehnáním nových tapiserií, České Budějovice

V pátek 18. 3. 2022 od 17:00 se v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích konaly nešpory, v jejichž rámci bylo představeno a požehnáno šest nových velkoformátových tapiserií utkaných podle návrhu M. I. Rupnika SJ, zobrazujících výjevy z knihy Zjevení a vybrané související události ze Starého a Nového zákona. Jde tedy o další ukázku mimořádného veřejného slavení liturgie hodin za tím účelem, aby poskytla liturgický rámec pro něco dalšího.

Případný zájemce může celé nešpory zhlédnout ze záznamu. Pro lepší orientaci v něm základní osnova:

• 10:50 vstupní průvod, sbor zpívá responsorium Ecce, sacerdos magnus
• 14:38 Bože, pospěš mi na pomoc
• vítání a pozdravy
• 17:52 hymnus (z červeného hymnáře)
• 19:16 první antifona a žalm
• 22:12 druhá antifona a žalm
• 26:02 třetí antifona a žalm
• 29:35 krátké čtení
• 30:55 promluva M. I. Rupnika
• 1:06:42 responsorium
• 1:08:00 žehnání tapiserií, ke kropení sbor zpívá Kriste náš, včera i dnes (hymnu velkého jubilea 2000)
• 1:14:57 Magnificat
• 1:80:50 přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba
• 1:22:05 proslov děkana Z. Mareše
• 1:29:55 požehnání; Salve Regina

Liturgický formulář byl (jak 18. března večer ani nešlo jinak) z prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a byl dodržen do puntíku. Zároveň však mimo liturgické texty diktované kalendářem a breviářem nepadlo o sv. Josefovi ani slovo (tedy kromě blahopřání Josefům v závěrečném proslovu). Spojení prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a žehnání tapiserií tak zůstalo zcela vnější: liturgický formulář nešpor se nijak nevztahuje k tapiseriím a jejich žehnání, žehnání (a proslovy, které se všechny točily kolem něj) se nijak nevztahuje k liturgické příležitosti. Vyvolává to dojem, že výběr příležitosti byl dán spíš souhrou okolností, než že by šlo o dramaturgické rozhodnutí.

Hudební tvar vlastních nešpor byl prostý: úvodní verš měl být zpíván nejspíš na variantu nedělního/svátečního chorálního nápěvu, podobnou té, kterou nabízím a doporučuji já, ale velká část se ztratila v improvisačním cvičení mezi kůrem a biskupskou katedrou. Hymnus z červeného hymnáře, odpovídající formuláři a hodince. Oba žalmy i novozákonní kantikum na stejný nápěv (Korejsův č. V), Magnificat na chorální VIII.G. Všechny antifony i responsorium na jediný prostý dvoudílný nápěv na způsob žalmového. Zkrátka co možná nejjednodušší nízkoprahové nešpory pro varhaníka a lid.

Představení nového výtvarného díla bylo zařazeno mezi krátké čtení a responsorium, kde liturgické předpisy dávají prostor pro případnou "krátkou promluvu k vysvětlení toho, co bylo čteno" (VPDMC 47). P. Rupnik mluvil hlavně o symbolice tapiserie (jakožto výtvarné techniky) v širokých biblických a patristických souvislostech, a i přes různé zádrhele v tlumočení to je promluva působivá a stojí za dodatečné poslechnutí. Následovalo responsorium (jako by promluva nějak patřila ke krátkému čtení, i když s ním ve skutečnosti samozřejmě neměla nic společného) a po něm p. biskup tapiserie požehnal. Obřad žehnání sestává z delšího úvodu, dlouhé žehnací modlitby (ukázky to dosti solidní příležitostné euchologie) a kropení jednotlivých obrazů svěcenou vodou. Dlouhé symbolické jednání si žádalo hudební doprovod, kůr za tím účelem vytasil výběr veršů z "Hymny velkého jubilea" - snad že se hledal nějaký "apokalyptický" zpěv přístupný lidu a našlo se alespoň ono "vládneš času i dějinám."

Závěrem si neodpustím dva hejty. Hejt první: pokud se někde zpívaná liturgie hodin neslaví tak často, že všichni předsedající i bezpečná většina lidu dobře zná základní nápěvy, je bezpodmínečně nutné do textů distribuovaných účastníkům zahrnout noty k úvodnímu verši (Bože, pospěš mi na pomoc). Pokud je pro někoho příprava materiálů s notami problém, leckdy se může pro hymnus a nápěvy žalmů celkem bezpečně spolehnout na to, že někteří je už znají a ostatní po pár slokách či verších odposlechnou. Ale pro úvodní verš to neplatí. Je krátký, takže co se zkraje nepovede, není kdy napravit. Nikde mimo liturgii hodin se nepoužívá, takže nejde o zpěv široce známý. A když už ho někdo zpívat umí, v drtivé většině případů se bude pokoušet o úplně jiný nápěv, než se kterým počítáte vy. (Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá.) I kdyby to měl být jediný kousek notace v celé brožurce, pro úvodní verš jsou noty opravdu potřeba.

Hejt druhý: když je liturgické slavení, kde 99% zpěvu leží na kůru (a přizvukujícím lidu) a celebrant má sólově zazpívat dvě předsednické intonace (zde Bože, pospěš mi na pomoc a začátek Magnificat), přijde mi jako samozřejmost, že ten, kdo je za hudební stránku odpovědný, celebrantovi předem komunikuje, jak je má zazpívat (vždycky mu pro ně připraví noty, podle potřeby mu je před začátkem slavení alespoň v rychlosti předzpívá), a v kritické chvíli vlastního slavení poskytne vzájemně smluvenou podporu: někomu stačí udat tón, někomu je lepší slabým rejstříkem předehrát celou melodii intonace, nebo aby celebrantovi intonaci potichu předzpíval choralista přímo v chóru. Intonace celebranta musí být jisté, správné, následující zpěv na ně má plynule navázat. Ale aby to tak skutečně bylo a předsednická intonace neskončila jako tápavé improvisační cvičení, ani jako osamocený výkřik, na nějž varhany a zpěváci naváží v úplně jiné tónině nebo úplně jinou melodií, musí vládce kůru celebrantovi předem dát nezbytné instrukce a "na place" vzájemně domluvenou pomoc.

Antifony o svatém Auraciánovi

V Českých Budějovicích mě mrzelo, že, ač je to sídelní město biskupa s katedrální kapitulou a několika kláštery, veřejně se tam nekoná (když pomineme předkoncilní obřady v režii Kněžského bratrstva svatého Petra) ani ta modlitba se čtením a ranní chvály na Velký pátek a Bílou sobotu, jak k tomu vyzývá VPDMC 210.

Abych městu a jeho církevním institucím nekřivdil, pro přehled veřejně tam slaveného oficia (zásadně jen nešpor) viz starší článek.

A naopak nadchl mě kostel Obětování Panny Marie jako členitý a bohatě vybavený (chórové lavice! řada postranních oltářů a jiných vyobrazení světců! malý chór v kapli sv. Anny!) liturgický prostor, jehož potenciál není stávajícím bohoslužebným provozem ani zdaleka využit. A tak jsem někdy na jaře nebo v létě 2018 pojal pošetilý úmysl založit v Českých Budějovicích chorální scholu, která by tam, kromě oněch modliteb se čtením a ranních chval v Triduu, také během roku alespoň jednou měsíčně zpívala nešpory.

Nápad to byl samozřejmě sám o sobě skvělý a veskrze realizování hodný, jen já naprosto nemám schopnosti potřebné pro jeho uskutečnění, ke kterému tudíž nikdy nedošlo. Ale neubránil jsem se dennímu snění o tom, jak se tam konají velikonoční nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu", ani přemýšlení, kudy by jinak v závislosti na liturgickém kalendáři chodil a kde by se zastavoval průvod po nešporách, a co by se při něm zpívalo.

Sv. Auracián v klášterním kostele (alespoň pokud je mi známo) žádné vyobrazení nemá. Centrem jeho kultu je katedrála, kde jsou uloženy jeho ostatky. Ale jaksi samozřejmě jsem počítal s tím, že by, jakožto patron města a místní světec, v paraliturgickém repertoáru průvodu po nešporách přiměřeně zastoupen být měl, přinejmenším v době okolo svého svátku. Počátek jeho kultu spadá již do doby potridentské, která tvorbě nových lokálních liturgických textů nepřála (a dodnes nepřeje), a jeho svátek, slavený právě jen ve městě, jež světcovy ostatky chová, snad nikdy neměl žádné vlastní zpěvy pro mši ani pro oficium. (Rozumí se zpěvy propriálního charakteru, ne figurální mše dedikované ke cti světce nebo zpěvy, které sice plní praktickou funkci propria, ale k liturgickým formulářům jsou ve vztahu zcela volném, jako jsou moteta nebo mešní písně.) Jistě by beze všeho šlo připomínat sv. Auraciána zpěvem nebo zpěvy vybranými z commune, ale to se mi zdálo jaksi chudobné, zvlášť v průvodu po nešporách, jehož repertoár není sešněrován omezeními liturgických předpisů. Snad během staletí někdo nějaké vhodné vlastní zpěvy, po kterých by bylo lze sáhnout, složil?

Dlouho jsem hledal marně. Až po dosti dlouhé době, když úvahy o budějovické chorální schóle byly dávno passé, jsem náhodou učinil šťastný objev v jedné soukromé sbírce (majiteli jsem musel slíbit, že jeho jméno neprozradím): dvojlist menšího formátu, nadepsaný De S. Auratiano Martyre, Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono, obsahuje nepříliš úhledný rukopisný notový záznam pěti antifon. Písmo ukazuje dosti spolehlivě na první čtvrtinu XXI. století, tuto dataci podporuje i papírenský filigrán. Notace je (jak je v daném období takřka všeobecně obvyklé) kvadratická ve čtyřlinkové osnově. Omezuje se na malý výběr základních neum, bez rytmických znamének, zvláštních tvarů neum kódujících paleografické poznatky, nebo jiných charakteristických znaků, které by mohly ukazovat na určitou dobu vzniku nebo školu chorální interpretace. Latinský text je psán pravopisem s fonetickým j, užívaným v liturgických knihách (prakticky celý novověk až) do 50. let 20. stol.

Kompletní obsah pramene jsem přepsal a se souhlasem majitele zde nabízím:

De S. Auratiano Martyre
Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono
transkripce s českým překladem

Připojený český překlad je z mého pera. Hleděl jsem zachovat literární charakter textu třeba i za cenu přesnosti překladu, což se zvlášť zhoubně projevilo na antifoně Auratiane, miles Christi, na jejímž začátku jsem z básnické nouze nenašel jiné východisko, než výpověď oproti latinské předloze poměrně výrazně rozšířit.

Rukopisný pramen neposkytuje žádné informace o tom, kdo oněch pět antifon složil, kdy a pro jaký účel. Je však zřejmé, že nejde o úplný liturgický formulář, a podle všeho ani např. o liturgický formulář nedokončený - každý ze zpěvů má jiný charakter a ani po stránce obsahu nevykazují žádnou souvislost. Jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici. Tento závěr podporuje i skutečnost, že u jednotlivých antifon nenacházíme údaje o funkci, resp. o posici v rámci formuláře, ani o zakončeních žalmových nápěvů (differentiae). Zdá se, že se nepočítalo s tím, že by antifony byly kdy zpívány s žalmy.

První tři antifony jsou relativně krátké a zřetelně dvojdílné, zbylé dvě jsou podstatně delší a po jazykové stránce vzletnější. Obě tyto skupiny obsahují po jedné antifoně rýmované. Většina antifon obsahuje dobře zřetelný (příp. až svou kostrbatostí vyčnívající) biblický citát či aluzi.

1. Aeterni Verbi Tato antifona se po literární i hudební stránce jeví ze všech nejslabší a je obtížné představit si ji jako důstojně fungující v nějakém liturgickém rámci. Světce tituluje způsobem pro něj naprosto ne typickým (Aeterni Verbi Auditor, tedy Posluchači věčného Slova) a ještě nesouladnější dojem vyvolává volba slov v závěrečné prosbě "nostras voces suscipe". Od ostatních antifon se liší také absencí zřetelných aluzí na biblické texty. Při bližším pohledu se ukáže, že tady zřejmě forma převládla nad obsahem: slova jsou vybrána tak, aby se počáteční písmena složila v akrostich AVRATIANVS.

2. Aurum et argentum Docela pěkná krátká antifona osmého modu. Hudebně prostá, podobného rázu, jako bývají antifony k žalmům ve starších vrstvách chorálního repertoáru. Text je typickou ukázkou hagiografického postupu pro svatoauraciánský kult typického: když nevíme nic o životě světce, přiřkneme mu evangelní ctnosti vybrané tak, aby mu slušely ke jménu. Jako jediná ovšem Auraciána nejmenuje a dala by se tak použít o každém světci, který aurum et argentum ... non amavit. Závěr "in coelis sibi thesaurum thesaurizavit" je zřetelnou narážkou na Mt 6, 20.

3. Super aurum je antifona podobného charakteru jako předchozí. Stručný text se zřetelnou biblickou narážkou, prostý nápěv, který by v určitých vrstvách tradičního repertoáru antifon oficia docela dobře zapadl. Kdyby někdo v naší sbírce zpěvů chtěl za každou cenu hledat jakýsi zárodek nedokončeného liturgického formuláře, pak nejspíše přicházejí v úvahu právě tyto dvě antifony. I zde se v narážce na světcovo jméno mluví o vztahu k bohatství, přičemž většina slov je vypůjčena ze Žalmu 18, 11.10.

4. Auratiane, miles Christi Dlouhý rýmovaný text tvořený sérií volných dvouverší, jako vystřižený z nějakého slabšího rýmovaného oficia. Jediné, co tu vyvolává pochybnosti, je, že začátek kultu sv. Auraciána (1643 darování ostatků Ludvíkovi z Rosenheimu, 1670 jejich přenesení od kapucínů do farního kostela sv. Mikuláše) jako terminus a quo vzniku našich antifon spadá do doby, kdy rýmovaná oficia, resp. rýmované liturgické texty vůbec, dávno nebyly v módě, aniž se kdy do módy vrátily. Na druhou stranu však (nejen) v pražském provinčním propriu jejich zbytky vydržely až do poloviny 19. stol., takže neznámý autor měl odkud čerpat inspiraci, a záměrná archaisace není v oblasti tvorby liturgických textů nic neslýchaného.

Text, v návaznosti na zavedený způsob zobrazování světce jako římského legionáře, rozvíjí motiv "vojína Kristova": vzývá ho jako toho, kdo v mučednické smrti "prolil krev pro svého krále", a adresuje mu sérii proseb o pomoc v křesťanském životě, k čemuž si vypůjčuje bojovné/sportovní metafory z 2 Tim 4, 7.

Určité interpretační obtíže skýtá dvouverší "nobis adhuc certantibus adiuva sacris precibus". Mohlo by jít o ablativ absolutní (když/zatímco my dosud zápasíme, pomáhej modlitbami), ale to by se sloveso adiuvare octlo bez předmětu, což je nezvyklé. Jsem nakloněn myslet si, že tu nejde o ablativ absolutní, ale o vazbu slovesa adiuvare s dativem nobis ... adiuva (nám, až dosud zápasícím, pomáhej modlitbami). Tedy o hrubku, protože sloveso adiuvare se - narozdíl od českého pomáhat někomu nebo německého jemandem helfen - váže zásadně s akusativem. Ale vzhledem k tomu, že autorem antifony o sv. Auraciánovi byl se vší pravděpodobností nějaký Čech nebo Němec, je takový jazykový poklesek dobře myslitelný, zejm. pokud neměl kvalitní klasické vzdělání.

Pozoruhodný je i hudební tvar antifony. Po prvním dvouverší charakteru oligotonického se nápěv mění ve striktně sylabický. Charakteristické je tu na jedné straně zdůraznění rýmu a na straně druhé nedbalost o shodu přízvuku slovního a hudebního - viz např. "adiuva" či "fidem firmiter servare". (V této souvislosti je třeba říci, že rukopisný pramen přízvuky vyznačené nemá, do textu jsem je doplnil já.) Závěrečné dvouverší se opět vrací k oligotonickému rázu, což vytváří efekt určitého zpomalení a zklidnění.

5. Vere beatus es Stejně jako předchozí, i tato antifona rozvíjí motiv "vojína Kristova". Jestliže Auratiane, miles Christi světce oslovuje jako mučedníka a prosí ho o pomoc v našem duchovním boji, Vere beatus es ho oslovuje jako těšícího se z nebeské slávy a přechází k líčení jeho vítězství v pozemském duchovním boji, slovy Ef 6, 16-17. Za zmínku možná stojí, že když autor antifony z Pavlovy duchovní zbrojnice pro sv. Auraciána vybral (jen) štít a meč, nevázal se zavedenou ikonografii: světec bývá vyobrazován v pancíři a s mečem, ale (bez přílby a) bez štítu.

Antifona Vere beatus es se mi jeví jako z celého souboru po literární i hudební stránce nejkvalitnější a snad by si ji bylo lze představit i ve funkci v plném slova smyslu liturgické - vzhledem k její délce a zdobné formě nejspíš jako antifonu k evangelnímu kantiku - kdyby ovšem jejím obsahem nebylo zbožné bájení o světci, o jehož životě ve skutečnosti vůbec nic nevíme.

Když jsem úvodem napsal, že "jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici," teď vidím potřebu toto tvrzení revidovat: jistě nejde o komposici typu liturgického formuláře nebo nějakého uceleného paraliturgického programu, přeci ale sbírka vykazuje zřetelnou strukturu: skládá se ze dvou skupin po dvou antifonách, sdílejících podobnou formu i téma: dvě stručné a hudebně prosté antifony na téma bohatství, dvě dlouhé, literárně i hudebně (různým způsobem) vzletné, vystavěné kolem motivu "vojína Kristova". Antifona Aeterni Verbi stojí na začátku sbírky osamoceně a je snad jakousi dedikací, obětováním následujících zpěvů tomu, k jehož cti se zpívají: "nostras voces suscipe."

---

Na spodním okraji poslední stránky se nachází tajemná zkratka I. P. M. S., doprovozená dosti hrubou kresbou lebky s hnáty. Protože v práci s rukopisnými prameny z tohoto období nejsem zběhlý a zkratka mi nebyla známá, zeptal jsem se na ni majitele rukopisu. S jistotou nevěděl, ale poučil mě, že v období po vzniku autorského práva někteří autoři ke svým dílům, vůči nimž autorská práva vykonávat nechtěli, připojovali klausuli "iuri proprietatis mortuus sum," tedy prohlášení, že se na ně v otázce autorských práv k tomu kterému dílu má hledět tak, jako by byli dávno mrtvi. I ona připojená malůvka se zdá tuto interpretaci podporovat.

Moc nepočítám, že by ty antifony někomu k něčemu byly, protože kult sv. Auraciána je místně omezený, relativně skromný ve svých projevech a bez vlastních zpěvů (navíc latinských) se dobře obejde. Ale i přesto se mi zdálo vhodné vytáhnout je na světlo Boží - čtenářům svého blogu k potěše, jakož i k větší cti a slávě sv. Auraciána, patrona města, kde jsem čtyři roky neslavně studoval a dva roky bydlel.

Spravedliví se radují

Když jsem se pustil do zhudebnění Denní modlitby církve, zhudebňovaným "libretem" mi po první tři až čtyři roky byl tkzv. "laický breviář" - jednosvazkový diurnál - resp. jedno jeho konkrétní vydání: to z r. 1994, protože pro studentský rozpočet byl nový breviář, když bylo možné zadarmo získat starší, nesmyslně vysoký zbytečný výdaj. Proto jsem v prvních letech vpodstatě ignoroval zpěvy modlitby se čtením a do jejich systematického doplňování do již existujících materiálů jsem se pustil až poté, co jsem v roce 2013 začal vydělávat a mohl si pořídit nové úplné čtyřsvazkové vydání.

Má tkzv. "kněžský" breviář oproti "laickému" - kromě textů modlitby se čtením - ještě nějaký další exklusivní obsah? Otázka, kterou mě snad nikdy nenapadlo položit si. Až jsem si během ranních chval všiml, že v mých notách společných textů o svatých mužích chybí responsorium Spravedliví se radují, které breviář (třetí svazek čtyřsvazkového) předepisuje jako závaznou variantu pro společné svátky více svatých. Jak to?!

Zpěv po krátkém čtení

O. Měl Boží zákon ve svém srdci, [...]

O více svatých:

O. Spravedliví se radují * a hledí na Boží tvář. Spravedliví.
V. Veselí se, jásají radostí * a hledí na Boží tvář. Sláva Otci. Spravedliví.

(Denní modlitba církve, svazek 3, KNA 2005, s. 1770)

Nejjednodušším vysvětlením samozřejmě je, že jsem ho přehlédl, nebo se před lety až tak nestaral, jestli zhudebním všechny alternativní zpěvy toho kterého formuláře. Ale nahlédnutí do onoho diurnálu z roku 1994 ukázalo, že z jeho textů jsem tehdy nevynechal nic. Responsorium Spravedliví se radují tam v ranních chválách společných textů o svatých mužích prostě není. Následné srovnání jednotlivých svazků úplných vydání (DMC 2005; 1989; latinská editio typica 1971; editio typica altera dosud nevlastním, ale na její obsah lze nepřímo usuzovat z DMC, která vznikla na jejím základě) pak ukázalo překvapivou skutečnost, že (od začátku a konsistentně mezi vydáními) toto responsorium obsahují pouze svazky pro liturgické mezidobí. Svazek adventně-vánoční ani postně-velikonoční ne.

To, že responsorium Spravedliví se radují chybí v jednosvazkových vydáních Denní modlitby církve (není ani v tom nejnovějším z r. 2007), nejsnáze vysvětlíme jako redakční chybu při kompilaci materiálu napříč čtyřmi svazky do svazku jediného, popř. jako vědomé zjednodušení (než psát výstřední rubriku "o více svatých, ale jen mimo dobu adventní, vánoční, postní a velikonoční", radši to responsorium úplně vynecháme). Jak ovšem vysvětlit to, že úplná vydání mají pro liturgické mezidobí extra responsorium pro svátky více svatých, příhodně mluvící o svatých v plurálu, narozdíl od singulárně formulovaného Měl Boží zákon ve svém srdci, ale svazky pro "silné doby" se omezují na responsorium jediné, právě ono singulární? Jistě to není obsahem, protože text responsoria Spravedliví se radují neobsahuje nic, co by se nedalo zpívat i v adventu, o Vánocích, v době postní, a beze všeho by pro něj šla obvyklým způsobem připravit i velikonoční varianta s aleluja.

Když je řeč o velikonočních variantách responsorií, nemůžu si na okraj nepostěžovat, že způsob úpravy textů responsorií ranních chval a nešpor pro velikonoční variantu s aleluja je v Denní modlitbě církve charakteristicky jiný než v její latinské předloze, takže jsou česká alelujatická responsoria oproti odpovídajícím latinským výrazně ukecanější - až je příslušný tradiční nápěv (stavěný pro rozumně krátké texty), když se pro ty dlouhé české texty použije, nejednou napnut daleko za meze své elasticity.

Jako další možné vysvětlení se nabízí, že v době adventní, vánoční, postní a velikonoční snad žádné oslavy více svatých, pro něž přichází v úvahu společné texty o svatých mužích, nejsou. Proti tomu však jest, že takové zacházení se společnými texty by nebylo obvyklé ani rozumné, protože commune sanctorum je vždy koncipováno tak, aby pokrylo nejen potřeby liturgického kalendáře, který je v dané liturgické knize (nebo jejím svazku) otištěn a se kterým ostatní obsah knihy primárně počítá, ale potřeby pokud možno všech možných kalendářů, se kterými by kniha mohla být v budoucnu používána. Tzn. i potřeby svátků více svatých mužů, které možná budou zavedeny v budoucnu a padnou do doby adventní nebo velikonoční, jakož i svátků více svatých mužů, které se třeba slaví nebo budou slavit jen v jednotlivé diecési, městě, či jen v jediném kostele kvůli ostatkům v něm chovaným.

Za nejpravděpodobnější vysvětlení považuji to, že v době přípravy prvního vydání Liturgiae horarum na to, že by se vedle responsoria Měl Boží zákon ve svém srdci (resp. jeho latinského ekvivalentu) hodil ještě druhý text pro společné oslavy více světců, prostě přišli pozdě. Editio typica vycházela v průběhu roku 1971 v číselném pořadí svazků, tzn. od adventu přes půst a Velikonoce k liturgickému mezidobí. Je známé, že se až v průběhu tisku přišlo na určité závažnější nedostatky, které se narychlo opravovaly (doložit citací to teď hned nemůžu, ale nejpravděpodobněji jsem to četl u Campbella, příp. u Bugniniho). A zdá se, že tohle je podobný případ. Nejde o úplně hrubý nedostatek (v liturgii není nijak neslýchané zpívat biblické texty v singuláru i o svátku více světců), ale o drobné vylepšení, ke kterému však nejspíš došlo až v době, kdy první dva svazky nového breviáře byly již vytištěné a nešlo do nich zasahovat. Ale následující vydání mohla a měla toto vylepšení aplikovat již do všech svazků, protože žádný rozumný důvod pro jeho omezení na liturgické mezidobí neexistuje.

Každopádně objev tohoto dosud mi skrytého responsoria značně nahlodal mou víru, že mám Denní modlitbu církve zhudebněnou kompletně, a v to, že ve věcech, jako je obsah společných textů o svatých, se lze (s výjimkou postních a velikonočních specifik) spolehnout na identitu textů mezi svazky. Kompletní korektura zhudebněných textů, až na ni časem dojde, tak bude ještě úmornější záležitost, než jsem dosud předpokládal.

Připomínky svatých

Na sv. Tomáše Becketa jsem se po letech (pokud ne úplně poprvé v životě) chystal využít možnosti slavit v rámci pokoncilního oficia připomínku světce v privilegované liturgické době. I otevřel jsem Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, abych si osvěžil, jak přesně se to dělá.

238. Ve všedních dnech od 17. do 24. prosince, jakož i v oktávu Narození Páně a ve všedních dnech doby postní, se neslaví žádná závazná památka, ani podle zvláštních kalendářů. A ty, které snad na postní dobu připadnou, jsou toho roku považovány za památky nezávazné.

239. Bude-li však někdo chtít v těchto dobách oslavit svatého, jehož památka připadá na ten den:

1. v modlitbě se čtením po čtení z Otců s jeho responsoriem z vlastních textů pro liturgické doby ať připojí vlastní čtení ze života svatého s jeho responsoriem a uzavře modlitbou o svatém;
2. kromě toho může v ranních chválách a v nešporách po závěrečné modlitbě vynechat zakončení a připojit antifonu (vlastní nebo ze společných textů) a modlitbu o svatém.

(VPDMC. Zvýraznění v textu JP.)

Takže jak má závěr nešpor s připomínkou svatého vypadat? "Po závěrečné modlitbě" následuje v Uspořádání denní modlitby církve element nadepsaný "Zakončení" (požehnání a rozpuštění, resp. při modlitbě bez kněze nebo jáhna prosba o požehnání), ten vynecháme, místo něj zapějeme antifonu, (narozdíl od předkoncilního oficia po antifoně nezapějeme veršík), zarecitujeme oraci a tou hodinka končí:

Příklad - závěr nešpor 29. 12. s připomínkou sv. Tomáše Becketa

Závěrečná modlitba

Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách světa tvé světlo [...] abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

Zakončení [vynecháno]

Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do života věčného.
O. Amen.

Antifona o svatém

Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.

Modlitba o svatém

Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost, [...] abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...

Opravdu divné. Jedno z míst, kde to reformátoři se snahou omezit "neúčelná zdvojení" (srov. SC 50) liturgických elementů evidentně přehnali. Připomínka svatého prostě nefunguje jako pěkný závěr hodinky, funkčně obvyklý závěr nenahradí, a hodinka končící takto drsně, orací, bez obvyklého závěrečného dialogu, je nepěkná. Ne nadarmo je podobný způsob zakončení hodinek jedním z charakteristických prvků předkoncilního uspořádání oficia ve Velikonočním triduu.

Chtěl jsem na tu podivnou rubriku zavést řeč na vhodném diskusním fóru, pročež jsem příslušný článek VPDMC vyhledal v anglické verzi, a záhy bylo jasné, že stěžovat si můžu nanejvýš na chybný český překlad VPDMC 239 b):

latinsky: praeterea ad Laudes matutinas et Vesperas potest, post orationem conclusivam, omissa conclusione, addere antiphonam (propriam vel de Communi) et orationem de Sancto.

anglicky: at morning prayer and evening prayer, the ending of the concluding prayer may be omitted and the saint's antiphon (from the proper or common) and prayer may be added.

německy: In Laudes und Vesper kann nach der Oration, deren Schlußformel man dann wegläßt, die Antiphon (eigen oder aus dem Commune) und die Oration des Tagesheiligen hinzufügen.

Tedy nemá se vynechat zakončení (hodinky) po závěrečné modlitbě, ale zakončení samotné závěrečné modlitby, podobně, jako v předkoncilním breviáři.

Kde se ovšem nikdy nevynechává zakončení orace dne, ale toliko zakončení orací všech připomínek (je-li jich více) s výjimkou té poslední (Rubricae generales 1960, čl. 249; viz též starší "tridentské" znění rubrik).

Opravený příklad

Závěrečná modlitba [zakončení vynecháno]

Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách světa tvé světlo [...] abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

Antifona o svatém

Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.

Modlitba o svatém

Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost, [...] abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...

Zakončení

Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do života věčného.
O. Amen.

Abychom českým překladatelům Všeobecných pokynů nekřivdili, je třeba připustit, že překládaný text není zcela jednoznačný, a to, že se má vypustit conclusio orace a ne conclusio hodinky (latinské rubriky termín používají v obou významech), je třeba dovodit z logiky výstavby liturgie hodin jako celku (vynechání závěru hodinky kvůli připomínce světce nedává smysl) a na základě znalosti předchozího vývojového stadia římského oficia (vynechávání závěrů orací je v kontextu komemorací dobře známý jev).

Závěrem je třeba říci, že z praktického hlediska je tento článek nejspíš úplně zbytečný, protože breviar.cz připomínky generuje správně, takže celý problém pro valnou část "modlitelů breviáře" nikdy nevyvstal. Zavádějící překlad však zůstává zavádějícím překladem a české znění čl. 239 b) Všeobecných pokynů by bylo vhodné pro pořádek opravit.

Adventní zpěvy dokončeny

Jak jsem se prozpívával adventem, sice jsem ještě dělal nějaké úpravy, ale celkově jsem měl ze stavu, v jakém jsem letos adventní repertoár našel, velice dobrý pocit. Obvykle je přezpívávání vlastních hudebních výtvorů spojené se značnou mírou frustrace, ale ta o letošním adventu zůstala v podstatě omezena na vlastní zpěvy svátků. A tak, když jsem prošel všechny zbývající poznámky o tom, co je ještě potřeba opravit, opravil to, ještě jednou všechny adventní zpěvy přezpíval a "viděl, že je to dobré," prohlašuji adventní repertoár za dokončený - jako vůbec první výstup po více než deseti letech práce na projektu.

Je vhodné upřesnit, co se tu dokončením myslí, a co ne: rozhodně nechci tvrdit, že už se adventních zpěvů nedotknu, v nynější podobě už zůstanou navěky a stanou se součástí tištěného antifonáře. Bezpochyby dojde k drobným změnám v rámci závěrečné redakce celého korpusu, a jak se znám, se vší pravděpodobností v příštích letech dojde ještě i jinak na nějaká vylepšení nápěvů. Když prohlašuji adventní repertoár za dokončený, především se tím stavím za jeho kvalitu. Považuji daný soubor zpěvů v jeho nynější podobě za kvalitní ukázku českého chorálu, neostýchám se doporučit ho pro liturgické použití (byť samozřejmě stále nemá příslušné církevní schválení), jako jeho tvůrce za ním bez výhrad stojím a jsem připraven přijímat a odrážet případnou kritiku.

Popravdě moc nečekám, že by nějaká kritika kdy dorazila, protože chorální nápěvy pro Denní modlitbu církve v národním jazyce sotva koho zajímají, a když už někoho zajímají, obvykle to spíš není hudebník, který by se cítil kompetentní nápěvy z nějakého hlediska kritisovat. Každopádně pokud by nějaká přeci jen dorazila, budu poctěn, a vynasnažím se přiměřeně na ni reagovat.

Není náhodou, že to je právě advent, který dozrál jako první ucelená část budoucího antifonáře. Přispěly k tomu tři hlavní faktory. Předně (ve srovnání s ostatními logickými částmi Denní modlitby církve) malý rozsah. Dále vysoká koncentrace opravdu krásných textů - adventní antifony je prostě radost zhudebňovat a zpívat. A v neposlední řadě to, že doba adventní obvykle byla relativně příznivá co se prostoru pro práci na projektu týče. Zatímco doba postní a velikonoční opakovaně doplatila na frmol letního semestru, dokončování závěrečných (i jiných) prací a přípravy na státnice, doba adventní alespoň za studentských let probíhala v relativním klidu a skýtala i kus času pro kultivaci českého chorálu.

Nejdelší historii mají antifony k modlitbě uprostřed dne - jejich první verze byla připravena a zveřejněna, jako jeden z prvních výstupů projektu, v prosinci 2010. Během listopadu a prosince 2011 vznikly antifony k nedělním evangelním kantikům tehdy aktuálního cyklu B a všechny antifony pro předvánoční týden kromě Ó-antifon. Během podzimu 2012 byly zhudebněny nedělní antifony k evangelním kantikům cyklu C, všechny antifony k žalmům pro neděle a antifony k evangelním kantikům pro férie všech adventních týdnů. Na podzim 2013 jsem doplnil již jen antifony k evangelním kantikům pro neděle cyklu A, a od té doby každý rok (jak teď v historii git repositáře vidím, s jedinou výjimkou roku 2018) jsem větší nebo menší část existujících zpěvů opravil. V srpnu 2015 o svátku Nanebevzetí Panny Marie jsem pak, jako vůbec poslední dosud nezhudebněné zpěvy, opatřil nápěvy i Ó-antifony.

Během příštího roku se chystám z dokončení adventního repertoáru vyvodit důsledky: jednak začít pracovat na sazbě antifonáře (byť to možná nadlouho bude torzo, zahrnující jenom adventní oddíl temporálu), jednak pro každou adventní neděli vysázet sešity s kompletními texty a zpěvy ranních chval a nešpor, a postarat se těm sešitům o trochu publicity, aby neminuly nikoho, pro koho budou potenciálně relevantní.

Konec "prajských nešpor"

Před několika lety jsem tu referoval o svérázných nešporách, slavených čtyřikrát do roka ve farnosti Štěpánkovice na Hlučínsku. I když jsem od té doby měl v plánu rozhodně si je co nejdříve poslechnout znovu, souhrou mojí zapomětlivosti a jiných okolností se mi to podařilo až o více než pět let později, dnes, na Boží hod vánoční. Přenos začal s mírným předstihem, zabral ještě kus zkoušky zpěvu s lidem, a už od prvního tónu bylo jasné, že přicházím pozdě: starobylé "praj(z?)ské nešpory", s žalmy a úvodním veršem ve znění Fryčajova kancionálu, jsou pryč. Od mé poslední virtuální návštěvy je nahradil Olejník. Z úvodních a závěrečných poznámek kněze se zdá, že snad právě až od letošních Vánoc.

Poslouchal jsem bezmála vzorné provedení vánočních nešpor podle Olejníka a tesknil po oné (jazykově i hudebně o nemálo hrubší) starožitnosti, kterou nahradily. Samozřejmě mám víc než jen trochu pochopení pro toho, kdo "prajské nešpory," ochuzené o řadu prvků a s žalmy ve znění starém dvě století, nahradil nešporami s úplnými, jazykově dnešními a plně oficiálními texty. Ale sám bych si provedení takové "liturgické reformy", která zlikviduje letitou tradici, dvakrát i třikrát rozmyslel, a než bych ji případně přeci jen provedl, postaral bych se, aby byla ona likvidovaná tradice nejdřív dobře zdokumentovaná. Už před pěti lety jsem podnikl jeden neúspěšný pokus o získání kopie textů a not, z nichž se tenkrát nešpory zpívaly a hrály. Patrně není radno moc otálet s pokusem novým, abych, když jsem již nezastihl "prajských nešpor" živou tradici, nezmeškal i příležitost zachytit alespoň její písemné doklady.

Ó Adónaj

Tomu, kdo skládá nápěvy liturgických textů, přísně vzato nepřísluší do textů samotných jakkoli zasahovat. Přeci jsem si však během let dovolil nemalé množství úprav - až na ojedinělé výjimky úprav drobných, neměnících smysl textu, ale činících ho v nějakém ohledu zpěvnějším. Nejčastěji jde o změny slovosledu nebo záměny slov tak, aby text měl příznivější rytmus. U všech zpěvů, kterých se to týká, je z toho vydán počet: nyní je v notových materiálech vždy malým písmem uveden oficiální text pro srovnání; v konečné podobě antifonáře budou navíc zřetelně vyznačeny rozdíly.

Mezi drobné úpravy z hudebních důvodů počítám i tu, že jsem všem "Ó-antifonám" předvánočního týdne doplnil úvodní Ó, v českém překladu vypuštěné. Chtěl jsem totiž pro tyto populární a široce známé antifony použít adaptovaný nápěv odpovídajících antifon latinských (podobně, jako ho pro české texty adaptovali už redaktoři českých rorátníků v 16. stol.), a ten je bez onoho Ó těžko myslitelný. Zároveň se ovšem netajím tím, že chybějící Ó považuji i v rovině holého liturgického textu, bez ohledu na potřeby zhudebnění, za defekt: oslovení uvozené částicí ó jistě zní v češtině archaicky, pateticky, exaltovaně - ale v latině také nejde o pouhý gramatický signál vokativu, nýbrž právě i o prostředek stylistický. Antifony k Magnificat předvánočního týdne nemluví řečí všedního dne a ona exaltovaná částice by měla být zachována i v českém překladu. Ostatně je zvláštní, když antifony u nás všeobecně známé jako "Ó-antifony" v breviáři žádné Ó nemají.

Je příznačné, že pro potřeby videa z produkce Liturgie.cz, kde o Ó-antifonách byla řeč, dr. Tichý bez komentáře použil záběr ne na běžnou Denní modlitbu církve, ale na dominikánský breviář, kde Ó-antifonám úvodní Ó nechybí.

Antifona k Magnificat pro 18. prosinec je ovšem z (rozsahem nepatrné, ale) zvlášť sporné kategorie těch antifon, kde jsem ruku na oficiální liturgický text vztáhl ne proto, abych drobnou úpravou vylepšil jeho jazykové vlastnosti relevantní pro zhudebnění, ale protože jsem, aniž mě k tomu nutily potřeby zhudebnění, měl nepřekonatelné nutkání vylepšit překlad. Latinský originál tu oslovuje Krista hebrejsky O Adonai, Denní modlitba církve překládá "Hospodine". Ale to je něco jako překládat "amen", "aleluja" nebo "hosana". Hebrejská či aramejská slova, výjimečně se objevující v latinské liturgii, se při převodu liturgických textů do národních jazyků nepřekládají.

Čtenář může namítnout, že "Dominus Deus Sabbaoth" ve zpěvu Sanctus se překládá ("Pán Bůh zástupů"), ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Navíc výjimka ne ve všech ohledech šťastná, protože vymizení tohoto hebrejského slova z mešního ordinária a tím z nejširšího katolického povědomí komplikuje porozumění textům, které toto povědomí předpokládají - třeba třetí strofě písně Bože, chválíme tebe.

Jaké motivy k překladu vedly? Nejpravděpodobnější se jeví motiv "breviář v národním jazyce se bude modlit i prostý lid, ten je nevzdělaný a hloupý a nebude tomu rozumět." Tedy trapné poručníkování, které by mělo být z liturgického překládání jednou provždy vykázáno. Dále mohl hrát roli snad také ohled na židovstvo, protože slovo "adónaj", indikované ve vokalizaci masoretského textu jako zbožná náhražka tetragramu, nevyslovovaného Božího jména, postupem času také samo začalo být chápáno jako Boží jméno, které se při předčítání biblických textů nevyslovuje, ale nahrazuje jinými náhražkami. Ale takové ohledy nejsou užitečné a dokud nezasahují do latinských liturgických textů, neměly by zasahovat ani do procesu jejich překládání.

Dlužno říci, že Denní modlitba církve není jediným překladem, který oslovení "O Adonai" překládá, a jsou dokonce i takové, které ho bez náhrady vynechávají. Ale bylo by více než žádoucí, aby se Denní modlitba církve přesunula do společnosti verze německé, polské a dalších, které ono hebrejské slovo, jako zvlášť emfatický odkaz na starozákonní očekávání Boha-spasitele, ponechávají v původním znění.

• předloha - Liturgia horarum: O Adonái et Dux domus Israel, qui Móysi in igne flammæ rubi apparuísti, et ei in Sina legem dedísti: veni ad rediméndum nos in brácchio exténto.
• Adonai
  • Liturgie hodin (dominikánský breviář): Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.
  • německy: O Adonai, Herr und Führer des Hauses Israel - im flammenden Dornbusch bist du dem Mose erschienen und hast ihm auf dem Berg das Gesetz gegeben: o komm und befreie uns mit deinem starken Arm!
  • nizozemsky: O Adonaï, Heer van Israëls huis, Gij zijt aan Mozes verschenen in het brandend braambos en hebt hem de wet gegeven op de Sinaï. Kom nu en bevrijd ons met sterke hand.
  • islandsky: Adonai, voldugi Guð, leiðtogi Ísraels. Þú, sem birtist Móse í loga þyrnirunnans og gafst honum lögin á Sínaífjalli, kom og frelsa oss með almætti þínu.
  • španělsky (též zde): Oh Adonai, Pastor de la casa de Israel, que te apareciste a Moisés en la zarza ardiente y en el Sinaí le diste tu ley, ven a librarnos con el poder de tu brazo.
  • rumunsky: O Adonai, stăpânul şi conducătorul casei lui Israel, care te-ai arătat lui Moise în rugul aprins şi i-ai dat Legea pe muntele Sinai, vino să ne eliberezi cu braţ puternic.
  • polsky: O Adonai, Wodzu Izraela, Tyś w krzaku gorejącym objawił się Mojżeszowi i na Synaju dałeś mu Prawo; przyjdź nas wyzwolić swym potężnym ramieniem.
  • rusky: О Адонаи и Вождь дома Израилева, явившийся Моисею в пламени огня тернового куста и давший ему закон на Синае; приди искупить нас мышцею простёртою.
  • ukrajinsky: О Адонай, Вождю дому Ізрáїля, Ти в полум’яному кущі явився Мойсеєві і дав йому Закон на Синаї; прийди нас визволити своїм простягнутим раменом.​
• překlad
  • Denní modlitba církve: Hospodine, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu zákon na Sinaji: přijď a vysvoboď nás s velikou mocí!
  • slovensky: Ó, Pane, Vodca domu Izraela, ty si sa zjavil Mojžišovi v ohni horiaceho kríka a na Sinaji si mu dal zákon; príď, vystri svoju ruku a vysloboď nás.
  • maďarsky: Ó, Urunk és népednek vezérlő Fejedelme! Te megjelentél Mózesnek az égő csipkebokorban, és neki a Sínai-hegyen törvényt adtál: Jöjj, válts meg minket kitárt karoddal!
  • italsky: O Signore, guida della casa d’Israele, che sei apparso a Mosè nel fuoco del roveto e sul monte Sinai gli hai dato la legge: vieni a liberarci con braccio potente.
  • bělorusky: Пан і Валадар Ізраэля, Ты ў палаючым кусце аб’явіўся Майсею і на Сінаі даў яму закон, прыйдзі і вызвалі нас сваім магутным плячом.
• vynecháno
  • francouzsky: Ô Chef de ton peuple Israël, tu te révèles à Moïse dans le buisson ardent et tu lui donnes la Loi sur la montagne, délivre-nous par la vigueur de ton bras, viens, Seigneur, viens nous sauver !
  • portugalsky: Ó Chefe da casa de Israel, que no Sinai destes a Lei a Moisés: vinde resgatar-nos com o poder do vosso braço.

[EDIT 27. 12. 2022] Doplněna verze portugalská a rumunská.

[EDIT 18. 5. 2023] Doplněna verze nizozemská a islandská.

[EDIT 8. 10. 2023] Doplněna verze ukrajinská.

[EDIT 18. 12. 2023] Doplněna verze běloruská.

Pokud jde o budoucí proces schvalování hotového antifonáře pro liturgické použití, počítám s tím, že provedené zásahy do textů budou jedním z potenciálně sporných bodů, a jsem smířen s tím, že, pokud to bude nutné, antifonu "Ó Adónaj" upravím na (téměř) oficiální text "Ó Hospodine". Ale prozatím chovám naději, že to nutné nebude, antifona bude smět alespoň při oficiu zpívaném "secundum Pavlíkum" podržet svůj charakteristický incipit (který má i ve všech mně známých staročeských verzích) a třeba bude při příští revizi Denní modlitby církve v tomto znění dokonce pojata i do oficiálního textu breviáře.

Brněnský výběr textů

[Denní modlitba církve. Výběr textů pro významné dny liturgického roku, Brno: Akademie kanonického práva 2019, 178 s.]

Brožura formátu A5 obsahuje texty Denní modlitby církve pro středně velký okruh příležitostí. (Viz na výše odkazované webové stránce zveřejněný obsah.) Z webu vydavatele víme, že "publikace vznikla z podnětu Královské stoliční kapituly v Brně, která slaví některé dny liturgického roku modlitbou církve za přítomnosti Božího lidu." Přímo v knížce žádné metainformace upřesňující její Sitz im Leben nenajdeme, ale výběr příležitostí se zdá potřebám brněnské katedrální kapituly dobře odpovídat (jediným pokrytým svátkem z cyklu sanktorálu je slavnost sv. Petra a Pavla, titulární svátek katedrály). Knížka je také vidět přímo v liturgickém provozu na záznamu modlitby se čtením a ranních chval v brněnské katedrále z letošního Velkého Pátku.

Obálka je vkusná a důstojná (byť na první pohled bych v takových deskách úplně nečekal liturgické texty), grafická úprava obsahu je však ryze účelová, bez větších estetických ambicí. Dvoubarevný tisk a formátování jednotlivých liturgických elementů víceméně odpovídá breviáři, až na bezpatkové písmo nadpisů a rubrik. Rušivě a nedůstojně působí šedě stínované záhlaví všech stránek.

Hudební informace knížka obsahuje jen úplné minimum: u těch hymnů, jejichž (vlastní) nápěv lze najít v Kancionálu nebo v Mešních zpěvech, je na tento odkázáno. Nápěvy ostatních hymnů nejsou řešeny, i když pro většinu by se nějaký použitelný i jen ve jmenovaných dvou zpěvnících bez problémů našel.

Výběr příležitostí pokrývá vrcholy temporálu, svátky týkající se daného kostela (výročí posvěcení, titulární slavnost), nešpory pro neděle v mezidobí a oficium za zemřelé. Charakteristické je, že kromě nedělních nešpor a nešpor z oficia za zemřelé jde vždy o modlitbu se čtením a ranní chvály, což vzbuzuje vážnou pochybnost o realističnosti tvrzení vydavatele, že "v kostelích, kde se slaví liturgie hodin, může být tato publikace vhodnou pomůckou." Výběr hodinek, které má ve zvyku slavit veřejně a za účasti lidu brněnská katedrální kapitula, je tak netypický, že je obtížné představit si, že by opravdu byl k potřebě ještě někde jinde.

Asi to nejzajímavější na novodobém liturgickém prameni pro konkrétní instituci je, jaká rozhodnutí jeho redaktor či redaktoři udělali v rámci prostoru ponechaného v oficiálních liturgických knihách, jak je obecné konkretisováno.

Jednou vrstvou přizpůsobení jsou kroky k blbuvzdornosti: úvodní dialog je otištěn celý na začátku každého formuláře; na konci každého žalmu je plný text Sláva Otci; responsoria jsou kompletně rozepsána tak, jak se opravdu recitují (nespoléhá se na to, že uživatel ví, jak které části správně opakovat, nebo že mu opakování stačí napovědět pomocí incipitů).

Jiná přizpůsobení kodifikují konkrétní provozovací praxi. Sem můžeme zařadit to, že část prvního verše každého žalmu je tištěna kurzívou, nepochybně jako připomínka, že ji má recitovat sólově ten, kdo začínal antifonu. Úplné znění antifony je tištěno před žalmem i po něm, ale opakování po žalmu často má doplněnu jednu nebo více pomlček, patrně jako pomůcky, jak se má při sborové recitaci jednotně frázovat. Antifony, recitované ve Velikonočním triduu po krátkých čteních místo responsorií, mají oproti breviáři upřesněn konkrétní způsob provedení: nejprve má celý text recitovat předsedající, pak ho všichni zopakují. Kantikum podle Zj 19 v nedělních nešporách je tištěno rovnou bez těch částí, které rubriky breviáře při slavení beze zpěvu dovolují vynechat. Dialogické elementy místo obecných zkratek obvyklých v breviáři - V[erš] a O[dpověď] - často užívají zkratek kodifikujících rozdělení rolí: K[něz] a L[id]. (Veršíky v modlitbě se čtením však kdovíproč ani nesledují Denní modlitbu církve, ani tuto konkretisaci rozdělení recitace mezi kněze a lid, ale mají zkratky V[ersus] a R[esponsum] jako latinský breviář.)

Dále jsou tu provedené volby v rámci možností nabízených rubrikami. Ranní chvály jsou vždy spojeny s modlitbou se čtením, a to tak, že se říká jediný hymnus, vždy zásadně vzatý z ranních chval (srov. VPDMC 99). Pro každou příležitost je otištěn jeden hymnus (žádné alternativy na výběr), přičemž část hymnů je vybrána z červeného, část ze zeleného hymnáře. Pro neděle v liturgickém mezidobí jsou využity hymny druhých nedělních nešpor z obou hymnářů, takže každá ze čtyř nedělí v cyklu žaltáře má hymnus jiný.

Pokud jde o výběr hymnů kombinující materiál obou oficiálních sbírek, dalo by se mluvit o kodifikovaném hymnáři brněnské katedrály, podobně, jako je v Olejníkových Nedělních nešporách kodifikován hymnář katedrály olomoucké.

Jestliže jsme na jedné straně viděli řadu příležitostí, kde redakce z různých možností připouštěných breviářem závazně vybírá jednu, jsou i případy, kde jsou reprodukovány všechny možnosti breviářem nabízené. To se týká nejen výběru žalmů k invitatoriu, ale také dvou možností psalmodie ranních chval na Popeleční středu. (Záhadné je, z jakých důvodů knížka nabízí dvě varianty psalmodie i pro modlitbu se čtením ve čtvrtek Svatého týdne.) Na Štědrý den, kdy se pro modlitbu se čtením a ranní chvály berou feriální žalmy, redakce nehledá zkratky (byť ve VPDMC 247 nejspíš využitelná skulinka je, neboť feriální žalmy naprosto nejsou Štědrému dni vlastní ani přizpůsobené) a na čtyřiceti stranách otiskuje žalmy pro všechny možnosti - tedy až na tu jednu, kdy Štědrý den připadne na čtvrtou neděli adventní.

Možná stojí za explicitní zmínku, že obsahem nejde o pouhou "knížku do lavice", která by vynechávala části příslušející lektorovi nebo předsedajícímu, ale pro knížku pro všechny liturgické role, obsahující všechny potřebné texty (až na evangelium vigilie Narození Páně - s. 52), včetně předsednických výzev před Modlitbou Páně a slavnostních požehnání.

Tiráž tvrdí, že "liturgické texty se shodují s oficiálním zněním Denní modlitby církve." V celku je to pravda, ale na dva drobné hříchy v tomto směru jsem při zběžném pročítání narazil:

24. 12. uvedení do první modlitby dne:

Dnes poznáte, že přijde Pán, a zítra uvidíte jeho slávu. Skutečně ji uvidíte.

Výročí posvěcení kostela, ranní chvály, zpěv po krátkém čtení:

Bože, tvá církev je předobrazem nebeského Jeruzaléma * je to dům modlitby pro všechny národy. ...

Zatímco drobná jazyková úprava responsoria je pochopitelná a snadno může jít i o neúmyslnou chybu přepisu, neústrojné prodloužení štědrodenního invitatoria je pro mě záhadné. Kdo a proč by něco takového chtěl?

Jediným projevem ryzí liturgické tvořivosti vykračující za mantinely rubrik jsou antifony k Magnificat nedělních nešpor. Antifony pro 32 nedělí krát tři roční cykly v knížce celkem pochopitelně otištěny nejsou. Rubrika sice správně uvádí, že "Antifona je vlastní pro každou neděli", ale vzápětí (snad hlavně pro ty, co si cestou na nešpory breviář zapomenou na faře) nezákonně dovoluje, že se "může ... použít obecná antifona," vzatá z kantika samotného:

neděle 1. týdne žaltáře

Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.

(Doslova shodná s antifonou k Magnificat úterý lichých týdnů žaltáře.)

neděle 2. a 4. týdne

Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, jeho jméno je svaté.

(Srov. antifonu k Magnificat, středa lichých týdnů žaltáře - stejný text, lehce odlišný slovosled.)

neděle 3. týdne

Hospodin pamatoval na své milosrdenství.

(Srov. antifonu k Magnificat, pátek lichých týdnů žaltáře.)

Nechat si tisknout výběr liturgických textů pro praktickou potřebu v knižní podobě není téměř nikdy jenom akt prostého namnožení textů (které se ostatně v době, kdy v každé druhé katolické kapse je mobilní telefon s breviářovou aplikací, pomalu stává přežitkem), ale také projev institucionalisace. Zřetelný krok od nahodilého a příležitostného k řádnému a pravidelnému. Kodifikován je výběr příležitostí, ale také řada praktických detailů a dramaturgických rozhodnutí, která oficiální liturgické knihy přenechávají tomu, kdo slavení utváří. Tak se i na (oproti středověké liturgii) omezené hrací ploše novodobé římské liturgie profiluje liturgický úzus dané církevní instituce. Když jsem se až dosud nevypravil do Brna, abych Královskou stoliční kapitulu sv. Petra a Pavla zastihl při činu, jsem rád, že alespoň mám v knihovně její "chórovou knížku".

Pohled pod pokličku liturgického překládání

Před časem jsem při vyhledávání něčeho volně souvisejícího narazil na dokument, kterého bych se nenadál - a je dost pravděpodobné, že veřejně přístupný je jen omylem: liturgické texty památky Panny Marie, Matky církve, s poznámkami o důvodech jednotlivých překladatelských rozhodnutí. Podle všeho jde o podklad pro proces schvalování překladu ČBK a Kongregací pro bohoslužbu (pozn. 1: " ... v těchto podkladech pro schválení českého překladu...").

Pro každou dotčenou liturgickou knihu dokument obsahuje nejprve kompletní text latinské předlohy, poté české znění. Překladatelské poznámky pod čarou ukazují, že byl při sestavování českých textů kladen velký důraz na konkordantnost nejen s českým liturgickým překladem pokud jde o texty vzaté z bible (pozn. 10, 12, 20, 26), ale také s již vydanými liturgickými knihami (pozn. 3, 7, 8, 9, 11, 16, 17, 22, 23).

Působivá demonstrace překladatelova přehledu o výskytech jednotlivých liturgických elementů v latinských i českých knihách vede čtenáře do problematiky liturgického překládání nezasvěceného k otázce, jaký aparát mají dnes překladatelé pro tyto potřeby k disposici. Jsou liturgické texty (byť třeba jen pro interní potřebu) kompletně k mání v (prohledávatelné) elektronické podobě? Alespoň u těch českých, které vyšly v novější době, to snad můžeme předpokládat. Některé liturgické knihy jsou pokryty také tištěnými podrobnými rejstříky - pro (latinský) misál existuje rejstříkový svazek se slovní konkordancí, pro breviář vyšlo podobné dílo v němčině (to ovšem reflektuje německý breviář s jeho zvláštnostmi) a snad existují i další pomůcky mně dosud skryté.

SODI Manlio, TONIOLO Alessandro: Concordantia et indices Missalis Romani, Editio typica tertia, Città del Vaticano 2002.

WAGNER Johannes, SCHMITT Siegfried: Stundenbuch ... Registerband zum Stundenbuch, [m. n.] 1990.

U dvou rozsáhlejších textů, které nejsou biblického původu ani nebyly dosud otištěny v žádné liturgické knize, je uvedeno jméno překladatele: text lekce pro modlitbu se čtením, již dříve do češtiny přeložený a vydaný pro neliturgické potřeby, pro použití v breviáři upravoval Ondřej Koupil (pozn. 19); týž přebásnil hymnus k nešporám, který pak upravil p. b. Hrdlička (pozn. 24).

Nechce někdo omylem upustit na internet také informaci, kdo před nemnoha lety přebásnil hymny pro svátek Krista Kněze?

Zajímavé je, že poznámky k hymnům, které nový (latinský) formulář s drobnými úpravami přebral z formuláře Sobotní památky Panny Marie (pozn. 16, 21, 25), se věnují i tomu, nakolik by se pro použití v české verzi formuláře příp. hodily hymny odpovídající funkce z Denní modlitby církve, resp. "červeného hymnáře". Tyto úvahy ovšem zůstávají právě jen v překladatelských poznámkách a ke schválení není předkládán návrh na jejich zohlednění v liturgických textech samých. Formulář památky Panny Marie, Matky církve je od r. 1989 mezi formuláři překládanými z římské předlohy teprve druhým (po svátku Krista Kněze) formulářem s vlastními hymny a ze dvou případů těžko dělat obecné závěry, ale zdá se, že trend je hymny prostě překládat z latiny, ne vybírat z pokladu české duchovní písně, a to ani jako alternativu. Proti překládání latinských hymnů nelze nic namítat, ale to, že pro nové svátky nejsou alternativně k disposici hymny koherentní s "červeným hymnářem", je škoda. Otázkou je, jestli tak velí aktuální politika (ať už domácí, nebo římská) překládání liturgických textů, nebo prostě jen liturgická komise ČBK ve své zásobě spolupracovníků t.č. nemá žádné odborníky na hymnologii.