V průběhu let opakovaně propadám ilusi, že už "jsem tam":
už mám vypracovaný hudební jazyk českého chorálu,
blízký chorálu gregoriánskému a přitom respektující
specifika českého jazyka, už si umím uspokojivě poradit
se zhudebněním každé české antifony. Není náhodou, že takový
dojem nejsnáze roste, když se delší dobu nezabývám již
hotovými zpěvy. A pak se tato iluse vždy znovu tříští,
když znovu sedím nad antifonami, které jsem složil
před delší dobou.
Neuspokojivé zpěvy pak přepisuji - některé již potřetí nebo
počtvrté. Je možné pozorovat určitý vývoj. Je to ale vývoj
k větší kvalitě a zralosti, nebo vývoj sledující jen nahodilé
posuny osobního vkusu? Je to cesta vpřed, k cíli, nebo jen
jakési tvůrčí bloudění či chození v kruhu?
Pracuji na tom, aby nejpozději v řádu několika let spatřil
světlo světa úplný český antifonář. Přinejmenším stejně
pravděpodobná se však jeví možnost, že místo toho budu moci jen
konstatovat fatální neúspěch a nanejvýš vybrat několik
málo kousků, které se (spíš náhodou) podařily a mohly
by být hodné zachování.
Vidina jiného fatálního neúspěchu - že antifonář sice
ke své spokojenosti dokončím a doplním teoretickým pojednáním
o českém chorálu, ale vůbec nikdo z něj nebude zpívat -
mě neděsí.
Jednak vím, že tu a tam už někdo moje zpěvy zpíval,
a to jak soukromě, tak i při veřejně slavených nešporách;
jednak mě vpřed nežene vidina "úspěchu na trhu",
ale nepraktický idealismus, který hledí na dílo samo o sobě
a na lidi okolo se příliš neohlíží.
Na Boží hod svatodušní jsem se vypravil na další místo,
kde se pravidelně veřejně slaví část liturgie hodin:
litoměřická katedrální kapitula zve k nešporám
do katedrály sv. Štěpána každou neděli v 17 hodin.
Dosud jsem neměl informace, zda a v jakém rozsahu
se v litoměřicích kapitulní nešpory zpívají.
Vypravil jsem se tedy do Litoměřic o slavnosti
Seslání Ducha svatého: abych,
pokud se snad kapitulní nešpory různí v míře slavnostnosti,
viděl a slyšel pokud možno tu nejslavnostnější podobu.
Bohoslužba se odbývala v komorním obsazení -
asi čtyřem kněžím v chóru (podle chórového oděvu soudě
ne všichni byli kanovníci) přizvukovali čtyři příchozí
v lavicích. Nešpory byly celé recitované, a to česky.
Nevšiml jsem si, že by nějak byly zajištěny texty
pro lid - zřejmě se počítá s tím, že když už někdo jde
na nešpory, přinese si vlastní breviář. Na druhou stranu -
předpoklad to byl podle všeho správný. Nikoho bez breviáře
jsem v katedrále neviděl.
Nešpory byly zarámované dvěma mariánskými antifonami:
na začátku, ještě před Bože, pospěš mi na pomoc,
se recitovala velikonoční mariánská antifona
Regina coeli; po požehnání se zpívala
(jako jediný zpívaný prvek celých nešpor) antifona
Salve Regina. Obě latinsky, každá s veršíkem a
modlitbou. Mariánská antifona před nešporami je zbožný
přídavek nad liturgický rámec nešpor;
se závěrečnou mariánskou antifonou po veřejně slavených
nešporách liturgie hodin počítá jako s možností
(viz úplně poslední rubrika
v oddílu Uspořádání Denní modlitby církve),
ovšem bez verše a modlitby.
Veršík a modlitba (antifona + verš + modlitba je dobře nám
známý formát komemorace) provázejí každou závěrečnou
antifonu v předkoncilním breviáři. Mohlo by tedy jít
o vbastlení ztracených předkoncilních prvků zpátky
do pokoncilní liturgie, v anglofonní tradicionalistické
blogosféře obvykle titulované "reform of the reform";
hádám však, že v tomto případě spíš než o bezprostřední vliv
předkoncilního breviáře jde o vliv zprostředkovaný pobožnostmi,
kde mariánské antifony svoje veršíky a modlitby
podržely až do našich dnů.
Jen telegraficky k aktuálnímu stavu prací:
1. Na podzim jsem ohlásil, že usiluji o dokončení
Antifonáře k Denní modlitbě církve někdy v průběhu roku 2018.
I když ještě relativně hodně času zbývá, již nyní jasně
vidím, že se to při nynějším tempu prací nestihne,
protože kousků vyžadujících opravu nebo přepracování
je opravdu hodně a práce postupují, jak postupují.
Navíc je můj plánovaný návrat do školních lavic nepochybně
dále zpomalí. Další termín se zatím neodvažuji dávat.
Snad jen mohu říci, že déle než deset let bych na antifonáři
pracoval nerad.
2. Pojal jsem úmysl připravit jako jeden z vedlejších výstupů
projektu In adiutorium českou verzi Graduale simplex.
Tento latinský "graduál pro menší kostely", jak známo,
nahrazuje zpěvy mešního propria zpěvy vesměs
původně určenými pro oficium (a tedy kratšími a jednoduššími).
Já už většinu antifon mám složenu, zbývá tedy "jen"
vyhledat kousky odpovídající těm v Graduale simplex,
doplnit něco málo těch, které
Graduale simplex nesdílí s pokoncilním breviářem,
a všechno to uspořádat v knížní sazbu.
Inspirací je mi nizozemské
Klein graduale
z pera Stevena van Roode. Doufám, že tak alespoň trochu
potěším kolegy, kteří mě už před lety nabádali,
že spíše než antifonář je třeba připravit český chorální graduál.
Přinejmenším z hlediska kalendáře a liturgických textů
se dnešní (v době zveřejnění článku už včerejší)
den, kdy si připomínáme sv. Zdislavu,
slaví nejslavněji v Řádu kazatelů,
kde má stupeň svátku nebo slavnosti
a tomu přiměřené vlastní texty.
To je dobrá příležitost k nahlédnutí
do dostupných dominikánských liturgických zpěvníků.
První část
Zpěvníčku k průvodu po nešporách
tvoří řada antifon, doplněných vždy veršíkem
a modlitbou.
O Panně Marii nepostradatelná Salve, Regína
(jako všechny staré řády mají i dominikáni svůj vlastní nápěv,
dostatečně podobný i nepodobný těm ostatním);
o sv. Dominikovi antifona O Lumen
a responsorium O Spem miram.
Z mého pohledu nejpozoruhodnější jsou dvě zbylé,
věnované místním dominikánským světcům.
Antifona o sv. Zdislavě Manum suam
je poměrně jednoduše stavěná v osmém modu.
Nepřekračuje jeho standardní ambitus, nejdelší melismata
se omezují na tři noty.
Nevykazuje žádné křiklavé nedostatky, ovšem to, že každá fráze
končí na finále, působí pokud ne přímo únavně, pak rozhodně
spíše prostě. Inopi mi zní jako tvrdý náraz -
jako by si melodie říkala ještě o jedno melisma na druhé slabice.
Text antifony je vzat doslovně z Přísl 31,20.25
ve vulgátním znění.
I kdyby antifona nebyla určena k oslavě světice povýšené
ke cti oltáře teprve nedávno, doslovně biblický text
i charakter nápěvu ukazují na vznik v prostředí,
které se neodvažuje latinsky básnit a skládání
chorálních melodií v něm není právě běžný způsob hudebního
projevu.
Na druhou stranu použití textu Vulgaty by mohlo ukazovat
na starší původ. Antifona na poměrně nespecifický
biblický text by mohla
být vzata např. z nějakého staršího obecného formuláře.
Antifonu s podobným textem
databáze Cantus zná z formulářů o sv. Anně.
[EDIT 16.10.2017]
Zase jednou mám nemilou povinnost opravit vlastní omyl
z nedosti důkladné práce s literaturou:
ta podobná antifona, pro niž výše odkazováno do databáze Cantus,
figuruje i v potridentském římském oficiu jako antifona
k Magnificat druhých nešpor v commune svatých nepanen.
Co je ale důležitější: při hledání zdroje dominikánské
antifony jsem měl nahlédnout do řádového antifonáře
(Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 108*).
Tam bych byl zjistil, že nejde o novodobý výtvor bratří české
provincie, ale o doslovně převzatou antifonu,
která se v předkoncilním dominikánském
oficiu zpívala rovněž v commune svatých nepanen, k Benedictus.
Jak jiná je antifona Ave florum flos!
Text je formulován jako modlitba oslovující sv. Hyacinta.
Je rýmovaný, bohatá přirovnání se neštítí klišé a
superlativů - vyjadřuje se jazykem středověkých rýmovaných
oficií, a i charakter nápěvu tomu odpovídá.
Vzhledem k tomu, že sv. Hyacint byl svatořečen již r. 1597,
diagnóza možná není daleko od pravdy.
Vznikla antifona v Čechách? Nebo v Polsku?
Zdá se, že čeští dominikáni jsou, přiměřeně svému specifickému
poslání a pěveckým schopnostem dnešní populace,
ve věci zpívaného oficia spíše úsporní, při zohlednění zásady
odstupňované slavnostnosti. Je mi ale moc sympatické,
že se, jak se zdá ukazovat antifona Manum suam,
starají o svůj poklad chorálních zpěvů nejen jako jeho
opatrovatelé, ale i pokud jde o jeho rozšiřování.
Že dominikánský chorál není mrtvý exponát nebo jednou provždy
uzavřený kánon, ale budova principielně otevřená přístavbám.
Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší
satelitní web: na adrese
praga.inadiutorium.cz
budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky
pražské provincie (Čechy).
Motivace
Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky
podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším
problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků
pražské provincie.
Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení:
Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil
před lety na webu
Editio Sancti Wolfgangi;
tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem -
prakticky se omezujících na denní hodinky svátku
sv. Jana Nepomuckého.
Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy
s jejími knihovnami a archivy,
co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již
před delší dobou načaté,
a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit:
zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích,
dohledat, systematicky srovnat existující varianty,
a později na základě
tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání
dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek
konstatovat a napravit.
Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek
k římskému antifonáři.
Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji,
chci následně stejně naložit i s pokoncilními -
z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.
Vývoj textů
Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval,
již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací:
přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a
šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále.
Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své
diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť
právě na ní moje studium ztroskotalo.)
Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují
běžný typ pražského breviáře rukopisného.
V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní
zpívané oficium možností nejen teoretickou
(srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé
církevní instituce, jako byla
karlštejnská kapitula)
a nápěvy pro ně proto existovaly.
Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch
jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou
citelného úpadku praxe zpívaného oficia:
pražská Officia propria ve svých jednotlivých
vydáních některé texty postupně
nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad,
že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře.
Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny
do pražského propria vydaného r. 1677
("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou
většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune,
budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident),
ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.
Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou.
Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze
označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím:
kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek
tohoto žánru v pražském provinčním propriu,
oficií sv. Václava a sv. Ludmily.
Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně
prosaické a často jde o více či méně doslovně citované
biblické úryvky.
Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je,
co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava
při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská
kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium?
Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj?
-- Zatím jsem nenašel žádný dokument,
který by na tuto otázku dával odpověď.
Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby
se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových
vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily
s hymny z commune.
Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta.
Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce
prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché,
podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků
v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec,
Cecílie).
Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře
opět dobou klidu.
Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní
oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém)
a svátky nástrojů umučení Páně -
a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených
(Anežka, Hroznata).
V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu
byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového
společného česko-moravského propria dílem složeny nově,
dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak,
jak vyšly z reforem r. 1865.
Edice a její zásady
Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře
bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských
textů dotčených svátků.
Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé,
že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený
(kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním
kantikům z dalších svátků), považuji za důležité
znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu
a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky
připouštějí jejich použití
(VPDMC 274:
"Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu,
ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici")
a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému
antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější
oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout
vhodný výběr ze starých zpěvů.
Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní
nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici,"
a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká.
Já však mám zato,
že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto,
že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření
složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit
na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony,
jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici"
jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách.
Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou
nikoho zavazovat.
S ohledem na její praktický účel jsou formulovány
zásady pracovní edice:
-
omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů
pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
-
postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny
obsahující notový záznam ke sledovaným textům
(tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience
nebo doby vzniku)
-
cílem je spíše poznání změn a případného
vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
-
přednostně zpracovat digitalisované rukopisy
(protože je to časově a logisticky méně náročné a takto
získaná data
jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny
hůře dostupnými)
Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných
při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:
-
nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
-
nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti
nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení
některé noty
-
vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely
srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka",
kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu
Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím
formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál,
který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat
a vybrat z něj varianty pro edici praktickou.
Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost
skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu?
Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje?
Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější?
Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...
Závěrem
Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor
středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů
současných, zdaleka není osobou
povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti
středověké musikologie. Zdá se mu však lepší,
aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který
přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých
zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory,
než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů
scházely příslušné chorální zpěvy.
Na webu liturgie.cz předevčírem vyšel
článek o křestních nešporách.
Nedá mi to, abych na něj krátce nereagoval.
[EDIT 9. 6. 2019]
Odkaz výše již nefunguje, článek změnil adresu:
Filip M. Suchán OPraem: Křestní nešpory
Paschalis sollemnitatis 98
Předně se rdím, že jsem neznal, a tudíž v dřívějších článcích
nezohlednil, oficiální český překlad okružního listu
kongregace pro bohoslužbu Paschalis sollemnitatis.
Pozoruhodné je, jak je přeložen pro nás klíčový čl. 98
(podrobně o něm v úvodu seriálu):
98.
Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto
neděli zachovává tradice tak zvaných křestních nešpor,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici.
Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení,
Praha: Sekretariát ČBK, 2001.
"Instauretur" je tu přeloženo prostě "zavést".
To sice konvenuje s naším dříve formulovaným názorem,
že je v intencích okružního
listu možné zavést křestní nešpory i tam,
kde se historicky nikdy neslavily, ale není učiněno
zadost překládanému textu, kde sloveso "instaurare" nese
zcela zřejmě význam "obnovit, znovuzavést".
Tento názor patrně sdílí i autor článku,
který se sice vůči oficiálnímu
překladu otevřeně nevymezuje, ale sám ho v textu parafrázuje
výrazem "obnovně zavést".
Jak křestní nešpory "obnovně zavádět"
Výše citované dokumenty vybízejí, aby se tyto nešpory konaly
tam, kde je to zvykem, nebo aby se obnovně zavedly,
aniž by byl dán přesnější popis.
Proto nyní bude nabídnut dvojí způsob, jeden dle zvyklostí
premonstrátského řádu, jak je zachován na Strahově,
druhý dle zvyklostí, konaných v Paříži v kostele sv. Evžena.
Suchán F. M.: Křestní nešpory, http://www.liturgie.cz/clanky/krestni-nespory.html, 19. 4. 2017
Někdo se možná bude ptát:
můžeme si tedy vybrat, a buďto po premonstrátsku,
nebo jako u sv. Evžena v Paříži,
slavit křestní nešpory
i u nás ve farnosti, v (nepremonstrátském) klášteře,
ve společenství, ...? Nebo se můžeme předloženými vzory
inspirovat a svoje vlastní křestní nešpory si volně poskládat?
Je užitečné zeptat se, jakým právem
se v článku popsané křestní nešpory slaví.
V případě strahovské kanonie se tak děje v rámci
"řádné formy římského ritu", z titulu
partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu,
jak je vtěleno do dokumentu
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.
V pařížském kostele Saint-Eugène se křestní nešpory
konají - v širším rámci liturgického života farnosti slavící
liturgii v mimořádné formě římského ritu -
podle předkoncilních liturgických knih pařížské
arcidiecése (viz
komentář a přiloženou brožurku s texty a notami).
Není přitom úplně jasné, a nemám možnost ověřit,
zda byl řád velikonočních nešpor s průvodem součástí
pařížského diecésního propria až do poslední liturgické reformy -
a tudíž se dnes nešpory podle něj slaví zcela zákonně
na základě motu proprio
Benedikta XVI. Summorum pontificum -
anebo jde o zvyklosti opuštěné již dříve, a nyní
po delší době obnovené.
Paschalis sollemnitatis 98 rozhodně neautorisuje
svévolné úpravy obsahu nešpor velikonoční neděle
(srov. VPDMC 246 a 247),
ani znovuzavádění jejich dlouho opuštěné podoby.
Takové úpravy by musely být ošetřeny partikulárním liturgickým
právem, podobně jako v premonstrátském řádu:
tak by snad bylo možné pomýšlet na "řád křestních
nešpor pro české a moravské diecése".
Ústřední prvek křestních nešpor -
průvod ke křtitelnici s připomínkou křtu -
však dobře lze obnovit v "prostoru liturgického práva prostém",
jako pobožnost připojenou ke zcela zákonným velikonočním nešporám.
V jednom z dřívějších článků jsme podali
návrh, jak to udělat
(v samostatném článku pak vyšly české texty);
hodný pozornosti je i způsob, jak se připomínka křtu koná
v pražské katedrále.
Závěrem
Nezbývá než vyjádřit naději,
že článek na webu liturgie.cz pomůže dostat
křestní nešpory - nejen jako liturgickou specialitu
premonstrátského řádu, ale jako součást společného liturgického
dědictví křesťanského Západu - do širšího povědomí,
a třeba i otevřít diskusi ohledně možností a podoby
jejich znovuzavedení v českých a moravských diecésích.
Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně
budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít
příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou
návštěvy
míst,
kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat
o poznání hůře,
ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco
"hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno,
co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.
Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno,
co jsem měl v plánu.
Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit
(opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů
a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály
na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem
oboje zaspal.
Na Zelený čtvrtek
večer jsem byl při modlitbě se čtením
z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel
z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou
latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám;
budu snad rozumět i bez textu před sebou,"
odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil.
Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl
málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi,
opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací
bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci
ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část
hodinky se právě říká.
Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno,
v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě
jako vigilie (VPDMC 73).
Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce
byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč.
Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři,
každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří
Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum.
(Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly
proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře
modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném
jedinému čtení.)
Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky.
Vigilii bezprostředně následoval kompletář,
opět celý recitovaný.
Na Bílou sobotu
ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se
modlitby se čtením a ranních chval v katedrále.
S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně
se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou
sobotu" cituje Ef 5,14:
Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!
Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená".
(Viz nápěvy na webu
"katedrální typografické dílny".)
Na Boží hod
jsem do katedrály zamířil znovu,
na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních
letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální,
letos však byly české.
Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu,
provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu
obvyklé.
S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých
mozet nebo almucí oblékli
bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý,
p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.
Po požehnání se zpívala antifona
Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou
obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým.
Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli
a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň
kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu
Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno
křestní vodou.
Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš
z křestního pramene život stále novým generacím...
(Jedna takto začínající modlitba je
v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí
ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si
vzpomínám, byla podstatně delší.)
Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence
Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.
Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována
jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam
jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba
prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát
komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých
pražských velikonočních nešpor,
a jak ho doporučujeme
pro slavení křestních nešpor dnes.
V pražské katedrále se tedy koná jakési
jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci
průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání.
Náplň zastavení - ať už to je či není záměr -
poměrně věrně napodobuje historické předlohy;
obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční
nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů
tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční.
Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni":
připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek
do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.
V královéhradecké katedrále se nešpory konají každou první
neděli v měsíci (pro aktualisované informace viz stránku
Místa).
O první neděli měsíce dubna jsem se tam tedy
vypravil, abych alespoň jedny viděl a slyšel.
Přišel jsem chvíli před začátkem. Zpěváci
katedrální scholy se scházeli a zaujímali místa na lavicích
pro ten účel přistavených v chóru před,
resp. vedle lavic chórových, vyhrazených pro kanovníky
a kněžstvo.
Po půl šesté se ozval zvonek a ze sakristie za zvuků varhan
vyšli páni kanovníci spolu s jedním přisluhujícím.
Zaujali místa v chórových lavicích a úvodním veršem začaly
vlastní nešpory, kompletně zpívané z Olejníkových
Nedělních nešpor.
K mému překvapení po dozpívání hymnu umlkly varhany - a pan
regenschori během prvního žalmu seběhl s kruchty a připojil
se ke zpěvákům. Je to tu takhle zvykem po celý rok?
Nebo se bez doprovodu zpívá jen v době postní?
A počítal P. Olejník s možností, že se jeho nešpory budou zpívat
"chorálně"? (Srov. také podobnou praxi
v Ústí nad Orlicí.)
Antifony předzpěvoval a žalmy začínal jeden z kanovníků.
Psalmodie se zpívala střídavě na strany. Prokládání žalmů
antifonou bylo dodrženo, jak je
v Nedělních nešporách vyznačeno.
Jak jsem tak seděl v téměř liduprázdné chrámové lodi,
neměl před sebou
text a poslouchal důvěrně známé texty nedělních nešporních
žalmů, do nichž znovu a znovu vpadaly antifony,
musel jsem se ptát, co je vlastně záměrem tohoto řešení
psalmodie. Na první pohled se může zdát, že jde o krok
směrem k lidovosti: návštěvník nešpor nemusí umět zpívat
žalmy a ani před sebou nemusí mít všechny texty - "jen"
odpovídá antifonou, podobně, jako je zvyklý odpovídat
při responsoriálním žalmu mše.
Jenže to neodpovídá "provozovací praxi referenčního kostela"
(pokud vím, v olomoucké katedrále se žalmové verše
v alternaci schola-lid, a antifonu zpívají všichni společně;
lid se tedy podílí i na zpěvu žalmů, nejen antifon)
a bylo by to nesmyslné i věcně, protože nápěvy antifon
jsou složitější než nápěvy žalmů.
Několik možných vysvětlení mě napadá.
Možná šlo o pokus trochu natáhnout kratinkou psalmodii
pokoncilních nešpor.
Možná se někomu zdálo vhodné pro správné strávení antifon
postavit je účastníkovi před oči vícekrát.
Možná P. Olejník považoval souvislou psalmodii za únavnou.
S posledním bodem nelze než souhlasit,
ale není to problém psalmodie vůbec,
nýbrž specifický problém Olejníkových žalmových nápěvů -
srov. co k tomu bylo řečeno
v jednom ze starších článků.
Jeden postřeh k liturgickým postojům:
Každého, kdo článek bude číst, zapřísahám, aby se nezkoušel
klanět vsedě; zejména pak ne, když veřejně vykonává nějakou
liturgickou funkci. Jediná úklona, která vsedě nevypadá
nedůstojně, je úklona (jen) hlavou. Pro jakoukoli hlubší úklonu
je nezbytné vstát.
Po závěrečné modlitbě bezprostředně následoval výstav
Nejsvětější svátosti (na Chvalte, ústa opět ožily
varhany), eucharistické požehnání
a na závěr Salve (tradičně ovšem k době postní patří
jako závěrečná mariánská antifona Ave, Regina coelorum)
s pěkným střídmým doprovodem, jaký chorálu sluší nejen
v době postní.
A já jsem, přesně podle
dobré rady na webu sboru
Cantores Gradecenses,
pokračoval na večerní mši do kostela Nanebevzetí Panny Marie.
[EDIT 5.4.2017]
Při psaní článku jsem nevzpomněl jedné veskrze zmíněníhodné
skutečnosti - totiž, že královéhradecká katedrální kapitula
patří mezi českými kapitulami co do objemu veřejně slaveného
oficia k nejštědřejším, pokud jí dokonce v tomto směru nepatří
naprosté prvenství.
Každé pondělní a čtvrteční ráno je
možné připojit se v katedrále ke kapitulním ranním chválám.
Pravděpodobně jsou to ranní chvály úplně nebo z větší části
recitované, což jim ubírá na zajímavosti z hlediska tematického
zaměření tohoto webu, rozhodně ale ne na záslužnosti.
Chystám se letos podniknout několik výletů, abych si udělal
obrázek o liturgickém životě českých kapitul. Začal jsem dnes,
o čtvrté neděli postní, cestou za kapitulou, kterou je snad
vůbec nejtěžší "dopadnout při činu", neboť se její liturgické
působení omezuje na několik málo mší během roku.
Letos jsou naplánovány všehovšudy dvě.
Mše, konaná u příležitosti výročí založení kapituly,
se za hojné účasti lidu konala v kapitulním kostele,
tj. v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě
Karlštejně. Zpěvem ji doprovodil chrámový sbor ze Žižkova.
Oficium karlštejnská kapitula veřejně slaví jen příležitostně,
např. jako liturgický rámec kanovnické instalace.
(Srov. např. podobnou praxi kapituly vyšehradské.)
Naposledy byl takto při nešporách
29. 11. 2016 instalován čestný kanovník P. Giuseppe Sergia Ciucci.
Protože v takových případech jde téměř jistě o nešpory
recitované, stejně bych tu o nich neměl co psát.
Já dnes ale ve skutečnosti ani tolik nechci psát o tom,
co kapitula dělá dnes, jako upozornit na půvab
její zakládací listiny.
Kompletní přepis a český překlad je
na webu kapituly,
scan se dá prohlížet
na portálu Monasterium.
Každodenně na úsvitu při východu slunce sejdou se
v kapli Panny Marie, aby spořádaně a zbožně říkali
kanonické hodinky,
oděni superpelicemi a majíce
po způsobu kanovnickém chórové mitry.
Rozděleni na dva chóry budou střídavě stát a sedět,
při čtení žalmů budou dělat potřebné pomlky,
to jest budou u veršů dodržovat jejich předěly;
podobně i nešpory v jejich hodinu.
Co se týče těchto kanonických hodinek, budou je odříkávat
beze zpěvu, dokud s pomocí Boží nerozmnožíme počet osob
včetně nich na deset. Jakmile však bude jejich počet dosažen,
budou od té doby povinni v řečené kapli slavné Panny Marie,
anebo kdykoliv by do ní nemohli mít pohodlný přístup,
v kapli svatého Mikuláše, ony jednotlivé hodinky uctivě
a zřetelně zpívat podle noty.
Každodenně pak budou děkan a řečení kanovníci podle druhu
slavnosti čili tak, jak příslušné doby vyžadují, povinni
sloužit nejméně tři odpovídající
nezpívané mše, dvě ve hradě,
jednu totiž v kapli Panny Marie, druhou v kapli svatého
Mikuláše, a třetí ve filiálním kostele, kdežto o hlavních
slavnostech našeho Původce a slavné Rodičky Boží, ustavičné
Panny Marie, jakož i andělů, Křtitele Páně, apoštolů,
dědiců zemských, posvěcení chrámu a každou neděli budou
v kapli Panny Marie, anebo kdyby jim snad z nějakého důvodu
nebyla přístupná, tehdy v kapli svatého Mikuláše
zpívat podle noty mši toho dne a nešpory první i druhé,
a to tak, že až se naplní zmíněný počet desíti kanovníků
čili kněží, budou od té doby povinni každého dne
odzpívat nejméně jednu mši podle noty.
Dále pak budou pro všechny potřebné neustále přechovávat
v jedné z těch kaplí, to jest oněch Znamení či blahoslavené
Panny nebo svatého Mikuláše, svátost těla Páně a posledního
pomazání. Rovněž o prosebných dnech budou konat obvyklé
litanie s procesím. Při mších a oficiu denním i nočním čili
při kanonických hodinkách se budou držet obřadů a předpisů
pražského kostela.
(Převzato z webu kapituly,
s úpravou pravopisu "kánonické (hodinky)" na "kanonické".)
Výčet liturgických povinností
karlštejnských kanovníků v době založení kapituly Karlem IV.
je při své povšechnosti poměrně obsáhlý. Zajímavou otázkou je,
zda měli kanovníci povinnost recitovat v chóru
všechny hodinky. Listina totiž zmiňuje bez bližšího upřesnění
jen hodinky, k nimž se mají scházet za úsvitu (nepochybně
matutinum s laudami a snad i s primou), a nešpory.
Až dále je jen mimochodem, v souvislosti s povinností večer
spořádaně opustit hrad, zmíněn kompletář. I o něm se
předpokládá, že ho po nešporách v chóru odrecitují.
Je pravděpodobnější, že se podobně tiše předpokládá i odbavení
tercie, sexty a nóny, nebo že k chórovému slavení těchto
hodinek karlštejnští kanovníci vázáni nebyli a mohli se je modlit
podle libosti mimo chór?
Až zarážející je, jak zakládací listina vypočítává
"samozřejmé" detaily provedení hodinek:
kanovníkům se určuje nejen, že mají hodinky říkat
oděni superpelicemi a chórovými mitrami, ale i to,
že se při psalmodii střídavě sedí a stojí a že se vprostřed
verše dělá pauza. Zdá se, jako by zakladatel
úplně nevěřil, že kanovníci budou své liturgické povinnosti
vykonávat pořádně.
Ustanovení ohledně zpěvu nejsou úplně systematická, ale lze je
uspořádat takto: bez ohledu na počet členů
měla kapitula povinnost o nedělích a významnějších svátcích
zpívat první i druhé nešpory a jednu ze mší.
Od dosažení počtu deseti členů měla každodenně
oficium zpívat celé a mši jednu, při zachování celkového
počtu tří mší.
Vidíme, že ani za doby Karlovy nebylo zpívané oficium
samozřejmostí, ale bylo nahlíženo jako záležitost personálně
náročná a menší církevní instituce proto k němu nebyly
v plném rozsahu vázány.
Já si nad onou "zpěvní kvótou" deseti kanovníků říkám,
na jakých vlastně stojí předpokladech. Kdo dnes chce někde
slavit zpívané nešpory, neptá se, jestli bude mít deset
kleriků, ale jestli sežene alespoň pár lidí, kteří
umí zpívat a přijdou. Listina však hudební kompetence
kanovníků vůbec neřeší. Co bylo s ohledem na proveditelnost
kompletně zpívaného oficia při početním stavu deset kanovníků
jiné než při stavu polovičním? Zdá se, že pouze redundance,
tedy schopnost překonávat personální výpadky vlivem nemoci,
neodkladných cest apod., resp. rozkládat sólové části
(možno myslet na zpěv sólových částí responsorií
matutina, popř. výjimečně vypečených svátečních antifon)
mezi více lidí. Základní hudební kompetence se tedy
předpokládají jako samozřejmá výbava středověkého klerika,
resp. kandidáta na kanovnické beneficium.
Dnes, kdy je karlštejnský kanonikát snad hlavně formou
vyznamenání pro kněze pražské arcidiecése a i děkan,
který je zároveň
jediným sídelním kanovníkem,
je ustanoven farářem jinde, je liturgický život kapituly omezen
na symbolickou špetku a oficium v něm nehraje prakticky
žádnou roli, natož aby se zpívalo.
Na druhou stranu - toto "liturgické vyprázdnění" odpovídá
"významovému vyprázdnění" Karlštejna, který dávno není karlovským
trezorem relikvií a říšských pokladů, ale především
historickou památkou a turistickou atrakcí.
Když P. Szabó závěrem přímluv dnešní karlštejnské mše připojil
"abychom také my, jako zdejší kanovníci, dobře
plnili své poslání," já se musím ptát, co tím posláním vlastně
je.
Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku,
ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už nechápe
posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam
pro život církve a národa (jak můžeme vidět na sporech
o vlastnictví katedrály sv. Víta).
Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn.
Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě
není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí,
ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel
Karel IV.
(kapitulakarlstejn.cz)
Podle všeho také nechápu
"posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam
pro život církve a národa".
Karlštejnská kapitula a skromný liturgický život hradních kaplí
je pro mě právě - romantický relikt středověku. Není tajemstvím,
že mám takové relikty rád, ale žádný hlubší smysl, žádné
"znamení pro dnešní dobu", za tím nevidím.
V posledním článku
seriálu o křesních nešporách byl podán návrh, jak velikonoční
nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu pramenu," slavit dnes. Návrh však obsahuje
pouze latinské texty, což toho, kdo snad chce křestní nešpory
v českých podmínkách opravdu slavit, sotva uspokojilo.
Další článek tedy přináší české znění
modliteb a zpěvů k průvodu, včetně nápěvů.
Nadto se hodí doplnit několik dílčích detailů:
na některé v předchozích článcích nezbylo místo, jiné jsem
v té době ještě neviděl, nebo se mi nezdály důležité.
České texty
Po skončení nešpor vychází průvod z chóru.
V průvodu se nese paškál.
Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113
Chvalte, Hospodinovi služebníci.
Zastavení u křtitelnice.
Za zpěvu antifony Viděl jsem pramen vody (Vidi aquam)
se křtitelnice okuřuje.
V. U tebe, Hospodine, je pramen života, aleluja.
R. V tvé záři vidíme světlo, aleluja.
(srov. Žalm 36, 10;
pro "české liturgické znění" viz veršík po krátkém čtení tercie
o sobotě 3. týdne žaltáře)
Modleme se.
Bože, ty otvíráš těm,
kdo byli zrozeni z vody a z Ducha svatého,
přístup do nebeského království:
rozhojni v nich milost, kterous jim daroval,
aby, když byli očištěni od všech hříchů,
dostali podíl na všech tvých zaslíbeních.
Skrze Krista, našeho Pána.
(vlastní překlad modlitby
Deus, qui renátis z pražského breviáře)
Průvod pokračuje.
Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66
Jásejte Bohu, všechny země
(alternativně žalm 111 nebo 112).
Zastavení u kříže.
V. Hlásejte mezi národy, aleluja.
R. Hospodin kraluje, aleluja.
(srov. Žalm 96, 10)
Modleme se.
Pamatuj, Bože, na ty, kdo byli zachráněni smrtí tvého Syna
a radují se z jeho vzkříšení;
chraň je stále svou otcovskou láskou, aby jejich radost
byla trvalá.
Skrze Krista, našeho Pána.
(Český misál, sobota 3. velikonočního týdne,
postcommunio)
Závěrečná část průvodu.
Zpívá se antifona Kristus vzkříšený z mrtvých již neumírá
(Christus resurgens), nebo jiný vhodný zpěv.
Ke stažení:
České antifony k průvodu, notované
České překlady textů určených
ke zpěvu či přednesu jsou, kde to bylo možné,
vzaty z aktuálně platných českých liturgických knih.
Modlitba Deus, qui renátis, která v současných
liturgických knihách římského ritu nefiguruje,
byla nově přeložena z latiny, přičemž bylo dbáno toho,
aby byla vhodná k hlasitému přednesu a příjmu poslechem.
Text antifony Christus resurgens byl vzat z příslušného
místa liturgického překladu Nového zákona.
K českým antifonám
Zdálo se vhodné nabídnout pro české texty antifon k procesí
zhudebnění stylově koherentní se
zpěvy velikonočních nešpor
připravenými v rámci projektu In adiutorium.
Snaha byla ovšem úspěšná jen částečně: připravené antifony
považuji za poměrně zdařilé, oproti latinským předlohám
jsou však výrazně méně melismatické a tedy kratší.
To dosti výrazně ohrožuje jejich
funkčnost: antifona Viděl jsem pramen vody
má vystačit na okouření křtitelnice,
Kristus vzkříšený z mrtvých dokonce na průvod od kříže
zpět do chóru. Mé české antifony tuto funkci i při velmi
pomalém přednesu sotva budou moci splnit.
Jenže skládat melismatičtější české zpěvy, aby byly zpívatelné
a poslouchatelné, neumím.
(Možná jednou budu tvrdit, že to - ať vůbec, ať v rámci
mých komposičních zásad - ani vkusně nejde. Zatím to netvrdím.)
Antifona Kristus vzkříšený z mrtvých byla zpracována
tak, že základem je text odpovídající antifoně
Christus resurgens bez verše. Antifona se dá zpívat i
v tomto krátkém znění. Aby se získalo pár cenných sekund
navíc, ale také kvůli scelení biblického úryvku,
byl doplněn verš, obsahující právě tu část verše Řím 6,10,
která v tradičním znění chybí.
Dalšího prodloužení by se dalo docílit tím, že by se antifona
nezpívala "podle katedrálních rubrik",
s "a když žije ... aleluja" zpívaným jen jednou, na konci,
ale na způsob responsoria:
"R. Kristus... vládu. A když žije... aleluja. V. Když umřel...
R. A když žije... aleluja."
Takto (samozřejmě s veršem Dicant nunc na místě
našeho verše pavlovského) ji potkáváme
mj. v níže zmiňovaných procesionálech.
Ač se tu české texty antifon Vidi aquam
a Christus resurgens nabízí zhudebněné, je dobře
možné - a snad i doporučeníhodné - kvůli kráse a důstojnosti
tradičních chorálních nápěvů je zpívat latinsky, i když zbytek
textů nešpor a průvodu bude v češtině. (Srov. VPDMC 276:
"Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty
různým jazykem.")
Pokud se dává přednost českým zpěvům, může být vhodné
vzít pro Viděl jsem pramen vody nápěv v místě
obvyklý, byť třeba stylově se zbytkem zpěvů ne zcela koherentní -
nejčastěji to bude patrně nápěv
Olejníkův.
Pak se ale opět narazí na to, že antifona (ještě kratší než
moje) nepokryje liturgickou akci, kterou má doprovázet.
Další možností by bylo sáhnout do starých rukopisů s liturgickými
zpěvy v národním jazyce. Transkripce počeštěné antifony
Christus resurgens z Jistebnického kancionálu
je v příloze minulého článku. Úprava antifony se
dávnému kantorovi docela dobře povedla a její použití
lze doporučit -
jediným zapeklitějším místem je melisma na nezpěvném
"z mrtvých".
Antifonu Vidi aquam jsem viděl zatím vždy jen
ve volné utrakvistické úpravě, kdy je melismatický zpěv
při zachování melodie přepracován v sylabický
s rozkošatělým textem. Většina zpěvů tohoto druhu se mi jeví
mimo úzký kruh milovníků utrakvistického
chorálu v dnešní době v praxi nepoužitelná,
a to především pro svůj jazyk, který spojením archaičnosti
a květnatosti na dnešního posluchače
působí nevážně, bizarně, a vyvolává v něm pobavení nebo údiv.
Kdo by o utrakvistická znění antifony přeci stál,
nechť v databázi LIMUP fulltextem hledá
"Vidi aquam"
a nebude zklamán. Některé z takto nalezených rukopisů
najde digitalisované v Manuscriptoriu.
Kromě vlastního zhudebnění českých textů antifon
Vidi aquam a Christus resurgens se nabízí
také návrh výběru dvou alelujatických antifon k žalmům
zpívaným při průvodu. Širší nabídka, z níž byly antifony
vybrány, je v příloze minulého článku.
Ještě jednou k antifoně Christus resurgens
V uplynulých týdnech jsem procházel větší množství liturgických
rukopisů, které byly užívány v českých zemích,
a i když hlavní záměr práce byl jiný, věnoval jsem při tom
pozornost také velikonočním nešporám.
Zajímavý pohled na naši antifonu poskytly
rukopisy monastického původu s různou mírou
jistoty spojované s jiřským klášterem.
Christus resurgens bývá v breviářích benediktinek
uváděna jako antifona k procesí po velikonočních nešporách,
a to vesměs jako jediný zpěv toho určení a bez údaje o cíli
procesí. Důležité je, že jí tu vždy chybí nám již známý
protižidovský verš Dicant nunc Iudaei
a sestává tak pouze ze zkráceného pavlovského úryvku
Řím 6,9-10. Delší znění ovšem není benediktinkám neznámé:
konsistentně jen s ním se naopak setkáváme v procesionálech.
Antifona tedy zřejmě byla užívána ve formě kratší i delší,
a to podle příležitosti nebo liturgické funkce.
Tím se také vysvětluje minule konstatovaný fakt, že
po hudební stránce dobře funguje i bez verše.
Bez verše Dicant nunc:
breviáře
CZ-Pu XII A 22, 3r;
CZ-Pu XII E 1, 8r;
CZ-Pu XIV F 21, 95v;
antifonář
CZ-Pu XIII C 7, 5r
S veršem:
procesionály
CZ-Pu XII E 15a, 81r;
CZ-Pu XIII H 3c, 159r;
ordinář
CZ-Pu XIII E 14d, 79v
Určitou kuriositou je procesionál
CZ-Pu VII G 16,
101v, kde je verš Dicant nunc
prokládán glosami rýmujícími
glosované pasáže, a tak natažen do dvojnásobné délky.
Další vhodné zpěvy
Kdo by měl potřebné pěvecké kapacity a chtěl průvodu dodat
lesku sborovým zpěvem, na CPDL najde několik sborových úprav
antifony Christus resurgens
(pozor, ne všechny skladby v dané kategorii opravdu zpracovávají
text naší známé procesionální antifony!),
stejně jako
Vidi aquam.
V případě antifony Christus resurgens,
zpívané cestou od kříže zpět do chóru, je otázkou,
zda je vícehlasý zpěv dobře proveditelný při procesí.
Kde by si potřeba překonat při průvodu delší vzdálenost
vyžádala delší zpěvy než ty, se kterými náš návrh
v návaznosti na předtridentský breviář počítá,
je možné buďto prodloužit zpěv žalmů např. opakováním
antifony po každém verši, nebo průvod nastavit dalšími
vhodnými zpěvy. Jejich bohatou pokladnicí jsou např.
velikonoční sestavy v procesionálech jiřského kláštera,
na něž odkazujeme výše.
Začátek a konec průvodu
Minule předložený návrh prakticky přešel otázku, jak by měl
být ztvárněn začátek a konec průvodu. Tuto otázku přitom není
vhodné odbýt, protože i (para)liturgie musí "mít hlavu a patu".
Premonstrátská pokoncilní podoba křestních nešpor,
kde je průvod integrován do rámce nešporní psalmodie,
zahajuje ho zvláštní výzvou s odpovědí
(Procedamus ad fontem aquae vivae. /
In nomine Christi. Amen.)
To napodobuje i návrh Petra Havlína.
Pražský breviář žádný takový přechod k průvodu nemá -
naopak rubrika zdůrazňuje, že hned po závěrečné
modlitbě nešpor jeden začne alelujatickou antifonu k žalmu
Laudate pueri. To doporučuji podržet.
Akorát bude vhodné (bez opory
v pražském breviáři, ale podobně jako např. ve starých
velikonočních nešporách premonstrátských) nešpory ukončit
Dobrořečme Pánu: když průvod
podle našeho návrhu není součástí liturgie, ale pobožností
k nešporám přivěšenou, sluší se zřetelně vyznačit předěl.
Maje před očima jako model průvod po nešporách
v pražské katedrále, byl jsem minule hotov pro závěr průvodu
převzít tamní obyčej.
Průvod tam víceméně "vyšumí do ztracena" -
před sakristií zpěváci dozpívají; uvolněný akustický prostor
poznenáhlu vyplní improvisace na (do té doby mlčících)
velkých varhanách;
kanovníci, asistence
a zpěváci se s Benedicamus Domino ukloní před
procesním křížem, a jdou se převléci.
To je přiměřené zakončení závěrečného průvodu po "všedních"
kapitulních nešporách. Možná to ale přeci jen není stejně
vhodný způsob zakončení za jiných okolností - zvlášť někde,
kde obřady nejsou neseny kapitulou nebo jiným "profesionálním
liturgickým tělesem", ale konají se především s lidem a pro lid.
Nakonec se přeci jen zdá nejvhodnější vrátit se i co do úpravy
závěru průvodu k řešení pražského breviáře:
po zastavení u kříže se průvod
s antifonou Christus resurgens
vrátí do chóru. Kde by kříž byl od chóru daleko,
takže by antifona k překonání vzdálenosti nestačila,
doplní se další vhodný zpěv.
V chóru se říká poslední verš a modlitba.
Protože tyto části do návrhu v minulém článku nebyly zařazeny,
následují nejprve latinské texty.
V. In resurrectióne tua, Christe, allelúia.
R. Coeli et terra laeténtur, allelúia.
Orémus.
Concéde, quaésumus, omnípotens Deus,
ut qui domínicae resurrectiónis sollémnia cólimus:
innovatióne tui Spíritus
a morte ánimae resurgámus.
Per eúndem.
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII verso.)
V. Z tvého vzkříšení, Kriste, aleluja.
R. Ať se radují nebesa i země, aleluja.
Modleme se.
Všemohoucí Bože,
slavíme památku zmrtvýchvstání tvého Syna a prosíme tě:
dej, ať obnoveni tvým Svatým Duchem také my vstaneme
ze smrti hříchů.
Skrze Krista, našeho Pána.
(Překlad vlastní.)
Tady se můžeme od středověkého scénáře opět oddělit:
celebrant dá požehnání a rozpouští lid;
za zpěvu závěrečné mariánské antifony Regina coeli
s přisluhujícími odchází ze scény a shromáždění se rozchází.
Symbolika
Jak při průzkumu historických forem liturgie, tak při budování
vlastního návrhu křestních nešpor jsme se zaměřili na "scénář",
a to scénář ořezaný na kost: totiž na to, co kdo
kde říká nebo zpívá. To odpovídá autorovu založení a hlavní
oblasti zájmu. Tím se nám však ztratila ze zřetele jednak
řada symbolů při slavení velikonočních nešpor uplatňovaných,
jednak bohatství alegorických výkladů. Mně osobně je sice
alegorický výklad liturgie spíše cizí, ale např. krátká zpráva
Štěpána Horkého (v úplnosti reprodukovaná
v "premonstrátském" dílu
našeho seriálu) ukazuje, že pro někoho může být tato rovina
interpretace obřadů nosná a bylo by tedy škoda úplně ji zanedbat.
V rámci obřadů průvodu můžeme rozlišit tři tematické okruhy,
ke kterým se symbolické jednání, popř. druhotný výklad
jednání ne nutně symbolického vztahuje:
- křestní: prvky evokující velikonoční vigilii a křestní obřady
- christologický: odkazy k utrpení a vzkříšení Páně
- prvky související s druhotnými alegorickými výklady
1. křest.
Začněme ještě "v sakristii": největší svátek liturgického roku
bývá uctěn mj. použitím nejlepších dostupných
rouch. V některých diecésích, a podobně i ve starých
premonstrátských ordinářích (odkazy níže),
však nacházíme rubriku, že se velikonočních nešpor mají
všichni (rozumí se především všichni chóroví klerici)
účastnit oděni netypicky v albách.
Martene E.: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706:
obecně s. 494;
speciálně pro Poitiers s. 496.
Pro premonstrátský řád tento zvyk dosvědčuje dříve citovaný
článek P. Filipa Suchána;
viz také premonstrátský liber ordinarius
CZ-Pu Teplá MS.b.12, 53r:
Ad ves[peras]. O[mne]s sunt in albis.
Chce se říci, že tu nad snahou o vyjádření slavnostnosti
převládá připomínka křtu: alba tu zastupuje křestní roucho.
Jenže tomuto výkladu dávají na frak dějiny liturgie:
jednak alba jako liturgické roucho patrně nemá
společný původ s bílým rouchem křestním,
jednak je dosvědčeno, že ve dvanáctém století
přinejmenším v některých mnišských kruzích
alby oblékal celý chór o velkých slavnostech,
tedy jako slavnostní liturgický oděv
bez zvláštní vazby na Velikonoce a připomínku křtu
(Thurston H.: Alb, in: The Catholic Encyclopedia. New York 1907).
K začátku samotného
průvodu pražský breviář určuje, že se má sestoupit
"pravou stranou k prameni se svícemi, korouhvemi,
paškálem a subdiakonem, oblečeným do tunicely,
nesoucím plenář."
V průvodu nesený paškál je další
odkaz na křest: když se křtí, velikonoční svíce hoří v blízkosti
"pramene", a tak se do jeho blízkosti nese, když si tam
křesťané své znovuzrození z vody a z Ducha mají připomenout.
Odkazem na křest by mohly být i další svíce
nesené v průvodu:
nebo přinejmenším lze rubriku, formulovanou velmi obecně,
takto interpretovat a svíci, na připomínku svíce
křestní, vložit do ruky každému účastníkovi.
Durandus
(Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 11)
zmiňuje, že někde bylo zvykem při mších a nešporách ve velikonočním
oktávu zapalovat svíce neofytům. Nabízí se tedy dnes "rozsvítit"
celé shromáždění, analogicky jako při velikonoční vigilii.
Připomínka křtu se přirozeně koncentruje v zastavení
u křtitelnice: všechny výše zmíněné křestní symboly
se scházejí na místě, kde se křest udílí, zpívá se antifona
z křestních obřadů, která obrazy čerpajícími zejm. z Ez 47
mluví o křtu jako o prameni spásy vyvěrajícím
z Kristova boku.
2. utrpení a vzkříšení Páně.
Je možné, že korouhve
prostě jen dodávají procesí na lesku.
Středověký i moderní katolík znalý latinského oficia si však
o Velikonocích při pohledu na korouhve (vexilla)
nepochybně vybaví hymnus
z oficia Svatého týdne Vexilla regis prodeunt,
kde básník na základě podobnosti tvaru opěvuje kříž
mj. právě jako Kristovu korouhev.
Potom by korouhve mohly být odkazem na Kristovo utrpení:
zatímco autor zmiňovaného hymnu vidí jakoby přípravu
k rozhodující bitvě, o velikonoční neděli se
král Kristus s týmiž korouhvemi vrací vítězný.
Nevíme, co na korouhvích bylo vyobrazeno. Pokud však jsou
naše úvahy správné, nabízí se korouhev s jednoduchým
křížem, podobná, jako se objevuje na některých typech obrazů
Zmrtvýchvstalého.
Přinejmenším místně máme právě korouhev s křížem pro velikonoční
procesí dosvědčenu - v Sieně:
(autor neuveden): Antiquissimi vesperarum paschalium ritus expositio, Romae 1780, s. XLI:
"... vadunt ad fontes vexillo cum Cruce praecedente."
K ostatním zmiňovaným náležitostem průvodu podle rubrik
pražského breviáře zatím nemám co říci.
Údaj o pravé straně je podle všeho místně specifická technikálie
odvislá od konkrétního uspořádání liturgického prostoru.
Mají nějaký zvláštní význam pokyny ohledně
subdiakona?
Plenář se v průvodu nese zřejmě proto, aby z něj byly
předneseny orace. Proč má subdiakon na sobě mít
místo chórového oděvu (který se zřejmě tiše
předpokládá u ostatních účastníků nešpor) tunicelu,
tedy roucho, ve kterém přisluhuje při mši? Zatím nevím.
Snad to v budoucnu bude moci objasnit soustavnější studium
rubrik pražského ritu.
3. alegorie.
Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9)
nejprve alegoricky vykládá zvláštnosti vlastních nešpor,
a to jednak jako další odkaz na křestní liturgii
("nešpory začínají kyrie eleison, protože tak i o Bílé
sobotě večer začínaly křestní obřady"),
jednak jako symbolický předobraz věčnosti
(velikonoční nešpory nezačínají jako nešpory, protože věčnost
je jako den, který nemá večer; místo capitula se zpívá
Haec dies, protože na věčnosti již není třeba nauky,
ale jásotu, a místo hymnu aleluja, protože to je ten pravý
hymnus nebešťanů).
Samotný průvod vykládá jako napodobení starozákonních
předobrazů. Prominentním předobrazem křtu je průchod Izraele
Rudým mořem. Nešporní průvody ke křtitelnici v týdnu po vlastním
křtu vykládá (tamtéž, par. 10) jako dramatisaci toho,
že se Izraelité po utonutí pronásledovatelů v Rudém moři
"s díkůvzdáním za utopení nepřátel k moři po celý týden vraceli,
zpívajíce Mojžíšovu píseň (Chci zpívat Hospodinu)."
(Nevím, odkud tradice o týdenním vracení se pochází - Ex 14-15
o tom neví nic.)
Pro jinou variaci na podobné téma viz také již zmíněný příspěvek
Štěpána Horkého.
Durandus připojuje (par. 11) ještě další starozákonní předobraz:
průvod má napodobovat návrat Izraele z babylonského zajetí.
Tato alegorie se však zdá být spíše povrchní a málo nosná.
Ostatně ani sám autor ji příliš nerozvíjí.
Někde starozákonní předobrazy pronikly z alegorického výkladu
liturgie i do jejího ztvárnění a "zhmotnily se,"
takže byl v průvodu např. nošen Mojžíšův bronzový had
jako předobraz Krista - na dřevo přibitého spasitele (par. 12).
Další zvláštní výklad nacházíme v pozdější liturgické tradici
premonstrátského řádu, když se při průvodu už nepočítalo
se zastaveními u křtitelnice a u kříže, ale poslední dva žalmy
se i nadále zpívaly při průvodu do chrámové lodi a zpět:
průvod uzavíralo aleluja s veršem
Nonne cor nostrum ardens erat in nobis de Jesu,
dum nobis loquerétur in via?
Průvod tak byl interpretován jako napodobení cesty dvou učedníků
se vzkříšeným Ježíšem do Emauz.
Breviarium ad usum canonicorum regularium Ordinis Praemonstratensis, pars verna, Bruxellis 1786, s. 222n.
Srov. také
Šebesta K.: Paschální týden v premonstrátském brevíři, ČKD 1923/4, s. 193n.
Závěr
Původně jsem plánoval články nanejvýš tři.
Na konci pátého se již zdržím neprozíravých prohlášení, že seriál
o křestních nešporách končí, a zůstanu při tom, že momentálně
žádné pokračování neplánuji - a do Velikonoc každopádně žádné
napsat nestihnu.
Vzhledem k postupující době postní a blížícím se velikonočním
svátkům se sluší říci, že autor seriálu vzácné čtenáře nikam
na křestní nešpory nezve, a v den Zmrtvýchvstání Páně
nejspíš sám bude zpívat nešpory podle předkoncilního římského
antifonáře, jako celý tento rok. Pokud by se však někdo
nechal vyprovokovat a "nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů
koná průvod ke křestnímu prameni" uspořádal - ať už podle
našeho návrhu, nebo jinak - pisatel by o tom rozhodně
rád slyšel. Neméně ho zajímají případné námitky proti
předloženému návrhu, ať už vedené z posic liturgicko-právních,
jazykových, hudebně-praktických, či jiných.