13.-14. 4. 2018 proběhlo v gesci Německé biskupské konference
ve Frankfurtu nad Mohanem setkání s představiteli
různých islámských organisací v Německu působících.
Akce začala v pátek odpoledne nešporami ve frankfurtské
Císařské katedrále, při nichž se křesťané a muslimové
společně modlili žalmy.
Následovalo přivítání v konferenčním centru
Haus am Dom.
Jezuita a islamolog Felix Körner z Papežské university
Gregoriana v Římě při té příležitosti řekl,
že by se křesťané a muslimové mohli navzájem učit
ze svých "duchovních tradic".
Signal für den christlich-islamischen Dialog; cit. 29. 4. 2018; překlad J. P.
Jako termín pro setkání byl zvolen svátek
Zvěstování Páně (standardně 25. 3.; letos kvůli kolizi
se Svatým týdnem přesunut na dobu po skončení Velikonočního
oktávu), jehož téma může být blízké i vyznavačům
islámu, jimž je určitá míra úcty k Ježíši
i k jeho matce vlastní.
Část liturgie hodin je jako modlitební bohoslužba
jedním z liturgických formátů vhodných pro potřeby
ekumenických setkání mezi křesťany různých denominací,
ale její zařazení na program setkání mezináboženského
je přinejmenším překvapivé. Autor těchto řádků se proto
e-mailem obrátil
na instituci,
která setkání spoluorganisovala, aby zjistil, jak ony
"mezináboženské nešpory" vypadaly.
Odpověď uvedla dotaz na pravou míru: šlo o
"katolické nešpory za přítomnosti muslimských hostů.
Texty pro modlitbu použité pocházejí z breviáře katolické církve,
a sice z druhých nešpor svátku Zvěstování Páně.
Nejednalo se o mezináboženskou modlitbu."
(Citace z e-mailu z 18. 4., překlad J. P.)
Šlo tedy zřejmě spíše o nabídku k nahlédnutí do katolické
"duchovní tradice" v duchu citátu výše,
a je otázkou, zda se opravdu "křesťané a muslimové společně
modlili žalmy", jak informují oficiální zprávy.
Předpokládám, že zbožný muslim
(pokud není opravdu liberální) se žalmy jen tak modlit
nebude, a už vůbec ne společně s křesťany, v rámci
katolické modlitební bohoslužby.
Já sám bych z opačné strany na něco obdobného
rozhodně nepřistoupil, a pokud snad přeci, tak jen po předchozí
důkladné společné reflexi podivné povahy chystané akce,
totiž, že se jedni i druzí modlí stejnými slovy,
ovšem zásadně se rozcházejí v chápání jejich obsahu
(především pokud jde o pojetí Boha)
a že k některým částem se někteří připojit rozhodně nemohou
(pro muslimy v rámci nešporní psalmodie mj. trojiční doxologie).
Liturgie hodin jako část katolické bohoslužebné tradice
byla pro představení muslimským hostům zvolena snad proto,
že modlitby periodicky rozložené na celý den
a normované co do textu, postojů a gest vykazují
tímto jakousi podobnost s muslimskou modlitbou
(salát).
V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla
kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969
zesnulého v římském exilu
a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky
ve Vatikánu.
Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci
a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný:
přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi
až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního
procesu de facto aktem prohlášení za svatého.
K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského
arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře,
ale jen vystaveny k projevům úcty a
připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.
Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím,
že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces.
Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa,
ale také o přinesení ostatků možného světce.
To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost
liturgicky utvářena.
Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice
V pátek
od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana
z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen
"mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality
z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie
"mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení,
zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod.,
tak např. i oběti náletů).
Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu
Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé;
byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé
dva dny zazněl),
později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium
Ecce, quómodo móritur iustus
z předkoncilního matutina Bílé soboty:
jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje
liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka,
který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie
takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které
mají v liturgickém roce právě jedno své místo,
a užívat je jinak je nepatřičné.
V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém
průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.
Venku akci doprovázel dechový ansámbl;
po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie
a s (neméně zbožným)
troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs,
která se měla ještě jednou zopakovat v závěru.
Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu,
že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném,
intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl
i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.
Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela
a v něm umístěna, již následovaly nešpory,
za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu
rektora pražského semináře, P. Kotase.
Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem
pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře"
("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním
chválám;
též Kancionál, 833),
žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy,
antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou
schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale
na dění v presbytáři jsem neviděl).
Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování
zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum
na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být
importem z Vyšehradu).
Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam
pro všechny zpěvy, což se vymstilo
především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního
vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval,
jak uznal za vhodné).
Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha
(které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou
ty ze společných textů o jednom mučedníkovi).
Svátku odpovídala i červená liturgická barva.
Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi
jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí
svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé.
Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší,
po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání
kardinála Berana před komunistickou internací.
Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl,
kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz").
Responsorium již bylo pohaněno výše.
Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy,
z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení")
pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.
Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý
improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém -
nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci
prostě "vlasteneckém" - duchu)
a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli
byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti
k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco
uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana
Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení;
pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně
bylo zbytečné).
Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv,
ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.
Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov
Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo,
takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku.
Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela
liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha.
Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky
(a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však
odbývalo v češtině.
Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky -
každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96,
o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však
dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity,
nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.
Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět
Beranovo poslední veřejné kázání v Československu,
zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice.
Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře.
A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera
snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí
repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím
ecce, Adalbertus novus.
Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha
náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň
"Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)
(21. 4.) Katedrála
Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění
následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření.
Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik
bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".
V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo
na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení
se dal v pohyb
dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž,
podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky
sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod,
ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky
nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz,
tažený šestispřežím ušlechtilých koní.
Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely
první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně
interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.
Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych
je nemohl.
Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla
v presbytáři vystavena.
Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska -
tedy postkomunistických zemí střední Evropy,
až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha
(z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl,
díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).
Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor)
prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.
Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple
sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl
dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho
předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm
vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán
vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost,
že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným,
vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése
vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)
Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání.
Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno
na přímluvu
... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...:
zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických
textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus",
pokoncilní texty
se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch
i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech
skloňováno podle vzoru servus).
V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci
prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly
v oficiálním vydání.
Koncept
Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část -
chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však
jde o část representativní, protože jistě nejhojněji
navštívenou a nejslavnostnější.
Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu
(texty, zpěvy, akce)
ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce.
Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím
liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen
do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.
Mimořádné proto, že v pražské katedrále se
i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den,
na který podle kalendáře
připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní.
Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři
navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků
o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají.
Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené,
což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký
důležitý kus platného liturgického práva uniká.
Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze
na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci
(značně nekonkrétního) ustanovení
o "votivním oficiu" (VPDMC 245).
Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného
napětí "repatriace - přenesení"
vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran".
Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu,
žádný se úplně nezřítil.
V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze
kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly:
máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše,
dál ve svých následnících ...)
a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo
závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha:
"Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu *
a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."
Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si,
aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení,
a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém,
"chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".
Podle předkoncilního pořádku, který při domácí modlitbě
oficia i nadále sleduji, dnešní (t.j. na Bílou sobotu)
nónou skončilo oficium Velikonočního oktávu
a nešporami začalo oficium doby velikonoční,
jehož nejnápadnější zvláštností je, že se všechny žalmy
každé denní hodinky (vč. ranních chval a nešpor)
zpívají pod jedinou alelujatickou antifonou,
obvykle složenou na nápěv první antifony dané hodinky
v běžném feriálním žaltáři.
Možná by bylo vkusnější a vážnosti zdejšího blogu
lépe slušelo ventilování
takových osobních názorů a "liturgických zážitků" se zdržet,
ale na druhé straně se cítím zavázán, když jsem před časem
řekl A, říci i B. Tedy: je nesporně pravda, že
toto řešení
zvláštních velikonočních antifon k žalmům je nenáročné
a praktické,
a i v pokoncilní liturgii hodin ho doporučuji použít
zejména tam, kde se slaví jen relativně zřídka,
nebo když by jako druhá varianta zpívaných antifon
přicházely v úvahu jen mé
velikonoční antifony ze žaltáře,
které nejsou příliš povedené.
Ale když oficium zpíváte každý den, po celou dobu velikonoční,
celá psalmodie každé hodinky pod jedinou "významuprázdnou"
antifonou je nebetyčná nuda.
Vykonavatelům liturgické reformy,
kteří pro dobu velikonoční každý žalm vystrojili vlastní
antifonou, tak v tomto s jistým zpožděním musím dát zapravdu.
Komposice věnované liturgii hodin jsou v katalozích děl
současných skladatelů jevem zcela výjimečným.
Potěšilo mě proto, když jsem, spíš náhodou, narazil
na soubor liturgických zpěvů Ad Vesperas,
op. 26, pro soprán, mezzosoprán, tenor a varhany,
z pera ve Vídni působícího maďarského skladatele a sbormistra
Daniela Dombó (*1985).
Čtenář má takřka ideální podmínky k seznámení se s dílem,
protože větší část je možné vyslechnout
na nahrávce
- a na autorově webu
je ke stažení kompletní partitura
(hrdě se hlásící k tomu, že je "rytá" v mém oblíbeném Lilypondu).
Pochopitelně nejsem ani dost málo kompetentní vyjadřovat se
ke kvalitám daného díla jakožto soudobé hudební komposice,
ale pozornost si zaslouží i jeho kvality liturgické.
Texty
Struktura (řazení částí, jejich množství) zcela neodpovídá
žádnému kanonickému schematu nešpor, nicméně
nejpodobnější je oficiu předkoncilnímu - mnišskému
(soudě podle toho, že po capitulu následuje responsorium
a hymnus, a podle hlasitě zpívaného Otčenáše).
Nápadně nestandardní je především počet žalmů -
žalm je totiž jen jeden.
Většina textů je latinsky, žalm se svou antifonou německy.
Žalm v národním jazyce nasvědčuje tomu, že nejde o neúplné
kanonické předkoncilní nešpory (určené k doplnění
na plný tvar chorálními prvky), ale o komposici stavějící
se k liturgickým předpisům svobodněji.
Německý text i chorální nápěv žalmu a antifony je (přiznaně)
převzatý ze zpěvníku Gotteslob (z jeho starší verze,
kdysi tu traktované
a 2013 nahrazené novějším vydáním).
Text antifony se v breviáři (před- ani pokoncilním,
římském ani mnišském) nevyskytuje.
Žalm 137 se zpívá výhradně v cyklu žaltáře,
nepatří mezi sváteční žalmy.
Zpěv nadepsaný jako responsorium nemá responsoriální strukturu
a text ani jinak neodpovídá žádnému z responsorií breviáře.
Opakované "aleluja" by v nešporním responsoriu ukazovalo na dobu
velikonoční, ale v takto volné skladbě zřejmě nemá cenu
vyvozovat z něj závěry. Text je sestavený z úryvků žalmů
(vzhledem k jednoduchému jazyku
by mohlo jít i o produkt volného autorského básnění,
ale kostrbatý biblicismus
date gloriam laudi eius jednoznačně ukazuje na původ
ve vulgátním žaltáři):
Cantate Deo
(Žalm 67,5.33)
psalmum dicite Deo
(srov. Žalm 65,2)
date gloriam laudi eius
(Žalm 65,2)
(Číslování žalmů zde podle Vulgáty.)
Hymnus
Deus, creátor ómnium nenajdeme v nešporách
předkoncilního breviáře mnišského ani římského.
Liturgia horarum ho klade jako hymnus prvních nešpor
pro neděle lichých týdnů žaltáře.
Text zhudebněný ve zkoumaném díle je ovšem o dvě strofy
delší (dvě poslední před doxologií).
Veršík odpovídá tomu, který se podle předkoncilního pořádku
(římského i mnišského) zpívá v každých nedělních i
feriálních nešporách de tempore per annum.
Antifona
Esurientes implevit bonis
figurovala jako antifona k jednomu z žalmů
ve středověkých formulářích svátku Navštívení Panny Marie.
Použitá
ve funkci antifony k Magnificat však svým rázem dobře zapadá
mezi feriální antifony k evangelním kantikům,
které bývají citátem nebo parafrází úryvku z kantika,
jež rámují.
(Srov. v pokoncilním breviáři antifonu k Magnificat
ze čtvrtka sudých týdnů žaltáře, která volněji parafrázuje
tentýž verš.)
Závěrem tedy musíme konstatovat, že
výběr textů je volnou autorskou komposicí,
čerpající z různých zdrojů:
viděli jsme prvky z předkoncilního breviáře
(úvodní verš, veršík, Otčenáš, Benedicamus),
z kancionálu Gotteslob (žalm s antifonou),
ze sbírky Ambrožových hymnů,
ze středověkých breviářů (antifona k Magnificat),
i volnou koláž z biblických textů ve znění Vulgáty ("reponsorium").
Ráz této komposice nicméně -
výběrem žalmu, antifony k Magnificat, obecně večerním charakterem
hymnu -
odpovídá nejspíše feriálnímu oficiu.
Práce s chorálními melodiemi
Úvodní verš
Deus, in adiutórium
má tradiční chorální intonaci, dál jde o autorskou komposici.
Antifona a žalm mají nápěv přesně podle zpěvníku, z nějž
jsou převzaty. Skladatelovým dílem je jen varhanní doprovod.
Veršík přímo necituje žádnou nám známou chorální melodii,
ale má velmi kanonické schema: recitaci na jednom tónu
uzavírá neuma na poslední slabice.
[EDIT 5. 6. 2018]
Stejný nápěv pro veršík figuruje v dominikánském antifonáři:
Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 38
Nápěv antifony Esurientes implevit bonis
je téměř identický s těmi, které jsou zachycené
v pramenech, které jsou t.č. nascanované a prolinkované
s databází CANTUS
(201615).
Bokem budiž poznamenáno, že
v antifonářích české provenience mívá tatáž antifona
ve formuláři téhož svátku nápěv jiný, 5. modu:
Odkazy na další rukopisy doplním, až se Manuscriptorium
vyhrabe z aktuálních potíží se zobrazováním facsimilií.
Intonace Benedicamus je z toho nápěvu,
který je v předkoncilních antifonářích
(římský 1912 i mnišský 1933) předepsán pro první nešpory
slavností, v novém solesmeském Antiphonale Romanum
pro nešpory druhé.
Liturgické kvality
Jde jednoznačně o koncertní nešpory, jak je zřejmé už
z obsazení. Jediným prvkem přístupným případnému lidovému
zpěvu je žalm a veršík po hymnu;
to je však spíše teoretická úvaha, protože skladba
s lidovým zpěvem zřejmě nepočítá.
Uspořádání a výběr textů nevyhovuje normám žádné nám známé
kanonické formy oficia. Skladba patrně není určena
pro liturgický provoz. V tom si ani její vybrané části
moc nedovedu představit, nicméně to může být o nezvyku -
existující literatura pro (kanonické) "koncertní nešpory"
(mj. nešporní žalmy Michnovy, Zelenkovy, Vejvanovského,
Mazákovy a dalších)
se dnes prakticky vůbec neprovádí v liturgickém rámci.
Liturgická reforma se při reformování římského oficia
v některých ohledech odklonila od struktury či obsahu
římského breviáře ve prospěch breviáře mnišského.
Tento článek nabízí přehled nejdůležitějších "mnišských"
strukturních prvků v pokoncilní podobě římského oficia.
Responsoria v denních hodinkách
Potridentské římské oficium má responsorium breve
po capitulu pouze v malých denních hodinkách (prima až nona)
a kompletáři, přičemž po responsoriu vždy následuje veršík.
Tercie, sexta a nona bývají vzájemně provázány tak,
že text veršíku se opakuje v responsoriu hodinky následující.
V ranních chválách a nešporách po capitulu nenásleduje
responsorium, ale hymnus (tyto hodinky totiž nezačínají hymnem,
jak jsme zvyklí dnes, ale psalmodií).
Potridentské oficium mnišské (jak ho zachycuje
Breviarium monasticum - breviáře cisterciáků
a kartusiánů neuvažujeme, protože autorovi nejsou t.č. dobře
známé)
kromě toho klade responsorium a veršík i po capitulu
ranních chval a nešpor. Pravidelně se i zde jedná
o responsorium breve, avšak o prvních nešporách
slavností se podle zvyklostí té které kongregace může zpívat
responsorium "velké", jako po lekcích matutina.
Rubricae generales Breviarii monastici, odd. XXX, čl. 9.
Cit. dle Breviarium monasticum,
pars hiemalis, Mechliniae 1953.
To, že Liturgia horarum klade po krátkém čtení
ranních chval a nešpor responsorium breve,
je snad hlavně důsledek přesunu hymnu na začátek hodinky.
Responsorium je pak doplněno, aby po čtení následoval nějaký
zpěv jako odpověď (srov. VPDMC 172).
Jak tu bylo zmíněno dříve,
responsoria figurovala
i v nešporách předtridentského pražského breviáře,
tam ovšem pouze při svátečních příležitostech a vždy
se jednalo o responsorium "velké".
Závěr ranních chval a nešpor
Ranní chvály a nešpory v potridentském římském oficiu
mají strohý závěr: po evangelním kantiku následují
ve feriálním oficiu nejprve preces (jakési všeobecné přímluvy,
z větší části ve formě veršů vybraných z žalmů),
které ovšem ke slovu přicházely zřídka - nejprve kvůli
přemíře svátků, později kvůli omezení jen na dny zvláště kajícího
charakteru.
Nejčastěji tak po evangelním kantiku bezprostředně následuje orace
a dva závěrečné verše (Benedicámus Dómino a
Fidélium ánimae).
Pro pravidla ohledně toho, kdy se říkají preces, viz
Rubricae generales Breviarii Romani z r. 1960, čl. 260.
Mnišské oficium po evangelním kantiku klade
"supplicatio litaniae"
("Kyrie eleison. Christe eleison. Kyrie eleison."),
Otčenáš hlasitě zpívaný hebdomadářem
a závěrečnou modlitbu (+ stejné výše zmíněné závěrečné verše).
Liturgia horarum sice přesně nekopíruje závěr hodinek
mnišského oficia, ale zdá se, že posloužilo jako předloha,
která byla přizpůsobena principům reformy:
"supplicatio litaniae" bylo nahrazeno rozvinutými
přímluvami, Otčenáš recituje celé shromáždění.
Velikonoční oktáv
Reforma potlačila většinu strukturních zvláštností oficia
Velikonočního tridua i oktávu, jedinou zachovanou je
náhrada responsoria v ranních chválách a nešporách
antifonou Christus factus est, resp.
Haec dies.
Předkoncilní mnišské oficium bylo v Triduu "ořezané" podobně
jako římské (takže to, že tu Liturgia horarum
zachovává normální schema, připodobněním mnišskému oficiu není),
ale ve Velikonočním oktávu už mělo, narozdíl od římského,
zcela obvyklou strukturu, vč. hymnů, capitul a responsorií
(a tedy bez antifony Haec dies).
Zdá se, že i tady jde spíše o "nahodilé pomnišštění" -
sledovaným záměrem bylo prostě odstranění všech strukturních
zvláštností.
Nové solesmeské Antiphonale Romanum (s. 205)
nicméně nabízí možnost nešpory ještě dále připodobnit mnišským
a antifonu Haec dies nahradit krátkým responsoriem
(jehož melodie je výrazně jednodušší).
Závěr
Liturgia horarum vykazuje některé strukturní znaky,
kterými se podobá spíše předkoncilnímu oficiu mnišskému
než římskému. Viděli jsme však, že "mnišské prvky" byly
do reformovaného římského oficia
zařazeny dílem jako vyhovění požadavkům buďto přímo vyplývajících
ze zásad reformy (rozvinutý "prosebný závěr" ranních chval a
nešpor), dílem jako řešení strukturních potíží vzniklých jinými
úpravami (responsoria ranních chval a nešpor).
V případě Velikonočního oktávu pak je připodobnění mnišskému
breviáři spíše náhodné.
Proběhla kolem mě zpráva, že českým a moravským biskupům
dával exercicie Timothy Radcliffe,
a já jsem si díky tomu vzpomněl na jeden důležitý moment,
který je třeba připočíst k důležitým podnětům pro pozdější
start
projektu In adiutorium.
Mezi velkým množstvím literatury v širokém smyslu slova
duchovní, kterou jsem zhltal (a pod vlivem knih "otce Jeronýma"
horlivě excerpoval) v posledních dvou letech
střední školy, byl i Radcliffův
Medvěd a mniška.
Autor tam mj. vzpomíná, jak v komunitě, kde tou dobou žil,
po zavedení breviáře v národním jazyce skládali s bratřími
pro nové texty nápěvy, aby mohli oficium zpívat.
I když na breviář po babičce se tou dobou prášilo
(v maturitním ročníku jsem ho po zvážení aktuálních priorit
odložil a vrátil se k němu až po čtyřech letech),
to vyprávění ve mně silně zaresonovalo. Tou dobou jsem
pro sebe akorát nově objevoval svět hudby (čti: poprvé
jsem se učil hrát na hudební nástroj, se kterým se dá zpívat)
a zpívané oficium už mi bylo drahé díky návštěvám v Novém Dvoře.
Ale ten impuls zůstal schovaný po ty další čtyři roky,
až do doby, kdy mi vypadlo z rukou vedení skautského oddílu
(tzn. citelně přibylo volného času) a moje mnišské plány
se obrátily v prach.
Před necelými dvěma lety jsem stanovil letošní rok
jako rok dokončení prvního výdání
Antifonáře k Denní modlitbě církve.
Návštěvník webu to vidí na první pohled, ale pro pořádek
stejně oznamuji, že dokončení antifonáře letos není reálné.
Nejen, že tempo prací není termínu přiměřené - momentálně
na zhudebnění českých textů oficia vůbec nepracuji.
Rigidnější režim v zaměstnání spolu se studijními povinnostmi
závěrečné fáze (bakalářského) studia mi k tomu nenechávají
prostor.
Není ale od věci zmínit jednu z těch záležitostí, které teď
práci na antifonáři překážejí:
někoho z hrstky věrných čtenářů zdejšího blogu
by třeba mohla potěšit moje právě dokončovaná
bakalářská práce o novodobých latinských liturgických překladech
žaltáře. (T.j. o tom, jehož používání povolil v roce 1945
Pius XII., a o překladu připraveném v rámci pokoncilní
liturgické reformy.)
Závěrečné práce se na Jihočeské universitě
standardně zveřejňují, takže ji zvědavý čtenář záhy po odevzdání
najde na theses.cz
(a termín se neúprosně blíží).
Samozřejmě není radno čekat od ní nic zvlášť objevného,
ale mám zato, že pro každého milovníka dějin liturgie
se v ní najde alespoň něco, co zatím nevěděl.
[EDIT 29. 3. 2018]
Odevzdáno, zveřejněno:
Žaltář římského oficia v proměnách 20. století.
Kdo by snad četl tak pilně, že by přišel i na těch několik
nejednoznačných citací, které utekly závěrečné redakci,
přesné údaje si může dohledat ve zveřejněném
zdrojovém kódu sazby
(všechny potřebné informace tam jsou, ale špatně jsem zkrotil
biblatex, takže je ne vždy správně vysázel).
Profil projektu In adiutorium na Soundcloudu
existuje již delší dobu, ale až dnes se na něm objevila
první zvuková stopa -
antifona "Mojžíšův keř, který v ohni neshořel"
z dnešní slavnosti Matky Boží, Panny Marie.
Postupně se můžete těšit na výběr antifon, které považuji
za zdařilé. Nahrávat je budu víceméně podle běhu liturgického
roku. Žádnou velkou krásu není radno očekávat, protože neumím
zpívat ani nahrávat, ale pro představu, jak "český chorál"
může znít, by i ty neumělé nahrávky měly být dostatečné.
Při příležitosti zveřejnění první nahrávky
"autorské interpretace" zdejších zpěvů musím připomenout
jeden starší článek:
autorská interpretace by neměla být považována za ideální nebo
závaznou. Notový zápis je úsporný a informačně chudý,
a to záměrně.
Daná je zpravidla jen melodie, ostatní parametry určuje
interpret, nebo interpretační tradice chorálu, k níž se hlásí.
Dobu adventní jsem propásl, ale čtenáři mi snad nebudou mít
za zlé, když - již v době vánoční - věnuji článek
pro někoho možná nečekanému spojovacímu článku mezi roráty
a oficiem.
Na začátku rukopisných rorátníků
obvykle najdeme oddíl "Antifony před Rorate",
obsahující výběr českých antifon.
V minulosti jsme využili toho, že mezi "antifonami před Rorate"
pravidelně figurují "Ó-antifony" předvánočního týdne,
a jejich transkripce se tu už dlouho nabízí mezi notami ke stažení
(byť zpívat antifony při nešporách v jiném než
aktuálním oficiálním znění podle všeho
není dovoleno).
Není ale bez zajímavosti podívat se i na antifony ostatní.
Také ve většině z nich odhalíme přeložené či parafrázované
antifony z oficia.
Dobroslav Orel konstatuje, že se tyto antifony
v rorátnících nacházejí "v různém počtu i pořádku"
a dokumentuje příklady jejich výběru.
Má za to, že "latinské i české antifony před Rorate
jsou zbytky celých kanonických hodinek, hlavně nešpor,
které předcházely mši sv. mariánskou v době adventní" (s. 16).
"Z celých nešpor zbyly tedy v husitské době
jen antifony" (s. 17).
OREL Dobroslav: Kancionál Franusův. Proměnlivé části chorální,
Cyrill 2/1916, 19-21.
Věrní čtenáři si možná vzpomínají
(a účastníci konference Hudba v katedrále III si vzpomínají určitě),
jak tuto Orlovu tezi
smetl ze stolu Jiří Žůrek -
a nám nezbývá, než souhlasit.
Aby rorátům, tj. mariánským votivním mším slaveným v adventu
před úsvitem, předcházely nešpory,
to z hlediska uspořádání oficia - dnes ani tehdy - nedává
smysl, a pokud by to mělo být bráno vážně, musela by být
taková podivná praxe dokumentována dobovými prameny.
Naopak je zřejmé, že jsou jako "antifony před Roráte" vybírány
pěkné a charakteristické antifony, a to nejen z doby adventní,
ale i ze slavností vánočního cyklu (Narození Páně, Obřezání)
a ze svátku Zvěstování. Podle všeho nejde o zbytek
nešpor, ale o druhotné využití repertoáru oficia mimo původní
liturgický rámec.
Rorátníků nafocených na Manuscriptoriu není v době vzniku
článku úplně moc: buďto jich seznam níže obsahuje většinu,
nebo autor neumí hledat. Dobou vzniku pokrývají dobu
téměř tří století (16.-18.), ovšem zaznamenaný repertoár
"antifon před roráte" je - co do výběru zpěvů i jejich
řazení - velmi homogenní.
Snad je to dáno tím, že většina pramenů je spřízněná regionálně
(východní Čechy, okolí Hradce Králové a Pardubic).
Rorátník Jana Zadolského vystupuje z řady výrazně redukovaným
výběrem antifon a hojnými textovými odchylkami.
Některé rorátníky mají tu neb onu antifonu navíc,
jak je níže u textů poznamenáno.
Zvlášť bohatý na tyto (v rámci našeho vzorku) netypické
antifony je strahovský rukopis DF IV 3.
-
Hr 11, Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hradec Králové,
3r-6v
-
Sezemický rorátník: Rkp 369/43, Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice,
25-46
-
Dašický rorátník: Rkp 369/44, Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice,
1r-13r
-
Rorátník Josefa Padra: 59.R.5130, Národní knihovna České republiky, Praha,
1-9
-
Rorátník Jana Zadolského: I A 42, Knihovna Národního muzea v Praze; Praha,
2r-3v
-
DF II 40, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Praha,
XII-4ter
-
DF IV 29; Královská kanonie premonstrátů na Strahově; Praha,
1r-6r
-
DF IV 3; Královská kanonie premonstrátů na Strahově; Praha,
5r-16v
Níže následují texty antifon.
Pořadí víceméně odpovídá většině prozkoumaných rukopisů.
Pravopis - a s ním patrně někdy i hlásková podoba slov - byl
nepoučeně modernisován, protože autor o staré češtině t. č.
nic neví a otázky historických podob jazyka a pravopisu
nejsou předmětem článku.
Zastaralá podoba slov byla ponechána tam, kde to bylo
důležité např. pro počet slabik nebo pro zachování rýmu.
Psaní velkých písmen a interpunkce či její absence obvykle
respektuje první pramen, z něhož byl text přepsán,
což je pro většinu "společného repertoáru" královéhradecký
rorátník Hr 11.
Zalomení řádků podtrhuje skutečnost, že značná část
textů je volně rýmovaná.
Písaři rorátníků u většiny antifon pečlivě uvádějí incipit
latinské předlohy, což výrazně usnadňuje jejich
liturgické zařazení.
Kde se předlohu podařilo najít, odkazuje se na ni,
a to vždy do pražského breviáře
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502),
u antifon společných s potridentským římským breviářem
pak i do něj.
(Takové pak vesměs figurují i v pokoncilním breviáři,
kde jsem je ovšem nedohledával.)
Haec est dies
Tento jest den velmi slavný
vší památky hodný
neb jako dnes jest den Ježíše Krista Vtělení(Narození)
Bůh ráčil na trápení lidu svého pohleděti
hněv svůj kterýž proti nám měl ukrotiti
a lidskému pokolení Spasitele poslati
aby lid skrze své Vtělení(Narození) mohl z muk vysvoboditi.
Tak jest Bůh Otec nás velmi miloval
že Syna svého pro nás hříšné na svět poslal
aby všem lidem jenž v něho věří život věčný dal.
Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus
ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
k svému Božství ráčil jest člověčenství přijíti
aby útrpnostem mohl pro nás poddán býti
Duchem Svatým v čisté Panně Marii se jest vtělil
z níž se narodil nám podobný člověk kromě hříchu byl
Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se vtěliti(naroditi)
Bohem pravým jakž prve byl ráčí přece býti
a čím prve nebyl člověkem ráčí býti
Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
způsob služebníka ráčil jest na se přijíti
v obcování pravý člověk nalezen býti
Protož poněvadž jako dnes stal se počátek našeho vykoupení
vzdejmež Bohu jest díkův činění
Pro tvé svaté Vtělení(O pro tvé Narození)
Kriste dej nám hříchům odpuštění
a po smrti dej věčné potěšení
v den soudný když před tebou stanem
rač nás zastati a býti milostivým Pánem
Buď tobě věčná sláva na věky věkův Amen
Tato předlouhá antifona je v některých rorátnících
umístěna na začátek adventu, někde na jeho konec,
a někde je z úpravy textu a rubrik zřejmé,
že se zpívala jednak při prvních, jednak při posledních
rorátech, vždy v příslušné textové variantě.
Jde o velmi rozkošatělou parafrázi
antifony k Benedictus slavnosti Zvěstování
(Breviarium Pragense CCXCr)
Prozpěvujmež všichni vesele
a slavmež příchod Syna Božího s Nebe
Nebť k nám přišel s výsosti
aby nás pojal do své věčné radosti
Onť jest Král náš
Bůh Spasitel všech nás
Protož jemu z srdcí jistých
společně zpívejme Alleluya.
Textově spíše jen poněkud podobná s antifonou
Gaudeamus omnes fideles
k tercii Narození Páně
(Breviarium Pragense, Cv)
Ecce concipies
Aj Anděl Páně
Marii Panně
zvěstoval jest řka
počneš a porodíš Syna
a nazuveš jméno jeho Jezus
jež se vykládá Spasitel
Tenť ne malý bude ale veliký
a Syn nejvyššího
Boha všemohoucího
slavně slouti bude.
Druhá antifona druhého nokturnu Zvěstování
(Breviarium Pragense, CCLXXXIXr);
antifona k Magnificat mariánských hodinek v době adventní
(nestránkováno)
Spiritus sanctus
Duch svatý shůry vstoupí v tě Maria
nechtěj se báti
budeš v životě míti
Syna Božího Alleluya
Třetí antifona sobotních laud mariánských hodinek
v době adventní
(Breviarium Pragense, nestránkováno);
v Římském breviáři antifona k Benedictus o první neděli
adventní.
Ne timeas
Řekl Anděl neboj se Maria
nebo jsi nalezla milost u Hospodina
Ej počneš a porodíš syna
Boha nejvyššího Alleluya
Antifona k Magnificat druhých nešpor první neděle adventní
(Breviarium Pragense, LXXXVv),
stejně i v Římském breviáři,
kde je navíc i jako třetí antifona laud o Zvěstování.
Gaude et letare
Raduj se a vesel se lide křesťanský
nebo ej Král tvůj k tobě se béře
o němž jsou Proroci předpovídali
jemuž se Andělé v nebi klanějí
kterémuž Cherubin [sic] i Seraffin [sic]
Svatý Svatý Svatý prokřikují.
Antifona super psalmos k prvním nešporám
první neděle adventní
(Breviarium Pragense, LXXXIIIr),
druhá antifona prvních nešpor Narození Páně
(XCVIIIr)
Betleem
Bethleem město Judské
není nejmenší mezi knížaty judskými
nebo se jest narodil v něm Syn Boží
A z něho vyšel ten vyvoda (vévoda) znamenitý,
kterýž sám mocně zde v světě spravuje
lid svůj kterýž jest sobě zvolil
Bůh věčný Izraelský
Onť jest náš Ježíš Pán
jenž má moc nad jiné sám
spasiti lid svůj a vysvoboditi
od smrtelných hrozných hříchův jich
Antifona pro připomínku všech svatých o první neděli adventní
(Breviarium Pragense, LXXXIIIr),
čtvrtá antifona prvních nešpor Narození Páně
(XCVIIIr)
O admirabile
O Předivné a neslýchané navštívení
Pána nejvyššího snížení
stalo se jest podvedenému od ďábla
učiněná nevýmluvná čest
Nebo Bůh v přirození lidském jest zjeven
jako člověk v bytu pravém nalezen
Zřejmě (dosti volně) parafrázuje antifonu
O admirabile commercium -
první antifona k laudám Obřezání Páně
(Breviarium Pragense, CXr),
stejně i v Římském breviáři
Gregorius presul
Probuďtež se spravedliví bydlitelé Sióna
nebť se blíží pomoc předivná od Hospodina
Ej mocný Rek vyvýšený nad Nebesa béře se k nám
Pro něhož Sión lidem svatým bude nazván
Jemuž se těšme spolu řkoucí
Ty jsi nám od Boha daný Pán
K tropu Gregorius praesul a jeho
funkčnímu posunu (antifona) v pražském ritu
viz Holeton D. R. - Vlhová-Wörner H. - Bílková M.: Gregorius presul in Bohemian Liturgy and Iconography: an interdisciplinary study, in: The Bohemian Reformation and Religious Practice, vol. 6, Praha 2007.
V rubrice ke mši první neděle adventní ho uvádí
Breviarium Pragense, LXXXVr.
Po stránce textu nemá naše "antifona před roráte"
s tropem označujícím sv. Řehoře Velikého za redaktora
graduálu společného nic, po stránce nápěvu však všechno -
jde o jeho (méně historio- a hagio-grafické,
více adventní a zbožné) přetextování.
(Srov. Hr-2 (II A 2), Muz. vých. Čech, Hradec Králové, f. 21r)
Toho si patrně nevšimli autoři výše citovaného článku (s. 230),
kteří proto z konstatování, že v sedlčanském graduálu (M4, Městské muzeum Sedlčany, f. 4a)
po titulku "Gregorius presul" nenásleduje jeho česká verze,
ale adventní antifona "Probuďtež se spravedliví",
mylně vyvozují, že se v prostředí českojazyčné utrakvistické liturgie
"Gregorius presul" zachoval jen jako zažitý
název první adventní neděle, postrádající již jakoukoli
souvislost s jejími zpěvy.
O Sapientia
O Moudrosti Boží
kteráž jsi z úst nejvyššího pošla
dosahující od konce až do konce silně
a ochotně způsobujíc všecky věci
přijdiž a naučiž nás všem
cestám své moudrosti
Začíná standardní řada sedmi O-antifon -
tedy antifon k Magnificat pro závěrečný týden doby adventní -
ve standardním pořadí, jak je na příslušném místě
má Římský breviář;
podobně i Breviarium Pragense, XCVIv,
kde za pozornost stojí rubrika o zvláště slavnostním
způsobu provedení antifony O Sapientia
(většina dějepisců breviáře o tom činí
zmínku a nazývá tuto praxi antiphonam trium-phare).
O Adonai
a vůdce domu Izraelského
jenžs Mojžíšovi v keři ohnivém ukázal jsi se
a témuž na hoře Sinaji Zákon jsi vydal
Přijdiž aby nás vykoupils ramenem svým přemocným
O Kořenu Jesse
kterýž stojíš na znamení národům
na kterémžto držeti budou Králové ústa svá
jehožto Pohané budou žádati
Přijdiž k vysvobození našemu
a již nechtěj meškati
O Klíči Davidův
a hůl domu Izraelského
kterýžto otvíráš a žádný nezavírá
zavíráš a žádný neotvírá
Přijdiž a vyveď vězně z domu žaláře
kteřížto sedí ve tmách
a v stínu smrti
O Vycházející
blesku světla věčného
a slunce spravedlnosti
Přijdiž a osvětiž ty
ježto sedí v temnostech
a v stínu smrti
O Králi všech národův žádostivý
ježto sloveš úhelným kamenem
kterýžto činíš z dvojího jedno
Přijdiž a spas člověka
jehož jsi z hlíny učinil
O Emanueli
králi a Zákona nálezce
očekávání pohanův
a Spasiteli jejich
Přijdiž k spasení našemu
Pane Bože náš
(Sezemický rorátník 38; Dašický rorátník 7v)
O člověče pozdvihni svého Srdce,
viz milost svého Boha tvorce,
kterouž jest z své lásky učinil,
skrz Syna svého jehož nám zjevil,
Syn přijav vůli svého Otce mile,
poslušen byl jeho vždycky ve všem každé chvíle,
s čím byl poslán toho neopustil,
až i za nás na kříži duši vypustil,
O přílišná láska Božího Syna,
Nebo jeho Smrtí sňata s hříšných vina,
o buď jemu čest chvála věčná,
Neb jest v hřích padlého,
zprostil od zlého,
Ďábla ukrutného,
Zatracení věčného.
(Dašický rorátník 8v)
Aj Panno Maria dívko pokorná,
v svém čistotném životě Syna počneš i porodíš
a z čisté vůle Boží máš nazvati přesvaté jméno jeho Pán Ježíš,
Tenť právě velikomocný bude, i také ... (chybí)
(Dašický rorátník 11v)
Anděl Gabriel
slavný Boží posel
všed ku Panně Marii promluvil
a tak ji pozdravil
Zdráva milostiplná
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna,
jemuž jméno Jezus bude dáno,
tenť bude Syn nejvyššího slouti
neb má lid od věčné smrti vykoupiti
Alleluia
(Dašický rorátník 12r)
Pane Jezu Kriste vtělený v život Marie Panny,
z níž jsi se narodil na Svět bez poskvrny
vždy jsa pravým Bohem od věčnosti
ráčil pro nás podstoupiti mnohé bolesti.
O ty jenž nemáš počátku ani konce,
vzhlédniž na nás pobloudilé Ovce,
náš smírce i Zástupce,
u svého milého Nebeského Otce.
(Strahov DF II 40, 4ter)
Nestrachuj se rozkošný Jeruzaléme,
ale buď srdce tvé radostné
Neb aj ten kterýž proto sstoupil s Nebe
velmi ponížil sebe
aby zase zvelebil tebe
Alleluja
Patrně jde o volnější parafrázi stejné antifony
jako bezprostředně následující.
(Strahov DF II 40, 4ter)
Lide Judský a Jeruzalemský nechtějte se báti
zítra spolu vejdete, a Hospodin ten bude s vámi
Alleluja
Iudea et Hierusalem, nolite timere -
První antifona prvních nešpor slavnosti Narození Páně,
Breviarium Pragense, XCVIIIr;
v Římském breviáři jako první antifona laud
z Vigilie Narození Páně.
(Strahov DF IV 3, 6r; další antifona s jen mírně odlišným textem a podobným nápěvem tamtéž, 10r)
Z panny že se naroditi má všeho světa vykupitel
otcové svatí žádali
proroci svatí předpověděli
také i mnohé figury znamenaly
potom Anděl Gabriel sstoupiv s nebe
panny pozdravil
a jí oznámil
řka že Duch Svatý sstoupí s Nebe
a moc nejvyššího Boha zastíní ji
aby počala syna,
O radostné a šťastné početí syna Boha nejvyššího Ježíše Krista
O přešťastné a velmi přeužitečné Narození jeho na tento svět
skrze kteréžto ráčil jest nás obživiti
a z moci ďábla vysvoboditi
sstoupiv s Nebe naroditi se
z života čisté panny Marie
(Strahov DF IV 3, 7r)
Řekl Archanděl neboj se Maria
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna
jemuž od Boha otce na Nebi i na zemi moc bude dána
Alleluya
(Strahov DF IV 3, 8r)
Poslán jsa od Boha Anděl Gabriel
k Marii panně všed k ní řekl
zdráva nade všecky jiné Maria
vší milosti plná hospodin s tebou
Ingressus angelus,
antifona k Magnificat prvních nešpor Zvěstování
(Breviarium Pragense, CCLXXXVIIIv),
znovu jako druhá antifona prvního nokturnu téhož svátku
(CCLXXXIXr)
(Strahov DF IV 3, 8v)
Zdráva buď panno Maria ... (snímek pokažený)
neposkvrněná v čistotě to drahé od Boha pozdravení
skrze jeho Anděla jakž Bůh ráčil tak jsi je přijala.
Zdráva co jest vší bídy jsoucí zbavena počala jsi
blesk Boha otce neporušena.
Zdráva buď čistá nejsvětější
Bohu nejmilejší
panno muži jsi neznámá
tebe nad jiné ženy velebí a vychvalují všecka Stvoření
zde v světě matku světla Syna Božího vyznávají
Alleluia Alleluia.
[EDIT 13. 1. 2022]
Parafráze antifony Ave spes nostra:
v pražském breviáři jako antifona pro připomínku Panny Marie
o sobotách doby adventní
(LXXXIIIr)
a znovu jako třetí antifona prvních nešpor Narození Páně
(XCVIIIr).
(Strahov DF IV 3, 9v)
Zdráva Maria milosti plná Hospodin s tebou
požehnaná ty mezi ženami
i požehnaný plod života tvého
Jen Ave Maria ... in mulieribus. alleluia
jako antifona k Benedictus o čtvrté adventní neděli,
Breviarium Pragense, XCIIIIr;
stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako druhá
antifona laud o Zvěstování.
(Strahov DF IV 3, 10v)
Raduj se Boží rodičko panno neposkvrněná
Raduj se jenž jsi od Anděla radostně pozdravena
Raduj se jenž jsi porodila věčného světla Nebeského jasnost
Raduj se Matko
Raduj se Svatá Boží rodičko
Matkas ty sama panna neposkvrněná
tě chválí křesťané rodičko Světla
budiž Syn tvůj ustavičný k svému otci za nás přímluvce
pán náš milý Ježíš Kristus.
[EDIT 13. 1. 2022]
Volnější parafráze antifony Ave spes nostra,
k ní viz výše.
V souvislosti s roráty je obvyklé přiživovat zbožnou
legendu o tom, že jde o zpěvy tradované od doby císaře Karla IV.
a arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
Jakkoli je to v celku opravdu jen zbožná legenda,
která v době rekatolisace umožnila integraci
utrakvistických českých rorátních zpěvů do katolické liturgie
a literátů mezi katolická zbožná bratrstva,
o řadě "antifon před roráte" můžeme konstatovat,
že pocházejí z breviáře "pražského kostela"
(kde se ovšem vesměs zpívaly už dlouho před Arnoštem)
a alespoň část zakladatelské legendy tedy zachraňují.
Ten, jehož náklonnost patří pražskému breviáři
ještě více než rorátům, musí zdůraznit,
že poté, co začátkem 17. stol. pražská arcidiecése
opustila svůj vlastní breviář ve prospěch jednotného
breviáře tridentského, antifony specifické pro pražský
ritus, jako Gaude et laetare, Gregorius praesul
či Betlehem non es minima, dál žily již jen
ve své počeštěné podobě jako "antifony před roráte".
Roráty vydávané tiskem v posledním století ovšem snad bez výjimky
"antifony před roráte" vypouštějí. Autorovi tudíž
nezbývá, než milého čtenáře závěrem důtklivě napomenout,
aby se s tím nesmířil, ale obstaral si těch antifon opis,
a o příštím adventě je nechal před roráte v chrámu Páně zpívat,
jak se to sluší a patří.
Pisatel těchto řádků se vynasnaží včas nabídnout
vlastní transkripci (co do rázu podobnou již nabízeným
staročeským Ó-antifonám) pro ty, kdo by se sami
do starých pramenů nechtěli pouštět.
V českobudějovické katedrále se nešpory slaví jen zřídka,
zřejmě dílem pravidelně - každoročně (např. právě o pouti) -
a dílem příležitostně. Jejich hlavním nositelem je
katedrální kapitula. Co do četnosti a pohnutek k veřejnému
slavení oficia by se tedy z dříve tu pojednávaných
míst nabízelo srovnání s vyšehradskou kapitulou
nebo s kapitulou u Všech svatých.
Druhé nešpory z titulární slavnosti předcházely slavnostní
mši a konaly se po vnější stránce se vší kapitulní a
pontifikální parádou.
Pokud jde o stránku hudební, byly celé zpívané.
Pro lid byly připravené sešity se všemi texty a zpěvy
včetně not - soudě podle jejich opotřebení se tu v této podobě
poutní nešpory konaly přinejmenším podruhé.
Texty byly řádné (druhé nešpory ze společných textů o duchovních
pastýřích), nápěvy žalmů (i responsoria)
Korejsovy; nápěvy antifon
recitativní, s úspornými "strukturujícími" ozdobami
(co do charakteru podobné těm, které jsem nedávno slyšel
v Kájově).
Hymnus jsem neznal - a že jsem neměl čím pomoci své
děravé paměti, nedokážu už říci, zda to byl
hymnus pro nešpory z daných společných textů
podle zeleného hymnáře (Pastýři, otče horlivý),
nebo nějaká jiná píseň.
Když se řekne, že "nešpory byly celé zpívané",
ten, kdo zná poměry na kůrech a pod kůry, se jistě zeptá,
kdo že je zpíval. Tedy: většinu zpěvu oddřel varhaník a kantor
(nejspíš v jedné osobě); žalmy se zpívaly (alespoň teoreticky)
v alternaci kantor-lid.
Na nešpory, jak již bylo zmíněno, po krátké přestávce navázala
poutní mše svatá. Před závěrečným požehnáním pak
otec biskup nechal vyhlásit dekret, datovaný k letošní
slavnosti Krista Krále, kterým v Českých Budějovicích,
ve spolupráci s hnutím Neokatechumenátní cesta,
založil mezinárodní misijní seminář (!).
Zároveň byl představen jeho rektor spolu s hrstkou
prvních zahraničních seminaristů.
Dá se předpokládat, že pokud se toto založení zdaří,
čtenáři o něm ještě uslyší, protože kněžský
seminář je ze své podstaty i "liturgické těleso".
Já jsem teď zvědav, zda (a jak moc) se seminaristé budou
zapojovat do katedrální liturgie (když nepůjde tak úplně
o seminář diecésní) a jak moc bude mít specifický liturgický úsus
Neokatechumenátní cesty tendenci expandovat mimo úzký kruh
členů hnutí (netajím se tím, že z toho bych radost neměl).
[EDIT 8. 12. 2017]
Zpráva o založení semináře na oficiálním webu biskupství