Nedávno jsem v katalogu fakultní knihovny TF JČU náhodou
objevil titul do té doby mi neznámý a v žádné jiné české
veřejné knihovně nechovaný: sešit s prozatímními texty
denní modlitby církve pro slavnost bl. Hroznaty,
vydané r. 1997 u příležitosti jeho
prohlášení za hlavního patrona plzeňské diecéze
(orig. viz AAS 89 (1997), s. 445). Kdo mě zná, toho nepřekvapí,
že se mi při zjištění, že publikace podle katalogu
obsahuje notový záznam, rozbušilo srdce, a pojal jsem úmysl
při nejbližší příležitosti ji prostudovat.
Jedná se o jednoduchý sešit o 48 stranách;
text je sázený na počítači,
snad ještě v nějakém DOSovském textovém editoru
(nakolik lze něco soudit z primitivního "monospace" písma).
Text je doplněn řádky chorální (pro nápěvy psalmodie)
i moderní (pro antifony) notace, zřejmě rovněž počítačově
sázené.
Pro náležité vychutnání článku bude většině čtenářů scházet
možnost nahlédnout do publikace, o které se tu píše.
Protože je velmi těžko dostupná (nevím o tom, že by bylo možné
vypůjčit si ji někde kromě knihovny TF JČU), adresoval
jsem plzeňskému biskupství žádost o svolení s veřejným sdílením
snímků, které jsem si z Českých Budějovic přivezl.
Zatím jsem ale takové svolení neobdržel a bez něj nic
zveřejňovat nechci. Kdo to má do Českých Budějovic daleko,
může si prozatím dobrou rámcovou představu udělat z níže
zmiňovaných a odkazovaných premonstrátských řádových textů,
které jsou celé online.
Texty
Obsaženy jsou kompletní texty od prvních nešpor do kompletáře
po nešporách druhých. Ač nikde není výslovně uveden stupeň
slavení, z toho, že jsou zahrnuty první nešpory, lze jednoznačně
usuzovat na slavnost, jak by to u hlavního patrona diecéze
bylo lze očekávat. Tomu odpovídá konečně i formulace
antifony invitatoria.
Za normálních okolností by se při slavení
bl. Hroznaty ve stupni slavnosti vlastní texty jeho památky,
obsažené v národním propriu denní modlitby církve,
(obsahující pouze druhou lekci modlitby se čtením a její
responsorium, antifony k evangelním kantikům a závěrečnou
modlitbu) doplnily částmi ze společných textů
o jednom mučedníkovi.
Ve zkoumané publikaci však z těchto textů nenajdeme nic
a naopak jsme konfrontováni s velkým množstvím textů
nově složených.
Protože tyto texty z větší části souhlasí
s texty svátku bl. Hroznaty v premonstrátském řádovém propriu
a některé z nich, jak uvidíme dále, naznačují, že místem
vzniku a/nebo původního určení by mohl být speciálně
tepelský klášter,
je prakticky jisté, že byly původně premonstrátské texty
druhotně převzaty diecésí.
V první řadě zmiňme hymny. Zatímco v breviáři
nejsou žádné a "zelený hymnář" má volitelně jedinou
(nezpívatelnou) báseň Ivana Slavíka, zkoumaný formulář
obsahuje vlastních hymnů kompletní sadu.
Hymnus k prvním nešporám Dospíváš pln ctností v květu
povšechně mluví o Hroznatově mládí a ctnostech.
Hymnus k modlitbě se čtením,
Zdráv buď, květe bez poskvrny,
sdílí s prvním jmenovaným některé oblíbené obrazy (květ, růže).
Prostřední z jeho tří slok se ke světci
obrací s prosbou o ochranu Teplé, což by mohlo ukazovat
na místo, pro které hymnus vznikl. Mezi ostatními vyčnívá
metrem (4x7 místo 4x8) a drobnými prohřešky proti vznešenému
hymnickému jazyku (hovorové tvary oslavujem, milujem)
a gramatické konsistenci (celý hymnus je formulován v 1. os. pl.,
ale v první sloce se nesystémově mihne 1. os. sg.
"Hroznato, má naděje").
Bílý šat už nosíš nyní, hymnus ranních chval,
v útržcích a náznacích (jinak to v hymnu "římské liturgické
délky" ani moc nejde) vypráví historii Hroznatových vztahů
s premonstrátským řádem. I tady je možné dohadovat se
o premonstrátském původu textu: nepremonstrát by jako básnické
označení pro řád těžko použil výraz "synové Mariini",
který mimo kontext premonstrátské spirituality může označovat
členy řady dalších mariánsky založených řádů, ale i úplně
všechny křesťany.
Na začátku druhých nešpor konečně stojí hymnus
Zlí nedbají tvé svatosti, tematisující Hroznatovu
mučednickou smrt.
Všechny kromě hymnu k modlitbě se čtením se uzavírají
stejnou závěrečnou slokou, jejímž obsahem však není doxologie,
nýbrž prosba adresovaná Bohu o teologální ctnost lásky,
popř. morální apel na pěvce/posluchače. (Formulace není
příliš jasná.)
Ostatní hodinky není v novodobých dějinách římského oficia
obvyklé opatřovat vlastními hymny - výjimečně se tak děje
jen o některých význačných dnech z cyklu temporálu.
Hroznatovský sešit to ctí a přetiskuje pro ně standardní
hymny z breviáře:
Kriste, ty jsi den a světlo (kompletář po prvních
nešporách), Dobrý Pane Ježíši (modlitba uprostřed
dne dopoledne), V tento nyní polední čas (v poledne),
Miluj Pána, Boha svého (odpoledne),
Chvála tobě, Otče věčný (kompletář po druhých nešporách).
Žalmy jsou vzaty řádně ze společných textů o jednom mučedníkovi,
pro modlitbu uprostřed dne z doplňovacího cyklu, jak to
o slavnosti náleží (když nepřipadne na neděli).
Ze stejných společných textů pocházejí
i všechna krátká čtení, ale některá jsou v jiném překladu,
než je v breviáři.
Přímluvy jsou rovněž vzaty ze společných textů,
ale jsou do nich vždy před závěrečnou prosbu přidány
dvě za potřeby "naší kanonie".
To je vůbec nejpádnější důkaz premonstrátského původu textů,
nutící ptát se, zda při převzetí diecésí vůbec prošly
nějakou redakcí, anebo byla z Teplé převzata bez úprav
již celá hotová sazba.
Ze společných textů je dále vzato
responsorium a antifona k Magnificat pro první nešpory,
stejně jako antifony k modlitbě uprostřed dne.
Zbytek formuláře tvoří vlastní texty.
Ty obnášejí
sadu antifon k nešporním žalmům (opakovaných v prvních
i druhých nešporách), responsoria po krátkých čteních
ranních chval a nešpor, antifonu k Benedictus a Magnificat
(jiné, než jsou v běžném českém breviáři);
antifonu invitatoria, sadu antifon k žalmům modlitby
se čtením, veršík po nich,
obě čtení s responsorii (první čtení není vzaté
ze společných textů, druhé čtení ani jeho responsorium
se neshodují s tím, co je pro památku bl. Hroznaty v breviáři);
sadu antifon k žalmům ranních chval;
veršíky po krátkých čteních modlitby uprostřed dne.
Řeč dosud nebyla o závěrečné modlitbě. Ta je na první pohled
jiná, než v českém breviáři. Bližší pohled ale ukáže,
že jde akorát o jiný překlad téhož originálního latinského
textu. Téže modlitby, se kterou byl den bl. Hroznaty
slaven od jeho blahořečení na sklonku 19. stol. v pražské
provincii a patrně i v českých premonstrátských kanoniích.
Lze v rámci vlastních textů vysledovat nějaké zvláštní
vztahy, či nějaký cílevědomě sledovaný program?
Ve druhých nešporách si můžeme všimnout, že hymnus mluví
o umučení a antifony světce oslavují a oslovují již jako někoho,
kdo je v nebeské slávě.
(V prvních nešporách jsou tytéž antifony použity zřejmě druhotně
a návaznost na hymnus jako v druhých nešporách tam nenajdeme.)
Cykly antifon pro modlitbu se čtením a ranní chvály
jsou "biografické", vztahují se převážně k pozemskému životu
světce.
Žádné další nápadné struktury jsem nezaznamenal.
Vývoj formuláře
Když zkoumaný formulář vydaný pro plzeňskou diecési
(a původně nejspíš používaný v Teplé) porovnáme s formulářem
v premonstrátském řádovém propriu (viz odkaz výše),
všimneme si určitých odlišností.
Text antifony invitatoria je upraven podle stupně slavení
("o svátku" / "o slavnosti").
Pro modlitbu se čtením najdeme v premonstrátských textech
hymnus, který známe z prvních nešpor, a hymnus
Zdráv buď, květe bez poskvrny, (na jehož nižší
kvality bylo výše upozorňováno) v nich vůbec nefiguruje.
Obě lekce i jejich responsoria souhlasí.
V premonstrátských textech nenajdeme (v ranních chválách
ani v nešporách) zvláštní přímluvy.
Tercie (uprostřed dne - dopoledne) má v premonstrátském
propriu jiné krátké čtení.
Nešporní hymnus má v premonstrátských textech navíc
jako druhou sloku hymnický popis Hroznatova mučení.
Krátké čtení sestává ze stejného biblického textu, ale v jiném
překladu.
Lze uzavřít, že jde větším dílem o rozdíly plynoucí z různého
stupně slavení. K tomu se přidává několik drobných nahodilých
odlišností, svědčících zřejmě o redakčních úpravách formuláře.
Můžeme si všimnout, že části,
které nejsou oběma formulářům společné a v "plzeňském" formuláři
jsou oproti "premonstrátskému" navíc,
z celku různými způsoby vyčnívají: v prvních nešporách
je část duplikována z druhých nešpor, zbytek
vzat ze společných textů.
Hymnus z modlitby se čtením je použit pro první nešpory
a pro modlitbu se čtením je doplněn jiný, který je oproti
ostatním nápadně kratší, má jiné metrum, horší jazyk
a výslovně zmiňuje tepelský klášter.
Jako pravděpodobnější se tak jeví možnost, že původní
byl formulář kratší, který dnes najdeme v premonstrátském
řádovém propriu,
a v Teplé byl druhotně rozšířen na formulář slavnosti.
Odtud pak byl převzat k prozatímnímu užívání v rámci
plzeňské diecése.
Nápěvy
Potěšitelné je, že je sešit vystrojen pro slavení
se zpěvem - od začátku až do konce.
Pro hymny se nabízí (trochu chaoticky vysázený) jeden společný
nápěv, který, z důvodů rozdílného metra, bohužel nejde použít
pro hymnus modlitby se čtením.
U každého žalmu je notovaný nápěv psalmodie, většinou
tradiční chorální, zapsaný kvadratickou notací.
Můžeme si všimnout nápadné preference nápěvů 8. modu
nebo drobné podivnosti, že se v modlitbě uprostřed dne někdy
žalmy, ač pod jednou antifonou, zpívají na různé nápěvy.
V textu žalmů a kantik je v každém verši
podtržením vyznačena vždy buďto přízvučná slabika,
nebo (u nápěvů s přípravnými slabikami) první přípravná.
Značkování většinou respektuje zásady slovního přízvuku,
všiml jsem si jen, že delší slova jsou někdy řešena
z mého pohledu chybně
("Hospodinova", žádoucí by bylo použít vedlejší
přízvučnou slabiku "Hospodinova").
Stejným způsobem jako verše žalmů je značkována i většina
antifon - počítá se zjevně s tím, že se budou zpívat
na nápěv žalmu. I responsoria jsou takto označkována,
ale tam nevím, odkud usuzovat na nápěv. Snad se v komunitě,
kde sešit vznikl, zpívá responsorium vždy na nějaký jeden
nápěv, takže není třeba ho výslovně uvádět.
Žalmovým nápěvem (VIII.G) je konečně vyřešen i hymnus Te Deum.
Antifony k nešporním žalmům (které se, jak už víme, zpívají
v obojích nešporách), jsou jako jediná část celého formuláře
opatřeny vlastními nápěvy. Všechno jsou to prosté,
striktně sylabické melodie v 8. modu, zapsané moderní notací
v tónině f-hypomixolydické (tj. se dvěma bé), za použití
osminových a čtvrťových not.
Druhá a třetí antifona nekončí na finále, ale na recitačním
tónu. První antifona je v mých očích pěkná; další dvě méně,
ale neurážejí. Co se v materiálu pro vnitřní potřebu dá
tolerovat, ale v notách pro široké využití v rámci diecése
už ne, je fakt, že nikde není vysvětleno, jak se k sobě
vztahuje systém notace žalmu a antifony. Kdo nemá potřebnou
porci chorálního předporozumění, snadno by tápal.
Bylo by rozumné použít vždy stejný systém notace
pro antifonu i pro žalm, který po ní následuje.
V kompletáři u Simeonova kantika narazíme výjimečně
na nechorální a nemodální nápěv psalmodie, zapsaný moderní notací,
ale ne na počítači sázenou, nýbrž okopírovanou z rukopisu,
jehož ráz je mi jaksi povědomý. Zároveň jako bych melodii
už odněkud znal. A vskutku: je to Olejník.
Viz kompletář v kancionálu.
Otázky liturgicko-právní
Dosud nebylo zmíněno, a zmínit se jistě sluší, že nevím
o tom, že by v době po liturgické reformě existoval nějaký
formulář denní modlitby církve vlastní pouze jedné určité
české nebo moravské diecési - právě kromě
zde představených textů o bl. Hroznatovi. Zatímco před koncilem
byla většina vlastních liturgických textů sdílena na úrovni
provincií, při liturgické reformě byla provinční propria
sjednocena dokonce do jediného propria národního. Nový vlastní
formulář pro plzeňskou diecési tedy představuje určitou
anomálii.
Poznámka na titulní straně texty uvádí jako prozatímní
a jako na autoritu, která je uvedla do liturgického provozu,
se odvolává na diecésního biskupa:
Liturgické texty byly schváleny k prozatímnímu užívání
Mons. Františkem Radkovským, biskupem plzeňským,
dne 10. června 1997 (Č. j. 1399/97).
Byly vydány u příležitosti vyhlášení bl. Hroznaty patronem
plzeňské diecéze.
Abych se alespoň trochu zorientoval v tom, jaký právní
status texty měly v době vydání a jaký mají dnes,
prostudoval jsem liturgicko-právní normy, zmiňované v
dekretu,
potvrzujícím volbu bl. Hroznaty za patrona diecése:
Normae de patronis constituendis
(dále jen Normae; AAS 65 (1976), 276-279)
a instrukci de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis (dále jen "instrukce";
Notitiae 13 (1977), 557-558).
Pro naše tázání je zásadní především instrukce.
Potvrzovací dekret odkazuje na její čl. 30. Nemohu vyloučit,
že mezi lety 1977 a 1997 vyšla její nová, o hodně obšírnější
verze (tuto možnost ještě prověřím), je ale docela pravděpodobné,
že někomu ujela ruka a odkaz měl být do té stručné podoby
instrukce, jak vyšla r. 1977, na čl. 3. Ten totiž
tematisuje přebírání liturgických formulářů:
3) Pokud jde o oficia a mše, které jsou společné více diecésím,
více řeholním rodinám, či diecésím a řeholním rodinám,
je vhodné, aby byl text vypracován diecésí nebo řeholní rodinou,
které na tom záleží přímo (cuius directe interest),
a následně přijat od ostatních, a ne aby se připravovaly
texty nové - pokud nejsou zvláštní důvody zařídit se jinak.
(překlad JP)
Bl. Hroznata je jistě více vlastní premonstrátskému řádu
než plzeňské diecési, a tak lze fakt, že vlastní texty
pro slavení jeho svátku v diecési byly převzaty od premonstrátů,
číst jako naplnění tohoto článku instrukce.
Jaký je právní status
zkoumaných liturgických textů dnes? Jsou to řádné liturgické
texty svátku bl. Hroznaty v plzeňské diecési?
Předpokladem toho by bylo, že prošly schválením na Kongregaci
pro bohoslužbu (srov. instrukce, čl. 4).
Nelze vyloučit, že prošly (pokud se mi v této
věci podaří zjistit víc, informace doplním) - z toho, že nejsou
zařazeny v novějších vydáních breviáře, však soudím,
že pravděpodobně nikoli. V tom případě jde o vzácnou a zajímavou
památku k novodobým dějinám liturgie, ale ne o platné liturgické
texty.
Takovému předlouhému článku by se slušelo napsat pěkný závěr,
aby případný čtenář, který snad vytrvá až sem, mohl k nějaké
užitečnější činnosti (nebo kvalitnější četbě) odcházet
s dobrým pocitem. Jako na potvoru se mi však myšlenky
od představené publikace rozbíhají všemi směry, aniž
bych v některém z nich na námět k pěknému závěru narazil.
Po několika marných pokusech mi tak nezbývá, než vytrvalého
čtenáře s omluvou požádat o poshovění.
Před lety jsem název (a z něj vytvořenou doménu)
pro nově zakládaný web vybral bez dlouhého uvažování -
prostě tak, aby evokoval liturgii hodin.
Že se mi to vůbec nepovedlo, jsem si uvědomil, až když se
ukázalo, že si ho nepamatují většinou ani teologové
a duchovní. "In co? In auditorium?"
Tuto chybu nyní alespoň částečně napravuji:
nově se sem dá dostat i přes (jak doufám, mnohem intuitivnější)
doménu antifonar.cz.
Být snáze zapamatovatelným můstkem na web In adiutorium
však není jejím konečným úkolem. Až bude na světě
Antifonář k Denní modlitbě církve, tedy konečný cíl
celého mého liturgicko-hudebního snažení, právě
na doméně antifonar.cz poběží samostatný malý web,
věnovaný jen jemu.
Neplánoval jsem to tak vždycky, ale nyní se mi to jeví
jako nejvhodnější řešení.
Web In adiutorium je již značně košatý a bohatý na informace
a myslím, že není příliš těžké se v něm ztratit.
Samostatný web je dobrý způsob, jak jasně sdělit, že
antifonář je ten nejzásadnější výstup celého projektu.
Navíc, zatímco pracovní notové listy jsou průběžně
aktualisovány a nejsou archivovány jejich historické
verze, antifonář se bude vyvíjet jiným způsobem:
po uzavření každého vydání bude toto navždycky archivováno
(pdf k prohlížení, pdf k tisku, balík zdrojových kódů) a
vždy bude možné stáhnout všechna dosavadní vydání.
V neposlední řadě tu hraje roli i ohled na věci poslední:
zatímco web In adiutorium zůstane v provozu patrně nanejvýš
tak dlouho, jak dlouho budu živ,
"produktový" web antifonáře se
budu snažit zajistit tak, aby mou případnou nenadálou smrt
přečkal alespoň o několik let. Zejména pro něj pak zvolím
jiné hostingové řešení.
[EDIT 19. 11. 2016]
Je přinejmenším ještě jeden velmi dobrý důvod pro takové
oddělení: Pokud antifonář opravdu vznikne a pokud snad jednou
dokonce dostane církevní schválení pro liturgické nasazení,
je vhodné, aby vedla jasná dělící čára mezi tím, co církevní
schválení má, a tím, co ne; také ale mezi dílem a jeho autorem:
zejm. řada příspěvků zde na blogu je až příliš osobní.
Narazil jsem na youtube na čerstvý záznam nešpor,
které se konaly 10. září t. r. v kostele sv. Jakuba v Berouně.
Všude se o nich důsledně píše jako o koncertu.
Tím pádem se vlastně docela nepatří psát
tu o nich, protože nejde v přísném slova smyslu o liturgii,
a nám právě jen o liturgii jde. Přeci ale neodolám,
abych jim nevěnoval článek, protože jde o krásnou nahrávku,
které se jistě dostane zasloužené pozornosti nejen mezi
stávajícími milovníky oficia a/nebo chorálu.
Pokud by někoho inspirovala k napodobení (kéž by se tak stalo!),
je vhodné upozornit na to, v čem je a v čem není
napodobeníhodná.
Nešpory jsou provedeny v obsazení varhany, recitátorka,
dva choralisté. Varhany zásadně nedoprovázejí chorál,
hrají samostatně vložky, popř. podbarvují vstupy recitátorky.
Recitátorka předem přednáší české překlady latinsky zpívaných
antifon. Choralisté zpívají společně hymnus, antifony
a capitulum, při psalmodii se střídají po verších.
Liturgický program, zdroje
Video je nazváno "Mariánské nešpory". Podle textů můžeme
upřesnit, že jde o latinské nešpory ze svátku
Narození Panny Marie (8. září).
Co do struktury jde o pokoncilní nešpory s několika defekty:
místo novozákonního kantika zabírá třetí žalm, po krátkém
čtení chybí responsorium, na konci není
Dominus nos benedicat, ale Benedicamus Domino.
Všechny tyto úpravy je možné označit jako historisující,
protože vedou k dílčímu připodobnění nešpor jejich
předkoncilní podobě.
Netřeba připomínat, že ve starších článcích této rubriky
by čtenář na podobné úkazy narazil opakovaně.
Po výše řečeném nepřekvapí, že hymnus a žalmy jsou jiné,
než pro danou příležitost předepisuje Liturgia horarum,
a že antifony neodpovídají výběru
v Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009):
jde prostě o první tři žalmy a příslušné antifony podle
předkoncilního antifonáře.
Dokonce i závěrečná modlitba je ve znění předkoncilního
breviáře (rozdíl ve formulaci je opravdu nepatrný)
a žalmy jsou téměř jistě ve vulgátním znění
(to jsem detailně nekontroloval, ale drobné odlišnosti
Neovulgáty mě, za řadu měsíců uvyklého Vulgátě, např.
při nešporách u sv. Víta tahají za uši, a tady mě netahalo
nic).
Přímluvy jsou celé nově sestavené.
Hrubě hřeší proti zásadě, že by měly zahrnovat potřeby
celé církve a celého světa a uzavřít se prosbou za zemřelé.
Všechny se točí okolo lokálních témat,
což zřejmě souvisí s tím, že spolupořadatelem koncertu
bylo město a že se konal za účasti široké nekřesťanské veřejnosti.
Pokud jde o jazykové kvality textu, ten se drží na dobré
"liturgické" úrovni. Jedinou citelnou vadou je, že se
v každé prosbě opakuje stereotypní formule
"kéž ... Bůh a náš Pán ...". Od třetího opakování dál
už to hodně tahá za uši.
Tato slavnostní formulace je charakteristická pro velké přímluvy
velkopáteční liturgie, kde se také vícečetně opakuje.
Jenže přímluvy Velkého Pátku jsou jednak mnohem závažnější
text než přímluvy běžného mariánského svátku, jednak mají
mnohem volnější "rituální rytmus" (nenásledují těsně za sebou),
takže tam opakování nepůsobí nelibě.
Salve Regina na závěr není nápěv z
Antiphonale Romanum 1912, ale nějaký jiný, řádový.
Podle některých charakteristických znaků (mj. melodie Eia ergo)
je to dosti pravděpodobně nápěv cisterciácký, ale podrobně
jsem nesrovnával.
Chorál
Interpretace chorálu je osobitá. K jejím přednostem
patří vysoká srozumitelnost a čistota hudebího i slovního
projevu - v běžných liturgických podmínkách asi jen těžko
dosažitelná.
Na můj vkus příliš výrazné je frázování - pauzy v hymnu
i v antifonách jsou všechny velice dlouhé, vyplněné
slabě dozpívávanou poslední slabikou fráze.
Psalmodie
Vyplňování paus slabým dozníváním zpěvu je uplatněno i
při psalmodii, která díky tomu tvoří jednolitý bezešvý proud,
vzdáleně v tom připomínající třeba zpívanou liturgii byzantskou.
Je to docela hezké, ale je to spíš koncertní ozdůbka
než něco, co by bylo vhodné napodobovat při liturgii.
V žalmech je důsledně u každého verše zpívána celá formule
vč. initia, což je neobvyklé (normálně se initium u každého
verše zpívá jen u evengelních kantik) a mohla by to být
známka toho, že interpreti nejsou dědici živé tradice chorálních
nešpor, ale naučili se jim z knih a tento detail přehlédli.
Kdo před sebou nemá antifonář nebo nemá opravdu vytrénované
choralistické ucho, většinou asi nezaznamená
další podivnost: že totiž pro první dva žalmy i pro Magnificat
je vzat nápěv psalmodie jiného modu, než k jakému patří
antifona. Tak první antifona je VIII. modu, ale psalmodie
III. Druhá antifona patří k modu VII, psalmodie je však
z modu V. Antifona k Magnificat je v I. modu, Magnificat
je zpíváno na nápěv modu II. (tady jde alespoň o pár
autentického modu a jeho modu plagálního).
Recitace
Vstupy recitátorky hodnotím jako úplně nejslabší část celých
nešpor. Předně se jako posluchač ptám: proč mi překládáte
zrovna antifony? Co hymnus a žalmy? Možná je návštěvníci
koncertu dostali přeložené na programu - ale proč je potom
potřeba recitovat česky antifony? Co si budeme nalhávat -
ty texty, když se přeloží do češtiny, nejsou nijak zvlášť krásné
a modernímu uchu znějí přinejlepším cize. Nejsou zajímavé
formou ani obsahem. Je z nich stejná žalostná troska, jako když
téměř kteroukoli jinou písničku zběžně přeložíte
a zbavíte hudebního hávu.
Totiž "přeložíte": to je další bolest.
"Překladatel" měl víc fantasie než znalostí latiny.
Pro překlad první antifony chvályhodně sáhl
do Denní modlitby církve (kde by se, v překladu volnějším,
ale únosném, našly ještě i zbylé dvě antifony k žalmům -
viz tam antifony pro tercii a sextu),
dál však překládal po vlastní ose, s bídnými výsledky.
Originál
berounský "překlad"
minimální nezbytná oprava
(2) Natívitas est hódie sanctae Maríae Vírginis, cujus vita ínclyta cunctas illústrat ecclésias.
Dnes zrodila se svatá Panna Maria, jejíž slavný život ozařuje celé stvoření.
ne "celé stvoření", ale "všechny církve"
(3) Regáli ex progénie María exórta refúlget: cujus précibus nos adjuvári, mente et spíritu devotíssime póscimus.
Z královského rodu září Maria, kéž nám její prosby pomáhají, ať nejvroucněji žádá naše mysl i duch.
Skví se Maria, vzešlá z královského rodu: my ji myslí i duchem co nejzbožněji žádáme, aby nám pomáhala svými přímluvami.
(k Magnificat) Gloriósae Vírginis Maríae ortum digníssimum recolámus, quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit.
Vzpomínáme na nejdůstojnější zrození slavné Panny Marie, která byla milostiplnou matkou a panenskou čistotu neporušila.
... které se dostalo důstojnosti matky, aniž se vzdala panenské čistoty.
Závěr
Trvám na tom, co jsem napsal na začátku - nahrávka je krásná,
působivá, a vyslechl jsem ji s nelíčeným potěšením.
Většiny toho, co na ní našlo moje zlé ucho,
si normální posluchač pochopitelně vůbec nevšimne. Měl by si toho
ale všímat ten, kdo třeba v budoucnu bude nějaké další nešpory
připravovat.
Když jsem se zdržel jakéhokoli vyjádření ohledně zapojení
varhan, je to jen proto, že hudbě nerozumím. Umím nad ní žasnout,
umím se z ní radovat - k čemuž mi to, co je na nahrávce zachyceno,
zavdalo dostatek důvodů - ale neumím o ní říci nic, co by mělo
hlavu a patu. Tak i řádky výše se týkají jen aspektů liturgických,
a pak té úplně nejzákladnější problematiky provozování
gregoriánského chorálu.
Jeden prvek jsem dosud nezmínil: krátké čtení choralisté
zpívají - jako jediný ze zpívaných prvků - česky.
Na velmi zdobný dvouhlasý nápěv. Snad je to
některý z dochovaných středověkých vícehlasých nápěvů pro lekce.
To je pro krátké čtení nešpor přinejmenším nezvyklá volba,
ale v koncertních podmínkách pochopitelná: efekt je značný.
Já si ale říkám: když se dá český text zpívat na takovýto
složitý tradiční nápěv (a zní to dobře), čím spíše se musí dát
zpívat i na tradiční nápěvy chorální!
(Srov. mj. tento starší článek.)
A těším se na to, že se třeba z Berouna časem dočkáme i
nešpor českých.
Když se v programu Světových dnů mládeže v Madridu
objevily skromné zpívané ranní chvály
a na následujícím celostátním setkání ve Žďáru nad Sázavou
dokonce slavnostní nešpory, vítal jsem to
a těšil se na pokračování slibně nastoleného trendu.
Nicméně na Světových dnech v Riu ani letos v Krakově
už se v programu českého centra žádné ranní chvály ani nešpory
neobjevily.
Zajímalo mě, našla-li denní modlitba církve cestu i do
liturgické části programu některého setkání před Madridem.
Příjemným překvapením bylo, že se na internetu dá dohledat
na národní úrovni všechno od Svaté Hory (1999) dál.
Ne vždy je dochovaný program dostatečně podrobný nebo jednoznačný,
ale zdá se pravděpodobnější, že před r. 2012 žádná část oficia
do hlavního programu Celostátního setkání mládeže
ani do českého programu Světových dnů mládeže cestu nenašla.
Kromě hlavního programu by se slušelo prozkoumat i výskyt
denní modlitby církve v nabídkách programů volitelných.
To ale nechávám k případnému pozdějšímu zpracování.
V jejím nabízení už mají určitou tradici dominikáni:
vzpomínám si, že se mj. ranní chvály v "dominikánském" kostele
nabízely na CSM v Táboře
(písemný doklad se mi teď ale žádný nedaří najít);
o zpívaných nešporách se píše i v programu letošního
dominikánského předprogramu
před Krakovem.
Pokud by článek četl někdo, kdo má k tématu "liturgie hodin
na setkáních mládeže" nějakou vzpomínku, budu rád
za e-mail.
Model z Madridu, resp. Žďáru je veskrze hodný pokračování.
Liturgie hodin je důležitou součástí
liturgického dědictví církve: je to jakýsi pravzor společné
modlitby, a před všemi ostatními (neliturgickými) formami
společné modlitby má přednostní postavení.
Prakticky každý katolík se s ní během svého života
občas setká. Nejčastěji v nejjednodušší formě,
beze zpěvu a často v "neliturgickém" vnějším ztvárnění.
Domnívám se ale, že pro správné docenění této liturgické
modlitby je důležité mít před očima (alespoň někdy zažít)
její plný tvar. A k tomu se velké setkání mládeže zdá být
skvělou příležitostí, i s ohledem na to, že tam bývají
k disposici nadstandardní hudební síly.
Plný tvar, to znamená nejspíše slavnostní nešpory.
(Protože právě nešpory jsou to, které se nejčastěji slaví
společně a slavnostně.) Vzhledem k tomu, že nejplnějším tvarem
liturgie je liturgie, jíž předsedá biskup, a že na takových
setkáních o biskupy nebývá nouze, klidně nešpory pontifikální.
Pokud jde o řešení dilematu "krásné nebo lidové",
nadhozenému
v dřívějšíchčláncích,
kloním se dnes už jednoznačně k první alternativě. Je-li cílem
zprostředkovat účastníkům representativní zkušenost
s nešporami, je žádoucí, aby si i ten,
kdo se právě s liturgií hodin setkal vůbec poprvé,
možná se místy ztrácel a
celku úplně nerozuměl, mohl odnést alespoň to, že to byla krása.
Pokud na zodpovědných místech trvá přesvědčení,
že "hudbou blízkou mládeži" (a tedy vlnou, na které očekávaný
účastník nejspíše dojde k prožitku krásy) je sacropop,
usiloval bych ulovit někoho z osvědčených současných tvůrců,
zásobujících populární scholy. S úkolem, pravda,
v daném hudebním kontextu dosti nesnadným:
pro den D složit kanonické (zde ve smyslu "liturgickým textům
věrné a všechny předpisy splňující") nešpory pro scholu a lid.
V tom případě by bylo žádoucí, aby (když už se na to vynakládá
tolik energie) šlo o nešpory nedělní,
a tedy dále široce a opakovaně využitelné.
Sestavovateli nešpor od doktríny "mládeži sacropop" svobodnému
by se otevřela poměrně široká paleta možností.
Mně by se zamlouvala např. možnost vzít český hymnus
z "červeného hymnáře", antifony latinské podle
Antiphonale Romanum II (patrně by šlo o nešpory nedělní
nebo sváteční),
žalmy české na chorální nápěvy;
responsorium buďto ze stejného zdroje jako antifony, nebo nechat
pro jeho český text připravit nové pěkné aranžmá,
při zohlednění VPDMC 281: "Zpěv po krátkém čtení
v ranních chválách a v nešporách ... se
má opravdu zpívat, a má ho zpívat lid."
Kombinace latinských antifon a žalmů v národním jazyce
je obvyklá mj. při papežských nešporách v Římě, je zcela
legální a vkusná, a zdá se mi být nejpřístupnějším způsobem,
jak laika neznalého latiny konfrontovat s gregoriánským
chorálem. (Antifona je krátká a její překlad se bokem
přečte rychle; žalm je pak ve srozumitelném jazyce, takže
se účastník může soustředit na zpěv a nemusí odbíhat k překladu.)
Závěrem je třeba vyhlédnout za hranice původního vymezení
tématu: jestliže je řeč o velkých setkáních mládeže, pak
především proto, že je to v současnosti nejviditelnější
velká a poměrně často opakovaná vícedenní akce v rámci české
církve. Předestřený ideál má však bezesporu širší dosah.
Kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a
zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti,
sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část
denní modlitby církve. Zejména pak, trvá-li setkání
i přes neděli nebo významnější svátek.
Pouť tradičně začíná souborem akcí (nepíši "obřadů", protože
třeba čtení svatováclavské legendy a koncert rozhodně nejsou
obřady) rámujících a doprovázejících příjezd lebky sv. Václava
do Staré Boleslavy v předvečer slavnosti.
Jejich závěrem jsou nešpory.
Ty letošní vypadaly jako předloňské,
až na to, že je zpívala malá skupina choralistů
z volného sdružení
Conventus Choralis.
Lid, neuvyklý psalmodii, ale dychtivý aktivní účasti,
přidával se na druhý poloverš každého verše.
Tato "quasiresponsoriální psalmodie" působila divně.
Ukládám si tu zkušenost jako něco, na co je dobré myslet
v případě zavádění nebo nárazového slavení zpívaných nešpor
někde, kde nelze předpokládat předchozí znalosti
(ani na úrovni "slyšel jsem párkrát nešpory na Proglasu").
"Modlitba se čtením"
Velká událost v mých osobních dějinách staroboleslavských poutí:
vůbec poprvé jsem dokázal vstát tak časně, abych stihl
modlitbu se čtením (v 6:30 v kryptě sv. Kosmy a Damiána).
Neschopnost disciplinovaně vstávat je moje nejsilnější neřest;
tma a zima situaci dále ztěžují; letos mi ale byla v noci
zima taková, že jsem příchod rána přivítal skoro jako
vysvobození.
Avšak jaké zklamání: místo modlitby se čtením byly
ranní chvály, a to navíc ranní chvály ze společných textů
o jednom mučedníkovi, ne s vlastními texty slavnosti.
(To není legální úprava, viz VPDMC 247.)
Responsorium bylo navíc volně složené nebo vzaté kdovíodkud.
(Rozhodně ale ne z Denní modlitby církve a téměř jistě ani
z žádného jiného českého překladu pokoncilního breviáře,
protože mi ten text byl zcela nepovědomý obsahově.)
Bohužel se mi nepodařilo nahlédnout do složek s namnoženými
texty, rozdaných mezi část účastníků, a nemohl jsem tak
zjistit víc.
Tady je třeba říci, že ač by mě řádné ranní chvály ze slavnosti
zklamaly méně než ranní chvály podvratně vzaté ze společných
textů, stále by to bylo zklamání. Jestliže se prakticky nikdy
nikde (kromě řeholních domů s chórovou povinností nebo
společnou modlitbou oficia) veřejně neslaví modlitba se čtením,
je svrchovaně příhodné konat ji právě o slavnosti sv. Václava
v kryptě svatováclavské basiliky, a to pro jedinečné spojení
místa, času a čtených textů.
Když pak nastalo ráno, zvonili na jitřní.
A Václav uslyšev zvon řekl:
"Chvála tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra."
A vstal a šel na jitřní.
(z druhého čtení, vzatého z První staroslověnské legendy o sv. Václavu)
O druhých nešporách slavnosti v pražské katedrále
letos nemohu napsat nic,
protože jsem po návratu ze Staré Boleslavi už nesebral
dost sil, abych se na ně vypravil.
Začátek nového akademického roku, doba zadávání
závěrečných prací, popř. jejich usilovného psaní
s vyhlídkou na zimní termín obhajoby, je vhodnou
příležitostí pro mravokárný příspěvek:
Zdejší blog se čas od času objeví v seznamu použité literatury
některé vysokoškolské
kvalifikačnípráce.
Možná je několik málo speciálních témat, ke kterým některé
zde publikované články představují jeden z nemnoha
dostupných zdrojů informací. V takových případech by snad
citování pochybného internetového zdroje bylo opodstatněné
a odpustitelné - byť neodborný charakter textu by si vyžádal
na straně citujícího zvláště kritický přístup.
Je však příznačné, že všichni, kdo kdy zdejší
blog citovali, čerpali z něj nekriticky informace zcela obecného
rázu.
Milý kolego, milá kolegyně, pokud se Ti zdá, že některý
článek z tohoto blogu nabízí přesně ten kousek
vědění, který schází v mozaice Tvé bakalářské práce,
věz, že je to s velkou pravděpodobností "pokušení ďábelské"
a místo laciného kamínku, povalujícího se na širých pláních
internetu, se sluší hledat ušlechtilejší v odborné
literatuře. Dost možná hledáš odpověď na docela obecnou otázku
ke katolické liturgii nebo liturgické hudbě, ale nevyznáš
se v související literatuře a nevíš, kde onu odpověď
hledat. V tom případě zadrž ruce, skládající
podle školních citačních norem bibliografický záznam
pro internetový zdroj, a místo toho raději
napiš autorovi e-mail.
Je pravděpodobné, že k tématu, kterému
tu někdy v minulosti věnoval pozornost, bude moci
doporučit solidnější a ucelenější zdroj informací.
V poslední době nastala jedna okolnost
vzhledem k tématu článku ne nevýznamná: letošní podzim bude
po devíti letech první, kdy nebudu studentem žádné vysoké
školy. Zdárně jsem ovšem za celou tu dobu neabsolvoval ani jednu.
Na takové autory se prostě spoléhat nechcete.
Poslední liturgická reforma římské oficium proměnila
v jednoduchý a přehledný systém, prakticky postrádající
výjimky, které by si to jméno opravdu zasloužily.
Člověka uvyklého pokoncilnímu breviáři tak při setkání
s jeho předkoncilním předchůdcem či dokonce se středověkými
liturgickými prameny čeká kulturní šok:
jako by téměř z každého pravidla alespoň někdy během
liturgického roku nastala výjimka. U předtridentských pramenů
se navíc nelze spolehnout na s právnickou erudicí a akribií
sestavené všeobecné rubriky. Výjimky bývají rozesety
po rubrikách a textech napříč celým breviářem.
Kdo se z kulturního šoku zotavil a ve světě starší liturgie,
s jejími zvláštnostmi narostlými
během staletí živelného vývoje, třeba i strávil delší dobu,
může naopak při návratu k pokoncilnímu oficiu prodělat
šok reintegrační:
jak je rigidní, jak strnule pravidelné!
Jedním z mně zvlášť drahých zákoutí Denní modlitby církve
je proto modlitba se čtením z památky sv. Anežky České. A to
pro nenápadnou rubriku:
Chvalozpěv Bože, tebe chválíme, str. ...
Nevím o žádné jiné památce, která by měla předepsané
Te Deum. Což nepřekvapuje, protože liturgické předpisy
s Te Deum pro památky nepočítají ani jako s možností.
Viz Uspořádání Denní modlitby církve (v každém breviáři
před začátkem žaltáře): "O nedělích, o slavnostech a svátcích
navazuje na zpěv po druhém čtení následující chvalozpěv:
Bože, tebe chválíme ..."
Ještě explicitnější pak je VPDMC.
Čl. 68: "O nedělích ..., o slavnostech a svátcích se po druhém
čtení s následujícím zpěvem říká chvalozpěv Bože, tebe chválíme,
kdežto o památkách a všedních dnech se vynechává."
Dále čl. 235 d):
"Památky ... v modlitbě se čtením ... Neříká se
Bože, tebe chválíme."
Anežčino Te Deum je tudíž výjimka v nejsilnějším slova smyslu,
jdoucí přímo proti jasně formulovanému liturgickému zákonu.
Tady je třeba dát slovo textové kritice.
Renato De Zan sice píše, že v potridentském období, kdy máme
k disposici liturgické knihy v oficiálních vydáních,
textová kritika jako zvláštní krok interpretace liturgických
textů odpadá (De Zan R.: Criticism and Interpretation of Liturgical Texts, in: Chupungco A. (ed.): Handbook for Liturgical Studies, vol. I, Collegeville 1997, 331-365, 343.),
to ale neplatí beze zbytku.
I když oficiální vydání textový materiál zpřehledňují,
příležitostně je nutné řešit nesrovnalosti mezi vydáními
a tiskařské a redakční chyby.
Některé charakteristické chyby v sazbě (např. hvězdičky
zapomenuté tam, kde v odkazu jinam mělo být doplněno
číslo stránky;
to, že stejný text vyskytující se na více místech v rámci svazku
nebo ve více svazcích je jednou porušený, jindy v pořádku)
naznačují,
že i nově sázený breviář vydaný v KNA r. 2005
je v podstatě ruční práce.
Pokud tomu tak skutečně je, programátor neví, jestli se dřív
poklonit tomu, kdo tu horu práce odvedl, nebo plakat
nad plýtváním lidským intelektem a časem, kterému se dalo
alespoň částečně
předejít vhodným výběrem nástrojů, jež by řadu úkolů
náročných na čas a náchylných ke vzniku chyb zautomatisovaly.
Podle
přehledu českých liturgických knih
vyšla kompletní Denní
modlitba církve (narozdíl od opakovaně dotiskovaného
"diurnálu") všehovšudy dvakrát:
poprvé 1988, podruhé 2005.
K tomu je třeba připočíst ještě třetí pramen - sešit
Texty pro denní modlitbu církve zveřejněné po vydání českých textů této liturgické knihy, vydaný v KNA 2001.
Pomocným pramenem jsou
latinské texty národního propria
(není to oficiální vydání, ale jsou zveřejněny věcně příslušnou
autoritou).
Máme tak před sebou dva formuláře.
Skromnější formulář z doby před svatořečením je (v úplnosti,
včetně modlitby se čtením,
která jediná nás teď zajímá) dosvědčen jediným vydáním.
Latinské texty, dodatkový sešit z r. 2001 i čtyřsvazkový breviář
z r. 2005 obsahují rozšířený formulář památky
po svatořečení přenesené na 13. listopad.
Naše rubrika je však právě jen v posledním jmenovaném prameni.
Památka sv. Anežky České ve své současné podobě
patří mezi památky vystrojené bohatšími
vlastními texty a její formulář tak připomíná formulář svátku.
Naši "výjimku" tedy snadno mohla přivodit chvilková nepozornost
toho, kdo texty sázel.
Zřejmě opravdu jde o chybu, které
není správné připisovat žádný zvláštní význam.
Když jsem před časem ve vztahu k této rubrice psal o
"liturgické partyzánštině",
textově-kritický pohled mi chyběl.
Tady se otevírá rubricistická otázka:
pokud oficiální
vydání liturgické knihy obsahuje rubriku, která je prokazatelně
chybná (jak věcně, tak pokud jde o způsob vzniku),
je taková rubrika závazná? A naopak - pakliže závazná není,
je dovoleno se podle ní řídit?
Navrhuji řešení "chybná rubrika nezavazuje,
ale řídit se podle ní je dovoleno".
Je totiž na jedné straně žádoucí, aby na liturgické knihy
bylo spolehnutí - s čímž by byla v rozporu povinnost dávat pozor,
jestli ta která rubrika není vadná, a řídit se jen těmi
správnými. Na druhé straně je vhodné,
aby bylo možné dokonale zachovávat liturgické předpisy,
a s tím by byla v rozporu povinnost řídit se rubrikou,
která se do oficiálního vydání podle všeho dostala omylem
a jde proti Všeobecným pokynům.
Pokud jde o mě, já, pokud kdy budu zpívat modlitbu se čtením
z památky sv. Anežky, na ono Te Deum rozhodně nezapomenu.
Byť nepravidelnost vzniklá omylem má samozřejmě úplně jinou
hodnotu než nepravidelnost vzniklá organickým vývojem
liturgie, stejně tu drobnou prasklinku v rigidním systému
pokoncilního oficia vnímám jako občerstvující.
Před chvílí jsem vydal velkou aktualisaci webu.
Na první pohled se nic nemění, velké změny jsou ale pod kapotou
a tak či onak zasáhly úplně všechno.
Ač jsem novou verzi testoval docela dlouho a důkladně,
je možné, že přesto někde zůstalo něco rozbité.
Pokud při prohlížení webu zaznamenáte jakékoli obtíže,
budu rád za e-mail.
Z viditelných změn:
nové schéma URL (staré adresy fungují dál - jsou přesměrované)
blog má stránkování (viz dole pod posledním článkem)
možnost přes RSS odebírat novinky i jen z jednotlivé kategorie blogu
U příležitosti změny adres prakticky všech stránek si dovoluji
upozornit ty, kdo novinky na webu odebírají přes RSS čtečku:
z access-logu vím, že někteří k RSS kanálu i po bezmála
třech letech stále přistupují přes starou doménu
inadiutorium.xf.cz. Díky štědrosti (nebo netečnosti)
hostingu Webzdarma tam stále mám účet a na něm nastavené
přesměrování, ale účet může být kdykoli zrušen.
Doporučuji si ve čtečce aktualisovat nastavení na aktuální adresy
RSS kanálů.
Po dvou letech od minulé zprávy
mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor
ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě.
(Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale
slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.)
Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly
úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.
Texty a nápěvy
Vstupní průvod doprovázely varhany.
Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští
benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant,
na způsob jakéhosi skromného lucernaria
(tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby")
zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.
Následně standardním způsobem zahájil nešpory:
Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule,
hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že
nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní
melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech"
se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně
větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.
Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl
z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně
byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech,
kdy se nešpory zpívaly v předvečer.
Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty
pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory
ze společných textů o duchovních pastýřích.
Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění:
Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční
nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat.
Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv,
rovněž recitativního charakteru.
Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji
po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen
v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval
spolehlivě.
(To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem
přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská
práva.)
Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů.
V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští
recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny
podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik
od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho
nepohoršovalo.
Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony.
Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie
VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací.
K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě
byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" -
ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši
v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem.
(Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)
Hodnocení
Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel
před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed.
Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě
oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede.
Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona,
citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; /
budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.),
byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu
a pojata jako dvojdílná,
i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit
i na trojdílný.
Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval
minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu
neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí,
patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.
Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy?
Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu
zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve
výkladu liturgických zákonů.
VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak,
že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli,
co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno,
nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho,
co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252.
Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně
druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa
(nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem
před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost
druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu,
co do výběru textů celé proti předpisům.
Závěrem
Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen,
a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý,
pročež se o něj rozdělím:
Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním
kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární
slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa.
Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé
účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů.
Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat;
zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol.
Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti
s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se
malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění.
Pak je spolu nacvičit, a každoročně je
zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud,
troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal.
(V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak
než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými
disposicemi, jednak situací pouti.)
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb
v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české
církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých
by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.
V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera,
v sobotu 18. 6. 2016, po delší
době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace
P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované,
zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv),
Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor
(Hospodine, pomiluj nás a Salve regina).
Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci
a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat
nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou
už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.
Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí
v breviáři, ale jako strofická píseň.
(Pravděpodobně č. 813B
z Kancionálu. To je ale nejistý údaj,
protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl
až s větším časovým odstupem, po návratu domů.)
Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů
z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních
textů, příp. dokonce volnou parafrázi?
Takové řešení už jsme potkali např. ve
vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela.
Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím
snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených
v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory
kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem
je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp.
kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési
"profesionální liturgické těleso".
Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie
bude slavena správně a náležitě, pak už nikde.
Takže: smí se to, nebo ne?
Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky
následující jsou můj ad hoc překlad
z latiny, s přihlédnutím k překladu německému.
Oficiální český překlad
Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.
Co je ve hře?
Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje:
nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat
jako Magnificat v nešporách píseň
č. 813A/B.
Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu
žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče?
A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším,
např. po nešporních žalmech ve znění
Svatojanského,
Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách")
či Božanova kancionálu?
A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako
strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?
Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku
(aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr
je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).
Konečně jak je to s legálností používání starých
utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého
rorátníku (např. těch, které tu nabízím),
nebo překladů jiných latinských antifon, např.
podle Jistebnického kancionálu,
Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44))
či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?
Řešení
To, že se při liturgii obecně smí užívat jen
překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného,
a ne překladů jiných,
vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických
knih v národních jazycích.
Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích
je úkolem biskupských konferencí;
hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce
(CIC 838, § 3).
Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy
na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální.
Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic.
Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat
na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při
zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme
jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...".
Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony
by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274
jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".
Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika
v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto:
"Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text
v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné,
aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných
obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní
slavnostnější slavení se zpěvem."
Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál
ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí
není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo
Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl
od opravdových liturgických knih,
nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy
povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení
předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají
za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně
pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii,
andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují.
Žalmy a kantika se však v oficiu římského
ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek,
zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.
Závěr
1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?",
povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka
užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť,
v chystaném článku o "dominikánském breviáři".
2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo
a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety
"sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž
na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář
prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou
argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou,
v komentářích rozseká na padrť.
