Pouť tradičně začíná souborem akcí (nepíši "obřadů", protože
třeba čtení svatováclavské legendy a koncert rozhodně nejsou
obřady) rámujících a doprovázejících příjezd lebky sv. Václava
do Staré Boleslavy v předvečer slavnosti.
Jejich závěrem jsou nešpory.
Ty letošní vypadaly jako předloňské,
až na to, že je zpívala malá skupina choralistů
z volného sdružení
Conventus Choralis.
Lid, neuvyklý psalmodii, ale dychtivý aktivní účasti,
přidával se na druhý poloverš každého verše.
Tato "quasiresponsoriální psalmodie" působila divně.
Ukládám si tu zkušenost jako něco, na co je dobré myslet
v případě zavádění nebo nárazového slavení zpívaných nešpor
někde, kde nelze předpokládat předchozí znalosti
(ani na úrovni "slyšel jsem párkrát nešpory na Proglasu").
"Modlitba se čtením"
Velká událost v mých osobních dějinách staroboleslavských poutí:
vůbec poprvé jsem dokázal vstát tak časně, abych stihl
modlitbu se čtením (v 6:30 v kryptě sv. Kosmy a Damiána).
Neschopnost disciplinovaně vstávat je moje nejsilnější neřest;
tma a zima situaci dále ztěžují; letos mi ale byla v noci
zima taková, že jsem příchod rána přivítal skoro jako
vysvobození.
Avšak jaké zklamání: místo modlitby se čtením byly
ranní chvály, a to navíc ranní chvály ze společných textů
o jednom mučedníkovi, ne s vlastními texty slavnosti.
(To není legální úprava, viz VPDMC 247.)
Responsorium bylo navíc volně složené nebo vzaté kdovíodkud.
(Rozhodně ale ne z Denní modlitby církve a téměř jistě ani
z žádného jiného českého překladu pokoncilního breviáře,
protože mi ten text byl zcela nepovědomý obsahově.)
Bohužel se mi nepodařilo nahlédnout do složek s namnoženými
texty, rozdaných mezi část účastníků, a nemohl jsem tak
zjistit víc.
Tady je třeba říci, že ač by mě řádné ranní chvály ze slavnosti
zklamaly méně než ranní chvály podvratně vzaté ze společných
textů, stále by to bylo zklamání. Jestliže se prakticky nikdy
nikde (kromě řeholních domů s chórovou povinností nebo
společnou modlitbou oficia) veřejně neslaví modlitba se čtením,
je svrchovaně příhodné konat ji právě o slavnosti sv. Václava
v kryptě svatováclavské basiliky, a to pro jedinečné spojení
místa, času a čtených textů.
Když pak nastalo ráno, zvonili na jitřní.
A Václav uslyšev zvon řekl:
"Chvála tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra."
A vstal a šel na jitřní.
(z druhého čtení, vzatého z První staroslověnské legendy o sv. Václavu)
O druhých nešporách slavnosti v pražské katedrále
letos nemohu napsat nic,
protože jsem po návratu ze Staré Boleslavi už nesebral
dost sil, abych se na ně vypravil.
Začátek nového akademického roku, doba zadávání
závěrečných prací, popř. jejich usilovného psaní
s vyhlídkou na zimní termín obhajoby, je vhodnou
příležitostí pro mravokárný příspěvek:
Zdejší blog se čas od času objeví v seznamu použité literatury
některé vysokoškolské
kvalifikačnípráce.
Možná je několik málo speciálních témat, ke kterým některé
zde publikované články představují jeden z nemnoha
dostupných zdrojů informací. V takových případech by snad
citování pochybného internetového zdroje bylo opodstatněné
a odpustitelné - byť neodborný charakter textu by si vyžádal
na straně citujícího zvláště kritický přístup.
Je však příznačné, že všichni, kdo kdy zdejší
blog citovali, čerpali z něj nekriticky informace zcela obecného
rázu.
Milý kolego, milá kolegyně, pokud se Ti zdá, že některý
článek z tohoto blogu nabízí přesně ten kousek
vědění, který schází v mozaice Tvé bakalářské práce,
věz, že je to s velkou pravděpodobností "pokušení ďábelské"
a místo laciného kamínku, povalujícího se na širých pláních
internetu, se sluší hledat ušlechtilejší v odborné
literatuře. Dost možná hledáš odpověď na docela obecnou otázku
ke katolické liturgii nebo liturgické hudbě, ale nevyznáš
se v související literatuře a nevíš, kde onu odpověď
hledat. V tom případě zadrž ruce, skládající
podle školních citačních norem bibliografický záznam
pro internetový zdroj, a místo toho raději
napiš autorovi e-mail.
Je pravděpodobné, že k tématu, kterému
tu někdy v minulosti věnoval pozornost, bude moci
doporučit solidnější a ucelenější zdroj informací.
V poslední době nastala jedna okolnost
vzhledem k tématu článku ne nevýznamná: letošní podzim bude
po devíti letech první, kdy nebudu studentem žádné vysoké
školy. Zdárně jsem ovšem za celou tu dobu neabsolvoval ani jednu.
Na takové autory se prostě spoléhat nechcete.
Poslední liturgická reforma římské oficium proměnila
v jednoduchý a přehledný systém, prakticky postrádající
výjimky, které by si to jméno opravdu zasloužily.
Člověka uvyklého pokoncilnímu breviáři tak při setkání
s jeho předkoncilním předchůdcem či dokonce se středověkými
liturgickými prameny čeká kulturní šok:
jako by téměř z každého pravidla alespoň někdy během
liturgického roku nastala výjimka. U předtridentských pramenů
se navíc nelze spolehnout na s právnickou erudicí a akribií
sestavené všeobecné rubriky. Výjimky bývají rozesety
po rubrikách a textech napříč celým breviářem.
Kdo se z kulturního šoku zotavil a ve světě starší liturgie,
s jejími zvláštnostmi narostlými
během staletí živelného vývoje, třeba i strávil delší dobu,
může naopak při návratu k pokoncilnímu oficiu prodělat
šok reintegrační:
jak je rigidní, jak strnule pravidelné!
Jedním z mně zvlášť drahých zákoutí Denní modlitby církve
je proto modlitba se čtením z památky sv. Anežky České. A to
pro nenápadnou rubriku:
Chvalozpěv Bože, tebe chválíme, str. ...
Nevím o žádné jiné památce, která by měla předepsané
Te Deum. Což nepřekvapuje, protože liturgické předpisy
s Te Deum pro památky nepočítají ani jako s možností.
Viz Uspořádání Denní modlitby církve (v každém breviáři
před začátkem žaltáře): "O nedělích, o slavnostech a svátcích
navazuje na zpěv po druhém čtení následující chvalozpěv:
Bože, tebe chválíme ..."
Ještě explicitnější pak je VPDMC.
Čl. 68: "O nedělích ..., o slavnostech a svátcích se po druhém
čtení s následujícím zpěvem říká chvalozpěv Bože, tebe chválíme,
kdežto o památkách a všedních dnech se vynechává."
Dále čl. 235 d):
"Památky ... v modlitbě se čtením ... Neříká se
Bože, tebe chválíme."
Anežčino Te Deum je tudíž výjimka v nejsilnějším slova smyslu,
jdoucí přímo proti jasně formulovanému liturgickému zákonu.
Tady je třeba dát slovo textové kritice.
Renato De Zan sice píše, že v potridentském období, kdy máme
k disposici liturgické knihy v oficiálních vydáních,
textová kritika jako zvláštní krok interpretace liturgických
textů odpadá (De Zan R.: Criticism and Interpretation of Liturgical Texts, in: Chupungco A. (ed.): Handbook for Liturgical Studies, vol. I, Collegeville 1997, 331-365, 343.),
to ale neplatí beze zbytku.
I když oficiální vydání textový materiál zpřehledňují,
příležitostně je nutné řešit nesrovnalosti mezi vydáními
a tiskařské a redakční chyby.
Některé charakteristické chyby v sazbě (např. hvězdičky
zapomenuté tam, kde v odkazu jinam mělo být doplněno
číslo stránky;
to, že stejný text vyskytující se na více místech v rámci svazku
nebo ve více svazcích je jednou porušený, jindy v pořádku)
naznačují,
že i nově sázený breviář vydaný v KNA r. 2005
je v podstatě ruční práce.
Pokud tomu tak skutečně je, programátor neví, jestli se dřív
poklonit tomu, kdo tu horu práce odvedl, nebo plakat
nad plýtváním lidským intelektem a časem, kterému se dalo
alespoň částečně
předejít vhodným výběrem nástrojů, jež by řadu úkolů
náročných na čas a náchylných ke vzniku chyb zautomatisovaly.
Podle
přehledu českých liturgických knih
vyšla kompletní Denní
modlitba církve (narozdíl od opakovaně dotiskovaného
"diurnálu") všehovšudy dvakrát:
poprvé 1988, podruhé 2005.
K tomu je třeba připočíst ještě třetí pramen - sešit
Texty pro denní modlitbu církve zveřejněné po vydání českých textů této liturgické knihy, vydaný v KNA 2001.
Pomocným pramenem jsou
latinské texty národního propria
(není to oficiální vydání, ale jsou zveřejněny věcně příslušnou
autoritou).
Máme tak před sebou dva formuláře.
Skromnější formulář z doby před svatořečením je (v úplnosti,
včetně modlitby se čtením,
která jediná nás teď zajímá) dosvědčen jediným vydáním.
Latinské texty, dodatkový sešit z r. 2001 i čtyřsvazkový breviář
z r. 2005 obsahují rozšířený formulář památky
po svatořečení přenesené na 13. listopad.
Naše rubrika je však právě jen v posledním jmenovaném prameni.
Památka sv. Anežky České ve své současné podobě
patří mezi památky vystrojené bohatšími
vlastními texty a její formulář tak připomíná formulář svátku.
Naši "výjimku" tedy snadno mohla přivodit chvilková nepozornost
toho, kdo texty sázel.
Zřejmě opravdu jde o chybu, které
není správné připisovat žádný zvláštní význam.
Když jsem před časem ve vztahu k této rubrice psal o
"liturgické partyzánštině",
textově-kritický pohled mi chyběl.
Tady se otevírá rubricistická otázka:
pokud oficiální
vydání liturgické knihy obsahuje rubriku, která je prokazatelně
chybná (jak věcně, tak pokud jde o způsob vzniku),
je taková rubrika závazná? A naopak - pakliže závazná není,
je dovoleno se podle ní řídit?
Navrhuji řešení "chybná rubrika nezavazuje,
ale řídit se podle ní je dovoleno".
Je totiž na jedné straně žádoucí, aby na liturgické knihy
bylo spolehnutí - s čímž by byla v rozporu povinnost dávat pozor,
jestli ta která rubrika není vadná, a řídit se jen těmi
správnými. Na druhé straně je vhodné,
aby bylo možné dokonale zachovávat liturgické předpisy,
a s tím by byla v rozporu povinnost řídit se rubrikou,
která se do oficiálního vydání podle všeho dostala omylem
a jde proti Všeobecným pokynům.
Pokud jde o mě, já, pokud kdy budu zpívat modlitbu se čtením
z památky sv. Anežky, na ono Te Deum rozhodně nezapomenu.
Byť nepravidelnost vzniklá omylem má samozřejmě úplně jinou
hodnotu než nepravidelnost vzniklá organickým vývojem
liturgie, stejně tu drobnou prasklinku v rigidním systému
pokoncilního oficia vnímám jako občerstvující.
Před chvílí jsem vydal velkou aktualisaci webu.
Na první pohled se nic nemění, velké změny jsou ale pod kapotou
a tak či onak zasáhly úplně všechno.
Ač jsem novou verzi testoval docela dlouho a důkladně,
je možné, že přesto někde zůstalo něco rozbité.
Pokud při prohlížení webu zaznamenáte jakékoli obtíže,
budu rád za e-mail.
Z viditelných změn:
nové schéma URL (staré adresy fungují dál - jsou přesměrované)
blog má stránkování (viz dole pod posledním článkem)
možnost přes RSS odebírat novinky i jen z jednotlivé kategorie blogu
U příležitosti změny adres prakticky všech stránek si dovoluji
upozornit ty, kdo novinky na webu odebírají přes RSS čtečku:
z access-logu vím, že někteří k RSS kanálu i po bezmála
třech letech stále přistupují přes starou doménu
inadiutorium.xf.cz. Díky štědrosti (nebo netečnosti)
hostingu Webzdarma tam stále mám účet a na něm nastavené
přesměrování, ale účet může být kdykoli zrušen.
Doporučuji si ve čtečce aktualisovat nastavení na aktuální adresy
RSS kanálů.
Po dvou letech od minulé zprávy
mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor
ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě.
(Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale
slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.)
Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly
úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.
Texty a nápěvy
Vstupní průvod doprovázely varhany.
Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští
benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant,
na způsob jakéhosi skromného lucernaria
(tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby")
zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.
Následně standardním způsobem zahájil nešpory:
Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule,
hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že
nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní
melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech"
se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně
větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.
Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl
z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně
byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech,
kdy se nešpory zpívaly v předvečer.
Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty
pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory
ze společných textů o duchovních pastýřích.
Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění:
Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční
nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat.
Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv,
rovněž recitativního charakteru.
Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji
po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen
v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval
spolehlivě.
(To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem
přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská
práva.)
Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů.
V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští
recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny
podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik
od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho
nepohoršovalo.
Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony.
Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie
VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací.
K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě
byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" -
ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši
v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem.
(Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)
Hodnocení
Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel
před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed.
Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě
oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede.
Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona,
citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; /
budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.),
byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu
a pojata jako dvojdílná,
i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit
i na trojdílný.
Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval
minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu
neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí,
patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.
Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy?
Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu
zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve
výkladu liturgických zákonů.
VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak,
že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli,
co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno,
nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho,
co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252.
Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně
druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa
(nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem
před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost
druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu,
co do výběru textů celé proti předpisům.
Závěrem
Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen,
a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý,
pročež se o něj rozdělím:
Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním
kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární
slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa.
Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé
účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů.
Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat;
zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol.
Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti
s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se
malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění.
Pak je spolu nacvičit, a každoročně je
zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud,
troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal.
(V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak
než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými
disposicemi, jednak situací pouti.)
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb
v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české
církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých
by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.
V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera,
v sobotu 18. 6. 2016, po delší
době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace
P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované,
zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv),
Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor
(Hospodine, pomiluj nás a Salve regina).
Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci
a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat
nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou
už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.
Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí
v breviáři, ale jako strofická píseň.
(Pravděpodobně č. 813B
z Kancionálu. To je ale nejistý údaj,
protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl
až s větším časovým odstupem, po návratu domů.)
Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů
z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních
textů, příp. dokonce volnou parafrázi?
Takové řešení už jsme potkali např. ve
vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela.
Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím
snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených
v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory
kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem
je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp.
kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési
"profesionální liturgické těleso".
Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie
bude slavena správně a náležitě, pak už nikde.
Takže: smí se to, nebo ne?
Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky
následující jsou můj ad hoc překlad
z latiny, s přihlédnutím k překladu německému.
Oficiální český překlad
Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.
Co je ve hře?
Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje:
nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat
jako Magnificat v nešporách píseň
č. 813A/B.
Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu
žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče?
A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším,
např. po nešporních žalmech ve znění
Svatojanského,
Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách")
či Božanova kancionálu?
A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako
strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?
Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku
(aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr
je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).
Konečně jak je to s legálností používání starých
utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého
rorátníku (např. těch, které tu nabízím),
nebo překladů jiných latinských antifon, např.
podle Jistebnického kancionálu,
Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44))
či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?
Řešení
To, že se při liturgii obecně smí užívat jen
překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného,
a ne překladů jiných,
vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických
knih v národních jazycích.
Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích
je úkolem biskupských konferencí;
hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce
(CIC 838, § 3).
Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy
na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální.
Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic.
Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat
na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při
zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme
jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...".
Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony
by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274
jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".
Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika
v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto:
"Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text
v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné,
aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných
obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní
slavnostnější slavení se zpěvem."
Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál
ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí
není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo
Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl
od opravdových liturgických knih,
nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy
povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení
předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají
za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně
pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii,
andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují.
Žalmy a kantika se však v oficiu římského
ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek,
zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.
Závěr
1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?",
povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka
užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť,
v chystaném článku o "dominikánském breviáři".
2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo
a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety
"sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž
na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář
prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou
argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou,
v komentářích rozseká na padrť.
Na začátku doby adventní jsem Denní modlitbu církve
a svoje zhudebnění jejích textů vyměnil za latinský
breviář a antifonář.
Poté, co se předkoncilní oficium
ukázalo být časově neúnosné,
jsem přesedlal na latinské pokoncilní, s výjimkou nedělí
a svátků. Ovšem poté, co jsem bez úhony přezpíval Velikonoční
oktáv bez úhony, shledal jsem, že už se v předkoncilním
oficiu lépe orientuji a zvládám ho bez velké režije, vrátil
jsem se k němu.
Jednou z velice silných zkušeností - jak při zpívání z římského
antifonáře z r. 1912, tak s pokoncilním oficiem zpívaným
podle Ordo cantus officii - je to, jak citelně
méně namáhavé je zvládnutí základního korpusu zpěvů.
Nejde přitom o jejich množství, ale o jejich kvality:
značná část repertoáru je vybudována opakováním
(s většími či menšími úpravami pro ten který text)
oblíbených vzorů; i kde se nejedná přímo o aplikaci
rozšířeného vzoru, zpěvák se obvykle setkává s opakovanými motivy
a postupy
(srov. Hiley D.: Western Plainchant, 1993, 89).
Tak po několika týdnech zpívání z latinského antifonáře
mám mezi jeho zpěvy větší jistotu (měřeno mírou schopnosti
nepříliš hudebního zpěváka zazpívat ten který kousek z listu)
než po letech mezi českými antifonami, které jsem sám složil.
Jednou z pomýlených zásad, které od počátku formovaly
mou práci na českých zpěvech oficia, byla ta, že by nápěv
měl pokud možno ilustrovat zhudebňovaný text.
Co, ilustrovat! Ideálně by měl být plodem jeho prorozjímání!
... Tento zpěv komponovali mniši, kteří museli být opravdovými
světci. Jsou to totiž zpěvy naplněné pokorou a hlubokou
úctou před strašným Bohem Hospodinem,
zároveň však jsou plné mnohdy vroucí důvěrnosti, něhy
a lásky k milujícímu příteli.
Proto dobrou liturgickou hudbu nemůže dobře zkomponovat
pouze šikovný a inspirovaný skladatel, ale měl by být
v ideálním případě i světcem. To se podařilo v církvi
do 10., 11. stol. a předtím - pak už se to nikdy v takové
míře neuskutečnilo. ...
Takové mystisující pojetí gregoriánského chorálu není
zastáváno nijak výjimečné a není těžké se jím nakazit.
Ovšem přinejmenším pokud by takto někdo chtěl hledět speciálně
na antifony oficia (to se ve zmiňovaném pořadu samozřejmě nedělá),
je to objektivní nesmysl.
Ovšem já - i protože jsem tak málo věděl o gregoriánském chorálu
- místo toho, abych hledal oněch "15-20 dobře vybraných melodií"
(srov. Dobszay L.: The Bugnini Liturgy and the Reform of the Reform, 2003, 82),
na které by šlo zpívat velkou většinu antifon, usiloval
jsem naopak o co možná dokonalé vystižení individuality
každého jednotlivého textu.
Před čtyřmi lety, zhruba touto dobou, jsem zveřejnil první
(a zároveň zatím poslední) verzi
Nešporních zpěvů -
malého zpěvníčku pro druhé nešpory slavností,
s některými přizpůsobeními pro "neprofesionální" shromáždění,
modelovanými dílem podle "lidových nešpor" z 19.
a první poloviny 20. století.
Jeho nynější neúplná podoba vznikla poměrně kvapně a plánoval
jsem postupně ho dokončit, ale poznenáhlu jsem k tomu ztratil
chuť, věnoval jsem se naléhavějším úkolům, a měsíce a roky
běžely.
Teď nadešla jeho chvíle. Tento izolovaný ostrůvek
v rámci projektu - duplicitní zpracování antifon pro několik
málo příležitostí - se nabízí jako vhodné místo pro experiment.
Zahodím všechny jeho melodie (beztak vesměs nemají valnou
hodnotu) a začnu jeho obsah budovat znovu, se zřetelem
na to, aby vzniklo omezené množství široce použitelných typů.
Ty by měly mít jasnou strukturu a být hudebně jednoduché,
bez příkras a bez obtížných míst.
Kde se to bude zdát vhodné, nebudu se bát sáhnout
po některých z "nejohranějších" melodií latinských antifon.
Pokud se dílo vydaří, budeme teprve mít skutečné
"lidové nešpory". A byla by pak namístě otázka,
zda by se podobné principy neměly uplatnit i na větší části
kmenového korpusu.
Zdá se mi vhodné okomentovat některé již provedené nebo
teprve chystané úpravy na webu:
Kniha hostů
Nedávno jsem zrušil knihu hostů. Před lety jsem ji na web
přidal jako pokus o získání zpětné vazby od návštěvníků,
ale nepřinesla v tomto ohledu žádné plody.
I vzhledem k tomu, že moje žízeň po zpětné vazbě mezitím
ztratila na palčivosti, jsem nepovažoval za potřebné dál
ji na webu mít.
Návštěvnost
Z podobných důvodů se chystám v blízké době zrušit počítadlo
stahování
a zobrazení jeho záznamů.
To bylo cenným zdrojem informací o provozu webu, dokud
běžel na freehostingu. Ale teď, když web běží na vlastním
virtuálním serveru, mám mnohem přesnější informace
z access-logu.
Co serverové logy k návštěvnosti říkají?
Někoho možná překvapí, že celkové počty stažení jednotlivých
notových listů jsou po letech provozu počítadla tak nízké.
Z logů ovšem vím, že ještě navíc velkou většinu tohoto
relativně malého počtu stažení tvoří
indexovací roboti různých vyhledávacích služeb.
Počet nerobotických návštěvníků webu je přiměřený jeho úzce
specialisovanému zaměření a jazyku - tedy velmi malý.
Zájem živých lidí o noty se (narozdíl od robotů) nejčastěji
omezuje na materiály ze sekce "Žaltář a společné nápěvy",
občas někdo projeví zájem i o zhudebnění společných textů
nebo formulářů některých slavností.
Větší provázání s githubem
Nedávno jsem přidal odkazy do repositáře projektu na githubu:
jednak je v detailu každého materiálu odkaz na jeho zdrojový
kód.
Z náhledu zdrojového kódu se pak dá pokračovat
mj. na historické pohledy na daný soubor (History - historie
commitů, kterými byl soubor změněn;
Blame - aktuální stav souboru + u každého řádku
informace, ze kterého commitu pochází).
Další odkazy na github přibyly do výpisů novinek.
Tyto odkazy vedou do historie commitů, jejíž výpis je omezen
na dobu do dne, z něhož pochází ta která novinka.
Tak je to udělané proto, že jedné aktualisaci na webu
často odpovídá větší množství commitů provedených v rozpětí
několika bezprostředně předcházejících dnů.
Tento pohled do historie změn může být užitečný tomu, kdo
chce nebo potřebuje znát prováděné úpravy přesněji než
"v materiálu X byly přepracovány tři antifony".
Zklamán však bude ten, kdo by takto chtěl prohlížet historii
velmi dávnou: odkazy fungují až asi od poloviny února 2013.
Starší historii commitů lze na githubu
procházet stránku po stránce,
ale odkazy s filtrem podle data do ní nefungují.
XHTML
Jak je při pozornějším pohledu na obsah webu možná patrné,
mám jistou slabost pro XML a související technologie. To,
že je web nakódován podle standardu XHTML 1.0 Transitional
a hrdě se k němu hlásí (v době, kdy se drtivá většina moderních
webů píše v HTML 5), není jen známkou stáří webu.
Nedávno jsem doplnil jednu významnou drobnost, která k "echt"
XHTML webu chyběla: server teď ke stránkám posílá HTTP
hlavičku Content-Type s hodnotou náležitě označující XHTML,
takže některé prohlížeče napříště tvrzení, že stránka
je mj. formálně správný XML dokument, berou vážně,
a když najdou chybu, místo vykreslení stránky nelítostně
zobrazí chybovou hlášku. Web jsem důkladně prošel a nalezené
chyby opravil. Pokud přesto na nějakou narazíte, ocením
e-mail.
Přepsat?
Kdysi dávno jsem oznámil, že "v řádu týdnů" starý web
vyměním za nový, "krásnější, funkčnější, informačně bohatší",
naprogramovaný na jiných technologiích.
Asi před dvěma lety jsem na tom nějakou dobu docela intensivně
pracoval; třikrát jsem začal, pokaždé na jiném frameworku
("bude to malé, hodí se Sinatra";
"ve skutečnosti to zas až tak malé nebude - skvělá příležitost vyzkoušet Lotus (dnes už Hanami)";
"ten je ještě až moc v plenkách; zpátky do známých vod Rails").
Mezitím jsem zjistil, že od základu naprogramovat nový web,
který umí všechno, co web aktuální, je hodně práce,
a že vlastně nemám pořádnou nosnou vizi, co by nový web měl
oproti stávajícímu umět navíc. Webu by víc než nová střeva
prospěl nový hodnotný obsah a pak nové promyšlení jeho
uspořádání.
Ovšem prioritou pro mě teď není nic z toho - nejvyšší důležitost
má práce na notách.
Žádné větší předělávání webu tudíž není na pořadu dne
a žádný z dřívějších pokusů v tomto směru se nechystám v blízké
době dotahovat do konce.
Databáze zpěvů
Jeden nápad, který původně figuroval mezi plány na přepsání
webu, bych ovšem rád realisoval samostatně:
Projekt In adiutorium skýtá mj. docela zajímavý soubor
dat. Chcete hledat mezi všemi antifonami Denní modlitby církve
(a právě jen mezi nimi) nějaký text?
Chcete vědět, kolik antifon Denní modlitba církve dohromady
obsahuje? Kolik svátků svatých má nějaké vlastní zpěvy?
Který text se v korpusu antifon Denní modlitby církve
nejvíce opakuje? ... Neznám momentálně žádný lepší soubor dat,
který by umožňoval na všechny tyto otázky odpovědět,
než jsou zdrojové kódy projektu In adiutorium.
Já mám sadu nástrojů, které tato data zpracovávají především
pro potřeby mé práce (nejčastěji jde o otázku "nezpracovával
jsem tenhle nebo podobný text už někdy?"), ale rád bych
připravil přívětivější uživatelské rozhraní na webu,
které umožní prohlížet a prohledávat korpus zpěvů každému.
Možná to zatím vypadá jako samoúčelná hračka, ale databáze
všech zhudebněných zpěvů oficia by ve skutečnosti mohla být
užitečnou praktickou pomůckou: některé antifony
totiž mají kromě oficia i další liturgickou funkci, typicky
v některém z obřadů rituálu. (Namátkou mě napadá
obřad žehnání křestní vody o velikonoční noci,
zasvěcení panen nebo korunovace mariánského obrazu.)
Přitom málokdo, kdo je zrovna hledá pro daný obřad,
ví, že antifona figuruje i v oficiu a kde.
Navíc se některé texty antifon objevují i jako texty mešního
propria. Ne že bych považoval za úplně dobrý nápad zpívat
antifony složené pro oficium v rámci mše, např. na místě introitu
nebo communia, ale někdy se to snad může někomu hodit
jako východisko z nouze.
Většina zpěvů obsažených
v Graduale simplex ostatně
nejsou původně zpěvy mešní a pochází právě z repertoáru oficia.
I v rámci tradičního repertoáru pak sdílení materiálu mezi
mší a oficiem není věc úplně neznámá, byť časté samozřejmě není.
Rád bych doporučil pozornosti ctěného čtenářstva
další nahrávku nešpor, tentokrát ze Slovenska:
15. září 2013, o slavnosti
Sedembolestnej Panny Márie, patrónky Slovenska
je v kostele téhož titulu
v Žiline-Vlčincách
zpíval
zbor starej hudby Arcus.
00:00 úvodní verš
00:39 hymnus
03:25 1. antifona a žalm
06:20 2. antifona a žalm
09:15 3. antifona a NZ kantikum
13:30 čtení
14:07 responsorium
15:41 Magnificat s antifonou
19:24 přímluvy
Otčenáš
závěrečná modlitba, požehnání
23:44 závěrečná antifona Salve, Regina misericordiae
Texty
V ten samý den, kdy Slováci slaví vlastní slavnost
Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska,
slaví převážná část římské církve, vč. českých diecézí,
památku Panny Marie Bolestné, která je zařazena
ve Všeobecném římském kalendáři.
Není tedy bez zajímavosti srovnat
slovenské texty
s českými
a oboje s latinskými.
Srovnání ukáže, že slovenský formulář svátku přebírá
téměř kompletní materiál textů společných pro většinu církve
a jen ho rozšiřuje,
v souladu s vyšším stupněm a lokálním zvláštním významem
svátku, o další vlastní části. Jen výjimečně obecné texty
nahrazuje vlastními.
Prvním vlastním prvkem je hymnus
Mária, Panna Bolestná, patrónka nášho Slovenska.
V latinském breviáři
jsou jako hymny pro jednotlivé hodinky úryvky sekvence
Stabat mater dolorosa, z níž čerpá i nešporní
hymnus českého formuláře.
Ohledně původu písně Mária, Panna Bolestná
se mi nepodařilo nic najít, což samo o sobě naznačuje,
že nejde o píseň starou. Stejným směrem ukazuje
i "ekumenická" formulace modlitby za obnovení jednoty církve
v šesté sloce ("pozri, jak túžia kresťania
jednotu Cirkvi obnoviť") nebo zvláštní prosba za mládež ve sloce
páté. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že jde o text vytvořený
v době přípravy slovenského překladu breviáře, popř. nedlouho
předtím.
Antifony jsou všechny přeložené z latiny.
Tak i responsorium.
Tady si všimneme citelného rozdílu oproti českému znění:
zatímco ve slovenském breviáři je responsorium věrně přeložené
z latiny, v českém je "volná skladba na motivy
latinské předlohy", vynechávající vysoké tituly Bohorodičky
("královna nebe a paní světa") a měnící konstatující výpověď
("Stála ...") na oslavné oslovení ("Blahoslavená jsi, ...,
protože jsi vytrvala ..."):
Liturgia hodín (SK)
R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži. V. Šťastná je, veď bez smrti získala palmu mučeníctva. * Pri Pánovom kríži.
Sláva. Stála.
Denní modlitba církve
R. Blahoslavená jsi, Panno Maria, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána. V. Bez smrti jsi dosáhla mučednické palmy, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána.
Sláva. Blahoslavená jsi.
Slovenský formulář se odlišuje
krátkým čtením: zatímco většina církve čte v tento den
pavlovský úryvek (2Tim 2, 10- 12a),
nahlížející utrpení křesťanů ve světle naděje na věčnou slávu,
na Slovensku se čte jiný (Gal 4, 4-7),
zaměřený na vtělení a vykoupení. Je to mírně prodloužená verze
toho, který se čte v obojích nešporách
společných textů o Panně Marii.
Konečně jsou tu navíc vlastní prosby, jak je
u slavností obvyklé.
Nápěvy
Hymnus se zpívá na nápěv latinského hymnu
Jesu dulcis memoria, a myslím, že je to zdařilé spojení.
Je vhodné zmínit, že, nakolik je mi známo, Slováci, narozdíl
od nás, nemají k breviáři úředně vydaný oficiální hymnář
s nápěvy. To, přinejmenším pokud jde o slavnost
Sedembolestnej Panny Márie, neznamená, že by hymnus
nebylo jak zpívat: nabídka je naopak bohatá.
Ten, kdo připravoval program probíraných nešpor,
se na existující zhudebnění nevázal a zvolil chorální
nápěv, stylově se dobře hodící k antifonám (o nich dále).
Ovšem kdyby chtěl, z čeho vybírat by měl:
Jedno novodobé zpracování najdeme mezi
novou tvorbou,
navrhovanou na zařazení do připravovaného
Liturgického spevníka.
(To by se, pravda, svým charakterem k chorálním nešporám
úplně dobře nehodilo.)
Další zhudebnění najdeme v publikaci
Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky.
(To by se naopak hodilo docela dobře.)
A to možná není všechno. Neměl jsem zatím možnost nahlédnout
do publikace Cecílie Magulové
a je dost pravděpodobné, že tam je další nezávislé zpracování.
Množství nápěvů je posledním pádným
argumentem pro to, že je hymnus nedávného "roku výroby".
Napadá mě ale, jestli otázka po době vzniku hymnu
v národním překladu breviáře
vůbec má v celosvětovém kontextu smysl. Čerpají i další
národní hymnáře z pokladu existujících písní?
Nebo je v tomto český hymnář výjimečný a ostatní
mají vesměs hymny přeložené či zbásněné nově
v době provádění liturgické reformy?
Máloco mi udělá takovou radost, jako objev povedených
prokomponovaných antifon.
Jeden takový klenot je zachycen i na naší nahrávce.
Pro druhou antifonu je adaptován jeden z nejfrekventovanějších
modelů latinských chorálních antifon (který jsem také
vícekrát použil, ovšem zdaleka ne tak často, jako na něj
narazíme v římském antifonáři, a sotvakde tak zdařile,
jako se tady povedlo neznámému členovi sboru Arcus).
U ostatních nemohu vyloučit, že úzce napodobují nějakou
předlohu, ale spíše předpokládám, že jde o volné skladby
někoho dobře obeznámeného s chorálním repertoárem oficia.
Bezpečně nejde o adaptace nápěvů odpovídajících latinských
antifon: odpovídající latinské antifony,
s výjimkou antifony k Magnificat,
totiž žádné nápěvy nemají a nikdy neměly. Pokoncilní formulář
je kompletně nově poskládaný, až na zmíněnou výjimku převážně
z do té doby nezpívaných textů, a z předkoncilního formuláře
svátku Panny Marie bolestné (jehož antifony jsou vybrány převážně
z Písně písní) nepřebírá ani čárku.
Žalmy se zpívají v alternaci jednohlasých chorálních a
falsobordonových veršů. Pozorný posluchač si všimne, že nápěvy
použité pro přednes chorálních veršů se ve významných detailech
liší od těch, které známe z římských chorálních knih posledního
století. Tak nápěv prvního žalmu je VIII.G, ovšem
s netypickou mediací. Pro novozákonní kantikum pak je použit
nápěv II.D, ale kromě mediace se od dnes běžné varianty
liší i terminace. (Viz noty.)
Po předchozím překvapí, že pro Magnificat je použit
běžný nápěv VIII.G, se "všední" mediací.
(Tj. ani zvláštní mediace, kterou jsme potkali u prvního
žalmu, ani mediace slavnostní, která by se k Magnificat
o slavnosti nabízela.)
Původ použitých netypických chorálních nápěvů neznám,
je ale pravděpodobné, že jsou
vzaté z rukopisných nebo starších tištěných pramenů.
(Proto jsem je drze zapsal do not - nepředpokládám,
že bych se tím dotkl něčích autorských práv.)
Protože melodie chorálních veršů je slyšet ve verších
falsobordonových, je pravděpodobné, že se výběr chorálních nápěvů
řídil použitými falsobordony, a to by mohlo vysvětlovat
i zmíněnou pozoruhodnost u Magnificat.
Responsorium se zdá být originální volnou komposicí.
Neodpovídá žádnému z tradičních modelů krátkého responsoria.
To ovšem, vzhledem ke kvalitám zhudebňovaného textu, nepřekvapí.
Tradiční modely předpokládají text
určité rozumné délky a struktury; na dlouhé, výrazně
asymetrické responsum by se těžko pasovaly.
R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži.
Ohledně závěrečné mariánské antifony jen upozorňuji,
že jde o starší podobu textu,
začínající Salve Regina misericordiae (bez Mater).
Pokud mám daný hudební tvar nešpor hodnotit jako ukázku
"slovenského chorálu", mohu dát jen výbornou.
Kromě toho jsou nešpory samozřejmě nejen dobře složené,
ale i velkolepě interpretované.
Jediná moje výtka nebude vedena proti kvalitám hudebním, ale
liturgickým: z nahrávky se zdá, že do slavení nebyl vůbec
nijak zapojen přítomný lid, což je z hlediska současného
pojetí liturgie přinejmenším silně neideální.
Protože veřejné slavení liturgie hodin vyhledávám,
vím, že naše realita je v tomto ohledu až příliš často podobná,
a to i tam, kde se nešpory slaví pravidelně a mají své jádro
pravidelných účastníků. K možným příčinám bych měl několik
tezí, ale těm třeba časem věnuji samostatný článek.
Stará hudba?
Já vím, já vím, působnost zboru starej hudby Arcus
se neomezuje na zpívání při liturgii, a s ohledem na celé
spektrum jeho činnosti je zbor starej hudby
jistě adekvátní přívlastek.
Také je jistě možné zpívat gregoriánský chorál a jiné liturgické
zpěvy jakožto starou hudbu.
Přimlouvám se ale za to, aby se - přinejmenším v katolických
luzích a hájích - zpíval předně jako hudba živá.
Na webu sboru Arcus je o tom přeložený skvělý článek
od jednoho z mně velmi drahých autorů:
László Dobszay: Živý gregorián.
K tomu dodávám jen své vroucí fiat, fiat.
Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným
svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který
má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy,
a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí
Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu
se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret,
ba ani informaci o obdrženém církevním schválení),
ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje
jednak vážností vydávající instituce, jednak
odkazem na své zdroje: oficiální
liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.
Zpěvy
formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy
jsou poskládány rozmanitě:
hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium
a pro nešpory antifona k Magnificat
jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia.
První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince,
kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást
commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali
marně.
[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona
Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia,
je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal
jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář
pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i
v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.
ranní chvály
hymnus
Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ...
A1
Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat.
A2
Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit.
A3
Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se.
R
Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam.
ABen
Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar.
Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium.
R
Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo?
AMag
In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient.
Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá.
Předmluva zpěvníčku k tomu říká:
Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu
nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze.
Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů:
Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách)
z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího
nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ...
(druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách
(dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).
U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií
pro tento účel nově upravených:
Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona
v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ...
(antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).
Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon
kvantitativně podobného textu.
Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku
dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon,
ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné
nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů
pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny
nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat
materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle
na nezpívatelnosti výsledku nic nemění.
Ovšem právě sv. Jan Nepomucký
tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě
metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili
také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě
podstatně horlivější.
Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934
(Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934)
chované ve strahovské knihovně
obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky
pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše.
Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným.
Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního
propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus,
kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních
nešpor, nebo zpívali antifonu z commune.
Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít
všechny tři antifony
k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium,
a pro nešpory antifonu k Magnificat.
Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a
čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře
nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček
z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské
oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším
o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.
Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším
před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice
zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály
a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto
premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny
"Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno,
ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.
[EDIT 13. 5. 2018]
Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší
zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století
(sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více
diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"),
další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské
kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera
(sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské,
kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu
praga.inadiutorium.cz.
