Antifona ze svatoprokopských litanií

30.3.2020 01:27 | kategorie: Jiné | Komentáře

Na webu kapituly u Všech svatých je jedna stránka věnována sv. Prokopu a jeho kultu. Ke dni vzniku článku většinu jejího obsahu tvoří texty modliteb - "svatoprokopský zdrávas" (parafráze modlitby Zdrávas Maria, jejíž datace do r. 1204 je přinejmenším pochybná, protože část "Svatá Maria, matko Boží, ...," která je tu rovněž parafrázována, se prvně objevuje až v 15. stol.), dvě ukázky novodobé české hymnografie východního střihu (otevřeně přiznávám, že já k fanouškům akathistů ani molebenů T. F. Krále nepatřím) a konečně "barokní litanie ke sv. Prokopovi."

Na konci litanií se nachází text označený jako "antifona": Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, ... Čtenář uvyklý standardním para/liturgickým strukturám si všimne, že antifona nestojí osamoceně, ale tvoří jeden celek s následujícím veršíkem a orací. Formát antifona-veršík-orace se hojně vyskytuje v předkoncilním římském oficiu (komemorace potlačených kolidujících svátků; suffragia; s veršíkem a orací se tam říkají - narozdíl od oficia pokoncilního - i závěrečné mariánské antifony) a dodnes je živý v pobožnostech (srov. např. závěr modlitby růžence).

Každopádně antifona je především zpěv, ne text k recitování, a tak, když jsem viděl (po jazykové stránce veskrze roztomilou) antifonu bez nápěvu, nic jsem nelenil a jeden jsem pro ni napsal:

U staré antifony samozřejmě není nepravděpodobné, že už nějaký nápěv má, ale když jsem se ho ponejprv snažil najít, neuspěl jsem. Později se na mě přeci jen štěstí usmálo, ale to už byl nápěv výše dávno hotový.

antifona (1857): Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, potěšiteli v zármutku, potěš nás v našem smutku, poznáváme nám hrozící Božskou ruku, Bůh se hněvá pro hříchy naše, kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.

Zpěvník pro chrám, školu i dům. Sestaven od učitelstva ... realní školy v Kolíně, Praha 1857, s. 183
Ve zpěvníku je antifona v čtyřhlasé úpravě, z té reprodukuji jen soprán. Možnost, že jsem někde správně nedešifroval starý notový zápis, zejména pokud jde o posuvky, je větší než malá. V tom případě budu znalejšímu čtenáři vděčný za upozornění.

[EDIT 2. 4. 2020] Notovou ukázku výše jsem znovu prohlédl a doplnil jednu nebo dvě chybějící posuvky. Nadto jsem ale našel ještě jeden, o bezmála sto let starší pramen s notovým záznamem naší antifony, tentokrát navíc včetně kontextu nám již známých svatoprokopských litanií. Přidávám proto transkripci. Melodie se od již známé liší jen v detailech (zejm. "potěš nás v našem smutku"; "Božskou ruku"; nadto nějaké rozdíly v délkách not). Je třeba poznamenat, že rozdíl v přiřazení not ke slabikám textu na "Božskou ruku" může být dán mou chybnou interpretací novějšího zpěvníku - že tam spojení textu a nápěvu není zcela jisté jsem už v době psaní článku naznačil tím, že je ligatura přerušovaná (není jisté, zda má být tak, nebo jinak).

Do hledání a skládání nápěvu antifony jsem se dal, aniž jsem se trápil otázkou, zda je dobrý nápad ony litanie se modlit a antifonu zpívat. Tu je však jistě dobré si položit. Litanie tak, jak jsou, za vhodné k použití v dnešní době nepovažuji - přinejmenším tedy pokud jde o použití běžné (litanie jako společně konaná pobožnost). Invokace jsou jazykově kostrbaté, mnohdy těžko pochopitelné i při čtení (natož při poslechu), někdy i syntakticky vadné (Jenž jsi popravu k tobě vedeného volajícího z rukou kata neviditelně vysvobodil). Neproblematický není ani obsah. Váhal bych, jak se postavit k invokacím založeným na těch četných vyprávěních o zázracích (Jenž jsi vodu ve víno obrátil), které ke svatoprokopské legendě připojily až mnohem pozdější generace a se vší pravděpodobností nemají základ ve skutečném životě světce. (Jak dokládá Metod Klement: Jsem ražen z českého kovu, Praha 2002.) U dalších invokací (Jenž jsi za svatého prohlášen býti chtěl) zase tápu, co by si z nich modlící se měl vzít. Daleko nejproblematičtějším textem celých litanií je však právě naše antifona, a to kvůli obrazu Boha, který předpokládá, když světce prosí, aby "krotil [Boží] hněv, by odpustil nám viny naše." Sv. Prokop je tu nahlížen v posledku jako bližší a soucitnější než Bůh, což je scestné.

Poté, co se litanie uzavřou již zmíněnou "komemorací" (antifona - veršík - orace), následuje ještě jedna modlitba, oproti bezprostředně předcházející předsednické modlitbě rázu zcela jiného: z liturgické první osoby plurálu se přechází do první osoby singuláru jednotlivého poutníka (že jde o modlitbu koncipovanou primárně pro poutníka na konci pouti je zřejmé z formulace Ó Prokope, otče svatý, již se s tebou loučím), střízlivý prosaický text skoro-liturgické orace střídá rýmovaný nepravidelný verš. A ke slovu přicházejí jadrně formulované základní strachy a ohrožení člověka jakožto jednotlivce: nemoc, stáří (a tělesné chátrání reprezentované tu hluchotou), umírání. Tahle modlitba je v mých očích nejcennějším kouskem celých litanií. Ač bych se ji asi nedokázal modlit nahlas s vážnou tváří, jako krátké a úderné "rozjímání o smrti" má svou sílu. Na facebookové stránce kapituly u Všech svatých se pozornosti doporučuje naše antifona, jako text, který "nás může provázet i v těchto složitých dnech", já bych, nejen pro "tyto složité dny", doporučil mnohem spíše onu poslední modlitbu.

Když jsem si pod záminkou skládání kousku "českého chorálu" dovolil výlet mimo tematické zaměření webu, závěrem se můžeme podívat, nemají-li diskutované texty něco společného s liturgií svátku sv. Prokopa. Na první pohled lze říci, že orace jistě není překladem orace liturgické, protože je zcela neliturgicky upovídaná. Ani veršík nebude vzatý z breviáře, protože tam se veršíky daného znění (Oroduj za nás, svatý N. // Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.) vyskytují jen velice zřídka - a naopak velice frekventované jsou ve všemožných pobožnostech ke svatým. Podezření na liturgický původ však z dobrých důvodů máme u antifony: antifona je obsahový prvek naprosto nelidový. Je krajně neobvyklé, aby nové antifony vznikaly (a byly antifonami nazývány) mimo organismus liturgie. Když nějaká lidová pobožnost zahrnuje antifonu/y, pravidelně je to sekundární použití liturgického materiálu. Výjimka mi není známa žádná.

Když nahlédneme do historie liturgických textů svátku, ...

Tady mi nezbývá, než se vyznat z hamižnosti, protože, ač většinu svých výtvorů dávám světu k disposici hned a zdarma, pracovní verzi srovnávací edice oficií českých světců, na které jsem pracoval v letech 2012-14 v rámci své (nikdy nedokončené) pražské diplomové práce, jsem až dosud ani nedovedl do stavu, který by byl hodný tiskařské černi, ani jsem se neodhodlal na publikační marnivost rezignovat a edici, v tom stavu, v jakém už léta je, prostě vyvěsit na internet. Tudíž komentuji srovnání, do kterého čtenář nemůže nahlédnout, ač by toho, kdo snad dočetl až sem, pravděpodobně zajímalo.

... předně uvidíme, že svatoprokopské oficium patří k těm, která byla téměř beze zbytku (jediným zbytkem je orace, která, ač jednotlivé formulace byly vylepšovány podle vkusu doby, od prvního vydání tištěného pražského breviáře až do doby před liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu zůstala v zásadě táž) přepsána v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865. (K ní viz mou budějckou diplomovou práci, s. 17-19, nebo starší článek zde.) Protože právě z textů z r. 1865 vychází i ty pokoncilní, v Denní modlitbě církve pochopitelně nic podobného naší antifoně nenajdeme. R. 1865 svátek dostal formulář plně vystrojený vlastními texty, v dřívějších dobách (zejm. po přijetí římského breviáře) však byly jeho vlastní texty rozsahem skromnější a vlastní antifony měl jen k evangelním kantikům. Právě jedna z nich - od středověku až do r. 1865 určená k Magnificat druhých nešpor - se té naší nápadně podobá jak formou rýmované veršovánky, tak myšlenkovým postupem. Bylo by přehnané mluvit tu o překladu v pravém slova smyslu, ale považuji za pravděpodobné, že antifona O Procopi, confessor Christi pro naši českou antifonu posloužila jako (volně parafrázovaná) předloha.

O Procopi
confessor Christi gloriose
patrone Bohemorum preciose
per tua sancta precamina
nostra rogamus dele peccamina.
(1677: per tuas sanctas preces,
nostras rogamus dele iniquitates)
Svatý Prokope,
všech Čechů mocný patrone,

potěšiteli v zármutku,
potěš nás v našem smutku,
poznáváme nám hrozící Božskou ruku,
Bůh se hněvá pro hříchy naše,
kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.

Liturgický text je oproti české parafrázi stručnější a prostý výše zmiňovaných problematických idejí. (Rychlý překlad bez snahy o eleganci: Ó Prokope, / slavný Kristův vyznavači, / vzácný Čechů patrone, / svými svatými přímluvami / znič/smaž/zahlaď, prosíme, naše hříchy.) Bylo by lze doporučit, když už by se někdo ony svatoprokopské litanie chtěl modlit, aby sáhl po antifoně v tomto solidnějším znění. Nápěv k němu sice zatím poskytnout nemohu, ale dříve nebo později ho ve starých antifonářích jistě dohledám a přidám na praga.inadiutorium.cz.

Když jsem chystal výše podaný nápěv, ještě jsem netušil, že mám v rukou další českou parafrázi antifony ze starého pražského breviáře. O to víc mě teď mrzí její teologické kvality, které ji předurčují k zapomnění, resp. k osudu mrtvého exponátu někam do musea úpadkových forem lidové zbožnosti.

Postní nešpory ze Strahovského kláštera

18.3.2020 02:17 | kategorie: Ze života | Komentáře

Tvrdá vládní opatření pro omezení šíření koronavirové epidemie vyvolala v církevních kruzích boom streamovaných bohoslužeb. Popravdě jsem nečekal, že by se to dotklo i liturgie hodin, ale když živé vstupy do online prostoru začali připravovat i strahovští premonstráti, jakási jiskřička naděje svitla. A ejhle - dnes (v době zveřejnění již včera) večer byly živě přenášeny nešpory a kompletář z chóru strahovské baziliky (videozáznam zde).

Přestože jsem dva roky (2015-17) bydlel na Břevnově a pravidelně se účastnil liturgického života strahovské farnosti, se slavením liturgie hodin mám odtud zkušenosti jen velmi omezené. Oficium premonstrátské komunity bylo slaveno neveřejně, s výjimkou vybraných hodinek o vrcholech liturgického roku ("temné hodinky" v triduu, velikonoční nešpory). A i tehdy šlo pro návštěvníka zvenku v podstatě jen o možnost být v basilice, zatímco se v chóru zpívá oficium, a toto sledovat z poměrně velké dálky, která často neumožňovala ani pořádné sledování textů, natož ceremoniálních detailů. I já jsem tudíž nešpory strahovské kanonie poprvé pořádně viděl až dnes v přímém přenosu. Že to byly nešpory kompletně zpívané, musím jim věnovat pár řádek.

Šlo o dnešní nešpory feriální, tedy z úterý 3. postního týdne. České texty jsou z Denní modlitby církve (latinské texty kompletáře z Liturgia horarum), zpěvy s vlastními nápěvy (antifony, responsorium) jsou latinské, patrně vybrané z premonstrátské tradice. Na nešpory téměř bezprostředně navazuje latinský kompletář.

  • 00:00 vstup
  • 00:32 nešpory
    • úvodní verš (latinsky)
    • 01:12 hymnus (česky, z červeného hymnáře) "Snažme se vždy v tomto světě"
    • 05:22 první antifona (latinsky) a žalm (česky)
    • 08:38 druhá antifona a žalm
    • 11:48 třetí antifona a žalm
    • 16:57 krátké čtení
    • 17:42 responsorium (latinsky, propracovaný nápěv); 18:01 záběr do otevřeného antifonáře
    • 19:17 antifona (latinsky) a Magnificat (česky)
    • 22:08 přímluvy (česky)
    • 23:12 Otčenáš (česky, chorální nápěv)
    • 23:57 závěrečná modlitba (česky)
    • 24:22 požehnání (latinsky, opat)
    • 24:39 Benedicamus Domino (latinsky)
  • 24:57 čtení nekrologia
  • 25:21 Anděl Páně (česky, zpívaný)
  • 28:09 kompletář (celý latinsky)
    • úvodní verš
    • 28:47 hymnus
    • 30:03 antifona a žalm
    • 33:50 krátké čtení
    • 34:17 responsorium
    • 35:19 antifona a Simeonovo kantikum
    • 37:15 závěrečná modlitba
    • 37:41 Noctem quietam
    • 37:52 závěrečná mariánská antifona Alma Redemptoris Mater
  • 38:45 odchod

Vstupní i závěrečný průvod doprovází varhany (srov. starší článek k související problematice). Ty dále doprovázejí (český) hymnus nešpor, ale jinak při zpěvu mlčí a hrají jen sólově, zejm. delší mezihru po každém žalmu. (Hádám, že jsme měli možnost sledovat nešpory výpravnější, slavnostní, jaké se v klášteře pravděpodobně neslaví každý den.)

Ohledně úvodního verše stojí za zmínku, že zatímco běžně se v pokoncilním římském oficiu v postní době aleluja prostě vynechává, premonstráti podrželi zvyklost (až do liturgické reformy všeobecně rozšířenou, pro premonstrátský řád nijak specifickou) toto aleluja nahrazovat slovy Laus tibi, Domine, Rex aeternae gloriae.

Posluchač znalý běžně rozšířených chorálních knih (ať už před- nebo pokoncilních) zaznamená drobné melodické odchylky od obvyklých společných nápěvů (pro úvodní verš, žalmy, Magnificat) - jde o varianty řádově specifické. Nejnápadnější je závěrečná mariánská antifona - Alma Redemptoris Mater, jakýsi tonus simplex, ale zcela nepodobný nápěvům z chorálních knih ať římských, ať jiných řádů.

Když byla řeč o chorálních nápěvech žalmů - zpívají se na ně české texty, a to s převážně bezchybným nasazením melodie co do polohy přízvučných slabik. Tedy česká chorální psalmodie přesně tak, jak ji mám rád a propaguji. Česká chorální psalmodie, o níž na druhé straně někteří tvrdí, že je nepřirozená a nepatřičná. (Alespoň v době, kdy jsem měl pár premonstrátů mezi spolužáky na KTF UK, se na Strahově oficium zpívalo kompletně latinsky. I to, že na nahrávce nejeden řeholník čte české žalmy z mobilního telefonu, by mohlo mluvit ve prospěch toho, že latinsko-české nešpory jsou spíš výjimka, dost možná učiněná ve prospěch diváků. Na druhou stranu zběhlost v bezchybném zpívání neznačkovaných českých textů na chorální nápěvy určitě není sama od sebe, je plodem cviku.)

Můžeme si všimnout také některých ceremoniálních detailů. Při žalmech (všech) se sedí. (Podobně jako v katedrále, narozdíl od některých klášterů, kde se buďto střídavě sedí a stojí, nebo se vstává jen na doxologii.) Doxologie na konci žalmů nejsou provázeny žádným výrazným klaněním, jen úklonou hlavy. Hlubší úklonu dělá jen ten, kdo právě stojí (kantor při responsoriu; všichni při verši "A Slovo se stalo tělem" v Anděl Páně). Na slavení se podílejí čtyři základní role: kantoři, chór, hebdomadář a opat. Na dvou kantorech, sedících u pulpitu uprostřed chóru, je většina zodpovědnosti za zpěv (ale také třeba za krátká čtení), chór jim přizvukuje. Hebdomadář přednáší malé množství textů charakteru v užším slova smyslu modlitebního (přímluvy, orace). Opat má jen jediný, povýtce autoritativní sólový vstup: na konci nešpor udílí požehnání.

Pokud vím, "klášterní nešpory" z českého prostředí dosud na internetu žádné nahrané nebyly, pročež strahovským premonstrátům patří dík za veskrze důstojné vyplnění této mezery, jakož i za ten pohled zblízka do chóru, který ani pro někdejšího strahovského farníka není běžný. Pokud jde o hudební stránku, pro mě největší "hit" z celého záznamu není ani v nešporách, ani v kompletáři, ale v ne-striktně-liturgickém bloku mezi nimi: chorální nápěv v dórské tónině pro modlitbu Zdrávas Maria, použitý v modlitbě Anděl Páně. Neznám ho, nevím, co je zač, ale pravděpodobně jde o kousek "českého chorálu" z premonstrátské dílny.

Sampor a slovenský chorál

3.2.2020 01:41 | kategorie: Ze života | Komentáře

YouTube kanál "Mních s kamerou" "mnicha-kněze-youtubera" br. Michala z benediktinského kláštera Proměnění Páně v Samporu průběžně nesleduji (jednak obecně nevěnuji moc času konzumaci audiovizuálního obsahu, jednak pro daný kanál nejsem úplně cílová skupina), ale po delší době jsem tam zabrousil zkontrolovat, jestli jsem nezmeškal něco zasluhujícího pozornost, a všiml jsem si příspěvků o chorálních zpěvech oficia ve slovenštině, jejichž přípravě (pro potřeby vlastního kláštera) se autor sám věnuje.

Je možné, že se ke "slovenskému chorálu" řeč stočila i v některých dalších videích (všechna jsem nesjížděl), ale dvě jsou mu přímo věnována:

[1] 22. 2. 2019: "Moja aktuálna práca (so spevmi)": autor hlásí, že projekt přípravy liturgických zpěvníků pro klášter právě začal (1:30). Vysvětluje, jak je uspořádáno pokoncilní mnišské oficium, představuje Thesaurus liturgiae horarum monasticae a jednotlivé latinské chorální knihy ze Solesmes. Vysvětluje, že (a částečně proč) se na Samporu nešpory zpívají latinsky, ale všechny ostatní hodinky slovensky. Nakonec předvádí a komentuje dvě již hotové slovenské antifony: (11:48) "Chváľ, Jeruzalem, Pána" a (13:13) "Pane, pouč svoj ľud o spáse a odpusť nám naše hriechy".

Obě antifony kromě mnišského oficia figurují i v běžném pokoncilním breviáři: první v ranních chválách pátku druhého týdne (česky: "Jeruzaléme, oslavuj Hospodina"), druhá v ranních chválách čtvrtka sudých týdnů ("Hospodine, dej svému lidu poznání spásy a odpusť nám naše hříchy!"). Samporské znění je v obou případech bez úprav převzaté ze slovenské Liturgia hodín.

[2] 5. 1. 2020: "Live: Slovenský gregorián": po dlouhé přednášce o gregoriánském chorálu a zopakování výkladu o uspořádání pokoncilního mnišského oficia a o zamýšleném způsobu jeho slavení na Samporu (34:24) se autor dostává k problematice slovenských chorálních zpěvů (39:20). Rekapituluje existující slovenská zhudebnění liturgie hodin a vysvětluje rozhodnutí pro "poslovenštění gregoriánského chorálu". Po historickém exkursu o svátku Křtu Páně a jeho textech v mnišském oficiu (41:56) předvádí a komentuje (46:57) část procesu vzniku vybrané slovenské antifony z tohoto svátku - v tomto případě včetně překladu textu, protože jde o antifonu specifickou pro mnišské oficium, která v římském nefiguruje. Pasáž 51:19-52:48 diskutuje cíle a metodu práce, podává určitý souhrn uplatňované "teorie slovenského chorálu". 58:18 předvádí ještě jednu (již hotovou) slovenskou antifonu: "Duch svätý, vychádzajúci od trónu, neviditeľne prenikol srdcia apoštolov. Aleluja" (slavnost Seslání Ducha svatého, tercie; české znění v Denní modlitbě církve je ovšem zcela nepodobné, protože překlad do češtiny je tak volný, že je to spíš nepřeklad), pak odpovídá na otázky diváků.

Představený přístup k tvorbě "slovenského chorálu" se dá shrnout do hesel "úprava pôvodních gregoriánských antifón - latinských - na slovenské" (první video, 13:54) nebo "nájsť príslušné antifóny a spravit z nich slovenské" (druhé video, 39:20). Melodie pro slovenský text se tvoří (alespoň nakolik lze z obou videí soudit, bez výjimky) úpravou nápěvu latinské předlohy. To je přístup velmi tradiční - v tom smyslu, že se může odvolávat (nejen v českém jazykovém prostoru) na řadu starších pokusů stejného druhu. (Srov. nedávný článek věnovaný vybraným ukázkám českého chorálu 19. a 20. stol.) I když pro tento způsob tvorby chorálu v národním jazyce mluví řada různě dobrých důvodů (a bylo by možné jmenovat další), dle mého soudu je v principu vadný. Chorálu (když je řeč o nápěvech tomu kterému textu vlastních, např. antifonách) je vlastní těsné sepětí nápěvu s textem. Překlad se (jak to někde zmiňuje i "mních s kamerou") v charakteristikách významných pro zhudebnění často zásadně liší. Chorální melodie hodná svého jména z daného zhudebňovaného textu vychází, není na něj (předem hotová) pasována. To nijak nevylučuje využití známých melodických typů, ale textu patří primát. Správná otázka je "hodí se některý tradiční model nápěvu antifony na text této struktury, tohoto přirozeného rytmu, této liturgické funkce a této výpovědi?" - ne "jak přistřihnout tento nápěv pro tento text, aby nezněl moc nepatřičně?"

Diskutovaná videa toho ze samporského "slovenského chorálu" nepředvedla moc - všehovšudy tři hotové antifony a jednu rozpracovanou. O tom málu, co jsem viděl a slyšel, však v zásadě nemohu říci nic špatného. Na poslech to neuráží. (Je ovšem třeba vzít v úvahu, že slovenština není můj rodný jazyk a nemám pro ni cit.) Patrně mi nezbyde, než připustit, že i metodou, kterou považuji za principielně špatnou, je možné vytvořit korpus chorálních zpěvů v národním jazyce, které jsou v zásadě zpívatelné a poslouchatelné. Že naopak značná část mého vlastního, již bezmála deset let vznikajícího korpusu českých zpěvů oficia (s nápěvy v drtivé většině případů složenými pro ten který text) zpívatelná a poslouchatelná není, není žádné tajemství, a mé kritice cizí práce to pochopitelně na průbojnosti nepřidává. Je také třeba říci, že i když se dnes hlásím k Dobszayovu heslu "gregoriánský chorál jako hudební jazyk", drtivá většina mých českých zpěvů (v podobě nabízené zde na webu k datu vydání článku) vznikla v době, kdy jsem o chorálním repertoáru latinského oficia měl jen minimální povědomí (natož abych dobře znal nějaký větší celek z něj), a ani dnes, kdy celkem dobře znám předkoncilní římský antifonář (který jsem několik liturgických roků po sobě z velké části přezpíval), s tradičními melodickými modely (přinejmenším zatím) příliš nepracuji, protože mi k českým textům z Denní modlitby církve nesedí. Jestliže "chorál adaptovaný" s sebou vždy nese určité bezpráví vůči zhudebňovanému textu, "chorál skládaný" je ve zvýšené míře vystaven omezením svého skladatele.

Každopádně na další vývoj "slovenského chorálu" ze Samporu jsem zvědavý a nevylučuji, že se někdy v budoucnu do kláštera vypravím na návštěvu, abych tamní zpěvy slyšel ve větším množství a přímo v chóru. Za tímto účelem se však s návštěvou vyplatí otálet, protože pokud práce začala někdy začátkem loňského roku (viz údaj na začátku prvního videa), značné množství zpěvů na svou slovenskou verzi nejspíš teprve čeká.

Projekt In adiutorium v "GitHub Arctic Code Vault"

25.1.2020 14:25 | kategorie: Projekt | Komentáře

Notové materiály vytvořené v rámci projektu In adiutorium jsou sázené aplikací LilyPond, popř. kombinací LilyPondu a LaTeXu, což mj. znamená, že výsledná grafická podoba sazby je generována ze zdrojového kódu, tedy z plaintextového souboru, který obsahuje data k zobrazení zapsaná pomocí pro ten účel vytvořeného umělého jazyka. Zdrojové kódy (vč. kompletní historie jejich vzniku a vývoje) jsou uložené v git repositáři na službě GitHub.

Jedním z příjemných vedlejších účinků je, že zdrojové kódy všech notových materiálů budou - díky novému archivačnímu programu, který společnost GitHub rozjíždí - napříště dobře uložené na více místech, a (z titulu toho, že projekt je v době sběru dat pro archivaci aktivní) snad i ve speciální časové schránce "GitHub Arctic Code Vault". Praktický užitek pro budoucí generace to velmi pravděpodobně nemá žádný, ale představa, že (když alespoň některý z těch několika paralelních způsobů archivace přečká všechny nepřízně doby) za 500 či více let badatelé budou mít moje neumělé zhudebnění Denní modlitby církve k disposici (odhlédnuto od toho, že si ho v té záplavě nahromaděných archivovaných dat nejspíš nikdo nevšimne, a i kdyby si všiml, pravděpodobně ho nebude zajímat), mě samozřejmě blaží. Nic to ovšem nemění na tom, že za nejlepší způsob dlouhodobého uchování výsledků projektu i nadále považuji vydání úplného českého antifonáře a rozmístění jeho výtisků do různých knihoven.

Ohlášení pohyblivých svátků

3.1.2020 03:20 | kategorie: Jiné | Komentáře

tl;dr Vzal jsem nápěv pro ohlášení pohyblivých svátků od P. Filipa Boháče OP, zveřejněný na webu liturgie.cz, u/opravil jsem ho a tady nabízím (pro zájemce též zdrojový kód: gly, gabc). V článku se čtenáře snažím přesvědčit, že provedené změny jsou k lepšímu.

[EDIT téhož dne odpoledne] Pro samé zaujetí melodií jsem jaksi přehlédl, že znění, které jsem se jal opravovat, je pro rok minulý. Tak znovu a lépe: noty pro rok 2020 (zdrojový kód: gly, gabc).

[EDIT 5. 1. 2019] Protože příprava těch not je práce mechanická, každoročně opakovaná a dá se automatisovat (jak výpočet kalendáře, tak opatření textu nápěvem), a protože jsem při pátečním večeru dostal chuť naprogramovat něco malého pro radost, tady je skript, který umí připravit noty pro libovolný rozsah let a tady pdf dokument s vygenerovanými notami na příští půlstoletí.


Na webu liturgie.cz se objevily noty pro letošní ohlášení pohyblivých svátků o slavnosti Zjevení Páně. Adaptaci chorálního nápěvu (pravděpodobně) z aktuálního Missale Romanum na český text připravil P. Filip Boháč OP. Snad mi čtenáři prominou vybočení z tematického zaměření tohoto blogu - ohlášení pohyblivých svátků nejspíš nikdy nemělo s liturgií hodin nic společného, ale i přesto považuji za užitečné věnovat mu zde pozornost jakožto ukázce českého chorálu, resp. adaptace chorální melodie na český text.

Nápěv je převážně recitativní, podle "Gerbrichova pravidla" by tedy s jeho přenesením na český text předběžně neměly být zásadní problémy. Navíc jde o nápěv vzatý z první části velikonočního chvalozpěvu Exsultet, a ten byl na český text adaptován již v době příprav vydání Českého misálu a v Čechách se všeobecně používá.

Když jsem si adaptaci připravenou P. Boháčem přezpíval, nelibě jsem nesl závěrečné klausule s pětinotovým melismatem na přízvučné slabice (viz červené zvýraznění v obrázku níže: "Krista", "Páně", "Amen"). Nešlo by s tím něco udělat? Nemělo by se s tím něco udělat? -- Nejprve je třeba lépe pojmenovat povahu té nelibosti. Rozhodně nejsem zastáncem názoru, že český text nesnese pětinotové melisma. Ale právě toto melisma právě v tomto kontextu (v nápěvu recitativním, převážně sylabickém, dlouhé melisma na první slabice dvouslabičného slova) mi zní velice nepřirozeně. Zatím si netroufám tvrdit, že je to něco objektivně chybného a v dobře stavěném "českém chorálu" nepřípustného, ale rozhodně je to něco, co se mně nelíbí a v "českém chorálu" z mého pera by se vyskytovat nemělo. Tedy na otázku "Nemělo by se s tím něco udělat?" odpovídám: "Mělo."

nápěv letošního ohlášení pohyblivých svátků z webu liturgie.cz, s vyznačenými částmi, které jsem se rozhodl opravit

Nápěv z webu liturgie.cz s vyznačenými místy, která jsem se rozhodl upravit.

Když se má opravovat adaptace "latinského nápěvu" na český text, je nezbytné konzultovat předlohu. Třetí typické vydání Missale Romanum (2002) nevlastním a ze Souborného katalogu ČR se zdá, že není ani v žádné české veřejné knihovně. Nejlepší a nejoficiálnější zdroj daného nápěvu, který se mi podařilo najít, tak je nahrávka ze Svatopetrské basiliky. Noty jsem na internetu našel jen pro předkoncilní znění, ale nápěv je víceméně shodný. Vedle samotného ohlášení pak je vhodné srovnat i latinské a české znění chvalozpěvu Exsultet, na část jehož nápěvu se ohlášení zpívá.

Srovnání nápěvu ohlášení s latinskou předlohou ukáže, že pětinotové melisma na přízvučné slabice závěrečné klausule je v podstatě beze změny převzato z předlohy. Nápěvem příbuzná část chvalozpěvu Exsultet však (nejen české, ale ani latinské znění) takto dlouhé melisma neobsahuje.

Rozhodl jsem se všechny závěrečné klausule upravit tak, že poslední přízvučná slabika nese nanejvýš třínotové melisma. Noty, které v předloze tvoří pes, kterou dlouhé melisma začíná, jsou rozloženy na předcházející slabiky. Výsledek je blízký (zejména českému) Exsultet a zní uspokojivě.

notový záznam upravených pasáží

Kontroverzní by mohlo být řešení klauzule "Seslání Ducha svatého". To nebyl případ pětinotového melismatu na první slabice dvouslabičného slova - dráždilo mě nejdelší (třínotové) melisma na slabice nepřízvučné. Tady se proti mně dá namítat právě pomocí Exsultet, na který se jinak odvolávám (jak latinským - viz "calígine" - tak českým - "temnoty"). Nadto je třeba říci, že slabika sice nepřízvučná, ale dlouhá, melisma zpravidla dobře nese. Nebudu tudíž protestovat, když někdo řekne, že tato úprava byla potřebná ze všech nejméně. Mně ale výsledek zní lépe.

Když jsem srovnal s předlohou závěr (výše zvýrazněný žlutě), ukázalo se, že za poslední dvě pětinotová melismata vděčíme tomu, že se P. Boháč z nějakého důvodu výrazně odchýlil od předlohy (popř. vycházel z předlohy jiné, mně neznámé). Tady jsem tudíž melodii neupravoval výše naznačeným způsobem, ale přepsal podle předlohy.

notový záznam upraveného závěru

Závěrem pro jistotu upozorňuji, že odkaz na PDF s kompletním upraveným zněním, použitelné již toto pondělí/neděli (ač samozřejmě nemá žádné úřední schválení), byl na samém začátku článku. Případné příspěvky do diskuse o "umění správného adaptování latinských nápěvů na český text" (třeba v podobě hejtů na provedené úpravy) jsou srdečně vítány na všech komunikačních kanálech, kde jsem k zastižení.

Priority pro následující rok

30.12.2019 23:59 | kategorie: Projekt | Komentáře

Od posledního plánovacího článku je to zhruba rok. Tehdejší plány v zásadě vyšly: studium teologie jsem dokončil, místo městského bytu s dvojími sousedy za tenkými zdmi jsem si pronajal malý domek nedaleko svého rodiště, kde moje hudební aktivity nikoho neruší, vrátil jsem se ke každodennímu zpívání části oficia a v posledních dnech konečně i k práci na opravě českých antifon a responsorií. První výsledky zveřejním v nejbližší době.

Loni jsem napsal, že "nemám žádnou představu, kolik toho stihnu, ale výstupem by měl být alespoň nějaký větší smysluplný celek - třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně." Když jsem o prioritách přemýšlel teď, rozhodl jsem se jinak. Nebudu postupovat podle stupně slavení od nejvyššího k nižším, ale podle svazků breviáře, resp. podle svátečních okruhů. Pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních prázdnin a za tu dobu bych rád do finálního stavu dostal předně zpěvy užívané po větší část roku - tzn. žaltář a základní nápěvy; v druhé řadě pak co možná úplný obsah prvního svazku breviáře (doba adventní a vánoční), přičemž temporál má prioritu před sanktorálem a v rámci obou mají přednost svátky vyššího stupně před nižšími. Pro nadcházející rok tedy upouštím od "práce v rytmu liturgického roku" - bude to z velké části "rok adventní a vánoční".

Základní nápěvy se z nynější předběžné podoby, nabízející v některých oddílech různé varianty, změní do podoby konečné a autoritativní, kde nabízení více alternativních variant nápěvů (pokud tedy někde zůstane zachováno) již nebude projevem nerozhodnosti či bezradnosti (jak jím často je teď). Vyplním všechny mezery a vedle stávajícího notového listu připravím i sazbu (později bez větších úprav použitelnou jako součást Antifonáře k Denní modlitbě církve) se všemi potřebnými rubrikami a návodnými texty.

Pokud se mi podaří dostat do konečného stavu antifony a responsoria ze žaltáře (další důležitý cíl), připravím patrně i sazbu notovaného žaltáře (nedůležitý volitelný cíl). Další je ve hvězdách. Každopádně neplánuji v následujícím roce připravit žádnou další část sazby budoucího antifonáře. Je možné, že podaří-li se mi finalizovat zpěvy alespoň vybraných svátků, připravím pro ně sazbu sešitů s kompletními texty a notami (vč. značkovaných žalmů), srovnatelné např. s těmi, které používá pražská katedrální schola. I když "liturgické zpěvníky na jedno použití" osobně nemám rád, vím, že v reálném liturgickém provozu najdou uplatnění mnohem spíš, než úplný antifonář. (Který nicméně zůstává konečným cílem mého snažení.) Také by snad mohly zpěvům poněkud pomoci do světa, protože jak oproti dosavadním notovým listům, tak oproti úplnému antifonáři jsou výrazně snáze použitelné.

Tolik plány vážné a závazné. Před časem jsem dostal konstruktivní zpětnou vazbu, že web nově příchozímu příliš nepomáhá do problematiky zpívaného oficia proniknout, ani zorientovat se v během let narostlém obsahu blogu. Je tudíž docela pravděpodobné, že se budu pokoušet o nápravu. Zejména bych rád sepsal ucelený, notovanými a nahranými příklady doplněný praktický návod ke zpívání hodinek, zejm. nešpor, podle našich nápěvů, cílící na úplné začátečníky.

Konečně v kontextu snahy o dotažení zpěvů do podoby, kterou by bylo možné označit za definitivní, tzn. do podoby kvalitní a způsobilé k liturgickému použití, se stává palčivější otázka po teoretickém základu takových snah, tzn. po "teorii českého chorálu". Lze tedy očekávat, že postupně zveřejním přinejmenším výsledky určitých přípravných prací, usilujících k formulaci "teorie českého chorálu" se přiblížit. Zatím mám předběžně v úmyslu věnovat několik článků podrobnému studiu vybraných ukázek "českého chorálu" z pera jiných autorů. Vedle pramenů z 19. a 20. století půjde především o ukázky chorálu utrakvistického - vedle zpěvů složených přímo pro slavení oficia v češtině třeba i o "antifony před rorate". Z podobných důvodů také věnuji určitou porci času studiu musikologické literatury, ale žádné zvláštní výstupy z toho prozatím tvořit nezamýšlím.

"Červený hymnář" vyprodán

29.9.2019 13:31 | kategorie: Knihy | Komentáře

Nevím o žádném obchodu, který by ještě měl ve větším množství skladem "červený hymnář" (Denní modlitba církve - Hymny), což znamená, že dotisk z r. 2008 je vyprodán, nebo je přinejmenším úplnému vyprodání nákladu velice blízko.

Denní modlitba církve - Hymny: nezměněný dotisk z r. 2008

Hymny jsou logicky prvním článkem zpívaného oficia: má-li se z celé hodinky zpívat jen jedna vybraná část, měl by to být právě hymnus, jako text nejvýrazněji hudebního charakteru. Velká část českých písní, zařazených v Denní modlitbě církve jako hymny, vyznívá při prosté recitaci opravdu tristně. Proto si lze jen přát, aby v dohledné době vyšlo nové vydání a notovaný hymnář byl opět široce dostupný.

Když byl hymnář (po téměř 20 letech) vydáván r. 2008, sáhlo se prostě po původní sazbě z r. 1989 (obsahově již tehdy zastaralé) a byl vydán její nezměněný reprint. Považoval bych za nepříliš šťastné, kdyby tomu stejně bylo i v případě uvažovaného vydání nynějšího. Denní modlitba církve za těch 30 let, které od prvního vydání hymnáře uplynuly, prodělala vývoj, který by i v notovaném hymnáři konečně měl být zohledněn. Domnívám se, že po 30 letech je čas na novou sazbu, nicméně kdyby se i tentokrát měla znovu přetiskovat sazba stávající, je nezbytné hymnář aktualizovat alespoň připojením několika stránek s naprosto nezbytnými dodatky, o nichž níže.

Denní modlitba církve - Hymny: první vydání (1989) a dotisk (2008)

Vžitý název "čevený hymnář" je podle jasně červené měkké plastové vazby prvního vydání (1989, na fotce vlevo).

Změny v Denní modlitbě církve

K podstatným zásahům do Denní modlitby církve od r. 1989 nedošlo, všechny zohlednění-hodné změny tedy souvisí se změnami v kalendáři: zavádění nových svátků, změny dnů slavení nebo stupňů svátků stávajících a s tím spojené změny v jejich formulářích.

Patrně nejnápadnější anomálií v dosavadní podobě hymnáře je památka sv. Anežky České: ke 13. listopadu zpěvák nenajde nic, když však (má a) uplatní znalosti nedávných dějin kalendáře a propria českých zemí, příslušné hymny najde u původního data svátku, 2. března.

Památka sv. Jana Sarkandra vlastní hymny dostala až v rámci rozšíření formuláře po svatořečení. Ve všech třech případech jde o písně již delší dobu zavedené na Moravě, z toho dvě jsou zařazeny i v olomouckém vydání Jednotného kancionálu (třetí je třeba hledat ve starším olomouckém zpěvníku Boží cesta), nicméně měly by být vloženy i na příslušné místo v hymnáři.

Posledním formulářem s novými vlastními hymny je formulář nedávno (2015) zavedeného svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, rozšiřujícího cyklus "svátků Páně v liturgickém mezidobí". Formulář je vystrojen třemi vlastními hymny, které jsou, při zachování metra, přeložené z latiny. Texty to vesměs nejsou ani básnicky pěkné, ani zpěvné, nicméně jednou jsou to oficiální texty hymnů v Denní modlitbě církve a jako takové by měly být opatřeny nápěvy a zařazeny do hymnáře.

Notový lístek, který jsem jako dočasné východisko z nouze připravil já, nabízí jeden nový nápěv pro oba hymny psané v sapfických strofách, pro třetí hymnus navrhuje vhodnou "obecní notu" z těch nápěvů, které jsou v hymnáři opakovaně používány. Zejména nápěv pro oba "sapfické" hymny je nepříliš zdařilý - je napsaný pro první sloku prvního hymnu (Ježíši, ty jsi naším veleknězem) a nedobře se snáší s rytmickými odlišnostmi veršů řady slok ostatních. Bylo by tedy žádoucí, aby někdo dovednější napsal nápěv nebo nápěvy, které "budou zadobře" se všemi slokami obou hymnů, nebo alespoň s jejich většinou. (A varhanní doprovod k tomu.)

V případě památky sv. Prokopa hymnář obsahuje jeden hymnus navíc, který v nových vydáních breviáře již nenajdeme a asi by, přísně vzato, měl být odstraněn i z hymnáře: když byl totiž svátek sv. Cyrila a Metoděje i v Čechách povýšen na slavnost, památka prvního sázavského opata, slavená o den dříve, přišla o nešpory, a příslušné texty se v breviářích přestaly tisknout. (Netřeba říkat, že kdybych na novém vydání hymnáře pracoval já, ten hymnus bych tam "zapomněl", nebo se o to alespoň pokusil.)

I pro svátky, které nemají vlastní hymny, hymnář obsahuje stručné záznamy s odkazy do příslušných společných textů. Doplnění a úprav těchto záznamů by bylo potřeba větší množství, ale nepovažuji za užitečné jednotlivě je tu vypisovat.

Budoucnost "zeleného hymnáře"

"Zelený hymnář" (Denní modlitba církve - Hymny a básnické modlitby) vyšel, narozdíl od "červeného", zatím jen jednou, v r. 1993. Patrně není důvod očekávat jeho dotisk, protože šlo především o sbírku textů, a jeho kompletní textový materiál je zařazen jako dodatek ("Hymny a básnické modlitby k volnému výběru") v novějších vydáních breviáře, čímž potřeba nového samostatného vydání odpadá. Nicméně i "zelený hymnář" má - jakkoli omezenou - hudební stránku: na konci je zařazeno 16 nápěvů a v textové části je u každého zpívatelného hymnu vyznačeno, ze které skupiny nápěvů se pro něj má některý vybrat. Především ty hymny, které jsou překlady z latinského breviáře, by bylo žádoucí opatřit vhodnými vlastními nápěvy a do nového vydání "červeného hymnáře" je zařadit jako dodatek.

Denní modlitba církve - Hymny a básnické modlitby (1993)

Vazba

Vazba dotisku z r. 2008 je v nabídce jednoho z e-shopů vychvalována jako "krásné luxusní koženkové provedení" a při prvním setkání tak opravdu působí, jenže bohužel není příliš kvalitní - knihařsky jde o dosti ledabylou (plně automatizovanou?) práci, řada exemplářů vykazuje různé vady (v řezání papíru, šití knižního bloku, lepení, ...) a především se koženka rychle opotřebovává. Je pravda, že jsem z exempláře na fotce níže pět let (2010-2015) vícekrát denně zpíval, ale rozhodně jsem s ním nezacházel nijak hrubě. Především v místech častého ohýbání koženka brzy praská a loupe se. Příštímu vydání bych přál obyčejnou pevnou vazbu (srov. výše "zelený hymnář"), která možná nevypadá "krásně a luxusně", ale vydrží řadu let pravidelného používání bez vážnějších škod.

Denní modlitba církve - Hymny: loupající se koženka

Závěrem

Na okrajích mého výtisku "červeného hymnáře" během let přibývají poznámky k textům i nápěvům. Ty první jsou pro naše aktuální téma irelevantní - zásah do textů by nutně byl zásahem do breviáře, a ten patrně není namístě v blízké budoucnosti očekávat. Ale dílčí oprava nápěvů v novém vydání hymnáře v zásadě myslitelná je, proto poznámky k nim brzy přetavím v další článek.

Jak se dřív zpívaly (české) žalmy?

8.9.2019 19:17 | kategorie: Knihy | Komentáře

Zpívané oficium v českém jazyce má historii dlouhou zhruba 600 let - pokud za první průkazné svědectví o něm považujeme Jistebnický kancionál. Soustavné studium starých pramenů (od 15. do 18. stol.) zatím leží přede mnou jako úkol, ale menší množství jsem jich prošel a udělal si představu o charakteru jejich obsahu. Prameny z 19. a 20. stol. jsem mapoval v rámci své diplomové práce a zatím se zdá, že se mi podařilo získat o nich dobrý přehled.

Níže se katalogovými čísly odkazuje do katalogu pramenů, který tvoří Přílohu I zmiňované diplomové práce.

Patrně nejpalčivější a přitom zcela zásadní otázkou současných snah o zhudebnění liturgie hodin v českém jazyce je otázka vhodných nápěvů psalmodie. Když se podíváme na to, co víme o hudebním tvaru českých hodinek v oněch uplynulých 600 letech, lze vynést předběžný závěr, že až do 70. let 20. stol. se žalmy českého oficia zpívaly zásadně na tradiční chorální nápěvy.

[EDIT později v den zveřejnění] "Tradičními chorálními nápěvy" se tu myslí ty, kterých se užívá v latinském chorálním oficiu.

Toto smělé tvrzení je samozřejmě nutné poněkud omezit: jak již bylo řečeno, staré rukopisné prameny zatím znám jen ve značně omezeném rozsahu, a ty z 19. a 20. stol. zase často postrádají notový záznam (nebo jiné jednoznačné určení, na jaké nápěvy žalmy zpívat). Ale všechny mně známé prameny notované (zdaleka se neomezující na ty tři, které obsahují notované antifony) užívají některou variantu tradičních chorálních nápěvů.

Rád bych tvrdil, že z nenotovaných pramenů, přetiskujících text některého notovaného, se "samozřejmě vždy" zpívalo na nápěvy známé z notované předlohy, tedy na ty tradiční chorální. Takové tvrzení mi ovšem zapovídá položka sig. NE 2.484 z fondu Jihočeské vědecké knihovny: jde o druhé (malé, bez not) samostatné vydání nešpor ze Svatojanského kancionálu (kat. č. 27), se starším vlastnickým razítkem "Museum JUDr. O. Kudrny v Netolicích." Uvnitř jsou (dílem perem, dílem barevnou tužkou) ručně připsány nápěvy pro úvodní verš a některé žalmy a hymny. Tradičním chorálním nápěvům se nepodobá žádný. Poznámka "Tenor" u prvního z nich by ovšem mohla naznačovat, že nejde o "netradiční chorální nápěvy," ale o jeden part nějakého vícehlasého zpracování.

Výjimku tvoří první nešporní formulář Šteyerův (kat. č. 1), kde jsou ovšem žalmy přebásněny pravidelným veršem a každému je přiřazen vhodný písňový nápěv, podobně, jako u žalmů protestantských. Druhý nešporní formulář v Božanově kancionálu (kat. č. 2) užívá pro všechny žalmy variant jednoho netradičního nápěvu. Tulkovo vánoční matutinum (kat. č. 88) pak sice má vlastní zvláštní zhudebnění psalmodie, to ovšem není určeno k chorálnímu přednesu, nýbrž pro smíšený sbor, a tudíž je zanedbáváme.

Tradiční chorální nápěvy pochopitelně potkáváme v různých jejich historických (a do 19. stol. též lokálních) podobách. Navíc jsou různě uzpůsobovány: např. Šteyer rozkládá všechna melismata v mediacích i terminacích a vzniklé nápěvy jsou tak striktně sylabické, nicméně melodie zůstává dobře zřetelná. U Šteyera a Fryčaje (kat. č. 4) jsou některé nápěvy modálně transponované (viz DP, s. 27, pozn. 88; s. 43), takže se mění jejich modální charakter, ale i přes změnu charakteristických intervalů zůstává dobře patrný průběh tradiční melodie. Zatím nevím, jestli to odráží i dobovou/místní praxi latinského chorálního oficia, nebo jde o projev tvořivosti autorů českých nešpor. Opět u Šteyera a Fryčaje konečně nacházíme také po jednom nápěvu netradičním (DP, tamtéž), ale tradiční chorální nápěvy naprosto převažují. Ostatní mně známé notované prameny obsahují výhradně tradiční chorální nápěvy.

O tom, jakým způsobem byly chorální nápěvy kdy nasazovány na český text, zatím nemám přehled (i proto, že explicitních údajů jsem zatím v pramenech moc nenašel a usilovat o solidní závěry třeba ze značkovaných textů je hodně pracné), ale zdá se, že až do začátku 20. stol. šlo zpravidla o prosté odpočítání potřebných slabik od konce poloverše - srov. Fryčajovy pokyny jako "Melodie chorální Nro. 72, na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati mají" (DP, s. 44). Nešpory Českého kancionálu (kat. č. 51 a 53) a Cesty k věčné spáse (kat. č. 48-50, ale viz zejm. kompletně notované mariánské nešpory v č. 50) pak již reflektují pravidla ohledně vázání hudebního přízvuku na přízvuk slovní, jak byla formulována v tehdy novém (vyšel 1912) latinském antifonáři.

České hodinky se žalmy zpívanými na nápěvy nově pro ten účel složené se objevují až v 70. letech 20. stol. (Olejníkův kompletář, Pololáníkovy nedělní nešpory), v rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu. Ani tady tradiční chorální nápěvy nepřicházejí úplně zkrátka (Holíkovy mariánské nešpory), ale ztrácejí monopol a dopadá na ně kritika jako na struktuře českého jazyka špatně odpovídající.

Já, jak známo, nevidím důvod onu kritiku sdílet, tradiční chorální nápěvy psalmodie s českými texty bez výčitek používám, a k témuž navádím i jiné (v kterémžto názorovém táboře, ač sám hudební nedovzdělanec a neumělec, snad také nejsem úplně bez hudebně kompetentní společnosti). Každopádně, i kdyby budoucnost měla ukázat, že jsem nebyl nic než hudební nedouk, nešika a zpátečník, razící "latinské" nápěvy, přestože už dávno přede mnou mužové mnohem kompetentnější (Olejník, Pololáník, Korejs, Šmolík) věděli, že se tyto k českým textům vesměs nehodí - budu zpátečník někde na konci 600 let dlouhého (více či méně kontinuálního) proudu tradice českého chorálního oficia. A to mi zas až tak špatné nepřijde.

Předkoncilní české mariánské nešpory

3.8.2019 19:43 | kategorie: Knihy | Komentáře

Diplomová práce, na kterou tu již bylo upozorněno, má za předmět české předkoncilní překlady z breviáře vůbec, bez ohledu na to, jaké bylo jejich určení. Pro čtenáře tohoto blogu jistě není bez zajímavosti zjištění, že velká část zpracovaných pramenů byla zjevně určena ke zpěvu a o řadě dalších to lze důvodně předpokládat. Většina pramenů určená pro zpívané české hodinky (nejčastěji nešpory) však obsahuje jen minimum hudební informace (typicky značkované texty) a není tedy v tomto ohledu příliš zajímavá. O to pozoruhodnější jsou ony nemnohé prameny, které jsou na hudební obsah bohaté. Proto bych jim tu rád věnoval bližší pozornost.

Mně nejmilejší, protože mému vlastnímu snažení nejbližší, jsou publikace obsahující notované české antifony. Těch, nepočítáme-li reprinty a reedice, ve zpracovaném období 1800-1971 vyšlo tak málo, že se dají spočítat na prstech jedné ruky. Když z této malé skupinky vybereme překlady nešpor, zbydou nám prameny tři. Všechny přitom mají jedno společné: obsahují nešpory ze společných textů o Panně Marii. Tak se nám nabízí zajímavý materiál pro srovnání.

Notované antifony mariánských nešpor (zdrojový kód) ze všech tří pramenů jsem pro pohodlí čtenářů vysázel, při snaze o zachování charakteru a pokud možno všech notačních zvláštností toho kterého pramene. Kdo upřednostňuje přímé studium originálu, kancionál Cesta k věčné spáse najde v knihovně Libri nostri, nešpory Českého kancionálu najde tamtéž ve varhanním doprovodu (naše transkripce nevychází z doprovodu, ale z prvního notovaného vydání zpěvníku). Pro Lehnerovy Nešporní antifony však případnému dychtivému badateli nezbyde, než se vypravit do knihovny Metropolitní kapituly v Praze, kde se nachází jediný mně známý exemplář.

V textu níže se podle potřeby odkazuje katalogovými čísly do katalogu pramenů, který je přílohou výše odkazované diplomové práce.

Představení

První díl Svatojanského kancionálu (kat. č. 23), obsahující mj. české nešpory pro všechny neděle liturgického roku a bohatý výběr svátků, vyšel r. 1863. Nešporám už tu byl před lety věnován článek, kde je zájemce najde z kancionálu kompletně nafocené. Kancionál obsahuje notované žalmy (každý žalm má pevně přiřazený chorální nápěv), hymny a parafráze závěrečných mariánských antifon. Antifony k žalmům a Magnificat jsou v kancionálu otištěny drobným písmem a bez nápěvů. České nešpory však ve své době dosáhly značného rozšíření, v neposlední řadě v kruzích ceciliánského reformního hnutí, soustředěných kolem časopisu Cyrill (původně Cecilie). A nebyl to nikdo jiný, než spiritus agens tohoto hnutí a vydavatel Cyrilla, karlínský kooperátor (pomocný duchovní ve velké farnosti, už ne kaplan, ale ještě ne farář) Ferdinand Lehner, kdo chybějící antifony složil a (pravděpodobně r. 1868) vydal tiskem, aby české "lidové nešpory" měly co možná plný hudební tvar, maximálně napodobující oficiální nešpory latinské.

Ferdinand Lehner: Sv. Řehoře Velkého Nešporní Antifony (kat. č. 29). O této pozoruhodné publikaci mám od jejího vypátrání už několik let rozepsaný delší samostatný článek. Snad se ho během příštího roku podaří konečně dopsat a zveřejnit.

Lehner opatřil nápěvy všechny antifony v kancionálu obsažené, my si dále budeme všímat jen jediného nešporního formuláře, totiž nešpor ze společných textů o Panně Marii. Ty bychom sice v obsahu kancionálu hledali marně, ale příslušné texty najdeme pod hlavičkou svátku Jména Panny Marie, jehož nešpory v té době neměly žádnou vlastní antifonu a braly se celé z commune (s malým přizpůsobením textu antifony k Magnificat).

Brněnský diecésní kancionál Cesta k věčné spáse vyšel ve třech dílech v letech 1912-1915 a českých nešpor (které tam nejsou soustředěné na jednom místě, ale rozprostřené mezi písněmi a jiným obsahem podle liturgického roku) obsahuje ještě více, než Svatojanský kancionál. Podíl notace je v zásadě stejný, s jednou výjimkou: třetí díl (kat. č. 50) obsahuje kompletně zhudebněné nešpory ze společných textů o Panně Marii.

Český kancionál (kat. č. 53) vyšel poprvé r. 1921. Oproti oběma výše zmíněným velkým kancionálům je to knížka rozsahem podstatně skromnější, čemuž odpovídá i množství zahrnutých českých nešpor. Ty jsou pouze dvoje, zato oboje úplně notované. (Už před lety jim tu bylo věnováno po článku: mariánské nešpory, nešpory o Nejsvětější svátosti.)

Texty

Máme tak před sebou tři zhudebněné překlady (téměř) stejných latinských textů. Znění Svatojanského kancionálu je (vzhledem ke svému stáří pochopitelně) citelně nejzastaralejší pokud jde o slovní zásobu, pravopis a tvarosloví. Pro mariánské nešpory Českého kancionálu je charakteristické, že (narozdíl od obou zbývajících srovnávaných pramenů) doslovné nebo parafrázované úryvky z Velepísně, které tvoří většinu antifon k žalmům nešpor předkoncilního mariánského commune, na úkor věrnosti překladu usilují explicitně vztáhnout na Pannu Marii. Konečně je třeba zmínit rozdíly v antifoně k Magnificat: Svatojanský kancionál a Český kancionál mají antifonu z prvních nešpor (Sancta Maria), přičemž v Českém kancionálu je přeložena její obecná podoba, ve Svatojanském podoba přizpůsobená svátku Jména Panny Marie. V Cestě k věčné spáse je antifona z nešpor druhých (Beatam me dicent).

Na okraj budiž řečeno, že z celkem sedmi antifon, které tu máme před sebou ve starých českých překladech, se do pokoncilního breviáře dostala jediná - právě antifona Beatam me dicent, která se v našich pramenech vyskytuje jen jednou, v kancionálu Cesta k věčné spáse. Najdeme ji dnes, vždy jako antifonu k Magnificat, v prvních nešporách mariánského commune, ve formuláři svátku Navštívení Panny Marie a v pondělí třetího adventního týdne. (Oficiální české znění: Blahoslavit mě budou všechna pokolení, neboť Bůh shlédl na svou nepatrnou služebnici.) Antifony vztahující na Pannu Marii úryvky z Velepísně, tak oblíbené ve středověku, z breviáře zmizely snad úplně beze zbytku.

Prameny a notační systémy

Svatojanský kancionál od obou mladších pramenů dělí bezmála půl století (1868-1915), během kterého se nejen proměnila podoba jazyka, ale také došlo ke značnému posunu ve stavu poznání a v interpretační praxi gregoriánského chorálu. Různé přístupy se odrážejí v notovém zápisu. Ve všech třech případech jsou chorální zpěvy zapsány moderní notací na pětilinkové osnově s houslovým klíčem, liší se však hodnota "základní chorální noty" a zejména množství různých hodnot, s nimiž notový zápis pracuje.

Pramen Hodnota "základní noty" Užívané hodnoty
Lehner: Nešporní antifony půlová půlová, celá, čtvrťová
Cesta k věčné spáse čtvrťová čtvrťová (osminová )
Český kancionál osminová osminová, čtvrťová

Jaké chorální knihy měli autoři srovnávaných zhudebnění před sebou? Pokud jde o třetí díl Cesty k věčné spáse a Český kancionál, bezpečně víme, že autoři pracovali již s novým Antiphonale Romanum, vydaným r. 1912 v rámci rozsáhlé piánské liturgické reformy. Rozdíly použitého notačního systému nejsou dány rozdílem dobového stavu poznání, ale rozdílným přístupem autorů. Cesta k věčné spáse se orientuje na informačně poměrně chudém notovém zápisu Editio Vaticana a mechanicky ho převádí do systému moderní notace, zatímco Český kancionál do notového zápisu (který nepředpokládá zpěváka cvičeného v interpretaci gregoriánského chorálu) promítá určitou představu o způsobu interpretace.

Lehnerovy Nešporní antifony byly zpracovány (slovy titulního listu) "dle Římského Antifonarium od papeže Urbana VIII. schváleného," není však jisté, které konkrétní vydání měl autor r. 1868 - tedy ještě před vznikem úředně schválené jednotné "řezenské edice" - k disposici. Většině (pokud ne všem) novověkých vydání chorálních knih až po "řezenskou edici" (včetně) se však zdá být společný systém notace užívající tří druhů not: základní brevis (ležatý špalíček), dlouhá longa (má navíc nožičku), krátká semibrevis (kosočtverec stojící na jednom z vrcholů). Ty je tedy třeba vidět za třemi hodnotami moderních not, které Lehner k zápisu svých "Nešporních antifon" užívá. O variantách dobové interpretační praxe nemám přehled, ale z Lehnerových článků v Cecilii/Cyrillu je zjevné, že podsouvat mu nějaké rigidně mensuralistické pojetí chorálu by bylo nesprávné a budeme patrně blíže autorskému záměru, když antifony budeme číst ne jako moderní notový zápis s absolutními délkami not, ale podle pravidel uvedených v úvodu (samozřejmě dobou vzniku pozdějšího) řezenského vesperálu: brevis je nota recitační, nemá pevnou délku, ale délka je dána dlouhou či krátkou slabikou zpívaného textu; longa pak značí určité prodloužení (ne nutně až na dvojnásobek hodnoty brevis), semibrevis zkrácení.

Nápěvy

I jen zběžný pohled na melodie ukáže, že jsou si dosti blízké odpovídající antifony ve Svatojanském kancionálu a v Cestě k věčné spáse - v obou případech je totiž pro český text adaptován nápěv jeho latinské předlohy. Naproti tomu pro Český kancionál byly pro přeložené texty, nezávisle na latinském antifonáři, složeny nové nápěvy v církevních tóninách. (To je přístup odpovídající mému.)

V Českém kancionálu nápěvy k textům v zásadě pěkně sedí, jejich přináležitost k tomu kterému modu je však nejednou "ne právě přesvědčivá" - tak alespoň hodnotím druhou a pátou antifonu. Antifona k Magnificat pak užívá h a b způsobem, který v chorálních melodiích není obvyklý (ve vzestupných pasážích konsistentně h, v sestupných b).

Cesta k věčné spáse bere nápěvy dosti doslovně z antifonáře, jejich modálnímu charakteru tak nic vytýkat nemůžeme. Pro antifony z tohoto pramene jsou typické neduhy co do souladu textu s nápěvem. Tak má první antifona (z nouze) na poslední slabice třínotové melisma, což je závěr nestandardní a ne právě libý. Na více místech se autor neobejde bez toho, aby více not předlohy podložil kratšímu textu, čímž vznikají nepřirozeně dlouhá (až čtyřnotová) melismata na zcela nevhodných místech: "oooo-bejme" (2. ant.), "do po-koooo-jee" (3. ant.), "vstaaaaň" (4. ant.). Šestinotové melisma na "a" ve čtvrté antifoně je jiný případ: latinská antifona sice má na stejném místě stejně dlouhé melisma na stejně dlouhé spojce "et", nicméně ta je mnohem způsobilejší dlouhé melisma nést a navíc po ní nenásleduje jednoslabičné nelibozvučné "pojď", ale dvouslabičné "veni". Nevhodná melismata nejsou jediným hříchem proti souladu melodie s textem. Ve třetí antifoně se ošklivě rozchází přízvuk slovní s hudebním ("černá jsem, ale krás"), to samé se v antifoně k Magnificat děje na "mne nazývati budou" - a jestli někdo dovede vkusně zazpívat "nebo na ponížení," prosím o nahrávku, protože já to neumím.

Po všem výše řečeném považuji za vhodné explicitně říci, že závěr téže antifony k Magnificat, s pětinotovým melismatem na druhé slabice "děvky", mě nijak neuráží, dlouhé melisma se tam dobře snese.

Lehnerovy antifony jsem si nechal na konec, protože to je případ sám pro sebe. Kdo si je zkusí zazpívat, hned u první antifony si všimne, že nesedí v tónině, a dál se situace spíš horší, než aby se lepšila. A ani neobvyklé údaje o modu antifony, resp. nápěvu žalmu (sázené v závorkách, protože v prameni uvedeny nejsou) nevěstí nic dobrého. Věc se má tak: Lehner byl svázán na jedné straně Svatojanským kancionálem, kde má každý žalm pevně přiřazený nápěv (zadání, se kterým pracoval, nebylo prostě "připravit zhudebnění českých nešpor", ale "doplnit chybějící nápěvy k antifonám ze Svatojanského kancionálu"), na druhé straně snahou zachovat nápěvy z římského antifonáře, kde se ovšem jeden žalm zpívá na různé nápěvy, diktované antifonami. (U každé antifony uvádíme v závorce nejprve její původní modus, a následně ten, který Lehnerovi diktoval kancionál.) To je rozpor, který nemá žádné dobré řešení, a se ctí by ho bylo lze vyřešit jen odvržením jedné ze vzájemně neslučitelných předloh - buďto se vůbec nevázat na nápěvy žalmů diktované kancionálem, nebo skládat nápěvy antifon nezávisle na antifonáři. To však Lehner neudělal. V předmluvě k Nešporním antifonám k tomu píše:

Neshodoval-li se tón žalmu podle Kancionálu s tónem žalmu v Antifonarium, musel jsem vyhledati antifonu jinou, která se tónu, jaký jsem právě potřeboval, hodila. Stalo se to však jen v jednotlivých pádech. (V mariánských nešporách žádný takový případ není. Pozn. JP) Z velké části zachoval jsem i pořádek antifon římských; uvedl jsem je na toniny, v jakých žalmy Kancionálu psány jsou, maje při tom obyčejný objem mužského hlasu na zřeteli, a jen ukončení jejich následujícímu tónu žalmovému jsem přispůsobil. Na podstatě nápěvu nic se neměnilo. Každé Jota kněh rituálních musí nám katolíkům býti svaté. Samostatné přeměnování ctihodných nápěvů sv. Řehoře Velkého muselo by za hřích pokládáno býti. Kdyby ani zákon církevní tomu nebránil, pieta, jakou k starobylým antifonám v srdci chovám, by tomu nedopustila.

Lehner kromě napasování nápěvu z antifonáře na český text řešil problém, jak nápěv smířit s žalmovým nápěvem v úplně jiném modu a pomáhal si transpozicí antifony a úpravou jejího zakončení. Zdaleka však není pravidlem, že, jak bychom předpokládali, "ohnuté" zakončení končí na finále kýženého modu. Často je patrná spíš snaha usnadnit přechod k žalmovému nápěvu, příp. úplná rezignace na pokus o řešení. Každopádně výsledek je vesměs tristní. V lepším případě se tónina antifony "jen" citelně rozchází s tóninou žalmu (zatímco při řádném chorálním oficiu tóninu žalmu vlastně udává, podobně, jako předehra k písni), v horších případech je antifona zohavena k nepoznání, protože má nesmyslně změněný závěr, příp. je celá tak surově transponovaná, že se úplně mění jednotlivé intervaly. Zkrátka: Lehnerovy Nešporní antifony, až na výjimky, nejsou ke zpívání, a je svým způsobem pochopitelné, že se z malého nákladu až do dnešního dne dochovalo jen úplné minimum výtisků (jak již bylo uvedeno, znám je mi v současnosti jen jeden jediný).

Závěr

Jedním z důležitých zjištění mé dříve zmíněné diplomové práce je, že české zpívané nešpory byly především ve druhé polovině 19. stol. značně rozšířené. Většinou to však byly nešpory zjednodušené co do hudební formy a často i co do struktury, vynecháním některých prvků. Publikace obsahující notový záznam jsou vzácné, ty, které obsahují notované antifony, ještě vzácnější. Tento článek pokryl všechny zjištěné publikace s notovanými antifonami nešpor (samozřejmě ne co do šířky - nepovšimnuty zůstaly božítělové nešpory z Českého kancionálu a drtivá většina z 92 stran Lehnerových Nešporních antifon). Dále by bylo co psát přinejmenším ještě o zhudebněných českých vánočních matutinech. Třeba i na ně časem dojde, ale slibovat to zatím nebudu.

Protože moje pozornost platila zatím výhradně tištěným publikacím, je třeba říci, že zdaleka ne každé dobové zhudebnění části (českého) oficia vyšlo tiskem. V časopisu Cyrill častěji jednotliví ředitelé kůrů (mj. mladoboleslavský František Hruška) referují o tom, co si pro vlastní potřeby připravili. Dá se tedy předpokládat, že podrobné studium hudebních archivů vytipovaných kostelů by mohlo vydat určité množství dalších památek novodobého "českého chorálu". Na druhé straně to, co se do tisku dostalo, nevzbuzuje valné naděje na objev něčeho zvlášť hodnotného.

Na závěr přidávám čtenářům pro radost odkaz na jednu rukopisnou památku, o které jsem se dozvěděl víceméně šťastnou náhodou: prof. Luca Ricossa (Ženeva) má ve své soukromé knihovně rukopisný antifonář benediktinské provenience z 18. stol., který vedle formuláře o sv. Janu Nepomuckém (to není bohemikální obsah - mají ho i jiné dobové antifonáře einsiedlenské kongregace) a dodatečně vevázaného formuláře o sv. Václavu, vycházejícího z pražského provinčního propria, vydaného roku 1865 (to už bohemikální obsah mimo veškerou pochybnost je), má ve formuláři svátku Nanebevzetí Panny Marie tužkou připsán český překlad, evidentně určený ke zpěvu (viz dodatečné úpravy notace). Překlad je roztomilost sama, doporučuji. Ohledně toho, kdy a kde se zpíval, zatím nemám žádný konkrétnější tip, ale svatováclavský formulář, uzpůsobený mnišskému schematu nešporní psalmodie, svědčí o tom, že rukopis byl ještě po roce 1865 užíván v některém českém benediktinském klášteře.

Panny Marie, Matky církve - stále bez českých textů

10.6.2019 11:31 | kategorie: Texty | Komentáře

Loni do Všeobecného římského kalendáře zařazená památka "Panny Marie, Matky církve", připadající právě na dnešní den, ani o rok později nemá schválený český překlad liturgických formulářů. To by samo o sobě nebylo nijak zvlášť zarážející, ale ve srovnání s promptním zveřejněním oficiálních českých textů o několik let dříve pro Čechy a Moravu povoleného svátku "Krista Kněze" to překvapivé je, i vzhledem k podstatně menšímu rozsahu nového formuláře.

Breviar.cz český překlad vlastních textů památky má (viz antifony k evangelním kantikům, orace, druhá lekce modlitby se čtením), ale podle všeho jde o překlad neoficiální, a tudíž by ho při denní modlitbě církve nemělo být užíváno. Památku se prozatím sluší slavit buďto s texty z commune, nebo latinsky.

Když je řeč o této nové "mariánsko-eklesiologické" památce, stojí za to zmínit, že český národní kalendář už dávno jednu obsahově velice blízkou památku má - "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů" (18. ledna). Mělo by se dobře zvážit, zda podle zásad liturgické reformy mají i nadále obě památky právo na existenci. (Srov. Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 50 c.)