Nově i na Twitteru

2.3.2017 11:10 | kategorie: Projekt | Komentáře

Nedávno zřízený twitterový profil @inadiutorium koncipuji jako jakousi mikroblogovací odbočku zdejšího blogu: najdete tam všechno to, co mám na srdci, věřím, že by to mohlo zajímat i vzácné čtenáře, a zároveň se o tom v nejbližší budoucnosti nechystám psát článek. Věděli jste, že jeden z nejmladších iluminovaných rukopisných antifonářů české provenience vznikl v první polovině 20. stol. v Českých Budějovicích?

Křestní nešpory (4): Jak je slavit dnes?

5.2.2017 17:38 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Ať se zachovává, kde je živá, nebo ať se podle vhodnosti obnoví zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni.

Paschalis sollemnitatis, čl. 98. Překlad vlastní.

Jsme na konci seriálu věnovaného tkzv. křestním nešporám. Viděli jsme, že se tato zvyklost, jakkoli nenašla cestu přímo do současných římských liturgických knih, dlouhodobě těší "přízni liturgického zákonodárce", a je jí věnována pochvalná zmínka snad ve všech důležitějších liturgických předpisech, které mají co do činění s denní modlitbou církve a velikonočními svátky. Výše citovaný okružní list Paschalis sollemnitatis pak dokonce vyzývá k tomu, aby tato zvyklost byla podle uvážení obnovena tam, kde zanikla.

Prominentním nositelem tradice křestních nešpor je premonstrátský řád. Proto jsme věnovali pozornost jednak podobě velikonočních nešpor v jeho počátcích, jednak tomu, jak byly po Druhém vatikánském koncilu přizpůsobeny nové liturgii hodin a vůdčím principům liturgické reformy. Stranou pozornosti nezůstaly ani uskutečněné pokusy podle premonstrátského vzoru slavit křestní nešpory v českých farnostech.

Nakonec jsme nahlédli do dějin oficia v pražské církevní provincii a zjistili, že ve středověku se křestní nešpory slavily i zde. To znamená, že i kdyby se benevolentní interpretace Paschalis sollemnitatis 98, kterou jsem předložil v úvodním článku, ukázala být neudržitelná, na možnosti zavedení křestních nešpor v českých diecésích by to nezměnilo nic, protože tu je možnost navázat na dříve existující tradici a křestní nešpory skutečně obnovit. Nyní tedy zbývá navrhnout, jak by nové "pražské/české křestní nešpory" měly nebo mohly vypadat.

Diskuse

Křestní nešpory, jak je dnes slaví premonstrátský řád, vykazují zásadní odlišnosti od běžné struktury velikonočních nešpor. Naším cílem je liturgie vzorná, plně zákonná, beze stopy "liturgické partyzánštiny". Měnit strukturu hodinek ovšem není úprava v mezích platných liturgických předpisů možná. Pokud by se to ukázalo žádoucí, jistě by bylo možné, aby diecése nebo biskupská konference s odkazem na Paschalis sollemnitatis 89 žádala Kongregaci pro bohoslužbu o možnost slavit zásadněji upravené velikonoční nešpory, např. podobné těm premonstrátským. Mám však zato, že to vůbec není potřeba.

Viděli jsme, že jak rubriky pražského breviáře, tak komentátoři soudobí (Durandus) i pozdější (Martene) v rámci obřadu jasně rozlišují mezi vlastními nešporami a průvodem. Toto rozdělení navrhuji podržet a (narozdíl od současné praxe premonstrátského řádu) slavit kompletní nezměněné velikonoční nešpory a průvod k nim připojit na konec.

Vlastní velikonoční nešpory mívaly určité zvláštní prvky: vstup za zpěvu kyrie, menší počet žalmů a neobvyklou sestavu zpěvů mezi psalmodií a Magnificat. Jakkoli je mi sympatická péče o zachování starobylých prvků liturgie a nic bych nenamítal proti tomu, kdyby (po řádném schválení Kongregací pro bohoslužbu) byl znovu uveden v život starý pořádek pražských velikonočních nešpor s kyrie, graduale a aleluja, nepovažuji to za nutné. Průvod s připomínkou křtu lze obnovit i nezávisle na archaických prvcích velikonočních nešpor.

Průvod po nešporách je již za hranicemi prostoru normovaného liturgickými předpisy a lze ho tedy utvářet svobodně. Zároveň lze poukázat na to, že průvod se zpěvy a jedním nebo dvěma zastaveními (pravidelně v kapli sv. Václava, příležitostně např. o Vánocích u jesliček) uzavírá v pražské katedrále již nyní každé nešpory a je tu tedy na co navazovat. Musím přiznat, že právě zkušenost s tímto průvodem je pro můj návrh dalekosáhle určující.

Klíčovými místy průvodu jsou jeho zastavení. Dříve probrané dokumenty opakují stereotypní formulaci o "křestních nešporách, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu." To si žádá doplnění. Typická středověká podoba průvodu počítá vedle zastavení u křtitelnice také se zastavením u kříže. Nevidím důvod vynechat ho. Naopak, jeho vynechání by bylo zjevným ochuzením. K tomu, jak ho trefně komentuje Durandus (viz minulý článek), bych dodal snad jen ještě to, že "všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt" (Řím 6,3).

Půjde tedy o průvod s dvojím zastavením. Středověká forma těchto zastavení víceméně zachovává formát komemorace: antifona, veršík, orace. U křitelnice navíc zpěv doprovází její okuřování. Premonstrátské pokoncilní křestní nešpory obřady u křtitelnice rozšiřují o čtení evangelia, homilii a kropení lidu křestní vodou. Krátká středověká forma jako by předpokládala, že ti, kdo se průvodu účastní, rozumějí (nebo porozumějí), oč při něm jde. Naopak současná premonstrátská forma jako by měla potřebu liturgickou akci tak trochu vysvětlovat a zároveň přidat další "hmatatelné" znamení (výkrop). Jistě se přitom může odvolávat i na jeden ze stěžejních principů liturgické reformy: "Ať se při bohoslužebných úkonech čte více z Písma svatého" (SC 35). Avšak když je rámcem, v němž připomínku křtu koncipujeme, závěrečný průvod po nešporách (jak s ním každý může udělat zkušenost v Praze u sv. Víta), na čtení evangelia nebo dokonce homilii tady už není prostor. Je to závěrečný průvod. Při tom se především jde (odchází) a zpívá. Rozsáhlejší statické prvky nezapadají do jeho dynamiky - nehledě na to, že by dlouhé zastavení bez možnosti posadit se zle zkoušelo nohy starších zúčastněných. Zastavení musí být krátké, jeho obsah jadrný. Navrhuji proto přidržet se krátkého středověkého formátu.

Jako konečný cíl průvodu určuje pražský breviář chór a nechává tam říkat poslední oraci. Jistě je možné dodržet to, otázkou však je, nakolik je to nutné nebo výrazněji vhodné. Např. ve svatovítských podmínkách by průvod mohl skončit jako obvykle - po posledním zpěvu, v prostoru před sakristií.

Dostáváme se k samotnému procesí a zpěvům, které ho doprovázejí. "Definice" křestních nešpor z dříve probraných liturgických předpisů počítá s tím, že se průvod koná "za zpěvu žalmů". Viděli jsme, že historicky byla místa, kde průvod doprovázely jiné zpěvy, přičemž se zdá, že to bylo ovlivněno tím, jak velkou vzdálenost bylo třeba překonat. Ecclesia pragensis však patřila k těm kostelům, kde se cestou ke křtitelnici a od ní ke kříži opravdu zpívaly zbylé dva žalmy, které byly vynechány z nešpor, tedy žalmy 113 (Laudate pueri) a 114 (In exitu). My chceme celé nešpory v jejich současné podobě nechat beze změny. Tím pádem nepřichází v úvahu zpívat při průvodu žalm 114, který se zpívá již v rámci nešpor. Jako řešení se nabízí vybrat některý jiný z tradičních nedělních nešporních žalmů, dnes v rámci cyklu žaltáře distribuovaných jinam (žalm 111 nebo 112), nebo vybrat některý, který se hodí ke křtu. Křestní obřady jich nabízejí celou řadu (žalmy 8, 23, 27, 34, 42, 43, 51, 63, 66, 89), ovšem ne všechny jsou pro naše účely stejně vhodné: proti některým mluví délka nebo výrazně kající charakter, který se k Velikonocům nehodí. Jako zvlášť vhodný se jeví žalm 66, který je výrazem radostné chvály za spásu a zmiňuje i přechod Rudým mořem. (V tom dáváme za pravdu Petru Havlínovi, viz "premonstrátský" díl našeho seriálu.) Kde by žalmy samotné na zdolání cesty nestačily, je možné prodloužit je opakováním alelujatické antifony po každé strofě či verši, nebo přidat další zpěvy. Cestou od kříže pak navrhuji zachovat antifonu Christus resurgens.

Christus resurgens ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur. V. Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum perdiderunt regem ad lapidis positionem. Quare non servabant petram iustitiae? Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum dicentes: R. Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.

Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již nemá vládu. V. Ať teď židé řeknou, kde vojáci střežící hrob ztratili Krále, když pokládali kámen. Proč Skálu spravedlnosti nehlídali? Ať vydají pohřbeného, nebo se s námi klanějí tomu, jenž vstává z mrtvých, a říkají: R. Když však žije, žije pro Boha, aleluja aleluja.

Rozhodnutí podržet jako zpěv k závěru procesí tuto antifonu není neproblematické. Do rámce novozákonního textu Řím 6,9-10 je tu zasazen volně složený verš nesený křesťansko-židovskou polemikou. Premonstrátský Thesaurus ho doporučuje vynechat "kvůli antisemitismu". Proti tomu musím protestovat - obsahově jednoznačně nejde o antisemitismus (věc rasy), ale o mezináboženskou polemiku. To, že se náboženství, která k sobě mají tak blízko a zároveň tak daleko, jako křesťanství a židovství, proti sobě polemicky vymezují, není o sobě nic špatného. Přesto bych i já tento verš vynechal - jako anachronický. V době, kdy zpěv vznikl, byli židé v Evropě početnou menšinou a vůbec největší skupinou jinověrců, svou přítomností zpochybňujících obraz světa křesťanské majority. Dnes je ale situace úplně jiná. Kdyby dnes v Čechách verš Dicant nunc Iudaei někdo zpíval, odpovědělo by mu žalující ticho: "zdalipak i tvoji dědové nenesou díl viny na jejich vyhlazení?"

Není samozřejmé, že takto jeden díl zpěvu bez větší škody vynechat lze. Antifona Christus resurgens ale takovou úpravu i po hudební stránce připouští.

Texty a zpěvy

Po skončení nešpor vychází průvod z chóru. V průvodu se nese paškál. Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113.

Zastavení u křtitelnice. Za zpěvu antifony Vidi aquam se křtitelnice okuřuje.

V. Dómine, apud te est fons vitae, allelúia. R. In lúmine tuo vidébimus lumen, allelúia.

Orémus. Deus qui renátis ex aqua et Spíritu Sancto caeléstis regni pandis intróitum: auge super fidéles grátiam, quam dedísti: ut qui ab ómnibus sunt purgáti peccátis: nullis privent promíssis. Per Christum Dóminum nostrum. Amen.

Průvod pokračuje. Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66 (alternativně žalm 111 nebo 112).

Zastavení u kříže.

V. Dícite in natiónibus, allelúia. R. Quia regnávit Dóminus, allelúia.

Orémus. Sólita nos, quaésumus Dómine, pietáte custódi: ut qui Unigéniti tui passióne sumus redémpti: eius resurrectióne laetémur. Per eúndem Christum.

Závěrečná část průvodu. Zpívá se antifona Christus resurgens.

Ke stažení: Notované antifony k průvodu

Orace jsou beze změny přejaté z pražského breviáře. Návrh počítá s latinskými texty, lze ho však poměrně snadno upravit pro slavení v češtině. Alelujatické antifony překladu nepotřebují. Antifonu Christus resurgens je možné zpívat (staro)česky podle Jistebnického kancionálu, nebo nahradit jiným vhodným zpěvem. Nejvíc práce tak zbývá s výběrem nebo "liturgie schopným" překladem orací.

Závěrem

Na základě poznatků z předchozích tří dílů seriálu byl předložen návrh, jak by mohly být křestní nešpory slaveny v českých kostelích. Návrh se doporučuje jak návazností na předtridentské liturgické zvyklosti pražské katedrály a jí podléhajících kostelů, tak úplným souladem s platnými liturgickými předpisy.

Současně však je nutné přiznat, že provedené přípravné práce zůstávají velice povrchní. Tématu křestních nešpor byl věnován již nejeden článek i monografie, já jsem se však zatím nedostal k ničemu z toho, protože v českých knihovnách nejsou, v zahraničí jsem nebyl a na zahraniční meziknihovní výpůjčku jsem neměl dost odhodlání. Ani míra mé obeznámenosti s prameny pražského ritu není zdaleka uspokojivá. Návrh tedy nestojí na tak kvalitních základech, jak by se slušelo, a je možné, že ho v budoucnu bude nutné revidovat.

Známá, ale nepoužitá literatura:

  • Jounel P.: Les Vepres de Paques, in: Maison Dieu 49 (1957), 96-111.
  • Formen gemeinschaftlicher Tauferinnerung im Abendland, in: Fischer B.: Redemptionis Mysterium. Studien zur Osterfeier und zur christlichen Initiation. Paderborn etc. 1992.
  • Brooks-Leonard J. K.: Easter Vespers in Early Medieval Rome, disertace, University of Notre Dame, 1988.

Křestní nešpory (3): pražský ritus

2.2.2017 23:40 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Pokračujeme v krátkém seriálu o křestních nešporách (předchozí díly: 1, 2). Třetí díl bude věnován velikonočním nešporám v předtridentském pražském ritu.

Velikonoční nešpory podle pražského breviáře

Pro někoho může být překvapením, že velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici, velice podobné minule představeným nešporám premonstrátským, byly součástí středověkého pražského ritu. I když je otázkou, kdy se takto naposledy slavily přímo ve svatovítské katedrále, jejich "scénář" byl součástí pražského breviáře až do přijetí jednotného breviáře tridentského.

Trapná věc: rok zavedení tridentského breviáře v pražské provincii jsem míval někde poznamenán, ale najít ho teď nemohu. Doplním ho později, po návštěvě knihovny. Prozatím postačí terminus ad quem: 1663 vycházejí první pražská Officia propria, tj. svazeček svátků vlastních pražské provincii, jako doplněk k již zavedenému římskému breviáři.

[1] Druhé nešpory: velikonoční Kyrie eleison, celé.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Beatus vir.
Následuje graduale s veršem.
Alleluia. Pascha nostrum. Verš Epulemur. Bez hymnu, capitula a verše hned prelát začne antifonu k Magnificat Surrexit enim sicut dixit Dominus, praecedet vos in Galileam, alleluia. Ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia. (Pán vstal, jak řekl; předejde vás do Galileje, aleluja. Tam ho uvidíte, aleluja ...) Tato antifona se zpívá dvakrát před kantikem a dvakrát po něm. Následuje orace Deus qui hodierna. (se zakončením) Per eundem. Chór Amen.

[2] Jeden, podle pořádku začínajících, vstoje hned začne antifonu Alleluia alleluia alleluia. Žalm Laudate pueri. Zpívajíce tento žalm, sestoupí (všichni) pravou stranou k prameni (tj. křtitelnici) se svícemi, korouhvemi, požehnanou svící (paškál) a subdiakonem, oblečeným do tunicely (subtili induto), nesoucím plenář. Když stojí u pramene a chór dokončil žalm s antifonou, začne prelát nebo kněz, který (bude) pronášet oraci, antifonu Vidi aquam. Okuřuje pramen, potom chór. Když je to hotovo, postaví se na své místo a říká verš Domine, apud te est fons vitae, alleluia. (Pane, u tebe je pramen života, aleluja.) Oremus. Deus qui renatis. Per Christum Dominum nostrum. Amen.

[3] Jeden hned začne (antifonu) Alleluia alleluia alleluia. Žalm In exitu Israel. Zpívajíce tento žalm se ubírají do "středu kostela" (medium ecclesiae). Tam po dokončení žalmu a antifony kněz říká verš Dicite in nationibus, alleluia. Quia regnavit Dominus, alleluia. (Říkejte mezi národy, aleluja. Pán se ujal vlády, aleluja.) Orace Solita nos, quaesumus Domine, pietate custodi: ut qui Unigeniti tui passione sumus redempti: eius resurrectione laetemur. Per eundem Christum. (Ochraňuj nás, Pane, svou obvyklou laskavostí, abychom se, když jsme byli vykoupeni utrpením tvého Jednorozeného, radovali z jeho vzkříšení. Skrze téhož Krista ...)

[4] Precentoři hned začnou antifonu Christus resurgens ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur. (Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již nemá vládu.) Za zpěvu antifony se z obou stran vrátí do chóru. Tam, ještě než se zpívá Quod enim vivit, starší, stojící uprostřed chóru, zazpívají verš Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum perdiderunt regem ad lapidis positionem. Quare non servabant petram iustitiae? Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum dicentes: Chór: Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia. Kněz říká verš In resurrectione tua, Christe. Orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus, ut qui dominicae resurrectionis solemnia colimus: innovatione tui Spiritus a morte animae resurgamus. Per eundem. (Všemohoucí Bože, dej, ať my, kdo slavíme slavnost zmrtvýchvstání Páně, obnoveni tvým Duchem vstaneme ze smrti duchovní. Skrze téhož ...) Dominus vobiscum. Libovolné Benedicamus Domino s alleluia.

Tento nešporní pořádek se nemění až do soboty - kromě toho, že se každý den říká vlastní versiculus generalis (míněn patrně verš graduale) a antifona k Magnificat.

(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII recto a dále. Překlad vlastní. Pravopis latinsky reprodukovaných incipitů nekriticky modernisován. V závorkách jsou doplňky a poznámky překladatele.)

Dále na fol. CLXXII verso je zvlášť popsán řád nešpor pro toho, kdo by se je modlil mimo kostel. Jde o zjednodušení řádu popsaného výše. První tři žalmy se neříkají s vlastními antifonami, ale pod jedinou antifonou super psalmos. Po Magnificat a kolektě dne se vynechá celý procesní materiál a rovnou se připojí antifona Christus resurgens, verš In resurrectione tua, orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus a nešpory se standardně ukončí Benedicamus. Rubrika se uzavírá vysvětlivkou ohledně dvou v této zkrácené formě bez náhrady ztracených nešporních žalmů:

Dva žalmy, Laudate a In exitu, totiž nejsou součástí nešpor, ale návštěvy (křestního) pramene.

Tato poznámka je pro chápání celého formuláře klíčová. Křestní nešpory podle ní sestávají ze dvou poměrně samostatných rituálních jednotek: vlastních nešpor, zkrácených z obvyklých pěti na tři žalmy a s poněkud netypickou skladbou zpěvů (úvodní kyrie; po psalmodii, místo obvyklé kombinace capitulum + hymnus + verš, se zpívá graduale a aleluja) a následného průvodu se zastaveními u křestního pramene, in medio ecclesiae a nakonec zpátky v chóru.

Když srovnáme pražské velikonoční nešpory se starým pořádkem premonstrátským, podaným v minulém článku, můžeme si všimnout, že tam je toto rozdělení zachováno ještě přísněji: na konci vlastních nešpor, před začátkem procesí, a pak na konci každého zastavení, se zpívá Benedicamus Domino, kterým se normálně hodinky ukončují.

Exkurs: Křestní nešpory mimo katedrálu

Slavily se velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici v Čechách i mimo pražskou katedrálu? Pražský breviář, jak byl tištěn, reflektuje katedrální liturgii. Tomu, jak se jednotlivé obřady mají přizpůsobit podmínkám méně významných (a personálně, prostorově i materiálně hůře disponovaných) kostelů, se většinou výslovně nevěnuje. Můžeme si o tom však udělat obrázek na základě obsahu liturgických rukopisů typově odpovídajících pražskému ritu a určených pro liturgický provoz mimo katedrálu. Letmý průzkum, jehož výsledky následují, se zaměřil speciálně na antifonáře.

Antifonáře obsahující kompletní velikonoční nešpory podle výše podaného uspořádání, vč. všech zpěvů k procesím:

Knihovna Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004 - výtah zpěvů (většinou jen jejich intonací) pro významnější svátky, a to obvykle jen pro nešpory, řídčeji také pro matutinum, výjimečně i pro laudy. Nejde o knihu pro zpěváky, ale zřejmě pro vyšší kleriky, jejichž pěvecké vstupy spočívaly hlavně v intonacích významnějších zpěvů. Nechybějí však ani delší sólové zpěvy, jako v matutinech žalm Venite a v nešporách verše responsorií. Od fol. 26r najdeme typické pražské velikonoční nešpory. I když chybí antifona Vidi aquam, z rubriky je zřejmé, že se průvod ke křtitelnici konal, pravděpodobně i s antifonou, která ale uživatele rukopisu nezajímala - patrně proto, že ji zpíval někdo jiný.

"Zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše", Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.24, má od fol. 136r velikonoční nešpory odlišného obsahu: tři žalmy se zpívají pod jedinou antifonou ("výpravnou", zopakovanou z laud, nikoli alelujatickou), liší se i antifona k Magnificat a procesní materiál se omezuje pouze na antifonu Christus resurgens. Strukturou jsou tedy podobné výše podanému zjednodušenému pražskému pořádku pro nešpory "mimo kostel", výběrem zpěvů se však částečně liší.

Hodí se nahlédnout i do utrakvistických knih pro liturgii v národním jazyce:

Jistebnický kancionál, Knihovna Národního muzea v Praze, sig. II C 7, obsahuje velikonoční nešpory přeložené do češtiny. Začínají na fol. 92r. Stránka je sice porušená, ale zdá se, že z nešpor ztráta zasáhla recto jen nepodstatnou část rozsáhlé úvodní rubriky a verso část notace z prostředku jediné antifony. Rubrika dokládá kyrie na začátku nešpor, stejně jako graduale a aleluja, po němž se ovšem, ut in missa, má zpívat i sekvence Victimae paschali laudes. Z procesních zpěvů je zachována pouze antifona Christus resurgens, kterou tu najdeme v české verzi. Notovánu máme jedinou alelujatickou antifonu, dále antifonu k Magnificat, již zmíněnou procesní antifonu a sekvenci. To je náš známý pořádek velikonočních nešpor "mimo kostel", jen bohatší o sekvenci.

Naproti tomu "Graduál a antifonář český", Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-42 (II A 44), dokládá, že jeho utrakvističtí uživatelé starý pražský řád nezachovávali. Nešpory dne Zmrtvýchvstání (od fol. 549r) postrádají velikonoční strukturní zvláštnosti. Mají pět žalmů s alelujatickými antifonami, capitulum a hymnus jako každé jiné nešpory, žádné zpěvy k procesí. Na konci najdeme zpěv za dobrou úrodu, ale není úplně zřejmé, zda je ještě součástí formuláře velikonočních nešpor.

I jen z tohoto malého vzorku, omezeného na to, co je z fondů českých knihoven a museí digitalisováno, si troufám uzavřít, že se v Čechách velikonoční nešpory konaly s průvodem ke křtitelnici i v některých kostelích mimo katedrálu.

Proti takovému závěru je možné vznést dvě zásadní námitky: 1. Vzhledem k tomu, že se tu vůbec neřeší stáří a provenience prozkoumaných rukopisů, nelze vyloučit, že ty, které obsahují kompletní velikonoční nešpory s průvodem, ve skutečnosti byly určeny právě pro provoz pražské katedrály. 2. I pokud by se prokázalo, že pro katedrálu skutečně určeny nebyly, stále je dobře možné, že šlo o opisy z normativních pražských předloh, přičemž v liturgické praxi se některé části, mezi nimi snad i průvod velikonočních nešpor a jeho zpěvy, mimo katedrálu nikdy nepoužívaly.

Elegantně odpovědět na obě námitky umožňuje výše obšírněji zmíněný rukopis knihovny Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004. Ad 1. Že rukopis nebyl určen pro liturgii pražské katedrály, je zřejmé z jeho rubrik. Na fol. 22r začíná dramaticky propracovaný závěr matutina pro velikonoční triduum - zdaleka ne totožný, ale podobný, jako ho známe z pražského breviáře (citovaný exemplář, fol. CLXV verso). Charakteristicky se ovšem liší rozdělení rolí: zatímco pražský breviář zpěvy dělí mezi celé skupiny katedrálního kléru a závěr nechává zazpívat "preláta", zkoumaný pramen předpokládá tři chlapce, dva kaplany (sacellanus), "všechny kleriky", chór a arcijáhna. Jde tedy o knihu užívanou ve významném kostele, který byl sídlem arcijáhna, ovšem rozhodně ne v pražské katedrále. Ad 2. Že rituální obsah rukopisu byl v místě určení živý, vyplývá z jeho charakteru jako výběru zpěvů nebo jejich částí, které podle místních zvyklostí náležely vyšším klerikům. S velkou dávkou jistoty můžeme počítat s tím, že pokud se nějaký prvek do knihy dostal, bylo to proto, že v místě určení skutečně přicházel ke slovu.

Velikonoční nešpory na křesťanském Západě obecně

Pokud jde speciálně o průvod ke křtitelnici (resp. do baptisteria) v rámci velikonočních nešpor, A. King jeho vznik v již minule citovaném dodatku k Liturgies of the Religious Orders vysvětluje převzetím z jerusalémské liturgie, kde poutnice Egerie ve 4. stol. dosvědčuje každodenní průvod po nešporách na místo ukřižování Páně. Podobný každodenní obřad se později objevuje v Miláně, jeho místem se však již stává baptisterium. (Což si přímo říká o výklad, ale bylo by nezodpovědné pokoušet se o něj bez důkladnějšího studia pramenů.) Procesí do baptisteria se etablovalo i v Římě, avšak ne každodenně, nýbrž jen o vybraných svátcích.

Patrně z Říma se velikonoční procesí do baptisteria rozšířila dále po Evropě. V souvislosti s tím nešpory, při nichž se procesí konalo, nabývaly rozmanitých podob. Pro ilustraci dobře poslouží ty, které sebral E. Martene (s. 494nn). Dozvídáme se, že úvodní kyrie často (ale ne všude) doprovázelo slavnostní vstup biskupa. Někde naopak úplně chybí. Zkrácení nešpor na tři žalmy označuje Martene za zvyklost ve středověku prakticky všeobecnou, opět však jsou známa místa, kde se zpívalo vždy všech pět nešporních žalmů. Někde se žalmy zpívají každý se svou antifonou, jinde všechny pod jedinou. Náhradu capitula, hymnu a verše zpěvy graduale a aleluja můžeme označit za nejběžnější konfiguraci, ale i tady zjišťujeme různou praxi: někde chybí graduale, někde se po aleluja zpívá i sekvence. Antifona k Magnificat (ohledně jejíhož výběru v reprodukovaných formulářích nelze vysledovat významnější shodu) se někde třikrát opakuje. Ohledně průvodu panuje široká shoda na zastaveních u křtitelnice a u kříže (zavěšeného v chrámové lodi), ale různé je složení zpěvů k procesí. Někde úplně chybí žalmy a nacházíme místo nich tu sérii zpěvů z graduálu (patrně kvůli značné délce procesí), tu pouze vybrané antifony (snad naopak proto, že trasa procesí na víc nedávala čas). Někde se v průběhu průvodu zpívá jedno nebo dvě další Magnificat - buďto při procesí, nebo při některém zastavení.

Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494nn.

Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9) dosvědčuje úvodní kyrie i tři žalmy pod jednou alelujatickou antifonou.

Durandus Gulielmus: Rationale divinorum officiorum, Neapoli 1859.

Z jeho alegorických výkladů alespoň drobná ukázka těch střízlivějších:

Místo capitula následuje Haec dies, jako v ostatních hodinkách, protože tu není potřeba vyučování, ale jásot ... Místo hymnu následuje Alleluja, což je hymnus příslušející nebešťanům (illorum civium).

(tamtéž, překlad vlastní)

Procesí ke křtitelnici vykládá jako připomínku křtu, přičemž rozvíjí alegorii křtu jako průchodu Izraelitů Rudým mořem, v němž utonuli všichni naši nepřátelé, tj. "neřesti, hříchy a démoni". Dělá se zastavení "u Ukřižovaného, aby mu vzdali díky, protože on je to, kdo křtí ... a na kříži se nám dostalo vykoupení našich duší." Textovou látku procesí příliš nekomentuje, kromě toho, že dosvědčuje žalmy Laudate, pueri a In exitu na cestě ke křtitelnici a zpět. Cenná může být poznámka, že se procesí účastnil lid, "zvlášť muži a zvlášť ženy".

Další osud velikonočních nešpor v římském ritu již dobře známe: jednotný tridentský breviář byl založen na breviáři římské kurie, sestaveném pro ne-katedrální a ne-farní kontext (tj. kostel bez křtitelnice). Průvod ke křtitelnici tu tedy nenajdeme. Ze strukturních zvláštností velikonočních nešpor zachovává pouze to, že capitulum, hymnus a verš nahrazuje (jen) "antifona" Haec dies - co do textové i hudební materie vlastně osamocené responsum stejnojmenného graduale. Starší podoba velikonočních nešpor žila dál v ritech řádů a diecésí, které podržely svůj předtridentský breviář: vedle premonstrátů to byli až do liturgické refomy karmelitáni původní observance, do 17. stol. dominikáni; do začátku 20. století diecése lyonská, až do reformy Braga a Rouen (A. King, op. cit.).

Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu velikonoční nešpory dále připodobnila běžné struktuře a antifona Haec dies nahrazuje již jen responsorium po krátkém čtení.

Souhrn

Viděli jsme, že "tzv. křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu" (srov. VPDMC 213) se před přijetím jednotného tridentského breviáře slavily mj. i v Čechách, a to jak ve svatovítské katedrále, tak přinejmenším v některých významnějších farních kostelích. K jejich charakteristickým prvkům patří úvodní kyrie, zkrácení psalmodie na tři žalmy, graduale a aleluja na místě capitula, hymnu a verše. Po Magnificat orací končí vlastní nešpory a následuje procesí se zastavením u křtitelnice u kříže (rubriky pražského breviáře mluví o zastavení in medio ecclesiae, ale obsahově jde o zastavení u kříže a můžeme předpokládat, že šlo skutečně o místo, kde byl v chrámové lodi kříž zavěšen) a nakonec zpět v chóru. Jako zpěvy k procesí se zpívají zbylé dva nešporní žalmy. Jednotlivá zastavení jsou ve formátu komemorace: skládají se z antifony (ta při zastavení u kříže ovšem chybí), verše a orace.

Seriál uzavře čtvrtý článek, v němž se pustím na tenký led a pokusím se navrhnout, jak by se, v souladu s ustanovením Paschalis sollemnitatis 98, mohly "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu," na území pražské církevní provincie obnovit a slavit v dnešní době.

Každodenní nešpory v Bad Tölz

22.1.2017 00:48 | kategorie: Jiné | Komentáře

Sborník Lebendiges Stundengebet (vyd. 1989) nabízí representativní pohledy německých teologů různých zaměření na liturgii hodin (zde myšleno v úzkém smyslu "pokoncilní římské oficium"), s odstupem tehdy již téměř dvaceti let od její promulgace. Příspěvek Ruperta Bergera Eine Gemeinde betet das Abendlob je mezi ostatními, vesměs neméně zajímavými, výjimečný tím, že nejde o článek od profesorského nebo badatelského stolu, ale o zprávu z první ruky o velkém úspěchu liturgie hodin ve farní pastoraci v bavorské farnosti Bad Tölz na přelomu 70. a 80. let.

(Berger R.: Eine Gemeinde betet das Abendlob, in: Klöckener M. - Rennings H. (ed.): Lebendiges Stundengebet. Vertiefung und Hilfe, Freiburg - Basel - Wien 1989, 495-505.)

Zmiňuje počáteční pokusy se zpívanými nešporami ve spojení s večerní mší o velkých svátcích - s nevalnými ohlasy z řad farníků. Později, když byl zaveden jednotný kancionál Gotteslob, nabízející pro nešpory obsáhlý materiál (viz zde starší článek o něm), byly z něj pečlivě připraveny slavnostní zpívané nešpory, tentokrát v předvečer slavnosti výročí posvěcení farního kostela. Slaveny byly ne v souvislosti se mší, ale s pravidelným sobotním růžencem. Přijaty byly velice dobře a i při několika dalších slavnostních příležitostech pak byly slaveny první nešpory, jako vstup do slavnosti.

Další rok se slavily adventní nešpory z kancionálu Gotteslob každodenně v předvánočním týdnu, kdy se k Magnificat zpívají "Ó antifony". Rok nato vyšel Vesperbuch zum Gotteslob, dále rozšiřující možnosti využití kancionálu, a zformovavší se kroužek "nešporních pěvců" vyjádřil přání scházet se k nešporám denně nejen v předvánočním týdnu, ale také v navazujícím oktávu Narození Páně. V průběhu roku se pak ustavily dokonce nešpory každodenní (!), o nichž autor referuje již po bezmála deseti letech nepřetržitého trvání.

Zdůrazňuje, že nešpory jsou v Bad Tölz zásadně zpívané. Zpěv tu bytostně patří k rázu liturgie hodin jako specifického bohoslužebného útvaru. Nikoho by nenapadlo nešpory recitovat, a ti, kdo na ně chodí, jsou větším dílem lidé, kteří rádi zpívají.

Všímá si hudebnin, které zpívaným nešporám pomohly k úspěchu, i těch, které se moc neujaly: na jedné straně je Gotteslob se svými předpřipravenými nešporními formuláři, ale také bohatou zásobou dalších žalmů, antifon a hymnů či písní použitelných na jejich místě. K tomu dále přistupuje Vesperbuch zum Gotteslob (neměl jsem v ruce). V počátcích významně pomohlo, že nápěvy žalmů i některé antifony znali farníci z responsoriálních žalmů mše. (V Čechách by se podobného efektu dalo dosáhnout s notoricky známými žalmy Korejsovými.) Kritika se snáší na Antiphonale zum Stundengebet: nejenom, že jeho nápěvy, imitující gregoriánský chorál, znějí uším bavorských nekleriků značně cize, ale především je kniha příliš velká a těžká, takže není oblíbená a sahá se po ní jen při výjimečných příležitostech. Kromě toho je repertoár rozšířen vybranými zpěvy z malého oficia Christuslob a z publikací lipských oratoriánů.

A jak je to v Bad Tölz s nešporami dnes? Je to neuvěřitelné, ale podle farního webu se tam "tägliche Vesper" slaví i nadále (skoro 40 let!) täglich. Zdá se, že si tam budu muset časem naplánovat výlet.

Křestní nešpory (2): premonstrátský ritus

12.1.2017 20:24 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Po ne tak docela plánované delší prodlevě pokračuji v malém seriálu o křestních nešporách. Když se ptáme po jejich dějinách a možnostech slavení dnes, z více důvodů z toho nesmíme vynechat premonstrátský řád. Jednak proto, že patří k nejvýznamnějším nositelům jejich živé tradice. Dále proto, že po dlouhá staletí požehnaně působí v českých zemích. Konečně i proto, že v minulosti učiněné pokusy o slavení křestních nešpor v českém nepremonstrátském kontextu většinou vycházely právě z premonstrátské liturgie, jakožto z nejsnáze dostupné konzultovatelné předlohy (viz dále). Křestním nešporám v premonstrátském ritu je tedy věnován druhý článek našeho malého seriálu.

Hlavním pramenem pro následující historickou pasáž je článek P. Filipa Suchána OPraem, podávající přehled dějin velikonočních nešpor v premonstrátském řádu se zvláštním zřetelem na období od 16. stol. do současnosti. My se však pro potřeby našeho tázání omezíme všehovšudy na dvě vývojová stadia: zajímat nás bude jednak klasická podoba z dob počátků řádu, a pak ta, se kterou se v premonstrátských kanoniích můžeme setkat dnes, po provedení liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu.

Suchán F. M.: Premonstrátské velikonoční nedělní nešpory od konce 16. století do současnosti, in: Jordánek J. Z. M. et al. (ed): Mozaika: Sborník pro premonstrátský život : Denní modlitba církve. Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013, 53-67.

Středověká podoba

Podle premonstrátských ordinářů z 12. a 13. stol. nešpory o velikonoční neděli měly vypadat takto:

[1] Prelát připraven se svými přisluhujícími uprostřed stupňů začne velikonoční Kyrie. Když se skončí, kněz a přisluhující odloží, co nesli (kříž, svíčky a podobně), a vrátí se do chóru. Předzpívá se antifona Alleluia, pak se zpívají žalmy Dixit Dominus, Confitebor, Beatus vir, graduale Haec dies s veršem Confitemini, Alleluia s verši Pascha, Epulemur a zopakuje se Alleluia. Když se ukončí toto, následuje antifona před a po kantiku Magnificat, která se zpívá jenom tento den. Se začátkem antifony jáhen zaujme své místo u stupňů oltáře se všemi přisluhujícími (podjáhnem, ceroferáři a akolytou s křížem) jako když se zpívalo Kyrie; zde stojí po celou dobu zpívání kantika. Po kantiku se zpívá kolekta toho dne, Benedicamus Domino

[2] a předzpívá se antifona Alleluia na nápěv antifony Nos qui vivimus. Konvent a přisluhující, obvyklým způsobem seřazeni, vyjdou z chóru. Pokud nemají v kostele křestní prameny, jdou před kříž. Zpívá se žalm Laudate pueri a In exitu s jediným Alleluia, které by mohlo být zpíváno dvěma nebo třemi. Když se dozpívá a přednese kolekta za pokřtěné bez Dominus vobiscum a bez Benedicamus Domino,

[3] s antifonou Christus resurgens se všichni vrátí do chóru; vynechá se verš Dicant nunc. Pak po verši Dicite in nationibus následuje kolekta ze zmrtvýchvstání, jak je v kolektaneu. Po Benedicamus se pak skončí.

Kde jsou prameny, první průvod jde k nim, zpívá se žalm Laudate pueri, Alleluia a kolekta. Pak následuje další do středu kostela se žalmem In exitu, Alleluia a kolektou se zakončí.

(Suchán, s. 55-56; násilné rozdělení na odstavce a číslování JP)

Kdo se nebojí středověkých rukopisů, např. v rukopisu NK Teplá MS.b.12 najde pokyny pro velikonoční nešpory na fol. 53r a dále. Přiznávám, že já se v tom houští zkratek orientuji jen s převelkými obtížemi.

Dnešního čtenáře, a to i čtenáře znalého velikonočních zvláštností předkoncilního oficia, popsaný pořádek překvapí celou řadou nezvyklých úkazů. Kromě samotného průvodu ke křtitelnici/kříži je neméně nápadný zpěv kyrie v úvodu nešpor, či graduale a alleluia (zpěvy mešního propria) zpívané mezi psalmodií a Magnificat. Nešpory jako celek mají krajně netypickou strukturu (Magnificat už po třetím žalmu; trojí kolekta a Benedicamus). Nejde, jak bychom se snad mohli zprvu domnívat, o zvláštnosti vlastní jen premonstrátskému ritu. Všechno jsou to prvky velikonočních nešpor, které bychom v té době našli i v mnohých dalších diecézních a řádových ritech, jak bude v příštím pokračování našeho miniseriálu ilustrováno na ritu pražském.

Srov. Archdale King: Liturgies of the Religious Orders, Milwaukee 1953. Chapter 3: The Premonstratensian Rite. Appendix: Procession to the Baptistery in Easter Vespers (online). Srov. dále Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494.

Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis

Po Druhém vatikánském koncilu se snaha reformovat řádovou liturgii v duchu probíhající liturgické reformy, a zároveň zachovat, co bylo hodnotného v dosavadní řádové tradici, vtělila do rámcového dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis. Ten obsahuje i upravený řád velikonočních nešpor.

[1] Nešpory začínají vstupním průvodem, při němž se zpívá velikonoční kyrie. Po příchodu do chóru následuje volitelné pozdravení a uvedení do bohoslužby. Pak antifona Alleluia, žalm Dixit Dominus. Po něm krátké čtení (Žid 10,12-14) a graduale Haec dies nebo alleluia s verši, popř. velikonoční krátké responsorium. Část před průvodem uzavírá kolekta.

[2] Oficiant vloží kadidlo do kadidelnice a pronese výzvu k průvodu. Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu žalmu In exitu s antifonou Alleluia. U křtitelnice se odloží paškál (přinesený v průvodu) a čte se evangelium vybrané z křestních obřadů, volitelně následované homilií. Po něm se za zpěvu antifony Vidi aquam nebo jiné vhodné na připomínku křtu kropí lid křestní vodou. Křtitelnice a paškál jsou okouřeny. I tuto část uzavírá kolekta.

[3] Třetí část tvoří průvod zpět do chóru. Thesaurus nabízí několik možností doprovodného zpěvu - procesní antifonu Christus resurgens, responsoriální kantikum Salus et gloria (Zj 19), nebo hymnus. V chóru se zpívá hymnus (pokud již nezazněl při průvodu) a Magnificat s antifonou. Potom přímluvy, modlitba Páně, kolekta, požehnání a propuštění. (Suchán, s. 64-66)

Můžeme shrnout, že reformované premonstrátské křestní nešpory vykazují oproti středověkému pořádku četné odlišnosti, které lze částečně vysvětlit přizpůsobením struktuře pokoncilních nešpor: do této kategorie patří snížení celkového počtu žalmů a doplnění části před průvodem o krátké čtení, stejně jako přesun Magnificat na konec a připojení přímluv a modlitby Páně. Novým přídavkem je i hymnus, který však není na začátku, jak je obvyklé, ale jakoby na svém "předkoncilním" místě, před Magnificat. (To ovšem není podržení prvku staré premonstrátské tradice - ve starých křestních nešporách hymnus vůbec nefiguruje.) Výrazně rozšířené obřady u křtitelnice jsou zřejmě jednak projevem zájmu o hojnější hlásání Božího slova, jednak o slavení nešpor za účasti lidu. Charakteristické jsou také možnosti výběru mezi různými variantami provedení, např. pokud jde o výběr zpěvu po krátkém čtení (graduale/alleluia/krátké responsorium). Upuštěno je od zpěvu Benedicamus Domino po každé ze tří kolekt - patrně proto, že v pokoncilních nešporách se Benedicamus nezpívá.

Předloni o velikonocích jsem se zúčastnil křestních nešpor ve strahovské kanonii a popsal je tu v článku Křestní nešpory strahovských premonstrátů. Pozorný čtenář si všimne, že se struktura zachyceného slavení od té výše podané v detailech liší. Může to být dáno místním přizpůsobením (které Thesaurus poměrně velkoryse umožňuje), ale také, a to snad nejspíše, nepřesností pozorování a jeho záznamu.

Návrhy vycházející z premonstrátské liturgie

Protože, jak bylo deklarováno v prvním článku, naším cílem není pouze poznání toho, co bylo a jest, ale také návrh toho, co by mělo nebo mohlo být, jmenovitě křestních nešpor jako součásti liturgického života české (nepremonstrátské) farnosti, představíme si dva pokusy uplatnit takto upravené velikonoční nešpory premonstrátské.

V roce 2004 byla na KTF UK obhájena bakalářská práce Petra Havlína Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Její třetí část tvoří "návrh křestních nešpor pro farnosti českých a moravských diecézí" (s. 24nn). Autor se hlásí k premonstrátským velikonočním nešporám jako k předloze. Stojí za zmínku, že práce v přílohách kompletně přetiskuje příslušný oddíl z výše zmiňovaného dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.

HAVLÍN, Petr. Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Praha 2004. (bakalářská práce; KTF UK, Katedra pastorálních oborů; vedoucí práce Pavel Kopeček.)

Nešpory má zahájit předsedající ve vstupních prostorech veršem Bože, pospěš mi na pomoc. Za zpěvu hymnu se všechen zúčastněný lid ubírá do chrámu. Po dosažení lavic nešpory pokračují kompletní psalmodií, krátkým čtením a responsoriem.

Po responsoriu je vložen průvod ke křtitelnici. Může mu předcházet vhodně vybraná modlitba a zahájí ho výzva předsedajícího ("Pojďme k prameni živé vody"). Má se k němu zpívat žalm 66, nebo jiný vhodný žalm, nebo píseň s křestní tematikou. "Když dojde průvod k pramenům, ten, kdo nese paškál, jej odloží na připravený svícen a následuje čtení z křestní liturgie. K tomuto účelu se vybere novozákonní čtení kromě evangelia. Čtení se vyberou z křestních obřadů malých dětí, kde je uveden jejich bohatý výběr." (s. 26n) Pak může následovat homilie, po ní zpěv antifony Viděl jsem pramen vody, výkrop lidu, incensace křtitelnice a paškálu. Obřad u křtitelnice může uzavřít další vhodně vybraná modlitba. Následně se průvod vrací k lavicím, s instrumentálním doprovodem, dalším zpěvem, nebo potichu. Zpět v lavicích nešpory pokračují Magnificat s okuřováním oltáře, jako každé jiné slavnostní nešpory, a nevykazují dále žádné speciality.

V přílohách práce je skromná nabídka notového materiálu pro ztvárnění křestních nešpor v češtině. Z hlediska sběratele hudebních pramenů ke zpívanému oficiu však nejde o zajímavý zdroj: všechno je posbíráno z Kancionálu, červeného hymnáře, Mešních zpěvů a Zpěvů s odpovědí lidu.

Další návrh křestních nešpor najdeme v závěru článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (Teologické texty 2/2012). V tomto případě nejde pouze o návrh, ale o popis křestních nešpor slavených o Velikonocích 2011 v autorově farnosti.

Nešpory byly zahájeny zvoláním Kyrie, eleison před procesním křížem, hymnus byl vzat z římského breviáře (hymnus U Beránkovy hostiny, překlad v tzv. zeleném hymnáři ...) pro křestní symboliku této poetické skladby ("když Rudým mořem přešli jsme" ...) -, během žalmu "Když vycházel Izrael z Egypta" se konal průvod s paškálem ke křestnímu prameni (všichni následovali ohnivý sloup velikonoční svíce, jako Izraelité šli za ohnivým sloupem), následovalo evangelium s křestní tematikou, eulogická modlitba za dar křtu, pokropení vodou požehnanou o velikonoční vigilii s antifonou Vidi aquam a průvod zpět do presbytáře, kde nešpory pokračovaly podle obvyklého pořádku.

Oběma návrhům je společné, že zachovávají kompletní strukturu pokoncilních nešpor, bez archaických prvků zachovaných i po reformě v křestních nešporách premonstrátských (s výjimkou kyrie, které podržel Horký). Pozornost je soustředěna především na vlastní průvod ke "křestním pramenům", přičemž Horký věrněji sleduje premonstrátský pořádek (průvod se koná při druhém žalmu; při zastavení u křtitelnice se čte evangelium), zatímco Havlín průvod řadí až za responsorium, nechává ho doprovázet zpěvy přidanými nad rámec nešporní psalmodie (např. dalším žalmem) a čtení z evangelia z nespecifikovaných důvodů nahrazuje neevangelním.

Použitelné?

Pokud bychom se ptali po postavení načrtnutých úprav před platnými liturgickými předpisy, je třeba říci, že v prostoru positivně vymezeném VPDMC a rubrikami breviáře patrně nelze nic namítat proti tomu, pokud se některé části nešpor odbývají za pochodu. Vložení struktuře nešpor cizích obřadů u křtitelnice a okolních "nadbytečných" prvků (další zpěvy, modlitby) však těžko obhajovat. Ovšem, jak bylo ukázáno v předchozím článku, další předpisy, zejména okružní list Paschalis sollemnitatis, velkoryse otevírají prostor pro doplnění positivních předpisů právním obyčejem, a to zřejmě nejen již trvajícím, ale i v návaznosti na staré liturgické zvyklosti nově konstituovaným. Domnívám se, že oba návrhy jsou rozumné, vkusné, a i přes výše jmenované odlišnosti by se mohly legitimovat návazností nejen na liturgickou tradici premonstrátského řádu. Pozornosti čtenářů doporučuji, že podle obou návrhů se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" (VPDMC 213), ale pokaždé jinak, přičemž ve prospěch každého řešení by se dalo argumentovat.

Olejníkovy nešpory: hymny a žalmy

2.1.2017 01:42 | kategorie: Knihy | Komentáře

Moje knihovna se nedávno rozrostla o varhanní doprovod Olejníkových Nedělních nešpor. Konečně si tak mohu na "olomoucký katedrální vesperál" udělat tak úplný náhled, jaký je jen hudebníkovi mých bídných kvalit skrz notový záznam možný. Když jsem tu psal o Nedělních nešporách naposledy, o tom, že bych si snad někdy mohl sám přehrát jejich doprovod, se mi ještě ani nezdálo. Dnes již je tomu jinak: v půli třetího roku hodin klavíru, jakkoli nejsem nijak dobrým žákem, přeci už jsou Olejníkovy nešpory literaturou docela dobře přístupnou. A že je doprovod hudebně zajímavější a "chutnější" než samotné melodie, které jediné jsem dosud znal ze zpěvníku, ochotně jím po chvilkách listuji a všímám si věcí, které mi dříve ucházely. Proto jsem se rozhodl své postřehy systematicky prověřit a sepsat.

Hymny

Z dřívějšího nedosti zevrubného listování a zpívání jsem měl zato, že hymny zahrnuté v Nedělních nešporách jsou vesměs standardní texty z Denní modlitby církve, s nápěvy podle "červeného hymnáře" a doprovodem buďto reprodukovaným z doprovodu k Mešním zpěvům, nebo od P. Olejníka nově složeným. Ukazuje se však, že situace je o mnoho pestřejší.

Publikace obsahuje celkem 54 notovaných hymnů. Když od toho odečteme sedm dublet, zbyde 47 jedinečných skladeb. Z toho dále mezi dodatkovými hymny v závěru svazku jsou tři (č. 901-903) sborové úpravy hymnů dříve již otištěných v úpravě pro lidový zpěv a varhany. Několik textů je také otištěno vícekrát s různými nápěvy. Jedinečných zhudebněných textů by tedy bylo ještě o něco méně než výše uvedených 47.

Většina hymnů je otištěna u jednotlivých nešporních formulářů nebo v úvodu jednotlivých liturgických období. Na konci jsou pod čísly 901-910 přidány pro tři hymny úpravy pro smíšený sbor a dále sedm hymnů ze zeleného hymnáře jako alternativa pro vybrané příležitosti. Posledně jmenované jsou všechny beze změny přetištěny z varhanního doprovodu k zelenému hymnáři.

Když jsem všechny hymny prošel, ukázalo se, že text i nápěv podle červeného hymnáře má 23 z nich. Devět dalších má text podle červeného hymnáře (tj. ten samý, jako je v breviáři), ne však shodný nápěv. V jednom případě je vzata známější varianta z Kancionálu (č. 100/1, Vítej, milý Jezu Kriste), v jednom dalším (č. 711, Korouhve královské jdou vpřed) je velice doslovně reprodukován nápěv odpovídajícího latinského hymnu (ovšem jiná varianta, než je v červeném hymnáři). Ostatní P. Olejník nově zhudebnil. Zbylé texty jsou ze zeleného hymnáře. Výjimku tvoří hymny č. 100/2 (To slovo spásy lidí všech) a 300/2 (Laskavý Stvořiteli náš), které v žádném ze dvou standardních hymnářů nefigurují. Našli bychom je jen v charitním breviáři ze sedmdesátých let a v jeho dítku - současném breviáři českých dominikánů.

V jednom případě si zatím nejsem docela jist autorem: Č. 100/3, Všichni věrní křesťané, má jiný nápěv, než je v červeném hymnáři, ale není jisté, že je Olejníkův - jeho charakter je takový, že by klidně mohl být vybraný z nějakého staršího pramene. Na údaje o autorství otištěné u jednotlivých hymnů se bohužel nelze spolehnout, protože jsou často evidentně nepřesné, zejména, jde-li o rozlišení, zda z uváděného pramene pochází jen text, nebo i zhudebnění.

Pro mě zvlášť zajímavým případem jsou nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře. Můžeme si všimnout, že s výjimkou mariánského Zdrávas, hvězdo moří (č. 719) jsou všechny soustředěny ve formulářích vánočního a velikonočního cyklu. Bez přesnějších údajů o době a okolnostech zpracování jednotlivých nešporních formulářů se můžeme jen dohadovat, zda skladatel dotyčné hymny opatřil novými nápěvy o své vůli (třeba proto, že měly zvlášť inspirativní texty, nebo se mu nápěv v hymnáři nelíbil), či z nutnosti (např. v době přípravy daného formuláře neměl po ruce notovaný hymnář). Bylo by nasnadě očekávat, že se nového zpracování dostalo hymnům, jejichž nápěvy v červeném hymnáři jsou v rámci soudobého "běžného katolického kostelního repertoáru", nakolik je representován např. Kancionálem, výrazně neobvyklé nebo náročné. Zdá se ale, že tento ohled nehrál rozhodující úlohu. (Viz např. ponechání č. 716.) Snad nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře spadají do doby, kdy ještě nebylo na obzoru vydání uceleného vesperálu. Když se pak skladatel, již na sklonku života, ocitl před rozsáhlým úkolem zhudebnit všechny nešpory, které během roku mohou připadnout na nedělní večer, hymny, jako texty již zhudebněné, nechal stranou, a věnoval se jen textům "potřebnějším".

Je třeba zdůraznit, že jsem si všímal pouze textů a nápěvů. O tom, jestli jsou všechny harmonisace Olejníkovy, nebo jsou některé převzaty z existujících sbírek (což by bylo u hymnů převzatých beze změn z červeného hymnáře veskrze pochopitelné), tak nemohu říci nic.

zdroječíslo
čK100/1Vítej, milý Jezu Kriste
-O100/2To slovo spásy lidí všech
čO?100/3Všichni věrní křesťané
čO200/1Kriste, světa spasiteli
čč200/2Pán Kristus se narodil
čO201Z Hvězdy vyšlo Slunce
čO204Rok nový již k nám přichází
čO205Zdráva buď, přeslavná
čč207Raduj se, všechno stvoření
čč209Ctěme posla nebeského
čč300/1Otec, Syn i Duch svatý
-O300/2Laskavý stvořiteli náš
čO306Korouhve královské; zhudebnění Olejníkovo, ale alespoň začátek se lehce přiznává k chorální předloze
zO400/1U Beránkovy hostiny
zO400/2U Beránkovy hostiny, nápěv jako č. 306
čč400/3Kristovo vzkříšení
čO400/4Přijď, Tvůrce, Duchu (mírně pozměněný text)
čč400/5Duchu Tvůrce, přijď (nezměněný text)
čč534Mocný všech věcí králi
čč535Ó Nejsvětější Trojice božská
čč536Kriste, rozkoši andělská
čč601 =603Stvořiteli světa, Bože
čč602 =604Pravý Bože na výsosti
čč701Aj, Král slávy
čč702Tvé světlo v noci světa bdí
čč703Slavíce svátek milého
čč704 =705Knížete apoštolského
čč706 =707Vy naše knížata kněžská
čč708Ó Ježíši velebný
čč709 =710Zdrávas, Maria Panno
č-711Korouhve královské; nápěv velmi doslovně chorální, ne shodný s tím v červeném hymnáři (srov. výše č. 306!)
čč712Veselte se, slovanští
čč713Svatý Václave, kníže náš
čč714 =715Svaté Trojici jasné (jedna drobná úprava melodie)
čč716Z hlubokosti volajících
čč717 =718Ejhle, stánek Boží s lidmi
čO719Zdrávas, hvězdo moří
901
902
903
(sborové úpravy)
zO904Ty, Tvůrce všeho, Bože náš
zO905Půst čtyřicetidenní jsi
zO906Jeruzalém, obec slavná
zO907Ježíši Kriste, všehomíra vládce
zO908Pane, zůstaň s námi, když se připozdívá
zO909Já o studnici vím
zO910Hvězdy dvě se z východu

První sloupec zkratkami uvádí vždy zdroj textu (první znak) a nápěvu (druhý znak):

Nápěvy žalmů

Až když se na Nedělní nešpory dívám očima neumělého varhaníka, který musí počítat s časem na nacvičení doprovodu každé jednotlivé části každých nešpor, všiml jsem si, že autor s nápěvy žalmů zachází (k varhaníkovu prospěchu) ještě mnohem úsporněji, než jsem měl zato: V drtivé většině formulářů se první žalm zpívá vždy na ten samý nápěv, podobně i druhý žalm (vždy na stejný nápěv, odlišný od prvního). Zatímco žalmy mají nápěvy přiřazeny podle své posice v nešporní psalmodii, každé novozákonní kantikum má svůj pevně přiřazený nápěv a na ten se zpívá, kdykoli v některých nešporách přijde na řadu. Nemá ale každé svůj jedinečný: jen kantika ze Zj 19 a z 1 Tim 3 mají nápěvy na míru, pro ostatní se dohromady vystačí se čtyřmi dalšími (resp. se dvěma, pokud zanedbáme výjimečné formuláře, o nichž dále).

Editor Nedělních nešpor, p. Oldřich Heyl, ve své předmluvě upozorňuje na to, že některé z nejstarších do knihy zahrnutých nešpor jsou co do nápěvů atypické. Jako příklady uvádí variantu A nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a slavnost sv. Václava. Můžeme upřesnit, že atypických formulářů je ve skutečnosti (jen) pět:

  • slavnost Zmrtvýchvstání Páně, varianta A
  • slavnost Seslání Ducha svatého
  • slavnost sv. Václava, (jen) druhé nešpory
  • Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
  • nešpory ze společných textů o Panně Marii

Přitom nejvýrazněji atypické jsou poslední dva jmenované formuláře - jejich nápěvy žalmů a kantik jsou buďto jedinečné, nebo sdílené nanejvýš s jedním dalším formulářem, který ovšem vždy patří mezi výše vyjmenované formuláře atypické. Ostatní tři formuláře naproti tomu sdílejí některé nápěvy s typickým schématem a zdá se tedy, že snad jsou předstupni jeho formování.

Dohromady se pro žalmy a kantika celých Nedělních nešpor užívá 15 nápěvů, ovšem pro "typické" nešpory, kterých je většina, jich stačí pouhých šest. Zbylé se vyskytují jen ve výše jmenovaných formulářích atypických. Níže nabízím přehled, vždy spolu s odkazem na první stránku, kde se ten který nápěv v knize vyskytuje.

K nápěvům pro žalmy a novozákonní kantika přistupuje dalších 14 nápěvů Magnificat. Většina je jedinečná, jen nápěv Magnificat č. 806 je shodný s "prvním typickým žalmem". Distribuci jednotlivých Magnificat mezi typické a atypické nešpory jsem nesledoval. Je možné, že i tady by se ukázalo, že pro typické nešpory se všech 14 kusů nevyužívá.

stranana nápěv se zpívá
11první žalm typických nešpor
13druhý žalm typických nešpor
14Zj 19
77Flp 2; Ef 1; Zj 15; Zj 4
85Kol 1; 1 Petr 2; Zj 4 (s. 707 - má stejnou melodii, ale jiný doprovod!)
1361 Tim 3
241atyp (jen Zmrtvýchvstání Páně A)
337, 735atyp (Seslání Ducha svatého, Věrných zemřelých)
339atyp (Seslání Ducha svatého)
703, 761atyp (sv. Václav, mariánské)
705atyp (sv. Václav)
737atyp (Věrných zemřelých)
739Flp 2 - atyp (Věrných zemřelých)
759atyp (mariánské)
763Ef 1 - atyp (mariánské)

Závěr

Jako neumělému varhaníkovi se mi Nedělní nešpory po provedeném průzkumu nápěvů žalmů jeví ještě podstatně přístupnější a "lidovější". Zdá se, že naučit se doprovodit alespoň všechny "typické" nešpory není až tak nezvládnutelný úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát.

To, co bylo zjištěno o hymnech, vyvolává otázky. Jestliže v hymnech Nedělních nešpor máme před sebou de facto "hymnář olomoucké katedrály", kdo jednotlivé hymny (z obou hymnářů a charitního breviáře) vybíral? Sám P. Olejník? Někdo další? Co ho při výběru vedlo? To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale zajímalo by mě to moc.

Ó upozornění

17.12.2016 15:01 | kategorie: Projekt | Komentáře

Na začátku předvánočního týdne, kdy se k Magnificat zpívají všemi milované a do omrzení duchaplně komentované "Ó-antifony", si dovoluji upozornit na to, kde je případný zájemce najde zhudebněné: Již od r. 2013 jsou v sekci s adventními zpěvy i Ó-antifony posbírané ze starých českých rorátníků. Ó-antifony s řádnými texty podle Denní modlitby církve jsou až od loňska v materiálu s antifonami doby adventní. Pro potřeby zpívaných nešpor doporučuji - kvůli ctění oficiálních liturgických textů - sáhnout přednostně po nich. Staročeské Ó-antifony by naopak mohly být vhodnou volbou pro paraliturgické užití, např. jako antifona před začátkem rorátní mše (ostatně právě pro ten účel byly zapsané v rorátnících, odkud jsem je vybral) či k vánoční novéně.

Protože je možné, že někdo Ó-antifony narychlo hledá právě pro nějakou příležitost bezprostředně nesouvisející s nešporami, není od věci podat přehled dalších jejich mně známých českých zpracování:

Všechny Ó-antifony jsou zpracované v Olejníkových Nedělních nešporách u nešpor 3. a 4. adventní neděle. Kdo by hledal rychlou radu, po kterém zhudebnění sáhnout třeba pro zmiňovanou vánoční novénu, tomu (přestože nejsem žádný velký jeho příznivec) doporučuji právě Olejníka.

Rovněž všechny má zpracované Pavel Šmolík v adventních nedělních nešporách. Mně jeho antifony k Magnificat s dlouhými recitativními pasážemi nesedí, ale jedním dechem musím dodat, že jsem je nikdy neslyšel v autorské interpretaci, což může dělat hodně.

Samotná antifona O Sapientia ve znění Svatojanského kancionálu je v Nešporních antifonách Ferdinanda Lehnera, o kterých již od podzimu chystám článek. Ohledně zmiňované antifony můžu prozradit, že jde o adaptaci nápěvu latinské předlohy (v podobě obvyklé ve třetí čtvrtině 19. stol.), ovšem s určitými násilnými úpravami, které si vynutily Lehnerovy zvláštní "komposiční zásady". Zkrátka: není to něco, co by se člověku chtělo zpívat, pokud tedy zrovna nechystá pásmo o cecilianismu a jeho české odnoži.

Vzhledem k oblíbenosti Ó-antifon je pravděpodobné, že jejich český překlad existuje ještě v dalších zhudebněních, která zatím neznám. Případnému znalému čtenáři budu vděčný za komentář.

Z pozůstalosti Tomáše Fryčaje

1.12.2016 20:19 | kategorie: Jiné | Komentáře

Neslavný konec jednoho plagiátu

Začátkem léta jsem zjistil, že na Masarykově univerzitě v Brně vznikla nová bakalářská práce k osobě Tomáše Fryčaje, zpřístupňující soupis jeho pozůstalosti. Vlastní edici historického pramene, příliš krátkého, než aby naplnil minimální rozsah bakalářské práce, je předeslán životopisný úvod. Když jsem do něj nahlédl, zjistil jsem, že autorka v přehledu Fryčajova díla pro oddíl věnovaný Katolickému kancionálu téměř slovo od slova převzala většinu mého staršího článku o nešporách v témže kancionálu obsažených, aniž uvedla zdroj. Patrně ji vůbec nenapadlo přemýšlet, jestli kancionál obsahuje i něco jiného než nešpory, jestli je namístě věnovat právě nešporám tolik pozornosti, a jestli jí někdo uvěří, že "liturgickou pitvu" jejich obsahu, která se navíc do celku práce vůbec nehodí, provedla sama.

[EDIT 26. 5. 2019] Odkaz na pomlouvanou kvalifikační práci v mezičase od zveřejnění článku "zvětral", doplňuji proto aktuální odkaz a úplnou citaci:

ŠTEFINOVÁ, Martina: Inventár majetku z pozostalosti obřanského farára Tomáša Fryčaja, Brno 2017. Dostupné z: <https://is.muni.cz/th/k43b0/>. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Dalibor Havel.

Automatický systém kontroly prací MU, posudek oponentky ani vedoucího práce plagiát nezachytil. V tomto ohledu tedy překlad do slovenštiny nebyl špatným tahem. Byl jsem na vážkách, zda je správné incident vůbec řešit, když má daná bakalářská práce podle posudků beztak bídné vyhlídky. Když jsem však četl, jak oponentka "střílí" právě i do "mé" části textu, zželelo se mi článku, jenž měl být, špatně pochopený a znetvořený, bez fundované obhajoby vystaven drtivé kritice, a zjištěné neakademické zacházení s prameny jsem na příslušném místě oznámil.

Z obsahu inventáře

Výše uvedené ale nic nemění na záslužnosti samotného zveřejnění dosud nepublikovaného historického pramene. Jde o dva seznamy podmnožin pozůstalosti. V jednom jsou sepsány knihy, ve druhém obrazy. Je zajímavé, že zatímco soupis obrazů obsahuje odhady ceny a místy poznámky, že zemřelý ten který kus odkázal určité osobě nebo instituci, inventář knih tyto údaje nemá. Zdá se, že účel každého soupisu, resp. zamýšlený další osud sepsaných předmětů, byl trochu jiný. Je také otázkou, proč byly sepsány (resp. v archivu se dochovaly) právě jen knihy a obrazy a ne všechny, nebo alespoň všechny hodnotnější předměty z pozůstalosti. Snad se počítalo s možností převzetí celých souborů nějakou kulturní institucí.

Pozůstalostní inventář může o obřanském faráři prozradit nemálo zajímavých skutečností. Někdo povolanější z něj jistě v budoucnu vytěží cenná upřesnění celkového obrazu Tomáše Fryčaje, ale i pohled do intelektuálního, duchovního či úředního života kněze dané doby. Já chci dále nabídnout jen několik postřehů z oblasti tematického zaměření tohoto webu.

Hudebniny

  • 1. Fryčaj Tomáš: Katolický kancionál, Brno 1835
  • 25. Kancionál (český), 1794
  • 51. Úplná knížka k čtení, k modlení a zpívání (2 díly), Brno 1802
  • 113. Lese- und Gebethbuch für Gesangen [titul téměř jistě porušený - správně snad für Gefangene], Wien 1822

Zde můžeme uzavřít, že Fryčaj zřejmě nebyl žádný hudebník, protože všechny jím vlastněné hudebniny jsou zpěvníky. Navíc, nakolik je mi známo, převážně nenotované. Ovšem u sestavitele významného moravského kancionálu, byť by šlo i jen o redakci jeho textové složky, bychom jistě čekali větší sbírku starších českých zpěvníků.

Č. 1 je osmé vydání Fryčajova Katolického kancionálu. O č. 51 se mi zatím nepodařilo zjistit vůbec nic.

Pokud je správná výše navrhovaná oprava porušeného titulu č. 113, má tato položka zřejmě souvislost s tím, že majitel, než se stal farářem v Obřanech, působil mj. ve sféře vězeňství. Č. 25 je, nakolik lze soudit podle roku vydání, evangelický kancionál Elsnerův. To je nález na jednu stranu nesamozřejmý, na druhou stranu však není ani příliš překvapivý, protože v soupisu nalezneme i spisy Komenského, a to nejen Janua linguarum (č. 140), ale i ryze nábožensky zaměřenou Praxis pietatis (č. 31). Není vyloučeno, že znalejší oko by našlo i další nekatolická díla.

Knihy liturgické

  • 9. Officium defunctorum, 2 exempláře: Brno 1807, Olomouc 1818
  • 56. Triduum sacrum celebratum in sodalitate majore academica ..., Wien 1770
  • 79. Breviarium ecclesiasticum, pars aestivalis et hiemalis, Embricae 1726 (kompletní breviář ve dvou svazcích; Bohatta, č. [2217])
  • 82. Horae diurnae Breviarii Romani, Antwerpen 1717 (Bohatta nezná - nejbližší u něj zaznamenané vydání téhož titulu z téhož místa je r. 1714, č. [669])

Bohatta Hans: Bibliographie der Breviere 1501-1850, 2. unveränderte Aufl., Stuttgart - Nieuwkoop: Hiersemann - de Graaf 1963.

Č. 9 jsou samostatně vydané hodinky za zemřelé ve dvou exemplářích různého roku a místa vydání, oba jsou však domácího - moravského - původu. To, že se separát s hodinkami za zemřelé tiskl opakovaně na různých místech v rámci Moravy, svědčí o tom, že šlo o texty často a široce užívané. Důvody uvádí úvod obou vydání (viz odkazy výše): oficium za zemřelé se říkalo nebo zpívalo při pohřbech, textů bylo potřeba dost pro zpěváky. Standardní knihou pro pohřební zpěvy by byla moravská provinční agenda, ta však byla značně objemná, těžká, a v neposlední řadě drahá.

Č. 56, obsahující obřady Velikonočního tridua, je podle titulu zřejmě spíše zpěvníček nebo neoficiální příručka pro účastníky bohoslužeb než liturgická kniha v přísném slova smyslu.

Č. 82 jsou Horae diurnae Breviarii Romani, tedy jednosvazkové vydání breviáře, neobsahující texty matutina. (Moderní obdobou je breviář bez modlitby se čtením, tkzv. "laický".) Dané vydání sice Bohattova bibliografie nezachytila, ale odjinud víme, že existovalo, a některé exempláře se dochovaly do dnešních dnů. Z fotodokumentace a popisu je zřejmé, že to byl krásný tisk v neméně krásné vazbě.

Breviarium ecclesiasticum pod č. 79 není standardní potridentský římský breviář, ale jeden z neogalikánských breviářů reformních. Zásady jeho sestavení jsou shrnuty v předmluvě otištěné na začátku každého svazku. Namátkou jmenujme snahu o tematickou distribuci žalmů do jednotlivých hodinek (oproti převážně kontinuálnímu cursu římského breviáře), o co možná málo proměnlivou délku psalmodie v jednotlivých hodinkách, zjednodušení kalendáře, vypuštění méně významných svátků, či recitaci feriálních žalmů i o svátcích. Některé z těchto zásad se později uplatnily i při breviářových reformách 20. století.

Za zmínku stojí, že obě vydání breviáře, která Fryčaj na konci života vlastnil (dvousvazkový kompletní breviář a Horae diurnae), pocházejí z doby poměrně dlouho před jeho narozením (1759). I vzhledem k tomu, že neogalikánské Breviarium ecclesiasticum není standardní římský breviář, jaký byl v té době kněz olomoucké církevní provincie povinen užívat, se zdá, že breviáře zachycené v pozůstalostním soupisu majitel neměl k denní potřebě, ale byly součástí jeho knihovny ze zájmu historického, jako památka na předchozího majitele, nebo, a to snad nejspíše, ze zájmu bibliofilského, jako krásné tisky. To by ovšem znamenalo, že soupis nezachycuje všechny knihy, které obřanský farář vlastnil a užíval, protože bychom museli počítat alespoň ještě s jedním vydáním breviáře, užívaným pro každodenní modlitbu.

Je příznačné, že v osobním vlastnictví kněze nacházíme liturgické knihy v zásadě jen pro "soukromý" provoz - tedy pro oficium. Knihy nezbytné pro veřejně vykonávané liturgické funkce byly, stejně jako je to obvyklé dnes, součástí vybavení farnosti. Z tohoto rámce vyčnívají jen hodinky za zemřelé, které, ač formálně také patří k oficiu, je třeba nahlížet spíš jako příručku k pohřebním obřadům.

Závěrem

Náš výběrový pohled na soupis pozůstalosti Tomáše Fryčaje nepřinesl žádné významnější zjištění, zato vyvolává nejednu otázku: kam se poděly knihy, jejichž existenci musíme předpokládat, ale v seznamu nejsou zachyceny? Co (pokud něco) znamenají v dané době Komenského spisy nebo evangelický kancionál v knihovně moravského katolického kněze? Do jaké míry Katolický kancionál čerpá ze starších sbírek? Ze kterých? (Tyto otázky jsou jistě dávno zodpovězeny a akorát ilustrují nízkou míru autorovy obeznámenosti s dobovým kontextem a související literaturou.) Jak široká byla recepce potridentských reformních breviářů na území Habsburské monarchie?

Ejhle, Hospodin přijde!

24.11.2016 10:43 | kategorie: Knihy | Komentáře

... Rorátní zpěvy jsou důležitým výrazem zbožnosti našich předků a velmi významnou ukázkou duchovní kultury, která se v katedrále od svých počátků za doby Karla IV. pěstovala. Když si pomyslíme, že známá vstupní antifona „Ejhle, Hospodin přijde“ v adventu zpívaná všude, pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364, který se uchovává v rukopisu knihovny svatovítské kapituly, naplňuje nás radostí, že duchovní hudba a zpěv našich předků byly na tak vysoké duchovní a kulturní úrovni. ...

(apha.cz, zvýraznění v textu JP)

O tom, jaký vztah mají české rorátní zpěvy ke katolické liturgii doby Karlovy a Arnoštovy, mluví dostatečně jasně třeba už úvod Dobroslava Orla k rorátnímu oddílu Českého kancionálu. Je to vztah velmi volný. (Český kancionál celý zatím, pokud je mi známo, on-line není, ale samostatně otištěné roráty, včetně zmiňovaného úvodu, ano.)

Ejhle, Hospodin přijde; Český kancionál

Jak je to s původem "vstupní antifony" Ejhle, Hospodin přijde? Ta ve skutečnosti pochází až právě z Českého kancionálu (1921). Jde o adaptaci latinské antifony Ecce, Dominus veniet a autorem adaptace je redaktor kancionálu, Dobroslav Orel. Stejně dobře jako na antifonář Arnoštův by bylo možno odvolávat se jako na zdroj na téměř kterýkoli antifonář danou antifonu obsahující, protože její nápěv je poměrně stabilní. Orel navíc musel provést určité úpravy, aby melodie s českým textem dobře vyšla.

[EDIT 30.11.2016] Výše jsem se dopustil nekorektního zacházení s informacemi. Odstavec je formulován resolutně jako sdělení jistých poznatků. To, (1) že se antifona Ejhle, Hospodin přijde objevila prvně v Českém kancionálu, ani to, (2) že ji složil Dobroslav Orel, ovšem ve skutečnosti zatím nedržím jako jisté poznatky, nýbrž jen jako vysoce pravděpodobné domněnky. Opírají se zejm. o to, (1) že jsem antifonu v žádném starším českém kancionálu nenašel a že se v Českém kancionálu jako její zdroj necituje starší český zpěvník, ale přímo antifonář, kde je její latinská předloha; dále pak o to, (2) že na repertoáru rorátů pracoval Dobroslav Orel osobně již dlouho před vydáním Českého kancionálu, takže je pravděpodobné, že antifonu připravil také on sám.

[EDIT 1.12.2017] Ve skutečnosti je antifona již ve Svatojanském kancionálu (1. díl, r. vyd. 1863; píseň č. 46), byť v té melodické variantě, kterou později přijímá i Cesta k věčné spáse a dnes ji máme v Jednotném kancionálu jako č. 101B.

Nepříliš šťastné je rovněž nazývat ji dnes "vstupní antifonou", protože termínem "vstupní antifona" se v pokoncilním českém misálu překládá introitus. Původní místo Ecce, Dominus veniet však není v mešním propriu, nýbrž v oficiu první neděle adventní, kde se s ní ostatně setkáváme dodnes. Ani v Orlově úpravě rorátů nehraje roli vstupní antifony. Jak známo, Orel roráty, ve své klasické formě založené na střídání chorálních zpěvů a mensurovaných písní, redukuje na jejich písňovou složku - jen pro introit zachovává chorál (pro změnu zbavený písní): Mnozí spravedliví; Prolom, Pane, nebesa; atd. Antifona Ejhle, Hospodin přijde, zpívaná před vlastním introitem, je tak nejspíše něco jako "antifona před rorate" - zbožný přídavek mimo vlastní osnovu liturgických mešních zpěvů.

Orlova antifona Ejhle, Hospodin přijde je od r. 2013 zařazena také v mém souboru adventních antifon (první neděle adventní, první nešpory). Je sice diskutabilní, nakolik je přípustné dnes oficiální překlad nahradit jiným, starším; námitky lze vznášet i proti tomu, že se znění Českého kancionálu mezi texty Denní modlitby církve nehodí pro svůj citelně zastaralý jazyk; ale přišlo mi nevhodné připravovat vlastní zhudebnění oficiálního znění, když antifona, jako jedna z mála, je dobře známa se zažitým - a na latinskou předlohu přímo navazujícím - chorálním nápěvem.

Stav projektu - listopad 2016

19.11.2016 14:09 | kategorie: Projekt | Komentáře

Uplynul více než rok od poslední zprávy o aktuálním stavu prací a plánech na dobu příští. Tady je proto zpráva čerstvá:

Práce na revizi existujících zpěvů postupují pomalu. V souvislosti s registrací domény antifonar.cz jsem se odvážil vyhlásit termín prvního vydání antifonáře (které, aby mělo smysl, předpokládá uspokojivé dokončení revize celého korpusu zpěvů) na rok 2018. Domnívám se, že je to stihnutelný termín, ale abych ho stihl, budu muset oproti posledním měsícům zrychlit.

Určitým rozptýlením mezi pracemi cílícími na dokončení antifonáře je mi zhudebňování vlastních textů řeholních společností. Rozdělané mám t.č. dominikánské, premonstrátské a salesiánské texty o svatých zakladatelích. Tu a tam, když je chuť, přidám antifonu. Až některý formulář dokončím, zveřejním ho.

I v novém liturgickém roce budu zpívat oficium podle předkoncilních knih. Postupem času jsem přišel na to, že je pro práci na vlastním zhudebnění liturgie hodin lepší při každodenní modlitbě nezpívat to, na čem pracuji. Opačná praxe totiž vede na jedné straně k horečnému úsilí o dokončení některé části k termínu, kdy dotyčné zpěvy přijdou na řadu, na druhé straně k nečinnosti - ze strachu, abych v zuřivém opravování zbytečně nerozkopal i to, co je dobré, a neměnil existující zpěvy spíše k horšímu. Když den za dnem zpívám oficium ze starého římského antifonáře, od vlastních antifon jsem svobodný a můžu na nich konečně pracovat (víceméně) v rytmu liturgického roku, což jim, domnívám se, docela svědčí. Zároveň je pro mě cenný každodenní kontakt s autentickým gregoriánským chorálem.