V den památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
uspořádalo ekumenické uskupení
Studenti pražských teologických fakult
ekumenickou modlitbu za jednotu křesťanů
ve studentském kostele HTF UK.
Protože modlitba měla formu nešpor, uznal jsem za vhodné tu
o ní poreferovat.
... a že jsem článek nestihl dopsat ještě téhož dne večer,
jak jsem původně zamýšlel,
a následující dny a týdny jeho dokončení nepřály,
zveřejňuji jej až s notným zpožděním.
Průběh
Zvuk byl živě přenášen na facebookové stránce téhož kostela,
kde je i zpětně možné pustit si ho
ze záznamu,
a na facebookové stránce události pak jsou kompletní texty,
takže se v popisu průběhu omezím na nezbytné minimum
a pro detaily zájemce odkazuji tam.
Jak již bylo řečeno, šlo o nešpory,
a to nešpory z Denní modlitby církve, sledující
formulář památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů.
Dokonce o nešpory z malé části zpívané: zpíval se hymnus,
totiž píseň
Jeden Pán, jedna víra
(standardní součást daného liturgického formuláře, viz "zelený hymnář").
Předběžně jsem čekal spoustu kreativních úprav,
ve skutečnosti však ony ekumenické nešpory breviář
sledovaly úzkostlivěji,
než nejedny čistě katolické. Vykročení za rámec liturgických textů
a rubrik byla jen hrstka a všechna byla celkem krotká
a předvídatelná.
Tak místo krátkého čtení bylo zvoleno delší, z Janova evangelia.
(Čtení v oficiu se, s výjimkou lekce k vigilii, z evangelií nikdy neberou,
srov. VPDMC 158.)
Po přímluvách z breviáře byl ponechán
prostor pro přednesení osobních přímluv účastníky:
to je, zvláště v soukromějších podmínkách, dosti běžné
i mezi katolíky. Modlitba Páně byla recitována po protestantsku
se zakončením "neboť tvé je království...".
Závěrečná modlitba měla (přinejmenším z katolického hlediska)
neúřední závěr "Skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra...".
Ze všech úprav daleko nejnápadnější a nejpodivuhodnější
je ovšem ta, kterou ohlašovali organizátoři úvodem přenosu
a na niž naráží titulek článku: ze všech textů zmiňujících
Pannu Marii byly tyto zmínky odstraněny.
Ovšem odstraněny takovým způsobem, že z okolního textu
nepřišlo nazmar ani iota. Chirurgicky vyříznuty,
vynechány bez dalších zásahů do textu. Dotyčné texty to dovolily
a zůstaly gramaticky i syntakticky správné a alespoň
v zásadě smysluplné. Dlužno říci, že i když má památka
bohatý formulář plně vystrojený vlastními texty,
zmínek Panny Marie je v něm poskrovnu,
takže zásahů nebylo potřeba až tak moc.
antifona k Magnificat
Shromáždi nás, Pane, ze všech národů,
abychom pod ochranou Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
chválili tvé svaté jméno.
úvod k přímluvám
Apoštolové očekávali slíbeného Ducha svatého,
shromážděni kolem Ježíšovy Matky Marie.
Následujme příklad jejich jednomyslné modlitby a volejme
k našemu nebeskému Otci: ...
závěrečná modlitba
Bože, ty shromažďuješ rozptýlené národy,
aby vytvářely jednotu ve tvém milovaném Synu
a dosáhly spásy;
na přímluvu jeho Matky, Panny Marie,
dej, ať tě celé lidstvo společně chválí v jedné církvi.
Skrze tvého Syna ...
Hodnocení
Jak takové ekumenické nešpory - jakožto ekumenické nešpory -
hodnotit? Předně chválím použití
nešpor jako formátu ekumenické bohoslužby.
Pokud se v rámci organismu katolické liturgie
hledá vhodný formát ekumenické bohoslužby
(zvláště v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů),
liturgie hodin - jakožto formát modlitební bohoslužby
čerpající velkou část textů z Písma -
se zdá být možná vůbec nejlepší dostupnou volbou.
Pokud jde o přípravu obsahu ekumenických bohoslužeb,
naprosto zásadní je pravdivost.
Aby se nepředstírala vyšší
míra církevní jednoty, než je reálně dána, a aby se žádné
ze zúčastněných stran nevnucovaly ani nepodsouvaly
(ne nutně jen věroučné) obsahy, které jsou pro ni těžko
přijatelné. Z tohoto hlediska mám největší problém
s použitím písně "Jeden Pán, jedna víra".
Zpívaná společně v rámci ekumenické bohoslužby
tvrdí řadu nepravd a polopravd.
"Jeden Pán, ..., jeden křest" bezesporu
"pojí nás," ale "jedna víra" těžko.
V situaci, kdy nás (snad spojuje shoda na trinitární
a christologické nauce starověkých koncilů, ale)
dělí věroučné neshody v zásadních
otázkách, mluvit o "jedné víře" je hrubě zavádějící.
Konečně pokud bychom opravdu
"tvořili jedno tělo," modliteb za jednotu
křesťanů by bylo lze zanechat a nahradit je slavným Te Deum
za dosavadních modliteb vyslyšení.
Výše zmiňované úpravy liturgických textů jsou pochopitelné,
když se katolický breviář má stát základem pro modlitbu
protestantského shromáždění. Je trochu zvláštní, když se
za východisko vezme formulář mariánské památky a vycenzurují
se z něj všechny zmínky o Panně Marii, ale připouštím,
že tento konkrétní liturgický formulář se k tomu svým způsobem
sám nabízí tím, že je sestaven převážně z tematicky vhodných
novozákonních úryvků a zmínek Panny Marie neobsahuje mnoho.
Ovšem takto vytvořené protestantské nešpory
(nebo alespoň nešpory v zásadě dobře přijatelné pro protestanty)
nejsou tím samým zároveň dobrou ekumenickou bohoslužbou.
Proces přípravy jejich textů je vzácně doslovným příkladem
"ekumenismu zamlčování",
kdy ekumenické bohoslužby utváříme tak, abychom se pokud možno
vyhnuli každému kontaktu s hranicemi věroučné shody
zúčastněných církví.
Až by někdo skoro mohl nabýt mylného dojmu, že opravdu již "jedna víra ... pojí nás"
a "tvoříme jedno tělo" - vždyť na všem podstatném jsme se
zřejmě shodli a ty sporné věroučné obsahy, které
byly s lehkostí vykázány za dveře, asi nejsou moc důležité.
Zralý ekumenický dialog by měl - nejen v rovině odborné
diskuse, ale právě i v rámci ekumenických bohoslužeb -
náležitě tematisovat i rozdíly a rozepře.
Pro to samozřejmě beze zbytku
nevystačí zažité bohoslužebné formy - rituální instrumentář
by bylo třeba doplnit o vhodné výrazy neúčasti a nespolečenství.
Tak je možné myslet na to, že se v necenzurované podobě
koná bohoslužba hostitelské církve; hosté jiných konfesí
se demonstrativně neúčastní částí, které jsou pro ně
kamenem úrazu (např. nejen nezpívají antifonu k Magnificat
a neodpovídají Amen na oraci, ale také k nim nepovstanou,
aby jejich neúčast byla zřetelná) a
tam, kde je to vhodné, se může po nepřijatelném obsahu
od hostitelů zařadit alternativní obsah hostů (např. po katolické oraci
dovolávající se přímluvy Panny Marie a prosící o jednotu
církve v katolickém pojetí může protestantský duchovní
pronést modlitbu rovněž prosící o jednotu, ale vystavěnou
ve věroučném rámci a euchologické tradici jeho vlastní církve,
a možná se dokonce vůči katolické mariologii a/nebo eklesiologii
otevřeně vymezující).
Nejen v souvislosti připomínek historických věroučných roztržek
(příp. jejich překonání) může být příležitostně vhodné
konat ekumenické bohoslužby, které budou mít naukové rozdíly a rozepře
jako hlavní téma. Způsob jejich utváření však už nebude tématem
pro náš blog, úzce zaměřený na denní modlitbu církve a její hudební
stránku.
Když se v rámci pěstování "ekumenismu zamlčování"
slaví "mariánská památka bez Panny Marie",
musím (zvlášť směrem ke katolickým spoluorganizátorům
takového podniku) upozornit, že i když se snad někomu
může zdát, že mariánské články víry nejsou příliš závažné
a bez vážnějších škod na budově katolické věrouky by je bylo lze
obětovat na oltář ekumenického sbližování, opak je pravdou.
"V mariologii se sbíhají téměř všechny teologické linie:
christologické, eklesiologické,
antropologické a eschatologické.
Na poli mariologie jsou proto činěna rozhodnutí významná pro
celek naší víry. Kde je Maria vnímána jako překážka
na cestě k jednotě, tam to při přesnějším
pohledu není ona sama, totiž její osoba a postavení
v dějinách spásy, ale ona, nakolik je průsečíkem podstatných teologických linií."
Zkrátka: když se zametá pod koberec Panna Maria,
zpravidla se nezametá jen ani hlavně
Panna Maria.
Pro literaturu viz mou starší seminární práci na téma
Mariologie v ekumenismu,
oddíl 3.
Nekatolíků čistících památku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů
od zmínek o Panně Marii a takto vyčištěnou ji pak slavících
se zase musím zeptat, jestli je pro ně Panna
Maria (jakožto uctívaná a vzývaná světice) na daném liturgickém
formuláři, potažmo na svátku, pro který je určen, opravdu tím
jediným a hlavním kamenem úrazu.
- V dnešní podobě liturgického formuláře už to není
na první pohled zřejmé, ale úvod k němu přesto netají,
že primární intencí této mariánské památky je překonání
rozdělení mezi katolickou církví a východními církvemi.
Protestanti, tvořící většinu českých křesťanů-nekatolíků, jsou tu
mimo záběr.
... Společná úcta Bohorodičky zůstala trvalým poutem mezi
západními a východními křesťany i po jejich rozdělení.
Proto také bylo úsilí o obnovení jejich jednoty často svěřováno
pod její ochranu (např. v encyklice Lva XIII. Adiutricem populi, 5. IX. 1895).
Tuto skutečnost má vyjádřit i liturgické slavení dnešní památky...
(Z úvodu k památce v breviáři. Zvýraznění v textu já.)
Dobře patrné je to v latinské verzi liturgického formuláře,
kde je intence památky vyzpívána v již dříve tu probíraných
hymnech,
ovšem ukazuje se být ještě užší: jde tu hlavně o církevní
sjednocení křesťanských Slovanů.
Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
se nenachází na společném kalendáři všech katolíků římského ritu,
ale jen na vlastním kalendáři českých a moravských diecésí.
Jak se můžeme dočíst např. v úvodu ke starší
podobě formuláře památky v tkzv. charitním breviáři,
jde vposledku o liturgickou oslavu ideje velehradského unionismu,
resp. o jakýsi poutní svátek konkrétního mariánského obrazu,
s touto ideou spojeného:
Byzantskou Průvodkyni na cestách života (Hodegetrii)
přinesli sv. Cyril a Metoděj na Velkou Moravu.
Před tímtéž obrazem Panny Marie Maggiore [sic]
v Římě byly schváleny
slovanské bohoslužebné knihy, byl Metoděj vysvěcen na kněze
i sloužena první slovanská mše svatá.
Pod ochranu Panny Marie dal Antonín Cyril Stojan
"Apoštolát sv. Cyrila a Metoda", který měl pracovat
pro sjednocení Slovanů ve víře. Mariánská úcta je dodnes
drahocenným pojítkem Západu a Východu, i zárukou naděje
na obnovení někdejší jednoty.
Velehradská kopie byzantské Hodegetrie ze S. Maria Maggiore
z roku 1919 se stala paladiem sjednocovacích snah na Velehradě.
Liturgie hodin, část III, ČKCH v ÚCN 1977, s. 364.
Dnešní podoba formuláře památky (když pomineme ony latinské
hymny) je odkazů na velehradský unionismus a jeho vůdčí ideje
prostá a zdá se, jako by formulář byl přepracován
spíše směrem k všeobecnému ekumenickému hnutí. Asi tudíž je
v zásadě otevřený čtení v tom smyslu, že velehradský unionismus
byl jedním z předvojů ekumenického hnutí, do nějž víceméně
vplynul,
a "Panna Maria, Matka jednoty křesťanů" dnes již není jen patronkou
sjednocení východního a západního křesťanstva, zejména slovanského,
ale patronkou ekumenických snah vůbec.
Jako český protestant bych se ale ke slavení této památky
(byť po důkladné cenzuře katolických liturgických textů)
asi i přesto stavěl spíše zdrženlivě.
V roce 2013 byl projekt In adiutorium na světě třetím rokem.
Po třech letech každodenního zpívání a skládání chybějících
nápěvů bylo zhudebnění Denní modlitby církve celkem daleko
a nabízený repertoár pokrýval značný díl temporálu i sanktorálu
(za další dva roky,
15. 8. 2015,
byl breviář nápěvy pokryt kompletně).
Také jsem již měl nějaké zprávy, že tu a tam někdo něco
při slavení liturgie hodin použil. Ale v létě toho roku jsem dostal e-mail
vybočující daleko za hranice toho, čeho se tvůrce chorálních
nápěvů k antifonám a responsoriím oficia může rozumně nadát:
jistá v zahraničí působící česká pěvkyně mě žádala o povolení
zařadit několik antifon z Velkého pátku na program plánovaného
koncertu duchovní hudby.
Odpověděl jsem, co v otázce autorských práv odpovídám vždycky:
nápěvy jsou vydané pod (jednou konkrétní, v každém notovém
materiálu jasně uvedenou) svobodnou licencí;
pokud se vejdete do licenčních podmínek,
o povolení netřeba žádat, už ho máte.
Nezatajil jsem ale svůj údiv nad tím, že by se antifony -
zpěvy to krátké, hudebně samy o sobě obvykle prosté a nepříliš
zajímavé, esteticky přitažlivé spíš až jako ústrojná součást
liturgického celku, ne samy o sobě - měly provádět
v rámci nějakého sólového koncertního pásma.
O pár e-mailů později se vyjasnilo, že paní hledala starou
hudbu a moje antifony mylně považovala za transkripce
nebo úpravy zpěvů ze staročeských pramenů. Tím byla otázka
jejich koncertního provedení k oboustranné spokojenosti uzavřena
a jak by vypadalo koncertní provedení série
(samotných, z liturgického kontextu vytržených) antifon
jsem se tudíž nedozvěděl. Se vší pravděpodobností by vypadalo divně.
(Dnes bych možná nabídl, že nějaké potenciálně vhodné
staročeské antifony
z pramenů vydoluji, ale tehdy jsem o nich neměl ještě ani tak
špatný přehled, jako mám dnes.)
Pikantní na celé věci je, že v tom výběru antifon, kterým chvíli
hrozilo koncertní provedení před zahraničním publikem,
protože byly mylně považovány za starý materiál,
figurovaly všechny tři antifony k modlitbě uprostřed dne
na Velký pátek.
Tři antifony opisující pašijovou chronologii Markova evangelia,
které spatřily světlo světa až v rámci liturgické reformy.
Erat hora tértia, et crucifixérunt Iesum.
(téměř doslovný citát
Mk 15, 25;
kromě Marka žádný evangelista časový údaj o hodině
ukřižování neuvádí)
|
Bylo devět hodin dopoledne, když ukřižovali Ježíše. |
Hora sexta ténebrae factae sunt per totam terram usque in horam nonam.
(Mk 15, 33; srov. Mt 27, 45, Lk 23, 44)
|
Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. |
Hora nona exclamávit Iesus voce magna, dicens: Deus meus, Deus meus, ut quid dereliquísti me?
(podle Mk 15, 34; srov. Mt 27, 46)
|
Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? |
Antifony daného znění v pokladu gregoriánského chorálu
nenajdeme a v předkoncilním římském oficiu, stejně jako
v drtivé většině předtridentských diecésních breviářů,
nefigurují ani žádné jiné antifony daného liturgického určení.
Hodinky během dne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty
tu totiž mají výjimečnou, extrémně strohou podobu.
Říká se (bez obvyklých elementů úvodu a závěru hodinky)
jen psalmodie dané hodinky (bez antifony),
Christus factus est, Žalm 51 a orace.
Vlastní antifony má pouze matutinum, laudy a nešpory,
a jejich převážná většina je po všechny tři dny vybrána ze žalmů,
které tak jsou čteny jako proroctví o utrpení Páně
(srov. též lekce z Augustinova výkladu žalmů, které
se po všechny tři dny čtou v druhém nokturnu).
Pašijové drama je explicitně tematisováno zejména
v responsoriích matutina, dále již jen v antifonách k evangelním
kantikům a v části antifon velkopátečních laud.
Pokoncilní reforma jednak odstraňuje drtivou většinu
sezónních strukturních zvláštností - i dny Tridua tak
dostávají invitatoria, hymny, krátká čtení, antifony pro modlitbu
uprostřed dne i další prvky, které v tyto dny v předkoncilním
oficiu odpadaly. A další zřetelná tendence, projevující se
nejen v antifonách modlitby uprostřed dne,
je dát více prostoru novozákonním, příp. nebiblickým
textům, které o velikonočních událostech mluví přímo.
Připouštím, že to breviář dělá o kousek lidovějším, když
(stále nechává dost prostoru antifonám vzatým ze žalmů, ale také)
se chápe témat a událostí blízkých lidové zbožnosti.
Předkoncilní oficium velikonočního tridua je ve své
starobylosti velice důstojné, ale - právě díky popsané
strukturní redukci hodinek během dne a omezení se v ostatních
hodinkách na antifony ze žalmů - také značně suchopárné.
(To říkám jako někdo, kdo ho i letos zpíval.)
První a základní knihou pro zpívané oficium
(přinejmenším pro to slavené v češtině) je notovaný hymnář -
protože české duchovní písně zahrnuté do Denní modlitby církve
ve funkci hymnů trpí ze všech breviářových textů nejvíce tím,
když se nezpívají. Proto vždycky mám pár hymnářů nakoupených
do zásoby (na rozdávání, jakož i na případné společné zpívání,
kdyby se k němu namanula příležitost) a jejich dostupnost
na trhu celkem bedlivě sleduji.
Delší článek tu vyšel u příležitosti předloňského
vyprodání
dotisku z roku 2008. Zmiňována už tu byla i skutečnost,
že se v loňském roce objevily na pultech
zásoby nově vytištěné.
Poté, co jsem si jeden výtisk tohoto posledního vydání
z roku 2020 opatřil, mohu potvrdit dosavadní domněnku,
že jde o další nezměněný reprint dávno zastaralého prvního
vydání z roku 1989. Provedení je shodné s reprintem
z roku 2008. Zcela shodný je i obsah, a to dokonce včetně textu
"nezměněný dotisk prvního vydání, 2008" v tiráži,
takže exempláře reprintů 2008 a 2020 není podle čeho odlišit.
Snad jen podle různé míry čerstvosti vůně lepidla
a ostatních použitých materiálů.
V e-shopu Karmelitánského nakladatelství je nyní jako
nakladatel hymnáře uvedeno "Psalterium, s.r.o.," ale v knížce
samotné o tom žádnou zmínku nenajdeme.
To všechno je samozřejmě zcela irelevantní z praktického
hlediska toho, kdo si knížku kupuje, aby z ní mohl zpívat,
ale naprosto neuspokojivé je to z malicherného hlediska
sběratelského. Co z toho, že mám po exempláři od každého
vydání červeného hymnáře, když si na to nejnovější, abych
ho od předchozího vůbec poznal, musím sám namalovat značku?
Takhle se dobrý vydavatel k novým vydáním svých knih nechová.
Když nebyly provedeny ani nejhruběji scházející aktualisace
obsahu, alespoň ten letopočet v tiráži - pro pořádek a
nám malicherným sběratelům pro radost - aktualisován být měl.
Když jsem tu posledně
psal
o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma
jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi
nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil,
a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože
hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další
nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání
tak máme k dobru nejspíš dalších deset let.
Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně
o jejich textech.
Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem
(podle plánu)
zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského
předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla
slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie,
která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie
a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti,
pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve
zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně
"Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních
chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom
jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.
Vernakulární "hymny" a požadavky na ně
Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru
ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů
latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity
existující české duchovní písně.
Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím
možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové
hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době
či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky,
které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.
(Zvýraznění v textu JP.)
Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první
kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře
sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých
mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium,
hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou
cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře.
Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna.
Já ale tvrdím, že to není všechno.
Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku,
a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus,
musí mít odpovídající formu. -
Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři"
vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám
(právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny)
opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu
latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující
určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk,
závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální
formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu
liturgie hodin za nepřekročitelné.
Hymnus by
- měl vykazovat jakousi
minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
- měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro
modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů",
myslím přesně na tebe!)
- a konečně: neměl by mít refrén
Refrén
Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv.
Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani
si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje,
což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout
dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní,
pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času.
Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní,
určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše,
přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria.
Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty
celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá
najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje
"hluchá místa" rituálního celku mše).
Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní,
mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové,
je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin.
Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa -
liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich
překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem
bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná
pro účastníky bez textu v ruce.
(A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.)
Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě"
vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence.
To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé,
neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba,
a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním
článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším.
V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha
jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42.
Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita
a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat
a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou.
Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.
Černá listina
"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů
hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou
formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén,
ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný
a navíc opakující stejná slova dvakrát.
Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese,
a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne.
V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované
trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář
stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem,
ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry
na předcházející sloce nezávislým:
za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký
řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.)
stereotypně se opakující na konci každé sloky.
strana | incipit |
12 | Hle, přijde Pán, Spasitel náš |
188, 301, 345 | Budiž věčně velebena |
20 | Dítě se nám narodilo |
53 | Pán Ježíš, náš Spasitel |
120 | Když krásu Božích stvoření |
155 | Sluší se vždy chváliti |
241 | Buď pozdravený |
274 | Cyrile a Metoději |
[EDIT 5. 7. 2021]
Jako hymnus s refrénem je rozhodně třeba počítat
i s. 273, Bože, cos ráčil.
Refrén je sice netypický tím, že se jeho první část
v každé strofě mění, ale zato je refrénovitost umocněna
opakováním, podobně jako v písni Budiž věčně velebena,
která dala ke vzniku tohoto článku první podnět.
[EDIT 7. 5. 2022]
Při psaní článku jsem opomněl hymny doplněné do Denní modlitby církve
po vydání červeného hymnáře. Z existující písňové tvorby
byly vybrány hymny pro památku
sv. Jana Sarkandra a nějakou formu refrénu mají všechny tři.
Zdráv buď, otče, od nás milovaný
(k modlitbě se čtením) všechny sloky s výjimkou poslední
uzavírá stereotypním veršem "svatý Jene, perlo Moravy" - tento druh
minirefrénu považuji za tolerovatelný, jak uvedeno výše.
Hymnus k ranním chválám Sláva buď muži, který Bohu sloužil
má refrén o dvou dvouverších. Část se v každé sloce mění,
ale dvojí opakování této měnlivé části dělá refrén o to únavnějším.
Nešporní Vzývej, církvi, svého kněze Jana
má klasický neměnný refrén o jednom dvouverší.
Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku
proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam
a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu
vymazání z breviáře.
Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků
a moje horlivost značně ochladla.
Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým
příkladem toho pro hymnus
liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu
s dvojím opakováním (téměř) stejných slov,
ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých
nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem
připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě.
I řadu dalších písní ze seznamu mám rád
(a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).
Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné
principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny"
(i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití
jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je
nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost
daleko nejcitelnější.
Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější
revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde,
přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik
"při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat",
které je možné považovat za bezpečnou známku toho,
že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen,
protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.
Ekumenické nešpory k výročí bitvy na Bílé hoře,
konané tam z iniciativy místní komunity benediktinek,
jsem zaznamenal už v minulých letech, ale nikdy jsem se
na ně nevypravil. Letos, u příležitosti kulatého
čtyřstého výročí,
se k nim v neděli 8. 11. 2020 v 15:00
sešli vrcholní představitelé Ekumenické rady církví
a České biskupské konference
a v rámci společné modlitby také odhalili nový smírčí kříž
z dílny Abrahama Fischera OSB.
Tento vyšší profil letošních ekumenických nešpor
(srov. oznámení ERC,
ČBK,
Prahy 6)
k nim
přitáhl mediální pozornost, takže jsme je mohli sledovat
v přímém přenosu na TV Noe.
[EDIT 10. 6. 2023]
V archivu TV Noe je z nešpor k dispozici
záznam.
Z minulých let lze najít alespoň střípkovité videoreportáže:
v roce 2014
tato novodobá tradice začala, v souvislosti s odhalením
nově upraveného hrobu padlých v bělohorském poutním areálu.
Reportáž radia Proglas
z roku 2017
a fotogalerie na webu kláštera benediktinek
z více minulých ročníků
umožňují udělat si alespoň částečný obraz o formátu,
v jakém se nešpory v minulých letech slavily.
Udělat si plastičtější představu o letošním ročníku pomůže
fotogalerie.
Bohoslužba byla místy, kde se odbývala, strukturována
do tří zřetelných bloků:
-
u mohyly
- píseň Jezu Kriste, štědrý kněže
- liturgický pozdrav "Milost našeho Pána Ježíše Krista, ..." (D. Ženatý)
- úvodní proslov (P. J. Vinš)
- píseň Jeden Pán, jedna víra, jeden křest
-
antifona "Nebesa hlásají spravedlnost Boží, on sám bude soudcem."
(všichni hned opakují, pak vícekrát po oddílech žalmu a na konci po doxologii)
a Žalm 50
(čte lektor, ostatní jen opakují antifonu; lektory žalmů jsem si nepoznamenal ani nezapamatoval)
- modlitba (J. Graubner)
- modlitba (D. Ženatý)
- píseň Hrad přepevný jest Pán Bůh náš
-
antifona "Po tobě žízní duše má, Bože, můj Bože."
a Žalm 63
(celý, včetně veršů, které jsou v katolickém pokoncilním
breviáři vynechané)
- čtení Jan 17,6-?? s obvyklým katolickým liturgickým úvodem a závěrem (J. Graubner)
- kázání/proslov (D. Ženatý)
- Magnificat - verše recitovány v alternaci (jedna) sestra benediktinka vs. sbor představitelů církví
-
průvod ke smírčímu kříži
- distribuce a zapálení svící
- "... vyjdeme z tohoto symbolického místa krveprolití
(mohyla) na symbolické místo smíření ..."
- 1. zastávka s modlitbou (T. Holub)
- 2. zastávka s modlitbou (T. Butta)
- 3. zastávka (E. K. Sidon - myslím, že jeho krátký proslov
modlitbou spíš nebyl, a pokud, tak velmi zdrženlivou
a rozhodně ne formální židovskou)
-
u smírčího kříže
- počáteční verše ze Žalmu 141 "Hospodine, k tobě volám, ..." (D. Ženatý)
- Zj 8,3-4 "Anděl ... z ruky anděla před Boží tvář," nasypání kadidla do misky s hořícím uhlím (J. Graubner)
- okamžitě se mikrofonu chápe moderátor, uvádí odhalení smírčího kříže, a po odhalení neopomene oznámit, že "nyní proběhnou prosby a Modlitba Páně"
- přímluvy (P. J. Vinš, S. Přibyl, D. Ženatý, J. Graubner)
- Otče náš ... Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.
- úvod moderátora; projevy (místostarosta Prahy 6, ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, jedna ze sester bělohorské komunity benediktinek)
- moderátor: "a nyní proběhne závěrečná žehnací modlitba"
- žehnací modlitba (J. Graubner, D. Ženatý)
- závěrečný proslov (P. J. Vinš) s výzvou odnést svíce nesené v průvodu k hrobu padlých v bělohorském poutním areálu
V osnově jsou tučně vyznačeny prvky, které figurují
(nebo alespoň mají blízkou paralelu) v (katolických pokoncilních)
nešporách. Tak je zřejmé, že jejich základní struktura
je velkým dílem zachována, ale obsah je vybrán zcela volně,
bez vazby nejen na repertoár liturgie hodin,
ale i na její obecnější zákonitosti
(viz v nešporách typický ranní žalm 63
nebo čtení z evangelia).
Což nikoho nepřekvapuje - šlo o nešpory ekumenické,
nikoli katolické - ale zdá se mi vhodné přeci to výslovně zmínit.
Krom toho jsou do známé osnovy vetkány prvky navíc,
zvlášť nápadně po prvním žalmu dvě modlitby
a píseň.
V modlitbách po žalmu můžeme vidět něco na způsob žalmových
orací,
píseň po žalmu by nám mohla připomenout strukturu
nešpor z utrakvistického kancionálu
Zpjwánj Křestianská Starodáwnj
Valentina Polona Pelčického (f. 38r a násl.).
Větší část bohoslužby se odbývala na
"symbolickém místě krveprolití",
průvod na "symbolické místo smíření" je vložen po Magnificat,
tzn. před závěrečný blok prosebných modliteb
(přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání).
Na blogu zaměřeném na hudební stránku liturgie hodin
je třeba říci, že zpěvu bylo v letošních ekumenických nešporách
minimum (jen tři písně v první části),
patrně s ohledem na to, že je považován za aktivitu
rizikovou z hlediska šíření kapénkové nákazy
(z téhož důvodu byli pro ony tři písně angažováni dva zpěváci
a ostatním účastníkům byl zpěv výslovně zapovězen).
Bohoslužba zahrnovala velkou porci příležitostného mluveného
slova (projevy, modlitby) a s ohledem na její význam by bylo
žádoucí zveřejnit její úplný program (jak ho měli v rukou
její aktéři), nebo ještě lépe přepis
(včetně improvisovaných vstupů, jakými zjevně byly např.
modlitby biskupa Holuba a rabína Sidona v rámci průvodu).
Struktura slavení, jak jsem si ji při sledování přenosu
poznamenal, obsah příležitostného mluveného slova zcela pomíjí a
dává tak vyniknout liturgickým elementům "tradičním":
biblickým a liturgickým textům, písním, symbolickému jednání.
K výběru písní: Jezu Kriste, štědrý kněže
je jedna ze starobylých (předreformačních) českých duchovních
písní, zpívaná snad ve všech křesťanských církvích
(ovšem ne se stejným textem, přičemž zazněla verze
z katolického kancionálu);
Jeden Pán, jedna víra, jeden křest je novodobá
píseň z katolického prostředí (autoři Hrdlička, Eben),
formulující intence ekumenického hnutí;
Hrad přepevný je překlad nejznámější z písní
Martina Luthera - snad by bylo lze mluvit až o jakési neoficiální
hymně reformace - jejímž tématem je Boží ochrana a vítězství
v boji s ďáblem.
K biblickým textům:
žalm 50 byl zařazen zřejmě kvůli motivům
shromáždění věrných ("Hospodin ... volá zemi od slunce východu až po západ ... Shromážděte mi mé věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu!")
a náboženské praxe, která se Hospodinu nelíbí (v. 7-23),
s předpokladem, že vzájemné pronásledování a násilí
mezi křesťany vyznávajícími vzájemně neslučitelné obsahy víry,
mezi věci, co se Hospodinu nelíbí, rozhodně patří.
Žalm 63 je známý a oblíbený žalm touhy po Bohu a důvěry
(v katolické liturgické tradici ovšem, jak již zmíněno,
pevně svázaný s ranními chválami a tím samým naprosto netypický
pro nešpory).
Evangelní úryvek z Ježíšovy "velekněžské modlitby"
v řečech na rozloučenou je nejsilnější novozákonní text
tematisující jednotu církve a nepotřebuje tudíž pokusy o výklad.
Oba kratší biblické úryvky recitované po příchodu ke smírčímu
kříži spojují motivy kadidla a oběti: v Žalmu 141 žalmista
namísto fysické kadidlové oběti přináší "jen" svou modlitbu
a prosí, aby byla přijata jako skutečné kadidlo;
ve Zj 7,3-4 je v rámci vidění nebeské liturgie
obětováno "množství kadidla ... s modlitbami posvěcených",
a prosba z Žalmu 141 tak vlastně dochází naplnění.
Žalm 141 a s ním spojené přinášení kadidla jsou od starověku
typické prvky nešpor
(srov. příslušný díl "Liturgiky na dobrou noc"),
připojené verše z Apokalypsy tento tradiční element rozvíjejí.
Za zmínku stojí i to, že biblické texty byly čteny minimálně
ve dvou různých překladech: pro žalmy (které četli představitelé
nekatolických církví) byl zvolen ekumenický překlad,
pro Magnificat překlad katolický liturgický.
(Pro ostatní biblické texty - evangelní čtení a verše
ke kadidlové oběti - jsem překlad nezjišťoval.)
V bloku u smírčího kříže jsem v přehledu struktury
pečlivě zaznamenal všechny vstupy
moderátora, protože zejména ve způsobu navazování na předcházející
nebo následující bohoslužebné jednání byly opravdu rušivé
a necitlivé. Přitom danou úlohu (uznávám, že odhalení kříže
a následné projevy zástupců subjektů, které se podílely
na realizaci, nějakou formu moderování potřebovaly)
by s trochou liturgického citu bezesporu bylo možné splnit
uspokojivěji. Tam, kde si moderátor bral slovo po bohoslužebném
jednání, by k mnohem uspokojivějšímu vyznění většinou stačilo
nechat pár vteřin ticha (zatímco náš moderátor pravidelně navazoval
snad ještě dřív, než by v chrámovém prostoru dozněla ozvěna
posledního slova předchozího jednajícího).
Spíš divné než přímo hrubě rušivé pak bylo na konci moderátorových
vstupů oznamování, jaký následně "proběhne" bohoslužebný
úkon. Toho by bylo vkusnější se úplně zdržet a prostě se
bez komentáře uklidit ze scény.
Pro ekumenické bohoslužby bývá typická určitá nahodilost,
efemérnost, neustálenost, nezakotvenost, nebo jen omezená
zakotvenost v širším kontextu
nějaké liturgické tradice (protože opak by předpokládal buďto
výraznou dominanci liturgické tradice některé ze zúčastněných
církví, nebo etablovanou tradici ekumenickou, která by ovšem
zase předpokládala nějakého nositele, tzn. ekumenické bohoslužby
konané poměrně často a nesené alespoň částečně stabilní
skupinou slavících).
Zdá se, že se totéž dá konstatovat i o ekumenických nešporách
k výročí bitvy na Bílé hoře. Je ovšem možné, že kdybych znal
jejich předchozí ročníky, ukázala by se nějaká již ustálená
část jejich programu a svébytná partikulární liturgická tradice
této výroční bohoslužby.
Každopádně by bylo zajímavé vědět, jak vlastně program
ekumenických nešpor vznikal a kdo do něj měl co mluvit a mluvil
(byl program připraven jednou ze stran? byl vůbec ostatními
schvalován? byl jednou ze stran připraven a pak připomínkován
a měněn?
nebo jde dokonce o mezikonfesní dílo v silném smyslu slova,
od základu? ...).
Náhodou jsem na YouTube narazil
na videozáznam pontifikálních
nešpor, v jejichž rámci byli 6. 12. 2015 instalováni čtyři noví
kanovníci českobudějovické katedrální kapituly.
Zdá se mi vhodné tu na ten záznam upozornit.
Z více důvodů:
jednak ukazuje ceremonie kanovnické instalace a jejich
začlenění do nešpor, což, pokud vím, na YouTube zatím v češtině
jinde k vidění není;
dále může nebudějovickým čtenářům posloužit jako
názorná ukázka zpívaných nešpor z českobudějovické katedrály,
které nejspíš zatím znají jen z mého popisu
(pouť 2017,
sv. Auracián 2018 a přehled dalších nešpor za ten rok);
konečně je to vzácný dokument katedrálního hudebního provozu
ještě z doby chorregentství p. Karla Fráni
(kterého 1. 7. 2017 v úřadu vystřídal Karel Ochozka).
Nešpory to byly z titulární slavnosti sv. Mikuláše
(která toho roku kolidovala s 2. nedělí adventní a přesouvala
se na 7. 12.; podle Tabulky liturgických dnů se 6. 12. měly,
přísně vzato, slavit druhé nešpory z neděle, ne první
ze slavnosti), texty byly vzaty z druhých nešpor společných textů
o duchovních pastýřích (přičemž hymnus
Pastýři, otče horlivý je ze "zeleného hymnáře").
Před vlastním začátkem nešpor,
jako doprovod vstupního průvodu,
slyšíme nějaké jednodušší novodobé zpracování
responsoria Ecce sacerdos magnus
(srov. chorální verzi),
které je tu významově ambivalentní: můžeme ho číst jak jako odkaz
na diecésního biskupa, přicházejícího do své katedrály
předsedat pontifikálním
nešporám, tak i na sv. biskupa Mikuláše, k jehož cti se nešpory
konají.
2:52 nešpory začínají úvodním veršem (recto tono;
posluchači neuteče lehké zmatení kolem aleluja)
a na něj bezprostředně navazujícím hymnem.
Po hymnu se řeční a představují se noví kanovníci.
14:43 začíná psalmodie. Nápěvy žalmů Korejsovy,
antifony jsou prokomponované (zásadně se sylabickými nápěvy).
Nevím to s jistotou, protože tak dobrou paměť nemám,
ale myslím, že o dva roky později
jsem slyšel antifony zpívat na nápěvy jiné, ještě jednodušší.
Nešpory běží podle svého pořádku až po krátké čtení.
Po něm (23:10) má p. biskup promluvu, na kterou navazují
náležitosti kanovnické instalace:
kanovníci společně skládají vyznání víry a přísahu věrnosti
a následně jsou jeden po druhém oděni kanovnickými insigniemi
a in-stalováni.
46:03 nešpory pokračují tam, kde byly přerušeny - responsoriem
po krátkém čtení (na Korejsův žalmový nápěv) - a bez dalších
zvláštností jdou až do konce.
Za zmínku možná stojí vkusně zazpívané přímluvy
(a - po zpívaných přímluvách nečekaně - recitovaná Modlitba Páně).
O podobné příležitosti - totiž o nešporách, do nichž byl
začleněn právní úkon týkající se kapituly ony nešpory slavící -
jsem tu referoval zatím jednou, když
byl v roce 2015 ustanovován nový probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě.
Můžeme si všimnout, že pro příslušný právní úkon byly
v rámci nešpor zvoleny různé momenty
(ČB: po krátkém čtení; Vyšehrad: po hymnu),
přičemž se nezdá, že by to bylo dáno různou povahou
právních úkonů, o které šlo.
Já tu musím přiznat, že nevím, zda vůbec ve věci
spojování liturgie hodin s církevněprávními úkony existuje
nějaký závazný předpis a kde ho hledat.
Caeremoniale episcoporum o tom mlčí, ale to není
zvlášť překvapivé, protože jde o věc náležející spíš
ke speciální liturgii kapitul a řeholních společností,
ne k pontifikální liturgii jako takové.
Pokud jde o vnitřní logiku obou řešení, to českobudějovické
se zdá víc respektovat integritu nešpor, když právní úkon
zařazuje jako jakési prodloužení biskupovy promluvy;
vyšehradské řešení se (zvláště pro kanovnické instalace)
doporučuje tím, že nově instalovaným kanovníkům umožňuje
ihned demonstrativně uplatnit nabyté právo na místo v chóru
a užívat ho po větší část nešpor (včetně celé psalmodie),
zatímco při řešení českobudějovickém po instalaci
už z nešpor mnoho nezbývá.
V posledním programovém článku
jsem vytyčil řadu středně velkých cílů, s tím, že
"pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin."
Vysokoškolské prázdniny právě končí, ale nedá moc práce zjistit,
že ani jednoho z vytyčených cílů dosaženo nebylo.
Na práci na nápěvech oficia jsem si až dosud nedokázal vyhradit pravidelný čas
(u starého mládence, kromě zaměstnání bez dalších povinností, samozřejmě věc nedostatku
disciplíny, nikoli zaneprázdněnosti) a toho nepravidelného bylo jen poskrovnu.
Někoho ze čtenářů by třeba mohly zajímat aktuální předměty mé nevěry vůči projektu
In adiutorium: na jaře a v létě jsem desítky hodin věnoval jednak
knihovně počítající liturgický kalendář
(snažím se ji posunout od "výsledky jsou převážně správné" do stavu
"za správnost výsledků ručím jako programátor i jako teolog a jsem kdykoli připraven dát za ni ruku do ohně", za kterýmžto účelem jsem mj.
podnikl časově náročné studium vývoje pokoncilního liturgického
práva ohledně kalendáře, abych si o něm opatřil úplný přehled),
jednak programu calrom,
umožnujícímu k liturgickému kalendáři (počítanému již zmiňovanou knihovnou)
přistupovat z příkazové řádky.
Co se budoucnosti týče, předně je třeba říci, že ono
"pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin" padlo: oproti původním plánům tento podzim
postgraduální studium začínat nebudu a k dobru tak mám přinejmenším
ještě jeden rok.
Priority pro další práci na projektu víceméně zůstávají ty vyhlášené v zimě (viz odkaz v úvodu článku),
akorát jsem upustil od deklarovaného zaměření prací na první
svazek breviáře a postupuji od žaltáře přes "ohniska temporálu"
(Velikonoce, Vánoce, jejich okruhy) k relativně méně důležitým
příležitostem.
V přípravách je jedna nejspíš docela významná změna
v prostorovém zarámování prací:
koncem října se budu na nějakou dobu
stěhovat do domu, kde od zakotvení v Kralupech nad Vltavou
(kterému předcházelo mj. bojové nasazení v První světové válce
a učitelské působení na Slovensku)
až do své smrti žil můj praděd, sbormistr a hudební skladatel
Josef Klement Zástěra,
a kde jsem mnohem později já jako dítě na návštěvách u pratety
asi vůbec poprvé přišel do (pasivního) kontaktu s denní modlitbou církve.
Ostatně i můj první breviář, který jsem jako dospívající dostal od babičky
a používal v letech, kdy se kladly základy projektu In adiutorium,
byl původně babiččin rezervní, za života pratety trvale uložený
u ní v Kralupech pro potřeby společného modlení při návštěvách.
Tak se práce na českém antifonáři po deseti letech symbolicky
vrací ke dvěma svým důležitým inspiračním zdrojům
a já chovám naději, že tam bude také dovedena pokud ne do konce,
tak přinejmenším k nějakému prvnímu rozsáhlejšímu výstupu
hodnému církevního schválení a tiskařské černi.
Koncem července jsem po delší době odložil předkoncilní antifonář,
abych po celý srpen zpíval oficium pokoncilní,
česky a na své nápěvy. Nebyla to změna bezbolestná -
jak pokud jde o celkový ráz oficia
a kvalitu textů (zejm. hymnů a přímluv),
tak především pokud jde o kvalitu nápěvů.
Vyměnit (jednotně zredigovaný) korpus (alespoň z větší části)
tradičních chorálních zpěvů oficia za neumělé zhudebnění českých
textů, za jehož silně rozkolísanou kvalitu navíc sám nesu
všechnu vinu, prostě bolí.
Ale bolest to byla blahodárná, protože mě přiměla
nemálo nepovedených zpěvů opravit.
V dřívějších letech jsem se ze strachu z unáhlených oprav
držel zásady, že se nikdy neopravují zpěvy, které budu
zpívat ještě téhož dne nebo nazítří, ale v srpnu jsem
tuto zásadu odvrhl a
řadu zpěvů opravil bezprostředně před začátkem hodinky,
kdy měly přijít na řadu, protože zpívat nepovedené dosavadní
znění by bylo akorát pro zlost.
Se začátkem září jsem se sice moc rád vrátil zpět do klidných vod
předkoncilního oficia, ale předsevzal jsem si delší období
soustavného zpívání oficia pokoncilního brzy zopakovat,
což se začátkem října také činím, podle plánu opět na měsíc.
Dále pak budu česky-pokoncilně zpívat jeden z adventních týdnů
(předběžně druhý) a jeden až dva týdny někde uprostřed doby postní
i velikonoční. Takové střídání se v této fázi projektu zdá být
výhodné, protože umožňuje jak dlouhodobý kontakt
s tradičním chorálním repertoárem, který se snažím do nějaké
míry napodobovat, tak kontakt s existujícím korpusem českých
zpěvů, který je mi především stimulem k jejich pilnému opravování.
Když zase bydlím blíž středu Čech, měl jsem v plánu
po čtyřech letech
se zúčastnit alespoň části programu staroboleslavské
pouti. Osobní účast mi sice nějaká podzimní choroba překazila,
ale díky tomu, že všechny bohoslužby s výjimkou hlavní poutní mše
byly
(kvůli probíhající opravě svatováclavské basiliky) přesunuty
do basiliky Nanebevzetí Panny Marie, kde je už od jara
instalována přenosová technika a na YouTube běží nepřetržitý
přenos dění v presbytáři, mohl jsem přeci alespoň na dálku
sledovat včerejší nešpory i dnešní ranní chvály
a považuji za vhodné podat o nich zprávu.
První nešpory
Krátce po osmé hodině byla k basilice přivezena lebka sv. Václava,
v průvodu čtyřmi jáhny v červených dalmatikách přinesena
do kostela, kanovníky staroboleslavské kapituly přeložena
z nosítek na oltář,
a (po projevu paní starostky, který by mi přišlo vkusnější vypustit)
začalo již tradiční umělecké čtení vybrané svatováclavské legendy
(podle všeho se každý rok čte jiná),
prokládané sborovým zpěvem.
(Tentokrát jsme se nedozvěděli ani jaký sbor zpíval,
ani co přesně bylo na programu, a zřejmě i s ohledem
na omezenější prostorové možnosti v kostele Nanebevzetí Panny
Marie sbor nezpíval v presbytáři, ale na kůru.
Zaznamenal jsem nějaký mně neznámý českojazyčný kus
se svatováclavskou tématikou, ale také např. Benedictus
z nějakého mešního ordinaria.)
Pásmo se uzavřelo zpěvem Svatováclavského chorálu
(novější text a nápěv, ale ne přesně v kancionálové úpravě).
Duchovenstvo a přisluhující (do té doby usazení v předních
lavicích v chrámové lodi) se odebrali do sakristie,
za mřížkou u starého hlavního oltáře zaujali místo
(dva a dva, čelem proti sobě)
choralisté z okruhu Pražské katedrální scholy
(dílem zároveň členové Scholae gregorianae pragensis)
a záhy ze sakristie za zpěvu Svatováclavského chorálu
(starší text a nápěv) vyrazil liturgický průvod.
Nešporám předsedal p. biskup Wasserbauer za asistence
dvou jáhnů v dalmatikách, nešlo však o nešpory slavené
pontifikálně. Do chórových lavic zasedli staroboleslavští
kanovníci a další duchovenstvo.
Šlo o nešpory kompletně zpívané, latinské chorální;
texty i nápěvy tytéž, které jsem tu slyšel v letech
2014
a 2016
(komentář k nim viz tam).
Jen krátké čtení a přímluvy česky, se správnými vlastními texty
z prvních nešpor slavnosti.
V přímluvách se na předčítané prosby odpovídalo jednoduše
zpívanou odpovědí (jako "půlka veršíku" - recitace s poklesem
o malou tercii po poslední přízvučné slabice) a překvapilo mě,
jak tahle drobná změna pozvedla těch nešporních přímluv důstojnost.
Po závěrečném požehnání někdo (nevím kdo, snad někdo z jáhnů)
připojil Benedicamus Domino (na jednoduchý nápěv
veršíku) a choralisté spustili Salve Regina
(tonus simplex).
Závěrem se sluší uvést na pravou míru jednu starší nepřesnost.
Když jsem ve zprávě z roku 2014 kritisoval (mj.) výběr zpěvů,
neodpovídající výběru indikovanému
v Ordo cantus officii
(antifony k žalmům vzaté z předkoncilního římského
commune plurimorum(!) martyrum,
antifona k Magnificat, rovněž communiálního charakteru,
patrně z nějakého předtridentského zdroje),
nezohlednil jsem
Praenotanda tohoto dokumentu
(editio typica 1983,
beze změny i v editio typica altera 2015),
která dovolují "loco antiphonarum quae hoc in Ordine
proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis
vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei".
Po stránce souladu s tehdy platnými liturgickými předpisy
tedy výběru antifon nelze nic vytýkat.
Ranní chvály
Ranní chvály se konaly v 7 hodin ráno v komornějším obsazení:
tři staroboleslavští kanovníci v chórovém oděvu,
jeden další kněz (v albě se štolou), dva přisluhující.
Oficiantem byl (do výčtu výše započtený) p. probošt Bulín.
Všichni zaujali místa na sedadlech pro předsedajícího
a ministranty v oltářním prostoru, chórové lavice využity nebyly.
Za zmínku stojí, že (oproti obvyklému pořádku) nebyla
přítomna lebka sv. Václava, kterou po nešporách patrně
transportovali na nějaké bezpečnější místo a do basiliky
Nanebevzetí Panny Marie se zřejmě již nevrátila (během dne
měla být vystavena v kostele sv. Klementa).
Samotným ranním chválám předcházela modlitba Anděl Páně -
zpívaná, nápěv č. 078 v olomouckém vydání Kancionálu.
Zklamán by však byl, kdo by to považoval za předzvěst
ranních chval byť i jen částečně zpívaných.
Já jsem zklamán nebyl, protože jsem čekal stejné ranní chvály,
jako v roce 2016,
a očekávání to bylo správné.
Páni kanovníci se modlili z mně již známých velkých červených
desek.
Ranní chvály (jako první modlitba dne) začaly náležitě
invitatoriem (s žalmem 95).
Většina textů byla (přestože slavnost sv. Václava
samozřejmě má v breviáři pro ranní chvály vlastní texty
a VPDMC 247 výslovně zapovídá jejich záměnu za jiné)
ze společných textů o jednom mučedníkovi,
vlastní vzali jen hymnus a oraci.
Když jsem minule zmiňoval mně zcela nepovědomé responsorium,
dnes mohu přidat jeho přesný text:
R. Pán je mou silou, * Pán je mou slávou.
V. Stal se mou spásou.
R. Pán je mou slávou.
Sláva Otci.
Pán je.
Jak jsem již dříve psal, bezpečně nejde o text vzatý
z Denní modlitby církve. I když jistě není nemyslitelné, že by
responsorium parafrázující slova žalmů vzniklo přímo v kapitule,
díval jsem se po možných zdrojích a na obsahově - a dílem i
slovy - velice blízký text jsem narazil v "charitním breviáři".
Níže je reprodukováno primárně znění responsoria ranních chval
z tamních společných textů o jednom mučedníkovi,
v hranatých závorkách je varianta otištěná ve svatováclavském
formuláři.
R. Pán je má síla. * A moje sláva [spása].
V. On je můj zachránce.
R. A moje sláva [spása].
Sláva Otci.
Pán je.
Liturgie hodin: Žaltář, Česká katolická charita 1977, s. 614 (společné texty).
Liturgie hodin, Sv. 4, Česká katolická charita 1977, s. 454 (sv. Václav).
Nahlédnutí do latinského pokoncilního breviáře pak ukázalo,
že oba výše uvedené texty
(ten "kapitulní" i ten z "charitního breviáře")
jsou překladem latinského responsoria
ranních chval ze společných textů o jenom mučedníkovi
mimo dobu velikonoční,
zatímco v Denní modlitbě církve je na tom místě zařazen
text, který ve vztahu k odpovídajícímu latinskému responsoriu
nelze považovat za překlad.
Snad lze říci, že je tematicky blízký, ale zjevně vychází
z jiných biblických úryvků.
Může být vhodné ještě poznamenat, že texty českých světců
v "charitním breviáři" se od těch později zařazených do Denní
modlitby církve mnohdy citelně liší.
Mj., jak vidíme výše, tím, že svatováclavský formulář tehdy
responsorium ranních chval přebíral (s drobnou úpravou, která je možná spíš redakční chybou
než záměrem) ze společných textů, zatímco dnes má jiné, vlastní.
Mám v úmyslu časem tu těm starším liturgickým formulářům
věnovat článek.
"Nepovědomé responsorium" se tedy zdá být vysvětleno snahou
modlit se slušný překlad z latinského breviáře
(spíš než plod volné tvořivosti překladatelů Denní modlitby
církve). Tendenci k vylepšování (nebo "vylepšování")
liturgických textů ostatně bylo možné zachytit i jinde,
např. v Kantiku tří mládenců jsem zaznamenal oproti dnes
oficiálnímu znění drobnou úpravu
"velké a malé ryby, které plujete ve vodě, velebte Pána"
(místo "plují").
Ale proč se staroboleslavští kanovníci
modlí ranní chvály slavnosti sv. Václava s texty ze společných
textů místo textů vlastních, to mi zůstává záhadou neproniknutelnou.
Poté, co jsem jako gymnasista zjistil, že v nedalekém
Slaném je klášter bosých karmelitánů, často a rád jsem tam
z Kladna jezdil (za méně příznivého počasí autobusem,
od jara do podzimu na kole) a pravidelné, návštěvníkům
zvenčí přístupné nešpory po páteční adoraci byly mou úplně
první zkušeností s (částečně) zpívanou liturgií hodin.
Tehdy ovšem hudební stránka oficia ještě nebyla něco,
na čem by mi zvlášť záleželo.
Když jsem před pár dny na Facebooku zachytil informaci,
že součástí oslav řádové titulární slavnosti
Panny Marie Karmelské ve Slaném budou mj. "slavnostní nešpory",
rozhodl jsem se (když teď zase bydlím celkem nedaleko)
po letech se vrátit na místo činu a zjistit, čemu tam dnes
říkají "slavnostní nešpory". Nešpory největšího řádového
svátku patrně lze považovat za ukázku nejvyšší míry
slavnostnosti, jaké se v daném místě lze nadát.
Také jsem byl zvědavý na karmelitánské texty svátku
(které, k mé velké žalosti, nejsou veřejně dostupné).
Nešpory uzavíraly poměrně dlouhý blok programu:
po poutní mši (kterou jsem zmeškal) následovala přednáška
o Panně Marii ve světle čtyř evangelií,
pak obřad přijetí nových členů do škapulířového bratrstva,
a úplně nakonec ony nešpory, na které tak celkem pochopitelně
zůstal již jen zlomek lidu.
Po ceremoniální stránce to byly nešpory úplně prosté - žádný vstupní
průvod, žádné okuřování oltáře při Magnificat,
žádná liturgická roucha.
Karmelitáni rozesazení (spolu s pár světskými kněžími
a bez řeholnic, vč. přítomných karmelitek)
po obou stranách presbytáře neměli chórové pláště.
Začátek byl vysloveně neformální, když se mezi návštěvníky
distribuovalo omezené množství knížek s řádovými texty
a domlouvala se čísla stránek;
český hymnus byl po pár taktech uťat
a nahrazen antifonou/sekvencí/hymnem Flos Carmeli.
Ani po hudební stránce nešpory nevybočovaly z toho,
co z dřívějška z kláštera znám.
Zpíval se hymnus, žalmy (chorální nápěvy I.D2, VI.F, III.h
- s recitací na c),
responsorium (nechorální nápěv místní provenience),
Magnificat (IV.E se slavnostní mediací, stejně jako o všech
nešporách, jimž jsem kdy ve Slaném byl přítomen)
a Otčenáš.
Zpívalo se na dva chóry a bez jakéhokoli doprovodu
(to zmiňuji proto, že dřív bývalo zvykem i při všednodenních
pátečních nešporách některé části doprovázet na citeru).
Bylo mi líto recitovaných antifon, zvlášť o tak velkém svátku.
V té souvislosti stojí za zmínku, že většina antifon druhých
nešpor slavnosti byla posbírána z různých míst Denní modlitby
církve, nejsou to tedy texty pro svátek zvlášť psané
a nápěvy pro ně již existují.
Texty jsem neměl před sebou, ale nakolik jsem je dobře
slyšel a zapamatoval si je,
k prvnímu žalmu a NZ kantiku se říkaly antifony charakteru
společných textů o Panně Marii (jedna víceméně souhlasí
s antifonou k tercii z těchto společných textů, druhou
jsem si nezapamatoval, ale byla mi povědomá a nebyla-li
vzata přímo ze společných textů, tak nejspíš z nějakého
mariánského svátku);
s druhým žalmem pak antifona, která je ve "světském" breviáři pro památku
Panny Marie Karmelské k Magnificat.
Jen antifona k Magnificat byla vlastním textem v silném
slova smyslu - poměrně dlouhý slavnostní text
typu "Dnes ... dnes ... dnes ..."
(srov. mj. antifony k Magnificat druhých nešpor
slavností Narození Páně, Zjevení Páně,
v předkoncilním breviáři též antifonu téhož určení
pro slavnost sv. Petra a Pavla).
Bosí karmelitáni nepatří k řádům proslulým pěstováním
chorálního oficia, ale řádové proprium s nápěvy vydané
měli a zájemce ho dnes najde online:
Proprium missarum et officiorum Ordinis Carmelitarum Discalceatorum, Romae 1959.
Svátek Panny Marie Karmelské začíná na s. (43)
a má pěkné vlastní texty, které také částečně čerpají
z (tehdejší podoby) společných textů o Panně Marii,
ale zdaleka ne tak výrazně.
Hodně jich je věnováno symbolice hory Karmel.
Čekal jsem, že tam najdu předlohu oné dnešní antifony
"Dnes," ale nenašel jsem.
Podle všeho je to pokoncilní kreace.
Závěr: ta část mého já, která miluje věci, na které je spolehnutí,
a které jsou i po letech při (dobrém, osvědčeném) starém,
může být spokojená: zpívané nešpory u slánských karmelitánů
byly tak, jak jsem je znával.
Ale když byly předem inzerovány nešpory "slavnostní",
dle mého soudu to byla klamavá reklama.
Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4.
se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem,
který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům,
ale pochází z "českého národního propria".
Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty)
spíš z propria českých premonstrátů,
ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech
(srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi)
vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.
To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce
De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis,
Notitiae 13 (1977), s. 557-558.
Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc.
Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů
se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat.
Jak je asi strahovští řeší?
Již víme,
že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány
nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím,
a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou
noty pražské katedrální chorální scholy,
protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví.
Lze se tedy nadát ledasčeho.
Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými
podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?
České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků
zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované
(Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)
Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem
z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky.
Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní.
Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu
místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž
o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat.
Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek
vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).
Inclite martyr,
pastor egrégie,
decus Bohemórum,
(sancte Adalbérte,)
ora pro pópulo tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte.
Allelúia.
Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném)
latinském znění národního propria.
Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc,
a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria,
které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch
(sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...),
oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických)
textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus.
Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom
znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky,
najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.
K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli
latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv
osmého modu. Kde ten se vzal?
Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů,
ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.).
Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že
r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek
pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých
domech zpravidla
figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis
Montis Sion, Siloensi et Neorisensi").
Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty
však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno
z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ
nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit.
S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se
v Praze pěstoval chorál:
emauzští benediktini
totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní
provincie.
Snad tedy nějaké prameny diecésní?
Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal
novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly
(dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano).
Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění
je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu
a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný.
(Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů
na webu praga.inadiutorium.cz.)
Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis,
Praha: Francl 1894.
Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci
velké reformy pražského provinčního propria r. 1865,
nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé
antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů.
(To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino,
dodnes recitované v ranních chválách svátku.)
Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských
breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční
proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec)
až ke znění nám již známému.
předtridentské znění |
po přijetí Římského breviáře |
1865 |
Inclite martyr
pontifex egregie
decus Bohemorum
Adalberte
iam angelicis
societate gaudiis
quod seminasti lacrimans
ecce nunc metis ouans
ora pro populo
tibi deuoto
post prosperum huius vite decursum
sempiternum poscendo gaudium
alleluia.
|
Inclyte Martyr,
Pontifex egregie,
decus Bohemorum
Adalberte: . . . .
Ora pro populo
tibi devoto,
post prosperum hujus vitae decursum,
sempiternum impetra gaudium,
alleluja.
|
Inclyte Martyr,
Pastor egrégie,
decus Bohemórum,
sancte Adalbérte: . . . .
ora pro pópulo
tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte,
allelúja.
|
Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem,
jak se dá celkem předpokládat, dosud
nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená
dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu.
Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol.
pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria,
jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu
praga.inadiutorium.cz.
Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět
říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází.
Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím
neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text),
za pravděpodobné považuji,
že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců
někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.
Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických
variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu
praga.inadiutorium.cz,
sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku
sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou
erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK
a v návazném článku v časopise Hudební věda: