V Českých Budějovicích mě mrzelo, že, ač je to sídelní město
biskupa s katedrální kapitulou a několika kláštery,
veřejně se tam nekoná
(když pomineme předkoncilní obřady v režii Kněžského bratrstva svatého Petra)
ani ta modlitba se čtením a ranní chvály
na Velký pátek a Bílou sobotu, jak k tomu vyzývá
VPDMC 210.
Abych městu a jeho církevním institucím nekřivdil,
pro přehled veřejně tam slaveného oficia (zásadně jen nešpor)
viz starší článek.
A naopak nadchl mě kostel Obětování Panny Marie
jako členitý a bohatě vybavený (chórové lavice!
řada postranních oltářů a jiných vyobrazení světců!
malý chór v kapli sv. Anny!)
liturgický prostor, jehož potenciál není stávajícím
bohoslužebným provozem ani zdaleka využit.
A tak jsem někdy na jaře nebo v létě 2018 pojal pošetilý
úmysl založit v Českých Budějovicích chorální scholu,
která by tam, kromě oněch modliteb se čtením a ranních chval
v Triduu, také během roku alespoň jednou měsíčně zpívala nešpory.
Nápad to byl samozřejmě sám o sobě skvělý a veskrze realizování
hodný, jen já naprosto nemám schopnosti potřebné pro jeho
uskutečnění, ke kterému tudíž nikdy nedošlo.
Ale neubránil jsem se dennímu snění o tom,
jak se tam konají velikonoční nešpory,
"při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu",
ani přemýšlení, kudy by jinak v závislosti na liturgickém kalendáři
chodil a kde by se zastavoval průvod po nešporách,
a co by se při něm zpívalo.
Sv. Auracián v klášterním kostele
(alespoň pokud je mi známo) žádné vyobrazení nemá. Centrem
jeho kultu je katedrála, kde jsou uloženy jeho ostatky.
Ale jaksi samozřejmě jsem počítal s tím, že by,
jakožto patron města a místní světec,
v paraliturgickém repertoáru průvodu po nešporách přiměřeně
zastoupen být měl, přinejmenším v době okolo svého svátku.
Počátek jeho kultu spadá již do doby potridentské,
která tvorbě nových lokálních liturgických textů nepřála
(a dodnes nepřeje),
a jeho svátek, slavený právě jen ve městě, jež světcovy ostatky
chová, snad nikdy neměl žádné vlastní
zpěvy pro mši ani pro oficium.
(Rozumí se zpěvy propriálního charakteru, ne figurální mše
dedikované ke cti světce nebo zpěvy, které sice plní praktickou funkci
propria, ale k liturgickým formulářům jsou ve vztahu zcela
volném, jako jsou moteta nebo mešní písně.)
Jistě by beze všeho šlo připomínat sv. Auraciána zpěvem
nebo zpěvy vybranými z commune, ale to se mi zdálo jaksi chudobné,
zvlášť v průvodu po nešporách, jehož repertoár není sešněrován
omezeními liturgických předpisů. Snad během staletí někdo nějaké
vhodné vlastní zpěvy, po kterých by bylo lze sáhnout, složil?
Dlouho jsem hledal marně. Až po dosti dlouhé době,
když úvahy o budějovické chorální schóle byly dávno passé, jsem
náhodou učinil šťastný objev v jedné soukromé sbírce
(majiteli jsem musel slíbit, že jeho jméno neprozradím):
dvojlist menšího formátu, nadepsaný
De S. Auratiano Martyre, Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono,
obsahuje nepříliš úhledný rukopisný notový záznam pěti antifon.
Písmo ukazuje dosti spolehlivě na první čtvrtinu XXI. století,
tuto dataci podporuje i papírenský filigrán.
Notace je (jak je v daném období takřka všeobecně obvyklé)
kvadratická ve čtyřlinkové osnově. Omezuje se
na malý výběr základních neum, bez rytmických znamének,
zvláštních tvarů neum kódujících paleografické poznatky,
nebo jiných charakteristických znaků, které by mohly ukazovat
na určitou dobu vzniku nebo školu chorální interpretace.
Latinský text je psán pravopisem s fonetickým j,
užívaným v liturgických knihách (prakticky celý novověk až)
do 50. let 20. stol.
Kompletní obsah pramene jsem přepsal a se souhlasem majitele
zde nabízím:
De S. Auratiano Martyre
Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono
transkripce s českým překladem
Připojený český překlad je z mého pera. Hleděl jsem zachovat literární
charakter textu třeba i za cenu přesnosti překladu, což se zvlášť
zhoubně projevilo na antifoně Auratiane, miles Christi,
na jejímž začátku jsem z básnické nouze nenašel jiné východisko,
než výpověď oproti latinské předloze poměrně výrazně rozšířit.
Rukopisný pramen neposkytuje žádné informace o tom,
kdo oněch pět antifon složil, kdy a pro jaký
účel. Je však zřejmé, že nejde o úplný liturgický formulář,
a podle všeho ani např. o liturgický formulář nedokončený -
každý ze zpěvů má jiný charakter a ani po stránce obsahu
nevykazují žádnou souvislost. Jde spíše o malou sbírku
jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici.
Tento závěr podporuje i skutečnost, že u jednotlivých antifon
nenacházíme údaje o funkci, resp. o posici v rámci formuláře,
ani o zakončeních žalmových nápěvů (differentiae).
Zdá se, že se nepočítalo s tím, že by antifony byly kdy zpívány
s žalmy.
První tři antifony
jsou relativně krátké a zřetelně dvojdílné,
zbylé dvě jsou podstatně delší a po jazykové stránce vzletnější.
Obě tyto skupiny obsahují po jedné antifoně rýmované.
Většina antifon obsahuje dobře zřetelný (příp. až svou
kostrbatostí vyčnívající) biblický citát či aluzi.
1. Aeterni Verbi
Tato antifona se po literární i hudební stránce jeví
ze všech nejslabší a je obtížné představit si ji jako
důstojně fungující v nějakém liturgickém rámci.
Světce tituluje způsobem pro něj naprosto ne typickým
(Aeterni Verbi Auditor, tedy Posluchači věčného Slova)
a ještě nesouladnější dojem vyvolává
volba slov v závěrečné prosbě "nostras voces suscipe".
Od ostatních antifon se liší také absencí
zřetelných aluzí na biblické texty.
Při bližším pohledu se ukáže, že tady zřejmě forma převládla
nad obsahem: slova jsou vybrána tak,
aby se počáteční písmena složila v akrostich AVRATIANVS.
2. Aurum et argentum
Docela pěkná krátká antifona osmého modu.
Hudebně prostá, podobného rázu, jako bývají antifony
k žalmům ve starších vrstvách chorálního repertoáru.
Text je typickou ukázkou hagiografického postupu pro
svatoauraciánský kult typického: když nevíme nic o životě
světce, přiřkneme mu evangelní ctnosti vybrané tak,
aby mu slušely ke jménu.
Jako jediná ovšem Auraciána nejmenuje a dala by se tak
použít o každém světci, který
aurum et argentum ... non amavit.
Závěr "in coelis sibi thesaurum thesaurizavit"
je zřetelnou narážkou na Mt 6, 20.
3. Super aurum
je antifona podobného charakteru jako předchozí.
Stručný text se zřetelnou biblickou narážkou,
prostý nápěv, který by v určitých vrstvách tradičního repertoáru
antifon oficia docela dobře zapadl. Kdyby někdo
v naší sbírce zpěvů chtěl za každou cenu hledat jakýsi
zárodek nedokončeného liturgického formuláře,
pak nejspíše přicházejí v úvahu právě tyto dvě antifony.
I zde se v narážce na světcovo jméno mluví o vztahu
k bohatství, přičemž většina slov je vypůjčena
ze Žalmu 18, 11.10.
4. Auratiane, miles Christi
Dlouhý rýmovaný text tvořený sérií volných dvouverší,
jako vystřižený z nějakého slabšího rýmovaného oficia.
Jediné, co tu vyvolává pochybnosti, je, že začátek kultu sv. Auraciána
(1643 darování ostatků Ludvíkovi z Rosenheimu,
1670 jejich přenesení od kapucínů do farního kostela sv. Mikuláše)
jako terminus a quo vzniku našich antifon
spadá do doby, kdy rýmovaná oficia, resp. rýmované liturgické
texty vůbec, dávno nebyly v módě, aniž se kdy do módy vrátily.
Na druhou stranu však (nejen) v pražském provinčním propriu
jejich zbytky vydržely
až do poloviny 19. stol.,
takže neznámý autor měl odkud čerpat inspiraci,
a záměrná archaisace není v oblasti tvorby liturgických
textů nic neslýchaného.
Text, v návaznosti na zavedený způsob zobrazování světce
jako římského legionáře, rozvíjí motiv "vojína Kristova":
vzývá ho jako toho, kdo v mučednické smrti
"prolil krev pro svého krále", a adresuje mu sérii proseb
o pomoc v křesťanském životě, k čemuž si vypůjčuje
bojovné/sportovní metafory
z 2 Tim 4, 7.
Určité interpretační obtíže skýtá dvouverší
"nobis adhuc certantibus adiuva sacris precibus".
Mohlo by jít o ablativ absolutní
(když/zatímco my dosud zápasíme, pomáhej modlitbami),
ale to by se sloveso adiuvare octlo bez předmětu,
což je nezvyklé.
Jsem nakloněn myslet si, že tu nejde o ablativ absolutní,
ale o vazbu slovesa adiuvare s dativem
nobis ... adiuva
(nám, až dosud zápasícím, pomáhej modlitbami).
Tedy o hrubku, protože
sloveso adiuvare se - narozdíl od českého pomáhat někomu
nebo německého jemandem helfen -
váže zásadně s akusativem.
Ale vzhledem k tomu, že autorem antifony o sv. Auraciánovi byl
se vší pravděpodobností nějaký Čech nebo Němec, je takový jazykový
poklesek dobře myslitelný, zejm. pokud neměl kvalitní klasické
vzdělání.
Pozoruhodný je i hudební tvar antifony.
Po prvním dvouverší charakteru oligotonického
se nápěv mění ve striktně sylabický.
Charakteristické je tu na jedné straně zdůraznění rýmu
a na straně druhé nedbalost o shodu přízvuku slovního
a hudebního - viz např. "adiuva" či
"fidem firmiter servare".
(V této souvislosti je třeba říci, že rukopisný pramen
přízvuky vyznačené nemá, do textu jsem je doplnil já.)
Závěrečné dvouverší se opět vrací k oligotonickému rázu,
což vytváří efekt určitého zpomalení a zklidnění.
5. Vere beatus es
Stejně jako předchozí, i tato antifona rozvíjí motiv
"vojína Kristova". Jestliže Auratiane, miles Christi
světce oslovuje jako mučedníka a prosí ho o pomoc v našem
duchovním boji, Vere beatus es
ho oslovuje jako těšícího se z nebeské slávy
a přechází k líčení jeho vítězství v pozemském duchovním
boji, slovy Ef 6, 16-17.
Za zmínku možná stojí, že když autor antifony
z Pavlovy duchovní zbrojnice pro sv. Auraciána vybral
(jen) štít a meč, nevázal se zavedenou ikonografii:
světec bývá vyobrazován v pancíři a s mečem,
ale (bez přílby a) bez štítu.
Antifona Vere beatus es se mi jeví jako
z celého souboru po literární i hudební stránce nejkvalitnější
a snad by si ji bylo lze představit i ve funkci
v plném slova smyslu liturgické -
vzhledem k její délce a zdobné formě nejspíš jako
antifonu k evangelnímu kantiku - kdyby ovšem jejím obsahem
nebylo zbožné bájení o světci, o jehož životě ve skutečnosti
vůbec nic nevíme.
Když jsem úvodem napsal, že
"jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než
o pětidílnou komposici,"
teď vidím potřebu toto tvrzení revidovat:
jistě nejde o komposici typu liturgického
formuláře nebo nějakého uceleného paraliturgického programu,
přeci ale sbírka vykazuje zřetelnou strukturu:
skládá se ze dvou skupin po dvou
antifonách, sdílejících podobnou formu i téma:
dvě stručné a hudebně prosté antifony na téma bohatství,
dvě dlouhé, literárně i hudebně (různým způsobem) vzletné,
vystavěné kolem motivu "vojína Kristova".
Antifona Aeterni Verbi stojí na začátku sbírky
osamoceně a je snad jakousi dedikací,
obětováním následujících zpěvů tomu, k jehož cti se zpívají:
"nostras voces suscipe."
Na spodním okraji poslední stránky se nachází tajemná
zkratka I. P. M. S., doprovozená dosti hrubou kresbou
lebky s hnáty. Protože v práci s rukopisnými prameny
z tohoto období nejsem zběhlý a zkratka mi nebyla známá,
zeptal jsem se na ni majitele rukopisu.
S jistotou nevěděl, ale poučil mě, že v období po vzniku
autorského práva někteří autoři ke svým dílům, vůči nimž
autorská práva vykonávat nechtěli, připojovali klausuli
"iuri proprietatis mortuus sum,"
tedy prohlášení, že se na ně v otázce
autorských práv k tomu kterému dílu má hledět tak,
jako by byli dávno mrtvi. I ona připojená malůvka se zdá
tuto interpretaci podporovat.
Moc nepočítám, že by ty antifony někomu k něčemu byly,
protože kult sv. Auraciána je místně omezený, relativně
skromný ve svých projevech a bez vlastních zpěvů
(navíc latinských) se dobře obejde. Ale i přesto se mi zdálo
vhodné vytáhnout je na světlo Boží - čtenářům svého blogu
k potěše, jakož i k větší cti a slávě sv. Auraciána,
patrona města, kde jsem čtyři roky neslavně studoval
a dva roky bydlel.
Když jsem se pustil do zhudebnění Denní modlitby církve,
zhudebňovaným "libretem" mi po první tři až čtyři roky
byl tkzv. "laický breviář" - jednosvazkový diurnál - resp.
jedno jeho konkrétní vydání: to z r. 1994, protože
pro studentský rozpočet byl nový breviář, když bylo možné
zadarmo získat starší, nesmyslně vysoký zbytečný výdaj.
Proto jsem v prvních letech vpodstatě ignoroval zpěvy
modlitby se čtením
a do jejich systematického doplňování do již existujících materiálů
jsem se pustil až poté, co jsem v roce 2013 začal vydělávat
a mohl si pořídit nové úplné čtyřsvazkové vydání.
Má tkzv. "kněžský" breviář
oproti "laickému" - kromě textů modlitby se čtením -
ještě nějaký další exklusivní obsah?
Otázka, kterou mě snad nikdy nenapadlo položit si.
Až jsem si během ranních chval
všiml, že v mých notách společných textů o svatých mužích
chybí responsorium Spravedliví se radují,
které breviář (třetí svazek čtyřsvazkového) předepisuje jako závaznou variantu
pro společné svátky více svatých.
Jak to?!
Zpěv po krátkém čtení
O. Měl Boží zákon ve svém srdci, [...]
O více svatých:
O. Spravedliví se radují *
a hledí na Boží tvář. Spravedliví.
V. Veselí se, jásají radostí *
a hledí na Boží tvář. Sláva Otci. Spravedliví.
(Denní modlitba církve, svazek 3, KNA 2005, s. 1770)
Nejjednodušším vysvětlením samozřejmě je, že jsem ho
přehlédl, nebo se před lety až tak nestaral, jestli
zhudebním všechny alternativní zpěvy toho kterého formuláře.
Ale nahlédnutí do onoho diurnálu z roku 1994 ukázalo,
že z jeho textů jsem tehdy nevynechal nic.
Responsorium Spravedliví se radují tam v ranních chválách
společných textů o svatých mužích prostě není.
Následné srovnání jednotlivých svazků úplných vydání
(DMC 2005; 1989; latinská editio typica 1971;
editio typica altera dosud nevlastním, ale na její obsah lze nepřímo usuzovat z DMC, která vznikla na jejím základě)
pak ukázalo překvapivou skutečnost, že (od začátku a konsistentně
mezi vydáními) toto responsorium obsahují pouze svazky
pro liturgické mezidobí. Svazek adventně-vánoční ani
postně-velikonoční ne.
To, že responsorium Spravedliví se radují chybí
v jednosvazkových vydáních Denní modlitby církve
(není ani v tom nejnovějším z r. 2007), nejsnáze
vysvětlíme jako redakční chybu při kompilaci
materiálu napříč čtyřmi svazky do svazku jediného,
popř. jako vědomé zjednodušení (než psát výstřední rubriku
"o více svatých, ale jen mimo dobu adventní, vánoční, postní a velikonoční",
radši to responsorium úplně vynecháme).
Jak ovšem vysvětlit to, že úplná vydání mají pro liturgické mezidobí
extra responsorium pro svátky více svatých,
příhodně mluvící o svatých v plurálu, narozdíl od singulárně
formulovaného Měl Boží zákon ve svém srdci,
ale svazky pro "silné doby" se omezují na responsorium jediné,
právě ono singulární?
Jistě to není obsahem, protože text responsoria
Spravedliví se radují neobsahuje nic,
co by se nedalo zpívat i v adventu, o Vánocích,
v době postní, a beze všeho by pro něj šla obvyklým způsobem
připravit i velikonoční varianta s aleluja.
Když je řeč o velikonočních variantách responsorií,
nemůžu si na okraj nepostěžovat, že způsob úpravy textů
responsorií ranních chval a nešpor
pro velikonoční variantu s aleluja je v Denní modlitbě církve
charakteristicky jiný než v její latinské předloze, takže
jsou česká alelujatická responsoria oproti odpovídajícím
latinským výrazně ukecanější -
až je příslušný tradiční nápěv (stavěný pro rozumně krátké texty),
když se pro ty dlouhé české texty použije,
nejednou napnut daleko za meze své elasticity.
Jako další možné vysvětlení se nabízí, že v době adventní,
vánoční, postní a velikonoční snad žádné oslavy více svatých,
pro něž přichází v úvahu společné texty o svatých mužích,
nejsou. Proti tomu však jest, že takové zacházení se společnými
texty by nebylo obvyklé ani rozumné, protože
commune sanctorum je vždy koncipováno tak,
aby pokrylo nejen potřeby liturgického kalendáře, který je
v dané liturgické knize (nebo jejím svazku) otištěn
a se kterým ostatní obsah knihy primárně počítá,
ale potřeby pokud možno všech možných kalendářů, se kterými by kniha
mohla být v budoucnu používána. Tzn. i potřeby svátků více
svatých mužů, které možná budou zavedeny v budoucnu a padnou
do doby adventní nebo velikonoční, jakož i svátků více
svatých mužů, které se třeba slaví nebo budou slavit jen
v jednotlivé diecési, městě, či jen v jediném kostele kvůli
ostatkům v něm chovaným.
Za nejpravděpodobnější vysvětlení považuji to,
že v době přípravy prvního vydání Liturgiae horarum
na to, že by se vedle responsoria Měl Boží zákon ve svém srdci
(resp. jeho latinského ekvivalentu)
hodil ještě druhý text pro společné oslavy více světců, prostě přišli pozdě.
Editio typica vycházela v průběhu roku 1971 v číselném pořadí
svazků, tzn. od adventu přes půst a Velikonoce k liturgickému
mezidobí. Je známé, že se až v průběhu tisku přišlo na určité
závažnější nedostatky, které se narychlo opravovaly
(doložit citací to teď hned nemůžu, ale nejpravděpodobněji
jsem to četl u Campbella,
příp. u Bugniniho).
A zdá se, že tohle je podobný případ. Nejde o úplně hrubý
nedostatek (v liturgii není nijak neslýchané zpívat
biblické texty v singuláru i o svátku více světců),
ale o drobné vylepšení, ke kterému však nejspíš došlo až v době,
kdy první dva svazky nového breviáře byly již vytištěné
a nešlo do nich zasahovat. Ale následující vydání mohla a měla
toto vylepšení aplikovat již do všech svazků, protože
žádný rozumný důvod pro jeho omezení na liturgické mezidobí neexistuje.
Každopádně objev tohoto dosud mi skrytého responsoria
značně nahlodal mou víru, že mám Denní modlitbu církve
zhudebněnou kompletně, a v to, že ve věcech, jako je obsah
společných textů o svatých, se lze (s výjimkou postních
a velikonočních specifik) spolehnout na identitu textů
mezi svazky. Kompletní korektura zhudebněných textů, až na ni časem
dojde, tak bude ještě úmornější záležitost, než jsem
dosud předpokládal.
Na sv. Tomáše Becketa jsem se po letech (pokud ne
úplně poprvé v životě) chystal využít možnosti
slavit v rámci pokoncilního oficia připomínku světce
v privilegované liturgické době. I otevřel jsem
Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, abych si osvěžil,
jak přesně se to dělá.
238. Ve všedních dnech od 17. do 24. prosince, jakož i v oktávu Narození Páně a ve
všedních dnech doby postní, se neslaví žádná závazná památka, ani podle zvláštních
kalendářů. A ty, které snad na postní dobu připadnou, jsou toho roku považovány za památky nezávazné.
239. Bude-li však někdo chtít v těchto dobách oslavit svatého, jehož památka připadá na ten den:
-
v modlitbě se čtením po čtení z Otců s jeho responsoriem z vlastních textů pro
liturgické doby ať připojí vlastní čtení ze života svatého s jeho responsoriem a uzavře modlitbou o svatém;
-
kromě toho může v ranních chválách a v nešporách po závěrečné modlitbě
vynechat zakončení a připojit antifonu (vlastní nebo ze společných textů) a modlitbu o svatém.
(VPDMC. Zvýraznění v textu JP.)
Takže jak má závěr nešpor s připomínkou svatého vypadat?
"Po závěrečné modlitbě" následuje
v Uspořádání denní modlitby církve element nadepsaný
"Zakončení" (požehnání a rozpuštění, resp. při modlitbě
bez kněze nebo jáhna prosba o požehnání),
ten vynecháme, místo něj zapějeme antifonu,
(narozdíl od předkoncilního oficia po antifoně nezapějeme veršík),
zarecitujeme oraci a tou hodinka končí:
Příklad - závěr nešpor 29. 12. s připomínkou sv. Tomáše Becketa
Závěrečná modlitba
Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách
světa tvé světlo
[...]
abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...
Zakončení [vynecháno]
Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého
a doveď nás do života věčného.
O. Amen.
Antifona o svatém
Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.
Modlitba o svatém
Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost,
[...]
abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...
Opravdu divné. Jedno z míst, kde to reformátoři se snahou
omezit "neúčelná zdvojení" (srov. SC 50)
liturgických elementů evidentně
přehnali. Připomínka svatého prostě nefunguje jako pěkný
závěr hodinky, funkčně obvyklý závěr nenahradí, a hodinka končící
takto drsně, orací, bez obvyklého závěrečného dialogu, je nepěkná.
Ne nadarmo je podobný způsob zakončení hodinek jedním
z charakteristických prvků předkoncilního uspořádání
oficia ve Velikonočním triduu.
Chtěl jsem na tu podivnou rubriku zavést řeč na vhodném
diskusním fóru,
pročež jsem příslušný článek VPDMC vyhledal v anglické
verzi, a záhy bylo jasné, že stěžovat si můžu nanejvýš
na chybný český překlad VPDMC 239 b):
latinsky:
praeterea ad Laudes matutinas et Vesperas potest,
post orationem conclusivam, omissa conclusione,
addere antiphonam (propriam vel de Communi)
et orationem de Sancto.
anglicky:
at morning prayer and evening prayer, the ending of the concluding prayer may be omitted
and the saint's antiphon (from the proper or common) and prayer may be added.
německy:
In Laudes und Vesper kann nach der Oration, deren Schlußformel man dann wegläßt,
die Antiphon (eigen oder aus dem Commune) und die Oration des Tagesheiligen hinzufügen.
Tedy nemá se vynechat zakončení (hodinky)
po závěrečné modlitbě,
ale zakončení samotné závěrečné modlitby, podobně,
jako v předkoncilním breviáři.
Kde se ovšem nikdy nevynechává zakončení orace dne,
ale toliko zakončení orací všech připomínek (je-li jich více)
s výjimkou té poslední
(Rubricae generales 1960, čl. 249;
viz též starší "tridentské" znění rubrik).
Opravený příklad
Závěrečná modlitba [zakončení vynecháno]
Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách
světa tvé světlo
[...]
abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...
Antifona o svatém
Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.
Modlitba o svatém
Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost,
[...]
abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...
Zakončení
Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého
a doveď nás do života věčného.
O. Amen.
Abychom českým překladatelům Všeobecných pokynů nekřivdili,
je třeba připustit, že překládaný text není zcela jednoznačný,
a to, že se má vypustit conclusio orace
a ne conclusio hodinky (latinské rubriky termín
používají v obou významech), je třeba dovodit
z logiky výstavby liturgie hodin jako celku
(vynechání závěru hodinky kvůli připomínce světce nedává smysl) a
na základě znalosti předchozího vývojového stadia
římského oficia (vynechávání závěrů orací je v kontextu
komemorací dobře známý jev).
Závěrem je třeba říci, že
z praktického hlediska je tento článek nejspíš úplně zbytečný,
protože breviar.cz
připomínky generuje správně, takže celý problém pro valnou
část "modlitelů breviáře" nikdy nevyvstal.
Zavádějící překlad však zůstává zavádějícím překladem
a české znění čl. 239 b) Všeobecných pokynů by bylo vhodné
pro pořádek opravit.
Jak jsem se prozpívával adventem, sice jsem ještě dělal
nějaké úpravy,
ale celkově jsem měl ze stavu, v jakém jsem letos adventní
repertoár našel, velice dobrý pocit. Obvykle je přezpívávání
vlastních hudebních výtvorů spojené se značnou mírou
frustrace, ale ta o letošním adventu zůstala v podstatě omezena
na vlastní zpěvy svátků. A tak, když jsem prošel všechny zbývající
poznámky o tom, co je ještě potřeba opravit, opravil to,
ještě jednou všechny adventní zpěvy přezpíval a "viděl, že je to dobré,"
prohlašuji adventní repertoár za dokončený
- jako vůbec první výstup po více než deseti letech práce
na projektu.
Je vhodné upřesnit, co se tu dokončením myslí, a co ne:
rozhodně nechci tvrdit, že už se adventních zpěvů nedotknu,
v nynější podobě už zůstanou navěky a stanou se součástí tištěného
antifonáře. Bezpochyby dojde k drobným změnám v rámci
závěrečné redakce celého korpusu, a jak se znám,
se vší pravděpodobností v příštích letech dojde ještě i jinak
na nějaká vylepšení nápěvů. Když prohlašuji adventní
repertoár za dokončený, především se tím stavím za jeho
kvalitu. Považuji daný soubor zpěvů v jeho nynější podobě
za kvalitní ukázku
českého chorálu, neostýchám se doporučit ho pro liturgické
použití (byť samozřejmě stále nemá příslušné církevní schválení),
jako jeho tvůrce za ním bez výhrad stojím a jsem připraven
přijímat a odrážet případnou kritiku.
Popravdě moc nečekám, že by nějaká kritika kdy dorazila,
protože chorální nápěvy pro Denní modlitbu církve
v národním jazyce sotva koho
zajímají, a když už někoho zajímají, obvykle to spíš není
hudebník, který by se cítil kompetentní nápěvy
z nějakého hlediska kritisovat. Každopádně pokud by nějaká
přeci jen dorazila, budu poctěn, a vynasnažím se přiměřeně na ni
reagovat.
Není náhodou, že to je právě advent, který
dozrál jako první ucelená část budoucího antifonáře.
Přispěly k tomu tři hlavní faktory. Předně (ve srovnání
s ostatními logickými částmi Denní modlitby církve) malý rozsah.
Dále vysoká koncentrace opravdu krásných textů - adventní
antifony je prostě radost zhudebňovat a zpívat.
A v neposlední řadě to, že doba adventní obvykle byla
relativně příznivá co se prostoru pro práci na projektu týče.
Zatímco doba postní a velikonoční opakovaně doplatila
na frmol letního semestru, dokončování závěrečných (i jiných) prací
a přípravy na státnice, doba adventní alespoň za studentských
let probíhala v relativním klidu a skýtala i kus času
pro kultivaci českého chorálu.
Nejdelší historii mají antifony k modlitbě uprostřed dne -
jejich první verze byla připravena a zveřejněna,
jako jeden z prvních výstupů projektu, v prosinci 2010.
Během listopadu a prosince 2011 vznikly antifony k nedělním
evangelním kantikům tehdy aktuálního cyklu B
a všechny antifony pro předvánoční týden kromě Ó-antifon.
Během podzimu 2012 byly zhudebněny nedělní antifony
k evangelním kantikům cyklu C, všechny antifony k žalmům
pro neděle a antifony k evangelním kantikům pro férie
všech adventních týdnů.
Na podzim 2013 jsem doplnil již jen antifony
k evangelním kantikům pro neděle cyklu A,
a od té doby každý rok (jak teď v historii git repositáře
vidím, s jedinou výjimkou roku 2018)
jsem větší nebo menší část existujících zpěvů opravil.
V srpnu 2015 o svátku Nanebevzetí Panny Marie jsem pak,
jako vůbec poslední dosud nezhudebněné zpěvy,
opatřil nápěvy i Ó-antifony.
Během příštího roku se chystám z dokončení adventního repertoáru
vyvodit důsledky: jednak začít pracovat na sazbě antifonáře
(byť to možná nadlouho bude torzo, zahrnující jenom
adventní oddíl temporálu),
jednak pro každou adventní neděli vysázet sešity s kompletními
texty a zpěvy ranních chval a nešpor, a postarat se těm
sešitům o trochu publicity, aby neminuly nikoho, pro koho
budou potenciálně relevantní.
Před několika lety jsem tu
referoval
o svérázných nešporách, slavených čtyřikrát do roka
ve farnosti Štěpánkovice na Hlučínsku.
I když jsem od té doby měl v plánu rozhodně si je
co nejdříve poslechnout znovu, souhrou mojí zapomětlivosti
a jiných okolností se mi to podařilo až o více než pět let
později, dnes, na Boží hod vánoční.
Přenos začal s mírným předstihem, zabral ještě kus zkoušky
zpěvu s lidem, a už od prvního tónu bylo jasné, že přicházím
pozdě: starobylé "praj(z?)ské nešpory", s žalmy a úvodním
veršem ve znění Fryčajova kancionálu, jsou pryč. Od mé poslední
virtuální návštěvy je nahradil Olejník.
Z úvodních a závěrečných poznámek kněze se zdá, že snad
právě až od letošních Vánoc.
Poslouchal jsem bezmála vzorné provedení vánočních nešpor
podle Olejníka
a tesknil po oné (jazykově i hudebně o nemálo hrubší)
starožitnosti, kterou nahradily.
Samozřejmě mám víc než jen
trochu pochopení pro toho, kdo "prajské nešpory," ochuzené o řadu
prvků a s žalmy ve znění starém dvě století, nahradil
nešporami s úplnými, jazykově dnešními a plně oficiálními texty.
Ale sám bych si provedení takové "liturgické reformy", která
zlikviduje letitou tradici, dvakrát i třikrát rozmyslel,
a než bych ji případně přeci jen provedl, postaral bych se,
aby byla ona likvidovaná tradice nejdřív dobře zdokumentovaná.
Už před pěti lety jsem podnikl jeden neúspěšný pokus
o získání kopie textů a not, z nichž se tenkrát nešpory
zpívaly a hrály. Patrně není radno moc otálet s pokusem
novým, abych, když jsem již nezastihl "prajských nešpor"
živou tradici, nezmeškal i příležitost zachytit alespoň její
písemné doklady.
Tomu, kdo skládá nápěvy liturgických textů,
přísně vzato nepřísluší do textů samotných jakkoli zasahovat.
Přeci jsem si však během let dovolil nemalé množství úprav -
až na ojedinělé výjimky úprav drobných, neměnících smysl textu,
ale činících ho v nějakém ohledu zpěvnějším.
Nejčastěji jde o změny slovosledu nebo záměny slov tak,
aby text měl příznivější rytmus.
U všech zpěvů, kterých se to týká, je z toho vydán počet:
nyní je v notových materiálech vždy
malým písmem uveden oficiální text pro srovnání;
v konečné podobě antifonáře budou navíc zřetelně vyznačeny
rozdíly.
Mezi drobné úpravy z hudebních důvodů počítám i tu,
že jsem všem "Ó-antifonám" předvánočního týdne doplnil úvodní
Ó, v českém překladu vypuštěné. Chtěl jsem totiž
pro tyto populární a široce známé antifony
použít adaptovaný nápěv odpovídajících antifon latinských
(podobně, jako ho pro české texty adaptovali už redaktoři
českých rorátníků v 16. stol.),
a ten je bez onoho Ó těžko myslitelný.
Zároveň se ovšem netajím tím, že chybějící Ó považuji i v rovině
holého liturgického textu, bez ohledu na potřeby zhudebnění,
za defekt: oslovení uvozené částicí ó jistě
zní v češtině archaicky, pateticky, exaltovaně -
ale v latině také nejde o pouhý gramatický signál vokativu,
nýbrž právě i o prostředek stylistický.
Antifony k Magnificat předvánočního týdne nemluví řečí všedního
dne a ona exaltovaná částice by měla být zachována i v českém
překladu. Ostatně je zvláštní, když antifony u nás všeobecně
známé jako "Ó-antifony" v breviáři žádné Ó nemají.
Je příznačné, že pro potřeby videa z produkce Liturgie.cz,
kde o Ó-antifonách byla řeč, dr. Tichý bez komentáře použil
záběr ne na běžnou
Denní modlitbu církve, ale na dominikánský breviář,
kde Ó-antifonám úvodní Ó nechybí.
Antifona k Magnificat pro 18. prosinec je ovšem
z (rozsahem nepatrné, ale) zvlášť sporné kategorie těch antifon,
kde jsem ruku na oficiální liturgický
text vztáhl ne proto, abych drobnou úpravou vylepšil jeho
jazykové vlastnosti relevantní pro zhudebnění, ale protože
jsem, aniž mě k tomu nutily potřeby zhudebnění,
měl nepřekonatelné nutkání vylepšit překlad.
Latinský originál tu oslovuje Krista hebrejsky O Adonai,
Denní modlitba církve překládá "Hospodine".
Ale to je něco jako překládat "amen", "aleluja" nebo
"hosana". Hebrejská či aramejská slova, výjimečně se objevující
v latinské liturgii, se při převodu liturgických textů
do národních jazyků nepřekládají.
Čtenář může namítnout, že "Dominus Deus Sabbaoth"
ve zpěvu Sanctus se překládá ("Pán Bůh zástupů"),
ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Navíc
výjimka ne ve všech ohledech šťastná, protože vymizení tohoto hebrejského
slova z mešního ordinária a tím z nejširšího katolického povědomí
komplikuje porozumění textům, které toto povědomí předpokládají -
třeba třetí strofě písně
Bože, chválíme tebe.
Jaké motivy k překladu vedly?
Nejpravděpodobnější se jeví motiv
"breviář v národním jazyce se bude modlit i prostý lid,
ten je nevzdělaný a hloupý a nebude tomu rozumět."
Tedy trapné poručníkování, které by mělo být
z liturgického překládání jednou provždy vykázáno.
Dále mohl hrát roli snad také ohled na židovstvo, protože
slovo "adónaj", indikované ve vokalizaci masoretského textu
jako zbožná náhražka tetragramu, nevyslovovaného Božího jména,
postupem času také samo začalo být chápáno jako Boží jméno,
které se při předčítání biblických textů nevyslovuje,
ale nahrazuje jinými náhražkami.
Ale takové ohledy nejsou užitečné a dokud nezasahují
do latinských liturgických textů, neměly by zasahovat
ani do procesu jejich překládání.
Dlužno říci, že Denní modlitba církve není jediným překladem,
který oslovení "O Adonai" překládá, a jsou dokonce i takové,
které ho bez náhrady vynechávají.
Ale bylo by více než žádoucí, aby se Denní modlitba církve
přesunula do společnosti verze německé, polské a dalších,
které ono hebrejské slovo, jako zvlášť emfatický odkaz
na starozákonní očekávání Boha-spasitele, ponechávají
v původním znění.
-
předloha - Liturgia horarum:
O Adonái et Dux domus Israel, qui Móysi in igne flammæ rubi apparuísti, et ei in Sina legem dedísti: veni ad rediméndum nos in brácchio exténto.
-
Adonai
-
Liturgie hodin (dominikánský breviář):
Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.
-
německy:
O Adonai, Herr und Führer des Hauses Israel - im flammenden Dornbusch bist du dem Mose erschienen und hast ihm auf dem Berg das Gesetz gegeben: o komm und befreie uns mit deinem starken Arm!
-
nizozemsky:
O Adonaï, Heer van Israëls huis,
Gij zijt aan Mozes verschenen in het brandend braambos
en hebt hem de wet gegeven op de Sinaï.
Kom nu en bevrijd ons met sterke hand.
-
islandsky:
Adonai, voldugi Guð, leiðtogi Ísraels.
Þú, sem birtist Móse í loga þyrnirunnans
og gafst honum lögin á Sínaífjalli,
kom og frelsa oss með almætti þínu.
-
španělsky (též zde):
Oh Adonai, Pastor de la casa de Israel, que te apareciste a Moisés en la zarza ardiente y en el Sinaí le diste tu ley, ven a librarnos con el poder de tu brazo.
-
rumunsky:
O Adonai, stăpânul şi conducătorul casei lui Israel, care te-ai arătat lui Moise în rugul aprins şi i-ai dat Legea pe muntele Sinai, vino să ne eliberezi cu braţ puternic.
-
polsky:
O Adonai, Wodzu Izraela, Tyś w krzaku gorejącym objawił się Mojżeszowi i na Synaju dałeś mu Prawo; przyjdź nas wyzwolić swym potężnym ramieniem.
-
rusky:
О Адонаи и Вождь дома Израилева, явившийся Моисею в пламени огня тернового куста и давший ему закон на Синае; приди искупить нас мышцею простёртою.
-
ukrajinsky:
О Адонай, Вождю дому Ізрáїля, Ти в полум’яному кущі явився Мойсеєві і дав йому Закон на Синаї; прийди нас визволити своїм простягнутим раменом.
-
překlad
-
Denní modlitba církve:
Hospodine, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu zákon na Sinaji: přijď a vysvoboď nás s velikou mocí!
-
slovensky:
Ó, Pane, Vodca domu Izraela, ty si sa zjavil Mojžišovi v ohni horiaceho kríka a na Sinaji si mu dal zákon; príď, vystri svoju ruku a vysloboď nás.
-
maďarsky:
Ó, Urunk és népednek vezérlő Fejedelme! Te megjelentél Mózesnek az égő csipkebokorban, és neki a Sínai-hegyen törvényt adtál: Jöjj, válts meg minket kitárt karoddal!
-
italsky:
O Signore, guida della casa d’Israele,
che sei apparso a Mosè nel fuoco del roveto
e sul monte Sinai gli hai dato la legge:
vieni a liberarci con braccio potente.
-
bělorusky:
Пан і Валадар Ізраэля, Ты ў палаючым кусце аб’явіўся Майсею і на Сінаі даў яму закон, прыйдзі і вызвалі нас сваім магутным плячом.
-
vynecháno
-
francouzsky:
Ô Chef de ton peuple Israël, tu te révèles à Moïse dans le buisson ardent et tu lui donnes la Loi sur la montagne, délivre-nous par la vigueur de ton bras, viens, Seigneur, viens nous sauver !
-
portugalsky:
Ó Chefe da casa de Israel, que no Sinai destes a Lei a Moisés: vinde resgatar-nos com o poder do vosso braço.
[EDIT 27. 12. 2022]
Doplněna verze portugalská a rumunská.
[EDIT 18. 5. 2023]
Doplněna verze nizozemská a islandská.
[EDIT 8. 10. 2023]
Doplněna verze ukrajinská.
[EDIT 18. 12. 2023]
Doplněna verze běloruská.
Pokud jde o budoucí proces schvalování hotového
antifonáře pro liturgické použití, počítám s tím, že
provedené zásahy do textů budou jedním z potenciálně sporných
bodů, a jsem smířen s tím, že, pokud to bude nutné,
antifonu "Ó Adónaj" upravím na (téměř) oficiální text
"Ó Hospodine". Ale prozatím chovám naději, že to nutné nebude,
antifona bude smět alespoň při oficiu zpívaném
"secundum Pavlíkum" podržet
svůj charakteristický incipit (který má i ve všech mně známých
staročeských verzích) a třeba bude při příští revizi
Denní modlitby církve v tomto znění dokonce pojata i
do oficiálního textu breviáře.
[Denní modlitba církve.
Výběr textů pro významné dny liturgického roku,
Brno:
Akademie kanonického práva
2019, 178 s.]
Brožura formátu A5 obsahuje texty Denní modlitby církve
pro středně velký okruh příležitostí.
(Viz na výše odkazované webové stránce zveřejněný obsah.)
Z webu vydavatele víme, že
"publikace vznikla z podnětu Královské stoliční kapituly v Brně,
která slaví některé dny liturgického roku modlitbou církve
za přítomnosti Božího lidu."
Přímo v knížce žádné metainformace upřesňující její
Sitz im Leben nenajdeme, ale výběr příležitostí se zdá
potřebám brněnské katedrální kapituly dobře odpovídat
(jediným pokrytým svátkem z cyklu sanktorálu je slavnost
sv. Petra a Pavla, titulární svátek katedrály).
Knížka je také vidět přímo v liturgickém provozu
na záznamu modlitby se čtením a ranních chval v brněnské katedrále z letošního Velkého Pátku.
Obálka je vkusná a důstojná (byť na první pohled bych
v takových deskách úplně nečekal liturgické texty),
grafická úprava obsahu je však ryze účelová,
bez větších estetických ambicí.
Dvoubarevný tisk a formátování jednotlivých liturgických elementů
víceméně odpovídá breviáři, až na bezpatkové písmo
nadpisů a rubrik. Rušivě a nedůstojně působí
šedě stínované záhlaví všech stránek.
Hudební informace knížka obsahuje jen úplné
minimum: u těch hymnů, jejichž (vlastní) nápěv lze najít
v Kancionálu nebo v Mešních zpěvech, je na tento odkázáno.
Nápěvy ostatních hymnů nejsou řešeny, i když pro většinu
by se nějaký použitelný i jen ve jmenovaných dvou zpěvnících
bez problémů našel.
Výběr příležitostí pokrývá vrcholy temporálu,
svátky týkající se daného kostela (výročí posvěcení, titulární slavnost),
nešpory pro neděle v mezidobí a oficium za zemřelé.
Charakteristické je, že kromě nedělních nešpor a nešpor
z oficia za zemřelé jde vždy o modlitbu se čtením a ranní chvály,
což vzbuzuje vážnou pochybnost o realističnosti tvrzení
vydavatele, že
"v kostelích, kde se slaví liturgie hodin, může být tato publikace vhodnou pomůckou."
Výběr hodinek, které má ve zvyku slavit veřejně a za účasti lidu
brněnská katedrální kapitula, je tak netypický, že je obtížné
představit si, že by opravdu byl k potřebě ještě někde jinde.
Asi to nejzajímavější na novodobém liturgickém prameni pro konkrétní
instituci je, jaká rozhodnutí jeho redaktor či redaktoři
udělali v rámci prostoru ponechaného v oficiálních liturgických
knihách, jak je obecné konkretisováno.
Jednou vrstvou přizpůsobení jsou kroky k blbuvzdornosti:
úvodní dialog je otištěn celý na začátku každého formuláře;
na konci každého žalmu je plný text Sláva Otci;
responsoria jsou kompletně rozepsána tak, jak se opravdu
recitují (nespoléhá se na to, že uživatel ví, jak které části
správně opakovat, nebo že mu opakování stačí napovědět
pomocí incipitů).
Jiná přizpůsobení kodifikují konkrétní provozovací praxi.
Sem můžeme zařadit to, že část prvního verše každého žalmu
je tištěna kurzívou, nepochybně jako připomínka,
že ji má recitovat sólově ten, kdo začínal antifonu.
Úplné znění antifony je tištěno před žalmem i po něm,
ale opakování po žalmu často má doplněnu jednu nebo více
pomlček, patrně jako pomůcky, jak se má při sborové recitaci
jednotně frázovat.
Antifony, recitované ve Velikonočním triduu po krátkých
čteních místo responsorií, mají oproti breviáři upřesněn konkrétní
způsob provedení: nejprve má celý text recitovat předsedající,
pak ho všichni zopakují.
Kantikum podle Zj 19 v nedělních nešporách je tištěno rovnou
bez těch částí, které rubriky breviáře při slavení beze zpěvu
dovolují vynechat.
Dialogické elementy místo obecných zkratek obvyklých v breviáři -
V[erš] a O[dpověď] - často užívají zkratek kodifikujících
rozdělení rolí: K[něz] a L[id].
(Veršíky v modlitbě se čtením však kdovíproč ani nesledují
Denní modlitbu
církve, ani tuto konkretisaci rozdělení recitace mezi kněze
a lid, ale mají zkratky
V[ersus] a R[esponsum] jako latinský breviář.)
Dále jsou tu provedené volby v rámci možností nabízených
rubrikami.
Ranní chvály jsou vždy spojeny s modlitbou se čtením,
a to tak, že se říká jediný hymnus, vždy zásadně vzatý
z ranních chval (srov. VPDMC 99).
Pro každou příležitost je otištěn jeden hymnus
(žádné alternativy na výběr), přičemž
část hymnů je vybrána z červeného, část ze zeleného hymnáře.
Pro neděle v liturgickém mezidobí jsou využity hymny
druhých nedělních nešpor z obou hymnářů, takže každá ze čtyř
nedělí v cyklu žaltáře má hymnus jiný.
Pokud jde o výběr hymnů kombinující materiál obou oficiálních
sbírek, dalo by se mluvit o kodifikovaném hymnáři
brněnské katedrály, podobně, jako je v Olejníkových
Nedělních nešporách
kodifikován hymnář katedrály olomoucké.
Jestliže jsme na jedné straně viděli řadu příležitostí,
kde redakce z různých možností připouštěných breviářem závazně
vybírá jednu, jsou i případy, kde jsou reprodukovány
všechny možnosti breviářem nabízené. To se týká nejen
výběru žalmů k invitatoriu, ale také dvou možností
psalmodie ranních chval na Popeleční středu.
(Záhadné je, z jakých důvodů knížka nabízí dvě varianty
psalmodie i pro modlitbu se čtením ve čtvrtek Svatého týdne.)
Na Štědrý den, kdy se pro modlitbu se čtením a ranní chvály
berou feriální žalmy, redakce nehledá zkratky
(byť ve VPDMC 247 nejspíš využitelná skulinka je,
neboť feriální žalmy naprosto nejsou Štědrému dni
vlastní ani přizpůsobené)
a na čtyřiceti stranách otiskuje žalmy pro všechny možnosti -
tedy až na tu jednu, kdy Štědrý den připadne na čtvrtou neděli adventní.
Možná stojí za explicitní zmínku, že obsahem nejde
o pouhou "knížku do lavice", která by vynechávala části
příslušející lektorovi nebo předsedajícímu, ale pro knížku
pro všechny liturgické role, obsahující všechny potřebné
texty (až na evangelium vigilie Narození Páně - s. 52),
včetně předsednických výzev před Modlitbou Páně a
slavnostních požehnání.
Tiráž tvrdí, že "liturgické texty se shodují s oficiálním
zněním Denní modlitby církve."
V celku je to pravda, ale na dva drobné hříchy v tomto směru
jsem při zběžném pročítání narazil:
24. 12. uvedení do první modlitby dne:
Dnes poznáte, že přijde Pán, a zítra uvidíte jeho slávu.
Skutečně ji uvidíte.
Výročí posvěcení kostela, ranní chvály, zpěv po krátkém čtení:
Bože, tvá církev je předobrazem nebeského Jeruzaléma *
je to dům modlitby pro všechny národy.
...
Zatímco drobná jazyková úprava responsoria je pochopitelná
a snadno může jít i o neúmyslnou chybu přepisu, neústrojné
prodloužení štědrodenního invitatoria je pro mě záhadné.
Kdo a proč by něco takového chtěl?
Jediným projevem ryzí liturgické tvořivosti vykračující za mantinely rubrik
jsou antifony k Magnificat nedělních nešpor.
Antifony pro 32 nedělí krát tři roční cykly v knížce
celkem pochopitelně otištěny nejsou.
Rubrika sice správně uvádí, že
"Antifona je vlastní pro každou neděli",
ale vzápětí (snad hlavně pro ty, co si cestou na nešpory
breviář zapomenou na faře) nezákonně dovoluje, že se
"může ... použít obecná antifona,"
vzatá z kantika samotného:
neděle 1. týdne žaltáře
Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.
(Doslova shodná s antifonou k Magnificat úterý lichých týdnů žaltáře.)
neděle 2. a 4. týdne
Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, jeho jméno je svaté.
(Srov. antifonu k Magnificat, středa lichých týdnů žaltáře -
stejný text, lehce odlišný slovosled.)
neděle 3. týdne
Hospodin pamatoval na své milosrdenství.
(Srov. antifonu k Magnificat, pátek lichých týdnů žaltáře.)
Nechat si tisknout výběr liturgických textů pro praktickou
potřebu v knižní podobě není téměř nikdy jenom akt prostého
namnožení textů (které se ostatně v době, kdy v každé druhé
katolické kapse je mobilní telefon s breviářovou aplikací,
pomalu stává přežitkem),
ale také projev institucionalisace. Zřetelný krok od nahodilého
a příležitostného k řádnému a pravidelnému.
Kodifikován je výběr příležitostí, ale také řada
praktických detailů a dramaturgických rozhodnutí, která
oficiální liturgické knihy přenechávají tomu, kdo slavení
utváří. Tak se i na (oproti středověké liturgii) omezené
hrací ploše novodobé římské liturgie profiluje
liturgický úzus dané církevní instituce.
Když jsem se až dosud nevypravil do Brna,
abych Královskou stoliční kapitulu sv. Petra a Pavla
zastihl při činu, jsem rád, že alespoň mám v knihovně
její "chórovou knížku".
Před časem jsem při vyhledávání něčeho volně souvisejícího
narazil na dokument, kterého bych se nenadál -
a je dost pravděpodobné, že veřejně přístupný je jen omylem:
liturgické texty památky Panny Marie, Matky církve,
s poznámkami o důvodech jednotlivých překladatelských
rozhodnutí. Podle všeho jde o podklad pro proces schvalování
překladu ČBK a Kongregací pro bohoslužbu (pozn. 1: "
... v těchto podkladech pro schválení českého překladu...").
Pro každou dotčenou liturgickou knihu dokument obsahuje
nejprve kompletní text latinské předlohy, poté české znění.
Překladatelské poznámky pod čarou ukazují, že byl při sestavování
českých textů kladen velký důraz na konkordantnost
nejen s českým liturgickým překladem
pokud jde o texty vzaté z bible (pozn. 10, 12, 20, 26),
ale také s již vydanými liturgickými knihami (pozn. 3, 7, 8, 9, 11, 16, 17, 22, 23).
Působivá demonstrace překladatelova přehledu o výskytech jednotlivých
liturgických elementů v latinských i českých knihách
vede čtenáře do problematiky liturgického překládání
nezasvěceného k otázce, jaký aparát mají dnes překladatelé pro tyto
potřeby k disposici. Jsou liturgické texty (byť třeba jen
pro interní potřebu) kompletně k mání v (prohledávatelné)
elektronické podobě?
Alespoň u těch českých, které vyšly v novější době,
to snad můžeme předpokládat. Některé liturgické knihy
jsou pokryty také tištěnými podrobnými rejstříky -
pro (latinský) misál existuje rejstříkový svazek se slovní
konkordancí,
pro breviář vyšlo podobné dílo v němčině
(to ovšem reflektuje německý breviář s jeho zvláštnostmi)
a snad existují i další pomůcky mně dosud skryté.
SODI Manlio, TONIOLO Alessandro:
Concordantia et indices Missalis Romani,
Editio typica tertia,
Città del Vaticano 2002.
WAGNER Johannes, SCHMITT Siegfried:
Stundenbuch ... Registerband zum Stundenbuch,
[m. n.]
1990.
U dvou rozsáhlejších textů, které nejsou biblického
původu ani nebyly dosud otištěny v žádné liturgické knize,
je uvedeno jméno překladatele: text lekce pro modlitbu
se čtením, již dříve do češtiny přeložený a vydaný
pro neliturgické potřeby, pro použití v breviáři
upravoval Ondřej Koupil (pozn. 19);
týž přebásnil hymnus k nešporám, který pak upravil p. b. Hrdlička
(pozn. 24).
Nechce někdo omylem upustit na internet také informaci,
kdo před nemnoha lety přebásnil hymny pro svátek Krista Kněze?
Zajímavé je, že poznámky k hymnům, které nový (latinský) formulář
s drobnými úpravami přebral z formuláře Sobotní památky
Panny Marie (pozn. 16, 21, 25), se věnují i tomu, nakolik
by se pro použití v české verzi formuláře příp. hodily
hymny odpovídající funkce z Denní modlitby církve,
resp. "červeného hymnáře". Tyto úvahy ovšem zůstávají
právě jen v překladatelských poznámkách a ke schválení
není předkládán návrh na jejich zohlednění v liturgických
textech samých.
Formulář památky Panny Marie, Matky církve je od r. 1989
mezi formuláři překládanými z římské předlohy
teprve druhým (po svátku Krista Kněze) formulářem s vlastními hymny
a ze dvou případů těžko dělat obecné závěry, ale zdá se,
že trend je hymny prostě překládat z latiny, ne vybírat
z pokladu české duchovní písně, a to ani jako alternativu.
Proti překládání latinských hymnů nelze nic namítat,
ale to, že pro nové svátky nejsou alternativně k disposici hymny
koherentní s "červeným hymnářem", je škoda.
Otázkou je, jestli tak velí aktuální politika (ať už domácí,
nebo římská) překládání liturgických textů, nebo prostě jen
liturgická komise ČBK ve své
zásobě spolupracovníků
t.č. nemá žádné odborníky na hymnologii.
[EDIT 13. 1. 2022]
Musím se opravit:
zabloudil jsem na liturgické texty svátku Ježíše Krista,
nejvyššího a věčného kněze,
na webu knihovny Metropolitní kapituly,
a výběr hymnů charakteru jako do červeného hymnáře
jsem tam s překvapením našel, dokonce i s údaji o nápěvech a pramenech
ve formátu v hymnáři obvyklém. Přísahal bych, že
původně tam nebyly, ale nejspíš už jsou tam delší dobu,
protože Wayback Machine
tu stránku bez nich nezná.
Způsob jejich začlenění do celku stránky
(nejsou přímo součástí formuláře, ani přímo v něm nejsou
zmiňovány, ale jsou připojené pod ním
a oddělené čárou; srov. též nadpis
"Texty hymnů vybraných z české náboženské poezie
vhodné pro svátek...") ovšem
působí dojmem, jako by snad ani nešlo o integrální součást
řádně schváleného liturgického formuláře,
ale spíše o návrh neoficiálních náhradních
zpěvů na způsob "alius cantus aptus".
Podobným směrem se zdá ukazovat balíček liturgických textů
k vytištění, zveřejněný v době zavedení svátku
na webu církev.cz:
ten o výběru alternativních hymnů z pokladu české duchovní
písně neví nic.
To všechno pro úzkoprsého legalistu klade velký otazník
před legálnost praktického použití dotčených hymnů, protože
předpisy regulující denní modlitbu církve pro hymny
s žádnou možností výběru alternativ mimo řádně schválené
liturgické texty nepočítají. Ale každopádně jsem vděčný
tomu, kdo na doplnění červeného hymnáře pamatoval,
že tak učinil, a chovám naději, že při vhodné příležitosti
ten výběr bude plně legalisován.
Kompletní archiv věstníku Notitiae, zveřejněný
před pár lety
na webu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti,
otevřel nejširší veřejnosti dokořán nepřebernou sbírku
úředních zpráv kongregace, dokumentů liturgického zákonodárství,
ale také odborných studií, zpráv o průběhu provádění liturgické
reformy a dalších vysoce zajímavých článků.
Loni v létě jsem tak v rámci snahy
opatřit si vyčerpávající přehled
vývoje pokoncilního liturgického kalendáře
mohl z pohodlí domova
postupně pročíst obsahy všech dosavadních ročníků
(podnik ještě v nedávné době, kdy jsem Notitiae musel
jezdit studovat do knihovny, prakticky nemyslitelný)
a narazil jsem při tom na - jakkoli jen
fragmentárně zachycený -
příběh raných fází vzniku (latinského)
pokoncilního římského antifonáře.
Dosavadní historie vydávání chorálních nápěvů
pokoncilního oficia v datech:
- 1971 vychází reformovaný breviář, Liturgia horarum,
prostě jako kniha textů, značným dílem nově složených a tudíž
postrádajících nápěvy
- 1983 Liber hymnarius s nápěvy
pro všechny hymny, invitatoria a s omezeným výběrem responsorií
pro použití v modlitbě se čtením
- 1983 dokument Ordo cantus officii
s pokyny, jak se má latinské chorální oficium po hudební
stránce utvářet. Jeho hlavní část tvoří odkazy na antifony
z pokladu gregoriánského chorálu, které při latinsky zpívaném
oficiu nahrazují antifony otištěné v breviáři
- 2009 Antiphonale Romanum II - kompletní texty
a nápěvy nešpor pro neděle a svátky
- 2014 přepracované
vydání Ordo cantus officii (kterým se svazek antifonáře
z r. 2009 již řídil)
- 2019 aktualizovaná podoba
Liber hymnarius
- 2020 Antiphonale Romanum I - ranní chvály
pro neděle a svátky
V posledním čísle ročníku 1981 představuje
dom Hervé de Broc ze Solesmes
tehdy nové Psalterium monasticum.
V prvním plánu jde o cyklus zpěvů žaltáře pro použití
v mnišském chóru,
ale již v době přípravy bylo chápáno i jako důležitý kus
přípravné práce na římském antifonáři, jehož sestavení a vydání
bylo tehdy solesmeskému opatství svěřeno
Kongregací pro bohoslužbu. Kongregace stanovila
pro přípravu antifonáře
stejné vůdčí principy, kterými se předtím řídila příprava
pokoncilního graduálu: místo textů postrádajících nápěvy
se měly, kde to bude možné, použít ekvivalentní zpěvy
z chorální tradice.
Vydání Antiphonale Romanum bylo plánováno
ve dvou svazcích: zvlášť bude vydán hymnář, společný
liturgii hodin římské i mnišské, a římský antifonář v úzkém
slova smyslu, bez hymnů a dalších zpěvů již vydaných v hymnáři.
(S. 619-621.)
DE BROC Hervé: Le nouveau Psautier monastique latin, Notitiae 185, 12/1981, s. 618-624
V následujícím čísle Notitiae je na ukázku otištěna první,
obecná část úvodu (praenotanda)
chystaného Antiphonale Romanum, podávající jakousi
teorii liturgického zpěvu vůbec a speciálně gregoriánského
chorálu.
DE BROC Hervé: Prélude à l'Antiphonaire Romain, Notitiae 186, 1/1982, s. 49-53
V roce 1983 celý rozsah čísel 204 a 205 Notitiae
zabírá editio typica Ordo cantus officii
a v Solesmes vychází Liber hymnarius
jako "druhý svazek Antiphonale Romanum".
Stručný článek v Notitiae informuje,
že Kongregace pro bohoslužbu původně opravdu svěřila
solesmeskému opatství přípravu a vydání nového
Antiphonale Romanum jako plnohodnotné chorální knihy
pro latinské oficium, ale tento projekt byl opuštěn
ve prospěch Ordo cantus officii
(t.j. pouhého "telefonního seznamu", odkazujícího pro jednotlivé
zpěvy dílem do existujících chorálních knih, včetně některých
opravdu špatně dostupných, ale také do pokladu zpěvů dosud
tiskem nevydaných).
Nicméně Solesmes v přípravě římského antifonáře pokračuje,
byť se teď z původního projektu typického vydání liturgické
knihy stal soukromý vydavatelský podnik,
a vydává Liber hymnarius
jako jeho první svazek (číslovaný ovšem jako svazek druhý).
DE BROC Hervé: Liber hymnarius, Notitiae 207, 10/1983, s. 661-662
O dalších sedm let později krátký článek rekapituluje dosavadní
průběh prací na antifonáři. Počáteční plán, využít
(analogicky k procesu přípravy pokoncilního graduálu)
v maximální možné míře obsah antifonáře z r. 1912,
selhal kvůli jeho omezenému repertoáru -
denní hodinky předkoncilního breviáře totiž vystačily
s mnohem méně antifonami než denní hodinky oficia pokoncilního.
Záchranu nepřineslo ani přibrání antifon z antifonáře mnišského.
Navíc bylo tak jako tak nutné provést revizi všech melodií
podle jednotných zásad. Tak bylo brzy jasné, že původně
zamýšlené zkratky nic nezkrátí, a rozjel se mamutí projekt
kritické restituce celého korpusu (asi dvou tisíc)
potřebných antifon.
DE BROC Hervé: La préparation de l'Antiphonarium Romanum, Notitiae 282, 1/1990, s. 34-36
V roce 1991 Notitiae otiskují nabídku liturgických knih
dostupných v Libreria Editrice Vaticana,
přičemž inzerují i dvousvazkové Antiphonale Romanum.
"Tomus alter" je nám již dobře známý Liber hymnarius,
"tomus prior" v nabídce figuruje zatím bez bližších informací
a bez cenovky, neboť teprve "praeparatur".
(To je poslední mně zatím známá veřejná zmínka o něm.)
Libri liturgici a Congregatione editi, aliique libri de re liturgica apud Librariam Editricem Vaticanam prostant, Notitiae 294-295, 1-2/1991, s. 90-96
Jak dnes víme, ve skutečnosti trvalo dalších 18 let,
než se římský antifonář dočkal pokračování.
Navíc byl během té doby zásadně přepracován jeho repertoár
(viz nové Ordo cantus officii)
a změněna byla i jeho koncepce, takže místo dříve ohlašovaného
prvního svazku Antiphonale Romanum, obsahujícího antifonář
v úzkém slova smyslu, byla zahájena nová číslovaná řada
knížek obsahujících úplné texty i nápěvy oficia
pro vymezené okruhy hodinek.
Jestli vůbec kdy bude pokryt kompletní rozsah breviáře,
jestli se toho dožije již naše generace
a kolik bude takto koncipovaný antifonář
nakonec čítat svazků, zůstává ve hvězdách.
Roztomilé je, že když v roce 2019 vyšel aktualizovaný
Liber hymnarius, byl zachován původní titul
ediční řady:
Antiphonale Romanum secundum Liturgiam horarum
Ordinemque cantus officii dispositum,
a solesmensibus monachis praeparatum,
stejně jako číslo svazku "tomus alter".
Koncept dvoudílného Antiphonale Romanum
z osmdesátých let tak stále žije, i když všechno nasvědčuje tomu,
že "tomus prior" navždy zůstane toliko předmětem nesplněných
nadějí.
Podobně jako loni v létě
jsem i letos na začátku července odložil předkoncilní antifonář,
abych měsíc v kuse zpíval pokoncilní oficium a intensivněji
se věnoval zlepšování kvality korpusu českých zpěvů.
Později jsem se rozhodl prodloužit toto období o další měsíc,
pak o druhý, a i když to původně nebylo v plánu,
aktuálně jsem víceméně rozhodnut zůstat při pokoncilním oficiu
a českém chorálu (poprvé po zhruba pěti letech)
celý následující liturgický rok. Práci na projektu to totiž
citelně prospívá a v pronajatém domě po předcích pro ni mám
(především co do možnosti zpívat oficium a muzicírovat
kdykoli a jakkoli, aniž by to obtěžovalo sousedy)
podmínky tak dobré, jak jsem ještě nikdy neměl a dost možná
již nikdy mít nebudu. Je tedy vhodné tuto příležitost v co
největší míře využít.
Hlavní sledovanou prioritou je konsolidace repertoáru žaltáře.
Zpěvy opakované během liturgického roku mnohokrát a tvořící
základní repertoár denní modlitby církve musí být
opravdu kvalitní. Respektující text, přitom zpěvné,
převážně snadné, nevyumělkované,
vhodně využívající typisované melodie.
Již během července se ukázalo, že je v tomto směru přede mnou
stále mnohem víc práce, než jsem doufal, a to zdaleka ne jen
mezi zpěvy modlitby se čtením, které jsou dlouhodobě
daleko nejzanedbanější.
Ostatní zpěvy opravuji převážně tak, jak mi je liturgický
rok přinese
pod ruku, a spíš v reálném čase či se zpožděním než v předstihu,
takže třeba z mojí letošní práce na antifonách k evangelním
kantikům pro neděle cyklu B nebudou případní jiní pěvci
mít prospěch dřív než za tři roky.
Protože aktuální fáze práce na projektu nutně obnáší nejen
zkvalitňování jednotlivých zpěvů, ale konsolidaci celého
korpusu jako celku, vyvstala potřeba lepšího přehledu
o korpusu a nejrůznějších vztazích mezi jeho zpěvy,
ale také se zpěvy latinského chorálního repertoáru oficia.
V létě jsem proto začal postupně vytvářet interní webovou aplikaci
"adiutor",
jejímž úkolem je odpovídat na všechny otázky
ohledně korpusu a jednotlivých zpěvů, které mi zrovna
přijdou pro práci na projektu užitečné.
Veřejně teď nikde neběží a v dohledné době ani
nebude, případný zájemce
si ji může zkusit rozchodit ze zdrojového kódu. Vystavit někde
prohledávatelnou databázi všech zpěvů by asi výhledově bylo
hezké a potenciálně užitečné (nejen protože jednotlivé
antifony z breviáře se mohou příležitostně hodit
pro jiné liturgické příležitosti), ale momentálně to je v žebříčku
priorit hodně nízko.