Jak jsem se prozpívával adventem, sice jsem ještě dělal
nějaké úpravy,
ale celkově jsem měl ze stavu, v jakém jsem letos adventní
repertoár našel, velice dobrý pocit. Obvykle je přezpívávání
vlastních hudebních výtvorů spojené se značnou mírou
frustrace, ale ta o letošním adventu zůstala v podstatě omezena
na vlastní zpěvy svátků. A tak, když jsem prošel všechny zbývající
poznámky o tom, co je ještě potřeba opravit, opravil to,
ještě jednou všechny adventní zpěvy přezpíval a "viděl, že je to dobré,"
prohlašuji adventní repertoár za dokončený
- jako vůbec první výstup po více než deseti letech práce
na projektu.
Je vhodné upřesnit, co se tu dokončením myslí, a co ne:
rozhodně nechci tvrdit, že už se adventních zpěvů nedotknu,
v nynější podobě už zůstanou navěky a stanou se součástí tištěného
antifonáře. Bezpochyby dojde k drobným změnám v rámci
závěrečné redakce celého korpusu, a jak se znám,
se vší pravděpodobností v příštích letech dojde ještě i jinak
na nějaká vylepšení nápěvů. Když prohlašuji adventní
repertoár za dokončený, především se tím stavím za jeho
kvalitu. Považuji daný soubor zpěvů v jeho nynější podobě
za kvalitní ukázku
českého chorálu, neostýchám se doporučit ho pro liturgické
použití (byť samozřejmě stále nemá příslušné církevní schválení),
jako jeho tvůrce za ním bez výhrad stojím a jsem připraven
přijímat a odrážet případnou kritiku.
Popravdě moc nečekám, že by nějaká kritika kdy dorazila,
protože chorální nápěvy pro Denní modlitbu církve
v národním jazyce sotva koho
zajímají, a když už někoho zajímají, obvykle to spíš není
hudebník, který by se cítil kompetentní nápěvy
z nějakého hlediska kritisovat. Každopádně pokud by nějaká
přeci jen dorazila, budu poctěn, a vynasnažím se přiměřeně na ni
reagovat.
Není náhodou, že to je právě advent, který
dozrál jako první ucelená část budoucího antifonáře.
Přispěly k tomu tři hlavní faktory. Předně (ve srovnání
s ostatními logickými částmi Denní modlitby církve) malý rozsah.
Dále vysoká koncentrace opravdu krásných textů - adventní
antifony je prostě radost zhudebňovat a zpívat.
A v neposlední řadě to, že doba adventní obvykle byla
relativně příznivá co se prostoru pro práci na projektu týče.
Zatímco doba postní a velikonoční opakovaně doplatila
na frmol letního semestru, dokončování závěrečných (i jiných) prací
a přípravy na státnice, doba adventní alespoň za studentských
let probíhala v relativním klidu a skýtala i kus času
pro kultivaci českého chorálu.
Nejdelší historii mají antifony k modlitbě uprostřed dne -
jejich první verze byla připravena a zveřejněna,
jako jeden z prvních výstupů projektu, v prosinci 2010.
Během listopadu a prosince 2011 vznikly antifony k nedělním
evangelním kantikům tehdy aktuálního cyklu B
a všechny antifony pro předvánoční týden kromě Ó-antifon.
Během podzimu 2012 byly zhudebněny nedělní antifony
k evangelním kantikům cyklu C, všechny antifony k žalmům
pro neděle a antifony k evangelním kantikům pro férie
všech adventních týdnů.
Na podzim 2013 jsem doplnil již jen antifony
k evangelním kantikům pro neděle cyklu A,
a od té doby každý rok (jak teď v historii git repositáře
vidím, s jedinou výjimkou roku 2018)
jsem větší nebo menší část existujících zpěvů opravil.
V srpnu 2015 o svátku Nanebevzetí Panny Marie jsem pak,
jako vůbec poslední dosud nezhudebněné zpěvy,
opatřil nápěvy i Ó-antifony.
Během příštího roku se chystám z dokončení adventního repertoáru
vyvodit důsledky: jednak začít pracovat na sazbě antifonáře
(byť to možná nadlouho bude torzo, zahrnující jenom
adventní oddíl temporálu),
jednak pro každou adventní neděli vysázet sešity s kompletními
texty a zpěvy ranních chval a nešpor, a postarat se těm
sešitům o trochu publicity, aby neminuly nikoho, pro koho
budou potenciálně relevantní.
Před několika lety jsem tu
referoval
o svérázných nešporách, slavených čtyřikrát do roka
ve farnosti Štěpánkovice na Hlučínsku.
I když jsem od té doby měl v plánu rozhodně si je
co nejdříve poslechnout znovu, souhrou mojí zapomětlivosti
a jiných okolností se mi to podařilo až o více než pět let
později, dnes, na Boží hod vánoční.
Přenos začal s mírným předstihem, zabral ještě kus zkoušky
zpěvu s lidem, a už od prvního tónu bylo jasné, že přicházím
pozdě: starobylé "praj(z?)ské nešpory", s žalmy a úvodním
veršem ve znění Fryčajova kancionálu, jsou pryč. Od mé poslední
virtuální návštěvy je nahradil Olejník.
Z úvodních a závěrečných poznámek kněze se zdá, že snad
právě až od letošních Vánoc.
Poslouchal jsem bezmála vzorné provedení vánočních nešpor
podle Olejníka
a tesknil po oné (jazykově i hudebně o nemálo hrubší)
starožitnosti, kterou nahradily.
Samozřejmě mám víc než jen
trochu pochopení pro toho, kdo "prajské nešpory," ochuzené o řadu
prvků a s žalmy ve znění starém dvě století, nahradil
nešporami s úplnými, jazykově dnešními a plně oficiálními texty.
Ale sám bych si provedení takové "liturgické reformy", která
zlikviduje letitou tradici, dvakrát i třikrát rozmyslel,
a než bych ji případně přeci jen provedl, postaral bych se,
aby byla ona likvidovaná tradice nejdřív dobře zdokumentovaná.
Už před pěti lety jsem podnikl jeden neúspěšný pokus
o získání kopie textů a not, z nichž se tenkrát nešpory
zpívaly a hrály. Patrně není radno moc otálet s pokusem
novým, abych, když jsem již nezastihl "prajských nešpor"
živou tradici, nezmeškal i příležitost zachytit alespoň její
písemné doklady.
Tomu, kdo skládá nápěvy liturgických textů,
přísně vzato nepřísluší do textů samotných jakkoli zasahovat.
Přeci jsem si však během let dovolil nemalé množství úprav -
až na ojedinělé výjimky úprav drobných, neměnících smysl textu,
ale činících ho v nějakém ohledu zpěvnějším.
Nejčastěji jde o změny slovosledu nebo záměny slov tak,
aby text měl příznivější rytmus.
U všech zpěvů, kterých se to týká, je z toho vydán počet:
nyní je v notových materiálech vždy
malým písmem uveden oficiální text pro srovnání;
v konečné podobě antifonáře budou navíc zřetelně vyznačeny
rozdíly.
Mezi drobné úpravy z hudebních důvodů počítám i tu,
že jsem všem "Ó-antifonám" předvánočního týdne doplnil úvodní
Ó, v českém překladu vypuštěné. Chtěl jsem totiž
pro tyto populární a široce známé antifony
použít adaptovaný nápěv odpovídajících antifon latinských
(podobně, jako ho pro české texty adaptovali už redaktoři
českých rorátníků v 16. stol.),
a ten je bez onoho Ó těžko myslitelný.
Zároveň se ovšem netajím tím, že chybějící Ó považuji i v rovině
holého liturgického textu, bez ohledu na potřeby zhudebnění,
za defekt: oslovení uvozené částicí ó jistě
zní v češtině archaicky, pateticky, exaltovaně -
ale v latině také nejde o pouhý gramatický signál vokativu,
nýbrž právě i o prostředek stylistický.
Antifony k Magnificat předvánočního týdne nemluví řečí všedního
dne a ona exaltovaná částice by měla být zachována i v českém
překladu. Ostatně je zvláštní, když antifony u nás všeobecně
známé jako "Ó-antifony" v breviáři žádné Ó nemají.
Je příznačné, že pro potřeby videa z produkce Liturgie.cz,
kde o Ó-antifonách byla řeč, dr. Tichý bez komentáře použil
záběr ne na běžnou
Denní modlitbu církve, ale na dominikánský breviář,
kde Ó-antifonám úvodní Ó nechybí.
Antifona k Magnificat pro 18. prosinec je ovšem
z (rozsahem nepatrné, ale) zvlášť sporné kategorie těch antifon,
kde jsem ruku na oficiální liturgický
text vztáhl ne proto, abych drobnou úpravou vylepšil jeho
jazykové vlastnosti relevantní pro zhudebnění, ale protože
jsem, aniž mě k tomu nutily potřeby zhudebnění,
měl nepřekonatelné nutkání vylepšit překlad.
Latinský originál tu oslovuje Krista hebrejsky O Adonai,
Denní modlitba církve překládá "Hospodine".
Ale to je něco jako překládat "amen", "aleluja" nebo
"hosana". Hebrejská či aramejská slova, výjimečně se objevující
v latinské liturgii, se při převodu liturgických textů
do národních jazyků nepřekládají.
Čtenář může namítnout, že "Dominus Deus Sabbaoth"
ve zpěvu Sanctus se překládá ("Pán Bůh zástupů"),
ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Navíc
výjimka ne ve všech ohledech šťastná, protože vymizení tohoto hebrejského
slova z mešního ordinária a tím z nejširšího katolického povědomí
komplikuje porozumění textům, které toto povědomí předpokládají -
třeba třetí strofě písně
Bože, chválíme tebe.
Jaké motivy k překladu vedly?
Nejpravděpodobnější se jeví motiv
"breviář v národním jazyce se bude modlit i prostý lid,
ten je nevzdělaný a hloupý a nebude tomu rozumět."
Tedy trapné poručníkování, které by mělo být
z liturgického překládání jednou provždy vykázáno.
Dále mohl hrát roli snad také ohled na židovstvo, protože
slovo "adónaj", indikované ve vokalizaci masoretského textu
jako zbožná náhražka tetragramu, nevyslovovaného Božího jména,
postupem času také samo začalo být chápáno jako Boží jméno,
které se při předčítání biblických textů nevyslovuje,
ale nahrazuje jinými náhražkami.
Ale takové ohledy nejsou užitečné a dokud nezasahují
do latinských liturgických textů, neměly by zasahovat
ani do procesu jejich překládání.
Dlužno říci, že Denní modlitba církve není jediným překladem,
který oslovení "O Adonai" překládá, a jsou dokonce i takové,
které ho bez náhrady vynechávají.
Ale bylo by více než žádoucí, aby se Denní modlitba církve
přesunula do společnosti verze německé, polské a dalších,
které ono hebrejské slovo, jako zvlášť emfatický odkaz
na starozákonní očekávání Boha-spasitele, ponechávají
v původním znění.
-
předloha - Liturgia horarum:
O Adonái et Dux domus Israel, qui Móysi in igne flammæ rubi apparuísti, et ei in Sina legem dedísti: veni ad rediméndum nos in brácchio exténto.
-
Adonai
-
Liturgie hodin (dominikánský breviář):
Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.
-
německy:
O Adonai, Herr und Führer des Hauses Israel - im flammenden Dornbusch bist du dem Mose erschienen und hast ihm auf dem Berg das Gesetz gegeben: o komm und befreie uns mit deinem starken Arm!
-
nizozemsky:
O Adonaï, Heer van Israëls huis,
Gij zijt aan Mozes verschenen in het brandend braambos
en hebt hem de wet gegeven op de Sinaï.
Kom nu en bevrijd ons met sterke hand.
-
islandsky:
Adonai, voldugi Guð, leiðtogi Ísraels.
Þú, sem birtist Móse í loga þyrnirunnans
og gafst honum lögin á Sínaífjalli,
kom og frelsa oss með almætti þínu.
-
polsky:
O Adonai, Wodzu Izraela, Tyś w krzaku gorejącym objawił się Mojżeszowi i na Synaju dałeś mu Prawo; przyjdź nas wyzwolić swym potężnym ramieniem.
-
španělsky (též zde):
Oh Adonai, Pastor de la casa de Israel, que te apareciste a Moisés en la zarza ardiente y en el Sinaí le diste tu ley, ven a librarnos con el poder de tu brazo.
-
rumunsky:
O Adonai, stăpânul şi conducătorul casei lui Israel, care te-ai arătat lui Moise în rugul aprins şi i-ai dat Legea pe muntele Sinai, vino să ne eliberezi cu braţ puternic.
-
rusky:
О Адонаи и Вождь дома Израилева, явившийся Моисею в пламени огня тернового куста и давший ему закон на Синае; приди искупить нас мышцею простёртою.
-
překlad
-
Denní modlitba církve:
Hospodine, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu zákon na Sinaji: přijď a vysvoboď nás s velikou mocí!
-
slovensky:
Ó, Pane, Vodca domu Izraela, ty si sa zjavil Mojžišovi v ohni horiaceho kríka a na Sinaji si mu dal zákon; príď, vystri svoju ruku a vysloboď nás.
-
maďarsky:
Ó, Urunk és népednek vezérlő Fejedelme! Te megjelentél Mózesnek az égő csipkebokorban, és neki a Sínai-hegyen törvényt adtál: Jöjj, válts meg minket kitárt karoddal!
-
italsky:
O Signore, guida della casa d’Israele,
che sei apparso a Mosè nel fuoco del roveto
e sul monte Sinai gli hai dato la legge:
vieni a liberarci con braccio potente.
-
vynecháno
-
francouzsky:
Ô Chef de ton peuple Israël, tu te révèles à Moïse dans le buisson ardent et tu lui donnes la Loi sur la montagne, délivre-nous par la vigueur de ton bras, viens, Seigneur, viens nous sauver !
-
portugalsky:
Ó Chefe da casa de Israel, que no Sinai destes a Lei a Moisés: vinde resgatar-nos com o poder do vosso braço.
[EDIT 27. 12. 2022]
Doplněna verze portugalská a rumunská.
[EDIT 18. 5. 2023]
Doplněna verze nizozemská a islandská.
Pokud jde o budoucí proces schvalování hotového
antifonáře pro liturgické použití, počítám s tím, že
provedené zásahy do textů budou jedním z potenciálně sporných
bodů, a jsem smířen s tím, že, pokud to bude nutné,
antifonu "Ó Adónaj" upravím na (téměř) oficiální text
"Ó Hospodine". Ale prozatím chovám naději, že to nutné nebude,
antifona bude smět alespoň při oficiu zpívaném
"secundum Pavlíkum" podržet
svůj charakteristický incipit (který má i ve všech mně známých
staročeských verzích) a třeba bude při příští revizi
Denní modlitby církve v tomto znění dokonce pojata i
do oficiálního textu breviáře.
[Denní modlitba církve.
Výběr textů pro významné dny liturgického roku,
Brno:
Akademie kanonického práva
2019, 178 s.]
Brožura formátu A5 obsahuje texty Denní modlitby církve
pro středně velký okruh příležitostí.
(Viz na výše odkazované webové stránce zveřejněný obsah.)
Z webu vydavatele víme, že
"publikace vznikla z podnětu Královské stoliční kapituly v Brně,
která slaví některé dny liturgického roku modlitbou církve
za přítomnosti Božího lidu."
Přímo v knížce žádné metainformace upřesňující její
Sitz im Leben nenajdeme, ale výběr příležitostí se zdá
potřebám brněnské katedrální kapituly dobře odpovídat
(jediným pokrytým svátkem z cyklu sanktorálu je slavnost
sv. Petra a Pavla, titulární svátek katedrály).
Knížka je také vidět přímo v liturgickém provozu
na záznamu modlitby se čtením a ranních chval v brněnské katedrále z letošního Velkého Pátku.
Obálka je vkusná a důstojná (byť na první pohled bych
v takových deskách úplně nečekal liturgické texty),
grafická úprava obsahu je však ryze účelová,
bez větších estetických ambicí.
Dvoubarevný tisk a formátování jednotlivých liturgických elementů
víceméně odpovídá breviáři, až na bezpatkové písmo
nadpisů a rubrik. Rušivě a nedůstojně působí
šedě stínované záhlaví všech stránek.
Hudební informace knížka obsahuje jen úplné
minimum: u těch hymnů, jejichž (vlastní) nápěv lze najít
v Kancionálu nebo v Mešních zpěvech, je na tento odkázáno.
Nápěvy ostatních hymnů nejsou řešeny, i když pro většinu
by se nějaký použitelný i jen ve jmenovaných dvou zpěvnících
bez problémů našel.
Výběr příležitostí pokrývá vrcholy temporálu,
svátky týkající se daného kostela (výročí posvěcení, titulární slavnost),
nešpory pro neděle v mezidobí a oficium za zemřelé.
Charakteristické je, že kromě nedělních nešpor a nešpor
z oficia za zemřelé jde vždy o modlitbu se čtením a ranní chvály,
což vzbuzuje vážnou pochybnost o realističnosti tvrzení
vydavatele, že
"v kostelích, kde se slaví liturgie hodin, může být tato publikace vhodnou pomůckou."
Výběr hodinek, které má ve zvyku slavit veřejně a za účasti lidu
brněnská katedrální kapitula, je tak netypický, že je obtížné
představit si, že by opravdu byl k potřebě ještě někde jinde.
Asi to nejzajímavější na novodobém liturgickém prameni pro konkrétní
instituci je, jaká rozhodnutí jeho redaktor či redaktoři
udělali v rámci prostoru ponechaného v oficiálních liturgických
knihách, jak je obecné konkretisováno.
Jednou vrstvou přizpůsobení jsou kroky k blbuvzdornosti:
úvodní dialog je otištěn celý na začátku každého formuláře;
na konci každého žalmu je plný text Sláva Otci;
responsoria jsou kompletně rozepsána tak, jak se opravdu
recitují (nespoléhá se na to, že uživatel ví, jak které části
správně opakovat, nebo že mu opakování stačí napovědět
pomocí incipitů).
Jiná přizpůsobení kodifikují konkrétní provozovací praxi.
Sem můžeme zařadit to, že část prvního verše každého žalmu
je tištěna kurzívou, nepochybně jako připomínka,
že ji má recitovat sólově ten, kdo začínal antifonu.
Úplné znění antifony je tištěno před žalmem i po něm,
ale opakování po žalmu často má doplněnu jednu nebo více
pomlček, patrně jako pomůcky, jak se má při sborové recitaci
jednotně frázovat.
Antifony, recitované ve Velikonočním triduu po krátkých
čteních místo responsorií, mají oproti breviáři upřesněn konkrétní
způsob provedení: nejprve má celý text recitovat předsedající,
pak ho všichni zopakují.
Kantikum podle Zj 19 v nedělních nešporách je tištěno rovnou
bez těch částí, které rubriky breviáře při slavení beze zpěvu
dovolují vynechat.
Dialogické elementy místo obecných zkratek obvyklých v breviáři -
V[erš] a O[dpověď] - často užívají zkratek kodifikujících
rozdělení rolí: K[něz] a L[id].
(Veršíky v modlitbě se čtením však kdovíproč ani nesledují
Denní modlitbu
církve, ani tuto konkretisaci rozdělení recitace mezi kněze
a lid, ale mají zkratky
V[ersus] a R[esponsum] jako latinský breviář.)
Dále jsou tu provedené volby v rámci možností nabízených
rubrikami.
Ranní chvály jsou vždy spojeny s modlitbou se čtením,
a to tak, že se říká jediný hymnus, vždy zásadně vzatý
z ranních chval (srov. VPDMC 99).
Pro každou příležitost je otištěn jeden hymnus
(žádné alternativy na výběr), přičemž
část hymnů je vybrána z červeného, část ze zeleného hymnáře.
Pro neděle v liturgickém mezidobí jsou využity hymny
druhých nedělních nešpor z obou hymnářů, takže každá ze čtyř
nedělí v cyklu žaltáře má hymnus jiný.
Pokud jde o výběr hymnů kombinující materiál obou oficiálních
sbírek, dalo by se mluvit o kodifikovaném hymnáři
brněnské katedrály, podobně, jako je v Olejníkových
Nedělních nešporách
kodifikován hymnář katedrály olomoucké.
Jestliže jsme na jedné straně viděli řadu příležitostí,
kde redakce z různých možností připouštěných breviářem závazně
vybírá jednu, jsou i případy, kde jsou reprodukovány
všechny možnosti breviářem nabízené. To se týká nejen
výběru žalmů k invitatoriu, ale také dvou možností
psalmodie ranních chval na Popeleční středu.
(Záhadné je, z jakých důvodů knížka nabízí dvě varianty
psalmodie i pro modlitbu se čtením ve čtvrtek Svatého týdne.)
Na Štědrý den, kdy se pro modlitbu se čtením a ranní chvály
berou feriální žalmy, redakce nehledá zkratky
(byť ve VPDMC 247 nejspíš využitelná skulinka je,
neboť feriální žalmy naprosto nejsou Štědrému dni
vlastní ani přizpůsobené)
a na čtyřiceti stranách otiskuje žalmy pro všechny možnosti -
tedy až na tu jednu, kdy Štědrý den připadne na čtvrtou neděli adventní.
Možná stojí za explicitní zmínku, že obsahem nejde
o pouhou "knížku do lavice", která by vynechávala části
příslušející lektorovi nebo předsedajícímu, ale pro knížku
pro všechny liturgické role, obsahující všechny potřebné
texty (až na evangelium vigilie Narození Páně - s. 52),
včetně předsednických výzev před Modlitbou Páně a
slavnostních požehnání.
Tiráž tvrdí, že "liturgické texty se shodují s oficiálním
zněním Denní modlitby církve."
V celku je to pravda, ale na dva drobné hříchy v tomto směru
jsem při zběžném pročítání narazil:
24. 12. uvedení do první modlitby dne:
Dnes poznáte, že přijde Pán, a zítra uvidíte jeho slávu.
Skutečně ji uvidíte.
Výročí posvěcení kostela, ranní chvály, zpěv po krátkém čtení:
Bože, tvá církev je předobrazem nebeského Jeruzaléma *
je to dům modlitby pro všechny národy.
...
Zatímco drobná jazyková úprava responsoria je pochopitelná
a snadno může jít i o neúmyslnou chybu přepisu, neústrojné
prodloužení štědrodenního invitatoria je pro mě záhadné.
Kdo a proč by něco takového chtěl?
Jediným projevem ryzí liturgické tvořivosti vykračující za mantinely rubrik
jsou antifony k Magnificat nedělních nešpor.
Antifony pro 32 nedělí krát tři roční cykly v knížce
celkem pochopitelně otištěny nejsou.
Rubrika sice správně uvádí, že
"Antifona je vlastní pro každou neděli",
ale vzápětí (snad hlavně pro ty, co si cestou na nešpory
breviář zapomenou na faře) nezákonně dovoluje, že se
"může ... použít obecná antifona,"
vzatá z kantika samotného:
neděle 1. týdne žaltáře
Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.
(Doslova shodná s antifonou k Magnificat úterý lichých týdnů žaltáře.)
neděle 2. a 4. týdne
Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, jeho jméno je svaté.
(Srov. antifonu k Magnificat, středa lichých týdnů žaltáře -
stejný text, lehce odlišný slovosled.)
neděle 3. týdne
Hospodin pamatoval na své milosrdenství.
(Srov. antifonu k Magnificat, pátek lichých týdnů žaltáře.)
Nechat si tisknout výběr liturgických textů pro praktickou
potřebu v knižní podobě není téměř nikdy jenom akt prostého
namnožení textů (které se ostatně v době, kdy v každé druhé
katolické kapse je mobilní telefon s breviářovou aplikací,
pomalu stává přežitkem),
ale také projev institucionalisace. Zřetelný krok od nahodilého
a příležitostného k řádnému a pravidelnému.
Kodifikován je výběr příležitostí, ale také řada
praktických detailů a dramaturgických rozhodnutí, která
oficiální liturgické knihy přenechávají tomu, kdo slavení
utváří. Tak se i na (oproti středověké liturgii) omezené
hrací ploše novodobé římské liturgie profiluje
liturgický úzus dané církevní instituce.
Když jsem se až dosud nevypravil do Brna,
abych Královskou stoliční kapitulu sv. Petra a Pavla
zastihl při činu, jsem rád, že alespoň mám v knihovně
její "chórovou knížku".
Před časem jsem při vyhledávání něčeho volně souvisejícího
narazil na dokument, kterého bych se nenadál -
a je dost pravděpodobné, že veřejně přístupný je jen omylem:
liturgické texty památky Panny Marie, Matky církve,
s poznámkami o důvodech jednotlivých překladatelských
rozhodnutí. Podle všeho jde o podklad pro proces schvalování
překladu ČBK a Kongregací pro bohoslužbu (pozn. 1: "
... v těchto podkladech pro schválení českého překladu...").
Pro každou dotčenou liturgickou knihu dokument obsahuje
nejprve kompletní text latinské předlohy, poté české znění.
Překladatelské poznámky pod čarou ukazují, že byl při sestavování
českých textů kladen velký důraz na konkordantnost
nejen s českým liturgickým překladem
pokud jde o texty vzaté z bible (pozn. 10, 12, 20, 26),
ale také s již vydanými liturgickými knihami (pozn. 3, 7, 8, 9, 11, 16, 17, 22, 23).
Působivá demonstrace překladatelova přehledu o výskytech jednotlivých
liturgických elementů v latinských i českých knihách
vede čtenáře do problematiky liturgického překládání
nezasvěceného k otázce, jaký aparát mají dnes překladatelé pro tyto
potřeby k disposici. Jsou liturgické texty (byť třeba jen
pro interní potřebu) kompletně k mání v (prohledávatelné)
elektronické podobě?
Alespoň u těch českých, které vyšly v novější době,
to snad můžeme předpokládat. Některé liturgické knihy
jsou pokryty také tištěnými podrobnými rejstříky -
pro (latinský) misál existuje rejstříkový svazek se slovní
konkordancí,
pro breviář vyšlo podobné dílo v němčině
(to ovšem reflektuje německý breviář s jeho zvláštnostmi)
a snad existují i další pomůcky mně dosud skryté.
SODI Manlio, TONIOLO Alessandro:
Concordantia et indices Missalis Romani,
Editio typica tertia,
Città del Vaticano 2002.
WAGNER Johannes, SCHMITT Siegfried:
Stundenbuch ... Registerband zum Stundenbuch,
[m. n.]
1990.
U dvou rozsáhlejších textů, které nejsou biblického
původu ani nebyly dosud otištěny v žádné liturgické knize,
je uvedeno jméno překladatele: text lekce pro modlitbu
se čtením, již dříve do češtiny přeložený a vydaný
pro neliturgické potřeby, pro použití v breviáři
upravoval Ondřej Koupil (pozn. 19);
týž přebásnil hymnus k nešporám, který pak upravil p. b. Hrdlička
(pozn. 24).
Nechce někdo omylem upustit na internet také informaci,
kdo před nemnoha lety přebásnil hymny pro svátek Krista Kněze?
Zajímavé je, že poznámky k hymnům, které nový (latinský) formulář
s drobnými úpravami přebral z formuláře Sobotní památky
Panny Marie (pozn. 16, 21, 25), se věnují i tomu, nakolik
by se pro použití v české verzi formuláře příp. hodily
hymny odpovídající funkce z Denní modlitby církve,
resp. "červeného hymnáře". Tyto úvahy ovšem zůstávají
právě jen v překladatelských poznámkách a ke schválení
není předkládán návrh na jejich zohlednění v liturgických
textech samých.
Formulář památky Panny Marie, Matky církve je od r. 1989
mezi formuláři překládanými z římské předlohy
teprve druhým (po svátku Krista Kněze) formulářem s vlastními hymny
a ze dvou případů těžko dělat obecné závěry, ale zdá se,
že trend je hymny prostě překládat z latiny, ne vybírat
z pokladu české duchovní písně, a to ani jako alternativu.
Proti překládání latinských hymnů nelze nic namítat,
ale to, že pro nové svátky nejsou alternativně k disposici hymny
koherentní s "červeným hymnářem", je škoda.
Otázkou je, jestli tak velí aktuální politika (ať už domácí,
nebo římská) překládání liturgických textů, nebo prostě jen
liturgická komise ČBK ve své
zásobě spolupracovníků
t.č. nemá žádné odborníky na hymnologii.
[EDIT 13. 1. 2022]
Musím se opravit:
zabloudil jsem na liturgické texty svátku Ježíše Krista,
nejvyššího a věčného kněze,
na webu knihovny Metropolitní kapituly,
a výběr hymnů charakteru jako do červeného hymnáře
jsem tam s překvapením našel, dokonce i s údaji o nápěvech a pramenech
ve formátu v hymnáři obvyklém. Přísahal bych, že
původně tam nebyly, ale nejspíš už jsou tam delší dobu,
protože Wayback Machine
tu stránku bez nich nezná.
Způsob jejich začlenění do celku stránky
(nejsou přímo součástí formuláře, ani přímo v něm nejsou
zmiňovány, ale jsou připojené pod ním
a oddělené čárou; srov. též nadpis
"Texty hymnů vybraných z české náboženské poezie
vhodné pro svátek...") ovšem
působí dojmem, jako by snad ani nešlo o integrální součást
řádně schváleného liturgického formuláře,
ale spíše o návrh neoficiálních náhradních
zpěvů na způsob "alius cantus aptus".
Podobným směrem se zdá ukazovat balíček liturgických textů
k vytištění, zveřejněný v době zavedení svátku
na webu církev.cz:
ten o výběru alternativních hymnů z pokladu české duchovní
písně neví nic.
To všechno pro úzkoprsého legalistu klade velký otazník
před legálnost praktického použití dotčených hymnů, protože
předpisy regulující denní modlitbu církve pro hymny
s žádnou možností výběru alternativ mimo řádně schválené
liturgické texty nepočítají. Ale každopádně jsem vděčný
tomu, kdo na doplnění červeného hymnáře pamatoval,
že tak učinil, a chovám naději, že při vhodné příležitosti
ten výběr bude plně legalisován.
Kompletní archiv věstníku Notitiae, zveřejněný
před pár lety
na webu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti,
otevřel nejširší veřejnosti dokořán nepřebernou sbírku
úředních zpráv kongregace, dokumentů liturgického zákonodárství,
ale také odborných studií, zpráv o průběhu provádění liturgické
reformy a dalších vysoce zajímavých článků.
Loni v létě jsem tak v rámci snahy
opatřit si vyčerpávající přehled
vývoje pokoncilního liturgického kalendáře
mohl z pohodlí domova
postupně pročíst obsahy všech dosavadních ročníků
(podnik ještě v nedávné době, kdy jsem Notitiae musel
jezdit studovat do knihovny, prakticky nemyslitelný)
a narazil jsem při tom na - jakkoli jen
fragmentárně zachycený -
příběh raných fází vzniku (latinského)
pokoncilního římského antifonáře.
Dosavadní historie vydávání chorálních nápěvů
pokoncilního oficia v datech:
- 1971 vychází reformovaný breviář, Liturgia horarum,
prostě jako kniha textů, značným dílem nově složených a tudíž
postrádajících nápěvy
- 1983 Liber hymnarius s nápěvy
pro všechny hymny, invitatoria a s omezeným výběrem responsorií
pro použití v modlitbě se čtením
- 1983 dokument Ordo cantus officii
s pokyny, jak se má latinské chorální oficium po hudební
stránce utvářet. Jeho hlavní část tvoří odkazy na antifony
z pokladu gregoriánského chorálu, které při latinsky zpívaném
oficiu nahrazují antifony otištěné v breviáři
- 2009 Antiphonale Romanum II - kompletní texty
a nápěvy nešpor pro neděle a svátky
- 2014 přepracované
vydání Ordo cantus officii (kterým se svazek antifonáře
z r. 2009 již řídil)
- 2019 aktualizovaná podoba
Liber hymnarius
- 2020 Antiphonale Romanum I - ranní chvály
pro neděle a svátky
V posledním čísle ročníku 1981 představuje
dom Hervé de Broc ze Solesmes
tehdy nové Psalterium monasticum.
V prvním plánu jde o cyklus zpěvů žaltáře pro použití
v mnišském chóru,
ale již v době přípravy bylo chápáno i jako důležitý kus
přípravné práce na římském antifonáři, jehož sestavení a vydání
bylo tehdy solesmeskému opatství svěřeno
Kongregací pro bohoslužbu. Kongregace stanovila
pro přípravu antifonáře
stejné vůdčí principy, kterými se předtím řídila příprava
pokoncilního graduálu: místo textů postrádajících nápěvy
se měly, kde to bude možné, použít ekvivalentní zpěvy
z chorální tradice.
Vydání Antiphonale Romanum bylo plánováno
ve dvou svazcích: zvlášť bude vydán hymnář, společný
liturgii hodin římské i mnišské, a římský antifonář v úzkém
slova smyslu, bez hymnů a dalších zpěvů již vydaných v hymnáři.
(S. 619-621.)
DE BROC Hervé: Le nouveau Psautier monastique latin, Notitiae 185, 12/1981, s. 618-624
V následujícím čísle Notitiae je na ukázku otištěna první,
obecná část úvodu (praenotanda)
chystaného Antiphonale Romanum, podávající jakousi
teorii liturgického zpěvu vůbec a speciálně gregoriánského
chorálu.
DE BROC Hervé: Prélude à l'Antiphonaire Romain, Notitiae 186, 1/1982, s. 49-53
V roce 1983 celý rozsah čísel 204 a 205 Notitiae
zabírá editio typica Ordo cantus officii
a v Solesmes vychází Liber hymnarius
jako "druhý svazek Antiphonale Romanum".
Stručný článek v Notitiae informuje,
že Kongregace pro bohoslužbu původně opravdu svěřila
solesmeskému opatství přípravu a vydání nového
Antiphonale Romanum jako plnohodnotné chorální knihy
pro latinské oficium, ale tento projekt byl opuštěn
ve prospěch Ordo cantus officii
(t.j. pouhého "telefonního seznamu", odkazujícího pro jednotlivé
zpěvy dílem do existujících chorálních knih, včetně některých
opravdu špatně dostupných, ale také do pokladu zpěvů dosud
tiskem nevydaných).
Nicméně Solesmes v přípravě římského antifonáře pokračuje,
byť se teď z původního projektu typického vydání liturgické
knihy stal soukromý vydavatelský podnik,
a vydává Liber hymnarius
jako jeho první svazek (číslovaný ovšem jako svazek druhý).
DE BROC Hervé: Liber hymnarius, Notitiae 207, 10/1983, s. 661-662
O dalších sedm let později krátký článek rekapituluje dosavadní
průběh prací na antifonáři. Počáteční plán, využít
(analogicky k procesu přípravy pokoncilního graduálu)
v maximální možné míře obsah antifonáře z r. 1912,
selhal kvůli jeho omezenému repertoáru -
denní hodinky předkoncilního breviáře totiž vystačily
s mnohem méně antifonami než denní hodinky oficia pokoncilního.
Záchranu nepřineslo ani přibrání antifon z antifonáře mnišského.
Navíc bylo tak jako tak nutné provést revizi všech melodií
podle jednotných zásad. Tak bylo brzy jasné, že původně
zamýšlené zkratky nic nezkrátí, a rozjel se mamutí projekt
kritické restituce celého korpusu (asi dvou tisíc)
potřebných antifon.
DE BROC Hervé: La préparation de l'Antiphonarium Romanum, Notitiae 282, 1/1990, s. 34-36
V roce 1991 Notitiae otiskují nabídku liturgických knih
dostupných v Libreria Editrice Vaticana,
přičemž inzerují i dvousvazkové Antiphonale Romanum.
"Tomus alter" je nám již dobře známý Liber hymnarius,
"tomus prior" v nabídce figuruje zatím bez bližších informací
a bez cenovky, neboť teprve "praeparatur".
(To je poslední mně zatím známá veřejná zmínka o něm.)
Libri liturgici a Congregatione editi, aliique libri de re liturgica apud Librariam Editricem Vaticanam prostant, Notitiae 294-295, 1-2/1991, s. 90-96
Jak dnes víme, ve skutečnosti trvalo dalších 18 let,
než se římský antifonář dočkal pokračování.
Navíc byl během té doby zásadně přepracován jeho repertoár
(viz nové Ordo cantus officii)
a změněna byla i jeho koncepce, takže místo dříve ohlašovaného
prvního svazku Antiphonale Romanum, obsahujícího antifonář
v úzkém slova smyslu, byla zahájena nová číslovaná řada
knížek obsahujících úplné texty i nápěvy oficia
pro vymezené okruhy hodinek.
Jestli vůbec kdy bude pokryt kompletní rozsah breviáře,
jestli se toho dožije již naše generace
a kolik bude takto koncipovaný antifonář
nakonec čítat svazků, zůstává ve hvězdách.
Roztomilé je, že když v roce 2019 vyšel aktualizovaný
Liber hymnarius, byl zachován původní titul
ediční řady:
Antiphonale Romanum secundum Liturgiam horarum
Ordinemque cantus officii dispositum,
a solesmensibus monachis praeparatum,
stejně jako číslo svazku "tomus alter".
Koncept dvoudílného Antiphonale Romanum
z osmdesátých let tak stále žije, i když všechno nasvědčuje tomu,
že "tomus prior" navždy zůstane toliko předmětem nesplněných
nadějí.
Podobně jako loni v létě
jsem i letos na začátku července odložil předkoncilní antifonář,
abych měsíc v kuse zpíval pokoncilní oficium a intensivněji
se věnoval zlepšování kvality korpusu českých zpěvů.
Později jsem se rozhodl prodloužit toto období o další měsíc,
pak o druhý, a i když to původně nebylo v plánu,
aktuálně jsem víceméně rozhodnut zůstat při pokoncilním oficiu
a českém chorálu (poprvé po zhruba pěti letech)
celý následující liturgický rok. Práci na projektu to totiž
citelně prospívá a v pronajatém domě po předcích pro ni mám
(především co do možnosti zpívat oficium a muzicírovat
kdykoli a jakkoli, aniž by to obtěžovalo sousedy)
podmínky tak dobré, jak jsem ještě nikdy neměl a dost možná
již nikdy mít nebudu. Je tedy vhodné tuto příležitost v co
největší míře využít.
Hlavní sledovanou prioritou je konsolidace repertoáru žaltáře.
Zpěvy opakované během liturgického roku mnohokrát a tvořící
základní repertoár denní modlitby církve musí být
opravdu kvalitní. Respektující text, přitom zpěvné,
převážně snadné, nevyumělkované,
vhodně využívající typisované melodie.
Již během července se ukázalo, že je v tomto směru přede mnou
stále mnohem víc práce, než jsem doufal, a to zdaleka ne jen
mezi zpěvy modlitby se čtením, které jsou dlouhodobě
daleko nejzanedbanější.
Ostatní zpěvy opravuji převážně tak, jak mi je liturgický
rok přinese
pod ruku, a spíš v reálném čase či se zpožděním než v předstihu,
takže třeba z mojí letošní práce na antifonách k evangelním
kantikům pro neděle cyklu B nebudou případní jiní pěvci
mít prospěch dřív než za tři roky.
Protože aktuální fáze práce na projektu nutně obnáší nejen
zkvalitňování jednotlivých zpěvů, ale konsolidaci celého
korpusu jako celku, vyvstala potřeba lepšího přehledu
o korpusu a nejrůznějších vztazích mezi jeho zpěvy,
ale také se zpěvy latinského chorálního repertoáru oficia.
V létě jsem proto začal postupně vytvářet interní webovou aplikaci
"adiutor",
jejímž úkolem je odpovídat na všechny otázky
ohledně korpusu a jednotlivých zpěvů, které mi zrovna
přijdou pro práci na projektu užitečné.
Veřejně teď nikde neběží a v dohledné době ani
nebude, případný zájemce
si ji může zkusit rozchodit ze zdrojového kódu. Vystavit někde
prohledávatelnou databázi všech zpěvů by asi výhledově bylo
hezké a potenciálně užitečné (nejen protože jednotlivé
antifony z breviáře se mohou příležitostně hodit
pro jiné liturgické příležitosti), ale momentálně to je v žebříčku
priorit hodně nízko.
U příležitosti 1100. výročí mučednické smrti sv. Ludmily
se letos pouť na Tetíně koná ve větším formátu než obvykle
a v její předvečer se v pátek 17. 9. 2021 slavily i nešpory.
Já tam nakonec nebyl, ale měl jsem možnost alespoň je sledovat
v přenosu na TV Noe.
[EDIT 10. 6. 2023]
V archivu TV Noe je z nešpor k dispozici
záznam.
Program začal v 18:30 příjezdem lebky sv. Ludmily
v doprovodu motocyklů Hradní stráže.
Relikviář z auta vyzvedli dva jáhni a v průvodu byl nesen
ke kostelu sv. Ludmily.
Dlužno říci, že to nesení patrně bylo dost nepohodlné
a ne právě bezpečné, protože relikviář byl usazen na jakési
desce nebo větším podstavci, postrádajícím jakákoli kloudná
držadla na nošení. Zatímco lebka sv. Václava ceremoniální
transporty absolvuje pravidelně a je pro ně vybavena
speciálními nosítky, lebka sv. Ludmily se na cesty tak
často nevydává a tomu zřejmě odpovídá i její vybavení.
Před kostelem se průvod zastavil,
místní dětská schola zpívala únavnou
hosanovku
k českým světcům, pak kardinál Duka předčítal dlouhou
"modlitbu za vlast", zatímco v držení relikviáře
spočívajícího na oné nepraktické podložce se střídali
ostatní čeští a moravští biskupové.
Konečně se průvod opět dal v pohyb a zatímco pokračoval
do kostela, ženská schola uvnitř spustila litanie
k národním patronům.
Po litaniích následovaly samotné nešpory.
Protože je to téma, které mi určitým způsobem leží v hlavě,
všímám si často při veřejně a slavnostně konaných nešporách,
jak byl vyřešen vstupní průvod.
I tady na malý vstupní průvod
došlo, protože bylo třeba do liturgického prostoru uvést
předsedajícího, který se během litanií v sakristii oblékal.
To, že Bože, pospěš mi na pomoc
začaly zpěvačky (dobře, nebyly to ledajaké zpěvačky, ale,
jestli jsem přenos sledoval dobře, sama mnichovsko-bělohorská
abatyše, ale stejně) začaly
ve chvíli, kdy předsedající s přisluhujícími teprve
vycházel ze sakristie, hodnotím jako určitou anomálii.
Obvyklé a správné je nešpory začínat
až když jsou všichni na svých místech, intonace
Bože, pospěš mi na pomoc bývá jedním z předsednických
vstupů. Ale je pravda, že úvodní verš vstupní průvod
pokryl a nebylo tak třeba žádného zpěvu nebo jiného hudebního
doprovodu speciálně pro ten účel.
Jak jsem předpokládal, nešpory byly
ty samé, které se každoročně slaví v basilice sv. Jiří na Pražském hradě.
Tedy nešpory na půdorysu pokoncilní liturgie hodin
(hymnus na začátku, pak psalmodie, krátké čtení,
responsorium, Magnificat, přímluvy, Otčenáš, orace)
a s využitím jejích prvků (žalmy v neovulgátním znění,
krátké čtení, přímluvy a orace v češtině),
ale co do struktury psalmodie předkoncilní (světský cursus)
a co do repertoáru vlastních zpěvů středověké.
Už v minulosti jsem psal, že podle mého nejlepšího vědomí
jsou takové nešpory v rámci platného liturgického zákonodárství
nezákonné a slavit by se takto neměly.
Shodou okolností byly včera večer přenášeny
nešpory z památky sv. Ludmily ze strahovského kláštera:
repertoár vlastních zpěvů téměř identický
(hymnus ovšem bez polyfonních strof a bez závěrečné strofy
z mnohočetných amen), ale v uspořádání zcela respektujícím
pokoncilní breviář. Přizpůsobení psalmodii sestávající
jen ze dvou žalmů a NZ kantika si pochopitelně vyžádalo
redukci počtu antifon, ale třeba vypuštění oné antifony o tom,
jak se sv. Ludmila z nebe postarala o odplatu svým vrahům,
rozhodně nebylo ke škodě věci.
Bylo by žádoucí, aby se ony svatoludmilské nešpory
každoročně zpívané u sv. Jiří uvedly v soulad s liturgickými předpisy
(alespoň když se konají ne jako koncert, ale jako liturgie)
a strahovské řešení je dobrou ukázkou jedné z možných cest.
V kázání p. biskup Wasserbauer objevoval ekumenický potenciál
sv. Ludmily, s tím, že neví, jestli ji ctí i pravoslavní.
Nedalo by moc práce vygooglit, že samozřejmě ano:
pravoslavné oslavy budou
v basilice sv. Jiří na Hradě i právě na Tetíně
týden po těch katolických, a Ludmilin kult naprosto není
omezen jen na pravoslavnou církev v českých zemích.
Když se v souvislosti s oslavami jubilea dostalo určité
publicity akathistu
ke sv. Ludmile od T. F. Krále, možná stojí za zmínku
starší text stejného žánru a funkce
z pravoslavných kruhů.
Kardinál Schönborn zase ve svém proslovu po nešporách
prosil sv. Ludmilu o pomoc proti nacionalismu ohrožujícímu
evropskou pospolitost. To je v legračním protikladu proti
roli, jakou (alespoň ti staří) čeští světci vždy hráli
pro formování nacionalismu českého.
Být patronkou dobrých a otevřených mezinárodních vztahů
rozhodně není úloha pro sv. Ludmilu v Čechách obvyklá
a přirozená.
Bude bezpečnější světcům, kteří za sebou mají stovky let ve funkci
symbolických opor národní partikularity, ponechat jejich
tradiční roli, a za svaté ochránce evropské integrace
zvolit nějaké jiné světce, kteří se k tomu svým širokým
mezinárodním přesahem dobře nabízejí.
Až s ročním zpožděním jsem narazil na záznam nešpor, který vznikl u příležitosti
loňské Noci kostelů (pátek 12. 6. 2020) ve starokatolické katedrále sv. Vavřince v Praze,
a nedá mi to, abych mu nevěnoval pár řádek.
Starokatolická církev v ČR nemá závaznou formu liturgie hodin,
a když se ve starokatolických kruzích na tomto poli něco podniká,
jde o výpůjčky ze spřízněných liturgických tradic, případně o liturgickou
tvořivost ad hoc. Tak
liturgický kalendář na oficiálním webu církve
odkazuje na římskokatolický internetový breviář; starokatolické společenství kolem
pražské rotundy sv. Máří Magdalény v nedávné době
několik let pravidelně zpívávalo nešpory tu anglikánské,
tu různé doma uvařené;
... zkrátka co do obsahu i struktury se u starokatolíků lze nadát ledasčeho
a o to zajímavější bude na nešpory ze starokatolické katedrály si posvítit.
Struktura
- 2:50 úvodní verš (Bože, shlédni a pomoz)
- 3:27 1. antifona a žalm
- 7:51 2. antifona a žalm
- 12:25 3. antifona a žalm
- 17:15 4. antifona a žalm
- 21:09 5. antifona a žalm
- 24:56 kapitulum
- 25:30 hymnus
- 27:05 veršík (jednoduchý nápěv)
- 27:19 Magnificat
- 30:51 kyrie
- 31:10 přímluvy
- 33:21 otčenáš
- 34:00 orace
- 34:25 Dobrořečme Pánu; požehnání; Jděte ve jménu Páně
Nešpory začínající psalmodií (nikoli hymnem), která sestává z pěti žalmů - základní osnova zjevně
sleduje předkoncilní římské (resp. obecně sekulární, ne-mnišské) nešpory.
Po Magnificat následující kyrie a otčenáš jsou ovšem prvky
v daném období specifické naopak
pro oficium mnišské.
Dlouhé přímluvy vložené mezi nimi pak můžeme bezpečně považovat
za prvek převzatý z pokoncilního římského oficia,
i když autor či autoři by možná nárokovali návaznost na mnohem starší etapy historického vývoje.
Podivný je způsob, jak se zachází s antifonami k žalmům:
před žalmem vždy celou antifonu předzpívá kantor, lid zopakuje,
a po žalmu se již antifona nezpívá a rovnou se začíná antifona
žalmu následujícího. Toto uspořádání je legální v pokoncilním
římském oficiu (VPDMC 123), ale je naprosto netradiční.
Po větší část dějin západního oficia
se před žalmem z antifony zpíval jen začátek, jen o větších svátcích antifona celá.
Vždy se však celá antifona zpívala po žalmu. Zpívat antifonu jen před žalmem je
dříve nevídaná pokoncilní novota, a to novota nešťastná, jejíž zavádění
v praxi veřejně slavené liturgie hodin rozhodně nedoporučujeme.
Texty a nápěvy
Celé nešpory jsou slaveny v češtině. Tomu, kdo má dostatečně nazpívané předkoncilní
oficium, ovšem nedá moc práce všimnout si (povědomé nápěvy a texty antifon
mě prostě trkly),
že většina textů i nápěvů pochází právě odtud - jde o páteční feriální nešpory
(viz je v Antiphonale Romanum 1912, s. 155nn).
Co je trochu pikantní: páteční feriální nešpory v té podobě, jakou jim dala
velká breviářová reforma Pia X. v r. 1911.
Tedy žádné starokatolické "semper et ubique", ale produkt prvního opravdu radikálního zásahu
suverénní papežské moci do samých základů uspořádání římské liturgie.
(Srov. texty pátečních nešpor před touto reformou např. v
řezenském Vesperale Romanum z r. 1882.)
Antifony jsou zjevně vlastní překlad speciálně pro tuto příležitost, resp.
pro potřeby zpívání na co možná nejdoslovněji převzaté nápěvy latinských předloh.
Jde tak o překlady po stránce slovosledu a formulací značně otrocké a
jazykově často nepříliš elegantní. (A v tomto podobné nejstarší vrstvě staročeských
chorálních zpěvů.)
[EDIT 23. 10. 2022]
Texty a zpěvy byly vzaty ze
sešitu pro slavení liturgie hodin
na setkáních evangelické liturgické iniciativy Coena
(viz tam páteční nešpory, s. 36-47).
Nejde o příležitostnou tvorbu lidí z okruhu starokatolické
katedrální farnosti, jak jsem se v době psaní článku domníval.
Za zmínku stojí, že psalmodie dané hodinky je dosti bohatá na verše,
které v pokoncilním breviáři nenajdeme, protože byly
"z určité psychologické nesnáze" vypuštěny (VPDMC 131).
Starokatolíci nejen že se "kletebných veršů" nebojí, ale neostýchají se je
prezentovat dokonce široké veřejnosti v rámci Noci kostelů!
Na jejich místě bych asi neodolal, abych to patřičně nerozmázl v rámci
mezikonfesní polemiky.
Níže je (oproti zde jinak běžným konvencím) jako primární uvedeno číslování žalmů
septuagintní, souhlasící s výše odkazovanými liturgickými knihami,
a v závorkách číslování podle hebrejské bible, užívané jako primární
v Denní modlitbě církve.
- Žalm 138 (139) I
- Žalm 138 (139) II - v DMC jsou vypuštěny vv. 19-22 - viz nešpory středy 4. týdne
- Žalm 139 (140) - v DMC vypuštěny verše 10-12 - viz modlitbu uprostřed dne v pátek 4. týdne
- Žalm 140 (141) - v DMC vypuštěn poslední, desátý verš - viz první nešpory neděle 1. týdne
- Žalm 141 (142)
Žalmy a kapitulum
(ne však veršík)
jsou v ekumenickém překladu.
Překlad hymnu jsem zatím neidentifikoval - každopádně to není ani ten
použitý v Bártově Žaltáři římského breviáře (Dokulil),
ani Škrášek.
Závěrečné poznámky
Z více různých signálů se zdá, že zpívané nešpory tohoto formátu nejsou
ve starokatolické katedrále obvyklé, ale šlo o víceméně jednorázový podnik,
připravený pro ozvláštnění Noci kostelů.
Zpěv táhne jediný kantor, za tu silnějšího, tu slabšího přizvukování katedrálního
faráře a nějakého ženského hlasu z chrámové lodi.
Z různých známek nejistoty je patrné, že interpreti dané texty na dané nápěvy
zpívají možná vůbec poprvé. Každopádně to pro ně není starý dobře známý repertoár.
V nasazování nápěvů psalmodie často váhá a chybuje i sám kantor,
což se zdá nasvědčovat tomu, že se zpívalo z holých textů, bez opory v předem
připraveném značkování.
Původně jsem měl v úmyslu napsat ještě něco o uspořádání liturgického
prostoru, ale to rozsahem rychle překonalo celý zbytek článku, takže bude
rozumnější článek o nešporách z loňské noci kostelů u sv. Vavřince
na Petříně zde uzavřít a úvahám o uspořádání liturgického prostoru
pro liturgii hodin věnovat (snad v blízké budoucnosti) samostatný příspěvek.
[Tichý Radek:
Breviář pro začátečníky i mírně pokročilé,
KNA: Praha 2021.]
Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé
je brožurka kapesního formátu o 77 stranách, rozčleněná
do 25 krátkých kapitol (obvykle co kapitola, to 3-4 stránky).
Po dvou úvodních kapitolách dalších 14 probírá postupně
jednotlivé části či stavební prvky oficia,
dalších pět jednotlivé hodinky, a poslední čtyři
(Modlitba Ježíše, Modlitba církve, Modlitba mého společenství,
Modlitba mé každodennosti)
se dívají na liturgii hodin jako celek.
Kapitoly jsou koncipovány primárně jako impulsy pro duchovní
život a sledují jednotné schéma: po hlavním textu následuje
nějakým způsobem související krátký biblický úryvek,
úryvek z patristické literatury a nakonec autorův
"praktický tip pro mírně pokročilé",
nabízející čtenáři nějaký více či méně užitečný způsob,
jak přečtené promítnout do modlitební praxe.
Nepřekvapí, že za nejednou kapitolou jsou slyšet
přednášky z loňského podobně zaměřeného seriálu
Liturgika na dobrou noc,
množství témat je ale širší a jejich propracování (vzhledem k délce
kapitol pochopitelně) spíš méně důkladné.
Když jsem Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé
pročítal, vícekrát jsem se neudržel,
abych na okraj stránky nenačmáral nesouhlasnou poznámku,
a rozšířenou verzi těch poznámek tu nabízím.
Vcelku je to knížka pěkná a svůj účel jistě splní, ale tu a tam
sklouzne k hlásání nepravd, které mi přijdou pro reformovanou
liturgii a mainstreamovou "populární liturgiku"
do jisté míry symptomatické.
Kassián a Žalm 70, 2
Jan Kassián ... založil klášter v dnešní Marseille
v jižní Francii ... měl ve zvláštní oblibě 2. verš ze 70. žalmu
(v septuagintním/vulgátním číslování 69. žalmu - pozn. JP),
který zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání.
Podle něj se tento verš výborně hodí pro začátečníky
v modlitbě a je to skvělý nástroj, aby se člověk naučil stále
se modlit a žít v Boží přítomnosti.
... Neustálé opakování tohoto verše se má podle Jana Kassiána
stát tlukotem našeho srdce, a tak se podobá tomu, co známe
z pozdější doby jako tzv. Ježíšovu modlitbu.
(s. 12-13, o původu úvodního verše Bože, pospěš mi na pomoc)
Vytrvale opakovat krátký vhodný biblický verš nebo jinou modlitbu
je způsob modlitby živý od počátků mnišství až dodnes,
a někdejšímu uchazeči o cisterciácký hábit také není cizí, ale
"Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání"
není zrovna verš, který bych si pro takové účely kdy vybral.
Ten plurál "slyš naše volání" tu nejde pořádně do pusy,
k první půlce verše, která je v singuláru, pasuje velmi podivně,
a v žaltáři i jinde v bibli je spousta mnohem údernějších veršů.
... Totiž právě, v bibli: verš
"Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání"
ve skutečnosti nenajdeme v bibli (bez ohledu na překlad)
a (pokud vím) ani v žádném breviáři kromě
české Denní modlitby církve, a i tam právě jen v úvodním verši
hodinek, ne v psalmodii.
(Kdo nevěří, Žalm 70 najde v modlitbě uprostřed dne středy
3. týdne žaltáře.)
Není to překlad ani z latinského breviáře, ani z žádné jiné
verze žalmu 70, 2, ale autorská kreace.
V řecké a latinské verzi, které znal Jan Kassián, je ten
verš příkladem víceméně synonymického paralelismu:
Deus, in adiutorium meum intende,
Domine, ad adiuvandum me festina. (Vulgáta)
Bože, na mou pomoc pomni,
Pane, pomáhat mi pospěš. (Hejčl)
Ano, tohle je střelná modlitba do mnišské cely.
Nedivíme se Janu Kassiánovi, že ji měl rád, a sv. Benediktovi,
že jí nechal začínat každou hodinku oficia.
Jenže překladatelům Denní modlitby církve se z nějakého důvodu
nepozdávala. Snad se jim na ní nelíbilo právě to, co se
pravděpodobně líbilo velkým učitelům mnišského života:
že oba poloverše jen trochu odlišnými slovy vyjadřují dvakrát
to samé, totiž prosbu o Boží pomoc.
Možná je dráždila také "neliturgická" první osoba singuláru,
a tak z žalmového verše podrželi jen půlku (zdá se, že spíš tu druhou)
a sbor na ni nechali odpovídat nebiblickým "slyš naše volání."
Chápu, že když chce kněz učit "začátečníky a mírně pokročilé"
modlit se breviář a mít ho rádi, nemůže jim do toho začít vykládat
o překladatelských podivnostech a jiných nedostatcích
Denní modlitby církve, a že na 77 stranách malého formátu
na to ani není prostor. Ale jedna věc je problémy netematisovat,
druhá věc je tvářit se, že neexistují, a o českém breviáři
tvrdit věci, které sice platí o tom latinském i o většině překladů
do národních jazyků, ale o české Denní modlitbě církve naprosto ne.
Tvrzení, že
"2. verš ze 70. žalmu ... zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání,"
je prostě neudržitelné. Kdybych to chtěl polemicky vyhrotit,
řekl bych, že jde přímo o falšování Božího slova.
Ambrožovy hymny
Jedním z velkých autorů [hymnů] byl sv. Ambrož,
biskup ve 4. století v Miláně,
jehož hymny máme v naší denní modlitbě církve dodnes.
Jestli jsem dobře počítal, Liturgia horarum
obsahuje 13 různých hymnů, které rejstřík
Liber hymnarius
s různou mírou jistoty připisuje
milánskému zakladateli latinské křesťanské hymnografie.
Ale když autor "začátečníkům a mírně pokročilým"
říká "v naší denní modlitbě církve", jistě nemá na mysli
latinskou Liturgia horarum, ale českou
Denní modlitbu církve, z níž je v knížce příležitostně
citováno a na niž KNA neopomnělo na zadní záložku
přidat decentní reklamu.
V Denní modlitbě církve je celkem 19 hymnů přeložených
z latiny (většinou z Liturgia horarum,
po jednom z pražského provinčního propria,
z benediktinského propria, jeden text ze sbírky
sekvencí Jana z Jenštejna),
ale z Ambrožových hymnů mezi nimi není ani jediný.
Proti tomu se dá namítnout, že v novějších vydáních Denní modlitby
církve je na konci svazku připojena sbírka
"Hymny a básnické modlitby k volnému výběru"
(původně vydávaná jako samostatná publikace, tkzv. "zelený hymnář").
Počítáme-li ji jako integrální součást Denní modlitby církve
(já ji tak počítat zvyklý nejsem, protože ve vydáních
breviáře z 80. a 90. let nebyla),
pak sice opravdu pár česky přebásněných Ambrožových hymnů
"máme v naší denní modlitbě církve dodnes",
ale musíme pro ně sáhnout do těch lehce obskurních dodatkových
oddílů vzadu.
Účel antifon
... antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu,
z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých.
Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu.
Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu
a upozornit nás na nějakou myšlenku. (s. 18)
Tato pasáž si v mém výtisku vysloužila velmi nesouhlasnou
vlnovku ne tím, že by špatně popisovala realitu,
ale tím, že v zásadě dobře vystihuje dějinnou realitu, se kterou
ale naprosto nesouhlasím a proti které, seč mi síly stačí, bojuji.
Nevím, jestli někdy bylo smyslem antifony opravdu
jen nebo hlavně "udat tón [a tóninu! - pozn. JP]
při zpěvu" - pokud, tak to bylo velmi dávno a
nezůstalo při tom moc
dlouho. Po většinu dějin oficia římského typu jdou ty dvě
funkce - funkce hudebně-pragmatická a funkce interpretační/aktualisační -
ruku v ruce. Krom toho je antifona, jako krátký zpěv
s vlastní melodií, ve zpívaném oficiu důležitým estetickým prvkem,
významně spoluutvářejícím jeho ráz.
Bohužel je pravda, že po celý novověk
díky úpadku chórového oficia hudební stránka ustupuje do pozadí,
a pro mnohé, ba pro většinu dnes zůstává jediným
"účelem antifony," jakožto recitované fráze,
opravdu již jen "změnit žalm v osobní modlitbu
a upozornit nás na nějakou myšlenku."
Za vrchol této tendence můžeme označit
liturgickou reformu, která vyprodukovala nový breviář
prostě jako knihu textů,
bez starostí o to, jestli antifony půjde tradičním způsobem
zpívat. Ani dnes, o 50 let později, stále nemáme oficiální vydání
úplného latinského antifonáře. A to je velká bolest,
protože opravdu
"zpěv při slavení oficia nelze považovat za nějakou příkrasu,
která by přistupovala k modlitbě jakoby zvenčí" (VPDMC 270)
a zpívané oficium bez tradičního hudebního tvaru antifon
je chudobné zpívané oficium.
Praktický tip pro mírně pokročilé:
Pokud to snad ještě neumíte,
naučte se alespoň kompletář zpívat se vším všudy,
včetně vlastních nápěvů antifon,
a uvidíte, že nekecám.
Kdo si přál trojí Otčenáš
... Současná úprava zařazující základní modlitbu křesťanů
[t.j. Otčenáš] do ranních chval a nešpor pochází z obnovy
liturgie po Druhém vatikánském koncilu.
Ten si přál, aby modlitba Páně zněla každý den třikrát:
při mši svaté a při ranní a večerní modlitbě. (s. 39n)
Přinejmenším nakolik poslední ekumenický koncil svá
závazná přání vtělil do koncilních dokumentů,
je tento údaj nepravdivý. Rozhodování o takovýchto detailech
reformované
liturgie se koncil vesměs zdržel. Ustanovení, že se bude
"Modlitba Páně ... slavnostně říkat třikrát za den",
nacházíme až ve VPDMC 195, tedy v liturgickém předpisu
připraveném komisí provádějící liturgickou reformu,
ne koncilem samotným.
Co je ještě na celém světě stejné
... mi ... říkal, jak ho fascinuje, že se breviář
na celém světě modlí tolik lidí. Je to pravda.
V jednom dni odříkává stejné žalmy a naslouchá těm samým
čtením papež ve Vatikánu, řeholní sestra v africké
nemocniční kapli, podnikatel v kanadském rychlovlaku
cestou na jednání i mladý polský kněz čekající ve zpovědnici.
(s. 67)
Tady si neodpustím jízlivou poznámku, že autor moudře
vybral žalmy a čtení jako příklad toho, co je v breviářích
po celém světě ještě tak nejspíš stejné, protože řada
překladů do národních jazyků
(včetně české Denní modlitby církve)
byla vypracována s takovou tvůrčí volností,
že to, že kromě žalmů a čtení také zpíváme po celém světě
stejné antifony a responsoria (o hymnech nemluvě)
nebo recitujeme stejné přímluvy a orace,
platí jen v míře opravdu velmi omezené, pokud vůbec.