Nešpory slavené každoročně v Chrudimi v předvečer pouti
k zázračnému obrazu Nejsvětějšího Salvátora
jsem měl v hledáčku už několik let a letos jsem se na ně
konečně vypravil.
Podobně, jako se poutě k význačným vyobrazením Panny Marie
konají obvykle o vhodném mariánském svátku,
koná se pouť k chrudimskému obrazu Kristovy tváře
o svátku Proměnění Páně (resp. o nejbližší neděli, ale letos
svátek sám na neděli připadl).
Nynější tradice zpívaných nešpor v předvečer poutní slavnosti
je doložena přinejmenším od r.
2010.
K tomu srov. též
farní časopis Salvátor, č. 35 (srpen 2016), s. 10-11:
"Po příchodu otce Jiřího [Heblta] do naší farnosti se společně snažíme
navázat na bohatou tradici pouti a udržet ji.
Sem patří např. sobotní nešpory v kostele sv. Kateřiny"
a v témže čísle s. 1, kde se ten příchod do farnosti
klade do r. 2009.
Nešpory s vystaveným obrazem se tradičně konají
ve filiálním kostele sv. Kateřiny, patrně s ohledem na to,
že farní kostel o salvátorském víkendu bývá obležen pouťovými
atrakcemi a související hudební produkcí, což zpívané modlitbě
úplně nepřeje. Možná ale zároveň jde o volbu prostoru
přizpůsobenou očekávanému počtu příchozích.
Menší kostel byl obsazen jen asi ze čtvrtiny
a i starší fotodokumentace
ukazuje návštěvnost podobnou.
Pro příchozí byly připraveny vkusně vysázené
a dvoubarevně vytištěné sešity s kompletními texty i notami.
Když jsem jel do královéhradecké diecése,
na nešpory slavené v dané farnosti
(pokud je mi známo) právě jen jednou do roka
a nejspíš ne kdovíjak dlouhou řadu let,
počítal jsem s tím, že půjde se vší pravděpodobností o nešpory Olejníkovy.
Ale v tom jsem se hrubě spletl. Po dnešku vím, že chrudimský
kůr patří k těm, které chovají vlastní zhudebnění části
denní modlitby církve - přinejmenším oněch prvních nešpor
svátku Proměnění Páně.
Vstupní průvod s obrazem, jeho vystavení
a okuřování oltáře doprovodila varhanní
improvisace. Pak varhany utichly a daly celebrantovi tón
pro úvodní verš, zpívaný na variantu
běžného chorálního nápěvu z předkoncilních římských knih.
Hymnus se zpíval na jiný nápěv, než má v červeném hymnáři.
(Nakolik si ho pamatuji, mohlo snad jít o nápěv písně
č. 719
z Jednotného kancionálu.)
První žalm na chorální nápěv VIII.c, antifona na jednoduchý
prokomponovaný nápěv s tím souhlasící.
Nápěv druhého žalmu v hrubých obrysech připomínal
VII. tonus se slavnostní mediací, ale antifona se
v mezích VII. modu každopádně nedržela.
(EDIT téhož večera: tady je možné slyšet
druhý žalm s příslušnou antifonou.)
Podobně pro Magnificat (o němž dále) byl v notách nápěv I.g
a antifona nectící zákonitosti modu I.
Kantikum podle Zj 19 dostalo speciální nápěv,
kde pro tři ze čtyř aleluja rámujících každý verš
(úvodní aleluja, první responsum, první ze dvou aleluja
druhého responsa) byl použit motiv ze začátku starobylé místní
písně Ó Salvator.
k ní noty: Svoboda Jan: Nebeský lékař Kristus Ježíš v zázračném svém obraze v kostele děkanském v Chrudimi od 5. dubna 1676 k veřejnému uctění vystavený, co zvláštní Spomocník v těžkostech k němu se utíkajících, Kolín 1880, s. 125
text z 18. stol.: Petržílka Václav Baltazar: Nebeský lékař Kristus Ježíš, v zázračném a milosti plném obraze svém v kostele farním Nanebevzetí nejsvětější Rodičky Boží Marie Panny, v královským věnným a krajským městě Chrudími se stkvějící, a rozličné milosti žádajícím sebe udělující, Hradec Králové 1735, s. 181
Nešpory celé odzpíval chrámový sbor na kruchtě,
střídající se po verších muži-ženy.
Zvláštně to vyznělo v kantiku z Apokalypsy,
které sice v notách mělo vyznačenu responsoriální
strukturu jako v breviáři, ale při provedení na ni nebyl brán zřetel.
Podobně jako v běžných žalmech se i tady střídaly půlky sboru po verších
a zpívaly je od úvodního do závěrečného aleluja v celku,
beze stopy responsoriálního přednesu.
K responsoriu můžu napsat jen že nápěv byl volně složený,
určitě nešlo o variantu žádného z mně známých tradičních nápěvů.
Magnificat bylo v notách česky a opatřené chorálním nápěvem,
o němž výše,
ale fakticky místo toho sbor provedl latinsky nějaké vícehlasé zpracování.
To za mě bylo nejslabším kusem večera - text kantika
byl o několik veršů zkrácen (dost možná už skladatelem -
krácení žalmů při figurálních nešporách bylo do 19. stol.
značně rozšířenou úpadkovou praxí) a
provedení celkově nebylo příliš zdařilé. Protože sbor
neznám, nevím, jestli si naložil kus nad své síly,
nebo se akorát momentálně nezadařilo.
Po závěrečné modlitbě následoval výstav
Nejsvětější svátosti s litaniemi.
Podle toho, co mi z jejich textu uvízlo v paměti, nejspíš šlo o nějakou
variantu litanií k nejsvětějšímu jménu Ježíš.
V programu byly v litaniích vyznačeny čtyři
předěly, označené jako "1.-4. vstup". Nevěděl jsem, co od toho
čekat, a počítal jsem nejspíš snad s obměnami hudební formy
nebo instrumentálními vložkami,
ale ve skutečnosti šlo o vstupy předsednické, rekapitulující
předešlé invokace v proslovech na pomezí
osobní modlitby a minikázání.
Mimoděk jsem si při tom vzpomněl na akathist -
východní pobožnost,
kde se také střídají série invokací s rozvinutější modlitební
formou, která ovšem má pevně daný text v hymnickém rejstříku,
zpívaný na vhodný recitativní nápěv a tvořící se sériemi invokací
plynule tekoucí sevřený
celek, zatímco zde ony předsednické vstupy, jakkoli
obsahem solidní a vkusné, dělaly v litaniích nelibý přeryv
a působily antiklimakticky.
I když litanie jsou klasickou formou lidové pobožnosti,
tady dostala přednost slavnostnost.
Invokace zhudebněné (namísto stereotypního recitativního nápěvu)
tak, aby hudba jaksi ilustrovala slova,
při střídání různých druhů vícehlasu;
odpovědi podobného rázu a průběžně se měnící melodie.
Lidový zpěv tu tak (narozdíl od nešpor) nebyl možností
ani teoretickou.
Litanie uzavřela modlitba
"Dobrý Ježíši, svatý Salvátore"
(modlitba spíš lidového rázu, formulovaná v první osobě singuláru).
Následovala orace z obřadů eucharistického výstavu, svátostné požehnání,
a na závěr zbylé sloky písně Ó Salvator. (Kdy se zpívaly dvě první
si nevzpomínám - nejspíš před litaniemi během přípravy
výstavu.)
Mám-li to nějak shrnout, hudební tvar "salvátorských nešpor"
mě nenadchl, ale také neurazil.
Za povšimnutí stojí na jedné straně určitá návaznost
na tradiční chorální repertoár
(úvodní verš, nápěv prvního žalmu a onoho neprovedeného,
ale v notách zapsaného Magnificat;
možná volněji i druhého žalmu),
na druhé straně antifony nenechávající se svazovat schématy
systému osmi modů a nejspíš svědčící o přesazení
tradičních nápěvů psalmodie do jiného konceptuálního
rámce.
Do Chrudimi se budu muset - ne nutně o pouti - časem vypravit znovu.
Jak jsem jel bez velkého plánování jen na otočku a ještě cestou
hodinu ztratil, zpackav přestup v Pardubicích,
z města jsem nakonec neviděl vůbec nic.
Ani ten děkanský kostel, kde se
pradědeček Zástěra
o Vánocích někdy po roce 1906 stal cyrilistou
(Cyrill 1916, s. 24).
... systém potřeboval tak tři roky stability,
aby si data takzvaně vymlela koryta.
(zdroj)
Přiznání: nikdy jsem jako vývojář nepracoval na systému
tak velkém a tak intensivně používaném, aby se dalo mluvit o tom,
že si data opravdu vymílají koryta. Ale ta základní skutečnost, že se
systém v průběhu používání adaptuje, aby lépe vyhověl
potřebám, že ustupuje
tlaku procesů, které skrz něj procházejí, ta je společná
snad všem déle běžícím netriviálním systémům.
A přijde mi, že obraz vody vymílající si koryto
je (samozřejmě v mnohem menším měřítku) výstižný i pro způsob
existence zde nabízených chorálních nápěvů pro zpěvy oficia.
Na začátku nebyl geniální výtvor umělce ani solidní dílo
zdatného řemeslníka, ale nápěvy složené často opravdu hrubě
a neuměle. A jak je zpívám den za dnem a rok za rokem,
slova si hledají příhodnější cestu a nápěvy jim ustupují.
Překážky jsou překonávány nebo obcházeny, hrubosti obrušovány,
volný materiál odnášen po proudu.
A já, i když se v zasahování do podoby toku nedržím úplně zpátky,
jsem přeci zejména tím, kdo se stará o to, aby korytem
tekla voda, s pošetilou nadějí, že z toho
(velkým dílem samovolného) procesu
nakonec přeci jen vzejde něco v zásadě dobrého a hodnotného.
Aktivity hlavy světové církve podrobně nesleduji,
a tak jsem až teď zaznamenal jedny starší příležitostné nešpory,
které si dle mého soudu zaslouží, aby jim bylo věnováno pár řádků.
V červnu 2015 byla zveřejněna "zelená encyklika"
papeže Františka Laudato si'
a v srpnu téhož roku papež
(v návaznosti na již od r. 1989 trvající obdobnou iniciativu
Ekumenického patriarchátu)
stanovil, že se
i v katolické církvi bude každoročně
1. září konat den modliteb za péči o stvoření.
Následujícího roku se pak u příležitosti
tohoto dne konaly nešpory
v basilice sv. Petra, kterým papež osobně předsedal.
Jejich průběh a náplň jsou dobře zdokumentované:
na webu Svatého stolce
je k disposici brožurka s kompletními texty a zpěvy,
na YouTube je
videozáznam.
Texty
Jako základ posloužila liturgie dne (čtvrtek 22. týdne v mezidobí),
tedy nešpory čtvrtka 2. týdne žaltáře.
Pro danou zvláštní příležitost byl uzpůsoben výběr hymnu a
čtení, k žalmům byly doplněny žalmové orace
a do přímluv dvě příležitostné prosby.
Tedy úpravy jsou poměrně úsporné, většina textů z liturgie dne
je ponechána na svém místě. "Rituální designéři"
z úřadu pro papežskou liturgii si dali záležet na tom,
aby nevznikal (nebo se přinejmenším dal dobře rozporovat)
dojem, že den modliteb za péči o stvoření
je v organismu liturgického roku svébytnou entitou na způsob svátku,
která dostává vlastní liturgický formulář,
nebo že se v rámci liturgie hodin zavádí obdoba mešních formulářů
za různé potřeby.
Církevní autoritou zavedené každoroční dny modliteb
za specifické úmysly jsou jakousi pokoncilní reinkarnací
prosebných dnů
(Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 45-47).
Ty se slavily jen mší a procesím s litaniemi,
na texty oficia vliv neměly.
Zdá se však, že den modliteb za péči o stvoření
jako jeden z novodobých prosebných dnů (s určitým závazným dopadem
na mešní liturgii dne) chápán není a je to jen méně formální
modlitební iniciativa. Každopádně není uváděn
v seznamu prosebných dnů úvodem českého direktáře.
Můžeme se ptát, nakolik bylo v roce 2016 ke slavení nešpor
přistoupeno s ohledem na zrovna na ten den připadající
příhodné texty.
Nebo, kdybychom otázku přeformulovali pragmaticky:
jestli jsou texty čtvrtka 2. týdne žaltáře tak tematicky vhodné,
že by mělo smysl uvažovat o jejich použití pro den modliteb
za péči o stvoření i v jiné roky, mimo běžný pořádek žaltáře,
s využitím VPDMC 251 a 252.
Zdá se však, že texty jsou příhodné spíš jen všedně
a motivy dobře vztáhnutelné ke dni modliteb za péči o stvoření
se v žalmech i v ostatních liturgických textech z cyklu žaltáře
vyskytují i v řadě jiných dnů.
Píseň La creazione giubili, která posloužila ve funkci
hymnu, podle všeho není součástí
italského breviáře,
vybraná je z kancionálového repertoáru.
Je to píseň (nakolik můžu soudit, spíš banální písnička)
chválící Nejsvětější Trojici a první sloka
mluví o chvále, kterou Bohu společně vzdává celé stvoření.
(Tak jako ani volný výběr hymnu,) doplnění žalmů volně složenými
žalmovými oracemi samozřejmě není legální úprava,
ale papežská liturgie zkrátka požívá svobod odpovídajících tomu,
že ji slaví nejvyšší liturgický zákonodárce.
Připomeňme, že žalmové orace jsou strukturní prvek, se kterým
pokoncilní liturgické předpisy počítají (VPDMC 112),
ale na celocírkevní úrovni nikdy nebyly vydány příslušné texty.
(Bez opory v oficiální latinské předloze je obsahuje přinejmenším
breviář pro USA; pro vybrané příležitosti
je lze také najít v propriích některých institutů zasvěceného života.)
O Padre,
che nella divina regalità di Gesù tuo Figlio
hai ricapitolato tutto il Creato,
donando significato e compimento a ogni cosa,
effondi in noi lo Spirito di sapienza
perché sappiamo custodire i doni della tua provvidenza
per il bene di ogni persona e di ogni generazione.
Per Cristo nostro Signore.
|
(po žalmu 72-I)
Otče,
tys v božské královské důstojnosti Ježíše, svého Syna,
obnovil celé stvoření
a všem věcem dal smysl a naplnění;
vylij na nás Ducha moudrosti,
abychom uměli uchovávat dary tvé prozřetelnosti
pro dobro všech lidí a všech pokolení.
Skrze Krista, našeho Pána.
|
O Padre,
che sempre provvedi ai tuoi figli che gridano a te,
guarda con benevolenza ai poveri della terra
perché a nessuno mai manchi il pane quotidiano;
vinci l’egoismo che indurisce il nostro cuore
e rende miope il nostro sguardo
davanti alle necessità dei fratelli.
Per Cristo nostro Signore.
|
(po žalmu 72-II)
Otče,
ty se vždy staráš o své syny, kteří k tobě volají;
shlédni milostivě na chudé této země,
aby nikomu nikdy nechyběl denní chléb;
přemoz egoismus zatvrzující naše srdce
a činící náš pohled krátkozrakým
pro potřeby našich bratří.
Skrze Krista, našeho Pána.
|
|
(po kantiku Zj 11 nenásledovala orace)
|
|
Drastickým zásahem do struktury nešpor jsou čtení:
samozřejmě nelze nic namítat proti tomu, že krátké čtení je nahrazeno
delším (VPDMC 46), vybraným z knihy Moudrosti,
ale opravdu nestandardní strukturní úpravou je, že je po něm zařazeno
ještě druhé, patristické, ze spisů sv. Petra Chrysologa.
Následuje homilie a po ní normální krátké responsorium
ze dne. Výsledný celek tak působí dojmem improvizace,
provizorní úpravy ad hoc. Nehledí se na obecnou zákonitost
římského oficia, velící zpívat responsorium po každém čtení,
a druhé čtení je prostě natlačeno jako neústrojný nadpočetný prvek
do standardní struktury nešpor.
Zbytek textů, vč. závěrečné modlitby, je z liturgie dne.
Jen do přímluv jsou před závěrečnou prosbu za zemřelé
doplněny dvě příležitostné intence.
Dona lungimiranza e apertura di cuore ai governanti
– perché custodiscano il creato e servano il bene di ogni uomo.
|
Dej vládcům prozíravost a otevři jejich srdce,
– aby chránili stvoření a pracovali pro dobro všech lidí.
|
Educa i nostri occhi a riconoscere nella creazione le tracce della tua presenza
– e converti le nostre menti a un uso giusto ed equo dei beni della terra.
|
Nauč naše oči rozpoznávat ve stvoření stopy tvé přítomnosti
– a obrať naši mysl, abychom pozemská dobra užívali spravedlivě.
|
Nápěvy
Všechny antifony se zpívaly recto tono.
Dost možná nejen s ohledem na přístupnost lidovému zpěvu,
ale prostě proto, že pro italské antifony ze žaltáře není žádné
zhudebnění k disposici. Mně každopádně žádná italská publikace,
o níž bych s jistotou věděl, že obsahuje prokomponované
antifony feriálních nešpor, není známa.
Žalmy a Magnificat na chorální nápěvy.
Za zmínku stojí upravená terminace tonu I (brožurka, s. 6)
a terminace tonu II v podobě podle Editio Vaticana,
ne podle solesmeských chorálních knih (s. 23).
Pro kantikum ze Zj 11 nebyl použit tradiční chorální nápěv,
ale nějaký novodobý, střídající recitační tóny
a pojímající všechny verše zásadně jako trojdílné.
Zkraje práce na projektu In adiutorium jsem si
také myslel,
že novozákonní kantika jsou vesměs texty natolik nežalmovité,
že je žádoucí připravit pro ně speciální nápěvy,
ale dávno mě to přešlo.
Responsorium dostalo jednoduchý vlastní nápěv.
Přímluvy se zpívaly na nápěv z
Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009).
Závěrem
Zařadit do nešpor patristickou lekci je ohavnost,
ale jinak mi představené nešpory přijdou jako vcelku zdařilý příklad,
jak nešpory s daným specifickým modlitebním úmyslem uspořádat.
Ten na jedné straně celému slavení udává jednotné téma,
na druhé straně je ponechán v platnosti obecný ráz feriálního
oficia. (Nejsou např. přímluvy dne kompletně nahrazeny
specifickými přímluvami na environmentální témata;
obě příležitostné přímluvy jsou dostatečně obecné
a nesklouzávají k proklamacím environmentálního aktivismu.)
Sám jsem příliš úzkoprsý, než abych vykročil za rámec
liturgických předpisů bastlením vlastních žalmových orací
nebo použitím (ke stejným žalmům o stejné příležitosti)
těch papežských, ale z věcného hlediska mi to přijde
jako atraktivní možnost, někomu méně úzkoprsému
(nebo, třeba díky příslušnosti k jiné než římské církvi,
méně svázanému liturgickými předpisy) snad i v zásadě
doporučeníhodná.
Na druhou stranu je třeba říci, že stavět (v rovině liturgických
textů) slavení liturgie hodin do služeb konkrétní modlitební
intence ("nešpory o něčem / za něco")
je tradici římského oficia cizí.
Představené nešpory tak jsou zdařilou realizací nápadu,
který je spíš špatný. Má-li se den modliteb za péči
o stvoření nějak propsat do liturgie, jako vhodná předloha,
na niž se hodí navazovat, se jeví právě dříve zmíněné
prosebné dny se zvláštní mší a prosebným procesím do polí,
ale bez specifického oficia.
Kdo by namítal příkladem oficia za zemřelé, tomu odpovídám,
že oficium za zemřelé sice skutečně je starobylým oficiem
"za něco" (resp. za někoho), ale také až do začátku 20. stol.
bylo oficiem dodatkovým, slaveným zásadně
vedle oficia dne, ne na jeho místě.
Když se přeci jen nějaká intence výrazně promítá i do oficia,
tak ve formě ideového svátku (jako je svátek Krista kněze
nebo památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů),
příp. oslavy světce, která je pro nějakou ideu nebo intenci
instrumentalisována.
V uplynulém roce se mi naskytla příležitost strávit značnou porci času
s Jistebnickým kancionálem, při převádění jeho tištěného
indexu do (místy opravené a doplněné)
strukturované elektronické podoby integrované s databází CantusIndex.
Tak se pro mě stala jaksi nově osobně relevantní skutečnost,
že Jistebnický kancionál není jen nejstarší památkou prokazatelně
liturgicky užívaného (a na příslušné chorální nápěvy zpívaného!)
překladu částí oficia do češtiny,
ale že malá část jeho repertoáru je dnes integrální součástí
českého breviáře.
Ve funkci hymnů byl do Denní modlitby církve
(potažmo do "červeného hymnáře")
zařazen široký výběr českých duchovních
písní napříč epochami. Jistebnický kancionál je v tomto výběru
zastoupen spíš jen skromně, ale zastoupen je:
1. Text
Jako zdroj textu je Jistebnický kancionál uveden u hymnu
Kriste, ty jsi den a světlo (nedělní kompletář).
To je případ pozoruhodný tím, že nejde prostě o nějakou
starou českou duchovní píseň, ale o překlad latinského hymnu
Christe, qui lux es et dies,
který jako hymnus kompletáře figuruje i v pokoncilním breviáři
latinském.
Hymnus byl tradičně určen pro kompletář v době postní.
Zpíval se v mnoha diecésních ritech, mj. i v tom pražském
(BP1502, f. 139r),
do římského breviáře však nepronikl.
Liturgia horarum ho zahrnula
jako jeden ze dvou celoročně užívaných hymnů kompletáře,
přičemž v liturgickém mezidobí je výběr hymnu volný,
ve zvláštních liturgických dobách, které nemají hymnus
vlastní, bývá předepsáno střídání po týdnech.
Denní modlitba církve tento systém nahrazuje týdenním
cyklem hymnů kompletáře.
Hymnus Kriste, ty jsi den a světlo je v něm zařazen
jako druhá možnost k volnému výběru pro neděle.
Srovnání
(JK f. 55v)
ovšem ukáže, že pokud vůbec text z Jistebnického kancionálu pro text
zařazený do Denní modlitby církve nějakým způsobem
posloužil jako předloha,
prošel přepracováním tak zásadním, že je stejně vhodnější
mluvit o novém přebásnění latinského hymnu než o úpravě
jeho staročeského překladu.
Latinský hymnus v metru 8888 je v Jistebnickém kancionálu přebásněn
tak, že melismata jsou rozložena na nápěv striktně sylabický
s verši po 10-12 slabikách.
(Nakolik se dá soudit podle doxologie a dalších pravidelněji
vykrojených strof, ideální metrum by snad mohlo být 12.12.11.11,
ale větší část strof se od něj v různé míře odchyluje.)
Do Denní modlitby církve je přebásněn opět v metru 8888,
odpovídajícím latinské předloze.
V JK je přeložen kompletní text v rozsahu,
v jakém figuroval (nejen) v pražském
breviáři (BP1502, f. 70;
srov. AH 51, 22),
do Denní modlitby církve je zařazen menší výběr slok,
přesně odpovídající tomu, který obsahuje Liturgia horarum -
tedy až na to, že je (jak je to v červeném hymnáři
u překladů latinských hymnů obvyklé)
vynechána závěrečná doxologie.
(Zdrojový kód.
Podložení latinského textu podle
CZ-Pu I A 58, f. 67v.)
Nápěv tohoto latinského hymnu v minulosti posloužil nejen
pro jeho český překlad, ale také pro další české písně -
viz Melodiarium, MHB/670.
V červeném hymnáři je hymnus odbyt nejbanálnějším/nejnadužívanějším
nápěvem č. 74 (MHB/2014).
Vzhledem k souhlasícímu metru se nabízí
zkusit ho zpívat na nápěv latinské předlohy.
Melismata nápěvu známého z Jistebnického kancionálu
na daný český text moc nesedí,
ale jednodušší nápěv zařazený pro dobu postní
v Liber hymnarius
jde s textem dohromady dobře:
2. Nápěv
Z Jistebnického kancionálu pochází nápěv figurující v hymnáři
pod č. 88 - JK f. 35r, Patřmež k Bohu tak múdrému
(Melodiarium: MHB/222).
Jde o jeden z nápěvů v hymnáři hojněji použitých:
- Nuž, všichni křesťané věrní (doba postní)
- Jezu Kriste, Synu Boží (žaltář, neděle lichých týdnů)
- Patřme k Bohu tak moudrému (žaltář, pondělí lichých týdnů; text je čerpán odjinud, s písní v JK má společný jen incipit)
- Kriste, dej pomoc v dnešní den (žaltář, úterý lichých týdnů)
- Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů)
- Veliká je milost dána (společné texty o duchovních pastýřích)
3. Text + nápěv
Jediným příkladem, kde je v hymnáři podržen
jak nápěv, tak text podle Jistebnického kancionálu, je píseň
Pán Ježíš, náš Spasitel
- JK f. 49r (nápěv) a f. 49v (text)
(Melodiarium: MHB/79).
Píseň o eucharistii, charakteristicky kladoucí důraz na přijímání
pod obojí způsobou (aniž by vykračovala za hranice
katolické orthodoxie).
Bohužel je to hymnus, na který v breviáři za normálních okolností
narazí málokdo a sotva kdo ho zpívá, protože
figuruje v nešporách Zeleného čtvrtku, které se podle
platných rubrik modlí jen ti, kdo se neúčastní mše
na památku poslední večeře.
Pozorný čtenář mi připomene, že to není tak dávno,
co jsem právě i tuto píseň zařadil
na černou listinu hymnů s refrénem.
To tu můžeme poněkud relativisovat poukazem na skutečnost,
že jde o refrén stručný (jedno dvouverší) a
(mj. i díky svižnému nápěvu) neunavující.
Ostatně v breviáři u něj chybí i ona charakteristická rubrika,
dovolující při slavení bez zpěvu opakování refrénu vynechávat.
Závěrem
I když k hymnům červeného hymnáře mám řadu dílčích výhrad
(kterým už dlouho plánuji dát zveřejnitelnou písemnou podobu, ale v dohledné době na to spíš nedojde),
jeho celkový charakter výběru napříč dějinami české
duchovní písně - a tak i českými církevními dějinami vůbec -
mám moc rád, a nejen proto, že tak v denní modlitbě církve
občas potkávám texty a nápěvy z pramenů, které jsou zrovna
předmětem mého badatelského zájmu.
To, že takto v oficiální modlitbě církve
(hymnář oficia není prostě jen jeden z kostelních zpěvníků)
zaznívají slova a nápěvy z různých dob a z různých koutů církve,
má také symbolickou hodnotu.
Při zachování dosavadního třídění článků do malého
množství kategorií
jsem přidal druhý, flexibilnější systém - označování
článků štítky.
Díky tomu je možné v rámci víc než desetileté historie blogu
snáze sledovat vybraná opakovaně se vracející témata.
Zatímco k přesunu článku mezi kategoriemi
dojde jen zcela výjimečně a z případných úprav textu
zveřejněného článku vždy veřejně vydávám počet, ke štítkům
přistupuji a i do budoucna budu přistupovat s mnohem větší
svobodou. Průběžně přidávám vhodné štítky k historickým
článkům, méně zdařilé štítky přejmenovávám i ruším.
Zkrátka štítky jsou vhodné jako nástroj k objevování souvisejících
článků tady a teď, ale pro jakékoli dlouhodobější účely
(odkaz k trvalému uložení nebo prolinkování)
na ně naprosto není radno spoléhat.
V archivu České televize jsem narazil na záznam nešpor
z Noci kostelů 2011 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech:
On-line: Noc kostelů (ČT24, 27. 5. 2011).
Jde o zpívané nešpory jednoduchého formátu:
zpíval se hymnus (z červeného hymnáře),
žalmy, kantika (všechno na chorální nápěv II.D),
responsorium (na týž žalmový nápěv) a na závěr Regina coeli.
Všechny ostatní prvky recitované, přičemž přednášení
sólových textů kompletně obstaral klérus v presbytáři
a jako sólové texty byly pojaty i antifony.
Na recitované antifony nejsem zvyklý a těžce je nesu;
antifony recitované sólově předsedajícím (před žalmem i po něm)
pak ten pociťovaný nedostatek náležité formy dále zesilují.
"Když už se antifony přednášejí sólově, nic přeci nebrání
tomu je zpívat!" všechno ve mně křičí.
Když se antifony recitují nebo zpívají na jednom tónu,
tak hlavně z ohledu na účast lidu.
Teze: když se lid účastní zpěvu hymnu, žalmů, kantik a responsoria,
je přípustné a vhodné
alespoň u antifony k evangelnímu kantiku, v níž
se obvykle koncentrují témata dne,
dát přednost slavnostnosti a plnosti formy
před lidovým zpěvem a nechat ji zazpívat kantora
nebo scholu na její vlastní nápěv.
(Srov. Dobszay L.: The Bugnini-Liturgy and the Reform of the Reform, Front Royal 2003, s. 83.)
Ale pak si uvědomím, že záznam je přes deset let starý
a zkraje léta 2011 bylo ještě všechno jinak.
Pro české antifony feriálních nešpor (v daném případě navíc velikonočních)
nápěvy ještě neexistovaly žádné.
Já jsem tou dobou pro dobu velikonoční měl a na rané verzi
tohoto webu nabízel jenom responsoria,
začínal jsem pracovat na první verzi antifon ze žaltáře.
V úvahu by přicházely leda antifony latinské,
podle tou dobou ještě platného
Ordo cantus officii z r. 1983.
... Zkrátka ty jednoduché zpívané nešpory byly co do repertoáru
skoro nejlepší české zpívané nešpory, jaké se v létě 2011
daly ve všední den provést, aniž by se jejich organizátor
jal sám skládat chybějící nápěvy.
P. Vojtěch Novotný: Antifony v liturgii hodin.
(Záznam přednášky z Letní školy liturgiky 2022 zveřejněný
na YouTube kanálu Liturgie.cz.)
Když se začaly objevovat vybrané zveřejněné přednášky
z loňské Letní školy liturgiky, tuhle jsem vyhlížel,
protože téma je mi zvlášť drahé. A vyslechnuv ji,
nevydržím nechat její obsah bez komentáře.
To, s jakou chutí a zaujetím okopávám kotníky úspěšnějších lidí,
mi asi úplně ke cti neslouží, ale co už.
03:36 "Kdybyste sečetli, kolik je tam těch antifon,
víte, kolik by vám vyšlo? Řádově? -- Tak je to přes tři
tisíce!"
To je číslo oproti tomu, co o počtu antifon v pokoncilním
breviáři vím já, značně nadsazené.
Hervé de Broc se, pravda, nevyjadřoval přímo
k otázce, kolik antifon obsahuje breviář,
ale zkraje devadesátých let uvedl (Notitiae 1990, s. 36),
že pro potřeby pokoncilního římského antifonáře jich
v Solesmes ze starých chorálních knih vybrali a revidovali
zhruba dva tisíce.
Zdrojový kód projektu In adiutorium, kromě toho,
že se z něj generují noty, je také užitečný
jako úplný korpus zpěvů
Denní modlitby církve ve strukturovaném
(a tudíž strojově zpracovatelném) formátu.
Moje pracovní databáze, kde mám všechny zpěvy naimportované
(její zdrojový kód pro případné zájemce zde),
hlásí, že antifon je v korpusu 2530.
Do toho nejsou započteny ty, které ve zdrojovém kódu
nemají plnohodnotný notový zápis, protože jsou
buďto druhými výskyty v cyklu žaltáře (týká se těch antifon,
které se opakují pravidelně každé dva týdny),
nebo jsou součástí formuláře památky, která má vlastní jen
antifony k evangelním kantikům a tyto jsou bez úprav přetištěné
z příslušného commune. (Pro takové formuláře obvykle
nezakládám zvláštní notový materiál.)
To jsou ale celkem jen desítky kusů, rozhodně (zdaleka)
ne 500+.
Výsledné číslo by mohlo být naopak ještě o pár stovek nižší,
kdybychom se rozhodli započítat každý unikátní text jen jednou.
A kdybychom dále odečetli antifony z propria českých a moravských
diecésí, nebyli bychom příliš daleko od onoho výše uvedeného čísla
ze Solesmes.
Jak přednášející ke svému číslu dospěl?
Snad je výsledkem započítání všech výskytů všech antifon
ze všech čtyř svazků,
včetně toho, že v každém svazku se opakuje žaltář, společné texty
o svatých, a částečně se překrývá sanktorál.
Nebo byl použit nějaký breviář s opravdu bohatým
národním nebo řádovým propriem.
06:32 "Ponechme stranou, že ty modlitby k žalmům ještě ...
vlastně ... moc se nepoužívají ... nebo nejsou hotové."
"Moc se nepoužívají" je hezký eufemismus pro liturgické texty,
které i půl století po vydání reformovaného breviáře zůstávají
neuskutečněným plánem.
14:28 "... celých těch 150 žalmů bylo rozděleno ne do jednoho
týdne, ale do čtyř týdnů ..."
Asi jsem s tím únavný, když je to věc dobře známá,
ale dokud muži církve
nepřestanou opakovat tradiční mantru o tom, jak se v liturgii
hodin modlíme "celých 150 žalmů"
(nebo dokud nová reforma breviáře nezařídí, aby to opět byla pravda),
považuji já za správné opakovat, že už přes 50 let
římská církev recituje žalmů jen 147 (a ještě ne celých, VPDMC 131), přičemž
za čtyři týdny se jich v liturgickém mezidobí neodříká
víc než 144 (VPDMC 130),
ve zvláštních liturgických dobách 146 (tady počty
nejsou úplně přímočaré, kvůli tomu, jak se řada žalmů
v cyklu žaltáře vyskytuje opakovaně v různých dnech a hodinkách,
což se týká i většiny těch, které alternují s žalmy
vyhrazenými pro zvláštní liturgické doby).
V praxi ovšem odříkání žaltáře za čtyři týdny
zůstává jen abstraktním ideálem.
Souvislé čtyři týdny, kdy cyklus žaltáře není
narušen svátkem nebo památkou se svátečními žalmy,
se vyskytnou jen jednou za několik let v době postní,
nejbližší v letech 2026 a 2032.
(Pro zájemce skript, který tuto otázku zkoumá.)
14:36 "... že tam byly různé nové prvky: že modlitba se čtením obsahuje
modlitbu z církevních otců, ne jenom z Písma ..."
Tady nerozumím, o čem je řeč.
V modlitbě se čtením se "z církevních otců, ne jenom z Písma"
samozřejmě čtou lekce, ale kdo píše disertaci o breviáři,
nepochybně zná alespoň základní obrysy dějin římského oficia
a dobře ví, že patristické lekce
patří vedle lekcí z Písma ke stěžejním součástem matutina
odnepaměti. O žádnou pokoncilní novinku se nejedná.
15:19 "... nový překlad Písma svatého. Z Vulgáty, která
se používala po staletí, tak ta byla revidována na přání
papeže Jana Pavla II. a vyšla Nová Vulgáta."
Když Jan Pavel II. v roce 1978 nastoupil úřad,
komise pro vydání Neovulgáty měla za sebou už třináct let usilovné
práce. Nový latinský překlad bible pro potřeby reformované liturgie
nechal připravit Pavel VI., komisi za tím účelem zřídil
v listopadu 1965.
(Pro literaturu viz bakalářku, s. 27.)
Za pontifikátu Jana Pavla II. bylo dílo akorát dokončeno,
poprvé souborně vydáno a následně aplikováno v nových typických
vydáních liturgických knih.
S charakterem Neovulgáty jakožto revize Vulgáty je to složitější
a v různých knihách bible různé, protože zadání znělo
při zachování rozumně zachovatelných čtení a
jazykového charakteru Vulgáty připravit
latinský překlad podle zásad moderní biblistiky,
tedy založený na předloze, která se
od předlohy Vulgáty v některých knihách podstatně liší.
Ale je pravda, že třeba o žaltáři, jako biblické knize pro oficium
obzvlášť důležité, jako o revizi vulgátního/Galikánského žaltáře mluvit
beze všeho lze.
Ovšem o revizi zásadní, protože překlad pořízený původně z řecké
Septuaginty je revidován tak, aby reprodukoval hebrejský
masoretský text.
28:40 "Některé antifony nejsou biblické.
[...]
v úterý prvního týdne v nešporách
Hospodin dal vítězství svému pomazanému."
Co je na ní nebiblického?
V Denní modlitbě církve se jedná o doslovný citát Žalmu 20, 7;
v latinské předloze
(Tribuit Dominus victoriam Christo suo)
sice nejde o doslovný citát,
ale těsný vztah k žalmu je i tak v rovině obsahu a slovní zásoby
dostatečně zřetelný.
Jde o ten typ antifony, který výpověď starozákonního textu
drobně posouvá, dotahuje či doplňuje a tak nabízí
perspektivu jeho křesťanského čtení.
Srov. jak je o podobných případech řeč dále v přednášce,
čas 41:54.
... i když v tomto konkrétním případě mnohem spíš než o posun
ve smyslu specificky křesťanského čtení žalmu jde
o citát z žalmu podle hebrejského textu
(srov. Psalterium Pianum:
Iam novi Dominum tribuisse victoriam uncto suo...
a moderní překlady žalmu 20,7 do živých jazyků),
zatímco neovulgátní znění žalmu se v daném verši
drží tradičního čtení Galikánského žaltáře.
To je zvláštní úkaz a bylo by zajímavé mít možnost
zeptat se na okolnosti vzniku této "antifony iuxta hebraeos"
toho nebo těch, kdo v její formulaci měli prsty.
Jde o zapomenutý neaktualisovaný citát ze starší pracovní
verze neovulgátního žaltáře? Nebo text antifony
vědomě míjí oficiální latinský překlad žalmu a sleduje hebrejský
text s ohledem primárně na překlady do národních jazyků?
[EDIT 6. 6. 2023]
Tvrzení, že výše diskutovaná antifona "není biblická",
by snad mohlo být založeno na práci primárně s italským
breviářem a nedostatečném zohlednění jeho rozdílů
vůči latinské předloze a vůči české verzi, z níž byly citovány
příklady.
Odpovídající italská antifona
Esalta, o Dio, il tuo Cristo e noi canteremo la sua vittoria
není překladem z latiny, ale volným výtvorem překladatelské
komise.
I zde je samozřejmě dobře zřetelný vztah k textu žalmu,
ale každopádně platí, že antifona není biblickým úryvkem.
"Zpívali bychom nešpory častěji, kdybychom měli
(někoho, kdo nám připraví) podtrhané žalmy." -
pokud tenhle problém je i váš, dneškem by měl být
sprovozen ze světa, protože byl spuštěn nový web
zalmy.inadiutorium.cz,
kde najdete (úplně) všechny žalmy a kantika
Denní modlitby církve označkované na všechny chorální
nápěvy. Někdy bude stačit nasdílet ostatním
zpěvákům odkazy, jindy bude vhodnější označkované žalmy
vytisknout. Každopádně odpadá potřeba plánovat každé
zpívané nešpory dlouho dopředu, aby se stihly připravit texty.
Ode dneška můžete mít žalmy podtrhané na několik kliknutí.
Web ještě má řadu různě závažných nedostatků,
které budu postupně odstraňovat. Zejm. bude potřeba
zapracovat na dobré použitelnosti na mobilních zařízeních.
Užitečný je ale už ve stávající podobě, pročež ho vypouštím
do světa. Ať slouží.
(Na web věnovaný hudební stránce liturgie hodin nápěvy pro eucharistické modlitby
samozřejmě tematicky nepatří, ale když jsem přemýšlel, kde nejnovější kousek
"chorálu českého" zveřejnit, nakonec jsem usoudil, že ze všech
míst, která teď přicházejí v úvahu, je toto nevhodné nejméně.)
Začalo to před několika lety
trochou rozpustilosti na Signálech.
Zatímco idea latinsky zpívané dětské mše byla humorná absurdita, vyplynuvší z nějaké
tlachavé diskuse, viděl jsem, že opatřit eucharistické modlitby pro mše s dětmi
vhodnými nápěvy by mohlo být skutečně přínosné a povznést slavení s nimi
na novou kvalitativní úroveň. Představu jak na to jsem hned neměl,
ale ten nápad už mě nikdy úplně neopustil, a když mě po letech začaly napadat
části možného řešení, nakonec jsem na to založil nový dokument, začal je zapisovat
do not a snažit se je uspořádat do soudržného celku, až během delší doby vyrostlo
to, čeho první zveřejnitelnou verzi dnes pouštím do světa:
II. eucharistická modlitba pro mše s dětmi - návrh chorálních nápěvů
Normálně se hudební stránce mše nevěnuji, protože nejsem aktivní chrámový hudebník,
který by do ní někde měl co mluvit,
a zejména se nevěnuji kněžským zpěvům, protože mi nepřísluší a nikdy nebude příslušet
je zpívat, ale eucharistické modlitby pro mše s dětmi jsou právě charakteristické tím,
že to nejsou (jen) modlitby kněžské, ale jsou proloženy značným množstvím aklamací lidu.
To jim propůjčuje specifický ráz, citelně odlišný od standardních eucharistických
modliteb, který si (jak jsem to formuloval už pod oním výše odkazovaným
příspěvkem na Signálech) dle mého názoru opravdu říká o to, aby se pokud možno
celá eucharistická modlitba zpívala.
Jednak spojení jednotlivých aklamací s nápěvy pomáhá pamatovat si je
a správně jimi odpovídat na příslušné klausule modliteb celebranta,
jednak střídání celebranta a lidu díky zpěvu snáze udrží tempo a spád,
vytvoří pěkný jednolitý celek
a předejde nežádoucímu dojmu předsednické modlitby stále znovu neústrojně přerušované těžkopádně
odříkávanými průpověďmi lidu.
To, že jsem ze tří eucharistických modliteb pro mše s dětmi sáhl po té druhé,
je dáno tím, že je to ta jediná, kterou jsem sám jako dítě vícekrát zažil v liturgickém provozu
(90. léta, farnost Kladno Rozdělov, P. Bořivoj Bělík)
a mám ji do určité míry zvnitřněnou.
Nevylučuji, že později budou následovat i nápěvy pro zbylé dvě, ale zatím to nemám v plánu.
I když to nebylo odpočátku záměrem, nakonec jsem skončil u toho, že část nápěvů
je přímo převzatá z chorálních nápěvů pro standardní eucharistické modlitby
(a Sanctus z ordinaria Missa mundi), část nápěvy odpovídajících
pasáží standardních eucharistických modliteb více či méně věrně napodobuje.
Blízkou paralelu postrádá většina aklamací a nápěv postsanctus, jehož podoba je určována snahou
plynule navázat na zvolený nápěv Sanctus a vyústit v opakování Benedictus.
Je pravděpodobné, že v příštích měsících a letech ještě dojde k úpravám.
Momentálně za nejslabší pasáže se značným prostorem pro zlepšení považuji
nápěv postsanctus
a aklamaci po anamnezi (která je komplikovaná tím, že jde o opakování aklamace
z preface v úplně jiném hudebním kontextu).
Vím, že okruh těch, pro které by můj nejnovější neužitečný nápad mohl být relevantní,
je velikostí mizivý, ale kdyby snad někomu přeci jen stál za prostudování/přezpívání,
připomínky jsou každopádně vítány, stejně jako případné konkurenční návrhy.
[EDIT 22. 12. 2023]
Slovenské zhudebnění dvou eucharistických modliteb
pro mše s dětmi obsahuje Liturgický spevník I (Vatikán 1990).
Nahrávky na jeho webové prezentaci.
Zásady pro výběr liturgické hudby a zpěvů
Dokument reagující na diskuse o sacropopu/folku/rocku/...
a jeho místě v bohoslužebném životě církve pochopitelně
nevěnuje liturgii hodin moc velkou pozornost.
Jediným skutečným předmětem sporů je uplatnění tkzv.
rytmické hudby při mši. O rytmických nešporách nikdo nikdy
neslyšel, tudíž se o ně nikdo nehádá.
Pro úplnost však dokument po podrobném pojednání hudební stránky
mše v jednom odstavci shrnuje také problematiku
slavení ostatních svátostí a denní modlitby církve:
d) Zásady pro výběr zpěvů k jiným liturgickým slavením
39. Co bylo výše řečeno o liturgické hudbě pro slavení mše svaté,
platí analogicky pro slavení dalších svátostí a denní modlitby církve.
Je třeba vybírat zpěvy se zřetelem na liturgickou dobu slavení a dávat
přednost textům, antifonám a žalmům, které obsahují příslušné
liturgické knihy, nebo se těmito zpěvy inspirovat.
Je třeba též pamatovat na aktivní účast věřících.
Tady nezbývá než konstatovat, že dokument nereflektuje zásadní
rozdíl v liturgickém zákonodárství mezi hudební stránkou
mše a oficia. Zatímco Všeobecné pokyny k Římskému misálu
počítají s dalekosáhlým uzpůsobením výběru zpěvů mešního
propria (VPŘM 367 a články, na něž odkazuje),
v denní modlitbě církve jsou možnosti legální záměny
liturgických textů mnohem omezenější (VPDMC 49.244-252).
Jediným zpěvem, pro který biskupské konference mají pravomoc
schvalovat alternativy a autonomně tak rozšiřovat repertoár
textů oficia, jsou responsoria ranních chval a nešpor
(VDPMC 49). V úvahu nepřichází ani náhrada hymnu
volně vybranou písní,
která nefiguruje v žádném z oficiálních hymnářů.
Když Směrnice i pro denní modlitbu církve počítá
s volným výběrem zpěvů a volným skládáním nových,
podobně jako pro mši, vposledku nejde o nic jiného,
než úřední vyhlášení tolerance k porušování celocírkevně
závazných liturgických předpisů.
Někdo by mohl na základě extensivního výkladu
VPDMC 245 a 274 namítat, že ve skutečnosti se smí
libovolně nahradit téměř libovolný text.
Odpovídám, že povolení výběru náhradních antifon ve VPDMC 274
se podle všeho týká jen "bohoslužeb s latinským zpěvem",
když se "dává přednost gregoriánskému chorálu"
a některá antifona v tradičním repertoáru nefiguruje,
nebo není dobře dostupná.
Votivní oficia podle VPDMC 245 pak neznamenají
texty volně složené pro danou příležitost,
ale speciální formuláře řádně schválené pro použití jako votivní
oficium (viz votivní oficia v propriích některých institutů
zasvěceného života, u nás např. premonstrátů a dominikánů),
příp. použití formuláře některého světce "z důvodu pouti
nebo místního svátku nebo vnější oslavy" v jiný den,
než na jaký připadá jeho oslava podle liturgického kalendáře.
Pokyny pro novou tvorbu
41. Na prvním místě je motivace – příčina, proč se skladatel
rozhodne nový zpěv vytvořit. Ta by měla být vždy zakotvena v touze přiblížit
Boží lásku druhým formou hudby, nikoliv zviditelnit své schopnosti.
Duchovní zpěvy mají svým textem i hudbou přispívat k bližšímu
setkání člověka s Bohem, mají být oslavou Boha a prohloubením modlitby.
Hudba i text by tak měly v první řadě ukazovat na Boha a vést
shromážděný Boží lid, aby zvláště při liturgii upřel svou pozornost na Boha.
To je prohlášení z nějakého jiného světa,
jehož způsob uvažování je mi naprosto cizí.
Projekt In adiutorium samozřejmě není
"zakotven v touze přiblížit Boží lásku druhým formou hudby",
ani si nedělá přehnané iluze o tom, jak
"přispívá k bližšímu setkání člověka s Bohem,
je oslavou Boha a prohloubením modlitby".
V čem tedy zakotven je? Co je ta "příčina, proč se
(rádoby)skladatel rozhodl něco přes 2000 nových zpěvů vytvořit"?
– Je to přesvědčení, že zpěv k liturgii hodin bytostně
patří (srov. VPDMC 270), že její slavení beze zpěvu je cosi
neúplného, co volá po svém doplnění,
že je třeba hledat adekvátní způsob, jak všechny ty texty, které se tradičně zpívají, i v národním jazyce zazpívat.
A že je možné a vhodné orientovat se při pořizování hudební formy
oficia v češtině podle tradičního tvaru chorálního oficia
latinského.