Blog

Adventní zpěvy dokončeny

Jak jsem se prozpívával adventem, sice jsem ještě dělal nějaké úpravy, ale celkově jsem měl ze stavu, v jakém jsem letos adventní repertoár našel, velice dobrý pocit. Obvykle je přezpívávání vlastních hudebních výtvorů spojené se značnou mírou frustrace, ale ta o letošním adventu zůstala v podstatě omezena na vlastní zpěvy svátků. A tak, když jsem prošel všechny zbývající poznámky o tom, co je ještě potřeba opravit, opravil to, ještě jednou všechny adventní zpěvy přezpíval a "viděl, že je to dobré," prohlašuji adventní repertoár za dokončený - jako vůbec první výstup po více než deseti letech práce na projektu.

Je vhodné upřesnit, co se tu dokončením myslí, a co ne: rozhodně nechci tvrdit, že už se adventních zpěvů nedotknu, v nynější podobě už zůstanou navěky a stanou se součástí tištěného antifonáře. Bezpochyby dojde k drobným změnám v rámci závěrečné redakce celého korpusu, a jak se znám, se vší pravděpodobností v příštích letech dojde ještě i jinak na nějaká vylepšení nápěvů. Když prohlašuji adventní repertoár za dokončený, především se tím stavím za jeho kvalitu. Považuji daný soubor zpěvů v jeho nynější podobě za kvalitní ukázku českého chorálu, neostýchám se doporučit ho pro liturgické použití (byť samozřejmě stále nemá příslušné církevní schválení), jako jeho tvůrce za ním bez výhrad stojím a jsem připraven přijímat a odrážet případnou kritiku.

Popravdě moc nečekám, že by nějaká kritika kdy dorazila, protože chorální nápěvy pro Denní modlitbu církve v národním jazyce sotva koho zajímají, a když už někoho zajímají, obvykle to spíš není hudebník, který by se cítil kompetentní nápěvy z nějakého hlediska kritisovat. Každopádně pokud by nějaká přeci jen dorazila, budu poctěn, a vynasnažím se přiměřeně na ni reagovat.

Není náhodou, že to je právě advent, který dozrál jako první ucelená část budoucího antifonáře. Přispěly k tomu tři hlavní faktory. Předně (ve srovnání s ostatními logickými částmi Denní modlitby církve) malý rozsah. Dále vysoká koncentrace opravdu krásných textů - adventní antifony je prostě radost zhudebňovat a zpívat. A v neposlední řadě to, že doba adventní obvykle byla relativně příznivá co se prostoru pro práci na projektu týče. Zatímco doba postní a velikonoční opakovaně doplatila na frmol letního semestru, dokončování závěrečných (i jiných) prací a přípravy na státnice, doba adventní alespoň za studentských let probíhala v relativním klidu a skýtala i kus času pro kultivaci českého chorálu.

Nejdelší historii mají antifony k modlitbě uprostřed dne - jejich první verze byla připravena a zveřejněna, jako jeden z prvních výstupů projektu, v prosinci 2010. Během listopadu a prosince 2011 vznikly antifony k nedělním evangelním kantikům tehdy aktuálního cyklu B a všechny antifony pro předvánoční týden kromě Ó-antifon. Během podzimu 2012 byly zhudebněny nedělní antifony k evangelním kantikům cyklu C, všechny antifony k žalmům pro neděle a antifony k evangelním kantikům pro férie všech adventních týdnů. Na podzim 2013 jsem doplnil již jen antifony k evangelním kantikům pro neděle cyklu A, a od té doby každý rok (jak teď v historii git repositáře vidím, s jedinou výjimkou roku 2018) jsem větší nebo menší část existujících zpěvů opravil. V srpnu 2015 o svátku Nanebevzetí Panny Marie jsem pak, jako vůbec poslední dosud nezhudebněné zpěvy, opatřil nápěvy i Ó-antifony.

Během příštího roku se chystám z dokončení adventního repertoáru vyvodit důsledky: jednak začít pracovat na sazbě antifonáře (byť to možná nadlouho bude torzo, zahrnující jenom adventní oddíl temporálu), jednak pro každou adventní neděli vysázet sešity s kompletními texty a zpěvy ranních chval a nešpor, a postarat se těm sešitům o trochu publicity, aby neminuly nikoho, pro koho budou potenciálně relevantní.

Konec "prajských nešpor"

Před několika lety jsem tu referoval o svérázných nešporách, slavených čtyřikrát do roka ve farnosti Štěpánkovice na Hlučínsku. I když jsem od té doby měl v plánu rozhodně si je co nejdříve poslechnout znovu, souhrou mojí zapomětlivosti a jiných okolností se mi to podařilo až o více než pět let později, dnes, na Boží hod vánoční. Přenos začal s mírným předstihem, zabral ještě kus zkoušky zpěvu s lidem, a už od prvního tónu bylo jasné, že přicházím pozdě: starobylé "praj(z?)ské nešpory", s žalmy a úvodním veršem ve znění Fryčajova kancionálu, jsou pryč. Od mé poslední virtuální návštěvy je nahradil Olejník. Z úvodních a závěrečných poznámek kněze se zdá, že snad právě až od letošních Vánoc.

Poslouchal jsem bezmála vzorné provedení vánočních nešpor podle Olejníka a tesknil po oné (jazykově i hudebně o nemálo hrubší) starožitnosti, kterou nahradily. Samozřejmě mám víc než jen trochu pochopení pro toho, kdo "prajské nešpory," ochuzené o řadu prvků a s žalmy ve znění starém dvě století, nahradil nešporami s úplnými, jazykově dnešními a plně oficiálními texty. Ale sám bych si provedení takové "liturgické reformy", která zlikviduje letitou tradici, dvakrát i třikrát rozmyslel, a než bych ji případně přeci jen provedl, postaral bych se, aby byla ona likvidovaná tradice nejdřív dobře zdokumentovaná. Už před pěti lety jsem podnikl jeden neúspěšný pokus o získání kopie textů a not, z nichž se tenkrát nešpory zpívaly a hrály. Patrně není radno moc otálet s pokusem novým, abych, když jsem již nezastihl "prajských nešpor" živou tradici, nezmeškal i příležitost zachytit alespoň její písemné doklady.

Ó Adónaj

Tomu, kdo skládá nápěvy liturgických textů, přísně vzato nepřísluší do textů samotných jakkoli zasahovat. Přeci jsem si však během let dovolil nemalé množství úprav - až na ojedinělé výjimky úprav drobných, neměnících smysl textu, ale činících ho v nějakém ohledu zpěvnějším. Nejčastěji jde o změny slovosledu nebo záměny slov tak, aby text měl příznivější rytmus. U všech zpěvů, kterých se to týká, je z toho vydán počet: nyní je v notových materiálech vždy malým písmem uveden oficiální text pro srovnání; v konečné podobě antifonáře budou navíc zřetelně vyznačeny rozdíly.

Mezi drobné úpravy z hudebních důvodů počítám i tu, že jsem všem "Ó-antifonám" předvánočního týdne doplnil úvodní Ó, v českém překladu vypuštěné. Chtěl jsem totiž pro tyto populární a široce známé antifony použít adaptovaný nápěv odpovídajících antifon latinských (podobně, jako ho pro české texty adaptovali už redaktoři českých rorátníků v 16. stol.), a ten je bez onoho Ó těžko myslitelný. Zároveň se ovšem netajím tím, že chybějící Ó považuji i v rovině holého liturgického textu, bez ohledu na potřeby zhudebnění, za defekt: oslovení uvozené částicí ó jistě zní v češtině archaicky, pateticky, exaltovaně - ale v latině také nejde o pouhý gramatický signál vokativu, nýbrž právě i o prostředek stylistický. Antifony k Magnificat předvánočního týdne nemluví řečí všedního dne a ona exaltovaná částice by měla být zachována i v českém překladu. Ostatně je zvláštní, když antifony u nás všeobecně známé jako "Ó-antifony" v breviáři žádné Ó nemají.

Je příznačné, že pro potřeby videa z produkce Liturgie.cz, kde o Ó-antifonách byla řeč, dr. Tichý bez komentáře použil záběr ne na běžnou Denní modlitbu církve, ale na dominikánský breviář, kde Ó-antifonám úvodní Ó nechybí.

Antifona k Magnificat pro 18. prosinec je ovšem z (rozsahem nepatrné, ale) zvlášť sporné kategorie těch antifon, kde jsem ruku na oficiální liturgický text vztáhl ne proto, abych drobnou úpravou vylepšil jeho jazykové vlastnosti relevantní pro zhudebnění, ale protože jsem, aniž mě k tomu nutily potřeby zhudebnění, měl nepřekonatelné nutkání vylepšit překlad. Latinský originál tu oslovuje Krista hebrejsky O Adonai, Denní modlitba církve překládá "Hospodine". Ale to je něco jako překládat "amen", "aleluja" nebo "hosana". Hebrejská či aramejská slova, výjimečně se objevující v latinské liturgii, se při převodu liturgických textů do národních jazyků nepřekládají.

Čtenář může namítnout, že "Dominus Deus Sabbaoth" ve zpěvu Sanctus se překládá ("Pán Bůh zástupů"), ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Navíc výjimka ne ve všech ohledech šťastná, protože vymizení tohoto hebrejského slova z mešního ordinária a tím z nejširšího katolického povědomí komplikuje porozumění textům, které toto povědomí předpokládají - třeba třetí strofě písně Bože, chválíme tebe.

Jaké motivy k překladu vedly? Nejpravděpodobnější se jeví motiv "breviář v národním jazyce se bude modlit i prostý lid, ten je nevzdělaný a hloupý a nebude tomu rozumět." Tedy trapné poručníkování, které by mělo být z liturgického překládání jednou provždy vykázáno. Dále mohl hrát roli snad také ohled na židovstvo, protože slovo "adónaj", indikované ve vokalizaci masoretského textu jako zbožná náhražka tetragramu, nevyslovovaného Božího jména, postupem času také samo začalo být chápáno jako Boží jméno, které se při předčítání biblických textů nevyslovuje, ale nahrazuje jinými náhražkami. Ale takové ohledy nejsou užitečné a dokud nezasahují do latinských liturgických textů, neměly by zasahovat ani do procesu jejich překládání.

Dlužno říci, že Denní modlitba církve není jediným překladem, který oslovení "O Adonai" překládá, a jsou dokonce i takové, které ho bez náhrady vynechávají. Ale bylo by více než žádoucí, aby se Denní modlitba církve přesunula do společnosti verze německé, polské a dalších, které ono hebrejské slovo, jako zvlášť emfatický odkaz na starozákonní očekávání Boha-spasitele, ponechávají v původním znění.

• předloha - Liturgia horarum: O Adonái et Dux domus Israel, qui Móysi in igne flammæ rubi apparuísti, et ei in Sina legem dedísti: veni ad rediméndum nos in brácchio exténto.
• Adonai
  • Liturgie hodin (dominikánský breviář): Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.
  • německy: O Adonai, Herr und Führer des Hauses Israel - im flammenden Dornbusch bist du dem Mose erschienen und hast ihm auf dem Berg das Gesetz gegeben: o komm und befreie uns mit deinem starken Arm!
  • nizozemsky: O Adonaï, Heer van Israëls huis, Gij zijt aan Mozes verschenen in het brandend braambos en hebt hem de wet gegeven op de Sinaï. Kom nu en bevrijd ons met sterke hand.
  • islandsky: Adonai, voldugi Guð, leiðtogi Ísraels. Þú, sem birtist Móse í loga þyrnirunnans og gafst honum lögin á Sínaífjalli, kom og frelsa oss með almætti þínu.
  • polsky: O Adonai, Wodzu Izraela, Tyś w krzaku gorejącym objawił się Mojżeszowi i na Synaju dałeś mu Prawo; przyjdź nas wyzwolić swym potężnym ramieniem.
  • španělsky (též zde): Oh Adonai, Pastor de la casa de Israel, que te apareciste a Moisés en la zarza ardiente y en el Sinaí le diste tu ley, ven a librarnos con el poder de tu brazo.
  • rumunsky: O Adonai, stăpânul şi conducătorul casei lui Israel, care te-ai arătat lui Moise în rugul aprins şi i-ai dat Legea pe muntele Sinai, vino să ne eliberezi cu braţ puternic.
  • rusky: О Адонаи и Вождь дома Израилева, явившийся Моисею в пламени огня тернового куста и давший ему закон на Синае; приди искупить нас мышцею простёртою.
• překlad
  • Denní modlitba církve: Hospodine, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu zákon na Sinaji: přijď a vysvoboď nás s velikou mocí!
  • slovensky: Ó, Pane, Vodca domu Izraela, ty si sa zjavil Mojžišovi v ohni horiaceho kríka a na Sinaji si mu dal zákon; príď, vystri svoju ruku a vysloboď nás.
  • maďarsky: Ó, Urunk és népednek vezérlő Fejedelme! Te megjelentél Mózesnek az égő csipkebokorban, és neki a Sínai-hegyen törvényt adtál: Jöjj, válts meg minket kitárt karoddal!
  • italsky: O Signore, guida della casa d’Israele, che sei apparso a Mosè nel fuoco del roveto e sul monte Sinai gli hai dato la legge: vieni a liberarci con braccio potente.
• vynecháno
  • francouzsky: Ô Chef de ton peuple Israël, tu te révèles à Moïse dans le buisson ardent et tu lui donnes la Loi sur la montagne, délivre-nous par la vigueur de ton bras, viens, Seigneur, viens nous sauver !
  • portugalsky: Ó Chefe da casa de Israel, que no Sinai destes a Lei a Moisés: vinde resgatar-nos com o poder do vosso braço.

[EDIT 27. 12. 2022] Doplněna verze portugalská a rumunská.

[EDIT 18. 5. 2023] Doplněna verze nizozemská a islandská.

Pokud jde o budoucí proces schvalování hotového antifonáře pro liturgické použití, počítám s tím, že provedené zásahy do textů budou jedním z potenciálně sporných bodů, a jsem smířen s tím, že, pokud to bude nutné, antifonu "Ó Adónaj" upravím na (téměř) oficiální text "Ó Hospodine". Ale prozatím chovám naději, že to nutné nebude, antifona bude smět alespoň při oficiu zpívaném "secundum Pavlíkum" podržet svůj charakteristický incipit (který má i ve všech mně známých staročeských verzích) a třeba bude při příští revizi Denní modlitby církve v tomto znění dokonce pojata i do oficiálního textu breviáře.

Brněnský výběr textů

[Denní modlitba církve. Výběr textů pro významné dny liturgického roku, Brno: Akademie kanonického práva 2019, 178 s.]

Brožura formátu A5 obsahuje texty Denní modlitby církve pro středně velký okruh příležitostí. (Viz na výše odkazované webové stránce zveřejněný obsah.) Z webu vydavatele víme, že "publikace vznikla z podnětu Královské stoliční kapituly v Brně, která slaví některé dny liturgického roku modlitbou církve za přítomnosti Božího lidu." Přímo v knížce žádné metainformace upřesňující její Sitz im Leben nenajdeme, ale výběr příležitostí se zdá potřebám brněnské katedrální kapituly dobře odpovídat (jediným pokrytým svátkem z cyklu sanktorálu je slavnost sv. Petra a Pavla, titulární svátek katedrály). Knížka je také vidět přímo v liturgickém provozu na záznamu modlitby se čtením a ranních chval v brněnské katedrále z letošního Velkého Pátku.

Obálka je vkusná a důstojná (byť na první pohled bych v takových deskách úplně nečekal liturgické texty), grafická úprava obsahu je však ryze účelová, bez větších estetických ambicí. Dvoubarevný tisk a formátování jednotlivých liturgických elementů víceméně odpovídá breviáři, až na bezpatkové písmo nadpisů a rubrik. Rušivě a nedůstojně působí šedě stínované záhlaví všech stránek.

Hudební informace knížka obsahuje jen úplné minimum: u těch hymnů, jejichž (vlastní) nápěv lze najít v Kancionálu nebo v Mešních zpěvech, je na tento odkázáno. Nápěvy ostatních hymnů nejsou řešeny, i když pro většinu by se nějaký použitelný i jen ve jmenovaných dvou zpěvnících bez problémů našel.

Výběr příležitostí pokrývá vrcholy temporálu, svátky týkající se daného kostela (výročí posvěcení, titulární slavnost), nešpory pro neděle v mezidobí a oficium za zemřelé. Charakteristické je, že kromě nedělních nešpor a nešpor z oficia za zemřelé jde vždy o modlitbu se čtením a ranní chvály, což vzbuzuje vážnou pochybnost o realističnosti tvrzení vydavatele, že "v kostelích, kde se slaví liturgie hodin, může být tato publikace vhodnou pomůckou." Výběr hodinek, které má ve zvyku slavit veřejně a za účasti lidu brněnská katedrální kapitula, je tak netypický, že je obtížné představit si, že by opravdu byl k potřebě ještě někde jinde.

Asi to nejzajímavější na novodobém liturgickém prameni pro konkrétní instituci je, jaká rozhodnutí jeho redaktor či redaktoři udělali v rámci prostoru ponechaného v oficiálních liturgických knihách, jak je obecné konkretisováno.

Jednou vrstvou přizpůsobení jsou kroky k blbuvzdornosti: úvodní dialog je otištěn celý na začátku každého formuláře; na konci každého žalmu je plný text Sláva Otci; responsoria jsou kompletně rozepsána tak, jak se opravdu recitují (nespoléhá se na to, že uživatel ví, jak které části správně opakovat, nebo že mu opakování stačí napovědět pomocí incipitů).

Jiná přizpůsobení kodifikují konkrétní provozovací praxi. Sem můžeme zařadit to, že část prvního verše každého žalmu je tištěna kurzívou, nepochybně jako připomínka, že ji má recitovat sólově ten, kdo začínal antifonu. Úplné znění antifony je tištěno před žalmem i po něm, ale opakování po žalmu často má doplněnu jednu nebo více pomlček, patrně jako pomůcky, jak se má při sborové recitaci jednotně frázovat. Antifony, recitované ve Velikonočním triduu po krátkých čteních místo responsorií, mají oproti breviáři upřesněn konkrétní způsob provedení: nejprve má celý text recitovat předsedající, pak ho všichni zopakují. Kantikum podle Zj 19 v nedělních nešporách je tištěno rovnou bez těch částí, které rubriky breviáře při slavení beze zpěvu dovolují vynechat. Dialogické elementy místo obecných zkratek obvyklých v breviáři - V[erš] a O[dpověď] - často užívají zkratek kodifikujících rozdělení rolí: K[něz] a L[id]. (Veršíky v modlitbě se čtením však kdovíproč ani nesledují Denní modlitbu církve, ani tuto konkretisaci rozdělení recitace mezi kněze a lid, ale mají zkratky V[ersus] a R[esponsum] jako latinský breviář.)

Dále jsou tu provedené volby v rámci možností nabízených rubrikami. Ranní chvály jsou vždy spojeny s modlitbou se čtením, a to tak, že se říká jediný hymnus, vždy zásadně vzatý z ranních chval (srov. VPDMC 99). Pro každou příležitost je otištěn jeden hymnus (žádné alternativy na výběr), přičemž část hymnů je vybrána z červeného, část ze zeleného hymnáře. Pro neděle v liturgickém mezidobí jsou využity hymny druhých nedělních nešpor z obou hymnářů, takže každá ze čtyř nedělí v cyklu žaltáře má hymnus jiný.

Pokud jde o výběr hymnů kombinující materiál obou oficiálních sbírek, dalo by se mluvit o kodifikovaném hymnáři brněnské katedrály, podobně, jako je v Olejníkových Nedělních nešporách kodifikován hymnář katedrály olomoucké.

Jestliže jsme na jedné straně viděli řadu příležitostí, kde redakce z různých možností připouštěných breviářem závazně vybírá jednu, jsou i případy, kde jsou reprodukovány všechny možnosti breviářem nabízené. To se týká nejen výběru žalmů k invitatoriu, ale také dvou možností psalmodie ranních chval na Popeleční středu. (Záhadné je, z jakých důvodů knížka nabízí dvě varianty psalmodie i pro modlitbu se čtením ve čtvrtek Svatého týdne.) Na Štědrý den, kdy se pro modlitbu se čtením a ranní chvály berou feriální žalmy, redakce nehledá zkratky (byť ve VPDMC 247 nejspíš využitelná skulinka je, neboť feriální žalmy naprosto nejsou Štědrému dni vlastní ani přizpůsobené) a na čtyřiceti stranách otiskuje žalmy pro všechny možnosti - tedy až na tu jednu, kdy Štědrý den připadne na čtvrtou neděli adventní.

Možná stojí za explicitní zmínku, že obsahem nejde o pouhou "knížku do lavice", která by vynechávala části příslušející lektorovi nebo předsedajícímu, ale pro knížku pro všechny liturgické role, obsahující všechny potřebné texty (až na evangelium vigilie Narození Páně - s. 52), včetně předsednických výzev před Modlitbou Páně a slavnostních požehnání.

Tiráž tvrdí, že "liturgické texty se shodují s oficiálním zněním Denní modlitby církve." V celku je to pravda, ale na dva drobné hříchy v tomto směru jsem při zběžném pročítání narazil:

24. 12. uvedení do první modlitby dne:

Dnes poznáte, že přijde Pán, a zítra uvidíte jeho slávu. Skutečně ji uvidíte.

Výročí posvěcení kostela, ranní chvály, zpěv po krátkém čtení:

Bože, tvá církev je předobrazem nebeského Jeruzaléma * je to dům modlitby pro všechny národy. ...

Zatímco drobná jazyková úprava responsoria je pochopitelná a snadno může jít i o neúmyslnou chybu přepisu, neústrojné prodloužení štědrodenního invitatoria je pro mě záhadné. Kdo a proč by něco takového chtěl?

Jediným projevem ryzí liturgické tvořivosti vykračující za mantinely rubrik jsou antifony k Magnificat nedělních nešpor. Antifony pro 32 nedělí krát tři roční cykly v knížce celkem pochopitelně otištěny nejsou. Rubrika sice správně uvádí, že "Antifona je vlastní pro každou neděli", ale vzápětí (snad hlavně pro ty, co si cestou na nešpory breviář zapomenou na faře) nezákonně dovoluje, že se "může ... použít obecná antifona," vzatá z kantika samotného:

neděle 1. týdne žaltáře

Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.

(Doslova shodná s antifonou k Magnificat úterý lichých týdnů žaltáře.)

neděle 2. a 4. týdne

Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, jeho jméno je svaté.

(Srov. antifonu k Magnificat, středa lichých týdnů žaltáře - stejný text, lehce odlišný slovosled.)

neděle 3. týdne

Hospodin pamatoval na své milosrdenství.

(Srov. antifonu k Magnificat, pátek lichých týdnů žaltáře.)

Nechat si tisknout výběr liturgických textů pro praktickou potřebu v knižní podobě není téměř nikdy jenom akt prostého namnožení textů (které se ostatně v době, kdy v každé druhé katolické kapse je mobilní telefon s breviářovou aplikací, pomalu stává přežitkem), ale také projev institucionalisace. Zřetelný krok od nahodilého a příležitostného k řádnému a pravidelnému. Kodifikován je výběr příležitostí, ale také řada praktických detailů a dramaturgických rozhodnutí, která oficiální liturgické knihy přenechávají tomu, kdo slavení utváří. Tak se i na (oproti středověké liturgii) omezené hrací ploše novodobé římské liturgie profiluje liturgický úzus dané církevní instituce. Když jsem se až dosud nevypravil do Brna, abych Královskou stoliční kapitulu sv. Petra a Pavla zastihl při činu, jsem rád, že alespoň mám v knihovně její "chórovou knížku".

Pohled pod pokličku liturgického překládání

Před časem jsem při vyhledávání něčeho volně souvisejícího narazil na dokument, kterého bych se nenadál - a je dost pravděpodobné, že veřejně přístupný je jen omylem: liturgické texty památky Panny Marie, Matky církve, s poznámkami o důvodech jednotlivých překladatelských rozhodnutí. Podle všeho jde o podklad pro proces schvalování překladu ČBK a Kongregací pro bohoslužbu (pozn. 1: " ... v těchto podkladech pro schválení českého překladu...").

Pro každou dotčenou liturgickou knihu dokument obsahuje nejprve kompletní text latinské předlohy, poté české znění. Překladatelské poznámky pod čarou ukazují, že byl při sestavování českých textů kladen velký důraz na konkordantnost nejen s českým liturgickým překladem pokud jde o texty vzaté z bible (pozn. 10, 12, 20, 26), ale také s již vydanými liturgickými knihami (pozn. 3, 7, 8, 9, 11, 16, 17, 22, 23).

Působivá demonstrace překladatelova přehledu o výskytech jednotlivých liturgických elementů v latinských i českých knihách vede čtenáře do problematiky liturgického překládání nezasvěceného k otázce, jaký aparát mají dnes překladatelé pro tyto potřeby k disposici. Jsou liturgické texty (byť třeba jen pro interní potřebu) kompletně k mání v (prohledávatelné) elektronické podobě? Alespoň u těch českých, které vyšly v novější době, to snad můžeme předpokládat. Některé liturgické knihy jsou pokryty také tištěnými podrobnými rejstříky - pro (latinský) misál existuje rejstříkový svazek se slovní konkordancí, pro breviář vyšlo podobné dílo v němčině (to ovšem reflektuje německý breviář s jeho zvláštnostmi) a snad existují i další pomůcky mně dosud skryté.

SODI Manlio, TONIOLO Alessandro: Concordantia et indices Missalis Romani, Editio typica tertia, Città del Vaticano 2002.

WAGNER Johannes, SCHMITT Siegfried: Stundenbuch ... Registerband zum Stundenbuch, [m. n.] 1990.

U dvou rozsáhlejších textů, které nejsou biblického původu ani nebyly dosud otištěny v žádné liturgické knize, je uvedeno jméno překladatele: text lekce pro modlitbu se čtením, již dříve do češtiny přeložený a vydaný pro neliturgické potřeby, pro použití v breviáři upravoval Ondřej Koupil (pozn. 19); týž přebásnil hymnus k nešporám, který pak upravil p. b. Hrdlička (pozn. 24).

Nechce někdo omylem upustit na internet také informaci, kdo před nemnoha lety přebásnil hymny pro svátek Krista Kněze?

Zajímavé je, že poznámky k hymnům, které nový (latinský) formulář s drobnými úpravami přebral z formuláře Sobotní památky Panny Marie (pozn. 16, 21, 25), se věnují i tomu, nakolik by se pro použití v české verzi formuláře příp. hodily hymny odpovídající funkce z Denní modlitby církve, resp. "červeného hymnáře". Tyto úvahy ovšem zůstávají právě jen v překladatelských poznámkách a ke schválení není předkládán návrh na jejich zohlednění v liturgických textech samých. Formulář památky Panny Marie, Matky církve je od r. 1989 mezi formuláři překládanými z římské předlohy teprve druhým (po svátku Krista Kněze) formulářem s vlastními hymny a ze dvou případů těžko dělat obecné závěry, ale zdá se, že trend je hymny prostě překládat z latiny, ne vybírat z pokladu české duchovní písně, a to ani jako alternativu. Proti překládání latinských hymnů nelze nic namítat, ale to, že pro nové svátky nejsou alternativně k disposici hymny koherentní s "červeným hymnářem", je škoda. Otázkou je, jestli tak velí aktuální politika (ať už domácí, nebo římská) překládání liturgických textů, nebo prostě jen liturgická komise ČBK ve své zásobě spolupracovníků t.č. nemá žádné odborníky na hymnologii.

Notitiae o přípravě pokoncilního Antiphonale Romanum

Kompletní archiv věstníku Notitiae, zveřejněný před pár lety na webu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, otevřel nejširší veřejnosti dokořán nepřebernou sbírku úředních zpráv kongregace, dokumentů liturgického zákonodárství, ale také odborných studií, zpráv o průběhu provádění liturgické reformy a dalších vysoce zajímavých článků. Loni v létě jsem tak v rámci snahy opatřit si vyčerpávající přehled vývoje pokoncilního liturgického kalendáře mohl z pohodlí domova postupně pročíst obsahy všech dosavadních ročníků (podnik ještě v nedávné době, kdy jsem Notitiae musel jezdit studovat do knihovny, prakticky nemyslitelný) a narazil jsem při tom na - jakkoli jen fragmentárně zachycený - příběh raných fází vzniku (latinského) pokoncilního římského antifonáře.

Dosavadní historie vydávání chorálních nápěvů pokoncilního oficia v datech:

• 1971 vychází reformovaný breviář, Liturgia horarum, prostě jako kniha textů, značným dílem nově složených a tudíž postrádajících nápěvy
• 1983 Liber hymnarius s nápěvy pro všechny hymny, invitatoria a s omezeným výběrem responsorií pro použití v modlitbě se čtením
• 1983 dokument Ordo cantus officii s pokyny, jak se má latinské chorální oficium po hudební stránce utvářet. Jeho hlavní část tvoří odkazy na antifony z pokladu gregoriánského chorálu, které při latinsky zpívaném oficiu nahrazují antifony otištěné v breviáři
• 2009 Antiphonale Romanum II - kompletní texty a nápěvy nešpor pro neděle a svátky
• 2014 přepracované vydání Ordo cantus officii (kterým se svazek antifonáře z r. 2009 již řídil)
• 2019 aktualizovaná podoba Liber hymnarius
• 2020 Antiphonale Romanum I - ranní chvály pro neděle a svátky

V posledním čísle ročníku 1981 představuje dom Hervé de Broc ze Solesmes tehdy nové Psalterium monasticum. V prvním plánu jde o cyklus zpěvů žaltáře pro použití v mnišském chóru, ale již v době přípravy bylo chápáno i jako důležitý kus přípravné práce na římském antifonáři, jehož sestavení a vydání bylo tehdy solesmeskému opatství svěřeno Kongregací pro bohoslužbu. Kongregace stanovila pro přípravu antifonáře stejné vůdčí principy, kterými se předtím řídila příprava pokoncilního graduálu: místo textů postrádajících nápěvy se měly, kde to bude možné, použít ekvivalentní zpěvy z chorální tradice. Vydání Antiphonale Romanum bylo plánováno ve dvou svazcích: zvlášť bude vydán hymnář, společný liturgii hodin římské i mnišské, a římský antifonář v úzkém slova smyslu, bez hymnů a dalších zpěvů již vydaných v hymnáři. (S. 619-621.)

DE BROC Hervé: Le nouveau Psautier monastique latin, Notitiae 185, 12/1981, s. 618-624

V následujícím čísle Notitiae je na ukázku otištěna první, obecná část úvodu (praenotanda) chystaného Antiphonale Romanum, podávající jakousi teorii liturgického zpěvu vůbec a speciálně gregoriánského chorálu.

DE BROC Hervé: Prélude à l'Antiphonaire Romain, Notitiae 186, 1/1982, s. 49-53

V roce 1983 celý rozsah čísel 204 a 205 Notitiae zabírá editio typica Ordo cantus officii a v Solesmes vychází Liber hymnarius jako "druhý svazek Antiphonale Romanum". Stručný článek v Notitiae informuje, že Kongregace pro bohoslužbu původně opravdu svěřila solesmeskému opatství přípravu a vydání nového Antiphonale Romanum jako plnohodnotné chorální knihy pro latinské oficium, ale tento projekt byl opuštěn ve prospěch Ordo cantus officii (t.j. pouhého "telefonního seznamu", odkazujícího pro jednotlivé zpěvy dílem do existujících chorálních knih, včetně některých opravdu špatně dostupných, ale také do pokladu zpěvů dosud tiskem nevydaných). Nicméně Solesmes v přípravě římského antifonáře pokračuje, byť se teď z původního projektu typického vydání liturgické knihy stal soukromý vydavatelský podnik, a vydává Liber hymnarius jako jeho první svazek (číslovaný ovšem jako svazek druhý).

DE BROC Hervé: Liber hymnarius, Notitiae 207, 10/1983, s. 661-662

O dalších sedm let později krátký článek rekapituluje dosavadní průběh prací na antifonáři. Počáteční plán, využít (analogicky k procesu přípravy pokoncilního graduálu) v maximální možné míře obsah antifonáře z r. 1912, selhal kvůli jeho omezenému repertoáru - denní hodinky předkoncilního breviáře totiž vystačily s mnohem méně antifonami než denní hodinky oficia pokoncilního. Záchranu nepřineslo ani přibrání antifon z antifonáře mnišského. Navíc bylo tak jako tak nutné provést revizi všech melodií podle jednotných zásad. Tak bylo brzy jasné, že původně zamýšlené zkratky nic nezkrátí, a rozjel se mamutí projekt kritické restituce celého korpusu (asi dvou tisíc) potřebných antifon.

DE BROC Hervé: La préparation de l'Antiphonarium Romanum, Notitiae 282, 1/1990, s. 34-36

V roce 1991 Notitiae otiskují nabídku liturgických knih dostupných v Libreria Editrice Vaticana, přičemž inzerují i dvousvazkové Antiphonale Romanum. "Tomus alter" je nám již dobře známý Liber hymnarius, "tomus prior" v nabídce figuruje zatím bez bližších informací a bez cenovky, neboť teprve "praeparatur". (To je poslední mně zatím známá veřejná zmínka o něm.)

Libri liturgici a Congregatione editi, aliique libri de re liturgica apud Librariam Editricem Vaticanam prostant, Notitiae 294-295, 1-2/1991, s. 90-96

Jak dnes víme, ve skutečnosti trvalo dalších 18 let, než se římský antifonář dočkal pokračování. Navíc byl během té doby zásadně přepracován jeho repertoár (viz nové Ordo cantus officii) a změněna byla i jeho koncepce, takže místo dříve ohlašovaného prvního svazku Antiphonale Romanum, obsahujícího antifonář v úzkém slova smyslu, byla zahájena nová číslovaná řada knížek obsahujících úplné texty i nápěvy oficia pro vymezené okruhy hodinek. Jestli vůbec kdy bude pokryt kompletní rozsah breviáře, jestli se toho dožije již naše generace a kolik bude takto koncipovaný antifonář nakonec čítat svazků, zůstává ve hvězdách.

Roztomilé je, že když v roce 2019 vyšel aktualizovaný Liber hymnarius, byl zachován původní titul ediční řady: Antiphonale Romanum secundum Liturgiam horarum Ordinemque cantus officii dispositum, a solesmensibus monachis praeparatum, stejně jako číslo svazku "tomus alter". Koncept dvoudílného Antiphonale Romanum z osmdesátých let tak stále žije, i když všechno nasvědčuje tomu, že "tomus prior" navždy zůstane toliko předmětem nesplněných nadějí.

Stav projektu - podzim 2021

Podobně jako loni v létě jsem i letos na začátku července odložil předkoncilní antifonář, abych měsíc v kuse zpíval pokoncilní oficium a intensivněji se věnoval zlepšování kvality korpusu českých zpěvů. Později jsem se rozhodl prodloužit toto období o další měsíc, pak o druhý, a i když to původně nebylo v plánu, aktuálně jsem víceméně rozhodnut zůstat při pokoncilním oficiu a českém chorálu (poprvé po zhruba pěti letech) celý následující liturgický rok. Práci na projektu to totiž citelně prospívá a v pronajatém domě po předcích pro ni mám (především co do možnosti zpívat oficium a muzicírovat kdykoli a jakkoli, aniž by to obtěžovalo sousedy) podmínky tak dobré, jak jsem ještě nikdy neměl a dost možná již nikdy mít nebudu. Je tedy vhodné tuto příležitost v co největší míře využít.

Hlavní sledovanou prioritou je konsolidace repertoáru žaltáře. Zpěvy opakované během liturgického roku mnohokrát a tvořící základní repertoár denní modlitby církve musí být opravdu kvalitní. Respektující text, přitom zpěvné, převážně snadné, nevyumělkované, vhodně využívající typisované melodie. Již během července se ukázalo, že je v tomto směru přede mnou stále mnohem víc práce, než jsem doufal, a to zdaleka ne jen mezi zpěvy modlitby se čtením, které jsou dlouhodobě daleko nejzanedbanější.

Ostatní zpěvy opravuji převážně tak, jak mi je liturgický rok přinese pod ruku, a spíš v reálném čase či se zpožděním než v předstihu, takže třeba z mojí letošní práce na antifonách k evangelním kantikům pro neděle cyklu B nebudou případní jiní pěvci mít prospěch dřív než za tři roky.

Protože aktuální fáze práce na projektu nutně obnáší nejen zkvalitňování jednotlivých zpěvů, ale konsolidaci celého korpusu jako celku, vyvstala potřeba lepšího přehledu o korpusu a nejrůznějších vztazích mezi jeho zpěvy, ale také se zpěvy latinského chorálního repertoáru oficia. V létě jsem proto začal postupně vytvářet interní webovou aplikaci "adiutor", jejímž úkolem je odpovídat na všechny otázky ohledně korpusu a jednotlivých zpěvů, které mi zrovna přijdou pro práci na projektu užitečné. Veřejně teď nikde neběží a v dohledné době ani nebude, případný zájemce si ji může zkusit rozchodit ze zdrojového kódu. Vystavit někde prohledávatelnou databázi všech zpěvů by asi výhledově bylo hezké a potenciálně užitečné (nejen protože jednotlivé antifony z breviáře se mohou příležitostně hodit pro jiné liturgické příležitosti), ale momentálně to je v žebříčku priorit hodně nízko.

Nešpory v předvečer Národní svatoludmilské pouti na Tetíně

U příležitosti 1100. výročí mučednické smrti sv. Ludmily se letos pouť na Tetíně koná ve větším formátu než obvykle a v její předvečer se v pátek 17. 9. 2021 slavily i nešpory. Já tam nakonec nebyl, ale měl jsem možnost alespoň je sledovat v přenosu na TV Noe.

Program začal v 18:30 příjezdem lebky sv. Ludmily v doprovodu motocyklů Hradní stráže. Relikviář z auta vyzvedli dva jáhni a v průvodu byl nesen ke kostelu sv. Ludmily.

Dlužno říci, že to nesení patrně bylo dost nepohodlné a ne právě bezpečné, protože relikviář byl usazen na jakési desce nebo větším podstavci, postrádajícím jakákoli kloudná držadla na nošení. Zatímco lebka sv. Václava ceremoniální transporty absolvuje pravidelně a je pro ně vybavena speciálními nosítky, lebka sv. Ludmily se na cesty tak často nevydává a tomu zřejmě odpovídá i její vybavení.

Před kostelem se průvod zastavil, místní dětská schola zpívala únavnou hosanovku k českým světcům, pak kardinál Duka předčítal dlouhou "modlitbu za vlast", zatímco v držení relikviáře spočívajícího na oné nepraktické podložce se střídali ostatní čeští a moravští biskupové. Konečně se průvod opět dal v pohyb a zatímco pokračoval do kostela, ženská schola uvnitř spustila litanie k národním patronům. Po litaniích následovaly samotné nešpory.

Protože je to téma, které mi určitým způsobem leží v hlavě, všímám si často při veřejně a slavnostně konaných nešporách, jak byl vyřešen vstupní průvod. I tady na malý vstupní průvod došlo, protože bylo třeba do liturgického prostoru uvést předsedajícího, který se během litanií v sakristii oblékal. To, že Bože, pospěš mi na pomoc začaly zpěvačky (dobře, nebyly to ledajaké zpěvačky, ale, jestli jsem přenos sledoval dobře, sama mnichovsko-bělohorská abatyše, ale stejně) začaly ve chvíli, kdy předsedající s přisluhujícími teprve vycházel ze sakristie, hodnotím jako určitou anomálii. Obvyklé a správné je nešpory začínat až když jsou všichni na svých místech, intonace Bože, pospěš mi na pomoc bývá jedním z předsednických vstupů. Ale je pravda, že úvodní verš vstupní průvod pokryl a nebylo tak třeba žádného zpěvu nebo jiného hudebního doprovodu speciálně pro ten účel.

Jak jsem předpokládal, nešpory byly ty samé, které se každoročně slaví v basilice sv. Jiří na Pražském hradě. Tedy nešpory na půdorysu pokoncilní liturgie hodin (hymnus na začátku, pak psalmodie, krátké čtení, responsorium, Magnificat, přímluvy, Otčenáš, orace) a s využitím jejích prvků (žalmy v neovulgátním znění, krátké čtení, přímluvy a orace v češtině), ale co do struktury psalmodie předkoncilní (světský cursus) a co do repertoáru vlastních zpěvů středověké.

Už v minulosti jsem psal, že podle mého nejlepšího vědomí jsou takové nešpory v rámci platného liturgického zákonodárství nezákonné a slavit by se takto neměly. Shodou okolností byly včera večer přenášeny nešpory z památky sv. Ludmily ze strahovského kláštera: repertoár vlastních zpěvů téměř identický (hymnus ovšem bez polyfonních strof a bez závěrečné strofy z mnohočetných amen), ale v uspořádání zcela respektujícím pokoncilní breviář. Přizpůsobení psalmodii sestávající jen ze dvou žalmů a NZ kantika si pochopitelně vyžádalo redukci počtu antifon, ale třeba vypuštění oné antifony o tom, jak se sv. Ludmila z nebe postarala o odplatu svým vrahům, rozhodně nebylo ke škodě věci. Bylo by žádoucí, aby se ony svatoludmilské nešpory každoročně zpívané u sv. Jiří uvedly v soulad s liturgickými předpisy (alespoň když se konají ne jako koncert, ale jako liturgie) a strahovské řešení je dobrou ukázkou jedné z možných cest.

V kázání p. biskup Wasserbauer objevoval ekumenický potenciál sv. Ludmily, s tím, že neví, jestli ji ctí i pravoslavní. Nedalo by moc práce vygooglit, že samozřejmě ano: pravoslavné oslavy budou v basilice sv. Jiří na Hradě i právě na Tetíně týden po těch katolických, a Ludmilin kult naprosto není omezen jen na pravoslavnou církev v českých zemích.

Když se v souvislosti s oslavami jubilea dostalo určité publicity akathistu ke sv. Ludmile od T. F. Krále, možná stojí za zmínku starší text stejného žánru a funkce z pravoslavných kruhů.

Kardinál Schönborn zase ve svém proslovu po nešporách prosil sv. Ludmilu o pomoc proti nacionalismu ohrožujícímu evropskou pospolitost. To je v legračním protikladu proti roli, jakou (alespoň ti staří) čeští světci vždy hráli pro formování nacionalismu českého. Být patronkou dobrých a otevřených mezinárodních vztahů rozhodně není úloha pro sv. Ludmilu v Čechách obvyklá a přirozená. Bude bezpečnější světcům, kteří za sebou mají stovky let ve funkci symbolických opor národní partikularity, ponechat jejich tradiční roli, a za svaté ochránce evropské integrace zvolit nějaké jiné světce, kteří se k tomu svým širokým mezinárodním přesahem dobře nabízejí.

Nešpory ze starokatolické katedrály sv. Vavřince (Noc kostelů 2020)

Až s ročním zpožděním jsem narazil na záznam nešpor, který vznikl u příležitosti loňské Noci kostelů (pátek 12. 6. 2020) ve starokatolické katedrále sv. Vavřince v Praze, a nedá mi to, abych mu nevěnoval pár řádek.

Starokatolická církev v ČR nemá závaznou formu liturgie hodin, a když se ve starokatolických kruzích na tomto poli něco podniká, jde o výpůjčky ze spřízněných liturgických tradic, případně o liturgickou tvořivost ad hoc. Tak liturgický kalendář na oficiálním webu církve odkazuje na římskokatolický internetový breviář; starokatolické společenství kolem pražské rotundy sv. Máří Magdalény v nedávné době několik let pravidelně zpívávalo nešpory tu anglikánské, tu různé doma uvařené; ... zkrátka co do obsahu i struktury se u starokatolíků lze nadát ledasčeho a o to zajímavější bude na nešpory ze starokatolické katedrály si posvítit.

Struktura

• 2:50 úvodní verš (Bože, shlédni a pomoz)
• 3:27 1. antifona a žalm
• 7:51 2. antifona a žalm
• 12:25 3. antifona a žalm
• 17:15 4. antifona a žalm
• 21:09 5. antifona a žalm
• 24:56 kapitulum
• 25:30 hymnus
• 27:05 veršík (jednoduchý nápěv)
• 27:19 Magnificat
• 30:51 kyrie
• 31:10 přímluvy
• 33:21 otčenáš
• 34:00 orace
• 34:25 Dobrořečme Pánu; požehnání; Jděte ve jménu Páně

Nešpory začínající psalmodií (nikoli hymnem), která sestává z pěti žalmů - základní osnova zjevně sleduje předkoncilní římské (resp. obecně sekulární, ne-mnišské) nešpory. Po Magnificat následující kyrie a otčenáš jsou ovšem prvky v daném období specifické naopak pro oficium mnišské. Dlouhé přímluvy vložené mezi nimi pak můžeme bezpečně považovat za prvek převzatý z pokoncilního římského oficia, i když autor či autoři by možná nárokovali návaznost na mnohem starší etapy historického vývoje.

Podivný je způsob, jak se zachází s antifonami k žalmům: před žalmem vždy celou antifonu předzpívá kantor, lid zopakuje, a po žalmu se již antifona nezpívá a rovnou se začíná antifona žalmu následujícího. Toto uspořádání je legální v pokoncilním římském oficiu (VPDMC 123), ale je naprosto netradiční. Po větší část dějin západního oficia se před žalmem z antifony zpíval jen začátek, jen o větších svátcích antifona celá. Vždy se však celá antifona zpívala po žalmu. Zpívat antifonu jen před žalmem je dříve nevídaná pokoncilní novota, a to novota nešťastná, jejíž zavádění v praxi veřejně slavené liturgie hodin rozhodně nedoporučujeme.

Texty a nápěvy

Celé nešpory jsou slaveny v češtině. Tomu, kdo má dostatečně nazpívané předkoncilní oficium, ovšem nedá moc práce všimnout si (povědomé nápěvy a texty antifon mě prostě trkly), že většina textů i nápěvů pochází právě odtud - jde o páteční feriální nešpory (viz je v Antiphonale Romanum 1912, s. 155nn). Co je trochu pikantní: páteční feriální nešpory v té podobě, jakou jim dala velká breviářová reforma Pia X. v r. 1911. Tedy žádné starokatolické "semper et ubique", ale produkt prvního opravdu radikálního zásahu suverénní papežské moci do samých základů uspořádání římské liturgie. (Srov. texty pátečních nešpor před touto reformou např. v řezenském Vesperale Romanum z r. 1882.)

Antifony jsou zjevně vlastní překlad speciálně pro tuto příležitost, resp. pro potřeby zpívání na co možná nejdoslovněji převzaté nápěvy latinských předloh. Jde tak o překlady po stránce slovosledu a formulací značně otrocké a jazykově často nepříliš elegantní. (A v tomto podobné nejstarší vrstvě staročeských chorálních zpěvů.)

[EDIT 23. 10. 2022] Texty a zpěvy byly vzaty ze sešitu pro slavení liturgie hodin na setkáních evangelické liturgické iniciativy Coena (viz tam páteční nešpory, s. 36-47). Nejde o příležitostnou tvorbu lidí z okruhu starokatolické katedrální farnosti, jak jsem se v době psaní článku domníval.

Za zmínku stojí, že psalmodie dané hodinky je dosti bohatá na verše, které v pokoncilním breviáři nenajdeme, protože byly "z určité psychologické nesnáze" vypuštěny (VPDMC 131). Starokatolíci nejen že se "kletebných veršů" nebojí, ale neostýchají se je prezentovat dokonce široké veřejnosti v rámci Noci kostelů! Na jejich místě bych asi neodolal, abych to patřičně nerozmázl v rámci mezikonfesní polemiky.

Níže je (oproti zde jinak běžným konvencím) jako primární uvedeno číslování žalmů septuagintní, souhlasící s výše odkazovanými liturgickými knihami, a v závorkách číslování podle hebrejské bible, užívané jako primární v Denní modlitbě církve.

• Žalm 138 (139) I
• Žalm 138 (139) II - v DMC jsou vypuštěny vv. 19-22 - viz nešpory středy 4. týdne
• Žalm 139 (140) - v DMC vypuštěny verše 10-12 - viz modlitbu uprostřed dne v pátek 4. týdne
• Žalm 140 (141) - v DMC vypuštěn poslední, desátý verš - viz první nešpory neděle 1. týdne
• Žalm 141 (142)

Žalmy a kapitulum (ne však veršík) jsou v ekumenickém překladu. Překlad hymnu jsem zatím neidentifikoval - každopádně to není ani ten použitý v Bártově Žaltáři římského breviáře (Dokulil), ani Škrášek.

Závěrečné poznámky

Z více různých signálů se zdá, že zpívané nešpory tohoto formátu nejsou ve starokatolické katedrále obvyklé, ale šlo o víceméně jednorázový podnik, připravený pro ozvláštnění Noci kostelů. Zpěv táhne jediný kantor, za tu silnějšího, tu slabšího přizvukování katedrálního faráře a nějakého ženského hlasu z chrámové lodi. Z různých známek nejistoty je patrné, že interpreti dané texty na dané nápěvy zpívají možná vůbec poprvé. Každopádně to pro ně není starý dobře známý repertoár. V nasazování nápěvů psalmodie často váhá a chybuje i sám kantor, což se zdá nasvědčovat tomu, že se zpívalo z holých textů, bez opory v předem připraveném značkování.

Původně jsem měl v úmyslu napsat ještě něco o uspořádání liturgického prostoru, ale to rozsahem rychle překonalo celý zbytek článku, takže bude rozumnější článek o nešporách z loňské noci kostelů u sv. Vavřince na Petříně zde uzavřít a úvahám o uspořádání liturgického prostoru pro liturgii hodin věnovat (snad v blízké budoucnosti) samostatný příspěvek.

Na okraj "Breviáře pro začátečníky a mírně pokročilé"

[Tichý Radek: Breviář pro začátečníky i mírně pokročilé, KNA: Praha 2021.]

Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé je brožurka kapesního formátu o 77 stranách, rozčleněná do 25 krátkých kapitol (obvykle co kapitola, to 3-4 stránky). Po dvou úvodních kapitolách dalších 14 probírá postupně jednotlivé části či stavební prvky oficia, dalších pět jednotlivé hodinky, a poslední čtyři (Modlitba Ježíše, Modlitba církve, Modlitba mého společenství, Modlitba mé každodennosti) se dívají na liturgii hodin jako celek. Kapitoly jsou koncipovány primárně jako impulsy pro duchovní život a sledují jednotné schéma: po hlavním textu následuje nějakým způsobem související krátký biblický úryvek, úryvek z patristické literatury a nakonec autorův "praktický tip pro mírně pokročilé", nabízející čtenáři nějaký více či méně užitečný způsob, jak přečtené promítnout do modlitební praxe. Nepřekvapí, že za nejednou kapitolou jsou slyšet přednášky z loňského podobně zaměřeného seriálu Liturgika na dobrou noc, množství témat je ale širší a jejich propracování (vzhledem k délce kapitol pochopitelně) spíš méně důkladné.

Když jsem Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé pročítal, vícekrát jsem se neudržel, abych na okraj stránky nenačmáral nesouhlasnou poznámku, a rozšířenou verzi těch poznámek tu nabízím. Vcelku je to knížka pěkná a svůj účel jistě splní, ale tu a tam sklouzne k hlásání nepravd, které mi přijdou pro reformovanou liturgii a mainstreamovou "populární liturgiku" do jisté míry symptomatické.

Kassián a Žalm 70, 2

Jan Kassián ... založil klášter v dnešní Marseille v jižní Francii ... měl ve zvláštní oblibě 2. verš ze 70. žalmu (v septuagintním/vulgátním číslování 69. žalmu - pozn. JP), který zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání. Podle něj se tento verš výborně hodí pro začátečníky v modlitbě a je to skvělý nástroj, aby se člověk naučil stále se modlit a žít v Boží přítomnosti. ... Neustálé opakování tohoto verše se má podle Jana Kassiána stát tlukotem našeho srdce, a tak se podobá tomu, co známe z pozdější doby jako tzv. Ježíšovu modlitbu.

(s. 12-13, o původu úvodního verše Bože, pospěš mi na pomoc)

Vytrvale opakovat krátký vhodný biblický verš nebo jinou modlitbu je způsob modlitby živý od počátků mnišství až dodnes, a někdejšímu uchazeči o cisterciácký hábit také není cizí, ale "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" není zrovna verš, který bych si pro takové účely kdy vybral. Ten plurál "slyš naše volání" tu nejde pořádně do pusy, k první půlce verše, která je v singuláru, pasuje velmi podivně, a v žaltáři i jinde v bibli je spousta mnohem údernějších veršů. ... Totiž právě, v bibli: verš "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" ve skutečnosti nenajdeme v bibli (bez ohledu na překlad) a (pokud vím) ani v žádném breviáři kromě české Denní modlitby církve, a i tam právě jen v úvodním verši hodinek, ne v psalmodii. (Kdo nevěří, Žalm 70 najde v modlitbě uprostřed dne středy 3. týdne žaltáře.) Není to překlad ani z latinského breviáře, ani z žádné jiné verze žalmu 70, 2, ale autorská kreace.

V řecké a latinské verzi, které znal Jan Kassián, je ten verš příkladem víceméně synonymického paralelismu:

Deus, in adiutorium meum intende,
Domine, ad adiuvandum me festina. (Vulgáta)

Bože, na mou pomoc pomni,
Pane, pomáhat mi pospěš. (Hejčl)

Ano, tohle je střelná modlitba do mnišské cely. Nedivíme se Janu Kassiánovi, že ji měl rád, a sv. Benediktovi, že jí nechal začínat každou hodinku oficia. Jenže překladatelům Denní modlitby církve se z nějakého důvodu nepozdávala. Snad se jim na ní nelíbilo právě to, co se pravděpodobně líbilo velkým učitelům mnišského života: že oba poloverše jen trochu odlišnými slovy vyjadřují dvakrát to samé, totiž prosbu o Boží pomoc. Možná je dráždila také "neliturgická" první osoba singuláru, a tak z žalmového verše podrželi jen půlku (zdá se, že spíš tu druhou) a sbor na ni nechali odpovídat nebiblickým "slyš naše volání."

Chápu, že když chce kněz učit "začátečníky a mírně pokročilé" modlit se breviář a mít ho rádi, nemůže jim do toho začít vykládat o překladatelských podivnostech a jiných nedostatcích Denní modlitby církve, a že na 77 stranách malého formátu na to ani není prostor. Ale jedna věc je problémy netematisovat, druhá věc je tvářit se, že neexistují, a o českém breviáři tvrdit věci, které sice platí o tom latinském i o většině překladů do národních jazyků, ale o české Denní modlitbě církve naprosto ne. Tvrzení, že "2. verš ze 70. žalmu ... zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání," je prostě neudržitelné. Kdybych to chtěl polemicky vyhrotit, řekl bych, že jde přímo o falšování Božího slova.

Ambrožovy hymny

Jedním z velkých autorů [hymnů] byl sv. Ambrož, biskup ve 4. století v Miláně, jehož hymny máme v naší denní modlitbě církve dodnes.

Jestli jsem dobře počítal, Liturgia horarum obsahuje 13 různých hymnů, které rejstřík Liber hymnarius s různou mírou jistoty připisuje milánskému zakladateli latinské křesťanské hymnografie. Ale když autor "začátečníkům a mírně pokročilým" říká "v naší denní modlitbě církve", jistě nemá na mysli latinskou Liturgia horarum, ale českou Denní modlitbu církve, z níž je v knížce příležitostně citováno a na niž KNA neopomnělo na zadní záložku přidat decentní reklamu. V Denní modlitbě církve je celkem 19 hymnů přeložených z latiny (většinou z Liturgia horarum, po jednom z pražského provinčního propria, z benediktinského propria, jeden text ze sbírky sekvencí Jana z Jenštejna), ale z Ambrožových hymnů mezi nimi není ani jediný.

Proti tomu se dá namítnout, že v novějších vydáních Denní modlitby církve je na konci svazku připojena sbírka "Hymny a básnické modlitby k volnému výběru" (původně vydávaná jako samostatná publikace, tkzv. "zelený hymnář"). Počítáme-li ji jako integrální součást Denní modlitby církve (já ji tak počítat zvyklý nejsem, protože ve vydáních breviáře z 80. a 90. let nebyla), pak sice opravdu pár česky přebásněných Ambrožových hymnů "máme v naší denní modlitbě církve dodnes", ale musíme pro ně sáhnout do těch lehce obskurních dodatkových oddílů vzadu.

Účel antifon

... antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu, z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých. Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu. Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku. (s. 18)

Tato pasáž si v mém výtisku vysloužila velmi nesouhlasnou vlnovku ne tím, že by špatně popisovala realitu, ale tím, že v zásadě dobře vystihuje dějinnou realitu, se kterou ale naprosto nesouhlasím a proti které, seč mi síly stačí, bojuji.

Nevím, jestli někdy bylo smyslem antifony opravdu jen nebo hlavně "udat tón [a tóninu! - pozn. JP] při zpěvu" - pokud, tak to bylo velmi dávno a nezůstalo při tom moc dlouho. Po většinu dějin oficia římského typu jdou ty dvě funkce - funkce hudebně-pragmatická a funkce interpretační/aktualisační - ruku v ruce. Krom toho je antifona, jako krátký zpěv s vlastní melodií, ve zpívaném oficiu důležitým estetickým prvkem, významně spoluutvářejícím jeho ráz. Bohužel je pravda, že po celý novověk díky úpadku chórového oficia hudební stránka ustupuje do pozadí, a pro mnohé, ba pro většinu dnes zůstává jediným "účelem antifony," jakožto recitované fráze, opravdu již jen "změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku." Za vrchol této tendence můžeme označit liturgickou reformu, která vyprodukovala nový breviář prostě jako knihu textů, bez starostí o to, jestli antifony půjde tradičním způsobem zpívat. Ani dnes, o 50 let později, stále nemáme oficiální vydání úplného latinského antifonáře. A to je velká bolest, protože opravdu "zpěv při slavení oficia nelze považovat za nějakou příkrasu, která by přistupovala k modlitbě jakoby zvenčí" (VPDMC 270) a zpívané oficium bez tradičního hudebního tvaru antifon je chudobné zpívané oficium.

Praktický tip pro mírně pokročilé: Pokud to snad ještě neumíte, naučte se alespoň kompletář zpívat se vším všudy, včetně vlastních nápěvů antifon, a uvidíte, že nekecám.

Kdo si přál trojí Otčenáš

... Současná úprava zařazující základní modlitbu křesťanů [t.j. Otčenáš] do ranních chval a nešpor pochází z obnovy liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Ten si přál, aby modlitba Páně zněla každý den třikrát: při mši svaté a při ranní a večerní modlitbě. (s. 39n)

Přinejmenším nakolik poslední ekumenický koncil svá závazná přání vtělil do koncilních dokumentů, je tento údaj nepravdivý. Rozhodování o takovýchto detailech reformované liturgie se koncil vesměs zdržel. Ustanovení, že se bude "Modlitba Páně ... slavnostně říkat třikrát za den", nacházíme až ve VPDMC 195, tedy v liturgickém předpisu připraveném komisí provádějící liturgickou reformu, ne koncilem samotným.

Co je ještě na celém světě stejné

... mi ... říkal, jak ho fascinuje, že se breviář na celém světě modlí tolik lidí. Je to pravda. V jednom dni odříkává stejné žalmy a naslouchá těm samým čtením papež ve Vatikánu, řeholní sestra v africké nemocniční kapli, podnikatel v kanadském rychlovlaku cestou na jednání i mladý polský kněz čekající ve zpovědnici. (s. 67)

Tady si neodpustím jízlivou poznámku, že autor moudře vybral žalmy a čtení jako příklad toho, co je v breviářích po celém světě ještě tak nejspíš stejné, protože řada překladů do národních jazyků (včetně české Denní modlitby církve) byla vypracována s takovou tvůrčí volností, že to, že kromě žalmů a čtení také zpíváme po celém světě stejné antifony a responsoria (o hymnech nemluvě) nebo recitujeme stejné přímluvy a orace, platí jen v míře opravdu velmi omezené, pokud vůbec.