Blog

Postní responsoria

I když v breviáři jsou pro pohodlí recitujícího tištěna každý den znovu, fakticky responsoria ranních chval a nešpor v "silných liturgických dobách" patří (spolu s hymny, antifonami k invitatoriu a k malým hodinkám) k neměnným textům, které celou liturgickou dobou (nebo její částí) procházejí a společně udávají jakýsi její základní tón. Podívejme se na responsoria, která zpíváme po většinu doby postní. Co je to za texty? Jak hluboko je můžeme (v této nebo obdobné liturgické funkci) sledovat v dějinách liturgie?

Feriální responsoria

ranní chvály

R. Ipse liberábit [BR: liberávit] me * De láqueo venántium. V. Et a verbo malígno [BR: áspero]. (Žalm 91, 3; v předkoncilním breviáři text podle Vulgáty; CANTUS 601232)

R. Stvoř mi čisté srdce, Bože, * obnov ve mně ducha vytrvalosti. V. Vysvoboď mě z otroctví hříchu. (responsum Žalm 51, 12; verš není biblickým citátem, ale "otroctví hříchu" je novozákonní motiv, rozvinutý zejm. v listu Římanům)

Responsorium s tímto latinským textem (až na záměnu slov s ohledem na revizi latinského liturgického překladu Písma) se v postní době zpívalo v předkoncilním oficiu římském (k tercii, AR1912 s. 24) i mnišském (k ranním chválám, AM1934 s. 338).

V Denní modlitbě církve ovšem místo překladu latinského responsoria najdeme nesouvisející text z úplně jiného žalmu (viz výše). Překlad by vypadal zhruba takhle:

R. On mě vysvobodí * z léčky ptáčníka. V. Ze zhoubného moru.

(Žalm 91, 3 podle ČLP; osobní zájmeno je oproti biblickému textu upraveno analogicky jako v latinském breviáři)

---

Verš podle septuagintního/vulgátního čtení, které je zachované v Neovulgátě:

V. A od zlovolného slova. (JP, otrocký překlad z latiny)

V. Od slova, které přináší zkázu. (Hejčl)

V. A od zlých úkladů. (Bárta: Žaltář Římského breviáře)

Sluší se zmínit, že česká překladatelská komise zdaleka nebyla jediná, která se v případě tohoto responsoria místo překladu jala skládat nezávislý text. Co k tomu vedlo? Jevil se překladatelům text ze žalmu 91, vyhraněného žalmu důvěry v Boží ochranu, málo prvoplánově postní? Náhrada úryvkem ze žalmu 51, podobně vyhraněného kajícího žalmu, by na to mohla ukazovat. Redaktorům římské liturgie se však žalm 91 evidentně jako opravdu vhodný pro dobu postní jevil - byla z něj vzata všechna postní responsoria a veršíky malých hodinek v potridentském breviáři a všechny zpěvy první neděle postní v potridentském misálu. (V dnešních mešních knihách už žalm 91 není v textech první neděle postní tak dominantní, ale přítomný je i nadále.) Ten postní žalm z něj udělala nejspíš skutečnost, že je citován v evangelních perikopách o pokušení na poušti. Tam ho cituje pokušitel, ponoukající k vyvození důsledků z extrémní interpretace starozákonního textu; v liturgii jím církev vyzpívává svou důvěru v Boží ochranu a pomoc, když na poušť následuje svého Pána.

Jako jiný možný motiv pro záměnu textu by v normalisačním Československu snad v úvahu přicházely i ohledy na politickou cenzuru, ale "charitní breviář" ze sedmdesátých let ohledně tohoto responsoria žádné ústupky komunistickým "ptáčníkům" a jejich léčkám dělat nemusel. Srovnání s charitním breviářem však ukazuje na jiný možný důvod k našemu nepřekladu: zatímco Renčův překlad žalmu 91, 3 dobře odpovídá neovulgátnímu čtení, Bognerův překlad použitý v Denní modlitbě církve sleduje masoretský text a od neovulgátního čtení se odklání, takže by překlad responsoria musel volit mezi konkordantností s překladem žalmu a zachováním významu překládaného liturgického textu. Je možné, že nezávisle složený text byl způsobem, jak se tomuto dilematu obloukem vyhnout. Narážíme tu na to, jak jsou liturgické texty propleteny s latinským překladem bible (někdy v jeho opravdu starém a překladatelsky ne dvakrát šťastném znění). Když se bible pro liturgické užití překládá z originálních jazyků čistě podle zásad moderní biblistiky a bez ohledu na liturgicky užívané výňatky, vede to k tomu, že celek římské liturgie (a to i té pokoncilní) dost dobře přeložit nejde, resp. že se nemalá část onoho biblicko-liturgického propletence v překladu ztratí. Proto dobrý liturgický překlad Písma nemůže být koncipován jen na zásadách biblistických, ale měl by dostatečně brát v potaz i případy liturgického použití překládaného textu. Proto také jsou namístě ona nepopulární ustanovení instrukce Liturgiam authenticam o tom, že liturgické biblické překlady mají sice být překlady z originálních jazyků, ale přihlížet k Neovulgátě, do níž jsou ohledy (nejen) na liturgické texty zapracovány, a obvykle následovat její překladatelská rozhodnutí.

K dnešnímu oficiálnímu českému textu může být užitečné poznamenat, že žalm 51 se až do breviářové reformy Pia X. zpíval jako první žalm v ranních chválách všech férií a v době předpostní a postní i o nedělích. Breviářová reforma Pia X., která psalmodii ranních chval zásadně přepracovala, každodenní zpívání žalmu 51 zachovala alespoň pro dobu postní a ostatní doby a dny kajícího rázu (srov. Malina B.: Dějiny římského breviáře, s. 256). Naše nepřeložené responsorium by se tak mohlo vydávat za určitou formu pokračování této starobylé tradice.

(Asi stejným právem, jakým je nešporní responsorium pondělků sudých týdnů žaltáře vydáváno za pozůstatek jádra starověkých katedrálních nešpor.)

nešpory

R. Ego dixi: Dómine, * Miserére mei. V. Sana ánimam meam, quia peccávi tibi. (Žalm 41, 5; CANTUS 006626)

R. Volám k tobě, Bože, smiluj se nade mnou. V. Uzdrav mě, zhřešil jsem proti tobě. (volněji podle Žalmu 41, 5)

Je známé z části středověkých mnišských pramenů jako responsorium ranních chval v době předpostní nebo postní, ale do potridentského mnišského breviáře neproniklo. V r. 1928 se dostalo do breviáře jako součást tehdy od základu přepsaného formuláře svátku Nejsvětějšího srdce Ježíšova (v římském breviáři jako responsorium k sextě, v mnišském k nešporám).

Nedělní responsoria

ranní chvály

R. Christe, Fili Dei vivi, * Miserére nobis. V. Qui attrítus es propter scélera nostra. (verš: Iz 53, 5; CANTUS 006276)

R. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi. V. Ty, kterýs byl proboden pro naše hříchy a rozdrcen pro naše viny. (verš volněji podle Iz 53, 5)

V neděli lichých týdnů žaltáře a o všech nedělích "silných liturgických dob" (EDIT: s výjimkou Květné neděle, Zmrtvýchvstání Páně a neděle v jeho oktávu) se v ranních chválách zpívají responsoria s responsem Christe, Fili Dei vivi, miserére nobis, parafrázujícím volání slepého Bartimaia (Mk 10, 48 a par.). Verš je vždy zvolen podle důrazů té které liturgické doby. (Celkem je jich v Denní modlitbě církve sedm různých, protože v době vánoční jsou ze tří nedělí dvě trvale obsazené svátky, které mají každý svůj vlastní verš.)

Responsorium s daným responsem se v předkoncilním římském oficiu zpívalo každodenně v primě (hodinka mezi laudami a tercií, zrušená na přímý pokyn koncilu - SC 89) a verš se kromě liturgické doby přizpůsoboval také mariánským svátkům a svátku Božího Těla (v obou případech se zpíval vánoční Qui natus es de María Vírgine). Postní doba však zvláštní verš neměla a vystačila s veršem pro období během roku. Náš verš na motiv z Izajášovy písně o trpícím Hospodinově služebníku tak je čistě pokoncilní inovací.

Ve starších knihách jsem zvláštní postní verš responsoria Christe, Fili Dei vivi zatím viděl jen v neogalikánských breviářích. Tedy v breviářích, které, stejně jako Liturgia horarum, vzešly z celkové reformy, která odstranila velkou část nepravidelností narostlých díky postupnému vývoji.

• "Qui vocas peccatores ad paenitentiam" - Breviarium Ecclesiasticum (Embricae 1726; breviář doložený mj. i na Moravě jako součást pozůstalosti Tomáše Fryčaje)
• "Qui venisti peccatores salvos facere" - Breviarium Parisiense (Parisiis 1736), Blesense (Parisiis 1737), Tullense (Tulli Leucorum 1748), Lodovense (Parisiis 1775), Aniciense (Parisiis 1784) a mnoho dalších

(Seznam odkazů je čistě ilustrační, nejde o nejstarší nebo jinak významná vydání příslušných diecésních breviářů.)

nešpory

R. Atténde, Dómine, et miserére, * Quia peccávimus tibi. V. Exáudi, Christe, supplicántum preces.

R. Pane, skloň se k nám a smiluj se nad námi, * zhřešili jsme proti tobě. V. Kriste, vyslyš naše volání a odpusť nám.

Když jsem prvně viděl latinský text responsoria k nedělním nešporám, byl jsem v šoku. Český překlad cudně přikrývá, že jde o doslovný citát z neogalikánské "postní prózy" Attende Domine! Ta v římském ritu nikdy nebyla oficiálním liturgickým textem, ale je součástí repertoáru zlidovělých latinských paraliturgických zpěvů.

Solesmeské chorální knihy responsorium samozřejmě nechávají zpívat na vhodný tradiční nápěv, ale jak vidím v breviáři holá slova, prostě hned slyším něco jako na obrázku níže, a je pro mě obtížně představitelné, že to někdo má jinak. Za mě tristní. Jako se při skládání liturgických zpěvů musí dbát toho, aby hudební stránka nenesla nevhodné světské konotace, je třeba vyhnout se na druhé straně také textům, které jsou široce známé a konotují naprosto nevhodný nápěv.

O historii samotného Attende Domine toho nemohu říci moc. Zpěv v dnešní podobě se údajně poprvé objevil v pařížském procesionálu z r. 1824 (nepodařilo se mi ověřit - dané vydání není online, dostupná starší vydání zpěv neobsahují).
Text jednotlivých veršů je starší, pochází z postních přímluv mozarabského breviáře (Breviarium Gothicum secundum regulam beatissimi Isidori archiepiscopi hispalensis, Matriti 1775, s. 314). Charakteristický refrén, který tvoří většinu našeho responsoria, je však až dílem oné francouzské redakce 19. stol.

Souhrn

Postních responsorií jsou dva páry, jeden pro ranní chvály a nešpory feriální, druhý pro nedělní. Obě feriální responsoria jsou tvořena citáty ze žalmů, nedělní jsou církevní (ne-biblické) komposice. Jen jedno (Ipse liberabit) figurovalo jako responsorium doby postní i v předkoncilním breviáři a je pozůstatkem toho, jak prominentní postavení míval v liturgii doby postní žalm 91. Právě toto responsorium však v Denní modlitbě církve není přeloženo, nýbrž nahrazeno úplně jiným textem. Dvě další responsoria (Ego dixi a Christe, Fili Dei vivi) mohou nárokovat určitou slabší návaznost na předchozí etapy dějin římského oficia.

Křestní nešpory (7): a co Morava?

Velikonoce se blíží a tak je vhodná doba po delší době opět zvednout téma křestních nešpor a doplnit něco málo k seriálu, který tu o nich před několika lety vycházel.

Liturgické předpisy, počínaje VPDMC 213, opakovaně vyzývají ke slavení nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně jako "tzv. křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu". Zatímco VPDMC a Caeremoniale episcoporum zůstávají při nabádání, aby se tato tradice zachovávala tam, kde dosud trvá, okružní list Paschalis sollemnitatis zřejmě připouští i její zavedení tam, kde třeba už dávno zanikla, nebo kde dokonce ani není z dřívějška doložena.

Protože se liturgické zákonodárství ve věci křestních nešpor odvolává na místní zvyklosti a neexistuje žádný oficiální římský scénář, jak by se ony nešpory s průvodem ke křestnímu pramenu měly konat, seznámili jsme se jednak s tradicí křestních nešpor v premonstrátském řádu (viz také novější vývoj), jednak s prameny dokládajícími předtridentskou liturgickou praxi v pražské církevní provincii. Na závěr jsem, opřen primárně o ony pražské prameny, předložil návrh, jak by v Čechách bylo možné křestní nešpory obnovit v rámci platných liturgických předpisů.

Moravský čtenář se právem mohl ptát, zda se na Moravě křestní nešpory vůbec slavily, zda se jejich řád něčím lišil od toho užívaného v Čechách, a co z případných rozdílů by bylo možné a vhodné zohlednit v dnešní liturgické praxi. Odpověď jsem až dosud zůstával dlužen. I to, co následuje, je třeba číst zatím jen jako odpověď velmi předběžnou, protože stojí na opravdu skromné pramenné základně.

Předtridentský olomoucký ritus

Tištěný olomoucký breviář z r. 1499 (Breviarium Olomucense, Strassburg: Johann Grüninger 1499, f. 136v) má nešpory slavnosti Zmrtvýchvstání Páně v podobě, která v hrubých obrysech odpovídá variantě pražských nešpor určené pro soukromou modlitbu mimo kostel. Jsou zachovány dobově obvyklé strukturní zvláštnostni oktávu Zmrtvýchvstání (začíná se zpěvem kyrie; capitulum, veršík a hymnus jsou nahrazeny zpěvy graduale a aleluja z mešního propria), ale průvod ke křtitelnici se nekoná.

Křestní nešpory se vším všudy (a s rubrikami zahrnujícími nejeden zajímavý ceremoniální detail!) však najdeme ve starším breviáři rukopisném. Co vedlo k tomu, že byl při redakci tištěného breviáře průvod ke křtitelnici vypuštěn? Přestal se v průběhu 15. stol. konat i v katedrále? Nebo byl tištěný breviář koncipován primárně pro potřeby nejširších kruhů diecésního duchovenstva a se slavením křestních nešpor mimo katedrálu se nepočítalo?

Pro pražskou diecési jsem ve starším článku mohl prokázat, že s křestními nešporami počítaly i některé rukopisy specificky určené pro liturgický provoz mimo katedrálu. Pro diecési olomouckou zatím podobný důkaz předložit nemohu.

[1] K nešporám:
Kyrieleison.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia, žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia], žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia], žalm Beatus vir.

Graduale Haec dies s veršem Confitemini,
Aleluja s verši Pascha nostrum a Epulemur.

Hned následuje antifona k Magnificat: Surrexit enim sicut dixit Dominus et praecedet vos in Galilaeam, alleluia, ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia a opakuje se.
Dominus vobiscum. Oremus. Orace Deus qui hodierna die [per unigenitum tuum aeternitatis nobis aditum devicta morte reserasti: vota nostra, quae praeveniendo aspiras, etiam adiuvando prosequere. Per eundem.]

[2] Po Amen hned následuje antifona Alleluia alleluia alleluia, žalm Laudate pueri. Za zpěvu tohoto žalmu chór sestoupí ke [křestnímu] prameni. Napřed jdou korouhve, svíce, mezi nimi i požehnaná svíce velikonoční (tzn. paškál), také svaté křižmo, olej a kadidlo.

Následuje antifona Alleluia alleluia alleluia, žalm In exitu Israel de Aegypto. Během tohoto žalmu kněz oblečený v liturgickém rouchu (presbyter indutus apparatu) se svou asistencí podle obyčeje sedmkrát obejde pramen. Korouhve a svíce, o nichž výše, jdou před nimi.
Po zakončení žalmu kněz, stoje vedle pramene, říká verš Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
Orace Deus, qui renatis ex aqua et spiritu sancto regni caelestis pandis introitum: auge super famulos tuos gratiam, quam dedisti, ut nullis bonis priventur promissis, sed a cunctis purgentur peccatis. Per Christum. Chór odpoví Amen. Tato orace se u pramene říká po celý oktáv.

[3] Pak, zatímco se procesí vrací do chóru, začnou antifonu Christus resurgens [...] V. Dicant nunc Iudaei [...] alleluia alleluia.
Verš In ressurrectione tua Christe, alleluia.
Orace Deus, qui nos resurrectionis dominicae annua sollemnitate laetificas: concede propitius, ut per temporalia festa quae agimus pervenire ad gaudia aeterna mereamur. Per eundem. (Bože, jenž nás obveseluješ každoroční slavností zmrtvýchvstání našeho Pána, dej, ať slavením těchto časných svátků dojdeme do radosti věčné; dnes kolekta středy ve velikonočním oktávu.)
[Pak] Benedicamus domino, alleluia [dopl.: pětkrát!].

Tento pořádek se o nešporách zachovává až do soboty, jen každý den s vlastním veršem graduale, aleluja a antifonou k Magnificat. Jestliže někdo říká nešpory mimo procesí ke křtitelnici, ať čte žalmy podle obvyklého pořádku (psalmi legantur per ordinem - podle všeho se tím chce říci, že se má číst všech pět žalmů najednou, bez dělení na zkrácenou nešporní psalmodii a žalmy k procesí - srov. tištěný breviář), pak graduale s jeho veršem, aleluja s veršem náležejícím danému dni. Pak ať říká antifonu k Magnificat. Ta se až do středy opakuje (pozn.: jde o upřesnění způsobu provedení, ne o to, že by se měla čtyři dny říkat stejná). Připojí oraci bez závěru, pak ať říká antifonu Christus resurgens vč. jejího verše [Dicant nunc], připojí veršík In resurrectione, oraci Deus qui nos resurrectionis a uzavře Per eundem. Benedicamus Domino, alleluja. [dopl.: pětkrát!] A víc nic.

(CZ-OLm K-24076, f. 157r; liturgické texty, k nimž zde není uveden překlad, se shodují s pražskými a překlady jsou ve starším článku)

Textový repertoár je podobný pražskému, ale nápadným rozdílem je chybějící zastavení ve "středu kostela" (cestou od křitelnice) s veršem a orací připomínající umučení Páně. Zastavení u křtitelnice proto také nemá extra zpěv (v Praze antifona Vidi aquam), ale zpívá se tu druhý z žalmů k procesí, zatímco se křtitelnice sedmkrát slavnostně obchází. Při procesí zpět do chóru se pak zpívá antifona Christus resurgens, stejně jako v Praze.

K tomu, s jakými nápěvy se v Olomouci velikonoční nešpory zpívaly, zatím nemohu říci nic. Digitalisovaný antifonář přesvědčivě identifikovaný jako olomoucký diecésní neznám žádný, studovat fysické exempláře jsem dosud nebyl a v dohledné době se k tomu nedostanu.

Antifonář CZ-OLm K 14892, obsahující hlavně matutina a laudy vybraných svátků, podle všeho olomoucký (ani pražský) diecésní není - viz mj. f. 95v antifony nedělních nešpor; 90v sestavu antifon slavnosti Všech svatých. Ale když je teď rukopis v Olomouci uložen, možná tu i tak stojí za zmínku, že (1) na f. 6v-7r byla původně zapsána sestava pěti alelujatických antifon k velikonočním nešporám, až na pár detailů v nápěvech odpovídající obvyklému pražskému pořádku, ale (2) první dvě antifony jsou vyškrábány a nahrazeny jediným desetinásobným aleluja.

Něco nám o nápěvech můžou napovědět počty opakování aleluja v jednotlivých antifonách k žalmům. Pro pražské prameny je typická sestava antifon 4-5-4-3-3. Melodie pro alelujatické antifony jsou vzaté z antifon figurujících v různých místních tradicích v nedělních nešporách:

• Dixit Dominus
• Fidelia omnia
• Potens in terra
• Sit nomen Domini
• Nos qui vivimus

(Mimochodem: pražské nedělní nešpory mají třetí a pátou antifonu jinou, takže nápěvový odkaz mezi antifonami běžných nedělí a "neděle neděl" tu fungoval jen zčásti.)

Rukopisný olomoucký breviář K-24076 má sestavu 4-4-3-3-3, kterou však dodatečná aleluja doplněná v marginálních přípiscích opravují na "pražský" formát 4-5-4-3-3. (Shodné počty aleluja samozřejmě ještě nutně neznamenají shodné nápěvy.) Tištěný breviář z r. 1499 pak má sestavu 4-4-5-4-3. Je samozřejmě otázka, jak pečlivý který nenotovaný pramen v reprodukci počtu opakování aleluja je, ale dosavadní zkušenost mi velí nepředpokládat automaticky nespolehlivost. Kdyby všechny tři verze (rukopisný breviář podle první ruky, rukopisný breviář s pozdějšími přípisky, tištěný breviář) byly spolehlivými otisky dobové praxe, resp. notovaných pramenů, ukazovalo by to na značnou proměnlivost olomouckého repertoáru velikonočních nešpor, např. vlivem používání antifonářů dovážených z různých církevních center. Byl bych nakloněn za nejspolehlivější prohlásit rukopisný breviář ve znění dodatečných oprav (tzn. možná stejné alelujatické antifony jako v Praze) a obě zbylé verze označit za pravděpodobné chyby. Solidnější však bude zůstat při tom, že nevíme, a počkat, co řeknou zatím neprostudované prameny.

Jak křestní nešpory slavit dnes

Vzhledem k velmi podobnému textovému repertoáru je možné vyjít ze starších návrhů pro Čechy (první verze; její modlitelný český překlad a doplňky) a volitelně zohlednit některá z moravských specifik:

• v průvodu ke křtitelnici se nesou i posvátné oleje
• u křtitelnice se nezpívá Vidi aquam, ale za zpěvu druhého z žalmů k procesí se křtitelnice sedmkrát obchází
• nekoná se zastavení ve středu kostela / u kříže, antifona Christus resurgens se začíná při odchodu od křtitelnice a jde se rovnou zpátky do chóru
• po návratu do chóru se říká jiná orace - Deus, qui nos resurrectionis (pro oficiální český překlad viz kolektu středy ve velikonočním oktávu)

Sedmeré obcházení křtitelnice v slavnostním procesí je prostorově hodně náročné a současníkovi dost kulturně vzdálené, proto mnohde bude vhodnější zvolit pražskou podobu zastavení, kde se křtitelnice okuřuje za zpěvu antifony Vidi aquam. Druhý žalm se pak může zpívat cestou zpátky do chóru a antifona Christus resurgens vynechat, příp. připojit po dokončení žalmu.

Křestní nešpory secundum Olejníkum

Chorální nápěvy - jak pro slavení se zpěvy latinskými, tak s českými - zájemce najde v odkazovaných starších článcích. Ale to moravského čtenáře patrně neuspokojí, protože olomoucká arcidiecése mezi všemi ostatními diecésemi zemí koruny české vyniká vlastním, tiskem vydaným českým vesperálem, podle kterého se v olomoucké katedrále pravidelně zpívá, kněžský dorost z celé Moravy v Olomouci studuje a ve zpívání Olejníkových nešpor se cvičí, ... zkrátka návrh "olomouckých" křestních nešpor by byl k ničemu, neposkytl-li by důstojné řešení, jak průvod ke křtitelnici vkusně odbavit na závěr nešpor zpívaných z Olejníkova vesperálu.

K průvodu jsou potřeba dvě alelujatické antifony k žalmům, volitelně antifona Vidi aquam (jen pokud se přikloníme k pražské podobě zastavení u křtitelnice) a procesionální antifona Christus resurgens. S Vidi aquam není problém, samozřejmě se sáhne po Olejníkově zpracování. Pro antifony k žalmům zpívaným při průvodu pak vyjdeme z postřehu, že alelujatické antifony (nejen) pražských křestních nešpor vznikly přetextováním melodií antifon, se kterými se ten který žalm zpíval v cyklu žaltáře. I my se zařídíme podobně jako naši středověcí předchůdci: vezmeme antifonu k příslušnému žalmu, text nahradíme vícenásobným opakováním aleluja, melodii podle potřeby upravíme zejm. svázáním not do melismat či rozvázáním/přeskupením melismat stávajících, aby s novým textem dávala smysl. Protože nemáme Olejníkovo zpracování antifon k příslušným žalmům z oficia (anžto nejde o žalmy zařazené v pokoncilním breviáři do nedělních druhých nešpor), sáhneme po antifonách k týmž žalmům do žaltářů mešních:

(Kdo by jako druhý žalm chtěl místo žalmu 66 zpívat raději žalm 111 nebo 112, tomu příprava alelujatické antifony zůstane domácím úkolem.)

Za antifonu Christus resurgens žádnou olejníkovskou náhradu nemáme, ale vzhledem k tomu, že se k ní nezpívá žalm, nemusela by jedna chorální antifona (třeba navíc zpívaná v latinském originálu) působit obtíže, i když svým hudebním charakterem bude vyčnívat. Výše byla zmíněna i možnost úplně ji vynechat, příp. lze pomýšlet na náhradu nějakým "jiným vhodným zpěvem".

Vratké základy

Jak se projekt In adiutorium pomalu propracovává k prvním rozsáhlejším výstupům, které alespoň v mých očích dosahují kvality připouštějící liturgické využití, vidím rostoucí potřebu tematisovat některé známé nedostatky, které leží hluboko v základech projektu, postihují celý repertoár nebo jeho významnou část a hned tak (pokud vůbec) odstraněny nebudou.

Ideální tvůrce českého antifonáře by byl znalec teorie, historie a interpretace gregoriánského chorálu - a celé šíře chorálního repertoáru oficia. Někdo jako hudebně vzdělaný a zkušený kantor solidně fungujícího benediktinského kláštera (jako tvůrci německého Antiphonale zum Stundengebet, Godehard Joppich a Rabanus Erbacher, tehdy mniši a kantoři benediktinského opatství Münsterschwarzach), nebo profesor středověké hudby s bohatou provozovací praxí liturgickou i koncertní (jako Lászlo Dobszay, tvůrce rozsáhlého korpusu chorálních zpěvů pro mši i oficium v maďarštině). Já jsem pochopitelně nikdy žádný znalec chorálu nebyl a ani dnes nejsem. V době, kdy jsem se do práce na zhudebnění Denní modlitby církve pouštěl, jsem o gregoriánském chorálu nevěděl téměř nic, a v doplňování vzdělání jsem vždycky byl mnohem liknavější než ve skládání nových českých zpěvů, na které tudíž po dlouhou dobu spíš než znalosti chorálu měly vliv moje mylné představy o něm.

Na druhou stranu víme, že soudobí domácí znalci a praktici gregoriánského chorálu se od "chorálu v národním jazyce" vesměs drží co možná daleko. Možná moje ignorantství bylo skoro nezbytným předpokladem, bez kterého bych se do takového díla nejspíš nikdy nepustil.

Jednu rozsáhlou skupinu ne-právě-žádoucích charakteristik našeho korpusu je možné shrnout pod heslo příliš povrchní znalost systému osmi modů. V každém úvodu do gregoriánského chorálu se student dočte, že každý modus charakterisuje jeho finála a tenor, o rozdělení modů na autentické a plagální a obvyklém rozsahu každého z nich, příp. nějaké přiřazení významů/afektů/charakteristik. Ale co už stručný úvod zprostředkovat nemůže je skutečnost, že stejně charakteristické jsou pro každý modus obvyklé postupy, ozdoby, kadence a celé nápěvové modely pro texty vhodné délky a struktury. Když jsem tak poprvé celý rok zpíval oficium podle předkoncilního antifonáře, jedním z velkých překvapení bylo, jak je velká část tradičního repertoáru snadná. I velmi omezeně hudební člověk jako já může s trochou praxe mnoho antifon zazpívat z listu, protože jsou stavěné z dobře známých, v antifonáři mnohonásobně opakovaných melodických prvků. Někdy jsem byl až pohoršen neoriginalitou (když se někdy dvě a více antifon v rámci jedné hodinky zpívá na stejný nápěvový model) nebo nápěvy, které mají charakter jednoduchých líbivých popěvků a zdály se postrádat důstojnost a hloubku, jakou jsem od chorálních nápěvů očekával. Moje nápěvy se do té doby hnaly za originalitou a vystižením smyslu daného textu a ve srovnání s tradičním repertoárem byly často přetížené melismaty, málo zpěvné a obsahovaly mnoho nezvyklých postupů. Dědictví té doby je v korpusu i nadále přítomno a asi vždycky do nějaké míry bude.

Z podobného soudku je třeba zmínit neznalost struktury tradičního repertoáru. Některé liturgické doby mají nápadně vysokou koncentraci vybraných modelů antifon, podobně jsou určité modely charakteristické pro některé skupiny svátků. Jsou nápěvové modely, které se vyskytují prakticky jen v cyklu žaltáře. A jsou svátky, jejichž zpěvy mají charakter výrazně netypický a pro začátečníka interpretačně náročný. Ani toto jsem však nevěděl, dokud jsem nepřezpíval celý předkoncilní antifonář, a v mých nápěvech tudíž tyto makrostruktury pozorovatelné nejsou.

Speciálním případem vztahujícím se k oběma právě probraným bodům jsou invitatoria modu I a VIII, která se v tradičním repertoáru vyskytují jen okrajově, a to snad výhradně v jeho pozdních vrstvách.

Antiphonale Romanum I, Solesmis 2020, s. XIX.
Srov. Hiley D.: Western Plainchant, Oxford: Clarendon Press 1993, s. 99.

V mém korpusu českých zpěvů však jsou invitatoria modu I velice hojná, protože tento je mi odjakživa blízký a dobře se mi v něm nápěvy skládají. (A první antifonář se zpěvy matutina, ke kterému jsem se dostal a adaptoval jeden z jeho nápěvů žalmu Venite pro český text, byl jako na potvoru antifonář cisterciácký, který invitatoria modu I zná.) Invitatorií modu VIII jsem v minulosti také pár měl a postupně jsem je vymýtil, ale v modu I je jich příliš mnoho. Nápěvy, které považuji za kvalitní, pak čistě jen kvůli hudebně-historickým ohledům nezahazuji.

Obdobným případem jsou antifony IV. transponovaného modu: v tradičním repertoáru jejich drtivou většinu tvoří variace na jediný masivně rozšířený nápěvový model, ale já jsem to dlouho nevěděl a mám tak značné množství antifon, které se k modu hlásí základními charaktristikami (finála, tenor, rozsah), ale k danému tradičnímu modelu nepatří.

Když byla řeč o invitatoriích, je vhodné také zmínit, že moje invitatoria mají z velké části charakter podobný běžným antifonám k žalmům, zatímco tradiční invitatoria jsou vesměs výrazně melismatická. I to jsem však zjistil až pozdě; navíc se mi ani teď nedaří pro české texty skládat dobře znějící nápěvy odpovídajícího rázu. Kromě horší schopnosti českého textu nést melismata (popř. mé omezené schopnosti melismatické české zpěvy tvořit) to částečně souvisí i se strukturou textu: zatímco nejrozšířenější textový model latinských invitatorií ústí do stereotypní výzvy (citátu žalmu 95, 1) "pojďme, klanějme se", Denní modlitba církve při jejich překladu tuto výzvu obvykle klade na začátek (pro ilustraci viz příklady níže). To není bez důsledků pro možnosti zhudebnění.

příležitost	Liturgia horarum	Denní modlitba církve
advent do 16. 12.	Regem ventúrum Dóminum, veníte, adorémus.	Pojďme, klaňme se Králi, na kterého čekáme.
společné texty o Panně Marii	Christum, Fílium Maríæ, veníte, adorémus.	Oslavujme Pannu Marii; klaňme se Kristu, jejímu Synu!
Krista krále	Jesum Christum, regem regum, veníte, adorémus.	Pojďme, klaňme se Ježíši Kristu; on je Král králů.

Jak už bylo řečeno, v prvních letech, kdy vznikalo v relativně vysokém tempu velké množství zpěvů, jsem věděl jen velice málo o gregoriánském chorálu, a chyběl mi i základní přehled o novějších praktických edicích. Když jsem zkraje práce na projektu hledal nápěvy žalmů, vzal jsem, co bylo pohotově k mání, a základem mého korpusu českých antifon se tak stala tabulka chorálních nápěvů psalmodie nabízená na webu CMAA a reflektující předkoncilní římské chorální knihy, tedy stav bádání z počátku 20. stol. Dnešní chorální knihy ze Solesmes pracují s košatějším systémem nápěvů psalmodie, který má navíc nápěvy pro modus II recitující na kvartě, modus IV recitující na tercii, a pro pramody C, D a E. Dalším nápadným rozdílem je, že modus III recituje na kvintě (h).

Tenor modu III byl předmětem vyhroceného sporu právě už na počátku 20. stol. při přípravě Editio Vaticana. Srov. Wagner P.: Der Kampf gegen die Editio Vaticana: Eine Abwehr, Graz-Wien: Styria 1907, s. 31nn.

Mně jednodušší a staletími liturgického provozu prověřený modální systém i dnes vyhovuje a dodatečné posolesmeštění korpusu nemám v plánu. Dá se ale předpokládat, že modální systém odlišný od chorálních knih vydávaných dnes v Solesmes bude částí církevně-hudební veřejnosti vnímán jako další z mnohých principielních nedostatků.

Kdyby někdo chtěl naše nápěvy antifon používat v rámci modálního systému novodobých solesmeských knih, nevystačí jen s výměnou nápěvů psalmodie. Část antifon připsaných teď hlavně modům I. a IV. transponovanému by změnila příslušnost, ale zejména by bylo potřeba z velké části přepsat nápěvy antifon modu III, protože jsou všechny psány pro "pozdní" modus III, recitující na c, a s nápěvem psalmodie recitujícím na h by dobře nefungovaly.

Přes sto let stará chorální edice není pro mě určující jen tím, že jsem v samých počátcích projektu přijal její sadu nápěvů psalmodie a s tím její pojetí systému osmi modů, ale také později, když jsem hledal praktickou zkušenost s gregoriánským chorálem, sáhl jsem po antifonáři pro denní hodinky z téhož období (1912), protože to byl jediný rozumně dostupný antifonář římského ritu pokrývající celý liturgický rok. Tak můj až dosud jediný pořádně známý (opakovaně během celého liturgického roku přezpívaný) chorální repertoár oficia je antifonář zredigovaný na základě stavu bádání z počátku 20. stol. a obsahující pořádnou vrstvu neogregoriánských kusů (nejen ve svátečních formulářích nově zavedených nebo přepracovaných v potridentském období, ale také v žaltáři, výrazně zasaženém breviářovou reformou Pia X.).

To, že moje nápěvy jsou (s nemnoha výjimkami) složeny se zřetelem jen na daný český text, bez ohledu na nápěv případné latinské předlohy, je v mých očích jak silnou stránkou, tak stránkou slabou - samozřejmě pokaždé v jiném ohledu. Silnou stránkou, protože textu nebylo činěno násilí a dostal nápěv sobě na míru, nebyl na něj pasován nápěv složený původně pro text v jiném jazyce a mající možná výrazně odlišné pro zhudebnění významné charakteristiky. Slabou stránkou, protože nápěvy nehlásají jednotu českého antifonáře s antifonářem latinským a nemluví hudebními jazyky jednotlivých koutů a historických vrstev chorálního repertoáru, ale jsou výrazně poznamenány omezeností svého (jediného) autora.

Dnes už se snažím nápěvy latinských předloh brát v potaz, když opravuji méně vydařené kusy, ale systematické přepracování všech antifon, které mají tradiční latinskou předlohu, neplánuji. Český antifonář činící ve větší míře zadost tradičnímu chorálnímu repertoáru zůstane úkolem pro někoho jiného.

I tady sehrála významnou roli nevědomost. Je dobře známé, že pokoncilní breviář obsahuje mnoho zpěvů s novými, v chorální tradici se nevyskytujícími texty, ale že obsahuje i velké množství zpěvů s texty tradičními mi zůstalo skryto prakticky až do doby, kdy byly texty nejnovějšího vydání latinského breviáře přidány do internetového breviáře Juraje Vidékyho a já jsem je začal prohlížet s pomocí pracovní verze rozšíření do prohlížečů, které k textům antifon a responsorií doplňuje noty - k českým textům moje zhudebnění, k latinským noty z GregoBase.

Kdybych byl v počátcích projektu vybaven dostatečně širokou znalostí tradičního repertoáru, velmi pravděpodobně bych si neuložil některá pravidla, která jsou teď do korpusu českých chorálních zpěvů důkladně vepsána: mj. to, že díly jednoho žalmu se v rámci stejné hodinky zpívají pokud možno na stejný nápěv, nebo že když dvě antifony sdílejí část textu, onen společný úryvek by měl být v obou opatřen v mezích možností stejným nápěvem. Tradiční repertoár nejen že si takové pravidlo (které se v mém provedení stalo příčinou nejedné opravdu kostrbatě zhudebněné a později předělávané antifony) neukládá, ale naopak: známe řadu příkladů, kdy dokonce i pro identický text existuje více různých nápěvů, a to nejen jako rozdíl mezi různými místními tradicemi, ale právě i v rámci stejné knihy.

V antifonáři z r. 1912 viz např. antifony Veni, sponsa Christi (různé nápěvy v různých hodinkách commune svatých panen) a Euge, serve bone et fidelis (různé nápěvy odlišují svátky vyznavačů-biskupů od nebiskupů); v rukopisném podání třeba ty rukopisy, které mezi zpěvy pro oktáv Nanebevzetí uvádějí antifonu Maria virgo, semper laetare dvakrát, pokaždé s jiným nápěvem.

V počátcích projektu jsem delší dobu marně hledal informaci, jaký přesně má vztah differentia (zakončení nápěvu psalmodie) k nápěvu antifony. Vysvětlení jsem nakonec našel (tehdy zrovna v Erfurtu v universitní knihovně) v Antiphonale monasticum:

Většina nápěvů psalmodie má různá zakončení neboli differentiae. Ta odpovídají různým melodickým figurám, kterými antifony začínají, tak, aby se usnadnil přechod ze závěru [žalmového] verše k antifoně, když se tato má opakovat.

(Antiphonale monasticum, Parisiis-Tornaci-Romae: Desclée 1934, s. 1209; překlad JP)

Differentiae v té době existujících antifon jsem opravil a napříště je vybíral tak, aby žalmový verš končil na tónu, kterým antifona začíná, nebo (když taková differentia neexistuje) na tónu co nejbližším. Kdybych v té době měl trochu nazpívaný nebo nastudovaný tradiční repertoár (nebo kdybych se tenkrát nespokojil s první nalezenou odpovědí, hledal dál a měl při tom hledání trochu štěstí), věděl bych, že ve skutečnosti je vztah mezi diferencí a začátkem nápěvu antifony složitější.

Např. všechny následující antifony modu I by podle mého naivního systému měly diferenci D, ale v chorálních knihách mají f (In tympano et choro), g (Nemo in eum misit manum), a3 (Domine, nonne bonum).

Když jsem si toho později všiml, už jsem měl antifon příliš mnoho, zároveň jsem nikde nenašel přesná a úplná pravidla, kterými se přiřazování diferencí antifonám řídí (ani neměl data a nástroje umožňující ona pravidla snadno odvodit přímo z masy tradičních antifon), a rozhodl jsem se pokračovat s dosavadní ne-zcela-přesnou interpretací vztahu mezi diferencí a začátkem antifony a opravu provést až v rámci velké závěrečné redakce celého korpusu. Na tu dosud nedošlo.

Dalším problémem, jehož definitivní vyřešení odkládám kamsi do mlhavé vzdálené budoucnosti, je nekonsistence v užívání rytmických znamének. (1) V úplných počátcích projektu jsem každé prodloužení důsledně zapisoval tečkou (která nemá význam jako v moderní notaci, ale jako punctum mora v někdejším solesmeském systému rytmických znamének). (2) Později jsem rytmická znaménka psát téměř úplně přestal, protože výskyt prodloužených not v mých antifonách je předvídatelný (jde převážně o závěry jednotlivých oddílů nápěvu) a zároveň se mi zdálo, že explicitní rytmisace nevhodně omezuje interpretaci orientovanou na text. (3) V posledních letech jsem pak opět začal rytmická znaménka psát a i zpětně doplňovat, ale jen tam, kde specifický rytmus, se kterým nápěv počítá, není evidentní a je důležitý (nápěv rytmisovaný jinak nedává smysl). V praxi se jedná zejména o to, když se má prodloužit některá jedna nota v rámci melismatu. Také jsem začal příležitostně používat horizontální episema (čárku nad/pod notou), obvykle v případech, kdy je vhodné učinit zadost přirozeně dlouhé slabice a zazpívat ji s o něco větší rytmickou hodnotou. Tři výše zmíněné rozdílné přístupy se nyní v korpusu vyskytují vedle sebe, v závislosti na tom, kdy byl ten který nápěv naposledy upravován, a kdy dojde k plošnému vynucení jednotného standardu zůstává ve hvězdách.

Zmínit je tu třeba i použitý notační systém. Jeho základem je moderní notace přizpůsobená pro zápis chorálních melodií, zhruba tak, jak je zaužívána v některých zpěvnících a musikologických odborných publikacích. Zaznamenaná hudební informace se omezuje na melodii, její frázování, členění delších melismat a příp. explicitní rytmické hodnoty. Použitý notační systém pak dobře odpovídá tomu, jak o chorálních nápěvech přemýšlím. Kdyby se někdo sháněl po informaci, jak vypadá ta která antifona ve svatohavelských neumách nebo jaké neumy mají být v nějakém kritickém místě, musel bych odpovědět, že to nikdo neví (resp. každý si to může vymyslet, jak uzná za vhodné), protože koncepty gregoriánské semiologie v základech projektu In adiutorium nikdy neležely.

Můžeme uzavřít, že kdyby se někdo pokoušel o mně a projektu In adiutorium tvrdit ono "osvojil si hudební jazyk [gregoriánského chorálu] považovaný za mrtvý po stovky let" (D. Farkas o Dobszayovi v anglickém autoreferátu své disertace), nebyla by to pravda. Můj "chorál český" je "chorál" jen v tom smyslu, že jde o jednohlasý liturgický zpěv složený v církevních tóninách. Přebírá sice vybrané prvky z tradičního chorálního repertoáru (nápěvy psalmodie, nejobecnější pravidla systému osmi modů, několik nápěvových modelů antifon a krátkých responsorií, několik nápěvů konkrétních antifon), ale jako celek v hudebním jazyce (jazycích) gregoriánského chorálu formulován není. Jde nanejvýš o jeho vzdálenou nápodobu. Dnes se sice v zásadě hlásím k ideálu, který Dobszay formuloval ve svém manifestu Living Gregorian (též slovensky), ale jednak jsem na něj narazil až pozdě, jednak jsem nikdy nedisponoval znalostmi gregoriánského chorálu v rozsahu, jaký si solidní uskutečnění tohoto ideálu v českém antifonáři žádá.

Na sv. Řehoře z Nareku

V lednu 2021 byly do Všeobecného římského kalendáře nově zapsány nezávazné památky tří učitelů církve: sv. Hildegardy z Bingenu, sv. Jana z Avily (za učitele církve prohlášeni v roce 2012 Benediktem XVI.) a sv. Řehoře z Nareku (prohlášen v roce 2015 papežem Františkem). Současně se zapsáním do kalendáře světové církve byly vydány liturgické texty, následujícího roku byl zveřejněn jejich oficiální český překlad. Formuláře sv. Hildegardy a sv. Jana z Avily jsou v nejskromnějším možném formátu, formulář sv. Řehoře z Nareku je o stupínek bohatší: má antifony k evangelním kantikům, tyto však nejsou skutečně vlastní, nýbrž vzaté z commune učitelů církve.

Asi je rozumné, že se Kongregace pro bohoslužbu při zavádění nových svátků drží zpátky co do stupně slavení a rozsahu vlastních textů, ale stejně se těžko bráním zklamání, že slavní autoři liturgické poesie, jako je sv. Hildegarda a sv. Řehoř z Nareku, nemají ani jednu opravdu vlastní, ze spisů nebo z lokálních liturgických textů vybranou antifonu.

Formulář sv. Řehoře skýtá jednu zvláštnost: i když obě jeho antifony jsou, jak již bylo řečeno, vzaté ze společných textů o učitelích církve, antifona k Magnificat v českém překladu nepřebírá znění odpovídající antifony z Denní modlitby církve, ale je přeložena nově, těsněji při předloze.

^[1] O doctor óptime, Ecclésiae sanctae lumen, ^[2] sancte Gregóri, ^[3] divínae legis amátor, ^[4] deprecáre pro nobis Fílium Dei.

(Liturgia horarum)

^[2] Svatý [Řehoři], ^[1] učiteli víry a světlo církve, ^[3] tys čerpal moudrost z Božího zákona; ^[4] přimlouvej se za nás u Božího Syna.

(DMC, společné texty o učitelích církve)

^[1] Vynikající učiteli, světlo svaté církve, ^[2] svatý Řehoři, ^[3] milovníku božského zákona, ^[4] pros za nás u Božího Syna.

(památka sv. Řehoře z Nareku)

Různé překlady stejného liturgického textu jsou nepořádek, jehož předcházení se při překládání nových formulářů podle všeho věnuje značná péče (srov. ony před časem uniklé podklady pro schvalování jednoho z překladů biskupskou konferencí) a je málo pravděpodobné, že by ten nový nekonkordantní překlad vznikl omylem. Co tedy znamená? Tlačí teď Řím na překlady vypracované striktně podle zásad instrukce Liturgiam authenticam, a to dokonce i v případě nových výskytů již dříve přeložených a schválených textů? Rozhodla se naše liturgická komise být v daném případě "papežštější než papež"? Nebo se potichu pracuje na revizi Denní modlitby církve a formulář už reflektuje její předpokládanou budoucí podobu?

Antifonář: jak a kam dál

Projekt In adiutorium jsem si dlouho představoval tak, že připravím nápěvy pro všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve, pak hotové zpěvy znovu projdu, opravím, co se napoprvé nepovedlo, celý korpus trochu učešu, aby byl v mezích možností koherentní, a bude hotovo. Když Pámbů dá, vydá se tiskem v nevelkém nákladu český antifonář. Ale od okamžiku, kdy jsem vyhlásil úplnost zhudebnění zpěvů breviáře, uplyne napřesrok deset let, a na nějaké dokončení zatím vůbec nelze pomýšlet. Stále každý rok dělám vysoké desítky až stovky oprav, ve frontě na revizi čekají stovky zpěvů, které jsem si označil kvůli vážným nedostatkům, a i když se snažím z té fronty průběžně ukrajovat, stále do ní přibývají nové. Co se jeden rok zdálo dobré, již o rok později se často jeví chatrné a hrubě nedostatečné. Některé antifony vystřídaly během let čtyři a více verzí nápěvu a stále to není ono. Jiné se léta zdály být v pořádku, ale nyní již citelně zaostávají za vývojem zbytku korpusu.

Možná bude věci přiměřené odpoutat se od cílové představy dokončení projektu jako cílového bodu, kterého mohu já dosáhnout. Možná bude projekt In adiutorium "dokončen" jenom tak, že mi ho v určitou chvíli vezme z rukou běh života, nebo že korpus zpěvů v nějakou chvíli vezme, zrediguje a vydá někdo jiný. Kam až dohlédnu, pro mě se zatím jedná o práci bez konce.

Možná bude věci přiměřené přestat se na projekt In adiutorium dívat jako na psaní knihy nebo vytváření uměleckého díla (že nejsem žádný umělec ostatně nikdy nebylo žádné tajemství) a přijmout i co do cílových představ, čím můj projekt skoro odpočátku je v rovině použitých prostředků, pracovních postupů a autorského přístupu: nápěvy se obvykle nerodí jako notový záznam (ať už rukopisný, nebo ve vizuálním notačním softwaru), ale jako strukturovaný zápis (zdrojový kód) ve vhodném umělém jazyce, ze kterého pak noty generuje sázecí software. Historie změn zdrojového kódu je samozřejmě zaznamenávána ve vhodném verzovacím systému. Při práci mi pomáhá řada softwarových nástrojů, které jsem si za tím účelem během let připravil; automatisované jsou mj. i základní kontroly koherence korpusu ("testy"!).

Vzniká a existuje to způsobem charakteristickým pro software, vypadá to (ve zdrojové podobě) jako software, ... není to software? -- Samozřejmě není, ale podobnost je nemalá. Pro software pak je typické, že zpravidla není nikdy zcela dokončen, ale buďto je vyvíjen (příp. alespoň udržován a záplatován), nebo je opuštěný, zastaralý a mrtvý. Nespěje k jediné konečné podobě, ale průběžně produkuje pro širokou veřejnost určené artefakty, jednotlivá vydání, která obvykle během let vytvoří dlouhou číselnou řadu.

To nebudiž čteno jako pokus vymluvit se z toho, že projekt českého antifonáře svou nekonečnou délkou a nevalnými výsledky selhal. To je neoddiskutovatelné a já se před tím neschovávám. Zároveň však mám za to, že se korpus zpěvů vyvíjí v zásadě dobrým směrem, dává mi smysl v práci pokračovat, a tak hledám, jak projekt nově a lépe uchopit.

Uznávám, že pro korpus chorálních zpěvů není životní cyklus na způsob softwarového projektu příliš vhodný, protože nejde o instrukce pro stroje, ale pro lidské interprety, a navíc s určením pro sféru rituální, která bytostně tíhne ke stabilitě a ustavičné změny jí (nejen v rovině ryze praktické) nesvědčí. Ale snad se i pro to dá z přijetí skutečné povahy projektu odvodit přijatelné řešení: připravovat antifonář po způsobu opensource softwarového projektu znamená neodkládat sazbu uceleného liturgického zpěvníku na dobu, kdy nápěvy budou hotové (protože dost možná opravdu hotové nebudou nikdy), ale připravit ji hned a v rozumných časových rozestupech (řekněme jednou za rok nebo dva) vydávat novou vylepšenou verzi, přičemž staré verze (a zdrojové kódy, z nichž byly vygenerovány) zůstanou trvale přístupné. Tak se každý, kdo by se rozhodl zpívat oficium podle našeho antifonáře, může rozhodnout, zda vůbec a jak často bude "instalovat aktualisace", a nebude hrozit, že co si jednou stáhne a vytiskne, při pozdější potřebě dalších výtisků už nenajde, protože se mezitím spousta nápěvů změnila. Bude stačit stáhnout a dotisknout stejnou (z tiráže výtisků snadno identifikovatelnou) verzi.

Praktikům liturgického provozu se možná z vidiny tlustého zpěvníku, který co rok nebo dva vychází ve výrazně přepracované podobě, udělá mdlo. Ale vzhledem k tomu, že zpívané oficium (navíc s českými prokomponovanými antifonami) je stále záležitost raritní a nějakého významnějšího rozšíření našeho antifonáře zatím není důvod se obávat, mám za to, že naznačený způsob jeho vývoje žádné opravdu zhoubné účinky mít nebude. Až z něj začnou pravidelně zpívat české a moravské katedrály a významnější kláštery (LOL), bude samozřejmě čas životní cyklus projektu přehodnotit.

Suma sumárum: Antifonář (snad) v delším časovém horizontu bude, i známým nedostatkům nápěvů navzdory. Pro nejbližší léta ale nejspíš jen v elektronické podobě, uzpůsobené jak pro zpívání přímo z obrazovky, tak pro tisk po vlastní ose. (Pokud budou centrálně k dostání fysické výtisky, tak nanejvýš prostřednictvím některé ze služeb print on demand, a tedy v nepříliš výhodném poměru ceny ke kvalitě tisku a vazby.)

Červený hymnář mi neberte!

V nějaké diskusi kdesi v hlubinách internetu někdo přednedávnem utrousil poznámku na způsob "... to teď nemá cenu řešit - za dva nebo tři roky snad bude hotov liturgický překlad Písma a pak se to stejně bude předělávat!" A mě zachvátila panika.

Ne proto, že, až jednou revidovaný liturgický překlad Písma bude promítnut i do breviáře, změní se nejspíš i řada antifon a responsorií, které mají biblické texty, a moje zhudebnění zastará. S tím, že se přesně toto jednou stane, odjakživa počítám a jsem s tím smířen. Zpanikařil jsem kvůli jiným zpěvům, se kterými jako autor nemám mnoho společného: kvůli hymnům. Důvodně se totiž domnívám, že kdyby se liturgická komise v nynějším složení a za nynějších okolností (celocírkevní předpisy, zadání od biskupské konference) pustila do revize Denní modlitby církve, ze stávajícího hymnáře by nejspíš nezůstalo nic.

Formulář svátku Krista kněze, zavedený u nás r. 2015, vyznačil v přístupu k hymnům citelný předěl. Zatímco redakce Denní modlitby církve v osmdesátých letech drtivou většinu hymnů nepřekládala, ale našla za ně (využívaje dovolení VPDMC 178) co možná vhodné existující české duchovní písně, formuláře nově zaváděné od r. 2015 mají hymny zásadně překládané z latiny, navíc při snaze o zachování metrických charakteristik předlohy. Tento obrat není kdovíjak překvapivý - dosavadní řešení hymnů v Denní modlitbě církve se zdá být poměrně široce neoblíbené a nový přístup je navíc zcela v intencích instrukce Liturgiam authenticam (2001).

I já jsem tu nedávno volal po tom, aby bylo znovu všeobecně povoleno liturgické užívání kompletního Škráškova překladu hymnů, zařazeného v "charitním breviáři" ze sedmdesátých let, a stále bych považoval takový krok za svrchovaně žádoucí. Ale kdyby přišla velká revize Denní modlitby církve, která by (v duchu nově zaváděných formulářů z posledních let a podobně jako třeba aktuálně dokončovaný nový překlad breviáře pro USA) přinesla již jen hymny přeložené z latiny a dosavadní český hymnář poslala (jakožto oficiální liturgickou knihu) do propadliště dějin, v mých očích by to bylo neštěstí. Na adresu červeného hymnáře jsem sice během let utrousil řadu kritických poznámek a k jeho dílčím aspektům mám aktuálně v různých fázích příprav hned několik kritických článků, ale každodenně (a rád) z něj zpívám a jako celek je v mých očích hodnotným dílem, které by mělo být uchováno, revidováno a rozvíjeno. Ideálním řešením otázky českého hymnáře jsou z mého pohledu oficiální hymnáře dva, každý sám o sobě pokrývající potřeby celého liturgického roku. "Hymnarium Romanum" - překlad všech hymnů latinského breviáře (a národního propria), a "Hymnarium Bohemorum" - stávající červený hymnář, ať už nezměněný, nebo doplněný a revidovaný.

Moje panika byla asi značně předčasná, protože velká revize breviáře je mamutí projekt, který se na vrchní příčky v pořadí priorit LK ČBK nejspíš ani po dokončení liturgického překladu Písma hned tak nedostane, a mezitím se ještě může přihodit leccos, co zamíchá kartami. Ale přeci se mi zdálo vhodné k hymnáři veřejně zaujmout postoj. Kdyby pro nic jiného, tak aby některé další články, které (snad) budou v dohledné budoucnosti následovat, nebyly čteny ve smyslu, ve kterém nejsou psány. Chystám se postupně přinést několik podnětů k případné budoucí revizi hymnáře. Byl bych ale opravdu nerad, kdyby místo jako podněty k revizi posloužily jako hřebíčky do rakve.

P. Anthonyho Ruffa tu moc často necituji, ale jeho úvahy o hymnáři, sepsané v roce 2015, když se teprve začínala rýsovat budoucí podoba nového hymnáře pro USA, za přečtení stojí: Office Hymns: Will the U.S. Bishops Advance Vatican II’s Vision? (blog Pray Tell, 8. 11. 2019)

Vánoční jitřní

Kdo dnes čte Čepovu povídku Cesta na jitřní, může být zmaten, na kterou vánoční bohoslužbu se to hrdina tmou noci se svou stárnoucí matkou vlastně ubírá. Na jitřní - tedy snad na časnou ranní mši, missa in aurora? Ale liturgický text citovaný v závěru povídky nás na pochybách nenechá: "Christus natus est nobis" není introit žádné ze tří vánočních mší, ale (tehdy stejně jako dnes) počáteční slova vánočního invitatoria. Jitřní byl běžný český termín pro matutinum, noční hodinku oficia, která byla v rámci liturgické reformy výrazně zkrácena, uvolněna z vazby na konkrétní denní dobu (srov. SC 89) a dnes je známa jako modlitba se čtením (officium lectionis). O slavnosti Narození Páně se "jitřní" neříkala nad ránem, ale za hluboké noci, bezprostředně před půlnoční mší. (Viz v římském breviáři rubriku na konci vánočního matutina.)

Ve starší české beletrii ovšem najdeme dost příkladů použití názvu "jitřní" i pro samotnou půlnoční mši, kde po matutinu slaveném před ní již není ani stopy. Podobně dnes obvyklý německý název pro půlnoční mši, Christmette, odkazuje na matutinum (Mette), i když i u našich západních sousedů většinou dávno upadlo v zapomění a slaví se jen mše samotná.

Doklady někdejšího slavení vánočního matutina i v obyčejných farních kostelích se samozřejmě neomezují jen na beletristické ohlasy (k již zmíněné povídce můžeme přidat přinejmenším ještě Baarova Holoubka). Vánoční matutinum, spolu s temnými hodinkami velikonočního tridua a matutinem oficia za zemřelé, tvořilo pětici matutin, která (jediná) se i v novověku relativně běžně veřejně slavila i mimo klášterní a kapitulní kostely. Jeho zpěvy vyšly v domácích praktických sbornících gregoriánského chorálu (Škroupovo Manuale pro sacris functionibus z r. 1858, Mühlbergerova Příruční kniha chorálního zpěvu z r. 1877). Vydáno bylo také značné množství překladů do češtiny, z nichž řada byla evidentně zamýšlena nejen jako pomůcka ke sledování latinské liturgie, ale ke zpívání matutina v národním jazyce.

Pro české překlady vánočního matutina vydané tiskem v období 1800-1948 viz v katalogu pramenů, který je přílohou mé budějcké diplomky (Pavlík: Hodinky církevní, TF JU 2019), položky č. 8, 19, 20, 24, 25, 44, 48, 61, 63, 68, 69, 71, 79, 81, 86, 88, 91, 92.
Většinou jde o úplné a věrné překlady oficiálních liturgických textů, ale některé publikace matutinum v zájmu únosnější délky výrazně krátí (č. 69, 81, 88, 92). Pozoruhodná je úprava pro smíšený sbor (č. 88), překlad pořízený s ohledem na to, aby všechny zpěvy šlo zazpívat na nápěv latinské předlohy z dobové chorální edice (č. 61) a strofické přebásnění žalmů a responsorií pro zpěv na nápěvy koled a vánočních písní (č. 91).

Je ovšem třeba přiznat, že v dobových zprávách o liturgickém provozu není vánoční matutinum zastoupeno tak hojně, jak by se s ohledem na množství vydávaných textů dalo čekat. Při soustavném pročítání prvních desetiletí časopisu Cyril jsem v poslední čtvrtině 19. stol. zachytil zprávy všehovšudy dvě (1880, s. 46 z Jičína, 1882, s. 51n z Prahy od sv. Haštala). Výrazně častěji je hlášeno slavení nešpor na Boží hod vánoční odpoledne. Nelze tedy tvrdit, že by slavení matutina před půlnoční mší bylo ještě koncem 19. stol. opravdu široce rozšířené. Spíš to byla možnost, se kterou se stále ještě reálně počítalo, a součást ideálu, jehož naplnění však ani v kruzích cyrilského reformního hnutí nebylo běžné.

Jak se to má s "jitřní" slavnosti Narození Páně dnes? I pokoncilní breviář má ve formuláři slavnosti extra rubriky, výslovně upravující způsob slavení modlitby se čtením bezprostředně před půlnoční mší, protože to je spojení tradiční a kdysi široce praktikované.

Ta rubrika zrazující od slavení ranních chval bezprostředně po půlnoční mši samozřejmě v breviáři nevyrostla jen tak, ale reaguje na to, že přesně taková bývala tradiční (a rubrikami římského breviáře předepsaná) praxe.

Že dnes ve farních kostelích po vánoční modlitbě se čtením není ani stopy je pochopitelné. Smutné ale je, že ji marně hledáme i v českých a moravských katedrálách (rozumí se těch s katedrální kapitulou) a těžké je nějakou najít dokonce i v kostelích klášterních.

Kdo by pomýšlel na to, dávno vyhaslou tradici vánoční "jitřní" někde vzkřísit, všechny potřebné české zpěvy (kromě hymnů, pro které je třeba vybavit se hymnářem) již řadu let najde v našem svazečku s kompletním oficiem slavnosti Narození Páně.

Ejhle, Hospodin přijde (2)

Opět je tu ta část roku, kdy se starší článek k antifoně "Ejhle, Hospodin přijde" na čas stane daleko nejnavštěvovanější stránkou z celého webu. Protože je to článek opravdu chatrný, myslím, že je čas nahradit ho novou, alespoň o trochu solidnější verzí, i když konečných odpovědí na své otázky ohledně nejznámější české chorální antifony jsem se dosud nedobral.

I tentokrát se omezíme na prověření dvou tvrzení, která v posledních letech v době adventní opakovaně zaznívají veřejným prostorem: že "Ejhle, Hospodin přijde" je vstupní antifona a že pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic.

Rorátní mše svaté začínají známou vstupní antifonou "Ejhle, Hospodin přijde", která pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364.

(2019 cirkev.cz; srov. též 2014 strucne.signaly.cz, novinky.cz; 2019 biskupstvi.cz; krestanskevanoce.cz a mnohde jinde)

"Z antifonáře Arnošta z Pardubic"

Výslovné tvrzení, že česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic, se, pokud vím, poprvé objevuje až v Jednotném kancionálu u č. 101A. První, kdo antifonu s Arnoštovým antifonářem spojuje, je Dobroslav Orel (1910 Písně rorátní a adventní, 1921 Český kancionál a samostatně vydané roráty z něj), ale ten ještě korektně uvádí, že odpovídající latinská antifona z Arnoštova antifonáře posloužila toliko jako předloha nápěvu pro český překlad. Česká antifona v něm opravdu zapsána není.

Pro úplný soupis repertoáru rukopisu viz Czagány Z.: Antiphonale Arnesti, tomus I, P VI/1; tomus II, P VI/2 a Žůrek J.: Antiphonale Arnesti, tomus III, P VI/3 in: Miscellanea musicologica XXXVII, Praha 2003, s. 139-195.196-235.236-268. (Jinak mikrofilmy antifonáře P VI jsem před delší dobou studoval a absenci českého Ejhle v něm při té příležitosti ověřil. Opravdu tam není - ani připsané na okraj, ani český text později doplněný pod latinským, ani nic podobného.)

Odkud tedy pochází známá česká verze? Ve starším článku jsem za jejího autora označil Dobroslava Orla, ale toto tvrzení stálo na hliněných nohou a padlo velice rychle. Orel podle všeho připravil tu variantu nápěvu, kterou otiskl ve svých vydáních rorátů a která dnes figuruje v Jednotném kancionálu jako č. 101A. Zvyk zpívat v adventu antifonu Ejhle, byť v trochu jiných podobách textu i nápěvu, je však samozřejmě starší.

Antifonu obsahují významnější kancionály počínaje polovinou 19. stol.

• Úplný kancionál arcidiecese olomúcké (Olomouc 1888), s. 211
• Svatojanský kancionál (sv. 1, 1863), s. 36
• Katolický zpěvník (Drbohlavův, Praha 1855), s. 66
• Katolický kancionál (Bečákův, Olomouc 1852 a pozdější vydání), s. 252

v souvislosti s roráty se objevuje o něco dříve

• Krolmus Václav: Agenda česká (Praha 1848), s. 146
• Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní z času císaře a krále Karla IV. (Praha 1839), s. 17

a ještě dříve je dosvědčena ve zprávách o liturgickém provozu

• 1843 a 1846 zprávy o praxi rorátů nově zavedených ve svatovítské katedrále (ČKD 1843/4, s. 747; ČKD 1846/4, s. 789.790)
• 1837 Pešinova zpráva, jak r. 1823 zavedl roráty ve své tehdejší farnosti v Blučině u Brna (1837/3, s. 526: "... počal veškeren lid při varhanách česky Ecce Dominus zpívati") s pomocí tehdy nového Pospíšilova vydání hradeckých rorátů (Hradec Králové 1823). (Zpívání Ejhle každopádně nebylo vyčteno z Pospíšila, neboť ten naši antifonu nezahrnuje.)

Ke klasickému repertoáru rorátů podle všeho nepatří. V rukopisných rorátnících a graduálech se běžně nevyskytuje, a když, tak jako pozdější dodatek. V žádném jsem ji dosud neviděl zapsanou rukou starší 18. stol. - a neznám její zápis, který by byl prokazatelně starší roku 1800. Zatím se tedy v korpusu českých adventních zpěvů jeví jako příspěvek snad až z doby národního obrození. (Srov. Slavický T.: Rorátní repertoár v moravských kancionálech 17. a 18. století, Musicologica Olomucensia 34(2) 2002, s. 46n.)

• Sezemický rorátník (CZ-PAm Rkp 369/43), s. 24 - Ejhle součástí doplňku z r. 1847 (podle vročení na s. 26)
• Mladoboleslavský rorátník (CZ-MBm sign. př. č. 4/70a, sign. II A 4) z r. 1773, f. 57r (z obsahu není zřejmé, zda je Ejhle součástí původního repertoáru, nebo jde o pozdější doplněk)
• srov. Ejhle jen jako rukopisný dodatek ještě ve výtisku Pospíšilova vydání rorátů

Praxe zpívání odpovídající latinské antifony (Ecce Dominus veniet) v souvislosti se mší je starší. Víceméně náhodou jsem narazil na doklad v Rovenského Capella regia musicalis (1694), širší rozhled zatím nemám.

Vstupní antifona?

Je naše antifona ve smyslu zavedené české liturgické terminologie vstupní antifonou, tedy introitem?

Liturgický text: daná biblická koláž, kreativně parafrázující proroka Zachariáše (14, 5-6), nefigurovala jako adventní introit v římském misálu, ani v předtridentském misálu pražském. Je to antifona z breviáře, z první neděle adventní, kde ji najdeme dodnes. (Stejný text, až na chybějící aleluja, měla také antifona k přijímání (communio) pro pátek adventního kvatembru, ale nápěv, se kterým se české Ejhle zpívá, je jednoznačně upravený nápěv antifony z breviáře, ne onoho communia.)

latinská antifona:

Ecce Dóminus véniet, et omnes sancti eius cum eo: et erit in die illa lux magna, allelúia.

archaický český text tištěný v Jednotném kancionálu:

Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.

Denní modlitba církve:

Hle, přijde Pán a s ním všichni jeho svatí; v ten den zazáří velké světlo. Aleluja.

Hudební forma odpovídá antifoně z oficia. Obvyklý charakter nápěvů introitu je charakteristicky jiný - zdobnější, více se táhnoucí do délky - jak to odpovídá jeho liturgické funkci hudebního doprovodu ke vstupnímu průvodu. Verše s antifonou obvykle zpívané (vzaté z proroka Izajáše a ze žalmu 19) mají nápěv žalmový, a to opět prostý nápěv z oficia, ne zdobnější variantu užívanou pro přednes veršů k introitu.

Liturgická funkce podle pramenů: podle svědectví většiny pramenů se antifona nezpívala jako introit, ale jako zbožný přívěsek, přičemž způsob připojení ke mši je místo od místa různý, jak konstatoval již Pešina:

... zpívá se při varhanách, na mnohých místech před mší sv., když kněz ze sakristie k oltáři vystupuje, na jiných po mši sv.; někde latinským, někde českým jazykem...

(Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839, s. 17)

Tomu odpovídá rozmanitost řešení, která potkáváme v dalších pramenech.

přede mší: Český kancionál ("před každou mší svatou v adventě"); Svatojanský kancionál; Katolický zpěvník (Praha 1855); Krolmusova Agenda česká; s latinským textem Škroupovo Manuale
po skončení mše: Pešinovy zprávy o rorátech nově zavedených ve svatovítské katedrále (ČKD 1843/4, s. 747, ČKD 1846/4, s. 789-790); Bečákův kancionál; Mathon Placidus: Kancionálek pro křesťanskou mládež, Brno 1882; mladoboleslavský rorátník (Okresní muzeum Mladá Boleslav, sign. př. č. 4/70a, sign. II A 4)

Nesmíme však zatajit menší množství mladších pramenů, kde náš zpěv podle všeho funkci introitu přebírá (Úplný kancionál arcidiecese olomúcké; Oltář). Okrajově se objevují také exotičtější uspořádání, např. zpívání veršů Rosu dejte před roráty a antifony Ejhle na závěr (Onderek Josef: Katolický kancionálek, Těšín 1865).

Můžeme uzavřít, že v době vzniku a rozšíření české antifony Ejhle o vstupní antifonu rozhodně nešlo. V kontextu pokoncilních mešních textů a liturgických předpisů však je situace jiná. Reformovaný misál má pro první tři týdny doby adventní na každý den v týdnu jinou vstupní antifonu (bez ohledu na to, jestli introity odpovídajícího textu existují v repertoáru gregoriánského chorálu), a antifona Ecce Dominus veniet (bez aleluja) je v něm předepsána pro úterky. Literární forma našeho zpěvu dnes beze všeho splňuje nároky na kanonickou formu introitu se třemi verši a doxologií. To, že text odpovídá vstupní antifoně v misálu jen jednou týdně, není důležité - v ostatní dny před benevolentními liturgickými předpisy obstojí jako "jiný vhodný zpěv" (VPŘM čl. 48). Hudební forma samozřejmě není klasickou formou introitu, ale nikde není psáno, že novodobé introity nemůžou užívat hudebních forem snazších, např. vzatých z chorálního repertoáru oficia. (Ostatně přesně tímto způsobem řeší introity Graduale simplex, pokoncilní zjednodušený latinský graduál pro potřeby menších kostelů a/nebo chorálních mší s aktivní účastí lidu.)

Ejhle jako vstupní antifona

(antifona) Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.
(1. verš) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
(2. verš) Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(3. verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Ejhle...

(text podle Jednotného kancionálu)

Tedy pokud jde o její použití v rámci pokoncilní liturgie, proti označení Ejhle za vstupní antifonu nelze nic namítat. (Tím beru zpět kus minulého článku.) Akorát je vhodné připomenout, že zpívá-li se Ejhle před roráty, vstupní antifonou není - tou je příslušná přetextovaná verze introitu Rorate coeli (Mnozí spravedliví, Prolom, Pane, nebesa a další).

Antifona před Rorate?

Ve starším článku jsem, v rámci tehdejší polemiky s pojetím Ejhle jako vstupní antifony, navrhoval dívat se na něj jako na novodobé pokračování dřívější praxe "antifon před Rorate". Stejně jako ony, i Ejhle je antifona z oficia převedená do češtiny a zpívaná před introitem (vstupní antifonou) rorátní mše. Ale při pohledu do pramenů je rychle zřejmé, že podobnost je čistě vnější a historická kontinuita není dána. Funkce: Antifony před Rorate mají odedávna pevné místo před introitem, zatímco Ejhle po celé 19. stol. funkčně kolísá (viz výše); forma: pro provedení Ejhle (a jen pro něj) je dlouhodobě charakteristické trojí opakování vždy o tón výš; antifony před Rorate se zpívají se dvěma veršíky (v tom smyslu, v jakém o veršíku mluvíme v oficiu: dobře známý verš, jehož první půlku zpívá předzpěvák a druhou půlkou mu odpovídá celé shromáždění), zatímco Ejhle s porcí psalmodie, uzavřenou doxologií; souběžné užívání: některé prameny obsahují jak antifony před Rorate, tak Ejhle, a specifikují místo každého z těchto prvků v rituálním celku.

Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839: Ejhle na s. 17, antifony před Rorate s. 19n, veršíky úvodem každého dne; Bečákův Katolický kancionál 1852: Ejhle na s. 252, antifony před Rorate s. 238, veršíky s. 240

Ke způsobu provedení antifon před roráte viz též Pešina Václav: O Roráte, zvláště Králohradeckém, ČKD 1837/3, s. 525

Tímto tedy svůj starší návrh beru zpět. Antifony před Rorate jsou starobylý prvek hradeckých rorátů a příbuzných rorátních tradic, Ejhle je prvek novější a jinak stavěný, který přišel později a odjinud, s antifonami před Rorate po určitou dobu koexistoval, ukázal se být životaschopnější a narozdíl od nich se udržel v liturgické praxi dodnes.

Vstupní antifona podruhé

Dvě věci mě přiměly podívat se blíže na verše po Ejhle: jednak to, že dlouhá řada starších pramenů nechává po Sláva Otci opakovat (ne Ejhle, Hospodin přijde, ale) Rosu dejte, nebesa, shůry - tak ještě i Orlovy samostatně vydané rorátní písně, zatímco v Českém kancionálu už se nic neopakuje a po doxologii následuje rovnou rorátní introit. Druhým podnětem bylo zjištění, že některé zpěvníky mají místo obvyklého druhého verše "Nebesa vypravují slávu Boží" jiný: "Požehnal jsi, Hospodine, svou zemi, odvrátil jsi zajetí naše" (Oltář 1900; Orlovy Písně rorátní a adventní 1910; srov. Farský Karel: Zpěvník písní duchovních 1923)

A tu mi konečně seplo: "Rosu dejte" nejsou prostě nějaké tři k adventu se hodící veršíky, ale český překlad introitu Rorate coeli desuper, akorát zpívaný celý na jednoduchý žalmový nápěv z oficia. Antifona Ejhle pak není introitu součástí, je před něj jen volně připojená.

Rosu dejte, nebesa, shůry jako vstupní antifona

(antifona) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Rosu dejte ... a vydej Spasitele.

V potridentském římském misálu byl introit Rorate coeli určen pro středu adventního kvatembru, pro čtvrtou neděli adventní a pro votivní mši o Panně Marii v době adventní (která dala vznik českému repertoáru rorátů). O kvatembrové středě a o čtvrté neděli se zpíval s veršem odpovídajícím českému "Nebesa vypravují", pro votivní mši se bral verš odpovídající českému "Požehnal jsi, Hospodine". Předtridentský pražský misál však měl verš "Nebesa vypravují" i pro votivní mši. Zdá se tedy, že zpívání verše "Nebesa vypravují" po celý advent snad je nenápadným pozůstatkem pražského ritu. To by mohlo klást počátek této praxe do doby dřívější, než kam se mi ji zatím podařilo vysledovat v pramenech. Spíše však jde o důsledek toho, že se introit adventní votivní mše o Panně Marii v Čechách i dlouho po přijetí tridentského misálu zpíval ve staré pražské podobě, s veršem "Coeli enarrant" - viz ještě Škroupovo Manuale pro sacris functionibus (Praha 1858), s. 280.

Souhrn

Česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" opravdu nepochází z antifonáře Arnošta z Pardubic. Všeobecně se rozšířila a do významných kancionálů pronikla podle všeho až v průběhu 19. stol. a v rámci rorátního repertoáru tak je opravdu pozdním přírůstkem.

Na Arnoštův antifonář se jako na svou předlohu odvolává ta varianta nápěvu (Jednotný kancionál 101A), kterou připravil Dobroslav Orel na začátku 20. stol. Ale šlo při tom snad spíš o symbolický akt napojení Ejhle jako pozdního prvku rorátního repertoáru na mýtický arnoštovský pramen (srov. Škarpová Marie: Roráte karlo-arnoštské, Slovo a smysl 14(28) 2017, s. 134), resp. o očištění zlidovělého chorálního nápěvu jeho revizí podle středověkého znění v duchu soudobé reformy gregoriánského chorálu, než o to, že by ten nápěv sám o sobě byl nějak specificky pražský/arnoštovský.

V kontextu ideální formy (královéhradeckých a podobných) rorátů není antifona Ejhle vstupní antifonou (introitem, součástí mešního propria), ale devocionálním elementem žijícím na periferii, před vlastním začátkem nebo po skončení mše. Jsme však nuceni připustit, že v rámci pokoncilní liturgické praxe a platných liturgických předpisů může být za introit (s volně vybraným textem a ve snazší hudební formě) úspěšně vydávána.

Text introitu Rorate coeli se ukrývá ve verších ("Rosu dejte nebesa shůry" atd.) s Ejhle obvykle zpívaných. Snad historicky šlo o pokus rorátní mši alespoň formálně vztáhnout k oficiální liturgii tím, že ještě než zpěváci spustili přetextovaný introit a další, na oficiální liturgické texty se nevážící a lidovou teologií přetékající zpěvy, zazpíval se alespoň překlad standardního introitu mariánské votivní mše, byť jenom na jednoduchý žalmový nápěv.

Komentáře | Sdílet: facebook twitter diaspora signály | Citace: BibTeX DocBook ISO 690

PAVLÍK, Jakub. Ejhle, Hospodin přijde (2) [online]. 01. 12. 2023 [cit. 17. 05. 2026]. Dostupné z: http://www.inadiutorium.cz/blog/20231201-ejhle-hospodin-prijde-2.