[Navrátil Vojtěch: Lidové nešpory o významnějších slavnostech a svátcích v roce, vlastním nákladem, tisk v Brně, 1937.]
Oproti nešporám Bradáčovým/Mickovým (60./70. léta 19. stol.) máme tu
počin co do vzniku o více než půlstoletí mladší.
Víme však, že Mickovy Nešporní zpěvy byly znovu vytištěny
ještě v r. 1940
a s Navrátilovými tedy koexistovaly.
Při srovnání textů shledáme částečnou (nikde nedeklarovanou) závislost
na známém starším překladu:
zatímco
žalmy a hymny jsou přeloženy nově, antifony, verše a orace jsou
s drobnými jazykovými úpravami
(zejm. interpunkce) převzaty z Bradáče.
Výběr oficií
Zatímco Bradáčovy nešpory zahrnuté v "Kancionálu svatojanském"
byly zamýšleny na každou neděli a významný svátek,
Navrátil podává, zřejmě s ohledem na poměry, v nichž působil,
nešporní texty pouze pro 17 nejslavnějších
příležitostí liturgického roku:
vánoční okruh |
velikonoční okruh |
pohyblivé slavnosti mezidobí |
sanktorál |
- Narození Páně
- Obřezání Páně (1.1.)
- Nejsvětějšího jména Ježíš
- Zjevení Páně
|
- Zmrtvýchvstání
- Nanebevstoupení
- Seslání Ducha svatého
|
- Nejsvětější Trojice
- Těla a Krve Páně
|
- Neposkvrněného početí Panny Marie
- Nanebevzetí Panny Marie
- sv. Jana Nepomuckého
- sv. Petra a Pavla
- sv. Cyrila a Metoděje
- sv. Václava
- posvěcení kostela
- Všech svatých
|
Pro všechny tyto dny knížečka obsahuje (narozdíl od Micky)
kompletní formuláře včetně antifon, čtení a modliteb.
Výběrem svatých ze sanktorálu je typicky česká
(což souhlasí s místem vzniku: P. Navrátil působil jako
katecheta v Kuklenách v diecézi královéhradecké).
Hymny
Hymny pro Navrátilovo vydání přeložil z latiny
katolický publicista, filosof,
politik a politolog
Alfred Fuchs.
Zatímco hymny ve Svatojanském kancionálu - rovněž překlady
latinských hymnů breviáře, jsou vesměs rýmované (a někdy v důsledku toho
opravdu roztomilé), Fuchs se k rýmu uchyluje jen příležitostně.
Překlad se vyznačuje úsilím
zachovat rytmus originálu - alespoň co do počtu slabik
na verš. Byla za tím snaha umožnit zpěv hymnů na nápěvy
z římského antifonáře?
(Dobrý nápad by to nebyl - nápěvy vesměs předpokládají nejen
dané počty slabik, ale i určitou přízvučnou strukturu.)
Nezkoušel jsem cíleně konfrontovat překlad s originálem.
Při zběžném listování mě ale zarazil překlad poslední strofy hymnu
Pange, lingua, gloriosi corporis mysterium ze slavnosti
Těla a Krve Páně:
Genitóri, Genitóque
laus et jubilátio,
salus, honor, virtus quoque
sit et benedíctio:
Procedenti ab utróque
compar sit laudátio.
|
Roditeli zrozenému
zazni chvála v šíř i v dál,
vzdejme poctu Bohu svému
žehnání i píseň chval,
dejme znít i zpěvu svému,
aby Boha opěval.
|
Zatímco v latinském originálu je v závěrečné strofě trojiční doxologie,
Fuchsův básnický překlad tu má doxologii striktně monotheistickou.
Nevím, co mám rozumět pod "Zrozeným roditelem" (originál nemluví
o zrozeném roditeli, ale o Roditeli a Zrozeném, tedy o Bohu Otci a Synu).
Rozuměl tady překladatel špatně latinsky, nebo se nechal "básnickou
nouzí" dohnat k něčemu, co sice zachovává rytmus, ale není ani překladem,
ani nedává smysl?
Těžko říci. Kdyby tedy někdo chtěl po Fuchsovu překladu hymnů
z nějakého důvodu sáhnout, měl by předem obezřetně zkontrolovat,
co říkají - jednak, zda je to smysluplné, jednak, v jakém je to vztahu
k obsahu původních hymnů latinských.
Žalmy a zpěv
...Žel Bohu, v dnešní době jsou i dopolední služby Boží [mše]
namnoze zanedbávány, odpolední [nešpory] pak skoro vůbec opomíjeny.
Opíraje se o zkušenost, že náš lid, známý svou hudebností, rád si
zazpívá, předkládám vd. duchovenstvu lidové nešpory, část to
z nepřeberných, překrásných pokladů duchovních, a doufám, že vd.
duchovní správcové je ve svých farnostech zavedou a tím i
zájem o odpolední bohoslužby probudí a náboženský život povznesou.
Z předmluvy je naprosto zřejmé, že byla knížečka určena pro nešpory
v běžných farnostech, a to pro nešpory zpívané. Stojíme tu ovšem
před podobným problémem jako v případě nešpor Mickových:
v době vzniku se předpokládalo, že uživatelé budou dobře vědět,
jak se jednotlivé
texty zpívají, a tak sestavitel nepovažoval za nutné zahrnout
noty nebo třeba i jen odkaz na nějaký zpěvník.
Jedinou informací užitečnou pro určení, jak se nešpory zpívaly
(vedle výše naznačené hypotézy, že se hymny snad zpívaly na
příslušné nápěvy z římského antifonáře),
jsou značky v textech žalmů. Stejně jako u Micky je v každém
poloverši jedna slabika zvýrazněna ztučněním.
Jaká logika za zvýrazňováním stojí? První, co hledám, protože je mi
to nejbližší, je, jak se má zvýraznění ke slabikám přízvučným.
V textech najdeme ztučnění první (ze Siónu;
v lesku svatém),
třetí (uprostřed nepřátel svých; je pamětliv své smlouvy),
ale i druhé (želet toho nebude;
Duchu svatému) slabiky přízvučného celku (přízvučný celek
tvoří slovo nebo slovo s jednoslabičnou předložkou).
Zvýraznění slabik jak přízvučných (1.,3.), tak i nepřízvučných (2.)
v rámci jednoho žalmu vede k závěru, že zvýrazňování není vedeno
logikou přízvuku.
Využívá tedy Navrátil stejný systém jako Micka, tedy závěr každého
poloverše tvořený konstantním počtem slabik, z nichž první je označena?
Protože mě otázka české psalmodie velice zajímá, prošel jsem
všechny žalmy verš po verši a počítal, kolikátá slabika od konce poloverše
je zvýrazněna. Čísla před pomlčkou jsou pozice zvýrazněných slabik
v prvním poloverši, za pomlčkou ve druhém.
(Žalmy jsou číslovány podle Vulgáty,
ne jak je to dnes běžnější podle hebrejské bible.
Barvami jsou žalmy rozlišeny na skupiny, které by se
dle níže navržené teorie daly zpívat na stejné nápěvy.)
Žalm 109: 4 - 4/5
Žalm 110: 4/5 - 4/5
Žalm 111: 4 - 3/4
Žalm 112: 2/3 - 4/5
Žalm 113: 4/5 - 4/5
Žalm 115: 2 - 4
Žalm 116: 3 - 4
Žalm 121: 4/5 - 4
Žalm 126: 4 - 5/6
Žalm 127: 3 - 4
Žalm 129: 4 - 4/5
Žalm 131: 2/3 - 3
Žalm 147: 2 - 4/5
Magnificat značky postrádá.
Vidíme tedy, že vzdálenost zvýrazněné slabiky od konce poloverše
není v rámci žalmu konstantní, ale kolísá vždy max. o jednu slabiku.
Zdá se, v melodiích, které Navrátil předpokládal, měly závěry poloveršů
pevnou délku a bylo možné v případě potřeby někde, pravděpodobně
na konci, jednu slabiku přidat. (Stále bohužel nevím, podle jaké
logiky byla vybírána slabika k označení a proč závěr nebyl umístěn vždy
tak, aby vyšel přesně, bez přebytečné slabiky.)
Zkoušel jsem, jak uvedeným počtům slabik odpovídají závěry poloveršů
ve Svatojanském kancionálu. U více než poloviny Navrátilových žalmů
by nápěv daného žalmu ze Svatojanského kancionálu odpovídal.
Pro všechny pak by bylo lze mezi nápěvy ze Svatojanského kancionálu
nějaký vhodný najít. To ale zůstáváme na poli hypotéz.
Jak se žalmy z naší knížečky doopravdy zpívaly, zůstává
i nadále záhadou.
Za necelé dva týdny budeme slavit svátek sv. Jana Nepomuckého.
Chci proto upozornit na svůj nedávný objev, pro který jsem musel
vytvořit novou sekci na stránce s knihami:
latinské chorální ranní chvály a nešpory pro tento svátek.
[Liturgický institut Praha: S. Joannis Nepomuceni Sacerdotis et Martyris ad laudes matutinas et ad vesperas , Praha: Společnost pro duchovní hudbu a Editio sti. Ægidii 1993.]
Donedávna jsem ani nevěděl, že texty národního propria pokoncilní
liturgie hodin mají i latinskou verzi. O to větším překvapením
pro mě bylo, že k oficiu našeho svátku někdo dokonce vydal
chorální zpěvy.
Musím připojit dva nářky:
1. Bohužel latinské texty oficií ostatních svátků vlastních
českému kalendáři nejsou běžně dostupné. (Nikdy nevyšly tiskem,
ani na internetu nejsou, ...)
2. Zatímco pro většinu antifon z oficia sv. Jana Nepomuckého
se někomu (pod publikací je podepsán jen "Liturgický institut Praha",
mám ale důvodné "podezření" ohledně konkrétní osoby z okruhu
svatovítského kůru :) ) podařilo najít nápěvy dílem v pražských
rukopisných antifonářích, dílem v jiných oficiích antifonáře římského,
protože toto oficium využívá tradiční texty,
většina antifon jiných oficií našich světců
vznikla úplně nově v době liturgické reformy - bez ohledu
na existující dosavadní formuláře. To znamená, že možnost,
že jednou budeme moci zpívat o všech vlastních svátcích naší
provincie příslušné latinské chorální oficium, je mizivá.
Sešitek s ranními chválami a nešporami vyšel v r. 1993 a podle
všeho už není dostupný. Jeden exemplář ale leží v knihovně
KTF UK, kde je možné si ho
vypůjčit nebo na místě okopírovat.
[Micka František: Nešporní zpěvy pro lid, Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba, 1940 (8. vyd.).]
Sešitek kapesní velikosti, čítá pouhých 24 stran.
Stručná předmluva nás poučí, že máme před sebou krátký výtah
z Bradáčových "Nešpor", o nichž jednal předchozí článek tohoto
seriálu. To je kuriózní, protože už "Nešpory" byly výtahem
ze "Svatojanského kancionálu".
Přitom se tu uplatňuje stejná motivace: udělat materiál
levnějším a tak lidu dostupným.
Micka (mimochodem kanovník stejě jako Bradáč - ovšem vyšehradský)
tohoto zlevnění dosahuje tím, že do sešitku zařazuje jen
nešporní žalmy (seřazené jako v biblickém kánonu; které se budou zpívat
v konkrétních nešporách, bylo nutno předem ohlásit nebo vyvěsit
a lidé si příslušné žalmy vyhledali),
velice omezenou řadu hymnů pro vybrané příležitosti
(podle liturgických dob; na největší mariánské svátky; na den
sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého) a závěrečné mariánské antifony.
Nenajdeme tu tedy modlitby, čtení, ale ani antifony k žalmům a
k Magnificat.
Dlouhá řada vydání v dlouhém časovém rozpětí (od 70. let 19. stol.
do poloviny stol. 20.) svědčí o tom, že šlo o počin potřebný
a žádaný. Lze z toho vyvozovat, že se v inkriminovaném období
zpívané nešpory v národním jazyce v českých kostelích opravdu slavily.
Oproti Svatojanskému kancionálu i samostatnému vydání nešpor
ovšem Micka přináší jedno významné vylepšení:
"Tučným, silným písmem tištěná slabika v žalmích znamená,
že od ní započato, nápěv žalmu se mění," čili, že začíná
mediace nebo terminace verše.
Značkování předpokládá nápěvy ze Svatojanského kancionálu.
Zvolený systém značení zvýrazňující slabiku, kde se mění melodie,
počítá s tím, že každá závěrečná melodická formule má fixní
počet slabik. To je z mého pohledu poněkud slabé:
buďto se musí upravit text, aby zvoleným nápěvům "šel na ruku",
nebo se na něm příležitostně
páchá násilí melodickým zvýrazňováním slabik, kterým podle logiky
jazyka zvýraznění nepřísluší.
Výhodou tohoto systému je ovšem
jednoduchost a snadnost použití, kterou se třeba systém
uplatněný v mém žaltáři chlubit nemůže.
Název sešitku "Nešporní zpěvy" ve mně, když jsem ho našel v katalogu
knihovny, vzbudil naději, že tu snad najdu nějaké noty. Naděje to byla,
jak už snad alespoň částečně vyplynulo z výše řečeného, klamná.
[Nešpory, čili večerní pobožnost církevní o nedělích a slavnostech Páně,
též o svátcích svatých a světic Božích. Pro soukromou pobožnost lidu
sestavil Vinc. Bradáč, kanovník u sv. Víta na hradě Pražském.
Praha: Karel Bellmann 1864 (1.vyd.), 1865 (2.vyd.).]
Vincenc Bradáč zde v útlém svazečku vydal zvlášť texty nešpor,
které dříve připravil pro kancionál a o nichž obsáhle jednal
předchozí článek. Důvodem samostatného vydání nešpor,
obsažených v právě vydaném kancionálu
(I. díl kancionálu s nešporami vyšel 1863, samostatné nešpory 1864),
byla snaha udělat texty nešpor finančně dostupnými i těm,
kdo neměli na kancionál.
Oproti kancionálu v samostatném vydání nešpor zcela chybí noty,
doplněno je naopak několik nových vlastních
textů pro svátky:
Sedmi bolestí Panny Marie, Panny Marie růžencové, Narození Jana Křtitele,
sv. Prokopa, sv. Magdaleny, sv. Anny, sv. Petra v okovech.
K samotnému obsahu nemohu už nic nového říci - snad jen varovat,
že je knížka vyzdobena grafikami, vesměs krajně nevkusnými.
(Viz ukázky.)
Zajímavý je ovšem Bradáčův úvod, který je, domnívám se,
cenným svědectvím
o nešporách v národním jazyce a jejich liturgickém statutu
(ne liturgie, ale pobožnost pro věřící),
také ale o tom, že slavení "opravdové" liturgie hodin v klášteřích
bylo vyhledáváno, ač bylo pro mnohé nesrozumitelné:
"Zvolili jsme [z celku breviáře k překladu do češtiny]
právě nešpory z toho ohledu,
že lid náš zpívání jich v kostelích zvláště klášterních začasté
slýchá a sice s napnutou pozorností.
Býváť zajisté velebností nápěvů žalmových a hymnových radostně dojat
a nábožně vzdělán. Vzdělávají-li nešpory mysl pouhým nápěvem,
vzdělávají více, když lid i slovům porozumí."
- Prvním účelem tohoto vydání tedy je, umožnit návštěvníkovi
latinských nešpor porozumění jejich obsahu.
Počítá se ovšem s tím, že se překlad uplatní vedle tichého
sledování kanonického oficia i "hlasitě", v pobožnosti,
v "lidových nešporách",
kde se zpívá v národním jazyce, co se klerici a řeholníci
modlí latinsky:
"Uvažujíce dále, že údové některých bratrstev před odpoledními
službami Božími aneb napotom Marianské hodinky společně odříkávají,
a že v některých osadách lid uvykl o nedělích a svátcích podobně
u příležitosti odpoledních služeb Božích nešporní žalmy a hymny
z církevních hodinek vyňaté zpívati, nemůžeme leč jen přáti,
aby k řádnému provedení této právě naznačné, lidu našemu zvláště milé
pobožnosti vydány byly úplné nešpory, t.j. překlad všech oněch částí
římského breviáře, jenž k dokonalému modlení se nešpor,
jak s hodinkami kněžskými souvisí a se svátky veškerého roku
se shodují, přináležejí."
Dnes nahlédneme do kancionálu na texty oficia obzvlášť bohatého.
Je jím tkzv. kancionál Svatojanský:
[Kancionál čili Kniha duchovních zpěvů pro kostelní i domácí pobožnost, Praha 1863 (1. díl) / 1864 (2. díl).]
Připravil jsem PDF s oddíly, které nás budou zajímat:
1. Svatojanský kancionál - nešpory - PDF (26MB);
2. Svatojanský kancionál - matutina - PDF (28MB)
V dalším dokumentu jsou z nešpor vytaženy nápěvy žalmů, pro pohodlné
srovnání s dnes obvyklou podobou chorálních nápěvů:
Svatojanský kancionál - nápěvy žalmů - PDF (180kB)
Dědictví svatojanské
Myslím, že není nezajímavé dozvědět se úvodem alespoň základní
informace o vydavateli, díky němuž kancionál spatřil
světlo světa a po němž je také obvykle nazýván "svatojanský".
Dědictví svatojanské bylo v 19. a 1. pol. 20. stol. podivuhodným
zařízením pro podporu vzdělanosti českých katolíků tiskem.
Bylo organisováno na způsob společenství podílníků:
jednotlivec nebo instituce (např. škola) při vstupu složil
jednorázový vstupní vklad (v roce 1864 to bylo při nejnižší sazbě pro jednotlivce
11 zlatých) a pak až do smrti dostával každoročně svůj tkzv. "podíl" -
jednu nebo více publikací z produkce Dědictví.
Členství mělo tři úrovně, které se lišily výší vstupního vkladu a
úměrně tomu i počtem každoročně odebíraných knih (1-3).
Kromě toho Dědictví produkovalo i další knihy nad rámec "podílů",
které bylo možno zakoupit ve vybraných knihkupectvích.
Dědictví bylo institučně napojeno na pražské arcibiskupství
(nevím jak přesně, jisté ale je, že mu skládalo účty,
a že nejvyšší funkce v představenstvu obsazovali kanovníci
pražských kapitul, jednu dobu mj. pozdější biskup A. Podlaha).
Jeho produkce byla zřejmě alespoň částečně financována z výnosů
nějakého malého kapitálu. Detaily ovšem neznám.
(Ukládaly se vklady nových členů k tomuto kapitálu nebo
se bezprostředně utrácely? Atd.)
Zajímavé je, že vedle funkce "tiskového apoštolátu" bylo
Dědictví svatojanské
i "mešním spolkem" (lepší označení mě bohužel nenapadá):
kněží, kteří byli podílníky, měli závazek sloužit jednou ročně
v oktávu sv. Jana Nepomuckého (tehdy se slavil s oktávem)
mši za živé a zemřelé členy Dědictví.
(Výše řečené vyvozuji toliko z toho, co o sobě Dědictví samo napsalo
na konci 2. dílu kancionálu; je možné, že se v dílčích detailech mýlím.)
Kancionál
V dnešní době Svatojanský kancionál působí nezvykle
svým rozsahem i úpravou. Vyšel ve dvou dílech (368+374 stran)
velkého formátu (větší než A5, menší než A4, jméno formátu neznám)
a přitom v chatrné vazbě. Knižní blok je sešitý, ale
není opatřen deskami, nýbrž jen přilepenou obálkou z obyčejného
zeleného papíru. Knihy Dědictví byly vyráběny nenákladně,
ale počítalo se s možností, že si je, kdo bude chtít, nechá
převázat do vazby pevnější.
Kancionál dokonce sám vydavatel nabízel vedle standartní
měkké i v pevné luxusní vazbě
(oba díly v jednom svazku; vazba celokožená, se zlatou ořízkou; pak i
o něco levnější varianty),
protože se široký zájem o ni dal předpokládat.
Exemplář chovaný ve fakultní knihovně KTF UK je nicméně v té nejchudší
úpravě.
Stručnou charakteristiku jeho obsahu, resp.
zdrojů a kritérií uplatněných při sestavování, obsahuje
nekrolog
svatovítského kanovníka Vincence Bradáče, který za kancionálem
stál.
Za základ posloužil osvědčený Šteyerův kancionál (1683).
Nadto bylo zahrnuto to nejlepší z celé řady novějších kancionálů
užívaných v českých diecézích.
Bradáč sám doplnil řadu překladů hymnů z breviáře a jiných
latinských liturgických písní.
V předmluvě prvního dílu kancionálu uvádí, že
u řady známých českých písní provedl úpravy textu a/nebo nápěvu -
ve jménu kvality obsahu a důstojnosti formy. V tomto šlo, narozdíl
od pozdějšího Českého kancionálu, o dílo ryze pragmatické,
bez vědeckého zájmu o původní znění. (To zřejmě bylo dáno
potřebami a možnostmi doby.)
Pokud jde o předpokládaný způsob využití, Bradáčova předmluva
naznačuje, že se vůbec neočekávalo, že kancionál bude mít
v kostele každý - kancionály nakoupené do lavic nebyly v té době
běžné a ne každý si mohl dovolit knihu si sám zakoupit.
Zejm. chudí lidé zřejmě běžně zpívali zpaměti; pro rozvoj chrámového
zpěvu hrál zásadní roli učitel, který (měl kancionál, uměl číst
noty a hrát na hudební nástroj a) ve škole učil děti
novým písním a ty pak v kostele i doma postupně "nakazily" zbytek obce,
příp. opisováním vytvořily levné kopie textů písní k rozdání.
V některých kostelích působili
"literáti", chrámový sbor zámožných mužů majících kancionály
a mocných zpívat z not.
(Literátská bratrstva, známá ze starších dob, neměla, pokud vím,
v Čechách kontinuální tradici, ale od pražské provinční synody 1860
bylo vyzýváno k jejich znovuzakládání; to mělo přispět k obnově
a pozvednutí chrámové hudby.)
Obsah kancionálu |
I. díl
- Písně dle doby církevní (liturgický rok - temporál)
- Písně mešní
- Nešpory
|
II. díl
- Písně o Pánu Ježíši a Panně Marii
- Písně o sv. Andělích
- Písně o Světcích a Světicích Božích
- Písně u obecných potřebách
- Písně pro pobožnost soukromou
- Písně obecné
- Písně při slavnostech mimořádných
- Písně při pobožnostech zvláštních
- Písně pohřební a za mrtvé
- Výňatky z Hodinek církevních
|
Oficia
V přehledu obsahu vidíme, že na konci obou dílů kancionálu po písních následuje
oddíl s texty z "církevních hodinek". V prvním dílu jsou to nešpory
pro všechny neděle a významné slavnosti liturgického roku,
ve druhém dílu pak vybraná matutina ("jitřní") a ranní chvály:
pro Narození Páně - matutinum slavené před půlnoční;
dále matutinum a ranní chvály Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé
soboty a matutinum a ranní chvály z oficia za zemřelé.
V kancionálu jsou pro zahrnuté hodinky vytištěny všechny texty,
avšak notami jsou opatřeny jen žalmy, hymny a závěrečné mariánské
antifony. Antifony k žalmům a k Magnificat ani responsoria
nápěvy nemají. Důvod není přesně znám - snad že se zdály pro lidový
zpěv příliš náročné (zpívat je bude
sólista nebo sbor a tak nemusí být v kancionálu); snad že v době
vzniku kancionálu nebyl, kdo by pro ně nápěvy složil;
snad také hrála roli úspora místa ve zpěvníku.
Žalmy jsou každopádně nejrozsáhlejší zpívanou částí hodinek,
a když z nějakého důvodu nebylo možné dát lidu zpívat vše,
byla volba, umožnit mu zpěv žalmů, velice rozumná.
(Když tu mluvíme o "lidu", nesmíme ztratit ze zřetele, že to vzhledem
k ekonomickým podmínkám zdaleka neznamenalo "všichni návštěvníci
bohoslužeb", ale "ti, kdo vlastnili tištěný kancionál" - viz výše.)
U nešporních žalmů stojí za povšimnutí, že každý má svůj nápěv
přiřazen napevno a zpívá se na něj vždycky. (Zatímco v římském
antifonáři se nápěv žalmu mění podle antifony, se kterou se zrovna
zpívá). S tím se později potýkal F. Lehner, když se rozhodl
k antifonám těchto nešpor opatřit nápěvy. (Viz článek
F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47.)
Pro lidový zpěv je to ale opět volba více než vhodná -
umět zpívat každý žalmový text na různé nápěvy není pro člověka
chórem necvičeného snadné, a naopak, mít text žalmu spojený s jedním
konkrétním nápěvem někdy pomáhá naučit se žalm zpaměti.
V nápěvech žalmů snadno rozpoznáme dobře známé nápěvy chorální.
Neuniknou nám nicméně četné, i výraznější melodické odlišnosti
od jejich dnes obvyklých podob.
(Netypická podoba zakončení I.D; podobně III.a;
IV.E nezvyklá intonace i závěr; V.a neobvyklé melisma v intonaci
a zejména b v závěru; VII.c nezvykle bohatá mediace
a zvláštní vázání not v zakončení; tercie místo malé sekundy
v intonaci peregrinu.)
Hodné povšimnutí je, jak Bradáč pracoval s intonacemi -
intonace modů I a II máme jak s malým melismatem (dnes běžné v modu I,
nestandartní v modu II), tak bez něj. Nevysledoval jsem v tom žádné
pravidlo - snad intonace upravoval jednoduše podle citu nebo
zcela svévolně.
Povšimneme si dále, že zatímco první verš žalmu je vždy
notovaný, chybí jakákoli instrukce, jak zpívat verše následující.
Texty nejsou nijak značkované, považuje se za samozřejmé,
že zpěvák nápěv k verši přiřadí správně. Při bližším
pohledu na notované první verše navíc zjistíme, že nápěv
k textu není přiřazován vždy striktně podle logiky přízvuků,
ale někdy zcela mechanicky podle vzdálenosti
slabiky od konce.
(Srov. v modu II konce veršů "snížen jsem byl velmi", kde je zohledněna
přízvučná logika,
a "jeho tichost všelikou", kde tomu tak není.)
Domnívám se, že to může být projevem toho, že tenkrát ještě ani
pravidla správné aplikace chorálních nápěvů při latinské
psalmodii nebyla jasně dána, protože studium chorálu bylo ještě
v plenkách.
(O zmatcích ohledně psalmodie i v oficiálně vydávaných
varhanních doprovodech
k žaltáři atd. referují některé články v Cyrilu, které se mi
ale teď nepodařilo dohledat.
Jasno přineslo až vydání Antiphonale Romanum r. 1912.)
Nešpory v I. dílu
Struktura:
- žalmy
- Magnificat
- závěrečné mariánské antifony
- temporál
- mariánské svátky
- svátky svatých
- společné texty
Zvolené uspořádání volí stručnost na úkor pohodlí, neboť uvádí
všechny žalmy zpívané někdy během roku v nešporách na začátku
a v jednotlivých formulářích k nim jen odkazuje číslem stránky a
nutí zpěváka
listovat.
Překvapí znění Magnificat, kde je "problém prvního krátkého poloverše"
(Velebí * má duše Hospodina) vyřešen spojením dvou veršů v jeden,
přijatelně dlouhý (Velebí duše má Hospodina * a zplesal duch můj v Bohu, svém spasiteli).
Autor zpěvníku se tak vyhne nutnosti uvádět jeden nápěv pro první verš
a jiný pro verše ostatní.
Poznámka vysvětluje vztah závěrečné mariánské antifony k nešporám:
antifony se jmenují "závěrečné antifony k doplňku (tj. kompletáři)",
"doplněk" ovšem v kancionálu obsažen není.
"Doplněk, kompletorium, slove část denní pobožnosti od církve
duchovenstvu nařízené. Doplňkem uzavírají se nešpory. Když je lid
v kostele zpívá, vždy na konci jich béře se jedna z těchto antifon
a přiměřená modlitba, jakož níže při nešporách udáno."
Ve farní liturgii byl kompletář, v chóru tehdy slavený
souvisle s nešporami, vypuštěn, a zbyla z něj na konci nešpor
právě jen závěrečná
mariánská antifona.
Za povšimnutí stojí výběr svatých, kteří mají v kancionálu
vlastní oficium. Kromě apoštolských knížat Petra a Pavla,
sv. andělů strážných a všech svatých jsou to výhradně
čeští zemští patronové: Václav, Jan Nepomucký, Vojtěch,
Cyril s Metodem, Josef.
Matutina a ranní chvály ve II. dílu
Oficia zahrnutá do druhého dílu kancionálu pro mě zčásti zůstávají
hádankou.
Jsou to matutina a ranní chvály nejexponovanějších dní liturgického roku:
slavnosti Narození Páně (z Baarova Holoubka lze usuzovat,
že na konci 19. stol. bylo obvyklé, že se farář matutinum modlil
ve farním kostele před půlnoční mší) a dní Velikonočního tridua -
tkzv. tenebrae.
Není mi ovšem jasné, proč chybí matutinum a ranní chvály
pro neděli Zmrtvýchvstání. Podobně nevím, čím si naopak
oficium za zemřelé zasloužilo, že jeho matutinum a chvály zahrnuty
byly - a proč právě jen matutinum a chvály: zdálo by se mi logické
mít k němu, když už tu je, tedy i nešpory, ty však v I. ani ve II. dílu
nenajdeme.
Závěr
Na závěr nemohu než vyjádřit údiv nad tím, co naši dávní předkové
měli ve Svatojanském kancionálu k disposici.
Jaksi se to vymyká mým dosavadním představám o liturgickém životě
české farnosti ve třetí čtvrtině 19. století... Nešpory v národním
jazyce,
ne ošizené dvěma universálními formuláři, jak je známe
ze současného kancionálu
nebo z jeho předchůdce, kancionálu Českého, nýbrž s plnými
vlastními texty pro všechny neděle, pro jednotlivé mariánské
svátky, pro svátky nejoblíbenějších svatých a konečně se společnými
texty pro ostatní svaté... To je bohatství, které opravdu zaráží.
Ptám se jen, zda ta spousta stran, věnovaná v obou dílech
kancionálu textům "církevních hodinek", také žila.
V dobovém tisku nacházíme zmínky naznačující, že snad ano,
že alespoň ve velkých kostelích byly zpívané české
nešpory obvyklé. (Např.
Nešpory čili veřejná pobožnost církevní, ČKD 3/1864, 237:
"Ve mnoha městech a znamenitějších místech jsou nešpory od dávna
v obyčeji."
F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47:
"Všeobecného již téměř rozšíření došly jsou „Nešpory” v I. dílu
Kancionálu obsažené. Po Čechách bude, tuším, málo kostelů, v kterých
by se Nešpory alespoň na velké svátky nezpívaly.")
Kdyby bylo lze dopátrat se o tom více informací,
byly by "nešpory ve farní liturgii v Čechách 19. stol." zajímavým
námětem na studii.
Dalším předmětem našeho zájmu v seriálu o předkoncilních
lidových oficiích je
Český kancionál - kancionál pro české diecéze prvně vydaný
v prvních letech Československé republiky a sloužící pak téměř
po půl století.
[Český kancionál. Uspořádal Dr. Dobroslav Orel, slova upravil Vladimír Hornof, Harmonisoval Václav Vosyka. Praha: Státní nakladatelství 1921. 672 stran.]
Český kancionál
Kancionál vznikal v kruzích blízkých časopisu Cyril.
Vyznačuje se úsilím o propojení zájmu historického
a praktického.
Historický zájem velí na základě vědecké práce s prameny rekonstruovat
pokud možno nejpůvodnější a/nebo nejhodnotnější texty
i nápěvy písní a uvádět zdroje.
Zařazeny jsou nejcennější písně všech duchovních tradic
(vč. starého utrakvismu a Jednoty bratrské) a epoch.
Praktický zájem ukládá texty upravit tak, aby byly srozumitelné
a přibližně odpovídaly dobovému jazykovému standardu.
(U některých písní, které mají obzvláště silný charakter kulturní
památky a jsou obecně známy ve starém znění,
však je uveden text jak modernisovaný, tak původní.)
Protože se od doby vydání "kancionálu svatojanského" vyjasnila
otázka, zda budoucnost české poesie patří časomíře nebo přízvuku,
ve prospěch poesie přízvučné, jsou písně zařazené do Českého
kancionálu rytmisovány.
Pozoruhodný je důraz historicko-vzdělávací, který editory
vedl k tomu, že před oddíl s rorátními zpěvy zařadili
obsáhlý úvod (s. 10-22) o původu a historii rorátů.
Struktura obsahu:
- písně vlastenecké
- písně podle liturgických dob
- obecné písně (odpovědi při mši - tehdy proti dnešku velmi chudé - a mešní písně)
- písně tematické a příležitostné
- litanie a pobožnosti
(Pozn.: Kdo by si Český kancionál pořizoval, zejm. přes inzerát nebo internetový
obchod, kde do knihy nemůže nahlédnout, ať dá pozor na počet stránek,
protože exempláře s méně než 600 stranami jsou "lidové vydání" bez not.)
Nešpory o nejsvětější svátosti
Zvláště nás budou zajímat dva formuláře nešpor, které najdeme
na konci kancionálu v oddílu pobožností (ve společnosti
litanií, křížových cest a růžencových pobožností.)
Na stranách 644-657 najdeme Mariánské nešpory - ty ovšem přejdeme,
protože se jedná o přetisk těch, které vyšly v r. 1912 v Editio Cyrill
a byl jim věnován
minulý článek.
Zaměříme se proto na "Nešpory o nejsvětější svátosti", jež najdeme
na str. 630-643.
Kdo výtisk Českého kancionálu zrovna nemá po ruce, najde inkriminované
nešpory oscanované na stránkách Centra dějin české teologie
v bibliografii prof. J. Hejčla.
Jen malá poznámka k Mariánským nešporám - u první antifony
(V nebi, kde král stoluje) jsou oproti
prvnímu vydání opraveny oba nedostatky, které jsem v posledním článku
kritisoval -
modus je uveden správně II. a nápěv psalmodie je použit patřičně.
Dosti pravděpodobně za obě chyby v cyrilském vydání Mariánských
nešpor mohl nepozorný a chorálu nerozumící sazeč a ne autoři.
Nešpory o Nejsvětější svátosti jsou dílem stejné dvojice jako
výše zmíněné: o překlad textů se postaral J. Hejčl,
"antifony na motivy chorální a na staročeské písně o Božím Těle"
složil D. Orel. -- Bylo by velice zajímavé vědět, které
"staročeské písně o Božím Těle" D. Orel použil a jak - o tom
ale v kancionálu není zmínka.
Není uveden zdroj textu, snadno ale zjistíme, že jde o dosti věrný
překlad I. nešpor slavnosti Božího Těla ze soudobého breviáře.
V Antiphonale Romanum 1912 jeho formulář najdeme na str. 440.
Při srovnání Orlova znění s latinským antifonářem
je nápadné, že se u nápěvů 4 ze 6 antifon i u hymnu shoduje modus.
Zdá se mi nepravděpodobné, že by tato shoda byla dílem náhody.
Přitom ale - s výjimkou hymnu - vedle shody modu nenacházíme již
žádnou podobnost melodickou.
Zajímal by mě důvod, proč skladatel při tvorbě českých antifon
zachoval modus předloh, když nápěvy z Antiphonale zřejmě shledal na české
texty zcela nepřenositelnými a vytvořil od základu nové.
Snad ho vedla snaha zachovat hudební kontinuitu s římským oficiem
v tom, v čem ji zachovat bylo lze - tedy v tóninách.
(Já touto cestou mimo výjimečných případů nechodím; antifony skládám
zcela svobodně v tóninách, které se zrovna zdají vhodné.)
Možná byl zvyklý zpívat dané oficium latinsky a jeho žalmy
měl tak spojené s konkrétními nápěvy, že je, nakolik to bylo
možné, použil i nad českými texty, složiv k nim příslušné antifony.
Srovnáním obou souborů
antifon - českého Orlova a latinského - jasně vyvstává zásadní
odlišnost stylová. Latinské antifony jsou výrazně melismatické,
české naproti tomu téměř striktně slabičné, bez melismat,
a žádné z řídkých melismat nemá více než dvě noty.
(Melismatičnost zpěvu lze vyjádřit číselně
jako průměrný počet not na slabiku:
v případě 1. antifony je to 1,7 v Antiphonale Romanum, 1,09 v Orlově zpracování;
u 2. antifony 1,8 : 1,12.)
Klade se tu otázka, nakolik je hudební styl antifon určován
vkusem doby a preferencemi autora (v našem případě zřejmě hrál významnou
roli požadavek umožnit necvičený lidový zpěv s varhanním doprovodem -
takové určení melismatiku vylučuje jako nevhodnou)
a nakolik je diktován samotným jazykem. Je latina "jazyk melismatických
zpěvů" a čeština "jazyk melismatům nepřející"? A jak lze (lze-li tedy)
nad českým textem vhodně pracovat s bohatšími melismatickými
útvary? - To jsou otázky, které si už delší dobu kladu, aniž jsem
je zatím byl s to uspokojivě zodpovědět.
Ještě dvě drobné pozoruhodnosti:
1. V minulém článku jsem opomněl zmínit, co bylo už v Mariánských nešporách
dobře patrné: jak svobodně J. Hejčl pracuje s doxologií na konci žalmů a
má ji v několika podobách, podle toho, jakou přízvučnou strukturu
textu požaduje ten který žalmový nápěv.
2. Za pozoruhodné považuji i to, jak D. Orel zjednodušil chorální nápěv
IV.E. Používá pro něj jednodušší melodickou formuli,
typickou jinak pro nápěv, který obvykle označuji IV alt.A.
Ohledně důvodů se lze jen dohadovat - je možné, že se mu
zdálo nevhodné zpívat melisma na poslední slabice slova.
(A to se, při zásadách uzpůsobení textu přízvučné struktuře
nápěvu, uplatněných J. Hejčlem, v původní podobě nápěvu IV.E
děje pravidelně: na přízvučné slabice musí začít
dvojslabičné slovo a tak na slabice předchozí, kde má nápěv první
melisma, končí slovo předchozí.)
Nakonec se vnucuje otázka, proč cestu do kancionálu
našly právě tyto dvoje nešpory - mariánské a "eucharistické", resp.
"božítělové". Jaký byl jejich "Sitz im Leben", jak se používaly?
Zpívaly se mariánské nešpory o svátcích Bohorodičky a
božítělové o slavnosti Božího Těla? - Ale, ptám se, zařadil by
někdo do (rozsahem poměrně malého, nejširším kruhům určeného) kancionálu
nešpory, které se použijí jednou v roce?
Používaly se snad eucharistické nešpory podle libosti po celý
rok na způsob "votivního oficia", třeba ve spojení se svátostným
požehnáním? (Je třeba mít tu na paměti, co bylo minule
řečeno o kanonickém statutu zpívaných nešpor v národním jazyce:
nebyly opravdovými nešporami, nýbrž pouhou pobožností, a tak se na ně
přímo nevztahovaly liturgické předpisy. Tak i o votivním oficiu
zde lze mluvit jen přeneseně: opravdová votivní oficia
byla zrušena reformou Pia X. a před ní se směla používat jen
na místě oficia feriálního, nikdy z nich tedy nebylo možné brát
nešpory v neděli nebo ve svátek. U lidových nešpor to ale zřejmě bylo
vcelku jedno.)
Příští článek naší řady představí lidová oficia obsažená
v "kancionálu svatojanském". Protože mi není známo, že by už někde
na internetu byla, a tento kancionál pro své stáří už nepatří mezi ty,
které by každý měl či mohl mít doma (ani já nemám - půjčil jsem si ho
z knihovny), pokusím se alespoň vybrané pasáže nafotit.
A jelikož svatojanský kancionál přistupoval k oficiím velmi
velkoryse, nejspíš vydá na více než jen jeden článek.
Tímto článkem začínám jednak neformální řadu slíbených nahlédnutí
do pokladů ukrytých v časopisu
Cyril,
jednak číslovaný seriál příspěvků o předkoncilních "lidových oficiích".
Předmětem našeho zájmu budou notované mariánské nešpory, které
vyšly jako hudební příloha zmiňovaného časopisu v roce 1912.
[D. Orel, J. Hejčl: Mariánské lidové nešpory. Editio Cyrill 1912.]
Na stránkách Společnosti pro duchovní hudbu je
internetové facsimile; ve článku do něj průběžně odkazuji.
Úvodní poznámka liturgicko-historická
Protože liturgický pramen, kterým se zabýváme, pochází z doby nám již
značně vzdálené a z poměrů od našich dosti odlišných,
považuji za vhodné předeslat bližšímu pohledu do něj
přiblížení některých významných dobových reálií.
Liturgie hodin byla až do 2. vatikánského koncilu výhradně
věcí kleriků a zasvěcených osob. Tito byli vázáni konat ji
přesně podle (latinských) textů a rubrik obsažených v římském
breviáři. "Lidové nešpory" přeložené do národního jazyka,
byť byly překladem třeba i velice věrným, nebyly, právně vzato, součástí
liturgie církve a patřily mezi pobožnosti.
Ergo, kněz, který předsedal lidovým nešporám, měl povinnost před nimi
nebo po jejich skončení vzít breviář a modlit se nešpory
"znovu" latinsky.
Nemám v té věci jistotu, ale z různých poznámek v různých článcích
v Cyrilu se zdá, že nešpory - jako odpolední pobožnost v neděli a svátek -
patřily přinejmenším v některých farnostech k běžnému "duchovnímu
servisu". Bývaly zřejmě pravidelně spojeny se svátostným požehnáním.
(Viz
rubrika na konci našeho formuláře.)
Někde se slavily latinsky, ale nezřídka naprosto pozbývaly původní
liturgickou formu a stávaly se něčím na způsob malého koncertu
krátkých polyfonních skladeb (jejichž libretem byly útržky
z nešporních žalmů) se svátostným požehnáním.
(Lehner F.: Zpěv obecný při službách Božích a kůry literácké, Cecilie 6/1875, 43.)
Zpívané nešpory v národním jazyce už měly na začátku 20. stol. jakousi
zavedenou tradici -
jedno zpracování mariánských lidových nešpor
obsahoval ve svém 1. dílu "Kancionál svatojanský" (1864) a snad
se opravdu používalo.
(Dál do minulosti jsem zatím lidové nešpory nestopoval, ale snad je
jejich historie ještě delší.)
Zajímavá je skutečnost, že se úpravy pro lid dočkaly zrovna
nešpory mariánské.
Skutečný důvod neznám. Napadají mě dvě různá vysvětlení -
a možná jsou obě platná:
1. Lidová
zbožnost se mnohem výrazněji než oficiální liturgie váže
na Pannu Marii, snad tu tedy byla snaha této tendenci vyhovět
a "dát lidu, čeho si žádá."
2. Další možností je, že byli autoři vedeni snahou poskytnout
překlad kousku liturgie hodin, který se přesně stejnými slovy
universální církev v daný den modlí - a k tomu se nabízelo
"malé mariánské oficium"
(Officium parvum B.M.V.), které se některé řády
modlily navíc vedle běžného officia (kartuziáni tak činí dodnes)
a některé aktivní kongregace ho užívaly namísto
plného oficia. Pro lidové využití bylo vhodné tím, že mělo texty
naprosto neproměnné, každý den stejné, a tak bylo každý den
naprosto aktuální. (Tomuto vysvětlení zčásti odporuje
to, že Hejčl
v "Proslovu"
za účel vznikajícího díla
označuje možnost "vzdávati hold nebes královně
o jejích svátcích" - s každodenním nebo každonedělním
využitím na způsob malého oficia tedy zřejmě nepočítal.)
Významnou okolností vzniku našich nešpor,
v "Proslovu"
výslovně uvedenou,
je reforma breviáře papeže Pia X.,
následovaná r. 1912 novým vydáním Antiphonale Romanum,
reformovanému breviáři uzpůsobeného. Nové vydání Antiphonale
se stalo podnětem k novému zpracování
Mariánských lidových nešpor.
Reforma breviáře se dotkla především distribuce žalmů v žaltáři -
žaltář byl i nadále rozložen na jeden týden, eliminovány však
byly žalmy do té doby opakované každý den.
Do reformy Pia X. byly každý všední den stejné některé
žalmy ranních chval,
a všechny žalmy všech tří malých denních hodinek a kompletáře;
proměnlivá byla pouze psalmodie matutina a nešpor.
Jak už jsem zmínil, Hejčl píše, že vydání reformovaného antifonáře
dalo popud k vytvoření nových Mariánských lidových nešpor
(místo těch z kancionálu svatojanského).
Srovnal jsem mariánský formulář
v Antiphonale Romanum z r. 1912 se stejným formulářem v breviáři
z doby před reformou Pia X. a neshledal jsem
v tomto konkrétním oficiu žádné textové změny.
Pokud jde o možné změny nápěvů, ty jsou jako podnět
k novému českému zhudebnění bezpředmětné - jak
uvidíme dále, D. Orel se o převádění nápěvů z latinského antifonáře
nepokoušel.
Lze tedy uzavřít, že nové vydání Antiphonale bylo pro nové zpracování
českého mariánského oficia podnětem pouze nepřímým - nešlo o uvedení
lidového oficia do souladu s reformovanými liturgickými knihami
po stránce textové nebo hudební, ale o vytvoření něčeho nového
(textově či hudebně lepšího, finančně dostupnějšího?)
u příležitosti proběhnuvší liturgické reformy.
Text (Jan Hejčl)
Prof. Jan Hejčl
je znám především jako biblista. V jeho bibliografii ovšem vedle
překladů a komentářů biblických textů najdeme i nezanedbatelné
množství komentářů k liturgii a překladů liturgických textů do národního
jazyka, které měly pomoci porozumět liturgii a účastnit se jí i
laikům, kteří postrádali klasické a teologické vzdělání.
(Máme od Hejčla takové publikace ke slavnosti Božího Těla či
ke Svatému týdnu.)
Kompletní Hejčlovo dílo je přístupné nascanované na stránkách
Centra dějin české teologie a stojí
za pozornost mj. i jako svědectví o liturgickém hnutí v českých
zemích v době před 2. světovou válkou.
Podotknu zatím jen, že nešpory, kterými se zabýváme, nejsou
jedinou Hejčlovou prací na poli "oficia pro lid" a že o některých
dalších bude v našem seriálu ještě řeč.
Překladatel se explicitně odkazuje k římskému antifonáři z r. 1912.
(Je oscanovaný na webu Musica Sacra:
Antiphonale Romanum 1912.)
Předlohu snadno najdeme: str. [77] (v pdf se scany str. 874),
"In festis Beatae Mariae Virginis." To je, soudě podle zařazení
ve struktuře antifonáře, obdoba dnešních "společných textů o Panně
Marii". O něco níže (str. [89]) následuje malé mariánské oficium.
Malé oficium beze změny přebírá
všechny texty a zpěvy ze "společných textů".
Jako někdo, kdo je opakovaně konfrontován s problematikou české
psalmodie a použitelnosti chorálních nápěvů žalmů s českými texty
musím upozornit na to, že Hejčl texty připravoval již s ohledem
na to, že se budou zpívat, a to právě na chorální nápěvy.
Poloverše proto končí dvoj- či trojslabičnými slovy,
vždy tak, aby na posici, kde chorální nápěv potřebuje přízvuk,
byl hlavní slovní přízvuk (tedy první slabika slova).
Asi nemusím podotýkat, že můj
Antifonář k Denní modlitbě církve
pracuje s texty jinak: Bognerův překlad žádné podobné umělé ohledy
na hotové žalmové nápěvy nebral a já jsem jeho znění neupravoval;
žalmy značkuji ke zpěvu podle pracovní teorie,
která využívá vedle hlavních přízvuků i přízvuky vedlejší.
Pozoruhodnou a nepříliš šťastnou vlastností Hejčlova "zpěvného
překladu" žalmů je, že slova na konci veršů volí zásadně tak,
aby do příslušného chorálního nápěvu vyšla bez využití
"nafukovacích" not - tedy první poloverš modu II končí vždy
dvojslabičným slovem, i když by stejně dobře mohl končit trojslabičným.
Taková rytmická uniformita veršů na mě působí poněkud nezvykle, uměle,
chudě.
Konečně snad nejnápadnější zvláštností je to, na co překladatel
v Proslovu upozorňuje:
"byl učiněn pokus podati opis (parafrasi) biblického znění,
upravený se zvláštním zřetelem k účelu mariánských nešpor, aby každý
lidový čtenář již samému znění dobře rozuměl."
"... aby znění žalmů bylo skutečně lidové, t.j., aby jim lid rozuměl
a mohl jimi projevovati vzrušený, stupňovaný cit náboženský."
Žalmy jsou místy zcela explicitně christologisovány.
Verše nepohodlné (ať ty, které mohou vyvolávat otázky ohledně
Boží dobroty, spravedlnosti, laskavosti; ať ty, nad kterými
ve věrném překladu můžeme jen pokrčit rameny
s tím, že snad jen sám žalmista věděl, co chtěl říci)
jsou buďto zcela vypuštěny, nebo upraveny do podoby "přijatelné,
pochopitelné a zbožné".
Podobně se nakládá i s antifonami. Antifony mariánského oficia
jsou vzaty z Písně písní a mají místy, především, zná-li čtenář
původní kontext, nemalý erotický náboj. Překlad, silně mariologisující,
antifony této síly téměř důsledně zbavuje.
Takové zacházení s biblickými texty je dnešní době naprosto
protivné. I katolický laik chce mít biblické i nebiblické liturgické
texty co možná věrně přeložené - bez zastírání výkladových obtíží.
Odhlédnuto od oprávněných požadavků
dnešní doby ale soudím, že Hejčlův počin nebyl
hermeneuticky nekorektní - pouze učinil naprosto explicitním
to, jak římská liturgie konkrétní biblické texty v konkrétním
liturgickém rámci implicitně chápala. Takovéto zexplicitnění
dnes považuji za nevkusné - trochu jako adventní kalendář, kde už
někdo, než mi ho daroval,
otevřel všechna okénka a snědl všechnu čokoládu.
Zřejmě ale na začátku minulého století bylo možno v katolickém laikátu
počítat jen s tak malou znalostí Písma a "ducha římské liturgie",
že zvolená cesta byla nejlepším způsobem, jak umožnit
věřícím, aby se nešpory staly i jejich modlitbou.
Hudba (Dobroslav Orel)
Předně vyjasněme vztah melodií antifon v Mariánských lidových nešporách
k Antiphonale Romanum. Hejčl v Proslovu prohlašuje:
"Kdyz vyšly péčí nynějšího sv. Otce Pia X.
ve Vatikánské tiskárně nové nápěvy k latinským hodinkám kněžským, tu pojal redaktor »Cyrilla«
plán, vložiti tyto nápěvy i na jazyk českého lidu, aby mohl nešporami vzdávati hold nebes královně
o jejích svátcích svou materštinou."
Srovnáním ale zjistíme, že ani jedna z českých antifon není adaptací
melodie z Antiphonale pro český text. (Leda že by byla adaptací
melodie jiné antifony z jiného oficia - na provedení takového
srovnání však nemám kapacitu.)
Všechny se nicméně pohybují v církevních tóninách
a nápěvy, zřejmě D. Orlem nově složené, jsou vesměs pěkné.
(Nelíbí se mi 5. antifona a antifona k Magnificat, ale to je věc
osobního vkusu; krásná antifona v modu VI. je dle mého soudu
vůbec vzácným zbožím.)
Protože je partitura určena pro nasazení ve farních kostelích,
naprosto samozřejmě jsou jak antifony, tak psalmodie
harmonisovány pro varhanní doprovod.
Pokud vím, je harmonisace chorálu poněkud kontroverzní otázkou,
ale v problematice se neorientuji, takže ani nevím,
čím se vyznačuje a jaké (ne)kvality má Springerův systém,
zde uplatněný.
Názor, že zpěvy pro lid se bez varhanního doprovodu neobejdou,
sdílím, přestože doprovázet chorál považuji za principielně
nevhodné. Kdybych si někdy
myslel, že mé vlastní zpěvy k liturgii hodin jsou
zralé a vhodné k využití ve farnostech, hledal bych někoho,
kdo umí harmonisovat.
Neodpustím si dva hnidopišské postřehy:
První antifona
je nadepsána "Ton. V.", ve skutečnosti je ale zcela evidentně
ve II. modu. S psalmodií k ní připojeného žalmu si pak
pan překladatel s panem skladatelem poradili velice zvláštně,
protože terminaci modu II špatně pochopili jako
vzorec se dvěma slabikami po přízvuku bez přípravné slabiky,
zatímco ve skutečnosti je jedna slabika přípravná,
po ní následuje přízvuk
a jedna (nebo dvě) slabika finální. (Viz obrázek.)
Druhý hnidopišský postřeh se týká páté antifony, která nekončí
na finále deklarovaného modu.
Pravděpodobně D. Orel rozuměl
chorálu lépe než já a mohl si to dovolit. Pro mě je výška
závěrečného tónu antifony jedním z nejdůležitějších znaků pro
její přiřazení k modu. Vím, že ve středověku byly dost běžné
antifony, které na finále svého modu nekončily -
stěžuje si na ně sv. Bernard v předmluvě k reformovanému
cisterciáckému antifonáři (Super antiphonarium cisterciensis ordinis,
epistola seu prologus, PL 182,1121nn.) a Peter Wagner
v Einführung in die gregorianischen Melodien uvádí
případy, kdy je taková výjimka z pravidla oprávněná. Obecně ale považuji
antifony nekončící na finále modu za něco nepěkného.
Závěrem
Když jsem se do psaní článku pouštěl, netušil jsem, že nad ním
strávím prakticky celou neděli. Byla to ale veskrze příjemně
strávená neděle. Stará "lidová oficia" jsou zajímavým fenoménem,
který v lecčem může být inspirací i pro dnešní dobu.
Ve světle dosud prozkoumaných lidových oficií a jednoho
článku z Cyrila
teď nově přemýšlím o nešporách obsažených v Kancionálu, jejich smyslu
a možnostech využití, resp. o možnostech liturgie hodin
v liturgickém životě "obyčejné" farnosti.
Lidová oficia jsou pro mě, pokud jsou zhudebněná, také důležitým
srovnávacím a inspiračním materiálem co se týče práce s textem a melodií.
Námětů na další články do řady o lidových oficiích už mám nemálo,
nicméně navrhuji: pokud vás téma lidových oficií zaujalo a máte
doma nějaký starý kancionál (starší než první vydání aktuálního
jednotného), nahlédněte do něj, jestli také nějaké nešpory
neobsahuje, a pokud ano, dejte mi vědět. (Za případné fotografie
nebo scany příslušných stránek budu obzvlášť rád, ale i pouhá
informace o existenci mi bude užitečná.)
Aktuálně vím o nešporách v 1. dílu svatojanského kancionálu,
o některých vydaných samostatně,
a o těch v Českém kancionálu -
ty jsou na internetu a bude jim věnován příští článek.
Zvědavý jsem příp. i na různé podoby "breviáře pro laiky"
v národním jazyce vytvořené před koncilem.
V prosinci jsem v článku
Modely zpívané liturgie hodin
psal kromě hudebních zdrojů ke slavení v národním jazyce také
o liturgii latinské a o gregoriánském chorálu. Postupem času
jsem objevil další zdroje, o kterých jsem v době psaní článku nevěděl.
V Solesmes začalo v roce 2009 vycházet
Antiphonale Romanum.
Zatím vyšel druhý díl, obsahující nešpory pro neděle a svátky.
Za první díl možná lze považovat
hymnář, Liber Hymnarius (1983).
Dalších svazků se snad jednou dočkáme.
(Zajímavá recenze od M. Gammona, srovnávající
s následujícím titulem.)
[EDIT 25.4.2012] Další zajímavá reflexe nad novým Antiphonale Romanum:
The New Antiphonale Romanum in: MAHRT William Peter: The Musical Shape of The Liturgy, Richmond, Virginia: Church Music Association of America 2012, 263-269. (Kniha je celá k přečtení ve Scribd.)
Kompletní(!) třísvazkový antifonář pokoncilního oficia
Les Heures Gregoriennes (2008)
připravili rovněž mniši ze Solesmes, speciálně pro potřeby
komunity Saint-Martin.
Knihy vedle latinských textů s nápěvy obsahují (vždy na protilehlé
stránce) navíc překlad všech textů do francouzštiny.
To vše za "pouhých" 240 euro. :(
Nejčerstvějším objevem je
Laus Divina,
antifonář italské provenience. Protože italštině rozumím jen velmi
málo a web je navíc na informace skoupý, nevím, jaký je rozsah antifonáře
(vše, nebo jen neděle a svátky?). Náhledy vybraných stránek
jsou po grafické stránce strašidelné.
Zajímavou vlastností jsou rejstříky prozrazující jednak zdroje
nápěvů, jednak biblická místa, z nichž jsou vzaty všechny texty.
(Myslím, že poslední zmíněný je velice důležitý, byť jeho zařazení
do antifonáře není úplně logické. V Německu vyšel k breviáři
pro tento účel samostatný velmi objemný Registerband.)
Kdo chce slavit současné oficium latinsky s gregoriánským chorálem,
má, co se liturgických knih týče, z čeho vybírat. Bohužel, pokud
vím, žádný ze zmiňovaných titulů nelze sehnat v obchodech v ČR a je
nutné objednávat ze zahraničí, což prakticky znemožňuje
výběr opřít o prolistování a porovnání všech tří variant.
Co do ceny jsou Les Heures Gregoriennes pro většinu lidí
zřejmě naprosto nedostupné.
Druhý svazek Antiphonale Romanum
sice také není levný a jeho rozsah je omezený, ale je to oficiální
liturgická kniha schválená pro universální církev a Solesmes
považuji za záruku toho, že sestavení předcházela pečlivá vědecká
práce a že výsledek bude i typograficky kvalitní.
Laus divina je pro mě zatím velkým otazníkem. Nedůvěru ve mně vzbuzuje
web projektu, jakož i to, že je zřejmě dílem jednoho muže.
Možná jsou ale mé předsudky naprosto liché. (Jestli laskavý čtenář
tento antifonář zná, náramně mě potěší několika řádky o něm.)
Zatím jen v telegrafické stručnosti se chci podělit o svůj nedávný
"objev":
Že je na internetu k disposici celý archiv
časopisu Cyril (1874-1948),
jsem věděl už delší dobu.
Nikdy jsem ale tomuto časopisu nevěnoval zvláštní pozornost
a ani ve snu mě nenapadlo, že by pro mě mohl být nějak zajímavý
či dokonce přínosný.
Včera jsem ale úplně náhodou googluje narazil
na jednu jeho hudební přílohu (chystám se jí věnovat
samostatný příspěvek), prošel zběžně obsah ročníku - a pak už jsem
se od Cyrila nedokázal odtrhnout, dokud jsem nepročetl obsahy
všech ročníků a celou řadu článků. Cyril byl časopisem
tkzv. "cyrilského" hnutí, usilujícího o povznesení liturgické hudby. Články
(rázu většinou spíše popularisačního nebo praktického než vědeckého,
nicméně často na vysoké úrovni) z oblasti hudební vědy, dějin hudby
či liturgiky do něj přispívali renomovaní odborníci své doby.
Nemalá část jeho obsahu dnes zcela pochopitelně má sotva jiný
význam než že je svědectvím o minulosti církevního života
a příslušných věd (pro mě i velký význam
osobní: zjistil jsem, že do Cyrila psal můj pradědeček).
Vedle článků ryze časových lze ovšem v Cyrilu "vydolovat"
mnoho hutného materiálu, který i dnes může být čten s užitkem.
V příštích dnech bych v několika dalších příspěvcích rád
poukázal na vybrané stati, které se bezprostředněji dotýkají mého snažení
okolo hudebního zpracování liturgie hodin a vnášejí do něj podněty
hodné odpovědi.