Blog

The Mundelein Psalter

Práce na bibliografii hudebnin k liturgii hodin postupně odhaluje zajímavé skutečnosti. Jednou z těch pro mě překvapivých je zjištění, jak malá pozornost je, počtem publikací měřeno, věnována hudební stránce oficia v anglicky mluvívích zemích. Samozřejmě je ještě jistá šance na další objev - ale tři toho času známé tituly se zdají být jediné, které dnes znají informovaní katoličtí chrámoví hudebníci.

Tímto článkem chci upozornit na titul v současné době nejvýznamnější: The Mundelein Psalter (~ Mundeleinský žaltář, Žaltář z/pro Mundelein) vydaný liturgickým institutem v Mundelein, Illinois. Bohužel jsem žádný výtisk zatím neměl v ruce, ale povšechný přehled se dá získat z oficiálních internetových stránek publikace a ze zmínek o ní porůznu v šířkách a hloubkách anglo-amerického internetu.

Tím, že kniha má v názvu "žaltář" (psalter), se nesmíme nechat zmást: v terminologii, kterou zde obvykle používám, se jedná o antifonář, a to v širokém slova smyslu: pro vybrané hodinky totiž obsahuje všechny texty i zpěvy. Vybranými hodinkami jsou ranní chvály, nešpory a snad i kompletář pro celý rozsah temporálu a některé významnější svátky sanktorálu.

Říkám, že srdcem denní modlitby církve (a tedy téměř nutně i každého jejího zhudebnění) je psalmodie. The Mundelein Psalter používá pro zpěv žalmů nápěvy S. Webera, mnicha z arciopatství St. Meinrad. Ty jsou postavené podle modálních zákonitostí, ale jsou často výrazně jednodušší než tradiční gregoriánské nápěvy a téměř pravidelně sahají ke změně tenoru v polovině verše, což je, s výjimkou tonu peregrinu, v latinské psalmodii neznámá věc.

Kulturním šokem a bezprostředním popudem k sepsání tohoto článku pro mě bylo setkání s tím, jak náš "žaltář" řeší zpěv antifon. Antifona se zpívá na ten samý nápěv jako žalm. Uvědomil jsem si tady, jak velice jsem fixovaný na středověký model oficia, kdy každá antifona je malou samostatnou "písničkou" (cantilena) se svébytnou melodií, která v celku slavení dosti výrazně vystupuje a v souzvuku textu a melodie i zásadním způsobem spoluutváří ráz hodinky a dne. (Mezi zpěvy oficia jsou to především antifony, které si pamatuji a někdy zpívám - a zřejmě nejen já - i jen tak, během dne, třeba mezi manuální prací; mezi mé oblíbené patří např. Neskrývej přede mnou svou tvář, Od časného rána, Zmítám se v neklidu, Blažený jsi, spravedlivý Simeone, Buď zdráva, milostiplná, ...) Takto jsem poznal oficium naživo v klášteře a ze starých liturgických knih. Je to ale forma, která vznikala v podmínkách dosti vzdálených těm našim. Autoři The Mundelein Psalter svým počinem v zásadě říkají: "Oficium tak, jak nám ho podala staletí, je náročnější, než si můžeme dovolit. Chceme-li je z neživého obsahu starých knih proměnit zpátky v organickou a nosnou součást svých životů, musíme je hudebně zjednodušit a položit důraz na jeho základ - a tím je modlitba žalmů."

Každému žalmu je přiřazen jeden konstantní nápěv, na který se zpívá, kdykoli v oficiu přijde na řadu. To je jednak zjednodušení (umožňující mj. přímočařejší značkování textu pro zpěv), jednak to může napomoci ke snazšímu zapamatování textu žalmu (text se lidem, kteří mají ten typ paměti, spojí s příslušnou melodií). Konečně je tento krok zcela v linii položení důrazu na žalmy - každému žalmu se dostává charakteristického hudebního výrazu. The Mundelein Psalter je zhudebněním žalmů, zatímco mé pojetí oficia, téměř beze změny recipující středověký model, je především zhudebněním antifon a responsorií - žalm je do jisté míry "podřízen" antifoně, která mu diktuje tóninu a nápěv. Rozdílné pohledy na oficium jsou vlastně dobře vyjádřeny i v názvech knih (které jsou, pokud jde o text, obsahem v zásadě stejné): zatímco já usiluji o vytvoření antifonáře, diskutovaná americká kniha se vhodně jmenuje žaltář.

Z historického hlediska poznamenávám, že podle jedné poměrně věrohodné teorie se antifona jako svébytný liturgicko-hudební tvar vyvinula ze zvyku motivovaného potřebou udat tón a tóninu schole: původně proto první verš žalmu předzpíval kantor, a to zřejmě na nápěv, na který se následně zpíval žalm celý. Funkce udání tónu a tóniny antifoně zůstala, nápěvy se ale později stávaly bohatšími a samostatnějšími a vznikaly i antifony s textem, který není prvním veršem žalmu. (srov. JUNGMANN: Missarum sollemnia, 1. Bd., 5. Aufl., Wien-Freiburg-Basel: Herder 1962, 415nn. Jungmann píše o antifonální psalmodii mše; domnívám se ale, že lze tuto hypotézu vztáhnout i na oficium.)

Pokud tedy jde o psalmodii a zpracování antifon, na jednu stranu na The Mundelein Psalter dopadá, mutatis mutandis, kritika, kterou jsem adresoval ranním chválám na WYD 2011 v Madridu a nešporám na letošním CSM ve Žďáru nad Sázavou. Zároveň ale tuto kritiku do jisté míry reviduji: ideál, který sleduji a kterým další zpracování oficia poměřuji, možná není naší době (přinejmenším v nemonastických kruzích) přiměřený a ve věci hudebních forem oficia pro lidové slavení je potřeba provést tím neb oním způsobem "redukci na podstatné". Antifona zpívaná na žalmový nápěv v celku slavení zaniká, snadno bude takříkajíc přeslechnuta, je-li ale hudební nivelisace antifon daní za vzkříšení zpívaného oficia v poměrech naší doby, považuji tuto oběť za ospravedlněnou.

Ač mou pozornost na diskutované knize přitahuje především její přístup k psalmodii, bylo by nespravedlivé opomenout její další významnou hudební složku: žaltář obsahuje i hymny, a to anglické překlady latinských hymnů, zřejmě s vhodně upravenými nápěvy originálů.

Poslední, co chci zmínit, je velice hořké: je to problém autorských práv. Všechna práva na knihu jsou vyhrazena a její kopírování a jiné šíření je zakázané. Je zákaz kopírování jediným způsobem, jak autorům publikace zajistit spravedlivou mzdu za jejich práci? Je spravedlivé vydávat díla, jež mají přispět ke zkvalitnění liturgického života církve, pod licencí, která brání jejich šíření?

Na předkoncilním oficiu / den 8. (pátek)

Týden, po který jsem svůj breviář nechal sedět v poličce a zpíval oficium podle antifonáře z roku 1912, končí. Protože podle starého kalendáře měl každý svátek první nešpory a jen ty větší měly i druhé (dnes je to naopak), slavil jsem dnes večer už 1. nešpory ze svátku Narození Panny Marie. Gregoriánské zpěvy tohoto svátku mě tak či onak provázely větší část prázdnin, protože jsem na něj od konce června postupně sázel noty pro Conventus Choralis. Musel jsem dnes znovu ocenit to, co už jsem jednou zmiňoval: že dávní tvůrci zpěvů oficia uměli antifony udělat krásné a zpívatelné. (Když jsem v červnu antifony svátku poprvé prohlížel a přepisoval do počítače, byla mi prostota většiny z nich skutečným pohoršením...)

Půvabnou náhodou jsem jako záložku k vlastním textům svátku použil pohlednici se Svatou rodinou (zbytek z loňských Vánoc). Udeřilo mě to do očí, když jsem zpíval antifonu k Magnificat. ... quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit. (Viz foto.) Uvědomil jsem si, že moje představa toho, co je to virginális pudicítia, zahrnuje velký kus odtažitosti, nepřístupnosti, chladu, nebo jak to nazvat; těžko se do ní vejde výjev jako ten z oné pohlednice a je těžko slučitelná s mateřstvím i s manželstvím. Nebo jinak: Mariino panenské manželství a panenské mateřství se vymyká mojí představivosti.

Slušelo by se uplynulý týden nějak shrnout, uzavřít, ale jenom bych opakoval, co jsem už napsal k předchozím dnům. Teď mě čeká poslední kompletář trvající místo obvyklých deseti minut půl hodiny - a zítra zpátky k modernímu breviáři, který vedle svého staršího bratra vypadá (co do složitosti a délky denní porce) jako hračka pro děti...

Na předkoncilním oficiu / den 6. (středa)

Jak vidět, opomínám ctěné čtenářstvo nadále zpravovat o svém pokusném soužití se starší podobou oficia. Je to dáno jednak tím, že se aktuálně musím věnovat přípravě na poslední zkoušky končícího akademického roku, ale také, a zřejmě především, tím, že není až tak moc o čem psát. Část počátečních obtíží popsaných v prvním článku jsem překonal. Některé často opakované texty a nápěvy jsem se naučil, některé opsal na "tahák". Postupně jsem se musel smířit s tím, že antifona suffragia ke všem svatým (zpívaná téměř každý den v laudách a nešporách) je nad moje síly a bez pomoci kytary ji nezazpívám. Jak po krůčcích roste pochopení některých strukturních prvků, zjišťuji, že můj "tahák" není příliš praktický, ale vzhledem k tomu, že se týden chýlí ke konci, jsem líný ho předělávat.

Zjistil jsem, že není pravda, že antifony kompletáře na celý týden jsou v modu VIII. (Před časem jsem to napsal do komentáře k jedněm notám - a předtím jsem to v antifonáři kontroloval! - evidentně špatně...) Všiml jsem si, že ten samý text antifony má nezřídka více různých nápěvů, pokud se používá na různých místech. Částečně jsem se vyléčil z představy, že čím je antifona na významnějším místě, tím bohatší na melismata, a to pokud možno dlouhá, by měla být. Uvědomil jsem si, jak silně jsou zpěvy, které skládám, poznamenány možnostmi mého hlasu a sluchu a mými stereotypy ohledně toho, co je typické pro ten který modus. Dávní tvůrci zpěvů gregoriánského chorálu měli zcela evidentně jiné možnosti a jiné stereotypy a jejich výtvory pro mě často představují nemalou výzvu. (Když je mám zazpívat.)

Když pobývám mezi starobylými zpěvy, ověřenými v průběhu staletí, nemám mnoho chuti něco skládat, protože mi nakonec nezbyde než vyznat, že většina toho, co jse udělal, je sláma. Musím přiznat pokušení vzdát se snahy o úplné zhudebnění českého překladu liturgie hodin a přidržet se starší podoby oficia v latině. Předvídal jsem takové pokušení. A nemíním mu podlehnout. Několikadenních "exkurzí" do staré liturgie a gregoriánského chorálu podobných té právě probíhající bych však v budoucnu chtěl udělat víc. Považuji je za účinnější cestu poznání než pouhé studium liturgických knih "u stolu".

Na předkoncilním oficiu / den 3. (neděle)

"Dobrodružství s předkoncilním antifonářem" pokračuje. Podle starého kalendáře je dnes 14. neděle po Letnicích.

Několik posledních týdnů se o nedělích a slavnostech (a právě jen o nich) modlím i modlitbu se čtením (za pomoci stránek ebreviar.cz; vlastním totiž "laický breviář" obsahující pouze čtyři denní hodinky). Dnešek nebyl výjimkou. Tedy - původní plán byl absolvovat alespoň v neděli oficium podle breviáře Pia X. celé - nakonec ale vlivem nepředvídaných okolností zůstalo při včerejším a předvčerejším ošizeném pořádku (laudy, nona, nešpory, kompletář), přidal jsem jen matutinum.

Antiphonale Romanum z r. 1912 je antiphonale "pro diurnis horis" a zpěvy matutina neobsahuje. Ty se oficiálního vydání po reformě Pia X. již nedočkaly. Ne ze surového pragmatismu ("kdo by zpíval matutinum?") nebo z nedostatku financí: ty zpěvy jednoduše nebylo odkud vzít. Breviář promulgovaný bulou Divino Afflatu zavedl celou řadu textů, které se v rámci repertoáru oficia tradovaného v rukopisech a starých tištěných edicích neobjevují.

Nevím, zda se tento problém ve větším rozsahu týkal i denních hodinek nebo ne. Je možné, že pro denní hodinky byly důsledně brány texty s existujícím nápěvem. A stejně dobře možné je, že pro vydání Antiphonale musel někdo k novým textům bez nápěvů vhodné melodie najít nebo sám složit.

Rozepisuji se o tom proto, že jsem s tím udělal osobní zkušenost. Zpěvy matutina k předkoncilnímu breviáři nakonec - až poměrně nedávno - vyšly: péčí jednoho erudovaného nadšence. Kniha je však dost drahá a zatím ji nevlastním. S nadějí, že nedělní antifony k žalmům třeba pustošivá reforma nezasáhla, jsem se tedy včera večer pustil do hledání jednotlivých antifon pomocí databáze CANTUS. Z deseti antifon jsem v rukopisech zanesených do databáze našel pouze pět, z toho jedna navíc textem úplně neodpovídá (nalezená melodie má text delší; ten problém se vyskytl u dvou antifon, ta druhá ale na správném místě měla kadenci k tónice tvořící uspokojivý závěr, pročež jsem ji bezostyšně zkrátil). Většina jich původně s nedělním matutinem nemá nic společného: některé jsou ze společných textů o svatých, další z jiných dnů nebo hodinek v cyklu žaltáře. Výsledek hledání jsem pověsil na stránky Editio Sancti Wolfgangi, spolu s kompletní sadou antifon pro nedělní matutinum před reformou Pia X.

Stránky Divinum Officium mi dnes k nešporám naservírovaly připomínku tohoto svatého papeže. Troška ironie. Nebo taktní upozornění, že jsou věci pro život církve a pro uskutečňování Božího království důležitější, než oficium; že potopit významný díl římského antifonáře není překážkou svatosti...

A to je k dnešku skoro všechno. Snad ještě: při nešporách jsem antifony zpíval mnohem sebejistěji a měl jsem z toho radost - všechny už je odněkud znám. Ale odkud? Zkoušel jsem je někdy dřív nacvičit "jen tak"? Nebo jsou ty samé antifony rozložené na neděle pokoncilního oficia? (Před tím, než jsem dal dohromady antifony ze žaltáře, jsem o nedělích k českým žalmům zpíval latinské antifony z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano. Ale to už je skoro dva roky.)

Nakonec přidávám tahák, který jsem si dnes sestavil. Obsahuje některé velmi často opakované texty, abych nemusel pořád listovat napříč antifonářem nebo se vázat na počítač. Suffragium de omnibus sanctis je tam proto, že si za nic na světě nemohu zapamatovat, kde v antifonáři je, a nebaví mě každý den ho hledat v rejstříku.

Na předkoncilním oficiu / den 1.

Ve článku "Priority" z poloviny května jsem jako část svého programu na léto vyhlásil úmysl udělat alespoň kratší zkušenost s předkoncilním oficiem a jeho zpěvy, s cílem alespoň o trochu lépe poznat gregoriánský chorál i starší podobu liturgie. První pokus jsem určil na týden začínající včera (pátek 31.8. - pátek 7.9.; Je to týden, jehož všední dny jsou v kalendáři řádné formy vesměs férie, a končí před svátkem Narození Panny Marie.)

K disposici mám Antiphonale Romanum z roku 1912 (tištěné; celé se však dá najít i oscanované na internetu) a letní svazek breviáře z 20. let 20. století. Ani jedna ze jmenovaných knih nezachycuje nyní závazný stav mimořádné formy římského ritu. Protože ale nejsem právně povinován k denní modlitbě církve, rozhodl jsem se pro trochu "liturgické experimentální archeologie" a chopil se této podoby oficia. Prostě proto, že k novější, platné, nemám knihy.

Večer předem jsem se snažil nastudovat rubriky - ukázalo se ale, že je to práce na více než jeden večer. Proto jsem se alespoň prozatím uchýlil k hybridnímu řešení - stránku Divinum Officium jsem nechal vyřešit otázky kalendáře a najít všechny relevantní texty a sám jsem si podle jejích pokynů vyhledal jen příslušné zpěvy v antifonáři. (Užitečnou funkcí je, že stránka uvádí, odkud které texty vzala - ze žaltáře, z commune, ...)

Dále jsem pro začátek vynechal větší část hodinek (matutinum, primu, tercii, sextu), protože při tom, jak jsem zatím ve vodách starého oficia neobratný, by mi jinak zabralo víc než půl dne. (Už takto ošizené - sesekané na ranní chvály, nónu, nešpory a kompletář - předkoncilní oficium rozsahem přesahuje denní porci oficia současného.)

Mám teď za sebou první den a stojím uprostřed druhého. Jaké jsou první dojmy a postřehy?

Velkou počáteční bolestí je řada textů a zpěvů, které normálně každý, kdo se danou formu oficia modlí pravidelně, zná nazpaměť. (Zatím) neumím apoštolské vyznání víry latinsky. Nepamatuji si nápěv krátkého čtení, orace, závěrečného verše Benedicamus Domino (který má různé varianty podle stupně svátku!), ani hymnů malých hodinek. Různé hodinky začínají různými sekvencemi úvodních modliteb a já si nepamatuji, která jak. To znamená spoustu listování antifonářem a velké množství záložek. (Obrázky, pohledy, ...; kniha sice dosud má dvě originální stužkové záložky, ty ale po sto letech nejsou dost pevné k intensivnímu používání.) Za včerejšek jsem se naučil nápěv capitula - doufám, že brzy zvládnu i zbytek.

Jako značně obtížná se ukázala psalmodie. Texty žalmů v antifonáři totiž nemají zvlášť označené slabiky, na které se chytá hudební přízvuk. Troj- a víceslabičná slova mají přízvučnou slabiku označenu čárkou nad samohláskou a dvojslabičné latinské slovo má přízvuk vždy na první slabice, jenže hudební přízvuk v psalmodii často padne i na slabiku, která hlavní slovní přízvuk nenese. Zpěv žalmů je tak pro necvičeného dost náročnou intelektuální hrou: v reálném čase rozdělovat slova (navíc často neznámá) na slabiky, hledat přízvučnou, umísťovat přípravné a přízvučné noty a do toho ještě usilovat o porozumění jazyku, který jsem se sice několik let učil a příležitostně v něm něco čtu, ale stejně v něm zdaleka nejsem doma... Než se někdo může začít latinské žalmy opravdu modlit, musí mít žaltář vícekrát přezpívaný...

V textu žalmů jsem si všiml jedné typografické vychytávky - před hvězdičkou půlící žalm je obvykle mezera, ale někdy chybí, aby se ušetřilo místo na řádku (ruční sazba...). Naopak jedna vychytávka mi chybí - ta, kterou jsem do Antifonáře k Denní modlitbě církve "opsal" od nakladatelství Nova et Vetera: když na konci stránky končí žalm, dát to čtenáři vědět, aby nemusel otáčet. To by se hodilo zvlášť proto, že Antiphonale Romanum tiskne nápěv antifony v žaltáři vždy jen jednou, před žalmem (s výjimkou antifon malých hodinek).

Napsal jsem onehdy v jednom příspěvku, že se v českém antifonáři, který chci připravit, chci vyhnout všem zbytečným duplikacím zpěvů a textů, mj. i proto, aby se moc nenafukoval. Antiphonale Romanum 1912 je sestavené ve stejném duchu. Když je v commune o Panně Marii stejné responsorium jako v commune pannen, je tam jenom odkaz. Melodie, které se v žaltáři opakují (zejm. zpěvy malých hodinek), jsou otištěny jen při prvním výskytu. Atd. Je to úsporné, je to tradiční (středověké rukopisné antifonáře byly často ještě spořivější a obvykle se neobtěžovaly uvádět v odkazu kromě incipitu zpěvu něco jako číslo stránky) - ale než se člověk naučí všechny ty zpěvy a sekvence zpěvů nazpaměť, listování bolí...

Když už jsme u technického provedení antifonáře - nad Antiphonale Romanum 1912 se někdy ptám, jaké vlastně bylo zamýšlené použití. Určitě to není chórová kniha - na to je tištěna příliš malými typy a obsahuje řadu informací, které ten, kdo se modlí v chóru, nepotřebuje. Na druhou stranu to není úplně ani zpěvník do ruky - já ho sice celé nešpory v rukou unesu, ale na sklonku života s tím nejspíš budu mít problém... (Kacířská myšlenka: používalo se toto vydání Antiphonale vůbec někdy někde přímo při liturgii? Nebyla to knížka do knihovny pro milovníky chorálu? Mniši měli vlastní vydání liturgických knih a společná liturgie kapitul byla, počítám, už tehdy vesměs omezena na symbolickou špetku, jak je tomu i dnes.)

Pokud jde o nápěvy antifon, jsou výrazně jiné než většina mých českých "pseudogregoriánských" - často elegantně jednoduché a jednoduše elegantní. Vícekrát jsem si říkal, kde jen naši předkové na takové přišli.

Staro/středověcí autoři zpěvů oproti mně očividně netrpěli strachem z intervalů větších než tercie a nebáli se skokem přes kvartu nebo kvintu třeba i celou antifonu uzavřít - takové závěry jsou mým uším na jednu stranu cizí (a proto se v mých počinech nenajdou), na druhou stranu při zpěvu gregoriánských antifon jaksi "exoticky libé".

Něco jako znechucený údiv ve mně vyvolávají některé delší antifony s výrazně repetitivními melodiemi. Změnil se během staletí v této věci cit pro krásné? Nebo je individuálně různý? (Letos o 1. neděli postní jsem kazil zpěv oficia souboru Conventus Choralis. Po ranních chválách jsem před jedním chorálu znalejším člověkem pomlouval jejich 5. antifonu, jak se škaredě opakuje. Podíval se na mě s hlubokým nepochopením: "Co? Krásná chorální antifona!")

Mezinárodní bibliografie

Článek z neděle, jakož i minidiskuse, která se pod ním rozvinula (díky, Mirku!), ve mně nechal hlodající myšlenku, proč vlastně k našemu tématu sbírám jazykově neomezený seznam internetových odkazů, zatímco seznam knih všechno za hranicemi bývalého Československa ignoruje.

Důvodem je praktické zaměření těchto stránek - snaha poskytnout informace především o tom, co lze při slavení denní modlitby církve v češtině přímo použít (české knihy a internetové zdroje) a co je nad to snadno dostupné jako zdroj inspirace (odkazy do jinojazyčného internetu). Včera jsem se nicméně rozhodl, že má cenu sbírat informace i o zahraničních tištěných publikacích, jakkoli jsou relativně špatně dostupné. Pročež tady je

mezinárodní bibliografie hudebnin k římskokatolické liturgii hodin.

Později se budu snažit o něco lépe ji zapojit do struktury stránek, zatím je pouze neorganickým přívěškem. Protože obsahuje informace potenciálně cenné i jinde na světě, je psaná anglicky a bibliografické údaje jsou zaznamenány podmnožinou značkovacího jazyka DocBook. Samozřejmě budu rád za informace o knihách, které zatím v bibliografii chybí - račte psát komentářem pod článkem, mailem nebo jakkoli libo. Kdo by chtěl do bibliografie přispět téměř přímo, najde ji na githubu v repozitáři https://github.com/igneus/loth-music-bibliography, kde ji může "forknout" a pak mě zahrnout "pull requesty".

Ke "kytarovým žalmům"

Nedávno jsem postupně vytvořil a zveřejnil dva "kytarové žalmy". Zdá se mi vhodné dodat (1) něco o podnětech, jež mě k jejich vytvoření vedly, a (2) o tom, jak se k nim momentálně vztahuji.

1. Začátkem července jsem se rozhodl, že chci alespoň jednou v životě přečíst, přehrát a přezpívat úplně všechny písničky z prvního (modrého) dílu zpěvníku Hosana. (Kterého jsem se, jak si teď uvědomuji, předtím nedotkl přinejmenším celé ty dva roky, po které skládám zpěvy k oficiu.) Připraven na nejhorší - resp. na velké množství melodií, ale zejm. textů, které po prvním setkání nebudu chtít slyšet nikdy víc - jsem se do zpěvníku pustil. A hned na prvních stránkách jsem učinil vzrušující objev: podtitul písně/popěvku/kánonu číslo 2 s máloříkajícím názvem "Adventní II." hlásá, že jde o antifonu 2. žalmu 2. nešpor 2. adventní neděle!

Kontaktoval jsem pak autora (Jiří Černý) a vyzvídal, zda zmíněná skladba byla určena ke slavení liturgie hodin a zda má takových více. Ukázalo se, že na zasazení do rámce skutečných nešpor tvůrce nepomýšlel. Zpěvů, jejichž text je vzat z breviáře, nebo se breviářovými texty inspiruje, složil vícero, všechny ale pro úplně jiné liturgické nebo mimoliturgické kontexty.

Zůstala pak ve mně hlodající otázka po možnostech takového zhudebnění denní modlitby církve, které bezprostředně nenavazuje na formy gregoriánského chorálu a naopak je blízké té hudební kultuře, která se vyjadřuje zpěvníky jako je Hosana, Chvalozpěvy, Laudate, ... Bez i jen nástinu nějaké koncepce "vytryskly" z ovzduší takových úvah spontánně ony dva žalmy.

2. Jsou to moje první dětské krůčky ve světě kytarových písniček, se vším, co k tomu patří: mám je velice rád a nejsou nijak dobré. Když se od tohoto odhlédne - ukazují směr, kterým by se nechorální zhudebnění oficia mohlo ubírat? Na to musím odpovědět přesvědčeným NE.

Proč? Protože i když zpívaná liturgie hodin narozdíl od recitované není nikdy "samonosná" a vyžaduje stále nové časové a energetické vklady v podobě nácviku zpěvů, je žádoucí zachovat její náročnost na relativně nízké úrovni, aby byla možná alespoň částečná aktivní účast i pro nepřipraveného účastníka bohoslužby. "Aktivní účast" tady neříkám nějak zvlášť teologicky, hluboce a široce, myslím tím "zpívat", resp. "moci také zpívat spolu s ostatními". Klasická chorální podoba římského oficia má dva nízkoprahové prvky: hymnus (strofická píseň; melodie všech strof bývá shodná) a psalmodii (střídavý přednes veršů žalmu na jednoduchý, převážně recitativní nápěv). Mé "kytarové žalmy" ruší nízkoprahovost psalmodie. Kdo předem nezná melodii a neumí zpívat z listu, nemá šanci. Navíc je melodie vysoce nepravidelná, což ještě zvyšuje nároky na učení.

Diferencovanější pohled vezme v potaz Všeobecné pokyny k Denní modlitbě církve a to, co říkají o možnostech uzpůsobení přednesu povaze konkrétního žalmu:

U různých žalmů se může určit různý způsob jejich přednesu podle toho, jak to vyžaduje literární druh nebo délka jednotlivých žalmů, jakým se říkají jazykem, zda latinským či národním, a zvláště také podle toho, zda se je modlí jednotlivec či několik lidí nebo celé shromáždění lidu; aby ti, kdo se je modlí, tím snadněji pochopili duchovní náladu a půvab žalmů. (VPDMC 121)

V zásadě je možné (srov. dále VPDMC 122) zpívat v oficiu některý žalm responsoriálně namísto přednesu střídavého (srov Magnificat ve "žďárských nešporách"); nebo ho nechat celý bez přerušení zpívat sólistu či schólu, přičemž ostatní zpívají pouze na začátku a na konci antifonu (srov. v oficiu novodvorských trapistů prostřední žalm obou nokturnů, obvykle jeden ze žalmů velmi dlouhých, který čte jeden z bratří od pultu uprostřed chóru, zatímco ostatní tiše naslouchají). Považuji ale za krajně nevhodné, aby se všechny žalmy staly výhradním vlastnictvím schóly nebo sólisty. Celou hodinku, sestavenou ze žalmů upravených podobným způsobem jako mé dva, bych tedy musel odmítnout jako svého druhu "uloupení denní modlitby církve z rukou církve".

Tradiční psalmodie má kromě lidovosti ještě další vzácnou kvalitu, která je v diskutovaném zhudebnění ztracena: přednes je velice klidný (snad i tím, že je nerytmický), uspořádaný, a otevírá prostor modlitbě. (Někdy se do toho otevřeného prostoru namísto ní snadno rozvalí Únava nebo Nuda, ale to, myslím, všichni známe...) To jsem si velice silně uvědomil, když jsem zvažoval, zda k žalmu 130 nedodělat ještě další žalm, který se zpívá ve středu v kompletáři, a třeba ještě responsorium a Simeonovo kantikum... Ne. Takový kompletář opravdu nechci.

Zdá se mi, že zhudebnění oficia stylově blízké nějaké výseči "hosanového repertoáru" je možné, a snad i žádoucí. Když jsem ale v nedávném článku věnovaném Korejsovým nápěvům žalmů (nepříliš promyšleně) napsal, že nápěvy psalmodie jsou srdcem každého zhudebnění oficia, musím to teď zopakovat. Snad s obměnou: psalmodie je srdcem oficia. (Historická poznámka: to je velice mnišské. Denní modlitba nebyla vždycky tak mnišská. Ale římské oficium "mnišský vliv", charakteristický důrazem na psalmodii, recipovalo velice dávno a už ho od něj nelze dost dobře oddělovat.) Psalmodie je hodnotná nejen svými texty, ale zároveň i výše diskutovanými kvalitami, které nese její tradiční forma. Nové zhudebnění liturgie hodin by tedy mělo být postaveno kolem rozumně velkého souboru nápěvů psalmodie, vytvořených s ohledem na ony kvality. Hlavní plochou pro tvůrčí práci budou antifony a responsoria. Zatímco u žalmů je nutné rezignovat na rytmický doprovod, pro ostatní zpěvy tento imperativ neplatí. Je ale jisté, že, kvůli psalmodii, jediným doprovodným nástrojem ani pro sebehosanovitější zhudebnění oficia nebude kytara...

Zpěvy k liturgii hodin u okolních slovanských národů

Když minulou neděli skončilo celostátní setkání mládeže, dal jsem se do pátrání po notách ke zpěvům z nešpor, jež byly součástí jeho zahájení. Zatím vím, že některé (zpěv k lucernariu, odpověď z responsoria, Salve regina) jsou zařazeny v programovém průvodci nebo ve zpěvníku ze setkání a má je tedy každý účastník.

Zpěv lucernaria "Ó Bože, světlo naše" má podle zpěvníku polského autora. Čím to, že mě nikdy nenapadlo podívat se po zhudebněních oficia za hranice, ke Slovákům a Polákům? Ti už třeba dobře udělaný antifonář mají a velké množství zpěvů by se pro blízkost jazyků zřejmě dalo s minimálními úpravami převzít. Samozřejmě by se nedaly jen tak pověsit na internet. Ale kdyby se podařilo získat souhlas příslušného skladatele a pak pro tu věc najít nakladatele, měli bychom dobrý antifonář vydaný tiskem, a to není marné.

O slovenské produkci už nějakou dobu přehled mám (je zaznamenaná na stránce Knihy) - jen mě dříve nenapadlo dívat se na ni "překladatelskou optikou". Slováci mají vydaná dvě zhudebnění liturgie hodin od různých autorů:

• AKIMJAK Amantius, ADAMKO Rastislav: Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky, Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka Spišská Kapitula 1997.
• MAGULOVÁ: Zhudobnená liturgia hodín, Vydavateľstvo M. Vaška 1999.

Bohužel jsem tyto knihy dosud neměl v ruce (rád bych si obě koupil, ale zdá se, že jsou dávno vyprodané; časem si je zřejmě půjčím přes meziknihovní výpůjční službu) a zejména u Magulové není ze zjistitelných informací zřejmý rozsah. Ani u Akimjaka a Adamka nevím, zda mají pro neděle a slavnosti oboje nešpory nebo jen druhé.

Nově jsem se pokusil vydolovat z hlubin internetu, zda nějakým zhudebněním liturgie hodin v národním jazyce disponují naši severovýchodní sousedé. Protože polštinu aktivně neovládám, bylo vyhledávání obtížné a povrchní. Žádného polského antifonáře jsem se nedohledal. Internetová knihkupectví, jejichž nabídku jsem prošel, se zdají ukazovat na nemalou popularitu předkoncilní liturgie v Polsku, což by přirozeně poptávku po zpěvech oficia v polštině snižovalo. Našel jsem pouze nahrávky vybraných zpěvů, zdá se ale, že si jich omezené množství pouze pro vlastní potřebu vytvořili polští dominikáni, kteří zpívanou liturgii hodin jinak slaví v latině.

Pokud jde o další slovanské národy, existenci vlastního antifonáře u nich nepředpokládám. Ale třeba se mýlím. Jestli někdo umíte slovinsky, chorvatsky, ..., zapátrejte a dejte vědět.

Zejména v Polsku je ještě jistá šance na objev (velká země s velkým množstvím katolíků; jelikož dobře neznám jazyk, nemohl jsem hledat dostatečně důkladně; může existovat nějaké zhudebnění dávno vyprodané - třeba už ze začátku 90. let nebo ještě starší, které se nedá najít v internetových knihkupectvích; ...). Aktuální předběžná bilance však obnáší jen zmíněné dva slovenské tituly. Má smysl pokoušet se o převedení jednoho nebo obou do češtiny? (Je "mezera mezi jazyky" tak malá, aby bylo možné zpěvy s minimálními úpravami převést? Jsou zhudebnění kvalitní?) To se uvidí, až se k těm knihám dostanu.

Confessio impii

V uplynulých měsících jsem o tom, co se teď chystám napsat, vícekrát přemýšlel. "V co věříš nebo nevěříš, to je tvoje osobní věc, do toho ti nemá nikdo co mluvit," říká dosti jednohlasně populární mínění současné západní společnosti. Protože ale (katolická) církev není čistě duchovní, ale právě duchovně-tělesné společenství těch, kdo sdílejí společnou víru, vyžaduje veřejné vyznání víry od těch, kdo do ní chtějí křtem vstoupit, a znovu od těch, kdo v ní později přijímají úřad nebo nějakou významnou službu.

Nic z výše zmíněného se mě sice přímo netýká, ale tím, že se pokouším psát liturgickou hudbu, že své pokusy publikuji a že se tu a tam ať soukromě, ať veřejně zpívají, vstupuji do života církve i na způsob tvůrce a moje víra či nevíra tudíž také přestává být striktně mou soukromou záležitostí.

Tímto tedy oznamuji těm, kdo používají mé zpěvy k liturgii hodin, že přinejmenším poslední rok těžko mohu být považován za věřícího křesťana. Můžete mě zahrnout do svých modliteb za obrácení (nebo záhubu) bezbožníků.

Žalmové nápěvy B. Korejse jako alternativa

Srdcem každé hudební formy liturgie hodin jsou její nápěvy psalmodie. Narozdíl od antifon a responsorií mají žalmy obvykle prosté melodie převážně recitativního charakteru, jsou to ale právě tyto prosté melodie, které při zpěvu oficia zní po většinu času.

Projekt In adiutorium své "srdce", své nápěvy žalmů, nevytváří, ale přebírá ty, které jsou v církvi užívány po staletí (kontinuálně, ale ne bez proměn!), totiž chorální nápěvy užívané při zpěvu žalmů v latině. Nejsem první, kdo takto tradiční chorální nápěvy používá. (Srov. české kališnické a utrakvistické antifonáře, počínaje Jistebnickým kancionálem; Svatojanský kancionál; také jeden z raných pokoncilních pokusů o zhudebnění mešních responsoriálních žalmů - "Snadné zpěvy mezi čteními".) Proto také znám mnohonásobně opakovanou kritiku na adresu podobných pokusů: latinský jazyk má jinou přízvučnou strukturu než čeština a zpívat český text na "latinský nápěv" znamená páchat na textu násilí. Já se domnívám (a plánuji pokusit se jednou dokázat), že je tato kritika mnohem méně případná, než se na první poslech zdá. Musím ale uznat, že některá místa v některých žalmech zpívaná na některé chorální nápěvy zní opravdu hrozně. (Zejména když se velkého zdůraznění hudebním přízvukem dostane poslední slabice slova nebo jednoslabičnému slůvku.)

Přestože pro mě zní české žalmy zpívané na tradiční chorální nápěvy v drtivé většině uspokojivě, pilně se ohlížím po jiných modálních nápěvech psalmodie, kterými by případně bylo lze "latinské" nápěvy nahradit. (Modálního systému se rozhodně nechci zříci - nejen proto, že bych musel několik set toho času hotových antifon skládat znovu.)

V časopise Psalterium 1/2011 (domovská stránka časopisu) vyšel obsáhlý rozhovor s Bohuslavem Korejsem u příležitosti jeho 85. narozenin. Ten mě (viz s. 2) upozornil na modální charakter Korejsových nápěvů k žalmům. Tyto nápěvy se v některých společenstvích a komunitách při oficiu běžně užívají (pražský arcidiecézní seminář, benediktinky na Bílé Hoře). Bylo by ale lze používat je s mými antifonami namísto nápěvů chorálních?

Všechny Korejsovy nápěvy obsažené v publikaci Zpěvy s odpovědí lidu (poslední vydání Kostelní Vydří: KNA 2001) jsem prošel a pokusil se určit, zda přísluší k jednomu z osmi modů starého západního církevního hudebního systému. (Dlužno říci, že jsem při určování zohlednil jen melodickou linku a ne už harmonisaci pro varhany, což je metodologický hřích, který možná zapříčinil sem tam nějakou chybu.) Došel jsem k závěru, že z 19 nápěvů 17 k jednomu z osmi modů patří, jeden je prakticky doslovnou recepcí tonu peregrinu (tradičního nápěvu stojícího poněkud mimo modální systém), jeden je pro naše účely nepoužitelný. Alespoň jeden vhodný nápěv se najde pro všechny mody mimo modus VII. Je ovšem třeba zcela zanedbat differentiae (různá zakončení pro nápěv jednoho modu; u každé antifony je předepsán modus + určitá jeho differentia, která umožňuje na konci žalmu snadný přechod k antifoně).

V následujícím přehledu je u každého nápěvu uvedeno, ke keterému patří modu a pro které jeho differentiae je nejvhodnější. Dále, zda a jak je třeba k němu transponovat antifonu, která k příslušnému modu patří. Při té příležitosti se zdá být vhodné připomenout, že pokud jde o transposici antifon, není těžké stáhnout si zdrojový kód příslušného souboru a nechat noty každého zpěvu posunout automaticky funkcí \transpose.

Korejsovy nápěvy psalmodie - přehled (Korejs_psalmodie.pdf, ~7kB)

Následuje ukázka antifony transponované, aby odpovídala žalmovému nápěvu. (Viz také zdrojový kód: Korejs_antifona_trans_ukazka.ly.)

Závěr. Korejsovy nápěvy psalmodie mají z velké části jiný charakter než tradiční chorální nápěvy. Často chybí napětí mezi tónikou a recitačním tónem, někdy se recitační tón ve druhém poloverši mění. Mají ale modální charakter a domnívám se, že je s mými antifonami jako náhradu chorálních nápěvů lze používat. Výběr vhodných nápěvů k antifonám usnadní připravený přehled. Může to být zajímavou možností tam, kde už je obvyklé zpívat při oficiu žalmy na Korejsovy nápěvy a je chuť začít zpívat i antifony. Nebo tam, kde se oficium zpívat začíná a kde se mnou propagovaný systém využívající tradiční chorální nápěvy žalmů netěší důvěře. (Přinejmenším Pavel Šmolík jmenuje Korejsovo řešení jako jedno z těch, ve kterých se spojení českého jazyka a melodie vydařilo.) Problém vyvstane s antifonami modu VII (není jich málo!), pro které se žádný z Korejsových nápěvů psalmodie nehodí.

[EDIT 2. 6. 2018] Protože Korejsovy žalmy podle všeho na internetu hledá hodně lidí a tento článek díky tomu patří v rámci webu inadiutorium.cz k nejnavštěvovanějším, je vhodné i zde upozornit, že od května 2018 je on-line péčí dr. Kuba připravené velké vydání těchto žalmů, s rozpisem pro celý mešní lekcionář. Pro liturgii hodin může posloužit jako snadno dostupný zdroj příslušných nápěvů psalmodie vč. varhanního doprovodu.