Dalším předmětem našeho zájmu v seriálu o předkoncilních
lidových oficiích je
Český kancionál - kancionál pro české diecéze prvně vydaný
v prvních letech Československé republiky a sloužící pak téměř
po půl století.
[Český kancionál. Uspořádal Dr. Dobroslav Orel, slova upravil Vladimír Hornof, Harmonisoval Václav Vosyka. Praha: Státní nakladatelství 1921. 672 stran.]
Český kancionál
Kancionál vznikal v kruzích blízkých časopisu Cyril.
Vyznačuje se úsilím o propojení zájmu historického
a praktického.
Historický zájem velí na základě vědecké práce s prameny rekonstruovat
pokud možno nejpůvodnější a/nebo nejhodnotnější texty
i nápěvy písní a uvádět zdroje.
Zařazeny jsou nejcennější písně všech duchovních tradic
(vč. starého utrakvismu a Jednoty bratrské) a epoch.
Praktický zájem ukládá texty upravit tak, aby byly srozumitelné
a přibližně odpovídaly dobovému jazykovému standardu.
(U některých písní, které mají obzvláště silný charakter kulturní
památky a jsou obecně známy ve starém znění,
však je uveden text jak modernisovaný, tak původní.)
Protože se od doby vydání "kancionálu svatojanského" vyjasnila
otázka, zda budoucnost české poesie patří časomíře nebo přízvuku,
ve prospěch poesie přízvučné, jsou písně zařazené do Českého
kancionálu rytmisovány.
Pozoruhodný je důraz historicko-vzdělávací, který editory
vedl k tomu, že před oddíl s rorátními zpěvy zařadili
obsáhlý úvod (s. 10-22) o původu a historii rorátů.
Struktura obsahu:
- písně vlastenecké
- písně podle liturgických dob
- obecné písně (odpovědi při mši - tehdy proti dnešku velmi chudé - a mešní písně)
- písně tematické a příležitostné
- litanie a pobožnosti
(Pozn.: Kdo by si Český kancionál pořizoval, zejm. přes inzerát nebo internetový
obchod, kde do knihy nemůže nahlédnout, ať dá pozor na počet stránek,
protože exempláře s méně než 600 stranami jsou "lidové vydání" bez not.)
Nešpory o nejsvětější svátosti
Zvláště nás budou zajímat dva formuláře nešpor, které najdeme
na konci kancionálu v oddílu pobožností (ve společnosti
litanií, křížových cest a růžencových pobožností.)
Na stranách 644-657 najdeme Mariánské nešpory - ty ovšem přejdeme,
protože se jedná o přetisk těch, které vyšly v r. 1912 v Editio Cyrill
a byl jim věnován
minulý článek.
Zaměříme se proto na "Nešpory o nejsvětější svátosti", jež najdeme
na str. 630-643.
Kdo výtisk Českého kancionálu zrovna nemá po ruce, najde inkriminované
nešpory oscanované na stránkách Centra dějin české teologie
v bibliografii prof. J. Hejčla.
Jen malá poznámka k Mariánským nešporám - u první antifony
(V nebi, kde král stoluje) jsou oproti
prvnímu vydání opraveny oba nedostatky, které jsem v posledním článku
kritisoval -
modus je uveden správně II. a nápěv psalmodie je použit patřičně.
Dosti pravděpodobně za obě chyby v cyrilském vydání Mariánských
nešpor mohl nepozorný a chorálu nerozumící sazeč a ne autoři.
Nešpory o Nejsvětější svátosti jsou dílem stejné dvojice jako
výše zmíněné: o překlad textů se postaral J. Hejčl,
"antifony na motivy chorální a na staročeské písně o Božím Těle"
složil D. Orel. -- Bylo by velice zajímavé vědět, které
"staročeské písně o Božím Těle" D. Orel použil a jak - o tom
ale v kancionálu není zmínka.
Není uveden zdroj textu, snadno ale zjistíme, že jde o dosti věrný
překlad I. nešpor slavnosti Božího Těla ze soudobého breviáře.
V Antiphonale Romanum 1912 jeho formulář najdeme na str. 440.
Při srovnání Orlova znění s latinským antifonářem
je nápadné, že se u nápěvů 4 ze 6 antifon i u hymnu shoduje modus.
Zdá se mi nepravděpodobné, že by tato shoda byla dílem náhody.
Přitom ale - s výjimkou hymnu - vedle shody modu nenacházíme již
žádnou podobnost melodickou.
Zajímal by mě důvod, proč skladatel při tvorbě českých antifon
zachoval modus předloh, když nápěvy z Antiphonale zřejmě shledal na české
texty zcela nepřenositelnými a vytvořil od základu nové.
Snad ho vedla snaha zachovat hudební kontinuitu s římským oficiem
v tom, v čem ji zachovat bylo lze - tedy v tóninách.
(Já touto cestou mimo výjimečných případů nechodím; antifony skládám
zcela svobodně v tóninách, které se zrovna zdají vhodné.)
Možná byl zvyklý zpívat dané oficium latinsky a jeho žalmy
měl tak spojené s konkrétními nápěvy, že je, nakolik to bylo
možné, použil i nad českými texty, složiv k nim příslušné antifony.
Srovnáním obou souborů
antifon - českého Orlova a latinského - jasně vyvstává zásadní
odlišnost stylová. Latinské antifony jsou výrazně melismatické,
české naproti tomu téměř striktně slabičné, bez melismat,
a žádné z řídkých melismat nemá více než dvě noty.
(Melismatičnost zpěvu lze vyjádřit číselně
jako průměrný počet not na slabiku:
v případě 1. antifony je to 1,7 v Antiphonale Romanum, 1,09 v Orlově zpracování;
u 2. antifony 1,8 : 1,12.)
Klade se tu otázka, nakolik je hudební styl antifon určován
vkusem doby a preferencemi autora (v našem případě zřejmě hrál významnou
roli požadavek umožnit necvičený lidový zpěv s varhanním doprovodem -
takové určení melismatiku vylučuje jako nevhodnou)
a nakolik je diktován samotným jazykem. Je latina "jazyk melismatických
zpěvů" a čeština "jazyk melismatům nepřející"? A jak lze (lze-li tedy)
nad českým textem vhodně pracovat s bohatšími melismatickými
útvary? - To jsou otázky, které si už delší dobu kladu, aniž jsem
je zatím byl s to uspokojivě zodpovědět.
Ještě dvě drobné pozoruhodnosti:
1. V minulém článku jsem opomněl zmínit, co bylo už v Mariánských nešporách
dobře patrné: jak svobodně J. Hejčl pracuje s doxologií na konci žalmů a
má ji v několika podobách, podle toho, jakou přízvučnou strukturu
textu požaduje ten který žalmový nápěv.
2. Za pozoruhodné považuji i to, jak D. Orel zjednodušil chorální nápěv
IV.E. Používá pro něj jednodušší melodickou formuli,
typickou jinak pro nápěv, který obvykle označuji IV alt.A.
Ohledně důvodů se lze jen dohadovat - je možné, že se mu
zdálo nevhodné zpívat melisma na poslední slabice slova.
(A to se, při zásadách uzpůsobení textu přízvučné struktuře
nápěvu, uplatněných J. Hejčlem, v původní podobě nápěvu IV.E
děje pravidelně: na přízvučné slabice musí začít
dvojslabičné slovo a tak na slabice předchozí, kde má nápěv první
melisma, končí slovo předchozí.)
Nakonec se vnucuje otázka, proč cestu do kancionálu
našly právě tyto dvoje nešpory - mariánské a "eucharistické", resp.
"božítělové". Jaký byl jejich "Sitz im Leben", jak se používaly?
Zpívaly se mariánské nešpory o svátcích Bohorodičky a
božítělové o slavnosti Božího Těla? - Ale, ptám se, zařadil by
někdo do (rozsahem poměrně malého, nejširším kruhům určeného) kancionálu
nešpory, které se použijí jednou v roce?
Používaly se snad eucharistické nešpory podle libosti po celý
rok na způsob "votivního oficia", třeba ve spojení se svátostným
požehnáním? (Je třeba mít tu na paměti, co bylo minule
řečeno o kanonickém statutu zpívaných nešpor v národním jazyce:
nebyly opravdovými nešporami, nýbrž pouhou pobožností, a tak se na ně
přímo nevztahovaly liturgické předpisy. Tak i o votivním oficiu
zde lze mluvit jen přeneseně: opravdová votivní oficia
byla zrušena reformou Pia X. a před ní se směla používat jen
na místě oficia feriálního, nikdy z nich tedy nebylo možné brát
nešpory v neděli nebo ve svátek. U lidových nešpor to ale zřejmě bylo
vcelku jedno.)
Příští článek naší řady představí lidová oficia obsažená
v "kancionálu svatojanském". Protože mi není známo, že by už někde
na internetu byla, a tento kancionál pro své stáří už nepatří mezi ty,
které by každý měl či mohl mít doma (ani já nemám - půjčil jsem si ho
z knihovny), pokusím se alespoň vybrané pasáže nafotit.
A jelikož svatojanský kancionál přistupoval k oficiím velmi
velkoryse, nejspíš vydá na více než jen jeden článek.
Tímto článkem začínám jednak neformální řadu slíbených nahlédnutí
do pokladů ukrytých v časopisu
Cyril,
jednak číslovaný seriál příspěvků o předkoncilních "lidových oficiích".
Předmětem našeho zájmu budou notované mariánské nešpory, které
vyšly jako hudební příloha zmiňovaného časopisu v roce 1912.
[D. Orel, J. Hejčl: Mariánské lidové nešpory. Editio Cyrill 1912.]
Na stránkách Společnosti pro duchovní hudbu je
internetové facsimile; ve článku do něj průběžně odkazuji.
Úvodní poznámka liturgicko-historická
Protože liturgický pramen, kterým se zabýváme, pochází z doby nám již
značně vzdálené a z poměrů od našich dosti odlišných,
považuji za vhodné předeslat bližšímu pohledu do něj
přiblížení některých významných dobových reálií.
Liturgie hodin byla až do 2. vatikánského koncilu výhradně
věcí kleriků a zasvěcených osob. Tito byli vázáni konat ji
přesně podle (latinských) textů a rubrik obsažených v římském
breviáři. "Lidové nešpory" přeložené do národního jazyka,
byť byly překladem třeba i velice věrným, nebyly, právně vzato, součástí
liturgie církve a patřily mezi pobožnosti.
Ergo, kněz, který předsedal lidovým nešporám, měl povinnost před nimi
nebo po jejich skončení vzít breviář a modlit se nešpory
"znovu" latinsky.
Nemám v té věci jistotu, ale z různých poznámek v různých článcích
v Cyrilu se zdá, že nešpory - jako odpolední pobožnost v neděli a svátek -
patřily přinejmenším v některých farnostech k běžnému "duchovnímu
servisu". Bývaly zřejmě pravidelně spojeny se svátostným požehnáním.
(Viz
rubrika na konci našeho formuláře.)
Někde se slavily latinsky, ale nezřídka naprosto pozbývaly původní
liturgickou formu a stávaly se něčím na způsob malého koncertu
krátkých polyfonních skladeb (jejichž libretem byly útržky
z nešporních žalmů) se svátostným požehnáním.
(Lehner F.: Zpěv obecný při službách Božích a kůry literácké, Cecilie 6/1875, 43.)
Zpívané nešpory v národním jazyce už měly na začátku 20. stol. jakousi
zavedenou tradici -
jedno zpracování mariánských lidových nešpor
obsahoval ve svém 1. dílu "Kancionál svatojanský" (1864) a snad
se opravdu používalo.
(Dál do minulosti jsem zatím lidové nešpory nestopoval, ale snad je
jejich historie ještě delší.)
Zajímavá je skutečnost, že se úpravy pro lid dočkaly zrovna
nešpory mariánské.
Skutečný důvod neznám. Napadají mě dvě různá vysvětlení -
a možná jsou obě platná:
1. Lidová
zbožnost se mnohem výrazněji než oficiální liturgie váže
na Pannu Marii, snad tu tedy byla snaha této tendenci vyhovět
a "dát lidu, čeho si žádá."
2. Další možností je, že byli autoři vedeni snahou poskytnout
překlad kousku liturgie hodin, který se přesně stejnými slovy
universální církev v daný den modlí - a k tomu se nabízelo
"malé mariánské oficium"
(Officium parvum B.M.V.), které se některé řády
modlily navíc vedle běžného officia (kartuziáni tak činí dodnes)
a některé aktivní kongregace ho užívaly namísto
plného oficia. Pro lidové využití bylo vhodné tím, že mělo texty
naprosto neproměnné, každý den stejné, a tak bylo každý den
naprosto aktuální. (Tomuto vysvětlení zčásti odporuje
to, že Hejčl
v "Proslovu"
za účel vznikajícího díla
označuje možnost "vzdávati hold nebes královně
o jejích svátcích" - s každodenním nebo každonedělním
využitím na způsob malého oficia tedy zřejmě nepočítal.)
Významnou okolností vzniku našich nešpor,
v "Proslovu"
výslovně uvedenou,
je reforma breviáře papeže Pia X.,
následovaná r. 1912 novým vydáním Antiphonale Romanum,
reformovanému breviáři uzpůsobeného. Nové vydání Antiphonale
se stalo podnětem k novému zpracování
Mariánských lidových nešpor.
Reforma breviáře se dotkla především distribuce žalmů v žaltáři -
žaltář byl i nadále rozložen na jeden týden, eliminovány však
byly žalmy do té doby opakované každý den.
Do reformy Pia X. byly každý všední den stejné některé
žalmy ranních chval,
a všechny žalmy všech tří malých denních hodinek a kompletáře;
proměnlivá byla pouze psalmodie matutina a nešpor.
Jak už jsem zmínil, Hejčl píše, že vydání reformovaného antifonáře
dalo popud k vytvoření nových Mariánských lidových nešpor
(místo těch z kancionálu svatojanského).
Srovnal jsem mariánský formulář
v Antiphonale Romanum z r. 1912 se stejným formulářem v breviáři
z doby před reformou Pia X. a neshledal jsem
v tomto konkrétním oficiu žádné textové změny.
Pokud jde o možné změny nápěvů, ty jsou jako podnět
k novému českému zhudebnění bezpředmětné - jak
uvidíme dále, D. Orel se o převádění nápěvů z latinského antifonáře
nepokoušel.
Lze tedy uzavřít, že nové vydání Antiphonale bylo pro nové zpracování
českého mariánského oficia podnětem pouze nepřímým - nešlo o uvedení
lidového oficia do souladu s reformovanými liturgickými knihami
po stránce textové nebo hudební, ale o vytvoření něčeho nového
(textově či hudebně lepšího, finančně dostupnějšího?)
u příležitosti proběhnuvší liturgické reformy.
Text (Jan Hejčl)
Prof. Jan Hejčl
je znám především jako biblista. V jeho bibliografii ovšem vedle
překladů a komentářů biblických textů najdeme i nezanedbatelné
množství komentářů k liturgii a překladů liturgických textů do národního
jazyka, které měly pomoci porozumět liturgii a účastnit se jí i
laikům, kteří postrádali klasické a teologické vzdělání.
(Máme od Hejčla takové publikace ke slavnosti Božího Těla či
ke Svatému týdnu.)
Kompletní Hejčlovo dílo je přístupné nascanované na stránkách
Centra dějin české teologie a stojí
za pozornost mj. i jako svědectví o liturgickém hnutí v českých
zemích v době před 2. světovou válkou.
Podotknu zatím jen, že nešpory, kterými se zabýváme, nejsou
jedinou Hejčlovou prací na poli "oficia pro lid" a že o některých
dalších bude v našem seriálu ještě řeč.
Překladatel se explicitně odkazuje k římskému antifonáři z r. 1912.
(Je oscanovaný na webu Musica Sacra:
Antiphonale Romanum 1912.)
Předlohu snadno najdeme: str. [77] (v pdf se scany str. 874),
"In festis Beatae Mariae Virginis." To je, soudě podle zařazení
ve struktuře antifonáře, obdoba dnešních "společných textů o Panně
Marii". O něco níže (str. [89]) následuje malé mariánské oficium.
Malé oficium beze změny přebírá
všechny texty a zpěvy ze "společných textů".
Jako někdo, kdo je opakovaně konfrontován s problematikou české
psalmodie a použitelnosti chorálních nápěvů žalmů s českými texty
musím upozornit na to, že Hejčl texty připravoval již s ohledem
na to, že se budou zpívat, a to právě na chorální nápěvy.
Poloverše proto končí dvoj- či trojslabičnými slovy,
vždy tak, aby na posici, kde chorální nápěv potřebuje přízvuk,
byl hlavní slovní přízvuk (tedy první slabika slova).
Asi nemusím podotýkat, že můj
Antifonář k Denní modlitbě církve
pracuje s texty jinak: Bognerův překlad žádné podobné umělé ohledy
na hotové žalmové nápěvy nebral a já jsem jeho znění neupravoval;
žalmy značkuji ke zpěvu podle pracovní teorie,
která využívá vedle hlavních přízvuků i přízvuky vedlejší.
Pozoruhodnou a nepříliš šťastnou vlastností Hejčlova "zpěvného
překladu" žalmů je, že slova na konci veršů volí zásadně tak,
aby do příslušného chorálního nápěvu vyšla bez využití
"nafukovacích" not - tedy první poloverš modu II končí vždy
dvojslabičným slovem, i když by stejně dobře mohl končit trojslabičným.
Taková rytmická uniformita veršů na mě působí poněkud nezvykle, uměle,
chudě.
Konečně snad nejnápadnější zvláštností je to, na co překladatel
v Proslovu upozorňuje:
"byl učiněn pokus podati opis (parafrasi) biblického znění,
upravený se zvláštním zřetelem k účelu mariánských nešpor, aby každý
lidový čtenář již samému znění dobře rozuměl."
"... aby znění žalmů bylo skutečně lidové, t.j., aby jim lid rozuměl
a mohl jimi projevovati vzrušený, stupňovaný cit náboženský."
Žalmy jsou místy zcela explicitně christologisovány.
Verše nepohodlné (ať ty, které mohou vyvolávat otázky ohledně
Boží dobroty, spravedlnosti, laskavosti; ať ty, nad kterými
ve věrném překladu můžeme jen pokrčit rameny
s tím, že snad jen sám žalmista věděl, co chtěl říci)
jsou buďto zcela vypuštěny, nebo upraveny do podoby "přijatelné,
pochopitelné a zbožné".
Podobně se nakládá i s antifonami. Antifony mariánského oficia
jsou vzaty z Písně písní a mají místy, především, zná-li čtenář
původní kontext, nemalý erotický náboj. Překlad, silně mariologisující,
antifony této síly téměř důsledně zbavuje.
Takové zacházení s biblickými texty je dnešní době naprosto
protivné. I katolický laik chce mít biblické i nebiblické liturgické
texty co možná věrně přeložené - bez zastírání výkladových obtíží.
Odhlédnuto od oprávněných požadavků
dnešní doby ale soudím, že Hejčlův počin nebyl
hermeneuticky nekorektní - pouze učinil naprosto explicitním
to, jak římská liturgie konkrétní biblické texty v konkrétním
liturgickém rámci implicitně chápala. Takovéto zexplicitnění
dnes považuji za nevkusné - trochu jako adventní kalendář, kde už
někdo, než mi ho daroval,
otevřel všechna okénka a snědl všechnu čokoládu.
Zřejmě ale na začátku minulého století bylo možno v katolickém laikátu
počítat jen s tak malou znalostí Písma a "ducha římské liturgie",
že zvolená cesta byla nejlepším způsobem, jak umožnit
věřícím, aby se nešpory staly i jejich modlitbou.
Hudba (Dobroslav Orel)
Předně vyjasněme vztah melodií antifon v Mariánských lidových nešporách
k Antiphonale Romanum. Hejčl v Proslovu prohlašuje:
"Kdyz vyšly péčí nynějšího sv. Otce Pia X.
ve Vatikánské tiskárně nové nápěvy k latinským hodinkám kněžským, tu pojal redaktor »Cyrilla«
plán, vložiti tyto nápěvy i na jazyk českého lidu, aby mohl nešporami vzdávati hold nebes královně
o jejích svátcích svou materštinou."
Srovnáním ale zjistíme, že ani jedna z českých antifon není adaptací
melodie z Antiphonale pro český text. (Leda že by byla adaptací
melodie jiné antifony z jiného oficia - na provedení takového
srovnání však nemám kapacitu.)
Všechny se nicméně pohybují v církevních tóninách
a nápěvy, zřejmě D. Orlem nově složené, jsou vesměs pěkné.
(Nelíbí se mi 5. antifona a antifona k Magnificat, ale to je věc
osobního vkusu; krásná antifona v modu VI. je dle mého soudu
vůbec vzácným zbožím.)
Protože je partitura určena pro nasazení ve farních kostelích,
naprosto samozřejmě jsou jak antifony, tak psalmodie
harmonisovány pro varhanní doprovod.
Pokud vím, je harmonisace chorálu poněkud kontroverzní otázkou,
ale v problematice se neorientuji, takže ani nevím,
čím se vyznačuje a jaké (ne)kvality má Springerův systém,
zde uplatněný.
Názor, že zpěvy pro lid se bez varhanního doprovodu neobejdou,
sdílím, přestože doprovázet chorál považuji za principielně
nevhodné. Kdybych si někdy
myslel, že mé vlastní zpěvy k liturgii hodin jsou
zralé a vhodné k využití ve farnostech, hledal bych někoho,
kdo umí harmonisovat.
Neodpustím si dva hnidopišské postřehy:
První antifona
je nadepsána "Ton. V.", ve skutečnosti je ale zcela evidentně
ve II. modu. S psalmodií k ní připojeného žalmu si pak
pan překladatel s panem skladatelem poradili velice zvláštně,
protože terminaci modu II špatně pochopili jako
vzorec se dvěma slabikami po přízvuku bez přípravné slabiky,
zatímco ve skutečnosti je jedna slabika přípravná,
po ní následuje přízvuk
a jedna (nebo dvě) slabika finální. (Viz obrázek.)
Druhý hnidopišský postřeh se týká páté antifony, která nekončí
na finále deklarovaného modu.
Pravděpodobně D. Orel rozuměl
chorálu lépe než já a mohl si to dovolit. Pro mě je výška
závěrečného tónu antifony jedním z nejdůležitějších znaků pro
její přiřazení k modu. Vím, že ve středověku byly dost běžné
antifony, které na finále svého modu nekončily -
stěžuje si na ně sv. Bernard v předmluvě k reformovanému
cisterciáckému antifonáři (Super antiphonarium cisterciensis ordinis,
epistola seu prologus, PL 182,1121nn.) a Peter Wagner
v Einführung in die gregorianischen Melodien uvádí
případy, kdy je taková výjimka z pravidla oprávněná. Obecně ale považuji
antifony nekončící na finále modu za něco nepěkného.
Závěrem
Když jsem se do psaní článku pouštěl, netušil jsem, že nad ním
strávím prakticky celou neděli. Byla to ale veskrze příjemně
strávená neděle. Stará "lidová oficia" jsou zajímavým fenoménem,
který v lecčem může být inspirací i pro dnešní dobu.
Ve světle dosud prozkoumaných lidových oficií a jednoho
článku z Cyrila
teď nově přemýšlím o nešporách obsažených v Kancionálu, jejich smyslu
a možnostech využití, resp. o možnostech liturgie hodin
v liturgickém životě "obyčejné" farnosti.
Lidová oficia jsou pro mě, pokud jsou zhudebněná, také důležitým
srovnávacím a inspiračním materiálem co se týče práce s textem a melodií.
Námětů na další články do řady o lidových oficiích už mám nemálo,
nicméně navrhuji: pokud vás téma lidových oficií zaujalo a máte
doma nějaký starý kancionál (starší než první vydání aktuálního
jednotného), nahlédněte do něj, jestli také nějaké nešpory
neobsahuje, a pokud ano, dejte mi vědět. (Za případné fotografie
nebo scany příslušných stránek budu obzvlášť rád, ale i pouhá
informace o existenci mi bude užitečná.)
Aktuálně vím o nešporách v 1. dílu svatojanského kancionálu,
o některých vydaných samostatně,
a o těch v Českém kancionálu -
ty jsou na internetu a bude jim věnován příští článek.
Zvědavý jsem příp. i na různé podoby "breviáře pro laiky"
v národním jazyce vytvořené před koncilem.
V prosinci jsem v článku
Modely zpívané liturgie hodin
psal kromě hudebních zdrojů ke slavení v národním jazyce také
o liturgii latinské a o gregoriánském chorálu. Postupem času
jsem objevil další zdroje, o kterých jsem v době psaní článku nevěděl.
V Solesmes začalo v roce 2009 vycházet
Antiphonale Romanum.
Zatím vyšel druhý díl, obsahující nešpory pro neděle a svátky.
Za první díl možná lze považovat
hymnář, Liber Hymnarius (1983).
Dalších svazků se snad jednou dočkáme.
(Zajímavá recenze od M. Gammona, srovnávající
s následujícím titulem.)
[EDIT 25.4.2012] Další zajímavá reflexe nad novým Antiphonale Romanum:
The New Antiphonale Romanum in: MAHRT William Peter: The Musical Shape of The Liturgy, Richmond, Virginia: Church Music Association of America 2012, 263-269. (Kniha je celá k přečtení ve Scribd.)
Kompletní(!) třísvazkový antifonář pokoncilního oficia
Les Heures Gregoriennes (2008)
připravili rovněž mniši ze Solesmes, speciálně pro potřeby
komunity Saint-Martin.
Knihy vedle latinských textů s nápěvy obsahují (vždy na protilehlé
stránce) navíc překlad všech textů do francouzštiny.
To vše za "pouhých" 240 euro. :(
Nejčerstvějším objevem je
Laus Divina,
antifonář italské provenience. Protože italštině rozumím jen velmi
málo a web je navíc na informace skoupý, nevím, jaký je rozsah antifonáře
(vše, nebo jen neděle a svátky?). Náhledy vybraných stránek
jsou po grafické stránce strašidelné.
Zajímavou vlastností jsou rejstříky prozrazující jednak zdroje
nápěvů, jednak biblická místa, z nichž jsou vzaty všechny texty.
(Myslím, že poslední zmíněný je velice důležitý, byť jeho zařazení
do antifonáře není úplně logické. V Německu vyšel k breviáři
pro tento účel samostatný velmi objemný Registerband.)
Kdo chce slavit současné oficium latinsky s gregoriánským chorálem,
má, co se liturgických knih týče, z čeho vybírat. Bohužel, pokud
vím, žádný ze zmiňovaných titulů nelze sehnat v obchodech v ČR a je
nutné objednávat ze zahraničí, což prakticky znemožňuje
výběr opřít o prolistování a porovnání všech tří variant.
Co do ceny jsou Les Heures Gregoriennes pro většinu lidí
zřejmě naprosto nedostupné.
Druhý svazek Antiphonale Romanum
sice také není levný a jeho rozsah je omezený, ale je to oficiální
liturgická kniha schválená pro universální církev a Solesmes
považuji za záruku toho, že sestavení předcházela pečlivá vědecká
práce a že výsledek bude i typograficky kvalitní.
Laus divina je pro mě zatím velkým otazníkem. Nedůvěru ve mně vzbuzuje
web projektu, jakož i to, že je zřejmě dílem jednoho muže.
Možná jsou ale mé předsudky naprosto liché. (Jestli laskavý čtenář
tento antifonář zná, náramně mě potěší několika řádky o něm.)
Zatím jen v telegrafické stručnosti se chci podělit o svůj nedávný
"objev":
Že je na internetu k disposici celý archiv
časopisu Cyril (1874-1948),
jsem věděl už delší dobu.
Nikdy jsem ale tomuto časopisu nevěnoval zvláštní pozornost
a ani ve snu mě nenapadlo, že by pro mě mohl být nějak zajímavý
či dokonce přínosný.
Včera jsem ale úplně náhodou googluje narazil
na jednu jeho hudební přílohu (chystám se jí věnovat
samostatný příspěvek), prošel zběžně obsah ročníku - a pak už jsem
se od Cyrila nedokázal odtrhnout, dokud jsem nepročetl obsahy
všech ročníků a celou řadu článků. Cyril byl časopisem
tkzv. "cyrilského" hnutí, usilujícího o povznesení liturgické hudby. Články
(rázu většinou spíše popularisačního nebo praktického než vědeckého,
nicméně často na vysoké úrovni) z oblasti hudební vědy, dějin hudby
či liturgiky do něj přispívali renomovaní odborníci své doby.
Nemalá část jeho obsahu dnes zcela pochopitelně má sotva jiný
význam než že je svědectvím o minulosti církevního života
a příslušných věd (pro mě i velký význam
osobní: zjistil jsem, že do Cyrila psal můj pradědeček).
Vedle článků ryze časových lze ovšem v Cyrilu "vydolovat"
mnoho hutného materiálu, který i dnes může být čten s užitkem.
V příštích dnech bych v několika dalších příspěvcích rád
poukázal na vybrané stati, které se bezprostředněji dotýkají mého snažení
okolo hudebního zpracování liturgie hodin a vnášejí do něj podněty
hodné odpovědi.
Opakovaně se v myšlenkách a více či méně explicitně i v blogových článcích
vracím ke článku prof. László Dobszaye
Critical Reflections on the Bugnini Liturgy: The Divine Office.
Autor, uznávaný muzikolog a liturgik, v něm nejprve podává svou
koncepci "římské liturgie hodin" jako souboru specifických
hodnotných strukturních prvků, které, přes všechny různosti místních a řádových
tradic, jsou vysledovatelné v celém prostoru římské liturgie od sklonku
starověku až do reforem 20. století.
Pokračuje přísnou kritikou současné liturgie hodin
a návrhem, jak by byla mohla a měla proběhnout její reforma, aby
se učinilo zadost oprávněným požadavkům kněží a řeholníků 20. stol.
přetížených pastoračními povinnostmi a přitom nedošlo ke zmaru
typických prvků římské liturgie.
Základním principem Dobszayova návrhu je rozlišení mezi
officium a consuetudo. Toto rozlišení je dobře
známé v církvích byzantského obřadu. Plné byzantské oficium je tak
technicky a časově náročné, že je slaví jen několik málo
klášterů. "Běžné" kláštery a diecézní klerici se modlí jen
nějakou jeho porci přiměřenou podmínkám a zaměření vlastního životního
způsobu a stanovenou v pravidlech příslušné instituce.
Dobszay navrhuje namísto vytvoření minimálního oficia závazného
pro všechny (jakým je naše Liturgia horarum) zachování
maximálního oficia (nemyslí přitom na dnes povolený
breviář z r. 1962 ani na výsledek reformy
sv. Pia X. z roku 1911 - ten považuje za první krok úpadku -
ale oficium co do struktury "tridentské", nebo dokonce
rekonstruované předtridentské) a vytvoření rozumného
prostoru adaptability: plné oficium by se modlily jen komunity
na slavení liturgie zaměřené, aktivní řády a diecézní klerici
by se modlili přiměřenou menší porci stanovenou příslušnou autoritou.
(Consuetudines, "zvyklosti", jsou pak dokumenty
závazně stanovující rozsah a způsob provedení officia
v konkrétním
řádu, klášteře, diecézi, ...)
Přiznám se, že čím více se zabývám dějinami liturgie, tím více mě
Dobszayův koncept oslovuje. Přinejmenším prozatím ale zůstávám
věrný té podobě denní modlitby církve, o které Dobszay
otevřeně říká, že ji nemá rád, a nazývá ji s jistým
ironickým ostnem "Bugniniho liturgií" (ostatně tento web
je toho výmluvným svědectvím).
Článek ovšem vedle kritiky současné liturgie a zajímavého návrhu,
jak by se mohla provést příští liturgická reforma,
přináší podnětné myšlenky týkající se hudební stránky liturgie
hodin. Ty přitom jsou natolik obecně platné, že je lze
s prospěchem uplatnit i bez toho, aby člověk přijal
kteroukoli z ostatních ve článku formulovaných tezí.
Dobszay byl mj. odborníkem na gregoriánský chorál a uvažování
o hudební stránce oficia pro něj dalekosáhle splývalo s přemýšlením
nad tisíciletým
hudebním dědictvím latinsky se modlící církve a jeho uplatnitelností dnes.
Ve své kritice liturgických reforem 20. století poukazuje v neposlední
řadě na to, že zásahy do textů nebraly ohled na antifonář a už
reforma Pia X. zavedla řadu textů, pro které neexistovaly
nápěvy. Ještě mnohem radikálnější pak v tomto byla reforma Pavla VI.,
o které mnozí, zřejmě správně, říkají, že Liturgia horarum byla
sestavována bez pomyšlení na to, že by ji někdy někdo mohl chtít zpívat.
Dobszay o zpěvu oficia uvažuje už v horizontu své navrhované reformy,
která by samozřejmě klasický repertoár gregoriánského chorálu
důsledně zohlednila. Konstatuje, že je tento repertoár příliš rozsáhlý
a nelze očekávat, že by ho v současné době byly schopny obsáhnout
byť i jen komunity, kde oficium patří ke stěžejním prvkům společného
života. "Dobszayovo oficium" by tak bylo celé zpívatelné,
ale jen výjimečně nebo vůbec celé zpívané se vším od starověku
po vrcholný středověk vzniklým hudebním bohatstvím.
Dobszay tady sahá po poznatcích z dějin západní liturgie a liturgické
hudby: v repertoáru gregoriánského chorálu lze rozlišit několik
vrstev.
První vrstva pochází z doby zhruba do 6. století.
Patří sem antifony a responsoria z cyklu žaltáře (týdenního - mluví se
o "tridentském" breviáři), oficia starých svátků a responsoria matutina
s texty ze žalmů.
Texty antifon a responsorií jsou vzaty většinou ze žalmů a melodie jsou
spíše jednoduché, navíc mnohonásobně recyklované.
Druhá vrstva, pocházející z 6.-9. století,
"je plodem plného rozvinutí
liturgického roku. Patří sem adventní antifony a responsoria z proroků,
kusy z velkých svátků s texty nepocházejícími z žalmů,
antifony z postních evangelií; posledním přídavkem by mohly být
nedělní velké antifony, jejichž text je vzat z evangelia daného dne."
Mezi 9. a 15. stoletím pak vznikla nesmírně bohatá třetí vrstva,
zdobící vlastními zpěvy především svátky svatých.
Autor navrhuje využít výše naznačené rozlišení mezi
officium a consuetudo a ve většině komunit
společně slavících oficium se "vrátit" k repertoáru první vrstvy,
který obsahuje vedle zpěvů opakovaných každý týden navíc jen
několik zvláštních přídavků pro liturgické doby a největší svátky.
To by příležitostně znamenalo zpívat jiné antifony a responsoria než
jsou v breviáři (např. nezpívat každý den v postní době
jedinečné antifony k Benedictus a Magnificat, ale buďto ty běžné
z cyklu žaltáře, nebo dokola několik vybraných z malé množiny
postních antifon; v nočním oficiu se po většinu roku spokojit s opakováním
responsorií z jednoho dosti omezeného cyklu; apod.),
ale oficium by mohlo být celé zpívané.
"The Liturgia Horarum cannot be
transformed into a new Antiphonary." říká rezolutně prof. Dobszay.
Mohl bych snést příklady, že to není tak docela pravda.
Přinejmenším je možné celý moderní breviář zhudebnit.
Hranice nemožnosti ovšem zřejmě překračuje skutečné komunitní
využívání takto vzniklého úplného antifonáře.
(Za jisté svědectví o této nemožnosti považuji to, jak málo
se v Německu používá
Antiphonale zum Stundengebet.)
Chceme-li tedy oficium zpívat,
zdá se vhodné zavést - v podmínkách současného breviáře -
consuetudo omezující
repertoár oficia zhruba na cyklus žaltáře, společné texty o svatých
a vlastní texty největších slavností.
Zvláštní otázkou jsou pak responsoria modlitby se čtením,
o těch ale snad někdy příště.
(Pokud vím, současné liturgické zákonodárství navrhovanou
úpravu přinejmenším implicitně umožňuje. Ale protože nežiji v komunitě
ani nejsem k denní modlitbě církve vázán, zatím jsem se liturgicko-právním
otázkám důkladně nevěnoval.)
Se vznikem obsáhlejších materiálů a zejména postupně vznikajících
svazečků Antifonáře k Denní modlitbě církve někoho možná začala
zajímat otázka, jak knížky z elektronické podoby co možná elegantně
převést na papír. Já sám už několik týdnů používám vytištěný
Antifonář ke kompletáři
a Žaltář a chci se podělit o postup,
který používám.
Tisk
Svazečky Antifonáře jsou zamýšlené k tisku na papír
formátu A5 oboustranně.
Aby si s tiskem dobře poradila tiskárna a aby se pak knížka
dala dobře svázat, je potřeba stažený PDF dokument upravit:
umístit vždy dvě stránky A5 vedle sebe na stránku A4
a z takto vzniklých "tiskařských" stránek ty sudé otočit.
(Předpokládám, že čtenář má jako já k disposici tiskárnu tisknoucí
na papír formátu A5 a chce knížku vázat nějakou metodou pracující
se složkami. Pro toho, kdo tiskne rovnou na formát A5 a bude vázat
třeba kroužkovou vazbou, je tento článek irelevantní.)
Pro postup, který sám používám a chci i vám nabídnout, je důležité
předem zvážit, jak se materiál připravovaný k tisku bude vázat.
Rozsahem malé materiály čítající, řekněme, do 30 stran, je
zřejmě nejlepší svázat jako jeden sešit. Z nabídky projektu
In adiutorium do této kategorie spadá např.
Antifonář ke kompletáři.
Rozsáhlejší materiály je naproti tomu vhodnější vytisknout a zkompletovat
jako větší množství složek ("malých sešitů") a ty pak spojit některým
typem knižní vazby.
K přípravě dokumentů k tisku používám program pdfbook ze sady
nástrojů
PdfJam. (Moje linuxová distribuce - Debian -
má PdfJam v nabídce připravených balíčků. Bohužel nevím o tom,
že by bylo možné PdfJam používat ve Windows.) Postará se o ni jediný
příkaz:
pdfbook --signature N --suffix X SOUBOR
N: číslo dělitelné 4 - kolik stránek na složku. (Číslo musí být dělitelné
čtyřmi proto, že čtyři stránky se tisknou na jeden list.)
X: přípona výstupního souboru.
SOUBOR: cesta ke zpracovávanému souboru.
Antifonář ke kompletáři,
čítající právě 12 stran, tisknu se 12 stránkami na složku a svážu jako
jeden sešit.
pdfbook --signature 12 --suffix broz antifonar_kompletar.pdf
Jak úspěšně upravený soubor vypadá je možné vidět na
Antifonáři ke kompletáři:
po rozkliknutí detailu se ukáže nabídka dvou souborů ke stažení.
antifonar_kompletar-broz.pdf je připravený výše popsaným způsobem.
Obsáhlejší materiály je vhodné rozdělit na složky
po 12 nebo 16 stranách.
Upravený soubor oboustranně vytiskneme.
Vazba
Vytištěné listy uprostřed přehneme a poskládáme do složek.
Malé materiály vázané jako jeden sešit sešije větší sešívačka.
Já tak velkou sešívačku nemám a sešity sešívám jehlou a nití -
jedním velkým několikrát "obtaženým" stehem uprostřed.
Vazba větších brožur a knih je poněkud dobrodružná záležitost.
Na internetu je k nalezení řada návodů
(např. ve WuWejově zápisníku).
Nemohu doporučit žádný "zaručeně nejlepší", protože sám vážu
knížky zřídka a zatím jsem umění knižní vazby dostatečně neovládl. Poměrně
dobré zkušenosti mám s návodem obsaženým v knize
Skautskou stezkou (Václav Břicháček a další; vydal Junák 1998, 2. vyd. 2001).
V jednom z předchozích příspěvků
jsem si s P. Wagnerem postěžoval, že se některé z textů denní modlitby
církve téměř vzpouzejí tomu, aby byly zpívány.
Mezi takové počítám i antifonu k Magnificat Velkého pátku:
Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni.
Když jsem psal melodie pro antifony velikonočního tridua, s obtížemi a
bez chuti jsem pro tuto antifonu také jednu napsal.
O něco později jsem se k Velkému pátku vrátil a snažil se tuto antifonu
nějak vylepšit. Hotová melodie byla ohavná. Pro daný text se ovšem
zdálo nemožné složit nějakou lepší.
Obrátil jsem se tedy k originálnímu latinskému znění breviáře -
snad by bylo lze antifonu přeložit jinak, aby se dala zpívat.
(Když se překládal breviář do němčiny, byli u toho mj. benediktini,
kteří bděli jen nad tím, aby překlad byl v mezích možností zpěvný.
Jestli se nepletu, v našich zemích v době vzniku překladu nikdo
vážně nepomýšlel na to, že by se oficium zpívalo. Vzhledem k podmínkám
je to pochopitelné a Bohu díky za to, že překlad vůbec vznikl. Bude-li se
ale v budoucnu překlad breviáře revidovat, doufám, že hledisko zpěvnosti bude
náležitě zohledněno.)
Cum inimíci essémus, reconciliáti sumus Deo per mortem Fílii eius.
Musel jsem sáhnout po strojovém vyhledávání (používám na Linuxu
Xiphos - není to sice žádný
zázrak, ale pro vyhledávání a srovnávání různých překladů biblických
textů stačí), abych zjistil, ze kterého místa Písma svatého je antifona vzata:
Řím 5,10.
V kontextu:
Řím 5, 6-10: Vulgáta
Ut quid enim Christus cum adhuc infirmi essemus, secundum tempus pro impiis mortuus est -
vix enim pro iusto quis moritur nam pro bono forsitan quis et audeat mori -
commendat autem suam caritatem Deus in nos, quoniam cum adhuc peccatores essemus,
Christus pro nobis mortuus est. Multo igitur magis iustificati nunc in sanguine ipsius salvi erimus ab ira per ipsum.
Si enim, cum inimici essemus, reconciliati sumus Deo per mortem Filii eius, multo magis reconciliati salvi erimus in vita ipsius.
(Interpunkce a dělení vět J.P.)
|
český ekumenický překlad
Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.
Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život.
Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.
Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.
Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.
Pokus o doslovnější překlad 10. verše z latiny:
Jestliže jsme tedy,
když jsme ještě byli (Božími) nepřáteli,
byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna,
tím spíše budeme, již smířeni, zachráněni jeho životem.
|
Vidíme, že antifona je doslovně vytržený kus souvětí a isolovaná
má poněkud jiný smysl než v původním kontextu.
V latině to ovšem,
jak se domnívám, není nelegitimní. Kdo má (zejm. z každodenního slavení
liturgie) biblický text už "v uších", pozná, ze kterého textu je antifona
vzata a že je její výpověď záměrně "velkopátečně" nedokončená.
Tento efekt se ovšem v překladu do češtiny ztrácí. Z českého překladu Řím 5,10
nelze antifonu stejně elegantně doslovně vytrhnout -
a když není vytržena doslovně, ztrácí se její, dle mého soudu důležitá,
otevřenost pro to velikonoční nedopovězené. Antifona neevokuje
známý biblický text, ze kterého je vzata - a jako uzavřený celek je divná.
(Právě proto, že v originálu vlastně není uzavřeným celkem - resp. je
jím formálně, ale ne co do významu.)
Bohužel se zdá, že ve své mnohovrstevnosti (zdánlivě uzavřená výpověď,
která ovšem bezprostředně evokuje text, z něhož je vzata, a s ním
důležité pokračování výpovědi) je antifona do češtiny nepřeložitelná.
Po tomto zjištění jsem se ji snažil nějak upravit, aby se alespoň
dala dobře zpívat, když už se zřejmě nelze vyhnout ztrátě původního
významu. Po více pokusech jsem se odhodlal zpívatelnosti obětovat
část výpovědi ("byli jsme Boží nepřátelé") a melodii napsal jen pro
první část:
Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna.
Že ne všechny latinské liturgické texty jsou opravdu přeložitelné
do češtiny, je věc známá. Ptám se tady, jestli je v takových případech -
konkrétně pokud se jedná o antifony oficia - lepší, text převádět z latiny
za cenu významné ztráty významu (jak to v našem případě udělala
překladatelská komise), nebo najít v českém liturgickém překladu
jiný text vyjadřující stejné nebo podobné tajemství (a, dodejme,
pokud možno zpěvný) a antifonu jím nahradit.
Zatím znám dvě komunity pravidelně dávající nahrávky
svých společných modliteb na internet v podobě podcastů:
Klášter svatého Benedikta v Norcii
je poměrně malá benediktinská komunita slavící liturgii podle předkoncilních
liturgických knih (Antiphonale monasticum, 1934).
Denně je možné slyšet z Norcie ranní chvály, mši, nešpory a kompletář.
Latinsky, gregoriánský chorál.
V druhém případě bohužel mohu říci jen velice málo - moje francouzština
je dosud spíše v prenatálním stadiu než v plenkách. Jde o jakousi
francouzskou komunitu, zřejmě dominikánskou.
Oficium se modlí v rodném jazyce, zpěvy jsou často polyfonní.
Francouzskému mluvenému slovu nerozumím už vůbec, ale nakolik
jsem byl schopen zachytit strukturu slavení, zdálo se mi, že liturgie
nesleduje současný breviář. - Třeba se pletu. Denně je možné slyšet jednu
hodinku.
Před každou hodinkou jsem na to myslel. A to zrádné slůvko,
které je v latinské tradici v postní době "vyhnané z liturgie",
mi za doxologií verše "Bože, pospěš mi na pomoc" stejně pokaždé uteklo.
Když tam nějakých padesát týdnů v roce je, zabydlí se v hlavě -
nebo spíš někde "za hlavou", kam hlava těžko přikazuje - tak, že je
těžké najednou ho dát pryč.
Kořen problému jsem odhalil v tom, že prostá melodie
úvodního verše je bez aleluja
neuzavřená, bezmála křičí po nějakém závěru, a aleluja tak vyklouzne
úplně automaticky jako přirozené rozuzlení.
To mě v neděli přimělo přidat k úvodnímu verši postní variantu, která
má uspokojivé zakončení už na "Amen". A - světe, div se, pomohlo to.
Tož nestydatá reklama:
Kdo úvodní verš na naše nápěvy zpívá,
před různými A-, Ale- a před Aleluja, které má v postní
době zůstat za dveřmi, uchráněn bývá.
Před pár dny jsem po opravdu dlouhé době otevřel noty
se zpěvy ze společných textů o Panně Marii.
Přezpíval jsem si je a shledal jsem, že (ač nejsou zas až tak staré)
jsou vesměs opravdu hrozné.
Uvědomil jsem si, že odvaha tvořit (a navíc publikovat) jako na běžícím
pásu hudební příšery souvisí s absencí společenské kontroly.
Kdybych zpěvy k oficiu skládal pro konkrétní kostel nebo komunitu
a věděl, že a kdy se tam budou používat, příp. musel navíc být při tom,
dal bych si zřejmě mnohem víc pozor, abych nepustil z ruky nějakou
nedodělanost nebo nějaký úlet. Vytvořil bych zpěvů sice mnohem méně,
ale nemusel bych zavádět pětistupňovou stupnici statutu materiálu,
protože by všechny noty opouštějící můj stůl měly status β nebo
lepší. Díky tomu, že zpěvy skládám především sám pro sebe, nebojím
se zlých řečí ani kyselých výrazů zpěváků, a kvantita jde často
na úkor kvality.