Dnes, o památce Stětí sv. Jana Křtitele, jsem napsal melodie pro
antifony ze soboty 4. týdne žaltáře a uzavřel tak jejich čtyřtýdenní cyklus.
To znamená, že je možné zpívat podstatnou část oficia ferií a nedělí
v liturgickém mezidobí. (Nedělím mezidobí chybí antifony ke kantikům
z evangelií - jejich cyklus je ale tak obsáhlý, že se na něj v blízké
době nechystám. Navíc antifony ke kantikům z evangelií pro neděle
a slavnosti tradičně patřily k nejkrásnějším a nejpropracovanějším kusům
chorálního repertoáru a tak se zdráhám o ně pokoušet...) Tím je dosažen
jeden z prvních významnějších mezníků projektu In adiutorium.
Na antifonách ze žaltáře jsem po chvilkách pracoval sedm měsíců - od ledna.
Ta bezmála 4MB zabírající a 53 stránek čítající hromada not už
(mi) stojí za trochu slavení. Na "křest knihy" je ale ještě příliš brzy.
Soubor antifon je kompletní, nikoli však hotový -
je něčím mezi surovou hmotou teprve připravenou ke zpracování
a velice hrubým polotovarem. Některé antifony již považuji za hotové
a krásné, ty jsou ale výjimkou. Antifony ze žaltáře mají před sebou
týdny a měsíce oprav a předělávek.
Možná není od věci podělit se o praktický tip k používání:
já si antifony tisknu, vždy čtyři stránky (tj. dva dny) na list papíru (to chce už docela
dobré oči - ty ale, Bohu díky, zatím mám),
a zakládám do kroužkového bloku. Když antifony některého dne
výrazněji předělám, vytisknu si znovu jen ten předělaný den
a založím do bloku namísto staré stránky. Tento systém je poměrně
šetrný k lesům i k peněžence a zároveň umožňuje mít antifony stále
vytištěné v nejaktuálnější verzi.
Projekt In adiutorium zanedlouho oslaví rok své internetové existence.
A přibližně teď je to rok od chvíle, kdy jsem se vrátil k pravidelné
modlitbě breviáře a žačal shánět noty - zjištění, že je jich k mání velice
málo, se stalo bezprostředním popudem k vlastnímu skládání.
Pohledem na stránku s notami ke stažení je možné se přesvědčit, že
jsem ten rok neprolenošil. Z nesmělého počátku (první byl, myslím,
nápěv ke kantiku pátečních nešpor) postupně narostla
již poměrně obsáhlá sbírka not. Zůstává poznačená cejchem počátků:
je možné vystopovat tápavé hledání vhodné formy (od "divokého" invitatoria
snažícího se vyjít s čtyřdobým taktem přes byzantské vzory k pokusu
o volnou nápodobu gregoriánského chorálu). Rovněž je patrné úsilí vytvořit
pro každou významnější dobu liturgického roku rychle "alespoň něco malého".
tato tendence snadno vysvětlí, proč jsou v sekci temporálu tak hojné materiály
pro modlitbu uprostřed dne: tato hodinka totiž má ve zvláštních liturgických
dobách pravidelně jedinou stále stejnou antifonu a tak není těžké rychle ji
zpracovat. Dalším, možná méně evidentním symptomem počátků
byla jistá posvátná úcta před antifonami a responsorii
(a v důsledku toho strach je skládat): měl jsem dlouho zato, že
nápěv antifony musí vždy být svého druhu "vyzpívanou kontemplací"
jejího textu, jeho zhudebněním v nejhlubším slova smyslu.
Od této svazující představy mě definitivně osvobodila kniha Petera Wagnera
"Einführung in die gregorianischen Melodien" (Leipzig 1911, 1921).
Postupem času se dostávám k systematičtější práci na obsáhlejších blocích
oficia. V lednu jsem se dal do práce na souboru antifon ze žaltáře.
Půlka je teď hotová, druhou půlku bych, bude-li to možné, rád dokončil
výrazně rychleji než tu první, a sice do začátku října.
Něco z těch slíbených plánů, snů a polosnů: pokud včas stihnu
dokončit antifony ze žaltáře, chtěl bych během zimního semestru
vytvořit antifony a responsoria pro nejexponovanější dny
vánočního a velikonočního cyklu. Jistým závdavkem je již nyní
existující torzo materiálu pro slavnost Narození Páně.
Čas od času se stále znovu vracím k invitatoriu, jehož stávající podoba
je nepoužitelná. Moje notové sešity už zažily více než dva pokusy
o reformu, ale žádný nebyl tak povedený, aby se vyplatilo jeho výsledek
přepisovat. Zda a kdy se invitatorium objeví opravené a přijatelné,
je zatím ve hvězdách.
Důležitým "velkým snem" projektu In adiutorium je sen o českém
antifonáři. Antifonář neobsahuje pouze zhudebněné antifony a responsoria,
ale také texty žalmů označené pro zpěv podle příslušných nápěvů.
Rád bych co nejdříve připravil nějaký malý prototyp
(něco jako malý antifonář ke kompletáři nebo pro neděle
v liturgickém mezidobí) a experimentuji za tím účelem s nástroji
programu LilyPond, ale zatím se mi nepodařilo smířit
program lilypond-book s českými texty, takže prototyp antifonáře
je spíše v nedohlednu.
[RINGSEISEN Paul: Morgenlob - Abendlob. Mit der Gemeinde feiern. Fastenzeit - Osterzeit, Planegg 2000.]
(+ další dva svazky: Advent - Weihnachtszeit - 2000; Feste und Anlässe im Kirchenjahr - 2004)
Sada knih, kterou bych rád představil v posledním vydání seriálu
o německých publikacích notované liturgie hodin, je v mnoha ohledech
výjimečná.
Od obou antifonářů, nad kterými jsem se rozplýval v posledních dvou
článcích této řady, se odlišuje především zaměřením na farnost nebo
podobné společenství, nikoli na komunitu vázanou povinností modlitby
breviáře.
"Pokus, tuto prastarou/prapůvodní modlitbu církve, která byla po dlouhý čas
její (všedno)denní bohoslužbou, dnes znovu zabydlet ve farnostech - v
komplexní a komplikované podobě tradiční "liturgie hodin" kněží a mnichů - selhává
jednoduše na tom, že naši věřící nejsou žádní klerici. Otázkou tedy je,
jak se tato přespříliš střízlivá (hladová, suchá - orig. nüchtern) modlitba pro specialisty může stát oslovující
liturgií Božího lidu." (z úvodu autora, s. 3. Překlad J.P.)
Autor při hledání koncepce denní modlitby církve jako "liturgie Božího lidu"
sahá k antické katedrální liturgii a stanovuje několik základních stavebních
principů. Je to mj. omezení se na vybrané žalmy (přístupné, srozumitelné),
využití viditelných znamení (jako doplněk ke slovu), proměnlivé formy zpěvu.
Všímá si pouze ranních a večerních chval, protože jen k těm se v antice
skutečně shromažďoval křesťanský lid. Přitom v zásadě zachovává strukturu
hodinek ze současného breviáře. (Důsledný návrat k modelu antického katedrálního
oficia by mohl znamenat rezignaci na psalmodii - tím směrem Paul Ringseisen
nejde.)
Vedle omezení se na ranní chvály a nešpory je toto dílo poznačeno ještě další
významnou metodologickou redukcí: rezignuje na vytváření uzavřeného cyklu
liturgického roku a tiše předpokládá, že se ve farnosti denní modlitba církve slaví
zejména ve vybraných dnech exponovaných období (půst, Velikonoce, advent, Vánoce).
Proto také neexistuje speciální svazek pro liturgické mezidobí. (Zelené desky třetího dílu
jsou klamavé.) Kdo je zvyklý na onu "modlitbu kleriků a mnichů", bude při
prvním kontaktu s denní modlitbou církve pro farnosti v Ringseisenově
podání zřejmě zmatený: marné je hledat formulář pro konkrétní
svátek nebo neděli. Každá kniha obsahuje několik (cca 8-10) modelů,
z nichž každý je pečlivě vypointovaný a opatřený dobře padnoucím nadpisem
(postní ranní chvály "Hospodin je mé světlo a má spása"; velkopáteční večerní
chvály "V kříži je spása"; velikonoční večerní chvály "Na cestě se Zmrtvýchvstalým"; ...),
zpravidla ale není fixován na určitý den, nýbrž volněji na celé období.
Každý model vykazuje vysoký stupěň obměnitelnosti a upravitelnosti
pro konkrétní podmínky a dá se proto v rámci jednoho liturgického
roku využít i opakovaně.
Výše zmíněné "stavební principy" se v konkrétní podobě jednotlivých hodinek
odrážejí tak, že psalmodie je obvykle zkrácena (řasto na jeden žalm)
a uzavřena "žalmovou orací". Žalmy se zpívají různým způsobem -
někdy střídavě zpívají dva chóry, někdy lid odpovídá responsem
předzpěvákovi, někdy celý žalm bez přerušování přednáší sólista. Čtení
je zpravidla delší a následované homilií nebo meditací.
Zatímco v řeholních komunitách a podobných společenstvích může být
oficium po značnou část roku téměř "samonosné" (není potřeba žádný
organisátor, každý ví, co, kdy a kde se má modlit), denní modlitba církve
pro farnosti počítá s velkým nasazením předsedajícího, který připraví
koncepci příslušné hodinky, zapojí varhaníka, zpěváky, lektory, ministranty
a další spolupracovníky a celé slavení vede. Pro orientaci v textech
se používá systému čísel písní jako v kancionálech.
Ke každému ze tří svazků
knihy "Morgenlob - Abendlob" vyšel malý zpěvník do lavic, který obsahuje
všechny zpěvy, je ale lehčí o obsáhlé úvody a vysvětlivky pro předsedajícího.
Během semestru jsem slavení dvou hodinek z "Morgenlob - Abendlob"
zažil - v "laboratorních podmínkách" semináře z liturgiky. Na základě
této zkušenosti mohu Ringseisenův počin hodnotit velmi positivně.
V následné diskusi pronesl někdo z kolegů důležitou poznámku, která je ale
spíš vodítkem pro předsedající než kritikou na knihu: nabízené bohaté možnosti
obměn a obohacení slavení o nové prvky je potřeba užívat s mírou,
protože aby se určitá liturgická forma ve farnosti zabydlela, musí mít
jistou pevnou podobu, "na kterou je spoleh", ve které se farníci necítí
vždy znovu ztracení, protože "je to zase úplně jinak než posledně".
A kde se s dobrým odůvodněním sahá po něčem neobvyklém,
je nutné dobře to uvést.
Zároveň s veskrze positivním hodnocením představených knih musím
přiznat, že mě osobně neoslovují. Až příliš jsem si oblíbil tu "modlitbu
pro specialisty". Chápu, že někomu může připadat suchá. A souhlasím
s tím, že pro využití ve farnostech je předem zabitá. Ale právě jí se
na tomto webu chci i nadále přednostně věnovat.
Původně jsem byl zvědavý, zda a do jaké míry mezi dostupnými zhudebněními
německé liturgie hodin panuje závislost. Čerpají jedno ze druhého?
Položil jsem tedy vedle sebe
Gotteslob,
Kleines antiphonale zum Stundenbuch a
Antiphonale zum Stundengebet.
Jako vzorek pro srovnání jsem vybral oficium neděle 1. týdne žaltáře, protože
už si jeho obsah docela dobře pamatuji a protože obsahuje kantika, jejichž
zpracování mám zčásti za sebou, ale mnohem více před sebou, a která mě
proto zajímají. Kromě toho jsem z podobného důvodu do srovnání přibral
invitatorium.
Srovnání předně ukázalo, že tři srovnávané zpěvníky jsou (přinejmenším
v rámci srovnávacího vzorku, pravděpodobně ale i mimo něj) vzájemně
nezávislé a jejich zpracování týchž textů je i stylově zřetelně různé.
Gotteslob mě zaujal sadou antifon k invitatoriu, které lze všechny zpívat na stejný
nápěv. Cenou za toto úsporné opatření je redukce množství antifon a výrazné
zásahy do textu. Kuriosní ovšem je, že zpěvník v rubrice poznamenává, že
kantor má zpívat žalm 95 nebo jiný vhodný, žalm 95 však není obsažen (přitom Gotteslob
obsahuje obsáhlý representativní výběr žalmů, pro který už zde na blogu ostatně
jednou sklidil chválu.)
Ve zpěvníku jsou obsaženy dvě řady žalmů pro nedělní nešpory, ovšem
narozdíl od českého Kancionálu ani jedna z nich zcela nekopíruje žádnou
neděli z breviáře. Zejména antifony jsou vybrány tak, jak se to zdálo vhodné
autorům zpěvníku.
Kantikum ze Zj 19 nemá vlastní antifonu (podobně jako v latinských
materiálech z webu
Liturgia horarum in cantu gregoriano)
a lid odpovídá stále stejným responsem, které zní neobvykle "Amen. Aleluja!".
Kantikum dále nemá klasickou doxologii, nýbrž namísto doxologie je
zopakován druhý verš kantika (který má doxologický charakter).
Kleines Antiphonale zum Stundenbuch v souladu se svou metodologickou
redukcí nabízí k invitatoriu jen čtyři antifony z cyklu žaltáře - k volnému výběru.
Pak ale překvapí jistým "luxusem" - žalm 95 je totiž k disposici ve třech různých
zpracováních. (Která, mimochodem, považuji za krásnější než ta z Antiphonale zum
Stundenbuch.)
Kantikum ze Zj 19 má antifonu. Dvojité Aleluja ze závěru antifony je
zároveň responsem, které chór opakuje po každém verši kantika.
Verše zpívá předzpěvák na tonus II. (Tady je vhodné poznamenat,
že německý tonus II je melodicky shodný s tím, který je tady
v materiálu ke kompletáři, nikoli
s tím, který je k nalezení ve standartní tabulce nápěvů psalmodie.)
Antiphonale zum Stundengebet obsahuje žalm 95 rozepsaný
ve všech osmi tonech (peregrinus chybí) a navíc po jednom zpracování
žalmu 100, 67 a 24.
Pro kantikum ze Zj 19 má tři různé nápěvy, přičemž kantikum se zpívá
vždy s antifonou, která zároveň v závěru obsahuje responsum Aleluja.
Systém je to tedy velice podobný jako v Kleines Antiphonale zum Stundenbuch,
jen s tím rozdílem, že předzpěvák verše kantika nezpívá na běžný žalmový nápěv,
ale na nápěv speciální.
Zaujalo mě, že se obě Antiphonale vzájemně liší nápěvy hymnů.
Vysvětluji si to na jednu stranu snahou Heinricha Rohra udělat
Kleines Antiphonale co možná snadné pro zpěváky (na začátku
upozorňuje, že se valná většina obsažených hymnů dá zpívat dokonce
na jeden jediný nápěv a v počátcích nácviku může být vhodné toho využít),
na druhou stranu úsilím autorů Antiphonale zum Stundengebet stylově
se přiblížit gregoriánskému chorálu a u hymnů pokud možno zachovat
nápěv, který mají v Antiphonale Romanum nebo Antiphonale Monasticum.
[Joppich Godehard, Erbacher Rhabanus: Antiphonale zum Stundengebet, Freiburg-Basel-Wien, 1979 (2.vyd.)]
Když začnu svou recenzi pozorováním zvenku, jako obvykle, musím konstatovat,
že se jedná o silnou knihu - přes 1600 stran biblového papíru. Letmé prolistování
ukáže, že se autoři rozhodli pro gregoriánskou notaci. Při bližším průzkumu
zjišťuji, že dvojice benediktinů z opatství Münsterschwarzach zhudebnila
opravdu celý německý pokoncilní breviář - včetně společných a vlastních
textů o svatých.
První, co jsem se zájmem prostudoval, byl úvod a závěr. V úvodu vydavatelé
citují Všeobecný úvod k denní modlitbě církve: "Der Gesang darf im Stundengebet nicht als
bloßer Schmuck betrachtet werden, der nur irgendwie äußerlich zum Gebet
hinzukommt. Er entspringt vielmehr der Tiefe der betenden und Gott lobenden
Seele und macht den Gemeinschaftscharakter der christlichen Gottesverehrung
voll und ganz deutlich."
K tomu bych dodal ještě další argument: zpěv, je-li dobrý (co se skladby i přednesu týče),
pomáhá slyšet text Písma a nechává ho proniknout do srdce a uvíznout v paměti.
Taková je alespoň moje zkušenost.
Závěr mi přinesl některé praktické podněty pro mou práci: autoři tam píší
o řešení některých obtíží a o nevyhnutelných škrtech při sestavování
antifonáře.
Když jsem napsal, že toto německé antiphonale obsahuje celý breviář,
je to velké zjednodušení: autoři ho předně koncipovali jako knihu
pro společný zpěv a proto je vypuštěno všechno, co se
buďto nezpívá, nebo co přednáší jednotlivec, tzn. čtení, orace, přímluvy.
Dále nejsou zpracovány zpěvy pro modlitbu se čtením a modlitba uprostřed
dne je pro každý den (s výjimkou nejexponovanějších dnů Svatého týdne)
zpracována jen jednou.
V závěru se autoři dotýkají také problému zpívatelnosti žalmů na různé tony.
Já doposud vesele zpívám žalmy česky na osm tonů šitých na míru latině.
V Německu je zavedeno (a hojně užíváno - v Erfurtu se žalm při mši téměř
nikdy nezpívá jinak) osm tonů upravených pro specifika německého jazyka.
Vím, že pro češtinu se o něco podobného snažil Martin Grombiřík -
možná právě nastal čas zjistit, proč to vlastně považoval za nutné a
zrevidovat svůj přístup k žalmům.
Časem bych chtěl připravit text žaltáře opatřený značkami ke zpěvu,
aby to k něčemu bylo, budu muset trochu probádat teorii psalmodie a
vlastnosti českého jazyka.
Z notového obsahu mě nadchlo invitatorium - želm 95 je rozepsaný
pro všech 8 tonů a je k němu celá, nekrácená paleta antifon.
Další, na co jsem se zvlášť podíval, byla kantika.
Pozoruhodné je kantikum ze Zj. 19: jsou pro něj připravené tři různé
nápěvy (podobně jako v latinském Psalterium Monasticum ze Solesmes).
Aleluja je rozložené stejně jako v breviáři - aleluja na začátku strofy
zpívá kantor, další dvě jsou responsa chóru.
Zajímavě je vyřešena antifona. Zatímco třeba materiály na webu
Liturgia horarum in cantu gregoriano
na antifonu resignují, protože kantikum už má responsum aleluja a antifona
by mohla působit jako zbytečná duplikace,
německý antifonář má antifony složené tak, že se závěrečné aleluja
antifony shoduje s responsem. To mi přijde geniální a tento nápad se chystám
"opsat".
S odvoláním na římské předlohy autoři poměrně volně zacházejí s
antifonami, které v breviáři končí "Aleluja" nebo "praví Pán" a zakončení
z důvodu zpěvnosti tu vynechávají, tu (jen u aleluja) zdvojují.
Čas tlačí... Závěrem: I tato kniha patří k těm, které našim západním
sousedům nepokrytě závidím. A, jako už jsem dvakrát psal,
nevím o žádném společenství, které ji používá.
Mluvil jsem se seminaristy ze dvou německých seminářů -
v obou se liturgie hodin recituje, o svátcích se zpívá -
za pomoci kancionálu Gotteslob, který je pro to, jak už jsem psal,
ukázkově vybavený. Možná antifonář dochází uplatnění v některých klášterech...
S webem se to má podobně jako s člověkem - jedna věc je nosit v sobě poklady,
jiná věc ale, umět je dát k diposici pro druhé. Snažím se tedy upravit
domovskou stránku, aby víc zvala a nabízela. Doposud byly hlavním obsahem
domovské stránky noty ke stažení. A bylo to logické, protože noty jsou
nejoriginálnějším a nejhodnotnějším obsahem celého webu. Když jsem ale
sledoval statistiku stahování,
vadilo mi, že stále ještě nejstahovanějším materiálem je invitatorium -
možná vůbec první noty, které jsem tu vloni na podzim vystavil a o kterých opakovaně
přemýšlím, jestli by nebylo nejlepší je smazat, protože jsou pro ostudu.
Co bych měl udělat, aby si někdo, kdo na web In adiutorium poprvé zabloudil,
prohlédl nejdřív použitelné noty a taprve pak případně i ty ne tak zdařilé?
Prvním krokem k nápravě bylo, že jsem upravil pořadí not tak, že ty dle
mého soudu nejpoužitelnější jsou nahoře (dosud byly seřazené víceméně
podle toho, jak během dne přijdou v rámci liturgie hodin na řadu, tzn. ono
ostudné invitatorium bylo první, na co návštěvník webu myší narazil).
Přemýšlel jsem ale o té věci dál a napadlo mě, že vedle not je ostatní
obsah webu značně "diskriminovaný" - že si leckdo možná ani nevšimne,
že tu vedle not je ještě nějaký relevantní obsah.
A tak jsem dosavadní domovskou stránku osvobodil od obsahu, který
nesouvisí s notami a předělal ji na stránku pro stahování not -
a vyrobil novou úvodní stránku, která nabízí nejnovější noty,
články z blogu, náhodný odkaz a knihu (kniha zatím z technických důvodů není
náhodná, nýbrž stále stejná - časem to snad dodělám).
Do budoucna zamýšlím ještě trochu zapracovat na tom, jak stávající
domovská stránka prezentuje noty: vedle toho, že ukazuje ty nedávno
aktualisované, by měla (a možná především) upozorňovat na noty,
které jsou víceméně hotové a doporučitelné. (Aktuálně za takové považuji
třeba antifony kompletáře nebo antifony k Benedictus a Magnificat.)
To ale zase někdy příště...
Velikonoční doba je pryč. Antifony pro všechny čtyři neděle, které jsem
dal dohromady během postu a Velikonoc, teď potkávám - s jistým časovým
odstupem a v kontextu modlitby - ten je pochopitelně trochu jiný než kontext
skládání. Jsem trochu zděšený, trochu smutný, trochu překvapený (když
jsem je skládal, zdály se mi docela hezké!). Ale ne zoufalý.
Řadu antifon jsem upravil, několik napsal z gruntu znovu, podobně jedno
responsorium. To čeká v následujících týdnech mnohem víc antifon.
A některé možná budu muset předělat vícekrát, než dostanou nějaký
(alespoň pro mě) přijatelný tvar. Antifony z kompletáře už tímto procesem
procházejí delší dobu. A myslím, že je to tak dobré.
Když jsem přemýšlel o tom, jak pomalu přibývají antifony ze žaltáře
(když je jich pro každý všední den potřeba devět...), rozhodl jsem se
přednostně připravit cyklus antifon ke kantikům z evangelia
(Benedictus a Magnificat). Protože kantikum z evangelia je jakýmsi
vrcholem ranních chval a nešpor a i když jsou žalmy recitované,
zdá se mi dobré alespoň kantikum z evangelia zpívat.
Protože jsem tento cyklus dvanácti antifon dokončil o památce
sv. Prokopa, rozhodl jsem se ono dílko tomuto sympatickému světci
věnovat. Ani ne tak "k jeho cti", jak lidé někdy svatým něco věnují,
jako spíš jako o pár set let staršímu příteli a učiteli. Kdyby ty antifony
slyšel, možná by se mu vůbec nelíbily, ale věřím, že jako benediktin by
pro to, o co se pokouším, měl pochopení.
Před necelým týdnem jsem narychlo zveřejnil dvě antifony pro svátek
svatých Cyrila a Metoděje. Jeden kunsthistorik v jednom semináři tady
v Erfurtu říkal, že když vykládáme sakrální umění, je potřeba vedle
legend, ikonografických kánonů apod. vzít dostatečně v potaz také
toho, kdo si ten daný oltář apod. objednal a zaplatil. Podobně je potřeba
dívat se na tento "počin". Nijak nezapadá do dříve načrtnutého
"edičního plánu", pouze odráží moje osobní preference:
sv Cyril je můj milý "biřmovací patron"...
[ROHR Heinrich: Kleines Antiphonale zum Stundenbuch, Freiburg - Freiburg-Basel-Wien, 1995.]
Hubená knížka ve formátu německého breviáře (ten je poněkud nezvyklý,
užší a vyšší než má český breviář), okolo čtyř set stran biblového papíru.
"Malá, ale šikovná" - vydavatelům se na tento malý prostor podařilo "natlačit"
všechno, co je potřeba ke zpěvu ranních chval a nešpor z celého temporálu a
ze sanktorálu commune a osm vybraných slavností.
Co to znamená? Pro každý den, který se vejde do výše vymezené množiny,
hymny, antifony a texty žalmů se značkami, které usnadňují zpěv podle žalmových
tonů. Ke knížce je přiložený dvojlístek s tabulkou žalmových tonů upravených,
aby odpovídaly zvláštnostem německého jazyka. Každý tonus je možné zpívat
jednoduše (jednotkou je verš) nebo rozvinutě (jednotkou jsou dva verše,
druhý verš má jiný tenor).
Co nepovažuji za zcela samozřejmé, je, že do publikace byly zahrnuty žalmy
invitatoria s ozdobnými nápěvy na různé tony a výběr antifon k nim.
Textový materiál breviáře je tak rozsáhlý, že každý projekt antifonáře, který
nemá trvat nekonečně dlouho a vyústit v mamutí foliant, který si pravděpodobně nikdo
nekoupí, musí rozumně nastavit kritéria výběru toho, co bude zhudebněno a zahrnuto
a co se zanedbá. V tomto případě bylo vynecháno proprium sanktorálu -
tj. vlastní texty svatých - texty, které se využijí max. jednou ročně a v hierarchii
liturgické závažnosti mají nízkou prioritu.
Dále modlitba uprostřed dne - to je podstatná úspora, třetina žaltáře. Texty žalmů
zaberou hodně místa. Předmluva ukazuje, že autor při sestavování publikace myslel
na diecézní kleriky a na laiky a většina pracujících laiků nemá možnost modlit se
během pracovního dne ve společenství.
Trochu mě překvapilo, že byl vynechán i kompletář - ten tolik místa nezabere
a myslím, že jeho využitelnost (myslím třeba jen na akce pro mládež) je
nezanedbatelná.
Další redukcí bylo vynechání všech nezpávaných textů - čtení a modliteb.
Formát a velikost (hubená, lehká) je přizpůsobena použití zároveň s běžným
breviářem, "vedle něj".
Knížka vyšla před více než deseti lety, takže nejspíš nemám příliš velkou
naději ještě ji nekde sehnat, ale rozhodně se o to pokusím, protože myslím,
že "Kleines Antiphonale zum Stundenbuch" je dobrý vzor směru, kterým
by se projekt "In adiutorium" mohl ubírat směrem ke smysluplnému výstupu.
Možná bych se z něj měl naučit v první řadě umění redukce - vybrat to,
co je opravdu důležité, a systematicky zanedbat všechno ostatní.
Závěrem musím zopakovat, co už jsem přinejmenším jednou napsal:
kdybych žil na druhé straně českoněmecké hranice, tento web by nikdy nevznikl.
"Kleines Antiphonale zum Stundenbuch" samo o sobě by k uspokojení mé
potřeby denní modlitbu církve zpívat bohatě stačilo.
Dlouho jsem koketoval s myšlenkou překonvertovat noty, které tvořím,
také do gregoriánské kvadratické notace. Pro vlastní potřebu a potěšení.
Pro potěšení - protože kvadratická notace blaží oko - a pro potřebu,
protože ze čtyřřádkového zápisu se mi lépe zpaměti transponuje.
Lilypond, program, který používám pro sazbu not, sice kvadratickou
notaci hrdě podporuje, ale takovým způsobem, že je tato jeho funkce
prakticky nevyužitelná. A přepisovat všechny noty pro sazbu
jiným programem, třeba gregoriotexem,
se mi výbec nechce. Je to spousta práce s malým užitkem... gregoriotex se
pravděpodobně narozdíl od Lilypondu nedá tak snadno nosit na flashdiscu...
atd.
Teď experimentuji s hybridem moderní a gregoriánské notace:
noty jsou takové, jak je to dnes při transkripci chorálu víceméně běžné -
ale jsou zapsané ve čtyřlinkové osnově s gregoriánským klíčem.
Noty v této notaci lze ze stávajících zdrojových kódů vytvořit po minimálních
úpravách. Výsledek není nijak krásný, ale dává zmíněnou možnost snadné
transposice. Tady na ukázku antifony kompletáře.
Na ukázce jsou vidět zatím nevychytané mouchy - např. znaménko pro nádech ulétající mimo osnovu.
Předpokládám, že noty v této hybridní notaci mají smysl pouze pro mě,
kdyby ale o ně někdo z jakéhokoli důvodu stál, stačí se ozvat, rád pošlu
PDF. V git-repozitáři
projektu je této notaci věnována samostatná branch,
odkud je možné si stáhnout zdrojové kódy a vyrobit si kýžená PDF svépomocí.
Jedinou potřebnou úpravou je na začátku každého kusu nahradit příkaz \choralniRezim
příkazem nastavujícím příslušný režim čtyřlinkové notace, např.
\choralniRezimCII pro klíč C na druhé lince,
\choralniRezimFII pro klíč F na druhé lince.
Tyto příkazy jsou definované v souboru spolecne.ly ve zmíněné branch.
(Noty, které jsou zde na webu ke stažení, jsou kompilované ze zdrojových kódů z branch master.)
Před časem jsem začal pro zápis zpěvů, které nejsou rytmické a nemají
pevnou délku not (všechny zdejší antifony a responsoria) používat
noty s hranatými hlavičkami, abych upozornil na to, že to nejsou
normální čtvrťové noty. Po delší době, kdy jsem s takto sázenými
notami žil, jsem došel k přesvědčení, že to není výhodné - z více důvodů,
jedním z nejzávažnějších je neintuitivnost.
Rozhodl jsem se do budoucna používat dnes běžný způsob zápisu
chorálu - tj. kulaté noty bez nožiček, znaménko nádechu nebo taktová
čára značí zároveň pomlku.