Nedávno jsem, hledaje odpověď na rubricistickou otázku jistého člověka
na jistém internetovém fóru, znovu prošel relevantní články
Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve a došlo mi, že
mé kancionálové nešpory jsou s jejich
ustanoveními v rozporu více, než jsem si při jejich tvorbě a ještě
dlouho potom myslel. Protože jsem na tomto blogu, co se týče
(ne)dodržování liturgických předpisů, nikoho nešetřil, nebudu šetřit ani
sebe. Zároveň myslím, že by mohlo být užitečné nabídnout co možná
přesnou a vyčerpávající odpověď na otázku,
co se tedy kdy v nedělních nešporách změnit smí.
Protože nedělní druhé nešpory velmi pravděpodobně stále jsou tou
hodinkou, která má největší šanci být slavena společně a slavnostně.
1. Možnosti záměny textů v nedělních druhých nešporách
Záměně textů jsou věnovány články VPDMC 246-252.
Pro naše tázání je klíčový zejm. čl. 247:
247. V oficiu
nedělí,
slavností,
svátků Páně, které jsou zapsány ve všeobecném kalendáři,
dále všedních dnů doby postní a Svatého týdne,
dnů ve velikonočním a vánočním oktávu
i všedních dnů od 17. do 24. prosince
nikdy nelze změnit ty texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení
přizpůsobené, jako jsou antifony, hymny, čtení,
responsoria, modlitby a velmi často i žalmy.
Nedělní žalmy příslušného týdne se mohou nahradit, je-li to vhodné,
nedělními
žalmy jiného týdne, ba dokonce, jde-li o modlitbu s účastí lidu, i
jinými žalmy
vybranými tak, aby byl lid postupně přiváděn k porozumění žalmům.
Interpretuji tento článek tak, že jeho druhá část,
umožňující záměnu nedělních žalmů, je normou
obecnou, zatímco první část je normou speciální - a tedy má před
obecnou přednost.
Pro aplikaci je klíčové upřesnění, co jsou "texty, které jsou vlastní
nebo pro toto slavení přizpůsobené".
"Vlastní texty" jsou, podle použití toho termínu v jiných částech dokumentu
soudě, texty, které jsou v breviáři plně uvedeny v oddílu vyhrazeném danému
dni a nejsou brány z formuláře společného pro více dnů.
Co jsou "texty pro toto slavení přizpůsobené", netuším.
(Možná se tím myslí texty ze společných textů o svatých
nebo ze společných textů určité doby.)
Soudím tedy, že ve dnech ve článku 247 vyjmenovaných lze zaměnit
za jiné ty texty, které se berou ze žaltáře, a možná i ty,
které jsou ze společných textů o svatých.
V neděli, na kterou připadne slavnost nebo svátek Páně, tedy nelze
v nešporách zaměnit nic - protože obě tyto kategorie oslav mívají
všechny texty vlastní.
Neděle doby adventní, postní a velikonoční mají rovněž
všechny texty vlastní a proto v jejich nešporách také nelze
zaměňovat nic. - K diskusi je snad akorát možnost záměny žalmů
za žalmy jiné neděle (protože žalmy se berou z cyklu žaltáře).
Z čistě liturgicko-právního hlediska by to, pokud vím, bylo
legitimní. Je tu ale nanejvýš vhodné žalm od žalmu zvážit
jeho případnou významovou provázanost s antifonou
a tam, kde taková provázanost je, žalm pokud možno neměnit.
Neděle v liturgickém mezidobí mají vlastních textů jen málo -
antifony ke kantikům z evangelia a oraci. Je tudíž,
je-li moje výše podaná interpretace "vlastních textů" správná,
legitimní zaměnit všechno ostatní.
2. Kancionálové nešpory a liturgické předpisy
Drobný notový materiál, který jsem v červenci vytvořil a zveřejnil
pod názvem kancionálové nešpory,
byl pokusem o rozvinutí možností, které ke slavení liturgie hodin
nabízí Jednotný kancionál. Ten obsahuje Pololáníkovo zhudebnění
druhých nešpor neděle 1. týdne žaltáře a antifony k Magnificat
z pondělí téhož týdne. Z výkladu výše je zřejmé, že
tyto nešpory lze zcela legitimně
zpívat jako první či druhé o všech nedělích v mezidobí,
až na tuto posledně zmíněnou antifonu,
protože by se, přísně vzato, měla vždy vzít vlastní antifona
těch kterých nešpor.
Moje kancionálové nešpory obsahují
pro dobu adventní, postní a velikonoční vždy antifony k žalmům
a antifonu k Magnificat k použití s žalmy a kantiky
z nešpor obsažených v kancionálu.
Ovšem neděle v těchto dobách mají všechny tyto texty vlastní
a není tedy možné je libovolně zaměňovat.
Co udělám? Na stránce se stahováním opravím informace
o materiálu, aby nenaváděly k liturgickým neřádům.
A během několika týdnů opravím i jeho obsah, aby umožňoval
řádně slavit druhé nešpory všech nedělí ze zmiňovaných dob,
kdy se používají žalmy a kantikum z 1. týdne žaltáře.
Nakonec musím své závěry poněkud relativisovat.
Zmínil jsem, že "universální antifona k Magnificat", kterou
náš kancionál obsahuje, není v souladu s předpisy.
A kancionál má církevní schválení.
Německý katolický kancionál Gotteslob jde ještě dál:
pro každou liturgickou dobu obsahuje jeden nebo více formulářů
nešpor, které někdy nemají s žádným formulářem obsaženým v breviáři
zhola nic společného. Nebo mají, ale jen málo. A tak jako tak,
když jsou podávány jako universální pro použití někdy v dané době,
nejsou v souladu s předpisy. I Gotteslob má církevní schválení.
Nelze se tudíž ubránit silnému dojmu, že jsem něco přehlédl.
V samém závěru loňského studijního pobytu v německém Erfurtu jsem
pro sebe objevil (už si přesně nepamatuji jak; myslím ale, že skrz
poznámku pod čarou v jedné knížce od liturgika J. A. Jungmanna)
Einführung in die gregorianischen Melodien od P. Wagnera,
trojdílný důkladný úvod do studia gregoriánského chorálu, který vznikl
na přelomu 19. a 20. století a ještě v 60. letech byl uznán za hodný
reedice. Bohužel jsem dílo nestihl ani přečíst a od té doby jsem
se k němu nedostal. -- Tato nostalgická vzpomínka není samoúčelná:
ospravedlňuji jí to, že níže formálně necituji. Nemám totiž odkud.
Peter Wagner na základě vlastního studia pramenů
považoval za historicky hodnověrné faktum, že
přinejmenším základní korpus římských zpěvů pro hodinky
(co do textů i nápěvů)
sestavil papež Řehoř Veliký. Cituje a obšírně komentuje
jakýsi text, který o tom svědčí. Píše se tam, že Řehoř sepsal
"antifonář cento". Wagner uvádí, že "cento" je slovo
z nějakého staroitalského dialektu a znamená něco jako "výběr".
Vyvozuje z toho, že Řehoř nebyl především skladatelem, ale
kompilátorem, který pečlivě vybral to nejlepší,
co našel u soudobých římských kantorů.
Přiznám se, že neznám současný stav bádání o dějinách
gregoriánského chorálu a hudby vůbec - spíše tuším než vím, že bych
dnes mezi muzikology těžko hledal někoho, kdo by byl ochotný Řehoři
Velikému s vážnou tváří připisovat zásadní podíl na vzniku toho,
co dnes po něm nazýváme gregoriánským chorálem.
Koncept "antifonáře cento", výběru toho nejlepšího z více paralelních
tradic, mi ale uvízl v paměti především jako možné paradigma pro další
vývoj projektu In adiutorium, resp. pro další osud dílek, jež v jeho
rámci vznikají.
[EDIT 27.11.2012] Ke vzniku repertoáru gregoriánského chorálu
viz např.
GUILMARD Jacques-Marie: Origine de l'Office grégorien.
Na melodiích římského antifonáře je krásná jejich rozmanitost - daná
mj. také tím, že jednotlivé zpěvy vytvořili různí lidé na různých místech
a v různých dobách. I když jsem do nějaké míry
schopný tvořit zpěvy různého charakteru
a navíc se v průběhu práce, trvající již řadu měsíců, sám proměňuji
a to se v ní odráží, přeci jsem to stále já - se svými dary a
omezeními. Jednou možná vytvořím kompletní český antifonář.
Je to v současné době můj velký cíl, ke kterému se upínám.
Za ním leží jeden cíl ještě větší, který ovšem není z těch, kterých
mohu dosáhnout, nýbrž z těch, které mi mohou být jedině
darovány. Mám (malou, spíše neduživou) naději, že
jednou někdo vytvoří "antifonář cento" pro liturgii hodin v českém
jazyce. Nebo že někdo vezme to, co jsem vytvořil, a upraví to
s pomocí svých vlastních darů. Že něco z toho, co je dobré,
bude žít dál, a to ostatní bude nahrazeno lepším.
Závěrem poznamenávám, že noty, jejichž jsem autorem, jsou
schválně zveřejněny pod licencí, která to umožňuje
(Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported).
Provedl jsem dnes zásadnější změnu ve fungování
stránky Noty ke stažení.
Byla zrušena možnost přepínat mezi třemi způsoby zobrazení,
zůstalo jen zobrazení dosud označované jako "rozbalovací".
K tomuto kroku jsem přistoupil poté, co se mi podařilo doplnit
funkcionalitu pro fungování stránky v celku webu naprosto
klíčovou: klikne-li se na této stránce nebo jinde
na odkaz vedoucí ke konkrétním notám nebo sekci,
nejprve se rozbalí všechny nadřazené sekce, aby byl požadovaný obsah
dostupný.
Chování stránky jsem důkladně testoval, ale je možné, že se ještě
najdou nějaké chyby. Bude-li se chovat jinak, než očekáváte,
případně dokonce vůbec neumožní přístup k některým materiálům,
budu vděčný za e-mail s popisem problému.
To, že jsem se k úpravám fungování dostal právě teď, není
náhodné. Sháním toho času zaměstnání a jedním z oborů, kde se
pokouším najít uplatnění, je vývoj webů.
Ze čtvrtečního pohovoru jsem si odnesl poznatek, že je dobré
znát a umět používat knihovnu JQuery.
Když jsem se s ní pak doma začal seznamovat, zjistil jsem,
že ji mohu s prospěchem využít k řešení některých bolístek
výše zmíněné stránky. Věřím, že provedené změny povedou k větší
přehlednosti a použitelnosti webu In adiutorium jako celku.
Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program,
v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin:
Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti
modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské
katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.
27.9. nešpory ve Staré Boleslavi
Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava
a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána,
následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských
svatováclavských legend.
(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály
sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní
svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni,
nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl
do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických
materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv
vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají
na typisované melodie recitativního charakteru.)
Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal
metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc:
sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich
očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě.
Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně,
já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem
nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout.
A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet
jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na
to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)
Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně
znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.
Nešpory měly strukturu podle současného breviáře,
až na to, že v závěru psalmodie
neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě
byl třetí žalm.
Texty byly vybrány dosti svobodně:
hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae" |
zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií,
jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů
v potridentském období
[EDIT 27.11.2012]
Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách
středověkého rýmovaného svatováclavského oficia.
(OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu,
in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)
|
1. antifona "Buď věrný až do smrti
a dám ti korunu věčného života." |
ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne |
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu,
vždyť zpevnil závory jeho bran." |
neznám
[EDIT 27.11.2012]
Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována
5. antifonou nešpor
z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského
oficia:
"Quoniam portarum Syon et seras confortavit /
et seipsum pro domo Israhel murum posuit, /
intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit."
(OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu,
in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)
|
3. antifona "Z oltáře přijímal Krista,
nacházel v něm radost a sílu." |
ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant. |
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112) |
zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich
byly pohromadě.
Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony
a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově
korespondující - žalmy.
Krom toho, jak už výše zmíněno:
normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale
dva žalmy a novozákonní kantikum. |
krátké čtení |
ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné) |
responsorium
"℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů.
℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů.
Sláva. ℟. Přijď."
|
responsorium o nešporách ferií v době adventní |
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem
svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách.
Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží,
v boji vítězství mu dala,
když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní." |
neznám |
prosby |
z 2. nešpor slavnosti |
Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce
rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického)
českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani
nikomu neberu.
Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo:
žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo
(zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách.
Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já -
ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem".
(Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného
charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku
Chorál, tradice a autorská práva.)
Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde
neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem
Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou
omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru
všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám
během dne a nešpory se uzavírají požehnáním
(nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání),
což také pan arcibiskup udělal.
Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi
zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné
nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec
špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav,
mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu
odlišné od toho, které je v breviáři.
Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený
důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají
zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat,
kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp.
václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože
Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským
poutním místem.
Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují
a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře,
nejsem s to vysledovat.
[EDIT 5.10.2012] Včera jsem se dozvěděl, že tyto nešpory byly
převzaty od novodvorských trapistů.
Tím se některé "záhady" vysvětlují:
novozákonní kantikum chybí proto, že trapisté, nakolik si pamatuji,
novozákonní kantika v nešporách ani starozákonní v laudách
nezpívají (přestože je mají zařazená v žaltáři).
S antifonami a jinými texty je zacházeno ve velké svobodě
dílem proto, že mnišský žaltář má jiné rozložení žalmů než
"světský", dílem
proto, že francouzští cisterciáci obou observancí k liturgickým
textům přistupují jako k něčemu, co se tvoří, spíše než jako
k něčemu, co je dáno. (Viz např.
Commission Francophone Cistercienne).
Novodvorský původ oficia možná vysvětluje i Benedicamus Domino
místo požehnání na konci. (Avšak: 2006-2010, kdy jsem v klášteře
příležitostně byl hostem, zpívali bratři na konci hodinek
"Dobrořečme Pánu" vždy česky.)
Nový Dvůr je jedno z mála míst v ČR, kde se denně slaví úplné
zpívané oficium. "Na profesionální úrovni," dovolil bych si říci.
Pro ty, kdo ho zažili, je vesměs velmi oslovující.
Dobře chápu všechny, kteří mají pokušení "vypůjčit" si trapistické
zpěvy a používat je v jiných kontextech. Mám ale velké výhrady k tomu,
když se tak děje bez ohledu na rozdíly mezi mnišským
a "světským" oficiem a na platné liturgické předpisy.
[EDIT 7.10.2012] Uvědomil jsem si, že když kritisuji liturgii
církevní akce celonárodního významu, měl bych kritiku vyslovit
jasněji a odůvodnit. Nuže: všeobecná norma pro úpravy textů,
VPDMC 246, zakazuje měnit uspořádání hodinek. Myslím, že
záměna novozákonního kantika za žalm je prohřeškem proti ní.
(Vyjadřuji se schválně opatrně - vím, že by bylo možné paragraf
vykládat i benevolentněji a nejsem si jistý, zda je namístě
výklad restriktivní či širší.)
Podle VPDMC 247 jsou slavnosti jednou ze šesti kategorií liturgických
dnů, jejichž vlastní formuláře je nepřípustné měnit.
Porušením této normy je výběr antifon, responsoria a žalmů.
Protože první i druhé nešpory slavnosti sv. Václava jsou
dobře dostupné ve zhudebnění Olejníkově a Šmolíkově,
nelze se, myslím, oprávněně odvolávat na VPDMC 274
(náhrada antifony bez melodie ve zpívaném oficiu) - a i kdybychom
toto připustili, výběr žalmů by zůstal rubricisticky
obtížně ospravedlnitelný.
Přiznám se, že nevím, jaké pravomoci má v liturgických záležitostech
diecézní biskup: jestli může z výše uvedených norem udělit
pro osoby, místo nebo příležitost výjimku. Kdyby takovou pravomoc
měl, "obžaloba" výše by padla, protože pan kardinál Duka ony nešpory,
tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil.
[EDIT 21.6.2014]
"... pan kardinál Duka ony nešpory,
tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil."
To je, jak teď vidím, holý nesmysl. Církevní hierarcha -
jako každý, kdo zastává nějaký vysoký úřad - je odkázán
na řadu spolupracovníků a obsah liturgie, které předsedá,
obvykle nepřipravuje ani předem nekontroluje. Musí se spolehnout na to,
že je dobře připravená,
a když není vše košer, nemůže s tím v průběhu slavení nic dělat.
28.9. nešpory v pražské katedrále
V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem
udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava.
Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře.
Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře)
a varhanního doprovodu je, předpokládám,
dómský regenschori Josef Kšica.
Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany,
a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv
otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4)
pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo.
Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.
Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem
vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy;
není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné;
dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně,
takže více hlasů a priori nepředpokládám).
Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí
svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu
a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní,
nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon
neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor,
je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia.
Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov;
ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět
velice dobře.
Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné
nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru
mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu:
zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně
a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.
Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple
a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se
(po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny)
zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím
neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie)
jako nešporní hymnus.
Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum
Congregationis Oratorii D.N.J.C.", Paříž 1753. Nápěvy žalmů
k nešporám.
Čas od času ke mně z té či oné strany dolehne útržek informace
o barokním úpadku gregoriánského chorálu ... o pokusech
chorálu pevně určit délku not ... skládat nový ... o tom, jak vznikl
dnes všeobecně známý tonus simplex antifony Salve regina ...
Naneštěstí jsem ještě o této epoše/větvi vývoje liturgické hudby
nenašel žádné obsáhlejší solidní informace, jen ony útržky.
Nedávno jsem narazil na jednom z blogů, které sleduji,
na článek
Parisian Plainchant of the 17th and 18th Century.
Ten mě podnítil k pokusu najít nějaké ukázky "francouzského barokního
chorálu" na internetu.
Ten pokus přinesl dvojí objev:
Niversovy "Lamentationes Jeremiae prophetae"
(Paříž 1719)
a
"Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum
Congregationis Oratorii D.N.J.C." (Paříž 1753).
Zatímco první knížka obsahuje jen lamentace zpívané dříve
v matutinu Svatého týdne, druhá umožňuje udělat si dosti jasnou
celkovou představu o chórovém oficiu francouzských oratoriánů 17. stol.
Proto ji chci krátce představit.
Typ knihy
Nejprve je nutné zodpovědět otázku, jaký typ liturgické knihy
vlastně máme před sebou. Ačkoli tomu název nenasvědčuje,
po podrobném pročtení celého obsahu knihy soudím, že jde
o kompletní sbírku liturgického zpěvu k oficiu
s několika připojenými popěvky ke specifickým obřadům (procesní
zpěvy ke dnům, na něž je předepsané nějaké žehnání, jako jsou
Hromnice nebo Květná neděle; dále k výstavu Nejsvětější Svátosti),
tedy víceméně "antifonář+procesionál".
Hudební charakteristiky "oratoriánského chorálu"
Knize je předeslán úvod, cenný tím, že podrobně vysvětluje
pravidla pro interpretaci dále používané notace, jakož i
některé zásady tvůrce (tvůrců?) obsažených zpěvů.
Budiž řečeno narovinu: nemáme před sebou pokleslou edici
zpěvů z repertoáru gregoriánského chorálu, ale z velké části
autonomní autorský počin, odpovídající jednak na požadavky
dobového vkusu (proti gregoriánskému chorálu, resp. proti
jeho soudobé všeobecné interpretační praxi, se výslovně a
velmi kriticky vymezuje), jednak na potřeby apoštolsky zaměřené
kongregace, která sice zachovávala povinnost chóru, ale
neřadila ji vysoko ve svém žebříčku priorit.
(Zde musím otevřeně přiznat, že moje vědomosti o oratoriánech
jsou velmi omezené - vycházejí v zásadě jen z vybraných článků
v The Catholic Encyclopedia,
především The Oratory of Saint Philip Neri a
French Congregation of the Oratory.
Kdyby tedy někdo v mém textu našel zásadní faktografické chyby,
budu rád za upozornění v komentářích.)
Jak vyplývá z kritiky v předmluvě, běžná praxe interpretace
gregoriánského chorálu v době vzniku knihy četla každou notu
jako notu přesné jednotkové délky a nepřipouštěla žádnou dynamiku,
žádnou změnu rychlosti či síly.
Takový zpěv působil ve své době odpudivě. (A působil by, počítam,
stejně odpudivě i na nás. Dnes obvyklý způsob interpretace chorálu
je jiný.)
"Oratoriánský chorál" zná oproti soudobému gregoriánskému
noty různé hodnoty. Jeho notace vychází z tehdejší podoby
notace kvadratické (mj. se píše do čtyřlinkové osnovy a používá
běžné klíče C a F), má ale dva typy not, které za pomoci doplňkových
znamének umožňují vyjádřit šest různých hodnot:
typy not
- obdélník - dlouhá
- s předcházejícím křížkem - nejdelší
- s následnou tečkou - prodloužená dlouhá
- prostý - dlouhá
- kosočtverec - krátká
- skloněný doleva s následnou tečkou - prodloužená krátká
- skloněný doleva - krátká
- stojící na rohu - nejkratší
Převládající typ not (obdélníky/kosočtverce)
dále umožňuje určit relativní "tempo" konkrétního zpěvu:
zda je spíše rychlý či pomalý.
Velký důraz je položen na to, aby délka
noty odpovídala délce slabiky, která se na ni zpívá.
Je to dobře vidět zejm. v notovaných ukázkách žalmů, kde je vždy
prodloužena přízvučná slabika.
Repertoár
Když jsem studovanou knihu výše označil jako "antifonář a procesionál",
překvapí její rozsah: má jen něco přes 200 stran. Na první pohled je
jasné, že jsem se v určení buďto zmýlil, nebo otcové oratoriáni
přistoupili v rámci repertoáru zpěvů oficia k masivním škrtům.
Mnou zvolené označení "antifonář" možná není úplně šťastné. Chtěl jsem
jím vyjádřit, že kniha obsahuje úplný soubor zpěvů potřebných
ke slavení oficia. Potud je název vhodný. Nakolik jsme ale zvyklí
ve středověkých antifonářích nacházet většinou pouze
notované antifony a responsoria (+ příp. hymny) a v antifonářích
moderních často vedle notovaných zpěvů i všechny texty oficia, directorium
žádným antifonářem není. Je to hubená sbírka zpěvů používaná jako
doplněk k breviáři. Antifony, podle kterých antifonáře dostaly jméno,
neobsahuje téměř žádné.
Co tedy obsahuje? Především jsou podány nápěvy žalmů. Po většinu roku
se vystačí
s cca sedmi: jeden je na žalmy kompletáře (s. 17),
tři další na žalmy ostatních hodinek (s. 1). V nešporách a laudách
se zpívají první dva žalmy na první nápěv, třetí a čtvrtý
na druhý a pátý žalm na třetí.
V matutinu se vždy první z těchto nápěvů použije pro všechny
žalmy prvního nokturnu, druhý pro žalmy druhého atd.
V době velikonoční se v nešporách všechny žalmy zpívají na jiný
nápěv (s. 15).
Nad to zpěvník obsahuje dva nápěvy vyhrazené kantiku Magnificat
a užívané v závislosti na liturgické době. Specifikem
první verze Magnificat oproti běžné
psalmodii je, že se kantikum zřejmě nezpívalo po verších,
ale dílem po strofách (s. 10n). Podobně jsou dále dva nápěvy
pro Benedictus (s. 50) a jeden pro Nunc dimittis (s. 20).
Pro matutinum jsou ve zpěvníku tři nápěvy žalmu Venite
(žalm 95/94 zpívaný na úplném začátku hodinky),
antifony k němu pro liturgické doby a svátky a hymnus Te Deum.
Nápěvy žalmu jsou
velice prosté, bez ozdob, pro žalm Venite, jakožto sólový kus
kantora, jinak typických. Antifony mají všechny stejnou,
maximálně jednoduchou, "psalmodickou" melodii.
Te Deum je zřejmě upravenou verzí soudobého gregoriánského.
Pro dobu velikonoční je ve zpěvníku antifona Haec dies
("Toto je den, který učinil Hospodin..."; s. 16)
a závěrečné Benedicamus Domino (nepodařilo se mi ho teď
znovu najít).
Dále najdeme sbírku responsorií
k malým hodinkám podle dob a svátků (s. 66)
a výběr hymnů (s. 85nn a ).
Nechybí závěrečné mariánské antifony (s. 22), přičemž
Salve regina některými rysy připomíná dnes všem katolíkům
dobře známý "tonus simplex".
A s tím otcové oratoriáni podle všeho, pokud jde o oficium,
vystačili na celý liturgický rok. Nebo s tím přinejmenším počítal
autor naší knížky...
Další zjednodušení oproti plnému chorálnímu oficiu
Všechny ostatní, výše nezmíněné zpěvy oficia se přednášejí
recto tono (s. x). Verše a capitula se zpívají rovněž
recto tono, ale se závěrečným poklesem o tercii.
To je proti klasické podobě chorálního oficia
opravdu výrazné zjednodušení.
Odpadá tím velké množství originálních melodií (antifony),
stejně jako přednes některých textů na ustálené melodické
formule (lekce a požehnání matutina, veršíky s neumou,
závěrečný verš Benedicamus Domino, ...)
Shrnutí a hodnocení: Zpívané oficium "s nižší spotřebou"
Nechci a ani nemohu studovanou knihu hodnotit z hlediska
krásy obsažených zpěvů.
Mohu, ale nechci ji hodnotit z hlediska účelnosti uspořádání
obsahu a didaktické efektivity.
Podívejme se na ni jako na specifický projekt zpívaného oficia.
V kongregaci, pro jejíž potřeby vznikl, byla zachovávána povinnost
chórové modlitby a bylo živé vědomí, že se oficium má zpívat.
K tomu přistoupila na jedné straně nechuť ke gregoriánskému chorálu,
na druhé straně silné pastorační zaměření institutu, které neskýtalo
dobré podmínky k nácviku a realizaci hudebně náročné podoby
liturgie. (Pokud jde o liturgii hodin, na níž se měli zpěvem
podílet sami otcové. Oratoriánská liturgie pro lid byla naopak
hudebním bohatstvím pověstná, neobešla se však bez pěveckých sborů a
instrumentálních těles.)
Provedené zjednodušení výrazně a ve více rozměrech redukuje
hudební rozmanitost oficia:
ruší rozmanitost "společných nápěvů" ve prospěch zpěvu recto tono;
z antifony dělá recitativ namísto melodického prvku;
snižuje množství nápěvů psalmodie a "matematicky" linkuje pravidla jejich použití.
Hudební svéráz liturgické doby nebo dne není zcela zrušen,
je však napříště omezen na hymny, responsoria malých hodinek
a závěrečnou mariánskou antifonu. (Pokud pomineme několik
výjimek vztahujících se na Svatý týden, Velikonoční oktáv a celou
dobu velikonoční.)
Takto radikálně zjednodušené zpívané oficium má
(už i oproti oficiu využívajícímu třeba jen všechny možnosti
zatím dostupného nedělního-svátečního svazku pokoncilního
Antiphonale Romanum!) výrazně snížené nároky na učení.
Do větší části zpěvu se může snadno zapojit i náhodný příchozí,
objem potřebného nácviku s komunitou je minimální.
Transposice do našich podmínek
Není náhodou, že některá společenství dnes používají velice podobný model.
(Srov. články The Mundelein Psalter a
Denní modlitba církve na WYD v Madridu.)
Překvapuje mě ale, když se někde toto "laciné" uspořádání
denní modlitby církve užívá jako slavnostní, "zpívané", k vyzdvižení
svátků oproti všedním dnům, kdy se oficium recituje.
Maximálně prostá hudební podoba právě otevírá možnost zpívat
každý den.
Kde se o nějakém podobném redukovaném tvaru zpívaného oficia uvažuje,
doporučil bych oproti oratoriánskému directoriu vynalézavěji
pracovat s nápěvy žalmů. Rozhodně jich vzít o něco více (ať už sadu
chorálních nápěvů, ke které jsem přilnul já, či Korejsovu,
Olejníkovu, Šmolíkovu nebo jinou) a nepoužívat je se železnou
pravidelností den za dnem stejně.
Je možné pevně přiřadit
jednotlivým žalmům "jejich" nápěvy, jako se to děje
mj. v mém zpěvníčku Nešporní zpěvy.
Zrovna tak je ale možné připravit několik schémat používaných
podle liturgické doby a svátku.
("mezidobí - férie - ranní chvály: k žalmům nápěvy A, C, A,
k Benedictus X" apod.)
Právě tuto možnost považuji za velmi vhodnou.
Tento článek navazuje na dva předchozí:
Antifonář k Denní modlitbě církve - velkolepé plány (8.6.)
a Antifonář k Denní modlitbě církve - přemýšlím dál (9.8.).
Tedy už přinejmenším čtvrt roku se snažím nějak uspořádat koncepci
klíčového výstupu projektu In adiutorium: českého antifonáře.
Předchozí dva pokusy jsem vždy po čase shledal nedostatečnými a
hodnými dotažení, pročež je tu pokus třetí.
Přínosem prvního článku bylo vyjádření záměru v příštích letech
připravit úplný český antifonář a vymezení vztahu stávajících
svazečků k němu (žádný nebude ve své současné podobě jeho součástí).
Druhý článek rozšířil perspektivu: kromě úplného antifonáře
(úplné vydání) chci
vytvořit i několik jeho podmnožin, uzpůsobených předvídatelným potřebám
opravdových společenství, která oficium zpívají jen někdy
(výběrová řada).
Následující tabulka ukazuje, kam se moje představa posunula.
Nejprve k úplnému vydání:
pokud jde o dělení obsahu antifonáře na okruhy, to zůstalo
zachováno, upustil jsem ale od dalšího dělení okruhů na menší svazečky.
To bylo motivováno jednak snahou postupně prezentovat malé hotové
výstupy, které se vzdávám; jednak myšlenkou, že některé části
budou využívány spíš než jiné - a té vychází mnohem dokonaleji
vstříc výběrová řada.
Původní dělení chci zachovat jen pro ordo - protože vím, že někteří
lidé rádi jako jedinou hodinku dne zpívají kompletář
(večer, doma z práce, v klidu; na celý rok stačí jen několik
málo naučitelných zpěvů)
a pro kompletář nemá cenu dělat zvlášť svazeček ve výběrové řadě,
protože by měl identický obsah jako příslušná část úplného vydání.
Zatímco svazky úplného vydání tvoří komplet a budou na sebe vzájemně
odkazovat, jednotlivé díly Výběrové řady budou dokonale
uzavřené a nebudou předpokládat, že uživatel má (kromě hymnáře
a breviáře) ještě nějakou další knihu.
Jsou navrženy podle osvědčených předloh, totiž podle předkoncilních
římských malých chorálních knih (Officium Nativitatis D.N.J.C.
a Officium Majoris hebdomadae) a
podle současných liturgických předpisů
(VPDMC: zpěvem vyzdvihnout v rámci liturgického roku
neděle a sváteční dny a v rámci liturgického dne jeho stěžejní hodinky:
ranní chvály a nešpory).
Konečně chci i po publikaci příslušného notovaného svazku
úplného vydání zachovat samostatný nenotovaný žaltář,
obsahující pouze texty s označenými přízvuky, zhruba v současné podobě:
ten totiž mohou použít ti, kdo chtějí vytvořit a používat
vlastní sadu antifon a responsorií, i ti, kdo chtějí mít vždy
aktuální nejnovější zpěvy z projektu In adiutorium a šetřit přitom
financemi a papírem. (Vytisknout novou verzi antifon je levnější a
šetrnější než tisknout znovu celý příslušný svazek antifonáře.)
Antifonář k Denní modlitbě církve |
úplné vydání |
výběrová řada |
mimo řady |
- vánoční cyklus
- velikonoční cyklus
- vlastní texty pro liturgické mezidobí
- ordo
- žaltář + doplňovací cyklus
- kompletář
- vlastní texty o svatých
- o posvěcení kostela, společné texty o svatých, za zemřelé
|
- slavnost Narození Páně - úplné oficium
- Svatý týden a Velikonoční oktáv - úplné oficium
- ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky
(+ ranní chvály a nešpory
o posvěcení kostela, ze společných textů o svatých a
za zemřelé)
|
- žaltář (bez not)
|
Kdy lze jednotlivé části antifonáře
očekávat?
- úplné vydání
- kompletář - do letošních Vánoc
- ostatní svazky - zřejmě ne dřív než za rok, dva
- výběrová řada
- oficium slavnosti Narození Páně - do letošních Vánoc
- oficium Svatého týdne a Velikonočního oktávu -
snad do Popeleční středy 2013
- ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky -
kdy (zda) ty budou, to ví jen Ten, který ví všechno
Dnes krátce po půlnoci jsem nahrál na server aktualisovanou verzi
antifon ze žaltáře,
jednoho z nejstarších a v mých očích klíčových materiálů
z projektu In adiutorium. všechny aktualisace v uplynulém
roce znamenaly "pouze" menší i větší úpravy v nevyhovujících
nápěvech antifon, aktualisace dnešní znamená téměř čtvrtinový nárůst
objemu materiálu. Doplnil jsem komplet antifon k žalmům
modlitby se čtením,
na kterém jsem po kouscích pracoval zhruba od poloviny
srpna. Kvůli těmto novým antifonám jsem snížil status materiálu
z gamma na delta - jsou zbrusu nové, nevyzkoušené, neověřené.
Možná bych tady měl upozornit, že zatímco ostatní antifony
ze žaltáře co čtyři týdny zpívám a lze u nich tedy důvodně doufat
v postupné odhalení a odstranění zásadnějších nedostatků,
modlitbu se čtením se pravidelně nemodlím a je tudíž možné,
že její antifony budou zrát i výrazně pomaleji než ostatní.
Zároveň s doplněním zpěvů pro modlitbu se čtením jsem
provedl další krok, který jsem už dlouho plánoval:
zahrnul jsem do souboru antifon ze žaltáře také cyklus
antifon invitatoria, které dosud bydlely
v samostatném materiálu.
Ten odteď antifony neobsahuje a zůstaly v něm jen nápěvy žalmu 95
pro předzpěváka.
Kdyby někdo zvažoval, zda si novou verzi antifon
ze žaltáře vytisknout, doporučuji ještě pár týdnů počkat:
chystám se totiž provést ještě jeden krok směřující
k větší integrovanosti zpěvů ze žaltáře: zahrnout do téhož
materiálu i kompletní cyklus responsorií, který je
dosud také oddělený.
(S tímto krokem váhám jen proto, že jsem s nynějším stavem
responsorií stále hrubě nespokojen a nechci jimi
antifony ze žaltáře "ušpinit".)
Rozdělení zpěvů žaltáře do více různých souborů má historické
důvody a v době, kdy je žaltář konečně kompletně
zhudebněn, nemá nadále opodstatnění. Věřím, že sloučení
všech dílčích souborů do jednoho (kterému však zřejmě ponechám
tradiční název "antifony ze žaltáře") povede k větší přehlednosti
a snadnosti použití.
Vedle úplné sady zpěvů žaltáře samozřejmě i nadále zachovám
její samostatně publikované podmnožiny,
určené pro liturgicko-pěvecky méně aktivní jednotlivce a společenství,
jako jsou nedělní antifony apod.
V týdnu jsem úplnou náhodou na internetu našel
brožurku
ke zpívaným českým nešporám, které se slavily 2.10.2010 v rámci
oslav 80. výročí posvěcení kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích.
Přidal jsem informaci o ní na stránku
Odkazy, protože, byť byla
připravena pro jednu konkrétní příležitost, může být pro další
přinejmenším cenným inspiračním zdrojem.
Zdá se mi dobré nabídnout k ní komentář - nejen pro ty, kdo by se chtěli
inspirovat a vytvářet vlastní podklady pro nešpory ve farnosti
v podobném duchu, nebo tuto brožurku přímo vytisknout a doma použít.
Nejprve projdu obsah a vyslovím k němu dílčí připomínky, na závěr
se pokusím o hodnocení.
"Úvodní slovo" na str. 2 je možné interpretovat tak, že liturgie
hodin nepatří k běžnému programu dané farnosti a tomu, kdo brožurku
sestavoval, se zdálo vhodné alespoň v hrubých rysech ji
představit.
Na další stránce je rozepsán úvodní verš - bez not, zjevně se
recitoval.
Text je rozdělen mezi kněze a lid jinak, než jsem zvyklý:
kněz kromě "Bože, pospěš mi na pomoc" začíná i doxologii.
To mě přimělo projít další dostupné verze oficia:
já v souladu s Uspořádáním Denní modlitby církve
(zařazeno v breviáři před začátkem žaltáře)
a staršími knihami přenechávám vše od
odpovědi "Slyš naše volání" chóru. Podobně i nešpory v Jednotném kancionálu
a Olejníkovy Nedělní nešpory. Stejně jako diskutovaná brožurka
dělí doxologii po úvodním verši jen Pavel Šmolík.
Ale to je věc nepodstatná.
Hymnus je vzat ze společných textů o posvěcení kostela.
Tam je předepsán pro modlitbu se čtením, výběr hymnu z jiné
hodinky je však legitimní úpravou (viz co říká Uspořádání DMC
k hymnu nešpor).
Při bližším pohledu ovšem shledáme, že hymnus v brožurce má výrazně
více strof než v breviáři. Seznam použité literatury na poslední straně
brožurky
nás poučí, že je píseň vzata ze zpěvníčku, který je appendixem
Malé katolické liturgiky Bonaventury Boušeho -
zřejmě je to plný text písně, ze které jsou v breviáři jako hymnus
zaneseny jen vybrané strofy.
Žalmy jsou vzaty z ekumenického překladu.
Napadá mě řada možných
vysvětlení, proč tvůrce brožurky nesáhl po katolickém liturgickém
překladu, ale pro tentokrát se zdržím rozvíjení neplodných hypotéz.
Výběr žalmů zcela neodpovídá žádným nešporám obsaženým v breviáři.
Základem jsou nicméně 1. nešpory z textů o posvěcení kostela
(podle breviáře: žalm 147 rozdělený na dva oddíly + kantikum Zj 19).
Žalm 147 je ovšem vzat v celku a na uvolněné místo je dosazen
Žalm 141 (typický nešporní žalm; v současném breviáři je jen
v 1. nešporách neděle 1. týdne žaltáře), ovšem celý
(v breviáři je zkrácen o poslední "kletebný" verš, kde žalmista prosí,
aby se jeho nepřátelé sami chytili do léčky, kterou na něj
nastražili).
breviář: posvěcení kostela, 1. nešpory |
brožurka |
Žalm 147,1-11 | Žalm 141,1-10 |
Žalm 147,12-20 | Žalm 147,1-20 |
kantikum Zj 19 | kantikum Zj 19 |
Tady si interpretaci neodpustím: plný počet slok písně použité
jako hymnus (v breviáři je sotva polovina) spolu s prodloužením
psalmodie vypadají jako pokus vyrovnat se s tím, jak jsou hodinky
současného breviáře krátké.
(V jedné diskusi to někdo dobře vystihl slovy
"proč jezdit deset minut tam a deset zpátky na bohoslužbu, která
trvá dvacet minut?")
Co může být výhodou pro soukromé povinné modlení pracovně vytížených
kleriků, není stejně příznivé pro veřejné slavení liturgie...
Na místě antifon jsou vzaty notoricky známé Korejsovy odpovědi
ze Zpěvů s odpovědí lidu. Výhodou je snadné zapojení
všech zúčastněných, nevýhodou to, že jsou ztraceny texty antifon
spoluutvářející ráz slavnosti - použité Korejsovy
antifony jsou pochopitelně zcela obecné, vzaté ze žalmů.
Ovšem - v době vzniku brožurky žádné zhudebnění vlastních
antifon slavnosti nebylo k disposici. A není dodnes - z posvěcení
kostela máme pouze druhé nešpory, a to ve zpracování Olejníkově a
Šmolíkově.
(Tudíž: náhrada byla rubricisticky naprosto legitimní, podle
VPDMC 274.)
Žalmy byly - soudě podle úpravy textů a nepřítomnosti not pro ně -
zpívány responsoriálně, podobně jako při mši.
Poněkud nezvykle působí (ovšem, vcelku logická) úprava
kantika ze Zj 19, které není, jak jsme tomu uvyklí z breviáře,
co poloverš prokládané responsem aleluja,
ale po každém celém verši se vkládá Korejsova alelujatická antifona.
Osobně shledávám dlouhou responsoriální psalmodii dosti
únavnou a pro slavení liturgie hodin bych proto rozhodně dal přednost
střídavému přednesu veršů žalmu
(schóla/lid, dvě půlky lidu či předzpěvák/lid)
nebo nechal zpívat různé žalmy různým způsobem.
Je ale možné, že v daných podmínkách byl responsoriální přednes
jediný rozumně myslitelný (velké množství lidí neuvyklých
denní modlitbě církve ani zpěvu žalmů).
Pro čtení je využito možnosti vzít místo krátkého čtení obsaženého
v breviáři jiné vhodné, delší: je použito jedno z těch, která
jsou pro mši ze slavnosti posvěcení kostela k výběru v mešním lekcionáři.
Responsorium je nahrazeno známým kánonem Jiřího Černého
Mé dlaně zvednuté.
O tomto zpěvu jsem v souvislosti s možným využitím při liturgii hodin
již dříve přemýšlel - mj. i proto, že
když jsem se autora před časem dotazoval,
zda má zpracované nějaké "breviářové zpěvy"
(viz o tom zmínku
ve starším článku),
uvedl ho mezi těmi, jejichž text je denní modlitbou církve inspirován.
(Srov. žaltář, pondělí sudých týdnů, responsorium nešpor;
to je vzato ze Ž 141.)
Nemá sice klasickou formu responsoria, ale VPDMC jsou tu
značně velkorysé: responsorium lze vypustit nebo nahradit
jiným vhodným zpěvem stejného účelu a charakteru
(přičemž bych shodu charakteru nevykládal úzce jako formální
shodu struktury), pokud je pro takové použití schválen biskupskou
konferencí (au...).
Bylo by možné dobře si představit Magnificat zpívané stejným
způsobem jako žalmy. Tvůrce brožurky ale sáhl
po písňové parafrázi (v Jednotném kancionálu č. 813A).
Tady nejsem s to podat "rubricistický posudek". Myslím, že nakolik
je parafráze blízká originálnímu textu - a to Renčovo přebásnění
v rámci možností je - je její zasazení do celku bohoslužby
stejně legální nebo nelegální jako použití jiného než aprobovaného
liturgického překladu pro žalmy. A jestli se při české katolické liturgii
smí používat jiný biblický překlad než schválený Bognerův, to nevím.
Za šťastné považuji, že alespoň Mariin chvalozpěv mohlo
shromáždění zpívat "jedněmi ústy" (pokud pro něj píseň nebyla úplnou
novinkou - předpokládám ale, že ne).
Daní za tento zisk byla ztráta antifony. Tady se ptám, jestli
by bývalo nestálo za to antifonu alespoň recitovat.
Nebo přebásnit, aby se také dala zpívat na nápěv písně
jako nultá a závěrečná strofa :) - třeba:
"Svatý je chrám, vznešený dům Boží, v němž se jméno Páně zbožně
vzývá, kde Bůh mezi námi přebývá."
Závěrečnou modlitbu jsem nenašel v breviáři ani v misálu.
Ani formálně nevypadá jako klasická římská orace a proto její vznik
bez rozpaků přisuzuji místní liturgické tvořivosti.
Hodnocení.
1. Splňuje brožurka beze zbytku platné liturgické předpisy? Ne.
2. Obsahuje nějaký opravdu závažný neřád, "liturgický zločin"?
Dle mého soudu rovněž ne. Za neopodstatněnou protiprávní úpravu považuji
závěrečnou modlitbu domácí výroby - nakolik je ale věroučně nezávadná,
literárně alespoň únosná a drží se intencí slavnosti, hodnotil
bych ji jako pouhý přestupek. (Autor by mi možná vysvětlil, že jsem
mimo a že měl pro své počínání závažný důvod, který nevidím?)
Ostatní protiprávní úpravy považuji za opodstatněné a únosné,
navíc jich není moc (záměna responsoria za zpěv, který je vhodný, ale
nemá dobrozdání biskupské konference).
3. Celkově hodnotím brožurku, z níž vršovičtí zpívali v r. 2010
nešpory o slavnosti výročí posvěcení svého kostela, positivně:
myslím, že je to dobrý vzor, jak představit zpívanou liturgii hodin
ve společenství, které s ní dosud nemá zkušenosti.
Pokud jde o zpěvy, úspěšně využívá maximum toho, co už je známé.
Z téhož důvodu je ale spíše nevhodná pro společenství, kde se
zpívané nešpory nebo jiná hodinka slaví vícekrát do roka:
zvolené zpěvy jsou tak všeobecné a nespecifické, že nijak
neodkazují ke specifickým obsahům svátku
4. Nezastírám, že bych ji sám připravil jinak, a její znovupoužití
bez úprav úplně nedoporučuji.
Předně bych pro žalmy použil liturgický překlad Písma -
to umožňuje každému, kdo je zvyklý modlit se breviář nebo při mši
opravdu poslouchat responsoriální žalm (a ne jen čekat, až přijde
čas zapět odpověď), snáze poznat, že "je doma", že se zpívá jeho
důvěrně známý text. A to při liturgii není nedůležité.
Také bych se ze všech sil bránil tomu postavit hodinku tak silně
na responsoriální psalmodii. Nejen, že ji považuji za značně
únavnou. Jestliže srdcem denní modlitby církve je psalmodie,
pak se vyplatí dát pokud možno všem právě na psalmodii co největší
podíl. I když to třeba ze začátku bude stát trochu nacvičování navíc.
Ve hře je navíc ráz denní modlitby církve jako svébytného typu
bohoslužby. Když se žalmy zpívají stejně jako při bohoslužbě slova,
neškolený účastník možná ani nepozná, že se účastní něčeho jiného
než bohoslužby slova s (vypuštěním úvodních obřadů a)
perverzně prodlouženým responsoriálním žalmem...
Podomácku ušitá závěrečná modlitba mi pak v žádném případě nesmí do domu -
nejen proto, že libovolné vyrábění orací není v souladu s předpisy:
také proto, že ty, které jsou v breviáři, jsou hodnotnější.
Práce na
bibliografii
hudebnin k liturgii hodin postupně odhaluje zajímavé
skutečnosti. Jednou z těch pro mě překvapivých je zjištění,
jak malá pozornost je, počtem publikací měřeno,
věnována hudební stránce oficia
v anglicky mluvívích zemích. Samozřejmě je ještě jistá šance
na další objev - ale tři toho času známé tituly se zdají být
jediné, které dnes znají informovaní katoličtí chrámoví hudebníci.
Tímto článkem chci upozornit na titul v současné době
nejvýznamnější: The Mundelein Psalter
(~ Mundeleinský žaltář, Žaltář z/pro Mundelein)
vydaný
liturgickým institutem v Mundelein, Illinois.
Bohužel jsem žádný výtisk zatím neměl v ruce,
ale povšechný přehled se dá získat
z oficiálních internetových stránek publikace
a ze zmínek o ní porůznu
v šířkách a hloubkách anglo-amerického internetu.
Tím, že kniha má v názvu "žaltář" (psalter), se nesmíme
nechat zmást: v terminologii, kterou zde obvykle používám,
se jedná o antifonář, a to v širokém slova smyslu:
pro vybrané hodinky totiž obsahuje všechny texty i zpěvy.
Vybranými hodinkami jsou ranní chvály, nešpory
a snad i kompletář
pro celý rozsah temporálu a některé významnější svátky
sanktorálu.
Říkám, že srdcem denní modlitby církve (a tedy téměř nutně
i každého jejího zhudebnění) je psalmodie.
The Mundelein Psalter používá pro zpěv žalmů
nápěvy S. Webera, mnicha
z arciopatství St. Meinrad.
Ty jsou postavené podle modálních zákonitostí,
ale jsou často výrazně jednodušší než tradiční gregoriánské
nápěvy a téměř pravidelně sahají ke změně tenoru
v polovině verše, což je, s výjimkou tonu peregrinu,
v latinské psalmodii neznámá věc.
Kulturním šokem a bezprostředním popudem k sepsání tohoto
článku pro mě bylo setkání s tím, jak náš "žaltář"
řeší zpěv antifon. Antifona se zpívá na ten samý nápěv
jako žalm.
Uvědomil jsem si tady, jak velice jsem fixovaný
na středověký model oficia, kdy každá antifona
je malou samostatnou "písničkou" (cantilena) se svébytnou melodií,
která v celku slavení dosti výrazně vystupuje a
v souzvuku textu a melodie i zásadním způsobem spoluutváří
ráz hodinky a dne.
(Mezi zpěvy oficia jsou to především antifony,
které si pamatuji a někdy zpívám - a zřejmě nejen já - i jen tak,
během dne, třeba mezi manuální prací; mezi mé oblíbené
patří např. Neskrývej přede mnou svou tvář,
Od časného rána, Zmítám se v neklidu,
Blažený jsi, spravedlivý Simeone,
Buď zdráva, milostiplná, ...)
Takto jsem poznal oficium naživo v klášteře a ze starých
liturgických knih. Je to ale forma, která vznikala
v podmínkách dosti vzdálených těm našim.
Autoři The Mundelein Psalter svým počinem
v zásadě říkají:
"Oficium tak, jak nám ho podala staletí, je náročnější,
než si můžeme dovolit. Chceme-li je z neživého
obsahu starých knih proměnit zpátky v organickou a nosnou
součást svých životů, musíme je hudebně zjednodušit
a položit důraz na jeho základ - a tím je modlitba žalmů."
Každému žalmu je přiřazen jeden konstantní nápěv,
na který se zpívá, kdykoli v oficiu přijde na řadu.
To je jednak zjednodušení (umožňující mj. přímočařejší
značkování textu pro zpěv), jednak to může napomoci
ke snazšímu zapamatování textu žalmu (text se lidem,
kteří mají ten typ paměti, spojí s příslušnou melodií).
Konečně je tento krok zcela v linii položení důrazu na žalmy -
každému žalmu se dostává charakteristického hudebního výrazu.
The Mundelein Psalter je zhudebněním žalmů,
zatímco mé pojetí oficia, téměř beze změny recipující
středověký model, je především zhudebněním antifon
a responsorií - žalm je do jisté míry "podřízen" antifoně,
která mu diktuje tóninu a nápěv.
Rozdílné pohledy na oficium jsou vlastně dobře vyjádřeny i
v názvech
knih (které jsou, pokud jde o text, obsahem v zásadě stejné):
zatímco já usiluji o vytvoření antifonáře,
diskutovaná americká kniha se vhodně jmenuje žaltář.
Z historického hlediska poznamenávám,
že podle jedné poměrně věrohodné teorie se antifona jako
svébytný liturgicko-hudební tvar vyvinula ze zvyku
motivovaného potřebou udat tón a tóninu schole:
původně proto první verš žalmu předzpíval kantor,
a to zřejmě na nápěv, na který se následně zpíval žalm celý.
Funkce udání tónu a tóniny antifoně zůstala,
nápěvy se ale později stávaly bohatšími a samostatnějšími a
vznikaly i antifony s textem, který není prvním veršem žalmu.
(srov. JUNGMANN: Missarum sollemnia, 1. Bd., 5. Aufl., Wien-Freiburg-Basel: Herder 1962, 415nn.
Jungmann píše o antifonální psalmodii mše; domnívám se ale,
že lze tuto hypotézu vztáhnout i na oficium.)
Pokud tedy jde o psalmodii a zpracování antifon, na jednu stranu
na The Mundelein Psalter dopadá, mutatis mutandis,
kritika, kterou jsem adresoval
ranním chválám
na WYD 2011 v Madridu
a nešporám
na letošním CSM ve Žďáru nad Sázavou.
Zároveň ale tuto kritiku do jisté míry reviduji:
ideál, který sleduji a kterým další zpracování oficia
poměřuji, možná není naší době (přinejmenším v nemonastických
kruzích) přiměřený a ve věci hudebních forem oficia
pro lidové slavení je potřeba provést tím neb oním způsobem
"redukci na podstatné".
Antifona zpívaná na žalmový nápěv v celku slavení zaniká,
snadno bude
takříkajíc přeslechnuta, je-li ale hudební nivelisace
antifon daní za vzkříšení zpívaného oficia
v poměrech naší doby, považuji tuto oběť za ospravedlněnou.
Ač mou pozornost na diskutované knize přitahuje především
její přístup k psalmodii, bylo by nespravedlivé opomenout
její další významnou hudební složku: žaltář obsahuje
i hymny, a to anglické překlady latinských hymnů,
zřejmě s vhodně upravenými nápěvy originálů.
Poslední, co chci zmínit, je velice hořké:
je to problém autorských práv.
Všechna práva na knihu jsou vyhrazena a její kopírování
a jiné šíření je zakázané.
Je zákaz kopírování jediným způsobem, jak autorům
publikace zajistit spravedlivou mzdu za jejich práci?
Je spravedlivé vydávat díla, jež mají přispět ke zkvalitnění
liturgického života církve, pod licencí, která brání jejich
šíření?
Narození Panny Marie, 1. nešpory, antifona k Magnificat.
Týden, po který jsem svůj breviář nechal sedět v poličce
a zpíval oficium podle antifonáře z roku 1912, končí.
Protože podle starého kalendáře měl každý svátek první nešpory
a jen ty větší měly i druhé (dnes je to naopak),
slavil jsem dnes večer už 1. nešpory ze svátku Narození Panny Marie.
Gregoriánské zpěvy tohoto svátku mě tak či onak provázely
větší část prázdnin, protože jsem na něj od konce června
postupně sázel
noty
pro Conventus Choralis.
Musel jsem dnes znovu ocenit to, co už jsem jednou zmiňoval:
že dávní tvůrci zpěvů oficia uměli antifony udělat krásné a
zpívatelné.
(Když jsem v červnu antifony svátku poprvé prohlížel a přepisoval
do počítače, byla mi prostota většiny z nich skutečným pohoršením...)
Půvabnou náhodou jsem jako záložku k vlastním textům svátku
použil pohlednici se Svatou rodinou (zbytek z loňských Vánoc).
Udeřilo mě to do očí, když jsem zpíval antifonu k Magnificat.
... quae et Genitrícis dignitátem obtínuit,
et virginálem pudicítiam non amísit. (Viz foto.)
Uvědomil jsem si, že moje představa toho, co je to
virginális pudicítia, zahrnuje velký kus odtažitosti,
nepřístupnosti, chladu, nebo jak to nazvat; těžko se do ní
vejde výjev jako ten z oné pohlednice a je těžko slučitelná
s mateřstvím i s manželstvím. Nebo jinak: Mariino panenské manželství
a panenské mateřství se vymyká mojí představivosti.
Slušelo by se uplynulý týden nějak shrnout, uzavřít, ale jenom bych
opakoval, co jsem už napsal k předchozím dnům.
Teď mě čeká poslední kompletář trvající místo obvyklých
deseti minut půl hodiny - a zítra zpátky k modernímu breviáři, který vedle
svého staršího bratra vypadá (co do složitosti a délky denní porce)
jako hračka pro děti...