Srdcem každé hudební formy liturgie hodin jsou její
nápěvy psalmodie. Narozdíl od antifon a responsorií
mají žalmy obvykle prosté melodie převážně recitativního
charakteru, jsou to ale právě tyto prosté melodie,
které při zpěvu oficia zní po většinu času.
Projekt In adiutorium své "srdce", své nápěvy žalmů,
nevytváří, ale přebírá ty, které jsou v církvi užívány
po staletí (kontinuálně, ale ne bez proměn!),
totiž chorální nápěvy užívané při zpěvu žalmů v latině.
Nejsem první, kdo takto tradiční chorální nápěvy používá.
(Srov. české kališnické a utrakvistické antifonáře,
počínaje Jistebnickým kancionálem;
Svatojanský kancionál;
také jeden z raných pokoncilních pokusů o zhudebnění mešních
responsoriálních žalmů - "Snadné zpěvy mezi čteními".)
Proto také znám mnohonásobně opakovanou kritiku na adresu
podobných pokusů: latinský jazyk má jinou přízvučnou strukturu
než čeština a zpívat český text na "latinský nápěv" znamená
páchat na textu násilí.
Já se domnívám (a plánuji pokusit se jednou dokázat),
že je tato kritika mnohem méně případná, než se na první poslech zdá.
Musím ale uznat, že některá místa v některých žalmech
zpívaná na některé chorální nápěvy zní opravdu hrozně.
(Zejména když se velkého zdůraznění hudebním přízvukem dostane
poslední slabice slova nebo jednoslabičnému slůvku.)
Přestože pro mě zní české žalmy zpívané na tradiční chorální nápěvy
v drtivé většině uspokojivě, pilně se ohlížím po jiných
modálních nápěvech psalmodie, kterými by případně bylo lze
"latinské" nápěvy nahradit.
(Modálního systému se rozhodně nechci zříci -
nejen proto, že bych musel několik set toho času hotových antifon
skládat znovu.)
V časopise
Psalterium 1/2011
(domovská stránka časopisu)
vyšel obsáhlý rozhovor s Bohuslavem Korejsem
u příležitosti jeho 85. narozenin.
Ten mě (viz s. 2) upozornil na modální charakter
Korejsových nápěvů k žalmům. Tyto nápěvy se v některých
společenstvích a komunitách při oficiu běžně užívají
(pražský arcidiecézní seminář, benediktinky na Bílé Hoře).
Bylo by ale lze používat je s mými antifonami namísto nápěvů
chorálních?
Všechny Korejsovy nápěvy obsažené v publikaci
Zpěvy s odpovědí lidu (poslední vydání Kostelní Vydří: KNA 2001)
jsem prošel a pokusil se určit, zda přísluší k jednomu z osmi
modů starého západního církevního hudebního systému.
(Dlužno říci, že jsem při určování zohlednil jen melodickou linku
a ne už harmonisaci pro varhany, což je metodologický hřích, který možná
zapříčinil sem tam nějakou chybu.)
Došel jsem k závěru, že z 19 nápěvů 17 k jednomu z osmi modů patří,
jeden je prakticky doslovnou recepcí tonu peregrinu
(tradičního nápěvu stojícího poněkud mimo modální systém),
jeden je pro naše účely nepoužitelný.
Alespoň jeden vhodný nápěv se najde pro všechny mody mimo modus VII.
Je ovšem třeba zcela zanedbat differentiae (různá zakončení
pro nápěv jednoho modu; u každé antifony je předepsán
modus + určitá jeho differentia, která umožňuje
na konci žalmu snadný přechod k antifoně).
V následujícím přehledu je u každého nápěvu uvedeno,
ke keterému patří modu a pro které jeho differentiae
je nejvhodnější. Dále, zda a jak je třeba k němu transponovat
antifonu, která k příslušnému modu patří.
Při té příležitosti se zdá být vhodné připomenout, že pokud jde
o transposici antifon, není těžké stáhnout si zdrojový kód
příslušného souboru a nechat noty každého zpěvu
posunout automaticky funkcí
\transpose.
Následuje ukázka antifony transponované, aby odpovídala žalmovému nápěvu.
(Viz také zdrojový kód: Korejs_antifona_trans_ukazka.ly.)
Závěr. Korejsovy nápěvy psalmodie mají z velké části jiný charakter než
tradiční chorální nápěvy. Často chybí napětí mezi tónikou
a recitačním tónem, někdy se recitační tón ve druhém poloverši mění.
Mají ale modální charakter a domnívám se, že je s mými
antifonami jako náhradu chorálních nápěvů lze používat.
Výběr vhodných nápěvů k antifonám usnadní připravený přehled.
Může to být zajímavou možností tam,
kde už je obvyklé zpívat při oficiu žalmy na Korejsovy nápěvy
a je chuť začít zpívat i antifony. Nebo tam, kde se oficium
zpívat začíná a kde se mnou propagovaný systém využívající
tradiční chorální nápěvy žalmů netěší důvěře.
(Přinejmenším
Pavel Šmolík
jmenuje Korejsovo řešení
jako jedno z těch, ve kterých se spojení českého jazyka a melodie
vydařilo.)
Problém vyvstane s antifonami modu VII (není jich málo!),
pro které se žádný
z Korejsových nápěvů psalmodie nehodí.
[EDIT 2. 6. 2018]
Protože Korejsovy žalmy podle všeho na internetu hledá hodně
lidí a tento článek díky tomu patří v rámci webu inadiutorium.cz
k nejnavštěvovanějším, je vhodné i zde upozornit,
že od května 2018 je on-line péčí dr. Kuba připravené
velké vydání těchto žalmů,
s rozpisem pro celý mešní lekcionář.
Pro liturgii hodin může posloužit jako snadno dostupný
zdroj příslušných nápěvů psalmodie vč. varhanního doprovodu.
Právě probíhajícího celostátního setkání mládeže se neúčastním.
S velkým napětím jsem však očekával nešpory, které byly součástí jeho
zahájení, a v následujícím článku chci nabídnout jejich rozbor
a hodnocení.
Využil jsem příležitosti sledovat přímý přenos zahájení
setkání na televizi Noe. Bohužel, zatímco
ranní chvály z Tarragony,
které jsem "recenzoval" před rokem, je dosud možné shlédnout
v archivu této televize, zahájení ze Žďáru takto zpětně
shlédnutelné není. (Snad časem bude?) Ten, kdo neviděl přímý
přenos, je tedy odkázán pouze na můj popis, nutně fragmentární a
především silně jednostranný a tendenční.
Lucernarium
Nešpory zahájil obřad lucernaria, který je součástí večerní
modlitby v byzantském a milánském ritu; v římské liturgii
je "dovozovým" prvkem, avšak těší se značné oblibě.
(Srov. liturgii mnišských bratrstev Jeruzalém;
dále jsem lucernarium zažil např. v nešporách erfurtské liturgicky poměrně
akční farnosti St. Martini.)
Je vystavěné okolo večerního rozsvěcení světel. To je doprovázeno
zpěvem (v byzantském obřadu zpěvem hymnu Fós hilaron,
v milánském zpěvem příhodného responsoriálního žalmu).
Světlo je v rámci křesťanského symbolického světa velice silným a
významově bohatým symbolem. Při lucernariu se církev obrací především
ke Kristu jako světlu světa, které září navzdory temnotám začínající
noci.
Žďárské lucernarium mělo trojdílnou strukturu:
1. za zpěvu přišel na pódium liturgický průvod a byly zapáleny
lampy na oltáři i okolo. 2. Skupina laiků přednesla krátkou řadu
modliteb díkůvzdání. 3. Závěr tvořil opět zpěv.
Hudební obsah lucernaria tvořila jediná píseň o dvou prostých
strofách "Ó Bože, světlo naše, je důstojné Tě chválit,
Otce i Syna i Ducha svatého. /
Ó Bože, světlo naše, celý vesmír se ti klaní, Otci ..."
Ta byla vícenásobně opakována na začátku a několikrát znovu na konci.
Text čerpá motivy z již zmíněného hymnu Fós hilaron,
je však prostší a průzračnější, opěvuje rovnou Jediného Boha v Trojici,
zatímco byzantský hymnus
se obrací nejprve ke Kristu. Vkusným a přitom snadným nápěvem
se píseň jednoznačně kvalifikuje pro liturgické použití i mimo setkání.
Úpravy
Po lucernariu už následovaly první nešpory ze slavnosti
Nanebevzetí Panny Marie, při plném dodržení řádné struktury.
Pozorný divák nebo účastník si mohl všimnout několika
úprav oproti textům, které jsou v breviáři.
Nápadná byla zejm. záměna hymnu za všeobecně dobře známou
mariánskou píseň "Budiž věčně velebena"
a přímluvy zabývající se převážně setkáním a jeho tématy.
První úprava je liturgicko-právně nesporně legitimní.
A z praktického hlediska moudrá - hymnus "Zdrávas Maria Panno,
nebeská královno," předepsaný pro nešpory slavnosti Nanebevzetí
v breviáři, není textově špatný, ale jeho melodie uvedená
v hymnáři je prakticky neznámá a nepatří ke snadným.
Druhá úprava je prohřeškem proti zásadě, že by horizont společné
modlitby měl zahrnovat potřeby celé církve a poslední
prosba nešpor by měla vzpomenout zesnulé. (VÚDMC 186, 187)
Žalmy
Po hymnu následovala psalmodie. Přiznám se, že na tu jsem
čekal asi s největším napětím. Zopakuje se model z Tarragony?
Změnou oproti Tarragonským ranním chválám spíše nepodstatnou
byl jiný nápěv psalmodie. Mé hrubé uši bohužel nedovedou dostatečně
jemně rozlišovat intervaly - na první poslech se zdálo, že jde
o chorální nápěv VIII.G, když jsem ho ale zkoušel přehrát
na kytaře, ukázalo se, že to zřejmě byl jiný nápěv se stejným
průběhem melodie, ale jinými intervaly.
Žalmy se stejně jako v Tarragoně zpívaly v alternaci schola - lid,
přičemž lid byl veden (nebo spíše reprezentován? :) ) skupinou
kantorů.
Před rokem jsem neskrýval zármutek nad tím, jak byly odbyty
antifony, když se zpívaly recto tono. "Žďárská úprava"
antifon k žalmům udělala krok od recitace k melodii - byť malý.
Antifony byly uchopeny jako dvoudílné (antifony k žalmům 1. nešpor
Nanebevzetí Panny Marie takto uchopit lze, řadu jiných antifon
ze žaltáře či z jiných textů však nikoli!) a opatřeny nápěvem
jednoduché struktury: 1. první recitativ 2. kadence (vzestupná)
3. druhý recitativ 4. kadence (sestupná, vykazující jisté obměny
mezi jednotlivými antifonami). I tady musím říci - antifonám
se takto nedostalo té závažnosti a významu, jaký jim ve struktuře hodinek
římského oficia náleží. Byly řádně odzpívány, ale
nezazněly - jestli to
mohu vyjádřit zkratkou.
(Svým způsobem vzornou antifonou pro lidový zpěv - krásnou,
přitom snadnou a zapamatovatelnou - byl již zmíněný zpěv lucernaria
"Ó Bože, světlo naše". Chápu ovšem, že ne na každý text oficia se
podaří složit takový parádní nápěv.)
Responsorium
Po žalmech následovalo krátké čtení, promluva (přiznám se, že jsem
ji poslouchal jen jedním uchem a snažil se během ní za pomoci kytary
rekonstruovat nápěv žalmů a antifon) a responsorium.
To bylo místem další úpravy oproti originálním textům -
jako základní kostra posloužil zpěv, který nemá se slavností
Nanebevzetí nic společného - totiž responsorium
"Od východu slunce až na jeho západ" (žaltář, neděle sudých týdnů,
první nešpory). Do něj bylo vloženo hned několik veršů,
které už byly neseny tématem slavnosti.
Z hlediska liturgicko-historického poznamenávám, že responsorií
s více verši je v klasickém repertoáru římského oficia jen několik
málo a všechno jsou to vysoce zajímavé relikty z opravdu dávných dob.
(Zřejmě nejznámější je adventní Aspiciens a longe.)
Z hlediska liturgicko-právního jde o úpravu legitimní a zdařilou -
zřejmě byl již existující zpěv vynalézavě a vhodně adaptován
pro novou příležitost.
Magnificat
Antifona k Magnificat byla přečtena, navíc jenom jednou,
před chvalozpěvem. Nelze se ubránit dojmu, že tam byla
spíš "aby se neřeklo". Vzhledem k použité úpravě Magnificat
proti tomu ovšem nevznáším žádnou závažnou námitku.
(Jen: nebylo by bývalo lepší antifonu vypustit úplně?)
Mariino kantikum se zpívalo responsoriálně. Sólistka
(v některých úsecích, myslím, i s částí schóly)
zpívala verše kantika na nápěv ušitý jim na míru,
a lid odpovídal responsem "Magnificat anima mea Dominum".
Další antifona by tu tudíž, tak jako tak, působila dojmem nemístného
přívažku, i kdyby ji nakrásně někdo obdařil náležitě krásným nápěvem.
Salve
Po Magnificat následuje závěrečná série nezpívaných textů, k nimž jsem
se už, nakolik se mi to zdálo vhodné, vyjádřil výše.
Konečně se nešpory požehnáním uzavřely (nad tím, co se dělo před
požehnáním, jsem trochu kroutil hlavou ... liturgie je liturgie).
A schóla spustila v nějakém románském jazyce (italsky? španělsky?)
Salve regina v "kytarové" úpravě.
Shrnutí
Liturgie velkých církevních akcí, mezi nimi i setkání mládeže,
má velký význam pro formování "liturgického povědomí"
účastníků a snad i širších skupin (třeba nás televizních diváků...).
Proto s potěšením sleduji, že i v hlavním programu
posledních setkání mládeže (loňské celosvětové v Madridu, letošní
republikové ve Žďáru) dostává místo denní modlitba církve,
a to ve své plné, slavnostní podobě, se zpěvem, se zapojením
různých služeb, s využitím příslušných symbolů (světlo; kadidlo).
Pokud jde o hudební stránku, konstatuji, že slavnostnní nešpory
ve Žďáru nad Sázavou byly na vyšší úrovni než loňské ranní chvály
v Tarragoně. To ovšem plně odpovídalo liturgické době -
zatímco zmiňované ranní chvály byly, pokud si dobře pamatuji,
feriální, nebo z památky, nejvýše však ze svátku,
Nanebevzetí Panny Marie je slavnost -
a to slavnost, která byla v určitých dobách v některých částech
církve slavena jako třetí největší po Velikonocích a Vánocích.
Trvá můj loňský smutek nad ošizenými antifonami k žalmům.
Přitom ale jako loni ani letos nemám recept na nápravu.
Zdá se, že pokud jde o antifony, stojíme nutně na rozcestí:
buďto jsou šizené, nebo nejsou lidové. Musíme pak volit,
zda napsat krásné nápěvy antifon, které se však stanou majetkem
scholy a snad několika hudebně nejnadanějších členů shromáždění,
nebo hudební provedení antifon zjednodušíme na naprosté minimum.
(Orientací před provedením volby by mohly být ohlasy účastníků:
zpíval ty maximálně jednoduché antifony vůbec někdo kromě kantorů?)
Celkově považuji nešpory ze Žďáru - i přes všechny jmenované
výhrady - za dosti vydařené. Výše jsem zmínil "orientační"
funkci liturgie na velkých akcích. Řada lidí v předvečer
letošní slavnosti Nanebevzetí poprvé v životě zažila slavné
nešpory. Bylo by dobré, kdyby je mohli svým způsobem také
přivézt domů - kdyby ten, kdo se rozhodne slavit někdy
v budoucnu nešpory ve farnosti, mohl sáhnout po zpěvech,
které zná ze setkání. Myslím zejména na píseň k lucernariu;
nápěv pro antifony (k tomu by byl samozřejmě potřeba návod
s ukázkami, jak ho lze "nasadit" na různé texty a upravit pro ně)
a k němu příslušný nápěv žalmový; responsorium, ve kterém
by zřejmě bylo lze obměňovat verše a užívat ho pro řadu různých
příležitostí; krásný nápěv Magnificat i zpěvné jižanské Salve.
Vydalo by to na brožurku nejvýš o deseti stranách. Mohla by být
někde k prodeji nebo třeba ke stažení na stránkách setkání.
Každopádně by měla být nějak dostupná i těm, kdo ve Žďáru nebyli.
[EDIT 4.10.2012] Od včerejška se dá stáhnout i
programový průvodce
ze Žďáru, který z recenzovaných nešpor obsahuje noty
(bohužel jen) pro odpověď responsoria (v souboru
"modlitba + liturgie + zpovědní zrcadlo").
Budou za dalších pár dní zveřejněny i všechny dosud chybějící
noty? :)
V červnu jsem ve článku napůl vážně, napůl sebeironicky nazvaném
"Antifonář
k Denní modlitbě církve. Velkolepé plány"
vyhlásil jako cíl projektu In adiutorium úplné zhudebnění českého
překladu liturgie hodin. Jako kýžený konečný výstup jsem
označil připravení sazby knihy (resp. malé knihovny),
Antifonáře k Denní modlitbě církve. A schematicky jsem načrtl jeho
koncepci.
Od té doby jsem o Antifonáři vícekrát přemýšlel z různých úhlů:
Jak nakonec naložím s materiály, které jsou teď vedeny
jako jeho svazečky, a kterým jsem v onom programovém článku
předběžně slíbil likvidaci, protože se do mé koncepce nehodí?
V jakých kontextech se dnes slaví liturgie hodin? Je na to kompletní
antifonář adekvátní odpovědí?
V jakých typech knih noty k liturgii hodin vycházely před koncilem?
Ve světle těchto otázek vidím čím dál jasněji, že koncepce
představená v minulém článku je nedostatečná. Pokud projekt
In adiutorium přivede na svět na jedné straně úplný antifonář
(objemné veledílo, které se nikde nebude používat a pokud vyjde
tiskem, možná si ho několik málo lidí opatří - ale spíš
"z profesionálního zájmu" než pro liturgickou praxi)
a na druhé straně lidové nešpory (skromný soubor co možná jednoduchých
druhých nešpor pouze na slavnosti), pravděpodobně se částečně mine
s poptávkou.
Mniši v Solesmes zahájili vydávání nového
Antiphonale Romanum
svazkem s nešporami na neděle a svátky. (Podobně, byť o něco úžeji
je vymezen rozsah
Olejníkových Nedělních nešpor.)
Je to naprosto logické rozhodnutí. Velmi málokde se zpívá liturgie
hodin celá. Zpěvem je pak podle Všeobecného úvodu k Denní modlitbě
církve vhodné vyzdvihnout v rámci dne její stěžejní části
(ranní chvály, nešpory; čl. 272)
a v rámci liturgického roku dny vyznamenané vyšší slavnostností
(neděle, slavnosti, svátky; čl. 271 a 273).
Nešpory svátečních dnů jsou doporučovaným minimem
slavení liturgie hodin za účasti lidu, i např. ve farnostech (čl. 207).
Výše řečené vnucuje myšlenku, udělat v rámci portfolia projektu
In adiutorium mezi úplným vydáním Antifonáře a lidovými nešporami
mezistupeň: rozumně velký výběr z obsahu Antifonáře,
který vyjde vstříc předpokládatelné liturgické potřebě.
Rozsahem by mohl být podobný množství zpěvů oficia zahrnutému dříve
v Liber usualis nebo ve Vesperale Romanum.
Tradice tištěných římských liturgických knih radí
nabídnout dále jako separátní tituly
kompletní repertoár pro slavnost Narození Páně
a pro Svatý týden a Velikonoční oktáv, protože to jsou tradičně
příležitosti k velké "liturgické mobilisaci" a ta se někde
může projevit i zpěvem úplného oficia.
Závěrem tedy soudím, že by bylo správné rozdělit Antifonář
k Denní modlitbě církve na dvě řady: editio plenaria bude obsahovat všechno a kromě mě
z ní sotva kdo bude zpívat; bude se na ni prášit v knihovnách a spíše
jen výjimečně do ní někdo sáhne pro zpěvy k nějaké méně
obvyklé příležitosti. editio parva bude několik málo svazků výrazně
menšího objemu, ze kterých se třeba někde někdy bude dokonce i
zpívat.
Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku
Vesperae Sancti Venceslai.
Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování
Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693;
Český hudební slovník,
stručněji Wikipedie).
Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým
sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními
vložkami.
Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům.
Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány
instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo.
A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten,
kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech),
zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní,
příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.
S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě.
Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.
Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v
přehledu skladatelova díla.
Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento
nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce
(o ní viz krátký videodokument)
z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili
je z částí jiných Vejvanovského děl?
V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena
potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme,
že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský
nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme
soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už
zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily
prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910
zasáhla především kalendář a žaltář.
Texty z Commune sanctorum
tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které
někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako
internetové aplikace.)
Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai
jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci.
To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium
s úplnými vlatními texty.
Nahlédnutím do pramenů
(Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis
atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358)
jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol.
(a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil
sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava),
ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je
již zmíněná orace.
Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů,
které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře
v rámci poslední liturgické reformy.
Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus)
s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky,
nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou
v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.)
Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních
tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské
práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky
a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký
záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé?
Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké
části napříč církví hudebně jednotné? ... ...
(Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální
hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být
zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku
po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět -
k rozjímání.
I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium,
setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai
bylo navýsost zajímavé.
Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem
"všechno zkoumejte a dobrého se držte"
je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako
zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo
moderní formy soudobé hudby světské;
dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá,
protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou
něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)
V katolických liturgických knihách římského obřadu je
běžné používat dva speciální symboly (solesmeské edice chorálu
mají ještě jeden podobný, ten ale, pokud vím, není jinak v posledních
staletích v tištěných knihách běžný):
znak
Unicode kód a název
význam
℟
U+211F RESPONSE
1. responsum:
část responsoriálního zpěvu, kterou zpívá celý chór
či lid, nebo odpověď jako součást nebo na závěr předsednické
modlitby (typicky Amen).
2. (spíše výjimečně, často v rubrikách)
responsorium: responsoriální zpěv.
℣
U+2123 VERSICLE
versus či versiculus: buďto část responsoria
zpívaná sólistou, nebo první část veršíku, rovněž
předzpěvovaná sólistou.
Jak ukazuje tabulka výše, pro naše znaky je vyhrazené místo
ve znakové sadě Unicode. Většina fontů ovšem nepokrývá celou
znakovou sadu (z pochopitelných důvodů) a naše znaky,
které, pokud vím, mimo liturgické knihy dalšího užití nemají,
nepatří zrovna mezi ty, kterým by tvůrci fontů často věnovali
pozornost. Proto ten, kdo chce sázet liturgické texty
nebo zpěvy římského obřadu a chce znaky responsum a
versiculus mít "opravdové" (tam, kde nejsou dostupné,
např. na psacích strojích, se často nahrazují kombinací
"R/." nebo prostě jen "R."), musí po fontech, které je
obsahují, pátrat. Já jsem takové pátrání provedl (jen mezi
fonty aktuálně nainstalovanými na mém počítači; budu rád za příp.
informace o dalších a doplním je sem) a dále nabízím jeho výsledky.
Náhled ukazuje inkriminované znaky v kontextu opravdového liturgického
textu - versiklu pro odpolední modlitbu (nonu) ve středu
3. týdne žaltáře.
Celkem positivní zjištění je, že když už nějaký font podporuje
naše dva neobvyklé znaky, mívá zpravidla i písmena s českou
diakritikou.
Caeciliae a Festa Dies jsou, jak je z ukázky patrno,
fonty pro zápis kvadratické notace a znaky pro písmena mají
obsazené notami a jinými notačními prvky. Naše znaky
responsum a versus nemají na místě vyhrazeném
jim standardem Unicode, ale místo běžných písmen R a V.
Naše zvláštní znaky místo R a V má i font liturgy - a kromě
nich má jen ještě dva další: tečku a maltézský kříž. Je koncipován
jako doplněk k použití spolu s jiným fontem, který tyto znaky
postrádá.
"liturgy-friendly fonts" - English summary
This article presents a list of known free fonts containing the characters
℟ (response) and ℣ (versicle), frequently used in the catholic liturgical
books of the Roman rite.
The table contains for each font a preview of a short liturgical text
(taken from the Czech translation of the Liturgy of the Hours)
rendered in the font, link to it's homepage and license information.
Blog
New Liturgical Movement
slaví právě dnes sedm let své existence. Všechna čest lidem, kteří
u práce na něm vydrželi od založení a díky všem, kdo do něj v průběhu
času přispěli čteníhodnými články.
Už si nepamatuji, jak dlouho tento blog sleduji, odhaduji to na tři
až pět let. - Zcela záměrně jsem napsal "sleduji", ne "čtu".
Na mém seznamu sledovaných stránek zůstává především pro
pravidelný přísun fotografií pozoruhodných kostelních interiérů
a liturgického vybavení. Zajímavé jsou také občasné poloodborné
až odborné články na liturgicko-historická témata, ty jediné zpravidla
nejen prohlížím, ale opravdu čtu. Konečně je pro mě blog New Liturgical
Movement okénkem do katolického subsvěta, který sám pro sebe
nazývám "umírněný tradicionalismus" nebo "semitradicionalismus" -
autoři článků i pravidelní komentátoři jsou, zdá se, z větší části
nakloněni předkoncilní liturgii; přijímají ovšem i tu pokoncilní,
přičemž však nikdy neopomenou zdůraznit, že "liturgická reforma
potřebuje reformu", že se pokoncilní liturgická reforma prostě
nepovedla. Často je referováno o kněžích a společenstvích,
která, v mezích současného (velmi benevolentního) liturgického
zákonodárství o první kroky této "reformy reformy" usiluje.
Dvěma charakteristickými hesly tohoto nastavení
jsou "reform of the reform" (právě nastíněno) a "mutual enrichment":
to označuje přesvědčení, že je velmi šťastné soužití dvou forem
římského ritu vedle sebe, a že by mezi nimi mělo docházet k výměně.
S přispěvateli "New Liturgical Movement" sdílím zájem
o liturgii v jejích dějinách a o umělecké předměty, které pro její
účely vznikly a vznikají. S "ideologií", která blog prostupuje,
jsem nikdy nebyl zajedno, ale jít s někým řadu let pochopitelně
nelze, aniž bych tím sám byl nějak proměněn.
Nestal se ze mě umírněný tradicionalista, ale některé vlivy
z ovzduší blogu jsem nepochybně nasál.
První a zásadní je otevřenost pro kritiku liturgické reformy,
resp. vůbec připuštění její kritizovatelnosti.
V několika starších příspěvcích jsem citoval prof. László
Dobszaye - bez našeho blogu bych ho neznal. Vážím si ho, protože
jeho kritika liturgické reformy je vědecky fundovaná, není polemická a
je nesena poslušností a láskou k církvi.
Dalším nezpochybnitelným vlivem je vzbuzení zájmu o zpěvy
mešniho propria.
(Dalším podobně laděným blogem, který jsem objevil díky
"New Liturgical Movement" a který průběžně sleduji,
aniž se plně ztotožňuji s jeho "ideologií", je
The Chant Café.)
To vyústilo ve vznik stránek
Graduale Bohemicum,
které jsou de facto transposicí jisté podmnožiny
leitmotivů z The Chant Café do českých podmínek.
Vlastní téma webu In adiutorium, hudba k liturgii hodin,
přichází na "New Liturgical Movement" na přetřes jen poměrně málo.
Nicméně jsem vyhledal některé více či méně související články:
Question: Resources for the Liturgy of the Hours in a Parish
- příspěvek, který vyznívá poněkud beznadějně: autor se ptá
po materiálech (zpěvech a zřejmě i textech) ke slavení
liturgie hodin ve farnosti;
otázka zůstává nezodpovězena - americký trh i netrh nemají
v tomto směru nabídku úplně bohatou.
(Srov. můj seznam odkazů.
Pokud jde o anglické stránky, zřejmě není vyčerpávající, ale
do jisté míry reprezentativní, myslím, je.)
The Family Celebration of the Divine Office -
když čtu např. v encyklice Familiaris consortio doporučení,
aby se denní modlitbu církve modlily rodiny, usmívám se nad tím.
Videa v článku zahrnutá však poněkud nahlodávají mou sebejistotu:
"tak on to někdo opravdu dělá... a zřejmě to funguje" (i když
znuděně se klátících nejmenších děcek je mi opravdu líto).
(Moc jsem se snažil, abych článek stihl dopsat a publikovat ještě
v posledních minutách onoho narozeninového dne. A zdá se, že se to
podaří...)
Oku pravidelnějšího návštěvníka stránek In adiutorium zřejmě
neušla změna, která postihla hlavičku stránek:
hlavní nadpis poodstoupil ze středu k levé straně a uvolnil
tak napravo místo, kde se teď nově zobrazují citáty.
(Pouze na stránkách generovaných pomocí PHP;
část stránek je postavena na technologii XML+XSLT a ty tento prostor
nechávají prázdný.)
Jde zejm. o citáty z církevních dokumentů dotýkající se
liturgie hodin a/nebo liturgické hudby.
Smyslem jejich zobrazování na stránkách je poukázat na místo,
jaké má hudba v liturgii a konkrétně v liturgii hodin;
jaké místo má liturgie hodin v životě církve;
upozornit na vybrané liturgické normy, které se týkají našeho snažení.
Mají inspirovat, někdy někoho snad trochu provokovat;
také říkat, že to, co se tu děje (ža totiž vzniká zhudebnění českých
textů denní modlitby církve), není něčí individuální vrtoch -
společné slavení a zpěv patří k původnímu charakteru liturgie hodin,
bez něj je jaksi "šizená".
Je-li zdroj příslušného citátu dostupný na internetu,
funguje citace nebo zkratka zdroje uvedená pod citátem jako
odkaz. Poněkud trapné je, že v české verzi takto přístupný není
Všeobecný úvod k Denní modlitbě církve (VÚDMC), dokument
pro naše téma naprosto zásadní. Odkazujeme proto alespoň do
jeho
anglického znění.
[EDIT 29.10.2012] Všeobecné pokyny k Denní modlitbě církve
(výše nepřesně označované jako "Všeobecný úvod")
v českém překladu
na internetu jsou, tady.
Ovšem zatím jen jako PDF, na které se mi nezdá vhodné od citátů přímo
odkazovat, a proto odkazy i nadále vedou do anglické verze.
Citát se do každé stránky vkládá při jejím generování na serveru
a je ad hoc (pseudo)náhodně vybrán z řady. Ten, kdo chce vidět
všechny možné citáty, musí tak strávit něco času opakovaným
obnovováním stránky.
Kdo by si chtěl všechny nabízené citáty přečíst najednou
a "zábavu" s obnovováním stránky si ušetřit, může:
viz XML soubor s citáty.
Někdy bych měl spočítat, kolik internetových stránek jsem
zřídil, a vyzkoušet, zda si ke všem pamatuji hesla :) .
Každopádně: jsou tu ještě jedny nové.
Editio Sancti Wolfgangi
jsem koncipoval jako fiktivní vydavatelství liturgických knih.
Fakticky jde o internetové stránky nabízející ke stažení
především mnou vysázený gregoriánský chorál,
dílem podle oficiálních vydání z 1. pol. 20. stol.
(nic takového tam zatím není, protože to, co se chystá, ještě není
tak hotové, aby to mělo cenu vystavovat),
dílem podle středověkých rukopisů.
Stránky jsou dvojjazyčné, paralelně česko-latinské,
protože předpokládám, že by (narozdíl od těchto stránek)
mohly zajímat sem tam i někoho z jinak mluvících koutů světa a církve.
Jeden z klíčových cílů mého "Editio" výrazně konverguje
s projektem In adiutorium: je jím vydání pražského provinčního
propria antifonáře. (Rozumí se: latinské zpěvy předkoncilního oficia.)
To se mi nikde nepodařilo objevit a zdá
se, že od vynálezu knihtisku a od vydání tridentského breviáře nikdo neměl
potřebu vytisknout zpěvy oficia pro vlastní svátky provincie.
To považuji (ze své úzké a reálnému životu poněkud vzdálené
fachidiotské perspektivy) za naprosto skandální.
(Nabízejí se dvě možné interpretace:
buďto byly kláštery a kapituly denně zpívající oficium
dobře zásobené rukopisy a i po vynálezu knihtisku
preferovaly doplňování rukopisného fondu před využitím
moderní techniky, nebo se v pražské provincii od 16. stol. oficium
fakticky nezpívalo.)
Toho času je na světě prozatím neúplný
( - manuscripts containing the rest
wanted! - ) formulář svátku
sv. Víta.
Podnícen více různými podněty, vydal jsem se ve středu (4.7.)
z Kladna na pouť na Sázavu. Tam jsem s Boží pomocí v sobotu (7.7.) došel,
zúčastnil se větší části programu titulární slavnosti svatého
Prokopa v místním farním kostele (a z malé části prolezl okolí)
a vrátil se pak v neděli odpoledne vlakem domů.
Obálka. Obrázek jsem, žádný vhodný volný nenacházeje, odcizil ze stránek
sázavského kláštera.
(Kdyby to nebylo jen pro soukromou potřebu, nikdy bych si to
nedovolil.)
Z celé pouti tu chci zmínit jednu záležitost v celku pouti spíše okrajovou,
ale pro téma těchto stránek relevantní.
Moje až nezřízená náklonnost k breviáři má za následek, že se tento
od "erfurtských časů" stal při mých občasných sólových pěších cestách
světem pravidelnou přítěží v krosně.
U breviáře ale mé nezřízené náklonnosti nekončí - další se vztahuje
ke zpěvům hodinek. Na čas pouti připadla památka sv. Prokopa (středa)
a slavnost svatých Cyrila a Metoděje (čtvrtek) - obě mají téměř plné
vlastní formuláře se zpěvy, o které jsem letos rozhodně nechtěl
přijít a jejichž nápěvy neznám nazpaměť. Večer před začátkem pouti jsem
proto pojal úmysl udělat si na dny pouti sešitek se všemi potřebnými
melodiemi. A učinil jsem tak. Po cestě jsem pak s jeho pomocí opravdu
téměř všechny hodinky (kromě nešpor a kompletáře bouřlivého pátečního
večera) zpíval. Možná podobně jako kdysi svatý Prokop. I když kdo ví -
liturgické texty jeho svátku zdůrazňují, že "mlčel".
Nešpory ze svátku sv. Prokopa s tužkou naškrábaným nápěvem hymnu.
Příprava "poutního antifonáře" byla velice jednoduchá -
vytvořil jsem nový lilypondovský soubor s vlastní bookpart
pro každý den. Zkopíroval jsem do něj zpěvy jednotlivých dní
z příslušných souborů, pohrál jsem si se vzhledem (jako výchozí font
jsem použil
Gentium;
pro všechny dny jsem použil formát hlavičky, jaký mají novější
soubory s formuláři svátků sanktorálu),
připravil to všechno programem
pdfbook
k tisku sešitku a bylo to. Během několika málo minut. Jenže...
Páteční oficium se četlo pozpátku.
Jenže jsem ve spěchu (mezi balením) opomněl pravidlo, které uplatňuji
při tvorbě notových materiálů, že rubriky se z breviáře obvykle neopisují.
A drobně jsem doplatil i na to, že zejména zpěvy žaltáře jsou rozstrkány
v různých souborech. Tak jsem si naštěstí včas všiml, že feriím
(pátek, sobota) chybí responsoria a zkopíroval jsem je z příslušného
materiálu. Už jsem si ale nevzpomněl na antifony invitatoria.
Antifona k invitatoriu mi chyběla i pro cyrilometodějský den -
ten ji totiž nemá vlastní, ale bere ji z commune o duchovních pastýřích.
Některé noty se zkopírováním do jiného než původního kontextu trochu
rozbily. Atd.
K velmi svéráznému "vylepšení" došlo souhrou spěchu a mé nesehranosti
s domácí tiskárnou (která bydlí v pokoji u sestry a dá se obsluhovat jen
z jejího počítače). Stránky jsem potiskl oboustranně, ale dílem jinak,
než jak patřily, pročež se obrázek sv. Prokopa a titul sešitu
objevil na zadní straně obálky a stránky uvnitř se seřadily
v pořadí 1,2,3/6,5,4/9,8,7/10,11,12. Shodou šťastných náhod to vyšlo tak,
že každé oficium bylo na stránkách po sobě následujících, jen některá
bylo třeba číst odzadu...
Až pozdě večer, když byl sešit dávno vytištěný,
jsem vzpomněl na hymny. Nápěvy těch feriálních a nedělních
znám nazpaměť, ale oba zahrnuté svátky měly hymny s nápěvy
originálními, v rámci hymnáře se neopakujícími. Z cyrilometodějských
hymnů už jeden nápěv znám, na zpěv druhého jsem rezignoval.
Pro jeden prokopský hymnus, který má nápěv rovněž tak náročný, že bych se
ho nestihl za večer naučit, jsem večer tužkou na volné místo
v "antifonáři" v rychlosti naškrábal provizorní
nápěv nový, výrazně snazší. (A postrádající jakékoli umělecké kvality.)
Velkou výzvou pro mě bylo zpívat pět dní oficium bez pomoci hudebního
nástroje. Doma si normálně před každou známější antifonou předehraji
alespoň počáteční tón, častěji začátek (2-5 not) na kytaru,
antifony, které neznám, nebo vím, že je jen tak "netrefím", si,
než je zpívám, přehrávám celé. Kytaru jsem na pouť pochopitelně
nést nechtěl. Sopránová zobcová flétna se mi pro tyto účely
neosvědčila. (Jednak hraje příliš vysoko nad polohou mého hlasu,
jednak musím příliš přemýšlet, když chci transponovat - zatímco
na hmatníku kytary je transposice mechanickou záležitostí.)
Všechny méně známé zpěvy jsem si večer před odchodem na pouť přehrál
a přezpíval a pak jsem se spolehl na souhru paměti a (pomalu se snad
rozvíjejícího a kultivujícího) sluchu. Celých pět dní to fungovalo
až překvapivě dobře.
Ústřední část mého "poutního antifonáře" je případnému zájemci/zvědavci
k disposici v obvyklém git-repositáři,
v branchad_occasionem:
prokopska_pout_2012. Není tam obálka,
protože ta obsahuje obrázek upirátěný z webu sázavského kláštera.
Vyrobil jsem ji primitivně v LibreOffice Writeru.
Můj "poutní antifonář" pěkně ukazuje sílu i slabost výstupů projektu
In adiutorium: vše potřebné lze poměrně snadno najít a zkombinovat,
je ale přitom třeba myslet na řadu věcí okolo, pamatovat si nebo vyhledat
všechny relevantní rubriky, ...
Po delší odmlce pokračuji v řadě článků sledujících staré publikace částí
liturgie hodin v českém jazyce. Toto a dvě další pokračování
budou věnována starým kancionálům moravských diecézí.
Poděkování za upozornění na ně směřuje do řad církve vítězné,
k prof. Hejčlovi.
(Viz předmluva k HEJČL Jan: Týden Ducha svatého. Církevní hodinky a mešní modlitby, Olomouc 1931. Plný text v bibliografii
na stránkách CDČT.)
[FRYČAJ Tomáš: Katolický kancionál k vzdělání a roznícení
skutečné, veřejné i domácí pobožnosti, vydání 10., Brno 1851.]
Připravil jsem PDF se stránkami, které jsou z hlediska našeho seriálu
relevantní: KatolickyKancionalFrycaj.pdf [30MB]
Bohužel se mi nepodařilo zjistit, kdy vyšel Fryčajův kancionál
poprvé. Jisté je, že opakovaně vycházel po celou první polovinu
19. stol. a stal se základem pro kancionál Bečákův
(tomu bude věnován další článek), který sloužil další půlstoletí.
Byl určen pro olomouckou církevní provincii.
(Viz modlitba za pastýře diecéze - na výběr je arcibiskup
olomoucký a biskup brněnský, str. 444nn.)
Ranní a večerní písně
Na začátku kancionálu je dosti obsáhlý oddíl modliteb a pobožností
pro každodenní použití i k různým zvláštním příležitostem.
Vedle konvenčních ranních a večerních modliteb a bizarnějších
útvarů, jako je třeba zbožná písnička k rannímu mytí a oblékání,
tu najdeme dvě řady po sedmi písních - ranní a večerní písně
na celý týden.
Ty v době svého vzniku a užívání zřejmě nebyly vůbec dávány do souvislosti
s liturgií hodin. Do výběru jsem je nicméně zařadil, protože částí
některých z nich se chopila překladatelská komise pracující
po koncilu na českém breviáři a zpíváme je dnes v ranních a večerních
chválách v liturgickém mezidobí jako hymny.
Nešpory
Kancionál obsahuje nešpory na všechny neděle a velké slavnosti.
Stěžejní částí korpusu nešpor je nedělní formulář (s. 96nn).
Ten se používal i o svátcích, kdy se vzal vlastní hymnus
(v kancionálu rovněž zahrnutý), kapitulum a orace.
Pro mariánské svátky je v kancionálu vlastní formulář
s žalmy ze společných textů o Panně Marii.
Zcela se tu rezignuje na antifony. To výrazně usnadnilo život
jak při sestavování kancionálu (vlastní antifony pro neděle
ve zvláštních liturgických dobách a pro slavnosti by zabraly
nemálo místa - srov. Svatojanský kancionál, který antifony
obsahuje), tak při slavení nešpor. Negativním důsledkem je
ovšem značné ochuzení.
Už titul "Písně nešporní na obyčejné nedělní žalmy, s malým jejich
opisem" naznačuje, že jde spíše o parafrázi nešporních textů než
o překlad v dnešním slova smyslu.
Svoboda, kterou si překladatel dopřál (nebo stará regionální tradice
českých nešpor?), je cítit ze svérázné úpravy
znění úvodního verše:
V. + Bože ku pomoci mé vzezři.
R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci.
V. Srdce i ústa zpraviti * bychom tě mohli chváliti.
R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému,
jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.
Následují žalmy. Víceméně sledují (pravděpodobně latinskou) předlohu,
jsou ovšem upraveny tak, aby se poloverše rýmovaly.
Rýmy jsou někdy více, někdy méně zdařilé. Nevím, je-li to
dáno autorovým neumětelstvím, "básnickou nouzí" nebo jiným
citem pro rým, než jaký máme dnes. - Nesmíme zapomenout, že kancionál
vznikal v době národního obrození.
Řekl Pán Bůh sám ku Pánu mému! * Syn můj jsi Ty sedniž na pravici k Otci svému.
...
Věčnéť jest knížectví a moc síly tvé * neb v blesku Svatých před denicí zplodil jsem tě.
...
Sláva buď Bohu Otci i jeho Synu * i Duchu svatému utěšujícímu;
jakož byla na počátku nyní i vždycky * tak budiž bez skončení po věky všecky.
Kancionál není notovaný. Odkazuje dílem na běžně známé nápěvy
(tak k úvodnímu verši: "Před první písní neb žalmem začíná kněz
obyčejnou chorální notou (Deus in adiutorium)."),
dílem do nějakého sborníku nápěvů, který však bohužel nikde není
výslovně zmíněn (k žalmu 109: "Melodie chorální nro. 72,
na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati mají.")
Hymny
Ve výše zmíněných nešporních formulářích je zahrnutý hymnus
pro "běžné" neděle a "výchozí" hymnus pro mariánské svátky.
Vedle toho
zpěvník obsahuje nešporní hymny (v jeho vlastní dikci
"církevní chvalozpěvy")
pro zvláštní liturgické doby
a slavnosti, celkem 22.
Srovnal jsem vybrané české hymny Fryčajovy redakce
(pro dobu adventní, Narození Páně, Uvedení Páně do chrámu,
dobu postní, Zmrtvýchvstání, Nanebevzetí P.M.)
se soudobými
latinskými hymny, abych zjistil, do jaké míry jde o překlady
nebo parafráze oficiálních římských textů a do jaké míry příp.
měl moravský farář to sebevědomí opatřit titulem "církevního chvalozpěvu"
originální českou píseň, která s odpovídajícím breviářovým hymnem sdílela
všehovšudy přiřazení k určité době nebo svátečnímu dni.
(Latinské texty nešporních hymnů jsem bral z víceméně
soudobého pramene:
Manuale Cantorum sive Antiphonale Romanum, recognitum Juxta novissimum
Antiphonale Romanum. Editio nova, Emendata, Leodii: C. Bourguignon 1818.
- ke stažení na
Lalande Library of Rare Books.
Ostatní hymny jsem hledal v Antiphonale Romanum 1912 - to je sice
mnohem pozdější, ale pokud vím, nedoznal hymnář v průběhu 19. stol.
žádné reformy.)
Hned adventní hymnus, "Z lůna Otce nebeského",
je zajímavým případem: v nadpisu se zřejmě hlásí k latinské předloze
"Verbum supern[um]." Nešporní hymnus pro dobu adventní byl ale
tehdy "Creator alme siderum". Jeden hymnus s incipitem "Verbum supernum"
se zpíval o laudách Božího těla, ten ale neobsahuje ani stopy
klasických adventních témat přítomných v naší písni.
Řešení záhady přinesl článek na "chantblogu"
(blog nabízející velmi zajímavou sbírku nahrávek, textů a not
posbíraných z hlubin internetu; kvalita informací poskytovaných
autorem je ovšem všelijaká
a jeho údaje je dobré ověřovat z více zdrojů)
a The Catholic Encyclopedia:
Další hymnus s incipitem "Verbum supernum" má adventní/vánoční
obsah a ve svých pramenech jsem ho nenašel, protože nepatřil
k žádné denní hodince, ale k matutinu.
Svátek Uvedení Páně do chrámu, který měl v římském breviáři
hymnus "Ave Maris stella" z mariánského commune,
je tu obdařen originálním hymnem "Matka Páně, děvka čistá."
(Přičemž "děvka" tehdy znamenalo totéž co "dívka",
nemáme tu tedy před sebou jedinečné a šokující použití motivu
"casta meretrix" ve vztahu k Panně Marii.)
Postní hymnus "Slyš ó Bože Stvořiteli" je opět poměrně
věrným přebásněním odpovídajícího latinského hymnu
"Audi, benigne Conditor".
Ve formuláři nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání
poznamenává konzultovaný antifonář
"Capitulum, hymnus et versiculus non dicuntur,
sed eorum loco sequens:" a následuje antifona "Haec dies"
a pak antifona k Magnificat.
Fryčaj naproti tomu má "starodávný chvalozpěv církevní i také k nešporám,"
"Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Hallelujah!"
O slavnosti Nanebevzetí Panny Marie Fryčaj dává zpívat
píseň "Ó vznešená nad pannami", překlad "O gloriosa virginum",
hymnu ranních chval z mariánského commune.
Římský antifonář tu nemá vlastní hymnus, ale hymnus z téhož commune,
ovšem samozřejmě nešporní: "Ave maris stella".
Na základě prozkoumaného vzorku hymnů můžeme uzavřít,
že "církevní chvalozpěv" u Fryčaje rozhodně neznamená vždy
"přebásnění odpovídajícího hymnu z breviáře".
Jsou využity také původní české písně a u mariánských svátků, které
berou hymnus z commune, zjišťujeme snahu nabídnout namísto toho
hymnus originální - ať českou píseň, ať hymnus z jiné hodinky
římského breviáře než z nešpor.
Mariánské antifony
Poté, co jsme zkoumali souvztažnost hymnů s odpovídajícími hymny
breviáře, pohlédněme toutéž optikou i na závěrečné mariánské antifony.
Všechny obsahově nějak, většinou výrazně, korespondují s latinskou
předlohou. Dominuje ovšem snaha upravit antifony jako strofické
písně, navíc s rýmem. Zřejmě i vlivem toho je výpověď
oproti originálu často košatější.
(Závěrečné mariánské antifony upravené jako strofické písně najdeme i
ve Svatojanském kancionálu. Textově jsou na Fryčajovi zcela nezávislé.)
Oficium za zemřelé
Ke konci kancionálu, před písněmi k pohřbu, je zařazeno
oficium za zemřelé: nešpory, matutinum a ranní chvály.
Takový objem (ve srovnání s ostatními příležitostmi,
pro které se nabízejí vždy jen nešpory) by překvapil,
kdybychom toto překvapení už neměli za sebou po setkání
se Svatojanským kancionálem.
Jak byly církevní modlitby za zemřelé využívány?
Patřily k běžným průvodním obřadům spojeným s pohřbem?
Předcházely mu nebo následovaly? Modlili se je lidé v době truchlení?
Alespoň částečnou odpověď na tyto otázky přinášejí nadpisy a rubriky:
(O nešporách:) Nešpory, kteréž odpoledne na svátek všech svatých
se říkají.
(O matutinu:) Jestli oficium při pohřbu zemřelého se zpívá,
tehdáž kněz k domu přijda a tělo mrtvé pokropě, říká: ...
Není ovšem jasné, zda se nešpory zpívaly jen
na Všechny svaté a jitřní a chvály jen o pohřbech
a zda při všech. Ale cenné je už to, že víme, že se na Všechny svaté
slavily nešpory za účasti lidu a že se při pohřbech, alespoň
některých, zpívala část oficia za zemřelé.
Oficium za zemřelé je v rámci kancionálu mimořádné tím, že
má antifony - je to ale vcelku pochopitelné: tyto jsou neproměnné
a nesou v celku formuláře významné obsahy, bez kterých
by oficium výrazně zploštělo a pozbylo svůj specifický charakter.
Nápěvy
Moje dosavadní snahy najít zdroj nápěvů (varhanní doprovod?
dražší notovanou verzi téhož kancionálu?) byly naprosto
neúspěšné. Přitom je evidentní, že nějaký existoval - jinak
by nemělo smysl, aby v kancionálu byla uváděna čísla nápěvů.
Již jsem zmínil, že onen tajemný soubor melodií není
nikde v kancionálu výslovně jmenován.
Jeden zdroj nápěvů tam ale jmenován je -
při matutinu oficia za zemřelé:
"Pak se začíná obyčejnou notou v Agendě vyznačenou zpívat
jak následuje".
Také v samém úvodu oficia za zemřelé:
"Ostatně tyto hodinky, žalmy i celé lekce dle noty Agendy
Holomoucké zpívány býti mohou."
Žádnou katolickou "agendu" jsem zatím v ruce neměl, z předběžné rešerše
v knihovních katalozích ale vysvítá, že agendy byly
vesměs několikasvazkové manuály ritů se zpěvy vydávané na diecézní bázi -
snad něco jako "lokalisovaný usuál".
Pokud je tento závěr správný, pak i kdyby se mi podařilo příslušnou
"Agendu" najít, našel bych v ní sotva něco pro nás zajímavého.
Fryčaj na ni odkazuje jen tam, kde se dá český text zpívat
na běžný nápěv z latinského chorálního repertoáru.
Nicméně mám v plánu časem nějakou agendu projít - je to liturgický
pramen, který jsem dosud neznal, a třeba přinese nějaké překvapení.
