Narození Panny Marie - zajímavá antifona

8.9.2011 16:57 | kategorie: Texty | Komentáře

Když jsem se dnes modlil ranní chvály, silně mě zaujala antifona k Zachariášovu kantiku. Na první pohled je dost dlouhá - je delší než závěrečná modlitba dnešního svátku, což už je pozoruhodné samo o sobě. Když jsem ji ale vyslovoval, všiml jsem si ještě něčeho dalšího: ta antifona stylem silně připomíná byzantské troparion. Bohatám básnickým jazykem, tím, že Pannu Marii nejen hymnicky oslavuje, ale celá krátká oslavná řeč je adresována jí - oslovuje ji jako přítomnou. V neposlední řadě i titul "Bohorodička", i když není výhradním vlastnictvím východního křesťanstva, není pro římské texty úplně typický.

To, že v oslavě některých svátků společných latinským i byzantským křesťanům jsou v latinských liturgických knihách od dávných dob k nalezení z řečtiny přeložené texty, je známá věc. Upozornil mě na to kdysi na blogu New Liturgical Movement článek A Greek Troparion in the Latin liturgy for Candlemas upozorňující na latinskou antifonu, které je překladem troparia "Chaire kecharitómené theotoke parthene".

Bohužel nedisponuji autoritativními prameny pro byzantskou liturgii (kdyby někomu leželo na půdě nepotřebné řecké Menaion, rád na něj udělám místo ve své knihovničce :) ), ale pohled do dostupných internetových zdrojů potvrdil mou intuici. Kdo umí řecky, může srovnat text apolytikia pro svátek narození Bohorodičky na webu New Byzantium Publications.

Ačkoli nemám k disposici prameny, na základě kterých bych tuto tezi mohl dokázat, považuji za evidentní, že i zde jde o recepci staršího byzantského textu do latinské liturgie - mluví pro to literární styl, od běžného stylu latinských antifon výrazně odlišný.

Byl jsem zvědavý, jak dlouho tato antifona je součástí římského breviáře. (Nevím, jestli se něco takového doopravdy dělo, ale nedivil bych se, kdyby mezi kardinály, kteří pracovali na pokoncilní revizi liturgie hodin, byl někdo, kdo znal byzantskou liturgii a propašoval nějaký její krásný text do liturgie římské. Kdybych v té komisi seděl já, rozhodně bych měl tu a tam takové pokušení.) S pomocí webu Divinum Officium jsem nahlédl do předkoncilního breviáře a zjistil, že tam antifona, kterou se dnes modlíme s kantikem Benedictus, již byla, ovšem v nešporách, u kantika Magnificat.

Bylo by zajímavé pokusit se vyhledat všechny takové "texty z dovozu", které náš dnešní breviář ukrývá. A možná napsat i vůbec "průvodce po památkách a zajímavostech" římského breviáře - asi podobně, jako P. Szabó usiluje přivést lidi k zajímavým hrobům na Olšanských hřbitovech, o kterých dnes již skoro nikdo neví: i breviář je pokladem zajímavých textů, ke kterým člověk ale, aby je mohl plně docenit, někdy může potřebovat tu plánek, tu ukazatel, tu historickou vysvětlivku...

Proč je těch antifon tolik?

8.9.2011 16:55 | kategorie: Projekt | Komentáře

Během několika měsíců jsem zhudebnil všechny antifony ze žaltáře. Jak jsem tak žaltář procházel, pomohlo mi to všimnout si některých ne na první pohled patrných strukturních zákonitostí. Že nejen hymny, ale i další texty (responsoria, antifony invitatoria, ke kantikům z evangelií a k novozákonním kantikům) se opakují v dvoutýdenním cyklu. Že se některé žalmy v čtyřtýdenním cyklu dvakrát vrátí, některé se opakují dokonce v každém týdnu.

Právě v souvislosti s opakováním kantik a žalmů mě zarazilo, že opakující se text má různé antifony. Každé novozákonní kantikum dvě různé. Žalm 118 má také čtyři - jednu, když se modlí v kuse, a tři další pro jednu modlitbu uprostřed dne, kde je naporcovaný. Žalm 51, kterým začínáme každé páteční ranní chvály, má pro každý týden antifonu jinou.

Jaký to má důvod? Strach z opakování? Ten považuji za nemístný - mniši se modlí žaltář za týden, všechny antifony tak slyší každý týden znovu a nemyslím, že by byli proto officiem znuděnější než my, běžní uživatelé "světského" breviáře. Jinou antifonu pro stejný text může tu a tam ospravedlnit kontext - např. kontext jiné části dne, kde se může hodit vyzdvihnout jiný dílčí aspekt žalmu.

Dále mě zaráží, kolik se v současném breviáři nachází antifon s navzájem velice podobným textem - často se liší pouze pořadím dvou slov nebo jediným nepříliš významným slovem.

Vysoký počet různých antifon se stává komplikací, má-li se liturgie hodin zpívat. To, že to zvyšuje časové náklady skladatele, je přitom ten menší ze dvou problémů. Větším problémem je, aby se antifony modlící se společenství naučilo. I v kontemplativních řádech, kde liturgie hodin patří k hlavním úkolům komunity, je nácviku zpěvu věnováno jen velice omezené množství času. Komunity aktivních řádů na to mají času pravděpodobně ještě méně a laici, kteří se denní modlitbu církve příležitostně společně modlí ve svém volném čase, na to, aby ji ještě nacvičovali, pravděpodobně obvykle čas nemají. Z tohoto pohledu je žádoucí, aby antifony byly relativně snadné a aby se častěji opakovaly (pokud možno častěji než jen jednou za čtyři týdny).

Zdá se mi smysluplné připravit vedle plného souboru antifon ze žaltáře jako doplněk ještě jednu, která se odkloní od oficiálních liturgických textů v tom, že při zachování smyslu (podle kritérií, která je třeba ještě dospecifikovat - patřila by mezi ně jistě úzká myšlenková souvislost vzájemně nahrazovaných antifon, ohled na to, zda ta která antifona je či není vyňata z příslušného žalmu, ohled na specifika denních dob) sníží - možná i velmi výrazně - počet antifon. Zároveň tam, kde je to možné a vhodné, dá před tím, co jsem vytvořil já, přednost antifonám již léty zaužívaným, jak jsou k nalezení ve zpěvnících Kancionál, Mešní zpěvy, Zpěvy s odpovědí lidu a dalších. Myslím, že by takový antifonář mohl být smysluplným krůčkem k přiblížení zpívané liturgie hodin všem "neprofesionálním modlitebním společenstvím". A tak by se stal cenným obohacením liturgického života.

Denní modlitba církve na WYD v Madridu

1.9.2011 20:00 | kategorie: Ze života | Komentáře

Mezi těmi, kdo se plní dojmů vrátili z Madridu, byla i moje sestra. Mezi jejím vyprávěním zážitků z "pouti" mě obzvlášť zaujala zmínka o několikeré společné modlitbě breviáře.

Moje sestra (snad se nebude zlobit, když ji trochu "napráskám") má k breviáři úplně jiný vztah než já - nikdy k němu nenašla cestu a nikdy s ním nenašla společnou řeč. Nějaké zkušenosti s ním už dřív udělala na DCM Vesmír - a nenašla v něm ani trochu zalíbení. Je pro ni složitým systémem rituálů ("střídají se ve čtení a já se jenom modlím, aby na mě nepřišla řada něco začínat, protože nevím, kdy, jak a co") a modliteb, které jí nedávají smysl ("... blesky, mraky, chvalte Pána ... to je mi prostě k smíchu: jak můžou blesky chválit Pána?"). (Aby bylo jasno, vůbec netrpím představou, že by každý správný katolík měl milovat breviář - je to věc povahy, povolání, ... A kdo nás dva zná, většinou ví, že já sice nadělám víc rádobyzbožného rámusu, ale ségra je nakonec blíž Pánu...)

Vyprávěla mi, jak se několikrát modlili breviář cestou v autobuse z mobilu (díky webu ebreviar.cz). "A jeden den jsme se modlili ranní chvály v Tarragoně. Zpívané se skupinou Credenc. To byla krása..." To vzbudilo mou zvědavost. Se zájmem jsem záznam oněch ranních chval z Tarragony shlédl v archivu TV Noe. (Je potřeba trocha trpělivosti, ranní chvály začnou až po delším vstupu hlasatelky.)

Beru to jako trochu vody na svůj mlýn - denní modlitba církve se zpívanými žalmy a kantiky může být pro některé lidi mnohem víc oslovující než recitovaná. I z toho důvodu má smysl snažit se připravit podklady pro to, aby bylo možné ji zpívat.

Pod vlivem toho, co jsem zažil a četl v Německu, jsem očekával velice tvůrčí zpracování oněch vychvalovaných zpívaných ranních chval. Co jsem pak viděl, mě překvapilo: ranní chvály do poslední čárky vzaté z breviáře (Všeobecný úvod k denní modlitbě církve umožňuje pro podobné příležitosti poměrně dalekosáhlá přizpůsobení - nasnadě by byl např. výběr textů vhodně se dotýkajících zvoleného tématu dne) a hudebně zpracované tak, jak je to, podle toho, co jsem vyzvěděl od kolegů-seminaristů, zvykem v pražském semináři o svátcích: žalmy zpívané v alternaci schola-lid, antifony recitované (resp. zpívané recto tono), responsorium zpívané na žalmový nápěv. Zmiňovaná hudební skupina posloužila pouze zpěvem jako jeden ze střídajících se chórů a skromným klávesovým doprovodem. Ve své podstatě to byly velice chudé zpívané ranní chvály. A už ty (nebo právě ty?) byly pro někoho velice oslovující.

Nejsem si jistý, co si o celé té věci mám nakonec myslet. Když jsem slyšel antifony zpívané recto tono, bylo mi skoro do pláče a moje první spontánní reakce byla "to nemohli dát někomu dvě stovky, aby jim pro ty ranní chvály složil čtyři krásné antifony?" Na druhou stranu, právě ta velká chudoba (antifony recto tono, všechny žalmy na jeden notoricky známý nápěv - snad od Korejse) možná umožnila zapojit se bez přípravy celému tomu velkému množství lidí.

Antifony ze žaltáře jsou kompletní

30.8.2011 | kategorie: Projekt | Komentáře

Dnes, o památce Stětí sv. Jana Křtitele, jsem napsal melodie pro antifony ze soboty 4. týdne žaltáře a uzavřel tak jejich čtyřtýdenní cyklus. To znamená, že je možné zpívat podstatnou část oficia ferií a nedělí v liturgickém mezidobí. (Nedělím mezidobí chybí antifony ke kantikům z evangelií - jejich cyklus je ale tak obsáhlý, že se na něj v blízké době nechystám. Navíc antifony ke kantikům z evangelií pro neděle a slavnosti tradičně patřily k nejkrásnějším a nejpropracovanějším kusům chorálního repertoáru a tak se zdráhám o ně pokoušet...) Tím je dosažen jeden z prvních významnějších mezníků projektu In adiutorium. Na antifonách ze žaltáře jsem po chvilkách pracoval sedm měsíců - od ledna.

Ta bezmála 4MB zabírající a 53 stránek čítající hromada not už (mi) stojí za trochu slavení. Na "křest knihy" je ale ještě příliš brzy. Soubor antifon je kompletní, nikoli však hotový - je něčím mezi surovou hmotou teprve připravenou ke zpracování a velice hrubým polotovarem. Některé antifony již považuji za hotové a krásné, ty jsou ale výjimkou. Antifony ze žaltáře mají před sebou týdny a měsíce oprav a předělávek.

Možná není od věci podělit se o praktický tip k používání: já si antifony tisknu, vždy čtyři stránky (tj. dva dny) na list papíru (to chce už docela dobré oči - ty ale, Bohu díky, zatím mám), a zakládám do kroužkového bloku. Když antifony některého dne výrazněji předělám, vytisknu si znovu jen ten předělaný den a založím do bloku namísto staré stránky. Tento systém je poměrně šetrný k lesům i k peněžence a zároveň umožňuje mít antifony stále vytištěné v nejaktuálnější verzi.

Co se líhne a co se chystá

22.8.2011 16:00 | kategorie: Projekt | Komentáře

Projekt In adiutorium zanedlouho oslaví rok své internetové existence. A přibližně teď je to rok od chvíle, kdy jsem se vrátil k pravidelné modlitbě breviáře a žačal shánět noty - zjištění, že je jich k mání velice málo, se stalo bezprostředním popudem k vlastnímu skládání.

Pohledem na stránku s notami ke stažení je možné se přesvědčit, že jsem ten rok neprolenošil. Z nesmělého počátku (první byl, myslím, nápěv ke kantiku pátečních nešpor) postupně narostla již poměrně obsáhlá sbírka not. Zůstává poznačená cejchem počátků: je možné vystopovat tápavé hledání vhodné formy (od "divokého" invitatoria snažícího se vyjít s čtyřdobým taktem přes byzantské vzory k pokusu o volnou nápodobu gregoriánského chorálu). Rovněž je patrné úsilí vytvořit pro každou významnější dobu liturgického roku rychle "alespoň něco malého". tato tendence snadno vysvětlí, proč jsou v sekci temporálu tak hojné materiály pro modlitbu uprostřed dne: tato hodinka totiž má ve zvláštních liturgických dobách pravidelně jedinou stále stejnou antifonu a tak není těžké rychle ji zpracovat. Dalším, možná méně evidentním symptomem počátků byla jistá posvátná úcta před antifonami a responsorii (a v důsledku toho strach je skládat): měl jsem dlouho zato, že nápěv antifony musí vždy být svého druhu "vyzpívanou kontemplací" jejího textu, jeho zhudebněním v nejhlubším slova smyslu. Od této svazující představy mě definitivně osvobodila kniha Petera Wagnera "Einführung in die gregorianischen Melodien" (Leipzig 1911, 1921).

Postupem času se dostávám k systematičtější práci na obsáhlejších blocích oficia. V lednu jsem se dal do práce na souboru antifon ze žaltáře. Půlka je teď hotová, druhou půlku bych, bude-li to možné, rád dokončil výrazně rychleji než tu první, a sice do začátku října.

Něco z těch slíbených plánů, snů a polosnů: pokud včas stihnu dokončit antifony ze žaltáře, chtěl bych během zimního semestru vytvořit antifony a responsoria pro nejexponovanější dny vánočního a velikonočního cyklu. Jistým závdavkem je již nyní existující torzo materiálu pro slavnost Narození Páně. Čas od času se stále znovu vracím k invitatoriu, jehož stávající podoba je nepoužitelná. Moje notové sešity už zažily více než dva pokusy o reformu, ale žádný nebyl tak povedený, aby se vyplatilo jeho výsledek přepisovat. Zda a kdy se invitatorium objeví opravené a přijatelné, je zatím ve hvězdách.

Důležitým "velkým snem" projektu In adiutorium je sen o českém antifonáři. Antifonář neobsahuje pouze zhudebněné antifony a responsoria, ale také texty žalmů označené pro zpěv podle příslušných nápěvů. Rád bych co nejdříve připravil nějaký malý prototyp (něco jako malý antifonář ke kompletáři nebo pro neděle v liturgickém mezidobí) a experimentuji za tím účelem s nástroji programu LilyPond, ale zatím se mi nepodařilo smířit program lilypond-book s českými texty, takže prototyp antifonáře je spíše v nedohlednu.

Jak to mají Němci #6: Morgenlob - Abendlob mit der Gemeinde feiern

12.8.2011 14:40 | kategorie: Knihy | Komentáře

[RINGSEISEN Paul: Morgenlob - Abendlob. Mit der Gemeinde feiern. Fastenzeit - Osterzeit, Planegg 2000.] (+ další dva svazky: Advent - Weihnachtszeit - 2000; Feste und Anlässe im Kirchenjahr - 2004)

Sada knih, kterou bych rád představil v posledním vydání seriálu o německých publikacích notované liturgie hodin, je v mnoha ohledech výjimečná. Od obou antifonářů, nad kterými jsem se rozplýval v posledních dvou článcích této řady, se odlišuje především zaměřením na farnost nebo podobné společenství, nikoli na komunitu vázanou povinností modlitby breviáře.

"Pokus, tuto prastarou/prapůvodní modlitbu církve, která byla po dlouhý čas její (všedno)denní bohoslužbou, dnes znovu zabydlet ve farnostech - v komplexní a komplikované podobě tradiční "liturgie hodin" kněží a mnichů - selhává jednoduše na tom, že naši věřící nejsou žádní klerici. Otázkou tedy je, jak se tato přespříliš střízlivá (hladová, suchá - orig. nüchtern) modlitba pro specialisty může stát oslovující liturgií Božího lidu." (z úvodu autora, s. 3. Překlad J.P.)

Autor při hledání koncepce denní modlitby církve jako "liturgie Božího lidu" sahá k antické katedrální liturgii a stanovuje několik základních stavebních principů. Je to mj. omezení se na vybrané žalmy (přístupné, srozumitelné), využití viditelných znamení (jako doplněk ke slovu), proměnlivé formy zpěvu. Všímá si pouze ranních a večerních chval, protože jen k těm se v antice skutečně shromažďoval křesťanský lid. Přitom v zásadě zachovává strukturu hodinek ze současného breviáře. (Důsledný návrat k modelu antického katedrálního oficia by mohl znamenat rezignaci na psalmodii - tím směrem Paul Ringseisen nejde.)

Vedle omezení se na ranní chvály a nešpory je toto dílo poznačeno ještě další významnou metodologickou redukcí: rezignuje na vytváření uzavřeného cyklu liturgického roku a tiše předpokládá, že se ve farnosti denní modlitba církve slaví zejména ve vybraných dnech exponovaných období (půst, Velikonoce, advent, Vánoce). Proto také neexistuje speciální svazek pro liturgické mezidobí. (Zelené desky třetího dílu jsou klamavé.) Kdo je zvyklý na onu "modlitbu kleriků a mnichů", bude při prvním kontaktu s denní modlitbou církve pro farnosti v Ringseisenově podání zřejmě zmatený: marné je hledat formulář pro konkrétní svátek nebo neděli. Každá kniha obsahuje několik (cca 8-10) modelů, z nichž každý je pečlivě vypointovaný a opatřený dobře padnoucím nadpisem (postní ranní chvály "Hospodin je mé světlo a má spása"; velkopáteční večerní chvály "V kříži je spása"; velikonoční večerní chvály "Na cestě se Zmrtvýchvstalým"; ...), zpravidla ale není fixován na určitý den, nýbrž volněji na celé období. Každý model vykazuje vysoký stupěň obměnitelnosti a upravitelnosti pro konkrétní podmínky a dá se proto v rámci jednoho liturgického roku využít i opakovaně.

Výše zmíněné "stavební principy" se v konkrétní podobě jednotlivých hodinek odrážejí tak, že psalmodie je obvykle zkrácena (řasto na jeden žalm) a uzavřena "žalmovou orací". Žalmy se zpívají různým způsobem - někdy střídavě zpívají dva chóry, někdy lid odpovídá responsem předzpěvákovi, někdy celý žalm bez přerušování přednáší sólista. Čtení je zpravidla delší a následované homilií nebo meditací.

Zatímco v řeholních komunitách a podobných společenstvích může být oficium po značnou část roku téměř "samonosné" (není potřeba žádný organisátor, každý ví, co, kdy a kde se má modlit), denní modlitba církve pro farnosti počítá s velkým nasazením předsedajícího, který připraví koncepci příslušné hodinky, zapojí varhaníka, zpěváky, lektory, ministranty a další spolupracovníky a celé slavení vede. Pro orientaci v textech se používá systému čísel písní jako v kancionálech. Ke každému ze tří svazků knihy "Morgenlob - Abendlob" vyšel malý zpěvník do lavic, který obsahuje všechny zpěvy, je ale lehčí o obsáhlé úvody a vysvětlivky pro předsedajícího.

Během semestru jsem slavení dvou hodinek z "Morgenlob - Abendlob" zažil - v "laboratorních podmínkách" semináře z liturgiky. Na základě této zkušenosti mohu Ringseisenův počin hodnotit velmi positivně. V následné diskusi pronesl někdo z kolegů důležitou poznámku, která je ale spíš vodítkem pro předsedající než kritikou na knihu: nabízené bohaté možnosti obměn a obohacení slavení o nové prvky je potřeba užívat s mírou, protože aby se určitá liturgická forma ve farnosti zabydlela, musí mít jistou pevnou podobu, "na kterou je spoleh", ve které se farníci necítí vždy znovu ztracení, protože "je to zase úplně jinak než posledně". A kde se s dobrým odůvodněním sahá po něčem neobvyklém, je nutné dobře to uvést.

Zároveň s veskrze positivním hodnocením představených knih musím přiznat, že mě osobně neoslovují. Až příliš jsem si oblíbil tu "modlitbu pro specialisty". Chápu, že někomu může připadat suchá. A souhlasím s tím, že pro využití ve farnostech je předem zabitá. Ale právě jí se na tomto webu chci i nadále přednostně věnovat.

Jak to mají Němci #5: Srovnání

12.8.2011 14:35 | kategorie: Knihy | Komentáře

Původně jsem byl zvědavý, zda a do jaké míry mezi dostupnými zhudebněními německé liturgie hodin panuje závislost. Čerpají jedno ze druhého? Položil jsem tedy vedle sebe Gotteslob, Kleines antiphonale zum Stundenbuch a Antiphonale zum Stundengebet. Jako vzorek pro srovnání jsem vybral oficium neděle 1. týdne žaltáře, protože už si jeho obsah docela dobře pamatuji a protože obsahuje kantika, jejichž zpracování mám zčásti za sebou, ale mnohem více před sebou, a která mě proto zajímají. Kromě toho jsem z podobného důvodu do srovnání přibral invitatorium.

Srovnání předně ukázalo, že tři srovnávané zpěvníky jsou (přinejmenším v rámci srovnávacího vzorku, pravděpodobně ale i mimo něj) vzájemně nezávislé a jejich zpracování týchž textů je i stylově zřetelně různé.

Gotteslob mě zaujal sadou antifon k invitatoriu, které lze všechny zpívat na stejný nápěv. Cenou za toto úsporné opatření je redukce množství antifon a výrazné zásahy do textu. Kuriosní ovšem je, že zpěvník v rubrice poznamenává, že kantor má zpívat žalm 95 nebo jiný vhodný, žalm 95 však není obsažen (přitom Gotteslob obsahuje obsáhlý representativní výběr žalmů, pro který už zde na blogu ostatně jednou sklidil chválu.)

Ve zpěvníku jsou obsaženy dvě řady žalmů pro nedělní nešpory, ovšem narozdíl od českého Kancionálu ani jedna z nich zcela nekopíruje žádnou neděli z breviáře. Zejména antifony jsou vybrány tak, jak se to zdálo vhodné autorům zpěvníku.

Kantikum ze Zj 19 nemá vlastní antifonu (podobně jako v latinských materiálech z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano) a lid odpovídá stále stejným responsem, které zní neobvykle "Amen. Aleluja!". Kantikum dále nemá klasickou doxologii, nýbrž namísto doxologie je zopakován druhý verš kantika (který má doxologický charakter).

Kleines Antiphonale zum Stundenbuch v souladu se svou metodologickou redukcí nabízí k invitatoriu jen čtyři antifony z cyklu žaltáře - k volnému výběru. Pak ale překvapí jistým "luxusem" - žalm 95 je totiž k disposici ve třech různých zpracováních. (Která, mimochodem, považuji za krásnější než ta z Antiphonale zum Stundenbuch.)

Kantikum ze Zj 19 má antifonu. Dvojité Aleluja ze závěru antifony je zároveň responsem, které chór opakuje po každém verši kantika. Verše zpívá předzpěvák na tonus II. (Tady je vhodné poznamenat, že německý tonus II je melodicky shodný s tím, který je tady v materiálu ke kompletáři, nikoli s tím, který je k nalezení ve standartní tabulce nápěvů psalmodie.)

Antiphonale zum Stundengebet obsahuje žalm 95 rozepsaný ve všech osmi tonech (peregrinus chybí) a navíc po jednom zpracování žalmu 100, 67 a 24.

Pro kantikum ze Zj 19 má tři různé nápěvy, přičemž kantikum se zpívá vždy s antifonou, která zároveň v závěru obsahuje responsum Aleluja. Systém je to tedy velice podobný jako v Kleines Antiphonale zum Stundenbuch, jen s tím rozdílem, že předzpěvák verše kantika nezpívá na běžný žalmový nápěv, ale na nápěv speciální.

Zaujalo mě, že se obě Antiphonale vzájemně liší nápěvy hymnů. Vysvětluji si to na jednu stranu snahou Heinricha Rohra udělat Kleines Antiphonale co možná snadné pro zpěváky (na začátku upozorňuje, že se valná většina obsažených hymnů dá zpívat dokonce na jeden jediný nápěv a v počátcích nácviku může být vhodné toho využít), na druhou stranu úsilím autorů Antiphonale zum Stundengebet stylově se přiblížit gregoriánskému chorálu a u hymnů pokud možno zachovat nápěv, který mají v Antiphonale Romanum nebo Antiphonale Monasticum.

Jak to mají Němci #4: Antiphonale zum Stundengebet

21.7.2011 17:10 | kategorie: Knihy | Komentáře

[Joppich Godehard, Erbacher Rhabanus: Antiphonale zum Stundengebet, Freiburg-Basel-Wien, 1979 (2.vyd.)]

Když začnu svou recenzi pozorováním zvenku, jako obvykle, musím konstatovat, že se jedná o silnou knihu - přes 1600 stran biblového papíru. Letmé prolistování ukáže, že se autoři rozhodli pro gregoriánskou notaci. Při bližším průzkumu zjišťuji, že dvojice benediktinů z opatství Münsterschwarzach zhudebnila opravdu celý německý pokoncilní breviář - včetně společných a vlastních textů o svatých.

První, co jsem se zájmem prostudoval, byl úvod a závěr. V úvodu vydavatelé citují Všeobecný úvod k denní modlitbě církve: "Der Gesang darf im Stundengebet nicht als bloßer Schmuck betrachtet werden, der nur irgendwie äußerlich zum Gebet hinzukommt. Er entspringt vielmehr der Tiefe der betenden und Gott lobenden Seele und macht den Gemeinschaftscharakter der christlichen Gottesverehrung voll und ganz deutlich." K tomu bych dodal ještě další argument: zpěv, je-li dobrý (co se skladby i přednesu týče), pomáhá slyšet text Písma a nechává ho proniknout do srdce a uvíznout v paměti. Taková je alespoň moje zkušenost.

Závěr mi přinesl některé praktické podněty pro mou práci: autoři tam píší o řešení některých obtíží a o nevyhnutelných škrtech při sestavování antifonáře. Když jsem napsal, že toto německé antiphonale obsahuje celý breviář, je to velké zjednodušení: autoři ho předně koncipovali jako knihu pro společný zpěv a proto je vypuštěno všechno, co se buďto nezpívá, nebo co přednáší jednotlivec, tzn. čtení, orace, přímluvy. Dále nejsou zpracovány zpěvy pro modlitbu se čtením a modlitba uprostřed dne je pro každý den (s výjimkou nejexponovanějších dnů Svatého týdne) zpracována jen jednou.

V závěru se autoři dotýkají také problému zpívatelnosti žalmů na různé tony. Já doposud vesele zpívám žalmy česky na osm tonů šitých na míru latině. V Německu je zavedeno (a hojně užíváno - v Erfurtu se žalm při mši téměř nikdy nezpívá jinak) osm tonů upravených pro specifika německého jazyka. Vím, že pro češtinu se o něco podobného snažil Martin Grombiřík - možná právě nastal čas zjistit, proč to vlastně považoval za nutné a zrevidovat svůj přístup k žalmům. Časem bych chtěl připravit text žaltáře opatřený značkami ke zpěvu, aby to k něčemu bylo, budu muset trochu probádat teorii psalmodie a vlastnosti českého jazyka.

Z notového obsahu mě nadchlo invitatorium - želm 95 je rozepsaný pro všech 8 tonů a je k němu celá, nekrácená paleta antifon.

Další, na co jsem se zvlášť podíval, byla kantika. Pozoruhodné je kantikum ze Zj. 19: jsou pro něj připravené tři různé nápěvy (podobně jako v latinském Psalterium Monasticum ze Solesmes). Aleluja je rozložené stejně jako v breviáři - aleluja na začátku strofy zpívá kantor, další dvě jsou responsa chóru. Zajímavě je vyřešena antifona. Zatímco třeba materiály na webu Liturgia horarum in cantu gregoriano na antifonu resignují, protože kantikum už má responsum aleluja a antifona by mohla působit jako zbytečná duplikace, německý antifonář má antifony složené tak, že se závěrečné aleluja antifony shoduje s responsem. To mi přijde geniální a tento nápad se chystám "opsat".

S odvoláním na římské předlohy autoři poměrně volně zacházejí s antifonami, které v breviáři končí "Aleluja" nebo "praví Pán" a zakončení z důvodu zpěvnosti tu vynechávají, tu (jen u aleluja) zdvojují.

Čas tlačí... Závěrem: I tato kniha patří k těm, které našim západním sousedům nepokrytě závidím. A, jako už jsem dvakrát psal, nevím o žádném společenství, které ji používá. Mluvil jsem se seminaristy ze dvou německých seminářů - v obou se liturgie hodin recituje, o svátcích se zpívá - za pomoci kancionálu Gotteslob, který je pro to, jak už jsem psal, ukázkově vybavený. Možná antifonář dochází uplatnění v některých klášterech...

Nová domovská stránka

15.7.2011 | kategorie: Web | Komentáře

S webem se to má podobně jako s člověkem - jedna věc je nosit v sobě poklady, jiná věc ale, umět je dát k diposici pro druhé. Snažím se tedy upravit domovskou stránku, aby víc zvala a nabízela. Doposud byly hlavním obsahem domovské stránky noty ke stažení. A bylo to logické, protože noty jsou nejoriginálnějším a nejhodnotnějším obsahem celého webu. Když jsem ale sledoval statistiku stahování, vadilo mi, že stále ještě nejstahovanějším materiálem je invitatorium - možná vůbec první noty, které jsem tu vloni na podzim vystavil a o kterých opakovaně přemýšlím, jestli by nebylo nejlepší je smazat, protože jsou pro ostudu. Co bych měl udělat, aby si někdo, kdo na web In adiutorium poprvé zabloudil, prohlédl nejdřív použitelné noty a taprve pak případně i ty ne tak zdařilé? Prvním krokem k nápravě bylo, že jsem upravil pořadí not tak, že ty dle mého soudu nejpoužitelnější jsou nahoře (dosud byly seřazené víceméně podle toho, jak během dne přijdou v rámci liturgie hodin na řadu, tzn. ono ostudné invitatorium bylo první, na co návštěvník webu myší narazil).

Přemýšlel jsem ale o té věci dál a napadlo mě, že vedle not je ostatní obsah webu značně "diskriminovaný" - že si leckdo možná ani nevšimne, že tu vedle not je ještě nějaký relevantní obsah. A tak jsem dosavadní domovskou stránku osvobodil od obsahu, který nesouvisí s notami a předělal ji na stránku pro stahování not - a vyrobil novou úvodní stránku, která nabízí nejnovější noty, články z blogu, náhodný odkaz a knihu (kniha zatím z technických důvodů není náhodná, nýbrž stále stejná - časem to snad dodělám).

Do budoucna zamýšlím ještě trochu zapracovat na tom, jak stávající domovská stránka prezentuje noty: vedle toho, že ukazuje ty nedávno aktualisované, by měla (a možná především) upozorňovat na noty, které jsou víceméně hotové a doporučitelné. (Aktuálně za takové považuji třeba antifony kompletáře nebo antifony k Benedictus a Magnificat.) To ale zase někdy příště...

Poprokopská momentka

6.7.2011 20:44 | kategorie: Projekt | Komentáře

Velikonoční doba je pryč. Antifony pro všechny čtyři neděle, které jsem dal dohromady během postu a Velikonoc, teď potkávám - s jistým časovým odstupem a v kontextu modlitby - ten je pochopitelně trochu jiný než kontext skládání. Jsem trochu zděšený, trochu smutný, trochu překvapený (když jsem je skládal, zdály se mi docela hezké!). Ale ne zoufalý. Řadu antifon jsem upravil, několik napsal z gruntu znovu, podobně jedno responsorium. To čeká v následujících týdnech mnohem víc antifon. A některé možná budu muset předělat vícekrát, než dostanou nějaký (alespoň pro mě) přijatelný tvar. Antifony z kompletáře už tímto procesem procházejí delší dobu. A myslím, že je to tak dobré.

Když jsem přemýšlel o tom, jak pomalu přibývají antifony ze žaltáře (když je jich pro každý všední den potřeba devět...), rozhodl jsem se přednostně připravit cyklus antifon ke kantikům z evangelia (Benedictus a Magnificat). Protože kantikum z evangelia je jakýmsi vrcholem ranních chval a nešpor a i když jsou žalmy recitované, zdá se mi dobré alespoň kantikum z evangelia zpívat. Protože jsem tento cyklus dvanácti antifon dokončil o památce sv. Prokopa, rozhodl jsem se ono dílko tomuto sympatickému světci věnovat. Ani ne tak "k jeho cti", jak lidé někdy svatým něco věnují, jako spíš jako o pár set let staršímu příteli a učiteli. Kdyby ty antifony slyšel, možná by se mu vůbec nelíbily, ale věřím, že jako benediktin by pro to, o co se pokouším, měl pochopení.

Před necelým týdnem jsem narychlo zveřejnil dvě antifony pro svátek svatých Cyrila a Metoděje. Jeden kunsthistorik v jednom semináři tady v Erfurtu říkal, že když vykládáme sakrální umění, je potřeba vedle legend, ikonografických kánonů apod. vzít dostatečně v potaz také toho, kdo si ten daný oltář apod. objednal a zaplatil. Podobně je potřeba dívat se na tento "počin". Nijak nezapadá do dříve načrtnutého "edičního plánu", pouze odráží moje osobní preference: sv Cyril je můj milý "biřmovací patron"...