Blog

Directorium chori ... Congregationis Oratorii, 1753

Čas od času ke mně z té či oné strany dolehne útržek informace o barokním úpadku gregoriánského chorálu ... o pokusech chorálu pevně určit délku not ... skládat nový ... o tom, jak vznikl dnes všeobecně známý tonus simplex antifony Salve regina ... Naneštěstí jsem ještě o této epoše/větvi vývoje liturgické hudby nenašel žádné obsáhlejší solidní informace, jen ony útržky. Nedávno jsem narazil na jednom z blogů, které sleduji, na článek Parisian Plainchant of the 17th and 18th Century. Ten mě podnítil k pokusu najít nějaké ukázky "francouzského barokního chorálu" na internetu. Ten pokus přinesl dvojí objev: Niversovy "Lamentationes Jeremiae prophetae" (Paříž 1719) a "Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum Congregationis Oratorii D.N.J.C." (Paříž 1753). Zatímco první knížka obsahuje jen lamentace zpívané dříve v matutinu Svatého týdne, druhá umožňuje udělat si dosti jasnou celkovou představu o chórovém oficiu francouzských oratoriánů 17. stol. Proto ji chci krátce představit.

Typ knihy

Nejprve je nutné zodpovědět otázku, jaký typ liturgické knihy vlastně máme před sebou. Ačkoli tomu název nenasvědčuje, po podrobném pročtení celého obsahu knihy soudím, že jde o kompletní sbírku liturgického zpěvu k oficiu s několika připojenými popěvky ke specifickým obřadům (procesní zpěvy ke dnům, na něž je předepsané nějaké žehnání, jako jsou Hromnice nebo Květná neděle; dále k výstavu Nejsvětější Svátosti), tedy víceméně "antifonář+procesionál".

Hudební charakteristiky "oratoriánského chorálu"

Knize je předeslán úvod, cenný tím, že podrobně vysvětluje pravidla pro interpretaci dále používané notace, jakož i některé zásady tvůrce (tvůrců?) obsažených zpěvů. Budiž řečeno narovinu: nemáme před sebou pokleslou edici zpěvů z repertoáru gregoriánského chorálu, ale z velké části autonomní autorský počin, odpovídající jednak na požadavky dobového vkusu (proti gregoriánskému chorálu, resp. proti jeho soudobé všeobecné interpretační praxi, se výslovně a velmi kriticky vymezuje), jednak na potřeby apoštolsky zaměřené kongregace, která sice zachovávala povinnost chóru, ale neřadila ji vysoko ve svém žebříčku priorit.

(Zde musím otevřeně přiznat, že moje vědomosti o oratoriánech jsou velmi omezené - vycházejí v zásadě jen z vybraných článků v The Catholic Encyclopedia, především The Oratory of Saint Philip Neri a French Congregation of the Oratory. Kdyby tedy někdo v mém textu našel zásadní faktografické chyby, budu rád za upozornění v komentářích.)

Jak vyplývá z kritiky v předmluvě, běžná praxe interpretace gregoriánského chorálu v době vzniku knihy četla každou notu jako notu přesné jednotkové délky a nepřipouštěla žádnou dynamiku, žádnou změnu rychlosti či síly. Takový zpěv působil ve své době odpudivě. (A působil by, počítam, stejně odpudivě i na nás. Dnes obvyklý způsob interpretace chorálu je jiný.)

"Oratoriánský chorál" zná oproti soudobému gregoriánskému noty různé hodnoty. Jeho notace vychází z tehdejší podoby notace kvadratické (mj. se píše do čtyřlinkové osnovy a používá běžné klíče C a F), má ale dva typy not, které za pomoci doplňkových znamének umožňují vyjádřit šest různých hodnot:

• obdélník - dlouhá
  • s předcházejícím křížkem - nejdelší
  • s následnou tečkou - prodloužená dlouhá
  • prostý - dlouhá
• kosočtverec - krátká
  • skloněný doleva s následnou tečkou - prodloužená krátká
  • skloněný doleva - krátká
  • stojící na rohu - nejkratší

Převládající typ not (obdélníky/kosočtverce) dále umožňuje určit relativní "tempo" konkrétního zpěvu: zda je spíše rychlý či pomalý.

Velký důraz je položen na to, aby délka noty odpovídala délce slabiky, která se na ni zpívá. Je to dobře vidět zejm. v notovaných ukázkách žalmů, kde je vždy prodloužena přízvučná slabika.

Repertoár

Když jsem studovanou knihu výše označil jako "antifonář a procesionál", překvapí její rozsah: má jen něco přes 200 stran. Na první pohled je jasné, že jsem se v určení buďto zmýlil, nebo otcové oratoriáni přistoupili v rámci repertoáru zpěvů oficia k masivním škrtům.

Mnou zvolené označení "antifonář" možná není úplně šťastné. Chtěl jsem jím vyjádřit, že kniha obsahuje úplný soubor zpěvů potřebných ke slavení oficia. Potud je název vhodný. Nakolik jsme ale zvyklí ve středověkých antifonářích nacházet většinou pouze notované antifony a responsoria (+ příp. hymny) a v antifonářích moderních často vedle notovaných zpěvů i všechny texty oficia, directorium žádným antifonářem není. Je to hubená sbírka zpěvů používaná jako doplněk k breviáři. Antifony, podle kterých antifonáře dostaly jméno, neobsahuje téměř žádné.

Co tedy obsahuje? Především jsou podány nápěvy žalmů. Po většinu roku se vystačí s cca sedmi: jeden je na žalmy kompletáře (s. 17), tři další na žalmy ostatních hodinek (s. 1). V nešporách a laudách se zpívají první dva žalmy na první nápěv, třetí a čtvrtý na druhý a pátý žalm na třetí. V matutinu se vždy první z těchto nápěvů použije pro všechny žalmy prvního nokturnu, druhý pro žalmy druhého atd. V době velikonoční se v nešporách všechny žalmy zpívají na jiný nápěv (s. 15). Nad to zpěvník obsahuje dva nápěvy vyhrazené kantiku Magnificat a užívané v závislosti na liturgické době. Specifikem první verze Magnificat oproti běžné psalmodii je, že se kantikum zřejmě nezpívalo po verších, ale dílem po strofách (s. 10n). Podobně jsou dále dva nápěvy pro Benedictus (s. 50) a jeden pro Nunc dimittis (s. 20).

Pro matutinum jsou ve zpěvníku tři nápěvy žalmu Venite (žalm 95/94 zpívaný na úplném začátku hodinky), antifony k němu pro liturgické doby a svátky a hymnus Te Deum. Nápěvy žalmu jsou velice prosté, bez ozdob, pro žalm Venite, jakožto sólový kus kantora, jinak typických. Antifony mají všechny stejnou, maximálně jednoduchou, "psalmodickou" melodii. Te Deum je zřejmě upravenou verzí soudobého gregoriánského.

Pro dobu velikonoční je ve zpěvníku antifona Haec dies ("Toto je den, který učinil Hospodin..."; s. 16) a závěrečné Benedicamus Domino (nepodařilo se mi ho teď znovu najít).

Dále najdeme sbírku responsorií k malým hodinkám podle dob a svátků (s. 66) a výběr hymnů (s. 85nn a ).

Nechybí závěrečné mariánské antifony (s. 22), přičemž Salve regina některými rysy připomíná dnes všem katolíkům dobře známý "tonus simplex".

A s tím otcové oratoriáni podle všeho, pokud jde o oficium, vystačili na celý liturgický rok. Nebo s tím přinejmenším počítal autor naší knížky...

Další zjednodušení oproti plnému chorálnímu oficiu

Všechny ostatní, výše nezmíněné zpěvy oficia se přednášejí recto tono (s. x). Verše a capitula se zpívají rovněž recto tono, ale se závěrečným poklesem o tercii. To je proti klasické podobě chorálního oficia opravdu výrazné zjednodušení. Odpadá tím velké množství originálních melodií (antifony), stejně jako přednes některých textů na ustálené melodické formule (lekce a požehnání matutina, veršíky s neumou, závěrečný verš Benedicamus Domino, ...)

Shrnutí a hodnocení: Zpívané oficium "s nižší spotřebou"

Nechci a ani nemohu studovanou knihu hodnotit z hlediska krásy obsažených zpěvů. Mohu, ale nechci ji hodnotit z hlediska účelnosti uspořádání obsahu a didaktické efektivity. Podívejme se na ni jako na specifický projekt zpívaného oficia.

V kongregaci, pro jejíž potřeby vznikl, byla zachovávána povinnost chórové modlitby a bylo živé vědomí, že se oficium má zpívat. K tomu přistoupila na jedné straně nechuť ke gregoriánskému chorálu, na druhé straně silné pastorační zaměření institutu, které neskýtalo dobré podmínky k nácviku a realizaci hudebně náročné podoby liturgie. (Pokud jde o liturgii hodin, na níž se měli zpěvem podílet sami otcové. Oratoriánská liturgie pro lid byla naopak hudebním bohatstvím pověstná, neobešla se však bez pěveckých sborů a instrumentálních těles.)

Provedené zjednodušení výrazně a ve více rozměrech redukuje hudební rozmanitost oficia: ruší rozmanitost "společných nápěvů" ve prospěch zpěvu recto tono; z antifony dělá recitativ namísto melodického prvku; snižuje množství nápěvů psalmodie a "matematicky" linkuje pravidla jejich použití. Hudební svéráz liturgické doby nebo dne není zcela zrušen, je však napříště omezen na hymny, responsoria malých hodinek a závěrečnou mariánskou antifonu. (Pokud pomineme několik výjimek vztahujících se na Svatý týden, Velikonoční oktáv a celou dobu velikonoční.)

Takto radikálně zjednodušené zpívané oficium má (už i oproti oficiu využívajícímu třeba jen všechny možnosti zatím dostupného nedělního-svátečního svazku pokoncilního Antiphonale Romanum!) výrazně snížené nároky na učení. Do větší části zpěvu se může snadno zapojit i náhodný příchozí, objem potřebného nácviku s komunitou je minimální.

Transposice do našich podmínek

Není náhodou, že některá společenství dnes používají velice podobný model. (Srov. články The Mundelein Psalter a Denní modlitba církve na WYD v Madridu.) Překvapuje mě ale, když se někde toto "laciné" uspořádání denní modlitby církve užívá jako slavnostní, "zpívané", k vyzdvižení svátků oproti všedním dnům, kdy se oficium recituje. Maximálně prostá hudební podoba právě otevírá možnost zpívat každý den.

Kde se o nějakém podobném redukovaném tvaru zpívaného oficia uvažuje, doporučil bych oproti oratoriánskému directoriu vynalézavěji pracovat s nápěvy žalmů. Rozhodně jich vzít o něco více (ať už sadu chorálních nápěvů, ke které jsem přilnul já, či Korejsovu, Olejníkovu, Šmolíkovu nebo jinou) a nepoužívat je se železnou pravidelností den za dnem stejně. Je možné pevně přiřadit jednotlivým žalmům "jejich" nápěvy, jako se to děje mj. v mém zpěvníčku Nešporní zpěvy. Zrovna tak je ale možné připravit několik schémat používaných podle liturgické doby a svátku. ("mezidobí - férie - ranní chvály: k žalmům nápěvy A, C, A, k Benedictus X" apod.) Právě tuto možnost považuji za velmi vhodnou.

Antifonář k Denní modlitbě církve - do třetice

Tento článek navazuje na dva předchozí: Antifonář k Denní modlitbě církve - velkolepé plány (8.6.) a Antifonář k Denní modlitbě církve - přemýšlím dál (9.8.). Tedy už přinejmenším čtvrt roku se snažím nějak uspořádat koncepci klíčového výstupu projektu In adiutorium: českého antifonáře. Předchozí dva pokusy jsem vždy po čase shledal nedostatečnými a hodnými dotažení, pročež je tu pokus třetí.

Přínosem prvního článku bylo vyjádření záměru v příštích letech připravit úplný český antifonář a vymezení vztahu stávajících svazečků k němu (žádný nebude ve své současné podobě jeho součástí). Druhý článek rozšířil perspektivu: kromě úplného antifonáře (úplné vydání) chci vytvořit i několik jeho podmnožin, uzpůsobených předvídatelným potřebám opravdových společenství, která oficium zpívají jen někdy (výběrová řada).

Následující tabulka ukazuje, kam se moje představa posunula. Nejprve k úplnému vydání: pokud jde o dělení obsahu antifonáře na okruhy, to zůstalo zachováno, upustil jsem ale od dalšího dělení okruhů na menší svazečky. To bylo motivováno jednak snahou postupně prezentovat malé hotové výstupy, které se vzdávám; jednak myšlenkou, že některé části budou využívány spíš než jiné - a té vychází mnohem dokonaleji vstříc výběrová řada. Původní dělení chci zachovat jen pro ordo - protože vím, že někteří lidé rádi jako jedinou hodinku dne zpívají kompletář (večer, doma z práce, v klidu; na celý rok stačí jen několik málo naučitelných zpěvů) a pro kompletář nemá cenu dělat zvlášť svazeček ve výběrové řadě, protože by měl identický obsah jako příslušná část úplného vydání.

Zatímco svazky úplného vydání tvoří komplet a budou na sebe vzájemně odkazovat, jednotlivé díly Výběrové řady budou dokonale uzavřené a nebudou předpokládat, že uživatel má (kromě hymnáře a breviáře) ještě nějakou další knihu. Jsou navrženy podle osvědčených předloh, totiž podle předkoncilních římských malých chorálních knih (Officium Nativitatis D.N.J.C. a Officium Majoris hebdomadae) a podle současných liturgických předpisů (VPDMC: zpěvem vyzdvihnout v rámci liturgického roku neděle a sváteční dny a v rámci liturgického dne jeho stěžejní hodinky: ranní chvály a nešpory).

Konečně chci i po publikaci příslušného notovaného svazku úplného vydání zachovat samostatný nenotovaný žaltář, obsahující pouze texty s označenými přízvuky, zhruba v současné podobě: ten totiž mohou použít ti, kdo chtějí vytvořit a používat vlastní sadu antifon a responsorií, i ti, kdo chtějí mít vždy aktuální nejnovější zpěvy z projektu In adiutorium a šetřit přitom financemi a papírem. (Vytisknout novou verzi antifon je levnější a šetrnější než tisknout znovu celý příslušný svazek antifonáře.)

Antifonář k Denní modlitbě církve
úplné vydání	výběrová řada	mimo řady
vánoční cyklus velikonoční cyklus vlastní texty pro liturgické mezidobí ordo žaltář + doplňovací cyklus kompletář vlastní texty o svatých o posvěcení kostela, společné texty o svatých, za zemřelé	slavnost Narození Páně - úplné oficium Svatý týden a Velikonoční oktáv - úplné oficium ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky (+ ranní chvály a nešpory o posvěcení kostela, ze společných textů o svatých a za zemřelé)	žaltář (bez not)

Kdy lze jednotlivé části antifonáře očekávat?

• úplné vydání
  • kompletář - do letošních Vánoc
  • ostatní svazky - zřejmě ne dřív než za rok, dva
• výběrová řada
  • oficium slavnosti Narození Páně - do letošních Vánoc
  • oficium Svatého týdne a Velikonočního oktávu - snad do Popeleční středy 2013
  • ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky - kdy (zda) ty budou, to ví jen Ten, který ví všechno

K poslednímu rozšíření antifon ze žaltáře

Dnes krátce po půlnoci jsem nahrál na server aktualisovanou verzi antifon ze žaltáře, jednoho z nejstarších a v mých očích klíčových materiálů z projektu In adiutorium. všechny aktualisace v uplynulém roce znamenaly "pouze" menší i větší úpravy v nevyhovujících nápěvech antifon, aktualisace dnešní znamená téměř čtvrtinový nárůst objemu materiálu. Doplnil jsem komplet antifon k žalmům modlitby se čtením, na kterém jsem po kouscích pracoval zhruba od poloviny srpna. Kvůli těmto novým antifonám jsem snížil status materiálu z gamma na delta - jsou zbrusu nové, nevyzkoušené, neověřené. Možná bych tady měl upozornit, že zatímco ostatní antifony ze žaltáře co čtyři týdny zpívám a lze u nich tedy důvodně doufat v postupné odhalení a odstranění zásadnějších nedostatků, modlitbu se čtením se pravidelně nemodlím a je tudíž možné, že její antifony budou zrát i výrazně pomaleji než ostatní.

Zároveň s doplněním zpěvů pro modlitbu se čtením jsem provedl další krok, který jsem už dlouho plánoval: zahrnul jsem do souboru antifon ze žaltáře také cyklus antifon invitatoria, které dosud bydlely v samostatném materiálu. Ten odteď antifony neobsahuje a zůstaly v něm jen nápěvy žalmu 95 pro předzpěváka.

Kdyby někdo zvažoval, zda si novou verzi antifon ze žaltáře vytisknout, doporučuji ještě pár týdnů počkat: chystám se totiž provést ještě jeden krok směřující k větší integrovanosti zpěvů ze žaltáře: zahrnout do téhož materiálu i kompletní cyklus responsorií, který je dosud také oddělený. (S tímto krokem váhám jen proto, že jsem s nynějším stavem responsorií stále hrubě nespokojen a nechci jimi antifony ze žaltáře "ušpinit".)

Rozdělení zpěvů žaltáře do více různých souborů má historické důvody a v době, kdy je žaltář konečně kompletně zhudebněn, nemá nadále opodstatnění. Věřím, že sloučení všech dílčích souborů do jednoho (kterému však zřejmě ponechám tradiční název "antifony ze žaltáře") povede k větší přehlednosti a snadnosti použití. Vedle úplné sady zpěvů žaltáře samozřejmě i nadále zachovám její samostatně publikované podmnožiny, určené pro liturgicko-pěvecky méně aktivní jednotlivce a společenství, jako jsou nedělní antifony apod.

Nešpory k výročí posvěcení kostela, Praha Vršovice (2010)

V týdnu jsem úplnou náhodou na internetu našel brožurku ke zpívaným českým nešporám, které se slavily 2.10.2010 v rámci oslav 80. výročí posvěcení kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích. Přidal jsem informaci o ní na stránku Odkazy, protože, byť byla připravena pro jednu konkrétní příležitost, může být pro další přinejmenším cenným inspiračním zdrojem. Zdá se mi dobré nabídnout k ní komentář - nejen pro ty, kdo by se chtěli inspirovat a vytvářet vlastní podklady pro nešpory ve farnosti v podobném duchu, nebo tuto brožurku přímo vytisknout a doma použít. Nejprve projdu obsah a vyslovím k němu dílčí připomínky, na závěr se pokusím o hodnocení.

"Úvodní slovo" na str. 2 je možné interpretovat tak, že liturgie hodin nepatří k běžnému programu dané farnosti a tomu, kdo brožurku sestavoval, se zdálo vhodné alespoň v hrubých rysech ji představit.

Na další stránce je rozepsán úvodní verš - bez not, zjevně se recitoval. Text je rozdělen mezi kněze a lid jinak, než jsem zvyklý: kněz kromě "Bože, pospěš mi na pomoc" začíná i doxologii. To mě přimělo projít další dostupné verze oficia: já v souladu s Uspořádáním Denní modlitby církve (zařazeno v breviáři před začátkem žaltáře) a staršími knihami přenechávám vše od odpovědi "Slyš naše volání" chóru. Podobně i nešpory v Jednotném kancionálu a Olejníkovy Nedělní nešpory. Stejně jako diskutovaná brožurka dělí doxologii po úvodním verši jen Pavel Šmolík. Ale to je věc nepodstatná.

Hymnus je vzat ze společných textů o posvěcení kostela. Tam je předepsán pro modlitbu se čtením, výběr hymnu z jiné hodinky je však legitimní úpravou (viz co říká Uspořádání DMC k hymnu nešpor). Při bližším pohledu ovšem shledáme, že hymnus v brožurce má výrazně více strof než v breviáři. Seznam použité literatury na poslední straně brožurky nás poučí, že je píseň vzata ze zpěvníčku, který je appendixem Malé katolické liturgiky Bonaventury Boušeho - zřejmě je to plný text písně, ze které jsou v breviáři jako hymnus zaneseny jen vybrané strofy.

Žalmy jsou vzaty z ekumenického překladu. Napadá mě řada možných vysvětlení, proč tvůrce brožurky nesáhl po katolickém liturgickém překladu, ale pro tentokrát se zdržím rozvíjení neplodných hypotéz.

Výběr žalmů zcela neodpovídá žádným nešporám obsaženým v breviáři. Základem jsou nicméně 1. nešpory z textů o posvěcení kostela (podle breviáře: žalm 147 rozdělený na dva oddíly + kantikum Zj 19). Žalm 147 je ovšem vzat v celku a na uvolněné místo je dosazen Žalm 141 (typický nešporní žalm; v současném breviáři je jen v 1. nešporách neděle 1. týdne žaltáře), ovšem celý (v breviáři je zkrácen o poslední "kletebný" verš, kde žalmista prosí, aby se jeho nepřátelé sami chytili do léčky, kterou na něj nastražili).

breviář: posvěcení kostela, 1. nešpory	brožurka
Žalm 147,1-11	Žalm 141,1-10
Žalm 147,12-20	Žalm 147,1-20
kantikum Zj 19	kantikum Zj 19

Tady si interpretaci neodpustím: plný počet slok písně použité jako hymnus (v breviáři je sotva polovina) spolu s prodloužením psalmodie vypadají jako pokus vyrovnat se s tím, jak jsou hodinky současného breviáře krátké. (V jedné diskusi to někdo dobře vystihl slovy "proč jezdit deset minut tam a deset zpátky na bohoslužbu, která trvá dvacet minut?") Co může být výhodou pro soukromé povinné modlení pracovně vytížených kleriků, není stejně příznivé pro veřejné slavení liturgie...

Na místě antifon jsou vzaty notoricky známé Korejsovy odpovědi ze Zpěvů s odpovědí lidu. Výhodou je snadné zapojení všech zúčastněných, nevýhodou to, že jsou ztraceny texty antifon spoluutvářející ráz slavnosti - použité Korejsovy antifony jsou pochopitelně zcela obecné, vzaté ze žalmů. Ovšem - v době vzniku brožurky žádné zhudebnění vlastních antifon slavnosti nebylo k disposici. A není dodnes - z posvěcení kostela máme pouze druhé nešpory, a to ve zpracování Olejníkově a Šmolíkově. (Tudíž: náhrada byla rubricisticky naprosto legitimní, podle VPDMC 274.)

Žalmy byly - soudě podle úpravy textů a nepřítomnosti not pro ně - zpívány responsoriálně, podobně jako při mši. Poněkud nezvykle působí (ovšem, vcelku logická) úprava kantika ze Zj 19, které není, jak jsme tomu uvyklí z breviáře, co poloverš prokládané responsem aleluja, ale po každém celém verši se vkládá Korejsova alelujatická antifona.

Osobně shledávám dlouhou responsoriální psalmodii dosti únavnou a pro slavení liturgie hodin bych proto rozhodně dal přednost střídavému přednesu veršů žalmu (schóla/lid, dvě půlky lidu či předzpěvák/lid) nebo nechal zpívat různé žalmy různým způsobem. Je ale možné, že v daných podmínkách byl responsoriální přednes jediný rozumně myslitelný (velké množství lidí neuvyklých denní modlitbě církve ani zpěvu žalmů).

Pro čtení je využito možnosti vzít místo krátkého čtení obsaženého v breviáři jiné vhodné, delší: je použito jedno z těch, která jsou pro mši ze slavnosti posvěcení kostela k výběru v mešním lekcionáři.

Responsorium je nahrazeno známým kánonem Jiřího Černého Mé dlaně zvednuté. O tomto zpěvu jsem v souvislosti s možným využitím při liturgii hodin již dříve přemýšlel - mj. i proto, že když jsem se autora před časem dotazoval, zda má zpracované nějaké "breviářové zpěvy" (viz o tom zmínku ve starším článku), uvedl ho mezi těmi, jejichž text je denní modlitbou církve inspirován. (Srov. žaltář, pondělí sudých týdnů, responsorium nešpor; to je vzato ze Ž 141.) Nemá sice klasickou formu responsoria, ale VPDMC jsou tu značně velkorysé: responsorium lze vypustit nebo nahradit jiným vhodným zpěvem stejného účelu a charakteru (přičemž bych shodu charakteru nevykládal úzce jako formální shodu struktury), pokud je pro takové použití schválen biskupskou konferencí (au...).

Bylo by možné dobře si představit Magnificat zpívané stejným způsobem jako žalmy. Tvůrce brožurky ale sáhl po písňové parafrázi (v Jednotném kancionálu č. 813A). Tady nejsem s to podat "rubricistický posudek". Myslím, že nakolik je parafráze blízká originálnímu textu - a to Renčovo přebásnění v rámci možností je - je její zasazení do celku bohoslužby stejně legální nebo nelegální jako použití jiného než aprobovaného liturgického překladu pro žalmy. A jestli se při české katolické liturgii smí používat jiný biblický překlad než schválený Bognerův, to nevím. Za šťastné považuji, že alespoň Mariin chvalozpěv mohlo shromáždění zpívat "jedněmi ústy" (pokud pro něj píseň nebyla úplnou novinkou - předpokládám ale, že ne). Daní za tento zisk byla ztráta antifony. Tady se ptám, jestli by bývalo nestálo za to antifonu alespoň recitovat.

Nebo přebásnit, aby se také dala zpívat na nápěv písně jako nultá a závěrečná strofa :) - třeba: "Svatý je chrám, vznešený dům Boží, v němž se jméno Páně zbožně vzývá, kde Bůh mezi námi přebývá."

Závěrečnou modlitbu jsem nenašel v breviáři ani v misálu. Ani formálně nevypadá jako klasická římská orace a proto její vznik bez rozpaků přisuzuji místní liturgické tvořivosti.

Hodnocení.
1. Splňuje brožurka beze zbytku platné liturgické předpisy? Ne.

2. Obsahuje nějaký opravdu závažný neřád, "liturgický zločin"? Dle mého soudu rovněž ne. Za neopodstatněnou protiprávní úpravu považuji závěrečnou modlitbu domácí výroby - nakolik je ale věroučně nezávadná, literárně alespoň únosná a drží se intencí slavnosti, hodnotil bych ji jako pouhý přestupek. (Autor by mi možná vysvětlil, že jsem mimo a že měl pro své počínání závažný důvod, který nevidím?) Ostatní protiprávní úpravy považuji za opodstatněné a únosné, navíc jich není moc (záměna responsoria za zpěv, který je vhodný, ale nemá dobrozdání biskupské konference).

3. Celkově hodnotím brožurku, z níž vršovičtí zpívali v r. 2010 nešpory o slavnosti výročí posvěcení svého kostela, positivně: myslím, že je to dobrý vzor, jak představit zpívanou liturgii hodin ve společenství, které s ní dosud nemá zkušenosti. Pokud jde o zpěvy, úspěšně využívá maximum toho, co už je známé. Z téhož důvodu je ale spíše nevhodná pro společenství, kde se zpívané nešpory nebo jiná hodinka slaví vícekrát do roka: zvolené zpěvy jsou tak všeobecné a nespecifické, že nijak neodkazují ke specifickým obsahům svátku

4. Nezastírám, že bych ji sám připravil jinak, a její znovupoužití bez úprav úplně nedoporučuji. Předně bych pro žalmy použil liturgický překlad Písma - to umožňuje každému, kdo je zvyklý modlit se breviář nebo při mši opravdu poslouchat responsoriální žalm (a ne jen čekat, až přijde čas zapět odpověď), snáze poznat, že "je doma", že se zpívá jeho důvěrně známý text. A to při liturgii není nedůležité.

Také bych se ze všech sil bránil tomu postavit hodinku tak silně na responsoriální psalmodii. Nejen, že ji považuji za značně únavnou. Jestliže srdcem denní modlitby církve je psalmodie, pak se vyplatí dát pokud možno všem právě na psalmodii co největší podíl. I když to třeba ze začátku bude stát trochu nacvičování navíc. Ve hře je navíc ráz denní modlitby církve jako svébytného typu bohoslužby. Když se žalmy zpívají stejně jako při bohoslužbě slova, neškolený účastník možná ani nepozná, že se účastní něčeho jiného než bohoslužby slova s (vypuštěním úvodních obřadů a) perverzně prodlouženým responsoriálním žalmem...

Podomácku ušitá závěrečná modlitba mi pak v žádném případě nesmí do domu - nejen proto, že libovolné vyrábění orací není v souladu s předpisy: také proto, že ty, které jsou v breviáři, jsou hodnotnější.

The Mundelein Psalter

Práce na bibliografii hudebnin k liturgii hodin postupně odhaluje zajímavé skutečnosti. Jednou z těch pro mě překvapivých je zjištění, jak malá pozornost je, počtem publikací měřeno, věnována hudební stránce oficia v anglicky mluvívích zemích. Samozřejmě je ještě jistá šance na další objev - ale tři toho času známé tituly se zdají být jediné, které dnes znají informovaní katoličtí chrámoví hudebníci.

Tímto článkem chci upozornit na titul v současné době nejvýznamnější: The Mundelein Psalter (~ Mundeleinský žaltář, Žaltář z/pro Mundelein) vydaný liturgickým institutem v Mundelein, Illinois. Bohužel jsem žádný výtisk zatím neměl v ruce, ale povšechný přehled se dá získat z oficiálních internetových stránek publikace a ze zmínek o ní porůznu v šířkách a hloubkách anglo-amerického internetu.

Tím, že kniha má v názvu "žaltář" (psalter), se nesmíme nechat zmást: v terminologii, kterou zde obvykle používám, se jedná o antifonář, a to v širokém slova smyslu: pro vybrané hodinky totiž obsahuje všechny texty i zpěvy. Vybranými hodinkami jsou ranní chvály, nešpory a snad i kompletář pro celý rozsah temporálu a některé významnější svátky sanktorálu.

Říkám, že srdcem denní modlitby církve (a tedy téměř nutně i každého jejího zhudebnění) je psalmodie. The Mundelein Psalter používá pro zpěv žalmů nápěvy S. Webera, mnicha z arciopatství St. Meinrad. Ty jsou postavené podle modálních zákonitostí, ale jsou často výrazně jednodušší než tradiční gregoriánské nápěvy a téměř pravidelně sahají ke změně tenoru v polovině verše, což je, s výjimkou tonu peregrinu, v latinské psalmodii neznámá věc.

Kulturním šokem a bezprostředním popudem k sepsání tohoto článku pro mě bylo setkání s tím, jak náš "žaltář" řeší zpěv antifon. Antifona se zpívá na ten samý nápěv jako žalm. Uvědomil jsem si tady, jak velice jsem fixovaný na středověký model oficia, kdy každá antifona je malou samostatnou "písničkou" (cantilena) se svébytnou melodií, která v celku slavení dosti výrazně vystupuje a v souzvuku textu a melodie i zásadním způsobem spoluutváří ráz hodinky a dne. (Mezi zpěvy oficia jsou to především antifony, které si pamatuji a někdy zpívám - a zřejmě nejen já - i jen tak, během dne, třeba mezi manuální prací; mezi mé oblíbené patří např. Neskrývej přede mnou svou tvář, Od časného rána, Zmítám se v neklidu, Blažený jsi, spravedlivý Simeone, Buď zdráva, milostiplná, ...) Takto jsem poznal oficium naživo v klášteře a ze starých liturgických knih. Je to ale forma, která vznikala v podmínkách dosti vzdálených těm našim. Autoři The Mundelein Psalter svým počinem v zásadě říkají: "Oficium tak, jak nám ho podala staletí, je náročnější, než si můžeme dovolit. Chceme-li je z neživého obsahu starých knih proměnit zpátky v organickou a nosnou součást svých životů, musíme je hudebně zjednodušit a položit důraz na jeho základ - a tím je modlitba žalmů."

Každému žalmu je přiřazen jeden konstantní nápěv, na který se zpívá, kdykoli v oficiu přijde na řadu. To je jednak zjednodušení (umožňující mj. přímočařejší značkování textu pro zpěv), jednak to může napomoci ke snazšímu zapamatování textu žalmu (text se lidem, kteří mají ten typ paměti, spojí s příslušnou melodií). Konečně je tento krok zcela v linii položení důrazu na žalmy - každému žalmu se dostává charakteristického hudebního výrazu. The Mundelein Psalter je zhudebněním žalmů, zatímco mé pojetí oficia, téměř beze změny recipující středověký model, je především zhudebněním antifon a responsorií - žalm je do jisté míry "podřízen" antifoně, která mu diktuje tóninu a nápěv. Rozdílné pohledy na oficium jsou vlastně dobře vyjádřeny i v názvech knih (které jsou, pokud jde o text, obsahem v zásadě stejné): zatímco já usiluji o vytvoření antifonáře, diskutovaná americká kniha se vhodně jmenuje žaltář.

Z historického hlediska poznamenávám, že podle jedné poměrně věrohodné teorie se antifona jako svébytný liturgicko-hudební tvar vyvinula ze zvyku motivovaného potřebou udat tón a tóninu schole: původně proto první verš žalmu předzpíval kantor, a to zřejmě na nápěv, na který se následně zpíval žalm celý. Funkce udání tónu a tóniny antifoně zůstala, nápěvy se ale později stávaly bohatšími a samostatnějšími a vznikaly i antifony s textem, který není prvním veršem žalmu. (srov. JUNGMANN: Missarum sollemnia, 1. Bd., 5. Aufl., Wien-Freiburg-Basel: Herder 1962, 415nn. Jungmann píše o antifonální psalmodii mše; domnívám se ale, že lze tuto hypotézu vztáhnout i na oficium.)

Pokud tedy jde o psalmodii a zpracování antifon, na jednu stranu na The Mundelein Psalter dopadá, mutatis mutandis, kritika, kterou jsem adresoval ranním chválám na WYD 2011 v Madridu a nešporám na letošním CSM ve Žďáru nad Sázavou. Zároveň ale tuto kritiku do jisté míry reviduji: ideál, který sleduji a kterým další zpracování oficia poměřuji, možná není naší době (přinejmenším v nemonastických kruzích) přiměřený a ve věci hudebních forem oficia pro lidové slavení je potřeba provést tím neb oním způsobem "redukci na podstatné". Antifona zpívaná na žalmový nápěv v celku slavení zaniká, snadno bude takříkajíc přeslechnuta, je-li ale hudební nivelisace antifon daní za vzkříšení zpívaného oficia v poměrech naší doby, považuji tuto oběť za ospravedlněnou.

Ač mou pozornost na diskutované knize přitahuje především její přístup k psalmodii, bylo by nespravedlivé opomenout její další významnou hudební složku: žaltář obsahuje i hymny, a to anglické překlady latinských hymnů, zřejmě s vhodně upravenými nápěvy originálů.

Poslední, co chci zmínit, je velice hořké: je to problém autorských práv. Všechna práva na knihu jsou vyhrazena a její kopírování a jiné šíření je zakázané. Je zákaz kopírování jediným způsobem, jak autorům publikace zajistit spravedlivou mzdu za jejich práci? Je spravedlivé vydávat díla, jež mají přispět ke zkvalitnění liturgického života církve, pod licencí, která brání jejich šíření?

Na předkoncilním oficiu / den 8. (pátek)

Týden, po který jsem svůj breviář nechal sedět v poličce a zpíval oficium podle antifonáře z roku 1912, končí. Protože podle starého kalendáře měl každý svátek první nešpory a jen ty větší měly i druhé (dnes je to naopak), slavil jsem dnes večer už 1. nešpory ze svátku Narození Panny Marie. Gregoriánské zpěvy tohoto svátku mě tak či onak provázely větší část prázdnin, protože jsem na něj od konce června postupně sázel noty pro Conventus Choralis. Musel jsem dnes znovu ocenit to, co už jsem jednou zmiňoval: že dávní tvůrci zpěvů oficia uměli antifony udělat krásné a zpívatelné. (Když jsem v červnu antifony svátku poprvé prohlížel a přepisoval do počítače, byla mi prostota většiny z nich skutečným pohoršením...)

Půvabnou náhodou jsem jako záložku k vlastním textům svátku použil pohlednici se Svatou rodinou (zbytek z loňských Vánoc). Udeřilo mě to do očí, když jsem zpíval antifonu k Magnificat. ... quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit. (Viz foto.) Uvědomil jsem si, že moje představa toho, co je to virginális pudicítia, zahrnuje velký kus odtažitosti, nepřístupnosti, chladu, nebo jak to nazvat; těžko se do ní vejde výjev jako ten z oné pohlednice a je těžko slučitelná s mateřstvím i s manželstvím. Nebo jinak: Mariino panenské manželství a panenské mateřství se vymyká mojí představivosti.

Slušelo by se uplynulý týden nějak shrnout, uzavřít, ale jenom bych opakoval, co jsem už napsal k předchozím dnům. Teď mě čeká poslední kompletář trvající místo obvyklých deseti minut půl hodiny - a zítra zpátky k modernímu breviáři, který vedle svého staršího bratra vypadá (co do složitosti a délky denní porce) jako hračka pro děti...

Na předkoncilním oficiu / den 6. (středa)

Jak vidět, opomínám ctěné čtenářstvo nadále zpravovat o svém pokusném soužití se starší podobou oficia. Je to dáno jednak tím, že se aktuálně musím věnovat přípravě na poslední zkoušky končícího akademického roku, ale také, a zřejmě především, tím, že není až tak moc o čem psát. Část počátečních obtíží popsaných v prvním článku jsem překonal. Některé často opakované texty a nápěvy jsem se naučil, některé opsal na "tahák". Postupně jsem se musel smířit s tím, že antifona suffragia ke všem svatým (zpívaná téměř každý den v laudách a nešporách) je nad moje síly a bez pomoci kytary ji nezazpívám. Jak po krůčcích roste pochopení některých strukturních prvků, zjišťuji, že můj "tahák" není příliš praktický, ale vzhledem k tomu, že se týden chýlí ke konci, jsem líný ho předělávat.

Zjistil jsem, že není pravda, že antifony kompletáře na celý týden jsou v modu VIII. (Před časem jsem to napsal do komentáře k jedněm notám - a předtím jsem to v antifonáři kontroloval! - evidentně špatně...) Všiml jsem si, že ten samý text antifony má nezřídka více různých nápěvů, pokud se používá na různých místech. Částečně jsem se vyléčil z představy, že čím je antifona na významnějším místě, tím bohatší na melismata, a to pokud možno dlouhá, by měla být. Uvědomil jsem si, jak silně jsou zpěvy, které skládám, poznamenány možnostmi mého hlasu a sluchu a mými stereotypy ohledně toho, co je typické pro ten který modus. Dávní tvůrci zpěvů gregoriánského chorálu měli zcela evidentně jiné možnosti a jiné stereotypy a jejich výtvory pro mě často představují nemalou výzvu. (Když je mám zazpívat.)

Když pobývám mezi starobylými zpěvy, ověřenými v průběhu staletí, nemám mnoho chuti něco skládat, protože mi nakonec nezbyde než vyznat, že většina toho, co jse udělal, je sláma. Musím přiznat pokušení vzdát se snahy o úplné zhudebnění českého překladu liturgie hodin a přidržet se starší podoby oficia v latině. Předvídal jsem takové pokušení. A nemíním mu podlehnout. Několikadenních "exkurzí" do staré liturgie a gregoriánského chorálu podobných té právě probíhající bych však v budoucnu chtěl udělat víc. Považuji je za účinnější cestu poznání než pouhé studium liturgických knih "u stolu".

Na předkoncilním oficiu / den 3. (neděle)

"Dobrodružství s předkoncilním antifonářem" pokračuje. Podle starého kalendáře je dnes 14. neděle po Letnicích.

Několik posledních týdnů se o nedělích a slavnostech (a právě jen o nich) modlím i modlitbu se čtením (za pomoci stránek ebreviar.cz; vlastním totiž "laický breviář" obsahující pouze čtyři denní hodinky). Dnešek nebyl výjimkou. Tedy - původní plán byl absolvovat alespoň v neděli oficium podle breviáře Pia X. celé - nakonec ale vlivem nepředvídaných okolností zůstalo při včerejším a předvčerejším ošizeném pořádku (laudy, nona, nešpory, kompletář), přidal jsem jen matutinum.

Antiphonale Romanum z r. 1912 je antiphonale "pro diurnis horis" a zpěvy matutina neobsahuje. Ty se oficiálního vydání po reformě Pia X. již nedočkaly. Ne ze surového pragmatismu ("kdo by zpíval matutinum?") nebo z nedostatku financí: ty zpěvy jednoduše nebylo odkud vzít. Breviář promulgovaný bulou Divino Afflatu zavedl celou řadu textů, které se v rámci repertoáru oficia tradovaného v rukopisech a starých tištěných edicích neobjevují.

Nevím, zda se tento problém ve větším rozsahu týkal i denních hodinek nebo ne. Je možné, že pro denní hodinky byly důsledně brány texty s existujícím nápěvem. A stejně dobře možné je, že pro vydání Antiphonale musel někdo k novým textům bez nápěvů vhodné melodie najít nebo sám složit.

Rozepisuji se o tom proto, že jsem s tím udělal osobní zkušenost. Zpěvy matutina k předkoncilnímu breviáři nakonec - až poměrně nedávno - vyšly: péčí jednoho erudovaného nadšence. Kniha je však dost drahá a zatím ji nevlastním. S nadějí, že nedělní antifony k žalmům třeba pustošivá reforma nezasáhla, jsem se tedy včera večer pustil do hledání jednotlivých antifon pomocí databáze CANTUS. Z deseti antifon jsem v rukopisech zanesených do databáze našel pouze pět, z toho jedna navíc textem úplně neodpovídá (nalezená melodie má text delší; ten problém se vyskytl u dvou antifon, ta druhá ale na správném místě měla kadenci k tónice tvořící uspokojivý závěr, pročež jsem ji bezostyšně zkrátil). Většina jich původně s nedělním matutinem nemá nic společného: některé jsou ze společných textů o svatých, další z jiných dnů nebo hodinek v cyklu žaltáře. Výsledek hledání jsem pověsil na stránky Editio Sancti Wolfgangi, spolu s kompletní sadou antifon pro nedělní matutinum před reformou Pia X.

Stránky Divinum Officium mi dnes k nešporám naservírovaly připomínku tohoto svatého papeže. Troška ironie. Nebo taktní upozornění, že jsou věci pro život církve a pro uskutečňování Božího království důležitější, než oficium; že potopit významný díl římského antifonáře není překážkou svatosti...

A to je k dnešku skoro všechno. Snad ještě: při nešporách jsem antifony zpíval mnohem sebejistěji a měl jsem z toho radost - všechny už je odněkud znám. Ale odkud? Zkoušel jsem je někdy dřív nacvičit "jen tak"? Nebo jsou ty samé antifony rozložené na neděle pokoncilního oficia? (Před tím, než jsem dal dohromady antifony ze žaltáře, jsem o nedělích k českým žalmům zpíval latinské antifony z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano. Ale to už je skoro dva roky.)

Nakonec přidávám tahák, který jsem si dnes sestavil. Obsahuje některé velmi často opakované texty, abych nemusel pořád listovat napříč antifonářem nebo se vázat na počítač. Suffragium de omnibus sanctis je tam proto, že si za nic na světě nemohu zapamatovat, kde v antifonáři je, a nebaví mě každý den ho hledat v rejstříku.

Na předkoncilním oficiu / den 1.

Ve článku "Priority" z poloviny května jsem jako část svého programu na léto vyhlásil úmysl udělat alespoň kratší zkušenost s předkoncilním oficiem a jeho zpěvy, s cílem alespoň o trochu lépe poznat gregoriánský chorál i starší podobu liturgie. První pokus jsem určil na týden začínající včera (pátek 31.8. - pátek 7.9.; Je to týden, jehož všední dny jsou v kalendáři řádné formy vesměs férie, a končí před svátkem Narození Panny Marie.)

K disposici mám Antiphonale Romanum z roku 1912 (tištěné; celé se však dá najít i oscanované na internetu) a letní svazek breviáře z 20. let 20. století. Ani jedna ze jmenovaných knih nezachycuje nyní závazný stav mimořádné formy římského ritu. Protože ale nejsem právně povinován k denní modlitbě církve, rozhodl jsem se pro trochu "liturgické experimentální archeologie" a chopil se této podoby oficia. Prostě proto, že k novější, platné, nemám knihy.

Večer předem jsem se snažil nastudovat rubriky - ukázalo se ale, že je to práce na více než jeden večer. Proto jsem se alespoň prozatím uchýlil k hybridnímu řešení - stránku Divinum Officium jsem nechal vyřešit otázky kalendáře a najít všechny relevantní texty a sám jsem si podle jejích pokynů vyhledal jen příslušné zpěvy v antifonáři. (Užitečnou funkcí je, že stránka uvádí, odkud které texty vzala - ze žaltáře, z commune, ...)

Dále jsem pro začátek vynechal větší část hodinek (matutinum, primu, tercii, sextu), protože při tom, jak jsem zatím ve vodách starého oficia neobratný, by mi jinak zabralo víc než půl dne. (Už takto ošizené - sesekané na ranní chvály, nónu, nešpory a kompletář - předkoncilní oficium rozsahem přesahuje denní porci oficia současného.)

Mám teď za sebou první den a stojím uprostřed druhého. Jaké jsou první dojmy a postřehy?

Velkou počáteční bolestí je řada textů a zpěvů, které normálně každý, kdo se danou formu oficia modlí pravidelně, zná nazpaměť. (Zatím) neumím apoštolské vyznání víry latinsky. Nepamatuji si nápěv krátkého čtení, orace, závěrečného verše Benedicamus Domino (který má různé varianty podle stupně svátku!), ani hymnů malých hodinek. Různé hodinky začínají různými sekvencemi úvodních modliteb a já si nepamatuji, která jak. To znamená spoustu listování antifonářem a velké množství záložek. (Obrázky, pohledy, ...; kniha sice dosud má dvě originální stužkové záložky, ty ale po sto letech nejsou dost pevné k intensivnímu používání.) Za včerejšek jsem se naučil nápěv capitula - doufám, že brzy zvládnu i zbytek.

Jako značně obtížná se ukázala psalmodie. Texty žalmů v antifonáři totiž nemají zvlášť označené slabiky, na které se chytá hudební přízvuk. Troj- a víceslabičná slova mají přízvučnou slabiku označenu čárkou nad samohláskou a dvojslabičné latinské slovo má přízvuk vždy na první slabice, jenže hudební přízvuk v psalmodii často padne i na slabiku, která hlavní slovní přízvuk nenese. Zpěv žalmů je tak pro necvičeného dost náročnou intelektuální hrou: v reálném čase rozdělovat slova (navíc často neznámá) na slabiky, hledat přízvučnou, umísťovat přípravné a přízvučné noty a do toho ještě usilovat o porozumění jazyku, který jsem se sice několik let učil a příležitostně v něm něco čtu, ale stejně v něm zdaleka nejsem doma... Než se někdo může začít latinské žalmy opravdu modlit, musí mít žaltář vícekrát přezpívaný...

V textu žalmů jsem si všiml jedné typografické vychytávky - před hvězdičkou půlící žalm je obvykle mezera, ale někdy chybí, aby se ušetřilo místo na řádku (ruční sazba...). Naopak jedna vychytávka mi chybí - ta, kterou jsem do Antifonáře k Denní modlitbě církve "opsal" od nakladatelství Nova et Vetera: když na konci stránky končí žalm, dát to čtenáři vědět, aby nemusel otáčet. To by se hodilo zvlášť proto, že Antiphonale Romanum tiskne nápěv antifony v žaltáři vždy jen jednou, před žalmem (s výjimkou antifon malých hodinek).

Napsal jsem onehdy v jednom příspěvku, že se v českém antifonáři, který chci připravit, chci vyhnout všem zbytečným duplikacím zpěvů a textů, mj. i proto, aby se moc nenafukoval. Antiphonale Romanum 1912 je sestavené ve stejném duchu. Když je v commune o Panně Marii stejné responsorium jako v commune pannen, je tam jenom odkaz. Melodie, které se v žaltáři opakují (zejm. zpěvy malých hodinek), jsou otištěny jen při prvním výskytu. Atd. Je to úsporné, je to tradiční (středověké rukopisné antifonáře byly často ještě spořivější a obvykle se neobtěžovaly uvádět v odkazu kromě incipitu zpěvu něco jako číslo stránky) - ale než se člověk naučí všechny ty zpěvy a sekvence zpěvů nazpaměť, listování bolí...

Když už jsme u technického provedení antifonáře - nad Antiphonale Romanum 1912 se někdy ptám, jaké vlastně bylo zamýšlené použití. Určitě to není chórová kniha - na to je tištěna příliš malými typy a obsahuje řadu informací, které ten, kdo se modlí v chóru, nepotřebuje. Na druhou stranu to není úplně ani zpěvník do ruky - já ho sice celé nešpory v rukou unesu, ale na sklonku života s tím nejspíš budu mít problém... (Kacířská myšlenka: používalo se toto vydání Antiphonale vůbec někdy někde přímo při liturgii? Nebyla to knížka do knihovny pro milovníky chorálu? Mniši měli vlastní vydání liturgických knih a společná liturgie kapitul byla, počítám, už tehdy vesměs omezena na symbolickou špetku, jak je tomu i dnes.)

Pokud jde o nápěvy antifon, jsou výrazně jiné než většina mých českých "pseudogregoriánských" - často elegantně jednoduché a jednoduše elegantní. Vícekrát jsem si říkal, kde jen naši předkové na takové přišli.

Staro/středověcí autoři zpěvů oproti mně očividně netrpěli strachem z intervalů větších než tercie a nebáli se skokem přes kvartu nebo kvintu třeba i celou antifonu uzavřít - takové závěry jsou mým uším na jednu stranu cizí (a proto se v mých počinech nenajdou), na druhou stranu při zpěvu gregoriánských antifon jaksi "exoticky libé".

Něco jako znechucený údiv ve mně vyvolávají některé delší antifony s výrazně repetitivními melodiemi. Změnil se během staletí v této věci cit pro krásné? Nebo je individuálně různý? (Letos o 1. neděli postní jsem kazil zpěv oficia souboru Conventus Choralis. Po ranních chválách jsem před jedním chorálu znalejším člověkem pomlouval jejich 5. antifonu, jak se škaredě opakuje. Podíval se na mě s hlubokým nepochopením: "Co? Krásná chorální antifona!")

Mezinárodní bibliografie

Článek z neděle, jakož i minidiskuse, která se pod ním rozvinula (díky, Mirku!), ve mně nechal hlodající myšlenku, proč vlastně k našemu tématu sbírám jazykově neomezený seznam internetových odkazů, zatímco seznam knih všechno za hranicemi bývalého Československa ignoruje.

Důvodem je praktické zaměření těchto stránek - snaha poskytnout informace především o tom, co lze při slavení denní modlitby církve v češtině přímo použít (české knihy a internetové zdroje) a co je nad to snadno dostupné jako zdroj inspirace (odkazy do jinojazyčného internetu). Včera jsem se nicméně rozhodl, že má cenu sbírat informace i o zahraničních tištěných publikacích, jakkoli jsou relativně špatně dostupné. Pročež tady je

mezinárodní bibliografie hudebnin k římskokatolické liturgii hodin.

Později se budu snažit o něco lépe ji zapojit do struktury stránek, zatím je pouze neorganickým přívěškem. Protože obsahuje informace potenciálně cenné i jinde na světě, je psaná anglicky a bibliografické údaje jsou zaznamenány podmnožinou značkovacího jazyka DocBook. Samozřejmě budu rád za informace o knihách, které zatím v bibliografii chybí - račte psát komentářem pod článkem, mailem nebo jakkoli libo. Kdo by chtěl do bibliografie přispět téměř přímo, najde ji na githubu v repozitáři https://github.com/igneus/loth-music-bibliography, kde ji může "forknout" a pak mě zahrnout "pull requesty".