Blog

Svatojanský kancionál / Předkoncilní "lidová oficia" #3

Dnes nahlédneme do kancionálu na texty oficia obzvlášť bohatého. Je jím tkzv. kancionál Svatojanský:

[Kancionál čili Kniha duchovních zpěvů pro kostelní i domácí pobožnost, Praha 1863 (1. díl) / 1864 (2. díl).]

Připravil jsem PDF s oddíly, které nás budou zajímat: 1. Svatojanský kancionál - nešpory - PDF (26MB); 2. Svatojanský kancionál - matutina - PDF (28MB)
V dalším dokumentu jsou z nešpor vytaženy nápěvy žalmů, pro pohodlné srovnání s dnes obvyklou podobou chorálních nápěvů: Svatojanský kancionál - nápěvy žalmů - PDF (180kB)

Dědictví svatojanské

Myslím, že není nezajímavé dozvědět se úvodem alespoň základní informace o vydavateli, díky němuž kancionál spatřil světlo světa a po němž je také obvykle nazýván "svatojanský".

Dědictví svatojanské bylo v 19. a 1. pol. 20. stol. podivuhodným zařízením pro podporu vzdělanosti českých katolíků tiskem. Bylo organisováno na způsob společenství podílníků: jednotlivec nebo instituce (např. škola) při vstupu složil jednorázový vstupní vklad (v roce 1864 to bylo při nejnižší sazbě pro jednotlivce 11 zlatých) a pak až do smrti dostával každoročně svůj tkzv. "podíl" - jednu nebo více publikací z produkce Dědictví. Členství mělo tři úrovně, které se lišily výší vstupního vkladu a úměrně tomu i počtem každoročně odebíraných knih (1-3). Kromě toho Dědictví produkovalo i další knihy nad rámec "podílů", které bylo možno zakoupit ve vybraných knihkupectvích.

Dědictví bylo institučně napojeno na pražské arcibiskupství (nevím jak přesně, jisté ale je, že mu skládalo účty, a že nejvyšší funkce v představenstvu obsazovali kanovníci pražských kapitul, jednu dobu mj. pozdější biskup A. Podlaha). Jeho produkce byla zřejmě alespoň částečně financována z výnosů nějakého malého kapitálu. Detaily ovšem neznám. (Ukládaly se vklady nových členů k tomuto kapitálu nebo se bezprostředně utrácely? Atd.) Zajímavé je, že vedle funkce "tiskového apoštolátu" bylo Dědictví svatojanské i "mešním spolkem" (lepší označení mě bohužel nenapadá): kněží, kteří byli podílníky, měli závazek sloužit jednou ročně v oktávu sv. Jana Nepomuckého (tehdy se slavil s oktávem) mši za živé a zemřelé členy Dědictví.

(Výše řečené vyvozuji toliko z toho, co o sobě Dědictví samo napsalo na konci 2. dílu kancionálu; je možné, že se v dílčích detailech mýlím.)

Kancionál

V dnešní době Svatojanský kancionál působí nezvykle svým rozsahem i úpravou. Vyšel ve dvou dílech (368+374 stran) velkého formátu (větší než A5, menší než A4, jméno formátu neznám) a přitom v chatrné vazbě. Knižní blok je sešitý, ale není opatřen deskami, nýbrž jen přilepenou obálkou z obyčejného zeleného papíru. Knihy Dědictví byly vyráběny nenákladně, ale počítalo se s možností, že si je, kdo bude chtít, nechá převázat do vazby pevnější. Kancionál dokonce sám vydavatel nabízel vedle standartní měkké i v pevné luxusní vazbě (oba díly v jednom svazku; vazba celokožená, se zlatou ořízkou; pak i o něco levnější varianty), protože se široký zájem o ni dal předpokládat. Exemplář chovaný ve fakultní knihovně KTF UK je nicméně v té nejchudší úpravě.

Stručnou charakteristiku jeho obsahu, resp. zdrojů a kritérií uplatněných při sestavování, obsahuje nekrolog svatovítského kanovníka Vincence Bradáče, který za kancionálem stál. Za základ posloužil osvědčený Šteyerův kancionál (1683). Nadto bylo zahrnuto to nejlepší z celé řady novějších kancionálů užívaných v českých diecézích. Bradáč sám doplnil řadu překladů hymnů z breviáře a jiných latinských liturgických písní. V předmluvě prvního dílu kancionálu uvádí, že u řady známých českých písní provedl úpravy textu a/nebo nápěvu - ve jménu kvality obsahu a důstojnosti formy. V tomto šlo, narozdíl od pozdějšího Českého kancionálu, o dílo ryze pragmatické, bez vědeckého zájmu o původní znění. (To zřejmě bylo dáno potřebami a možnostmi doby.)

Pokud jde o předpokládaný způsob využití, Bradáčova předmluva naznačuje, že se vůbec neočekávalo, že kancionál bude mít v kostele každý - kancionály nakoupené do lavic nebyly v té době běžné a ne každý si mohl dovolit knihu si sám zakoupit. Zejm. chudí lidé zřejmě běžně zpívali zpaměti; pro rozvoj chrámového zpěvu hrál zásadní roli učitel, který (měl kancionál, uměl číst noty a hrát na hudební nástroj a) ve škole učil děti novým písním a ty pak v kostele i doma postupně "nakazily" zbytek obce, příp. opisováním vytvořily levné kopie textů písní k rozdání. V některých kostelích působili "literáti", chrámový sbor zámožných mužů majících kancionály a mocných zpívat z not. (Literátská bratrstva, známá ze starších dob, neměla, pokud vím, v Čechách kontinuální tradici, ale od pražské provinční synody 1860 bylo vyzýváno k jejich znovuzakládání; to mělo přispět k obnově a pozvednutí chrámové hudby.)

Obsah kancionálu
I. díl Písně dle doby církevní (liturgický rok - temporál) Písně mešní Nešpory	II. díl Písně o Pánu Ježíši a Panně Marii Písně o sv. Andělích Písně o Světcích a Světicích Božích Písně u obecných potřebách Písně pro pobožnost soukromou Písně obecné Písně při slavnostech mimořádných Písně při pobožnostech zvláštních Písně pohřební a za mrtvé Výňatky z Hodinek církevních

Oficia

V přehledu obsahu vidíme, že na konci obou dílů kancionálu po písních následuje oddíl s texty z "církevních hodinek". V prvním dílu jsou to nešpory pro všechny neděle a významné slavnosti liturgického roku, ve druhém dílu pak vybraná matutina ("jitřní") a ranní chvály: pro Narození Páně - matutinum slavené před půlnoční; dále matutinum a ranní chvály Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty a matutinum a ranní chvály z oficia za zemřelé.

V kancionálu jsou pro zahrnuté hodinky vytištěny všechny texty, avšak notami jsou opatřeny jen žalmy, hymny a závěrečné mariánské antifony. Antifony k žalmům a k Magnificat ani responsoria nápěvy nemají. Důvod není přesně znám - snad že se zdály pro lidový zpěv příliš náročné (zpívat je bude sólista nebo sbor a tak nemusí být v kancionálu); snad že v době vzniku kancionálu nebyl, kdo by pro ně nápěvy složil; snad také hrála roli úspora místa ve zpěvníku. Žalmy jsou každopádně nejrozsáhlejší zpívanou částí hodinek, a když z nějakého důvodu nebylo možné dát lidu zpívat vše, byla volba, umožnit mu zpěv žalmů, velice rozumná. (Když tu mluvíme o "lidu", nesmíme ztratit ze zřetele, že to vzhledem k ekonomickým podmínkám zdaleka neznamenalo "všichni návštěvníci bohoslužeb", ale "ti, kdo vlastnili tištěný kancionál" - viz výše.)

U nešporních žalmů stojí za povšimnutí, že každý má svůj nápěv přiřazen napevno a zpívá se na něj vždycky. (Zatímco v římském antifonáři se nápěv žalmu mění podle antifony, se kterou se zrovna zpívá). S tím se později potýkal F. Lehner, když se rozhodl k antifonám těchto nešpor opatřit nápěvy. (Viz článek F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47.) Pro lidový zpěv je to ale opět volba více než vhodná - umět zpívat každý žalmový text na různé nápěvy není pro člověka chórem necvičeného snadné, a naopak, mít text žalmu spojený s jedním konkrétním nápěvem někdy pomáhá naučit se žalm zpaměti.

V nápěvech žalmů snadno rozpoznáme dobře známé nápěvy chorální. Neuniknou nám nicméně četné, i výraznější melodické odlišnosti od jejich dnes obvyklých podob. (Netypická podoba zakončení I.D; podobně III.a; IV.E nezvyklá intonace i závěr; V.a neobvyklé melisma v intonaci a zejména b v závěru; VII.c nezvykle bohatá mediace a zvláštní vázání not v zakončení; tercie místo malé sekundy v intonaci peregrinu.)

Hodné povšimnutí je, jak Bradáč pracoval s intonacemi - intonace modů I a II máme jak s malým melismatem (dnes běžné v modu I, nestandartní v modu II), tak bez něj. Nevysledoval jsem v tom žádné pravidlo - snad intonace upravoval jednoduše podle citu nebo zcela svévolně.

Povšimneme si dále, že zatímco první verš žalmu je vždy notovaný, chybí jakákoli instrukce, jak zpívat verše následující. Texty nejsou nijak značkované, považuje se za samozřejmé, že zpěvák nápěv k verši přiřadí správně. Při bližším pohledu na notované první verše navíc zjistíme, že nápěv k textu není přiřazován vždy striktně podle logiky přízvuků, ale někdy zcela mechanicky podle vzdálenosti slabiky od konce. (Srov. v modu II konce veršů "snížen jsem byl velmi", kde je zohledněna přízvučná logika, a "jeho tichost všelikou", kde tomu tak není.) Domnívám se, že to může být projevem toho, že tenkrát ještě ani pravidla správné aplikace chorálních nápěvů při latinské psalmodii nebyla jasně dána, protože studium chorálu bylo ještě v plenkách. (O zmatcích ohledně psalmodie i v oficiálně vydávaných varhanních doprovodech k žaltáři atd. referují některé články v Cyrilu, které se mi ale teď nepodařilo dohledat. Jasno přineslo až vydání Antiphonale Romanum r. 1912.)

Nešpory v I. dílu

Zvolené uspořádání volí stručnost na úkor pohodlí, neboť uvádí všechny žalmy zpívané někdy během roku v nešporách na začátku a v jednotlivých formulářích k nim jen odkazuje číslem stránky a nutí zpěváka listovat.

Překvapí znění Magnificat, kde je "problém prvního krátkého poloverše" (Velebí * má duše Hospodina) vyřešen spojením dvou veršů v jeden, přijatelně dlouhý (Velebí duše má Hospodina * a zplesal duch můj v Bohu, svém spasiteli). Autor zpěvníku se tak vyhne nutnosti uvádět jeden nápěv pro první verš a jiný pro verše ostatní.

Poznámka vysvětluje vztah závěrečné mariánské antifony k nešporám: antifony se jmenují "závěrečné antifony k doplňku (tj. kompletáři)", "doplněk" ovšem v kancionálu obsažen není. "Doplněk, kompletorium, slove část denní pobožnosti od církve duchovenstvu nařízené. Doplňkem uzavírají se nešpory. Když je lid v kostele zpívá, vždy na konci jich béře se jedna z těchto antifon a přiměřená modlitba, jakož níže při nešporách udáno." Ve farní liturgii byl kompletář, v chóru tehdy slavený souvisle s nešporami, vypuštěn, a zbyla z něj na konci nešpor právě jen závěrečná mariánská antifona.

Za povšimnutí stojí výběr svatých, kteří mají v kancionálu vlastní oficium. Kromě apoštolských knížat Petra a Pavla, sv. andělů strážných a všech svatých jsou to výhradně čeští zemští patronové: Václav, Jan Nepomucký, Vojtěch, Cyril s Metodem, Josef.

Matutina a ranní chvály ve II. dílu

Oficia zahrnutá do druhého dílu kancionálu pro mě zčásti zůstávají hádankou. Jsou to matutina a ranní chvály nejexponovanějších dní liturgického roku: slavnosti Narození Páně (z Baarova Holoubka lze usuzovat, že na konci 19. stol. bylo obvyklé, že se farář matutinum modlil ve farním kostele před půlnoční mší) a dní Velikonočního tridua - tkzv. tenebrae.

Není mi ovšem jasné, proč chybí matutinum a ranní chvály pro neděli Zmrtvýchvstání. Podobně nevím, čím si naopak oficium za zemřelé zasloužilo, že jeho matutinum a chvály zahrnuty byly - a proč právě jen matutinum a chvály: zdálo by se mi logické mít k němu, když už tu je, tedy i nešpory, ty však v I. ani ve II. dílu nenajdeme.

Závěr

Na závěr nemohu než vyjádřit údiv nad tím, co naši dávní předkové měli ve Svatojanském kancionálu k disposici. Jaksi se to vymyká mým dosavadním představám o liturgickém životě české farnosti ve třetí čtvrtině 19. století... Nešpory v národním jazyce, ne ošizené dvěma universálními formuláři, jak je známe ze současného kancionálu nebo z jeho předchůdce, kancionálu Českého, nýbrž s plnými vlastními texty pro všechny neděle, pro jednotlivé mariánské svátky, pro svátky nejoblíbenějších svatých a konečně se společnými texty pro ostatní svaté... To je bohatství, které opravdu zaráží.

Ptám se jen, zda ta spousta stran, věnovaná v obou dílech kancionálu textům "církevních hodinek", také žila. V dobovém tisku nacházíme zmínky naznačující, že snad ano, že alespoň ve velkých kostelích byly zpívané české nešpory obvyklé. (Např. Nešpory čili veřejná pobožnost církevní, ČKD 3/1864, 237: "Ve mnoha městech a znamenitějších místech jsou nešpory od dávna v obyčeji." F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47: "Všeobecného již téměř rozšíření došly jsou „Nešpory” v I. dílu Kancionálu obsažené. Po Čechách bude, tuším, málo kostelů, v kterých by se Nešpory alespoň na velké svátky nezpívaly.") Kdyby bylo lze dopátrat se o tom více informací, byly by "nešpory ve farní liturgii v Čechách 19. stol." zajímavým námětem na studii.

Český kancionál / Předkoncilní "lidová oficia" #2

Dalším předmětem našeho zájmu v seriálu o předkoncilních lidových oficiích je Český kancionál - kancionál pro české diecéze prvně vydaný v prvních letech Československé republiky a sloužící pak téměř po půl století.

[Český kancionál. Uspořádal Dr. Dobroslav Orel, slova upravil Vladimír Hornof, Harmonisoval Václav Vosyka. Praha: Státní nakladatelství 1921. 672 stran.]

Český kancionál

Kancionál vznikal v kruzích blízkých časopisu Cyril. Vyznačuje se úsilím o propojení zájmu historického a praktického. Historický zájem velí na základě vědecké práce s prameny rekonstruovat pokud možno nejpůvodnější a/nebo nejhodnotnější texty i nápěvy písní a uvádět zdroje. Zařazeny jsou nejcennější písně všech duchovních tradic (vč. starého utrakvismu a Jednoty bratrské) a epoch. Praktický zájem ukládá texty upravit tak, aby byly srozumitelné a přibližně odpovídaly dobovému jazykovému standardu. (U některých písní, které mají obzvláště silný charakter kulturní památky a jsou obecně známy ve starém znění, však je uveden text jak modernisovaný, tak původní.) Protože se od doby vydání "kancionálu svatojanského" vyjasnila otázka, zda budoucnost české poesie patří časomíře nebo přízvuku, ve prospěch poesie přízvučné, jsou písně zařazené do Českého kancionálu rytmisovány. Pozoruhodný je důraz historicko-vzdělávací, který editory vedl k tomu, že před oddíl s rorátními zpěvy zařadili obsáhlý úvod (s. 10-22) o původu a historii rorátů.

Struktura obsahu:

• písně vlastenecké
• písně podle liturgických dob
• obecné písně (odpovědi při mši - tehdy proti dnešku velmi chudé - a mešní písně)
• písně tematické a příležitostné
• litanie a pobožnosti

(Pozn.: Kdo by si Český kancionál pořizoval, zejm. přes inzerát nebo internetový obchod, kde do knihy nemůže nahlédnout, ať dá pozor na počet stránek, protože exempláře s méně než 600 stranami jsou "lidové vydání" bez not.)

Nešpory o nejsvětější svátosti

Zvláště nás budou zajímat dva formuláře nešpor, které najdeme na konci kancionálu v oddílu pobožností (ve společnosti litanií, křížových cest a růžencových pobožností.) Na stranách 644-657 najdeme Mariánské nešpory - ty ovšem přejdeme, protože se jedná o přetisk těch, které vyšly v r. 1912 v Editio Cyrill a byl jim věnován minulý článek. Zaměříme se proto na "Nešpory o nejsvětější svátosti", jež najdeme na str. 630-643. Kdo výtisk Českého kancionálu zrovna nemá po ruce, najde inkriminované nešpory oscanované na stránkách Centra dějin české teologie v bibliografii prof. J. Hejčla.

Jen malá poznámka k Mariánským nešporám - u první antifony (V nebi, kde král stoluje) jsou oproti prvnímu vydání opraveny oba nedostatky, které jsem v posledním článku kritisoval - modus je uveden správně II. a nápěv psalmodie je použit patřičně. Dosti pravděpodobně za obě chyby v cyrilském vydání Mariánských nešpor mohl nepozorný a chorálu nerozumící sazeč a ne autoři.

Nešpory o Nejsvětější svátosti jsou dílem stejné dvojice jako výše zmíněné: o překlad textů se postaral J. Hejčl, "antifony na motivy chorální a na staročeské písně o Božím Těle" složil D. Orel. -- Bylo by velice zajímavé vědět, které "staročeské písně o Božím Těle" D. Orel použil a jak - o tom ale v kancionálu není zmínka.

Není uveden zdroj textu, snadno ale zjistíme, že jde o dosti věrný překlad I. nešpor slavnosti Božího Těla ze soudobého breviáře. V Antiphonale Romanum 1912 jeho formulář najdeme na str. 440.

Při srovnání Orlova znění s latinským antifonářem je nápadné, že se u nápěvů 4 ze 6 antifon i u hymnu shoduje modus. Zdá se mi nepravděpodobné, že by tato shoda byla dílem náhody. Přitom ale - s výjimkou hymnu - vedle shody modu nenacházíme již žádnou podobnost melodickou. Zajímal by mě důvod, proč skladatel při tvorbě českých antifon zachoval modus předloh, když nápěvy z Antiphonale zřejmě shledal na české texty zcela nepřenositelnými a vytvořil od základu nové. Snad ho vedla snaha zachovat hudební kontinuitu s římským oficiem v tom, v čem ji zachovat bylo lze - tedy v tóninách. (Já touto cestou mimo výjimečných případů nechodím; antifony skládám zcela svobodně v tóninách, které se zrovna zdají vhodné.) Možná byl zvyklý zpívat dané oficium latinsky a jeho žalmy měl tak spojené s konkrétními nápěvy, že je, nakolik to bylo možné, použil i nad českými texty, složiv k nim příslušné antifony.

Srovnáním obou souborů antifon - českého Orlova a latinského - jasně vyvstává zásadní odlišnost stylová. Latinské antifony jsou výrazně melismatické, české naproti tomu téměř striktně slabičné, bez melismat, a žádné z řídkých melismat nemá více než dvě noty. (Melismatičnost zpěvu lze vyjádřit číselně jako průměrný počet not na slabiku: v případě 1. antifony je to 1,7 v Antiphonale Romanum, 1,09 v Orlově zpracování; u 2. antifony 1,8 : 1,12.) Klade se tu otázka, nakolik je hudební styl antifon určován vkusem doby a preferencemi autora (v našem případě zřejmě hrál významnou roli požadavek umožnit necvičený lidový zpěv s varhanním doprovodem - takové určení melismatiku vylučuje jako nevhodnou) a nakolik je diktován samotným jazykem. Je latina "jazyk melismatických zpěvů" a čeština "jazyk melismatům nepřející"? A jak lze (lze-li tedy) nad českým textem vhodně pracovat s bohatšími melismatickými útvary? - To jsou otázky, které si už delší dobu kladu, aniž jsem je zatím byl s to uspokojivě zodpovědět.

Ještě dvě drobné pozoruhodnosti:

1. V minulém článku jsem opomněl zmínit, co bylo už v Mariánských nešporách dobře patrné: jak svobodně J. Hejčl pracuje s doxologií na konci žalmů a má ji v několika podobách, podle toho, jakou přízvučnou strukturu textu požaduje ten který žalmový nápěv.

2. Za pozoruhodné považuji i to, jak D. Orel zjednodušil chorální nápěv IV.E. Používá pro něj jednodušší melodickou formuli, typickou jinak pro nápěv, který obvykle označuji IV alt.A. Ohledně důvodů se lze jen dohadovat - je možné, že se mu zdálo nevhodné zpívat melisma na poslední slabice slova. (A to se, při zásadách uzpůsobení textu přízvučné struktuře nápěvu, uplatněných J. Hejčlem, v původní podobě nápěvu IV.E děje pravidelně: na přízvučné slabice musí začít dvojslabičné slovo a tak na slabice předchozí, kde má nápěv první melisma, končí slovo předchozí.)

Nakonec se vnucuje otázka, proč cestu do kancionálu našly právě tyto dvoje nešpory - mariánské a "eucharistické", resp. "božítělové". Jaký byl jejich "Sitz im Leben", jak se používaly? Zpívaly se mariánské nešpory o svátcích Bohorodičky a božítělové o slavnosti Božího Těla? - Ale, ptám se, zařadil by někdo do (rozsahem poměrně malého, nejširším kruhům určeného) kancionálu nešpory, které se použijí jednou v roce? Používaly se snad eucharistické nešpory podle libosti po celý rok na způsob "votivního oficia", třeba ve spojení se svátostným požehnáním? (Je třeba mít tu na paměti, co bylo minule řečeno o kanonickém statutu zpívaných nešpor v národním jazyce: nebyly opravdovými nešporami, nýbrž pouhou pobožností, a tak se na ně přímo nevztahovaly liturgické předpisy. Tak i o votivním oficiu zde lze mluvit jen přeneseně: opravdová votivní oficia byla zrušena reformou Pia X. a před ní se směla používat jen na místě oficia feriálního, nikdy z nich tedy nebylo možné brát nešpory v neděli nebo ve svátek. U lidových nešpor to ale zřejmě bylo vcelku jedno.)

Příští článek naší řady představí lidová oficia obsažená v "kancionálu svatojanském". Protože mi není známo, že by už někde na internetu byla, a tento kancionál pro své stáří už nepatří mezi ty, které by každý měl či mohl mít doma (ani já nemám - půjčil jsem si ho z knihovny), pokusím se alespoň vybrané pasáže nafotit. A jelikož svatojanský kancionál přistupoval k oficiím velmi velkoryse, nejspíš vydá na více než jen jeden článek.

Mariánské lidové nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #1

Tímto článkem začínám jednak neformální řadu slíbených nahlédnutí do pokladů ukrytých v časopisu Cyril, jednak číslovaný seriál příspěvků o předkoncilních "lidových oficiích". Předmětem našeho zájmu budou notované mariánské nešpory, které vyšly jako hudební příloha zmiňovaného časopisu v roce 1912.

[D. Orel, J. Hejčl: Mariánské lidové nešpory. Editio Cyrill 1912.]

Na stránkách Společnosti pro duchovní hudbu je internetové facsimile; ve článku do něj průběžně odkazuji.

Úvodní poznámka liturgicko-historická

Protože liturgický pramen, kterým se zabýváme, pochází z doby nám již značně vzdálené a z poměrů od našich dosti odlišných, považuji za vhodné předeslat bližšímu pohledu do něj přiblížení některých významných dobových reálií.

Liturgie hodin byla až do 2. vatikánského koncilu výhradně věcí kleriků a zasvěcených osob. Tito byli vázáni konat ji přesně podle (latinských) textů a rubrik obsažených v římském breviáři. "Lidové nešpory" přeložené do národního jazyka, byť byly překladem třeba i velice věrným, nebyly, právně vzato, součástí liturgie církve a patřily mezi pobožnosti. Ergo, kněz, který předsedal lidovým nešporám, měl povinnost před nimi nebo po jejich skončení vzít breviář a modlit se nešpory "znovu" latinsky.

Nemám v té věci jistotu, ale z různých poznámek v různých článcích v Cyrilu se zdá, že nešpory - jako odpolední pobožnost v neděli a svátek - patřily přinejmenším v některých farnostech k běžnému "duchovnímu servisu". Bývaly zřejmě pravidelně spojeny se svátostným požehnáním. (Viz rubrika na konci našeho formuláře.) Někde se slavily latinsky, ale nezřídka naprosto pozbývaly původní liturgickou formu a stávaly se něčím na způsob malého koncertu krátkých polyfonních skladeb (jejichž libretem byly útržky z nešporních žalmů) se svátostným požehnáním. (Lehner F.: Zpěv obecný při službách Božích a kůry literácké, Cecilie 6/1875, 43.) Zpívané nešpory v národním jazyce už měly na začátku 20. stol. jakousi zavedenou tradici - jedno zpracování mariánských lidových nešpor obsahoval ve svém 1. dílu "Kancionál svatojanský" (1864) a snad se opravdu používalo. (Dál do minulosti jsem zatím lidové nešpory nestopoval, ale snad je jejich historie ještě delší.)

Zajímavá je skutečnost, že se úpravy pro lid dočkaly zrovna nešpory mariánské. Skutečný důvod neznám. Napadají mě dvě různá vysvětlení - a možná jsou obě platná:
1. Lidová zbožnost se mnohem výrazněji než oficiální liturgie váže na Pannu Marii, snad tu tedy byla snaha této tendenci vyhovět a "dát lidu, čeho si žádá."
2. Další možností je, že byli autoři vedeni snahou poskytnout překlad kousku liturgie hodin, který se přesně stejnými slovy universální církev v daný den modlí - a k tomu se nabízelo "malé mariánské oficium" (Officium parvum B.M.V.), které se některé řády modlily navíc vedle běžného officia (kartuziáni tak činí dodnes) a některé aktivní kongregace ho užívaly namísto plného oficia. Pro lidové využití bylo vhodné tím, že mělo texty naprosto neproměnné, každý den stejné, a tak bylo každý den naprosto aktuální. (Tomuto vysvětlení zčásti odporuje to, že Hejčl v "Proslovu" za účel vznikajícího díla označuje možnost "vzdávati hold nebes královně o jejích svátcích" - s každodenním nebo každonedělním využitím na způsob malého oficia tedy zřejmě nepočítal.)

Významnou okolností vzniku našich nešpor, v "Proslovu" výslovně uvedenou, je reforma breviáře papeže Pia X., následovaná r. 1912 novým vydáním Antiphonale Romanum, reformovanému breviáři uzpůsobeného. Nové vydání Antiphonale se stalo podnětem k novému zpracování Mariánských lidových nešpor.

Reforma breviáře se dotkla především distribuce žalmů v žaltáři - žaltář byl i nadále rozložen na jeden týden, eliminovány však byly žalmy do té doby opakované každý den. Do reformy Pia X. byly každý všední den stejné některé žalmy ranních chval, a všechny žalmy všech tří malých denních hodinek a kompletáře; proměnlivá byla pouze psalmodie matutina a nešpor.

Jak už jsem zmínil, Hejčl píše, že vydání reformovaného antifonáře dalo popud k vytvoření nových Mariánských lidových nešpor (místo těch z kancionálu svatojanského). Srovnal jsem mariánský formulář v Antiphonale Romanum z r. 1912 se stejným formulářem v breviáři z doby před reformou Pia X. a neshledal jsem v tomto konkrétním oficiu žádné textové změny. Pokud jde o možné změny nápěvů, ty jsou jako podnět k novému českému zhudebnění bezpředmětné - jak uvidíme dále, D. Orel se o převádění nápěvů z latinského antifonáře nepokoušel. Lze tedy uzavřít, že nové vydání Antiphonale bylo pro nové zpracování českého mariánského oficia podnětem pouze nepřímým - nešlo o uvedení lidového oficia do souladu s reformovanými liturgickými knihami po stránce textové nebo hudební, ale o vytvoření něčeho nového (textově či hudebně lepšího, finančně dostupnějšího?) u příležitosti proběhnuvší liturgické reformy.

Text (Jan Hejčl)

Prof. Jan Hejčl je znám především jako biblista. V jeho bibliografii ovšem vedle překladů a komentářů biblických textů najdeme i nezanedbatelné množství komentářů k liturgii a překladů liturgických textů do národního jazyka, které měly pomoci porozumět liturgii a účastnit se jí i laikům, kteří postrádali klasické a teologické vzdělání. (Máme od Hejčla takové publikace ke slavnosti Božího Těla či ke Svatému týdnu.) Kompletní Hejčlovo dílo je přístupné nascanované na stránkách Centra dějin české teologie a stojí za pozornost mj. i jako svědectví o liturgickém hnutí v českých zemích v době před 2. světovou válkou. Podotknu zatím jen, že nešpory, kterými se zabýváme, nejsou jedinou Hejčlovou prací na poli "oficia pro lid" a že o některých dalších bude v našem seriálu ještě řeč.

Překladatel se explicitně odkazuje k římskému antifonáři z r. 1912. (Je oscanovaný na webu Musica Sacra: Antiphonale Romanum 1912.) Předlohu snadno najdeme: str. [77] (v pdf se scany str. 874), "In festis Beatae Mariae Virginis." To je, soudě podle zařazení ve struktuře antifonáře, obdoba dnešních "společných textů o Panně Marii". O něco níže (str. [89]) následuje malé mariánské oficium. Malé oficium beze změny přebírá všechny texty a zpěvy ze "společných textů".

Jako někdo, kdo je opakovaně konfrontován s problematikou české psalmodie a použitelnosti chorálních nápěvů žalmů s českými texty musím upozornit na to, že Hejčl texty připravoval již s ohledem na to, že se budou zpívat, a to právě na chorální nápěvy. Poloverše proto končí dvoj- či trojslabičnými slovy, vždy tak, aby na posici, kde chorální nápěv potřebuje přízvuk, byl hlavní slovní přízvuk (tedy první slabika slova).

Asi nemusím podotýkat, že můj Antifonář k Denní modlitbě církve pracuje s texty jinak: Bognerův překlad žádné podobné umělé ohledy na hotové žalmové nápěvy nebral a já jsem jeho znění neupravoval; žalmy značkuji ke zpěvu podle pracovní teorie, která využívá vedle hlavních přízvuků i přízvuky vedlejší.

Pozoruhodnou a nepříliš šťastnou vlastností Hejčlova "zpěvného překladu" žalmů je, že slova na konci veršů volí zásadně tak, aby do příslušného chorálního nápěvu vyšla bez využití "nafukovacích" not - tedy první poloverš modu II končí vždy dvojslabičným slovem, i když by stejně dobře mohl končit trojslabičným. Taková rytmická uniformita veršů na mě působí poněkud nezvykle, uměle, chudě.

Konečně snad nejnápadnější zvláštností je to, na co překladatel v Proslovu upozorňuje: "byl učiněn pokus podati opis (parafrasi) biblického znění, upravený se zvláštním zřetelem k účelu mariánských nešpor, aby každý lidový čtenář již samému znění dobře rozuměl." "... aby znění žalmů bylo skutečně lidové, t.j., aby jim lid rozuměl a mohl jimi projevovati vzrušený, stupňovaný cit náboženský." Žalmy jsou místy zcela explicitně christologisovány. Verše nepohodlné (ať ty, které mohou vyvolávat otázky ohledně Boží dobroty, spravedlnosti, laskavosti; ať ty, nad kterými ve věrném překladu můžeme jen pokrčit rameny s tím, že snad jen sám žalmista věděl, co chtěl říci) jsou buďto zcela vypuštěny, nebo upraveny do podoby "přijatelné, pochopitelné a zbožné". Podobně se nakládá i s antifonami. Antifony mariánského oficia jsou vzaty z Písně písní a mají místy, především, zná-li čtenář původní kontext, nemalý erotický náboj. Překlad, silně mariologisující, antifony této síly téměř důsledně zbavuje.

Takové zacházení s biblickými texty je dnešní době naprosto protivné. I katolický laik chce mít biblické i nebiblické liturgické texty co možná věrně přeložené - bez zastírání výkladových obtíží. Odhlédnuto od oprávněných požadavků dnešní doby ale soudím, že Hejčlův počin nebyl hermeneuticky nekorektní - pouze učinil naprosto explicitním to, jak římská liturgie konkrétní biblické texty v konkrétním liturgickém rámci implicitně chápala. Takovéto zexplicitnění dnes považuji za nevkusné - trochu jako adventní kalendář, kde už někdo, než mi ho daroval, otevřel všechna okénka a snědl všechnu čokoládu. Zřejmě ale na začátku minulého století bylo možno v katolickém laikátu počítat jen s tak malou znalostí Písma a "ducha římské liturgie", že zvolená cesta byla nejlepším způsobem, jak umožnit věřícím, aby se nešpory staly i jejich modlitbou.

Hudba (Dobroslav Orel)

Předně vyjasněme vztah melodií antifon v Mariánských lidových nešporách k Antiphonale Romanum. Hejčl v Proslovu prohlašuje: "Kdyz vyšly péčí nynějšího sv. Otce Pia X. ve Vatikánské tiskárně nové nápěvy k latinským hodinkám kněžským, tu pojal redaktor »Cyrilla« plán, vložiti tyto nápěvy i na jazyk českého lidu, aby mohl nešporami vzdávati hold nebes královně o jejích svátcích svou materštinou." Srovnáním ale zjistíme, že ani jedna z českých antifon není adaptací melodie z Antiphonale pro český text. (Leda že by byla adaptací melodie jiné antifony z jiného oficia - na provedení takového srovnání však nemám kapacitu.) Všechny se nicméně pohybují v církevních tóninách a nápěvy, zřejmě D. Orlem nově složené, jsou vesměs pěkné. (Nelíbí se mi 5. antifona a antifona k Magnificat, ale to je věc osobního vkusu; krásná antifona v modu VI. je dle mého soudu vůbec vzácným zbožím.)

Protože je partitura určena pro nasazení ve farních kostelích, naprosto samozřejmě jsou jak antifony, tak psalmodie harmonisovány pro varhanní doprovod. Pokud vím, je harmonisace chorálu poněkud kontroverzní otázkou, ale v problematice se neorientuji, takže ani nevím, čím se vyznačuje a jaké (ne)kvality má Springerův systém, zde uplatněný. Názor, že zpěvy pro lid se bez varhanního doprovodu neobejdou, sdílím, přestože doprovázet chorál považuji za principielně nevhodné. Kdybych si někdy myslel, že mé vlastní zpěvy k liturgii hodin jsou zralé a vhodné k využití ve farnostech, hledal bych někoho, kdo umí harmonisovat.

Neodpustím si dva hnidopišské postřehy: První antifona je nadepsána "Ton. V.", ve skutečnosti je ale zcela evidentně ve II. modu. S psalmodií k ní připojeného žalmu si pak pan překladatel s panem skladatelem poradili velice zvláštně, protože terminaci modu II špatně pochopili jako vzorec se dvěma slabikami po přízvuku bez přípravné slabiky, zatímco ve skutečnosti je jedna slabika přípravná, po ní následuje přízvuk a jedna (nebo dvě) slabika finální. (Viz obrázek.)

Druhý hnidopišský postřeh se týká páté antifony, která nekončí na finále deklarovaného modu. Pravděpodobně D. Orel rozuměl chorálu lépe než já a mohl si to dovolit. Pro mě je výška závěrečného tónu antifony jedním z nejdůležitějších znaků pro její přiřazení k modu. Vím, že ve středověku byly dost běžné antifony, které na finále svého modu nekončily - stěžuje si na ně sv. Bernard v předmluvě k reformovanému cisterciáckému antifonáři (Super antiphonarium cisterciensis ordinis, epistola seu prologus, PL 182,1121nn.) a Peter Wagner v Einführung in die gregorianischen Melodien uvádí případy, kdy je taková výjimka z pravidla oprávněná. Obecně ale považuji antifony nekončící na finále modu za něco nepěkného.

Závěrem

Když jsem se do psaní článku pouštěl, netušil jsem, že nad ním strávím prakticky celou neděli. Byla to ale veskrze příjemně strávená neděle. Stará "lidová oficia" jsou zajímavým fenoménem, který v lecčem může být inspirací i pro dnešní dobu. Ve světle dosud prozkoumaných lidových oficií a jednoho článku z Cyrila teď nově přemýšlím o nešporách obsažených v Kancionálu, jejich smyslu a možnostech využití, resp. o možnostech liturgie hodin v liturgickém životě "obyčejné" farnosti. Lidová oficia jsou pro mě, pokud jsou zhudebněná, také důležitým srovnávacím a inspiračním materiálem co se týče práce s textem a melodií.

Námětů na další články do řady o lidových oficiích už mám nemálo, nicméně navrhuji: pokud vás téma lidových oficií zaujalo a máte doma nějaký starý kancionál (starší než první vydání aktuálního jednotného), nahlédněte do něj, jestli také nějaké nešpory neobsahuje, a pokud ano, dejte mi vědět. (Za případné fotografie nebo scany příslušných stránek budu obzvlášť rád, ale i pouhá informace o existenci mi bude užitečná.) Aktuálně vím o nešporách v 1. dílu svatojanského kancionálu, o některých vydaných samostatně, a o těch v Českém kancionálu - ty jsou na internetu a bude jim věnován příští článek. Zvědavý jsem příp. i na různé podoby "breviáře pro laiky" v národním jazyce vytvořené před koncilem.

Tři latinské antifonáře k současnému breviáři

V prosinci jsem v článku Modely zpívané liturgie hodin psal kromě hudebních zdrojů ke slavení v národním jazyce také o liturgii latinské a o gregoriánském chorálu. Postupem času jsem objevil další zdroje, o kterých jsem v době psaní článku nevěděl.

V Solesmes začalo v roce 2009 vycházet Antiphonale Romanum. Zatím vyšel druhý díl, obsahující nešpory pro neděle a svátky. Za první díl možná lze považovat hymnář, Liber Hymnarius (1983). Dalších svazků se snad jednou dočkáme. (Zajímavá recenze od M. Gammona, srovnávající s následujícím titulem.)

[EDIT 25.4.2012] Další zajímavá reflexe nad novým Antiphonale Romanum:
The New Antiphonale Romanum in: MAHRT William Peter: The Musical Shape of The Liturgy, Richmond, Virginia: Church Music Association of America 2012, 263-269. (Kniha je celá k přečtení ve Scribd.)

Kompletní(!) třísvazkový antifonář pokoncilního oficia Les Heures Gregoriennes (2008) připravili rovněž mniši ze Solesmes, speciálně pro potřeby komunity Saint-Martin. Knihy vedle latinských textů s nápěvy obsahují (vždy na protilehlé stránce) navíc překlad všech textů do francouzštiny. To vše za "pouhých" 240 euro. :(

Nejčerstvějším objevem je Laus Divina, antifonář italské provenience. Protože italštině rozumím jen velmi málo a web je navíc na informace skoupý, nevím, jaký je rozsah antifonáře (vše, nebo jen neděle a svátky?). Náhledy vybraných stránek jsou po grafické stránce strašidelné. Zajímavou vlastností jsou rejstříky prozrazující jednak zdroje nápěvů, jednak biblická místa, z nichž jsou vzaty všechny texty. (Myslím, že poslední zmíněný je velice důležitý, byť jeho zařazení do antifonáře není úplně logické. V Německu vyšel k breviáři pro tento účel samostatný velmi objemný Registerband.)

Kdo chce slavit současné oficium latinsky s gregoriánským chorálem, má, co se liturgických knih týče, z čeho vybírat. Bohužel, pokud vím, žádný ze zmiňovaných titulů nelze sehnat v obchodech v ČR a je nutné objednávat ze zahraničí, což prakticky znemožňuje výběr opřít o prolistování a porovnání všech tří variant. Co do ceny jsou Les Heures Gregoriennes pro většinu lidí zřejmě naprosto nedostupné. Druhý svazek Antiphonale Romanum sice také není levný a jeho rozsah je omezený, ale je to oficiální liturgická kniha schválená pro universální církev a Solesmes považuji za záruku toho, že sestavení předcházela pečlivá vědecká práce a že výsledek bude i typograficky kvalitní. Laus divina je pro mě zatím velkým otazníkem. Nedůvěru ve mně vzbuzuje web projektu, jakož i to, že je zřejmě dílem jednoho muže. Možná jsou ale mé předsudky naprosto liché. (Jestli laskavý čtenář tento antifonář zná, náramně mě potěší několika řádky o něm.)

Cyril

Zatím jen v telegrafické stručnosti se chci podělit o svůj nedávný "objev":

Že je na internetu k disposici celý archiv časopisu Cyril (1874-1948), jsem věděl už delší dobu. Nikdy jsem ale tomuto časopisu nevěnoval zvláštní pozornost a ani ve snu mě nenapadlo, že by pro mě mohl být nějak zajímavý či dokonce přínosný. Včera jsem ale úplně náhodou googluje narazil na jednu jeho hudební přílohu (chystám se jí věnovat samostatný příspěvek), prošel zběžně obsah ročníku - a pak už jsem se od Cyrila nedokázal odtrhnout, dokud jsem nepročetl obsahy všech ročníků a celou řadu článků. Cyril byl časopisem tkzv. "cyrilského" hnutí, usilujícího o povznesení liturgické hudby. Články (rázu většinou spíše popularisačního nebo praktického než vědeckého, nicméně často na vysoké úrovni) z oblasti hudební vědy, dějin hudby či liturgiky do něj přispívali renomovaní odborníci své doby. Nemalá část jeho obsahu dnes zcela pochopitelně má sotva jiný význam než že je svědectvím o minulosti církevního života a příslušných věd (pro mě i velký význam osobní: zjistil jsem, že do Cyrila psal můj pradědeček). Vedle článků ryze časových lze ovšem v Cyrilu "vydolovat" mnoho hutného materiálu, který i dnes může být čten s užitkem. V příštích dnech bych v několika dalších příspěvcích rád poukázal na vybrané stati, které se bezprostředněji dotýkají mého snažení okolo hudebního zpracování liturgie hodin a vnášejí do něj podněty hodné odpovědi.

Tři vrstvy římského antifonáře

Opakovaně se v myšlenkách a více či méně explicitně i v blogových článcích vracím ke článku prof. László Dobszaye Critical Reflections on the Bugnini Liturgy: The Divine Office. Autor, uznávaný muzikolog a liturgik, v něm nejprve podává svou koncepci "římské liturgie hodin" jako souboru specifických hodnotných strukturních prvků, které, přes všechny různosti místních a řádových tradic, jsou vysledovatelné v celém prostoru římské liturgie od sklonku starověku až do reforem 20. století. Pokračuje přísnou kritikou současné liturgie hodin a návrhem, jak by byla mohla a měla proběhnout její reforma, aby se učinilo zadost oprávněným požadavkům kněží a řeholníků 20. stol. přetížených pastoračními povinnostmi a přitom nedošlo ke zmaru typických prvků římské liturgie.

Základním principem Dobszayova návrhu je rozlišení mezi officium a consuetudo. Toto rozlišení je dobře známé v církvích byzantského obřadu. Plné byzantské oficium je tak technicky a časově náročné, že je slaví jen několik málo klášterů. "Běžné" kláštery a diecézní klerici se modlí jen nějakou jeho porci přiměřenou podmínkám a zaměření vlastního životního způsobu a stanovenou v pravidlech příslušné instituce. Dobszay navrhuje namísto vytvoření minimálního oficia závazného pro všechny (jakým je naše Liturgia horarum) zachování maximálního oficia (nemyslí přitom na dnes povolený breviář z r. 1962 ani na výsledek reformy sv. Pia X. z roku 1911 - ten považuje za první krok úpadku - ale oficium co do struktury "tridentské", nebo dokonce rekonstruované předtridentské) a vytvoření rozumného prostoru adaptability: plné oficium by se modlily jen komunity na slavení liturgie zaměřené, aktivní řády a diecézní klerici by se modlili přiměřenou menší porci stanovenou příslušnou autoritou. (Consuetudines, "zvyklosti", jsou pak dokumenty závazně stanovující rozsah a způsob provedení officia v konkrétním řádu, klášteře, diecézi, ...)

Přiznám se, že čím více se zabývám dějinami liturgie, tím více mě Dobszayův koncept oslovuje. Přinejmenším prozatím ale zůstávám věrný té podobě denní modlitby církve, o které Dobszay otevřeně říká, že ji nemá rád, a nazývá ji s jistým ironickým ostnem "Bugniniho liturgií" (ostatně tento web je toho výmluvným svědectvím). Článek ovšem vedle kritiky současné liturgie a zajímavého návrhu, jak by se mohla provést příští liturgická reforma, přináší podnětné myšlenky týkající se hudební stránky liturgie hodin. Ty přitom jsou natolik obecně platné, že je lze s prospěchem uplatnit i bez toho, aby člověk přijal kteroukoli z ostatních ve článku formulovaných tezí.

Dobszay byl mj. odborníkem na gregoriánský chorál a uvažování o hudební stránce oficia pro něj dalekosáhle splývalo s přemýšlením nad tisíciletým hudebním dědictvím latinsky se modlící církve a jeho uplatnitelností dnes. Ve své kritice liturgických reforem 20. století poukazuje v neposlední řadě na to, že zásahy do textů nebraly ohled na antifonář a už reforma Pia X. zavedla řadu textů, pro které neexistovaly nápěvy. Ještě mnohem radikálnější pak v tomto byla reforma Pavla VI., o které mnozí, zřejmě správně, říkají, že Liturgia horarum byla sestavována bez pomyšlení na to, že by ji někdy někdo mohl chtít zpívat. Dobszay o zpěvu oficia uvažuje už v horizontu své navrhované reformy, která by samozřejmě klasický repertoár gregoriánského chorálu důsledně zohlednila. Konstatuje, že je tento repertoár příliš rozsáhlý a nelze očekávat, že by ho v současné době byly schopny obsáhnout byť i jen komunity, kde oficium patří ke stěžejním prvkům společného života. "Dobszayovo oficium" by tak bylo celé zpívatelné, ale jen výjimečně nebo vůbec celé zpívané se vším od starověku po vrcholný středověk vzniklým hudebním bohatstvím.

Dobszay tady sahá po poznatcích z dějin západní liturgie a liturgické hudby: v repertoáru gregoriánského chorálu lze rozlišit několik vrstev.

První vrstva pochází z doby zhruba do 6. století. Patří sem antifony a responsoria z cyklu žaltáře (týdenního - mluví se o "tridentském" breviáři), oficia starých svátků a responsoria matutina s texty ze žalmů. Texty antifon a responsorií jsou vzaty většinou ze žalmů a melodie jsou spíše jednoduché, navíc mnohonásobně recyklované.

Druhá vrstva, pocházející z 6.-9. století, "je plodem plného rozvinutí liturgického roku. Patří sem adventní antifony a responsoria z proroků, kusy z velkých svátků s texty nepocházejícími z žalmů, antifony z postních evangelií; posledním přídavkem by mohly být nedělní velké antifony, jejichž text je vzat z evangelia daného dne."

Mezi 9. a 15. stoletím pak vznikla nesmírně bohatá třetí vrstva, zdobící vlastními zpěvy především svátky svatých.

Autor navrhuje využít výše naznačené rozlišení mezi officium a consuetudo a ve většině komunit společně slavících oficium se "vrátit" k repertoáru první vrstvy, který obsahuje vedle zpěvů opakovaných každý týden navíc jen několik zvláštních přídavků pro liturgické doby a největší svátky. To by příležitostně znamenalo zpívat jiné antifony a responsoria než jsou v breviáři (např. nezpívat každý den v postní době jedinečné antifony k Benedictus a Magnificat, ale buďto ty běžné z cyklu žaltáře, nebo dokola několik vybraných z malé množiny postních antifon; v nočním oficiu se po většinu roku spokojit s opakováním responsorií z jednoho dosti omezeného cyklu; apod.), ale oficium by mohlo být celé zpívané.

"The Liturgia Horarum cannot be transformed into a new Antiphonary." říká rezolutně prof. Dobszay. Mohl bych snést příklady, že to není tak docela pravda. Přinejmenším je možné celý moderní breviář zhudebnit. Hranice nemožnosti ovšem zřejmě překračuje skutečné komunitní využívání takto vzniklého úplného antifonáře. (Za jisté svědectví o této nemožnosti považuji to, jak málo se v Německu používá Antiphonale zum Stundengebet.) Chceme-li tedy oficium zpívat, zdá se vhodné zavést - v podmínkách současného breviáře - consuetudo omezující repertoár oficia zhruba na cyklus žaltáře, společné texty o svatých a vlastní texty největších slavností. Zvláštní otázkou jsou pak responsoria modlitby se čtením, o těch ale snad někdy příště. (Pokud vím, současné liturgické zákonodárství navrhovanou úpravu přinejmenším implicitně umožňuje. Ale protože nežiji v komunitě ani nejsem k denní modlitbě církve vázán, zatím jsem se liturgicko-právním otázkám důkladně nevěnoval.)

Tip k tisku brožur

Se vznikem obsáhlejších materiálů a zejména postupně vznikajících svazečků Antifonáře k Denní modlitbě církve někoho možná začala zajímat otázka, jak knížky z elektronické podoby co možná elegantně převést na papír. Já sám už několik týdnů používám vytištěný Antifonář ke kompletáři a Žaltář a chci se podělit o postup, který používám.

Tisk

Svazečky Antifonáře jsou zamýšlené k tisku na papír formátu A5 oboustranně.

Aby si s tiskem dobře poradila tiskárna a aby se pak knížka dala dobře svázat, je potřeba stažený PDF dokument upravit: umístit vždy dvě stránky A5 vedle sebe na stránku A4 a z takto vzniklých "tiskařských" stránek ty sudé otočit. (Předpokládám, že čtenář má jako já k disposici tiskárnu tisknoucí na papír formátu A5 a chce knížku vázat nějakou metodou pracující se složkami. Pro toho, kdo tiskne rovnou na formát A5 a bude vázat třeba kroužkovou vazbou, je tento článek irelevantní.)

Pro postup, který sám používám a chci i vám nabídnout, je důležité předem zvážit, jak se materiál připravovaný k tisku bude vázat. Rozsahem malé materiály čítající, řekněme, do 30 stran, je zřejmě nejlepší svázat jako jeden sešit. Z nabídky projektu In adiutorium do této kategorie spadá např. Antifonář ke kompletáři. Rozsáhlejší materiály je naproti tomu vhodnější vytisknout a zkompletovat jako větší množství složek ("malých sešitů") a ty pak spojit některým typem knižní vazby.

K přípravě dokumentů k tisku používám program pdfbook ze sady nástrojů PdfJam. (Moje linuxová distribuce - Debian - má PdfJam v nabídce připravených balíčků. Bohužel nevím o tom, že by bylo možné PdfJam používat ve Windows.) Postará se o ni jediný příkaz:

      pdfbook --signature N --suffix X SOUBOR
    

N: číslo dělitelné 4 - kolik stránek na složku. (Číslo musí být dělitelné čtyřmi proto, že čtyři stránky se tisknou na jeden list.)
X: přípona výstupního souboru.
SOUBOR: cesta ke zpracovávanému souboru.

Antifonář ke kompletáři, čítající právě 12 stran, tisknu se 12 stránkami na složku a svážu jako jeden sešit.

      pdfbook --signature 12 --suffix broz antifonar_kompletar.pdf
    

Jak úspěšně upravený soubor vypadá je možné vidět na Antifonáři ke kompletáři: po rozkliknutí detailu se ukáže nabídka dvou souborů ke stažení. antifonar_kompletar-broz.pdf je připravený výše popsaným způsobem.

Obsáhlejší materiály je vhodné rozdělit na složky po 12 nebo 16 stranách.

Upravený soubor oboustranně vytiskneme.

Vazba

Vytištěné listy uprostřed přehneme a poskládáme do složek.

Malé materiály vázané jako jeden sešit sešije větší sešívačka. Já tak velkou sešívačku nemám a sešity sešívám jehlou a nití - jedním velkým několikrát "obtaženým" stehem uprostřed.

Vazba větších brožur a knih je poněkud dobrodružná záležitost. Na internetu je k nalezení řada návodů (např. ve WuWejově zápisníku). Nemohu doporučit žádný "zaručeně nejlepší", protože sám vážu knížky zřídka a zatím jsem umění knižní vazby dostatečně neovládl. Poměrně dobré zkušenosti mám s návodem obsaženým v knize Skautskou stezkou (Václav Břicháček a další; vydal Junák 1998, 2. vyd. 2001).

Překlad antifony "Byli jsme s Bohem usmířeni..."

V jednom z předchozích příspěvků jsem si s P. Wagnerem postěžoval, že se některé z textů denní modlitby církve téměř vzpouzejí tomu, aby byly zpívány. Mezi takové počítám i antifonu k Magnificat Velkého pátku:

Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni.

Když jsem psal melodie pro antifony velikonočního tridua, s obtížemi a bez chuti jsem pro tuto antifonu také jednu napsal. O něco později jsem se k Velkému pátku vrátil a snažil se tuto antifonu nějak vylepšit. Hotová melodie byla ohavná. Pro daný text se ovšem zdálo nemožné složit nějakou lepší.

Obrátil jsem se tedy k originálnímu latinskému znění breviáře - snad by bylo lze antifonu přeložit jinak, aby se dala zpívat. (Když se překládal breviář do němčiny, byli u toho mj. benediktini, kteří bděli jen nad tím, aby překlad byl v mezích možností zpěvný. Jestli se nepletu, v našich zemích v době vzniku překladu nikdo vážně nepomýšlel na to, že by se oficium zpívalo. Vzhledem k podmínkám je to pochopitelné a Bohu díky za to, že překlad vůbec vznikl. Bude-li se ale v budoucnu překlad breviáře revidovat, doufám, že hledisko zpěvnosti bude náležitě zohledněno.)

Cum inimíci essémus, reconciliáti sumus Deo per mortem Fílii eius.

Musel jsem sáhnout po strojovém vyhledávání (používám na Linuxu Xiphos - není to sice žádný zázrak, ale pro vyhledávání a srovnávání různých překladů biblických textů stačí), abych zjistil, ze kterého místa Písma svatého je antifona vzata: Řím 5,10.

V kontextu:

Řím 5, 6-10: Vulgáta Ut quid enim Christus cum adhuc infirmi essemus, secundum tempus pro impiis mortuus est - vix enim pro iusto quis moritur nam pro bono forsitan quis et audeat mori - commendat autem suam caritatem Deus in nos, quoniam cum adhuc peccatores essemus, Christus pro nobis mortuus est. Multo igitur magis iustificati nunc in sanguine ipsius salvi erimus ab ira per ipsum. Si enim, cum inimici essemus, reconciliati sumus Deo per mortem Filii eius, multo magis reconciliati salvi erimus in vita ipsius. (Interpunkce a dělení vět J.P.)

český ekumenický překlad Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. Pokus o doslovnější překlad 10. verše z latiny: Jestliže jsme tedy, když jsme ještě byli (Božími) nepřáteli, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše budeme, již smířeni, zachráněni jeho životem.

Vidíme, že antifona je doslovně vytržený kus souvětí a isolovaná má poněkud jiný smysl než v původním kontextu. V latině to ovšem, jak se domnívám, není nelegitimní. Kdo má (zejm. z každodenního slavení liturgie) biblický text už "v uších", pozná, ze kterého textu je antifona vzata a že je její výpověď záměrně "velkopátečně" nedokončená.

Tento efekt se ovšem v překladu do češtiny ztrácí. Z českého překladu Řím 5,10 nelze antifonu stejně elegantně doslovně vytrhnout - a když není vytržena doslovně, ztrácí se její, dle mého soudu důležitá, otevřenost pro to velikonoční nedopovězené. Antifona neevokuje známý biblický text, ze kterého je vzata - a jako uzavřený celek je divná. (Právě proto, že v originálu vlastně není uzavřeným celkem - resp. je jím formálně, ale ne co do významu.) Bohužel se zdá, že ve své mnohovrstevnosti (zdánlivě uzavřená výpověď, která ovšem bezprostředně evokuje text, z něhož je vzata, a s ním důležité pokračování výpovědi) je antifona do češtiny nepřeložitelná.

Po tomto zjištění jsem se ji snažil nějak upravit, aby se alespoň dala dobře zpívat, když už se zřejmě nelze vyhnout ztrátě původního významu. Po více pokusech jsem se odhodlal zpívatelnosti obětovat část výpovědi ("byli jsme Boží nepřátelé") a melodii napsal jen pro první část:

Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna.

Že ne všechny latinské liturgické texty jsou opravdu přeložitelné do češtiny, je věc známá. Ptám se tady, jestli je v takových případech - konkrétně pokud se jedná o antifony oficia - lepší, text převádět z latiny za cenu významné ztráty významu (jak to v našem případě udělala překladatelská komise), nebo najít v českém liturgickém překladu jiný text vyjadřující stejné nebo podobné tajemství (a, dodejme, pokud možno zpěvný) a antifonu jím nahradit.

Podcasty

Zatím znám dvě komunity pravidelně dávající nahrávky svých společných modliteb na internet v podobě podcastů:

Klášter svatého Benedikta v Norcii je poměrně malá benediktinská komunita slavící liturgii podle předkoncilních liturgických knih (Antiphonale monasticum, 1934). Denně je možné slyšet z Norcie ranní chvály, mši, nešpory a kompletář. Latinsky, gregoriánský chorál.

V druhém případě bohužel mohu říci jen velice málo - moje francouzština je dosud spíše v prenatálním stadiu než v plenkách. Jde o jakousi francouzskou komunitu, zřejmě dominikánskou. Oficium se modlí v rodném jazyce, zpěvy jsou často polyfonní. Francouzskému mluvenému slovu nerozumím už vůbec, ale nakolik jsem byl schopen zachytit strukturu slavení, zdálo se mi, že liturgie nesleduje současný breviář. - Třeba se pletu. Denně je možné slyšet jednu hodinku.

Postní reklama

Před každou hodinkou jsem na to myslel. A to zrádné slůvko, které je v latinské tradici v postní době "vyhnané z liturgie", mi za doxologií verše "Bože, pospěš mi na pomoc" stejně pokaždé uteklo. Když tam nějakých padesát týdnů v roce je, zabydlí se v hlavě - nebo spíš někde "za hlavou", kam hlava těžko přikazuje - tak, že je těžké najednou ho dát pryč.

Kořen problému jsem odhalil v tom, že prostá melodie úvodního verše je bez aleluja neuzavřená, bezmála křičí po nějakém závěru, a aleluja tak vyklouzne úplně automaticky jako přirozené rozuzlení. To mě v neděli přimělo přidat k úvodnímu verši postní variantu, která má uspokojivé zakončení už na "Amen". A - světe, div se, pomohlo to. Tož nestydatá reklama:

Kdo úvodní verš na naše nápěvy zpívá, před různými A-, Ale- a před Aleluja, které má v postní době zůstat za dveřmi, uchráněn bývá.