Jak jsem včera ověřil u poskytovatele webového prostoru,
tyto stránky byly zřízeny 27.11. 2010 v 13:10.
Za dva týdny tedy oslaví dva roky existence.
Žádnou speciální oslavu nechystám.
V poslední době ovšem po chvilkách pracuji na nové grafické úpravě stránek
a je možné, že se ji pokusím světu představit právě v onen
narozeninový den - pokud ji tedy stihnu včas dodělat.
Protože jsem výtvarným cítěním nikdy neoplýval
a k žádnému zázraku v tomto ohledu zatím nedošlo,
není na místě čekat
výrazné zkrásnění. Dělám si ale naději, že stránky budou funkčnější,
jednotnější a přehlednější.
Koupil jsem si dnes třetí díl zpěvníku Hosana.
Při čekání ve frontě na studijní oddělení jsem ho zběžně prolistoval.
Zarazil mě závěr jeho doslovu:
Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety,
aby se snažili písničky hrát pokud možno tak, jak je autoři napsali,
a autory naopak prosíme o velkou míru tolerance, když tu "svou"
uslyší hrát trochu jinak, než měli původně v úmyslu.
Dotýká se tématu, které s sebou už měsíce nosím a porůznu o něm
přemýšlím: totiž vztahu mezi notovým zápisem a realisací díla.
(Inspirativní článek na toto téma vyšel v červencovém čísle časopisu
Musicologica:
Martin Celhoffer: Musical praxis and notation.)
Nejsem si jistý, že je správné, aby autor hudebního díla,
v diskutovaném případě písničky, vyžadoval, aby byl jeho notový
zápis interpretován "tak, jak on to zamýšlel".
To, že noty zachycují méně informací než např. nahrávka,
není jen jejich slabostí.
Jsou hudební žánry, kde se oprávněně vyžaduje, aby interpret hrál či zpíval
"tak, jak to autoři napsali," totiž aby interpretace věrně zachovala
všechny notací zachycené parametry skladby.
(A jsou hudební žánry, kde notový zápis nemá zdaleka takovou
normativní platnost!)
Různé styly notace
se ale druhem a množstvím zaznamenaných parametrů liší.
Letos o slavnosti Seslání Ducha svatého rozdělovský chrámový sbor
zpíval o svatodušních nešporách
mé antifony.
Neměl jsem odvahu se jich zúčastnit, ale měl jsem možnost pročíst
si noty, které pro danou příležitost připravil T. Mandlík
a byla to pro mě zajímavá zkušenost.
Sbormistrovská interpretace totiž zápis doplnila o parametry,
které nechávám nespecifikované, zejména délku not.
Také poněkud redukovala frázování. Výsledek byl znatelně jiný,
než "měl autor v úmyslu", ale stejně dobrý nebo snad dokonce lepší.
Ergo: Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety,
aby se snažili naše antifony a responsoria zpívat tak, jak považují
za nejlepší, nebáli se být tvůrčí a experimentovat.
Přemýšlel jsem už o tom, že by bylo dobré poskytnout k některým
zpěvům nahrávky - ne jako normativní vzor interpretace
"podle autorova záměru", nýbrž jako pomoc pro ty, kdo mají
s interpretací informačně chudého notového zápisu potíže
a trochu i jako propagační materiál. Že jsem tak zatím neučinil,
je dáno tím, že se ostýchám veřejně ukazovat svou opravdu bídnou
intonaci a přednes.
Psal jsem, že delší dobu dumám o vztahu notového zápisu a provedení.
Moje palčivá otázka konkrétně zní "nešidím svou práci, když do not
zaznamenávám jen zlomek z podoby, jakou ten který zpěv má,
když ho skládám a doma zpívám? Když píši o svobodě interpretace,
není to jen čirý alibismus?"
Z části je třeba informační chudobu mých zápisů připsat na vrub
autorově neschopnosti své představy adekvátně kvantifikovat.
U řady antifon bych však mohl poměrně přesně udat délku not,
u některých dynamiku, u několika málo dokonce takt.
Nicméně stále se zdráhám. Domnívám se, že pro správné provední chorálních
zpěvů takové informace nejsou potřeba a že by mu naopak mohly škodit.
Ale hotov s touto otázkou zatím nejsem.
Narazil jsem před časem na
prostý krátký článek
obsahující návod,
jak začít s pravidelným zpíváním chorálního oficia.
Uvědomil jsem si nad ním, že 1. má v lecčem pravdu a že
2. takový návod může být pro někoho užitečný.
Nabízím tedy i já návrh, jak se postupně naučit zpívat hodinky.
Vycházím z podmínek jednotlivce nebo komunity sdílející
společný život, v němž má nějaká míra pravidelného slavení oficia
pevné místo.
Také předpokládám, že ten, kdo chce hodinky
zpívat, už je umí recitovat, resp. dobře se orientuje v breviáři.
I. Na úplném začátku je vhodné naučit se zpívat kompletář.
Texty této hodinky se během roku proměňují jen velmi
málo a proto se lze poměrně rychle naučit zpěvy, se kterými
se pro ni vystačí "navždy".
Znamená to 7 hymnů + 1 nápěv psalmodie + 1 responsorium + 10 antifon
a k tomu několik drobných zpěvů pro Velikonoční triduum, oktáv
a dobu velikonoční.
[Je dobré k tomu mít: breviář,
hymnář,
kompletářový svazeček antifonáře]
II. Jako další krok doporučuji začít zpívat hymny - protože soudím,
že právě hymnům ze všech textů breviáře (alespoň v českém překladu)
nejvíce škodí, když se nezpívají, ale recitují.
Množství hymnů v hymnáři se může na první pohled zdát děsivé a
nezvládnutelné, ale některé nápěvy se mnohonásobně opakují.
Dobrým základem je dobře znát nápěvy hymnů z dvoutýdenního cyklu
žaltáře.
[Tady není nic nového potřeba.]
III. Ve třetím kroku je vhodné postupně se naučit chorální nápěvy
žalmů a způsob jejich podkládání pod text s vyznačenými přízvučnými
slabikami. Prozatím je možné zpívat třeba vždy všechny žalmy
jedné hodinky na jeden libovolně zvolený nápěv nebo nápěvy
nějak přiřadit dnům v týdnu, liturgickým příležitostem či pod.
Na žalmové nápěvy lze zpívat vedle žalmů a kantik i responsoria
a chvalozpěv Tebe, Bože, chválíme.
Vedle žalmů je dobré naučit se podle potřeby zpívat také
kantikum podle Zj 19 pro druhé nešpory nedělí.
[Je dobré k tomu mít:
chorální nápěvy žalmů,
kantikum Zj 19,
žaltář,
příp. žaltář k modlitbě se čtením]
IV. Další vrstvu tvoří responsoria ranních chval a nešpor.
Je jich sice velké množství, ale většina jich má jednoduchou
stereotypní melodii v modu VI, což výrazně sníží nároky na učení.
[Je dobré k tomu mít: podle toho, jak často oficium zpíváte,
buďto responsoria ze žaltáře,
responsoria všech liturgických dob,
noty ke všem společným textům o svatých a ke všem
slavnostem, svátkům a památkám, jež mají responsorium vlastní,
nebo třeba jen
responsoriál,
kde jsou jen responsoria v průběhu liturgického roku
nejčastěji opakovaná.]
V. Pokud si stále ještě neříkáte "dost, to mi stačí," je na čase pustit
se do antifon. Doporučuji začít antifonami k Benedictus a Magnificat
pro všední dny (dvoutýdenní cyklus, 2*11 antifon)
a antifonami k žalmům pro neděle (čtyřtýdenní cyklus, 4*12 antifon).
Ve zvláštních liturgických dobách k tomu přidat ještě antifonu
k invitatoriu a k modlitbě uprostřed dne - naučí se rychle,
protože se nemění.
Nápěv žalmu či kantika se, pokud se zpívá s antifonou, vybírá vždy podle
antifony. Je u ní předepsaný.
[Je dobré k tomu mít:
antifony ze žaltáře
nebo nějaký výtah z nich,
první stránku ze souboru antifon pro aktuální liturgickou dobu.]
VI. V dalším kroku je dobré postupně obsáhnout všechny zbývající
antifony ze žaltáře. (Je to dost velké sousto. Včetně těch,
které už umíte:
14 antifon k invitatoriu,
22 feriálních antifon k Benedictus a Magnificat,
4*7*11 + 14 antifon k žalmům a kantikům,
dohromady tedy, počítám-li dobře, 358 kousků...)
VII. Všechno zmíněné v dosavadních krocích snad je vhodné
nějakým způsobem obsáhnout. (Já toho času většinu z těchto zpěvů
znám tak, že je dokážu zazpívat, když vidím noty. Zpívat z listu
neumím, takže jsou pro mě noty něčím jako pomůckou k oživení
vzpomínky na známou melodii.) Toho času dostupná část
zpěvů k liturgii hodin je ještě několikanásobně rozsáhlejší.
Tyto zpěvy, které přijdou ke slovu jen v určité liturgické době
nebo dokonce třeba jen jediný den v roce,
nemá smysl umět - je potřeba se je naučit nebo je oprášit,
když jsou potřeba.
Navrhovaný postup učení nikoli náhodou přibližně kopíruje cestu,
po které jsem postupoval při skládání breviářových zpěvů:
od malého množství těch, které se používají často,
k většímu a většímu korpusu zahrnujícímu i zpěvy méně frekventované.
Osobní zkušenosti, výhrady, námitky, návrhy vhodnějšího postupu
apod. v komentářích jsou vítány.
Nedávno jsem, hledaje odpověď na rubricistickou otázku jistého člověka
na jistém internetovém fóru, znovu prošel relevantní články
Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve a došlo mi, že
mé kancionálové nešpory jsou s jejich
ustanoveními v rozporu více, než jsem si při jejich tvorbě a ještě
dlouho potom myslel. Protože jsem na tomto blogu, co se týče
(ne)dodržování liturgických předpisů, nikoho nešetřil, nebudu šetřit ani
sebe. Zároveň myslím, že by mohlo být užitečné nabídnout co možná
přesnou a vyčerpávající odpověď na otázku,
co se tedy kdy v nedělních nešporách změnit smí.
Protože nedělní druhé nešpory velmi pravděpodobně stále jsou tou
hodinkou, která má největší šanci být slavena společně a slavnostně.
1. Možnosti záměny textů v nedělních druhých nešporách
Záměně textů jsou věnovány články VPDMC 246-252.
Pro naše tázání je klíčový zejm. čl. 247:
247. V oficiu
nedělí,
slavností,
svátků Páně, které jsou zapsány ve všeobecném kalendáři,
dále všedních dnů doby postní a Svatého týdne,
dnů ve velikonočním a vánočním oktávu
i všedních dnů od 17. do 24. prosince
nikdy nelze změnit ty texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení
přizpůsobené, jako jsou antifony, hymny, čtení,
responsoria, modlitby a velmi často i žalmy.
Nedělní žalmy příslušného týdne se mohou nahradit, je-li to vhodné,
nedělními
žalmy jiného týdne, ba dokonce, jde-li o modlitbu s účastí lidu, i
jinými žalmy
vybranými tak, aby byl lid postupně přiváděn k porozumění žalmům.
Interpretuji tento článek tak, že jeho druhá část,
umožňující záměnu nedělních žalmů, je normou
obecnou, zatímco první část je normou speciální - a tedy má před
obecnou přednost.
Pro aplikaci je klíčové upřesnění, co jsou "texty, které jsou vlastní
nebo pro toto slavení přizpůsobené".
"Vlastní texty" jsou, podle použití toho termínu v jiných částech dokumentu
soudě, texty, které jsou v breviáři plně uvedeny v oddílu vyhrazeném danému
dni a nejsou brány z formuláře společného pro více dnů.
Co jsou "texty pro toto slavení přizpůsobené", netuším.
(Možná se tím myslí texty ze společných textů o svatých
nebo ze společných textů určité doby.)
Soudím tedy, že ve dnech ve článku 247 vyjmenovaných lze zaměnit
za jiné ty texty, které se berou ze žaltáře, a možná i ty,
které jsou ze společných textů o svatých.
V neděli, na kterou připadne slavnost nebo svátek Páně, tedy nelze
v nešporách zaměnit nic - protože obě tyto kategorie oslav mívají
všechny texty vlastní.
Neděle doby adventní, postní a velikonoční mají rovněž
všechny texty vlastní a proto v jejich nešporách také nelze
zaměňovat nic. - K diskusi je snad akorát možnost záměny žalmů
za žalmy jiné neděle (protože žalmy se berou z cyklu žaltáře).
Z čistě liturgicko-právního hlediska by to, pokud vím, bylo
legitimní. Je tu ale nanejvýš vhodné žalm od žalmu zvážit
jeho případnou významovou provázanost s antifonou
a tam, kde taková provázanost je, žalm pokud možno neměnit.
Neděle v liturgickém mezidobí mají vlastních textů jen málo -
antifony ke kantikům z evangelia a oraci. Je tudíž,
je-li moje výše podaná interpretace "vlastních textů" správná,
legitimní zaměnit všechno ostatní.
2. Kancionálové nešpory a liturgické předpisy
Drobný notový materiál, který jsem v červenci vytvořil a zveřejnil
pod názvem kancionálové nešpory,
byl pokusem o rozvinutí možností, které ke slavení liturgie hodin
nabízí Jednotný kancionál. Ten obsahuje Pololáníkovo zhudebnění
druhých nešpor neděle 1. týdne žaltáře a antifony k Magnificat
z pondělí téhož týdne. Z výkladu výše je zřejmé, že
tyto nešpory lze zcela legitimně
zpívat jako první či druhé o všech nedělích v mezidobí,
až na tuto posledně zmíněnou antifonu,
protože by se, přísně vzato, měla vždy vzít vlastní antifona
těch kterých nešpor.
Moje kancionálové nešpory obsahují
pro dobu adventní, postní a velikonoční vždy antifony k žalmům
a antifonu k Magnificat k použití s žalmy a kantiky
z nešpor obsažených v kancionálu.
Ovšem neděle v těchto dobách mají všechny tyto texty vlastní
a není tedy možné je libovolně zaměňovat.
Co udělám? Na stránce se stahováním opravím informace
o materiálu, aby nenaváděly k liturgickým neřádům.
A během několika týdnů opravím i jeho obsah, aby umožňoval
řádně slavit druhé nešpory všech nedělí ze zmiňovaných dob,
kdy se používají žalmy a kantikum z 1. týdne žaltáře.
Nakonec musím své závěry poněkud relativisovat.
Zmínil jsem, že "universální antifona k Magnificat", kterou
náš kancionál obsahuje, není v souladu s předpisy.
A kancionál má církevní schválení.
Německý katolický kancionál Gotteslob jde ještě dál:
pro každou liturgickou dobu obsahuje jeden nebo více formulářů
nešpor, které někdy nemají s žádným formulářem obsaženým v breviáři
zhola nic společného. Nebo mají, ale jen málo. A tak jako tak,
když jsou podávány jako universální pro použití někdy v dané době,
nejsou v souladu s předpisy. I Gotteslob má církevní schválení.
Nelze se tudíž ubránit silnému dojmu, že jsem něco přehlédl.
V samém závěru loňského studijního pobytu v německém Erfurtu jsem
pro sebe objevil (už si přesně nepamatuji jak; myslím ale, že skrz
poznámku pod čarou v jedné knížce od liturgika J. A. Jungmanna)
Einführung in die gregorianischen Melodien od P. Wagnera,
trojdílný důkladný úvod do studia gregoriánského chorálu, který vznikl
na přelomu 19. a 20. století a ještě v 60. letech byl uznán za hodný
reedice. Bohužel jsem dílo nestihl ani přečíst a od té doby jsem
se k němu nedostal. -- Tato nostalgická vzpomínka není samoúčelná:
ospravedlňuji jí to, že níže formálně necituji. Nemám totiž odkud.
Peter Wagner na základě vlastního studia pramenů
považoval za historicky hodnověrné faktum, že
přinejmenším základní korpus římských zpěvů pro hodinky
(co do textů i nápěvů)
sestavil papež Řehoř Veliký. Cituje a obšírně komentuje
jakýsi text, který o tom svědčí. Píše se tam, že Řehoř sepsal
"antifonář cento". Wagner uvádí, že "cento" je slovo
z nějakého staroitalského dialektu a znamená něco jako "výběr".
Vyvozuje z toho, že Řehoř nebyl především skladatelem, ale
kompilátorem, který pečlivě vybral to nejlepší,
co našel u soudobých římských kantorů.
Přiznám se, že neznám současný stav bádání o dějinách
gregoriánského chorálu a hudby vůbec - spíše tuším než vím, že bych
dnes mezi muzikology těžko hledal někoho, kdo by byl ochotný Řehoři
Velikému s vážnou tváří připisovat zásadní podíl na vzniku toho,
co dnes po něm nazýváme gregoriánským chorálem.
Koncept "antifonáře cento", výběru toho nejlepšího z více paralelních
tradic, mi ale uvízl v paměti především jako možné paradigma pro další
vývoj projektu In adiutorium, resp. pro další osud dílek, jež v jeho
rámci vznikají.
[EDIT 27.11.2012] Ke vzniku repertoáru gregoriánského chorálu
viz např.
GUILMARD Jacques-Marie: Origine de l'Office grégorien.
Na melodiích římského antifonáře je krásná jejich rozmanitost - daná
mj. také tím, že jednotlivé zpěvy vytvořili různí lidé na různých místech
a v různých dobách. I když jsem do nějaké míry
schopný tvořit zpěvy různého charakteru
a navíc se v průběhu práce, trvající již řadu měsíců, sám proměňuji
a to se v ní odráží, přeci jsem to stále já - se svými dary a
omezeními. Jednou možná vytvořím kompletní český antifonář.
Je to v současné době můj velký cíl, ke kterému se upínám.
Za ním leží jeden cíl ještě větší, který ovšem není z těch, kterých
mohu dosáhnout, nýbrž z těch, které mi mohou být jedině
darovány. Mám (malou, spíše neduživou) naději, že
jednou někdo vytvoří "antifonář cento" pro liturgii hodin v českém
jazyce. Nebo že někdo vezme to, co jsem vytvořil, a upraví to
s pomocí svých vlastních darů. Že něco z toho, co je dobré,
bude žít dál, a to ostatní bude nahrazeno lepším.
Závěrem poznamenávám, že noty, jejichž jsem autorem, jsou
schválně zveřejněny pod licencí, která to umožňuje
(Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported).
Provedl jsem dnes zásadnější změnu ve fungování
stránky Noty ke stažení.
Byla zrušena možnost přepínat mezi třemi způsoby zobrazení,
zůstalo jen zobrazení dosud označované jako "rozbalovací".
K tomuto kroku jsem přistoupil poté, co se mi podařilo doplnit
funkcionalitu pro fungování stránky v celku webu naprosto
klíčovou: klikne-li se na této stránce nebo jinde
na odkaz vedoucí ke konkrétním notám nebo sekci,
nejprve se rozbalí všechny nadřazené sekce, aby byl požadovaný obsah
dostupný.
Chování stránky jsem důkladně testoval, ale je možné, že se ještě
najdou nějaké chyby. Bude-li se chovat jinak, než očekáváte,
případně dokonce vůbec neumožní přístup k některým materiálům,
budu vděčný za e-mail s popisem problému.
To, že jsem se k úpravám fungování dostal právě teď, není
náhodné. Sháním toho času zaměstnání a jedním z oborů, kde se
pokouším najít uplatnění, je vývoj webů.
Ze čtvrtečního pohovoru jsem si odnesl poznatek, že je dobré
znát a umět používat knihovnu JQuery.
Když jsem se s ní pak doma začal seznamovat, zjistil jsem,
že ji mohu s prospěchem využít k řešení některých bolístek
výše zmíněné stránky. Věřím, že provedené změny povedou k větší
přehlednosti a použitelnosti webu In adiutorium jako celku.
Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program,
v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin:
Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti
modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské
katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.
27.9. nešpory ve Staré Boleslavi
Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava
a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána,
následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských
svatováclavských legend.
(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály
sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní
svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni,
nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl
do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických
materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv
vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají
na typisované melodie recitativního charakteru.)
Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal
metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc:
sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich
očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě.
Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně,
já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem
nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout.
A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet
jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na
to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)
Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně
znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.
Nešpory měly strukturu podle současného breviáře,
až na to, že v závěru psalmodie
neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě
byl třetí žalm.
Texty byly vybrány dosti svobodně:
hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae" |
zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií,
jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů
v potridentském období
[EDIT 27.11.2012]
Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách
středověkého rýmovaného svatováclavského oficia.
(OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu,
in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)
|
1. antifona "Buď věrný až do smrti
a dám ti korunu věčného života." |
ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne |
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu,
vždyť zpevnil závory jeho bran." |
neznám
[EDIT 27.11.2012]
Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována
5. antifonou nešpor
z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského
oficia:
"Quoniam portarum Syon et seras confortavit /
et seipsum pro domo Israhel murum posuit, /
intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit."
(OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu,
in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)
|
3. antifona "Z oltáře přijímal Krista,
nacházel v něm radost a sílu." |
ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant. |
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112) |
zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich
byly pohromadě.
Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony
a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově
korespondující - žalmy.
Krom toho, jak už výše zmíněno:
normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale
dva žalmy a novozákonní kantikum. |
krátké čtení |
ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné) |
responsorium
"℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů.
℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů.
Sláva. ℟. Přijď."
|
responsorium o nešporách ferií v době adventní |
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem
svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách.
Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží,
v boji vítězství mu dala,
když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní." |
neznám |
prosby |
z 2. nešpor slavnosti |
Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce
rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického)
českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani
nikomu neberu.
Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo:
žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo
(zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách.
Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já -
ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem".
(Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného
charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku
Chorál, tradice a autorská práva.)
Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde
neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem
Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou
omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru
všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám
během dne a nešpory se uzavírají požehnáním
(nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání),
což také pan arcibiskup udělal.
Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi
zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné
nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec
špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav,
mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu
odlišné od toho, které je v breviáři.
Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený
důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají
zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat,
kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp.
václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože
Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským
poutním místem.
Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují
a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře,
nejsem s to vysledovat.
[EDIT 5.10.2012] Včera jsem se dozvěděl, že tyto nešpory byly
převzaty od novodvorských trapistů.
Tím se některé "záhady" vysvětlují:
novozákonní kantikum chybí proto, že trapisté, nakolik si pamatuji,
novozákonní kantika v nešporách ani starozákonní v laudách
nezpívají (přestože je mají zařazená v žaltáři).
S antifonami a jinými texty je zacházeno ve velké svobodě
dílem proto, že mnišský žaltář má jiné rozložení žalmů než
"světský", dílem
proto, že francouzští cisterciáci obou observancí k liturgickým
textům přistupují jako k něčemu, co se tvoří, spíše než jako
k něčemu, co je dáno. (Viz např.
Commission Francophone Cistercienne).
Novodvorský původ oficia možná vysvětluje i Benedicamus Domino
místo požehnání na konci. (Avšak: 2006-2010, kdy jsem v klášteře
příležitostně byl hostem, zpívali bratři na konci hodinek
"Dobrořečme Pánu" vždy česky.)
Nový Dvůr je jedno z mála míst v ČR, kde se denně slaví úplné
zpívané oficium. "Na profesionální úrovni," dovolil bych si říci.
Pro ty, kdo ho zažili, je vesměs velmi oslovující.
Dobře chápu všechny, kteří mají pokušení "vypůjčit" si trapistické
zpěvy a používat je v jiných kontextech. Mám ale velké výhrady k tomu,
když se tak děje bez ohledu na rozdíly mezi mnišským
a "světským" oficiem a na platné liturgické předpisy.
[EDIT 7.10.2012] Uvědomil jsem si, že když kritisuji liturgii
církevní akce celonárodního významu, měl bych kritiku vyslovit
jasněji a odůvodnit. Nuže: všeobecná norma pro úpravy textů,
VPDMC 246, zakazuje měnit uspořádání hodinek. Myslím, že
záměna novozákonního kantika za žalm je prohřeškem proti ní.
(Vyjadřuji se schválně opatrně - vím, že by bylo možné paragraf
vykládat i benevolentněji a nejsem si jistý, zda je namístě
výklad restriktivní či širší.)
Podle VPDMC 247 jsou slavnosti jednou ze šesti kategorií liturgických
dnů, jejichž vlastní formuláře je nepřípustné měnit.
Porušením této normy je výběr antifon, responsoria a žalmů.
Protože první i druhé nešpory slavnosti sv. Václava jsou
dobře dostupné ve zhudebnění Olejníkově a Šmolíkově,
nelze se, myslím, oprávněně odvolávat na VPDMC 274
(náhrada antifony bez melodie ve zpívaném oficiu) - a i kdybychom
toto připustili, výběr žalmů by zůstal rubricisticky
obtížně ospravedlnitelný.
Přiznám se, že nevím, jaké pravomoci má v liturgických záležitostech
diecézní biskup: jestli může z výše uvedených norem udělit
pro osoby, místo nebo příležitost výjimku. Kdyby takovou pravomoc
měl, "obžaloba" výše by padla, protože pan kardinál Duka ony nešpory,
tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil.
[EDIT 21.6.2014]
"... pan kardinál Duka ony nešpory,
tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil."
To je, jak teď vidím, holý nesmysl. Církevní hierarcha -
jako každý, kdo zastává nějaký vysoký úřad - je odkázán
na řadu spolupracovníků a obsah liturgie, které předsedá,
obvykle nepřipravuje ani předem nekontroluje. Musí se spolehnout na to,
že je dobře připravená,
a když není vše košer, nemůže s tím v průběhu slavení nic dělat.
28.9. nešpory v pražské katedrále
V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem
udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava.
Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře.
Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře)
a varhanního doprovodu je, předpokládám,
dómský regenschori Josef Kšica.
Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany,
a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv
otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4)
pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo.
Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.
Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem
vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy;
není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné;
dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně,
takže více hlasů a priori nepředpokládám).
Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí
svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu
a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní,
nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon
neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor,
je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia.
Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov;
ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět
velice dobře.
Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné
nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru
mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu:
zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně
a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.
Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple
a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se
(po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny)
zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím
neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie)
jako nešporní hymnus.
Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum
Congregationis Oratorii D.N.J.C.", Paříž 1753. Nápěvy žalmů
k nešporám.
Čas od času ke mně z té či oné strany dolehne útržek informace
o barokním úpadku gregoriánského chorálu ... o pokusech
chorálu pevně určit délku not ... skládat nový ... o tom, jak vznikl
dnes všeobecně známý tonus simplex antifony Salve regina ...
Naneštěstí jsem ještě o této epoše/větvi vývoje liturgické hudby
nenašel žádné obsáhlejší solidní informace, jen ony útržky.
Nedávno jsem narazil na jednom z blogů, které sleduji,
na článek
Parisian Plainchant of the 17th and 18th Century.
Ten mě podnítil k pokusu najít nějaké ukázky "francouzského barokního
chorálu" na internetu.
Ten pokus přinesl dvojí objev:
Niversovy "Lamentationes Jeremiae prophetae"
(Paříž 1719)
a
"Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum
Congregationis Oratorii D.N.J.C." (Paříž 1753).
Zatímco první knížka obsahuje jen lamentace zpívané dříve
v matutinu Svatého týdne, druhá umožňuje udělat si dosti jasnou
celkovou představu o chórovém oficiu francouzských oratoriánů 17. stol.
Proto ji chci krátce představit.
Typ knihy
Nejprve je nutné zodpovědět otázku, jaký typ liturgické knihy
vlastně máme před sebou. Ačkoli tomu název nenasvědčuje,
po podrobném pročtení celého obsahu knihy soudím, že jde
o kompletní sbírku liturgického zpěvu k oficiu
s několika připojenými popěvky ke specifickým obřadům (procesní
zpěvy ke dnům, na něž je předepsané nějaké žehnání, jako jsou
Hromnice nebo Květná neděle; dále k výstavu Nejsvětější Svátosti),
tedy víceméně "antifonář+procesionál".
Hudební charakteristiky "oratoriánského chorálu"
Knize je předeslán úvod, cenný tím, že podrobně vysvětluje
pravidla pro interpretaci dále používané notace, jakož i
některé zásady tvůrce (tvůrců?) obsažených zpěvů.
Budiž řečeno narovinu: nemáme před sebou pokleslou edici
zpěvů z repertoáru gregoriánského chorálu, ale z velké části
autonomní autorský počin, odpovídající jednak na požadavky
dobového vkusu (proti gregoriánskému chorálu, resp. proti
jeho soudobé všeobecné interpretační praxi, se výslovně a
velmi kriticky vymezuje), jednak na potřeby apoštolsky zaměřené
kongregace, která sice zachovávala povinnost chóru, ale
neřadila ji vysoko ve svém žebříčku priorit.
(Zde musím otevřeně přiznat, že moje vědomosti o oratoriánech
jsou velmi omezené - vycházejí v zásadě jen z vybraných článků
v The Catholic Encyclopedia,
především The Oratory of Saint Philip Neri a
French Congregation of the Oratory.
Kdyby tedy někdo v mém textu našel zásadní faktografické chyby,
budu rád za upozornění v komentářích.)
Jak vyplývá z kritiky v předmluvě, běžná praxe interpretace
gregoriánského chorálu v době vzniku knihy četla každou notu
jako notu přesné jednotkové délky a nepřipouštěla žádnou dynamiku,
žádnou změnu rychlosti či síly.
Takový zpěv působil ve své době odpudivě. (A působil by, počítam,
stejně odpudivě i na nás. Dnes obvyklý způsob interpretace chorálu
je jiný.)
"Oratoriánský chorál" zná oproti soudobému gregoriánskému
noty různé hodnoty. Jeho notace vychází z tehdejší podoby
notace kvadratické (mj. se píše do čtyřlinkové osnovy a používá
běžné klíče C a F), má ale dva typy not, které za pomoci doplňkových
znamének umožňují vyjádřit šest různých hodnot:
typy not
- obdélník - dlouhá
- s předcházejícím křížkem - nejdelší
- s následnou tečkou - prodloužená dlouhá
- prostý - dlouhá
- kosočtverec - krátká
- skloněný doleva s následnou tečkou - prodloužená krátká
- skloněný doleva - krátká
- stojící na rohu - nejkratší
Převládající typ not (obdélníky/kosočtverce)
dále umožňuje určit relativní "tempo" konkrétního zpěvu:
zda je spíše rychlý či pomalý.
Velký důraz je položen na to, aby délka
noty odpovídala délce slabiky, která se na ni zpívá.
Je to dobře vidět zejm. v notovaných ukázkách žalmů, kde je vždy
prodloužena přízvučná slabika.
Repertoár
Když jsem studovanou knihu výše označil jako "antifonář a procesionál",
překvapí její rozsah: má jen něco přes 200 stran. Na první pohled je
jasné, že jsem se v určení buďto zmýlil, nebo otcové oratoriáni
přistoupili v rámci repertoáru zpěvů oficia k masivním škrtům.
Mnou zvolené označení "antifonář" možná není úplně šťastné. Chtěl jsem
jím vyjádřit, že kniha obsahuje úplný soubor zpěvů potřebných
ke slavení oficia. Potud je název vhodný. Nakolik jsme ale zvyklí
ve středověkých antifonářích nacházet většinou pouze
notované antifony a responsoria (+ příp. hymny) a v antifonářích
moderních často vedle notovaných zpěvů i všechny texty oficia, directorium
žádným antifonářem není. Je to hubená sbírka zpěvů používaná jako
doplněk k breviáři. Antifony, podle kterých antifonáře dostaly jméno,
neobsahuje téměř žádné.
Co tedy obsahuje? Především jsou podány nápěvy žalmů. Po většinu roku
se vystačí
s cca sedmi: jeden je na žalmy kompletáře (s. 17),
tři další na žalmy ostatních hodinek (s. 1). V nešporách a laudách
se zpívají první dva žalmy na první nápěv, třetí a čtvrtý
na druhý a pátý žalm na třetí.
V matutinu se vždy první z těchto nápěvů použije pro všechny
žalmy prvního nokturnu, druhý pro žalmy druhého atd.
V době velikonoční se v nešporách všechny žalmy zpívají na jiný
nápěv (s. 15).
Nad to zpěvník obsahuje dva nápěvy vyhrazené kantiku Magnificat
a užívané v závislosti na liturgické době. Specifikem
první verze Magnificat oproti běžné
psalmodii je, že se kantikum zřejmě nezpívalo po verších,
ale dílem po strofách (s. 10n). Podobně jsou dále dva nápěvy
pro Benedictus (s. 50) a jeden pro Nunc dimittis (s. 20).
Pro matutinum jsou ve zpěvníku tři nápěvy žalmu Venite
(žalm 95/94 zpívaný na úplném začátku hodinky),
antifony k němu pro liturgické doby a svátky a hymnus Te Deum.
Nápěvy žalmu jsou
velice prosté, bez ozdob, pro žalm Venite, jakožto sólový kus
kantora, jinak typických. Antifony mají všechny stejnou,
maximálně jednoduchou, "psalmodickou" melodii.
Te Deum je zřejmě upravenou verzí soudobého gregoriánského.
Pro dobu velikonoční je ve zpěvníku antifona Haec dies
("Toto je den, který učinil Hospodin..."; s. 16)
a závěrečné Benedicamus Domino (nepodařilo se mi ho teď
znovu najít).
Dále najdeme sbírku responsorií
k malým hodinkám podle dob a svátků (s. 66)
a výběr hymnů (s. 85nn a ).
Nechybí závěrečné mariánské antifony (s. 22), přičemž
Salve regina některými rysy připomíná dnes všem katolíkům
dobře známý "tonus simplex".
A s tím otcové oratoriáni podle všeho, pokud jde o oficium,
vystačili na celý liturgický rok. Nebo s tím přinejmenším počítal
autor naší knížky...
Další zjednodušení oproti plnému chorálnímu oficiu
Všechny ostatní, výše nezmíněné zpěvy oficia se přednášejí
recto tono (s. x). Verše a capitula se zpívají rovněž
recto tono, ale se závěrečným poklesem o tercii.
To je proti klasické podobě chorálního oficia
opravdu výrazné zjednodušení.
Odpadá tím velké množství originálních melodií (antifony),
stejně jako přednes některých textů na ustálené melodické
formule (lekce a požehnání matutina, veršíky s neumou,
závěrečný verš Benedicamus Domino, ...)
Shrnutí a hodnocení: Zpívané oficium "s nižší spotřebou"
Nechci a ani nemohu studovanou knihu hodnotit z hlediska
krásy obsažených zpěvů.
Mohu, ale nechci ji hodnotit z hlediska účelnosti uspořádání
obsahu a didaktické efektivity.
Podívejme se na ni jako na specifický projekt zpívaného oficia.
V kongregaci, pro jejíž potřeby vznikl, byla zachovávána povinnost
chórové modlitby a bylo živé vědomí, že se oficium má zpívat.
K tomu přistoupila na jedné straně nechuť ke gregoriánskému chorálu,
na druhé straně silné pastorační zaměření institutu, které neskýtalo
dobré podmínky k nácviku a realizaci hudebně náročné podoby
liturgie. (Pokud jde o liturgii hodin, na níž se měli zpěvem
podílet sami otcové. Oratoriánská liturgie pro lid byla naopak
hudebním bohatstvím pověstná, neobešla se však bez pěveckých sborů a
instrumentálních těles.)
Provedené zjednodušení výrazně a ve více rozměrech redukuje
hudební rozmanitost oficia:
ruší rozmanitost "společných nápěvů" ve prospěch zpěvu recto tono;
z antifony dělá recitativ namísto melodického prvku;
snižuje množství nápěvů psalmodie a "matematicky" linkuje pravidla jejich použití.
Hudební svéráz liturgické doby nebo dne není zcela zrušen,
je však napříště omezen na hymny, responsoria malých hodinek
a závěrečnou mariánskou antifonu. (Pokud pomineme několik
výjimek vztahujících se na Svatý týden, Velikonoční oktáv a celou
dobu velikonoční.)
Takto radikálně zjednodušené zpívané oficium má
(už i oproti oficiu využívajícímu třeba jen všechny možnosti
zatím dostupného nedělního-svátečního svazku pokoncilního
Antiphonale Romanum!) výrazně snížené nároky na učení.
Do větší části zpěvu se může snadno zapojit i náhodný příchozí,
objem potřebného nácviku s komunitou je minimální.
Transposice do našich podmínek
Není náhodou, že některá společenství dnes používají velice podobný model.
(Srov. články The Mundelein Psalter a
Denní modlitba církve na WYD v Madridu.)
Překvapuje mě ale, když se někde toto "laciné" uspořádání
denní modlitby církve užívá jako slavnostní, "zpívané", k vyzdvižení
svátků oproti všedním dnům, kdy se oficium recituje.
Maximálně prostá hudební podoba právě otevírá možnost zpívat
každý den.
Kde se o nějakém podobném redukovaném tvaru zpívaného oficia uvažuje,
doporučil bych oproti oratoriánskému directoriu vynalézavěji
pracovat s nápěvy žalmů. Rozhodně jich vzít o něco více (ať už sadu
chorálních nápěvů, ke které jsem přilnul já, či Korejsovu,
Olejníkovu, Šmolíkovu nebo jinou) a nepoužívat je se železnou
pravidelností den za dnem stejně.
Je možné pevně přiřadit
jednotlivým žalmům "jejich" nápěvy, jako se to děje
mj. v mém zpěvníčku Nešporní zpěvy.
Zrovna tak je ale možné připravit několik schémat používaných
podle liturgické doby a svátku.
("mezidobí - férie - ranní chvály: k žalmům nápěvy A, C, A,
k Benedictus X" apod.)
Právě tuto možnost považuji za velmi vhodnou.
Tento článek navazuje na dva předchozí:
Antifonář k Denní modlitbě církve - velkolepé plány (8.6.)
a Antifonář k Denní modlitbě církve - přemýšlím dál (9.8.).
Tedy už přinejmenším čtvrt roku se snažím nějak uspořádat koncepci
klíčového výstupu projektu In adiutorium: českého antifonáře.
Předchozí dva pokusy jsem vždy po čase shledal nedostatečnými a
hodnými dotažení, pročež je tu pokus třetí.
Přínosem prvního článku bylo vyjádření záměru v příštích letech
připravit úplný český antifonář a vymezení vztahu stávajících
svazečků k němu (žádný nebude ve své současné podobě jeho součástí).
Druhý článek rozšířil perspektivu: kromě úplného antifonáře
(úplné vydání) chci
vytvořit i několik jeho podmnožin, uzpůsobených předvídatelným potřebám
opravdových společenství, která oficium zpívají jen někdy
(výběrová řada).
Následující tabulka ukazuje, kam se moje představa posunula.
Nejprve k úplnému vydání:
pokud jde o dělení obsahu antifonáře na okruhy, to zůstalo
zachováno, upustil jsem ale od dalšího dělení okruhů na menší svazečky.
To bylo motivováno jednak snahou postupně prezentovat malé hotové
výstupy, které se vzdávám; jednak myšlenkou, že některé části
budou využívány spíš než jiné - a té vychází mnohem dokonaleji
vstříc výběrová řada.
Původní dělení chci zachovat jen pro ordo - protože vím, že někteří
lidé rádi jako jedinou hodinku dne zpívají kompletář
(večer, doma z práce, v klidu; na celý rok stačí jen několik
málo naučitelných zpěvů)
a pro kompletář nemá cenu dělat zvlášť svazeček ve výběrové řadě,
protože by měl identický obsah jako příslušná část úplného vydání.
Zatímco svazky úplného vydání tvoří komplet a budou na sebe vzájemně
odkazovat, jednotlivé díly Výběrové řady budou dokonale
uzavřené a nebudou předpokládat, že uživatel má (kromě hymnáře
a breviáře) ještě nějakou další knihu.
Jsou navrženy podle osvědčených předloh, totiž podle předkoncilních
římských malých chorálních knih (Officium Nativitatis D.N.J.C.
a Officium Majoris hebdomadae) a
podle současných liturgických předpisů
(VPDMC: zpěvem vyzdvihnout v rámci liturgického roku
neděle a sváteční dny a v rámci liturgického dne jeho stěžejní hodinky:
ranní chvály a nešpory).
Konečně chci i po publikaci příslušného notovaného svazku
úplného vydání zachovat samostatný nenotovaný žaltář,
obsahující pouze texty s označenými přízvuky, zhruba v současné podobě:
ten totiž mohou použít ti, kdo chtějí vytvořit a používat
vlastní sadu antifon a responsorií, i ti, kdo chtějí mít vždy
aktuální nejnovější zpěvy z projektu In adiutorium a šetřit přitom
financemi a papírem. (Vytisknout novou verzi antifon je levnější a
šetrnější než tisknout znovu celý příslušný svazek antifonáře.)
Antifonář k Denní modlitbě církve |
úplné vydání |
výběrová řada |
mimo řady |
- vánoční cyklus
- velikonoční cyklus
- vlastní texty pro liturgické mezidobí
- ordo
- žaltář + doplňovací cyklus
- kompletář
- vlastní texty o svatých
- o posvěcení kostela, společné texty o svatých, za zemřelé
|
- slavnost Narození Páně - úplné oficium
- Svatý týden a Velikonoční oktáv - úplné oficium
- ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky
(+ ranní chvály a nešpory
o posvěcení kostela, ze společných textů o svatých a
za zemřelé)
|
- žaltář (bez not)
|
Kdy lze jednotlivé části antifonáře
očekávat?
- úplné vydání
- kompletář - do letošních Vánoc
- ostatní svazky - zřejmě ne dřív než za rok, dva
- výběrová řada
- oficium slavnosti Narození Páně - do letošních Vánoc
- oficium Svatého týdne a Velikonočního oktávu -
snad do Popeleční středy 2013
- ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky -
kdy (zda) ty budou, to ví jen Ten, který ví všechno
Dnes krátce po půlnoci jsem nahrál na server aktualisovanou verzi
antifon ze žaltáře,
jednoho z nejstarších a v mých očích klíčových materiálů
z projektu In adiutorium. všechny aktualisace v uplynulém
roce znamenaly "pouze" menší i větší úpravy v nevyhovujících
nápěvech antifon, aktualisace dnešní znamená téměř čtvrtinový nárůst
objemu materiálu. Doplnil jsem komplet antifon k žalmům
modlitby se čtením,
na kterém jsem po kouscích pracoval zhruba od poloviny
srpna. Kvůli těmto novým antifonám jsem snížil status materiálu
z gamma na delta - jsou zbrusu nové, nevyzkoušené, neověřené.
Možná bych tady měl upozornit, že zatímco ostatní antifony
ze žaltáře co čtyři týdny zpívám a lze u nich tedy důvodně doufat
v postupné odhalení a odstranění zásadnějších nedostatků,
modlitbu se čtením se pravidelně nemodlím a je tudíž možné,
že její antifony budou zrát i výrazně pomaleji než ostatní.
Zároveň s doplněním zpěvů pro modlitbu se čtením jsem
provedl další krok, který jsem už dlouho plánoval:
zahrnul jsem do souboru antifon ze žaltáře také cyklus
antifon invitatoria, které dosud bydlely
v samostatném materiálu.
Ten odteď antifony neobsahuje a zůstaly v něm jen nápěvy žalmu 95
pro předzpěváka.
Kdyby někdo zvažoval, zda si novou verzi antifon
ze žaltáře vytisknout, doporučuji ještě pár týdnů počkat:
chystám se totiž provést ještě jeden krok směřující
k větší integrovanosti zpěvů ze žaltáře: zahrnout do téhož
materiálu i kompletní cyklus responsorií, který je
dosud také oddělený.
(S tímto krokem váhám jen proto, že jsem s nynějším stavem
responsorií stále hrubě nespokojen a nechci jimi
antifony ze žaltáře "ušpinit".)
Rozdělení zpěvů žaltáře do více různých souborů má historické
důvody a v době, kdy je žaltář konečně kompletně
zhudebněn, nemá nadále opodstatnění. Věřím, že sloučení
všech dílčích souborů do jednoho (kterému však zřejmě ponechám
tradiční název "antifony ze žaltáře") povede k větší přehlednosti
a snadnosti použití.
Vedle úplné sady zpěvů žaltáře samozřejmě i nadále zachovám
její samostatně publikované podmnožiny,
určené pro liturgicko-pěvecky méně aktivní jednotlivce a společenství,
jako jsou nedělní antifony apod.