Článek z neděle,
jakož i minidiskuse, která se pod ním rozvinula
(díky, Mirku!),
ve mně nechal hlodající myšlenku, proč vlastně
k našemu tématu sbírám jazykově neomezený seznam internetových
odkazů, zatímco seznam knih všechno za hranicemi bývalého
Československa ignoruje.
Důvodem je praktické zaměření těchto stránek -
snaha poskytnout informace především o tom, co lze při slavení
denní modlitby církve v češtině přímo použít (české knihy
a internetové zdroje) a co je nad to snadno dostupné jako
zdroj inspirace (odkazy do jinojazyčného internetu).
Včera jsem se nicméně rozhodl, že má cenu sbírat informace
i o zahraničních tištěných publikacích,
jakkoli jsou relativně špatně dostupné.
Pročež tady je
Později se budu snažit o něco lépe ji zapojit do struktury stránek,
zatím je pouze neorganickým přívěškem.
Protože obsahuje informace potenciálně cenné i jinde na světě,
je psaná anglicky a bibliografické údaje jsou zaznamenány
podmnožinou značkovacího jazyka
DocBook.
Samozřejmě budu rád za informace o knihách, které zatím
v bibliografii chybí - račte psát komentářem pod článkem,
mailem nebo jakkoli libo.
Kdo by chtěl do bibliografie
přispět téměř přímo, najde ji na githubu v repozitáři
https://github.com/igneus/loth-music-bibliography,
kde ji může "forknout" a pak mě zahrnout "pull requesty".
Nedávno jsem postupně vytvořil a zveřejnil dva
"kytarové žalmy".
Zdá se mi vhodné dodat (1) něco o podnětech, jež mě k jejich vytvoření
vedly,
a (2) o tom, jak se k nim momentálně vztahuji.
1. Začátkem července jsem se rozhodl, že chci alespoň jednou
v životě přečíst, přehrát a přezpívat
úplně všechny písničky z prvního (modrého) dílu
zpěvníku Hosana. (Kterého jsem se, jak si teď uvědomuji, předtím
nedotkl přinejmenším celé ty dva roky, po které skládám zpěvy k oficiu.)
Připraven na nejhorší - resp. na velké množství melodií, ale zejm. textů,
které po prvním setkání nebudu chtít slyšet nikdy víc -
jsem se do zpěvníku pustil. A hned na prvních stránkách
jsem učinil vzrušující objev: podtitul písně/popěvku/kánonu číslo 2
s máloříkajícím názvem "Adventní II." hlásá, že jde
o antifonu 2. žalmu 2. nešpor 2. adventní neděle!
Kontaktoval jsem pak autora (Jiří Černý) a vyzvídal, zda zmíněná
skladba byla určena ke slavení liturgie hodin a zda má takových více.
Ukázalo se, že na zasazení do rámce skutečných nešpor tvůrce
nepomýšlel. Zpěvů, jejichž text je vzat z breviáře, nebo se breviářovými
texty inspiruje, složil vícero, všechny ale pro úplně jiné liturgické nebo
mimoliturgické kontexty.
Zůstala pak ve mně hlodající otázka po možnostech takového zhudebnění
denní modlitby církve, které bezprostředně nenavazuje na formy
gregoriánského chorálu a naopak je blízké té hudební kultuře,
která se vyjadřuje zpěvníky jako je Hosana, Chvalozpěvy, Laudate, ...
Bez i jen nástinu nějaké koncepce "vytryskly" z ovzduší takových úvah
spontánně ony dva žalmy.
2. Jsou to moje první dětské krůčky ve světě kytarových písniček,
se vším, co k tomu patří: mám je velice rád a nejsou nijak dobré.
Když se od tohoto odhlédne - ukazují směr, kterým by se
nechorální zhudebnění oficia mohlo ubírat?
Na to musím odpovědět přesvědčeným NE.
Proč? Protože i když zpívaná liturgie hodin narozdíl od recitované
není nikdy "samonosná" a vyžaduje stále nové časové a energetické vklady
v podobě nácviku zpěvů, je žádoucí zachovat její náročnost
na relativně nízké úrovni, aby byla možná alespoň částečná aktivní
účast i pro nepřipraveného účastníka bohoslužby.
"Aktivní účast" tady neříkám nějak zvlášť teologicky, hluboce
a široce, myslím tím "zpívat", resp. "moci také zpívat spolu s ostatními".
Klasická chorální podoba římského oficia má dva nízkoprahové prvky:
hymnus (strofická píseň; melodie všech strof bývá shodná)
a psalmodii (střídavý přednes veršů žalmu na jednoduchý, převážně
recitativní nápěv).
Mé "kytarové žalmy" ruší nízkoprahovost psalmodie.
Kdo předem nezná melodii a neumí zpívat z listu, nemá šanci.
Navíc je melodie vysoce nepravidelná, což ještě zvyšuje
nároky na učení.
Diferencovanější pohled vezme v potaz Všeobecné pokyny k Denní modlitbě
církve a to, co říkají o možnostech uzpůsobení přednesu povaze
konkrétního žalmu:
U různých žalmů se může určit různý způsob jejich přednesu
podle toho, jak to vyžaduje literární druh nebo délka
jednotlivých žalmů, jakým se říkají jazykem, zda latinským či národním,
a zvláště také podle toho, zda se je modlí jednotlivec či několik lidí
nebo celé shromáždění lidu; aby ti, kdo se je modlí,
tím snadněji pochopili duchovní náladu
a půvab žalmů. (VPDMC 121)
V zásadě je možné (srov. dále VPDMC 122)
zpívat v oficiu některý žalm
responsoriálně namísto přednesu střídavého
(srov Magnificat
ve "žďárských nešporách");
nebo ho nechat celý bez přerušení zpívat sólistu či schólu, přičemž
ostatní zpívají pouze na začátku a na konci antifonu (srov. v oficiu
novodvorských trapistů prostřední žalm obou nokturnů, obvykle jeden
ze žalmů velmi dlouhých, který čte jeden z bratří od pultu uprostřed chóru,
zatímco ostatní tiše naslouchají).
Považuji ale za krajně nevhodné, aby se všechny žalmy
staly výhradním vlastnictvím schóly nebo sólisty.
Celou hodinku, sestavenou ze žalmů upravených podobným způsobem
jako mé dva, bych tedy musel odmítnout jako svého druhu
"uloupení denní modlitby církve z rukou církve".
Tradiční psalmodie má kromě lidovosti ještě další vzácnou kvalitu,
která je v diskutovaném zhudebnění ztracena:
přednes je velice klidný (snad i tím, že je nerytmický), uspořádaný,
a otevírá prostor modlitbě. (Někdy se do toho otevřeného prostoru
namísto ní snadno rozvalí Únava nebo Nuda, ale to, myslím, všichni známe...)
To jsem si velice silně uvědomil, když jsem zvažoval, zda k žalmu
130 nedodělat ještě další žalm, který se zpívá ve středu v kompletáři,
a třeba ještě responsorium a Simeonovo kantikum... Ne. Takový
kompletář opravdu nechci.
Zdá se mi, že zhudebnění oficia stylově blízké nějaké výseči
"hosanového repertoáru" je možné, a snad i žádoucí.
Když jsem ale v nedávném
článku věnovaném Korejsovým
nápěvům žalmů (nepříliš promyšleně) napsal, že nápěvy psalmodie
jsou srdcem každého zhudebnění oficia, musím to teď
zopakovat.
Snad s obměnou: psalmodie je srdcem oficia.
(Historická poznámka: to je velice mnišské. Denní modlitba nebyla
vždycky tak mnišská. Ale římské oficium "mnišský vliv",
charakteristický důrazem na psalmodii, recipovalo velice
dávno a už ho od něj nelze dost dobře oddělovat.)
Psalmodie je hodnotná nejen svými texty, ale zároveň i výše diskutovanými
kvalitami,
které nese její tradiční forma.
Nové zhudebnění liturgie hodin by tedy mělo být postaveno kolem
rozumně velkého souboru nápěvů psalmodie, vytvořených s ohledem
na ony kvality. Hlavní plochou
pro tvůrčí práci budou antifony a responsoria.
Zatímco u žalmů je nutné rezignovat na rytmický doprovod,
pro ostatní zpěvy tento imperativ neplatí. Je ale jisté, že,
kvůli psalmodii,
jediným doprovodným nástrojem ani pro sebehosanovitější
zhudebnění oficia nebude kytara...
Když minulou neděli skončilo celostátní setkání mládeže,
dal jsem se do pátrání po notách ke zpěvům
z nešpor, jež byly součástí jeho zahájení.
Zatím vím, že některé (zpěv k lucernariu, odpověď z responsoria,
Salve regina) jsou zařazeny v programovém průvodci nebo ve zpěvníku
ze setkání a má je tedy každý účastník.
Zpěv lucernaria "Ó Bože, světlo naše" má podle zpěvníku polského
autora. Čím to, že mě nikdy nenapadlo podívat se po zhudebněních oficia
za hranice, ke Slovákům a Polákům? Ti už třeba dobře udělaný antifonář
mají a velké množství zpěvů by se pro blízkost jazyků zřejmě dalo
s minimálními úpravami převzít.
Samozřejmě by se nedaly jen tak pověsit na internet. Ale kdyby se
podařilo získat souhlas příslušného skladatele a pak pro tu věc
najít nakladatele, měli bychom dobrý antifonář vydaný
tiskem, a to není marné.
O slovenské produkci už nějakou dobu přehled mám (je zaznamenaná
na stránce Knihy) -
jen mě dříve nenapadlo
dívat se na ni "překladatelskou optikou". Slováci mají vydaná
dvě zhudebnění liturgie hodin od různých autorů:
AKIMJAK Amantius, ADAMKO Rastislav: Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky, Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka Spišská Kapitula 1997.
MAGULOVÁ: Zhudobnená liturgia hodín, Vydavateľstvo M. Vaška 1999.
Bohužel jsem tyto knihy dosud neměl v ruce (rád bych si obě koupil,
ale zdá se, že jsou dávno vyprodané; časem si je zřejmě půjčím
přes meziknihovní výpůjční službu) a zejména u Magulové není
ze zjistitelných informací zřejmý rozsah.
Ani u Akimjaka a Adamka nevím, zda mají pro neděle a slavnosti oboje
nešpory nebo jen druhé.
Nově jsem se pokusil vydolovat z hlubin internetu, zda nějakým
zhudebněním liturgie hodin v národním jazyce disponují
naši severovýchodní sousedé. Protože polštinu aktivně neovládám,
bylo vyhledávání obtížné a povrchní. Žádného polského
antifonáře jsem se nedohledal. Internetová knihkupectví,
jejichž nabídku jsem prošel, se zdají ukazovat na nemalou popularitu
předkoncilní liturgie v Polsku, což by přirozeně poptávku
po zpěvech oficia v polštině snižovalo.
Našel jsem pouze
nahrávky vybraných zpěvů,
zdá se ale, že si jich omezené množství
pouze pro vlastní potřebu vytvořili
polští dominikáni, kteří zpívanou liturgii hodin jinak
slaví v latině.
Pokud jde o další slovanské národy, existenci vlastního
antifonáře u nich nepředpokládám. Ale třeba se mýlím.
Jestli někdo umíte slovinsky, chorvatsky, ..., zapátrejte
a dejte vědět.
Zejména v Polsku je ještě jistá šance na objev
(velká země s velkým množstvím katolíků; jelikož dobře neznám jazyk,
nemohl jsem hledat dostatečně důkladně; může existovat nějaké
zhudebnění dávno vyprodané - třeba už ze začátku 90. let nebo ještě
starší, které se nedá najít v internetových knihkupectvích; ...).
Aktuální předběžná bilance však obnáší jen zmíněné dva slovenské
tituly. Má smysl pokoušet se o převedení jednoho nebo obou
do češtiny? (Je "mezera mezi jazyky" tak malá, aby bylo možné
zpěvy s minimálními úpravami převést? Jsou zhudebnění kvalitní?)
To se uvidí, až se k těm knihám dostanu.
V uplynulých měsících jsem o tom, co se teď chystám napsat,
vícekrát přemýšlel.
"V co věříš nebo nevěříš, to je tvoje osobní věc, do toho ti nemá
nikdo co mluvit," říká dosti jednohlasně populární mínění současné
západní společnosti. Protože ale (katolická) církev není čistě
duchovní, ale právě duchovně-tělesné společenství těch, kdo sdílejí
společnou víru, vyžaduje veřejné vyznání víry od těch, kdo do ní
chtějí křtem vstoupit, a znovu od těch, kdo v ní později přijímají
úřad nebo nějakou významnou službu.
Nic z výše zmíněného se mě sice přímo netýká,
ale tím, že se pokouším psát liturgickou hudbu, že své pokusy publikuji
a že se tu a tam ať soukromě, ať veřejně zpívají,
vstupuji do života církve i na způsob tvůrce a moje víra či nevíra
tudíž také přestává být striktně mou soukromou záležitostí.
Tímto tedy oznamuji těm, kdo používají mé zpěvy k liturgii hodin,
že přinejmenším poslední rok těžko mohu být považován za věřícího křesťana.
Můžete mě zahrnout do svých modliteb za obrácení (nebo záhubu)
bezbožníků.
Srdcem každé hudební formy liturgie hodin jsou její
nápěvy psalmodie. Narozdíl od antifon a responsorií
mají žalmy obvykle prosté melodie převážně recitativního
charakteru, jsou to ale právě tyto prosté melodie,
které při zpěvu oficia zní po většinu času.
Projekt In adiutorium své "srdce", své nápěvy žalmů,
nevytváří, ale přebírá ty, které jsou v církvi užívány
po staletí (kontinuálně, ale ne bez proměn!),
totiž chorální nápěvy užívané při zpěvu žalmů v latině.
Nejsem první, kdo takto tradiční chorální nápěvy používá.
(Srov. české kališnické a utrakvistické antifonáře,
počínaje Jistebnickým kancionálem;
Svatojanský kancionál;
také jeden z raných pokoncilních pokusů o zhudebnění mešních
responsoriálních žalmů - "Snadné zpěvy mezi čteními".)
Proto také znám mnohonásobně opakovanou kritiku na adresu
podobných pokusů: latinský jazyk má jinou přízvučnou strukturu
než čeština a zpívat český text na "latinský nápěv" znamená
páchat na textu násilí.
Já se domnívám (a plánuji pokusit se jednou dokázat),
že je tato kritika mnohem méně případná, než se na první poslech zdá.
Musím ale uznat, že některá místa v některých žalmech
zpívaná na některé chorální nápěvy zní opravdu hrozně.
(Zejména když se velkého zdůraznění hudebním přízvukem dostane
poslední slabice slova nebo jednoslabičnému slůvku.)
Přestože pro mě zní české žalmy zpívané na tradiční chorální nápěvy
v drtivé většině uspokojivě, pilně se ohlížím po jiných
modálních nápěvech psalmodie, kterými by případně bylo lze
"latinské" nápěvy nahradit.
(Modálního systému se rozhodně nechci zříci -
nejen proto, že bych musel několik set toho času hotových antifon
skládat znovu.)
V časopise
Psalterium 1/2011
(domovská stránka časopisu)
vyšel obsáhlý rozhovor s Bohuslavem Korejsem
u příležitosti jeho 85. narozenin.
Ten mě (viz s. 2) upozornil na modální charakter
Korejsových nápěvů k žalmům. Tyto nápěvy se v některých
společenstvích a komunitách při oficiu běžně užívají
(pražský arcidiecézní seminář, benediktinky na Bílé Hoře).
Bylo by ale lze používat je s mými antifonami namísto nápěvů
chorálních?
Všechny Korejsovy nápěvy obsažené v publikaci
Zpěvy s odpovědí lidu (poslední vydání Kostelní Vydří: KNA 2001)
jsem prošel a pokusil se určit, zda přísluší k jednomu z osmi
modů starého západního církevního hudebního systému.
(Dlužno říci, že jsem při určování zohlednil jen melodickou linku
a ne už harmonisaci pro varhany, což je metodologický hřích, který možná
zapříčinil sem tam nějakou chybu.)
Došel jsem k závěru, že z 19 nápěvů 17 k jednomu z osmi modů patří,
jeden je prakticky doslovnou recepcí tonu peregrinu
(tradičního nápěvu stojícího poněkud mimo modální systém),
jeden je pro naše účely nepoužitelný.
Alespoň jeden vhodný nápěv se najde pro všechny mody mimo modus VII.
Je ovšem třeba zcela zanedbat differentiae (různá zakončení
pro nápěv jednoho modu; u každé antifony je předepsán
modus + určitá jeho differentia, která umožňuje
na konci žalmu snadný přechod k antifoně).
V následujícím přehledu je u každého nápěvu uvedeno,
ke keterému patří modu a pro které jeho differentiae
je nejvhodnější. Dále, zda a jak je třeba k němu transponovat
antifonu, která k příslušnému modu patří.
Při té příležitosti se zdá být vhodné připomenout, že pokud jde
o transposici antifon, není těžké stáhnout si zdrojový kód
příslušného souboru a nechat noty každého zpěvu
posunout automaticky funkcí
\transpose.
Následuje ukázka antifony transponované, aby odpovídala žalmovému nápěvu.
(Viz také zdrojový kód: Korejs_antifona_trans_ukazka.ly.)
Závěr. Korejsovy nápěvy psalmodie mají z velké části jiný charakter než
tradiční chorální nápěvy. Často chybí napětí mezi tónikou
a recitačním tónem, někdy se recitační tón ve druhém poloverši mění.
Mají ale modální charakter a domnívám se, že je s mými
antifonami jako náhradu chorálních nápěvů lze používat.
Výběr vhodných nápěvů k antifonám usnadní připravený přehled.
Může to být zajímavou možností tam,
kde už je obvyklé zpívat při oficiu žalmy na Korejsovy nápěvy
a je chuť začít zpívat i antifony. Nebo tam, kde se oficium
zpívat začíná a kde se mnou propagovaný systém využívající
tradiční chorální nápěvy žalmů netěší důvěře.
(Přinejmenším
Pavel Šmolík
jmenuje Korejsovo řešení
jako jedno z těch, ve kterých se spojení českého jazyka a melodie
vydařilo.)
Problém vyvstane s antifonami modu VII (není jich málo!),
pro které se žádný
z Korejsových nápěvů psalmodie nehodí.
[EDIT 2. 6. 2018]
Protože Korejsovy žalmy podle všeho na internetu hledá hodně
lidí a tento článek díky tomu patří v rámci webu inadiutorium.cz
k nejnavštěvovanějším, je vhodné i zde upozornit,
že od května 2018 je on-line péčí dr. Kuba připravené
velké vydání těchto žalmů,
s rozpisem pro celý mešní lekcionář.
Pro liturgii hodin může posloužit jako snadno dostupný
zdroj příslušných nápěvů psalmodie vč. varhanního doprovodu.
Právě probíhajícího celostátního setkání mládeže se neúčastním.
S velkým napětím jsem však očekával nešpory, které byly součástí jeho
zahájení, a v následujícím článku chci nabídnout jejich rozbor
a hodnocení.
Využil jsem příležitosti sledovat přímý přenos zahájení
setkání na televizi Noe. Bohužel, zatímco
ranní chvály z Tarragony,
které jsem "recenzoval" před rokem, je dosud možné shlédnout
v archivu této televize, zahájení ze Žďáru takto zpětně
shlédnutelné není. (Snad časem bude?) Ten, kdo neviděl přímý
přenos, je tedy odkázán pouze na můj popis, nutně fragmentární a
především silně jednostranný a tendenční.
Lucernarium
Nešpory zahájil obřad lucernaria, který je součástí večerní
modlitby v byzantském a milánském ritu; v římské liturgii
je "dovozovým" prvkem, avšak těší se značné oblibě.
(Srov. liturgii mnišských bratrstev Jeruzalém;
dále jsem lucernarium zažil např. v nešporách erfurtské liturgicky poměrně
akční farnosti St. Martini.)
Je vystavěné okolo večerního rozsvěcení světel. To je doprovázeno
zpěvem (v byzantském obřadu zpěvem hymnu Fós hilaron,
v milánském zpěvem příhodného responsoriálního žalmu).
Světlo je v rámci křesťanského symbolického světa velice silným a
významově bohatým symbolem. Při lucernariu se církev obrací především
ke Kristu jako světlu světa, které září navzdory temnotám začínající
noci.
Žďárské lucernarium mělo trojdílnou strukturu:
1. za zpěvu přišel na pódium liturgický průvod a byly zapáleny
lampy na oltáři i okolo. 2. Skupina laiků přednesla krátkou řadu
modliteb díkůvzdání. 3. Závěr tvořil opět zpěv.
Hudební obsah lucernaria tvořila jediná píseň o dvou prostých
strofách "Ó Bože, světlo naše, je důstojné Tě chválit,
Otce i Syna i Ducha svatého. /
Ó Bože, světlo naše, celý vesmír se ti klaní, Otci ..."
Ta byla vícenásobně opakována na začátku a několikrát znovu na konci.
Text čerpá motivy z již zmíněného hymnu Fós hilaron,
je však prostší a průzračnější, opěvuje rovnou Jediného Boha v Trojici,
zatímco byzantský hymnus
se obrací nejprve ke Kristu. Vkusným a přitom snadným nápěvem
se píseň jednoznačně kvalifikuje pro liturgické použití i mimo setkání.
Úpravy
Po lucernariu už následovaly první nešpory ze slavnosti
Nanebevzetí Panny Marie, při plném dodržení řádné struktury.
Pozorný divák nebo účastník si mohl všimnout několika
úprav oproti textům, které jsou v breviáři.
Nápadná byla zejm. záměna hymnu za všeobecně dobře známou
mariánskou píseň "Budiž věčně velebena"
a přímluvy zabývající se převážně setkáním a jeho tématy.
První úprava je liturgicko-právně nesporně legitimní.
A z praktického hlediska moudrá - hymnus "Zdrávas Maria Panno,
nebeská královno," předepsaný pro nešpory slavnosti Nanebevzetí
v breviáři, není textově špatný, ale jeho melodie uvedená
v hymnáři je prakticky neznámá a nepatří ke snadným.
Druhá úprava je prohřeškem proti zásadě, že by horizont společné
modlitby měl zahrnovat potřeby celé církve a poslední
prosba nešpor by měla vzpomenout zesnulé. (VÚDMC 186, 187)
Žalmy
Po hymnu následovala psalmodie. Přiznám se, že na tu jsem
čekal asi s největším napětím. Zopakuje se model z Tarragony?
Změnou oproti Tarragonským ranním chválám spíše nepodstatnou
byl jiný nápěv psalmodie. Mé hrubé uši bohužel nedovedou dostatečně
jemně rozlišovat intervaly - na první poslech se zdálo, že jde
o chorální nápěv VIII.G, když jsem ho ale zkoušel přehrát
na kytaře, ukázalo se, že to zřejmě byl jiný nápěv se stejným
průběhem melodie, ale jinými intervaly.
Žalmy se stejně jako v Tarragoně zpívaly v alternaci schola - lid,
přičemž lid byl veden (nebo spíše reprezentován? :) ) skupinou
kantorů.
Před rokem jsem neskrýval zármutek nad tím, jak byly odbyty
antifony, když se zpívaly recto tono. "Žďárská úprava"
antifon k žalmům udělala krok od recitace k melodii - byť malý.
Antifony byly uchopeny jako dvoudílné (antifony k žalmům 1. nešpor
Nanebevzetí Panny Marie takto uchopit lze, řadu jiných antifon
ze žaltáře či z jiných textů však nikoli!) a opatřeny nápěvem
jednoduché struktury: 1. první recitativ 2. kadence (vzestupná)
3. druhý recitativ 4. kadence (sestupná, vykazující jisté obměny
mezi jednotlivými antifonami). I tady musím říci - antifonám
se takto nedostalo té závažnosti a významu, jaký jim ve struktuře hodinek
římského oficia náleží. Byly řádně odzpívány, ale
nezazněly - jestli to
mohu vyjádřit zkratkou.
(Svým způsobem vzornou antifonou pro lidový zpěv - krásnou,
přitom snadnou a zapamatovatelnou - byl již zmíněný zpěv lucernaria
"Ó Bože, světlo naše". Chápu ovšem, že ne na každý text oficia se
podaří složit takový parádní nápěv.)
Responsorium
Po žalmech následovalo krátké čtení, promluva (přiznám se, že jsem
ji poslouchal jen jedním uchem a snažil se během ní za pomoci kytary
rekonstruovat nápěv žalmů a antifon) a responsorium.
To bylo místem další úpravy oproti originálním textům -
jako základní kostra posloužil zpěv, který nemá se slavností
Nanebevzetí nic společného - totiž responsorium
"Od východu slunce až na jeho západ" (žaltář, neděle sudých týdnů,
první nešpory). Do něj bylo vloženo hned několik veršů,
které už byly neseny tématem slavnosti.
Z hlediska liturgicko-historického poznamenávám, že responsorií
s více verši je v klasickém repertoáru římského oficia jen několik
málo a všechno jsou to vysoce zajímavé relikty z opravdu dávných dob.
(Zřejmě nejznámější je adventní Aspiciens a longe.)
Z hlediska liturgicko-právního jde o úpravu legitimní a zdařilou -
zřejmě byl již existující zpěv vynalézavě a vhodně adaptován
pro novou příležitost.
Magnificat
Antifona k Magnificat byla přečtena, navíc jenom jednou,
před chvalozpěvem. Nelze se ubránit dojmu, že tam byla
spíš "aby se neřeklo". Vzhledem k použité úpravě Magnificat
proti tomu ovšem nevznáším žádnou závažnou námitku.
(Jen: nebylo by bývalo lepší antifonu vypustit úplně?)
Mariino kantikum se zpívalo responsoriálně. Sólistka
(v některých úsecích, myslím, i s částí schóly)
zpívala verše kantika na nápěv ušitý jim na míru,
a lid odpovídal responsem "Magnificat anima mea Dominum".
Další antifona by tu tudíž, tak jako tak, působila dojmem nemístného
přívažku, i kdyby ji nakrásně někdo obdařil náležitě krásným nápěvem.
Salve
Po Magnificat následuje závěrečná série nezpívaných textů, k nimž jsem
se už, nakolik se mi to zdálo vhodné, vyjádřil výše.
Konečně se nešpory požehnáním uzavřely (nad tím, co se dělo před
požehnáním, jsem trochu kroutil hlavou ... liturgie je liturgie).
A schóla spustila v nějakém románském jazyce (italsky? španělsky?)
Salve regina v "kytarové" úpravě.
Shrnutí
Liturgie velkých církevních akcí, mezi nimi i setkání mládeže,
má velký význam pro formování "liturgického povědomí"
účastníků a snad i širších skupin (třeba nás televizních diváků...).
Proto s potěšením sleduji, že i v hlavním programu
posledních setkání mládeže (loňské celosvětové v Madridu, letošní
republikové ve Žďáru) dostává místo denní modlitba církve,
a to ve své plné, slavnostní podobě, se zpěvem, se zapojením
různých služeb, s využitím příslušných symbolů (světlo; kadidlo).
Pokud jde o hudební stránku, konstatuji, že slavnostnní nešpory
ve Žďáru nad Sázavou byly na vyšší úrovni než loňské ranní chvály
v Tarragoně. To ovšem plně odpovídalo liturgické době -
zatímco zmiňované ranní chvály byly, pokud si dobře pamatuji,
feriální, nebo z památky, nejvýše však ze svátku,
Nanebevzetí Panny Marie je slavnost -
a to slavnost, která byla v určitých dobách v některých částech
církve slavena jako třetí největší po Velikonocích a Vánocích.
Trvá můj loňský smutek nad ošizenými antifonami k žalmům.
Přitom ale jako loni ani letos nemám recept na nápravu.
Zdá se, že pokud jde o antifony, stojíme nutně na rozcestí:
buďto jsou šizené, nebo nejsou lidové. Musíme pak volit,
zda napsat krásné nápěvy antifon, které se však stanou majetkem
scholy a snad několika hudebně nejnadanějších členů shromáždění,
nebo hudební provedení antifon zjednodušíme na naprosté minimum.
(Orientací před provedením volby by mohly být ohlasy účastníků:
zpíval ty maximálně jednoduché antifony vůbec někdo kromě kantorů?)
Celkově považuji nešpory ze Žďáru - i přes všechny jmenované
výhrady - za dosti vydařené. Výše jsem zmínil "orientační"
funkci liturgie na velkých akcích. Řada lidí v předvečer
letošní slavnosti Nanebevzetí poprvé v životě zažila slavné
nešpory. Bylo by dobré, kdyby je mohli svým způsobem také
přivézt domů - kdyby ten, kdo se rozhodne slavit někdy
v budoucnu nešpory ve farnosti, mohl sáhnout po zpěvech,
které zná ze setkání. Myslím zejména na píseň k lucernariu;
nápěv pro antifony (k tomu by byl samozřejmě potřeba návod
s ukázkami, jak ho lze "nasadit" na různé texty a upravit pro ně)
a k němu příslušný nápěv žalmový; responsorium, ve kterém
by zřejmě bylo lze obměňovat verše a užívat ho pro řadu různých
příležitostí; krásný nápěv Magnificat i zpěvné jižanské Salve.
Vydalo by to na brožurku nejvýš o deseti stranách. Mohla by být
někde k prodeji nebo třeba ke stažení na stránkách setkání.
Každopádně by měla být nějak dostupná i těm, kdo ve Žďáru nebyli.
[EDIT 4.10.2012] Od včerejška se dá stáhnout i
programový průvodce
ze Žďáru, který z recenzovaných nešpor obsahuje noty
(bohužel jen) pro odpověď responsoria (v souboru
"modlitba + liturgie + zpovědní zrcadlo").
Budou za dalších pár dní zveřejněny i všechny dosud chybějící
noty? :)
V červnu jsem ve článku napůl vážně, napůl sebeironicky nazvaném
"Antifonář
k Denní modlitbě církve. Velkolepé plány"
vyhlásil jako cíl projektu In adiutorium úplné zhudebnění českého
překladu liturgie hodin. Jako kýžený konečný výstup jsem
označil připravení sazby knihy (resp. malé knihovny),
Antifonáře k Denní modlitbě církve. A schematicky jsem načrtl jeho
koncepci.
Od té doby jsem o Antifonáři vícekrát přemýšlel z různých úhlů:
Jak nakonec naložím s materiály, které jsou teď vedeny
jako jeho svazečky, a kterým jsem v onom programovém článku
předběžně slíbil likvidaci, protože se do mé koncepce nehodí?
V jakých kontextech se dnes slaví liturgie hodin? Je na to kompletní
antifonář adekvátní odpovědí?
V jakých typech knih noty k liturgii hodin vycházely před koncilem?
Ve světle těchto otázek vidím čím dál jasněji, že koncepce
představená v minulém článku je nedostatečná. Pokud projekt
In adiutorium přivede na svět na jedné straně úplný antifonář
(objemné veledílo, které se nikde nebude používat a pokud vyjde
tiskem, možná si ho několik málo lidí opatří - ale spíš
"z profesionálního zájmu" než pro liturgickou praxi)
a na druhé straně lidové nešpory (skromný soubor co možná jednoduchých
druhých nešpor pouze na slavnosti), pravděpodobně se částečně mine
s poptávkou.
Mniši v Solesmes zahájili vydávání nového
Antiphonale Romanum
svazkem s nešporami na neděle a svátky. (Podobně, byť o něco úžeji
je vymezen rozsah
Olejníkových Nedělních nešpor.)
Je to naprosto logické rozhodnutí. Velmi málokde se zpívá liturgie
hodin celá. Zpěvem je pak podle Všeobecného úvodu k Denní modlitbě
církve vhodné vyzdvihnout v rámci dne její stěžejní části
(ranní chvály, nešpory; čl. 272)
a v rámci liturgického roku dny vyznamenané vyšší slavnostností
(neděle, slavnosti, svátky; čl. 271 a 273).
Nešpory svátečních dnů jsou doporučovaným minimem
slavení liturgie hodin za účasti lidu, i např. ve farnostech (čl. 207).
Výše řečené vnucuje myšlenku, udělat v rámci portfolia projektu
In adiutorium mezi úplným vydáním Antifonáře a lidovými nešporami
mezistupeň: rozumně velký výběr z obsahu Antifonáře,
který vyjde vstříc předpokládatelné liturgické potřebě.
Rozsahem by mohl být podobný množství zpěvů oficia zahrnutému dříve
v Liber usualis nebo ve Vesperale Romanum.
Tradice tištěných římských liturgických knih radí
nabídnout dále jako separátní tituly
kompletní repertoár pro slavnost Narození Páně
a pro Svatý týden a Velikonoční oktáv, protože to jsou tradičně
příležitosti k velké "liturgické mobilisaci" a ta se někde
může projevit i zpěvem úplného oficia.
Závěrem tedy soudím, že by bylo správné rozdělit Antifonář
k Denní modlitbě církve na dvě řady: editio plenaria bude obsahovat všechno a kromě mě
z ní sotva kdo bude zpívat; bude se na ni prášit v knihovnách a spíše
jen výjimečně do ní někdo sáhne pro zpěvy k nějaké méně
obvyklé příležitosti. editio parva bude několik málo svazků výrazně
menšího objemu, ze kterých se třeba někde někdy bude dokonce i
zpívat.
Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku
Vesperae Sancti Venceslai.
Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování
Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693;
Český hudební slovník,
stručněji Wikipedie).
Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým
sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními
vložkami.
Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům.
Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány
instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo.
A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten,
kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech),
zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní,
příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.
S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě.
Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.
Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v
přehledu skladatelova díla.
Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento
nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce
(o ní viz krátký videodokument)
z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili
je z částí jiných Vejvanovského děl?
V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena
potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme,
že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský
nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme
soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už
zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily
prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910
zasáhla především kalendář a žaltář.
Texty z Commune sanctorum
tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které
někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako
internetové aplikace.)
Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai
jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci.
To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium
s úplnými vlatními texty.
Nahlédnutím do pramenů
(Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis
atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358)
jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol.
(a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil
sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava),
ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je
již zmíněná orace.
Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů,
které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře
v rámci poslední liturgické reformy.
Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus)
s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky,
nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou
v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.)
Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních
tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské
práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky
a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký
záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé?
Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké
části napříč církví hudebně jednotné? ... ...
(Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální
hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být
zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku
po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět -
k rozjímání.
I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium,
setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai
bylo navýsost zajímavé.
Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem
"všechno zkoumejte a dobrého se držte"
je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako
zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo
moderní formy soudobé hudby světské;
dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá,
protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou
něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)
V katolických liturgických knihách římského obřadu je
běžné používat dva speciální symboly (solesmeské edice chorálu
mají ještě jeden podobný, ten ale, pokud vím, není jinak v posledních
staletích v tištěných knihách běžný):
znak
Unicode kód a název
význam
℟
U+211F RESPONSE
1. responsum:
část responsoriálního zpěvu, kterou zpívá celý chór
či lid, nebo odpověď jako součást nebo na závěr předsednické
modlitby (typicky Amen).
2. (spíše výjimečně, často v rubrikách)
responsorium: responsoriální zpěv.
℣
U+2123 VERSICLE
versus či versiculus: buďto část responsoria
zpívaná sólistou, nebo první část veršíku, rovněž
předzpěvovaná sólistou.
Jak ukazuje tabulka výše, pro naše znaky je vyhrazené místo
ve znakové sadě Unicode. Většina fontů ovšem nepokrývá celou
znakovou sadu (z pochopitelných důvodů) a naše znaky,
které, pokud vím, mimo liturgické knihy dalšího užití nemají,
nepatří zrovna mezi ty, kterým by tvůrci fontů často věnovali
pozornost. Proto ten, kdo chce sázet liturgické texty
nebo zpěvy římského obřadu a chce znaky responsum a
versiculus mít "opravdové" (tam, kde nejsou dostupné,
např. na psacích strojích, se často nahrazují kombinací
"R/." nebo prostě jen "R."), musí po fontech, které je
obsahují, pátrat. Já jsem takové pátrání provedl (jen mezi
fonty aktuálně nainstalovanými na mém počítači; budu rád za příp.
informace o dalších a doplním je sem) a dále nabízím jeho výsledky.
Náhled ukazuje inkriminované znaky v kontextu opravdového liturgického
textu - versiklu pro odpolední modlitbu (nonu) ve středu
3. týdne žaltáře.
Celkem positivní zjištění je, že když už nějaký font podporuje
naše dva neobvyklé znaky, mívá zpravidla i písmena s českou
diakritikou.
Caeciliae a Festa Dies jsou, jak je z ukázky patrno,
fonty pro zápis kvadratické notace a znaky pro písmena mají
obsazené notami a jinými notačními prvky. Naše znaky
responsum a versus nemají na místě vyhrazeném
jim standardem Unicode, ale místo běžných písmen R a V.
Naše zvláštní znaky místo R a V má i font liturgy - a kromě
nich má jen ještě dva další: tečku a maltézský kříž. Je koncipován
jako doplněk k použití spolu s jiným fontem, který tyto znaky
postrádá.
"liturgy-friendly fonts" - English summary
This article presents a list of known free fonts containing the characters
℟ (response) and ℣ (versicle), frequently used in the catholic liturgical
books of the Roman rite.
The table contains for each font a preview of a short liturgical text
(taken from the Czech translation of the Liturgy of the Hours)
rendered in the font, link to it's homepage and license information.
Blog
New Liturgical Movement
slaví právě dnes sedm let své existence. Všechna čest lidem, kteří
u práce na něm vydrželi od založení a díky všem, kdo do něj v průběhu
času přispěli čteníhodnými články.
Už si nepamatuji, jak dlouho tento blog sleduji, odhaduji to na tři
až pět let. - Zcela záměrně jsem napsal "sleduji", ne "čtu".
Na mém seznamu sledovaných stránek zůstává především pro
pravidelný přísun fotografií pozoruhodných kostelních interiérů
a liturgického vybavení. Zajímavé jsou také občasné poloodborné
až odborné články na liturgicko-historická témata, ty jediné zpravidla
nejen prohlížím, ale opravdu čtu. Konečně je pro mě blog New Liturgical
Movement okénkem do katolického subsvěta, který sám pro sebe
nazývám "umírněný tradicionalismus" nebo "semitradicionalismus" -
autoři článků i pravidelní komentátoři jsou, zdá se, z větší části
nakloněni předkoncilní liturgii; přijímají ovšem i tu pokoncilní,
přičemž však nikdy neopomenou zdůraznit, že "liturgická reforma
potřebuje reformu", že se pokoncilní liturgická reforma prostě
nepovedla. Často je referováno o kněžích a společenstvích,
která, v mezích současného (velmi benevolentního) liturgického
zákonodárství o první kroky této "reformy reformy" usiluje.
Dvěma charakteristickými hesly tohoto nastavení
jsou "reform of the reform" (právě nastíněno) a "mutual enrichment":
to označuje přesvědčení, že je velmi šťastné soužití dvou forem
římského ritu vedle sebe, a že by mezi nimi mělo docházet k výměně.
S přispěvateli "New Liturgical Movement" sdílím zájem
o liturgii v jejích dějinách a o umělecké předměty, které pro její
účely vznikly a vznikají. S "ideologií", která blog prostupuje,
jsem nikdy nebyl zajedno, ale jít s někým řadu let pochopitelně
nelze, aniž bych tím sám byl nějak proměněn.
Nestal se ze mě umírněný tradicionalista, ale některé vlivy
z ovzduší blogu jsem nepochybně nasál.
První a zásadní je otevřenost pro kritiku liturgické reformy,
resp. vůbec připuštění její kritizovatelnosti.
V několika starších příspěvcích jsem citoval prof. László
Dobszaye - bez našeho blogu bych ho neznal. Vážím si ho, protože
jeho kritika liturgické reformy je vědecky fundovaná, není polemická a
je nesena poslušností a láskou k církvi.
Dalším nezpochybnitelným vlivem je vzbuzení zájmu o zpěvy
mešniho propria.
(Dalším podobně laděným blogem, který jsem objevil díky
"New Liturgical Movement" a který průběžně sleduji,
aniž se plně ztotožňuji s jeho "ideologií", je
The Chant Café.)
To vyústilo ve vznik stránek
Graduale Bohemicum,
které jsou de facto transposicí jisté podmnožiny
leitmotivů z The Chant Café do českých podmínek.
Vlastní téma webu In adiutorium, hudba k liturgii hodin,
přichází na "New Liturgical Movement" na přetřes jen poměrně málo.
Nicméně jsem vyhledal některé více či méně související články:
Question: Resources for the Liturgy of the Hours in a Parish
- příspěvek, který vyznívá poněkud beznadějně: autor se ptá
po materiálech (zpěvech a zřejmě i textech) ke slavení
liturgie hodin ve farnosti;
otázka zůstává nezodpovězena - americký trh i netrh nemají
v tomto směru nabídku úplně bohatou.
(Srov. můj seznam odkazů.
Pokud jde o anglické stránky, zřejmě není vyčerpávající, ale
do jisté míry reprezentativní, myslím, je.)
The Family Celebration of the Divine Office -
když čtu např. v encyklice Familiaris consortio doporučení,
aby se denní modlitbu církve modlily rodiny, usmívám se nad tím.
Videa v článku zahrnutá však poněkud nahlodávají mou sebejistotu:
"tak on to někdo opravdu dělá... a zřejmě to funguje" (i když
znuděně se klátících nejmenších děcek je mi opravdu líto).
(Moc jsem se snažil, abych článek stihl dopsat a publikovat ještě
v posledních minutách onoho narozeninového dne. A zdá se, že se to
podaří...)
