Cyril

20.4.2012 23:30 | kategorie: Knihy | Komentáře

Zatím jen v telegrafické stručnosti se chci podělit o svůj nedávný "objev":

Že je na internetu k disposici celý archiv časopisu Cyril (1874-1948), jsem věděl už delší dobu. Nikdy jsem ale tomuto časopisu nevěnoval zvláštní pozornost a ani ve snu mě nenapadlo, že by pro mě mohl být nějak zajímavý či dokonce přínosný. Včera jsem ale úplně náhodou googluje narazil na jednu jeho hudební přílohu (chystám se jí věnovat samostatný příspěvek), prošel zběžně obsah ročníku - a pak už jsem se od Cyrila nedokázal odtrhnout, dokud jsem nepročetl obsahy všech ročníků a celou řadu článků. Cyril byl časopisem tkzv. "cyrilského" hnutí, usilujícího o povznesení liturgické hudby. Články (rázu většinou spíše popularisačního nebo praktického než vědeckého, nicméně často na vysoké úrovni) z oblasti hudební vědy, dějin hudby či liturgiky do něj přispívali renomovaní odborníci své doby. Nemalá část jeho obsahu dnes zcela pochopitelně má sotva jiný význam než že je svědectvím o minulosti církevního života a příslušných věd (pro mě i velký význam osobní: zjistil jsem, že do Cyrila psal můj pradědeček). Vedle článků ryze časových lze ovšem v Cyrilu "vydolovat" mnoho hutného materiálu, který i dnes může být čten s užitkem. V příštích dnech bych v několika dalších příspěvcích rád poukázal na vybrané stati, které se bezprostředněji dotýkají mého snažení okolo hudebního zpracování liturgie hodin a vnášejí do něj podněty hodné odpovědi.

Tři vrstvy římského antifonáře

12.4.2012 00:30 | kategorie: Liturgie | Komentáře

Opakovaně se v myšlenkách a více či méně explicitně i v blogových článcích vracím ke článku prof. László Dobszaye Critical Reflections on the Bugnini Liturgy: The Divine Office. Autor, uznávaný muzikolog a liturgik, v něm nejprve podává svou koncepci "římské liturgie hodin" jako souboru specifických hodnotných strukturních prvků, které, přes všechny různosti místních a řádových tradic, jsou vysledovatelné v celém prostoru římské liturgie od sklonku starověku až do reforem 20. století. Pokračuje přísnou kritikou současné liturgie hodin a návrhem, jak by byla mohla a měla proběhnout její reforma, aby se učinilo zadost oprávněným požadavkům kněží a řeholníků 20. stol. přetížených pastoračními povinnostmi a přitom nedošlo ke zmaru typických prvků římské liturgie.

Základním principem Dobszayova návrhu je rozlišení mezi officium a consuetudo. Toto rozlišení je dobře známé v církvích byzantského obřadu. Plné byzantské oficium je tak technicky a časově náročné, že je slaví jen několik málo klášterů. "Běžné" kláštery a diecézní klerici se modlí jen nějakou jeho porci přiměřenou podmínkám a zaměření vlastního životního způsobu a stanovenou v pravidlech příslušné instituce. Dobszay navrhuje namísto vytvoření minimálního oficia závazného pro všechny (jakým je naše Liturgia horarum) zachování maximálního oficia (nemyslí přitom na dnes povolený breviář z r. 1962 ani na výsledek reformy sv. Pia X. z roku 1911 - ten považuje za první krok úpadku - ale oficium co do struktury "tridentské", nebo dokonce rekonstruované předtridentské) a vytvoření rozumného prostoru adaptability: plné oficium by se modlily jen komunity na slavení liturgie zaměřené, aktivní řády a diecézní klerici by se modlili přiměřenou menší porci stanovenou příslušnou autoritou. (Consuetudines, "zvyklosti", jsou pak dokumenty závazně stanovující rozsah a způsob provedení officia v konkrétním řádu, klášteře, diecézi, ...)

Přiznám se, že čím více se zabývám dějinami liturgie, tím více mě Dobszayův koncept oslovuje. Přinejmenším prozatím ale zůstávám věrný té podobě denní modlitby církve, o které Dobszay otevřeně říká, že ji nemá rád, a nazývá ji s jistým ironickým ostnem "Bugniniho liturgií" (ostatně tento web je toho výmluvným svědectvím). Článek ovšem vedle kritiky současné liturgie a zajímavého návrhu, jak by se mohla provést příští liturgická reforma, přináší podnětné myšlenky týkající se hudební stránky liturgie hodin. Ty přitom jsou natolik obecně platné, že je lze s prospěchem uplatnit i bez toho, aby člověk přijal kteroukoli z ostatních ve článku formulovaných tezí.

Dobszay byl mj. odborníkem na gregoriánský chorál a uvažování o hudební stránce oficia pro něj dalekosáhle splývalo s přemýšlením nad tisíciletým hudebním dědictvím latinsky se modlící církve a jeho uplatnitelností dnes. Ve své kritice liturgických reforem 20. století poukazuje v neposlední řadě na to, že zásahy do textů nebraly ohled na antifonář a už reforma Pia X. zavedla řadu textů, pro které neexistovaly nápěvy. Ještě mnohem radikálnější pak v tomto byla reforma Pavla VI., o které mnozí, zřejmě správně, říkají, že Liturgia horarum byla sestavována bez pomyšlení na to, že by ji někdy někdo mohl chtít zpívat. Dobszay o zpěvu oficia uvažuje už v horizontu své navrhované reformy, která by samozřejmě klasický repertoár gregoriánského chorálu důsledně zohlednila. Konstatuje, že je tento repertoár příliš rozsáhlý a nelze očekávat, že by ho v současné době byly schopny obsáhnout byť i jen komunity, kde oficium patří ke stěžejním prvkům společného života. "Dobszayovo oficium" by tak bylo celé zpívatelné, ale jen výjimečně nebo vůbec celé zpívané se vším od starověku po vrcholný středověk vzniklým hudebním bohatstvím.

Dobszay tady sahá po poznatcích z dějin západní liturgie a liturgické hudby: v repertoáru gregoriánského chorálu lze rozlišit několik vrstev.

První vrstva pochází z doby zhruba do 6. století. Patří sem antifony a responsoria z cyklu žaltáře (týdenního - mluví se o "tridentském" breviáři), oficia starých svátků a responsoria matutina s texty ze žalmů. Texty antifon a responsorií jsou vzaty většinou ze žalmů a melodie jsou spíše jednoduché, navíc mnohonásobně recyklované.

Druhá vrstva, pocházející z 6.-9. století, "je plodem plného rozvinutí liturgického roku. Patří sem adventní antifony a responsoria z proroků, kusy z velkých svátků s texty nepocházejícími z žalmů, antifony z postních evangelií; posledním přídavkem by mohly být nedělní velké antifony, jejichž text je vzat z evangelia daného dne."

Mezi 9. a 15. stoletím pak vznikla nesmírně bohatá třetí vrstva, zdobící vlastními zpěvy především svátky svatých.

Autor navrhuje využít výše naznačené rozlišení mezi officium a consuetudo a ve většině komunit společně slavících oficium se "vrátit" k repertoáru první vrstvy, který obsahuje vedle zpěvů opakovaných každý týden navíc jen několik zvláštních přídavků pro liturgické doby a největší svátky. To by příležitostně znamenalo zpívat jiné antifony a responsoria než jsou v breviáři (např. nezpívat každý den v postní době jedinečné antifony k Benedictus a Magnificat, ale buďto ty běžné z cyklu žaltáře, nebo dokola několik vybraných z malé množiny postních antifon; v nočním oficiu se po většinu roku spokojit s opakováním responsorií z jednoho dosti omezeného cyklu; apod.), ale oficium by mohlo být celé zpívané.

"The Liturgia Horarum cannot be transformed into a new Antiphonary." říká rezolutně prof. Dobszay. Mohl bych snést příklady, že to není tak docela pravda. Přinejmenším je možné celý moderní breviář zhudebnit. Hranice nemožnosti ovšem zřejmě překračuje skutečné komunitní využívání takto vzniklého úplného antifonáře. (Za jisté svědectví o této nemožnosti považuji to, jak málo se v Německu používá Antiphonale zum Stundengebet.) Chceme-li tedy oficium zpívat, zdá se vhodné zavést - v podmínkách současného breviáře - consuetudo omezující repertoár oficia zhruba na cyklus žaltáře, společné texty o svatých a vlastní texty největších slavností. Zvláštní otázkou jsou pak responsoria modlitby se čtením, o těch ale snad někdy příště. (Pokud vím, současné liturgické zákonodárství navrhovanou úpravu přinejmenším implicitně umožňuje. Ale protože nežiji v komunitě ani nejsem k denní modlitbě církve vázán, zatím jsem se liturgicko-právním otázkám důkladně nevěnoval.)

Tip k tisku brožur

1.4.2012 13:00 | kategorie: Projekt | Komentáře

Se vznikem obsáhlejších materiálů a zejména postupně vznikajících svazečků Antifonáře k Denní modlitbě církve někoho možná začala zajímat otázka, jak knížky z elektronické podoby co možná elegantně převést na papír. Já sám už několik týdnů používám vytištěný Antifonář ke kompletáři a Žaltář a chci se podělit o postup, který používám.

Tisk

Svazečky Antifonáře jsou zamýšlené k tisku na papír formátu A5 oboustranně.

Aby si s tiskem dobře poradila tiskárna a aby se pak knížka dala dobře svázat, je potřeba stažený PDF dokument upravit: umístit vždy dvě stránky A5 vedle sebe na stránku A4 a z takto vzniklých "tiskařských" stránek ty sudé otočit. (Předpokládám, že čtenář má jako já k disposici tiskárnu tisknoucí na papír formátu A5 a chce knížku vázat nějakou metodou pracující se složkami. Pro toho, kdo tiskne rovnou na formát A5 a bude vázat třeba kroužkovou vazbou, je tento článek irelevantní.)

Pro postup, který sám používám a chci i vám nabídnout, je důležité předem zvážit, jak se materiál připravovaný k tisku bude vázat. Rozsahem malé materiály čítající, řekněme, do 30 stran, je zřejmě nejlepší svázat jako jeden sešit. Z nabídky projektu In adiutorium do této kategorie spadá např. Antifonář ke kompletáři. Rozsáhlejší materiály je naproti tomu vhodnější vytisknout a zkompletovat jako větší množství složek ("malých sešitů") a ty pak spojit některým typem knižní vazby.

K přípravě dokumentů k tisku používám program pdfbook ze sady nástrojů PdfJam. (Moje linuxová distribuce - Debian - má PdfJam v nabídce připravených balíčků. Bohužel nevím o tom, že by bylo možné PdfJam používat ve Windows.) Postará se o ni jediný příkaz:

      pdfbook --signature N --suffix X SOUBOR
    

N: číslo dělitelné 4 - kolik stránek na složku. (Číslo musí být dělitelné čtyřmi proto, že čtyři stránky se tisknou na jeden list.)
X: přípona výstupního souboru.
SOUBOR: cesta ke zpracovávanému souboru.

Antifonář ke kompletáři, čítající právě 12 stran, tisknu se 12 stránkami na složku a svážu jako jeden sešit.

      pdfbook --signature 12 --suffix broz antifonar_kompletar.pdf
    

Jak úspěšně upravený soubor vypadá je možné vidět na Antifonáři ke kompletáři: po rozkliknutí detailu se ukáže nabídka dvou souborů ke stažení. antifonar_kompletar-broz.pdf je připravený výše popsaným způsobem.

Obsáhlejší materiály je vhodné rozdělit na složky po 12 nebo 16 stranách.

Upravený soubor oboustranně vytiskneme.

Vazba

Vytištěné listy uprostřed přehneme a poskládáme do složek.

Malé materiály vázané jako jeden sešit sešije větší sešívačka. Já tak velkou sešívačku nemám a sešity sešívám jehlou a nití - jedním velkým několikrát "obtaženým" stehem uprostřed.

Vazba větších brožur a knih je poněkud dobrodružná záležitost. Na internetu je k nalezení řada návodů (např. ve WuWejově zápisníku). Nemohu doporučit žádný "zaručeně nejlepší", protože sám vážu knížky zřídka a zatím jsem umění knižní vazby dostatečně neovládl. Poměrně dobré zkušenosti mám s návodem obsaženým v knize Skautskou stezkou (Václav Břicháček a další; vydal Junák 1998, 2. vyd. 2001).

Překlad antifony "Byli jsme s Bohem usmířeni..."

31.3.2012 12:14 | kategorie: Projekt | Komentáře

V jednom z předchozích příspěvků jsem si s P. Wagnerem postěžoval, že se některé z textů denní modlitby církve téměř vzpouzejí tomu, aby byly zpívány. Mezi takové počítám i antifonu k Magnificat Velkého pátku:

Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni.

Když jsem psal melodie pro antifony velikonočního tridua, s obtížemi a bez chuti jsem pro tuto antifonu také jednu napsal. O něco později jsem se k Velkému pátku vrátil a snažil se tuto antifonu nějak vylepšit. Hotová melodie byla ohavná. Pro daný text se ovšem zdálo nemožné složit nějakou lepší.

Obrátil jsem se tedy k originálnímu latinskému znění breviáře - snad by bylo lze antifonu přeložit jinak, aby se dala zpívat. (Když se překládal breviář do němčiny, byli u toho mj. benediktini, kteří bděli jen nad tím, aby překlad byl v mezích možností zpěvný. Jestli se nepletu, v našich zemích v době vzniku překladu nikdo vážně nepomýšlel na to, že by se oficium zpívalo. Vzhledem k podmínkám je to pochopitelné a Bohu díky za to, že překlad vůbec vznikl. Bude-li se ale v budoucnu překlad breviáře revidovat, doufám, že hledisko zpěvnosti bude náležitě zohledněno.)

Cum inimíci essémus, reconciliáti sumus Deo per mortem Fílii eius.

Musel jsem sáhnout po strojovém vyhledávání (používám na Linuxu Xiphos - není to sice žádný zázrak, ale pro vyhledávání a srovnávání různých překladů biblických textů stačí), abych zjistil, ze kterého místa Písma svatého je antifona vzata: Řím 5,10.

V kontextu:

Řím 5, 6-10: Vulgáta
Ut quid enim Christus cum adhuc infirmi essemus, secundum tempus pro impiis mortuus est - vix enim pro iusto quis moritur nam pro bono forsitan quis et audeat mori - commendat autem suam caritatem Deus in nos, quoniam cum adhuc peccatores essemus, Christus pro nobis mortuus est. Multo igitur magis iustificati nunc in sanguine ipsius salvi erimus ab ira per ipsum.
Si enim, cum inimici essemus, reconciliati sumus Deo per mortem Filii eius, multo magis reconciliati salvi erimus in vita ipsius.

(Interpunkce a dělení vět J.P.)

český ekumenický překlad
Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.

Pokus o doslovnější překlad 10. verše z latiny:

Jestliže jsme tedy, když jsme ještě byli (Božími) nepřáteli, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše budeme, již smířeni, zachráněni jeho životem.

Vidíme, že antifona je doslovně vytržený kus souvětí a isolovaná má poněkud jiný smysl než v původním kontextu. V latině to ovšem, jak se domnívám, není nelegitimní. Kdo má (zejm. z každodenního slavení liturgie) biblický text už "v uších", pozná, ze kterého textu je antifona vzata a že je její výpověď záměrně "velkopátečně" nedokončená.

Tento efekt se ovšem v překladu do češtiny ztrácí. Z českého překladu Řím 5,10 nelze antifonu stejně elegantně doslovně vytrhnout - a když není vytržena doslovně, ztrácí se její, dle mého soudu důležitá, otevřenost pro to velikonoční nedopovězené. Antifona neevokuje známý biblický text, ze kterého je vzata - a jako uzavřený celek je divná. (Právě proto, že v originálu vlastně není uzavřeným celkem - resp. je jím formálně, ale ne co do významu.) Bohužel se zdá, že ve své mnohovrstevnosti (zdánlivě uzavřená výpověď, která ovšem bezprostředně evokuje text, z něhož je vzata, a s ním důležité pokračování výpovědi) je antifona do češtiny nepřeložitelná.

Po tomto zjištění jsem se ji snažil nějak upravit, aby se alespoň dala dobře zpívat, když už se zřejmě nelze vyhnout ztrátě původního významu. Po více pokusech jsem se odhodlal zpívatelnosti obětovat část výpovědi ("byli jsme Boží nepřátelé") a melodii napsal jen pro první část:

Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna.

Že ne všechny latinské liturgické texty jsou opravdu přeložitelné do češtiny, je věc známá. Ptám se tady, jestli je v takových případech - konkrétně pokud se jedná o antifony oficia - lepší, text převádět z latiny za cenu významné ztráty významu (jak to v našem případě udělala překladatelská komise), nebo najít v českém liturgickém překladu jiný text vyjadřující stejné nebo podobné tajemství (a, dodejme, pokud možno zpěvný) a antifonu jím nahradit.

Podcasty

27.3.2012 21:50 | kategorie: Ze života | Komentáře

Zatím znám dvě komunity pravidelně dávající nahrávky svých společných modliteb na internet v podobě podcastů:

Klášter svatého Benedikta v Norcii je poměrně malá benediktinská komunita slavící liturgii podle předkoncilních liturgických knih (Antiphonale monasticum, 1934). Denně je možné slyšet z Norcie ranní chvály, mši, nešpory a kompletář. Latinsky, gregoriánský chorál.

V druhém případě bohužel mohu říci jen velice málo - moje francouzština je dosud spíše v prenatálním stadiu než v plenkách. Jde o jakousi francouzskou komunitu, zřejmě dominikánskou. Oficium se modlí v rodném jazyce, zpěvy jsou často polyfonní. Francouzskému mluvenému slovu nerozumím už vůbec, ale nakolik jsem byl schopen zachytit strukturu slavení, zdálo se mi, že liturgie nesleduje současný breviář. - Třeba se pletu. Denně je možné slyšet jednu hodinku.

Postní reklama

6.3.2012 21:30 | kategorie: Projekt | Komentáře

Před každou hodinkou jsem na to myslel. A to zrádné slůvko, které je v latinské tradici v postní době "vyhnané z liturgie", mi za doxologií verše "Bože, pospěš mi na pomoc" stejně pokaždé uteklo. Když tam nějakých padesát týdnů v roce je, zabydlí se v hlavě - nebo spíš někde "za hlavou", kam hlava těžko přikazuje - tak, že je těžké najednou ho dát pryč.

Kořen problému jsem odhalil v tom, že prostá melodie úvodního verše je bez aleluja neuzavřená, bezmála křičí po nějakém závěru, a aleluja tak vyklouzne úplně automaticky jako přirozené rozuzlení. To mě v neděli přimělo přidat k úvodnímu verši postní variantu, která má uspokojivé zakončení už na "Amen". A - světe, div se, pomohlo to. Tož nestydatá reklama:

Kdo úvodní verš na naše nápěvy zpívá, před různými A-, Ale- a před Aleluja, které má v postní době zůstat za dveřmi, uchráněn bývá.

Že se nestydím

10.2.2012 23:05 | kategorie: Projekt | Komentáře

Před pár dny jsem po opravdu dlouhé době otevřel noty se zpěvy ze společných textů o Panně Marii. Přezpíval jsem si je a shledal jsem, že (ač nejsou zas až tak staré) jsou vesměs opravdu hrozné.

Uvědomil jsem si, že odvaha tvořit (a navíc publikovat) jako na běžícím pásu hudební příšery souvisí s absencí společenské kontroly. Kdybych zpěvy k oficiu skládal pro konkrétní kostel nebo komunitu a věděl, že a kdy se tam budou používat, příp. musel navíc být při tom, dal bych si zřejmě mnohem víc pozor, abych nepustil z ruky nějakou nedodělanost nebo nějaký úlet. Vytvořil bych zpěvů sice mnohem méně, ale nemusel bych zavádět pětistupňovou stupnici statutu materiálu, protože by všechny noty opouštějící můj stůl měly status β nebo lepší. Díky tomu, že zpěvy skládám především sám pro sebe, nebojím se zlých řečí ani kyselých výrazů zpěváků, a kvantita jde často na úkor kvality.

Chorál, tradice a autorská práva

1.2.2012 20:50 | kategorie: Projekt | Komentáře

Ve světě i u nás se v těchto dnech zintensivnila diskuse ohledně ochrany autorských práv na Internetu mj. v souvislosti s přijetím mezinárodní smlouvy ACTA. Vidím v tom dobrou příležitost vyjádřit svůj postoj ke svým vlastním autorským právům.

Měl bych předeslat, že jednou ze zkušeností, které pro mě jsou konstitutivní, je zkušenost se světem svobodného softwaru. Jako gymnasista jsem ho objevil jako prostor úžasných možností. V první řadě mě samozřejmě nadchla možnost mít kvalitní software zdarma a legálně. Svobodný software je především velikým darem. Zároveň je ale pozváním: jestli to umíš, dej také něco ze sebe!

S jistým vnitřním odstupem teď vzpomínám na toho teenagera, kterým jsem býval - který pořádný kus jedněch letních prázdnin věnoval studiu teoretických principů Unixu, aby se mohl stát vývojářem linuxového jádra. Už jsem někdo trochu jiný. Systémovým vývojářem jsem se nestal a stát nechci. Vlastně jsem ani nikdy nenaprogramoval žádnou smysluplnou aplikaci, kromě jednoho redakčního systému (který není svobodný) a jedné nepříliš hratelné hry. Ale filosofie svobodného softwaru výrazně ovlivňuje můj postoj k "duševnímu vlastnictví".

Autoři komerčních děl usilují o výdělek a proto dávají své výtvory k disposici pouze tomu, kdo za to zaplatí. V tomto právním režimu se šíří i mnoho liturgické hudby, v některých zemích dokonce samotné liturgické texty. (To považuji za skutečnou tragédii.) Projekt In adiutorium byl od počátku koncipován jako nevýdělečný. V duchu podobném svobodnému softwaru necílí na zisk dosahovaný zákonným omezením šíření výtvorů, ale na to, aby jeho plody mohly být co možná široce využity. Chce být darem. (Nebylo by ovšem namístě vydávat se za nějakého velkého dobroděje. Nejsem hudebník - ani nadáním, ani vzděláním - a to, co tvořím, nemá ani zdaleka takové kvality, aby se to dalo prodávat.)

Velmi záhy poté, co jsem na těchto stránkách vystavil první noty, jsem proto hledal vhodnou svobodnou licenci, která by definovala jejich právní status. Zvolil jsem licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported, která garantuje každému právo noty kopírovat, šířit (vč. prodeje), a dokonce i upravovat nebo používat v rámci vlastních děl, za předpokladu, že je uveden autor původního díla a zachovány licenční podmínky.

Vícekrát jsem v souvislosti s autorskými právy přemýšlel o době, kdy vznikal klasický repertoár gregoriánského chorálu. Starověcí a středověcí hudebníci, kteří stáli u vzniku dodnes obdivovaných melodií, jsou v drtivé většině neznámí. Nebyli důležití. A neznali dnešní pojem autorství. Je také pravděpodobné, že většina nám dnes známých nápěvů nevznikla v jednom časovém bodě, ale vykrystalisovala během staletí užívání.

Mé cíle jsou vlastně podobné těm, které měli oni bezejmenní hudebníci křesťanského starověku a středověku: oslavovat Hospodina nejen slovem, ale i co možná kvalitní hudbou. Ta by měla být dobře šiřitelná - nebo lépe: tradovatelná. Tradice je proces uchovávající, ale také selektující a zdokonalující. Možná je na čase revidovat zvolenou licenci a vybrat takovou, která je "s procesem tradice kompatibilnější". Je zbytečné chtít, aby ten, kdo mé antifony přetiskuje nebo upravuje, uváděl původního autora. Jediné, co považuji za nezbytné, je, aby odvozená díla proces tradice neporušovala - tedy aby jejich tvůrci nebránili dalšímu svobodnému šíření a upravování.

Je namístě se zeptat, zda je vůbec oprávněné nějaký proces tradice očekávat. Liturgie hodin je po hudební stránce polomrtvá (když už se ji nějaké společenství modlí, zpravidla ji nezpívá; když, tak jen výjimečně) a české země malé. I když horlím pro liturgii v národním jazyce, vidím, že pro proces zrání liturgické hudby tradováním nevytváří národní, resp. jazykový partikularismus nijak dobré podmínky. Že by v následujících stoletích v českých zemích vznikl hudební výraz liturgie hodin kvalitativně srovnatelný s latinským gregoriánským chorálem, to zřejmě nelze očekávat. Přesto pouštím své noty do světa tak, aby případnému procesu tradice nic nepřekáželo. Licence je mu otevřená. A kdo chce mé zpěvy upravovat nebo použít jako součást svých děl, nemusí je přepisovat, protože má (za předpokladu, že sám k sazbě hudby používá LilyPond) k disposici všechny zdrojové kódy.

Pracoval v rytmu liturgického roku

28.1.2012 13:12 | kategorie: Projekt | Komentáře

"Josef Olejník skládal de facto užitkovou hudbu, která není určena pro koncerty. Přesto nebyl řemeslným komponistou. Dokládá to mimo jiné časový řád vzniku jeho prací, na který si vzpomínáme. Kdysi jsme ho někdy na začátku adventu prosili: „Otče, napište nám nějaký šikovný zpěv na Vánoce!“ Odmítl zdvořile z pozoruhodného důvodu: „Psát v adventě vánoční zpěvy, na to není chuť. Udělám něco až o Vánocích. Však to ten rok počká.“ Bylo pro něho příznačné, že žil a pracoval v rytmu liturgického roku."
(Komárek Karel: Postludium po životě P. Josefa Olejníka, Skleněný kostel, 17.7.2009)

Olejníkova práce v rytmu liturgického roku má v mých očích hodně do sebe a možná je tím nejlepším, věci nejpřiměřenějším přístupem ke zhudebňování liturgických textů. Myslím teď také na pravoslavné ikonopisce a jejich práci v režimu postu a modlitby - to je něco podobného.

Můj rytmus práce je jiný - stojí právě na tom "skládání vánočních zpěvů v adventě", na které Olejník neměl chuť. To, co mi chybí, je jistá svoboda od výsledků práce, svoboda od tlaku času (chci ty antifony už letos mít...). Možná se "však to ten rok počká" říká lépe starému člověku než mladému - možná je k tomu potřeba trocha té moudrosti, která přichází až s lety.

Farblosigkeit

24.1.2012 18:40 | kategorie: Texty | Komentáře

"Da und dort ist er [der Text der liturgischen Gesänge], wie Wagner (Einführung in die gregorianischen Melodien III, 295) sagt, von einer psychischen Farblosigkeit, die der Musik in keiner Weise entgegenkam und ohne den liturgischen Zwang niemals in Töne gefaßt worden wäre."
(Johner: Wort und Ton im Choral, 2. Auflage, Leipzig 1953, 12.)

Třeba antifona k Benedictus na středu [EDIT 26.1.2012: původně tu bylo "čtvrtek", to byl ale překlep.] ve velikonočním oktávu...

[EDIT 25.1.2012] A co teprve v pátek!