Druhá antifona prvních nešpor čtvrté postní neděle
mě nadchla už když jsem pro ni psal melodii.
Její text (Ef 5,14) je totiž jako šitý mně na míru.
Jsem notorický spáč a zaspávač.
Letos se krutou hrou osudu neděle "spáče" sešla s tou zlořečenou
nocí, kdy se mění letní čas na zimní. Protože každý den čtu zprávy,
nenapadlo mě, že bych se i letos (jako už tolikrát) mohl s informací
o datu této změny minout. Spoléhaje na to, že mi "den D" bude
včas připomenut, aktivně jsem se po jeho datu nesháněl.
A pak jsem dnes vstal, podle své neblahé tradice o nejednu hodinu
později, než by bylo vhodné, zapnul počítač a při pohledu na jeho
automaticky aktualizované hodiny shledal, že nejen mé původní
(zaspané), ale i náhradní plány ohledně dopolední mše jsou zhaceny.
Což mi dává příležitost podělit se o odkaz na jeden ze svých
oblíbených blogů:
Psallite sapienter
spíše jen z povzdálí sleduji, protože uveřejňované články
mají často charakter ryze osobní nebo jsou jiným způsobem pro mě málo
relevantní. Autor ale disponuje úctyhodnou erudicí v liturgických
otázkách a občas pustí do světa něco zajímavého.
Za opravdovou perlu považuji jeho recesistický seriál
o řeholních kanovnících Zesnutí blahoslavené Panny Marie (dormicionisté, zkratka O.Dorm.).
Všem, kdo sdílejí mou zhoubnou neřest,
nebo, chcete-li, dormicionistické charisma,
vřele doporučuji.
V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel
dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu
nečekal:
Breviarium Pragense (Norimberk 1502)
je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie.
Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek
pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly.
Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje
(stále ještě nedokončená) diplomová práce.
Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do
liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného
v jednom z předchozích článků.
Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou
(a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný:
světlo světa spatřily
latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria.
Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně
nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi.
Snad ale je jistá naděje,
že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.
Jak je mým ne vždy dobrým zvykem, pouštím ho do světa
již v dosti rané fázi, kdy toho víc neumí než umí a to, co umí,
dělá nezřídka napůl nebo špatně.
Pomalu pracuji na jeho zdokonalení. Nejbližším důležitým cílem
je možnost ručního vyhledání zpěvu, který se automaticky vyhledat
nepodařilo nebo byl vyhledán chybně.
Následovat bude zobrazování not i pro jiné zpěvy než antifony
a značkování žalmů.
Ke vzdálenějším cílům patří mj. automatické doplňování databáze
zpěvů, takže e-antifonář bude nabízet
vždy tu nejnovější verzi každých jednotlivých not.
Někdy je tříbení myšlenek pomalé, zdlouhavé a jistým způsobem
nevyzpytatelné: když se zdá, že teď už je vše řádně promyšleno
a srovnáno, třeba i po dlouhé době najednou dopadne paprsek
světla na nějakou dosud přehlíženou skutečnost, která si vyžádá
další změnu koncepce. Tak je tomu i s mou vizí Antifonáře k Denní modlitbě
církve. Stručně navazuji na předchozí tři články věnované tomuto tématu.
(1,
2,
3)
Dnes během dne, mezi prací, která nemá se zpěvy oficia zhola nic
společného, zabloudily moje myšlenky k Antifonáři jaksi zvenčí.
Uvědomil jsem si, že je jeho aktuální koncepce nevkusně rozplizlá,
nedostatečně uzavřená.
Je to způsobené tím, že jsem od počátku přemýšlel o jediném díle
a nechal ideu rozkošatět, až z toho vznikly dvě řady a nad to hromádka
vedlejších produktů, které se ani do jedné z těch řad nevešly.
Lékem na tento neduh je oddělení. Antifonář k Denní modlitbě církve
je odteď to, čemu jsem dosud říkal většinou "úplné vydání",
a jen to.
To, co jsem nazýval "výběrovou řadou" Antifonáře, stejně jako svazky
"mimo řady", napříště nejsou Antifonář, ale samostatné tituly,
které s Antifonářem samozřejmě úzce souvisejí, ale nepatří do něj.
To dobře odpovídá i dělení předkoncilních zpěvníků k oficiu,
na které se od počátku těchto úvah dívám jako na model:
Vedle jediného (tlustého) Antiphonale jsou dříve vícekrát zmiňované
výtahy, které však nejsou Antiphonale, nýbrž iuxta Antiphonale.
Např. plný titul jednoho z pokladů mé knihovny zní:
Officium in die Nativitatis D. N. J. C.
juxta ordinem Breviarii Romani
cum cantu ex Antiphonarii Romani editione authentica
quam curavit Sacrorum Rituum Congregatio. (Ratisbonae ... 1890.)
Teď samozřejmě těžko psát, že mé již vznikající menší zpěvníčky
jsou připravené
podle Antifonáře, který světlo světa ještě nespatřil,
ale jakkoli ho časově předcházejí, přeci se k němu v posledku
vztahují jako výběr k plnému znění.
V duchu popsané koncepční změny jsem upravil členění stránky
s notami. Titulní stránky aktuálně nabízených knížek
zatím měnit nebudu, protože to není až tak důležité -
každou z nich postupně změním při vydání nové vylepšené verze toho
kterého svazku.
Delší dobu jsem nosil v hlavě myšlenku na "internetový antifonář".
Internetový breviář prokazuje
mnoha lidem cenné služby již řadu let. Jak těžké by bylo vytvořit
stejně funkční službu, která by byla uzpůsobená pro zpívané oficium?
Samozřejmě by ji, narozdíl od e-breviáře, nikdo nebo skoro nepoužíval
denně. Umožnila by ale třeba superrychlou tvorbu (ošklivých sice, ale)
tištěných podkladů pro zpívané hodinky i tomu, kdo není zdatný
v práci s počítačem a/nebo se nevyzná v breviáři a jeho rubrikách.
Naprogramování dobře funkčního breviáře je ovšem netriviální úloha
na velice dlouhou dobu. Bylo by možné vyjít ze
zdrojových kódů e-breviáře
a program rozšířit, do toho se mi ale nechtělo: nízkoúrovňové
programovací jazyky nemám rád. E-breviář je napsaný v C++.
Navíc nejsou specifikovány jeho licenční podmínky a dost možná
je opensource, ale nesvobodný.
Dlouho s sebou nošená, přemílaná a odkládaná myšlenka konečně
v neděli nabyla pevného tvaru a já jsem se pustil do práce.
Toho času mám malé omezeně funkční demo.
E-antifonář běží jako samostatná webová aplikace,
s e-breviářem komunikuje pomocí protokolu HTTP jako běžný
internetový prohlížeč nebo jiný klient, bere z něj
obsah, v tom identifikuje texty antifon (později i jiných zpěvů),
přidává k nim noty a takto interpolovaný obsah servíruje uživateli.
E-antifonář samozřejmě nikde neběží a ještě dlouho nepoběží.
Vedle řešení technických problémů budu muset zajistit, aby
návštěvník webu jasně viděl, že není na e-breviáři, ale také, že
je na webu z e-breviáře bezostyšně přebírajícím data,
a mohl se na "čistý" e-breviář, bude-li chtít, dostat.
A především se budu muset domluvit s panem Vidékym, zda mu taková
služba parazitující na e-breviáři není proti srsti.
V říjnu jsem věnoval nemálo času práci
na žaltáři.
Hlavním cílem bylo poskytnout plnohodnotný žaltář i pro modlitbu
se čtením.
Po delším rozvažování jsem doposud samostatný
žaltář k modlitbě se čtením sloučil do jednoho svazku se žaltářem
(doposud obsahujícím ostatní denní hodinky)
a do indexu svátků pro novou hodinku doplnil indikace žalmů.
Následně jsem přidal ještě kantika pro vigilie
a žalmy kompletáře. Žaltář tak obsahuje opravdu úplně všechny
žalmy, kantika a jejich části potřebné pro slavení liturgie hodin
v průběhu celého roku.
Další položkou týkající se žaltáře v mém seznamu úkolů bylo
doplnění veršíků. Je totiž uživatelsky nepřívětivé střídat
při jediné modlitbě velké množství knih. Zařazení veršíků do žaltáře
eliminuje nutnost, aby každý měl vlastní breviář - stačí jeden breviář
na "chór", pro lektora a hebdomadáře. (Tedy za předpokladu, že se
přímluvy čtou jako "litanie" a ne jako "capitula de psalmis".
Ale přímluvy jsem prozatím pevně rozhodnutý do žaltáře nezařazovat.)
Z méně nápadných úprav je možné jmenovat zúžení okrajů stránek,
uvolnění zbytečně přísných pravidel pro lámání slova
v okolí akcentované slabiky či flexibilní mezeru před asteriskem a flexou.
(Doposud tam byla běžná nezlomitelná mezera jako mezi slovy.
Ve starších liturgických knihách ale je možné si všimnout, že typografové
s touto mezerou zacházeli svobodně a často ji úplně vypustili.
LaTeX to teď v žaltáři dělá také tak.)
Vytištění žaltáře je poměrně nákladná záležitost. Doposud jsem zpíval
z toho, který jsem si vytiskl a sám svázal v únoru minulého roku.
Vytisknout ho na nejobyčejnější kopírkový papír stálo jako pěkná nová
knížka a svázat ho do primitivní, poruchové a nepříliš funkční vazby
vzalo jistě dvě hodiny času.
Po dokončení výše zmíněných úprav jsem si chtěl žaltář znovu vytisknout,
protože oproti únoru 2012 obsahuje velice citelná vylepšení.
(Stál jsem zejména o opravené texty žalmů, značky u krátkých veršů
a poznámky, ve kterých dnech jsou jednotlivé žalmy nabízené
pro invitatorium zařazeny do běžné psalmodie - tedy vesměs
vymoženosti již staršího data.)
Zvažoval jsem různé možnosti vazby.
Vlastnoruční jsem zavrhl, protože její výsledky jsou nevzhledné,
nefunkční a je mi líto času, který bych pro vytvoření tak žalostného
výsledku musel investovat.
Nejlevnější variantou je vazba kroužková, ta je ale mnohostranně
náchylná k poškození - snadno se z ní vytrhnou stránky
a podobně snadno se poškodí hřbet - ať plastový zlomením,
ať drátěný deformací ... Navíc je obtížné vkusně k ní připevnit
záložky, a ty v žaltáři považuji za nepostradatelné.
(Mnozí jistě vědí, že novodvorští trapisté žaltáře v kroužkové
vazbě léta měli a snad stále ještě mají. O pomíjivosti kroužkové vazby
mohou vyprávět svazky, které postupem času "propadly" z chóru bratří
do lavic pro hosty. :) Orientace je namísto stuhové záložky
zajištěna pevnými barevnými stránkami vyčnívajícími z knižního bloku
a dělícími svazek, pokud si dobře pamatuji, na dny. To je řešení dobře
funkční, ale k mé sazbě žaltáře by se nehodilo. Systém nadpisů
víceméně kopírující breviář s ním nepočítá. Navíc zatímco z mnišského
žaltáře vystrkuje hlavy sedm takových "záložek", v čtyřtýdenním
žaltáři by jich bylo 28 a byly by co dvě až tři stránky, což
by působilo poněkud absurdním dojmem.)
Nakonec jsem se rozhodl pro plátěnou vazbu od knihaře.
Oslovil jsem dejvického knihaře
Petra Rumlera.
Svazek, který z jeho dílny vzešel, pravděpodobně daleko přežije
svého tvůrce i objednatele. Do procesu jeho vzniku ovšem hned
dvakrát surově zasáhla moje příslovečná zapomnětlivost.
Od začátku jsem věděl, že v knize budou potřeba záložky, a to ideálně
čtyři (jedna obíhající cyklus žaltáře, tři pro zakládání jednotlivých
žalmů o svátcích). Při zadávání zakázky jsem ovšem nevzpomněl na to,
abych tento požadavek specifikoval, a tak mám nakonec záložky
doplněné dodatečně - přišil jsem je na proužek kartonu a zastrčil
do hřbetu.
Další chyba se stala již při tisku. Knihař mě upozorňoval, že pro
to, aby kniha uměla držet otevřená, jsou důležité parametry papíru:
gramáž a směr průběhu vláken. Když jsem v copycentru nechával
žaltář tisknout, o papír správné gramáže jsem si řekl, ale průběh
vláken z hlavy vypadl, a tak jsou stránky vzpurné a bez opory
správně otevřené nepoleží. K notovému pultíku jsem měl pro předchozí
žaltář připevněnou gumu, která ho držela otevřený, a ta svou funkci
musí plnit i nadále.
Nová sazba má vedle běžných sazečských chyb, které jsem si vesměs
odpustil (něco vdov, sirotků, téměř nevyužitých stránek, ...)
i několik nepříjemných nedostatků, kterých jsem si všiml samozřejmě
až po vytištění a svázání. V příštím "vydání" bych je rád opravil.
Zejména v prvních dnech mě dráždily úzké okraje stránek. Zřejmě jsem
ve snaze o maximální využití prostoru zašel příliš daleko.
Protože na začátku svazku oproti dřívějšku přibyl patitul a dvoustránkový
úvod, výrazně nepohodlněji se hledají evangelní kantika natištěná
na první stránce obsahu. S nimi souvisí ještě další obtíž: na protější
stránce končí úvod a oči od textů kantik, které čtou každý den a příliš
je nepotřebují, rády utíkají k méně známému textu vedle.
Propříště nejspíš vyhradím evangelním kantikům čistou dvoustranu.
Zvažuji i možnost tisknout je na předsádku nebo na zvláštní kartu,
jak je obvyklé u breviářů. (I když ty vypadávající a překážející kartičky
nemám ani dost málo v lásce.)
Konečným soukromým řešením pak samozřejmě je, oba každodenně
zpívané chvalozpěvy se konečně spolehlivě naučit nazpaměť ...
Není náhoda, že se
třetí nejstarší článek
zdejšího blogu (datovaný 26. 1. 2011) dotýká problému obsahové kvality
breviářových hymnů.
Jeden z nejkřiklavěji pochybných textů nám liturgie hodin naservírovala
dnes k ranním chválám - Vychvalujme vesele Matku blahoslavenou.
Od té doby, co mám v knihovně Liber hymnarius, sahám pro hymnus
ranních chval z mariánského commune pravidelně do něj, abych se jmenované
písni vyhnul ...
Vyzývám k revizi hymnáře českého breviáře.
K revizi uctivé, uvážlivé, fundované.
K revizi, která by nezůstala u neurčitého skuhrání jako tady právě
provozuji, ale závadné texty solidně a vyváženě analyzovala
a na základě toho rozhodla o jejich podržení, nahrazení nebo dílčí
opravě.
Skutečná revize liturgických textů samozřejmě nemůže být dílem jednotlivých
teologických kutilů. Ale zatímco vydat pokyn k takové práci a pověřit
jí kompetentní odborníky přísluší jen liturgickému zákonodárci,
my, řadoví "uživatelé" liturgických textů můžeme a měli bychom
upozorňovat na existující problémy a hledat možné cesty k řešení.
V tomto duchu bych v příštích letech rád celý hymnář prošel,
sestavil seznam hymnů potenciálně nevhodných (zejm. obsahujících
výslovné bludy nebo silně svádějících k bludné interpretaci)
a pokusil se o jejich vyváženou analýzu.
K tomu chci srdečně pozvat i ostatní, které téma láká nebo ho
pociťují jako palčivé ... nebo třeba na sklonku studia teologie
hledají téma diplomové práce ...
Pro vyjasnění poznamenávám, že mi jde primárně o tkzv. "červený hymnář",
tedy o hymny, které jsou otištěné v běžném vydání Denní modlitby
církve, které od 90. let vydává Karmelitánské nakladatelství,
a které vyšly v samostatném svazku s notami, naposledy v reedici r. 2008.
Ne že by "zelený hymnář" podobný úklid nepotřeboval, ale naléhavější
je potřeba mít kvalitní hymny přímo ve standardním vydání breviáře.
Alternativní sbírky jsou přiměřeně méně důležité.
"Zelený hymnář" je navíc jen omezeně zpívatelný, což jeho význam
a potřebu jeho revize v mých očích ještě dále snižuje.
(Rovnou upozorňuji, že článek je od začátku až do konce radikálně
snílkovský.)
Když jsem začal psát nápěvy k antifonám oficia, téměř vůbec jsem
neznal gregoriánský chorál. Mnohem více mi "chutnal" chorál byzantský
a různé druhy polyfonie spojené s byzantskou liturgií.
V pořadí druhým nejmilejším koutem světa hudby mi pak byla oblast
sacro-popu / -folku / -rocku. Nepřekvapí proto, že jsem se na samém
začátku pokoušel vyjít paralelně z východních forem
(dodnes nabízené kantikum z Fp 2)
a z forem "sacropopových"
(staré invitatorium -
viz též krátkou historii jeho vývoje;
sacropopová inspirace na něm není moc poznat,
protože se mi k němu v té době nepodařilo
splácat kytarový doprovod).
To, že se nakonec nosnou inspirací stal gregoriánský chorál,
vyplynulo jaksi přirozeně z dostupné nabídky již existujících zpěvů
oficia. Když jsem hledal nápěvy k žalmům, Zpěvy s odpovědí lidu,
po kterých jsem původně chtěl sáhnout, byly beznadějně vyprodané (jsou dodnes)
a nejpoužitelnější z toho, co jsem našel na internetu, byl výtah
nápěvů psalmodie z Liber usualis ze 60. let.
Když jsem pak hledal zhudebnění antifon, mým potřebám vyšly nejblíže vstříc
materiály od Stevena van Roode.
(Je možné si všimnout, že ty z mých nedělních antifon, které prošly
všemi dosavadními revizemi bez radikálního přepsání, odpovídají většinou
modem a často i diferencí antifonám z těchto materiálů.
Není to náhoda.)
Musím říci, že jsem zkoušel skládat zpěvy "inspirované
gregoriánským chorálem" dříve, než jsem gregoriánský chorál byť i jen
na elementární úrovni znal. Uměl jsem hrubě číst kvadratickou notaci,
zpívat žalmy na chorální nápěvy, a znal jsem několik nedělních antifon
a pár víceméně náhodných zpěvů z různých pohnutek vyhledaných
na internetu (několik málo mariánských antifon, hymnů a sekvencí).
To bylo všechno.
Uvědomoval jsem si samozřejmě, že by bylo vhodné a věci přiměřené
skládat české zpěvy oficia na základě mnohem lepších znalostí
chorálu - jak co do teorie, tak co do obsáhnutého repertoáru.
Myslím ale, že jedinou adekvátní cestou skutečného obsáhnutí
širokého hudebního repertoáru oficia je každodenní zpěv hodinek,
nikoli studium u stolu.
Antifonář na každý den pro současnou podobu
oficia nebyl a dosud není hotový a knihy pro oficium předkoncilní mi
jakožto chudému studentovi dlouho nebyly dostupné.
I když mi později dostupné byly, rozhodl jsem se nejprve dokončit
práci na českých zpěvech oficia na základě dosavadních znalostí,
jakkoli mělkých. Ponořit se do starého oficia totiž znamená
přinejmenším na rok úplně opustit současný breviář. Rok je předně dlouhá
doba, možná, že za rok nebudu mít na skládání antifon ani pomyšlení.
Z dosavadních malých pokusů krom toho vím, že se od starého oficia
k novému těžko vrací. Moje neuměle poskládané zpívánky po takovém návratu
znějí uboze, neohrabaně, přetíženě, ... a pokoncilní breviář
vypadá jako hračka pro děti.
Je tu tudíž značné riziko, že vydám-li se starší podobě oficia
na delší dobu, nebudu již mít vůli se k opuštěné práci vrátit,
a přijde mi škoda nechat ji nedokončenou.
A pak - jak jsem se dozvěděl více o historickém vývoji římského oficia,
postupně ve mně zrají plány na "experimentálně-archeologický výlet"
mnohem delší než rok.
Chtěl bych na základě delšího života "uvnitř" poznat nejen
poslední předkoncilní podobu římského oficia, která je v současné
době opět bez omezení plně legitimní alternativou k oficiu reformovanému,
ale také oficium v podobě před reformou Pia X.
a konečně pražské oficium z doby před přijetím "tridentského breviáře".
Tady již samozřejmě nejde jen o osvojení si repertoáru gregoriánského
chorálu s výhledem na zúročení jeho znalostí při skládání chorálních
zpěvů v národním jazyce. Poznání starších forem liturgie je mi cílem
samo o sobě. Přitom je zřejmé, že jeho dosažení bude velice časově
nákladné, velice angažující, a je obtížné odhadnout, zda a jaký
se z dlouhého "výletu" vrátím a jestli se pak s širším rozhledem
a hlubším vhledem znovu chopím práce na českých chorálních zpěvech
oficia či zůstanu "obyvatelem" některé ze starších forem.
Pro představu, co jednotlivé etapy
"cesty do liturgické minulosti" obnášejí:
oficium těsně předkoncilní
(AKA mimořádná forma římského oficia) -
Materiální vybavení je poměrně dobře dostupné.
Zpěvníky (Antiphonale z r. 1912 a Nocturnale H. P. Sandhofe-a z r. 2009)
již mám. Krom toho je potřeba breviář - buďto starý (mám po příbuzných)
a k němu se dobře naučit změny rubrik vzešlé z reforem
Pia XII. a Jana XXIII., nebo si opatřit novodobé vydání, které tyto
úpravy již zohledňuje.
Rozdíl v časové náročnosti nebude oproti úplnému pokoncilnímu oficiu
příliš drastický. (Reforma Jana XXIII. pokračovala v redukci matutina.)
Přesto v pracovních dnech zřejmě vynechám tercii a nonu
(obědová pauza je právě jedna, standardně půlhodinová, a kromě sexty
v ní chci po většinu roku rozhodně stihnout i konzumaci oběda;
samozřejmě by šlo tercii připojit ráno k primě a nonu večer k nešporám,
to ale přetěžuje zejména ranní "cluster" hodinek a porušuje "veritas
temporum").
oficium před reformou Pia X. -
Tady již nebude úplně jednoduché opatřit si potřebné materiály.
Počítám, že bych si na každou část roku půjčil příslušný díl starého
breviáře z knihovny KTF UK (mají jedno vydání z konce 19. stol.
i v "chórové" velikosti).
Vesperál si lze půjčit tamtéž.
Knihu obsahující nápěvy pro laudy jsem viděl oscanovanou na internetu.
Pro ostatní hodinky většinou není problém najít noty
v digitalizovaných manuskriptech (opakovaně se mi osvědčil mj. tento, ne náhodou františkánský, tj. reprezentující tradici blízkou té, která se prosadila v potridentské reformě),
ovšem to, že to poměrně snadno lze,
neznamená, že to nezabere značné množství času.
Čas potřebný pro důstojné "odmodlení" této podoby oficia, navíc se zpěvem,
je podstatně delší než v případě předchozího kroku.
Zejména dlouhé nedělní matutinum bude hodně tvrdým oříškem.
I ve všední dny ale bude nutné přejít na výrazněji "mnišský" denní režim
s brzkým budíčkem a podobně nezvykle časným uložením se ke spánku.
Nejsem si jistý, jestli při zaměstnání na plný úvazek zůstane
čas na něco kromě spánku, práce a oficia. Dost možná tady celá "hra"
rychle skončí, protože ten, jenž si hraje, i přes velké nadšení
potřebuje jíst, občas nakoupit a občas také prostě jen dělat něco jiného
než pracovat, zpívat oficium a spát.
pražské předtridentské oficium -
Již jen pro přípravu tohoto kroku by bylo potřeba obrovské množství toho
volného času, který předchozí krok zřejmě celý sežere.
Tady se totiž jedná o rekonstrukci staré liturgické formy
z premoderních pramenů, které dosud nebyly vydány v kritických edicích.
Předně bude nutné prostudovat to, co zjistili ti,
kdo se přede mnou pražským oficiem
zabývali. S pomocí toho pak vybrat některý pramen (tištěný nebo rukopisný
breviář) jako základ pro rekonstrukci (zejména pokud jde o kalendář,
uspořádání žaltáře, texty a rubriky); opatřit si jeho reprodukci
(nafotit a vytisknout? přepsat? přeuspořádat si podle něj materiál
z novějšího tištěného breviáře?);
podle potřeby dohledat nápěvy, které v něm nejsou obsaženy.
Ne až reforma Pia X. - již reforma tridentská oficium zkrátila.
Denně zpívat předtridentské oficium znamená buďto přestat chodit
do zaměstnání, nebo nespat. Pokud se tento předpoklad neukáže jako mylný,
nebudu moci tento krok v plném rozsahu provést a budu se muset
omezit na několik kratších (víkendových, týdenních, ...) sond.
Jak jsem zmínil na začátku článku, a jak je i bez toho jistě zřejmé,
vše výše řečené je zatím
bohapusté fantazírování. Již úvahy o budoucí podobě připravovaného
Antifonáře k Denní modlitbě cíkve jsou hudbou dosti vzdálené
budoucnosti, ovšem budoucnosti, o jejíž uskutečnění cílevědomě
usiluji. Na výpravu zpátky v čase dějinami římského oficia
a jeho pražské varianty se možná vydám až možná dokončím
Antifonář. Pokud to někdy nastane, milí čtenáři o tom určitě budou včas
vědět; nezapomenu jim skrz blog alespoň občas poslat "pohlednici"
a zájemce třeba někdy vezmu kousek cesty s sebou ...
Dokud jsem byl "na plný úvazek" studentem, nemohl jsem si dovolit
platit za webhosting a vděčně jsem využíval možnosti hostovat
své weby zdarma na hostingu
webzdarma.cz,
při všech omezeních, která to s sebou neslo.
Letos v zimě se s mým nástupem do zaměstnání v tomto ohledu situace
změnila a bylo jen otázkou času, kdy se (nejen) projekt In adiutorium
přesune jinam, kde nebude omezován reklamou, nízkým výkonem serveru,
přiděleným diskovým prostorem, dostupnými technologiemi atd.
Konečně před týdnem jsem se rozhodl, že ten správný čas právě nastal
a koupil doménu inadiutorium.cz a virtuální server.
Během několika dní by mělo být hotové nastavení všeho potřebného
a migrace webu na vlastní server. Pak, až web
spolehlivě poběží z nového umístění, nastavím odtud automatické
přesměrování a za několik měsíců stávající adresu a s ní spojené služby
od webzdarma úplně zruším.
Doufám, že tento krok přinese nejen mně cenné zkušenosti
se správou vlastního serveru, ale také nám všem kvalitnější a spolehlivější
fungování webu a nové možnosti jeho dalšího rozvoje.
Před několika dny jsem našel na Youtube záznam nešpor z letošní první
adventní neděle z Hořovic.
Zkoušel jsem kontaktovat někoho ze jmenované farnosti, kdo by
mi k těm nešporám mohl prozradit některé detaily, na které jsem
upřímně zvědavý, ale nedostalo se mi zatím žádné odpovědi a já
už nevydržím nechávat si ten krásný objev déle pro sebe.
Kdyby se tedy někdo z oslovených později přeci jen ozval, článek
doplním, nebo napíši další jako pokračování.
Uspořádání liturgického prostoru
Nahrávka nepříliš rozšířené a známé "liturgické akce",
jako jsou nešpory, se může stát cenným výukovým materiálem.
Z této perspektivy doporučuji čtenářově pozornosti způsob,
jak se v rámci nešpor, které sledujeme, pracuje s liturgickým
prostorem. Návštěvníci bohoslužby, kterých zřejmě nebylo
mnoho, sedí v lavicích, jak je obvyklé.
Celebrant zaujímá své místo v presbytáři.
Sbor, který je jednoznačně "hlavním tahounem" této liturgie,
je rozestaven v půlkruhu před presbytářem.
Tomuto uspořádání bych vytkl dvojí. Podivným dojmem působí
izolace celebranta za "zdí" tvořenou sborem.
Zároveň se sbor svým umístěním ocitá v centru pozornosti víc,
než je žádoucí (pokud jsou nešpory liturgií a ne koncertem;
na koncertě to naopak pochopitelně žádoucí je).
Preferované uspořádání je méně koncentrované na sbor
a otevřené "směrem k Bohu",
ať tak, že sbor tvoří dva chóry rovnoběžné s osou kostela,
ať tak, že zpívá v lavicích pro lid.
Zvolené, z mého pohledu "liturgicky neideální" uspořádání
je však výhodné pro dirigování a zřejmě i s ohledem na šíření
zvuku do chrámové lodi.
Zároveň při prostorových dispozicích daného kostela
by např. zmíněné uspořádání do dvou rovnoběžných chórů bylo těžko možné.
Identifikace textů a zpěvů
04:30 Ejhle, Hospodin přijde
07:13 Deus, in adiutórium meum inténde
08:04 "hymnus" Poslán jest od Boha anděl
10:02 antifona Aj anděl Páně
10:50 žalmy 113, 19, 117 (na konci se opakuje antifona)
30:49 "závěrečná mariánská antifona" Zdráva buď, Panno Maria
Nešpory otevírá adventní zpěv Ejhle, Hospodin přijde
(Jednotný kancionál, 101B). To je začátek nešporám cizí -
zařazen byl zřejmě z přesvědčení, že když při liturgii probíhá nějaký
přesun, např. nástup celebranta a sboru, musí k tomu znít hudba
a pokud možno nějaký zpěv. -- Toto přesvědčení je vzásadě správné,
hudební struktura mše v římském ritu mu dává zcela za pravdu.
Na otázku, proč liturgie hodin s nějakým vstupním zpěvem
odpovídajícím mešnímu introitu nepočítá a na začátku předpokládá již
přítomného předsedajícího začínajícího "Bože, pospěš mi na pomoc",
nedokážu dát uspokojivou odpověď. Myslím, že je to jeden z jejích
přetrvávajících monastických rysů. Zatímco v klášteře je přirozené,
že hebdomadář začíná hodinku poté, co se bratři shromáždí k modlitbě,
bez nějakého velkého úvodu, pro nešpory v kontextu
nemonastickém - tedy obvykle výjimečné a slavnostní -
by něco na způsob introitu bylo vhodné.
Mimochodem, "Ejhle, Hospodin přijde" je překlad nešporní antifony
z 1. neděle adventní. Rozšířené nápěvy tu věrněji, tu volněji
reprodukují starý nápěv latinského originálu.
(Dnes tuto antifonu zpíváme jako druhou v prvních nešporách.
Když jsem pro ni před půlrokem psal nápěv, vůbec mi nedošlo,
že mám před sebou modernější text notoricky známého "Ejhle",
a tak má antifona v mém zpracování mělodii úplně jinou, v modu I.)
Zajímalo by mě, ale nevím, jak se antifona z oficia dostala
na začátek rorátní mše.
Po "Ejhle" celebrant začíná úvodní verš Deus, in adiutórium meum
inténde. I když většina textů bude v češtině,
zazní během nešpor latina ještě několikrát: jmenovitě při
zpěvu po krátkém čtení, Magnificat, při požehnání a závěrečném
Benedicámus Dómino. Nic proti tomu - je to vkusné, liturgickými
předpisy výslovně legitimované (VPDMC 276), ... Kdyby se mi ale
přeci jen podařilo spojit se s tím, kdo ony nešpory připravoval,
na důvod pro zařazení latinských zpěvů bych se určitě zeptal.
Byly ve hře motivy čistě estetické? "Archeologické"? Nebo nějaké jiné?
Těm, kdo znají český breviář, nemusím říkat,
že hymnus Poslán jest od Boha anděl
v něm nenajdeme. Je volně vybraný z pokladu českých adventních/mariánských
písní.
Následuje psalmodie, pro mě jakožto amatérského skladatele
a badatele tradičně nejvíc vzrušující část celých nešpor:
předně tu máme krásnou antifonu Aj anděl Páně.
Protože její jazyk nasvědčuje tomu, že už se na ni nevztahují
autorská práva skladatele, drze jsem ji odposlechl a níže nabízím
zapsanou.
Velice by mě zajímal pramen, z něhož pochází. Vím zatím pouze,
že žádná z mnou dosud zhudebněných adventních antifon
současného breviáře nemá odpovídající text. Nevím, jde-li
o překlad některé z antifon starší podoby oficia či zpěv jiného původu.
Mám vážné podezření, že by mohlo jít o "antifonu před Rorate"
nebo úryvek chorálu
z některého starého českého rorátníku, ale dosud jsem toto podezření
neověřoval.
Antifona je pouze jedna, na způsob "antiphona super psalmos",
a zpívá se před prvním žalmem a po konci posledního.
Žalmy se všechny zpívají na chorální nápěv odpovídající
antifoně, tedy V.a. Použitý text je z liturgického překladu,
s několika nepatrnými zásahy (jedna změna slovosledu; úprava dělení
na poloverše). Melodický vzorec je na text nasazen tak,
že obvykle, ale nikoli vždy, souhlasí hlavní či vedlejší slovní přízvuky
se zamýšlenýmy
přízvuky hudebními. Předpokládám, že text byl značkován podle citu
a ne podle nějakých přesných pravidel.
Uchu znalému žaltáře neunikne, že žalmy nejsou vzaté z 2. nešpor
1. neděle žaltáře, jak by se slušelo, ba ani z jiné neděle nebo
jakéhokoli jiného breviářového formuláře. Jsou volně vybrané.
Žalm 19, v současném breviáři vždy dělený na poloviny,
které se navíc obvykle nezpívají v rámci jedné hodinky,
se zpívá v kuse. Úplně chybí novozákonní kantikum - místo něj máme
třetí žalm.
(Protože něco podobného jsme už jednou potkali,
říkám si, jestli i za těmito nešporami tak či onak nestojí trapisté :) )
Krátké čtení není z 2. nešpor 1. neděle adventní, ale z ranních chval
téže neděle. To naznačuje, že se tvůrce "liturgického programu"
na breviář ohlížel, ale zacházel s ním volně.
Následuje zpěv po krátkém čtení. Schválně nepíši "responsorium",
protože formálně o responsorium nejde.
Antifona k Magnificat je překladem antifony "O Oriens" -
jedné ze všeobecně známých "Ó-antifon". Tato konkrétní se zpívá
k Magnificat 21.12.
Pro srovnání podávám i znění odpovídající latinské antifony
podle římských chorálních knih z 20. stol.
(Nezištná reklama: za to, že jsem nemusel opisovat a mohl si rovnou
stáhnout obrázek, vděčím
GregoBase.
Doporučuji používat...)
Porovnáním zjistíme, že překlad je "slovo za slovo",
melodie však je, při zachování většiny strukturních tendencí,
výrazně odlišná, takže se domnívám, že tvůrce českého překladu
měl před sebou jinou melodii latinské předlohy.
Zrovna tak je ovšem možné, že k hudební předloze přistupoval
svobodněji než k textu a melodii upravil.
"Česká" melodie se od srovnávané "latinské" nápadně odlišuje
dekompozicí nebo vypuštěním některých melismat a zejm.
nápadnou preferencí intervalu d-f oproti d-e.
Kantikum Magnificat se zpívalo latinsky,
na chorální nápěv I.D. Ten sice antifoně, přísně vzato, neodpovídá,
ale žalm v dórské tónině s antifonou v hypodórské zní dobře.
Choralistu trkne, že se verše kantika zpívají bez initia,
u evangelních kantik obvyklého.
To je zřejmě potřeba připsat tomu, že se k vedoucí sboru nedostala
část know-how ohledně zpěvu hodinek. Samozřejmě to je nepodstatná drobnost.
Prosby a závěrečná modlitba jsou v rámci celých nešpor
vlastně jediným kusem textu, který byl vzat z toho formuláře,
ze kterého vzat být měl - tedy z 2. nešpor 1. neděle adventní.
Po požehnání následuje Benedicámus Dómino.
To podle současného breviáře není standardní součástí nešpor,
ale v roce 2009 vydaný pokoncilní římský vesperál pro neděle a svátky
tento zpěv uvádí jako možnost "propuštění" následujícího po požehnání.
(Ritus conclusionis se dělí na oddíly benedictio
a dimissio. Benedictio
je pevné, dimissio volitelné. Benedicámus je jednou
z možných podob dimissio.)
Nápěv Benedicámus Dómino, který v závěru našich nešpor zazní,
ovšem v novém vesperálu není. Našel jsem ho v Antiphonale Romanum 1912
na s. 50* s určením "In Dominicis per annum". (Adventní neděle
tam mají svůj vlastní, jiný, ale to je asi celkem jedno.)
Nakonec se zpívá píseň Zdráva buď, Panno Maria - jedna z písní,
které jsou v oficiálním českém hymnáři předepsané jako alternativy
závěrečných mariánských antifon.
Hodnocení liturgického "programu"
Z čistě zákonického hlediska souladu s liturgickými předpisy
jsou zachycené nešpory "nedovolené". Dovolím si nerozebírat to kus
po kusu a normu po normě, protože jde o téměř identický případ
jako při svatováclavských
nešporách staroboleslavských minulého roku.
Jako člověk hodně zaměřený na slovo
jsem nešťastný, že mi polyfonní pasáže hymnu a zpěvu po krátkém čtení
nebyly srozumitelné, od toho ale přímým účastníkům nešpor
pravděpodobně odpomohly rozdané sešity.
Hodnotit nešpory co do uměleckých kvalit skladeb a výkonu sboru
nejsem kompetentní. Jako nekompetentní hudební laik nicméně
neskrývám nadšení.
Ožehavou otázkou je hodnocení volně sestaveného liturgického formuláře
z pohledu liturgického.
Texty jsou zdařile vybrané s ohledem na liturgickou dobu - advent.
Méně se už bere zřetel na to, že jde o druhé nešpory nedělní -
chybí žalm 110, zpěv po čtení je zcela zaměřený na Pannu Marii, ...
Výběr krátkého čtení konečně není úplně šťastný s ohledem na denní
dobu. Jistěže sv. Pavel o spánku a o "hodině, kdy je třeba se z něj
probudit" píše v obrazném slova smyslu a myslí na probuzení duchovní.
Avšak to, že tato slova čteme na začátku dne, v ranních chválách,
kdy je Pavlův obraz jaksi hmatatelnější, není náhodné.
Když si ještě všimneme, že tu o 2. nešporách 1. neděle adventní
zaznívá antifona k Magnificat, která v řádném uspořádání breviáře
patří do posledního předvánočního týdne a je výrazem jeho vystupňovaného
očekávání, můžeme uzavřít, že rozebírané nešpory jsou spíše
"adventními nešporami" než "2. nešporami 1. neděle adventní".
Pro ty, kdo nemají příležitost slavit v adventu společně liturgii
hodin jindy než právě o těchto jedněch nešporách, se někdo
pokusil o výběr, do nějž podle uvážení zařadil texty z různých míst
breviáře i odjinud.
Moc by mě zajímalo, čím se neznámý kompilátor nechal vést při výběru
žalmů. Žalm 113 je snad zařazen pro své celkem přímočaré mariánské
konotace; Žalm 19 je s dobou adventní spojen v uších a srdcích
snad všech Čechů díky výše zmiňovanému zpěvu Ejhle, Hospodin přijde,
kde se z něj zpívají verše;
Žalm 117 by v našem kontextu, orámovaném antifonou o Gabrielovi,
mohl mít místo jako odkaz na univerzální význam spásy přinášené
zvěstovaným Spasitelem; zrovna tak ale k jeho zařazení mohl vést
prozaičtější důvod: nešpory mají mít tři žalmy a předchozí dva
jsou již dosti dlouhé ...
Své hodnocení jsem shrnul do nadpisu článku heslem
"nešpory mezi koncertem a liturgií".
Nešpory zachycené na videu podle všeho jsou společným slavením
liturgie hodin ve farnosti - nakolik je zachováno základní liturgické
schéma. Zároveň ale jde do jisté míry i o "koncert" -
tomu nasvědčuje
charakteristické uspořádáním prostoru a výběr "zajímavých kousků"
bez ohledu na liturgické předpisy a širší souvislosti.
Pramen, z něhož se málo pije
Závěrem chci zvláště zdůraznit jeden výše jen letmo zmíněný
rys rozebíraných nešpor: pro část zpěvů se sahá do pokladnice
české chorální tradice. To je v mých očích chvályhodné.
Bohoslužebný zpěv v národním jazyce,
zpěv oficia nevyjímaje, má u nás dlouhou historii, nejen
díky utrakvistickému hnutí. Avšak zatímco staré české graduály
jsou předmětem soustavného vědeckého bádání, jakkoli omezeného,
a zpěvy z rorátníků péčí chrámových hudebníků znovu
zaznívají do adventních rán, staré české zpěvy hodinek
leží v rukopisech, jak se zdá, prakticky bez povšimnutí.
Ví se o nich, ale právě jen to.
Právě dnes, když vznikají nová zhudebnění textů liturgie hodin
v národním jazyce, je čas také otevřít staré rukopisy
a studovat, jak zpívali hodinky česky naši předkové.
A nejen studovat, ale také zpívat - samozřejmě při plném vědomí
rozdílu mezi liturgií na jedné straně a
koncertem nebo liturgicko-archeologickým
experimentem na straně druhé.