Každý nebo téměř každý skladatel církevní hudby do konce
19. stol. po sobě nechal vedle zhudebnění mešního ordinaria
a vybraných částí propria také nějaké skladby pro slavnostní
oficium, nejčastěji pro nedělní nešpory a/nebo matutina
Svatého týdne.
Od té doby se přes římský breviář přehnaly hned dvě pustošivé
liturgické reformy (Pia X. a Pavla VI.), obě zasáhly samo jádro
oficia - uspořádání žaltáře.
Znamená to, že nešporní skladby starých mistrů jsou navždy
odsouzeny do ticha knihoven a archivů?
Nebo jinak: za předpokladu, že jsem sbormistr našlápnutého chrámového sboru
(to je samozřejmě jen výplod bujné fantasie) s "archeologickými" choutkami,
jaké mám šance sestavit nešpory podle pokoncilních liturgických knih
z existujících starších skladeb?
Za příklad nám poslouží barokní skladatel slezského původu
a mnich cisterciáckého
opatství Heiligenkreuz Alberik Mazák (1609-1661),
protože jeho kompletní dílo je velkoryse nabízeno zdarma
na k tomu účelu zřízeném webu.
V internetových sbírkách hudebnin však je možné najít značné
množství skladeb stejného určení, vokálních i vokálně-instrumentálních.
Opomenuty by v tomto ohledu neměly být také hudební přílohy časopisu
Cyril.
Mazákova díla nadále uvádím zkratkami:
CH1 - Cultus harmonicus I
CH2 - Cultus harmonicus II
R - Rukopisy
Žalmy je v rámci projektu In adiutorium obvyklé číslovat
podle hebrejské bible, zde se však z důvodu práce s historickými
prameny přidržím číslování Vulgaty.
Beznadějně chybí
Liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem vnesla do oficia
jedno naprosté novum - kantikum z Nového zákona jako součást
nešporní psalmodie. Zhudebnění kantika podle Zj 19
pro nedělní druhé nešpory tedy budeme
u starých skladatelů hledat marně.
Skutečný "vedoucí našlápnutého sboru" by se tady musel rozhodnout,
zda kantikum provést chorálně (střídání sborových částí s chorálními
nebylo ostatně v baroku ničím neobvyklým) či najít někoho,
kdo chybějící kus složí ve stylu dobře ladícím s ostatními částmi.
Chybět nám budou také antifony.
Prokomponované žalmy mnohdy počítají s tím, že antifony
budou zpívány chorálně, (viz starší článek o nešporách
podle Vejvanovského dostupných na Youtube)
ale nemusí to být pravidlem.
Ovšem ne každou antifonu lze rozumně zpívat s každým polyfonním žalmem.
Měla by souhlasit tónina obou zpěvů. Pokud v tomto štěstí nemáme,
bude vhodné antifony recitovat.
(To, že níže nepodávám informaci o tom, jak si ten který žalm
vede vůči antifoně připsané mu ve vesperálu vydaném r. 2009 v Solesmes,
je dáno tím, že prostě nevím, jak tóninu polyfonní skladby spolehlivě
určit. Netajím se tím, že v oblasti hudební teorie jsem polem velmi
málo oraným.)
Do pokladnice chorálu nebo jinam bude nutné sáhnout i pro responsorium.
Společné části
Nabízí se nám dobrý základ:
- Deus, in adiutorium CH2
-
Pater noster CH1:
I,
II
- na konec Salve Regina (Mazák oblíbenou mariánskou antifonu zhudebnil tolikrát, že nemám sílu přidávat odkazy)
Ze současných hymnů pro druhé nedělní nešpory (Lucis Creator optime;
O lux, beata Trinitas) nenacházíme u Mazáka ani jeden.
Kdyby mi o to šlo, zkusil bych, jak moc násilně bude působit
kontrafaktum některého z hymnů stejného metra, kterým se zhudebnění
našeho skladatele dostalo, např.
O gloriosa Domina (jednou v CH1,
I
v CH2 hned dvakrát:
II,
III).
Žalmy a kantika
Každá neděle v cyklu žaltáře má dva kousky psalmodie (Žalm 109 a kantikum
Zj 19) společné s ostatními a k tomu jeden žalm vlastní.
Magnificat je samozřejmou pevnou součástí každých nešpor.
K disposici máme ty žalmy, které byly součástí nedělních nešpor i v době a
prostředí skladatelově. Žalm 113 se sice zpíval v nešporách římských,
ale pro Mazáka jako cisterciáka nešporní psalmodie končila čtvrtým
žalmem, tedy žalmem 112, a žalm In exitu otevíral nešpory pondělní.
Dlužno podotknout, že latinské biblické texty v současných liturgických
knihách jsou vzaté z moderního latinského překladu, tkzv. Neovulgáty,
a od vulgátních textů zhudebněných Mazákem se tedy liší.
Domnívám se však, že použití staršího (navíc staletími posvěceného)
znění biblických textů
při liturgii z ohledu na použité hudební dílo je legitimní -
lze analogicky aplikovat to, co říká Ordo cantus officii o žalmu 94 Venite:
... psalmi invitatorii recitativi sunt praecipue ornati.
Numerus quidam tonorum pro Ps 94 invenitur in Libro Hymnario,
133-173. Alii toni iuxta manuscripta antiqua restitui possunt,
sed, complexitate habita in recitativo delicate aptando,
textum antiquae versionis huius psalmi servari praefertur.
Závěr
Druhé nedělní nešpory v pokoncilním uspořádání liturgie hodin
mají řadu částí společnou s toutéž hodinkou v uspořádání starším,
a tak při nich lze alespoň zčásti využít skladby i ze vzdálenější
minulosti, např. od Alberika Mazáka.
Vidím to jako zajímavou možnost, přičemž však nijak nenabádám k jejímu
využití. Inkriminované Mazákovy skladby jsem nikdy neslyšel
a ty jiné, které ano, si jako hudební barbar netroufám posuzovat
z hlediska vhodnosti pro liturgii.
Po dvou letech jsem se letos opět vypravil na svatoprokopskou pouť
na Sázavu. (Hlouběji na blogu je
zpráva o pro projekt relevantních aspektech pouti předloňské.)
Oproti minule jsem nevyrazil pěšky z domova čtyři dny předem,
ale v sobotu odpoledne jsem se svezl vlakem do Českého Brodu a šel odtud.
V působišti sv. Prokopa jsem byl téhož dne v pozdních večerních hodinách.
I tentokrát jsem s sebou nesl vytištěný
výtah not potřebných
pro zpěv hodinek na cestách.
Při jeho přípravě jsem si trochu pohrál s úmyslem dostat co nejvíce
zpěvů na co nejmenší plochu při zachování dobré čitelnosti.
Nechal jsem se inspirovat středověkými rukopisy, kde se drahým
místem zpravidla neplýtvá a tam, kde končí zápis jednoho zpěvu, začíná
hned další.
Ne už z pragmatických důvodů, ale jen tak pro radost jsem zkusil
použít iniciály.
(Lilypond stále ještě nemá skutečnou podporu pro iniciály vestavěnou,
i když se o tom už několik let občas někde diskutuje. Dají se ale
mírně špinavou technikou nafalšovat.)
Použití iniciál
si vynutilo úpravu klíče, který je ve standardní
velikosti příliš dominantním grafickým prvkem, takže se se sousední
iniciálou tluče. Zvažoval jsem i použití jiného klíče než houslového,
nakonec jsem ale zůstal při něm a jen ho zmenšil.
Pouť byla mírně dobrodružná.
Tak nějak automaticky jsem počítal s tím, že adorace v předvečer
bude celonoční jako předloni. Tento předpoklad se ukázal být mylný,
takže jsem v sobotu o půlnoci byl nucen vyřešit, kde a jak
bez spacího vybavení, navíc po dešti a s nadějí na příchod dalšího,
dočkám rána.
Volba padla na altán u studánky Vosovky. Na poměry jsem se tam
vlastně celkem dobře vyspal a ráno zpíval ranní chvály,
které nakonec byly jedinou hodinkou, při které pečlivě připravený lístek
s notami přišel ke slovu.
V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer
z více důvodů nemohl chybět.
Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům.
Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu
je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze.
Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada
takřka neodolatelná.
Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích
obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus.
Hymny byly připraveny dokonce hned dva.
Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu
pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu
(1,
2).
Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického
průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující"
(v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů),
parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron.
Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory
nejen v byzantském ritu.
Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru
a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory.
Následoval hymnus z nešpor svátku.
(Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality,
tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které
v jedné jeho strofě zaznívají.)
I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.
[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval
(Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.
Odbočka, mírně rozhořčená.
Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si
na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005).
Dnes jsem zjistil, že v něm
svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory.
Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se
sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost,
svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání,
jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti.
Já soudím, že jednou hotové texty
pro existující svátek měly v knihách zůstat -
pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni.
Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.
Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve
nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status?
Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo
je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune
duchovních pastýřů? --
Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty
podle starého breviáře, a já jsem se svým novým,
který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.
Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované
nešpory, bylo to nakonec jinak.
Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie.
Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid.
Pro všechny vystačila jediná melodická formule -
obecně známá chorální VIII G.
Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie.
Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně.
Stejným neduhem trpělo i responsorium.
Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.
Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale
těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity
slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko
najde jinak než praxí.
Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit
s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo
vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou
antifonu žalmu následujícího.
To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát
šťastné této možnosti využívat.
Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho,
že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra.
Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu
modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení
po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé
nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení.
Takový člověk (i o autorovi článku to platí
v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti
na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby
udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ...
a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu.
Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm
je pro tento neduh dostatečným lékem.
Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou
a je hodnotná
i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí
na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá
být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk,
ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se
poukazuje na meze.
Po Magnificat zaujaly
pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy.
(Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených
biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná,
srov. VPDMC 188.)
Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie.
Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem,
ve více ohledech nápadně odlišným od současné
"římskokatolické liturgické češtiny".
I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy
odlišil přímluvy původem z Byzance
od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu).
Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv
v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.
"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši.
To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem.
Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky
u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Většinu zpěvu při mši obstaral
sbor od Nejsvětější Trojice -
šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie.
Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ...
(O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy
při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat,
ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.)
Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu
ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka.
Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky.
Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.
Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory,
hodnotím je spíše kladně.
Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice
platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném
textu ověřeném staletími.
Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých
nedostatků, ale tomu se v daném kostele,
kde pravidelný liturgický provoz
je opravdu skromný a stálou osádku kůru
stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.
Zabloudil jsem na stránky
Varhaníků on-line
a narazil v jejich knize hostů (zjevně sloužící i jako
diskusní fórum stálých příznivců webu)
na zajímavé komentáře vyprovokované diskusí o Olejníkových
antifonách k pohřebním obřadům.
Radek Rejšek 27. 6. 2014, 6:33
U Olejníka by mělo platit, že by se měl hrát přesně tak, jak je to
napsané. Tím samozřejmě stoupají nároky ve chvíli, kdy je člověk
situací donucen "neliturgicky" zpívat žalm od varhan a současně
se doprovázet. Bez vytáček přiznám, že i já s tím mívám problém.
Když se mi podaří na liturgii přijít s větším předstihem a je
požadován Olejníkův žalm, tak si to vždycky jdu zkusit do místnosti
s klavírem, kterým náš klášter disponuje za sakristií.
Takovouto minizkoušku považuji v případě veškerých Olejníkových věcí
za téměř nutnost. Olejník je totiž specifický tím,
že nezapře svůj původ ze Strání, což je bašta folklóru a tyto vlivy
se výrazně odrážejí v jeho latentně - harmonickém cítění.
Tuhle jsem jednou seděl s V. Roubalem a on mi předváděl folklorizující
harmonizace Olejníkových věcí - šíleně jsme se při tom nasmáli,
ale bylo to super a nemělo to chybu (v kostele to ale aplikovat
nedoporučuji). Ale právě tady jsem si uvědomil, že je to fakt, a to
zdůrazňuji - toto tvrzení nemá v sobě ani známku nějakého zesměšňování
nebo zlehčování. Olejník výrazně tíhne k latentně cítěné "moravské"
dominantě, od které je pak už jen krůček k tzv. "moravské modulaci"
(správněji by se mělo říkat "moravskému tóninovému vybočení").
Je otázkou, zda si to sám uvědomoval, ale řada věcí je vlastně
kompilátem chorálu a moravského folklóru. A protože oboje je velmi
specifické, tak mě to vede k přesvědčení, že Olejník se musí hrát
přesně podle notového zápisu a nesnese harmonickou "rozvolněnost"
jako třeba Bříza nebo některé žalmy Korejsovy (při veškeré úctě -
kdyby mě p. Korejs nyní slyšel, asi by se pořádně naštval a hnal by mě,
ale je to myšleno tak, že i když Korejse někdo harmonicky "vylepšuje"
po svém, tak to obvykle nebývá taková katastrofa,
jako když se harmonicky "vylepšuje" Olejník.
Ivan 27. 6. 2014, 22:06
To je fakt, s těmi vlivy moravské muzikality a chorálu, zároveň mi ale
připadá, že jeho nápěvy dosti vycházejí z českého textu a harmonie
z jeho nálady.
Jsme tu na to natolik zvyklí, že většinou jedem bez minizkoušek...
Naštěstí nevycházel jako Leoš Janáček z melodie lašského nářečí.
To by bylo těch minizkoušek více....
K Olejníkově melodice ani harmoniím nemám co říci, tyto informace
si pouze ukládám pro dobu, až budu o hudbě vědět víc.
K přemýšlení mě inspiroval především závěr Ivanova komentáře
(mnou výše zvýrazněný).
Pro chorální nápěvy je charakteristická úzká vazba na jazyk.
Na jeho melodii, rytmus.
Avšak moje "pražská" čeština se právě v těchto charakteristikách
významně liší od "šumavské" češtiny mé pratety,
od češtiny kolegy z Valašska, známých z Brna, ...
Nevím už, ve kterém pojednání o gregoriánském chorálu
(horkými kandidáty jsou Wagnerova Einführung
a Johnerovo Wort und Ton im Choral)
jsem četl, že pozdní vrstvy repertoáru se vyznačují ztrátou smyslu
pro slovní přízvuk, který se u skladeb klasického období
odráží ve vedení melodie a jejích ozdobách.
Nestojí za tím ve skutečnosti změna charakteristických kvalit mluveného
jazyka během století?
Navíc nepochybuji o tom, že jako dnes existuje tolik způsobů
mluvené/čtené latiny, kolik je mateřských jazyků mluvčích,
bylo tomu i ve středověku.
Potom je třeba počítat s tím, že můj "český chorál",
nakolik je skutečně věrný jazykovému prostředí, v němž a pro něž vzniká,
může být pro interprety z jiných oblastí do jisté míry tím samým cizí
a nepřirozený, a naopak, že "český chorál" skládaný v Brně
nebo na Valašsku by zřejmě byl v některých ohledech
charakteristicky jiný.
Poslední "programové vyhlášení"
je staré více než rok.
Vidím, že větší část loňských slibů jsem nesplnil.
Protože obě zbývající státnice jsou za mnou, je docela vhodná chvíle
načrtnout linie práce na projektu v následujících měsících.
Související malá reklama:
loni v létě jsem značnou porci času, který by jinak zřejmě dostal
projekt In adiutorium, věnoval přípravě zpěvníku pro
Officium parvum (malé mariánské hodinky).
Dokončen byl na podzim. Kvůli technickým potížím byl publikován
nejprve na stránkách uskupení Conventus Choralis,
které bylo zadavatelem tohoto podniku,
před několika dny jsem ho konečně nahrál i na web
Editio Sancti Wolfgangi.
K chystaným pracem:
Pro nejbližší dobu mám dvě priority.
Především dokončit vlastní antifony nedělí cyklu A
a doplnit antifony k modlitbě se čtením do těch slavností Páně,
které je ještě nemají. Tím bude nahrubo hotové proprium mezidobí.
Druhou prioritou je dokončit Nešporní zpěvy.
Nad tyto dvě věci je lepší nic neslibovat.
Je však možné alespoň naznačit směr dalších prací.
Cíle, ke kterým se upínám, jsou známé: je to postupné zveřejnění
jednotlivých svazečků antifonáře.
Nyní se v některých případech zdá být takřka na dosah:
- společné texty o svatých - při šťastné konstelaci
by mohly být už letos; zbývá dokončit
některé antifony k modlitbě se čtením a provést celkovou revizi
- proprium mezidobí - po dokončení nedělí cyklu A a revizi
- vánoční a velikonoční cyklus - po dokončení chybějících antifon
(zejm. pro ferie) a revizi
Žaltář proti dřívějším plánům bude dokončen zřejmě až
relativně pozdě,
protože obsahuje velké množství zpěvů, mezi nimi mnoho nepodařených,
a vzhledem k velké důležitosti mu chci dopřát potřebný čas na pomalé
zrání. Zcela mimo dohled zůstává zatím sanktorál,
jehož materie dosud není a hned tak nebude ani hrubě hotová.
Zbývající mezery postupně vyplňuji.
V souvislosti s antifonářem bude potřeba definitivně vyřešit
s liturgickou komisí ČBK (a případnými dalšími zainteresovanými
subjekty) právní otázky. Pokud totiž věci správně rozumím,
aktuálně zveřejněné materiály mají poloilegální status:
držitelem autorských práv na zhudebnění jsem já, ale "libreto"
patří někomu jinému, od koho nemám licenci;
svazečky antifonáře by navíc měly obsahovat nemalou část breviářových
textů, což by mohlo jít do jisté míry proti obchodnímu zájmu
Karmelitánského nakladatelství.
Navíc - jakkoli zatím jen velmi předběžně - pomýšlím na nějaký způsob
vydání tiskem.
Nepředstavuji si, že by nějaké nakladatelství chtělo vydat
několikasvazkové dílo, které zajímá jen hrstku lidí,
a ke všemu je volně ke stažení na internetu.
Naopak pro tu hrstku lidí je však vesměs mnohem příjemnější
a možná i ekonomičtější
koupit si profesionálně vytištěné a svázané knihy než si tisk
a vazbu objemného antifonáře zajišťovat nějak "na koleně".
V takové situaci se jako potenciálně
vhodné řešení nabízí tisk na vyžádání,
např. v zahraničí populární Lulu
nebo český Librix.
Bude tato možnost nějak legálně schůdná?
Mimo ediční plány žijí kytarové žalmy:
pomalu pracuji na opravě některých rytmických neobratností
zejm. v Žalmu 130 a na upřesnění jeho notového zápisu.
Výhledově chci přidat další nešporní žalmy zpracované obdobným
způsobem, to ale zcela závisí na přízni múz (nebo snad spíš antimúz :) ).
Před delší dobou jsem se pustil do práce na částkách
zveřejněných proprií řeholních společností.
Jen tak, pro radost, a tudíž beze spěchu.
Rozdělanou mám (už drahně dlouho)
slavnost sv. Dominika z dominikánského propria
a sv. Norberta z textů premonstrátských.
(Seznam na internetu dostupných
řeholních proprií denní modlitby církve
udržuji v jednom starším blogovém
článku. Mám radost, že jich není málo a stále přibývají.)
Poutní kostel
Panny Marie Pomocnice ve Skokách
je mj. místem česko-německých poutí.
Existující dvoujazyčné poutní písně, nejen skokovské, mi vnukly
nápad pokusit se složit votivní mariánské oficium
(s texty ze společných textů o Panně Marii),
které by se dalo zpívat česky, německy, ale i nějak dohromady
(pravděpodobně střídavě po verších) a bylo hudebně jednotné.
Zatím nevím, zda a kdy se pustím do jeho realizace.
CD
"Ranní chvály s komunitou Blahoslavenství"
a
"Liturgie dne s komunitou Blahoslavenství"
jsem si nadělil loni k svátku.
Postupně se pokusím obě CD představit a obvyklým způsobem nabídnout
hodnocení jejich obsahu.
První článek věnuji nahrávce o něco
starší, výrazně kratší a žánrově méně pestré: Ranním chválám.
Formální charakteristiky
V e-shopu komunity Blahoslavenství je
k CD jen stručný popisek:
Na tomto CD najdete dvě verze kytarových
Ranních chval. Tyto ranní chvály mají breviářovou
strukturu a jsou upraveny pro snadnější zapojení se
do zpěvu při větších setkáních, nebo při setkáních
mládeže.
Do "Kytarových" ranních chval je zapojena celá řada hudebních
nástrojů.
Vedle kytary je slyšet keyboard, malý buben, někdy i housle.
(Nelze vyloučit, že mi další nástroje utekly.)
Psalmodie si podržuje svůj tradiční recitativní, hudebně maximálně prostý
ráz.
Doprovází ji lehký doprovod rozloženými akordy na kytaře.
Ostatní zmíněné nástroje se připojují při hudebně bohatších zpěvech -
antifonách, zpěvech po čteních a dalších. Tyto jsou vždy rytmické.
Úprava pro snadnější zapojení se do zpěvu je patrná
především v práci s antifonami. Ty jsou upravené na způsob krátkých
chytlavých popěvků srovnatelných např. s těmi z komunity Taizé nebo
od Jiřího Černého. Antifona se opakuje nejen na začátku a na konci
žalmu, ale i po každé jeho strofě a vždy alespoň dvakrát.
To znamená, že i ten, kdo před sebou nemá noty ani text,
velmi pravděpodobně nejpozději po první strofě už bude moci zpívat
antifonu.
Nahrávka zřejmě není živým záznamem slavení ranních
chval v komunitě, ale vznikla ve studiových podmínkách. Díky tomu
není zcela jasné, jaké je zamýšlené uspořádání psalmodie. V přednesu
žalmů se na způsob chórů střídá mužský hlas se dvěma hlasy ženskými,
antifony zpívají všichni společně. Pravděpodobně se počítá
se střídavým přednesem kantora a celého shromáždění, zrovna tak je ale
možné, že psalmodie je zamýšlena pro dvě skupiny kantorů a shromáždění
jsou vyhrazeny jen antifony.
Liturgické texty: I. formulář
Pane, otevři mé rty (3x)
1. ant. Po Bohu žízním, / po Bohu živém. / Po Bohu žízním, / Maranatha!
Žalm 63
2. ant. Já jsem váš Bůh / a vy jste lidem mým, / praví nám náš Pán.
Ez 36
3. ant. "Pane náš, jak je vznešené / tvé jméno po vší zemi!"
Žalm 145-I (v žalmu kráceno)
krátké čtení Zj 5,5-9 (ČEP)
zpěv po krátkém čtení
R: Ty jsi Beránek / obětovaný / (srov. Zj 5,12)
naše nemoci a hřích / vzal jsi na svůj kříž. / (srov. Iz 53,4)
Ty jsi Lev z Judy, který zvítězil / mocí lásky své. (srov. Zj 5,5)
V: Tobě dávám život svůj, / tobě srdce otvírám, /
chci žít pod tvou vládou, / ty jsi navěky můj Pán.
antifona k Benedictus
Neboť Bůh, Bůh svět miloval, /
Syna svého z lásky nám daroval, /
aby každý, kdo věří /
měl život věčný.
mariánská píseň
Maria, ukrytá v tichu Božím /
vypros nám srdce chudých, /
srdce, které bdí, /
očekává /
Ducha, jenž život dává /
a vyhlíží příchod /
Beránka v slávě
závěrečná modlitba
(pátek 2. týdne žaltáře)
Modlitba se začíná úvodním veršem Pane, otevři mé rty,
tedy jako první modlitba dne.
Verš je třikrát opakován, což je - spíše vědomá než nevědomá -
výpůjčka z mnišského oficia. (Důvod této domněnky snad bude
zřejmější, až bude hotov i článek věnovaný druhému nosiči se zpívanou
liturgií hodin z Dolan.)
Poté nenásleduje invitatorium (plně legitimní úprava, VPDMC 35),
ani hymnus,
ale rovnou první žalm. Vynechání hymnu podle všeobecných norem
legitimní není, je ale možné a snad i pravděpodobné,
že se liturgie komunity Blahoslavenství řídí vlastními speciálními
předpisy, jak je to běžné u některých řeholních společností.
(Viz taktní upozornění P. Suchána pod článkem,
kde jsem neprávem pomlouval premonstráty.)
Následuje kombinace žalmů a kantika, jaká se nevyskytuje v žádném
z breviářových formulářů. Antifony jsou volně vytvořené k nim.
Kdyby měla smysl otázka po vztahu k oficiálním breviářovým textům,
bylo by možné první antifonu označit za volnou parafrázi jedné z antifon
oficia za zemřelé; třetí antifona je téměř shodná s jednou z antifon
úterý 3. týdne žaltáře.
Takovýto volný výběr textů je snad legitimní ve dnech, kdy se žalmy
a antifony berou ze žaltáře. (VPDMC 252)
Žalmy jsou zakončeny zkrácenou doxologií
("Sláva Otci i Synu i Duchu svatému * až na věky věků. Amen."),
podobně, jako jsem to před lety slyšel v Novém Dvoře.
Tato podobnost je ale pravděpodobně zcela náhodná.
Čtení z 5. kapitoly knihy Zjevení se normálně v breviáři vůbec
nevyskytuje (pokud rejstříky něco nezatajily).
Zpěv po krátkém čtení je volně sestavený. Nemá úplně přísnou
formu responsoria, ale do jisté míry se jí blíží strukturou
responsum - verš - responsum. Je protkán biblickými narážkami.
Antifona s textem Jan 3,16 se zpívá o jedné z postních nedělí
cyklu B.
Jako autor hudby je na CD uveden Stanislav Križan.
Patrně kněz - člen komunity,
viz záznam v Zoznamu kňazov a farností Bratislavsko-trnavskej arcidiecézy.
V dalším článku budou následovat texty druhého formuláře
ranních chval a souhrnné hodnocení.
U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve
je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve
jako Těla Kristova,
snažím se, od té doby, co bydlím v Praze,
zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta.
(Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou
bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin
než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory
beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi
velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )
V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé
a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech.
O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské.
Dnes bude řeč především o nešporách českých.
Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská
kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta
(byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji
p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších.
O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním
zastoupení, někdy snad dokonce celá.
Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému
sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.
Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje,
konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv
a jedna nebo dvě trubky.
V jednom z dřívějších článků
jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby
církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu -
procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu.
Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající
přítomných trubek.
(Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti
angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám
přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký
novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.)
Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého
zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami -
při předehrách a mezihrách.
Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání
Denní modlitby církve,
hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře".
Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho.
Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném
množství připravené i v předních lavicích pro lid.
(Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)
Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký,
zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů,
což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače".
Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19,
které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž
v celku.
Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné,
což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné
paralely, mj.
ve Svatojanském kancionálu
či v Olejníkových Nedělních nešporách.
Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání
s ní nemám příliš v lásce.
(Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání
jsem ji naopak
chválil.)
Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky
jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem
(např. "ze Siónu").
Další je v některých specialitách průběhu melodií:
z mně nepochopitelného důvodu
je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles
o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně,
nefunkčně, nelibě.
Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu
(druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok",
který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ...
Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu
s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí
melodický přízvuk
(který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně)
a s "uspěchanou flexou".
Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor
na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk,
nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně,
jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních
nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně
jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře
působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.
Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také
"rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor.
Obzvlášť zajímavý je jejich závěr:
Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské)
závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době
kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru.
Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem
ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta
neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů
(vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy)
intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór,
na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá
do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu.
Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce
a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny".
Pokračuje se po obvodu celé katedrály
za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu
a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo"
připojí ještě velké varhany.
Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě,
závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor.
Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by,
ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu
(1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných
a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů:
hrob knížete české země; prostor katedrály;
silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...
Mám-li to nějak shrnout:
české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu
jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil,
a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších.
Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem,
by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.
K římskému oficiu bytostně patří zpěv.
Ale ještě dříve než zpěv patří k jeho podstatě slavení ve společenství.
Liturgie je činností církve a nejmenší podobou církve
jsou dva nebo tři (Mt 18,20), ne jeden.
Ve středověku měli klerici vesměs povinnost modlit se oficium
v kostele, ke kterému byli připsáni. Kde byl kněz
jediným klerikem svého kostela, typicky na venkově,
měl povinnost vydržovat si
chlapce, který mu ministroval při mši a zpíval s ním hodinky.
Zatímco mši nikdo nesměl sloužit sám, u hodinek si tím nejsem
úplně jistý, ale každopádně i tady bylo pokud ne nedovolené,
pak rozhodně neideální, aby se je oficiem povinný klerik modlil
zcela soukromě.
(Přiznávám, že si nepamatuji, kde jsem to četl.
Možná v životopisu Arnošta z Pardubic od Z. Hledíkové
nebo v některé z novějších publikací týkajících se historie
pražské arcidiecéze.)
Z denní modlitby církve se denně modlím čtyři hodinky,
z toho ranní chvály, nešpory a kompletář zpívám.
Modlitbu uprostřed dne zpívám jen ve dnech, kdy v příslušnou dobu
jsem doma, což je, od té doby, co na plný úvazek pracuji, jen zřídka.
O nedělích a slavnostech
k tomu, když se mi podaří včas vstát, přidávám modlitbu se čtením.
(Liturgické předpisy umožňují modlit se ji kdykoli během dne,
klidně i ve spojení s jinou hodinkou. Je to dobré a rozumné
s ohledem na ty, kdo se ji modlit musí. Já nemusím a modlit se
"matutinum" jindy než na začátku dne se mi příčí, takže ho,
když včas nevstanu, spíš vypustím, než že bych ho odkládal
na pozdější hodinu.)
Pokud se modlím ranní chvály bezprostředně po modlitbě se čtením,
hlasivky mají dost a nezvládly by víc.
Musím myslet na Pavla Marka,
který mi kdysi říkal, že ranní mše je s ohledem na hlasivky zpěváků
nerozum, protože žádný pořádný zpěvák nezpívá ráno.
Vzápětí myslím na starší podobu římského oficia,
se kterou bych v budoucnu
rád strávil alespoň rok
a kde mě ráno co ráno čeká dávka zpěvu, která je co do objemu
několikanásobkem současné modlitby se čtením spojené s ranními chválami
(matutinum + ranní chvály + prima, tj. v piánském feriálním oficiu
17 žalmů).
Jak to naši předkové zvládali? ptám se.
Nezvládali.
Liturgie není koncipovaná pro jednoho a oficium normálně
nikdo nezpívá celé od začátku až do konce. Při psalmodii se chóry
střídají po verších, lekce čte pouze lektor, při responsoriích
se střídá kantor s chórem.
Není dobré, aby člověk byl sám.
Při jednom z rozhovorů přes dva monitory
o tom, co jejich obsluhy dělají ve volném čase,
jsem kolegovi popisoval algoritmizační problém,
který řeším v souvislosti se sazbou
žaltáře.
"Fuj, hlavně to neříkej nikomu z FITu, ještě by to třeba začali
používat jako domácí úkol,"
zareagoval kolega, který na zmiňované fakultě ČVUT studoval
a domácí úkoly na tvrdě optimalizovaná řešení náročných
úloh neměl rád.
Mám podezření, že normální budoucí programátor se špetkou
nadání mou úlohu vyřeší lusknutím prstu, a jako domácí úkol
z algoritmizace tudíž příliš výživná není, ale můj opičí mozek
("ti, co dělají weby, to nejsou žádní programátoři, ale cvičené opice,"
říká bratranec matfyzák)
ji každopádně zatím uspokojivě nevyřešil,
takže úplně triviální zřejmě také není.
Tady je.
(Následující text nepředpokládá znalost liturgie hodin
a některé skutečnosti záměrně zjednodušuje, aby vynikla podstata
algoritmizačního problému.)
Mějme knihu s texty modliteb (žaltář).
Kniha obsahuje všechny texty potřebné pro všechny modlitby
v pořadí, v jakém se používají o běžných dnech.
Modlitba sestává obvykle ze tří textů.
Texty jsou rozloženy na čtyři týdny a v tomto
čtyřtýdenním cyklu se některé
z nich vícenásobně opakují.
O některých svátcích se modlitby neberou z tohoto pravidelného
cyklu, ale jsou volně vybrané z jeho různých míst.
K vyhledání modliteb o takovýchto svátcích slouží zvláštní
index na konci žaltáře, který pro každou denní modlitbu
odkazuje na tři nebo více textů.
Napište program, který dostane
seznam textů potřebných pro každou denní modlitbu a
seznam textů, jak jdou v knize za sebou
(reálná data: texty pro svátky,
normální pořadí textů)
a vypíše, kolikátý z případných více výskytů téhož textu v knize
se má použít, aby ten, kdo se z knihy modlí, při jedné denní modlitbě
listoval právě jen nezbytně málo.
Za větší dobro je přitom považováno to, že jsou dva nebo více
použitých textů
bezprostředně za sebou, než to, že uživatel v průběhu modlitby
obrátí nejmenší možné množství stránek.
[EDIT 28.6.2014]
Řešení hrubou silou, které by na cvičeních z algoritmizace
samozřejmě neprošlo, je
na githubu.
V roce 2010 jsem web In adiutorium budoval záměrně s minimálními
časovými náklady a jako ryze funkční. Na hraní si se vzhledem
jsem rezignoval.
Na podzim 2012 jsem měl o něco víc času a trápilo mě, že mi
web při hledání zaměstnání dělá ostudu, pročež jsem se pustil
do "redesignu".
Výtvarně však nadán nejsem, jak již dlouho vím a stále znovu
zjišťuji. Výsledkem byl web o něco přeplácanější,
v nejednom ohledu méně funkční, ale o nic krásnější.
Zejm. titulní stránka je od té doby prakticky nečitelná
a svou funkci vynášet z nitra webu poklady staré i nové
plní jen velmi špatně.
Původně k cílům těchto úprav patřilo i přepracování struktury
webu a lepší integrace
mezinárodní bibliografie a
přehledu starých rukopisných pramenů k oficiu v českém jazyce,
tento cíl však nebyl naplněn.
Po dalších necelých dvou letech jsem se pustil do dalšího
předělávání.
Nově se chci pokusit web koncipovat především jako pokud možno
vkusně vysázený, přehledný a čitelný text.
(Podobnou cestou jsem se před delší dobou vydal s webem
Editio Sancti Wolfgangi,
který je ovšem co do rozsahu a struktury obsahu výrazně jednodušší.)
Po kompletním smazání starého stylopisu jsem začal výběrem
fontu. Vsadil jsem na font
Domine.
Líbí se vám také? A jak se vám čte?
Zkuste na náhledu vývojové verze webu
na adrese http://dev.inadiutorium.cz.