Ne, nechystám se sepisovat "pořízení", a kdybych se chystal,
nezneužíval bych web svého hudebního projektu k jeho uložení.
Přemýšlím ale v poslední době o tom, co tvůrce zabydlený
v digitálním věku může a možná by měl udělat pro to, aby
jeho výtvory nezmizely ze světa chvíli po něm.
Holger Peter Sandhofe byl mj. muzikolog a vynikající sazeč.
Vděčíme mu zejména za sestavení a vydání
Nocturnale Romanum - antifonáře pro noční
hodinky římského oficia v podobě po reformě Pia X.
Sandhofe vytvořil a na internetu publikoval velké množství
zajímavých a užitečných materiálů, zejm. liturgické zpěvníky
a pomůcky (např. specialisované fonty) pro jejich sazbu.
O jeho webu nocturnale.de, kde jejich velká část bývala vystavena,
jsem se však dozvěděl až v době, kdy již nebyl dostupný.
Holger Peter Sandhofe zemřel v roce 2005 ve věku 33 let.
Nějakou dobu poté vypršela doba,
na kterou byla předplacena doména a webhosting, a bohatá pokladnice
zdrojů ke gregoriánskému chorálu se navždy zavřela.
Některá Sandhofeho díla jsou dostupná jinde, protože
si je prozíraví lidé uložili
a mohli je později (dost možná tím porušujíce
zlořečená autorská práva) znovu pustit do oběhu.
[EDIT 25.4.2016]
Ve skutečnosti naštěstí není tak zle.
Jednak je možné zaniklý web nocturnale.de
prohlížet díky archivu Wayback Machine;
samotné tam kdysi vystavené
soubory ke stažení pak archivuje CMAA.
Internetová publikace je takřka neomezeně dostupná,
ale také velice "smrtelná": noty vzniklé v rámci projektu
In adiutorium jsou bezpečně na třech místech. Na webu,
v repozitáři na githubu a na mém počítači.
"Nejsmrtelnější" je web: za hosting platím ročně. Až zemřu
nebo z jiného důvodu platit přestanu, stránky do roka zmizí v nenávratnu
a všechen obsah s nimi.
Repozitář se zdroji na githubu ve svém bytí závisí na
jedné soukromé společnosti se sídlem v USA, která zase za svou
existenci do značné míry vděčí jednomu široce oblíbenému vývojářskému
nástroji. Možná github časem začne promazávat dlouhodobě neaktivní účty,
nebo dokonce úplně ukončí činnost.
Hlavní repozitář s notami bude pryč.
A můj notebook ... i s materiální pozůstalostí po zemřelých se často
nenakládá právě v rukavičkách. Tím spíše to tedy bude platit o té
digitální. Kdybych zemřel teď, snad by se ještě našel ochotný dědic
mého notebooku, ten by ale jistě smazal všechna data.
(Což by, s výjimkou not, nebyl žádný zločin, ale možná naopak
skutek milosrdenství.)
Kdyby notebook někdo "uložil na půdu", nejpozději za pár desítek let
z něj použitelná data nikdo nedostane.
Když zemřel můj hudebně plodný praděd Josef "Klement" Zástěra,
nechal po sobě své kompletní
dílo - v rukopise - pěkně setříděné a doplněné úplným soupisem.
V některých ohledech velmi zranitelné (mohlo by shořet při požáru;
být odcizeno při vykradení; zničeno, kdyby potomstvo kulturně
upadlo a vyhodilo spoustu nesrozumitelných papírů s "kuličkami a nožičkami"
do sběru jako bezcenný brak), jinak ale velmi trvanlivé.
Přemýšlel jsem, co mohu klidně nechat propadnout zániku
a co bych naopak měl podle možností zaopatřit tak, aby to přečkalo
i mou smrt, a jak.
Předběžně jsem zavrhl snahy o dlouhodobé zachování dostupnosti webu.
Myslím, že jediné, co je tu opravdu hodnotné, jsou noty,
a web je pouze nástrojem pro jejich publikaci a poskytnutí
doplňujících informací k nim.
Zrovna tak nemá smysl věnovat přehnanou péči záchově git repozitáře
s historií projektu. Při troše štěstí bude mít poměrně dlouhou
setrvačnost, takže než z githubu zmizí, kdo o to bude stát,
bude mít dost času si ho naklonovat.
Zároveň vím, že je to zdroj potenciálně užitečný jen pro tu poměrně
malou část veřejnosti, která ovládá práci s vývojářskými nástroji.
Pokud se mi podaří, jak zamýšlím, vydat úplný český antifonář tiskem,
všechny zde artikulované starosti pak hodím za hlavu.
Co se v nějakém rozumném
množství exemplářů vytiskne a rozšíří, je víceméně nezničitelné.
Do té doby se jako ideální jeví nechat po sobě nezašifrovaný
externí disk se všemi notami v elektronické podobě a jejich zdrojovými
kódy - a vedle toho všechny materiály také vytištěné.
O to, aby byly dostupné na internetu, se bude moci postarat kdokoli
to uzná za vhodné, protože licenční podmínky jsou, jak známo,
ke všelikému šíření velmi vstřícné.
Díval jsem se, jaká část repertoáru oficia je ještě přede mnou,
a shledal jsem, že se projekt In adiutorium blíží k cílové rovince
jedné důležité etapy: na dohled je již den
(přestože ho zřím teprve aspiciens a longe), kdy budu moci říci,
že jsem připravil melodii pro každou antifonu a
pro všechna responsoria
denních hodinek pokoncilního českého breviáře.
Budu se snažit, aby to bylo do příštího adventu, tedy přibližně do roka.
Co potom? Potom budu dál den za dnem zpívat hodinky jako doposud.
Kouskům, které se mi napoprvé nepovedly, budu moci věnovat
více péče a opatřit je postupně vhodnějšími nápěvy.
Někdy mezi tím podniknu liturgicko-hudební
"expedici", kterou plánuji již dlouho.
Po odstranění všech závažných nedostatků v "nebezpečných" částech
repertoáru (to jsou ty, u kterých reálně hrozí, že se někde budou
skutečně zpívat při liturgii - jde zejména o nedělní a sváteční
nešpory) bude čas postupně připravit sazbu již dlouho slibovaných
svazků antifonáře.
[EDIT téhož dne večer]
Ohledně toho, u kterých zpěvů je potřeba počítat s větší pravděpodobností
využití i mimo můj pokojík, mám určité odůvodněné předsudky.
Nemám ale téměř
žádné informace z terénu, zda a jak se výplody projektu In adiutorium
skutečně zpívají a které to jsou. Pokud tedy ctěný čtenář v minulosti
některý materiál z tohoto webu použil nebo se k tomu teprve chystá,
pro autora by byla velmi užitečná stručná informace o tom.
Protože liturgický zpěv je dnes většinou sotva myslitelný bez varhan,
měl by k výše zmíněným "nebezpečným" částem antifonáře vzniknout
varhanní doprovod. V poslední době dělám, co mohu, abych si postupně
doplnil základní hudební vzdělání. Bývám často viděn ve společnosti
učebnice hudební nauky, "na stará kolena" jsem začal chodit na hodiny
klavíru a s pianem se družím ještě více než s onou učebnicí, ...
Udělám, co bude v mých silách, abych, nakolik je mi to možné,
pronikl později také do nauky o harmonii a o kontrapunktu
a seznámil se také se speciálními otázkami harmonizace chorálu.
Pokud to dobře dopadne, v době, kdy melodie dotčených
zpěvů budou zralé pro případné širší využití,
budu disponovat i věděním a neuměním dostatečným pro jejich opatření
doprovody.
(A potom? Potom nejspíš vyjde nový překlad breviáře a
celá práce začne nanovo.)
Co jsem si odnesl
z druhého ročníku konference Hudba v katedrále
pořádané Centrem teologie a umění a Metropolitní kapitulou?
Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní
hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.)
Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům,
nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně
tu informaci považuji za zajímavou.
V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák,
byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory.
"... a na to lidi chodili."
(dr. Tomáš Slavický.)
O tom chci vědět víc!
Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce
považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná
až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt.
Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)
Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe"
svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je
zpráva z předloňské pouti.)
Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule
se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost
brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat
o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti
se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.
První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)
Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru
a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly.
Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna
a nešpory byly latinsky.
Noty jsou k mání
na webu choral.sdh.cz.
(Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)
Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor
(Bohu díky alespoň za to).
Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty):
Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi.
Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani
s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální
oficium podle Ordo cantus officii.
Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná
vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika
commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do
"tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi
CANTUS.
Místo předepsaného hymnu
Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích
svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae.
Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium,
a to nepochybně proto, že je nově složené.
Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé
téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze
oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně
z pokladu gregoriánského chorálu.
Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho
lépe než předloni.
[EDIT 23. 10. 2022]
Pokud jde o výtku nezákonnosti výběru antifon nesouhlasícího
s tím, který předepisuje Ordo cantus officii,
viz její uvedení na pravou míru
v pozdějším článku.
Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se,
dokonce vůbec neřešený problém:
zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti
na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň
provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu
Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční
chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní
našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme.
Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde
a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné.
Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení -
ale úplně šťastné mi to nepřijde.
Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit
(proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější
svátky), pro staré svátky
zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému
repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu
Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene
i antifonu k Magnificat.
Druhé nešpory (pražská katedrála)
byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni.
(Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.)
Mohu tak ke zprávě
z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:
Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé;
antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá.
Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní";
trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré.
Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech"
(překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae;
v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).
Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys:
zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské
kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým
zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco
představitelnějším prostředí starého pražského kostela,
kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící
u četných postranních oltářů
měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili
"hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru.
(Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský,
o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama,
nezachytil žádné zprávy.)
Když jsem před lety zakládal na githubu repozitář pro projekt
In adiutorium, založil jsem ještě druhý samostatný
repozitář
pro jeho webovou prezentaci. Než jsem do něj ale stihl nahrát
první várku kódu, uvědomil jsem si, že zdrojové kódy těchto
stránek zveřejňovat nechci. Jednak proto, že bych tím zbytečně obnažil
jedno slabé místo, s jehož využitím by teď bylo možné web dočasně drobně
poškodit, ale především proto, že jde o kódy velice špinavé
a neelegantní, které by mi dělaly ostudu.
A tak tento repozitář zůstává až dodnes prázdný.
Delší dobu zamýšlím některé úpravy a rozšíření, která však při současné
architektuře (resp. právě ne-architektuře) nejsou elegantně realizovatelná.
Prvním krokem ke změně byl loňský přechod z bezplatného webhostingu
na vlastní virtuální server. Teď je načase využít možnosti, které nabízí.
Dal jsem se proto do přepisování. Zpočátku půjde o výměnu "střev",
na front-endu v ideálním případě takřka nepozorovatelnou,
později přibudou ona zamýšlená
rozšíření, jež práci uvedla do pohybu.
Dílo je na dobré cestě, mám již hotovu značnou část stávající funkčnosti.
Nasazení do ostrého provozu
(a spolu s tím zveřejnění zdrojových
kódů - těch starých, za které se stydím, i těch nových, které jsou
ostudné výrazně méně) je otázkou nejbližších týdnů.
Volba technologií je podobná
jako u e-antifonáře:
základní souřadnice určuje
programovací jazyk Ruby (mně ze všech nejbližší)
a framework Sinatra
(vzhledem k rozsahu a typu zamýšlené aplikace nabízející dostatečně
komfortní podvozek při minimálním množství nadbytečného "tuku").
Když jsem před drahnou již dobou hledal název pro malý
zpěvníček k nešporám slavností zamýšlený jako jakési minimum
zpívaného oficia pro nejširší veřejnost,
zvolil jsem ho s ohledem na tradici zpívaných "lidových nešpor"
v národním jazyce, sledovatelnou v 19. a první polovině 20. století.
Přitom jsem naprosto nepochopitelně přehlédl, že název
Nešporní zpěvy neodkazuje jen ke zpěvníku sestavenému
kdysi vyšehradským kanovníkem Františkem Mickou, ale také,
a v dnešním kontextu především,
k současnému liturgickému zpěvníku Mešní zpěvy.
Vidíme, že svou koncepcí Nešporní zpěvy nejsou Mešním zpěvům
v ničem podobné. Jak by vypadal takový vesperál, který by chtěl
být pro Mešní zpěvy harmonickým doplňkem?
- neměl by žádného uvedeného autora/editora
- až na dobře utajené výjimky by obsahoval jen zpěvy ze starých
pramenů
- žalmy v něm by byly převážně "na způsob písniček složené",
přičemž by přirozeně byly hojně využity zpěvy protestantské
provenience
- antifon by obsahoval jen poskrovnu, protože starých českých
notovaných pramenů obsahujících antifony oficia není mnoho
a nejsou příliš rozsáhlé
- s responsorii by to bylo ze stejných důvodů ještě horší,
místo nich by byly samé "jiné vhodné zpěvy"
- formuláře by byly sestaveny z toho, co je po ruce a pro danou
příležitost se alespoň nějak hodí, bez valného ohledu na texty
v breviáři
- úvodem by byl dekret doporučující ho jako oficiální antifonář
oficia pro české a moravské diecéze
(Pokud někdo z řádků výše nabyl dojmu, že nemám rád Mešní zpěvy,
ujišťuji ho, že je to dojem falešný. Jediné, co mě na nich dráždí,
je kombinace posledních dvou bodů.)
Pokud vím, žádný z českých "opravdových skladatelů"
dnes hudbu k liturgii hodin neskládá.
Typickým tvůrcem hudby pro tento kout liturgie je ředitel
kůru katedrálního nebo jinak významného kostela,
tvořící striktně pro vlastní potřebu, svým způsobem z nouze.
Pro skladatele, netísněné potřebou hudebně zajistit liturgický
provoz některého kostela, zřejmě liturgie hodin není
dostatečně zajímavá, aby pro ni komponovali.
Proč? Domnívám se, že odpověď naznačují dvě známé výjimky:
Petr Eben (Vesperae in festo Nativitatis B.M.V.;
sváteční nešpory
v katalánštině na objednávku benediktinského kláštera Montserrat)
a Miloš Bok (Chórové zpěvy pro klášter trapistů;
objednávka pro Nový Dvůr).
Je jí chybějící poptávka.
Veřejné slavení denní modlitby církve není příliš rozšířené
a i ve významných kostelích se, pokud je mi známo, celoročně
koná "nízkonákladově" (varhany + dobrovolnický sbor,
obvykle jednohlasý zpěv), takže na jedné straně skladateli
neskýtají mnoho prostoru pro uplatnění jeho umění
a na druhé straně není pociťována potřeba zatěžovat hubený
rozpočet té které církevní instituce objednávkou hudebního díla:
ředitel kůru na to stačí sám a zřejmě za své skladatelské počiny
nebude požadovat zvláštní úplatu.
[EDIT 13.10.2014]
Při čtení rozhovoru s J. Kšicou
v Salve 2/2014
jsem si uvědomil,
že kousavé slovo na konci předchozího odstavce
je akorát dalším projevem toho, jak se pisatel
tohoto blogu bídně orientuje v problematice, do které se tu opovažuje
mluvit. To, že ředitel kůru komponuje pro potřebu vlastního kostela,
je normální, tradiční a přirozené (jakkoli samozřejmě byli a jsou
také chorregenti nekomponující a na druhé straně skladatelé liturgické
hudby nevládnoucí
žádnému kůru) a nejde o žádnou znouzectnost, ale o normální součást
daného povolání (str. 62).
Předmětem zakázky pro "skladatele na plný úvazek"
bude obvykle asi jen "velká muzika", na kterou běžnému řediteli
kůru nestačí schopnosti a/nebo čas. Liturgie hodin ze své podstaty
místem pro "velkou muziku" obvykle nebývá.
Za tím, co následuje níže, však stále stojím.
Od svatováclavské pouti před dvěma lety
s sebou nosím myšlenku, kterou nejsem a nikdy nebudu schopný
sám realizovat,
kterou ale považuji za vysoce realizování hodnou:
i přes to, jak to teď v našich luzích a hájích s veřejným slavením
liturgie hodin je, je několik málo příležitostí v průběhu
liturgického roku, pro které by bylo svrchovaně vhodné mít
složené důstojné zpěvy.
Jednou takovou příležitostí - přinejmenším pro oblast Čech -
je právě slavnost svatého Václava.
Ideální svatováclavské oficium by zahrnovalo úplně všechny
zpěvy všech hodinek. (Vím totiž, že přinejmenším ve Staré Boleslavi
se v ten den nemalá část hodinek veřejně slaví a zbytek by se
jistě hodil jinde.)
Základem všech by byl "cantus firmus"
zpívatelný i samostatně - bez dalších hlasů a bez doprovodu -
a přístupný i pro lidový zpěv.
Pro modlitbu se čtením, modlitby během dne a kompletář by bohatě
stačila tato nejjednodušší forma doplněná varhanním doprovodem.
Ranní chvály a zejména oboje nešpory by pak byly "škálovatelné" -
podle možností kůru by bylo možné vhodně zapojit
vícehlasý sborový zpěv,
popř. malé či větší instrumentální těleso.
Myšlenku pouštím do světa jako ochmýřené semínko pampelišky:
nelze sice rozumně očekávat, že z ní něco vyroste, ale co kdyby?
Každý nebo téměř každý skladatel církevní hudby do konce
19. stol. po sobě nechal vedle zhudebnění mešního ordinaria
a vybraných částí propria také nějaké skladby pro slavnostní
oficium, nejčastěji pro nedělní nešpory a/nebo matutina
Svatého týdne.
Od té doby se přes římský breviář přehnaly hned dvě pustošivé
liturgické reformy (Pia X. a Pavla VI.), obě zasáhly samo jádro
oficia - uspořádání žaltáře.
Znamená to, že nešporní skladby starých mistrů jsou navždy
odsouzeny do ticha knihoven a archivů?
Nebo jinak: za předpokladu, že jsem sbormistr našlápnutého chrámového sboru
(to je samozřejmě jen výplod bujné fantasie) s "archeologickými" choutkami,
jaké mám šance sestavit nešpory podle pokoncilních liturgických knih
z existujících starších skladeb?
Za příklad nám poslouží barokní skladatel slezského původu
a mnich cisterciáckého
opatství Heiligenkreuz Alberik Mazák (1609-1661),
protože jeho kompletní dílo je velkoryse nabízeno zdarma
na k tomu účelu zřízeném webu.
V internetových sbírkách hudebnin však je možné najít značné
množství skladeb stejného určení, vokálních i vokálně-instrumentálních.
Opomenuty by v tomto ohledu neměly být také hudební přílohy časopisu
Cyril.
Mazákova díla nadále uvádím zkratkami:
CH1 - Cultus harmonicus I
CH2 - Cultus harmonicus II
R - Rukopisy
Žalmy je v rámci projektu In adiutorium obvyklé číslovat
podle hebrejské bible, zde se však z důvodu práce s historickými
prameny přidržím číslování Vulgaty.
Beznadějně chybí
Liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem vnesla do oficia
jedno naprosté novum - kantikum z Nového zákona jako součást
nešporní psalmodie. Zhudebnění kantika podle Zj 19
pro nedělní druhé nešpory tedy budeme
u starých skladatelů hledat marně.
Skutečný "vedoucí našlápnutého sboru" by se tady musel rozhodnout,
zda kantikum provést chorálně (střídání sborových částí s chorálními
nebylo ostatně v baroku ničím neobvyklým) či najít někoho,
kdo chybějící kus složí ve stylu dobře ladícím s ostatními částmi.
Chybět nám budou také antifony.
Prokomponované žalmy mnohdy počítají s tím, že antifony
budou zpívány chorálně, (viz starší článek o nešporách
podle Vejvanovského dostupných na Youtube)
ale nemusí to být pravidlem.
Ovšem ne každou antifonu lze rozumně zpívat s každým polyfonním žalmem.
Měla by souhlasit tónina obou zpěvů. Pokud v tomto štěstí nemáme,
bude vhodné antifony recitovat.
(To, že níže nepodávám informaci o tom, jak si ten který žalm
vede vůči antifoně připsané mu ve vesperálu vydaném r. 2009 v Solesmes,
je dáno tím, že prostě nevím, jak tóninu polyfonní skladby spolehlivě
určit. Netajím se tím, že v oblasti hudební teorie jsem polem velmi
málo oraným.)
Do pokladnice chorálu nebo jinam bude nutné sáhnout i pro responsorium.
Společné části
Nabízí se nám dobrý základ:
- Deus, in adiutorium CH2
-
Pater noster CH1:
I,
II
- na konec Salve Regina (Mazák oblíbenou mariánskou antifonu zhudebnil tolikrát, že nemám sílu přidávat odkazy)
Ze současných hymnů pro druhé nedělní nešpory (Lucis Creator optime;
O lux, beata Trinitas) nenacházíme u Mazáka ani jeden.
Kdyby mi o to šlo, zkusil bych, jak moc násilně bude působit
kontrafaktum některého z hymnů stejného metra, kterým se zhudebnění
našeho skladatele dostalo, např.
O gloriosa Domina (jednou v CH1,
I
v CH2 hned dvakrát:
II,
III).
Žalmy a kantika
Každá neděle v cyklu žaltáře má dva kousky psalmodie (Žalm 109 a kantikum
Zj 19) společné s ostatními a k tomu jeden žalm vlastní.
Magnificat je samozřejmou pevnou součástí každých nešpor.
K disposici máme ty žalmy, které byly součástí nedělních nešpor i v době a
prostředí skladatelově. Žalm 113 se sice zpíval v nešporách římských,
ale pro Mazáka jako cisterciáka nešporní psalmodie končila čtvrtým
žalmem, tedy žalmem 112, a žalm In exitu otevíral nešpory pondělní.
Dlužno podotknout, že latinské biblické texty v současných liturgických
knihách jsou vzaté z moderního latinského překladu, tkzv. Neovulgáty,
a od vulgátních textů zhudebněných Mazákem se tedy liší.
Domnívám se však, že použití staršího (navíc staletími posvěceného)
znění biblických textů
při liturgii z ohledu na použité hudební dílo je legitimní -
lze analogicky aplikovat to, co říká Ordo cantus officii o žalmu 94 Venite:
... psalmi invitatorii recitativi sunt praecipue ornati.
Numerus quidam tonorum pro Ps 94 invenitur in Libro Hymnario,
133-173. Alii toni iuxta manuscripta antiqua restitui possunt,
sed, complexitate habita in recitativo delicate aptando,
textum antiquae versionis huius psalmi servari praefertur.
Závěr
Druhé nedělní nešpory v pokoncilním uspořádání liturgie hodin
mají řadu částí společnou s toutéž hodinkou v uspořádání starším,
a tak při nich lze alespoň zčásti využít skladby i ze vzdálenější
minulosti, např. od Alberika Mazáka.
Vidím to jako zajímavou možnost, přičemž však nijak nenabádám k jejímu
využití. Inkriminované Mazákovy skladby jsem nikdy neslyšel
a ty jiné, které ano, si jako hudební barbar netroufám posuzovat
z hlediska vhodnosti pro liturgii.
Po dvou letech jsem se letos opět vypravil na svatoprokopskou pouť
na Sázavu. (Hlouběji na blogu je
zpráva o pro projekt relevantních aspektech pouti předloňské.)
Oproti minule jsem nevyrazil pěšky z domova čtyři dny předem,
ale v sobotu odpoledne jsem se svezl vlakem do Českého Brodu a šel odtud.
V působišti sv. Prokopa jsem byl téhož dne v pozdních večerních hodinách.
I tentokrát jsem s sebou nesl vytištěný
výtah not potřebných
pro zpěv hodinek na cestách.
Při jeho přípravě jsem si trochu pohrál s úmyslem dostat co nejvíce
zpěvů na co nejmenší plochu při zachování dobré čitelnosti.
Nechal jsem se inspirovat středověkými rukopisy, kde se drahým
místem zpravidla neplýtvá a tam, kde končí zápis jednoho zpěvu, začíná
hned další.
Ne už z pragmatických důvodů, ale jen tak pro radost jsem zkusil
použít iniciály.
(Lilypond stále ještě nemá skutečnou podporu pro iniciály vestavěnou,
i když se o tom už několik let občas někde diskutuje. Dají se ale
mírně špinavou technikou nafalšovat.)
Použití iniciál
si vynutilo úpravu klíče, který je ve standardní
velikosti příliš dominantním grafickým prvkem, takže se se sousední
iniciálou tluče. Zvažoval jsem i použití jiného klíče než houslového,
nakonec jsem ale zůstal při něm a jen ho zmenšil.
Pouť byla mírně dobrodružná.
Tak nějak automaticky jsem počítal s tím, že adorace v předvečer
bude celonoční jako předloni. Tento předpoklad se ukázal být mylný,
takže jsem v sobotu o půlnoci byl nucen vyřešit, kde a jak
bez spacího vybavení, navíc po dešti a s nadějí na příchod dalšího,
dočkám rána.
Volba padla na altán u studánky Vosovky. Na poměry jsem se tam
vlastně celkem dobře vyspal a ráno zpíval ranní chvály,
které nakonec byly jedinou hodinkou, při které pečlivě připravený lístek
s notami přišel ke slovu.