Řádová propria

10.5.2012 18:15 | kategorie: Texty | Komentáře

Tak jako mají své vlastní liturgické kalendáře a texty jednotlivé diecéze nebo církevní provincie, mají je také řeholní společnosti. Tyto texty ovšem většinou nejsou veřejně dostupné, protože je řády vydávají tiskem pouze pro interní potřebu. Chvályhodné ovšem je, že některé dávají své liturgické texty k disposici široké veřejnosti alespoň na internetu.

Nakolik bych do toho měl co mluvit, chtěl bych povzbudit i další řeholní společnosti, aby své liturgické texty podobným způsobem "daly všanc". Liturgie je nádherným vyjádřením řádové spirituality.

Vzhledem k zaměření stránek In adiutorium bych mohl nabídnout nějakou motivační odměnu, třeba "když dáte svoje řádové proprium breviáře na internet, složím vám zpěvy pro titulární svátek řádu - nejkrásnější, jaké budu umět". Místo toho ale připojím další výzvu adresovanou řeholníkům a řeholnicím: alespoň v některých vašich komunitách se o velkých svátcích liturgie hodin jistě zpívá. Napište nám něco o tom, jak, na jaké nápěvy, jaké jsou v řádu s oficiem spojené zvláštní zvyklosti...

[EDIT 25.8.2012] Poslední odstavec je formulovaný hodně nešikovně. Když se pokusím říci to samé jasněji:
1. velice mě zajímají zvyklosti spojené s oficiem v konkrétních řeholních komunitách a budu moc rád za příp. zprávy o nich
2. nabídka, že se na přání pokusím vytvořit nápěvy pro antifony a responsoria (v případě potřeby i pro hymny) z vlastních textů řeholních společenství, platí, a není podmíněná zveřejněním kompletních textů řádového propria na internetu.

web Graduale Bohemicum

8.5.2012 18:50 | kategorie: Jiné | Komentáře

Dovoluji si upozornit na před nedávnem vzniklý tematicky spřízněný web Graduale Bohemicum: http://graduale.xf.cz. Jeho tématem je rovněž liturgická hudba, ovšem mešní: jmenovitě české zpěvy mešního propria (introit, responsoriální žalm, zpěv před evangeliem, offertorium, communio). Není tam (a pokud zůstanu soudný, ani nikdy nebude) žádná moje tvorba, těžiště obsahu spočívá v průběžně doplňovaném přehledu existujících zhudebnění, vydaných tiskem i publikovaných na internetu, od jiných autorů.

Olomouc: Výstava liturgických knih

7.5.2012 21:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

Výstava Libri pretiosissimi („Nejcennější knihy“) představuje veřejnosti výběr rukopisů a tisků, které byly zapůjčeny farností při olomoucké katedrále sv. Václava a v uplynulých čtyřech staletích sloužily liturgickému provozu v katedrále. Záměrem autorů je ukázat nejen řemeslnou dokonalost knižních vazeb, pečlivost typografické úpravy a krásu zařazených mědirytin, ale také přiblížit obsah a funkci knih, nedílně spojených s bohoslužbou a stojících tak u zdrojů evropské křesťanské civilizace. (tisk.cirkev.cz)

Myslím, že výstava bude stát za to. Rozhodně se na ni chci dostat, a bude-li tam něco zajímavého z hlediska zaměření tohoto webu, podělím se pak o objevy.

Varování

7.5.2012 21:10 | kategorie: Projekt | Komentáře

Včera jsem se dozvěděl, že chrámový sbor v Kladně-Rozdělově nacvičuje na 1. nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého moje zde zveřejněné antifony. (Sestra, která ve sboru zpívá, vyhrožovala útokem na mou kytaru - nástroj, bez kterého bych ve skládání zpěvů k oficiu mohl jen těžko pokračovat - že prý jsou ty antifony nezpívatelné :) ) Samozřejmě mám i radost, a ne úplně malou - když takový dobrý sbor, jako je v Rozdělově, cvičí něco, co jste napsali, je to už samo o sobě (i kdyby třeba nakonec nedošlo na provedení) dost velká čest - ale také mě to vyděsilo. Stojím si za tím, co říká značka u inkriminovaných not: mají status delta. Jsou sice rozsahem kompletní, ale co do délky existence a zrání "novorozené", a jako takové dle mého soudu nezpůsobilé k užívání v "ostrém liturgickém provozu".

Uvědomuji si, že moje tvorba, kromě toho, že je snad alespoň do nějaké míry darem, představuje, vzhledem k mé hudební nekompetenci a lehkosti, s jakou výtvory publikuji, i hrozbu: je díky internetu velmi snadno dostupná a mnoho z toho, co nabízím, nemá žádnou konkurenci. (Zrovna o prvních nešporách Seslání Ducha svatého to neplatí: ty má zpracované Olejník.) Je tu tedy nebezpečí, že někdo sáhne po tom, co se tu nabízí, aniž by zkoumal, zda to je dostatečně hodnotné pro využití při liturgii - prstě proto, že nic jiného není.

Přidal jsem proto na stránku s notami do pravého horního rohu výrazné upozornění s odkazem na "Varování a komentář k notám" - soubor krátkých textů, které jednak upozorňují na nedostatky a možné pasti mých hudebních výtvorů, jednak by měly napomáhat k jejich správné interpretaci.

Navrátil: Lidové nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #6

5.5.2012 16:10 | kategorie: Knihy | Komentáře

[Navrátil Vojtěch: Lidové nešpory o významnějších slavnostech a svátcích v roce, vlastním nákladem, tisk v Brně, 1937.]

Oproti nešporám Bradáčovým/Mickovým (60./70. léta 19. stol.) máme tu počin co do vzniku o více než půlstoletí mladší. Víme však, že Mickovy Nešporní zpěvy byly znovu vytištěny ještě v r. 1940 a s Navrátilovými tedy koexistovaly.

Při srovnání textů shledáme částečnou (nikde nedeklarovanou) závislost na známém starším překladu: zatímco žalmy a hymny jsou přeloženy nově, antifony, verše a orace jsou s drobnými jazykovými úpravami (zejm. interpunkce) převzaty z Bradáče.

Výběr oficií

Zatímco Bradáčovy nešpory zahrnuté v "Kancionálu svatojanském" byly zamýšleny na každou neděli a významný svátek, Navrátil podává, zřejmě s ohledem na poměry, v nichž působil, nešporní texty pouze pro 17 nejslavnějších příležitostí liturgického roku:

vánoční okruh velikonoční okruh pohyblivé slavnosti mezidobí sanktorál
  • Narození Páně
  • Obřezání Páně (1.1.)
  • Nejsvětějšího jména Ježíš
  • Zjevení Páně
  • Zmrtvýchvstání
  • Nanebevstoupení
  • Seslání Ducha svatého
  • Nejsvětější Trojice
  • Těla a Krve Páně
  • Neposkvrněného početí Panny Marie
  • Nanebevzetí Panny Marie
  • sv. Jana Nepomuckého
  • sv. Petra a Pavla
  • sv. Cyrila a Metoděje
  • sv. Václava
  • posvěcení kostela
  • Všech svatých

Pro všechny tyto dny knížečka obsahuje (narozdíl od Micky) kompletní formuláře včetně antifon, čtení a modliteb. Výběrem svatých ze sanktorálu je typicky česká (což souhlasí s místem vzniku: P. Navrátil působil jako katecheta v Kuklenách v diecézi královéhradecké).

Hymny

Hymny pro Navrátilovo vydání přeložil z latiny katolický publicista, filosof, politik a politolog Alfred Fuchs. Zatímco hymny ve Svatojanském kancionálu - rovněž překlady latinských hymnů breviáře, jsou vesměs rýmované (a někdy v důsledku toho opravdu roztomilé), Fuchs se k rýmu uchyluje jen příležitostně. Překlad se vyznačuje úsilím zachovat rytmus originálu - alespoň co do počtu slabik na verš. Byla za tím snaha umožnit zpěv hymnů na nápěvy z římského antifonáře? (Dobrý nápad by to nebyl - nápěvy vesměs předpokládají nejen dané počty slabik, ale i určitou přízvučnou strukturu.)

Nezkoušel jsem cíleně konfrontovat překlad s originálem. Při zběžném listování mě ale zarazil překlad poslední strofy hymnu Pange, lingua, gloriosi corporis mysterium ze slavnosti Těla a Krve Páně:

Genitóri, Genitóque
laus et jubilátio,
salus, honor, virtus quoque
sit et benedíctio:
Procedenti ab utróque
compar sit laudátio.
Roditeli zrozenému
zazni chvála v šíř i v dál,
vzdejme poctu Bohu svému
žehnání i píseň chval,
dejme znít i zpěvu svému,
aby Boha opěval.

Zatímco v latinském originálu je v závěrečné strofě trojiční doxologie, Fuchsův básnický překlad tu má doxologii striktně monotheistickou. Nevím, co mám rozumět pod "Zrozeným roditelem" (originál nemluví o zrozeném roditeli, ale o Roditeli a Zrozeném, tedy o Bohu Otci a Synu). Rozuměl tady překladatel špatně latinsky, nebo se nechal "básnickou nouzí" dohnat k něčemu, co sice zachovává rytmus, ale není ani překladem, ani nedává smysl? Těžko říci. Kdyby tedy někdo chtěl po Fuchsovu překladu hymnů z nějakého důvodu sáhnout, měl by předem obezřetně zkontrolovat, co říkají - jednak, zda je to smysluplné, jednak, v jakém je to vztahu k obsahu původních hymnů latinských.

Žalmy a zpěv
...Žel Bohu, v dnešní době jsou i dopolední služby Boží [mše] namnoze zanedbávány, odpolední [nešpory] pak skoro vůbec opomíjeny. Opíraje se o zkušenost, že náš lid, známý svou hudebností, rád si zazpívá, předkládám vd. duchovenstvu lidové nešpory, část to z nepřeberných, překrásných pokladů duchovních, a doufám, že vd. duchovní správcové je ve svých farnostech zavedou a tím i zájem o odpolední bohoslužby probudí a náboženský život povznesou.

Z předmluvy je naprosto zřejmé, že byla knížečka určena pro nešpory v běžných farnostech, a to pro nešpory zpívané. Stojíme tu ovšem před podobným problémem jako v případě nešpor Mickových: v době vzniku se předpokládalo, že uživatelé budou dobře vědět, jak se jednotlivé texty zpívají, a tak sestavitel nepovažoval za nutné zahrnout noty nebo třeba i jen odkaz na nějaký zpěvník.

Jedinou informací užitečnou pro určení, jak se nešpory zpívaly (vedle výše naznačené hypotézy, že se hymny snad zpívaly na příslušné nápěvy z římského antifonáře), jsou značky v textech žalmů. Stejně jako u Micky je v každém poloverši jedna slabika zvýrazněna ztučněním.

Jaká logika za zvýrazňováním stojí? První, co hledám, protože je mi to nejbližší, je, jak se má zvýraznění ke slabikám přízvučným. V textech najdeme ztučnění první (ze Siónu; v lesku svatém), třetí (uprostřed nepřátel svých; je pamětliv své smlouvy), ale i druhé (želet toho nebude; Duchu svatému) slabiky přízvučného celku (přízvučný celek tvoří slovo nebo slovo s jednoslabičnou předložkou). Zvýraznění slabik jak přízvučných (1.,3.), tak i nepřízvučných (2.) v rámci jednoho žalmu vede k závěru, že zvýrazňování není vedeno logikou přízvuku.

Využívá tedy Navrátil stejný systém jako Micka, tedy závěr každého poloverše tvořený konstantním počtem slabik, z nichž první je označena? Protože mě otázka české psalmodie velice zajímá, prošel jsem všechny žalmy verš po verši a počítal, kolikátá slabika od konce poloverše je zvýrazněna. Čísla před pomlčkou jsou pozice zvýrazněných slabik v prvním poloverši, za pomlčkou ve druhém.

(Žalmy jsou číslovány podle Vulgáty, ne jak je to dnes běžnější podle hebrejské bible.
Barvami jsou žalmy rozlišeny na skupiny, které by se dle níže navržené teorie daly zpívat na stejné nápěvy.)

Žalm 109: 4 - 4/5
Žalm 110: 4/5 - 4/5
Žalm 111: 4 - 3/4
Žalm 112: 2/3 - 4/5
Žalm 113: 4/5 - 4/5
Žalm 115: 2 - 4
Žalm 116: 3 - 4
Žalm 121: 4/5 - 4
Žalm 126: 4 - 5/6
Žalm 127: 3 - 4
Žalm 129: 4 - 4/5
Žalm 131: 2/3 - 3
Žalm 147: 2 - 4/5
Magnificat značky postrádá.

Vidíme tedy, že vzdálenost zvýrazněné slabiky od konce poloverše není v rámci žalmu konstantní, ale kolísá vždy max. o jednu slabiku. Zdá se, v melodiích, které Navrátil předpokládal, měly závěry poloveršů pevnou délku a bylo možné v případě potřeby někde, pravděpodobně na konci, jednu slabiku přidat. (Stále bohužel nevím, podle jaké logiky byla vybírána slabika k označení a proč závěr nebyl umístěn vždy tak, aby vyšel přesně, bez přebytečné slabiky.) Zkoušel jsem, jak uvedeným počtům slabik odpovídají závěry poloveršů ve Svatojanském kancionálu. U více než poloviny Navrátilových žalmů by nápěv daného žalmu ze Svatojanského kancionálu odpovídal. Pro všechny pak by bylo lze mezi nápěvy ze Svatojanského kancionálu nějaký vhodný najít. To ale zůstáváme na poli hypotéz. Jak se žalmy z naší knížečky doopravdy zpívaly, zůstává i nadále záhadou.

sv. Jan Nepomucký, grego!

4.5.2012 23:20 | kategorie: Knihy | Komentáře

Za necelé dva týdny budeme slavit svátek sv. Jana Nepomuckého. Chci proto upozornit na svůj nedávný objev, pro který jsem musel vytvořit novou sekci na stránce s knihami: latinské chorální ranní chvály a nešpory pro tento svátek.

[Liturgický institut Praha: S. Joannis Nepomuceni Sacerdotis et Martyris ad laudes matutinas et ad vesperas , Praha: Společnost pro duchovní hudbu a Editio sti. Ægidii 1993.]

Donedávna jsem ani nevěděl, že texty národního propria pokoncilní liturgie hodin mají i latinskou verzi. O to větším překvapením pro mě bylo, že k oficiu našeho svátku někdo dokonce vydal chorální zpěvy.

Musím připojit dva nářky:
1. Bohužel latinské texty oficií ostatních svátků vlastních českému kalendáři nejsou běžně dostupné. (Nikdy nevyšly tiskem, ani na internetu nejsou, ...)
2. Zatímco pro většinu antifon z oficia sv. Jana Nepomuckého se někomu (pod publikací je podepsán jen "Liturgický institut Praha", mám ale důvodné "podezření" ohledně konkrétní osoby z okruhu svatovítského kůru :) ) podařilo najít nápěvy dílem v pražských rukopisných antifonářích, dílem v jiných oficiích antifonáře římského, protože toto oficium využívá tradiční texty, většina antifon jiných oficií našich světců vznikla úplně nově v době liturgické reformy - bez ohledu na existující dosavadní formuláře. To znamená, že možnost, že jednou budeme moci zpívat o všech vlastních svátcích naší provincie příslušné latinské chorální oficium, je mizivá.

Sešitek s ranními chválami a nešporami vyšel v r. 1993 a podle všeho už není dostupný. Jeden exemplář ale leží v knihovně KTF UK, kde je možné si ho vypůjčit nebo na místě okopírovat.

Micka: Nešporní zpěvy pro lid / Předkoncilní "lidová oficia" #5

2.5.2012 21:00 | kategorie: Knihy | Komentáře

[Micka František: Nešporní zpěvy pro lid, Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba, 1940 (8. vyd.).]

Sešitek kapesní velikosti, čítá pouhých 24 stran. Stručná předmluva nás poučí, že máme před sebou krátký výtah z Bradáčových "Nešpor", o nichž jednal předchozí článek tohoto seriálu. To je kuriózní, protože už "Nešpory" byly výtahem ze "Svatojanského kancionálu". Přitom se tu uplatňuje stejná motivace: udělat materiál levnějším a tak lidu dostupným. Micka (mimochodem kanovník stejě jako Bradáč - ovšem vyšehradský) tohoto zlevnění dosahuje tím, že do sešitku zařazuje jen nešporní žalmy (seřazené jako v biblickém kánonu; které se budou zpívat v konkrétních nešporách, bylo nutno předem ohlásit nebo vyvěsit a lidé si příslušné žalmy vyhledali), velice omezenou řadu hymnů pro vybrané příležitosti (podle liturgických dob; na největší mariánské svátky; na den sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého) a závěrečné mariánské antifony. Nenajdeme tu tedy modlitby, čtení, ale ani antifony k žalmům a k Magnificat.

Dlouhá řada vydání v dlouhém časovém rozpětí (od 70. let 19. stol. do poloviny stol. 20.) svědčí o tom, že šlo o počin potřebný a žádaný. Lze z toho vyvozovat, že se v inkriminovaném období zpívané nešpory v národním jazyce v českých kostelích opravdu slavily.

Oproti Svatojanskému kancionálu i samostatnému vydání nešpor ovšem Micka přináší jedno významné vylepšení: "Tučným, silným písmem tištěná slabika v žalmích znamená, že od ní započato, nápěv žalmu se mění," čili, že začíná mediace nebo terminace verše. Značkování předpokládá nápěvy ze Svatojanského kancionálu. Zvolený systém značení zvýrazňující slabiku, kde se mění melodie, počítá s tím, že každá závěrečná melodická formule má fixní počet slabik. To je z mého pohledu poněkud slabé: buďto se musí upravit text, aby zvoleným nápěvům "šel na ruku", nebo se na něm příležitostně páchá násilí melodickým zvýrazňováním slabik, kterým podle logiky jazyka zvýraznění nepřísluší. Výhodou tohoto systému je ovšem jednoduchost a snadnost použití, kterou se třeba systém uplatněný v mém žaltáři chlubit nemůže.

Název sešitku "Nešporní zpěvy" ve mně, když jsem ho našel v katalogu knihovny, vzbudil naději, že tu snad najdu nějaké noty. Naděje to byla, jak už snad alespoň částečně vyplynulo z výše řečeného, klamná.

Co se při liturgické reformě nepovedlo: Alelujatická responsoria

1.5.2012 11:25 | kategorie: Projekt | Komentáře

V posledních dnech pracuji mimo jiné na společných textech o svatých: pokračuji v už dlouho se vlekoucích úpravách společných textů o Panně Marii a nově jsem začal s texty o mučednících a o apoštolech. Nejraději z práce na oficiích mám antifony k žalmům - jsou obvykle krátké, krásné, melodie se pro ně vymýšlejí snadno. Méně už mám rád antifony k Benedictus a Magnificat - ty bývají delší, je nad nimi nutné více přemýšlet, více zkoušet, často je potřeba několik návrhů, než vyjde nápěv, který je alespoň trochu použitelný. Podobně je to s responsorii. Práce na společných textech o svatých mě ale naučila mít jednu skupinu zpěvů oficia vysloveně nerad: jsou to alelujatická responsoria pro dobu velikonoční.

V tradici gregoriánského chorálu je pro tato responsoria jeden universální nápěv.

velikonoční responsorium ze společných textů o apoštolech, Antiphonale Romanum 1912

Dřív mě pohoršovalo, že právě nejslavnější úseky liturgického roku jsou díky tomu, co se nápěvů responsorií týče, úplně ploché. To je ale, domnívám se, dáno tím, že responsoria brevia, dnes odpovídající na čtení ranních chval a nešpor, měla před liturgickou reformou místo jen v malých hodinkách (tercie, sexta, nona) - a těmto hodinkám je jistá plochost vlastní. Možná, že přenést onen tradiční chudý model alelujatického responsoria do ranních chval a nešpor je z mé strany systémová chyba.

Zmiňovaný universální nápěv je ovšem stavěný na opravdu krátké texty. (Viz výše: responsorium ze společných textů o apoštolech v době velikonoční, Antiphonale Romanum 1912, s. [26].) Byť se dá trochu natáhnout a lze mu v případě potřeby poněkud odlehčit jednoduchým zvýrazněním přízvučných slabik významnějších slov, nelze ho natahovat donekonečna. Alelujatická velikonoční responsoria ve společných textech současného breviáře jsou ovšem pravidelně tvořena tak, že se z responsoria pro doby nevelikonoční vezme celé responsum a udělá se z něj první část responsa nového, ke které se jako druhá část připojí dvojí aleluja. Responsa jsou tak téměř vždy nehorázně dlouhá.

R/ Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. * Zůstaňte v mé lásce.
V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Zůstaňte.
Sláva. Jako.

R/ Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. * Aleluja, aleluja.
V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Aleluja.
Sláva. Jako.

Už nevelikonoční responsorium "Jako Otec miloval mne" má responsum i verš nepříjemně dlouhé. Když se ale Obě části responsa spojí a udělá se z nich první část responsa pro velikonoční variantu, vznikne útvar naprosto nevyvážený a kloudnému zhudebnění se vzpírající. Tradiční nápěv "Aleluja, aleluja" je krátký, svižný, dobře odpovídající tomu, když mu předchází krátký a jednoduchý recitativ. Ten ale ve společných textech o svatých obvykle není dán - první půlka responsa je pravidelně velice dlouhá, tedy se nedá upravit jako jednoduchý recitativ - a pak s krátkým "Aleluja, aleluja" druhé části nejde nijak dobře dohromady.

Škoda, že teď nemám přístup k německému antifonáři nebo k některému z nových latinských, abych viděl, jak se s touto nástrahou "Bugniniho liturgie" vypořádali druzí. Já zatím problém neúnosně dlouhých textů alelujatických responsorií řeším dílem složením úplně nové, ne-tradiční melodie, která tu délku spíš unese, dílem rozvíjením "tradiční" melodie do nových směrů. Tou i onou cestou ale docházím k výsledkům spíše nevalným.

Bradáč: Nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #4

28.4.2012 16:15 | kategorie: Knihy | Komentáře

[Nešpory, čili večerní pobožnost církevní o nedělích a slavnostech Páně, též o svátcích svatých a světic Božích. Pro soukromou pobožnost lidu sestavil Vinc. Bradáč, kanovník u sv. Víta na hradě Pražském. Praha: Karel Bellmann 1864 (1.vyd.), 1865 (2.vyd.).]

obrázek k nešporám sanktorálu

Vincenc Bradáč zde v útlém svazečku vydal zvlášť texty nešpor, které dříve připravil pro kancionál a o nichž obsáhle jednal předchozí článek. Důvodem samostatného vydání nešpor, obsažených v právě vydaném kancionálu (I. díl kancionálu s nešporami vyšel 1863, samostatné nešpory 1864), byla snaha udělat texty nešpor finančně dostupnými i těm, kdo neměli na kancionál. Oproti kancionálu v samostatném vydání nešpor zcela chybí noty, doplněno je naopak několik nových vlastních textů pro svátky: Sedmi bolestí Panny Marie, Panny Marie růžencové, Narození Jana Křtitele, sv. Prokopa, sv. Magdaleny, sv. Anny, sv. Petra v okovech.

obrázek k adventním nešporám

K samotnému obsahu nemohu už nic nového říci - snad jen varovat, že je knížka vyzdobena grafikami, vesměs krajně nevkusnými. (Viz ukázky.)

Zajímavý je ovšem Bradáčův úvod, který je, domnívám se, cenným svědectvím o nešporách v národním jazyce a jejich liturgickém statutu (ne liturgie, ale pobožnost pro věřící), také ale o tom, že slavení "opravdové" liturgie hodin v klášteřích bylo vyhledáváno, ač bylo pro mnohé nesrozumitelné:

"Zvolili jsme [z celku breviáře k překladu do češtiny] právě nešpory z toho ohledu, že lid náš zpívání jich v kostelích zvláště klášterních začasté slýchá a sice s napnutou pozorností. Býváť zajisté velebností nápěvů žalmových a hymnových radostně dojat a nábožně vzdělán. Vzdělávají-li nešpory mysl pouhým nápěvem, vzdělávají více, když lid i slovům porozumí."

- Prvním účelem tohoto vydání tedy je, umožnit návštěvníkovi latinských nešpor porozumění jejich obsahu. Počítá se ovšem s tím, že se překlad uplatní vedle tichého sledování kanonického oficia i "hlasitě", v pobožnosti, v "lidových nešporách", kde se zpívá v národním jazyce, co se klerici a řeholníci modlí latinsky:

"Uvažujíce dále, že údové některých bratrstev před odpoledními službami Božími aneb napotom Marianské hodinky společně odříkávají, a že v některých osadách lid uvykl o nedělích a svátcích podobně u příležitosti odpoledních služeb Božích nešporní žalmy a hymny z církevních hodinek vyňaté zpívati, nemůžeme leč jen přáti, aby k řádnému provedení této právě naznačné, lidu našemu zvláště milé pobožnosti vydány byly úplné nešpory, t.j. překlad všech oněch částí římského breviáře, jenž k dokonalému modlení se nešpor, jak s hodinkami kněžskými souvisí a se svátky veškerého roku se shodují, přináležejí."

Svatojanský kancionál / Předkoncilní "lidová oficia" #3

28.4.2012 15:30 | kategorie: Knihy | Komentáře

Dnes nahlédneme do kancionálu na texty oficia obzvlášť bohatého. Je jím tkzv. kancionál Svatojanský:

[Kancionál čili Kniha duchovních zpěvů pro kostelní i domácí pobožnost, Praha 1863 (1. díl) / 1864 (2. díl).]

Připravil jsem PDF s oddíly, které nás budou zajímat: 1. Svatojanský kancionál - nešpory - PDF (26MB); 2. Svatojanský kancionál - matutina - PDF (28MB)
V dalším dokumentu jsou z nešpor vytaženy nápěvy žalmů, pro pohodlné srovnání s dnes obvyklou podobou chorálních nápěvů: Svatojanský kancionál - nápěvy žalmů - PDF (180kB)

Dědictví svatojanské

Myslím, že není nezajímavé dozvědět se úvodem alespoň základní informace o vydavateli, díky němuž kancionál spatřil světlo světa a po němž je také obvykle nazýván "svatojanský".

Dědictví svatojanské bylo v 19. a 1. pol. 20. stol. podivuhodným zařízením pro podporu vzdělanosti českých katolíků tiskem. Bylo organisováno na způsob společenství podílníků: jednotlivec nebo instituce (např. škola) při vstupu složil jednorázový vstupní vklad (v roce 1864 to bylo při nejnižší sazbě pro jednotlivce 11 zlatých) a pak až do smrti dostával každoročně svůj tkzv. "podíl" - jednu nebo více publikací z produkce Dědictví. Členství mělo tři úrovně, které se lišily výší vstupního vkladu a úměrně tomu i počtem každoročně odebíraných knih (1-3). Kromě toho Dědictví produkovalo i další knihy nad rámec "podílů", které bylo možno zakoupit ve vybraných knihkupectvích.

Dědictví bylo institučně napojeno na pražské arcibiskupství (nevím jak přesně, jisté ale je, že mu skládalo účty, a že nejvyšší funkce v představenstvu obsazovali kanovníci pražských kapitul, jednu dobu mj. pozdější biskup A. Podlaha). Jeho produkce byla zřejmě alespoň částečně financována z výnosů nějakého malého kapitálu. Detaily ovšem neznám. (Ukládaly se vklady nových členů k tomuto kapitálu nebo se bezprostředně utrácely? Atd.) Zajímavé je, že vedle funkce "tiskového apoštolátu" bylo Dědictví svatojanské i "mešním spolkem" (lepší označení mě bohužel nenapadá): kněží, kteří byli podílníky, měli závazek sloužit jednou ročně v oktávu sv. Jana Nepomuckého (tehdy se slavil s oktávem) mši za živé a zemřelé členy Dědictví.

(Výše řečené vyvozuji toliko z toho, co o sobě Dědictví samo napsalo na konci 2. dílu kancionálu; je možné, že se v dílčích detailech mýlím.)

Kancionál

V dnešní době Svatojanský kancionál působí nezvykle svým rozsahem i úpravou. Vyšel ve dvou dílech (368+374 stran) velkého formátu (větší než A5, menší než A4, jméno formátu neznám) a přitom v chatrné vazbě. Knižní blok je sešitý, ale není opatřen deskami, nýbrž jen přilepenou obálkou z obyčejného zeleného papíru. Knihy Dědictví byly vyráběny nenákladně, ale počítalo se s možností, že si je, kdo bude chtít, nechá převázat do vazby pevnější. Kancionál dokonce sám vydavatel nabízel vedle standartní měkké i v pevné luxusní vazbě (oba díly v jednom svazku; vazba celokožená, se zlatou ořízkou; pak i o něco levnější varianty), protože se široký zájem o ni dal předpokládat. Exemplář chovaný ve fakultní knihovně KTF UK je nicméně v té nejchudší úpravě.

Stručnou charakteristiku jeho obsahu, resp. zdrojů a kritérií uplatněných při sestavování, obsahuje nekrolog svatovítského kanovníka Vincence Bradáče, který za kancionálem stál. Za základ posloužil osvědčený Šteyerův kancionál (1683). Nadto bylo zahrnuto to nejlepší z celé řady novějších kancionálů užívaných v českých diecézích. Bradáč sám doplnil řadu překladů hymnů z breviáře a jiných latinských liturgických písní. V předmluvě prvního dílu kancionálu uvádí, že u řady známých českých písní provedl úpravy textu a/nebo nápěvu - ve jménu kvality obsahu a důstojnosti formy. V tomto šlo, narozdíl od pozdějšího Českého kancionálu, o dílo ryze pragmatické, bez vědeckého zájmu o původní znění. (To zřejmě bylo dáno potřebami a možnostmi doby.)

Pokud jde o předpokládaný způsob využití, Bradáčova předmluva naznačuje, že se vůbec neočekávalo, že kancionál bude mít v kostele každý - kancionály nakoupené do lavic nebyly v té době běžné a ne každý si mohl dovolit knihu si sám zakoupit. Zejm. chudí lidé zřejmě běžně zpívali zpaměti; pro rozvoj chrámového zpěvu hrál zásadní roli učitel, který (měl kancionál, uměl číst noty a hrát na hudební nástroj a) ve škole učil děti novým písním a ty pak v kostele i doma postupně "nakazily" zbytek obce, příp. opisováním vytvořily levné kopie textů písní k rozdání. V některých kostelích působili "literáti", chrámový sbor zámožných mužů majících kancionály a mocných zpívat z not. (Literátská bratrstva, známá ze starších dob, neměla, pokud vím, v Čechách kontinuální tradici, ale od pražské provinční synody 1860 bylo vyzýváno k jejich znovuzakládání; to mělo přispět k obnově a pozvednutí chrámové hudby.)

Obsah kancionálu
I. díl
  • Písně dle doby církevní (liturgický rok - temporál)
  • Písně mešní
  • Nešpory
II. díl
  • Písně o Pánu Ježíši a Panně Marii
  • Písně o sv. Andělích
  • Písně o Světcích a Světicích Božích
  • Písně u obecných potřebách
  • Písně pro pobožnost soukromou
  • Písně obecné
  • Písně při slavnostech mimořádných
  • Písně při pobožnostech zvláštních
  • Písně pohřební a za mrtvé
  • Výňatky z Hodinek církevních
Oficia

V přehledu obsahu vidíme, že na konci obou dílů kancionálu po písních následuje oddíl s texty z "církevních hodinek". V prvním dílu jsou to nešpory pro všechny neděle a významné slavnosti liturgického roku, ve druhém dílu pak vybraná matutina ("jitřní") a ranní chvály: pro Narození Páně - matutinum slavené před půlnoční; dále matutinum a ranní chvály Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty a matutinum a ranní chvály z oficia za zemřelé.

V kancionálu jsou pro zahrnuté hodinky vytištěny všechny texty, avšak notami jsou opatřeny jen žalmy, hymny a závěrečné mariánské antifony. Antifony k žalmům a k Magnificat ani responsoria nápěvy nemají. Důvod není přesně znám - snad že se zdály pro lidový zpěv příliš náročné (zpívat je bude sólista nebo sbor a tak nemusí být v kancionálu); snad že v době vzniku kancionálu nebyl, kdo by pro ně nápěvy složil; snad také hrála roli úspora místa ve zpěvníku. Žalmy jsou každopádně nejrozsáhlejší zpívanou částí hodinek, a když z nějakého důvodu nebylo možné dát lidu zpívat vše, byla volba, umožnit mu zpěv žalmů, velice rozumná. (Když tu mluvíme o "lidu", nesmíme ztratit ze zřetele, že to vzhledem k ekonomickým podmínkám zdaleka neznamenalo "všichni návštěvníci bohoslužeb", ale "ti, kdo vlastnili tištěný kancionál" - viz výše.)

U nešporních žalmů stojí za povšimnutí, že každý má svůj nápěv přiřazen napevno a zpívá se na něj vždycky. (Zatímco v římském antifonáři se nápěv žalmu mění podle antifony, se kterou se zrovna zpívá). S tím se později potýkal F. Lehner, když se rozhodl k antifonám těchto nešpor opatřit nápěvy. (Viz článek F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47.) Pro lidový zpěv je to ale opět volba více než vhodná - umět zpívat každý žalmový text na různé nápěvy není pro člověka chórem necvičeného snadné, a naopak, mít text žalmu spojený s jedním konkrétním nápěvem někdy pomáhá naučit se žalm zpaměti.

V nápěvech žalmů snadno rozpoznáme dobře známé nápěvy chorální. Neuniknou nám nicméně četné, i výraznější melodické odlišnosti od jejich dnes obvyklých podob. (Netypická podoba zakončení I.D; podobně III.a; IV.E nezvyklá intonace i závěr; V.a neobvyklé melisma v intonaci a zejména b v závěru; VII.c nezvykle bohatá mediace a zvláštní vázání not v zakončení; tercie místo malé sekundy v intonaci peregrinu.)

Hodné povšimnutí je, jak Bradáč pracoval s intonacemi - intonace modů I a II máme jak s malým melismatem (dnes běžné v modu I, nestandartní v modu II), tak bez něj. Nevysledoval jsem v tom žádné pravidlo - snad intonace upravoval jednoduše podle citu nebo zcela svévolně.

Povšimneme si dále, že zatímco první verš žalmu je vždy notovaný, chybí jakákoli instrukce, jak zpívat verše následující. Texty nejsou nijak značkované, považuje se za samozřejmé, že zpěvák nápěv k verši přiřadí správně. Při bližším pohledu na notované první verše navíc zjistíme, že nápěv k textu není přiřazován vždy striktně podle logiky přízvuků, ale někdy zcela mechanicky podle vzdálenosti slabiky od konce. (Srov. v modu II konce veršů "snížen jsem byl velmi", kde je zohledněna přízvučná logika, a "jeho tichost všelikou", kde tomu tak není.) Domnívám se, že to může být projevem toho, že tenkrát ještě ani pravidla správné aplikace chorálních nápěvů při latinské psalmodii nebyla jasně dána, protože studium chorálu bylo ještě v plenkách. (O zmatcích ohledně psalmodie i v oficiálně vydávaných varhanních doprovodech k žaltáři atd. referují některé články v Cyrilu, které se mi ale teď nepodařilo dohledat. Jasno přineslo až vydání Antiphonale Romanum r. 1912.)

Nešpory v I. dílu
Struktura:
  • žalmy
  • Magnificat
  • závěrečné mariánské antifony
  • temporál
  • mariánské svátky
  • svátky svatých
  • společné texty

Zvolené uspořádání volí stručnost na úkor pohodlí, neboť uvádí všechny žalmy zpívané někdy během roku v nešporách na začátku a v jednotlivých formulářích k nim jen odkazuje číslem stránky a nutí zpěváka listovat.

Překvapí znění Magnificat, kde je "problém prvního krátkého poloverše" (Velebí * má duše Hospodina) vyřešen spojením dvou veršů v jeden, přijatelně dlouhý (Velebí duše má Hospodina * a zplesal duch můj v Bohu, svém spasiteli). Autor zpěvníku se tak vyhne nutnosti uvádět jeden nápěv pro první verš a jiný pro verše ostatní.

Poznámka vysvětluje vztah závěrečné mariánské antifony k nešporám: antifony se jmenují "závěrečné antifony k doplňku (tj. kompletáři)", "doplněk" ovšem v kancionálu obsažen není. "Doplněk, kompletorium, slove část denní pobožnosti od církve duchovenstvu nařízené. Doplňkem uzavírají se nešpory. Když je lid v kostele zpívá, vždy na konci jich béře se jedna z těchto antifon a přiměřená modlitba, jakož níže při nešporách udáno." Ve farní liturgii byl kompletář, v chóru tehdy slavený souvisle s nešporami, vypuštěn, a zbyla z něj na konci nešpor právě jen závěrečná mariánská antifona.

Za povšimnutí stojí výběr svatých, kteří mají v kancionálu vlastní oficium. Kromě apoštolských knížat Petra a Pavla, sv. andělů strážných a všech svatých jsou to výhradně čeští zemští patronové: Václav, Jan Nepomucký, Vojtěch, Cyril s Metodem, Josef.

Matutina a ranní chvály ve II. dílu

Oficia zahrnutá do druhého dílu kancionálu pro mě zčásti zůstávají hádankou. Jsou to matutina a ranní chvály nejexponovanějších dní liturgického roku: slavnosti Narození Páně (z Baarova Holoubka lze usuzovat, že na konci 19. stol. bylo obvyklé, že se farář matutinum modlil ve farním kostele před půlnoční mší) a dní Velikonočního tridua - tkzv. tenebrae.

Není mi ovšem jasné, proč chybí matutinum a ranní chvály pro neděli Zmrtvýchvstání. Podobně nevím, čím si naopak oficium za zemřelé zasloužilo, že jeho matutinum a chvály zahrnuty byly - a proč právě jen matutinum a chvály: zdálo by se mi logické mít k němu, když už tu je, tedy i nešpory, ty však v I. ani ve II. dílu nenajdeme.

Závěr

Na závěr nemohu než vyjádřit údiv nad tím, co naši dávní předkové měli ve Svatojanském kancionálu k disposici. Jaksi se to vymyká mým dosavadním představám o liturgickém životě české farnosti ve třetí čtvrtině 19. století... Nešpory v národním jazyce, ne ošizené dvěma universálními formuláři, jak je známe ze současného kancionálu nebo z jeho předchůdce, kancionálu Českého, nýbrž s plnými vlastními texty pro všechny neděle, pro jednotlivé mariánské svátky, pro svátky nejoblíbenějších svatých a konečně se společnými texty pro ostatní svaté... To je bohatství, které opravdu zaráží.

Ptám se jen, zda ta spousta stran, věnovaná v obou dílech kancionálu textům "církevních hodinek", také žila. V dobovém tisku nacházíme zmínky naznačující, že snad ano, že alespoň ve velkých kostelích byly zpívané české nešpory obvyklé. (Např. Nešpory čili veřejná pobožnost církevní, ČKD 3/1864, 237: "Ve mnoha městech a znamenitějších místech jsou nešpory od dávna v obyčeji." F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47: "Všeobecného již téměř rozšíření došly jsou „Nešpory” v I. dílu Kancionálu obsažené. Po Čechách bude, tuším, málo kostelů, v kterých by se Nešpory alespoň na velké svátky nezpívaly.") Kdyby bylo lze dopátrat se o tom více informací, byly by "nešpory ve farní liturgii v Čechách 19. stol." zajímavým námětem na studii.