Častěji se mi stává, že se chci podívat na původní text
nebo nápěv některého z hymnů Denní modlitby církve a hledám,
je-li přístupný v některém z úložišť digitalizátů.
Až jsem se nakonec odhodlal projít rejstřík pramenů
systematicky a připravit
seznam odkazů na digitalizované prameny
(zpěvníku Mešní zpěvy a)
hymnů Denní modlitby církve.
Třeba bude k užitku i někomu dalšímu.
Když tu bylo probíráno
žehnání adventního věnce,
hodí se téma žehnání v rámci hodinky oficia zpracovat soustavně.
Co říká benedikcionál o spojování obřadů žehnání s denní modlitbou
církve?
Článek vychází z aktuálně platného
českého vydání benedikcionálu
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013).
Všeobecné pokyny k obřadům žehnání jsou ve věci spojování
s jinými obřady (pro mě nečekaně) restriktivní:
spojovat se smějí jen ta žehnání a jen s těmi obřady,
pro které je to v liturgických knihách výslovně dovoleno.
28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena
se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše.
...
29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání,
o nichž to uvádějí liturgické knihy.
|
28. Cum quaedam benedictiones peculiarem necessitudinem
cum Sacramentis prae se ferant, interdum coniungi possunt
cum Missae celebratione.
...
29. Cum aliis celebrationibus, quaedam benedictiones
coniungi possunt, ut suis locis in Ordinibus indicatur.
(cit. dle Notitiae 1984, s. 928nn.)
|
Obecnou normu dovolující spojovat se slavením denní modlitby
církve např. nějakou celou skupinu obřadů žehnání
jsem nezaznamenal žádnou.
Žehnání, pro která je takové spojení dovoleno specificky,
je jen hrstka.
S ohledem na to je pozoruhodná rozmanitost
předepsaných způsobů spojení obou bohoslužeb.
1. Náhrada závěrečného požehnání
To je případ žehnání poutníků na začátku nebo na konci pouti.
Z benedikcionálu se bere jen žehnací modlitba (a zakončení?)
a nahradí obvyklé požehnání na závěr ranních chval / nešpor,
popř. závěr modlitby uprostřed dne / modlitby se čtením.
355. Dá-li se přednost [před samostatným obřadem žehnání]
zahájení nebo zakončení pouti slavením
mše nebo části denní modlitby církve anebo jiné liturgické
pobožnosti, může se nakonec poutníkům udělit zvláštní požehnání,
jak je zde uvedeno.
Pro toto řešení se zdá být určující, že žehnání poutníkům
má s obvyklým požehnáním na konci ranních chval nebo nešpor
společné hlavní rysy: žehná se věřícím
v konkrétní situaci (žehnání nemá žádnou věc jako předmět),
a to ne jen některým vybraným, ale všem, kteří se bohoslužby účastní,
a vyprošuje se Boží požehnání pro bezprostřední budoucnost
po skončení bohoslužby:
"... chraň je na jejich cestě ... aby šťastně došli tam, kam
směřují"
(před začátkem pouti),
resp.
"... i nadále je provázej svým požehnáním, ať po návratu
do svých domovů slovy i skutky vydávají svědectví o tom,
cos jim prokázal"
(na konci pouti).
2. Po čtení
Tento model, vkládající žehnání jako nadpočetný strukturní
prvek do samého středu hodinky,
je použit pro žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu.
968. V den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory,
spojí se žehnání obrazu se slavením nešpor.
Nešpory se slaví obvyklým způsobem. Po skončení zpěvu žalmů
je vhodné zařadit delší čtení vybrané z mešního lekcionáře
pro svátky Páně, Panny Marie a svatých.
Potom předsedající v homilii vysvětlí biblické čtení a význam
posvátných obrazů v církvi.
Po biblickém čtení nebo po homilii je vhodné, aby všichni
potichu rozjímali o Božím slovu. Potom následuje text zpěvu
po krátkém čtení z nešpor, nebo zpěv stejné povahy.
Když tento zpěv skončí, pronáší předsedající žehnací modlitbu.
Po ní pak následuje evangelijní kantikum se svou antifonou.
Při zpěvu kantika se po okuřování oltáře a kříže okouří
také obraz.
Dále pak pokračuje slavení nešpor až do konce obvyklým způsobem.
Žehná se obraz jako předmět veřejného kultu
(ne pro soukromé potřeby - čl. 965).
Žehnání není vkládáno do jakékoli hodinky, ale zásadně do nešpor,
a rubriky benedikcionálu požadují, aby šlo o nešpory
s texty odpovídajícími námětu žehnaného obrazu,
a dále upravují jejich repertoár (výběr čtení)
a obřady (okuřování).
Formulace "v den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory"
připouští vedle žehnání přímo v den svátku odpovídajícího
námětu obrazu také použití svátečního formuláře v jiný den
na způsob votivního oficia (VPDMC 245).
Jedno žehnání obrazu v rámci nešpor tu už bylo před časem zdokumentováno -
viz žehnání tapiserií v chóru českobudějovické katedrály.
Blízkou obdobou co do struktury je obřad korunovace mariánského
obrazu v pontifikálu. (K němu blíže někdy jindy.)
3. Před začátkem hodinky
V tomto modelu žehnání nevstupuje do struktury hodinky,
ale je prostě volně připojeno před její obvyklý začátek.
Díky tomu si žehnací obřad zachovává svou úplnou strukturu,
zatímco v dosud probraných modelech z něj zůstávala jen samotná
žehnací modlitba a ostatní prvky byly vypuštěny jakožto
nějakým způsobem v hodince oficia již obsažené.
(žehnání ke službě varhaníka)
1052. Tento obřad se slaví zpravidla před začátkem mše
nebo před nešporami či ranními chválami, při nichž bude varhaník
doprovázet bohoslužbu hrou na varhany; může se však konat
i samostatně.
(žehnání adventního věnce)
1272. První zde uvedený způsob žehnání adventního věnce
počítá s jeho slavením přede mší nebo před prvními nešporami
první neděle adventní. ...
V jednom případě jde o žehnání konkrétnímu věřícímu,
v druhém případě o žehnání věci. Oběma společné je, že
předmětem žehnání je něco, co
se k bohoslužbě vztahuje jako prostředek
(varhanická služba, adventní věnec)
a má být při následném slavení
hodinky oficia (už od začátku) uplatněno.
Varhaník bude za hracím stolem vykonávat svou službu,
rozsvícený adventní věnec bude ukazovat, že s prvními nešporami
první adventní neděle začala doba adventní.
Carte blanche
Jak je benedikcionál ve věci spojování žehnání s jinými obřady
obvykle velice konkrétní a restriktivní, tak v případě
žehnání věcí, jichž se užívá při slavení liturgie
činí výjimku a jen obecně stanoví, že
1065. Je vhodné žehnat více těchto předmětů společně
ve stejném obřadu, buďto ve mši, nebo při nějaké jiné bohoslužbě;
má to ovšem být v přítomnosti věřících. ...
Zdá se, že jako "nějaká jiná bohoslužba" není vyloučena
ani některá hodinka oficia. Způsob spojení obou bohoslužeb však
není pro takový případ nijak konkretisován.
Jistým vodítkem může být katalog dosud probraných modelů spojování
a analogická aplikace rubrik o spojení se mší:
1067. Pro přiblížení souvislostí a snazší pochopení
pro věřící by se mělo počítat hned také s následným použitím
nově žehnaných předmětů. Žehnání liturgických oděvů, které kněz,
popřípadě jáhen, obléká ke mši, a pláten k pokrytí oltáře
by se proto mělo konat na začátku před úkonem kajícnosti.
1068. Jinak se tato žehnání konají na konci bohoslužby slova.
...
1069. Po přímluvách přisluhující nebo zástupci dárců
přinesou před kněze ty předměty, které mají být žehnány.
Rozumnou obdobou žehnání ve mši "na začátku před úkonem kajícnosti"
je žehnací obřad před začátkem hodinky.
Ale co je vhodnou analogií žehnání "na konci bohoslužby slova",
resp. "po přímluvách"? Po přímluvách ranních chval nebo nešpor
se žádný obřad vkládat nehodí. Závěrečný blok těchto hodinek
je vystavěn tak, aby přímluvy přímo vyústily do otčenáše
a ten zase do závěrečné modlitby (kterou proto nepředchází
ani obvyklá výzva "Modleme se").
Místo mezi responsoriem a evangelním kantikem se zase zdá být
vyhrazeno pro slavnostní žehnání (nábožensky)
přiměřeně významných věcí.
Žehnání věcí, které jsou pro užitek nebo pro ozdobu
(byť by se jednalo o užitek/ozdobu v rámci liturgie),
ale nejsou předmětem kultu,
se zdá vhodnější vyřídit také před začátkem hodinky.
Beztak s ohledem na zásadu
"počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů"
budou v souvislosti se slavením denní modlitby církve
žehnány zejména věci, které při ní následně budou použity -
vedle parament je možné myslet třeba na nový chórový pulpit
nebo chórové lavice.
Souhrn
Benedikcionál stanoví přísná pravidla pro to, které obřady
žehnání se smějí spojovat se slavením denní modlitby církve.
Jen pět formulářů takové spojení dovoluje, přičemž jsou uplatněny
tři různé modely uspořádání vztahu obou bohoslužeb.
Pokusili jsme se identifikovat určující motivy pro použití
každého z těchto modelů.
Na okraj
Když jsem postupně pročítal celý benedikcionál, narazil
jsem na jedno překvapení:
1323. Slavnost Zjevení Páně je jedna z nejvýznamnějších slavností
liturgického roku a slaví se po celých osm dnů.
(úvod k žehnání vody, kadidla a křídy o slavnosti Zjevení Páně; zvýraznění JP)
Žehnání vody, kadidla a křídy je jedním z obřadů přidaných
do českého překladu benedikcionálu jako jeho "národní proprium"
(srov. čl. 1219).
Zdá se, že úvod k němu psal někdo uvyklý
(ať už jako celebrant, nebo jako badatel) primárně
starším podobám liturgického kalendáře.
Po většinu dějin římského ritu se slavnost
Zjevení Páně skutečně slavila "po celých osm dnů,"
tzn. s oktávem, ale ten byl zrušen ještě před koncilem, roku
1955
(AAS 1955, s. 220n).
Jakýmsi jeho pozůstatkem jsou dnes vánoční férie do svátku Křtu Páně,
jejichž liturgické texty rozvíjejí témata slavnosti.
Protože svátek Křtu Páně se slaví v neděli po Epifanii,
délka této řady férií je proměnlivá (0-6 dnů).
Pokud Epifanie sama připadne
na neděli, období od Epifanie do svátku Křtu Páně
skutečně trvá "celých osm dnů",
ale to nastává jen jednou za několik let. (Nejbližší výskyt
bude 2030, pak 2036 a 2041.)
Průměrná délka je pět dní.
Budiž ten kalendářní přešlap v úvodu k žehnání tříkrálových svátostin
výrazem naděje, že za některého z příštích pontifikátů
dojde k nápravě alespoň některých méně šťastných liturgických
reforem 20. stol., mj. i obnovením starobylého oktávu Epifanie.
Když jsme u benedikcionálu, Epifanie a reformních nadějí,
tak já doufám, že jednou bude
v nějaké kloudné formě obnoveno ono velké slavnostní žehnání vody o vigilii Epifanie,
kterého se v Čechách a na Moravě užívalo přinejmenším
do druhé poloviny 19. stol.
(pražské texty s notami třeba Rituale Romano-Pragense 1731;
k novodobé historii Kupka: Svěcení vody tříkrálové, ČKD 1892, s. 13-23 a 105nn).
Dnešní podoba obřadu žehnání tříkrálových svátostin,
kde žehnání vody zaujímá stejnou (marginální) pozici jako
žehnání vody k asperges na začátku nedělní mše, je vedle něj
opravdu žalostná.
Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020
z kaple pražského kněžského semináře.
Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být
dlouholetý standard slavnostnějších nešpor
(hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy,
antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska
příliš zajímavé.
Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná
bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů.
V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.
Lucernarium
Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům,
zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas,
zapaluje svíčky na oltáři.
Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání
bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu)
známe z příležitostí,
kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám
u Všech svatých.
My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky
samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách,
do nichž bylo jako jeden
ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které
i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo
určitý náboženský přesah.
Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků
katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím,
ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti,
ani liturgických předpisů.
Žehnání
Obřad žehnání adventního věnce
je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha.
Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou
oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první
svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají
Ejhle, Hospodin přijde
s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle
zpívá přede mší v době adventní.
Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem
úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia
nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje
antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém
překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii
byla odbyta recto tono.
Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné
hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.
V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách
společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu
a k Magnificat), ale je příznačné,
že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší
antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát
z Mariina chvalozpěvu.
Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl
namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria
podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu
takového řešení, protože souhlasím, že ono
"jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním"
se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se
responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími
kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých,
podle liturgické funkce).
Pochybnější je splnění podmínky
"pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí",
protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu
sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale
ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.
Obřad podle benedikcionálu
Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly
do českého vydání benedikcionálu
přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem
a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském.
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.)
Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají
s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným,
než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu.
Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad
žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory
první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:
- (volitelně vhodný adventní zpěv)
- znamení kříže
- liturgický pozdrav
- úvodní proslov
- krátké čtení
- (volitelně minikázání)
- žehnací modlitba
- (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
- zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
- (volitelně okouření věnce kadidlem)
- Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)
Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává
svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku
a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické
pro velkou část výstupů liturgické reformy.
V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení,
avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí,
tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor
po biblickém čtení.
Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má
v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů,
v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).
[EDIT 11. 11. 2023]
Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů
nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.
To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého
benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili
prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor,
tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako
spíše netypické.
Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako
jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování
někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje,
že až tehdy začíná první adventní týden,
zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami
(srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40)
a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku
nešpor již bylo uvedené do provozu.
[EDIT 11. 11. 2023]
I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu
paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.
Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli
jednání, které jsem interpretoval
jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout,
že obřad žehnání adventního věnce před nešporami
také lze číst jako svého druhu lucernarium:
slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou.
Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny
varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách,
které jsme dosud měli možnost zdokumentovat.
(Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém
mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)
Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně
slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají
zpívané v podání hostujících zpěváků,
zpravidla latinské chorální (viz starší článek);
ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské
kolegiátní kapituly, česky recitované.
Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava
z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace
(v charakteristických červených deskách formátu A4),
příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.
Letošní svítání dne sv. Václava nad Starou Boleslaví.
Ambrožovo "... hoc omnis erronum chorus vias
nocendi deserit" tu dnes neplatí - každopádně ne pro toho
errona, jenž se krade do krypty, aby se konečně zmocnil obsahu
červených desek.
Už loni
jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi,
odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a
s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní
svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo,
než počkat ještě jeden rok.
Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek
jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského
svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části
rozluštěno.
Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory,
modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava.
Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách
paralelně vlevo latinsky a vpravo česky.
Zkoumání začneme od textu latinského.
Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:
Sv. Václav v římských liturgických knihách
1. Breviarium Romanum
Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných
nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také
v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti
dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj,
od r. 1996 sv. Vojtěch).
Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu
Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný.
Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).
Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen
legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby
vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře
patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé
orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.
Deus qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem:
et eum per martyrii palmam
ad celestem perduxisti gloriam:
eius precibus
nos quesumus
ab omni aduersitate libera:
et eterne beatitudinis concede perfrui gloria.
Per Dominum.
|
Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem,
et eum per martyrii palmam
ad coelestem perduxisti gloriam,
ejus precibus nos ab omni adversitate custodi,
et ejusdem tribue gaudere consortio.
Per Dominum.
|
Deus, qui beátum Vencesláum
per martýrii palmam a terréno principátu
ad coeléstem glóriam transtulísti:
ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi,
et ejúsdem tríbue gaudére consórtio.
Per Dóminum.
|
Středověká rýmovaná podoba pražské orace.
V pražských pramenech je kontinuálně doložena
přinejmenším od 12. stol., viz např.
CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter);
CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.);
Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360);
tištěný pražský breviář 1502, f. 371r.
|
Kompromisní znění
v pražském propriu
od r. 1677
do r. 1865.
Prosebnou část drží v nové "římské" podobě,
ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké.
|
Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu
v rané podobě pražského provinčního propria
k římskému breviáři
(vydání
Vídeň 1643,
Praha 1663).
Právě tato verze byla
za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře
(viz např.
v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671).
Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.
|
2. Liturgia horarum
V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal
(ve stupni nezávazné památky)
i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů
však v breviáři nebylo zachováno nic.
Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte
úryvek z První staroslověnské
legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes
i v propriu českých a moravských diecésí.
Lekce je doplněna vlastním responsoriem
(protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice -
v modlitbě se čtením nezná společná responsoria
a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).
Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla
nahrazena
upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda.
(Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.)
Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu
do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní
objekt Božího jednání,
pro oraci novou je charakteristický
etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského
života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským.
Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským
královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému,
zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím
a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.
Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum
caelesti regno terrenum postponere docuisti,
da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere
atque aeterna sectari.
Per Dominum.
|
Deus, qui beatum martyrem Venceslaum
caelesti regno terrenum postponere docuisti,
eius precibus concede,
ut, nosmetipsos abnegantes,
tibi toto corde adhaerere valeamus.
Per Dominum.
|
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda
|
Liturgia horarum, orace památky sv. Václava
|
(Latinská verze pokoncilního národního propria
tradiční svatováclavskou oraci
rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění
v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože
redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek
dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou
latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)
Latinský text v červených deskách
Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách
uzavřít otázku pramenů.
Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval)
pokoncilní latinský breviář.
Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava
(druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba)
jsou doplněny na formát slavnosti
(nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory)
texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy
o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se
(např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa
mimo české a moravské diecése.
Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář
ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již
v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty.
Editio typica altera, vydaná v r. 1985,
zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty,
takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy
(NZ kantikum prvních nešpor,
první lekce modlitby se čtením,
SZ kantikum ranních chval).
Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský
text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské
kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli.
Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu
červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že
editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná
(když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí
její obsah online).
Není v žádné veřejné knihovně,
zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře,
a není všeobecně známé,
že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání
a jak zásadně se od prvního liší.
Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek
někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě
dávno zastaralé editio typica.
Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak,
narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje
slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře
v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako
samohlásky dlouhé),
jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus,
zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V:
Venceslaus
(v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní
obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).
Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením
má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen
po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji
lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave".
Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé
dvouverší z poslední strofy.
Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením
Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie
má uveden nesprávný biblický zdroj
"1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5".
Ten přitom odpovídá tomu responsoriu,
které je ke stejné lekci určeno v národním propriu
(Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce).
To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského
oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned
od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle
Liturgia horarum a české texty je
(až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat.
Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti
při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů
dvou různých tištěných předloh.
Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou,
zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první
nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat,
tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy
"není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám."
To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané
při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci
staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada
dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky
je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.
Český text
Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější.
Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent
latinského textu na protilehlých stranách, sestavený
pokud možno z oficiálních českých liturgických textů.
Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se
musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují
(protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve
nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším
formulářem z národního propria);
v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá
latinské předloze, protože překladatelská komise
buďto překládala volně,
nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text.
Pro různé případy redakce červených desek
uplatnila různé strategie.
a) nesouvisející text
Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi
nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady,
ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve.
Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava
je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem
(protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských
knih odlišnou).
Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální
český překlad,
zároveň jde o formu (hymnus, orace)
překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin
prominentní postavení.
Překlad hymnu Deus, tuorum militum
ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je
(Bože, svatých bojovníků mzdo),
ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík
pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok;
překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum
je v zeleném hymnáři.
Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře
by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! -
bylo lze najít
v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.
b) vlastní překlad
V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny.
V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to
proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve
nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním
propriu, ale responsorium po ní se liší),
v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé
Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom
mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou,
některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými
kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady
nahrazeny novými překlady z latiny.
To je případ responsoria a přímluv
prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením,
responsoria ranních chval.
Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky,
ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad
Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny
jako izolovanou průpověď.
Liturgia horarum (1971) |
červené desky |
Denní modlitba církve |
památka sv. Václava modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci |
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum.
V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit.
(Oz 14,6; Žalm 92,13n)
|
R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem.
V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.
|
[svatováclavský formulář v DMC není překladem
z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria;
responsorium má jiné]
|
společné texty o jednom mučedníkovi první nešpory: responsorium |
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore.
V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine.
Gloria Patri.
Gloria et honore.
(Žalm 8,6n)
|
R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou.
V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane.
Sláva Otci.
Ctí a slávou.
|
R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví.
V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně.
Sláva Otci.
Spravedliví.
(Žalm 34,18)
|
modlitba se čtením: veršík |
V. Tribulatio et angustia invenerunt me.
R. Mandata tua meditatio mea est.
(Žalm 119,143)
|
V. Soužení a úzkost mne obklopily.
R. Rozjímám o tvých příkazech.
|
V. Mnozí mě stíhají a tísní,
R. od tvých přikázání neustoupím.
(Žalm 119,157)
|
ranní chvály: responsorium |
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo.
V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus.
Gloria Patri.
Fortitudo.
(Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)
|
R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán.
V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou.
Sláva Otci.
Hospodin [sic!].
|
R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin.
V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost.
Sláva Otci.
Hospodin.
(Žalm 118,7.14.6)
|
V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii
chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán").
Zdá se, že redaktor českého textu
nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve.
K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem
odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně,
ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.
c) zásahy do znění Denní modlitby církve
Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve
blízké, ale ne s ním shodné.
Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil
za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.
Aklamace k přímluvám
"Redemisti nos Deo in sanguine tuo"
("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9)
je přeložena chybně
"Vykoupil jsi nás svou krví, Bože."
Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu
jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat
christologii a zopakovat si communicatio idiomatum.
Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický,
nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému
subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské
přirozenosti.
V kantiku z Dan 3 červené desky opravují
"velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete".
Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti
latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."),
ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec
jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.
d) neřešené odchylky
Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí,
je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální
text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího
latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát.
Tak je beze změny ponechán
úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku),
antifona k Magnificat prvních nešpor,
invitatorium,
druhá antifona modlitby se čtením;
v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů;
ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš
(tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).
Strukturní odlišnosti
Některé elementy jsou otištěny v latinském textu,
ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení
Dominus nos benedicat;
v ranních chválách úvodní verš).
Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci
byl původně určen text latinský.
V jednom případě má naopak český text element, který
v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum
má v české verzi otištěn plný text doxologie
(u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není).
Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost,
že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému
dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.
Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň
je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus
má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě
čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to,
aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem.
Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním
jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským
textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš
předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text
a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování.
Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků
a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?
Souhrn
Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách
odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985
(tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera)
slavila slavnost sv. Václava
mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích,
protože latinské znění národního propria
bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo
v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné
je až od r. 2014).
Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů
nepovažujeme za směrodatné pro dataci.
České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější
dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo
doplněny vlastními překlady tak, aby
odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší
od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby
církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je
minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.
Zjevný je primát latinského textu:
je tištěn první ve směru čtení zleva doprava;
je neporušený, zatímco český text je podle něj
sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které
v českém textu nejsou přeloženy.
Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla
nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky
se primárně počítalo s přednesem textu českého.
V posledních letech se z červených desek veřejně recituje
již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky.
Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah
nám není známo.
(V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením,
ale fakticky už se nekonala.)
Hodnocení
Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost,
že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku
a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky,
jakkoli se této možnosti nevyužívá.
(Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi
slavívají první nešpory, ale ne z červených desek,
nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.)
Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost,
že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské
předlohy v ještě o něco menší míře,
než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu
na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen
dohadovat.
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit
skýtá určitý druh potěšení skutečnost,
že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými
českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně
divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné.
Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.
Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého
svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava,
s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů -
tedy životopisné lekce a oraci)
z commune o mučednících, není bez historických paralel:
po většinu potridentské éry až do liturgické reformy
takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie.
Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených
desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly
i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677,
kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů
svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.
... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna
ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium
tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty.
Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické
tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské
oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865).
A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit
každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací,
zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba
červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských
ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně.
Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální
tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.
Otevřené otázky
Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna
svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených
otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci
nebo sekundární prameny.
"Svatý hřeb"
V létě 2020 geofysikální průzkum kostela sv. Jiljí
v areálu milevského premonstrátského kláštera odhalil dosud
neznámé prostory v hmotě severní zdi chrámové lodi,
interpretované jako trezorová místnost a přístupová chodba
k ní. Z nově objevené místnosti vybíhá menší dutina,
snad po vyhnilém trámu, a hluboko v ní
sonda s kamerou našla trosky dřevěné schránky s ozdobami
z drahých kovů. Při rozebírání trosek po jejich vyzvednutí pak
byl mezi nimi nalezen železný předmět hřebovitého tvaru
ozdobený zlatým křížkem. Objevitelé nešli daleko pro senzační
interpretaci: jde o relikvii, část hřebu
považovaného za jeden z těch, které se staly nástroji
Kristova umučení. Hluboko do dutiny
za tajnou místností byla vzácná relikvie ukryta snad v obavách
z drancování v období husitských válek.
Provedené expertízy přinesly data, která připravenou legendu
neproblematisovala, a církevní i světští představitelé se
pustili do práce, aby objev pokud možno obrátili ve zdroj příjmů
pro klášter i region. Zrodila se značka "Svatý hřeb z Milevska"
(1,
2).
Nešpory
13. 9. 2022 byl hřeb v milevském klášteře
poprvé představen veřejnosti -
od 16:00 se konala tisková konference o objevu a výsledcích
provedených znaleckých zkoumání,
v 17:00 navázaly první nešpory Povýšení svatého kříže, slaveného
tu nově, podle všeho právě s ohledem na relikvii, jako slavnost.
Skromnou ukázku z těch nešpor pro budoucnost uchoval
sestřih Jaroslava Mareše (0:36 vstupní průvod, 5:18 okuřování oltáře, 11:46 snad přímluvy / závěr nešpor).
Že se relikvie spojená s umučením Páně slaví o tematicky
příbuzném svátku již figurujícím v liturgickém kalendáři,
to dobře odpovídá dnes platným předpisům
(srov. Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri,
Notitiae 1997, s. 284-297, čl. 6).
Do r. 1914 se v českých zemích slavil také samostatný svátek
Kopí a hřebů Páně.
(K okolnostem jeho zrušení Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 1914/4, s. 360)
První nešpory Povýšení svatého kříže se v Milevsku
slavily i letos, za pěvecké a ceremoniální podpory
ze Strahova a za předsednictví českobudějovického
biskupa, v jehož diecési se klášter nachází.
Premonstráti tentokrát sami zveřejnili několik videoukázek:
Za pozornost stojí, jak se při zpěvu českého textu Magnificat
na nápěv se slavnostní mediací ve více verších nedostává
slabik. (Já v česky zpívaném oficiu slavnostní mediace nikdy
nepoužívám a do českého antifonáře s nimi nepočítám.)
Antifona k Magnificat nesouhlasí s žádnou z těch,
které má pro svátek Povýšení svatého kříže solesmeské
Antiphonale Romanum II, a nakolik se dá soudit podle
CantusIndexu, je specifická pro premonstrátskou tradici.
Že se na konci nešpor po požehnání místo
Ite in pace (Jděte ve jménu Páně) zpívá Benedicamus Domino
je věc rubrikám pokoncilního breviáře cizí,
ale v již zmíněném solesmeském antifonáři dovolená,
hlavně jako možnost použít tradiční nápěvy.
(Jak efektní některá sváteční zpracování jsou je na záznamu
z Milevska dobře předvedeno.)
Pro premonstráty ovšem Benedicamus v nešporách pokoncilního
oficia žádnou novinkou
nedávného data není, ti si ho kodifikovali už v roce 1988
v Thesaurus liturgiae Praemonstratensis
(viz na konci nečíslovaných stránek se zpěvy nedělních nešpor).
Závěrem
Nikdo mě nebude podezírat, že bych neměl rád relikvie,
zvlášť stanou-li se záminkou k úpravě místního liturgického
kalendáře a dokonce ke slavnostním nešporám.
Přeci by mi ale v tomto případě bylo milejší ze strany
církevních představitelů víc zdrženlivosti a historické přísnosti
- i kdyby to znamenalo méně nešpor.
Samozřejmě dnes u mnoha relikvií nemůžeme
dojít až k evidenci jejich pravosti, ale můžeme se opírat
alespoň o delší historii zdokumentované úcty k nim.
Domnělá relikvie, která je spektakulárně objevena v 21. století
a není ji možné přesvědčivě spojit s jednoznačnými historickými
doklady, že, kde, kdy a kým jí skutečně byla prokazována úcta
jakožto hřebu z Kristova kříže, může být opatrně
zpřístupněna soukromé úctě, kdyby jí snad někdo chtěl
úctu prokazovat
(a příp. pak lze škálovat míru oficiálního církevního schválení
a liturgického slavení, opírajícího se primárně o onu lidovou
úctu a případné zázraky, ne o jistotu historické pravosti
relikvie).
Hned kolem ní, jen na základě vývodů z toho mála, co o ní
s jistotou víme, slavit pontifikální nešpory a udělovat
s ní požehnání, je projev lehkověrnosti, která
církvi nesluší a na vážnosti nepřidává.
Už je to víc než deset let, co se na Světových dnech mládeže
v Madridu v rámci jednoho z dopoledních programů českého
centra slavily jednoduché zpívané ranní chvály
a co se na Celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou konaly
slavnostní nešpory
ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie.
Podle všeho to byla jenom zvláštnost těch dvou
bezprostředně po sobě jdoucích let - pokud vím,
nikdy předtím ani potom
se na masových akcích v rámci programu připravovaného v gesci
Sekce pro mládež ČBK liturgie hodin společně neslavila.
Díky marnému vyhlížení nějakého jejího dalšího uvedení
jsem však v posledních letech
zaznamenal něco, co si tady snad také
zaslouží zmínku: totiž
společnou modlitbu (jednotlivých) žalmů.
-
CSM Hradec Králové 2022
- večerní modlitba, úterý 9. 8. (Žalm 91, s doxologií; "Nyní s důvěrou v našeho nebeského Otce, který nás vysvobozuje od všech úkladů a nebezpečí, se společně ... pomodlíme 91. žalm.")
- ranní modlitba, středa 10. 8. (Žalm 106, 1-5.47-48)
- večerní modlitba, středa 10. 8. (Žalm 139,1-2a.5.13b.14b-15; výjimečně ne na chóry), tamtéž dál Magnificat (s doxologií)
- ranní modlitba, čtvrtek 11. 8. (Žalm 27, s doxologií)
- ranní modlitba, pátek 12. 8. (Žalm 139 - Bible21; vč. kletebných veršů, které jsou v breviáři vynechané)
- ranní modlitba, sobota 13. 8. (Žalm 5 - Bible21; opět vč. kletebných veršů; s doxologií; "Je modlitbou spravedlivého, který se modlí nejen za vysvobození od utrpení, ale také za to, aby mohl v plné soustředěnosti sloužit Bohu.")
-
SDM Lisabon 2023
- středa 2. 8. (Žalm 67, s doxologií; "... a má v nás růst touha předávat naši víru. Tuto touhu vyjadřuje jeden žalm, žalm 67.")
(Kde není uvedeno jinak, byl použit liturgický překlad.)
Jsem z toho rozpačitý.
Samozřejmě vůbec nic nenamítám proti uvádění účastníků setkání
do modlitby žalmů.
Jenže uvádění je právě to, co se tady neděje:
pořadatelé bez odpovídající katechese,
jen s minimálními nezbytnými praktickými pokyny
(v nemnoha případech alespoň s jednou až dvěma větami úvodu
ke křesťanskému čtení daného žalmu, na způsob nadpisů v žaltáři),
nechávají v rámci společných modliteb recitovat
vybrané žalmy, jako by to byl způsob modlitby v církvi
běžný a dobře známý. Možná potichu předpokládají nějaké
předchozí znalosti (třeba se to tak
praktikuje na diecésních centrech mládeže?), ale obecně v církvi
to běžně praktikovaný a dobře známý způsob modlitby naprosto není.
Čtenář možná namítne, že se žalm přeci zpívá každý den v bohoslužbě
slova a že u velké části účastníků setkání mládeže lze
předpokládat nějakou zkušenost s recitací žalmů v rámci
společné modlitby breviáře. Ale to je právě něco výrazně
jiného: žalmy v liturgickém rámci jsou součástí komplexního
přediva významů. Při slavení liturgie je normální
léta nerozumět ani zdaleka všemu a mnohé konat nebo přetrpět
prostě protože tak koná církev. Osobní zbožnost se živí z té
části, které rozumí, a porozumění zbytku se během let postupně
sbírá z četby, katechezí, kázání, rozhovorů se znalejšími.
Ale modlit se konkrétní žalm - ne protože je součástí daného
liturgického programu, ale jako specificky vybraný pro danou
osobní nebo společnou modlitbu a jako její stěžejní text -
to už si žádá určité základní
porozumění žalmům - jejich jazyku, poetickému stylu,
myšlenkovému světu, typologii - a zejména tomu,
jakými způsoby k žalmům přistupuje křesťanská modlitba,
která je vždycky jejich více či méně radikální reinterpretací
ve světle novozákonního zjevení.
Přistupovat k žalmům jako ke knize k použití připravených,
přímo modlitelných křesťanských modliteb je hrubé zjednodušení
a kdo se je takto modlit snaží,
nutně bude zklamán, protože takový přístup zkrátka není adekvátní.
Kdo učí modlit se žalmy, nemůže se proto omezit na praktický návod
"teď se pomodlíme žalm: budeme ho říkat po verších
na dva chóry, jeden chór chlapci, druhý dívky."
Samozřejmě je třeba ocenit podržení kletebných veršů,
které nedostatečnost naivní křesťanské modlitby žalmů
činí obzvlášť zjevnou.
A ovšem některé mají značný - byť zatím trestuhodně nevyužitý -
potenciál zmemovatelnosti.
"... naprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!"
Praktické
Když pořadatelé setkání mládeže zavádějí
do církevního provozu jako relativně novou/nezvyklou praktiku
společnou recitaci jednotlivých žalmů,
má smysl ptát se, jak to i po praktické stránce dělat dobře.
Zvláštně působí ty případy, kdy na pódium nastoupí
kněz a dva mládežníci, přičemž kněz modlitbu uvede,
ale recitace žalmu se sám neúčastní.
To je proti duchu antifonální psalmodie -
když se říkají/zpívají žalmy na chóry, nepočítá se s tím,
že by někdo (zvlášť takhle všem na očích)
stál mimo a jen přihlížel nebo dohlížel.
Je to společná modlitba povýtce.
Když společnou recitaci vedou jednotlivci,
tempo a výrazové prostředky často nejsou příliš příznivé
pro recitaci opravdu společnou. Když se na pódium postaví
ne jednotlivec, ale dva nebo tři
předříkávající společně, má to na parametry důležité
pro spolumodlitelnost blahodárný vliv.
Uznávám, že rozdělení podle pohlaví je rychlý a snadný způsob,
jak shromáždění rozdělit na dvě přibližně stejně velké části,
ale kdyby to bylo na mně, pro potřeby (para)liturgické
praxe by se toto už tak víc než dostatečně palčivé rozdělení
lidstva dále neakcentovalo, víc by se hrálo na ono Pavlovo
"už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena," a kde se zdá málo vhodné
tradiční rozdělení na dvě strany liturgického prostoru,
do chórů by se dělilo třeba podle sudých a lichých měsíců
narození.
Rozdělení na evangelní a epištolní stranu je nevhodné
jenom tam, kde je shromáždění tak velké nebo rozptýlené a
akustika prostoru
tak špatná, že by lidé na vnějších okrajích protilehlou
stranu recitovat vůbec neslyšeli.
Tedy jde zejména o problém masových akcí ve venkovním prostoru.
V hale, kde se konal předprogram SDM, by nejspíš na strany
bez problémů recitovat šlo.
Žalmy jsou už podle svého hebrejského i řeckého jména písně
a praxe jejich modlitby by to měla přiměřeně brát v potaz
(srov. VPDMC 103 a 278).
Samozřejmě některé jsou písňovité výrazněji než jiné
a i recitace žalmů má v církevní tradici odedávna pevné
místo, ale alespoň někdy některý žalm by se zpívat měl -
ať už text biblického překladu na nápěv psalmodie,
nebo vhodná písňová parafráze.
Nešpory slavené každoročně v Chrudimi v předvečer pouti
k zázračnému obrazu Nejsvětějšího Salvátora
jsem měl v hledáčku už několik let a letos jsem se na ně
konečně vypravil.
Podobně, jako se poutě k význačným vyobrazením Panny Marie
konají obvykle o vhodném mariánském svátku,
koná se pouť k chrudimskému obrazu Kristovy tváře
o svátku Proměnění Páně (resp. o nejbližší neděli, ale letos
svátek sám na neděli připadl).
Nynější tradice zpívaných nešpor v předvečer poutní slavnosti
je doložena přinejmenším od r.
2010.
K tomu srov. též
farní časopis Salvátor, č. 35 (srpen 2016), s. 10-11:
"Po příchodu otce Jiřího [Heblta] do naší farnosti se společně snažíme
navázat na bohatou tradici pouti a udržet ji.
Sem patří např. sobotní nešpory v kostele sv. Kateřiny"
a v témže čísle s. 1, kde se ten příchod do farnosti
klade do r. 2009.
Nešpory s vystaveným obrazem se tradičně konají
ve filiálním kostele sv. Kateřiny, patrně s ohledem na to,
že farní kostel o salvátorském víkendu bývá obležen pouťovými
atrakcemi a související hudební produkcí, což zpívané modlitbě
úplně nepřeje. Možná ale zároveň jde o volbu prostoru
přizpůsobenou očekávanému počtu příchozích.
Menší kostel byl obsazen jen asi ze čtvrtiny
a i starší fotodokumentace
ukazuje návštěvnost podobnou.
Pro příchozí byly připraveny vkusně vysázené
a dvoubarevně vytištěné sešity s kompletními texty i notami.
Když jsem jel do královéhradecké diecése,
na nešpory slavené v dané farnosti
(pokud je mi známo) právě jen jednou do roka
a nejspíš ne kdovíjak dlouhou řadu let,
počítal jsem s tím, že půjde se vší pravděpodobností o nešpory Olejníkovy.
Ale v tom jsem se hrubě spletl. Po dnešku vím, že chrudimský
kůr patří k těm, které chovají vlastní zhudebnění části
denní modlitby církve - přinejmenším oněch prvních nešpor
svátku Proměnění Páně.
Vstupní průvod s obrazem, jeho vystavení
a okuřování oltáře doprovodila varhanní
improvisace. Pak varhany utichly a daly celebrantovi tón
pro úvodní verš, zpívaný na variantu
běžného chorálního nápěvu z předkoncilních římských knih.
Hymnus se zpíval na jiný nápěv, než má v červeném hymnáři.
(Nakolik si ho pamatuji, mohlo snad jít o nápěv písně
č. 719
z Jednotného kancionálu.)
První žalm na chorální nápěv VIII.c, antifona na jednoduchý
prokomponovaný nápěv s tím souhlasící.
Nápěv druhého žalmu v hrubých obrysech připomínal
VII. tonus se slavnostní mediací, ale antifona se
v mezích VII. modu každopádně nedržela.
(EDIT téhož večera: tady je možné slyšet
druhý žalm s příslušnou antifonou.)
Podobně pro Magnificat (o němž dále) byl v notách nápěv I.g
a antifona nectící zákonitosti modu I.
Kantikum podle Zj 19 dostalo speciální nápěv,
kde pro tři ze čtyř aleluja rámujících každý verš
(úvodní aleluja, první responsum, první ze dvou aleluja
druhého responsa) byl použit motiv ze začátku starobylé místní
písně Ó Salvator.
k ní noty: Svoboda Jan: Nebeský lékař Kristus Ježíš v zázračném svém obraze v kostele děkanském v Chrudimi od 5. dubna 1676 k veřejnému uctění vystavený, co zvláštní Spomocník v těžkostech k němu se utíkajících, Kolín 1880, s. 125
text z 18. stol.: Petržílka Václav Baltazar: Nebeský lékař Kristus Ježíš, v zázračném a milosti plném obraze svém v kostele farním Nanebevzetí nejsvětější Rodičky Boží Marie Panny, v královským věnným a krajským městě Chrudími se stkvějící, a rozličné milosti žádajícím sebe udělující, Hradec Králové 1735, s. 181
Nešpory celé odzpíval chrámový sbor na kruchtě,
střídající se po verších muži-ženy.
Zvláštně to vyznělo v kantiku z Apokalypsy,
které sice v notách mělo vyznačenu responsoriální
strukturu jako v breviáři, ale při provedení na ni nebyl brán zřetel.
Podobně jako v běžných žalmech se i tady střídaly půlky sboru po verších
a zpívaly je od úvodního do závěrečného aleluja v celku,
beze stopy responsoriálního přednesu.
K responsoriu můžu napsat jen že nápěv byl volně složený,
určitě nešlo o variantu žádného z mně známých tradičních nápěvů.
Magnificat bylo v notách česky a opatřené chorálním nápěvem,
o němž výše,
ale fakticky místo toho sbor provedl latinsky nějaké vícehlasé zpracování.
To za mě bylo nejslabším kusem večera - text kantika
byl o několik veršů zkrácen (dost možná už skladatelem -
krácení žalmů při figurálních nešporách bylo do 19. stol.
značně rozšířenou úpadkovou praxí) a
provedení celkově nebylo příliš zdařilé. Protože sbor
neznám, nevím, jestli si naložil kus nad své síly,
nebo se akorát momentálně nezadařilo.
Po závěrečné modlitbě následoval výstav
Nejsvětější svátosti s litaniemi.
Podle toho, co mi z jejich textu uvízlo v paměti, nejspíš šlo o nějakou
variantu litanií k nejsvětějšímu jménu Ježíš.
V programu byly v litaniích vyznačeny čtyři
předěly, označené jako "1.-4. vstup". Nevěděl jsem, co od toho
čekat, a počítal jsem nejspíš snad s obměnami hudební formy
nebo instrumentálními vložkami,
ale ve skutečnosti šlo o vstupy předsednické, rekapitulující
předešlé invokace v proslovech na pomezí
osobní modlitby a minikázání.
Mimoděk jsem si při tom vzpomněl na akathist -
východní pobožnost,
kde se také střídají série invokací s rozvinutější modlitební
formou, která ovšem má pevně daný text v hymnickém rejstříku,
zpívaný na vhodný recitativní nápěv a tvořící se sériemi invokací
plynule tekoucí sevřený
celek, zatímco zde ony předsednické vstupy, jakkoli
obsahem solidní a vkusné, dělaly v litaniích nelibý přeryv
a působily antiklimakticky.
I když litanie jsou klasickou formou lidové pobožnosti,
tady dostala přednost slavnostnost.
Invokace zhudebněné (namísto stereotypního recitativního nápěvu)
tak, aby hudba jaksi ilustrovala slova,
při střídání různých druhů vícehlasu;
odpovědi podobného rázu a průběžně se měnící melodie.
Lidový zpěv tu tak (narozdíl od nešpor) nebyl možností
ani teoretickou.
Litanie uzavřela modlitba
"Dobrý Ježíši, svatý Salvátore"
(modlitba spíš lidového rázu, formulovaná v první osobě singuláru).
Následovala orace z obřadů eucharistického výstavu, svátostné požehnání,
a na závěr zbylé sloky písně Ó Salvator. (Kdy se zpívaly dvě první
si nevzpomínám - nejspíš před litaniemi během přípravy
výstavu.)
Mám-li to nějak shrnout, hudební tvar "salvátorských nešpor"
mě nenadchl, ale také neurazil.
Za povšimnutí stojí na jedné straně určitá návaznost
na tradiční chorální repertoár
(úvodní verš, nápěv prvního žalmu a onoho neprovedeného,
ale v notách zapsaného Magnificat;
možná volněji i druhého žalmu),
na druhé straně antifony nenechávající se svazovat schématy
systému osmi modů a nejspíš svědčící o přesazení
tradičních nápěvů psalmodie do jiného konceptuálního
rámce.
Do Chrudimi se budu muset - ne nutně o pouti - časem vypravit znovu.
Jak jsem jel bez velkého plánování jen na otočku a ještě cestou
hodinu ztratil, zpackav přestup v Pardubicích,
z města jsem nakonec neviděl vůbec nic.
Ani ten děkanský kostel, kde se
pradědeček Zástěra
o Vánocích někdy po roce 1906 stal cyrilistou
(Cyrill 1916, s. 24).
... systém potřeboval tak tři roky stability,
aby si data takzvaně vymlela koryta.
(zdroj)
Přiznání: nikdy jsem jako vývojář nepracoval na systému
tak velkém a tak intensivně používaném, aby se dalo mluvit o tom,
že si data opravdu vymílají koryta. Ale ta základní skutečnost, že se
systém v průběhu používání adaptuje, aby lépe vyhověl
potřebám, že ustupuje
tlaku procesů, které skrz něj procházejí, ta je společná
snad všem déle běžícím netriviálním systémům.
A přijde mi, že obraz vody vymílající si koryto
je (samozřejmě v mnohem menším měřítku) výstižný i pro způsob
existence zde nabízených chorálních nápěvů pro zpěvy oficia.
Na začátku nebyl geniální výtvor umělce ani solidní dílo
zdatného řemeslníka, ale nápěvy složené často opravdu hrubě
a neuměle. A jak je zpívám den za dnem a rok za rokem,
slova si hledají příhodnější cestu a nápěvy jim ustupují.
Překážky jsou překonávány nebo obcházeny, hrubosti obrušovány,
volný materiál odnášen po proudu.
A já, i když se v zasahování do podoby toku nedržím úplně zpátky,
jsem přeci zejména tím, kdo se stará o to, aby korytem
tekla voda, s pošetilou nadějí, že z toho
(velkým dílem samovolného) procesu
nakonec přeci jen vzejde něco v zásadě dobrého a hodnotného.
Aktivity hlavy světové církve podrobně nesleduji,
a tak jsem až teď zaznamenal jedny starší příležitostné nešpory,
které si dle mého soudu zaslouží, aby jim bylo věnováno pár řádků.
V červnu 2015 byla zveřejněna "zelená encyklika"
papeže Františka Laudato si'
a v srpnu téhož roku papež
(v návaznosti na již od r. 1989 trvající obdobnou iniciativu
Ekumenického patriarchátu)
stanovil, že se
i v katolické církvi bude každoročně
1. září konat den modliteb za péči o stvoření.
Následujícího roku se pak u příležitosti
tohoto dne konaly nešpory
v basilice sv. Petra, kterým papež osobně předsedal.
Jejich průběh a náplň jsou dobře zdokumentované:
na webu Svatého stolce
je k disposici brožurka s kompletními texty a zpěvy,
na YouTube je
videozáznam.
Texty
Jako základ posloužila liturgie dne (čtvrtek 22. týdne v mezidobí),
tedy nešpory čtvrtka 2. týdne žaltáře.
Pro danou zvláštní příležitost byl uzpůsoben výběr hymnu a
čtení, k žalmům byly doplněny žalmové orace
a do přímluv dvě příležitostné prosby.
Tedy úpravy jsou poměrně úsporné, většina textů z liturgie dne
je ponechána na svém místě. "Rituální designéři"
z úřadu pro papežskou liturgii si dali záležet na tom,
aby nevznikal (nebo se přinejmenším dal dobře rozporovat)
dojem, že den modliteb za péči o stvoření
je v organismu liturgického roku svébytnou entitou na způsob svátku,
která dostává vlastní liturgický formulář,
nebo že se v rámci liturgie hodin zavádí obdoba mešních formulářů
za různé potřeby.
Církevní autoritou zavedené každoroční dny modliteb
za specifické úmysly jsou jakousi pokoncilní reinkarnací
prosebných dnů
(Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 45-47).
Ty se slavily jen mší a procesím s litaniemi,
na texty oficia vliv neměly.
Zdá se však, že den modliteb za péči o stvoření
jako jeden z novodobých prosebných dnů (s určitým závazným dopadem
na mešní liturgii dne) chápán není a je to jen méně formální
modlitební iniciativa. Každopádně není uváděn
v seznamu prosebných dnů úvodem českého direktáře.
Můžeme se ptát, nakolik bylo v roce 2016 ke slavení nešpor
přistoupeno s ohledem na zrovna na ten den připadající
příhodné texty.
Nebo, kdybychom otázku přeformulovali pragmaticky:
jestli jsou texty čtvrtka 2. týdne žaltáře tak tematicky vhodné,
že by mělo smysl uvažovat o jejich použití pro den modliteb
za péči o stvoření i v jiné roky, mimo běžný pořádek žaltáře,
s využitím VPDMC 251 a 252.
Zdá se však, že texty jsou příhodné spíš jen všedně
a motivy dobře vztáhnutelné ke dni modliteb za péči o stvoření
se v žalmech i v ostatních liturgických textech z cyklu žaltáře
vyskytují i v řadě jiných dnů.
Píseň La creazione giubili, která posloužila ve funkci
hymnu, podle všeho není součástí
italského breviáře,
vybraná je z kancionálového repertoáru.
Je to píseň (nakolik můžu soudit, spíš banální písnička)
chválící Nejsvětější Trojici a první sloka
mluví o chvále, kterou Bohu společně vzdává celé stvoření.
(Tak jako ani volný výběr hymnu,) doplnění žalmů volně složenými
žalmovými oracemi samozřejmě není legální úprava,
ale papežská liturgie zkrátka požívá svobod odpovídajících tomu,
že ji slaví nejvyšší liturgický zákonodárce.
Připomeňme, že žalmové orace jsou strukturní prvek, se kterým
pokoncilní liturgické předpisy počítají (VPDMC 112),
ale na celocírkevní úrovni nikdy nebyly vydány příslušné texty.
(Bez opory v oficiální latinské předloze je obsahuje přinejmenším
breviář pro USA; pro vybrané příležitosti
je lze také najít v propriích některých institutů zasvěceného života.)
O Padre,
che nella divina regalità di Gesù tuo Figlio
hai ricapitolato tutto il Creato,
donando significato e compimento a ogni cosa,
effondi in noi lo Spirito di sapienza
perché sappiamo custodire i doni della tua provvidenza
per il bene di ogni persona e di ogni generazione.
Per Cristo nostro Signore.
|
(po žalmu 72-I)
Otče,
tys v božské královské důstojnosti Ježíše, svého Syna,
obnovil celé stvoření
a všem věcem dal smysl a naplnění;
vylij na nás Ducha moudrosti,
abychom uměli uchovávat dary tvé prozřetelnosti
pro dobro všech lidí a všech pokolení.
Skrze Krista, našeho Pána.
|
O Padre,
che sempre provvedi ai tuoi figli che gridano a te,
guarda con benevolenza ai poveri della terra
perché a nessuno mai manchi il pane quotidiano;
vinci l’egoismo che indurisce il nostro cuore
e rende miope il nostro sguardo
davanti alle necessità dei fratelli.
Per Cristo nostro Signore.
|
(po žalmu 72-II)
Otče,
ty se vždy staráš o své syny, kteří k tobě volají;
shlédni milostivě na chudé této země,
aby nikomu nikdy nechyběl denní chléb;
přemoz egoismus zatvrzující naše srdce
a činící náš pohled krátkozrakým
pro potřeby našich bratří.
Skrze Krista, našeho Pána.
|
(po kantiku Zj 11 nenásledovala orace)
|
|
Drastickým zásahem do struktury nešpor jsou čtení:
samozřejmě nelze nic namítat proti tomu, že krátké čtení je nahrazeno
delším (VPDMC 46), vybraným z knihy Moudrosti,
ale opravdu nestandardní strukturní úpravou je, že je po něm zařazeno
ještě druhé, patristické, ze spisů sv. Petra Chrysologa.
Následuje homilie a po ní normální krátké responsorium
ze dne. Výsledný celek tak působí dojmem improvizace,
provizorní úpravy ad hoc. Nehledí se na obecnou zákonitost
římského oficia, velící zpívat responsorium po každém čtení,
a druhé čtení je prostě natlačeno jako neústrojný nadpočetný prvek
do standardní struktury nešpor.
Zbytek textů, vč. závěrečné modlitby, je z liturgie dne.
Jen do přímluv jsou před závěrečnou prosbu za zemřelé
doplněny dvě příležitostné intence.
Dona lungimiranza e apertura di cuore ai governanti
– perché custodiscano il creato e servano il bene di ogni uomo.
|
Dej vládcům prozíravost a otevři jejich srdce,
– aby chránili stvoření a pracovali pro dobro všech lidí.
|
Educa i nostri occhi a riconoscere nella creazione le tracce della tua presenza
– e converti le nostre menti a un uso giusto ed equo dei beni della terra.
|
Nauč naše oči rozpoznávat ve stvoření stopy tvé přítomnosti
– a obrať naši mysl, abychom pozemská dobra užívali spravedlivě.
|
Nápěvy
Všechny antifony se zpívaly recto tono.
Dost možná nejen s ohledem na přístupnost lidovému zpěvu,
ale prostě proto, že pro italské antifony ze žaltáře není žádné
zhudebnění k disposici. Mně každopádně žádná italská publikace,
o níž bych s jistotou věděl, že obsahuje prokomponované
antifony feriálních nešpor, není známa.
Žalmy a Magnificat na chorální nápěvy.
Za zmínku stojí upravená terminace tonu I (brožurka, s. 6)
a terminace tonu II v podobě podle Editio Vaticana,
ne podle solesmeských chorálních knih (s. 23).
Pro kantikum ze Zj 11 nebyl použit tradiční chorální nápěv,
ale nějaký novodobý, střídající recitační tóny
a pojímající všechny verše zásadně jako trojdílné.
Zkraje práce na projektu In adiutorium jsem si
také myslel,
že novozákonní kantika jsou vesměs texty natolik nežalmovité,
že je žádoucí připravit pro ně speciální nápěvy,
ale dávno mě to přešlo.
Responsorium dostalo jednoduchý vlastní nápěv.
Přímluvy se zpívaly na nápěv z
Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009).
Závěrem
Zařadit do nešpor patristickou lekci je ohavnost,
ale jinak mi představené nešpory přijdou jako vcelku zdařilý příklad,
jak nešpory s daným specifickým modlitebním úmyslem uspořádat.
Ten na jedné straně celému slavení udává jednotné téma,
na druhé straně je ponechán v platnosti obecný ráz feriálního
oficia. (Nejsou např. přímluvy dne kompletně nahrazeny
specifickými přímluvami na environmentální témata;
obě příležitostné přímluvy jsou dostatečně obecné
a nesklouzávají k proklamacím environmentálního aktivismu.)
Sám jsem příliš úzkoprsý, než abych vykročil za rámec
liturgických předpisů bastlením vlastních žalmových orací
nebo použitím (ke stejným žalmům o stejné příležitosti)
těch papežských, ale z věcného hlediska mi to přijde
jako atraktivní možnost, někomu méně úzkoprsému
(nebo, třeba díky příslušnosti k jiné než římské církvi,
méně svázanému liturgickými předpisy) snad i v zásadě
doporučeníhodná.
Na druhou stranu je třeba říci, že stavět (v rovině liturgických
textů) slavení liturgie hodin do služeb konkrétní modlitební
intence ("nešpory o něčem / za něco")
je tradici římského oficia cizí.
Představené nešpory tak jsou zdařilou realizací nápadu,
který je spíš špatný. Má-li se den modliteb za péči
o stvoření nějak propsat do liturgie, jako vhodná předloha,
na niž se hodí navazovat, se jeví právě dříve zmíněné
prosebné dny se zvláštní mší a prosebným procesím do polí,
ale bez specifického oficia.
Kdo by namítal příkladem oficia za zemřelé, tomu odpovídám,
že oficium za zemřelé sice skutečně je starobylým oficiem
"za něco" (resp. za někoho), ale také až do začátku 20. stol.
bylo oficiem dodatkovým, slaveným zásadně
vedle oficia dne, ne na jeho místě.
Když se přeci jen nějaká intence výrazně promítá i do oficia,
tak ve formě ideového svátku (jako je svátek Krista kněze
nebo památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů),
příp. oslavy světce, která je pro nějakou ideu nebo intenci
instrumentalisována.
V uplynulém roce se mi naskytla příležitost strávit značnou porci času
s Jistebnickým kancionálem, při převádění jeho tištěného
indexu do (místy opravené a doplněné)
strukturované elektronické podoby integrované s databází CantusIndex.
Tak se pro mě stala jaksi nově osobně relevantní skutečnost,
že Jistebnický kancionál není jen nejstarší památkou prokazatelně
liturgicky užívaného (a na příslušné chorální nápěvy zpívaného!)
překladu částí oficia do češtiny,
ale že malá část jeho repertoáru je dnes integrální součástí
českého breviáře.
Ve funkci hymnů byl do Denní modlitby církve
(potažmo do "červeného hymnáře")
zařazen široký výběr českých duchovních
písní napříč epochami. Jistebnický kancionál je v tomto výběru
zastoupen spíš jen skromně, ale zastoupen je:
1. Text
Jako zdroj textu je Jistebnický kancionál uveden u hymnu
Kriste, ty jsi den a světlo (nedělní kompletář).
To je případ pozoruhodný tím, že nejde prostě o nějakou
starou českou duchovní píseň, ale o překlad latinského hymnu
Christe, qui lux es et dies,
který jako hymnus kompletáře figuruje i v pokoncilním breviáři
latinském.
Hymnus byl tradičně určen pro kompletář v době postní.
Zpíval se v mnoha diecésních ritech, mj. i v tom pražském
(BP1502, f. 139r),
do římského breviáře však nepronikl.
Liturgia horarum ho zahrnula
jako jeden ze dvou celoročně užívaných hymnů kompletáře,
přičemž v liturgickém mezidobí je výběr hymnu volný,
ve zvláštních liturgických dobách, které nemají hymnus
vlastní, bývá předepsáno střídání po týdnech.
Denní modlitba církve tento systém nahrazuje týdenním
cyklem hymnů kompletáře.
Hymnus Kriste, ty jsi den a světlo je v něm zařazen
jako druhá možnost k volnému výběru pro neděle.
Srovnání
(JK f. 55v)
ovšem ukáže, že pokud vůbec text z Jistebnického kancionálu pro text
zařazený do Denní modlitby církve nějakým způsobem
posloužil jako předloha,
prošel přepracováním tak zásadním, že je stejně vhodnější
mluvit o novém přebásnění latinského hymnu než o úpravě
jeho staročeského překladu.
Latinský hymnus v metru 8888 je v Jistebnickém kancionálu přebásněn
tak, že melismata jsou rozložena na nápěv striktně sylabický
s verši po 10-12 slabikách.
(Nakolik se dá soudit podle doxologie a dalších pravidelněji
vykrojených strof, ideální metrum by snad mohlo být 12.12.11.11,
ale větší část strof se od něj v různé míře odchyluje.)
Do Denní modlitby církve je přebásněn opět v metru 8888,
odpovídajícím latinské předloze.
V JK je přeložen kompletní text v rozsahu,
v jakém figuroval (nejen) v pražském
breviáři (BP1502, f. 70;
srov. AH 51, 22),
do Denní modlitby církve je zařazen menší výběr slok,
přesně odpovídající tomu, který obsahuje Liturgia horarum -
tedy až na to, že je (jak je to v červeném hymnáři
u překladů latinských hymnů obvyklé)
vynechána závěrečná doxologie.
(Zdrojový kód.
Podložení latinského textu podle
CZ-Pu I A 58, f. 67v.)
Nápěv tohoto latinského hymnu v minulosti posloužil nejen
pro jeho český překlad, ale také pro další české písně -
viz Melodiarium, MHB/670.
V červeném hymnáři je hymnus odbyt nejbanálnějším/nejnadužívanějším
nápěvem č. 74 (MHB/2014).
Vzhledem k souhlasícímu metru se nabízí
zkusit ho zpívat na nápěv latinské předlohy.
Melismata nápěvu známého z Jistebnického kancionálu
na daný český text moc nesedí,
ale jednodušší nápěv zařazený pro dobu postní
v Liber hymnarius
jde s textem dohromady dobře:
2. Nápěv
Z Jistebnického kancionálu pochází nápěv figurující v hymnáři
pod č. 88 - JK f. 35r, Patřmež k Bohu tak múdrému
(Melodiarium: MHB/222).
Jde o jeden z nápěvů v hymnáři hojněji použitých:
- Nuž, všichni křesťané věrní (doba postní)
- Jezu Kriste, Synu Boží (žaltář, neděle lichých týdnů)
- Patřme k Bohu tak moudrému (žaltář, pondělí lichých týdnů; text je čerpán odjinud, s písní v JK má společný jen incipit)
- Kriste, dej pomoc v dnešní den (žaltář, úterý lichých týdnů)
- Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů)
- Veliká je milost dána (společné texty o duchovních pastýřích)
3. Text + nápěv
Jediným příkladem, kde je v hymnáři podržen
jak nápěv, tak text podle Jistebnického kancionálu, je píseň
Pán Ježíš, náš Spasitel
- JK f. 49r (nápěv) a f. 49v (text)
(Melodiarium: MHB/79).
Píseň o eucharistii, charakteristicky kladoucí důraz na přijímání
pod obojí způsobou (aniž by vykračovala za hranice
katolické orthodoxie).
Bohužel je to hymnus, na který v breviáři za normálních okolností
narazí málokdo a sotva kdo ho zpívá, protože
figuruje v nešporách Zeleného čtvrtku, které se podle
platných rubrik modlí jen ti, kdo se neúčastní mše
na památku poslední večeře.
Pozorný čtenář mi připomene, že to není tak dávno,
co jsem právě i tuto píseň zařadil
na černou listinu hymnů s refrénem.
To tu můžeme poněkud relativisovat poukazem na skutečnost,
že jde o refrén stručný (jedno dvouverší) a
(mj. i díky svižnému nápěvu) neunavující.
Ostatně v breviáři u něj chybí i ona charakteristická rubrika,
dovolující při slavení bez zpěvu opakování refrénu vynechávat.
Závěrem
I když k hymnům červeného hymnáře mám řadu dílčích výhrad
(kterým už dlouho plánuji dát zveřejnitelnou písemnou podobu, ale v dohledné době na to spíš nedojde),
jeho celkový charakter výběru napříč dějinami české
duchovní písně - a tak i českými církevními dějinami vůbec -
mám moc rád, a nejen proto, že tak v denní modlitbě církve
občas potkávám texty a nápěvy z pramenů, které jsou zrovna
předmětem mého badatelského zájmu.
To, že takto v oficiální modlitbě církve
(hymnář oficia není prostě jen jeden z kostelních zpěvníků)
zaznívají slova a nápěvy z různých dob a z různých koutů církve,
má také symbolickou hodnotu.