Prameny červeného hymnáře online

17.11.2023 20:06 | kategorie: Jiné | štítky: | Komentáře

Častěji se mi stává, že se chci podívat na původní text nebo nápěv některého z hymnů Denní modlitby církve a hledám, je-li přístupný v některém z úložišť digitalizátů. Až jsem se nakonec odhodlal projít rejstřík pramenů systematicky a připravit

seznam odkazů na digitalizované prameny
(zpěvníku Mešní zpěvy a)
hymnů Denní modlitby církve.

Třeba bude k užitku i někomu dalšímu.

Denní modlitba církve v Obřadech žehnání

13.11.2023 2:23 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Když tu bylo probíráno žehnání adventního věnce, hodí se téma žehnání v rámci hodinky oficia zpracovat soustavně. Co říká benedikcionál o spojování obřadů žehnání s denní modlitbou církve?

Článek vychází z aktuálně platného českého vydání benedikcionálu (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013).

Všeobecné pokyny k obřadům žehnání jsou ve věci spojování s jinými obřady (pro mě nečekaně) restriktivní: spojovat se smějí jen ta žehnání a jen s těmi obřady, pro které je to v liturgických knihách výslovně dovoleno.

28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše. ...

29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání, o nichž to uvádějí liturgické knihy.

28. Cum quaedam benedictiones peculiarem necessitudinem cum Sacramentis prae se ferant, interdum coniungi possunt cum Missae celebratione. ...

29. Cum aliis celebrationibus, quaedam benedictiones coniungi possunt, ut suis locis in Ordinibus indicatur.

(cit. dle Notitiae 1984, s. 928nn.)

Obecnou normu dovolující spojovat se slavením denní modlitby církve např. nějakou celou skupinu obřadů žehnání jsem nezaznamenal žádnou. Žehnání, pro která je takové spojení dovoleno specificky, je jen hrstka. S ohledem na to je pozoruhodná rozmanitost předepsaných způsobů spojení obou bohoslužeb.

1. Náhrada závěrečného požehnání

To je případ žehnání poutníků na začátku nebo na konci pouti. Z benedikcionálu se bere jen žehnací modlitba (a zakončení?) a nahradí obvyklé požehnání na závěr ranních chval / nešpor, popř. závěr modlitby uprostřed dne / modlitby se čtením.

355. Dá-li se přednost [před samostatným obřadem žehnání] zahájení nebo zakončení pouti slavením mše nebo části denní modlitby církve anebo jiné liturgické pobožnosti, může se nakonec poutníkům udělit zvláštní požehnání, jak je zde uvedeno.

Pro toto řešení se zdá být určující, že žehnání poutníkům má s obvyklým požehnáním na konci ranních chval nebo nešpor společné hlavní rysy: žehná se věřícím v konkrétní situaci (žehnání nemá žádnou věc jako předmět), a to ne jen některým vybraným, ale všem, kteří se bohoslužby účastní, a vyprošuje se Boží požehnání pro bezprostřední budoucnost po skončení bohoslužby: "... chraň je na jejich cestě ... aby šťastně došli tam, kam směřují" (před začátkem pouti), resp. "... i nadále je provázej svým požehnáním, ať po návratu do svých domovů slovy i skutky vydávají svědectví o tom, cos jim prokázal" (na konci pouti).

2. Po čtení

Tento model, vkládající žehnání jako nadpočetný strukturní prvek do samého středu hodinky, je použit pro žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu.

968. V den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory, spojí se žehnání obrazu se slavením nešpor.

Nešpory se slaví obvyklým způsobem. Po skončení zpěvu žalmů je vhodné zařadit delší čtení vybrané z mešního lekcionáře pro svátky Páně, Panny Marie a svatých.

Potom předsedající v homilii vysvětlí biblické čtení a význam posvátných obrazů v církvi.

Po biblickém čtení nebo po homilii je vhodné, aby všichni potichu rozjímali o Božím slovu. Potom následuje text zpěvu po krátkém čtení z nešpor, nebo zpěv stejné povahy.

Když tento zpěv skončí, pronáší předsedající žehnací modlitbu. Po ní pak následuje evangelijní kantikum se svou antifonou. Při zpěvu kantika se po okuřování oltáře a kříže okouří také obraz.

Dále pak pokračuje slavení nešpor až do konce obvyklým způsobem.

Žehná se obraz jako předmět veřejného kultu (ne pro soukromé potřeby - čl. 965). Žehnání není vkládáno do jakékoli hodinky, ale zásadně do nešpor, a rubriky benedikcionálu požadují, aby šlo o nešpory s texty odpovídajícími námětu žehnaného obrazu, a dále upravují jejich repertoár (výběr čtení) a obřady (okuřování). Formulace "v den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory" připouští vedle žehnání přímo v den svátku odpovídajícího námětu obrazu také použití svátečního formuláře v jiný den na způsob votivního oficia (VPDMC 245).

Jedno žehnání obrazu v rámci nešpor tu už bylo před časem zdokumentováno - viz žehnání tapiserií v chóru českobudějovické katedrály.

Blízkou obdobou co do struktury je obřad korunovace mariánského obrazu v pontifikálu. (K němu blíže někdy jindy.)

3. Před začátkem hodinky

V tomto modelu žehnání nevstupuje do struktury hodinky, ale je prostě volně připojeno před její obvyklý začátek. Díky tomu si žehnací obřad zachovává svou úplnou strukturu, zatímco v dosud probraných modelech z něj zůstávala jen samotná žehnací modlitba a ostatní prvky byly vypuštěny jakožto nějakým způsobem v hodince oficia již obsažené.

(žehnání ke službě varhaníka)

1052. Tento obřad se slaví zpravidla před začátkem mše nebo před nešporami či ranními chválami, při nichž bude varhaník doprovázet bohoslužbu hrou na varhany; může se však konat i samostatně.

(žehnání adventního věnce)

1272. První zde uvedený způsob žehnání adventního věnce počítá s jeho slavením přede mší nebo před prvními nešporami první neděle adventní. ...

V jednom případě jde o žehnání konkrétnímu věřícímu, v druhém případě o žehnání věci. Oběma společné je, že předmětem žehnání je něco, co se k bohoslužbě vztahuje jako prostředek (varhanická služba, adventní věnec) a má být při následném slavení hodinky oficia (už od začátku) uplatněno. Varhaník bude za hracím stolem vykonávat svou službu, rozsvícený adventní věnec bude ukazovat, že s prvními nešporami první adventní neděle začala doba adventní.

Carte blanche

Jak je benedikcionál ve věci spojování žehnání s jinými obřady obvykle velice konkrétní a restriktivní, tak v případě žehnání věcí, jichž se užívá při slavení liturgie činí výjimku a jen obecně stanoví, že

1065. Je vhodné žehnat více těchto předmětů společně ve stejném obřadu, buďto ve mši, nebo při nějaké jiné bohoslužbě; má to ovšem být v přítomnosti věřících. ...

Zdá se, že jako "nějaká jiná bohoslužba" není vyloučena ani některá hodinka oficia. Způsob spojení obou bohoslužeb však není pro takový případ nijak konkretisován. Jistým vodítkem může být katalog dosud probraných modelů spojování a analogická aplikace rubrik o spojení se mší:

1067. Pro přiblížení souvislostí a snazší pochopení pro věřící by se mělo počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů. Žehnání liturgických oděvů, které kněz, popřípadě jáhen, obléká ke mši, a pláten k pokrytí oltáře by se proto mělo konat na začátku před úkonem kajícnosti.

1068. Jinak se tato žehnání konají na konci bohoslužby slova. ...

1069. Po přímluvách přisluhující nebo zástupci dárců přinesou před kněze ty předměty, které mají být žehnány.

Rozumnou obdobou žehnání ve mši "na začátku před úkonem kajícnosti" je žehnací obřad před začátkem hodinky. Ale co je vhodnou analogií žehnání "na konci bohoslužby slova", resp. "po přímluvách"? Po přímluvách ranních chval nebo nešpor se žádný obřad vkládat nehodí. Závěrečný blok těchto hodinek je vystavěn tak, aby přímluvy přímo vyústily do otčenáše a ten zase do závěrečné modlitby (kterou proto nepředchází ani obvyklá výzva "Modleme se"). Místo mezi responsoriem a evangelním kantikem se zase zdá být vyhrazeno pro slavnostní žehnání (nábožensky) přiměřeně významných věcí. Žehnání věcí, které jsou pro užitek nebo pro ozdobu (byť by se jednalo o užitek/ozdobu v rámci liturgie), ale nejsou předmětem kultu, se zdá vhodnější vyřídit také před začátkem hodinky. Beztak s ohledem na zásadu "počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů" budou v souvislosti se slavením denní modlitby církve žehnány zejména věci, které při ní následně budou použity - vedle parament je možné myslet třeba na nový chórový pulpit nebo chórové lavice.

Souhrn

Benedikcionál stanoví přísná pravidla pro to, které obřady žehnání se smějí spojovat se slavením denní modlitby církve. Jen pět formulářů takové spojení dovoluje, přičemž jsou uplatněny tři různé modely uspořádání vztahu obou bohoslužeb. Pokusili jsme se identifikovat určující motivy pro použití každého z těchto modelů.


Na okraj

Když jsem postupně pročítal celý benedikcionál, narazil jsem na jedno překvapení:

1323. Slavnost Zjevení Páně je jedna z nejvýznamnějších slavností liturgického roku a slaví se po celých osm dnů.

(úvod k žehnání vody, kadidla a křídy o slavnosti Zjevení Páně; zvýraznění JP)

Žehnání vody, kadidla a křídy je jedním z obřadů přidaných do českého překladu benedikcionálu jako jeho "národní proprium" (srov. čl. 1219). Zdá se, že úvod k němu psal někdo uvyklý (ať už jako celebrant, nebo jako badatel) primárně starším podobám liturgického kalendáře. Po většinu dějin římského ritu se slavnost Zjevení Páně skutečně slavila "po celých osm dnů," tzn. s oktávem, ale ten byl zrušen ještě před koncilem, roku 1955 (AAS 1955, s. 220n). Jakýmsi jeho pozůstatkem jsou dnes vánoční férie do svátku Křtu Páně, jejichž liturgické texty rozvíjejí témata slavnosti. Protože svátek Křtu Páně se slaví v neděli po Epifanii, délka této řady férií je proměnlivá (0-6 dnů). Pokud Epifanie sama připadne na neděli, období od Epifanie do svátku Křtu Páně skutečně trvá "celých osm dnů", ale to nastává jen jednou za několik let. (Nejbližší výskyt bude 2030, pak 2036 a 2041.) Průměrná délka je pět dní. Budiž ten kalendářní přešlap v úvodu k žehnání tříkrálových svátostin výrazem naděje, že za některého z příštích pontifikátů dojde k nápravě alespoň některých méně šťastných liturgických reforem 20. stol., mj. i obnovením starobylého oktávu Epifanie.

Když jsme u benedikcionálu, Epifanie a reformních nadějí, tak já doufám, že jednou bude v nějaké kloudné formě obnoveno ono velké slavnostní žehnání vody o vigilii Epifanie, kterého se v Čechách a na Moravě užívalo přinejmenším do druhé poloviny 19. stol. (pražské texty s notami třeba Rituale Romano-Pragense 1731; k novodobé historii Kupka: Svěcení vody tříkrálové, ČKD 1892, s. 13-23 a 105nn). Dnešní podoba obřadu žehnání tříkrálových svátostin, kde žehnání vody zaujímá stejnou (marginální) pozici jako žehnání vody k asperges na začátku nedělní mše, je vedle něj opravdu žalostná.

Nešpory s žehnáním adventního věnce

7.11.2023 22:24 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020 z kaple pražského kněžského semináře. Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být dlouholetý standard slavnostnějších nešpor (hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy, antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska příliš zajímavé. Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů. V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.

Lucernarium

Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům, zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas, zapaluje svíčky na oltáři. Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu) známe z příležitostí, kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám u Všech svatých.

My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách, do nichž bylo jako jeden ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo určitý náboženský přesah. Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím, ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti, ani liturgických předpisů.

Žehnání

Obřad žehnání adventního věnce je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha. Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají Ejhle, Hospodin přijde s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle zpívá přede mší v době adventní.

Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii byla odbyta recto tono. Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.

V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu a k Magnificat), ale je příznačné, že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát z Mariina chvalozpěvu.

Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu takového řešení, protože souhlasím, že ono "jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním" se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých, podle liturgické funkce). Pochybnější je splnění podmínky "pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí", protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.

Obřad podle benedikcionálu

Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly do českého vydání benedikcionálu přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském. (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.) Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným, než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu. Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:

  • (volitelně vhodný adventní zpěv)
  • znamení kříže
  • liturgický pozdrav
  • úvodní proslov
  • krátké čtení
  • (volitelně minikázání)
  • žehnací modlitba
  • (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
  • zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
  • (volitelně okouření věnce kadidlem)
  • Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)

Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické pro velkou část výstupů liturgické reformy. V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení, avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí, tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor po biblickém čtení. Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů, v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).

[EDIT 11. 11. 2023] Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.

To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor, tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako spíše netypické. Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje, že až tehdy začíná první adventní týden, zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami (srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40) a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku nešpor již bylo uvedené do provozu.

[EDIT 11. 11. 2023] I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.

Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli jednání, které jsem interpretoval jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout, že obřad žehnání adventního věnce před nešporami také lze číst jako svého druhu lucernarium: slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou. Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách, které jsme dosud měli možnost zdokumentovat. (Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)

Staroboleslavské svatováclavské oficium

24.10.2023 23:17 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají zpívané v podání hostujících zpěváků, zpravidla latinské chorální (viz starší článek); ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské kolegiátní kapituly, česky recitované. Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace (v charakteristických červených deskách formátu A4), příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.

staroboleslavské panorama ráno kolem 6:30

Letošní svítání dne sv. Václava nad Starou Boleslaví. Ambrožovo "... hoc omnis erronum chorus vias nocendi deserit" tu dnes neplatí - každopádně ne pro toho errona, jenž se krade do krypty, aby se konečně zmocnil obsahu červených desek.

loni jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi, odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo, než počkat ještě jeden rok. Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části rozluštěno.

Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory, modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava. Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách paralelně vlevo latinsky a vpravo česky. Zkoumání začneme od textu latinského. Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:

Sv. Václav v římských liturgických knihách

1. Breviarium Romanum

Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj, od r. 1996 sv. Vojtěch). Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný. Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).

Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.

Deus qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem:
et eum per martyrii palmam
ad celestem
perduxisti gloriam:
eius precibus
nos
quesumus
ab omni aduersitate libera:
et eterne beatitudinis concede perfrui gloria.
Per Dominum.
Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem, et eum per martyrii palmam ad coelestem perduxisti gloriam,
ejus precibus nos ab omni adversitate custodi, et ejusdem tribue gaudere consortio.
Per Dominum.
Deus, qui beátum Vencesláum per martýrii palmam a terréno principátu ad coeléstem glóriam transtulísti:
ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi, et ejúsdem tríbue gaudére consórtio.
Per Dóminum.
Středověká rýmovaná podoba pražské orace. V pražských pramenech je kontinuálně doložena přinejmenším od 12. stol., viz např. CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter); CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.); Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360); tištěný pražský breviář 1502, f. 371r. Kompromisní znění v pražském propriu od r. 1677 do r. 1865. Prosebnou část drží v nové "římské" podobě, ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké. Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu v rané podobě pražského provinčního propria k římskému breviáři (vydání Vídeň 1643, Praha 1663). Právě tato verze byla za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře (viz např. v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671). Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.

2. Liturgia horarum

V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal (ve stupni nezávazné památky) i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů však v breviáři nebylo zachováno nic. Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte úryvek z První staroslověnské legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes i v propriu českých a moravských diecésí. Lekce je doplněna vlastním responsoriem (protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice - v modlitbě se čtením nezná společná responsoria a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).

Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla nahrazena upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda. (Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.) Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní objekt Božího jednání, pro oraci novou je charakteristický etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským. Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému, zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.

Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum caelesti regno terrenum postponere docuisti,
da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere atque aeterna sectari.
Per Dominum.
Deus, qui beatum martyrem Venceslaum caelesti regno terrenum postponere docuisti,
eius precibus concede, ut, nosmetipsos abnegantes, tibi toto corde adhaerere valeamus.
Per Dominum.
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda Liturgia horarum, orace památky sv. Václava

(Latinská verze pokoncilního národního propria tradiční svatováclavskou oraci rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)

Latinský text v červených deskách

červené desky se svatováclavským oficiem, titulní stránka; v pozadí patka sloupu z krypty sv. Kosmy a Damiána

Titulní stránka zdobená iniciálou evangelijní perikopy pro svátek sv. Václava z Vyšehradského kodexu (f. 68r)

Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách uzavřít otázku pramenů. Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval) pokoncilní latinský breviář. Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava (druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba) jsou doplněny na formát slavnosti (nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory) texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se (např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa mimo české a moravské diecése.

Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty. Editio typica altera, vydaná v r. 1985, zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty, takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy (NZ kantikum prvních nešpor, první lekce modlitby se čtením, SZ kantikum ranních chval).

Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli. Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná (když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí její obsah online). Není v žádné veřejné knihovně, zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře, a není všeobecně známé, že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání a jak zásadně se od prvního liší. Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě dávno zastaralé editio typica.

Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak, narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako samohlásky dlouhé), jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus, zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V: Venceslaus (v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).

Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave". Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé dvouverší z poslední strofy.

Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie má uveden nesprávný biblický zdroj "1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5". Ten přitom odpovídá tomu responsoriu, které je ke stejné lekci určeno v národním propriu (Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce). To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle Liturgia horarum a české texty je (až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat. Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů dvou různých tištěných předloh.

Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou, zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat, tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy "není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám." To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.

Český text

Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější. Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent latinského textu na protilehlých stranách, sestavený pokud možno z oficiálních českých liturgických textů. Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují (protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším formulářem z národního propria); v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá latinské předloze, protože překladatelská komise buďto překládala volně, nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text. Pro různé případy redakce červených desek uplatnila různé strategie.

a) nesouvisející text

Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady, ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve. Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem (protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských knih odlišnou). Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální český překlad, zároveň jde o formu (hymnus, orace) překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin prominentní postavení.

Překlad hymnu Deus, tuorum militum ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je (Bože, svatých bojovníků mzdo), ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok; překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum je v zeleném hymnáři. Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! - bylo lze najít v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.

b) vlastní překlad

V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny. V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním propriu, ale responsorium po ní se liší), v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou, některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady nahrazeny novými překlady z latiny. To je případ responsoria a přímluv prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením, responsoria ranních chval. Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky, ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny jako izolovanou průpověď.

Liturgia horarum (1971) červené desky Denní modlitba církve
památka sv. Václava
modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum.
V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit.
(Oz 14,6; Žalm 92,13n)
R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem.
V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.
[svatováclavský formulář v DMC není překladem z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria; responsorium má jiné]
společné texty o jednom mučedníkovi
první nešpory: responsorium
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore.
V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine.
Gloria Patri. Gloria et honore.
(Žalm 8,6n)
R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou.
V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane.
Sláva Otci. Ctí a slávou.
R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví.
V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně.
Sláva Otci. Spravedliví.
(Žalm 34,18)
modlitba se čtením: veršík
V. Tribulatio et angustia invenerunt me.
R. Mandata tua meditatio mea est.
(Žalm 119,143)
V. Soužení a úzkost mne obklopily.
R. Rozjímám o tvých příkazech.
V. Mnozí mě stíhají a tísní,
R. od tvých přikázání neustoupím.
(Žalm 119,157)
ranní chvály: responsorium
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo.
V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus.
Gloria Patri. Fortitudo.
(Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)
R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán.
V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou.
Sláva Otci. Hospodin [sic!].
R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin.
V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost.
Sláva Otci. Hospodin.
(Žalm 118,7.14.6)

V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán"). Zdá se, že redaktor českého textu nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve. K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně, ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.

c) zásahy do znění Denní modlitby církve

Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve blízké, ale ne s ním shodné. Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.

Aklamace k přímluvám "Redemisti nos Deo in sanguine tuo" ("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9) je přeložena chybně "Vykoupil jsi nás svou krví, Bože." Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat christologii a zopakovat si communicatio idiomatum. Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický, nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské přirozenosti.

V kantiku z Dan 3 červené desky opravují "velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete". Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."), ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.

d) neřešené odchylky

Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí, je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát. Tak je beze změny ponechán úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku), antifona k Magnificat prvních nešpor, invitatorium, druhá antifona modlitby se čtením; v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů; ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš (tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).

Strukturní odlišnosti

Některé elementy jsou otištěny v latinském textu, ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení Dominus nos benedicat; v ranních chválách úvodní verš). Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci byl původně určen text latinský.

V jednom případě má naopak český text element, který v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum má v české verzi otištěn plný text doxologie (u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není). Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost, že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.

Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to, aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem. Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování. Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?

Souhrn

Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985 (tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera) slavila slavnost sv. Václava mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích, protože latinské znění národního propria bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné je až od r. 2014). Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů nepovažujeme za směrodatné pro dataci.

České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo doplněny vlastními překlady tak, aby odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.

Zjevný je primát latinského textu: je tištěn první ve směru čtení zleva doprava; je neporušený, zatímco český text je podle něj sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které v českém textu nejsou přeloženy. Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky se primárně počítalo s přednesem textu českého.

V posledních letech se z červených desek veřejně recituje již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky. Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah nám není známo. (V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením, ale fakticky už se nekonala.)

Hodnocení

Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost, že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky, jakkoli se této možnosti nevyužívá. (Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi slavívají první nešpory, ale ne z červených desek, nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.) Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost, že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské předlohy v ještě o něco menší míře, než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen dohadovat.

Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit skýtá určitý druh potěšení skutečnost, že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné. Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.

Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava, s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů - tedy životopisné lekce a oraci) z commune o mučednících, není bez historických paralel: po většinu potridentské éry až do liturgické reformy takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie. Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677, kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.

... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty. Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865). A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací, zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně. Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.

Otevřené otázky

Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci nebo sekundární prameny.

Povýšení svatého kříže, Milevsko 13. 9. 2023

17.9.2023 22:19 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

"Svatý hřeb"

V létě 2020 geofysikální průzkum kostela sv. Jiljí v areálu milevského premonstrátského kláštera odhalil dosud neznámé prostory v hmotě severní zdi chrámové lodi, interpretované jako trezorová místnost a přístupová chodba k ní. Z nově objevené místnosti vybíhá menší dutina, snad po vyhnilém trámu, a hluboko v ní sonda s kamerou našla trosky dřevěné schránky s ozdobami z drahých kovů. Při rozebírání trosek po jejich vyzvednutí pak byl mezi nimi nalezen železný předmět hřebovitého tvaru ozdobený zlatým křížkem. Objevitelé nešli daleko pro senzační interpretaci: jde o relikvii, část hřebu považovaného za jeden z těch, které se staly nástroji Kristova umučení. Hluboko do dutiny za tajnou místností byla vzácná relikvie ukryta snad v obavách z drancování v období husitských válek.

Provedené expertízy přinesly data, která připravenou legendu neproblematisovala, a církevní i světští představitelé se pustili do práce, aby objev pokud možno obrátili ve zdroj příjmů pro klášter i region. Zrodila se značka "Svatý hřeb z Milevska" (1, 2).

Nešpory

13. 9. 2022 byl hřeb v milevském klášteře poprvé představen veřejnosti - od 16:00 se konala tisková konference o objevu a výsledcích provedených znaleckých zkoumání, v 17:00 navázaly první nešpory Povýšení svatého kříže, slaveného tu nově, podle všeho právě s ohledem na relikvii, jako slavnost. Skromnou ukázku z těch nešpor pro budoucnost uchoval sestřih Jaroslava Mareše (0:36 vstupní průvod, 5:18 okuřování oltáře, 11:46 snad přímluvy / závěr nešpor).

Že se relikvie spojená s umučením Páně slaví o tematicky příbuzném svátku již figurujícím v liturgickém kalendáři, to dobře odpovídá dnes platným předpisům (srov. Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri, Notitiae 1997, s. 284-297, čl. 6).
Do r. 1914 se v českých zemích slavil také samostatný svátek Kopí a hřebů Páně. (K okolnostem jeho zrušení Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 1914/4, s. 360)

První nešpory Povýšení svatého kříže se v Milevsku slavily i letos, za pěvecké a ceremoniální podpory ze Strahova a za předsednictví českobudějovického biskupa, v jehož diecési se klášter nachází. Premonstráti tentokrát sami zveřejnili několik videoukázek:

Za pozornost stojí, jak se při zpěvu českého textu Magnificat na nápěv se slavnostní mediací ve více verších nedostává slabik. (Já v česky zpívaném oficiu slavnostní mediace nikdy nepoužívám a do českého antifonáře s nimi nepočítám.)

Antifona k Magnificat nesouhlasí s žádnou z těch, které má pro svátek Povýšení svatého kříže solesmeské Antiphonale Romanum II, a nakolik se dá soudit podle CantusIndexu, je specifická pro premonstrátskou tradici.

Že se na konci nešpor po požehnání místo Ite in pace (Jděte ve jménu Páně) zpívá Benedicamus Domino je věc rubrikám pokoncilního breviáře cizí, ale v již zmíněném solesmeském antifonáři dovolená, hlavně jako možnost použít tradiční nápěvy. (Jak efektní některá sváteční zpracování jsou je na záznamu z Milevska dobře předvedeno.) Pro premonstráty ovšem Benedicamus v nešporách pokoncilního oficia žádnou novinkou nedávného data není, ti si ho kodifikovali už v roce 1988 v Thesaurus liturgiae Praemonstratensis (viz na konci nečíslovaných stránek se zpěvy nedělních nešpor).

Závěrem

Nikdo mě nebude podezírat, že bych neměl rád relikvie, zvlášť stanou-li se záminkou k úpravě místního liturgického kalendáře a dokonce ke slavnostním nešporám. Přeci by mi ale v tomto případě bylo milejší ze strany církevních představitelů víc zdrženlivosti a historické přísnosti - i kdyby to znamenalo méně nešpor.

Samozřejmě dnes u mnoha relikvií nemůžeme dojít až k evidenci jejich pravosti, ale můžeme se opírat alespoň o delší historii zdokumentované úcty k nim. Domnělá relikvie, která je spektakulárně objevena v 21. století a není ji možné přesvědčivě spojit s jednoznačnými historickými doklady, že, kde, kdy a kým jí skutečně byla prokazována úcta jakožto hřebu z Kristova kříže, může být opatrně zpřístupněna soukromé úctě, kdyby jí snad někdo chtěl úctu prokazovat (a příp. pak lze škálovat míru oficiálního církevního schválení a liturgického slavení, opírajícího se primárně o onu lidovou úctu a případné zázraky, ne o jistotu historické pravosti relikvie). Hned kolem ní, jen na základě vývodů z toho mála, co o ní s jistotou víme, slavit pontifikální nešpory a udělovat s ní požehnání, je projev lehkověrnosti, která církvi nesluší a na vážnosti nepřidává.

Modlitba žalmů na setkáních mládeže

2.9.2023 15:03 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Už je to víc než deset let, co se na Světových dnech mládeže v Madridu v rámci jednoho z dopoledních programů českého centra slavily jednoduché zpívané ranní chvály a co se na Celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou konaly slavnostní nešpory ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Podle všeho to byla jenom zvláštnost těch dvou bezprostředně po sobě jdoucích let - pokud vím, nikdy předtím ani potom se na masových akcích v rámci programu připravovaného v gesci Sekce pro mládež ČBK liturgie hodin společně neslavila. Díky marnému vyhlížení nějakého jejího dalšího uvedení jsem však v posledních letech zaznamenal něco, co si tady snad také zaslouží zmínku: totiž společnou modlitbu (jednotlivých) žalmů.

(Kde není uvedeno jinak, byl použit liturgický překlad.)

Jsem z toho rozpačitý. Samozřejmě vůbec nic nenamítám proti uvádění účastníků setkání do modlitby žalmů. Jenže uvádění je právě to, co se tady neděje: pořadatelé bez odpovídající katechese, jen s minimálními nezbytnými praktickými pokyny (v nemnoha případech alespoň s jednou až dvěma větami úvodu ke křesťanskému čtení daného žalmu, na způsob nadpisů v žaltáři), nechávají v rámci společných modliteb recitovat vybrané žalmy, jako by to byl způsob modlitby v církvi běžný a dobře známý. Možná potichu předpokládají nějaké předchozí znalosti (třeba se to tak praktikuje na diecésních centrech mládeže?), ale obecně v církvi to běžně praktikovaný a dobře známý způsob modlitby naprosto není.

Čtenář možná namítne, že se žalm přeci zpívá každý den v bohoslužbě slova a že u velké části účastníků setkání mládeže lze předpokládat nějakou zkušenost s recitací žalmů v rámci společné modlitby breviáře. Ale to je právě něco výrazně jiného: žalmy v liturgickém rámci jsou součástí komplexního přediva významů. Při slavení liturgie je normální léta nerozumět ani zdaleka všemu a mnohé konat nebo přetrpět prostě protože tak koná církev. Osobní zbožnost se živí z té části, které rozumí, a porozumění zbytku se během let postupně sbírá z četby, katechezí, kázání, rozhovorů se znalejšími. Ale modlit se konkrétní žalm - ne protože je součástí daného liturgického programu, ale jako specificky vybraný pro danou osobní nebo společnou modlitbu a jako její stěžejní text - to už si žádá určité základní porozumění žalmům - jejich jazyku, poetickému stylu, myšlenkovému světu, typologii - a zejména tomu, jakými způsoby k žalmům přistupuje křesťanská modlitba, která je vždycky jejich více či méně radikální reinterpretací ve světle novozákonního zjevení. Přistupovat k žalmům jako ke knize k použití připravených, přímo modlitelných křesťanských modliteb je hrubé zjednodušení a kdo se je takto modlit snaží, nutně bude zklamán, protože takový přístup zkrátka není adekvátní. Kdo učí modlit se žalmy, nemůže se proto omezit na praktický návod "teď se pomodlíme žalm: budeme ho říkat po verších na dva chóry, jeden chór chlapci, druhý dívky."

Samozřejmě je třeba ocenit podržení kletebných veršů, které nedostatečnost naivní křesťanské modlitby žalmů činí obzvlášť zjevnou. A ovšem některé mají značný - byť zatím trestuhodně nevyužitý - potenciál zmemovatelnosti. "... naprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!"

Praktické

Když pořadatelé setkání mládeže zavádějí do církevního provozu jako relativně novou/nezvyklou praktiku společnou recitaci jednotlivých žalmů, má smysl ptát se, jak to i po praktické stránce dělat dobře.

Zvláštně působí ty případy, kdy na pódium nastoupí kněz a dva mládežníci, přičemž kněz modlitbu uvede, ale recitace žalmu se sám neúčastní. To je proti duchu antifonální psalmodie - když se říkají/zpívají žalmy na chóry, nepočítá se s tím, že by někdo (zvlášť takhle všem na očích) stál mimo a jen přihlížel nebo dohlížel. Je to společná modlitba povýtce.

Když společnou recitaci vedou jednotlivci, tempo a výrazové prostředky často nejsou příliš příznivé pro recitaci opravdu společnou. Když se na pódium postaví ne jednotlivec, ale dva nebo tři předříkávající společně, má to na parametry důležité pro spolumodlitelnost blahodárný vliv.

Uznávám, že rozdělení podle pohlaví je rychlý a snadný způsob, jak shromáždění rozdělit na dvě přibližně stejně velké části, ale kdyby to bylo na mně, pro potřeby (para)liturgické praxe by se toto už tak víc než dostatečně palčivé rozdělení lidstva dále neakcentovalo, víc by se hrálo na ono Pavlovo "už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena," a kde se zdá málo vhodné tradiční rozdělení na dvě strany liturgického prostoru, do chórů by se dělilo třeba podle sudých a lichých měsíců narození.

Rozdělení na evangelní a epištolní stranu je nevhodné jenom tam, kde je shromáždění tak velké nebo rozptýlené a akustika prostoru tak špatná, že by lidé na vnějších okrajích protilehlou stranu recitovat vůbec neslyšeli. Tedy jde zejména o problém masových akcí ve venkovním prostoru. V hale, kde se konal předprogram SDM, by nejspíš na strany bez problémů recitovat šlo.

Žalmy jsou už podle svého hebrejského i řeckého jména písně a praxe jejich modlitby by to měla přiměřeně brát v potaz (srov. VPDMC 103 a 278). Samozřejmě některé jsou písňovité výrazněji než jiné a i recitace žalmů má v církevní tradici odedávna pevné místo, ale alespoň někdy některý žalm by se zpívat měl - ať už text biblického překladu na nápěv psalmodie, nebo vhodná písňová parafráze.

Salvátorská pouť, Chrudim 2023

6.8.2023 22:33 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Nešpory slavené každoročně v Chrudimi v předvečer pouti k zázračnému obrazu Nejsvětějšího Salvátora jsem měl v hledáčku už několik let a letos jsem se na ně konečně vypravil. Podobně, jako se poutě k význačným vyobrazením Panny Marie konají obvykle o vhodném mariánském svátku, koná se pouť k chrudimskému obrazu Kristovy tváře o svátku Proměnění Páně (resp. o nejbližší neděli, ale letos svátek sám na neděli připadl). Nynější tradice zpívaných nešpor v předvečer poutní slavnosti je doložena přinejmenším od r. 2010.

K tomu srov. též farní časopis Salvátor, č. 35 (srpen 2016), s. 10-11: "Po příchodu otce Jiřího [Heblta] do naší farnosti se společně snažíme navázat na bohatou tradici pouti a udržet ji. Sem patří např. sobotní nešpory v kostele sv. Kateřiny" a v témže čísle s. 1, kde se ten příchod do farnosti klade do r. 2009.

Nešpory s vystaveným obrazem se tradičně konají ve filiálním kostele sv. Kateřiny, patrně s ohledem na to, že farní kostel o salvátorském víkendu bývá obležen pouťovými atrakcemi a související hudební produkcí, což zpívané modlitbě úplně nepřeje. Možná ale zároveň jde o volbu prostoru přizpůsobenou očekávanému počtu příchozích. Menší kostel byl obsazen jen asi ze čtvrtiny a i starší fotodokumentace ukazuje návštěvnost podobnou.

Pro příchozí byly připraveny vkusně vysázené a dvoubarevně vytištěné sešity s kompletními texty i notami. Když jsem jel do královéhradecké diecése, na nešpory slavené v dané farnosti (pokud je mi známo) právě jen jednou do roka a nejspíš ne kdovíjak dlouhou řadu let, počítal jsem s tím, že půjde se vší pravděpodobností o nešpory Olejníkovy. Ale v tom jsem se hrubě spletl. Po dnešku vím, že chrudimský kůr patří k těm, které chovají vlastní zhudebnění části denní modlitby církve - přinejmenším oněch prvních nešpor svátku Proměnění Páně.

Vstupní průvod s obrazem, jeho vystavení a okuřování oltáře doprovodila varhanní improvisace. Pak varhany utichly a daly celebrantovi tón pro úvodní verš, zpívaný na variantu běžného chorálního nápěvu z předkoncilních římských knih.

Hymnus se zpíval na jiný nápěv, než má v červeném hymnáři. (Nakolik si ho pamatuji, mohlo snad jít o nápěv písně č. 719 z Jednotného kancionálu.) První žalm na chorální nápěv VIII.c, antifona na jednoduchý prokomponovaný nápěv s tím souhlasící. Nápěv druhého žalmu v hrubých obrysech připomínal VII. tonus se slavnostní mediací, ale antifona se v mezích VII. modu každopádně nedržela. (EDIT téhož večera: tady je možné slyšet druhý žalm s příslušnou antifonou.) Podobně pro Magnificat (o němž dále) byl v notách nápěv I.g a antifona nectící zákonitosti modu I. Kantikum podle Zj 19 dostalo speciální nápěv, kde pro tři ze čtyř aleluja rámujících každý verš (úvodní aleluja, první responsum, první ze dvou aleluja druhého responsa) byl použit motiv ze začátku starobylé místní písně Ó Salvator.

k ní noty: Svoboda Jan: Nebeský lékař Kristus Ježíš v zázračném svém obraze v kostele děkanském v Chrudimi od 5. dubna 1676 k veřejnému uctění vystavený, co zvláštní Spomocník v těžkostech k němu se utíkajících, Kolín 1880, s. 125
text z 18. stol.: Petržílka Václav Baltazar: Nebeský lékař Kristus Ježíš, v zázračném a milosti plném obraze svém v kostele farním Nanebevzetí nejsvětější Rodičky Boží Marie Panny, v královským věnným a krajským městě Chrudími se stkvějící, a rozličné milosti žádajícím sebe udělující, Hradec Králové 1735, s. 181

Nešpory celé odzpíval chrámový sbor na kruchtě, střídající se po verších muži-ženy. Zvláštně to vyznělo v kantiku z Apokalypsy, které sice v notách mělo vyznačenu responsoriální strukturu jako v breviáři, ale při provedení na ni nebyl brán zřetel. Podobně jako v běžných žalmech se i tady střídaly půlky sboru po verších a zpívaly je od úvodního do závěrečného aleluja v celku, beze stopy responsoriálního přednesu.

K responsoriu můžu napsat jen že nápěv byl volně složený, určitě nešlo o variantu žádného z mně známých tradičních nápěvů.

Magnificat bylo v notách česky a opatřené chorálním nápěvem, o němž výše, ale fakticky místo toho sbor provedl latinsky nějaké vícehlasé zpracování. To za mě bylo nejslabším kusem večera - text kantika byl o několik veršů zkrácen (dost možná už skladatelem - krácení žalmů při figurálních nešporách bylo do 19. stol. značně rozšířenou úpadkovou praxí) a provedení celkově nebylo příliš zdařilé. Protože sbor neznám, nevím, jestli si naložil kus nad své síly, nebo se akorát momentálně nezadařilo.

Po závěrečné modlitbě následoval výstav Nejsvětější svátosti s litaniemi. Podle toho, co mi z jejich textu uvízlo v paměti, nejspíš šlo o nějakou variantu litanií k nejsvětějšímu jménu Ježíš. V programu byly v litaniích vyznačeny čtyři předěly, označené jako "1.-4. vstup". Nevěděl jsem, co od toho čekat, a počítal jsem nejspíš snad s obměnami hudební formy nebo instrumentálními vložkami, ale ve skutečnosti šlo o vstupy předsednické, rekapitulující předešlé invokace v proslovech na pomezí osobní modlitby a minikázání. Mimoděk jsem si při tom vzpomněl na akathist - východní pobožnost, kde se také střídají série invokací s rozvinutější modlitební formou, která ovšem má pevně daný text v hymnickém rejstříku, zpívaný na vhodný recitativní nápěv a tvořící se sériemi invokací plynule tekoucí sevřený celek, zatímco zde ony předsednické vstupy, jakkoli obsahem solidní a vkusné, dělaly v litaniích nelibý přeryv a působily antiklimakticky.

I když litanie jsou klasickou formou lidové pobožnosti, tady dostala přednost slavnostnost. Invokace zhudebněné (namísto stereotypního recitativního nápěvu) tak, aby hudba jaksi ilustrovala slova, při střídání různých druhů vícehlasu; odpovědi podobného rázu a průběžně se měnící melodie. Lidový zpěv tu tak (narozdíl od nešpor) nebyl možností ani teoretickou. Litanie uzavřela modlitba "Dobrý Ježíši, svatý Salvátore" (modlitba spíš lidového rázu, formulovaná v první osobě singuláru). Následovala orace z obřadů eucharistického výstavu, svátostné požehnání, a na závěr zbylé sloky písně Ó Salvator. (Kdy se zpívaly dvě první si nevzpomínám - nejspíš před litaniemi během přípravy výstavu.)

Mám-li to nějak shrnout, hudební tvar "salvátorských nešpor" mě nenadchl, ale také neurazil. Za povšimnutí stojí na jedné straně určitá návaznost na tradiční chorální repertoár (úvodní verš, nápěv prvního žalmu a onoho neprovedeného, ale v notách zapsaného Magnificat; možná volněji i druhého žalmu), na druhé straně antifony nenechávající se svazovat schématy systému osmi modů a nejspíš svědčící o přesazení tradičních nápěvů psalmodie do jiného konceptuálního rámce.

Do Chrudimi se budu muset - ne nutně o pouti - časem vypravit znovu. Jak jsem jel bez velkého plánování jen na otočku a ještě cestou hodinu ztratil, zpackav přestup v Pardubicích, z města jsem nakonec neviděl vůbec nic. Ani ten děkanský kostel, kde se pradědeček Zástěra o Vánocích někdy po roce 1906 stal cyrilistou (Cyrill 1916, s. 24).

Aby si slova vymlela koryta

1.8.2023 01:15 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

... systém potřeboval tak tři roky stability, aby si data takzvaně vymlela koryta. (zdroj)

Přiznání: nikdy jsem jako vývojář nepracoval na systému tak velkém a tak intensivně používaném, aby se dalo mluvit o tom, že si data opravdu vymílají koryta. Ale ta základní skutečnost, že se systém v průběhu používání adaptuje, aby lépe vyhověl potřebám, že ustupuje tlaku procesů, které skrz něj procházejí, ta je společná snad všem déle běžícím netriviálním systémům. A přijde mi, že obraz vody vymílající si koryto je (samozřejmě v mnohem menším měřítku) výstižný i pro způsob existence zde nabízených chorálních nápěvů pro zpěvy oficia. Na začátku nebyl geniální výtvor umělce ani solidní dílo zdatného řemeslníka, ale nápěvy složené často opravdu hrubě a neuměle. A jak je zpívám den za dnem a rok za rokem, slova si hledají příhodnější cestu a nápěvy jim ustupují. Překážky jsou překonávány nebo obcházeny, hrubosti obrušovány, volný materiál odnášen po proudu. A já, i když se v zasahování do podoby toku nedržím úplně zpátky, jsem přeci zejména tím, kdo se stará o to, aby korytem tekla voda, s pošetilou nadějí, že z toho (velkým dílem samovolného) procesu nakonec přeci jen vzejde něco v zásadě dobrého a hodnotného.

Papežské nešpory ke Dni modliteb za péči o stvoření 2016

16.7.2023 15:30 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Aktivity hlavy světové církve podrobně nesleduji, a tak jsem až teď zaznamenal jedny starší příležitostné nešpory, které si dle mého soudu zaslouží, aby jim bylo věnováno pár řádků.

V červnu 2015 byla zveřejněna "zelená encyklika" papeže Františka Laudato si' a v srpnu téhož roku papež (v návaznosti na již od r. 1989 trvající obdobnou iniciativu Ekumenického patriarchátu) stanovil, že se i v katolické církvi bude každoročně 1. září konat den modliteb za péči o stvoření. Následujícího roku se pak u příležitosti tohoto dne konaly nešpory v basilice sv. Petra, kterým papež osobně předsedal. Jejich průběh a náplň jsou dobře zdokumentované: na webu Svatého stolce je k disposici brožurka s kompletními texty a zpěvy, na YouTube je videozáznam.

Texty

Jako základ posloužila liturgie dne (čtvrtek 22. týdne v mezidobí), tedy nešpory čtvrtka 2. týdne žaltáře. Pro danou zvláštní příležitost byl uzpůsoben výběr hymnu a čtení, k žalmům byly doplněny žalmové orace a do přímluv dvě příležitostné prosby. Tedy úpravy jsou poměrně úsporné, většina textů z liturgie dne je ponechána na svém místě. "Rituální designéři" z úřadu pro papežskou liturgii si dali záležet na tom, aby nevznikal (nebo se přinejmenším dal dobře rozporovat) dojem, že den modliteb za péči o stvoření je v organismu liturgického roku svébytnou entitou na způsob svátku, která dostává vlastní liturgický formulář, nebo že se v rámci liturgie hodin zavádí obdoba mešních formulářů za různé potřeby.

Církevní autoritou zavedené každoroční dny modliteb za specifické úmysly jsou jakousi pokoncilní reinkarnací prosebných dnů (Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 45-47). Ty se slavily jen mší a procesím s litaniemi, na texty oficia vliv neměly. Zdá se však, že den modliteb za péči o stvoření jako jeden z novodobých prosebných dnů (s určitým závazným dopadem na mešní liturgii dne) chápán není a je to jen méně formální modlitební iniciativa. Každopádně není uváděn v seznamu prosebných dnů úvodem českého direktáře.

Můžeme se ptát, nakolik bylo v roce 2016 ke slavení nešpor přistoupeno s ohledem na zrovna na ten den připadající příhodné texty. Nebo, kdybychom otázku přeformulovali pragmaticky: jestli jsou texty čtvrtka 2. týdne žaltáře tak tematicky vhodné, že by mělo smysl uvažovat o jejich použití pro den modliteb za péči o stvoření i v jiné roky, mimo běžný pořádek žaltáře, s využitím VPDMC 251 a 252. Zdá se však, že texty jsou příhodné spíš jen všedně a motivy dobře vztáhnutelné ke dni modliteb za péči o stvoření se v žalmech i v ostatních liturgických textech z cyklu žaltáře vyskytují i v řadě jiných dnů.

Píseň La creazione giubili, která posloužila ve funkci hymnu, podle všeho není součástí italského breviáře, vybraná je z kancionálového repertoáru. Je to píseň (nakolik můžu soudit, spíš banální písnička) chválící Nejsvětější Trojici a první sloka mluví o chvále, kterou Bohu společně vzdává celé stvoření.

(Tak jako ani volný výběr hymnu,) doplnění žalmů volně složenými žalmovými oracemi samozřejmě není legální úprava, ale papežská liturgie zkrátka požívá svobod odpovídajících tomu, že ji slaví nejvyšší liturgický zákonodárce. Připomeňme, že žalmové orace jsou strukturní prvek, se kterým pokoncilní liturgické předpisy počítají (VPDMC 112), ale na celocírkevní úrovni nikdy nebyly vydány příslušné texty. (Bez opory v oficiální latinské předloze je obsahuje přinejmenším breviář pro USA; pro vybrané příležitosti je lze také najít v propriích některých institutů zasvěceného života.)

O Padre, che nella divina regalità di Gesù tuo Figlio hai ricapitolato tutto il Creato, donando significato e compimento a ogni cosa,
effondi in noi lo Spirito di sapienza perché sappiamo custodire i doni della tua provvidenza per il bene di ogni persona e di ogni generazione.
Per Cristo nostro Signore.
(po žalmu 72-I) Otče, tys v božské královské důstojnosti Ježíše, svého Syna, obnovil celé stvoření a všem věcem dal smysl a naplnění;
vylij na nás Ducha moudrosti, abychom uměli uchovávat dary tvé prozřetelnosti pro dobro všech lidí a všech pokolení.
Skrze Krista, našeho Pána.
O Padre, che sempre provvedi ai tuoi figli che gridano a te,
guarda con benevolenza ai poveri della terra perché a nessuno mai manchi il pane quotidiano;
vinci l’egoismo che indurisce il nostro cuore e rende miope il nostro sguardo davanti alle necessità dei fratelli.
Per Cristo nostro Signore.
(po žalmu 72-II) Otče, ty se vždy staráš o své syny, kteří k tobě volají;
shlédni milostivě na chudé této země, aby nikomu nikdy nechyběl denní chléb;
přemoz egoismus zatvrzující naše srdce a činící náš pohled krátkozrakým pro potřeby našich bratří.
Skrze Krista, našeho Pána.
(po kantiku Zj 11 nenásledovala orace)

Drastickým zásahem do struktury nešpor jsou čtení: samozřejmě nelze nic namítat proti tomu, že krátké čtení je nahrazeno delším (VPDMC 46), vybraným z knihy Moudrosti, ale opravdu nestandardní strukturní úpravou je, že je po něm zařazeno ještě druhé, patristické, ze spisů sv. Petra Chrysologa. Následuje homilie a po ní normální krátké responsorium ze dne. Výsledný celek tak působí dojmem improvizace, provizorní úpravy ad hoc. Nehledí se na obecnou zákonitost římského oficia, velící zpívat responsorium po každém čtení, a druhé čtení je prostě natlačeno jako neústrojný nadpočetný prvek do standardní struktury nešpor.

Zbytek textů, vč. závěrečné modlitby, je z liturgie dne. Jen do přímluv jsou před závěrečnou prosbu za zemřelé doplněny dvě příležitostné intence.

Dona lungimiranza e apertura di cuore ai governanti
– perché custodiscano il creato e servano il bene di ogni uomo.
Dej vládcům prozíravost a otevři jejich srdce,
– aby chránili stvoření a pracovali pro dobro všech lidí.
Educa i nostri occhi a riconoscere nella creazione le tracce della tua presenza
– e converti le nostre menti a un uso giusto ed equo dei beni della terra.
Nauč naše oči rozpoznávat ve stvoření stopy tvé přítomnosti
– a obrať naši mysl, abychom pozemská dobra užívali spravedlivě.

Nápěvy

Všechny antifony se zpívaly recto tono. Dost možná nejen s ohledem na přístupnost lidovému zpěvu, ale prostě proto, že pro italské antifony ze žaltáře není žádné zhudebnění k disposici. Mně každopádně žádná italská publikace, o níž bych s jistotou věděl, že obsahuje prokomponované antifony feriálních nešpor, není známa.

Žalmy a Magnificat na chorální nápěvy. Za zmínku stojí upravená terminace tonu I (brožurka, s. 6) a terminace tonu II v podobě podle Editio Vaticana, ne podle solesmeských chorálních knih (s. 23). Pro kantikum ze Zj 11 nebyl použit tradiční chorální nápěv, ale nějaký novodobý, střídající recitační tóny a pojímající všechny verše zásadně jako trojdílné.

Zkraje práce na projektu In adiutorium jsem si také myslel, že novozákonní kantika jsou vesměs texty natolik nežalmovité, že je žádoucí připravit pro ně speciální nápěvy, ale dávno mě to přešlo.

Responsorium dostalo jednoduchý vlastní nápěv. Přímluvy se zpívaly na nápěv z Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009).

Závěrem

Zařadit do nešpor patristickou lekci je ohavnost, ale jinak mi představené nešpory přijdou jako vcelku zdařilý příklad, jak nešpory s daným specifickým modlitebním úmyslem uspořádat. Ten na jedné straně celému slavení udává jednotné téma, na druhé straně je ponechán v platnosti obecný ráz feriálního oficia. (Nejsou např. přímluvy dne kompletně nahrazeny specifickými přímluvami na environmentální témata; obě příležitostné přímluvy jsou dostatečně obecné a nesklouzávají k proklamacím environmentálního aktivismu.) Sám jsem příliš úzkoprsý, než abych vykročil za rámec liturgických předpisů bastlením vlastních žalmových orací nebo použitím (ke stejným žalmům o stejné příležitosti) těch papežských, ale z věcného hlediska mi to přijde jako atraktivní možnost, někomu méně úzkoprsému (nebo, třeba díky příslušnosti k jiné než římské církvi, méně svázanému liturgickými předpisy) snad i v zásadě doporučeníhodná.

Na druhou stranu je třeba říci, že stavět (v rovině liturgických textů) slavení liturgie hodin do služeb konkrétní modlitební intence ("nešpory o něčem / za něco") je tradici římského oficia cizí. Představené nešpory tak jsou zdařilou realizací nápadu, který je spíš špatný. Má-li se den modliteb za péči o stvoření nějak propsat do liturgie, jako vhodná předloha, na niž se hodí navazovat, se jeví právě dříve zmíněné prosebné dny se zvláštní mší a prosebným procesím do polí, ale bez specifického oficia.

Kdo by namítal příkladem oficia za zemřelé, tomu odpovídám, že oficium za zemřelé sice skutečně je starobylým oficiem "za něco" (resp. za někoho), ale také až do začátku 20. stol. bylo oficiem dodatkovým, slaveným zásadně vedle oficia dne, ne na jeho místě.

Když se přeci jen nějaká intence výrazně promítá i do oficia, tak ve formě ideového svátku (jako je svátek Krista kněze nebo památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů), příp. oslavy světce, která je pro nějakou ideu nebo intenci instrumentalisována.

Repertoár Jistebnického kancionálu v Denní modlitbě církve

8.7.2023 16:12 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

V uplynulém roce se mi naskytla příležitost strávit značnou porci času s Jistebnickým kancionálem, při převádění jeho tištěného indexu do (místy opravené a doplněné) strukturované elektronické podoby integrované s databází CantusIndex. Tak se pro mě stala jaksi nově osobně relevantní skutečnost, že Jistebnický kancionál není jen nejstarší památkou prokazatelně liturgicky užívaného (a na příslušné chorální nápěvy zpívaného!) překladu částí oficia do češtiny, ale že malá část jeho repertoáru je dnes integrální součástí českého breviáře. Ve funkci hymnů byl do Denní modlitby církve (potažmo do "červeného hymnáře") zařazen široký výběr českých duchovních písní napříč epochami. Jistebnický kancionál je v tomto výběru zastoupen spíš jen skromně, ale zastoupen je:

1. Text

Jako zdroj textu je Jistebnický kancionál uveden u hymnu Kriste, ty jsi den a světlo (nedělní kompletář). To je případ pozoruhodný tím, že nejde prostě o nějakou starou českou duchovní píseň, ale o překlad latinského hymnu Christe, qui lux es et dies, který jako hymnus kompletáře figuruje i v pokoncilním breviáři latinském.

Hymnus byl tradičně určen pro kompletář v době postní. Zpíval se v mnoha diecésních ritech, mj. i v tom pražském (BP1502, f. 139r), do římského breviáře však nepronikl. Liturgia horarum ho zahrnula jako jeden ze dvou celoročně užívaných hymnů kompletáře, přičemž v liturgickém mezidobí je výběr hymnu volný, ve zvláštních liturgických dobách, které nemají hymnus vlastní, bývá předepsáno střídání po týdnech. Denní modlitba církve tento systém nahrazuje týdenním cyklem hymnů kompletáře. Hymnus Kriste, ty jsi den a světlo je v něm zařazen jako druhá možnost k volnému výběru pro neděle.

Srovnání (JK f. 55v) ovšem ukáže, že pokud vůbec text z Jistebnického kancionálu pro text zařazený do Denní modlitby církve nějakým způsobem posloužil jako předloha, prošel přepracováním tak zásadním, že je stejně vhodnější mluvit o novém přebásnění latinského hymnu než o úpravě jeho staročeského překladu. Latinský hymnus v metru 8888 je v Jistebnickém kancionálu přebásněn tak, že melismata jsou rozložena na nápěv striktně sylabický s verši po 10-12 slabikách. (Nakolik se dá soudit podle doxologie a dalších pravidelněji vykrojených strof, ideální metrum by snad mohlo být 12.12.11.11, ale větší část strof se od něj v různé míře odchyluje.) Do Denní modlitby církve je přebásněn opět v metru 8888, odpovídajícím latinské předloze. V JK je přeložen kompletní text v rozsahu, v jakém figuroval (nejen) v pražském breviáři (BP1502, f. 70; srov. AH 51, 22), do Denní modlitby církve je zařazen menší výběr slok, přesně odpovídající tomu, který obsahuje Liturgia horarum - tedy až na to, že je (jak je to v červeném hymnáři u překladů latinských hymnů obvyklé) vynechána závěrečná doxologie.

Noty: Jistebnický kancionál: Christe qui lux es et dies

(Zdrojový kód. Podložení latinského textu podle CZ-Pu I A 58, f. 67v.)

Nápěv tohoto latinského hymnu v minulosti posloužil nejen pro jeho český překlad, ale také pro další české písně - viz Melodiarium, MHB/670. V červeném hymnáři je hymnus odbyt nejbanálnějším/nejnadužívanějším nápěvem č. 74 (MHB/2014). Vzhledem k souhlasícímu metru se nabízí zkusit ho zpívat na nápěv latinské předlohy. Melismata nápěvu známého z Jistebnického kancionálu na daný český text moc nesedí, ale jednodušší nápěv zařazený pro dobu postní v Liber hymnarius jde s textem dohromady dobře:

Noty: Kriste, ty jsi den a světlo: chorální nápěv

2. Nápěv

Z Jistebnického kancionálu pochází nápěv figurující v hymnáři pod č. 88 - JK f. 35r, Patřmež k Bohu tak múdrému (Melodiarium: MHB/222). Jde o jeden z nápěvů v hymnáři hojněji použitých:

  • Nuž, všichni křesťané věrní (doba postní)
  • Jezu Kriste, Synu Boží (žaltář, neděle lichých týdnů)
  • Patřme k Bohu tak moudrému (žaltář, pondělí lichých týdnů; text je čerpán odjinud, s písní v JK má společný jen incipit)
  • Kriste, dej pomoc v dnešní den (žaltář, úterý lichých týdnů)
  • Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů)
  • Veliká je milost dána (společné texty o duchovních pastýřích)

3. Text + nápěv

Jediným příkladem, kde je v hymnáři podržen jak nápěv, tak text podle Jistebnického kancionálu, je píseň Pán Ježíš, náš Spasitel - JK f. 49r (nápěv) a f. 49v (text) (Melodiarium: MHB/79). Píseň o eucharistii, charakteristicky kladoucí důraz na přijímání pod obojí způsobou (aniž by vykračovala za hranice katolické orthodoxie). Bohužel je to hymnus, na který v breviáři za normálních okolností narazí málokdo a sotva kdo ho zpívá, protože figuruje v nešporách Zeleného čtvrtku, které se podle platných rubrik modlí jen ti, kdo se neúčastní mše na památku poslední večeře.

Pozorný čtenář mi připomene, že to není tak dávno, co jsem právě i tuto píseň zařadil na černou listinu hymnů s refrénem. To tu můžeme poněkud relativisovat poukazem na skutečnost, že jde o refrén stručný (jedno dvouverší) a (mj. i díky svižnému nápěvu) neunavující. Ostatně v breviáři u něj chybí i ona charakteristická rubrika, dovolující při slavení bez zpěvu opakování refrénu vynechávat.

Závěrem

I když k hymnům červeného hymnáře mám řadu dílčích výhrad (kterým už dlouho plánuji dát zveřejnitelnou písemnou podobu, ale v dohledné době na to spíš nedojde), jeho celkový charakter výběru napříč dějinami české duchovní písně - a tak i českými církevními dějinami vůbec - mám moc rád, a nejen proto, že tak v denní modlitbě církve občas potkávám texty a nápěvy z pramenů, které jsou zrovna předmětem mého badatelského zájmu. To, že takto v oficiální modlitbě církve (hymnář oficia není prostě jen jeden z kostelních zpěvníků) zaznívají slova a nápěvy z různých dob a z různých koutů církve, má také symbolickou hodnotu.

Články (2. strana)
Kategorie
Štítky

 (27)  (19)  (18)  (17)  (16)  (16)  (15)  (13)  (12)  (12)  (12)  (12)  (11)  (9)  (9)  (9)  (9)  (9)  (9)  (9)  (8)  (8)  (8)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (6)  (6)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)

RSS

  Nejnovější články