Co jsem si odnesl
z druhého ročníku konference Hudba v katedrále
pořádané Centrem teologie a umění a Metropolitní kapitulou?
Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní
hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.)
Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům,
nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně
tu informaci považuji za zajímavou.
V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák,
byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory.
"... a na to lidi chodili."
(dr. Tomáš Slavický.)
O tom chci vědět víc!
Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce
považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná
až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt.
Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)
Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe"
svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je
zpráva z předloňské pouti.)
Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule
se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost
brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat
o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti
se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.
První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)
Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru
a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly.
Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna
a nešpory byly latinsky.
Noty jsou k mání
na webu choral.sdh.cz.
(Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)
Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor
(Bohu díky alespoň za to).
Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty):
Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi.
Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani
s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální
oficium podle Ordo cantus officii.
Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná
vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika
commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do
"tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi
CANTUS.
Místo předepsaného hymnu
Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích
svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae.
Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium,
a to nepochybně proto, že je nově složené.
Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé
téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze
oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně
z pokladu gregoriánského chorálu.
Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho
lépe než předloni.
[EDIT 23. 10. 2022]
Pokud jde o výtku nezákonnosti výběru antifon nesouhlasícího
s tím, který předepisuje Ordo cantus officii,
viz její uvedení na pravou míru
v pozdějším článku.
Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se,
dokonce vůbec neřešený problém:
zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti
na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň
provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu
Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční
chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní
našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme.
Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde
a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné.
Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení -
ale úplně šťastné mi to nepřijde.
Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit
(proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější
svátky), pro staré svátky
zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému
repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu
Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene
i antifonu k Magnificat.
Druhé nešpory (pražská katedrála)
byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni.
(Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.)
Mohu tak ke zprávě
z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:
Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé;
antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá.
Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní";
trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré.
Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech"
(překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae;
v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).
Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys:
zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské
kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým
zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco
představitelnějším prostředí starého pražského kostela,
kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící
u četných postranních oltářů
měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili
"hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru.
(Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský,
o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama,
nezachytil žádné zprávy.)
Když jsem před lety zakládal na githubu repozitář pro projekt
In adiutorium, založil jsem ještě druhý samostatný
repozitář
pro jeho webovou prezentaci. Než jsem do něj ale stihl nahrát
první várku kódu, uvědomil jsem si, že zdrojové kódy těchto
stránek zveřejňovat nechci. Jednak proto, že bych tím zbytečně obnažil
jedno slabé místo, s jehož využitím by teď bylo možné web dočasně drobně
poškodit, ale především proto, že jde o kódy velice špinavé
a neelegantní, které by mi dělaly ostudu.
A tak tento repozitář zůstává až dodnes prázdný.
Delší dobu zamýšlím některé úpravy a rozšíření, která však při současné
architektuře (resp. právě ne-architektuře) nejsou elegantně realizovatelná.
Prvním krokem ke změně byl loňský přechod z bezplatného webhostingu
na vlastní virtuální server. Teď je načase využít možnosti, které nabízí.
Dal jsem se proto do přepisování. Zpočátku půjde o výměnu "střev",
na front-endu v ideálním případě takřka nepozorovatelnou,
později přibudou ona zamýšlená
rozšíření, jež práci uvedla do pohybu.
Dílo je na dobré cestě, mám již hotovu značnou část stávající funkčnosti.
Nasazení do ostrého provozu
(a spolu s tím zveřejnění zdrojových
kódů - těch starých, za které se stydím, i těch nových, které jsou
ostudné výrazně méně) je otázkou nejbližších týdnů.
Volba technologií je podobná
jako u e-antifonáře:
základní souřadnice určuje
programovací jazyk Ruby (mně ze všech nejbližší)
a framework Sinatra
(vzhledem k rozsahu a typu zamýšlené aplikace nabízející dostatečně
komfortní podvozek při minimálním množství nadbytečného "tuku").
Když jsem před drahnou již dobou hledal název pro malý
zpěvníček k nešporám slavností zamýšlený jako jakési minimum
zpívaného oficia pro nejširší veřejnost,
zvolil jsem ho s ohledem na tradici zpívaných "lidových nešpor"
v národním jazyce, sledovatelnou v 19. a první polovině 20. století.
Přitom jsem naprosto nepochopitelně přehlédl, že název
Nešporní zpěvy neodkazuje jen ke zpěvníku sestavenému
kdysi vyšehradským kanovníkem Františkem Mickou, ale také,
a v dnešním kontextu především,
k současnému liturgickému zpěvníku Mešní zpěvy.
Vidíme, že svou koncepcí Nešporní zpěvy nejsou Mešním zpěvům
v ničem podobné. Jak by vypadal takový vesperál, který by chtěl
být pro Mešní zpěvy harmonickým doplňkem?
- neměl by žádného uvedeného autora/editora
- až na dobře utajené výjimky by obsahoval jen zpěvy ze starých
pramenů
- žalmy v něm by byly převážně "na způsob písniček složené",
přičemž by přirozeně byly hojně využity zpěvy protestantské
provenience
- antifon by obsahoval jen poskrovnu, protože starých českých
notovaných pramenů obsahujících antifony oficia není mnoho
a nejsou příliš rozsáhlé
- s responsorii by to bylo ze stejných důvodů ještě horší,
místo nich by byly samé "jiné vhodné zpěvy"
- formuláře by byly sestaveny z toho, co je po ruce a pro danou
příležitost se alespoň nějak hodí, bez valného ohledu na texty
v breviáři
- úvodem by byl dekret doporučující ho jako oficiální antifonář
oficia pro české a moravské diecéze
(Pokud někdo z řádků výše nabyl dojmu, že nemám rád Mešní zpěvy,
ujišťuji ho, že je to dojem falešný. Jediné, co mě na nich dráždí,
je kombinace posledních dvou bodů.)
Pokud vím, žádný z českých "opravdových skladatelů"
dnes hudbu k liturgii hodin neskládá.
Typickým tvůrcem hudby pro tento kout liturgie je ředitel
kůru katedrálního nebo jinak významného kostela,
tvořící striktně pro vlastní potřebu, svým způsobem z nouze.
Pro skladatele, netísněné potřebou hudebně zajistit liturgický
provoz některého kostela, zřejmě liturgie hodin není
dostatečně zajímavá, aby pro ni komponovali.
Proč? Domnívám se, že odpověď naznačují dvě známé výjimky:
Petr Eben (Vesperae in festo Nativitatis B.M.V.;
sváteční nešpory
v katalánštině na objednávku benediktinského kláštera Montserrat)
a Miloš Bok (Chórové zpěvy pro klášter trapistů;
objednávka pro Nový Dvůr).
Je jí chybějící poptávka.
Veřejné slavení denní modlitby církve není příliš rozšířené
a i ve významných kostelích se, pokud je mi známo, celoročně
koná "nízkonákladově" (varhany + dobrovolnický sbor,
obvykle jednohlasý zpěv), takže na jedné straně skladateli
neskýtají mnoho prostoru pro uplatnění jeho umění
a na druhé straně není pociťována potřeba zatěžovat hubený
rozpočet té které církevní instituce objednávkou hudebního díla:
ředitel kůru na to stačí sám a zřejmě za své skladatelské počiny
nebude požadovat zvláštní úplatu.
[EDIT 13.10.2014]
Při čtení rozhovoru s J. Kšicou
v Salve 2/2014
jsem si uvědomil,
že kousavé slovo na konci předchozího odstavce
je akorát dalším projevem toho, jak se pisatel
tohoto blogu bídně orientuje v problematice, do které se tu opovažuje
mluvit. To, že ředitel kůru komponuje pro potřebu vlastního kostela,
je normální, tradiční a přirozené (jakkoli samozřejmě byli a jsou
také chorregenti nekomponující a na druhé straně skladatelé liturgické
hudby nevládnoucí
žádnému kůru) a nejde o žádnou znouzectnost, ale o normální součást
daného povolání (str. 62).
Předmětem zakázky pro "skladatele na plný úvazek"
bude obvykle asi jen "velká muzika", na kterou běžnému řediteli
kůru nestačí schopnosti a/nebo čas. Liturgie hodin ze své podstaty
místem pro "velkou muziku" obvykle nebývá.
Za tím, co následuje níže, však stále stojím.
Od svatováclavské pouti před dvěma lety
s sebou nosím myšlenku, kterou nejsem a nikdy nebudu schopný
sám realizovat,
kterou ale považuji za vysoce realizování hodnou:
i přes to, jak to teď v našich luzích a hájích s veřejným slavením
liturgie hodin je, je několik málo příležitostí v průběhu
liturgického roku, pro které by bylo svrchovaně vhodné mít
složené důstojné zpěvy.
Jednou takovou příležitostí - přinejmenším pro oblast Čech -
je právě slavnost svatého Václava.
Ideální svatováclavské oficium by zahrnovalo úplně všechny
zpěvy všech hodinek. (Vím totiž, že přinejmenším ve Staré Boleslavi
se v ten den nemalá část hodinek veřejně slaví a zbytek by se
jistě hodil jinde.)
Základem všech by byl "cantus firmus"
zpívatelný i samostatně - bez dalších hlasů a bez doprovodu -
a přístupný i pro lidový zpěv.
Pro modlitbu se čtením, modlitby během dne a kompletář by bohatě
stačila tato nejjednodušší forma doplněná varhanním doprovodem.
Ranní chvály a zejména oboje nešpory by pak byly "škálovatelné" -
podle možností kůru by bylo možné vhodně zapojit
vícehlasý sborový zpěv,
popř. malé či větší instrumentální těleso.
Myšlenku pouštím do světa jako ochmýřené semínko pampelišky:
nelze sice rozumně očekávat, že z ní něco vyroste, ale co kdyby?
Každý nebo téměř každý skladatel církevní hudby do konce
19. stol. po sobě nechal vedle zhudebnění mešního ordinaria
a vybraných částí propria také nějaké skladby pro slavnostní
oficium, nejčastěji pro nedělní nešpory a/nebo matutina
Svatého týdne.
Od té doby se přes římský breviář přehnaly hned dvě pustošivé
liturgické reformy (Pia X. a Pavla VI.), obě zasáhly samo jádro
oficia - uspořádání žaltáře.
Znamená to, že nešporní skladby starých mistrů jsou navždy
odsouzeny do ticha knihoven a archivů?
Nebo jinak: za předpokladu, že jsem sbormistr našlápnutého chrámového sboru
(to je samozřejmě jen výplod bujné fantasie) s "archeologickými" choutkami,
jaké mám šance sestavit nešpory podle pokoncilních liturgických knih
z existujících starších skladeb?
Za příklad nám poslouží barokní skladatel slezského původu
a mnich cisterciáckého
opatství Heiligenkreuz Alberik Mazák (1609-1661),
protože jeho kompletní dílo je velkoryse nabízeno zdarma
na k tomu účelu zřízeném webu.
V internetových sbírkách hudebnin však je možné najít značné
množství skladeb stejného určení, vokálních i vokálně-instrumentálních.
Opomenuty by v tomto ohledu neměly být také hudební přílohy časopisu
Cyril.
Mazákova díla nadále uvádím zkratkami:
CH1 - Cultus harmonicus I
CH2 - Cultus harmonicus II
R - Rukopisy
Žalmy je v rámci projektu In adiutorium obvyklé číslovat
podle hebrejské bible, zde se však z důvodu práce s historickými
prameny přidržím číslování Vulgaty.
Beznadějně chybí
Liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem vnesla do oficia
jedno naprosté novum - kantikum z Nového zákona jako součást
nešporní psalmodie. Zhudebnění kantika podle Zj 19
pro nedělní druhé nešpory tedy budeme
u starých skladatelů hledat marně.
Skutečný "vedoucí našlápnutého sboru" by se tady musel rozhodnout,
zda kantikum provést chorálně (střídání sborových částí s chorálními
nebylo ostatně v baroku ničím neobvyklým) či najít někoho,
kdo chybějící kus složí ve stylu dobře ladícím s ostatními částmi.
Chybět nám budou také antifony.
Prokomponované žalmy mnohdy počítají s tím, že antifony
budou zpívány chorálně, (viz starší článek o nešporách
podle Vejvanovského dostupných na Youtube)
ale nemusí to být pravidlem.
Ovšem ne každou antifonu lze rozumně zpívat s každým polyfonním žalmem.
Měla by souhlasit tónina obou zpěvů. Pokud v tomto štěstí nemáme,
bude vhodné antifony recitovat.
(To, že níže nepodávám informaci o tom, jak si ten který žalm
vede vůči antifoně připsané mu ve vesperálu vydaném r. 2009 v Solesmes,
je dáno tím, že prostě nevím, jak tóninu polyfonní skladby spolehlivě
určit. Netajím se tím, že v oblasti hudební teorie jsem polem velmi
málo oraným.)
Do pokladnice chorálu nebo jinam bude nutné sáhnout i pro responsorium.
Společné části
Nabízí se nám dobrý základ:
- Deus, in adiutorium CH2
-
Pater noster CH1:
I,
II
- na konec Salve Regina (Mazák oblíbenou mariánskou antifonu zhudebnil tolikrát, že nemám sílu přidávat odkazy)
Ze současných hymnů pro druhé nedělní nešpory (Lucis Creator optime;
O lux, beata Trinitas) nenacházíme u Mazáka ani jeden.
Kdyby mi o to šlo, zkusil bych, jak moc násilně bude působit
kontrafaktum některého z hymnů stejného metra, kterým se zhudebnění
našeho skladatele dostalo, např.
O gloriosa Domina (jednou v CH1,
I
v CH2 hned dvakrát:
II,
III).
Žalmy a kantika
Každá neděle v cyklu žaltáře má dva kousky psalmodie (Žalm 109 a kantikum
Zj 19) společné s ostatními a k tomu jeden žalm vlastní.
Magnificat je samozřejmou pevnou součástí každých nešpor.
K disposici máme ty žalmy, které byly součástí nedělních nešpor i v době a
prostředí skladatelově. Žalm 113 se sice zpíval v nešporách římských,
ale pro Mazáka jako cisterciáka nešporní psalmodie končila čtvrtým
žalmem, tedy žalmem 112, a žalm In exitu otevíral nešpory pondělní.
Dlužno podotknout, že latinské biblické texty v současných liturgických
knihách jsou vzaté z moderního latinského překladu, tkzv. Neovulgáty,
a od vulgátních textů zhudebněných Mazákem se tedy liší.
Domnívám se však, že použití staršího (navíc staletími posvěceného)
znění biblických textů
při liturgii z ohledu na použité hudební dílo je legitimní -
lze analogicky aplikovat to, co říká Ordo cantus officii o žalmu 94 Venite:
... psalmi invitatorii recitativi sunt praecipue ornati.
Numerus quidam tonorum pro Ps 94 invenitur in Libro Hymnario,
133-173. Alii toni iuxta manuscripta antiqua restitui possunt,
sed, complexitate habita in recitativo delicate aptando,
textum antiquae versionis huius psalmi servari praefertur.
Závěr
Druhé nedělní nešpory v pokoncilním uspořádání liturgie hodin
mají řadu částí společnou s toutéž hodinkou v uspořádání starším,
a tak při nich lze alespoň zčásti využít skladby i ze vzdálenější
minulosti, např. od Alberika Mazáka.
Vidím to jako zajímavou možnost, přičemž však nijak nenabádám k jejímu
využití. Inkriminované Mazákovy skladby jsem nikdy neslyšel
a ty jiné, které ano, si jako hudební barbar netroufám posuzovat
z hlediska vhodnosti pro liturgii.
Po dvou letech jsem se letos opět vypravil na svatoprokopskou pouť
na Sázavu. (Hlouběji na blogu je
zpráva o pro projekt relevantních aspektech pouti předloňské.)
Oproti minule jsem nevyrazil pěšky z domova čtyři dny předem,
ale v sobotu odpoledne jsem se svezl vlakem do Českého Brodu a šel odtud.
V působišti sv. Prokopa jsem byl téhož dne v pozdních večerních hodinách.
I tentokrát jsem s sebou nesl vytištěný
výtah not potřebných
pro zpěv hodinek na cestách.
Při jeho přípravě jsem si trochu pohrál s úmyslem dostat co nejvíce
zpěvů na co nejmenší plochu při zachování dobré čitelnosti.
Nechal jsem se inspirovat středověkými rukopisy, kde se drahým
místem zpravidla neplýtvá a tam, kde končí zápis jednoho zpěvu, začíná
hned další.
Ne už z pragmatických důvodů, ale jen tak pro radost jsem zkusil
použít iniciály.
(Lilypond stále ještě nemá skutečnou podporu pro iniciály vestavěnou,
i když se o tom už několik let občas někde diskutuje. Dají se ale
mírně špinavou technikou nafalšovat.)
Použití iniciál
si vynutilo úpravu klíče, který je ve standardní
velikosti příliš dominantním grafickým prvkem, takže se se sousední
iniciálou tluče. Zvažoval jsem i použití jiného klíče než houslového,
nakonec jsem ale zůstal při něm a jen ho zmenšil.
Pouť byla mírně dobrodružná.
Tak nějak automaticky jsem počítal s tím, že adorace v předvečer
bude celonoční jako předloni. Tento předpoklad se ukázal být mylný,
takže jsem v sobotu o půlnoci byl nucen vyřešit, kde a jak
bez spacího vybavení, navíc po dešti a s nadějí na příchod dalšího,
dočkám rána.
Volba padla na altán u studánky Vosovky. Na poměry jsem se tam
vlastně celkem dobře vyspal a ráno zpíval ranní chvály,
které nakonec byly jedinou hodinkou, při které pečlivě připravený lístek
s notami přišel ke slovu.
V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer
z více důvodů nemohl chybět.
Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům.
Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu
je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze.
Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada
takřka neodolatelná.
Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích
obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus.
Hymny byly připraveny dokonce hned dva.
Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu
pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu
(1,
2).
Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického
průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující"
(v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů),
parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron.
Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory
nejen v byzantském ritu.
Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru
a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory.
Následoval hymnus z nešpor svátku.
(Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality,
tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které
v jedné jeho strofě zaznívají.)
I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.
[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval
(Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.
Odbočka, mírně rozhořčená.
Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si
na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005).
Dnes jsem zjistil, že v něm
svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory.
Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se
sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost,
svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání,
jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti.
Já soudím, že jednou hotové texty
pro existující svátek měly v knihách zůstat -
pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni.
Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.
Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve
nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status?
Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo
je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune
duchovních pastýřů? --
Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty
podle starého breviáře, a já jsem se svým novým,
který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.
Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované
nešpory, bylo to nakonec jinak.
Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie.
Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid.
Pro všechny vystačila jediná melodická formule -
obecně známá chorální VIII G.
Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie.
Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně.
Stejným neduhem trpělo i responsorium.
Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.
Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale
těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity
slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko
najde jinak než praxí.
Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit
s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo
vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou
antifonu žalmu následujícího.
To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát
šťastné této možnosti využívat.
Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho,
že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra.
Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu
modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení
po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé
nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení.
Takový člověk (i o autorovi článku to platí
v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti
na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby
udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ...
a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu.
Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm
je pro tento neduh dostatečným lékem.
Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou
a je hodnotná
i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí
na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá
být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk,
ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se
poukazuje na meze.
Po Magnificat zaujaly
pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy.
(Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených
biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná,
srov. VPDMC 188.)
Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie.
Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem,
ve více ohledech nápadně odlišným od současné
"římskokatolické liturgické češtiny".
I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy
odlišil přímluvy původem z Byzance
od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu).
Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv
v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.
"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši.
To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem.
Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky
u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Většinu zpěvu při mši obstaral
sbor od Nejsvětější Trojice -
šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie.
Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ...
(O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy
při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat,
ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.)
Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu
ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka.
Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky.
Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.
Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory,
hodnotím je spíše kladně.
Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice
platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném
textu ověřeném staletími.
Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých
nedostatků, ale tomu se v daném kostele,
kde pravidelný liturgický provoz
je opravdu skromný a stálou osádku kůru
stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.
Zabloudil jsem na stránky
Varhaníků on-line
a narazil v jejich knize hostů (zjevně sloužící i jako
diskusní fórum stálých příznivců webu)
na zajímavé komentáře vyprovokované diskusí o Olejníkových
antifonách k pohřebním obřadům.
Radek Rejšek 27. 6. 2014, 6:33
U Olejníka by mělo platit, že by se měl hrát přesně tak, jak je to
napsané. Tím samozřejmě stoupají nároky ve chvíli, kdy je člověk
situací donucen "neliturgicky" zpívat žalm od varhan a současně
se doprovázet. Bez vytáček přiznám, že i já s tím mívám problém.
Když se mi podaří na liturgii přijít s větším předstihem a je
požadován Olejníkův žalm, tak si to vždycky jdu zkusit do místnosti
s klavírem, kterým náš klášter disponuje za sakristií.
Takovouto minizkoušku považuji v případě veškerých Olejníkových věcí
za téměř nutnost. Olejník je totiž specifický tím,
že nezapře svůj původ ze Strání, což je bašta folklóru a tyto vlivy
se výrazně odrážejí v jeho latentně - harmonickém cítění.
Tuhle jsem jednou seděl s V. Roubalem a on mi předváděl folklorizující
harmonizace Olejníkových věcí - šíleně jsme se při tom nasmáli,
ale bylo to super a nemělo to chybu (v kostele to ale aplikovat
nedoporučuji). Ale právě tady jsem si uvědomil, že je to fakt, a to
zdůrazňuji - toto tvrzení nemá v sobě ani známku nějakého zesměšňování
nebo zlehčování. Olejník výrazně tíhne k latentně cítěné "moravské"
dominantě, od které je pak už jen krůček k tzv. "moravské modulaci"
(správněji by se mělo říkat "moravskému tóninovému vybočení").
Je otázkou, zda si to sám uvědomoval, ale řada věcí je vlastně
kompilátem chorálu a moravského folklóru. A protože oboje je velmi
specifické, tak mě to vede k přesvědčení, že Olejník se musí hrát
přesně podle notového zápisu a nesnese harmonickou "rozvolněnost"
jako třeba Bříza nebo některé žalmy Korejsovy (při veškeré úctě -
kdyby mě p. Korejs nyní slyšel, asi by se pořádně naštval a hnal by mě,
ale je to myšleno tak, že i když Korejse někdo harmonicky "vylepšuje"
po svém, tak to obvykle nebývá taková katastrofa,
jako když se harmonicky "vylepšuje" Olejník.
Ivan 27. 6. 2014, 22:06
To je fakt, s těmi vlivy moravské muzikality a chorálu, zároveň mi ale
připadá, že jeho nápěvy dosti vycházejí z českého textu a harmonie
z jeho nálady.
Jsme tu na to natolik zvyklí, že většinou jedem bez minizkoušek...
Naštěstí nevycházel jako Leoš Janáček z melodie lašského nářečí.
To by bylo těch minizkoušek více....
K Olejníkově melodice ani harmoniím nemám co říci, tyto informace
si pouze ukládám pro dobu, až budu o hudbě vědět víc.
K přemýšlení mě inspiroval především závěr Ivanova komentáře
(mnou výše zvýrazněný).
Pro chorální nápěvy je charakteristická úzká vazba na jazyk.
Na jeho melodii, rytmus.
Avšak moje "pražská" čeština se právě v těchto charakteristikách
významně liší od "šumavské" češtiny mé pratety,
od češtiny kolegy z Valašska, známých z Brna, ...
Nevím už, ve kterém pojednání o gregoriánském chorálu
(horkými kandidáty jsou Wagnerova Einführung
a Johnerovo Wort und Ton im Choral)
jsem četl, že pozdní vrstvy repertoáru se vyznačují ztrátou smyslu
pro slovní přízvuk, který se u skladeb klasického období
odráží ve vedení melodie a jejích ozdobách.
Nestojí za tím ve skutečnosti změna charakteristických kvalit mluveného
jazyka během století?
Navíc nepochybuji o tom, že jako dnes existuje tolik způsobů
mluvené/čtené latiny, kolik je mateřských jazyků mluvčích,
bylo tomu i ve středověku.
Potom je třeba počítat s tím, že můj "český chorál",
nakolik je skutečně věrný jazykovému prostředí, v němž a pro něž vzniká,
může být pro interprety z jiných oblastí do jisté míry tím samým cizí
a nepřirozený, a naopak, že "český chorál" skládaný v Brně
nebo na Valašsku by zřejmě byl v některých ohledech
charakteristicky jiný.