Při jednom z rozhovorů přes dva monitory
o tom, co jejich obsluhy dělají ve volném čase,
jsem kolegovi popisoval algoritmizační problém,
který řeším v souvislosti se sazbou
žaltáře.
"Fuj, hlavně to neříkej nikomu z FITu, ještě by to třeba začali
používat jako domácí úkol,"
zareagoval kolega, který na zmiňované fakultě ČVUT studoval
a domácí úkoly na tvrdě optimalizovaná řešení náročných
úloh neměl rád.
Mám podezření, že normální budoucí programátor se špetkou
nadání mou úlohu vyřeší lusknutím prstu, a jako domácí úkol
z algoritmizace tudíž příliš výživná není, ale můj opičí mozek
("ti, co dělají weby, to nejsou žádní programátoři, ale cvičené opice,"
říká bratranec matfyzák)
ji každopádně zatím uspokojivě nevyřešil,
takže úplně triviální zřejmě také není.
Tady je.
(Následující text nepředpokládá znalost liturgie hodin
a některé skutečnosti záměrně zjednodušuje, aby vynikla podstata
algoritmizačního problému.)
Mějme knihu s texty modliteb (žaltář).
Kniha obsahuje všechny texty potřebné pro všechny modlitby
v pořadí, v jakém se používají o běžných dnech.
Modlitba sestává obvykle ze tří textů.
Texty jsou rozloženy na čtyři týdny a v tomto
čtyřtýdenním cyklu se některé
z nich vícenásobně opakují.
O některých svátcích se modlitby neberou z tohoto pravidelného
cyklu, ale jsou volně vybrané z jeho různých míst.
K vyhledání modliteb o takovýchto svátcích slouží zvláštní
index na konci žaltáře, který pro každou denní modlitbu
odkazuje na tři nebo více textů.
Napište program, který dostane
seznam textů potřebných pro každou denní modlitbu a
seznam textů, jak jdou v knize za sebou
(reálná data: texty pro svátky,
normální pořadí textů)
a vypíše, kolikátý z případných více výskytů téhož textu v knize
se má použít, aby ten, kdo se z knihy modlí, při jedné denní modlitbě
listoval právě jen nezbytně málo.
Za větší dobro je přitom považováno to, že jsou dva nebo více
použitých textů
bezprostředně za sebou, než to, že uživatel v průběhu modlitby
obrátí nejmenší možné množství stránek.
[EDIT 28.6.2014]
Řešení hrubou silou, které by na cvičeních z algoritmizace
samozřejmě neprošlo, je
na githubu.
V roce 2010 jsem web In adiutorium budoval záměrně s minimálními
časovými náklady a jako ryze funkční. Na hraní si se vzhledem
jsem rezignoval.
Na podzim 2012 jsem měl o něco víc času a trápilo mě, že mi
web při hledání zaměstnání dělá ostudu, pročež jsem se pustil
do "redesignu".
Výtvarně však nadán nejsem, jak již dlouho vím a stále znovu
zjišťuji. Výsledkem byl web o něco přeplácanější,
v nejednom ohledu méně funkční, ale o nic krásnější.
Zejm. titulní stránka je od té doby prakticky nečitelná
a svou funkci vynášet z nitra webu poklady staré i nové
plní jen velmi špatně.
Původně k cílům těchto úprav patřilo i přepracování struktury
webu a lepší integrace
mezinárodní bibliografie a
přehledu starých rukopisných pramenů k oficiu v českém jazyce,
tento cíl však nebyl naplněn.
Po dalších necelých dvou letech jsem se pustil do dalšího
předělávání.
Nově se chci pokusit web koncipovat především jako pokud možno
vkusně vysázený, přehledný a čitelný text.
(Podobnou cestou jsem se před delší dobou vydal s webem
Editio Sancti Wolfgangi,
který je ovšem co do rozsahu a struktury obsahu výrazně jednodušší.)
Po kompletním smazání starého stylopisu jsem začal výběrem
fontu. Vsadil jsem na font
Domine.
Líbí se vám také? A jak se vám čte?
Zkuste na náhledu vývojové verze webu
na adrese http://dev.inadiutorium.cz.
Dlouho vím, že to, že je nějaký text zhudebněn, má dopad na to,
jak se tento text ukládá do paměti (přinejmenším mně a lidem mně
co do fungování paměti podobným).
Zvláště pokud jde o krátký text typu např. antifony
a melodii pro něj na míru složenou, melodie s ním pevně srůstá.
Písnička či popěvek vyvolává obvykle silnější emocionální odezvu
než holý text.
Její "emocionální otisk" se pak promítá i do toho, jak je
text vnímán, když na něj zpěvák/posluchač narazí v jiném kontextu
a bez zpěvu.
V poslední době jsem si uvědomil, že ke zmíněnému provázání
textu s melodií dochází mnohdy velice rychle a je značně silné.
Loni jsem v postní a velikonoční době
zpíval
nedělní druhé nešpory podle Olejníka.
Zpíval jsem je právě jen loni přibližně touto dobou,
nikdy předtím a nikdy potom.
Byl jsem velice (a nepříliš příjemně) překvapen, když jsem se
před pár dny pustil do práce na vlastních melodiích pro antifony
k žalmům třetí neděle velikonoční a zcela samovolně mi "naskočily"
nápěvy Olejníkovy.
Podobných úkazů jsem si všiml i při práci s vlastním korpusem
zpěvů k oficiu. Některé antifony, které se zpívají jen jednou
do roka, a nemám je déle než rok nebo dva, si po roce překvapivě
dobře pamatuji.
U některých, jejichž první hudební tvar jsem shledal nepěkným
a vyměnil, mi nadále naskakuje stará melodie.
U jiných jsem k melodii, která je objektivně závadná, přilnul
natolik, že je mi zatěžko ji měnit.
Když už se odhodlám do nepodařené melodie později zasahovat,
v drtivé většině případů si hraji s variacemi na melodii původní,
nepouštím se do úplně nové.
Všechny tyto postřehy částečně zpochybňují mou současnou metodu práce,
která spočívá v poměrně rychlém a mnohdy nepříliš pečlivém
prvotním "nastřílení" melodií pro celý liturgický formulář
a jejich následném dolaďování, často až s větším časovým odstupem.
Zdá se, že po prvním "provedení" každého zpěvu
je na jeho další plnohodnotný vývoj vlastně již v určitém ohledu
pozdě.
Díval jsem se včera do předkoncilního
breviáře na něco ohledně textů velikonočního tridua
a při té příležitosti jsem narazil na rubriku:
Horae minores dicuntur hora competenti,
candelis exstinctis et sine cantu.
Toto zjištění mě uvrhlo do nejistoty:
možná jsem zhudebnil a zveřejněním onoho zhudebnění nabádám
ke zpívání části liturgie, která se tradičně nezpívala?
I otevřel jsem staré liturgické knihy, abych si v této věci
udělal jasno.
Rubrika o slavení bez zpěvu se objevuje u malých hodinek
od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty,
u kompletáře Zeleného čtvrtku a Velkého pátku
a na Bílou sobotu navíc u nešpor.
Tak alespoň ve vydání breviáře podle "těsně předkoncilních" rubrik z Nova et Vetera.
Breviář "piánský," AKA "Divino afflatu,"
(vydání Pustet Regensburg 1927)
má rubriku sine cantu
pouze u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku.
Zatímco výše jmenovaný breviář už má rubriku o vypuštění
čtvrtečních a pátečních nešpor tím, kdo se účastnil večerních
obřadů, zde se s nešporami počítá bez úlev.
Antiphonale z téže doby (Řím 1912)
uvádí v poznámce u nešpor Zeleného čtvrtku, že ač je v současnosti
zvykem ve čtvrtek a v pátek nešpory slavit bez zpěvu,
dříve se všude zpívaly a nápěvy se tedy uvádějí. Jednak proto,
aby neupadly v zapomenutí, jednak pro církve podle starobylého
zvyku je i nadále zpívající.
Na konci rubriky o malých hodinkách Zeleného čtvrtku
je v závorce totum sine cantu,
ze stavby předcházejícího souvětí však považuji za pravděpodobné, že se to
vztahuje pouze na závěr hodinek, tj. Christus factus est, Pater noster,
žalm Miserere a oraci.
Breviář z konce 19. stol. (Horae diurnae, Pustet 1873)
uvádí rubriku sine cantu u nešpor Zeleného čtvrtku
a Velkého pátku, stejně jako piánský breviář.
V notovaném Officiu majoris hebdomadae z téže doby
(Pustet 1889) je sice rubrika, která nás zajímá, pouze
u čtvrtečních a pátečních nešpor, u žalmů malých hodinek Zeleného
čtvrtku však chybí noty a z kontextu knihy,
která pro uživatelské pohodlí zásadně všechny zpěvy na místě notuje,
je pravděpodobné, že se malé hodinky také nezpívaly.
Tento mělký průzkum si samozřejmě nemůže dělat nárok na vypovídací
hodnotu ohledně toho, co je "tradiční". Kdyby se o to pokoušel,
plně by na něj dopadala výtka "tradicionalistické krátkozrakosti",
která vidí jen sto, nejvýše dvě stě let zpátky.
Pro sledování zkoumaného jevu dále do minulosti však momentálně
postrádám prameny.
Hledal jsem, jestli bych na internetu nenašel první vydání
tridentského breviáře, ale nenašel jsem.
Nezbyde, než se za ním příležitostně vypravit
do knihovny.
[EDIT: dodatečně provedeno, viz níže.]
Díval jsem se do pražského breviáře z r. 1502
a našel v jeho bohatých rubrikách o triduu
leccos zajímavého, ale o nezpívaných
hodinkách nic. (To neznamená, že tam o nich nic není, ale při tom,
jak umím latinsky, bych se textu, abych z něj vytěžil všechny informace,
které snad obsahuje, musel věnovat více, než si zrovna mohu dovolit.)
Když to shrneme:
V 19. a první polovině 20. stol. bylo zvykem některé zelenočtvrteční
a velkopáteční hodinky nezpívat.
V této věci byla zaznamenána určitá změna v souvislosti
s reformami z r. 1960.
Máme přitom indicie, že tato zvyklost netrvá odjakživa,
ale má dohledatelnou dobu vzniku (viz poznámka v Antiphonale 1912).
Doposud zjištěné skutečnosti však nepovažuji za dostatečně pevný základ
k rozhodnutí o tom, že by bylo více v souladu s tradicí
římské církve některé části oficia Velikonočního tridua přestat
zpívat a které by to měly být.
Noty z minulých let proto nechávám tak, jak jsou, a k této otázce
se snad příležitostně vrátím.
[EDIT 26.5.2014]
V prvním autentickém vydání tridentského breviáře jsem našel
jen jednu rubriku "sine cantu", a sice o velkopátečních nešporách:
"Ad Vesperas Antiphona, et Psalmi praeteriti diei dicuntur sine cantu."
Do mé knihovny nedávno přibyl diurnál
(Horae diurnae Breviarii Romani)
ze 70. let 19. stol.
Diurnál je vlastně to samé jako dnes obvyklý
"laický breviář":
samostatné vydání denních hodinek bez matutina, díky čemuž
se texty na celý rok vejdou do jediného svazku.
Typickým uživatelem však dříve pravděpodobně nebyl laik,
ale osoba oficiem povinná, pro kterou bylo z nějakého důvodu
nutné modlit se některé části na cestách, v kanceláři apod.
(Nebo někdo povinný nejen oficiem, ale i chórem, přičemž
se chórová povinnost nevztahovala na celý denní cursus.)
Zatímco dnes se breviáře (přinejmenším u nás) tisknou v jediné
standardní velikosti a vnější i vnitřní úpravě, v době vzniku
zmiňovaného diurnálu celosvětový trh umožněný společným
liturgickým jazykem dával vydavatelům prostor ke kreativitě.
(K dřívější podobě tohoto specifického segmentu trhu viz např.
Stejskal František: Nové typické vydání breviáře, ČKD 1914.)
Můj diurnál patří svou velikostí cca 8x13x3cm (48°) k miniaturním
vydáním, viděl jsem však ještě i výrazně menší.
Kapesní rozměry ho předurčovaly k použití na cestách.
Míra a způsob opotřebení stránek svědčí o tom, že "se na něj neprášilo".
Horae diurnae Breviarii Romani, Regensburg: Pustet 1873.
Sobota před Květnou nedělí.
Když jsem jím listoval, narazil jsem na dosud neznámé zkratky
u antifon (viz nadpis článku a foto). Nedošlo mi hned, že ve skutečnosti
nejsou nijak neznámé - že jsou to označení žalmových nápěvů.
(V 2. pol. 19. stol. se diference žalmových nápěvů udávaly
obvykle číslem, např. číslo 1 u prvního modu odpovídá -
podle vesperálu od Pusteta z téže doby - diferenci dnes označované f.)
Objev hudebních údajů by mě překvapil v každém breviáři,
ještě více ale v takovémto kapesním vydání.
Žil jsem a stále žiji v představě, že oficium bylo po větší část novověku
hudebně polomrtvé a většina těch, kdo jím byli vázáni, se ho modlila
o samotě a potichu.
Moderní breviář je pak typickým produktem této "doby oficia bez zpěvu"
a obsahuje pouze rubriky a texty.
Je možné, že mám před očima pouze diecézní klérus a opomíjím
nějakou významnou skupinu uživatelů římského (tj. nikoli mnišského)
breviáře, u které byl zpěv běžný.
Zrovna tak je možné, že diurnál obohacený o informace o nápěvech
žalmů je pouze jedním z projevů výše zmíněné vydavatelské kreativity
a vycházel vstříc nějaké speciální zájmové skupině.
Na cestě za kompletním českým antifonářem k oficiu jsem již
poměrně daleko. Mám napsány nápěvy pro značnou část potřebných
zpěvů. Jejich kvalita je ovšem značně nevyvážená.
Od počátku se sice snažím méně podařené zpěvy revidovat průběžně,
jak liturgické roky běží, ale někdy se nedostává času,
jindy si z lenosti nebo z jiné příčiny nepoznamenám, že některá
antifona zaslouží "skalpelu", a leckterý nevydařený kousek zůstává
na svém místě již druhý či třetí rok.
Přitom některé cykly zpěvů (např. žaltář či dobu adventní) mám
nebo brzy budu mít nahrubo hotové a pomalu je čas pro jejich
důkladnou revizi a následné vysázení příslušné části Antifonáře
k DMC.
Nové přírůstky do fondu zpěvů oficia vznikají po jednom,
po dvou, po pěti - den za dnem, týden za týdnem,
ve chvilkách na konci dne nebo mezi jinými pracemi.
A jinak to ani dost dobře nejde.
Myslím ale, že pro "velkou revizi" by byl vhodný
jiný způsob práce: s nějakým rozumně velkým celkem se někde
zavřít - na půlden nebo celý den - a zpívat, opravovat,
zkoušet, ..., co to dá.
Z různých důvodů se mi zdá dobré uchýlit se pro tyto účely
s notovým sešitem a s kytarou do některého kostela.
A tak se hledá kostel. Kostel, kde bych mohl
celý den (nejspíš některou sobotu) zpívat,
aniž bych tím někomu překážel, někoho obtěžoval
nebo přitahoval něčí pozornost.
Možnosti jsou v zásadě dvě - buďto se domluvím s někým, kdo má
vhodný kostel ve správě (farnost / obec / sdružení / ...),
nebo najdu nějaký, který je opuštěný a nezamčený.
(Protiprávního charakteru druhé možnosti jsem si vědom,
ale předpokládám, že když mě někdo najde, jak mu neoprávněně
zpívám v kostele, a nebude to chtít tolerovat, spokojí se s tím,
že se bez odporu nechám vykázat. Samozřejmě však preferuji možnost
první.)
Hledám samozřejmě především sám. Kdyby ale někdo ze ctěných
čtenářů měl dobrý nápad, budu rád za tip do komentáře nebo do mailu.
Druhá antifona prvních nešpor čtvrté postní neděle
mě nadchla už když jsem pro ni psal melodii.
Její text (Ef 5,14) je totiž jako šitý mně na míru.
Jsem notorický spáč a zaspávač.
Letos se krutou hrou osudu neděle "spáče" sešla s tou zlořečenou
nocí, kdy se mění letní čas na zimní. Protože každý den čtu zprávy,
nenapadlo mě, že bych se i letos (jako už tolikrát) mohl s informací
o datu této změny minout. Spoléhaje na to, že mi "den D" bude
včas připomenut, aktivně jsem se po jeho datu nesháněl.
A pak jsem dnes vstal, podle své neblahé tradice o nejednu hodinu
později, než by bylo vhodné, zapnul počítač a při pohledu na jeho
automaticky aktualizované hodiny shledal, že nejen mé původní
(zaspané), ale i náhradní plány ohledně dopolední mše jsou zhaceny.
Což mi dává příležitost podělit se o odkaz na jeden ze svých
oblíbených blogů:
Psallite sapienter
spíše jen z povzdálí sleduji, protože uveřejňované články
mají často charakter ryze osobní nebo jsou jiným způsobem pro mě málo
relevantní. Autor ale disponuje úctyhodnou erudicí v liturgických
otázkách a občas pustí do světa něco zajímavého.
Za opravdovou perlu považuji jeho recesistický seriál
o řeholních kanovnících Zesnutí blahoslavené Panny Marie (dormicionisté, zkratka O.Dorm.).
Všem, kdo sdílejí mou zhoubnou neřest,
nebo, chcete-li, dormicionistické charisma,
vřele doporučuji.
V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel
dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu
nečekal:
Breviarium Pragense (Norimberk 1502)
je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie.
Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek
pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly.
Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje
(stále ještě nedokončená) diplomová práce.
Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do
liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného
v jednom z předchozích článků.
Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou
(a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný:
světlo světa spatřily
latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria.
Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně
nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi.
Snad ale je jistá naděje,
že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.
S větší než malou dávkou radosti se dává na vědomost,
že dříve předpovídaný
internetový antifonář byl spuštěn a běží na adrese
ean.inadiutorium.cz.
Jak je mým ne vždy dobrým zvykem, pouštím ho do světa
již v dosti rané fázi, kdy toho víc neumí než umí a to, co umí,
dělá nezřídka napůl nebo špatně.
Pomalu pracuji na jeho zdokonalení. Nejbližším důležitým cílem
je možnost ručního vyhledání zpěvu, který se automaticky vyhledat
nepodařilo nebo byl vyhledán chybně.
Následovat bude zobrazování not i pro jiné zpěvy než antifony
a značkování žalmů.
Ke vzdálenějším cílům patří mj. automatické doplňování databáze
zpěvů, takže e-antifonář bude nabízet
vždy tu nejnovější verzi každých jednotlivých not.
Někdy je tříbení myšlenek pomalé, zdlouhavé a jistým způsobem
nevyzpytatelné: když se zdá, že teď už je vše řádně promyšleno
a srovnáno, třeba i po dlouhé době najednou dopadne paprsek
světla na nějakou dosud přehlíženou skutečnost, která si vyžádá
další změnu koncepce. Tak je tomu i s mou vizí Antifonáře k Denní modlitbě
církve. Stručně navazuji na předchozí tři články věnované tomuto tématu.
(1,
2,
3)
Dnes během dne, mezi prací, která nemá se zpěvy oficia zhola nic
společného, zabloudily moje myšlenky k Antifonáři jaksi zvenčí.
Uvědomil jsem si, že je jeho aktuální koncepce nevkusně rozplizlá,
nedostatečně uzavřená.
Je to způsobené tím, že jsem od počátku přemýšlel o jediném díle
a nechal ideu rozkošatět, až z toho vznikly dvě řady a nad to hromádka
vedlejších produktů, které se ani do jedné z těch řad nevešly.
Lékem na tento neduh je oddělení. Antifonář k Denní modlitbě církve
je odteď to, čemu jsem dosud říkal většinou "úplné vydání",
a jen to.
To, co jsem nazýval "výběrovou řadou" Antifonáře, stejně jako svazky
"mimo řady", napříště nejsou Antifonář, ale samostatné tituly,
které s Antifonářem samozřejmě úzce souvisejí, ale nepatří do něj.
To dobře odpovídá i dělení předkoncilních zpěvníků k oficiu,
na které se od počátku těchto úvah dívám jako na model:
Vedle jediného (tlustého) Antiphonale jsou dříve vícekrát zmiňované
výtahy, které však nejsou Antiphonale, nýbrž iuxta Antiphonale.
Např. plný titul jednoho z pokladů mé knihovny zní:
Officium in die Nativitatis D. N. J. C.
juxta ordinem Breviarii Romani
cum cantu ex Antiphonarii Romani editione authentica
quam curavit Sacrorum Rituum Congregatio. (Ratisbonae ... 1890.)
Teď samozřejmě těžko psát, že mé již vznikající menší zpěvníčky
jsou připravené
podle Antifonáře, který světlo světa ještě nespatřil,
ale jakkoli ho časově předcházejí, přeci se k němu v posledku
vztahují jako výběr k plnému znění.
V duchu popsané koncepční změny jsem upravil členění stránky
s notami. Titulní stránky aktuálně nabízených knížek
zatím měnit nebudu, protože to není až tak důležité -
každou z nich postupně změním při vydání nové vylepšené verze toho
kterého svazku.