Byl jsem navštívit jednoho kolegu z KTF UK v jeho kaplanském
působišti a při té příležitosti jsem byl požádán, abych
vyrobil instruktážní nahrávky, podle kterých by se daly
cvičit tradiční nápěvy žalmů římského oficia.
Připravil jsem je a níže je nabízím.
Pokusím se je v blízké budoucnosti doplnit ještě o další článek,
skýtající vysvětlení, jak latinská psalmodie "funguje".
Předem varuji, že bídný je jak nahraný pěvec,
tak technika použitá k záznamu jeho hlasu. Poslech je tudíž
na vlastní nebezpečí. Každý, kdo má možnost učit se z jiného
zdroje než z nabízených nahrávek, udělá lépe, když jí využije.
Dále je třeba upozornit, že představené nápěvy žalmů jsou podle
Antiphonale Romanum z r. 1912.
V novějších chorálních knihách, např. v pokoncilním vesperálu
ze Solesmes (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009),
se některé nápěvy liší (zakončení modu II),
některé jsou jinak hudebně-teoreticky uchopeny a tudíž jinak
pojmenovány, některé nové přidány.
(Přehled těchto "solesmeských" nápěvů nabízí ve videonahrávce
Christopher Gray.)
Starší systém psalmodie tu představuji proto,
že právě toho se při práci na projektu In adiutorium držím.
To je dáno jednak důvody historickými: v počátcích jsem jiný
neznal.
Jednak důvody, řekněme, hudebně-teoretickými:
zatímco do staršího systému mám jakýsi vhled,
znám charakteristiky jednotlivých modů a umím v nich skládat
melodie nebo z existující melodie určit, jakému modu přísluší,
systému, který lze tušit z novější sady nápěvů,
zatím dobře nerozumím.
Když pro nic jiného, řada choralistů bude jistě pohoršena
přinejmenším tím,
že tu učím psalmodii III. modu s "úpadkovým" tenorem c
místo původního h:
Už v době přípravy antifonáře vydaného r. 1912 se
o tenor modu III
vedl vášnivý spor (viz Wagner Peter: Der Kampf gegen die Editio Vaticana, Graz - Wien 1907),
v němž se tehdy sice dočasně prosadili "pragmatici",
v pozdějších letech však dopadl ve prospěch "historisující"
tendence, preferující původní tenor h.
Já se však i v tomto držím referenčního antifonáře.
Na antifonách III. modu je většinou poznat, zda vznikly v době,
kdy jeho tenorem bylo h, nebo již po přesunu tenoru na c.
(Popř. zda byly v tomto smyslu dodatečně upraveny.)
To platí i o mých antifonách, které se všechny přiznávají
k "úpadkovému" tenoru c.
Jako ukázkový text jsem zvolil první tři verše
ze žalmu 53 - kterýžto je vzácný tím,
že má už ve třetím verši flexu.
Deus in nómine tuo salvum me fac: *
et in virtúte tua júdica me. Deus exáudi oratiónem meam: *
áuribus percipe verba oris mei. Quóniam aliéni insurrexérunt advérsum me, +
et fortes quaesiérunt ánimam meam: *
et non proposuérunt Deum ante conspéctum suum.
modus I
D
D
D2
f
g
g2
g3
a
a2
a3
modus II
modus III
b
a
a2
g
g2
modus IV
g
E
modus IV transponovaný
c
zní stejně jako výše IV g
A
A*
Na nahrávce jsou místo lidského hlasu slyšet struny
mé staré kytary, protože tolerovatelné provedení
tohoto zakončení se vymyká možnostem mého bídného sluchu.
d
modus V
modus VI
modus VII
a
b
c
c2
d
modus VIII
G
G*
c
tonus peregrinus
Na tonus peregrinus se zpívá jen několik málo
textů, nejznámější je žalm 113/114 In exitu.
Ten je tedy použit pro ukázku.
Musím se přiznat ke dvěma "hříchům". Pozorný posluchač si všimne,
že třetí verš na druhý navazuje ještě výrazně méně,
než je v knize žalmů obvyklé (to byl pokus o ošklivý vtip):
přeskočil jsem na nejbližší verš obsahující flexu.
Druhým prohřeškem je odchýlení se od Antiphonale 1912.
To obsahuje poněkud jiný nápěv tonu peregrinu, který mi ale
nejde do úst (zejm. v mediaci chybí počáteční g).
Tak, jak je tu notován a nazpíván, je např. v
The Liber Usualis. With introduction and rubrics in English, Tournai-New York 1961.
tonus in directum
Tento a následující nápěvy jsou představeny méně důkladně,
než by se snad slušelo - protože jejich uplatnění je minimální
a rozhodl jsem se alespoň prozatím s nimi neztrácet čas.
Pozorný posluchač si všimne určitých nepravidelností,
které nevznikly přehlédnutím, ale uplatněním pravidel,
na jejichž popis zde rezignuji.
"Užívá se pro žalmy, které je předepsáno zpívat
při oficiu bez antifony, jako jsou
žalm 145 při nešporách a žalm 129 v laudách za zemřelé,
žalm 69 v litaniích ke všem svatým atd."
(Antiphonale Romanum 1912, 25*)
Zmiňované žalmy však z oficia za zemřelé zmizely při jedné
z reforem předcházejících 2. vatikánskému koncilu.
V pokoncilním oficiu pak žádný žalm bez antifony nefiguruje.
tonus paschalis
"Na Bílou sobotu pro žalmy kompletáře
a při oficiu Zmrtvýchvstání Páně až do nešpor
soboty před nedělí ve velikonočním oktávu
(usque ad Vesperas Sabbati in Albis) pro žalmy hodinek,
které se zpívají bez antifony a pro kantikum Nunc dimittis,
se může použít následující nápěv:"
(Antiphonale Romanum 1912, 26*)
Ani pro tento nápěv tudíž pokoncilní oficium nemá uplatnění,
jak řečeno výše. Protože má vlastnosti modu II,
lze ho použít pro záměnu běžného nápěvu tohoto modu.
V Německu se pro psalmodii modu II používá dokonce jedině tento.
(Alespoň pokud jde o starý Gotteslob.
Pro
kdysiprozkoumané
antifonáře už to nemohu říci s jistotou.)
V Novém dvoře se na něj celoročně zpívají (nebo přinejmenším
zpívávaly) žalmy kompletáře. Ty však v cisterciáckém oficiu
skutečně jsou bez antifony.
tonus in directum pro officio defunctorum
"V den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé se žalmy kompletáře,
primy, tercie, sexty a nony zpívají nápěvem in directum,
viz výše, nebo ad libitum na následující nápěv:"
(Antiphonale Romanum 1912, 26*)
V pokoncilním oficiu za zemřelé jsou, jak známo, všechny
žalmy opatřeny antifonami a zpívají se tudíž na nápěvy
odpovídající antifonám.
a co když se zpívá česky?
Jak známo, jsem zastáncem názoru, že stejné nápěvy jsou
velice dobře použitelné i pro český text.
Chystám se nazpívat nějakou delší ukázku, ale ...
zatím se opravdu jen chystám.
(To, že článek tematicky navazuje
na poslední publikovaný,
nebylo plánováno. Předchozí jsem původně začal psát loni v říjnu
a dlouho jsem otálel se zveřejněním, většinu tohoto jsem pak
napsal letos v srpnu, v těsné návaznosti na zveřejnění
mé adaptace Ó-antifon.)
U příležitosti vydání posledních chybějících antifon -
tkzv. Ó-antifon pro předvánoční týden -
považuji za vhodné vyjádřit se k jednomu dávnému koncepčnímu
rozhodnutí a výjimkám z něj učiněným.
Liturgie a liturgický zpěv v národním jazyce není,
jak bychom mohli být pokoušeni
si myslet, novým problémem doby po posledním koncilu.
V českém jazykovém prostoru máme poměrně hojné rukopisné památky
dokládající český liturgický zpěv v utrakvistických
kruzích. Všeobecným jevem v těchto památkách (zatím neznám
výjimku) je přímá návaznost melodie českého zpěvu na tradiční
nápěv latinské předlohy. Mnohdy za cenu
zpitvoření zpívaného textu, jehož spojení s melodií
je zcela umělé, nepřirozené.
Při převádění liturgických zpěvů do národního
jazyka se převzetí melodie originálu doporučuje na více
rovinách:
Lidský "cit pro rituál" miluje to, co je staré a známé,
a odmítá novoty. Když už se z důvodu srozumitelnosti
mění jazyk textu, melodie by měla zůstat.
Čím lépe vyjádřit jednotu originálního textu a překladu
než stejným (nebo alespoň velmi podobným) nápěvem?
Použitím již známého nápěvu se ušetří práce potřebná
pro složení nového.
Adaptovat známou melodii se možná
odváží i leckdo, kdo by si na složení nové netroufal.
(Protože postrádá tvůrčí invenci, nebo si v oblasti skladby
nepřipadá dostatečně kompetentní.)
Je jen přirozené, že se touto cestou pustili
v minulosti naši dávní předkové,
stejně jako že i dnes si ji volí
nejeden skladatel liturgických zpěvů mj. v anglofonní oblasti
(přinejmenším zčásti P. Samuel Weber, P. Columba Kelly,
anglikán Ormonde Plater
a další).
U nás mají antifonář s adaptovanými nápěvy latinských předloh
sestry klarisky.
I jen zběžné prolistování plodů pěti let mé práce ukáže,
že já jsem se touto cestou nevydal.
To má dva vzájemně se doplňující důvody:
(1) jednak nárokuji pro zhudebňovaný český text stejnou
důstojnost, jaké se kdysi dostalo jeho latinské předloze.
Liturgický text si zaslouží mít nápěv složený mu na míru,
při plném zohlednění specifik daného jazyka.
Jak výše zmíněno, aplikace předem dané melodie textu
nezřídka velice škodí.
(2) Druhým významným faktorem pak je
skutečnost, že v době, kdy jsem se pouštěl do díla, jsem
nebyl téměř vůbec "infikován" latinskými chorálními zpěvy,
takže jsem neměl co napodobovat. Navíc, jak známo, zdaleka
ne všechny texty pokoncilní liturgie hodin nějakou tradiční
chorální melodii mají, a u těch, které ano, často není úplně
snadné ji dohledat.
I přes programové rozhodnutí místo adaptací tradičních
nápěvů tvořit melodie vlastní přeci jen lze v rámci mé tvorby
několik příkladů adaptovaných latinských melodií
najít. Nejnověji mezi ně přibyly nedávno přidané
O-antifony.
Jde - nikoli náhodou - vesměs o zpěvy, které dlouho znám
v latinské podobě, jsou mi zvlášť drahé a to, co jsem pracovně
nazval "cit pro rituál", mi brání opatřovat je nápěvem
vlastním, na důvěrně známém latinském nezávislým.
Vedle O-antifon jsou to především mariánské antifony.
Od letošní první neděle adventní se chystám přejít
na "těsně předkoncilní" breviář (tedy ten, který byl
všeobecně znovupovolen k liturgickému užívání
v motu proprio Summorum pontificum) a strávit s ním
přinejmenším celý rok, samozřejmě zpívaje, co je zpívatelné.
Je pravděpodobné, že se každodenní
kontakt s gregoriánským chorálem odrazí i v dalším vývoji
mých českých zpěvů oficia. Může se stát, že přibudou některé
další antifony s nápěvem převzatým z latinské předlohy.
Programové přepracování větší části korpusu v tomto duchu
ale nechystám. V mých očích by to byl jednoznačně krok zpět.
Za dveřmi je další ročník festivalu pravoslavné hudby
Archaion kallos.
Před rokem jsem na jednom z jeho koncertů slyšel
úpravu známého řeckého nápěvu Trojsvaté písně pro český text.
Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, pomiluj nás.
Vzít nápěv chorálního typu (tj. složený pro určitý text
v určitém jazyce, textu "na tělo") a použít ho s jiným
textem, resp. s textem v jiném jazyce, je vždycky velké
dobrodružství a velmi nebezpečný počin.
Zároveň je pochopitelné, že toto dobrodružství odnepaměti
je a bude podstupováno - z různých důvodů.
Vysoce kvalitní provedení přikryje mnohé, i přesto však
je patrné, že ani tady se nepovedlo utéci všem nástrahám.
Za největší "boty" považuji dlouhé melisma na nezpěvné
slabice "smr" a použití transitivního slovesa
pomilovat, které je evidentně vypůjčené z církevní slovanštiny,
v moderní češtině však naneštěstí figuruje také,
s výrazně posunutým významovým polem.
Smíšené pocity mám kolem bohaté melismatisace českých slov.
Zní mi to - nečesky. Současně je to však
něco, bez čeho se upravovatel jak řeckého, tak latinského
chorálu pro český text neobejde. (Pokud se nechce vydat
cestou českých graduálů 16. stol., které melismatickou
melodii latinského textu podkládají delším českým textem,
takže se melismatický zpěv mění na sylabický.)
Česká lidová píseň, ba ani "umělá" česká píseň duchovní
však bohatá melismata prakticky nezná. Říká to něco o vztahu
jazyka k melodii
(jsou jazyky "melismatisující" a "nemelismatisující"?),
nebo je melismatika latinského a řeckého
chorálu speciálně uměleckým výrazovým prostředkem,
který se ani tam v lidové písni neuplatňoval/neuplatňuje?
Profánní repertoár, který letos proniká do programu festivalu,
mě, popravdě, příliš neláká, ale na tuto otázku by mohl
dát alespoň částečnou odpověď.
S překvapením jsem zjistil, že jsem za celou dobu existence
webu ještě nevěnoval ani řádku každoročním nešporám z památky
sv. Ludmily, slaveným u jejího hrobu v bazilice sv. Jiří
na Pražském hradě. Napravuji tedy toto povážlivé opomenutí.
Tomu, kdo by si chtěl udělat lepší představu, jak svatoludmilské
nešpory probíhají, se nabízejí takřka ideální možnosti.
Na webu "katedrální typografické dílny" jsou
noty
a na youtube jsou k vyslechnutí nahrávky z ročníků
2012 a
2014.
Fotografická dokumentace je i letošní - na webu projektu
Člověk a víra (většina snímků je ale
ze mše, která po nešporách následovala).
K nahrávkám je třeba říci, že zatímco minimálně poslední
dva-tři roky, a pravděpodobně déle, se o zpěv nešpor
v kostele bývalého kláštera benediktinek starala výhradně
nebo převážně ženská schola, letos štafetu převzala
chorální schola z katedrály - těleso převážně mužské.
[EDIT 6. 3. 2017]
Skromné informace k počátkům tradice novodobých svatoludmilských
nešpor u sv. Jiří viz web
souboru Cantio:
první se konaly r. 1997.
Věnujme pozornost notám.
Už jejich titulní stránka naznačuje, že půjde o nešpory
svérázné.
Sanctae Ludmilae abaviae Bohemorum fides
Vesperae
tamquam
(b)abavismus
secundum traditionem veteram & novam
Prvnímu řádku nerozumím. Ať dělám co dělám, slovo fides
mi tam, v daném kontextu, v žádném z mně známých možných významů
nedává pořádný smysl.
Svaté Ludmily, prabáby Čechů fides
nešpory
jak je "prababím zvykem"
podle tradice staré i nové
[EDIT 16. 9. 2023]
Ono tajemné fides je nejspíš obyčejná hrubka.
Když opravíme na genitiv fidei, můžeme první řádek číst
"Svaté Ludmily, prabáby víry Čechů / prabáby Čechů ve víře".
Co znamená ono "secundum traditionem veteram et novam", se
ukáže po zalistování notami nebo po několika minutách poslechu
zvukového záznamu. "Nemají tam nějak moc žalmů?"
Ovšem, že ano! Základní struktura nešpor je pokoncilní,
ale psalmodie se drží předkoncilního schematu - pět žalmů,
žádné novozákonní kantikum.
Na půdě benediktinského kláštera je vhodné podotknout,
že to je předkoncilní schema sekulární, nikoli mnišské.
V mnišském oficiu by byly nešporní žalmy čtyři.
Žalmy 109, 112, 121, 126, 147 (ve vulgátním číslování)
odpovídají předkoncilnímu pořádku pro druhé nešpory
z commune svatých panen/nepanen (non virginum)/Panny Marie.
Všechna tři jmenovaná commune mají žalmy druhých nešpor společné.
Různá vydání vlastních breviářových textů pražské provincie
také odkazují tu do commune panen (1865), tu nepanen (1677).
Bližší pohled na vlastní texty, hymnus, antifony a
responsorium, ukáže, že nejde o reprodukci žádného ze stadií
vývoje textů svátku sv. Ludmily pro pražskou provincii
od 16. stol. dále. (To říkám na základě výzkumu provedeného
v rámci mé zkrachovavší diplomové práce.)
Tedy - buď jsou texty vzaty z pramene staršího než první
tištěný pražský breviář, nebo jsou sestavené z více pramenů.
S hymnem Lux vera se v mnou prozkoumaných pramenech
nepotkáme vůbec.
(Jeho zdroj bude znát přinejmenším prof. Eben,
jelikož ho Schola gregoriana pragensis nahrála pro album
Bohemorum sancti.)
Antifony reprodukují cyklus antifon pro ranní chvály a nešpory
ze středověkého rýmovaného oficia, které bylo v pražské
provincii užíváno až do r. 1865, kdy bylo nahrazeno novým,
prosaičtějším.
(Dnešní oficiální formulář svátku
přebírá antifony právě z tohoto oficia z 19. stol.)
Za pozornost stojí, že druhá, Ludmilino umučení líčící antifona
Immersus funis gutturi, je reprodukována ve starém znění,
bez drobných úprav provedených v 17. stol.
Patrně jde o ukázku toho, že liturgické zpěvy žijí životem
na oficiálních vydáních textů dosti nezávislým a mají oproti nim
větší setrvačnost.
Čtvrtou antifonu velice doporučuji tomu, kdo by chtěl
vzít nějaký katolický liturgický text, znějící krvežíznivě,
a používat ho jako argument pro to, že křesťanství je lidstvu
nepřátelské, pomstychtivé a krvežíznivé náboženství. :)
Překlad mu však zůstane domácím úkolem.
Responsorium Prima noctis vigilia potkáváme naposledy
v tištěných pražských breviářích ze 16. stol. jako responsorium
k nešporám (které se, narozdíl od řady dalších svátků,
nebere z matutina, je jedinečné;
je vidět, že Domazlaus predicator
leností ani nedostatkem tvůrčí inspirace netrpěl).
Později, jak se pražské oficium postupně "tridentisovalo",
nešporní responsorium samozřejmě odpadlo, stejně jako
deváté responsorium matutina - protože v tridentském oficiu
pro ně již nebylo místa.
Malá odbočka:
Snažil jsem se rychle najít nějaký rukopis obsahující hymnus
Lux vera. Nenašel jsem.
Místo toho jsem ale na Manuscriptoriu narazil na rukopis
XIII.C.4 Národní knihovny České republiky,
podle popisu pocházející snad právě z jiřského kláštera,
a obsahující od strany
20v úplně jiné oficium sv. Ludmily, začínající antifonou
Sancta Ludmila, Xristi martyr, audi rogantes famulas ....
Středověkým oficiím o sv. Ludmile už se pravděpodobně někdo
věnoval, takže při vhodné příležitosti budu muset
více zapátrat v sekundární literatuře.
Předběžně se zdá, že svatovítská kapitula slavila
svátek sv. Ludmily s úplně jinými texty, než sousední
ženský klášter, a že archaisující nešpory,
které se v posledních letech v klášteře slaví, reprodukují
tradici katedrální a nikoli klášterní.
Závěrem neušetřím popisovaný liturgický program
(ve smyslu formulář, scénář, opakovaně realizovaný postup)
obvyklého hodnocení z hlediska souladu s liturgickými
předpisy. Samozřejmě nezbývá, než konstatovat nesoulad -
měnit počet žalmů k legálním úpravám nepatří,
stejně tak bych těžko hledal normu dovolující místo
řádně schválených liturgických textů (myslím na hymnus,
antifony a responsorium) použít jiné, které vyšly z užívání
před více než sto lety.
Možná by bylo lze se odvolávat na čl. 274 VPDMC,
který stanoví, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv
pro určitou antifonu," má se vzít "jiná antifona z těch,
které jsou k dispozici."
Nevím totiž o tom (a tentokrát to není tím, že bych nepátral),
že by antifony z dnes platných textů svátku
byly kdy opatřeny úředně vydanými nápěvy - a to přesto, že,
jak už jsem zmínil, nejde o nějaké nové texty z doby poslední
liturgické reformy.
Shrnuto: kdybych byl osoba oficiem povinná,
po absolování takovýchto nešpor bych se, jakožto úzkoprsý
legalista, pěkně chopil breviáře a modlil se nešpory
správné a zákonné.
Správnější než míchat dohromady dvě historické podoby
oficia by bylo rozhodnout, zda se slaví nešpory podle současného
řádu (a podle toho se zařídit ve všem),
nebo podle těsně předkoncilního řádu (tam by se ale opět
narazilo na problém chybějících nápěvů, přičemž neexistují
žádné velkorysé normy o náhradách),
nebo se koná rekonstrukce nějaké staré formy oficia -
ta ale nesmí být ani implicitně presentována jako liturgie.
Včera jsem na blogu PrayTell zachytil ohromující novinu,
kterou s radostí předávám dál:
že se na svět chystá dlouho očekávané přepracované vydání
Ordo cantus officii,
dokumentu stanovícího složení zpěvů římského oficia.
(Vlastně je to takový telefonní seznam antifon a responsorií
ze starších knih, který dočasně nahrazuje neexistující antifonář.)
Lze doufat, že toto Ordo bude již definitivní a že nemnoho let
po něm vyjde konečně i úplný antifonář pokoncilního římského
oficia.
Dámy a pánové,
jak již dříve předem ohlašováno,
projekt In adiutorium spěje k cíli.
Zbývá složit něco málo přes dvacet antifon.
Stránku po stránce jsem prošel sanktorál všech čtyř svazků
breviáře, abych měl jistotu, že jsem nezapomněl na žádnou
z drobných památek.
Temporál jsem systematicky zpracovával přednostně a v posledních
letech jsem zaplňoval všechny mezery zjištěné při každodenním
slavení oficia, takže tu podobnou
generální kontrolu nepovažuji za nutnou.
Prosím však každého, kdo by snad přeci věděl o chybějícím nápěvu
pro nějakou antifonu či responsorium
(vyjma responsorií z modlitby se čtením,
která zatím až na pár svévolně vybraných výjimek zanedbávám),
aby mi o tom dal jakoukoli cestou vědět.
Na informace o tom, že se občas konají zpívané nešpory i v plzeňské
katedrále sv. Bartoloměje, jsem narazil před časem na webu
manželů Hourových (!).
Když informaci z pochybného zdroje později potvrdil
i rozpis bohoslužeb na webu katedrální farnosti,
naplánoval jsem si do Plzně cestu, abych zjistil, jak tamní zpívané
nešpory vypadají. Budou latinské chorální? Olejník?
Nebo Pavel Šmolík, nynější ředitel katedrálního kůru, přivezl do Plzně
nešpory, které připravil za svého působení na Svaté Hoře?
Jsem notorický zaspávač, zapomínač a nestíhač, takže nikoho nepřekvapí,
že jsem zmeškal vlak "na pohodu" (hodinová rezerva na toulání se Plzní
před nešporami) i vlak "akorát" (dvacet minut na cestu z nádraží)
a jel posledním vlakem, kterým se nešpory daly stihnout (pravidelný příjezd
osm minut před šestou).
Žel, vlak na dlouhé minuty zatuhl v Rokycanech čekáním na protijedoucí
zpožděný rychlík, a tak jsem se do katedrály sv. Bartoloměje dovalil
až ve čtvrt na sedm. Bylo akorát po krátkém čtení a p. biskup Radkovský
začínal promluvu. Říkal jsem si, že tak snad Boží prozřetelnost chtěla
plzeňské pěvce uchránit hanění - těžko bych totiž našel, kdy jsem
nějaké vyslechnuté nešpory zle nezkritisoval. Takto kritisovat nemohu,
protože jsem skoro nic neslyšel.
Slyšel jsem alespoň responsorium a antifonu k Magnificat. Responsorium
si dobře nepamatuji. Jen to, že jeho melodie byla vystavěná tak,
aby mě tahala za uši.
Antifona měla melodii velice jednoduchou,
v zásadě šlo o prostý recitativ strukturovaný vždy stejným
krokem (hrubě něco jako "f a a a f a a ... f a a ...")
a uzavřený kadencí.
Magnificat bylo zpíváno polyfonně. Textu bylo rozumět jen špatně
(snad hlavně proto, že jsem stál až vzadu u vchodu),
ale zjevně šlo o nějakou parafrázi ve formě strofické písně.
Zpíval se ještě Otčenáš (notoricky známý Olejníkův nápěv)
a po požehnání Regina coeli (chorální, tonus simplex).
Možná se do západočeské metropole ještě někdy časem vypravím,
abych tamní zpívané nešpory přeci jen viděl a slyšel celé,
a mohl se seznámit zejména s řešením psalmodie a případného "introitu".
Narazil jsem na zřejmě docela čerstvý, ale již informačně dosti bohatý
web o Josefu Olejníkovi.
Přirozeně jsem nemohl jinak, než běžet nejprve prohlédnout
oddíl věnovaný Nedělním nešporám.
Díky nahrávkám, na které se tam odkazuje, jsem poprvé v životě
slyšel Olejníkovy nešpory dobře zazpívané a s varhanním doprovodem -
a přiznávám, že se mi tak skoro líbily
(srov.
starší hodnocení).
O tom ale třeba jindy.
Mou pozornost vzbudil a k přemýšlení a psaní mě vyprovokoval
povzdech:
Dílo bohužel nenašlo větší ohlas; pravidelně (dvakrát měsíčně)
se používá pouze v katedrále v Olomouci.
Přitom obsahuje bohatý zdroj zpěvů, které se dají použít k liturgii.
(josefolejnik.cz)
Tento povzdech se z velké části míjí s podstatou problému:
když se nějaká část liturgie slaví málokde a navíc většinou beze zpěvu,
je přirozené, že zpěvník, obsahující materiál pro ni, těžko použitelný
jinak, "nenajde větší ohlas". Není to ale přeci jen opravdu tak,
že se Nedělní nešpory dočkaly chladnějšího přijetí, než by byly mohly?
Že by některá společenství ráda přijala "olomoucký katedrální vesperál,"
ale něco jim stálo či stojí v cestě?
Domnívám se, že překážkou pro širší uplatnění Olejníkových Nedělních nešpor,
zejména ve farnostech, resp. všude tam, kde se zpívané nešpory
slaví jen při několika málo příležitostech během roku, je cena.
Kniha obsahující všechny nedělní nešpory pro celý liturgický rok
je dokonalým řešením pro katedrálu, kde se nedělní nešpory
zpívají co týden nebo dva. Pokud ale ve farnosti máme zpívané nešpory
dvakrát nebo třikrát do roka, nakoupení dostatečného množství výtisků,
byť i jen pro sbor, těžko dojde příznivého sluchu u správce farní
pokladny. Bylo by možné koupit jeden exemplář varhanický,
jeden pěvecký, a z toho v potřebném množství rozkopírovat potřebné
stránky, ale to je ilegální. (Kdybych to chtěl udělat, ale jen zcela
legálně, koho mám vlastně žádat o povolení? Skladatelovy dědice?
Matici cyrilometodějskou, která Nedělní nešpory vydala?)
Sbory, které mohu alespoň z dálky sledovat, většinou nezpívají z knih,
ale z listů, skládaných do desek pro tu kterou příležitost.
Edice zpěvů oficia pro použití v chrámových sborech by to neměla
ignorovat. Zatímco ideálním řešením pro mnicha nebo jinou osobu
vázanou chórovou povinností je svázaný kompletní antifonář,
pro sbormistra a jeho
zpěváky je mnohem vhodnější sada volných listů, ze které lze vybrat
jen co je potřeba pro aktuální příležitost. Navíc by ideálně mělo být
možné pořizovat jednotlivé části samostatně a ne nutně vždy jen celou krabici.
Výhodou tvorby nabízené na tomto webu je, že je k disposici zdarma a legálně.
Přesto vidím, že jsem až dosud přemýšlel příliš úzce -
právě se zaměřením na antifonář jako knihu, která má smysl pro lidi
zpívající oficium denně, méně však pro ty, kdo se k němu dostanou
jen příležitostně. Jak bych měl vyjít vstříc sboristům a jejich deskám?
Myslím, že hlavním přizpůsobením sborové praxi by měla být
zvláštní verze žaltáře. Taková, která obsahuje všechny žalmy,
ale tak, že se dají snadno vybírat - po listech - a skládat podle
potřeby. Navíc by měly být jednoznačně označkované pro ten který
žalmový nápěv. Označení pouze přízvučných slabik významných pro závěrečné
formule stačí člověku ve zpěvu žalmů zběhlému, ale pro potřeby
sborů, provozujících psalmodii jen občas a
limitovaných omezeným časem na zkoušení, příliš vhodné není.
"Sborový žaltář" tedy musí mít každý žalm vysázený ve všech
kombinacích počtu přízvučných a přípravných slabik,
každou variantu na samostatném listu. Žalmy v něm pro dobrou orientaci
nebudou seřazeny podle cyklu žaltáře v breviáři, ale podle biblického
pořadí.
Půjde o dokument obřích rozměrů, ale nikomu to nebude vadit, protože si ho
patrně nikdo nikdy nebude tisknout celý.
Pokud jde o nápěvy antifon a responsorií,
ty mohou pro potřeby chrámového sboru nejspíš zůstat tak,
jak jsou, na pracovních listech. Příjemným zpřehledněním by pak bylo
upravit je na listy obsahující vždy vše (vč. potřebných společných
nápěvů) pro danou hodinku.
Ve skutečnosti mám za lubem jedno ještě zásadnější zjednodušení -
vzhledem k tomu, že moje noty jsou zapsané ve snadno
strojově zpracovatelném textovém formátu a obsahují docela bohatá
metadata (vč. např. údaje o žalmu, ke kterému ta která antifona patří,
a o žalmovém nápěvu, který vyžaduje),
nebude vůbec těžké napsat webovou aplikaci, která pro vybranou
příležitost (např. nešpory vybrané neděle) na požádání vyrobí brožurku
se všemi nápěvy a označkovanými texty.
Až někdy budu mít volné odpoledne a chuť programovat ...
Dnešní článek Kathleen Pluth
Where Angels Fear to Tread
(Kam se andělé bojí vkročit)
si ode mě, opovážlivce, tvorbou hudby určené pro liturgii
"vstupujícího tam, kam se i andělé bojí vkročit,"
žádá reakci. Co na to mohu říci?
Domnívám se, že ve všech epochách církevních dějin
vedle geniálních uměleckých děl, která se stala trvalou součástí
pokladu církve, vznikalo i velké množství děl (i mnohem) méně hodnotných,
a že i taková mají právo na existenci a jsou mnohdy potřebná.
Doufám, že všem návštěvníkům tohoto webu je stejně jasné jako
jeho tvůrci, že se tu nepěstuje žádné umění a múzy se těmto končinám
zdaleka vyhýbají. Je tu právě jen jeden člověk, bez uměleckých vloh,
jehož jediným "nadáním" je touha po zpívaném oficiu.
Není tedy nijak překvapivé, že velká část jeho výtvorů je
"merely serviceable, barely imaginative, and almost entirely
a matter of patching things through from one cadence to the next."
Osobně absenci zhudebnění liturgických textů, tradičně určených
ke zpěvu, pociťuji jako větší zlo než to, že snad budou zhudebněny
neuměle či nevhodně. A tak tvořím. Samozřejmě doufám, že přijdou
i tvůrci povolanější. Sám ale pro sebe momentálně nevidím lepší cestu,
než volat s žalmistou "budu ti hrát, Hospodine, před anděly,"
nejlíp, jak umím, i když to nejspíš většinou znamená - blbě.
Nedělám si iluze, že tento článek bude pro někoho zajímavý
nebo přínosný, ale mně poslouží ke srovnání myšlenek a
jednou třeba někomu jako inspirace, odstrašující příklad nebo tak ...
Chci vyložit, jak teď probíhá práce na projektu,
jaké používám nástroje a pracovní postupy, jak se postupně
vyvinuly a v čem mi teď překáží. Závěrem se pokusím načrtnout a porovnat
možná řešení.
Motivací k tomu mi je, že už dlouho cítím, jak mi stávající "pracovní
proces" v cestě k cíli spíš překáží než pomáhá a již příliš dlouho
se odhodlávám k jeho tolik potřebné reformě.
Postupný rozvoj
Na začátku (podzim 2010) bylo několik izolovaných zpěvů bez ladu a skladu
vysázených v LilyPondu.
Neměl jsem v plánu vytvořit žádné rozsáhlejší dílo.
Zcela přirozeně jsem tenkrát své hudební pokusy psal na papír,
do notových sešitů (nedávno při stěhování jsem na ně narazil
a divil jsem se, kolik jsem jich za rok stihl popsat),
a na počítači sázel jen ty, které jsem považoval za hodné zveřejnění.
Počítač použitelný pro práci mi tenkrát navíc nebyl dobře přístupný -
můj domácí byl rozbitý, takže jsem mohl jen příležitostně
parazitovat na vybavení své sestry;
později při pobytu v Erfurtu jsem byl odkázán na školní počítače,
jejichž užívání bylo omezeno otevíracími hodinami výpočetního střediska.
Již někdy před odjezdem do Erfurtu (jaro 2011) jsem ale na složku
se zpěvy k oficiu nasadil verzovací systém
git.
Verzování jsem se naučil mít rád při práci na softwarových projektech
a vyvinulo se tak nějak samo sebou, že jsem jeho vymoženosti
(mj. možnost kdykoli se vrátit ke kterékoli starší verzi
a snadno porovnávat historické verze mezi sebou)
chtěl mít k disposici i pro svůj projekt hudební.
(Konkrétně git jsem ale použil prvně právě pro projekt In adiutorium.
Do té doby jsem používal jen cvs.)
Vzhledem k tomu, že počítačově vysázené noty byly v této fázi
projektu jakousi "výkladní skříní" či "špičkou ledovce"
a všechen vývoj probíhal na papíře, bylo schema vývoje - z pohledu
git repositáře - lineární.
Postupně byly přidávány nové a nové zpěvy;
když se některý kousek postupem času ukázal jako nepříliš dobrý,
byl v notovém sešitě připraven nový a původní podoba nahrazena.
Když jsem později získal vlastní funkční počítač,
zanevřel jsem na notové sešity - bylo pro mě pohodlnější psát noty
rovnou do počítače v textovém formátu užívaném LilyPondem
než nejprve na papír a pak je přepisovat.
Tak najednou bylo potřeba vyřešit, jak ve struktuře projektu
udělat místo na pokusy a omyly:
První verze nové antifony totiž většinou vzniká "načisto": probrnkávámm a
prozpívávám se k podobě, která zní přijatelně, průběžně upravuji
notový zápis. Poté, co se propracuji k uspokojivému výsledku,
přesouvám se k dalšímu kousku.
Když se však časem ukáže, že nějaká hotová antifona
má zásadní nedostatky a její melodii bude potřeba složit znovu,
pracuji už zpravidla s více variantami, než se pro jednu rozhodnu.
Také se jako čím dál méně vyhovující ukazoval systém
nahrazování jedné verze druhou - bylo by výhodné mít všechny
historické podoby daného zpěvu stále po ruce a moci je bez námahy
porovnávat. (Naprogramoval jsem kdysi skript, který uměl
vytahat všechny historické verze daného zpěvu z gitu;
bylo to sice zábavné cvičení, ale jeho výsledek nepatří k nástrojům,
které by opravdu usnadňovaly každodenní tvůrčí práci ...)
Dílem na základě svých tehdejších
zásadně mylných představ ohledně magických schopností gitu
při slučování (merge) větví jsem se rozhodl v hlavní větvi pokračovat
jako doposud (na jednu antifonu jedno znění - to momentálně oficiální)
a pro účely "pracovního bloku", kde je možné od každého zpěvu
vršit neomezené množství variant, vytvořit novou větev
(variationes;
hlouběji na blogu je k nalezení
článek z oné doby,
kde se o tom píše).
Postup revize nepovedených zpěvů od té doby probíhá tak, že
ve větvi variationes rozpracuji několik možných podob,
tu nejpovedenější pak vyčistím od pracovních poznámek a zkopíruji
na příslušné místo do větve master.
Původně jsem ke zkoušení možných variant využíval přímo lokální
verzi toho kterého souboru. Později jsem však zjistil,
že pak aktualizace větve variationes z master
pomocí git merge neprobíhala vždy podle mých představ,
a tak jsem pro "špinavou pracovní verzi" začal používat zvláštní
kopii příslušného souboru (např. kompletar.ly má pracovní verzi
kompletar-VAR.ly).
Otravná režie
Revize jedné antifony teď tedy vypadá takto:
Mám dva lokální klony repozitáře projektu,
v jednom je načtena větev master, ve druhém variationes.
(To by samozřejmě nebylo potřeba, je možné přepínat se mezi oběma
větvemi v jediném klonu, ale postupem času jsem přišel na to,
že v kontextu tohoto projektu se mi v popsaném uspořádání pracuje lépe.)
# 1. nejnovější změny z hlavní větve promítnout do větve pracovní
(variationes)$ git merge master
2. V pracovní verzi (-VAR.ly) daného souboru vyzkouším několik možných podob;
vyberu nejlepší, barevně ji označím jako novou hlavní;
3. zkopíruji ji do
"čisté" verze souboru. Vymažu z ní pracovní značky, které mimo
sekvenci variant většinou nemají smysl (upozorňují na místo,
kde se melodie odchyluje od předchozího pokusu).
# 4. uložit změny pracovního souboru
(variationes)$ git commit -m 'one ant. revised' kompletar-VAR.ly
# 5. uložit změny "čistého souboru"
(variationes)$ git commit -m 'revised ant.' kompletar.ly
# 6. všechny změny předat i druhému klonu repozitáře
(variationes)$ git push ~/In-adiutorium variationes
# 7. přejít do druhého klonu
$ cd ~/In-adiutorium
# 8. změny "čistého souboru" promítnout do hlavní větve (master)
(master)$ git cherry-pick variationes
I tomu, kdo třeba úplně nerozumí naznačeným operacím s gitem,
bude zřejmé, že popsaný systém práce nastavený začátkem roku 2012
kromě vlastní tvůrčí práce na nápěvech antifon obnáší i odpudivě
velkou porci režie okolo, spočívající převážně v četných interakcích
s verzovacím systémem.
Přitom, jak již bylo řečeno, tento způsob práce byl kdysi dávno nastolen
převážně proto, že jsem měl chybné představy o magických schopnostech
gitu a věřil jsem, že mi bude práci naopak výrazně šetřit.
Nyní jediným pochybným ziskem z toho všeho je, že hlavní větev je
relativně čistá, od každého zpěvu obsahuje pouze jednu verzi v jednom
souboru. To je ale zisk, který pro mě nemá v podstatě žádnou hodnotu.
Kudy z toho ven
Jako programátor k smrti nenávidím duplicity a ruční kopírování.
Čehokoli. Přesto se právě projekt In adiutorium stal takovým
ne-li peklem, pak nepochybně předpeklím, limbem či peklíčkem
všemožných duplicit komplikujících další vývoj a plodících nepořádek.
Duplicity spojené s provozem větve variationes jsou přitom
ty, které momentálně představují největší zátěž. Jak je eliminovat?
1. Zrušení větve variationes
Samostatná vývojová větev, která nepřináší žádný užitek, může být
beze škod opuštěna. Pracovní verze souborů (-VAR.ly) se mohou
odstěhovat do vyhrazené podsložky hlavní větve.
Tím ze sedmikrokového scénáře výše odpadnou body 1, 5, 6, 7, 8
a stane se z něj scénář tříkrokový.
Stále zůstává otravná nutnost ručně kopírovat z pracovního souboru
vybranou variantu do souboru čistého/produkčního.
I tomu snad lze předejít. Ale pro pochopení toho, proč některé
možné cesty předem vylučuji z úvah, je potřeba znát jeden další
detail, také související s problémem duplicit.
Odkazování na zpěvy - FIAL
Když projekt In adiutorium nabyl většího rozsahu, vznikla potřeba
trvalých strojově zpracovatelných referencí na jednotlivé zpěvy.
Vedou k tomu dva různé motivy:
Prvním je sazba zpěvníků. Projekt In adiutorium by neměl skončit
vychrlením několika desítek dokumentů o jednotkách až desítkách
stran obsahujícíh nápěvy antifon a responsorií oficia,
ale vytvořením skutečného antifonáře, tj. přiměřeně funkční a
pohodlné liturgické knihy pro každodenní zpívané oficium.
Kromě toho také občas sázím menší příležitostný
zpěvníček pro sebe nebo pro někoho jiného.
Ať ve velkém či v malém, je silně nežádoucí muset jednotlivé
zpěvy pro účely nového díla ručně kopírovat.
Nenávidím kopírování. Když chystám sazbu zpěvníku, chci pouze
odkázat na zpěv, který chci na daném místě zahrnout, a nějaký nástroj
by měl umět kdykoli najít a dodat jeho nejčerstvější verzi.
K tomu je nutné mít způsob, jak na každý zpěv jednoznačně odkázat.
Takový způsob mám, a dávno mám i ten kýžený nástroj.
Již jsem o něm v minulosti psal.
Než ten jednoduchý systém referencí na zpěvy představím, je třeba zmínit
i druhý motiv vedoucí k jeho zavedení.
V liturgii hodin se některé zpěvy opakují, i vícenásobně.
Jindy se objevují texty velmi podobné - s trochu jinými slovy,
s částí navíc, s velikonočním aleluja a bez něj, ...
Pro stejný text používám vždy stejný nápěv. Pro zhudebnění textu
výrazně podobného jinému, dříve zpracovanému, se podle vhodnosti
pokouším vyjít z již existujícího. (Ne vždy je to možné.)
V těchto případech je potřeba mít někde poznamenáno, že nová antifona
je kopií či adaptací jiné, protože v případě,
že se v budoucnu bude měnit jedna, měla by se zároveň s ní
upravit i druhá. Původně jsem si o tom dělal jen poznámky pro sebe,
ale s rostoucím množstvím těchto referencí bylo zřejmé,
že nebude v lidských silách zvládnout je a bude nutné připravit
nástroj, který kontrolu koherence příbuzných antifon alespoň
částečně zautomatisuje. Naprogramování tohoto nástroje zatím zůstává
úkolem pro budoucnost.
Reference na konkrétní zpěv se skládá z cesty k souboru -
vždy cesty relativní k hlavnímu adresáři projektu - a id zpěvu,
které má každý kousek v hlavičce; v rámci daného souboru je vždy unikátní.
Několik příkladů:
kompletar.ly#sim
antifona k Simeonovu kantiku
antifony/tyden1_1nedele.ly#1ne-ant2
druhá antifona prvních nešpor neděle prvního týdne žaltáře
commune/commune_maria.ly#invit1
antifona k invitatoriu ze společných textů o Panně Marii
Reference na zpěv vytvořená popsaným způsobem se jmenuje FIAL.
Jmenuje se nějak hlavně proto, že bylo potřeba nějak pojmenovat
pole v hlavičce zpěvu, kde se odkazuje na jiný zpěv, z něhož
byla celá melodie nebo její část převzata. Je to zkratka, a že
je to zkratka špatně utvořená a její tvůrce se za ni stydí,
nebude ji vykládat.
2. Zbavit se veškerého ručního kopírování
Ideálem programátora k smrti nenávidícího duplicity je,
nikdy nic ručně nekopírovat. Každá varianta každého zpěvu by ve struktuře
projektu měla figurovat právě jednou. Jestliže mám dva druhy výstupů -
jeden pracovní pro sebe, s variantami a pracovními poznámkami,
a druhý čistý pro zbytek světa - pak by ideálně mělo být možné
nějak oba generovat z jediného zdroje.
Omezující podmínkou je, že výše popsaný způsob odkazování na zpěvy
musí zůstat funkční a existující reference se nesmějí rozbít.
"Produkční" verze každého zpěvu by tedy měla zůstat ve stejném
souboru jako doposud. Přitom generování výstupů by mělo být i nadále
co nejjednodušší.
Schůdnou cestou se zdá být nějaká varianta uspořádání, kdy se
čistá verze generuje automaticky redukcí verze pracovní.
V pracovní verzi pak musí být konvenčně dáno nebo
strojově čitelným způsobem vyznačeno, co do čisté verze patří a co ne.
Alternativou je zachovat čistou a pracovní verzi jako relativně
nezávislé entity (ve kterých lze bez nutnosti vzájemných ohledů psát
poznámky, řešit zalomení stránek apod.), ale plně automatizovat proces
přenesení vybrané varianty zpěvu z pracovní verze do čisté.
Zvolená cesta
Tady je určitá cesura. Jsem ten typ člověka, který často k tomu,
aby vůbec mohl přemýšlet, potřebuje psát. V próze. Žádné bodovité poznámky.
A o pár řádek výše a řadu hodin dříve jsem konečně dospěl k uspokojivému
plánu. Zanechal jsem psaní a dal se do jeho realizace.
Nově nastolený systém vypadá následovně:
Pracovní verze souborů s notami odteď sídlí v hlavní větvi
v adresáři pojmenovaném stejně jako dosavadní vývojová větev -
variationes.
Pracovní soubor se jmenuje stejně jako odpovídající soubor "produkční".
O přenesení nově upravených zpěvů z pracovního souboru do "produkčního"
se stará nový skript škaredého jména
updatefromvar.rb:
$ ruby updatefromvar.rb kompletar.ly
Najde pracovní soubor odpovídající souboru předanému v parametru,
načte ho a prochází zpěv po zpěvu. Kdykoli najde kus označený
jako varianta vybraná do "produkční" verze, vyčistí ho od pracovních
značek, podle id najde odpovídající kus v hlavním souboru a provede
náhradu.
Z provedených změn mám radost. Očekávám, že se příznivě projeví
na rychlosti postupu dalších prací. Není žádné tajemství, že jsem
dosud - z velké části právě kvůli výše popsanému nepohodlí
spojenému s procesem
revize - mnohem ochotněji skládal nové zpěvy než pracoval na starých,
označených pro opravu.