Nějak jsem letos podcenil délku adventní doby
i té její části, kterou budu moci uvolnit pro práci na projekty
In adiutorium. Pročež dávám na vědomost, že svazeček
antifonáře obsahující oficium slavnosti Narození Páně
do této slavnosti zveřejněn nebude. Předpokládám, že to nikoho
nezarmoutí. Pokud někoho přeci, prosím o odpuštění.
Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890, s. 24.
Matutinum slavnosti Narození Páně,
1. responsorium 1. nokturnu: Hodie nobis coelorum Rex.
Jako pokus o omluvu přikládám výřez z fotografie str. 24
z Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890,
s responsoriem Hodie nobis coelorum Rex.
Tuto útlou knížku jsem minulý týden získal za stokorunu
v jednom z pražských antikvariátů.
Jak na tomto blogu bylo vícekrát zmíněno, bylo dříve běžné
vydávat na Vánoce a Velikonoce výtah z antifonáře (někdy i z graduálu),
zřejmě pro kostely, kde se z nějakého důvodu jen v tyto dny slavilo
zpívané chorální oficium. Tyto výtahy jsou co do myšlenky
předlohou naší "výběrové řady" Antifonáře k DMC.
Responsorium Hodie nobis je jedno ze dvou, která při liturgické
reformě byla vybrána do reformovaného breviáře.
Původně to bylo první responsorium prvního nokturnu.
Udivuje mě tedy, že má doxologii - tu normálně mělo jen poslední
responsorium každého nokturnu. (V reformovaném breviáři
responsoria modlitby se čtením doxologii nikdy nemají.)
Kontrolou ve starém breviáři ověřeno - není to chyba sazeče.
Mám tedy "domácí úkol" podívat se příležitostně do chytrých
knih, jak se tam ta "nesystémová" doxologie dostala.
[EDIT 4.3.2013] "Na konci prvního responsoria je Gloria Patri,
tak jako na první adventní neděli. Je to z doby, kdy se říkalo
o svátcích v každém responsoriu."
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 324n.)
Včera si církev připomínala sv. Mikuláše.
Jako laik nejsem, přísně vzato, vázán žádným liturgickým kalendářem,
nicméně se mi zdá rozumné držet se i v "soukromé" modlitbě oficia
kalendáře vlastní diecéze a kostela, ke kterému patřím na základě
bydliště. Tím pádem u mě doma byla včera slavnost
sv. Mikuláše (titul kostela)
a měl jsem poměrně mimořádnou příležitost zpívat
celé společné zpěvy o duchovních pastýřích,
jelikož Mikuláš nemá ani jedinou vlastní antifonu.
Nebyl to, pokud jde o hudební stránku věci, zážitek nijak příjemný.
Jmenovaný soubor zpěvů je mladý, nemá za sebou ještě ani jedno kolo revize
a je to na něm vidět (místy chybí kousek textu, důležitý popisek)
a slyšet. Nepříjemné je, že aktuální priority neumožňují v dohledné
době se formuláři duchovních pastýřů věnovat. Nezbývá tedy, než
před známými nedostatky varovat, což tímto činím, a přidat položku
do seznamu úkolů.
A na čem že se tedy momentálně pracuje?
Nejvyšší prioritu v rámci projektu má momentálně důkladná revize
zpěvů pro slavnost Narození Páně.
Před časem jsem slíbil
zveřejnit před koncem adventu (rád bych do třetí
adventní neděle, ale nevím, jestli to stihnu) samostatný
svazeček výběrové řady Antifonáře k DMC pro tuto slavnost.
Vedle toho bych rád zrevidoval, a dokončil, kde jsou nekompletní,
zpěvy pro dny oktávu, ale nevypadá to dobře.
Pravidelnější návštěvníci stránek možná zaznamenali jistý pokles
aktivit projektu, patrné je to zejm. při pohledu do grafů na githubu.
Důvodů je více. Konečně jsem se s diplomovou prací dostal do fáze,
kdy začínají vznikat první stránky alespoň částečně smysluplného
textu. Nebezpečně se přiblížil termín první státnice.
Hledám zaměstnání. A v neposlední řadě jsem pod hlavičkou
Editio Sancti Wolfgangi
slíbil připravit několik chorálních knížek pro jeden spřátelený soubor.
Sázet noty s vědomím, že se podle nich v určeném termínu a zřejmě i
dále v příštích letech bude zpívat, je radostná, ale také náročná
práce - v neposlední řadě proto, že přede mě klade stále nové výzvy
jak technického, tak liturgicko-praktického charakteru.
V současné době nejsem schopný představit plány prací po konci
oktávu Narození Páně. Počítám minimálně s revizí
zpěvů slavnosti Zvěstování Páně a s tím, že, tak jako minulý
rok, vždy nejpozději s týdenním předstihem zveřejním vlastní
antifony pro následující neděli v mezidobí. Zda bude čas a síly
na víc, nevím.
Obecný a partikulární kalendář
Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během
roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského
Ženicha. ...
Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho
vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání
blaživé naděje a příchodu Páně. (SC 102)
Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků
a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni
k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu
dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá
církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem
trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad,
který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich
zásluhy Boží dary. (SC 104)
Svátky svatých mají pevné místo v liturgickém roce.
Základní osou křesťanské liturgie je však slavení tajemství Kristova
života. Svátky svatých mají přiměřeně nižší prioritu a neměly
by v kalendáři obsadit příliš mnoho dní, aby zůstal zachován
organismus temporálu se svým průběžným čtením Písma.
Svatých, které církev uctívá, je však příliš mnoho.
(Tak, že slavit každého zvláštní oslavou by si vynutilo ne roční,
ale několikaletý cyklus sanktorálu :) )
"Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy
nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny
jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam." (SC 111)
Na věc se ale lze dívat i z druhé strany: úcta světce má obvykle
zdroj a centrum v místě, kde bylo
pohřbeno jeho tělo a kde se na jeho přímluvu děly/dějí zázraky.
Úcta některých světců se pak z různých důvodů rozšířila - třeba až
na celou církev. Přesto však slavení svátků svatých je
záležitostí podstatně vázanou na určité místo.
Je tedy věci přiměřené, že rozlišujeme kalendář obecný,
obsahující svátky slavené celou katolickou církví latinského obřadu,
a od něj odvozené kalendáře partikulární, které nad to přidávají
oslavy vlastní té které diecézi, řeholní společnosti nebo kostelu.
(Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, dále VPLRK
/anglicky zde/, č. 52; česky jsou v publikaci Dokumenty liturgické obnovy.)
Kalendář kostela
Kalendář kostela je kalendář diecéze nebo řeholní společnosti
doplněný o vlastní oslavy kostela uvedené v Tabulce
liturgických dnů (hlavní patron místa, výročí posvěcení,
titul kostela) a
oslavy svatých, jejichž těla jsou v daném kostele uložena
(VPLRK č. 52c).
Poslední jmenovaný případ na jednu stranu asi není na místě
vykládat úplně restriktivně ("slaví se takto jen svatý, z jehož
těla je v daném kostele pohřbena většina"), na druhou stranu je zjevné,
že na mikroskopické úlomky kůstek zasazované obvykle do oltářů
se toto pravidlo nevztahuje.
(Srov. Kubíček Ant.: O závaznosti direktáře, propria a diecésního rituálu, Časopis katolického duchovenstva, 1892/6, s. 328.)
Je zřejmé, že kostelů s význačnými ostatky některého svatého není
v českých zemích mnoho. Pokud jde o českou provincii, bezkonkurenční
nahromadění takových ostatků je v pražské katedrále.
(A metropolitní kapitula je prý zvláštního kalendáře svého kostela
velmi dbalá.)
Popravdě ale neznám ani zdaleka všechny svaté pohřbené u svatého
Víta a o tom, kde jsou v Čechách další, nemám, až na pár výjimek
(sv. Norbert, sv. Zdislava), tušení.
Zkoušel jsem najít nějakou publikaci, která by obsahovala seznam,
ale zatím bez úspěchu.
Nevím o tom, že by liturgické normy přesně určovaly, v jakém stupni
se má oslava svatého pohřbeného v daném kostele slavit.
VPLRK 54 stanoví, aby se vlastní oslavy obvykle slavily jako závazné nebo
nezávazné památky. Zároveň ale připouští slavení ve vyšším stupni
na některých místech. Zdá se tedy možné, aby byl i hypotetický svatý,
který vůbec není zapsán v kalendáři českých a moravských diecézí,
ale je pohřben v některém zdejším kostele, tamtéž slaven svátkem
nebo slavností, i pokud není titulárním světcem dané svatyně.
Od letošní pouti do Staré Boleslavi
jsem přemýšlel nad (zákonnými) možnostmi místně specifických
liturgických textů. I když jsem se zatím nedobral definitivní
odpovědi, vše nasvědčuje tomu, že schvalování liturgických textů
je výhradně v kompetenci římské kongregace pro bohoslužbu
a tudíž je ať vytváření nových textů, ať přejímání textů z cizích
proprií pro speciální místní potřeby
("máme tady nohu svatého Bonifáce, budeme tedy slavit jeho
svátek s texty z Německa") nepřípustné a pro oslavy "exotických"
svatých zahrnutých v kalendáři kostela je třeba použít texty z commune.
Stránky In adiutorium dnes slaví druhé narozeniny.
Záměrně píši "stránky", protože v listopadu 2010 jsem ještě
neměl ani nejmenší tušení, že se z webu, který měl původně jednu jedinou
stránku se čtyřmi nebo pěti odstavci smysluplného obsahu,
postupně vyklube projekt, který bude jedním z významných
motorů mého života.
Takové narozeniny se sluší oslavit. Lámal jsem si hlavu, jak by taková
narozeninová oslava webu In adiutorium měla vypadat.
Nakonec jsem se rozhodl - vedle zveřejnění nového vzhledu stránek -
nabídnout ctěnému čtenářstvu pohled do doby, kdy stránky vznikaly.
(Předehra 1.)
Nijak se netajím tím, že jsem opravdu bídný hudebník.
Lze to snad ilustrovat příhodou: Prosil jsem před časem jednoho
řeholníka o noty k jedné písni, kterou složil pro svou komunitu.
Když mi je předával, všiml si, že na kopii je notován jen refrén
a ne už slohy. "Ale to Vy nepotřebujete, že ne? O text Vám šlo?"
"Popravdě, rád bych měl melodii i ke slohám, abych si je mohl zazpívat."
"Vidíte, já myslel, že jste nehudební. V kostele jsem Vás jaktěživ
zpívat neviděl." -- Velice správně. Já totiž zpívat tak, abych se mohl
připojit ke kostelnímu zpěvu, neumím. (To má více rovin.
Mj. se ve varhanní harmonii nedokážu "chytit" na melodickou linku.)
Přeci ale mám malou trošku hudebního sluchu a trochu zpívat umím -
zjistil jsem to až rok před maturitou, když jsem se začal učit hrát
na kytaru.
(Předehra 2.)
Jeden z mých pradědů byl, vedle svého "řádného" zaměstnání,
ve volném čase hudební skladatel.
Znám ho jen z vyprávění,
z obrazu, na kterém ho zachytila
jedna z jeho dcer, a z písně, co se každý rok zpívá o pouti
v kostele,
kde býval "ředitelem (opravdu malého) kůru".
Jestli byl skladatel dobrý nebo špatný, velký nebo malý, nedokážu posoudit.
Psal zejm. varhanní skladby a písně a sbory pro liturgický provoz
kostelů, kde působil.
Byl a je pro mě velice přitažlivým člověkem - a často jsem mu
jeho umění záviděl. Zároveň jsem ale hudbu vždycky považoval
za "velkou vědu",
přístupnou jen několika málo vyvoleným, zatímco my ostatní,
"hudební plebs", jsme odkázáni na to, hrát a zpívat to, co oni vytvoří.
(Předehra 3.)
Od sedmnácti nebo osmnácti jsem si svou budoucnost maloval velmi
černobíle, totiž cisterciácky. Když jsem se pak v roce 2009-2010
pokoušel vstoupit do trapistického kláštera Nový Dvůr, postupně
jsem zjistil, 1. že pro mnišský život nemám předpoklady
(představení to zjistili dříve než já a pro mě to bylo nejdřív
velice nepříjemné překvapení) a 2. že mé srdce ve skutečnosti
běží jinam než ke klášterní bráně. Do kláštera jsem tedy nakonec
nevstoupil. Z více důvodů mi ale zůstala velká náklonnost k oficiu,
a to zejména k oficiu zpívanému. (Jestli si mě otec novicmistr ještě
pamatuje, možná by při čtení těchto řádků kroutil hlavou. Ani on mě totiž
nikdy neviděl a neslyšel zpívat. Tak vysoko, jak se v klášteře zpívala
psalmodie, zpívat nedokážu. A složitější kusy oficia i mše byly
mimo moje možnosti, mj. i proto, že vůbec neumím zpívat z listu
a poslechem se učím mnohem pomaleji než bratři.)
(Bod zlomu.)
Na tom, že jsem s překvapením, ba zděšením zjistil,
že nějaký dosud neznámý, ale velice mocný spodní proud mého srdce
nespěchá do kláštera, ale někam docela jinam, mělo velký podíl to
řízení Boží prozřetelnosti, kterým se v našem ročníku na KTF UK
díky programu Erasmus na rok octla jedna nadmíru sympatická teoložka
z Německa. Setkání s ní považuji za jeden z největších Božích darů, které
jsem ve svém dosavadním životě dostal.
Pro pozdější vznik projektu In adiutorium je významné to, že mi,
když jsem se s ní na konci letního semestru loučil, dala
na památku zpěvník "Ad majorem" (München: INIGO Medien 2008):
velice pěkný, koncepčně dobře zvládnutý zpěvník obsahující výběr
"sacropopových" písní pro liturgické i ne- a para-liturgické potřeby
společenství katolické mládeže. Kdybych ho měl k něčemu přirovnat,
zkusil bych to třeba takto: "Něco jako Hosana 1, jenom je rozsahem
menší, neobsahuje žádné dětské písně, průměrná teologická i literární
úroveň je o kus vyšší a místo písní výrazně salesiánských jsou tam
výrazně jesuitské."
Jednou z těch, které jsem si záhy oblíbil, byla
"The Lord Hears the Cry of the Poor" (John Foley).
Protože jsem pro ni chtěl nadchnout sestru, pokusil jsem se napsat
k refrénu druhý hlas. (Velice primitivně - prostě jsem ke každé
notě hlavního hlasu vybral nějakou hlubší z příslušného akordu
kytarového doprovodu.)
Propagandistická akce se nezdařila - zůstal jsem v rodině sám, kdo
tu písničku zná a má rád. Ale bylo prolomeno tabu "psaní melodií
je velká věda vyhrazená pro lidi hudebně nadané a vzdělané".
(Hledání.)
V této době jsem se po dlouhé době začal znovu modlit breviář -
protože jsem oficium měl za hodnotný prvek mnišského života s užitkem
praktikovatelný i v životě nemnišském.
(Pozn.: Z hlediska teologie liturgie není toto pojetí liturgie hodin
docela správné. Ale tehdy jsem to tak viděl.)
Z kláštera jsem ale znal hodinky zpívané - a stýskalo se mi po nich.
Začal jsem se tedy shánět po nápěvech. Zvažoval jsem možnost
poprosit v Novém Dvoře, jestli by mi nevěnovali fotokopie
klášterních zpěvníků, ale nezdálo se mi pravděpodobné, že bych je dostal.
A potom - nejsem mnich, ale laik žijící ve světě, a "světský" breviář
je jinak uspořádaný než oficium mnichů. Hledal jsem tedy noty
použitelné s mým "světským" breviářem.
Poměrně záhy jsem našel hymnář. Na internetu jsem objevil
chorální nápěvy k žalmům. Některé kousky použitelné i s pokoncilním
breviářem jsem "vyzobal" z Liber Usualis. (Zejm. responsorium
kompletáře, antifonu k Nunc dimittis, O-antifony pro předvánoční
týden.) Nápěvy hymnu ke kompletáři jsem vzal z toho, co nabízejí
na svých stránkách vyšebrodští cisterciáci.
Později jsem si opsal nedělní antifony ze stránek
Stevena van Roode
"Liturgia horarum in cantu gregoriano"
a - ano, zpíval jsem o nedělích antifony latinsky a žalmy česky.
Možná skoro rok.
(Vznik stránek.) Moje hledání zhudebnění českých breviářových
textů nepřineslo příliš mnoho plodů. Zdálo se mi ale vhodné
to, co jsem našel, dát nějak veřejně k disposici, aby další, kdo
budou hledat, měli práci snazší. Tak jsem 27.11.2010 založil
na hostingu webzdarma.cz nový účet a nahrál na něj velice
jednoduchou stránku obsahující seznam tou dobou mně známých knih
obsahujících nějaké breviářové zpěvy.
Současně jsem objevil LilyPond,
jedinečný svobodný nástroj pro sazbu not. Frustrující nedostatek
hotových melodií stimuloval růst mé drzosti, takže jsem na stránky
brzy začal nahrávat první ubastlené nápěvy vybraných antifon
a jiných zpěvů - vysázené v LilyPondu.
A jak to bylo dál, to může ten, kdo u toho nebyl, vyčíst
ve starších příspěvcích na tomto blogu a v dávných vrstvách
historie repozitáře na githubu.
Jak jsem včera ověřil u poskytovatele webového prostoru,
tyto stránky byly zřízeny 27.11. 2010 v 13:10.
Za dva týdny tedy oslaví dva roky existence.
Žádnou speciální oslavu nechystám.
V poslední době ovšem po chvilkách pracuji na nové grafické úpravě stránek
a je možné, že se ji pokusím světu představit právě v onen
narozeninový den - pokud ji tedy stihnu včas dodělat.
Protože jsem výtvarným cítěním nikdy neoplýval
a k žádnému zázraku v tomto ohledu zatím nedošlo,
není na místě čekat
výrazné zkrásnění. Dělám si ale naději, že stránky budou funkčnější,
jednotnější a přehlednější.
Koupil jsem si dnes třetí díl zpěvníku Hosana.
Při čekání ve frontě na studijní oddělení jsem ho zběžně prolistoval.
Zarazil mě závěr jeho doslovu:
Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety,
aby se snažili písničky hrát pokud možno tak, jak je autoři napsali,
a autory naopak prosíme o velkou míru tolerance, když tu "svou"
uslyší hrát trochu jinak, než měli původně v úmyslu.
Dotýká se tématu, které s sebou už měsíce nosím a porůznu o něm
přemýšlím: totiž vztahu mezi notovým zápisem a realisací díla.
(Inspirativní článek na toto téma vyšel v červencovém čísle časopisu
Musicologica:
Martin Celhoffer: Musical praxis and notation.)
Nejsem si jistý, že je správné, aby autor hudebního díla,
v diskutovaném případě písničky, vyžadoval, aby byl jeho notový
zápis interpretován "tak, jak on to zamýšlel".
To, že noty zachycují méně informací než např. nahrávka,
není jen jejich slabostí.
Jsou hudební žánry, kde se oprávněně vyžaduje, aby interpret hrál či zpíval
"tak, jak to autoři napsali," totiž aby interpretace věrně zachovala
všechny notací zachycené parametry skladby.
(A jsou hudební žánry, kde notový zápis nemá zdaleka takovou
normativní platnost!)
Různé styly notace
se ale druhem a množstvím zaznamenaných parametrů liší.
Letos o slavnosti Seslání Ducha svatého rozdělovský chrámový sbor
zpíval o svatodušních nešporách
mé antifony.
Neměl jsem odvahu se jich zúčastnit, ale měl jsem možnost pročíst
si noty, které pro danou příležitost připravil T. Mandlík
a byla to pro mě zajímavá zkušenost.
Sbormistrovská interpretace totiž zápis doplnila o parametry,
které nechávám nespecifikované, zejména délku not.
Také poněkud redukovala frázování. Výsledek byl znatelně jiný,
než "měl autor v úmyslu", ale stejně dobrý nebo snad dokonce lepší.
Ergo: Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety,
aby se snažili naše antifony a responsoria zpívat tak, jak považují
za nejlepší, nebáli se být tvůrčí a experimentovat.
Přemýšlel jsem už o tom, že by bylo dobré poskytnout k některým
zpěvům nahrávky - ne jako normativní vzor interpretace
"podle autorova záměru", nýbrž jako pomoc pro ty, kdo mají
s interpretací informačně chudého notového zápisu potíže
a trochu i jako propagační materiál. Že jsem tak zatím neučinil,
je dáno tím, že se ostýchám veřejně ukazovat svou opravdu bídnou
intonaci a přednes.
Psal jsem, že delší dobu dumám o vztahu notového zápisu a provedení.
Moje palčivá otázka konkrétně zní "nešidím svou práci, když do not
zaznamenávám jen zlomek z podoby, jakou ten který zpěv má,
když ho skládám a doma zpívám? Když píši o svobodě interpretace,
není to jen čirý alibismus?"
Z části je třeba informační chudobu mých zápisů připsat na vrub
autorově neschopnosti své představy adekvátně kvantifikovat.
U řady antifon bych však mohl poměrně přesně udat délku not,
u některých dynamiku, u několika málo dokonce takt.
Nicméně stále se zdráhám. Domnívám se, že pro správné provední chorálních
zpěvů takové informace nejsou potřeba a že by mu naopak mohly škodit.
Ale hotov s touto otázkou zatím nejsem.
Narazil jsem před časem na
prostý krátký článek
obsahující návod,
jak začít s pravidelným zpíváním chorálního oficia.
Uvědomil jsem si nad ním, že 1. má v lecčem pravdu a že
2. takový návod může být pro někoho užitečný.
Nabízím tedy i já návrh, jak se postupně naučit zpívat hodinky.
Vycházím z podmínek jednotlivce nebo komunity sdílející
společný život, v němž má nějaká míra pravidelného slavení oficia
pevné místo.
Také předpokládám, že ten, kdo chce hodinky
zpívat, už je umí recitovat, resp. dobře se orientuje v breviáři.
I. Na úplném začátku je vhodné naučit se zpívat kompletář.
Texty této hodinky se během roku proměňují jen velmi
málo a proto se lze poměrně rychle naučit zpěvy, se kterými
se pro ni vystačí "navždy".
Znamená to 7 hymnů + 1 nápěv psalmodie + 1 responsorium + 10 antifon
a k tomu několik drobných zpěvů pro Velikonoční triduum, oktáv
a dobu velikonoční.
[Je dobré k tomu mít: breviář,
hymnář,
kompletářový svazeček antifonáře]
II. Jako další krok doporučuji začít zpívat hymny - protože soudím,
že právě hymnům ze všech textů breviáře (alespoň v českém překladu)
nejvíce škodí, když se nezpívají, ale recitují.
Množství hymnů v hymnáři se může na první pohled zdát děsivé a
nezvládnutelné, ale některé nápěvy se mnohonásobně opakují.
Dobrým základem je dobře znát nápěvy hymnů z dvoutýdenního cyklu
žaltáře.
[Tady není nic nového potřeba.]
III. Ve třetím kroku je vhodné postupně se naučit chorální nápěvy
žalmů a způsob jejich podkládání pod text s vyznačenými přízvučnými
slabikami. Prozatím je možné zpívat třeba vždy všechny žalmy
jedné hodinky na jeden libovolně zvolený nápěv nebo nápěvy
nějak přiřadit dnům v týdnu, liturgickým příležitostem či pod.
Na žalmové nápěvy lze zpívat vedle žalmů a kantik i responsoria
a chvalozpěv Tebe, Bože, chválíme.
Vedle žalmů je dobré naučit se podle potřeby zpívat také
kantikum podle Zj 19 pro druhé nešpory nedělí.
[Je dobré k tomu mít:
chorální nápěvy žalmů,
kantikum Zj 19,
žaltář,
příp. žaltář k modlitbě se čtením]
IV. Další vrstvu tvoří responsoria ranních chval a nešpor.
Je jich sice velké množství, ale většina jich má jednoduchou
stereotypní melodii v modu VI, což výrazně sníží nároky na učení.
[Je dobré k tomu mít: podle toho, jak často oficium zpíváte,
buďto responsoria ze žaltáře,
responsoria všech liturgických dob,
noty ke všem společným textům o svatých a ke všem
slavnostem, svátkům a památkám, jež mají responsorium vlastní,
nebo třeba jen
responsoriál,
kde jsou jen responsoria v průběhu liturgického roku
nejčastěji opakovaná.]
V. Pokud si stále ještě neříkáte "dost, to mi stačí," je na čase pustit
se do antifon. Doporučuji začít antifonami k Benedictus a Magnificat
pro všední dny (dvoutýdenní cyklus, 2*11 antifon)
a antifonami k žalmům pro neděle (čtyřtýdenní cyklus, 4*12 antifon).
Ve zvláštních liturgických dobách k tomu přidat ještě antifonu
k invitatoriu a k modlitbě uprostřed dne - naučí se rychle,
protože se nemění.
Nápěv žalmu či kantika se, pokud se zpívá s antifonou, vybírá vždy podle
antifony. Je u ní předepsaný.
[Je dobré k tomu mít:
antifony ze žaltáře
nebo nějaký výtah z nich,
první stránku ze souboru antifon pro aktuální liturgickou dobu.]
VI. V dalším kroku je dobré postupně obsáhnout všechny zbývající
antifony ze žaltáře. (Je to dost velké sousto. Včetně těch,
které už umíte:
14 antifon k invitatoriu,
22 feriálních antifon k Benedictus a Magnificat,
4*7*11 + 14 antifon k žalmům a kantikům,
dohromady tedy, počítám-li dobře, 358 kousků...)
VII. Všechno zmíněné v dosavadních krocích snad je vhodné
nějakým způsobem obsáhnout. (Já toho času většinu z těchto zpěvů
znám tak, že je dokážu zazpívat, když vidím noty. Zpívat z listu
neumím, takže jsou pro mě noty něčím jako pomůckou k oživení
vzpomínky na známou melodii.) Toho času dostupná část
zpěvů k liturgii hodin je ještě několikanásobně rozsáhlejší.
Tyto zpěvy, které přijdou ke slovu jen v určité liturgické době
nebo dokonce třeba jen jediný den v roce,
nemá smysl umět - je potřeba se je naučit nebo je oprášit,
když jsou potřeba.
Navrhovaný postup učení nikoli náhodou přibližně kopíruje cestu,
po které jsem postupoval při skládání breviářových zpěvů:
od malého množství těch, které se používají často,
k většímu a většímu korpusu zahrnujícímu i zpěvy méně frekventované.
Osobní zkušenosti, výhrady, námitky, návrhy vhodnějšího postupu
apod. v komentářích jsou vítány.
Nedávno jsem, hledaje odpověď na rubricistickou otázku jistého člověka
na jistém internetovém fóru, znovu prošel relevantní články
Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve a došlo mi, že
mé kancionálové nešpory jsou s jejich
ustanoveními v rozporu více, než jsem si při jejich tvorbě a ještě
dlouho potom myslel. Protože jsem na tomto blogu, co se týče
(ne)dodržování liturgických předpisů, nikoho nešetřil, nebudu šetřit ani
sebe. Zároveň myslím, že by mohlo být užitečné nabídnout co možná
přesnou a vyčerpávající odpověď na otázku,
co se tedy kdy v nedělních nešporách změnit smí.
Protože nedělní druhé nešpory velmi pravděpodobně stále jsou tou
hodinkou, která má největší šanci být slavena společně a slavnostně.
1. Možnosti záměny textů v nedělních druhých nešporách
Záměně textů jsou věnovány články VPDMC 246-252.
Pro naše tázání je klíčový zejm. čl. 247:
247. V oficiu
nedělí,
slavností,
svátků Páně, které jsou zapsány ve všeobecném kalendáři,
dále všedních dnů doby postní a Svatého týdne,
dnů ve velikonočním a vánočním oktávu
i všedních dnů od 17. do 24. prosince
nikdy nelze změnit ty texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení
přizpůsobené, jako jsou antifony, hymny, čtení,
responsoria, modlitby a velmi často i žalmy.
Nedělní žalmy příslušného týdne se mohou nahradit, je-li to vhodné,
nedělními
žalmy jiného týdne, ba dokonce, jde-li o modlitbu s účastí lidu, i
jinými žalmy
vybranými tak, aby byl lid postupně přiváděn k porozumění žalmům.
Interpretuji tento článek tak, že jeho druhá část,
umožňující záměnu nedělních žalmů, je normou
obecnou, zatímco první část je normou speciální - a tedy má před
obecnou přednost.
Pro aplikaci je klíčové upřesnění, co jsou "texty, které jsou vlastní
nebo pro toto slavení přizpůsobené".
"Vlastní texty" jsou, podle použití toho termínu v jiných částech dokumentu
soudě, texty, které jsou v breviáři plně uvedeny v oddílu vyhrazeném danému
dni a nejsou brány z formuláře společného pro více dnů.
Co jsou "texty pro toto slavení přizpůsobené", netuším.
(Možná se tím myslí texty ze společných textů o svatých
nebo ze společných textů určité doby.)
Soudím tedy, že ve dnech ve článku 247 vyjmenovaných lze zaměnit
za jiné ty texty, které se berou ze žaltáře, a možná i ty,
které jsou ze společných textů o svatých.
V neděli, na kterou připadne slavnost nebo svátek Páně, tedy nelze
v nešporách zaměnit nic - protože obě tyto kategorie oslav mívají
všechny texty vlastní.
Neděle doby adventní, postní a velikonoční mají rovněž
všechny texty vlastní a proto v jejich nešporách také nelze
zaměňovat nic. - K diskusi je snad akorát možnost záměny žalmů
za žalmy jiné neděle (protože žalmy se berou z cyklu žaltáře).
Z čistě liturgicko-právního hlediska by to, pokud vím, bylo
legitimní. Je tu ale nanejvýš vhodné žalm od žalmu zvážit
jeho případnou významovou provázanost s antifonou
a tam, kde taková provázanost je, žalm pokud možno neměnit.
Neděle v liturgickém mezidobí mají vlastních textů jen málo -
antifony ke kantikům z evangelia a oraci. Je tudíž,
je-li moje výše podaná interpretace "vlastních textů" správná,
legitimní zaměnit všechno ostatní.
2. Kancionálové nešpory a liturgické předpisy
Drobný notový materiál, který jsem v červenci vytvořil a zveřejnil
pod názvem kancionálové nešpory,
byl pokusem o rozvinutí možností, které ke slavení liturgie hodin
nabízí Jednotný kancionál. Ten obsahuje Pololáníkovo zhudebnění
druhých nešpor neděle 1. týdne žaltáře a antifony k Magnificat
z pondělí téhož týdne. Z výkladu výše je zřejmé, že
tyto nešpory lze zcela legitimně
zpívat jako první či druhé o všech nedělích v mezidobí,
až na tuto posledně zmíněnou antifonu,
protože by se, přísně vzato, měla vždy vzít vlastní antifona
těch kterých nešpor.
Moje kancionálové nešpory obsahují
pro dobu adventní, postní a velikonoční vždy antifony k žalmům
a antifonu k Magnificat k použití s žalmy a kantiky
z nešpor obsažených v kancionálu.
Ovšem neděle v těchto dobách mají všechny tyto texty vlastní
a není tedy možné je libovolně zaměňovat.
Co udělám? Na stránce se stahováním opravím informace
o materiálu, aby nenaváděly k liturgickým neřádům.
A během několika týdnů opravím i jeho obsah, aby umožňoval
řádně slavit druhé nešpory všech nedělí ze zmiňovaných dob,
kdy se používají žalmy a kantikum z 1. týdne žaltáře.
Nakonec musím své závěry poněkud relativisovat.
Zmínil jsem, že "universální antifona k Magnificat", kterou
náš kancionál obsahuje, není v souladu s předpisy.
A kancionál má církevní schválení.
Německý katolický kancionál Gotteslob jde ještě dál:
pro každou liturgickou dobu obsahuje jeden nebo více formulářů
nešpor, které někdy nemají s žádným formulářem obsaženým v breviáři
zhola nic společného. Nebo mají, ale jen málo. A tak jako tak,
když jsou podávány jako universální pro použití někdy v dané době,
nejsou v souladu s předpisy. I Gotteslob má církevní schválení.
Nelze se tudíž ubránit silnému dojmu, že jsem něco přehlédl.
V samém závěru loňského studijního pobytu v německém Erfurtu jsem
pro sebe objevil (už si přesně nepamatuji jak; myslím ale, že skrz
poznámku pod čarou v jedné knížce od liturgika J. A. Jungmanna)
Einführung in die gregorianischen Melodien od P. Wagnera,
trojdílný důkladný úvod do studia gregoriánského chorálu, který vznikl
na přelomu 19. a 20. století a ještě v 60. letech byl uznán za hodný
reedice. Bohužel jsem dílo nestihl ani přečíst a od té doby jsem
se k němu nedostal. -- Tato nostalgická vzpomínka není samoúčelná:
ospravedlňuji jí to, že níže formálně necituji. Nemám totiž odkud.
Peter Wagner na základě vlastního studia pramenů
považoval za historicky hodnověrné faktum, že
přinejmenším základní korpus římských zpěvů pro hodinky
(co do textů i nápěvů)
sestavil papež Řehoř Veliký. Cituje a obšírně komentuje
jakýsi text, který o tom svědčí. Píše se tam, že Řehoř sepsal
"antifonář cento". Wagner uvádí, že "cento" je slovo
z nějakého staroitalského dialektu a znamená něco jako "výběr".
Vyvozuje z toho, že Řehoř nebyl především skladatelem, ale
kompilátorem, který pečlivě vybral to nejlepší,
co našel u soudobých římských kantorů.
Přiznám se, že neznám současný stav bádání o dějinách
gregoriánského chorálu a hudby vůbec - spíše tuším než vím, že bych
dnes mezi muzikology těžko hledal někoho, kdo by byl ochotný Řehoři
Velikému s vážnou tváří připisovat zásadní podíl na vzniku toho,
co dnes po něm nazýváme gregoriánským chorálem.
Koncept "antifonáře cento", výběru toho nejlepšího z více paralelních
tradic, mi ale uvízl v paměti především jako možné paradigma pro další
vývoj projektu In adiutorium, resp. pro další osud dílek, jež v jeho
rámci vznikají.
[EDIT 27.11.2012] Ke vzniku repertoáru gregoriánského chorálu
viz např.
GUILMARD Jacques-Marie: Origine de l'Office grégorien.
Na melodiích římského antifonáře je krásná jejich rozmanitost - daná
mj. také tím, že jednotlivé zpěvy vytvořili různí lidé na různých místech
a v různých dobách. I když jsem do nějaké míry
schopný tvořit zpěvy různého charakteru
a navíc se v průběhu práce, trvající již řadu měsíců, sám proměňuji
a to se v ní odráží, přeci jsem to stále já - se svými dary a
omezeními. Jednou možná vytvořím kompletní český antifonář.
Je to v současné době můj velký cíl, ke kterému se upínám.
Za ním leží jeden cíl ještě větší, který ovšem není z těch, kterých
mohu dosáhnout, nýbrž z těch, které mi mohou být jedině
darovány. Mám (malou, spíše neduživou) naději, že
jednou někdo vytvoří "antifonář cento" pro liturgii hodin v českém
jazyce. Nebo že někdo vezme to, co jsem vytvořil, a upraví to
s pomocí svých vlastních darů. Že něco z toho, co je dobré,
bude žít dál, a to ostatní bude nahrazeno lepším.
Závěrem poznamenávám, že noty, jejichž jsem autorem, jsou
schválně zveřejněny pod licencí, která to umožňuje
(Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported).
Provedl jsem dnes zásadnější změnu ve fungování
stránky Noty ke stažení.
Byla zrušena možnost přepínat mezi třemi způsoby zobrazení,
zůstalo jen zobrazení dosud označované jako "rozbalovací".
K tomuto kroku jsem přistoupil poté, co se mi podařilo doplnit
funkcionalitu pro fungování stránky v celku webu naprosto
klíčovou: klikne-li se na této stránce nebo jinde
na odkaz vedoucí ke konkrétním notám nebo sekci,
nejprve se rozbalí všechny nadřazené sekce, aby byl požadovaný obsah
dostupný.
Chování stránky jsem důkladně testoval, ale je možné, že se ještě
najdou nějaké chyby. Bude-li se chovat jinak, než očekáváte,
případně dokonce vůbec neumožní přístup k některým materiálům,
budu vděčný za e-mail s popisem problému.
To, že jsem se k úpravám fungování dostal právě teď, není
náhodné. Sháním toho času zaměstnání a jedním z oborů, kde se
pokouším najít uplatnění, je vývoj webů.
Ze čtvrtečního pohovoru jsem si odnesl poznatek, že je dobré
znát a umět používat knihovnu JQuery.
Když jsem se s ní pak doma začal seznamovat, zjistil jsem,
že ji mohu s prospěchem využít k řešení některých bolístek
výše zmíněné stránky. Věřím, že provedené změny povedou k větší
přehlednosti a použitelnosti webu In adiutorium jako celku.