Co (ne)lze letos očekávat od projektu In adiutorium
Za dveřmi je začátek nové liturgické doby, doby postní.
Zatímco pro dobu adventní jsem stihl připravit všechny potřebné zpěvy
pro denní hodinky ještě před jejím začátkem a pro dobu vánoční
jen s drobným zpožděním, zpěvy doby postní letos zcela jistě dokončeny
nebudou. Konečně jsem totiž našel zaměstnání, čímž se radikálně
ztenčil objem mého volného času. Na skládání antifon oficia ho tak
zbývá jen velice málo.
Minimální plán prací zahrnuje vytvoření antifon k Magnificat a Benedictus
pro všechny postní (a následně i velikonoční) neděle cyklu C.
Pokud se mi na to podaří utrhnout čas, rád bych dokončil
všechny chybějící zpěvy Svatého týdne, včetně antifon k modlitbě se čtením.
(Responsoria bych rád také, ale neslibuji je, protože jsou pro mě
výrazně obtížnější.)
Není příliš pravděpodobné, že bych stihl ještě něco nad to.
Co letos v postu zpívat
Kdo by chtěl letos v postní době zpívat některou část oficia,
může sáhnout po celé řadě zdrojů:
-
Olejníkovy Nedělní nešpory,
prověřené lety používání nejen v olomoucké katedrále,
obsahují kompletní zhudebnění druhých nešpor všech postních nedělí.
-
Velikonoční graduál
od téhož autora nabízí ranní chvály pro Velký pátek a Bílou sobotu.
-
Pavel Šmolík
má zpracované kompletní druhé nešpory pro postní neděle.
-
Stránky Liturgia horarum in cantu gregoriano
nabízejí oboje nešpory a ranní chvály pro každou neděli v roce.
Dobrá volba pro ty, kdo se nebojí latiny a gregoriánského chorálu.
-
Kdo by chtěl zpívat oficium podle předkoncilních knih,
najde velké množství pramenů na stránce Odkazy.
Případnému bezradnému zájemci v té věci rád e-mailem poradím.
-
Dominikánské zpěvy nikomu
nedoporučuji, protože nejsou v souladu s platnými liturgickými
předpisy zavazujícími nás nedominikány.
Závěrem přeji vám všem, abyste se letos v postní době neminuli cílem.
Aby vás docela nepohltily "světské starosti" (vč. starostí třeba
o liturgickou hudbu), a dovolily vám zaslechnout a přijmout Boží slovo.
Adam Wood se ve svém předevčírem publikovaném článku
Open Source Sacred Music
velice dobře píše o užitečnosti a potřebnosti využívání
svobodných nástrojů, nerestriktivního licencování a
šíření děl vč. zdrojového kódu.
Článek bych mohl podepsat. Možná ho časem přeložím do češtiny,
protože je zdařile napsaný a dotýká se mnohem širšího okruhu
problémů než můj starší "manifest"
Chorál, tradice a autorská práva, kterým jsem se přihlásil k podobným myšlenkám.
V době vánoční a velikonoční zpíváme v ranních chválách i nešporách
alelujatické responsorium.
Před časem jsem těmto responsoriím věnoval
článek,
jehož hlavním obsahem sice byl nářek nad tím, jak obtížně se
některá z nich upravují ke zpěvu, ale dotkl jsem se v něm také
otázky, zda stereotypní melodický vzorec alelujatického
responsoria modu VI je vhodný pro ranní chvály a nešpory
ve významných liturgických dobách, když je to melodický typ velice
chudý a jeho místem v předkoncilním oficiu nebyly ranní chvály
a nešpory (dvě stěžejní hodinky každého dne, srov. SC 89),
ale malé hodinky v průběhu dne.
Responsorium z brožurky k papežským nešporám
ze slavnosti Matky Boží Panny Marie letošního roku.
(Zdroj: vatican.va)
Vrátit se k tomuto tématu mě přimělo listování
brožurkou k papežským nešporám z nedávné slavnosti Matky Boží Panny Marie.
(Mimochodem, skvělá věc: takové brožurky jsou na internetu
zřejmě ze všech papežských nešpor z posledních let -
viz stránku Odkazy.)
Vánoční alelujatické responsorium Verbum caro factum est
tam má jinou, mně dosud neznámou, bohatší melodii.
(Pro čtenářovo pohodlí jsem je "vystřihl" na obrázek.)
Co to je za responsorium? Je ta melodie tradiční, nebo vytvořená
v nedávné minulosti z pohnutek příbuzných mé výše nastíněné úvaze?
Protože nemám aktuálně dostupný
druhý díl oficiálního pokoncilního latinského antifonáře
(Antiphonale Romanum, t. II. Ad Vesperas in dominicis et festis),
podle které byla brožurka pravděpodobně připravena,
a ten beztak nejspíš neuvádí prameny jednotlivých zpěvů, šel jsem
"o stupínek tradice zpět", do antifonářů předkoncilních.
Responsorium Verbum caro se v předkoncilním římském oficiu
zpívalo v tercii a nápěv mělo náš diskutovaný prostý
(viz Antiphonale Romanum 1912, s. 235),
na jaký jsou momentálně notována všechna vánoční i velikonoční
responsoria v mém zhudebnění.
Teprve tady mě "trklo": responsorium se přeci zpívá v ranních chválách
a nešporách v předkoncilním mnišském oficiu.
Tam by tedy bohatší nápěv nejspíš dával smysl.
A skutečně, hledanou "zdobnou" variantu našeho responsoria jsem
našel v Antiphonale Monasticum 1934.
Je tam předepsána pro nešpory (s. 248), zatímco v ranních chválách (s. 242)
je s týmž textem prostší melodie, velice podobná ale nikoli
úplně totožná s naší stereotypní.
Sluší se zmínit, že responsorium v ranních chválách a nešporách
není nějakou typicky mnišskou zvláštností. Najdeme je i v řadě
předtridentských místních liturgií (resp. místních variant
římské liturgie) - můj zatím jen letmý a nedostatečně
vypovídající kontakt s prameny říká, že to byl také případ liturgie
pražské.
Latinská alelujatická responsoria zdobnějších melodií -
ať v mnišském antifonáři, ať, najdu-li jaké, v rukopisných pramenech -
bych měl v budoucnu trochu prozkoumat a z toho zkoumání příp. vyvodit
důsledky pro svou tvorbu. Protože si stále myslím, že není správné,
aby doba vánoční a velikonoční - doby to v rámci liturgického
roku velmi významné - byly v hudebním tvaru oficia poznamenány
melodicky výjimečně nudnými responsorii.
Čas od času dělám průzkum hlubin českého internetu zaměřený
jednak na nové hudebniny k liturgii hodin, jednak na její
slavení. Dnes jsem se do takového průzkumu po delší době opět
pustil a výtěžkem jsou informace o pravidelných zpívaných
nešporách v Hradci Králové a ve Vranově u Brna
(viz stránku Místa).
Vedle toho jsem narazil také na velice pěkné fotoalbum,
které bych neváhal doporučit, kdyby se na mě někdo obrátil
s otázkou, jak je vhodné uspořádat pro slavení denní modlitby
církve liturgický prostor, jaké k ní náleží postoje a liturgická roucha.
(Ne že by to nešlo zcela legitimně i jinak, ale uspořádání
zachycené na fotografiích je velmi tradiční, vkusné a funkční -
a tudíž veskrze doporučeníhodné jako model.)
V rukou slavících jsou nepřehlédnutelné Olejníkovy Nedělní nešpory.
Zpívané nešpory - katedrála Svatého Ducha v Hradci Králové, 2009
(celé album)
Nemám rád, když se čmárá do knížek. Považuji to za barbarství.
(Není to přesvědčení na základě úvahy, ale preracionální opce.
I když vím, že v řadě situací je psaní a podtrhávání v knížce
velice rozumné, efektivní, ekonomické, morálně nezávadné, ...
mně se to prostě nelíbí.)
Na druhou stranu ale poznámky a jiné čmáranice na okrajích stránek
svědčí o tom, že knihu někdo používal, někdy o něm prozrazují zajímavé
věci a případně umožňují i jakousi "komunikaci" přes propast
řady generací.
Pro liturgika jsou obzvlášť vzrušující poznámky ve starých liturgických
knihách. Liturgická kniha (zejména od unifikace latinské liturgie
po Tridentském koncilu) nutně obsahuje jen základní všude platné
schéma liturgických
úkonů. Nás ale kromě schématu zajímá také to, jak bylo uváděno
v život. Nejen, co říkají liturgické texty a rubriky např. o půlnoční
mši slavnosti Narození Páně, ale také, jak se v určité době na určitém
místě slavila.
V posledním článku
jsem letmo zmínil knížečku Officium in die Nativitatis D.N.J.C.
(Ratisbonae: Pustet 1890), která nedávno přibyla do mé sbírky
zpěvníků k oficiu. Co se dočteme na okrajích jejích stránek a mezi řádky?
Na předsádce je kromě antikvářské poznámky rozmáchlá čmáranice
barevnou pastelkou. Domnívám se, že by to mohlo být jedno slovo
ledabyle napsané psacím písmem, které neovládám (např. psacím švabachem).
Na to, aby mohlo být dětskou kresbou,
vypadá příliš "písmovitě", cílevědomě a málo důkladně.
Snad je to podpis majitele.
Na titulní stránce nahoře je krasopisně červeným inkoustem vyvedená
zkratka "K 15.", která se zdá svědčit pro zařazení do nějakého
souboru - buďto knihovny, nebo vybavení kostela.
Dále najdeme řadu vpisků přímo v liturgických textech.
Ty spadají v zásadě do dvou druhů: přednesové značky (zanesené do textu
pastelkami) a poznámky k průběhu slavení (tužkou na okrajích stránek).
Výmluvný je fakt, že bylo vpisováno pouze na stránky matutina.
Ostatní hodinky jsou čmáráním nedotčené.
Knížka byla zřejmě používána jen při vánočním matutinu (které předcházelo
půlnoční mši).
Co nám vpisky prozradí?
Pocitem zadostiučinění mě naplňují nalezené přednesové značky.
Neznámý uživatel knížky, který žil na konci 19. století
a měl tedy k latině (která tehdy byla pravidelnou součástí gymnasiálního
vzdělání) mnohem blíže než my dnes, měl zapotřebí označkovat si texty
žalmů pro zpěv.
Latinské texty žalmů v chórových žaltářích se dodnes obvykle
neznačkují, protože se má za to, že toho uživatel nemá zapotřebí.
O svých obtížích se zpěvem z neznačkovaných latinských textů
jsem psal v srpnu během svého
experimentu s předkoncilním oficiem
a na blogu PrayTell
se lze dočíst, že podobné problémy mají dokonce i někteří ctihodní opati
benediktinských komunit.
Poučení ze stoletých čmáranců: není to problém nový, typický pro naši
dobu latinou nedostatečně dotčených katolíků.
Nejhojnější přednesovou značkou je podtržení slabiky modrou pastelkou.
Podtržena je obvykle první slabika, kde se v příslušném poloverši
měnila melodie, tedy buďto první přípravná nebo první přízvučná.
Někde navíc najdeme červenou svislou čárku -
podle všeho pauzu k nádechu ve velmi dlouhých verších.
(Je vždy max. jedna ve verši, na místě, kde text snese cézuru.)
Za povšimnutí stojí, že žalmy v naší knížce nikdy nemají tištěnu flexu.
Zajímavější než přednesové značky jsou "scénické poznámky"
připsané na okrajích stránek. Níže uvádím všechny.
s. 19 (hymnus): Ep.
s. 20 (in 1. nocturno 1. antiphona): Canon 1.
s. 23 (lectio 1.): Can. iunior
s. 27 (in 2. nocturno 1. antiphona): Can. 4
s. 40 (lectio 8.): obtížně čitelná poznámka. Dvě nerozluštitelná slova,
pak Eppi ad Te D
s. 41 (lectio 9.): Ep.
s. 42 (Te Deum): delší nečitelná poznámka
Zdá se, že je v knížce zaznamenáno rozdělení rolí při pontifikální
liturgii v katedrále. Zkratku Ep. čtu episcopus, biskup.
Biskupovi přísluší ve vánočním matutinu intonovat hymnus,
číst poslední-devátou lekci a možná intonovat Te Deum.
Nerozluštěná poznámka u 8. lekce se ho týká, ale nezdá se být přiřazením
role - spíše určuje, že se s biskupem má něco dít.
(Někdo mu něco přinést?)
Vedle biskupa čteme o třech různých kanovnících
(canonicus 1., canonicus iunior, canonicus 4).
Tak ovšem vyvstává řada otázek.
Kdo intonoval antifony, u kterých není nikdo napsán?
Vždy kanovník jmenovaný u první antifony daného nokturnu?
Další kanovník v pořadí? (Každý nokturn má tři žalmy, takže
by v prvním intonovali canonicus 1, 2 a 3 a první antifona
druhého nokturnu by vyšla akorát na napsaného k ní can. 4.)
Nebo někdo jiný (např. člen chrámového sboru), kdo pro uživatele
naší knížky z nějakého důvodu nebyl důležitý?
Kdo četl lekce? Kdo předzpěvoval žalm Venite? (Oprava melodie
zanesená na jednom místě tužkou by mohla nasvědčovat tomu,
že tento úvodní žalm zpíval sám uživatel naší knížky.)
... ...
Studium "scénických poznámek"
nás přivedlo k překvapivému zjištění o osudu knížky
objevené v antikvariátu. Jestli správně interpretuji zkratky,
sloužila (nebo posloužila)
kdysi při vánočním matutinu v některé katedrále a používal ji
někdo, kdo potřeboval mít přehled o vykonavatelích jednotlivých
liturgických rolí - tedy někdo jako ceremonář.
Toto zjištění staví do překvapivého světla závěry učiněné
z nalezených přednesových značek. V (blíže sotva určitelné)
katedrále se na sklonku 19. století o Vánocích z celého oficia
zpívalo jen matutinum a ceremonář zřejmě nebyl docela kovaný
v psalmodii.
Nějak jsem letos podcenil délku adventní doby
i té její části, kterou budu moci uvolnit pro práci na projekty
In adiutorium. Pročež dávám na vědomost, že svazeček
antifonáře obsahující oficium slavnosti Narození Páně
do této slavnosti zveřejněn nebude. Předpokládám, že to nikoho
nezarmoutí. Pokud někoho přeci, prosím o odpuštění.
Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890, s. 24.
Matutinum slavnosti Narození Páně,
1. responsorium 1. nokturnu: Hodie nobis coelorum Rex.
Jako pokus o omluvu přikládám výřez z fotografie str. 24
z Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890,
s responsoriem Hodie nobis coelorum Rex.
Tuto útlou knížku jsem minulý týden získal za stokorunu
v jednom z pražských antikvariátů.
Jak na tomto blogu bylo vícekrát zmíněno, bylo dříve běžné
vydávat na Vánoce a Velikonoce výtah z antifonáře (někdy i z graduálu),
zřejmě pro kostely, kde se z nějakého důvodu jen v tyto dny slavilo
zpívané chorální oficium. Tyto výtahy jsou co do myšlenky
předlohou naší "výběrové řady" Antifonáře k DMC.
Responsorium Hodie nobis je jedno ze dvou, která při liturgické
reformě byla vybrána do reformovaného breviáře.
Původně to bylo první responsorium prvního nokturnu.
Udivuje mě tedy, že má doxologii - tu normálně mělo jen poslední
responsorium každého nokturnu. (V reformovaném breviáři
responsoria modlitby se čtením doxologii nikdy nemají.)
Kontrolou ve starém breviáři ověřeno - není to chyba sazeče.
Mám tedy "domácí úkol" podívat se příležitostně do chytrých
knih, jak se tam ta "nesystémová" doxologie dostala.
[EDIT 4.3.2013] "Na konci prvního responsoria je Gloria Patri,
tak jako na první adventní neděli. Je to z doby, kdy se říkalo
o svátcích v každém responsoriu."
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 324n.)
Včera si církev připomínala sv. Mikuláše.
Jako laik nejsem, přísně vzato, vázán žádným liturgickým kalendářem,
nicméně se mi zdá rozumné držet se i v "soukromé" modlitbě oficia
kalendáře vlastní diecéze a kostela, ke kterému patřím na základě
bydliště. Tím pádem u mě doma byla včera slavnost
sv. Mikuláše (titul kostela)
a měl jsem poměrně mimořádnou příležitost zpívat
celé společné zpěvy o duchovních pastýřích,
jelikož Mikuláš nemá ani jedinou vlastní antifonu.
Nebyl to, pokud jde o hudební stránku věci, zážitek nijak příjemný.
Jmenovaný soubor zpěvů je mladý, nemá za sebou ještě ani jedno kolo revize
a je to na něm vidět (místy chybí kousek textu, důležitý popisek)
a slyšet. Nepříjemné je, že aktuální priority neumožňují v dohledné
době se formuláři duchovních pastýřů věnovat. Nezbývá tedy, než
před známými nedostatky varovat, což tímto činím, a přidat položku
do seznamu úkolů.
A na čem že se tedy momentálně pracuje?
Nejvyšší prioritu v rámci projektu má momentálně důkladná revize
zpěvů pro slavnost Narození Páně.
Před časem jsem slíbil
zveřejnit před koncem adventu (rád bych do třetí
adventní neděle, ale nevím, jestli to stihnu) samostatný
svazeček výběrové řady Antifonáře k DMC pro tuto slavnost.
Vedle toho bych rád zrevidoval, a dokončil, kde jsou nekompletní,
zpěvy pro dny oktávu, ale nevypadá to dobře.
Pravidelnější návštěvníci stránek možná zaznamenali jistý pokles
aktivit projektu, patrné je to zejm. při pohledu do grafů na githubu.
Důvodů je více. Konečně jsem se s diplomovou prací dostal do fáze,
kdy začínají vznikat první stránky alespoň částečně smysluplného
textu. Nebezpečně se přiblížil termín první státnice.
Hledám zaměstnání. A v neposlední řadě jsem pod hlavičkou
Editio Sancti Wolfgangi
slíbil připravit několik chorálních knížek pro jeden spřátelený soubor.
Sázet noty s vědomím, že se podle nich v určeném termínu a zřejmě i
dále v příštích letech bude zpívat, je radostná, ale také náročná
práce - v neposlední řadě proto, že přede mě klade stále nové výzvy
jak technického, tak liturgicko-praktického charakteru.
V současné době nejsem schopný představit plány prací po konci
oktávu Narození Páně. Počítám minimálně s revizí
zpěvů slavnosti Zvěstování Páně a s tím, že, tak jako minulý
rok, vždy nejpozději s týdenním předstihem zveřejním vlastní
antifony pro následující neděli v mezidobí. Zda bude čas a síly
na víc, nevím.
Obecný a partikulární kalendář
Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během
roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského
Ženicha. ...
Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho
vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání
blaživé naděje a příchodu Páně. (SC 102)
Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků
a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni
k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu
dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá
církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem
trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad,
který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich
zásluhy Boží dary. (SC 104)
Svátky svatých mají pevné místo v liturgickém roce.
Základní osou křesťanské liturgie je však slavení tajemství Kristova
života. Svátky svatých mají přiměřeně nižší prioritu a neměly
by v kalendáři obsadit příliš mnoho dní, aby zůstal zachován
organismus temporálu se svým průběžným čtením Písma.
Svatých, které církev uctívá, je však příliš mnoho.
(Tak, že slavit každého zvláštní oslavou by si vynutilo ne roční,
ale několikaletý cyklus sanktorálu :) )
"Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy
nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny
jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam." (SC 111)
Na věc se ale lze dívat i z druhé strany: úcta světce má obvykle
zdroj a centrum v místě, kde bylo
pohřbeno jeho tělo a kde se na jeho přímluvu děly/dějí zázraky.
Úcta některých světců se pak z různých důvodů rozšířila - třeba až
na celou církev. Přesto však slavení svátků svatých je
záležitostí podstatně vázanou na určité místo.
Je tedy věci přiměřené, že rozlišujeme kalendář obecný,
obsahující svátky slavené celou katolickou církví latinského obřadu,
a od něj odvozené kalendáře partikulární, které nad to přidávají
oslavy vlastní té které diecézi, řeholní společnosti nebo kostelu.
(Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, dále VPLRK
/anglicky zde/, č. 52; česky jsou v publikaci Dokumenty liturgické obnovy.)
Kalendář kostela
Kalendář kostela je kalendář diecéze nebo řeholní společnosti
doplněný o vlastní oslavy kostela uvedené v Tabulce
liturgických dnů (hlavní patron místa, výročí posvěcení,
titul kostela) a
oslavy svatých, jejichž těla jsou v daném kostele uložena
(VPLRK č. 52c).
Poslední jmenovaný případ na jednu stranu asi není na místě
vykládat úplně restriktivně ("slaví se takto jen svatý, z jehož
těla je v daném kostele pohřbena většina"), na druhou stranu je zjevné,
že na mikroskopické úlomky kůstek zasazované obvykle do oltářů
se toto pravidlo nevztahuje.
(Srov. Kubíček Ant.: O závaznosti direktáře, propria a diecésního rituálu, Časopis katolického duchovenstva, 1892/6, s. 328.)
Je zřejmé, že kostelů s význačnými ostatky některého svatého není
v českých zemích mnoho. Pokud jde o českou provincii, bezkonkurenční
nahromadění takových ostatků je v pražské katedrále.
(A metropolitní kapitula je prý zvláštního kalendáře svého kostela
velmi dbalá.)
Popravdě ale neznám ani zdaleka všechny svaté pohřbené u svatého
Víta a o tom, kde jsou v Čechách další, nemám, až na pár výjimek
(sv. Norbert, sv. Zdislava), tušení.
Zkoušel jsem najít nějakou publikaci, která by obsahovala seznam,
ale zatím bez úspěchu.
Nevím o tom, že by liturgické normy přesně určovaly, v jakém stupni
se má oslava svatého pohřbeného v daném kostele slavit.
VPLRK 54 stanoví, aby se vlastní oslavy obvykle slavily jako závazné nebo
nezávazné památky. Zároveň ale připouští slavení ve vyšším stupni
na některých místech. Zdá se tedy možné, aby byl i hypotetický svatý,
který vůbec není zapsán v kalendáři českých a moravských diecézí,
ale je pohřben v některém zdejším kostele, tamtéž slaven svátkem
nebo slavností, i pokud není titulárním světcem dané svatyně.
Od letošní pouti do Staré Boleslavi
jsem přemýšlel nad (zákonnými) možnostmi místně specifických
liturgických textů. I když jsem se zatím nedobral definitivní
odpovědi, vše nasvědčuje tomu, že schvalování liturgických textů
je výhradně v kompetenci římské kongregace pro bohoslužbu
a tudíž je ať vytváření nových textů, ať přejímání textů z cizích
proprií pro speciální místní potřeby
("máme tady nohu svatého Bonifáce, budeme tedy slavit jeho
svátek s texty z Německa") nepřípustné a pro oslavy "exotických"
svatých zahrnutých v kalendáři kostela je třeba použít texty z commune.
Stránky In adiutorium dnes slaví druhé narozeniny.
Záměrně píši "stránky", protože v listopadu 2010 jsem ještě
neměl ani nejmenší tušení, že se z webu, který měl původně jednu jedinou
stránku se čtyřmi nebo pěti odstavci smysluplného obsahu,
postupně vyklube projekt, který bude jedním z významných
motorů mého života.
Takové narozeniny se sluší oslavit. Lámal jsem si hlavu, jak by taková
narozeninová oslava webu In adiutorium měla vypadat.
Nakonec jsem se rozhodl - vedle zveřejnění nového vzhledu stránek -
nabídnout ctěnému čtenářstvu pohled do doby, kdy stránky vznikaly.
(Předehra 1.)
Nijak se netajím tím, že jsem opravdu bídný hudebník.
Lze to snad ilustrovat příhodou: Prosil jsem před časem jednoho
řeholníka o noty k jedné písni, kterou složil pro svou komunitu.
Když mi je předával, všiml si, že na kopii je notován jen refrén
a ne už slohy. "Ale to Vy nepotřebujete, že ne? O text Vám šlo?"
"Popravdě, rád bych měl melodii i ke slohám, abych si je mohl zazpívat."
"Vidíte, já myslel, že jste nehudební. V kostele jsem Vás jaktěživ
zpívat neviděl." -- Velice správně. Já totiž zpívat tak, abych se mohl
připojit ke kostelnímu zpěvu, neumím. (To má více rovin.
Mj. se ve varhanní harmonii nedokážu "chytit" na melodickou linku.)
Přeci ale mám malou trošku hudebního sluchu a trochu zpívat umím -
zjistil jsem to až rok před maturitou, když jsem se začal učit hrát
na kytaru.
(Předehra 2.)
Jeden z mých pradědů byl, vedle svého "řádného" zaměstnání,
ve volném čase hudební skladatel.
Znám ho jen z vyprávění,
z obrazu, na kterém ho zachytila
jedna z jeho dcer, a z písně, co se každý rok zpívá o pouti
v kostele,
kde býval "ředitelem (opravdu malého) kůru".
Jestli byl skladatel dobrý nebo špatný, velký nebo malý, nedokážu posoudit.
Psal zejm. varhanní skladby a písně a sbory pro liturgický provoz
kostelů, kde působil.
Byl a je pro mě velice přitažlivým člověkem - a často jsem mu
jeho umění záviděl. Zároveň jsem ale hudbu vždycky považoval
za "velkou vědu",
přístupnou jen několika málo vyvoleným, zatímco my ostatní,
"hudební plebs", jsme odkázáni na to, hrát a zpívat to, co oni vytvoří.
(Předehra 3.)
Od sedmnácti nebo osmnácti jsem si svou budoucnost maloval velmi
černobíle, totiž cisterciácky. Když jsem se pak v roce 2009-2010
pokoušel vstoupit do trapistického kláštera Nový Dvůr, postupně
jsem zjistil, 1. že pro mnišský život nemám předpoklady
(představení to zjistili dříve než já a pro mě to bylo nejdřív
velice nepříjemné překvapení) a 2. že mé srdce ve skutečnosti
běží jinam než ke klášterní bráně. Do kláštera jsem tedy nakonec
nevstoupil. Z více důvodů mi ale zůstala velká náklonnost k oficiu,
a to zejména k oficiu zpívanému. (Jestli si mě otec novicmistr ještě
pamatuje, možná by při čtení těchto řádků kroutil hlavou. Ani on mě totiž
nikdy neviděl a neslyšel zpívat. Tak vysoko, jak se v klášteře zpívala
psalmodie, zpívat nedokážu. A složitější kusy oficia i mše byly
mimo moje možnosti, mj. i proto, že vůbec neumím zpívat z listu
a poslechem se učím mnohem pomaleji než bratři.)
(Bod zlomu.)
Na tom, že jsem s překvapením, ba zděšením zjistil,
že nějaký dosud neznámý, ale velice mocný spodní proud mého srdce
nespěchá do kláštera, ale někam docela jinam, mělo velký podíl to
řízení Boží prozřetelnosti, kterým se v našem ročníku na KTF UK
díky programu Erasmus na rok octla jedna nadmíru sympatická teoložka
z Německa. Setkání s ní považuji za jeden z největších Božích darů, které
jsem ve svém dosavadním životě dostal.
Pro pozdější vznik projektu In adiutorium je významné to, že mi,
když jsem se s ní na konci letního semestru loučil, dala
na památku zpěvník "Ad majorem" (München: INIGO Medien 2008):
velice pěkný, koncepčně dobře zvládnutý zpěvník obsahující výběr
"sacropopových" písní pro liturgické i ne- a para-liturgické potřeby
společenství katolické mládeže. Kdybych ho měl k něčemu přirovnat,
zkusil bych to třeba takto: "Něco jako Hosana 1, jenom je rozsahem
menší, neobsahuje žádné dětské písně, průměrná teologická i literární
úroveň je o kus vyšší a místo písní výrazně salesiánských jsou tam
výrazně jesuitské."
Jednou z těch, které jsem si záhy oblíbil, byla
"The Lord Hears the Cry of the Poor" (John Foley).
Protože jsem pro ni chtěl nadchnout sestru, pokusil jsem se napsat
k refrénu druhý hlas. (Velice primitivně - prostě jsem ke každé
notě hlavního hlasu vybral nějakou hlubší z příslušného akordu
kytarového doprovodu.)
Propagandistická akce se nezdařila - zůstal jsem v rodině sám, kdo
tu písničku zná a má rád. Ale bylo prolomeno tabu "psaní melodií
je velká věda vyhrazená pro lidi hudebně nadané a vzdělané".
(Hledání.)
V této době jsem se po dlouhé době začal znovu modlit breviář -
protože jsem oficium měl za hodnotný prvek mnišského života s užitkem
praktikovatelný i v životě nemnišském.
(Pozn.: Z hlediska teologie liturgie není toto pojetí liturgie hodin
docela správné. Ale tehdy jsem to tak viděl.)
Z kláštera jsem ale znal hodinky zpívané - a stýskalo se mi po nich.
Začal jsem se tedy shánět po nápěvech. Zvažoval jsem možnost
poprosit v Novém Dvoře, jestli by mi nevěnovali fotokopie
klášterních zpěvníků, ale nezdálo se mi pravděpodobné, že bych je dostal.
A potom - nejsem mnich, ale laik žijící ve světě, a "světský" breviář
je jinak uspořádaný než oficium mnichů. Hledal jsem tedy noty
použitelné s mým "světským" breviářem.
Poměrně záhy jsem našel hymnář. Na internetu jsem objevil
chorální nápěvy k žalmům. Některé kousky použitelné i s pokoncilním
breviářem jsem "vyzobal" z Liber Usualis. (Zejm. responsorium
kompletáře, antifonu k Nunc dimittis, O-antifony pro předvánoční
týden.) Nápěvy hymnu ke kompletáři jsem vzal z toho, co nabízejí
na svých stránkách vyšebrodští cisterciáci.
Později jsem si opsal nedělní antifony ze stránek
Stevena van Roode
"Liturgia horarum in cantu gregoriano"
a - ano, zpíval jsem o nedělích antifony latinsky a žalmy česky.
Možná skoro rok.
(Vznik stránek.) Moje hledání zhudebnění českých breviářových
textů nepřineslo příliš mnoho plodů. Zdálo se mi ale vhodné
to, co jsem našel, dát nějak veřejně k disposici, aby další, kdo
budou hledat, měli práci snazší. Tak jsem 27.11.2010 založil
na hostingu webzdarma.cz nový účet a nahrál na něj velice
jednoduchou stránku obsahující seznam tou dobou mně známých knih
obsahujících nějaké breviářové zpěvy.
Současně jsem objevil LilyPond,
jedinečný svobodný nástroj pro sazbu not. Frustrující nedostatek
hotových melodií stimuloval růst mé drzosti, takže jsem na stránky
brzy začal nahrávat první ubastlené nápěvy vybraných antifon
a jiných zpěvů - vysázené v LilyPondu.
A jak to bylo dál, to může ten, kdo u toho nebyl, vyčíst
ve starších příspěvcích na tomto blogu a v dávných vrstvách
historie repozitáře na githubu.
Jak jsem včera ověřil u poskytovatele webového prostoru,
tyto stránky byly zřízeny 27.11. 2010 v 13:10.
Za dva týdny tedy oslaví dva roky existence.
Žádnou speciální oslavu nechystám.
V poslední době ovšem po chvilkách pracuji na nové grafické úpravě stránek
a je možné, že se ji pokusím světu představit právě v onen
narozeninový den - pokud ji tedy stihnu včas dodělat.
Protože jsem výtvarným cítěním nikdy neoplýval
a k žádnému zázraku v tomto ohledu zatím nedošlo,
není na místě čekat
výrazné zkrásnění. Dělám si ale naději, že stránky budou funkčnější,
jednotnější a přehlednější.