Jen stručně oznamuji, že jsem nedávno spustil nový maličký web
antiphonale83.inadiutorium.cz
a že by ty, kdo sledují web In adiutorium, možná mohl být
zajímavý. Jal jsem se totiž sestavovat latinský antifonář
podle Ordo cantus officii z r. 1983.
Sám ho teď používám, v hrůzu nahánějící eklektické kombinaci
s dalšími zpěvníky.
(O tom, jak jsem nakonec vyšel
z nedávnýchkotrmelců,
mám už delší dobu rozepsaný článek, ale zatím se mi ho nepodařilo
dostat do publikovatelné podoby.)
K tomu přilípnu ještě jedno nesouvisející oznámení:
index k cisterciáckým liturgickým zpěvníkům, který vzal zasvé
při přesunu webu In adiutorium na vlastní server před několika
lety, byl znovu zpřístupněn, nově na adrese
cistchant.yakub.cz.
Občas hledám, zda se na internetu neobjevily nějaké nové
zpěvy k liturgii hodin - ať přímo noty, ať informace o nich -
a i když to, co hledám, zpravidla nenajdu, v sítích mi místo
ryb často uvízne všelijaká jiná zajímavá havěť.
Dnes jsem takto narazil na článek
Jak se modlit nešpory na jednom tónu.
Slovo žalm znamená píseň a tradičním způsobem,
jak se modlit breviář, je zpěv gregoriánského chorálu.
Gregoriánský chorál je „optimalizován“ na to,
aby se člověk modlil správným způsobem,
ale vyžaduje i jisté muzikantské dovednosti a píli a čas.
Proto existuje maximálně zjednodušená verze zpěvu –
zpěv na jednom tónu (recto tono).
Je to forma, které dávají přednost činné komunity,
které nemají čas na nácvik zpěvu,
nebo naopak i některé přísné kontemplativní řády,
pro které je modlitba tolik důležitá,
že soustředěním se na kvalitu zpěvu nechtějí ztrácet
soustředění na modlitbu.
Můj nynější přehled o způsobu společné modlitby
oficia v českých řeholních domech není ani zdaleka
representativní; každopádně ale o žádné komunitě, kde by se
hodinky zpívaly recto tono, nevím.
Tvrzení o "přísných kontemplativních řádech" je vůbec
pochybné: do této kategorie, pokud vím, bývají tradičně
řazeni předně kartuziáni a trapisté, a to jsou naopak řády
vycházející z benediktinské tradice a pečlivě kultivující
chórový zpěv.
Zpěv recto tono se zdá být do nějaké míry vlastní
bosým karmelitánům
(viz zajímavou diskusi).
Nicméně v českých domech, které znám, se buďto nepěstuje (Slaný),
nebo bývá doplněn hudebně bohatšími prvky.
Podobné tendence jsou zmiňovány i v odkazované diskusi.
Mám zato, že oficium zpívané recto tono je nutně
únavné a nedůstojné, jsem ale připraven nechat se dobrou
zkušeností přesvědčit o opaku.
Na první poslech krásná slova se na naše téma najdou
třeba ve článku On the Psalmody of the Divine Office,
dle mého soudu jde ale spíš o snůšku dobře míněných zbožných řečí
neopírajících se o zkušenost. (Myslím speciálně odstavce
o zpěvu recto tono. Obecně benediktina z toho, že by měl málo
zkušeností se zpívaným oficiem, samozřejmě nepodezírám.)
Zpěv recto tono, nejprimitivnější podoba zpívaného oficia,
láká (alespoň mě, hudebního omezence s bídnou hudební
představivostí) k experimentování:
dalo by se něco krásného a modlitby- a liturgie-schopného
vytvořit drobnými zásahy do jeho základního schématu?
Třeba tak, že všichni sice zpívají recto tono,
ale v různých výškách?
Nebo tak, že se kolem statické hlasové linky rozezpívají
varhany? ...
V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě
v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě
postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin
v národním jazyce výraznější spojitost.
Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci
vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí -
a očekávání nebylo zklamáno.
(Program)
Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla
o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí.
To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji
referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.
Oficium v Sept-Fons
Organizátoři konference na samý
začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO
o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém
opatství Sept-Fons.
Jak že to souvisí s tématem konference?
V letech bouřlivého reformování liturgie
v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons
stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové,
s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let
vystřídalo několik různých typů nápěvů.
Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety
do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním
gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný
nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia.
Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný.
("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky.
Latina je pro naši komunitu mimo dosah.")
Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" -
a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce
vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu.
Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji
i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným
klášterem právě opatství Sept-Fons.
Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá
i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo
právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře.
Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili
až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech,
který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku
nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického
liturgického zpěvu v národním jazyce),
měli v Německu o desítky let dříve.
Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše -
upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná
latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné
zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik
nést melisma);
vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním
jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...
Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších
(přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný
mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři
časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého
stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich"
po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena).
Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým,
kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor -
že totiž formy gregoriánského
chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou -
jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní
Olejníkovými životopisci.
(Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)
[EDIT 16.12.2015]
Ještě jeden moment chci zmínit.
Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích,
ale platí to obecně:
Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice
a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce
skládat nechtějí:
jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni
o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním
jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních
forem nepovažují za práci hodnou umělce.
Oficium na okraji dalších příspěvků
Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu
dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl,
ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat.
Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.
Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem
nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil,
že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu,
ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu
co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu"
potkáme např. v předkoncilním
commune confessoris pontificis -
viz antifonu k nešporám o učitelích církve
O Doctor óptime, AR1912 s. [47]
(gregobase).
Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického
zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních
dnů.
David Eben představil v širším záběru adventní liturgii
adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik
je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů.
Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů
("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní
začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř
jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak
v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně")
nebo liturgie slavnosti
Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní
hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.
Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek,
když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že
"antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor.
"Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony
ze zbožnosti!"
Původ rorátů
Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl
následující laickou syntézu:
Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše,
s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu.
Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii,
která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní
formulář začínající
introitem Roráte, coeli, désuper.
V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní
slavení votivních mší časně ráno.
Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.
Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí,
když (1) původně sobotní mariánská votivní mše
v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu
a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny.
V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár,
až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů
s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.
Pokud jde o texty, panovala v klasickém období
velká tvořivost a
"někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali,
aby, umí-li, napsal pro ně něco nového";
"každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující
texty podle chuti upravoval,"
takže máme značné množství variant.
Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus
vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce,
roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost
mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících
literátských bratrstev -
jako jediná památka svého druhu
integrovány do katolického liturgického života.
Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží,
dokazují opakované obhajoby této praxe.
Nešpory na závěr
Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami,
za osobního předsednictví pana arcibiskupa.
Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální
(noty)
a o zpěv se postarala katedrální chorální schola.
To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy,
ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený
katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.
Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou
dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu.
Oba mají v katedrále
pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor,
a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo.
Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden
chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů
byl velmi nerovnoměrný.
Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory
doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru:
doprovod na velkých varhanách neumožnil
dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické
kaši.
Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný
Messiaen.
(Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo
bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát
Apparition de l'église éternelle
než v pražské katedrále?!)
Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas
postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu
by byla potřeba. Po týdnu
oficia podle rubrik z r. 1960
však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře
smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité -
totiž se zaměstnáním a studiem.
Podotýkám, že jsem se
zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část:
pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář,
ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu,
a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti
doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením
výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí
oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři
obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro
vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů
(navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři
"antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem,
ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených
konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl
pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil
a doplatilo by na to především studium.
Možným řešením by bylo ještě více omezit množství
každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den
strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním
jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil.
Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná
hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby
urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá
a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta
nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji;
pro mě by to byl velice suchý chléb.)
Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě.
Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit
své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického
gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři,
ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.
Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze
editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání
editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení
oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli.
Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ...
nebudu to v nejbližší době řešit.
Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského
oficia nebyl dosud vydán.
O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu
(Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009),
pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983)
a Sandhofeho antifonář.
Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii
z r. 1983 - to však
bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem.
Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den
podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným
pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání
té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy
zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.
Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl
dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu.
Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou.
Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům.
Dalším řešením by mohlo být sáhnout
po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona -
za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují.
(Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo
infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu,
se kterým přitom osobně nemám nic společného.
Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih
a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších.
Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky
na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem
samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma
s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost
mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného
Pia X. :) ),
že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911.
Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným
zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké
pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.
Svých dlouho spřádaných
plánů
na důkladné pobytí se staršími
podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně
odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo
definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době
vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium
bude stále ještě přitažlivá.
("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")
Hromádka knih, kterou používám pro zpívané české pokoncilní
oficium (na fotce "červený" hymnář, aktuální svazek
breviáře, žaltář
a solesmeský Liber hymnarius),
za necelé dva týdny osiří a bude přinejmenším na rok
vystřídána předkoncilním breviářem a antifonářem.
Jenže - ono to není jen tak!
Předně mi pro předkoncilní liturgický pořádek
chybí jedna knížka, která se na fotku nedostala
(protože bydlí na vrchu jiné hromady knih :)) - direktář.
Jsou oblasti, kde se od Summorum pontificum
církevní autority starají o vydávání
direktáře i pro mimořádnou formu římského ritu,
nebo ho alespoň oficiálně zveřejňují
(např. Anglie a Wales).
Pro české a moravské diecéze však takový direktář nikdo
nevydává. Budu si tedy muset poradit sám.
Protože ruční sestavování direktáře je práce zdlouhavá,
repetitivní a náchylná k chybám a protože my programátoři
jsme zvyklí práci právě tohoto druhu automatisovat,
počítám, že si pro těsně předkoncilní kalendář napíšu
podobnou aplikaci,
jako mám pro ten pokoncilní.
Pro částečnou kontrolu správnosti výsledků
bude možné se opřít jednak o cizí
diecézní direktáře dostupné na internetu,
jednak o lidový kalendář, který vydávají lidé okolo webu
Krása liturgie.
Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda s programováním
"softwarového direktáře" začnu od základů
znovu, nebo vyjdu z toho, co je již naprogramováno
pro online breviář
divinumofficium.com.
Záleží na tom, co se ukáže jednodušší. (Protože upravovat
cizí kód je v řadě ohledů náročnější než navrhnout a napsat
vlastní, a nemusí se to vyplatit.)
Každopádně je jisté, že na začátku liturgického roku ještě
vlastní spolehlivý direktář mít nebudu a budu se muset nějakou
dobu orientovat provizorně, jen za pomoci výše zmíněných pomůcek.
Sluší se zmínit, že problém sestavení direktáře nekončí
nastudováním pravidel liturgického kalendáře platného
v roce 1962 a jejich převedení do počítačového programu.
Samostatným úkolem je dobrání se tehdy závazného vlastního
kalendáře Pražské arcidiecéze.
Nenašel jsem totiž zatím oficiální vydání tohoto kalendáře
s aplikovanou tehdy poslední kalendářovou reformou
zjednodušující systém tříd svátků.
Reformovaného kalendáře bych se mohl dobrat mechanickou
aplikací ustanovení reformního dekretu na poslední
mně známé oficiální vydání kalendáře před ní (vím o breviáři
s pražskými officia propria a příslušným
kalendářem ze 40. let;
lze doufat, že misál s vlastním kalendářem a texty
byl vytištěn ještě i někdy později)
nebo snad lépe přenesením pouze vlastních pražských svátků
(s příslušnou úpravou jejich stupňů podle reformního dekretu)
na oficiální vydání reformovaného všeobecného římského kalendáře,
které dostupné je.
To však nemusí vést ke správným výsledkům - je veskrze možné,
že reforma nebyla uplatňována mechanicky a stupně slavení
některých svátků byly při její příležitosti pozměněny.
Stále by bylo nejlepší dohledat dobová acta curiae
nebo direktář. Moje dosavadní hledání
však bohužel žádné plody nepřineslo.
[EDIT 25. 11. 2015]
Prozatím bude nejspolehlivější přeci jen "zůstat při papíře",
přidržet se
direktáře, který vydává papežská komise Ecclesia Dei,
a do něj doplnit (jak výše naznačeno) vlastní svátky
Pražské arcidiecéze a související úpravy (např. fixované
přesuny některých svátků všeobecného římského kalendáře).
Kalendářovou aplikaci rozhodně stále mám v plánu, ale tak úplná
a spolehlivá, aby bylo zodpověd(itel)né se podle ní řídit,
hned tak nebude.
[EDIT 28. 11. 2015]
Protože výše zmíněný tištěný direktář je poměrně drahý
a zdá se, že je vydáván na občanský rok a ne na rok liturgický,
pro prosinec jsem si vytiskl
direktář anglicko-velšský
a zanesl do něj úpravy. V zásadě jde jen o vypuštění
tamních vlastních svátků (kromě Edmunda Kampiána, kterého
vedle diecézí Northampton a Portsmouth od již-celkem-dávna
slaví i Arcidiecéze pražská).
Pražský diecézní kalendář pro dané období žádné svátky navíc
nemá.
Další problém je s nápěvy antifon.
Jak jsem na to již vícekrát narážel, proprium antifonáře
pro českou provincii nebylo po celý novověk nikdy vytištěno.
Pátral jsem po něm dost dlouho a dost důkladně, abych
to mohl se slušnou jistotou tvrdit.
Na druhou stranu,
kdyby se později ukázalo, že jsem se přeci jen mýlil,
žádný omyl bych neodvolával radostněji než tento.
Ze středověkých rukopisných pramenů lze získat nápěvy jen pro
ty nemnohé antifony,
které byly v užívání již v době jejich vzniku
a jejichž texty v breviáři vydržely až do 20. století.
Takových je však naprosté minimum - vzácně stabilní bylo
např. oficium sv. Víta, naproti tomu např. oficia
sv. Václava a sv. Ludmily byla zcela přepracována
při velké reformě ve druhé pol. 19. stol.
Protože právě o svátcích zemských patronů upustit
od zpívaného oficia pro mě není myslitelné,
vidím to tak, že chybějící nápěvy složím.
Nakonec musím přiznat, že, ač jsem v poslední době
s chutí trousil na adresu pokoncilního oficia kritické poznámky,
se svými starými známými knihami se po pěti letech nepřetržitého
užívání neloučím lehce a k těm, které již čekají, aby je
nahradily, nehledím jen s radostným očekáváním.
Latinsky umím poměrně dobře, ale tak dobře, abych celému
breviáři s lehkostí rozuměl, přeci jen ne -
viz mé zprávy
z prvního delšího pokusu s předkoncilním oficiem
před třemi lety. A po stránce hudební to bude podnik
podobně náročný: zatímco své antifony mám po letech již pod kůží,
ze zpěvů předkoncilního antifonáře znám zatím jen mizivý
zlomek.
Teď mě čeká ještě poslední týden pohodlného života
v kraji důvěrně známém ...
Kvůli své bakalářské práci o žaltáři římského oficia
a proměnách, které ho stihly v průběhu 20. století,
jsem se dnes probíral nejstaršími čísly Notitiae -
(tehdy) úředního věstníku
Consilii ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia.
Přirozeně jsem se porozhlédl i po tématech, která se bakalářské
práce bezprostředně netýkají.
Je příznačné, že za deset let činnosti Consilia
vyšel jediný delší článek k problematice zpívaného oficia.
Ten se přitom téměř vůbec nedotýká hudebních otázek a
v abstraktní rovině řeší pouze otázky principiální:
mají v chystaném reformovaném breviáři mít místo
útvary, jejichž plný smysl se projevuje jen při společném
slavení oficia se zpěvem, tedy zejm. antifony a responsoria?
Dost však hanění liturgické reformy a jejích principů -
chtěl jsem se podělit o něco jiného.
V tomtéž článku jsem totiž narazil na pozoruhodný odstavec
o zpívaných nešporách za účasti lidu:
O nešporních antifonách za účasti lidu
Zvláště je třeba uvážit nedělní a sváteční nešpory
slavené za účasti lidu.
Pro takový případ je vhodné vybrat nebo složit
menší množství snadných antifon, které budou moci
zpívat všichni, a to buďto pro celou liturgickou dobu
(např. dobu adventní, vánoční atd.)
nebo pro určité svátky (např. Panny Marie).
Něco podobného se osvědčilo v mešním řádu:
vedle antifon, které jsou nyní pro každou jednotlivou
mši vlastní (vstupní, k obětování, k přijímání),
bylo zavedeno pro lidový zpěv také menší množství
formulářů se snazšími zpěvy - jakási "commune pro liturgické
doby".
(P. Pelagius Visentin, OSB: De cantibus Officii. Notitiae 9 (1973), 213nn. Překlad z lat. JP.)
Překladem se mi nepodařilo dobře vystihnout, že tam,
kde se doporučuje mít po ruce "menší množství snadných antifon",
nejde o to, vystačit pro nešpory s méně než čtyřmi antifonami,
ale o omezení rozmanitosti formulářů, takže se např.
po celou liturgickou dobu zpívají ty samé zpěvy.
Pro oficium se tak navrhuje obdoba (u nás, pokud vím,
prakticky neužívaného) "lidového latinského graduálu",
Graduale simplex.
Nejedná se ovšem o slovo liturgického zákona,
ale o mínění odborníka
pracujícího na díle reformy. Pozdější liturgické
zákonodárství tento nápad nezohlednilo a jeho případná
realizace by nebyla
v mezích Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve legální.
Myslím, že je to škoda.
Již dlouho jsem nevydal žádnou souhrnnou zprávu o aktuálním
stavu projektu a pracích, ke kterým se chystám.
Blížící se začátek nového liturgického roku je k tomu dobrou
příležitostí.
15. 8.
byl dosažen zásadní milník:
jsou zhudebněny všechny antifony
a krátká responsoria Denní modlitby církve.
Když píšu Denní modlitba církve, mám na mysli
liturgickou knihu pro pokoncilní římské
oficium v překladu České liturgické komise, vydávaném od r. 1987.
- Starší charitní breviář i jeho potomek, breviář dominikánský,
totiž mají jiný titul.
Když (řídčeji) píšu s malým počátečním písmenem
denní modlitba církve, míněna je bohoslužebná forma -
synonymem je "oficium" či "liturgie hodin".
Ke kochání se prázdnou slávou mě svádí skutečnost,
že národů, které mají úplné zhudebnění oficia, není úplně mnoho.
Vím jen o německém, brazilském (portugalština) a anglickém.
(Přičemž poslední jmenované nikdy nevyšlo veřejně tiskem
a až v poslední době byly staré cyklostylované
strojo/rukopisy nascanovány a zveřejněny
na internetu.)
Na druhou stranu jsem si dobře vědom toho, že moje dílo
je velké pouze rozsahem a zmiňovaným antifonářům jiných
národů se nemůže rovnat.
Jako svůj hlavní úkol na nejbližší dobu (v řádu let) vidím
revizi celého ohromného korpusu zpěvů.
Mnohé mám z minulých let označené jako nepovedené a hodné
předělání; i na ostatní bych se však rád znovu podíval
ve světle svého nynějšího pojetí "českého chorálu", které se
do současné podoby rozvíjelo postupně v průběhu uplynulých
pěti let.
Jak je vidět z posledních aktualisací, aktuálně hlemýždím
tempem reviduji antifony ze žaltáře.
Žaltář je totiž jádrem oficia a špatné zpěvy nikde nemají
potenciál nenapáchat tolik škody jako tady.
Přiznávám, že se mi z horizontu prozatím ztratilo vydání
antifonáře jakožto ucelené liturgické knihy.
Antifonář zůstává mým cílem, ale vidím, že není a ještě dlouho
nebude na pořadu dne. Korpus zpěvů je zatím kvalitativně
příliš nevyrovnaný.
Jak jsem již dříve avizoval, pro nadcházející liturgický rok
opustím, pokud jde o každodenní modlitbu,
pokoncilní oficium a své zhudebnění jeho textů,
a budu místo něj zpívat oficium těsně předkoncilní,
v podobě znovulegalisované slavným motu proprio
Summorum pontificum.
Považuji to za důležité mj. pro lepší vstřebání autentického
repertoáru římského oficia.
Budu se však snažit s českými zpěvy zůstat v kontaktu a práci
na jejich revizi nezanedbávat.
Narazil jsem na Youtube na (pouze) zvukový záznam
nešpor, které se konaly letos u příležitosti Noci kostelů
v kostele sv. Mikuláše v Lounech.
Dovoluji si je doporučit především jako ukázku české psalmodie
zpívané na tradiční chorální nápěvy. Nemám s oněmi nešporami
nic společného, nepodílel jsem se nijak na jejich přípravě a
nebylo při nich použito nic z mých nápěvů, ale žalmy
jsou zazpívané přesně tak, jak to považuji za správné -
vč. souhlasu slovního přízvuku (hlavního nebo vedlejšího)
s hudebním přízvukem dané psalmodické formule.
Když jsem tedy přednedávnem sliboval
poskytnout ukázkovou nahrávku české chorální psalmodie,
už to není potřeba:
Hroznata Václav Sojka
to udělal za mě a mnohem lépe, než bych toho byl schopen já.
Díky!
Neodpustím si několik poznámek. Pro snazší sledování
nabízím časové indexy důležitých částí.
00:00 vstup: Flos Carmeli
04:24 Bože, shlédni a pomoz
04:59 (místo hymnu) Ej všickni, již milujete Marii, Matku Boží
06:54 1. antifona, žalm 129. Tonus VIII G
09:00 2. antifona, žalm 127. Tonus II D
10:45 3. antifona, kantikum Ef 1. Tonus VIII G*
13:22 krátké čtení
13:41 promluva
18:30 responsorium Maria, Bůh si tě vyvolil
19:25 antifona Alma Redemptoris Mater
20:22 Magnificat
24:54 prosby
27:35 Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání
30:00 Ave Maria
Nešpory pravděpodobně otevřel liturgický průvod zpěváků
a celebranta. Ten se pochopitelně neděje potichu.
V typologii řešení vstupu ke slavení liturgie hodin,
která se mi pomalu rýsuje a časem ji shrnu v samostatném článku,
by se tomuto typu mohlo říkat "první hymnus".
Při vstupu zaznívá karmelitánský hymnus Flos Carmeli.
Úvodní verš je jediný český zpěv, který opouští text
běžného českého překladu Denní modlitby církve ve prospěch
breviáře dominikánského.
Nepochybně kvůli využití existujícího nápěvu.
Jde, nepřekvapivě, o nápěv dominikánský.
Místo hymnu je použita mariánská píseň, která nefiguruje
v žádné z oficiálních sbírek textů použitelných jako hymny
při slavení liturgie hodin.
Zákonická poznámka: toto není legální úprava.
Žalmy a kantikum jsou z druhých nešpor společných textů
o Panně Marii.
Antifony jsou zazpívány na nápěv psalmodie.
Responsorium je ze stejného commune, ale z prvních nešpor.
Text byl poměrně zdařile opatřen upravenou tradiční formulí
krátkého responsoria v VI. modu.
K latinskému Magnificat zazní antifona
Alma Redemptoris Mater.
Takové její použití je poměrně bizarní.
V novodobých dějinách oficia se zpívá výhradně jako závěrečná
mariánská
antifona po kompletáři - od poslední reformy bez přesného určení,
dříve v přesně vymezeném období od začátku adventu
do svátku Očišťování Panny Marie
(dnes slaveného v christologickém přeznačení jako
Uvedení Páně do chrámu).
Původně jde, pravda, o antifonu k sextě
slavnosti Nanebevzetí Panny Marie
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 306),
takže její zpívání se žalmem/kantikem není věc úplně neslýchaná,
ale dnes rozhodně krajně neobvyklá.
Zákonická poznámka: sice koulím očima, ale myslím,
že tato úprava je legální, povolená
velkorysým ustanovením o votivním oficiu
ve VPDMC 252.
Dalo by se diskutovat o tom, zda totéž ustanovení
neopravňuje pro slavení votivního oficia kromě výběru
vhodných textů z nabídky breviáře i k výběru textů,
které v něm vůbec nefigurují, tedy např. ke složení
vlastních antifon nebo k použití libovolné vhodné písně
namísto hymnu. Jsem zastáncem restriktivního výkladu
omezujícího výběr jen na to, co nabízí breviář.
Přesvědčivé argumenty spolehlivě drtící opačné stanovisko
jakožto nepřípustné však zatím nenacházím.
Závěrem musím těm, kdo se na přípravě nešpor podíleli,
vyjádřit uznání za nezvykle nízký počet zjištěných
nelegálních úprav.
Naopak uplatněné úpravy legální upozorňují na možnosti,
které liturgické normy nechávají otevřené
pro votivní oficia - to ve smyslu VPDMC 252 znamená
tematické oficium, např. (ale nejen)
ke cti určitého světce, slavené v liturgicky volný den.
Pokud jde o hudební stránku, je mi líto antifon k žalmům
a ptám se, zda byly odbyty žalmovým nápěvem proto,
že k nastudování něčeho lepšího nebyl čas (to beru),
že žádné z existujících zpracování nebylo uznáno hodným
(není jich málo: kdo programově chce zpívat žalmy na chorální
nápěvy, připraví se tím o Olejníka a Šmolíka; stále mu však zbývá
osvědčený Holík, zahrnutý v kancionálu, a pisatel těchto řádků),
nebo proto, že strůjce nešpor o existujících zhudebněních
nevěděl. Tento poslední důvod by mě mrzel nejvíce -
to, aby se o existujících zhudebněních denní modlitby církve
vědělo, si kladu za úkol přede vším ostatním.
Byl jsem navštívit jednoho kolegu z KTF UK v jeho kaplanském
působišti a při té příležitosti jsem byl požádán, abych
vyrobil instruktážní nahrávky, podle kterých by se daly
cvičit tradiční nápěvy žalmů římského oficia.
Připravil jsem je a níže je nabízím.
Pokusím se je v blízké budoucnosti doplnit ještě o další článek,
skýtající vysvětlení, jak latinská psalmodie "funguje".
Předem varuji, že bídný je jak nahraný pěvec,
tak technika použitá k záznamu jeho hlasu. Poslech je tudíž
na vlastní nebezpečí. Každý, kdo má možnost učit se z jiného
zdroje než z nabízených nahrávek, udělá lépe, když jí využije.
Dále je třeba upozornit, že představené nápěvy žalmů jsou podle
Antiphonale Romanum z r. 1912.
V novějších chorálních knihách, např. v pokoncilním vesperálu
ze Solesmes (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009),
se některé nápěvy liší (zakončení modu II),
některé jsou jinak hudebně-teoreticky uchopeny a tudíž jinak
pojmenovány, některé nové přidány.
(Přehled těchto "solesmeských" nápěvů nabízí ve videonahrávce
Christopher Gray.)
Starší systém psalmodie tu představuji proto,
že právě toho se při práci na projektu In adiutorium držím.
To je dáno jednak důvody historickými: v počátcích jsem jiný
neznal.
Jednak důvody, řekněme, hudebně-teoretickými:
zatímco do staršího systému mám jakýsi vhled,
znám charakteristiky jednotlivých modů a umím v nich skládat
melodie nebo z existující melodie určit, jakému modu přísluší,
systému, který lze tušit z novější sady nápěvů,
zatím dobře nerozumím.
Když pro nic jiného, řada choralistů bude jistě pohoršena
přinejmenším tím,
že tu učím psalmodii III. modu s "úpadkovým" tenorem c
místo původního h:
Už v době přípravy antifonáře vydaného r. 1912 se
o tenor modu III
vedl vášnivý spor (viz Wagner Peter: Der Kampf gegen die Editio Vaticana, Graz - Wien 1907),
v němž se tehdy sice dočasně prosadili "pragmatici",
v pozdějších letech však dopadl ve prospěch "historisující"
tendence, preferující původní tenor h.
Já se však i v tomto držím referenčního antifonáře.
Na antifonách III. modu je většinou poznat, zda vznikly v době,
kdy jeho tenorem bylo h, nebo již po přesunu tenoru na c.
(Popř. zda byly v tomto smyslu dodatečně upraveny.)
To platí i o mých antifonách, které se všechny přiznávají
k "úpadkovému" tenoru c.
Jako ukázkový text jsem zvolil první tři verše
ze žalmu 53 - kterýžto je vzácný tím,
že má už ve třetím verši flexu.
Deus in nómine tuo salvum me fac: *
et in virtúte tua júdica me. Deus exáudi oratiónem meam: *
áuribus percipe verba oris mei. Quóniam aliéni insurrexérunt advérsum me, +
et fortes quaesiérunt ánimam meam: *
et non proposuérunt Deum ante conspéctum suum.
modus I
D
D
D2
f
g
g2
g3
a
a2
a3
modus II
modus III
b
a
a2
g
g2
modus IV
g
E
modus IV transponovaný
c
zní stejně jako výše IV g
A
A*
Na nahrávce jsou místo lidského hlasu slyšet struny
mé staré kytary, protože tolerovatelné provedení
tohoto zakončení se vymyká možnostem mého bídného sluchu.
d
modus V
modus VI
modus VII
a
b
c
c2
d
modus VIII
G
G*
c
tonus peregrinus
Na tonus peregrinus se zpívá jen několik málo
textů, nejznámější je žalm 113/114 In exitu.
Ten je tedy použit pro ukázku.
Musím se přiznat ke dvěma "hříchům". Pozorný posluchač si všimne,
že třetí verš na druhý navazuje ještě výrazně méně,
než je v knize žalmů obvyklé (to byl pokus o ošklivý vtip):
přeskočil jsem na nejbližší verš obsahující flexu.
Druhým prohřeškem je odchýlení se od Antiphonale 1912.
To obsahuje poněkud jiný nápěv tonu peregrinu, který mi ale
nejde do úst (zejm. v mediaci chybí počáteční g).
Tak, jak je tu notován a nazpíván, je např. v
The Liber Usualis. With introduction and rubrics in English, Tournai-New York 1961.
tonus in directum
Tento a následující nápěvy jsou představeny méně důkladně,
než by se snad slušelo - protože jejich uplatnění je minimální
a rozhodl jsem se alespoň prozatím s nimi neztrácet čas.
Pozorný posluchač si všimne určitých nepravidelností,
které nevznikly přehlédnutím, ale uplatněním pravidel,
na jejichž popis zde rezignuji.
"Užívá se pro žalmy, které je předepsáno zpívat
při oficiu bez antifony, jako jsou
žalm 145 při nešporách a žalm 129 v laudách za zemřelé,
žalm 69 v litaniích ke všem svatým atd."
(Antiphonale Romanum 1912, 25*)
Zmiňované žalmy však z oficia za zemřelé zmizely při jedné
z reforem předcházejících 2. vatikánskému koncilu.
V pokoncilním oficiu pak žádný žalm bez antifony nefiguruje.
tonus paschalis
"Na Bílou sobotu pro žalmy kompletáře
a při oficiu Zmrtvýchvstání Páně až do nešpor
soboty před nedělí ve velikonočním oktávu
(usque ad Vesperas Sabbati in Albis) pro žalmy hodinek,
které se zpívají bez antifony a pro kantikum Nunc dimittis,
se může použít následující nápěv:"
(Antiphonale Romanum 1912, 26*)
Ani pro tento nápěv tudíž pokoncilní oficium nemá uplatnění,
jak řečeno výše. Protože má vlastnosti modu II,
lze ho použít pro záměnu běžného nápěvu tohoto modu.
V Německu se pro psalmodii modu II používá dokonce jedině tento.
(Alespoň pokud jde o starý Gotteslob.
Pro
kdysiprozkoumané
antifonáře už to nemohu říci s jistotou.)
V Novém dvoře se na něj celoročně zpívají (nebo přinejmenším
zpívávaly) žalmy kompletáře. Ty však v cisterciáckém oficiu
skutečně jsou bez antifony.
tonus in directum pro officio defunctorum
"V den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé se žalmy kompletáře,
primy, tercie, sexty a nony zpívají nápěvem in directum,
viz výše, nebo ad libitum na následující nápěv:"
(Antiphonale Romanum 1912, 26*)
V pokoncilním oficiu za zemřelé jsou, jak známo, všechny
žalmy opatřeny antifonami a zpívají se tudíž na nápěvy
odpovídající antifonám.
a co když se zpívá česky?
Jak známo, jsem zastáncem názoru, že stejné nápěvy jsou
velice dobře použitelné i pro český text.
Chystám se nazpívat nějakou delší ukázku, ale ...
zatím se opravdu jen chystám.
(To, že článek tematicky navazuje
na poslední publikovaný,
nebylo plánováno. Předchozí jsem původně začal psát loni v říjnu
a dlouho jsem otálel se zveřejněním, většinu tohoto jsem pak
napsal letos v srpnu, v těsné návaznosti na zveřejnění
mé adaptace Ó-antifon.)
U příležitosti vydání posledních chybějících antifon -
tkzv. Ó-antifon pro předvánoční týden -
považuji za vhodné vyjádřit se k jednomu dávnému koncepčnímu
rozhodnutí a výjimkám z něj učiněným.
Liturgie a liturgický zpěv v národním jazyce není,
jak bychom mohli být pokoušeni
si myslet, novým problémem doby po posledním koncilu.
V českém jazykovém prostoru máme poměrně hojné rukopisné památky
dokládající český liturgický zpěv v utrakvistických
kruzích. Všeobecným jevem v těchto památkách (zatím neznám
výjimku) je přímá návaznost melodie českého zpěvu na tradiční
nápěv latinské předlohy. Mnohdy za cenu
zpitvoření zpívaného textu, jehož spojení s melodií
je zcela umělé, nepřirozené.
Při převádění liturgických zpěvů do národního
jazyka se převzetí melodie originálu doporučuje na více
rovinách:
Lidský "cit pro rituál" miluje to, co je staré a známé,
a odmítá novoty. Když už se z důvodu srozumitelnosti
mění jazyk textu, melodie by měla zůstat.
Čím lépe vyjádřit jednotu originálního textu a překladu
než stejným (nebo alespoň velmi podobným) nápěvem?
Použitím již známého nápěvu se ušetří práce potřebná
pro složení nového.
Adaptovat známou melodii se možná
odváží i leckdo, kdo by si na složení nové netroufal.
(Protože postrádá tvůrčí invenci, nebo si v oblasti skladby
nepřipadá dostatečně kompetentní.)
Je jen přirozené, že se touto cestou pustili
v minulosti naši dávní předkové,
stejně jako že i dnes si ji volí
nejeden skladatel liturgických zpěvů mj. v anglofonní oblasti
(přinejmenším zčásti P. Samuel Weber, P. Columba Kelly,
anglikán Ormonde Plater
a další).
U nás mají antifonář s adaptovanými nápěvy latinských předloh
sestry klarisky.
I jen zběžné prolistování plodů pěti let mé práce ukáže,
že já jsem se touto cestou nevydal.
To má dva vzájemně se doplňující důvody:
(1) jednak nárokuji pro zhudebňovaný český text stejnou
důstojnost, jaké se kdysi dostalo jeho latinské předloze.
Liturgický text si zaslouží mít nápěv složený mu na míru,
při plném zohlednění specifik daného jazyka.
Jak výše zmíněno, aplikace předem dané melodie textu
nezřídka velice škodí.
(2) Druhým významným faktorem pak je
skutečnost, že v době, kdy jsem se pouštěl do díla, jsem
nebyl téměř vůbec "infikován" latinskými chorálními zpěvy,
takže jsem neměl co napodobovat. Navíc, jak známo, zdaleka
ne všechny texty pokoncilní liturgie hodin nějakou tradiční
chorální melodii mají, a u těch, které ano, často není úplně
snadné ji dohledat.
I přes programové rozhodnutí místo adaptací tradičních
nápěvů tvořit melodie vlastní přeci jen lze v rámci mé tvorby
několik příkladů adaptovaných latinských melodií
najít. Nejnověji mezi ně přibyly nedávno přidané
O-antifony.
Jde - nikoli náhodou - vesměs o zpěvy, které dlouho znám
v latinské podobě, jsou mi zvlášť drahé a to, co jsem pracovně
nazval "cit pro rituál", mi brání opatřovat je nápěvem
vlastním, na důvěrně známém latinském nezávislým.
Vedle O-antifon jsou to především mariánské antifony.
Od letošní první neděle adventní se chystám přejít
na "těsně předkoncilní" breviář (tedy ten, který byl
všeobecně znovupovolen k liturgickému užívání
v motu proprio Summorum pontificum) a strávit s ním
přinejmenším celý rok, samozřejmě zpívaje, co je zpívatelné.
Je pravděpodobné, že se každodenní
kontakt s gregoriánským chorálem odrazí i v dalším vývoji
mých českých zpěvů oficia. Může se stát, že přibudou některé
další antifony s nápěvem převzatým z latinské předlohy.
Programové přepracování větší části korpusu v tomto duchu
ale nechystám. V mých očích by to byl jednoznačně krok zpět.
