Blog

Mezi notovým zápisem a provedením

Koupil jsem si dnes třetí díl zpěvníku Hosana. Při čekání ve frontě na studijní oddělení jsem ho zběžně prolistoval. Zarazil mě závěr jeho doslovu:

Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety, aby se snažili písničky hrát pokud možno tak, jak je autoři napsali, a autory naopak prosíme o velkou míru tolerance, když tu "svou" uslyší hrát trochu jinak, než měli původně v úmyslu.

Dotýká se tématu, které s sebou už měsíce nosím a porůznu o něm přemýšlím: totiž vztahu mezi notovým zápisem a realisací díla. (Inspirativní článek na toto téma vyšel v červencovém čísle časopisu Musicologica: Martin Celhoffer: Musical praxis and notation.) Nejsem si jistý, že je správné, aby autor hudebního díla, v diskutovaném případě písničky, vyžadoval, aby byl jeho notový zápis interpretován "tak, jak on to zamýšlel". To, že noty zachycují méně informací než např. nahrávka, není jen jejich slabostí.

Jsou hudební žánry, kde se oprávněně vyžaduje, aby interpret hrál či zpíval "tak, jak to autoři napsali," totiž aby interpretace věrně zachovala všechny notací zachycené parametry skladby. (A jsou hudební žánry, kde notový zápis nemá zdaleka takovou normativní platnost!) Různé styly notace se ale druhem a množstvím zaznamenaných parametrů liší.

Letos o slavnosti Seslání Ducha svatého rozdělovský chrámový sbor zpíval o svatodušních nešporách mé antifony. Neměl jsem odvahu se jich zúčastnit, ale měl jsem možnost pročíst si noty, které pro danou příležitost připravil T. Mandlík a byla to pro mě zajímavá zkušenost. Sbormistrovská interpretace totiž zápis doplnila o parametry, které nechávám nespecifikované, zejména délku not. Také poněkud redukovala frázování. Výsledek byl znatelně jiný, než "měl autor v úmyslu", ale stejně dobrý nebo snad dokonce lepší.

Ergo: Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety, aby se snažili naše antifony a responsoria zpívat tak, jak považují za nejlepší, nebáli se být tvůrčí a experimentovat.

Přemýšlel jsem už o tom, že by bylo dobré poskytnout k některým zpěvům nahrávky - ne jako normativní vzor interpretace "podle autorova záměru", nýbrž jako pomoc pro ty, kdo mají s interpretací informačně chudého notového zápisu potíže a trochu i jako propagační materiál. Že jsem tak zatím neučinil, je dáno tím, že se ostýchám veřejně ukazovat svou opravdu bídnou intonaci a přednes.

Psal jsem, že delší dobu dumám o vztahu notového zápisu a provedení. Moje palčivá otázka konkrétně zní "nešidím svou práci, když do not zaznamenávám jen zlomek z podoby, jakou ten který zpěv má, když ho skládám a doma zpívám? Když píši o svobodě interpretace, není to jen čirý alibismus?" Z části je třeba informační chudobu mých zápisů připsat na vrub autorově neschopnosti své představy adekvátně kvantifikovat. U řady antifon bych však mohl poměrně přesně udat délku not, u některých dynamiku, u několika málo dokonce takt. Nicméně stále se zdráhám. Domnívám se, že pro správné provední chorálních zpěvů takové informace nejsou potřeba a že by mu naopak mohly škodit. Ale hotov s touto otázkou zatím nejsem.

Chceme/chci začít zpívat oficium. Kuchařka pro začátečníky

Narazil jsem před časem na prostý krátký článek obsahující návod, jak začít s pravidelným zpíváním chorálního oficia. Uvědomil jsem si nad ním, že 1. má v lecčem pravdu a že 2. takový návod může být pro někoho užitečný. Nabízím tedy i já návrh, jak se postupně naučit zpívat hodinky. Vycházím z podmínek jednotlivce nebo komunity sdílející společný život, v němž má nějaká míra pravidelného slavení oficia pevné místo. Také předpokládám, že ten, kdo chce hodinky zpívat, už je umí recitovat, resp. dobře se orientuje v breviáři.

I. Na úplném začátku je vhodné naučit se zpívat kompletář. Texty této hodinky se během roku proměňují jen velmi málo a proto se lze poměrně rychle naučit zpěvy, se kterými se pro ni vystačí "navždy". Znamená to 7 hymnů + 1 nápěv psalmodie + 1 responsorium + 10 antifon a k tomu několik drobných zpěvů pro Velikonoční triduum, oktáv a dobu velikonoční.
[Je dobré k tomu mít: breviář, hymnář, kompletářový svazeček antifonáře]

II. Jako další krok doporučuji začít zpívat hymny - protože soudím, že právě hymnům ze všech textů breviáře (alespoň v českém překladu) nejvíce škodí, když se nezpívají, ale recitují. Množství hymnů v hymnáři se může na první pohled zdát děsivé a nezvládnutelné, ale některé nápěvy se mnohonásobně opakují. Dobrým základem je dobře znát nápěvy hymnů z dvoutýdenního cyklu žaltáře.
[Tady není nic nového potřeba.]

III. Ve třetím kroku je vhodné postupně se naučit chorální nápěvy žalmů a způsob jejich podkládání pod text s vyznačenými přízvučnými slabikami. Prozatím je možné zpívat třeba vždy všechny žalmy jedné hodinky na jeden libovolně zvolený nápěv nebo nápěvy nějak přiřadit dnům v týdnu, liturgickým příležitostem či pod. Na žalmové nápěvy lze zpívat vedle žalmů a kantik i responsoria a chvalozpěv Tebe, Bože, chválíme. Vedle žalmů je dobré naučit se podle potřeby zpívat také kantikum podle Zj 19 pro druhé nešpory nedělí.
[Je dobré k tomu mít: chorální nápěvy žalmů, kantikum Zj 19, žaltář, příp. žaltář k modlitbě se čtením]

IV. Další vrstvu tvoří responsoria ranních chval a nešpor. Je jich sice velké množství, ale většina jich má jednoduchou stereotypní melodii v modu VI, což výrazně sníží nároky na učení.
[Je dobré k tomu mít: podle toho, jak často oficium zpíváte, buďto responsoria ze žaltáře, responsoria všech liturgických dob, noty ke všem společným textům o svatých a ke všem slavnostem, svátkům a památkám, jež mají responsorium vlastní, nebo třeba jen responsoriál, kde jsou jen responsoria v průběhu liturgického roku nejčastěji opakovaná.]

V. Pokud si stále ještě neříkáte "dost, to mi stačí," je na čase pustit se do antifon. Doporučuji začít antifonami k Benedictus a Magnificat pro všední dny (dvoutýdenní cyklus, 2*11 antifon) a antifonami k žalmům pro neděle (čtyřtýdenní cyklus, 4*12 antifon). Ve zvláštních liturgických dobách k tomu přidat ještě antifonu k invitatoriu a k modlitbě uprostřed dne - naučí se rychle, protože se nemění. Nápěv žalmu či kantika se, pokud se zpívá s antifonou, vybírá vždy podle antifony. Je u ní předepsaný.
[Je dobré k tomu mít: antifony ze žaltáře nebo nějaký výtah z nich, první stránku ze souboru antifon pro aktuální liturgickou dobu.]

VI. V dalším kroku je dobré postupně obsáhnout všechny zbývající antifony ze žaltáře. (Je to dost velké sousto. Včetně těch, které už umíte: 14 antifon k invitatoriu, 22 feriálních antifon k Benedictus a Magnificat, 4*7*11 + 14 antifon k žalmům a kantikům, dohromady tedy, počítám-li dobře, 358 kousků...)

VII. Všechno zmíněné v dosavadních krocích snad je vhodné nějakým způsobem obsáhnout. (Já toho času většinu z těchto zpěvů znám tak, že je dokážu zazpívat, když vidím noty. Zpívat z listu neumím, takže jsou pro mě noty něčím jako pomůckou k oživení vzpomínky na známou melodii.) Toho času dostupná část zpěvů k liturgii hodin je ještě několikanásobně rozsáhlejší. Tyto zpěvy, které přijdou ke slovu jen v určité liturgické době nebo dokonce třeba jen jediný den v roce, nemá smysl umět - je potřeba se je naučit nebo je oprášit, když jsou potřeba.

Navrhovaný postup učení nikoli náhodou přibližně kopíruje cestu, po které jsem postupoval při skládání breviářových zpěvů: od malého množství těch, které se používají často, k většímu a většímu korpusu zahrnujícímu i zpěvy méně frekventované. Osobní zkušenosti, výhrady, námitky, návrhy vhodnějšího postupu apod. v komentářích jsou vítány.

Možnosti záměny textů v nedělních nešporách

Nedávno jsem, hledaje odpověď na rubricistickou otázku jistého člověka na jistém internetovém fóru, znovu prošel relevantní články Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve a došlo mi, že mé kancionálové nešpory jsou s jejich ustanoveními v rozporu více, než jsem si při jejich tvorbě a ještě dlouho potom myslel. Protože jsem na tomto blogu, co se týče (ne)dodržování liturgických předpisů, nikoho nešetřil, nebudu šetřit ani sebe. Zároveň myslím, že by mohlo být užitečné nabídnout co možná přesnou a vyčerpávající odpověď na otázku, co se tedy kdy v nedělních nešporách změnit smí. Protože nedělní druhé nešpory velmi pravděpodobně stále jsou tou hodinkou, která má největší šanci být slavena společně a slavnostně.

1. Možnosti záměny textů v nedělních druhých nešporách

Záměně textů jsou věnovány články VPDMC 246-252. Pro naše tázání je klíčový zejm. čl. 247:

247. V oficiu nedělí,
slavností,
svátků Páně, které jsou zapsány ve všeobecném kalendáři,
dále všedních dnů doby postní a Svatého týdne,
dnů ve velikonočním a vánočním oktávu
i všedních dnů od 17. do 24. prosince
nikdy nelze změnit ty texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení přizpůsobené, jako jsou antifony, hymny, čtení, responsoria, modlitby a velmi často i žalmy.

Nedělní žalmy příslušného týdne se mohou nahradit, je-li to vhodné, nedělními žalmy jiného týdne, ba dokonce, jde-li o modlitbu s účastí lidu, i jinými žalmy vybranými tak, aby byl lid postupně přiváděn k porozumění žalmům.

Interpretuji tento článek tak, že jeho druhá část, umožňující záměnu nedělních žalmů, je normou obecnou, zatímco první část je normou speciální - a tedy má před obecnou přednost.

Pro aplikaci je klíčové upřesnění, co jsou "texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení přizpůsobené". "Vlastní texty" jsou, podle použití toho termínu v jiných částech dokumentu soudě, texty, které jsou v breviáři plně uvedeny v oddílu vyhrazeném danému dni a nejsou brány z formuláře společného pro více dnů. Co jsou "texty pro toto slavení přizpůsobené", netuším. (Možná se tím myslí texty ze společných textů o svatých nebo ze společných textů určité doby.) Soudím tedy, že ve dnech ve článku 247 vyjmenovaných lze zaměnit za jiné ty texty, které se berou ze žaltáře, a možná i ty, které jsou ze společných textů o svatých.

V neděli, na kterou připadne slavnost nebo svátek Páně, tedy nelze v nešporách zaměnit nic - protože obě tyto kategorie oslav mívají všechny texty vlastní.

Neděle doby adventní, postní a velikonoční mají rovněž všechny texty vlastní a proto v jejich nešporách také nelze zaměňovat nic. - K diskusi je snad akorát možnost záměny žalmů za žalmy jiné neděle (protože žalmy se berou z cyklu žaltáře). Z čistě liturgicko-právního hlediska by to, pokud vím, bylo legitimní. Je tu ale nanejvýš vhodné žalm od žalmu zvážit jeho případnou významovou provázanost s antifonou a tam, kde taková provázanost je, žalm pokud možno neměnit.

Neděle v liturgickém mezidobí mají vlastních textů jen málo - antifony ke kantikům z evangelia a oraci. Je tudíž, je-li moje výše podaná interpretace "vlastních textů" správná, legitimní zaměnit všechno ostatní.

2. Kancionálové nešpory a liturgické předpisy

Drobný notový materiál, který jsem v červenci vytvořil a zveřejnil pod názvem kancionálové nešpory, byl pokusem o rozvinutí možností, které ke slavení liturgie hodin nabízí Jednotný kancionál. Ten obsahuje Pololáníkovo zhudebnění druhých nešpor neděle 1. týdne žaltáře a antifony k Magnificat z pondělí téhož týdne. Z výkladu výše je zřejmé, že tyto nešpory lze zcela legitimně zpívat jako první či druhé o všech nedělích v mezidobí, až na tuto posledně zmíněnou antifonu, protože by se, přísně vzato, měla vždy vzít vlastní antifona těch kterých nešpor.

Moje kancionálové nešpory obsahují pro dobu adventní, postní a velikonoční vždy antifony k žalmům a antifonu k Magnificat k použití s žalmy a kantiky z nešpor obsažených v kancionálu. Ovšem neděle v těchto dobách mají všechny tyto texty vlastní a není tedy možné je libovolně zaměňovat.

Co udělám? Na stránce se stahováním opravím informace o materiálu, aby nenaváděly k liturgickým neřádům. A během několika týdnů opravím i jeho obsah, aby umožňoval řádně slavit druhé nešpory všech nedělí ze zmiňovaných dob, kdy se používají žalmy a kantikum z 1. týdne žaltáře.

Nakonec musím své závěry poněkud relativisovat. Zmínil jsem, že "universální antifona k Magnificat", kterou náš kancionál obsahuje, není v souladu s předpisy. A kancionál má církevní schválení. Německý katolický kancionál Gotteslob jde ještě dál: pro každou liturgickou dobu obsahuje jeden nebo více formulářů nešpor, které někdy nemají s žádným formulářem obsaženým v breviáři zhola nic společného. Nebo mají, ale jen málo. A tak jako tak, když jsou podávány jako universální pro použití někdy v dané době, nejsou v souladu s předpisy. I Gotteslob má církevní schválení. Nelze se tudíž ubránit silnému dojmu, že jsem něco přehlédl.

"Cento"

V samém závěru loňského studijního pobytu v německém Erfurtu jsem pro sebe objevil (už si přesně nepamatuji jak; myslím ale, že skrz poznámku pod čarou v jedné knížce od liturgika J. A. Jungmanna) Einführung in die gregorianischen Melodien od P. Wagnera, trojdílný důkladný úvod do studia gregoriánského chorálu, který vznikl na přelomu 19. a 20. století a ještě v 60. letech byl uznán za hodný reedice. Bohužel jsem dílo nestihl ani přečíst a od té doby jsem se k němu nedostal. -- Tato nostalgická vzpomínka není samoúčelná: ospravedlňuji jí to, že níže formálně necituji. Nemám totiž odkud.

Peter Wagner na základě vlastního studia pramenů považoval za historicky hodnověrné faktum, že přinejmenším základní korpus římských zpěvů pro hodinky (co do textů i nápěvů) sestavil papež Řehoř Veliký. Cituje a obšírně komentuje jakýsi text, který o tom svědčí. Píše se tam, že Řehoř sepsal "antifonář cento". Wagner uvádí, že "cento" je slovo z nějakého staroitalského dialektu a znamená něco jako "výběr". Vyvozuje z toho, že Řehoř nebyl především skladatelem, ale kompilátorem, který pečlivě vybral to nejlepší, co našel u soudobých římských kantorů.

Přiznám se, že neznám současný stav bádání o dějinách gregoriánského chorálu a hudby vůbec - spíše tuším než vím, že bych dnes mezi muzikology těžko hledal někoho, kdo by byl ochotný Řehoři Velikému s vážnou tváří připisovat zásadní podíl na vzniku toho, co dnes po něm nazýváme gregoriánským chorálem. Koncept "antifonáře cento", výběru toho nejlepšího z více paralelních tradic, mi ale uvízl v paměti především jako možné paradigma pro další vývoj projektu In adiutorium, resp. pro další osud dílek, jež v jeho rámci vznikají.

[EDIT 27.11.2012] Ke vzniku repertoáru gregoriánského chorálu viz např. GUILMARD Jacques-Marie: Origine de l'Office grégorien.

Na melodiích římského antifonáře je krásná jejich rozmanitost - daná mj. také tím, že jednotlivé zpěvy vytvořili různí lidé na různých místech a v různých dobách. I když jsem do nějaké míry schopný tvořit zpěvy různého charakteru a navíc se v průběhu práce, trvající již řadu měsíců, sám proměňuji a to se v ní odráží, přeci jsem to stále já - se svými dary a omezeními. Jednou možná vytvořím kompletní český antifonář. Je to v současné době můj velký cíl, ke kterému se upínám. Za ním leží jeden cíl ještě větší, který ovšem není z těch, kterých mohu dosáhnout, nýbrž z těch, které mi mohou být jedině darovány. Mám (malou, spíše neduživou) naději, že jednou někdo vytvoří "antifonář cento" pro liturgii hodin v českém jazyce. Nebo že někdo vezme to, co jsem vytvořil, a upraví to s pomocí svých vlastních darů. Že něco z toho, co je dobré, bude žít dál, a to ostatní bude nahrazeno lepším.

Závěrem poznamenávám, že noty, jejichž jsem autorem, jsou schválně zveřejněny pod licencí, která to umožňuje (Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported).

Snazší obsluha stránky se stahováním

Provedl jsem dnes zásadnější změnu ve fungování stránky Noty ke stažení. Byla zrušena možnost přepínat mezi třemi způsoby zobrazení, zůstalo jen zobrazení dosud označované jako "rozbalovací". K tomuto kroku jsem přistoupil poté, co se mi podařilo doplnit funkcionalitu pro fungování stránky v celku webu naprosto klíčovou: klikne-li se na této stránce nebo jinde na odkaz vedoucí ke konkrétním notám nebo sekci, nejprve se rozbalí všechny nadřazené sekce, aby byl požadovaný obsah dostupný.

Chování stránky jsem důkladně testoval, ale je možné, že se ještě najdou nějaké chyby. Bude-li se chovat jinak, než očekáváte, případně dokonce vůbec neumožní přístup k některým materiálům, budu vděčný za e-mail s popisem problému.

To, že jsem se k úpravám fungování dostal právě teď, není náhodné. Sháním toho času zaměstnání a jedním z oborů, kde se pokouším najít uplatnění, je vývoj webů. Ze čtvrtečního pohovoru jsem si odnesl poznatek, že je dobré znát a umět používat knihovnu JQuery. Když jsem se s ní pak doma začal seznamovat, zjistil jsem, že ji mohu s prospěchem využít k řešení některých bolístek výše zmíněné stránky. Věřím, že provedené změny povedou k větší přehlednosti a použitelnosti webu In adiutorium jako celku.

Národní Svatováclavská pouť 2012

Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program, v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin: Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.

27.9. nešpory ve Staré Boleslavi

Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána, následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských svatováclavských legend.

(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni, nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají na typisované melodie recitativního charakteru.)

Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc: sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě. Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně, já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout. A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)

Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.

Nešpory měly strukturu podle současného breviáře, až na to, že v závěru psalmodie neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě byl třetí žalm. Texty byly vybrány dosti svobodně:

hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"	zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií, jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů v potridentském období [EDIT 27.11.2012] Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách středověkého rýmovaného svatováclavského oficia. (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)
1. antifona "Buď věrný až do smrti a dám ti korunu věčného života."	ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu, vždyť zpevnil závory jeho bran."	neznám [EDIT 27.11.2012] Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována 5. antifonou nešpor z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského oficia: "Quoniam portarum Syon et seras confortavit / et seipsum pro domo Israhel murum posuit, / intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit." (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)
3. antifona "Z oltáře přijímal Krista, nacházel v něm radost a sílu."	ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112)	zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich byly pohromadě. Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově korespondující - žalmy. Krom toho, jak už výše zmíněno: normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení	ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium "℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů. ℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů. Sláva. ℟. Přijď."	responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách. Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží, v boji vítězství mu dala, když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní."	neznám
prosby	z 2. nešpor slavnosti

Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického) českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani nikomu neberu.

Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo: žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo (zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách. Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já - ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem". (Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku Chorál, tradice a autorská práva.)

Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám během dne a nešpory se uzavírají požehnáním (nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání), což také pan arcibiskup udělal.

Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav, mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu odlišné od toho, které je v breviáři. Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat, kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp. václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským poutním místem. Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře, nejsem s to vysledovat.

28.9. nešpory v pražské katedrále

V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava. Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře. Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře) a varhanního doprovodu je, předpokládám, dómský regenschori Josef Kšica.

Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany, a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4) pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo. Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.

Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy; není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné; dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně, takže více hlasů a priori nepředpokládám). Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní, nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor, je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia. Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov; ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět velice dobře.

Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu: zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.

Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se (po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny) zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie) jako nešporní hymnus.

Directorium chori ... Congregationis Oratorii, 1753

Čas od času ke mně z té či oné strany dolehne útržek informace o barokním úpadku gregoriánského chorálu ... o pokusech chorálu pevně určit délku not ... skládat nový ... o tom, jak vznikl dnes všeobecně známý tonus simplex antifony Salve regina ... Naneštěstí jsem ještě o této epoše/větvi vývoje liturgické hudby nenašel žádné obsáhlejší solidní informace, jen ony útržky. Nedávno jsem narazil na jednom z blogů, které sleduji, na článek Parisian Plainchant of the 17th and 18th Century. Ten mě podnítil k pokusu najít nějaké ukázky "francouzského barokního chorálu" na internetu. Ten pokus přinesl dvojí objev: Niversovy "Lamentationes Jeremiae prophetae" (Paříž 1719) a "Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum Congregationis Oratorii D.N.J.C." (Paříž 1753). Zatímco první knížka obsahuje jen lamentace zpívané dříve v matutinu Svatého týdne, druhá umožňuje udělat si dosti jasnou celkovou představu o chórovém oficiu francouzských oratoriánů 17. stol. Proto ji chci krátce představit.

Typ knihy

Nejprve je nutné zodpovědět otázku, jaký typ liturgické knihy vlastně máme před sebou. Ačkoli tomu název nenasvědčuje, po podrobném pročtení celého obsahu knihy soudím, že jde o kompletní sbírku liturgického zpěvu k oficiu s několika připojenými popěvky ke specifickým obřadům (procesní zpěvy ke dnům, na něž je předepsané nějaké žehnání, jako jsou Hromnice nebo Květná neděle; dále k výstavu Nejsvětější Svátosti), tedy víceméně "antifonář+procesionál".

Hudební charakteristiky "oratoriánského chorálu"

Knize je předeslán úvod, cenný tím, že podrobně vysvětluje pravidla pro interpretaci dále používané notace, jakož i některé zásady tvůrce (tvůrců?) obsažených zpěvů. Budiž řečeno narovinu: nemáme před sebou pokleslou edici zpěvů z repertoáru gregoriánského chorálu, ale z velké části autonomní autorský počin, odpovídající jednak na požadavky dobového vkusu (proti gregoriánskému chorálu, resp. proti jeho soudobé všeobecné interpretační praxi, se výslovně a velmi kriticky vymezuje), jednak na potřeby apoštolsky zaměřené kongregace, která sice zachovávala povinnost chóru, ale neřadila ji vysoko ve svém žebříčku priorit.

(Zde musím otevřeně přiznat, že moje vědomosti o oratoriánech jsou velmi omezené - vycházejí v zásadě jen z vybraných článků v The Catholic Encyclopedia, především The Oratory of Saint Philip Neri a French Congregation of the Oratory. Kdyby tedy někdo v mém textu našel zásadní faktografické chyby, budu rád za upozornění v komentářích.)

Jak vyplývá z kritiky v předmluvě, běžná praxe interpretace gregoriánského chorálu v době vzniku knihy četla každou notu jako notu přesné jednotkové délky a nepřipouštěla žádnou dynamiku, žádnou změnu rychlosti či síly. Takový zpěv působil ve své době odpudivě. (A působil by, počítam, stejně odpudivě i na nás. Dnes obvyklý způsob interpretace chorálu je jiný.)

"Oratoriánský chorál" zná oproti soudobému gregoriánskému noty různé hodnoty. Jeho notace vychází z tehdejší podoby notace kvadratické (mj. se píše do čtyřlinkové osnovy a používá běžné klíče C a F), má ale dva typy not, které za pomoci doplňkových znamének umožňují vyjádřit šest různých hodnot:

• obdélník - dlouhá
  • s předcházejícím křížkem - nejdelší
  • s následnou tečkou - prodloužená dlouhá
  • prostý - dlouhá
• kosočtverec - krátká
  • skloněný doleva s následnou tečkou - prodloužená krátká
  • skloněný doleva - krátká
  • stojící na rohu - nejkratší

Převládající typ not (obdélníky/kosočtverce) dále umožňuje určit relativní "tempo" konkrétního zpěvu: zda je spíše rychlý či pomalý.

Velký důraz je položen na to, aby délka noty odpovídala délce slabiky, která se na ni zpívá. Je to dobře vidět zejm. v notovaných ukázkách žalmů, kde je vždy prodloužena přízvučná slabika.

Repertoár

Když jsem studovanou knihu výše označil jako "antifonář a procesionál", překvapí její rozsah: má jen něco přes 200 stran. Na první pohled je jasné, že jsem se v určení buďto zmýlil, nebo otcové oratoriáni přistoupili v rámci repertoáru zpěvů oficia k masivním škrtům.

Mnou zvolené označení "antifonář" možná není úplně šťastné. Chtěl jsem jím vyjádřit, že kniha obsahuje úplný soubor zpěvů potřebných ke slavení oficia. Potud je název vhodný. Nakolik jsme ale zvyklí ve středověkých antifonářích nacházet většinou pouze notované antifony a responsoria (+ příp. hymny) a v antifonářích moderních často vedle notovaných zpěvů i všechny texty oficia, directorium žádným antifonářem není. Je to hubená sbírka zpěvů používaná jako doplněk k breviáři. Antifony, podle kterých antifonáře dostaly jméno, neobsahuje téměř žádné.

Co tedy obsahuje? Především jsou podány nápěvy žalmů. Po většinu roku se vystačí s cca sedmi: jeden je na žalmy kompletáře (s. 17), tři další na žalmy ostatních hodinek (s. 1). V nešporách a laudách se zpívají první dva žalmy na první nápěv, třetí a čtvrtý na druhý a pátý žalm na třetí. V matutinu se vždy první z těchto nápěvů použije pro všechny žalmy prvního nokturnu, druhý pro žalmy druhého atd. V době velikonoční se v nešporách všechny žalmy zpívají na jiný nápěv (s. 15). Nad to zpěvník obsahuje dva nápěvy vyhrazené kantiku Magnificat a užívané v závislosti na liturgické době. Specifikem první verze Magnificat oproti běžné psalmodii je, že se kantikum zřejmě nezpívalo po verších, ale dílem po strofách (s. 10n). Podobně jsou dále dva nápěvy pro Benedictus (s. 50) a jeden pro Nunc dimittis (s. 20).

Pro matutinum jsou ve zpěvníku tři nápěvy žalmu Venite (žalm 95/94 zpívaný na úplném začátku hodinky), antifony k němu pro liturgické doby a svátky a hymnus Te Deum. Nápěvy žalmu jsou velice prosté, bez ozdob, pro žalm Venite, jakožto sólový kus kantora, jinak typických. Antifony mají všechny stejnou, maximálně jednoduchou, "psalmodickou" melodii. Te Deum je zřejmě upravenou verzí soudobého gregoriánského.

Pro dobu velikonoční je ve zpěvníku antifona Haec dies ("Toto je den, který učinil Hospodin..."; s. 16) a závěrečné Benedicamus Domino (nepodařilo se mi ho teď znovu najít).

Dále najdeme sbírku responsorií k malým hodinkám podle dob a svátků (s. 66) a výběr hymnů (s. 85nn a ).

Nechybí závěrečné mariánské antifony (s. 22), přičemž Salve regina některými rysy připomíná dnes všem katolíkům dobře známý "tonus simplex".

A s tím otcové oratoriáni podle všeho, pokud jde o oficium, vystačili na celý liturgický rok. Nebo s tím přinejmenším počítal autor naší knížky...

Další zjednodušení oproti plnému chorálnímu oficiu

Všechny ostatní, výše nezmíněné zpěvy oficia se přednášejí recto tono (s. x). Verše a capitula se zpívají rovněž recto tono, ale se závěrečným poklesem o tercii. To je proti klasické podobě chorálního oficia opravdu výrazné zjednodušení. Odpadá tím velké množství originálních melodií (antifony), stejně jako přednes některých textů na ustálené melodické formule (lekce a požehnání matutina, veršíky s neumou, závěrečný verš Benedicamus Domino, ...)

Shrnutí a hodnocení: Zpívané oficium "s nižší spotřebou"

Nechci a ani nemohu studovanou knihu hodnotit z hlediska krásy obsažených zpěvů. Mohu, ale nechci ji hodnotit z hlediska účelnosti uspořádání obsahu a didaktické efektivity. Podívejme se na ni jako na specifický projekt zpívaného oficia.

V kongregaci, pro jejíž potřeby vznikl, byla zachovávána povinnost chórové modlitby a bylo živé vědomí, že se oficium má zpívat. K tomu přistoupila na jedné straně nechuť ke gregoriánskému chorálu, na druhé straně silné pastorační zaměření institutu, které neskýtalo dobré podmínky k nácviku a realizaci hudebně náročné podoby liturgie. (Pokud jde o liturgii hodin, na níž se měli zpěvem podílet sami otcové. Oratoriánská liturgie pro lid byla naopak hudebním bohatstvím pověstná, neobešla se však bez pěveckých sborů a instrumentálních těles.)

Provedené zjednodušení výrazně a ve více rozměrech redukuje hudební rozmanitost oficia: ruší rozmanitost "společných nápěvů" ve prospěch zpěvu recto tono; z antifony dělá recitativ namísto melodického prvku; snižuje množství nápěvů psalmodie a "matematicky" linkuje pravidla jejich použití. Hudební svéráz liturgické doby nebo dne není zcela zrušen, je však napříště omezen na hymny, responsoria malých hodinek a závěrečnou mariánskou antifonu. (Pokud pomineme několik výjimek vztahujících se na Svatý týden, Velikonoční oktáv a celou dobu velikonoční.)

Takto radikálně zjednodušené zpívané oficium má (už i oproti oficiu využívajícímu třeba jen všechny možnosti zatím dostupného nedělního-svátečního svazku pokoncilního Antiphonale Romanum!) výrazně snížené nároky na učení. Do větší části zpěvu se může snadno zapojit i náhodný příchozí, objem potřebného nácviku s komunitou je minimální.

Transposice do našich podmínek

Není náhodou, že některá společenství dnes používají velice podobný model. (Srov. články The Mundelein Psalter a Denní modlitba církve na WYD v Madridu.) Překvapuje mě ale, když se někde toto "laciné" uspořádání denní modlitby církve užívá jako slavnostní, "zpívané", k vyzdvižení svátků oproti všedním dnům, kdy se oficium recituje. Maximálně prostá hudební podoba právě otevírá možnost zpívat každý den.

Kde se o nějakém podobném redukovaném tvaru zpívaného oficia uvažuje, doporučil bych oproti oratoriánskému directoriu vynalézavěji pracovat s nápěvy žalmů. Rozhodně jich vzít o něco více (ať už sadu chorálních nápěvů, ke které jsem přilnul já, či Korejsovu, Olejníkovu, Šmolíkovu nebo jinou) a nepoužívat je se železnou pravidelností den za dnem stejně. Je možné pevně přiřadit jednotlivým žalmům "jejich" nápěvy, jako se to děje mj. v mém zpěvníčku Nešporní zpěvy. Zrovna tak je ale možné připravit několik schémat používaných podle liturgické doby a svátku. ("mezidobí - férie - ranní chvály: k žalmům nápěvy A, C, A, k Benedictus X" apod.) Právě tuto možnost považuji za velmi vhodnou.

Antifonář k Denní modlitbě církve - do třetice

Tento článek navazuje na dva předchozí: Antifonář k Denní modlitbě církve - velkolepé plány (8.6.) a Antifonář k Denní modlitbě církve - přemýšlím dál (9.8.). Tedy už přinejmenším čtvrt roku se snažím nějak uspořádat koncepci klíčového výstupu projektu In adiutorium: českého antifonáře. Předchozí dva pokusy jsem vždy po čase shledal nedostatečnými a hodnými dotažení, pročež je tu pokus třetí.

Přínosem prvního článku bylo vyjádření záměru v příštích letech připravit úplný český antifonář a vymezení vztahu stávajících svazečků k němu (žádný nebude ve své současné podobě jeho součástí). Druhý článek rozšířil perspektivu: kromě úplného antifonáře (úplné vydání) chci vytvořit i několik jeho podmnožin, uzpůsobených předvídatelným potřebám opravdových společenství, která oficium zpívají jen někdy (výběrová řada).

Následující tabulka ukazuje, kam se moje představa posunula. Nejprve k úplnému vydání: pokud jde o dělení obsahu antifonáře na okruhy, to zůstalo zachováno, upustil jsem ale od dalšího dělení okruhů na menší svazečky. To bylo motivováno jednak snahou postupně prezentovat malé hotové výstupy, které se vzdávám; jednak myšlenkou, že některé části budou využívány spíš než jiné - a té vychází mnohem dokonaleji vstříc výběrová řada. Původní dělení chci zachovat jen pro ordo - protože vím, že někteří lidé rádi jako jedinou hodinku dne zpívají kompletář (večer, doma z práce, v klidu; na celý rok stačí jen několik málo naučitelných zpěvů) a pro kompletář nemá cenu dělat zvlášť svazeček ve výběrové řadě, protože by měl identický obsah jako příslušná část úplného vydání.

Zatímco svazky úplného vydání tvoří komplet a budou na sebe vzájemně odkazovat, jednotlivé díly Výběrové řady budou dokonale uzavřené a nebudou předpokládat, že uživatel má (kromě hymnáře a breviáře) ještě nějakou další knihu. Jsou navrženy podle osvědčených předloh, totiž podle předkoncilních římských malých chorálních knih (Officium Nativitatis D.N.J.C. a Officium Majoris hebdomadae) a podle současných liturgických předpisů (VPDMC: zpěvem vyzdvihnout v rámci liturgického roku neděle a sváteční dny a v rámci liturgického dne jeho stěžejní hodinky: ranní chvály a nešpory).

Konečně chci i po publikaci příslušného notovaného svazku úplného vydání zachovat samostatný nenotovaný žaltář, obsahující pouze texty s označenými přízvuky, zhruba v současné podobě: ten totiž mohou použít ti, kdo chtějí vytvořit a používat vlastní sadu antifon a responsorií, i ti, kdo chtějí mít vždy aktuální nejnovější zpěvy z projektu In adiutorium a šetřit přitom financemi a papírem. (Vytisknout novou verzi antifon je levnější a šetrnější než tisknout znovu celý příslušný svazek antifonáře.)

Antifonář k Denní modlitbě církve
úplné vydání	výběrová řada	mimo řady
vánoční cyklus velikonoční cyklus vlastní texty pro liturgické mezidobí ordo žaltář + doplňovací cyklus kompletář vlastní texty o svatých o posvěcení kostela, společné texty o svatých, za zemřelé	slavnost Narození Páně - úplné oficium Svatý týden a Velikonoční oktáv - úplné oficium ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky (+ ranní chvály a nešpory o posvěcení kostela, ze společných textů o svatých a za zemřelé)	žaltář (bez not)

Kdy lze jednotlivé části antifonáře očekávat?

• úplné vydání
  • kompletář - do letošních Vánoc
  • ostatní svazky - zřejmě ne dřív než za rok, dva
• výběrová řada
  • oficium slavnosti Narození Páně - do letošních Vánoc
  • oficium Svatého týdne a Velikonočního oktávu - snad do Popeleční středy 2013
  • ranní chvály a nešpory pro neděle a svátky - kdy (zda) ty budou, to ví jen Ten, který ví všechno

K poslednímu rozšíření antifon ze žaltáře

Dnes krátce po půlnoci jsem nahrál na server aktualisovanou verzi antifon ze žaltáře, jednoho z nejstarších a v mých očích klíčových materiálů z projektu In adiutorium. všechny aktualisace v uplynulém roce znamenaly "pouze" menší i větší úpravy v nevyhovujících nápěvech antifon, aktualisace dnešní znamená téměř čtvrtinový nárůst objemu materiálu. Doplnil jsem komplet antifon k žalmům modlitby se čtením, na kterém jsem po kouscích pracoval zhruba od poloviny srpna. Kvůli těmto novým antifonám jsem snížil status materiálu z gamma na delta - jsou zbrusu nové, nevyzkoušené, neověřené. Možná bych tady měl upozornit, že zatímco ostatní antifony ze žaltáře co čtyři týdny zpívám a lze u nich tedy důvodně doufat v postupné odhalení a odstranění zásadnějších nedostatků, modlitbu se čtením se pravidelně nemodlím a je tudíž možné, že její antifony budou zrát i výrazně pomaleji než ostatní.

Zároveň s doplněním zpěvů pro modlitbu se čtením jsem provedl další krok, který jsem už dlouho plánoval: zahrnul jsem do souboru antifon ze žaltáře také cyklus antifon invitatoria, které dosud bydlely v samostatném materiálu. Ten odteď antifony neobsahuje a zůstaly v něm jen nápěvy žalmu 95 pro předzpěváka.

Kdyby někdo zvažoval, zda si novou verzi antifon ze žaltáře vytisknout, doporučuji ještě pár týdnů počkat: chystám se totiž provést ještě jeden krok směřující k větší integrovanosti zpěvů ze žaltáře: zahrnout do téhož materiálu i kompletní cyklus responsorií, který je dosud také oddělený. (S tímto krokem váhám jen proto, že jsem s nynějším stavem responsorií stále hrubě nespokojen a nechci jimi antifony ze žaltáře "ušpinit".)

Rozdělení zpěvů žaltáře do více různých souborů má historické důvody a v době, kdy je žaltář konečně kompletně zhudebněn, nemá nadále opodstatnění. Věřím, že sloučení všech dílčích souborů do jednoho (kterému však zřejmě ponechám tradiční název "antifony ze žaltáře") povede k větší přehlednosti a snadnosti použití. Vedle úplné sady zpěvů žaltáře samozřejmě i nadále zachovám její samostatně publikované podmnožiny, určené pro liturgicko-pěvecky méně aktivní jednotlivce a společenství, jako jsou nedělní antifony apod.

Nešpory k výročí posvěcení kostela, Praha Vršovice (2010)

V týdnu jsem úplnou náhodou na internetu našel brožurku ke zpívaným českým nešporám, které se slavily 2.10.2010 v rámci oslav 80. výročí posvěcení kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích. Přidal jsem informaci o ní na stránku Odkazy, protože, byť byla připravena pro jednu konkrétní příležitost, může být pro další přinejmenším cenným inspiračním zdrojem. Zdá se mi dobré nabídnout k ní komentář - nejen pro ty, kdo by se chtěli inspirovat a vytvářet vlastní podklady pro nešpory ve farnosti v podobném duchu, nebo tuto brožurku přímo vytisknout a doma použít. Nejprve projdu obsah a vyslovím k němu dílčí připomínky, na závěr se pokusím o hodnocení.

"Úvodní slovo" na str. 2 je možné interpretovat tak, že liturgie hodin nepatří k běžnému programu dané farnosti a tomu, kdo brožurku sestavoval, se zdálo vhodné alespoň v hrubých rysech ji představit.

Na další stránce je rozepsán úvodní verš - bez not, zjevně se recitoval. Text je rozdělen mezi kněze a lid jinak, než jsem zvyklý: kněz kromě "Bože, pospěš mi na pomoc" začíná i doxologii. To mě přimělo projít další dostupné verze oficia: já v souladu s Uspořádáním Denní modlitby církve (zařazeno v breviáři před začátkem žaltáře) a staršími knihami přenechávám vše od odpovědi "Slyš naše volání" chóru. Podobně i nešpory v Jednotném kancionálu a Olejníkovy Nedělní nešpory. Stejně jako diskutovaná brožurka dělí doxologii po úvodním verši jen Pavel Šmolík. Ale to je věc nepodstatná.

Hymnus je vzat ze společných textů o posvěcení kostela. Tam je předepsán pro modlitbu se čtením, výběr hymnu z jiné hodinky je však legitimní úpravou (viz co říká Uspořádání DMC k hymnu nešpor). Při bližším pohledu ovšem shledáme, že hymnus v brožurce má výrazně více strof než v breviáři. Seznam použité literatury na poslední straně brožurky nás poučí, že je píseň vzata ze zpěvníčku, který je appendixem Malé katolické liturgiky Bonaventury Boušeho - zřejmě je to plný text písně, ze které jsou v breviáři jako hymnus zaneseny jen vybrané strofy.

Žalmy jsou vzaty z ekumenického překladu. Napadá mě řada možných vysvětlení, proč tvůrce brožurky nesáhl po katolickém liturgickém překladu, ale pro tentokrát se zdržím rozvíjení neplodných hypotéz.

Výběr žalmů zcela neodpovídá žádným nešporám obsaženým v breviáři. Základem jsou nicméně 1. nešpory z textů o posvěcení kostela (podle breviáře: žalm 147 rozdělený na dva oddíly + kantikum Zj 19). Žalm 147 je ovšem vzat v celku a na uvolněné místo je dosazen Žalm 141 (typický nešporní žalm; v současném breviáři je jen v 1. nešporách neděle 1. týdne žaltáře), ovšem celý (v breviáři je zkrácen o poslední "kletebný" verš, kde žalmista prosí, aby se jeho nepřátelé sami chytili do léčky, kterou na něj nastražili).

breviář: posvěcení kostela, 1. nešpory	brožurka
Žalm 147,1-11	Žalm 141,1-10
Žalm 147,12-20	Žalm 147,1-20
kantikum Zj 19	kantikum Zj 19

Tady si interpretaci neodpustím: plný počet slok písně použité jako hymnus (v breviáři je sotva polovina) spolu s prodloužením psalmodie vypadají jako pokus vyrovnat se s tím, jak jsou hodinky současného breviáře krátké. (V jedné diskusi to někdo dobře vystihl slovy "proč jezdit deset minut tam a deset zpátky na bohoslužbu, která trvá dvacet minut?") Co může být výhodou pro soukromé povinné modlení pracovně vytížených kleriků, není stejně příznivé pro veřejné slavení liturgie...

Na místě antifon jsou vzaty notoricky známé Korejsovy odpovědi ze Zpěvů s odpovědí lidu. Výhodou je snadné zapojení všech zúčastněných, nevýhodou to, že jsou ztraceny texty antifon spoluutvářející ráz slavnosti - použité Korejsovy antifony jsou pochopitelně zcela obecné, vzaté ze žalmů. Ovšem - v době vzniku brožurky žádné zhudebnění vlastních antifon slavnosti nebylo k disposici. A není dodnes - z posvěcení kostela máme pouze druhé nešpory, a to ve zpracování Olejníkově a Šmolíkově. (Tudíž: náhrada byla rubricisticky naprosto legitimní, podle VPDMC 274.)

Žalmy byly - soudě podle úpravy textů a nepřítomnosti not pro ně - zpívány responsoriálně, podobně jako při mši. Poněkud nezvykle působí (ovšem, vcelku logická) úprava kantika ze Zj 19, které není, jak jsme tomu uvyklí z breviáře, co poloverš prokládané responsem aleluja, ale po každém celém verši se vkládá Korejsova alelujatická antifona.

Osobně shledávám dlouhou responsoriální psalmodii dosti únavnou a pro slavení liturgie hodin bych proto rozhodně dal přednost střídavému přednesu veršů žalmu (schóla/lid, dvě půlky lidu či předzpěvák/lid) nebo nechal zpívat různé žalmy různým způsobem. Je ale možné, že v daných podmínkách byl responsoriální přednes jediný rozumně myslitelný (velké množství lidí neuvyklých denní modlitbě církve ani zpěvu žalmů).

Pro čtení je využito možnosti vzít místo krátkého čtení obsaženého v breviáři jiné vhodné, delší: je použito jedno z těch, která jsou pro mši ze slavnosti posvěcení kostela k výběru v mešním lekcionáři.

Responsorium je nahrazeno známým kánonem Jiřího Černého Mé dlaně zvednuté. O tomto zpěvu jsem v souvislosti s možným využitím při liturgii hodin již dříve přemýšlel - mj. i proto, že když jsem se autora před časem dotazoval, zda má zpracované nějaké "breviářové zpěvy" (viz o tom zmínku ve starším článku), uvedl ho mezi těmi, jejichž text je denní modlitbou církve inspirován. (Srov. žaltář, pondělí sudých týdnů, responsorium nešpor; to je vzato ze Ž 141.) Nemá sice klasickou formu responsoria, ale VPDMC jsou tu značně velkorysé: responsorium lze vypustit nebo nahradit jiným vhodným zpěvem stejného účelu a charakteru (přičemž bych shodu charakteru nevykládal úzce jako formální shodu struktury), pokud je pro takové použití schválen biskupskou konferencí (au...).

Bylo by možné dobře si představit Magnificat zpívané stejným způsobem jako žalmy. Tvůrce brožurky ale sáhl po písňové parafrázi (v Jednotném kancionálu č. 813A). Tady nejsem s to podat "rubricistický posudek". Myslím, že nakolik je parafráze blízká originálnímu textu - a to Renčovo přebásnění v rámci možností je - je její zasazení do celku bohoslužby stejně legální nebo nelegální jako použití jiného než aprobovaného liturgického překladu pro žalmy. A jestli se při české katolické liturgii smí používat jiný biblický překlad než schválený Bognerův, to nevím. Za šťastné považuji, že alespoň Mariin chvalozpěv mohlo shromáždění zpívat "jedněmi ústy" (pokud pro něj píseň nebyla úplnou novinkou - předpokládám ale, že ne). Daní za tento zisk byla ztráta antifony. Tady se ptám, jestli by bývalo nestálo za to antifonu alespoň recitovat.

Nebo přebásnit, aby se také dala zpívat na nápěv písně jako nultá a závěrečná strofa :) - třeba: "Svatý je chrám, vznešený dům Boží, v němž se jméno Páně zbožně vzývá, kde Bůh mezi námi přebývá."

Závěrečnou modlitbu jsem nenašel v breviáři ani v misálu. Ani formálně nevypadá jako klasická římská orace a proto její vznik bez rozpaků přisuzuji místní liturgické tvořivosti.

Hodnocení.
1. Splňuje brožurka beze zbytku platné liturgické předpisy? Ne.

2. Obsahuje nějaký opravdu závažný neřád, "liturgický zločin"? Dle mého soudu rovněž ne. Za neopodstatněnou protiprávní úpravu považuji závěrečnou modlitbu domácí výroby - nakolik je ale věroučně nezávadná, literárně alespoň únosná a drží se intencí slavnosti, hodnotil bych ji jako pouhý přestupek. (Autor by mi možná vysvětlil, že jsem mimo a že měl pro své počínání závažný důvod, který nevidím?) Ostatní protiprávní úpravy považuji za opodstatněné a únosné, navíc jich není moc (záměna responsoria za zpěv, který je vhodný, ale nemá dobrozdání biskupské konference).

3. Celkově hodnotím brožurku, z níž vršovičtí zpívali v r. 2010 nešpory o slavnosti výročí posvěcení svého kostela, positivně: myslím, že je to dobrý vzor, jak představit zpívanou liturgii hodin ve společenství, které s ní dosud nemá zkušenosti. Pokud jde o zpěvy, úspěšně využívá maximum toho, co už je známé. Z téhož důvodu je ale spíše nevhodná pro společenství, kde se zpívané nešpory nebo jiná hodinka slaví vícekrát do roka: zvolené zpěvy jsou tak všeobecné a nespecifické, že nijak neodkazují ke specifickým obsahům svátku

4. Nezastírám, že bych ji sám připravil jinak, a její znovupoužití bez úprav úplně nedoporučuji. Předně bych pro žalmy použil liturgický překlad Písma - to umožňuje každému, kdo je zvyklý modlit se breviář nebo při mši opravdu poslouchat responsoriální žalm (a ne jen čekat, až přijde čas zapět odpověď), snáze poznat, že "je doma", že se zpívá jeho důvěrně známý text. A to při liturgii není nedůležité.

Také bych se ze všech sil bránil tomu postavit hodinku tak silně na responsoriální psalmodii. Nejen, že ji považuji za značně únavnou. Jestliže srdcem denní modlitby církve je psalmodie, pak se vyplatí dát pokud možno všem právě na psalmodii co největší podíl. I když to třeba ze začátku bude stát trochu nacvičování navíc. Ve hře je navíc ráz denní modlitby církve jako svébytného typu bohoslužby. Když se žalmy zpívají stejně jako při bohoslužbě slova, neškolený účastník možná ani nepozná, že se účastní něčeho jiného než bohoslužby slova s (vypuštěním úvodních obřadů a) perverzně prodlouženým responsoriálním žalmem...

Podomácku ušitá závěrečná modlitba mi pak v žádném případě nesmí do domu - nejen proto, že libovolné vyrábění orací není v souladu s předpisy: také proto, že ty, které jsou v breviáři, jsou hodnotnější.