Relikvie a kalendář kostela

1.12.2012 14:25 | kategorie: Jiné | Komentáře

Obecný a partikulární kalendář

Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského Ženicha. ...

Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně. (SC 102)

Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary. (SC 104)

Svátky svatých mají pevné místo v liturgickém roce. Základní osou křesťanské liturgie je však slavení tajemství Kristova života. Svátky svatých mají přiměřeně nižší prioritu a neměly by v kalendáři obsadit příliš mnoho dní, aby zůstal zachován organismus temporálu se svým průběžným čtením Písma. Svatých, které církev uctívá, je však příliš mnoho. (Tak, že slavit každého zvláštní oslavou by si vynutilo ne roční, ale několikaletý cyklus sanktorálu :) ) "Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam." (SC 111)

Na věc se ale lze dívat i z druhé strany: úcta světce má obvykle zdroj a centrum v místě, kde bylo pohřbeno jeho tělo a kde se na jeho přímluvu děly/dějí zázraky. Úcta některých světců se pak z různých důvodů rozšířila - třeba až na celou církev. Přesto však slavení svátků svatých je záležitostí podstatně vázanou na určité místo.

Je tedy věci přiměřené, že rozlišujeme kalendář obecný, obsahující svátky slavené celou katolickou církví latinského obřadu, a od něj odvozené kalendáře partikulární, které nad to přidávají oslavy vlastní té které diecézi, řeholní společnosti nebo kostelu. (Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, dále VPLRK /anglicky zde/, č. 52; česky jsou v publikaci Dokumenty liturgické obnovy.)

Kalendář kostela

Kalendář kostela je kalendář diecéze nebo řeholní společnosti doplněný o vlastní oslavy kostela uvedené v Tabulce liturgických dnů (hlavní patron místa, výročí posvěcení, titul kostela) a oslavy svatých, jejichž těla jsou v daném kostele uložena (VPLRK č. 52c).

Poslední jmenovaný případ na jednu stranu asi není na místě vykládat úplně restriktivně ("slaví se takto jen svatý, z jehož těla je v daném kostele pohřbena většina"), na druhou stranu je zjevné, že na mikroskopické úlomky kůstek zasazované obvykle do oltářů se toto pravidlo nevztahuje. (Srov. Kubíček Ant.: O závaznosti direktáře, propria a diecésního rituálu, Časopis katolického duchovenstva, 1892/6, s. 328.)

Je zřejmé, že kostelů s význačnými ostatky některého svatého není v českých zemích mnoho. Pokud jde o českou provincii, bezkonkurenční nahromadění takových ostatků je v pražské katedrále. (A metropolitní kapitula je prý zvláštního kalendáře svého kostela velmi dbalá.) Popravdě ale neznám ani zdaleka všechny svaté pohřbené u svatého Víta a o tom, kde jsou v Čechách další, nemám, až na pár výjimek (sv. Norbert, sv. Zdislava), tušení. Zkoušel jsem najít nějakou publikaci, která by obsahovala seznam, ale zatím bez úspěchu.

Nevím o tom, že by liturgické normy přesně určovaly, v jakém stupni se má oslava svatého pohřbeného v daném kostele slavit. VPLRK 54 stanoví, aby se vlastní oslavy obvykle slavily jako závazné nebo nezávazné památky. Zároveň ale připouští slavení ve vyšším stupni na některých místech. Zdá se tedy možné, aby byl i hypotetický svatý, který vůbec není zapsán v kalendáři českých a moravských diecézí, ale je pohřben v některém zdejším kostele, tamtéž slaven svátkem nebo slavností, i pokud není titulárním světcem dané svatyně.

Od letošní pouti do Staré Boleslavi jsem přemýšlel nad (zákonnými) možnostmi místně specifických liturgických textů. I když jsem se zatím nedobral definitivní odpovědi, vše nasvědčuje tomu, že schvalování liturgických textů je výhradně v kompetenci římské kongregace pro bohoslužbu a tudíž je ať vytváření nových textů, ať přejímání textů z cizích proprií pro speciální místní potřeby ("máme tady nohu svatého Bonifáce, budeme tedy slavit jeho svátek s texty z Německa") nepřípustné a pro oslavy "exotických" svatých zahrnutých v kalendáři kostela je třeba použít texty z commune.

Narozeninový článek - o vzniku projektu

27.11.2012 03:10 | kategorie: Projekt | Komentáře

Stránky In adiutorium dnes slaví druhé narozeniny. Záměrně píši "stránky", protože v listopadu 2010 jsem ještě neměl ani nejmenší tušení, že se z webu, který měl původně jednu jedinou stránku se čtyřmi nebo pěti odstavci smysluplného obsahu, postupně vyklube projekt, který bude jedním z významných motorů mého života.

Takové narozeniny se sluší oslavit. Lámal jsem si hlavu, jak by taková narozeninová oslava webu In adiutorium měla vypadat. Nakonec jsem se rozhodl - vedle zveřejnění nového vzhledu stránek - nabídnout ctěnému čtenářstvu pohled do doby, kdy stránky vznikaly.

(Předehra 1.) Nijak se netajím tím, že jsem opravdu bídný hudebník. Lze to snad ilustrovat příhodou: Prosil jsem před časem jednoho řeholníka o noty k jedné písni, kterou složil pro svou komunitu. Když mi je předával, všiml si, že na kopii je notován jen refrén a ne už slohy. "Ale to Vy nepotřebujete, že ne? O text Vám šlo?" "Popravdě, rád bych měl melodii i ke slohám, abych si je mohl zazpívat." "Vidíte, já myslel, že jste nehudební. V kostele jsem Vás jaktěživ zpívat neviděl." -- Velice správně. Já totiž zpívat tak, abych se mohl připojit ke kostelnímu zpěvu, neumím. (To má více rovin. Mj. se ve varhanní harmonii nedokážu "chytit" na melodickou linku.) Přeci ale mám malou trošku hudebního sluchu a trochu zpívat umím - zjistil jsem to až rok před maturitou, když jsem se začal učit hrát na kytaru.

(Předehra 2.) Jeden z mých pradědů byl, vedle svého "řádného" zaměstnání, ve volném čase hudební skladatel. Znám ho jen z vyprávění, z obrazu, na kterém ho zachytila jedna z jeho dcer, a z písně, co se každý rok zpívá o pouti v kostele, kde býval "ředitelem (opravdu malého) kůru". Jestli byl skladatel dobrý nebo špatný, velký nebo malý, nedokážu posoudit. Psal zejm. varhanní skladby a písně a sbory pro liturgický provoz kostelů, kde působil. Byl a je pro mě velice přitažlivým člověkem - a často jsem mu jeho umění záviděl. Zároveň jsem ale hudbu vždycky považoval za "velkou vědu", přístupnou jen několika málo vyvoleným, zatímco my ostatní, "hudební plebs", jsme odkázáni na to, hrát a zpívat to, co oni vytvoří.

(Předehra 3.) Od sedmnácti nebo osmnácti jsem si svou budoucnost maloval velmi černobíle, totiž cisterciácky. Když jsem se pak v roce 2009-2010 pokoušel vstoupit do trapistického kláštera Nový Dvůr, postupně jsem zjistil, 1. že pro mnišský život nemám předpoklady (představení to zjistili dříve než já a pro mě to bylo nejdřív velice nepříjemné překvapení) a 2. že mé srdce ve skutečnosti běží jinam než ke klášterní bráně. Do kláštera jsem tedy nakonec nevstoupil. Z více důvodů mi ale zůstala velká náklonnost k oficiu, a to zejména k oficiu zpívanému. (Jestli si mě otec novicmistr ještě pamatuje, možná by při čtení těchto řádků kroutil hlavou. Ani on mě totiž nikdy neviděl a neslyšel zpívat. Tak vysoko, jak se v klášteře zpívala psalmodie, zpívat nedokážu. A složitější kusy oficia i mše byly mimo moje možnosti, mj. i proto, že vůbec neumím zpívat z listu a poslechem se učím mnohem pomaleji než bratři.)

(Bod zlomu.) Na tom, že jsem s překvapením, ba zděšením zjistil, že nějaký dosud neznámý, ale velice mocný spodní proud mého srdce nespěchá do kláštera, ale někam docela jinam, mělo velký podíl to řízení Boží prozřetelnosti, kterým se v našem ročníku na KTF UK díky programu Erasmus na rok octla jedna nadmíru sympatická teoložka z Německa. Setkání s ní považuji za jeden z největších Božích darů, které jsem ve svém dosavadním životě dostal.

Pro pozdější vznik projektu In adiutorium je významné to, že mi, když jsem se s ní na konci letního semestru loučil, dala na památku zpěvník "Ad majorem" (München: INIGO Medien 2008): velice pěkný, koncepčně dobře zvládnutý zpěvník obsahující výběr "sacropopových" písní pro liturgické i ne- a para-liturgické potřeby společenství katolické mládeže. Kdybych ho měl k něčemu přirovnat, zkusil bych to třeba takto: "Něco jako Hosana 1, jenom je rozsahem menší, neobsahuje žádné dětské písně, průměrná teologická i literární úroveň je o kus vyšší a místo písní výrazně salesiánských jsou tam výrazně jesuitské." Jednou z těch, které jsem si záhy oblíbil, byla "The Lord Hears the Cry of the Poor" (John Foley). Protože jsem pro ni chtěl nadchnout sestru, pokusil jsem se napsat k refrénu druhý hlas. (Velice primitivně - prostě jsem ke každé notě hlavního hlasu vybral nějakou hlubší z příslušného akordu kytarového doprovodu.) Propagandistická akce se nezdařila - zůstal jsem v rodině sám, kdo tu písničku zná a má rád. Ale bylo prolomeno tabu "psaní melodií je velká věda vyhrazená pro lidi hudebně nadané a vzdělané".

(Hledání.) V této době jsem se po dlouhé době začal znovu modlit breviář - protože jsem oficium měl za hodnotný prvek mnišského života s užitkem praktikovatelný i v životě nemnišském. (Pozn.: Z hlediska teologie liturgie není toto pojetí liturgie hodin docela správné. Ale tehdy jsem to tak viděl.) Z kláštera jsem ale znal hodinky zpívané - a stýskalo se mi po nich. Začal jsem se tedy shánět po nápěvech. Zvažoval jsem možnost poprosit v Novém Dvoře, jestli by mi nevěnovali fotokopie klášterních zpěvníků, ale nezdálo se mi pravděpodobné, že bych je dostal. A potom - nejsem mnich, ale laik žijící ve světě, a "světský" breviář je jinak uspořádaný než oficium mnichů. Hledal jsem tedy noty použitelné s mým "světským" breviářem.

Poměrně záhy jsem našel hymnář. Na internetu jsem objevil chorální nápěvy k žalmům. Některé kousky použitelné i s pokoncilním breviářem jsem "vyzobal" z Liber Usualis. (Zejm. responsorium kompletáře, antifonu k Nunc dimittis, O-antifony pro předvánoční týden.) Nápěvy hymnu ke kompletáři jsem vzal z toho, co nabízejí na svých stránkách vyšebrodští cisterciáci. Později jsem si opsal nedělní antifony ze stránek Stevena van Roode "Liturgia horarum in cantu gregoriano" a - ano, zpíval jsem o nedělích antifony latinsky a žalmy česky. Možná skoro rok.

(Vznik stránek.) Moje hledání zhudebnění českých breviářových textů nepřineslo příliš mnoho plodů. Zdálo se mi ale vhodné to, co jsem našel, dát nějak veřejně k disposici, aby další, kdo budou hledat, měli práci snazší. Tak jsem 27.11.2010 založil na hostingu webzdarma.cz nový účet a nahrál na něj velice jednoduchou stránku obsahující seznam tou dobou mně známých knih obsahujících nějaké breviářové zpěvy.

Současně jsem objevil LilyPond, jedinečný svobodný nástroj pro sazbu not. Frustrující nedostatek hotových melodií stimuloval růst mé drzosti, takže jsem na stránky brzy začal nahrávat první ubastlené nápěvy vybraných antifon a jiných zpěvů - vysázené v LilyPondu. A jak to bylo dál, to může ten, kdo u toho nebyl, vyčíst ve starších příspěvcích na tomto blogu a v dávných vrstvách historie repozitáře na githubu.

Blížící se výročí

13.11.2012 23:55 | kategorie: Projekt | Komentáře

Jak jsem včera ověřil u poskytovatele webového prostoru, tyto stránky byly zřízeny 27.11. 2010 v 13:10. Za dva týdny tedy oslaví dva roky existence.

Žádnou speciální oslavu nechystám. V poslední době ovšem po chvilkách pracuji na nové grafické úpravě stránek a je možné, že se ji pokusím světu představit právě v onen narozeninový den - pokud ji tedy stihnu včas dodělat. Protože jsem výtvarným cítěním nikdy neoplýval a k žádnému zázraku v tomto ohledu zatím nedošlo, není na místě čekat výrazné zkrásnění. Dělám si ale naději, že stránky budou funkčnější, jednotnější a přehlednější.

Mezi notovým zápisem a provedením

7.11.2012 21:15 | kategorie: Projekt | Komentáře

Koupil jsem si dnes třetí díl zpěvníku Hosana. Při čekání ve frontě na studijní oddělení jsem ho zběžně prolistoval. Zarazil mě závěr jeho doslovu:

Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety, aby se snažili písničky hrát pokud možno tak, jak je autoři napsali, a autory naopak prosíme o velkou míru tolerance, když tu "svou" uslyší hrát trochu jinak, než měli původně v úmyslu.

Dotýká se tématu, které s sebou už měsíce nosím a porůznu o něm přemýšlím: totiž vztahu mezi notovým zápisem a realisací díla. (Inspirativní článek na toto téma vyšel v červencovém čísle časopisu Musicologica: Martin Celhoffer: Musical praxis and notation.) Nejsem si jistý, že je správné, aby autor hudebního díla, v diskutovaném případě písničky, vyžadoval, aby byl jeho notový zápis interpretován "tak, jak on to zamýšlel". To, že noty zachycují méně informací než např. nahrávka, není jen jejich slabostí.

Jsou hudební žánry, kde se oprávněně vyžaduje, aby interpret hrál či zpíval "tak, jak to autoři napsali," totiž aby interpretace věrně zachovala všechny notací zachycené parametry skladby. (A jsou hudební žánry, kde notový zápis nemá zdaleka takovou normativní platnost!) Různé styly notace se ale druhem a množstvím zaznamenaných parametrů liší.

Letos o slavnosti Seslání Ducha svatého rozdělovský chrámový sbor zpíval o svatodušních nešporách mé antifony. Neměl jsem odvahu se jich zúčastnit, ale měl jsem možnost pročíst si noty, které pro danou příležitost připravil T. Mandlík a byla to pro mě zajímavá zkušenost. Sbormistrovská interpretace totiž zápis doplnila o parametry, které nechávám nespecifikované, zejména délku not. Také poněkud redukovala frázování. Výsledek byl znatelně jiný, než "měl autor v úmyslu", ale stejně dobrý nebo snad dokonce lepší.

Ergo: Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety, aby se snažili naše antifony a responsoria zpívat tak, jak považují za nejlepší, nebáli se být tvůrčí a experimentovat.

Přemýšlel jsem už o tom, že by bylo dobré poskytnout k některým zpěvům nahrávky - ne jako normativní vzor interpretace "podle autorova záměru", nýbrž jako pomoc pro ty, kdo mají s interpretací informačně chudého notového zápisu potíže a trochu i jako propagační materiál. Že jsem tak zatím neučinil, je dáno tím, že se ostýchám veřejně ukazovat svou opravdu bídnou intonaci a přednes.

Psal jsem, že delší dobu dumám o vztahu notového zápisu a provedení. Moje palčivá otázka konkrétně zní "nešidím svou práci, když do not zaznamenávám jen zlomek z podoby, jakou ten který zpěv má, když ho skládám a doma zpívám? Když píši o svobodě interpretace, není to jen čirý alibismus?" Z části je třeba informační chudobu mých zápisů připsat na vrub autorově neschopnosti své představy adekvátně kvantifikovat. U řady antifon bych však mohl poměrně přesně udat délku not, u některých dynamiku, u několika málo dokonce takt. Nicméně stále se zdráhám. Domnívám se, že pro správné provední chorálních zpěvů takové informace nejsou potřeba a že by mu naopak mohly škodit. Ale hotov s touto otázkou zatím nejsem.

Chceme/chci začít zpívat oficium. Kuchařka pro začátečníky

30.10.2012 13:15 | kategorie: Projekt | Komentáře

Narazil jsem před časem na prostý krátký článek obsahující návod, jak začít s pravidelným zpíváním chorálního oficia. Uvědomil jsem si nad ním, že 1. má v lecčem pravdu a že 2. takový návod může být pro někoho užitečný. Nabízím tedy i já návrh, jak se postupně naučit zpívat hodinky. Vycházím z podmínek jednotlivce nebo komunity sdílející společný život, v němž má nějaká míra pravidelného slavení oficia pevné místo. Také předpokládám, že ten, kdo chce hodinky zpívat, už je umí recitovat, resp. dobře se orientuje v breviáři.

I. Na úplném začátku je vhodné naučit se zpívat kompletář. Texty této hodinky se během roku proměňují jen velmi málo a proto se lze poměrně rychle naučit zpěvy, se kterými se pro ni vystačí "navždy". Znamená to 7 hymnů + 1 nápěv psalmodie + 1 responsorium + 10 antifon a k tomu několik drobných zpěvů pro Velikonoční triduum, oktáv a dobu velikonoční.
[Je dobré k tomu mít: breviář, hymnář, kompletářový svazeček antifonáře]

II. Jako další krok doporučuji začít zpívat hymny - protože soudím, že právě hymnům ze všech textů breviáře (alespoň v českém překladu) nejvíce škodí, když se nezpívají, ale recitují. Množství hymnů v hymnáři se může na první pohled zdát děsivé a nezvládnutelné, ale některé nápěvy se mnohonásobně opakují. Dobrým základem je dobře znát nápěvy hymnů z dvoutýdenního cyklu žaltáře.
[Tady není nic nového potřeba.]

III. Ve třetím kroku je vhodné postupně se naučit chorální nápěvy žalmů a způsob jejich podkládání pod text s vyznačenými přízvučnými slabikami. Prozatím je možné zpívat třeba vždy všechny žalmy jedné hodinky na jeden libovolně zvolený nápěv nebo nápěvy nějak přiřadit dnům v týdnu, liturgickým příležitostem či pod. Na žalmové nápěvy lze zpívat vedle žalmů a kantik i responsoria a chvalozpěv Tebe, Bože, chválíme. Vedle žalmů je dobré naučit se podle potřeby zpívat také kantikum podle Zj 19 pro druhé nešpory nedělí.
[Je dobré k tomu mít: chorální nápěvy žalmů, kantikum Zj 19, žaltář, příp. žaltář k modlitbě se čtením]

IV. Další vrstvu tvoří responsoria ranních chval a nešpor. Je jich sice velké množství, ale většina jich má jednoduchou stereotypní melodii v modu VI, což výrazně sníží nároky na učení.
[Je dobré k tomu mít: podle toho, jak často oficium zpíváte, buďto responsoria ze žaltáře, responsoria všech liturgických dob, noty ke všem společným textům o svatých a ke všem slavnostem, svátkům a památkám, jež mají responsorium vlastní, nebo třeba jen responsoriál, kde jsou jen responsoria v průběhu liturgického roku nejčastěji opakovaná.]

V. Pokud si stále ještě neříkáte "dost, to mi stačí," je na čase pustit se do antifon. Doporučuji začít antifonami k Benedictus a Magnificat pro všední dny (dvoutýdenní cyklus, 2*11 antifon) a antifonami k žalmům pro neděle (čtyřtýdenní cyklus, 4*12 antifon). Ve zvláštních liturgických dobách k tomu přidat ještě antifonu k invitatoriu a k modlitbě uprostřed dne - naučí se rychle, protože se nemění. Nápěv žalmu či kantika se, pokud se zpívá s antifonou, vybírá vždy podle antifony. Je u ní předepsaný.
[Je dobré k tomu mít: antifony ze žaltáře nebo nějaký výtah z nich, první stránku ze souboru antifon pro aktuální liturgickou dobu.]

VI. V dalším kroku je dobré postupně obsáhnout všechny zbývající antifony ze žaltáře. (Je to dost velké sousto. Včetně těch, které už umíte: 14 antifon k invitatoriu, 22 feriálních antifon k Benedictus a Magnificat, 4*7*11 + 14 antifon k žalmům a kantikům, dohromady tedy, počítám-li dobře, 358 kousků...)

VII. Všechno zmíněné v dosavadních krocích snad je vhodné nějakým způsobem obsáhnout. (Já toho času většinu z těchto zpěvů znám tak, že je dokážu zazpívat, když vidím noty. Zpívat z listu neumím, takže jsou pro mě noty něčím jako pomůckou k oživení vzpomínky na známou melodii.) Toho času dostupná část zpěvů k liturgii hodin je ještě několikanásobně rozsáhlejší. Tyto zpěvy, které přijdou ke slovu jen v určité liturgické době nebo dokonce třeba jen jediný den v roce, nemá smysl umět - je potřeba se je naučit nebo je oprášit, když jsou potřeba.

Navrhovaný postup učení nikoli náhodou přibližně kopíruje cestu, po které jsem postupoval při skládání breviářových zpěvů: od malého množství těch, které se používají často, k většímu a většímu korpusu zahrnujícímu i zpěvy méně frekventované. Osobní zkušenosti, výhrady, námitky, návrhy vhodnějšího postupu apod. v komentářích jsou vítány.

Možnosti záměny textů v nedělních nešporách

29.10.2012 22:15 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Nedávno jsem, hledaje odpověď na rubricistickou otázku jistého člověka na jistém internetovém fóru, znovu prošel relevantní články Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve a došlo mi, že mé kancionálové nešpory jsou s jejich ustanoveními v rozporu více, než jsem si při jejich tvorbě a ještě dlouho potom myslel. Protože jsem na tomto blogu, co se týče (ne)dodržování liturgických předpisů, nikoho nešetřil, nebudu šetřit ani sebe. Zároveň myslím, že by mohlo být užitečné nabídnout co možná přesnou a vyčerpávající odpověď na otázku, co se tedy kdy v nedělních nešporách změnit smí. Protože nedělní druhé nešpory velmi pravděpodobně stále jsou tou hodinkou, která má největší šanci být slavena společně a slavnostně.

1. Možnosti záměny textů v nedělních druhých nešporách

Záměně textů jsou věnovány články VPDMC 246-252. Pro naše tázání je klíčový zejm. čl. 247:

247. V oficiu nedělí,
slavností,
svátků Páně, které jsou zapsány ve všeobecném kalendáři,
dále všedních dnů doby postní a Svatého týdne,
dnů ve velikonočním a vánočním oktávu
i všedních dnů od 17. do 24. prosince
nikdy nelze změnit ty texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení přizpůsobené, jako jsou antifony, hymny, čtení, responsoria, modlitby a velmi často i žalmy.

Nedělní žalmy příslušného týdne se mohou nahradit, je-li to vhodné, nedělními žalmy jiného týdne, ba dokonce, jde-li o modlitbu s účastí lidu, i jinými žalmy vybranými tak, aby byl lid postupně přiváděn k porozumění žalmům.

Interpretuji tento článek tak, že jeho druhá část, umožňující záměnu nedělních žalmů, je normou obecnou, zatímco první část je normou speciální - a tedy má před obecnou přednost.

Pro aplikaci je klíčové upřesnění, co jsou "texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení přizpůsobené". "Vlastní texty" jsou, podle použití toho termínu v jiných částech dokumentu soudě, texty, které jsou v breviáři plně uvedeny v oddílu vyhrazeném danému dni a nejsou brány z formuláře společného pro více dnů. Co jsou "texty pro toto slavení přizpůsobené", netuším. (Možná se tím myslí texty ze společných textů o svatých nebo ze společných textů určité doby.) Soudím tedy, že ve dnech ve článku 247 vyjmenovaných lze zaměnit za jiné ty texty, které se berou ze žaltáře, a možná i ty, které jsou ze společných textů o svatých.

V neděli, na kterou připadne slavnost nebo svátek Páně, tedy nelze v nešporách zaměnit nic - protože obě tyto kategorie oslav mívají všechny texty vlastní.

Neděle doby adventní, postní a velikonoční mají rovněž všechny texty vlastní a proto v jejich nešporách také nelze zaměňovat nic. - K diskusi je snad akorát možnost záměny žalmů za žalmy jiné neděle (protože žalmy se berou z cyklu žaltáře). Z čistě liturgicko-právního hlediska by to, pokud vím, bylo legitimní. Je tu ale nanejvýš vhodné žalm od žalmu zvážit jeho případnou významovou provázanost s antifonou a tam, kde taková provázanost je, žalm pokud možno neměnit.

Neděle v liturgickém mezidobí mají vlastních textů jen málo - antifony ke kantikům z evangelia a oraci. Je tudíž, je-li moje výše podaná interpretace "vlastních textů" správná, legitimní zaměnit všechno ostatní.

2. Kancionálové nešpory a liturgické předpisy

Drobný notový materiál, který jsem v červenci vytvořil a zveřejnil pod názvem kancionálové nešpory, byl pokusem o rozvinutí možností, které ke slavení liturgie hodin nabízí Jednotný kancionál. Ten obsahuje Pololáníkovo zhudebnění druhých nešpor neděle 1. týdne žaltáře a antifony k Magnificat z pondělí téhož týdne. Z výkladu výše je zřejmé, že tyto nešpory lze zcela legitimně zpívat jako první či druhé o všech nedělích v mezidobí, až na tuto posledně zmíněnou antifonu, protože by se, přísně vzato, měla vždy vzít vlastní antifona těch kterých nešpor.

Moje kancionálové nešpory obsahují pro dobu adventní, postní a velikonoční vždy antifony k žalmům a antifonu k Magnificat k použití s žalmy a kantiky z nešpor obsažených v kancionálu. Ovšem neděle v těchto dobách mají všechny tyto texty vlastní a není tedy možné je libovolně zaměňovat.

Co udělám? Na stránce se stahováním opravím informace o materiálu, aby nenaváděly k liturgickým neřádům. A během několika týdnů opravím i jeho obsah, aby umožňoval řádně slavit druhé nešpory všech nedělí ze zmiňovaných dob, kdy se používají žalmy a kantikum z 1. týdne žaltáře.

Nakonec musím své závěry poněkud relativisovat. Zmínil jsem, že "universální antifona k Magnificat", kterou náš kancionál obsahuje, není v souladu s předpisy. A kancionál má církevní schválení. Německý katolický kancionál Gotteslob jde ještě dál: pro každou liturgickou dobu obsahuje jeden nebo více formulářů nešpor, které někdy nemají s žádným formulářem obsaženým v breviáři zhola nic společného. Nebo mají, ale jen málo. A tak jako tak, když jsou podávány jako universální pro použití někdy v dané době, nejsou v souladu s předpisy. I Gotteslob má církevní schválení. Nelze se tudíž ubránit silnému dojmu, že jsem něco přehlédl.

"Cento"

23.10.2012 23:30 | kategorie: Projekt | Komentáře

V samém závěru loňského studijního pobytu v německém Erfurtu jsem pro sebe objevil (už si přesně nepamatuji jak; myslím ale, že skrz poznámku pod čarou v jedné knížce od liturgika J. A. Jungmanna) Einführung in die gregorianischen Melodien od P. Wagnera, trojdílný důkladný úvod do studia gregoriánského chorálu, který vznikl na přelomu 19. a 20. století a ještě v 60. letech byl uznán za hodný reedice. Bohužel jsem dílo nestihl ani přečíst a od té doby jsem se k němu nedostal. -- Tato nostalgická vzpomínka není samoúčelná: ospravedlňuji jí to, že níže formálně necituji. Nemám totiž odkud.

Peter Wagner na základě vlastního studia pramenů považoval za historicky hodnověrné faktum, že přinejmenším základní korpus římských zpěvů pro hodinky (co do textů i nápěvů) sestavil papež Řehoř Veliký. Cituje a obšírně komentuje jakýsi text, který o tom svědčí. Píše se tam, že Řehoř sepsal "antifonář cento". Wagner uvádí, že "cento" je slovo z nějakého staroitalského dialektu a znamená něco jako "výběr". Vyvozuje z toho, že Řehoř nebyl především skladatelem, ale kompilátorem, který pečlivě vybral to nejlepší, co našel u soudobých římských kantorů.

Přiznám se, že neznám současný stav bádání o dějinách gregoriánského chorálu a hudby vůbec - spíše tuším než vím, že bych dnes mezi muzikology těžko hledal někoho, kdo by byl ochotný Řehoři Velikému s vážnou tváří připisovat zásadní podíl na vzniku toho, co dnes po něm nazýváme gregoriánským chorálem. Koncept "antifonáře cento", výběru toho nejlepšího z více paralelních tradic, mi ale uvízl v paměti především jako možné paradigma pro další vývoj projektu In adiutorium, resp. pro další osud dílek, jež v jeho rámci vznikají.

[EDIT 27.11.2012] Ke vzniku repertoáru gregoriánského chorálu viz např. GUILMARD Jacques-Marie: Origine de l'Office grégorien.

Na melodiích římského antifonáře je krásná jejich rozmanitost - daná mj. také tím, že jednotlivé zpěvy vytvořili různí lidé na různých místech a v různých dobách. I když jsem do nějaké míry schopný tvořit zpěvy různého charakteru a navíc se v průběhu práce, trvající již řadu měsíců, sám proměňuji a to se v ní odráží, přeci jsem to stále já - se svými dary a omezeními. Jednou možná vytvořím kompletní český antifonář. Je to v současné době můj velký cíl, ke kterému se upínám. Za ním leží jeden cíl ještě větší, který ovšem není z těch, kterých mohu dosáhnout, nýbrž z těch, které mi mohou být jedině darovány. Mám (malou, spíše neduživou) naději, že jednou někdo vytvoří "antifonář cento" pro liturgii hodin v českém jazyce. Nebo že někdo vezme to, co jsem vytvořil, a upraví to s pomocí svých vlastních darů. Že něco z toho, co je dobré, bude žít dál, a to ostatní bude nahrazeno lepším.

Závěrem poznamenávám, že noty, jejichž jsem autorem, jsou schválně zveřejněny pod licencí, která to umožňuje (Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported).

Snazší obsluha stránky se stahováním

13.10.2012 13:33 | kategorie: Web | Komentáře

Provedl jsem dnes zásadnější změnu ve fungování stránky Noty ke stažení. Byla zrušena možnost přepínat mezi třemi způsoby zobrazení, zůstalo jen zobrazení dosud označované jako "rozbalovací". K tomuto kroku jsem přistoupil poté, co se mi podařilo doplnit funkcionalitu pro fungování stránky v celku webu naprosto klíčovou: klikne-li se na této stránce nebo jinde na odkaz vedoucí ke konkrétním notám nebo sekci, nejprve se rozbalí všechny nadřazené sekce, aby byl požadovaný obsah dostupný.

Chování stránky jsem důkladně testoval, ale je možné, že se ještě najdou nějaké chyby. Bude-li se chovat jinak, než očekáváte, případně dokonce vůbec neumožní přístup k některým materiálům, budu vděčný za e-mail s popisem problému.

To, že jsem se k úpravám fungování dostal právě teď, není náhodné. Sháním toho času zaměstnání a jedním z oborů, kde se pokouším najít uplatnění, je vývoj webů. Ze čtvrtečního pohovoru jsem si odnesl poznatek, že je dobré znát a umět používat knihovnu JQuery. Když jsem se s ní pak doma začal seznamovat, zjistil jsem, že ji mohu s prospěchem využít k řešení některých bolístek výše zmíněné stránky. Věřím, že provedené změny povedou k větší přehlednosti a použitelnosti webu In adiutorium jako celku.

Národní Svatováclavská pouť 2012

30.9.2012 17:40 | kategorie: Ze života | Komentáře

Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program, v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin: Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.

27.9. nešpory ve Staré Boleslavi

Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána, následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských svatováclavských legend.

(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni, nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají na typisované melodie recitativního charakteru.)

Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc: sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě. Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně, já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout. A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)

Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.

Nešpory měly strukturu podle současného breviáře, až na to, že v závěru psalmodie neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě byl třetí žalm. Texty byly vybrány dosti svobodně:

hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"

zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií, jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů v potridentském období

[EDIT 27.11.2012] Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách středověkého rýmovaného svatováclavského oficia. (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)

1. antifona "Buď věrný až do smrti a dám ti korunu věčného života." ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu, vždyť zpevnil závory jeho bran."

neznám

[EDIT 27.11.2012] Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována 5. antifonou nešpor z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského oficia: "Quoniam portarum Syon et seras confortavit / et seipsum pro domo Israhel murum posuit, / intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit." (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)

3. antifona "Z oltáře přijímal Krista, nacházel v něm radost a sílu." ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112) zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich byly pohromadě. Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově korespondující - žalmy. Krom toho, jak už výše zmíněno: normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium "℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů.
℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů.
Sláva. ℟. Přijď."
responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách. Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží, v boji vítězství mu dala, když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní." neznám
prosby z 2. nešpor slavnosti

Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického) českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani nikomu neberu.

Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo: žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo (zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách. Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já - ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem". (Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku Chorál, tradice a autorská práva.)

Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám během dne a nešpory se uzavírají požehnáním (nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání), což také pan arcibiskup udělal.

Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav, mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu odlišné od toho, které je v breviáři. Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat, kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp. václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským poutním místem. Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře, nejsem s to vysledovat.

[EDIT 5.10.2012] Včera jsem se dozvěděl, že tyto nešpory byly převzaty od novodvorských trapistů. Tím se některé "záhady" vysvětlují: novozákonní kantikum chybí proto, že trapisté, nakolik si pamatuji, novozákonní kantika v nešporách ani starozákonní v laudách nezpívají (přestože je mají zařazená v žaltáři). S antifonami a jinými texty je zacházeno ve velké svobodě dílem proto, že mnišský žaltář má jiné rozložení žalmů než "světský", dílem proto, že francouzští cisterciáci obou observancí k liturgickým textům přistupují jako k něčemu, co se tvoří, spíše než jako k něčemu, co je dáno. (Viz např. Commission Francophone Cistercienne). Novodvorský původ oficia možná vysvětluje i Benedicamus Domino místo požehnání na konci. (Avšak: 2006-2010, kdy jsem v klášteře příležitostně byl hostem, zpívali bratři na konci hodinek "Dobrořečme Pánu" vždy česky.)

Nový Dvůr je jedno z mála míst v ČR, kde se denně slaví úplné zpívané oficium. "Na profesionální úrovni," dovolil bych si říci. Pro ty, kdo ho zažili, je vesměs velmi oslovující. Dobře chápu všechny, kteří mají pokušení "vypůjčit" si trapistické zpěvy a používat je v jiných kontextech. Mám ale velké výhrady k tomu, když se tak děje bez ohledu na rozdíly mezi mnišským a "světským" oficiem a na platné liturgické předpisy.

[EDIT 7.10.2012] Uvědomil jsem si, že když kritisuji liturgii církevní akce celonárodního významu, měl bych kritiku vyslovit jasněji a odůvodnit. Nuže: všeobecná norma pro úpravy textů, VPDMC 246, zakazuje měnit uspořádání hodinek. Myslím, že záměna novozákonního kantika za žalm je prohřeškem proti ní. (Vyjadřuji se schválně opatrně - vím, že by bylo možné paragraf vykládat i benevolentněji a nejsem si jistý, zda je namístě výklad restriktivní či širší.) Podle VPDMC 247 jsou slavnosti jednou ze šesti kategorií liturgických dnů, jejichž vlastní formuláře je nepřípustné měnit. Porušením této normy je výběr antifon, responsoria a žalmů. Protože první i druhé nešpory slavnosti sv. Václava jsou dobře dostupné ve zhudebnění Olejníkově a Šmolíkově, nelze se, myslím, oprávněně odvolávat na VPDMC 274 (náhrada antifony bez melodie ve zpívaném oficiu) - a i kdybychom toto připustili, výběr žalmů by zůstal rubricisticky obtížně ospravedlnitelný.

Přiznám se, že nevím, jaké pravomoci má v liturgických záležitostech diecézní biskup: jestli může z výše uvedených norem udělit pro osoby, místo nebo příležitost výjimku. Kdyby takovou pravomoc měl, "obžaloba" výše by padla, protože pan kardinál Duka ony nešpory, tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil.

[EDIT 21.6.2014] "... pan kardinál Duka ony nešpory, tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil."
To je, jak teď vidím, holý nesmysl. Církevní hierarcha - jako každý, kdo zastává nějaký vysoký úřad - je odkázán na řadu spolupracovníků a obsah liturgie, které předsedá, obvykle nepřipravuje ani předem nekontroluje. Musí se spolehnout na to, že je dobře připravená, a když není vše košer, nemůže s tím v průběhu slavení nic dělat.

28.9. nešpory v pražské katedrále

V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava. Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře. Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře) a varhanního doprovodu je, předpokládám, dómský regenschori Josef Kšica.

Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany, a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4) pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo. Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.

Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy; není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné; dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně, takže více hlasů a priori nepředpokládám). Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní, nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor, je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia. Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov; ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět velice dobře.

Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu: zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.

Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se (po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny) zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie) jako nešporní hymnus.

Directorium chori ... Congregationis Oratorii, 1753

25.9.2012 21:55 | kategorie: Knihy | Komentáře

stránka s nápěvy žalmů

Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum Congregationis Oratorii D.N.J.C.", Paříž 1753. Nápěvy žalmů k nešporám.

Čas od času ke mně z té či oné strany dolehne útržek informace o barokním úpadku gregoriánského chorálu ... o pokusech chorálu pevně určit délku not ... skládat nový ... o tom, jak vznikl dnes všeobecně známý tonus simplex antifony Salve regina ... Naneštěstí jsem ještě o této epoše/větvi vývoje liturgické hudby nenašel žádné obsáhlejší solidní informace, jen ony útržky. Nedávno jsem narazil na jednom z blogů, které sleduji, na článek Parisian Plainchant of the 17th and 18th Century. Ten mě podnítil k pokusu najít nějaké ukázky "francouzského barokního chorálu" na internetu. Ten pokus přinesl dvojí objev: Niversovy "Lamentationes Jeremiae prophetae" (Paříž 1719) a "Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum Congregationis Oratorii D.N.J.C." (Paříž 1753). Zatímco první knížka obsahuje jen lamentace zpívané dříve v matutinu Svatého týdne, druhá umožňuje udělat si dosti jasnou celkovou představu o chórovém oficiu francouzských oratoriánů 17. stol. Proto ji chci krátce představit.

Typ knihy

Nejprve je nutné zodpovědět otázku, jaký typ liturgické knihy vlastně máme před sebou. Ačkoli tomu název nenasvědčuje, po podrobném pročtení celého obsahu knihy soudím, že jde o kompletní sbírku liturgického zpěvu k oficiu s několika připojenými popěvky ke specifickým obřadům (procesní zpěvy ke dnům, na něž je předepsané nějaké žehnání, jako jsou Hromnice nebo Květná neděle; dále k výstavu Nejsvětější Svátosti), tedy víceméně "antifonář+procesionál".

Hudební charakteristiky "oratoriánského chorálu"

Knize je předeslán úvod, cenný tím, že podrobně vysvětluje pravidla pro interpretaci dále používané notace, jakož i některé zásady tvůrce (tvůrců?) obsažených zpěvů. Budiž řečeno narovinu: nemáme před sebou pokleslou edici zpěvů z repertoáru gregoriánského chorálu, ale z velké části autonomní autorský počin, odpovídající jednak na požadavky dobového vkusu (proti gregoriánskému chorálu, resp. proti jeho soudobé všeobecné interpretační praxi, se výslovně a velmi kriticky vymezuje), jednak na potřeby apoštolsky zaměřené kongregace, která sice zachovávala povinnost chóru, ale neřadila ji vysoko ve svém žebříčku priorit.

(Zde musím otevřeně přiznat, že moje vědomosti o oratoriánech jsou velmi omezené - vycházejí v zásadě jen z vybraných článků v The Catholic Encyclopedia, především The Oratory of Saint Philip Neri a French Congregation of the Oratory. Kdyby tedy někdo v mém textu našel zásadní faktografické chyby, budu rád za upozornění v komentářích.)

Jak vyplývá z kritiky v předmluvě, běžná praxe interpretace gregoriánského chorálu v době vzniku knihy četla každou notu jako notu přesné jednotkové délky a nepřipouštěla žádnou dynamiku, žádnou změnu rychlosti či síly. Takový zpěv působil ve své době odpudivě. (A působil by, počítam, stejně odpudivě i na nás. Dnes obvyklý způsob interpretace chorálu je jiný.)

"Oratoriánský chorál" zná oproti soudobému gregoriánskému noty různé hodnoty. Jeho notace vychází z tehdejší podoby notace kvadratické (mj. se píše do čtyřlinkové osnovy a používá běžné klíče C a F), má ale dva typy not, které za pomoci doplňkových znamének umožňují vyjádřit šest různých hodnot:

noty

typy not

  • obdélník - dlouhá
    • s předcházejícím křížkem - nejdelší
    • s následnou tečkou - prodloužená dlouhá
    • prostý - dlouhá
  • kosočtverec - krátká
    • skloněný doleva s následnou tečkou - prodloužená krátká
    • skloněný doleva - krátká
    • stojící na rohu - nejkratší

Převládající typ not (obdélníky/kosočtverce) dále umožňuje určit relativní "tempo" konkrétního zpěvu: zda je spíše rychlý či pomalý.

Velký důraz je položen na to, aby délka noty odpovídala délce slabiky, která se na ni zpívá. Je to dobře vidět zejm. v notovaných ukázkách žalmů, kde je vždy prodloužena přízvučná slabika.

Repertoár

Když jsem studovanou knihu výše označil jako "antifonář a procesionál", překvapí její rozsah: má jen něco přes 200 stran. Na první pohled je jasné, že jsem se v určení buďto zmýlil, nebo otcové oratoriáni přistoupili v rámci repertoáru zpěvů oficia k masivním škrtům.

Mnou zvolené označení "antifonář" možná není úplně šťastné. Chtěl jsem jím vyjádřit, že kniha obsahuje úplný soubor zpěvů potřebných ke slavení oficia. Potud je název vhodný. Nakolik jsme ale zvyklí ve středověkých antifonářích nacházet většinou pouze notované antifony a responsoria (+ příp. hymny) a v antifonářích moderních často vedle notovaných zpěvů i všechny texty oficia, directorium žádným antifonářem není. Je to hubená sbírka zpěvů používaná jako doplněk k breviáři. Antifony, podle kterých antifonáře dostaly jméno, neobsahuje téměř žádné.

Co tedy obsahuje? Především jsou podány nápěvy žalmů. Po většinu roku se vystačí s cca sedmi: jeden je na žalmy kompletáře (s. 17), tři další na žalmy ostatních hodinek (s. 1). V nešporách a laudách se zpívají první dva žalmy na první nápěv, třetí a čtvrtý na druhý a pátý žalm na třetí. V matutinu se vždy první z těchto nápěvů použije pro všechny žalmy prvního nokturnu, druhý pro žalmy druhého atd. V době velikonoční se v nešporách všechny žalmy zpívají na jiný nápěv (s. 15). Nad to zpěvník obsahuje dva nápěvy vyhrazené kantiku Magnificat a užívané v závislosti na liturgické době. Specifikem první verze Magnificat oproti běžné psalmodii je, že se kantikum zřejmě nezpívalo po verších, ale dílem po strofách (s. 10n). Podobně jsou dále dva nápěvy pro Benedictus (s. 50) a jeden pro Nunc dimittis (s. 20).

Pro matutinum jsou ve zpěvníku tři nápěvy žalmu Venite (žalm 95/94 zpívaný na úplném začátku hodinky), antifony k němu pro liturgické doby a svátky a hymnus Te Deum. Nápěvy žalmu jsou velice prosté, bez ozdob, pro žalm Venite, jakožto sólový kus kantora, jinak typických. Antifony mají všechny stejnou, maximálně jednoduchou, "psalmodickou" melodii. Te Deum je zřejmě upravenou verzí soudobého gregoriánského.

Pro dobu velikonoční je ve zpěvníku antifona Haec dies ("Toto je den, který učinil Hospodin..."; s. 16) a závěrečné Benedicamus Domino (nepodařilo se mi ho teď znovu najít).

Dále najdeme sbírku responsorií k malým hodinkám podle dob a svátků (s. 66) a výběr hymnů (s. 85nn a ).

Nechybí závěrečné mariánské antifony (s. 22), přičemž Salve regina některými rysy připomíná dnes všem katolíkům dobře známý "tonus simplex".

A s tím otcové oratoriáni podle všeho, pokud jde o oficium, vystačili na celý liturgický rok. Nebo s tím přinejmenším počítal autor naší knížky...

Další zjednodušení oproti plnému chorálnímu oficiu

Všechny ostatní, výše nezmíněné zpěvy oficia se přednášejí recto tono (s. x). Verše a capitula se zpívají rovněž recto tono, ale se závěrečným poklesem o tercii. To je proti klasické podobě chorálního oficia opravdu výrazné zjednodušení. Odpadá tím velké množství originálních melodií (antifony), stejně jako přednes některých textů na ustálené melodické formule (lekce a požehnání matutina, veršíky s neumou, závěrečný verš Benedicamus Domino, ...)

Shrnutí a hodnocení: Zpívané oficium "s nižší spotřebou"

Nechci a ani nemohu studovanou knihu hodnotit z hlediska krásy obsažených zpěvů. Mohu, ale nechci ji hodnotit z hlediska účelnosti uspořádání obsahu a didaktické efektivity. Podívejme se na ni jako na specifický projekt zpívaného oficia.

V kongregaci, pro jejíž potřeby vznikl, byla zachovávána povinnost chórové modlitby a bylo živé vědomí, že se oficium má zpívat. K tomu přistoupila na jedné straně nechuť ke gregoriánskému chorálu, na druhé straně silné pastorační zaměření institutu, které neskýtalo dobré podmínky k nácviku a realizaci hudebně náročné podoby liturgie. (Pokud jde o liturgii hodin, na níž se měli zpěvem podílet sami otcové. Oratoriánská liturgie pro lid byla naopak hudebním bohatstvím pověstná, neobešla se však bez pěveckých sborů a instrumentálních těles.)

Provedené zjednodušení výrazně a ve více rozměrech redukuje hudební rozmanitost oficia: ruší rozmanitost "společných nápěvů" ve prospěch zpěvu recto tono; z antifony dělá recitativ namísto melodického prvku; snižuje množství nápěvů psalmodie a "matematicky" linkuje pravidla jejich použití. Hudební svéráz liturgické doby nebo dne není zcela zrušen, je však napříště omezen na hymny, responsoria malých hodinek a závěrečnou mariánskou antifonu. (Pokud pomineme několik výjimek vztahujících se na Svatý týden, Velikonoční oktáv a celou dobu velikonoční.)

Takto radikálně zjednodušené zpívané oficium má (už i oproti oficiu využívajícímu třeba jen všechny možnosti zatím dostupného nedělního-svátečního svazku pokoncilního Antiphonale Romanum!) výrazně snížené nároky na učení. Do větší části zpěvu se může snadno zapojit i náhodný příchozí, objem potřebného nácviku s komunitou je minimální.

Transposice do našich podmínek

Není náhodou, že některá společenství dnes používají velice podobný model. (Srov. články The Mundelein Psalter a Denní modlitba církve na WYD v Madridu.) Překvapuje mě ale, když se někde toto "laciné" uspořádání denní modlitby církve užívá jako slavnostní, "zpívané", k vyzdvižení svátků oproti všedním dnům, kdy se oficium recituje. Maximálně prostá hudební podoba právě otevírá možnost zpívat každý den.

Kde se o nějakém podobném redukovaném tvaru zpívaného oficia uvažuje, doporučil bych oproti oratoriánskému directoriu vynalézavěji pracovat s nápěvy žalmů. Rozhodně jich vzít o něco více (ať už sadu chorálních nápěvů, ke které jsem přilnul já, či Korejsovu, Olejníkovu, Šmolíkovu nebo jinou) a nepoužívat je se železnou pravidelností den za dnem stejně. Je možné pevně přiřadit jednotlivým žalmům "jejich" nápěvy, jako se to děje mj. v mém zpěvníčku Nešporní zpěvy. Zrovna tak je ale možné připravit několik schémat používaných podle liturgické doby a svátku. ("mezidobí - férie - ranní chvály: k žalmům nápěvy A, C, A, k Benedictus X" apod.) Právě tuto možnost považuji za velmi vhodnou.