Adam Wood se ve svém předevčírem publikovaném článku Open Source Sacred Music velice dobře píše o užitečnosti a potřebnosti využívání svobodných nástrojů, nerestriktivního licencování a šíření děl vč. zdrojového kódu. Článek bych mohl podepsat. Možná ho časem přeložím do češtiny, protože je zdařile napsaný a dotýká se mnohem širšího okruhu problémů než můj starší "manifest" Chorál, tradice a autorská práva, kterým jsem se přihlásil k podobným myšlenkám.
V době vánoční a velikonoční zpíváme v ranních chválách i nešporách alelujatické responsorium. Před časem jsem těmto responsoriím věnoval článek, jehož hlavním obsahem sice byl nářek nad tím, jak obtížně se některá z nich upravují ke zpěvu, ale dotkl jsem se v něm také otázky, zda stereotypní melodický vzorec alelujatického responsoria modu VI je vhodný pro ranní chvály a nešpory ve významných liturgických dobách, když je to melodický typ velice chudý a jeho místem v předkoncilním oficiu nebyly ranní chvály a nešpory (dvě stěžejní hodinky každého dne, srov. SC 89), ale malé hodinky v průběhu dne.
Responsorium z brožurky k papežským nešporám ze slavnosti Matky Boží Panny Marie letošního roku. (Zdroj: vatican.va)
Vrátit se k tomuto tématu mě přimělo listování brožurkou k papežským nešporám z nedávné slavnosti Matky Boží Panny Marie. (Mimochodem, skvělá věc: takové brožurky jsou na internetu zřejmě ze všech papežských nešpor z posledních let - viz stránku Odkazy.) Vánoční alelujatické responsorium Verbum caro factum est tam má jinou, mně dosud neznámou, bohatší melodii. (Pro čtenářovo pohodlí jsem je "vystřihl" na obrázek.)
Co to je za responsorium? Je ta melodie tradiční, nebo vytvořená v nedávné minulosti z pohnutek příbuzných mé výše nastíněné úvaze? Protože nemám aktuálně dostupný druhý díl oficiálního pokoncilního latinského antifonáře (Antiphonale Romanum, t. II. Ad Vesperas in dominicis et festis), podle které byla brožurka pravděpodobně připravena, a ten beztak nejspíš neuvádí prameny jednotlivých zpěvů, šel jsem "o stupínek tradice zpět", do antifonářů předkoncilních. Responsorium Verbum caro se v předkoncilním římském oficiu zpívalo v tercii a nápěv mělo náš diskutovaný prostý (viz Antiphonale Romanum 1912, s. 235), na jaký jsou momentálně notována všechna vánoční i velikonoční responsoria v mém zhudebnění.
Teprve tady mě "trklo": responsorium se přeci zpívá v ranních chválách a nešporách v předkoncilním mnišském oficiu. Tam by tedy bohatší nápěv nejspíš dával smysl. A skutečně, hledanou "zdobnou" variantu našeho responsoria jsem našel v Antiphonale Monasticum 1934. Je tam předepsána pro nešpory (s. 248), zatímco v ranních chválách (s. 242) je s týmž textem prostší melodie, velice podobná ale nikoli úplně totožná s naší stereotypní.
Sluší se zmínit, že responsorium v ranních chválách a nešporách není nějakou typicky mnišskou zvláštností. Najdeme je i v řadě předtridentských místních liturgií (resp. místních variant římské liturgie) - můj zatím jen letmý a nedostatečně vypovídající kontakt s prameny říká, že to byl také případ liturgie pražské.
Latinská alelujatická responsoria zdobnějších melodií - ať v mnišském antifonáři, ať, najdu-li jaké, v rukopisných pramenech - bych měl v budoucnu trochu prozkoumat a z toho zkoumání příp. vyvodit důsledky pro svou tvorbu. Protože si stále myslím, že není správné, aby doba vánoční a velikonoční - doby to v rámci liturgického roku velmi významné - byly v hudebním tvaru oficia poznamenány melodicky výjimečně nudnými responsorii.
Čas od času dělám průzkum hlubin českého internetu zaměřený jednak na nové hudebniny k liturgii hodin, jednak na její slavení. Dnes jsem se do takového průzkumu po delší době opět pustil a výtěžkem jsou informace o pravidelných zpívaných nešporách v Hradci Králové a ve Vranově u Brna (viz stránku Místa).
Vedle toho jsem narazil také na velice pěkné fotoalbum, které bych neváhal doporučit, kdyby se na mě někdo obrátil s otázkou, jak je vhodné uspořádat pro slavení denní modlitby církve liturgický prostor, jaké k ní náleží postoje a liturgická roucha. (Ne že by to nešlo zcela legitimně i jinak, ale uspořádání zachycené na fotografiích je velmi tradiční, vkusné a funkční - a tudíž veskrze doporučeníhodné jako model.)
V rukou slavících jsou nepřehlédnutelné Olejníkovy Nedělní nešpory.
Zpívané nešpory - katedrála Svatého Ducha v Hradci Králové, 2009 (celé album)
Nemám rád, když se čmárá do knížek. Považuji to za barbarství. (Není to přesvědčení na základě úvahy, ale preracionální opce. I když vím, že v řadě situací je psaní a podtrhávání v knížce velice rozumné, efektivní, ekonomické, morálně nezávadné, ... mně se to prostě nelíbí.) Na druhou stranu ale poznámky a jiné čmáranice na okrajích stránek svědčí o tom, že knihu někdo používal, někdy o něm prozrazují zajímavé věci a případně umožňují i jakousi "komunikaci" přes propast řady generací.
Pro liturgika jsou obzvlášť vzrušující poznámky ve starých liturgických knihách. Liturgická kniha (zejména od unifikace latinské liturgie po Tridentském koncilu) nutně obsahuje jen základní všude platné schéma liturgických úkonů. Nás ale kromě schématu zajímá také to, jak bylo uváděno v život. Nejen, co říkají liturgické texty a rubriky např. o půlnoční mši slavnosti Narození Páně, ale také, jak se v určité době na určitém místě slavila.
V posledním článku jsem letmo zmínil knížečku Officium in die Nativitatis D.N.J.C. (Ratisbonae: Pustet 1890), která nedávno přibyla do mé sbírky zpěvníků k oficiu. Co se dočteme na okrajích jejích stránek a mezi řádky?
Na předsádce je kromě antikvářské poznámky rozmáchlá čmáranice barevnou pastelkou. Domnívám se, že by to mohlo být jedno slovo ledabyle napsané psacím písmem, které neovládám (např. psacím švabachem). Na to, aby mohlo být dětskou kresbou, vypadá příliš "písmovitě", cílevědomě a málo důkladně. Snad je to podpis majitele. Na titulní stránce nahoře je krasopisně červeným inkoustem vyvedená zkratka "K 15.", která se zdá svědčit pro zařazení do nějakého souboru - buďto knihovny, nebo vybavení kostela.
Dále najdeme řadu vpisků přímo v liturgických textech. Ty spadají v zásadě do dvou druhů: přednesové značky (zanesené do textu pastelkami) a poznámky k průběhu slavení (tužkou na okrajích stránek). Výmluvný je fakt, že bylo vpisováno pouze na stránky matutina. Ostatní hodinky jsou čmáráním nedotčené. Knížka byla zřejmě používána jen při vánočním matutinu (které předcházelo půlnoční mši).
Co nám vpisky prozradí? Pocitem zadostiučinění mě naplňují nalezené přednesové značky. Neznámý uživatel knížky, který žil na konci 19. století a měl tedy k latině (která tehdy byla pravidelnou součástí gymnasiálního vzdělání) mnohem blíže než my dnes, měl zapotřebí označkovat si texty žalmů pro zpěv. Latinské texty žalmů v chórových žaltářích se dodnes obvykle neznačkují, protože se má za to, že toho uživatel nemá zapotřebí. O svých obtížích se zpěvem z neznačkovaných latinských textů jsem psal v srpnu během svého experimentu s předkoncilním oficiem a na blogu PrayTell se lze dočíst, že podobné problémy mají dokonce i někteří ctihodní opati benediktinských komunit. Poučení ze stoletých čmáranců: není to problém nový, typický pro naši dobu latinou nedostatečně dotčených katolíků.
Nejhojnější přednesovou značkou je podtržení slabiky modrou pastelkou. Podtržena je obvykle první slabika, kde se v příslušném poloverši měnila melodie, tedy buďto první přípravná nebo první přízvučná. Někde navíc najdeme červenou svislou čárku - podle všeho pauzu k nádechu ve velmi dlouhých verších. (Je vždy max. jedna ve verši, na místě, kde text snese cézuru.) Za povšimnutí stojí, že žalmy v naší knížce nikdy nemají tištěnu flexu.
Zajímavější než přednesové značky jsou "scénické poznámky" připsané na okrajích stránek. Níže uvádím všechny.
s. 19 (hymnus): Ep.
s. 20 (in 1. nocturno 1. antiphona): Canon 1.
s. 23 (lectio 1.): Can. iunior
s. 27 (in 2. nocturno 1. antiphona): Can. 4
s. 40 (lectio 8.): obtížně čitelná poznámka. Dvě nerozluštitelná slova,
pak Eppi ad Te D
s. 41 (lectio 9.): Ep.
s. 42 (Te Deum): delší nečitelná poznámka
Zdá se, že je v knížce zaznamenáno rozdělení rolí při pontifikální liturgii v katedrále. Zkratku Ep. čtu episcopus, biskup. Biskupovi přísluší ve vánočním matutinu intonovat hymnus, číst poslední-devátou lekci a možná intonovat Te Deum. Nerozluštěná poznámka u 8. lekce se ho týká, ale nezdá se být přiřazením role - spíše určuje, že se s biskupem má něco dít. (Někdo mu něco přinést?)
Vedle biskupa čteme o třech různých kanovnících (canonicus 1., canonicus iunior, canonicus 4). Tak ovšem vyvstává řada otázek. Kdo intonoval antifony, u kterých není nikdo napsán? Vždy kanovník jmenovaný u první antifony daného nokturnu? Další kanovník v pořadí? (Každý nokturn má tři žalmy, takže by v prvním intonovali canonicus 1, 2 a 3 a první antifona druhého nokturnu by vyšla akorát na napsaného k ní can. 4.) Nebo někdo jiný (např. člen chrámového sboru), kdo pro uživatele naší knížky z nějakého důvodu nebyl důležitý? Kdo četl lekce? Kdo předzpěvoval žalm Venite? (Oprava melodie zanesená na jednom místě tužkou by mohla nasvědčovat tomu, že tento úvodní žalm zpíval sám uživatel naší knížky.) ... ...
Studium "scénických poznámek" nás přivedlo k překvapivému zjištění o osudu knížky objevené v antikvariátu. Jestli správně interpretuji zkratky, sloužila (nebo posloužila) kdysi při vánočním matutinu v některé katedrále a používal ji někdo, kdo potřeboval mít přehled o vykonavatelích jednotlivých liturgických rolí - tedy někdo jako ceremonář. Toto zjištění staví do překvapivého světla závěry učiněné z nalezených přednesových značek. V (blíže sotva určitelné) katedrále se na sklonku 19. století o Vánocích z celého oficia zpívalo jen matutinum a ceremonář zřejmě nebyl docela kovaný v psalmodii.
Nějak jsem letos podcenil délku adventní doby i té její části, kterou budu moci uvolnit pro práci na projekty In adiutorium. Pročež dávám na vědomost, že svazeček antifonáře obsahující oficium slavnosti Narození Páně do této slavnosti zveřejněn nebude. Předpokládám, že to nikoho nezarmoutí. Pokud někoho přeci, prosím o odpuštění.
Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890, s. 24. Matutinum slavnosti Narození Páně, 1. responsorium 1. nokturnu: Hodie nobis coelorum Rex.
Jako pokus o omluvu přikládám výřez z fotografie str. 24 z Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890, s responsoriem Hodie nobis coelorum Rex. Tuto útlou knížku jsem minulý týden získal za stokorunu v jednom z pražských antikvariátů. Jak na tomto blogu bylo vícekrát zmíněno, bylo dříve běžné vydávat na Vánoce a Velikonoce výtah z antifonáře (někdy i z graduálu), zřejmě pro kostely, kde se z nějakého důvodu jen v tyto dny slavilo zpívané chorální oficium. Tyto výtahy jsou co do myšlenky předlohou naší "výběrové řady" Antifonáře k DMC.
Responsorium Hodie nobis je jedno ze dvou, která při liturgické reformě byla vybrána do reformovaného breviáře. Původně to bylo první responsorium prvního nokturnu. Udivuje mě tedy, že má doxologii - tu normálně mělo jen poslední responsorium každého nokturnu. (V reformovaném breviáři responsoria modlitby se čtením doxologii nikdy nemají.) Kontrolou ve starém breviáři ověřeno - není to chyba sazeče. Mám tedy "domácí úkol" podívat se příležitostně do chytrých knih, jak se tam ta "nesystémová" doxologie dostala.
[EDIT 4.3.2013] "Na konci prvního responsoria je Gloria Patri, tak jako na první adventní neděli. Je to z doby, kdy se říkalo o svátcích v každém responsoriu." (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 324n.)
Včera si církev připomínala sv. Mikuláše. Jako laik nejsem, přísně vzato, vázán žádným liturgickým kalendářem, nicméně se mi zdá rozumné držet se i v "soukromé" modlitbě oficia kalendáře vlastní diecéze a kostela, ke kterému patřím na základě bydliště. Tím pádem u mě doma byla včera slavnost sv. Mikuláše (titul kostela) a měl jsem poměrně mimořádnou příležitost zpívat celé společné zpěvy o duchovních pastýřích, jelikož Mikuláš nemá ani jedinou vlastní antifonu. Nebyl to, pokud jde o hudební stránku věci, zážitek nijak příjemný. Jmenovaný soubor zpěvů je mladý, nemá za sebou ještě ani jedno kolo revize a je to na něm vidět (místy chybí kousek textu, důležitý popisek) a slyšet. Nepříjemné je, že aktuální priority neumožňují v dohledné době se formuláři duchovních pastýřů věnovat. Nezbývá tedy, než před známými nedostatky varovat, což tímto činím, a přidat položku do seznamu úkolů.
A na čem že se tedy momentálně pracuje? Nejvyšší prioritu v rámci projektu má momentálně důkladná revize zpěvů pro slavnost Narození Páně. Před časem jsem slíbil zveřejnit před koncem adventu (rád bych do třetí adventní neděle, ale nevím, jestli to stihnu) samostatný svazeček výběrové řady Antifonáře k DMC pro tuto slavnost. Vedle toho bych rád zrevidoval, a dokončil, kde jsou nekompletní, zpěvy pro dny oktávu, ale nevypadá to dobře.
Pravidelnější návštěvníci stránek možná zaznamenali jistý pokles aktivit projektu, patrné je to zejm. při pohledu do grafů na githubu. Důvodů je více. Konečně jsem se s diplomovou prací dostal do fáze, kdy začínají vznikat první stránky alespoň částečně smysluplného textu. Nebezpečně se přiblížil termín první státnice. Hledám zaměstnání. A v neposlední řadě jsem pod hlavičkou Editio Sancti Wolfgangi slíbil připravit několik chorálních knížek pro jeden spřátelený soubor. Sázet noty s vědomím, že se podle nich v určeném termínu a zřejmě i dále v příštích letech bude zpívat, je radostná, ale také náročná práce - v neposlední řadě proto, že přede mě klade stále nové výzvy jak technického, tak liturgicko-praktického charakteru.
V současné době nejsem schopný představit plány prací po konci oktávu Narození Páně. Počítám minimálně s revizí zpěvů slavnosti Zvěstování Páně a s tím, že, tak jako minulý rok, vždy nejpozději s týdenním předstihem zveřejním vlastní antifony pro následující neděli v mezidobí. Zda bude čas a síly na víc, nevím.
Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského Ženicha. ...
Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně. (SC 102)
Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary. (SC 104)
Svátky svatých mají pevné místo v liturgickém roce. Základní osou křesťanské liturgie je však slavení tajemství Kristova života. Svátky svatých mají přiměřeně nižší prioritu a neměly by v kalendáři obsadit příliš mnoho dní, aby zůstal zachován organismus temporálu se svým průběžným čtením Písma. Svatých, které církev uctívá, je však příliš mnoho. (Tak, že slavit každého zvláštní oslavou by si vynutilo ne roční, ale několikaletý cyklus sanktorálu :) ) "Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam." (SC 111)
Na věc se ale lze dívat i z druhé strany: úcta světce má obvykle zdroj a centrum v místě, kde bylo pohřbeno jeho tělo a kde se na jeho přímluvu děly/dějí zázraky. Úcta některých světců se pak z různých důvodů rozšířila - třeba až na celou církev. Přesto však slavení svátků svatých je záležitostí podstatně vázanou na určité místo.
Je tedy věci přiměřené, že rozlišujeme kalendář obecný, obsahující svátky slavené celou katolickou církví latinského obřadu, a od něj odvozené kalendáře partikulární, které nad to přidávají oslavy vlastní té které diecézi, řeholní společnosti nebo kostelu. (Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, dále VPLRK /anglicky zde/, č. 52; česky jsou v publikaci Dokumenty liturgické obnovy.)
Kalendář kostela je kalendář diecéze nebo řeholní společnosti doplněný o vlastní oslavy kostela uvedené v Tabulce liturgických dnů (hlavní patron místa, výročí posvěcení, titul kostela) a oslavy svatých, jejichž těla jsou v daném kostele uložena (VPLRK č. 52c).
Poslední jmenovaný případ na jednu stranu asi není na místě vykládat úplně restriktivně ("slaví se takto jen svatý, z jehož těla je v daném kostele pohřbena většina"), na druhou stranu je zjevné, že na mikroskopické úlomky kůstek zasazované obvykle do oltářů se toto pravidlo nevztahuje. (Srov. Kubíček Ant.: O závaznosti direktáře, propria a diecésního rituálu, Časopis katolického duchovenstva, 1892/6, s. 328.)
Je zřejmé, že kostelů s význačnými ostatky některého svatého není v českých zemích mnoho. Pokud jde o českou provincii, bezkonkurenční nahromadění takových ostatků je v pražské katedrále. (A metropolitní kapitula je prý zvláštního kalendáře svého kostela velmi dbalá.) Popravdě ale neznám ani zdaleka všechny svaté pohřbené u svatého Víta a o tom, kde jsou v Čechách další, nemám, až na pár výjimek (sv. Norbert, sv. Zdislava), tušení. Zkoušel jsem najít nějakou publikaci, která by obsahovala seznam, ale zatím bez úspěchu.
Nevím o tom, že by liturgické normy přesně určovaly, v jakém stupni se má oslava svatého pohřbeného v daném kostele slavit. VPLRK 54 stanoví, aby se vlastní oslavy obvykle slavily jako závazné nebo nezávazné památky. Zároveň ale připouští slavení ve vyšším stupni na některých místech. Zdá se tedy možné, aby byl i hypotetický svatý, který vůbec není zapsán v kalendáři českých a moravských diecézí, ale je pohřben v některém zdejším kostele, tamtéž slaven svátkem nebo slavností, i pokud není titulárním světcem dané svatyně.
Od letošní pouti do Staré Boleslavi jsem přemýšlel nad (zákonnými) možnostmi místně specifických liturgických textů. I když jsem se zatím nedobral definitivní odpovědi, vše nasvědčuje tomu, že schvalování liturgických textů je výhradně v kompetenci římské kongregace pro bohoslužbu a tudíž je ať vytváření nových textů, ať přejímání textů z cizích proprií pro speciální místní potřeby ("máme tady nohu svatého Bonifáce, budeme tedy slavit jeho svátek s texty z Německa") nepřípustné a pro oslavy "exotických" svatých zahrnutých v kalendáři kostela je třeba použít texty z commune.
Stránky In adiutorium dnes slaví druhé narozeniny. Záměrně píši "stránky", protože v listopadu 2010 jsem ještě neměl ani nejmenší tušení, že se z webu, který měl původně jednu jedinou stránku se čtyřmi nebo pěti odstavci smysluplného obsahu, postupně vyklube projekt, který bude jedním z významných motorů mého života.
Takové narozeniny se sluší oslavit. Lámal jsem si hlavu, jak by taková narozeninová oslava webu In adiutorium měla vypadat. Nakonec jsem se rozhodl - vedle zveřejnění nového vzhledu stránek - nabídnout ctěnému čtenářstvu pohled do doby, kdy stránky vznikaly.
(Předehra 1.) Nijak se netajím tím, že jsem opravdu bídný hudebník. Lze to snad ilustrovat příhodou: Prosil jsem před časem jednoho řeholníka o noty k jedné písni, kterou složil pro svou komunitu. Když mi je předával, všiml si, že na kopii je notován jen refrén a ne už slohy. "Ale to Vy nepotřebujete, že ne? O text Vám šlo?" "Popravdě, rád bych měl melodii i ke slohám, abych si je mohl zazpívat." "Vidíte, já myslel, že jste nehudební. V kostele jsem Vás jaktěživ zpívat neviděl." -- Velice správně. Já totiž zpívat tak, abych se mohl připojit ke kostelnímu zpěvu, neumím. (To má více rovin. Mj. se ve varhanní harmonii nedokážu "chytit" na melodickou linku.) Přeci ale mám malou trošku hudebního sluchu a trochu zpívat umím - zjistil jsem to až rok před maturitou, když jsem se začal učit hrát na kytaru.
(Předehra 2.) Jeden z mých pradědů byl, vedle svého "řádného" zaměstnání, ve volném čase hudební skladatel. Znám ho jen z vyprávění, z obrazu, na kterém ho zachytila jedna z jeho dcer, a z písně, co se každý rok zpívá o pouti v kostele, kde býval "ředitelem (opravdu malého) kůru". Jestli byl skladatel dobrý nebo špatný, velký nebo malý, nedokážu posoudit. Psal zejm. varhanní skladby a písně a sbory pro liturgický provoz kostelů, kde působil. Byl a je pro mě velice přitažlivým člověkem - a často jsem mu jeho umění záviděl. Zároveň jsem ale hudbu vždycky považoval za "velkou vědu", přístupnou jen několika málo vyvoleným, zatímco my ostatní, "hudební plebs", jsme odkázáni na to, hrát a zpívat to, co oni vytvoří.
(Předehra 3.) Od sedmnácti nebo osmnácti jsem si svou budoucnost maloval velmi černobíle, totiž cisterciácky. Když jsem se pak v roce 2009-2010 pokoušel vstoupit do trapistického kláštera Nový Dvůr, postupně jsem zjistil, 1. že pro mnišský život nemám předpoklady (představení to zjistili dříve než já a pro mě to bylo nejdřív velice nepříjemné překvapení) a 2. že mé srdce ve skutečnosti běží jinam než ke klášterní bráně. Do kláštera jsem tedy nakonec nevstoupil. Z více důvodů mi ale zůstala velká náklonnost k oficiu, a to zejména k oficiu zpívanému. (Jestli si mě otec novicmistr ještě pamatuje, možná by při čtení těchto řádků kroutil hlavou. Ani on mě totiž nikdy neviděl a neslyšel zpívat. Tak vysoko, jak se v klášteře zpívala psalmodie, zpívat nedokážu. A složitější kusy oficia i mše byly mimo moje možnosti, mj. i proto, že vůbec neumím zpívat z listu a poslechem se učím mnohem pomaleji než bratři.)
(Bod zlomu.) Na tom, že jsem s překvapením, ba zděšením zjistil, že nějaký dosud neznámý, ale velice mocný spodní proud mého srdce nespěchá do kláštera, ale někam docela jinam, mělo velký podíl to řízení Boží prozřetelnosti, kterým se v našem ročníku na KTF UK díky programu Erasmus na rok octla jedna nadmíru sympatická teoložka z Německa. Setkání s ní považuji za jeden z největších Božích darů, které jsem ve svém dosavadním životě dostal.
Pro pozdější vznik projektu In adiutorium je významné to, že mi, když jsem se s ní na konci letního semestru loučil, dala na památku zpěvník "Ad majorem" (München: INIGO Medien 2008): velice pěkný, koncepčně dobře zvládnutý zpěvník obsahující výběr "sacropopových" písní pro liturgické i ne- a para-liturgické potřeby společenství katolické mládeže. Kdybych ho měl k něčemu přirovnat, zkusil bych to třeba takto: "Něco jako Hosana 1, jenom je rozsahem menší, neobsahuje žádné dětské písně, průměrná teologická i literární úroveň je o kus vyšší a místo písní výrazně salesiánských jsou tam výrazně jesuitské." Jednou z těch, které jsem si záhy oblíbil, byla "The Lord Hears the Cry of the Poor" (John Foley). Protože jsem pro ni chtěl nadchnout sestru, pokusil jsem se napsat k refrénu druhý hlas. (Velice primitivně - prostě jsem ke každé notě hlavního hlasu vybral nějakou hlubší z příslušného akordu kytarového doprovodu.) Propagandistická akce se nezdařila - zůstal jsem v rodině sám, kdo tu písničku zná a má rád. Ale bylo prolomeno tabu "psaní melodií je velká věda vyhrazená pro lidi hudebně nadané a vzdělané".
(Hledání.) V této době jsem se po dlouhé době začal znovu modlit breviář - protože jsem oficium měl za hodnotný prvek mnišského života s užitkem praktikovatelný i v životě nemnišském. (Pozn.: Z hlediska teologie liturgie není toto pojetí liturgie hodin docela správné. Ale tehdy jsem to tak viděl.) Z kláštera jsem ale znal hodinky zpívané - a stýskalo se mi po nich. Začal jsem se tedy shánět po nápěvech. Zvažoval jsem možnost poprosit v Novém Dvoře, jestli by mi nevěnovali fotokopie klášterních zpěvníků, ale nezdálo se mi pravděpodobné, že bych je dostal. A potom - nejsem mnich, ale laik žijící ve světě, a "světský" breviář je jinak uspořádaný než oficium mnichů. Hledal jsem tedy noty použitelné s mým "světským" breviářem.
Poměrně záhy jsem našel hymnář. Na internetu jsem objevil chorální nápěvy k žalmům. Některé kousky použitelné i s pokoncilním breviářem jsem "vyzobal" z Liber Usualis. (Zejm. responsorium kompletáře, antifonu k Nunc dimittis, O-antifony pro předvánoční týden.) Nápěvy hymnu ke kompletáři jsem vzal z toho, co nabízejí na svých stránkách vyšebrodští cisterciáci. Později jsem si opsal nedělní antifony ze stránek Stevena van Roode "Liturgia horarum in cantu gregoriano" a - ano, zpíval jsem o nedělích antifony latinsky a žalmy česky. Možná skoro rok.
(Vznik stránek.) Moje hledání zhudebnění českých breviářových textů nepřineslo příliš mnoho plodů. Zdálo se mi ale vhodné to, co jsem našel, dát nějak veřejně k disposici, aby další, kdo budou hledat, měli práci snazší. Tak jsem 27.11.2010 založil na hostingu webzdarma.cz nový účet a nahrál na něj velice jednoduchou stránku obsahující seznam tou dobou mně známých knih obsahujících nějaké breviářové zpěvy.
Současně jsem objevil LilyPond, jedinečný svobodný nástroj pro sazbu not. Frustrující nedostatek hotových melodií stimuloval růst mé drzosti, takže jsem na stránky brzy začal nahrávat první ubastlené nápěvy vybraných antifon a jiných zpěvů - vysázené v LilyPondu. A jak to bylo dál, to může ten, kdo u toho nebyl, vyčíst ve starších příspěvcích na tomto blogu a v dávných vrstvách historie repozitáře na githubu.
Jak jsem včera ověřil u poskytovatele webového prostoru, tyto stránky byly zřízeny 27.11. 2010 v 13:10. Za dva týdny tedy oslaví dva roky existence.
Žádnou speciální oslavu nechystám. V poslední době ovšem po chvilkách pracuji na nové grafické úpravě stránek a je možné, že se ji pokusím světu představit právě v onen narozeninový den - pokud ji tedy stihnu včas dodělat. Protože jsem výtvarným cítěním nikdy neoplýval a k žádnému zázraku v tomto ohledu zatím nedošlo, není na místě čekat výrazné zkrásnění. Dělám si ale naději, že stránky budou funkčnější, jednotnější a přehlednější.
Koupil jsem si dnes třetí díl zpěvníku Hosana. Při čekání ve frontě na studijní oddělení jsem ho zběžně prolistoval. Zarazil mě závěr jeho doslovu:
Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety, aby se snažili písničky hrát pokud možno tak, jak je autoři napsali, a autory naopak prosíme o velkou míru tolerance, když tu "svou" uslyší hrát trochu jinak, než měli původně v úmyslu.
Dotýká se tématu, které s sebou už měsíce nosím a porůznu o něm přemýšlím: totiž vztahu mezi notovým zápisem a realisací díla. (Inspirativní článek na toto téma vyšel v červencovém čísle časopisu Musicologica: Martin Celhoffer: Musical praxis and notation.) Nejsem si jistý, že je správné, aby autor hudebního díla, v diskutovaném případě písničky, vyžadoval, aby byl jeho notový zápis interpretován "tak, jak on to zamýšlel". To, že noty zachycují méně informací než např. nahrávka, není jen jejich slabostí.
Jsou hudební žánry, kde se oprávněně vyžaduje, aby interpret hrál či zpíval "tak, jak to autoři napsali," totiž aby interpretace věrně zachovala všechny notací zachycené parametry skladby. (A jsou hudební žánry, kde notový zápis nemá zdaleka takovou normativní platnost!) Různé styly notace se ale druhem a množstvím zaznamenaných parametrů liší.
Letos o slavnosti Seslání Ducha svatého rozdělovský chrámový sbor zpíval o svatodušních nešporách mé antifony. Neměl jsem odvahu se jich zúčastnit, ale měl jsem možnost pročíst si noty, které pro danou příležitost připravil T. Mandlík a byla to pro mě zajímavá zkušenost. Sbormistrovská interpretace totiž zápis doplnila o parametry, které nechávám nespecifikované, zejména délku not. Také poněkud redukovala frázování. Výsledek byl znatelně jiný, než "měl autor v úmyslu", ale stejně dobrý nebo snad dokonce lepší.
Ergo: Prosíme všechny muzikanty, zpěváky a interprety, aby se snažili naše antifony a responsoria zpívat tak, jak považují za nejlepší, nebáli se být tvůrčí a experimentovat.
Přemýšlel jsem už o tom, že by bylo dobré poskytnout k některým zpěvům nahrávky - ne jako normativní vzor interpretace "podle autorova záměru", nýbrž jako pomoc pro ty, kdo mají s interpretací informačně chudého notového zápisu potíže a trochu i jako propagační materiál. Že jsem tak zatím neučinil, je dáno tím, že se ostýchám veřejně ukazovat svou opravdu bídnou intonaci a přednes.
Psal jsem, že delší dobu dumám o vztahu notového zápisu a provedení. Moje palčivá otázka konkrétně zní "nešidím svou práci, když do not zaznamenávám jen zlomek z podoby, jakou ten který zpěv má, když ho skládám a doma zpívám? Když píši o svobodě interpretace, není to jen čirý alibismus?" Z části je třeba informační chudobu mých zápisů připsat na vrub autorově neschopnosti své představy adekvátně kvantifikovat. U řady antifon bych však mohl poměrně přesně udat délku not, u některých dynamiku, u několika málo dokonce takt. Nicméně stále se zdráhám. Domnívám se, že pro správné provední chorálních zpěvů takové informace nejsou potřeba a že by mu naopak mohly škodit. Ale hotov s touto otázkou zatím nejsem.