Olejníkův nešporník podruhé

3.3.2013 23:45 | kategorie: Knihy | Komentáře

Úvod

Občas se ptám Googlu, kdo že na moje stránky odkazuje nebo je zmiňuje. Před několika měsíci jsem tak objevil, že se zmínka o nich dostala do jedné bakalářské práce (Kolčava František: Česká liturgická hudba po II. vatikánském koncilu, Olomouc 2012). To se ví, že mi to udělalo radost. Než jsem si přečetl titul, těšil jsem se, že třeba někdo vědecky zúročil mou heuristickou práci okolo starých zpracování hodinek v národním jazyce ... Když jsem pak tu zmínku našel, bylo po radosti. Autor můj blog poctivě cituje jako zdroj informací o tom, co se najde v Olejníkových Nedělních nešporách. Tolik upřímnosti až bolí a být vedoucí té práce, nedovolil bych to - obsah dobře dostupných knih má student prozkoumat, ne si o něm přečíst v jiných knihách nebo dokonce někde na jakémsi pochybném blogu ...

Olejníkově "cihličce" jsem před dvěma lety věnoval článek, který by bylo lze shrnout do hesel "přiblblá fotka + resumé obsahu knihy + hurá". Psal jsem ho snad ještě ten večer, co mi z Olomouce přišel nedočkavě očekávaný balíček; stál jsem tehdy na samém počátku své práce na zpěvech oficia a neměl jsem tedy žádné předpoklady pro to, abych podal hodnocení něčeho jiného než uživatelské vstřícnosti knihy, nakolik je ovlivněna hmotností svazku a počtem potřebných a dostupných záložek ...

Kritizovatelný?

Na vysoké škole nás hned v prvním ročníku v propedeutice naučili, že je požadavkem akademického bontonu i zdravého rozumu, aby recenzi psal někdo, kdo je vůči autoru recenzovaného díla na podobné, ev. vyšší odborné úrovni. To platí nepochybně nejen pro vědecké práce, ale také pro umělecká díla, a tudíž je zřejmé, že ani dnes nejsem kompetentní recenzovat Nedělní nešpory: dílo člověka vysoko hudebně vzdělaného, s dlouhou sbormistrovskou, pedagogickou a skladatelskou praxí, člověka, jehož skladby po desítky let pravidelně spoluutvářejí liturgii v četných moravských i českých kostelích ... S velkou pravděpodobností k tomu ani nikdy kompetentní nebudu. Kdyby ale někdo povolanější takovou recenzi, hodnotící Olejníkův příspěvek ke zhudebnění české liturgie hodin z hlediska hudebního a liturgického, napsal, s velkou chutí bych si ji přečetl.

Asi rok poté, co jsem Nedělním nešporám vykázal místo ve své knihovně a zveřejnil zmiňovaný huráčlánek, jsem mluvil s jedním zasloužilým chrámovým zpěvákem. Když říkal, že Olejníkovo zhudebnění nešpor nemá rád, že se mu nelíbí, ať si ho nechají na Moravě, ale českým uším že nesedne, ... všechno se ve mně vzbouřilo. "Co si to dovoluje ... !"

Až potom se v mém myšlení vytvořil prostor pro to, že i skutečné umělecké dílo se může někomu nelíbit. (A nemusí to znamenat, že ten někdo je ignorant.) Dále, že to, že něco složil Mistr Olejník (moje úcta k němu dříve hraničila se zbožňováním), nutně neimplikuje, že to je (celé i v částech, od první do poslední antifony) umělecké dílo vysoké hodnoty. Teprve potom jsem začal reflektovat to, že jsem vlastně z nešporníku obdivovaného mistra skoro nikdy nešpory nezpíval. Jistě, sehrály v tom roli "historické okolnosti" - nedlouho po zakoupení zpěvníku jsem odjel do Erfurtu a těžkou knížku jsem s sebou nevezl. Z Německa zpět jsem pak už přijel s vlastním zpracováním kompletního nedělního oficia a zpíval jsem o nedělích přednostně své výtvory, abych slyšel jejich nedostatky a mohl je opravit. Přeci jsem ale několik málo pokusů s Olejníkovým nešporníkem udělal - a neměl jsem na jejich základě mnoho chuti do častějšího používání.

Protože zpěvy pro postní neděle zatím nemám zpracované, naskytla se mi vhodná příležitost sáhnout alespoň pro druhé nešpory po existujícím zhudebnění, a tak jsem dnes večer po dosti dlouhé době opět zpíval z Olejníka. Byť moje zkušenosti s jeho nešporami jsou jen částečné a řídké, postupem času si na ně vytvářím názor, o který se chci podělit.

To, co následuje, neříká nic o uměleckých a liturgických kvalitách Olejníkových nešpor, nýbrž pouze co se mně na nich nelíbí. Jde o názor ryze osobní, subjektivní a nehotový, vybudovaný na reflektovaně vratkých základech. Ze známých omezení je třeba zvážit především tato:

  1. Pro hodnocení hudebního díla je důležitá jeho adekvátní interpretace. Mám četné zkušenosti s tím, jak písničku, která se mi při studiu zpěvníku zdála nezajímavá nebo rovnou strašná, někým schopnějším dobře zvládnutý zpěv a ev. nástrojové aranžmá proměnilo k netušené kráse a hloubce.
  2. U různých liturgických zpěvů je různý poměr mezi pěveckým partem a doprovodem. Jeden článek, který jsem o Olejníkovi četl, naznačuje, že u něj je pro celkové vyznění předepsaný varhanní doprovod zásadně důležitý. Východiskem pro mé hodnocení je však pouze samotná melodie zpívaná bez doprovodu.
Subjektivní kritika
  1. Nejen antifony, ale i nápěvy žalmů mají na můj vkus dosti velký rozsah, téměř pravidelně obsahující celou oktávu. To komplikuje hledání polohy únosné pro společný zpěv lidí různých hlasů. Gregoriánské nápěvy psalmodie, které mám rád, všechny vystačí s výrazně menším rozsahem.
  2. Jedné sadě modálních nápěvů psalmodie populární ve Spojených státech jistý kritik vytýkal, že celý melodický průběh žalmového verše je určován sestupným pohybem, zatímco charakteru psalmodie lépe odpovídá malý klimax v polovině verše. Tato kritika dopadá i na většinu Olejníkových nápěvů. Jejich klesavý ráz, pro člověka uvyklého chorálním nápěvům nezvyklý, je pak dále umocněn již zmíněným značným rozsahem, kdy melodie mezi začátkem a koncem verše nezřídka klesne o celou oktávu a na začátku nového verše následuje velký skok.
  3. Klesavý charakter psalmodie bývá jaksi "vyvažován" vzestupnou tendencí antifony, která mívá olejníkovský "otevřený vysoký konec". Je hudební nutností (srov. úvod od editora Nedělních nešpor) zpívat antifonu po každé strofě žalmu - bez občasného "nadzvednutí" antifonou by psalmodie "definitivně spadla", stala by se nesnesitelně únavnou. To se mi nelíbí jednak hudebně, jednak proto, že toto pojetí psalmodie oficia (byť výslovně legitimované ve VPDMC) nepovažuji za liturgicky příliš šťastné.
  4. Některé nápěvy psalmodie na mě působí vysloveně banálně (dnes zejm. s. 490, navíc v ostrém kontrastu k vážnosti zpívaného textu).
  5. Tím, že žalmy žaltáře mají fixně přiřazené nápěvy a že antifony musí být jako protipól k psalmodii stoupavé, nedaří se někdy Olejníkovi adekvátně zhudebnit antifony, které jsou smrtelně vážné.
  6. Těžce proti srsti jsou mi v antifonách pro Olejníka typické délky na nepřízvučných slabikách a četné synkopy.
Závěr

Josefu Olejníkovi i nadále patří moje velká úcta a obdiv a troufám si doufat, že v něm mám také nebeského přímluvce. Jestliže můj obdiv vůči jeho práci na poli liturgické hudební tvorby po koncilu býval bezvýhradný a nekritický, delší dobu již takový není. Hodnocení jeho prací na poli zhudebnění liturgie hodin zůstává úkolem pro budoucnost. (A pravděpodobně ne pro mě.) Výše podaná subjektivní kritika je především výrazem mého vlastního potýkání se s problematikou hudební stránky kanonických hodinek. Tvorbě Josefa Olejníka v tomto potýkání se patří i nadále pevné místo a je pravděpodobné, že jeho nešporníku budu muset za dalších pár let věnovat další článek, psaný snad zase s o něco širšími obzory a o něco větším vhledem.

Noty pro postní dobu 2013

10.2.2013 13:04 | kategorie: Projekt | Komentáře

Co (ne)lze letos očekávat od projektu In adiutorium

Za dveřmi je začátek nové liturgické doby, doby postní. Zatímco pro dobu adventní jsem stihl připravit všechny potřebné zpěvy pro denní hodinky ještě před jejím začátkem a pro dobu vánoční jen s drobným zpožděním, zpěvy doby postní letos zcela jistě dokončeny nebudou. Konečně jsem totiž našel zaměstnání, čímž se radikálně ztenčil objem mého volného času. Na skládání antifon oficia ho tak zbývá jen velice málo.

Minimální plán prací zahrnuje vytvoření antifon k Magnificat a Benedictus pro všechny postní (a následně i velikonoční) neděle cyklu C. Pokud se mi na to podaří utrhnout čas, rád bych dokončil všechny chybějící zpěvy Svatého týdne, včetně antifon k modlitbě se čtením. (Responsoria bych rád také, ale neslibuji je, protože jsou pro mě výrazně obtížnější.) Není příliš pravděpodobné, že bych stihl ještě něco nad to.

Co letos v postu zpívat

Kdo by chtěl letos v postní době zpívat některou část oficia, může sáhnout po celé řadě zdrojů:

  • Olejníkovy Nedělní nešpory, prověřené lety používání nejen v olomoucké katedrále, obsahují kompletní zhudebnění druhých nešpor všech postních nedělí.
  • Velikonoční graduál od téhož autora nabízí ranní chvály pro Velký pátek a Bílou sobotu.
  • Pavel Šmolík má zpracované kompletní druhé nešpory pro postní neděle.
  • Stránky Liturgia horarum in cantu gregoriano nabízejí oboje nešpory a ranní chvály pro každou neděli v roce. Dobrá volba pro ty, kdo se nebojí latiny a gregoriánského chorálu.
  • Kdo by chtěl zpívat oficium podle předkoncilních knih, najde velké množství pramenů na stránce Odkazy. Případnému bezradnému zájemci v té věci rád e-mailem poradím.
  • Dominikánské zpěvy nikomu nedoporučuji, protože nejsou v souladu s platnými liturgickými předpisy zavazujícími nás nedominikány.

Závěrem přeji vám všem, abyste se letos v postní době neminuli cílem. Aby vás docela nepohltily "světské starosti" (vč. starostí třeba o liturgickou hudbu), a dovolily vám zaslechnout a přijmout Boží slovo.

Adam Wood: Open Source Sacred Music

19.1.2013 14:42 | kategorie: Projekt | Komentáře

Adam Wood se ve svém předevčírem publikovaném článku Open Source Sacred Music velice dobře píše o užitečnosti a potřebnosti využívání svobodných nástrojů, nerestriktivního licencování a šíření děl vč. zdrojového kódu. Článek bych mohl podepsat. Možná ho časem přeložím do češtiny, protože je zdařile napsaný a dotýká se mnohem širšího okruhu problémů než můj starší "manifest" Chorál, tradice a autorská práva, kterým jsem se přihlásil k podobným myšlenkám.

Alelujatická responsoria podruhé

6.1.2013 23:50 | kategorie: Projekt | Komentáře

V době vánoční a velikonoční zpíváme v ranních chválách i nešporách alelujatické responsorium. Před časem jsem těmto responsoriím věnoval článek, jehož hlavním obsahem sice byl nářek nad tím, jak obtížně se některá z nich upravují ke zpěvu, ale dotkl jsem se v něm také otázky, zda stereotypní melodický vzorec alelujatického responsoria modu VI je vhodný pro ranní chvály a nešpory ve významných liturgických dobách, když je to melodický typ velice chudý a jeho místem v předkoncilním oficiu nebyly ranní chvály a nešpory (dvě stěžejní hodinky každého dne, srov. SC 89), ale malé hodinky v průběhu dne.

vánoční alelujatické responsorium

Responsorium z brožurky k papežským nešporám ze slavnosti Matky Boží Panny Marie letošního roku. (Zdroj: vatican.va)

Vrátit se k tomuto tématu mě přimělo listování brožurkou k papežským nešporám z nedávné slavnosti Matky Boží Panny Marie. (Mimochodem, skvělá věc: takové brožurky jsou na internetu zřejmě ze všech papežských nešpor z posledních let - viz stránku Odkazy.) Vánoční alelujatické responsorium Verbum caro factum est tam má jinou, mně dosud neznámou, bohatší melodii. (Pro čtenářovo pohodlí jsem je "vystřihl" na obrázek.)

Co to je za responsorium? Je ta melodie tradiční, nebo vytvořená v nedávné minulosti z pohnutek příbuzných mé výše nastíněné úvaze? Protože nemám aktuálně dostupný druhý díl oficiálního pokoncilního latinského antifonáře (Antiphonale Romanum, t. II. Ad Vesperas in dominicis et festis), podle které byla brožurka pravděpodobně připravena, a ten beztak nejspíš neuvádí prameny jednotlivých zpěvů, šel jsem "o stupínek tradice zpět", do antifonářů předkoncilních. Responsorium Verbum caro se v předkoncilním římském oficiu zpívalo v tercii a nápěv mělo náš diskutovaný prostý (viz Antiphonale Romanum 1912, s. 235), na jaký jsou momentálně notována všechna vánoční i velikonoční responsoria v mém zhudebnění.

Teprve tady mě "trklo": responsorium se přeci zpívá v ranních chválách a nešporách v předkoncilním mnišském oficiu. Tam by tedy bohatší nápěv nejspíš dával smysl. A skutečně, hledanou "zdobnou" variantu našeho responsoria jsem našel v Antiphonale Monasticum 1934. Je tam předepsána pro nešpory (s. 248), zatímco v ranních chválách (s. 242) je s týmž textem prostší melodie, velice podobná ale nikoli úplně totožná s naší stereotypní.

Sluší se zmínit, že responsorium v ranních chválách a nešporách není nějakou typicky mnišskou zvláštností. Najdeme je i v řadě předtridentských místních liturgií (resp. místních variant římské liturgie) - můj zatím jen letmý a nedostatečně vypovídající kontakt s prameny říká, že to byl také případ liturgie pražské.

Latinská alelujatická responsoria zdobnějších melodií - ať v mnišském antifonáři, ať, najdu-li jaké, v rukopisných pramenech - bych měl v budoucnu trochu prozkoumat a z toho zkoumání příp. vyvodit důsledky pro svou tvorbu. Protože si stále myslím, že není správné, aby doba vánoční a velikonoční - doby to v rámci liturgického roku velmi významné - byly v hudebním tvaru oficia poznamenány melodicky výjimečně nudnými responsorii.

Fotografie z nešpor

28.12.2012 21:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

Čas od času dělám průzkum hlubin českého internetu zaměřený jednak na nové hudebniny k liturgii hodin, jednak na její slavení. Dnes jsem se do takového průzkumu po delší době opět pustil a výtěžkem jsou informace o pravidelných zpívaných nešporách v Hradci Králové a ve Vranově u Brna (viz stránku Místa).

Vedle toho jsem narazil také na velice pěkné fotoalbum, které bych neváhal doporučit, kdyby se na mě někdo obrátil s otázkou, jak je vhodné uspořádat pro slavení denní modlitby církve liturgický prostor, jaké k ní náleží postoje a liturgická roucha. (Ne že by to nešlo zcela legitimně i jinak, ale uspořádání zachycené na fotografiích je velmi tradiční, vkusné a funkční - a tudíž veskrze doporučeníhodné jako model.)

V rukou slavících jsou nepřehlédnutelné Olejníkovy Nedělní nešpory.

zpívané nešpory

Zpívané nešpory - katedrála Svatého Ducha v Hradci Králové, 2009 (celé album)

Okraje stránek mluví

22.12.2012 19:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

Nemám rád, když se čmárá do knížek. Považuji to za barbarství. (Není to přesvědčení na základě úvahy, ale preracionální opce. I když vím, že v řadě situací je psaní a podtrhávání v knížce velice rozumné, efektivní, ekonomické, morálně nezávadné, ... mně se to prostě nelíbí.) Na druhou stranu ale poznámky a jiné čmáranice na okrajích stránek svědčí o tom, že knihu někdo používal, někdy o něm prozrazují zajímavé věci a případně umožňují i jakousi "komunikaci" přes propast řady generací.

Pro liturgika jsou obzvlášť vzrušující poznámky ve starých liturgických knihách. Liturgická kniha (zejména od unifikace latinské liturgie po Tridentském koncilu) nutně obsahuje jen základní všude platné schéma liturgických úkonů. Nás ale kromě schématu zajímá také to, jak bylo uváděno v život. Nejen, co říkají liturgické texty a rubriky např. o půlnoční mši slavnosti Narození Páně, ale také, jak se v určité době na určitém místě slavila.

V posledním článku jsem letmo zmínil knížečku Officium in die Nativitatis D.N.J.C. (Ratisbonae: Pustet 1890), která nedávno přibyla do mé sbírky zpěvníků k oficiu. Co se dočteme na okrajích jejích stránek a mezi řádky?

Na předsádce je kromě antikvářské poznámky rozmáchlá čmáranice barevnou pastelkou. Domnívám se, že by to mohlo být jedno slovo ledabyle napsané psacím písmem, které neovládám (např. psacím švabachem). Na to, aby mohlo být dětskou kresbou, vypadá příliš "písmovitě", cílevědomě a málo důkladně. Snad je to podpis majitele. Na titulní stránce nahoře je krasopisně červeným inkoustem vyvedená zkratka "K 15.", která se zdá svědčit pro zařazení do nějakého souboru - buďto knihovny, nebo vybavení kostela.

Dále najdeme řadu vpisků přímo v liturgických textech. Ty spadají v zásadě do dvou druhů: přednesové značky (zanesené do textu pastelkami) a poznámky k průběhu slavení (tužkou na okrajích stránek). Výmluvný je fakt, že bylo vpisováno pouze na stránky matutina. Ostatní hodinky jsou čmáráním nedotčené. Knížka byla zřejmě používána jen při vánočním matutinu (které předcházelo půlnoční mši).

Co nám vpisky prozradí? Pocitem zadostiučinění mě naplňují nalezené přednesové značky. Neznámý uživatel knížky, který žil na konci 19. století a měl tedy k latině (která tehdy byla pravidelnou součástí gymnasiálního vzdělání) mnohem blíže než my dnes, měl zapotřebí označkovat si texty žalmů pro zpěv. Latinské texty žalmů v chórových žaltářích se dodnes obvykle neznačkují, protože se má za to, že toho uživatel nemá zapotřebí. O svých obtížích se zpěvem z neznačkovaných latinských textů jsem psal v srpnu během svého experimentu s předkoncilním oficiem a na blogu PrayTell se lze dočíst, že podobné problémy mají dokonce i někteří ctihodní opati benediktinských komunit. Poučení ze stoletých čmáranců: není to problém nový, typický pro naši dobu latinou nedostatečně dotčených katolíků.

Nejhojnější přednesovou značkou je podtržení slabiky modrou pastelkou. Podtržena je obvykle první slabika, kde se v příslušném poloverši měnila melodie, tedy buďto první přípravná nebo první přízvučná. Někde navíc najdeme červenou svislou čárku - podle všeho pauzu k nádechu ve velmi dlouhých verších. (Je vždy max. jedna ve verši, na místě, kde text snese cézuru.) Za povšimnutí stojí, že žalmy v naší knížce nikdy nemají tištěnu flexu.

Zajímavější než přednesové značky jsou "scénické poznámky" připsané na okrajích stránek. Níže uvádím všechny.

s. 19 (hymnus): Ep.
s. 20 (in 1. nocturno 1. antiphona): Canon 1.
s. 23 (lectio 1.): Can. iunior
s. 27 (in 2. nocturno 1. antiphona): Can. 4
s. 40 (lectio 8.): obtížně čitelná poznámka. Dvě nerozluštitelná slova, pak Eppi ad Te D
s. 41 (lectio 9.): Ep.
s. 42 (Te Deum): delší nečitelná poznámka

Zdá se, že je v knížce zaznamenáno rozdělení rolí při pontifikální liturgii v katedrále. Zkratku Ep. čtu episcopus, biskup. Biskupovi přísluší ve vánočním matutinu intonovat hymnus, číst poslední-devátou lekci a možná intonovat Te Deum. Nerozluštěná poznámka u 8. lekce se ho týká, ale nezdá se být přiřazením role - spíše určuje, že se s biskupem má něco dít. (Někdo mu něco přinést?)

Vedle biskupa čteme o třech různých kanovnících (canonicus 1., canonicus iunior, canonicus 4). Tak ovšem vyvstává řada otázek. Kdo intonoval antifony, u kterých není nikdo napsán? Vždy kanovník jmenovaný u první antifony daného nokturnu? Další kanovník v pořadí? (Každý nokturn má tři žalmy, takže by v prvním intonovali canonicus 1, 2 a 3 a první antifona druhého nokturnu by vyšla akorát na napsaného k ní can. 4.) Nebo někdo jiný (např. člen chrámového sboru), kdo pro uživatele naší knížky z nějakého důvodu nebyl důležitý? Kdo četl lekce? Kdo předzpěvoval žalm Venite? (Oprava melodie zanesená na jednom místě tužkou by mohla nasvědčovat tomu, že tento úvodní žalm zpíval sám uživatel naší knížky.) ... ...

Studium "scénických poznámek" nás přivedlo k překvapivému zjištění o osudu knížky objevené v antikvariátu. Jestli správně interpretuji zkratky, sloužila (nebo posloužila) kdysi při vánočním matutinu v některé katedrále a používal ji někdo, kdo potřeboval mít přehled o vykonavatelích jednotlivých liturgických rolí - tedy někdo jako ceremonář. Toto zjištění staví do překvapivého světla závěry učiněné z nalezených přednesových značek. V (blíže sotva určitelné) katedrále se na sklonku 19. století o Vánocích z celého oficia zpívalo jen matutinum a ceremonář zřejmě nebyl docela kovaný v psalmodii.

Sliby chyby

17.12.2012 23:50 | kategorie: Projekt | Komentáře

Nějak jsem letos podcenil délku adventní doby i té její části, kterou budu moci uvolnit pro práci na projekty In adiutorium. Pročež dávám na vědomost, že svazeček antifonáře obsahující oficium slavnosti Narození Páně do této slavnosti zveřejněn nebude. Předpokládám, že to nikoho nezarmoutí. Pokud někoho přeci, prosím o odpuštění.

responsorium Hodie nobis coelorum Rex

Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890, s. 24. Matutinum slavnosti Narození Páně, 1. responsorium 1. nokturnu: Hodie nobis coelorum Rex.

Jako pokus o omluvu přikládám výřez z fotografie str. 24 z Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890, s responsoriem Hodie nobis coelorum Rex. Tuto útlou knížku jsem minulý týden získal za stokorunu v jednom z pražských antikvariátů. Jak na tomto blogu bylo vícekrát zmíněno, bylo dříve běžné vydávat na Vánoce a Velikonoce výtah z antifonáře (někdy i z graduálu), zřejmě pro kostely, kde se z nějakého důvodu jen v tyto dny slavilo zpívané chorální oficium. Tyto výtahy jsou co do myšlenky předlohou naší "výběrové řady" Antifonáře k DMC.

Responsorium Hodie nobis je jedno ze dvou, která při liturgické reformě byla vybrána do reformovaného breviáře. Původně to bylo první responsorium prvního nokturnu. Udivuje mě tedy, že má doxologii - tu normálně mělo jen poslední responsorium každého nokturnu. (V reformovaném breviáři responsoria modlitby se čtením doxologii nikdy nemají.) Kontrolou ve starém breviáři ověřeno - není to chyba sazeče. Mám tedy "domácí úkol" podívat se příležitostně do chytrých knih, jak se tam ta "nesystémová" doxologie dostala.

[EDIT 4.3.2013] "Na konci prvního responsoria je Gloria Patri, tak jako na první adventní neděli. Je to z doby, kdy se říkalo o svátcích v každém responsoriu." (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 324n.)

Aktuálně ze zákulisí projektu

7.12.2012 21:00 | kategorie: Projekt | Komentáře

Včera si církev připomínala sv. Mikuláše. Jako laik nejsem, přísně vzato, vázán žádným liturgickým kalendářem, nicméně se mi zdá rozumné držet se i v "soukromé" modlitbě oficia kalendáře vlastní diecéze a kostela, ke kterému patřím na základě bydliště. Tím pádem u mě doma byla včera slavnost sv. Mikuláše (titul kostela) a měl jsem poměrně mimořádnou příležitost zpívat celé společné zpěvy o duchovních pastýřích, jelikož Mikuláš nemá ani jedinou vlastní antifonu. Nebyl to, pokud jde o hudební stránku věci, zážitek nijak příjemný. Jmenovaný soubor zpěvů je mladý, nemá za sebou ještě ani jedno kolo revize a je to na něm vidět (místy chybí kousek textu, důležitý popisek) a slyšet. Nepříjemné je, že aktuální priority neumožňují v dohledné době se formuláři duchovních pastýřů věnovat. Nezbývá tedy, než před známými nedostatky varovat, což tímto činím, a přidat položku do seznamu úkolů.

A na čem že se tedy momentálně pracuje? Nejvyšší prioritu v rámci projektu má momentálně důkladná revize zpěvů pro slavnost Narození Páně. Před časem jsem slíbil zveřejnit před koncem adventu (rád bych do třetí adventní neděle, ale nevím, jestli to stihnu) samostatný svazeček výběrové řady Antifonáře k DMC pro tuto slavnost. Vedle toho bych rád zrevidoval, a dokončil, kde jsou nekompletní, zpěvy pro dny oktávu, ale nevypadá to dobře.

Pravidelnější návštěvníci stránek možná zaznamenali jistý pokles aktivit projektu, patrné je to zejm. při pohledu do grafů na githubu. Důvodů je více. Konečně jsem se s diplomovou prací dostal do fáze, kdy začínají vznikat první stránky alespoň částečně smysluplného textu. Nebezpečně se přiblížil termín první státnice. Hledám zaměstnání. A v neposlední řadě jsem pod hlavičkou Editio Sancti Wolfgangi slíbil připravit několik chorálních knížek pro jeden spřátelený soubor. Sázet noty s vědomím, že se podle nich v určeném termínu a zřejmě i dále v příštích letech bude zpívat, je radostná, ale také náročná práce - v neposlední řadě proto, že přede mě klade stále nové výzvy jak technického, tak liturgicko-praktického charakteru.

V současné době nejsem schopný představit plány prací po konci oktávu Narození Páně. Počítám minimálně s revizí zpěvů slavnosti Zvěstování Páně a s tím, že, tak jako minulý rok, vždy nejpozději s týdenním předstihem zveřejním vlastní antifony pro následující neděli v mezidobí. Zda bude čas a síly na víc, nevím.

Relikvie a kalendář kostela

1.12.2012 14:25 | kategorie: Jiné | Komentáře

Obecný a partikulární kalendář

Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského Ženicha. ...

Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně. (SC 102)

Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary. (SC 104)

Svátky svatých mají pevné místo v liturgickém roce. Základní osou křesťanské liturgie je však slavení tajemství Kristova života. Svátky svatých mají přiměřeně nižší prioritu a neměly by v kalendáři obsadit příliš mnoho dní, aby zůstal zachován organismus temporálu se svým průběžným čtením Písma. Svatých, které církev uctívá, je však příliš mnoho. (Tak, že slavit každého zvláštní oslavou by si vynutilo ne roční, ale několikaletý cyklus sanktorálu :) ) "Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam." (SC 111)

Na věc se ale lze dívat i z druhé strany: úcta světce má obvykle zdroj a centrum v místě, kde bylo pohřbeno jeho tělo a kde se na jeho přímluvu děly/dějí zázraky. Úcta některých světců se pak z různých důvodů rozšířila - třeba až na celou církev. Přesto však slavení svátků svatých je záležitostí podstatně vázanou na určité místo.

Je tedy věci přiměřené, že rozlišujeme kalendář obecný, obsahující svátky slavené celou katolickou církví latinského obřadu, a od něj odvozené kalendáře partikulární, které nad to přidávají oslavy vlastní té které diecézi, řeholní společnosti nebo kostelu. (Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, dále VPLRK /anglicky zde/, č. 52; česky jsou v publikaci Dokumenty liturgické obnovy.)

Kalendář kostela

Kalendář kostela je kalendář diecéze nebo řeholní společnosti doplněný o vlastní oslavy kostela uvedené v Tabulce liturgických dnů (hlavní patron místa, výročí posvěcení, titul kostela) a oslavy svatých, jejichž těla jsou v daném kostele uložena (VPLRK č. 52c).

Poslední jmenovaný případ na jednu stranu asi není na místě vykládat úplně restriktivně ("slaví se takto jen svatý, z jehož těla je v daném kostele pohřbena většina"), na druhou stranu je zjevné, že na mikroskopické úlomky kůstek zasazované obvykle do oltářů se toto pravidlo nevztahuje. (Srov. Kubíček Ant.: O závaznosti direktáře, propria a diecésního rituálu, Časopis katolického duchovenstva, 1892/6, s. 328.)

Je zřejmé, že kostelů s význačnými ostatky některého svatého není v českých zemích mnoho. Pokud jde o českou provincii, bezkonkurenční nahromadění takových ostatků je v pražské katedrále. (A metropolitní kapitula je prý zvláštního kalendáře svého kostela velmi dbalá.) Popravdě ale neznám ani zdaleka všechny svaté pohřbené u svatého Víta a o tom, kde jsou v Čechách další, nemám, až na pár výjimek (sv. Norbert, sv. Zdislava), tušení. Zkoušel jsem najít nějakou publikaci, která by obsahovala seznam, ale zatím bez úspěchu.

Nevím o tom, že by liturgické normy přesně určovaly, v jakém stupni se má oslava svatého pohřbeného v daném kostele slavit. VPLRK 54 stanoví, aby se vlastní oslavy obvykle slavily jako závazné nebo nezávazné památky. Zároveň ale připouští slavení ve vyšším stupni na některých místech. Zdá se tedy možné, aby byl i hypotetický svatý, který vůbec není zapsán v kalendáři českých a moravských diecézí, ale je pohřben v některém zdejším kostele, tamtéž slaven svátkem nebo slavností, i pokud není titulárním světcem dané svatyně.

Od letošní pouti do Staré Boleslavi jsem přemýšlel nad (zákonnými) možnostmi místně specifických liturgických textů. I když jsem se zatím nedobral definitivní odpovědi, vše nasvědčuje tomu, že schvalování liturgických textů je výhradně v kompetenci římské kongregace pro bohoslužbu a tudíž je ať vytváření nových textů, ať přejímání textů z cizích proprií pro speciální místní potřeby ("máme tady nohu svatého Bonifáce, budeme tedy slavit jeho svátek s texty z Německa") nepřípustné a pro oslavy "exotických" svatých zahrnutých v kalendáři kostela je třeba použít texty z commune.

Narozeninový článek - o vzniku projektu

27.11.2012 03:10 | kategorie: Projekt | Komentáře

Stránky In adiutorium dnes slaví druhé narozeniny. Záměrně píši "stránky", protože v listopadu 2010 jsem ještě neměl ani nejmenší tušení, že se z webu, který měl původně jednu jedinou stránku se čtyřmi nebo pěti odstavci smysluplného obsahu, postupně vyklube projekt, který bude jedním z významných motorů mého života.

Takové narozeniny se sluší oslavit. Lámal jsem si hlavu, jak by taková narozeninová oslava webu In adiutorium měla vypadat. Nakonec jsem se rozhodl - vedle zveřejnění nového vzhledu stránek - nabídnout ctěnému čtenářstvu pohled do doby, kdy stránky vznikaly.

(Předehra 1.) Nijak se netajím tím, že jsem opravdu bídný hudebník. Lze to snad ilustrovat příhodou: Prosil jsem před časem jednoho řeholníka o noty k jedné písni, kterou složil pro svou komunitu. Když mi je předával, všiml si, že na kopii je notován jen refrén a ne už slohy. "Ale to Vy nepotřebujete, že ne? O text Vám šlo?" "Popravdě, rád bych měl melodii i ke slohám, abych si je mohl zazpívat." "Vidíte, já myslel, že jste nehudební. V kostele jsem Vás jaktěživ zpívat neviděl." -- Velice správně. Já totiž zpívat tak, abych se mohl připojit ke kostelnímu zpěvu, neumím. (To má více rovin. Mj. se ve varhanní harmonii nedokážu "chytit" na melodickou linku.) Přeci ale mám malou trošku hudebního sluchu a trochu zpívat umím - zjistil jsem to až rok před maturitou, když jsem se začal učit hrát na kytaru.

(Předehra 2.) Jeden z mých pradědů byl, vedle svého "řádného" zaměstnání, ve volném čase hudební skladatel. Znám ho jen z vyprávění, z obrazu, na kterém ho zachytila jedna z jeho dcer, a z písně, co se každý rok zpívá o pouti v kostele, kde býval "ředitelem (opravdu malého) kůru". Jestli byl skladatel dobrý nebo špatný, velký nebo malý, nedokážu posoudit. Psal zejm. varhanní skladby a písně a sbory pro liturgický provoz kostelů, kde působil. Byl a je pro mě velice přitažlivým člověkem - a často jsem mu jeho umění záviděl. Zároveň jsem ale hudbu vždycky považoval za "velkou vědu", přístupnou jen několika málo vyvoleným, zatímco my ostatní, "hudební plebs", jsme odkázáni na to, hrát a zpívat to, co oni vytvoří.

(Předehra 3.) Od sedmnácti nebo osmnácti jsem si svou budoucnost maloval velmi černobíle, totiž cisterciácky. Když jsem se pak v roce 2009-2010 pokoušel vstoupit do trapistického kláštera Nový Dvůr, postupně jsem zjistil, 1. že pro mnišský život nemám předpoklady (představení to zjistili dříve než já a pro mě to bylo nejdřív velice nepříjemné překvapení) a 2. že mé srdce ve skutečnosti běží jinam než ke klášterní bráně. Do kláštera jsem tedy nakonec nevstoupil. Z více důvodů mi ale zůstala velká náklonnost k oficiu, a to zejména k oficiu zpívanému. (Jestli si mě otec novicmistr ještě pamatuje, možná by při čtení těchto řádků kroutil hlavou. Ani on mě totiž nikdy neviděl a neslyšel zpívat. Tak vysoko, jak se v klášteře zpívala psalmodie, zpívat nedokážu. A složitější kusy oficia i mše byly mimo moje možnosti, mj. i proto, že vůbec neumím zpívat z listu a poslechem se učím mnohem pomaleji než bratři.)

(Bod zlomu.) Na tom, že jsem s překvapením, ba zděšením zjistil, že nějaký dosud neznámý, ale velice mocný spodní proud mého srdce nespěchá do kláštera, ale někam docela jinam, mělo velký podíl to řízení Boží prozřetelnosti, kterým se v našem ročníku na KTF UK díky programu Erasmus na rok octla jedna nadmíru sympatická teoložka z Německa. Setkání s ní považuji za jeden z největších Božích darů, které jsem ve svém dosavadním životě dostal.

Pro pozdější vznik projektu In adiutorium je významné to, že mi, když jsem se s ní na konci letního semestru loučil, dala na památku zpěvník "Ad majorem" (München: INIGO Medien 2008): velice pěkný, koncepčně dobře zvládnutý zpěvník obsahující výběr "sacropopových" písní pro liturgické i ne- a para-liturgické potřeby společenství katolické mládeže. Kdybych ho měl k něčemu přirovnat, zkusil bych to třeba takto: "Něco jako Hosana 1, jenom je rozsahem menší, neobsahuje žádné dětské písně, průměrná teologická i literární úroveň je o kus vyšší a místo písní výrazně salesiánských jsou tam výrazně jesuitské." Jednou z těch, které jsem si záhy oblíbil, byla "The Lord Hears the Cry of the Poor" (John Foley). Protože jsem pro ni chtěl nadchnout sestru, pokusil jsem se napsat k refrénu druhý hlas. (Velice primitivně - prostě jsem ke každé notě hlavního hlasu vybral nějakou hlubší z příslušného akordu kytarového doprovodu.) Propagandistická akce se nezdařila - zůstal jsem v rodině sám, kdo tu písničku zná a má rád. Ale bylo prolomeno tabu "psaní melodií je velká věda vyhrazená pro lidi hudebně nadané a vzdělané".

(Hledání.) V této době jsem se po dlouhé době začal znovu modlit breviář - protože jsem oficium měl za hodnotný prvek mnišského života s užitkem praktikovatelný i v životě nemnišském. (Pozn.: Z hlediska teologie liturgie není toto pojetí liturgie hodin docela správné. Ale tehdy jsem to tak viděl.) Z kláštera jsem ale znal hodinky zpívané - a stýskalo se mi po nich. Začal jsem se tedy shánět po nápěvech. Zvažoval jsem možnost poprosit v Novém Dvoře, jestli by mi nevěnovali fotokopie klášterních zpěvníků, ale nezdálo se mi pravděpodobné, že bych je dostal. A potom - nejsem mnich, ale laik žijící ve světě, a "světský" breviář je jinak uspořádaný než oficium mnichů. Hledal jsem tedy noty použitelné s mým "světským" breviářem.

Poměrně záhy jsem našel hymnář. Na internetu jsem objevil chorální nápěvy k žalmům. Některé kousky použitelné i s pokoncilním breviářem jsem "vyzobal" z Liber Usualis. (Zejm. responsorium kompletáře, antifonu k Nunc dimittis, O-antifony pro předvánoční týden.) Nápěvy hymnu ke kompletáři jsem vzal z toho, co nabízejí na svých stránkách vyšebrodští cisterciáci. Později jsem si opsal nedělní antifony ze stránek Stevena van Roode "Liturgia horarum in cantu gregoriano" a - ano, zpíval jsem o nedělích antifony latinsky a žalmy česky. Možná skoro rok.

(Vznik stránek.) Moje hledání zhudebnění českých breviářových textů nepřineslo příliš mnoho plodů. Zdálo se mi ale vhodné to, co jsem našel, dát nějak veřejně k disposici, aby další, kdo budou hledat, měli práci snazší. Tak jsem 27.11.2010 založil na hostingu webzdarma.cz nový účet a nahrál na něj velice jednoduchou stránku obsahující seznam tou dobou mně známých knih obsahujících nějaké breviářové zpěvy.

Současně jsem objevil LilyPond, jedinečný svobodný nástroj pro sazbu not. Frustrující nedostatek hotových melodií stimuloval růst mé drzosti, takže jsem na stránky brzy začal nahrávat první ubastlené nápěvy vybraných antifon a jiných zpěvů - vysázené v LilyPondu. A jak to bylo dál, to může ten, kdo u toho nebyl, vyčíst ve starších příspěvcích na tomto blogu a v dávných vrstvách historie repozitáře na githubu.