III. ročník konference Hudba v katedrále

12.12.2015 2:58 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin v národním jazyce výraznější spojitost. Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí - a očekávání nebylo zklamáno. (Program)

Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí. To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.

Oficium v Sept-Fons

Organizátoři konference na samý začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém opatství Sept-Fons. Jak že to souvisí s tématem konference?

V letech bouřlivého reformování liturgie v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové, s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let vystřídalo několik různých typů nápěvů. Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia. Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný. ("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky. Latina je pro naši komunitu mimo dosah.") Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" - a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu. Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným klášterem právě opatství Sept-Fons.

Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře. Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech, který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického liturgického zpěvu v národním jazyce), měli v Německu o desítky let dříve.

Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše - upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik nést melisma); vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...

Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších (přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich" po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena). Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým, kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor - že totiž formy gregoriánského chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou - jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní Olejníkovými životopisci. (Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)

[EDIT 16.12.2015] Ještě jeden moment chci zmínit. Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích, ale platí to obecně: Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce skládat nechtějí: jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních forem nepovažují za práci hodnou umělce.

Oficium na okraji dalších příspěvků

Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl, ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat. Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.

Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil, že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu, ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu" potkáme např. v předkoncilním commune confessoris pontificis - viz antifonu k nešporám o učitelích církve O Doctor óptime, AR1912 s. [47] (gregobase).

Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních dnů. David Eben představil v širším záběru adventní liturgii adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů. Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů ("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně") nebo liturgie slavnosti Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.

Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek, když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že "antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor. "Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony ze zbožnosti!"

Původ rorátů

Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl následující laickou syntézu:

Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše, s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu. Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii, která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní formulář začínající introitem Roráte, coeli, désuper. V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní slavení votivních mší časně ráno.

Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.

Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí, když (1) původně sobotní mariánská votivní mše v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny. V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár, až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.

Pokud jde o texty, panovala v klasickém období velká tvořivost a "někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali, aby, umí-li, napsal pro ně něco nového"; "každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující texty podle chuti upravoval," takže máme značné množství variant.

Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce, roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících literátských bratrstev - jako jediná památka svého druhu integrovány do katolického liturgického života. Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží, dokazují opakované obhajoby této praxe.

Nešpory na závěr

Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami, za osobního předsednictví pana arcibiskupa. Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální (noty) a o zpěv se postarala katedrální chorální schola. To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy, ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.

Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu. Oba mají v katedrále pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor, a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo. Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů byl velmi nerovnoměrný. Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru: doprovod na velkých varhanách neumožnil dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické kaši.

Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný Messiaen. (Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát Apparition de l'église éternelle než v pražské katedrále?!)

Změna plánu

5.12.2015 23:00 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu by byla potřeba. Po týdnu oficia podle rubrik z r. 1960 však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité - totiž se zaměstnáním a studiem.

Podotýkám, že jsem se zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část: pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář, ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu, a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů (navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři "antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem, ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil a doplatilo by na to především studium.

Možným řešením by bylo ještě více omezit množství každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil. Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji; pro mě by to byl velice suchý chléb.)

Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě. Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři, ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.

Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli. Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ... nebudu to v nejbližší době řešit.

Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského oficia nebyl dosud vydán. O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983) a Sandhofeho antifonář.

Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii z r. 1983 - to však bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem. Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.

Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu. Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou. Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům. Dalším řešením by mohlo být sáhnout po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona - za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují. (Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu, se kterým přitom osobně nemám nic společného.

Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších. Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného Pia X. :) ), že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911. Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.

Svých dlouho spřádaných plánů na důkladné pobytí se staršími podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium bude stále ještě přitažlivá. ("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")

Přípravy k přechodu na starší podobu oficia

21.11.2015 22:21 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

knihy ke zpívanému oficiu

Hromádka knih, kterou používám pro zpívané české pokoncilní oficium (na fotce "červený" hymnář, aktuální svazek breviáře, žaltář a solesmeský Liber hymnarius), za necelé dva týdny osiří a bude přinejmenším na rok vystřídána předkoncilním breviářem a antifonářem. Jenže - ono to není jen tak!

Předně mi pro předkoncilní liturgický pořádek chybí jedna knížka, která se na fotku nedostala (protože bydlí na vrchu jiné hromady knih :)) - direktář. Jsou oblasti, kde se od Summorum pontificum církevní autority starají o vydávání direktáře i pro mimořádnou formu římského ritu, nebo ho alespoň oficiálně zveřejňují (např. Anglie a Wales). Pro české a moravské diecéze však takový direktář nikdo nevydává. Budu si tedy muset poradit sám.

Protože ruční sestavování direktáře je práce zdlouhavá, repetitivní a náchylná k chybám a protože my programátoři jsme zvyklí práci právě tohoto druhu automatisovat, počítám, že si pro těsně předkoncilní kalendář napíšu podobnou aplikaci, jako mám pro ten pokoncilní. Pro částečnou kontrolu správnosti výsledků bude možné se opřít jednak o cizí diecézní direktáře dostupné na internetu, jednak o lidový kalendář, který vydávají lidé okolo webu Krása liturgie. Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda s programováním "softwarového direktáře" začnu od základů znovu, nebo vyjdu z toho, co je již naprogramováno pro online breviář divinumofficium.com. Záleží na tom, co se ukáže jednodušší. (Protože upravovat cizí kód je v řadě ohledů náročnější než navrhnout a napsat vlastní, a nemusí se to vyplatit.) Každopádně je jisté, že na začátku liturgického roku ještě vlastní spolehlivý direktář mít nebudu a budu se muset nějakou dobu orientovat provizorně, jen za pomoci výše zmíněných pomůcek.

Sluší se zmínit, že problém sestavení direktáře nekončí nastudováním pravidel liturgického kalendáře platného v roce 1962 a jejich převedení do počítačového programu. Samostatným úkolem je dobrání se tehdy závazného vlastního kalendáře Pražské arcidiecéze. Nenašel jsem totiž zatím oficiální vydání tohoto kalendáře s aplikovanou tehdy poslední kalendářovou reformou zjednodušující systém tříd svátků. Reformovaného kalendáře bych se mohl dobrat mechanickou aplikací ustanovení reformního dekretu na poslední mně známé oficiální vydání kalendáře před ní (vím o breviáři s pražskými officia propria a příslušným kalendářem ze 40. let; lze doufat, že misál s vlastním kalendářem a texty byl vytištěn ještě i někdy později) nebo snad lépe přenesením pouze vlastních pražských svátků (s příslušnou úpravou jejich stupňů podle reformního dekretu) na oficiální vydání reformovaného všeobecného římského kalendáře, které dostupné je. To však nemusí vést ke správným výsledkům - je veskrze možné, že reforma nebyla uplatňována mechanicky a stupně slavení některých svátků byly při její příležitosti pozměněny. Stále by bylo nejlepší dohledat dobová acta curiae nebo direktář. Moje dosavadní hledání však bohužel žádné plody nepřineslo.

[EDIT 25. 11. 2015] Prozatím bude nejspolehlivější přeci jen "zůstat při papíře", přidržet se direktáře, který vydává papežská komise Ecclesia Dei, a do něj doplnit (jak výše naznačeno) vlastní svátky Pražské arcidiecéze a související úpravy (např. fixované přesuny některých svátků všeobecného římského kalendáře). Kalendářovou aplikaci rozhodně stále mám v plánu, ale tak úplná a spolehlivá, aby bylo zodpověd(itel)né se podle ní řídit, hned tak nebude.

[EDIT 28. 11. 2015] Protože výše zmíněný tištěný direktář je poměrně drahý a zdá se, že je vydáván na občanský rok a ne na rok liturgický, pro prosinec jsem si vytiskl direktář anglicko-velšský a zanesl do něj úpravy. V zásadě jde jen o vypuštění tamních vlastních svátků (kromě Edmunda Kampiána, kterého vedle diecézí Northampton a Portsmouth od již-celkem-dávna slaví i Arcidiecéze pražská). Pražský diecézní kalendář pro dané období žádné svátky navíc nemá.

Další problém je s nápěvy antifon. Jak jsem na to již vícekrát narážel, proprium antifonáře pro českou provincii nebylo po celý novověk nikdy vytištěno. Pátral jsem po něm dost dlouho a dost důkladně, abych to mohl se slušnou jistotou tvrdit. Na druhou stranu, kdyby se později ukázalo, že jsem se přeci jen mýlil, žádný omyl bych neodvolával radostněji než tento.

Ze středověkých rukopisných pramenů lze získat nápěvy jen pro ty nemnohé antifony, které byly v užívání již v době jejich vzniku a jejichž texty v breviáři vydržely až do 20. století. Takových je však naprosté minimum - vzácně stabilní bylo např. oficium sv. Víta, naproti tomu např. oficia sv. Václava a sv. Ludmily byla zcela přepracována při velké reformě ve druhé pol. 19. stol. Protože právě o svátcích zemských patronů upustit od zpívaného oficia pro mě není myslitelné, vidím to tak, že chybějící nápěvy složím.

Nakonec musím přiznat, že, ač jsem v poslední době s chutí trousil na adresu pokoncilního oficia kritické poznámky, se svými starými známými knihami se po pěti letech nepřetržitého užívání neloučím lehce a k těm, které již čekají, aby je nahradily, nehledím jen s radostným očekáváním. Latinsky umím poměrně dobře, ale tak dobře, abych celému breviáři s lehkostí rozuměl, přeci jen ne - viz mé zprávy z prvního delšího pokusu s předkoncilním oficiem před třemi lety. A po stránce hudební to bude podnik podobně náročný: zatímco své antifony mám po letech již pod kůží, ze zpěvů předkoncilního antifonáře znám zatím jen mizivý zlomek. Teď mě čeká ještě poslední týden pohodlného života v kraji důvěrně známém ...

Vesperale simplex

19.11.2015 22:50 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Kvůli své bakalářské práci o žaltáři římského oficia a proměnách, které ho stihly v průběhu 20. století, jsem se dnes probíral nejstaršími čísly Notitiae - (tehdy) úředního věstníku Consilii ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia. Přirozeně jsem se porozhlédl i po tématech, která se bakalářské práce bezprostředně netýkají.

Je příznačné, že za deset let činnosti Consilia vyšel jediný delší článek k problematice zpívaného oficia. Ten se přitom téměř vůbec nedotýká hudebních otázek a v abstraktní rovině řeší pouze otázky principiální: mají v chystaném reformovaném breviáři mít místo útvary, jejichž plný smysl se projevuje jen při společném slavení oficia se zpěvem, tedy zejm. antifony a responsoria?

Dost však hanění liturgické reformy a jejích principů - chtěl jsem se podělit o něco jiného. V tomtéž článku jsem totiž narazil na pozoruhodný odstavec o zpívaných nešporách za účasti lidu:

O nešporních antifonách za účasti lidu

Zvláště je třeba uvážit nedělní a sváteční nešpory slavené za účasti lidu. Pro takový případ je vhodné vybrat nebo složit menší množství snadných antifon, které budou moci zpívat všichni, a to buďto pro celou liturgickou dobu (např. dobu adventní, vánoční atd.) nebo pro určité svátky (např. Panny Marie). Něco podobného se osvědčilo v mešním řádu: vedle antifon, které jsou nyní pro každou jednotlivou mši vlastní (vstupní, k obětování, k přijímání), bylo zavedeno pro lidový zpěv také menší množství formulářů se snazšími zpěvy - jakási "commune pro liturgické doby".

(P. Pelagius Visentin, OSB: De cantibus Officii. Notitiae 9 (1973), 213nn. Překlad z lat. JP.)

Překladem se mi nepodařilo dobře vystihnout, že tam, kde se doporučuje mít po ruce "menší množství snadných antifon", nejde o to, vystačit pro nešpory s méně než čtyřmi antifonami, ale o omezení rozmanitosti formulářů, takže se např. po celou liturgickou dobu zpívají ty samé zpěvy. Pro oficium se tak navrhuje obdoba (u nás, pokud vím, prakticky neužívaného) "lidového latinského graduálu", Graduale simplex.

Nejedná se ovšem o slovo liturgického zákona, ale o mínění odborníka pracujícího na díle reformy. Pozdější liturgické zákonodárství tento nápad nezohlednilo a jeho případná realizace by nebyla v mezích Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve legální. Myslím, že je to škoda.

Stav projektu - září 2015

14.11.2015 15:40 | kategorie: Projekt | Komentáře

Již dlouho jsem nevydal žádnou souhrnnou zprávu o aktuálním stavu projektu a pracích, ke kterým se chystám. Blížící se začátek nového liturgického roku je k tomu dobrou příležitostí.

15. 8. byl dosažen zásadní milník: jsou zhudebněny všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve.

Když píšu Denní modlitba církve, mám na mysli liturgickou knihu pro pokoncilní římské oficium v překladu České liturgické komise, vydávaném od r. 1987. - Starší charitní breviář i jeho potomek, breviář dominikánský, totiž mají jiný titul. Když (řídčeji) píšu s malým počátečním písmenem denní modlitba církve, míněna je bohoslužebná forma - synonymem je "oficium" či "liturgie hodin".

Ke kochání se prázdnou slávou mě svádí skutečnost, že národů, které mají úplné zhudebnění oficia, není úplně mnoho. Vím jen o německém, brazilském (portugalština) a anglickém. (Přičemž poslední jmenované nikdy nevyšlo veřejně tiskem a až v poslední době byly staré cyklostylované strojo/rukopisy nascanovány a zveřejněny na internetu.) Na druhou stranu jsem si dobře vědom toho, že moje dílo je velké pouze rozsahem a zmiňovaným antifonářům jiných národů se nemůže rovnat.

Jako svůj hlavní úkol na nejbližší dobu (v řádu let) vidím revizi celého ohromného korpusu zpěvů. Mnohé mám z minulých let označené jako nepovedené a hodné předělání; i na ostatní bych se však rád znovu podíval ve světle svého nynějšího pojetí "českého chorálu", které se do současné podoby rozvíjelo postupně v průběhu uplynulých pěti let.

Jak je vidět z posledních aktualisací, aktuálně hlemýždím tempem reviduji antifony ze žaltáře. Žaltář je totiž jádrem oficia a špatné zpěvy nikde nemají potenciál nenapáchat tolik škody jako tady.

Přiznávám, že se mi z horizontu prozatím ztratilo vydání antifonáře jakožto ucelené liturgické knihy. Antifonář zůstává mým cílem, ale vidím, že není a ještě dlouho nebude na pořadu dne. Korpus zpěvů je zatím kvalitativně příliš nevyrovnaný.

Jak jsem již dříve avizoval, pro nadcházející liturgický rok opustím, pokud jde o každodenní modlitbu, pokoncilní oficium a své zhudebnění jeho textů, a budu místo něj zpívat oficium těsně předkoncilní, v podobě znovulegalisované slavným motu proprio Summorum pontificum. Považuji to za důležité mj. pro lepší vstřebání autentického repertoáru římského oficia. Budu se však snažit s českými zpěvy zůstat v kontaktu a práci na jejich revizi nezanedbávat.

Mariánské nešpory, Louny, květen 2015

27.10.2015 22:50 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Narazil jsem na Youtube na (pouze) zvukový záznam nešpor, které se konaly letos u příležitosti Noci kostelů v kostele sv. Mikuláše v Lounech. Dovoluji si je doporučit především jako ukázku české psalmodie zpívané na tradiční chorální nápěvy. Nemám s oněmi nešporami nic společného, nepodílel jsem se nijak na jejich přípravě a nebylo při nich použito nic z mých nápěvů, ale žalmy jsou zazpívané přesně tak, jak to považuji za správné - vč. souhlasu slovního přízvuku (hlavního nebo vedlejšího) s hudebním přízvukem dané psalmodické formule. Když jsem tedy přednedávnem sliboval poskytnout ukázkovou nahrávku české chorální psalmodie, už to není potřeba: Hroznata Václav Sojka to udělal za mě a mnohem lépe, než bych toho byl schopen já. Díky!

Neodpustím si několik poznámek. Pro snazší sledování nabízím časové indexy důležitých částí.

  • 00:00 vstup: Flos Carmeli
  • 04:24 Bože, shlédni a pomoz
  • 04:59 (místo hymnu) Ej všickni, již milujete Marii, Matku Boží
  • 06:54 1. antifona, žalm 129. Tonus VIII G
  • 09:00 2. antifona, žalm 127. Tonus II D
  • 10:45 3. antifona, kantikum Ef 1. Tonus VIII G*
  • 13:22 krátké čtení
  • 13:41 promluva
  • 18:30 responsorium Maria, Bůh si tě vyvolil
  • 19:25 antifona Alma Redemptoris Mater
  • 20:22 Magnificat
  • 24:54 prosby
  • 27:35 Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání
  • 30:00 Ave Maria

Nešpory pravděpodobně otevřel liturgický průvod zpěváků a celebranta. Ten se pochopitelně neděje potichu. V typologii řešení vstupu ke slavení liturgie hodin, která se mi pomalu rýsuje a časem ji shrnu v samostatném článku, by se tomuto typu mohlo říkat "první hymnus". Při vstupu zaznívá karmelitánský hymnus Flos Carmeli.

Úvodní verš je jediný český zpěv, který opouští text běžného českého překladu Denní modlitby církve ve prospěch breviáře dominikánského. Nepochybně kvůli využití existujícího nápěvu. Jde, nepřekvapivě, o nápěv dominikánský.

Místo hymnu je použita mariánská píseň, která nefiguruje v žádné z oficiálních sbírek textů použitelných jako hymny při slavení liturgie hodin. Zákonická poznámka: toto není legální úprava.

Žalmy a kantikum jsou z druhých nešpor společných textů o Panně Marii. Antifony jsou zazpívány na nápěv psalmodie.

Responsorium je ze stejného commune, ale z prvních nešpor. Text byl poměrně zdařile opatřen upravenou tradiční formulí krátkého responsoria v VI. modu.

K latinskému Magnificat zazní antifona Alma Redemptoris Mater. Takové její použití je poměrně bizarní. V novodobých dějinách oficia se zpívá výhradně jako závěrečná mariánská antifona po kompletáři - od poslední reformy bez přesného určení, dříve v přesně vymezeném období od začátku adventu do svátku Očišťování Panny Marie (dnes slaveného v christologickém přeznačení jako Uvedení Páně do chrámu). Původně jde, pravda, o antifonu k sextě slavnosti Nanebevzetí Panny Marie (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 306), takže její zpívání se žalmem/kantikem není věc úplně neslýchaná, ale dnes rozhodně krajně neobvyklá. Zákonická poznámka: sice koulím očima, ale myslím, že tato úprava je legální, povolená velkorysým ustanovením o votivním oficiu ve VPDMC 252.

Dalo by se diskutovat o tom, zda totéž ustanovení neopravňuje pro slavení votivního oficia kromě výběru vhodných textů z nabídky breviáře i k výběru textů, které v něm vůbec nefigurují, tedy např. ke složení vlastních antifon nebo k použití libovolné vhodné písně namísto hymnu. Jsem zastáncem restriktivního výkladu omezujícího výběr jen na to, co nabízí breviář. Přesvědčivé argumenty spolehlivě drtící opačné stanovisko jakožto nepřípustné však zatím nenacházím.

Závěrem musím těm, kdo se na přípravě nešpor podíleli, vyjádřit uznání za nezvykle nízký počet zjištěných nelegálních úprav. Naopak uplatněné úpravy legální upozorňují na možnosti, které liturgické normy nechávají otevřené pro votivní oficia - to ve smyslu VPDMC 252 znamená tematické oficium, např. (ale nejen) ke cti určitého světce, slavené v liturgicky volný den.

Pokud jde o hudební stránku, je mi líto antifon k žalmům a ptám se, zda byly odbyty žalmovým nápěvem proto, že k nastudování něčeho lepšího nebyl čas (to beru), že žádné z existujících zpracování nebylo uznáno hodným (není jich málo: kdo programově chce zpívat žalmy na chorální nápěvy, připraví se tím o Olejníka a Šmolíka; stále mu však zbývá osvědčený Holík, zahrnutý v kancionálu, a pisatel těchto řádků), nebo proto, že strůjce nešpor o existujících zhudebněních nevěděl. Tento poslední důvod by mě mrzel nejvíce - to, aby se o existujících zhudebněních denní modlitby církve vědělo, si kladu za úkol přede vším ostatním.

Nápěvy žalmů

24.10.2015 20:00 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Byl jsem navštívit jednoho kolegu z KTF UK v jeho kaplanském působišti a při té příležitosti jsem byl požádán, abych vyrobil instruktážní nahrávky, podle kterých by se daly cvičit tradiční nápěvy žalmů římského oficia. Připravil jsem je a níže je nabízím. Pokusím se je v blízké budoucnosti doplnit ještě o další článek, skýtající vysvětlení, jak latinská psalmodie "funguje".

Předem varuji, že bídný je jak nahraný pěvec, tak technika použitá k záznamu jeho hlasu. Poslech je tudíž na vlastní nebezpečí. Každý, kdo má možnost učit se z jiného zdroje než z nabízených nahrávek, udělá lépe, když jí využije.

Dále je třeba upozornit, že představené nápěvy žalmů jsou podle Antiphonale Romanum z r. 1912. V novějších chorálních knihách, např. v pokoncilním vesperálu ze Solesmes (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), se některé nápěvy liší (zakončení modu II), některé jsou jinak hudebně-teoreticky uchopeny a tudíž jinak pojmenovány, některé nové přidány. (Přehled těchto "solesmeských" nápěvů nabízí ve videonahrávce Christopher Gray.) Starší systém psalmodie tu představuji proto, že právě toho se při práci na projektu In adiutorium držím. To je dáno jednak důvody historickými: v počátcích jsem jiný neznal. Jednak důvody, řekněme, hudebně-teoretickými: zatímco do staršího systému mám jakýsi vhled, znám charakteristiky jednotlivých modů a umím v nich skládat melodie nebo z existující melodie určit, jakému modu přísluší, systému, který lze tušit z novější sady nápěvů, zatím dobře nerozumím.

Když pro nic jiného, řada choralistů bude jistě pohoršena přinejmenším tím, že tu učím psalmodii III. modu s "úpadkovým" tenorem c místo původního h: Už v době přípravy antifonáře vydaného r. 1912 se o tenor modu III vedl vášnivý spor (viz Wagner Peter: Der Kampf gegen die Editio Vaticana, Graz - Wien 1907), v němž se tehdy sice dočasně prosadili "pragmatici", v pozdějších letech však dopadl ve prospěch "historisující" tendence, preferující původní tenor h. Já se však i v tomto držím referenčního antifonáře. Na antifonách III. modu je většinou poznat, zda vznikly v době, kdy jeho tenorem bylo h, nebo již po přesunu tenoru na c. (Popř. zda byly v tomto smyslu dodatečně upraveny.) To platí i o mých antifonách, které se všechny přiznávají k "úpadkovému" tenoru c.

Jako ukázkový text jsem zvolil první tři verše ze žalmu 53 - kterýžto je vzácný tím, že má už ve třetím verši flexu.

Deus in nómine tuo salvum me fac: * et in virtúte tua dica me.
Deus exáudi oratiónem meam: * áuribus percipe verba oris mei.
Quóniam aliéni insurrexérunt advérsum me, +
et fortes quaesiérunt ánimam meam: *
et non proposuérunt Deum ante conspéctum suum.

modus I

psalmodie, modus I
D psalmodie, modus I, differentia D
D psalmodie, modus I, differentia D
D2 psalmodie, modus I, differentia D2
f psalmodie, modus I, differentia f
g psalmodie, modus I, differentia g
g2 psalmodie, modus I, differentia g2
g3 psalmodie, modus I, differentia g3
a psalmodie, modus I, differentia a
a2 psalmodie, modus I, differentia a2
a3 psalmodie, modus I, differentia a3

modus II

psalmodie, modus II

modus III

psalmodie, modus III
b psalmodie, modus III, differentia b
a psalmodie, modus III, differentia a
a2 psalmodie, modus III, differentia a2
g psalmodie, modus III, differentia g
g2 psalmodie, modus III, differentia g2

modus IV

psalmodie, modus IV
g psalmodie, modus IV, differentia g
E psalmodie, modus IV, differentia E

modus IV transponovaný

psalmodie, modus IV, transponovaný
c psalmodie, modus IV alt., differentia c zní stejně jako výše IV g
A psalmodie, modus IV alt., differentia A
A* psalmodie, modus IV alt., differentia A* Na nahrávce jsou místo lidského hlasu slyšet struny mé staré kytary, protože tolerovatelné provedení tohoto zakončení se vymyká možnostem mého bídného sluchu.
d psalmodie, modus IV alt., differentia d

modus V

psalmodie, modus V

modus VI

psalmodie, modus VI psalmodie, modus VI, alternativní mediace

modus VII

psalmodie, modus VII
a psalmodie, modus VII, differentia a
b psalmodie, modus VII, differentia b
c psalmodie, modus VII, differentia c
c2 psalmodie, modus VII, differentia c2
d psalmodie, modus VII, differentia d

modus VIII

psalmodie, modus VIII
G psalmodie, modus VIII, differentia G
G* psalmodie, modus VIII, differentia G*
c psalmodie, modus VIII, differentia c

tonus peregrinus

psalmodie, tonus peregrinus

Na tonus peregrinus se zpívá jen několik málo textů, nejznámější je žalm 113/114 In exitu. Ten je tedy použit pro ukázku.

Musím se přiznat ke dvěma "hříchům". Pozorný posluchač si všimne, že třetí verš na druhý navazuje ještě výrazně méně, než je v knize žalmů obvyklé (to byl pokus o ošklivý vtip): přeskočil jsem na nejbližší verš obsahující flexu. Druhým prohřeškem je odchýlení se od Antiphonale 1912. To obsahuje poněkud jiný nápěv tonu peregrinu, který mi ale nejde do úst (zejm. v mediaci chybí počáteční g). Tak, jak je tu notován a nazpíván, je např. v The Liber Usualis. With introduction and rubrics in English, Tournai-New York 1961.

tonus in directum

Tento a následující nápěvy jsou představeny méně důkladně, než by se snad slušelo - protože jejich uplatnění je minimální a rozhodl jsem se alespoň prozatím s nimi neztrácet čas. Pozorný posluchač si všimne určitých nepravidelností, které nevznikly přehlédnutím, ale uplatněním pravidel, na jejichž popis zde rezignuji.

psalmodie, tonus in directum

"Užívá se pro žalmy, které je předepsáno zpívat při oficiu bez antifony, jako jsou žalm 145 při nešporách a žalm 129 v laudách za zemřelé, žalm 69 v litaniích ke všem svatým atd." (Antiphonale Romanum 1912, 25*) Zmiňované žalmy však z oficia za zemřelé zmizely při jedné z reforem předcházejících 2. vatikánskému koncilu. V pokoncilním oficiu pak žádný žalm bez antifony nefiguruje.

tonus paschalis

psalmodie, tonus paschalis

"Na Bílou sobotu pro žalmy kompletáře a při oficiu Zmrtvýchvstání Páně až do nešpor soboty před nedělí ve velikonočním oktávu (usque ad Vesperas Sabbati in Albis) pro žalmy hodinek, které se zpívají bez antifony a pro kantikum Nunc dimittis, se může použít následující nápěv:" (Antiphonale Romanum 1912, 26*) Ani pro tento nápěv tudíž pokoncilní oficium nemá uplatnění, jak řečeno výše. Protože má vlastnosti modu II, lze ho použít pro záměnu běžného nápěvu tohoto modu. V Německu se pro psalmodii modu II používá dokonce jedině tento. (Alespoň pokud jde o starý Gotteslob. Pro kdysi prozkoumané antifonáře už to nemohu říci s jistotou.) V Novém dvoře se na něj celoročně zpívají (nebo přinejmenším zpívávaly) žalmy kompletáře. Ty však v cisterciáckém oficiu skutečně jsou bez antifony.

tonus in directum pro officio defunctorum

psalmodie, tonus pro officiu defunctorum

"V den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé se žalmy kompletáře, primy, tercie, sexty a nony zpívají nápěvem in directum, viz výše, nebo ad libitum na následující nápěv:" (Antiphonale Romanum 1912, 26*) V pokoncilním oficiu za zemřelé jsou, jak známo, všechny žalmy opatřeny antifonami a zpívají se tudíž na nápěvy odpovídající antifonám.

a co když se zpívá česky?

Jak známo, jsem zastáncem názoru, že stejné nápěvy jsou velice dobře použitelné i pro český text. Chystám se nazpívat nějakou delší ukázku, ale ... zatím se opravdu jen chystám.

Adaptace latinských zpěvů

10.10.2015 2:43 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

(To, že článek tematicky navazuje na poslední publikovaný, nebylo plánováno. Předchozí jsem původně začal psát loni v říjnu a dlouho jsem otálel se zveřejněním, většinu tohoto jsem pak napsal letos v srpnu, v těsné návaznosti na zveřejnění mé adaptace Ó-antifon.)

U příležitosti vydání posledních chybějících antifon - tkzv. Ó-antifon pro předvánoční týden - považuji za vhodné vyjádřit se k jednomu dávnému koncepčnímu rozhodnutí a výjimkám z něj učiněným.

Liturgie a liturgický zpěv v národním jazyce není, jak bychom mohli být pokoušeni si myslet, novým problémem doby po posledním koncilu. V českém jazykovém prostoru máme poměrně hojné rukopisné památky dokládající český liturgický zpěv v utrakvistických kruzích. Všeobecným jevem v těchto památkách (zatím neznám výjimku) je přímá návaznost melodie českého zpěvu na tradiční nápěv latinské předlohy. Mnohdy za cenu zpitvoření zpívaného textu, jehož spojení s melodií je zcela umělé, nepřirozené.

Při převádění liturgických zpěvů do národního jazyka se převzetí melodie originálu doporučuje na více rovinách:

  • Lidský "cit pro rituál" miluje to, co je staré a známé, a odmítá novoty. Když už se z důvodu srozumitelnosti mění jazyk textu, melodie by měla zůstat.
  • Čím lépe vyjádřit jednotu originálního textu a překladu než stejným (nebo alespoň velmi podobným) nápěvem?
  • Použitím již známého nápěvu se ušetří práce potřebná pro složení nového.
  • Adaptovat známou melodii se možná odváží i leckdo, kdo by si na složení nové netroufal. (Protože postrádá tvůrčí invenci, nebo si v oblasti skladby nepřipadá dostatečně kompetentní.)

Je jen přirozené, že se touto cestou pustili v minulosti naši dávní předkové, stejně jako že i dnes si ji volí nejeden skladatel liturgických zpěvů mj. v anglofonní oblasti (přinejmenším zčásti P. Samuel Weber, P. Columba Kelly, anglikán Ormonde Plater a další). U nás mají antifonář s adaptovanými nápěvy latinských předloh sestry klarisky.

I jen zběžné prolistování plodů pěti let mé práce ukáže, že já jsem se touto cestou nevydal. To má dva vzájemně se doplňující důvody: (1) jednak nárokuji pro zhudebňovaný český text stejnou důstojnost, jaké se kdysi dostalo jeho latinské předloze. Liturgický text si zaslouží mít nápěv složený mu na míru, při plném zohlednění specifik daného jazyka. Jak výše zmíněno, aplikace předem dané melodie textu nezřídka velice škodí. (2) Druhým významným faktorem pak je skutečnost, že v době, kdy jsem se pouštěl do díla, jsem nebyl téměř vůbec "infikován" latinskými chorálními zpěvy, takže jsem neměl co napodobovat. Navíc, jak známo, zdaleka ne všechny texty pokoncilní liturgie hodin nějakou tradiční chorální melodii mají, a u těch, které ano, často není úplně snadné ji dohledat.

I přes programové rozhodnutí místo adaptací tradičních nápěvů tvořit melodie vlastní přeci jen lze v rámci mé tvorby několik příkladů adaptovaných latinských melodií najít. Nejnověji mezi ně přibyly nedávno přidané O-antifony.

Jde - nikoli náhodou - vesměs o zpěvy, které dlouho znám v latinské podobě, jsou mi zvlášť drahé a to, co jsem pracovně nazval "cit pro rituál", mi brání opatřovat je nápěvem vlastním, na důvěrně známém latinském nezávislým. Vedle O-antifon jsou to především mariánské antifony.

Od letošní první neděle adventní se chystám přejít na "těsně předkoncilní" breviář (tedy ten, který byl všeobecně znovupovolen k liturgickému užívání v motu proprio Summorum pontificum) a strávit s ním přinejmenším celý rok, samozřejmě zpívaje, co je zpívatelné. Je pravděpodobné, že se každodenní kontakt s gregoriánským chorálem odrazí i v dalším vývoji mých českých zpěvů oficia. Může se stát, že přibudou některé další antifony s nápěvem převzatým z latinské předlohy. Programové přepracování větší části korpusu v tomto duchu ale nechystám. V mých očích by to byl jednoznačně krok zpět.

Řecké trisagion česky

1.10.2015 22:15 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Za dveřmi je další ročník festivalu pravoslavné hudby Archaion kallos. Před rokem jsem na jednom z jeho koncertů slyšel úpravu známého řeckého nápěvu Trojsvaté písně pro český text.

Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, pomiluj nás.

Vzít nápěv chorálního typu (tj. složený pro určitý text v určitém jazyce, textu "na tělo") a použít ho s jiným textem, resp. s textem v jiném jazyce, je vždycky velké dobrodružství a velmi nebezpečný počin. Zároveň je pochopitelné, že toto dobrodružství odnepaměti je a bude podstupováno - z různých důvodů.

Vysoce kvalitní provedení přikryje mnohé, i přesto však je patrné, že ani tady se nepovedlo utéci všem nástrahám. Za největší "boty" považuji dlouhé melisma na nezpěvné slabice "smr" a použití transitivního slovesa pomilovat, které je evidentně vypůjčené z církevní slovanštiny, v moderní češtině však naneštěstí figuruje také, s výrazně posunutým významovým polem.

Smíšené pocity mám kolem bohaté melismatisace českých slov. Zní mi to - nečesky. Současně je to však něco, bez čeho se upravovatel jak řeckého, tak latinského chorálu pro český text neobejde. (Pokud se nechce vydat cestou českých graduálů 16. stol., které melismatickou melodii latinského textu podkládají delším českým textem, takže se melismatický zpěv mění na sylabický.) Česká lidová píseň, ba ani "umělá" česká píseň duchovní však bohatá melismata prakticky nezná. Říká to něco o vztahu jazyka k melodii (jsou jazyky "melismatisující" a "nemelismatisující"?), nebo je melismatika latinského a řeckého chorálu speciálně uměleckým výrazovým prostředkem, který se ani tam v lidové písni neuplatňoval/neuplatňuje? Profánní repertoár, který letos proniká do programu festivalu, mě, popravdě, příliš neláká, ale na tuto otázku by mohl dát alespoň částečnou odpověď.

Svatoludmilské nešpory 16. 9. 2015

28.9.2015 16:20 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

S překvapením jsem zjistil, že jsem za celou dobu existence webu ještě nevěnoval ani řádku každoročním nešporám z památky sv. Ludmily, slaveným u jejího hrobu v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Napravuji tedy toto povážlivé opomenutí.

Tomu, kdo by si chtěl udělat lepší představu, jak svatoludmilské nešpory probíhají, se nabízejí takřka ideální možnosti. Na webu "katedrální typografické dílny" jsou noty a na youtube jsou k vyslechnutí nahrávky z ročníků 2012 a 2014. Fotografická dokumentace je i letošní - na webu projektu Člověk a víra (většina snímků je ale ze mše, která po nešporách následovala).

K nahrávkám je třeba říci, že zatímco minimálně poslední dva-tři roky, a pravděpodobně déle, se o zpěv nešpor v kostele bývalého kláštera benediktinek starala výhradně nebo převážně ženská schola, letos štafetu převzala chorální schola z katedrály - těleso převážně mužské.

[EDIT 6. 3. 2017] Skromné informace k počátkům tradice novodobých svatoludmilských nešpor u sv. Jiří viz web souboru Cantio: první se konaly r. 1997.

Věnujme pozornost notám. Už jejich titulní stránka naznačuje, že půjde o nešpory svérázné.

Sanctae Ludmilae abaviae Bohemorum fides
Vesperae
tamquam
(b)abavismus
secundum traditionem veteram & novam

Prvnímu řádku nerozumím. Ať dělám co dělám, slovo fides mi tam, v daném kontextu, v žádném z mně známých možných významů nedává pořádný smysl.

Svaté Ludmily, prabáby Čechů fides
nešpory
jak je "prababím zvykem"
podle tradice staré i nové

[EDIT 16. 9. 2023] Ono tajemné fides je nejspíš obyčejná hrubka. Když opravíme na genitiv fidei, můžeme první řádek číst "Svaté Ludmily, prabáby víry Čechů / prabáby Čechů ve víře".

Co znamená ono "secundum traditionem veteram et novam", se ukáže po zalistování notami nebo po několika minutách poslechu zvukového záznamu. "Nemají tam nějak moc žalmů?" Ovšem, že ano! Základní struktura nešpor je pokoncilní, ale psalmodie se drží předkoncilního schematu - pět žalmů, žádné novozákonní kantikum. Na půdě benediktinského kláštera je vhodné podotknout, že to je předkoncilní schema sekulární, nikoli mnišské. V mnišském oficiu by byly nešporní žalmy čtyři.

Žalmy 109, 112, 121, 126, 147 (ve vulgátním číslování) odpovídají předkoncilnímu pořádku pro druhé nešpory z commune svatých panen/nepanen (non virginum)/Panny Marie. Všechna tři jmenovaná commune mají žalmy druhých nešpor společné. Různá vydání vlastních breviářových textů pražské provincie také odkazují tu do commune panen (1865), tu nepanen (1677).

Bližší pohled na vlastní texty, hymnus, antifony a responsorium, ukáže, že nejde o reprodukci žádného ze stadií vývoje textů svátku sv. Ludmily pro pražskou provincii od 16. stol. dále. (To říkám na základě výzkumu provedeného v rámci mé zkrachovavší diplomové práce.) Tedy - buď jsou texty vzaty z pramene staršího než první tištěný pražský breviář, nebo jsou sestavené z více pramenů.

S hymnem Lux vera se v mnou prozkoumaných pramenech nepotkáme vůbec. (Jeho zdroj bude znát přinejmenším prof. Eben, jelikož ho Schola gregoriana pragensis nahrála pro album Bohemorum sancti.) Antifony reprodukují cyklus antifon pro ranní chvály a nešpory ze středověkého rýmovaného oficia, které bylo v pražské provincii užíváno až do r. 1865, kdy bylo nahrazeno novým, prosaičtějším. (Dnešní oficiální formulář svátku přebírá antifony právě z tohoto oficia z 19. stol.) Za pozornost stojí, že druhá, Ludmilino umučení líčící antifona Immersus funis gutturi, je reprodukována ve starém znění, bez drobných úprav provedených v 17. stol. Patrně jde o ukázku toho, že liturgické zpěvy žijí životem na oficiálních vydáních textů dosti nezávislým a mají oproti nim větší setrvačnost.

Čtvrtou antifonu velice doporučuji tomu, kdo by chtěl vzít nějaký katolický liturgický text, znějící krvežíznivě, a používat ho jako argument pro to, že křesťanství je lidstvu nepřátelské, pomstychtivé a krvežíznivé náboženství. :) Překlad mu však zůstane domácím úkolem.

Responsorium Prima noctis vigilia potkáváme naposledy v tištěných pražských breviářích ze 16. stol. jako responsorium k nešporám (které se, narozdíl od řady dalších svátků, nebere z matutina, je jedinečné; je vidět, že Domazlaus predicator leností ani nedostatkem tvůrčí inspirace netrpěl). Později, jak se pražské oficium postupně "tridentisovalo", nešporní responsorium samozřejmě odpadlo, stejně jako deváté responsorium matutina - protože v tridentském oficiu pro ně již nebylo místa.

Malá odbočka: Snažil jsem se rychle najít nějaký rukopis obsahující hymnus Lux vera. Nenašel jsem. Místo toho jsem ale na Manuscriptoriu narazil na rukopis XIII.C.4 Národní knihovny České republiky, podle popisu pocházející snad právě z jiřského kláštera, a obsahující od strany 20v úplně jiné oficium sv. Ludmily, začínající antifonou Sancta Ludmila, Xristi martyr, audi rogantes famulas .... Středověkým oficiím o sv. Ludmile už se pravděpodobně někdo věnoval, takže při vhodné příležitosti budu muset více zapátrat v sekundární literatuře. Předběžně se zdá, že svatovítská kapitula slavila svátek sv. Ludmily s úplně jinými texty, než sousední ženský klášter, a že archaisující nešpory, které se v posledních letech v klášteře slaví, reprodukují tradici katedrální a nikoli klášterní.

Závěrem neušetřím popisovaný liturgický program (ve smyslu formulář, scénář, opakovaně realizovaný postup) obvyklého hodnocení z hlediska souladu s liturgickými předpisy. Samozřejmě nezbývá, než konstatovat nesoulad - měnit počet žalmů k legálním úpravám nepatří, stejně tak bych těžko hledal normu dovolující místo řádně schválených liturgických textů (myslím na hymnus, antifony a responsorium) použít jiné, které vyšly z užívání před více než sto lety. Možná by bylo lze se odvolávat na čl. 274 VPDMC, který stanoví, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu," má se vzít "jiná antifona z těch, které jsou k dispozici." Nevím totiž o tom (a tentokrát to není tím, že bych nepátral), že by antifony z dnes platných textů svátku byly kdy opatřeny úředně vydanými nápěvy - a to přesto, že, jak už jsem zmínil, nejde o nějaké nové texty z doby poslední liturgické reformy.

Shrnuto: kdybych byl osoba oficiem povinná, po absolování takovýchto nešpor bych se, jakožto úzkoprsý legalista, pěkně chopil breviáře a modlil se nešpory správné a zákonné. Správnější než míchat dohromady dvě historické podoby oficia by bylo rozhodnout, zda se slaví nešpory podle současného řádu (a podle toho se zařídit ve všem), nebo podle těsně předkoncilního řádu (tam by se ale opět narazilo na problém chybějících nápěvů, přičemž neexistují žádné velkorysé normy o náhradách), nebo se koná rekonstrukce nějaké staré formy oficia - ta ale nesmí být ani implicitně presentována jako liturgie.

Články (15. strana)
Kategorie
Štítky

 (26)  (18)  (16)  (15)  (15)  (14)  (12)  (12)  (12)  (11)  (10)  (10)  (9)  (9)  (8)  (8)  (8)  (8)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (6)  (6)  (6)  (6)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)

RSS

  Nejnovější články