Blog

Výzdoba antifonáře

Tento článek je jeden z těch vyhraněně "snílkovských" - říkám předem jako varování.

Práce na zhudebnění oficia postupuje sice velmi pomalu, ale postupuje, a já věřím, že za několik let spatří světlo světa úplný český antifonář. Ve snění nejsem nijak skromný a tak přemýšlím i o tom, že by kromě textů a not mohl obsahovat i výtvarnou výzdobu.

Jestliže hudebního nadání mám opravdu málo, výtvarného se mi dostalo ještě méně (o čemž svědčí mj. i podoba tohoto webu), a tak pokud jednou ve svazcích Antifonáře k DMC nějaké obrázky či jiné zdobné prvky budou, bude to jen díky přispění někoho dalšího. Možná, že se ozve někdo stejně nadšený myšlenkou vytvořit grafickou výzdobu antifonáře, jako já jsem nadšený pro jeho hudební obsah. Možná, že časem začnu dávat stranou něco ze svých příjmů a později poprosím nějakého umělce, zda by něco nenakreslil/nenamaloval/nevyryl za úplatu. A třeba se myšlenky na výtvarnou výzdobu vůbec vzdám.

Přemýšlel jsem už o té věci z různých stran. Jak mnoho obrázků by antifonář měl obsahovat? Kde by měly být a co zobrazovat? Jak velké by měly být? Jaká by byla vhodná technika? Je nějaký preferovaný styl?

Viděl jsem už dost antifonářů, starých i poměrně nových, tištěných i rukopisných. Mezi těmi i oněmi se najdou jak bohatě zdobené, tak jiné, výzdobu zcela postrádající, nebo zdobené pouze účelově a minimalisticky. Někdy v budoucnu bych si chtěl najít trochu času k podrobnějšímu studiu výtvarné stránky rozmanitých antifonářů - pravděpodobně z toho vzejde nová série blogových článků - a na základě toho navrhnout jakousi osnovu případné výzdoby antifonáře, který je cílem mých snah.

Mám nicméně jakousi předběžnou představu: Můj antifonář má být především účelný; dále by jeho výroba neměla být přespříliš nákladná. Obojí hovoří pro omezené množství obrázků a pro černobílé provedení. Staromilec ve mně volá po "line-artu" ve stylu Antiphonale Romanum 1912 nebo breviářů z první poloviny 20. století. Relativizátor staromilce ve mně říká, že je otevřený i jiným stylům, pokud budou schopny se v antifonáři zabydlet a stát se jeho organickou součástí. Pokud jde o rámcový rozsah výzdoby, představoval bych si to asi tak:

• "titulní" obrázek pro každý díl (možná celostránková ilustrace na druhé nebo třetí straně svazku, možná malá grafika přímo do titulní stránky)
• obrázek na začátek každé liturgické doby v temporálu
• záhlaví první stránky nebo velká iniciála na začátek každé slavnosti temporálu i sanktorálu
• záhlaví první stránky nebo velká iniciála na začátek každého oddílu společných textů
• možná několik drobných grafických "vycpávek" volných zbytků stránek (jako např. v Jednotném kancionálu)

Netrpím tedy bludem, že po světě běhá spousta lidí toužících ilustrovat antifonář. Ale jeden nebo dva snad přeci ... Tak pro ten nepravděpodobný případ, že by někdo takový na tento článek narazil: určitě budu rád, když se mi ozve. Na druhou stranu s tím nemusí nijak pospíchat, protože než se projekt dostane do fáze, kdy začne vznikat sazba svazků prvního vydání antifonáře, bude to ještě nějakou dobu trvat. (Odhaduji dva roky až pět let.) Potenciálně odrazující je, že bych byl rád, aby výtvarná výzdoba antifonáře byla vydána pod stejnou licencí jako jeho hudební obsah.

Kdo hledá, najde

Ze zvláštních liturgických dob je na tom co do množství hotových zpěvů bezkonkurenčně nejlépe doba adventní. Na podzim jsem seděl doma, neúspěšně hledal práci, k tomu, abych se pořádně opřel do studia, kde by to bývalo bylo dost potřeba, jsem se z různých důvodů nedokázal přimět - a ve volném čase, kterého jsem tak měl velice nazbyt, vznikly kompletní adventní antifony, vč. těch k evangelním kantikům ve všední dny.

Doba postní a velikonoční takové "štěstí" neměly a i nadále jim scházejí a přinejmenším ještě rok nebo dva budou scházet i antifony k nedělním žalmům.

Chci ale upozornit, že projekt In adiutorium ve skutečnosti může nabídnout ještě o něco víc, než co je pěkně uspořádáno a naservírováno v připravených notových materiálech. Myslím, že ten, kdo je zvyklý hodinky pouze recitovat, má dobrou šanci vůbec si toho nevšimnout - ale ten, kdo hodinky zpívá, nebo se breviářem z nějakého důvodu zabývá i mimo čas modlitby (ať už proto, že ho překládá, skládá k němu zpěvy, nebo nad ním provozuje vědu), si brzy všimne, že se řada antifon při různých příležitostech vrací. Pro mě je důležité mít o tom přehled proto, abych stejný text zbytečně nezhudebňoval vícekrát. (Pozn.: v předkoncilním antifonáři bylo vícero antifon, které se objevovaly na různých místech s různými melodiemi; já se ale snažím, pokud dobrý důvod nevelí jinak, stejný text dávat vždy se stejným nápěvem. Šetří mi to práci i učení.)

Samozřejmě si dávno jednotlivě nepamatuji, které texty jsem již zhudebňoval, natožpak pro kterou část liturgického roku. Dříve jsem již zmiňoval některé jednoduché, ale šikovné nástroje, které jsem si naprogramoval, aby mi přehled o zhudebněných textech zprostředkovávaly. Jeden z nich používám už dlouho a teď o velikonočních fériích skoro denně. Velká část (určitě přinejmenším polovina) antifon, které se teď zpívají s Benedictus a Magnificat, se totiž dá najít v materiálu pro neděle v mezidobí, ve společných textech o svatých nebo ve svátcích sanktorálu. Mám na to nástroj, který může použít každý, kdo má k disposici operační systém unixového typu (nebo možná i Windows s Cygwin?) s nainstalovaným interpretem jazyka Ruby.

Stačí ve složce se zdrojovými kódy notových materiálů spustit skript antigrep.rb a předat mu hledané slovo. (Resp. jakýkoli přepínač a hledací výraz akceptovaný programem grep, který se v pozadí k hledání používá.) Skript proběhne všechny noty, vytahá z nich texty a vypíše odpovídající texty, které našel, spolu s názvem souboru, ve kterém jsou k nalezení. Pak stačí najít odpovídající PDF a může se zpívat. Příklad výše ukazuje, jak jsem dnes ráno našel antifonu k Benedictus.

(První příkaz na obrázku, volající skript indexmaker.rb, ukazuje přibližný počet zatím vytvořených zpěvů, přičemž ale nijak nezohledňuje skutečnost, že některé antifony jsou zkopírované na více místech a že některé texty, jako např. antifony kompletáře, mají více různých zhudebnění.)

Tenebrae

Dovoluji si upozornit na článek Karla Komárka Temné hodinky - vzácnost z pokladu liturgie, který vyšel na Bílou sobotu na Skleněném kostele.

Dotýká se tématu, které mi ve Svatém týdnu také vrtalo hlavou: liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem nesporně přinesla mnoho dobrého, ale také smetla řadu hodnotných liturgických prvků, v neposlední řadě v oficiu. Některé bez rámusu upadly v zapomnění a staly se nanejvýš předmětem teskné touhy odborníků. Jiné se ale do života církve vracejí - "zdola", iniciativou společenství, která slaví liturgii a příslušné prvky vidí jako natolik hodnotné, že hledají cesty, jak je do svého liturgického života znovu uvést. Mezi takové prvky nepochybně patří "temné hodinky" Svatého týdne. Jejich "vzkříšení" má různé podoby. Někde komunita, která jinak slaví liturgii v řádné formě římského ritu, přechází pro oficium Svatého týdne k formě mimořádné (tak čeští dominikáni, nakolik lze soudit z jejich webu); jinde se sahá k jisté "partyzánštině" a upravuje se množství a výběr lekcí v modlitbě se čtením řádné formy (to jsem zažil v katedrální farnosti v Erfurtu a z vyprávění svědků se zdá, že touto cestou jdou i strahovští premonstráti).

Ptám se tady, nakolik je pravděpodobné, že nezůstane u hnutí zdola a individuálních řešení, a dojde k dílčí revizi výsledků liturgické reformy. Myslím, že by taková revize, zrovna pokud jde o oficium Svatého týdne, byla vhodná a plodná.

Neměl by ale být přeslechnut ani závěrem článku zaznívající návrh, využít "materiál" temných hodinek v populární pobožnosti. Temné hodinky jsou nabité dobře vybranými texty a podaří-li se je dnešnímu člověku zpřístupnit, bude to jistě cenný příspěvek k jeho lepšímu proniknutí do velikonočního tajemství. Myslím na všechny ty plytké zelenočtvrteční adorace, které jsem zažil; tady se nabízí potenciálně hodnotná, na přípravu a provedení však, nezastírejme, poměrně náročná alternativa.

Liturgie hodin ve Velikonočním triduu - kde, kdy? co zpívat?

Všeobecné pokyny k Denní modlitbě církve jsou, myslím, poměrně realistické ve svých výrocích o slavení DMC "za účasti lidu". Důrazněji doporučují (a právě jen doporučují) pouze veřejné slavení nedělních nešpor (čl. 207) a dále modlitby se čtením a ranních chval na Velký pátek a Bílou sobotu (čl. 210).

Místa

Aktuálně vím jen o několika málo kostelích, kde se ve Velikonočním triduu modlitba se čtením a ranní chvály dle tohoto doporučení budou letos slavit. Nepochybně je jich výrazně více, zejména, ale nejen tam, kde dveře svého kostela otevřou řeholní komunity. Čtenářům budu vděčný za upozornění v komentářích nebo mailem, nové informace rád doplním do seznamu.

• katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze (Velký pátek a Bílá sobota od 8:00; latinsky, podle současného breviáře)
• kostel Narození Panny Marie v Roudnici n. L. (tam je přebohatý liturgický program po celý Svatý týden, anžto se tam sjede Conventus choralis; oficium bude zpívané podle předkoncilního mnišského antifonáře)
• předpokládám, že v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kladně budou, jako každý rok, ranní chvály (a pouze ty, bez modlitby se čtením) na Bílou sobotu, ale farní web má výpadek a nemohl jsem to tudíž ověřit (této skromné kladenské tradici jsem jinde věnoval článek, snad alespoň trochu podnětný pro slavení liturgie hodin v podmínkách farnosti)

Hudebniny

Dobře vím, že teď už je velikonoční hudební program všech rozumně vedených kůrů dávno hotový a většinou i nacvičený, že prostě (ani poprvé, ani naposled) s přehledem použitelných zpěvů přicházím "s křížkem po funuse". Přeci ale:

• ranní chvály na Velký pátek a Bílou sobotu, jakož i nešpory ze Zmrtvýchvstání jsou v Olejníkově Velikonočním graduálu
• latinské ranní chvály a nešpory nabízí Steven van Roode

• snad se na internetu objeví noty, ze kterých se bude zpívat v pražské katedrále, jak zmiňováno výše

  [aktualisace 24.3.] tady jsou: modlitba se čtením + ranní chvály na Velký pátek a Bílou sobotu

• něco se, jak známo, najde i zde mezi notami ke stažení
• konečně na internetu není problém najít předkoncilní liturgické knihy, přičemž aktuální je zejm. Officium majoris hebdomadae

Olejníkův nešporník podruhé

Úvod

Občas se ptám Googlu, kdo že na moje stránky odkazuje nebo je zmiňuje. Před několika měsíci jsem tak objevil, že se zmínka o nich dostala do jedné bakalářské práce (Kolčava František: Česká liturgická hudba po II. vatikánském koncilu, Olomouc 2012). To se ví, že mi to udělalo radost. Než jsem si přečetl titul, těšil jsem se, že třeba někdo vědecky zúročil mou heuristickou práci okolo starých zpracování hodinek v národním jazyce ... Když jsem pak tu zmínku našel, bylo po radosti. Autor můj blog poctivě cituje jako zdroj informací o tom, co se najde v Olejníkových Nedělních nešporách. Tolik upřímnosti až bolí a být vedoucí té práce, nedovolil bych to - obsah dobře dostupných knih má student prozkoumat, ne si o něm přečíst v jiných knihách nebo dokonce někde na jakémsi pochybném blogu ...

Olejníkově "cihličce" jsem před dvěma lety věnoval článek, který by bylo lze shrnout do hesel "přiblblá fotka + resumé obsahu knihy + hurá". Psal jsem ho snad ještě ten večer, co mi z Olomouce přišel nedočkavě očekávaný balíček; stál jsem tehdy na samém počátku své práce na zpěvech oficia a neměl jsem tedy žádné předpoklady pro to, abych podal hodnocení něčeho jiného než uživatelské vstřícnosti knihy, nakolik je ovlivněna hmotností svazku a počtem potřebných a dostupných záložek ...

Kritizovatelný?

Na vysoké škole nás hned v prvním ročníku v propedeutice naučili, že je požadavkem akademického bontonu i zdravého rozumu, aby recenzi psal někdo, kdo je vůči autoru recenzovaného díla na podobné, ev. vyšší odborné úrovni. To platí nepochybně nejen pro vědecké práce, ale také pro umělecká díla, a tudíž je zřejmé, že ani dnes nejsem kompetentní recenzovat Nedělní nešpory: dílo člověka vysoko hudebně vzdělaného, s dlouhou sbormistrovskou, pedagogickou a skladatelskou praxí, člověka, jehož skladby po desítky let pravidelně spoluutvářejí liturgii v četných moravských i českých kostelích ... S velkou pravděpodobností k tomu ani nikdy kompetentní nebudu. Kdyby ale někdo povolanější takovou recenzi, hodnotící Olejníkův příspěvek ke zhudebnění české liturgie hodin z hlediska hudebního a liturgického, napsal, s velkou chutí bych si ji přečetl.

Asi rok poté, co jsem Nedělním nešporám vykázal místo ve své knihovně a zveřejnil zmiňovaný huráčlánek, jsem mluvil s jedním zasloužilým chrámovým zpěvákem. Když říkal, že Olejníkovo zhudebnění nešpor nemá rád, že se mu nelíbí, ať si ho nechají na Moravě, ale českým uším že nesedne, ... všechno se ve mně vzbouřilo. "Co si to dovoluje ... !"

Až potom se v mém myšlení vytvořil prostor pro to, že i skutečné umělecké dílo se může někomu nelíbit. (A nemusí to znamenat, že ten někdo je ignorant.) Dále, že to, že něco složil Mistr Olejník (moje úcta k němu dříve hraničila se zbožňováním), nutně neimplikuje, že to je (celé i v částech, od první do poslední antifony) umělecké dílo vysoké hodnoty. Teprve potom jsem začal reflektovat to, že jsem vlastně z nešporníku obdivovaného mistra skoro nikdy nešpory nezpíval. Jistě, sehrály v tom roli "historické okolnosti" - nedlouho po zakoupení zpěvníku jsem odjel do Erfurtu a těžkou knížku jsem s sebou nevezl. Z Německa zpět jsem pak už přijel s vlastním zpracováním kompletního nedělního oficia a zpíval jsem o nedělích přednostně své výtvory, abych slyšel jejich nedostatky a mohl je opravit. Přeci jsem ale několik málo pokusů s Olejníkovým nešporníkem udělal - a neměl jsem na jejich základě mnoho chuti do častějšího používání.

Protože zpěvy pro postní neděle zatím nemám zpracované, naskytla se mi vhodná příležitost sáhnout alespoň pro druhé nešpory po existujícím zhudebnění, a tak jsem dnes večer po dosti dlouhé době opět zpíval z Olejníka. Byť moje zkušenosti s jeho nešporami jsou jen částečné a řídké, postupem času si na ně vytvářím názor, o který se chci podělit.

To, co následuje, neříká nic o uměleckých a liturgických kvalitách Olejníkových nešpor, nýbrž pouze co se mně na nich nelíbí. Jde o názor ryze osobní, subjektivní a nehotový, vybudovaný na reflektovaně vratkých základech. Ze známých omezení je třeba zvážit především tato:

1. Pro hodnocení hudebního díla je důležitá jeho adekvátní interpretace. Mám četné zkušenosti s tím, jak písničku, která se mi při studiu zpěvníku zdála nezajímavá nebo rovnou strašná, někým schopnějším dobře zvládnutý zpěv a ev. nástrojové aranžmá proměnilo k netušené kráse a hloubce.
2. U různých liturgických zpěvů je různý poměr mezi pěveckým partem a doprovodem. Jeden článek, který jsem o Olejníkovi četl, naznačuje, že u něj je pro celkové vyznění předepsaný varhanní doprovod zásadně důležitý. Východiskem pro mé hodnocení je však pouze samotná melodie zpívaná bez doprovodu.

Subjektivní kritika

1. Nejen antifony, ale i nápěvy žalmů mají na můj vkus dosti velký rozsah, téměř pravidelně obsahující celou oktávu. To komplikuje hledání polohy únosné pro společný zpěv lidí různých hlasů. Gregoriánské nápěvy psalmodie, které mám rád, všechny vystačí s výrazně menším rozsahem.
2. Jedné sadě modálních nápěvů psalmodie populární ve Spojených státech jistý kritik vytýkal, že celý melodický průběh žalmového verše je určován sestupným pohybem, zatímco charakteru psalmodie lépe odpovídá malý klimax v polovině verše. Tato kritika dopadá i na většinu Olejníkových nápěvů. Jejich klesavý ráz, pro člověka uvyklého chorálním nápěvům nezvyklý, je pak dále umocněn již zmíněným značným rozsahem, kdy melodie mezi začátkem a koncem verše nezřídka klesne o celou oktávu a na začátku nového verše následuje velký skok.
3. Klesavý charakter psalmodie bývá jaksi "vyvažován" vzestupnou tendencí antifony, která mívá olejníkovský "otevřený vysoký konec". Je hudební nutností (srov. úvod od editora Nedělních nešpor) zpívat antifonu po každé strofě žalmu - bez občasného "nadzvednutí" antifonou by psalmodie "definitivně spadla", stala by se nesnesitelně únavnou. To se mi nelíbí jednak hudebně, jednak proto, že toto pojetí psalmodie oficia (byť výslovně legitimované ve VPDMC) nepovažuji za liturgicky příliš šťastné.
4. Některé nápěvy psalmodie na mě působí vysloveně banálně (dnes zejm. s. 490, navíc v ostrém kontrastu k vážnosti zpívaného textu).
5. Tím, že žalmy žaltáře mají fixně přiřazené nápěvy a že antifony musí být jako protipól k psalmodii stoupavé, nedaří se někdy Olejníkovi adekvátně zhudebnit antifony, které jsou smrtelně vážné.
6. Těžce proti srsti jsou mi v antifonách pro Olejníka typické délky na nepřízvučných slabikách a četné synkopy.

Závěr

Josefu Olejníkovi i nadále patří moje velká úcta a obdiv a troufám si doufat, že v něm mám také nebeského přímluvce. Jestliže můj obdiv vůči jeho práci na poli liturgické hudební tvorby po koncilu býval bezvýhradný a nekritický, delší dobu již takový není. Hodnocení jeho prací na poli zhudebnění liturgie hodin zůstává úkolem pro budoucnost. (A pravděpodobně ne pro mě.) Výše podaná subjektivní kritika je především výrazem mého vlastního potýkání se s problematikou hudební stránky kanonických hodinek. Tvorbě Josefa Olejníka v tomto potýkání se patří i nadále pevné místo a je pravděpodobné, že jeho nešporníku budu muset za dalších pár let věnovat další článek, psaný snad zase s o něco širšími obzory a o něco větším vhledem.

Noty pro postní dobu 2013

Co (ne)lze letos očekávat od projektu In adiutorium

Za dveřmi je začátek nové liturgické doby, doby postní. Zatímco pro dobu adventní jsem stihl připravit všechny potřebné zpěvy pro denní hodinky ještě před jejím začátkem a pro dobu vánoční jen s drobným zpožděním, zpěvy doby postní letos zcela jistě dokončeny nebudou. Konečně jsem totiž našel zaměstnání, čímž se radikálně ztenčil objem mého volného času. Na skládání antifon oficia ho tak zbývá jen velice málo.

Minimální plán prací zahrnuje vytvoření antifon k Magnificat a Benedictus pro všechny postní (a následně i velikonoční) neděle cyklu C. Pokud se mi na to podaří utrhnout čas, rád bych dokončil všechny chybějící zpěvy Svatého týdne, včetně antifon k modlitbě se čtením. (Responsoria bych rád také, ale neslibuji je, protože jsou pro mě výrazně obtížnější.) Není příliš pravděpodobné, že bych stihl ještě něco nad to.

Co letos v postu zpívat

Kdo by chtěl letos v postní době zpívat některou část oficia, může sáhnout po celé řadě zdrojů:

• Olejníkovy Nedělní nešpory, prověřené lety používání nejen v olomoucké katedrále, obsahují kompletní zhudebnění druhých nešpor všech postních nedělí.
• Velikonoční graduál od téhož autora nabízí ranní chvály pro Velký pátek a Bílou sobotu.
• Pavel Šmolík má zpracované kompletní druhé nešpory pro postní neděle.
• Stránky Liturgia horarum in cantu gregoriano nabízejí oboje nešpory a ranní chvály pro každou neděli v roce. Dobrá volba pro ty, kdo se nebojí latiny a gregoriánského chorálu.
• Kdo by chtěl zpívat oficium podle předkoncilních knih, najde velké množství pramenů na stránce Odkazy. Případnému bezradnému zájemci v té věci rád e-mailem poradím.
• Dominikánské zpěvy nikomu nedoporučuji, protože nejsou v souladu s platnými liturgickými předpisy zavazujícími nás nedominikány.

Závěrem přeji vám všem, abyste se letos v postní době neminuli cílem. Aby vás docela nepohltily "světské starosti" (vč. starostí třeba o liturgickou hudbu), a dovolily vám zaslechnout a přijmout Boží slovo.

Adam Wood: Open Source Sacred Music

Adam Wood se ve svém předevčírem publikovaném článku Open Source Sacred Music velice dobře píše o užitečnosti a potřebnosti využívání svobodných nástrojů, nerestriktivního licencování a šíření děl vč. zdrojového kódu. Článek bych mohl podepsat. Možná ho časem přeložím do češtiny, protože je zdařile napsaný a dotýká se mnohem širšího okruhu problémů než můj starší "manifest" Chorál, tradice a autorská práva, kterým jsem se přihlásil k podobným myšlenkám.

Alelujatická responsoria podruhé

V době vánoční a velikonoční zpíváme v ranních chválách i nešporách alelujatické responsorium. Před časem jsem těmto responsoriím věnoval článek, jehož hlavním obsahem sice byl nářek nad tím, jak obtížně se některá z nich upravují ke zpěvu, ale dotkl jsem se v něm také otázky, zda stereotypní melodický vzorec alelujatického responsoria modu VI je vhodný pro ranní chvály a nešpory ve významných liturgických dobách, když je to melodický typ velice chudý a jeho místem v předkoncilním oficiu nebyly ranní chvály a nešpory (dvě stěžejní hodinky každého dne, srov. SC 89), ale malé hodinky v průběhu dne.

Vrátit se k tomuto tématu mě přimělo listování brožurkou k papežským nešporám z nedávné slavnosti Matky Boží Panny Marie. (Mimochodem, skvělá věc: takové brožurky jsou na internetu zřejmě ze všech papežských nešpor z posledních let - viz stránku Odkazy.) Vánoční alelujatické responsorium Verbum caro factum est tam má jinou, mně dosud neznámou, bohatší melodii. (Pro čtenářovo pohodlí jsem je "vystřihl" na obrázek.)

Co to je za responsorium? Je ta melodie tradiční, nebo vytvořená v nedávné minulosti z pohnutek příbuzných mé výše nastíněné úvaze? Protože nemám aktuálně dostupný druhý díl oficiálního pokoncilního latinského antifonáře (Antiphonale Romanum, t. II. Ad Vesperas in dominicis et festis), podle které byla brožurka pravděpodobně připravena, a ten beztak nejspíš neuvádí prameny jednotlivých zpěvů, šel jsem "o stupínek tradice zpět", do antifonářů předkoncilních. Responsorium Verbum caro se v předkoncilním římském oficiu zpívalo v tercii a nápěv mělo náš diskutovaný prostý (viz Antiphonale Romanum 1912, s. 235), na jaký jsou momentálně notována všechna vánoční i velikonoční responsoria v mém zhudebnění.

Teprve tady mě "trklo": responsorium se přeci zpívá v ranních chválách a nešporách v předkoncilním mnišském oficiu. Tam by tedy bohatší nápěv nejspíš dával smysl. A skutečně, hledanou "zdobnou" variantu našeho responsoria jsem našel v Antiphonale Monasticum 1934. Je tam předepsána pro nešpory (s. 248), zatímco v ranních chválách (s. 242) je s týmž textem prostší melodie, velice podobná ale nikoli úplně totožná s naší stereotypní.

Sluší se zmínit, že responsorium v ranních chválách a nešporách není nějakou typicky mnišskou zvláštností. Najdeme je i v řadě předtridentských místních liturgií (resp. místních variant římské liturgie) - můj zatím jen letmý a nedostatečně vypovídající kontakt s prameny říká, že to byl také případ liturgie pražské.

Latinská alelujatická responsoria zdobnějších melodií - ať v mnišském antifonáři, ať, najdu-li jaké, v rukopisných pramenech - bych měl v budoucnu trochu prozkoumat a z toho zkoumání příp. vyvodit důsledky pro svou tvorbu. Protože si stále myslím, že není správné, aby doba vánoční a velikonoční - doby to v rámci liturgického roku velmi významné - byly v hudebním tvaru oficia poznamenány melodicky výjimečně nudnými responsorii.

Fotografie z nešpor

Čas od času dělám průzkum hlubin českého internetu zaměřený jednak na nové hudebniny k liturgii hodin, jednak na její slavení. Dnes jsem se do takového průzkumu po delší době opět pustil a výtěžkem jsou informace o pravidelných zpívaných nešporách v Hradci Králové a ve Vranově u Brna (viz stránku Místa).

Vedle toho jsem narazil také na velice pěkné fotoalbum, které bych neváhal doporučit, kdyby se na mě někdo obrátil s otázkou, jak je vhodné uspořádat pro slavení denní modlitby církve liturgický prostor, jaké k ní náleží postoje a liturgická roucha. (Ne že by to nešlo zcela legitimně i jinak, ale uspořádání zachycené na fotografiích je velmi tradiční, vkusné a funkční - a tudíž veskrze doporučeníhodné jako model.)

V rukou slavících jsou nepřehlédnutelné Olejníkovy Nedělní nešpory.

Okraje stránek mluví

Nemám rád, když se čmárá do knížek. Považuji to za barbarství. (Není to přesvědčení na základě úvahy, ale preracionální opce. I když vím, že v řadě situací je psaní a podtrhávání v knížce velice rozumné, efektivní, ekonomické, morálně nezávadné, ... mně se to prostě nelíbí.) Na druhou stranu ale poznámky a jiné čmáranice na okrajích stránek svědčí o tom, že knihu někdo používal, někdy o něm prozrazují zajímavé věci a případně umožňují i jakousi "komunikaci" přes propast řady generací.

Pro liturgika jsou obzvlášť vzrušující poznámky ve starých liturgických knihách. Liturgická kniha (zejména od unifikace latinské liturgie po Tridentském koncilu) nutně obsahuje jen základní všude platné schéma liturgických úkonů. Nás ale kromě schématu zajímá také to, jak bylo uváděno v život. Nejen, co říkají liturgické texty a rubriky např. o půlnoční mši slavnosti Narození Páně, ale také, jak se v určité době na určitém místě slavila.

V posledním článku jsem letmo zmínil knížečku Officium in die Nativitatis D.N.J.C. (Ratisbonae: Pustet 1890), která nedávno přibyla do mé sbírky zpěvníků k oficiu. Co se dočteme na okrajích jejích stránek a mezi řádky?

Na předsádce je kromě antikvářské poznámky rozmáchlá čmáranice barevnou pastelkou. Domnívám se, že by to mohlo být jedno slovo ledabyle napsané psacím písmem, které neovládám (např. psacím švabachem). Na to, aby mohlo být dětskou kresbou, vypadá příliš "písmovitě", cílevědomě a málo důkladně. Snad je to podpis majitele. Na titulní stránce nahoře je krasopisně červeným inkoustem vyvedená zkratka "K 15.", která se zdá svědčit pro zařazení do nějakého souboru - buďto knihovny, nebo vybavení kostela.

Dále najdeme řadu vpisků přímo v liturgických textech. Ty spadají v zásadě do dvou druhů: přednesové značky (zanesené do textu pastelkami) a poznámky k průběhu slavení (tužkou na okrajích stránek). Výmluvný je fakt, že bylo vpisováno pouze na stránky matutina. Ostatní hodinky jsou čmáráním nedotčené. Knížka byla zřejmě používána jen při vánočním matutinu (které předcházelo půlnoční mši).

Co nám vpisky prozradí? Pocitem zadostiučinění mě naplňují nalezené přednesové značky. Neznámý uživatel knížky, který žil na konci 19. století a měl tedy k latině (která tehdy byla pravidelnou součástí gymnasiálního vzdělání) mnohem blíže než my dnes, měl zapotřebí označkovat si texty žalmů pro zpěv. Latinské texty žalmů v chórových žaltářích se dodnes obvykle neznačkují, protože se má za to, že toho uživatel nemá zapotřebí. O svých obtížích se zpěvem z neznačkovaných latinských textů jsem psal v srpnu během svého experimentu s předkoncilním oficiem a na blogu PrayTell se lze dočíst, že podobné problémy mají dokonce i někteří ctihodní opati benediktinských komunit. Poučení ze stoletých čmáranců: není to problém nový, typický pro naši dobu latinou nedostatečně dotčených katolíků.

Nejhojnější přednesovou značkou je podtržení slabiky modrou pastelkou. Podtržena je obvykle první slabika, kde se v příslušném poloverši měnila melodie, tedy buďto první přípravná nebo první přízvučná. Někde navíc najdeme červenou svislou čárku - podle všeho pauzu k nádechu ve velmi dlouhých verších. (Je vždy max. jedna ve verši, na místě, kde text snese cézuru.) Za povšimnutí stojí, že žalmy v naší knížce nikdy nemají tištěnu flexu.

Zajímavější než přednesové značky jsou "scénické poznámky" připsané na okrajích stránek. Níže uvádím všechny.

s. 19 (hymnus): Ep.
s. 20 (in 1. nocturno 1. antiphona): Canon 1.
s. 23 (lectio 1.): Can. iunior
s. 27 (in 2. nocturno 1. antiphona): Can. 4
s. 40 (lectio 8.): obtížně čitelná poznámka. Dvě nerozluštitelná slova, pak Eppi ad Te D
s. 41 (lectio 9.): Ep.
s. 42 (Te Deum): delší nečitelná poznámka

Zdá se, že je v knížce zaznamenáno rozdělení rolí při pontifikální liturgii v katedrále. Zkratku Ep. čtu episcopus, biskup. Biskupovi přísluší ve vánočním matutinu intonovat hymnus, číst poslední-devátou lekci a možná intonovat Te Deum. Nerozluštěná poznámka u 8. lekce se ho týká, ale nezdá se být přiřazením role - spíše určuje, že se s biskupem má něco dít. (Někdo mu něco přinést?)

Vedle biskupa čteme o třech různých kanovnících (canonicus 1., canonicus iunior, canonicus 4). Tak ovšem vyvstává řada otázek. Kdo intonoval antifony, u kterých není nikdo napsán? Vždy kanovník jmenovaný u první antifony daného nokturnu? Další kanovník v pořadí? (Každý nokturn má tři žalmy, takže by v prvním intonovali canonicus 1, 2 a 3 a první antifona druhého nokturnu by vyšla akorát na napsaného k ní can. 4.) Nebo někdo jiný (např. člen chrámového sboru), kdo pro uživatele naší knížky z nějakého důvodu nebyl důležitý? Kdo četl lekce? Kdo předzpěvoval žalm Venite? (Oprava melodie zanesená na jednom místě tužkou by mohla nasvědčovat tomu, že tento úvodní žalm zpíval sám uživatel naší knížky.) ... ...

Studium "scénických poznámek" nás přivedlo k překvapivému zjištění o osudu knížky objevené v antikvariátu. Jestli správně interpretuji zkratky, sloužila (nebo posloužila) kdysi při vánočním matutinu v některé katedrále a používal ji někdo, kdo potřeboval mít přehled o vykonavatelích jednotlivých liturgických rolí - tedy někdo jako ceremonář. Toto zjištění staví do překvapivého světla závěry učiněné z nalezených přednesových značek. V (blíže sotva určitelné) katedrále se na sklonku 19. století o Vánocích z celého oficia zpívalo jen matutinum a ceremonář zřejmě nebyl docela kovaný v psalmodii.