CD
"Ranní chvály s komunitou Blahoslavenství"
a
"Liturgie dne s komunitou Blahoslavenství"
jsem si nadělil loni k svátku.
Postupně se pokusím obě CD představit a obvyklým způsobem nabídnout
hodnocení jejich obsahu.
První článek věnuji nahrávce o něco
starší, výrazně kratší a žánrově méně pestré: Ranním chválám.
Formální charakteristiky
V e-shopu komunity Blahoslavenství je
k CD jen stručný popisek:
Na tomto CD najdete dvě verze kytarových
Ranních chval. Tyto ranní chvály mají breviářovou
strukturu a jsou upraveny pro snadnější zapojení se
do zpěvu při větších setkáních, nebo při setkáních
mládeže.
Do "Kytarových" ranních chval je zapojena celá řada hudebních
nástrojů.
Vedle kytary je slyšet keyboard, malý buben, někdy i housle.
(Nelze vyloučit, že mi další nástroje utekly.)
Psalmodie si podržuje svůj tradiční recitativní, hudebně maximálně prostý
ráz.
Doprovází ji lehký doprovod rozloženými akordy na kytaře.
Ostatní zmíněné nástroje se připojují při hudebně bohatších zpěvech -
antifonách, zpěvech po čteních a dalších. Tyto jsou vždy rytmické.
Úprava pro snadnější zapojení se do zpěvu je patrná
především v práci s antifonami. Ty jsou upravené na způsob krátkých
chytlavých popěvků srovnatelných např. s těmi z komunity Taizé nebo
od Jiřího Černého. Antifona se opakuje nejen na začátku a na konci
žalmu, ale i po každé jeho strofě a vždy alespoň dvakrát.
To znamená, že i ten, kdo před sebou nemá noty ani text,
velmi pravděpodobně nejpozději po první strofě už bude moci zpívat
antifonu.
Nahrávka zřejmě není živým záznamem slavení ranních
chval v komunitě, ale vznikla ve studiových podmínkách. Díky tomu
není zcela jasné, jaké je zamýšlené uspořádání psalmodie. V přednesu
žalmů se na způsob chórů střídá mužský hlas se dvěma hlasy ženskými,
antifony zpívají všichni společně. Pravděpodobně se počítá
se střídavým přednesem kantora a celého shromáždění, zrovna tak je ale
možné, že psalmodie je zamýšlena pro dvě skupiny kantorů a shromáždění
jsou vyhrazeny jen antifony.
Liturgické texty: I. formulář
Pane, otevři mé rty (3x)
1. ant. Po Bohu žízním, / po Bohu živém. / Po Bohu žízním, / Maranatha!
Žalm 63
2. ant. Já jsem váš Bůh / a vy jste lidem mým, / praví nám náš Pán.
Ez 36
3. ant. "Pane náš, jak je vznešené / tvé jméno po vší zemi!"
Žalm 145-I (v žalmu kráceno)
krátké čtení Zj 5,5-9 (ČEP)
zpěv po krátkém čtení
R: Ty jsi Beránek / obětovaný / (srov. Zj 5,12)
naše nemoci a hřích / vzal jsi na svůj kříž. / (srov. Iz 53,4)
Ty jsi Lev z Judy, který zvítězil / mocí lásky své. (srov. Zj 5,5)
V: Tobě dávám život svůj, / tobě srdce otvírám, /
chci žít pod tvou vládou, / ty jsi navěky můj Pán.
antifona k Benedictus
Neboť Bůh, Bůh svět miloval, /
Syna svého z lásky nám daroval, /
aby každý, kdo věří /
měl život věčný.
mariánská píseň
Maria, ukrytá v tichu Božím /
vypros nám srdce chudých, /
srdce, které bdí, /
očekává /
Ducha, jenž život dává /
a vyhlíží příchod /
Beránka v slávě
závěrečná modlitba
(pátek 2. týdne žaltáře)
Modlitba se začíná úvodním veršem Pane, otevři mé rty,
tedy jako první modlitba dne.
Verš je třikrát opakován, což je - spíše vědomá než nevědomá -
výpůjčka z mnišského oficia. (Důvod této domněnky snad bude
zřejmější, až bude hotov i článek věnovaný druhému nosiči se zpívanou
liturgií hodin z Dolan.)
Poté nenásleduje invitatorium (plně legitimní úprava, VPDMC 35),
ani hymnus,
ale rovnou první žalm. Vynechání hymnu podle všeobecných norem
legitimní není, je ale možné a snad i pravděpodobné,
že se liturgie komunity Blahoslavenství řídí vlastními speciálními
předpisy, jak je to běžné u některých řeholních společností.
(Viz taktní upozornění P. Suchána pod článkem,
kde jsem neprávem pomlouval premonstráty.)
Následuje kombinace žalmů a kantika, jaká se nevyskytuje v žádném
z breviářových formulářů. Antifony jsou volně vytvořené k nim.
Kdyby měla smysl otázka po vztahu k oficiálním breviářovým textům,
bylo by možné první antifonu označit za volnou parafrázi jedné z antifon
oficia za zemřelé; třetí antifona je téměř shodná s jednou z antifon
úterý 3. týdne žaltáře.
Takovýto volný výběr textů je snad legitimní ve dnech, kdy se žalmy
a antifony berou ze žaltáře. (VPDMC 252)
Žalmy jsou zakončeny zkrácenou doxologií
("Sláva Otci i Synu i Duchu svatému * až na věky věků. Amen."),
podobně, jako jsem to před lety slyšel v Novém Dvoře.
Tato podobnost je ale pravděpodobně zcela náhodná.
Čtení z 5. kapitoly knihy Zjevení se normálně v breviáři vůbec
nevyskytuje (pokud rejstříky něco nezatajily).
Zpěv po krátkém čtení je volně sestavený. Nemá úplně přísnou
formu responsoria, ale do jisté míry se jí blíží strukturou
responsum - verš - responsum. Je protkán biblickými narážkami.
Antifona s textem Jan 3,16 se zpívá o jedné z postních nedělí
cyklu B.
Jako autor hudby je na CD uveden Stanislav Križan.
Patrně kněz - člen komunity,
viz záznam v Zoznamu kňazov a farností Bratislavsko-trnavskej arcidiecézy.
V dalším článku budou následovat texty druhého formuláře
ranních chval a souhrnné hodnocení.
U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve
je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve
jako Těla Kristova,
snažím se, od té doby, co bydlím v Praze,
zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta.
(Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou
bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin
než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory
beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi
velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )
V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé
a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech.
O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské.
Dnes bude řeč především o nešporách českých.
Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská
kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta
(byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji
p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších.
O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním
zastoupení, někdy snad dokonce celá.
Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému
sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.
Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje,
konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv
a jedna nebo dvě trubky.
V jednom z dřívějších článků
jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby
církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu -
procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu.
Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající
přítomných trubek.
(Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti
angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám
přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký
novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.)
Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého
zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami -
při předehrách a mezihrách.
Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání
Denní modlitby církve,
hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře".
Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho.
Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném
množství připravené i v předních lavicích pro lid.
(Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)
Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký,
zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů,
což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače".
Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19,
které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž
v celku.
Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné,
což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné
paralely, mj.
ve Svatojanském kancionálu
či v Olejníkových Nedělních nešporách.
Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání
s ní nemám příliš v lásce.
(Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání
jsem ji naopak
chválil.)
Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky
jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem
(např. "ze Siónu").
Další je v některých specialitách průběhu melodií:
z mně nepochopitelného důvodu
je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles
o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně,
nefunkčně, nelibě.
Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu
(druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok",
který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ...
Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu
s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí
melodický přízvuk
(který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně)
a s "uspěchanou flexou".
Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor
na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk,
nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně,
jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních
nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně
jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře
působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.
Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také
"rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor.
Obzvlášť zajímavý je jejich závěr:
Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské)
závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době
kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru.
Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem
ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta
neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů
(vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy)
intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór,
na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá
do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu.
Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce
a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny".
Pokračuje se po obvodu celé katedrály
za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu
a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo"
připojí ještě velké varhany.
Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě,
závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor.
Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by,
ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu
(1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných
a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů:
hrob knížete české země; prostor katedrály;
silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...
Mám-li to nějak shrnout:
české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu
jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil,
a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších.
Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem,
by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.
K římskému oficiu bytostně patří zpěv.
Ale ještě dříve než zpěv patří k jeho podstatě slavení ve společenství.
Liturgie je činností církve a nejmenší podobou církve
jsou dva nebo tři (Mt 18,20), ne jeden.
Ve středověku měli klerici vesměs povinnost modlit se oficium
v kostele, ke kterému byli připsáni. Kde byl kněz
jediným klerikem svého kostela, typicky na venkově,
měl povinnost vydržovat si
chlapce, který mu ministroval při mši a zpíval s ním hodinky.
Zatímco mši nikdo nesměl sloužit sám, u hodinek si tím nejsem
úplně jistý, ale každopádně i tady bylo pokud ne nedovolené,
pak rozhodně neideální, aby se je oficiem povinný klerik modlil
zcela soukromě.
(Přiznávám, že si nepamatuji, kde jsem to četl.
Možná v životopisu Arnošta z Pardubic od Z. Hledíkové
nebo v některé z novějších publikací týkajících se historie
pražské arcidiecéze.)
Z denní modlitby církve se denně modlím čtyři hodinky,
z toho ranní chvály, nešpory a kompletář zpívám.
Modlitbu uprostřed dne zpívám jen ve dnech, kdy v příslušnou dobu
jsem doma, což je, od té doby, co na plný úvazek pracuji, jen zřídka.
O nedělích a slavnostech
k tomu, když se mi podaří včas vstát, přidávám modlitbu se čtením.
(Liturgické předpisy umožňují modlit se ji kdykoli během dne,
klidně i ve spojení s jinou hodinkou. Je to dobré a rozumné
s ohledem na ty, kdo se ji modlit musí. Já nemusím a modlit se
"matutinum" jindy než na začátku dne se mi příčí, takže ho,
když včas nevstanu, spíš vypustím, než že bych ho odkládal
na pozdější hodinu.)
Pokud se modlím ranní chvály bezprostředně po modlitbě se čtením,
hlasivky mají dost a nezvládly by víc.
Musím myslet na Pavla Marka,
který mi kdysi říkal, že ranní mše je s ohledem na hlasivky zpěváků
nerozum, protože žádný pořádný zpěvák nezpívá ráno.
Vzápětí myslím na starší podobu římského oficia,
se kterou bych v budoucnu
rád strávil alespoň rok
a kde mě ráno co ráno čeká dávka zpěvu, která je co do objemu
několikanásobkem současné modlitby se čtením spojené s ranními chválami
(matutinum + ranní chvály + prima, tj. v piánském feriálním oficiu
17 žalmů).
Jak to naši předkové zvládali? ptám se.
Nezvládali.
Liturgie není koncipovaná pro jednoho a oficium normálně
nikdo nezpívá celé od začátku až do konce. Při psalmodii se chóry
střídají po verších, lekce čte pouze lektor, při responsoriích
se střídá kantor s chórem.
Není dobré, aby člověk byl sám.
Při jednom z rozhovorů přes dva monitory
o tom, co jejich obsluhy dělají ve volném čase,
jsem kolegovi popisoval algoritmizační problém,
který řeším v souvislosti se sazbou
žaltáře.
"Fuj, hlavně to neříkej nikomu z FITu, ještě by to třeba začali
používat jako domácí úkol,"
zareagoval kolega, který na zmiňované fakultě ČVUT studoval
a domácí úkoly na tvrdě optimalizovaná řešení náročných
úloh neměl rád.
Mám podezření, že normální budoucí programátor se špetkou
nadání mou úlohu vyřeší lusknutím prstu, a jako domácí úkol
z algoritmizace tudíž příliš výživná není, ale můj opičí mozek
("ti, co dělají weby, to nejsou žádní programátoři, ale cvičené opice,"
říká bratranec matfyzák)
ji každopádně zatím uspokojivě nevyřešil,
takže úplně triviální zřejmě také není.
Tady je.
(Následující text nepředpokládá znalost liturgie hodin
a některé skutečnosti záměrně zjednodušuje, aby vynikla podstata
algoritmizačního problému.)
Mějme knihu s texty modliteb (žaltář).
Kniha obsahuje všechny texty potřebné pro všechny modlitby
v pořadí, v jakém se používají o běžných dnech.
Modlitba sestává obvykle ze tří textů.
Texty jsou rozloženy na čtyři týdny a v tomto
čtyřtýdenním cyklu se některé
z nich vícenásobně opakují.
O některých svátcích se modlitby neberou z tohoto pravidelného
cyklu, ale jsou volně vybrané z jeho různých míst.
K vyhledání modliteb o takovýchto svátcích slouží zvláštní
index na konci žaltáře, který pro každou denní modlitbu
odkazuje na tři nebo více textů.
Napište program, který dostane
seznam textů potřebných pro každou denní modlitbu a
seznam textů, jak jdou v knize za sebou
(reálná data: texty pro svátky,
normální pořadí textů)
a vypíše, kolikátý z případných více výskytů téhož textu v knize
se má použít, aby ten, kdo se z knihy modlí, při jedné denní modlitbě
listoval právě jen nezbytně málo.
Za větší dobro je přitom považováno to, že jsou dva nebo více
použitých textů
bezprostředně za sebou, než to, že uživatel v průběhu modlitby
obrátí nejmenší možné množství stránek.
[EDIT 28.6.2014]
Řešení hrubou silou, které by na cvičeních z algoritmizace
samozřejmě neprošlo, je
na githubu.
V roce 2010 jsem web In adiutorium budoval záměrně s minimálními
časovými náklady a jako ryze funkční. Na hraní si se vzhledem
jsem rezignoval.
Na podzim 2012 jsem měl o něco víc času a trápilo mě, že mi
web při hledání zaměstnání dělá ostudu, pročež jsem se pustil
do "redesignu".
Výtvarně však nadán nejsem, jak již dlouho vím a stále znovu
zjišťuji. Výsledkem byl web o něco přeplácanější,
v nejednom ohledu méně funkční, ale o nic krásnější.
Zejm. titulní stránka je od té doby prakticky nečitelná
a svou funkci vynášet z nitra webu poklady staré i nové
plní jen velmi špatně.
Původně k cílům těchto úprav patřilo i přepracování struktury
webu a lepší integrace
mezinárodní bibliografie a
přehledu starých rukopisných pramenů k oficiu v českém jazyce,
tento cíl však nebyl naplněn.
Po dalších necelých dvou letech jsem se pustil do dalšího
předělávání.
Nově se chci pokusit web koncipovat především jako pokud možno
vkusně vysázený, přehledný a čitelný text.
(Podobnou cestou jsem se před delší dobou vydal s webem
Editio Sancti Wolfgangi,
který je ovšem co do rozsahu a struktury obsahu výrazně jednodušší.)
Po kompletním smazání starého stylopisu jsem začal výběrem
fontu. Vsadil jsem na font
Domine.
Líbí se vám také? A jak se vám čte?
Zkuste na náhledu vývojové verze webu
na adrese http://dev.inadiutorium.cz.
Dlouho vím, že to, že je nějaký text zhudebněn, má dopad na to,
jak se tento text ukládá do paměti (přinejmenším mně a lidem mně
co do fungování paměti podobným).
Zvláště pokud jde o krátký text typu např. antifony
a melodii pro něj na míru složenou, melodie s ním pevně srůstá.
Písnička či popěvek vyvolává obvykle silnější emocionální odezvu
než holý text.
Její "emocionální otisk" se pak promítá i do toho, jak je
text vnímán, když na něj zpěvák/posluchač narazí v jiném kontextu
a bez zpěvu.
V poslední době jsem si uvědomil, že ke zmíněnému provázání
textu s melodií dochází mnohdy velice rychle a je značně silné.
Loni jsem v postní a velikonoční době
zpíval
nedělní druhé nešpory podle Olejníka.
Zpíval jsem je právě jen loni přibližně touto dobou,
nikdy předtím a nikdy potom.
Byl jsem velice (a nepříliš příjemně) překvapen, když jsem se
před pár dny pustil do práce na vlastních melodiích pro antifony
k žalmům třetí neděle velikonoční a zcela samovolně mi "naskočily"
nápěvy Olejníkovy.
Podobných úkazů jsem si všiml i při práci s vlastním korpusem
zpěvů k oficiu. Některé antifony, které se zpívají jen jednou
do roka, a nemám je déle než rok nebo dva, si po roce překvapivě
dobře pamatuji.
U některých, jejichž první hudební tvar jsem shledal nepěkným
a vyměnil, mi nadále naskakuje stará melodie.
U jiných jsem k melodii, která je objektivně závadná, přilnul
natolik, že je mi zatěžko ji měnit.
Když už se odhodlám do nepodařené melodie později zasahovat,
v drtivé většině případů si hraji s variacemi na melodii původní,
nepouštím se do úplně nové.
Všechny tyto postřehy částečně zpochybňují mou současnou metodu práce,
která spočívá v poměrně rychlém a mnohdy nepříliš pečlivém
prvotním "nastřílení" melodií pro celý liturgický formulář
a jejich následném dolaďování, často až s větším časovým odstupem.
Zdá se, že po prvním "provedení" každého zpěvu
je na jeho další plnohodnotný vývoj vlastně již v určitém ohledu
pozdě.
Díval jsem se včera do předkoncilního
breviáře na něco ohledně textů velikonočního tridua
a při té příležitosti jsem narazil na rubriku:
Horae minores dicuntur hora competenti,
candelis exstinctis et sine cantu.
Toto zjištění mě uvrhlo do nejistoty:
možná jsem zhudebnil a zveřejněním onoho zhudebnění nabádám
ke zpívání části liturgie, která se tradičně nezpívala?
I otevřel jsem staré liturgické knihy, abych si v této věci
udělal jasno.
Rubrika o slavení bez zpěvu se objevuje u malých hodinek
od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty,
u kompletáře Zeleného čtvrtku a Velkého pátku
a na Bílou sobotu navíc u nešpor.
Tak alespoň ve vydání breviáře podle "těsně předkoncilních" rubrik z Nova et Vetera.
Breviář "piánský," AKA "Divino afflatu,"
(vydání Pustet Regensburg 1927)
má rubriku sine cantu
pouze u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku.
Zatímco výše jmenovaný breviář už má rubriku o vypuštění
čtvrtečních a pátečních nešpor tím, kdo se účastnil večerních
obřadů, zde se s nešporami počítá bez úlev.
Antiphonale z téže doby (Řím 1912)
uvádí v poznámce u nešpor Zeleného čtvrtku, že ač je v současnosti
zvykem ve čtvrtek a v pátek nešpory slavit bez zpěvu,
dříve se všude zpívaly a nápěvy se tedy uvádějí. Jednak proto,
aby neupadly v zapomenutí, jednak pro církve podle starobylého
zvyku je i nadále zpívající.
Na konci rubriky o malých hodinkách Zeleného čtvrtku
je v závorce totum sine cantu,
ze stavby předcházejícího souvětí však považuji za pravděpodobné, že se to
vztahuje pouze na závěr hodinek, tj. Christus factus est, Pater noster,
žalm Miserere a oraci.
Breviář z konce 19. stol. (Horae diurnae, Pustet 1873)
uvádí rubriku sine cantu u nešpor Zeleného čtvrtku
a Velkého pátku, stejně jako piánský breviář.
V notovaném Officiu majoris hebdomadae z téže doby
(Pustet 1889) je sice rubrika, která nás zajímá, pouze
u čtvrtečních a pátečních nešpor, u žalmů malých hodinek Zeleného
čtvrtku však chybí noty a z kontextu knihy,
která pro uživatelské pohodlí zásadně všechny zpěvy na místě notuje,
je pravděpodobné, že se malé hodinky také nezpívaly.
Tento mělký průzkum si samozřejmě nemůže dělat nárok na vypovídací
hodnotu ohledně toho, co je "tradiční". Kdyby se o to pokoušel,
plně by na něj dopadala výtka "tradicionalistické krátkozrakosti",
která vidí jen sto, nejvýše dvě stě let zpátky.
Pro sledování zkoumaného jevu dále do minulosti však momentálně
postrádám prameny.
Hledal jsem, jestli bych na internetu nenašel první vydání
tridentského breviáře, ale nenašel jsem.
Nezbyde, než se za ním příležitostně vypravit
do knihovny.
[EDIT: dodatečně provedeno, viz níže.]
Díval jsem se do pražského breviáře z r. 1502
a našel v jeho bohatých rubrikách o triduu
leccos zajímavého, ale o nezpívaných
hodinkách nic. (To neznamená, že tam o nich nic není, ale při tom,
jak umím latinsky, bych se textu, abych z něj vytěžil všechny informace,
které snad obsahuje, musel věnovat více, než si zrovna mohu dovolit.)
Když to shrneme:
V 19. a první polovině 20. stol. bylo zvykem některé zelenočtvrteční
a velkopáteční hodinky nezpívat.
V této věci byla zaznamenána určitá změna v souvislosti
s reformami z r. 1960.
Máme přitom indicie, že tato zvyklost netrvá odjakživa,
ale má dohledatelnou dobu vzniku (viz poznámka v Antiphonale 1912).
Doposud zjištěné skutečnosti však nepovažuji za dostatečně pevný základ
k rozhodnutí o tom, že by bylo více v souladu s tradicí
římské církve některé části oficia Velikonočního tridua přestat
zpívat a které by to měly být.
Noty z minulých let proto nechávám tak, jak jsou, a k této otázce
se snad příležitostně vrátím.
[EDIT 26.5.2014]
V prvním autentickém vydání tridentského breviáře jsem našel
jen jednu rubriku "sine cantu", a sice o velkopátečních nešporách:
"Ad Vesperas Antiphona, et Psalmi praeteriti diei dicuntur sine cantu."
Do mé knihovny nedávno přibyl diurnál
(Horae diurnae Breviarii Romani)
ze 70. let 19. stol.
Diurnál je vlastně to samé jako dnes obvyklý
"laický breviář":
samostatné vydání denních hodinek bez matutina, díky čemuž
se texty na celý rok vejdou do jediného svazku.
Typickým uživatelem však dříve pravděpodobně nebyl laik,
ale osoba oficiem povinná, pro kterou bylo z nějakého důvodu
nutné modlit se některé části na cestách, v kanceláři apod.
(Nebo někdo povinný nejen oficiem, ale i chórem, přičemž
se chórová povinnost nevztahovala na celý denní cursus.)
Zatímco dnes se breviáře (přinejmenším u nás) tisknou v jediné
standardní velikosti a vnější i vnitřní úpravě, v době vzniku
zmiňovaného diurnálu celosvětový trh umožněný společným
liturgickým jazykem dával vydavatelům prostor ke kreativitě.
(K dřívější podobě tohoto specifického segmentu trhu viz např.
Stejskal František: Nové typické vydání breviáře, ČKD 1914.)
Můj diurnál patří svou velikostí cca 8x13x3cm (48°) k miniaturním
vydáním, viděl jsem však ještě i výrazně menší.
Kapesní rozměry ho předurčovaly k použití na cestách.
Míra a způsob opotřebení stránek svědčí o tom, že "se na něj neprášilo".
Horae diurnae Breviarii Romani, Regensburg: Pustet 1873.
Sobota před Květnou nedělí.
Když jsem jím listoval, narazil jsem na dosud neznámé zkratky
u antifon (viz nadpis článku a foto). Nedošlo mi hned, že ve skutečnosti
nejsou nijak neznámé - že jsou to označení žalmových nápěvů.
(V 2. pol. 19. stol. se diference žalmových nápěvů udávaly
obvykle číslem, např. číslo 1 u prvního modu odpovídá -
podle vesperálu od Pusteta z téže doby - diferenci dnes označované f.)
Objev hudebních údajů by mě překvapil v každém breviáři,
ještě více ale v takovémto kapesním vydání.
Žil jsem a stále žiji v představě, že oficium bylo po větší část novověku
hudebně polomrtvé a většina těch, kdo jím byli vázáni, se ho modlila
o samotě a potichu.
Moderní breviář je pak typickým produktem této "doby oficia bez zpěvu"
a obsahuje pouze rubriky a texty.
Je možné, že mám před očima pouze diecézní klérus a opomíjím
nějakou významnou skupinu uživatelů římského (tj. nikoli mnišského)
breviáře, u které byl zpěv běžný.
Zrovna tak je možné, že diurnál obohacený o informace o nápěvech
žalmů je pouze jedním z projevů výše zmíněné vydavatelské kreativity
a vycházel vstříc nějaké speciální zájmové skupině.
Na cestě za kompletním českým antifonářem k oficiu jsem již
poměrně daleko. Mám napsány nápěvy pro značnou část potřebných
zpěvů. Jejich kvalita je ovšem značně nevyvážená.
Od počátku se sice snažím méně podařené zpěvy revidovat průběžně,
jak liturgické roky běží, ale někdy se nedostává času,
jindy si z lenosti nebo z jiné příčiny nepoznamenám, že některá
antifona zaslouží "skalpelu", a leckterý nevydařený kousek zůstává
na svém místě již druhý či třetí rok.
Přitom některé cykly zpěvů (např. žaltář či dobu adventní) mám
nebo brzy budu mít nahrubo hotové a pomalu je čas pro jejich
důkladnou revizi a následné vysázení příslušné části Antifonáře
k DMC.
Nové přírůstky do fondu zpěvů oficia vznikají po jednom,
po dvou, po pěti - den za dnem, týden za týdnem,
ve chvilkách na konci dne nebo mezi jinými pracemi.
A jinak to ani dost dobře nejde.
Myslím ale, že pro "velkou revizi" by byl vhodný
jiný způsob práce: s nějakým rozumně velkým celkem se někde
zavřít - na půlden nebo celý den - a zpívat, opravovat,
zkoušet, ..., co to dá.
Z různých důvodů se mi zdá dobré uchýlit se pro tyto účely
s notovým sešitem a s kytarou do některého kostela.
A tak se hledá kostel. Kostel, kde bych mohl
celý den (nejspíš některou sobotu) zpívat,
aniž bych tím někomu překážel, někoho obtěžoval
nebo přitahoval něčí pozornost.
Možnosti jsou v zásadě dvě - buďto se domluvím s někým, kdo má
vhodný kostel ve správě (farnost / obec / sdružení / ...),
nebo najdu nějaký, který je opuštěný a nezamčený.
(Protiprávního charakteru druhé možnosti jsem si vědom,
ale předpokládám, že když mě někdo najde, jak mu neoprávněně
zpívám v kostele, a nebude to chtít tolerovat, spokojí se s tím,
že se bez odporu nechám vykázat. Samozřejmě však preferuji možnost
první.)
Hledám samozřejmě především sám. Kdyby ale někdo ze ctěných
čtenářů měl dobrý nápad, budu rád za tip do komentáře nebo do mailu.
Druhá antifona prvních nešpor čtvrté postní neděle
mě nadchla už když jsem pro ni psal melodii.
Její text (Ef 5,14) je totiž jako šitý mně na míru.
Jsem notorický spáč a zaspávač.
Letos se krutou hrou osudu neděle "spáče" sešla s tou zlořečenou
nocí, kdy se mění letní čas na zimní. Protože každý den čtu zprávy,
nenapadlo mě, že bych se i letos (jako už tolikrát) mohl s informací
o datu této změny minout. Spoléhaje na to, že mi "den D" bude
včas připomenut, aktivně jsem se po jeho datu nesháněl.
A pak jsem dnes vstal, podle své neblahé tradice o nejednu hodinu
později, než by bylo vhodné, zapnul počítač a při pohledu na jeho
automaticky aktualizované hodiny shledal, že nejen mé původní
(zaspané), ale i náhradní plány ohledně dopolední mše jsou zhaceny.
Což mi dává příležitost podělit se o odkaz na jeden ze svých
oblíbených blogů:
Psallite sapienter
spíše jen z povzdálí sleduji, protože uveřejňované články
mají často charakter ryze osobní nebo jsou jiným způsobem pro mě málo
relevantní. Autor ale disponuje úctyhodnou erudicí v liturgických
otázkách a občas pustí do světa něco zajímavého.
Za opravdovou perlu považuji jeho recesistický seriál
o řeholních kanovnících Zesnutí blahoslavené Panny Marie (dormicionisté, zkratka O.Dorm.).
Všem, kdo sdílejí mou zhoubnou neřest,
nebo, chcete-li, dormicionistické charisma,
vřele doporučuji.