Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu
vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka,
několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu,
který bývá s nešporami tradičně spojován.
Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu,
takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět.
Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem,
po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího
"robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti.
A pochodil jsem:
asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní
se v 18:00 budou konat
slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného,
za předsednictví pana arcibiskupa.
I vypravil jsem se na ně.
Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory.
Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si.
To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.
Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu
nešporního hymnu postních nedělí
"Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný".
Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma
denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem,
který však často z čistě praktických důvodů je potřeba.
Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální
zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc.
Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to
nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu"
je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.
Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se,
jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci)
následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.
[EDIT 2.3.2015]
Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi.
Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv,
který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého,
vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.
Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny
a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly
psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval
na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono
s jednoduchou koncovou kadencí.
Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův
nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu,
který bez úprav zazpívat nešel),
a antifona měla dokonce jednoduchou melodii.
Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta
bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali"
sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán
zpěvákům nekanovníkům.
Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované
slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování
liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka
dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv
Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši.
Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria,
i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být
podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí.
Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného:
Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu
liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.
Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci
jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků.
Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních
(nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů.
Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela
velkolepá varhanní předehra.
Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře
(části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly
a velmi rozkošatěny.
Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném
novopečeným proboštem
slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina
(tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní
breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost)
a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.
Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka
slavnosti:
když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory
měly pokračovat psalmodií,
vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé
modlitbě vyšehradské kapituly.
Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou
starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného
českého překladu - to až tak žhavé není.
Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy
užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké)
před liturgickou reformou,
jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby"
by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem
ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá,
celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.
Nejvýznamnějšími nositeli zpívaného oficia u nás byli, jsou
a budou řeholníci. Nikde nejsou tak dobré předpoklady pro rozvinutí
liturgie včetně její hudební stránky jako tam, kde žije větší komunita,
pro niž je liturgie jednou z hlavních os společného života.
Zpětně je možné se ptát, proč pisatel na podzim 2010, kdy se pustil
do intensivního hledání nápěvů k českým textům liturgie hodin,
hned neoslovil blízké i vzdálené kláštery.
Příčina tohoto opomenutí je především v jeho značné nesmělosti,
ale také v tehdejší nedostatečné obeznámenosti se skutečným
stavem věcí. Domníval se totiž, že zpívající kláštery jsou naprosto
výjimečné, pokud trapistické opatství Nový Dvůr, kam právě čerstvě
nevstoupil, není dokonce naprosto osamocenou výspou každodenně
zpívaného oficia u nás.
Tak až se zpožděním doháním, co jsem mohl udělat už tehdy,
a čas od času se pokouším kontaktovat některý řeholní dům,
zda by snad, má-li nějaké vlastní zpěvy pro denní modlitbu církve,
nepustil něco ze svého bohatství do světa, k potěšení
a duchovnímu prospěchu modlitbymilovných lidí žijících mimo
klášterní zdi nebo v klášterech, které neměly štěstí na hudebně
plodné členy.
Již před drahnou dobou jsem dostal vstřícnou odpověď a následně
skeny několika rukopisných lístků
od dačických karmelitek.
Jen mé liknavosti je třeba děkovat za to, že zpěvy,
které mohly jít do světa již na podzim, opouštějí můj stůl až teď.
Antifony a responsoria pro slavnosti
Narození Páně
a
Zmrtvýchvstání Páně
tak, jak se zpívají na karmelu v Dačicích, najdete v novém oddílu
stránky s notami ke stažení.
Nakolik lze soudit z poskytnutých materiálů,
i české karmelitky
(podobně jako trapisté, dominikáni, a nakonec i bídný pisatel těchto řádků)
se při tvorbě zpěvů oficia v národním jazyce
vydaly cestou přímo navazující na gregoriánský chorál:
žalmy se zpívají na známé chorální nápěvy, antifony jsou složeny
v církevních tóninách, responsoria sledují tradiční formule.
K zápisu je užívána kvadratická chorální notace, což respektuje
i moje sazba.
Mám velkou radost, že těm, kdo na webu In adiutorium
hledají zpěvy k liturgii hodin, mohu nově nabídnout i část tvorby
dačické komunity. K mému překvapení však moje nesmělá prosba
o poskytnutí nějakých not vyvolala radost i na druhé straně:
"Naše převorka zajásala, že už na to dlouho myslí, že je jí líto,
že to máme k dispozici jen my." (Z e-mailu z loňského léta.)
To mě pobízí k výzvě:
Pokud by snad tento článek četl člen/členka komunity či společenství
disponujícího vlastními nápěvy k denní modlitbě církve
a také mu/jí "bylo líto, že to mají k dispozici jen oni,"
ať neváhá a ozve se mi. S velkou radostí udělám, co bude v mých silách,
aby i jejich liturgické zpěvy mohli používat všichni, kdo touží
s církví oslavovat Hospodina.
Sestry a bratři
z mnišského bratrstva Jeruzalém
(něco málo česky)
přijeli tento víkend do Prahy, uspořádali duchovní obnovu
v emauzském klášteře
a v její předvečer slavili nešpory v kostele Nejsvětějšího Salvátora.
O celém podniku jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale, přestože teď
nemám času nazbyt, nešpory v pátek večer jsem prostě nemohl vynechat.
To, že se duchovní obnova konala v Emauzích, je (možná záměrně)
velmi případné: mnišská bratrstva Jeruzalém totiž
plní ve městech, kde působí, velice podobnou úlohu jako
benediktinský klášter
Na Slovanech v době vysokoškolských studií mé hudbymilovné
babičky (cca 1946-8): žijí mnišský život uprostřed města
a jako svou hlavní službu
nabízejí "poctivě" slavenou liturgii.
I když mně osobně je bližší cisterciácká opce pro odlehlá místa,
koncept na bohaté liturgické nabídce založené a rytmu pracovního týdne
přizpůsobené městské pastorace-nepastorace
je mi veskrze sympatický.
Mnišská bratrstva Jeruzalém patří mezi ty instituty zasvěceného
života, které mají liturgii poměrně dalekosáhle přizpůsobenou.
Nešpory, jichž jsme se v pátek mohli zúčastnit, byly co do struktury
pokoncilní římské, ovšem rozšířené o prvky z byzantské liturgie
(ty jsou níže označeny hvězdičkou). Přijetí prvků východních liturgií
je u novodobých institutů zasvěceného života pocházejících z Francie
dosti běžná věc, jmenujme
komunitu Blahoslavenství
či Betlémské sestry/bratry.
Struktura:
- Bože, pospěš mi na pomoc
- * Nebeský Králi (modlitba k Duchu svatému;
součást úvodu všech modliteb křesťanů
byzantského ritu)
- ** Části žalmu 42 (Jako laň prahne) s antifonou
-
* Hospodine, k Tobě volám - části žalmu 141 zpívané v úvodu
večerní v byzantské liturgii - východumilovní čtenáři budou
znát Kyrie ekekraxa či Hospodi vozvach;
jeden z bratří při zpěvu okuřoval oltář a lid
- * Radostné Světlo - starodávný hymnus Fós hilaron,
opět zpívaný při byzantské večerní;
jedna ze sester při zpěvu rozsvítila světla na oltáři
- žalmy s antifonami (žalmy 116-I a 121, jak odpovídalo
pátku 2. týdne žaltáře; kantikum z Ef 1 je normálně pondělní)
- krátké čtení (odpovídající nešporám pátku 2. týdne žaltáře)
- ticho s hudbou; žádné responsorium
- Magnificat
- prosby
- * trisagion
- Otče náš
- závěrečná modlitba
- Dobrořečme Pánu
- mariánský hymnus
Nešpory byly celé zpívané, bez doprovodu, ve čtyřhlasé úpravě.
Antifony (a všechny zpěvy, které antifonu alespoň vzdáleně připomínají)
nejprve předzpívala kantorka sama a při opakování se přidaly další hlasy.
Texty (s výjimkou závěrečné mariánské písně) byly v češtině,
víceméně zdařile podložené pod nápěvy používané zřejmě komunitou v Polsku.
Poněkud divně zněla pouze psalmodie.
Do výše naznačeného schématu římských nešpor s doplňky byzantské
provenience se mi nevejde úryvek z žalmu 42 zpívaný v úvodu
před lucernariem. Nemám nápad, jak ho "liturgicko-historicky" zařadit.
Funkčně je snad jakýmsi "invitatoriem", neboť v úvodu bohoslužby
vyjadřuje (v návštěvníkovi dorazivším přeplněnou tramvají přímo z práce
spíš teprve vzbuzuje) žízeň po Bohu jako zásadní dispozici pro bohoslužbu.
Toto zaměření, kterým je celý žalm 42 prodchnut, bylo ještě umocněno
antifonou.
Když jsem v přehledu zmínil prvky odpovídající příslušnému dni žaltáře,
dlužno také říci, že antifony byly složeny na breviáři zcela nezávisle.
Jejich texty byly oproti antifonám breviářovým snad o něco
zpěvnější, "ukecanější" a ne tak doslovně biblické.
Po hudební stránce bych nešpory mnišského bratrstva Jeruzalém
hodnotil spíš jako "plytké" než "krásné". Tomu by ale, kdo je neslyšel,
neměl příliš ochotně věřit, protože hodnotitel je hudební barbar
a nevzdělanec, určité výhrady už si připravil předem
(mj. protože jak má rád římskou i byzantskou liturgii, tak nesnáší
jejich míchání)
a na vnímání celých nešpor se vedle nasládlé antifony k úvodnímu žalmu
bezesporu podepsalo to, že u Salvátora
také zavedli ty proklaté vyhřívané sedáky.
Pokud jde o mě, před sladkou polyfonií preferuji střízlivý
chorál a před "sladkými charo texty" (abych nekřivdil, nebylo jich moc)
strohou řeč římských liturgických knih. To ale nic nemění na tom,
že případné založení domů (chápu-li správně, zakládá se vždy zároveň
komunita bratří i sester) mnišského bratrstva Jeruzalém např. v Praze
by jistě bylo obohacením.
Alespoň přibližnou představu o tom, jak nešpory bratrstev Jeruzalém
vypadají a zní, lze získat
z řady
nahrávek
dostupných
na Youtube
[Kongregace pro bohoslužbu a svátosti:
Direktář o lidové zbožnosti a liturgii.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007.]
Do čtení Direktáře o lidové zbožnosti a liturgii jsem se pustil
prostě jen z důvodu doplňování vzdělání v oblasti soudobých
liturgických norem. Nepředpokládal jsem, že z něj vytěžím něco
pro projekt In adiutorium nebo čtenáře svého blogu, protože
liturgie hodin je, domnívám se, oblast liturgie
lidové zbožnosti nad jiné cizí.
Při čtení jsem však přeci narazil na několik explicitních
zmínek o ní.
Místa, kde direktář zmiňuje oficium, tvoří dvě skupiny:
První skupina (o vánoční a svatodušní novéně)
upozorňuje na to, že určitá pobožnost historicky vznikla
odvozením z liturgie hodin a nyní, když je tato lépe
přístupná všemu věřícímu lidu (jsa přeložena do národních
jazyků), bylo by žádoucí od odvozenin se vrátit k prameni
a místo pobožností novény slavit v dotčené dny nešpory.
Druhá skupina se nachází v rozsáhlém výkladu o problematice
poutí mezi zmínkami o jiných liturgických i paraliturgických
úkonech s poutěmi spojených.
Pobožnosti odvozené z liturgie hodin
Vánoční novéna
103.
Důvodem vzniku vánoční novény bylo zprostředkovat věřícím
účast na bohatství liturgie, jež pro ně nebyla vždycky snadno
přístupná. Tato novéna zastávala vskutku prospěšnou funkci,
a tak tomu může být i nadále.
V naší době, která přinesla snadnější účast lidu na slavení
liturgie, však bude žádoucí, aby se mezi 17. a 23. prosincem
konaly slavnostní nešpory s velkými "O antifonami"
a aby věřící byli pozváni k účasti.
Takové slavení, kterému mohou předcházet nebo po němž mohou
následovat některé prvky lidové zbožnosti tolik drahé,
by bylo vynikající "vánoční novénou", plně liturgickou
a zároveň pozornou vůči požadavkům lidové zbožnosti.
V rámci slavení nešpor lze rozvíjet rovněž některé prvky,
u nichž se to již předpokládá (např. homilii, použití kadidla
či přizpůsobení přímluvných modliteb).
Svatodušní novéna
155.
Písmo potvrzuje, že devět dnů před Nanebevstoupením Páně
a Sesláním Ducha Svatého apoštolové "jednomyslně setrvávali
v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií
a s jeho příbuznými" (Sk 1, 14) v očekávání "vyzbrojení mocí
z výsosti" (Lk 24, 49). Z modlitby a reflexe nad touto událostí
spásy vyvstala pobožnost svatodušní novény, která je mezi křesťanským
lidem velmi rozšířená.
V misálu a v denní modlitbě církve (zvláště při nešporách)
je tato "novéna" vlastně již obsažena: biblické texty a texty modliteb
různými způsoby volají k očekávání Utěšitele.
Novéna před Sesláním Ducha Svatého ať se tedy koná (nakolik je to možné)
ve shodě se slavnostním konáním nešpor.
Kde takové řešení nebude proveditelné, má novéna odrážet liturgická
témata jednotlivých dnů, jak následují od Nanebevstoupení Páně
do vigilie Seslání Ducha Svatého.
Přiznám se, že s žádnou ze zmiňovaných novén nemám osobní
zkušenost, ani netuším, kde, kdo a jak je koná,
takže nemohu posoudit, nakolik je návrh na jejich nahrazení cykly
slavnostních nešpor reálný.
Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět.
Možná má k tématu co říci někdo z milých čtenářů,
kdo se v těchto dnech vánoční novénu modlí?
Pokud jde o hudební nabídku pro případné z nešpor složené
novény: pro tu vánoční mi chybí
zpracování k Magnificat zpívaných
O-antifon (doporučuji zpívat latinsky; alternativou
jsou staročeské verze nebo
Olejník, který je má v Nedělních nešporách
u 4. adventní neděle), pro svatodušní jsou zpěvy kompletní.
Liturgie hodin jako součást pouti a programu poutního místa
Slavení denní modlitby církve
271.
Zastávka na poutním místě a čas i prostor příznivý pro osobní
a společnou modlitbu poskytují privilegovanou příležitost,
aby se věřícím dostalo pomoci a oni mohli docenit krásu
denní modlitby církve a připojit se ke každodenní chvále,
kterou církev během svého pozemského putování pozvedá k Otci,
skrze Krista, v Duchu Svatém. (VPDMC 27)
Rektoři poutních svatyní ať proto vhodným způsobem
zařadí důstojné a sváteční slavení denní modlitby církve,
zvláště ranních chval a nešpor, do programů pro poutníky.
Občas ať v jejich rámci nabízejí modlitbu votivního oficia
(celého nebo jeho části), které se váže ke svatyni. (VPDMC 245)
Kněží, kteří věřící doprovázejí, ať během poutě a při zastávkách
po jednotlivých úsecích cesty k cíli neopomenou navrhnout
modlitbu alespoň některé z částí denní modlitby církve.
Tady je dost nevyužitého potenciálu. Myslím, že slavení denní
modlitby církve, zvlášť je-li vhodně utvářeno,
v neposlední řadě i hudebně,
může být silnou náboženskou zkušeností s dimenzí krásy.
Řečeno jednodušeji a snad lépe: když na poutním místě M
je zvykem modlit se o pouti nešpory související se zasvěcením
poutního místa (tj. ve velké většině případů mariánské)
a mají je tam krásně zhudebněné, nejeden z pravidelných
poutníků se na ně bude těšit. Snad jako na nějakou oblíbenou
poutní píseň, která se zpívá jen tam. Ale oblíbená poutní píseň -
to už je věc! Ta má sílu!
Sluší se připomenout Svatou horu u Příbrami, kde se zpívané
nešpory už léta slaví pravidelně každou neděli.
(Tedy v rámci pravidelné liturgické nabídky poutního místa,
ne v rámci běžného programu pouti.)
V liturgickém mezidobí se tam místo příslušného hymnu
z cyklu žaltáře vždy zpívá hymnus mariánský, což, pokud vím,
není podle liturgických předpisů zcela legitimní, ale považuji
to za úpravu vkusnou a odpovídající místu.
Pro samozvaného liturgika nesmírně vzrušujícím tématem
jsou votivní oficia, těm ale chci později
věnovat samostatný článek.
Průběh poutě
287.
Jako je poutní svatyně místem modlitby, tak je pouť cestou
modlitby. Každá její etapa by měla být modlitbou oživována
a Boží slovo by mělo být jejím světlem a vůdcem,
výživou a oporou.
Aby pouť, nakolik je projevem kultu, přinesla dobrý výsledek
i očekávané duchovní plody, je potřebné zajistit spořádaný průběh
slavení obřadů a adekvátně zdůraznit různé fáze poutě.
Zahájení putování se vhodným způsobem odehraje
ve znamení modlitby konané ve farním kostele nebo v jiném,
příhodnějším, chrámu. Sestávat bude buď ze slavení eucharistie
nebo ze slavení některé části Denní modlitby církve
(Srov. De benedictionibus, Ordo ad benedicendos peregrinos.
Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, 1985, 407.),
nebo z určitého zvláštního požehnání poutníkům. (Srov. tamtéž, 409-419)
...
Zmiňovanou část benedikcionálu jsem ještě neviděl a nemám po ruce.
Při vhodné příležitosti prohlédnu a třeba článek doplním.
Když jsem se v roce 2010 po delší pauze znovu chápal breviáře,
viděl jsem v jeho pravidelné modlitbě cenné
"pium exercitium"
sloužící jako prostředek k řadě "duchovních dober",
mj. k osvojení si žalmů jakožto jakéhosi slabikáře židovské a křesťanské
modlitby, a k těsnějšímu spojení osobní modlitby s liturgií
a liturgickým rokem.
Když je něco pium exercitium, je dobrý důvod
očekávat, že to, stejně jako každé jiné exercitium,
bude do nějaké míry nepříjemné, jelikož co sílí, často také bolí.
Později jsem předně přehodnotil svůj postoj k oficiu:
to není prostředkem k dosažení něčeho jiného,
ale oslavou Boha -
a jako takové jednou z nejvznešenějších činností vůbec
a cílem o sobě.
Dále jsem ale také zjistil, že se očekávaná bolestivost a
určitá odpudivost nedostavila - ono "pium exercitium"
se naopak stalo snad vůbec nejdůležitějším z mých pramenů radosti,
který mi pak významně pomáhal přežít. (Tu radost ať si čtenář nepředstavuje
jako kdovíjak jásavou nebo vždy dostupnou
a to přežití ať nebere jako vysokou nadsázku - v té době
mě totiž okusovaly deprese.)
Ptal jsem se, čím to je.
Možných vysvětlení je více. To, které považuji za "nejvíce vysvětlující",
jsem našel skrz postřehnutí jedné nápadné souvislosti:
v době, kdy jsem začal podle možností každý den zpívat alespoň
některé části denních hodinek oficia (a tak či onak se modlit ty ostatní),
výrazně poklesla intenzita mých ostatních hudebních aktivit.
Do té doby jsem často a rád bral do ruky kytaru a hrál a zpíval,
co mi přišlo pod ruku; snažil jsem se naučit hrát na balalajku; ...
Při všem tom hraní a zpívání jsem však byl vystaven dvojímu
"utrpení": jednak určitému vnucování nesdílených emocí či názorů,
protože řada písní světských i křesťanských je výlevem
citů, které u mě nejsou (a často ani nikdy nebyly a nebudou) dány
a proto je nemohu zpívat bez značného nepohodlí;
jednak jsem dlouho cítil potřebu zazpívat svou vlastní píseň,
která jakoby někde uvnitř byla, ale protože nejsem obdařen
ani nadáním básnickým, ani hudebním, nemohla nabýt určitého tvaru
a vyjít ven - a tak mě jen tížila.
Až jsem "svou píseň" našel - vně, již dlouho hotovou,
v prastaré formě společné modlitby církve - v oficiu.
To z velké části nasytilo mou touhu po muzicírování
a dalo mi zpěvy s texty, do kterých se (alespoň do značné části z nich)
mohu postavit bez diskomfortu vnucovaných emocí:
Ne že bych byl zároveň pronásledován (mj. Žalm 64),
na smrt nemocen (kantikum z Iz 38),
přetékal jásavou Boží chválou (kantikum z 1Sam 2)
a vždy opravdu "čekal na Pána více než stráže na svítání" (Žalm 130).
Ale již od raných dob se církev modlí žalmy tak, že je rozmanitým
způsobem reinterpretuje: některé se opravdu mohu modlit jako
svou svrchovaně autentickou osobní modlitbu tady a teď;
jiné jsou modlitbou bratří trpících pronásledování;
další lze číst jako modlitbu samotného Krista.
(Srov. Žalmy. Český katolický překlad, Kostelní Vydří: KNA 2009, 5-9 - Předmluva. Srov. též VPDMC 108n.)
Tradiční hudební tvar římského oficia tvoří krásný celek,
kde se vkusně střídají zpěvy hudebně velice prosté, v podstatě
recitativní, s bohatěji utvářenými.
Kdo zpívá oficium pravidelně více let, může se navíc těšit
z krás zjevujících se v rytmu liturgického roku -
ze zpěvů charakterisujících jeho jednotlivá období;
z těch, které se zaskví jednou do roka, aby pak byl po celý rok
s touhou vyhlížen jejich návrat; z jiných, které z dobrých
důvodů zazní několikrát, možná s nenápadnou, ale významuplnou změnou;
z hudebních a textových citací a narážek,
odhalujících někdy nečekané souvislosti.
Co bych měl závěrem říci o "své písni"?
Že jsem, i při dobrém vědomí řady jejích nedokonalostí
(netajím se tím, že souhlasím s velkým dílem kritiky, kterou dnešní
podobě římského oficia adresoval prof. Dobszay; některé další
výhrady v minulosti zazněly i na tomto blogu),
nadšen její krásou, a vděčný za to, že ji smím zpívat.
Co o nápěvech antifon a jiných textů oficia,
které neuměle skládám?
Dostal jsem do rukou skvělou píseň, ale noty mi k ní nedali.
Hledal jsem je, avšak marně. Protože jsem ji musel zazpívat,
dal jsem se do toho, jak jsem uměl.
Kéž se mu líbí má píseň, má radost bude v Hospodinu. (Žalm 104, 34)
Ne, nechystám se sepisovat "pořízení", a kdybych se chystal,
nezneužíval bych web svého hudebního projektu k jeho uložení.
Přemýšlím ale v poslední době o tom, co tvůrce zabydlený
v digitálním věku může a možná by měl udělat pro to, aby
jeho výtvory nezmizely ze světa chvíli po něm.
Holger Peter Sandhofe byl mj. muzikolog a vynikající sazeč.
Vděčíme mu zejména za sestavení a vydání
Nocturnale Romanum - antifonáře pro noční
hodinky římského oficia v podobě po reformě Pia X.
Sandhofe vytvořil a na internetu publikoval velké množství
zajímavých a užitečných materiálů, zejm. liturgické zpěvníky
a pomůcky (např. specialisované fonty) pro jejich sazbu.
O jeho webu nocturnale.de, kde jejich velká část bývala vystavena,
jsem se však dozvěděl až v době, kdy již nebyl dostupný.
Holger Peter Sandhofe zemřel v roce 2005 ve věku 33 let.
Nějakou dobu poté vypršela doba,
na kterou byla předplacena doména a webhosting, a bohatá pokladnice
zdrojů ke gregoriánskému chorálu se navždy zavřela.
Některá Sandhofeho díla jsou dostupná jinde, protože
si je prozíraví lidé uložili
a mohli je později (dost možná tím porušujíce
zlořečená autorská práva) znovu pustit do oběhu.
[EDIT 25.4.2016]
Ve skutečnosti naštěstí není tak zle.
Jednak je možné zaniklý web nocturnale.de
prohlížet díky archivu Wayback Machine;
samotné tam kdysi vystavené
soubory ke stažení pak archivuje CMAA.
Internetová publikace je takřka neomezeně dostupná,
ale také velice "smrtelná": noty vzniklé v rámci projektu
In adiutorium jsou bezpečně na třech místech. Na webu,
v repozitáři na githubu a na mém počítači.
"Nejsmrtelnější" je web: za hosting platím ročně. Až zemřu
nebo z jiného důvodu platit přestanu, stránky do roka zmizí v nenávratnu
a všechen obsah s nimi.
Repozitář se zdroji na githubu ve svém bytí závisí na
jedné soukromé společnosti se sídlem v USA, která zase za svou
existenci do značné míry vděčí jednomu široce oblíbenému vývojářskému
nástroji. Možná github časem začne promazávat dlouhodobě neaktivní účty,
nebo dokonce úplně ukončí činnost.
Hlavní repozitář s notami bude pryč.
A můj notebook ... i s materiální pozůstalostí po zemřelých se často
nenakládá právě v rukavičkách. Tím spíše to tedy bude platit o té
digitální. Kdybych zemřel teď, snad by se ještě našel ochotný dědic
mého notebooku, ten by ale jistě smazal všechna data.
(Což by, s výjimkou not, nebyl žádný zločin, ale možná naopak
skutek milosrdenství.)
Kdyby notebook někdo "uložil na půdu", nejpozději za pár desítek let
z něj použitelná data nikdo nedostane.
Když zemřel můj hudebně plodný praděd Josef "Klement" Zástěra,
nechal po sobě své kompletní
dílo - v rukopise - pěkně setříděné a doplněné úplným soupisem.
V některých ohledech velmi zranitelné (mohlo by shořet při požáru;
být odcizeno při vykradení; zničeno, kdyby potomstvo kulturně
upadlo a vyhodilo spoustu nesrozumitelných papírů s "kuličkami a nožičkami"
do sběru jako bezcenný brak), jinak ale velmi trvanlivé.
Přemýšlel jsem, co mohu klidně nechat propadnout zániku
a co bych naopak měl podle možností zaopatřit tak, aby to přečkalo
i mou smrt, a jak.
Předběžně jsem zavrhl snahy o dlouhodobé zachování dostupnosti webu.
Myslím, že jediné, co je tu opravdu hodnotné, jsou noty,
a web je pouze nástrojem pro jejich publikaci a poskytnutí
doplňujících informací k nim.
Zrovna tak nemá smysl věnovat přehnanou péči záchově git repozitáře
s historií projektu. Při troše štěstí bude mít poměrně dlouhou
setrvačnost, takže než z githubu zmizí, kdo o to bude stát,
bude mít dost času si ho naklonovat.
Zároveň vím, že je to zdroj potenciálně užitečný jen pro tu poměrně
malou část veřejnosti, která ovládá práci s vývojářskými nástroji.
Pokud se mi podaří, jak zamýšlím, vydat úplný český antifonář tiskem,
všechny zde artikulované starosti pak hodím za hlavu.
Co se v nějakém rozumném
množství exemplářů vytiskne a rozšíří, je víceméně nezničitelné.
Do té doby se jako ideální jeví nechat po sobě nezašifrovaný
externí disk se všemi notami v elektronické podobě a jejich zdrojovými
kódy - a vedle toho všechny materiály také vytištěné.
O to, aby byly dostupné na internetu, se bude moci postarat kdokoli
to uzná za vhodné, protože licenční podmínky jsou, jak známo,
ke všelikému šíření velmi vstřícné.
Díval jsem se, jaká část repertoáru oficia je ještě přede mnou,
a shledal jsem, že se projekt In adiutorium blíží k cílové rovince
jedné důležité etapy: na dohled je již den
(přestože ho zřím teprve aspiciens a longe), kdy budu moci říci,
že jsem připravil melodii pro každou antifonu a
pro všechna responsoria
denních hodinek pokoncilního českého breviáře.
Budu se snažit, aby to bylo do příštího adventu, tedy přibližně do roka.
Co potom? Potom budu dál den za dnem zpívat hodinky jako doposud.
Kouskům, které se mi napoprvé nepovedly, budu moci věnovat
více péče a opatřit je postupně vhodnějšími nápěvy.
Někdy mezi tím podniknu liturgicko-hudební
"expedici", kterou plánuji již dlouho.
Po odstranění všech závažných nedostatků v "nebezpečných" částech
repertoáru (to jsou ty, u kterých reálně hrozí, že se někde budou
skutečně zpívat při liturgii - jde zejména o nedělní a sváteční
nešpory) bude čas postupně připravit sazbu již dlouho slibovaných
svazků antifonáře.
[EDIT téhož dne večer]
Ohledně toho, u kterých zpěvů je potřeba počítat s větší pravděpodobností
využití i mimo můj pokojík, mám určité odůvodněné předsudky.
Nemám ale téměř
žádné informace z terénu, zda a jak se výplody projektu In adiutorium
skutečně zpívají a které to jsou. Pokud tedy ctěný čtenář v minulosti
některý materiál z tohoto webu použil nebo se k tomu teprve chystá,
pro autora by byla velmi užitečná stručná informace o tom.
Protože liturgický zpěv je dnes většinou sotva myslitelný bez varhan,
měl by k výše zmíněným "nebezpečným" částem antifonáře vzniknout
varhanní doprovod. V poslední době dělám, co mohu, abych si postupně
doplnil základní hudební vzdělání. Bývám často viděn ve společnosti
učebnice hudební nauky, "na stará kolena" jsem začal chodit na hodiny
klavíru a s pianem se družím ještě více než s onou učebnicí, ...
Udělám, co bude v mých silách, abych, nakolik je mi to možné,
pronikl později také do nauky o harmonii a o kontrapunktu
a seznámil se také se speciálními otázkami harmonizace chorálu.
Pokud to dobře dopadne, v době, kdy melodie dotčených
zpěvů budou zralé pro případné širší využití,
budu disponovat i věděním a neuměním dostatečným pro jejich opatření
doprovody.
(A potom? Potom nejspíš vyjde nový překlad breviáře a
celá práce začne nanovo.)
Co jsem si odnesl
z druhého ročníku konference Hudba v katedrále
pořádané Centrem teologie a umění a Metropolitní kapitulou?
Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní
hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.)
Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům,
nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně
tu informaci považuji za zajímavou.
V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák,
byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory.
"... a na to lidi chodili."
(dr. Tomáš Slavický.)
O tom chci vědět víc!
Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce
považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná
až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt.
Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)
Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe"
svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je
zpráva z předloňské pouti.)
Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule
se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost
brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat
o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti
se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.
První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)
Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru
a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly.
Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna
a nešpory byly latinsky.
Noty jsou k mání
na webu choral.sdh.cz.
(Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)
Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor
(Bohu díky alespoň za to).
Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty):
Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi.
Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani
s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální
oficium podle Ordo cantus officii.
Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná
vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika
commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do
"tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi
CANTUS.
Místo předepsaného hymnu
Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích
svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae.
Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium,
a to nepochybně proto, že je nově složené.
Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé
téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze
oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně
z pokladu gregoriánského chorálu.
Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho
lépe než předloni.
Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se,
dokonce vůbec neřešený problém:
zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti
na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň
provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu
Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční
chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní
našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme.
Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde
a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné.
Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení -
ale úplně šťastné mi to nepřijde.
Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit
(proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější
svátky), pro staré svátky
zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému
repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu
Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene
i antifonu k Magnificat.
Druhé nešpory (pražská katedrála)
byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni.
(Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.)
Mohu tak ke zprávě
z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:
Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé;
antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá.
Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní";
trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré.
Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech"
(překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae;
v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).
Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys:
zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské
kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým
zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco
představitelnějším prostředí starého pražského kostela,
kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící
u četných postranních oltářů
měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili
"hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru.
(Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský,
o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama,
nezachytil žádné zprávy.)
Když jsem před lety zakládal na githubu repozitář pro projekt
In adiutorium, založil jsem ještě druhý samostatný
repozitář
pro jeho webovou prezentaci. Než jsem do něj ale stihl nahrát
první várku kódu, uvědomil jsem si, že zdrojové kódy těchto
stránek zveřejňovat nechci. Jednak proto, že bych tím zbytečně obnažil
jedno slabé místo, s jehož využitím by teď bylo možné web dočasně drobně
poškodit, ale především proto, že jde o kódy velice špinavé
a neelegantní, které by mi dělaly ostudu.
A tak tento repozitář zůstává až dodnes prázdný.
Delší dobu zamýšlím některé úpravy a rozšíření, která však při současné
architektuře (resp. právě ne-architektuře) nejsou elegantně realizovatelná.
Prvním krokem ke změně byl loňský přechod z bezplatného webhostingu
na vlastní virtuální server. Teď je načase využít možnosti, které nabízí.
Dal jsem se proto do přepisování. Zpočátku půjde o výměnu "střev",
na front-endu v ideálním případě takřka nepozorovatelnou,
později přibudou ona zamýšlená
rozšíření, jež práci uvedla do pohybu.
Dílo je na dobré cestě, mám již hotovu značnou část stávající funkčnosti.
Nasazení do ostrého provozu
(a spolu s tím zveřejnění zdrojových
kódů - těch starých, za které se stydím, i těch nových, které jsou
ostudné výrazně méně) je otázkou nejbližších týdnů.
Volba technologií je podobná
jako u e-antifonáře:
základní souřadnice určuje
programovací jazyk Ruby (mně ze všech nejbližší)
a framework Sinatra
(vzhledem k rozsahu a typu zamýšlené aplikace nabízející dostatečně
komfortní podvozek při minimálním množství nadbytečného "tuku").