Na informace o tom, že se občas konají zpívané nešpory i v plzeňské
katedrále sv. Bartoloměje, jsem narazil před časem na webu
manželů Hourových (!).
Když informaci z pochybného zdroje později potvrdil
i rozpis bohoslužeb na webu katedrální farnosti,
naplánoval jsem si do Plzně cestu, abych zjistil, jak tamní zpívané
nešpory vypadají. Budou latinské chorální? Olejník?
Nebo Pavel Šmolík, nynější ředitel katedrálního kůru, přivezl do Plzně
nešpory, které připravil za svého působení na Svaté Hoře?
Jsem notorický zaspávač, zapomínač a nestíhač, takže nikoho nepřekvapí,
že jsem zmeškal vlak "na pohodu" (hodinová rezerva na toulání se Plzní
před nešporami) i vlak "akorát" (dvacet minut na cestu z nádraží)
a jel posledním vlakem, kterým se nešpory daly stihnout (pravidelný příjezd
osm minut před šestou).
Žel, vlak na dlouhé minuty zatuhl v Rokycanech čekáním na protijedoucí
zpožděný rychlík, a tak jsem se do katedrály sv. Bartoloměje dovalil
až ve čtvrt na sedm. Bylo akorát po krátkém čtení a p. biskup Radkovský
začínal promluvu. Říkal jsem si, že tak snad Boží prozřetelnost chtěla
plzeňské pěvce uchránit hanění - těžko bych totiž našel, kdy jsem
nějaké vyslechnuté nešpory zle nezkritisoval. Takto kritisovat nemohu,
protože jsem skoro nic neslyšel.
Slyšel jsem alespoň responsorium a antifonu k Magnificat. Responsorium
si dobře nepamatuji. Jen to, že jeho melodie byla vystavěná tak,
aby mě tahala za uši.
Antifona měla melodii velice jednoduchou,
v zásadě šlo o prostý recitativ strukturovaný vždy stejným
krokem (hrubě něco jako "f a a a f a a ... f a a ...")
a uzavřený kadencí.
Magnificat bylo zpíváno polyfonně. Textu bylo rozumět jen špatně
(snad hlavně proto, že jsem stál až vzadu u vchodu),
ale zjevně šlo o nějakou parafrázi ve formě strofické písně.
Zpíval se ještě Otčenáš (notoricky známý Olejníkův nápěv)
a po požehnání Regina coeli (chorální, tonus simplex).
Možná se do západočeské metropole ještě někdy časem vypravím,
abych tamní zpívané nešpory přeci jen viděl a slyšel celé,
a mohl se seznámit zejména s řešením psalmodie a případného "introitu".
Narazil jsem na zřejmě docela čerstvý, ale již informačně dosti bohatý
web o Josefu Olejníkovi.
Přirozeně jsem nemohl jinak, než běžet nejprve prohlédnout
oddíl věnovaný Nedělním nešporám.
Díky nahrávkám, na které se tam odkazuje, jsem poprvé v životě
slyšel Olejníkovy nešpory dobře zazpívané a s varhanním doprovodem -
a přiznávám, že se mi tak skoro líbily
(srov.
starší hodnocení).
O tom ale třeba jindy.
Mou pozornost vzbudil a k přemýšlení a psaní mě vyprovokoval
povzdech:
Dílo bohužel nenašlo větší ohlas; pravidelně (dvakrát měsíčně)
se používá pouze v katedrále v Olomouci.
Přitom obsahuje bohatý zdroj zpěvů, které se dají použít k liturgii.
(josefolejnik.cz)
Tento povzdech se z velké části míjí s podstatou problému:
když se nějaká část liturgie slaví málokde a navíc většinou beze zpěvu,
je přirozené, že zpěvník, obsahující materiál pro ni, těžko použitelný
jinak, "nenajde větší ohlas". Není to ale přeci jen opravdu tak,
že se Nedělní nešpory dočkaly chladnějšího přijetí, než by byly mohly?
Že by některá společenství ráda přijala "olomoucký katedrální vesperál,"
ale něco jim stálo či stojí v cestě?
Domnívám se, že překážkou pro širší uplatnění Olejníkových Nedělních nešpor,
zejména ve farnostech, resp. všude tam, kde se zpívané nešpory
slaví jen při několika málo příležitostech během roku, je cena.
Kniha obsahující všechny nedělní nešpory pro celý liturgický rok
je dokonalým řešením pro katedrálu, kde se nedělní nešpory
zpívají co týden nebo dva. Pokud ale ve farnosti máme zpívané nešpory
dvakrát nebo třikrát do roka, nakoupení dostatečného množství výtisků,
byť i jen pro sbor, těžko dojde příznivého sluchu u správce farní
pokladny. Bylo by možné koupit jeden exemplář varhanický,
jeden pěvecký, a z toho v potřebném množství rozkopírovat potřebné
stránky, ale to je ilegální. (Kdybych to chtěl udělat, ale jen zcela
legálně, koho mám vlastně žádat o povolení? Skladatelovy dědice?
Matici cyrilometodějskou, která Nedělní nešpory vydala?)
Sbory, které mohu alespoň z dálky sledovat, většinou nezpívají z knih,
ale z listů, skládaných do desek pro tu kterou příležitost.
Edice zpěvů oficia pro použití v chrámových sborech by to neměla
ignorovat. Zatímco ideálním řešením pro mnicha nebo jinou osobu
vázanou chórovou povinností je svázaný kompletní antifonář,
pro sbormistra a jeho
zpěváky je mnohem vhodnější sada volných listů, ze které lze vybrat
jen co je potřeba pro aktuální příležitost. Navíc by ideálně mělo být
možné pořizovat jednotlivé části samostatně a ne nutně vždy jen celou krabici.
Výhodou tvorby nabízené na tomto webu je, že je k disposici zdarma a legálně.
Přesto vidím, že jsem až dosud přemýšlel příliš úzce -
právě se zaměřením na antifonář jako knihu, která má smysl pro lidi
zpívající oficium denně, méně však pro ty, kdo se k němu dostanou
jen příležitostně. Jak bych měl vyjít vstříc sboristům a jejich deskám?
Myslím, že hlavním přizpůsobením sborové praxi by měla být
zvláštní verze žaltáře. Taková, která obsahuje všechny žalmy,
ale tak, že se dají snadno vybírat - po listech - a skládat podle
potřeby. Navíc by měly být jednoznačně označkované pro ten který
žalmový nápěv. Označení pouze přízvučných slabik významných pro závěrečné
formule stačí člověku ve zpěvu žalmů zběhlému, ale pro potřeby
sborů, provozujících psalmodii jen občas a
limitovaných omezeným časem na zkoušení, příliš vhodné není.
"Sborový žaltář" tedy musí mít každý žalm vysázený ve všech
kombinacích počtu přízvučných a přípravných slabik,
každou variantu na samostatném listu. Žalmy v něm pro dobrou orientaci
nebudou seřazeny podle cyklu žaltáře v breviáři, ale podle biblického
pořadí.
Půjde o dokument obřích rozměrů, ale nikomu to nebude vadit, protože si ho
patrně nikdo nikdy nebude tisknout celý.
Pokud jde o nápěvy antifon a responsorií,
ty mohou pro potřeby chrámového sboru nejspíš zůstat tak,
jak jsou, na pracovních listech. Příjemným zpřehledněním by pak bylo
upravit je na listy obsahující vždy vše (vč. potřebných společných
nápěvů) pro danou hodinku.
Ve skutečnosti mám za lubem jedno ještě zásadnější zjednodušení -
vzhledem k tomu, že moje noty jsou zapsané ve snadno
strojově zpracovatelném textovém formátu a obsahují docela bohatá
metadata (vč. např. údaje o žalmu, ke kterému ta která antifona patří,
a o žalmovém nápěvu, který vyžaduje),
nebude vůbec těžké napsat webovou aplikaci, která pro vybranou
příležitost (např. nešpory vybrané neděle) na požádání vyrobí brožurku
se všemi nápěvy a označkovanými texty.
Až někdy budu mít volné odpoledne a chuť programovat ...
Dnešní článek Kathleen Pluth
Where Angels Fear to Tread
(Kam se andělé bojí vkročit)
si ode mě, opovážlivce, tvorbou hudby určené pro liturgii
"vstupujícího tam, kam se i andělé bojí vkročit,"
žádá reakci. Co na to mohu říci?
Domnívám se, že ve všech epochách církevních dějin
vedle geniálních uměleckých děl, která se stala trvalou součástí
pokladu církve, vznikalo i velké množství děl (i mnohem) méně hodnotných,
a že i taková mají právo na existenci a jsou mnohdy potřebná.
Doufám, že všem návštěvníkům tohoto webu je stejně jasné jako
jeho tvůrci, že se tu nepěstuje žádné umění a múzy se těmto končinám
zdaleka vyhýbají. Je tu právě jen jeden člověk, bez uměleckých vloh,
jehož jediným "nadáním" je touha po zpívaném oficiu.
Není tedy nijak překvapivé, že velká část jeho výtvorů je
"merely serviceable, barely imaginative, and almost entirely
a matter of patching things through from one cadence to the next."
Osobně absenci zhudebnění liturgických textů, tradičně určených
ke zpěvu, pociťuji jako větší zlo než to, že snad budou zhudebněny
neuměle či nevhodně. A tak tvořím. Samozřejmě doufám, že přijdou
i tvůrci povolanější. Sám ale pro sebe momentálně nevidím lepší cestu,
než volat s žalmistou "budu ti hrát, Hospodine, před anděly,"
nejlíp, jak umím, i když to nejspíš většinou znamená - blbě.
Nedělám si iluze, že tento článek bude pro někoho zajímavý
nebo přínosný, ale mně poslouží ke srovnání myšlenek a
jednou třeba někomu jako inspirace, odstrašující příklad nebo tak ...
Chci vyložit, jak teď probíhá práce na projektu,
jaké používám nástroje a pracovní postupy, jak se postupně
vyvinuly a v čem mi teď překáží. Závěrem se pokusím načrtnout a porovnat
možná řešení.
Motivací k tomu mi je, že už dlouho cítím, jak mi stávající "pracovní
proces" v cestě k cíli spíš překáží než pomáhá a již příliš dlouho
se odhodlávám k jeho tolik potřebné reformě.
Postupný rozvoj
Na začátku (podzim 2010) bylo několik izolovaných zpěvů bez ladu a skladu
vysázených v LilyPondu.
Neměl jsem v plánu vytvořit žádné rozsáhlejší dílo.
Zcela přirozeně jsem tenkrát své hudební pokusy psal na papír,
do notových sešitů (nedávno při stěhování jsem na ně narazil
a divil jsem se, kolik jsem jich za rok stihl popsat),
a na počítači sázel jen ty, které jsem považoval za hodné zveřejnění.
Počítač použitelný pro práci mi tenkrát navíc nebyl dobře přístupný -
můj domácí byl rozbitý, takže jsem mohl jen příležitostně
parazitovat na vybavení své sestry;
později při pobytu v Erfurtu jsem byl odkázán na školní počítače,
jejichž užívání bylo omezeno otevíracími hodinami výpočetního střediska.
Již někdy před odjezdem do Erfurtu (jaro 2011) jsem ale na složku
se zpěvy k oficiu nasadil verzovací systém
git.
Verzování jsem se naučil mít rád při práci na softwarových projektech
a vyvinulo se tak nějak samo sebou, že jsem jeho vymoženosti
(mj. možnost kdykoli se vrátit ke kterékoli starší verzi
a snadno porovnávat historické verze mezi sebou)
chtěl mít k disposici i pro svůj projekt hudební.
(Konkrétně git jsem ale použil prvně právě pro projekt In adiutorium.
Do té doby jsem používal jen cvs.)
Vzhledem k tomu, že počítačově vysázené noty byly v této fázi
projektu jakousi "výkladní skříní" či "špičkou ledovce"
a všechen vývoj probíhal na papíře, bylo schema vývoje - z pohledu
git repositáře - lineární.
Postupně byly přidávány nové a nové zpěvy;
když se některý kousek postupem času ukázal jako nepříliš dobrý,
byl v notovém sešitě připraven nový a původní podoba nahrazena.
Když jsem později získal vlastní funkční počítač,
zanevřel jsem na notové sešity - bylo pro mě pohodlnější psát noty
rovnou do počítače v textovém formátu užívaném LilyPondem
než nejprve na papír a pak je přepisovat.
Tak najednou bylo potřeba vyřešit, jak ve struktuře projektu
udělat místo na pokusy a omyly:
První verze nové antifony totiž většinou vzniká "načisto": probrnkávámm a
prozpívávám se k podobě, která zní přijatelně, průběžně upravuji
notový zápis. Poté, co se propracuji k uspokojivému výsledku,
přesouvám se k dalšímu kousku.
Když se však časem ukáže, že nějaká hotová antifona
má zásadní nedostatky a její melodii bude potřeba složit znovu,
pracuji už zpravidla s více variantami, než se pro jednu rozhodnu.
Také se jako čím dál méně vyhovující ukazoval systém
nahrazování jedné verze druhou - bylo by výhodné mít všechny
historické podoby daného zpěvu stále po ruce a moci je bez námahy
porovnávat. (Naprogramoval jsem kdysi skript, který uměl
vytahat všechny historické verze daného zpěvu z gitu;
bylo to sice zábavné cvičení, ale jeho výsledek nepatří k nástrojům,
které by opravdu usnadňovaly každodenní tvůrčí práci ...)
Dílem na základě svých tehdejších
zásadně mylných představ ohledně magických schopností gitu
při slučování (merge) větví jsem se rozhodl v hlavní větvi pokračovat
jako doposud (na jednu antifonu jedno znění - to momentálně oficiální)
a pro účely "pracovního bloku", kde je možné od každého zpěvu
vršit neomezené množství variant, vytvořit novou větev
(variationes;
hlouběji na blogu je k nalezení
článek z oné doby,
kde se o tom píše).
Postup revize nepovedených zpěvů od té doby probíhá tak, že
ve větvi variationes rozpracuji několik možných podob,
tu nejpovedenější pak vyčistím od pracovních poznámek a zkopíruji
na příslušné místo do větve master.
Původně jsem ke zkoušení možných variant využíval přímo lokální
verzi toho kterého souboru. Později jsem však zjistil,
že pak aktualizace větve variationes z master
pomocí git merge neprobíhala vždy podle mých představ,
a tak jsem pro "špinavou pracovní verzi" začal používat zvláštní
kopii příslušného souboru (např. kompletar.ly má pracovní verzi
kompletar-VAR.ly).
Otravná režie
Revize jedné antifony teď tedy vypadá takto:
Mám dva lokální klony repozitáře projektu,
v jednom je načtena větev master, ve druhém variationes.
(To by samozřejmě nebylo potřeba, je možné přepínat se mezi oběma
větvemi v jediném klonu, ale postupem času jsem přišel na to,
že v kontextu tohoto projektu se mi v popsaném uspořádání pracuje lépe.)
# 1. nejnovější změny z hlavní větve promítnout do větve pracovní
(variationes)$ git merge master
2. V pracovní verzi (-VAR.ly) daného souboru vyzkouším několik možných podob;
vyberu nejlepší, barevně ji označím jako novou hlavní;
3. zkopíruji ji do
"čisté" verze souboru. Vymažu z ní pracovní značky, které mimo
sekvenci variant většinou nemají smysl (upozorňují na místo,
kde se melodie odchyluje od předchozího pokusu).
# 4. uložit změny pracovního souboru
(variationes)$ git commit -m 'one ant. revised' kompletar-VAR.ly
# 5. uložit změny "čistého souboru"
(variationes)$ git commit -m 'revised ant.' kompletar.ly
# 6. všechny změny předat i druhému klonu repozitáře
(variationes)$ git push ~/In-adiutorium variationes
# 7. přejít do druhého klonu
$ cd ~/In-adiutorium
# 8. změny "čistého souboru" promítnout do hlavní větve (master)
(master)$ git cherry-pick variationes
I tomu, kdo třeba úplně nerozumí naznačeným operacím s gitem,
bude zřejmé, že popsaný systém práce nastavený začátkem roku 2012
kromě vlastní tvůrčí práce na nápěvech antifon obnáší i odpudivě
velkou porci režie okolo, spočívající převážně v četných interakcích
s verzovacím systémem.
Přitom, jak již bylo řečeno, tento způsob práce byl kdysi dávno nastolen
převážně proto, že jsem měl chybné představy o magických schopnostech
gitu a věřil jsem, že mi bude práci naopak výrazně šetřit.
Nyní jediným pochybným ziskem z toho všeho je, že hlavní větev je
relativně čistá, od každého zpěvu obsahuje pouze jednu verzi v jednom
souboru. To je ale zisk, který pro mě nemá v podstatě žádnou hodnotu.
Kudy z toho ven
Jako programátor k smrti nenávidím duplicity a ruční kopírování.
Čehokoli. Přesto se právě projekt In adiutorium stal takovým
ne-li peklem, pak nepochybně předpeklím, limbem či peklíčkem
všemožných duplicit komplikujících další vývoj a plodících nepořádek.
Duplicity spojené s provozem větve variationes jsou přitom
ty, které momentálně představují největší zátěž. Jak je eliminovat?
1. Zrušení větve variationes
Samostatná vývojová větev, která nepřináší žádný užitek, může být
beze škod opuštěna. Pracovní verze souborů (-VAR.ly) se mohou
odstěhovat do vyhrazené podsložky hlavní větve.
Tím ze sedmikrokového scénáře výše odpadnou body 1, 5, 6, 7, 8
a stane se z něj scénář tříkrokový.
Stále zůstává otravná nutnost ručně kopírovat z pracovního souboru
vybranou variantu do souboru čistého/produkčního.
I tomu snad lze předejít. Ale pro pochopení toho, proč některé
možné cesty předem vylučuji z úvah, je potřeba znát jeden další
detail, také související s problémem duplicit.
Odkazování na zpěvy - FIAL
Když projekt In adiutorium nabyl většího rozsahu, vznikla potřeba
trvalých strojově zpracovatelných referencí na jednotlivé zpěvy.
Vedou k tomu dva různé motivy:
Prvním je sazba zpěvníků. Projekt In adiutorium by neměl skončit
vychrlením několika desítek dokumentů o jednotkách až desítkách
stran obsahujícíh nápěvy antifon a responsorií oficia,
ale vytvořením skutečného antifonáře, tj. přiměřeně funkční a
pohodlné liturgické knihy pro každodenní zpívané oficium.
Kromě toho také občas sázím menší příležitostný
zpěvníček pro sebe nebo pro někoho jiného.
Ať ve velkém či v malém, je silně nežádoucí muset jednotlivé
zpěvy pro účely nového díla ručně kopírovat.
Nenávidím kopírování. Když chystám sazbu zpěvníku, chci pouze
odkázat na zpěv, který chci na daném místě zahrnout, a nějaký nástroj
by měl umět kdykoli najít a dodat jeho nejčerstvější verzi.
K tomu je nutné mít způsob, jak na každý zpěv jednoznačně odkázat.
Takový způsob mám, a dávno mám i ten kýžený nástroj.
Již jsem o něm v minulosti psal.
Než ten jednoduchý systém referencí na zpěvy představím, je třeba zmínit
i druhý motiv vedoucí k jeho zavedení.
V liturgii hodin se některé zpěvy opakují, i vícenásobně.
Jindy se objevují texty velmi podobné - s trochu jinými slovy,
s částí navíc, s velikonočním aleluja a bez něj, ...
Pro stejný text používám vždy stejný nápěv. Pro zhudebnění textu
výrazně podobného jinému, dříve zpracovanému, se podle vhodnosti
pokouším vyjít z již existujícího. (Ne vždy je to možné.)
V těchto případech je potřeba mít někde poznamenáno, že nová antifona
je kopií či adaptací jiné, protože v případě,
že se v budoucnu bude měnit jedna, měla by se zároveň s ní
upravit i druhá. Původně jsem si o tom dělal jen poznámky pro sebe,
ale s rostoucím množstvím těchto referencí bylo zřejmé,
že nebude v lidských silách zvládnout je a bude nutné připravit
nástroj, který kontrolu koherence příbuzných antifon alespoň
částečně zautomatisuje. Naprogramování tohoto nástroje zatím zůstává
úkolem pro budoucnost.
Reference na konkrétní zpěv se skládá z cesty k souboru -
vždy cesty relativní k hlavnímu adresáři projektu - a id zpěvu,
které má každý kousek v hlavičce; v rámci daného souboru je vždy unikátní.
Několik příkladů:
| kompletar.ly#sim |
antifona k Simeonovu kantiku |
| antifony/tyden1_1nedele.ly#1ne-ant2 |
druhá antifona prvních nešpor neděle prvního týdne žaltáře |
| commune/commune_maria.ly#invit1 |
antifona k invitatoriu ze společných textů o Panně Marii |
Bezpočet reálných příkladů je možné
najít přímo v repozitáři projektu.
Reference na zpěv vytvořená popsaným způsobem se jmenuje FIAL.
Jmenuje se nějak hlavně proto, že bylo potřeba nějak pojmenovat
pole v hlavičce zpěvu, kde se odkazuje na jiný zpěv, z něhož
byla celá melodie nebo její část převzata. Je to zkratka, a že
je to zkratka špatně utvořená a její tvůrce se za ni stydí,
nebude ji vykládat.
2. Zbavit se veškerého ručního kopírování
Ideálem programátora k smrti nenávidícího duplicity je,
nikdy nic ručně nekopírovat. Každá varianta každého zpěvu by ve struktuře
projektu měla figurovat právě jednou. Jestliže mám dva druhy výstupů -
jeden pracovní pro sebe, s variantami a pracovními poznámkami,
a druhý čistý pro zbytek světa - pak by ideálně mělo být možné
nějak oba generovat z jediného zdroje.
Omezující podmínkou je, že výše popsaný způsob odkazování na zpěvy
musí zůstat funkční a existující reference se nesmějí rozbít.
"Produkční" verze každého zpěvu by tedy měla zůstat ve stejném
souboru jako doposud. Přitom generování výstupů by mělo být i nadále
co nejjednodušší.
Schůdnou cestou se zdá být nějaká varianta uspořádání, kdy se
čistá verze generuje automaticky redukcí verze pracovní.
V pracovní verzi pak musí být konvenčně dáno nebo
strojově čitelným způsobem vyznačeno, co do čisté verze patří a co ne.
Alternativou je zachovat čistou a pracovní verzi jako relativně
nezávislé entity (ve kterých lze bez nutnosti vzájemných ohledů psát
poznámky, řešit zalomení stránek apod.), ale plně automatizovat proces
přenesení vybrané varianty zpěvu z pracovní verze do čisté.
Zvolená cesta
Tady je určitá cesura. Jsem ten typ člověka, který často k tomu,
aby vůbec mohl přemýšlet, potřebuje psát. V próze. Žádné bodovité poznámky.
A o pár řádek výše a řadu hodin dříve jsem konečně dospěl k uspokojivému
plánu. Zanechal jsem psaní a dal se do jeho realizace.
Nově nastolený systém vypadá následovně:
Pracovní verze souborů s notami odteď sídlí v hlavní větvi
v adresáři pojmenovaném stejně jako dosavadní vývojová větev -
variationes.
Pracovní soubor se jmenuje stejně jako odpovídající soubor "produkční".
O přenesení nově upravených zpěvů z pracovního souboru do "produkčního"
se stará nový skript škaredého jména
updatefromvar.rb:
$ ruby updatefromvar.rb kompletar.ly
Najde pracovní soubor odpovídající souboru předanému v parametru,
načte ho a prochází zpěv po zpěvu. Kdykoli najde kus označený
jako varianta vybraná do "produkční" verze, vyčistí ho od pracovních
značek, podle id najde odpovídající kus v hlavním souboru a provede
náhradu.
Z provedených změn mám radost. Očekávám, že se příznivě projeví
na rychlosti postupu dalších prací. Není žádné tajemství, že jsem
dosud - z velké části právě kvůli výše popsanému nepohodlí
spojenému s procesem
revize - mnohem ochotněji skládal nové zpěvy než pracoval na starých,
označených pro opravu.
"Křestní nešpory," totiž nešpory ve velikonočním oktávu
rozšířené o průvod ke křtitelnici,
patří ke zvláštnostem premonstrátské liturgie.
V minulosti jsem se na ně nejednou chystal, ale opravdu se na jedny dostat
se mi podařilo až dnes.
Protože jde zároveň o mou vůbec první přímou skušenost se slavením
liturgie hodin ve strahovském klášteře, bude potřeba další návštěvy
někdy mimo velikonoční oktáv, abych ověřil, co všechno bylo zvláštností
křestních nešpor a co je společné všem nešporám slaveným v dané komunitě.
Že premonstráti řádové zvláštnosti v liturgii hodin (i v té pokoncilní)
mají, to si věrní čtenáři pamatují
od jednoho z minulých článků (neračte přehlédnout komentáře).
Zatím nabízím prostě popis toho, co jsem viděl a slyšel.
Jisté je, že křestní nešpory křestními nešporami dělá již zmíněný
průvod ke křtitelnici. (Srov. také nedávný článek o křestních nešporách na blogu PrayTell;
premonstrátská řádová tradice v něm však není zmíněna, autor
ji patrně nezná.)
Pootevřenou mříží jsem se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie protáhl
na poslední chvíli. Chórové lavice však byly k mému překvapení prázdné!
Až s úderem páté v sakristii kantoři spustili Kyrie a bratři vstoupili
do kostela v liturgickém průvodu.
(Vstup za zpěvu Kyrie - další dříve neviděné řešení "introitu" k nešporám!)
Dalším překvapením pro mě byla relativně nízká účast - jistě ne více
než 10 členů komunity. Zřejmě projev toho, že premonstráti nejsou
mnišský řád v benediktinské tradici charakterisované oním
"před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu," (RB 43)
a mnozí mají povinnosti, které jim neumožňují každodenní účast
na nešporách v chóru.
Po Kyrie jsem nezaznamenal žádné další "úvodní rity",
následovala rovnou psalmodie.
Celé nešpory byly zpívané, a to latinsky, chorálně. Pokud jsem dobře
poslouchal, psalmodie byla v alternaci kantoři/ostatní, ne
v alternaci stran chóru.
Před prvním žalmem zazněla jedna z alelujatických antifon
(ne "epická antifona o vzkříšení" předepsaná v breviáři).
Po prvním žalmu (nejsem si jist, zda to byl žalm Dixit Dominus,
který se na daném místě modlíme my nepremonstráti, nebo jiný)
následovala orace a výzva k průvodu. Za zpěvu žalmu
In exitu, responsoriálně prokládaného další alelujatickou antifonou,
se všichni, s rozsvíceným paškálem a kadidelnicí, ubírali
do kaple sv. Norberta (sloužící zároveň jako kaple eucharistická
a křestní). Tam bylo přečteno evangelium (o Nikodémovi - tedy
perikopa nijak zvlášť velikonoční, ale typicky křestní)
a pronesena krátká promluva.
Nato se všichni za zpěvu kantika Salus et gloria et virtus
vrátili do chóru.
Tady bylo přečteno capitulum a kantoři zazpívali Haec dies,
ovšem ne jako samostatnou antifonu, jak je obvyklé v římské liturgii,
nýbrž jako dvakrát zopakovanou antifonu s vloženým veršem
(podobně melismatickým jako antifona sama, pročež jsem mu nerozuměl;
jen hrubě hádám, že to mohlo být
"Confitemini Domino, quoniam bonus," snad
ještě s delším pokračováním.
Až tady přišel na řadu hymnus, následovaný veršíkem.
Umístění hymnu a po něm následující veršík odpovídají uspořádání římské
liturgie před poslední reformou. Premonstráti by za jeho zachování
patrně inkasovali kladné body od prof. Dobszaye, který přestrukturování
římských nešpor ostře kritisoval.
Antifona k Magnificat byla nejnejistěji zazpívanou částí celých
nešpor, což ovšem nikoho nepřekvapí, jelikož antifonu k evangelnímu
kantiku je nutné nacvičit na každý den jinou.
Při Magnificat nejprve celebrant velmi důkladně okouřil oltář,
následně turifer celebranta a jen tak tak stihl okouřit ještě i kantory,
patrně jako reprezentanty komunity nebo lidu vůbec.
Žalmový nápěv Magnificat VIII. modu byl drobně odlišný od všeobecně
známého v tom, že druhý poloverš nezačíná na recitandě,
ale asi o malou tercii níže. Zvláště krátké verše díky této ozdobě
zněly, přišlo mi, o kousek libozvučněji.
Pak už přímluvy, Otčenáš, orace, požehnání, a bratři se za zpěvu
antifony Regina coeli (nějaký relativně jednoduchý nápěv,
ale podle všeho řádový, nesouhlasící s jednodušším nápěvem
obvyklým v římských chorálních knihách posledního století -
a dokonce ho ani vzdáleně nepřipomínající)
odebrali zpátky, odkud přišli.
Závěrem jen upozorním na to, že křestní nešpory se v římské církvi
po liturgické reformě těší určité "zvláštní přízni liturgického
zákonodárce": i když nejsou součástí římské liturgie (v tom smyslu,
že liturgické knihy římského obřadu pro ně neobsahují zvláštní rubriky
ani liturgické texty), jsou porůznu "příznivě zmiňovány".
Viz např. VPDMC 213, ale i další dokumenty a knihy zmiňované ve výše
zmiňovaném článku na blogu PrayTell.
Srov. také závěr článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (TT 2012/2),
kde je popisována i realizace křestních nešpor v rámci liturgického
života (nepromonstrátské) farnosti.
Konečně, kdo by chtěl křestní nešpory na vlastní oči a uši zažít,
má letos ještě šanci zítra a pozítří. Pak zase napřesrok.
Již dlouho zde nabízím i některé zpěvy, jejichž nejsem autorem,
ale jsou volně šiřitelné a dosud nebyly nikde veřejně k mání.
Nedávné získání prvního většího souboru takových zpěvů - oficia
slavností Narození Páně a Zmrtvýchvstání Páně od dačických karmelitek -
mě přivedlo k rozmýšlení, kde zpřístupnit zdrojové kódy sazby.
Nepřišlo mi úplně vhodné přidat je do repozitáře In adiutorium,
protože ten jednak tvoří v drtivé většině moje autorská díla,
jednak má jasný profil daný cílem vytvořit úplný český antifonář.
Když porůznu sbírám cizí zhudebnění textů denní modlitby církve,
sleduji jiný cíl: aby moje bídné výtvory měly konkurenci,
aby ten, kdo chce zpívat oficium, měl z čeho vybírat,
a aby případný budoucí
"Řehoř Veliký" měl z čeho sestavovat svůj "antifonář cento".
Pro sbírku svobodných zhudebnění částí oficia od jiných autorů
jsem nakonec založil na githubu
vlastní repozitář.
Jeho (samostatně nesmyslný) název "Meum intende"
odkazuje k projektu "In adiutorium", jehož je jakýmsi doplňkem či
rozšířením.
Hotové noty budou i nadále zde na webu, na stránce Noty ke stažení,
v sekci Od jiných autorů.
Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu
vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka,
několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu,
který bývá s nešporami tradičně spojován.
Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu,
takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět.
Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem,
po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího
"robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti.
A pochodil jsem:
asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní
se v 18:00 budou konat
slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného,
za předsednictví pana arcibiskupa.
I vypravil jsem se na ně.
Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory.
Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si.
To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.
Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu
nešporního hymnu postních nedělí
"Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný".
Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma
denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem,
který však často z čistě praktických důvodů je potřeba.
Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální
zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc.
Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to
nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu"
je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.
Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se,
jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci)
následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.
[EDIT 2.3.2015]
Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi.
Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv,
který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého,
vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.
Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny
a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly
psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval
na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono
s jednoduchou koncovou kadencí.
Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův
nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu,
který bez úprav zazpívat nešel),
a antifona měla dokonce jednoduchou melodii.
Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta
bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali"
sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán
zpěvákům nekanovníkům.
Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované
slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování
liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka
dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv
Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši.
Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria,
i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být
podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí.
Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného:
Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu
liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.
Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci
jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků.
Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních
(nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů.
Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela
velkolepá varhanní předehra.
Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře
(části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly
a velmi rozkošatěny.
Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném
novopečeným proboštem
slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina
(tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní
breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost)
a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.
Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka
slavnosti:
když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory
měly pokračovat psalmodií,
vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé
modlitbě vyšehradské kapituly.
Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou
starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného
českého překladu - to až tak žhavé není.
Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy
užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké)
před liturgickou reformou,
jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby"
by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem
ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá,
celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.
Nejvýznamnějšími nositeli zpívaného oficia u nás byli, jsou
a budou řeholníci. Nikde nejsou tak dobré předpoklady pro rozvinutí
liturgie včetně její hudební stránky jako tam, kde žije větší komunita,
pro niž je liturgie jednou z hlavních os společného života.
Zpětně je možné se ptát, proč pisatel na podzim 2010, kdy se pustil
do intensivního hledání nápěvů k českým textům liturgie hodin,
hned neoslovil blízké i vzdálené kláštery.
Příčina tohoto opomenutí je především v jeho značné nesmělosti,
ale také v tehdejší nedostatečné obeznámenosti se skutečným
stavem věcí. Domníval se totiž, že zpívající kláštery jsou naprosto
výjimečné, pokud trapistické opatství Nový Dvůr, kam právě čerstvě
nevstoupil, není dokonce naprosto osamocenou výspou každodenně
zpívaného oficia u nás.
Tak až se zpožděním doháním, co jsem mohl udělat už tehdy,
a čas od času se pokouším kontaktovat některý řeholní dům,
zda by snad, má-li nějaké vlastní zpěvy pro denní modlitbu církve,
nepustil něco ze svého bohatství do světa, k potěšení
a duchovnímu prospěchu modlitbymilovných lidí žijících mimo
klášterní zdi nebo v klášterech, které neměly štěstí na hudebně
plodné členy.
Již před drahnou dobou jsem dostal vstřícnou odpověď a následně
skeny několika rukopisných lístků
od dačických karmelitek.
Jen mé liknavosti je třeba děkovat za to, že zpěvy,
které mohly jít do světa již na podzim, opouštějí můj stůl až teď.
Antifony a responsoria pro slavnosti
Narození Páně
a
Zmrtvýchvstání Páně
tak, jak se zpívají na karmelu v Dačicích, najdete v novém oddílu
stránky s notami ke stažení.
Nakolik lze soudit z poskytnutých materiálů,
i české karmelitky
(podobně jako trapisté, dominikáni, a nakonec i bídný pisatel těchto řádků)
se při tvorbě zpěvů oficia v národním jazyce
vydaly cestou přímo navazující na gregoriánský chorál:
žalmy se zpívají na známé chorální nápěvy, antifony jsou složeny
v církevních tóninách, responsoria sledují tradiční formule.
K zápisu je užívána kvadratická chorální notace, což respektuje
i moje sazba.
Mám velkou radost, že těm, kdo na webu In adiutorium
hledají zpěvy k liturgii hodin, mohu nově nabídnout i část tvorby
dačické komunity. K mému překvapení však moje nesmělá prosba
o poskytnutí nějakých not vyvolala radost i na druhé straně:
"Naše převorka zajásala, že už na to dlouho myslí, že je jí líto,
že to máme k dispozici jen my." (Z e-mailu z loňského léta.)
To mě pobízí k výzvě:
Pokud by snad tento článek četl člen/členka komunity či společenství
disponujícího vlastními nápěvy k denní modlitbě církve
a také mu/jí "bylo líto, že to mají k dispozici jen oni,"
ať neváhá a ozve se mi. S velkou radostí udělám, co bude v mých silách,
aby i jejich liturgické zpěvy mohli používat všichni, kdo touží
s církví oslavovat Hospodina.
Sestry a bratři
z mnišského bratrstva Jeruzalém
(něco málo česky)
přijeli tento víkend do Prahy, uspořádali duchovní obnovu
v emauzském klášteře
a v její předvečer slavili nešpory v kostele Nejsvětějšího Salvátora.
O celém podniku jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale, přestože teď
nemám času nazbyt, nešpory v pátek večer jsem prostě nemohl vynechat.
To, že se duchovní obnova konala v Emauzích, je (možná záměrně)
velmi případné: mnišská bratrstva Jeruzalém totiž
plní ve městech, kde působí, velice podobnou úlohu jako
benediktinský klášter
Na Slovanech v době vysokoškolských studií mé hudbymilovné
babičky (cca 1946-8): žijí mnišský život uprostřed města
a jako svou hlavní službu
nabízejí "poctivě" slavenou liturgii.
I když mně osobně je bližší cisterciácká opce pro odlehlá místa,
koncept na bohaté liturgické nabídce založené a rytmu pracovního týdne
přizpůsobené městské pastorace-nepastorace
je mi veskrze sympatický.
Mnišská bratrstva Jeruzalém patří mezi ty instituty zasvěceného
života, které mají liturgii poměrně dalekosáhle přizpůsobenou.
Nešpory, jichž jsme se v pátek mohli zúčastnit, byly co do struktury
pokoncilní římské, ovšem rozšířené o prvky z byzantské liturgie
(ty jsou níže označeny hvězdičkou). Přijetí prvků východních liturgií
je u novodobých institutů zasvěceného života pocházejících z Francie
dosti běžná věc, jmenujme
komunitu Blahoslavenství
či Betlémské sestry/bratry.
Struktura:
- Bože, pospěš mi na pomoc
- * Nebeský Králi (modlitba k Duchu svatému;
součást úvodu všech modliteb křesťanů
byzantského ritu)
- ** Části žalmu 42 (Jako laň prahne) s antifonou
-
* Hospodine, k Tobě volám - části žalmu 141 zpívané v úvodu
večerní v byzantské liturgii - východumilovní čtenáři budou
znát Kyrie ekekraxa či Hospodi vozvach;
jeden z bratří při zpěvu okuřoval oltář a lid
- * Radostné Světlo - starodávný hymnus Fós hilaron,
opět zpívaný při byzantské večerní;
jedna ze sester při zpěvu rozsvítila světla na oltáři
- žalmy s antifonami (žalmy 116-I a 121, jak odpovídalo
pátku 2. týdne žaltáře; kantikum z Ef 1 je normálně pondělní)
- krátké čtení (odpovídající nešporám pátku 2. týdne žaltáře)
- ticho s hudbou; žádné responsorium
- Magnificat
- prosby
- * trisagion
- Otče náš
- závěrečná modlitba
- Dobrořečme Pánu
- mariánský hymnus
Nešpory byly celé zpívané, bez doprovodu, ve čtyřhlasé úpravě.
Antifony (a všechny zpěvy, které antifonu alespoň vzdáleně připomínají)
nejprve předzpívala kantorka sama a při opakování se přidaly další hlasy.
Texty (s výjimkou závěrečné mariánské písně) byly v češtině,
víceméně zdařile podložené pod nápěvy používané zřejmě komunitou v Polsku.
Poněkud divně zněla pouze psalmodie.
Do výše naznačeného schématu římských nešpor s doplňky byzantské
provenience se mi nevejde úryvek z žalmu 42 zpívaný v úvodu
před lucernariem. Nemám nápad, jak ho "liturgicko-historicky" zařadit.
Funkčně je snad jakýmsi "invitatoriem", neboť v úvodu bohoslužby
vyjadřuje (v návštěvníkovi dorazivším přeplněnou tramvají přímo z práce
spíš teprve vzbuzuje) žízeň po Bohu jako zásadní dispozici pro bohoslužbu.
Toto zaměření, kterým je celý žalm 42 prodchnut, bylo ještě umocněno
antifonou.
Když jsem v přehledu zmínil prvky odpovídající příslušnému dni žaltáře,
dlužno také říci, že antifony byly složeny na breviáři zcela nezávisle.
Jejich texty byly oproti antifonám breviářovým snad o něco
zpěvnější, "ukecanější" a ne tak doslovně biblické.
Po hudební stránce bych nešpory mnišského bratrstva Jeruzalém
hodnotil spíš jako "plytké" než "krásné". Tomu by ale, kdo je neslyšel,
neměl příliš ochotně věřit, protože hodnotitel je hudební barbar
a nevzdělanec, určité výhrady už si připravil předem
(mj. protože jak má rád římskou i byzantskou liturgii, tak nesnáší
jejich míchání)
a na vnímání celých nešpor se vedle nasládlé antifony k úvodnímu žalmu
bezesporu podepsalo to, že u Salvátora
také zavedli ty proklaté vyhřívané sedáky.
Pokud jde o mě, před sladkou polyfonií preferuji střízlivý
chorál a před "sladkými charo texty" (abych nekřivdil, nebylo jich moc)
strohou řeč římských liturgických knih. To ale nic nemění na tom,
že případné založení domů (chápu-li správně, zakládá se vždy zároveň
komunita bratří i sester) mnišského bratrstva Jeruzalém např. v Praze
by jistě bylo obohacením.
Alespoň přibližnou představu o tom, jak nešpory bratrstev Jeruzalém
vypadají a zní, lze získat
z řady
nahrávek
dostupných
na Youtube