Díval jsem se včera do předkoncilního
breviáře na něco ohledně textů velikonočního tridua
a při té příležitosti jsem narazil na rubriku:
Horae minores dicuntur hora competenti,
candelis exstinctis et sine cantu.
Toto zjištění mě uvrhlo do nejistoty:
možná jsem zhudebnil a zveřejněním onoho zhudebnění nabádám
ke zpívání části liturgie, která se tradičně nezpívala?
I otevřel jsem staré liturgické knihy, abych si v této věci
udělal jasno.
Rubrika o slavení bez zpěvu se objevuje u malých hodinek
od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty,
u kompletáře Zeleného čtvrtku a Velkého pátku
a na Bílou sobotu navíc u nešpor.
Tak alespoň ve vydání breviáře podle "těsně předkoncilních" rubrik z Nova et Vetera.
Breviář "piánský," AKA "Divino afflatu,"
(vydání Pustet Regensburg 1927)
má rubriku sine cantu
pouze u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku.
Zatímco výše jmenovaný breviář už má rubriku o vypuštění
čtvrtečních a pátečních nešpor tím, kdo se účastnil večerních
obřadů, zde se s nešporami počítá bez úlev.
Antiphonale z téže doby (Řím 1912)
uvádí v poznámce u nešpor Zeleného čtvrtku, že ač je v současnosti
zvykem ve čtvrtek a v pátek nešpory slavit bez zpěvu,
dříve se všude zpívaly a nápěvy se tedy uvádějí. Jednak proto,
aby neupadly v zapomenutí, jednak pro církve podle starobylého
zvyku je i nadále zpívající.
Na konci rubriky o malých hodinkách Zeleného čtvrtku
je v závorce totum sine cantu,
ze stavby předcházejícího souvětí však považuji za pravděpodobné, že se to
vztahuje pouze na závěr hodinek, tj. Christus factus est, Pater noster,
žalm Miserere a oraci.
Breviář z konce 19. stol. (Horae diurnae, Pustet 1873)
uvádí rubriku sine cantu u nešpor Zeleného čtvrtku
a Velkého pátku, stejně jako piánský breviář.
V notovaném Officiu majoris hebdomadae z téže doby
(Pustet 1889) je sice rubrika, která nás zajímá, pouze
u čtvrtečních a pátečních nešpor, u žalmů malých hodinek Zeleného
čtvrtku však chybí noty a z kontextu knihy,
která pro uživatelské pohodlí zásadně všechny zpěvy na místě notuje,
je pravděpodobné, že se malé hodinky také nezpívaly.
Tento mělký průzkum si samozřejmě nemůže dělat nárok na vypovídací
hodnotu ohledně toho, co je "tradiční". Kdyby se o to pokoušel,
plně by na něj dopadala výtka "tradicionalistické krátkozrakosti",
která vidí jen sto, nejvýše dvě stě let zpátky.
Pro sledování zkoumaného jevu dále do minulosti však momentálně
postrádám prameny.
Hledal jsem, jestli bych na internetu nenašel první vydání
tridentského breviáře, ale nenašel jsem.
Nezbyde, než se za ním příležitostně vypravit
do knihovny.
[EDIT: dodatečně provedeno, viz níže.]
Díval jsem se do pražského breviáře z r. 1502
a našel v jeho bohatých rubrikách o triduu
leccos zajímavého, ale o nezpívaných
hodinkách nic. (To neznamená, že tam o nich nic není, ale při tom,
jak umím latinsky, bych se textu, abych z něj vytěžil všechny informace,
které snad obsahuje, musel věnovat více, než si zrovna mohu dovolit.)
Když to shrneme:
V 19. a první polovině 20. stol. bylo zvykem některé zelenočtvrteční
a velkopáteční hodinky nezpívat.
V této věci byla zaznamenána určitá změna v souvislosti
s reformami z r. 1960.
Máme přitom indicie, že tato zvyklost netrvá odjakživa,
ale má dohledatelnou dobu vzniku (viz poznámka v Antiphonale 1912).
Doposud zjištěné skutečnosti však nepovažuji za dostatečně pevný základ
k rozhodnutí o tom, že by bylo více v souladu s tradicí
římské církve některé části oficia Velikonočního tridua přestat
zpívat a které by to měly být.
Noty z minulých let proto nechávám tak, jak jsou, a k této otázce
se snad příležitostně vrátím.
[EDIT 26.5.2014]
V prvním autentickém vydání tridentského breviáře jsem našel
jen jednu rubriku "sine cantu", a sice o velkopátečních nešporách:
"Ad Vesperas Antiphona, et Psalmi praeteriti diei dicuntur sine cantu."
Do mé knihovny nedávno přibyl diurnál
(Horae diurnae Breviarii Romani)
ze 70. let 19. stol.
Diurnál je vlastně to samé jako dnes obvyklý
"laický breviář":
samostatné vydání denních hodinek bez matutina, díky čemuž
se texty na celý rok vejdou do jediného svazku.
Typickým uživatelem však dříve pravděpodobně nebyl laik,
ale osoba oficiem povinná, pro kterou bylo z nějakého důvodu
nutné modlit se některé části na cestách, v kanceláři apod.
(Nebo někdo povinný nejen oficiem, ale i chórem, přičemž
se chórová povinnost nevztahovala na celý denní cursus.)
Zatímco dnes se breviáře (přinejmenším u nás) tisknou v jediné
standardní velikosti a vnější i vnitřní úpravě, v době vzniku
zmiňovaného diurnálu celosvětový trh umožněný společným
liturgickým jazykem dával vydavatelům prostor ke kreativitě.
(K dřívější podobě tohoto specifického segmentu trhu viz např.
Stejskal František: Nové typické vydání breviáře, ČKD 1914.)
Můj diurnál patří svou velikostí cca 8x13x3cm (48°) k miniaturním
vydáním, viděl jsem však ještě i výrazně menší.
Kapesní rozměry ho předurčovaly k použití na cestách.
Míra a způsob opotřebení stránek svědčí o tom, že "se na něj neprášilo".
Horae diurnae Breviarii Romani, Regensburg: Pustet 1873.
Sobota před Květnou nedělí.
Když jsem jím listoval, narazil jsem na dosud neznámé zkratky
u antifon (viz nadpis článku a foto). Nedošlo mi hned, že ve skutečnosti
nejsou nijak neznámé - že jsou to označení žalmových nápěvů.
(V 2. pol. 19. stol. se diference žalmových nápěvů udávaly
obvykle číslem, např. číslo 1 u prvního modu odpovídá -
podle vesperálu od Pusteta z téže doby - diferenci dnes označované f.)
Objev hudebních údajů by mě překvapil v každém breviáři,
ještě více ale v takovémto kapesním vydání.
Žil jsem a stále žiji v představě, že oficium bylo po větší část novověku
hudebně polomrtvé a většina těch, kdo jím byli vázáni, se ho modlila
o samotě a potichu.
Moderní breviář je pak typickým produktem této "doby oficia bez zpěvu"
a obsahuje pouze rubriky a texty.
Je možné, že mám před očima pouze diecézní klérus a opomíjím
nějakou významnou skupinu uživatelů římského (tj. nikoli mnišského)
breviáře, u které byl zpěv běžný.
Zrovna tak je možné, že diurnál obohacený o informace o nápěvech
žalmů je pouze jedním z projevů výše zmíněné vydavatelské kreativity
a vycházel vstříc nějaké speciální zájmové skupině.
Na cestě za kompletním českým antifonářem k oficiu jsem již
poměrně daleko. Mám napsány nápěvy pro značnou část potřebných
zpěvů. Jejich kvalita je ovšem značně nevyvážená.
Od počátku se sice snažím méně podařené zpěvy revidovat průběžně,
jak liturgické roky běží, ale někdy se nedostává času,
jindy si z lenosti nebo z jiné příčiny nepoznamenám, že některá
antifona zaslouží "skalpelu", a leckterý nevydařený kousek zůstává
na svém místě již druhý či třetí rok.
Přitom některé cykly zpěvů (např. žaltář či dobu adventní) mám
nebo brzy budu mít nahrubo hotové a pomalu je čas pro jejich
důkladnou revizi a následné vysázení příslušné části Antifonáře
k DMC.
Nové přírůstky do fondu zpěvů oficia vznikají po jednom,
po dvou, po pěti - den za dnem, týden za týdnem,
ve chvilkách na konci dne nebo mezi jinými pracemi.
A jinak to ani dost dobře nejde.
Myslím ale, že pro "velkou revizi" by byl vhodný
jiný způsob práce: s nějakým rozumně velkým celkem se někde
zavřít - na půlden nebo celý den - a zpívat, opravovat,
zkoušet, ..., co to dá.
Z různých důvodů se mi zdá dobré uchýlit se pro tyto účely
s notovým sešitem a s kytarou do některého kostela.
A tak se hledá kostel. Kostel, kde bych mohl
celý den (nejspíš některou sobotu) zpívat,
aniž bych tím někomu překážel, někoho obtěžoval
nebo přitahoval něčí pozornost.
Možnosti jsou v zásadě dvě - buďto se domluvím s někým, kdo má
vhodný kostel ve správě (farnost / obec / sdružení / ...),
nebo najdu nějaký, který je opuštěný a nezamčený.
(Protiprávního charakteru druhé možnosti jsem si vědom,
ale předpokládám, že když mě někdo najde, jak mu neoprávněně
zpívám v kostele, a nebude to chtít tolerovat, spokojí se s tím,
že se bez odporu nechám vykázat. Samozřejmě však preferuji možnost
první.)
Hledám samozřejmě především sám. Kdyby ale někdo ze ctěných
čtenářů měl dobrý nápad, budu rád za tip do komentáře nebo do mailu.
Druhá antifona prvních nešpor čtvrté postní neděle
mě nadchla už když jsem pro ni psal melodii.
Její text (Ef 5,14) je totiž jako šitý mně na míru.
Jsem notorický spáč a zaspávač.
Letos se krutou hrou osudu neděle "spáče" sešla s tou zlořečenou
nocí, kdy se mění letní čas na zimní. Protože každý den čtu zprávy,
nenapadlo mě, že bych se i letos (jako už tolikrát) mohl s informací
o datu této změny minout. Spoléhaje na to, že mi "den D" bude
včas připomenut, aktivně jsem se po jeho datu nesháněl.
A pak jsem dnes vstal, podle své neblahé tradice o nejednu hodinu
později, než by bylo vhodné, zapnul počítač a při pohledu na jeho
automaticky aktualizované hodiny shledal, že nejen mé původní
(zaspané), ale i náhradní plány ohledně dopolední mše jsou zhaceny.
Což mi dává příležitost podělit se o odkaz na jeden ze svých
oblíbených blogů:
Psallite sapienter
spíše jen z povzdálí sleduji, protože uveřejňované články
mají často charakter ryze osobní nebo jsou jiným způsobem pro mě málo
relevantní. Autor ale disponuje úctyhodnou erudicí v liturgických
otázkách a občas pustí do světa něco zajímavého.
Za opravdovou perlu považuji jeho recesistický seriál
o řeholních kanovnících Zesnutí blahoslavené Panny Marie (dormicionisté, zkratka O.Dorm.).
Všem, kdo sdílejí mou zhoubnou neřest,
nebo, chcete-li, dormicionistické charisma,
vřele doporučuji.
V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel
dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu
nečekal:
Breviarium Pragense (Norimberk 1502)
je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie.
Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek
pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly.
Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje
(stále ještě nedokončená) diplomová práce.
Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do
liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného
v jednom z předchozích článků.
Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou
(a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný:
světlo světa spatřily
latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria.
Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně
nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi.
Snad ale je jistá naděje,
že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.
S větší než malou dávkou radosti se dává na vědomost,
že dříve předpovídaný
internetový antifonář byl spuštěn a běží na adrese
ean.inadiutorium.cz.
Jak je mým ne vždy dobrým zvykem, pouštím ho do světa
již v dosti rané fázi, kdy toho víc neumí než umí a to, co umí,
dělá nezřídka napůl nebo špatně.
Pomalu pracuji na jeho zdokonalení. Nejbližším důležitým cílem
je možnost ručního vyhledání zpěvu, který se automaticky vyhledat
nepodařilo nebo byl vyhledán chybně.
Následovat bude zobrazování not i pro jiné zpěvy než antifony
a značkování žalmů.
Ke vzdálenějším cílům patří mj. automatické doplňování databáze
zpěvů, takže e-antifonář bude nabízet
vždy tu nejnovější verzi každých jednotlivých not.
Někdy je tříbení myšlenek pomalé, zdlouhavé a jistým způsobem
nevyzpytatelné: když se zdá, že teď už je vše řádně promyšleno
a srovnáno, třeba i po dlouhé době najednou dopadne paprsek
světla na nějakou dosud přehlíženou skutečnost, která si vyžádá
další změnu koncepce. Tak je tomu i s mou vizí Antifonáře k Denní modlitbě
církve. Stručně navazuji na předchozí tři články věnované tomuto tématu.
(1,
2,
3)
Dnes během dne, mezi prací, která nemá se zpěvy oficia zhola nic
společného, zabloudily moje myšlenky k Antifonáři jaksi zvenčí.
Uvědomil jsem si, že je jeho aktuální koncepce nevkusně rozplizlá,
nedostatečně uzavřená.
Je to způsobené tím, že jsem od počátku přemýšlel o jediném díle
a nechal ideu rozkošatět, až z toho vznikly dvě řady a nad to hromádka
vedlejších produktů, které se ani do jedné z těch řad nevešly.
Lékem na tento neduh je oddělení. Antifonář k Denní modlitbě církve
je odteď to, čemu jsem dosud říkal většinou "úplné vydání",
a jen to.
To, co jsem nazýval "výběrovou řadou" Antifonáře, stejně jako svazky
"mimo řady", napříště nejsou Antifonář, ale samostatné tituly,
které s Antifonářem samozřejmě úzce souvisejí, ale nepatří do něj.
To dobře odpovídá i dělení předkoncilních zpěvníků k oficiu,
na které se od počátku těchto úvah dívám jako na model:
Vedle jediného (tlustého) Antiphonale jsou dříve vícekrát zmiňované
výtahy, které však nejsou Antiphonale, nýbrž iuxta Antiphonale.
Např. plný titul jednoho z pokladů mé knihovny zní:
Officium in die Nativitatis D. N. J. C.
juxta ordinem Breviarii Romani
cum cantu ex Antiphonarii Romani editione authentica
quam curavit Sacrorum Rituum Congregatio. (Ratisbonae ... 1890.)
Teď samozřejmě těžko psát, že mé již vznikající menší zpěvníčky
jsou připravené
podle Antifonáře, který světlo světa ještě nespatřil,
ale jakkoli ho časově předcházejí, přeci se k němu v posledku
vztahují jako výběr k plnému znění.
V duchu popsané koncepční změny jsem upravil členění stránky
s notami. Titulní stránky aktuálně nabízených knížek
zatím měnit nebudu, protože to není až tak důležité -
každou z nich postupně změním při vydání nové vylepšené verze toho
kterého svazku.
Delší dobu jsem nosil v hlavě myšlenku na "internetový antifonář".
Internetový breviář prokazuje
mnoha lidem cenné služby již řadu let. Jak těžké by bylo vytvořit
stejně funkční službu, která by byla uzpůsobená pro zpívané oficium?
Samozřejmě by ji, narozdíl od e-breviáře, nikdo nebo skoro nepoužíval
denně. Umožnila by ale třeba superrychlou tvorbu (ošklivých sice, ale)
tištěných podkladů pro zpívané hodinky i tomu, kdo není zdatný
v práci s počítačem a/nebo se nevyzná v breviáři a jeho rubrikách.
Naprogramování dobře funkčního breviáře je ovšem netriviální úloha
na velice dlouhou dobu. Bylo by možné vyjít ze
zdrojových kódů e-breviáře
a program rozšířit, do toho se mi ale nechtělo: nízkoúrovňové
programovací jazyky nemám rád. E-breviář je napsaný v C++.
Navíc nejsou specifikovány jeho licenční podmínky a dost možná
je opensource, ale nesvobodný.
Dlouho s sebou nošená, přemílaná a odkládaná myšlenka konečně
v neděli nabyla pevného tvaru a já jsem se pustil do práce.
Toho času mám malé omezeně funkční demo.
E-antifonář běží jako samostatná webová aplikace,
s e-breviářem komunikuje pomocí protokolu HTTP jako běžný
internetový prohlížeč nebo jiný klient, bere z něj
obsah, v tom identifikuje texty antifon (později i jiných zpěvů),
přidává k nim noty a takto interpolovaný obsah servíruje uživateli.
E-antifonář samozřejmě nikde neběží a ještě dlouho nepoběží.
Vedle řešení technických problémů budu muset zajistit, aby
návštěvník webu jasně viděl, že není na e-breviáři, ale také, že
je na webu z e-breviáře bezostyšně přebírajícím data,
a mohl se na "čistý" e-breviář, bude-li chtít, dostat.
A především se budu muset domluvit s panem Vidékym, zda mu taková
služba parazitující na e-breviáři není proti srsti.
V říjnu jsem věnoval nemálo času práci
na žaltáři.
Hlavním cílem bylo poskytnout plnohodnotný žaltář i pro modlitbu
se čtením.
Po delším rozvažování jsem doposud samostatný
žaltář k modlitbě se čtením sloučil do jednoho svazku se žaltářem
(doposud obsahujícím ostatní denní hodinky)
a do indexu svátků pro novou hodinku doplnil indikace žalmů.
Následně jsem přidal ještě kantika pro vigilie
a žalmy kompletáře. Žaltář tak obsahuje opravdu úplně všechny
žalmy, kantika a jejich části potřebné pro slavení liturgie hodin
v průběhu celého roku.
Další položkou týkající se žaltáře v mém seznamu úkolů bylo
doplnění veršíků. Je totiž uživatelsky nepřívětivé střídat
při jediné modlitbě velké množství knih. Zařazení veršíků do žaltáře
eliminuje nutnost, aby každý měl vlastní breviář - stačí jeden breviář
na "chór", pro lektora a hebdomadáře. (Tedy za předpokladu, že se
přímluvy čtou jako "litanie" a ne jako "capitula de psalmis".
Ale přímluvy jsem prozatím pevně rozhodnutý do žaltáře nezařazovat.)
Z méně nápadných úprav je možné jmenovat zúžení okrajů stránek,
uvolnění zbytečně přísných pravidel pro lámání slova
v okolí akcentované slabiky či flexibilní mezeru před asteriskem a flexou.
(Doposud tam byla běžná nezlomitelná mezera jako mezi slovy.
Ve starších liturgických knihách ale je možné si všimnout, že typografové
s touto mezerou zacházeli svobodně a často ji úplně vypustili.
LaTeX to teď v žaltáři dělá také tak.)
Vytištění žaltáře je poměrně nákladná záležitost. Doposud jsem zpíval
z toho, který jsem si vytiskl a sám svázal v únoru minulého roku.
Vytisknout ho na nejobyčejnější kopírkový papír stálo jako pěkná nová
knížka a svázat ho do primitivní, poruchové a nepříliš funkční vazby
vzalo jistě dvě hodiny času.
Po dokončení výše zmíněných úprav jsem si chtěl žaltář znovu vytisknout,
protože oproti únoru 2012 obsahuje velice citelná vylepšení.
(Stál jsem zejména o opravené texty žalmů, značky u krátkých veršů
a poznámky, ve kterých dnech jsou jednotlivé žalmy nabízené
pro invitatorium zařazeny do běžné psalmodie - tedy vesměs
vymoženosti již staršího data.)
Zvažoval jsem různé možnosti vazby.
Vlastnoruční jsem zavrhl, protože její výsledky jsou nevzhledné,
nefunkční a je mi líto času, který bych pro vytvoření tak žalostného
výsledku musel investovat.
Nejlevnější variantou je vazba kroužková, ta je ale mnohostranně
náchylná k poškození - snadno se z ní vytrhnou stránky
a podobně snadno se poškodí hřbet - ať plastový zlomením,
ať drátěný deformací ... Navíc je obtížné vkusně k ní připevnit
záložky, a ty v žaltáři považuji za nepostradatelné.
(Mnozí jistě vědí, že novodvorští trapisté žaltáře v kroužkové
vazbě léta měli a snad stále ještě mají. O pomíjivosti kroužkové vazby
mohou vyprávět svazky, které postupem času "propadly" z chóru bratří
do lavic pro hosty. :) Orientace je namísto stuhové záložky
zajištěna pevnými barevnými stránkami vyčnívajícími z knižního bloku
a dělícími svazek, pokud si dobře pamatuji, na dny. To je řešení dobře
funkční, ale k mé sazbě žaltáře by se nehodilo. Systém nadpisů
víceméně kopírující breviář s ním nepočítá. Navíc zatímco z mnišského
žaltáře vystrkuje hlavy sedm takových "záložek", v čtyřtýdenním
žaltáři by jich bylo 28 a byly by co dvě až tři stránky, což
by působilo poněkud absurdním dojmem.)
Nakonec jsem se rozhodl pro plátěnou vazbu od knihaře.
Oslovil jsem dejvického knihaře
Petra Rumlera.
Svazek, který z jeho dílny vzešel, pravděpodobně daleko přežije
svého tvůrce i objednatele. Do procesu jeho vzniku ovšem hned
dvakrát surově zasáhla moje příslovečná zapomnětlivost.
Od začátku jsem věděl, že v knize budou potřeba záložky, a to ideálně
čtyři (jedna obíhající cyklus žaltáře, tři pro zakládání jednotlivých
žalmů o svátcích). Při zadávání zakázky jsem ovšem nevzpomněl na to,
abych tento požadavek specifikoval, a tak mám nakonec záložky
doplněné dodatečně - přišil jsem je na proužek kartonu a zastrčil
do hřbetu.
Další chyba se stala již při tisku. Knihař mě upozorňoval, že pro
to, aby kniha uměla držet otevřená, jsou důležité parametry papíru:
gramáž a směr průběhu vláken. Když jsem v copycentru nechával
žaltář tisknout, o papír správné gramáže jsem si řekl, ale průběh
vláken z hlavy vypadl, a tak jsou stránky vzpurné a bez opory
správně otevřené nepoleží. K notovému pultíku jsem měl pro předchozí
žaltář připevněnou gumu, která ho držela otevřený, a ta svou funkci
musí plnit i nadále.
Nová sazba má vedle běžných sazečských chyb, které jsem si vesměs
odpustil (něco vdov, sirotků, téměř nevyužitých stránek, ...)
i několik nepříjemných nedostatků, kterých jsem si všiml samozřejmě
až po vytištění a svázání. V příštím "vydání" bych je rád opravil.
Zejména v prvních dnech mě dráždily úzké okraje stránek. Zřejmě jsem
ve snaze o maximální využití prostoru zašel příliš daleko.
Protože na začátku svazku oproti dřívějšku přibyl patitul a dvoustránkový
úvod, výrazně nepohodlněji se hledají evangelní kantika natištěná
na první stránce obsahu. S nimi souvisí ještě další obtíž: na protější
stránce končí úvod a oči od textů kantik, které čtou každý den a příliš
je nepotřebují, rády utíkají k méně známému textu vedle.
Propříště nejspíš vyhradím evangelním kantikům čistou dvoustranu.
Zvažuji i možnost tisknout je na předsádku nebo na zvláštní kartu,
jak je obvyklé u breviářů. (I když ty vypadávající a překážející kartičky
nemám ani dost málo v lásce.)
Konečným soukromým řešením pak samozřejmě je, oba každodenně
zpívané chvalozpěvy se konečně spolehlivě naučit nazpaměť ...
Není náhoda, že se
třetí nejstarší článek
zdejšího blogu (datovaný 26. 1. 2011) dotýká problému obsahové kvality
breviářových hymnů.
Jeden z nejkřiklavěji pochybných textů nám liturgie hodin naservírovala
dnes k ranním chválám - Vychvalujme vesele Matku blahoslavenou.
Od té doby, co mám v knihovně Liber hymnarius, sahám pro hymnus
ranních chval z mariánského commune pravidelně do něj, abych se jmenované
písni vyhnul ...
Vyzývám k revizi hymnáře českého breviáře.
K revizi uctivé, uvážlivé, fundované.
K revizi, která by nezůstala u neurčitého skuhrání jako tady právě
provozuji, ale závadné texty solidně a vyváženě analyzovala
a na základě toho rozhodla o jejich podržení, nahrazení nebo dílčí
opravě.
Skutečná revize liturgických textů samozřejmě nemůže být dílem jednotlivých
teologických kutilů. Ale zatímco vydat pokyn k takové práci a pověřit
jí kompetentní odborníky přísluší jen liturgickému zákonodárci,
my, řadoví "uživatelé" liturgických textů můžeme a měli bychom
upozorňovat na existující problémy a hledat možné cesty k řešení.
V tomto duchu bych v příštích letech rád celý hymnář prošel,
sestavil seznam hymnů potenciálně nevhodných (zejm. obsahujících
výslovné bludy nebo silně svádějících k bludné interpretaci)
a pokusil se o jejich vyváženou analýzu.
K tomu chci srdečně pozvat i ostatní, které téma láká nebo ho
pociťují jako palčivé ... nebo třeba na sklonku studia teologie
hledají téma diplomové práce ...
Pro vyjasnění poznamenávám, že mi jde primárně o tkzv. "červený hymnář",
tedy o hymny, které jsou otištěné v běžném vydání Denní modlitby
církve, které od 90. let vydává Karmelitánské nakladatelství,
a které vyšly v samostatném svazku s notami, naposledy v reedici r. 2008.
Ne že by "zelený hymnář" podobný úklid nepotřeboval, ale naléhavější
je potřeba mít kvalitní hymny přímo ve standardním vydání breviáře.
Alternativní sbírky jsou přiměřeně méně důležité.
"Zelený hymnář" je navíc jen omezeně zpívatelný, což jeho význam
a potřebu jeho revize v mých očích ještě dále snižuje.