České zpívané nešpory v pražské katedrále

9.6.2014 00:20 | kategorie: Ze života | Komentáře

U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve jako Těla Kristova, snažím se, od té doby, co bydlím v Praze, zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta. (Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )

V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech. O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské. Dnes bude řeč především o nešporách českých.

Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta (byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších. O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním zastoupení, někdy snad dokonce celá. Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.

Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje, konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv a jedna nebo dvě trubky. V jednom z dřívějších článků jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu - procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu. Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající přítomných trubek. (Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.) Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami - při předehrách a mezihrách.

Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání Denní modlitby církve, hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře". Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho. Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném množství připravené i v předních lavicích pro lid. (Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)

Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký, zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů, což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače". Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19, které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž v celku.

Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné, což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné paralely, mj. ve Svatojanském kancionálu či v Olejníkových Nedělních nešporách.

Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání s ní nemám příliš v lásce. (Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání jsem ji naopak chválil.) Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem (např. "ze Siónu"). Další je v některých specialitách průběhu melodií: z mně nepochopitelného důvodu je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně, nefunkčně, nelibě. Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu (druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok", který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ... Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí melodický přízvuk (který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně) a s "uspěchanou flexou".

Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk, nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně, jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.

Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také "rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor. Obzvlášť zajímavý je jejich závěr: Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské) závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru. Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů (vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy) intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór, na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu. Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny". Pokračuje se po obvodu celé katedrály za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo" připojí ještě velké varhany.

Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě, závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor. Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by, ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu (1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů: hrob knížete české země; prostor katedrály; silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...

Mám-li to nějak shrnout: české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil, a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších. Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem, by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.

Není dobré, aby člověk byl sám.

8.6.2014 20:20 | kategorie: Ze života | Komentáře

K římskému oficiu bytostně patří zpěv. Ale ještě dříve než zpěv patří k jeho podstatě slavení ve společenství. Liturgie je činností církve a nejmenší podobou církve jsou dva nebo tři (Mt 18,20), ne jeden.

Ve středověku měli klerici vesměs povinnost modlit se oficium v kostele, ke kterému byli připsáni. Kde byl kněz jediným klerikem svého kostela, typicky na venkově, měl povinnost vydržovat si chlapce, který mu ministroval při mši a zpíval s ním hodinky. Zatímco mši nikdo nesměl sloužit sám, u hodinek si tím nejsem úplně jistý, ale každopádně i tady bylo pokud ne nedovolené, pak rozhodně neideální, aby se je oficiem povinný klerik modlil zcela soukromě. (Přiznávám, že si nepamatuji, kde jsem to četl. Možná v životopisu Arnošta z Pardubic od Z. Hledíkové nebo v některé z novějších publikací týkajících se historie pražské arcidiecéze.)

Z denní modlitby církve se denně modlím čtyři hodinky, z toho ranní chvály, nešpory a kompletář zpívám. Modlitbu uprostřed dne zpívám jen ve dnech, kdy v příslušnou dobu jsem doma, což je, od té doby, co na plný úvazek pracuji, jen zřídka. O nedělích a slavnostech k tomu, když se mi podaří včas vstát, přidávám modlitbu se čtením. (Liturgické předpisy umožňují modlit se ji kdykoli během dne, klidně i ve spojení s jinou hodinkou. Je to dobré a rozumné s ohledem na ty, kdo se ji modlit musí. Já nemusím a modlit se "matutinum" jindy než na začátku dne se mi příčí, takže ho, když včas nevstanu, spíš vypustím, než že bych ho odkládal na pozdější hodinu.)

Pokud se modlím ranní chvály bezprostředně po modlitbě se čtením, hlasivky mají dost a nezvládly by víc. Musím myslet na Pavla Marka, který mi kdysi říkal, že ranní mše je s ohledem na hlasivky zpěváků nerozum, protože žádný pořádný zpěvák nezpívá ráno. Vzápětí myslím na starší podobu římského oficia, se kterou bych v budoucnu rád strávil alespoň rok a kde mě ráno co ráno čeká dávka zpěvu, která je co do objemu několikanásobkem současné modlitby se čtením spojené s ranními chválami (matutinum + ranní chvály + prima, tj. v piánském feriálním oficiu 17 žalmů). Jak to naši předkové zvládali? ptám se.
Nezvládali. Liturgie není koncipovaná pro jednoho a oficium normálně nikdo nezpívá celé od začátku až do konce. Při psalmodii se chóry střídají po verších, lekce čte pouze lektor, při responsoriích se střídá kantor s chórem. Není dobré, aby člověk byl sám.

Algoritmizační úloha: žalmy pro svátky

20.5.2014 22:17 | kategorie: Projekt | Komentáře

Při jednom z rozhovorů přes dva monitory o tom, co jejich obsluhy dělají ve volném čase, jsem kolegovi popisoval algoritmizační problém, který řeším v souvislosti se sazbou žaltáře. "Fuj, hlavně to neříkej nikomu z FITu, ještě by to třeba začali používat jako domácí úkol," zareagoval kolega, který na zmiňované fakultě ČVUT studoval a domácí úkoly na tvrdě optimalizovaná řešení náročných úloh neměl rád. Mám podezření, že normální budoucí programátor se špetkou nadání mou úlohu vyřeší lusknutím prstu, a jako domácí úkol z algoritmizace tudíž příliš výživná není, ale můj opičí mozek ("ti, co dělají weby, to nejsou žádní programátoři, ale cvičené opice," říká bratranec matfyzák) ji každopádně zatím uspokojivě nevyřešil, takže úplně triviální zřejmě také není. Tady je.

(Následující text nepředpokládá znalost liturgie hodin a některé skutečnosti záměrně zjednodušuje, aby vynikla podstata algoritmizačního problému.)

Mějme knihu s texty modliteb (žaltář). Kniha obsahuje všechny texty potřebné pro všechny modlitby v pořadí, v jakém se používají o běžných dnech. Modlitba sestává obvykle ze tří textů. Texty jsou rozloženy na čtyři týdny a v tomto čtyřtýdenním cyklu se některé z nich vícenásobně opakují.

O některých svátcích se modlitby neberou z tohoto pravidelného cyklu, ale jsou volně vybrané z jeho různých míst. K vyhledání modliteb o takovýchto svátcích slouží zvláštní index na konci žaltáře, který pro každou denní modlitbu odkazuje na tři nebo více textů.

Napište program, který dostane seznam textů potřebných pro každou denní modlitbu a seznam textů, jak jdou v knize za sebou (reálná data: texty pro svátky, normální pořadí textů) a vypíše, kolikátý z případných více výskytů téhož textu v knize se má použít, aby ten, kdo se z knihy modlí, při jedné denní modlitbě listoval právě jen nezbytně málo. Za větší dobro je přitom považováno to, že jsou dva nebo více použitých textů bezprostředně za sebou, než to, že uživatel v průběhu modlitby obrátí nejmenší možné množství stránek.

[EDIT 28.6.2014] Řešení hrubou silou, které by na cvičeních z algoritmizace samozřejmě neprošlo, je na githubu.

Pracuje se na vzhledu webu

18.5.2014 22:06 | kategorie: Web | Komentáře

V roce 2010 jsem web In adiutorium budoval záměrně s minimálními časovými náklady a jako ryze funkční. Na hraní si se vzhledem jsem rezignoval.

Na podzim 2012 jsem měl o něco víc času a trápilo mě, že mi web při hledání zaměstnání dělá ostudu, pročež jsem se pustil do "redesignu". Výtvarně však nadán nejsem, jak již dlouho vím a stále znovu zjišťuji. Výsledkem byl web o něco přeplácanější, v nejednom ohledu méně funkční, ale o nic krásnější. Zejm. titulní stránka je od té doby prakticky nečitelná a svou funkci vynášet z nitra webu poklady staré i nové plní jen velmi špatně. Původně k cílům těchto úprav patřilo i přepracování struktury webu a lepší integrace mezinárodní bibliografie a přehledu starých rukopisných pramenů k oficiu v českém jazyce, tento cíl však nebyl naplněn.

Po dalších necelých dvou letech jsem se pustil do dalšího předělávání. Nově se chci pokusit web koncipovat především jako pokud možno vkusně vysázený, přehledný a čitelný text. (Podobnou cestou jsem se před delší dobou vydal s webem Editio Sancti Wolfgangi, který je ovšem co do rozsahu a struktury obsahu výrazně jednodušší.) Po kompletním smazání starého stylopisu jsem začal výběrem fontu. Vsadil jsem na font Domine. Líbí se vám také? A jak se vám čte? Zkuste na náhledu vývojové verze webu na adrese http://dev.inadiutorium.cz.

Hudba fixuje

1.5.2014 22:25 | kategorie: Projekt | Komentáře

Dlouho vím, že to, že je nějaký text zhudebněn, má dopad na to, jak se tento text ukládá do paměti (přinejmenším mně a lidem mně co do fungování paměti podobným). Zvláště pokud jde o krátký text typu např. antifony a melodii pro něj na míru složenou, melodie s ním pevně srůstá.

Písnička či popěvek vyvolává obvykle silnější emocionální odezvu než holý text. Její "emocionální otisk" se pak promítá i do toho, jak je text vnímán, když na něj zpěvák/posluchač narazí v jiném kontextu a bez zpěvu.

V poslední době jsem si uvědomil, že ke zmíněnému provázání textu s melodií dochází mnohdy velice rychle a je značně silné. Loni jsem v postní a velikonoční době zpíval nedělní druhé nešpory podle Olejníka. Zpíval jsem je právě jen loni přibližně touto dobou, nikdy předtím a nikdy potom. Byl jsem velice (a nepříliš příjemně) překvapen, když jsem se před pár dny pustil do práce na vlastních melodiích pro antifony k žalmům třetí neděle velikonoční a zcela samovolně mi "naskočily" nápěvy Olejníkovy.

Podobných úkazů jsem si všiml i při práci s vlastním korpusem zpěvů k oficiu. Některé antifony, které se zpívají jen jednou do roka, a nemám je déle než rok nebo dva, si po roce překvapivě dobře pamatuji. U některých, jejichž první hudební tvar jsem shledal nepěkným a vyměnil, mi nadále naskakuje stará melodie. U jiných jsem k melodii, která je objektivně závadná, přilnul natolik, že je mi zatěžko ji měnit. Když už se odhodlám do nepodařené melodie později zasahovat, v drtivé většině případů si hraji s variacemi na melodii původní, nepouštím se do úplně nové.

Všechny tyto postřehy částečně zpochybňují mou současnou metodu práce, která spočívá v poměrně rychlém a mnohdy nepříliš pečlivém prvotním "nastřílení" melodií pro celý liturgický formulář a jejich následném dolaďování, často až s větším časovým odstupem. Zdá se, že po prvním "provedení" každého zpěvu je na jeho další plnohodnotný vývoj vlastně již v určitém ohledu pozdě.

... dicuntur ... sine cantu.

13.4.2014 20:15 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Díval jsem se včera do předkoncilního breviáře na něco ohledně textů velikonočního tridua a při té příležitosti jsem narazil na rubriku:

Horae minores dicuntur hora competenti, candelis exstinctis et sine cantu.

Toto zjištění mě uvrhlo do nejistoty: možná jsem zhudebnil a zveřejněním onoho zhudebnění nabádám ke zpívání části liturgie, která se tradičně nezpívala? I otevřel jsem staré liturgické knihy, abych si v této věci udělal jasno.


Rubrika o slavení bez zpěvu se objevuje u malých hodinek od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, u kompletáře Zeleného čtvrtku a Velkého pátku a na Bílou sobotu navíc u nešpor. Tak alespoň ve vydání breviáře podle "těsně předkoncilních" rubrik z Nova et Vetera.

Breviář "piánský," AKA "Divino afflatu," (vydání Pustet Regensburg 1927) má rubriku sine cantu pouze u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku. Zatímco výše jmenovaný breviář už má rubriku o vypuštění čtvrtečních a pátečních nešpor tím, kdo se účastnil večerních obřadů, zde se s nešporami počítá bez úlev.

Antiphonale z téže doby (Řím 1912) uvádí v poznámce u nešpor Zeleného čtvrtku, že ač je v současnosti zvykem ve čtvrtek a v pátek nešpory slavit bez zpěvu, dříve se všude zpívaly a nápěvy se tedy uvádějí. Jednak proto, aby neupadly v zapomenutí, jednak pro církve podle starobylého zvyku je i nadále zpívající. Na konci rubriky o malých hodinkách Zeleného čtvrtku je v závorce totum sine cantu, ze stavby předcházejícího souvětí však považuji za pravděpodobné, že se to vztahuje pouze na závěr hodinek, tj. Christus factus est, Pater noster, žalm Miserere a oraci.

Breviář z konce 19. stol. (Horae diurnae, Pustet 1873) uvádí rubriku sine cantu u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku, stejně jako piánský breviář.

V notovaném Officiu majoris hebdomadae z téže doby (Pustet 1889) je sice rubrika, která nás zajímá, pouze u čtvrtečních a pátečních nešpor, u žalmů malých hodinek Zeleného čtvrtku však chybí noty a z kontextu knihy, která pro uživatelské pohodlí zásadně všechny zpěvy na místě notuje, je pravděpodobné, že se malé hodinky také nezpívaly.


Tento mělký průzkum si samozřejmě nemůže dělat nárok na vypovídací hodnotu ohledně toho, co je "tradiční". Kdyby se o to pokoušel, plně by na něj dopadala výtka "tradicionalistické krátkozrakosti", která vidí jen sto, nejvýše dvě stě let zpátky. Pro sledování zkoumaného jevu dále do minulosti však momentálně postrádám prameny. Hledal jsem, jestli bych na internetu nenašel první vydání tridentského breviáře, ale nenašel jsem. Nezbyde, než se za ním příležitostně vypravit do knihovny. [EDIT: dodatečně provedeno, viz níže.] Díval jsem se do pražského breviáře z r. 1502 a našel v jeho bohatých rubrikách o triduu leccos zajímavého, ale o nezpívaných hodinkách nic. (To neznamená, že tam o nich nic není, ale při tom, jak umím latinsky, bych se textu, abych z něj vytěžil všechny informace, které snad obsahuje, musel věnovat více, než si zrovna mohu dovolit.)

Když to shrneme: V 19. a první polovině 20. stol. bylo zvykem některé zelenočtvrteční a velkopáteční hodinky nezpívat. V této věci byla zaznamenána určitá změna v souvislosti s reformami z r. 1960. Máme přitom indicie, že tato zvyklost netrvá odjakživa, ale má dohledatelnou dobu vzniku (viz poznámka v Antiphonale 1912).
Doposud zjištěné skutečnosti však nepovažuji za dostatečně pevný základ k rozhodnutí o tom, že by bylo více v souladu s tradicí římské církve některé části oficia Velikonočního tridua přestat zpívat a které by to měly být. Noty z minulých let proto nechávám tak, jak jsou, a k této otázce se snad příležitostně vrátím.

[EDIT 26.5.2014] V prvním autentickém vydání tridentského breviáře jsem našel jen jednu rubriku "sine cantu", a sice o velkopátečních nešporách: "Ad Vesperas Antiphona, et Psalmi praeteriti diei dicuntur sine cantu."

Ant. to. I, 1.

12.4.2014 10:58 | kategorie: Ze života | Komentáře

Do mé knihovny nedávno přibyl diurnál (Horae diurnae Breviarii Romani) ze 70. let 19. stol. Diurnál je vlastně to samé jako dnes obvyklý "laický breviář": samostatné vydání denních hodinek bez matutina, díky čemuž se texty na celý rok vejdou do jediného svazku. Typickým uživatelem však dříve pravděpodobně nebyl laik, ale osoba oficiem povinná, pro kterou bylo z nějakého důvodu nutné modlit se některé části na cestách, v kanceláři apod. (Nebo někdo povinný nejen oficiem, ale i chórem, přičemž se chórová povinnost nevztahovala na celý denní cursus.)

Zatímco dnes se breviáře (přinejmenším u nás) tisknou v jediné standardní velikosti a vnější i vnitřní úpravě, v době vzniku zmiňovaného diurnálu celosvětový trh umožněný společným liturgickým jazykem dával vydavatelům prostor ke kreativitě. (K dřívější podobě tohoto specifického segmentu trhu viz např. Stejskal František: Nové typické vydání breviáře, ČKD 1914.) Můj diurnál patří svou velikostí cca 8x13x3cm (48°) k miniaturním vydáním, viděl jsem však ještě i výrazně menší. Kapesní rozměry ho předurčovaly k použití na cestách. Míra a způsob opotřebení stránek svědčí o tom, že "se na něj neprášilo".

Horae diurnae Breviarii Romani 1873.     Sobota před Květnou nedělí.

Horae diurnae Breviarii Romani, Regensburg: Pustet 1873. Sobota před Květnou nedělí.

Když jsem jím listoval, narazil jsem na dosud neznámé zkratky u antifon (viz nadpis článku a foto). Nedošlo mi hned, že ve skutečnosti nejsou nijak neznámé - že jsou to označení žalmových nápěvů. (V 2. pol. 19. stol. se diference žalmových nápěvů udávaly obvykle číslem, např. číslo 1 u prvního modu odpovídá - podle vesperálu od Pusteta z téže doby - diferenci dnes označované f.) Objev hudebních údajů by mě překvapil v každém breviáři, ještě více ale v takovémto kapesním vydání. Žil jsem a stále žiji v představě, že oficium bylo po větší část novověku hudebně polomrtvé a většina těch, kdo jím byli vázáni, se ho modlila o samotě a potichu. Moderní breviář je pak typickým produktem této "doby oficia bez zpěvu" a obsahuje pouze rubriky a texty. Je možné, že mám před očima pouze diecézní klérus a opomíjím nějakou významnou skupinu uživatelů římského (tj. nikoli mnišského) breviáře, u které byl zpěv běžný. Zrovna tak je možné, že diurnál obohacený o informace o nápěvech žalmů je pouze jedním z projevů výše zmíněné vydavatelské kreativity a vycházel vstříc nějaké speciální zájmové skupině.

Hledá se kostel

6.4.2014 23:21 | kategorie: Projekt | Komentáře

Na cestě za kompletním českým antifonářem k oficiu jsem již poměrně daleko. Mám napsány nápěvy pro značnou část potřebných zpěvů. Jejich kvalita je ovšem značně nevyvážená. Od počátku se sice snažím méně podařené zpěvy revidovat průběžně, jak liturgické roky běží, ale někdy se nedostává času, jindy si z lenosti nebo z jiné příčiny nepoznamenám, že některá antifona zaslouží "skalpelu", a leckterý nevydařený kousek zůstává na svém místě již druhý či třetí rok. Přitom některé cykly zpěvů (např. žaltář či dobu adventní) mám nebo brzy budu mít nahrubo hotové a pomalu je čas pro jejich důkladnou revizi a následné vysázení příslušné části Antifonáře k DMC.

Nové přírůstky do fondu zpěvů oficia vznikají po jednom, po dvou, po pěti - den za dnem, týden za týdnem, ve chvilkách na konci dne nebo mezi jinými pracemi. A jinak to ani dost dobře nejde. Myslím ale, že pro "velkou revizi" by byl vhodný jiný způsob práce: s nějakým rozumně velkým celkem se někde zavřít - na půlden nebo celý den - a zpívat, opravovat, zkoušet, ..., co to dá. Z různých důvodů se mi zdá dobré uchýlit se pro tyto účely s notovým sešitem a s kytarou do některého kostela.

A tak se hledá kostel. Kostel, kde bych mohl celý den (nejspíš některou sobotu) zpívat, aniž bych tím někomu překážel, někoho obtěžoval nebo přitahoval něčí pozornost. Možnosti jsou v zásadě dvě - buďto se domluvím s někým, kdo má vhodný kostel ve správě (farnost / obec / sdružení / ...), nebo najdu nějaký, který je opuštěný a nezamčený. (Protiprávního charakteru druhé možnosti jsem si vědom, ale předpokládám, že když mě někdo najde, jak mu neoprávněně zpívám v kostele, a nebude to chtít tolerovat, spokojí se s tím, že se bez odporu nechám vykázat. Samozřejmě však preferuji možnost první.)

Hledám samozřejmě především sám. Kdyby ale někdo ze ctěných čtenářů měl dobrý nápad, budu rád za tip do komentáře nebo do mailu.

Probuď se, spáči

30.3.2014 12:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

Druhá antifona prvních nešpor čtvrté postní neděle mě nadchla už když jsem pro ni psal melodii. Její text (Ef 5,14) je totiž jako šitý mně na míru. Jsem notorický spáč a zaspávač.

Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí. (antifona)

Letos se krutou hrou osudu neděle "spáče" sešla s tou zlořečenou nocí, kdy se mění letní čas na zimní. Protože každý den čtu zprávy, nenapadlo mě, že bych se i letos (jako už tolikrát) mohl s informací o datu této změny minout. Spoléhaje na to, že mi "den D" bude včas připomenut, aktivně jsem se po jeho datu nesháněl. A pak jsem dnes vstal, podle své neblahé tradice o nejednu hodinu později, než by bylo vhodné, zapnul počítač a při pohledu na jeho automaticky aktualizované hodiny shledal, že nejen mé původní (zaspané), ale i náhradní plány ohledně dopolední mše jsou zhaceny.

Což mi dává příležitost podělit se o odkaz na jeden ze svých oblíbených blogů: Psallite sapienter spíše jen z povzdálí sleduji, protože uveřejňované články mají často charakter ryze osobní nebo jsou jiným způsobem pro mě málo relevantní. Autor ale disponuje úctyhodnou erudicí v liturgických otázkách a občas pustí do světa něco zajímavého. Za opravdovou perlu považuji jeho recesistický seriál o řeholních kanovnících Zesnutí blahoslavené Panny Marie (dormicionisté, zkratka O.Dorm.). Všem, kdo sdílejí mou zhoubnou neřest, nebo, chcete-li, dormicionistické charisma, vřele doporučuji.

Dva důležité prameny on-line

15.3.2014 11:05 | kategorie: Texty | Komentáře

V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu nečekal:

Breviarium Pragense (Norimberk 1502) je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie. Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly. Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje (stále ještě nedokončená) diplomová práce. Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného v jednom z předchozích článků.

Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou (a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný: světlo světa spatřily latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria. Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi. Snad ale je jistá naděje, že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.