Na začátku předvánočního týdne, kdy se k Magnificat zpívají
všemi milované a do omrzení duchaplně komentované
"Ó-antifony", si dovoluji upozornit na to, kde je případný
zájemce najde zhudebněné:
Již od r. 2013 jsou v sekci s adventními zpěvy
i Ó-antifony posbírané ze starých českých rorátníků.
Ó-antifony s řádnými texty podle Denní modlitby církve
jsou až od loňska v materiálu
s antifonami doby adventní.
Pro potřeby zpívaných nešpor doporučuji - kvůli ctění
oficiálních liturgických textů - sáhnout přednostně
po nich. Staročeské Ó-antifony by naopak mohly být vhodnou
volbou pro paraliturgické užití, např. jako antifona
před začátkem rorátní mše (ostatně právě pro ten účel byly
zapsané v rorátnících, odkud jsem je vybral) či
k vánoční novéně.
Protože je možné, že někdo Ó-antifony narychlo hledá
právě pro nějakou příležitost bezprostředně nesouvisející
s nešporami, není od věci podat přehled dalších jejich mně
známých českých zpracování:
Všechny Ó-antifony jsou zpracované v Olejníkových
Nedělních nešporách
u nešpor 3. a 4. adventní neděle.
Kdo by hledal rychlou radu, po kterém zhudebnění sáhnout
třeba pro zmiňovanou vánoční novénu, tomu
(přestože nejsem žádný velký jeho příznivec) doporučuji právě
Olejníka.
Rovněž všechny má zpracované Pavel Šmolík
v adventních nedělních nešporách.
Mně jeho antifony k Magnificat s dlouhými recitativními
pasážemi nesedí, ale jedním dechem musím dodat, že jsem je
nikdy neslyšel v autorské interpretaci, což může dělat hodně.
Samotná antifona O Sapientia ve znění
Svatojanského kancionálu
je v Nešporních antifonách Ferdinanda Lehnera,
o kterých již od podzimu chystám článek. Ohledně zmiňované
antifony můžu prozradit, že jde o adaptaci nápěvu
latinské předlohy (v podobě obvyklé ve třetí čtvrtině
19. stol.), ovšem s určitými násilnými úpravami, které si
vynutily Lehnerovy zvláštní "komposiční zásady".
Zkrátka: není to něco, co by se člověku chtělo zpívat,
pokud tedy zrovna nechystá pásmo o cecilianismu
a jeho české odnoži.
Vzhledem k oblíbenosti Ó-antifon
je pravděpodobné, že jejich český překlad existuje ještě
v dalších zhudebněních, která zatím neznám. Případnému
znalému čtenáři budu vděčný za komentář.
Začátkem léta jsem zjistil, že na Masarykově univerzitě
v Brně vznikla nová
bakalářská práce
k osobě Tomáše Fryčaje,
zpřístupňující soupis jeho pozůstalosti.
Vlastní edici historického
pramene, příliš krátkého, než aby naplnil minimální rozsah
bakalářské práce, je předeslán životopisný úvod.
Když jsem do něj nahlédl, zjistil jsem, že autorka v přehledu
Fryčajova díla pro oddíl věnovaný Katolickému kancionálu
téměř slovo od slova převzala většinu
mého staršího článku o nešporách v témže kancionálu obsažených,
aniž uvedla zdroj.
Patrně ji vůbec nenapadlo přemýšlet, jestli kancionál
obsahuje i něco jiného než nešpory, jestli je namístě věnovat
právě nešporám tolik pozornosti, a jestli jí někdo uvěří,
že "liturgickou pitvu" jejich obsahu, která se navíc do celku
práce vůbec nehodí, provedla sama.
[EDIT 26. 5. 2019]
Odkaz na pomlouvanou kvalifikační práci v mezičase
od zveřejnění článku "zvětral",
doplňuji proto aktuální odkaz a úplnou citaci:
Automatický systém kontroly prací MU, posudek oponentky ani
vedoucího práce plagiát nezachytil. V tomto ohledu
tedy překlad do slovenštiny nebyl špatným tahem.
Byl jsem na vážkách, zda je správné incident vůbec řešit,
když má daná bakalářská práce podle posudků beztak bídné
vyhlídky.
Když jsem však četl, jak oponentka "střílí" právě i do
"mé" části textu, zželelo se mi článku,
jenž měl být, špatně pochopený a znetvořený,
bez fundované obhajoby vystaven drtivé kritice,
a zjištěné neakademické
zacházení s prameny jsem na příslušném místě oznámil.
Z obsahu inventáře
Výše uvedené ale nic nemění na záslužnosti samotného
zveřejnění dosud nepublikovaného historického pramene.
Jde o dva seznamy podmnožin pozůstalosti. V jednom jsou
sepsány knihy, ve druhém obrazy. Je zajímavé, že zatímco
soupis obrazů obsahuje odhady ceny a místy poznámky,
že zemřelý ten který kus odkázal určité osobě nebo instituci,
inventář knih tyto údaje nemá. Zdá se, že účel
každého soupisu, resp. zamýšlený další osud sepsaných předmětů,
byl trochu jiný. Je také otázkou, proč
byly sepsány (resp. v archivu se dochovaly) právě jen
knihy a obrazy a ne všechny, nebo alespoň všechny
hodnotnější předměty z pozůstalosti.
Snad se počítalo s možností převzetí celých souborů
nějakou kulturní institucí.
Pozůstalostní inventář může o obřanském faráři prozradit nemálo
zajímavých skutečností. Někdo povolanější z něj jistě
v budoucnu vytěží cenná upřesnění celkového obrazu Tomáše
Fryčaje, ale i pohled do intelektuálního, duchovního
či úředního života kněze dané doby. Já chci dále nabídnout jen
několik postřehů z oblasti tematického zaměření tohoto webu.
51. Úplná knížka k čtení, k modlení a zpívání (2 díly), Brno 1802
113. Lese- und Gebethbuch für Gesangen [titul téměř jistě porušený - správně snad für Gefangene], Wien 1822
Zde můžeme uzavřít, že Fryčaj zřejmě nebyl žádný hudebník,
protože všechny jím vlastněné hudebniny jsou zpěvníky.
Navíc, nakolik je mi známo, převážně nenotované.
Ovšem u sestavitele významného moravského kancionálu,
byť by šlo i jen o redakci jeho textové složky,
bychom jistě čekali větší sbírku starších českých zpěvníků.
Č. 1 je osmé vydání Fryčajova Katolického kancionálu.
O č. 51 se mi zatím nepodařilo zjistit vůbec nic.
Pokud je správná výše navrhovaná oprava porušeného titulu č. 113,
má tato položka zřejmě souvislost s tím, že majitel, než
se stal farářem v Obřanech, působil mj. ve sféře vězeňství.
Č. 25 je, nakolik lze soudit podle roku vydání,
evangelický kancionál Elsnerův. To je nález na jednu stranu
nesamozřejmý, na druhou stranu však není ani příliš
překvapivý, protože v soupisu nalezneme i spisy
Komenského, a to nejen Janua linguarum (č. 140),
ale i ryze nábožensky zaměřenou Praxis pietatis (č. 31).
Není vyloučeno, že znalejší oko by našlo i další nekatolická
díla.
56. Triduum sacrum celebratum
in sodalitate majore academica ..., Wien 1770
79. Breviarium ecclesiasticum, pars aestivalis et hiemalis, Embricae 1726 (kompletní breviář ve dvou svazcích; Bohatta, č. [2217])
82. Horae diurnae Breviarii Romani, Antwerpen 1717 (Bohatta nezná - nejbližší u něj zaznamenané vydání téhož titulu z téhož místa je r. 1714, č. [669])
Bohatta Hans: Bibliographie der Breviere 1501-1850, 2. unveränderte Aufl., Stuttgart - Nieuwkoop: Hiersemann - de Graaf 1963.
Č. 9 jsou samostatně vydané hodinky za zemřelé
ve dvou exemplářích různého roku a místa vydání, oba jsou však
domácího - moravského - původu.
To, že se separát s hodinkami za zemřelé tiskl opakovaně
na různých místech v rámci Moravy, svědčí o tom,
že šlo o texty často a široce užívané.
Důvody uvádí úvod obou vydání (viz odkazy výše):
oficium za zemřelé se říkalo nebo zpívalo při pohřbech,
textů bylo potřeba dost pro zpěváky. Standardní knihou
pro pohřební zpěvy by byla moravská provinční
agenda, ta však byla značně objemná, těžká, a v neposlední řadě
drahá.
Č. 56, obsahující obřady Velikonočního tridua,
je podle titulu zřejmě spíše zpěvníček nebo neoficiální příručka
pro účastníky bohoslužeb než liturgická kniha v přísném
slova smyslu.
Č. 82 jsou Horae diurnae Breviarii Romani,
tedy jednosvazkové vydání breviáře, neobsahující texty
matutina. (Moderní obdobou je breviář bez modlitby se čtením,
tkzv. "laický".)
Dané vydání sice Bohattova bibliografie nezachytila,
ale odjinud víme,
že existovalo, a některé exempláře se dochovaly do dnešních dnů.
Z fotodokumentace a popisu
je zřejmé, že to byl krásný tisk v neméně krásné vazbě.
Breviarium ecclesiasticum pod č. 79
není standardní potridentský
římský breviář, ale jeden z neogalikánských breviářů reformních.
Zásady jeho sestavení jsou shrnuty v předmluvě otištěné
na začátku každého svazku.
Namátkou jmenujme snahu o tematickou distribuci žalmů
do jednotlivých hodinek (oproti převážně kontinuálnímu
cursu římského breviáře), o co možná málo proměnlivou
délku psalmodie v jednotlivých hodinkách,
zjednodušení kalendáře, vypuštění méně významných svátků,
či recitaci feriálních žalmů i o svátcích.
Některé z těchto zásad se později uplatnily i při breviářových
reformách 20. století.
Za zmínku stojí, že obě vydání breviáře, která Fryčaj na konci
života vlastnil (dvousvazkový kompletní breviář
a Horae diurnae),
pocházejí z doby poměrně dlouho
před jeho narozením (1759). I vzhledem k tomu, že neogalikánské
Breviarium ecclesiasticum není standardní římský
breviář, jaký byl v té době kněz olomoucké církevní provincie
povinen užívat, se zdá, že breviáře zachycené
v pozůstalostním soupisu majitel neměl k denní potřebě,
ale byly součástí jeho knihovny ze zájmu historického,
jako památka na předchozího majitele, nebo, a to snad nejspíše,
ze zájmu bibliofilského, jako krásné tisky.
To by ovšem znamenalo, že soupis nezachycuje všechny knihy,
které obřanský farář vlastnil a užíval, protože bychom museli
počítat alespoň ještě s jedním vydáním breviáře, užívaným
pro každodenní modlitbu.
Je příznačné, že v osobním vlastnictví kněze nacházíme
liturgické knihy v zásadě jen pro "soukromý" provoz - tedy
pro oficium. Knihy nezbytné pro veřejně vykonávané liturgické
funkce byly, stejně jako je to obvyklé dnes,
součástí vybavení farnosti.
Z tohoto rámce vyčnívají jen hodinky za zemřelé, které, ač
formálně také patří k oficiu, je třeba nahlížet spíš
jako příručku k pohřebním obřadům.
Závěrem
Náš výběrový pohled na soupis pozůstalosti Tomáše Fryčaje
nepřinesl žádné významnější zjištění, zato vyvolává nejednu
otázku:
kam se poděly knihy, jejichž existenci musíme předpokládat,
ale v seznamu nejsou zachyceny?
Co (pokud něco) znamenají v dané době Komenského
spisy nebo evangelický kancionál v knihovně moravského
katolického kněze? Do jaké míry Katolický kancionál čerpá
ze starších sbírek? Ze kterých?
(Tyto otázky jsou jistě dávno
zodpovězeny a akorát ilustrují nízkou míru autorovy obeznámenosti
s dobovým kontextem a související literaturou.)
Jak široká byla recepce potridentských reformních
breviářů na území Habsburské monarchie?
...
Rorátní zpěvy jsou důležitým výrazem zbožnosti našich předků
a velmi významnou ukázkou duchovní kultury, která se
v katedrále od svých počátků za doby Karla IV. pěstovala.
Když si pomyslíme, že známá vstupní antifona
„Ejhle, Hospodin přijde“ v adventu zpívaná všude, pochází
z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic
z roku 1364, který se uchovává v rukopisu knihovny svatovítské
kapituly, naplňuje nás radostí, že duchovní hudba a zpěv
našich předků byly na tak vysoké duchovní a kulturní úrovni.
...
O tom, jaký vztah mají české rorátní zpěvy ke katolické liturgii
doby Karlovy a Arnoštovy, mluví dostatečně jasně třeba už úvod
Dobroslava Orla k rorátnímu oddílu Českého kancionálu.
Je to vztah velmi volný.
(Český kancionál celý zatím, pokud je mi známo, on-line není,
ale samostatně otištěné roráty, včetně zmiňovaného úvodu, ano.)
Jak je to s původem "vstupní antifony"
Ejhle, Hospodin přijde?
Ta ve skutečnosti pochází až právě z Českého kancionálu (1921).
Jde o adaptaci latinské antifony Ecce, Dominus veniet
a autorem adaptace je redaktor kancionálu,
Dobroslav Orel. Stejně dobře jako na antifonář Arnoštův
by bylo možno odvolávat se jako na zdroj na téměř kterýkoli
antifonář
danou antifonu obsahující, protože její nápěv je
poměrně stabilní. Orel navíc musel provést určité úpravy,
aby melodie s českým textem dobře vyšla.
[EDIT 30.11.2016]
Výše jsem se dopustil nekorektního zacházení s informacemi.
Odstavec je formulován resolutně jako sdělení jistých poznatků.
To, (1) že se antifona Ejhle, Hospodin přijde
objevila prvně v Českém kancionálu, ani to, (2) že ji složil
Dobroslav Orel, ovšem ve skutečnosti zatím nedržím jako jisté
poznatky, nýbrž jen jako vysoce pravděpodobné domněnky.
Opírají se zejm. o to, (1) že jsem antifonu v žádném starším
českém kancionálu nenašel a že se v Českém kancionálu jako její
zdroj necituje starší český zpěvník, ale přímo antifonář, kde je
její latinská předloha; dále pak o to,
(2) že na repertoáru rorátů pracoval
Dobroslav Orel osobně již dlouho před vydáním Českého kancionálu,
takže je pravděpodobné, že antifonu připravil také on sám.
[EDIT 1.12.2017]
Ve skutečnosti je
antifona již ve Svatojanském kancionálu
(1. díl, r. vyd. 1863; píseň č. 46),
byť v té melodické variantě, kterou později přijímá i
Cesta k věčné spáse a dnes ji máme v Jednotném kancionálu
jako č. 101B.
Nepříliš šťastné je rovněž nazývat ji dnes "vstupní antifonou",
protože termínem "vstupní antifona" se v pokoncilním českém
misálu překládá introitus.
Původní místo Ecce, Dominus veniet však není v mešním
propriu, nýbrž v oficiu první neděle adventní,
kde se s ní ostatně setkáváme dodnes.
Ani v Orlově úpravě rorátů nehraje roli vstupní antifony.
Jak známo, Orel roráty, ve své klasické formě založené
na střídání chorálních zpěvů a mensurovaných písní,
redukuje na jejich písňovou složku -
jen pro introit zachovává chorál (pro změnu zbavený písní):
Mnozí spravedliví; Prolom, Pane, nebesa; atd.
Antifona Ejhle, Hospodin přijde, zpívaná před vlastním
introitem, je tak nejspíše něco jako
"antifona před rorate" - zbožný přídavek mimo vlastní osnovu
liturgických mešních zpěvů.
Orlova antifona Ejhle, Hospodin přijde
je od r. 2013 zařazena také v mém souboru
adventních antifon
(první neděle adventní, první nešpory).
Je sice diskutabilní,
nakolik je přípustné dnes oficiální překlad
nahradit jiným, starším; námitky lze vznášet i proti tomu,
že se znění Českého kancionálu mezi texty Denní modlitby církve
nehodí pro svůj citelně zastaralý jazyk;
ale přišlo mi nevhodné připravovat vlastní zhudebnění
oficiálního znění, když antifona,
jako jedna z mála, je dobře známa se zažitým - a na
latinskou předlohu přímo navazujícím - chorálním nápěvem.
Uplynul více než rok od poslední zprávy o aktuálním stavu
prací a plánech na dobu příští. Tady je proto zpráva čerstvá:
Práce na revizi existujících zpěvů postupují pomalu.
V souvislosti s registrací
domény
antifonar.cz
jsem se odvážil vyhlásit termín prvního vydání
antifonáře (které, aby mělo smysl, předpokládá uspokojivé dokončení
revize celého korpusu zpěvů) na rok 2018. Domnívám se,
že je to stihnutelný termín, ale abych ho stihl, budu muset
oproti posledním měsícům zrychlit.
Určitým rozptýlením mezi pracemi cílícími na dokončení
antifonáře je mi zhudebňování
vlastních textů řeholních společností.
Rozdělané mám t.č. dominikánské, premonstrátské a salesiánské
texty o svatých zakladatelích. Tu a tam, když je chuť,
přidám antifonu. Až některý formulář dokončím, zveřejním ho.
I v novém liturgickém roce budu zpívat oficium
podle předkoncilních knih. Postupem času jsem přišel na to,
že je pro práci na vlastním zhudebnění liturgie hodin lepší
při každodenní modlitbě nezpívat to, na čem pracuji.
Opačná praxe totiž vede na jedné straně k horečnému úsilí
o dokončení některé části k termínu, kdy dotyčné zpěvy
přijdou na řadu, na druhé straně k nečinnosti - ze strachu,
abych v zuřivém opravování zbytečně nerozkopal i to,
co je dobré, a neměnil existující zpěvy spíše k horšímu.
Když den za dnem zpívám oficium ze starého římského antifonáře,
od vlastních antifon jsem svobodný a můžu na nich konečně
pracovat (víceméně) v rytmu liturgického roku,
což jim, domnívám se, docela svědčí. Zároveň je pro mě cenný
každodenní kontakt s autentickým gregoriánským chorálem.
Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách
psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového.
Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní
tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace)
a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek,
pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly
u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době.
Řečená kapitula, nakolik je mi známo,
pravidelně slavívá dvoje nešpory:
jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží,
druhé o titulární slavnosti kostela.
Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla
(viz starší články:
2014,
2016),
po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.
Začátek byl stejný jako
letos na sv. Prokopa:
na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky
na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce.
Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých
zpívaných nešporách v katedrále)
a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval
Světlo jsi oblažující
(žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory)
- parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj,
zpívaného při každé byzantské večerní.
Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo.
Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly
jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější:
pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři
hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není
těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat
až "neliturgicky rozverný".
Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly
hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu
a "propriální" řádně v rámci nešpor
(jako na sv. Prokopa před dvěma lety),
načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení
hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný".
Ale ať už to bylo jakkoli,
záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava:
viz VPDMC 247.
Po hudební stránce šlo o poměrně typické
pražské české katedrální nešpory.
Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení.
Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři,
nýbrž na kůru u varhan.
Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních
českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv,
se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat
s chorálním VIII G.
Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť)
založené na tomtéž, ale částečně prokomponované.
Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden
notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa,
kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.
Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom,
že - přestože byly v lavicích rozdané noty -
psalmodii kompletně odzpíval sbor.
Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci,
seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali,
odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem:
to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje
registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí.
Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu
a s teatrálními akcenty, jako vždy.
Antifony byly složeny bez vazby na tóninu
žalmového nápěvu.
Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly
k psalmodii a zpíval se žalm.
(Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané
antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)
Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první
útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách
(Vejvanovský,
Mazák),
byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil
jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách
vztah mezi tóninou chorální antifony
a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často
žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak
neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.
Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy,
a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj.
(Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných
přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je
dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.)
Přímluvy to byly, proti všemu očekávání,
do poslední čárky z breviáře.
Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení
obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium
v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit
perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu
liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu:
Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála
a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou
letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce
latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované.
K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení
na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory
zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je
víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno
se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské).
Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor:
Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých
byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše
odkazuje. Zbývá zmínit každoroční
nešpory o svátku sv. Ludmily
v basilice sv. Jiří,
výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem,
jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná
jen pro tu příležitost.
Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět
se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného
nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují.
Jim všem buď za to dík.
Před delší dobou jsem začal pracovat na článku, který by
pojednal problematiku křestních nešpor při spojení
pohledu dějinného, liturgicko-právního a liturgicko-praktického,
se smělým cílem poskytnout co možná solidní základy pro možnost
jejich slavení dnes, v podmínkách českých a moravských
diecésí. Článek postupem času nemírně bobtnal.
Zvažoval jsem možnost místo článku na blog připravit
studii pro některý teologický časopis,
protože na papíře se dlouhý text snese spíš než na obrazovce.
Vidím však, že toto téma ještě dlouho nebudu mít zpracováno
v takové šíři a hloubce, abych s ním mohl vystoupit před
odbornou veřejnost.
Dal jsem tedy přednost rozpracování předlouhého článku
v krátký seriál, předběžně o třech pokračováních.
V příštích dílech dojde na pojednání o křestních
nešporách v premonstrátské liturgii a v předtridentském pražském
ritu.
Jako první přiblížení k problematice křestních nešpor
se v úvodním článku seriálu podíváme na to, jaký je status
křestních nešpor v rámci dnes platných liturgických knih
a norem. Předem se předpokládá alespoň hrubé ponětí, co to křestní
nešpory jsou, resp. jak vypadají. To je v případě potřeby
možné si doplnit např. ze staršího článku
Křestní nešpory strahovských premonstrátů.
Pokud se omezíme na platné liturgické knihy a normy
pro katolickou církev římského ritu, jsou křestní nešpory
paradoxním úkazem: na jedné straně jsou v liturgických normách
a dokumentech pojednávajících o liturgii stále znovu pochvalně
zmiňovány, na druhé straně pro ně v žádné liturgické knize
nenajdeme závazný "scénář".
Když se, neprávník, opovážím právnické analogie:
je to jako když se positivní právo výslovně
odvolává a spoléhá na právní obyčej.
Status křestních nešpor v rámci současného římského oficia vymezuje
čl. 213 Všeobecných pokynů k denní modlitbě církve,
probírající zvláštní náležitosti denních hodinek neděle
Zmrtvýchvstání. (Poté, co byly v předchozích článcích
pojednány zvláštnosti oficia ve Velikonočním triduu -
jmenovitě vynechávání některých částí v souvislosti s účastí
na obřadech připadajících na příslušnou denní dobu.)
Jak uvidíme dále, všechny další relevantní dokumenty
se na tento článek explicitně odvolávají a vesměs z něj zároveň
více či méně doslovně citují.
213. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání Páně říkají všichni. Je vhodné slavit v ten
den nešpory slavnostnějším způsobem, aby byl uctěn konec tak posvátného dne a aby
byla připomenuta zjevení, v nichž se Pán ukázal svým učedníkům.
Kde to je zvykem, ať
se velmi bedlivě zachovává zvláštní tradice slavit v neděli Zmrtvýchvstání tzv. křestní
nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu.
(Zvýraznění v textu JP.)
Caeremoniale Episcoporum (editio typica, 1985)
na začátku oddílu o době velikonoční, čl. 371,
mezi povšechnými záležitostmi velikonoční doby
cituje VPDMC 213.
Tuto letmou zmínku je třeba číst především jako
projev ohledu na zachování
"zvyklostí a místních tradic, z nichž se každá
partikulární církev těší jako ze svého pokladu"
(Caeremoniale Episcoporum, Prooemium, 2):
kde bylo doposud zvykem křestní nešpory slavit, nemají se rušit,
a to ani když se nešpory Zmrtvýchvstání slaví pontifikálně.
371.
... Ubi viget, servetur traditio particularis celebrandi,
die Pascha, Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi,
fit processio ad fontes.
(Latinský text VPDMC 213 pro srovnání je dále.)
O krok dále jde
okružní list Kongregace pro bohoslužbu
o přípravě a slavení velikonočních svátků
Paschalis sollemnitatis
(Notitiae 1988, roč. 24, č. 2, 81-107):
v oddílu věnovaném dni Zmrtvýchvstání, čl. 98,
vyzývá nejen k zachování křestních nešpor tam, kde tato zvyklost
trvá, ale také k jejich obnovení.
98.
Ať se zachovává, kde je živá, nebo
ať se podle vhodnosti obnoví
zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání
křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu prameni. (pozn.: srov. VPDMC 213)
(překlad JP, s oporou v překladu VPDMC)
Už z překladu je zřejmé, že jde opět o téměř doslovnou citaci
výše zvýrazněné části VPDMC 213.
Ještě zřejmější je to při srovnání obou textů v originálním
znění. Zároveň je dobře vidět, v čem se významuplně liší:
VPDMC 213.
... Diligentissime, ubi viget, servetur
particularis traditio
celebrandi, die Paschae,
eas Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi,
fit processio ad fontes.
PS 98.
Servetur, ubi viget, vel pro opportunitate instauretur,
traditio celebrandi die Paschatis eas Vesperas baptismales
in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.
(Zvýraznění v textu JP)
Je tu, stejně jako v jiných církevních dokumentech, třeba
věnovat pozornost jak tomu, co se říká, tak tomu, co se neříká.
Vedle doporučení k obnovení křestních nešpor tam, kde netrvá
jejich živá tradice, je dle mého soudu neméně zásadním posunem
vynechání přívlastku particularis:
zatímco VPDMC mluví o křestních nešporách
jako o particularis traditio,
v Paschalis sollemnitatis je to již
jen traditio, bez jakéhokoli dalšího upřesnění.
Zdá se, že particularis traditio spíše není
zaužívaný terminus technicus a nelze se tudíž opřít o dějiny jeho
užívání a ustálený výklad. Když se o výklad snažím sám,
vidím dvě jeho možné linie. První by ono
particularis chápala ve smyslu vyzdvižení
křestních nešpor v rámci souboru liturgických útvarů.
(Křestní nešpory jsou "zvláštní zvyk" oproti
běžným nešporám bez průvodu ke křtitelnici.)
Druhá linie - a k té se přikláním - čte
particularis traditio jako označení pro zvyklost,
která je vlastní nějaké části církve (místní církvi,
řeholní společnosti, kostelu, komunitě, ...) - narozdíl
od zvyklosti universální, sdílené celou církví.
Pokud se k tomuto výkladu přikloníme, posun od
particularis traditio k traditio bez dalšího
upřesnění můžeme číst jako otevření cesty nejen pro obnovení
křestních nešpor tam, kde dříve bývaly obvyklé a zanikly,
ale i pro jejich zavedení tam, kde dosud jako
particularis traditio vůbec neexistovaly.
Křestní nešpory zmiňuje také
Direktář o lidové zbožnosti a liturgii
(česky KNA 2007). Jeho čl. 245
uvádí oddíl o procesích a navrhuje jejich typologii.
Dělí je na (1) procesí, která "se konají na přípomínku událostí
spásy vztahujících se k samotnému Kristu";
(2) "votivní průvody";
(3) průvody, které "vyžaduje samotné konání některých
liturgických obřadů".
Mezi příklady procesí spadajících do poslední jmenované skupiny
je, opět volnou citací VPDMC 213,
jmenován také "průvod při křestních nešporách Velikonoční
neděle, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu
prameni".
To nám zavdává vhodnou příležitost podívat se, co křestní
nešpory (alespoň v pojetí našich dokumentů) konstituuje.
Je zjevné, že Direktář považuje průvod za jejich podstatnou
část. Nešpory bez průvodu (např. slavené přímo
v křestní kapli nebo naopak v chóru, kam byla křtitelnice
přenesena) by zřejmě nebyly těmi křestními nešporami,
o které tu jde.
Pokud rozpitváme popisnou formuli (spíše než definici),
od VPDMC opakovanou ve všech dalších dokumentech,
najdeme tři známky: křestní nešpory jsou nešpory
(1) neděle Zmrtvýchvstání, při nichž se (2) koná průvod
ke křestnímu prameni, a to (3) za zpěvu žalmů.
Samozřejmě se dále ptáme, jak přesně takové nešpory mají
vypadat. Tato otázka se stane palčivou, pokud se rozhodneme
od teorie přejít k praxi a, poslušni
Paschalis sollemnitatis 98, křestní nešpory
se pokusit zavést.
Pevným opěrným bodem nám je první jmenovaná známka:
Pro nešpory neděle Zmrtvýchvstání máme v breviáři
dostatečně přesný scénář. Ale kdy a jakým způsobem by se měl
konat onen průvod?
Co znamená, že by se měl konat "za zpěvu žalmů"?
Má se nešporní psalmodie výjimečně zpívat za pochodu?
Nebo se někde předřadí, vsune či připojí průvod,
doprovázený dalšími žalmy, nad rámec nešporní psalmodie?
Co se má dít u křtitelnice?
... ...
Protože se liturgické positivní právo odvolává na obyčej,
bude třeba odpovědi hledat buďto tam,
kde takový obyčej dosud trvá, nebo v památkách zachycujících
jeho zachovávání v dobách minulých.
Druhý článek seriálu proto představí křestní nešpory v liturgické
tradici premonstrátského řádu, který tuto
particularis traditio zachoval od svých počátků
až do dnešního dne. V návaznosti na to se podíváme
také již na některé pokusy právě podle
křestních nešpor premonstrátských slavit velikonoční nešpory
v (nepremonstrátských) českých farnostech.
Nedávno jsem v katalogu fakultní knihovny TF JČU náhodou
objevil titul do té doby mi neznámý a v žádné jiné české
veřejné knihovně nechovaný: sešit s prozatímními texty
denní modlitby církve pro slavnost bl. Hroznaty,
vydané r. 1997 u příležitosti jeho
prohlášení za hlavního patrona plzeňské diecéze
(orig. viz AAS 89 (1997), s. 445). Kdo mě zná, toho nepřekvapí,
že se mi při zjištění, že publikace podle katalogu
obsahuje notový záznam, rozbušilo srdce, a pojal jsem úmysl
při nejbližší příležitosti ji prostudovat.
Jedná se o jednoduchý sešit o 48 stranách;
text je sázený na počítači,
snad ještě v nějakém DOSovském textovém editoru
(nakolik lze něco soudit z primitivního "monospace" písma).
Text je doplněn řádky chorální (pro nápěvy psalmodie)
i moderní (pro antifony) notace, zřejmě rovněž počítačově
sázené.
Pro náležité vychutnání článku bude většině čtenářů scházet
možnost nahlédnout do publikace, o které se tu píše.
Protože je velmi těžko dostupná (nevím o tom, že by bylo možné
vypůjčit si ji někde kromě knihovny TF JČU), adresoval
jsem plzeňskému biskupství žádost o svolení s veřejným sdílením
snímků, které jsem si z Českých Budějovic přivezl.
Zatím jsem ale takové svolení neobdržel a bez něj nic
zveřejňovat nechci. Kdo to má do Českých Budějovic daleko,
může si prozatím dobrou rámcovou představu udělat z níže
zmiňovaných a odkazovaných premonstrátských řádových textů,
které jsou celé online.
Texty
Obsaženy jsou kompletní texty od prvních nešpor do kompletáře
po nešporách druhých. Ač nikde není výslovně uveden stupeň
slavení, z toho, že jsou zahrnuty první nešpory, lze jednoznačně
usuzovat na slavnost, jak by to u hlavního patrona diecéze
bylo lze očekávat. Tomu odpovídá konečně i formulace
antifony invitatoria.
Za normálních okolností by se při slavení
bl. Hroznaty ve stupni slavnosti vlastní texty jeho památky,
obsažené v národním propriu denní modlitby církve,
(obsahující pouze druhou lekci modlitby se čtením a její
responsorium, antifony k evangelním kantikům a závěrečnou
modlitbu) doplnily částmi ze společných textů
o jednom mučedníkovi.
Ve zkoumané publikaci však z těchto textů nenajdeme nic
a naopak jsme konfrontováni s velkým množstvím textů
nově složených.
Protože tyto texty z větší části souhlasí
s texty svátku bl. Hroznaty v premonstrátském řádovém propriu
a některé z nich, jak uvidíme dále, naznačují, že místem
vzniku a/nebo původního určení by mohl být speciálně
tepelský klášter,
je prakticky jisté, že byly původně premonstrátské texty
druhotně převzaty diecésí.
V první řadě zmiňme hymny. Zatímco v breviáři
nejsou žádné a "zelený hymnář" má volitelně jedinou
(nezpívatelnou) báseň Ivana Slavíka, zkoumaný formulář
obsahuje vlastních hymnů kompletní sadu.
Hymnus k prvním nešporám Dospíváš pln ctností v květu
povšechně mluví o Hroznatově mládí a ctnostech.
Hymnus k modlitbě se čtením,
Zdráv buď, květe bez poskvrny,
sdílí s prvním jmenovaným některé oblíbené obrazy (květ, růže).
Prostřední z jeho tří slok se ke světci
obrací s prosbou o ochranu Teplé, což by mohlo ukazovat
na místo, pro které hymnus vznikl. Mezi ostatními vyčnívá
metrem (4x7 místo 4x8) a drobnými prohřešky proti vznešenému
hymnickému jazyku (hovorové tvary oslavujem, milujem)
a gramatické konsistenci (celý hymnus je formulován v 1. os. pl.,
ale v první sloce se nesystémově mihne 1. os. sg.
"Hroznato, má naděje").
Bílý šat už nosíš nyní, hymnus ranních chval,
v útržcích a náznacích (jinak to v hymnu "římské liturgické
délky" ani moc nejde) vypráví historii Hroznatových vztahů
s premonstrátským řádem. I tady je možné dohadovat se
o premonstrátském původu textu: nepremonstrát by jako básnické
označení pro řád těžko použil výraz "synové Mariini",
který mimo kontext premonstrátské spirituality může označovat
členy řady dalších mariánsky založených řádů, ale i úplně
všechny křesťany.
Na začátku druhých nešpor konečně stojí hymnus
Zlí nedbají tvé svatosti, tematisující Hroznatovu
mučednickou smrt.
Všechny kromě hymnu k modlitbě se čtením se uzavírají
stejnou závěrečnou slokou, jejímž obsahem však není doxologie,
nýbrž prosba adresovaná Bohu o teologální ctnost lásky,
popř. morální apel na pěvce/posluchače. (Formulace není
příliš jasná.)
Ostatní hodinky není v novodobých dějinách římského oficia
obvyklé opatřovat vlastními hymny - výjimečně se tak děje
jen o některých význačných dnech z cyklu temporálu.
Hroznatovský sešit to ctí a přetiskuje pro ně standardní
hymny z breviáře:
Kriste, ty jsi den a světlo (kompletář po prvních
nešporách), Dobrý Pane Ježíši (modlitba uprostřed
dne dopoledne), V tento nyní polední čas (v poledne),
Miluj Pána, Boha svého (odpoledne),
Chvála tobě, Otče věčný (kompletář po druhých nešporách).
Žalmy jsou vzaty řádně ze společných textů o jednom mučedníkovi,
pro modlitbu uprostřed dne z doplňovacího cyklu, jak to
o slavnosti náleží (když nepřipadne na neděli).
Ze stejných společných textů pocházejí
i všechna krátká čtení, ale některá jsou v jiném překladu,
než je v breviáři.
Přímluvy jsou rovněž vzaty ze společných textů,
ale jsou do nich vždy před závěrečnou prosbu přidány
dvě za potřeby "naší kanonie".
To je vůbec nejpádnější důkaz premonstrátského původu textů,
nutící ptát se, zda při převzetí diecésí vůbec prošly
nějakou redakcí, anebo byla z Teplé převzata bez úprav
již celá hotová sazba.
Ze společných textů je dále vzato
responsorium a antifona k Magnificat pro první nešpory,
stejně jako antifony k modlitbě uprostřed dne.
Zbytek formuláře tvoří vlastní texty.
Ty obnášejí
sadu antifon k nešporním žalmům (opakovaných v prvních
i druhých nešporách), responsoria po krátkých čteních
ranních chval a nešpor, antifonu k Benedictus a Magnificat
(jiné, než jsou v běžném českém breviáři);
antifonu invitatoria, sadu antifon k žalmům modlitby
se čtením, veršík po nich,
obě čtení s responsorii (první čtení není vzaté
ze společných textů, druhé čtení ani jeho responsorium
se neshodují s tím, co je pro památku bl. Hroznaty v breviáři);
sadu antifon k žalmům ranních chval;
veršíky po krátkých čteních modlitby uprostřed dne.
Řeč dosud nebyla o závěrečné modlitbě. Ta je na první pohled
jiná, než v českém breviáři. Bližší pohled ale ukáže,
že jde akorát o jiný překlad téhož originálního latinského
textu. Téže modlitby, se kterou byl den bl. Hroznaty
slaven od jeho blahořečení na sklonku 19. stol. v pražské
provincii a patrně i v českých premonstrátských kanoniích.
Lze v rámci vlastních textů vysledovat nějaké zvláštní
vztahy, či nějaký cílevědomě sledovaný program?
Ve druhých nešporách si můžeme všimnout, že hymnus mluví
o umučení a antifony světce oslavují a oslovují již jako někoho,
kdo je v nebeské slávě.
(V prvních nešporách jsou tytéž antifony použity zřejmě druhotně
a návaznost na hymnus jako v druhých nešporách tam nenajdeme.)
Cykly antifon pro modlitbu se čtením a ranní chvály
jsou "biografické", vztahují se převážně k pozemskému životu
světce.
Žádné další nápadné struktury jsem nezaznamenal.
Vývoj formuláře
Když zkoumaný formulář vydaný pro plzeňskou diecési
(a původně nejspíš používaný v Teplé) porovnáme s formulářem
v premonstrátském řádovém propriu (viz odkaz výše),
všimneme si určitých odlišností.
Text antifony invitatoria je upraven podle stupně slavení
("o svátku" / "o slavnosti").
Pro modlitbu se čtením najdeme v premonstrátských textech
hymnus, který známe z prvních nešpor, a hymnus
Zdráv buď, květe bez poskvrny, (na jehož nižší
kvality bylo výše upozorňováno) v nich vůbec nefiguruje.
Obě lekce i jejich responsoria souhlasí.
V premonstrátských textech nenajdeme (v ranních chválách
ani v nešporách) zvláštní přímluvy.
Tercie (uprostřed dne - dopoledne) má v premonstrátském
propriu jiné krátké čtení.
Nešporní hymnus má v premonstrátských textech navíc
jako druhou sloku hymnický popis Hroznatova mučení.
Krátké čtení sestává ze stejného biblického textu, ale v jiném
překladu.
Lze uzavřít, že jde větším dílem o rozdíly plynoucí z různého
stupně slavení. K tomu se přidává několik drobných nahodilých
odlišností, svědčících zřejmě o redakčních úpravách formuláře.
Můžeme si všimnout, že části,
které nejsou oběma formulářům společné a v "plzeňském" formuláři
jsou oproti "premonstrátskému" navíc,
z celku různými způsoby vyčnívají: v prvních nešporách
je část duplikována z druhých nešpor, zbytek
vzat ze společných textů.
Hymnus z modlitby se čtením je použit pro první nešpory
a pro modlitbu se čtením je doplněn jiný, který je oproti
ostatním nápadně kratší, má jiné metrum, horší jazyk
a výslovně zmiňuje tepelský klášter.
Jako pravděpodobnější se tak jeví možnost, že původní
byl formulář kratší, který dnes najdeme v premonstrátském
řádovém propriu,
a v Teplé byl druhotně rozšířen na formulář slavnosti.
Odtud pak byl převzat k prozatímnímu užívání v rámci
plzeňské diecése.
Nápěvy
Potěšitelné je, že je sešit vystrojen pro slavení
se zpěvem - od začátku až do konce.
Pro hymny se nabízí (trochu chaoticky vysázený) jeden společný
nápěv, který, z důvodů rozdílného metra, bohužel nejde použít
pro hymnus modlitby se čtením.
U každého žalmu je notovaný nápěv psalmodie, většinou
tradiční chorální, zapsaný kvadratickou notací.
Můžeme si všimnout nápadné preference nápěvů 8. modu
nebo drobné podivnosti, že se v modlitbě uprostřed dne někdy
žalmy, ač pod jednou antifonou, zpívají na různé nápěvy.
V textu žalmů a kantik je v každém verši
podtržením vyznačena vždy buďto přízvučná slabika,
nebo (u nápěvů s přípravnými slabikami) první přípravná.
Značkování většinou respektuje zásady slovního přízvuku,
všiml jsem si jen, že delší slova jsou někdy řešena
z mého pohledu chybně
("Hospodinova", žádoucí by bylo použít vedlejší
přízvučnou slabiku "Hospodinova").
Stejným způsobem jako verše žalmů je značkována i většina
antifon - počítá se zjevně s tím, že se budou zpívat
na nápěv žalmu. I responsoria jsou takto označkována,
ale tam nevím, odkud usuzovat na nápěv. Snad se v komunitě,
kde sešit vznikl, zpívá responsorium vždy na nějaký jeden
nápěv, takže není třeba ho výslovně uvádět.
Žalmovým nápěvem (VIII.G) je konečně vyřešen i hymnus Te Deum.
Antifony k nešporním žalmům (které se, jak už víme, zpívají
v obojích nešporách), jsou jako jediná část celého formuláře
opatřeny vlastními nápěvy. Všechno jsou to prosté,
striktně sylabické melodie v 8. modu, zapsané moderní notací
v tónině f-hypomixolydické (tj. se dvěma bé), za použití
osminových a čtvrťových not.
Druhá a třetí antifona nekončí na finále, ale na recitačním
tónu. První antifona je v mých očích pěkná; další dvě méně,
ale neurážejí. Co se v materiálu pro vnitřní potřebu dá
tolerovat, ale v notách pro široké využití v rámci diecése
už ne, je fakt, že nikde není vysvětleno, jak se k sobě
vztahuje systém notace žalmu a antifony. Kdo nemá potřebnou
porci chorálního předporozumění, snadno by tápal.
Bylo by rozumné použít vždy stejný systém notace
pro antifonu i pro žalm, který po ní následuje.
V kompletáři u Simeonova kantika narazíme výjimečně
na nechorální a nemodální nápěv psalmodie, zapsaný moderní notací,
ale ne na počítači sázenou, nýbrž okopírovanou z rukopisu,
jehož ráz je mi jaksi povědomý. Zároveň jako bych melodii
už odněkud znal. A vskutku: je to Olejník.
Viz kompletář v kancionálu.
Otázky liturgicko-právní
Dosud nebylo zmíněno, a zmínit se jistě sluší, že nevím
o tom, že by v době po liturgické reformě existoval nějaký
formulář denní modlitby církve vlastní pouze jedné určité
české nebo moravské diecési - právě kromě
zde představených textů o bl. Hroznatovi. Zatímco před koncilem
byla většina vlastních liturgických textů sdílena na úrovni
provincií, při liturgické reformě byla provinční propria
sjednocena dokonce do jediného propria národního. Nový vlastní
formulář pro plzeňskou diecési tedy představuje určitou
anomálii.
Poznámka na titulní straně texty uvádí jako prozatímní
a jako na autoritu, která je uvedla do liturgického provozu,
se odvolává na diecésního biskupa:
Liturgické texty byly schváleny k prozatímnímu užívání
Mons. Františkem Radkovským, biskupem plzeňským,
dne 10. června 1997 (Č. j. 1399/97).
Byly vydány u příležitosti vyhlášení bl. Hroznaty patronem
plzeňské diecéze.
Abych se alespoň trochu zorientoval v tom, jaký právní
status texty měly v době vydání a jaký mají dnes,
prostudoval jsem liturgicko-právní normy, zmiňované v
dekretu,
potvrzujícím volbu bl. Hroznaty za patrona diecése:
Normae de patronis constituendis
(dále jen Normae; AAS 65 (1976), 276-279)
a instrukci de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis (dále jen "instrukce";
Notitiae 13 (1977), 557-558).
Pro naše tázání je zásadní především instrukce.
Potvrzovací dekret odkazuje na její čl. 30. Nemohu vyloučit,
že mezi lety 1977 a 1997 vyšla její nová, o hodně obšírnější
verze (tuto možnost ještě prověřím), je ale docela pravděpodobné,
že někomu ujela ruka a odkaz měl být do té stručné podoby
instrukce, jak vyšla r. 1977, na čl. 3. Ten totiž
tematisuje přebírání liturgických formulářů:
3) Pokud jde o oficia a mše, které jsou společné více diecésím,
více řeholním rodinám, či diecésím a řeholním rodinám,
je vhodné, aby byl text vypracován diecésí nebo řeholní rodinou,
které na tom záleží přímo (cuius directe interest),
a následně přijat od ostatních, a ne aby se připravovaly
texty nové - pokud nejsou zvláštní důvody zařídit se jinak.
(překlad JP)
Bl. Hroznata je jistě více vlastní premonstrátskému řádu
než plzeňské diecési, a tak lze fakt, že vlastní texty
pro slavení jeho svátku v diecési byly převzaty od premonstrátů,
číst jako naplnění tohoto článku instrukce.
[EDIT 26. 2. 2025]
Snad mě alespoň částečně omlouvá, že zveřejněný text dekretu,
kterým byla potvrzena volba bl. Hroznaty za patrona
plzeňské diecése, necituje liturgické předpisy
jednoznačným odkazem, ale jen názvem (navíc jen českým).
Každopádně text výše, nyní proškrtaný, je výsledkem omylu.
V době psaní článku jsem neměl o předpisech
dostatečný přehled a dva dokumenty blízké tématem,
názvem i dobou vzniku jsem nevědomky zaměnil.
Stěžejní dokument k reformě vlastních kalendářů a liturgických
textů, instrukcede Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis
(známá také podle počátečních slov jako instrukce Calendaria particularia),
vyšla v Notitiae 58 (1970), s. 348-370.
Já jsem ovšem při psaní textu výše tuto instrukci
zaměnil s o několik let mladší notifikací
stejného titulu. Notifikace je dokument oproti instrukci
mnohem méně závažný, rozsahem obvykle skromný,
který především připomíná a vysvětluje
již platné zásady a příp. zavádí dílčí změny.
Zde tedy doplňuji správný článek správného dokumentu:
30. Patrony si volí klérus a lid, biskup nebo jiná příslušná
církevní autorita je schvaluje.
Volbu a schválení potvrzuje kongregace pro bohoslužbu.
(Instructio de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis,
Notitiae 58 (1970), s. 348-370, čl. 30. Překlad JP.)
Jaký je právní status
zkoumaných liturgických textů dnes? Jsou to řádné liturgické
texty svátku bl. Hroznaty v plzeňské diecési?
Předpokladem toho by bylo, že prošly schválením na Kongregaci
pro bohoslužbu (srov. instrukce, čl. 4).
Nelze vyloučit, že prošly (pokud se mi v této
věci podaří zjistit víc, informace doplním) - z toho, že nejsou
zařazeny v novějších vydáních breviáře, však soudím,
že pravděpodobně nikoli. V tom případě jde o vzácnou a zajímavou
památku k novodobým dějinám liturgie, ale ne o platné liturgické
texty.
Takovému předlouhému článku by se slušelo napsat pěkný závěr,
aby případný čtenář, který snad vytrvá až sem, mohl k nějaké
užitečnější činnosti (nebo kvalitnější četbě) odcházet
s dobrým pocitem. Jako na potvoru se mi však myšlenky
od představené publikace rozbíhají všemi směry, aniž
bych v některém z nich na námět k pěknému závěru narazil.
Po několika marných pokusech mi tak nezbývá, než vytrvalého
čtenáře s omluvou požádat o poshovění.
Před lety jsem název (a z něj vytvořenou doménu)
pro nově zakládaný web vybral bez dlouhého uvažování -
prostě tak, aby evokoval liturgii hodin.
Že se mi to vůbec nepovedlo, jsem si uvědomil, až když se
ukázalo, že si ho nepamatují většinou ani teologové
a duchovní. "In co? In auditorium?"
Tuto chybu nyní alespoň částečně napravuji:
nově se sem dá dostat i přes (jak doufám, mnohem intuitivnější)
doménu antifonar.cz.
Být snáze zapamatovatelným můstkem na web In adiutorium
však není jejím konečným úkolem. Až bude na světě
Antifonář k Denní modlitbě církve, tedy konečný cíl
celého mého liturgicko-hudebního snažení, právě
na doméně antifonar.cz poběží samostatný malý web,
věnovaný jen jemu.
Neplánoval jsem to tak vždycky, ale nyní se mi to jeví
jako nejvhodnější řešení.
Web In adiutorium je již značně košatý a bohatý na informace
a myslím, že není příliš těžké se v něm ztratit.
Samostatný web je dobrý způsob, jak jasně sdělit, že
antifonář je ten nejzásadnější výstup celého projektu.
Navíc, zatímco pracovní notové listy jsou průběžně
aktualisovány a nejsou archivovány jejich historické
verze, antifonář se bude vyvíjet jiným způsobem:
po uzavření každého vydání bude toto navždycky archivováno
(pdf k prohlížení, pdf k tisku, balík zdrojových kódů) a
vždy bude možné stáhnout všechna dosavadní vydání.
V neposlední řadě tu hraje roli i ohled na věci poslední:
zatímco web In adiutorium zůstane v provozu patrně nanejvýš
tak dlouho, jak dlouho budu živ,
"produktový" web antifonáře se
budu snažit zajistit tak, aby mou případnou nenadálou smrt
přečkal alespoň o několik let. Zejména pro něj pak zvolím
jiné hostingové řešení.
[EDIT 19. 11. 2016]
Je přinejmenším ještě jeden velmi dobrý důvod pro takové
oddělení: Pokud antifonář opravdu vznikne a pokud snad jednou
dokonce dostane církevní schválení pro liturgické nasazení,
je vhodné, aby vedla jasná dělící čára mezi tím, co církevní
schválení má, a tím, co ne; také ale mezi dílem a jeho autorem:
zejm. řada příspěvků zde na blogu je až příliš osobní.
Narazil jsem na youtube na čerstvý záznam nešpor,
které se konaly 10. září t. r. v kostele sv. Jakuba v Berouně.
Všude se o nich důsledně píše jako o koncertu.
Tím pádem se vlastně docela nepatří psát
tu o nich, protože nejde v přísném slova smyslu o liturgii,
a nám právě jen o liturgii jde. Přeci ale neodolám,
abych jim nevěnoval článek, protože jde o krásnou nahrávku,
které se jistě dostane zasloužené pozornosti nejen mezi
stávajícími milovníky oficia a/nebo chorálu.
Pokud by někoho inspirovala k napodobení (kéž by se tak stalo!),
je vhodné upozornit na to, v čem je a v čem není
napodobeníhodná.
Nešpory jsou provedeny v obsazení varhany, recitátorka,
dva choralisté. Varhany zásadně nedoprovázejí chorál,
hrají samostatně vložky, popř. podbarvují vstupy recitátorky.
Recitátorka předem přednáší české překlady latinsky zpívaných
antifon. Choralisté zpívají společně hymnus, antifony
a capitulum, při psalmodii se střídají po verších.
Liturgický program, zdroje
Video je nazváno "Mariánské nešpory". Podle textů můžeme
upřesnit, že jde o latinské nešpory ze svátku
Narození Panny Marie (8. září).
Co do struktury jde o pokoncilní nešpory s několika defekty:
místo novozákonního kantika zabírá třetí žalm, po krátkém
čtení chybí responsorium, na konci není
Dominus nos benedicat, ale Benedicamus Domino.
Všechny tyto úpravy je možné označit jako historisující,
protože vedou k dílčímu připodobnění nešpor jejich
předkoncilní podobě.
Netřeba připomínat, že ve starších článcích této rubriky
by čtenář na podobné úkazy narazil opakovaně.
Po výše řečeném nepřekvapí, že hymnus a žalmy jsou jiné,
než pro danou příležitost předepisuje Liturgia horarum,
a že antifony neodpovídají výběru
v Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009):
jde prostě o první tři žalmy a příslušné antifony podle
předkoncilního antifonáře.
Dokonce i závěrečná modlitba je ve znění předkoncilního
breviáře (rozdíl ve formulaci je opravdu nepatrný)
a žalmy jsou téměř jistě ve vulgátním znění
(to jsem detailně nekontroloval, ale drobné odlišnosti
Neovulgáty mě, za řadu měsíců uvyklého Vulgátě, např.
při nešporách u sv. Víta tahají za uši, a tady mě netahalo
nic).
Přímluvy jsou celé nově sestavené.
Hrubě hřeší proti zásadě, že by měly zahrnovat potřeby
celé církve a celého světa a uzavřít se prosbou za zemřelé.
Všechny se točí okolo lokálních témat,
což zřejmě souvisí s tím, že spolupořadatelem koncertu
bylo město a že se konal za účasti široké nekřesťanské veřejnosti.
Pokud jde o jazykové kvality textu, ten se drží na dobré
"liturgické" úrovni. Jedinou citelnou vadou je, že se
v každé prosbě opakuje stereotypní formule
"kéž ... Bůh a náš Pán ...". Od třetího opakování dál
už to hodně tahá za uši.
Tato slavnostní formulace je charakteristická pro velké přímluvy
velkopáteční liturgie, kde se také vícečetně opakuje.
Jenže přímluvy Velkého Pátku jsou jednak mnohem závažnější
text než přímluvy běžného mariánského svátku, jednak mají
mnohem volnější "rituální rytmus" (nenásledují těsně za sebou),
takže tam opakování nepůsobí nelibě.
Salve Regina na závěr není nápěv z
Antiphonale Romanum 1912, ale nějaký jiný, řádový.
Podle některých charakteristických znaků (mj. melodie Eia ergo)
je to dosti pravděpodobně nápěv cisterciácký, ale podrobně
jsem nesrovnával.
Chorál
Interpretace chorálu je osobitá. K jejím přednostem
patří vysoká srozumitelnost a čistota hudebího i slovního
projevu - v běžných liturgických podmínkách asi jen těžko
dosažitelná.
Na můj vkus příliš výrazné je frázování - pauzy v hymnu
i v antifonách jsou všechny velice dlouhé, vyplněné
slabě dozpívávanou poslední slabikou fráze.
Psalmodie
Vyplňování paus slabým dozníváním zpěvu je uplatněno i
při psalmodii, která díky tomu tvoří jednolitý bezešvý proud,
vzdáleně v tom připomínající třeba zpívanou liturgii byzantskou.
Je to docela hezké, ale je to spíš koncertní ozdůbka
než něco, co by bylo vhodné napodobovat při liturgii.
V žalmech je důsledně u každého verše zpívána celá formule
vč. initia, což je neobvyklé (normálně se initium u každého
verše zpívá jen u evengelních kantik) a mohla by to být
známka toho, že interpreti nejsou dědici živé tradice chorálních
nešpor, ale naučili se jim z knih a tento detail přehlédli.
Kdo před sebou nemá antifonář nebo nemá opravdu vytrénované
choralistické ucho, většinou asi nezaznamená
další podivnost: že totiž pro první dva žalmy i pro Magnificat
je vzat nápěv psalmodie jiného modu, než k jakému patří
antifona. Tak první antifona je VIII. modu, ale psalmodie
III. Druhá antifona patří k modu VII, psalmodie je však
z modu V. Antifona k Magnificat je v I. modu, Magnificat
je zpíváno na nápěv modu II. (tady jde alespoň o pár
autentického modu a jeho modu plagálního).
Recitace
Vstupy recitátorky hodnotím jako úplně nejslabší část celých
nešpor. Předně se jako posluchač ptám: proč mi překládáte
zrovna antifony? Co hymnus a žalmy? Možná je návštěvníci
koncertu dostali přeložené na programu - ale proč je potom
potřeba recitovat česky antifony? Co si budeme nalhávat -
ty texty, když se přeloží do češtiny, nejsou nijak zvlášť krásné
a modernímu uchu znějí přinejlepším cize. Nejsou zajímavé
formou ani obsahem. Je z nich stejná žalostná troska, jako když
téměř kteroukoli jinou písničku zběžně přeložíte
a zbavíte hudebního hávu.
Totiž "přeložíte": to je další bolest.
"Překladatel" měl víc fantasie než znalostí latiny.
Pro překlad první antifony chvályhodně sáhl
do Denní modlitby církve (kde by se, v překladu volnějším,
ale únosném, našly ještě i zbylé dvě antifony k žalmům -
viz tam antifony pro tercii a sextu),
dál však překládal po vlastní ose, s bídnými výsledky.
Originál
berounský "překlad"
minimální nezbytná oprava
(2) Natívitas est hódie sanctae Maríae Vírginis, cujus vita ínclyta cunctas illústrat ecclésias.
Dnes zrodila se svatá Panna Maria, jejíž slavný život ozařuje celé stvoření.
ne "celé stvoření", ale "všechny církve"
(3) Regáli ex progénie María exórta refúlget: cujus précibus nos adjuvári, mente et spíritu devotíssime póscimus.
Z královského rodu září Maria, kéž nám její prosby pomáhají, ať nejvroucněji žádá naše mysl i duch.
Skví se Maria, vzešlá z královského rodu: my ji myslí i duchem co nejzbožněji žádáme, aby nám pomáhala svými přímluvami.
(k Magnificat) Gloriósae Vírginis Maríae ortum digníssimum recolámus, quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit.
Vzpomínáme na nejdůstojnější zrození slavné Panny Marie, která byla milostiplnou matkou a panenskou čistotu neporušila.
... které se dostalo důstojnosti matky, aniž se vzdala panenské čistoty.
Závěr
Trvám na tom, co jsem napsal na začátku - nahrávka je krásná,
působivá, a vyslechl jsem ji s nelíčeným potěšením.
Většiny toho, co na ní našlo moje zlé ucho,
si normální posluchač pochopitelně vůbec nevšimne. Měl by si toho
ale všímat ten, kdo třeba v budoucnu bude nějaké další nešpory
připravovat.
Když jsem se zdržel jakéhokoli vyjádření ohledně zapojení
varhan, je to jen proto, že hudbě nerozumím. Umím nad ní žasnout,
umím se z ní radovat - k čemuž mi to, co je na nahrávce zachyceno,
zavdalo dostatek důvodů - ale neumím o ní říci nic, co by mělo
hlavu a patu. Tak i řádky výše se týkají jen aspektů liturgických,
a pak té úplně nejzákladnější problematiky provozování
gregoriánského chorálu.
Jeden prvek jsem dosud nezmínil: krátké čtení choralisté
zpívají - jako jediný ze zpívaných prvků - česky.
Na velmi zdobný dvouhlasý nápěv. Snad je to
některý z dochovaných středověkých vícehlasých nápěvů pro lekce.
To je pro krátké čtení nešpor přinejmenším nezvyklá volba,
ale v koncertních podmínkách pochopitelná: efekt je značný.
Já si ale říkám: když se dá český text zpívat na takovýto
složitý tradiční nápěv (a zní to dobře), čím spíše se musí dát
zpívat i na tradiční nápěvy chorální!
(Srov. mj. tento starší článek.)
A těším se na to, že se třeba z Berouna časem dočkáme i
nešpor českých.
Když se v programu Světových dnů mládeže v Madridu
objevily skromné zpívané ranní chvály
a na následujícím celostátním setkání ve Žďáru nad Sázavou
dokonce slavnostní nešpory, vítal jsem to
a těšil se na pokračování slibně nastoleného trendu.
Nicméně na Světových dnech v Riu ani letos v Krakově
už se v programu českého centra žádné ranní chvály ani nešpory
neobjevily.
Zajímalo mě, našla-li denní modlitba církve cestu i do
liturgické části programu některého setkání před Madridem.
Příjemným překvapením bylo, že se na internetu dá dohledat
na národní úrovni všechno od Svaté Hory (1999) dál.
Ne vždy je dochovaný program dostatečně podrobný nebo jednoznačný,
ale zdá se pravděpodobnější, že před r. 2012 žádná část oficia
do hlavního programu Celostátního setkání mládeže
ani do českého programu Světových dnů mládeže cestu nenašla.
Kromě hlavního programu by se slušelo prozkoumat i výskyt
denní modlitby církve v nabídkách programů volitelných.
To ale nechávám k případnému pozdějšímu zpracování.
V jejím nabízení už mají určitou tradici dominikáni:
vzpomínám si, že se mj. ranní chvály v "dominikánském" kostele
nabízely na CSM v Táboře
(písemný doklad se mi teď ale žádný nedaří najít);
o zpívaných nešporách se píše i v programu letošního
dominikánského předprogramu
před Krakovem.
Pokud by článek četl někdo, kdo má k tématu "liturgie hodin
na setkáních mládeže" nějakou vzpomínku, budu rád
za e-mail.
Model z Madridu, resp. Žďáru je veskrze hodný pokračování.
Liturgie hodin je důležitou součástí
liturgického dědictví církve: je to jakýsi pravzor společné
modlitby, a před všemi ostatními (neliturgickými) formami
společné modlitby má přednostní postavení.
Prakticky každý katolík se s ní během svého života
občas setká. Nejčastěji v nejjednodušší formě,
beze zpěvu a často v "neliturgickém" vnějším ztvárnění.
Domnívám se ale, že pro správné docenění této liturgické
modlitby je důležité mít před očima (alespoň někdy zažít)
její plný tvar. A k tomu se velké setkání mládeže zdá být
skvělou příležitostí, i s ohledem na to, že tam bývají
k disposici nadstandardní hudební síly.
Plný tvar, to znamená nejspíše slavnostní nešpory.
(Protože právě nešpory jsou to, které se nejčastěji slaví
společně a slavnostně.) Vzhledem k tomu, že nejplnějším tvarem
liturgie je liturgie, jíž předsedá biskup, a že na takových
setkáních o biskupy nebývá nouze, klidně nešpory pontifikální.
Pokud jde o řešení dilematu "krásné nebo lidové",
nadhozenému
v dřívějšíchčláncích,
kloním se dnes už jednoznačně k první alternativě. Je-li cílem
zprostředkovat účastníkům representativní zkušenost
s nešporami, je žádoucí, aby si i ten,
kdo se právě s liturgií hodin setkal vůbec poprvé,
možná se místy ztrácel a
celku úplně nerozuměl, mohl odnést alespoň to, že to byla krása.
Pokud na zodpovědných místech trvá přesvědčení,
že "hudbou blízkou mládeži" (a tedy vlnou, na které očekávaný
účastník nejspíše dojde k prožitku krásy) je sacropop,
usiloval bych ulovit někoho z osvědčených současných tvůrců,
zásobujících populární scholy. S úkolem, pravda,
v daném hudebním kontextu dosti nesnadným:
pro den D složit kanonické (zde ve smyslu "liturgickým textům
věrné a všechny předpisy splňující") nešpory pro scholu a lid.
V tom případě by bylo žádoucí, aby (když už se na to vynakládá
tolik energie) šlo o nešpory nedělní,
a tedy dále široce a opakovaně využitelné.
Sestavovateli nešpor od doktríny "mládeži sacropop" svobodnému
by se otevřela poměrně široká paleta možností.
Mně by se zamlouvala např. možnost vzít český hymnus
z "červeného hymnáře", antifony latinské podle
Antiphonale Romanum II (patrně by šlo o nešpory nedělní
nebo sváteční),
žalmy české na chorální nápěvy;
responsorium buďto ze stejného zdroje jako antifony, nebo nechat
pro jeho český text připravit nové pěkné aranžmá,
při zohlednění VPDMC 281: "Zpěv po krátkém čtení
v ranních chválách a v nešporách ... se
má opravdu zpívat, a má ho zpívat lid."
Kombinace latinských antifon a žalmů v národním jazyce
je obvyklá mj. při papežských nešporách v Římě, je zcela
legální a vkusná, a zdá se mi být nejpřístupnějším způsobem,
jak laika neznalého latiny konfrontovat s gregoriánským
chorálem. (Antifona je krátká a její překlad se bokem
přečte rychle; žalm je pak ve srozumitelném jazyce, takže
se účastník může soustředit na zpěv a nemusí odbíhat k překladu.)
Závěrem je třeba vyhlédnout za hranice původního vymezení
tématu: jestliže je řeč o velkých setkáních mládeže, pak
především proto, že je to v současnosti nejviditelnější
velká a poměrně často opakovaná vícedenní akce v rámci české
církve. Předestřený ideál má však bezesporu širší dosah.
Kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a
zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti,
sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část
denní modlitby církve. Zejména pak, trvá-li setkání
i přes neděli nebo významnější svátek.
