Pokračujeme v krátkém seriálu o křestních nešporách
(předchozí díly:
1,
2).
Třetí díl bude věnován velikonočním nešporám
v předtridentském pražském ritu.
Velikonoční nešpory podle pražského breviáře
Pro někoho může být překvapením, že velikonoční nešpory
s průvodem ke křtitelnici, velice podobné minule představeným
nešporám premonstrátským, byly součástí středověkého pražského
ritu. I když je otázkou, kdy se takto naposledy slavily
přímo ve svatovítské
katedrále, jejich "scénář" byl součástí pražského breviáře
až do přijetí jednotného breviáře tridentského.
Trapná věc: rok zavedení tridentského breviáře v pražské
provincii jsem míval někde poznamenán, ale najít ho teď nemohu.
Doplním ho později, po návštěvě knihovny.
Prozatím postačí terminus ad quem:
1663 vycházejí první pražská Officia propria,
tj. svazeček svátků vlastních pražské provincii, jako doplněk
k již zavedenému římskému breviáři.
[1]
Druhé nešpory: velikonoční Kyrie eleison, celé.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Beatus vir.
Následuje graduale s veršem.
Alleluia. Pascha nostrum.
Verš Epulemur.
Bez hymnu, capitula a verše hned prelát začne antifonu
k Magnificat Surrexit enim sicut dixit Dominus,
praecedet vos in Galileam, alleluia. Ibi eum videbitis,
alleluia alleluia alleluia.
(Pán vstal, jak řekl; předejde vás do Galileje, aleluja.
Tam ho uvidíte, aleluja ...)
Tato antifona se zpívá dvakrát před kantikem a dvakrát po něm.
Následuje orace Deus qui hodierna. (se zakončením)
Per eundem. Chór Amen.
[2]
Jeden, podle pořádku začínajících, vstoje hned začne antifonu
Alleluia alleluia alleluia.
Žalm Laudate pueri.
Zpívajíce tento žalm, sestoupí (všichni) pravou stranou k prameni
(tj. křtitelnici) se svícemi, korouhvemi,
požehnanou svící (paškál) a subdiakonem,
oblečeným do tunicely (subtili induto), nesoucím plenář.
Když stojí u pramene a chór dokončil žalm s antifonou,
začne prelát nebo kněz, který (bude) pronášet oraci, antifonu
Vidi aquam. Okuřuje pramen, potom chór.
Když je to hotovo, postaví se na své místo a říká verš
Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
(Pane, u tebe je pramen života, aleluja.)
Oremus. Deus qui renatis. Per Christum Dominum nostrum. Amen.
[3]
Jeden hned začne (antifonu) Alleluia alleluia alleluia.
Žalm In exitu Israel.
Zpívajíce tento žalm se ubírají do "středu kostela"
(medium ecclesiae).
Tam po dokončení žalmu a antifony kněz říká verš
Dicite in nationibus, alleluia. Quia regnavit Dominus,
alleluia.
(Říkejte mezi národy, aleluja. Pán se ujal vlády, aleluja.)
Orace Solita nos, quaesumus Domine, pietate custodi:
ut qui Unigeniti tui passione sumus redempti:
eius resurrectione laetemur. Per eundem Christum.
(Ochraňuj nás, Pane, svou obvyklou laskavostí, abychom se,
když jsme byli vykoupeni utrpením tvého Jednorozeného,
radovali z jeho vzkříšení. Skrze téhož Krista ...)
[4]
Precentoři hned začnou antifonu Christus resurgens
ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur.
(Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již
nemá vládu.)
Za zpěvu antifony se z obou stran vrátí do chóru.
Tam, ještě než se zpívá Quod enim vivit,
starší, stojící uprostřed chóru, zazpívají verš
Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum
perdiderunt regem ad lapidis positionem.
Quare non servabant petram iustitiae?
Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum
dicentes:
Chór: Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.
Kněz říká verš In resurrectione tua, Christe.
Orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus,
ut qui dominicae resurrectionis solemnia colimus:
innovatione tui Spiritus a morte animae resurgamus.
Per eundem.
(Všemohoucí Bože, dej, ať my, kdo slavíme slavnost
zmrtvýchvstání Páně, obnoveni tvým Duchem vstaneme
ze smrti duchovní. Skrze téhož ...)
Dominus vobiscum.
Libovolné Benedicamus Domino s alleluia.
Tento nešporní pořádek se nemění až do soboty - kromě toho,
že se každý den říká vlastní
versiculus generalis (míněn patrně verš graduale)
a antifona k Magnificat.
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502,
fol. CLXXII recto a dále. Překlad vlastní.
Pravopis latinsky reprodukovaných incipitů nekriticky
modernisován. V závorkách jsou doplňky a poznámky
překladatele.)
Dále na fol. CLXXII verso
je zvlášť popsán řád nešpor pro toho, kdo by se je modlil
mimo kostel.
Jde o zjednodušení řádu popsaného výše. První tři žalmy
se neříkají s vlastními antifonami, ale pod jedinou antifonou
super psalmos.
Po Magnificat a kolektě dne se vynechá celý procesní materiál
a rovnou se připojí antifona
Christus resurgens, verš In resurrectione tua,
orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus
a nešpory se standardně ukončí Benedicamus.
Rubrika se uzavírá vysvětlivkou ohledně dvou v této
zkrácené formě bez náhrady ztracených nešporních žalmů:
Dva žalmy, Laudate a In exitu,
totiž nejsou součástí nešpor, ale návštěvy (křestního) pramene.
Tato poznámka je pro chápání celého formuláře
klíčová. Křestní nešpory podle ní sestávají ze dvou poměrně
samostatných rituálních jednotek: vlastních nešpor, zkrácených
z obvyklých pěti na tři žalmy a s poněkud netypickou
skladbou zpěvů (úvodní kyrie; po psalmodii,
místo obvyklé kombinace capitulum + hymnus + verš,
se zpívá graduale a aleluja) a následného průvodu
se zastaveními u křestního pramene, in medio ecclesiae
a nakonec zpátky v chóru.
Když srovnáme pražské velikonoční nešpory se starým pořádkem
premonstrátským, podaným
v minulém článku,
můžeme si všimnout, že tam je toto rozdělení zachováno
ještě přísněji: na konci vlastních nešpor, před začátkem
procesí, a pak na konci každého zastavení, se zpívá
Benedicamus Domino, kterým se normálně hodinky ukončují.
Exkurs: Křestní nešpory mimo katedrálu
Slavily se velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici
v Čechách i mimo pražskou katedrálu? Pražský breviář,
jak byl tištěn, reflektuje katedrální liturgii.
Tomu, jak se jednotlivé
obřady mají přizpůsobit podmínkám méně významných (a personálně,
prostorově i materiálně hůře disponovaných) kostelů,
se většinou výslovně nevěnuje.
Můžeme si o tom však udělat obrázek
na základě obsahu liturgických rukopisů typově odpovídajících
pražskému ritu a určených pro liturgický provoz mimo katedrálu.
Letmý průzkum, jehož výsledky následují, se zaměřil
speciálně na antifonáře.
Antifonáře obsahující kompletní velikonoční nešpory
podle výše podaného uspořádání, vč. všech zpěvů k procesím:
Knihovna Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004
- výtah zpěvů (většinou jen jejich intonací)
pro významnější svátky,
a to obvykle jen pro nešpory, řídčeji také pro matutinum,
výjimečně i pro laudy.
Nejde o knihu pro zpěváky, ale zřejmě pro vyšší kleriky,
jejichž pěvecké vstupy spočívaly hlavně v intonacích
významnějších zpěvů. Nechybějí však ani delší sólové zpěvy,
jako v matutinech žalm Venite a v nešporách verše responsorií.
Od fol. 26r najdeme typické pražské velikonoční nešpory.
I když chybí antifona Vidi aquam, z rubriky je zřejmé,
že se průvod ke křtitelnici konal, pravděpodobně i s antifonou,
která ale uživatele rukopisu nezajímala - patrně proto, že ji
zpíval někdo jiný.
"Zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše",
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.24,
má od fol. 136r velikonoční nešpory odlišného obsahu:
tři žalmy se zpívají pod jedinou antifonou
("výpravnou", zopakovanou z laud, nikoli alelujatickou),
liší se i antifona
k Magnificat a procesní materiál se omezuje pouze na antifonu
Christus resurgens. Strukturou jsou tedy podobné
výše podanému zjednodušenému pražskému pořádku pro nešpory
"mimo kostel", výběrem zpěvů se však částečně liší.
Hodí se nahlédnout i do utrakvistických knih pro liturgii
v národním jazyce:
Jistebnický kancionál,
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. II C 7,
obsahuje velikonoční nešpory přeložené do češtiny.
Začínají na fol. 92r. Stránka je sice
porušená, ale zdá se, že z nešpor ztráta zasáhla
recto jen nepodstatnou část rozsáhlé úvodní rubriky
a verso část notace z prostředku jediné antifony.
Rubrika dokládá
kyrie na začátku nešpor, stejně jako graduale a aleluja,
po němž se ovšem, ut in missa, má zpívat i sekvence
Victimae paschali laudes.
Z procesních zpěvů je zachována pouze antifona
Christus resurgens, kterou tu najdeme v české verzi.
Notovánu máme jedinou alelujatickou antifonu, dále antifonu k
Magnificat, již zmíněnou procesní antifonu a sekvenci.
To je náš známý pořádek velikonočních nešpor
"mimo kostel", jen bohatší o sekvenci.
Naproti tomu "Graduál a antifonář český",
Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-42 (II A 44),
dokládá, že jeho utrakvističtí uživatelé starý pražský řád
nezachovávali. Nešpory dne Zmrtvýchvstání (od fol. 549r)
postrádají velikonoční strukturní zvláštnosti.
Mají pět žalmů s alelujatickými antifonami,
capitulum a hymnus jako každé jiné nešpory,
žádné zpěvy k procesí.
Na konci najdeme zpěv za dobrou úrodu, ale není úplně zřejmé,
zda je ještě součástí formuláře velikonočních nešpor.
I jen z tohoto malého vzorku, omezeného na to,
co je z fondů českých
knihoven a museí digitalisováno, si troufám uzavřít, že se
v Čechách velikonoční nešpory konaly s průvodem ke křtitelnici
i v některých kostelích mimo katedrálu.
Proti takovému závěru je možné vznést dvě zásadní
námitky:
1. Vzhledem k tomu, že se tu vůbec neřeší stáří a provenience
prozkoumaných rukopisů, nelze vyloučit, že ty, které obsahují
kompletní velikonoční nešpory s průvodem, ve skutečnosti
byly určeny právě pro provoz pražské katedrály.
2. I pokud by se prokázalo, že pro katedrálu skutečně určeny
nebyly,
stále je dobře možné, že šlo o opisy z normativních pražských
předloh, přičemž v liturgické praxi se některé části, mezi nimi
snad i průvod velikonočních nešpor a jeho zpěvy, mimo katedrálu
nikdy nepoužívaly.
Elegantně odpovědět na obě námitky umožňuje
výše obšírněji zmíněný rukopis
knihovny Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004.
Ad 1. Že rukopis nebyl určen pro liturgii pražské katedrály,
je zřejmé z jeho rubrik. Na fol. 22r začíná dramaticky
propracovaný závěr matutina pro velikonoční triduum -
zdaleka ne totožný, ale podobný,
jako ho známe z pražského breviáře
(citovaný exemplář, fol. CLXV verso).
Charakteristicky se ovšem liší rozdělení rolí:
zatímco pražský breviář zpěvy dělí mezi
celé skupiny katedrálního kléru a závěr nechává zazpívat
"preláta", zkoumaný pramen předpokládá tři chlapce,
dva kaplany (sacellanus),
"všechny kleriky", chór a arcijáhna. Jde tedy o knihu užívanou
ve významném kostele, který byl sídlem arcijáhna,
ovšem rozhodně ne v pražské katedrále.
Ad 2. Že rituální obsah rukopisu byl v místě určení živý,
vyplývá z jeho charakteru jako výběru zpěvů nebo jejich částí,
které podle místních zvyklostí náležely vyšším klerikům.
S velkou dávkou jistoty můžeme počítat s tím,
že pokud se nějaký prvek do knihy dostal,
bylo to proto, že v místě určení skutečně přicházel ke slovu.
Velikonoční nešpory na křesťanském Západě obecně
Pokud jde speciálně o průvod ke křtitelnici
(resp. do baptisteria) v rámci velikonočních nešpor,
A. King jeho vznik v již minule citovaném
dodatku k Liturgies of the Religious Orders
vysvětluje převzetím z jerusalémské liturgie, kde poutnice
Egerie ve 4. stol. dosvědčuje každodenní průvod
po nešporách na místo ukřižování Páně.
Podobný každodenní obřad se později objevuje v Miláně,
jeho místem se však již stává baptisterium.
(Což si přímo říká o výklad, ale bylo by nezodpovědné pokoušet
se o něj bez důkladnějšího studia pramenů.)
Procesí do baptisteria se etablovalo i v Římě, avšak ne
každodenně, nýbrž jen o vybraných svátcích.
Patrně z Říma se velikonoční procesí do baptisteria
rozšířila dále po Evropě. V souvislosti s tím nešpory,
při nichž se procesí konalo, nabývaly rozmanitých podob.
Pro ilustraci dobře poslouží ty, které sebral
E. Martene (s. 494nn).
Dozvídáme se, že úvodní kyrie často (ale ne všude)
doprovázelo slavnostní vstup biskupa. Někde naopak úplně chybí.
Zkrácení nešpor na tři žalmy označuje Martene za zvyklost
ve středověku prakticky všeobecnou, opět však jsou známa místa,
kde se zpívalo vždy všech pět nešporních žalmů.
Někde se žalmy zpívají každý se svou antifonou, jinde
všechny pod jedinou.
Náhradu capitula, hymnu a verše zpěvy graduale a aleluja
můžeme označit za nejběžnější konfiguraci, ale i tady
zjišťujeme různou praxi: někde chybí graduale,
někde se po aleluja zpívá i sekvence.
Antifona k Magnificat (ohledně jejíhož výběru v reprodukovaných
formulářích nelze vysledovat významnější shodu)
se někde třikrát opakuje.
Ohledně průvodu panuje široká shoda na zastaveních
u křtitelnice a u kříže (zavěšeného v chrámové lodi),
ale různé je složení zpěvů k procesí. Někde úplně chybí
žalmy a nacházíme místo nich tu sérii zpěvů z graduálu
(patrně kvůli značné délce procesí), tu pouze vybrané antifony
(snad naopak proto, že trasa procesí na víc nedávala čas).
Někde se v průběhu průvodu zpívá jedno nebo dvě
další Magnificat - buďto při procesí, nebo při některém
zastavení.
Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494nn.
Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9)
dosvědčuje úvodní kyrie i tři žalmy pod jednou alelujatickou
antifonou.
Durandus Gulielmus: Rationale divinorum officiorum,
Neapoli 1859.
Z jeho alegorických výkladů alespoň drobná ukázka těch
střízlivějších:
Místo capitula následuje Haec dies,
jako v ostatních hodinkách, protože tu není potřeba
vyučování, ale jásot ...
Místo hymnu následuje Alleluja, což je hymnus
příslušející nebešťanům (illorum civium).
(tamtéž, překlad vlastní)
Procesí ke křtitelnici vykládá jako připomínku křtu,
přičemž rozvíjí
alegorii křtu jako průchodu Izraelitů Rudým mořem,
v němž utonuli všichni naši nepřátelé, tj. "neřesti,
hříchy a démoni".
Dělá se zastavení "u Ukřižovaného, aby mu vzdali díky,
protože on je to, kdo křtí ... a na kříži se nám dostalo
vykoupení našich duší."
Textovou látku procesí příliš nekomentuje, kromě toho,
že dosvědčuje žalmy Laudate, pueri a In exitu
na cestě ke křtitelnici a zpět.
Cenná může být poznámka, že se procesí účastnil lid,
"zvlášť muži a zvlášť ženy".
Další osud velikonočních nešpor v římském ritu již dobře známe:
jednotný tridentský breviář byl založen na breviáři římské
kurie, sestaveném pro ne-katedrální a ne-farní kontext
(tj. kostel bez křtitelnice). Průvod ke křtitelnici tu tedy
nenajdeme.
Ze strukturních zvláštností velikonočních nešpor zachovává
pouze to, že capitulum, hymnus a verš nahrazuje (jen)
"antifona" Haec dies - co do textové i hudební materie
vlastně osamocené responsum stejnojmenného graduale.
Starší podoba velikonočních nešpor žila dál v ritech
řádů a diecésí, které podržely svůj předtridentský breviář:
vedle premonstrátů to byli až do liturgické refomy
karmelitáni původní observance, do 17. stol. dominikáni;
do začátku 20. století diecése lyonská, až do reformy
Braga a Rouen (A. King, op. cit.).
Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu
velikonoční nešpory dále připodobnila
běžné struktuře a antifona Haec dies nahrazuje
již jen responsorium po krátkém čtení.
Souhrn
Viděli jsme, že "tzv. křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu"
(srov. VPDMC 213)
se před přijetím jednotného tridentského breviáře slavily
mj. i v Čechách, a to jak ve svatovítské katedrále,
tak přinejmenším v některých významnějších farních kostelích.
K jejich charakteristickým prvkům patří úvodní kyrie,
zkrácení psalmodie na tři žalmy,
graduale a aleluja na místě capitula, hymnu a verše.
Po Magnificat orací končí vlastní nešpory
a následuje procesí se zastavením u křtitelnice
u kříže (rubriky pražského breviáře mluví o zastavení
in medio ecclesiae, ale obsahově jde o zastavení
u kříže a můžeme předpokládat, že šlo skutečně o místo,
kde byl v chrámové lodi kříž zavěšen)
a nakonec zpět v chóru.
Jako zpěvy k procesí se zpívají zbylé dva nešporní žalmy.
Jednotlivá zastavení jsou ve formátu komemorace:
skládají se z antifony (ta při zastavení u kříže ovšem chybí),
verše a orace.
Seriál uzavře čtvrtý článek, v němž se pustím na tenký led
a pokusím se navrhnout, jak by se, v souladu s ustanovením
Paschalis sollemnitatis 98,
mohly "křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu,"
na území pražské církevní provincie obnovit a slavit
v dnešní době.
Sborník Lebendiges Stundengebet (vyd. 1989)
nabízí representativní pohledy německých teologů
různých zaměření na liturgii hodin (zde myšleno v úzkém smyslu
"pokoncilní římské oficium"), s odstupem
tehdy již téměř dvaceti let od její promulgace.
Příspěvek Ruperta Bergera
Eine Gemeinde betet das Abendlob je mezi ostatními,
vesměs neméně zajímavými, výjimečný tím, že nejde o článek
od profesorského nebo badatelského stolu, ale o zprávu
z první ruky o velkém úspěchu liturgie hodin ve farní pastoraci
v bavorské farnosti Bad Tölz na přelomu 70. a 80. let.
(Berger R.: Eine Gemeinde betet das Abendlob,
in: Klöckener M. - Rennings H. (ed.): Lebendiges Stundengebet. Vertiefung und Hilfe, Freiburg - Basel - Wien 1989, 495-505.)
Zmiňuje počáteční pokusy se zpívanými nešporami ve spojení
s večerní mší o velkých svátcích - s nevalnými ohlasy
z řad farníků. Později, když byl zaveden jednotný kancionál
Gotteslob, nabízející pro nešpory obsáhlý materiál
(viz zde starší článek o něm),
byly z něj pečlivě připraveny slavnostní zpívané nešpory,
tentokrát v předvečer slavnosti výročí posvěcení farního kostela.
Slaveny byly ne v souvislosti se mší, ale s pravidelným sobotním
růžencem.
Přijaty byly velice dobře a
i při několika dalších slavnostních příležitostech pak byly
slaveny první nešpory, jako vstup do slavnosti.
Další rok se slavily adventní nešpory z kancionálu
Gotteslob každodenně v předvánočním týdnu,
kdy se k Magnificat zpívají "Ó antifony".
Rok nato vyšel Vesperbuch zum Gotteslob,
dále rozšiřující možnosti využití kancionálu, a zformovavší se
kroužek "nešporních pěvců" vyjádřil přání scházet se
k nešporám denně nejen v předvánočním týdnu, ale také
v navazujícím oktávu Narození Páně. V průběhu roku se pak
ustavily dokonce nešpory každodenní (!), o nichž autor referuje
již po bezmála deseti letech nepřetržitého trvání.
Zdůrazňuje, že nešpory jsou v Bad Tölz zásadně
zpívané. Zpěv tu bytostně patří k rázu liturgie hodin jako
specifického bohoslužebného útvaru. Nikoho by nenapadlo
nešpory recitovat, a ti, kdo na ně chodí, jsou větším dílem
lidé, kteří rádi zpívají.
Všímá si hudebnin,
které zpívaným nešporám pomohly k úspěchu, i těch, které se
moc neujaly:
na jedné straně je Gotteslob se svými předpřipravenými
nešporními formuláři, ale také bohatou zásobou dalších žalmů,
antifon a hymnů či písní použitelných na jejich místě.
K tomu dále přistupuje Vesperbuch zum Gotteslob
(neměl jsem v ruce).
V počátcích významně pomohlo, že nápěvy žalmů i některé antifony
znali farníci z responsoriálních žalmů mše.
(V Čechách by se podobného efektu dalo dosáhnout s notoricky
známými žalmy Korejsovými.)
Kritika se snáší na Antiphonale zum Stundengebet:
nejenom, že jeho nápěvy, imitující gregoriánský chorál, znějí
uším bavorských nekleriků značně cize, ale především je kniha
příliš velká a těžká, takže není oblíbená a sahá se po ní
jen při výjimečných příležitostech.
Kromě toho je repertoár rozšířen vybranými zpěvy
z malého oficia
Christuslob
a z publikací lipských oratoriánů.
A jak je to v Bad Tölz s nešporami dnes?
Je to neuvěřitelné, ale podle farního webu se tam
"tägliche Vesper"
slaví i nadále (skoro 40 let!) täglich.
Zdá se, že si tam budu muset časem naplánovat výlet.
Po ne tak docela plánované delší prodlevě pokračuji
v malém seriálu
o křestních nešporách. Když se ptáme
po jejich dějinách a možnostech slavení dnes,
z více důvodů z toho nesmíme vynechat premonstrátský řád.
Jednak proto, že patří k nejvýznamnějším nositelům jejich
živé tradice. Dále proto, že po dlouhá staletí požehnaně
působí v českých zemích. Konečně i proto, že
v minulosti učiněné pokusy o slavení křestních nešpor
v českém nepremonstrátském kontextu většinou vycházely právě
z premonstrátské liturgie, jakožto z nejsnáze dostupné
konzultovatelné předlohy (viz dále).
Křestním nešporám v premonstrátském ritu je tedy věnován
druhý článek našeho malého seriálu.
Hlavním pramenem pro následující historickou pasáž
je článek P. Filipa Suchána OPraem,
podávající přehled dějin velikonočních nešpor v premonstrátském
řádu se zvláštním zřetelem na období od 16. stol.
do současnosti.
My se však pro potřeby našeho tázání omezíme všehovšudy na
dvě vývojová stadia: zajímat nás bude jednak klasická
podoba z dob počátků řádu,
a pak ta, se kterou se v premonstrátských
kanoniích můžeme setkat dnes, po provedení liturgické reformy
Druhého vatikánského koncilu.
Suchán F. M.: Premonstrátské velikonoční nedělní nešpory od konce 16. století do současnosti, in:
Jordánek J. Z. M. et al. (ed): Mozaika: Sborník pro premonstrátský život : Denní modlitba církve. Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013, 53-67.
Středověká podoba
Podle premonstrátských ordinářů z 12. a 13. stol.
nešpory o velikonoční neděli měly vypadat takto:
[1]
Prelát připraven se svými přisluhujícími uprostřed stupňů
začne velikonoční Kyrie.
Když se skončí, kněz a přisluhující odloží, co nesli
(kříž, svíčky a podobně), a vrátí se do chóru.
Předzpívá se antifona Alleluia, pak se zpívají
žalmy Dixit Dominus, Confitebor,
Beatus vir, graduale Haec dies
s veršem Confitemini, Alleluia s verši
Pascha, Epulemur a zopakuje se Alleluia.
Když se ukončí toto, následuje antifona před a po kantiku
Magnificat, která se zpívá jenom tento den.
Se začátkem antifony jáhen zaujme své místo u stupňů oltáře
se všemi přisluhujícími (podjáhnem, ceroferáři a akolytou
s křížem) jako když se zpívalo Kyrie; zde stojí po celou dobu
zpívání kantika. Po kantiku se zpívá kolekta toho dne,
Benedicamus Domino
[2]
a předzpívá se antifona
Alleluia na nápěv antifony Nos qui vivimus.
Konvent a přisluhující, obvyklým způsobem seřazeni, vyjdou
z chóru. Pokud nemají v kostele křestní prameny, jdou před kříž.
Zpívá se žalm Laudate pueri a In exitu
s jediným Alleluia, které by mohlo být zpíváno
dvěma nebo třemi.
Když se dozpívá a přednese kolekta za pokřtěné bez
Dominus vobiscum a bez Benedicamus Domino,
[3]
s antifonou Christus resurgens se všichni vrátí
do chóru; vynechá se verš Dicant nunc.
Pak po verši Dicite in nationibus následuje kolekta
ze zmrtvýchvstání, jak je v kolektaneu.
Po Benedicamus se pak skončí.
Kde jsou prameny, první průvod jde k nim, zpívá se žalm
Laudate pueri, Alleluia a kolekta.
Pak následuje další do středu kostela se žalmem
In exitu, Alleluia a kolektou se zakončí.
(Suchán, s. 55-56; násilné rozdělení na odstavce a číslování JP)
Kdo se nebojí středověkých rukopisů, např. v rukopisu
NK Teplá MS.b.12
najde pokyny pro velikonoční nešpory na fol. 53r a dále.
Přiznávám, že já se v tom houští zkratek
orientuji jen s převelkými obtížemi.
Dnešního čtenáře, a to i čtenáře znalého velikonočních zvláštností
předkoncilního oficia, popsaný pořádek překvapí celou řadou
nezvyklých úkazů.
Kromě samotného průvodu ke křtitelnici/kříži
je neméně nápadný zpěv kyrie v úvodu nešpor,
či graduale a alleluia
(zpěvy mešního propria)
zpívané mezi psalmodií a Magnificat.
Nešpory jako celek mají krajně netypickou strukturu
(Magnificat už po třetím žalmu; trojí kolekta a
Benedicamus).
Nejde, jak bychom se snad mohli zprvu domnívat,
o zvláštnosti vlastní jen premonstrátskému ritu.
Všechno jsou to prvky velikonočních nešpor, které
bychom v té době našli i v mnohých dalších diecézních
a řádových ritech, jak bude v příštím pokračování našeho
miniseriálu ilustrováno na ritu pražském.
Srov. Archdale King: Liturgies of the Religious Orders, Milwaukee 1953. Chapter 3: The Premonstratensian Rite. Appendix: Procession to the Baptistery in Easter Vespers (online).
Srov. dále Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494.
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis
Po Druhém vatikánském koncilu se snaha reformovat řádovou
liturgii v duchu probíhající liturgické reformy,
a zároveň zachovat, co bylo hodnotného v dosavadní řádové tradici,
vtělila do rámcového dokumentu
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.
Ten obsahuje i upravený řád velikonočních nešpor.
[1]
Nešpory začínají vstupním průvodem, při němž se zpívá
velikonoční kyrie.
Po příchodu do chóru následuje volitelné pozdravení
a uvedení do bohoslužby. Pak antifona Alleluia,
žalm Dixit Dominus.
Po něm krátké čtení (Žid 10,12-14) a graduale
Haec dies nebo alleluia s verši,
popř. velikonoční krátké responsorium.
Část před průvodem uzavírá kolekta.
[2]
Oficiant vloží kadidlo do kadidelnice a pronese výzvu k průvodu.
Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu žalmu In exitu
s antifonou Alleluia.
U křtitelnice se odloží paškál (přinesený v průvodu)
a čte se evangelium vybrané z křestních obřadů,
volitelně následované homilií. Po něm se za zpěvu antifony
Vidi aquam nebo jiné vhodné na připomínku křtu
kropí lid křestní vodou. Křtitelnice a paškál jsou okouřeny.
I tuto část uzavírá kolekta.
[3]
Třetí část tvoří průvod zpět do chóru. Thesaurus
nabízí několik možností doprovodného zpěvu -
procesní antifonu Christus resurgens,
responsoriální kantikum Salus et gloria (Zj 19),
nebo hymnus.
V chóru se zpívá hymnus (pokud již nezazněl při průvodu)
a Magnificat s antifonou.
Potom přímluvy, modlitba Páně, kolekta, požehnání a propuštění.
(Suchán, s. 64-66)
Můžeme shrnout, že reformované premonstrátské křestní nešpory
vykazují oproti středověkému pořádku četné odlišnosti,
které lze částečně vysvětlit přizpůsobením struktuře
pokoncilních nešpor: do této kategorie patří snížení celkového
počtu žalmů a doplnění části před průvodem o krátké čtení,
stejně jako přesun Magnificat na konec a připojení
přímluv a modlitby Páně.
Novým přídavkem je i hymnus, který však není na začátku,
jak je obvyklé, ale jakoby na svém "předkoncilním" místě,
před Magnificat. (To ovšem není podržení prvku staré
premonstrátské tradice - ve starých křestních nešporách hymnus
vůbec nefiguruje.)
Výrazně rozšířené obřady u křtitelnice jsou zřejmě jednak
projevem zájmu o hojnější hlásání Božího slova,
jednak o slavení nešpor za účasti lidu.
Charakteristické jsou také možnosti výběru mezi různými
variantami provedení, např. pokud jde o výběr zpěvu
po krátkém čtení (graduale/alleluia/krátké responsorium).
Upuštěno je od zpěvu Benedicamus Domino po každé
ze tří kolekt - patrně proto, že v pokoncilních nešporách
se Benedicamus nezpívá.
Předloni o velikonocích jsem se zúčastnil křestních nešpor
ve strahovské kanonii a popsal je tu v článku
Křestní nešpory strahovských premonstrátů.
Pozorný čtenář si všimne, že se
struktura zachyceného slavení od té výše podané
v detailech liší. Může to být dáno
místním přizpůsobením (které Thesaurus poměrně
velkoryse umožňuje), ale také, a to snad nejspíše,
nepřesností pozorování a jeho záznamu.
Návrhy vycházející z premonstrátské liturgie
Protože, jak bylo deklarováno v prvním článku,
naším cílem není pouze poznání toho, co bylo a jest, ale také
návrh toho, co by mělo nebo mohlo být, jmenovitě křestních
nešpor jako součásti liturgického života české
(nepremonstrátské) farnosti, představíme si dva pokusy
uplatnit takto upravené velikonoční nešpory premonstrátské.
V roce 2004 byla na KTF UK
obhájena bakalářská práce
Petra Havlína
Liturgie hodin, kontemplace
a liturgický zpěv. Její třetí část tvoří "návrh
křestních nešpor pro farnosti českých a moravských diecézí"
(s. 24nn). Autor se hlásí k premonstrátským velikonočním
nešporám jako k předloze.
Stojí za zmínku, že práce v přílohách kompletně přetiskuje
příslušný oddíl z výše zmiňovaného dokumentu
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.
HAVLÍN, Petr. Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Praha 2004. (bakalářská práce; KTF UK, Katedra pastorálních oborů; vedoucí práce Pavel Kopeček.)
Nešpory má zahájit předsedající ve vstupních prostorech veršem
Bože, pospěš mi na pomoc. Za zpěvu hymnu se všechen
zúčastněný lid ubírá do chrámu. Po dosažení lavic nešpory
pokračují kompletní psalmodií, krátkým čtením a responsoriem.
Po responsoriu je vložen průvod ke křtitelnici.
Může mu předcházet vhodně vybraná modlitba a zahájí ho výzva
předsedajícího ("Pojďme k prameni živé vody").
Má se k němu
zpívat žalm 66, nebo jiný vhodný žalm, nebo píseň
s křestní tematikou.
"Když dojde průvod k pramenům, ten, kdo nese paškál, jej odloží
na připravený svícen a následuje čtení z křestní liturgie.
K tomuto účelu se vybere novozákonní čtení kromě evangelia.
Čtení se vyberou z křestních obřadů malých dětí,
kde je uveden jejich bohatý výběr." (s. 26n)
Pak může následovat homilie, po ní zpěv antifony
Viděl jsem pramen vody, výkrop lidu,
incensace křtitelnice a paškálu.
Obřad u křtitelnice může uzavřít další vhodně vybraná modlitba.
Následně se průvod vrací k lavicím, s instrumentálním doprovodem,
dalším zpěvem, nebo potichu.
Zpět v lavicích nešpory pokračují Magnificat s okuřováním
oltáře, jako každé jiné slavnostní nešpory, a nevykazují dále
žádné speciality.
V přílohách práce je skromná nabídka notového materiálu
pro ztvárnění křestních nešpor v češtině. Z hlediska
sběratele hudebních pramenů ke zpívanému oficiu však nejde
o zajímavý zdroj: všechno je
posbíráno z Kancionálu, červeného hymnáře,
Mešních zpěvů a Zpěvů s odpovědí lidu.
Další návrh křestních nešpor najdeme
v závěru článku Štěpána Horkého
Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (Teologické texty 2/2012).
V tomto případě nejde pouze o návrh, ale o popis křestních
nešpor slavených o Velikonocích 2011 v autorově farnosti.
Nešpory byly zahájeny zvoláním Kyrie, eleison
před procesním křížem,
hymnus byl vzat z římského breviáře (hymnus
U Beránkovy hostiny, překlad v tzv. zeleném hymnáři ...)
pro křestní symboliku této poetické skladby ("když Rudým mořem přešli jsme" ...) -,
během žalmu "Když vycházel Izrael z Egypta" se konal průvod
s paškálem ke křestnímu prameni (všichni následovali ohnivý
sloup velikonoční svíce, jako Izraelité šli za ohnivým sloupem),
následovalo evangelium s křestní tematikou,
eulogická modlitba za dar křtu, pokropení vodou požehnanou
o velikonoční vigilii s antifonou Vidi aquam
a průvod zpět do presbytáře, kde nešpory pokračovaly
podle obvyklého pořádku.
Oběma návrhům je společné, že zachovávají kompletní strukturu
pokoncilních nešpor, bez archaických prvků zachovaných
i po reformě v křestních nešporách premonstrátských
(s výjimkou kyrie, které podržel Horký).
Pozornost je soustředěna především na vlastní průvod
ke "křestním pramenům", přičemž Horký věrněji sleduje
premonstrátský pořádek (průvod se koná při druhém žalmu;
při zastavení u křtitelnice se čte evangelium),
zatímco Havlín průvod řadí až za responsorium,
nechává ho doprovázet zpěvy přidanými nad rámec nešporní
psalmodie (např. dalším žalmem)
a čtení z evangelia z nespecifikovaných důvodů nahrazuje
neevangelním.
Použitelné?
Pokud bychom se ptali po postavení načrtnutých úprav
před platnými liturgickými předpisy, je třeba říci, že
v prostoru positivně vymezeném VPDMC a rubrikami breviáře
patrně nelze nic namítat proti tomu, pokud se některé části
nešpor odbývají za pochodu. Vložení struktuře nešpor cizích
obřadů u křtitelnice
a okolních "nadbytečných" prvků (další zpěvy, modlitby)
však těžko obhajovat.
Ovšem, jak bylo ukázáno
v předchozím článku,
další předpisy, zejména okružní list
Paschalis sollemnitatis, velkoryse otevírají prostor
pro doplnění positivních předpisů právním obyčejem,
a to zřejmě nejen již trvajícím, ale i v návaznosti na staré
liturgické zvyklosti nově konstituovaným.
Domnívám se, že oba návrhy jsou rozumné, vkusné, a i přes
výše jmenované odlišnosti by se mohly legitimovat návazností
nejen na liturgickou tradici premonstrátského řádu.
Pozornosti čtenářů doporučuji, že podle obou návrhů se
"za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" (VPDMC 213),
ale pokaždé jinak, přičemž ve prospěch každého řešení by se dalo
argumentovat.
Moje knihovna se nedávno rozrostla o varhanní doprovod
Olejníkových Nedělních nešpor. Konečně si tak mohu
na "olomoucký katedrální vesperál" udělat tak úplný náhled,
jaký je jen hudebníkovi mých bídných kvalit
skrz notový záznam možný.
Když jsem tu psal o Nedělních nešporách
naposledy,
o tom, že bych si snad někdy mohl sám přehrát jejich doprovod,
se mi ještě ani nezdálo. Dnes již je tomu jinak:
v půli třetího roku hodin klavíru, jakkoli nejsem nijak dobrým
žákem, přeci už jsou Olejníkovy nešpory literaturou
docela dobře přístupnou. A že je doprovod hudebně zajímavější
a "chutnější" než samotné melodie, které jediné jsem dosud
znal ze zpěvníku, ochotně jím po chvilkách listuji
a všímám si věcí, které mi dříve ucházely.
Proto jsem se rozhodl své postřehy systematicky prověřit a
sepsat.
Hymny
Z dřívějšího nedosti zevrubného listování a zpívání jsem měl
zato, že hymny zahrnuté
v Nedělních nešporách jsou vesměs standardní texty
z Denní modlitby církve, s nápěvy podle "červeného hymnáře"
a doprovodem buďto reprodukovaným z doprovodu k Mešním zpěvům,
nebo od P. Olejníka nově složeným. Ukazuje se však, že situace
je o mnoho pestřejší.
Publikace obsahuje celkem 54 notovaných hymnů.
Když od toho odečteme sedm dublet, zbyde 47 jedinečných skladeb.
Z toho dále mezi dodatkovými hymny v závěru
svazku jsou tři (č. 901-903) sborové úpravy hymnů dříve
již otištěných v úpravě pro lidový zpěv a varhany.
Několik textů je také otištěno vícekrát s různými nápěvy.
Jedinečných zhudebněných textů by tedy bylo ještě o něco méně
než výše uvedených 47.
Většina hymnů je otištěna u jednotlivých nešporních
formulářů nebo v úvodu jednotlivých liturgických období.
Na konci jsou pod čísly 901-910 přidány pro tři hymny
úpravy pro smíšený sbor a dále sedm hymnů ze zeleného
hymnáře jako alternativa pro vybrané příležitosti.
Posledně jmenované jsou všechny beze změny přetištěny
z varhanního doprovodu k zelenému hymnáři.
Když jsem všechny hymny prošel, ukázalo se, že text i nápěv
podle červeného hymnáře má 23 z nich.
Devět dalších má text podle červeného hymnáře
(tj. ten samý, jako je v breviáři), ne však shodný nápěv.
V jednom případě je vzata známější varianta z Kancionálu
(č. 100/1, Vítej, milý Jezu Kriste),
v jednom dalším (č. 711, Korouhve královské jdou vpřed)
je velice doslovně reprodukován nápěv odpovídajícího latinského
hymnu (ovšem jiná varianta, než je v červeném hymnáři).
Ostatní P. Olejník nově zhudebnil.
Zbylé texty jsou ze zeleného hymnáře. Výjimku tvoří hymny
č. 100/2 (To slovo spásy lidí všech) a
300/2 (Laskavý Stvořiteli náš), které v žádném ze dvou
standardních hymnářů nefigurují. Našli bychom je
jen v charitním breviáři ze sedmdesátých let a v jeho dítku -
současném breviáři českých dominikánů.
V jednom případě si zatím nejsem docela jist autorem:
Č. 100/3, Všichni věrní křesťané, má jiný nápěv,
než je v červeném hymnáři, ale není jisté, že je Olejníkův -
jeho charakter je takový, že by klidně mohl být vybraný
z nějakého staršího pramene.
Na údaje o autorství otištěné u jednotlivých hymnů se bohužel
nelze spolehnout,
protože jsou často evidentně nepřesné,
zejména, jde-li o rozlišení,
zda z uváděného pramene pochází jen text, nebo i zhudebnění.
Pro mě zvlášť zajímavým případem jsou nová zhudebnění
hymnů z červeného hymnáře. Můžeme si všimnout,
že s výjimkou mariánského Zdrávas, hvězdo moří (č. 719)
jsou všechny soustředěny ve formulářích vánočního a
velikonočního cyklu. Bez přesnějších údajů o době a okolnostech
zpracování jednotlivých nešporních formulářů se můžeme jen
dohadovat, zda skladatel dotyčné hymny opatřil novými nápěvy
o své vůli (třeba proto, že měly zvlášť inspirativní texty,
nebo se mu nápěv v hymnáři nelíbil), či z nutnosti
(např. v době přípravy daného formuláře neměl
po ruce notovaný hymnář).
Bylo by nasnadě očekávat, že se nového zpracování dostalo
hymnům, jejichž nápěvy v červeném hymnáři jsou v rámci
soudobého "běžného katolického kostelního repertoáru",
nakolik je representován např. Kancionálem, výrazně neobvyklé
nebo náročné. Zdá se ale, že tento ohled nehrál
rozhodující úlohu. (Viz např. ponechání č. 716.)
Snad nová zhudebnění
hymnů z červeného hymnáře spadají do doby, kdy ještě nebylo
na obzoru vydání uceleného vesperálu. Když se pak skladatel,
již na sklonku života, ocitl před rozsáhlým úkolem zhudebnit
všechny nešpory, které během roku
mohou připadnout na nedělní večer, hymny, jako texty již
zhudebněné, nechal stranou, a věnoval se jen textům
"potřebnějším".
Je třeba zdůraznit, že jsem si všímal pouze textů a
nápěvů. O tom, jestli jsou všechny harmonisace
Olejníkovy, nebo jsou některé převzaty z existujících sbírek
(což by bylo u hymnů převzatých beze změn z červeného hymnáře
veskrze pochopitelné), tak nemohu říci nic.
| zdroje | číslo | |
| čK | 100/1 | Vítej, milý Jezu Kriste |
| -O | 100/2 | To slovo spásy lidí všech |
| čO? | 100/3 | Všichni věrní křesťané |
| čO | 200/1 | Kriste, světa spasiteli |
| čč | 200/2 | Pán Kristus se narodil |
| čO | 201 | Z Hvězdy vyšlo Slunce |
| čO | 204 | Rok nový již k nám přichází |
| čO | 205 | Zdráva buď, přeslavná |
| čč | 207 | Raduj se, všechno stvoření |
| čč | 209 | Ctěme posla nebeského |
| čč | 300/1 | Otec, Syn i Duch svatý |
| -O | 300/2 | Laskavý stvořiteli náš |
| čO | 306 | Korouhve královské; zhudebnění Olejníkovo, ale alespoň začátek se lehce přiznává k chorální předloze |
| zO | 400/1 | U Beránkovy hostiny |
| zO | 400/2 | U Beránkovy hostiny, nápěv jako č. 306 |
| čč | 400/3 | Kristovo vzkříšení |
| čO | 400/4 | Přijď, Tvůrce, Duchu (mírně pozměněný text) |
| čč | 400/5 | Duchu Tvůrce, přijď (nezměněný text) |
| čč | 534 | Mocný všech věcí králi |
| čč | 535 | Ó Nejsvětější Trojice božská |
| čč | 536 | Kriste, rozkoši andělská |
| čč | 601 =603 | Stvořiteli světa, Bože |
| čč | 602 =604 | Pravý Bože na výsosti |
| čč | 701 | Aj, Král slávy |
| čč | 702 | Tvé světlo v noci světa bdí |
| čč | 703 | Slavíce svátek milého |
| čč | 704 =705 | Knížete apoštolského |
| čč | 706 =707 | Vy naše knížata kněžská |
| čč | 708 | Ó Ježíši velebný |
| čč | 709 =710 | Zdrávas, Maria Panno |
| č- | 711 | Korouhve královské; nápěv velmi doslovně chorální, ne shodný s tím v červeném hymnáři (srov. výše č. 306!) |
| čč | 712 | Veselte se, slovanští |
| čč | 713 | Svatý Václave, kníže náš |
| čč | 714 =715 | Svaté Trojici jasné (jedna drobná úprava melodie) |
| čč | 716 | Z hlubokosti volajících |
| čč | 717 =718 | Ejhle, stánek Boží s lidmi |
| čO | 719 | Zdrávas, hvězdo moří |
| 901
902
903 | (sborové úpravy) |
| zO | 904 | Ty, Tvůrce všeho, Bože náš |
| zO | 905 | Půst čtyřicetidenní jsi |
| zO | 906 | Jeruzalém, obec slavná |
| zO | 907 | Ježíši Kriste, všehomíra vládce |
| zO | 908 | Pane, zůstaň s námi, když se připozdívá |
| zO | 909 | Já o studnici vím |
| zO | 910 | Hvězdy dvě se z východu |
|
První sloupec zkratkami uvádí vždy zdroj textu
(první znak) a nápěvu (druhý znak):
|
Nápěvy žalmů
Až když se na Nedělní nešpory dívám očima neumělého
varhaníka, který musí počítat s časem na nacvičení doprovodu
každé jednotlivé části každých nešpor, všiml jsem si, že autor
s nápěvy žalmů zachází (k varhaníkovu prospěchu)
ještě mnohem úsporněji, než jsem měl zato:
V drtivé většině formulářů se první žalm zpívá vždy na ten samý
nápěv, podobně i druhý žalm (vždy na stejný nápěv, odlišný
od prvního).
Zatímco žalmy mají nápěvy přiřazeny podle své posice
v nešporní psalmodii, každé novozákonní kantikum má svůj
pevně přiřazený nápěv a na ten se zpívá, kdykoli
v některých nešporách přijde na řadu.
Nemá ale každé svůj jedinečný: jen kantika ze Zj 19
a z 1 Tim 3 mají nápěvy na míru, pro ostatní se dohromady
vystačí se čtyřmi dalšími (resp. se dvěma, pokud zanedbáme
výjimečné formuláře, o nichž dále).
Editor Nedělních nešpor, p. Oldřich Heyl,
ve své předmluvě upozorňuje na to, že některé z nejstarších
do knihy zahrnutých
nešpor jsou co do nápěvů atypické. Jako příklady uvádí
variantu A nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a slavnost
sv. Václava. Můžeme upřesnit, že atypických formulářů
je ve skutečnosti (jen) pět:
- slavnost Zmrtvýchvstání Páně, varianta A
- slavnost Seslání Ducha svatého
- slavnost sv. Václava, (jen) druhé nešpory
- Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
- nešpory ze společných textů o Panně Marii
Přitom nejvýrazněji atypické jsou poslední dva jmenované
formuláře - jejich nápěvy žalmů a kantik jsou buďto jedinečné,
nebo sdílené nanejvýš s jedním dalším formulářem,
který ovšem vždy patří mezi výše vyjmenované formuláře
atypické.
Ostatní tři formuláře naproti tomu sdílejí některé nápěvy
s typickým schématem a zdá se tedy, že snad jsou předstupni jeho
formování.
Dohromady se pro žalmy a kantika celých
Nedělních nešpor užívá 15 nápěvů, ovšem pro "typické"
nešpory, kterých je většina, jich stačí pouhých šest.
Zbylé se vyskytují jen ve výše jmenovaných formulářích
atypických.
Níže nabízím přehled, vždy
spolu s odkazem na první stránku, kde se ten který nápěv
v knize vyskytuje.
K nápěvům pro žalmy a novozákonní kantika přistupuje
dalších 14 nápěvů Magnificat. Většina je jedinečná,
jen nápěv Magnificat č. 806 je shodný s "prvním typickým žalmem".
Distribuci jednotlivých Magnificat mezi typické a atypické
nešpory jsem nesledoval. Je možné, že i tady by se ukázalo,
že pro typické nešpory se všech 14 kusů nevyužívá.
| strana | na nápěv se zpívá |
| 11 | první žalm typických nešpor |
| 13 | druhý žalm typických nešpor |
| 14 | Zj 19 |
| 77 | Flp 2; Ef 1; Zj 15; Zj 4 |
| 85 | Kol 1; 1 Petr 2; Zj 4 (s. 707 - má stejnou melodii, ale jiný doprovod!) |
| 136 | 1 Tim 3 |
| 241 | atyp (jen Zmrtvýchvstání Páně A) |
| 337, 735 | atyp (Seslání Ducha svatého, Věrných zemřelých) |
| 339 | atyp (Seslání Ducha svatého) |
| 703, 761 | atyp (sv. Václav, mariánské) |
| 705 | atyp (sv. Václav) |
| 737 | atyp (Věrných zemřelých) |
| 739 | Flp 2 - atyp (Věrných zemřelých) |
| 759 | atyp (mariánské) |
| 763 | Ef 1 - atyp (mariánské) |
Závěr
Jako neumělému varhaníkovi se mi Nedělní nešpory
po provedeném průzkumu nápěvů žalmů
jeví ještě podstatně přístupnější
a "lidovější". Zdá se, že naučit se doprovodit
alespoň všechny "typické" nešpory není až tak
nezvládnutelný úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát.
To, co bylo zjištěno o hymnech, vyvolává otázky.
Jestliže v hymnech Nedělních nešpor máme před sebou
de facto "hymnář olomoucké katedrály", kdo jednotlivé hymny
(z obou hymnářů a charitního breviáře) vybíral?
Sám P. Olejník? Někdo další? Co ho při výběru vedlo?
To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale zajímalo by mě to moc.
Na začátku předvánočního týdne, kdy se k Magnificat zpívají
všemi milované a do omrzení duchaplně komentované
"Ó-antifony", si dovoluji upozornit na to, kde je případný
zájemce najde zhudebněné:
Již od r. 2013 jsou v sekci s adventními zpěvy
i Ó-antifony posbírané ze starých českých rorátníků.
Ó-antifony s řádnými texty podle Denní modlitby církve
jsou až od loňska v materiálu
s antifonami doby adventní.
Pro potřeby zpívaných nešpor doporučuji - kvůli ctění
oficiálních liturgických textů - sáhnout přednostně
po nich. Staročeské Ó-antifony by naopak mohly být vhodnou
volbou pro paraliturgické užití, např. jako antifona
před začátkem rorátní mše (ostatně právě pro ten účel byly
zapsané v rorátnících, odkud jsem je vybral) či
k vánoční novéně.
Protože je možné, že někdo Ó-antifony narychlo hledá
právě pro nějakou příležitost bezprostředně nesouvisející
s nešporami, není od věci podat přehled dalších jejich mně
známých českých zpracování:
Všechny Ó-antifony jsou zpracované v Olejníkových
Nedělních nešporách
u nešpor 3. a 4. adventní neděle.
Kdo by hledal rychlou radu, po kterém zhudebnění sáhnout
třeba pro zmiňovanou vánoční novénu, tomu
(přestože nejsem žádný velký jeho příznivec) doporučuji právě
Olejníka.
Rovněž všechny má zpracované Pavel Šmolík
v adventních nedělních nešporách.
Mně jeho antifony k Magnificat s dlouhými recitativními
pasážemi nesedí, ale jedním dechem musím dodat, že jsem je
nikdy neslyšel v autorské interpretaci, což může dělat hodně.
Samotná antifona O Sapientia ve znění
Svatojanského kancionálu
je v Nešporních antifonách Ferdinanda Lehnera,
o kterých již od podzimu chystám článek. Ohledně zmiňované
antifony můžu prozradit, že jde o adaptaci nápěvu
latinské předlohy (v podobě obvyklé ve třetí čtvrtině
19. stol.), ovšem s určitými násilnými úpravami, které si
vynutily Lehnerovy zvláštní "komposiční zásady".
Zkrátka: není to něco, co by se člověku chtělo zpívat,
pokud tedy zrovna nechystá pásmo o cecilianismu
a jeho české odnoži.
Vzhledem k oblíbenosti Ó-antifon
je pravděpodobné, že jejich český překlad existuje ještě
v dalších zhudebněních, která zatím neznám. Případnému
znalému čtenáři budu vděčný za komentář.
Neslavný konec jednoho plagiátu
Začátkem léta jsem zjistil, že na Masarykově univerzitě
v Brně vznikla nová
bakalářská práce
k osobě Tomáše Fryčaje,
zpřístupňující soupis jeho pozůstalosti.
Vlastní edici historického
pramene, příliš krátkého, než aby naplnil minimální rozsah
bakalářské práce, je předeslán životopisný úvod.
Když jsem do něj nahlédl, zjistil jsem, že autorka v přehledu
Fryčajova díla pro oddíl věnovaný Katolickému kancionálu
téměř slovo od slova převzala většinu
mého staršího článku o nešporách v témže kancionálu obsažených,
aniž uvedla zdroj.
Patrně ji vůbec nenapadlo přemýšlet, jestli kancionál
obsahuje i něco jiného než nešpory, jestli je namístě věnovat
právě nešporám tolik pozornosti, a jestli jí někdo uvěří,
že "liturgickou pitvu" jejich obsahu, která se navíc do celku
práce vůbec nehodí, provedla sama.
Automatický systém kontroly prací MU, posudek oponentky ani
vedoucího práce plagiát nezachytil. V tomto ohledu
tedy překlad do slovenštiny nebyl špatným tahem.
Byl jsem na vážkách, zda je správné incident vůbec řešit,
když má daná bakalářská práce podle posudků beztak bídné
vyhlídky.
Když jsem však četl, jak oponentka "střílí" právě i do
"mé" části textu, zželelo se mi článku,
jenž měl být, špatně pochopený a znetvořený,
bez fundované obhajoby vystaven drtivé kritice,
a zjištěné neakademické
zacházení s prameny jsem na příslušném místě oznámil.
Z obsahu inventáře
Výše uvedené ale nic nemění na záslužnosti samotného
zveřejnění dosud nepublikovaného historického pramene.
Jde o dva seznamy podmnožin pozůstalosti. V jednom jsou
sepsány knihy, ve druhém obrazy. Je zajímavé, že zatímco
soupis obrazů obsahuje odhady ceny a místy poznámky,
že zemřelý ten který kus odkázal určité osobě nebo instituci,
inventář knih tyto údaje nemá. Zdá se, že účel
každého soupisu, resp. zamýšlený další osud sepsaných předmětů,
byl trochu jiný. Je také otázkou, proč
byly sepsány (resp. v archivu se dochovaly) právě jen
knihy a obrazy a ne všechny, nebo alespoň všechny
hodnotnější předměty z pozůstalosti.
Snad se počítalo s možností převzetí celých souborů
nějakou kulturní institucí.
Pozůstalostní inventář může o obřanském faráři prozradit nemálo
zajímavých skutečností. Někdo povolanější z něj jistě
v budoucnu vytěží cenná upřesnění celkového obrazu Tomáše
Fryčaje, ale i pohled do intelektuálního, duchovního
či úředního života kněze dané doby. Já chci dále nabídnout jen
několik postřehů z oblasti tematického zaměření tohoto webu.
Hudebniny
- 1. Fryčaj Tomáš: Katolický kancionál, Brno 1835
- 25. Kancionál (český), 1794
- 51. Úplná knížka k čtení, k modlení a zpívání (2 díly), Brno 1802
- 113. Lese- und Gebethbuch für Gesangen [titul téměř jistě porušený - správně snad für Gefangene], Wien 1822
Zde můžeme uzavřít, že Fryčaj zřejmě nebyl žádný hudebník,
protože všechny jím vlastněné hudebniny jsou zpěvníky.
Navíc, nakolik je mi známo, převážně nenotované.
Ovšem u sestavitele významného moravského kancionálu,
byť by šlo i jen o redakci jeho textové složky,
bychom jistě čekali větší sbírku starších českých zpěvníků.
Č. 1 je osmé vydání Fryčajova Katolického kancionálu.
O č. 51 se mi zatím nepodařilo zjistit vůbec nic.
Pokud je správná výše navrhovaná oprava porušeného titulu č. 113,
má tato položka zřejmě souvislost s tím, že majitel, než
se stal farářem v Obřanech, působil mj. ve sféře vězeňství.
Č. 25 je, nakolik lze soudit podle roku vydání,
evangelický kancionál Elsnerův. To je nález na jednu stranu
nesamozřejmý, na druhou stranu však není ani příliš
překvapivý, protože v soupisu nalezneme i spisy
Komenského, a to nejen Janua linguarum (č. 140),
ale i ryze nábožensky zaměřenou Praxis pietatis (č. 31).
Není vyloučeno, že znalejší oko by našlo i další nekatolická
díla.
Knihy liturgické
- 9. Officium defunctorum, 2 exempláře: Brno 1807, Olomouc 1818
- 56. Triduum sacrum celebratum
in sodalitate majore academica ..., Wien 1770
- 79. Breviarium ecclesiasticum, pars aestivalis et hiemalis, Embricae 1726 (kompletní breviář ve dvou svazcích; Bohatta, č. [2217])
- 82. Horae diurnae Breviarii Romani, Antwerpen 1717 (Bohatta nezná - nejbližší u něj zaznamenané vydání téhož titulu z téhož místa je r. 1714, č. [669])
Bohatta Hans: Bibliographie der Breviere 1501-1850, 2. unveränderte Aufl., Stuttgart - Nieuwkoop: Hiersemann - de Graaf 1963.
Č. 9 jsou samostatně vydané hodinky za zemřelé
ve dvou exemplářích různého roku a místa vydání, oba jsou však
domácího - moravského - původu.
To, že se separát s hodinkami za zemřelé tiskl opakovaně
na různých místech v rámci Moravy, svědčí o tom,
že šlo o texty často a široce užívané.
Důvody uvádí úvod obou vydání (viz odkazy výše):
oficium za zemřelé se říkalo nebo zpívalo při pohřbech,
textů bylo potřeba dost pro zpěváky. Standardní knihou
pro pohřební zpěvy by byla moravská provinční
agenda, ta však byla značně objemná, těžká, a v neposlední řadě
drahá.
Č. 56, obsahující obřady Velikonočního tridua,
je podle titulu zřejmě spíše zpěvníček nebo neoficiální příručka
pro účastníky bohoslužeb než liturgická kniha v přísném
slova smyslu.
Č. 82 jsou Horae diurnae Breviarii Romani,
tedy jednosvazkové vydání breviáře, neobsahující texty
matutina. (Moderní obdobou je breviář bez modlitby se čtením,
tkzv. "laický".)
Dané vydání sice Bohattova bibliografie nezachytila,
ale odjinud víme,
že existovalo, a některé exempláře se dochovaly do dnešních dnů.
Z fotodokumentace a popisu
je zřejmé, že to byl krásný tisk v neméně krásné vazbě.
Breviarium ecclesiasticum pod č. 79
není standardní potridentský
římský breviář, ale jeden z neogalikánských breviářů reformních.
Zásady jeho sestavení jsou shrnuty v předmluvě otištěné
na začátku každého svazku.
Namátkou jmenujme snahu o tematickou distribuci žalmů
do jednotlivých hodinek (oproti převážně kontinuálnímu
cursu římského breviáře), o co možná málo proměnlivou
délku psalmodie v jednotlivých hodinkách,
zjednodušení kalendáře, vypuštění méně významných svátků,
či recitaci feriálních žalmů i o svátcích.
Některé z těchto zásad se později uplatnily i při breviářových
reformách 20. století.
Za zmínku stojí, že obě vydání breviáře, která Fryčaj na konci
života vlastnil (dvousvazkový kompletní breviář
a Horae diurnae),
pocházejí z doby poměrně dlouho
před jeho narozením (1759). I vzhledem k tomu, že neogalikánské
Breviarium ecclesiasticum není standardní římský
breviář, jaký byl v té době kněz olomoucké církevní provincie
povinen užívat, se zdá, že breviáře zachycené
v pozůstalostním soupisu majitel neměl k denní potřebě,
ale byly součástí jeho knihovny ze zájmu historického,
jako památka na předchozího majitele, nebo, a to snad nejspíše,
ze zájmu bibliofilského, jako krásné tisky.
To by ovšem znamenalo, že soupis nezachycuje všechny knihy,
které obřanský farář vlastnil a užíval, protože bychom museli
počítat alespoň ještě s jedním vydáním breviáře, užívaným
pro každodenní modlitbu.
Je příznačné, že v osobním vlastnictví kněze nacházíme
liturgické knihy v zásadě jen pro "soukromý" provoz - tedy
pro oficium. Knihy nezbytné pro veřejně vykonávané liturgické
funkce byly, stejně jako je to obvyklé dnes,
součástí vybavení farnosti.
Z tohoto rámce vyčnívají jen hodinky za zemřelé, které, ač
formálně také patří k oficiu, je třeba nahlížet spíš
jako příručku k pohřebním obřadům.
Závěrem
Náš výběrový pohled na soupis pozůstalosti Tomáše Fryčaje
nepřinesl žádné významnější zjištění, zato vyvolává nejednu
otázku:
kam se poděly knihy, jejichž existenci musíme předpokládat,
ale v seznamu nejsou zachyceny?
Co (pokud něco) znamenají v dané době Komenského
spisy nebo evangelický kancionál v knihovně moravského
katolického kněze? Do jaké míry Katolický kancionál čerpá
ze starších sbírek? Ze kterých?
(Tyto otázky jsou jistě dávno
zodpovězeny a akorát ilustrují nízkou míru autorovy obeznámenosti
s dobovým kontextem a související literaturou.)
Jak široká byla recepce potridentských reformních
breviářů na území Habsburské monarchie?
[EDIT 13. 12. 2023]
Článek není aktuální a obsahuje zavádějící tvrzení,
>> solidnější článek zde <<
...
Rorátní zpěvy jsou důležitým výrazem zbožnosti našich předků
a velmi významnou ukázkou duchovní kultury, která se
v katedrále od svých počátků za doby Karla IV. pěstovala.
Když si pomyslíme, že známá vstupní antifona
„Ejhle, Hospodin přijde“ v adventu zpívaná všude, pochází
z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic
z roku 1364, který se uchovává v rukopisu knihovny svatovítské
kapituly, naplňuje nás radostí, že duchovní hudba a zpěv
našich předků byly na tak vysoké duchovní a kulturní úrovni.
...
(apha.cz, zvýraznění v textu JP)
O tom, jaký vztah mají české rorátní zpěvy ke katolické liturgii
doby Karlovy a Arnoštovy, mluví dostatečně jasně třeba už úvod
Dobroslava Orla k rorátnímu oddílu Českého kancionálu.
Je to vztah velmi volný.
(Český kancionál celý zatím, pokud je mi známo, on-line není,
ale samostatně otištěné roráty, včetně zmiňovaného úvodu, ano.)
Jak je to s původem "vstupní antifony"
Ejhle, Hospodin přijde?
Ta ve skutečnosti pochází až právě z Českého kancionálu (1921).
Jde o adaptaci latinské antifony Ecce, Dominus veniet
a autorem adaptace je redaktor kancionálu,
Dobroslav Orel. Stejně dobře jako na antifonář Arnoštův
by bylo možno odvolávat se jako na zdroj na téměř kterýkoli
antifonář
danou antifonu obsahující, protože její nápěv je
poměrně stabilní. Orel navíc musel provést určité úpravy,
aby melodie s českým textem dobře vyšla.
[EDIT 30.11.2016]
Výše jsem se dopustil nekorektního zacházení s informacemi.
Odstavec je formulován resolutně jako sdělení jistých poznatků.
To, (1) že se antifona Ejhle, Hospodin přijde
objevila prvně v Českém kancionálu, ani to, (2) že ji složil
Dobroslav Orel, ovšem ve skutečnosti zatím nedržím jako jisté
poznatky, nýbrž jen jako vysoce pravděpodobné domněnky.
Opírají se zejm. o to, (1) že jsem antifonu v žádném starším
českém kancionálu nenašel a že se v Českém kancionálu jako její
zdroj necituje starší český zpěvník, ale přímo antifonář, kde je
její latinská předloha; dále pak o to,
(2) že na repertoáru rorátů pracoval
Dobroslav Orel osobně již dlouho před vydáním Českého kancionálu,
takže je pravděpodobné, že antifonu připravil také on sám.
[EDIT 1.12.2017]
Ve skutečnosti je
antifona již ve Svatojanském kancionálu
(1. díl, r. vyd. 1863; píseň č. 46),
byť v té melodické variantě, kterou později přijímá i
Cesta k věčné spáse a dnes ji máme v Jednotném kancionálu
jako č. 101B.
Nepříliš šťastné je rovněž nazývat ji dnes "vstupní antifonou",
protože termínem "vstupní antifona" se v pokoncilním českém
misálu překládá introitus.
Původní místo Ecce, Dominus veniet však není v mešním
propriu, nýbrž v oficiu první neděle adventní,
kde se s ní ostatně setkáváme dodnes.
Ani v Orlově úpravě rorátů nehraje roli vstupní antifony.
Jak známo, Orel roráty, ve své klasické formě založené
na střídání chorálních zpěvů a mensurovaných písní,
redukuje na jejich písňovou složku -
jen pro introit zachovává chorál (pro změnu zbavený písní):
Mnozí spravedliví; Prolom, Pane, nebesa; atd.
Antifona Ejhle, Hospodin přijde, zpívaná před vlastním
introitem, je tak nejspíše něco jako
"antifona před rorate" - zbožný přídavek mimo vlastní osnovu
liturgických mešních zpěvů.
Orlova antifona Ejhle, Hospodin přijde
je od r. 2013 zařazena také v mém souboru
adventních antifon
(první neděle adventní, první nešpory).
Je sice diskutabilní,
nakolik je přípustné dnes oficiální překlad
nahradit jiným, starším; námitky lze vznášet i proti tomu,
že se znění Českého kancionálu mezi texty Denní modlitby církve
nehodí pro svůj citelně zastaralý jazyk;
ale přišlo mi nevhodné připravovat vlastní zhudebnění
oficiálního znění, když antifona,
jako jedna z mála, je dobře známa se zažitým - a na
latinskou předlohu přímo navazujícím - chorálním nápěvem.
Uplynul více než rok od poslední zprávy o aktuálním stavu
prací a plánech na dobu příští. Tady je proto zpráva čerstvá:
Práce na revizi existujících zpěvů postupují pomalu.
V souvislosti s registrací
domény
antifonar.cz
jsem se odvážil vyhlásit termín prvního vydání
antifonáře (které, aby mělo smysl, předpokládá uspokojivé dokončení
revize celého korpusu zpěvů) na rok 2018. Domnívám se,
že je to stihnutelný termín, ale abych ho stihl, budu muset
oproti posledním měsícům zrychlit.
Určitým rozptýlením mezi pracemi cílícími na dokončení
antifonáře je mi zhudebňování
vlastních textů řeholních společností.
Rozdělané mám t.č. dominikánské, premonstrátské a salesiánské
texty o svatých zakladatelích. Tu a tam, když je chuť,
přidám antifonu. Až některý formulář dokončím, zveřejním ho.
I v novém liturgickém roce budu zpívat oficium
podle předkoncilních knih. Postupem času jsem přišel na to,
že je pro práci na vlastním zhudebnění liturgie hodin lepší
při každodenní modlitbě nezpívat to, na čem pracuji.
Opačná praxe totiž vede na jedné straně k horečnému úsilí
o dokončení některé části k termínu, kdy dotyčné zpěvy
přijdou na řadu, na druhé straně k nečinnosti - ze strachu,
abych v zuřivém opravování zbytečně nerozkopal i to,
co je dobré, a neměnil existující zpěvy spíše k horšímu.
Když den za dnem zpívám oficium ze starého římského antifonáře,
od vlastních antifon jsem svobodný a můžu na nich konečně
pracovat (víceméně) v rytmu liturgického roku,
což jim, domnívám se, docela svědčí. Zároveň je pro mě cenný
každodenní kontakt s autentickým gregoriánským chorálem.
Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách
psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového.
Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní
tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace)
a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek,
pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly
u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době.
Řečená kapitula, nakolik je mi známo,
pravidelně slavívá dvoje nešpory:
jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží,
druhé o titulární slavnosti kostela.
Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla
(viz starší články:
2014,
2016),
po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.
Začátek byl stejný jako
letos na sv. Prokopa:
na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky
na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce.
Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých
zpívaných nešporách v katedrále)
a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval
Světlo jsi oblažující
(žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory)
- parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj,
zpívaného při každé byzantské večerní.
Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo.
Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly
jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější:
pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři
hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není
těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat
až "neliturgicky rozverný".
Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly
hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu
a "propriální" řádně v rámci nešpor
(jako na sv. Prokopa před dvěma lety),
načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení
hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný".
Ale ať už to bylo jakkoli,
záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava:
viz VPDMC 247.
Po hudební stránce šlo o poměrně typické
pražské české katedrální nešpory.
Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení.
Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři,
nýbrž na kůru u varhan.
Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních
českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv,
se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat
s chorálním VIII G.
Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť)
založené na tomtéž, ale částečně prokomponované.
Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden
notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa,
kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.
Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom,
že - přestože byly v lavicích rozdané noty -
psalmodii kompletně odzpíval sbor.
Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci,
seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali,
odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem:
to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje
registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí.
Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu
a s teatrálními akcenty, jako vždy.
Antifony byly složeny bez vazby na tóninu
žalmového nápěvu.
Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly
k psalmodii a zpíval se žalm.
(Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané
antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)
Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první
útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách
(Vejvanovský,
Mazák),
byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil
jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách
vztah mezi tóninou chorální antifony
a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často
žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak
neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.
Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy,
a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj.
(Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných
přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je
dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.)
Přímluvy to byly, proti všemu očekávání,
do poslední čárky z breviáře.
Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení
obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium
v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit
perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu
liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu:
Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála
a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou
letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce
latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované.
K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení
na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory
zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je
víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno
se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské).
Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor:
Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých
byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše
odkazuje. Zbývá zmínit každoroční
nešpory o svátku sv. Ludmily
v basilice sv. Jiří,
výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem,
jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná
jen pro tu příležitost.
Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět
se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného
nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují.
Jim všem buď za to dík.
Před delší dobou jsem začal pracovat na článku, který by
pojednal problematiku křestních nešpor při spojení
pohledu dějinného, liturgicko-právního a liturgicko-praktického,
se smělým cílem poskytnout co možná solidní základy pro možnost
jejich slavení dnes, v podmínkách českých a moravských
diecésí. Článek postupem času nemírně bobtnal.
Zvažoval jsem možnost místo článku na blog připravit
studii pro některý teologický časopis,
protože na papíře se dlouhý text snese spíš než na obrazovce.
Vidím však, že toto téma ještě dlouho nebudu mít zpracováno
v takové šíři a hloubce, abych s ním mohl vystoupit před
odbornou veřejnost.
Dal jsem tedy přednost rozpracování předlouhého článku
v krátký seriál, předběžně o třech pokračováních.
V příštích dílech dojde na pojednání o křestních
nešporách v premonstrátské liturgii a v předtridentském pražském
ritu.
Jako první přiblížení k problematice křestních nešpor
se v úvodním článku seriálu podíváme na to, jaký je status
křestních nešpor v rámci dnes platných liturgických knih
a norem. Předem se předpokládá alespoň hrubé ponětí, co to křestní
nešpory jsou, resp. jak vypadají. To je v případě potřeby
možné si doplnit např. ze staršího článku
Křestní nešpory strahovských premonstrátů.
Pokud se omezíme na platné liturgické knihy a normy
pro katolickou církev římského ritu, jsou křestní nešpory
paradoxním úkazem: na jedné straně jsou v liturgických normách
a dokumentech pojednávajících o liturgii stále znovu pochvalně
zmiňovány, na druhé straně pro ně v žádné liturgické knize
nenajdeme závazný "scénář".
Když se, neprávník, opovážím právnické analogie:
je to jako když se positivní právo výslovně
odvolává a spoléhá na právní obyčej.
Status křestních nešpor v rámci současného římského oficia vymezuje
čl. 213 Všeobecných pokynů k denní modlitbě církve,
probírající zvláštní náležitosti denních hodinek neděle
Zmrtvýchvstání. (Poté, co byly v předchozích článcích
pojednány zvláštnosti oficia ve Velikonočním triduu -
jmenovitě vynechávání některých částí v souvislosti s účastí
na obřadech připadajících na příslušnou denní dobu.)
Jak uvidíme dále, všechny další relevantní dokumenty
se na tento článek explicitně odvolávají a vesměs z něj zároveň
více či méně doslovně citují.
213. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání Páně říkají všichni. Je vhodné slavit v ten
den nešpory slavnostnějším způsobem, aby byl uctěn konec tak posvátného dne a aby
byla připomenuta zjevení, v nichž se Pán ukázal svým učedníkům.
Kde to je zvykem, ať
se velmi bedlivě zachovává zvláštní tradice slavit v neděli Zmrtvýchvstání tzv. křestní
nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu.
(Zvýraznění v textu JP.)
Caeremoniale Episcoporum (editio typica, 1985)
na začátku oddílu o době velikonoční, čl. 371,
mezi povšechnými záležitostmi velikonoční doby
cituje VPDMC 213.
Tuto letmou zmínku je třeba číst především jako
projev ohledu na zachování
"zvyklostí a místních tradic, z nichž se každá
partikulární církev těší jako ze svého pokladu"
(Caeremoniale Episcoporum, Prooemium, 2):
kde bylo doposud zvykem křestní nešpory slavit, nemají se rušit,
a to ani když se nešpory Zmrtvýchvstání slaví pontifikálně.
371.
... Ubi viget, servetur traditio particularis celebrandi,
die Pascha, Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi,
fit processio ad fontes.
(Latinský text VPDMC 213 pro srovnání je dále.)
O krok dále jde
okružní list Kongregace pro bohoslužbu
o přípravě a slavení velikonočních svátků
Paschalis sollemnitatis
(Notitiae 1988, roč. 24, č. 2, 81-107):
v oddílu věnovaném dni Zmrtvýchvstání, čl. 98,
vyzývá nejen k zachování křestních nešpor tam, kde tato zvyklost
trvá, ale také k jejich obnovení.
98.
Ať se zachovává, kde je živá, nebo
ať se podle vhodnosti obnoví
zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání
křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu prameni. (pozn.: srov. VPDMC 213)
(překlad JP, s oporou v překladu VPDMC)
Už z překladu je zřejmé, že jde opět o téměř doslovnou citaci
výše zvýrazněné části VPDMC 213.
Ještě zřejmější je to při srovnání obou textů v originálním
znění. Zároveň je dobře vidět, v čem se významuplně liší:
VPDMC 213.
... Diligentissime, ubi viget, servetur
particularis traditio
celebrandi, die Paschae,
eas Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi,
fit processio ad fontes.
PS 98.
Servetur, ubi viget, vel pro opportunitate instauretur,
traditio celebrandi die Paschatis eas Vesperas baptismales
in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.
(Zvýraznění v textu JP)
Je tu, stejně jako v jiných církevních dokumentech, třeba
věnovat pozornost jak tomu, co se říká, tak tomu, co se neříká.
Vedle doporučení k obnovení křestních nešpor tam, kde netrvá
jejich živá tradice, je dle mého soudu neméně zásadním posunem
vynechání přívlastku particularis:
zatímco VPDMC mluví o křestních nešporách
jako o particularis traditio,
v Paschalis sollemnitatis je to již
jen traditio, bez jakéhokoli dalšího upřesnění.
Zdá se, že particularis traditio spíše není
zaužívaný terminus technicus a nelze se tudíž opřít o dějiny jeho
užívání a ustálený výklad. Když se o výklad snažím sám,
vidím dvě jeho možné linie. První by ono
particularis chápala ve smyslu vyzdvižení
křestních nešpor v rámci souboru liturgických útvarů.
(Křestní nešpory jsou "zvláštní zvyk" oproti
běžným nešporám bez průvodu ke křtitelnici.)
Druhá linie - a k té se přikláním - čte
particularis traditio jako označení pro zvyklost,
která je vlastní nějaké části církve (místní církvi,
řeholní společnosti, kostelu, komunitě, ...) - narozdíl
od zvyklosti universální, sdílené celou církví.
Pokud se k tomuto výkladu přikloníme, posun od
particularis traditio k traditio bez dalšího
upřesnění můžeme číst jako otevření cesty nejen pro obnovení
křestních nešpor tam, kde dříve bývaly obvyklé a zanikly,
ale i pro jejich zavedení tam, kde dosud jako
particularis traditio vůbec neexistovaly.
Křestní nešpory zmiňuje také
Direktář o lidové zbožnosti a liturgii
(česky KNA 2007). Jeho čl. 245
uvádí oddíl o procesích a navrhuje jejich typologii.
Dělí je na (1) procesí, která "se konají na přípomínku událostí
spásy vztahujících se k samotnému Kristu";
(2) "votivní průvody";
(3) průvody, které "vyžaduje samotné konání některých
liturgických obřadů".
Mezi příklady procesí spadajících do poslední jmenované skupiny
je, opět volnou citací VPDMC 213,
jmenován také "průvod při křestních nešporách Velikonoční
neděle, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu
prameni".
To nám zavdává vhodnou příležitost podívat se, co křestní
nešpory (alespoň v pojetí našich dokumentů) konstituuje.
Je zjevné, že Direktář považuje průvod za jejich podstatnou
část. Nešpory bez průvodu (např. slavené přímo
v křestní kapli nebo naopak v chóru, kam byla křtitelnice
přenesena) by zřejmě nebyly těmi křestními nešporami,
o které tu jde.
Pokud rozpitváme popisnou formuli (spíše než definici),
od VPDMC opakovanou ve všech dalších dokumentech,
najdeme tři známky: křestní nešpory jsou nešpory
(1) neděle Zmrtvýchvstání, při nichž se (2) koná průvod
ke křestnímu prameni, a to (3) za zpěvu žalmů.
Samozřejmě se dále ptáme, jak přesně takové nešpory mají
vypadat. Tato otázka se stane palčivou, pokud se rozhodneme
od teorie přejít k praxi a, poslušni
Paschalis sollemnitatis 98, křestní nešpory
se pokusit zavést.
Pevným opěrným bodem nám je první jmenovaná známka:
Pro nešpory neděle Zmrtvýchvstání máme v breviáři
dostatečně přesný scénář. Ale kdy a jakým způsobem by se měl
konat onen průvod?
Co znamená, že by se měl konat "za zpěvu žalmů"?
Má se nešporní psalmodie výjimečně zpívat za pochodu?
Nebo se někde předřadí, vsune či připojí průvod,
doprovázený dalšími žalmy, nad rámec nešporní psalmodie?
Co se má dít u křtitelnice?
... ...
Protože se liturgické positivní právo odvolává na obyčej,
bude třeba odpovědi hledat buďto tam,
kde takový obyčej dosud trvá, nebo v památkách zachycujících
jeho zachovávání v dobách minulých.
Druhý článek seriálu proto představí křestní nešpory v liturgické
tradici premonstrátského řádu, který tuto
particularis traditio zachoval od svých počátků
až do dnešního dne. V návaznosti na to se podíváme
také již na některé pokusy právě podle
křestních nešpor premonstrátských slavit velikonoční nešpory
v (nepremonstrátských) českých farnostech.
