Ó upozornění

17.12.2016 15:01 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Na začátku předvánočního týdne, kdy se k Magnificat zpívají všemi milované a do omrzení duchaplně komentované "Ó-antifony", si dovoluji upozornit na to, kde je případný zájemce najde zhudebněné: Již od r. 2013 jsou v sekci s adventními zpěvy i Ó-antifony posbírané ze starých českých rorátníků. Ó-antifony s řádnými texty podle Denní modlitby církve jsou až od loňska v materiálu s antifonami doby adventní. Pro potřeby zpívaných nešpor doporučuji - kvůli ctění oficiálních liturgických textů - sáhnout přednostně po nich. Staročeské Ó-antifony by naopak mohly být vhodnou volbou pro paraliturgické užití, např. jako antifona před začátkem rorátní mše (ostatně právě pro ten účel byly zapsané v rorátnících, odkud jsem je vybral) či k vánoční novéně.

Protože je možné, že někdo Ó-antifony narychlo hledá právě pro nějakou příležitost bezprostředně nesouvisející s nešporami, není od věci podat přehled dalších jejich mně známých českých zpracování:

Všechny Ó-antifony jsou zpracované v Olejníkových Nedělních nešporách u nešpor 3. a 4. adventní neděle. Kdo by hledal rychlou radu, po kterém zhudebnění sáhnout třeba pro zmiňovanou vánoční novénu, tomu (přestože nejsem žádný velký jeho příznivec) doporučuji právě Olejníka.

Rovněž všechny má zpracované Pavel Šmolík v adventních nedělních nešporách. Mně jeho antifony k Magnificat s dlouhými recitativními pasážemi nesedí, ale jedním dechem musím dodat, že jsem je nikdy neslyšel v autorské interpretaci, což může dělat hodně.

Samotná antifona O Sapientia ve znění Svatojanského kancionálu je v Nešporních antifonách Ferdinanda Lehnera, o kterých již od podzimu chystám článek. Ohledně zmiňované antifony můžu prozradit, že jde o adaptaci nápěvu latinské předlohy (v podobě obvyklé ve třetí čtvrtině 19. stol.), ovšem s určitými násilnými úpravami, které si vynutily Lehnerovy zvláštní "komposiční zásady". Zkrátka: není to něco, co by se člověku chtělo zpívat, pokud tedy zrovna nechystá pásmo o cecilianismu a jeho české odnoži.

Vzhledem k oblíbenosti Ó-antifon je pravděpodobné, že jejich český překlad existuje ještě v dalších zhudebněních, která zatím neznám. Případnému znalému čtenáři budu vděčný za komentář.

Z pozůstalosti Tomáše Fryčaje

1.12.2016 20:19 | kategorie: Jiné | štítky: | Komentáře

Neslavný konec jednoho plagiátu

Začátkem léta jsem zjistil, že na Masarykově univerzitě v Brně vznikla nová bakalářská práce k osobě Tomáše Fryčaje, zpřístupňující soupis jeho pozůstalosti. Vlastní edici historického pramene, příliš krátkého, než aby naplnil minimální rozsah bakalářské práce, je předeslán životopisný úvod. Když jsem do něj nahlédl, zjistil jsem, že autorka v přehledu Fryčajova díla pro oddíl věnovaný Katolickému kancionálu téměř slovo od slova převzala většinu mého staršího článku o nešporách v témže kancionálu obsažených, aniž uvedla zdroj. Patrně ji vůbec nenapadlo přemýšlet, jestli kancionál obsahuje i něco jiného než nešpory, jestli je namístě věnovat právě nešporám tolik pozornosti, a jestli jí někdo uvěří, že "liturgickou pitvu" jejich obsahu, která se navíc do celku práce vůbec nehodí, provedla sama.

[EDIT 26. 5. 2019] Odkaz na pomlouvanou kvalifikační práci v mezičase od zveřejnění článku "zvětral", doplňuji proto aktuální odkaz a úplnou citaci:

ŠTEFINOVÁ, Martina: Inventár majetku z pozostalosti obřanského farára Tomáša Fryčaja, Brno 2017. Dostupné z: <https://is.muni.cz/th/k43b0/>. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Dalibor Havel.

Automatický systém kontroly prací MU, posudek oponentky ani vedoucího práce plagiát nezachytil. V tomto ohledu tedy překlad do slovenštiny nebyl špatným tahem. Byl jsem na vážkách, zda je správné incident vůbec řešit, když má daná bakalářská práce podle posudků beztak bídné vyhlídky. Když jsem však četl, jak oponentka "střílí" právě i do "mé" části textu, zželelo se mi článku, jenž měl být, špatně pochopený a znetvořený, bez fundované obhajoby vystaven drtivé kritice, a zjištěné neakademické zacházení s prameny jsem na příslušném místě oznámil.

Z obsahu inventáře

Výše uvedené ale nic nemění na záslužnosti samotného zveřejnění dosud nepublikovaného historického pramene. Jde o dva seznamy podmnožin pozůstalosti. V jednom jsou sepsány knihy, ve druhém obrazy. Je zajímavé, že zatímco soupis obrazů obsahuje odhady ceny a místy poznámky, že zemřelý ten který kus odkázal určité osobě nebo instituci, inventář knih tyto údaje nemá. Zdá se, že účel každého soupisu, resp. zamýšlený další osud sepsaných předmětů, byl trochu jiný. Je také otázkou, proč byly sepsány (resp. v archivu se dochovaly) právě jen knihy a obrazy a ne všechny, nebo alespoň všechny hodnotnější předměty z pozůstalosti. Snad se počítalo s možností převzetí celých souborů nějakou kulturní institucí.

Pozůstalostní inventář může o obřanském faráři prozradit nemálo zajímavých skutečností. Někdo povolanější z něj jistě v budoucnu vytěží cenná upřesnění celkového obrazu Tomáše Fryčaje, ale i pohled do intelektuálního, duchovního či úředního života kněze dané doby. Já chci dále nabídnout jen několik postřehů z oblasti tematického zaměření tohoto webu.

Hudebniny

  • 1. Fryčaj Tomáš: Katolický kancionál, Brno 1835
  • 25. Kancionál (český), 1794
  • 51. Úplná knížka k čtení, k modlení a zpívání (2 díly), Brno 1802
  • 113. Lese- und Gebethbuch für Gesangen [titul téměř jistě porušený - správně snad für Gefangene], Wien 1822

Zde můžeme uzavřít, že Fryčaj zřejmě nebyl žádný hudebník, protože všechny jím vlastněné hudebniny jsou zpěvníky. Navíc, nakolik je mi známo, převážně nenotované. Ovšem u sestavitele významného moravského kancionálu, byť by šlo i jen o redakci jeho textové složky, bychom jistě čekali větší sbírku starších českých zpěvníků.

Č. 1 je osmé vydání Fryčajova Katolického kancionálu. O č. 51 se mi zatím nepodařilo zjistit vůbec nic.

Pokud je správná výše navrhovaná oprava porušeného titulu č. 113, má tato položka zřejmě souvislost s tím, že majitel, než se stal farářem v Obřanech, působil mj. ve sféře vězeňství. Č. 25 je, nakolik lze soudit podle roku vydání, evangelický kancionál Elsnerův. To je nález na jednu stranu nesamozřejmý, na druhou stranu však není ani příliš překvapivý, protože v soupisu nalezneme i spisy Komenského, a to nejen Janua linguarum (č. 140), ale i ryze nábožensky zaměřenou Praxis pietatis (č. 31). Není vyloučeno, že znalejší oko by našlo i další nekatolická díla.

Knihy liturgické

  • 9. Officium defunctorum, 2 exempláře: Brno 1807, Olomouc 1818
  • 56. Triduum sacrum celebratum in sodalitate majore academica ..., Wien 1770
  • 79. Breviarium ecclesiasticum, pars aestivalis et hiemalis, Embricae 1726 (kompletní breviář ve dvou svazcích; Bohatta, č. [2217])
  • 82. Horae diurnae Breviarii Romani, Antwerpen 1717 (Bohatta nezná - nejbližší u něj zaznamenané vydání téhož titulu z téhož místa je r. 1714, č. [669])

Bohatta Hans: Bibliographie der Breviere 1501-1850, 2. unveränderte Aufl., Stuttgart - Nieuwkoop: Hiersemann - de Graaf 1963.

Č. 9 jsou samostatně vydané hodinky za zemřelé ve dvou exemplářích různého roku a místa vydání, oba jsou však domácího - moravského - původu. To, že se separát s hodinkami za zemřelé tiskl opakovaně na různých místech v rámci Moravy, svědčí o tom, že šlo o texty často a široce užívané. Důvody uvádí úvod obou vydání (viz odkazy výše): oficium za zemřelé se říkalo nebo zpívalo při pohřbech, textů bylo potřeba dost pro zpěváky. Standardní knihou pro pohřební zpěvy by byla moravská provinční agenda, ta však byla značně objemná, těžká, a v neposlední řadě drahá.

Č. 56, obsahující obřady Velikonočního tridua, je podle titulu zřejmě spíše zpěvníček nebo neoficiální příručka pro účastníky bohoslužeb než liturgická kniha v přísném slova smyslu.

Č. 82 jsou Horae diurnae Breviarii Romani, tedy jednosvazkové vydání breviáře, neobsahující texty matutina. (Moderní obdobou je breviář bez modlitby se čtením, tkzv. "laický".) Dané vydání sice Bohattova bibliografie nezachytila, ale odjinud víme, že existovalo, a některé exempláře se dochovaly do dnešních dnů. Z fotodokumentace a popisu je zřejmé, že to byl krásný tisk v neméně krásné vazbě.

Breviarium ecclesiasticum pod č. 79 není standardní potridentský římský breviář, ale jeden z neogalikánských breviářů reformních. Zásady jeho sestavení jsou shrnuty v předmluvě otištěné na začátku každého svazku. Namátkou jmenujme snahu o tematickou distribuci žalmů do jednotlivých hodinek (oproti převážně kontinuálnímu cursu římského breviáře), o co možná málo proměnlivou délku psalmodie v jednotlivých hodinkách, zjednodušení kalendáře, vypuštění méně významných svátků, či recitaci feriálních žalmů i o svátcích. Některé z těchto zásad se později uplatnily i při breviářových reformách 20. století.

Za zmínku stojí, že obě vydání breviáře, která Fryčaj na konci života vlastnil (dvousvazkový kompletní breviář a Horae diurnae), pocházejí z doby poměrně dlouho před jeho narozením (1759). I vzhledem k tomu, že neogalikánské Breviarium ecclesiasticum není standardní římský breviář, jaký byl v té době kněz olomoucké církevní provincie povinen užívat, se zdá, že breviáře zachycené v pozůstalostním soupisu majitel neměl k denní potřebě, ale byly součástí jeho knihovny ze zájmu historického, jako památka na předchozího majitele, nebo, a to snad nejspíše, ze zájmu bibliofilského, jako krásné tisky. To by ovšem znamenalo, že soupis nezachycuje všechny knihy, které obřanský farář vlastnil a užíval, protože bychom museli počítat alespoň ještě s jedním vydáním breviáře, užívaným pro každodenní modlitbu.

Je příznačné, že v osobním vlastnictví kněze nacházíme liturgické knihy v zásadě jen pro "soukromý" provoz - tedy pro oficium. Knihy nezbytné pro veřejně vykonávané liturgické funkce byly, stejně jako je to obvyklé dnes, součástí vybavení farnosti. Z tohoto rámce vyčnívají jen hodinky za zemřelé, které, ač formálně také patří k oficiu, je třeba nahlížet spíš jako příručku k pohřebním obřadům.

Závěrem

Náš výběrový pohled na soupis pozůstalosti Tomáše Fryčaje nepřinesl žádné významnější zjištění, zato vyvolává nejednu otázku: kam se poděly knihy, jejichž existenci musíme předpokládat, ale v seznamu nejsou zachyceny? Co (pokud něco) znamenají v dané době Komenského spisy nebo evangelický kancionál v knihovně moravského katolického kněze? Do jaké míry Katolický kancionál čerpá ze starších sbírek? Ze kterých? (Tyto otázky jsou jistě dávno zodpovězeny a akorát ilustrují nízkou míru autorovy obeznámenosti s dobovým kontextem a související literaturou.) Jak široká byla recepce potridentských reformních breviářů na území Habsburské monarchie?

Ejhle, Hospodin přijde!

24.11.2016 10:43 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

[EDIT 13. 12. 2023] Článek není aktuální a obsahuje zavádějící tvrzení,
>> solidnější článek zde <<


... Rorátní zpěvy jsou důležitým výrazem zbožnosti našich předků a velmi významnou ukázkou duchovní kultury, která se v katedrále od svých počátků za doby Karla IV. pěstovala. Když si pomyslíme, že známá vstupní antifona „Ejhle, Hospodin přijde“ v adventu zpívaná všude, pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364, který se uchovává v rukopisu knihovny svatovítské kapituly, naplňuje nás radostí, že duchovní hudba a zpěv našich předků byly na tak vysoké duchovní a kulturní úrovni. ...

(apha.cz, zvýraznění v textu JP)

O tom, jaký vztah mají české rorátní zpěvy ke katolické liturgii doby Karlovy a Arnoštovy, mluví dostatečně jasně třeba už úvod Dobroslava Orla k rorátnímu oddílu Českého kancionálu. Je to vztah velmi volný. (Český kancionál celý zatím, pokud je mi známo, on-line není, ale samostatně otištěné roráty, včetně zmiňovaného úvodu, ano.)

Ejhle, Hospodin přijde; Český kancionál

Jak je to s původem "vstupní antifony" Ejhle, Hospodin přijde? Ta ve skutečnosti pochází až právě z Českého kancionálu (1921). Jde o adaptaci latinské antifony Ecce, Dominus veniet a autorem adaptace je redaktor kancionálu, Dobroslav Orel. Stejně dobře jako na antifonář Arnoštův by bylo možno odvolávat se jako na zdroj na téměř kterýkoli antifonář danou antifonu obsahující, protože její nápěv je poměrně stabilní. Orel navíc musel provést určité úpravy, aby melodie s českým textem dobře vyšla.

[EDIT 30.11.2016] Výše jsem se dopustil nekorektního zacházení s informacemi. Odstavec je formulován resolutně jako sdělení jistých poznatků. To, (1) že se antifona Ejhle, Hospodin přijde objevila prvně v Českém kancionálu, ani to, (2) že ji složil Dobroslav Orel, ovšem ve skutečnosti zatím nedržím jako jisté poznatky, nýbrž jen jako vysoce pravděpodobné domněnky. Opírají se zejm. o to, (1) že jsem antifonu v žádném starším českém kancionálu nenašel a že se v Českém kancionálu jako její zdroj necituje starší český zpěvník, ale přímo antifonář, kde je její latinská předloha; dále pak o to, (2) že na repertoáru rorátů pracoval Dobroslav Orel osobně již dlouho před vydáním Českého kancionálu, takže je pravděpodobné, že antifonu připravil také on sám.

[EDIT 1.12.2017] Ve skutečnosti je antifona již ve Svatojanském kancionálu (1. díl, r. vyd. 1863; píseň č. 46), byť v té melodické variantě, kterou později přijímá i Cesta k věčné spáse a dnes ji máme v Jednotném kancionálu jako č. 101B.

Nepříliš šťastné je rovněž nazývat ji dnes "vstupní antifonou", protože termínem "vstupní antifona" se v pokoncilním českém misálu překládá introitus. Původní místo Ecce, Dominus veniet však není v mešním propriu, nýbrž v oficiu první neděle adventní, kde se s ní ostatně setkáváme dodnes. Ani v Orlově úpravě rorátů nehraje roli vstupní antifony. Jak známo, Orel roráty, ve své klasické formě založené na střídání chorálních zpěvů a mensurovaných písní, redukuje na jejich písňovou složku - jen pro introit zachovává chorál (pro změnu zbavený písní): Mnozí spravedliví; Prolom, Pane, nebesa; atd. Antifona Ejhle, Hospodin přijde, zpívaná před vlastním introitem, je tak nejspíše něco jako "antifona před rorate" - zbožný přídavek mimo vlastní osnovu liturgických mešních zpěvů.

Orlova antifona Ejhle, Hospodin přijde je od r. 2013 zařazena také v mém souboru adventních antifon (první neděle adventní, první nešpory). Je sice diskutabilní, nakolik je přípustné dnes oficiální překlad nahradit jiným, starším; námitky lze vznášet i proti tomu, že se znění Českého kancionálu mezi texty Denní modlitby církve nehodí pro svůj citelně zastaralý jazyk; ale přišlo mi nevhodné připravovat vlastní zhudebnění oficiálního znění, když antifona, jako jedna z mála, je dobře známa se zažitým - a na latinskou předlohu přímo navazujícím - chorálním nápěvem.

Stav projektu - listopad 2016

19.11.2016 14:09 | kategorie: Projekt | Komentáře

Uplynul více než rok od poslední zprávy o aktuálním stavu prací a plánech na dobu příští. Tady je proto zpráva čerstvá:

Práce na revizi existujících zpěvů postupují pomalu. V souvislosti s registrací domény antifonar.cz jsem se odvážil vyhlásit termín prvního vydání antifonáře (které, aby mělo smysl, předpokládá uspokojivé dokončení revize celého korpusu zpěvů) na rok 2018. Domnívám se, že je to stihnutelný termín, ale abych ho stihl, budu muset oproti posledním měsícům zrychlit.

Určitým rozptýlením mezi pracemi cílícími na dokončení antifonáře je mi zhudebňování vlastních textů řeholních společností. Rozdělané mám t.č. dominikánské, premonstrátské a salesiánské texty o svatých zakladatelích. Tu a tam, když je chuť, přidám antifonu. Až některý formulář dokončím, zveřejním ho.

I v novém liturgickém roce budu zpívat oficium podle předkoncilních knih. Postupem času jsem přišel na to, že je pro práci na vlastním zhudebnění liturgie hodin lepší při každodenní modlitbě nezpívat to, na čem pracuji. Opačná praxe totiž vede na jedné straně k horečnému úsilí o dokončení některé části k termínu, kdy dotyčné zpěvy přijdou na řadu, na druhé straně k nečinnosti - ze strachu, abych v zuřivém opravování zbytečně nerozkopal i to, co je dobré, a neměnil existující zpěvy spíše k horšímu. Když den za dnem zpívám oficium ze starého římského antifonáře, od vlastních antifon jsem svobodný a můžu na nich konečně pracovat (víceméně) v rytmu liturgického roku, což jim, domnívám se, docela svědčí. Zároveň je pro mě cenný každodenní kontakt s autentickým gregoriánským chorálem.

Na Všechny svaté u Všech svatých

3.11.2016 14:07 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového. Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace) a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek, pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době. Řečená kapitula, nakolik je mi známo, pravidelně slavívá dvoje nešpory: jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží, druhé o titulární slavnosti kostela. Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla (viz starší články: 2014, 2016), po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.

Začátek byl stejný jako letos na sv. Prokopa: na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce. Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých zpívaných nešporách v katedrále) a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory) - parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj, zpívaného při každé byzantské večerní.

Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo. Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější: pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat až "neliturgicky rozverný". Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu a "propriální" řádně v rámci nešpor (jako na sv. Prokopa před dvěma lety), načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný". Ale ať už to bylo jakkoli, záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava: viz VPDMC 247.

Po hudební stránce šlo o poměrně typické pražské české katedrální nešpory. Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení. Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři, nýbrž na kůru u varhan.

Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv, se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat s chorálním VIII G. Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť) založené na tomtéž, ale částečně prokomponované. Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa, kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.

Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom, že - přestože byly v lavicích rozdané noty - psalmodii kompletně odzpíval sbor. Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci, seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali, odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem: to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí. Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu a s teatrálními akcenty, jako vždy.

Antifony byly složeny bez vazby na tóninu žalmového nápěvu. Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly k psalmodii a zpíval se žalm. (Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)

Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách (Vejvanovský, Mazák), byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách vztah mezi tóninou chorální antifony a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.

Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy, a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj. (Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.) Přímluvy to byly, proti všemu očekávání, do poslední čárky z breviáře.

Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu: Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované. K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské). Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor: Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše odkazuje. Zbývá zmínit každoroční nešpory o svátku sv. Ludmily v basilice sv. Jiří, výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem, jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná jen pro tu příležitost. Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují. Jim všem buď za to dík.

Křestní nešpory (1): současné knihy

27.10.2016 23:30 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Před delší dobou jsem začal pracovat na článku, který by pojednal problematiku křestních nešpor při spojení pohledu dějinného, liturgicko-právního a liturgicko-praktického, se smělým cílem poskytnout co možná solidní základy pro možnost jejich slavení dnes, v podmínkách českých a moravských diecésí. Článek postupem času nemírně bobtnal. Zvažoval jsem možnost místo článku na blog připravit studii pro některý teologický časopis, protože na papíře se dlouhý text snese spíš než na obrazovce. Vidím však, že toto téma ještě dlouho nebudu mít zpracováno v takové šíři a hloubce, abych s ním mohl vystoupit před odbornou veřejnost. Dal jsem tedy přednost rozpracování předlouhého článku v krátký seriál, předběžně o třech pokračováních. V příštích dílech dojde na pojednání o křestních nešporách v premonstrátské liturgii a v předtridentském pražském ritu.

Jako první přiblížení k problematice křestních nešpor se v úvodním článku seriálu podíváme na to, jaký je status křestních nešpor v rámci dnes platných liturgických knih a norem. Předem se předpokládá alespoň hrubé ponětí, co to křestní nešpory jsou, resp. jak vypadají. To je v případě potřeby možné si doplnit např. ze staršího článku Křestní nešpory strahovských premonstrátů.

Pokud se omezíme na platné liturgické knihy a normy pro katolickou církev římského ritu, jsou křestní nešpory paradoxním úkazem: na jedné straně jsou v liturgických normách a dokumentech pojednávajících o liturgii stále znovu pochvalně zmiňovány, na druhé straně pro ně v žádné liturgické knize nenajdeme závazný "scénář". Když se, neprávník, opovážím právnické analogie: je to jako když se positivní právo výslovně odvolává a spoléhá na právní obyčej.

Status křestních nešpor v rámci současného římského oficia vymezuje čl. 213 Všeobecných pokynů k denní modlitbě církve, probírající zvláštní náležitosti denních hodinek neděle Zmrtvýchvstání. (Poté, co byly v předchozích článcích pojednány zvláštnosti oficia ve Velikonočním triduu - jmenovitě vynechávání některých částí v souvislosti s účastí na obřadech připadajících na příslušnou denní dobu.) Jak uvidíme dále, všechny další relevantní dokumenty se na tento článek explicitně odvolávají a vesměs z něj zároveň více či méně doslovně citují.

213. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání Páně říkají všichni. Je vhodné slavit v ten den nešpory slavnostnějším způsobem, aby byl uctěn konec tak posvátného dne a aby byla připomenuta zjevení, v nichž se Pán ukázal svým učedníkům. Kde to je zvykem, ať se velmi bedlivě zachovává zvláštní tradice slavit v neděli Zmrtvýchvstání tzv. křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu.

(Zvýraznění v textu JP.)

Caeremoniale Episcoporum (editio typica, 1985) na začátku oddílu o době velikonoční, čl. 371, mezi povšechnými záležitostmi velikonoční doby cituje VPDMC 213. Tuto letmou zmínku je třeba číst především jako projev ohledu na zachování "zvyklostí a místních tradic, z nichž se každá partikulární církev těší jako ze svého pokladu" (Caeremoniale Episcoporum, Prooemium, 2): kde bylo doposud zvykem křestní nešpory slavit, nemají se rušit, a to ani když se nešpory Zmrtvýchvstání slaví pontifikálně.

371. ... Ubi viget, servetur traditio particularis celebrandi, die Pascha, Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.

(Latinský text VPDMC 213 pro srovnání je dále.)

O krok dále jde okružní list Kongregace pro bohoslužbu o přípravě a slavení velikonočních svátků Paschalis sollemnitatis (Notitiae 1988, roč. 24, č. 2, 81-107): v oddílu věnovaném dni Zmrtvýchvstání, čl. 98, vyzývá nejen k zachování křestních nešpor tam, kde tato zvyklost trvá, ale také k jejich obnovení.

98. Ať se zachovává, kde je živá, nebo ať se podle vhodnosti obnoví zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni. (pozn.: srov. VPDMC 213)

(překlad JP, s oporou v překladu VPDMC)

Už z překladu je zřejmé, že jde opět o téměř doslovnou citaci výše zvýrazněné části VPDMC 213. Ještě zřejmější je to při srovnání obou textů v originálním znění. Zároveň je dobře vidět, v čem se významuplně liší:

VPDMC 213. ... Diligentissime, ubi viget, servetur particularis traditio celebrandi, die Paschae, eas Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.

PS 98. Servetur, ubi viget, vel pro opportunitate instauretur, traditio celebrandi die Paschatis eas Vesperas baptismales in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.

(Zvýraznění v textu JP)

Je tu, stejně jako v jiných církevních dokumentech, třeba věnovat pozornost jak tomu, co se říká, tak tomu, co se neříká. Vedle doporučení k obnovení křestních nešpor tam, kde netrvá jejich živá tradice, je dle mého soudu neméně zásadním posunem vynechání přívlastku particularis: zatímco VPDMC mluví o křestních nešporách jako o particularis traditio, v Paschalis sollemnitatis je to již jen traditio, bez jakéhokoli dalšího upřesnění.

Zdá se, že particularis traditio spíše není zaužívaný terminus technicus a nelze se tudíž opřít o dějiny jeho užívání a ustálený výklad. Když se o výklad snažím sám, vidím dvě jeho možné linie. První by ono particularis chápala ve smyslu vyzdvižení křestních nešpor v rámci souboru liturgických útvarů. (Křestní nešpory jsou "zvláštní zvyk" oproti běžným nešporám bez průvodu ke křtitelnici.) Druhá linie - a k té se přikláním - čte particularis traditio jako označení pro zvyklost, která je vlastní nějaké části církve (místní církvi, řeholní společnosti, kostelu, komunitě, ...) - narozdíl od zvyklosti universální, sdílené celou církví. Pokud se k tomuto výkladu přikloníme, posun od particularis traditio k traditio bez dalšího upřesnění můžeme číst jako otevření cesty nejen pro obnovení křestních nešpor tam, kde dříve bývaly obvyklé a zanikly, ale i pro jejich zavedení tam, kde dosud jako particularis traditio vůbec neexistovaly.

Křestní nešpory zmiňuje také Direktář o lidové zbožnosti a liturgii (česky KNA 2007). Jeho čl. 245 uvádí oddíl o procesích a navrhuje jejich typologii. Dělí je na (1) procesí, která "se konají na přípomínku událostí spásy vztahujících se k samotnému Kristu"; (2) "votivní průvody"; (3) průvody, které "vyžaduje samotné konání některých liturgických obřadů". Mezi příklady procesí spadajících do poslední jmenované skupiny je, opět volnou citací VPDMC 213, jmenován také "průvod při křestních nešporách Velikonoční neděle, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni".

To nám zavdává vhodnou příležitost podívat se, co křestní nešpory (alespoň v pojetí našich dokumentů) konstituuje. Je zjevné, že Direktář považuje průvod za jejich podstatnou část. Nešpory bez průvodu (např. slavené přímo v křestní kapli nebo naopak v chóru, kam byla křtitelnice přenesena) by zřejmě nebyly těmi křestními nešporami, o které tu jde. Pokud rozpitváme popisnou formuli (spíše než definici), od VPDMC opakovanou ve všech dalších dokumentech, najdeme tři známky: křestní nešpory jsou nešpory (1) neděle Zmrtvýchvstání, při nichž se (2) koná průvod ke křestnímu prameni, a to (3) za zpěvu žalmů.

Samozřejmě se dále ptáme, jak přesně takové nešpory mají vypadat. Tato otázka se stane palčivou, pokud se rozhodneme od teorie přejít k praxi a, poslušni Paschalis sollemnitatis 98, křestní nešpory se pokusit zavést. Pevným opěrným bodem nám je první jmenovaná známka: Pro nešpory neděle Zmrtvýchvstání máme v breviáři dostatečně přesný scénář. Ale kdy a jakým způsobem by se měl konat onen průvod? Co znamená, že by se měl konat "za zpěvu žalmů"? Má se nešporní psalmodie výjimečně zpívat za pochodu? Nebo se někde předřadí, vsune či připojí průvod, doprovázený dalšími žalmy, nad rámec nešporní psalmodie? Co se má dít u křtitelnice? ... ...

Protože se liturgické positivní právo odvolává na obyčej, bude třeba odpovědi hledat buďto tam, kde takový obyčej dosud trvá, nebo v památkách zachycujících jeho zachovávání v dobách minulých. Druhý článek seriálu proto představí křestní nešpory v liturgické tradici premonstrátského řádu, který tuto particularis traditio zachoval od svých počátků až do dnešního dne. V návaznosti na to se podíváme také již na některé pokusy právě podle křestních nešpor premonstrátských slavit velikonoční nešpory v (nepremonstrátských) českých farnostech.

Plzeňský prozatímní formulář o bl. Hroznatovi

19.10.2016 00:57 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Nedávno jsem v katalogu fakultní knihovny TF JČU náhodou objevil titul do té doby mi neznámý a v žádné jiné české veřejné knihovně nechovaný: sešit s prozatímními texty denní modlitby církve pro slavnost bl. Hroznaty, vydané r. 1997 u příležitosti jeho prohlášení za hlavního patrona plzeňské diecéze (orig. viz AAS 89 (1997), s. 445). Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že se mi při zjištění, že publikace podle katalogu obsahuje notový záznam, rozbušilo srdce, a pojal jsem úmysl při nejbližší příležitosti ji prostudovat.

Denní modlitba církve. 14. července, bl. Hroznaty, mučedníka, patrona plzeňské diecéze. [s.l.] 1997.

Jedná se o jednoduchý sešit o 48 stranách; text je sázený na počítači, snad ještě v nějakém DOSovském textovém editoru (nakolik lze něco soudit z primitivního "monospace" písma). Text je doplněn řádky chorální (pro nápěvy psalmodie) i moderní (pro antifony) notace, zřejmě rovněž počítačově sázené.

Pro náležité vychutnání článku bude většině čtenářů scházet možnost nahlédnout do publikace, o které se tu píše. Protože je velmi těžko dostupná (nevím o tom, že by bylo možné vypůjčit si ji někde kromě knihovny TF JČU), adresoval jsem plzeňskému biskupství žádost o svolení s veřejným sdílením snímků, které jsem si z Českých Budějovic přivezl. Zatím jsem ale takové svolení neobdržel a bez něj nic zveřejňovat nechci. Kdo to má do Českých Budějovic daleko, může si prozatím dobrou rámcovou představu udělat z níže zmiňovaných a odkazovaných premonstrátských řádových textů, které jsou celé online.

Texty

Obsaženy jsou kompletní texty od prvních nešpor do kompletáře po nešporách druhých. Ač nikde není výslovně uveden stupeň slavení, z toho, že jsou zahrnuty první nešpory, lze jednoznačně usuzovat na slavnost, jak by to u hlavního patrona diecéze bylo lze očekávat. Tomu odpovídá konečně i formulace antifony invitatoria. Za normálních okolností by se při slavení bl. Hroznaty ve stupni slavnosti vlastní texty jeho památky, obsažené v národním propriu denní modlitby církve, (obsahující pouze druhou lekci modlitby se čtením a její responsorium, antifony k evangelním kantikům a závěrečnou modlitbu) doplnily částmi ze společných textů o jednom mučedníkovi. Ve zkoumané publikaci však z těchto textů nenajdeme nic a naopak jsme konfrontováni s velkým množstvím textů nově složených. Protože tyto texty z větší části souhlasí s texty svátku bl. Hroznaty v premonstrátském řádovém propriu a některé z nich, jak uvidíme dále, naznačují, že místem vzniku a/nebo původního určení by mohl být speciálně tepelský klášter, je prakticky jisté, že byly původně premonstrátské texty druhotně převzaty diecésí.

V první řadě zmiňme hymny. Zatímco v breviáři nejsou žádné a "zelený hymnář" má volitelně jedinou (nezpívatelnou) báseň Ivana Slavíka, zkoumaný formulář obsahuje vlastních hymnů kompletní sadu. Hymnus k prvním nešporám Dospíváš pln ctností v květu povšechně mluví o Hroznatově mládí a ctnostech. Hymnus k modlitbě se čtením, Zdráv buď, květe bez poskvrny, sdílí s prvním jmenovaným některé oblíbené obrazy (květ, růže). Prostřední z jeho tří slok se ke světci obrací s prosbou o ochranu Teplé, což by mohlo ukazovat na místo, pro které hymnus vznikl. Mezi ostatními vyčnívá metrem (4x7 místo 4x8) a drobnými prohřešky proti vznešenému hymnickému jazyku (hovorové tvary oslavujem, milujem) a gramatické konsistenci (celý hymnus je formulován v 1. os. pl., ale v první sloce se nesystémově mihne 1. os. sg. "Hroznato, má naděje"). Bílý šat už nosíš nyní, hymnus ranních chval, v útržcích a náznacích (jinak to v hymnu "římské liturgické délky" ani moc nejde) vypráví historii Hroznatových vztahů s premonstrátským řádem. I tady je možné dohadovat se o premonstrátském původu textu: nepremonstrát by jako básnické označení pro řád těžko použil výraz "synové Mariini", který mimo kontext premonstrátské spirituality může označovat členy řady dalších mariánsky založených řádů, ale i úplně všechny křesťany. Na začátku druhých nešpor konečně stojí hymnus Zlí nedbají tvé svatosti, tematisující Hroznatovu mučednickou smrt. Všechny kromě hymnu k modlitbě se čtením se uzavírají stejnou závěrečnou slokou, jejímž obsahem však není doxologie, nýbrž prosba adresovaná Bohu o teologální ctnost lásky, popř. morální apel na pěvce/posluchače. (Formulace není příliš jasná.)

Ostatní hodinky není v novodobých dějinách římského oficia obvyklé opatřovat vlastními hymny - výjimečně se tak děje jen o některých význačných dnech z cyklu temporálu. Hroznatovský sešit to ctí a přetiskuje pro ně standardní hymny z breviáře: Kriste, ty jsi den a světlo (kompletář po prvních nešporách), Dobrý Pane Ježíši (modlitba uprostřed dne dopoledne), V tento nyní polední čas (v poledne), Miluj Pána, Boha svého (odpoledne), Chvála tobě, Otče věčný (kompletář po druhých nešporách).

Žalmy jsou vzaty řádně ze společných textů o jednom mučedníkovi, pro modlitbu uprostřed dne z doplňovacího cyklu, jak to o slavnosti náleží (když nepřipadne na neděli). Ze stejných společných textů pocházejí i všechna krátká čtení, ale některá jsou v jiném překladu, než je v breviáři. Přímluvy jsou rovněž vzaty ze společných textů, ale jsou do nich vždy před závěrečnou prosbu přidány dvě za potřeby "naší kanonie". To je vůbec nejpádnější důkaz premonstrátského původu textů, nutící ptát se, zda při převzetí diecésí vůbec prošly nějakou redakcí, anebo byla z Teplé převzata bez úprav již celá hotová sazba. Ze společných textů je dále vzato responsorium a antifona k Magnificat pro první nešpory, stejně jako antifony k modlitbě uprostřed dne.

Zbytek formuláře tvoří vlastní texty. Ty obnášejí sadu antifon k nešporním žalmům (opakovaných v prvních i druhých nešporách), responsoria po krátkých čteních ranních chval a nešpor, antifonu k Benedictus a Magnificat (jiné, než jsou v běžném českém breviáři); antifonu invitatoria, sadu antifon k žalmům modlitby se čtením, veršík po nich, obě čtení s responsorii (první čtení není vzaté ze společných textů, druhé čtení ani jeho responsorium se neshodují s tím, co je pro památku bl. Hroznaty v breviáři); sadu antifon k žalmům ranních chval; veršíky po krátkých čteních modlitby uprostřed dne.

Řeč dosud nebyla o závěrečné modlitbě. Ta je na první pohled jiná, než v českém breviáři. Bližší pohled ale ukáže, že jde akorát o jiný překlad téhož originálního latinského textu. Téže modlitby, se kterou byl den bl. Hroznaty slaven od jeho blahořečení na sklonku 19. stol. v pražské provincii a patrně i v českých premonstrátských kanoniích.

Lze v rámci vlastních textů vysledovat nějaké zvláštní vztahy, či nějaký cílevědomě sledovaný program? Ve druhých nešporách si můžeme všimnout, že hymnus mluví o umučení a antifony světce oslavují a oslovují již jako někoho, kdo je v nebeské slávě. (V prvních nešporách jsou tytéž antifony použity zřejmě druhotně a návaznost na hymnus jako v druhých nešporách tam nenajdeme.) Cykly antifon pro modlitbu se čtením a ranní chvály jsou "biografické", vztahují se převážně k pozemskému životu světce. Žádné další nápadné struktury jsem nezaznamenal.

Vývoj formuláře

Když zkoumaný formulář vydaný pro plzeňskou diecési (a původně nejspíš používaný v Teplé) porovnáme s formulářem v premonstrátském řádovém propriu (viz odkaz výše), všimneme si určitých odlišností. Text antifony invitatoria je upraven podle stupně slavení ("o svátku" / "o slavnosti"). Pro modlitbu se čtením najdeme v premonstrátských textech hymnus, který známe z prvních nešpor, a hymnus Zdráv buď, květe bez poskvrny, (na jehož nižší kvality bylo výše upozorňováno) v nich vůbec nefiguruje. Obě lekce i jejich responsoria souhlasí. V premonstrátských textech nenajdeme (v ranních chválách ani v nešporách) zvláštní přímluvy. Tercie (uprostřed dne - dopoledne) má v premonstrátském propriu jiné krátké čtení. Nešporní hymnus má v premonstrátských textech navíc jako druhou sloku hymnický popis Hroznatova mučení. Krátké čtení sestává ze stejného biblického textu, ale v jiném překladu. Lze uzavřít, že jde větším dílem o rozdíly plynoucí z různého stupně slavení. K tomu se přidává několik drobných nahodilých odlišností, svědčících zřejmě o redakčních úpravách formuláře.

Můžeme si všimnout, že části, které nejsou oběma formulářům společné a v "plzeňském" formuláři jsou oproti "premonstrátskému" navíc, z celku různými způsoby vyčnívají: v prvních nešporách je část duplikována z druhých nešpor, zbytek vzat ze společných textů. Hymnus z modlitby se čtením je použit pro první nešpory a pro modlitbu se čtením je doplněn jiný, který je oproti ostatním nápadně kratší, má jiné metrum, horší jazyk a výslovně zmiňuje tepelský klášter. Jako pravděpodobnější se tak jeví možnost, že původní byl formulář kratší, který dnes najdeme v premonstrátském řádovém propriu, a v Teplé byl druhotně rozšířen na formulář slavnosti. Odtud pak byl převzat k prozatímnímu užívání v rámci plzeňské diecése.

Nápěvy

Potěšitelné je, že je sešit vystrojen pro slavení se zpěvem - od začátku až do konce. Pro hymny se nabízí (trochu chaoticky vysázený) jeden společný nápěv, který, z důvodů rozdílného metra, bohužel nejde použít pro hymnus modlitby se čtením. U každého žalmu je notovaný nápěv psalmodie, většinou tradiční chorální, zapsaný kvadratickou notací. Můžeme si všimnout nápadné preference nápěvů 8. modu nebo drobné podivnosti, že se v modlitbě uprostřed dne někdy žalmy, ač pod jednou antifonou, zpívají na různé nápěvy.

V textu žalmů a kantik je v každém verši podtržením vyznačena vždy buďto přízvučná slabika, nebo (u nápěvů s přípravnými slabikami) první přípravná. Značkování většinou respektuje zásady slovního přízvuku, všiml jsem si jen, že delší slova jsou někdy řešena z mého pohledu chybně ("Hospodinova", žádoucí by bylo použít vedlejší přízvučnou slabiku "Hospodinova").

Stejným způsobem jako verše žalmů je značkována i většina antifon - počítá se zjevně s tím, že se budou zpívat na nápěv žalmu. I responsoria jsou takto označkována, ale tam nevím, odkud usuzovat na nápěv. Snad se v komunitě, kde sešit vznikl, zpívá responsorium vždy na nějaký jeden nápěv, takže není třeba ho výslovně uvádět. Žalmovým nápěvem (VIII.G) je konečně vyřešen i hymnus Te Deum.

Antifony k nešporním žalmům (které se, jak už víme, zpívají v obojích nešporách), jsou jako jediná část celého formuláře opatřeny vlastními nápěvy. Všechno jsou to prosté, striktně sylabické melodie v 8. modu, zapsané moderní notací v tónině f-hypomixolydické (tj. se dvěma bé), za použití osminových a čtvrťových not. Druhá a třetí antifona nekončí na finále, ale na recitačním tónu. První antifona je v mých očích pěkná; další dvě méně, ale neurážejí. Co se v materiálu pro vnitřní potřebu dá tolerovat, ale v notách pro široké využití v rámci diecése už ne, je fakt, že nikde není vysvětleno, jak se k sobě vztahuje systém notace žalmu a antifony. Kdo nemá potřebnou porci chorálního předporozumění, snadno by tápal. Bylo by rozumné použít vždy stejný systém notace pro antifonu i pro žalm, který po ní následuje.

V kompletáři u Simeonova kantika narazíme výjimečně na nechorální a nemodální nápěv psalmodie, zapsaný moderní notací, ale ne na počítači sázenou, nýbrž okopírovanou z rukopisu, jehož ráz je mi jaksi povědomý. Zároveň jako bych melodii už odněkud znal. A vskutku: je to Olejník. Viz kompletář v kancionálu.

Otázky liturgicko-právní

Dosud nebylo zmíněno, a zmínit se jistě sluší, že nevím o tom, že by v době po liturgické reformě existoval nějaký formulář denní modlitby církve vlastní pouze jedné určité české nebo moravské diecési - právě kromě zde představených textů o bl. Hroznatovi. Zatímco před koncilem byla většina vlastních liturgických textů sdílena na úrovni provincií, při liturgické reformě byla provinční propria sjednocena dokonce do jediného propria národního. Nový vlastní formulář pro plzeňskou diecési tedy představuje určitou anomálii.

Poznámka na titulní straně texty uvádí jako prozatímní a jako na autoritu, která je uvedla do liturgického provozu, se odvolává na diecésního biskupa:

Liturgické texty byly schváleny k prozatímnímu užívání Mons. Františkem Radkovským, biskupem plzeňským, dne 10. června 1997 (Č. j. 1399/97). Byly vydány u příležitosti vyhlášení bl. Hroznaty patronem plzeňské diecéze.

Abych se alespoň trochu zorientoval v tom, jaký právní status texty měly v době vydání a jaký mají dnes, prostudoval jsem liturgicko-právní normy, zmiňované v dekretu, potvrzujícím volbu bl. Hroznaty za patrona diecése: Normae de patronis constituendis (dále jen Normae; AAS 65 (1976), 276-279) a instrukci de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis (dále jen "instrukce"; Notitiae 13 (1977), 557-558).

Pro naše tázání je zásadní především instrukce. Potvrzovací dekret odkazuje na její čl. 30. Nemohu vyloučit, že mezi lety 1977 a 1997 vyšla její nová, o hodně obšírnější verze (tuto možnost ještě prověřím), je ale docela pravděpodobné, že někomu ujela ruka a odkaz měl být do té stručné podoby instrukce, jak vyšla r. 1977, na čl. 3. Ten totiž tematisuje přebírání liturgických formulářů:

3) Pokud jde o oficia a mše, které jsou společné více diecésím, více řeholním rodinám, či diecésím a řeholním rodinám, je vhodné, aby byl text vypracován diecésí nebo řeholní rodinou, které na tom záleží přímo (cuius directe interest), a následně přijat od ostatních, a ne aby se připravovaly texty nové - pokud nejsou zvláštní důvody zařídit se jinak. (překlad JP)

Bl. Hroznata je jistě více vlastní premonstrátskému řádu než plzeňské diecési, a tak lze fakt, že vlastní texty pro slavení jeho svátku v diecési byly převzaty od premonstrátů, číst jako naplnění tohoto článku instrukce.

[EDIT 26. 2. 2025] Snad mě alespoň částečně omlouvá, že zveřejněný text dekretu, kterým byla potvrzena volba bl. Hroznaty za patrona plzeňské diecése, necituje liturgické předpisy jednoznačným odkazem, ale jen názvem (navíc jen českým). Každopádně text výše, nyní proškrtaný, je výsledkem omylu. V době psaní článku jsem neměl o předpisech dostatečný přehled a dva dokumenty blízké tématem, názvem i dobou vzniku jsem nevědomky zaměnil. Stěžejní dokument k reformě vlastních kalendářů a liturgických textů, instrukce de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis (známá také podle počátečních slov jako instrukce Calendaria particularia), vyšla v Notitiae 58 (1970), s. 348-370. Já jsem ovšem při psaní textu výše tuto instrukci zaměnil s o několik let mladší notifikací stejného titulu. Notifikace je dokument oproti instrukci mnohem méně závažný, rozsahem obvykle skromný, který především připomíná a vysvětluje již platné zásady a příp. zavádí dílčí změny.
Zde tedy doplňuji správný článek správného dokumentu:

30. Patrony si volí klérus a lid, biskup nebo jiná příslušná církevní autorita je schvaluje. Volbu a schválení potvrzuje kongregace pro bohoslužbu.

(Instructio de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis, Notitiae 58 (1970), s. 348-370, čl. 30. Překlad JP.)

Jaký je právní status zkoumaných liturgických textů dnes? Jsou to řádné liturgické texty svátku bl. Hroznaty v plzeňské diecési? Předpokladem toho by bylo, že prošly schválením na Kongregaci pro bohoslužbu (srov. instrukce, čl. 4). Nelze vyloučit, že prošly (pokud se mi v této věci podaří zjistit víc, informace doplním) - z toho, že nejsou zařazeny v novějších vydáních breviáře, však soudím, že pravděpodobně nikoli. V tom případě jde o vzácnou a zajímavou památku k novodobým dějinám liturgie, ale ne o platné liturgické texty.

Takovému předlouhému článku by se slušelo napsat pěkný závěr, aby případný čtenář, který snad vytrvá až sem, mohl k nějaké užitečnější činnosti (nebo kvalitnější četbě) odcházet s dobrým pocitem. Jako na potvoru se mi však myšlenky od představené publikace rozbíhají všemi směry, aniž bych v některém z nich na námět k pěknému závěru narazil. Po několika marných pokusech mi tak nezbývá, než vytrvalého čtenáře s omluvou požádat o poshovění.

antifonář.cz

17.10.2016 22:00 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Před lety jsem název (a z něj vytvořenou doménu) pro nově zakládaný web vybral bez dlouhého uvažování - prostě tak, aby evokoval liturgii hodin. Že se mi to vůbec nepovedlo, jsem si uvědomil, až když se ukázalo, že si ho nepamatují většinou ani teologové a duchovní. "In co? In auditorium?"

Tuto chybu nyní alespoň částečně napravuji: nově se sem dá dostat i přes (jak doufám, mnohem intuitivnější) doménu antifonar.cz.

Být snáze zapamatovatelným můstkem na web In adiutorium však není jejím konečným úkolem. Až bude na světě Antifonář k Denní modlitbě církve, tedy konečný cíl celého mého liturgicko-hudebního snažení, právě na doméně antifonar.cz poběží samostatný malý web, věnovaný jen jemu. Neplánoval jsem to tak vždycky, ale nyní se mi to jeví jako nejvhodnější řešení.

Web In adiutorium je již značně košatý a bohatý na informace a myslím, že není příliš těžké se v něm ztratit. Samostatný web je dobrý způsob, jak jasně sdělit, že antifonář je ten nejzásadnější výstup celého projektu. Navíc, zatímco pracovní notové listy jsou průběžně aktualisovány a nejsou archivovány jejich historické verze, antifonář se bude vyvíjet jiným způsobem: po uzavření každého vydání bude toto navždycky archivováno (pdf k prohlížení, pdf k tisku, balík zdrojových kódů) a vždy bude možné stáhnout všechna dosavadní vydání. V neposlední řadě tu hraje roli i ohled na věci poslední: zatímco web In adiutorium zůstane v provozu patrně nanejvýš tak dlouho, jak dlouho budu živ, "produktový" web antifonáře se budu snažit zajistit tak, aby mou případnou nenadálou smrt přečkal alespoň o několik let. Zejména pro něj pak zvolím jiné hostingové řešení.

[EDIT 19. 11. 2016] Je přinejmenším ještě jeden velmi dobrý důvod pro takové oddělení: Pokud antifonář opravdu vznikne a pokud snad jednou dokonce dostane církevní schválení pro liturgické nasazení, je vhodné, aby vedla jasná dělící čára mezi tím, co církevní schválení má, a tím, co ne; také ale mezi dílem a jeho autorem: zejm. řada příspěvků zde na blogu je až příliš osobní.

Mariánské nešpory jako koncert, Beroun

10.10.2016 02:17 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Narazil jsem na youtube na čerstvý záznam nešpor, které se konaly 10. září t. r. v kostele sv. Jakuba v Berouně. Všude se o nich důsledně píše jako o koncertu. Tím pádem se vlastně docela nepatří psát tu o nich, protože nejde v přísném slova smyslu o liturgii, a nám právě jen o liturgii jde. Přeci ale neodolám, abych jim nevěnoval článek, protože jde o krásnou nahrávku, které se jistě dostane zasloužené pozornosti nejen mezi stávajícími milovníky oficia a/nebo chorálu. Pokud by někoho inspirovala k napodobení (kéž by se tak stalo!), je vhodné upozornit na to, v čem je a v čem není napodobeníhodná.

Nešpory jsou provedeny v obsazení varhany, recitátorka, dva choralisté. Varhany zásadně nedoprovázejí chorál, hrají samostatně vložky, popř. podbarvují vstupy recitátorky. Recitátorka předem přednáší české překlady latinsky zpívaných antifon. Choralisté zpívají společně hymnus, antifony a capitulum, při psalmodii se střídají po verších.

Liturgický program, zdroje

Video je nazváno "Mariánské nešpory". Podle textů můžeme upřesnit, že jde o latinské nešpory ze svátku Narození Panny Marie (8. září). Co do struktury jde o pokoncilní nešpory s několika defekty: místo novozákonního kantika zabírá třetí žalm, po krátkém čtení chybí responsorium, na konci není Dominus nos benedicat, ale Benedicamus Domino. Všechny tyto úpravy je možné označit jako historisující, protože vedou k dílčímu připodobnění nešpor jejich předkoncilní podobě. Netřeba připomínat, že ve starších článcích této rubriky by čtenář na podobné úkazy narazil opakovaně.

Po výše řečeném nepřekvapí, že hymnus a žalmy jsou jiné, než pro danou příležitost předepisuje Liturgia horarum, a že antifony neodpovídají výběru v Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009): jde prostě o první tři žalmy a příslušné antifony podle předkoncilního antifonáře. Dokonce i závěrečná modlitba je ve znění předkoncilního breviáře (rozdíl ve formulaci je opravdu nepatrný) a žalmy jsou téměř jistě ve vulgátním znění (to jsem detailně nekontroloval, ale drobné odlišnosti Neovulgáty mě, za řadu měsíců uvyklého Vulgátě, např. při nešporách u sv. Víta tahají za uši, a tady mě netahalo nic).

Přímluvy jsou celé nově sestavené. Hrubě hřeší proti zásadě, že by měly zahrnovat potřeby celé církve a celého světa a uzavřít se prosbou za zemřelé. Všechny se točí okolo lokálních témat, což zřejmě souvisí s tím, že spolupořadatelem koncertu bylo město a že se konal za účasti široké nekřesťanské veřejnosti. Pokud jde o jazykové kvality textu, ten se drží na dobré "liturgické" úrovni. Jedinou citelnou vadou je, že se v každé prosbě opakuje stereotypní formule "kéž ... Bůh a náš Pán ...". Od třetího opakování dál už to hodně tahá za uši. Tato slavnostní formulace je charakteristická pro velké přímluvy velkopáteční liturgie, kde se také vícečetně opakuje. Jenže přímluvy Velkého Pátku jsou jednak mnohem závažnější text než přímluvy běžného mariánského svátku, jednak mají mnohem volnější "rituální rytmus" (nenásledují těsně za sebou), takže tam opakování nepůsobí nelibě.

Salve Regina na závěr není nápěv z Antiphonale Romanum 1912, ale nějaký jiný, řádový. Podle některých charakteristických znaků (mj. melodie Eia ergo) je to dosti pravděpodobně nápěv cisterciácký, ale podrobně jsem nesrovnával.

Chorál

Interpretace chorálu je osobitá. K jejím přednostem patří vysoká srozumitelnost a čistota hudebího i slovního projevu - v běžných liturgických podmínkách asi jen těžko dosažitelná. Na můj vkus příliš výrazné je frázování - pauzy v hymnu i v antifonách jsou všechny velice dlouhé, vyplněné slabě dozpívávanou poslední slabikou fráze.

Psalmodie

Vyplňování paus slabým dozníváním zpěvu je uplatněno i při psalmodii, která díky tomu tvoří jednolitý bezešvý proud, vzdáleně v tom připomínající třeba zpívanou liturgii byzantskou. Je to docela hezké, ale je to spíš koncertní ozdůbka než něco, co by bylo vhodné napodobovat při liturgii.

V žalmech je důsledně u každého verše zpívána celá formule vč. initia, což je neobvyklé (normálně se initium u každého verše zpívá jen u evengelních kantik) a mohla by to být známka toho, že interpreti nejsou dědici živé tradice chorálních nešpor, ale naučili se jim z knih a tento detail přehlédli.

Kdo před sebou nemá antifonář nebo nemá opravdu vytrénované choralistické ucho, většinou asi nezaznamená další podivnost: že totiž pro první dva žalmy i pro Magnificat je vzat nápěv psalmodie jiného modu, než k jakému patří antifona. Tak první antifona je VIII. modu, ale psalmodie III. Druhá antifona patří k modu VII, psalmodie je však z modu V. Antifona k Magnificat je v I. modu, Magnificat je zpíváno na nápěv modu II. (tady jde alespoň o pár autentického modu a jeho modu plagálního).

Recitace

Vstupy recitátorky hodnotím jako úplně nejslabší část celých nešpor. Předně se jako posluchač ptám: proč mi překládáte zrovna antifony? Co hymnus a žalmy? Možná je návštěvníci koncertu dostali přeložené na programu - ale proč je potom potřeba recitovat česky antifony? Co si budeme nalhávat - ty texty, když se přeloží do češtiny, nejsou nijak zvlášť krásné a modernímu uchu znějí přinejlepším cize. Nejsou zajímavé formou ani obsahem. Je z nich stejná žalostná troska, jako když téměř kteroukoli jinou písničku zběžně přeložíte a zbavíte hudebního hávu.

Totiž "přeložíte": to je další bolest. "Překladatel" měl víc fantasie než znalostí latiny. Pro překlad první antifony chvályhodně sáhl do Denní modlitby církve (kde by se, v překladu volnějším, ale únosném, našly ještě i zbylé dvě antifony k žalmům - viz tam antifony pro tercii a sextu), dál však překládal po vlastní ose, s bídnými výsledky.

Originál berounský "překlad" minimální nezbytná oprava
(2) Natívitas est hódie sanctae Maríae Vírginis, cujus vita ínclyta cunctas illústrat ecclésias. Dnes zrodila se svatá Panna Maria, jejíž slavný život ozařuje celé stvoření. ne "celé stvoření", ale "všechny církve"
(3) Regáli ex progénie María exórta refúlget: cujus précibus nos adjuvári, mente et spíritu devotíssime póscimus. Z královského rodu září Maria, kéž nám její prosby pomáhají, ať nejvroucněji žádá naše mysl i duch. Skví se Maria, vzešlá z královského rodu: my ji myslí i duchem co nejzbožněji žádáme, aby nám pomáhala svými přímluvami.
(k Magnificat) Gloriósae Vírginis Maríae ortum digníssimum recolámus, quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit. Vzpomínáme na nejdůstojnější zrození slavné Panny Marie, která byla milostiplnou matkou a panenskou čistotu neporušila. ... které se dostalo důstojnosti matky, aniž se vzdala panenské čistoty.

Závěr

Trvám na tom, co jsem napsal na začátku - nahrávka je krásná, působivá, a vyslechl jsem ji s nelíčeným potěšením. Většiny toho, co na ní našlo moje zlé ucho, si normální posluchač pochopitelně vůbec nevšimne. Měl by si toho ale všímat ten, kdo třeba v budoucnu bude nějaké další nešpory připravovat.

Když jsem se zdržel jakéhokoli vyjádření ohledně zapojení varhan, je to jen proto, že hudbě nerozumím. Umím nad ní žasnout, umím se z ní radovat - k čemuž mi to, co je na nahrávce zachyceno, zavdalo dostatek důvodů - ale neumím o ní říci nic, co by mělo hlavu a patu. Tak i řádky výše se týkají jen aspektů liturgických, a pak té úplně nejzákladnější problematiky provozování gregoriánského chorálu.

Jeden prvek jsem dosud nezmínil: krátké čtení choralisté zpívají - jako jediný ze zpívaných prvků - česky. Na velmi zdobný dvouhlasý nápěv. Snad je to některý z dochovaných středověkých vícehlasých nápěvů pro lekce. To je pro krátké čtení nešpor přinejmenším nezvyklá volba, ale v koncertních podmínkách pochopitelná: efekt je značný. Já si ale říkám: když se dá český text zpívat na takovýto složitý tradiční nápěv (a zní to dobře), čím spíše se musí dát zpívat i na tradiční nápěvy chorální! (Srov. mj. tento starší článek.) A těším se na to, že se třeba z Berouna časem dočkáme i nešpor českých.

Denní modlitba církve na setkáních mládeže

2.10.2016 19:05 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Když se v programu Světových dnů mládeže v Madridu objevily skromné zpívané ranní chvály a na následujícím celostátním setkání ve Žďáru nad Sázavou dokonce slavnostní nešpory, vítal jsem to a těšil se na pokračování slibně nastoleného trendu. Nicméně na Světových dnech v Riu ani letos v Krakově už se v programu českého centra žádné ranní chvály ani nešpory neobjevily.

Zajímalo mě, našla-li denní modlitba církve cestu i do liturgické části programu některého setkání před Madridem. Příjemným překvapením bylo, že se na internetu dá dohledat na národní úrovni všechno od Svaté Hory (1999) dál. Ne vždy je dochovaný program dostatečně podrobný nebo jednoznačný, ale zdá se pravděpodobnější, že před r. 2012 žádná část oficia do hlavního programu Celostátního setkání mládeže ani do českého programu Světových dnů mládeže cestu nenašla.

Kromě hlavního programu by se slušelo prozkoumat i výskyt denní modlitby církve v nabídkách programů volitelných. To ale nechávám k případnému pozdějšímu zpracování. V jejím nabízení už mají určitou tradici dominikáni: vzpomínám si, že se mj. ranní chvály v "dominikánském" kostele nabízely na CSM v Táboře (písemný doklad se mi teď ale žádný nedaří najít); o zpívaných nešporách se píše i v programu letošního dominikánského předprogramu před Krakovem.

Pokud by článek četl někdo, kdo má k tématu "liturgie hodin na setkáních mládeže" nějakou vzpomínku, budu rád za e-mail.

Model z Madridu, resp. Žďáru je veskrze hodný pokračování. Liturgie hodin je důležitou součástí liturgického dědictví církve: je to jakýsi pravzor společné modlitby, a před všemi ostatními (neliturgickými) formami společné modlitby má přednostní postavení. Prakticky každý katolík se s ní během svého života občas setká. Nejčastěji v nejjednodušší formě, beze zpěvu a často v "neliturgickém" vnějším ztvárnění. Domnívám se ale, že pro správné docenění této liturgické modlitby je důležité mít před očima (alespoň někdy zažít) její plný tvar. A k tomu se velké setkání mládeže zdá být skvělou příležitostí, i s ohledem na to, že tam bývají k disposici nadstandardní hudební síly.

Plný tvar, to znamená nejspíše slavnostní nešpory. (Protože právě nešpory jsou to, které se nejčastěji slaví společně a slavnostně.) Vzhledem k tomu, že nejplnějším tvarem liturgie je liturgie, jíž předsedá biskup, a že na takových setkáních o biskupy nebývá nouze, klidně nešpory pontifikální. Pokud jde o řešení dilematu "krásné nebo lidové", nadhozenému v dřívějších článcích, kloním se dnes už jednoznačně k první alternativě. Je-li cílem zprostředkovat účastníkům representativní zkušenost s nešporami, je žádoucí, aby si i ten, kdo se právě s liturgií hodin setkal vůbec poprvé, možná se místy ztrácel a celku úplně nerozuměl, mohl odnést alespoň to, že to byla krása.

Pokud na zodpovědných místech trvá přesvědčení, že "hudbou blízkou mládeži" (a tedy vlnou, na které očekávaný účastník nejspíše dojde k prožitku krásy) je sacropop, usiloval bych ulovit někoho z osvědčených současných tvůrců, zásobujících populární scholy. S úkolem, pravda, v daném hudebním kontextu dosti nesnadným: pro den D složit kanonické (zde ve smyslu "liturgickým textům věrné a všechny předpisy splňující") nešpory pro scholu a lid. V tom případě by bylo žádoucí, aby (když už se na to vynakládá tolik energie) šlo o nešpory nedělní, a tedy dále široce a opakovaně využitelné.

Sestavovateli nešpor od doktríny "mládeži sacropop" svobodnému by se otevřela poměrně široká paleta možností. Mně by se zamlouvala např. možnost vzít český hymnus z "červeného hymnáře", antifony latinské podle Antiphonale Romanum II (patrně by šlo o nešpory nedělní nebo sváteční), žalmy české na chorální nápěvy; responsorium buďto ze stejného zdroje jako antifony, nebo nechat pro jeho český text připravit nové pěkné aranžmá, při zohlednění VPDMC 281: "Zpěv po krátkém čtení v ranních chválách a v nešporách ... se má opravdu zpívat, a má ho zpívat lid." Kombinace latinských antifon a žalmů v národním jazyce je obvyklá mj. při papežských nešporách v Římě, je zcela legální a vkusná, a zdá se mi být nejpřístupnějším způsobem, jak laika neznalého latiny konfrontovat s gregoriánským chorálem. (Antifona je krátká a její překlad se bokem přečte rychle; žalm je pak ve srozumitelném jazyce, takže se účastník může soustředit na zpěv a nemusí odbíhat k překladu.)

Závěrem je třeba vyhlédnout za hranice původního vymezení tématu: jestliže je řeč o velkých setkáních mládeže, pak především proto, že je to v současnosti nejviditelnější velká a poměrně často opakovaná vícedenní akce v rámci české církve. Předestřený ideál má však bezesporu širší dosah. Kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část denní modlitby církve. Zejména pak, trvá-li setkání i přes neděli nebo významnější svátek.

Články (14. strana)
Kategorie
Štítky

 (29)  (22)  (20)  (20)  (19)  (18)  (15)  (14)  (13)  (13)  (13)  (13)  (13)  (12)  (12)  (12)  (11)  (10)  (10)  (9)  (9)  (9)  (9)  (9)  (9)  (9)  (8)  (8)  (8)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (6)  (6)  (6)  (6)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)

RSS

  Nejnovější články