V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera,
v sobotu 18. 6. 2016, po delší
době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace
P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované,
zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv),
Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor
(Hospodine, pomiluj nás a Salve regina).
Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci
a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat
nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou
už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.
Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí
v breviáři, ale jako strofická píseň.
(Pravděpodobně č. 813B
z Kancionálu. To je ale nejistý údaj,
protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl
až s větším časovým odstupem, po návratu domů.)
Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů
z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních
textů, příp. dokonce volnou parafrázi?
Takové řešení už jsme potkali např. ve
vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela.
Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím
snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených
v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory
kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem
je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp.
kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési
"profesionální liturgické těleso".
Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie
bude slavena správně a náležitě, pak už nikde.
Takže: smí se to, nebo ne?
Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky
následující jsou můj ad hoc překlad
z latiny, s přihlédnutím k překladu německému.
Oficiální český překlad
Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.
Co je ve hře?
Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje:
nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat
jako Magnificat v nešporách píseň
č. 813A/B.
Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu
žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče?
A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším,
např. po nešporních žalmech ve znění
Svatojanského,
Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách")
či Božanova kancionálu?
A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako
strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?
Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku
(aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr
je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).
Konečně jak je to s legálností používání starých
utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého
rorátníku (např. těch, které tu nabízím),
nebo překladů jiných latinských antifon, např.
podle Jistebnického kancionálu,
Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44))
či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?
Řešení
To, že se při liturgii obecně smí užívat jen
překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného,
a ne překladů jiných,
vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických
knih v národních jazycích.
Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích
je úkolem biskupských konferencí;
hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce
(CIC 838, § 3).
Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy
na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální.
Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic.
Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat
na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při
zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme
jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...".
Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony
by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274
jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".
Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika
v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto:
"Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text
v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné,
aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných
obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní
slavnostnější slavení se zpěvem."
Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál
ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí
není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo
Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl
od opravdových liturgických knih,
nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy
povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení
předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají
za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně
pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii,
andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují.
Žalmy a kantika se však v oficiu římského
ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek,
zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.
Závěr
1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?",
povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka
užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť,
v chystaném článku o "dominikánském breviáři".
2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo
a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety
"sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž
na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář
prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou
argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou,
v komentářích rozseká na padrť.
Na začátku doby adventní jsem Denní modlitbu církve
a svoje zhudebnění jejích textů vyměnil za latinský
breviář a antifonář.
Poté, co se předkoncilní oficium
ukázalo být časově neúnosné,
jsem přesedlal na latinské pokoncilní, s výjimkou nedělí
a svátků. Ovšem poté, co jsem bez úhony přezpíval Velikonoční
oktáv bez úhony, shledal jsem, že už se v předkoncilním
oficiu lépe orientuji a zvládám ho bez velké režije, vrátil
jsem se k němu.
Jednou z velice silných zkušeností - jak při zpívání z římského
antifonáře z r. 1912, tak s pokoncilním oficiem zpívaným
podle Ordo cantus officii - je to, jak citelně
méně namáhavé je zvládnutí základního korpusu zpěvů.
Nejde přitom o jejich množství, ale o jejich kvality:
značná část repertoáru je vybudována opakováním
(s většími či menšími úpravami pro ten který text)
oblíbených vzorů; i kde se nejedná přímo o aplikaci
rozšířeného vzoru, zpěvák se obvykle setkává s opakovanými motivy
a postupy
(srov. Hiley D.: Western Plainchant, 1993, 89).
Tak po několika týdnech zpívání z latinského antifonáře
mám mezi jeho zpěvy větší jistotu (měřeno mírou schopnosti
nepříliš hudebního zpěváka zazpívat ten který kousek z listu)
než po letech mezi českými antifonami, které jsem sám složil.
Jednou z pomýlených zásad, které od počátku formovaly
mou práci na českých zpěvech oficia, byla ta, že by nápěv
měl pokud možno ilustrovat zhudebňovaný text.
Co, ilustrovat! Ideálně by měl být plodem jeho prorozjímání!
... Tento zpěv komponovali mniši, kteří museli být opravdovými
světci. Jsou to totiž zpěvy naplněné pokorou a hlubokou
úctou před strašným Bohem Hospodinem,
zároveň však jsou plné mnohdy vroucí důvěrnosti, něhy
a lásky k milujícímu příteli.
Proto dobrou liturgickou hudbu nemůže dobře zkomponovat
pouze šikovný a inspirovaný skladatel, ale měl by být
v ideálním případě i světcem. To se podařilo v církvi
do 10., 11. stol. a předtím - pak už se to nikdy v takové
míře neuskutečnilo. ...
Takové mystisující pojetí gregoriánského chorálu není
zastáváno nijak výjimečné a není těžké se jím nakazit.
Ovšem přinejmenším pokud by takto někdo chtěl hledět speciálně
na antifony oficia (to se ve zmiňovaném pořadu samozřejmě nedělá),
je to objektivní nesmysl.
Ovšem já - i protože jsem tak málo věděl o gregoriánském chorálu
- místo toho, abych hledal oněch "15-20 dobře vybraných melodií"
(srov. Dobszay L.: The Bugnini Liturgy and the Reform of the Reform, 2003, 82),
na které by šlo zpívat velkou většinu antifon, usiloval
jsem naopak o co možná dokonalé vystižení individuality
každého jednotlivého textu.
Před čtyřmi lety, zhruba touto dobou, jsem zveřejnil první
(a zároveň zatím poslední) verzi
Nešporních zpěvů -
malého zpěvníčku pro druhé nešpory slavností,
s některými přizpůsobeními pro "neprofesionální" shromáždění,
modelovanými dílem podle "lidových nešpor" z 19.
a první poloviny 20. století.
Jeho nynější neúplná podoba vznikla poměrně kvapně a plánoval
jsem postupně ho dokončit, ale poznenáhlu jsem k tomu ztratil
chuť, věnoval jsem se naléhavějším úkolům, a měsíce a roky
běžely.
Teď nadešla jeho chvíle. Tento izolovaný ostrůvek
v rámci projektu - duplicitní zpracování antifon pro několik
málo příležitostí - se nabízí jako vhodné místo pro experiment.
Zahodím všechny jeho melodie (beztak vesměs nemají valnou
hodnotu) a začnu jeho obsah budovat znovu, se zřetelem
na to, aby vzniklo omezené množství široce použitelných typů.
Ty by měly mít jasnou strukturu a být hudebně jednoduché,
bez příkras a bez obtížných míst.
Kde se to bude zdát vhodné, nebudu se bát sáhnout
po některých z "nejohranějších" melodií latinských antifon.
Pokud se dílo vydaří, budeme teprve mít skutečné
"lidové nešpory". A byla by pak namístě otázka,
zda by se podobné principy neměly uplatnit i na větší části
kmenového korpusu.
Zdá se mi vhodné okomentovat některé již provedené nebo
teprve chystané úpravy na webu:
Kniha hostů
Nedávno jsem zrušil knihu hostů. Před lety jsem ji na web
přidal jako pokus o získání zpětné vazby od návštěvníků,
ale nepřinesla v tomto ohledu žádné plody.
I vzhledem k tomu, že moje žízeň po zpětné vazbě mezitím
ztratila na palčivosti, jsem nepovažoval za potřebné dál
ji na webu mít.
Návštěvnost
Z podobných důvodů se chystám v blízké době zrušit počítadlo
stahování
a zobrazení jeho záznamů.
To bylo cenným zdrojem informací o provozu webu, dokud
běžel na freehostingu. Ale teď, když web běží na vlastním
virtuálním serveru, mám mnohem přesnější informace
z access-logu.
Co serverové logy k návštěvnosti říkají?
Někoho možná překvapí, že celkové počty stažení jednotlivých
notových listů jsou po letech provozu počítadla tak nízké.
Z logů ovšem vím, že ještě navíc velkou většinu tohoto
relativně malého počtu stažení tvoří
indexovací roboti různých vyhledávacích služeb.
Počet nerobotických návštěvníků webu je přiměřený jeho úzce
specialisovanému zaměření a jazyku - tedy velmi malý.
Zájem živých lidí o noty se (narozdíl od robotů) nejčastěji
omezuje na materiály ze sekce "Žaltář a společné nápěvy",
občas někdo projeví zájem i o zhudebnění společných textů
nebo formulářů některých slavností.
Větší provázání s githubem
Nedávno jsem přidal odkazy do repositáře projektu na githubu:
jednak je v detailu každého materiálu odkaz na jeho zdrojový
kód.
Z náhledu zdrojového kódu se pak dá pokračovat
mj. na historické pohledy na daný soubor (History - historie
commitů, kterými byl soubor změněn;
Blame - aktuální stav souboru + u každého řádku
informace, ze kterého commitu pochází).
Další odkazy na github přibyly do výpisů novinek.
Tyto odkazy vedou do historie commitů, jejíž výpis je omezen
na dobu do dne, z něhož pochází ta která novinka.
Tak je to udělané proto, že jedné aktualisaci na webu
často odpovídá větší množství commitů provedených v rozpětí
několika bezprostředně předcházejících dnů.
Tento pohled do historie změn může být užitečný tomu, kdo
chce nebo potřebuje znát prováděné úpravy přesněji než
"v materiálu X byly přepracovány tři antifony".
Zklamán však bude ten, kdo by takto chtěl prohlížet historii
velmi dávnou: odkazy fungují až asi od poloviny února 2013.
Starší historii commitů lze na githubu
procházet stránku po stránce,
ale odkazy s filtrem podle data do ní nefungují.
XHTML
Jak je při pozornějším pohledu na obsah webu možná patrné,
mám jistou slabost pro XML a související technologie. To,
že je web nakódován podle standardu XHTML 1.0 Transitional
a hrdě se k němu hlásí (v době, kdy se drtivá většina moderních
webů píše v HTML 5), není jen známkou stáří webu.
Nedávno jsem doplnil jednu významnou drobnost, která k "echt"
XHTML webu chyběla: server teď ke stránkám posílá HTTP
hlavičku Content-Type s hodnotou náležitě označující XHTML,
takže některé prohlížeče napříště tvrzení, že stránka
je mj. formálně správný XML dokument, berou vážně,
a když najdou chybu, místo vykreslení stránky nelítostně
zobrazí chybovou hlášku. Web jsem důkladně prošel a nalezené
chyby opravil. Pokud přesto na nějakou narazíte, ocením
e-mail.
Přepsat?
Kdysi dávno jsem oznámil, že "v řádu týdnů" starý web
vyměním za nový, "krásnější, funkčnější, informačně bohatší",
naprogramovaný na jiných technologiích.
Asi před dvěma lety jsem na tom nějakou dobu docela intensivně
pracoval; třikrát jsem začal, pokaždé na jiném frameworku
("bude to malé, hodí se Sinatra";
"ve skutečnosti to zas až tak malé nebude - skvělá příležitost vyzkoušet Lotus (dnes už Hanami)";
"ten je ještě až moc v plenkách; zpátky do známých vod Rails").
Mezitím jsem zjistil, že od základu naprogramovat nový web,
který umí všechno, co web aktuální, je hodně práce,
a že vlastně nemám pořádnou nosnou vizi, co by nový web měl
oproti stávajícímu umět navíc. Webu by víc než nová střeva
prospěl nový hodnotný obsah a pak nové promyšlení jeho
uspořádání.
Ovšem prioritou pro mě teď není nic z toho - nejvyšší důležitost
má práce na notách.
Žádné větší předělávání webu tudíž není na pořadu dne
a žádný z dřívějších pokusů v tomto směru se nechystám v blízké
době dotahovat do konce.
Databáze zpěvů
Jeden nápad, který původně figuroval mezi plány na přepsání
webu, bych ovšem rád realisoval samostatně:
Projekt In adiutorium skýtá mj. docela zajímavý soubor
dat. Chcete hledat mezi všemi antifonami Denní modlitby církve
(a právě jen mezi nimi) nějaký text?
Chcete vědět, kolik antifon Denní modlitba církve dohromady
obsahuje? Kolik svátků svatých má nějaké vlastní zpěvy?
Který text se v korpusu antifon Denní modlitby církve
nejvíce opakuje? ... Neznám momentálně žádný lepší soubor dat,
který by umožňoval na všechny tyto otázky odpovědět,
než jsou zdrojové kódy projektu In adiutorium.
Já mám sadu nástrojů, které tato data zpracovávají především
pro potřeby mé práce (nejčastěji jde o otázku "nezpracovával
jsem tenhle nebo podobný text už někdy?"), ale rád bych
připravil přívětivější uživatelské rozhraní na webu,
které umožní prohlížet a prohledávat korpus zpěvů každému.
Možná to zatím vypadá jako samoúčelná hračka, ale databáze
všech zhudebněných zpěvů oficia by ve skutečnosti mohla být
užitečnou praktickou pomůckou: některé antifony
totiž mají kromě oficia i další liturgickou funkci, typicky
v některém z obřadů rituálu. (Namátkou mě napadá
obřad žehnání křestní vody o velikonoční noci,
zasvěcení panen nebo korunovace mariánského obrazu.)
Přitom málokdo, kdo je zrovna hledá pro daný obřad,
ví, že antifona figuruje i v oficiu a kde.
Navíc se některé texty antifon objevují i jako texty mešního
propria. Ne že bych považoval za úplně dobrý nápad zpívat
antifony složené pro oficium v rámci mše, např. na místě introitu
nebo communia, ale někdy se to snad může někomu hodit
jako východisko z nouze.
Většina zpěvů obsažených
v Graduale simplex ostatně
nejsou původně zpěvy mešní a pochází právě z repertoáru oficia.
I v rámci tradičního repertoáru pak sdílení materiálu mezi
mší a oficiem není věc úplně neznámá, byť časté samozřejmě není.
Rád bych doporučil pozornosti ctěného čtenářstva
další nahrávku nešpor, tentokrát ze Slovenska:
15. září 2013, o slavnosti
Sedembolestnej Panny Márie, patrónky Slovenska
je v kostele téhož titulu
v Žiline-Vlčincách
zpíval
zbor starej hudby Arcus.
00:00 úvodní verš
00:39 hymnus
03:25 1. antifona a žalm
06:20 2. antifona a žalm
09:15 3. antifona a NZ kantikum
13:30 čtení
14:07 responsorium
15:41 Magnificat s antifonou
19:24 přímluvy
Otčenáš
závěrečná modlitba, požehnání
23:44 závěrečná antifona Salve, Regina misericordiae
Texty
V ten samý den, kdy Slováci slaví vlastní slavnost
Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska,
slaví převážná část římské církve, vč. českých diecézí,
památku Panny Marie Bolestné, která je zařazena
ve Všeobecném římském kalendáři.
Není tedy bez zajímavosti srovnat
slovenské texty
s českými
a oboje s latinskými.
Srovnání ukáže, že slovenský formulář svátku přebírá
téměř kompletní materiál textů společných pro většinu církve
a jen ho rozšiřuje,
v souladu s vyšším stupněm a lokálním zvláštním významem
svátku, o další vlastní části. Jen výjimečně obecné texty
nahrazuje vlastními.
Prvním vlastním prvkem je hymnus
Mária, Panna Bolestná, patrónka nášho Slovenska.
V latinském breviáři
jsou jako hymny pro jednotlivé hodinky úryvky sekvence
Stabat mater dolorosa, z níž čerpá i nešporní
hymnus českého formuláře.
Ohledně původu písně Mária, Panna Bolestná
se mi nepodařilo nic najít, což samo o sobě naznačuje,
že nejde o píseň starou. Stejným směrem ukazuje
i "ekumenická" formulace modlitby za obnovení jednoty církve
v šesté sloce ("pozri, jak túžia kresťania
jednotu Cirkvi obnoviť") nebo zvláštní prosba za mládež ve sloce
páté. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že jde o text vytvořený
v době přípravy slovenského překladu breviáře, popř. nedlouho
předtím.
Antifony jsou všechny přeložené z latiny.
Tak i responsorium.
Tady si všimneme citelného rozdílu oproti českému znění:
zatímco ve slovenském breviáři je responsorium věrně přeložené
z latiny, v českém je "volná skladba na motivy
latinské předlohy", vynechávající vysoké tituly Bohorodičky
("královna nebe a paní světa") a měnící konstatující výpověď
("Stála ...") na oslavné oslovení ("Blahoslavená jsi, ...,
protože jsi vytrvala ..."):
Liturgia hodín (SK)
R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži. V. Šťastná je, veď bez smrti získala palmu mučeníctva. * Pri Pánovom kríži.
Sláva. Stála.
Denní modlitba církve
R. Blahoslavená jsi, Panno Maria, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána. V. Bez smrti jsi dosáhla mučednické palmy, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána.
Sláva. Blahoslavená jsi.
Slovenský formulář se odlišuje
krátkým čtením: zatímco většina církve čte v tento den
pavlovský úryvek (2Tim 2, 10- 12a),
nahlížející utrpení křesťanů ve světle naděje na věčnou slávu,
na Slovensku se čte jiný (Gal 4, 4-7),
zaměřený na vtělení a vykoupení. Je to mírně prodloužená verze
toho, který se čte v obojích nešporách
společných textů o Panně Marii.
Konečně jsou tu navíc vlastní prosby, jak je
u slavností obvyklé.
Nápěvy
Hymnus se zpívá na nápěv latinského hymnu
Jesu dulcis memoria, a myslím, že je to zdařilé spojení.
Je vhodné zmínit, že, nakolik je mi známo, Slováci, narozdíl
od nás, nemají k breviáři úředně vydaný oficiální hymnář
s nápěvy. To, přinejmenším pokud jde o slavnost
Sedembolestnej Panny Márie, neznamená, že by hymnus
nebylo jak zpívat: nabídka je naopak bohatá.
Ten, kdo připravoval program probíraných nešpor,
se na existující zhudebnění nevázal a zvolil chorální
nápěv, stylově se dobře hodící k antifonám (o nich dále).
Ovšem kdyby chtěl, z čeho vybírat by měl:
Jedno novodobé zpracování najdeme mezi
novou tvorbou,
navrhovanou na zařazení do připravovaného
Liturgického spevníka.
(To by se, pravda, svým charakterem k chorálním nešporám
úplně dobře nehodilo.)
Další zhudebnění najdeme v publikaci
Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky.
(To by se naopak hodilo docela dobře.)
A to možná není všechno. Neměl jsem zatím možnost nahlédnout
do publikace Cecílie Magulové
a je dost pravděpodobné, že tam je další nezávislé zpracování.
Množství nápěvů je posledním pádným
argumentem pro to, že je hymnus nedávného "roku výroby".
Napadá mě ale, jestli otázka po době vzniku hymnu
v národním překladu breviáře
vůbec má v celosvětovém kontextu smysl. Čerpají i další
národní hymnáře z pokladu existujících písní?
Nebo je v tomto český hymnář výjimečný a ostatní
mají vesměs hymny přeložené či zbásněné nově
v době provádění liturgické reformy?
Máloco mi udělá takovou radost, jako objev povedených
prokomponovaných antifon.
Jeden takový klenot je zachycen i na naší nahrávce.
Pro druhou antifonu je adaptován jeden z nejfrekventovanějších
modelů latinských chorálních antifon (který jsem také
vícekrát použil, ovšem zdaleka ne tak často, jako na něj
narazíme v římském antifonáři, a sotvakde tak zdařile,
jako se tady povedlo neznámému členovi sboru Arcus).
U ostatních nemohu vyloučit, že úzce napodobují nějakou
předlohu, ale spíše předpokládám, že jde o volné skladby
někoho dobře obeznámeného s chorálním repertoárem oficia.
Bezpečně nejde o adaptace nápěvů odpovídajících latinských
antifon: odpovídající latinské antifony,
s výjimkou antifony k Magnificat,
totiž žádné nápěvy nemají a nikdy neměly. Pokoncilní formulář
je kompletně nově poskládaný, až na zmíněnou výjimku převážně
z do té doby nezpívaných textů, a z předkoncilního formuláře
svátku Panny Marie bolestné (jehož antifony jsou vybrány převážně
z Písně písní) nepřebírá ani čárku.
Žalmy se zpívají v alternaci jednohlasých chorálních a
falsobordonových veršů. Pozorný posluchač si všimne, že nápěvy
použité pro přednes chorálních veršů se ve významných detailech
liší od těch, které známe z římských chorálních knih posledního
století. Tak nápěv prvního žalmu je VIII.G, ovšem
s netypickou mediací. Pro novozákonní kantikum pak je použit
nápěv II.D, ale kromě mediace se od dnes běžné varianty
liší i terminace. (Viz noty.)
Po předchozím překvapí, že pro Magnificat je použit
běžný nápěv VIII.G, se "všední" mediací.
(Tj. ani zvláštní mediace, kterou jsme potkali u prvního
žalmu, ani mediace slavnostní, která by se k Magnificat
o slavnosti nabízela.)
Původ použitých netypických chorálních nápěvů neznám,
je ale pravděpodobné, že jsou
vzaté z rukopisných nebo starších tištěných pramenů.
(Proto jsem je drze zapsal do not - nepředpokládám,
že bych se tím dotkl něčích autorských práv.)
Protože melodie chorálních veršů je slyšet ve verších
falsobordonových, je pravděpodobné, že se výběr chorálních nápěvů
řídil použitými falsobordony, a to by mohlo vysvětlovat
i zmíněnou pozoruhodnost u Magnificat.
Responsorium se zdá být originální volnou komposicí.
Neodpovídá žádnému z tradičních modelů krátkého responsoria.
To ovšem, vzhledem ke kvalitám zhudebňovaného textu, nepřekvapí.
Tradiční modely předpokládají text
určité rozumné délky a struktury; na dlouhé, výrazně
asymetrické responsum by se těžko pasovaly.
R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži.
Ohledně závěrečné mariánské antifony jen upozorňuji,
že jde o starší podobu textu,
začínající Salve Regina misericordiae (bez Mater).
Pokud mám daný hudební tvar nešpor hodnotit jako ukázku
"slovenského chorálu", mohu dát jen výbornou.
Kromě toho jsou nešpory samozřejmě nejen dobře složené,
ale i velkolepě interpretované.
Jediná moje výtka nebude vedena proti kvalitám hudebním, ale
liturgickým: z nahrávky se zdá, že do slavení nebyl vůbec
nijak zapojen přítomný lid, což je z hlediska současného
pojetí liturgie přinejmenším silně neideální.
Protože veřejné slavení liturgie hodin vyhledávám,
vím, že naše realita je v tomto ohledu až příliš často podobná,
a to i tam, kde se nešpory slaví pravidelně a mají své jádro
pravidelných účastníků. K možným příčinám bych měl několik
tezí, ale těm třeba časem věnuji samostatný článek.
Stará hudba?
Já vím, já vím, působnost zboru starej hudby Arcus
se neomezuje na zpívání při liturgii, a s ohledem na celé
spektrum jeho činnosti je zbor starej hudby
jistě adekvátní přívlastek.
Také je jistě možné zpívat gregoriánský chorál a jiné liturgické
zpěvy jakožto starou hudbu.
Přimlouvám se ale za to, aby se - přinejmenším v katolických
luzích a hájích - zpíval předně jako hudba živá.
Na webu sboru Arcus je o tom přeložený skvělý článek
od jednoho z mně velmi drahých autorů:
László Dobszay: Živý gregorián.
K tomu dodávám jen své vroucí fiat, fiat.
Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným
svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který
má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy,
a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí
Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu
se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret,
ba ani informaci o obdrženém církevním schválení),
ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje
jednak vážností vydávající instituce, jednak
odkazem na své zdroje: oficiální
liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.
Zpěvy
formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy
jsou poskládány rozmanitě:
hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium
a pro nešpory antifona k Magnificat
jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia.
První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince,
kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást
commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali
marně.
[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona
Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia,
je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal
jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář
pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i
v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.
ranní chvály
hymnus
Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ...
A1
Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat.
A2
Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit.
A3
Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se.
R
Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam.
ABen
Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar.
Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium.
R
Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo?
AMag
In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient.
Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá.
Předmluva zpěvníčku k tomu říká:
Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu
nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze.
Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů:
Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách)
z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího
nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ...
(druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách
(dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).
U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií
pro tento účel nově upravených:
Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona
v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ...
(antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).
Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon
kvantitativně podobného textu.
Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku
dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon,
ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné
nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů
pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny
nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat
materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle
na nezpívatelnosti výsledku nic nemění.
Ovšem právě sv. Jan Nepomucký
tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě
metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili
také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě
podstatně horlivější.
Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934
(Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934)
chované ve strahovské knihovně
obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky
pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše.
Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným.
Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního
propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus,
kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních
nešpor, nebo zpívali antifonu z commune.
Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít
všechny tři antifony
k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium,
a pro nešpory antifonu k Magnificat.
Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a
čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře
nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček
z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské
oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším
o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.
Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším
před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice
zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály
a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto
premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny
"Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno,
ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.
[EDIT 13. 5. 2018]
Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší
zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století
(sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více
diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"),
další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské
kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera
(sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské,
kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu
praga.inadiutorium.cz.
Tercie, sexta a nóna, tři malé hodinky během dne,
jsou na základě časových údajů v Novém zákoně tradičně
spojovány jednak se řadou událostí umučení Páně,
jednak s vybranými momenty z počátků církve, jak je líčí
Skutky apoštolů. V pokoncilním breviáři se to promítá do kolekt
pro jednotlivé časové variany modlitby uprostřed dne
zařazených v žaltáři
(Skutky: mj. úterý prvního týdne; pašije: mj. pátek prvního týdne).
V době, kdy jsem býval častěji hostem
u novodvorských trapistů,
tam každodenně v rámci každé z malých hodinek byla zpívána
zvláštní, k dané denní době se hodící mariánská antifona.
Jedna, pravděpodobně odpolední, připomínala
Matku Boží pod křížem ("Pod křížem stála ...", parafráze
Jan 19,25-27);
další tvořil úryvek z Písně písní
("Kdo je ta ...",
Pís 6,10),
který samozřejmě do žádného z výše zmíněných plánů nezapadá;
dopoledne se pak zpívala antifona svatodušní,
opírající se hlavně
o Sk 1,14:
Společně
setrvávali na stejném místě
v ustavičných modlitbách
spolu s Marií, Ježíšovou matkou,
když na ně sestoupil Duch Páně.
Ta jediná mi utkvěla v paměti s kompletním textem i melodií.
Její nápěv je složen v 2. modu a využívá celý jeho rozsah.
Nápadným znakem je, že se v něm dvakrát vyskytuje
vzestupné melisma o třech notách na poslední
slabice slova. Když se to takhle napíše, zní to možná podezřele,
ale antifona je ve skutečnosti velice pěkná.
(Kdyby někdo chtěl rozvíjet teorie o tom, jak se český text
snáší nebo nesnáší s melismatickou melodií, byla by vhodným
studijním materiálem, protože je v ní melismat
hojně a jsou po textu rozložená velmi rozmanitě.)
Když jsem ji poprvé slyšel - jako vyjukaný gymnasista
někdy v létě 2006 - nerozpoznal jsem, o čem ve skutečnosti
mluví, a myslel jsem zprvu, že je snad řeč
o nějaké významné události z dějin řádu. To bylo z nemalé
části zapříčiněno tím, že jsem, nejsa ještě dostatečně
zorientován v množství chórových zpěvníků, před sebou neměl text,
a zpívanému jsem úplně dobře nerozuměl.
Ale to neporozumění není docela bez užitku: pokud bychom chtěli
nahlížet jednotlivé způsoby křesťanského života jako rozvinutí
dílčích aspektů tajemství Krista a církve, apoštolové
shromáždění spolu s Ježíšovou matkou a očekávající
"v ustavičných modlitbách" dar Ducha, jsou jistě jedním
z předobrazů,
na něž se dnešní klausurovaný kontemplativní život může
odvolávat, a v nichž může hledat orientaci.
Jeden ze svých oblíbených kousků novodvorského oficia jsem si
připomněl nejen vzhledem k blížícím se svatodušním svátkům,
ale také v souvislosti prací na projektu In adiutorium.
Nedávno jsem se totiž vracel k antifonám
pro dny předcházející slavnosti Seslání Ducha svatého,
do jejichž nešpor je vepsána jakási
svatodušní novéna,
a antifonu textově blízkou té výše pojednané jsem opravoval.
Za zmínku stojí, že ač se oficium českých trapistů zřejmě
neváže žádnou normativní liturgickou knihou, mariánské
antifony pro malé hodinky se tematicky z větší části kryjí
s antifonami
pro modlitbu uprostřed dne ze společných textů o Panně Marii
v pokoncilním breviáři.
I tady je jedna antifona svatodušní, další o utrpení Páně.
Třetí se ovšem liší: zatímco trapisté citují Velepíseň,
my netrapisté zpíváme o svatbě v Káně.
[EDIT 23. 12. 2017]
Vzpomínky na novodvorské antifony k malým hodinkám,
jak jsem je výše vylovil z paměti, jsou neúplné a patrně
i velmi nepřesné. Vzpomínám si i na další antifony podobného
určení - např. "Anděl, jenž tě vyhnal, Adame, ..." -
které do načrtnutého schematu nezapadají.
Zpívaly se takové antifony i mimo malé hodinky?
Nebo se střídaly, např. podle liturgické doby?
V době, kdy jsem do Nového Dvora jezdil, jsem se soustředil
na úplně jiné věci, než jsou detaily chórové modlitby.
Nedostatek mé svědomitosti při evidování změn v rozvrhu
způsobil, že jsem v sobotu dopoledne,
po jistých peripetiích s hledáním přednášky,
která se nekonala, seděl na teologické fakultě
v Českých Budějovicích a měl před sebou pár volných hodin.
Rozhodl jsem se využít je k lovení v hlubinách
katalogu fakultní knihovny (jejíchž služeb jinak využívám jen
sporadicky, protože pražské teologické knihovny jsou větší
a mám je víc po ruce). Z toho ale nakonec moc nebylo, neboť
jsem záhy narazil na záznam, který mě zvedl ze židle. Doslova.
Byla to totiž diplomová práce a ty se pro celou universitu
uchovávají centrálně
v Akademické knihovně,
kam jsem se za svým objevem musel vypravit.
SOLDÁNOVÁ Jana: Zpívaná liturgie hodin. České Budějovice, 2005. diplomová práce (Mgr.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta
Práci otevírá obsáhlá teoretická část, která liturgii
hodin a její hudební stránku zasazuje do teologických souřadnic,
představuje její historii a uvádí do základů
středověkého jednohlasého zpěvu a speciálně chorální psalmodie.
Pro mne ještě mnohem zajímavější však je část praktická:
Průzkum liturgické praxe
Praktická část práce spočívá ve vyhodnocení průzkumu liturgické
praxe vybraných řeholních komunit. Průzkum byl veden
pomocí dotazníku a osobních návštěv.
Na základě takto získaných dat je představeno a porovnáno
zpívané oficium
v komunitě bosých karmelitánů ve Slaném,
dominikánek-mnišek v Praze-Lysolajích a
klarisek v Brně-Soběšicích.
Zvolený vzorek je příliš malý, než aby z něj mohly být činěny
obecné závěry o podobě či podobách zpívaného oficia
v českých zemích (prostor pro někoho dalšího!),
ale to zřejmě ani nebylo cílem.
Prozkoumaný vzorek je v některých ohledech nápadně homogenní:
všechny komunity (v době vzniku práce, tedy před 11 lety)
zpívají oficium převážně česky, přičemž pro české žalmy užívají
chorální nápěvy, zděděné z latinského oficia.
Liší se frekvence zpěvu, množství zpívaných částí hodinek,
použité texty (dominikánky), přítomnost případných latinských
zpěvů.
Příjemným překvapením je, že všechny dotazované komunity
znají jak pravidla podkládání textu chorálním nápěvům
podle polohy slovních přízvuků, tak polohu hlavního a vedlejších
slovních přízvuků v češtině, a tudíž žalmy zpívají
stejně nebo velmi podobně jako já (a případní uživatelé
mého značkovaného žaltáře).
Problematika českého chorálu
Práce reflektuje skutečnost, že použití nápěvů určených původně
pro text v jiném jazyce s českým textem není samozřejmé
a je potenciálně problematické. Praktickou část tudíž uzavírá
část nazvaná Problematika užití chorálních nápěvů
na český text, která se pokouší tento problém řešit
(a naťukává i některé další).
Postup řešení spočívá ve sběru stanovisek vybraných odborníků
a v následném pokusu o jejich syntézu.
Dotázováni byli RNDr. Josef Gerbrich, Ing. Petr Chaloupský,
Zdeněk Pololáník a Bohuslav Korejs.
Z odpovědí Dr. Gerbricha a Ing. Chaloupského (kteří mezi
dotazovanými představují stranu adaptacím latinských zpěvů
pro český text příznivou) jsou vybrány
"zásady pro adaptaci chorálních zpěvů", kterými se oddíl
uzavírá:
V případě ponechání původní melodie změnit text tak, aby byly dodrženy souhry přízvuků v českém slově s vrcholem melodie.
Úpravu chorální melodie podle českého textu přenechat zkušeným znalcům.
Nepouštět se do podkládání oligotonických a už vůbec ne melismatických nápěvů.
(s. 65)
Celou kapitolu vřele doporučuji ke čtení; pravděpodobně
tu o ní později ještě bude řeč, a ne jednou.
Těmito pravidly se však, pro lásku Boží, rozhodně neřiďte.
Hodné následování je nanejvýš to první.
Druhé je obměnou zásady "kdo nic nedělá, nic nezkazí",
třetí paušálně zakazuje něco, co mnohdy vede k dobrým
výsledkům.
Gerbrich nevidí důvod vyhýbat se chorálním nápěvům.
U žalmů (a obecně u všech recitativních zpěvů -
orace, lekce, preface, psalmodie) Osobně je považuje
za velmi vhodné. Čeština má do určité míry podobnou
přízvukovou strukturu jako latina, problémem je,
že o přízvukových pravidlech podkládání textu
nápěvem většina "uživatelů" vůbec neví.
(s. 64)
-- To je zásadní pravidlo, které bych chtěl vyzdvihnout já:
nápěvy recitativního charakteru obvykle pro český text
dobře využít lze, a to bez úprav.
Noty
V přílohách najdeme notové ukázky dokumentující zpívané
oficium ve třech dříve zmíněných řeholních komunitách.
Od každé jsou otištěny druhé nešpory slavnosti
Seslání Ducha svatého.
(Tzn. noty jsou ještě letos potenciálně využitelné!)
Latinské zpěvy dominikánek z Lysolají jsou vzaté ze starších
vydání dominikánských chorálních knih, které se dnes dají
snadno najít na internetu.
Ukázka ze žaltáře slánských karmelitánů obsahuje jen
texty žalmů označkované pro vybrané chorální nápěvy,
protože zpěv se v komunitě omezuje na hymny, žalmy a responsoria
a ukázka předvádí právě jen žalmy.
Každý má svůj pevně přiřazený nápěv; ten je vybrán tak, aby se
během roku pokud možno nikdy nesrazily v jedné hodince
dva žalmy zpívané stejně. (s. 56.)
Z mého pohledu nejzajímavější jsou zpěvy klarisek
ze Soběšic. Nabízí se nám tu ojedinělá ukázka veřejnosti jinak
nepřístupného zhudebnění oficia, které postupně vznikalo
v devadesátých letech, po založení soběšické komunity
z mateřského kláštera v Německu, kde zpívané oficium
v národním jazyce bylo normou.
Zpěvy zahrnuté v ukázce jsou podařené a kdo by se chystal
zpívat druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého,
rozhodně neudělá chybu, když po nich sáhne.
(Bez falešné skromnosti
musím říci, že jsou kvalitnější než ty, které teď pro stejnou
příležitost nabízím já.)
Závěr
Přál bych si, aby probraná diplomová práce byla lépe dostupná.
Význam by to mělo jednak pro praxi chrámového zpěvu:
notová příloha obsahuje, spolu s dalšími méně unikátními
ukázkami, jinde nedostupné zhudebnění
druhých nešpor Seslání Ducha svatého od soběšických klarisek.
Jednak je důležitým příspěvkem do diskuse o vztahu
gregoriánského chorálu a českého jazyka, resp. o možnosti
"českého chorálu" a jeho komposičních zásadách.
Zatím nevím o jiném textu, který by tento problém přímo tematisoval
a pokoušel se ho řešit. Přitom to rozhodně je problém hodný
řešení - už proto, že, jak i práce sama částečně dokumentuje
(a bylo by možné přidat množství dokladů i z dob mnohem
dřívějších), adaptace latinských chorálních zpěvů pro český
text vznikají odnepaměti a vznikat budou.
I když zásady, které práce formuluje, nejsou úplně nosné,
hlasy, kterým dává zaznít,
mají k věci co říci, a v případných budoucích pokusech
o důkladnější syntézu by měly být zohledněny.
Pokoušel jsem se sehnat kontakt na autorku, abych jí navrhl,
zda by svou diplomovou práci nechtěla někde vystavit ke stažení,
k potěše a užitku všech, kdo se problematikou zpívaného oficia
- a liturgické hudby vůbec - zabývají. Zatím však všechna moje
snaha byla marná. Kdyby sem snad náhodou zabrousila sama,
nebo někdo, kdo ji zná, budu rád
za e-mail.
Na stránce s notami ke stažení jsem dnes založil novou sekci
pro vlastní texty řeholních společností
a umístil do ní zhudebněné oficium sv. Evžena de Mazenod,
zakladatele řádu Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné.
K tomu se sluší dodat pár slov na vysvětlenou.
Breviářová propria řeholních společností mě zajímají,
takže je aktivně vyhledávám;
v jednom starším blogovém článku
je (čas od času aktualisovaný) seznam těch, která jsou volně
dostupná na internetu.
Kdo by zapátral na githubu v repozitáři projektu In adiutorium,
zjistil by, že jsem
na zhudebnění některých z nich
začal pomýšlet už dosti dávno - v dubnu 2013 jsem udělal první
kroky ke zpracování oficia slavnosti sv. Norberta podle českých
textů premonstrátského řádu, ještě o něco dříve jsem začal
pracovat na oficiu slavnosti sv. Dominika podle vlastních
textů Řádu kazatelů.
Výběr samozřejmě není náhodný: u dominikánů byl kdysi v noviciátu
můj dědeček; jméno svatého Norberta pak nosím jako jedno
z křestních.
Z výše řečeného je zřejmé, že moje práce na zhudebnění
vlastních textů některých řeholních společností je vedená
čistě osobním zájmem. Nejde o zpěvy složené na přání nebo
na objednávku a neočekávám, že budou někdy někde zpívány.
Ani já je nikdy v rámci normálního běhu oficia zpívat nebudu.
Skládám je pro radost ze skládání a pro bližší kontakt
s dotčenými liturgickými texty a se svatými, k jejichž oslavě
byly složeny.
Když jsem před lety začal s texty o svatých zakladatelích
dominikánů a premonstrátů, záhy jsem narazil
na překážku, která mou práci v tom směru nadlouho zastavila:
oba řády jsou starobylé (premonstrátský vznikl ve 12.,
dominikánský ve 13. stol.) a k podstatným součástem
jejich způsobu života patří chór. Každý má svou svébytnou
chorální tradici. Budu jejich české liturgické texty
zhudebňovat úplně nezávisle, "na zelené louce", jako jsem
naložil s většinou textů Denní modlitby církve, nebo bych se měl
spíše pokusit o zhudebnění navazující na danou řádovou tradici?
Tu otázku jsem tenkrát nerozřešil a sv. Norberta i sv. Dominika
jsem tudíž nechal čekat.
To byl výchozí bod pro moje nepříliš dávné rozhodnutí
zpracovat oficia svatých řádu Misionářů oblátů.
(Ve skutečnosti je jediným světcem, jehož oficium je vystrojeno
vlastními zpěvy, zakladatel - sv. Evžen.)
Tato řeholní společnost mně osobně není nijak blízká.
Ale především - nejen že nemá chórovou povinnost:
jsem si téměř jist, že nemá vůbec žádnou
tradici zpívaného oficia.
Vůbec bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že zhudebnění
kompletního oficia sv. Evžena existuje pouze v českém
jazyce a pouze od dnešního večera. Tak otázku, zda a jak bych
se měl v hudebním výrazivu vázat na řádovou tradici,
mohu nechat úplně stranou.
[EDIT 4. 9. 2016] Jen pro pořádek:
domněnka, že obláti nemají vůbec
žádnou tradici zpívaného oficia, se ukázala být mylná.
"V neděli ... v 18:15 pak máme zpívané
nešpory s varhanním doprovodem ..."
(http://oblati.cz/povolani.html)
Podle téže logiky vyhlašuji program na dobu příští:
až se mi zase mezi opravováním starších nepříliš povedených
zpěvů zasteskne po zhudebňování nových, dosud nedotčených
textů, pokračovat budu texty salesiánskými.
Předběžné ohledání ukázalo, že tím budu mít postaráno
o zábavu na delší dobu, protože salesiánský kalendář
je bohatší než oblátský a breviářové texty obsahují několik plně
vystrojených oficií, jakož i řadu skromněji vypravených
památek "o dvou vlastních antifonách".
Správně bych jistě měl zohlednit rčení
Jesuita non cantat, neque rubricat
a v rámci "nesmyslného" přednostního zhudebňování textů
nezpívajících řádů dát přednost řádu příslovečně nezpívajícímu -
Tovaryšstvu Ježíšovu. Jeho proprium breviáře ale, pokud
je mi známo, veřejně dostupné není.
Závěrem:
To, co dělám, dělám v dobré víře, že tím nikomu neškodím.
Kdyby se některá z dotčených řeholních společností cítila
poškozena tím, že jsem neuměle zhudebnil a zveřejnil její
(již předtím všeobecně veřejně dostupné) liturgické texty,
samozřejmě jsem připraven příslušné dílo či díla stáhnout
z nabídky a upustit od jejich dalšího šíření.
Při snaze o vytvoření hudebního jazyka přímo navazujícího
na gregoriánský chorál a plně respektujícího české texty
mi stále hlodá v hlavě "olejníkovský brouk",
hlásající, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší",
tj. že celé mé úsilí je marné a hloubí akorát pomýlenou
slepou uličku.
Rád bych se se svým broukem utkal. Jenže tady je potíž:
často lze slyšet nebo číst, že o tom, že se "chorál s moderními
jazyky nesnáší", byl Olejník pevně přesvědčen, že to druhým
vštěpoval, ..., ale kromě samotného tvrzení jsem nikde nenašel
ani kousek argumentace. O tu bych přitom velice stál -
i když je velmi nepravděpodobné, že bych se nechal přesvědčit
a svou práci na českém chorálu opustil jako scestnou,
inteligentní protivník či oponent prospěje každému dílu.
V diplomové práci Jakuba Vavrečky
Odkaz P. Josefa Olejníka (CMTF UPOL, 2013)
jsem se dočetl, že tentýž názor na vztah hudební řeči
gregoriánského chorálu a moderních jazyků zastával
P. Augustinus Gröpp OSB,
mnich opatství Beuron, který v roce 1970 napsal příznivý
posudek na vzorek Olejníkových liturgických zpěvů, které mu byly
zaslány.
...
Jeho zásada, že lidový jazyk a latinský chorál se nesnášejí,
je jedině správná. U nás v Německu nebyla, bohužel,
respektována. Pro naše texty byl totiž mechanicky převzat
gregoriánský chorál, což působí špatně zvláště u prefací.
Moderní jazyky se řídí jinými
zákony než jazyky románské, a proto musejí být také jinak
zhudebněny; a to se Mag. Olejníkovi dobře podařilo.
(překlad převzat ze zmiňované diplomové práce, s. 22)
U mnicha a církevního hudebníka aktivního v době provádění
liturgické reformy v Německu by bylo lze se nadát větší
literární aktivity než u skladatele působícího ve stísněných
podmínkách církve v Československu v době normalisace.
Navíc, jak zmiňuje ve výše citovaném úryvku a jak jsem to
měl možnost při pobytu v Německu sám zažít, tam se zpěvy
bezprostředně navazující na gregoriánský chorál používají hodně.
Mně se vždy jevily jako zdařilé a skladatele německého
chorálu (Heinrich Rohr, Godehard Joppich a další) počítám
ke svým vzorům. Přesvědčený odpůrce spojování chorálu
s národním jazykem ovšem v sedmdesátých letech jistě měl
hodně proti čemu psát ...
Protože vlastními silami jsem nenašel nic, sebral jsem
potřebnou dávku drzosti a napsal do beuronského opatství e-mail
s prosbou o odkázání na nějaký text, co P. Gröpp napsal
k chorálu a lidové řeči - pokud tedy něco napsal.
Čekal jsem, že se dozvím, že nenapsal nic,
nebo že opatství o publikacích svých dávných řeholníků nemá
přehled;
doufal jsem, že budu odkázán třeba alespoň
na nějaký časopisecký nebo novinový článek.
Odpověď, které se mi dostalo, mě ale zaskočila:
"O P. Augustinu Gröppovi nic nevíme a v danou dobu žádný
nositel toho jména nefiguruje ani v katalogu celého
benediktinského řádu."
Bylo tedy třeba jít proti proudu citací a ověřovat přejímané
informace. Naštěstí to nebyla cesta dlouhá -
Komárek
(P. Mgr. Josef Olejník, kněz a skladatel liturgické hudby, Olomouc 2001),
z něhož Vavrečka čerpá, kromě překladu výše zmiňovaného
"posudku" (nejde o formální posudek, ale o osobní vyjádření
v rámci přátelského dopisu dr. Pluhařovi, který do Beuronu
noty a nahrávky poslal)
zveřejňuje i kompletní fotografickou reprodukci
korespondence, ve které se objevuje. Dotyčného beuronského
benediktina nejmenuje Gröpp, ale Gröp.
Tomu se zdají dobře
odpovídat i (poměrně úhledné) podpisy v reprodukovaných dopisech.
V dalším kole jsem do Beuronu poslal fotografie stránek
z Komárkovy knihy, kde jsou dopisy reprodukovány.
Tím se záhada vyřešila: v Beuronu sice nemají a ani v roce 1970
neměli ani žádného P. Gröpa, pisatele dopisů se ale v opatství
najít podařilo - je jím P. Augustinus Gröger OSB.
To, že se v Čechách jeho příjmení čte celou dobu špatně,
je třeba připsat jednak tomu, že písmo v podpisu bývá více
či méně deformované, jednak odlišnostem mezi použitou variantou
německého psacího písma a školním psacím písmem běžným u nás.
Tolik tedy neplánovaný mikroskopický příspěvek
k olejníkovské historii.
Pokud jde o mé naděje, kvůli kterým jsem, nic zlého netuše,
původně do Beuronu psal, ukázaly se být liché - P. Gröger
se do žádné literární polemiky s německým chorálem nepouštěl
a nebylo tedy na co odkázat.
Argumentujícího odpůrce křížení chorálu a národních jazyků
- ať už živého, nebo vtělivšího své názory v jeden či více textů
- jsem tedy stále nenašel, a stále platí, že bych nějakého
potkal rád.
Na youtube se objevil
záznam nedávných ranních chval z Ústí nad Orlicí
a jeho zhlédnutí/vyslechnutí mohu jen doporučit.
Zejména pak těm, kdo by zvažovali možnost
zpívat napřesrok na Bílou sobotu ranní chvály z Olejníkova
Velikonočního graduálu; dále těm, kdo by byli zvědaví,
jak zní Olejník perfektně zazpívaný a capella,
bez předepsaného doprovodu.
Nahrávka je o to cennější, že jde teprve o druhý
volně dostupný záznam Olejníkova zhudebnění části liturgie hodin
(první jsou
nešpory z Olomouce).
Já k tomu nemám co víc napsat - zachycené ranní chvály
jsou bezúhonné po stránce textu, liturgické akce (v tom smyslu,
že neobsahují žádnou akci nepatřičnou) i zpěvu.
Snad jen, že se mi moc líbí vícehlasé provedení hymnu,
a kde jsou k tomu pěvecké možnosti, rozhodně stojí za to po něm
sáhnout. Není nijak vyhraněně olejníkovské a
šlo by dobře dohromady i s jiným zhudebněním zbytku hodinky.
Z dalšího mě oslovila antifona k Benedictus.
Mám podezření, že v unisonu je ještě působivější,
než by byla s doprovodem.
V souvislosti s tím stojí za pozornost, že ranní chvály
jeden (autorsky) unisonový prvek obsahují - antifona
Kristus stal se poslušným je ve Velikonočním graduálu
bez doprovodu.
[EDIT 15. 4. 2017]
V době psaní článku jsem si neuvědomil, že od velkopátečních
obřadů do velikonoční vigilie se na varhany nehraje,
a tak jsem se divil, že zaznamenané ranní chvály z Bílé soboty
jsou zpívané bez doprovodu. Teď se naopak divím,
že je P. Olejník doprovodem opatřil.
