Rád bych doporučil pozornosti ctěného čtenářstva
další nahrávku nešpor, tentokrát ze Slovenska:
15. září 2013, o slavnosti
Sedembolestnej Panny Márie, patrónky Slovenska
je v kostele téhož titulu
v Žiline-Vlčincách
zpíval
zbor starej hudby Arcus.
00:00 úvodní verš
00:39 hymnus
03:25 1. antifona a žalm
06:20 2. antifona a žalm
09:15 3. antifona a NZ kantikum
13:30 čtení
14:07 responsorium
15:41 Magnificat s antifonou
19:24 přímluvy
Otčenáš
závěrečná modlitba, požehnání
23:44 závěrečná antifona Salve, Regina misericordiae
Texty
V ten samý den, kdy Slováci slaví vlastní slavnost
Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska,
slaví převážná část římské církve, vč. českých diecézí,
památku Panny Marie Bolestné, která je zařazena
ve Všeobecném římském kalendáři.
Není tedy bez zajímavosti srovnat
slovenské texty
s českými
a oboje s latinskými.
Srovnání ukáže, že slovenský formulář svátku přebírá
téměř kompletní materiál textů společných pro většinu církve
a jen ho rozšiřuje,
v souladu s vyšším stupněm a lokálním zvláštním významem
svátku, o další vlastní části. Jen výjimečně obecné texty
nahrazuje vlastními.
Prvním vlastním prvkem je hymnus
Mária, Panna Bolestná, patrónka nášho Slovenska.
V latinském breviáři
jsou jako hymny pro jednotlivé hodinky úryvky sekvence
Stabat mater dolorosa, z níž čerpá i nešporní
hymnus českého formuláře.
Ohledně původu písně Mária, Panna Bolestná
se mi nepodařilo nic najít, což samo o sobě naznačuje,
že nejde o píseň starou. Stejným směrem ukazuje
i "ekumenická" formulace modlitby za obnovení jednoty církve
v šesté sloce ("pozri, jak túžia kresťania
jednotu Cirkvi obnoviť") nebo zvláštní prosba za mládež ve sloce
páté. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že jde o text vytvořený
v době přípravy slovenského překladu breviáře, popř. nedlouho
předtím.
Antifony jsou všechny přeložené z latiny.
Tak i responsorium.
Tady si všimneme citelného rozdílu oproti českému znění:
zatímco ve slovenském breviáři je responsorium věrně přeložené
z latiny, v českém je "volná skladba na motivy
latinské předlohy", vynechávající vysoké tituly Bohorodičky
("královna nebe a paní světa") a měnící konstatující výpověď
("Stála ...") na oslavné oslovení ("Blahoslavená jsi, ...,
protože jsi vytrvala ..."):
Liturgia hodín (SK)
R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži. V. Šťastná je, veď bez smrti získala palmu mučeníctva. * Pri Pánovom kríži.
Sláva. Stála.
Denní modlitba církve
R. Blahoslavená jsi, Panno Maria, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána. V. Bez smrti jsi dosáhla mučednické palmy, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána.
Sláva. Blahoslavená jsi.
Slovenský formulář se odlišuje
krátkým čtením: zatímco většina církve čte v tento den
pavlovský úryvek (2Tim 2, 10- 12a),
nahlížející utrpení křesťanů ve světle naděje na věčnou slávu,
na Slovensku se čte jiný (Gal 4, 4-7),
zaměřený na vtělení a vykoupení. Je to mírně prodloužená verze
toho, který se čte v obojích nešporách
společných textů o Panně Marii.
Konečně jsou tu navíc vlastní prosby, jak je
u slavností obvyklé.
Nápěvy
Hymnus se zpívá na nápěv latinského hymnu
Jesu dulcis memoria, a myslím, že je to zdařilé spojení.
Je vhodné zmínit, že, nakolik je mi známo, Slováci, narozdíl
od nás, nemají k breviáři úředně vydaný oficiální hymnář
s nápěvy. To, přinejmenším pokud jde o slavnost
Sedembolestnej Panny Márie, neznamená, že by hymnus
nebylo jak zpívat: nabídka je naopak bohatá.
Ten, kdo připravoval program probíraných nešpor,
se na existující zhudebnění nevázal a zvolil chorální
nápěv, stylově se dobře hodící k antifonám (o nich dále).
Ovšem kdyby chtěl, z čeho vybírat by měl:
Jedno novodobé zpracování najdeme mezi
novou tvorbou,
navrhovanou na zařazení do připravovaného
Liturgického spevníka.
(To by se, pravda, svým charakterem k chorálním nešporám
úplně dobře nehodilo.)
Další zhudebnění najdeme v publikaci
Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky.
(To by se naopak hodilo docela dobře.)
A to možná není všechno. Neměl jsem zatím možnost nahlédnout
do publikace Cecílie Magulové
a je dost pravděpodobné, že tam je další nezávislé zpracování.
Množství nápěvů je posledním pádným
argumentem pro to, že je hymnus nedávného "roku výroby".
Napadá mě ale, jestli otázka po době vzniku hymnu
v národním překladu breviáře
vůbec má v celosvětovém kontextu smysl. Čerpají i další
národní hymnáře z pokladu existujících písní?
Nebo je v tomto český hymnář výjimečný a ostatní
mají vesměs hymny přeložené či zbásněné nově
v době provádění liturgické reformy?
Máloco mi udělá takovou radost, jako objev povedených
prokomponovaných antifon.
Jeden takový klenot je zachycen i na naší nahrávce.
Pro druhou antifonu je adaptován jeden z nejfrekventovanějších
modelů latinských chorálních antifon (který jsem také
vícekrát použil, ovšem zdaleka ne tak často, jako na něj
narazíme v římském antifonáři, a sotvakde tak zdařile,
jako se tady povedlo neznámému členovi sboru Arcus).
U ostatních nemohu vyloučit, že úzce napodobují nějakou
předlohu, ale spíše předpokládám, že jde o volné skladby
někoho dobře obeznámeného s chorálním repertoárem oficia.
Bezpečně nejde o adaptace nápěvů odpovídajících latinských
antifon: odpovídající latinské antifony,
s výjimkou antifony k Magnificat,
totiž žádné nápěvy nemají a nikdy neměly. Pokoncilní formulář
je kompletně nově poskládaný, až na zmíněnou výjimku převážně
z do té doby nezpívaných textů, a z předkoncilního formuláře
svátku Panny Marie bolestné (jehož antifony jsou vybrány převážně
z Písně písní) nepřebírá ani čárku.
Žalmy se zpívají v alternaci jednohlasých chorálních a
falsobordonových veršů. Pozorný posluchač si všimne, že nápěvy
použité pro přednes chorálních veršů se ve významných detailech
liší od těch, které známe z římských chorálních knih posledního
století. Tak nápěv prvního žalmu je VIII.G, ovšem
s netypickou mediací. Pro novozákonní kantikum pak je použit
nápěv II.D, ale kromě mediace se od dnes běžné varianty
liší i terminace. (Viz noty.)
Po předchozím překvapí, že pro Magnificat je použit
běžný nápěv VIII.G, se "všední" mediací.
(Tj. ani zvláštní mediace, kterou jsme potkali u prvního
žalmu, ani mediace slavnostní, která by se k Magnificat
o slavnosti nabízela.)
Původ použitých netypických chorálních nápěvů neznám,
je ale pravděpodobné, že jsou
vzaté z rukopisných nebo starších tištěných pramenů.
(Proto jsem je drze zapsal do not - nepředpokládám,
že bych se tím dotkl něčích autorských práv.)
Protože melodie chorálních veršů je slyšet ve verších
falsobordonových, je pravděpodobné, že se výběr chorálních nápěvů
řídil použitými falsobordony, a to by mohlo vysvětlovat
i zmíněnou pozoruhodnost u Magnificat.
Responsorium se zdá být originální volnou komposicí.
Neodpovídá žádnému z tradičních modelů krátkého responsoria.
To ovšem, vzhledem ke kvalitám zhudebňovaného textu, nepřekvapí.
Tradiční modely předpokládají text
určité rozumné délky a struktury; na dlouhé, výrazně
asymetrické responsum by se těžko pasovaly.
R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži.
Ohledně závěrečné mariánské antifony jen upozorňuji,
že jde o starší podobu textu,
začínající Salve Regina misericordiae (bez Mater).
Pokud mám daný hudební tvar nešpor hodnotit jako ukázku
"slovenského chorálu", mohu dát jen výbornou.
Kromě toho jsou nešpory samozřejmě nejen dobře složené,
ale i velkolepě interpretované.
Jediná moje výtka nebude vedena proti kvalitám hudebním, ale
liturgickým: z nahrávky se zdá, že do slavení nebyl vůbec
nijak zapojen přítomný lid, což je z hlediska současného
pojetí liturgie přinejmenším silně neideální.
Protože veřejné slavení liturgie hodin vyhledávám,
vím, že naše realita je v tomto ohledu až příliš často podobná,
a to i tam, kde se nešpory slaví pravidelně a mají své jádro
pravidelných účastníků. K možným příčinám bych měl několik
tezí, ale těm třeba časem věnuji samostatný článek.
Stará hudba?
Já vím, já vím, působnost zboru starej hudby Arcus
se neomezuje na zpívání při liturgii, a s ohledem na celé
spektrum jeho činnosti je zbor starej hudby
jistě adekvátní přívlastek.
Také je jistě možné zpívat gregoriánský chorál a jiné liturgické
zpěvy jakožto starou hudbu.
Přimlouvám se ale za to, aby se - přinejmenším v katolických
luzích a hájích - zpíval předně jako hudba živá.
Na webu sboru Arcus je o tom přeložený skvělý článek
od jednoho z mně velmi drahých autorů:
László Dobszay: Živý gregorián.
K tomu dodávám jen své vroucí fiat, fiat.
Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným
svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který
má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy,
a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí
Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu
se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret,
ba ani informaci o obdrženém církevním schválení),
ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje
jednak vážností vydávající instituce, jednak
odkazem na své zdroje: oficiální
liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.
Zpěvy
formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy
jsou poskládány rozmanitě:
hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium
a pro nešpory antifona k Magnificat
jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia.
První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince,
kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást
commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali
marně.
[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona
Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia,
je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal
jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář
pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i
v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.
ranní chvály
hymnus
Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ...
A1
Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat.
A2
Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit.
A3
Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se.
R
Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam.
ABen
Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar.
Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium.
R
Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo?
AMag
In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient.
Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá.
Předmluva zpěvníčku k tomu říká:
Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu
nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze.
Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů:
Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách)
z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího
nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ...
(druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách
(dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).
U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií
pro tento účel nově upravených:
Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona
v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ...
(antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).
Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon
kvantitativně podobného textu.
Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku
dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon,
ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné
nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů
pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny
nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat
materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle
na nezpívatelnosti výsledku nic nemění.
Ovšem právě sv. Jan Nepomucký
tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě
metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili
také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě
podstatně horlivější.
Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934
(Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934)
chované ve strahovské knihovně
obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky
pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše.
Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným.
Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního
propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus,
kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních
nešpor, nebo zpívali antifonu z commune.
Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít
všechny tři antifony
k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium,
a pro nešpory antifonu k Magnificat.
Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a
čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře
nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček
z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské
oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším
o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.
Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším
před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice
zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály
a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto
premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny
"Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno,
ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.
[EDIT 13. 5. 2018]
Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší
zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století
(sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více
diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"),
další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské
kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera
(sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské,
kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu
praga.inadiutorium.cz.
Tercie, sexta a nóna, tři malé hodinky během dne,
jsou na základě časových údajů v Novém zákoně tradičně
spojovány jednak se řadou událostí umučení Páně,
jednak s vybranými momenty z počátků církve, jak je líčí
Skutky apoštolů. V pokoncilním breviáři se to promítá do kolekt
pro jednotlivé časové variany modlitby uprostřed dne
zařazených v žaltáři
(Skutky: mj. úterý prvního týdne; pašije: mj. pátek prvního týdne).
V době, kdy jsem býval častěji hostem
u novodvorských trapistů,
tam každodenně v rámci každé z malých hodinek byla zpívána
zvláštní, k dané denní době se hodící mariánská antifona.
Jedna, pravděpodobně odpolední, připomínala
Matku Boží pod křížem ("Pod křížem stála ...", parafráze
Jan 19,25-27);
další tvořil úryvek z Písně písní
("Kdo je ta ...",
Pís 6,10),
který samozřejmě do žádného z výše zmíněných plánů nezapadá;
dopoledne se pak zpívala antifona svatodušní,
opírající se hlavně
o Sk 1,14:
Společně
setrvávali na stejném místě
v ustavičných modlitbách
spolu s Marií, Ježíšovou matkou,
když na ně sestoupil Duch Páně.
Ta jediná mi utkvěla v paměti s kompletním textem i melodií.
Její nápěv je složen v 2. modu a využívá celý jeho rozsah.
Nápadným znakem je, že se v něm dvakrát vyskytuje
vzestupné melisma o třech notách na poslední
slabice slova. Když se to takhle napíše, zní to možná podezřele,
ale antifona je ve skutečnosti velice pěkná.
(Kdyby někdo chtěl rozvíjet teorie o tom, jak se český text
snáší nebo nesnáší s melismatickou melodií, byla by vhodným
studijním materiálem, protože je v ní melismat
hojně a jsou po textu rozložená velmi rozmanitě.)
Když jsem ji poprvé slyšel - jako vyjukaný gymnasista
někdy v létě 2006 - nerozpoznal jsem, o čem ve skutečnosti
mluví, a myslel jsem zprvu, že je snad řeč
o nějaké významné události z dějin řádu. To bylo z nemalé
části zapříčiněno tím, že jsem, nejsa ještě dostatečně
zorientován v množství chórových zpěvníků, před sebou neměl text,
a zpívanému jsem úplně dobře nerozuměl.
Ale to neporozumění není docela bez užitku: pokud bychom chtěli
nahlížet jednotlivé způsoby křesťanského života jako rozvinutí
dílčích aspektů tajemství Krista a církve, apoštolové
shromáždění spolu s Ježíšovou matkou a očekávající
"v ustavičných modlitbách" dar Ducha, jsou jistě jedním
z předobrazů,
na něž se dnešní klausurovaný kontemplativní život může
odvolávat, a v nichž může hledat orientaci.
Jeden ze svých oblíbených kousků novodvorského oficia jsem si
připomněl nejen vzhledem k blížícím se svatodušním svátkům,
ale také v souvislosti prací na projektu In adiutorium.
Nedávno jsem se totiž vracel k antifonám
pro dny předcházející slavnosti Seslání Ducha svatého,
do jejichž nešpor je vepsána jakási
svatodušní novéna,
a antifonu textově blízkou té výše pojednané jsem opravoval.
Za zmínku stojí, že ač se oficium českých trapistů zřejmě
neváže žádnou normativní liturgickou knihou, mariánské
antifony pro malé hodinky se tematicky z větší části kryjí
s antifonami
pro modlitbu uprostřed dne ze společných textů o Panně Marii
v pokoncilním breviáři.
I tady je jedna antifona svatodušní, další o utrpení Páně.
Třetí se ovšem liší: zatímco trapisté citují Velepíseň,
my netrapisté zpíváme o svatbě v Káně.
[EDIT 23. 12. 2017]
Vzpomínky na novodvorské antifony k malým hodinkám,
jak jsem je výše vylovil z paměti, jsou neúplné a patrně
i velmi nepřesné. Vzpomínám si i na další antifony podobného
určení - např. "Anděl, jenž tě vyhnal, Adame, ..." -
které do načrtnutého schematu nezapadají.
Zpívaly se takové antifony i mimo malé hodinky?
Nebo se střídaly, např. podle liturgické doby?
V době, kdy jsem do Nového Dvora jezdil, jsem se soustředil
na úplně jiné věci, než jsou detaily chórové modlitby.
Nedostatek mé svědomitosti při evidování změn v rozvrhu
způsobil, že jsem v sobotu dopoledne,
po jistých peripetiích s hledáním přednášky,
která se nekonala, seděl na teologické fakultě
v Českých Budějovicích a měl před sebou pár volných hodin.
Rozhodl jsem se využít je k lovení v hlubinách
katalogu fakultní knihovny (jejíchž služeb jinak využívám jen
sporadicky, protože pražské teologické knihovny jsou větší
a mám je víc po ruce). Z toho ale nakonec moc nebylo, neboť
jsem záhy narazil na záznam, který mě zvedl ze židle. Doslova.
Byla to totiž diplomová práce a ty se pro celou universitu
uchovávají centrálně
v Akademické knihovně,
kam jsem se za svým objevem musel vypravit.
SOLDÁNOVÁ Jana: Zpívaná liturgie hodin. České Budějovice, 2005. diplomová práce (Mgr.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta
Práci otevírá obsáhlá teoretická část, která liturgii
hodin a její hudební stránku zasazuje do teologických souřadnic,
představuje její historii a uvádí do základů
středověkého jednohlasého zpěvu a speciálně chorální psalmodie.
Pro mne ještě mnohem zajímavější však je část praktická:
Průzkum liturgické praxe
Praktická část práce spočívá ve vyhodnocení průzkumu liturgické
praxe vybraných řeholních komunit. Průzkum byl veden
pomocí dotazníku a osobních návštěv.
Na základě takto získaných dat je představeno a porovnáno
zpívané oficium
v komunitě bosých karmelitánů ve Slaném,
dominikánek-mnišek v Praze-Lysolajích a
klarisek v Brně-Soběšicích.
Zvolený vzorek je příliš malý, než aby z něj mohly být činěny
obecné závěry o podobě či podobách zpívaného oficia
v českých zemích (prostor pro někoho dalšího!),
ale to zřejmě ani nebylo cílem.
Prozkoumaný vzorek je v některých ohledech nápadně homogenní:
všechny komunity (v době vzniku práce, tedy před 11 lety)
zpívají oficium převážně česky, přičemž pro české žalmy užívají
chorální nápěvy, zděděné z latinského oficia.
Liší se frekvence zpěvu, množství zpívaných částí hodinek,
použité texty (dominikánky), přítomnost případných latinských
zpěvů.
Příjemným překvapením je, že všechny dotazované komunity
znají jak pravidla podkládání textu chorálním nápěvům
podle polohy slovních přízvuků, tak polohu hlavního a vedlejších
slovních přízvuků v češtině, a tudíž žalmy zpívají
stejně nebo velmi podobně jako já (a případní uživatelé
mého značkovaného žaltáře).
Problematika českého chorálu
Práce reflektuje skutečnost, že použití nápěvů určených původně
pro text v jiném jazyce s českým textem není samozřejmé
a je potenciálně problematické. Praktickou část tudíž uzavírá
část nazvaná Problematika užití chorálních nápěvů
na český text, která se pokouší tento problém řešit
(a naťukává i některé další).
Postup řešení spočívá ve sběru stanovisek vybraných odborníků
a v následném pokusu o jejich syntézu.
Dotázováni byli RNDr. Josef Gerbrich, Ing. Petr Chaloupský,
Zdeněk Pololáník a Bohuslav Korejs.
Z odpovědí Dr. Gerbricha a Ing. Chaloupského (kteří mezi
dotazovanými představují stranu adaptacím latinských zpěvů
pro český text příznivou) jsou vybrány
"zásady pro adaptaci chorálních zpěvů", kterými se oddíl
uzavírá:
V případě ponechání původní melodie změnit text tak, aby byly dodrženy souhry přízvuků v českém slově s vrcholem melodie.
Úpravu chorální melodie podle českého textu přenechat zkušeným znalcům.
Nepouštět se do podkládání oligotonických a už vůbec ne melismatických nápěvů.
(s. 65)
Celou kapitolu vřele doporučuji ke čtení; pravděpodobně
tu o ní později ještě bude řeč, a ne jednou.
Těmito pravidly se však, pro lásku Boží, rozhodně neřiďte.
Hodné následování je nanejvýš to první.
Druhé je obměnou zásady "kdo nic nedělá, nic nezkazí",
třetí paušálně zakazuje něco, co mnohdy vede k dobrým
výsledkům.
Gerbrich nevidí důvod vyhýbat se chorálním nápěvům.
U žalmů (a obecně u všech recitativních zpěvů -
orace, lekce, preface, psalmodie) Osobně je považuje
za velmi vhodné. Čeština má do určité míry podobnou
přízvukovou strukturu jako latina, problémem je,
že o přízvukových pravidlech podkládání textu
nápěvem většina "uživatelů" vůbec neví.
(s. 64)
-- To je zásadní pravidlo, které bych chtěl vyzdvihnout já:
nápěvy recitativního charakteru obvykle pro český text
dobře využít lze, a to bez úprav.
Noty
V přílohách najdeme notové ukázky dokumentující zpívané
oficium ve třech dříve zmíněných řeholních komunitách.
Od každé jsou otištěny druhé nešpory slavnosti
Seslání Ducha svatého.
(Tzn. noty jsou ještě letos potenciálně využitelné!)
Latinské zpěvy dominikánek z Lysolají jsou vzaté ze starších
vydání dominikánských chorálních knih, které se dnes dají
snadno najít na internetu.
Ukázka ze žaltáře slánských karmelitánů obsahuje jen
texty žalmů označkované pro vybrané chorální nápěvy,
protože zpěv se v komunitě omezuje na hymny, žalmy a responsoria
a ukázka předvádí právě jen žalmy.
Každý má svůj pevně přiřazený nápěv; ten je vybrán tak, aby se
během roku pokud možno nikdy nesrazily v jedné hodince
dva žalmy zpívané stejně. (s. 56.)
Z mého pohledu nejzajímavější jsou zpěvy klarisek
ze Soběšic. Nabízí se nám tu ojedinělá ukázka veřejnosti jinak
nepřístupného zhudebnění oficia, které postupně vznikalo
v devadesátých letech, po založení soběšické komunity
z mateřského kláštera v Německu, kde zpívané oficium
v národním jazyce bylo normou.
Zpěvy zahrnuté v ukázce jsou podařené a kdo by se chystal
zpívat druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého,
rozhodně neudělá chybu, když po nich sáhne.
(Bez falešné skromnosti
musím říci, že jsou kvalitnější než ty, které teď pro stejnou
příležitost nabízím já.)
Závěr
Přál bych si, aby probraná diplomová práce byla lépe dostupná.
Význam by to mělo jednak pro praxi chrámového zpěvu:
notová příloha obsahuje, spolu s dalšími méně unikátními
ukázkami, jinde nedostupné zhudebnění
druhých nešpor Seslání Ducha svatého od soběšických klarisek.
Jednak je důležitým příspěvkem do diskuse o vztahu
gregoriánského chorálu a českého jazyka, resp. o možnosti
"českého chorálu" a jeho komposičních zásadách.
Zatím nevím o jiném textu, který by tento problém přímo tematisoval
a pokoušel se ho řešit. Přitom to rozhodně je problém hodný
řešení - už proto, že, jak i práce sama částečně dokumentuje
(a bylo by možné přidat množství dokladů i z dob mnohem
dřívějších), adaptace latinských chorálních zpěvů pro český
text vznikají odnepaměti a vznikat budou.
I když zásady, které práce formuluje, nejsou úplně nosné,
hlasy, kterým dává zaznít,
mají k věci co říci, a v případných budoucích pokusech
o důkladnější syntézu by měly být zohledněny.
Pokoušel jsem se sehnat kontakt na autorku, abych jí navrhl,
zda by svou diplomovou práci nechtěla někde vystavit ke stažení,
k potěše a užitku všech, kdo se problematikou zpívaného oficia
- a liturgické hudby vůbec - zabývají. Zatím však všechna moje
snaha byla marná. Kdyby sem snad náhodou zabrousila sama,
nebo někdo, kdo ji zná, budu rád
za e-mail.
Na stránce s notami ke stažení jsem dnes založil novou sekci
pro vlastní texty řeholních společností
a umístil do ní zhudebněné oficium sv. Evžena de Mazenod,
zakladatele řádu Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné.
K tomu se sluší dodat pár slov na vysvětlenou.
Breviářová propria řeholních společností mě zajímají,
takže je aktivně vyhledávám;
v jednom starším blogovém článku
je (čas od času aktualisovaný) seznam těch, která jsou volně
dostupná na internetu.
Kdo by zapátral na githubu v repozitáři projektu In adiutorium,
zjistil by, že jsem
na zhudebnění některých z nich
začal pomýšlet už dosti dávno - v dubnu 2013 jsem udělal první
kroky ke zpracování oficia slavnosti sv. Norberta podle českých
textů premonstrátského řádu, ještě o něco dříve jsem začal
pracovat na oficiu slavnosti sv. Dominika podle vlastních
textů Řádu kazatelů.
Výběr samozřejmě není náhodný: u dominikánů byl kdysi v noviciátu
můj dědeček; jméno svatého Norberta pak nosím jako jedno
z křestních.
Z výše řečeného je zřejmé, že moje práce na zhudebnění
vlastních textů některých řeholních společností je vedená
čistě osobním zájmem. Nejde o zpěvy složené na přání nebo
na objednávku a neočekávám, že budou někdy někde zpívány.
Ani já je nikdy v rámci normálního běhu oficia zpívat nebudu.
Skládám je pro radost ze skládání a pro bližší kontakt
s dotčenými liturgickými texty a se svatými, k jejichž oslavě
byly složeny.
Když jsem před lety začal s texty o svatých zakladatelích
dominikánů a premonstrátů, záhy jsem narazil
na překážku, která mou práci v tom směru nadlouho zastavila:
oba řády jsou starobylé (premonstrátský vznikl ve 12.,
dominikánský ve 13. stol.) a k podstatným součástem
jejich způsobu života patří chór. Každý má svou svébytnou
chorální tradici. Budu jejich české liturgické texty
zhudebňovat úplně nezávisle, "na zelené louce", jako jsem
naložil s většinou textů Denní modlitby církve, nebo bych se měl
spíše pokusit o zhudebnění navazující na danou řádovou tradici?
Tu otázku jsem tenkrát nerozřešil a sv. Norberta i sv. Dominika
jsem tudíž nechal čekat.
To byl výchozí bod pro moje nepříliš dávné rozhodnutí
zpracovat oficia svatých řádu Misionářů oblátů.
(Ve skutečnosti je jediným světcem, jehož oficium je vystrojeno
vlastními zpěvy, zakladatel - sv. Evžen.)
Tato řeholní společnost mně osobně není nijak blízká.
Ale především - nejen že nemá chórovou povinnost:
jsem si téměř jist, že nemá vůbec žádnou
tradici zpívaného oficia.
Vůbec bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že zhudebnění
kompletního oficia sv. Evžena existuje pouze v českém
jazyce a pouze od dnešního večera. Tak otázku, zda a jak bych
se měl v hudebním výrazivu vázat na řádovou tradici,
mohu nechat úplně stranou.
[EDIT 4. 9. 2016] Jen pro pořádek:
domněnka, že obláti nemají vůbec
žádnou tradici zpívaného oficia, se ukázala být mylná.
"V neděli ... v 18:15 pak máme zpívané
nešpory s varhanním doprovodem ..."
(http://oblati.cz/povolani.html)
Podle téže logiky vyhlašuji program na dobu příští:
až se mi zase mezi opravováním starších nepříliš povedených
zpěvů zasteskne po zhudebňování nových, dosud nedotčených
textů, pokračovat budu texty salesiánskými.
Předběžné ohledání ukázalo, že tím budu mít postaráno
o zábavu na delší dobu, protože salesiánský kalendář
je bohatší než oblátský a breviářové texty obsahují několik plně
vystrojených oficií, jakož i řadu skromněji vypravených
památek "o dvou vlastních antifonách".
Správně bych jistě měl zohlednit rčení
Jesuita non cantat, neque rubricat
a v rámci "nesmyslného" přednostního zhudebňování textů
nezpívajících řádů dát přednost řádu příslovečně nezpívajícímu -
Tovaryšstvu Ježíšovu. Jeho proprium breviáře ale, pokud
je mi známo, veřejně dostupné není.
Závěrem:
To, co dělám, dělám v dobré víře, že tím nikomu neškodím.
Kdyby se některá z dotčených řeholních společností cítila
poškozena tím, že jsem neuměle zhudebnil a zveřejnil její
(již předtím všeobecně veřejně dostupné) liturgické texty,
samozřejmě jsem připraven příslušné dílo či díla stáhnout
z nabídky a upustit od jejich dalšího šíření.
Při snaze o vytvoření hudebního jazyka přímo navazujícího
na gregoriánský chorál a plně respektujícího české texty
mi stále hlodá v hlavě "olejníkovský brouk",
hlásající, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší",
tj. že celé mé úsilí je marné a hloubí akorát pomýlenou
slepou uličku.
Rád bych se se svým broukem utkal. Jenže tady je potíž:
často lze slyšet nebo číst, že o tom, že se "chorál s moderními
jazyky nesnáší", byl Olejník pevně přesvědčen, že to druhým
vštěpoval, ..., ale kromě samotného tvrzení jsem nikde nenašel
ani kousek argumentace. O tu bych přitom velice stál -
i když je velmi nepravděpodobné, že bych se nechal přesvědčit
a svou práci na českém chorálu opustil jako scestnou,
inteligentní protivník či oponent prospěje každému dílu.
V diplomové práci Jakuba Vavrečky
Odkaz P. Josefa Olejníka (CMTF UPOL, 2013)
jsem se dočetl, že tentýž názor na vztah hudební řeči
gregoriánského chorálu a moderních jazyků zastával
P. Augustinus Gröpp OSB,
mnich opatství Beuron, který v roce 1970 napsal příznivý
posudek na vzorek Olejníkových liturgických zpěvů, které mu byly
zaslány.
...
Jeho zásada, že lidový jazyk a latinský chorál se nesnášejí,
je jedině správná. U nás v Německu nebyla, bohužel,
respektována. Pro naše texty byl totiž mechanicky převzat
gregoriánský chorál, což působí špatně zvláště u prefací.
Moderní jazyky se řídí jinými
zákony než jazyky románské, a proto musejí být také jinak
zhudebněny; a to se Mag. Olejníkovi dobře podařilo.
(překlad převzat ze zmiňované diplomové práce, s. 22)
U mnicha a církevního hudebníka aktivního v době provádění
liturgické reformy v Německu by bylo lze se nadát větší
literární aktivity než u skladatele působícího ve stísněných
podmínkách církve v Československu v době normalisace.
Navíc, jak zmiňuje ve výše citovaném úryvku a jak jsem to
měl možnost při pobytu v Německu sám zažít, tam se zpěvy
bezprostředně navazující na gregoriánský chorál používají hodně.
Mně se vždy jevily jako zdařilé a skladatele německého
chorálu (Heinrich Rohr, Godehard Joppich a další) počítám
ke svým vzorům. Přesvědčený odpůrce spojování chorálu
s národním jazykem ovšem v sedmdesátých letech jistě měl
hodně proti čemu psát ...
Protože vlastními silami jsem nenašel nic, sebral jsem
potřebnou dávku drzosti a napsal do beuronského opatství e-mail
s prosbou o odkázání na nějaký text, co P. Gröpp napsal
k chorálu a lidové řeči - pokud tedy něco napsal.
Čekal jsem, že se dozvím, že nenapsal nic,
nebo že opatství o publikacích svých dávných řeholníků nemá
přehled;
doufal jsem, že budu odkázán třeba alespoň
na nějaký časopisecký nebo novinový článek.
Odpověď, které se mi dostalo, mě ale zaskočila:
"O P. Augustinu Gröppovi nic nevíme a v danou dobu žádný
nositel toho jména nefiguruje ani v katalogu celého
benediktinského řádu."
Bylo tedy třeba jít proti proudu citací a ověřovat přejímané
informace. Naštěstí to nebyla cesta dlouhá -
Komárek
(P. Mgr. Josef Olejník, kněz a skladatel liturgické hudby, Olomouc 2001),
z něhož Vavrečka čerpá, kromě překladu výše zmiňovaného
"posudku" (nejde o formální posudek, ale o osobní vyjádření
v rámci přátelského dopisu dr. Pluhařovi, který do Beuronu
noty a nahrávky poslal)
zveřejňuje i kompletní fotografickou reprodukci
korespondence, ve které se objevuje. Dotyčného beuronského
benediktina nejmenuje Gröpp, ale Gröp.
Tomu se zdají dobře
odpovídat i (poměrně úhledné) podpisy v reprodukovaných dopisech.
V dalším kole jsem do Beuronu poslal fotografie stránek
z Komárkovy knihy, kde jsou dopisy reprodukovány.
Tím se záhada vyřešila: v Beuronu sice nemají a ani v roce 1970
neměli ani žádného P. Gröpa, pisatele dopisů se ale v opatství
najít podařilo - je jím P. Augustinus Gröger OSB.
To, že se v Čechách jeho příjmení čte celou dobu špatně,
je třeba připsat jednak tomu, že písmo v podpisu bývá více
či méně deformované, jednak odlišnostem mezi použitou variantou
německého psacího písma a školním psacím písmem běžným u nás.
Tolik tedy neplánovaný mikroskopický příspěvek
k olejníkovské historii.
Pokud jde o mé naděje, kvůli kterým jsem, nic zlého netuše,
původně do Beuronu psal, ukázaly se být liché - P. Gröger
se do žádné literární polemiky s německým chorálem nepouštěl
a nebylo tedy na co odkázat.
Argumentujícího odpůrce křížení chorálu a národních jazyků
- ať už živého, nebo vtělivšího své názory v jeden či více textů
- jsem tedy stále nenašel, a stále platí, že bych nějakého
potkal rád.
Na youtube se objevil
záznam nedávných ranních chval z Ústí nad Orlicí
a jeho zhlédnutí/vyslechnutí mohu jen doporučit.
Zejména pak těm, kdo by zvažovali možnost
zpívat napřesrok na Bílou sobotu ranní chvály z Olejníkova
Velikonočního graduálu; dále těm, kdo by byli zvědaví,
jak zní Olejník perfektně zazpívaný a capella,
bez předepsaného doprovodu.
Nahrávka je o to cennější, že jde teprve o druhý
volně dostupný záznam Olejníkova zhudebnění části liturgie hodin
(první jsou
nešpory z Olomouce).
Já k tomu nemám co víc napsat - zachycené ranní chvály
jsou bezúhonné po stránce textu, liturgické akce (v tom smyslu,
že neobsahují žádnou akci nepatřičnou) i zpěvu.
Snad jen, že se mi moc líbí vícehlasé provedení hymnu,
a kde jsou k tomu pěvecké možnosti, rozhodně stojí za to po něm
sáhnout. Není nijak vyhraněně olejníkovské a
šlo by dobře dohromady i s jiným zhudebněním zbytku hodinky.
Z dalšího mě oslovila antifona k Benedictus.
Mám podezření, že v unisonu je ještě působivější,
než by byla s doprovodem.
V souvislosti s tím stojí za pozornost, že ranní chvály
jeden (autorsky) unisonový prvek obsahují - antifona
Kristus stal se poslušným je ve Velikonočním graduálu
bez doprovodu.
[EDIT 15. 4. 2017]
V době psaní článku jsem si neuvědomil, že od velkopátečních
obřadů do velikonoční vigilie se na varhany nehraje,
a tak jsem se divil, že zaznamenané ranní chvály z Bílé soboty
jsou zpívané bez doprovodu. Teď se naopak divím,
že je P. Olejník doprovodem opatřil.
Před časem jsem zachytil informaci o svébytných nešporách,
které se slaví ve vybrané sváteční dny (viz citace níže)
ve Štěpánkovicích na Hlučínsku.
Protože
na webu štěpánkovické farnosti
je možné sledovat bohoslužby v přímém přenosu,
počíhal jsem si na nešpory, které se konaly dnes,
o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, ve 14:00.
Na stránkách farnosti jsou "prajské nešpory" zmiňovány jako
součást širšího celku lokálně specifických kostelních písní.
...
Součástí Pruska se stalo celé Hlučínsko po prohrané
1. slezské válce v roce 1742. Dlouhých dvě stě let byla
historie obce propojena s dějinnými událostmi Německa.
Přesto se zde dále mluvilo „moravsky“ a tímto jazykem –
slezským nářečím češtiny – se také vyučovalo ve škole.
Základem pro výuku byl slabikář, který pro tuto oblast vydal
slezský buditel, kněz Cyprián Lelek z Dolního Benešova.
Koncem 19. století však byly školy v „pruském Slezsku“
poněmčeny, ale „moravština“ se nadále používala při náboženské
výchově a v kostele, protože tato část území nadále patřila
k olomoucké arcidiecézi. Živou památkou na dějinné zvraty je
svébytné nářečí i písně, které se zpívají jen na Hlučínsku.
„Písně nenajdete v Kancionálu. Lidé je mají natištěné
na lístcích. Zajímavostí tohoto regionu jsou
tzv. prajské nešpory, které se zpívají na Vánoce,
Velikonoce, na krmáš a odpust. Starší lidé to znají ještě
zpaměti a s chutí nešpory zpívají,“
upozornil štěpánkovický farář na místní raritu.
Ve stanovený čas přišel za zpěvu první sloky písně
Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz
liturgický průvod - kněz (v pluviálu) a několik ministrantů.
Nešpory začaly úvodním veršem, jehož charakteristická
formulace mě přiměla k rychlému vyhledání pravděpodobného zdroje.
V. Bože ku pomoci mé vzezři! R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci. V. Srdce i ústa spraviti * bychom tě mohli chváliti. R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému.
Jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.
Protože přenos byl (ať už to bylo vlivem čehokoli) nestabilní
a často mi vypadával "signál", nejsem si jist, zda bylo
zachováno výše naznačené dělení mezi kněze a lid,
ale to není až tak důležité. Důležité je, že máme před sebou
půvabný text, který Tomáš Fryčaj
do nešpor, které otiskl ve svém kancionálu,
převzal z kancionálu ještě o poznání staršího
- z Božanova Slavíčka rájského.
(Božanovi a nešporám v jeho Slavíčkovi obsaženým zatím článek
dlužím.)
Po úvodním verši pokračovala místo hymnu píseň načatá
při vstupním průvodu.
Jaké asi budou žalmy?
Ty Fryčaj od Božana nepřevzal. Díval jsem se tedy nejprve
do Fryčaje, jakožto zpěvníku místem i dobou vzniku bližšího,
a nezklamal jsem se. Použitý značně archaický překlad žalmů,
s příznačnou snahou o svázání poloveršů rýmem, je Fryčajův.
--- Chápete to? Fryčaj - zpívaný více méně
nepřetržitě do roku 2016! Etnologové jsou možná na takové
zázraky zvyklí. Já na to ale zvyklý nejsem a jsem z toho
jako u vytržení. Opravdu jsem nečekal, že se na poli
českých zpívaných nešpor něčeho takového dočkám.
Ve zpěvu se střídala kantorka s lidem (možná ještě rozděleným
na dvě části - to jsem, díky již zmíněným častým výpadkům,
nemohl dobře vysledovat.)
Použité nápěvy žalmů odjinud neznám.
Každý poloverš byl uzavřen, jak je běžné,
nějakou melodickou ozdobou; často se navíc v polovině verše
změnil recitační tón.
Pokud jsem dobře poslouchal, kantorka a lid nezpívali
své verše na stejný nápěv, ale každá skupina zpěváků
měla svůj vlastní; ty se pak k sobě měly možná trochu jako
výzva (kantorčin verš) a odpověď (verš lidu).
Všechno doprovázely varhany.
K melodiím je třeba říci, že to jistě nejsou ty, se kterými
Fryčaj počítal (a které jsem zatím nedohledal).
V jeho kancionálu je totiž u každého žalmu
uvedeno číslo (např. pro žalm 109 "melodie chorální nro. 72")
a počet slabik, které jsou potřeba pro závěrečnou formuli
každého poloverše. Právě počty slabik ale nesouhlasí -
štěpánkovické závěrečné formule jsou vesměs bohatší/delší
než Fryčajovy.
Díky výpadkům příjmu přenosu nevím, jestli zazněly žalmy
dva nebo tři. Každopádně to byly žalmy ze začátku
Fryčajova - a tehdejšího římského - nedělního pořádku
(109, 110, možná i 111 - ve vulgátním číslování).
Poté celebrant přečetl krátké čtení
(řádné z breviáře) a po něm, kde rubriky připouštějí promluvu,
pronesl krátkou výzvu, směřující ke kantiku Magnificat.
To se zpívalo stejným způsobem jako žalmy. Opět Fryčajův
text. V jeho průběhu byl, jak je při slavnostních nešporách
obvyklé, okouřen oltář, celebrant a lid.
Přímluvy, modlitba Páně a závěrečná modlitba z breviáře.
Následovala ještě pobožnost (výstav Nejsvětější svátosti a část
novény k Božímu milosrdenství), kterou jsem již nesledoval.
Vyhodnocení
Co jsou tedy "prajské nešpory", jak se dnes ve Štěpánkovicích
slaví?
V zásadě jde o nedělní nešpory z Fryčajova kancionálu,
přistřižené podle schematu nešpor z denní modlitby církve.
Tak je hymnus přesunut na začátek. Úpravou směrem k lidovosti
je, že není použit hymnus uváděný Fryčajem, ani ten z breviáře,
ale známá velikonoční píseň z kancionálu.
Počet žalmů je omezen. Nezpívané prvky (čtení, přímluvy,
Otčenáš, závěrečná modlitba) jsou vzaty z breviáře,
řádně pro ten který den.
Zpívané prvky, které Fryčaj nemá - ať proto, že je
programově vypustil (antifony), ať proto, že v jeho době
součástí římského oficia nebyly
(responsorium, novozákonní kantikum) - jsou vynechány.
Projednou si dovolím úplně vynechat
šermování liturgickými předpisy,
protože poslední, co bych si přál, by bylo, aby prajské nešpory
mým přičiněním vymizely, nebo doznaly nějakých násilných úprav
v zájmu vyhovění dnešnímu liturgickému zákonodárství.
V době, kdy vznikly, nebyly součástí liturgie, ale lidovou
pobožností, na kterou se liturgické předpisy nevztahovaly.
Bylo by tudíž zcela věci nepřiměřené podle dnešních liturgických
předpisů je soudit.
Spíše se můžeme radovat, že nešpory v národním jazyce jsou
v dnešním pojetí katolické liturgie, oproti dřívějšku,
nešporami v plném slova smyslu, a že i vzácné památce
z dávných dob můžeme tento vznešený status přiznat.
Myslím, že se v daném případě sluší zavřít oči,
a nešpory prostě přijmout, jak jsou.
Kdyby je chtěl někdo dále reformovat k podobě pokoncilního
oficia, dala by se snad jen opatrně navrhnout úprava výběru
žalmů, aby, zvláště o Velikonocích, vedle žalmu 109 zazněl
i druhý žalm nešpor neděle prvního týdne žaltáře - žalm 113.
Ten byl součástí
nedělních nešpor i v době Fryčajově (Když vycházel Izrael
ze zajetí egyptského * rodina Jákobova z krajiny pohanstva
divokého) a pravděpodobně bude na místě ještě znám,
včetně nápěvu. Možná ale byly žalmy pro "pokoncilní zkrácení"
vybrány z dobrých důvodů, které nedohlédnu.
A zpívat žalmy popořadě, jak jdou za sebou v bibli,
je v rámci římského oficia samozřejmě velmi tradiční.
Prajské nešpory jsou možná vůbec nejdokonalejším naplněním
názvu "lidové nešpory", kdysi pro překlady a úpravy
nešpor pro slavení za činné účasti lidu dosti obvyklého:
jsou to "lidové nešpory", které opravdu zlidověly.
Bude jistě dobré se ptát, jak se to povedlo, jaké dobré vlivy
k tomu přispěly, a jestli z toho lze vyvodit nějaký závěr
pro hudební podobu "lidových nešpor", které by mohly vznikat
dnes.
Velikonoční triduum je za dveřmi. Vrchol liturgického roku
s sebou pochopitelně nese zvýšenou "liturgickou nabídku".
Nabízím přehled mimořádně slavených částí liturgie hodin -
samozřejmě neúplný a omezený na místa, která mám
"na dohled".
Pokud by někdo považoval za vhodné poslat další, rád doplním.
Praha
V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
se na Velký pátek a Bílou sobotu od 8:00 bude slavit
modlitba se čtením spojená s ranními chválami.
V neděli Zmrtvýchvstání Páně od 17:00 nešpory.
Královská kanonie premonstrátů na Strahově
bude na Zelený čtvrtek a Velký pátek od 21:00 slavit
modlitbu se čtením se zpívanými lamentacemi,
anticipovanou vždy z následujícího dne.
(Lamentace v běžném pokoncilním oficiu pochopitelně nejsou,
jde o řádovou úpravu.)
Kromě toho je možné zúčastnit se na Velký pátek ranních chval,
na Bílou sobotu ranních chval a nešpor.
Na neděli Zmrtvýchvstání budou křestní nešpory
(viz článek zachycující jedny loňské).
Dominikáni u sv. Jiljí
mají liturgickou nabídku tak rozsáhlou, že je lepší podívat
se přímo na jejich web.
Zvláštní pozornost si zaslouží "temné hodinky",
slavené na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu
od 7:00.
Jde o předkoncilní matutinum a (částečně modernisované)
ranní chvály. Texty a noty viz
web.
Roudnice nad Labem
V kostele Narození Panny Marie se
zpívá velká část předkoncilního oficia Svatého týdne.
Nevím ale, nakolik jsou hodinky otevřené pro veřejnost -
případnému návštěvníkovi se doporučuje předem kontaktovat
organizátory, aby nezůstal stát před zavřenými dveřmi.
Nedávný článek, věnovaný pořádku zpěvů oficia
podle Ordo cantus officii z r. 1983,
mj. upozornil na zásadní redukci množství velikonočních
antifon. V žaltáři má každý žalm a kantikum
ranních chval a nešpor pro dobu velikonoční svou
vlastní antifonu, nabízející "velikonoční
čtení" daného žalmu.
Moje zhudebnění věrně sleduje texty v breviáři
a pro všechny tyto
velikonoční antifony ze žaltáře
poskytuje nápěvy.
OCO naproti tomu nabízí jen řadu alelujatických
antifon, které se mají opakovat v týdenním cyklu
po celou dobu velikonoční.
Je zřejmé, že toto řešení klade mnohem menší nároky
na zpěváky (výrazně menší množství kousků k nácviku,
nacvičené antifony se vícenásobně využijí) a pro
slavení liturgie hodin se zpěvem v podmínkách
komunity je jistě přitažlivé.
Nabízí se tedy otázka, jestli by se moje zhudebnění
Denní modlitby církve nemělo vydat stejnou cestou
a aplikovat podobné zjednodušení.
Odpovědět musím jednoznačným Ne, protože
projekt In adiutorium se úzkostlivě drží oficiálního
znění textů a závazných liturgických předpisů,
a nevím o žádném liturgickém předpisu, který by
legitimoval v rámci české verze oficia svévolné
nahrazení předepsaných antifon antifonami
alelujatickými.
Ale - přímo se nabízí rozkošná rubricistická obezlička:
čl. 276 VPDMC stanoví, že "Není na závadu
v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty
různým jazykem."
Doporučuji proto v době velikonoční antifony k žalmům
a kantikům ranních chval a nešpor zpívat latinsky.
To znamená - na nápěvy gregoriánského chorálu.
To znamená - s antifonami vybranými podle OCO.
To znamená - s antifonami z výše zmíněného týdenního
alelujatického cyklu.
(Stále ještě jsem neměl příležitost nahlédnout do
nového vydání OCO 2015. Kdyby někdo ze čtenářů,
dokumentem disponujících, zjistil, že tam jsou
velikonoční antifony k žalmům řešeny jinak než
v OCO 1983, prosím o šťouchanec.
Ale nepředpokládám to.)
Na antiphonale.inadiutorium.cz
tyto antifony zatím ještě nenajdete, ale budu se snažit
nejpozději začátkem doby velikonoční je dodat.
