Chorál český a moravský

28.6.2014 19:21 | kategorie: Projekt | Komentáře

Zabloudil jsem na stránky Varhaníků on-line a narazil v jejich knize hostů (zjevně sloužící i jako diskusní fórum stálých příznivců webu) na zajímavé komentáře vyprovokované diskusí o Olejníkových antifonách k pohřebním obřadům.

Radek Rejšek 27. 6. 2014, 6:33

U Olejníka by mělo platit, že by se měl hrát přesně tak, jak je to napsané. Tím samozřejmě stoupají nároky ve chvíli, kdy je člověk situací donucen "neliturgicky" zpívat žalm od varhan a současně se doprovázet. Bez vytáček přiznám, že i já s tím mívám problém. Když se mi podaří na liturgii přijít s větším předstihem a je požadován Olejníkův žalm, tak si to vždycky jdu zkusit do místnosti s klavírem, kterým náš klášter disponuje za sakristií. Takovouto minizkoušku považuji v případě veškerých Olejníkových věcí za téměř nutnost. Olejník je totiž specifický tím, že nezapře svůj původ ze Strání, což je bašta folklóru a tyto vlivy se výrazně odrážejí v jeho latentně - harmonickém cítění. Tuhle jsem jednou seděl s V. Roubalem a on mi předváděl folklorizující harmonizace Olejníkových věcí - šíleně jsme se při tom nasmáli, ale bylo to super a nemělo to chybu (v kostele to ale aplikovat nedoporučuji). Ale právě tady jsem si uvědomil, že je to fakt, a to zdůrazňuji - toto tvrzení nemá v sobě ani známku nějakého zesměšňování nebo zlehčování. Olejník výrazně tíhne k latentně cítěné "moravské" dominantě, od které je pak už jen krůček k tzv. "moravské modulaci" (správněji by se mělo říkat "moravskému tóninovému vybočení"). Je otázkou, zda si to sám uvědomoval, ale řada věcí je vlastně kompilátem chorálu a moravského folklóru. A protože oboje je velmi specifické, tak mě to vede k přesvědčení, že Olejník se musí hrát přesně podle notového zápisu a nesnese harmonickou "rozvolněnost" jako třeba Bříza nebo některé žalmy Korejsovy (při veškeré úctě - kdyby mě p. Korejs nyní slyšel, asi by se pořádně naštval a hnal by mě, ale je to myšleno tak, že i když Korejse někdo harmonicky "vylepšuje" po svém, tak to obvykle nebývá taková katastrofa, jako když se harmonicky "vylepšuje" Olejník.

Ivan 27. 6. 2014, 22:06

To je fakt, s těmi vlivy moravské muzikality a chorálu, zároveň mi ale připadá, že jeho nápěvy dosti vycházejí z českého textu a harmonie z jeho nálady. Jsme tu na to natolik zvyklí, že většinou jedem bez minizkoušek... Naštěstí nevycházel jako Leoš Janáček z melodie lašského nářečí. To by bylo těch minizkoušek více....

K Olejníkově melodice ani harmoniím nemám co říci, tyto informace si pouze ukládám pro dobu, až budu o hudbě vědět víc. K přemýšlení mě inspiroval především závěr Ivanova komentáře (mnou výše zvýrazněný).

Pro chorální nápěvy je charakteristická úzká vazba na jazyk. Na jeho melodii, rytmus. Avšak moje "pražská" čeština se právě v těchto charakteristikách významně liší od "šumavské" češtiny mé pratety, od češtiny kolegy z Valašska, známých z Brna, ... Nevím už, ve kterém pojednání o gregoriánském chorálu (horkými kandidáty jsou Wagnerova Einführung a Johnerovo Wort und Ton im Choral) jsem četl, že pozdní vrstvy repertoáru se vyznačují ztrátou smyslu pro slovní přízvuk, který se u skladeb klasického období odráží ve vedení melodie a jejích ozdobách. Nestojí za tím ve skutečnosti změna charakteristických kvalit mluveného jazyka během století? Navíc nepochybuji o tom, že jako dnes existuje tolik způsobů mluvené/čtené latiny, kolik je mateřských jazyků mluvčích, bylo tomu i ve středověku.

Potom je třeba počítat s tím, že můj "český chorál", nakolik je skutečně věrný jazykovému prostředí, v němž a pro něž vzniká, může být pro interprety z jiných oblastí do jisté míry tím samým cizí a nepřirozený, a naopak, že "český chorál" skládaný v Brně nebo na Valašsku by zřejmě byl v některých ohledech charakteristicky jiný.

Výhled - léto 2014

23.6.2014 18:35 | kategorie: Projekt | Komentáře

Poslední "programové vyhlášení" je staré více než rok. Vidím, že větší část loňských slibů jsem nesplnil. Protože obě zbývající státnice jsou za mnou, je docela vhodná chvíle načrtnout linie práce na projektu v následujících měsících.

Související malá reklama: loni v létě jsem značnou porci času, který by jinak zřejmě dostal projekt In adiutorium, věnoval přípravě zpěvníku pro Officium parvum (malé mariánské hodinky). Dokončen byl na podzim. Kvůli technickým potížím byl publikován nejprve na stránkách uskupení Conventus Choralis, které bylo zadavatelem tohoto podniku, před několika dny jsem ho konečně nahrál i na web Editio Sancti Wolfgangi.

K chystaným pracem: Pro nejbližší dobu mám dvě priority. Především dokončit vlastní antifony nedělí cyklu A a doplnit antifony k modlitbě se čtením do těch slavností Páně, které je ještě nemají. Tím bude nahrubo hotové proprium mezidobí. Druhou prioritou je dokončit Nešporní zpěvy.

Nad tyto dvě věci je lepší nic neslibovat. Je však možné alespoň naznačit směr dalších prací. Cíle, ke kterým se upínám, jsou známé: je to postupné zveřejnění jednotlivých svazečků antifonáře. Nyní se v některých případech zdá být takřka na dosah:

  • společné texty o svatých - při šťastné konstelaci by mohly být už letos; zbývá dokončit některé antifony k modlitbě se čtením a provést celkovou revizi
  • proprium mezidobí - po dokončení nedělí cyklu A a revizi
  • vánoční a velikonoční cyklus - po dokončení chybějících antifon (zejm. pro ferie) a revizi

Žaltář proti dřívějším plánům bude dokončen zřejmě až relativně pozdě, protože obsahuje velké množství zpěvů, mezi nimi mnoho nepodařených, a vzhledem k velké důležitosti mu chci dopřát potřebný čas na pomalé zrání. Zcela mimo dohled zůstává zatím sanktorál, jehož materie dosud není a hned tak nebude ani hrubě hotová. Zbývající mezery postupně vyplňuji.

V souvislosti s antifonářem bude potřeba definitivně vyřešit s liturgickou komisí ČBK (a případnými dalšími zainteresovanými subjekty) právní otázky. Pokud totiž věci správně rozumím, aktuálně zveřejněné materiály mají poloilegální status: držitelem autorských práv na zhudebnění jsem já, ale "libreto" patří někomu jinému, od koho nemám licenci; svazečky antifonáře by navíc měly obsahovat nemalou část breviářových textů, což by mohlo jít do jisté míry proti obchodnímu zájmu Karmelitánského nakladatelství. Navíc - jakkoli zatím jen velmi předběžně - pomýšlím na nějaký způsob vydání tiskem. Nepředstavuji si, že by nějaké nakladatelství chtělo vydat několikasvazkové dílo, které zajímá jen hrstku lidí, a ke všemu je volně ke stažení na internetu. Naopak pro tu hrstku lidí je však vesměs mnohem příjemnější a možná i ekonomičtější koupit si profesionálně vytištěné a svázané knihy než si tisk a vazbu objemného antifonáře zajišťovat nějak "na koleně". V takové situaci se jako potenciálně vhodné řešení nabízí tisk na vyžádání, např. v zahraničí populární Lulu nebo český Librix. Bude tato možnost nějak legálně schůdná?

Mimo ediční plány žijí kytarové žalmy: pomalu pracuji na opravě některých rytmických neobratností zejm. v Žalmu 130 a na upřesnění jeho notového zápisu. Výhledově chci přidat další nešporní žalmy zpracované obdobným způsobem, to ale zcela závisí na přízni múz (nebo snad spíš antimúz :) ).

Před delší dobou jsem se pustil do práce na částkách zveřejněných proprií řeholních společností. Jen tak, pro radost, a tudíž beze spěchu. Rozdělanou mám (už drahně dlouho) slavnost sv. Dominika z dominikánského propria a sv. Norberta z textů premonstrátských. (Seznam na internetu dostupných řeholních proprií denní modlitby církve udržuji v jednom starším blogovém článku. Mám radost, že jich není málo a stále přibývají.)

Poutní kostel Panny Marie Pomocnice ve Skokách je mj. místem česko-německých poutí. Existující dvoujazyčné poutní písně, nejen skokovské, mi vnukly nápad pokusit se složit votivní mariánské oficium (s texty ze společných textů o Panně Marii), které by se dalo zpívat česky, německy, ale i nějak dohromady (pravděpodobně střídavě po verších) a bylo hudebně jednotné. Zatím nevím, zda a kdy se pustím do jeho realizace.

Ranní chvály s komunitou Blahoslavenství

11.6.2014 21:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

CD "Ranní chvály s komunitou Blahoslavenství" a "Liturgie dne s komunitou Blahoslavenství" jsem si nadělil loni k svátku. Postupně se pokusím obě CD představit a obvyklým způsobem nabídnout hodnocení jejich obsahu. První článek věnuji nahrávce o něco starší, výrazně kratší a žánrově méně pestré: Ranním chválám.

Formální charakteristiky

V e-shopu komunity Blahoslavenství je k CD jen stručný popisek:

Na tomto CD najdete dvě verze kytarových Ranních chval. Tyto ranní chvály mají breviářovou strukturu a jsou upraveny pro snadnější zapojení se do zpěvu při větších setkáních, nebo při setkáních mládeže.

Do "Kytarových" ranních chval je zapojena celá řada hudebních nástrojů. Vedle kytary je slyšet keyboard, malý buben, někdy i housle. (Nelze vyloučit, že mi další nástroje utekly.) Psalmodie si podržuje svůj tradiční recitativní, hudebně maximálně prostý ráz. Doprovází ji lehký doprovod rozloženými akordy na kytaře. Ostatní zmíněné nástroje se připojují při hudebně bohatších zpěvech - antifonách, zpěvech po čteních a dalších. Tyto jsou vždy rytmické.

Úprava pro snadnější zapojení se do zpěvu je patrná především v práci s antifonami. Ty jsou upravené na způsob krátkých chytlavých popěvků srovnatelných např. s těmi z komunity Taizé nebo od Jiřího Černého. Antifona se opakuje nejen na začátku a na konci žalmu, ale i po každé jeho strofě a vždy alespoň dvakrát. To znamená, že i ten, kdo před sebou nemá noty ani text, velmi pravděpodobně nejpozději po první strofě už bude moci zpívat antifonu. Nahrávka zřejmě není živým záznamem slavení ranních chval v komunitě, ale vznikla ve studiových podmínkách. Díky tomu není zcela jasné, jaké je zamýšlené uspořádání psalmodie. V přednesu žalmů se na způsob chórů střídá mužský hlas se dvěma hlasy ženskými, antifony zpívají všichni společně. Pravděpodobně se počítá se střídavým přednesem kantora a celého shromáždění, zrovna tak je ale možné, že psalmodie je zamýšlena pro dvě skupiny kantorů a shromáždění jsou vyhrazeny jen antifony.

Liturgické texty: I. formulář

Pane, otevři mé rty (3x)

1. ant. Po Bohu žízním, / po Bohu živém. / Po Bohu žízním, / Maranatha!
Žalm 63

2. ant. Já jsem váš Bůh / a vy jste lidem mým, / praví nám náš Pán.
Ez 36

3. ant. "Pane náš, jak je vznešené / tvé jméno po vší zemi!"
Žalm 145-I (v žalmu kráceno)

krátké čtení Zj 5,5-9 (ČEP)

zpěv po krátkém čtení
R: Ty jsi Beránek / obětovaný / (srov. Zj 5,12)
naše nemoci a hřích / vzal jsi na svůj kříž. / (srov. Iz 53,4)
Ty jsi Lev z Judy, který zvítězil / mocí lásky své. (srov. Zj 5,5)
V: Tobě dávám život svůj, / tobě srdce otvírám, /
chci žít pod tvou vládou, / ty jsi navěky můj Pán.

antifona k Benedictus Neboť Bůh, Bůh svět miloval, / Syna svého z lásky nám daroval, / aby každý, kdo věří / měl život věčný.

mariánská píseň Maria, ukrytá v tichu Božím / vypros nám srdce chudých, / srdce, které bdí, / očekává / Ducha, jenž život dává / a vyhlíží příchod / Beránka v slávě

závěrečná modlitba (pátek 2. týdne žaltáře)

Modlitba se začíná úvodním veršem Pane, otevři mé rty, tedy jako první modlitba dne. Verš je třikrát opakován, což je - spíše vědomá než nevědomá - výpůjčka z mnišského oficia. (Důvod této domněnky snad bude zřejmější, až bude hotov i článek věnovaný druhému nosiči se zpívanou liturgií hodin z Dolan.) Poté nenásleduje invitatorium (plně legitimní úprava, VPDMC 35), ani hymnus, ale rovnou první žalm. Vynechání hymnu podle všeobecných norem legitimní není, je ale možné a snad i pravděpodobné, že se liturgie komunity Blahoslavenství řídí vlastními speciálními předpisy, jak je to běžné u některých řeholních společností. (Viz taktní upozornění P. Suchána pod článkem, kde jsem neprávem pomlouval premonstráty.)

Následuje kombinace žalmů a kantika, jaká se nevyskytuje v žádném z breviářových formulářů. Antifony jsou volně vytvořené k nim. Kdyby měla smysl otázka po vztahu k oficiálním breviářovým textům, bylo by možné první antifonu označit za volnou parafrázi jedné z antifon oficia za zemřelé; třetí antifona je téměř shodná s jednou z antifon úterý 3. týdne žaltáře. Takovýto volný výběr textů je snad legitimní ve dnech, kdy se žalmy a antifony berou ze žaltáře. (VPDMC 252)

Žalmy jsou zakončeny zkrácenou doxologií ("Sláva Otci i Synu i Duchu svatému * až na věky věků. Amen."), podobně, jako jsem to před lety slyšel v Novém Dvoře. Tato podobnost je ale pravděpodobně zcela náhodná.

Čtení z 5. kapitoly knihy Zjevení se normálně v breviáři vůbec nevyskytuje (pokud rejstříky něco nezatajily).

Zpěv po krátkém čtení je volně sestavený. Nemá úplně přísnou formu responsoria, ale do jisté míry se jí blíží strukturou responsum - verš - responsum. Je protkán biblickými narážkami.

Antifona s textem Jan 3,16 se zpívá o jedné z postních nedělí cyklu B.

Jako autor hudby je na CD uveden Stanislav Križan. Patrně kněz - člen komunity, viz záznam v Zoznamu kňazov a farností Bratislavsko-trnavskej arcidiecézy.

V dalším článku budou následovat texty druhého formuláře ranních chval a souhrnné hodnocení.

České zpívané nešpory v pražské katedrále

9.6.2014 00:20 | kategorie: Ze života | Komentáře

U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve jako Těla Kristova, snažím se, od té doby, co bydlím v Praze, zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta. (Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )

V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech. O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské. Dnes bude řeč především o nešporách českých.

Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta (byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších. O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním zastoupení, někdy snad dokonce celá. Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.

Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje, konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv a jedna nebo dvě trubky. V jednom z dřívějších článků jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu - procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu. Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající přítomných trubek. (Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.) Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami - při předehrách a mezihrách.

Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání Denní modlitby církve, hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře". Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho. Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném množství připravené i v předních lavicích pro lid. (Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)

Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký, zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů, což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače". Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19, které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž v celku.

Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné, což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné paralely, mj. ve Svatojanském kancionálu či v Olejníkových Nedělních nešporách.

Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání s ní nemám příliš v lásce. (Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání jsem ji naopak chválil.) Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem (např. "ze Siónu"). Další je v některých specialitách průběhu melodií: z mně nepochopitelného důvodu je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně, nefunkčně, nelibě. Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu (druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok", který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ... Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí melodický přízvuk (který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně) a s "uspěchanou flexou".

Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk, nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně, jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.

Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také "rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor. Obzvlášť zajímavý je jejich závěr: Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské) závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru. Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů (vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy) intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór, na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu. Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny". Pokračuje se po obvodu celé katedrály za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo" připojí ještě velké varhany.

Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě, závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor. Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by, ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu (1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů: hrob knížete české země; prostor katedrály; silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...

Mám-li to nějak shrnout: české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil, a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších. Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem, by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.

Není dobré, aby člověk byl sám.

8.6.2014 20:20 | kategorie: Ze života | Komentáře

K římskému oficiu bytostně patří zpěv. Ale ještě dříve než zpěv patří k jeho podstatě slavení ve společenství. Liturgie je činností církve a nejmenší podobou církve jsou dva nebo tři (Mt 18,20), ne jeden.

Ve středověku měli klerici vesměs povinnost modlit se oficium v kostele, ke kterému byli připsáni. Kde byl kněz jediným klerikem svého kostela, typicky na venkově, měl povinnost vydržovat si chlapce, který mu ministroval při mši a zpíval s ním hodinky. Zatímco mši nikdo nesměl sloužit sám, u hodinek si tím nejsem úplně jistý, ale každopádně i tady bylo pokud ne nedovolené, pak rozhodně neideální, aby se je oficiem povinný klerik modlil zcela soukromě. (Přiznávám, že si nepamatuji, kde jsem to četl. Možná v životopisu Arnošta z Pardubic od Z. Hledíkové nebo v některé z novějších publikací týkajících se historie pražské arcidiecéze.)

Z denní modlitby církve se denně modlím čtyři hodinky, z toho ranní chvály, nešpory a kompletář zpívám. Modlitbu uprostřed dne zpívám jen ve dnech, kdy v příslušnou dobu jsem doma, což je, od té doby, co na plný úvazek pracuji, jen zřídka. O nedělích a slavnostech k tomu, když se mi podaří včas vstát, přidávám modlitbu se čtením. (Liturgické předpisy umožňují modlit se ji kdykoli během dne, klidně i ve spojení s jinou hodinkou. Je to dobré a rozumné s ohledem na ty, kdo se ji modlit musí. Já nemusím a modlit se "matutinum" jindy než na začátku dne se mi příčí, takže ho, když včas nevstanu, spíš vypustím, než že bych ho odkládal na pozdější hodinu.)

Pokud se modlím ranní chvály bezprostředně po modlitbě se čtením, hlasivky mají dost a nezvládly by víc. Musím myslet na Pavla Marka, který mi kdysi říkal, že ranní mše je s ohledem na hlasivky zpěváků nerozum, protože žádný pořádný zpěvák nezpívá ráno. Vzápětí myslím na starší podobu římského oficia, se kterou bych v budoucnu rád strávil alespoň rok a kde mě ráno co ráno čeká dávka zpěvu, která je co do objemu několikanásobkem současné modlitby se čtením spojené s ranními chválami (matutinum + ranní chvály + prima, tj. v piánském feriálním oficiu 17 žalmů). Jak to naši předkové zvládali? ptám se.
Nezvládali. Liturgie není koncipovaná pro jednoho a oficium normálně nikdo nezpívá celé od začátku až do konce. Při psalmodii se chóry střídají po verších, lekce čte pouze lektor, při responsoriích se střídá kantor s chórem. Není dobré, aby člověk byl sám.

Algoritmizační úloha: žalmy pro svátky

20.5.2014 22:17 | kategorie: Projekt | Komentáře

Při jednom z rozhovorů přes dva monitory o tom, co jejich obsluhy dělají ve volném čase, jsem kolegovi popisoval algoritmizační problém, který řeším v souvislosti se sazbou žaltáře. "Fuj, hlavně to neříkej nikomu z FITu, ještě by to třeba začali používat jako domácí úkol," zareagoval kolega, který na zmiňované fakultě ČVUT studoval a domácí úkoly na tvrdě optimalizovaná řešení náročných úloh neměl rád. Mám podezření, že normální budoucí programátor se špetkou nadání mou úlohu vyřeší lusknutím prstu, a jako domácí úkol z algoritmizace tudíž příliš výživná není, ale můj opičí mozek ("ti, co dělají weby, to nejsou žádní programátoři, ale cvičené opice," říká bratranec matfyzák) ji každopádně zatím uspokojivě nevyřešil, takže úplně triviální zřejmě také není. Tady je.

(Následující text nepředpokládá znalost liturgie hodin a některé skutečnosti záměrně zjednodušuje, aby vynikla podstata algoritmizačního problému.)

Mějme knihu s texty modliteb (žaltář). Kniha obsahuje všechny texty potřebné pro všechny modlitby v pořadí, v jakém se používají o běžných dnech. Modlitba sestává obvykle ze tří textů. Texty jsou rozloženy na čtyři týdny a v tomto čtyřtýdenním cyklu se některé z nich vícenásobně opakují.

O některých svátcích se modlitby neberou z tohoto pravidelného cyklu, ale jsou volně vybrané z jeho různých míst. K vyhledání modliteb o takovýchto svátcích slouží zvláštní index na konci žaltáře, který pro každou denní modlitbu odkazuje na tři nebo více textů.

Napište program, který dostane seznam textů potřebných pro každou denní modlitbu a seznam textů, jak jdou v knize za sebou (reálná data: texty pro svátky, normální pořadí textů) a vypíše, kolikátý z případných více výskytů téhož textu v knize se má použít, aby ten, kdo se z knihy modlí, při jedné denní modlitbě listoval právě jen nezbytně málo. Za větší dobro je přitom považováno to, že jsou dva nebo více použitých textů bezprostředně za sebou, než to, že uživatel v průběhu modlitby obrátí nejmenší možné množství stránek.

[EDIT 28.6.2014] Řešení hrubou silou, které by na cvičeních z algoritmizace samozřejmě neprošlo, je na githubu.

Pracuje se na vzhledu webu

18.5.2014 22:06 | kategorie: Web | Komentáře

V roce 2010 jsem web In adiutorium budoval záměrně s minimálními časovými náklady a jako ryze funkční. Na hraní si se vzhledem jsem rezignoval.

Na podzim 2012 jsem měl o něco víc času a trápilo mě, že mi web při hledání zaměstnání dělá ostudu, pročež jsem se pustil do "redesignu". Výtvarně však nadán nejsem, jak již dlouho vím a stále znovu zjišťuji. Výsledkem byl web o něco přeplácanější, v nejednom ohledu méně funkční, ale o nic krásnější. Zejm. titulní stránka je od té doby prakticky nečitelná a svou funkci vynášet z nitra webu poklady staré i nové plní jen velmi špatně. Původně k cílům těchto úprav patřilo i přepracování struktury webu a lepší integrace mezinárodní bibliografie a přehledu starých rukopisných pramenů k oficiu v českém jazyce, tento cíl však nebyl naplněn.

Po dalších necelých dvou letech jsem se pustil do dalšího předělávání. Nově se chci pokusit web koncipovat především jako pokud možno vkusně vysázený, přehledný a čitelný text. (Podobnou cestou jsem se před delší dobou vydal s webem Editio Sancti Wolfgangi, který je ovšem co do rozsahu a struktury obsahu výrazně jednodušší.) Po kompletním smazání starého stylopisu jsem začal výběrem fontu. Vsadil jsem na font Domine. Líbí se vám také? A jak se vám čte? Zkuste na náhledu vývojové verze webu na adrese http://dev.inadiutorium.cz.

Hudba fixuje

1.5.2014 22:25 | kategorie: Projekt | Komentáře

Dlouho vím, že to, že je nějaký text zhudebněn, má dopad na to, jak se tento text ukládá do paměti (přinejmenším mně a lidem mně co do fungování paměti podobným). Zvláště pokud jde o krátký text typu např. antifony a melodii pro něj na míru složenou, melodie s ním pevně srůstá.

Písnička či popěvek vyvolává obvykle silnější emocionální odezvu než holý text. Její "emocionální otisk" se pak promítá i do toho, jak je text vnímán, když na něj zpěvák/posluchač narazí v jiném kontextu a bez zpěvu.

V poslední době jsem si uvědomil, že ke zmíněnému provázání textu s melodií dochází mnohdy velice rychle a je značně silné. Loni jsem v postní a velikonoční době zpíval nedělní druhé nešpory podle Olejníka. Zpíval jsem je právě jen loni přibližně touto dobou, nikdy předtím a nikdy potom. Byl jsem velice (a nepříliš příjemně) překvapen, když jsem se před pár dny pustil do práce na vlastních melodiích pro antifony k žalmům třetí neděle velikonoční a zcela samovolně mi "naskočily" nápěvy Olejníkovy.

Podobných úkazů jsem si všiml i při práci s vlastním korpusem zpěvů k oficiu. Některé antifony, které se zpívají jen jednou do roka, a nemám je déle než rok nebo dva, si po roce překvapivě dobře pamatuji. U některých, jejichž první hudební tvar jsem shledal nepěkným a vyměnil, mi nadále naskakuje stará melodie. U jiných jsem k melodii, která je objektivně závadná, přilnul natolik, že je mi zatěžko ji měnit. Když už se odhodlám do nepodařené melodie později zasahovat, v drtivé většině případů si hraji s variacemi na melodii původní, nepouštím se do úplně nové.

Všechny tyto postřehy částečně zpochybňují mou současnou metodu práce, která spočívá v poměrně rychlém a mnohdy nepříliš pečlivém prvotním "nastřílení" melodií pro celý liturgický formulář a jejich následném dolaďování, často až s větším časovým odstupem. Zdá se, že po prvním "provedení" každého zpěvu je na jeho další plnohodnotný vývoj vlastně již v určitém ohledu pozdě.

... dicuntur ... sine cantu.

13.4.2014 20:15 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Díval jsem se včera do předkoncilního breviáře na něco ohledně textů velikonočního tridua a při té příležitosti jsem narazil na rubriku:

Horae minores dicuntur hora competenti, candelis exstinctis et sine cantu.

Toto zjištění mě uvrhlo do nejistoty: možná jsem zhudebnil a zveřejněním onoho zhudebnění nabádám ke zpívání části liturgie, která se tradičně nezpívala? I otevřel jsem staré liturgické knihy, abych si v této věci udělal jasno.


Rubrika o slavení bez zpěvu se objevuje u malých hodinek od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, u kompletáře Zeleného čtvrtku a Velkého pátku a na Bílou sobotu navíc u nešpor. Tak alespoň ve vydání breviáře podle "těsně předkoncilních" rubrik z Nova et Vetera.

Breviář "piánský," AKA "Divino afflatu," (vydání Pustet Regensburg 1927) má rubriku sine cantu pouze u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku. Zatímco výše jmenovaný breviář už má rubriku o vypuštění čtvrtečních a pátečních nešpor tím, kdo se účastnil večerních obřadů, zde se s nešporami počítá bez úlev.

Antiphonale z téže doby (Řím 1912) uvádí v poznámce u nešpor Zeleného čtvrtku, že ač je v současnosti zvykem ve čtvrtek a v pátek nešpory slavit bez zpěvu, dříve se všude zpívaly a nápěvy se tedy uvádějí. Jednak proto, aby neupadly v zapomenutí, jednak pro církve podle starobylého zvyku je i nadále zpívající. Na konci rubriky o malých hodinkách Zeleného čtvrtku je v závorce totum sine cantu, ze stavby předcházejícího souvětí však považuji za pravděpodobné, že se to vztahuje pouze na závěr hodinek, tj. Christus factus est, Pater noster, žalm Miserere a oraci.

Breviář z konce 19. stol. (Horae diurnae, Pustet 1873) uvádí rubriku sine cantu u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku, stejně jako piánský breviář.

V notovaném Officiu majoris hebdomadae z téže doby (Pustet 1889) je sice rubrika, která nás zajímá, pouze u čtvrtečních a pátečních nešpor, u žalmů malých hodinek Zeleného čtvrtku však chybí noty a z kontextu knihy, která pro uživatelské pohodlí zásadně všechny zpěvy na místě notuje, je pravděpodobné, že se malé hodinky také nezpívaly.


Tento mělký průzkum si samozřejmě nemůže dělat nárok na vypovídací hodnotu ohledně toho, co je "tradiční". Kdyby se o to pokoušel, plně by na něj dopadala výtka "tradicionalistické krátkozrakosti", která vidí jen sto, nejvýše dvě stě let zpátky. Pro sledování zkoumaného jevu dále do minulosti však momentálně postrádám prameny. Hledal jsem, jestli bych na internetu nenašel první vydání tridentského breviáře, ale nenašel jsem. Nezbyde, než se za ním příležitostně vypravit do knihovny. [EDIT: dodatečně provedeno, viz níže.] Díval jsem se do pražského breviáře z r. 1502 a našel v jeho bohatých rubrikách o triduu leccos zajímavého, ale o nezpívaných hodinkách nic. (To neznamená, že tam o nich nic není, ale při tom, jak umím latinsky, bych se textu, abych z něj vytěžil všechny informace, které snad obsahuje, musel věnovat více, než si zrovna mohu dovolit.)

Když to shrneme: V 19. a první polovině 20. stol. bylo zvykem některé zelenočtvrteční a velkopáteční hodinky nezpívat. V této věci byla zaznamenána určitá změna v souvislosti s reformami z r. 1960. Máme přitom indicie, že tato zvyklost netrvá odjakživa, ale má dohledatelnou dobu vzniku (viz poznámka v Antiphonale 1912).
Doposud zjištěné skutečnosti však nepovažuji za dostatečně pevný základ k rozhodnutí o tom, že by bylo více v souladu s tradicí římské církve některé části oficia Velikonočního tridua přestat zpívat a které by to měly být. Noty z minulých let proto nechávám tak, jak jsou, a k této otázce se snad příležitostně vrátím.

[EDIT 26.5.2014] V prvním autentickém vydání tridentského breviáře jsem našel jen jednu rubriku "sine cantu", a sice o velkopátečních nešporách: "Ad Vesperas Antiphona, et Psalmi praeteriti diei dicuntur sine cantu."

Ant. to. I, 1.

12.4.2014 10:58 | kategorie: Ze života | Komentáře

Do mé knihovny nedávno přibyl diurnál (Horae diurnae Breviarii Romani) ze 70. let 19. stol. Diurnál je vlastně to samé jako dnes obvyklý "laický breviář": samostatné vydání denních hodinek bez matutina, díky čemuž se texty na celý rok vejdou do jediného svazku. Typickým uživatelem však dříve pravděpodobně nebyl laik, ale osoba oficiem povinná, pro kterou bylo z nějakého důvodu nutné modlit se některé části na cestách, v kanceláři apod. (Nebo někdo povinný nejen oficiem, ale i chórem, přičemž se chórová povinnost nevztahovala na celý denní cursus.)

Zatímco dnes se breviáře (přinejmenším u nás) tisknou v jediné standardní velikosti a vnější i vnitřní úpravě, v době vzniku zmiňovaného diurnálu celosvětový trh umožněný společným liturgickým jazykem dával vydavatelům prostor ke kreativitě. (K dřívější podobě tohoto specifického segmentu trhu viz např. Stejskal František: Nové typické vydání breviáře, ČKD 1914.) Můj diurnál patří svou velikostí cca 8x13x3cm (48°) k miniaturním vydáním, viděl jsem však ještě i výrazně menší. Kapesní rozměry ho předurčovaly k použití na cestách. Míra a způsob opotřebení stránek svědčí o tom, že "se na něj neprášilo".

Horae diurnae Breviarii Romani 1873.     Sobota před Květnou nedělí.

Horae diurnae Breviarii Romani, Regensburg: Pustet 1873. Sobota před Květnou nedělí.

Když jsem jím listoval, narazil jsem na dosud neznámé zkratky u antifon (viz nadpis článku a foto). Nedošlo mi hned, že ve skutečnosti nejsou nijak neznámé - že jsou to označení žalmových nápěvů. (V 2. pol. 19. stol. se diference žalmových nápěvů udávaly obvykle číslem, např. číslo 1 u prvního modu odpovídá - podle vesperálu od Pusteta z téže doby - diferenci dnes označované f.) Objev hudebních údajů by mě překvapil v každém breviáři, ještě více ale v takovémto kapesním vydání. Žil jsem a stále žiji v představě, že oficium bylo po větší část novověku hudebně polomrtvé a většina těch, kdo jím byli vázáni, se ho modlila o samotě a potichu. Moderní breviář je pak typickým produktem této "doby oficia bez zpěvu" a obsahuje pouze rubriky a texty. Je možné, že mám před očima pouze diecézní klérus a opomíjím nějakou významnou skupinu uživatelů římského (tj. nikoli mnišského) breviáře, u které byl zpěv běžný. Zrovna tak je možné, že diurnál obohacený o informace o nápěvech žalmů je pouze jedním z projevů výše zmíněné vydavatelské kreativity a vycházel vstříc nějaké speciální zájmové skupině.