Nešporní zpěvy: Nedošlo mi

12.9.2014 23:03 | kategorie: Projekt | Komentáře

Když jsem před drahnou již dobou hledal název pro malý zpěvníček k nešporám slavností zamýšlený jako jakési minimum zpívaného oficia pro nejširší veřejnost, zvolil jsem ho s ohledem na tradici zpívaných "lidových nešpor" v národním jazyce, sledovatelnou v 19. a první polovině 20. století. Přitom jsem naprosto nepochopitelně přehlédl, že název Nešporní zpěvy neodkazuje jen ke zpěvníku sestavenému kdysi vyšehradským kanovníkem Františkem Mickou, ale také, a v dnešním kontextu především, k současnému liturgickému zpěvníku Mešní zpěvy.

Vidíme, že svou koncepcí Nešporní zpěvy nejsou Mešním zpěvům v ničem podobné. Jak by vypadal takový vesperál, který by chtěl být pro Mešní zpěvy harmonickým doplňkem?

  • neměl by žádného uvedeného autora/editora
  • až na dobře utajené výjimky by obsahoval jen zpěvy ze starých pramenů
  • žalmy v něm by byly převážně "na způsob písniček složené", přičemž by přirozeně byly hojně využity zpěvy protestantské provenience
  • antifon by obsahoval jen poskrovnu, protože starých českých notovaných pramenů obsahujících antifony oficia není mnoho a nejsou příliš rozsáhlé
  • s responsorii by to bylo ze stejných důvodů ještě horší, místo nich by byly samé "jiné vhodné zpěvy"
  • formuláře by byly sestaveny z toho, co je po ruce a pro danou příležitost se alespoň nějak hodí, bez valného ohledu na texty v breviáři
  • úvodem by byl dekret doporučující ho jako oficiální antifonář oficia pro české a moravské diecéze

(Pokud někdo z řádků výše nabyl dojmu, že nemám rád Mešní zpěvy, ujišťuji ho, že je to dojem falešný. Jediné, co mě na nich dráždí, je kombinace posledních dvou bodů.)

Směrem k opravdovým skladatelům

31.8.2014 22:40 | kategorie: Jiné | Komentáře

Pokud vím, žádný z českých "opravdových skladatelů" dnes hudbu k liturgii hodin neskládá. Typickým tvůrcem hudby pro tento kout liturgie je ředitel kůru katedrálního nebo jinak významného kostela, tvořící striktně pro vlastní potřebu, svým způsobem z nouze. Pro skladatele, netísněné potřebou hudebně zajistit liturgický provoz některého kostela, zřejmě liturgie hodin není dostatečně zajímavá, aby pro ni komponovali.

Proč? Domnívám se, že odpověď naznačují dvě známé výjimky: Petr Eben (Vesperae in festo Nativitatis B.M.V.; sváteční nešpory v katalánštině na objednávku benediktinského kláštera Montserrat) a Miloš Bok (Chórové zpěvy pro klášter trapistů; objednávka pro Nový Dvůr). Je jí chybějící poptávka. Veřejné slavení denní modlitby církve není příliš rozšířené a i ve významných kostelích se, pokud je mi známo, celoročně koná "nízkonákladově" (varhany + dobrovolnický sbor, obvykle jednohlasý zpěv), takže na jedné straně skladateli neskýtají mnoho prostoru pro uplatnění jeho umění a na druhé straně není pociťována potřeba zatěžovat hubený rozpočet té které církevní instituce objednávkou hudebního díla: ředitel kůru na to stačí sám a zřejmě za své skladatelské počiny nebude požadovat zvláštní úplatu.

[EDIT 13.10.2014] Při čtení rozhovoru s J. Kšicou v Salve 2/2014 jsem si uvědomil, že kousavé slovo na konci předchozího odstavce je akorát dalším projevem toho, jak se pisatel tohoto blogu bídně orientuje v problematice, do které se tu opovažuje mluvit. To, že ředitel kůru komponuje pro potřebu vlastního kostela, je normální, tradiční a přirozené (jakkoli samozřejmě byli a jsou také chorregenti nekomponující a na druhé straně skladatelé liturgické hudby nevládnoucí žádnému kůru) a nejde o žádnou znouzectnost, ale o normální součást daného povolání (str. 62). Předmětem zakázky pro "skladatele na plný úvazek" bude obvykle asi jen "velká muzika", na kterou běžnému řediteli kůru nestačí schopnosti a/nebo čas. Liturgie hodin ze své podstaty místem pro "velkou muziku" obvykle nebývá.

Za tím, co následuje níže, však stále stojím.

Od svatováclavské pouti před dvěma lety s sebou nosím myšlenku, kterou nejsem a nikdy nebudu schopný sám realizovat, kterou ale považuji za vysoce realizování hodnou: i přes to, jak to teď v našich luzích a hájích s veřejným slavením liturgie hodin je, je několik málo příležitostí v průběhu liturgického roku, pro které by bylo svrchovaně vhodné mít složené důstojné zpěvy. Jednou takovou příležitostí - přinejmenším pro oblast Čech - je právě slavnost svatého Václava. Ideální svatováclavské oficium by zahrnovalo úplně všechny zpěvy všech hodinek. (Vím totiž, že přinejmenším ve Staré Boleslavi se v ten den nemalá část hodinek veřejně slaví a zbytek by se jistě hodil jinde.) Základem všech by byl "cantus firmus" zpívatelný i samostatně - bez dalších hlasů a bez doprovodu - a přístupný i pro lidový zpěv. Pro modlitbu se čtením, modlitby během dne a kompletář by bohatě stačila tato nejjednodušší forma doplněná varhanním doprovodem. Ranní chvály a zejména oboje nešpory by pak byly "škálovatelné" - podle možností kůru by bylo možné vhodně zapojit vícehlasý sborový zpěv, popř. malé či větší instrumentální těleso.

Myšlenku pouštím do světa jako ochmýřené semínko pampelišky: nelze sice rozumně očekávat, že z ní něco vyroste, ale co kdyby?

Antifonář k DMC a responsoria k modlitbě se čtením

9.8.2014 12:30 | kategorie: Projekt | Komentáře

Jednou z dlouhodobě nevyřešených otázek projektu In adiutorium je, jak naložit s responsorii modlitby se čtením. Jelikož každá lekce má své vlastní, většinou asi unikátní responsorium, jde o velmi rozsáhlou část repertoáru oficia.

Dříve jsem již, myslím, avizoval, že první vydání Antifonáře k Denní modlitbě církve tato responsoria - a možná ani jiné zpěvy pro modlitbu se čtením - obsahovat nebude. Nyní mám jasno v tom, že Antifonář od začátku bude s touto hodinkou počítat. Přinese její antifony, ze společných nápěvů pak melodii pro veršík a pro Te Deum. Responsoria však v něm nebudou. A to nejen v prvním vydání, ale ani v žádném budoucím. Nevím, zda se kdy pustím do jejich zhudebnění, ale pokud ano, bude jim vykázán samostatný dodatkový svazek.

K tomuto rozhodnutí mě přivedl jednak (1) řád postupného vznikání zpěvů oficia, jednak (2) pozorování dnešní liturgické praxe.

(1) Pokud se do "nočních responsorií" kdy pustím, bude to až po dokončení ostatního repertoáru oficia - a navíc pravděpodobně až po zamýšleném liturgicko-archeologickém "výletu", protože bych se do práce na českých responsoriích rád pustil až vyzbrojen delšími zkušenostmi s responsorii latinskými. Rozhodně čekáním na responsoria nechci zdržovat vydání Antifonáře. Zařazení responsorií do Antifonáře v některém z pozdějších vydání by si vyžádalo předělání velké části sazby.

(2) Soudím, že responsoria modlitby se čtením mají limitně malou šanci, že se budou někdy někde zpívat. Když i pražská katedrální chorální schola (těleso, pravda, s nízkou frekvencí zkoušek, ale mající ve svých řadách velmi zkušené a schopné choralisty, některé i se speciálním hudebním vzděláním zaměřeným právě na chorál) ve Velikonočním triduu zpívá responsoria po lekcích na jednoduché recitativní nápěvy (tak jsem toho alespoň letos o Velikonocích byl svědkem), sotva kdo bude mít potřebu a síly zařídit se jinak. V řádných svazcích Antifonáře by tedy dlouhá responsoria zbytečně zabírala místo a přidávala na objemu.

Nešpory podle Alberika Mazáka

14.7.2014 20:51 | kategorie: Knihy | Komentáře

Každý nebo téměř každý skladatel církevní hudby do konce 19. stol. po sobě nechal vedle zhudebnění mešního ordinaria a vybraných částí propria také nějaké skladby pro slavnostní oficium, nejčastěji pro nedělní nešpory a/nebo matutina Svatého týdne. Od té doby se přes římský breviář přehnaly hned dvě pustošivé liturgické reformy (Pia X. a Pavla VI.), obě zasáhly samo jádro oficia - uspořádání žaltáře. Znamená to, že nešporní skladby starých mistrů jsou navždy odsouzeny do ticha knihoven a archivů? Nebo jinak: za předpokladu, že jsem sbormistr našlápnutého chrámového sboru (to je samozřejmě jen výplod bujné fantasie) s "archeologickými" choutkami, jaké mám šance sestavit nešpory podle pokoncilních liturgických knih z existujících starších skladeb?

Za příklad nám poslouží barokní skladatel slezského původu a mnich cisterciáckého opatství Heiligenkreuz Alberik Mazák (1609-1661), protože jeho kompletní dílo je velkoryse nabízeno zdarma na k tomu účelu zřízeném webu. V internetových sbírkách hudebnin však je možné najít značné množství skladeb stejného určení, vokálních i vokálně-instrumentálních. Opomenuty by v tomto ohledu neměly být také hudební přílohy časopisu Cyril.

Mazákova díla nadále uvádím zkratkami:
CH1 - Cultus harmonicus I
CH2 - Cultus harmonicus II
R - Rukopisy
Žalmy je v rámci projektu In adiutorium obvyklé číslovat podle hebrejské bible, zde se však z důvodu práce s historickými prameny přidržím číslování Vulgaty.

Beznadějně chybí

Liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem vnesla do oficia jedno naprosté novum - kantikum z Nového zákona jako součást nešporní psalmodie. Zhudebnění kantika podle Zj 19 pro nedělní druhé nešpory tedy budeme u starých skladatelů hledat marně. Skutečný "vedoucí našlápnutého sboru" by se tady musel rozhodnout, zda kantikum provést chorálně (střídání sborových částí s chorálními nebylo ostatně v baroku ničím neobvyklým) či najít někoho, kdo chybějící kus složí ve stylu dobře ladícím s ostatními částmi.

Chybět nám budou také antifony. Prokomponované žalmy mnohdy počítají s tím, že antifony budou zpívány chorálně, (viz starší článek o nešporách podle Vejvanovského dostupných na Youtube) ale nemusí to být pravidlem. Ovšem ne každou antifonu lze rozumně zpívat s každým polyfonním žalmem. Měla by souhlasit tónina obou zpěvů. Pokud v tomto štěstí nemáme, bude vhodné antifony recitovat. (To, že níže nepodávám informaci o tom, jak si ten který žalm vede vůči antifoně připsané mu ve vesperálu vydaném r. 2009 v Solesmes, je dáno tím, že prostě nevím, jak tóninu polyfonní skladby spolehlivě určit. Netajím se tím, že v oblasti hudební teorie jsem polem velmi málo oraným.)

Do pokladnice chorálu nebo jinam bude nutné sáhnout i pro responsorium.

Společné části

Nabízí se nám dobrý základ:

  • Deus, in adiutorium CH2
  • Pater noster CH1: I, II
  • na konec Salve Regina (Mazák oblíbenou mariánskou antifonu zhudebnil tolikrát, že nemám sílu přidávat odkazy)

Ze současných hymnů pro druhé nedělní nešpory (Lucis Creator optime; O lux, beata Trinitas) nenacházíme u Mazáka ani jeden. Kdyby mi o to šlo, zkusil bych, jak moc násilně bude působit kontrafaktum některého z hymnů stejného metra, kterým se zhudebnění našeho skladatele dostalo, např. O gloriosa Domina (jednou v CH1, I v CH2 hned dvakrát: II, III).

Žalmy a kantika

Každá neděle v cyklu žaltáře má dva kousky psalmodie (Žalm 109 a kantikum Zj 19) společné s ostatními a k tomu jeden žalm vlastní. Magnificat je samozřejmou pevnou součástí každých nešpor.

K disposici máme ty žalmy, které byly součástí nedělních nešpor i v době a prostředí skladatelově. Žalm 113 se sice zpíval v nešporách římských, ale pro Mazáka jako cisterciáka nešporní psalmodie končila čtvrtým žalmem, tedy žalmem 112, a žalm In exitu otevíral nešpory pondělní.

Dlužno podotknout, že latinské biblické texty v současných liturgických knihách jsou vzaté z moderního latinského překladu, tkzv. Neovulgáty, a od vulgátních textů zhudebněných Mazákem se tedy liší. Domnívám se však, že použití staršího (navíc staletími posvěceného) znění biblických textů při liturgii z ohledu na použité hudební dílo je legitimní - lze analogicky aplikovat to, co říká Ordo cantus officii o žalmu 94 Venite:

... psalmi invitatorii recitativi sunt praecipue ornati. Numerus quidam tonorum pro Ps 94 invenitur in Libro Hymnario, 133-173. Alii toni iuxta manuscripta antiqua restitui possunt, sed, complexitate habita in recitativo delicate aptando, textum antiquae versionis huius psalmi servari praefertur.

Závěr

Druhé nedělní nešpory v pokoncilním uspořádání liturgie hodin mají řadu částí společnou s toutéž hodinkou v uspořádání starším, a tak při nich lze alespoň zčásti využít skladby i ze vzdálenější minulosti, např. od Alberika Mazáka. Vidím to jako zajímavou možnost, přičemž však nijak nenabádám k jejímu využití. Inkriminované Mazákovy skladby jsem nikdy neslyšel a ty jiné, které ano, si jako hudební barbar netroufám posuzovat z hlediska vhodnosti pro liturgii.

Pouť na Sázavu

7.7.2014 23:40 | kategorie: Ze života | Komentáře

Po dvou letech jsem se letos opět vypravil na svatoprokopskou pouť na Sázavu. (Hlouběji na blogu je zpráva o pro projekt relevantních aspektech pouti předloňské.) Oproti minule jsem nevyrazil pěšky z domova čtyři dny předem, ale v sobotu odpoledne jsem se svezl vlakem do Českého Brodu a šel odtud. V působišti sv. Prokopa jsem byl téhož dne v pozdních večerních hodinách.

I tentokrát jsem s sebou nesl vytištěný výtah not potřebných pro zpěv hodinek na cestách. Při jeho přípravě jsem si trochu pohrál s úmyslem dostat co nejvíce zpěvů na co nejmenší plochu při zachování dobré čitelnosti. Nechal jsem se inspirovat středověkými rukopisy, kde se drahým místem zpravidla neplýtvá a tam, kde končí zápis jednoho zpěvu, začíná hned další.

Ne už z pragmatických důvodů, ale jen tak pro radost jsem zkusil použít iniciály. (Lilypond stále ještě nemá skutečnou podporu pro iniciály vestavěnou, i když se o tom už několik let občas někde diskutuje. Dají se ale mírně špinavou technikou nafalšovat.) Použití iniciál si vynutilo úpravu klíče, který je ve standardní velikosti příliš dominantním grafickým prvkem, takže se se sousední iniciálou tluče. Zvažoval jsem i použití jiného klíče než houslového, nakonec jsem ale zůstal při něm a jen ho zmenšil.

Pouť byla mírně dobrodružná. Tak nějak automaticky jsem počítal s tím, že adorace v předvečer bude celonoční jako předloni. Tento předpoklad se ukázal být mylný, takže jsem v sobotu o půlnoci byl nucen vyřešit, kde a jak bez spacího vybavení, navíc po dešti a s nadějí na příchod dalšího, dočkám rána. Volba padla na altán u studánky Vosovky. Na poměry jsem se tam vlastně celkem dobře vyspal a ráno zpíval ranní chvály, které nakonec byly jedinou hodinkou, při které pečlivě připravený lístek s notami přišel ke slovu.

Svatoprokopská slavnost u Všech svatých

4.7.2014 23:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer z více důvodů nemohl chybět. Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům. Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze. Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada takřka neodolatelná.

Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus. Hymny byly připraveny dokonce hned dva. Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu (1, 2). Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující" (v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů), parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron. Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory nejen v byzantském ritu.

Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory. Následoval hymnus z nešpor svátku. (Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality, tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které v jedné jeho strofě zaznívají.) I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.

[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval (Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.

Odbočka, mírně rozhořčená. Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005). Dnes jsem zjistil, že v něm svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory. Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost, svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání, jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti. Já soudím, že jednou hotové texty pro existující svátek měly v knihách zůstat - pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni. Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.

Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status? Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune duchovních pastýřů? -- Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty podle starého breviáře, a já jsem se svým novým, který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.

Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované nešpory, bylo to nakonec jinak. Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie. Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid. Pro všechny vystačila jediná melodická formule - obecně známá chorální VIII G.

Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie. Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně. Stejným neduhem trpělo i responsorium. Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.

Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko najde jinak než praxí.

Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou antifonu žalmu následujícího. To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát šťastné této možnosti využívat.

Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho, že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra. Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení. Takový člověk (i o autorovi článku to platí v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ... a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu. Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm je pro tento neduh dostatečným lékem.

Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou a je hodnotná i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk, ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se poukazuje na meze.

Po Magnificat zaujaly pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy. (Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná, srov. VPDMC 188.) Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie. Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem, ve více ohledech nápadně odlišným od současné "římskokatolické liturgické češtiny". I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy odlišil přímluvy původem z Byzance od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu). Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.

"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši. To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem. Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Většinu zpěvu při mši obstaral sbor od Nejsvětější Trojice - šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie. Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ... (O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat, ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.) Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka. Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky. Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.

Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory, hodnotím je spíše kladně. Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném textu ověřeném staletími. Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých nedostatků, ale tomu se v daném kostele, kde pravidelný liturgický provoz je opravdu skromný a stálou osádku kůru stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.

Chorál český a moravský

28.6.2014 19:21 | kategorie: Projekt | Komentáře

Zabloudil jsem na stránky Varhaníků on-line a narazil v jejich knize hostů (zjevně sloužící i jako diskusní fórum stálých příznivců webu) na zajímavé komentáře vyprovokované diskusí o Olejníkových antifonách k pohřebním obřadům.

Radek Rejšek 27. 6. 2014, 6:33

U Olejníka by mělo platit, že by se měl hrát přesně tak, jak je to napsané. Tím samozřejmě stoupají nároky ve chvíli, kdy je člověk situací donucen "neliturgicky" zpívat žalm od varhan a současně se doprovázet. Bez vytáček přiznám, že i já s tím mívám problém. Když se mi podaří na liturgii přijít s větším předstihem a je požadován Olejníkův žalm, tak si to vždycky jdu zkusit do místnosti s klavírem, kterým náš klášter disponuje za sakristií. Takovouto minizkoušku považuji v případě veškerých Olejníkových věcí za téměř nutnost. Olejník je totiž specifický tím, že nezapře svůj původ ze Strání, což je bašta folklóru a tyto vlivy se výrazně odrážejí v jeho latentně - harmonickém cítění. Tuhle jsem jednou seděl s V. Roubalem a on mi předváděl folklorizující harmonizace Olejníkových věcí - šíleně jsme se při tom nasmáli, ale bylo to super a nemělo to chybu (v kostele to ale aplikovat nedoporučuji). Ale právě tady jsem si uvědomil, že je to fakt, a to zdůrazňuji - toto tvrzení nemá v sobě ani známku nějakého zesměšňování nebo zlehčování. Olejník výrazně tíhne k latentně cítěné "moravské" dominantě, od které je pak už jen krůček k tzv. "moravské modulaci" (správněji by se mělo říkat "moravskému tóninovému vybočení"). Je otázkou, zda si to sám uvědomoval, ale řada věcí je vlastně kompilátem chorálu a moravského folklóru. A protože oboje je velmi specifické, tak mě to vede k přesvědčení, že Olejník se musí hrát přesně podle notového zápisu a nesnese harmonickou "rozvolněnost" jako třeba Bříza nebo některé žalmy Korejsovy (při veškeré úctě - kdyby mě p. Korejs nyní slyšel, asi by se pořádně naštval a hnal by mě, ale je to myšleno tak, že i když Korejse někdo harmonicky "vylepšuje" po svém, tak to obvykle nebývá taková katastrofa, jako když se harmonicky "vylepšuje" Olejník.

Ivan 27. 6. 2014, 22:06

To je fakt, s těmi vlivy moravské muzikality a chorálu, zároveň mi ale připadá, že jeho nápěvy dosti vycházejí z českého textu a harmonie z jeho nálady. Jsme tu na to natolik zvyklí, že většinou jedem bez minizkoušek... Naštěstí nevycházel jako Leoš Janáček z melodie lašského nářečí. To by bylo těch minizkoušek více....

K Olejníkově melodice ani harmoniím nemám co říci, tyto informace si pouze ukládám pro dobu, až budu o hudbě vědět víc. K přemýšlení mě inspiroval především závěr Ivanova komentáře (mnou výše zvýrazněný).

Pro chorální nápěvy je charakteristická úzká vazba na jazyk. Na jeho melodii, rytmus. Avšak moje "pražská" čeština se právě v těchto charakteristikách významně liší od "šumavské" češtiny mé pratety, od češtiny kolegy z Valašska, známých z Brna, ... Nevím už, ve kterém pojednání o gregoriánském chorálu (horkými kandidáty jsou Wagnerova Einführung a Johnerovo Wort und Ton im Choral) jsem četl, že pozdní vrstvy repertoáru se vyznačují ztrátou smyslu pro slovní přízvuk, který se u skladeb klasického období odráží ve vedení melodie a jejích ozdobách. Nestojí za tím ve skutečnosti změna charakteristických kvalit mluveného jazyka během století? Navíc nepochybuji o tom, že jako dnes existuje tolik způsobů mluvené/čtené latiny, kolik je mateřských jazyků mluvčích, bylo tomu i ve středověku.

Potom je třeba počítat s tím, že můj "český chorál", nakolik je skutečně věrný jazykovému prostředí, v němž a pro něž vzniká, může být pro interprety z jiných oblastí do jisté míry tím samým cizí a nepřirozený, a naopak, že "český chorál" skládaný v Brně nebo na Valašsku by zřejmě byl v některých ohledech charakteristicky jiný.

Výhled - léto 2014

23.6.2014 18:35 | kategorie: Projekt | Komentáře

Poslední "programové vyhlášení" je staré více než rok. Vidím, že větší část loňských slibů jsem nesplnil. Protože obě zbývající státnice jsou za mnou, je docela vhodná chvíle načrtnout linie práce na projektu v následujících měsících.

Související malá reklama: loni v létě jsem značnou porci času, který by jinak zřejmě dostal projekt In adiutorium, věnoval přípravě zpěvníku pro Officium parvum (malé mariánské hodinky). Dokončen byl na podzim. Kvůli technickým potížím byl publikován nejprve na stránkách uskupení Conventus Choralis, které bylo zadavatelem tohoto podniku, před několika dny jsem ho konečně nahrál i na web Editio Sancti Wolfgangi.

K chystaným pracem: Pro nejbližší dobu mám dvě priority. Především dokončit vlastní antifony nedělí cyklu A a doplnit antifony k modlitbě se čtením do těch slavností Páně, které je ještě nemají. Tím bude nahrubo hotové proprium mezidobí. Druhou prioritou je dokončit Nešporní zpěvy.

Nad tyto dvě věci je lepší nic neslibovat. Je však možné alespoň naznačit směr dalších prací. Cíle, ke kterým se upínám, jsou známé: je to postupné zveřejnění jednotlivých svazečků antifonáře. Nyní se v některých případech zdá být takřka na dosah:

  • společné texty o svatých - při šťastné konstelaci by mohly být už letos; zbývá dokončit některé antifony k modlitbě se čtením a provést celkovou revizi
  • proprium mezidobí - po dokončení nedělí cyklu A a revizi
  • vánoční a velikonoční cyklus - po dokončení chybějících antifon (zejm. pro ferie) a revizi

Žaltář proti dřívějším plánům bude dokončen zřejmě až relativně pozdě, protože obsahuje velké množství zpěvů, mezi nimi mnoho nepodařených, a vzhledem k velké důležitosti mu chci dopřát potřebný čas na pomalé zrání. Zcela mimo dohled zůstává zatím sanktorál, jehož materie dosud není a hned tak nebude ani hrubě hotová. Zbývající mezery postupně vyplňuji.

V souvislosti s antifonářem bude potřeba definitivně vyřešit s liturgickou komisí ČBK (a případnými dalšími zainteresovanými subjekty) právní otázky. Pokud totiž věci správně rozumím, aktuálně zveřejněné materiály mají poloilegální status: držitelem autorských práv na zhudebnění jsem já, ale "libreto" patří někomu jinému, od koho nemám licenci; svazečky antifonáře by navíc měly obsahovat nemalou část breviářových textů, což by mohlo jít do jisté míry proti obchodnímu zájmu Karmelitánského nakladatelství. Navíc - jakkoli zatím jen velmi předběžně - pomýšlím na nějaký způsob vydání tiskem. Nepředstavuji si, že by nějaké nakladatelství chtělo vydat několikasvazkové dílo, které zajímá jen hrstku lidí, a ke všemu je volně ke stažení na internetu. Naopak pro tu hrstku lidí je však vesměs mnohem příjemnější a možná i ekonomičtější koupit si profesionálně vytištěné a svázané knihy než si tisk a vazbu objemného antifonáře zajišťovat nějak "na koleně". V takové situaci se jako potenciálně vhodné řešení nabízí tisk na vyžádání, např. v zahraničí populární Lulu nebo český Librix. Bude tato možnost nějak legálně schůdná?

Mimo ediční plány žijí kytarové žalmy: pomalu pracuji na opravě některých rytmických neobratností zejm. v Žalmu 130 a na upřesnění jeho notového zápisu. Výhledově chci přidat další nešporní žalmy zpracované obdobným způsobem, to ale zcela závisí na přízni múz (nebo snad spíš antimúz :) ).

Před delší dobou jsem se pustil do práce na částkách zveřejněných proprií řeholních společností. Jen tak, pro radost, a tudíž beze spěchu. Rozdělanou mám (už drahně dlouho) slavnost sv. Dominika z dominikánského propria a sv. Norberta z textů premonstrátských. (Seznam na internetu dostupných řeholních proprií denní modlitby církve udržuji v jednom starším blogovém článku. Mám radost, že jich není málo a stále přibývají.)

Poutní kostel Panny Marie Pomocnice ve Skokách je mj. místem česko-německých poutí. Existující dvoujazyčné poutní písně, nejen skokovské, mi vnukly nápad pokusit se složit votivní mariánské oficium (s texty ze společných textů o Panně Marii), které by se dalo zpívat česky, německy, ale i nějak dohromady (pravděpodobně střídavě po verších) a bylo hudebně jednotné. Zatím nevím, zda a kdy se pustím do jeho realizace.

Ranní chvály s komunitou Blahoslavenství

11.6.2014 21:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

CD "Ranní chvály s komunitou Blahoslavenství" a "Liturgie dne s komunitou Blahoslavenství" jsem si nadělil loni k svátku. Postupně se pokusím obě CD představit a obvyklým způsobem nabídnout hodnocení jejich obsahu. První článek věnuji nahrávce o něco starší, výrazně kratší a žánrově méně pestré: Ranním chválám.

Formální charakteristiky

V e-shopu komunity Blahoslavenství je k CD jen stručný popisek:

Na tomto CD najdete dvě verze kytarových Ranních chval. Tyto ranní chvály mají breviářovou strukturu a jsou upraveny pro snadnější zapojení se do zpěvu při větších setkáních, nebo při setkáních mládeže.

Do "Kytarových" ranních chval je zapojena celá řada hudebních nástrojů. Vedle kytary je slyšet keyboard, malý buben, někdy i housle. (Nelze vyloučit, že mi další nástroje utekly.) Psalmodie si podržuje svůj tradiční recitativní, hudebně maximálně prostý ráz. Doprovází ji lehký doprovod rozloženými akordy na kytaře. Ostatní zmíněné nástroje se připojují při hudebně bohatších zpěvech - antifonách, zpěvech po čteních a dalších. Tyto jsou vždy rytmické.

Úprava pro snadnější zapojení se do zpěvu je patrná především v práci s antifonami. Ty jsou upravené na způsob krátkých chytlavých popěvků srovnatelných např. s těmi z komunity Taizé nebo od Jiřího Černého. Antifona se opakuje nejen na začátku a na konci žalmu, ale i po každé jeho strofě a vždy alespoň dvakrát. To znamená, že i ten, kdo před sebou nemá noty ani text, velmi pravděpodobně nejpozději po první strofě už bude moci zpívat antifonu. Nahrávka zřejmě není živým záznamem slavení ranních chval v komunitě, ale vznikla ve studiových podmínkách. Díky tomu není zcela jasné, jaké je zamýšlené uspořádání psalmodie. V přednesu žalmů se na způsob chórů střídá mužský hlas se dvěma hlasy ženskými, antifony zpívají všichni společně. Pravděpodobně se počítá se střídavým přednesem kantora a celého shromáždění, zrovna tak je ale možné, že psalmodie je zamýšlena pro dvě skupiny kantorů a shromáždění jsou vyhrazeny jen antifony.

Liturgické texty: I. formulář

Pane, otevři mé rty (3x)

1. ant. Po Bohu žízním, / po Bohu živém. / Po Bohu žízním, / Maranatha!
Žalm 63

2. ant. Já jsem váš Bůh / a vy jste lidem mým, / praví nám náš Pán.
Ez 36

3. ant. "Pane náš, jak je vznešené / tvé jméno po vší zemi!"
Žalm 145-I (v žalmu kráceno)

krátké čtení Zj 5,5-9 (ČEP)

zpěv po krátkém čtení
R: Ty jsi Beránek / obětovaný / (srov. Zj 5,12)
naše nemoci a hřích / vzal jsi na svůj kříž. / (srov. Iz 53,4)
Ty jsi Lev z Judy, který zvítězil / mocí lásky své. (srov. Zj 5,5)
V: Tobě dávám život svůj, / tobě srdce otvírám, /
chci žít pod tvou vládou, / ty jsi navěky můj Pán.

antifona k Benedictus Neboť Bůh, Bůh svět miloval, / Syna svého z lásky nám daroval, / aby každý, kdo věří / měl život věčný.

mariánská píseň Maria, ukrytá v tichu Božím / vypros nám srdce chudých, / srdce, které bdí, / očekává / Ducha, jenž život dává / a vyhlíží příchod / Beránka v slávě

závěrečná modlitba (pátek 2. týdne žaltáře)

Modlitba se začíná úvodním veršem Pane, otevři mé rty, tedy jako první modlitba dne. Verš je třikrát opakován, což je - spíše vědomá než nevědomá - výpůjčka z mnišského oficia. (Důvod této domněnky snad bude zřejmější, až bude hotov i článek věnovaný druhému nosiči se zpívanou liturgií hodin z Dolan.) Poté nenásleduje invitatorium (plně legitimní úprava, VPDMC 35), ani hymnus, ale rovnou první žalm. Vynechání hymnu podle všeobecných norem legitimní není, je ale možné a snad i pravděpodobné, že se liturgie komunity Blahoslavenství řídí vlastními speciálními předpisy, jak je to běžné u některých řeholních společností. (Viz taktní upozornění P. Suchána pod článkem, kde jsem neprávem pomlouval premonstráty.)

Následuje kombinace žalmů a kantika, jaká se nevyskytuje v žádném z breviářových formulářů. Antifony jsou volně vytvořené k nim. Kdyby měla smysl otázka po vztahu k oficiálním breviářovým textům, bylo by možné první antifonu označit za volnou parafrázi jedné z antifon oficia za zemřelé; třetí antifona je téměř shodná s jednou z antifon úterý 3. týdne žaltáře. Takovýto volný výběr textů je snad legitimní ve dnech, kdy se žalmy a antifony berou ze žaltáře. (VPDMC 252)

Žalmy jsou zakončeny zkrácenou doxologií ("Sláva Otci i Synu i Duchu svatému * až na věky věků. Amen."), podobně, jako jsem to před lety slyšel v Novém Dvoře. Tato podobnost je ale pravděpodobně zcela náhodná.

Čtení z 5. kapitoly knihy Zjevení se normálně v breviáři vůbec nevyskytuje (pokud rejstříky něco nezatajily).

Zpěv po krátkém čtení je volně sestavený. Nemá úplně přísnou formu responsoria, ale do jisté míry se jí blíží strukturou responsum - verš - responsum. Je protkán biblickými narážkami.

Antifona s textem Jan 3,16 se zpívá o jedné z postních nedělí cyklu B.

Jako autor hudby je na CD uveden Stanislav Križan. Patrně kněz - člen komunity, viz záznam v Zoznamu kňazov a farností Bratislavsko-trnavskej arcidiecézy.

V dalším článku budou následovat texty druhého formuláře ranních chval a souhrnné hodnocení.

České zpívané nešpory v pražské katedrále

9.6.2014 00:20 | kategorie: Ze života | Komentáře

U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve jako Těla Kristova, snažím se, od té doby, co bydlím v Praze, zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta. (Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )

V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech. O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské. Dnes bude řeč především o nešporách českých.

Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta (byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších. O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním zastoupení, někdy snad dokonce celá. Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.

Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje, konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv a jedna nebo dvě trubky. V jednom z dřívějších článků jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu - procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu. Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající přítomných trubek. (Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.) Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami - při předehrách a mezihrách.

Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání Denní modlitby církve, hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře". Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho. Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném množství připravené i v předních lavicích pro lid. (Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)

Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký, zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů, což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače". Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19, které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž v celku.

Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné, což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné paralely, mj. ve Svatojanském kancionálu či v Olejníkových Nedělních nešporách.

Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání s ní nemám příliš v lásce. (Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání jsem ji naopak chválil.) Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem (např. "ze Siónu"). Další je v některých specialitách průběhu melodií: z mně nepochopitelného důvodu je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně, nefunkčně, nelibě. Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu (druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok", který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ... Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí melodický přízvuk (který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně) a s "uspěchanou flexou".

Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk, nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně, jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.

Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také "rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor. Obzvlášť zajímavý je jejich závěr: Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské) závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru. Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů (vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy) intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór, na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu. Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny". Pokračuje se po obvodu celé katedrály za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo" připojí ještě velké varhany.

Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě, závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor. Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by, ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu (1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů: hrob knížete české země; prostor katedrály; silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...

Mám-li to nějak shrnout: české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil, a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších. Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem, by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.