Najít svou píseň

14.12.2014 13:15 | kategorie: Projekt | Komentáře

Když jsem se v roce 2010 po delší pauze znovu chápal breviáře, viděl jsem v jeho pravidelné modlitbě cenné "pium exercitium" sloužící jako prostředek k řadě "duchovních dober", mj. k osvojení si žalmů jakožto jakéhosi slabikáře židovské a křesťanské modlitby, a k těsnějšímu spojení osobní modlitby s liturgií a liturgickým rokem. Když je něco pium exercitium, je dobrý důvod očekávat, že to, stejně jako každé jiné exercitium, bude do nějaké míry nepříjemné, jelikož co sílí, často také bolí.

Později jsem předně přehodnotil svůj postoj k oficiu: to není prostředkem k dosažení něčeho jiného, ale oslavou Boha - a jako takové jednou z nejvznešenějších činností vůbec a cílem o sobě. Dále jsem ale také zjistil, že se očekávaná bolestivost a určitá odpudivost nedostavila - ono "pium exercitium" se naopak stalo snad vůbec nejdůležitějším z mých pramenů radosti, který mi pak významně pomáhal přežít. (Tu radost ať si čtenář nepředstavuje jako kdovíjak jásavou nebo vždy dostupnou a to přežití ať nebere jako vysokou nadsázku - v té době mě totiž okusovaly deprese.)

Ptal jsem se, čím to je. Možných vysvětlení je více. To, které považuji za "nejvíce vysvětlující", jsem našel skrz postřehnutí jedné nápadné souvislosti: v době, kdy jsem začal podle možností každý den zpívat alespoň některé části denních hodinek oficia (a tak či onak se modlit ty ostatní), výrazně poklesla intenzita mých ostatních hudebních aktivit. Do té doby jsem často a rád bral do ruky kytaru a hrál a zpíval, co mi přišlo pod ruku; snažil jsem se naučit hrát na balalajku; ...

Při všem tom hraní a zpívání jsem však byl vystaven dvojímu "utrpení": jednak určitému vnucování nesdílených emocí či názorů, protože řada písní světských i křesťanských je výlevem citů, které u mě nejsou (a často ani nikdy nebyly a nebudou) dány a proto je nemohu zpívat bez značného nepohodlí; jednak jsem dlouho cítil potřebu zazpívat svou vlastní píseň, která jakoby někde uvnitř byla, ale protože nejsem obdařen ani nadáním básnickým, ani hudebním, nemohla nabýt určitého tvaru a vyjít ven - a tak mě jen tížila.

Až jsem "svou píseň" našel - vně, již dlouho hotovou, v prastaré formě společné modlitby církve - v oficiu. To z velké části nasytilo mou touhu po muzicírování a dalo mi zpěvy s texty, do kterých se (alespoň do značné části z nich) mohu postavit bez diskomfortu vnucovaných emocí:

Ne že bych byl zároveň pronásledován (mj. Žalm 64), na smrt nemocen (kantikum z Iz 38), přetékal jásavou Boží chválou (kantikum z 1Sam 2) a vždy opravdu "čekal na Pána více než stráže na svítání" (Žalm 130). Ale již od raných dob se církev modlí žalmy tak, že je rozmanitým způsobem reinterpretuje: některé se opravdu mohu modlit jako svou svrchovaně autentickou osobní modlitbu tady a teď; jiné jsou modlitbou bratří trpících pronásledování; další lze číst jako modlitbu samotného Krista. (Srov. Žalmy. Český katolický překlad, Kostelní Vydří: KNA 2009, 5-9 - Předmluva. Srov. též VPDMC 108n.)

Tradiční hudební tvar římského oficia tvoří krásný celek, kde se vkusně střídají zpěvy hudebně velice prosté, v podstatě recitativní, s bohatěji utvářenými. Kdo zpívá oficium pravidelně více let, může se navíc těšit z krás zjevujících se v rytmu liturgického roku - ze zpěvů charakterisujících jeho jednotlivá období; z těch, které se zaskví jednou do roka, aby pak byl po celý rok s touhou vyhlížen jejich návrat; z jiných, které z dobrých důvodů zazní několikrát, možná s nenápadnou, ale významuplnou změnou; z hudebních a textových citací a narážek, odhalujících někdy nečekané souvislosti.

Co bych měl závěrem říci o "své písni"? Že jsem, i při dobrém vědomí řady jejích nedokonalostí (netajím se tím, že souhlasím s velkým dílem kritiky, kterou dnešní podobě římského oficia adresoval prof. Dobszay; některé další výhrady v minulosti zazněly i na tomto blogu), nadšen její krásou, a vděčný za to, že ji smím zpívat.

Co o nápěvech antifon a jiných textů oficia, které neuměle skládám? Dostal jsem do rukou skvělou píseň, ale noty mi k ní nedali. Hledal jsem je, avšak marně. Protože jsem ji musel zazpívat, dal jsem se do toho, jak jsem uměl.

Kéž se mu líbí má píseň, má radost bude v Hospodinu. (Žalm 104, 34)

Pořízení

22.11.2014 12:40 | kategorie: Projekt | Komentáře

Ne, nechystám se sepisovat "pořízení", a kdybych se chystal, nezneužíval bych web svého hudebního projektu k jeho uložení. Přemýšlím ale v poslední době o tom, co tvůrce zabydlený v digitálním věku může a možná by měl udělat pro to, aby jeho výtvory nezmizely ze světa chvíli po něm.

Holger Peter Sandhofe byl mj. muzikolog a vynikající sazeč. Vděčíme mu zejména za sestavení a vydání Nocturnale Romanum - antifonáře pro noční hodinky římského oficia v podobě po reformě Pia X. Sandhofe vytvořil a na internetu publikoval velké množství zajímavých a užitečných materiálů, zejm. liturgické zpěvníky a pomůcky (např. specialisované fonty) pro jejich sazbu. O jeho webu nocturnale.de, kde jejich velká část bývala vystavena, jsem se však dozvěděl až v době, kdy již nebyl dostupný. Holger Peter Sandhofe zemřel v roce 2005 ve věku 33 let. Nějakou dobu poté vypršela doba, na kterou byla předplacena doména a webhosting, a bohatá pokladnice zdrojů ke gregoriánskému chorálu se navždy zavřela. Některá Sandhofeho díla jsou dostupná jinde, protože si je prozíraví lidé uložili a mohli je později (dost možná tím porušujíce zlořečená autorská práva) znovu pustit do oběhu.

[EDIT 25.4.2016] Ve skutečnosti naštěstí není tak zle. Jednak je možné zaniklý web nocturnale.de prohlížet díky archivu Wayback Machine; samotné tam kdysi vystavené soubory ke stažení pak archivuje CMAA.

Internetová publikace je takřka neomezeně dostupná, ale také velice "smrtelná": noty vzniklé v rámci projektu In adiutorium jsou bezpečně na třech místech. Na webu, v repozitáři na githubu a na mém počítači. "Nejsmrtelnější" je web: za hosting platím ročně. Až zemřu nebo z jiného důvodu platit přestanu, stránky do roka zmizí v nenávratnu a všechen obsah s nimi.
Repozitář se zdroji na githubu ve svém bytí závisí na jedné soukromé společnosti se sídlem v USA, která zase za svou existenci do značné míry vděčí jednomu široce oblíbenému vývojářskému nástroji. Možná github časem začne promazávat dlouhodobě neaktivní účty, nebo dokonce úplně ukončí činnost. Hlavní repozitář s notami bude pryč.
A můj notebook ... i s materiální pozůstalostí po zemřelých se často nenakládá právě v rukavičkách. Tím spíše to tedy bude platit o té digitální. Kdybych zemřel teď, snad by se ještě našel ochotný dědic mého notebooku, ten by ale jistě smazal všechna data. (Což by, s výjimkou not, nebyl žádný zločin, ale možná naopak skutek milosrdenství.) Kdyby notebook někdo "uložil na půdu", nejpozději za pár desítek let z něj použitelná data nikdo nedostane.

Když zemřel můj hudebně plodný praděd Josef "Klement" Zástěra, nechal po sobě své kompletní dílo - v rukopise - pěkně setříděné a doplněné úplným soupisem. V některých ohledech velmi zranitelné (mohlo by shořet při požáru; být odcizeno při vykradení; zničeno, kdyby potomstvo kulturně upadlo a vyhodilo spoustu nesrozumitelných papírů s "kuličkami a nožičkami" do sběru jako bezcenný brak), jinak ale velmi trvanlivé.

Přemýšlel jsem, co mohu klidně nechat propadnout zániku a co bych naopak měl podle možností zaopatřit tak, aby to přečkalo i mou smrt, a jak. Předběžně jsem zavrhl snahy o dlouhodobé zachování dostupnosti webu. Myslím, že jediné, co je tu opravdu hodnotné, jsou noty, a web je pouze nástrojem pro jejich publikaci a poskytnutí doplňujících informací k nim. Zrovna tak nemá smysl věnovat přehnanou péči záchově git repozitáře s historií projektu. Při troše štěstí bude mít poměrně dlouhou setrvačnost, takže než z githubu zmizí, kdo o to bude stát, bude mít dost času si ho naklonovat. Zároveň vím, že je to zdroj potenciálně užitečný jen pro tu poměrně malou část veřejnosti, která ovládá práci s vývojářskými nástroji.

Pokud se mi podaří, jak zamýšlím, vydat úplný český antifonář tiskem, všechny zde artikulované starosti pak hodím za hlavu. Co se v nějakém rozumném množství exemplářů vytiskne a rozšíří, je víceméně nezničitelné. Do té doby se jako ideální jeví nechat po sobě nezašifrovaný externí disk se všemi notami v elektronické podobě a jejich zdrojovými kódy - a vedle toho všechny materiály také vytištěné. O to, aby byly dostupné na internetu, se bude moci postarat kdokoli to uzná za vhodné, protože licenční podmínky jsou, jak známo, ke všelikému šíření velmi vstřícné.

Do roka

16.11.2014 18:56 | kategorie: Projekt | Komentáře

Díval jsem se, jaká část repertoáru oficia je ještě přede mnou, a shledal jsem, že se projekt In adiutorium blíží k cílové rovince jedné důležité etapy: na dohled je již den (přestože ho zřím teprve aspiciens a longe), kdy budu moci říci, že jsem připravil melodii pro každou antifonu a pro všechna responsoria denních hodinek pokoncilního českého breviáře. Budu se snažit, aby to bylo do příštího adventu, tedy přibližně do roka.

Co potom? Potom budu dál den za dnem zpívat hodinky jako doposud. Kouskům, které se mi napoprvé nepovedly, budu moci věnovat více péče a opatřit je postupně vhodnějšími nápěvy. Někdy mezi tím podniknu liturgicko-hudební "expedici", kterou plánuji již dlouho. Po odstranění všech závažných nedostatků v "nebezpečných" částech repertoáru (to jsou ty, u kterých reálně hrozí, že se někde budou skutečně zpívat při liturgii - jde zejména o nedělní a sváteční nešpory) bude čas postupně připravit sazbu již dlouho slibovaných svazků antifonáře.

[EDIT téhož dne večer] Ohledně toho, u kterých zpěvů je potřeba počítat s větší pravděpodobností využití i mimo můj pokojík, mám určité odůvodněné předsudky. Nemám ale téměř žádné informace z terénu, zda a jak se výplody projektu In adiutorium skutečně zpívají a které to jsou. Pokud tedy ctěný čtenář v minulosti některý materiál z tohoto webu použil nebo se k tomu teprve chystá, pro autora by byla velmi užitečná stručná informace o tom.

Protože liturgický zpěv je dnes většinou sotva myslitelný bez varhan, měl by k výše zmíněným "nebezpečným" částem antifonáře vzniknout varhanní doprovod. V poslední době dělám, co mohu, abych si postupně doplnil základní hudební vzdělání. Bývám často viděn ve společnosti učebnice hudební nauky, "na stará kolena" jsem začal chodit na hodiny klavíru a s pianem se družím ještě více než s onou učebnicí, ... Udělám, co bude v mých silách, abych, nakolik je mi to možné, pronikl později také do nauky o harmonii a o kontrapunktu a seznámil se také se speciálními otázkami harmonizace chorálu. Pokud to dobře dopadne, v době, kdy melodie dotčených zpěvů budou zralé pro případné širší využití, budu disponovat i věděním a neuměním dostatečným pro jejich opatření doprovody.

(A potom? Potom nejspíš vyjde nový překlad breviáře a celá práce začne nanovo.)

Konference Hudba v katedrále II

12.10.2014 14:11 | kategorie: Ze života | Komentáře

Co jsem si odnesl z druhého ročníku konference Hudba v katedrále pořádané Centrem teologie a umění a Metropolitní kapitulou?

Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.) Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům, nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně tu informaci považuji za zajímavou.

V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák, byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory. "... a na to lidi chodili." (dr. Tomáš Slavický.) O tom chci vědět víc!

Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt. Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)

Národní svatováclavská pouť 2014

28.9.2014 21:24 | kategorie: Ze života | Komentáře

Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe" svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je zpráva z předloňské pouti.) Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.

První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)

Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly. Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna a nešpory byly latinsky. Noty jsou k mání na webu choral.sdh.cz. (Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)

Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor (Bohu díky alespoň za to). Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty): Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi. Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální oficium podle Ordo cantus officii. Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do "tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi CANTUS.

Místo předepsaného hymnu Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae. Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium, a to nepochybně proto, že je nově složené.

Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně z pokladu gregoriánského chorálu. Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho lépe než předloni.

Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se, dokonce vůbec neřešený problém: zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme. Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné. Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení - ale úplně šťastné mi to nepřijde. Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit (proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější svátky), pro staré svátky zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene i antifonu k Magnificat.

Druhé nešpory (pražská katedrála)

byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni. (Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.) Mohu tak ke zprávě z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:

Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé; antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá. Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní"; trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré. Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech" (překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae; v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).

Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys: zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco představitelnějším prostředí starého pražského kostela, kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící u četných postranních oltářů měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili "hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru. (Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský, o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama, nezachytil žádné zprávy.)

Výměna technologií

21.9.2014 21:35 | kategorie: Web | Komentáře

Když jsem před lety zakládal na githubu repozitář pro projekt In adiutorium, založil jsem ještě druhý samostatný repozitář pro jeho webovou prezentaci. Než jsem do něj ale stihl nahrát první várku kódu, uvědomil jsem si, že zdrojové kódy těchto stránek zveřejňovat nechci. Jednak proto, že bych tím zbytečně obnažil jedno slabé místo, s jehož využitím by teď bylo možné web dočasně drobně poškodit, ale především proto, že jde o kódy velice špinavé a neelegantní, které by mi dělaly ostudu. A tak tento repozitář zůstává až dodnes prázdný.

Delší dobu zamýšlím některé úpravy a rozšíření, která však při současné architektuře (resp. právě ne-architektuře) nejsou elegantně realizovatelná. Prvním krokem ke změně byl loňský přechod z bezplatného webhostingu na vlastní virtuální server. Teď je načase využít možnosti, které nabízí. Dal jsem se proto do přepisování. Zpočátku půjde o výměnu "střev", na front-endu v ideálním případě takřka nepozorovatelnou, později přibudou ona zamýšlená rozšíření, jež práci uvedla do pohybu. Dílo je na dobré cestě, mám již hotovu značnou část stávající funkčnosti. Nasazení do ostrého provozu (a spolu s tím zveřejnění zdrojových kódů - těch starých, za které se stydím, i těch nových, které jsou ostudné výrazně méně) je otázkou nejbližších týdnů.

Volba technologií je podobná jako u e-antifonáře: základní souřadnice určuje programovací jazyk Ruby (mně ze všech nejbližší) a framework Sinatra (vzhledem k rozsahu a typu zamýšlené aplikace nabízející dostatečně komfortní podvozek při minimálním množství nadbytečného "tuku").

Nešporní zpěvy: Nedošlo mi

12.9.2014 23:03 | kategorie: Projekt | Komentáře

Když jsem před drahnou již dobou hledal název pro malý zpěvníček k nešporám slavností zamýšlený jako jakési minimum zpívaného oficia pro nejširší veřejnost, zvolil jsem ho s ohledem na tradici zpívaných "lidových nešpor" v národním jazyce, sledovatelnou v 19. a první polovině 20. století. Přitom jsem naprosto nepochopitelně přehlédl, že název Nešporní zpěvy neodkazuje jen ke zpěvníku sestavenému kdysi vyšehradským kanovníkem Františkem Mickou, ale také, a v dnešním kontextu především, k současnému liturgickému zpěvníku Mešní zpěvy.

Vidíme, že svou koncepcí Nešporní zpěvy nejsou Mešním zpěvům v ničem podobné. Jak by vypadal takový vesperál, který by chtěl být pro Mešní zpěvy harmonickým doplňkem?

  • neměl by žádného uvedeného autora/editora
  • až na dobře utajené výjimky by obsahoval jen zpěvy ze starých pramenů
  • žalmy v něm by byly převážně "na způsob písniček složené", přičemž by přirozeně byly hojně využity zpěvy protestantské provenience
  • antifon by obsahoval jen poskrovnu, protože starých českých notovaných pramenů obsahujících antifony oficia není mnoho a nejsou příliš rozsáhlé
  • s responsorii by to bylo ze stejných důvodů ještě horší, místo nich by byly samé "jiné vhodné zpěvy"
  • formuláře by byly sestaveny z toho, co je po ruce a pro danou příležitost se alespoň nějak hodí, bez valného ohledu na texty v breviáři
  • úvodem by byl dekret doporučující ho jako oficiální antifonář oficia pro české a moravské diecéze

(Pokud někdo z řádků výše nabyl dojmu, že nemám rád Mešní zpěvy, ujišťuji ho, že je to dojem falešný. Jediné, co mě na nich dráždí, je kombinace posledních dvou bodů.)

Směrem k opravdovým skladatelům

31.8.2014 22:40 | kategorie: Jiné | Komentáře

Pokud vím, žádný z českých "opravdových skladatelů" dnes hudbu k liturgii hodin neskládá. Typickým tvůrcem hudby pro tento kout liturgie je ředitel kůru katedrálního nebo jinak významného kostela, tvořící striktně pro vlastní potřebu, svým způsobem z nouze. Pro skladatele, netísněné potřebou hudebně zajistit liturgický provoz některého kostela, zřejmě liturgie hodin není dostatečně zajímavá, aby pro ni komponovali.

Proč? Domnívám se, že odpověď naznačují dvě známé výjimky: Petr Eben (Vesperae in festo Nativitatis B.M.V.; sváteční nešpory v katalánštině na objednávku benediktinského kláštera Montserrat) a Miloš Bok (Chórové zpěvy pro klášter trapistů; objednávka pro Nový Dvůr). Je jí chybějící poptávka. Veřejné slavení denní modlitby církve není příliš rozšířené a i ve významných kostelích se, pokud je mi známo, celoročně koná "nízkonákladově" (varhany + dobrovolnický sbor, obvykle jednohlasý zpěv), takže na jedné straně skladateli neskýtají mnoho prostoru pro uplatnění jeho umění a na druhé straně není pociťována potřeba zatěžovat hubený rozpočet té které církevní instituce objednávkou hudebního díla: ředitel kůru na to stačí sám a zřejmě za své skladatelské počiny nebude požadovat zvláštní úplatu.

[EDIT 13.10.2014] Při čtení rozhovoru s J. Kšicou v Salve 2/2014 jsem si uvědomil, že kousavé slovo na konci předchozího odstavce je akorát dalším projevem toho, jak se pisatel tohoto blogu bídně orientuje v problematice, do které se tu opovažuje mluvit. To, že ředitel kůru komponuje pro potřebu vlastního kostela, je normální, tradiční a přirozené (jakkoli samozřejmě byli a jsou také chorregenti nekomponující a na druhé straně skladatelé liturgické hudby nevládnoucí žádnému kůru) a nejde o žádnou znouzectnost, ale o normální součást daného povolání (str. 62). Předmětem zakázky pro "skladatele na plný úvazek" bude obvykle asi jen "velká muzika", na kterou běžnému řediteli kůru nestačí schopnosti a/nebo čas. Liturgie hodin ze své podstaty místem pro "velkou muziku" obvykle nebývá.

Za tím, co následuje níže, však stále stojím.

Od svatováclavské pouti před dvěma lety s sebou nosím myšlenku, kterou nejsem a nikdy nebudu schopný sám realizovat, kterou ale považuji za vysoce realizování hodnou: i přes to, jak to teď v našich luzích a hájích s veřejným slavením liturgie hodin je, je několik málo příležitostí v průběhu liturgického roku, pro které by bylo svrchovaně vhodné mít složené důstojné zpěvy. Jednou takovou příležitostí - přinejmenším pro oblast Čech - je právě slavnost svatého Václava. Ideální svatováclavské oficium by zahrnovalo úplně všechny zpěvy všech hodinek. (Vím totiž, že přinejmenším ve Staré Boleslavi se v ten den nemalá část hodinek veřejně slaví a zbytek by se jistě hodil jinde.) Základem všech by byl "cantus firmus" zpívatelný i samostatně - bez dalších hlasů a bez doprovodu - a přístupný i pro lidový zpěv. Pro modlitbu se čtením, modlitby během dne a kompletář by bohatě stačila tato nejjednodušší forma doplněná varhanním doprovodem. Ranní chvály a zejména oboje nešpory by pak byly "škálovatelné" - podle možností kůru by bylo možné vhodně zapojit vícehlasý sborový zpěv, popř. malé či větší instrumentální těleso.

Myšlenku pouštím do světa jako ochmýřené semínko pampelišky: nelze sice rozumně očekávat, že z ní něco vyroste, ale co kdyby?

Antifonář k DMC a responsoria k modlitbě se čtením

9.8.2014 12:30 | kategorie: Projekt | Komentáře

Jednou z dlouhodobě nevyřešených otázek projektu In adiutorium je, jak naložit s responsorii modlitby se čtením. Jelikož každá lekce má své vlastní, většinou asi unikátní responsorium, jde o velmi rozsáhlou část repertoáru oficia.

Dříve jsem již, myslím, avizoval, že první vydání Antifonáře k Denní modlitbě církve tato responsoria - a možná ani jiné zpěvy pro modlitbu se čtením - obsahovat nebude. Nyní mám jasno v tom, že Antifonář od začátku bude s touto hodinkou počítat. Přinese její antifony, ze společných nápěvů pak melodii pro veršík a pro Te Deum. Responsoria však v něm nebudou. A to nejen v prvním vydání, ale ani v žádném budoucím. Nevím, zda se kdy pustím do jejich zhudebnění, ale pokud ano, bude jim vykázán samostatný dodatkový svazek.

K tomuto rozhodnutí mě přivedl jednak (1) řád postupného vznikání zpěvů oficia, jednak (2) pozorování dnešní liturgické praxe.

(1) Pokud se do "nočních responsorií" kdy pustím, bude to až po dokončení ostatního repertoáru oficia - a navíc pravděpodobně až po zamýšleném liturgicko-archeologickém "výletu", protože bych se do práce na českých responsoriích rád pustil až vyzbrojen delšími zkušenostmi s responsorii latinskými. Rozhodně čekáním na responsoria nechci zdržovat vydání Antifonáře. Zařazení responsorií do Antifonáře v některém z pozdějších vydání by si vyžádalo předělání velké části sazby.

(2) Soudím, že responsoria modlitby se čtením mají limitně malou šanci, že se budou někdy někde zpívat. Když i pražská katedrální chorální schola (těleso, pravda, s nízkou frekvencí zkoušek, ale mající ve svých řadách velmi zkušené a schopné choralisty, některé i se speciálním hudebním vzděláním zaměřeným právě na chorál) ve Velikonočním triduu zpívá responsoria po lekcích na jednoduché recitativní nápěvy (tak jsem toho alespoň letos o Velikonocích byl svědkem), sotva kdo bude mít potřebu a síly zařídit se jinak. V řádných svazcích Antifonáře by tedy dlouhá responsoria zbytečně zabírala místo a přidávala na objemu.

Nešpory podle Alberika Mazáka

14.7.2014 20:51 | kategorie: Knihy | Komentáře

Každý nebo téměř každý skladatel církevní hudby do konce 19. stol. po sobě nechal vedle zhudebnění mešního ordinaria a vybraných částí propria také nějaké skladby pro slavnostní oficium, nejčastěji pro nedělní nešpory a/nebo matutina Svatého týdne. Od té doby se přes římský breviář přehnaly hned dvě pustošivé liturgické reformy (Pia X. a Pavla VI.), obě zasáhly samo jádro oficia - uspořádání žaltáře. Znamená to, že nešporní skladby starých mistrů jsou navždy odsouzeny do ticha knihoven a archivů? Nebo jinak: za předpokladu, že jsem sbormistr našlápnutého chrámového sboru (to je samozřejmě jen výplod bujné fantasie) s "archeologickými" choutkami, jaké mám šance sestavit nešpory podle pokoncilních liturgických knih z existujících starších skladeb?

Za příklad nám poslouží barokní skladatel slezského původu a mnich cisterciáckého opatství Heiligenkreuz Alberik Mazák (1609-1661), protože jeho kompletní dílo je velkoryse nabízeno zdarma na k tomu účelu zřízeném webu. V internetových sbírkách hudebnin však je možné najít značné množství skladeb stejného určení, vokálních i vokálně-instrumentálních. Opomenuty by v tomto ohledu neměly být také hudební přílohy časopisu Cyril.

Mazákova díla nadále uvádím zkratkami:
CH1 - Cultus harmonicus I
CH2 - Cultus harmonicus II
R - Rukopisy
Žalmy je v rámci projektu In adiutorium obvyklé číslovat podle hebrejské bible, zde se však z důvodu práce s historickými prameny přidržím číslování Vulgaty.

Beznadějně chybí

Liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem vnesla do oficia jedno naprosté novum - kantikum z Nového zákona jako součást nešporní psalmodie. Zhudebnění kantika podle Zj 19 pro nedělní druhé nešpory tedy budeme u starých skladatelů hledat marně. Skutečný "vedoucí našlápnutého sboru" by se tady musel rozhodnout, zda kantikum provést chorálně (střídání sborových částí s chorálními nebylo ostatně v baroku ničím neobvyklým) či najít někoho, kdo chybějící kus složí ve stylu dobře ladícím s ostatními částmi.

Chybět nám budou také antifony. Prokomponované žalmy mnohdy počítají s tím, že antifony budou zpívány chorálně, (viz starší článek o nešporách podle Vejvanovského dostupných na Youtube) ale nemusí to být pravidlem. Ovšem ne každou antifonu lze rozumně zpívat s každým polyfonním žalmem. Měla by souhlasit tónina obou zpěvů. Pokud v tomto štěstí nemáme, bude vhodné antifony recitovat. (To, že níže nepodávám informaci o tom, jak si ten který žalm vede vůči antifoně připsané mu ve vesperálu vydaném r. 2009 v Solesmes, je dáno tím, že prostě nevím, jak tóninu polyfonní skladby spolehlivě určit. Netajím se tím, že v oblasti hudební teorie jsem polem velmi málo oraným.)

Do pokladnice chorálu nebo jinam bude nutné sáhnout i pro responsorium.

Společné části

Nabízí se nám dobrý základ:

  • Deus, in adiutorium CH2
  • Pater noster CH1: I, II
  • na konec Salve Regina (Mazák oblíbenou mariánskou antifonu zhudebnil tolikrát, že nemám sílu přidávat odkazy)

Ze současných hymnů pro druhé nedělní nešpory (Lucis Creator optime; O lux, beata Trinitas) nenacházíme u Mazáka ani jeden. Kdyby mi o to šlo, zkusil bych, jak moc násilně bude působit kontrafaktum některého z hymnů stejného metra, kterým se zhudebnění našeho skladatele dostalo, např. O gloriosa Domina (jednou v CH1, I v CH2 hned dvakrát: II, III).

Žalmy a kantika

Každá neděle v cyklu žaltáře má dva kousky psalmodie (Žalm 109 a kantikum Zj 19) společné s ostatními a k tomu jeden žalm vlastní. Magnificat je samozřejmou pevnou součástí každých nešpor.

K disposici máme ty žalmy, které byly součástí nedělních nešpor i v době a prostředí skladatelově. Žalm 113 se sice zpíval v nešporách římských, ale pro Mazáka jako cisterciáka nešporní psalmodie končila čtvrtým žalmem, tedy žalmem 112, a žalm In exitu otevíral nešpory pondělní.

Dlužno podotknout, že latinské biblické texty v současných liturgických knihách jsou vzaté z moderního latinského překladu, tkzv. Neovulgáty, a od vulgátních textů zhudebněných Mazákem se tedy liší. Domnívám se však, že použití staršího (navíc staletími posvěceného) znění biblických textů při liturgii z ohledu na použité hudební dílo je legitimní - lze analogicky aplikovat to, co říká Ordo cantus officii o žalmu 94 Venite:

... psalmi invitatorii recitativi sunt praecipue ornati. Numerus quidam tonorum pro Ps 94 invenitur in Libro Hymnario, 133-173. Alii toni iuxta manuscripta antiqua restitui possunt, sed, complexitate habita in recitativo delicate aptando, textum antiquae versionis huius psalmi servari praefertur.

Závěr

Druhé nedělní nešpory v pokoncilním uspořádání liturgie hodin mají řadu částí společnou s toutéž hodinkou v uspořádání starším, a tak při nich lze alespoň zčásti využít skladby i ze vzdálenější minulosti, např. od Alberika Mazáka. Vidím to jako zajímavou možnost, přičemž však nijak nenabádám k jejímu využití. Inkriminované Mazákovy skladby jsem nikdy neslyšel a ty jiné, které ano, si jako hudební barbar netroufám posuzovat z hlediska vhodnosti pro liturgii.