Nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém

25.1.2015 15:54 | kategorie: Ze života | Komentáře

Sestry a bratři z mnišského bratrstva Jeruzalém (něco málo česky) přijeli tento víkend do Prahy, uspořádali duchovní obnovu v emauzském klášteře a v její předvečer slavili nešpory v kostele Nejsvětějšího Salvátora. O celém podniku jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale, přestože teď nemám času nazbyt, nešpory v pátek večer jsem prostě nemohl vynechat.

To, že se duchovní obnova konala v Emauzích, je (možná záměrně) velmi případné: mnišská bratrstva Jeruzalém totiž plní ve městech, kde působí, velice podobnou úlohu jako benediktinský klášter Na Slovanech v době vysokoškolských studií mé hudbymilovné babičky (cca 1946-8): žijí mnišský život uprostřed města a jako svou hlavní službu nabízejí "poctivě" slavenou liturgii. I když mně osobně je bližší cisterciácká opce pro odlehlá místa, koncept na bohaté liturgické nabídce založené a rytmu pracovního týdne přizpůsobené městské pastorace-nepastorace je mi veskrze sympatický.

Mnišská bratrstva Jeruzalém patří mezi ty instituty zasvěceného života, které mají liturgii poměrně dalekosáhle přizpůsobenou. Nešpory, jichž jsme se v pátek mohli zúčastnit, byly co do struktury pokoncilní římské, ovšem rozšířené o prvky z byzantské liturgie (ty jsou níže označeny hvězdičkou). Přijetí prvků východních liturgií je u novodobých institutů zasvěceného života pocházejících z Francie dosti běžná věc, jmenujme komunitu Blahoslavenství či Betlémské sestry/bratry.

Struktura:

  1. Bože, pospěš mi na pomoc
  2. * Nebeský Králi (modlitba k Duchu svatému; součást úvodu všech modliteb křesťanů byzantského ritu)
  3. ** Části žalmu 42 (Jako laň prahne) s antifonou
  4. * Hospodine, k Tobě volám - části žalmu 141 zpívané v úvodu večerní v byzantské liturgii - východumilovní čtenáři budou znát Kyrie ekekraxa či Hospodi vozvach; jeden z bratří při zpěvu okuřoval oltář a lid
  5. * Radostné Světlo - starodávný hymnus Fós hilaron, opět zpívaný při byzantské večerní; jedna ze sester při zpěvu rozsvítila světla na oltáři
  6. žalmy s antifonami (žalmy 116-I a 121, jak odpovídalo pátku 2. týdne žaltáře; kantikum z Ef 1 je normálně pondělní)
  7. krátké čtení (odpovídající nešporám pátku 2. týdne žaltáře)
  8. ticho s hudbou; žádné responsorium
  9. Magnificat
  10. prosby
  11. * trisagion
  12. Otče náš
  13. závěrečná modlitba
  14. Dobrořečme Pánu
  15. mariánský hymnus

Nešpory byly celé zpívané, bez doprovodu, ve čtyřhlasé úpravě. Antifony (a všechny zpěvy, které antifonu alespoň vzdáleně připomínají) nejprve předzpívala kantorka sama a při opakování se přidaly další hlasy. Texty (s výjimkou závěrečné mariánské písně) byly v češtině, víceméně zdařile podložené pod nápěvy používané zřejmě komunitou v Polsku. Poněkud divně zněla pouze psalmodie.

Do výše naznačeného schématu římských nešpor s doplňky byzantské provenience se mi nevejde úryvek z žalmu 42 zpívaný v úvodu před lucernariem. Nemám nápad, jak ho "liturgicko-historicky" zařadit. Funkčně je snad jakýmsi "invitatoriem", neboť v úvodu bohoslužby vyjadřuje (v návštěvníkovi dorazivším přeplněnou tramvají přímo z práce spíš teprve vzbuzuje) žízeň po Bohu jako zásadní dispozici pro bohoslužbu. Toto zaměření, kterým je celý žalm 42 prodchnut, bylo ještě umocněno antifonou.

Když jsem v přehledu zmínil prvky odpovídající příslušnému dni žaltáře, dlužno také říci, že antifony byly složeny na breviáři zcela nezávisle. Jejich texty byly oproti antifonám breviářovým snad o něco zpěvnější, "ukecanější" a ne tak doslovně biblické.

Po hudební stránce bych nešpory mnišského bratrstva Jeruzalém hodnotil spíš jako "plytké" než "krásné". Tomu by ale, kdo je neslyšel, neměl příliš ochotně věřit, protože hodnotitel je hudební barbar a nevzdělanec, určité výhrady už si připravil předem (mj. protože jak má rád římskou i byzantskou liturgii, tak nesnáší jejich míchání) a na vnímání celých nešpor se vedle nasládlé antifony k úvodnímu žalmu bezesporu podepsalo to, že u Salvátora také zavedli ty proklaté vyhřívané sedáky. Pokud jde o mě, před sladkou polyfonií preferuji střízlivý chorál a před "sladkými charo texty" (abych nekřivdil, nebylo jich moc) strohou řeč římských liturgických knih. To ale nic nemění na tom, že případné založení domů (chápu-li správně, zakládá se vždy zároveň komunita bratří i sester) mnišského bratrstva Jeruzalém např. v Praze by jistě bylo obohacením.

Alespoň přibližnou představu o tom, jak nešpory bratrstev Jeruzalém vypadají a zní, lze získat z řady nahrávek dostupných na Youtube

Direktář o lidové zbožnosti a liturgii

19.12.2014 23:10 | kategorie: Rubriky | Komentáře

[Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: Direktář o lidové zbožnosti a liturgii. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007.]

Do čtení Direktáře o lidové zbožnosti a liturgii jsem se pustil prostě jen z důvodu doplňování vzdělání v oblasti soudobých liturgických norem. Nepředpokládal jsem, že z něj vytěžím něco pro projekt In adiutorium nebo čtenáře svého blogu, protože liturgie hodin je, domnívám se, oblast liturgie lidové zbožnosti nad jiné cizí. Při čtení jsem však přeci narazil na několik explicitních zmínek o ní.

Místa, kde direktář zmiňuje oficium, tvoří dvě skupiny: První skupina (o vánoční a svatodušní novéně) upozorňuje na to, že určitá pobožnost historicky vznikla odvozením z liturgie hodin a nyní, když je tato lépe přístupná všemu věřícímu lidu (jsa přeložena do národních jazyků), bylo by žádoucí od odvozenin se vrátit k prameni a místo pobožností novény slavit v dotčené dny nešpory. Druhá skupina se nachází v rozsáhlém výkladu o problematice poutí mezi zmínkami o jiných liturgických i paraliturgických úkonech s poutěmi spojených.

Pobožnosti odvozené z liturgie hodin

Vánoční novéna

103. Důvodem vzniku vánoční novény bylo zprostředkovat věřícím účast na bohatství liturgie, jež pro ně nebyla vždycky snadno přístupná. Tato novéna zastávala vskutku prospěšnou funkci, a tak tomu může být i nadále. V naší době, která přinesla snadnější účast lidu na slavení liturgie, však bude žádoucí, aby se mezi 17. a 23. prosincem konaly slavnostní nešpory s velkými "O antifonami" a aby věřící byli pozváni k účasti. Takové slavení, kterému mohou předcházet nebo po němž mohou následovat některé prvky lidové zbožnosti tolik drahé, by bylo vynikající "vánoční novénou", plně liturgickou a zároveň pozornou vůči požadavkům lidové zbožnosti. V rámci slavení nešpor lze rozvíjet rovněž některé prvky, u nichž se to již předpokládá (např. homilii, použití kadidla či přizpůsobení přímluvných modliteb).

Svatodušní novéna

155. Písmo potvrzuje, že devět dnů před Nanebevstoupením Páně a Sesláním Ducha Svatého apoštolové "jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými" (Sk 1, 14) v očekávání "vyzbrojení mocí z výsosti" (Lk 24, 49). Z modlitby a reflexe nad touto událostí spásy vyvstala pobožnost svatodušní novény, která je mezi křesťanským lidem velmi rozšířená.

V misálu a v denní modlitbě církve (zvláště při nešporách) je tato "novéna" vlastně již obsažena: biblické texty a texty modliteb různými způsoby volají k očekávání Utěšitele. Novéna před Sesláním Ducha Svatého ať se tedy koná (nakolik je to možné) ve shodě se slavnostním konáním nešpor. Kde takové řešení nebude proveditelné, má novéna odrážet liturgická témata jednotlivých dnů, jak následují od Nanebevstoupení Páně do vigilie Seslání Ducha Svatého.

Přiznám se, že s žádnou ze zmiňovaných novén nemám osobní zkušenost, ani netuším, kde, kdo a jak je koná, takže nemohu posoudit, nakolik je návrh na jejich nahrazení cykly slavnostních nešpor reálný. Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět.

Možná má k tématu co říci někdo z milých čtenářů, kdo se v těchto dnech vánoční novénu modlí?

Pokud jde o hudební nabídku pro případné z nešpor složené novény: pro tu vánoční mi chybí zpracování k Magnificat zpívaných O-antifon (doporučuji zpívat latinsky; alternativou jsou staročeské verze nebo Olejník, který je má v Nedělních nešporách u 4. adventní neděle), pro svatodušní jsou zpěvy kompletní.

Liturgie hodin jako součást pouti a programu poutního místa

Slavení denní modlitby církve

271. Zastávka na poutním místě a čas i prostor příznivý pro osobní a společnou modlitbu poskytují privilegovanou příležitost, aby se věřícím dostalo pomoci a oni mohli docenit krásu denní modlitby církve a připojit se ke každodenní chvále, kterou církev během svého pozemského putování pozvedá k Otci, skrze Krista, v Duchu Svatém. (VPDMC 27)

Rektoři poutních svatyní ať proto vhodným způsobem zařadí důstojné a sváteční slavení denní modlitby církve, zvláště ranních chval a nešpor, do programů pro poutníky. Občas ať v jejich rámci nabízejí modlitbu votivního oficia (celého nebo jeho části), které se váže ke svatyni. (VPDMC 245)

Kněží, kteří věřící doprovázejí, ať během poutě a při zastávkách po jednotlivých úsecích cesty k cíli neopomenou navrhnout modlitbu alespoň některé z částí denní modlitby církve.

Tady je dost nevyužitého potenciálu. Myslím, že slavení denní modlitby církve, zvlášť je-li vhodně utvářeno, v neposlední řadě i hudebně, může být silnou náboženskou zkušeností s dimenzí krásy. Řečeno jednodušeji a snad lépe: když na poutním místě M je zvykem modlit se o pouti nešpory související se zasvěcením poutního místa (tj. ve velké většině případů mariánské) a mají je tam krásně zhudebněné, nejeden z pravidelných poutníků se na ně bude těšit. Snad jako na nějakou oblíbenou poutní píseň, která se zpívá jen tam. Ale oblíbená poutní píseň - to už je věc! Ta má sílu!

Sluší se připomenout Svatou horu u Příbrami, kde se zpívané nešpory už léta slaví pravidelně každou neděli. (Tedy v rámci pravidelné liturgické nabídky poutního místa, ne v rámci běžného programu pouti.) V liturgickém mezidobí se tam místo příslušného hymnu z cyklu žaltáře vždy zpívá hymnus mariánský, což, pokud vím, není podle liturgických předpisů zcela legitimní, ale považuji to za úpravu vkusnou a odpovídající místu.

Pro samozvaného liturgika nesmírně vzrušujícím tématem jsou votivní oficia, těm ale chci později věnovat samostatný článek.

Průběh poutě

287. Jako je poutní svatyně místem modlitby, tak je pouť cestou modlitby. Každá její etapa by měla být modlitbou oživována a Boží slovo by mělo být jejím světlem a vůdcem, výživou a oporou. Aby pouť, nakolik je projevem kultu, přinesla dobrý výsledek i očekávané duchovní plody, je potřebné zajistit spořádaný průběh slavení obřadů a adekvátně zdůraznit různé fáze poutě.

Zahájení putování se vhodným způsobem odehraje ve znamení modlitby konané ve farním kostele nebo v jiném, příhodnějším, chrámu. Sestávat bude buď ze slavení eucharistie nebo ze slavení některé části Denní modlitby církve (Srov. De benedictionibus, Ordo ad benedicendos peregrinos. Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, 1985, 407.), nebo z určitého zvláštního požehnání poutníkům. (Srov. tamtéž, 409-419) ...

Zmiňovanou část benedikcionálu jsem ještě neviděl a nemám po ruce. Při vhodné příležitosti prohlédnu a třeba článek doplním.

Najít svou píseň

14.12.2014 13:15 | kategorie: Projekt | Komentáře

Když jsem se v roce 2010 po delší pauze znovu chápal breviáře, viděl jsem v jeho pravidelné modlitbě cenné "pium exercitium" sloužící jako prostředek k řadě "duchovních dober", mj. k osvojení si žalmů jakožto jakéhosi slabikáře židovské a křesťanské modlitby, a k těsnějšímu spojení osobní modlitby s liturgií a liturgickým rokem. Když je něco pium exercitium, je dobrý důvod očekávat, že to, stejně jako každé jiné exercitium, bude do nějaké míry nepříjemné, jelikož co sílí, často také bolí.

Později jsem předně přehodnotil svůj postoj k oficiu: to není prostředkem k dosažení něčeho jiného, ale oslavou Boha - a jako takové jednou z nejvznešenějších činností vůbec a cílem o sobě. Dále jsem ale také zjistil, že se očekávaná bolestivost a určitá odpudivost nedostavila - ono "pium exercitium" se naopak stalo snad vůbec nejdůležitějším z mých pramenů radosti, který mi pak významně pomáhal přežít. (Tu radost ať si čtenář nepředstavuje jako kdovíjak jásavou nebo vždy dostupnou a to přežití ať nebere jako vysokou nadsázku - v té době mě totiž okusovaly deprese.)

Ptal jsem se, čím to je. Možných vysvětlení je více. To, které považuji za "nejvíce vysvětlující", jsem našel skrz postřehnutí jedné nápadné souvislosti: v době, kdy jsem začal podle možností každý den zpívat alespoň některé části denních hodinek oficia (a tak či onak se modlit ty ostatní), výrazně poklesla intenzita mých ostatních hudebních aktivit. Do té doby jsem často a rád bral do ruky kytaru a hrál a zpíval, co mi přišlo pod ruku; snažil jsem se naučit hrát na balalajku; ...

Při všem tom hraní a zpívání jsem však byl vystaven dvojímu "utrpení": jednak určitému vnucování nesdílených emocí či názorů, protože řada písní světských i křesťanských je výlevem citů, které u mě nejsou (a často ani nikdy nebyly a nebudou) dány a proto je nemohu zpívat bez značného nepohodlí; jednak jsem dlouho cítil potřebu zazpívat svou vlastní píseň, která jakoby někde uvnitř byla, ale protože nejsem obdařen ani nadáním básnickým, ani hudebním, nemohla nabýt určitého tvaru a vyjít ven - a tak mě jen tížila.

Až jsem "svou píseň" našel - vně, již dlouho hotovou, v prastaré formě společné modlitby církve - v oficiu. To z velké části nasytilo mou touhu po muzicírování a dalo mi zpěvy s texty, do kterých se (alespoň do značné části z nich) mohu postavit bez diskomfortu vnucovaných emocí:

Ne že bych byl zároveň pronásledován (mj. Žalm 64), na smrt nemocen (kantikum z Iz 38), přetékal jásavou Boží chválou (kantikum z 1Sam 2) a vždy opravdu "čekal na Pána více než stráže na svítání" (Žalm 130). Ale již od raných dob se církev modlí žalmy tak, že je rozmanitým způsobem reinterpretuje: některé se opravdu mohu modlit jako svou svrchovaně autentickou osobní modlitbu tady a teď; jiné jsou modlitbou bratří trpících pronásledování; další lze číst jako modlitbu samotného Krista. (Srov. Žalmy. Český katolický překlad, Kostelní Vydří: KNA 2009, 5-9 - Předmluva. Srov. též VPDMC 108n.)

Tradiční hudební tvar římského oficia tvoří krásný celek, kde se vkusně střídají zpěvy hudebně velice prosté, v podstatě recitativní, s bohatěji utvářenými. Kdo zpívá oficium pravidelně více let, může se navíc těšit z krás zjevujících se v rytmu liturgického roku - ze zpěvů charakterisujících jeho jednotlivá období; z těch, které se zaskví jednou do roka, aby pak byl po celý rok s touhou vyhlížen jejich návrat; z jiných, které z dobrých důvodů zazní několikrát, možná s nenápadnou, ale významuplnou změnou; z hudebních a textových citací a narážek, odhalujících někdy nečekané souvislosti.

Co bych měl závěrem říci o "své písni"? Že jsem, i při dobrém vědomí řady jejích nedokonalostí (netajím se tím, že souhlasím s velkým dílem kritiky, kterou dnešní podobě římského oficia adresoval prof. Dobszay; některé další výhrady v minulosti zazněly i na tomto blogu), nadšen její krásou, a vděčný za to, že ji smím zpívat.

Co o nápěvech antifon a jiných textů oficia, které neuměle skládám? Dostal jsem do rukou skvělou píseň, ale noty mi k ní nedali. Hledal jsem je, avšak marně. Protože jsem ji musel zazpívat, dal jsem se do toho, jak jsem uměl.

Kéž se mu líbí má píseň, má radost bude v Hospodinu. (Žalm 104, 34)

Pořízení

22.11.2014 12:40 | kategorie: Projekt | Komentáře

Ne, nechystám se sepisovat "pořízení", a kdybych se chystal, nezneužíval bych web svého hudebního projektu k jeho uložení. Přemýšlím ale v poslední době o tom, co tvůrce zabydlený v digitálním věku může a možná by měl udělat pro to, aby jeho výtvory nezmizely ze světa chvíli po něm.

Holger Peter Sandhofe byl mj. muzikolog a vynikající sazeč. Vděčíme mu zejména za sestavení a vydání Nocturnale Romanum - antifonáře pro noční hodinky římského oficia v podobě po reformě Pia X. Sandhofe vytvořil a na internetu publikoval velké množství zajímavých a užitečných materiálů, zejm. liturgické zpěvníky a pomůcky (např. specialisované fonty) pro jejich sazbu. O jeho webu nocturnale.de, kde jejich velká část bývala vystavena, jsem se však dozvěděl až v době, kdy již nebyl dostupný. Holger Peter Sandhofe zemřel v roce 2005 ve věku 33 let. Nějakou dobu poté vypršela doba, na kterou byla předplacena doména a webhosting, a bohatá pokladnice zdrojů ke gregoriánskému chorálu se navždy zavřela. Některá Sandhofeho díla jsou dostupná jinde, protože si je prozíraví lidé uložili a mohli je později (dost možná tím porušujíce zlořečená autorská práva) znovu pustit do oběhu.

[EDIT 25.4.2016] Ve skutečnosti naštěstí není tak zle. Jednak je možné zaniklý web nocturnale.de prohlížet díky archivu Wayback Machine; samotné tam kdysi vystavené soubory ke stažení pak archivuje CMAA.

Internetová publikace je takřka neomezeně dostupná, ale také velice "smrtelná": noty vzniklé v rámci projektu In adiutorium jsou bezpečně na třech místech. Na webu, v repozitáři na githubu a na mém počítači. "Nejsmrtelnější" je web: za hosting platím ročně. Až zemřu nebo z jiného důvodu platit přestanu, stránky do roka zmizí v nenávratnu a všechen obsah s nimi.
Repozitář se zdroji na githubu ve svém bytí závisí na jedné soukromé společnosti se sídlem v USA, která zase za svou existenci do značné míry vděčí jednomu široce oblíbenému vývojářskému nástroji. Možná github časem začne promazávat dlouhodobě neaktivní účty, nebo dokonce úplně ukončí činnost. Hlavní repozitář s notami bude pryč.
A můj notebook ... i s materiální pozůstalostí po zemřelých se často nenakládá právě v rukavičkách. Tím spíše to tedy bude platit o té digitální. Kdybych zemřel teď, snad by se ještě našel ochotný dědic mého notebooku, ten by ale jistě smazal všechna data. (Což by, s výjimkou not, nebyl žádný zločin, ale možná naopak skutek milosrdenství.) Kdyby notebook někdo "uložil na půdu", nejpozději za pár desítek let z něj použitelná data nikdo nedostane.

Když zemřel můj hudebně plodný praděd Josef "Klement" Zástěra, nechal po sobě své kompletní dílo - v rukopise - pěkně setříděné a doplněné úplným soupisem. V některých ohledech velmi zranitelné (mohlo by shořet při požáru; být odcizeno při vykradení; zničeno, kdyby potomstvo kulturně upadlo a vyhodilo spoustu nesrozumitelných papírů s "kuličkami a nožičkami" do sběru jako bezcenný brak), jinak ale velmi trvanlivé.

Přemýšlel jsem, co mohu klidně nechat propadnout zániku a co bych naopak měl podle možností zaopatřit tak, aby to přečkalo i mou smrt, a jak. Předběžně jsem zavrhl snahy o dlouhodobé zachování dostupnosti webu. Myslím, že jediné, co je tu opravdu hodnotné, jsou noty, a web je pouze nástrojem pro jejich publikaci a poskytnutí doplňujících informací k nim. Zrovna tak nemá smysl věnovat přehnanou péči záchově git repozitáře s historií projektu. Při troše štěstí bude mít poměrně dlouhou setrvačnost, takže než z githubu zmizí, kdo o to bude stát, bude mít dost času si ho naklonovat. Zároveň vím, že je to zdroj potenciálně užitečný jen pro tu poměrně malou část veřejnosti, která ovládá práci s vývojářskými nástroji.

Pokud se mi podaří, jak zamýšlím, vydat úplný český antifonář tiskem, všechny zde artikulované starosti pak hodím za hlavu. Co se v nějakém rozumném množství exemplářů vytiskne a rozšíří, je víceméně nezničitelné. Do té doby se jako ideální jeví nechat po sobě nezašifrovaný externí disk se všemi notami v elektronické podobě a jejich zdrojovými kódy - a vedle toho všechny materiály také vytištěné. O to, aby byly dostupné na internetu, se bude moci postarat kdokoli to uzná za vhodné, protože licenční podmínky jsou, jak známo, ke všelikému šíření velmi vstřícné.

Do roka

16.11.2014 18:56 | kategorie: Projekt | Komentáře

Díval jsem se, jaká část repertoáru oficia je ještě přede mnou, a shledal jsem, že se projekt In adiutorium blíží k cílové rovince jedné důležité etapy: na dohled je již den (přestože ho zřím teprve aspiciens a longe), kdy budu moci říci, že jsem připravil melodii pro každou antifonu a pro všechna responsoria denních hodinek pokoncilního českého breviáře. Budu se snažit, aby to bylo do příštího adventu, tedy přibližně do roka.

Co potom? Potom budu dál den za dnem zpívat hodinky jako doposud. Kouskům, které se mi napoprvé nepovedly, budu moci věnovat více péče a opatřit je postupně vhodnějšími nápěvy. Někdy mezi tím podniknu liturgicko-hudební "expedici", kterou plánuji již dlouho. Po odstranění všech závažných nedostatků v "nebezpečných" částech repertoáru (to jsou ty, u kterých reálně hrozí, že se někde budou skutečně zpívat při liturgii - jde zejména o nedělní a sváteční nešpory) bude čas postupně připravit sazbu již dlouho slibovaných svazků antifonáře.

[EDIT téhož dne večer] Ohledně toho, u kterých zpěvů je potřeba počítat s větší pravděpodobností využití i mimo můj pokojík, mám určité odůvodněné předsudky. Nemám ale téměř žádné informace z terénu, zda a jak se výplody projektu In adiutorium skutečně zpívají a které to jsou. Pokud tedy ctěný čtenář v minulosti některý materiál z tohoto webu použil nebo se k tomu teprve chystá, pro autora by byla velmi užitečná stručná informace o tom.

Protože liturgický zpěv je dnes většinou sotva myslitelný bez varhan, měl by k výše zmíněným "nebezpečným" částem antifonáře vzniknout varhanní doprovod. V poslední době dělám, co mohu, abych si postupně doplnil základní hudební vzdělání. Bývám často viděn ve společnosti učebnice hudební nauky, "na stará kolena" jsem začal chodit na hodiny klavíru a s pianem se družím ještě více než s onou učebnicí, ... Udělám, co bude v mých silách, abych, nakolik je mi to možné, pronikl později také do nauky o harmonii a o kontrapunktu a seznámil se také se speciálními otázkami harmonizace chorálu. Pokud to dobře dopadne, v době, kdy melodie dotčených zpěvů budou zralé pro případné širší využití, budu disponovat i věděním a neuměním dostatečným pro jejich opatření doprovody.

(A potom? Potom nejspíš vyjde nový překlad breviáře a celá práce začne nanovo.)

Konference Hudba v katedrále II

12.10.2014 14:11 | kategorie: Ze života | Komentáře

Co jsem si odnesl z druhého ročníku konference Hudba v katedrále pořádané Centrem teologie a umění a Metropolitní kapitulou?

Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.) Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům, nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně tu informaci považuji za zajímavou.

V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák, byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory. "... a na to lidi chodili." (dr. Tomáš Slavický.) O tom chci vědět víc!

Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt. Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)

Národní svatováclavská pouť 2014

28.9.2014 21:24 | kategorie: Ze života | Komentáře

Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe" svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je zpráva z předloňské pouti.) Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.

První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)

Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly. Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna a nešpory byly latinsky. Noty jsou k mání na webu choral.sdh.cz. (Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)

Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor (Bohu díky alespoň za to). Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty): Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi. Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální oficium podle Ordo cantus officii. Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do "tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi CANTUS.

Místo předepsaného hymnu Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae. Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium, a to nepochybně proto, že je nově složené.

Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně z pokladu gregoriánského chorálu. Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho lépe než předloni.

Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se, dokonce vůbec neřešený problém: zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme. Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné. Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení - ale úplně šťastné mi to nepřijde. Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit (proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější svátky), pro staré svátky zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene i antifonu k Magnificat.

Druhé nešpory (pražská katedrála)

byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni. (Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.) Mohu tak ke zprávě z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:

Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé; antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá. Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní"; trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré. Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech" (překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae; v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).

Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys: zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco představitelnějším prostředí starého pražského kostela, kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící u četných postranních oltářů měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili "hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru. (Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský, o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama, nezachytil žádné zprávy.)

Výměna technologií

21.9.2014 21:35 | kategorie: Web | Komentáře

Když jsem před lety zakládal na githubu repozitář pro projekt In adiutorium, založil jsem ještě druhý samostatný repozitář pro jeho webovou prezentaci. Než jsem do něj ale stihl nahrát první várku kódu, uvědomil jsem si, že zdrojové kódy těchto stránek zveřejňovat nechci. Jednak proto, že bych tím zbytečně obnažil jedno slabé místo, s jehož využitím by teď bylo možné web dočasně drobně poškodit, ale především proto, že jde o kódy velice špinavé a neelegantní, které by mi dělaly ostudu. A tak tento repozitář zůstává až dodnes prázdný.

Delší dobu zamýšlím některé úpravy a rozšíření, která však při současné architektuře (resp. právě ne-architektuře) nejsou elegantně realizovatelná. Prvním krokem ke změně byl loňský přechod z bezplatného webhostingu na vlastní virtuální server. Teď je načase využít možnosti, které nabízí. Dal jsem se proto do přepisování. Zpočátku půjde o výměnu "střev", na front-endu v ideálním případě takřka nepozorovatelnou, později přibudou ona zamýšlená rozšíření, jež práci uvedla do pohybu. Dílo je na dobré cestě, mám již hotovu značnou část stávající funkčnosti. Nasazení do ostrého provozu (a spolu s tím zveřejnění zdrojových kódů - těch starých, za které se stydím, i těch nových, které jsou ostudné výrazně méně) je otázkou nejbližších týdnů.

Volba technologií je podobná jako u e-antifonáře: základní souřadnice určuje programovací jazyk Ruby (mně ze všech nejbližší) a framework Sinatra (vzhledem k rozsahu a typu zamýšlené aplikace nabízející dostatečně komfortní podvozek při minimálním množství nadbytečného "tuku").

Nešporní zpěvy: Nedošlo mi

12.9.2014 23:03 | kategorie: Projekt | Komentáře

Když jsem před drahnou již dobou hledal název pro malý zpěvníček k nešporám slavností zamýšlený jako jakési minimum zpívaného oficia pro nejširší veřejnost, zvolil jsem ho s ohledem na tradici zpívaných "lidových nešpor" v národním jazyce, sledovatelnou v 19. a první polovině 20. století. Přitom jsem naprosto nepochopitelně přehlédl, že název Nešporní zpěvy neodkazuje jen ke zpěvníku sestavenému kdysi vyšehradským kanovníkem Františkem Mickou, ale také, a v dnešním kontextu především, k současnému liturgickému zpěvníku Mešní zpěvy.

Vidíme, že svou koncepcí Nešporní zpěvy nejsou Mešním zpěvům v ničem podobné. Jak by vypadal takový vesperál, který by chtěl být pro Mešní zpěvy harmonickým doplňkem?

  • neměl by žádného uvedeného autora/editora
  • až na dobře utajené výjimky by obsahoval jen zpěvy ze starých pramenů
  • žalmy v něm by byly převážně "na způsob písniček složené", přičemž by přirozeně byly hojně využity zpěvy protestantské provenience
  • antifon by obsahoval jen poskrovnu, protože starých českých notovaných pramenů obsahujících antifony oficia není mnoho a nejsou příliš rozsáhlé
  • s responsorii by to bylo ze stejných důvodů ještě horší, místo nich by byly samé "jiné vhodné zpěvy"
  • formuláře by byly sestaveny z toho, co je po ruce a pro danou příležitost se alespoň nějak hodí, bez valného ohledu na texty v breviáři
  • úvodem by byl dekret doporučující ho jako oficiální antifonář oficia pro české a moravské diecéze

(Pokud někdo z řádků výše nabyl dojmu, že nemám rád Mešní zpěvy, ujišťuji ho, že je to dojem falešný. Jediné, co mě na nich dráždí, je kombinace posledních dvou bodů.)

Směrem k opravdovým skladatelům

31.8.2014 22:40 | kategorie: Jiné | Komentáře

Pokud vím, žádný z českých "opravdových skladatelů" dnes hudbu k liturgii hodin neskládá. Typickým tvůrcem hudby pro tento kout liturgie je ředitel kůru katedrálního nebo jinak významného kostela, tvořící striktně pro vlastní potřebu, svým způsobem z nouze. Pro skladatele, netísněné potřebou hudebně zajistit liturgický provoz některého kostela, zřejmě liturgie hodin není dostatečně zajímavá, aby pro ni komponovali.

Proč? Domnívám se, že odpověď naznačují dvě známé výjimky: Petr Eben (Vesperae in festo Nativitatis B.M.V.; sváteční nešpory v katalánštině na objednávku benediktinského kláštera Montserrat) a Miloš Bok (Chórové zpěvy pro klášter trapistů; objednávka pro Nový Dvůr). Je jí chybějící poptávka. Veřejné slavení denní modlitby církve není příliš rozšířené a i ve významných kostelích se, pokud je mi známo, celoročně koná "nízkonákladově" (varhany + dobrovolnický sbor, obvykle jednohlasý zpěv), takže na jedné straně skladateli neskýtají mnoho prostoru pro uplatnění jeho umění a na druhé straně není pociťována potřeba zatěžovat hubený rozpočet té které církevní instituce objednávkou hudebního díla: ředitel kůru na to stačí sám a zřejmě za své skladatelské počiny nebude požadovat zvláštní úplatu.

[EDIT 13.10.2014] Při čtení rozhovoru s J. Kšicou v Salve 2/2014 jsem si uvědomil, že kousavé slovo na konci předchozího odstavce je akorát dalším projevem toho, jak se pisatel tohoto blogu bídně orientuje v problematice, do které se tu opovažuje mluvit. To, že ředitel kůru komponuje pro potřebu vlastního kostela, je normální, tradiční a přirozené (jakkoli samozřejmě byli a jsou také chorregenti nekomponující a na druhé straně skladatelé liturgické hudby nevládnoucí žádnému kůru) a nejde o žádnou znouzectnost, ale o normální součást daného povolání (str. 62). Předmětem zakázky pro "skladatele na plný úvazek" bude obvykle asi jen "velká muzika", na kterou běžnému řediteli kůru nestačí schopnosti a/nebo čas. Liturgie hodin ze své podstaty místem pro "velkou muziku" obvykle nebývá.

Za tím, co následuje níže, však stále stojím.

Od svatováclavské pouti před dvěma lety s sebou nosím myšlenku, kterou nejsem a nikdy nebudu schopný sám realizovat, kterou ale považuji za vysoce realizování hodnou: i přes to, jak to teď v našich luzích a hájích s veřejným slavením liturgie hodin je, je několik málo příležitostí v průběhu liturgického roku, pro které by bylo svrchovaně vhodné mít složené důstojné zpěvy. Jednou takovou příležitostí - přinejmenším pro oblast Čech - je právě slavnost svatého Václava. Ideální svatováclavské oficium by zahrnovalo úplně všechny zpěvy všech hodinek. (Vím totiž, že přinejmenším ve Staré Boleslavi se v ten den nemalá část hodinek veřejně slaví a zbytek by se jistě hodil jinde.) Základem všech by byl "cantus firmus" zpívatelný i samostatně - bez dalších hlasů a bez doprovodu - a přístupný i pro lidový zpěv. Pro modlitbu se čtením, modlitby během dne a kompletář by bohatě stačila tato nejjednodušší forma doplněná varhanním doprovodem. Ranní chvály a zejména oboje nešpory by pak byly "škálovatelné" - podle možností kůru by bylo možné vhodně zapojit vícehlasý sborový zpěv, popř. malé či větší instrumentální těleso.

Myšlenku pouštím do světa jako ochmýřené semínko pampelišky: nelze sice rozumně očekávat, že z ní něco vyroste, ale co kdyby?