Nápěvy žalmů

24.10.2015 20:00 | kategorie: Projekt | Komentáře

Byl jsem navštívit jednoho kolegu z KTF UK v jeho kaplanském působišti a při té příležitosti jsem byl požádán, abych vyrobil instruktážní nahrávky, podle kterých by se daly cvičit tradiční nápěvy žalmů římského oficia. Připravil jsem je a níže je nabízím. Pokusím se je v blízké budoucnosti doplnit ještě o další článek, skýtající vysvětlení, jak latinská psalmodie "funguje".

Předem varuji, že bídný je jak nahraný pěvec, tak technika použitá k záznamu jeho hlasu. Poslech je tudíž na vlastní nebezpečí. Každý, kdo má možnost učit se z jiného zdroje než z nabízených nahrávek, udělá lépe, když jí využije.

Dále je třeba upozornit, že představené nápěvy žalmů jsou podle Antiphonale Romanum z r. 1912. V novějších chorálních knihách, např. v pokoncilním vesperálu ze Solesmes (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), se některé nápěvy liší (zakončení modu II), některé jsou jinak hudebně-teoreticky uchopeny a tudíž jinak pojmenovány, některé nové přidány. (Přehled těchto "solesmeských" nápěvů nabízí ve videonahrávce Christopher Gray.) Starší systém psalmodie tu představuji proto, že právě toho se při práci na projektu In adiutorium držím. To je dáno jednak důvody historickými: v počátcích jsem jiný neznal. Jednak důvody, řekněme, hudebně-teoretickými: zatímco do staršího systému mám jakýsi vhled, znám charakteristiky jednotlivých modů a umím v nich skládat melodie nebo z existující melodie určit, jakému modu přísluší, systému, který lze tušit z novější sady nápěvů, zatím dobře nerozumím.

Když pro nic jiného, řada choralistů bude jistě pohoršena přinejmenším tím, že tu učím psalmodii III. modu s "úpadkovým" tenorem c místo původního h: Už v době přípravy antifonáře vydaného r. 1912 se o tenor modu III vedl vášnivý spor (viz Wagner Peter: Der Kampf gegen die Editio Vaticana, Graz - Wien 1907), v němž se tehdy sice dočasně prosadili "pragmatici", v pozdějších letech však dopadl ve prospěch "historisující" tendence, preferující původní tenor h. Já se však i v tomto držím referenčního antifonáře. Na antifonách III. modu je většinou poznat, zda vznikly v době, kdy jeho tenorem bylo h, nebo již po přesunu tenoru na c. (Popř. zda byly v tomto smyslu dodatečně upraveny.) To platí i o mých antifonách, které se všechny přiznávají k "úpadkovému" tenoru c.

Jako ukázkový text jsem zvolil první tři verše ze žalmu 53 - kterýžto je vzácný tím, že má už ve třetím verši flexu.

Deus in nómine tuo salvum me fac: * et in virtúte tua dica me.
Deus exáudi oratiónem meam: * áuribus percipe verba oris mei.
Quóniam aliéni insurrexérunt advérsum me, +
et fortes quaesiérunt ánimam meam: *
et non proposuérunt Deum ante conspéctum suum.

modus I

psalmodie, modus I
D psalmodie, modus I, differentia D
D psalmodie, modus I, differentia D
D2 psalmodie, modus I, differentia D2
f psalmodie, modus I, differentia f
g psalmodie, modus I, differentia g
g2 psalmodie, modus I, differentia g2
g3 psalmodie, modus I, differentia g3
a psalmodie, modus I, differentia a
a2 psalmodie, modus I, differentia a2
a3 psalmodie, modus I, differentia a3

modus II

psalmodie, modus II

modus III

psalmodie, modus III
b psalmodie, modus III, differentia b
a psalmodie, modus III, differentia a
a2 psalmodie, modus III, differentia a2
g psalmodie, modus III, differentia g
g2 psalmodie, modus III, differentia g2

modus IV

psalmodie, modus IV
g psalmodie, modus IV, differentia g
E psalmodie, modus IV, differentia E

modus IV transponovaný

psalmodie, modus IV, transponovaný
c psalmodie, modus IV alt., differentia c zní stejně jako výše IV g
A psalmodie, modus IV alt., differentia A
A* psalmodie, modus IV alt., differentia A* Na nahrávce jsou místo lidského hlasu slyšet struny mé staré kytary, protože tolerovatelné provedení tohoto zakončení se vymyká možnostem mého bídného sluchu.
d psalmodie, modus IV alt., differentia d

modus V

psalmodie, modus V

modus VI

psalmodie, modus VI psalmodie, modus VI, alternativní mediace

modus VII

psalmodie, modus VII
a psalmodie, modus VII, differentia a
b psalmodie, modus VII, differentia b
c psalmodie, modus VII, differentia c
c2 psalmodie, modus VII, differentia c2
d psalmodie, modus VII, differentia d

modus VIII

psalmodie, modus VIII
G psalmodie, modus VIII, differentia G
G* psalmodie, modus VIII, differentia G*
c psalmodie, modus VIII, differentia c

tonus peregrinus

psalmodie, tonus peregrinus

Na tonus peregrinus se zpívá jen několik málo textů, nejznámější je žalm 113/114 In exitu. Ten je tedy použit pro ukázku.

Musím se přiznat ke dvěma "hříchům". Pozorný posluchač si všimne, že třetí verš na druhý navazuje ještě výrazně méně, než je v knize žalmů obvyklé (to byl pokus o ošklivý vtip): přeskočil jsem na nejbližší verš obsahující flexu. Druhým prohřeškem je odchýlení se od Antiphonale 1912. To obsahuje poněkud jiný nápěv tonu peregrinu, který mi ale nejde do úst (zejm. v mediaci chybí počáteční g). Tak, jak je tu notován a nazpíván, je např. v The Liber Usualis. With introduction and rubrics in English, Tournai-New York 1961.

tonus in directum

Tento a následující nápěvy jsou představeny méně důkladně, než by se snad slušelo - protože jejich uplatnění je minimální a rozhodl jsem se alespoň prozatím s nimi neztrácet čas. Pozorný posluchač si všimne určitých nepravidelností, které nevznikly přehlédnutím, ale uplatněním pravidel, na jejichž popis zde rezignuji.

psalmodie, tonus in directum

"Užívá se pro žalmy, které je předepsáno zpívat při oficiu bez antifony, jako jsou žalm 145 při nešporách a žalm 129 v laudách za zemřelé, žalm 69 v litaniích ke všem svatým atd." (Antiphonale Romanum 1912, 25*) Zmiňované žalmy však z oficia za zemřelé zmizely při jedné z reforem předcházejících 2. vatikánskému koncilu. V pokoncilním oficiu pak žádný žalm bez antifony nefiguruje.

tonus paschalis

psalmodie, tonus paschalis

"Na Bílou sobotu pro žalmy kompletáře a při oficiu Zmrtvýchvstání Páně až do nešpor soboty před nedělí ve velikonočním oktávu (usque ad Vesperas Sabbati in Albis) pro žalmy hodinek, které se zpívají bez antifony a pro kantikum Nunc dimittis, se může použít následující nápěv:" (Antiphonale Romanum 1912, 26*) Ani pro tento nápěv tudíž pokoncilní oficium nemá uplatnění, jak řečeno výše. Protože má vlastnosti modu II, lze ho použít pro záměnu běžného nápěvu tohoto modu. V Německu se pro psalmodii modu II používá dokonce jedině tento. (Alespoň pokud jde o starý Gotteslob. Pro kdysi prozkoumané antifonáře už to nemohu říci s jistotou.) V Novém dvoře se na něj celoročně zpívají (nebo přinejmenším zpívávaly) žalmy kompletáře. Ty však v cisterciáckém oficiu skutečně jsou bez antifony.

tonus in directum pro officio defunctorum

psalmodie, tonus pro officiu defunctorum

"V den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé se žalmy kompletáře, primy, tercie, sexty a nony zpívají nápěvem in directum, viz výše, nebo ad libitum na následující nápěv:" (Antiphonale Romanum 1912, 26*) V pokoncilním oficiu za zemřelé jsou, jak známo, všechny žalmy opatřeny antifonami a zpívají se tudíž na nápěvy odpovídající antifonám.

a co když se zpívá česky?

Jak známo, jsem zastáncem názoru, že stejné nápěvy jsou velice dobře použitelné i pro český text. Chystám se nazpívat nějakou delší ukázku, ale ... zatím se opravdu jen chystám.

Adaptace latinských zpěvů

10.10.2015 2:43 | kategorie: Projekt | Komentáře

(To, že článek tematicky navazuje na poslední publikovaný, nebylo plánováno. Předchozí jsem původně začal psát loni v říjnu a dlouho jsem otálel se zveřejněním, většinu tohoto jsem pak napsal letos v srpnu, v těsné návaznosti na zveřejnění mé adaptace Ó-antifon.)

U příležitosti vydání posledních chybějících antifon - tkzv. Ó-antifon pro předvánoční týden - považuji za vhodné vyjádřit se k jednomu dávnému koncepčnímu rozhodnutí a výjimkám z něj učiněným.

Liturgie a liturgický zpěv v národním jazyce není, jak bychom mohli být pokoušeni si myslet, novým problémem doby po posledním koncilu. V českém jazykovém prostoru máme poměrně hojné rukopisné památky dokládající český liturgický zpěv v utrakvistických kruzích. Všeobecným jevem v těchto památkách (zatím neznám výjimku) je přímá návaznost melodie českého zpěvu na tradiční nápěv latinské předlohy. Mnohdy za cenu zpitvoření zpívaného textu, jehož spojení s melodií je zcela umělé, nepřirozené.

Při převádění liturgických zpěvů do národního jazyka se převzetí melodie originálu doporučuje na více rovinách:

  • Lidský "cit pro rituál" miluje to, co je staré a známé, a odmítá novoty. Když už se z důvodu srozumitelnosti mění jazyk textu, melodie by měla zůstat.
  • Čím lépe vyjádřit jednotu originálního textu a překladu než stejným (nebo alespoň velmi podobným) nápěvem?
  • Použitím již známého nápěvu se ušetří práce potřebná pro složení nového.
  • Adaptovat známou melodii se možná odváží i leckdo, kdo by si na složení nové netroufal. (Protože postrádá tvůrčí invenci, nebo si v oblasti skladby nepřipadá dostatečně kompetentní.)

Je jen přirozené, že se touto cestou pustili v minulosti naši dávní předkové, stejně jako že i dnes si ji volí nejeden skladatel liturgických zpěvů mj. v anglofonní oblasti (přinejmenším zčásti P. Samuel Weber, P. Columba Kelly, anglikán Ormonde Plater a další). U nás mají antifonář s adaptovanými nápěvy latinských předloh sestry klarisky.

I jen zběžné prolistování plodů pěti let mé práce ukáže, že já jsem se touto cestou nevydal. To má dva vzájemně se doplňující důvody: (1) jednak nárokuji pro zhudebňovaný český text stejnou důstojnost, jaké se kdysi dostalo jeho latinské předloze. Liturgický text si zaslouží mít nápěv složený mu na míru, při plném zohlednění specifik daného jazyka. Jak výše zmíněno, aplikace předem dané melodie textu nezřídka velice škodí. (2) Druhým významným faktorem pak je skutečnost, že v době, kdy jsem se pouštěl do díla, jsem nebyl téměř vůbec "infikován" latinskými chorálními zpěvy, takže jsem neměl co napodobovat. Navíc, jak známo, zdaleka ne všechny texty pokoncilní liturgie hodin nějakou tradiční chorální melodii mají, a u těch, které ano, často není úplně snadné ji dohledat.

I přes programové rozhodnutí místo adaptací tradičních nápěvů tvořit melodie vlastní přeci jen lze v rámci mé tvorby několik příkladů adaptovaných latinských melodií najít. Nejnověji mezi ně přibyly nedávno přidané O-antifony.

Jde - nikoli náhodou - vesměs o zpěvy, které dlouho znám v latinské podobě, jsou mi zvlášť drahé a to, co jsem pracovně nazval "cit pro rituál", mi brání opatřovat je nápěvem vlastním, na důvěrně známém latinském nezávislým. Vedle O-antifon jsou to především mariánské antifony.

Od letošní první neděle adventní se chystám přejít na "těsně předkoncilní" breviář (tedy ten, který byl všeobecně znovupovolen k liturgickému užívání v motu proprio Summorum pontificum) a strávit s ním přinejmenším celý rok, samozřejmě zpívaje, co je zpívatelné. Je pravděpodobné, že se každodenní kontakt s gregoriánským chorálem odrazí i v dalším vývoji mých českých zpěvů oficia. Může se stát, že přibudou některé další antifony s nápěvem převzatým z latinské předlohy. Programové přepracování větší části korpusu v tomto duchu ale nechystám. V mých očích by to byl jednoznačně krok zpět.

Řecké trisagion česky

1.10.2015 22:15 | kategorie: Ze života | Komentáře

Za dveřmi je další ročník festivalu pravoslavné hudby Archaion kallos. Před rokem jsem na jednom z jeho koncertů slyšel úpravu známého řeckého nápěvu Trojsvaté písně pro český text.

Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, pomiluj nás.

Vzít nápěv chorálního typu (tj. složený pro určitý text v určitém jazyce, textu "na tělo") a použít ho s jiným textem, resp. s textem v jiném jazyce, je vždycky velké dobrodružství a velmi nebezpečný počin. Zároveň je pochopitelné, že toto dobrodružství odnepaměti je a bude podstupováno - z různých důvodů.

Vysoce kvalitní provedení přikryje mnohé, i přesto však je patrné, že ani tady se nepovedlo utéci všem nástrahám. Za největší "boty" považuji dlouhé melisma na nezpěvné slabice "smr" a použití transitivního slovesa pomilovat, které je evidentně vypůjčené z církevní slovanštiny, v moderní češtině však naneštěstí figuruje také, s výrazně posunutým významovým polem.

Smíšené pocity mám kolem bohaté melismatisace českých slov. Zní mi to - nečesky. Současně je to však něco, bez čeho se upravovatel jak řeckého, tak latinského chorálu pro český text neobejde. (Pokud se nechce vydat cestou českých graduálů 16. stol., které melismatickou melodii latinského textu podkládají delším českým textem, takže se melismatický zpěv mění na sylabický.) Česká lidová píseň, ba ani "umělá" česká píseň duchovní však bohatá melismata prakticky nezná. Říká to něco o vztahu jazyka k melodii (jsou jazyky "melismatisující" a "nemelismatisující"?), nebo je melismatika latinského a řeckého chorálu speciálně uměleckým výrazovým prostředkem, který se ani tam v lidové písni neuplatňoval/neuplatňuje? Profánní repertoár, který letos proniká do programu festivalu, mě, popravdě, příliš neláká, ale na tuto otázku by mohl dát alespoň částečnou odpověď.

Svatoludmilské nešpory 16. 9. 2015

28.9.2015 16:20 | kategorie: Ze života | Komentáře

S překvapením jsem zjistil, že jsem za celou dobu existence webu ještě nevěnoval ani řádku každoročním nešporám z památky sv. Ludmily, slaveným u jejího hrobu v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Napravuji tedy toto povážlivé opomenutí.

Tomu, kdo by si chtěl udělat lepší představu, jak svatoludmilské nešpory probíhají, se nabízejí takřka ideální možnosti. Na webu "katedrální typografické dílny" jsou noty a na youtube jsou k vyslechnutí nahrávky z ročníků 2012 a 2014. Fotografická dokumentace je i letošní - na webu projektu Člověk a víra (většina snímků je ale ze mše, která po nešporách následovala).

K nahrávkám je třeba říci, že zatímco minimálně poslední dva-tři roky, a pravděpodobně déle, se o zpěv nešpor v kostele bývalého kláštera benediktinek starala výhradně nebo převážně ženská schola, letos štafetu převzala chorální schola z katedrály - těleso převážně mužské.

[EDIT 6. 3. 2017] Skromné informace k počátkům tradice novodobých svatoludmilských nešpor u sv. Jiří viz web souboru Cantio: první se konaly r. 1997.

Věnujme pozornost notám. Už jejich titulní stránka naznačuje, že půjde o nešpory svérázné.

Sanctae Ludmilae abaviae Bohemorum fides
Vesperae
tamquam
(b)abavismus
secundum traditionem veteram & novam

Prvnímu řádku nerozumím. Ať dělám co dělám, slovo fides mi tam, v daném kontextu, v žádném z mně známých možných významů nedává pořádný smysl.

Svaté Ludmily, prabáby Čechů fides
nešpory
jak je "prababím zvykem"
podle tradice staré i nové

Co znamená ono "secundum traditionem veteram et novam", se ukáže po zalistování notami nebo po několika minutách poslechu zvukového záznamu. "Nemají tam nějak moc žalmů?" Ovšem, že ano! Základní struktura nešpor je pokoncilní, ale psalmodie se drží předkoncilního schematu - pět žalmů, žádné novozákonní kantikum. Na půdě benediktinského kláštera je vhodné podotknout, že to je předkoncilní schema sekulární, nikoli mnišské. V mnišském oficiu by byly nešporní žalmy čtyři.

Žalmy 109, 112, 121, 126, 147 (ve vulgátním číslování) odpovídají předkoncilnímu pořádku pro druhé nešpory z commune svatých panen/nepanen (non virginum)/Panny Marie. Všechna tři jmenovaná commune mají žalmy druhých nešpor společné. Různá vydání vlastních breviářových textů pražské provincie také odkazují tu do commune panen (1865), tu nepanen (1677).

Bližší pohled na vlastní texty, hymnus, antifony a responsorium, ukáže, že nejde o reprodukci žádného ze stadií vývoje textů svátku sv. Ludmily pro pražskou provincii od 16. stol. dále. (To říkám na základě výzkumu provedeného v rámci mé zkrachovavší diplomové práce.) Tedy - buď jsou texty vzaty z pramene staršího než první tištěný pražský breviář, nebo jsou sestavené z více pramenů.

S hymnem Lux vera se v mnou prozkoumaných pramenech nepotkáme vůbec. (Jeho zdroj bude znát přinejmenším prof. Eben, jelikož ho Schola gregoriana pragensis nahrála pro album Bohemorum sancti.) Antifony reprodukují cyklus antifon pro ranní chvály a nešpory ze středověkého rýmovaného oficia, které bylo v pražské provincii užíváno až do r. 1865, kdy bylo nahrazeno novým, prosaičtějším. (Dnešní oficiální formulář svátku přebírá antifony právě z tohoto oficia z 19. stol.) Za pozornost stojí, že druhá, Ludmilino umučení líčící antifona Immersus funis gutturi, je reprodukována ve starém znění, bez drobných úprav provedených v 17. stol. Patrně jde o ukázku toho, že liturgické zpěvy žijí životem na oficiálních vydáních textů dosti nezávislým a mají oproti nim větší setrvačnost.

Čtvrtou antifonu velice doporučuji tomu, kdo by chtěl vzít nějaký katolický liturgický text, znějící krvežíznivě, a používat ho jako argument pro to, že křesťanství je lidstvu nepřátelské, pomstychtivé a krvežíznivé náboženství. :) Překlad mu však zůstane domácím úkolem.

Responsorium Prima noctis vigilia potkáváme naposledy v tištěných pražských breviářích ze 16. stol. jako responsorium k nešporám (které se, narozdíl od řady dalších svátků, nebere z matutina, je jedinečné; je vidět, že Domazlaus predicator leností ani nedostatkem tvůrčí inspirace netrpěl). Později, jak se pražské oficium postupně "tridentisovalo", nešporní responsorium samozřejmě odpadlo, stejně jako deváté responsorium matutina - protože v tridentském oficiu pro ně již nebylo místa.

Malá odbočka: Snažil jsem se rychle najít nějaký rukopis obsahující hymnus Lux vera. Nenašel jsem. Místo toho jsem ale na Manuscriptoriu narazil na rukopis XIII.C.4 Národní knihovny České republiky, podle popisu pocházející snad právě z jiřského kláštera, a obsahující od strany 20v úplně jiné oficium sv. Ludmily, začínající antifonou Sancta Ludmila, Xristi martyr, audi rogantes famulas .... Středověkým oficiím o sv. Ludmile už se pravděpodobně někdo věnoval, takže při vhodné příležitosti budu muset více zapátrat v sekundární literatuře. Předběžně se zdá, že svatovítská kapitula slavila svátek sv. Ludmily s úplně jinými texty, než sousední ženský klášter, a že archaisující nešpory, které se v posledních letech v klášteře slaví, reprodukují tradici katedrální a nikoli klášterní.

Závěrem neušetřím popisovaný liturgický program (ve smyslu formulář, scénář, opakovaně realizovaný postup) obvyklého hodnocení z hlediska souladu s liturgickými předpisy. Samozřejmě nezbývá, než konstatovat nesoulad - měnit počet žalmů k legálním úpravám nepatří, stejně tak bych těžko hledal normu dovolující místo řádně schválených liturgických textů (myslím na hymnus, antifony a responsorium) použít jiné, které vyšly z užívání před více než sto lety. Možná by bylo lze se odvolávat na čl. 274 VPDMC, který stanoví, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu," má se vzít "jiná antifona z těch, které jsou k dispozici." Nevím totiž o tom (a tentokrát to není tím, že bych nepátral), že by antifony z dnes platných textů svátku byly kdy opatřeny úředně vydanými nápěvy - a to přesto, že, jak už jsem zmínil, nejde o nějaké nové texty z doby poslední liturgické reformy.

Shrnuto: kdybych byl osoba oficiem povinná, po absolování takovýchto nešpor bych se, jakožto úzkoprsý legalista, pěkně chopil breviáře a modlil se nešpory správné a zákonné. Správnější než míchat dohromady dvě historické podoby oficia by bylo rozhodnout, zda se slaví nešpory podle současného řádu (a podle toho se zařídit ve všem), nebo podle těsně předkoncilního řádu (tam by se ale opět narazilo na problém chybějících nápěvů, přičemž neexistují žádné velkorysé normy o náhradách), nebo se koná rekonstrukce nějaké staré formy oficia - ta ale nesmí být ani implicitně presentována jako liturgie.

Ordo cantus officii, editio typica altera

15.9.2015 22:15 | kategorie: Knihy | Komentáře

Včera jsem na blogu PrayTell zachytil ohromující novinu, kterou s radostí předávám dál: že se na svět chystá dlouho očekávané přepracované vydání Ordo cantus officii, dokumentu stanovícího složení zpěvů římského oficia. (Vlastně je to takový telefonní seznam antifon a responsorií ze starších knih, který dočasně nahrazuje neexistující antifonář.) Lze doufat, že toto Ordo bude již definitivní a že nemnoho let po něm vyjde konečně i úplný antifonář pokoncilního římského oficia.

Víte o nějakých chybějících zpěvech?

2.8.2015 13:12 | kategorie: Projekt | Komentáře

Dámy a pánové, jak již dříve předem ohlašováno, projekt In adiutorium spěje k cíli. Zbývá složit něco málo přes dvacet antifon.

Stránku po stránce jsem prošel sanktorál všech čtyř svazků breviáře, abych měl jistotu, že jsem nezapomněl na žádnou z drobných památek. Temporál jsem systematicky zpracovával přednostně a v posledních letech jsem zaplňoval všechny mezery zjištěné při každodenním slavení oficia, takže tu podobnou generální kontrolu nepovažuji za nutnou. Prosím však každého, kdo by snad přeci věděl o chybějícím nápěvu pro nějakou antifonu či responsorium (vyjma responsorií z modlitby se čtením, která zatím až na pár svévolně vybraných výjimek zanedbávám), aby mi o tom dal jakoukoli cestou vědět.

Nešpory v plzeňské katedrále

25.5.2015 00:44 | kategorie: Ze života | Komentáře

Na informace o tom, že se občas konají zpívané nešpory i v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje, jsem narazil před časem na webu manželů Hourových (!). Když informaci z pochybného zdroje později potvrdil i rozpis bohoslužeb na webu katedrální farnosti, naplánoval jsem si do Plzně cestu, abych zjistil, jak tamní zpívané nešpory vypadají. Budou latinské chorální? Olejník? Nebo Pavel Šmolík, nynější ředitel katedrálního kůru, přivezl do Plzně nešpory, které připravil za svého působení na Svaté Hoře?

Jsem notorický zaspávač, zapomínač a nestíhač, takže nikoho nepřekvapí, že jsem zmeškal vlak "na pohodu" (hodinová rezerva na toulání se Plzní před nešporami) i vlak "akorát" (dvacet minut na cestu z nádraží) a jel posledním vlakem, kterým se nešpory daly stihnout (pravidelný příjezd osm minut před šestou). Žel, vlak na dlouhé minuty zatuhl v Rokycanech čekáním na protijedoucí zpožděný rychlík, a tak jsem se do katedrály sv. Bartoloměje dovalil až ve čtvrt na sedm. Bylo akorát po krátkém čtení a p. biskup Radkovský začínal promluvu. Říkal jsem si, že tak snad Boží prozřetelnost chtěla plzeňské pěvce uchránit hanění - těžko bych totiž našel, kdy jsem nějaké vyslechnuté nešpory zle nezkritisoval. Takto kritisovat nemohu, protože jsem skoro nic neslyšel.

Slyšel jsem alespoň responsorium a antifonu k Magnificat. Responsorium si dobře nepamatuji. Jen to, že jeho melodie byla vystavěná tak, aby mě tahala za uši. Antifona měla melodii velice jednoduchou, v zásadě šlo o prostý recitativ strukturovaný vždy stejným krokem (hrubě něco jako "f a a a f a a ... f a a ...") a uzavřený kadencí.

Magnificat bylo zpíváno polyfonně. Textu bylo rozumět jen špatně (snad hlavně proto, že jsem stál až vzadu u vchodu), ale zjevně šlo o nějakou parafrázi ve formě strofické písně. Zpíval se ještě Otčenáš (notoricky známý Olejníkův nápěv) a po požehnání Regina coeli (chorální, tonus simplex).

Možná se do západočeské metropole ještě někdy časem vypravím, abych tamní zpívané nešpory přeci jen viděl a slyšel celé, a mohl se seznámit zejména s řešením psalmodie a případného "introitu".

Antifonář - sborové vydání?

19.5.2015 22:19 | kategorie: Projekt | Komentáře

Narazil jsem na zřejmě docela čerstvý, ale již informačně dosti bohatý web o Josefu Olejníkovi. Přirozeně jsem nemohl jinak, než běžet nejprve prohlédnout oddíl věnovaný Nedělním nešporám. Díky nahrávkám, na které se tam odkazuje, jsem poprvé v životě slyšel Olejníkovy nešpory dobře zazpívané a s varhanním doprovodem - a přiznávám, že se mi tak skoro líbily (srov. starší hodnocení). O tom ale třeba jindy.

Mou pozornost vzbudil a k přemýšlení a psaní mě vyprovokoval povzdech:

Dílo bohužel nenašlo větší ohlas; pravidelně (dvakrát měsíčně) se používá pouze v katedrále v Olomouci. Přitom obsahuje bohatý zdroj zpěvů, které se dají použít k liturgii. (josefolejnik.cz)

Tento povzdech se z velké části míjí s podstatou problému: když se nějaká část liturgie slaví málokde a navíc většinou beze zpěvu, je přirozené, že zpěvník, obsahující materiál pro ni, těžko použitelný jinak, "nenajde větší ohlas". Není to ale přeci jen opravdu tak, že se Nedělní nešpory dočkaly chladnějšího přijetí, než by byly mohly? Že by některá společenství ráda přijala "olomoucký katedrální vesperál," ale něco jim stálo či stojí v cestě?

Domnívám se, že překážkou pro širší uplatnění Olejníkových Nedělních nešpor, zejména ve farnostech, resp. všude tam, kde se zpívané nešpory slaví jen při několika málo příležitostech během roku, je cena. Kniha obsahující všechny nedělní nešpory pro celý liturgický rok je dokonalým řešením pro katedrálu, kde se nedělní nešpory zpívají co týden nebo dva. Pokud ale ve farnosti máme zpívané nešpory dvakrát nebo třikrát do roka, nakoupení dostatečného množství výtisků, byť i jen pro sbor, těžko dojde příznivého sluchu u správce farní pokladny. Bylo by možné koupit jeden exemplář varhanický, jeden pěvecký, a z toho v potřebném množství rozkopírovat potřebné stránky, ale to je ilegální. (Kdybych to chtěl udělat, ale jen zcela legálně, koho mám vlastně žádat o povolení? Skladatelovy dědice? Matici cyrilometodějskou, která Nedělní nešpory vydala?)

Sbory, které mohu alespoň z dálky sledovat, většinou nezpívají z knih, ale z listů, skládaných do desek pro tu kterou příležitost. Edice zpěvů oficia pro použití v chrámových sborech by to neměla ignorovat. Zatímco ideálním řešením pro mnicha nebo jinou osobu vázanou chórovou povinností je svázaný kompletní antifonář, pro sbormistra a jeho zpěváky je mnohem vhodnější sada volných listů, ze které lze vybrat jen co je potřeba pro aktuální příležitost. Navíc by ideálně mělo být možné pořizovat jednotlivé části samostatně a ne nutně vždy jen celou krabici.

Výhodou tvorby nabízené na tomto webu je, že je k disposici zdarma a legálně. Přesto vidím, že jsem až dosud přemýšlel příliš úzce - právě se zaměřením na antifonář jako knihu, která má smysl pro lidi zpívající oficium denně, méně však pro ty, kdo se k němu dostanou jen příležitostně. Jak bych měl vyjít vstříc sboristům a jejich deskám?

Myslím, že hlavním přizpůsobením sborové praxi by měla být zvláštní verze žaltáře. Taková, která obsahuje všechny žalmy, ale tak, že se dají snadno vybírat - po listech - a skládat podle potřeby. Navíc by měly být jednoznačně označkované pro ten který žalmový nápěv. Označení pouze přízvučných slabik významných pro závěrečné formule stačí člověku ve zpěvu žalmů zběhlému, ale pro potřeby sborů, provozujících psalmodii jen občas a limitovaných omezeným časem na zkoušení, příliš vhodné není. "Sborový žaltář" tedy musí mít každý žalm vysázený ve všech kombinacích počtu přízvučných a přípravných slabik, každou variantu na samostatném listu. Žalmy v něm pro dobrou orientaci nebudou seřazeny podle cyklu žaltáře v breviáři, ale podle biblického pořadí. Půjde o dokument obřích rozměrů, ale nikomu to nebude vadit, protože si ho patrně nikdo nikdy nebude tisknout celý. Pokud jde o nápěvy antifon a responsorií, ty mohou pro potřeby chrámového sboru nejspíš zůstat tak, jak jsou, na pracovních listech. Příjemným zpřehledněním by pak bylo upravit je na listy obsahující vždy vše (vč. potřebných společných nápěvů) pro danou hodinku.


Ve skutečnosti mám za lubem jedno ještě zásadnější zjednodušení - vzhledem k tomu, že moje noty jsou zapsané ve snadno strojově zpracovatelném textovém formátu a obsahují docela bohatá metadata (vč. např. údaje o žalmu, ke kterému ta která antifona patří, a o žalmovém nápěvu, který vyžaduje), nebude vůbec těžké napsat webovou aplikaci, která pro vybranou příležitost (např. nešpory vybrané neděle) na požádání vyrobí brožurku se všemi nápěvy a označkovanými texty. Až někdy budu mít volné odpoledne a chuť programovat ...

Kam se andělé bojí vkročit

7.5.2015 23:59 | kategorie: Projekt | Komentáře

Dnešní článek Kathleen Pluth Where Angels Fear to Tread (Kam se andělé bojí vkročit) si ode mě, opovážlivce, tvorbou hudby určené pro liturgii "vstupujícího tam, kam se i andělé bojí vkročit," žádá reakci. Co na to mohu říci?

Domnívám se, že ve všech epochách církevních dějin vedle geniálních uměleckých děl, která se stala trvalou součástí pokladu církve, vznikalo i velké množství děl (i mnohem) méně hodnotných, a že i taková mají právo na existenci a jsou mnohdy potřebná.

Doufám, že všem návštěvníkům tohoto webu je stejně jasné jako jeho tvůrci, že se tu nepěstuje žádné umění a múzy se těmto končinám zdaleka vyhýbají. Je tu právě jen jeden člověk, bez uměleckých vloh, jehož jediným "nadáním" je touha po zpívaném oficiu. Není tedy nijak překvapivé, že velká část jeho výtvorů je "merely serviceable, barely imaginative, and almost entirely a matter of patching things through from one cadence to the next."

Osobně absenci zhudebnění liturgických textů, tradičně určených ke zpěvu, pociťuji jako větší zlo než to, že snad budou zhudebněny neuměle či nevhodně. A tak tvořím. Samozřejmě doufám, že přijdou i tvůrci povolanější. Sám ale pro sebe momentálně nevidím lepší cestu, než volat s žalmistou "budu ti hrát, Hospodine, před anděly," nejlíp, jak umím, i když to nejspíš většinou znamená - blbě.

Infrastruktura projektu In adiutorium

5.5.2015 18:50 | kategorie: Projekt | Komentáře

Nedělám si iluze, že tento článek bude pro někoho zajímavý nebo přínosný, ale mně poslouží ke srovnání myšlenek a jednou třeba někomu jako inspirace, odstrašující příklad nebo tak ... Chci vyložit, jak teď probíhá práce na projektu, jaké používám nástroje a pracovní postupy, jak se postupně vyvinuly a v čem mi teď překáží. Závěrem se pokusím načrtnout a porovnat možná řešení. Motivací k tomu mi je, že už dlouho cítím, jak mi stávající "pracovní proces" v cestě k cíli spíš překáží než pomáhá a již příliš dlouho se odhodlávám k jeho tolik potřebné reformě.

Postupný rozvoj

Na začátku (podzim 2010) bylo několik izolovaných zpěvů bez ladu a skladu vysázených v LilyPondu. Neměl jsem v plánu vytvořit žádné rozsáhlejší dílo.

Zcela přirozeně jsem tenkrát své hudební pokusy psal na papír, do notových sešitů (nedávno při stěhování jsem na ně narazil a divil jsem se, kolik jsem jich za rok stihl popsat), a na počítači sázel jen ty, které jsem považoval za hodné zveřejnění. Počítač použitelný pro práci mi tenkrát navíc nebyl dobře přístupný - můj domácí byl rozbitý, takže jsem mohl jen příležitostně parazitovat na vybavení své sestry; později při pobytu v Erfurtu jsem byl odkázán na školní počítače, jejichž užívání bylo omezeno otevíracími hodinami výpočetního střediska.

Již někdy před odjezdem do Erfurtu (jaro 2011) jsem ale na složku se zpěvy k oficiu nasadil verzovací systém git. Verzování jsem se naučil mít rád při práci na softwarových projektech a vyvinulo se tak nějak samo sebou, že jsem jeho vymoženosti (mj. možnost kdykoli se vrátit ke kterékoli starší verzi a snadno porovnávat historické verze mezi sebou) chtěl mít k disposici i pro svůj projekt hudební. (Konkrétně git jsem ale použil prvně právě pro projekt In adiutorium. Do té doby jsem používal jen cvs.)

Vzhledem k tomu, že počítačově vysázené noty byly v této fázi projektu jakousi "výkladní skříní" či "špičkou ledovce" a všechen vývoj probíhal na papíře, bylo schema vývoje - z pohledu git repositáře - lineární. Postupně byly přidávány nové a nové zpěvy; když se některý kousek postupem času ukázal jako nepříliš dobrý, byl v notovém sešitě připraven nový a původní podoba nahrazena.

Když jsem později získal vlastní funkční počítač, zanevřel jsem na notové sešity - bylo pro mě pohodlnější psát noty rovnou do počítače v textovém formátu užívaném LilyPondem než nejprve na papír a pak je přepisovat. Tak najednou bylo potřeba vyřešit, jak ve struktuře projektu udělat místo na pokusy a omyly:

První verze nové antifony totiž většinou vzniká "načisto": probrnkávámm a prozpívávám se k podobě, která zní přijatelně, průběžně upravuji notový zápis. Poté, co se propracuji k uspokojivému výsledku, přesouvám se k dalšímu kousku. Když se však časem ukáže, že nějaká hotová antifona má zásadní nedostatky a její melodii bude potřeba složit znovu, pracuji už zpravidla s více variantami, než se pro jednu rozhodnu.

Také se jako čím dál méně vyhovující ukazoval systém nahrazování jedné verze druhou - bylo by výhodné mít všechny historické podoby daného zpěvu stále po ruce a moci je bez námahy porovnávat. (Naprogramoval jsem kdysi skript, který uměl vytahat všechny historické verze daného zpěvu z gitu; bylo to sice zábavné cvičení, ale jeho výsledek nepatří k nástrojům, které by opravdu usnadňovaly každodenní tvůrčí práci ...)

Dílem na základě svých tehdejších zásadně mylných představ ohledně magických schopností gitu při slučování (merge) větví jsem se rozhodl v hlavní větvi pokračovat jako doposud (na jednu antifonu jedno znění - to momentálně oficiální) a pro účely "pracovního bloku", kde je možné od každého zpěvu vršit neomezené množství variant, vytvořit novou větev (variationes; hlouběji na blogu je k nalezení článek z oné doby, kde se o tom píše). Postup revize nepovedených zpěvů od té doby probíhá tak, že ve větvi variationes rozpracuji několik možných podob, tu nejpovedenější pak vyčistím od pracovních poznámek a zkopíruji na příslušné místo do větve master.

Původně jsem ke zkoušení možných variant využíval přímo lokální verzi toho kterého souboru. Později jsem však zjistil, že pak aktualizace větve variationes z master pomocí git merge neprobíhala vždy podle mých představ, a tak jsem pro "špinavou pracovní verzi" začal používat zvláštní kopii příslušného souboru (např. kompletar.ly má pracovní verzi kompletar-VAR.ly).

Otravná režie

Revize jedné antifony teď tedy vypadá takto:

Mám dva lokální klony repozitáře projektu, v jednom je načtena větev master, ve druhém variationes. (To by samozřejmě nebylo potřeba, je možné přepínat se mezi oběma větvemi v jediném klonu, ale postupem času jsem přišel na to, že v kontextu tohoto projektu se mi v popsaném uspořádání pracuje lépe.)

# 1. nejnovější změny z hlavní větve promítnout do větve pracovní
(variationes)$ git merge master
    

2. V pracovní verzi (-VAR.ly) daného souboru vyzkouším několik možných podob; vyberu nejlepší, barevně ji označím jako novou hlavní;
3. zkopíruji ji do "čisté" verze souboru. Vymažu z ní pracovní značky, které mimo sekvenci variant většinou nemají smysl (upozorňují na místo, kde se melodie odchyluje od předchozího pokusu).

# 4. uložit změny pracovního souboru
(variationes)$ git commit -m 'one ant. revised' kompletar-VAR.ly

# 5. uložit změny "čistého souboru"
(variationes)$ git commit -m 'revised ant.' kompletar.ly

# 6. všechny změny předat i druhému klonu repozitáře
(variationes)$ git push ~/In-adiutorium variationes

# 7. přejít do druhého klonu
$ cd ~/In-adiutorium

# 8. změny "čistého souboru" promítnout do hlavní větve (master)
(master)$ git cherry-pick variationes
    

I tomu, kdo třeba úplně nerozumí naznačeným operacím s gitem, bude zřejmé, že popsaný systém práce nastavený začátkem roku 2012 kromě vlastní tvůrčí práce na nápěvech antifon obnáší i odpudivě velkou porci režie okolo, spočívající převážně v četných interakcích s verzovacím systémem. Přitom, jak již bylo řečeno, tento způsob práce byl kdysi dávno nastolen převážně proto, že jsem měl chybné představy o magických schopnostech gitu a věřil jsem, že mi bude práci naopak výrazně šetřit. Nyní jediným pochybným ziskem z toho všeho je, že hlavní větev je relativně čistá, od každého zpěvu obsahuje pouze jednu verzi v jednom souboru. To je ale zisk, který pro mě nemá v podstatě žádnou hodnotu.

Kudy z toho ven

Jako programátor k smrti nenávidím duplicity a ruční kopírování. Čehokoli. Přesto se právě projekt In adiutorium stal takovým ne-li peklem, pak nepochybně předpeklím, limbem či peklíčkem všemožných duplicit komplikujících další vývoj a plodících nepořádek. Duplicity spojené s provozem větve variationes jsou přitom ty, které momentálně představují největší zátěž. Jak je eliminovat?

1. Zrušení větve variationes

Samostatná vývojová větev, která nepřináší žádný užitek, může být beze škod opuštěna. Pracovní verze souborů (-VAR.ly) se mohou odstěhovat do vyhrazené podsložky hlavní větve. Tím ze sedmikrokového scénáře výše odpadnou body 1, 5, 6, 7, 8 a stane se z něj scénář tříkrokový.

Stále zůstává otravná nutnost ručně kopírovat z pracovního souboru vybranou variantu do souboru čistého/produkčního. I tomu snad lze předejít. Ale pro pochopení toho, proč některé možné cesty předem vylučuji z úvah, je potřeba znát jeden další detail, také související s problémem duplicit.

Odkazování na zpěvy - FIAL

Když projekt In adiutorium nabyl většího rozsahu, vznikla potřeba trvalých strojově zpracovatelných referencí na jednotlivé zpěvy. Vedou k tomu dva různé motivy:

Prvním je sazba zpěvníků. Projekt In adiutorium by neměl skončit vychrlením několika desítek dokumentů o jednotkách až desítkách stran obsahujícíh nápěvy antifon a responsorií oficia, ale vytvořením skutečného antifonáře, tj. přiměřeně funkční a pohodlné liturgické knihy pro každodenní zpívané oficium. Kromě toho také občas sázím menší příležitostný zpěvníček pro sebe nebo pro někoho jiného. Ať ve velkém či v malém, je silně nežádoucí muset jednotlivé zpěvy pro účely nového díla ručně kopírovat. Nenávidím kopírování. Když chystám sazbu zpěvníku, chci pouze odkázat na zpěv, který chci na daném místě zahrnout, a nějaký nástroj by měl umět kdykoli najít a dodat jeho nejčerstvější verzi. K tomu je nutné mít způsob, jak na každý zpěv jednoznačně odkázat. Takový způsob mám, a dávno mám i ten kýžený nástroj. Již jsem o něm v minulosti psal.

Než ten jednoduchý systém referencí na zpěvy představím, je třeba zmínit i druhý motiv vedoucí k jeho zavedení. V liturgii hodin se některé zpěvy opakují, i vícenásobně. Jindy se objevují texty velmi podobné - s trochu jinými slovy, s částí navíc, s velikonočním aleluja a bez něj, ... Pro stejný text používám vždy stejný nápěv. Pro zhudebnění textu výrazně podobného jinému, dříve zpracovanému, se podle vhodnosti pokouším vyjít z již existujícího. (Ne vždy je to možné.) V těchto případech je potřeba mít někde poznamenáno, že nová antifona je kopií či adaptací jiné, protože v případě, že se v budoucnu bude měnit jedna, měla by se zároveň s ní upravit i druhá. Původně jsem si o tom dělal jen poznámky pro sebe, ale s rostoucím množstvím těchto referencí bylo zřejmé, že nebude v lidských silách zvládnout je a bude nutné připravit nástroj, který kontrolu koherence příbuzných antifon alespoň částečně zautomatisuje. Naprogramování tohoto nástroje zatím zůstává úkolem pro budoucnost.

Reference na konkrétní zpěv se skládá z cesty k souboru - vždy cesty relativní k hlavnímu adresáři projektu - a id zpěvu, které má každý kousek v hlavičce; v rámci daného souboru je vždy unikátní. Několik příkladů:

kompletar.ly#sim antifona k Simeonovu kantiku
antifony/tyden1_1nedele.ly#1ne-ant2 druhá antifona prvních nešpor neděle prvního týdne žaltáře
commune/commune_maria.ly#invit1 antifona k invitatoriu ze společných textů o Panně Marii

Bezpočet reálných příkladů je možné najít přímo v repozitáři projektu.

Reference na zpěv vytvořená popsaným způsobem se jmenuje FIAL. Jmenuje se nějak hlavně proto, že bylo potřeba nějak pojmenovat pole v hlavičce zpěvu, kde se odkazuje na jiný zpěv, z něhož byla celá melodie nebo její část převzata. Je to zkratka, a že je to zkratka špatně utvořená a její tvůrce se za ni stydí, nebude ji vykládat.

2. Zbavit se veškerého ručního kopírování

Ideálem programátora k smrti nenávidícího duplicity je, nikdy nic ručně nekopírovat. Každá varianta každého zpěvu by ve struktuře projektu měla figurovat právě jednou. Jestliže mám dva druhy výstupů - jeden pracovní pro sebe, s variantami a pracovními poznámkami, a druhý čistý pro zbytek světa - pak by ideálně mělo být možné nějak oba generovat z jediného zdroje.

Omezující podmínkou je, že výše popsaný způsob odkazování na zpěvy musí zůstat funkční a existující reference se nesmějí rozbít. "Produkční" verze každého zpěvu by tedy měla zůstat ve stejném souboru jako doposud. Přitom generování výstupů by mělo být i nadále co nejjednodušší.

Schůdnou cestou se zdá být nějaká varianta uspořádání, kdy se čistá verze generuje automaticky redukcí verze pracovní. V pracovní verzi pak musí být konvenčně dáno nebo strojově čitelným způsobem vyznačeno, co do čisté verze patří a co ne.

Alternativou je zachovat čistou a pracovní verzi jako relativně nezávislé entity (ve kterých lze bez nutnosti vzájemných ohledů psát poznámky, řešit zalomení stránek apod.), ale plně automatizovat proces přenesení vybrané varianty zpěvu z pracovní verze do čisté.

Zvolená cesta

Tady je určitá cesura. Jsem ten typ člověka, který často k tomu, aby vůbec mohl přemýšlet, potřebuje psát. V próze. Žádné bodovité poznámky. A o pár řádek výše a řadu hodin dříve jsem konečně dospěl k uspokojivému plánu. Zanechal jsem psaní a dal se do jeho realizace. Nově nastolený systém vypadá následovně:

Pracovní verze souborů s notami odteď sídlí v hlavní větvi v adresáři pojmenovaném stejně jako dosavadní vývojová větev - variationes. Pracovní soubor se jmenuje stejně jako odpovídající soubor "produkční". O přenesení nově upravených zpěvů z pracovního souboru do "produkčního" se stará nový skript škaredého jména updatefromvar.rb:

$ ruby updatefromvar.rb kompletar.ly
    

Najde pracovní soubor odpovídající souboru předanému v parametru, načte ho a prochází zpěv po zpěvu. Kdykoli najde kus označený jako varianta vybraná do "produkční" verze, vyčistí ho od pracovních značek, podle id najde odpovídající kus v hlavním souboru a provede náhradu.

Z provedených změn mám radost. Očekávám, že se příznivě projeví na rychlosti postupu dalších prací. Není žádné tajemství, že jsem dosud - z velké části právě kvůli výše popsanému nepohodlí spojenému s procesem revize - mnohem ochotněji skládal nové zpěvy než pracoval na starých, označených pro opravu.