Křestní nešpory (2): premonstrátský ritus

12.1.2017 20:24 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Po ne tak docela plánované delší prodlevě pokračuji v malém seriálu o křestních nešporách. Když se ptáme po jejich dějinách a možnostech slavení dnes, z více důvodů z toho nesmíme vynechat premonstrátský řád. Jednak proto, že patří k nejvýznamnějším nositelům jejich živé tradice. Dále proto, že po dlouhá staletí požehnaně působí v českých zemích. Konečně i proto, že v minulosti učiněné pokusy o slavení křestních nešpor v českém nepremonstrátském kontextu většinou vycházely právě z premonstrátské liturgie, jakožto z nejsnáze dostupné konzultovatelné předlohy (viz dále). Křestním nešporám v premonstrátském ritu je tedy věnován druhý článek našeho malého seriálu.

Hlavním pramenem pro následující historickou pasáž je článek P. Filipa Suchána OPraem, podávající přehled dějin velikonočních nešpor v premonstrátském řádu se zvláštním zřetelem na období od 16. stol. do současnosti. My se však pro potřeby našeho tázání omezíme všehovšudy na dvě vývojová stadia: zajímat nás bude jednak klasická podoba z dob počátků řádu, a pak ta, se kterou se v premonstrátských kanoniích můžeme setkat dnes, po provedení liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu.

Suchán F. M.: Premonstrátské velikonoční nedělní nešpory od konce 16. století do současnosti, in: Jordánek J. Z. M. et al. (ed): Mozaika: Sborník pro premonstrátský život : Denní modlitba církve. Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013, 53-67.

Středověká podoba

Podle premonstrátských ordinářů z 12. a 13. stol. nešpory o velikonoční neděli měly vypadat takto:

[1] Prelát připraven se svými přisluhujícími uprostřed stupňů začne velikonoční Kyrie. Když se skončí, kněz a přisluhující odloží, co nesli (kříž, svíčky a podobně), a vrátí se do chóru. Předzpívá se antifona Alleluia, pak se zpívají žalmy Dixit Dominus, Confitebor, Beatus vir, graduale Haec dies s veršem Confitemini, Alleluia s verši Pascha, Epulemur a zopakuje se Alleluia. Když se ukončí toto, následuje antifona před a po kantiku Magnificat, která se zpívá jenom tento den. Se začátkem antifony jáhen zaujme své místo u stupňů oltáře se všemi přisluhujícími (podjáhnem, ceroferáři a akolytou s křížem) jako když se zpívalo Kyrie; zde stojí po celou dobu zpívání kantika. Po kantiku se zpívá kolekta toho dne, Benedicamus Domino

[2] a předzpívá se antifona Alleluia na nápěv antifony Nos qui vivimus. Konvent a přisluhující, obvyklým způsobem seřazeni, vyjdou z chóru. Pokud nemají v kostele křestní prameny, jdou před kříž. Zpívá se žalm Laudate pueri a In exitu s jediným Alleluia, které by mohlo být zpíváno dvěma nebo třemi. Když se dozpívá a přednese kolekta za pokřtěné bez Dominus vobiscum a bez Benedicamus Domino,

[3] s antifonou Christus resurgens se všichni vrátí do chóru; vynechá se verš Dicant nunc. Pak po verši Dicite in nationibus následuje kolekta ze zmrtvýchvstání, jak je v kolektaneu. Po Benedicamus se pak skončí.

Kde jsou prameny, první průvod jde k nim, zpívá se žalm Laudate pueri, Alleluia a kolekta. Pak následuje další do středu kostela se žalmem In exitu, Alleluia a kolektou se zakončí.

(Suchán, s. 55-56; násilné rozdělení na odstavce a číslování JP)

Kdo se nebojí středověkých rukopisů, např. v rukopisu NK Teplá MS.b.12 najde pokyny pro velikonoční nešpory na fol. 53r a dále. Přiznávám, že já se v tom houští zkratek orientuji jen s převelkými obtížemi.

Dnešního čtenáře, a to i čtenáře znalého velikonočních zvláštností předkoncilního oficia, popsaný pořádek překvapí celou řadou nezvyklých úkazů. Kromě samotného průvodu ke křtitelnici/kříži je neméně nápadný zpěv kyrie v úvodu nešpor, či graduale a alleluia (zpěvy mešního propria) zpívané mezi psalmodií a Magnificat. Nešpory jako celek mají krajně netypickou strukturu (Magnificat už po třetím žalmu; trojí kolekta a Benedicamus). Nejde, jak bychom se snad mohli zprvu domnívat, o zvláštnosti vlastní jen premonstrátskému ritu. Všechno jsou to prvky velikonočních nešpor, které bychom v té době našli i v mnohých dalších diecézních a řádových ritech, jak bude v příštím pokračování našeho miniseriálu ilustrováno na ritu pražském.

Srov. Archdale King: Liturgies of the Religious Orders, Milwaukee 1953. Chapter 3: The Premonstratensian Rite. Appendix: Procession to the Baptistery in Easter Vespers (online). Srov. dále Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494.

Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis

Po Druhém vatikánském koncilu se snaha reformovat řádovou liturgii v duchu probíhající liturgické reformy, a zároveň zachovat, co bylo hodnotného v dosavadní řádové tradici, vtělila do rámcového dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis. Ten obsahuje i upravený řád velikonočních nešpor.

[1] Nešpory začínají vstupním průvodem, při němž se zpívá velikonoční kyrie. Po příchodu do chóru následuje volitelné pozdravení a uvedení do bohoslužby. Pak antifona Alleluia, žalm Dixit Dominus. Po něm krátké čtení (Žid 10,12-14) a graduale Haec dies nebo alleluia s verši, popř. velikonoční krátké responsorium. Část před průvodem uzavírá kolekta.

[2] Oficiant vloží kadidlo do kadidelnice a pronese výzvu k průvodu. Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu žalmu In exitu s antifonou Alleluia. U křtitelnice se odloží paškál (přinesený v průvodu) a čte se evangelium vybrané z křestních obřadů, volitelně následované homilií. Po něm se za zpěvu antifony Vidi aquam nebo jiné vhodné na připomínku křtu kropí lid křestní vodou. Křtitelnice a paškál jsou okouřeny. I tuto část uzavírá kolekta.

[3] Třetí část tvoří průvod zpět do chóru. Thesaurus nabízí několik možností doprovodného zpěvu - procesní antifonu Christus resurgens, responsoriální kantikum Salus et gloria (Zj 19), nebo hymnus. V chóru se zpívá hymnus (pokud již nezazněl při průvodu) a Magnificat s antifonou. Potom přímluvy, modlitba Páně, kolekta, požehnání a propuštění. (Suchán, s. 64-66)

Můžeme shrnout, že reformované premonstrátské křestní nešpory vykazují oproti středověkému pořádku četné odlišnosti, které lze částečně vysvětlit přizpůsobením struktuře pokoncilních nešpor: do této kategorie patří snížení celkového počtu žalmů a doplnění části před průvodem o krátké čtení, stejně jako přesun Magnificat na konec a připojení přímluv a modlitby Páně. Novým přídavkem je i hymnus, který však není na začátku, jak je obvyklé, ale jakoby na svém "předkoncilním" místě, před Magnificat. (To ovšem není podržení prvku staré premonstrátské tradice - ve starých křestních nešporách hymnus vůbec nefiguruje.) Výrazně rozšířené obřady u křtitelnice jsou zřejmě jednak projevem zájmu o hojnější hlásání Božího slova, jednak o slavení nešpor za účasti lidu. Charakteristické jsou také možnosti výběru mezi různými variantami provedení, např. pokud jde o výběr zpěvu po krátkém čtení (graduale/alleluia/krátké responsorium). Upuštěno je od zpěvu Benedicamus Domino po každé ze tří kolekt - patrně proto, že v pokoncilních nešporách se Benedicamus nezpívá.

Předloni o velikonocích jsem se zúčastnil křestních nešpor ve strahovské kanonii a popsal je tu v článku Křestní nešpory strahovských premonstrátů. Pozorný čtenář si všimne, že se struktura zachyceného slavení od té výše podané v detailech liší. Může to být dáno místním přizpůsobením (které Thesaurus poměrně velkoryse umožňuje), ale také, a to snad nejspíše, nepřesností pozorování a jeho záznamu.

Návrhy vycházející z premonstrátské liturgie

Protože, jak bylo deklarováno v prvním článku, naším cílem není pouze poznání toho, co bylo a jest, ale také návrh toho, co by mělo nebo mohlo být, jmenovitě křestních nešpor jako součásti liturgického života české (nepremonstrátské) farnosti, představíme si dva pokusy uplatnit takto upravené velikonoční nešpory premonstrátské.

V roce 2004 byla na KTF UK obhájena bakalářská práce Petra Havlína Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Její třetí část tvoří "návrh křestních nešpor pro farnosti českých a moravských diecézí" (s. 24nn). Autor se hlásí k premonstrátským velikonočním nešporám jako k předloze. Stojí za zmínku, že práce v přílohách kompletně přetiskuje příslušný oddíl z výše zmiňovaného dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.

HAVLÍN, Petr. Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Praha 2004. (bakalářská práce; KTF UK, Katedra pastorálních oborů; vedoucí práce Pavel Kopeček.)

Nešpory má zahájit předsedající ve vstupních prostorech veršem Bože, pospěš mi na pomoc. Za zpěvu hymnu se všechen zúčastněný lid ubírá do chrámu. Po dosažení lavic nešpory pokračují kompletní psalmodií, krátkým čtením a responsoriem.

Po responsoriu je vložen průvod ke křtitelnici. Může mu předcházet vhodně vybraná modlitba a zahájí ho výzva předsedajícího ("Pojďme k prameni živé vody"). Má se k němu zpívat žalm 66, nebo jiný vhodný žalm, nebo píseň s křestní tematikou. "Když dojde průvod k pramenům, ten, kdo nese paškál, jej odloží na připravený svícen a následuje čtení z křestní liturgie. K tomuto účelu se vybere novozákonní čtení kromě evangelia. Čtení se vyberou z křestních obřadů malých dětí, kde je uveden jejich bohatý výběr." (s. 26n) Pak může následovat homilie, po ní zpěv antifony Viděl jsem pramen vody, výkrop lidu, incensace křtitelnice a paškálu. Obřad u křtitelnice může uzavřít další vhodně vybraná modlitba. Následně se průvod vrací k lavicím, s instrumentálním doprovodem, dalším zpěvem, nebo potichu. Zpět v lavicích nešpory pokračují Magnificat s okuřováním oltáře, jako každé jiné slavnostní nešpory, a nevykazují dále žádné speciality.

V přílohách práce je skromná nabídka notového materiálu pro ztvárnění křestních nešpor v češtině. Z hlediska sběratele hudebních pramenů ke zpívanému oficiu však nejde o zajímavý zdroj: všechno je posbíráno z Kancionálu, červeného hymnáře, Mešních zpěvů a Zpěvů s odpovědí lidu.

Další návrh křestních nešpor najdeme v závěru článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (Teologické texty 2/2012). V tomto případě nejde pouze o návrh, ale o popis křestních nešpor slavených o Velikonocích 2011 v autorově farnosti.

Nešpory byly zahájeny zvoláním Kyrie, eleison před procesním křížem, hymnus byl vzat z římského breviáře (hymnus U Beránkovy hostiny, překlad v tzv. zeleném hymnáři ...) pro křestní symboliku této poetické skladby ("když Rudým mořem přešli jsme" ...) -, během žalmu "Když vycházel Izrael z Egypta" se konal průvod s paškálem ke křestnímu prameni (všichni následovali ohnivý sloup velikonoční svíce, jako Izraelité šli za ohnivým sloupem), následovalo evangelium s křestní tematikou, eulogická modlitba za dar křtu, pokropení vodou požehnanou o velikonoční vigilii s antifonou Vidi aquam a průvod zpět do presbytáře, kde nešpory pokračovaly podle obvyklého pořádku.

Oběma návrhům je společné, že zachovávají kompletní strukturu pokoncilních nešpor, bez archaických prvků zachovaných i po reformě v křestních nešporách premonstrátských (s výjimkou kyrie, které podržel Horký). Pozornost je soustředěna především na vlastní průvod ke "křestním pramenům", přičemž Horký věrněji sleduje premonstrátský pořádek (průvod se koná při druhém žalmu; při zastavení u křtitelnice se čte evangelium), zatímco Havlín průvod řadí až za responsorium, nechává ho doprovázet zpěvy přidanými nad rámec nešporní psalmodie (např. dalším žalmem) a čtení z evangelia z nespecifikovaných důvodů nahrazuje neevangelním.

Použitelné?

Pokud bychom se ptali po postavení načrtnutých úprav před platnými liturgickými předpisy, je třeba říci, že v prostoru positivně vymezeném VPDMC a rubrikami breviáře patrně nelze nic namítat proti tomu, pokud se některé části nešpor odbývají za pochodu. Vložení struktuře nešpor cizích obřadů u křtitelnice a okolních "nadbytečných" prvků (další zpěvy, modlitby) však těžko obhajovat. Ovšem, jak bylo ukázáno v předchozím článku, další předpisy, zejména okružní list Paschalis sollemnitatis, velkoryse otevírají prostor pro doplnění positivních předpisů právním obyčejem, a to zřejmě nejen již trvajícím, ale i v návaznosti na staré liturgické zvyklosti nově konstituovaným. Domnívám se, že oba návrhy jsou rozumné, vkusné, a i přes výše jmenované odlišnosti by se mohly legitimovat návazností nejen na liturgickou tradici premonstrátského řádu. Pozornosti čtenářů doporučuji, že podle obou návrhů se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" (VPDMC 213), ale pokaždé jinak, přičemž ve prospěch každého řešení by se dalo argumentovat.

Olejníkovy nešpory: hymny a žalmy

2.1.2017 01:42 | kategorie: Knihy | Komentáře

Moje knihovna se nedávno rozrostla o varhanní doprovod Olejníkových Nedělních nešpor. Konečně si tak mohu na "olomoucký katedrální vesperál" udělat tak úplný náhled, jaký je jen hudebníkovi mých bídných kvalit skrz notový záznam možný. Když jsem tu psal o Nedělních nešporách naposledy, o tom, že bych si snad někdy mohl sám přehrát jejich doprovod, se mi ještě ani nezdálo. Dnes již je tomu jinak: v půli třetího roku hodin klavíru, jakkoli nejsem nijak dobrým žákem, přeci už jsou Olejníkovy nešpory literaturou docela dobře přístupnou. A že je doprovod hudebně zajímavější a "chutnější" než samotné melodie, které jediné jsem dosud znal ze zpěvníku, ochotně jím po chvilkách listuji a všímám si věcí, které mi dříve ucházely. Proto jsem se rozhodl své postřehy systematicky prověřit a sepsat.

Hymny

Z dřívějšího nedosti zevrubného listování a zpívání jsem měl zato, že hymny zahrnuté v Nedělních nešporách jsou vesměs standardní texty z Denní modlitby církve, s nápěvy podle "červeného hymnáře" a doprovodem buďto reprodukovaným z doprovodu k Mešním zpěvům, nebo od P. Olejníka nově složeným. Ukazuje se však, že situace je o mnoho pestřejší.

Publikace obsahuje celkem 54 notovaných hymnů. Když od toho odečteme sedm dublet, zbyde 47 jedinečných skladeb. Z toho dále mezi dodatkovými hymny v závěru svazku jsou tři (č. 901-903) sborové úpravy hymnů dříve již otištěných v úpravě pro lidový zpěv a varhany. Několik textů je také otištěno vícekrát s různými nápěvy. Jedinečných zhudebněných textů by tedy bylo ještě o něco méně než výše uvedených 47.

Většina hymnů je otištěna u jednotlivých nešporních formulářů nebo v úvodu jednotlivých liturgických období. Na konci jsou pod čísly 901-910 přidány pro tři hymny úpravy pro smíšený sbor a dále sedm hymnů ze zeleného hymnáře jako alternativa pro vybrané příležitosti. Posledně jmenované jsou všechny beze změny přetištěny z varhanního doprovodu k zelenému hymnáři.

Když jsem všechny hymny prošel, ukázalo se, že text i nápěv podle červeného hymnáře má 23 z nich. Devět dalších má text podle červeného hymnáře (tj. ten samý, jako je v breviáři), ne však shodný nápěv. V jednom případě je vzata známější varianta z Kancionálu (č. 100/1, Vítej, milý Jezu Kriste), v jednom dalším (č. 711, Korouhve královské jdou vpřed) je velice doslovně reprodukován nápěv odpovídajícího latinského hymnu (ovšem jiná varianta, než je v červeném hymnáři). Ostatní P. Olejník nově zhudebnil. Zbylé texty jsou ze zeleného hymnáře. Výjimku tvoří hymny č. 100/2 (To slovo spásy lidí všech) a 300/2 (Laskavý Stvořiteli náš), které v žádném ze dvou standardních hymnářů nefigurují. Našli bychom je jen v charitním breviáři ze sedmdesátých let a v jeho dítku - současném breviáři českých dominikánů.

V jednom případě si zatím nejsem docela jist autorem: Č. 100/3, Všichni věrní křesťané, má jiný nápěv, než je v červeném hymnáři, ale není jisté, že je Olejníkův - jeho charakter je takový, že by klidně mohl být vybraný z nějakého staršího pramene. Na údaje o autorství otištěné u jednotlivých hymnů se bohužel nelze spolehnout, protože jsou často evidentně nepřesné, zejména, jde-li o rozlišení, zda z uváděného pramene pochází jen text, nebo i zhudebnění.

Pro mě zvlášť zajímavým případem jsou nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře. Můžeme si všimnout, že s výjimkou mariánského Zdrávas, hvězdo moří (č. 719) jsou všechny soustředěny ve formulářích vánočního a velikonočního cyklu. Bez přesnějších údajů o době a okolnostech zpracování jednotlivých nešporních formulářů se můžeme jen dohadovat, zda skladatel dotyčné hymny opatřil novými nápěvy o své vůli (třeba proto, že měly zvlášť inspirativní texty, nebo se mu nápěv v hymnáři nelíbil), či z nutnosti (např. v době přípravy daného formuláře neměl po ruce notovaný hymnář). Bylo by nasnadě očekávat, že se nového zpracování dostalo hymnům, jejichž nápěvy v červeném hymnáři jsou v rámci soudobého "běžného katolického kostelního repertoáru", nakolik je representován např. Kancionálem, výrazně neobvyklé nebo náročné. Zdá se ale, že tento ohled nehrál rozhodující úlohu. (Viz např. ponechání č. 716.) Snad nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře spadají do doby, kdy ještě nebylo na obzoru vydání uceleného vesperálu. Když se pak skladatel, již na sklonku života, ocitl před rozsáhlým úkolem zhudebnit všechny nešpory, které během roku mohou připadnout na nedělní večer, hymny, jako texty již zhudebněné, nechal stranou, a věnoval se jen textům "potřebnějším".

Je třeba zdůraznit, že jsem si všímal pouze textů a nápěvů. O tom, jestli jsou všechny harmonisace Olejníkovy, nebo jsou některé převzaty z existujících sbírek (což by bylo u hymnů převzatých beze změn z červeného hymnáře veskrze pochopitelné), tak nemohu říci nic.

zdroječíslo
čK100/1Vítej, milý Jezu Kriste
-O100/2To slovo spásy lidí všech
čO?100/3Všichni věrní křesťané
čO200/1Kriste, světa spasiteli
čč200/2Pán Kristus se narodil
čO201Z Hvězdy vyšlo Slunce
čO204Rok nový již k nám přichází
čO205Zdráva buď, přeslavná
čč207Raduj se, všechno stvoření
čč209Ctěme posla nebeského
čč300/1Otec, Syn i Duch svatý
-O300/2Laskavý stvořiteli náš
čO306Korouhve královské; zhudebnění Olejníkovo, ale alespoň začátek se lehce přiznává k chorální předloze
zO400/1U Beránkovy hostiny
zO400/2U Beránkovy hostiny, nápěv jako č. 306
čč400/3Kristovo vzkříšení
čO400/4Přijď, Tvůrce, Duchu (mírně pozměněný text)
čč400/5Duchu Tvůrce, přijď (nezměněný text)
čč534Mocný všech věcí králi
čč535Ó Nejsvětější Trojice božská
čč536Kriste, rozkoši andělská
čč601 =603Stvořiteli světa, Bože
čč602 =604Pravý Bože na výsosti
čč701Aj, Král slávy
čč702Tvé světlo v noci světa bdí
čč703Slavíce svátek milého
čč704 =705Knížete apoštolského
čč706 =707Vy naše knížata kněžská
čč708Ó Ježíši velebný
čč709 =710Zdrávas, Maria Panno
č-711Korouhve královské; nápěv velmi doslovně chorální, ne shodný s tím v červeném hymnáři (srov. výše č. 306!)
čč712Veselte se, slovanští
čč713Svatý Václave, kníže náš
čč714 =715Svaté Trojici jasné (jedna drobná úprava melodie)
čč716Z hlubokosti volajících
čč717 =718Ejhle, stánek Boží s lidmi
čO719Zdrávas, hvězdo moří
901
902
903
(sborové úpravy)
zO904Ty, Tvůrce všeho, Bože náš
zO905Půst čtyřicetidenní jsi
zO906Jeruzalém, obec slavná
zO907Ježíši Kriste, všehomíra vládce
zO908Pane, zůstaň s námi, když se připozdívá
zO909Já o studnici vím
zO910Hvězdy dvě se z východu

První sloupec zkratkami uvádí vždy zdroj textu (první znak) a nápěvu (druhý znak):

Nápěvy žalmů

Až když se na Nedělní nešpory dívám očima neumělého varhaníka, který musí počítat s časem na nacvičení doprovodu každé jednotlivé části každých nešpor, všiml jsem si, že autor s nápěvy žalmů zachází (k varhaníkovu prospěchu) ještě mnohem úsporněji, než jsem měl zato: V drtivé většině formulářů se první žalm zpívá vždy na ten samý nápěv, podobně i druhý žalm (vždy na stejný nápěv, odlišný od prvního). Zatímco žalmy mají nápěvy přiřazeny podle své posice v nešporní psalmodii, každé novozákonní kantikum má svůj pevně přiřazený nápěv a na ten se zpívá, kdykoli v některých nešporách přijde na řadu. Nemá ale každé svůj jedinečný: jen kantika ze Zj 19 a z 1 Tim 3 mají nápěvy na míru, pro ostatní se dohromady vystačí se čtyřmi dalšími (resp. se dvěma, pokud zanedbáme výjimečné formuláře, o nichž dále).

Editor Nedělních nešpor, p. Oldřich Heyl, ve své předmluvě upozorňuje na to, že některé z nejstarších do knihy zahrnutých nešpor jsou co do nápěvů atypické. Jako příklady uvádí variantu A nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a slavnost sv. Václava. Můžeme upřesnit, že atypických formulářů je ve skutečnosti (jen) pět:

  • slavnost Zmrtvýchvstání Páně, varianta A
  • slavnost Seslání Ducha svatého
  • slavnost sv. Václava, (jen) druhé nešpory
  • Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
  • nešpory ze společných textů o Panně Marii

Přitom nejvýrazněji atypické jsou poslední dva jmenované formuláře - jejich nápěvy žalmů a kantik jsou buďto jedinečné, nebo sdílené nanejvýš s jedním dalším formulářem, který ovšem vždy patří mezi výše vyjmenované formuláře atypické. Ostatní tři formuláře naproti tomu sdílejí některé nápěvy s typickým schématem a zdá se tedy, že snad jsou předstupni jeho formování.

Dohromady se pro žalmy a kantika celých Nedělních nešpor užívá 15 nápěvů, ovšem pro "typické" nešpory, kterých je většina, jich stačí pouhých šest. Zbylé se vyskytují jen ve výše jmenovaných formulářích atypických. Níže nabízím přehled, vždy spolu s odkazem na první stránku, kde se ten který nápěv v knize vyskytuje.

K nápěvům pro žalmy a novozákonní kantika přistupuje dalších 14 nápěvů Magnificat. Většina je jedinečná, jen nápěv Magnificat č. 806 je shodný s "prvním typickým žalmem". Distribuci jednotlivých Magnificat mezi typické a atypické nešpory jsem nesledoval. Je možné, že i tady by se ukázalo, že pro typické nešpory se všech 14 kusů nevyužívá.

stranana nápěv se zpívá
11první žalm typických nešpor
13druhý žalm typických nešpor
14Zj 19
77Flp 2; Ef 1; Zj 15; Zj 4
85Kol 1; 1 Petr 2; Zj 4 (s. 707 - má stejnou melodii, ale jiný doprovod!)
1361 Tim 3
241atyp (jen Zmrtvýchvstání Páně A)
337, 735atyp (Seslání Ducha svatého, Věrných zemřelých)
339atyp (Seslání Ducha svatého)
703, 761atyp (sv. Václav, mariánské)
705atyp (sv. Václav)
737atyp (Věrných zemřelých)
739Flp 2 - atyp (Věrných zemřelých)
759atyp (mariánské)
763Ef 1 - atyp (mariánské)

Závěr

Jako neumělému varhaníkovi se mi Nedělní nešpory po provedeném průzkumu nápěvů žalmů jeví ještě podstatně přístupnější a "lidovější". Zdá se, že naučit se doprovodit alespoň všechny "typické" nešpory není až tak nezvládnutelný úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát.

To, co bylo zjištěno o hymnech, vyvolává otázky. Jestliže v hymnech Nedělních nešpor máme před sebou de facto "hymnář olomoucké katedrály", kdo jednotlivé hymny (z obou hymnářů a charitního breviáře) vybíral? Sám P. Olejník? Někdo další? Co ho při výběru vedlo? To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale zajímalo by mě to moc.

Ó upozornění

17.12.2016 15:01 | kategorie: Projekt | Komentáře

Na začátku předvánočního týdne, kdy se k Magnificat zpívají všemi milované a do omrzení duchaplně komentované "Ó-antifony", si dovoluji upozornit na to, kde je případný zájemce najde zhudebněné: Již od r. 2013 jsou v sekci s adventními zpěvy i Ó-antifony posbírané ze starých českých rorátníků. Ó-antifony s řádnými texty podle Denní modlitby církve jsou až od loňska v materiálu s antifonami doby adventní. Pro potřeby zpívaných nešpor doporučuji - kvůli ctění oficiálních liturgických textů - sáhnout přednostně po nich. Staročeské Ó-antifony by naopak mohly být vhodnou volbou pro paraliturgické užití, např. jako antifona před začátkem rorátní mše (ostatně právě pro ten účel byly zapsané v rorátnících, odkud jsem je vybral) či k vánoční novéně.

Protože je možné, že někdo Ó-antifony narychlo hledá právě pro nějakou příležitost bezprostředně nesouvisející s nešporami, není od věci podat přehled dalších jejich mně známých českých zpracování:

Všechny Ó-antifony jsou zpracované v Olejníkových Nedělních nešporách u nešpor 3. a 4. adventní neděle. Kdo by hledal rychlou radu, po kterém zhudebnění sáhnout třeba pro zmiňovanou vánoční novénu, tomu (přestože nejsem žádný velký jeho příznivec) doporučuji právě Olejníka.

Rovněž všechny má zpracované Pavel Šmolík v adventních nedělních nešporách. Mně jeho antifony k Magnificat s dlouhými recitativními pasážemi nesedí, ale jedním dechem musím dodat, že jsem je nikdy neslyšel v autorské interpretaci, což může dělat hodně.

Samotná antifona O Sapientia ve znění Svatojanského kancionálu je v Nešporních antifonách Ferdinanda Lehnera, o kterých již od podzimu chystám článek. Ohledně zmiňované antifony můžu prozradit, že jde o adaptaci nápěvu latinské předlohy (v podobě obvyklé ve třetí čtvrtině 19. stol.), ovšem s určitými násilnými úpravami, které si vynutily Lehnerovy zvláštní "komposiční zásady". Zkrátka: není to něco, co by se člověku chtělo zpívat, pokud tedy zrovna nechystá pásmo o cecilianismu a jeho české odnoži.

Vzhledem k oblíbenosti Ó-antifon je pravděpodobné, že jejich český překlad existuje ještě v dalších zhudebněních, která zatím neznám. Případnému znalému čtenáři budu vděčný za komentář.

Z pozůstalosti Tomáše Fryčaje

1.12.2016 20:19 | kategorie: Jiné | Komentáře

Neslavný konec jednoho plagiátu

Začátkem léta jsem zjistil, že na Masarykově univerzitě v Brně vznikla nová bakalářská práce k osobě Tomáše Fryčaje, zpřístupňující soupis jeho pozůstalosti. Vlastní edici historického pramene, příliš krátkého, než aby naplnil minimální rozsah bakalářské práce, je předeslán životopisný úvod. Když jsem do něj nahlédl, zjistil jsem, že autorka v přehledu Fryčajova díla pro oddíl věnovaný Katolickému kancionálu téměř slovo od slova převzala většinu mého staršího článku o nešporách v témže kancionálu obsažených, aniž uvedla zdroj. Patrně ji vůbec nenapadlo přemýšlet, jestli kancionál obsahuje i něco jiného než nešpory, jestli je namístě věnovat právě nešporám tolik pozornosti, a jestli jí někdo uvěří, že "liturgickou pitvu" jejich obsahu, která se navíc do celku práce vůbec nehodí, provedla sama.

[EDIT 26. 5. 2019] Odkaz na pomlouvanou kvalifikační práci v mezičase od zveřejnění článku "zvětral", doplňuji proto aktuální odkaz a úplnou citaci:

ŠTEFINOVÁ, Martina: Inventár majetku z pozostalosti obřanského farára Tomáša Fryčaja, Brno 2017. Dostupné z: <https://is.muni.cz/th/k43b0/>. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Dalibor Havel.

Automatický systém kontroly prací MU, posudek oponentky ani vedoucího práce plagiát nezachytil. V tomto ohledu tedy překlad do slovenštiny nebyl špatným tahem. Byl jsem na vážkách, zda je správné incident vůbec řešit, když má daná bakalářská práce podle posudků beztak bídné vyhlídky. Když jsem však četl, jak oponentka "střílí" právě i do "mé" části textu, zželelo se mi článku, jenž měl být, špatně pochopený a znetvořený, bez fundované obhajoby vystaven drtivé kritice, a zjištěné neakademické zacházení s prameny jsem na příslušném místě oznámil.

Z obsahu inventáře

Výše uvedené ale nic nemění na záslužnosti samotného zveřejnění dosud nepublikovaného historického pramene. Jde o dva seznamy podmnožin pozůstalosti. V jednom jsou sepsány knihy, ve druhém obrazy. Je zajímavé, že zatímco soupis obrazů obsahuje odhady ceny a místy poznámky, že zemřelý ten který kus odkázal určité osobě nebo instituci, inventář knih tyto údaje nemá. Zdá se, že účel každého soupisu, resp. zamýšlený další osud sepsaných předmětů, byl trochu jiný. Je také otázkou, proč byly sepsány (resp. v archivu se dochovaly) právě jen knihy a obrazy a ne všechny, nebo alespoň všechny hodnotnější předměty z pozůstalosti. Snad se počítalo s možností převzetí celých souborů nějakou kulturní institucí.

Pozůstalostní inventář může o obřanském faráři prozradit nemálo zajímavých skutečností. Někdo povolanější z něj jistě v budoucnu vytěží cenná upřesnění celkového obrazu Tomáše Fryčaje, ale i pohled do intelektuálního, duchovního či úředního života kněze dané doby. Já chci dále nabídnout jen několik postřehů z oblasti tematického zaměření tohoto webu.

Hudebniny

  • 1. Fryčaj Tomáš: Katolický kancionál, Brno 1835
  • 25. Kancionál (český), 1794
  • 51. Úplná knížka k čtení, k modlení a zpívání (2 díly), Brno 1802
  • 113. Lese- und Gebethbuch für Gesangen [titul téměř jistě porušený - správně snad für Gefangene], Wien 1822

Zde můžeme uzavřít, že Fryčaj zřejmě nebyl žádný hudebník, protože všechny jím vlastněné hudebniny jsou zpěvníky. Navíc, nakolik je mi známo, převážně nenotované. Ovšem u sestavitele významného moravského kancionálu, byť by šlo i jen o redakci jeho textové složky, bychom jistě čekali větší sbírku starších českých zpěvníků.

Č. 1 je osmé vydání Fryčajova Katolického kancionálu. O č. 51 se mi zatím nepodařilo zjistit vůbec nic.

Pokud je správná výše navrhovaná oprava porušeného titulu č. 113, má tato položka zřejmě souvislost s tím, že majitel, než se stal farářem v Obřanech, působil mj. ve sféře vězeňství. Č. 25 je, nakolik lze soudit podle roku vydání, evangelický kancionál Elsnerův. To je nález na jednu stranu nesamozřejmý, na druhou stranu však není ani příliš překvapivý, protože v soupisu nalezneme i spisy Komenského, a to nejen Janua linguarum (č. 140), ale i ryze nábožensky zaměřenou Praxis pietatis (č. 31). Není vyloučeno, že znalejší oko by našlo i další nekatolická díla.

Knihy liturgické

  • 9. Officium defunctorum, 2 exempláře: Brno 1807, Olomouc 1818
  • 56. Triduum sacrum celebratum in sodalitate majore academica ..., Wien 1770
  • 79. Breviarium ecclesiasticum, pars aestivalis et hiemalis, Embricae 1726 (kompletní breviář ve dvou svazcích; Bohatta, č. [2217])
  • 82. Horae diurnae Breviarii Romani, Antwerpen 1717 (Bohatta nezná - nejbližší u něj zaznamenané vydání téhož titulu z téhož místa je r. 1714, č. [669])

Bohatta Hans: Bibliographie der Breviere 1501-1850, 2. unveränderte Aufl., Stuttgart - Nieuwkoop: Hiersemann - de Graaf 1963.

Č. 9 jsou samostatně vydané hodinky za zemřelé ve dvou exemplářích různého roku a místa vydání, oba jsou však domácího - moravského - původu. To, že se separát s hodinkami za zemřelé tiskl opakovaně na různých místech v rámci Moravy, svědčí o tom, že šlo o texty často a široce užívané. Důvody uvádí úvod obou vydání (viz odkazy výše): oficium za zemřelé se říkalo nebo zpívalo při pohřbech, textů bylo potřeba dost pro zpěváky. Standardní knihou pro pohřební zpěvy by byla moravská provinční agenda, ta však byla značně objemná, těžká, a v neposlední řadě drahá.

Č. 56, obsahující obřady Velikonočního tridua, je podle titulu zřejmě spíše zpěvníček nebo neoficiální příručka pro účastníky bohoslužeb než liturgická kniha v přísném slova smyslu.

Č. 82 jsou Horae diurnae Breviarii Romani, tedy jednosvazkové vydání breviáře, neobsahující texty matutina. (Moderní obdobou je breviář bez modlitby se čtením, tkzv. "laický".) Dané vydání sice Bohattova bibliografie nezachytila, ale odjinud víme, že existovalo, a některé exempláře se dochovaly do dnešních dnů. Z fotodokumentace a popisu je zřejmé, že to byl krásný tisk v neméně krásné vazbě.

Breviarium ecclesiasticum pod č. 79 není standardní potridentský římský breviář, ale jeden z neogalikánských breviářů reformních. Zásady jeho sestavení jsou shrnuty v předmluvě otištěné na začátku každého svazku. Namátkou jmenujme snahu o tematickou distribuci žalmů do jednotlivých hodinek (oproti převážně kontinuálnímu cursu římského breviáře), o co možná málo proměnlivou délku psalmodie v jednotlivých hodinkách, zjednodušení kalendáře, vypuštění méně významných svátků, či recitaci feriálních žalmů i o svátcích. Některé z těchto zásad se později uplatnily i při breviářových reformách 20. století.

Za zmínku stojí, že obě vydání breviáře, která Fryčaj na konci života vlastnil (dvousvazkový kompletní breviář a Horae diurnae), pocházejí z doby poměrně dlouho před jeho narozením (1759). I vzhledem k tomu, že neogalikánské Breviarium ecclesiasticum není standardní římský breviář, jaký byl v té době kněz olomoucké církevní provincie povinen užívat, se zdá, že breviáře zachycené v pozůstalostním soupisu majitel neměl k denní potřebě, ale byly součástí jeho knihovny ze zájmu historického, jako památka na předchozího majitele, nebo, a to snad nejspíše, ze zájmu bibliofilského, jako krásné tisky. To by ovšem znamenalo, že soupis nezachycuje všechny knihy, které obřanský farář vlastnil a užíval, protože bychom museli počítat alespoň ještě s jedním vydáním breviáře, užívaným pro každodenní modlitbu.

Je příznačné, že v osobním vlastnictví kněze nacházíme liturgické knihy v zásadě jen pro "soukromý" provoz - tedy pro oficium. Knihy nezbytné pro veřejně vykonávané liturgické funkce byly, stejně jako je to obvyklé dnes, součástí vybavení farnosti. Z tohoto rámce vyčnívají jen hodinky za zemřelé, které, ač formálně také patří k oficiu, je třeba nahlížet spíš jako příručku k pohřebním obřadům.

Závěrem

Náš výběrový pohled na soupis pozůstalosti Tomáše Fryčaje nepřinesl žádné významnější zjištění, zato vyvolává nejednu otázku: kam se poděly knihy, jejichž existenci musíme předpokládat, ale v seznamu nejsou zachyceny? Co (pokud něco) znamenají v dané době Komenského spisy nebo evangelický kancionál v knihovně moravského katolického kněze? Do jaké míry Katolický kancionál čerpá ze starších sbírek? Ze kterých? (Tyto otázky jsou jistě dávno zodpovězeny a akorát ilustrují nízkou míru autorovy obeznámenosti s dobovým kontextem a související literaturou.) Jak široká byla recepce potridentských reformních breviářů na území Habsburské monarchie?

Ejhle, Hospodin přijde!

24.11.2016 10:43 | kategorie: Knihy | Komentáře

... Rorátní zpěvy jsou důležitým výrazem zbožnosti našich předků a velmi významnou ukázkou duchovní kultury, která se v katedrále od svých počátků za doby Karla IV. pěstovala. Když si pomyslíme, že známá vstupní antifona „Ejhle, Hospodin přijde“ v adventu zpívaná všude, pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364, který se uchovává v rukopisu knihovny svatovítské kapituly, naplňuje nás radostí, že duchovní hudba a zpěv našich předků byly na tak vysoké duchovní a kulturní úrovni. ...

(apha.cz, zvýraznění v textu JP)

O tom, jaký vztah mají české rorátní zpěvy ke katolické liturgii doby Karlovy a Arnoštovy, mluví dostatečně jasně třeba už úvod Dobroslava Orla k rorátnímu oddílu Českého kancionálu. Je to vztah velmi volný. (Český kancionál celý zatím, pokud je mi známo, on-line není, ale samostatně otištěné roráty, včetně zmiňovaného úvodu, ano.)

Ejhle, Hospodin přijde; Český kancionál

Jak je to s původem "vstupní antifony" Ejhle, Hospodin přijde? Ta ve skutečnosti pochází až právě z Českého kancionálu (1921). Jde o adaptaci latinské antifony Ecce, Dominus veniet a autorem adaptace je redaktor kancionálu, Dobroslav Orel. Stejně dobře jako na antifonář Arnoštův by bylo možno odvolávat se jako na zdroj na téměř kterýkoli antifonář danou antifonu obsahující, protože její nápěv je poměrně stabilní. Orel navíc musel provést určité úpravy, aby melodie s českým textem dobře vyšla.

[EDIT 30.11.2016] Výše jsem se dopustil nekorektního zacházení s informacemi. Odstavec je formulován resolutně jako sdělení jistých poznatků. To, (1) že se antifona Ejhle, Hospodin přijde objevila prvně v Českém kancionálu, ani to, (2) že ji složil Dobroslav Orel, ovšem ve skutečnosti zatím nedržím jako jisté poznatky, nýbrž jen jako vysoce pravděpodobné domněnky. Opírají se zejm. o to, (1) že jsem antifonu v žádném starším českém kancionálu nenašel a že se v Českém kancionálu jako její zdroj necituje starší český zpěvník, ale přímo antifonář, kde je její latinská předloha; dále pak o to, (2) že na repertoáru rorátů pracoval Dobroslav Orel osobně již dlouho před vydáním Českého kancionálu, takže je pravděpodobné, že antifonu připravil také on sám.

[EDIT 1.12.2017] Ve skutečnosti je antifona již ve Svatojanském kancionálu (1. díl, r. vyd. 1863; píseň č. 46), byť v té melodické variantě, kterou později přijímá i Cesta k věčné spáse a dnes ji máme v Jednotném kancionálu jako č. 101B.

Nepříliš šťastné je rovněž nazývat ji dnes "vstupní antifonou", protože termínem "vstupní antifona" se v pokoncilním českém misálu překládá introitus. Původní místo Ecce, Dominus veniet však není v mešním propriu, nýbrž v oficiu první neděle adventní, kde se s ní ostatně setkáváme dodnes. Ani v Orlově úpravě rorátů nehraje roli vstupní antifony. Jak známo, Orel roráty, ve své klasické formě založené na střídání chorálních zpěvů a mensurovaných písní, redukuje na jejich písňovou složku - jen pro introit zachovává chorál (pro změnu zbavený písní): Mnozí spravedliví; Prolom, Pane, nebesa; atd. Antifona Ejhle, Hospodin přijde, zpívaná před vlastním introitem, je tak nejspíše něco jako "antifona před rorate" - zbožný přídavek mimo vlastní osnovu liturgických mešních zpěvů.

Orlova antifona Ejhle, Hospodin přijde je od r. 2013 zařazena také v mém souboru adventních antifon (první neděle adventní, první nešpory). Je sice diskutabilní, nakolik je přípustné dnes oficiální překlad nahradit jiným, starším; námitky lze vznášet i proti tomu, že se znění Českého kancionálu mezi texty Denní modlitby církve nehodí pro svůj citelně zastaralý jazyk; ale přišlo mi nevhodné připravovat vlastní zhudebnění oficiálního znění, když antifona, jako jedna z mála, je dobře známa se zažitým - a na latinskou předlohu přímo navazujícím - chorálním nápěvem.

Stav projektu - listopad 2016

19.11.2016 14:09 | kategorie: Projekt | Komentáře

Uplynul více než rok od poslední zprávy o aktuálním stavu prací a plánech na dobu příští. Tady je proto zpráva čerstvá:

Práce na revizi existujících zpěvů postupují pomalu. V souvislosti s registrací domény antifonar.cz jsem se odvážil vyhlásit termín prvního vydání antifonáře (které, aby mělo smysl, předpokládá uspokojivé dokončení revize celého korpusu zpěvů) na rok 2018. Domnívám se, že je to stihnutelný termín, ale abych ho stihl, budu muset oproti posledním měsícům zrychlit.

Určitým rozptýlením mezi pracemi cílícími na dokončení antifonáře je mi zhudebňování vlastních textů řeholních společností. Rozdělané mám t.č. dominikánské, premonstrátské a salesiánské texty o svatých zakladatelích. Tu a tam, když je chuť, přidám antifonu. Až některý formulář dokončím, zveřejním ho.

I v novém liturgickém roce budu zpívat oficium podle předkoncilních knih. Postupem času jsem přišel na to, že je pro práci na vlastním zhudebnění liturgie hodin lepší při každodenní modlitbě nezpívat to, na čem pracuji. Opačná praxe totiž vede na jedné straně k horečnému úsilí o dokončení některé části k termínu, kdy dotyčné zpěvy přijdou na řadu, na druhé straně k nečinnosti - ze strachu, abych v zuřivém opravování zbytečně nerozkopal i to, co je dobré, a neměnil existující zpěvy spíše k horšímu. Když den za dnem zpívám oficium ze starého římského antifonáře, od vlastních antifon jsem svobodný a můžu na nich konečně pracovat (víceméně) v rytmu liturgického roku, což jim, domnívám se, docela svědčí. Zároveň je pro mě cenný každodenní kontakt s autentickým gregoriánským chorálem.

Na Všechny svaté u Všech svatých

3.11.2016 14:07 | kategorie: Ze života | Komentáře

Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového. Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace) a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek, pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době. Řečená kapitula, nakolik je mi známo, pravidelně slavívá dvoje nešpory: jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží, druhé o titulární slavnosti kostela. Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla (viz starší články: 2014, 2016), po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.

Začátek byl stejný jako letos na sv. Prokopa: na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce. Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých zpívaných nešporách v katedrále) a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory) - parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj, zpívaného při každé byzantské večerní.

Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo. Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější: pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat až "neliturgicky rozverný". Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu a "propriální" řádně v rámci nešpor (jako na sv. Prokopa před dvěma lety), načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný". Ale ať už to bylo jakkoli, záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava: viz VPDMC 247.

Po hudební stránce šlo o poměrně typické pražské české katedrální nešpory. Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení. Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři, nýbrž na kůru u varhan.

Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv, se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat s chorálním VIII G. Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť) založené na tomtéž, ale částečně prokomponované. Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa, kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.

Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom, že - přestože byly v lavicích rozdané noty - psalmodii kompletně odzpíval sbor. Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci, seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali, odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem: to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí. Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu a s teatrálními akcenty, jako vždy.

Antifony byly složeny bez vazby na tóninu žalmového nápěvu. Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly k psalmodii a zpíval se žalm. (Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)

Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách (Vejvanovský, Mazák), byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách vztah mezi tóninou chorální antifony a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.

Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy, a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj. (Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.) Přímluvy to byly, proti všemu očekávání, do poslední čárky z breviáře.

Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu: Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované. K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské). Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor: Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše odkazuje. Zbývá zmínit každoroční nešpory o svátku sv. Ludmily v basilice sv. Jiří, výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem, jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná jen pro tu příležitost. Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují. Jim všem buď za to dík.

Křestní nešpory (1): současné knihy

27.10.2016 23:30 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Před delší dobou jsem začal pracovat na článku, který by pojednal problematiku křestních nešpor při spojení pohledu dějinného, liturgicko-právního a liturgicko-praktického, se smělým cílem poskytnout co možná solidní základy pro možnost jejich slavení dnes, v podmínkách českých a moravských diecésí. Článek postupem času nemírně bobtnal. Zvažoval jsem možnost místo článku na blog připravit studii pro některý teologický časopis, protože na papíře se dlouhý text snese spíš než na obrazovce. Vidím však, že toto téma ještě dlouho nebudu mít zpracováno v takové šíři a hloubce, abych s ním mohl vystoupit před odbornou veřejnost. Dal jsem tedy přednost rozpracování předlouhého článku v krátký seriál, předběžně o třech pokračováních. V příštích dílech dojde na pojednání o křestních nešporách v premonstrátské liturgii a v předtridentském pražském ritu.

Jako první přiblížení k problematice křestních nešpor se v úvodním článku seriálu podíváme na to, jaký je status křestních nešpor v rámci dnes platných liturgických knih a norem. Předem se předpokládá alespoň hrubé ponětí, co to křestní nešpory jsou, resp. jak vypadají. To je v případě potřeby možné si doplnit např. ze staršího článku Křestní nešpory strahovských premonstrátů.

Pokud se omezíme na platné liturgické knihy a normy pro katolickou církev římského ritu, jsou křestní nešpory paradoxním úkazem: na jedné straně jsou v liturgických normách a dokumentech pojednávajících o liturgii stále znovu pochvalně zmiňovány, na druhé straně pro ně v žádné liturgické knize nenajdeme závazný "scénář". Když se, neprávník, opovážím právnické analogie: je to jako když se positivní právo výslovně odvolává a spoléhá na právní obyčej.

Status křestních nešpor v rámci současného římského oficia vymezuje čl. 213 Všeobecných pokynů k denní modlitbě církve, probírající zvláštní náležitosti denních hodinek neděle Zmrtvýchvstání. (Poté, co byly v předchozích článcích pojednány zvláštnosti oficia ve Velikonočním triduu - jmenovitě vynechávání některých částí v souvislosti s účastí na obřadech připadajících na příslušnou denní dobu.) Jak uvidíme dále, všechny další relevantní dokumenty se na tento článek explicitně odvolávají a vesměs z něj zároveň více či méně doslovně citují.

213. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání Páně říkají všichni. Je vhodné slavit v ten den nešpory slavnostnějším způsobem, aby byl uctěn konec tak posvátného dne a aby byla připomenuta zjevení, v nichž se Pán ukázal svým učedníkům. Kde to je zvykem, ať se velmi bedlivě zachovává zvláštní tradice slavit v neděli Zmrtvýchvstání tzv. křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu.

(Zvýraznění v textu JP.)

Caeremoniale Episcoporum (editio typica, 1985) na začátku oddílu o době velikonoční, čl. 371, mezi povšechnými záležitostmi velikonoční doby cituje VPDMC 213. Tuto letmou zmínku je třeba číst především jako projev ohledu na zachování "zvyklostí a místních tradic, z nichž se každá partikulární církev těší jako ze svého pokladu" (Caeremoniale Episcoporum, Prooemium, 2): kde bylo doposud zvykem křestní nešpory slavit, nemají se rušit, a to ani když se nešpory Zmrtvýchvstání slaví pontifikálně.

371. ... Ubi viget, servetur traditio particularis celebrandi, die Pascha, Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.

(Latinský text VPDMC 213 pro srovnání je dále.)

O krok dále jde okružní list Kongregace pro bohoslužbu o přípravě a slavení velikonočních svátků Paschalis sollemnitatis (Notitiae 1988, roč. 24, č. 2, 81-107): v oddílu věnovaném dni Zmrtvýchvstání, čl. 98, vyzývá nejen k zachování křestních nešpor tam, kde tato zvyklost trvá, ale také k jejich obnovení.

98. Ať se zachovává, kde je živá, nebo ať se podle vhodnosti obnoví zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni. (pozn.: srov. VPDMC 213)

(překlad JP, s oporou v překladu VPDMC)

Už z překladu je zřejmé, že jde opět o téměř doslovnou citaci výše zvýrazněné části VPDMC 213. Ještě zřejmější je to při srovnání obou textů v originálním znění. Zároveň je dobře vidět, v čem se významuplně liší:

VPDMC 213. ... Diligentissime, ubi viget, servetur particularis traditio celebrandi, die Paschae, eas Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.

PS 98. Servetur, ubi viget, vel pro opportunitate instauretur, traditio celebrandi die Paschatis eas Vesperas baptismales in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.

(Zvýraznění v textu JP)

Je tu, stejně jako v jiných církevních dokumentech, třeba věnovat pozornost jak tomu, co se říká, tak tomu, co se neříká. Vedle doporučení k obnovení křestních nešpor tam, kde netrvá jejich živá tradice, je dle mého soudu neméně zásadním posunem vynechání přívlastku particularis: zatímco VPDMC mluví o křestních nešporách jako o particularis traditio, v Paschalis sollemnitatis je to již jen traditio, bez jakéhokoli dalšího upřesnění.

Zdá se, že particularis traditio spíše není zaužívaný terminus technicus a nelze se tudíž opřít o dějiny jeho užívání a ustálený výklad. Když se o výklad snažím sám, vidím dvě jeho možné linie. První by ono particularis chápala ve smyslu vyzdvižení křestních nešpor v rámci souboru liturgických útvarů. (Křestní nešpory jsou "zvláštní zvyk" oproti běžným nešporám bez průvodu ke křtitelnici.) Druhá linie - a k té se přikláním - čte particularis traditio jako označení pro zvyklost, která je vlastní nějaké části církve (místní církvi, řeholní společnosti, kostelu, komunitě, ...) - narozdíl od zvyklosti universální, sdílené celou církví. Pokud se k tomuto výkladu přikloníme, posun od particularis traditio k traditio bez dalšího upřesnění můžeme číst jako otevření cesty nejen pro obnovení křestních nešpor tam, kde dříve bývaly obvyklé a zanikly, ale i pro jejich zavedení tam, kde dosud jako particularis traditio vůbec neexistovaly.

Křestní nešpory zmiňuje také Direktář o lidové zbožnosti a liturgii (česky KNA 2007). Jeho čl. 245 uvádí oddíl o procesích a navrhuje jejich typologii. Dělí je na (1) procesí, která "se konají na přípomínku událostí spásy vztahujících se k samotnému Kristu"; (2) "votivní průvody"; (3) průvody, které "vyžaduje samotné konání některých liturgických obřadů". Mezi příklady procesí spadajících do poslední jmenované skupiny je, opět volnou citací VPDMC 213, jmenován také "průvod při křestních nešporách Velikonoční neděle, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni".

To nám zavdává vhodnou příležitost podívat se, co křestní nešpory (alespoň v pojetí našich dokumentů) konstituuje. Je zjevné, že Direktář považuje průvod za jejich podstatnou část. Nešpory bez průvodu (např. slavené přímo v křestní kapli nebo naopak v chóru, kam byla křtitelnice přenesena) by zřejmě nebyly těmi křestními nešporami, o které tu jde. Pokud rozpitváme popisnou formuli (spíše než definici), od VPDMC opakovanou ve všech dalších dokumentech, najdeme tři známky: křestní nešpory jsou nešpory (1) neděle Zmrtvýchvstání, při nichž se (2) koná průvod ke křestnímu prameni, a to (3) za zpěvu žalmů.

Samozřejmě se dále ptáme, jak přesně takové nešpory mají vypadat. Tato otázka se stane palčivou, pokud se rozhodneme od teorie přejít k praxi a, poslušni Paschalis sollemnitatis 98, křestní nešpory se pokusit zavést. Pevným opěrným bodem nám je první jmenovaná známka: Pro nešpory neděle Zmrtvýchvstání máme v breviáři dostatečně přesný scénář. Ale kdy a jakým způsobem by se měl konat onen průvod? Co znamená, že by se měl konat "za zpěvu žalmů"? Má se nešporní psalmodie výjimečně zpívat za pochodu? Nebo se někde předřadí, vsune či připojí průvod, doprovázený dalšími žalmy, nad rámec nešporní psalmodie? Co se má dít u křtitelnice? ... ...

Protože se liturgické positivní právo odvolává na obyčej, bude třeba odpovědi hledat buďto tam, kde takový obyčej dosud trvá, nebo v památkách zachycujících jeho zachovávání v dobách minulých. Druhý článek seriálu proto představí křestní nešpory v liturgické tradici premonstrátského řádu, který tuto particularis traditio zachoval od svých počátků až do dnešního dne. V návaznosti na to se podíváme také již na některé pokusy právě podle křestních nešpor premonstrátských slavit velikonoční nešpory v (nepremonstrátských) českých farnostech.

Plzeňský prozatímní formulář o bl. Hroznatovi

19.10.2016 00:57 | kategorie: Knihy | Komentáře

Nedávno jsem v katalogu fakultní knihovny TF JČU náhodou objevil titul do té doby mi neznámý a v žádné jiné české veřejné knihovně nechovaný: sešit s prozatímními texty denní modlitby církve pro slavnost bl. Hroznaty, vydané r. 1997 u příležitosti jeho prohlášení za hlavního patrona plzeňské diecéze (orig. viz AAS 89 (1997), s. 445). Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že se mi při zjištění, že publikace podle katalogu obsahuje notový záznam, rozbušilo srdce, a pojal jsem úmysl při nejbližší příležitosti ji prostudovat.

Denní modlitba církve. 14. července, bl. Hroznaty, mučedníka, patrona plzeňské diecéze. [s.l.] 1997.

Jedná se o jednoduchý sešit o 48 stranách; text je sázený na počítači, snad ještě v nějakém DOSovském textovém editoru (nakolik lze něco soudit z primitivního "monospace" písma). Text je doplněn řádky chorální (pro nápěvy psalmodie) i moderní (pro antifony) notace, zřejmě rovněž počítačově sázené.

Pro náležité vychutnání článku bude většině čtenářů scházet možnost nahlédnout do publikace, o které se tu píše. Protože je velmi těžko dostupná (nevím o tom, že by bylo možné vypůjčit si ji někde kromě knihovny TF JČU), adresoval jsem plzeňskému biskupství žádost o svolení s veřejným sdílením snímků, které jsem si z Českých Budějovic přivezl. Zatím jsem ale takové svolení neobdržel a bez něj nic zveřejňovat nechci. Kdo to má do Českých Budějovic daleko, může si prozatím dobrou rámcovou představu udělat z níže zmiňovaných a odkazovaných premonstrátských řádových textů, které jsou celé online.

Texty

Obsaženy jsou kompletní texty od prvních nešpor do kompletáře po nešporách druhých. Ač nikde není výslovně uveden stupeň slavení, z toho, že jsou zahrnuty první nešpory, lze jednoznačně usuzovat na slavnost, jak by to u hlavního patrona diecéze bylo lze očekávat. Tomu odpovídá konečně i formulace antifony invitatoria. Za normálních okolností by se při slavení bl. Hroznaty ve stupni slavnosti vlastní texty jeho památky, obsažené v národním propriu denní modlitby církve, (obsahující pouze druhou lekci modlitby se čtením a její responsorium, antifony k evangelním kantikům a závěrečnou modlitbu) doplnily částmi ze společných textů o jednom mučedníkovi. Ve zkoumané publikaci však z těchto textů nenajdeme nic a naopak jsme konfrontováni s velkým množstvím textů nově složených. Protože tyto texty z větší části souhlasí s texty svátku bl. Hroznaty v premonstrátském řádovém propriu a některé z nich, jak uvidíme dále, naznačují, že místem vzniku a/nebo původního určení by mohl být speciálně tepelský klášter, je prakticky jisté, že byly původně premonstrátské texty druhotně převzaty diecésí.

V první řadě zmiňme hymny. Zatímco v breviáři nejsou žádné a "zelený hymnář" má volitelně jedinou (nezpívatelnou) báseň Ivana Slavíka, zkoumaný formulář obsahuje vlastních hymnů kompletní sadu. Hymnus k prvním nešporám Dospíváš pln ctností v květu povšechně mluví o Hroznatově mládí a ctnostech. Hymnus k modlitbě se čtením, Zdráv buď, květe bez poskvrny, sdílí s prvním jmenovaným některé oblíbené obrazy (květ, růže). Prostřední z jeho tří slok se ke světci obrací s prosbou o ochranu Teplé, což by mohlo ukazovat na místo, pro které hymnus vznikl. Mezi ostatními vyčnívá metrem (4x7 místo 4x8) a drobnými prohřešky proti vznešenému hymnickému jazyku (hovorové tvary oslavujem, milujem) a gramatické konsistenci (celý hymnus je formulován v 1. os. pl., ale v první sloce se nesystémově mihne 1. os. sg. "Hroznato, má naděje"). Bílý šat už nosíš nyní, hymnus ranních chval, v útržcích a náznacích (jinak to v hymnu "římské liturgické délky" ani moc nejde) vypráví historii Hroznatových vztahů s premonstrátským řádem. I tady je možné dohadovat se o premonstrátském původu textu: nepremonstrát by jako básnické označení pro řád těžko použil výraz "synové Mariini", který mimo kontext premonstrátské spirituality může označovat členy řady dalších mariánsky založených řádů, ale i úplně všechny křesťany. Na začátku druhých nešpor konečně stojí hymnus Zlí nedbají tvé svatosti, tematisující Hroznatovu mučednickou smrt. Všechny kromě hymnu k modlitbě se čtením se uzavírají stejnou závěrečnou slokou, jejímž obsahem však není doxologie, nýbrž prosba adresovaná Bohu o teologální ctnost lásky, popř. morální apel na pěvce/posluchače. (Formulace není příliš jasná.)

Ostatní hodinky není v novodobých dějinách římského oficia obvyklé opatřovat vlastními hymny - výjimečně se tak děje jen o některých význačných dnech z cyklu temporálu. Hroznatovský sešit to ctí a přetiskuje pro ně standardní hymny z breviáře: Kriste, ty jsi den a světlo (kompletář po prvních nešporách), Dobrý Pane Ježíši (modlitba uprostřed dne dopoledne), V tento nyní polední čas (v poledne), Miluj Pána, Boha svého (odpoledne), Chvála tobě, Otče věčný (kompletář po druhých nešporách).

Žalmy jsou vzaty řádně ze společných textů o jednom mučedníkovi, pro modlitbu uprostřed dne z doplňovacího cyklu, jak to o slavnosti náleží (když nepřipadne na neděli). Ze stejných společných textů pocházejí i všechna krátká čtení, ale některá jsou v jiném překladu, než je v breviáři. Přímluvy jsou rovněž vzaty ze společných textů, ale jsou do nich vždy před závěrečnou prosbu přidány dvě za potřeby "naší kanonie". To je vůbec nejpádnější důkaz premonstrátského původu textů, nutící ptát se, zda při převzetí diecésí vůbec prošly nějakou redakcí, anebo byla z Teplé převzata bez úprav již celá hotová sazba. Ze společných textů je dále vzato responsorium a antifona k Magnificat pro první nešpory, stejně jako antifony k modlitbě uprostřed dne.

Zbytek formuláře tvoří vlastní texty. Ty obnášejí sadu antifon k nešporním žalmům (opakovaných v prvních i druhých nešporách), responsoria po krátkých čteních ranních chval a nešpor, antifonu k Benedictus a Magnificat (jiné, než jsou v běžném českém breviáři); antifonu invitatoria, sadu antifon k žalmům modlitby se čtením, veršík po nich, obě čtení s responsorii (první čtení není vzaté ze společných textů, druhé čtení ani jeho responsorium se neshodují s tím, co je pro památku bl. Hroznaty v breviáři); sadu antifon k žalmům ranních chval; veršíky po krátkých čteních modlitby uprostřed dne.

Řeč dosud nebyla o závěrečné modlitbě. Ta je na první pohled jiná, než v českém breviáři. Bližší pohled ale ukáže, že jde akorát o jiný překlad téhož originálního latinského textu. Téže modlitby, se kterou byl den bl. Hroznaty slaven od jeho blahořečení na sklonku 19. stol. v pražské provincii a patrně i v českých premonstrátských kanoniích.

Lze v rámci vlastních textů vysledovat nějaké zvláštní vztahy, či nějaký cílevědomě sledovaný program? Ve druhých nešporách si můžeme všimnout, že hymnus mluví o umučení a antifony světce oslavují a oslovují již jako někoho, kdo je v nebeské slávě. (V prvních nešporách jsou tytéž antifony použity zřejmě druhotně a návaznost na hymnus jako v druhých nešporách tam nenajdeme.) Cykly antifon pro modlitbu se čtením a ranní chvály jsou "biografické", vztahují se převážně k pozemskému životu světce. Žádné další nápadné struktury jsem nezaznamenal.

Vývoj formuláře

Když zkoumaný formulář vydaný pro plzeňskou diecési (a původně nejspíš používaný v Teplé) porovnáme s formulářem v premonstrátském řádovém propriu (viz odkaz výše), všimneme si určitých odlišností. Text antifony invitatoria je upraven podle stupně slavení ("o svátku" / "o slavnosti"). Pro modlitbu se čtením najdeme v premonstrátských textech hymnus, který známe z prvních nešpor, a hymnus Zdráv buď, květe bez poskvrny, (na jehož nižší kvality bylo výše upozorňováno) v nich vůbec nefiguruje. Obě lekce i jejich responsoria souhlasí. V premonstrátských textech nenajdeme (v ranních chválách ani v nešporách) zvláštní přímluvy. Tercie (uprostřed dne - dopoledne) má v premonstrátském propriu jiné krátké čtení. Nešporní hymnus má v premonstrátských textech navíc jako druhou sloku hymnický popis Hroznatova mučení. Krátké čtení sestává ze stejného biblického textu, ale v jiném překladu. Lze uzavřít, že jde větším dílem o rozdíly plynoucí z různého stupně slavení. K tomu se přidává několik drobných nahodilých odlišností, svědčících zřejmě o redakčních úpravách formuláře.

Můžeme si všimnout, že části, které nejsou oběma formulářům společné a v "plzeňském" formuláři jsou oproti "premonstrátskému" navíc, z celku různými způsoby vyčnívají: v prvních nešporách je část duplikována z druhých nešpor, zbytek vzat ze společných textů. Hymnus z modlitby se čtením je použit pro první nešpory a pro modlitbu se čtením je doplněn jiný, který je oproti ostatním nápadně kratší, má jiné metrum, horší jazyk a výslovně zmiňuje tepelský klášter. Jako pravděpodobnější se tak jeví možnost, že původní byl formulář kratší, který dnes najdeme v premonstrátském řádovém propriu, a v Teplé byl druhotně rozšířen na formulář slavnosti. Odtud pak byl převzat k prozatímnímu užívání v rámci plzeňské diecése.

Nápěvy

Potěšitelné je, že je sešit vystrojen pro slavení se zpěvem - od začátku až do konce. Pro hymny se nabízí (trochu chaoticky vysázený) jeden společný nápěv, který, z důvodů rozdílného metra, bohužel nejde použít pro hymnus modlitby se čtením. U každého žalmu je notovaný nápěv psalmodie, většinou tradiční chorální, zapsaný kvadratickou notací. Můžeme si všimnout nápadné preference nápěvů 8. modu nebo drobné podivnosti, že se v modlitbě uprostřed dne někdy žalmy, ač pod jednou antifonou, zpívají na různé nápěvy.

V textu žalmů a kantik je v každém verši podtržením vyznačena vždy buďto přízvučná slabika, nebo (u nápěvů s přípravnými slabikami) první přípravná. Značkování většinou respektuje zásady slovního přízvuku, všiml jsem si jen, že delší slova jsou někdy řešena z mého pohledu chybně ("Hospodinova", žádoucí by bylo použít vedlejší přízvučnou slabiku "Hospodinova").

Stejným způsobem jako verše žalmů je značkována i většina antifon - počítá se zjevně s tím, že se budou zpívat na nápěv žalmu. I responsoria jsou takto označkována, ale tam nevím, odkud usuzovat na nápěv. Snad se v komunitě, kde sešit vznikl, zpívá responsorium vždy na nějaký jeden nápěv, takže není třeba ho výslovně uvádět. Žalmovým nápěvem (VIII.G) je konečně vyřešen i hymnus Te Deum.

Antifony k nešporním žalmům (které se, jak už víme, zpívají v obojích nešporách), jsou jako jediná část celého formuláře opatřeny vlastními nápěvy. Všechno jsou to prosté, striktně sylabické melodie v 8. modu, zapsané moderní notací v tónině f-hypomixolydické (tj. se dvěma bé), za použití osminových a čtvrťových not. Druhá a třetí antifona nekončí na finále, ale na recitačním tónu. První antifona je v mých očích pěkná; další dvě méně, ale neurážejí. Co se v materiálu pro vnitřní potřebu dá tolerovat, ale v notách pro široké využití v rámci diecése už ne, je fakt, že nikde není vysvětleno, jak se k sobě vztahuje systém notace žalmu a antifony. Kdo nemá potřebnou porci chorálního předporozumění, snadno by tápal. Bylo by rozumné použít vždy stejný systém notace pro antifonu i pro žalm, který po ní následuje.

V kompletáři u Simeonova kantika narazíme výjimečně na nechorální a nemodální nápěv psalmodie, zapsaný moderní notací, ale ne na počítači sázenou, nýbrž okopírovanou z rukopisu, jehož ráz je mi jaksi povědomý. Zároveň jako bych melodii už odněkud znal. A vskutku: je to Olejník. Viz kompletář v kancionálu.

Otázky liturgicko-právní

Dosud nebylo zmíněno, a zmínit se jistě sluší, že nevím o tom, že by v době po liturgické reformě existoval nějaký formulář denní modlitby církve vlastní pouze jedné určité české nebo moravské diecési - právě kromě zde představených textů o bl. Hroznatovi. Zatímco před koncilem byla většina vlastních liturgických textů sdílena na úrovni provincií, při liturgické reformě byla provinční propria sjednocena dokonce do jediného propria národního. Nový vlastní formulář pro plzeňskou diecési tedy představuje určitou anomálii.

Poznámka na titulní straně texty uvádí jako prozatímní a jako na autoritu, která je uvedla do liturgického provozu, se odvolává na diecésního biskupa:

Liturgické texty byly schváleny k prozatímnímu užívání Mons. Františkem Radkovským, biskupem plzeňským, dne 10. června 1997 (Č. j. 1399/97). Byly vydány u příležitosti vyhlášení bl. Hroznaty patronem plzeňské diecéze.

Abych se alespoň trochu zorientoval v tom, jaký právní status texty měly v době vydání a jaký mají dnes, prostudoval jsem liturgicko-právní normy, zmiňované v dekretu, potvrzujícím volbu bl. Hroznaty za patrona diecése: Normae de patronis constituendis (dále jen Normae; AAS 65 (1976), 276-279) a instrukci de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis (dále jen "instrukce"; Notitiae 13 (1977), 557-558).

Pro naše tázání je zásadní především instrukce. Potvrzovací dekret odkazuje na její čl. 30. Nemohu vyloučit, že mezi lety 1977 a 1997 vyšla její nová, o hodně obšírnější verze (tuto možnost ještě prověřím), je ale docela pravděpodobné, že někomu ujela ruka a odkaz měl být do té stručné podoby instrukce, jak vyšla r. 1977, na čl. 3. Ten totiž tematisuje přebírání liturgických formulářů:

3) Pokud jde o oficia a mše, které jsou společné více diecésím, více řeholním rodinám, či diecésím a řeholním rodinám, je vhodné, aby byl text vypracován diecésí nebo řeholní rodinou, které na tom záleží přímo (cuius directe interest), a následně přijat od ostatních, a ne aby se připravovaly texty nové - pokud nejsou zvláštní důvody zařídit se jinak. (překlad JP)

Bl. Hroznata je jistě více vlastní premonstrátskému řádu než plzeňské diecési, a tak lze fakt, že vlastní texty pro slavení jeho svátku v diecési byly převzaty od premonstrátů, číst jako naplnění tohoto článku instrukce.

Jaký je právní status zkoumaných liturgických textů dnes? Jsou to řádné liturgické texty svátku bl. Hroznaty v plzeňské diecési? Předpokladem toho by bylo, že prošly schválením na Kongregaci pro bohoslužbu (srov. instrukce, čl. 4). Nelze vyloučit, že prošly (pokud se mi v této věci podaří zjistit víc, informace doplním) - z toho, že nejsou zařazeny v novějších vydáních breviáře, však soudím, že pravděpodobně nikoli. V tom případě jde o vzácnou a zajímavou památku k novodobým dějinám liturgie, ale ne o platné liturgické texty.

Takovému předlouhému článku by se slušelo napsat pěkný závěr, aby případný čtenář, který snad vytrvá až sem, mohl k nějaké užitečnější činnosti (nebo kvalitnější četbě) odcházet s dobrým pocitem. Jako na potvoru se mi však myšlenky od představené publikace rozbíhají všemi směry, aniž bych v některém z nich na námět k pěknému závěru narazil. Po několika marných pokusech mi tak nezbývá, než vytrvalého čtenáře s omluvou požádat o poshovění.

antifonář.cz

17.10.2016 22:00 | kategorie: Projekt | Komentáře

Před lety jsem název (a z něj vytvořenou doménu) pro nově zakládaný web vybral bez dlouhého uvažování - prostě tak, aby evokoval liturgii hodin. Že se mi to vůbec nepovedlo, jsem si uvědomil, až když se ukázalo, že si ho nepamatují většinou ani teologové a duchovní. "In co? In auditorium?"

Tuto chybu nyní alespoň částečně napravuji: nově se sem dá dostat i přes (jak doufám, mnohem intuitivnější) doménu antifonar.cz.

Být snáze zapamatovatelným můstkem na web In adiutorium však není jejím konečným úkolem. Až bude na světě Antifonář k Denní modlitbě církve, tedy konečný cíl celého mého liturgicko-hudebního snažení, právě na doméně antifonar.cz poběží samostatný malý web, věnovaný jen jemu. Neplánoval jsem to tak vždycky, ale nyní se mi to jeví jako nejvhodnější řešení.

Web In adiutorium je již značně košatý a bohatý na informace a myslím, že není příliš těžké se v něm ztratit. Samostatný web je dobrý způsob, jak jasně sdělit, že antifonář je ten nejzásadnější výstup celého projektu. Navíc, zatímco pracovní notové listy jsou průběžně aktualisovány a nejsou archivovány jejich historické verze, antifonář se bude vyvíjet jiným způsobem: po uzavření každého vydání bude toto navždycky archivováno (pdf k prohlížení, pdf k tisku, balík zdrojových kódů) a vždy bude možné stáhnout všechna dosavadní vydání. V neposlední řadě tu hraje roli i ohled na věci poslední: zatímco web In adiutorium zůstane v provozu patrně nanejvýš tak dlouho, jak dlouho budu živ, "produktový" web antifonáře se budu snažit zajistit tak, aby mou případnou nenadálou smrt přečkal alespoň o několik let. Zejména pro něj pak zvolím jiné hostingové řešení.

[EDIT 19. 11. 2016] Je přinejmenším ještě jeden velmi dobrý důvod pro takové oddělení: Pokud antifonář opravdu vznikne a pokud snad jednou dokonce dostane církevní schválení pro liturgické nasazení, je vhodné, aby vedla jasná dělící čára mezi tím, co církevní schválení má, a tím, co ne; také ale mezi dílem a jeho autorem: zejm. řada příspěvků zde na blogu je až příliš osobní.