Dominikánské antifony k procesí

31.5.2017 01:10 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Přinejmenším z hlediska kalendáře a liturgických textů se dnešní (v době zveřejnění článku už včerejší) den, kdy si připomínáme sv. Zdislavu, slaví nejslavněji v Řádu kazatelů, kde má stupeň svátku nebo slavnosti a tomu přiměřené vlastní texty. To je dobrá příležitost k nahlédnutí do dostupných dominikánských liturgických zpěvníků.

První část Zpěvníčku k průvodu po nešporách tvoří řada antifon, doplněných vždy veršíkem a modlitbou. O Panně Marii nepostradatelná Salve, Regína (jako všechny staré řády mají i dominikáni svůj vlastní nápěv, dostatečně podobný i nepodobný těm ostatním); o sv. Dominikovi antifona O Lumen a responsorium O Spem miram. Z mého pohledu nejpozoruhodnější jsou dvě zbylé, věnované místním dominikánským světcům.

Antifona o sv. Zdislavě Manum suam je poměrně jednoduše stavěná v osmém modu. Nepřekračuje jeho standardní ambitus, nejdelší melismata se omezují na tři noty. Nevykazuje žádné křiklavé nedostatky, ovšem to, že každá fráze končí na finále, působí pokud ne přímo únavně, pak rozhodně spíše prostě. Inopi mi zní jako tvrdý náraz - jako by si melodie říkala ještě o jedno melisma na druhé slabice. Text antifony je vzat doslovně z Přísl 31,20.25 ve vulgátním znění. I kdyby antifona nebyla určena k oslavě světice povýšené ke cti oltáře teprve nedávno, doslovně biblický text i charakter nápěvu ukazují na vznik v prostředí, které se neodvažuje latinsky básnit a skládání chorálních melodií v něm není právě běžný způsob hudebního projevu.

Na druhou stranu použití textu Vulgaty by mohlo ukazovat na starší původ. Antifona na poměrně nespecifický biblický text by mohla být vzata např. z nějakého staršího obecného formuláře. Antifonu s podobným textem databáze Cantus zná z formulářů o sv. Anně.

[EDIT 16.10.2017] Zase jednou mám nemilou povinnost opravit vlastní omyl z nedosti důkladné práce s literaturou: ta podobná antifona, pro niž výše odkazováno do databáze Cantus, figuruje i v potridentském římském oficiu jako antifona k Magnificat druhých nešpor v commune svatých nepanen. Co je ale důležitější: při hledání zdroje dominikánské antifony jsem měl nahlédnout do řádového antifonáře (Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 108*). Tam bych byl zjistil, že nejde o novodobý výtvor bratří české provincie, ale o doslovně převzatou antifonu, která se v předkoncilním dominikánském oficiu zpívala rovněž v commune svatých nepanen, k Benedictus.

Jak jiná je antifona Ave florum flos! Text je formulován jako modlitba oslovující sv. Hyacinta. Je rýmovaný, bohatá přirovnání se neštítí klišé a superlativů - vyjadřuje se jazykem středověkých rýmovaných oficií, a i charakter nápěvu tomu odpovídá. Vzhledem k tomu, že sv. Hyacint byl svatořečen již r. 1597, diagnóza možná není daleko od pravdy. Vznikla antifona v Čechách? Nebo v Polsku?

Zdá se, že čeští dominikáni jsou, přiměřeně svému specifickému poslání a pěveckým schopnostem dnešní populace, ve věci zpívaného oficia spíše úsporní, při zohlednění zásady odstupňované slavnostnosti. Je mi ale moc sympatické, že se, jak se zdá ukazovat antifona Manum suam, starají o svůj poklad chorálních zpěvů nejen jako jeho opatrovatelé, ale i pokud jde o jeho rozšiřování. Že dominikánský chorál není mrtvý exponát nebo jednou provždy uzavřený kánon, ale budova principielně otevřená přístavbám.

Latinské zpěvy pro vlastní svátky pražské církevní provincie

9.5.2017 1:22 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší satelitní web: na adrese praga.inadiutorium.cz budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky pražské provincie (Čechy).

Motivace

Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků pražské provincie. Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení: Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil před lety na webu Editio Sancti Wolfgangi; tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem - prakticky se omezujících na denní hodinky svátku sv. Jana Nepomuckého.

Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy s jejími knihovnami a archivy, co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již před delší dobou načaté, a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit: zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích, dohledat, systematicky srovnat existující varianty, a později na základě tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek konstatovat a napravit. Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek k římskému antifonáři.

Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji, chci následně stejně naložit i s pokoncilními - z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.

Vývoj textů

Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval, již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací: přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále. Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť právě na ní moje studium ztroskotalo.)

Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují běžný typ pražského breviáře rukopisného. V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní zpívané oficium možností nejen teoretickou (srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé církevní instituce, jako byla karlštejnská kapitula) a nápěvy pro ně proto existovaly.

Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou citelného úpadku praxe zpívaného oficia: pražská Officia propria ve svých jednotlivých vydáních některé texty postupně nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad, že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře. Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny do pražského propria vydaného r. 1677 ("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune, budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident), ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.

Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou. Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím: kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek tohoto žánru v pražském provinčním propriu, oficií sv. Václava a sv. Ludmily. Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně prosaické a často jde o více či méně doslovně citované biblické úryvky.

Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je, co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium? Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj? -- Zatím jsem nenašel žádný dokument, který by na tuto otázku dával odpověď.

Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily s hymny z commune.

Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta. Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché, podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec, Cecílie).

Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře opět dobou klidu. Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém) a svátky nástrojů umučení Páně - a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených (Anežka, Hroznata).

V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového společného česko-moravského propria dílem složeny nově, dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak, jak vyšly z reforem r. 1865.

Edice a její zásady

Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských textů dotčených svátků. Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé, že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený (kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním kantikům z dalších svátků), považuji za důležité znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky připouštějí jejich použití (VPDMC 274: "Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici") a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout vhodný výběr ze starých zpěvů.

Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici," a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká. Já však mám zato, že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto, že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony, jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici" jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách. Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou nikoho zavazovat.

S ohledem na její praktický účel jsou formulovány zásady pracovní edice:

  • omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
  • postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny obsahující notový záznam ke sledovaným textům (tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience nebo doby vzniku)
  • cílem je spíše poznání změn a případného vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
  • přednostně zpracovat digitalisované rukopisy (protože je to časově a logisticky méně náročné a takto získaná data jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny hůře dostupnými)

Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:

  • nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
  • nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení některé noty
  • vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka", kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu

Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál, který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat a vybrat z něj varianty pro edici praktickou. Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu? Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje? Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější? Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...

Závěrem

Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů současných, zdaleka není osobou povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti středověké musikologie. Zdá se mu však lepší, aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory, než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů scházely příslušné chorální zpěvy.

Křestní nešpory (6): k článku na liturgie.cz

21.4.2017 10:13 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Na webu liturgie.cz předevčírem vyšel článek o křestních nešporách. Nedá mi to, abych na něj krátce nereagoval.

[EDIT 9. 6. 2019] Odkaz výše již nefunguje, článek změnil adresu: Filip M. Suchán OPraem: Křestní nešpory

Paschalis sollemnitatis 98

Předně se rdím, že jsem neznal, a tudíž v dřívějších článcích nezohlednil, oficiální český překlad okružního listu kongregace pro bohoslužbu Paschalis sollemnitatis. Pozoruhodné je, jak je přeložen pro nás klíčový čl. 98 (podrobně o něm v úvodu seriálu):

98. Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto neděli zachovává tradice tak zvaných křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici.

Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, Praha: Sekretariát ČBK, 2001.

"Instauretur" je tu přeloženo prostě "zavést". To sice konvenuje s naším dříve formulovaným názorem, že je v intencích okružního listu možné zavést křestní nešpory i tam, kde se historicky nikdy neslavily, ale není učiněno zadost překládanému textu, kde sloveso "instaurare" nese zcela zřejmě význam "obnovit, znovuzavést". Tento názor patrně sdílí i autor článku, který se sice vůči oficiálnímu překladu otevřeně nevymezuje, ale sám ho v textu parafrázuje výrazem "obnovně zavést".

Jak křestní nešpory "obnovně zavádět"

Výše citované dokumenty vybízejí, aby se tyto nešpory konaly tam, kde je to zvykem, nebo aby se obnovně zavedly, aniž by byl dán přesnější popis. Proto nyní bude nabídnut dvojí způsob, jeden dle zvyklostí premonstrátského řádu, jak je zachován na Strahově, druhý dle zvyklostí, konaných v Paříži v kostele sv. Evžena.

Suchán F. M.: Křestní nešpory, http://www.liturgie.cz/clanky/krestni-nespory.html, 19. 4. 2017

Někdo se možná bude ptát: můžeme si tedy vybrat, a buďto po premonstrátsku, nebo jako u sv. Evžena v Paříži, slavit křestní nešpory i u nás ve farnosti, v (nepremonstrátském) klášteře, ve společenství, ...? Nebo se můžeme předloženými vzory inspirovat a svoje vlastní křestní nešpory si volně poskládat?

Je užitečné zeptat se, jakým právem se v článku popsané křestní nešpory slaví. V případě strahovské kanonie se tak děje v rámci "řádné formy římského ritu", z titulu partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu, jak je vtěleno do dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.

V pařížském kostele Saint-Eugène se křestní nešpory konají - v širším rámci liturgického života farnosti slavící liturgii v mimořádné formě římského ritu - podle předkoncilních liturgických knih pařížské arcidiecése (viz komentář a přiloženou brožurku s texty a notami). Není přitom úplně jasné, a nemám možnost ověřit, zda byl řád velikonočních nešpor s průvodem součástí pařížského diecésního propria až do poslední liturgické reformy - a tudíž se dnes nešpory podle něj slaví zcela zákonně na základě motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum - anebo jde o zvyklosti opuštěné již dříve, a nyní po delší době obnovené.

Paschalis sollemnitatis 98 rozhodně neautorisuje svévolné úpravy obsahu nešpor velikonoční neděle (srov. VPDMC 246 a 247), ani znovuzavádění jejich dlouho opuštěné podoby. Takové úpravy by musely být ošetřeny partikulárním liturgickým právem, podobně jako v premonstrátském řádu: tak by snad bylo možné pomýšlet na "řád křestních nešpor pro české a moravské diecése". Ústřední prvek křestních nešpor - průvod ke křtitelnici s připomínkou křtu - však dobře lze obnovit v "prostoru liturgického práva prostém", jako pobožnost připojenou ke zcela zákonným velikonočním nešporám. V jednom z dřívějších článků jsme podali návrh, jak to udělat (v samostatném článku pak vyšly české texty); hodný pozornosti je i způsob, jak se připomínka křtu koná v pražské katedrále.

Závěrem

Nezbývá než vyjádřit naději, že článek na webu liturgie.cz pomůže dostat křestní nešpory - nejen jako liturgickou specialitu premonstrátského řádu, ale jako součást společného liturgického dědictví křesťanského Západu - do širšího povědomí, a třeba i otevřít diskusi ohledně možností a podoby jejich znovuzavedení v českých a moravských diecésích.

Velikonoce 2017 v Praze

17.4.2017 23:35 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou návštěvy míst, kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat o poznání hůře, ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco "hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno, co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.

Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno, co jsem měl v plánu. Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit (opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem oboje zaspal.

Na Zelený čtvrtek večer jsem byl při modlitbě se čtením z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám; budu snad rozumět i bez textu před sebou," odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil. Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi, opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část hodinky se právě říká.

Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno, v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě jako vigilie (VPDMC 73). Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč. Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři, každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum. (Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném jedinému čtení.)

Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky. Vigilii bezprostředně následoval kompletář, opět celý recitovaný.

Na Bílou sobotu ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se modlitby se čtením a ranních chval v katedrále. S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu" cituje Ef 5,14: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!

Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená". (Viz nápěvy na webu "katedrální typografické dílny".)

Na Boží hod jsem do katedrály zamířil znovu, na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální, letos však byly české. Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu, provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu obvyklé. S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých mozet nebo almucí oblékli bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý, p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.

Po požehnání se zpívala antifona Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým. Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno křestní vodou. Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš z křestního pramene život stále novým generacím... (Jedna takto začínající modlitba je v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si vzpomínám, byla podstatně delší.) Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.

Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých pražských velikonočních nešpor, a jak ho doporučujeme pro slavení křestních nešpor dnes.

V pražské katedrále se tedy koná jakési jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání. Náplň zastavení - ať už to je či není záměr - poměrně věrně napodobuje historické předlohy; obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční. Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni": připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.

Nešpory v královéhradecké katedrále

3.4.2017 1:48 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V královéhradecké katedrále se nešpory konají každou první neděli v měsíci (pro aktualisované informace viz stránku Místa). O první neděli měsíce dubna jsem se tam tedy vypravil, abych alespoň jedny viděl a slyšel.

Přišel jsem chvíli před začátkem. Zpěváci katedrální scholy se scházeli a zaujímali místa na lavicích pro ten účel přistavených v chóru před, resp. vedle lavic chórových, vyhrazených pro kanovníky a kněžstvo. Po půl šesté se ozval zvonek a ze sakristie za zvuků varhan vyšli páni kanovníci spolu s jedním přisluhujícím. Zaujali místa v chórových lavicích a úvodním veršem začaly vlastní nešpory, kompletně zpívané z Olejníkových Nedělních nešpor.

K mému překvapení po dozpívání hymnu umlkly varhany - a pan regenschori během prvního žalmu seběhl s kruchty a připojil se ke zpěvákům. Je to tu takhle zvykem po celý rok? Nebo se bez doprovodu zpívá jen v době postní? A počítal P. Olejník s možností, že se jeho nešpory budou zpívat "chorálně"? (Srov. také podobnou praxi v Ústí nad Orlicí.)

Antifony předzpěvoval a žalmy začínal jeden z kanovníků. Psalmodie se zpívala střídavě na strany. Prokládání žalmů antifonou bylo dodrženo, jak je v Nedělních nešporách vyznačeno.

Jak jsem tak seděl v téměř liduprázdné chrámové lodi, neměl před sebou text a poslouchal důvěrně známé texty nedělních nešporních žalmů, do nichž znovu a znovu vpadaly antifony, musel jsem se ptát, co je vlastně záměrem tohoto řešení psalmodie. Na první pohled se může zdát, že jde o krok směrem k lidovosti: návštěvník nešpor nemusí umět zpívat žalmy a ani před sebou nemusí mít všechny texty - "jen" odpovídá antifonou, podobně, jako je zvyklý odpovídat při responsoriálním žalmu mše. Jenže to neodpovídá "provozovací praxi referenčního kostela" (pokud vím, v olomoucké katedrále se žalmové verše v alternaci schola-lid, a antifonu zpívají všichni společně; lid se tedy podílí i na zpěvu žalmů, nejen antifon) a bylo by to nesmyslné i věcně, protože nápěvy antifon jsou složitější než nápěvy žalmů.

Několik možných vysvětlení mě napadá. Možná šlo o pokus trochu natáhnout kratinkou psalmodii pokoncilních nešpor. Možná se někomu zdálo vhodné pro správné strávení antifon postavit je účastníkovi před oči vícekrát. Možná P. Olejník považoval souvislou psalmodii za únavnou. S posledním bodem nelze než souhlasit, ale není to problém psalmodie vůbec, nýbrž specifický problém Olejníkových žalmových nápěvů - srov. co k tomu bylo řečeno v jednom ze starších článků.

Jeden postřeh k liturgickým postojům: Každého, kdo článek bude číst, zapřísahám, aby se nezkoušel klanět vsedě; zejména pak ne, když veřejně vykonává nějakou liturgickou funkci. Jediná úklona, která vsedě nevypadá nedůstojně, je úklona (jen) hlavou. Pro jakoukoli hlubší úklonu je nezbytné vstát.

Po závěrečné modlitbě bezprostředně následoval výstav Nejsvětější svátosti (na Chvalte, ústa opět ožily varhany), eucharistické požehnání a na závěr Salve (tradičně ovšem k době postní patří jako závěrečná mariánská antifona Ave, Regina coelorum) s pěkným střídmým doprovodem, jaký chorálu sluší nejen v době postní. A já jsem, přesně podle dobré rady na webu sboru Cantores Gradecenses, pokračoval na večerní mši do kostela Nanebevzetí Panny Marie.

[EDIT 5.4.2017] Při psaní článku jsem nevzpomněl jedné veskrze zmíněníhodné skutečnosti - totiž, že královéhradecká katedrální kapitula patří mezi českými kapitulami co do objemu veřejně slaveného oficia k nejštědřejším, pokud jí dokonce v tomto směru nepatří naprosté prvenství. Každé pondělní a čtvrteční ráno je možné připojit se v katedrále ke kapitulním ranním chválám. Pravděpodobně jsou to ranní chvály úplně nebo z větší části recitované, což jim ubírá na zajímavosti z hlediska tematického zaměření tohoto webu, rozhodně ale ne na záslužnosti.

Ke kapitule karlštejnské

26.3.2017 23:58 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Chystám se letos podniknout několik výletů, abych si udělal obrázek o liturgickém životě českých kapitul. Začal jsem dnes, o čtvrté neděli postní, cestou za kapitulou, kterou je snad vůbec nejtěžší "dopadnout při činu", neboť se její liturgické působení omezuje na několik málo mší během roku. Letos jsou naplánovány všehovšudy dvě. Mše, konaná u příležitosti výročí založení kapituly, se za hojné účasti lidu konala v kapitulním kostele, tj. v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně. Zpěvem ji doprovodil chrámový sbor ze Žižkova.

Oficium karlštejnská kapitula veřejně slaví jen příležitostně, např. jako liturgický rámec kanovnické instalace. (Srov. např. podobnou praxi kapituly vyšehradské.) Naposledy byl takto při nešporách 29. 11. 2016 instalován čestný kanovník P. Giuseppe Sergia Ciucci. Protože v takových případech jde téměř jistě o nešpory recitované, stejně bych tu o nich neměl co psát. Já dnes ale ve skutečnosti ani tolik nechci psát o tom, co kapitula dělá dnes, jako upozornit na půvab její zakládací listiny.

Kompletní přepis a český překlad je na webu kapituly, scan se dá prohlížet na portálu Monasterium.

Každodenně na úsvitu při východu slunce sejdou se v kapli Panny Marie, aby spořádaně a zbožně říkali kanonické hodinky, oděni superpelicemi a majíce po způsobu kanovnickém chórové mitry. Rozděleni na dva chóry budou střídavě stát a sedět, při čtení žalmů budou dělat potřebné pomlky, to jest budou u veršů dodržovat jejich předěly; podobně i nešpory v jejich hodinu. Co se týče těchto kanonických hodinek, budou je odříkávat beze zpěvu, dokud s pomocí Boží nerozmnožíme počet osob včetně nich na deset. Jakmile však bude jejich počet dosažen, budou od té doby povinni v řečené kapli slavné Panny Marie, anebo kdykoliv by do ní nemohli mít pohodlný přístup, v kapli svatého Mikuláše, ony jednotlivé hodinky uctivě a zřetelně zpívat podle noty.

Každodenně pak budou děkan a řečení kanovníci podle druhu slavnosti čili tak, jak příslušné doby vyžadují, povinni sloužit nejméně tři odpovídající nezpívané mše, dvě ve hradě, jednu totiž v kapli Panny Marie, druhou v kapli svatého Mikuláše, a třetí ve filiálním kostele, kdežto o hlavních slavnostech našeho Původce a slavné Rodičky Boží, ustavičné Panny Marie, jakož i andělů, Křtitele Páně, apoštolů, dědiců zemských, posvěcení chrámu a každou neděli budou v kapli Panny Marie, anebo kdyby jim snad z nějakého důvodu nebyla přístupná, tehdy v kapli svatého Mikuláše zpívat podle noty mši toho dne a nešpory první i druhé, a to tak, že až se naplní zmíněný počet desíti kanovníků čili kněží, budou od té doby povinni každého dne odzpívat nejméně jednu mši podle noty.

Dále pak budou pro všechny potřebné neustále přechovávat v jedné z těch kaplí, to jest oněch Znamení či blahoslavené Panny nebo svatého Mikuláše, svátost těla Páně a posledního pomazání. Rovněž o prosebných dnech budou konat obvyklé litanie s procesím. Při mších a oficiu denním i nočním čili při kanonických hodinkách se budou držet obřadů a předpisů pražského kostela.

(Převzato z webu kapituly, s úpravou pravopisu "kánonické (hodinky)" na "kanonické".)

Výčet liturgických povinností karlštejnských kanovníků v době založení kapituly Karlem IV. je při své povšechnosti poměrně obsáhlý. Zajímavou otázkou je, zda měli kanovníci povinnost recitovat v chóru všechny hodinky. Listina totiž zmiňuje bez bližšího upřesnění jen hodinky, k nimž se mají scházet za úsvitu (nepochybně matutinum s laudami a snad i s primou), a nešpory. Až dále je jen mimochodem, v souvislosti s povinností večer spořádaně opustit hrad, zmíněn kompletář. I o něm se předpokládá, že ho po nešporách v chóru odrecitují. Je pravděpodobnější, že se podobně tiše předpokládá i odbavení tercie, sexty a nóny, nebo že k chórovému slavení těchto hodinek karlštejnští kanovníci vázáni nebyli a mohli se je modlit podle libosti mimo chór?

Až zarážející je, jak zakládací listina vypočítává "samozřejmé" detaily provedení hodinek: kanovníkům se určuje nejen, že mají hodinky říkat oděni superpelicemi a chórovými mitrami, ale i to, že se při psalmodii střídavě sedí a stojí a že se vprostřed verše dělá pauza. Zdá se, jako by zakladatel úplně nevěřil, že kanovníci budou své liturgické povinnosti vykonávat pořádně.

Ustanovení ohledně zpěvu nejsou úplně systematická, ale lze je uspořádat takto: bez ohledu na počet členů měla kapitula povinnost o nedělích a významnějších svátcích zpívat první i druhé nešpory a jednu ze mší. Od dosažení počtu deseti členů měla každodenně oficium zpívat celé a mši jednu, při zachování celkového počtu tří mší.

Vidíme, že ani za doby Karlovy nebylo zpívané oficium samozřejmostí, ale bylo nahlíženo jako záležitost personálně náročná a menší církevní instituce proto k němu nebyly v plném rozsahu vázány. Já si nad onou "zpěvní kvótou" deseti kanovníků říkám, na jakých vlastně stojí předpokladech. Kdo dnes chce někde slavit zpívané nešpory, neptá se, jestli bude mít deset kleriků, ale jestli sežene alespoň pár lidí, kteří umí zpívat a přijdou. Listina však hudební kompetence kanovníků vůbec neřeší. Co bylo s ohledem na proveditelnost kompletně zpívaného oficia při početním stavu deset kanovníků jiné než při stavu polovičním? Zdá se, že pouze redundance, tedy schopnost překonávat personální výpadky vlivem nemoci, neodkladných cest apod., resp. rozkládat sólové části (možno myslet na zpěv sólových částí responsorií matutina, popř. výjimečně vypečených svátečních antifon) mezi více lidí. Základní hudební kompetence se tedy předpokládají jako samozřejmá výbava středověkého klerika, resp. kandidáta na kanovnické beneficium.

Dnes, kdy je karlštejnský kanonikát snad hlavně formou vyznamenání pro kněze pražské arcidiecése a i děkan, který je zároveň jediným sídelním kanovníkem, je ustanoven farářem jinde, je liturgický život kapituly omezen na symbolickou špetku a oficium v něm nehraje prakticky žádnou roli, natož aby se zpívalo. Na druhou stranu - toto "liturgické vyprázdnění" odpovídá "významovému vyprázdnění" Karlštejna, který dávno není karlovským trezorem relikvií a říšských pokladů, ale především historickou památkou a turistickou atrakcí. Když P. Szabó závěrem přímluv dnešní karlštejnské mše připojil "abychom také my, jako zdejší kanovníci, dobře plnili své poslání," já se musím ptát, co tím posláním vlastně je.

Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku, ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už nechápe posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa (jak můžeme vidět na sporech o vlastnictví katedrály sv. Víta). Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn. Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí, ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel Karel IV.

(kapitulakarlstejn.cz)

Podle všeho také nechápu "posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa". Karlštejnská kapitula a skromný liturgický život hradních kaplí je pro mě právě - romantický relikt středověku. Není tajemstvím, že mám takové relikty rád, ale žádný hlubší smysl, žádné "znamení pro dnešní dobu", za tím nevidím.

Křestní nešpory (5): České texty, zpěvy a doplňky

24.3.2017 00:14 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

V posledním článku seriálu o křesních nešporách byl podán návrh, jak velikonoční nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu," slavit dnes. Návrh však obsahuje pouze latinské texty, což toho, kdo snad chce křestní nešpory v českých podmínkách opravdu slavit, sotva uspokojilo. Další článek tedy přináší české znění modliteb a zpěvů k průvodu, včetně nápěvů. Nadto se hodí doplnit několik dílčích detailů: na některé v předchozích článcích nezbylo místo, jiné jsem v té době ještě neviděl, nebo se mi nezdály důležité.

České texty

Po skončení nešpor vychází průvod z chóru. V průvodu se nese paškál. Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113 Chvalte, Hospodinovi služebníci.

Zastavení u křtitelnice. Za zpěvu antifony Viděl jsem pramen vody (Vidi aquam) se křtitelnice okuřuje.

V. U tebe, Hospodine, je pramen života, aleluja. R. V tvé záři vidíme světlo, aleluja. (srov. Žalm 36, 10; pro "české liturgické znění" viz veršík po krátkém čtení tercie o sobotě 3. týdne žaltáře)

Modleme se. Bože, ty otvíráš těm, kdo byli zrozeni z vody a z Ducha svatého, přístup do nebeského království: rozhojni v nich milost, kterous jim daroval, aby, když byli očištěni od všech hříchů, dostali podíl na všech tvých zaslíbeních. Skrze Krista, našeho Pána. (vlastní překlad modlitby Deus, qui renátis z pražského breviáře)

Průvod pokračuje. Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66 Jásejte Bohu, všechny země (alternativně žalm 111 nebo 112).

Zastavení u kříže.

V. Hlásejte mezi národy, aleluja. R. Hospodin kraluje, aleluja. (srov. Žalm 96, 10)

Modleme se. Pamatuj, Bože, na ty, kdo byli zachráněni smrtí tvého Syna a radují se z jeho vzkříšení; chraň je stále svou otcovskou láskou, aby jejich radost byla trvalá. Skrze Krista, našeho Pána. (Český misál, sobota 3. velikonočního týdne, postcommunio)

Závěrečná část průvodu. Zpívá se antifona Kristus vzkříšený z mrtvých již neumírá (Christus resurgens), nebo jiný vhodný zpěv.

Ke stažení: České antifony k průvodu, notované

České překlady textů určených ke zpěvu či přednesu jsou, kde to bylo možné, vzaty z aktuálně platných českých liturgických knih. Modlitba Deus, qui renátis, která v současných liturgických knihách římského ritu nefiguruje, byla nově přeložena z latiny, přičemž bylo dbáno toho, aby byla vhodná k hlasitému přednesu a příjmu poslechem. Text antifony Christus resurgens byl vzat z příslušného místa liturgického překladu Nového zákona.

K českým antifonám

Zdálo se vhodné nabídnout pro české texty antifon k procesí zhudebnění stylově koherentní se zpěvy velikonočních nešpor připravenými v rámci projektu In adiutorium. Snaha byla ovšem úspěšná jen částečně: připravené antifony považuji za poměrně zdařilé, oproti latinským předlohám jsou však výrazně méně melismatické a tedy kratší. To dosti výrazně ohrožuje jejich funkčnost: antifona Viděl jsem pramen vody má vystačit na okouření křtitelnice, Kristus vzkříšený z mrtvých dokonce na průvod od kříže zpět do chóru. Mé české antifony tuto funkci i při velmi pomalém přednesu sotva budou moci splnit. Jenže skládat melismatičtější české zpěvy, aby byly zpívatelné a poslouchatelné, neumím. (Možná jednou budu tvrdit, že to - ať vůbec, ať v rámci mých komposičních zásad - ani vkusně nejde. Zatím to netvrdím.)

Antifona Kristus vzkříšený z mrtvých byla zpracována tak, že základem je text odpovídající antifoně Christus resurgens bez verše. Antifona se dá zpívat i v tomto krátkém znění. Aby se získalo pár cenných sekund navíc, ale také kvůli scelení biblického úryvku, byl doplněn verš, obsahující právě tu část verše Řím 6,10, která v tradičním znění chybí. Dalšího prodloužení by se dalo docílit tím, že by se antifona nezpívala "podle katedrálních rubrik", s "a když žije ... aleluja" zpívaným jen jednou, na konci, ale na způsob responsoria: "R. Kristus... vládu. A když žije... aleluja. V. Když umřel... R. A když žije... aleluja." Takto (samozřejmě s veršem Dicant nunc na místě našeho verše pavlovského) ji potkáváme mj. v níže zmiňovaných procesionálech.

Ač se tu české texty antifon Vidi aquam a Christus resurgens nabízí zhudebněné, je dobře možné - a snad i doporučeníhodné - kvůli kráse a důstojnosti tradičních chorálních nápěvů je zpívat latinsky, i když zbytek textů nešpor a průvodu bude v češtině. (Srov. VPDMC 276: "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem.") Pokud se dává přednost českým zpěvům, může být vhodné vzít pro Viděl jsem pramen vody nápěv v místě obvyklý, byť třeba stylově se zbytkem zpěvů ne zcela koherentní - nejčastěji to bude patrně nápěv Olejníkův. Pak se ale opět narazí na to, že antifona (ještě kratší než moje) nepokryje liturgickou akci, kterou má doprovázet.

Další možností by bylo sáhnout do starých rukopisů s liturgickými zpěvy v národním jazyce. Transkripce počeštěné antifony Christus resurgens z Jistebnického kancionálu je v příloze minulého článku. Úprava antifony se dávnému kantorovi docela dobře povedla a její použití lze doporučit - jediným zapeklitějším místem je melisma na nezpěvném "z mrtvých". Antifonu Vidi aquam jsem viděl zatím vždy jen ve volné utrakvistické úpravě, kdy je melismatický zpěv při zachování melodie přepracován v sylabický s rozkošatělým textem. Většina zpěvů tohoto druhu se mi jeví mimo úzký kruh milovníků utrakvistického chorálu v dnešní době v praxi nepoužitelná, a to především pro svůj jazyk, který spojením archaičnosti a květnatosti na dnešního posluchače působí nevážně, bizarně, a vyvolává v něm pobavení nebo údiv.

Kdo by o utrakvistická znění antifony přeci stál, nechť v databázi LIMUP fulltextem hledá "Vidi aquam" a nebude zklamán. Některé z takto nalezených rukopisů najde digitalisované v Manuscriptoriu.

Kromě vlastního zhudebnění českých textů antifon Vidi aquam a Christus resurgens se nabízí také návrh výběru dvou alelujatických antifon k žalmům zpívaným při průvodu. Širší nabídka, z níž byly antifony vybrány, je v příloze minulého článku.

Ještě jednou k antifoně Christus resurgens

V uplynulých týdnech jsem procházel větší množství liturgických rukopisů, které byly užívány v českých zemích, a i když hlavní záměr práce byl jiný, věnoval jsem při tom pozornost také velikonočním nešporám. Zajímavý pohled na naši antifonu poskytly rukopisy monastického původu s různou mírou jistoty spojované s jiřským klášterem. Christus resurgens bývá v breviářích benediktinek uváděna jako antifona k procesí po velikonočních nešporách, a to vesměs jako jediný zpěv toho určení a bez údaje o cíli procesí. Důležité je, že jí tu vždy chybí nám již známý protižidovský verš Dicant nunc Iudaei a sestává tak pouze ze zkráceného pavlovského úryvku Řím 6,9-10. Delší znění ovšem není benediktinkám neznámé: konsistentně jen s ním se naopak setkáváme v procesionálech. Antifona tedy zřejmě byla užívána ve formě kratší i delší, a to podle příležitosti nebo liturgické funkce. Tím se také vysvětluje minule konstatovaný fakt, že po hudební stránce dobře funguje i bez verše.

Bez verše Dicant nunc: breviáře CZ-Pu XII A 22, 3r; CZ-Pu XII E 1, 8r; CZ-Pu XIV F 21, 95v; antifonář CZ-Pu XIII C 7, 5r

S veršem: procesionály CZ-Pu XII E 15a, 81r; CZ-Pu XIII H 3c, 159r; ordinář CZ-Pu XIII E 14d, 79v

Určitou kuriositou je procesionál CZ-Pu VII G 16, 101v, kde je verš Dicant nunc prokládán glosami rýmujícími glosované pasáže, a tak natažen do dvojnásobné délky.

Další vhodné zpěvy

Kdo by měl potřebné pěvecké kapacity a chtěl průvodu dodat lesku sborovým zpěvem, na CPDL najde několik sborových úprav antifony Christus resurgens (pozor, ne všechny skladby v dané kategorii opravdu zpracovávají text naší známé procesionální antifony!), stejně jako Vidi aquam. V případě antifony Christus resurgens, zpívané cestou od kříže zpět do chóru, je otázkou, zda je vícehlasý zpěv dobře proveditelný při procesí.

Kde by si potřeba překonat při průvodu delší vzdálenost vyžádala delší zpěvy než ty, se kterými náš návrh v návaznosti na předtridentský breviář počítá, je možné buďto prodloužit zpěv žalmů např. opakováním antifony po každém verši, nebo průvod nastavit dalšími vhodnými zpěvy. Jejich bohatou pokladnicí jsou např. velikonoční sestavy v procesionálech jiřského kláštera, na něž odkazujeme výše.

Začátek a konec průvodu

Minule předložený návrh prakticky přešel otázku, jak by měl být ztvárněn začátek a konec průvodu. Tuto otázku přitom není vhodné odbýt, protože i (para)liturgie musí "mít hlavu a patu". Premonstrátská pokoncilní podoba křestních nešpor, kde je průvod integrován do rámce nešporní psalmodie, zahajuje ho zvláštní výzvou s odpovědí (Procedamus ad fontem aquae vivae. / In nomine Christi. Amen.) To napodobuje i návrh Petra Havlína. Pražský breviář žádný takový přechod k průvodu nemá - naopak rubrika zdůrazňuje, že hned po závěrečné modlitbě nešpor jeden začne alelujatickou antifonu k žalmu Laudate pueri. To doporučuji podržet. Akorát bude vhodné (bez opory v pražském breviáři, ale podobně jako např. ve starých velikonočních nešporách premonstrátských) nešpory ukončit Dobrořečme Pánu: když průvod podle našeho návrhu není součástí liturgie, ale pobožností k nešporám přivěšenou, sluší se zřetelně vyznačit předěl.

Maje před očima jako model průvod po nešporách v pražské katedrále, byl jsem minule hotov pro závěr průvodu převzít tamní obyčej. Průvod tam víceméně "vyšumí do ztracena" - před sakristií zpěváci dozpívají; uvolněný akustický prostor poznenáhlu vyplní improvisace na (do té doby mlčících) velkých varhanách; kanovníci, asistence a zpěváci se s Benedicamus Domino ukloní před procesním křížem, a jdou se převléci. To je přiměřené zakončení závěrečného průvodu po "všedních" kapitulních nešporách. Možná to ale přeci jen není stejně vhodný způsob zakončení za jiných okolností - zvlášť někde, kde obřady nejsou neseny kapitulou nebo jiným "profesionálním liturgickým tělesem", ale konají se především s lidem a pro lid.

Nakonec se přeci jen zdá nejvhodnější vrátit se i co do úpravy závěru průvodu k řešení pražského breviáře: po zastavení u kříže se průvod s antifonou Christus resurgens vrátí do chóru. Kde by kříž byl od chóru daleko, takže by antifona k překonání vzdálenosti nestačila, doplní se další vhodný zpěv. V chóru se říká poslední verš a modlitba. Protože tyto části do návrhu v minulém článku nebyly zařazeny, následují nejprve latinské texty.

V. In resurrectióne tua, Christe, allelúia. R. Coeli et terra laeténtur, allelúia.

Orémus. Concéde, quaésumus, omnípotens Deus, ut qui domínicae resurrectiónis sollémnia cólimus: innovatióne tui Spíritus a morte ánimae resurgámus. Per eúndem.

(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII verso.)

V. Z tvého vzkříšení, Kriste, aleluja. R. Ať se radují nebesa i země, aleluja.

Modleme se. Všemohoucí Bože, slavíme památku zmrtvýchvstání tvého Syna a prosíme tě: dej, ať obnoveni tvým Svatým Duchem také my vstaneme ze smrti hříchů. Skrze Krista, našeho Pána.

(Překlad vlastní.)

Tady se můžeme od středověkého scénáře opět oddělit: celebrant dá požehnání a rozpouští lid; za zpěvu závěrečné mariánské antifony Regina coeli s přisluhujícími odchází ze scény a shromáždění se rozchází.

Symbolika

Jak při průzkumu historických forem liturgie, tak při budování vlastního návrhu křestních nešpor jsme se zaměřili na "scénář", a to scénář ořezaný na kost: totiž na to, co kdo kde říká nebo zpívá. To odpovídá autorovu založení a hlavní oblasti zájmu. Tím se nám však ztratila ze zřetele jednak řada symbolů při slavení velikonočních nešpor uplatňovaných, jednak bohatství alegorických výkladů. Mně osobně je sice alegorický výklad liturgie spíše cizí, ale např. krátká zpráva Štěpána Horkého (v úplnosti reprodukovaná v "premonstrátském" dílu našeho seriálu) ukazuje, že pro někoho může být tato rovina interpretace obřadů nosná a bylo by tedy škoda úplně ji zanedbat.

V rámci obřadů průvodu můžeme rozlišit tři tematické okruhy, ke kterým se symbolické jednání, popř. druhotný výklad jednání ne nutně symbolického vztahuje:

  1. křestní: prvky evokující velikonoční vigilii a křestní obřady
  2. christologický: odkazy k utrpení a vzkříšení Páně
  3. prvky související s druhotnými alegorickými výklady

1. křest. Začněme ještě "v sakristii": největší svátek liturgického roku bývá uctěn mj. použitím nejlepších dostupných rouch. V některých diecésích, a podobně i ve starých premonstrátských ordinářích (odkazy níže), však nacházíme rubriku, že se velikonočních nešpor mají všichni (rozumí se především všichni chóroví klerici) účastnit oděni netypicky v albách.

Martene E.: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706: obecně s. 494; speciálně pro Poitiers s. 496.
Pro premonstrátský řád tento zvyk dosvědčuje dříve citovaný článek P. Filipa Suchána; viz také premonstrátský liber ordinarius CZ-Pu Teplá MS.b.12, 53r: Ad ves[peras]. O[mne]s sunt in albis.

Chce se říci, že tu nad snahou o vyjádření slavnostnosti převládá připomínka křtu: alba tu zastupuje křestní roucho. Jenže tomuto výkladu dávají na frak dějiny liturgie: jednak alba jako liturgické roucho patrně nemá společný původ s bílým rouchem křestním, jednak je dosvědčeno, že ve dvanáctém století přinejmenším v některých mnišských kruzích alby oblékal celý chór o velkých slavnostech, tedy jako slavnostní liturgický oděv bez zvláštní vazby na Velikonoce a připomínku křtu (Thurston H.: Alb, in: The Catholic Encyclopedia. New York 1907).

K začátku samotného průvodu pražský breviář určuje, že se má sestoupit "pravou stranou k prameni se svícemi, korouhvemi, paškálem a subdiakonem, oblečeným do tunicely, nesoucím plenář." V průvodu nesený paškál je další odkaz na křest: když se křtí, velikonoční svíce hoří v blízkosti "pramene", a tak se do jeho blízkosti nese, když si tam křesťané své znovuzrození z vody a z Ducha mají připomenout. Odkazem na křest by mohly být i další svíce nesené v průvodu: nebo přinejmenším lze rubriku, formulovanou velmi obecně, takto interpretovat a svíci, na připomínku svíce křestní, vložit do ruky každému účastníkovi. Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 11) zmiňuje, že někde bylo zvykem při mších a nešporách ve velikonočním oktávu zapalovat svíce neofytům. Nabízí se tedy dnes "rozsvítit" celé shromáždění, analogicky jako při velikonoční vigilii.

Připomínka křtu se přirozeně koncentruje v zastavení u křtitelnice: všechny výše zmíněné křestní symboly se scházejí na místě, kde se křest udílí, zpívá se antifona z křestních obřadů, která obrazy čerpajícími zejm. z Ez 47 mluví o křtu jako o prameni spásy vyvěrajícím z Kristova boku.

2. utrpení a vzkříšení Páně. Je možné, že korouhve prostě jen dodávají procesí na lesku. Středověký i moderní katolík znalý latinského oficia si však o Velikonocích při pohledu na korouhve (vexilla) nepochybně vybaví hymnus z oficia Svatého týdne Vexilla regis prodeunt, kde básník na základě podobnosti tvaru opěvuje kříž mj. právě jako Kristovu korouhev. Potom by korouhve mohly být odkazem na Kristovo utrpení: zatímco autor zmiňovaného hymnu vidí jakoby přípravu k rozhodující bitvě, o velikonoční neděli se král Kristus s týmiž korouhvemi vrací vítězný. Nevíme, co na korouhvích bylo vyobrazeno. Pokud však jsou naše úvahy správné, nabízí se korouhev s jednoduchým křížem, podobná, jako se objevuje na některých typech obrazů Zmrtvýchvstalého.

Přinejmenším místně máme právě korouhev s křížem pro velikonoční procesí dosvědčenu - v Sieně: (autor neuveden): Antiquissimi vesperarum paschalium ritus expositio, Romae 1780, s. XLI: "... vadunt ad fontes vexillo cum Cruce praecedente."

K ostatním zmiňovaným náležitostem průvodu podle rubrik pražského breviáře zatím nemám co říci. Údaj o pravé straně je podle všeho místně specifická technikálie odvislá od konkrétního uspořádání liturgického prostoru. Mají nějaký zvláštní význam pokyny ohledně subdiakona? Plenář se v průvodu nese zřejmě proto, aby z něj byly předneseny orace. Proč má subdiakon na sobě mít místo chórového oděvu (který se zřejmě tiše předpokládá u ostatních účastníků nešpor) tunicelu, tedy roucho, ve kterém přisluhuje při mši? Zatím nevím. Snad to v budoucnu bude moci objasnit soustavnější studium rubrik pražského ritu.

3. alegorie. Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9) nejprve alegoricky vykládá zvláštnosti vlastních nešpor, a to jednak jako další odkaz na křestní liturgii ("nešpory začínají kyrie eleison, protože tak i o Bílé sobotě večer začínaly křestní obřady"), jednak jako symbolický předobraz věčnosti (velikonoční nešpory nezačínají jako nešpory, protože věčnost je jako den, který nemá večer; místo capitula se zpívá Haec dies, protože na věčnosti již není třeba nauky, ale jásotu, a místo hymnu aleluja, protože to je ten pravý hymnus nebešťanů).

Samotný průvod vykládá jako napodobení starozákonních předobrazů. Prominentním předobrazem křtu je průchod Izraele Rudým mořem. Nešporní průvody ke křtitelnici v týdnu po vlastním křtu vykládá (tamtéž, par. 10) jako dramatisaci toho, že se Izraelité po utonutí pronásledovatelů v Rudém moři "s díkůvzdáním za utopení nepřátel k moři po celý týden vraceli, zpívajíce Mojžíšovu píseň (Chci zpívat Hospodinu)." (Nevím, odkud tradice o týdenním vracení se pochází - Ex 14-15 o tom neví nic.) Pro jinou variaci na podobné téma viz také již zmíněný příspěvek Štěpána Horkého. Durandus připojuje (par. 11) ještě další starozákonní předobraz: průvod má napodobovat návrat Izraele z babylonského zajetí. Tato alegorie se však zdá být spíše povrchní a málo nosná. Ostatně ani sám autor ji příliš nerozvíjí.

Někde starozákonní předobrazy pronikly z alegorického výkladu liturgie i do jejího ztvárnění a "zhmotnily se," takže byl v průvodu např. nošen Mojžíšův bronzový had jako předobraz Krista - na dřevo přibitého spasitele (par. 12).

Další zvláštní výklad nacházíme v pozdější liturgické tradici premonstrátského řádu, když se při průvodu už nepočítalo se zastaveními u křtitelnice a u kříže, ale poslední dva žalmy se i nadále zpívaly při průvodu do chrámové lodi a zpět: průvod uzavíralo aleluja s veršem Nonne cor nostrum ardens erat in nobis de Jesu, dum nobis loquerétur in via? Průvod tak byl interpretován jako napodobení cesty dvou učedníků se vzkříšeným Ježíšem do Emauz.

Breviarium ad usum canonicorum regularium Ordinis Praemonstratensis, pars verna, Bruxellis 1786, s. 222n.
Srov. také Šebesta K.: Paschální týden v premonstrátském brevíři, ČKD 1923/4, s. 193n.

Závěr

Původně jsem plánoval články nanejvýš tři. Na konci pátého se již zdržím neprozíravých prohlášení, že seriál o křestních nešporách končí, a zůstanu při tom, že momentálně žádné pokračování neplánuji - a do Velikonoc každopádně žádné napsat nestihnu.

Vzhledem k postupující době postní a blížícím se velikonočním svátkům se sluší říci, že autor seriálu vzácné čtenáře nikam na křestní nešpory nezve, a v den Zmrtvýchvstání Páně nejspíš sám bude zpívat nešpory podle předkoncilního římského antifonáře, jako celý tento rok. Pokud by se však někdo nechal vyprovokovat a "nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" uspořádal - ať už podle našeho návrhu, nebo jinak - pisatel by o tom rozhodně rád slyšel. Neméně ho zajímají případné námitky proti předloženému návrhu, ať už vedené z posic liturgicko-právních, jazykových, hudebně-praktických, či jiných.

Josef Olejník: Kompletář

18.3.2017 00:41 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Mám v úmyslu postupně nacvičit varhanní doprovod všech zatím dostupných zhudebnění denní modlitby církve: všechno, co je v kancionálu; něco z Olejníkových Nedělních nešpor; některé z nešpor Šmolíkových. I když necvičím s bezprostředním výhledem na bohoslužebné uplatnění, ale "do zásoby", a abych dotyčné hudebniny jak jen mi možno poznal, začal jsem tím, co má přeci jen největší šanci někdy někde opravdu zpíváno být - totiž částmi oficia zahrnutými do kancionálu, počínaje Olejníkovým kompletářem.

Doprovody k číslům 08x jsou pouze v "zeleném" vydání varhanních doprovodů ke kancionálu (1994 a dále). V době vzniku "hnědého" (1980) ještě dotyčná čísla v kancionálu nefigurovala; snadné doprovody (jak "červený" od jednoty Musica sacra, tak Plhoňův) se zase omezují jen na kmenovou část repertoáru začínajícího liturgického varhaníka, k níž liturgie hodin nikdy nepatřila a patřit nebude - ne pro svou náročnost, ale proto, že její veřejné slavení je jen málo rozšířené.

Kompletář se pro začátek doporučuje nejen tím, že jde o zpěvy během celého liturgického roku co týden opakované, ale také snadností doprovodu: ten se omezuje na tři hlasy a dá se pohodlně hrát bez pedálu (jen jediný akord v závěru hymnu levou ruku výrazněji napne).

Nedělní kompletář byl zřejmě vůbec prvním hudebním počinem P. Olejníka na poli liturgie hodin. Noty byly otištěny r. 1977 jako přívazek žaltářového svazku "charitního" breviáře. Při srovnání s (o desítky let mladšími) Nedělními nešporami je nápadný rozdíl v pojetí psalmodie: v kompletáři se nepředpokládá opakování antifony po každých několika verších žalmu, ale zpívá se celý žalm vcelku, antifonou pouze zarámovaný.

Liturgie hodin. Žaltář, Společné texty svatých, Texty za zemřelé. Brno?: Česká katolická charita 1977.

V návaznosti na nedávný článek věnovaný mj. nápěvům psalmodie v Nedělních nešporách jsem se díval, zda tam některé nepřešly právě z kompletáře. Zjistil jsem, že P. Olejník takto použil pouze nápěv Simeonova kantika, se kterým se (v mírně odlišné harmonisaci) setkáváme v nešporách slavnosti sv. Václava (s. 705 varhanního doprovodu). Žádný ze dvou nápěvů kompletářových žalmů do Nedělních nešpor převzat nebyl.

Většina zpěvů kompletáře zůstává každý den stejná, mění se pouze žalmy a jejich antifony. (Dnes obvyklá varianta českého breviáře má navíc pro každý den v týdnu vlastní hymnus. Charitní breviář ovšem zná hymny pro kompletář jen tři, stejně jako Liturgia horarum; z toho jen dva našly cestu do kancionálu.) V kancionálu je však otištěn jen žalm pro kompletář po druhých nešporách neděle. S tím se dá naložit různě. Kompletář se může zpívat jen ve dny, pro které je určen; nebo je možné, jak doporučuje Direktář pro varhaníky (Brno: Musica sacra 2006, s. 50), využít dovolení VPDMC 88 používat nedělní texty třeba i každý den; konečně je možné zhudebnění žalmů a antifon pro ostatní dny dohledat mimo kancionál: pro kompletář po nedělních prvních nešporách je ve výše zmíněném svazku "charitního" breviáře (doprovod jsem však zatím nenašel), pro ostatní dny v týdnu je P. Olejník dokomponoval, jako svoje vůbec poslední dílo, v dubnu 2009. Včetně doprovodu jsou mezi přílohami diplomové práce Jakuba Vavrečky.

Feriální žalmy a antifony, doplněné takto s odstupem více než třiceti let, jsou přizpůsobeny rámci původního díla: zhudebněn je stejný překlad liturgických textů; pro všechny žalmy je použit stejný nápěv jako pro žalm 91 v kompletáři po druhých nedělních nešporách (žalmy kompletáře po prvních nedělních nešporách mají nápěv jiný). Harmonisace psalmodie se ovšem v detailech liší a antifony jsou, narozdíl od trojhlasu, uplatněného v doprovodu všech původních částí, harmonisovány čtyřhlasně.

Kompletář se uzavírá závěrečnou mariánskou antifonou. V kancionálu je jedna otištěna přímo v rámci formuláře a pro další rozmanité možnosti se odkazuje do jiných oddílů. Mně se Olejníkův hudební rukopis jeví tak specifický, že je téměř nutností kompletář celý zpívaný na jeho nápěvy uzavřít také jeho zpracováním závěrečné mariánské antifony. Možná autor smýšlel stejně: v r. 1977 se kompletář tiskl i s kompletní sadou závěrečných mariánských antifon. Ty je dnes možné najít roztroušené po různých částech olomouckého vydání kancionálu.

Slavná Spasitele matko č. 186; Zdráva buď, královno nebe je i v neolomouckých vydáních přímo na konci kompletáře; Zdrávas, Královno č. 887; Raduj se, královno nebeská č. 485

Je však třeba říci, že zejména antifona Zdrávas, Královno v Olejníkově úpravě by byla daleko nejtěžším zpěvem celého kompletáře a bez opory v udatném chrámovém sboru patrně není radno se jí dotýkat.

Nebylo by od věci doplnit článek nahrávkou, protože komentované dílo nepatří k těm, která jsou často k slyšení. Ovšem zatímco od toho, abych kompletář uměl bez škobrtání zahrát, mě dělí již "jen" delší pokračování ve cvičení, zpívat tak, aby se to dalo poslouchat, nebudu umět nikdy. Nahrávka tudíž zůstává úkolem na "možná někdy" - a rozhodně ne pro pisatele jako jednotlivce.

[EDIT 31. 1. 2023] Jedna nahrávka se našla na facebookovém profilu farnosti Bělá pod Bezdězem. Není úplně typická, protože reflektuje repertoárové zvláštnosti velikonočního oktávu, ale celkový ráz Olejníkova kompletáře ukazuje dobře.

Conventus Choralis a jeho oficium

4.3.2017 15:55 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Sotva se ještě najde v českých zemích nějaký milovník gregoriánského chorálu, který přinejmenším neslyšel o všech uchu-, duchu-, a snad i Bohu-milých podnicích, pořádaných pod hlavičkou volného sdružení chorálumilovných pěvců Conventus choralis: každoroční Svatý týden s kompletním chorálním oficiem; během akademického roku každou středu ranní chvály v Praze u Salvátora; přes rok několik dalších akcí, dílem již tradičních (mj. poutní slavnost v Roudnici n. L. o Narození Panny Marie; první neděle postní), dílem jedinečných.

Conventus Choralis nabízí volně ke stažení většinu svých zpěvníků. Zdá se mi užitečné podívat se na ně jako na liturgický pramen. Co je to za liturgii, kterou můžete v Roudnici nebo ve středu ráno u Salvátora zažít? Podle doby a místa vzniku, ale i podle vnější úpravy a charakteristického přístupu k textovému a hudebnímu materiálu můžeme zpěvníky rozdělit na tři redakce: nejstarší vrstvu představují noty přivezené z Francie. Druhou ty, které jsem mezi lety 2012 a 2014 sestavil a vysázel já. Třetí vrstvu tvoří materiály vzniklé (popř. zásadně přepracované) po mém stažení se ze scény.

1. Noty z Francie

Nejstarší z not vystavených na webu jsou ty pro první neděli adventní a první neděli postní, které jsou převzaté z Francie, od Choeur grégorien de Paris. Soubory vystavené na webu jsou scany z papírového výtisku. Části jsou psané na počítači (texty žalmů), části rukou, části skládané na kopírce z fotokopií tištěných chorálních knih. Překlady většinou chybí, jen vybrané texty jsou přeložené do francouzštiny. Jak strukturou, tak volbou textů a zpěvů se jedná o předkoncilní mnišské oficium, dále ovšem uvidíme, že je s ním místy dosti volně nakládáno.

Vybrané formální znaky předkoncilního mnišského oficia:
laudy začínají (jakoby nultým) žalmem, zpívaným bez antifony in directum; pod poslední antifonou se zpívají (každý den) tři žalmy (148-150)
Nešpory mají jen čtyři žalmy. V laudách i nešporách se po capitulu zpívá responsorium (podobně jako v pokoncilním římském oficiu a narozdíl od římského oficia předkoncilního) a mezi evangelním kantikem a orací je supplicatio litaniae (kyrie bez opakování) a Otčenáš.
V kompletáři se zpívají každý den stejné tři žalmy, a to in directum, bez antifony; Simeonovo kantikum chybí.

Pro hudební zápis je charakteristické, že notované zpěvy obvykle nemají solesmeská rytmická znaménka a výrazně redukované (při srovnání např. s Antiphonale Monasticum 1933) jsou i divisiones, ale zato bývají nad osnovu ručně připsány adiastematické neumy.

antifona In illa die

Ve zpěvníku pro první neděli postní zjistíme výrazné odchylky od pořádku předkoncilního mnišského oficia v matutinu, laudách a druhých nešporách. Matutinum podle mnišského breviáře má začínat Deus, in adiutórium, pak třikrát Dómine, lábia mea apéries, pak žalm 3 bez antifony, a až poté se zpívá invitatorium. Zkoumaný zpěvník má na místě toho všeho jen jediné Dómine, lábia mea apéries. Následuje řádná mnišská psalmodie prvního nokturnu, až na to, že je vypuštěn poslední žalm. Třetí a čtvrtá lekce jsou spojeny do jedné (takže jsou lekce tři místo standardních dvou) a druhé a třetí responsorium neodpovídá tomu, co je v mnišském breviáři. Ve druhém nokturnu neodpovídá první antifona; druhý, čtvrtý a šestý žalm chybí. Třetí a čtvrtá lekce jsou opět spojeny a z responsorií neodpovídá žádné. Atd.

Laudy mají jinou strukturu psalmodie. Žalmy 50 a 117, které by se měly zpívat pod jedinou antifonou, mají každý svou vlastní; chybí žalmy 92 a 99, rovnou následuje žalm 62. Sexta i nona má špatný hymnus (Nunc Sancte nobis Spiritus z tercie; to je patrně chyba, ne záměr). Druhé nešpory pak jsou nesourodým spojením nedělní nešporní psalmodie římského oficia (v podobě po breviářové reformě Pia X.) a od capitula dál nešpor mnišských. (Rozdíl spočívá v počtu žalmů a výběru antifon.)

První neděle adventní je naproti tomu ukázkou téměř vzorného mnišského oficia. Bez chybičky jsou oboje nešpory, svévolných úprav téměř prosté je i matutinum. Akorát z mně neznámých důvodů - snad z důvodu novověkého rozchodu oficiálních textů a zpěvů tradičních-zhudebněných (jen spekuluji, historii zpěvů mnišského oficia neznám) - mají responsoria pravidelně jiný verš než v mnišském breviáři (týká se všech kromě prvního Aspiciens a longe a jedenáctého Ecce dies venient) a u posledního responsoria každého nokturnu chybí Gloria Patri. Stejně vzorné však již nejsou laudy, které vykazují stejné krácení psalmodie, jaké jsme zjistili ve zpěvníku pro první neděli postní.

K této redakci můžeme zařadit i starší noty pro středeční laudy v mezidobí, byť o jejich českém původu svědčí ruční přípis "OAMDG / gregoriánské závody Žižkov / MMXI" na poslední stránce. Reprodukováno je čisté předkoncilní mnišské oficium, akorát responsorium breve neodpovídá (má být Sana animam meam - Benedicam Dominum patří k feriálním nešporám).

2. Moje redakce

Moje cesty se s těmi, po kterých se ubírá Conventus choralis, významněji potkaly jen jednou - účastnil jsem se první neděle postní 2012 v Roudnici. Ná žádnou další větší akci jsem se pak již nejel - hlavně proto, že je pro mě těžké být delší dobu mezi lidmi, a i pěvecky jsem v rámci skupiny citelně zaostával. Nicméně, i když jsem pak už s CoCho nikdy nezpíval, v průběhu dalších dvou let jsem pro "roudnické choralisty" sázel několik notových materiálů.

Čtyři zpěvníky mé redakce jsou v čisté podobě již jen na webu fiktivního vydavatelství Editio Sancti Wolfgangi. Na webu CoCho jsou všechny již zkrášlené a dílem i po obsahové stránce upravené Jakubem Jelínkem (o tom dále).

Vnější úprava "francouzských" zpěvníků byla v zásadě převzata i do těch, které jsem sázel já. Měl jsem tehdy v úmyslu především opustit tisk na A4 na šířku (který se mi jeví nepřekonatelně škaredý a nepraktický zároveň), ale, pokud si vzpomínám, nepodařilo se mi v té věci přesvědčit Filipa Srovnala, a tak jsem se nakonec přizpůsobil a pokračoval s tímto nevzhledným rozložením stránky.

Zpěvníky, které vznikly za "mé" éry a později, nemohou u svých uživatelů předpokládat znalosti latiny, proto mají překlady důsledně u všech nebo téměř všech textů. To, že se překlady žalmů berou z Hejčla (Žaltář, čili kniha žalmů, Praha 1922), je má vina, má veliká vina: měl jsem zato, že jde o překlad držící se Vulgáty, a tuto domněnku jsem důkladněji neprověřil. Domněnka to byla samozřejmě chybná a verše české tak mnohdy obsahově nekorespondují s latinskými. Většina "roudnických choralistů" však znalostmi latiny neoplývá, takže to nejspíš pobuřuje málokoho. Počítá se s tím, že uživatelem může být i spíše sváteční choralista, proto jsou všude důsledně otiskovány všechny společné nápěvy (pro žalmy, capitulum, veršík, oraci, ...).

Texty i zpěvy jsou všechny podle mnišského antifonáře. Noty jsou reprodukovány se vším všudy, tedy mj. i s rytmickými znaménky. (Francouzské noty jsou zřejmě výsledkem redakce nesené určitým musikologickým názorem a/nebo interpretační praxí; já však jsem ve vztahu k chorálu v podstatě nepoučený amatér a "pasivní spotřebitel", pročež jsem se do žádných redakčních úprav nepouštěl.) Matutinum pravidelně chybí, protože jsem v osudném období neměl přístup ani k rozumně starému mnišskému breviáři; z mnišských zpěvů matutina pak byl, pokud je mi známo, v novější době (řekněme 1850+) vydán jen skromný výběr obsažený v Liber responsorialis (Solesmes 1895; tehdy jsem neměl přístup ani k tomu, dnes již je on-line).

Ze čtveřice "mých" zpěvníků vyčnívá ten pro Officium parvum Beatae Mariae Virginis, a to nejen rozsahem, ale také tím, že sleduje sekulární římský breviář. Tady musím přiznat, že jsem se, když jsem ho sázel, snažil aplikovat breviářové reformy Pia XII. a Jana XXIII., aniž jsem měl možnost v soudobém breviáři zkontrolovat, zda a jak se do malého mariánského oficia reálně promítly. Je možné a dost pravděpodobné, že tím došlo k dílčímu porušení závěrů hodinek. Zatím jsem nesebral odvahu, abych to zkontroloval.

3. Novější noty

Když jsem ze sázení dalších zpěvníků vycouval, štafety se chopil Jakub Jelínek. Převzal část mých nástrojů (které jsou přesně pro takové účely odjakživa volně k disposici) i základní schema sazby, které ovšem výrazně zdokonalil a zkrášlil, a z jeho dílny vzešly všechny noty, které dosud nebyly zmíněny: nešpory pro všechny adventní neděle, slavnost Epifanie, laudy pro středy v době postní a během roku, slavnost Seslání Ducha svatého a svátek sv. Havla. Kromě toho se nové úpravy dočkaly "moje" noty pro Narození Panny Marie a Povýšení Svatého kříže. Veřejný git repositář umožňuje sledovat historii vzniku a úprav. Díky tomu můžeme zpěvníky projít chronologicky.

Epifanie (2014) signalisuje odklon od (čistého nebo tu a tam svévolně upraveného) mnišského oficia: základní osnova tentokrát pochází z předkoncilního římského breviáře, místy však přidává prvky mnišské: v nešporách i laudách po capitulu následuje responsorium breve; z mnišského breviáře je i sekvence modliteb v závěru všech hodinek (supplicatio litaniae atd.); na konci matutina je přidáno evangelium a zpěv Te decet laus (ovšem ne jako samostatný nokturn s psalmodií tvořenou SZ kantiky, nýbrž jen jako přívěsek bezprostředně po Te Deum); na konci laud se zpívají pod jednou antifonou tři žalmy 148-150 (tato jediná úprava by se dala vykládat i jako částečný návrat k předpiánské římské distribuci žalmů). Nápěvy antifon denních hodinek nejsou z římského antifonáře z r. 1912, jak deklaruje tiráž, ale z antifonáře mnišského (srov. např. charakteristické rozdíly v první antifoně nešpor Ante luciferum genitus). Podobně v kompletáři má antifona Salva nos nápěv z nějaké modernější edice.

Novější středeční laudy během roku (2015) se nesou, možno-li říci, v ještě o něco uvolněnějším duchu. Tiráž deklaruje, že základní osnova je vzata z římského antifonáře a doplněna mnišskými prvky. Ve skutečnosti však je psalmodie reprodukována ze starších not pro tutéž příležitost (viz výše). Piánskému rozložení římského žaltáře neodpovídá výběr žalmů ani antifon (jednotlivé antifony bychom tam našli tu ve středečním schematu "všedním", tu v "postním", tu v jiných dnech). Po Benedictus pak následuje řada přímluvných modliteb ve formátu litanie, které do římského ani mnišského liturgického rámce nepatří.

Pro Seslání Ducha svatého (2015) platí většina toho, co bylo výše řečeno k Epifanii.

Noty pro Narození Panny Marie byly (2015) stylově připodobněny novějším zpěvníkům, doplněny o římský kompletář, matutinum (s úpravami pro tuto redakci typickými) a malé hodinky. Nešpory a laudy byly ponechány v čisté mnišské podobě. Obdobným rozšířením prošla druhá neděle adventní, tady však byla navíc "pořímštěna" nešporní psalmodie.

Oficium svátku sv. Havla zachovává mnišské schema, texty a zpěvy jsou posbírány ze středověkých pramenů.

Závazek k modlitbě oficia

Po tom, co bylo řečeno výše, si pozornost zaslouží ještě jedna otázka liturgicko-právní. Řekněme, že do Roudnice zavítá klerik nebo řeholník, vázaný k modlitbě oficia. Splní tím, že se zúčastní zpívaných hodinek podle prozkoumaných zpěvníků, svou kanonickou povinnost?

CIC kán. 276 § 2 odst. 3 kněží a jáhni připravující se na kněžství jsou vázáni povinností konat každý den posvátné oficium podle vlastních a řádně schválených liturgických knih (secundum proprios et probatos liturgicos libros); stálí jáhni ať konají část, jakou určí biskupská konference

(Překlad vlastní, protože český Kodex nemám při ruce.)

VPDMC 242 Každý klerik nebo řeholník, který je z jakéhokoli titulu vázán posvátným oficiem, účastní-li se oficia společně podle jiného kalendáře nebo jiného obřadu než svého, činí zadost své povinnosti, pokud jde o tu část oficia, na které byl přítomen.

Kánon 276 stanoví, že osoby oficiem povinné mají užívat "vlastní a řádně schválené liturgické knihy". Bez dalšího tedy není možné, aby např. diecésní kněz splnil svou povinnost modlitbou mnišského breviáře. VPDMC 242 však musíme dát při aplikaci přednost, jako speciální normě před normou obecnou. Z obecného pravidla se tu stanoví výjimka pro případ, kdy se dotyčný účastní společné modlitby podle jiného kalendáře nebo obřadu, než který je mu vlastní.

Znamená to, že když se sejdou dva kněží-nemniši, kteří z nějakého důvodu upřednostňují mnišský breviář, a modlí se ho spolu, VPDMC 242 jejich počínání žehná a kanonická povinnost je splněna? "Litera zákona" to sice zdánlivě připouští, ale takový výklad by odporoval jeho duchu. Pokud jde o možnost svévolného výběru liturgických knih, zůstává v platnosti kán. 276 CIC; VPDMC 242 pouze zmírňuje jeho tvrdost pro případy, kdy je někdo např. na návštěvě v řeholní komunitě používající své vlastní knihy, odlišné od těch, které jsou vlastní jemu.

Conventus Choralis však tvoří samí nemniši. Mnišské oficium, které z nějakého důvodu používají, tedy rozhodně není oficium v právním slova smyslu jim vlastní. Kněz, který se s nimi modlí, je tak v situaci analogické příkladu výše, a proto dle mého soudu svou povinnost neplní. Vedle nedostatku jiného než vlastního oficia shledáváme neméně závažné nedostatky na užívaných knihách, a to jak formální (nejsou jako liturgické knihy řádně schválené), tak materiální (texty se často neshodují s oficiálními liturgickými knihami, podle nichž jsou zpěvníky připravovány).

Sečteno a podtrženo: klerik či řeholník, který by snad jel do Roudnice zpívat chorál, by neměl zapomínat najít si mezi tím čas pomodlit se breviář.

Závěr

Kdo jsme? Jsme CONVENTUS CHORALIS, neformální skupina lidí spojených zájmem o chorální zpěv. "Conventum fácite" (shromážděte se, vytvořte společenství) – zpívá se v introitu čtvrté neděle postní. Tvoříme tedy společnost lidí různého věku, povolání, stavu a nátury, kteří mají vztah ke gregoriánskému chorálu. Ten pro nás není pouhou okrasou liturgických ceremonií nebo starobylých kostelů, nýbrž samotným liturgickým aktem.

introitus.cz, cit. 4. 3. 2016

Sympatické! A to ještě není úplně vytěžena celá hloubka názvu, opírajícího se o introit Laetare Ierusalem (srov. Iz 66,10n): ten conventus, o kterém se mluví (v introitu; Izajáš, a to ani ve znění Vulgáty, se o něm nezmiňuje), totiž jistě není jen tak nějaká sešlost nebo společnost ("společenství"), ale shromáždění bohoslužebné, které jediné je náležitým výrazem radosti z Boží spásy ohlašované prorokem.

Zároveň však i jen tento jeden odstavec dobře ilustruje charakteristické důrazy, které se promítají do koncepce užívaných zpěvníků. To, oč jde, je hudba - gregoriánský chorál, při zachování tradičních liturgických forem. Jestli to jsou formy oficia mnišského, sekulárního, nebo směs obou, je podružný detail. Jakkoli sdílím lásku ke gregoriánskému chorálu a k oficiu zvlášť, ve věci "prvního důrazu" - smím-li to tak nazvat - se s CoCho neshodnu. Když na mé uši narazí výzva Laetare Ierusalem, et conventum facite, mou starostí, předcházející starost o to, aby ten conventus libě a důstojně zněl, vždycky bude, aby se odbýval v souladu s platnými liturgickými předpisy.

To však nic nemění na tom, že kdo chce, jak jen je to možné, ze zkušenosti poznat starší podobu oficia, a to úplně zpívanou a v průběhu celého dne (nebo dokonce celého Svatého týdne!), příležitost k tomu v rámci českých zemí najde právě jen v Roudnici. Kdo tak ještě neučinil, tomu nezbývá, než doporučit, aby ji využil.

Nově i na Twitteru

2.3.2017 11:10 | kategorie: Projekt | Komentáře

Nedávno zřízený twitterový profil @inadiutorium koncipuji jako jakousi mikroblogovací odbočku zdejšího blogu: najdete tam všechno to, co mám na srdci, věřím, že by to mohlo zajímat i vzácné čtenáře, a zároveň se o tom v nejbližší budoucnosti nechystám psát článek. Věděli jste, že jeden z nejmladších iluminovaných rukopisných antifonářů české provenience vznikl v první polovině 20. stol. v Českých Budějovicích?

Články (10. strana)
Kategorie
Štítky

 (26)  (18)  (16)  (15)  (15)  (14)  (12)  (12)  (12)  (11)  (10)  (10)  (9)  (9)  (8)  (8)  (8)  (8)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (6)  (6)  (6)  (6)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)

RSS

  Nejnovější články