Svatoludmilské nešpory 16. 9. 2015

28.9.2015 16:20 | kategorie: Ze života | Komentáře

S překvapením jsem zjistil, že jsem za celou dobu existence webu ještě nevěnoval ani řádku každoročním nešporám z památky sv. Ludmily, slaveným u jejího hrobu v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Napravuji tedy toto povážlivé opomenutí.

Tomu, kdo by si chtěl udělat lepší představu, jak svatoludmilské nešpory probíhají, se nabízejí takřka ideální možnosti. Na webu "katedrální typografické dílny" jsou noty a na youtube jsou k vyslechnutí nahrávky z ročníků 2012 a 2014. Fotografická dokumentace je i letošní - na webu projektu Člověk a víra (většina snímků je ale ze mše, která po nešporách následovala).

K nahrávkám je třeba říci, že zatímco minimálně poslední dva-tři roky, a pravděpodobně déle, se o zpěv nešpor v kostele bývalého kláštera benediktinek starala výhradně nebo převážně ženská schola, letos štafetu převzala chorální schola z katedrály - těleso převážně mužské.

[EDIT 6. 3. 2017] Skromné informace k počátkům tradice novodobých svatoludmilských nešpor u sv. Jiří viz web souboru Cantio: první se konaly r. 1997.

Věnujme pozornost notám. Už jejich titulní stránka naznačuje, že půjde o nešpory svérázné.

Sanctae Ludmilae abaviae Bohemorum fides
Vesperae
tamquam
(b)abavismus
secundum traditionem veteram & novam

Prvnímu řádku nerozumím. Ať dělám co dělám, slovo fides mi tam, v daném kontextu, v žádném z mně známých možných významů nedává pořádný smysl.

Svaté Ludmily, prabáby Čechů fides
nešpory
jak je "prababím zvykem"
podle tradice staré i nové

Co znamená ono "secundum traditionem veteram et novam", se ukáže po zalistování notami nebo po několika minutách poslechu zvukového záznamu. "Nemají tam nějak moc žalmů?" Ovšem, že ano! Základní struktura nešpor je pokoncilní, ale psalmodie se drží předkoncilního schematu - pět žalmů, žádné novozákonní kantikum. Na půdě benediktinského kláštera je vhodné podotknout, že to je předkoncilní schema sekulární, nikoli mnišské. V mnišském oficiu by byly nešporní žalmy čtyři.

Žalmy 109, 112, 121, 126, 147 (ve vulgátním číslování) odpovídají předkoncilnímu pořádku pro druhé nešpory z commune svatých panen/nepanen (non virginum)/Panny Marie. Všechna tři jmenovaná commune mají žalmy druhých nešpor společné. Různá vydání vlastních breviářových textů pražské provincie také odkazují tu do commune panen (1865), tu nepanen (1677).

Bližší pohled na vlastní texty, hymnus, antifony a responsorium, ukáže, že nejde o reprodukci žádného ze stadií vývoje textů svátku sv. Ludmily pro pražskou provincii od 16. stol. dále. (To říkám na základě výzkumu provedeného v rámci mé zkrachovavší diplomové práce.) Tedy - buď jsou texty vzaty z pramene staršího než první tištěný pražský breviář, nebo jsou sestavené z více pramenů.

S hymnem Lux vera se v mnou prozkoumaných pramenech nepotkáme vůbec. (Jeho zdroj bude znát přinejmenším prof. Eben, jelikož ho Schola gregoriana pragensis nahrála pro album Bohemorum sancti.) Antifony reprodukují cyklus antifon pro ranní chvály a nešpory ze středověkého rýmovaného oficia, které bylo v pražské provincii užíváno až do r. 1865, kdy bylo nahrazeno novým, prosaičtějším. (Dnešní oficiální formulář svátku přebírá antifony právě z tohoto oficia z 19. stol.) Za pozornost stojí, že druhá, Ludmilino umučení líčící antifona Immersus funis gutturi, je reprodukována ve starém znění, bez drobných úprav provedených v 17. stol. Patrně jde o ukázku toho, že liturgické zpěvy žijí životem na oficiálních vydáních textů dosti nezávislým a mají oproti nim větší setrvačnost.

Čtvrtou antifonu velice doporučuji tomu, kdo by chtěl vzít nějaký katolický liturgický text, znějící krvežíznivě, a používat ho jako argument pro to, že křesťanství je lidstvu nepřátelské, pomstychtivé a krvežíznivé náboženství. :) Překlad mu však zůstane domácím úkolem.

Responsorium Prima noctis vigilia potkáváme naposledy v tištěných pražských breviářích ze 16. stol. jako responsorium k nešporám (které se, narozdíl od řady dalších svátků, nebere z matutina, je jedinečné; je vidět, že Domazlaus predicator leností ani nedostatkem tvůrčí inspirace netrpěl). Později, jak se pražské oficium postupně "tridentisovalo", nešporní responsorium samozřejmě odpadlo, stejně jako deváté responsorium matutina - protože v tridentském oficiu pro ně již nebylo místa.

Malá odbočka: Snažil jsem se rychle najít nějaký rukopis obsahující hymnus Lux vera. Nenašel jsem. Místo toho jsem ale na Manuscriptoriu narazil na rukopis XIII.C.4 Národní knihovny České republiky, podle popisu pocházející snad právě z jiřského kláštera, a obsahující od strany 20v úplně jiné oficium sv. Ludmily, začínající antifonou Sancta Ludmila, Xristi martyr, audi rogantes famulas .... Středověkým oficiím o sv. Ludmile už se pravděpodobně někdo věnoval, takže při vhodné příležitosti budu muset více zapátrat v sekundární literatuře. Předběžně se zdá, že svatovítská kapitula slavila svátek sv. Ludmily s úplně jinými texty, než sousední ženský klášter, a že archaisující nešpory, které se v posledních letech v klášteře slaví, reprodukují tradici katedrální a nikoli klášterní.

Závěrem neušetřím popisovaný liturgický program (ve smyslu formulář, scénář, opakovaně realizovaný postup) obvyklého hodnocení z hlediska souladu s liturgickými předpisy. Samozřejmě nezbývá, než konstatovat nesoulad - měnit počet žalmů k legálním úpravám nepatří, stejně tak bych těžko hledal normu dovolující místo řádně schválených liturgických textů (myslím na hymnus, antifony a responsorium) použít jiné, které vyšly z užívání před více než sto lety. Možná by bylo lze se odvolávat na čl. 274 VPDMC, který stanoví, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu," má se vzít "jiná antifona z těch, které jsou k dispozici." Nevím totiž o tom (a tentokrát to není tím, že bych nepátral), že by antifony z dnes platných textů svátku byly kdy opatřeny úředně vydanými nápěvy - a to přesto, že, jak už jsem zmínil, nejde o nějaké nové texty z doby poslední liturgické reformy.

Shrnuto: kdybych byl osoba oficiem povinná, po absolování takovýchto nešpor bych se, jakožto úzkoprsý legalista, pěkně chopil breviáře a modlil se nešpory správné a zákonné. Správnější než míchat dohromady dvě historické podoby oficia by bylo rozhodnout, zda se slaví nešpory podle současného řádu (a podle toho se zařídit ve všem), nebo podle těsně předkoncilního řádu (tam by se ale opět narazilo na problém chybějících nápěvů, přičemž neexistují žádné velkorysé normy o náhradách), nebo se koná rekonstrukce nějaké staré formy oficia - ta ale nesmí být ani implicitně presentována jako liturgie.

Ordo cantus officii, editio typica altera

15.9.2015 22:15 | kategorie: Knihy | Komentáře

Včera jsem na blogu PrayTell zachytil ohromující novinu, kterou s radostí předávám dál: že se na svět chystá dlouho očekávané přepracované vydání Ordo cantus officii, dokumentu stanovícího složení zpěvů římského oficia. (Vlastně je to takový telefonní seznam antifon a responsorií ze starších knih, který dočasně nahrazuje neexistující antifonář.) Lze doufat, že toto Ordo bude již definitivní a že nemnoho let po něm vyjde konečně i úplný antifonář pokoncilního římského oficia.

Víte o nějakých chybějících zpěvech?

2.8.2015 13:12 | kategorie: Projekt | Komentáře

Dámy a pánové, jak již dříve předem ohlašováno, projekt In adiutorium spěje k cíli. Zbývá složit něco málo přes dvacet antifon.

Stránku po stránce jsem prošel sanktorál všech čtyř svazků breviáře, abych měl jistotu, že jsem nezapomněl na žádnou z drobných památek. Temporál jsem systematicky zpracovával přednostně a v posledních letech jsem zaplňoval všechny mezery zjištěné při každodenním slavení oficia, takže tu podobnou generální kontrolu nepovažuji za nutnou. Prosím však každého, kdo by snad přeci věděl o chybějícím nápěvu pro nějakou antifonu či responsorium (vyjma responsorií z modlitby se čtením, která zatím až na pár svévolně vybraných výjimek zanedbávám), aby mi o tom dal jakoukoli cestou vědět.

Nešpory v plzeňské katedrále

25.5.2015 00:44 | kategorie: Ze života | Komentáře

Na informace o tom, že se občas konají zpívané nešpory i v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje, jsem narazil před časem na webu manželů Hourových (!). Když informaci z pochybného zdroje později potvrdil i rozpis bohoslužeb na webu katedrální farnosti, naplánoval jsem si do Plzně cestu, abych zjistil, jak tamní zpívané nešpory vypadají. Budou latinské chorální? Olejník? Nebo Pavel Šmolík, nynější ředitel katedrálního kůru, přivezl do Plzně nešpory, které připravil za svého působení na Svaté Hoře?

Jsem notorický zaspávač, zapomínač a nestíhač, takže nikoho nepřekvapí, že jsem zmeškal vlak "na pohodu" (hodinová rezerva na toulání se Plzní před nešporami) i vlak "akorát" (dvacet minut na cestu z nádraží) a jel posledním vlakem, kterým se nešpory daly stihnout (pravidelný příjezd osm minut před šestou). Žel, vlak na dlouhé minuty zatuhl v Rokycanech čekáním na protijedoucí zpožděný rychlík, a tak jsem se do katedrály sv. Bartoloměje dovalil až ve čtvrt na sedm. Bylo akorát po krátkém čtení a p. biskup Radkovský začínal promluvu. Říkal jsem si, že tak snad Boží prozřetelnost chtěla plzeňské pěvce uchránit hanění - těžko bych totiž našel, kdy jsem nějaké vyslechnuté nešpory zle nezkritisoval. Takto kritisovat nemohu, protože jsem skoro nic neslyšel.

Slyšel jsem alespoň responsorium a antifonu k Magnificat. Responsorium si dobře nepamatuji. Jen to, že jeho melodie byla vystavěná tak, aby mě tahala za uši. Antifona měla melodii velice jednoduchou, v zásadě šlo o prostý recitativ strukturovaný vždy stejným krokem (hrubě něco jako "f a a a f a a ... f a a ...") a uzavřený kadencí.

Magnificat bylo zpíváno polyfonně. Textu bylo rozumět jen špatně (snad hlavně proto, že jsem stál až vzadu u vchodu), ale zjevně šlo o nějakou parafrázi ve formě strofické písně. Zpíval se ještě Otčenáš (notoricky známý Olejníkův nápěv) a po požehnání Regina coeli (chorální, tonus simplex).

Možná se do západočeské metropole ještě někdy časem vypravím, abych tamní zpívané nešpory přeci jen viděl a slyšel celé, a mohl se seznámit zejména s řešením psalmodie a případného "introitu".

Antifonář - sborové vydání?

19.5.2015 22:19 | kategorie: Projekt | Komentáře

Narazil jsem na zřejmě docela čerstvý, ale již informačně dosti bohatý web o Josefu Olejníkovi. Přirozeně jsem nemohl jinak, než běžet nejprve prohlédnout oddíl věnovaný Nedělním nešporám. Díky nahrávkám, na které se tam odkazuje, jsem poprvé v životě slyšel Olejníkovy nešpory dobře zazpívané a s varhanním doprovodem - a přiznávám, že se mi tak skoro líbily (srov. starší hodnocení). O tom ale třeba jindy.

Mou pozornost vzbudil a k přemýšlení a psaní mě vyprovokoval povzdech:

Dílo bohužel nenašlo větší ohlas; pravidelně (dvakrát měsíčně) se používá pouze v katedrále v Olomouci. Přitom obsahuje bohatý zdroj zpěvů, které se dají použít k liturgii. (josefolejnik.cz)

Tento povzdech se z velké části míjí s podstatou problému: když se nějaká část liturgie slaví málokde a navíc většinou beze zpěvu, je přirozené, že zpěvník, obsahující materiál pro ni, těžko použitelný jinak, "nenajde větší ohlas". Není to ale přeci jen opravdu tak, že se Nedělní nešpory dočkaly chladnějšího přijetí, než by byly mohly? Že by některá společenství ráda přijala "olomoucký katedrální vesperál," ale něco jim stálo či stojí v cestě?

Domnívám se, že překážkou pro širší uplatnění Olejníkových Nedělních nešpor, zejména ve farnostech, resp. všude tam, kde se zpívané nešpory slaví jen při několika málo příležitostech během roku, je cena. Kniha obsahující všechny nedělní nešpory pro celý liturgický rok je dokonalým řešením pro katedrálu, kde se nedělní nešpory zpívají co týden nebo dva. Pokud ale ve farnosti máme zpívané nešpory dvakrát nebo třikrát do roka, nakoupení dostatečného množství výtisků, byť i jen pro sbor, těžko dojde příznivého sluchu u správce farní pokladny. Bylo by možné koupit jeden exemplář varhanický, jeden pěvecký, a z toho v potřebném množství rozkopírovat potřebné stránky, ale to je ilegální. (Kdybych to chtěl udělat, ale jen zcela legálně, koho mám vlastně žádat o povolení? Skladatelovy dědice? Matici cyrilometodějskou, která Nedělní nešpory vydala?)

Sbory, které mohu alespoň z dálky sledovat, většinou nezpívají z knih, ale z listů, skládaných do desek pro tu kterou příležitost. Edice zpěvů oficia pro použití v chrámových sborech by to neměla ignorovat. Zatímco ideálním řešením pro mnicha nebo jinou osobu vázanou chórovou povinností je svázaný kompletní antifonář, pro sbormistra a jeho zpěváky je mnohem vhodnější sada volných listů, ze které lze vybrat jen co je potřeba pro aktuální příležitost. Navíc by ideálně mělo být možné pořizovat jednotlivé části samostatně a ne nutně vždy jen celou krabici.

Výhodou tvorby nabízené na tomto webu je, že je k disposici zdarma a legálně. Přesto vidím, že jsem až dosud přemýšlel příliš úzce - právě se zaměřením na antifonář jako knihu, která má smysl pro lidi zpívající oficium denně, méně však pro ty, kdo se k němu dostanou jen příležitostně. Jak bych měl vyjít vstříc sboristům a jejich deskám?

Myslím, že hlavním přizpůsobením sborové praxi by měla být zvláštní verze žaltáře. Taková, která obsahuje všechny žalmy, ale tak, že se dají snadno vybírat - po listech - a skládat podle potřeby. Navíc by měly být jednoznačně označkované pro ten který žalmový nápěv. Označení pouze přízvučných slabik významných pro závěrečné formule stačí člověku ve zpěvu žalmů zběhlému, ale pro potřeby sborů, provozujících psalmodii jen občas a limitovaných omezeným časem na zkoušení, příliš vhodné není. "Sborový žaltář" tedy musí mít každý žalm vysázený ve všech kombinacích počtu přízvučných a přípravných slabik, každou variantu na samostatném listu. Žalmy v něm pro dobrou orientaci nebudou seřazeny podle cyklu žaltáře v breviáři, ale podle biblického pořadí. Půjde o dokument obřích rozměrů, ale nikomu to nebude vadit, protože si ho patrně nikdo nikdy nebude tisknout celý. Pokud jde o nápěvy antifon a responsorií, ty mohou pro potřeby chrámového sboru nejspíš zůstat tak, jak jsou, na pracovních listech. Příjemným zpřehledněním by pak bylo upravit je na listy obsahující vždy vše (vč. potřebných společných nápěvů) pro danou hodinku.


Ve skutečnosti mám za lubem jedno ještě zásadnější zjednodušení - vzhledem k tomu, že moje noty jsou zapsané ve snadno strojově zpracovatelném textovém formátu a obsahují docela bohatá metadata (vč. např. údaje o žalmu, ke kterému ta která antifona patří, a o žalmovém nápěvu, který vyžaduje), nebude vůbec těžké napsat webovou aplikaci, která pro vybranou příležitost (např. nešpory vybrané neděle) na požádání vyrobí brožurku se všemi nápěvy a označkovanými texty. Až někdy budu mít volné odpoledne a chuť programovat ...

Kam se andělé bojí vkročit

7.5.2015 23:59 | kategorie: Projekt | Komentáře

Dnešní článek Kathleen Pluth Where Angels Fear to Tread (Kam se andělé bojí vkročit) si ode mě, opovážlivce, tvorbou hudby určené pro liturgii "vstupujícího tam, kam se i andělé bojí vkročit," žádá reakci. Co na to mohu říci?

Domnívám se, že ve všech epochách církevních dějin vedle geniálních uměleckých děl, která se stala trvalou součástí pokladu církve, vznikalo i velké množství děl (i mnohem) méně hodnotných, a že i taková mají právo na existenci a jsou mnohdy potřebná.

Doufám, že všem návštěvníkům tohoto webu je stejně jasné jako jeho tvůrci, že se tu nepěstuje žádné umění a múzy se těmto končinám zdaleka vyhýbají. Je tu právě jen jeden člověk, bez uměleckých vloh, jehož jediným "nadáním" je touha po zpívaném oficiu. Není tedy nijak překvapivé, že velká část jeho výtvorů je "merely serviceable, barely imaginative, and almost entirely a matter of patching things through from one cadence to the next."

Osobně absenci zhudebnění liturgických textů, tradičně určených ke zpěvu, pociťuji jako větší zlo než to, že snad budou zhudebněny neuměle či nevhodně. A tak tvořím. Samozřejmě doufám, že přijdou i tvůrci povolanější. Sám ale pro sebe momentálně nevidím lepší cestu, než volat s žalmistou "budu ti hrát, Hospodine, před anděly," nejlíp, jak umím, i když to nejspíš většinou znamená - blbě.

Infrastruktura projektu In adiutorium

5.5.2015 18:50 | kategorie: Projekt | Komentáře

Nedělám si iluze, že tento článek bude pro někoho zajímavý nebo přínosný, ale mně poslouží ke srovnání myšlenek a jednou třeba někomu jako inspirace, odstrašující příklad nebo tak ... Chci vyložit, jak teď probíhá práce na projektu, jaké používám nástroje a pracovní postupy, jak se postupně vyvinuly a v čem mi teď překáží. Závěrem se pokusím načrtnout a porovnat možná řešení. Motivací k tomu mi je, že už dlouho cítím, jak mi stávající "pracovní proces" v cestě k cíli spíš překáží než pomáhá a již příliš dlouho se odhodlávám k jeho tolik potřebné reformě.

Postupný rozvoj

Na začátku (podzim 2010) bylo několik izolovaných zpěvů bez ladu a skladu vysázených v LilyPondu. Neměl jsem v plánu vytvořit žádné rozsáhlejší dílo.

Zcela přirozeně jsem tenkrát své hudební pokusy psal na papír, do notových sešitů (nedávno při stěhování jsem na ně narazil a divil jsem se, kolik jsem jich za rok stihl popsat), a na počítači sázel jen ty, které jsem považoval za hodné zveřejnění. Počítač použitelný pro práci mi tenkrát navíc nebyl dobře přístupný - můj domácí byl rozbitý, takže jsem mohl jen příležitostně parazitovat na vybavení své sestry; později při pobytu v Erfurtu jsem byl odkázán na školní počítače, jejichž užívání bylo omezeno otevíracími hodinami výpočetního střediska.

Již někdy před odjezdem do Erfurtu (jaro 2011) jsem ale na složku se zpěvy k oficiu nasadil verzovací systém git. Verzování jsem se naučil mít rád při práci na softwarových projektech a vyvinulo se tak nějak samo sebou, že jsem jeho vymoženosti (mj. možnost kdykoli se vrátit ke kterékoli starší verzi a snadno porovnávat historické verze mezi sebou) chtěl mít k disposici i pro svůj projekt hudební. (Konkrétně git jsem ale použil prvně právě pro projekt In adiutorium. Do té doby jsem používal jen cvs.)

Vzhledem k tomu, že počítačově vysázené noty byly v této fázi projektu jakousi "výkladní skříní" či "špičkou ledovce" a všechen vývoj probíhal na papíře, bylo schema vývoje - z pohledu git repositáře - lineární. Postupně byly přidávány nové a nové zpěvy; když se některý kousek postupem času ukázal jako nepříliš dobrý, byl v notovém sešitě připraven nový a původní podoba nahrazena.

Když jsem později získal vlastní funkční počítač, zanevřel jsem na notové sešity - bylo pro mě pohodlnější psát noty rovnou do počítače v textovém formátu užívaném LilyPondem než nejprve na papír a pak je přepisovat. Tak najednou bylo potřeba vyřešit, jak ve struktuře projektu udělat místo na pokusy a omyly:

První verze nové antifony totiž většinou vzniká "načisto": probrnkávámm a prozpívávám se k podobě, která zní přijatelně, průběžně upravuji notový zápis. Poté, co se propracuji k uspokojivému výsledku, přesouvám se k dalšímu kousku. Když se však časem ukáže, že nějaká hotová antifona má zásadní nedostatky a její melodii bude potřeba složit znovu, pracuji už zpravidla s více variantami, než se pro jednu rozhodnu.

Také se jako čím dál méně vyhovující ukazoval systém nahrazování jedné verze druhou - bylo by výhodné mít všechny historické podoby daného zpěvu stále po ruce a moci je bez námahy porovnávat. (Naprogramoval jsem kdysi skript, který uměl vytahat všechny historické verze daného zpěvu z gitu; bylo to sice zábavné cvičení, ale jeho výsledek nepatří k nástrojům, které by opravdu usnadňovaly každodenní tvůrčí práci ...)

Dílem na základě svých tehdejších zásadně mylných představ ohledně magických schopností gitu při slučování (merge) větví jsem se rozhodl v hlavní větvi pokračovat jako doposud (na jednu antifonu jedno znění - to momentálně oficiální) a pro účely "pracovního bloku", kde je možné od každého zpěvu vršit neomezené množství variant, vytvořit novou větev (variationes; hlouběji na blogu je k nalezení článek z oné doby, kde se o tom píše). Postup revize nepovedených zpěvů od té doby probíhá tak, že ve větvi variationes rozpracuji několik možných podob, tu nejpovedenější pak vyčistím od pracovních poznámek a zkopíruji na příslušné místo do větve master.

Původně jsem ke zkoušení možných variant využíval přímo lokální verzi toho kterého souboru. Později jsem však zjistil, že pak aktualizace větve variationes z master pomocí git merge neprobíhala vždy podle mých představ, a tak jsem pro "špinavou pracovní verzi" začal používat zvláštní kopii příslušného souboru (např. kompletar.ly má pracovní verzi kompletar-VAR.ly).

Otravná režie

Revize jedné antifony teď tedy vypadá takto:

Mám dva lokální klony repozitáře projektu, v jednom je načtena větev master, ve druhém variationes. (To by samozřejmě nebylo potřeba, je možné přepínat se mezi oběma větvemi v jediném klonu, ale postupem času jsem přišel na to, že v kontextu tohoto projektu se mi v popsaném uspořádání pracuje lépe.)

# 1. nejnovější změny z hlavní větve promítnout do větve pracovní
(variationes)$ git merge master
    

2. V pracovní verzi (-VAR.ly) daného souboru vyzkouším několik možných podob; vyberu nejlepší, barevně ji označím jako novou hlavní;
3. zkopíruji ji do "čisté" verze souboru. Vymažu z ní pracovní značky, které mimo sekvenci variant většinou nemají smysl (upozorňují na místo, kde se melodie odchyluje od předchozího pokusu).

# 4. uložit změny pracovního souboru
(variationes)$ git commit -m 'one ant. revised' kompletar-VAR.ly

# 5. uložit změny "čistého souboru"
(variationes)$ git commit -m 'revised ant.' kompletar.ly

# 6. všechny změny předat i druhému klonu repozitáře
(variationes)$ git push ~/In-adiutorium variationes

# 7. přejít do druhého klonu
$ cd ~/In-adiutorium

# 8. změny "čistého souboru" promítnout do hlavní větve (master)
(master)$ git cherry-pick variationes
    

I tomu, kdo třeba úplně nerozumí naznačeným operacím s gitem, bude zřejmé, že popsaný systém práce nastavený začátkem roku 2012 kromě vlastní tvůrčí práce na nápěvech antifon obnáší i odpudivě velkou porci režie okolo, spočívající převážně v četných interakcích s verzovacím systémem. Přitom, jak již bylo řečeno, tento způsob práce byl kdysi dávno nastolen převážně proto, že jsem měl chybné představy o magických schopnostech gitu a věřil jsem, že mi bude práci naopak výrazně šetřit. Nyní jediným pochybným ziskem z toho všeho je, že hlavní větev je relativně čistá, od každého zpěvu obsahuje pouze jednu verzi v jednom souboru. To je ale zisk, který pro mě nemá v podstatě žádnou hodnotu.

Kudy z toho ven

Jako programátor k smrti nenávidím duplicity a ruční kopírování. Čehokoli. Přesto se právě projekt In adiutorium stal takovým ne-li peklem, pak nepochybně předpeklím, limbem či peklíčkem všemožných duplicit komplikujících další vývoj a plodících nepořádek. Duplicity spojené s provozem větve variationes jsou přitom ty, které momentálně představují největší zátěž. Jak je eliminovat?

1. Zrušení větve variationes

Samostatná vývojová větev, která nepřináší žádný užitek, může být beze škod opuštěna. Pracovní verze souborů (-VAR.ly) se mohou odstěhovat do vyhrazené podsložky hlavní větve. Tím ze sedmikrokového scénáře výše odpadnou body 1, 5, 6, 7, 8 a stane se z něj scénář tříkrokový.

Stále zůstává otravná nutnost ručně kopírovat z pracovního souboru vybranou variantu do souboru čistého/produkčního. I tomu snad lze předejít. Ale pro pochopení toho, proč některé možné cesty předem vylučuji z úvah, je potřeba znát jeden další detail, také související s problémem duplicit.

Odkazování na zpěvy - FIAL

Když projekt In adiutorium nabyl většího rozsahu, vznikla potřeba trvalých strojově zpracovatelných referencí na jednotlivé zpěvy. Vedou k tomu dva různé motivy:

Prvním je sazba zpěvníků. Projekt In adiutorium by neměl skončit vychrlením několika desítek dokumentů o jednotkách až desítkách stran obsahujícíh nápěvy antifon a responsorií oficia, ale vytvořením skutečného antifonáře, tj. přiměřeně funkční a pohodlné liturgické knihy pro každodenní zpívané oficium. Kromě toho také občas sázím menší příležitostný zpěvníček pro sebe nebo pro někoho jiného. Ať ve velkém či v malém, je silně nežádoucí muset jednotlivé zpěvy pro účely nového díla ručně kopírovat. Nenávidím kopírování. Když chystám sazbu zpěvníku, chci pouze odkázat na zpěv, který chci na daném místě zahrnout, a nějaký nástroj by měl umět kdykoli najít a dodat jeho nejčerstvější verzi. K tomu je nutné mít způsob, jak na každý zpěv jednoznačně odkázat. Takový způsob mám, a dávno mám i ten kýžený nástroj. Již jsem o něm v minulosti psal.

Než ten jednoduchý systém referencí na zpěvy představím, je třeba zmínit i druhý motiv vedoucí k jeho zavedení. V liturgii hodin se některé zpěvy opakují, i vícenásobně. Jindy se objevují texty velmi podobné - s trochu jinými slovy, s částí navíc, s velikonočním aleluja a bez něj, ... Pro stejný text používám vždy stejný nápěv. Pro zhudebnění textu výrazně podobného jinému, dříve zpracovanému, se podle vhodnosti pokouším vyjít z již existujícího. (Ne vždy je to možné.) V těchto případech je potřeba mít někde poznamenáno, že nová antifona je kopií či adaptací jiné, protože v případě, že se v budoucnu bude měnit jedna, měla by se zároveň s ní upravit i druhá. Původně jsem si o tom dělal jen poznámky pro sebe, ale s rostoucím množstvím těchto referencí bylo zřejmé, že nebude v lidských silách zvládnout je a bude nutné připravit nástroj, který kontrolu koherence příbuzných antifon alespoň částečně zautomatisuje. Naprogramování tohoto nástroje zatím zůstává úkolem pro budoucnost.

Reference na konkrétní zpěv se skládá z cesty k souboru - vždy cesty relativní k hlavnímu adresáři projektu - a id zpěvu, které má každý kousek v hlavičce; v rámci daného souboru je vždy unikátní. Několik příkladů:

kompletar.ly#sim antifona k Simeonovu kantiku
antifony/tyden1_1nedele.ly#1ne-ant2 druhá antifona prvních nešpor neděle prvního týdne žaltáře
commune/commune_maria.ly#invit1 antifona k invitatoriu ze společných textů o Panně Marii

Bezpočet reálných příkladů je možné najít přímo v repozitáři projektu.

Reference na zpěv vytvořená popsaným způsobem se jmenuje FIAL. Jmenuje se nějak hlavně proto, že bylo potřeba nějak pojmenovat pole v hlavičce zpěvu, kde se odkazuje na jiný zpěv, z něhož byla celá melodie nebo její část převzata. Je to zkratka, a že je to zkratka špatně utvořená a její tvůrce se za ni stydí, nebude ji vykládat.

2. Zbavit se veškerého ručního kopírování

Ideálem programátora k smrti nenávidícího duplicity je, nikdy nic ručně nekopírovat. Každá varianta každého zpěvu by ve struktuře projektu měla figurovat právě jednou. Jestliže mám dva druhy výstupů - jeden pracovní pro sebe, s variantami a pracovními poznámkami, a druhý čistý pro zbytek světa - pak by ideálně mělo být možné nějak oba generovat z jediného zdroje.

Omezující podmínkou je, že výše popsaný způsob odkazování na zpěvy musí zůstat funkční a existující reference se nesmějí rozbít. "Produkční" verze každého zpěvu by tedy měla zůstat ve stejném souboru jako doposud. Přitom generování výstupů by mělo být i nadále co nejjednodušší.

Schůdnou cestou se zdá být nějaká varianta uspořádání, kdy se čistá verze generuje automaticky redukcí verze pracovní. V pracovní verzi pak musí být konvenčně dáno nebo strojově čitelným způsobem vyznačeno, co do čisté verze patří a co ne.

Alternativou je zachovat čistou a pracovní verzi jako relativně nezávislé entity (ve kterých lze bez nutnosti vzájemných ohledů psát poznámky, řešit zalomení stránek apod.), ale plně automatizovat proces přenesení vybrané varianty zpěvu z pracovní verze do čisté.

Zvolená cesta

Tady je určitá cesura. Jsem ten typ člověka, který často k tomu, aby vůbec mohl přemýšlet, potřebuje psát. V próze. Žádné bodovité poznámky. A o pár řádek výše a řadu hodin dříve jsem konečně dospěl k uspokojivému plánu. Zanechal jsem psaní a dal se do jeho realizace. Nově nastolený systém vypadá následovně:

Pracovní verze souborů s notami odteď sídlí v hlavní větvi v adresáři pojmenovaném stejně jako dosavadní vývojová větev - variationes. Pracovní soubor se jmenuje stejně jako odpovídající soubor "produkční". O přenesení nově upravených zpěvů z pracovního souboru do "produkčního" se stará nový skript škaredého jména updatefromvar.rb:

$ ruby updatefromvar.rb kompletar.ly
    

Najde pracovní soubor odpovídající souboru předanému v parametru, načte ho a prochází zpěv po zpěvu. Kdykoli najde kus označený jako varianta vybraná do "produkční" verze, vyčistí ho od pracovních značek, podle id najde odpovídající kus v hlavním souboru a provede náhradu.

Z provedených změn mám radost. Očekávám, že se příznivě projeví na rychlosti postupu dalších prací. Není žádné tajemství, že jsem dosud - z velké části právě kvůli výše popsanému nepohodlí spojenému s procesem revize - mnohem ochotněji skládal nové zpěvy než pracoval na starých, označených pro opravu.

Křestní nešpory strahovských premonstrátů

10.4.2015 21:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

"Křestní nešpory," totiž nešpory ve velikonočním oktávu rozšířené o průvod ke křtitelnici, patří ke zvláštnostem premonstrátské liturgie. V minulosti jsem se na ně nejednou chystal, ale opravdu se na jedny dostat se mi podařilo až dnes. Protože jde zároveň o mou vůbec první přímou skušenost se slavením liturgie hodin ve strahovském klášteře, bude potřeba další návštěvy někdy mimo velikonoční oktáv, abych ověřil, co všechno bylo zvláštností křestních nešpor a co je společné všem nešporám slaveným v dané komunitě. Že premonstráti řádové zvláštnosti v liturgii hodin (i v té pokoncilní) mají, to si věrní čtenáři pamatují od jednoho z minulých článků (neračte přehlédnout komentáře). Zatím nabízím prostě popis toho, co jsem viděl a slyšel. Jisté je, že křestní nešpory křestními nešporami dělá již zmíněný průvod ke křtitelnici. (Srov. také nedávný článek o křestních nešporách na blogu PrayTell; premonstrátská řádová tradice v něm však není zmíněna, autor ji patrně nezná.)

Pootevřenou mříží jsem se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie protáhl na poslední chvíli. Chórové lavice však byly k mému překvapení prázdné! Až s úderem páté v sakristii kantoři spustili Kyrie a bratři vstoupili do kostela v liturgickém průvodu. (Vstup za zpěvu Kyrie - další dříve neviděné řešení "introitu" k nešporám!) Dalším překvapením pro mě byla relativně nízká účast - jistě ne více než 10 členů komunity. Zřejmě projev toho, že premonstráti nejsou mnišský řád v benediktinské tradici charakterisované oním "před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu," (RB 43) a mnozí mají povinnosti, které jim neumožňují každodenní účast na nešporách v chóru.

Po Kyrie jsem nezaznamenal žádné další "úvodní rity", následovala rovnou psalmodie.

Celé nešpory byly zpívané, a to latinsky, chorálně. Pokud jsem dobře poslouchal, psalmodie byla v alternaci kantoři/ostatní, ne v alternaci stran chóru.

Před prvním žalmem zazněla jedna z alelujatických antifon (ne "epická antifona o vzkříšení" předepsaná v breviáři). Po prvním žalmu (nejsem si jist, zda to byl žalm Dixit Dominus, který se na daném místě modlíme my nepremonstráti, nebo jiný) následovala orace a výzva k průvodu. Za zpěvu žalmu In exitu, responsoriálně prokládaného další alelujatickou antifonou, se všichni, s rozsvíceným paškálem a kadidelnicí, ubírali do kaple sv. Norberta (sloužící zároveň jako kaple eucharistická a křestní). Tam bylo přečteno evangelium (o Nikodémovi - tedy perikopa nijak zvlášť velikonoční, ale typicky křestní) a pronesena krátká promluva. Nato se všichni za zpěvu kantika Salus et gloria et virtus vrátili do chóru.

Tady bylo přečteno capitulum a kantoři zazpívali Haec dies, ovšem ne jako samostatnou antifonu, jak je obvyklé v římské liturgii, nýbrž jako dvakrát zopakovanou antifonu s vloženým veršem (podobně melismatickým jako antifona sama, pročež jsem mu nerozuměl; jen hrubě hádám, že to mohlo být "Confitemini Domino, quoniam bonus," snad ještě s delším pokračováním.

Až tady přišel na řadu hymnus, následovaný veršíkem. Umístění hymnu a po něm následující veršík odpovídají uspořádání římské liturgie před poslední reformou. Premonstráti by za jeho zachování patrně inkasovali kladné body od prof. Dobszaye, který přestrukturování římských nešpor ostře kritisoval.

Antifona k Magnificat byla nejnejistěji zazpívanou částí celých nešpor, což ovšem nikoho nepřekvapí, jelikož antifonu k evangelnímu kantiku je nutné nacvičit na každý den jinou. Při Magnificat nejprve celebrant velmi důkladně okouřil oltář, následně turifer celebranta a jen tak tak stihl okouřit ještě i kantory, patrně jako reprezentanty komunity nebo lidu vůbec. Žalmový nápěv Magnificat VIII. modu byl drobně odlišný od všeobecně známého v tom, že druhý poloverš nezačíná na recitandě, ale asi o malou tercii níže. Zvláště krátké verše díky této ozdobě zněly, přišlo mi, o kousek libozvučněji.

Pak už přímluvy, Otčenáš, orace, požehnání, a bratři se za zpěvu antifony Regina coeli (nějaký relativně jednoduchý nápěv, ale podle všeho řádový, nesouhlasící s jednodušším nápěvem obvyklým v římských chorálních knihách posledního století - a dokonce ho ani vzdáleně nepřipomínající) odebrali zpátky, odkud přišli.

Závěrem jen upozorním na to, že křestní nešpory se v římské církvi po liturgické reformě těší určité "zvláštní přízni liturgického zákonodárce": i když nejsou součástí římské liturgie (v tom smyslu, že liturgické knihy římského obřadu pro ně neobsahují zvláštní rubriky ani liturgické texty), jsou porůznu "příznivě zmiňovány". Viz např. VPDMC 213, ale i další dokumenty a knihy zmiňované ve výše zmiňovaném článku na blogu PrayTell. Srov. také závěr článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (TT 2012/2), kde je popisována i realizace křestních nešpor v rámci liturgického života (nepromonstrátské) farnosti.

Konečně, kdo by chtěl křestní nešpory na vlastní oči a uši zažít, má letos ještě šanci zítra a pozítří. Pak zase napřesrok.

Responsoria doby postní (a adventní)

24.3.2015 17:30 | kategorie: Projekt | Komentáře

Postní responsoria patří k vůbec nejstarším plodům projektu In adiutorium - vznikla 4. 4. 2014, tzn. začátkem mého pobytu v Erfurtu, v době, kdy jsem měl jen minimální povědomí o repertoáru latinského chorálního oficia. Přehlédnutí historie materiálu (doba před přejmenováním, po přejmenování) přitom ukáže, že ač doznal v průběhu uplynulých čtyř let řady úprav, nikdy nebylo zasahováno do melodií. Ty zůstaly od Erfurtu až dodnes nedotčené.

Mezitím koncepce projektu In adiutorium prošla určitým vývojem, v jehož určitém bodě padlo rozhodnutí přidržet se, pokud jde o společné nápěvy (toni communes) a stereotypní formule, k nimž počítám i nápěvy krátkých responsorií, římského antifonáře z r. 1912 (to je nesamozřejmé rozhodnutí, které by si žádalo vysvětlení - snad někdy příště), samozřejmě s úsilím o zohlednění specifik českého jazyka. V souladu s tímto rozhodnutím byla přepracována velikonoční responsoria a nedělní responsoria ze žaltáře, která jsem rovněž v raných fázích projektu opatřil vlastními melodiemi nezávislými na tradičních formulích. Považoval bych tedy za jedině správné v tomto duchu revidovat i postní a adventní responsoria a opatřit je adaptacemi nápěvů obvyklých pro danou příležitost v římském oficiu.

Jenže ... pokus o reformu adventních responsorií v zimě zkrachoval. Všechny mé pokusy o adaptaci tradiční formule krátkého responsoria 4. modu skončily hrůzně, takže jsem se rozhodl responsoria nechat, jak jsou, a i při případných revizích s nimi pracovat nezávisle na referenčním latinském antifonáři.

Nedávno, poté, co jsem dokončil práci na vlastních antifonách postních a velikonočních ferií, jsem se konečně obrátil k dlouho odkládané revizi postních responsorií.

V potridentském římském oficiu se krátká responsoria zpívají pouze v malých hodinkách. Doba postní má svá vlastní responsoria, antifonář Pia X. je ale nechává zpívat na nejběžnější formuli 6. modu, užívanou po většinu roku. (Viz např. responsorium Scuto circumdabit te.)

Samozřejmě bych mohl postní responsoria přepracovat v tomto duchu. Nepřišlo mi to ale úplně vhodné, protože považuji za žádoucí, aby ze zpěvů byl patrný určitý "vlastní ráz" liturgické doby a responsoria, která vedle hymnů celou liturgickou dobou procházejí, jsou k tomu velice vhodná. Protože vím, že první svazek antifonáře pro pokoncilní oficium vydaný v Solesmes hodně čerpá, pokud jde o responsoria, z repertoáru oficia mnišského, nahlédl jsem dále do Antiphonale Monasticum z r. 1933. Tam mají responsoria zpívaná v ranních chválách a nešporách zvláštní charakteristický nápěv (viz např. responsorium Ipse liberavit me na první stránce not k postním laudám používaných o postních středách v Praze u Salvátora), který se však dle mého soudu nehodí k textům, o které mi jde, a ani by pro ně nešel dobře upravit.

Nakonec jsem se obrátil ještě ke třetímu prameni, který je pro mé snažení v určitém ohledu relevantnější než mnišské oficium: totiž předtridentské oficium pražské. Tištěný pražský breviář z r. 1502 předepisuje pro 1. neděli postní k prvním nešporám responsorium Angelis suis (ve formuláři nešpor je jen incipit, jelikož jde o repetici 8. responsoria z matutina téhož dne), ke druhým Spes mea (i tady je jen incipit, referenční výskyt jsem zatím nenašel).

Neznám zatím sice žádný "zaručeně pražský" antifonář, na který bych mohl odkázat, ale s jistou dávkou opatrnosti se lze podívat do rukopisů odjinud, obsahujících responsoria s týmž incipitem a určením, např. do databáze CANTUS. Ta zná jak Angelis suis, tak Spes mea. Ve většině pramenů, které jsem prohlédl, jsou mezi responsorii matutina a tudíž nepřekvapí, že mají vlastní nápěv ("vlastní nápěv" se tu říká jako protiklad "stereotypní formule").

Z výše uvedeného vyvozuji závěr, že není nutné a snad ani žádoucí postní responsoria "reformovat" a převádět je na nějaký stereotypní nápěv. Naopak by bylo možné odvolávat se pro nezávisle komponované nápěvy na tradici pražského oficia, kde se v nedělních nešporách doby postní zpívala responsoria z matutina, tj. responsoria po hudební stránce dosti samostatná a bohatá. To neznamená, že se postních responsorií napříště ani nedotknu. Ač se mi líbí tak, jak jsou, některá mají značné rezervy a bylo by možné je zdokonalovat. Nevidím to ale jako aktuální prioritu.

Repozitář "Meum intende"

10.3.2015 18:21 | kategorie: Projekt | Komentáře

Již dlouho zde nabízím i některé zpěvy, jejichž nejsem autorem, ale jsou volně šiřitelné a dosud nebyly nikde veřejně k mání. Nedávné získání prvního většího souboru takových zpěvů - oficia slavností Narození Páně a Zmrtvýchvstání Páně od dačických karmelitek - mě přivedlo k rozmýšlení, kde zpřístupnit zdrojové kódy sazby. Nepřišlo mi úplně vhodné přidat je do repozitáře In adiutorium, protože ten jednak tvoří v drtivé většině moje autorská díla, jednak má jasný profil daný cílem vytvořit úplný český antifonář. Když porůznu sbírám cizí zhudebnění textů denní modlitby církve, sleduji jiný cíl: aby moje bídné výtvory měly konkurenci, aby ten, kdo chce zpívat oficium, měl z čeho vybírat, a aby případný budoucí "Řehoř Veliký" měl z čeho sestavovat svůj "antifonář cento".

Pro sbírku svobodných zhudebnění částí oficia od jiných autorů jsem nakonec založil na githubu vlastní repozitář. Jeho (samostatně nesmyslný) název "Meum intende" odkazuje k projektu "In adiutorium", jehož je jakýmsi doplňkem či rozšířením.

Hotové noty budou i nadále zde na webu, na stránce Noty ke stažení, v sekci Od jiných autorů.