Blog

Ranní chvály ze Svatocecilského setkání jednoty Musica sacra

Jednota Musica sacra pořádá každoročně okolo památky sv. Cecílie, patronky chrámových hudebníků, svoje výroční setkání v brněnské katedrále, a přinejmenším od r. 2022 bývá zahájeno zpívanými ranními chválami o světici. Z těch posledních (15. 11. 2025) byl zveřejněn videozáznam, na který proto rád upozorňuji.

• 3:09 vstupní průvod (krátký a svižný, bez hudebního doprovodu)
• 3:52 Bože, pospěš mi na pomoc (nápěv římský feriální)
• 4:18 hymnus (ze zeleného hymnáře o jedné mučednici, na nápěv adventního hymnu Conditor alme siderum)
• 5:33 první antifona a žalm (II.D s mnišskou variantou diference)
• 7:38 druhá antifona a kantikum (VIII.G)
• 10:44 třetí antifona a žalm (I.a3)
• 13:08 krátké čtení
• 13:56 responsorium (běžný nápěv krátkého responsoria modu VI)
• 14:46 antifona k Benedictus a kantikum samo (VI.F) s okuřováním oltáře
• 17:56 přímluvy (zpívané s odpovědí; nápěv nejspíš nový/místní, pramodus D)
• 20:09 otčenáš (MZ 432)
• 20:55 závěrečná modlitba, požehnání, Dobrořečme Pánu; průvod zpět do sakristie (bez hudebního doprovodu)

Ranní chvály to jsou české chorální, kompletně zpívané, kompletně a capella, v plné hudební formě vč. prokomponovaných antifon. Skromné vlastní texty o sv. Cecílii (orace, antifona k Benedictus) jsou doplněny na formát slavnosti společnými texty o jedné mučednici. Hymnus (překlad latinského) ze zeleného hymnáře, na jednoduchý chorální nápěv.

Zpěv táhne pětičlenná, převážně mužská, v alby oděná schola, rozdělená na dva chóry asymetricky "jeden proti všem", resp. "kantor proti zbytku". Lid v lavicích se nedělí na strany, ale zpěvem se připojuje k početnějšímu chóru. (Čímž se elegantně předchází tomu, že při lidovém zpěvu v běžném frontálním uspořádání kostelních lavic bývá těžké až nemožné vyhnout se zmatkům ohledně toho, kdy má zpívat moje strana.) Kantor sám zpívá vždy celou antifonu před žalmem i celý první verš žalmu, dále sólové části responsoria a intence přímluv.

Daný způsob začínání antifon a žalmů je co do míry koncentrace na kantora už poněkud excesivní a je dán specifickou situací, kdy je choralistů málo a jediný kantor je zároveň jediným zpěvákem jednoho ze dvou chórů pro antifonální psalmodii. Při více lidech není radno napodobovat.

Nápěvy antifon jsou složené nově pro dané české texty, nepozorujeme snahu reflektovat nápěvy odpovídajících latinských antifon. (Tradičními texty, u kterých by to přicházelo v úvahu, jsou druhá a třetí antifona k psalmodii a antifona k Benedictus.) Což nekritisuji - sám s převážnou většinou zpěvů nakládám podobně - ale při setkání s novým nezávislým zpracováním chorálních nápěvů oficia je to jedna z vlastností, po kterých se dívám. Všechny vlastní nápěvy jsou pěkné - a speciálně pokud jde o antifony, když jsem je slyšel a přezpíval si je, budu se muset hlídat, abych některou z nich při případné budoucí revizi společných textů o jednom mučedníkovi bezděky neukradl. Snad jen o antifoně k Benedictus bych bez falešné skromnosti řekl, že moje verze je lepší.

Že se v Brně pro hudební tvar oněch ranních chval vydali cestou českého chorálu pro mě bylo překvapením. Nějak automaticky jsem na celé Moravě předpokládal silný olejníkovský vliv, včetně onoho názoru, že chorál se s češtinou nesnáší. Ale snad je moje překvapení hlavně projevem trestuhodné neznalosti brněnské scény: až teď vidím, že třeba v přehledu účinkování Svatomichalské gregoriánské scholy je českých chorálních nešpor požehnaně, a to právě i z poslední doby.

Ohledně nápěvů žalmů stojí za upozornění žalm první: pokud je čtenář zvyklý na české chorální oficium tak, jak ho slovem, sazbou a softwarem podporuji já, nejspíš si všimne, že žalmový tonus II je tu v odlišné variantě zakončení: s pes c-d a klouzavým hudebním akcentem, tedy v té variantě, kterou nejnovější chorální knihy ze Solesmes předepisují pro oficium mnišské i světské/římské, ale v rámci knih z první poloviny minulého století (z nichž vychází moje redakce) byla charakteristická právě jen pro oficium mnišské a v tištěných knihách z doby před solesmeskou reformou se nevyskytuje snad vůbec.

Další zvláštností je v mediaci prvního verše prvního žalmu akcent na jednoslabičném posledním slově ("Bože, ty jsi můj Bůh"). To je naopak vlastnost známá ze systému psalmodie předkoncilních římských chorálních knih (a hojně užívaná také v novodobém chorálu německém), kterou chorální knihy ze Solesmes už dávno opustily (srov. Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, s. 1225; Antiphonale Romanum I, Solesmes 2020, s. 632). I já zvláštní pravidlo o akcentu na posledním jednoslabičném slově považuji za zbytečnou komplikaci bez zvláštní estetické hodnoty a můj systém české chorální psalmodie se dobře obejde bez něj. Brněnští ale i tady ukazují, že moje pojetí českého chorálu není jediné možné.

Zpívané přímluvy jsou jedny z nejzdobnějších, co jsme dosud kdy slyšeli. Nápěv mi není odjinud známý, předpokládám tedy, že je místní autorský. Dvoudílný recitativní nápěv pro intence by byl dobře použitelný i pro jiné formuláře; nápěv pro odpověď je také v zásadě recitativ se závěrečnou kadencí a měl by být přenositelný nebo upravitelný na řadu odpovědí podobné délky.

Moje řešení zpívaných přímluv by čtenář hledal marně. Dílem protože mi - pod vlivem všeobecné české praxe přímluv mešních - dlouho vůbec nepřišlo na mysl zpívat je; dílem protože oficium zpívám jen sám doma, přímluvy Denní modlitby církve pak mám z celého srdce nerad a když mě nic nenutí pronášet je nahlas, dobrovolně to nedělám. Každopádně kdybych je někdy někde přeci jen ke zpěvu chystal, zvolil bych jistě formu mnohem prostší. (Srov. jak se zpívaly preces feriales.) Přímluvám nenáleží zdobení.

Kolem a kolem se mi vyslechnuté ranní chvály, i při drobných dílčích výhradách, opravdu líbily. Snad mohu říci nejen svým jménem: máte-li tam chorálu českého v podobné kvalitě víc, netajte nám ho, i my ho chceme zpívati!

---

Na okraj můžeme vzpomenout, že až do liturgické reformy byl svátek sv. Cecílie jedním z těch, které, i když se slavily v relativně skromném stupni, měly v římském breviáři plné vlastní oficium vč. antifon k žalmům (podobně jako dodnes památka sv. Anežky Římské), tvořených úryvky z legendy o událostech vedoucích k Cecíliině mučednické smrti (AR1912 770). Vlastní příčinou toho, že je Cecílie dodnes ctěna jako patronka chrámových hudebníků, je pak právě antifona Cantantibus organis (kde církev zpívá o tom, co a jak mučednice prozpěvovala na cestě ke své mučednické smrti), tj. první z někdejší série antifon k žalmům ranních chval a nešpor.

Nemůžu tvrdit, že by zrovna zpěvy starého svatocecilského oficia samy o sobě byly nějakým zcela zásadním pokladem zbožnosti, pro jehož znovuzavedení by se speciálně mělo jít na barikády, a uznávám, že pokud šlo reformátorům o to, vybrat z něj takové zpěvy, které budou po překladu do národních jazyků i pro průměrného novodobého katolíka dobře (hlasitě, veřejně, bez cringe) modlitelné, jsou ty dvě antifony k evangelním kantikům, které v breviáři máme dnes, výběrem zdařilým. A přeci za mě i tady platí, že kdo okusí staré, nechce nové a řekne: staré je lepší. Cyklus bohatých oficií starých římských světců je jen jedním z mnoha klenotů v liturgické reformě ztracených, které čekají na toho, kdo se odhodlá (a životní stav mu dovolí) strávit alespoň jeden celý liturgický rok s předkoncilním breviářem a antifonářem.

Praktický tip pro středně zaneprázdněné: zatímco pokoncilní breviář stejné antifony v rámci jednoho liturgického dne opakuje jen výjimečně, v předkoncilním naopak většina svátků bere stejný cyklus pěti antifon k žalmům ranních chval, nešpor i malým hodinek, takže i ten, kdo se každodenně modlí např. jen nešpory, nasaje z denních hodinek docela slušný vzorek. Odvrácenou stranou tohoto opakování denních zpěvů však je, že kdo se modlí třeba i všechny denní hodinky, ale vynechává matutinum, přijde o mnohem větší část celkového repertoáru než ten, kdo se na denní hodinky omezuje v oficiu pokoncilním.

Arcibiskupské nešpory na Břevnově

V sobotu 25. 4. se v pražské katedrále při mši s formulářem svátku sv. Vojtěcha formálně ujal úřadu pražského arcibiskupa Stanislav Přibyl. V neděli 26. 4. večer se pak konalo setkání kněží arcidiecése na (po katedrále) druhém z pražských svatovojtěšských míst, v benediktinském arciopatství na Břevnově. Veřejnosti přístupné a online vysílané byly nešpory, které toto setkání otevřely. Případný zájemce je může zhlédnout i zpětně v záznamu.

Nešpor se účastnila jak komunita hostitelského kláštera, tak sestry benediktinky z Bílé hory, ale liturgie byla zcela v režii diecésního duchovenstva (předsedal arcibiskup, jako kantoři a asistence posloužili seminaristé) a sledovala nedělní nešpory z Denní modlitby církve, ne z mnišského oficia.

Toto rozložení sil se odrazilo v prostorovém uspořádání: biskup se dvěma jáhny zasedli na sedes v oltářním prostoru, krajní místa v (jinak prázdných) chórových lavicích obsadili kantoři a asistence, pro benediktiny a benediktinky byla vyhrazena sedadla užívaná při mši ministranty a rozestavěná tak, že tvoří od chrámové lodi trochu odsazenou jakoby první řadu lavic pro lid. Místní mnišské komunity také nešly v liturgickém průvodu, ale před začátkem nešpor už seděly na svých místech.

Nešporám předcházel plnohodnotný liturgický průvod celou délkou kostela, s procesionálním křížem a svícemi, za varhanního doprovodu. Po zaujetí míst bezprostředně následoval verš "Bože, pospěš mi na pomoc" (na chorální nápěv římský feriální) a nešpory běžely podle svého liturgického pořádku až k závěrečné modlitbě. Strohý začátek bez jakéhokoli řečnění (i když šlo o nešpory při výjimečné příležitosti, která by snad mohla k tomu svádět a do jisté míry omlouvat) je třeba ocenit.

Hymnus z červeného hymnáře, antifony recto tono, žalmy a Magnificat na Korejsovy nápěvy. Kantikum Zj 19 chorální, modu V (srov. druhou možnost v našem notovém materiálu), zpívané náležitě responsoriálně. Hezkým detailem, který jsem ještě nikde neviděl, bylo, že v předzpěvování kantika se po verších střídali oba kantoři (sedící na opačných stranách chóru).
Otčenáš na jeden z obvyklých mešních nápěvů, po požehnání Regina coeli, (samozřejmě jen) tonus simplex. Tedy zpívané nešpory co do nápěvů, míry zpěvu a plnosti hudební formy víceméně tak, jak v době mého studia na KTF UK kolegové popisovali zlatý standard slavnostnějších nešpor v pražském semináři. Z toho vyčnívá responsorium v pěkném vlastním zhudebnění (noty viz v záznamu čas 28:34), autora neznámého.

Zvláštní pozornost si zaslouží přímluvy. Zatímco zbytek nešpor do puntíku sledoval texty ze dne, přímluvy (v záznamu čas 33:15, plný text a noty 34:01) jsou celé nově složené pro danou příležitost. Jde o sérii krátkých proseb za nového diecésního biskupa a jeho budoucí působení. Biskup sám během nich klečí před oltářem, zatímco asistující jáhni stojí po jeho pravici a levici a kantoři (opět střídavě) předzpěvují intence.

Volné skládání formulářů přímluv (narozdíl od doplnění zvláštních intencí do standardního formuláře, VPDMC 188) není legální úprava (autoritu k tomu má až biskupská konference, VPDMC 184) a VPDMC 185-187 stanoví obecné zásady, podle kterých se mají stavět všechny formuláře přímluv v oficiu: že vedle proseb nemá úplně chybět ani moment anamnetický; že se má pamatovat především na všeobecné potřeby celé církve; že se přímluvy nešpor zakončují prosbou za zemřelé. Mám za to, že tyto zásady nejsou omezení pro omezení, ale vystihují kus bytostné povahy liturgie hodin a smyslu přímluv v ní.
I když odhlédneme od souladu s předpisy a budeme se ptát po vnitřní hodnotě daného projevu liturgické tvořivosti, jeví se mi takové výhradní soustředění na jednotlivce, jenž je na jedné straně verbálně vyzbrojován svolávanou Boží pomocí a na straně druhé nakládán ideály a očekáváními, jako problematické.

Pokud jde o obsah, liturgickým přímluvám sluší uměřenost a určitá závažnost: že nejsou zbytečně mnohomluvné, neprosí o podružnosti a malichernosti, nezabíhají do detailů. Přimlouvat se toho dne za nového diecésního biskupa a jeho službu bylo namístě, ale adekvátní formou by (v rámci liturgie hodin) byla jedna dobře vykrojená prosba vložená do přímluv ze dne. Pokud se snad chceme přimlouvat zvlášť naléhavě, tak prosby dvě.

K přímluvám ještě technická poznámka k nasazení chorálního nápěvu na český text: použitý nápěv pro intence je shodný s prvním poloveršem krátkých responsorií pro dobu velikonoční a má kadenci s jednou slabikou přízvučnou a jednou přípravnou. To je většinou respektováno tam, kde intence končí dvou- nebo trojslabičným slovem (resp. přízvučným celkem), ale kde je poslední slovo čtyřslabičné, redaktor sledovaných nešpor klade první slabiku (= hlavní slovní přízvuk) už na notu přípravnou, aby se celé slovo vešlo do kadence, takže nota, která standardně nese přízvučnou slabiku, je najednou nepřízvučná. Přízvučná struktura nápěvu se tak verš od verše mění, což působí nesouladně a nelibě. Pravděpodobnou příčinou tohoto řešení je (zbytečný a zde ukázkově škodlivý) strach z uplatnění vedlejšího slovního přízvuku.

Sečteno a podtrženo: po hudební stránce šlo o zpívané nešpory zjednodušené jen absencí prokomponovaných antifon; míra slavnostnosti je přiměřená příležitosti, provedení vzorné. Jedinou skvrnou jsou výše proprané přímluvy.

Papežské nešpory ke Dni modliteb za péči o stvoření 2016

Aktivity hlavy světové církve podrobně nesleduji, a tak jsem až teď zaznamenal jedny starší příležitostné nešpory, které si dle mého soudu zaslouží, aby jim bylo věnováno pár řádků.

V červnu 2015 byla zveřejněna "zelená encyklika" papeže Františka Laudato si' a v srpnu téhož roku papež (v návaznosti na již od r. 1989 trvající obdobnou iniciativu Ekumenického patriarchátu) stanovil, že se i v katolické církvi bude každoročně 1. září konat den modliteb za péči o stvoření. Následujícího roku se pak u příležitosti tohoto dne konaly nešpory v basilice sv. Petra, kterým papež osobně předsedal. Jejich průběh a náplň jsou dobře zdokumentované: na webu Svatého stolce je k disposici brožurka s kompletními texty a zpěvy, na YouTube je videozáznam.

Texty

Jako základ posloužila liturgie dne (čtvrtek 22. týdne v mezidobí), tedy nešpory čtvrtka 2. týdne žaltáře. Pro danou zvláštní příležitost byl uzpůsoben výběr hymnu a čtení, k žalmům byly doplněny žalmové orace a do přímluv dvě příležitostné prosby. Tedy úpravy jsou poměrně úsporné, většina textů z liturgie dne je ponechána na svém místě. "Rituální designéři" z úřadu pro papežskou liturgii si dali záležet na tom, aby nevznikal (nebo se přinejmenším dal dobře rozporovat) dojem, že den modliteb za péči o stvoření je v organismu liturgického roku svébytnou entitou na způsob svátku, která dostává vlastní liturgický formulář, nebo že se v rámci liturgie hodin zavádí obdoba mešních formulářů za různé potřeby.

Církevní autoritou zavedené každoroční dny modliteb za specifické úmysly jsou jakousi pokoncilní reinkarnací prosebných dnů (Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 45-47). Ty se slavily jen mší a procesím s litaniemi, na texty oficia vliv neměly. Zdá se však, že den modliteb za péči o stvoření jako jeden z novodobých prosebných dnů (s určitým závazným dopadem na mešní liturgii dne) chápán není a je to jen méně formální modlitební iniciativa. Každopádně není uváděn v seznamu prosebných dnů úvodem českého direktáře.

Můžeme se ptát, nakolik bylo v roce 2016 ke slavení nešpor přistoupeno s ohledem na zrovna na ten den připadající příhodné texty. Nebo, kdybychom otázku přeformulovali pragmaticky: jestli jsou texty čtvrtka 2. týdne žaltáře tak tematicky vhodné, že by mělo smysl uvažovat o jejich použití pro den modliteb za péči o stvoření i v jiné roky, mimo běžný pořádek žaltáře, s využitím VPDMC 251 a 252. Zdá se však, že texty jsou příhodné spíš jen všedně a motivy dobře vztáhnutelné ke dni modliteb za péči o stvoření se v žalmech i v ostatních liturgických textech z cyklu žaltáře vyskytují i v řadě jiných dnů.

Píseň La creazione giubili, která posloužila ve funkci hymnu, podle všeho není součástí italského breviáře, vybraná je z kancionálového repertoáru. Je to píseň (nakolik můžu soudit, spíš banální písnička) chválící Nejsvětější Trojici a první sloka mluví o chvále, kterou Bohu společně vzdává celé stvoření.

(Tak jako ani volný výběr hymnu,) doplnění žalmů volně složenými žalmovými oracemi samozřejmě není legální úprava, ale papežská liturgie zkrátka požívá svobod odpovídajících tomu, že ji slaví nejvyšší liturgický zákonodárce. Připomeňme, že žalmové orace jsou strukturní prvek, se kterým pokoncilní liturgické předpisy počítají (VPDMC 112), ale na celocírkevní úrovni nikdy nebyly vydány příslušné texty. (Bez opory v oficiální latinské předloze je obsahuje přinejmenším breviář pro USA; pro vybrané příležitosti je lze také najít v propriích některých institutů zasvěceného života.)

O Padre, che nella divina regalità di Gesù tuo Figlio hai ricapitolato tutto il Creato, donando significato e compimento a ogni cosa, effondi in noi lo Spirito di sapienza perché sappiamo custodire i doni della tua provvidenza per il bene di ogni persona e di ogni generazione. Per Cristo nostro Signore.	(po žalmu 72-I) Otče, tys v božské královské důstojnosti Ježíše, svého Syna, obnovil celé stvoření a všem věcem dal smysl a naplnění; vylij na nás Ducha moudrosti, abychom uměli uchovávat dary tvé prozřetelnosti pro dobro všech lidí a všech pokolení. Skrze Krista, našeho Pána.
O Padre, che sempre provvedi ai tuoi figli che gridano a te, guarda con benevolenza ai poveri della terra perché a nessuno mai manchi il pane quotidiano; vinci l’egoismo che indurisce il nostro cuore e rende miope il nostro sguardo davanti alle necessità dei fratelli. Per Cristo nostro Signore.	(po žalmu 72-II) Otče, ty se vždy staráš o své syny, kteří k tobě volají; shlédni milostivě na chudé této země, aby nikomu nikdy nechyběl denní chléb; přemoz egoismus zatvrzující naše srdce a činící náš pohled krátkozrakým pro potřeby našich bratří. Skrze Krista, našeho Pána.
(po kantiku Zj 11 nenásledovala orace)

Drastickým zásahem do struktury nešpor jsou čtení: samozřejmě nelze nic namítat proti tomu, že krátké čtení je nahrazeno delším (VPDMC 46), vybraným z knihy Moudrosti, ale opravdu nestandardní strukturní úpravou je, že je po něm zařazeno ještě druhé, patristické, ze spisů sv. Petra Chrysologa. Následuje homilie a po ní normální krátké responsorium ze dne. Výsledný celek tak působí dojmem improvizace, provizorní úpravy ad hoc. Nehledí se na obecnou zákonitost římského oficia, velící zpívat responsorium po každém čtení, a druhé čtení je prostě natlačeno jako neústrojný nadpočetný prvek do standardní struktury nešpor.

Zbytek textů, vč. závěrečné modlitby, je z liturgie dne. Jen do přímluv jsou před závěrečnou prosbu za zemřelé doplněny dvě příležitostné intence.

Dona lungimiranza e apertura di cuore ai governanti – perché custodiscano il creato e servano il bene di ogni uomo.	Dej vládcům prozíravost a otevři jejich srdce, – aby chránili stvoření a pracovali pro dobro všech lidí.
Educa i nostri occhi a riconoscere nella creazione le tracce della tua presenza – e converti le nostre menti a un uso giusto ed equo dei beni della terra.	Nauč naše oči rozpoznávat ve stvoření stopy tvé přítomnosti – a obrať naši mysl, abychom pozemská dobra užívali spravedlivě.

Nápěvy

Všechny antifony se zpívaly recto tono. Dost možná nejen s ohledem na přístupnost lidovému zpěvu, ale prostě proto, že pro italské antifony ze žaltáře není žádné zhudebnění k disposici. Mně každopádně žádná italská publikace, o níž bych s jistotou věděl, že obsahuje prokomponované antifony feriálních nešpor, není známa.

Žalmy a Magnificat na chorální nápěvy. Za zmínku stojí upravená terminace tonu I (brožurka, s. 6) a terminace tonu II v podobě podle Editio Vaticana, ne podle solesmeských chorálních knih (s. 23). Pro kantikum ze Zj 11 nebyl použit tradiční chorální nápěv, ale nějaký novodobý, střídající recitační tóny a pojímající všechny verše zásadně jako trojdílné.

Zkraje práce na projektu In adiutorium jsem si také myslel, že novozákonní kantika jsou vesměs texty natolik nežalmovité, že je žádoucí připravit pro ně speciální nápěvy, ale dávno mě to přešlo.

Responsorium dostalo jednoduchý vlastní nápěv. Přímluvy se zpívaly na nápěv z Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009).

Závěrem

Zařadit do nešpor patristickou lekci je ohavnost, ale jinak mi představené nešpory přijdou jako vcelku zdařilý příklad, jak nešpory s daným specifickým modlitebním úmyslem uspořádat. Ten na jedné straně celému slavení udává jednotné téma, na druhé straně je ponechán v platnosti obecný ráz feriálního oficia. (Nejsou např. přímluvy dne kompletně nahrazeny specifickými přímluvami na environmentální témata; obě příležitostné přímluvy jsou dostatečně obecné a nesklouzávají k proklamacím environmentálního aktivismu.) Sám jsem příliš úzkoprsý, než abych vykročil za rámec liturgických předpisů bastlením vlastních žalmových orací nebo použitím (ke stejným žalmům o stejné příležitosti) těch papežských, ale z věcného hlediska mi to přijde jako atraktivní možnost, někomu méně úzkoprsému (nebo, třeba díky příslušnosti k jiné než římské církvi, méně svázanému liturgickými předpisy) snad i v zásadě doporučeníhodná.

Na druhou stranu je třeba říci, že stavět (v rovině liturgických textů) slavení liturgie hodin do služeb konkrétní modlitební intence ("nešpory o něčem / za něco") je tradici římského oficia cizí. Představené nešpory tak jsou zdařilou realizací nápadu, který je spíš špatný. Má-li se den modliteb za péči o stvoření nějak propsat do liturgie, jako vhodná předloha, na niž se hodí navazovat, se jeví právě dříve zmíněné prosebné dny se zvláštní mší a prosebným procesím do polí, ale bez specifického oficia.

Kdo by namítal příkladem oficia za zemřelé, tomu odpovídám, že oficium za zemřelé sice skutečně je starobylým oficiem "za něco" (resp. za někoho), ale také až do začátku 20. stol. bylo oficiem dodatkovým, slaveným zásadně vedle oficia dne, ne na jeho místě.

Když se přeci jen nějaká intence výrazně promítá i do oficia, tak ve formě ideového svátku (jako je svátek Krista kněze nebo památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů), příp. oslavy světce, která je pro nějakou ideu nebo intenci instrumentalisována.

Nešpory ze starokatolické katedrály sv. Vavřince (Noc kostelů 2020)

Až s ročním zpožděním jsem narazil na záznam nešpor, který vznikl u příležitosti loňské Noci kostelů (pátek 12. 6. 2020) ve starokatolické katedrále sv. Vavřince v Praze, a nedá mi to, abych mu nevěnoval pár řádek.

Starokatolická církev v ČR nemá závaznou formu liturgie hodin, a když se ve starokatolických kruzích na tomto poli něco podniká, jde o výpůjčky ze spřízněných liturgických tradic, případně o liturgickou tvořivost ad hoc. Tak liturgický kalendář na oficiálním webu církve odkazuje na římskokatolický internetový breviář; starokatolické společenství kolem pražské rotundy sv. Máří Magdalény v nedávné době několik let pravidelně zpívávalo nešpory tu anglikánské, tu různé doma uvařené; ... zkrátka co do obsahu i struktury se u starokatolíků lze nadát ledasčeho a o to zajímavější bude na nešpory ze starokatolické katedrály si posvítit.

Struktura

• 2:50 úvodní verš (Bože, shlédni a pomoz)
• 3:27 1. antifona a žalm
• 7:51 2. antifona a žalm
• 12:25 3. antifona a žalm
• 17:15 4. antifona a žalm
• 21:09 5. antifona a žalm
• 24:56 kapitulum
• 25:30 hymnus
• 27:05 veršík (jednoduchý nápěv)
• 27:19 Magnificat
• 30:51 kyrie
• 31:10 přímluvy
• 33:21 otčenáš
• 34:00 orace
• 34:25 Dobrořečme Pánu; požehnání; Jděte ve jménu Páně

Nešpory začínající psalmodií (nikoli hymnem), která sestává z pěti žalmů - základní osnova zjevně sleduje předkoncilní římské (resp. obecně sekulární, ne-mnišské) nešpory. Po Magnificat následující kyrie a otčenáš jsou ovšem prvky v daném období specifické naopak pro oficium mnišské. Dlouhé přímluvy vložené mezi nimi pak můžeme bezpečně považovat za prvek převzatý z pokoncilního římského oficia, i když autor či autoři by možná nárokovali návaznost na mnohem starší etapy historického vývoje.

Podivný je způsob, jak se zachází s antifonami k žalmům: před žalmem vždy celou antifonu předzpívá kantor, lid zopakuje, a po žalmu se již antifona nezpívá a rovnou se začíná antifona žalmu následujícího. Toto uspořádání je legální v pokoncilním římském oficiu (VPDMC 123), ale je naprosto netradiční. Po větší část dějin západního oficia se před žalmem z antifony zpíval jen začátek, jen o větších svátcích antifona celá. Vždy se však celá antifona zpívala po žalmu. Zpívat antifonu jen před žalmem je dříve nevídaná pokoncilní novota, a to novota nešťastná, jejíž zavádění v praxi veřejně slavené liturgie hodin rozhodně nedoporučujeme.

Texty a nápěvy

Celé nešpory jsou slaveny v češtině. Tomu, kdo má dostatečně nazpívané předkoncilní oficium, ovšem nedá moc práce všimnout si (povědomé nápěvy a texty antifon mě prostě trkly), že většina textů i nápěvů pochází právě odtud - jde o páteční feriální nešpory (viz je v Antiphonale Romanum 1912, s. 155nn). Co je trochu pikantní: páteční feriální nešpory v té podobě, jakou jim dala velká breviářová reforma Pia X. v r. 1911. Tedy žádné starokatolické "semper et ubique", ale produkt prvního opravdu radikálního zásahu suverénní papežské moci do samých základů uspořádání římské liturgie. (Srov. texty pátečních nešpor před touto reformou např. v řezenském Vesperale Romanum z r. 1882.)

Antifony jsou zjevně vlastní překlad speciálně pro tuto příležitost, resp. pro potřeby zpívání na co možná nejdoslovněji převzaté nápěvy latinských předloh. Jde tak o překlady po stránce slovosledu a formulací značně otrocké a jazykově často nepříliš elegantní. (A v tomto podobné nejstarší vrstvě staročeských chorálních zpěvů.)

[EDIT 23. 10. 2022] Texty a zpěvy byly vzaty ze sešitu pro slavení liturgie hodin na setkáních evangelické liturgické iniciativy Coena (viz tam páteční nešpory, s. 36-47). Nejde o příležitostnou tvorbu lidí z okruhu starokatolické katedrální farnosti, jak jsem se v době psaní článku domníval.

Za zmínku stojí, že psalmodie dané hodinky je dosti bohatá na verše, které v pokoncilním breviáři nenajdeme, protože byly "z určité psychologické nesnáze" vypuštěny (VPDMC 131). Starokatolíci nejen že se "kletebných veršů" nebojí, ale neostýchají se je prezentovat dokonce široké veřejnosti v rámci Noci kostelů! Na jejich místě bych asi neodolal, abych to patřičně nerozmázl v rámci mezikonfesní polemiky.

Níže je (oproti zde jinak běžným konvencím) jako primární uvedeno číslování žalmů septuagintní, souhlasící s výše odkazovanými liturgickými knihami, a v závorkách číslování podle hebrejské bible, užívané jako primární v Denní modlitbě církve.

• Žalm 138 (139) I
• Žalm 138 (139) II - v DMC jsou vypuštěny vv. 19-22 - viz nešpory středy 4. týdne
• Žalm 139 (140) - v DMC vypuštěny verše 10-12 - viz modlitbu uprostřed dne v pátek 4. týdne
• Žalm 140 (141) - v DMC vypuštěn poslední, desátý verš - viz první nešpory neděle 1. týdne
• Žalm 141 (142)

Žalmy a kapitulum (ne však veršík) jsou v ekumenickém překladu. Překlad hymnu jsem zatím neidentifikoval - každopádně to není ani ten použitý v Bártově Žaltáři římského breviáře (Dokulil), ani Škrášek.

Závěrečné poznámky

Z více různých signálů se zdá, že zpívané nešpory tohoto formátu nejsou ve starokatolické katedrále obvyklé, ale šlo o víceméně jednorázový podnik, připravený pro ozvláštnění Noci kostelů. Zpěv táhne jediný kantor, za tu silnějšího, tu slabšího přizvukování katedrálního faráře a nějakého ženského hlasu z chrámové lodi. Z různých známek nejistoty je patrné, že interpreti dané texty na dané nápěvy zpívají možná vůbec poprvé. Každopádně to pro ně není starý dobře známý repertoár. V nasazování nápěvů psalmodie často váhá a chybuje i sám kantor, což se zdá nasvědčovat tomu, že se zpívalo z holých textů, bez opory v předem připraveném značkování.

Původně jsem měl v úmyslu napsat ještě něco o uspořádání liturgického prostoru, ale to rozsahem rychle překonalo celý zbytek článku, takže bude rozumnější článek o nešporách z loňské noci kostelů u sv. Vavřince na Petříně zde uzavřít a úvahám o uspořádání liturgického prostoru pro liturgii hodin věnovat (snad v blízké budoucnosti) samostatný příspěvek.

Kanovnická instalace 6. 12. 2015, České Budějovice

Náhodou jsem na YouTube narazil na videozáznam pontifikálních nešpor, v jejichž rámci byli 6. 12. 2015 instalováni čtyři noví kanovníci českobudějovické katedrální kapituly. Zdá se mi vhodné tu na ten záznam upozornit. Z více důvodů: jednak ukazuje ceremonie kanovnické instalace a jejich začlenění do nešpor, což, pokud vím, na YouTube zatím v češtině jinde k vidění není; dále může nebudějovickým čtenářům posloužit jako názorná ukázka zpívaných nešpor z českobudějovické katedrály, které nejspíš zatím znají jen z mého popisu (pouť 2017, sv. Auracián 2018 a přehled dalších nešpor za ten rok); konečně je to vzácný dokument katedrálního hudebního provozu ještě z doby chorregentství p. Karla Fráni (kterého 1. 7. 2017 v úřadu vystřídal Karel Ochozka).

Nešpory to byly z titulární slavnosti sv. Mikuláše (která toho roku kolidovala s 2. nedělí adventní a přesouvala se na 7. 12.; podle Tabulky liturgických dnů se 6. 12. měly, přísně vzato, slavit druhé nešpory z neděle, ne první ze slavnosti), texty byly vzaty z druhých nešpor společných textů o duchovních pastýřích (přičemž hymnus Pastýři, otče horlivý je ze "zeleného hymnáře").

Před vlastním začátkem nešpor, jako doprovod vstupního průvodu, slyšíme nějaké jednodušší novodobé zpracování responsoria Ecce sacerdos magnus (srov. chorální verzi), které je tu významově ambivalentní: můžeme ho číst jak jako odkaz na diecésního biskupa, přicházejícího do své katedrály předsedat pontifikálním nešporám, tak i na sv. biskupa Mikuláše, k jehož cti se nešpory konají.

2:52 nešpory začínají úvodním veršem (recto tono; posluchači neuteče lehké zmatení kolem aleluja) a na něj bezprostředně navazujícím hymnem. Po hymnu se řeční a představují se noví kanovníci.

14:43 začíná psalmodie. Nápěvy žalmů Korejsovy, antifony jsou prokomponované (zásadně se sylabickými nápěvy). Nevím to s jistotou, protože tak dobrou paměť nemám, ale myslím, že o dva roky později jsem slyšel antifony zpívat na nápěvy jiné, ještě jednodušší.

Nešpory běží podle svého pořádku až po krátké čtení. Po něm (23:10) má p. biskup promluvu, na kterou navazují náležitosti kanovnické instalace: kanovníci společně skládají vyznání víry a přísahu věrnosti a následně jsou jeden po druhém oděni kanovnickými insigniemi a in-stalováni.

46:03 nešpory pokračují tam, kde byly přerušeny - responsoriem po krátkém čtení (na Korejsův žalmový nápěv) - a bez dalších zvláštností jdou až do konce. Za zmínku možná stojí vkusně zazpívané přímluvy (a - po zpívaných přímluvách nečekaně - recitovaná Modlitba Páně).

O podobné příležitosti - totiž o nešporách, do nichž byl začleněn právní úkon týkající se kapituly ony nešpory slavící - jsem tu referoval zatím jednou, když byl v roce 2015 ustanovován nový probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě. Můžeme si všimnout, že pro příslušný právní úkon byly v rámci nešpor zvoleny různé momenty (ČB: po krátkém čtení; Vyšehrad: po hymnu), přičemž se nezdá, že by to bylo dáno různou povahou právních úkonů, o které šlo. Já tu musím přiznat, že nevím, zda vůbec ve věci spojování liturgie hodin s církevněprávními úkony existuje nějaký závazný předpis a kde ho hledat. Caeremoniale episcoporum o tom mlčí, ale to není zvlášť překvapivé, protože jde o věc náležející spíš ke speciální liturgii kapitul a řeholních společností, ne k pontifikální liturgii jako takové. Pokud jde o vnitřní logiku obou řešení, to českobudějovické se zdá víc respektovat integritu nešpor, když právní úkon zařazuje jako jakési prodloužení biskupovy promluvy; vyšehradské řešení se (zvláště pro kanovnické instalace) doporučuje tím, že nově instalovaným kanovníkům umožňuje ihned demonstrativně uplatnit nabyté právo na místo v chóru a užívat ho po větší část nešpor (včetně celé psalmodie), zatímco při řešení českobudějovickém po instalaci už z nešpor mnoho nezbývá.

Národní svatováclavská pouť 2020

Když zase bydlím blíž středu Čech, měl jsem v plánu po čtyřech letech se zúčastnit alespoň části programu staroboleslavské pouti. Osobní účast mi sice nějaká podzimní choroba překazila, ale díky tomu, že všechny bohoslužby s výjimkou hlavní poutní mše byly (kvůli probíhající opravě svatováclavské basiliky) přesunuty do basiliky Nanebevzetí Panny Marie, kde je už od jara instalována přenosová technika a na YouTube běží nepřetržitý přenos dění v presbytáři, mohl jsem přeci alespoň na dálku sledovat včerejší nešpory i dnešní ranní chvály a považuji za vhodné podat o nich zprávu.

První nešpory

Krátce po osmé hodině byla k basilice přivezena lebka sv. Václava, v průvodu čtyřmi jáhny v červených dalmatikách přinesena do kostela, kanovníky staroboleslavské kapituly přeložena z nosítek na oltář, a (po projevu paní starostky, který by mi přišlo vkusnější vypustit) začalo již tradiční umělecké čtení vybrané svatováclavské legendy (podle všeho se každý rok čte jiná), prokládané sborovým zpěvem. (Tentokrát jsme se nedozvěděli ani jaký sbor zpíval, ani co přesně bylo na programu, a zřejmě i s ohledem na omezenější prostorové možnosti v kostele Nanebevzetí Panny Marie sbor nezpíval v presbytáři, ale na kůru. Zaznamenal jsem nějaký mně neznámý českojazyčný kus se svatováclavskou tématikou, ale také např. Benedictus z nějakého mešního ordinaria.) Pásmo se uzavřelo zpěvem Svatováclavského chorálu (novější text a nápěv, ale ne přesně v kancionálové úpravě).

Duchovenstvo a přisluhující (do té doby usazení v předních lavicích v chrámové lodi) se odebrali do sakristie, za mřížkou u starého hlavního oltáře zaujali místo (dva a dva, čelem proti sobě) choralisté z okruhu Pražské katedrální scholy (dílem zároveň členové Scholae gregorianae pragensis) a záhy ze sakristie za zpěvu Svatováclavského chorálu (starší text a nápěv) vyrazil liturgický průvod. Nešporám předsedal p. biskup Wasserbauer za asistence dvou jáhnů v dalmatikách, nešlo však o nešpory slavené pontifikálně. Do chórových lavic zasedli staroboleslavští kanovníci a další duchovenstvo.

Šlo o nešpory kompletně zpívané, latinské chorální; texty i nápěvy tytéž, které jsem tu slyšel v letech 2014 a 2016 (komentář k nim viz tam). Jen krátké čtení a přímluvy česky, se správnými vlastními texty z prvních nešpor slavnosti. V přímluvách se na předčítané prosby odpovídalo jednoduše zpívanou odpovědí (jako "půlka veršíku" - recitace s poklesem o malou tercii po poslední přízvučné slabice) a překvapilo mě, jak tahle drobná změna pozvedla těch nešporních přímluv důstojnost. Po závěrečném požehnání někdo (nevím kdo, snad někdo z jáhnů) připojil Benedicamus Domino (na jednoduchý nápěv veršíku) a choralisté spustili Salve Regina (tonus simplex).

Závěrem se sluší uvést na pravou míru jednu starší nepřesnost. Když jsem ve zprávě z roku 2014 kritisoval (mj.) výběr zpěvů, neodpovídající výběru indikovanému v Ordo cantus officii (antifony k žalmům vzaté z předkoncilního římského commune plurimorum(!) martyrum, antifona k Magnificat, rovněž communiálního charakteru, patrně z nějakého předtridentského zdroje), nezohlednil jsem Praenotanda tohoto dokumentu (editio typica 1983, beze změny i v editio typica altera 2015), která dovolují "loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei". Po stránce souladu s tehdy platnými liturgickými předpisy tedy výběru antifon nelze nic vytýkat.

Ranní chvály

Ranní chvály se konaly v 7 hodin ráno v komornějším obsazení: tři staroboleslavští kanovníci v chórovém oděvu, jeden další kněz (v albě se štolou), dva přisluhující. Oficiantem byl (do výčtu výše započtený) p. probošt Bulín. Všichni zaujali místa na sedadlech pro předsedajícího a ministranty v oltářním prostoru, chórové lavice využity nebyly. Za zmínku stojí, že (oproti obvyklému pořádku) nebyla přítomna lebka sv. Václava, kterou po nešporách patrně transportovali na nějaké bezpečnější místo a do basiliky Nanebevzetí Panny Marie se zřejmě již nevrátila (během dne měla být vystavena v kostele sv. Klementa).

Samotným ranním chválám předcházela modlitba Anděl Páně - zpívaná, nápěv č. 078 v olomouckém vydání Kancionálu. Zklamán by však byl, kdo by to považoval za předzvěst ranních chval byť i jen částečně zpívaných. Já jsem zklamán nebyl, protože jsem čekal stejné ranní chvály, jako v roce 2016, a očekávání to bylo správné. Páni kanovníci se modlili z mně již známých velkých červených desek. Ranní chvály (jako první modlitba dne) začaly náležitě invitatoriem (s žalmem 95). Většina textů byla (přestože slavnost sv. Václava samozřejmě má v breviáři pro ranní chvály vlastní texty a VPDMC 247 výslovně zapovídá jejich záměnu za jiné) ze společných textů o jednom mučedníkovi, vlastní vzali jen hymnus a oraci. Když jsem minule zmiňoval mně zcela nepovědomé responsorium, dnes mohu přidat jeho přesný text:

R. Pán je mou silou, * Pán je mou slávou.
V. Stal se mou spásou. R. Pán je mou slávou.
Sláva Otci. Pán je.

Jak jsem již dříve psal, bezpečně nejde o text vzatý z Denní modlitby církve. I když jistě není nemyslitelné, že by responsorium parafrázující slova žalmů vzniklo přímo v kapitule, díval jsem se po možných zdrojích a na obsahově - a dílem i slovy - velice blízký text jsem narazil v "charitním breviáři". Níže je reprodukováno primárně znění responsoria ranních chval z tamních společných textů o jednom mučedníkovi, v hranatých závorkách je varianta otištěná ve svatováclavském formuláři.

R. Pán je má síla. * A moje sláva [spása].
V. On je můj zachránce. R. A moje sláva [spása].
Sláva Otci. Pán je.

Liturgie hodin: Žaltář, Česká katolická charita 1977, s. 614 (společné texty).
Liturgie hodin, Sv. 4, Česká katolická charita 1977, s. 454 (sv. Václav).

Nahlédnutí do latinského pokoncilního breviáře pak ukázalo, že oba výše uvedené texty (ten "kapitulní" i ten z "charitního breviáře") jsou překladem latinského responsoria ranních chval ze společných textů o jenom mučedníkovi mimo dobu velikonoční, zatímco v Denní modlitbě církve je na tom místě zařazen text, který ve vztahu k odpovídajícímu latinskému responsoriu nelze považovat za překlad. Snad lze říci, že je tematicky blízký, ale zjevně vychází z jiných biblických úryvků.

Může být vhodné ještě poznamenat, že texty českých světců v "charitním breviáři" se od těch později zařazených do Denní modlitby církve mnohdy citelně liší. Mj., jak vidíme výše, tím, že svatováclavský formulář tehdy responsorium ranních chval přebíral (s drobnou úpravou, která je možná spíš redakční chybou než záměrem) ze společných textů, zatímco dnes má jiné, vlastní. Mám v úmyslu časem tu těm starším liturgickým formulářům věnovat článek.

"Nepovědomé responsorium" se tedy zdá být vysvětleno snahou modlit se slušný překlad z latinského breviáře (spíš než plod volné tvořivosti překladatelů Denní modlitby církve). Tendenci k vylepšování (nebo "vylepšování") liturgických textů ostatně bylo možné zachytit i jinde, např. v Kantiku tří mládenců jsem zaznamenal oproti dnes oficiálnímu znění drobnou úpravu "velké a malé ryby, které plujete ve vodě, velebte Pána" (místo "plují"). Ale proč se staroboleslavští kanovníci modlí ranní chvály slavnosti sv. Václava s texty ze společných textů místo textů vlastních, to mi zůstává záhadou neproniknutelnou.

Na Všechny svaté u Všech svatých

Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového. Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace) a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek, pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době. Řečená kapitula, nakolik je mi známo, pravidelně slavívá dvoje nešpory: jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží, druhé o titulární slavnosti kostela. Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla (viz starší články: 2014, 2016), po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.

Začátek byl stejný jako letos na sv. Prokopa: na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce. Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých zpívaných nešporách v katedrále) a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory) - parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj, zpívaného při každé byzantské večerní.

Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo. Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější: pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat až "neliturgicky rozverný". Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu a "propriální" řádně v rámci nešpor (jako na sv. Prokopa před dvěma lety), načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný". Ale ať už to bylo jakkoli, záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava: viz VPDMC 247.

Po hudební stránce šlo o poměrně typické pražské české katedrální nešpory. Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení. Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři, nýbrž na kůru u varhan.

Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv, se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat s chorálním VIII G. Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť) založené na tomtéž, ale částečně prokomponované. Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa, kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.

Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom, že - přestože byly v lavicích rozdané noty - psalmodii kompletně odzpíval sbor. Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci, seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali, odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem: to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí. Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu a s teatrálními akcenty, jako vždy.

Antifony byly složeny bez vazby na tóninu žalmového nápěvu. Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly k psalmodii a zpíval se žalm. (Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)

Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách (Vejvanovský, Mazák), byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách vztah mezi tóninou chorální antifony a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.

Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy, a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj. (Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.) Přímluvy to byly, proti všemu očekávání, do poslední čárky z breviáře.

Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu: Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované. K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské). Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor: Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše odkazuje. Zbývá zmínit každoroční nešpory o svátku sv. Ludmily v basilice sv. Jiří, výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem, jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná jen pro tu příležitost. Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují. Jim všem buď za to dík.