štítek žehnání:
Když tu bylo probíráno
žehnání adventního věnce,
hodí se téma žehnání v rámci hodinky oficia zpracovat soustavně.
Co říká benedikcionál o spojování obřadů žehnání s denní modlitbou
církve?
Článek vychází z aktuálně platného
českého vydání benedikcionálu
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013).
Všeobecné pokyny k obřadům žehnání jsou ve věci spojování
s jinými obřady (pro mě nečekaně) restriktivní:
spojovat se smějí jen ta žehnání a jen s těmi obřady,
pro které je to v liturgických knihách výslovně dovoleno.
|
28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena
se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše.
...
29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání,
o nichž to uvádějí liturgické knihy.
|
28. Cum quaedam benedictiones peculiarem necessitudinem
cum Sacramentis prae se ferant, interdum coniungi possunt
cum Missae celebratione.
...
29. Cum aliis celebrationibus, quaedam benedictiones
coniungi possunt, ut suis locis in Ordinibus indicatur.
(cit. dle Notitiae 1984, s. 928nn.)
|
Obecnou normu dovolující spojovat se slavením denní modlitby
církve např. nějakou celou skupinu obřadů žehnání
jsem nezaznamenal žádnou.
Žehnání, pro která je takové spojení dovoleno specificky,
je jen hrstka.
S ohledem na to je pozoruhodná rozmanitost
předepsaných způsobů spojení obou bohoslužeb.
1. Náhrada závěrečného požehnání
To je případ žehnání poutníků na začátku nebo na konci pouti.
Z benedikcionálu se bere jen žehnací modlitba (a zakončení?)
a nahradí obvyklé požehnání na závěr ranních chval / nešpor,
popř. závěr modlitby uprostřed dne / modlitby se čtením.
355. Dá-li se přednost [před samostatným obřadem žehnání]
zahájení nebo zakončení pouti slavením
mše nebo části denní modlitby církve anebo jiné liturgické
pobožnosti, může se nakonec poutníkům udělit zvláštní požehnání,
jak je zde uvedeno.
Pro toto řešení se zdá být určující, že žehnání poutníkům
má s obvyklým požehnáním na konci ranních chval nebo nešpor
společné hlavní rysy: žehná se věřícím
v konkrétní situaci (žehnání nemá žádnou věc jako předmět),
a to ne jen některým vybraným, ale všem, kteří se bohoslužby účastní,
a vyprošuje se Boží požehnání pro bezprostřední budoucnost
po skončení bohoslužby:
"... chraň je na jejich cestě ... aby šťastně došli tam, kam
směřují"
(před začátkem pouti),
resp.
"... i nadále je provázej svým požehnáním, ať po návratu
do svých domovů slovy i skutky vydávají svědectví o tom,
cos jim prokázal"
(na konci pouti).
2. Po čtení
Tento model, vkládající žehnání jako nadpočetný strukturní
prvek do samého středu hodinky,
je použit pro žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu.
968. V den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory,
spojí se žehnání obrazu se slavením nešpor.
Nešpory se slaví obvyklým způsobem. Po skončení zpěvu žalmů
je vhodné zařadit delší čtení vybrané z mešního lekcionáře
pro svátky Páně, Panny Marie a svatých.
Potom předsedající v homilii vysvětlí biblické čtení a význam
posvátných obrazů v církvi.
Po biblickém čtení nebo po homilii je vhodné, aby všichni
potichu rozjímali o Božím slovu. Potom následuje text zpěvu
po krátkém čtení z nešpor, nebo zpěv stejné povahy.
Když tento zpěv skončí, pronáší předsedající žehnací modlitbu.
Po ní pak následuje evangelijní kantikum se svou antifonou.
Při zpěvu kantika se po okuřování oltáře a kříže okouří
také obraz.
Dále pak pokračuje slavení nešpor až do konce obvyklým způsobem.
Žehná se obraz jako předmět veřejného kultu
(ne pro soukromé potřeby - čl. 965).
Žehnání není vkládáno do jakékoli hodinky, ale zásadně do nešpor,
a rubriky benedikcionálu požadují, aby šlo o nešpory
s texty odpovídajícími námětu žehnaného obrazu,
a dále upravují jejich repertoár (výběr čtení)
a obřady (okuřování).
Formulace "v den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory"
připouští vedle žehnání přímo v den svátku odpovídajícího
námětu obrazu také použití svátečního formuláře v jiný den
na způsob votivního oficia (VPDMC 245).
Jedno žehnání obrazu v rámci nešpor tu už bylo před časem zdokumentováno -
viz žehnání tapiserií v chóru českobudějovické katedrály.
Blízkou obdobou co do struktury je obřad korunovace mariánského
obrazu v pontifikálu. (K němu blíže někdy jindy.)
3. Před začátkem hodinky
V tomto modelu žehnání nevstupuje do struktury hodinky,
ale je prostě volně připojeno před její obvyklý začátek.
Díky tomu si žehnací obřad zachovává svou úplnou strukturu,
zatímco v dosud probraných modelech z něj zůstávala jen samotná
žehnací modlitba a ostatní prvky byly vypuštěny jakožto
nějakým způsobem v hodince oficia již obsažené.
(žehnání ke službě varhaníka)
1052. Tento obřad se slaví zpravidla před začátkem mše
nebo před nešporami či ranními chválami, při nichž bude varhaník
doprovázet bohoslužbu hrou na varhany; může se však konat
i samostatně.
(žehnání adventního věnce)
1272. První zde uvedený způsob žehnání adventního věnce
počítá s jeho slavením přede mší nebo před prvními nešporami
první neděle adventní. ...
V jednom případě jde o žehnání konkrétnímu věřícímu,
v druhém případě o žehnání věci. Oběma společné je, že
předmětem žehnání je něco, co
se k bohoslužbě vztahuje jako prostředek
(varhanická služba, adventní věnec)
a má být při následném slavení
hodinky oficia (už od začátku) uplatněno.
Varhaník bude za hracím stolem vykonávat svou službu,
rozsvícený adventní věnec bude ukazovat, že s prvními nešporami
první adventní neděle začala doba adventní.
Carte blanche
Jak je benedikcionál ve věci spojování žehnání s jinými obřady
obvykle velice konkrétní a restriktivní, tak v případě
žehnání věcí, jichž se užívá při slavení liturgie
činí výjimku a jen obecně stanoví, že
1065. Je vhodné žehnat více těchto předmětů společně
ve stejném obřadu, buďto ve mši, nebo při nějaké jiné bohoslužbě;
má to ovšem být v přítomnosti věřících. ...
Zdá se, že jako "nějaká jiná bohoslužba" není vyloučena
ani některá hodinka oficia. Způsob spojení obou bohoslužeb však
není pro takový případ nijak konkretisován.
Jistým vodítkem může být katalog dosud probraných modelů spojování
a analogická aplikace rubrik o spojení se mší:
1067. Pro přiblížení souvislostí a snazší pochopení
pro věřící by se mělo počítat hned také s následným použitím
nově žehnaných předmětů. Žehnání liturgických oděvů, které kněz,
popřípadě jáhen, obléká ke mši, a pláten k pokrytí oltáře
by se proto mělo konat na začátku před úkonem kajícnosti.
1068. Jinak se tato žehnání konají na konci bohoslužby slova.
...
1069. Po přímluvách přisluhující nebo zástupci dárců
přinesou před kněze ty předměty, které mají být žehnány.
Rozumnou obdobou žehnání ve mši "na začátku před úkonem kajícnosti"
je žehnací obřad před začátkem hodinky.
Ale co je vhodnou analogií žehnání "na konci bohoslužby slova",
resp. "po přímluvách"? Po přímluvách ranních chval nebo nešpor
se žádný obřad vkládat nehodí. Závěrečný blok těchto hodinek
je vystavěn tak, aby přímluvy přímo vyústily do otčenáše
a ten zase do závěrečné modlitby (kterou proto nepředchází
ani obvyklá výzva "Modleme se").
Místo mezi responsoriem a evangelním kantikem se zase zdá být
vyhrazeno pro slavnostní žehnání (nábožensky)
přiměřeně významných věcí.
Žehnání věcí, které jsou pro užitek nebo pro ozdobu
(byť by se jednalo o užitek/ozdobu v rámci liturgie),
ale nejsou předmětem kultu,
se zdá vhodnější vyřídit také před začátkem hodinky.
Beztak s ohledem na zásadu
"počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů"
budou v souvislosti se slavením denní modlitby církve
žehnány zejména věci, které při ní následně budou použity -
vedle parament je možné myslet třeba na nový chórový pulpit
nebo chórové lavice.
Souhrn
Benedikcionál stanoví přísná pravidla pro to, které obřady
žehnání se smějí spojovat se slavením denní modlitby církve.
Jen pět formulářů takové spojení dovoluje, přičemž jsou uplatněny
tři různé modely uspořádání vztahu obou bohoslužeb.
Pokusili jsme se identifikovat určující motivy pro použití
každého z těchto modelů.
Na okraj
Když jsem postupně pročítal celý benedikcionál, narazil
jsem na jedno překvapení:
1323. Slavnost Zjevení Páně je jedna z nejvýznamnějších slavností
liturgického roku a slaví se po celých osm dnů.
(úvod k žehnání vody, kadidla a křídy o slavnosti Zjevení Páně; zvýraznění JP)
Žehnání vody, kadidla a křídy je jedním z obřadů přidaných
do českého překladu benedikcionálu jako jeho "národní proprium"
(srov. čl. 1219).
Zdá se, že úvod k němu psal někdo uvyklý
(ať už jako celebrant, nebo jako badatel) primárně
starším podobám liturgického kalendáře.
Po většinu dějin římského ritu se slavnost
Zjevení Páně skutečně slavila "po celých osm dnů,"
tzn. s oktávem, ale ten byl zrušen ještě před koncilem, roku
1955
(AAS 1955, s. 220n).
Jakýmsi jeho pozůstatkem jsou dnes vánoční férie do svátku Křtu Páně,
jejichž liturgické texty rozvíjejí témata slavnosti.
Protože svátek Křtu Páně se slaví v neděli po Epifanii,
délka této řady férií je proměnlivá (0-6 dnů).
Pokud Epifanie sama připadne
na neděli, období od Epifanie do svátku Křtu Páně
skutečně trvá "celých osm dnů",
ale to nastává jen jednou za několik let. (Nejbližší výskyt
bude 2030, pak 2036 a 2041.)
Průměrná délka je pět dní.
Budiž ten kalendářní přešlap v úvodu k žehnání tříkrálových svátostin
výrazem naděje, že za některého z příštích pontifikátů
dojde k nápravě alespoň některých méně šťastných liturgických
reforem 20. stol., mj. i obnovením starobylého oktávu Epifanie.
Když jsme u benedikcionálu, Epifanie a reformních nadějí,
tak já doufám, že jednou bude
v nějaké kloudné formě obnoveno ono velké slavnostní žehnání vody o vigilii Epifanie,
kterého se v Čechách a na Moravě užívalo přinejmenším
do druhé poloviny 19. stol.
(pražské texty s notami třeba Rituale Romano-Pragense 1731;
k novodobé historii Kupka: Svěcení vody tříkrálové, ČKD 1892, s. 13-23 a 105nn).
Dnešní podoba obřadu žehnání tříkrálových svátostin,
kde žehnání vody zaujímá stejnou (marginální) pozici jako
žehnání vody k asperges na začátku nedělní mše, je vedle něj
opravdu žalostná.
Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020
z kaple pražského kněžského semináře.
Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být
dlouholetý standard slavnostnějších nešpor
(hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy,
antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska
příliš zajímavé.
Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná
bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů.
V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.
Lucernarium
Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům,
zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas,
zapaluje svíčky na oltáři.
Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání
bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu)
známe z příležitostí,
kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám
u Všech svatých.
My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky
samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách,
do nichž bylo jako jeden
ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které
i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo
určitý náboženský přesah.
Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků
katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím,
ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti,
ani liturgických předpisů.
Žehnání
Obřad žehnání adventního věnce
je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha.
Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou
oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první
svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají
Ejhle, Hospodin přijde
s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle
zpívá přede mší v době adventní.
Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem
úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia
nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje
antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém
překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii
byla odbyta recto tono.
Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné
hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.
V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách
společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu
a k Magnificat), ale je příznačné,
že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší
antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát
z Mariina chvalozpěvu.
Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl
namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria
podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu
takového řešení, protože souhlasím, že ono
"jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním"
se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se
responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími
kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých,
podle liturgické funkce).
Pochybnější je splnění podmínky
"pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí",
protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu
sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale
ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.
Obřad podle benedikcionálu
Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly
do českého vydání benedikcionálu
přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem
a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském.
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.)
Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají
s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným,
než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu.
Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad
žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory
první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:
- (volitelně vhodný adventní zpěv)
- znamení kříže
- liturgický pozdrav
- úvodní proslov
- krátké čtení
- (volitelně minikázání)
- žehnací modlitba
- (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
- zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
- (volitelně okouření věnce kadidlem)
- Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)
Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává
svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku
a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické
pro velkou část výstupů liturgické reformy.
V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení,
avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí,
tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor
po biblickém čtení.
Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má
v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů,
v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).
[EDIT 11. 11. 2023]
Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů
nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.
To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého
benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili
prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor,
tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako
spíše netypické.
Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako
jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování
někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje,
že až tehdy začíná první adventní týden,
zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami
(srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40)
a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku
nešpor již bylo uvedené do provozu.
[EDIT 11. 11. 2023]
I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu
paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.
Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli
jednání, které jsem interpretoval
jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout,
že obřad žehnání adventního věnce před nešporami
také lze číst jako svého druhu lucernarium:
slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou.
Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny
varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách,
které jsme dosud měli možnost zdokumentovat.
(Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém
mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)
V pátek 18. 3. 2022 od 17:00 se v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích
konaly nešpory, v jejichž rámci bylo představeno a požehnáno
šest nových velkoformátových tapiserií utkaných podle návrhu M. I. Rupnika SJ,
zobrazujících výjevy z knihy Zjevení a vybrané
související události ze Starého a Nového zákona.
Jde tedy o další ukázku mimořádného veřejného slavení
liturgie hodin za tím účelem, aby poskytla liturgický rámec
pro něco dalšího.
Případný zájemce může celé nešpory zhlédnout
ze záznamu.
Pro lepší orientaci v něm základní osnova:
- 10:50 vstupní průvod, sbor zpívá responsorium Ecce, sacerdos magnus
- 14:38 Bože, pospěš mi na pomoc
- vítání a pozdravy
- 17:52 hymnus (z červeného hymnáře)
- 19:16 první antifona a žalm
- 22:12 druhá antifona a žalm
- 26:02 třetí antifona a žalm
- 29:35 krátké čtení
- 30:55 promluva M. I. Rupnika
- 1:06:42 responsorium
- 1:08:00 žehnání tapiserií, ke kropení sbor zpívá Kriste náš, včera i dnes (hymnu velkého jubilea 2000)
- 1:14:57 Magnificat
- 1:80:50 přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba
- 1:22:05 proslov děkana Z. Mareše
- 1:29:55 požehnání; Salve Regina
Liturgický formulář byl
(jak 18. března večer ani nešlo jinak)
z prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a byl dodržen
do puntíku. Zároveň však mimo liturgické texty diktované
kalendářem a breviářem nepadlo o sv. Josefovi ani slovo
(tedy kromě blahopřání Josefům v závěrečném proslovu).
Spojení prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a žehnání
tapiserií tak zůstalo zcela vnější:
liturgický formulář nešpor se nijak nevztahuje k tapiseriím a jejich
žehnání, žehnání (a proslovy, které se všechny točily kolem něj)
se nijak nevztahuje k liturgické příležitosti.
Vyvolává to dojem, že výběr příležitosti byl dán spíš souhrou
okolností, než že by šlo o dramaturgické rozhodnutí.
Hudební tvar vlastních nešpor byl prostý:
úvodní verš měl být zpíván nejspíš na variantu
nedělního/svátečního chorálního nápěvu,
podobnou té, kterou nabízím a doporučuji já,
ale velká část se ztratila v improvisačním cvičení mezi
kůrem a biskupskou katedrou.
Hymnus z červeného hymnáře, odpovídající formuláři a hodince.
Oba žalmy i novozákonní kantikum na stejný nápěv
(Korejsův č. V), Magnificat na chorální VIII.G.
Všechny antifony i responsorium na jediný prostý dvoudílný
nápěv na způsob žalmového.
Zkrátka co možná nejjednodušší nízkoprahové nešpory pro varhaníka a lid.
Představení nového výtvarného díla bylo zařazeno
mezi krátké čtení a responsorium, kde liturgické předpisy
dávají prostor pro případnou "krátkou promluvu k vysvětlení
toho, co bylo čteno" (VPDMC 47).
P. Rupnik mluvil
hlavně o symbolice tapiserie (jakožto výtvarné techniky)
v širokých biblických a patristických souvislostech,
a i přes různé zádrhele v tlumočení to je
promluva působivá a stojí za dodatečné poslechnutí.
Následovalo responsorium (jako by promluva nějak
patřila ke krátkému čtení, i když s ním ve skutečnosti
samozřejmě neměla nic společného) a po něm p. biskup
tapiserie požehnal. Obřad žehnání sestává z delšího
úvodu, dlouhé žehnací modlitby (ukázky to dosti
solidní příležitostné euchologie) a kropení jednotlivých
obrazů svěcenou vodou.
Dlouhé symbolické jednání si žádalo hudební doprovod,
kůr za tím účelem vytasil výběr veršů
z "Hymny velkého jubilea" -
snad že se hledal nějaký "apokalyptický" zpěv přístupný
lidu a našlo se alespoň ono "vládneš času i dějinám."
Závěrem si neodpustím dva hejty.
Hejt první: pokud se někde zpívaná liturgie hodin neslaví
tak často, že všichni předsedající i bezpečná většina
lidu dobře zná základní nápěvy, je bezpodmínečně nutné
do textů distribuovaných účastníkům zahrnout noty
k úvodnímu verši (Bože, pospěš mi na pomoc).
Pokud je pro někoho příprava materiálů s notami problém,
leckdy se může pro hymnus a nápěvy žalmů celkem bezpečně
spolehnout na to, že někteří je už znají a ostatní po pár
slokách či verších odposlechnou.
Ale pro úvodní verš to neplatí. Je krátký, takže co se
zkraje nepovede, není kdy napravit.
Nikde mimo liturgii hodin se nepoužívá, takže nejde o zpěv
široce známý.
A když už ho někdo zpívat umí, v drtivé většině případů
se bude pokoušet o úplně jiný nápěv, než se kterým počítáte vy.
(Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá.)
I kdyby to měl být jediný kousek notace v celé brožurce,
pro úvodní verš jsou noty opravdu potřeba.
Hejt druhý: když je liturgické slavení, kde 99% zpěvu
leží na kůru (a přizvukujícím lidu) a celebrant má sólově zazpívat
dvě předsednické intonace
(zde Bože, pospěš mi na pomoc a začátek Magnificat),
přijde mi jako
samozřejmost, že ten, kdo je za hudební stránku odpovědný,
celebrantovi předem komunikuje, jak je má zazpívat
(vždycky mu pro ně připraví noty, podle potřeby mu je
před začátkem slavení alespoň v rychlosti předzpívá),
a v kritické chvíli vlastního slavení poskytne vzájemně smluvenou podporu:
někomu stačí udat tón,
někomu je lepší slabým rejstříkem předehrát celou melodii
intonace, nebo aby celebrantovi intonaci potichu předzpíval
choralista přímo v chóru. Intonace celebranta
musí být jisté, správné, následující zpěv na ně má plynule
navázat. Ale aby to tak skutečně bylo a předsednická intonace
neskončila jako tápavé improvisační cvičení,
ani jako osamocený výkřik,
na nějž varhany a zpěváci naváží v úplně jiné tónině nebo úplně
jinou melodií, musí vládce kůru celebrantovi předem dát
nezbytné instrukce a "na place" vzájemně domluvenou pomoc.