Blog

Křestní nešpory (8): Itálie

Zdá se, že výzva, aby se tradice křestních nešpor "zachovávala, kde je živá, nebo, bude-li to vhodné, obnovila" (Paschalis sollemnitatis 98) padla na celkem úrodnou půdu v Itálii a nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně s průvodem ke křtitelnici se tam konaly nebo dokonce pravidelně konají v nejedné katedrále i farním kostele. Prošel jsem dostupné podklady a záznamy a mám za to, že nebude bez zajímavosti srovnat je s tím, co tu bylo dříve na téma křestních nešpor napsáno.

Ani v Itálii podle všeho není centrálně zaveden závazný řád křestních nešpor na úrovni biskupské konference nebo nějakého většího území. Vrcholem institucionalisace jsou doporučení vydaná někde na úrovni diecése.

Pozorovaná řešení se rozpadají do dvou velkých skupin podle toho, jestli se drží standardních textů slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, nebo staví úplně nový nešporní formulář kolem tématu křtu.

1. Řádné texty slavnosti Zmrtvýchvstání Páně

Na webu liturgické komise arcidiecése Udine vyšel v roce 2017 článek o křestních nešporách s osnovou jejich slavení. Průvod ke křtitelnici se má konat za zpěvu kantika Magnificat, u křtitelnice se pak recituje vyznání víry (buďto apoštolské, nebo - místní specialita - vyznání aquilejské) následované pokropením křestní vodou a závěrečnou částí nešpor (přímluvy atd.). Nad rámec oficiálního formuláře slavnosti jsou doplněny žalmové orace (texty jsou ke článku přiloženy), které se mají říkat po jednotlivých nešporních žalmech.

Článek se odvolává na místní tradici dosvědčenou rukopisy z Cividale. Ze středověkých velikonočních nešpor však není převzato vůbec nic, ani co do struktury, ani co do repertoáru. Viz v článku zmiňovaný procesionál I-CFm Cod. CI, křestní nešpory začínají na f. 38r.

Procesí podle něj začínalo dicta oratione, tedy po konci nešpor (nejspíš, podobně jako v Čechách, s psalmodií zkrácenou na tři žalmy - viz antifonář I-CFm Cod. XLI, f. 140r). Hned zkraje se dělalo zastavení u oltáře sv. kříže s antifonou Christus resurgens, veršíkem a orací, pak se za zpěvu antifony In die res[urrectionis] šlo ke křtitelnici, kde se zpíval žalm Laudate pueri s antifonou Vidi aquam (ano, Vidi aquam tu opravdu slouží jako antifona k žalmu), veršík a orace, a za zpěvu žalmu In exitu s antifonou Venite et videte locum se pokračovalo k Božímu hrobu, kde se po dalším veršíku a oraci zpívalo Regina coeli a sekvence Submersus iacet Pharao.

Brožurka z r. 2018 pro účastníky křestních nešpor v katedrále v Padově obsahuje kompletní italské texty a nápěvy. Procesí je vloženo po Magnificat (s. 27), zpívají se během něj litanie ke všem svatým a jáhen v čele průvodu nese paškál. V baptisteriu biskup jen říká oraci a udílí slavnostní požehnání, kterým se nešpory končí.

Z praktického hlediska stojí za pozornost řešení antifony po krátkém čtení "Toto je den" / Haec dies (s. 21). Nabízí se buďto její italský text na sylabický nápěv, nebo text latinský, ale ne na svůj tradiční bohatě melismatický nápěv, nýbrž rozdělený napůl a opatřený slavnostním nápěvem pro veršíky. (Srov. příslušný oddíl našich základních nápěvů. Z mého pohledu se to jeví jako šizení, ale daný nápěv asi i je dostatečně nezvyklý a málo známý, aby v mnoha prostředích mohl zafungovat jako prvek opravdu slavnostní.)

Záznam z farnosti S. Maria di Betlem (Modica) pochází z morového roku 2020, takže nešpory mají minimum účastníků a možná nezachycují úplně standardní rozdělení rolí a všechnu hudební a ceremoniální slávu, ale co do struktury se nezdají být krácené. Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu kantika ze Zj 19. Tam se čte krátké čtení, celebrant sám zpívá Haec dies (italsky, jiný nápěv než známe z Padovy). Následuje kázání a obnova křestních slibů. Za zpěvu Magnificat se procesí vrací do chóru, kde se říká zbytek nešpor (přímluvy, otčenáš, orace) a připojen je ještě krátký výstav a svátostné požehnání.

Všem třem řešením je společné, že průvod ke křtitelnici integrují přímo do obvyklé struktury nešpor, každé ho však klade jinam (během Magnificat, po Magnificat, během NZ kantika) a ani v jednom případě se průvod nekoná opravdu "za zpěvu žalmů". Jen jedno pozorované řešení počítá s průvodem zpět do chóru, zbylá dvě nešpory dovedou do konce v prostoru křtitelnice/baptisteria. U křtitelnice se - s výjimkou Padovy - koná připomínka křtu, která zahrnuje nějakou formu hlasitého přihlášení se ke křestním závazkům (křestní vyznání víry nebo obnova křestních slibů podle příslušného obřadu).

2. Speciální "křestní" formulář

I když sebrané podklady a záznamy pocházejí z různých oblastí, evidentně jde o varianty stejného výchozího scénáře. Pořadí, v jakém jsou materiály představeny, vychází z předpokladu, že starší je stručná forma a formy podrobné vznikly jejím rozpracováním.

Stručný návrh z webu diecése Como datovaný 2011 obsahuje na jediné dvoustraně jak úvod k tomu, co jsou křestní nešpory, tak osnovu slavení. Texty (natož noty) zahrnuty nejsou. Autor návrhu vybírá oproti standardním velikonočním nešporám úplně jiné žalmy, tematicky vhodné ke křtu (22, 66, Zj 15) a zaštiťuje tento postup VPDMC 252 (ne, v pořádku to není, protože VPDMC 247). Jako pomůcku k ozřejmení velikonočního-křestního čtení žalmů doporučuje použít žalmových orací. Průvod do baptisteria se koná během prvního žalmu. Od druhého žalmu dál se nešpory slaví v baptisteriu. Po krátkém čtení a homilii následuje obnova křestních slibů nebo slavnostní zpěv apoštolského vyznání víry, pak Magnificat. Poté se průvod vrací zpět k oltáři za zpěvu litanií ke všem svatým, které ve struktuře nešpor nahradí přímluvy (také řešení víc kreativní než zákonné). V oltářním prostoru se pak říká závěr hodinky.

Totožný návrh byl otištěn v roce 2015/16 v pastoračních podkladech (s. 56) diecése Nardò-Gallipoli pro "Svatý rok milosrdenství".

Materiál nalezený na webu farnosti "Divin Cuore di Gesù" v Mirtu v úvodu reprodukuje kompletní (literárně přepracovaný) obsah návrhu výše. Následuje jeho úplná realizace s kompletními texty, nápěvy, ceremoniálními pokyny a komentáři ohledně zamýšleného smyslu jednotlivých rituálních prvků. (Liší se NZ kantikum - místo Zj 15 se bere Zj 4.) Z nešpor neděle Zmrtvýchvstání není zachováno téměř nic. Hymnus i čtení jsou volně vybrané, antifony mají charakter antifon ze žaltáře (s výjimkou prvního žalmu, k němuž se zpívá antifona Vidi aquam). Zvláštní zmínku si zaslouží první žalm, který je otištěn ve strofickém přebásnění, a druhý žalm, kde se kromě antifony zpívá ještě další, do žalmu vkládaný refrén. Úvod k materiálu tvrdí, že při přípravě byla vzata v potaz stará římská tradice zaznamenaná v Ordines Romani, ale bylo by zbytečné hledat, co že z ní autoři vybrali.

Záznam z křestních nešpor ve farnosti Santi Antimo e Marino (Borgo Maggiore, San Marino) z morového roku 2021 zachycuje provedení scénáře velice podobného tomu právě představenému. Texty většinou souhlasí (kněz předčítá dokonce i komentáře k jednotlivým částem!), nápěvy jsou jiné. Průvod zpět z baptisteria se nevrací rovnou do kostela, ale dělá nejprve zastávku v boční (eucharistické/adorační?) kapli, kde se říká otčenáš. Pak se s eucharistickou písní Inni e canti sciogliamo, fedeli pokračuje do hlavního chrámového prostoru, kde nešpory končí orací a požehnáním. Smysl toho nadpočetného zastavení je nejistý. Nakolik by se dalo soudit z oné následné písně, možná šlo o návštěvu nejsvětější svátosti jakožto svátosti dovršující křesťanskou iniciaci.

Brožurka z roku 2017 z diecése Nardò-Gallipoli se vymyká tím, že nejde o nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně, ale o nešpory slavené ve všední den v liturgickém mezidobí(!) na závěr formačního kursu pastoračních pracovníků zapojených do vedení příprav na křest.

Konání křestních nešpor jako tematické bohoslužby kdykoli během roku je opravdu špatný nápad. Doufám, že v tomto bodu můj článek nikoho neinspiruje k nápodobě.

Nešpory začínají lucernariem (za zpěvu písně oslavující Krista jako světlo světa se rozsvěcují svíce na oltáři, biskup uzavírá světelnou modlitbou), čtením evangelia o zmrtvýchvstání Páně a další modlitbou po něm. Pak už hymnem pokračují nešpory, co do textů z velké části souhlasící s těmi z Mirta.

Významnějším rozdílem je, že po krátkém čtení se nezpívá Haec dies jako o neděli Zmrtvýchvstání a jejím oktávu, ale nešporní responsorium řadových velikonočních nedělí. Mezi responsorium a Magnificat je vloženo biskupovo napomenutí a požehnání pastoračním pracovníkům, kteří právě dokončili formační kurs. (K žehnání v rámci nešpor srov. nedávný článek.) Po Magnificat se za zpěvu litanií ke všem svatým koná průvod ke křtitelnici, kde biskup říká oraci a vede obnovu křestních slibů. Pak vyzývá k návratu k oltáři, místu slavení eucharistie, protože ta je završením křesťanské iniciace. Tam se říká otčenáš, závěrečná modlitba a nešpory končí.

Zajímavé je, že z diecése Nardò-Gallipoli máme v rozmezí několika málo let dva různé scénáře křestních nešpor a každý z nich klade průvod ke křtitelnici jinam. Úprava tohoto mladšího scénáře je motivována snad hlavně prakticky - v rámci nešpor bylo třeba kromě průvodu ke křtitelnici najít místo navíc ještě pro obřad žehnání, což vyústilo v přeskládání struktury. Roli mohl hrát také např. ohled na prostorové disposice konkrétního kostela, málo vhodné pro dlouhý pobyt v prostoru křtitelnice, jak ho starší scénář předpokládá.

Výtěžek

Zdá se, že se v Itálii bere jako samozřejmost, že žalmové orace se tvoří a používají podle potřeby, bez velkých starostí o to, aby to byly řádně schválené liturgické texty.

Křestní nešpory s volně vybranými žalmy a ostatními texty je třeba rozhodně odmítnout. Nejen z posic úzkoprsého legalisty jako porušení předpisů, ale protože to hrubě narušuje předivo liturgického roku. Nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně jsou nedělní nešpory par excellence. Žalmy nedělních nešpor jsou žalmy velikonoční. Nedává smysl právě na Velikonoce zpívat nějaké jiné. I ostatní texty velikonočních nešpor jsou důležité a právem je VPDMC 247 před liturgickou tvořivostí chrání.

Pokud jde o strukturu, viděli jsme snad všechny rozumně myslitelné varianty zapojení průvodu ke křtitelnici někam do standardní struktury nešpor. Struktuře známé ze středověkých pramenů ještě tak nejbližší jsou ty varianty, kde se průvod koná po Magnificat, byť to v představených pramenech a svědectvích pravidelně znamená, že se nekoná "za zpěvu žalmů", ale nejčastěji za zpěvu litanií. Ty modely, které průvod konají během některého z žalmů nešporní psalmodie, jsou tím podobné donedávna užívanému řádu premonstrátských křestních nešpor z konce osmdesátých let.

Čtenář srovnávající s mým návrhem se právem bude ptát, jestli jsem něco nepřehlédl, když - narozdíl od všech italských liturgistů - nechávám v chóru odbýt celé nešpory a průvod kladu až za závěrečnou modlitbu. Já mám i nadále za to, že to je jediné řešení zcela legální v rámci platného liturgického zákonodárství - a zároveň co do struktury nejbližší středověkým pramenům.

Nikde jsme nepozorovali snahu obnovit starobylé strukturní a repertoárové prvky velikonočních nešpor (vstup se zpěvem kyrie; graduale a aleluja). Ani jinak nepozoruji, že by studium pramenů mělo na dané scénáře křestních nešpor vliv. Za obnovený tradiční prvek by se mohlo vydávat nanejvýš snad zpívání antifony Vidi aquam k žalmu, se kterým jde procesí ke křtitelnici. (Srov. výše ve středověkém procesionálu z Cividale a v novodobém scénáři z Mirta.)

Nejzávažnější otázka, kterou mi prostudované italské materiály kladou, je otázka po podobě připomínky křtu. Zatímco moje návrhy bez úprav přijímají zastavení u křtitelnice v jeho středověkých podobách (Praha zpívá Vidi aquam a křtitelnici okuřuje, Olomouc zpívá žalm a křtitelnici sedmkrát obchází; říká se orace), italské křestní nešpory obvykle volí formát připomínky křtu angažující přítomné věřící (jinak než účastí na průvodu, zazpíváním odpovědi k veršíku a amen k oraci): obnovují se křestní sliby nebo se recituje vyznání víry, lid se kropí křestní vodou. Tady mi nezbyde než připustit, že nebudu nijak zvlášť překvapen, pokud někdo moje návrhy shledá v tomto bodě neadekvátními, duchu (pokoncilní) liturgie nepřiměřenými, a strohou sekvenci významuplného zpěvu, veršíku a orace nahradí připomínkou křtu třeba na způsob některého z výše probraných modelů.

Duch pokoncilní Pastoralliturgie zkrátka není tím duchem, který ve mně dýše, a středověká podoba zastavení u křtitelnice je mi kulturně mnohem bližší. Jako každá liturgie, která méně řeční, komentuje a vysvětluje a více významuplně koná; kde není ani slovo navíc a každé slovo je na svém místě; kde se význam zprostředkovává primárně symbolem a liturgickým textem, v neposlední řadě textem zpěvů (pevně daných jako důležitá součást liturgického celku, ne volně vybíraných hudebníky).

Pokud jde o "aktivní účast" a její formy, obřady, které nejsou dávno zažité a ustálené a vyžadují ode mě jako od řadového věřícího mnoho mluvení, jsou mi vesměs protivné. Veškeré rutinní obnovování slibů, zvláště těch závažných, jakými i křestní sliby bezpochyby jsou, mám pak přímo za ohavnost znesvěcení.

Denní modlitba církve v Obřadech žehnání

Když tu bylo probíráno žehnání adventního věnce, hodí se téma žehnání v rámci hodinky oficia zpracovat soustavně. Co říká benedikcionál o spojování obřadů žehnání s denní modlitbou církve?

Článek vychází z aktuálně platného českého vydání benedikcionálu (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013).

Všeobecné pokyny k obřadům žehnání jsou ve věci spojování s jinými obřady (pro mě nečekaně) restriktivní: spojovat se smějí jen ta žehnání a jen s těmi obřady, pro které je to v liturgických knihách výslovně dovoleno.

28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše. ... 29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání, o nichž to uvádějí liturgické knihy.

28. Cum quaedam benedictiones peculiarem necessitudinem cum Sacramentis prae se ferant, interdum coniungi possunt cum Missae celebratione. ... 29. Cum aliis celebrationibus, quaedam benedictiones coniungi possunt, ut suis locis in Ordinibus indicatur. (cit. dle Notitiae 1984, s. 928nn.)

Obecnou normu dovolující spojovat se slavením denní modlitby církve např. nějakou celou skupinu obřadů žehnání jsem nezaznamenal žádnou. Žehnání, pro která je takové spojení dovoleno specificky, je jen hrstka. S ohledem na to je pozoruhodná rozmanitost předepsaných způsobů spojení obou bohoslužeb.

1. Náhrada závěrečného požehnání

To je případ žehnání poutníků na začátku nebo na konci pouti. Z benedikcionálu se bere jen žehnací modlitba (a zakončení?) a nahradí obvyklé požehnání na závěr ranních chval / nešpor, popř. závěr modlitby uprostřed dne / modlitby se čtením.

355. Dá-li se přednost [před samostatným obřadem žehnání] zahájení nebo zakončení pouti slavením mše nebo části denní modlitby církve anebo jiné liturgické pobožnosti, může se nakonec poutníkům udělit zvláštní požehnání, jak je zde uvedeno.

Pro toto řešení se zdá být určující, že žehnání poutníkům má s obvyklým požehnáním na konci ranních chval nebo nešpor společné hlavní rysy: žehná se věřícím v konkrétní situaci (žehnání nemá žádnou věc jako předmět), a to ne jen některým vybraným, ale všem, kteří se bohoslužby účastní, a vyprošuje se Boží požehnání pro bezprostřední budoucnost po skončení bohoslužby: "... chraň je na jejich cestě ... aby šťastně došli tam, kam směřují" (před začátkem pouti), resp. "... i nadále je provázej svým požehnáním, ať po návratu do svých domovů slovy i skutky vydávají svědectví o tom, cos jim prokázal" (na konci pouti).

2. Po čtení

Tento model, vkládající žehnání jako nadpočetný strukturní prvek do samého středu hodinky, je použit pro žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu.

968. V den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory, spojí se žehnání obrazu se slavením nešpor.

Nešpory se slaví obvyklým způsobem. Po skončení zpěvu žalmů je vhodné zařadit delší čtení vybrané z mešního lekcionáře pro svátky Páně, Panny Marie a svatých.

Potom předsedající v homilii vysvětlí biblické čtení a význam posvátných obrazů v církvi.

Po biblickém čtení nebo po homilii je vhodné, aby všichni potichu rozjímali o Božím slovu. Potom následuje text zpěvu po krátkém čtení z nešpor, nebo zpěv stejné povahy.

Když tento zpěv skončí, pronáší předsedající žehnací modlitbu. Po ní pak následuje evangelijní kantikum se svou antifonou. Při zpěvu kantika se po okuřování oltáře a kříže okouří také obraz.

Dále pak pokračuje slavení nešpor až do konce obvyklým způsobem.

Žehná se obraz jako předmět veřejného kultu (ne pro soukromé potřeby - čl. 965). Žehnání není vkládáno do jakékoli hodinky, ale zásadně do nešpor, a rubriky benedikcionálu požadují, aby šlo o nešpory s texty odpovídajícími námětu žehnaného obrazu, a dále upravují jejich repertoár (výběr čtení) a obřady (okuřování). Formulace "v den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory" připouští vedle žehnání přímo v den svátku odpovídajícího námětu obrazu také použití svátečního formuláře v jiný den na způsob votivního oficia (VPDMC 245).

Jedno žehnání obrazu v rámci nešpor tu už bylo před časem zdokumentováno - viz žehnání tapiserií v chóru českobudějovické katedrály.

Blízkou obdobou co do struktury je obřad korunovace mariánského obrazu v pontifikálu. (K němu blíže někdy jindy.)

3. Před začátkem hodinky

V tomto modelu žehnání nevstupuje do struktury hodinky, ale je prostě volně připojeno před její obvyklý začátek. Díky tomu si žehnací obřad zachovává svou úplnou strukturu, zatímco v dosud probraných modelech z něj zůstávala jen samotná žehnací modlitba a ostatní prvky byly vypuštěny jakožto nějakým způsobem v hodince oficia již obsažené.

(žehnání ke službě varhaníka)

1052. Tento obřad se slaví zpravidla před začátkem mše nebo před nešporami či ranními chválami, při nichž bude varhaník doprovázet bohoslužbu hrou na varhany; může se však konat i samostatně.

(žehnání adventního věnce)

1272. První zde uvedený způsob žehnání adventního věnce počítá s jeho slavením přede mší nebo před prvními nešporami první neděle adventní. ...

V jednom případě jde o žehnání konkrétnímu věřícímu, v druhém případě o žehnání věci. Oběma společné je, že předmětem žehnání je něco, co se k bohoslužbě vztahuje jako prostředek (varhanická služba, adventní věnec) a má být při následném slavení hodinky oficia (už od začátku) uplatněno. Varhaník bude za hracím stolem vykonávat svou službu, rozsvícený adventní věnec bude ukazovat, že s prvními nešporami první adventní neděle začala doba adventní.

Carte blanche

Jak je benedikcionál ve věci spojování žehnání s jinými obřady obvykle velice konkrétní a restriktivní, tak v případě žehnání věcí, jichž se užívá při slavení liturgie činí výjimku a jen obecně stanoví, že

1065. Je vhodné žehnat více těchto předmětů společně ve stejném obřadu, buďto ve mši, nebo při nějaké jiné bohoslužbě; má to ovšem být v přítomnosti věřících. ...

Zdá se, že jako "nějaká jiná bohoslužba" není vyloučena ani některá hodinka oficia. Způsob spojení obou bohoslužeb však není pro takový případ nijak konkretisován. Jistým vodítkem může být katalog dosud probraných modelů spojování a analogická aplikace rubrik o spojení se mší:

1067. Pro přiblížení souvislostí a snazší pochopení pro věřící by se mělo počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů. Žehnání liturgických oděvů, které kněz, popřípadě jáhen, obléká ke mši, a pláten k pokrytí oltáře by se proto mělo konat na začátku před úkonem kajícnosti.

1068. Jinak se tato žehnání konají na konci bohoslužby slova. ...

1069. Po přímluvách přisluhující nebo zástupci dárců přinesou před kněze ty předměty, které mají být žehnány.

Rozumnou obdobou žehnání ve mši "na začátku před úkonem kajícnosti" je žehnací obřad před začátkem hodinky. Ale co je vhodnou analogií žehnání "na konci bohoslužby slova", resp. "po přímluvách"? Po přímluvách ranních chval nebo nešpor se žádný obřad vkládat nehodí. Závěrečný blok těchto hodinek je vystavěn tak, aby přímluvy přímo vyústily do otčenáše a ten zase do závěrečné modlitby (kterou proto nepředchází ani obvyklá výzva "Modleme se"). Místo mezi responsoriem a evangelním kantikem se zase zdá být vyhrazeno pro slavnostní žehnání (nábožensky) přiměřeně významných věcí. Žehnání věcí, které jsou pro užitek nebo pro ozdobu (byť by se jednalo o užitek/ozdobu v rámci liturgie), ale nejsou předmětem kultu, se zdá vhodnější vyřídit také před začátkem hodinky. Beztak s ohledem na zásadu "počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů" budou v souvislosti se slavením denní modlitby církve žehnány zejména věci, které při ní následně budou použity - vedle parament je možné myslet třeba na nový chórový pulpit nebo chórové lavice.

Souhrn

Benedikcionál stanoví přísná pravidla pro to, které obřady žehnání se smějí spojovat se slavením denní modlitby církve. Jen pět formulářů takové spojení dovoluje, přičemž jsou uplatněny tři různé modely uspořádání vztahu obou bohoslužeb. Pokusili jsme se identifikovat určující motivy pro použití každého z těchto modelů.

---

Na okraj

Když jsem postupně pročítal celý benedikcionál, narazil jsem na jedno překvapení:

1323. Slavnost Zjevení Páně je jedna z nejvýznamnějších slavností liturgického roku a slaví se po celých osm dnů.

(úvod k žehnání vody, kadidla a křídy o slavnosti Zjevení Páně; zvýraznění JP)

Žehnání vody, kadidla a křídy je jedním z obřadů přidaných do českého překladu benedikcionálu jako jeho "národní proprium" (srov. čl. 1219). Zdá se, že úvod k němu psal někdo uvyklý (ať už jako celebrant, nebo jako badatel) primárně starším podobám liturgického kalendáře. Po většinu dějin římského ritu se slavnost Zjevení Páně skutečně slavila "po celých osm dnů," tzn. s oktávem, ale ten byl zrušen ještě před koncilem, roku 1955 (AAS 1955, s. 220n). Jakýmsi jeho pozůstatkem jsou dnes vánoční férie do svátku Křtu Páně, jejichž liturgické texty rozvíjejí témata slavnosti. Protože svátek Křtu Páně se slaví v neděli po Epifanii, délka této řady férií je proměnlivá (0-6 dnů). Pokud Epifanie sama připadne na neděli, období od Epifanie do svátku Křtu Páně skutečně trvá "celých osm dnů", ale to nastává jen jednou za několik let. (Nejbližší výskyt bude 2030, pak 2036 a 2041.) Průměrná délka je pět dní. Budiž ten kalendářní přešlap v úvodu k žehnání tříkrálových svátostin výrazem naděje, že za některého z příštích pontifikátů dojde k nápravě alespoň některých méně šťastných liturgických reforem 20. stol., mj. i obnovením starobylého oktávu Epifanie.

Když jsme u benedikcionálu, Epifanie a reformních nadějí, tak já doufám, že jednou bude v nějaké kloudné formě obnoveno ono velké slavnostní žehnání vody o vigilii Epifanie, kterého se v Čechách a na Moravě užívalo přinejmenším do druhé poloviny 19. stol. (pražské texty s notami třeba Rituale Romano-Pragense 1731; k novodobé historii Kupka: Svěcení vody tříkrálové, ČKD 1892, s. 13-23 a 105nn). Dnešní podoba obřadu žehnání tříkrálových svátostin, kde žehnání vody zaujímá stejnou (marginální) pozici jako žehnání vody k asperges na začátku nedělní mše, je vedle něj opravdu žalostná.

Nešpory s žehnáním adventního věnce

Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020 z kaple pražského kněžského semináře. Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být dlouholetý standard slavnostnějších nešpor (hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy, antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska příliš zajímavé. Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů. V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.

Lucernarium

Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům, zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas, zapaluje svíčky na oltáři. Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu) známe z příležitostí, kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám u Všech svatých.

My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách, do nichž bylo jako jeden ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo určitý náboženský přesah. Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím, ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti, ani liturgických předpisů.

Žehnání

Obřad žehnání adventního věnce je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha. Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají Ejhle, Hospodin přijde s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle zpívá přede mší v době adventní.

Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii byla odbyta recto tono. Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.

V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu a k Magnificat), ale je příznačné, že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát z Mariina chvalozpěvu.

Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu takového řešení, protože souhlasím, že ono "jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním" se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých, podle liturgické funkce). Pochybnější je splnění podmínky "pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí", protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.

Obřad podle benedikcionálu

Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly do českého vydání benedikcionálu přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském. (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.) Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným, než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu. Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:

• (volitelně vhodný adventní zpěv)
• znamení kříže
• liturgický pozdrav
• úvodní proslov
• krátké čtení
• (volitelně minikázání)
• žehnací modlitba
• (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
• zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
• (volitelně okouření věnce kadidlem)
• Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)

Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické pro velkou část výstupů liturgické reformy. V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení, avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí, tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor po biblickém čtení. Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů, v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).

[EDIT 11. 11. 2023] Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.

To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor, tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako spíše netypické. Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje, že až tehdy začíná první adventní týden, zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami (srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40) a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku nešpor již bylo uvedené do provozu.

[EDIT 11. 11. 2023] I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.

Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli jednání, které jsem interpretoval jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout, že obřad žehnání adventního věnce před nešporami také lze číst jako svého druhu lucernarium: slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou. Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách, které jsme dosud měli možnost zdokumentovat. (Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)

Nešpory s žehnáním nových tapiserií, České Budějovice

V pátek 18. 3. 2022 od 17:00 se v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích konaly nešpory, v jejichž rámci bylo představeno a požehnáno šest nových velkoformátových tapiserií utkaných podle návrhu M. I. Rupnika SJ, zobrazujících výjevy z knihy Zjevení a vybrané související události ze Starého a Nového zákona. Jde tedy o další ukázku mimořádného veřejného slavení liturgie hodin za tím účelem, aby poskytla liturgický rámec pro něco dalšího.

Případný zájemce může celé nešpory zhlédnout ze záznamu. Pro lepší orientaci v něm základní osnova:

• 10:50 vstupní průvod, sbor zpívá responsorium Ecce, sacerdos magnus
• 14:38 Bože, pospěš mi na pomoc
• vítání a pozdravy
• 17:52 hymnus (z červeného hymnáře)
• 19:16 první antifona a žalm
• 22:12 druhá antifona a žalm
• 26:02 třetí antifona a žalm
• 29:35 krátké čtení
• 30:55 promluva M. I. Rupnika
• 1:06:42 responsorium
• 1:08:00 žehnání tapiserií, ke kropení sbor zpívá Kriste náš, včera i dnes (hymnu velkého jubilea 2000)
• 1:14:57 Magnificat
• 1:80:50 přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba
• 1:22:05 proslov děkana Z. Mareše
• 1:29:55 požehnání; Salve Regina

Liturgický formulář byl (jak 18. března večer ani nešlo jinak) z prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a byl dodržen do puntíku. Zároveň však mimo liturgické texty diktované kalendářem a breviářem nepadlo o sv. Josefovi ani slovo (tedy kromě blahopřání Josefům v závěrečném proslovu). Spojení prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a žehnání tapiserií tak zůstalo zcela vnější: liturgický formulář nešpor se nijak nevztahuje k tapiseriím a jejich žehnání, žehnání (a proslovy, které se všechny točily kolem něj) se nijak nevztahuje k liturgické příležitosti. Vyvolává to dojem, že výběr příležitosti byl dán spíš souhrou okolností, než že by šlo o dramaturgické rozhodnutí.

Hudební tvar vlastních nešpor byl prostý: úvodní verš měl být zpíván nejspíš na variantu nedělního/svátečního chorálního nápěvu, podobnou té, kterou nabízím a doporučuji já, ale velká část se ztratila v improvisačním cvičení mezi kůrem a biskupskou katedrou. Hymnus z červeného hymnáře, odpovídající formuláři a hodince. Oba žalmy i novozákonní kantikum na stejný nápěv (Korejsův č. V), Magnificat na chorální VIII.G. Všechny antifony i responsorium na jediný prostý dvoudílný nápěv na způsob žalmového. Zkrátka co možná nejjednodušší nízkoprahové nešpory pro varhaníka a lid.

Představení nového výtvarného díla bylo zařazeno mezi krátké čtení a responsorium, kde liturgické předpisy dávají prostor pro případnou "krátkou promluvu k vysvětlení toho, co bylo čteno" (VPDMC 47). P. Rupnik mluvil hlavně o symbolice tapiserie (jakožto výtvarné techniky) v širokých biblických a patristických souvislostech, a i přes různé zádrhele v tlumočení to je promluva působivá a stojí za dodatečné poslechnutí. Následovalo responsorium (jako by promluva nějak patřila ke krátkému čtení, i když s ním ve skutečnosti samozřejmě neměla nic společného) a po něm p. biskup tapiserie požehnal. Obřad žehnání sestává z delšího úvodu, dlouhé žehnací modlitby (ukázky to dosti solidní příležitostné euchologie) a kropení jednotlivých obrazů svěcenou vodou. Dlouhé symbolické jednání si žádalo hudební doprovod, kůr za tím účelem vytasil výběr veršů z "Hymny velkého jubilea" - snad že se hledal nějaký "apokalyptický" zpěv přístupný lidu a našlo se alespoň ono "vládneš času i dějinám."

Závěrem si neodpustím dva hejty. Hejt první: pokud se někde zpívaná liturgie hodin neslaví tak často, že všichni předsedající i bezpečná většina lidu dobře zná základní nápěvy, je bezpodmínečně nutné do textů distribuovaných účastníkům zahrnout noty k úvodnímu verši (Bože, pospěš mi na pomoc). Pokud je pro někoho příprava materiálů s notami problém, leckdy se může pro hymnus a nápěvy žalmů celkem bezpečně spolehnout na to, že někteří je už znají a ostatní po pár slokách či verších odposlechnou. Ale pro úvodní verš to neplatí. Je krátký, takže co se zkraje nepovede, není kdy napravit. Nikde mimo liturgii hodin se nepoužívá, takže nejde o zpěv široce známý. A když už ho někdo zpívat umí, v drtivé většině případů se bude pokoušet o úplně jiný nápěv, než se kterým počítáte vy. (Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá.) I kdyby to měl být jediný kousek notace v celé brožurce, pro úvodní verš jsou noty opravdu potřeba.

Hejt druhý: když je liturgické slavení, kde 99% zpěvu leží na kůru (a přizvukujícím lidu) a celebrant má sólově zazpívat dvě předsednické intonace (zde Bože, pospěš mi na pomoc a začátek Magnificat), přijde mi jako samozřejmost, že ten, kdo je za hudební stránku odpovědný, celebrantovi předem komunikuje, jak je má zazpívat (vždycky mu pro ně připraví noty, podle potřeby mu je před začátkem slavení alespoň v rychlosti předzpívá), a v kritické chvíli vlastního slavení poskytne vzájemně smluvenou podporu: někomu stačí udat tón, někomu je lepší slabým rejstříkem předehrát celou melodii intonace, nebo aby celebrantovi intonaci potichu předzpíval choralista přímo v chóru. Intonace celebranta musí být jisté, správné, následující zpěv na ně má plynule navázat. Ale aby to tak skutečně bylo a předsednická intonace neskončila jako tápavé improvisační cvičení, ani jako osamocený výkřik, na nějž varhany a zpěváci naváží v úplně jiné tónině nebo úplně jinou melodií, musí vládce kůru celebrantovi předem dát nezbytné instrukce a "na place" vzájemně domluvenou pomoc.