štítek texty oficia mimo breviář:
Web liturgie.cz v postní době doporučuje pozornosti mj.
starší článek o modlitbě nad lidem (oratio super populum)
jako (v novější době upravovaném) elementu liturgie doby postní.
Článek se věnuje modlitbě nad lidem, nakolik je součástí
liturgie dnes, a historii, která k tomu vedla.
Mimo zorné pole tak zůstává druhé místo modliteb nad lidem,
dnes ztracené: až do liturgické reformy totiž
tyto modlitby figurovaly také v oficiu.
V potridentském římském breviáři
(stejně jako v jeho předchůdci, breviáři římské kurie)
má každá férie doby postní dvě orace.
První se říká od matutina do nony, odpovídá vstupní modlitbě
z misálu a často nějak tematisuje
postní praxi. V nešporách pak se říká jiná orace,
která naopak obvykle o postu nemluví
- což je příhodné s ohledem na to, že podle dávné postní praxe
po nešporách následovalo první (a původně jediné) jídlo postního dne.
I tato druhá modlitba odpovídá misálu.
Jde právě o modlitbu nad lidem:
Nešpory v postě mají ještě jednu zvláštnost:
jejich kolekta ve feriálním oficiu se liší od kolekty
laud a malých hor, kde jest totožná s orací mešní.
Nešpory v postě se říkaly původně po mešním Communio,
dříve než mše končila.
Nešporní kolekta byla pak místo Postcommunio
[...]
Když se pak oddělilo oficium nešpor od mše, podržena
dále kolekta, která sloužila jako
žehnání Humiliate capita vestra Deo [= modlitba nad lidem].
(Malina B.: Dějiny Římského breviáře, s. 334n.)
Modlitba nad lidem figurovala i
v předtridentském breviáři pražském,
ale byla tu zapojena jiným způsobem:
říkala se ve všech hodinkách po modlitbě dne;
v laudách se říkala na způsob komemorace - předcházela jí
"antifona nad lidem" a veršík
(BP1502, f. 137r),
v ostatních hodinkách snad následovala jen samotná modlitba
bezprostředně po modlitbě dne, ale rubriky nejsou v této věci
tak explicitní, jak by si dnešní čtenář přál
(k malým hodinkám viz u tercie, f. 137r, k nešporám f. 137v).
V pokoncilním breviáři
modlitby nad lidem zahrnuty nejsou, ale rubriky počítají
s možností jejich uplatnění:
Zakončení
Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí
závěrečný pozdrav a požehnání:
[...]
Může se použít též textů pro slavnostní požehnání
nebo žehnacích modliteb z misálu.
(Uspořádání Denní modlitby církve, závěr ranních chval i nešpor;
zvýraznění v textu JP.
Termín "žehnací modlitba" používalo první vydání Českého misálu
právě jako český ekvivalent pro oratio super populum -
viz dříve odkazovaný článek z liturgie.cz.
Dlužno dodat, že odpovídající latinská rubrika modlitby nad lidem
takto explicitně jako možnost neuvádí a spokojí se s obecným
"... Vel alia formula benedictionis, sicut in Missa".)
Modlitba nad lidem z misálu tak dnes může v ranních chválách
a nešporách zaujímat místo požehnání, podobně jako v mešní liturgii.
To však znamená, že je omezena na společné slavení, kterému předsedá kněz
nebo jáhen.
Po víceleté zkušenosti s předkoncilním oficiem bych
(jako laik, který se modlí převážně sám)
považoval za žádoucí, aby reforma misálu z r. 2002,
která
"iuxta antiquum morem liturgicum" (promulgační dekret)
znovu zavedla vlastní modlitbu nad lidem pro každý den doby postní,
byla prodloužena i do breviáře - nejlépe
obnovením výše popsaného potridentského uspořádání,
kde modlitba nad lidem není volitelnou variantou závěrečného požehnání
(která je jednak vyhrazena nositelům svátostného kněžství,
jednak je potřeba o této možnosti vědět, zvlášť se pro ni rozhodnout
a vybavit se misálem),
ale přijímá funkci závěrečné modlitby ve feriálních nešporách
a je otištěna přímo v breviáři.
Modlitbu nad lidem tak breviář předkládá i tomu, kdo se ten den třeba
neúčastnil mše a hodinky se modlí sám.
Dvě vlastní orace pro každý všední den jsou
jedním z prvků, které spoluutvářejí
zvláštní ráz oficia doby postní jako liturgické doby, kdy strava je možná
hubenější, ale liturgie plnotučná.
Když tu bylo probíráno
žehnání adventního věnce,
hodí se téma žehnání v rámci hodinky oficia zpracovat soustavně.
Co říká benedikcionál o spojování obřadů žehnání s denní modlitbou
církve?
Článek vychází z aktuálně platného
českého vydání benedikcionálu
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013).
Všeobecné pokyny k obřadům žehnání jsou ve věci spojování
s jinými obřady (pro mě nečekaně) restriktivní:
spojovat se smějí jen ta žehnání a jen s těmi obřady,
pro které je to v liturgických knihách výslovně dovoleno.
|
28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena
se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše.
...
29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání,
o nichž to uvádějí liturgické knihy.
|
28. Cum quaedam benedictiones peculiarem necessitudinem
cum Sacramentis prae se ferant, interdum coniungi possunt
cum Missae celebratione.
...
29. Cum aliis celebrationibus, quaedam benedictiones
coniungi possunt, ut suis locis in Ordinibus indicatur.
(cit. dle Notitiae 1984, s. 928nn.)
|
Obecnou normu dovolující spojovat se slavením denní modlitby
církve např. nějakou celou skupinu obřadů žehnání
jsem nezaznamenal žádnou.
Žehnání, pro která je takové spojení dovoleno specificky,
je jen hrstka.
S ohledem na to je pozoruhodná rozmanitost
předepsaných způsobů spojení obou bohoslužeb.
1. Náhrada závěrečného požehnání
To je případ žehnání poutníků na začátku nebo na konci pouti.
Z benedikcionálu se bere jen žehnací modlitba (a zakončení?)
a nahradí obvyklé požehnání na závěr ranních chval / nešpor,
popř. závěr modlitby uprostřed dne / modlitby se čtením.
355. Dá-li se přednost [před samostatným obřadem žehnání]
zahájení nebo zakončení pouti slavením
mše nebo části denní modlitby církve anebo jiné liturgické
pobožnosti, může se nakonec poutníkům udělit zvláštní požehnání,
jak je zde uvedeno.
Pro toto řešení se zdá být určující, že žehnání poutníkům
má s obvyklým požehnáním na konci ranních chval nebo nešpor
společné hlavní rysy: žehná se věřícím
v konkrétní situaci (žehnání nemá žádnou věc jako předmět),
a to ne jen některým vybraným, ale všem, kteří se bohoslužby účastní,
a vyprošuje se Boží požehnání pro bezprostřední budoucnost
po skončení bohoslužby:
"... chraň je na jejich cestě ... aby šťastně došli tam, kam
směřují"
(před začátkem pouti),
resp.
"... i nadále je provázej svým požehnáním, ať po návratu
do svých domovů slovy i skutky vydávají svědectví o tom,
cos jim prokázal"
(na konci pouti).
2. Po čtení
Tento model, vkládající žehnání jako nadpočetný strukturní
prvek do samého středu hodinky,
je použit pro žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu.
968. V den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory,
spojí se žehnání obrazu se slavením nešpor.
Nešpory se slaví obvyklým způsobem. Po skončení zpěvu žalmů
je vhodné zařadit delší čtení vybrané z mešního lekcionáře
pro svátky Páně, Panny Marie a svatých.
Potom předsedající v homilii vysvětlí biblické čtení a význam
posvátných obrazů v církvi.
Po biblickém čtení nebo po homilii je vhodné, aby všichni
potichu rozjímali o Božím slovu. Potom následuje text zpěvu
po krátkém čtení z nešpor, nebo zpěv stejné povahy.
Když tento zpěv skončí, pronáší předsedající žehnací modlitbu.
Po ní pak následuje evangelijní kantikum se svou antifonou.
Při zpěvu kantika se po okuřování oltáře a kříže okouří
také obraz.
Dále pak pokračuje slavení nešpor až do konce obvyklým způsobem.
Žehná se obraz jako předmět veřejného kultu
(ne pro soukromé potřeby - čl. 965).
Žehnání není vkládáno do jakékoli hodinky, ale zásadně do nešpor,
a rubriky benedikcionálu požadují, aby šlo o nešpory
s texty odpovídajícími námětu žehnaného obrazu,
a dále upravují jejich repertoár (výběr čtení)
a obřady (okuřování).
Formulace "v den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory"
připouští vedle žehnání přímo v den svátku odpovídajícího
námětu obrazu také použití svátečního formuláře v jiný den
na způsob votivního oficia (VPDMC 245).
Jedno žehnání obrazu v rámci nešpor tu už bylo před časem zdokumentováno -
viz žehnání tapiserií v chóru českobudějovické katedrály.
Blízkou obdobou co do struktury je obřad korunovace mariánského
obrazu v pontifikálu. (K němu blíže někdy jindy.)
3. Před začátkem hodinky
V tomto modelu žehnání nevstupuje do struktury hodinky,
ale je prostě volně připojeno před její obvyklý začátek.
Díky tomu si žehnací obřad zachovává svou úplnou strukturu,
zatímco v dosud probraných modelech z něj zůstávala jen samotná
žehnací modlitba a ostatní prvky byly vypuštěny jakožto
nějakým způsobem v hodince oficia již obsažené.
(žehnání ke službě varhaníka)
1052. Tento obřad se slaví zpravidla před začátkem mše
nebo před nešporami či ranními chválami, při nichž bude varhaník
doprovázet bohoslužbu hrou na varhany; může se však konat
i samostatně.
(žehnání adventního věnce)
1272. První zde uvedený způsob žehnání adventního věnce
počítá s jeho slavením přede mší nebo před prvními nešporami
první neděle adventní. ...
V jednom případě jde o žehnání konkrétnímu věřícímu,
v druhém případě o žehnání věci. Oběma společné je, že
předmětem žehnání je něco, co
se k bohoslužbě vztahuje jako prostředek
(varhanická služba, adventní věnec)
a má být při následném slavení
hodinky oficia (už od začátku) uplatněno.
Varhaník bude za hracím stolem vykonávat svou službu,
rozsvícený adventní věnec bude ukazovat, že s prvními nešporami
první adventní neděle začala doba adventní.
Carte blanche
Jak je benedikcionál ve věci spojování žehnání s jinými obřady
obvykle velice konkrétní a restriktivní, tak v případě
žehnání věcí, jichž se užívá při slavení liturgie
činí výjimku a jen obecně stanoví, že
1065. Je vhodné žehnat více těchto předmětů společně
ve stejném obřadu, buďto ve mši, nebo při nějaké jiné bohoslužbě;
má to ovšem být v přítomnosti věřících. ...
Zdá se, že jako "nějaká jiná bohoslužba" není vyloučena
ani některá hodinka oficia. Způsob spojení obou bohoslužeb však
není pro takový případ nijak konkretisován.
Jistým vodítkem může být katalog dosud probraných modelů spojování
a analogická aplikace rubrik o spojení se mší:
1067. Pro přiblížení souvislostí a snazší pochopení
pro věřící by se mělo počítat hned také s následným použitím
nově žehnaných předmětů. Žehnání liturgických oděvů, které kněz,
popřípadě jáhen, obléká ke mši, a pláten k pokrytí oltáře
by se proto mělo konat na začátku před úkonem kajícnosti.
1068. Jinak se tato žehnání konají na konci bohoslužby slova.
...
1069. Po přímluvách přisluhující nebo zástupci dárců
přinesou před kněze ty předměty, které mají být žehnány.
Rozumnou obdobou žehnání ve mši "na začátku před úkonem kajícnosti"
je žehnací obřad před začátkem hodinky.
Ale co je vhodnou analogií žehnání "na konci bohoslužby slova",
resp. "po přímluvách"? Po přímluvách ranních chval nebo nešpor
se žádný obřad vkládat nehodí. Závěrečný blok těchto hodinek
je vystavěn tak, aby přímluvy přímo vyústily do otčenáše
a ten zase do závěrečné modlitby (kterou proto nepředchází
ani obvyklá výzva "Modleme se").
Místo mezi responsoriem a evangelním kantikem se zase zdá být
vyhrazeno pro slavnostní žehnání (nábožensky)
přiměřeně významných věcí.
Žehnání věcí, které jsou pro užitek nebo pro ozdobu
(byť by se jednalo o užitek/ozdobu v rámci liturgie),
ale nejsou předmětem kultu,
se zdá vhodnější vyřídit také před začátkem hodinky.
Beztak s ohledem na zásadu
"počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů"
budou v souvislosti se slavením denní modlitby církve
žehnány zejména věci, které při ní následně budou použity -
vedle parament je možné myslet třeba na nový chórový pulpit
nebo chórové lavice.
Souhrn
Benedikcionál stanoví přísná pravidla pro to, které obřady
žehnání se smějí spojovat se slavením denní modlitby církve.
Jen pět formulářů takové spojení dovoluje, přičemž jsou uplatněny
tři různé modely uspořádání vztahu obou bohoslužeb.
Pokusili jsme se identifikovat určující motivy pro použití
každého z těchto modelů.
Na okraj
Když jsem postupně pročítal celý benedikcionál, narazil
jsem na jedno překvapení:
1323. Slavnost Zjevení Páně je jedna z nejvýznamnějších slavností
liturgického roku a slaví se po celých osm dnů.
(úvod k žehnání vody, kadidla a křídy o slavnosti Zjevení Páně; zvýraznění JP)
Žehnání vody, kadidla a křídy je jedním z obřadů přidaných
do českého překladu benedikcionálu jako jeho "národní proprium"
(srov. čl. 1219).
Zdá se, že úvod k němu psal někdo uvyklý
(ať už jako celebrant, nebo jako badatel) primárně
starším podobám liturgického kalendáře.
Po většinu dějin římského ritu se slavnost
Zjevení Páně skutečně slavila "po celých osm dnů,"
tzn. s oktávem, ale ten byl zrušen ještě před koncilem, roku
1955
(AAS 1955, s. 220n).
Jakýmsi jeho pozůstatkem jsou dnes vánoční férie do svátku Křtu Páně,
jejichž liturgické texty rozvíjejí témata slavnosti.
Protože svátek Křtu Páně se slaví v neděli po Epifanii,
délka této řady férií je proměnlivá (0-6 dnů).
Pokud Epifanie sama připadne
na neděli, období od Epifanie do svátku Křtu Páně
skutečně trvá "celých osm dnů",
ale to nastává jen jednou za několik let. (Nejbližší výskyt
bude 2030, pak 2036 a 2041.)
Průměrná délka je pět dní.
Budiž ten kalendářní přešlap v úvodu k žehnání tříkrálových svátostin
výrazem naděje, že za některého z příštích pontifikátů
dojde k nápravě alespoň některých méně šťastných liturgických
reforem 20. stol., mj. i obnovením starobylého oktávu Epifanie.
Když jsme u benedikcionálu, Epifanie a reformních nadějí,
tak já doufám, že jednou bude
v nějaké kloudné formě obnoveno ono velké slavnostní žehnání vody o vigilii Epifanie,
kterého se v Čechách a na Moravě užívalo přinejmenším
do druhé poloviny 19. stol.
(pražské texty s notami třeba Rituale Romano-Pragense 1731;
k novodobé historii Kupka: Svěcení vody tříkrálové, ČKD 1892, s. 13-23 a 105nn).
Dnešní podoba obřadu žehnání tříkrálových svátostin,
kde žehnání vody zaujímá stejnou (marginální) pozici jako
žehnání vody k asperges na začátku nedělní mše, je vedle něj
opravdu žalostná.
Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020
z kaple pražského kněžského semináře.
Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být
dlouholetý standard slavnostnějších nešpor
(hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy,
antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska
příliš zajímavé.
Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná
bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů.
V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.
Lucernarium
Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům,
zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas,
zapaluje svíčky na oltáři.
Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání
bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu)
známe z příležitostí,
kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám
u Všech svatých.
My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky
samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách,
do nichž bylo jako jeden
ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které
i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo
určitý náboženský přesah.
Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků
katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím,
ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti,
ani liturgických předpisů.
Žehnání
Obřad žehnání adventního věnce
je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha.
Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou
oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první
svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají
Ejhle, Hospodin přijde
s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle
zpívá přede mší v době adventní.
Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem
úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia
nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje
antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém
překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii
byla odbyta recto tono.
Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné
hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.
V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách
společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu
a k Magnificat), ale je příznačné,
že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší
antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát
z Mariina chvalozpěvu.
Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl
namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria
podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu
takového řešení, protože souhlasím, že ono
"jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním"
se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se
responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími
kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých,
podle liturgické funkce).
Pochybnější je splnění podmínky
"pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí",
protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu
sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale
ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.
Obřad podle benedikcionálu
Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly
do českého vydání benedikcionálu
přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem
a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském.
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.)
Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají
s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným,
než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu.
Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad
žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory
první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:
- (volitelně vhodný adventní zpěv)
- znamení kříže
- liturgický pozdrav
- úvodní proslov
- krátké čtení
- (volitelně minikázání)
- žehnací modlitba
- (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
- zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
- (volitelně okouření věnce kadidlem)
- Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)
Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává
svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku
a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické
pro velkou část výstupů liturgické reformy.
V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení,
avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí,
tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor
po biblickém čtení.
Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má
v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů,
v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).
[EDIT 11. 11. 2023]
Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů
nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.
To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého
benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili
prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor,
tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako
spíše netypické.
Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako
jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování
někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje,
že až tehdy začíná první adventní týden,
zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami
(srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40)
a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku
nešpor již bylo uvedené do provozu.
[EDIT 11. 11. 2023]
I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu
paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.
Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli
jednání, které jsem interpretoval
jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout,
že obřad žehnání adventního věnce před nešporami
také lze číst jako svého druhu lucernarium:
slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou.
Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny
varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách,
které jsme dosud měli možnost zdokumentovat.
(Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém
mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)
Nápěvy jsem samozřejmě opatřil i všechny antifony určené
pro prodloužené slavení
modlitby se čtením nedělí a svátků jako vigilie (VPDMC 73),
ale lhal bych,
kdybych tvrdil, že jsem je všechny, nebo i jen nějakou větší
část z nich, také někdy v rámci příslušné hodinky zpíval.
K prodloužené modlitbě se čtením se rozhoupu jen zcela výjimečně,
její zpěvy patří k těm daleko nejméně ozpívaným.
Kdyby tomu bylo jinak, dost možná bych tento článek napsal
o řadu let dřív.
Breviář je typ liturgické knihy, šířící se a postupně převládající
od vrcholného středověku,
zahrnující kompletní textový repertoár oficia,
do té doby dílem rozptýlený
po různých knihách pro jednotlivé liturgické role,
dílem memorovaný a v chóru recitovaný či zpívaný zpaměti.
Ta jediná kniha, kterou je potřeba nosit s sebou, abyste
se aktuální hodinku oficia (jako klerik či řeholník na cestách,
nebo nevázaný chórovou povinností ke konkrétnímu kostelu)
mohli pomodlit kdykoli a kdekoli.
Proti této "zásadě jediné knihy" překvapivě hřeší
pokoncilní breviář, když pro některé dny odkazuje pro část textů
do jiných liturgických knih.
Nikdy se, pravda, nejedná o části, které osoby oficiem povinné
odbavit musejí, naopak jde o temné kouty breviáře,
kam noha katolíkova vkročí spíš jen výjimečně.
Ale když už si čas uděláte,
může se vyskytnout nečekaná překážka: antifonu pro vigilii máme,
příslušná starozákonní kantika máme, ale evangelium
v breviáři pro řadu příležitostí chybí a
jen se na něj odkazuje rubrikou do mešního lekcionáře.
- Narození Páně
- Zjevení Páně
- Nanebevstoupení Páně
- Nejsvětější Trojice
- Těla a Krve Páně
- Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
- Ježíše Krista Krále
- Uvedení Páně do chrámu
- sv. Josefa
- Narození sv. Jana Křtitele
- Sv. Petra a Pavla
- Proměnění Páně
- Nanebevzetí Panny Marie
- Povýšení svatého kříže
- Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela
- Všech svatých
- všechny společné texty o svatých a o posvěcení kostela
... zkrátka nejde o jev nijak vzácný, v některých svazcích
breviáře je evangelií vyřešených rubrikou jistě víc než těch
otištěných.
Když se snažíme dobrat se důvodů, které k tomuto nepohodlnému
řešení vedly, ve formulářích vigilií pro dotčené slavnosti
se nápadně často vyskytuje rubrika, ukládající vzít
mešní evangelium z jiného ročního cyklu, než na daný rok připadá.
Reformovaná liturgie se štítí každého opakování,
vybrat pro ten který svátek ještě další vhodnou evangelní
perikopu snad nebylo vždy rozumně možné,
a otiskovat v breviáři pro každý
dotčený formulář všechny tři by, uznávám, bylo spíše nepraktické.
Co řešení mnoha evangelií pro vigilie odkazem na mešní lekcionář
říká o tom, jak o vigiliích smýšleli redaktoři pokoncilního
breviáře? Každopádně nepočítali s tím, že se je někdo
bude běžně modlit sám, na cestách, daleko od sakristie vybavené
kompletní sadou mešních lekcionářů, nebo alespoň příručního
vydání misálu se čteními. Vigilie byly zamýšleny
zásadně jako slavení společné, pro které nejen jsou potřeba
vedle breviáře ještě další liturgické knihy,
ale také je nezbytné věnovat
určitý čas přípravě, protože evangelium se musí nejen najít,
ale mnohdy také správně vybrat z širší nabídky.
[EDIT 15. 9. 2024]
Misál se čteními
(mám na mysli vydání pod titulem
Misál na každý den liturgického roku)
nestačí. Třeba na svátek Povýšení svatého kříže
prodloužená vigilie bere evangelium z votivní mše,
která v něm není zahrnuta.
Když je řeč o tom, kde breviář neobsahuje všechny potřebné texty
a odkazuje pro ně do mešního lekcionáře, hodí se zmínit
ještě jeden zvláštní případ: modlitbu se čtením slavnosti
Zmrtvýchvstání Páně. Tato modlitba, koncipovaná jako nouzová
náhražka velikonoční vigilie pro ty, kdo se jejího plnohodnotného
slavení nemohou zúčastnit, má v breviáři otištěn jen minimální
povinný výběr čtení a zpěvů. Do mešního lekcionáře pak
rubrika odkazuje pro další čtení a zpěvy z velikonoční vigilie,
jejichž použití je volitelné.
Zdá se, že se tu ukazuje redakční princip, uplatněný právě
i na evangelia pro vigilie: breviář musí obsahovat
všechny ty - a pouze ty - texty,
které se recitují povinně (nebo jsou pro breviář specifické
a v jiných liturgických knihách se nevyskytují).
Avšak vigilie se nerecitují povinně,
jsou ryze dobrovolným, "luxusním" přídavkem pro horlivce
(VPDMC 73: pro ty, "kteří touží v souhlase s tradicí protáhnout
slavení vigilie před nedělí, slavnostmi a svátky"),
proto breviář ty jejich texty, které jsou společné
s mešním lekcionářem, obsahovat nemusí - a mnohdy neobsahuje.