štítek Tenebrae:
Mimořádný úkaz na domácím (a pravděpodobně nejen domácím)
hudebním nebi:
rozsáhlý cyklus nově zhudebněných zpěvů oficia
rozdělených mezi šest skladatelů.
Příznačné ovšem je, že nevznikl pro provedení liturgické,
nýbrž koncertní (které proběhlo v Brně v rámci letošního
Velikonočního festivalu duchovní hudby),
a že libreto neposkytla
"unica espressione della lex orandi del Rito Romano",
ale breviář předkoncilní, resp. tradiční (a v případě temných
hodinek mimo veškerou pochybnost opravdu starobylé) texty
římského oficia.
Podle všeho ten počin nebyl míněn jako slovo do aktuálních
"liturgických válek", a ani jsem nezaznamenal, že by ho jako
takový někdo zkoušel číst.
V minulých ročnících Velikonočního festivalu byly uváděny
cykly zpěvů temných hodinek ve zpracování starých mistrů,
a letos zkrátka svými hlasy do staletého proudu hudební
tradice přispěli skladatelé současní.
A přeci to mluví samo o sobě - lidé možná mlčí, ale křičí kamení:
že když se římská církev před půlstoletím vzdala své tradiční liturgie,
vzdala se něčeho hodnotného a silného, za co rituální designéři
Consilia nedali - a ani nemohli dát - adekvátní náhradu.
Že to, co se František, Roche a spol. v posledních letech
tak usilovně snaží zašlapat do země,
zjevně má (i) člověku dnešní doby co říci.
Že přenechat (nejen) to velkolepé rozjímání o utrpení
Páně, jakým starobylé temné hodinky jsou,
musejní péči dirigentů a festivalových ředitelů,
a v liturgii církve ho (paušálně a silou) nahradit nově sestaveným
povinným minimem modlení pro kněze, prostě nebyl dobrý nápad,
a úkolem pro naši generaci - nebo pro ty, které přijdou
po nás - zůstává zjednat nápravu.
Není špatné poskytnout duchovenstvu výrazně zkrácené a -
pro mě za mě - třeba i podle vkusu vlivných liturgiků z konce
šedesátých let nově sestavené - povinné minimum modlení.
Špatné je, když se z takového nově sestaveného povinného minima
udělá
"unica espressione della lex orandi del Rito Romano."
Pro nové oficium (ani na texty nového oficia)
pochopitelně nikdo velkou muziku nepíše - a ani by to
dost dobře nešlo.
Nějaký příznivec kurzu nynějšího pontifika by sice mohl říci
"beztak je to všechno jen o setrvačnosti a o penězích!",
plácnout se přes kapsu a vypsat štědrou odměnu za umělecké
zpracování hodinek pokoncilních.
Ale kolik by se v tom neutopilo peněz a skladatelského úsilí,
opravdu nahradit staré temné hodinky takto nelze,
prostě protože jejich pokoncilní náhrada
pro větší hudební dílo neskýtá
ani dostatečně velkou plochu, ani dost emocionálního náboje.
Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně
postrádal: veřejně slavená
modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek
a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210.
A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních
"temných hodinkách", letos tu prvně slavených
v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.
Slavily se tu jen páteční a sobotní
("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají
už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer.
(Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960
věnované speciálně "temným hodinkám":
"Si Officium peragatur in choro vel in communi,
Matutinum non anticipatur de sero".)
Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec
jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky
Bílé soboty. Podle rozpisu na webu
fssp.cz
jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu
Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná
nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály:
tři oficiálně se tvářící dámy
v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela.
"Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané."
Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné
jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily:
bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.
Svižným krokem jsem tam dorazil
stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav,
na temné hodinky už bylo všechno připraveno.
Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel
liturgický průvod a hodinky se konaly
coram sanctissimo.
(Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální
stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem
"temných hodinek", ale budiž.)
Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum
i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy,
bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení.
Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři,
takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali
víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních,
jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat
skutečnosti.
Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.
Neobešlo se to
(jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel,
a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně)
bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu.
Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii
dávaly tušit, že z neznačkovaných textů,
což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch,
kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré.
Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E
se třemi přípravnými slabikami a melismatem
na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice.
Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat
na prstech.
(Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných
latinských textů natrénované víc, než kdokoli
z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také
vícekrát ztratil.)
Na ceremoniích se silně podepsal trvající
výstav. V presbytáři se nesčetněkrát
(lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat
responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout
svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo
před monstrancí
na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled
na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném
zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.
Když po Christus factus est všichni poklekli
a recitovali žalm Miserere,
běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo,
ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm:
"pre-1955"!
Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel
kompletní veřejně slavené tenebrae.
Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště,
já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale
budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok
vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji
překládanějším částem breviáře,
takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno
vybavit některým z řady překladů
(Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů?
Hejčl? Viz katalog v příloze
pisatelovy dimplomky)
a sledovat texty v mateřštině.
Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým
tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.
Dovoluji si upozornit na článek Karla Komárka
Temné hodinky - vzácnost z pokladu liturgie,
který vyšel na Bílou sobotu na Skleněném kostele.
Dotýká se tématu, které mi ve Svatém týdnu také vrtalo hlavou:
liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem nesporně přinesla
mnoho dobrého, ale také smetla řadu hodnotných liturgických prvků,
v neposlední řadě v oficiu.
Některé bez rámusu upadly v zapomnění a staly se nanejvýš předmětem
teskné touhy odborníků. Jiné se ale do života církve vracejí -
"zdola", iniciativou společenství, která slaví liturgii
a příslušné prvky vidí jako natolik hodnotné, že hledají cesty,
jak je do svého liturgického života znovu uvést.
Mezi takové prvky nepochybně patří "temné hodinky" Svatého týdne.
Jejich "vzkříšení" má různé podoby.
Někde komunita, která jinak slaví
liturgii v řádné formě římského ritu, přechází pro oficium Svatého
týdne k formě mimořádné (tak čeští dominikáni, nakolik lze soudit
z jejich webu);
jinde se sahá k jisté "partyzánštině" a upravuje se množství
a výběr lekcí v modlitbě se čtením řádné formy
(to jsem zažil v katedrální farnosti v Erfurtu
a z vyprávění svědků se zdá, že touto cestou jdou i strahovští
premonstráti).
Ptám se tady, nakolik je pravděpodobné, že nezůstane u hnutí
zdola a individuálních řešení, a dojde k dílčí revizi
výsledků liturgické reformy.
Myslím, že by taková revize, zrovna pokud jde o oficium Svatého týdne,
byla vhodná a plodná.
Neměl by ale být přeslechnut ani závěrem článku zaznívající
návrh, využít "materiál" temných hodinek v populární pobožnosti.
Temné hodinky jsou nabité dobře vybranými texty
a podaří-li se je dnešnímu člověku zpřístupnit, bude to jistě
cenný příspěvek k jeho lepšímu proniknutí do velikonočního tajemství.
Myslím na všechny ty plytké zelenočtvrteční adorace, které jsem
zažil; tady se nabízí potenciálně hodnotná, na přípravu a provedení
však, nezastírejme, poměrně náročná alternativa.