Blog

Co zatím víme o pátém svazku breviáře

112. Modlitby po žalmech, které mají pomáhat recitujícím při výkladu, zvláště křesťanském, jsou pro jednotlivé žalmy uváděny v přídavném svazku ke knize Denní modlitba církve a může jich být podle návodu staré tradice použito tak, aby po skončení žalmu a po nějaké době mlčení modlitba shrnula a vyjádřila city těch, kdo žalmy zpívali.

145. Existuje dvojí cyklus biblického čtení: jeden, obsažený v knize Denní modlitba církve, zahrnuje jenom jeden rok; druhý, jehož používání není povinné a který je obsažen v přídavném svazku, je dvouroční jako cyklus čtení pro všední dny liturgického mezidobí v mešním lekcionáři.

161. Kromě čtení, která jsou pro každý den stanovena v knize Denní modlitba církve, existuje nezávazný lekcionář, v němž se nabízí větší výběr čtení, aby se těm, kteří se modlí posvátné oficium, objevil v tím větší šíři poklad tradice církve. Každý má možnost vzít si druhé čtení buď z knihy Denní modlitba církve, nebo z nezávazného lekcionáře.

(Všeobecné pokyny k Denní modlitbě církve; zvýraznění v textu JP)

Když tandem Františka pp. na stolci Petrově a arcibiskupa Rocheho na špici dikasteria pro bohoslužbu nasadil tvrdý kurs proti tradiční římské liturgii a určitý návrat směrem k ranému pojetí liturgické reformy, říkal jsem si, že dá-li se od nynějšího pontifikátu očekávat na poli liturgie co dobrého, pak snad aby výše citovaná litera raně pokoncilního liturgického zákonodárství po půlstoletí konečně došla uskutečnění a dostali jsme do ruky ty liturgické texty, o nichž je známo, že na nich na přelomu 80. a 90. let bylo odvedeno dost práce (viz zprávy a ukázky zveřejňované v letech 1989-1993 ve věstníku Notitiae), ale vydány až dosud nebyly.

Pak se objevily zvěsti, že přídavný svazek snad bude doopravdy vydán. (Oficiálnější zmínku viz v Notitiae 2020, s. 132.) Pak bylo několik let ticho - a teď už je to oficiální: 23. prosince kardinál Roche v rozhovoru pro vatikánská média oznámil, že dodatkový svazek breviáře dostal schválení od dikasteria pro bohoslužbu i od papeže a chystá se jeho vydání tiskem. V lednu byl údajně rozeslán v elektronické podobě biskupským konferencím pro potřeby překladů.

Ohlášený obsah svazku odpovídá tomu, s čím počítají už Všeobecné pokyny:

• dvouletý cyklus biblických lekcí pro modlitbu se čtením
• alternativní lekcionář patristický
• sbírka žalmových orací

Podstatným rozšířením oproti liteře VPDMC je, že dvouletý cyklus se neomezuje na čtení biblická, ale každé biblické čtení je doprovozeno i odpovídající patristickou lekcí.

S obzvláštní zvědavostí vyhlížím, co dvouletý cyklus čtení přinese (nebo nepřinese) pro Velikonoční triduum. Z dříve zveřejněných zpráv a ukázek víme, že si na začátku 90. let komise připravující doplňkový svazek uvědomovala hodnotu tkzv. temných hodinek (Tenebrae), v pokoncilní reformě breviáře ztracených, a snažila se je částečně obnovit - ovšem způsobem sobě vlastním, tzn. volným využitím vybraných prvků z tradičního repertoáru v rámci normativních schemat reformovaného breviáře: pasáže z knihy Pláč (lamentace, v tradičním uspořádání jde o zpívané lekce prvního nokturnu) měly posloužit jako starozákonní kantika pro prodlouženou vigilii apod. (Notitiae 1991, s. 512nn; ukázky textů Notitiae 1993, s. 91nn)

Zdá se, že svého času byla ve hře možnost zařadit do přídavného svazku také formulář křestních nešpor (Notitiae 1990, s. 141), ale nakolik se dá z dosud zveřejněných zpráv soudit, do finální podoby se nedostal. Za to jsem rád. Vydání jediného závazného řádu křestních nešpor by zrušilo jejich výjimečné postavení coby obřadu, který liturgické knihy všemožně doporučují, ale vymezují ho jen velmi povšechně a konkrétní podobu přenechávají místnímu obyčeji - jak to dobře odpovídá rozmanitosti podob, kterých křestní nešpory v minulosti nabývaly.

Další, na co jsem zvědavý, je repertoár responsorií. V rané fázi prací na dodatkovém svazku byla deklarována (Notitiae 1989, s. 266) snaha čerpat responsoria v co největší míře z existujícího repertoáru, s preferencí repertoáru středověkého (v neposlední řadě protože pro něj existují chorální nápěvy). Co z tohoto počátečního záměru po více než třech desetiletích zůstalo?

Je otázka, nakolik lze realisticky očekávat, že tak objemný svazek, navíc svazek překladatelsky náročných textů, jakými patristické lekce v breviáři často jsou, bude za života naší generace přeložen do češtiny. ČBK sice v posledních letech nabídku lekcí pro modlitbu se čtením rozšiřuje, ale jak nezávazný postní lekcionář vydaný před dvěma lety, tak nejnověji vydaný lekcionář velikonoční vykazují zřetelnou snahu maximálně zužitkovat sbírky již dostupné v českém překladu a do velkých překladatelských projektů se nepouštět. Snad lze doufat, že budou v delším časovém horizontu postupně přeloženy a vydány alespoň nějaké menší celky. Sama o sobě by dobrý smysl dávala třeba sbírka žalmových orací, nebo dokonce i jen nějaký menší výběr z ní.

K novým temným hodinkám pro Velikonoční festival duchovní hudby

Mimořádný úkaz na domácím (a pravděpodobně nejen domácím) hudebním nebi: rozsáhlý cyklus nově zhudebněných zpěvů oficia rozdělených mezi šest skladatelů. Příznačné ovšem je, že nevznikl pro provedení liturgické, nýbrž koncertní (které proběhlo v Brně v rámci letošního Velikonočního festivalu duchovní hudby), a že libreto neposkytla "unica espressione della lex orandi del Rito Romano", ale breviář předkoncilní, resp. tradiční (a v případě temných hodinek mimo veškerou pochybnost opravdu starobylé) texty římského oficia.

Podle všeho ten počin nebyl míněn jako slovo do aktuálních "liturgických válek", a ani jsem nezaznamenal, že by ho jako takový někdo zkoušel číst. V minulých ročnících Velikonočního festivalu byly uváděny cykly zpěvů temných hodinek ve zpracování starých mistrů, a letos zkrátka svými hlasy do staletého proudu hudební tradice přispěli skladatelé současní. A přeci to mluví samo o sobě - lidé možná mlčí, ale křičí kamení: že když se římská církev před půlstoletím vzdala své tradiční liturgie, vzdala se něčeho hodnotného a silného, za co rituální designéři Consilia nedali - a ani nemohli dát - adekvátní náhradu. Že to, co se František, Roche a spol. v posledních letech tak usilovně snaží zašlapat do země, zjevně má (i) člověku dnešní doby co říci. Že přenechat (nejen) to velkolepé rozjímání o utrpení Páně, jakým starobylé temné hodinky jsou, musejní péči dirigentů a festivalových ředitelů, a v liturgii církve ho (paušálně a silou) nahradit nově sestaveným povinným minimem modlení pro kněze, prostě nebyl dobrý nápad, a úkolem pro naši generaci - nebo pro ty, které přijdou po nás - zůstává zjednat nápravu.

Není špatné poskytnout duchovenstvu výrazně zkrácené a - pro mě za mě - třeba i podle vkusu vlivných liturgiků z konce šedesátých let nově sestavené - povinné minimum modlení. Špatné je, když se z takového nově sestaveného povinného minima udělá "unica espressione della lex orandi del Rito Romano."

Pro nové oficium (ani na texty nového oficia) pochopitelně nikdo velkou muziku nepíše - a ani by to dost dobře nešlo. Nějaký příznivec kurzu nynějšího pontifika by sice mohl říci "beztak je to všechno jen o setrvačnosti a o penězích!", plácnout se přes kapsu a vypsat štědrou odměnu za umělecké zpracování hodinek pokoncilních. Ale kolik by se v tom neutopilo peněz a skladatelského úsilí, opravdu nahradit staré temné hodinky takto nelze, prostě protože jejich pokoncilní náhrada pro větší hudební dílo neskýtá ani dostatečně velkou plochu, ani dost emocionálního náboje.

Temné hodinky budějcké

Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně postrádal: veřejně slavená modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210. A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních "temných hodinkách", letos tu prvně slavených v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.

Slavily se tu jen páteční a sobotní ("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer. (Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960 věnované speciálně "temným hodinkám": "Si Officium peragatur in choro vel in communi, Matutinum non anticipatur de sero".) Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky Bílé soboty. Podle rozpisu na webu fssp.cz jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály: tři oficiálně se tvářící dámy v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela. "Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané." Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily: bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.

Svižným krokem jsem tam dorazil stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav, na temné hodinky už bylo všechno připraveno. Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel liturgický průvod a hodinky se konaly coram sanctissimo. (Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem "temných hodinek", ale budiž.)

Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy, bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení. Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři, takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních, jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat skutečnosti. Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.

Neobešlo se to (jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel, a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně) bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu. Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii dávaly tušit, že z neznačkovaných textů, což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch, kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré. Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E se třemi přípravnými slabikami a melismatem na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice. Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat na prstech. (Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných latinských textů natrénované víc, než kdokoli z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také vícekrát ztratil.)

Na ceremoniích se silně podepsal trvající výstav. V presbytáři se nesčetněkrát (lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo před monstrancí na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.

Když po Christus factus est všichni poklekli a recitovali žalm Miserere, běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo, ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm: "pre-1955"!

Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel kompletní veřejně slavené tenebrae. Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště, já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji překládanějším částem breviáře, takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno vybavit některým z řady překladů (Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů? Hejčl? Viz katalog v příloze pisatelovy dimplomky) a sledovat texty v mateřštině. Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.

Velikonoce 2017 v Praze

Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou návštěvy míst, kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat o poznání hůře, ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco "hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno, co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.

Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno, co jsem měl v plánu. Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit (opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem oboje zaspal.

Na Zelený čtvrtek večer jsem byl při modlitbě se čtením z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám; budu snad rozumět i bez textu před sebou," odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil. Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi, opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část hodinky se právě říká.

Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno, v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě jako vigilie (VPDMC 73). Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč. Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři, každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum. (Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném jedinému čtení.)

Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky. Vigilii bezprostředně následoval kompletář, opět celý recitovaný.

Na Bílou sobotu ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se modlitby se čtením a ranních chval v katedrále. S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu" cituje Ef 5,14: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!

Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená". (Viz nápěvy na webu "katedrální typografické dílny".)

Na Boží hod jsem do katedrály zamířil znovu, na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální, letos však byly české. Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu, provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu obvyklé. S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých mozet nebo almucí oblékli bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý, p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.

Po požehnání se zpívala antifona Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým. Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno křestní vodou. Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš z křestního pramene život stále novým generacím... (Jedna takto začínající modlitba je v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si vzpomínám, byla podstatně delší.) Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.

Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých pražských velikonočních nešpor, a jak ho doporučujeme pro slavení křestních nešpor dnes.

V pražské katedrále se tedy koná jakési jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání. Náplň zastavení - ať už to je či není záměr - poměrně věrně napodobuje historické předlohy; obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční. Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni": připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.

Tenebrae

Dovoluji si upozornit na článek Karla Komárka Temné hodinky - vzácnost z pokladu liturgie, který vyšel na Bílou sobotu na Skleněném kostele.

Dotýká se tématu, které mi ve Svatém týdnu také vrtalo hlavou: liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem nesporně přinesla mnoho dobrého, ale také smetla řadu hodnotných liturgických prvků, v neposlední řadě v oficiu. Některé bez rámusu upadly v zapomnění a staly se nanejvýš předmětem teskné touhy odborníků. Jiné se ale do života církve vracejí - "zdola", iniciativou společenství, která slaví liturgii a příslušné prvky vidí jako natolik hodnotné, že hledají cesty, jak je do svého liturgického života znovu uvést. Mezi takové prvky nepochybně patří "temné hodinky" Svatého týdne. Jejich "vzkříšení" má různé podoby. Někde komunita, která jinak slaví liturgii v řádné formě římského ritu, přechází pro oficium Svatého týdne k formě mimořádné (tak čeští dominikáni, nakolik lze soudit z jejich webu); jinde se sahá k jisté "partyzánštině" a upravuje se množství a výběr lekcí v modlitbě se čtením řádné formy (to jsem zažil v katedrální farnosti v Erfurtu a z vyprávění svědků se zdá, že touto cestou jdou i strahovští premonstráti).

Ptám se tady, nakolik je pravděpodobné, že nezůstane u hnutí zdola a individuálních řešení, a dojde k dílčí revizi výsledků liturgické reformy. Myslím, že by taková revize, zrovna pokud jde o oficium Svatého týdne, byla vhodná a plodná.

Neměl by ale být přeslechnut ani závěrem článku zaznívající návrh, využít "materiál" temných hodinek v populární pobožnosti. Temné hodinky jsou nabité dobře vybranými texty a podaří-li se je dnešnímu člověku zpřístupnit, bude to jistě cenný příspěvek k jeho lepšímu proniknutí do velikonočního tajemství. Myslím na všechny ty plytké zelenočtvrteční adorace, které jsem zažil; tady se nabízí potenciálně hodnotná, na přípravu a provedení však, nezastírejme, poměrně náročná alternativa.