Blog

Červený hymnář mi neberte!

V nějaké diskusi kdesi v hlubinách internetu někdo přednedávnem utrousil poznámku na způsob "... to teď nemá cenu řešit - za dva nebo tři roky snad bude hotov liturgický překlad Písma a pak se to stejně bude předělávat!" A mě zachvátila panika.

Ne proto, že, až jednou revidovaný liturgický překlad Písma bude promítnut i do breviáře, změní se nejspíš i řada antifon a responsorií, které mají biblické texty, a moje zhudebnění zastará. S tím, že se přesně toto jednou stane, odjakživa počítám a jsem s tím smířen. Zpanikařil jsem kvůli jiným zpěvům, se kterými jako autor nemám mnoho společného: kvůli hymnům. Důvodně se totiž domnívám, že kdyby se liturgická komise v nynějším složení a za nynějších okolností (celocírkevní předpisy, zadání od biskupské konference) pustila do revize Denní modlitby církve, ze stávajícího hymnáře by nejspíš nezůstalo nic.

Formulář svátku Krista kněze, zavedený u nás r. 2015, vyznačil v přístupu k hymnům citelný předěl. Zatímco redakce Denní modlitby církve v osmdesátých letech drtivou většinu hymnů nepřekládala, ale našla za ně (využívaje dovolení VPDMC 178) co možná vhodné existující české duchovní písně, formuláře nově zaváděné od r. 2015 mají hymny zásadně překládané z latiny, navíc při snaze o zachování metrických charakteristik předlohy. Tento obrat není kdovíjak překvapivý - dosavadní řešení hymnů v Denní modlitbě církve se zdá být poměrně široce neoblíbené a nový přístup je navíc zcela v intencích instrukce Liturgiam authenticam (2001).

I já jsem tu nedávno volal po tom, aby bylo znovu všeobecně povoleno liturgické užívání kompletního Škráškova překladu hymnů, zařazeného v "charitním breviáři" ze sedmdesátých let, a stále bych považoval takový krok za svrchovaně žádoucí. Ale kdyby přišla velká revize Denní modlitby církve, která by (v duchu nově zaváděných formulářů z posledních let a podobně jako třeba aktuálně dokončovaný nový překlad breviáře pro USA) přinesla již jen hymny přeložené z latiny a dosavadní český hymnář poslala (jakožto oficiální liturgickou knihu) do propadliště dějin, v mých očích by to bylo neštěstí. Na adresu červeného hymnáře jsem sice během let utrousil řadu kritických poznámek a k jeho dílčím aspektům mám aktuálně v různých fázích příprav hned několik kritických článků, ale každodenně (a rád) z něj zpívám a jako celek je v mých očích hodnotným dílem, které by mělo být uchováno, revidováno a rozvíjeno. Ideálním řešením otázky českého hymnáře jsou z mého pohledu oficiální hymnáře dva, každý sám o sobě pokrývající potřeby celého liturgického roku. "Hymnarium Romanum" - překlad všech hymnů latinského breviáře (a národního propria), a "Hymnarium Bohemorum" - stávající červený hymnář, ať už nezměněný, nebo doplněný a revidovaný.

Moje panika byla asi značně předčasná, protože velká revize breviáře je mamutí projekt, který se na vrchní příčky v pořadí priorit LK ČBK nejspíš ani po dokončení liturgického překladu Písma hned tak nedostane, a mezitím se ještě může přihodit leccos, co zamíchá kartami. Ale přeci se mi zdálo vhodné k hymnáři veřejně zaujmout postoj. Kdyby pro nic jiného, tak aby některé další články, které (snad) budou v dohledné budoucnosti následovat, nebyly čteny ve smyslu, ve kterém nejsou psány. Chystám se postupně přinést několik podnětů k případné budoucí revizi hymnáře. Byl bych ale opravdu nerad, kdyby místo jako podněty k revizi posloužily jako hřebíčky do rakve.

P. Anthonyho Ruffa tu moc často necituji, ale jeho úvahy o hymnáři, sepsané v roce 2015, když se teprve začínala rýsovat budoucí podoba nového hymnáře pro USA, za přečtení stojí: Office Hymns: Will the U.S. Bishops Advance Vatican II’s Vision? (blog Pray Tell, 8. 11. 2019)

Zapomenutá(?) vigilie

tl;dr Ve formuláři svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, chybí texty pro prodloužené slavení modlitby se čtením. Je to chyba a Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti by mělo zjednat nápravu.

---

Když v posledním článku bylo otevřeno téma vigilií (ve smyslu VPDMC 73) a jejich textů, rozhodl jsem se probrat také jednu volně související neužitečnou otázku, která mi už delší dobu vrtala hlavou.

Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze

U příležitosti 150. výročí smrti sv. Jana Maria Vianneye vyhlásil na rok 2009-10 tehdejší papež Benedikt XVI. celocírkevní pastorační kampaň "Rok kněží", s deklarovaným záměrem "prohloubit rozhodnutí všech kněží k vnitřní obnově, aby jejich svědectví evangeliu v dnešním světě bylo silnější a účinnější" (z úvodu papežova dopisu kněžím).

Dva roky po skončení Roku kněží pak Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zaslala všem biskupským konferencím dopis s nabídkou zapsání svátku "Domini nostri Iesu Christi, Summi et Aeterni Sacerdotis" do jejich vlastních kalendářů. Zavedení svátku bylo vřele doporučováno: již delší dobu je prý slaven v některých řeholních společnostech a zemích, a to "s bohatými duchovními plody," neboť "celou církev zve ke kontemplaci svatosti a krásy Kristova kněžství, povzbuzuje všechny věřící v jejich úsilí o svatost, zve k usilovné modlitbě za posvěcení kléru, a povzbuzuje ty, kdo jsou svátostí kněžství povoláni ke služebnému kněžství, k pevnému a věrnému úsilí o osobní posvěcení v úplném darování se Bohu a církvi." (Z dopisu kongregace biskupským konferencím, Prot. N. 452/12/L, Notitiae 551-552 (2012), s. 335f.)

Dopis zdůrazňuje, že se nabídka svátku činí na nedávný papežův pokyn, ale neoficiální komentář pak prozrazuje, že ten nápad Benediktovi XVI. již na konci Roku kněží vnukl tehdejší prefekt kongregace, kardinál Cañizares.
(Barba M.: L'Eucologia della Festa di N. S. G. C. Sommo ed Eterno Sacerdote, Notitiae 551-552 (2012), s. 383.)

Není známo, kdy se o zapsání svátku do českého liturgického kalendáře rozhodli požádat naši biskupové a jak to rozhodování probíhalo, ale jisté je, že v březnu 2015 byl schválen a obratem zveřejněn český překlad textů svátku a tento se hned téhož roku u nás poprvé slavil.

Z výše řečeného je zjevné, že svátek Krista Kněze je vposledku ideovým svátkem určitého pojetí služebného kněžství. V částech církve, které ho začaly slavit po roce 2012, pak přímo vepsáním intencí Roku kněží do kalendáře a liturgických textů. Není tajné, že mi vysoká teologie kněžství, dělající krátký spoj mezi jediným veleknězem Kristem a ordinovaným služebníkem církve a zdůrazňující jeho těsné spojení s Kristem, vznešenost jeho poslání (jak to až kýčovitě vyjadřují citáty sv. Jana Maria Vianneye ve výše citovaném dopise na začátek roku kněží), z toho plynoucí nadpozemskou důstojnost, a v novějších vrstvách církevní tradice také zvláštní božskou povolanost a vyvolenost (srov. kolektu a prefaci svátku), naprosto není blízká, a tomu přiměřené je i mé nadšení z toho, že je teď daný svátek pevnou součástí našeho národního kalendáře.

Možná stojí za zmínku, že svátek Krista Kněze je novou ukázkou praxe známé ve starších liturgických knihách pod termínem officia propria pro aliquibus locis, tedy centrálně spravovaných a na požádání jednotlivým místním církvím a řádům povolovaných/udílených formulářů pro svátky, které nejsou zapsány ve Všeobecném římském kalendáři, ale jsou sdíleny větším množstvím církevních subjektů. Tato praxe, dříve hojně aplikovaná, byla patrně opuštěna nebo výrazně utlumena v souvislosti s liturgickou reformou - nepočítáme-li ty úplně skromné liturgické formuláře, které někdy Kongregace pro bohoslužbu vydává v souvislosti s blaho- nebo svatořečením světců, kteří sice nejsou zapsáni do Všeobecného římského kalendáře, ale očekává se u nich širší kult a zdá se vhodné připravit pro ně základní liturgické texty centrálně.

V předkoncilním propriu pražské církevní provincie byla officia propria pro aliquibus locis zastoupena např. svátkem Panny Marie, Prostřednice všech milostí. Ten ostatně přešel i do propria pokoncilního, ale nezdá se, že by jeho liturgický formulář byl nadále nějak koordinován s dalšími subjekty, které svátek slaví. Jiným případem byl formulář svátku sv. Jana Nepomuckého, který byl v 18. stol. vypracován pro české země, ale následně byl v rámci diskutované správní praxe povolován i dalším místním církvím, které žádaly o slavení populárního českého světce ve vyšším stupni a s bohatšími vlastními texty. Řadu dalších příkladů sdílených liturgických formulářů, mj. oficia o jednotlivých aspektech umučení Páně v době postní, vymýtily z pražského propria liturgické reformy Pia X. (Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 4/1914, s. 360-362.)

Otázka vigilie

Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze je svátek. Pokud správně čtu VPDMC 73, modlitbu se čtením kteréhokoli svátku by mělo být možné slavit jako vigilii, prodlouženou o starozákonní kantika a evangelium. Právo na vigilii je tu omezeno právě jen minimálním stupněm slavení, žádná oslava od svátku výše z něj není vyloučena.

Protože se jedná o svátek Páně, není možné chybějící texty podle potřeby doplnit ze společných textů. Vlastní texty pro vigilii (ani rubriku, která by určovala, kde je příp. vzít z textů již existujících jinde v breviáři) ovšem formulář neobsahuje. Proč? Je to ze strany tehdejší Kongregace pro bohoslužbu a svátosti přehlédnutí, nedůslednost? Nebo důsledné uplatnění nějakých pravidel, se kterými nejsem dostatečně obeznámen?

Moje první domněnka byla, že vigilie chybí proto, že náš svátek nikdy nemá první nešpory. Ale VPDMC nic o vazbě vigilie na první nešpory neříká a breviář nejen obsahuje vlastní texty vigilie pro některé svátky, které rovněž nikdy nemají první nešpory, protože nejsou svátky Páně (např. svátek sv. archandělů), ale také v rubrikách pro svátky Páně příležitostně předepisuje různá evangelia podle toho, jestli na neděli připadnou, nebo ne (např. Uvedení Páně do chrámu).

Není to tak, že (aniž by to bylo zvlášt reflektováno v liturgických předpisech) se pro některé svátky fakticky s vigilií nepočítá? Rozhodně nic, co by tomu nasvědčovalo, nepozorujeme v rámci svátků a slavností zapsaných ve Všeobecném římském kalendáři. Zdaleka ne všechny mají pro vigilii vlastní texty, ale všechny, které vlastní texty nemají, lze slavit s texty z příslušného commune. Svátky, pro které texty z commune použít nelze, bez výjimky mají texty vlastní.

Dalo by se namítat, že sada communií v dodatku s texty pro vigilie neobsahuje texty o duchovních pastýřích a učitelích církve. Ale pravděpodobně se pro ně prostě počítá s použitím obecnější kategorie - tedy textů o svatých mužích. Tady můžeme upozornit na analogii s předkoncilním breviářem, který na úrovni společných textů samostatnou klerikální kategorii "duchovních pastýřů" neznal a z nejobecnější kategorie "vyznavačů" (všech světců mužského pohlaví, kteří nebyli apoštoly ani mučedníky) do samostatné VIP kategorie vyděloval toliko biskupy.

Nesouvisí chybějící vigilie s tím, že jde o svátek z partikulárního kalendáře? Liturgické předpisy o tvorbě vlastních kalendářů a textů každopádně nic o nepřípustnosti nebo nežádoucnosti vigilií neříkají. Pokud jde o svátky z českého národního propria, je pravda, že žádný z nich vlastní texty pro vigilii nemá. Ale to nemá valnou vypovídací hodnotu, protože mezi nimi není žádný, pro které by se nedaly použít společné texty. Mezi volně dostupnými proprii jiných místních církví a řeholních společností jsou takové, které texty pro vigilie nemají ani u vlastních svátků Páně - příkladem je paulínská rodina se svátky Ježíše Dobrého pastýře a Ježíše Božského mistra. Na druhé straně však není problém najít propria, která vlastní texty pro vigilie mají, i když by to povaha svátku striktně nevyžadovala (šly by použít texty z commune) - můžeme jmenovat Proprium Officiorum Ordinis Praedicatorum ..., editio typica, Romae: Sanctae Sabinae 1982 (texty pro vigilie na s. 642nn) nebo vlastní texty bosých karmelitánů, (texty pro vigilie jsou zařazeny přímo v rámci jednotlivých svátečních formulářů). Můžeme tedy uzavřít, že vlastní texty pro vigilie naprosto nejsou omezené jen na svátky Všeobecného římského kalendáře. Spíš se o ně různé církevní subjekty - patrně i s ohledem na reálné potřeby zavedeného liturgického provozu - starají v nestejné míře.

Závěrem je, že žádný dobrý důvod pro chybějící texty k vigilii nebyl nalezen. Texty pro vigilii jsou žádoucí, formulář je bez nich neúplný. Bylo by vhodné, aby se místní církve, které svátek slaví, u Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti (jakožto původce daného liturgického formuláře) dožadovaly nápravy, ale je spíš nepravděpodobné, že by to někomu stálo za to.

Náprava svépomocí

Závěrem můžeme zkusit popustit uzdu liturgické tvořivosti. Kdyby někdo chtěl vigilii ze svátku Krista Kněze slavit, chybějícím oficiálním textům navzdory, odkud by bylo vhodné texty pro ni vzít? S evangeliem není problém - použije se klasická rubrika "Evangelium ze mše tohoto svátku, které se toho roku nečte" (tak jako např. o slavnosti Krista Krále). Náročnější je výběr antifony a kantik. Jako úzkoprsí legalisté nechceme liturgickou tvořivost pěstovat přespříliš nevázaně a antifonu chceme vybrat pokud možno z textů, které již v breviáři figurují (a tak jsou již schválené, i když ne speciálně pro danou funkci). Antifony k vigilii jsou z větší části v rámci breviáře jedinečné, v jednotkách případů jde o další použití textů figurujících jinde jako antifony k evangelním kantikům nebo jako antifony velikonočního žaltáře (ve všech těchto případech jde o evangelní citáty). Zhruba rovným dílem jsou mezi antifonami vigilií zastoupeny úryvky biblické (často, ale nejen, z evangelií) a texty "ryze liturgické". Svým formátem - délkou, vzletností textu - bývají blízké nedělním a svátečním antifonám k evangelním kantikům.

Z existujících vigilijních antifon nebyla opravdu vhodná žádná, proto jsem se obrátil k výše naznačeným skupinám antifon jiné liturgické funkce, ale podobné formy. Favority jsou za mě následující tři. Nevýhodou druhé je, že by do značné míry dublovala třetí antifonu modlitby se čtením (určitou polehčující okolností však je, že by byly odděleny dvěma dlouhými čteními). Třetí by pak naši ubastlenou vigilii katapultovala mezi vigilie nejvyšší třídy co do délky a vzletnosti antifony ke kantikům, do společnosti svátků jako je Povýšení svatého kříže nebo Neposkvrněné početí Panny Marie.

• Bože, zbudoval sis chrám a oltář na své svaté hoře. Aleluja. (RCH soboty 3. týdne velikonočního žaltáře)
• Kristus vydal sám sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou. Aleluja. (RCH pátku 4. týdne velikonočního žaltáře)
• Kristus přinesl Bohu skrze věčného Ducha sám sebe jako oběť bez poskvrny. Jeho krev očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit živému Bohu. (k Benedictus ve středu Svatého týdne)

Nejzapeklitějším úkolem se nakonec ukazuje být výběr starozákonních kantik. Zatímco "silné liturgické doby" obvykle pro vigilie všech svých nedělí, svátků a slavností vystačí s jedinou sadou, každá ze slavností Páně v liturgickém mezidobí má svou vlastní sadu kantik a všechny se zdají být šité té které příležitosti hodně na tělo a na náš svátek nejsou dobře přenositelné. Ani jinde jsem při pokusech uzmout již hotovou sadu nepochodil. Na to, abych se pokoušel postavit úplně novou, nemám dotyčný svátek dost rád a nemám chuť stávat se takto aktivním spolukonstruktérem liturgické artikulace jeho ideového obsahu. V nouzi bych asi sáhl po kanticích z některé slavnosti Páně v liturgickém mezidobí (jakkoli se sem opravdu moc nehodí) a nechal ostatní uživatele vzniklého formuláře, ať v tom výběru marně hledají hlubší smysl.

Panny Marie, Matky církve - stále bez českých textů

Loni do Všeobecného římského kalendáře zařazená památka "Panny Marie, Matky církve", připadající právě na dnešní den, ani o rok později nemá schválený český překlad liturgických formulářů. To by samo o sobě nebylo nijak zvlášť zarážející, ale ve srovnání s promptním zveřejněním oficiálních českých textů o několik let dříve pro Čechy a Moravu povoleného svátku "Krista Kněze" to překvapivé je, i vzhledem k podstatně menšímu rozsahu nového formuláře.

Breviar.cz český překlad vlastních textů památky má (viz antifony k evangelním kantikům, orace, druhá lekce modlitby se čtením), ale podle všeho jde o překlad neoficiální, a tudíž by ho při denní modlitbě církve nemělo být užíváno. Památku se prozatím sluší slavit buďto s texty z commune, nebo latinsky.

Když je řeč o této nové "mariánsko-eklesiologické" památce, stojí za to zmínit, že český národní kalendář už dávno jednu obsahově velice blízkou památku má - "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů" (18. ledna). Mělo by se dobře zvážit, zda podle zásad liturgické reformy mají i nadále obě památky právo na existenci. (Srov. Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 50 c.)