Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4.
se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem,
který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům,
ale pochází z "českého národního propria".
Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty)
spíš z propria českých premonstrátů,
ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech
(srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi)
vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.
To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce notifikace [EDIT: opraveno 26. 2. 2025]
De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis,
Notitiae 13 (1977), s. 557-558.
Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc.
Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů
se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat.
Jak je asi strahovští řeší?
Již víme,
že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány
nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím,
a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou
noty pražské katedrální chorální scholy,
protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví.
Lze se tedy nadát ledasčeho.
Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými
podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?
České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků
zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované
(Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)
Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem
z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky.
Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní.
Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu
místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž
o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat.
Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek
vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).
Inclite martyr,
pastor egrégie,
decus Bohemórum,
(sancte Adalbérte,)
ora pro pópulo tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte.
Allelúia.
Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném)
latinském znění národního propria.
Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc,
a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria,
které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch
(sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...),
oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických)
textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus.
Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom
znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky,
najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.
K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli
latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv
osmého modu. Kde ten se vzal?
Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů,
ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.).
Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že
r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek
pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých
domech zpravidla
figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis
Montis Sion, Siloensi et Neorisensi").
Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty
však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno
z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ
nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit.
S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se
v Praze pěstoval chorál:
emauzští benediktini
totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní
provincie.
Snad tedy nějaké prameny diecésní?
Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal
novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly
(dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano).
Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění
je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu
a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný.
(Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů
na webu praga.inadiutorium.cz.)
Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis,
Praha: Francl 1894.
Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci
velké reformy pražského provinčního propria r. 1865,
nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé
antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů.
(To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino,
dodnes recitované v ranních chválách svátku.)
Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských
breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční
proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec)
až ke znění nám již známému.
předtridentské znění |
po přijetí Římského breviáře |
1865 |
Inclite martyr
pontifex egregie
decus Bohemorum
Adalberte
iam angelicis
societate gaudiis
quod seminasti lacrimans
ecce nunc metis ouans
ora pro populo
tibi deuoto
post prosperum huius vite decursum
sempiternum poscendo gaudium
alleluia.
|
Inclyte Martyr,
Pontifex egregie,
decus Bohemorum
Adalberte: . . . .
Ora pro populo
tibi devoto,
post prosperum hujus vitae decursum,
sempiternum impetra gaudium,
alleluja.
|
Inclyte Martyr,
Pastor egrégie,
decus Bohemórum,
sancte Adalbérte: . . . .
ora pro pópulo
tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte,
allelúja.
|
Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem,
jak se dá celkem předpokládat, dosud
nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená
dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu.
Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol.
pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria,
jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu
praga.inadiutorium.cz.
Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět
říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází.
Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím
neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text),
za pravděpodobné považuji,
že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců
někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.
Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických
variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu
praga.inadiutorium.cz,
sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku
sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou
erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK
a v návazném článku v časopise Hudební věda:
V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla
kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969
zesnulého v římském exilu
a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky
ve Vatikánu.
Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci
a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný:
přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi
až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního
procesu de facto aktem prohlášení za svatého.
K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského
arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře,
ale jen vystaveny k projevům úcty a
připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.
Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím,
že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces.
Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa,
ale také o přinesení ostatků možného světce.
To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost
liturgicky utvářena.
Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice
V pátek
od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana
z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen
"mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality
z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie
"mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení,
zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod.,
tak např. i oběti náletů).
Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu
Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé;
byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé
dva dny zazněl),
později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium
Ecce, quómodo móritur iustus
z předkoncilního matutina Bílé soboty:
jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje
liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka,
který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie
takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které
mají v liturgickém roce právě jedno své místo,
a užívat je jinak je nepatřičné.
V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém
průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.
Venku akci doprovázel dechový ansámbl;
po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie
a s (neméně zbožným)
troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs,
která se měla ještě jednou zopakovat v závěru.
Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu,
že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném,
intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl
i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.
Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela
a v něm umístěna, již následovaly nešpory,
za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu
rektora pražského semináře, P. Kotase.
Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem
pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře"
("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním
chválám;
též Kancionál, 833),
žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy,
antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou
schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale
na dění v presbytáři jsem neviděl).
Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování
zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum
na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být
importem z Vyšehradu).
Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam
pro všechny zpěvy, což se vymstilo
především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního
vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval,
jak uznal za vhodné).
Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha
(které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou
ty ze společných textů o jednom mučedníkovi).
Svátku odpovídala i červená liturgická barva.
Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi
jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí
svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé.
Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší,
po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání
kardinála Berana před komunistickou internací.
Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl,
kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz").
Responsorium již bylo pohaněno výše.
Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy,
z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení")
pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.
Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý
improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém -
nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci
prostě "vlasteneckém" - duchu)
a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli
byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti
k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco
uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana
Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení;
pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně
bylo zbytečné).
Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv,
ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.
Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov
Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo,
takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku.
Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela
liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha.
Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky
(a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však
odbývalo v češtině.
Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky -
každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96,
o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však
dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity,
nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.
Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět
Beranovo poslední veřejné kázání v Československu,
zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice.
Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře.
A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera
snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí
repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím
ecce, Adalbertus novus.
Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha
náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň
"Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)
(21. 4.) Katedrála
Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění
následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření.
Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik
bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".
V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo
na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení
se dal v pohyb
dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž,
podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky
sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod,
ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky
nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz,
tažený šestispřežím ušlechtilých koní.
Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely
první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně
interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.
Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych
je nemohl.
Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla
v presbytáři vystavena.
Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska -
tedy postkomunistických zemí střední Evropy,
až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha
(z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl,
díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).
Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor)
prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.
Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple
sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl
dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho
předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm
vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán
vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost,
že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným,
vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése
vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)
Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání.
Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno
na přímluvu
... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...:
zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických
textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus",
pokoncilní texty
se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch
i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech
skloňováno podle vzoru servus).
V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci
prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly
v oficiálním vydání.
Koncept
Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část -
chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však
jde o část representativní, protože jistě nejhojněji
navštívenou a nejslavnostnější.
Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu
(texty, zpěvy, akce)
ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce.
Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím
liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen
do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.
Mimořádné proto, že v pražské katedrále se
i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den,
na který podle kalendáře
připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní.
Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři
navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků
o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají.
Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené,
což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký
důležitý kus platného liturgického práva uniká.
Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze
na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci
(značně nekonkrétního) ustanovení
o "votivním oficiu" (VPDMC 245).
Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného
napětí "repatriace - přenesení"
vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran".
Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu,
žádný se úplně nezřítil.
V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze
kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly:
máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše,
dál ve svých následnících ...)
a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo
závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha:
"Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu *
a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."
Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si,
aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení,
a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém,
"chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".