Blog

Ke staroboleslavskému oficiu svatováclavskému

Pokud jde o letošní svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi, omezím se v textu na ranní chvály. I letos se podle zavedeného pořádku konaly také první nešpory, ale jejich obsah i průběh byl nachlup stejný jako před dvěma lety, takže není co o nich více psát. Snad jen, že jim předsedal p. arcb. Graubner a otčenáš se (sice na závěr latinských chorálních nešpor, ale po českých přímluvách) zpíval česky na Olejníkův nápěv - možná právě s ohledem na preference předsedajícího, aby mohl plynule navázat Olejníkovým nápěvem orace.

---

Už léta mi v hlavě hlodá otázka toho zvláštního formuláře, podle nějž se slaví ranní chvály slavnosti sv. Václava o pouti ve Staré Boleslavi: proč staroboleslavská kapitula na svátek sv. Václava užívá místo jeho vlastních textů texty z commune o jednom mučedníkovi, navíc zčásti v nějakém vlastním překladu, odchylujícím se od Denní modlitby církve?? A tak jsem letos v den slavnosti vstal před čtvrtou a vypravil se vlakem do Staré Boleslavi, pevně rozhodnut v řešení té záhady pokročit. V kryptě jsem na ranní chvály (letos až od 7:00) byl mezi prvními a když byly (tradičně v množství stačícím jen pro zlomek z celkového počtu účastníků bohoslužby) distribuovány známé červené desky, bezskrupulosně jsem jedny ukořistil a před začátkem modlitby alespoň zběžně prolistoval.

Jedná se o běžné desky/rychlovazač formátu A4, se zadní deskou červenou a přední čirou. Jednotlivé stránky papíru jsou založeny do eurofólií. Vpředu je titulní stránka s titulem a obrázkem, jinak v deskách nenajdeme žádné formality - ani údaj kdy, kdo nebo pro koho jejich obsah připravil. To budí spíše dojem příležitostného interního tisku než např. speciálních vlastních liturgických textů žárlivě střežených staroslavnou staroboleslavskou kapitulou. Charakter tisku a jednoduché počítačové sazby pak ukazuje na dobu relativně nedávnou. Text napsaný ve Wordu a vytištěný na moderní tiskárně, žádná památka z počítačového dávnověku.

Obsah tvoří texty prvních nešpor (zda je zahrnut i kompletář jsem si nezapamatoval), modlitby se čtením a ranních chval pro slavnost sv. Václava. To odpovídá liturgickému rozvrhu pouti známému z dřívějších let: modlitba se čtením byla v oficiálním programu uváděna ještě v roce 2016 (přestože se toho roku už ve skutečnosti nekonala); první nešpory jsou pevnou součástí pouti dosud, ale všechny, jichž jsem byl účastníkem nebo svědkem (pro odkazy na novější ročníky viz úvod článku; dále viz roky 2012, 2014), tvořily liturgickou tečku za předcházejícím koncertem, byly kompletně zpívané, předsedal jim hostující biskup a zpíval hostující pěvecký soubor, takže červené desky (postrádající jakoukoli výbavu pro slavení se zpěvem) ke slovu nepřišly a zpívalo se to, co zpěváci přivezli - obvykle latinské chorální svatováclavské nešpory z pražské katedrály.

Zpět k obsahu červených desek. Text je na protilehlých stránkách paralelně vždy vlevo latinsky a vpravo česky. Obsah všech hodinek je stejného charakteru jako nám již známé ranní chvály: z vlastních textů svátku je vzat hymnus, orace, možná přímluvy - zbytek pochází ze společných textů, přičemž české překlady některých textů se odchylují od znění Denní modlitby církve. (Zvláštním případem jsou hymny: vedle latinských hymnů jsou položeny odpovídající české písně z Denní modlitby církve, bez ohledu na to, že samozřejmě naprosto nejsou jejich překlady.)

Texty části latinských hymnů mi přišly nepovědomé, ale nemůžu za to dát ruku do ohně, protože mi na jejich prostudování nebylo dopřáno dost času.

Do krypty sv. Kosmy a Damiána jsem přišel odhodlán obsah červených desek si s sebou odnést v digitální podobě a vyzbrojen pro ten účel fotoaparátem. Ovšem v relativně krátkém čase mezi zmocněním se desek a začátkem ranních chval jsem se ke sfocení liturgických textů neodhodlal, neboť se mi zdálo málo vhodné, a takřka ihned po závěrečném požehnání desky zase vybral a odnesl místní kostelník(?), protože bezprostředně následovala první ranní mše. Tak jsem z krypty vynesl jen to výše zprostředkované málo, co mi z letmého prolistování uvízlo v paměti. Popravdě se neumím rozhodnout, jestli jsem víc zklamán, že mi plán nevyšel, nebo jsem vlastně rád, že jedna z mých oblíbených záhad záhadou zůstává a mohu minimálně o rok déle spřádat plány na její rozluštění.

Na základě toho, co teď o obsahu oněch červených desek vím, jsem si utvořil následující pracovní hypotézu: Někdy v minulosti (relativně nedávné, možná v souvislosti s etablováním pouti do Staré Boleslavi jako "Národní svatováclavské pouti") bylo o svatováclavské slavnosti reálně slaveno - nebo přinejmenším bylo plánováno slavit - kompletní oficium od prvních nešpor po ranní chvály, a to latinsky. České texty nejspíš původně byly zahrnuty jako překlad, umožňující porozumění tomu, kdo jazyk církve dostatečně neovládá, ne jako text k recitaci. Protože latinské texty vlastních svátků českých a moravských diecésí v té době ještě nebyly dobře dostupné (a je dobře možné, že editor textů do červených desek ani nevěděl o jejich existenci), byly místo nich použity příslušné texty z commune. Základem pro české překlady se staly texty Denní modlitby církve, ale ty byly upraveny zejména tam, kde se český breviář hruběji odchyluje od latinské předlohy - tak, aby český text souhlasil s tím, co se bude latinsky recitovat. Někdy později ovšem došlo ke změně, recitovat se začaly místo latinských textů ty české a neoficiální překlad se začal používat ve funkci liturgického textu, pro kterou původně určen nebyl. Možná červené desky vznikly původně pro použití v komornějších podmínkách, při společné modlitbě kanovníků a připutovavšího duchovenstva, a až druhotně se hodinky začaly slavit za účasti lidu, pro což se recitace v latině zdála těžko únosná, nebo se změnilo složení kapituly a noví kanovníci měli k latině chladnější vztah než jejich předchůdci.

Předložená pracovní hypotéza má přinejmenším jednu slabinu: když předpokládá, že důvodem použití textů z commune byla nedostupnost vlastních textů svátku v latinské verzi, jak vysvětlit ty vlastní texty - přinejmenším hymny a oraci - jejichž latinskou verzi editor našeho formuláře podle všeho k dispozici měl?

Slavit svátek sv. Václava na místě jeho mučednické smrti s texty z commune místo vlastního formuláře svátku je hrubý liturgický nepořádek, který by bylo žádoucí napravit. Pokud je správná výše předestřená domněnka, jak ten nepořádek vznikl, je to roztomilý příklad toho, jak mechanismy "nezamýšleného vývoje" liturgických textů, známé z doby knih opisovaných ručně a užívaných desítky i stovky let, někdy zapracují i v naší době, kdy by se toho už člověk nenadál. Každopádně teď doufám, že náprava nebude zjednána přespříliš rychle, ještě i napřesrok červené desky zastihnu v jejich tradiční funkci a s tradičním obsahem, a podaří se mi odnést si ten obsah na paměťové kartě foťáku domů k důkladnějšímu prostudování.

Národní svatováclavská pouť 2020

Když zase bydlím blíž středu Čech, měl jsem v plánu po čtyřech letech se zúčastnit alespoň části programu staroboleslavské pouti. Osobní účast mi sice nějaká podzimní choroba překazila, ale díky tomu, že všechny bohoslužby s výjimkou hlavní poutní mše byly (kvůli probíhající opravě svatováclavské basiliky) přesunuty do basiliky Nanebevzetí Panny Marie, kde je už od jara instalována přenosová technika a na YouTube běží nepřetržitý přenos dění v presbytáři, mohl jsem přeci alespoň na dálku sledovat včerejší nešpory i dnešní ranní chvály a považuji za vhodné podat o nich zprávu.

První nešpory

Krátce po osmé hodině byla k basilice přivezena lebka sv. Václava, v průvodu čtyřmi jáhny v červených dalmatikách přinesena do kostela, kanovníky staroboleslavské kapituly přeložena z nosítek na oltář, a (po projevu paní starostky, který by mi přišlo vkusnější vypustit) začalo již tradiční umělecké čtení vybrané svatováclavské legendy (podle všeho se každý rok čte jiná), prokládané sborovým zpěvem. (Tentokrát jsme se nedozvěděli ani jaký sbor zpíval, ani co přesně bylo na programu, a zřejmě i s ohledem na omezenější prostorové možnosti v kostele Nanebevzetí Panny Marie sbor nezpíval v presbytáři, ale na kůru. Zaznamenal jsem nějaký mně neznámý českojazyčný kus se svatováclavskou tématikou, ale také např. Benedictus z nějakého mešního ordinaria.) Pásmo se uzavřelo zpěvem Svatováclavského chorálu (novější text a nápěv, ale ne přesně v kancionálové úpravě).

Duchovenstvo a přisluhující (do té doby usazení v předních lavicích v chrámové lodi) se odebrali do sakristie, za mřížkou u starého hlavního oltáře zaujali místo (dva a dva, čelem proti sobě) choralisté z okruhu Pražské katedrální scholy (dílem zároveň členové Scholae gregorianae pragensis) a záhy ze sakristie za zpěvu Svatováclavského chorálu (starší text a nápěv) vyrazil liturgický průvod. Nešporám předsedal p. biskup Wasserbauer za asistence dvou jáhnů v dalmatikách, nešlo však o nešpory slavené pontifikálně. Do chórových lavic zasedli staroboleslavští kanovníci a další duchovenstvo.

Šlo o nešpory kompletně zpívané, latinské chorální; texty i nápěvy tytéž, které jsem tu slyšel v letech 2014 a 2016 (komentář k nim viz tam). Jen krátké čtení a přímluvy česky, se správnými vlastními texty z prvních nešpor slavnosti. V přímluvách se na předčítané prosby odpovídalo jednoduše zpívanou odpovědí (jako "půlka veršíku" - recitace s poklesem o malou tercii po poslední přízvučné slabice) a překvapilo mě, jak tahle drobná změna pozvedla těch nešporních přímluv důstojnost. Po závěrečném požehnání někdo (nevím kdo, snad někdo z jáhnů) připojil Benedicamus Domino (na jednoduchý nápěv veršíku) a choralisté spustili Salve Regina (tonus simplex).

Závěrem se sluší uvést na pravou míru jednu starší nepřesnost. Když jsem ve zprávě z roku 2014 kritisoval (mj.) výběr zpěvů, neodpovídající výběru indikovanému v Ordo cantus officii (antifony k žalmům vzaté z předkoncilního římského commune plurimorum(!) martyrum, antifona k Magnificat, rovněž communiálního charakteru, patrně z nějakého předtridentského zdroje), nezohlednil jsem Praenotanda tohoto dokumentu (editio typica 1983, beze změny i v editio typica altera 2015), která dovolují "loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei". Po stránce souladu s tehdy platnými liturgickými předpisy tedy výběru antifon nelze nic vytýkat.

Ranní chvály

Ranní chvály se konaly v 7 hodin ráno v komornějším obsazení: tři staroboleslavští kanovníci v chórovém oděvu, jeden další kněz (v albě se štolou), dva přisluhující. Oficiantem byl (do výčtu výše započtený) p. probošt Bulín. Všichni zaujali místa na sedadlech pro předsedajícího a ministranty v oltářním prostoru, chórové lavice využity nebyly. Za zmínku stojí, že (oproti obvyklému pořádku) nebyla přítomna lebka sv. Václava, kterou po nešporách patrně transportovali na nějaké bezpečnější místo a do basiliky Nanebevzetí Panny Marie se zřejmě již nevrátila (během dne měla být vystavena v kostele sv. Klementa).

Samotným ranním chválám předcházela modlitba Anděl Páně - zpívaná, nápěv č. 078 v olomouckém vydání Kancionálu. Zklamán by však byl, kdo by to považoval za předzvěst ranních chval byť i jen částečně zpívaných. Já jsem zklamán nebyl, protože jsem čekal stejné ranní chvály, jako v roce 2016, a očekávání to bylo správné. Páni kanovníci se modlili z mně již známých velkých červených desek. Ranní chvály (jako první modlitba dne) začaly náležitě invitatoriem (s žalmem 95). Většina textů byla (přestože slavnost sv. Václava samozřejmě má v breviáři pro ranní chvály vlastní texty a VPDMC 247 výslovně zapovídá jejich záměnu za jiné) ze společných textů o jednom mučedníkovi, vlastní vzali jen hymnus a oraci. Když jsem minule zmiňoval mně zcela nepovědomé responsorium, dnes mohu přidat jeho přesný text:

R. Pán je mou silou, * Pán je mou slávou.
V. Stal se mou spásou. R. Pán je mou slávou.
Sláva Otci. Pán je.

Jak jsem již dříve psal, bezpečně nejde o text vzatý z Denní modlitby církve. I když jistě není nemyslitelné, že by responsorium parafrázující slova žalmů vzniklo přímo v kapitule, díval jsem se po možných zdrojích a na obsahově - a dílem i slovy - velice blízký text jsem narazil v "charitním breviáři". Níže je reprodukováno primárně znění responsoria ranních chval z tamních společných textů o jednom mučedníkovi, v hranatých závorkách je varianta otištěná ve svatováclavském formuláři.

R. Pán je má síla. * A moje sláva [spása].
V. On je můj zachránce. R. A moje sláva [spása].
Sláva Otci. Pán je.

Liturgie hodin: Žaltář, Česká katolická charita 1977, s. 614 (společné texty).
Liturgie hodin, Sv. 4, Česká katolická charita 1977, s. 454 (sv. Václav).

Nahlédnutí do latinského pokoncilního breviáře pak ukázalo, že oba výše uvedené texty (ten "kapitulní" i ten z "charitního breviáře") jsou překladem latinského responsoria ranních chval ze společných textů o jenom mučedníkovi mimo dobu velikonoční, zatímco v Denní modlitbě církve je na tom místě zařazen text, který ve vztahu k odpovídajícímu latinskému responsoriu nelze považovat za překlad. Snad lze říci, že je tematicky blízký, ale zjevně vychází z jiných biblických úryvků.

Může být vhodné ještě poznamenat, že texty českých světců v "charitním breviáři" se od těch později zařazených do Denní modlitby církve mnohdy citelně liší. Mj., jak vidíme výše, tím, že svatováclavský formulář tehdy responsorium ranních chval přebíral (s drobnou úpravou, která je možná spíš redakční chybou než záměrem) ze společných textů, zatímco dnes má jiné, vlastní. Mám v úmyslu časem tu těm starším liturgickým formulářům věnovat článek.

"Nepovědomé responsorium" se tedy zdá být vysvětleno snahou modlit se slušný překlad z latinského breviáře (spíš než plod volné tvořivosti překladatelů Denní modlitby církve). Tendenci k vylepšování (nebo "vylepšování") liturgických textů ostatně bylo možné zachytit i jinde, např. v Kantiku tří mládenců jsem zaznamenal oproti dnes oficiálnímu znění drobnou úpravu "velké a malé ryby, které plujete ve vodě, velebte Pána" (místo "plují"). Ale proč se staroboleslavští kanovníci modlí ranní chvály slavnosti sv. Václava s texty ze společných textů místo textů vlastních, to mi zůstává záhadou neproniknutelnou.

Národní svatováclavská pouť 2016

První nešpory

Pouť tradičně začíná souborem akcí (nepíši "obřadů", protože třeba čtení svatováclavské legendy a koncert rozhodně nejsou obřady) rámujících a doprovázejících příjezd lebky sv. Václava do Staré Boleslavy v předvečer slavnosti. Jejich závěrem jsou nešpory. Ty letošní vypadaly jako předloňské, až na to, že je zpívala malá skupina choralistů z volného sdružení Conventus Choralis.

Lid, neuvyklý psalmodii, ale dychtivý aktivní účasti, přidával se na druhý poloverš každého verše. Tato "quasiresponsoriální psalmodie" působila divně. Ukládám si tu zkušenost jako něco, na co je dobré myslet v případě zavádění nebo nárazového slavení zpívaných nešpor někde, kde nelze předpokládat předchozí znalosti (ani na úrovni "slyšel jsem párkrát nešpory na Proglasu").

"Modlitba se čtením"

Velká událost v mých osobních dějinách staroboleslavských poutí: vůbec poprvé jsem dokázal vstát tak časně, abych stihl modlitbu se čtením (v 6:30 v kryptě sv. Kosmy a Damiána).

Neschopnost disciplinovaně vstávat je moje nejsilnější neřest; tma a zima situaci dále ztěžují; letos mi ale byla v noci zima taková, že jsem příchod rána přivítal skoro jako vysvobození.

Avšak jaké zklamání: místo modlitby se čtením byly ranní chvály, a to navíc ranní chvály ze společných textů o jednom mučedníkovi, ne s vlastními texty slavnosti. (To není legální úprava, viz VPDMC 247.) Responsorium bylo navíc volně složené nebo vzaté kdovíodkud. (Rozhodně ale ne z Denní modlitby církve a téměř jistě ani z žádného jiného českého překladu pokoncilního breviáře, protože mi ten text byl zcela nepovědomý obsahově.) Bohužel se mi nepodařilo nahlédnout do složek s namnoženými texty, rozdaných mezi část účastníků, a nemohl jsem tak zjistit víc.

Tady je třeba říci, že ač by mě řádné ranní chvály ze slavnosti zklamaly méně než ranní chvály podvratně vzaté ze společných textů, stále by to bylo zklamání. Jestliže se prakticky nikdy nikde (kromě řeholních domů s chórovou povinností nebo společnou modlitbou oficia) veřejně neslaví modlitba se čtením, je svrchovaně příhodné konat ji právě o slavnosti sv. Václava v kryptě svatováclavské basiliky, a to pro jedinečné spojení místa, času a čtených textů.

Když pak nastalo ráno, zvonili na jitřní. A Václav uslyšev zvon řekl: "Chvála tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra." A vstal a šel na jitřní.

(z druhého čtení, vzatého z První staroslověnské legendy o sv. Václavu)

O druhých nešporách slavnosti v pražské katedrále letos nemohu napsat nic, protože jsem po návratu ze Staré Boleslavi už nesebral dost sil, abych se na ně vypravil.

Národní svatováclavská pouť 2014

Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe" svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je zpráva z předloňské pouti.) Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.

První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)

Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly. Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna a nešpory byly latinsky. Noty jsou k mání na webu choral.sdh.cz. (Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)

Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor (Bohu díky alespoň za to). Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty): Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi. Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální oficium podle Ordo cantus officii. Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do "tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi CANTUS.

• Omnes sancti quanta passi sunt
• Martyrum chorus
• Corpora sanctorum
• O quam venerandus es (text v databázi souhlasí jen z větší části)

Místo předepsaného hymnu Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae. Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium, a to nepochybně proto, že je nově složené.

Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně z pokladu gregoriánského chorálu. Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho lépe než předloni.

[EDIT 23. 10. 2022] Pokud jde o výtku nezákonnosti výběru antifon nesouhlasícího s tím, který předepisuje Ordo cantus officii, viz její uvedení na pravou míru v pozdějším článku.

Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se, dokonce vůbec neřešený problém: zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme. Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné. Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení - ale úplně šťastné mi to nepřijde. Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit (proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější svátky), pro staré svátky zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene i antifonu k Magnificat.

Druhé nešpory (pražská katedrála)

byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni. (Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.) Mohu tak ke zprávě z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:

Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé; antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá. Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní"; trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré. Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech" (překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae; v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).

Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys: zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco představitelnějším prostředí starého pražského kostela, kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící u četných postranních oltářů měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili "hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru. (Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský, o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama, nezachytil žádné zprávy.)

Národní Svatováclavská pouť 2012

Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program, v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin: Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.

27.9. nešpory ve Staré Boleslavi

Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána, následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských svatováclavských legend.

(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni, nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají na typisované melodie recitativního charakteru.)

Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc: sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě. Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně, já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout. A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)

Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.

Nešpory měly strukturu podle současného breviáře, až na to, že v závěru psalmodie neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě byl třetí žalm. Texty byly vybrány dosti svobodně:

hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"	zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií, jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů v potridentském období [EDIT 27.11.2012] Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách středověkého rýmovaného svatováclavského oficia. (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)
1. antifona "Buď věrný až do smrti a dám ti korunu věčného života."	ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu, vždyť zpevnil závory jeho bran."	neznám [EDIT 27.11.2012] Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována 5. antifonou nešpor z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského oficia: "Quoniam portarum Syon et seras confortavit / et seipsum pro domo Israhel murum posuit, / intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit." (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)
3. antifona "Z oltáře přijímal Krista, nacházel v něm radost a sílu."	ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112)	zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich byly pohromadě. Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově korespondující - žalmy. Krom toho, jak už výše zmíněno: normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení	ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium "℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů. ℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů. Sláva. ℟. Přijď."	responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách. Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží, v boji vítězství mu dala, když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní."	neznám
prosby	z 2. nešpor slavnosti

Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického) českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani nikomu neberu.

Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo: žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo (zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách. Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já - ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem". (Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku Chorál, tradice a autorská práva.)

Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám během dne a nešpory se uzavírají požehnáním (nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání), což také pan arcibiskup udělal.

Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav, mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu odlišné od toho, které je v breviáři. Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat, kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp. václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským poutním místem. Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře, nejsem s to vysledovat.

28.9. nešpory v pražské katedrále

V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava. Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře. Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře) a varhanního doprovodu je, předpokládám, dómský regenschori Josef Kšica.

Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany, a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4) pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo. Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.

Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy; není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné; dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně, takže více hlasů a priori nepředpokládám). Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní, nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor, je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia. Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov; ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět velice dobře.

Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu: zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.

Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se (po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny) zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie) jako nešporní hymnus.

Barokní nešpory

Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku Vesperae Sancti Venceslai. Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693; Český hudební slovník, stručněji Wikipedie).

Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními vložkami. Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům. Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo. A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten, kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech), zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní, příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.

S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě. Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.

• Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v přehledu skladatelova díla. Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce (o ní viz krátký videodokument) z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili je z částí jiných Vejvanovského děl?
• V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme, že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910 zasáhla především kalendář a žaltář. Texty z Commune sanctorum tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako internetové aplikace.)
• Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci. To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium s úplnými vlatními texty. Nahlédnutím do pramenů (Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358) jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol. (a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava), ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je již zmíněná orace. Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů, které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře v rámci poslední liturgické reformy.
• Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus) s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky, nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.) Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
• Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
• A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé? Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké části napříč církví hudebně jednotné? ... ... (Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
• Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět - k rozjímání.

I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium, setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai bylo navýsost zajímavé. Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem "všechno zkoumejte a dobrého se držte" je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo moderní formy soudobé hudby světské; dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá, protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)