Blog

Antifona ze svatoprokopských litanií

Na webu kapituly u Všech svatých je jedna stránka věnována sv. Prokopu a jeho kultu. Ke dni vzniku článku většinu jejího obsahu tvoří texty modliteb - "svatoprokopský zdrávas" (parafráze modlitby Zdrávas Maria, jejíž datace do r. 1204 je přinejmenším pochybná, protože část "Svatá Maria, matko Boží, ...," která je tu rovněž parafrázována, se prvně objevuje až v 15. stol.), dvě ukázky novodobé české hymnografie východního střihu (otevřeně přiznávám, že já k fanouškům akathistů ani molebenů T. F. Krále nepatřím) a konečně "barokní litanie ke sv. Prokopovi."

Na konci litanií se nachází text označený jako "antifona": Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, ... Čtenář uvyklý standardním para/liturgickým strukturám si všimne, že antifona nestojí osamoceně, ale tvoří jeden celek s následujícím veršíkem a orací. Formát antifona-veršík-orace se hojně vyskytuje v předkoncilním římském oficiu (komemorace potlačených kolidujících svátků; suffragia; s veršíkem a orací se tam říkají - narozdíl od oficia pokoncilního - i závěrečné mariánské antifony) a dodnes je živý v pobožnostech (srov. např. závěr modlitby růžence).

Každopádně antifona je především zpěv, ne text k recitování, a tak, když jsem viděl (po jazykové stránce veskrze roztomilou) antifonu bez nápěvu, nic jsem nelenil a jeden jsem pro ni napsal:

U staré antifony samozřejmě není nepravděpodobné, že už nějaký nápěv má, ale když jsem se ho ponejprv snažil najít, neuspěl jsem. Později se na mě přeci jen štěstí usmálo, ale to už byl nápěv výše dávno hotový.

[EDIT 2. 4. 2020] Notovou ukázku výše jsem znovu prohlédl a doplnil jednu nebo dvě chybějící posuvky. Nadto jsem ale našel ještě jeden, o bezmála sto let starší pramen s notovým záznamem naší antifony, tentokrát navíc včetně kontextu nám již známých svatoprokopských litanií. Přidávám proto transkripci. Melodie se od již známé liší jen v detailech (zejm. "potěš nás v našem smutku"; "Božskou ruku"; nadto nějaké rozdíly v délkách not). Je třeba poznamenat, že rozdíl v přiřazení not ke slabikám textu na "Božskou ruku" může být dán mou chybnou interpretací novějšího zpěvníku - že tam spojení textu a nápěvu není zcela jisté jsem už v době psaní článku naznačil tím, že je ligatura přerušovaná (není jisté, zda má být tak, nebo jinak).

Do hledání a skládání nápěvu antifony jsem se dal, aniž jsem se trápil otázkou, zda je dobrý nápad ony litanie se modlit a antifonu zpívat. Tu je však jistě dobré si položit. Litanie tak, jak jsou, za vhodné k použití v dnešní době nepovažuji - přinejmenším tedy pokud jde o použití běžné (litanie jako společně konaná pobožnost). Invokace jsou jazykově kostrbaté, mnohdy těžko pochopitelné i při čtení (natož při poslechu), někdy i syntakticky vadné (Jenž jsi popravu k tobě vedeného volajícího z rukou kata neviditelně vysvobodil). Neproblematický není ani obsah. Váhal bych, jak se postavit k invokacím založeným na těch četných vyprávěních o zázracích (Jenž jsi vodu ve víno obrátil), které ke svatoprokopské legendě připojily až mnohem pozdější generace a se vší pravděpodobností nemají základ ve skutečném životě světce. (Jak dokládá Metod Klement: Jsem ražen z českého kovu, Praha 2002.) U dalších invokací (Jenž jsi za svatého prohlášen býti chtěl) zase tápu, co by si z nich modlící se měl vzít. Daleko nejproblematičtějším textem celých litanií je však právě naše antifona, a to kvůli obrazu Boha, který předpokládá, když světce prosí, aby "krotil [Boží] hněv, by odpustil nám viny naše." Sv. Prokop je tu nahlížen v posledku jako bližší a soucitnější než Bůh, což je scestné.

Poté, co se litanie uzavřou již zmíněnou "komemorací" (antifona - veršík - orace), následuje ještě jedna modlitba, oproti bezprostředně předcházející předsednické modlitbě rázu zcela jiného: z liturgické první osoby plurálu se přechází do první osoby singuláru jednotlivého poutníka (že jde o modlitbu koncipovanou primárně pro poutníka na konci pouti je zřejmé z formulace Ó Prokope, otče svatý, již se s tebou loučím), střízlivý prosaický text skoro-liturgické orace střídá rýmovaný nepravidelný verš. A ke slovu přicházejí jadrně formulované základní strachy a ohrožení člověka jakožto jednotlivce: nemoc, stáří (a tělesné chátrání reprezentované tu hluchotou), umírání. Tahle modlitba je v mých očích nejcennějším kouskem celých litanií. Ač bych se ji asi nedokázal modlit nahlas s vážnou tváří, jako krátké a úderné "rozjímání o smrti" má svou sílu. Na facebookové stránce kapituly u Všech svatých se pozornosti doporučuje naše antifona, jako text, který "nás může provázet i v těchto složitých dnech", já bych, nejen pro "tyto složité dny", doporučil mnohem spíše onu poslední modlitbu.

Když jsem si pod záminkou skládání kousku "českého chorálu" dovolil výlet mimo tematické zaměření webu, závěrem se můžeme podívat, nemají-li diskutované texty něco společného s liturgií svátku sv. Prokopa. Na první pohled lze říci, že orace jistě není překladem orace liturgické, protože je zcela neliturgicky upovídaná. Ani veršík nebude vzatý z breviáře, protože tam se veršíky daného znění (Oroduj za nás, svatý N. // Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.) vyskytují jen velice zřídka - a naopak velice frekventované jsou ve všemožných pobožnostech ke svatým. Podezření na liturgický původ však z dobrých důvodů máme u antifony: antifona je obsahový prvek naprosto nelidový. Je krajně neobvyklé, aby nové antifony vznikaly (a byly antifonami nazývány) mimo organismus liturgie. Když nějaká lidová pobožnost zahrnuje antifonu/y, pravidelně je to sekundární použití liturgického materiálu. Výjimka mi není známa žádná.

Když nahlédneme do historie liturgických textů svátku, ...

Tady mi nezbývá, než se vyznat z hamižnosti, protože, ač většinu svých výtvorů dávám světu k disposici hned a zdarma, pracovní verzi srovnávací edice oficií českých světců, na které jsem pracoval v letech 2012-14 v rámci své (nikdy nedokončené) pražské diplomové práce, jsem až dosud ani nedovedl do stavu, který by byl hodný tiskařské černi, ani jsem se neodhodlal na publikační marnivost rezignovat a edici, v tom stavu, v jakém už léta je, prostě vyvěsit na internet. Tudíž komentuji srovnání, do kterého čtenář nemůže nahlédnout, ač by toho, kdo snad dočetl až sem, pravděpodobně zajímalo.

... předně uvidíme, že svatoprokopské oficium patří k těm, která byla téměř beze zbytku (jediným zbytkem je orace, která, ač jednotlivé formulace byly vylepšovány podle vkusu doby, od prvního vydání tištěného pražského breviáře až do doby před liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu zůstala v zásadě táž) přepsána v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865. (K ní viz mou budějckou diplomovou práci, s. 17-19, nebo starší článek zde.) Protože právě z textů z r. 1865 vychází i ty pokoncilní, v Denní modlitbě církve pochopitelně nic podobného naší antifoně nenajdeme. R. 1865 svátek dostal formulář plně vystrojený vlastními texty, v dřívějších dobách (zejm. po přijetí římského breviáře) však byly jeho vlastní texty rozsahem skromnější a vlastní antifony měl jen k evangelním kantikům. Právě jedna z nich - od středověku až do r. 1865 určená k Magnificat druhých nešpor - se té naší nápadně podobá jak formou rýmované veršovánky, tak myšlenkovým postupem. Bylo by přehnané mluvit tu o překladu v pravém slova smyslu, ale považuji za pravděpodobné, že antifona O Procopi, confessor Christi pro naši českou antifonu posloužila jako (volně parafrázovaná) předloha.

O Procopi confessor Christi gloriose patrone Bohemorum preciose per tua sancta precamina nostra rogamus dele peccamina. (1677: per tuas sanctas preces, nostras rogamus dele iniquitates)

Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, potěšiteli v zármutku, potěš nás v našem smutku, poznáváme nám hrozící Božskou ruku, Bůh se hněvá pro hříchy naše, kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.

Liturgický text je oproti české parafrázi stručnější a prostý výše zmiňovaných problematických idejí. (Rychlý překlad bez snahy o eleganci: Ó Prokope, / slavný Kristův vyznavači, / vzácný Čechů patrone, / svými svatými přímluvami / znič/smaž/zahlaď, prosíme, naše hříchy.) Bylo by lze doporučit, když už by se někdo ony svatoprokopské litanie chtěl modlit, aby sáhl po antifoně v tomto solidnějším znění. Nápěv k němu sice zatím poskytnout nemohu, ale dříve nebo později ho ve starých antifonářích jistě dohledám a přidám na praga.inadiutorium.cz.

Když jsem chystal výše podaný nápěv, ještě jsem netušil, že mám v rukou další českou parafrázi antifony ze starého pražského breviáře. O to víc mě teď mrzí její teologické kvality, které ji předurčují k zapomnění, resp. k osudu mrtvého exponátu někam do musea úpadkových forem lidové zbožnosti.

Nešpory ze slavnosti sv. Prokopa, kostel Všech svatých

Po dvou letech od minulé zprávy mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě. (Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.) Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.

Texty a nápěvy

Vstupní průvod doprovázely varhany. Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant, na způsob jakéhosi skromného lucernaria (tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby") zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.

Následně standardním způsobem zahájil nešpory: Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule, hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech" se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.

Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech, kdy se nešpory zpívaly v předvečer. Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory ze společných textů o duchovních pastýřích.

Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění: Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat. Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv, rovněž recitativního charakteru. Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval spolehlivě. (To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská práva.)

Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů. V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho nepohoršovalo.

Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony. Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací. K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" - ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem. (Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)

Hodnocení

Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed. Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede. Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona, citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; / budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.), byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu a pojata jako dvojdílná, i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit i na trojdílný.

Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí, patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.

Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy? Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve výkladu liturgických zákonů. VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak, že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli, co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno, nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho, co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252. Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa (nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu, co do výběru textů celé proti předpisům.

Závěrem

Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen, a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý, pročež se o něj rozdělím: Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa. Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů. Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat; zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol. Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění. Pak je spolu nacvičit, a každoročně je zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud, troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal. (V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými disposicemi, jednak situací pouti.) Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.

Pouť na Sázavu

Po dvou letech jsem se letos opět vypravil na svatoprokopskou pouť na Sázavu. (Hlouběji na blogu je zpráva o pro projekt relevantních aspektech pouti předloňské.) Oproti minule jsem nevyrazil pěšky z domova čtyři dny předem, ale v sobotu odpoledne jsem se svezl vlakem do Českého Brodu a šel odtud. V působišti sv. Prokopa jsem byl téhož dne v pozdních večerních hodinách.

I tentokrát jsem s sebou nesl vytištěný výtah not potřebných pro zpěv hodinek na cestách. Při jeho přípravě jsem si trochu pohrál s úmyslem dostat co nejvíce zpěvů na co nejmenší plochu při zachování dobré čitelnosti. Nechal jsem se inspirovat středověkými rukopisy, kde se drahým místem zpravidla neplýtvá a tam, kde končí zápis jednoho zpěvu, začíná hned další.

Ne už z pragmatických důvodů, ale jen tak pro radost jsem zkusil použít iniciály. (Lilypond stále ještě nemá skutečnou podporu pro iniciály vestavěnou, i když se o tom už několik let občas někde diskutuje. Dají se ale mírně špinavou technikou nafalšovat.) Použití iniciál si vynutilo úpravu klíče, který je ve standardní velikosti příliš dominantním grafickým prvkem, takže se se sousední iniciálou tluče. Zvažoval jsem i použití jiného klíče než houslového, nakonec jsem ale zůstal při něm a jen ho zmenšil.

Pouť byla mírně dobrodružná. Tak nějak automaticky jsem počítal s tím, že adorace v předvečer bude celonoční jako předloni. Tento předpoklad se ukázal být mylný, takže jsem v sobotu o půlnoci byl nucen vyřešit, kde a jak bez spacího vybavení, navíc po dešti a s nadějí na příchod dalšího, dočkám rána. Volba padla na altán u studánky Vosovky. Na poměry jsem se tam vlastně celkem dobře vyspal a ráno zpíval ranní chvály, které nakonec byly jedinou hodinkou, při které pečlivě připravený lístek s notami přišel ke slovu.

Svatoprokopská slavnost u Všech svatých

V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer z více důvodů nemohl chybět. Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům. Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze. Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada takřka neodolatelná.

Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus. Hymny byly připraveny dokonce hned dva. Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu (1, 2). Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující" (v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů), parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron. Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory nejen v byzantském ritu.

Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory. Následoval hymnus z nešpor svátku. (Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality, tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které v jedné jeho strofě zaznívají.) I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.

[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval (Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.

Odbočka, mírně rozhořčená. Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005). Dnes jsem zjistil, že v něm svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory. Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost, svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání, jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti. Já soudím, že jednou hotové texty pro existující svátek měly v knihách zůstat - pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni. Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.

Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status? Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune duchovních pastýřů? -- Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty podle starého breviáře, a já jsem se svým novým, který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.

Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované nešpory, bylo to nakonec jinak. Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie. Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid. Pro všechny vystačila jediná melodická formule - obecně známá chorální VIII G.

Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie. Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně. Stejným neduhem trpělo i responsorium. Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.

Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko najde jinak než praxí.

Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou antifonu žalmu následujícího. To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát šťastné této možnosti využívat.

Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho, že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra. Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení. Takový člověk (i o autorovi článku to platí v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ... a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu. Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm je pro tento neduh dostatečným lékem.

Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou a je hodnotná i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk, ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se poukazuje na meze.

Po Magnificat zaujaly pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy. (Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná, srov. VPDMC 188.) Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie. Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem, ve více ohledech nápadně odlišným od současné "římskokatolické liturgické češtiny". I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy odlišil přímluvy původem z Byzance od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu). Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.

"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši. To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem. Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Většinu zpěvu při mši obstaral sbor od Nejsvětější Trojice - šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie. Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ... (O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat, ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.) Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka. Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky. Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.

Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory, hodnotím je spíše kladně. Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném textu ověřeném staletími. Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých nedostatků, ale tomu se v daném kostele, kde pravidelný liturgický provoz je opravdu skromný a stálou osádku kůru stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.

Antifonář poutníka sázavského :)

Podnícen více různými podněty, vydal jsem se ve středu (4.7.) z Kladna na pouť na Sázavu. Tam jsem s Boží pomocí v sobotu (7.7.) došel, zúčastnil se větší části programu titulární slavnosti svatého Prokopa v místním farním kostele (a z malé části prolezl okolí) a vrátil se pak v neděli odpoledne vlakem domů.

Z celé pouti tu chci zmínit jednu záležitost v celku pouti spíše okrajovou, ale pro téma těchto stránek relevantní.

Moje až nezřízená náklonnost k breviáři má za následek, že se tento od "erfurtských časů" stal při mých občasných sólových pěších cestách světem pravidelnou přítěží v krosně. U breviáře ale mé nezřízené náklonnosti nekončí - další se vztahuje ke zpěvům hodinek. Na čas pouti připadla památka sv. Prokopa (středa) a slavnost svatých Cyrila a Metoděje (čtvrtek) - obě mají téměř plné vlastní formuláře se zpěvy, o které jsem letos rozhodně nechtěl přijít a jejichž nápěvy neznám nazpaměť. Večer před začátkem pouti jsem proto pojal úmysl udělat si na dny pouti sešitek se všemi potřebnými melodiemi. A učinil jsem tak. Po cestě jsem pak s jeho pomocí opravdu téměř všechny hodinky (kromě nešpor a kompletáře bouřlivého pátečního večera) zpíval. Možná podobně jako kdysi svatý Prokop. I když kdo ví - liturgické texty jeho svátku zdůrazňují, že "mlčel".

Příprava "poutního antifonáře" byla velice jednoduchá - vytvořil jsem nový lilypondovský soubor s vlastní bookpart pro každý den. Zkopíroval jsem do něj zpěvy jednotlivých dní z příslušných souborů, pohrál jsem si se vzhledem (jako výchozí font jsem použil Gentium; pro všechny dny jsem použil formát hlavičky, jaký mají novější soubory s formuláři svátků sanktorálu), připravil to všechno programem pdfbook k tisku sešitku a bylo to. Během několika málo minut. Jenže...

Jenže jsem ve spěchu (mezi balením) opomněl pravidlo, které uplatňuji při tvorbě notových materiálů, že rubriky se z breviáře obvykle neopisují. A drobně jsem doplatil i na to, že zejména zpěvy žaltáře jsou rozstrkány v různých souborech. Tak jsem si naštěstí včas všiml, že feriím (pátek, sobota) chybí responsoria a zkopíroval jsem je z příslušného materiálu. Už jsem si ale nevzpomněl na antifony invitatoria. Antifona k invitatoriu mi chyběla i pro cyrilometodějský den - ten ji totiž nemá vlastní, ale bere ji z commune o duchovních pastýřích. Některé noty se zkopírováním do jiného než původního kontextu trochu rozbily. Atd.

K velmi svéráznému "vylepšení" došlo souhrou spěchu a mé nesehranosti s domácí tiskárnou (která bydlí v pokoji u sestry a dá se obsluhovat jen z jejího počítače). Stránky jsem potiskl oboustranně, ale dílem jinak, než jak patřily, pročež se obrázek sv. Prokopa a titul sešitu objevil na zadní straně obálky a stránky uvnitř se seřadily v pořadí 1,2,3/6,5,4/9,8,7/10,11,12. Shodou šťastných náhod to vyšlo tak, že každé oficium bylo na stránkách po sobě následujících, jen některá bylo třeba číst odzadu...

Až pozdě večer, když byl sešit dávno vytištěný, jsem vzpomněl na hymny. Nápěvy těch feriálních a nedělních znám nazpaměť, ale oba zahrnuté svátky měly hymny s nápěvy originálními, v rámci hymnáře se neopakujícími. Z cyrilometodějských hymnů už jeden nápěv znám, na zpěv druhého jsem rezignoval. Pro jeden prokopský hymnus, který má nápěv rovněž tak náročný, že bych se ho nestihl za večer naučit, jsem večer tužkou na volné místo v "antifonáři" v rychlosti naškrábal provizorní nápěv nový, výrazně snazší. (A postrádající jakékoli umělecké kvality.)

Velkou výzvou pro mě bylo zpívat pět dní oficium bez pomoci hudebního nástroje. Doma si normálně před každou známější antifonou předehraji alespoň počáteční tón, častěji začátek (2-5 not) na kytaru, antifony, které neznám, nebo vím, že je jen tak "netrefím", si, než je zpívám, přehrávám celé. Kytaru jsem na pouť pochopitelně nést nechtěl. Sopránová zobcová flétna se mi pro tyto účely neosvědčila. (Jednak hraje příliš vysoko nad polohou mého hlasu, jednak musím příliš přemýšlet, když chci transponovat - zatímco na hmatníku kytary je transposice mechanickou záležitostí.) Všechny méně známé zpěvy jsem si večer před odchodem na pouť přehrál a přezpíval a pak jsem se spolehl na souhru paměti a (pomalu se snad rozvíjejícího a kultivujícího) sluchu. Celých pět dní to fungovalo až překvapivě dobře.

Ústřední část mého "poutního antifonáře" je případnému zájemci/zvědavci k disposici v obvyklém git-repositáři, v branch ad_occasionem: prokopska_pout_2012. Není tam obálka, protože ta obsahuje obrázek upirátěný z webu sázavského kláštera. Vyrobil jsem ji primitivně v LibreOffice Writeru.

Můj "poutní antifonář" pěkně ukazuje sílu i slabost výstupů projektu In adiutorium: vše potřebné lze poměrně snadno najít a zkombinovat, je ale přitom třeba myslet na řadu věcí okolo, pamatovat si nebo vyhledat všechny relevantní rubriky, ...