štítek Strahovský klášter:
Ve dnech 5.-12. 2. se v Praze v hotelu Pyramida koná
evropské kontinentální shromáždění
tkzv. synody o synodalitě.
Zveřejněný program
ohlašoval na první den večer mši s nešporami ve strahovské basilice
a na první jednací den mši s ranními chválami v konferenčním sále.
I další dny budou zarámovány mší a společnou modlitbou, ale už ne modlitbou liturgickou,
takže to, co je pro úzkou zájmovou oblast tohoto blogu relevantní,
je dneškem hotovo. (Dva dny s laudami a nešporomší jsou naplánovány
i na závěr biskupské fáze setkání. Bude-li z nich stream a bude-li se zdát
užitečné něco k nim napsat, bude jim věnován samostatný článek.)
Napsal jsem tu před pár lety, že
"kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu
společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti
společně slavit také část denní modlitby církve."
Je potěšitelné, že organizátoři probíhajícího kontinentálního shromáždění
zřejmě tento názor sdílejí.
V tomto případě je ovšem namístě podezření, že liturgie hodin za své zařazení do programu
vděčí ne svému docenění jakožto "modlitby celého Božího lidu"
(Laudis canticum 2)
nebo prostě jako standardní formy společné liturgické modlitby římské církve,
ale tomu, že se shromáždění účastní desítky biskupů, kněží a zasvěcených osob,
pro něž je liturgie hodin pevnou součástí života jako stavovská povinnost.
Mše s nešporami v neděli 5. 2.
(záznam zde)
Když program sjezdu úvodní mši situoval do strahovské basiliky,
dávalo to důvodnou naději na liturgii s náležitou dávkou péče
o kvalitu liturgické hudby, a dost možná nejkvalitnější liturgii
celého týdne. S touto nadějí jsem tedy stream z ní vyhlížel.
Když předlouhý vstupní průvod bezpočtu biskupů a kněží dosáhl svého cíle
a celebrant políbil oltář, utichly strahovské varhany a (bez Deus in adiutorium)
větší a dobře nazvučená schóla premonstrátů uprostřed chóru spustila hymnus
Lucis Creator optime.
Následoval úvodní liturgický pozdrav, přivítání od pana opata,
a po něm (jelikož se slavily nešpory spojené se mší podle VPDMC 96) psalmodie,
celá latinsky, celá na chorální nápěv VIII.G a s recitovanými antifonami.
To je samozřejmě o mnoho nižší standard, než je v posledních letech
na Strahově obvyklý všednodenní. Patrně šlo o to, použitím jediného notoricky
známého nápěvu udělat psalmodii co možná široce přístupnou lidovému zpěvu.
Pevně daný nápěv psalmodie pak vyloučil možnost použít standardní chorální antifony.
V tomto směru jsem partyzán a než se vzdát prokomponovaných antifon,
prostě bych všechny tři k určenému nápěvu psalmodie
opatřil neogregoriánskými nápěvy,
v tomto případě se srdcem o to lehčím, že nejde o tradiční texty.
Zvláštní zmínku si zaslouží řešení kantika podle Zj 19.
To nebylo zpíváno responsoriálně, ale text v té podobě, kterou rubriky
dovolují pro slavení bez zpěvu (jen jedno aleluja na začátku a konci každého verše)
byl odzpíván na stejný chorální nápěv jako žalmy před ním.
Mše pokračovala podle svého pořádku vstupní modlitbou
(latinsky, recitovaná, stejně i všechny další euchologické texty)
a chorálním Gloria s varhanním doprovodem (stejně pak i další zpěvy mešního ordinaria,
až na recitované krédo).
Čtení se četla v různých světových jazycích,
žalm zpívala premonstrátská schóla na chorální nápěv německy s latinskou antifonou
(In mandatis eius cupit nimis).
To je, mimochodem, starobylá antifona z oficia, ze žaltáře, z nedělních nešpor,
odkud ji z ne zcela zjevných důvodů vyštípala breviářová reforma Pia X.
Snad kvůli nechuti k antifonám, jejichž text netvoří ucelenou výpověď.
O 70 let později jí ovšem zjednalo spravedlnost Ordo cantus officii
(a ani jeho druhé typické vydání na tom nic nezměnilo),
takže se při latinském chorálním oficiu opět zpívá, a to ve druhých nešporách
neděle 4. týdne žaltáře (Antiphonale Romanum II, s. 490).
Aleluja před evangeliem zpívali premonstráti plnohodnotné chorální,
stejně tak později ofertorium. Jako bohaté melismatické zpěvy, kde se nepočítá
s lidovým zpěvem, byly bez doprovodu.
Při mších s mezinárodní účastí je dosti běžné při přímluvách vystřídat
různé jazyky účastníků. Tak tomu bylo i zde, ale naprosto netypicky
je nečetli rodilí mluvčí dotyčných jazyků, nýbrž všechny jeden (český)
jáhen.
K přijímání premonstrátská schola zpívala jednoduchou českou eucharistickou
píseň.
Po přijímání pak chorální antifonu k Magnificat
a kantikum samo v jakémsi hodně zdobném polyfonním zpracování.
V rámci nešpor spojených se mší, kde Magnificat není zdaleka tak významným
vrcholem bohoslužby - resp. spíš vůbec není vrcholem, ale zdržujícím elementem
fáze, kdy bohoslužba již vrcholu dosáhla a spěje k závěru - mi to nepřišlo úplně
vhodné. Předlouhé polyfonní Magnificat je ideální pro samostatně
slavené nešpory většího svátku (kde mj. poskytne žádoucí dostatek času
na okouření oltáře a lidu). Na konci mše, která sežrala nešpory, už je únavné.
Po postcommuniu a biskupském požehnání se za zpěvu Salve Regina
předlouhý liturgický průvod vydal na zpáteční cestu a internetový pozorovatel
mohl uzavřít, že ono "gregoriánskému chorálu patří při liturgických úkonech čelné místo"
(SC 116) ve své bezmála ideální podobě může vypadat nějak takhle - totiž jako
vyvážená kombinace chorálu přístupného lidovému zpěvu, náročnějšího
chorálu kvalitně interpretovaného specialisty a stylově sourodého nechorálního koření.
K dokonalosti tomu chyběly v podstatě už jen zpívané předsednické dialogy a preface.
Mše s ranními chválami v pondělí 6. 2.
(záznam zde)
Ohlášený program byl dodržen jen zpola, a to (nepříliš překvapivě) v tom ohledu,
že se konala jen samotná mše bez ranních chval.
Formát byl v hrubých rysech podobný jako včera - předsednické texty euchologického rázu
latinsky, čtení a přímluvy v různých jazycích;
ordinarium (sanctus, Agnus Dei) na jednoduché chorální nápěvy s varhanním doprovodem,
s výjimkou (latinsky recitovaného tropovaného) kyrie.
Žalm recitovaný (anglicky, s latinskou odpovědí Magnificat anima mea Dominum),
před evangeliem zpívané aleluja 2 z
Jubilate Deo
s anglicky recitovaným veršem.
Ke vstupu se zpíval svatodušní hymnus Veni, Creator Spiritus,
ostatní zpěvy mešního propria byly odbyty zpěvy z Taizé,
resp. kolovrátkovitým varhanním doprovodem zpěvů z Taizé,
ke kterému tu a tam někdo možná i zpíval
(k přípravě darů Ubi caritas,
k přijímání Bless the Lord my soul,
po požehnání Magnificat anima mea Dominum).
Varhanní doprovod byl celkově dosti hrubý (čistota hry, občas divné harmonie),
což se ve spojení s kvalitou nástroje (pravděpodobně elektronického)
a zvoleným repertoárem (zpěvy z Taizé zpívané kolovrátkovitě s varhanním doprovodem
jsou tristní i když je lid s nadšením zpívá, tím spíše pak, když ne;
očekávat lidový zpěv od mezinárodního shromáždění je pošetilé)
spojilo ve mši po hudební stránce opravdu chudobnou.
Myslel bych si, že česká církev má na to, pohostit vážené hosty z celé Evropy lépe.
Malá liturgická schóla by stačila na to, aby se ta žalostná mše proměnila
ve mši jednoduchou, ale důstojnou.
Liturgie.cz zve
tuto neděli na křestní nešpory na Strahov.
To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem si snad poprvé za dvouletou éru
streamovaných bohoslužeb jedny nedávné křestní nešpory pustil ze záznamu -
a byl jsem zmaten. Takhle je neznám!
K tomu, jak je znám, viz
popsání křestních nešpor osobně navštívených v roce 2017,
článek s převyprávěním jejich uspořádání podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis (1988),
nebo článek P. Suchána na webu liturgie.cz
(liturgie.cz u článků neuvádí data zveřejnění, ale my si pamatujeme, že tenhle je z roku 2019).
Na okraj budiž poznamenáno, že to,
že se v posledních letech křestní nešpory slaví o všech velikonočních nedělích.
je podle všeho také změna relativně nedávného data.
Jejich tradiční dobou je velikonoční oktáv, a pokud mě paměť neklame,
v dobách, kdy jsem na KTF UK měl některé premonstráty za spolužáky
a později jsem pár let na území strahovské farnosti bydlel, mimo velikonoční oktáv
v strahovské kanonii křestních nešpor nebývalo.
Ve snaze dobrat se toho, co se v poslední době u premonstrátů s křestními nešporami
dělo, jsem dohledal všechny dostupné záznamy:
Záznamy z roku 2020 ještě ukazují premonstrátské křestní nešpory
víceméně tak, jak jsem na ně byl zvyklý, ale od Velikonoc 2021 se již slaví
podle nového pořádku.
Pravděpodobné vysvětlení této liturgické reformy nabízí poznámka o velikonočních nešporách
v řádovém direktáři,
která jako na alternativu ke známému Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis odkazuje
na Vesperale Praemonstratense – Supplementum,
chorální knihu vydanou v roce 2019 a nejspíš obsahující nový, od Thesauru odlišný
řád křestních nešpor.
Snad bude možné dohledat informace, co redaktory suplementu k reformě
uspořádání křestních nešpor vedlo, ale prozatím se na její výsledek podívejme
pohledem nezatíženým znalostí autorských vysvětlivek.
Nová struktura
-
v chóru:
- Kyrie eleison (při vstupním průvodu)
-
pozdrav Dominus vobiscum s obvyklou odpovědí
(krajně neobvyklé ovšem je, že po něm nenásleduje žádný další předsednický
řečový akt, ale kantor intonuje antifonu)
-
alelujatická antifona (na nápěv antifony Dixit Dominus z nedělních nešpor),
pod ní dva žalmy (o velikonoční neděli 2021 se pod ní zpívalo i novozákonní kantikum,
ale od této praxe bylo záhy upuštěno);
výběr žalmů nekopíruje pokoncilní breviář, ale pokaždé se zpívají žalmy 110 a 111
- kantikum podle Zj 19 (bez antifony)
-
graduale Haec dies
(úplné graduale s veršem)
a aleluja,
ale je možné narazit i na záznamy, kde oba zpěvy nahrazuje
(snad z ohledu na lidový zpěv?) obyčejné velikonoční responsorium;
mimo velikonoční oktáv se někdy čte krátké čtení, po němž se zpívá aleluja
-
Magnificat se svou antifonou (někdy s okuřováním oltáře - konkrétně
starého hlavního oltáře, který je z chóru lépe přístupný a lépe vidět)
- orace
-
V. Procedamus ad fontem aquae vivae.
R. In nomine Christi. Amen.
-
průvod ke křtitelnici:
alelujatická antifona (na nápěv antifony Nos qui vivimus z nedělních nešpor)
s žalmem 114;
antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele
se ubírá do křestní kaple
-
u křtitelnice:
- hymnus Ad coenam Agni providi
- epištola (delší čtení z novozákonních listů, zásadně včetně titulu a závěru jako při mši)
- kázání
- antifona Vidi aquam (s veršem žalmu, ale opakování antifony po verši
jen podle potřeby paralelních akcí),
někdy okuřování křtitelnice, vždy kropení přítomných křestní vodou
- orace
-
průvod ke kříži:
alelujatická antifona (opět ta na nápěv Nos qui vivimus)
s žalmem 113;
antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele
se ubírá do oltářního prostoru, ke kříži, který stojí mezi oltářem a chórem
-
u kříže:
- aleluja Dicite in gentibus
- orace
-
průvod do chóru:
antifona Christus resurgens (bez verše Dicant nunc Iudaei -
k němu viz starší článek)
nebo jiný zpěv,
procesí se vrací do chóru
-
v chóru:
- přímluvy z breviáře, Otčenáš
- orace
- požehnání
- Benedicamus Domino
Popsaná struktura není zachovávána rigidně, jednotlivá slavení
vykazují určitou míru variability, jak je na příslušných místech již poznamenáno,
nakolik se mi podařilo jednotlivé varianty podchytit.
Často úplně odpadá jeden ze dvou průvodů po návštěvě křtitelnice a po jediném
průvodu "od křtitelnice zpět" se, buďto u kříže, nebo v chóru, odbývá obvyklý závěr nešpor.
Srovnání
Při srovnání s křestními nešporami,
jak byly obvyklé v dřívějších letech, a s jejich podobou podle nejstarších
premonstrátských ordinářů,
je zřejmé, že nové uspořádání není rekonstrukcí nějaké historické podoby liturgie,
ale je výsledkem nového promyšlení toho, jak co nejvhodněji integrovat
rituální materiál křestních nešpor do rámce pokoncilního oficia, k němuž se hlásí
řadou charakteristických prvků (novozákonní kantikum jako součást psalmodie;
hymnus, který se ve velikonočním oktávu ve většině ritů - včetně premonstrátského - vynechával;
závěr nešpor s přímluvami a modlitbou Páně).
Se schématem podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis
má nové schéma totožný začátek (zpěv Kyrie eleison)
a konec (přímluvy, modlitba Páně a orace), i to, že se odbývají v chóru.
Podle obou schémat se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu",
a to dokonce za žalmů částečně shodných (žalm 114 zůstává i v novém schématu
přiřazen průvodu ke křtitelnici),
ale zásadní rozdíl je v poměru těchto žalmů k nešporní psalmodii.
Thesaurus zachovává velkou část struktury velikonočních nešpor,
jen několik prvků přidává, s ohledem na ně přesouvá krátké čtení a hymnus,
druhý žalm a novozákonní kantikum nechává zpívat během procesí a mezi ně vkládá
obřady u křtitelnice.
Nové schéma se přibližuje středověkým vzorům v tom, že v chóru nechává zpívat
jaksi "celou tradiční podstatu nešpor" (trojdílná psalmodie, mimořádné velikonoční zpěvy po ní, Magnificat, orace)
a pro průvody ke křtitelnici a zpět přidává dva další žalmy.
Protože tvůrcům záleželo na tom, aby žalm 114 "Když vytáhl Izrael z Egypta",
který normálně je druhým žalmem pokoncilních velikonočních nešpor,
byl zpíván k průvodu, byl v nešporní psalmodii nahrazen žalmem 111.
Ve středověku se o nedělních nešporách zpívaly žalmy 110-114 v číselném pořadí,
přičemž o křestních nešporách se žalmy 113 a 114 vyňaly z nešporní psalmodie
a zpívaly se - v tomto pořadí - k průvodu.
V novém premonstrátském pořádku se nešporní psalmodie skládá ze žalmů 110, 111
a kantika podle Zj 19, k průvodu pak se zpívají žalmy 114 a 113 -
pořadí je obrácené snad proto, že se pánům řeholníkům během let slavení podle
Thesauru zalíbilo, jak se při vycházení z chóru zpívá o vycházení z Egypta. :)
Hymnus Ad coenam Agni providi se nově zpívá u křtitelnice.
(První sloka zmínkou o přechodu Rudým mořem jaksi navazuje na bezprostředně předcházející
žalm 114.)
V rámci návštěvy křtitelnice je zachováno dlouhé biblické čtení
(pokoncilní inovace), ale zatímco v éře Thesauru se na Strahově čítávalo
evangelium (dokument to výslovně nepředepisuje, mluví obecně o "čtení z křestních obřadů"),
nově se čtení bere z novozákonních listů, což se zdá být více v souladu s tradicí
římského oficia.
Významnou změnou oproti Thesauru je zavedení zastavení u kříže
s příslušným zpěvem a orací. I když jsme viděli, že v praxi není realizováno vždy
a zůstává jakýmsi volitelným prvkem, je to hodnotný tradiční element,
který v dřívějším uspořádání chyběl úplně.
Závěrem
Nový řád premonstrátských křestních nešpor hodnotím veskrze kladně.
Popravdě mi vzal trochu vody z mlýna - v reakci na pozvánku
"při samotných nešporách prožít, co pro nás znamená, že jsme byli křtem provedeni ze smrti k životu"
jsem plánoval napsat kritický článek o křestních nešporách míjejících kříž -
a v něm jeden z důležitých (a tradičně v křestních nešporách připomínaných) aspektů toho, co
to znamená být pokřtěni. Když jsem se pustil do jeho přípravy,
ukázalo se, že na Strahově už jsou o krok dál a zastavení u kříže
je do křestních nešpor (alespoň někdy) začleněno.
Jako krok správným směrem hodnotím i obnovení integrity nešporní psalmodie,
resp. změnu způsobu, jak je do nešpor integrován průvod
"za zpěvu žalmů ... ke křestnímu pramenu".
Výsledek je (při zachování typicky pokoncilních prvků) bližší středověkým
předlohám a působí uceleněji.
A tím samým je o nemalý kus bližší i
mému
návrhu,
jak v českých nepremonstrátských farnostech slavit křestní nešpory
navazující na předtridentskou liturgickou tradici pražské arcidiecése.
Jestliže první pandemický rok byl ve znamení rychlého rozvoje
přímých přenosů bohoslužeb, na druhé Velikonoce slavené v podmínkách
epidemiologických omezení už byli všechni připraveni a ani
liturgie hodin nepřišla zkrátka
(srov. první pandemické Velikonoce 2020).
Materiál pro článek jsem začal sbírat velmi záhy, ale jeho zpracování
jsem vytrvale odkládal,
až se překulil celý rok a další Velikonoce jsou doslova za dveřmi.
Přijde mi ale užitečné mít loňské Velikonoce podchycené,
a tak článek vydávám i s takto obludným zpožděním.
O víkendu kolem 4. neděle postní se v římském Nepomucenu konala
duchovní obnova a při té příležitosti vznikl záznam
prvních (v italštině) i
druhých nedělních nešpor.
První nešpory docela dobře odpovídají tomu, co si představíme jako obsah pojmu
"slavnostní nešpory" v podmínkách instituce, kde se vzdělává výkvět kněžstva -
jsou to nešpory kompletně zpívané, s asistencí a varhanním doprovodem.
Což na druhou stranu neznamená, že by možnosti slavnostnosti byly vyčerpány -
po stránce ceremonií chybí okuřování oltáře, po stránce hudební postrádám
zejm. prokomponované antifony.
Naproti tomu druhé nešpory z kaple sester jsou o mnoho skromnější a divák
zvenčí se ptá, co je na nich vlastně (jak hrdě hlásá titulek videa) slavnostního.
Zpívaný je jen hymnus a Magnificat. Právě mně neznámý nápěv Magnificat
o čtyřech kadencích je prvkem, který snad může stát za pozornost.
V rámci
obřadů Svatého týdne
ze Stodůlek
dostalo oficium opravdu velkorysý prostor,
částečně zpívané jsou ovšem jen ranní chvály obou nedělí.
Ranní chvály Květné neděle
otevírá hymnus z červeného hymnáře.
Pro responsorium je zvolen vhodný Korejsův žalmový nápěv,
Benedictus se zpívá na chorální II.D.
Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání
pak začínají "hymnem" pro změnu ze zeleného hymnáře,
totiž písní Zazpívej, církvi, píseň chval,
Překlad písně O filii et filiae nepovažuji pro použití jako
hymnus v denní modlitbě církve za příliš vhodný, a to ani po stránce
formální, ani po obsahové (refrén, nepřiměřená délka;
charakter naprosto nehymnický, vposledku jde o prosté převyprávění
příběhu Zmrtvýchvstání).
Můžeme si všimnout, že i když zelený hymnář píseň z Kancionálu přejímá
beze změn, při zaznamenaném provedení určité úpravy provedeny jsou:
opakování refrénu mezi slokami je vynecháno,
na Bílou neděli je píseň navíc na konci zkrácena o řadu strof.
antifona Toto je den je opět na Korejsův žalmový nápěv,
přičemž ji předzpívá sólista a celé shromáždění (alespoň teoreticky) opakuje.
Benedictus na stejný chorální nápěv jako o Květné neděli.
Velice podobný je pak i hudební tvar
ranních chval neděle v oktávu,
akorát tam dojde na velikonoční responsorium zpívané na tradiční chorální nápěv.
Ranní chvály Bílé soboty
z komunity Chemin-Neuf v Horoměřicích
jsou typickým výrazem její specifické tradice -
s extrémně volným vztahem k liturgickým knihám
("možná ranní chvály, ale rozhodně ne ty z vašeho breviáře"),
se zvláštním rázem zpěvů (nevím, jestli je daný přenesením nápěvů z Francie
na české texty, nebo hudebním cítěním domácích hudebníků z okruhu komunity),
a ovšem i s notoricky poněkud přehnaným optimismem ohledně toho,
co ještě dané shromáždění dokáže vkusně zazpívat.
Ranní chvály Bílé soboty
z kostela Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu
mají zpívaný hymnus, antifonu po krátkém čtení a Benedictus,
všechno v Olejníkově zhudebnění.
Hymnus velmi umně zpívá smíšený sbor. To, že sbor dále již nepřijde ke slovu
a oba zbylé zpěvy přednese sólově kantor od ambónu, ovšem budí podezření,
jestli v případě hymnu nešlo (místo živého sboru) o reprodukci nahrávky.
Ranní chvály Bílé soboty
z Ostravy-Třebovic jsou kompletně zpívané mužskou schólou.
První tóny (hymnus) slibují provedení Olejníkova zhudebnění z Velikonočního graduálu,
to ale ve skutečnosti pokračuje první antifonou ranních chval až od 22. minuty -
po přezpívání kompletní modlitby se čtením!
Co ta je zač? Zní to jako Olejník, ale ve Velikonočním graduálu
jsou opravdu jen ranní chvály, a o modlitbě se čtením nic neví ani
Vavrečkův katalog Olejníkova díla,
který jinak zaznamenává řadu děl složených pro konkrétní instituce
a nikdy nepublikovaných. Že by takový důležitý/upotřebitelný kus, jako je modlitba
se čtením Bílé soboty, Vavrečkovi utekl, je spíš nepravděpodobné.
Tedy snad antifony pro modlitbu se čtením (viz časy 2:42, 5:10, 8:09)
někdo dokomponoval, napodobuje Olejníkův hudební jazyk?
(Jde právě jen o antifony - veršík i obě responsoria jsou odbyty žalmovým nápěvem.)
Strahovský klášter vysílal
temné hodinky
a křestní nešpory (u premonstrátů známé též jako "chodicí nešpory")
neděle Zmrtvýchvstání
(srov. též starší článek),
ve formátu tam od prvního lockdownu, resp. od počátku streamovaných
bohoslužeb, obvyklém:
zpěvy s vlastními nápěvy latinsky podle premonstrátských chorálních knih,
ostatní texty česky.
Ohledně úprav struktury temných hodinek (slavených v rámci pokoncilního oficia),
jako je mj. vynechání invitatoria, hymnu a doxologií žalmů, se zdá vhodné zdůraznit,
že jde o úpravy v rámci partikulárního liturgického práva premonstrátského
řádu, které v mezích všeobecně platných liturgických předpisů dovoleny nejsou.
Kratinký sestřih
z velikonoční vigilie (v podobě z doby před r. 1955)
ve Vyšším Brodu zahrnuje kompletní mininešpůrky
(sestávající jen ze Žalmu 117 a Magnificat s antifonami), kterými se po dlouhá staletí až
do piánské reformy Svatého týdne končila mše Veliké noci.
I když to není ani z Velikonoc, ani ze slavení denní modlitby církve,
na závěr přidávám odkaz na hezký kousek, na který jsem narazil
při vyhledávání materiálu pro tento článek:
Do rukou tvých,
písnička na motivy responsoria z kompletáře od sr. Zdeňky Kůsové FMA.
Za mě by byla snad i hodná schválení, aby se směla zcela legálně zpívat
i přímo na místě onoho responsoria (VPDMC 49), i když nemá jeho přísnou
formu.
Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4.
se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem,
který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům,
ale pochází z "českého národního propria".
Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty)
spíš z propria českých premonstrátů,
ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech
(srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi)
vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.
To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce
De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis,
Notitiae 13 (1977), s. 557-558.
Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc.
Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů
se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat.
Jak je asi strahovští řeší?
Již víme,
že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány
nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím,
a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou
noty pražské katedrální chorální scholy,
protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví.
Lze se tedy nadát ledasčeho.
Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými
podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?
České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků
zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované
(Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)
Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem
z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky.
Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní.
Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu
místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž
o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat.
Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek
vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).
Inclite martyr,
pastor egrégie,
decus Bohemórum,
(sancte Adalbérte,)
ora pro pópulo tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte.
Allelúia.
Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném)
latinském znění národního propria.
Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc,
a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria,
které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch
(sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...),
oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických)
textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus.
Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom
znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky,
najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.
K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli
latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv
osmého modu. Kde ten se vzal?
Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů,
ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.).
Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že
r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek
pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých
domech zpravidla
figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis
Montis Sion, Siloensi et Neorisensi").
Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty
však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno
z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ
nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit.
S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se
v Praze pěstoval chorál:
emauzští benediktini
totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní
provincie.
Snad tedy nějaké prameny diecésní?
Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal
novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly
(dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano).
Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění
je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu
a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný.
(Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů
na webu praga.inadiutorium.cz.)
Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis,
Praha: Francl 1894.
Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci
velké reformy pražského provinčního propria r. 1865,
nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé
antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů.
(To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino,
dodnes recitované v ranních chválách svátku.)
Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských
breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční
proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec)
až ke znění nám již známému.
| předtridentské znění |
po přijetí Římského breviáře |
1865 |
Inclite martyr
pontifex egregie
decus Bohemorum
Adalberte
iam angelicis
societate gaudiis
quod seminasti lacrimans
ecce nunc metis ouans
ora pro populo
tibi deuoto
post prosperum huius vite decursum
sempiternum poscendo gaudium
alleluia.
|
Inclyte Martyr,
Pontifex egregie,
decus Bohemorum
Adalberte:
.
.
.
.
Ora pro populo
tibi devoto,
post prosperum hujus vitae decursum,
sempiternum impetra gaudium,
alleluja.
|
Inclyte Martyr,
Pastor egrégie,
decus Bohemórum,
sancte Adalbérte:
.
.
.
.
ora pro pópulo
tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte,
allelúja.
|
Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem,
jak se dá celkem předpokládat, dosud
nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená
dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu.
Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol.
pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria,
jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu
praga.inadiutorium.cz.
Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět
říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází.
Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím
neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text),
za pravděpodobné považuji,
že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců
někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.
Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických
variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu
praga.inadiutorium.cz,
sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku
sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou
erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK
a v návazném článku v časopise Hudební věda:
Svatý týden a Velikonoční triduum je vrcholem liturgického roku a tím pádem i dobou
"liturgické aktivisace," která se může projevit třeba i nějakým tím
mimořádným (nebo mimořádně slavnostně konaným) slavením liturgie hodin,
jak k tomu ostatně vybízejí i liturgické předpisy (srov. VPDMC 210, 213).
Letošní bezprecedentní epidemiologická opatření, která vedla ke slavení
velikonočních obřadů za zavřenými dveřmi a bez účasti lidu,
zpívané liturgii hodin pochopitelně nepřejí, ale boom streamovaných
bohoslužeb, který vyvolala, nás obohatil o některé videozáznamy,
které bychom jinak nejspíš neměli.
Prošel jsem přírůstky z poslední doby na YouTube a nabízím přehled toho,
co je z hlediska tematického zaměření tohoto webu relevantní.
Dny po zveřejnění "recenze" streamovaných
nešpor ze Strahova
ukázaly, že jsem se mýlil, když jsem nešporní stream považoval za jednorázovou
nebo občasnou aktivitu. Od té doby snad nebyl jediný den bez
streamovaných nešpor,
takže už je jich nahraná pěkná řádka. V posledních dnech už nejsou streamovány
(a ukládány) na Facebooku, ale na klášterním
YouTube kanálu,
kde vedle samotných bohoslužeb za pozornost stojí také
dva vznikající seriály krátkých videí o gregoriánském chorálu
a o textech nešpor.
Z dlouhé řady dostupných záznamů streamovaných bohoslužeb ze Strahova zasluhují
zvláštní zmínku "temné hodinky" Bílé soboty
(jde o modlitbu se čtením a ranní chvály pokoncilního oficia,
ovšem s upraveným obsahem, jak s tím pro Velký pátek a Bílou sobotu počítá
Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis)
a křestní (mezi premonstráty zvané též "chodicí") nešpory z neděle Zmrtvýchvstání.
"Křestním nešporám" byla zde na blogu v minulosti věnována značná pozornost,
odkázat můžeme na pět let starý
report rovněž ze Strahova
a článek srovnávající
historickou a dnešní podobu
tohoto liturgického útvaru.
Pár (sólově modlených) hodinek vysílal
P. Jaroslav Rašovský, farář v Brně-Lískovci.
Po hudební stránce jsou relevantní zejména
nešpory z 28. 3. - 5. neděle postní.
I ony jsou sice převážně recitované, ale obsahují několik zpívaných prvků:
hymnus (0:41),
responsorium (8:31),
Otčenáš (12:20).
Hymnus je z "červeného hymnáře", ostatní nápěvy Olejníkovy.
Nešpory Bílé soboty
mají zpívanou (jen) antifonu po krátkém čtení (7:20),
rovněž podle Olejníka.
[EDIT 15. 4. 2020]
Dodatečně doplňuji streamy P. Tomase van Zavrela z Hluboké nad Vltavou.
Od úterý Svatého týdne
byla téměř každý den ráno vysílána modlitba se čtením a ranní chvály.
Hodinky jsou z velké části zpívané, a to víceméně v souladu se známou praxí
pražského kněžského semináře: hymnus většinou z "červeného hymnáře"
(na Bílou sobotu ovšem recto tono, snad pro méně známý nápěv),
antifony recto tono, žalmy na některý známý nápěv (zde každý den
všechny žalmy na chorální VIII.G).
Z farnosti Litomyšl byla od pondělí Svatého týdne každodenně vysílána
modlitba se čtením spojená s ranními chválami (podle VPDMC 99).
I když většinou jde o kompletně recitovanou modlitbu
středa Svatého týdne
má alespoň zpívaný hymnus (8:50),
podobně i čtvrtek (6:14).
Komunita Chemin Neuf v Tuchoměřicích vysílala několik hodinek
v rámci širšího programu streamovaných obřadů Velikonočního tridua.
Všechny jsou kompletně zpívané. Víceméně zachovávají strukturu
Denní modlitby církve, ale tato struktura je vyplněna texty na liturgických
knihách v podstatě nezávislými. To samozřejmě není žádné velké překvapení -
pro francouzské instituty zasvěceného života je velká míra liturgické
tvořivosti typická.
Slyšel jsem ranní chvály a modlitbu uprostřed dne ze čtvrtka
Svatého týdne, ale záznamy mezitím z YouTube zmizely, což může naznačovat,
že i ty ostatní možná nebudou mít dlouhého trvání
a zájemce o jejich vyslechnutí by tudíž raději neměl otálet:
Velký pátek: ranní chvály,
modlitba uprostřed dne,
Bílá sobota: ranní chvály,
modlitba uprostřed dne.
V minulosti zde na blogu byla věnována pozornost
CD s ukázkami zpěvů ranních chval Komunity Blahoslavenství,
letos máme možnost (ne nějaké studiové ukázky, ale) vybrané hodinky celé
vidět a slyšet na YouTube:
"oficium Getsemane" (Zelený čtvrtek večer),
"oficium temnot" (Velký pátek ráno),
"oficium uložení Pána do hrobu" (Velký pátek večer),
ranní modlitba Velké soboty,
"oficium vzkříšení" v neděli v poledne,
"nešpory vzkříšení" v neděli večer.
Pokud jde o texty, jde o svéráznou kombinaci elementů z latinské a
byzantské liturgické tradice. Po stránce hudební je liturgie Komunity Blahoslavenství
(kompletně zpívaná, značným dílem vícehlasně)
ze všech dosud uvedených ukázek daleko nejpropracovanější a veskrze
poslouchatelná - tedy alespoň do momentu, kdy modlitba liturgická přejde v charismatickou.
[EDIT 15. 4. 2020]
Další doplněk: velkopáteční temné hodinky z Římova v režii FSSP.
stejně jako loni v Českých Budějovicích
se konaly v podobě z doby před r. 1955 (viz na konci po Christus factus est
vkleče recitovaný žalm Miserere - čas 01:37:12).
Kompletně zpívané, responsoria ovšem jen na jakési jednoduché nápěvy.
Tvrdá vládní opatření pro omezení šíření koronavirové epidemie
vyvolala v církevních kruzích boom streamovaných bohoslužeb.
Popravdě jsem nečekal, že by se to dotklo i liturgie hodin,
ale když živé vstupy do online prostoru začali připravovat i strahovští
premonstráti, jakási jiskřička naděje svitla.
A ejhle - dnes (v době zveřejnění již včera) večer byly živě přenášeny
nešpory a kompletář z chóru strahovské baziliky (videozáznam zde).
Přestože jsem dva roky (2015-17) bydlel na Břevnově a pravidelně se účastnil
liturgického života strahovské farnosti, se slavením liturgie hodin
mám odtud zkušenosti jen velmi omezené.
Oficium premonstrátské komunity bylo slaveno
neveřejně, s výjimkou vybraných hodinek o vrcholech liturgického roku
("temné hodinky" v triduu,
velikonoční nešpory).
A i tehdy šlo pro návštěvníka zvenku v podstatě jen o možnost
být v basilice, zatímco se v chóru zpívá oficium, a toto sledovat
z poměrně velké dálky, která často neumožňovala ani pořádné sledování
textů, natož ceremoniálních detailů. I já jsem tudíž nešpory strahovské
kanonie poprvé pořádně viděl až dnes v přímém přenosu.
Že to byly nešpory kompletně zpívané, musím jim věnovat pár řádek.
Šlo o dnešní nešpory feriální, tedy z úterý 3. postního týdne.
České texty jsou z Denní modlitby církve
(latinské texty kompletáře z Liturgia horarum),
zpěvy s vlastními nápěvy (antifony, responsorium) jsou latinské,
patrně vybrané z premonstrátské tradice.
Na nešpory téměř bezprostředně navazuje latinský kompletář.
- 00:00 vstup
-
00:32 nešpory
- úvodní verš (latinsky)
- 01:12 hymnus (česky, z červeného hymnáře) "Snažme se vždy v tomto světě"
- 05:22 první antifona (latinsky) a žalm (česky)
- 08:38 druhá antifona a žalm
- 11:48 třetí antifona a žalm
- 16:57 krátké čtení
- 17:42 responsorium (latinsky, propracovaný nápěv); 18:01 záběr do otevřeného antifonáře
- 19:17 antifona (latinsky) a Magnificat (česky)
- 22:08 přímluvy (česky)
- 23:12 Otčenáš (česky, chorální nápěv)
- 23:57 závěrečná modlitba (česky)
- 24:22 požehnání (latinsky, opat)
- 24:39 Benedicamus Domino (latinsky)
- 24:57 čtení nekrologia
- 25:21 Anděl Páně (česky, zpívaný)
-
28:09 kompletář (celý latinsky)
- úvodní verš
- 28:47 hymnus
- 30:03 antifona a žalm
- 33:50 krátké čtení
- 34:17 responsorium
- 35:19 antifona a Simeonovo kantikum
- 37:15 závěrečná modlitba
- 37:41 Noctem quietam
- 37:52 závěrečná mariánská antifona Alma Redemptoris Mater
- 38:45 odchod
Vstupní i závěrečný průvod doprovází varhany
(srov. starší článek k související problematice).
Ty dále doprovázejí (český) hymnus nešpor, ale jinak při zpěvu mlčí
a hrají jen sólově, zejm. delší mezihru po každém žalmu.
(Hádám, že jsme měli možnost sledovat nešpory výpravnější, slavnostní,
jaké se v klášteře pravděpodobně neslaví každý den.)
Ohledně úvodního verše stojí za zmínku, že zatímco běžně se
v pokoncilním římském oficiu v postní době aleluja prostě vynechává,
premonstráti podrželi zvyklost (až do liturgické reformy všeobecně
rozšířenou, pro premonstrátský řád nijak specifickou) toto aleluja nahrazovat
slovy Laus tibi, Domine, Rex aeternae gloriae.
Posluchač znalý běžně rozšířených chorálních knih (ať už před- nebo
pokoncilních) zaznamená drobné melodické odchylky od obvyklých
společných nápěvů (pro úvodní verš, žalmy, Magnificat) -
jde o varianty řádově specifické.
Nejnápadnější je závěrečná mariánská antifona -
Alma Redemptoris Mater, jakýsi tonus simplex, ale zcela
nepodobný nápěvům z chorálních knih ať římských, ať jiných řádů.
Když byla řeč o chorálních nápěvech žalmů - zpívají se na ně české texty,
a to s převážně bezchybným nasazením melodie co do polohy přízvučných
slabik. Tedy česká chorální psalmodie přesně tak, jak ji
mám rád a propaguji. Česká chorální psalmodie, o níž na druhé straně
někteří tvrdí, že je nepřirozená a nepatřičná.
(Alespoň v době, kdy jsem měl pár premonstrátů mezi spolužáky
na KTF UK, se na Strahově oficium zpívalo kompletně latinsky.
I to, že na nahrávce nejeden řeholník čte české žalmy z mobilního telefonu,
by mohlo mluvit ve prospěch toho, že latinsko-české nešpory
jsou spíš výjimka, dost možná učiněná ve prospěch diváků.
Na druhou stranu zběhlost v bezchybném zpívání neznačkovaných českých textů
na chorální nápěvy určitě není sama od sebe, je plodem cviku.)
Můžeme si všimnout také některých ceremoniálních detailů.
Při žalmech (všech) se sedí.
(Podobně jako v katedrále, narozdíl od některých klášterů,
kde se buďto střídavě sedí a stojí, nebo se vstává jen na doxologii.)
Doxologie na konci žalmů nejsou provázeny žádným výrazným klaněním,
jen úklonou hlavy. Hlubší úklonu dělá jen ten, kdo právě stojí
(kantor při responsoriu; všichni při verši "A Slovo se stalo tělem"
v Anděl Páně).
Na slavení se podílejí čtyři základní role: kantoři, chór, hebdomadář
a opat. Na dvou kantorech, sedících u pulpitu uprostřed chóru,
je většina zodpovědnosti za zpěv (ale také třeba za krátká čtení),
chór jim přizvukuje.
Hebdomadář přednáší malé množství textů charakteru v užším slova smyslu
modlitebního (přímluvy, orace). Opat má jen jediný, povýtce autoritativní
sólový vstup: na konci nešpor udílí požehnání.
Pokud vím, "klášterní nešpory" z českého prostředí dosud na internetu
žádné nahrané nebyly, pročež strahovským premonstrátům patří dík
za veskrze důstojné vyplnění této mezery,
jakož i za ten pohled zblízka do chóru, který ani pro někdejšího
strahovského farníka není běžný.
Pokud jde o hudební stránku, pro mě největší "hit" z celého záznamu
není ani v nešporách, ani v kompletáři, ale v ne-striktně-liturgickém
bloku mezi nimi: chorální nápěv v dórské tónině pro modlitbu
Zdrávas Maria, použitý v modlitbě Anděl Páně.
Neznám ho, nevím, co je zač, ale pravděpodobně jde o kousek "českého chorálu"
z premonstrátské dílny.
V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla
kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969
zesnulého v římském exilu
a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky
ve Vatikánu.
Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci
a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný:
přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi
až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního
procesu de facto aktem prohlášení za svatého.
K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského
arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře,
ale jen vystaveny k projevům úcty a
připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.
Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím,
že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces.
Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa,
ale také o přinesení ostatků možného světce.
To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost
liturgicky utvářena.
Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice
V pátek
od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana
z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen
"mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality
z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie
"mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení,
zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod.,
tak např. i oběti náletů).
Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu
Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé;
byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé
dva dny zazněl),
později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium
Ecce, quómodo móritur iustus
z předkoncilního matutina Bílé soboty:
jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje
liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka,
který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie
takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které
mají v liturgickém roce právě jedno své místo,
a užívat je jinak je nepatřičné.
V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém
průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.
Venku akci doprovázel dechový ansámbl;
po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie
a s (neméně zbožným)
troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs,
která se měla ještě jednou zopakovat v závěru.
Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu,
že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném,
intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl
i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.
Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela
a v něm umístěna, již následovaly nešpory,
za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu
rektora pražského semináře, P. Kotase.
Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem
pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře"
("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním
chválám;
též Kancionál, 833),
žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy,
antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou
schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale
na dění v presbytáři jsem neviděl).
Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování
zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum
na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být
importem z Vyšehradu).
Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam
pro všechny zpěvy, což se vymstilo
především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního
vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval,
jak uznal za vhodné).
Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha
(které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou
ty ze společných textů o jednom mučedníkovi).
Svátku odpovídala i červená liturgická barva.
Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi
jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí
svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé.
Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší,
po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání
kardinála Berana před komunistickou internací.
Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl,
kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz").
Responsorium již bylo pohaněno výše.
Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy,
z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení")
pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.
Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý
improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém -
nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci
prostě "vlasteneckém" - duchu)
a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli
byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti
k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco
uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana
Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení;
pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně
bylo zbytečné).
Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv,
ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.
Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov
Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo,
takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku.
Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela
liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha.
Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky
(a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však
odbývalo v češtině.
Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky -
každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96,
o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však
dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity,
nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.
Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět
Beranovo poslední veřejné kázání v Československu,
zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice.
Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře.
A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera
snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí
repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím
ecce, Adalbertus novus.
Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha
náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň
"Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)
(21. 4.) Katedrála
Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění
následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření.
Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik
bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".
V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo
na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení
se dal v pohyb
dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž,
podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky
sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod,
ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky
nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz,
tažený šestispřežím ušlechtilých koní.
Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely
první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně
interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.
Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych
je nemohl.
Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla
v presbytáři vystavena.
Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska -
tedy postkomunistických zemí střední Evropy,
až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha
(z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl,
díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).
Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor)
prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.
Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple
sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl
dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho
předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm
vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán
vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost,
že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným,
vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése
vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)
Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání.
Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno
na přímluvu
... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...:
zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických
textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus",
pokoncilní texty
se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch
i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech
skloňováno podle vzoru servus).
V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci
prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly
v oficiálním vydání.
Koncept
Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část -
chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však
jde o část representativní, protože jistě nejhojněji
navštívenou a nejslavnostnější.
Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu
(texty, zpěvy, akce)
ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce.
Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím
liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen
do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.
Mimořádné proto, že v pražské katedrále se
i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den,
na který podle kalendáře
připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní.
Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři
navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků
o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají.
Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené,
což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký
důležitý kus platného liturgického práva uniká.
Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze
na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci
(značně nekonkrétního) ustanovení
o "votivním oficiu" (VPDMC 245).
Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného
napětí "repatriace - přenesení"
vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran".
Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu,
žádný se úplně nezřítil.
V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze
kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly:
máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše,
dál ve svých následnících ...)
a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo
závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha:
"Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu *
a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."
Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si,
aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení,
a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém,
"chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".
Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně
budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít
příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou
návštěvy
míst,
kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat
o poznání hůře,
ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco
"hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno,
co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.
Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno,
co jsem měl v plánu.
Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit
(opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů
a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály
na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem
oboje zaspal.
Na Zelený čtvrtek
večer jsem byl při modlitbě se čtením
z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel
z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou
latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám;
budu snad rozumět i bez textu před sebou,"
odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil.
Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl
málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi,
opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací
bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci
ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část
hodinky se právě říká.
Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno,
v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě
jako vigilie (VPDMC 73).
Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce
byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč.
Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři,
každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří
Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum.
(Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly
proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře
modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném
jedinému čtení.)
Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky.
Vigilii bezprostředně následoval kompletář,
opět celý recitovaný.
Na Bílou sobotu
ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se
modlitby se čtením a ranních chval v katedrále.
S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně
se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou
sobotu" cituje Ef 5,14:
Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!
Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená".
(Viz nápěvy na webu
"katedrální typografické dílny".)
Na Boží hod
jsem do katedrály zamířil znovu,
na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních
letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální,
letos však byly české.
Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu,
provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu
obvyklé.
S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých
mozet nebo almucí oblékli
bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý,
p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.
Po požehnání se zpívala antifona
Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou
obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým.
Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli
a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň
kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu
Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno
křestní vodou.
Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš
z křestního pramene život stále novým generacím...
(Jedna takto začínající modlitba je
v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí
ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si
vzpomínám, byla podstatně delší.)
Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence
Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.
Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována
jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam
jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba
prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát
komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých
pražských velikonočních nešpor,
a jak ho doporučujeme
pro slavení křestních nešpor dnes.
V pražské katedrále se tedy koná jakési
jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci
průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání.
Náplň zastavení - ať už to je či není záměr -
poměrně věrně napodobuje historické předlohy;
obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční
nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů
tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční.
Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni":
připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek
do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.
"Křestní nešpory," totiž nešpory ve velikonočním oktávu
rozšířené o průvod ke křtitelnici,
patří ke zvláštnostem premonstrátské liturgie.
V minulosti jsem se na ně nejednou chystal, ale opravdu se na jedny dostat
se mi podařilo až dnes.
Protože jde zároveň o mou vůbec první přímou skušenost se slavením
liturgie hodin ve strahovském klášteře, bude potřeba další návštěvy
někdy mimo velikonoční oktáv, abych ověřil, co všechno bylo zvláštností
křestních nešpor a co je společné všem nešporám slaveným v dané komunitě.
Že premonstráti řádové zvláštnosti v liturgii hodin (i v té pokoncilní)
mají, to si věrní čtenáři pamatují
od jednoho z minulých článků (neračte přehlédnout komentáře).
Zatím nabízím prostě popis toho, co jsem viděl a slyšel.
Jisté je, že křestní nešpory křestními nešporami dělá již zmíněný
průvod ke křtitelnici. (Srov. také nedávný článek o křestních nešporách na blogu PrayTell;
premonstrátská řádová tradice v něm však není zmíněna, autor
ji patrně nezná.)
Pootevřenou mříží jsem se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie protáhl
na poslední chvíli. Chórové lavice však byly k mému překvapení prázdné!
Až s úderem páté v sakristii kantoři spustili Kyrie a bratři vstoupili
do kostela v liturgickém průvodu.
(Vstup za zpěvu Kyrie - další dříve neviděné řešení "introitu" k nešporám!)
Dalším překvapením pro mě byla relativně nízká účast - jistě ne více
než 10 členů komunity. Zřejmě projev toho, že premonstráti nejsou
mnišský řád v benediktinské tradici charakterisované oním
"před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu," (RB 43)
a mnozí mají povinnosti, které jim neumožňují každodenní účast
na nešporách v chóru.
Po Kyrie jsem nezaznamenal žádné další "úvodní rity",
následovala rovnou psalmodie.
Celé nešpory byly zpívané, a to latinsky, chorálně. Pokud jsem dobře
poslouchal, psalmodie byla v alternaci kantoři/ostatní, ne
v alternaci stran chóru.
Před prvním žalmem zazněla jedna z alelujatických antifon
(ne "epická antifona o vzkříšení" předepsaná v breviáři).
Po prvním žalmu (nejsem si jist, zda to byl žalm Dixit Dominus,
který se na daném místě modlíme my nepremonstráti, nebo jiný)
následovala orace a výzva k průvodu. Za zpěvu žalmu
In exitu, responsoriálně prokládaného další alelujatickou antifonou,
se všichni, s rozsvíceným paškálem a kadidelnicí, ubírali
do kaple sv. Norberta (sloužící zároveň jako kaple eucharistická
a křestní). Tam bylo přečteno evangelium (o Nikodémovi - tedy
perikopa nijak zvlášť velikonoční, ale typicky křestní)
a pronesena krátká promluva.
Nato se všichni za zpěvu kantika Salus et gloria et virtus
vrátili do chóru.
Tady bylo přečteno capitulum a kantoři zazpívali Haec dies,
ovšem ne jako samostatnou antifonu, jak je obvyklé v římské liturgii,
nýbrž jako dvakrát zopakovanou antifonu s vloženým veršem
(podobně melismatickým jako antifona sama, pročež jsem mu nerozuměl;
jen hrubě hádám, že to mohlo být
"Confitemini Domino, quoniam bonus," snad
ještě s delším pokračováním.
Až tady přišel na řadu hymnus, následovaný veršíkem.
Umístění hymnu a po něm následující veršík odpovídají uspořádání římské
liturgie před poslední reformou. Premonstráti by za jeho zachování
patrně inkasovali kladné body od prof. Dobszaye, který přestrukturování
římských nešpor ostře kritisoval.
Antifona k Magnificat byla nejnejistěji zazpívanou částí celých
nešpor, což ovšem nikoho nepřekvapí, jelikož antifonu k evangelnímu
kantiku je nutné nacvičit na každý den jinou.
Při Magnificat nejprve celebrant velmi důkladně okouřil oltář,
následně turifer celebranta a jen tak tak stihl okouřit ještě i kantory,
patrně jako reprezentanty komunity nebo lidu vůbec.
Žalmový nápěv Magnificat VIII. modu byl drobně odlišný od všeobecně
známého v tom, že druhý poloverš nezačíná na recitandě,
ale asi o malou tercii níže. Zvláště krátké verše díky této ozdobě
zněly, přišlo mi, o kousek libozvučněji.
Pak už přímluvy, Otčenáš, orace, požehnání, a bratři se za zpěvu
antifony Regina coeli (nějaký relativně jednoduchý nápěv,
ale podle všeho řádový, nesouhlasící s jednodušším nápěvem
obvyklým v římských chorálních knihách posledního století -
a dokonce ho ani vzdáleně nepřipomínající)
odebrali zpátky, odkud přišli.
Závěrem jen upozorním na to, že křestní nešpory se v římské církvi
po liturgické reformě těší určité "zvláštní přízni liturgického
zákonodárce": i když nejsou součástí římské liturgie (v tom smyslu,
že liturgické knihy římského obřadu pro ně neobsahují zvláštní rubriky
ani liturgické texty), jsou porůznu "příznivě zmiňovány".
Viz např. VPDMC 213, ale i další dokumenty a knihy zmiňované ve výše
zmiňovaném článku na blogu PrayTell.
Srov. také závěr článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (TT 2012/2),
kde je popisována i realizace křestních nešpor v rámci liturgického
života (nepromonstrátské) farnosti.
Konečně, kdo by chtěl křestní nešpory na vlastní oči a uši zažít,
má letos ještě šanci zítra a pozítří. Pak zase napřesrok.