Web liturgie.cz v postní době doporučuje pozornosti mj.
starší článek o modlitbě nad lidem (oratio super populum)
jako (v novější době upravovaném) elementu liturgie doby postní.
Článek se věnuje modlitbě nad lidem, nakolik je součástí
liturgie dnes, a historii, která k tomu vedla.
Mimo zorné pole tak zůstává druhé místo modliteb nad lidem,
dnes ztracené: až do liturgické reformy totiž
tyto modlitby figurovaly také v oficiu.
V potridentském římském breviáři
(stejně jako v jeho předchůdci, breviáři římské kurie)
má každá férie doby postní dvě orace.
První se říká od matutina do nony, odpovídá vstupní modlitbě
z misálu a často nějak tematisuje
postní praxi. V nešporách pak se říká jiná orace,
která naopak obvykle o postu nemluví
- což je příhodné s ohledem na to, že podle dávné postní praxe
po nešporách následovalo první (a původně jediné) jídlo postního dne.
I tato druhá modlitba odpovídá misálu.
Jde právě o modlitbu nad lidem:
Nešpory v postě mají ještě jednu zvláštnost:
jejich kolekta ve feriálním oficiu se liší od kolekty
laud a malých hor, kde jest totožná s orací mešní.
Nešpory v postě se říkaly původně po mešním Communio,
dříve než mše končila.
Nešporní kolekta byla pak místo Postcommunio
[...]
Když se pak oddělilo oficium nešpor od mše, podržena
dále kolekta, která sloužila jako
žehnání Humiliate capita vestra Deo [= modlitba nad lidem].
(Malina B.: Dějiny Římského breviáře, s. 334n.)
Modlitba nad lidem figurovala i
v předtridentském breviáři pražském,
ale byla tu zapojena jiným způsobem:
říkala se ve všech hodinkách po modlitbě dne;
v laudách se říkala na způsob komemorace - předcházela jí
"antifona nad lidem" a veršík
(BP1502, f. 137r),
v ostatních hodinkách snad následovala jen samotná modlitba
bezprostředně po modlitbě dne, ale rubriky nejsou v této věci
tak explicitní, jak by si dnešní čtenář přál
(k malým hodinkám viz u tercie, f. 137r, k nešporám f. 137v).
V pokoncilním breviáři
modlitby nad lidem zahrnuty nejsou, ale rubriky počítají
s možností jejich uplatnění:
Zakončení
Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí
závěrečný pozdrav a požehnání:
[...]
Může se použít též textů pro slavnostní požehnání
nebo žehnacích modliteb z misálu.
(Uspořádání Denní modlitby církve, závěr ranních chval i nešpor;
zvýraznění v textu JP.
Termín "žehnací modlitba" používalo první vydání Českého misálu
právě jako český ekvivalent pro oratio super populum -
viz dříve odkazovaný článek z liturgie.cz.
Dlužno dodat, že odpovídající latinská rubrika modlitby nad lidem
takto explicitně jako možnost neuvádí a spokojí se s obecným
"... Vel alia formula benedictionis, sicut in Missa".)
Modlitba nad lidem z misálu tak dnes může v ranních chválách
a nešporách zaujímat místo požehnání, podobně jako v mešní liturgii.
To však znamená, že je omezena na společné slavení, kterému předsedá kněz
nebo jáhen.
Po víceleté zkušenosti s předkoncilním oficiem bych
(jako laik, který se modlí převážně sám)
považoval za žádoucí, aby reforma misálu z r. 2002,
která
"iuxta antiquum morem liturgicum" (promulgační dekret)
znovu zavedla vlastní modlitbu nad lidem pro každý den doby postní,
byla prodloužena i do breviáře - nejlépe
obnovením výše popsaného potridentského uspořádání,
kde modlitba nad lidem není volitelnou variantou závěrečného požehnání
(která je jednak vyhrazena nositelům svátostného kněžství,
jednak je potřeba o této možnosti vědět, zvlášť se pro ni rozhodnout
a vybavit se misálem),
ale přijímá funkci závěrečné modlitby ve feriálních nešporách
a je otištěna přímo v breviáři.
Modlitbu nad lidem tak breviář předkládá i tomu, kdo se ten den třeba
neúčastnil mše a hodinky se modlí sám.
Dvě vlastní orace pro každý všední den jsou
jedním z prvků, které spoluutvářejí
zvláštní ráz oficia doby postní jako liturgické doby, kdy strava je možná
hubenější, ale liturgie plnotučná.
Ve dnech 5.-12. 2. se v Praze v hotelu Pyramida koná
evropské kontinentální shromáždění
tkzv. synody o synodalitě.
Zveřejněný program
ohlašoval na první den večer mši s nešporami ve strahovské basilice
a na první jednací den mši s ranními chválami v konferenčním sále.
I další dny budou zarámovány mší a společnou modlitbou, ale už ne modlitbou liturgickou,
takže to, co je pro úzkou zájmovou oblast tohoto blogu relevantní,
je dneškem hotovo. (Dva dny s laudami a nešporomší jsou naplánovány
i na závěr biskupské fáze setkání. Bude-li z nich stream a bude-li se zdát
užitečné něco k nim napsat, bude jim věnován samostatný článek.)
Napsal jsem tu před pár lety, že
"kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu
společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti
společně slavit také část denní modlitby církve."
Je potěšitelné, že organizátoři probíhajícího kontinentálního shromáždění
zřejmě tento názor sdílejí.
V tomto případě je ovšem namístě podezření, že liturgie hodin za své zařazení do programu
vděčí ne svému docenění jakožto "modlitby celého Božího lidu"
(Laudis canticum 2)
nebo prostě jako standardní formy společné liturgické modlitby římské církve,
ale tomu, že se shromáždění účastní desítky biskupů, kněží a zasvěcených osob,
pro něž je liturgie hodin pevnou součástí života jako stavovská povinnost.
Mše s nešporami v neděli 5. 2.
(záznam zde)
Když program sjezdu úvodní mši situoval do strahovské basiliky,
dávalo to důvodnou naději na liturgii s náležitou dávkou péče
o kvalitu liturgické hudby, a dost možná nejkvalitnější liturgii
celého týdne. S touto nadějí jsem tedy stream z ní vyhlížel.
Když předlouhý vstupní průvod bezpočtu biskupů a kněží dosáhl svého cíle
a celebrant políbil oltář, utichly strahovské varhany a (bez Deus in adiutorium)
větší a dobře nazvučená schóla premonstrátů uprostřed chóru spustila hymnus
Lucis Creator optime.
Následoval úvodní liturgický pozdrav, přivítání od pana opata,
a po něm (jelikož se slavily nešpory spojené se mší podle VPDMC 96) psalmodie,
celá latinsky, celá na chorální nápěv VIII.G a s recitovanými antifonami.
To je samozřejmě o mnoho nižší standard, než je v posledních letech
na Strahově obvyklý všednodenní. Patrně šlo o to, použitím jediného notoricky
známého nápěvu udělat psalmodii co možná široce přístupnou lidovému zpěvu.
Pevně daný nápěv psalmodie pak vyloučil možnost použít standardní chorální antifony.
V tomto směru jsem partyzán a než se vzdát prokomponovaných antifon,
prostě bych všechny tři k určenému nápěvu psalmodie
opatřil neogregoriánskými nápěvy,
v tomto případě se srdcem o to lehčím, že nejde o tradiční texty.
Zvláštní zmínku si zaslouží řešení kantika podle Zj 19.
To nebylo zpíváno responsoriálně, ale text v té podobě, kterou rubriky
dovolují pro slavení bez zpěvu (jen jedno aleluja na začátku a konci každého verše)
byl odzpíván na stejný chorální nápěv jako žalmy před ním.
Mše pokračovala podle svého pořádku vstupní modlitbou
(latinsky, recitovaná, stejně i všechny další euchologické texty)
a chorálním Gloria s varhanním doprovodem (stejně pak i další zpěvy mešního ordinaria,
až na recitované krédo).
Čtení se četla v různých světových jazycích,
žalm zpívala premonstrátská schóla na chorální nápěv německy s latinskou antifonou
(In mandatis eius cupit nimis).
To je, mimochodem, starobylá antifona z oficia, ze žaltáře, z nedělních nešpor,
odkud ji z ne zcela zjevných důvodů vyštípala breviářová reforma Pia X.
Snad kvůli nechuti k antifonám, jejichž text netvoří ucelenou výpověď.
O 70 let později jí ovšem zjednalo spravedlnost Ordo cantus officii
(a ani jeho druhé typické vydání na tom nic nezměnilo),
takže se při latinském chorálním oficiu opět zpívá, a to ve druhých nešporách
neděle 4. týdne žaltáře (Antiphonale Romanum II, s. 490).
Aleluja před evangeliem zpívali premonstráti plnohodnotné chorální,
stejně tak později ofertorium. Jako bohaté melismatické zpěvy, kde se nepočítá
s lidovým zpěvem, byly bez doprovodu.
Při mších s mezinárodní účastí je dosti běžné při přímluvách vystřídat
různé jazyky účastníků. Tak tomu bylo i zde, ale naprosto netypicky
je nečetli rodilí mluvčí dotyčných jazyků, nýbrž všechny jeden (český)
jáhen.
K přijímání premonstrátská schola zpívala jednoduchou českou eucharistickou
píseň.
Po přijímání pak chorální antifonu k Magnificat
a kantikum samo v jakémsi hodně zdobném polyfonním zpracování.
V rámci nešpor spojených se mší, kde Magnificat není zdaleka tak významným
vrcholem bohoslužby - resp. spíš vůbec není vrcholem, ale zdržujícím elementem
fáze, kdy bohoslužba již vrcholu dosáhla a spěje k závěru - mi to nepřišlo úplně
vhodné. Předlouhé polyfonní Magnificat je ideální pro samostatně
slavené nešpory většího svátku (kde mj. poskytne žádoucí dostatek času
na okouření oltáře a lidu). Na konci mše, která sežrala nešpory, už je únavné.
Po postcommuniu a biskupském požehnání se za zpěvu Salve Regina
předlouhý liturgický průvod vydal na zpáteční cestu a internetový pozorovatel
mohl uzavřít, že ono "gregoriánskému chorálu patří při liturgických úkonech čelné místo"
(SC 116) ve své bezmála ideální podobě může vypadat nějak takhle - totiž jako
vyvážená kombinace chorálu přístupného lidovému zpěvu, náročnějšího
chorálu kvalitně interpretovaného specialisty a stylově sourodého nechorálního koření.
K dokonalosti tomu chyběly v podstatě už jen zpívané předsednické dialogy a preface.
Mše s ranními chválami v pondělí 6. 2.
(záznam zde)
Ohlášený program byl dodržen jen zpola, a to (nepříliš překvapivě) v tom ohledu,
že se konala jen samotná mše bez ranních chval.
Formát byl v hrubých rysech podobný jako včera - předsednické texty euchologického rázu
latinsky, čtení a přímluvy v různých jazycích;
ordinarium (sanctus, Agnus Dei) na jednoduché chorální nápěvy s varhanním doprovodem,
s výjimkou (latinsky recitovaného tropovaného) kyrie.
Žalm recitovaný (anglicky, s latinskou odpovědí Magnificat anima mea Dominum),
před evangeliem zpívané aleluja 2 z
Jubilate Deo
s anglicky recitovaným veršem.
Ke vstupu se zpíval svatodušní hymnus Veni, Creator Spiritus,
ostatní zpěvy mešního propria byly odbyty zpěvy z Taizé,
resp. kolovrátkovitým varhanním doprovodem zpěvů z Taizé,
ke kterému tu a tam někdo možná i zpíval
(k přípravě darů Ubi caritas,
k přijímání Bless the Lord my soul,
po požehnání Magnificat anima mea Dominum).
Varhanní doprovod byl celkově dosti hrubý (čistota hry, občas divné harmonie),
což se ve spojení s kvalitou nástroje (pravděpodobně elektronického)
a zvoleným repertoárem (zpěvy z Taizé zpívané kolovrátkovitě s varhanním doprovodem
jsou tristní i když je lid s nadšením zpívá, tím spíše pak, když ne;
očekávat lidový zpěv od mezinárodního shromáždění je pošetilé)
spojilo ve mši po hudební stránce opravdu chudobnou.
Myslel bych si, že česká církev má na to, pohostit vážené hosty z celé Evropy lépe.
Malá liturgická schóla by stačila na to, aby se ta žalostná mše proměnila
ve mši jednoduchou, ale důstojnou.