štítek Sekce pro mládež ČBK:
Už je to víc než deset let, co se na Světových dnech mládeže
v Madridu v rámci jednoho z dopoledních programů českého
centra slavily jednoduché zpívané ranní chvály
a co se na Celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou konaly
slavnostní nešpory
ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie.
Podle všeho to byla jenom zvláštnost těch dvou
bezprostředně po sobě jdoucích let - pokud vím,
nikdy předtím ani potom
se na masových akcích v rámci programu připravovaného v gesci
Sekce pro mládež ČBK liturgie hodin společně neslavila.
Díky marnému vyhlížení nějakého jejího dalšího uvedení
jsem však v posledních letech
zaznamenal něco, co si tady snad také
zaslouží zmínku: totiž
společnou modlitbu (jednotlivých) žalmů.
-
CSM Hradec Králové 2022
- večerní modlitba, úterý 9. 8. (Žalm 91, s doxologií; "Nyní s důvěrou v našeho nebeského Otce, který nás vysvobozuje od všech úkladů a nebezpečí, se společně ... pomodlíme 91. žalm.")
- ranní modlitba, středa 10. 8. (Žalm 106, 1-5.47-48)
- večerní modlitba, středa 10. 8. (Žalm 139,1-2a.5.13b.14b-15; výjimečně ne na chóry), tamtéž dál Magnificat (s doxologií)
- ranní modlitba, čtvrtek 11. 8. (Žalm 27, s doxologií)
- ranní modlitba, pátek 12. 8. (Žalm 139 - Bible21; vč. kletebných veršů, které jsou v breviáři vynechané)
- ranní modlitba, sobota 13. 8. (Žalm 5 - Bible21; opět vč. kletebných veršů; s doxologií; "Je modlitbou spravedlivého, který se modlí nejen za vysvobození od utrpení, ale také za to, aby mohl v plné soustředěnosti sloužit Bohu.")
-
SDM Lisabon 2023
- středa 2. 8. (Žalm 67, s doxologií; "... a má v nás růst touha předávat naši víru. Tuto touhu vyjadřuje jeden žalm, žalm 67.")
(Kde není uvedeno jinak, byl použit liturgický překlad.)
Jsem z toho rozpačitý.
Samozřejmě vůbec nic nenamítám proti uvádění účastníků setkání
do modlitby žalmů.
Jenže uvádění je právě to, co se tady neděje:
pořadatelé bez odpovídající katechese,
jen s minimálními nezbytnými praktickými pokyny
(v nemnoha případech alespoň s jednou až dvěma větami úvodu
ke křesťanskému čtení daného žalmu, na způsob nadpisů v žaltáři),
nechávají v rámci společných modliteb recitovat
vybrané žalmy, jako by to byl způsob modlitby v církvi
běžný a dobře známý. Možná potichu předpokládají nějaké
předchozí znalosti (třeba se to tak
praktikuje na diecésních centrech mládeže?), ale obecně v církvi
to běžně praktikovaný a dobře známý způsob modlitby naprosto není.
Čtenář možná namítne, že se žalm přeci zpívá každý den v bohoslužbě
slova a že u velké části účastníků setkání mládeže lze
předpokládat nějakou zkušenost s recitací žalmů v rámci
společné modlitby breviáře. Ale to je právě něco výrazně
jiného: žalmy v liturgickém rámci jsou součástí komplexního
přediva významů. Při slavení liturgie je normální
léta nerozumět ani zdaleka všemu a mnohé konat nebo přetrpět
prostě protože tak koná církev. Osobní zbožnost se živí z té
části, které rozumí, a porozumění zbytku se během let postupně
sbírá z četby, katechezí, kázání, rozhovorů se znalejšími.
Ale modlit se konkrétní žalm - ne protože je součástí daného
liturgického programu, ale jako specificky vybraný pro danou
osobní nebo společnou modlitbu a jako její stěžejní text -
to už si žádá určité základní
porozumění žalmům - jejich jazyku, poetickému stylu,
myšlenkovému světu, typologii - a zejména tomu,
jakými způsoby k žalmům přistupuje křesťanská modlitba,
která je vždycky jejich více či méně radikální reinterpretací
ve světle novozákonního zjevení.
Přistupovat k žalmům jako ke knize k použití připravených,
přímo modlitelných křesťanských modliteb je hrubé zjednodušení
a kdo se je takto modlit snaží,
nutně bude zklamán, protože takový přístup zkrátka není adekvátní.
Kdo učí modlit se žalmy, nemůže se proto omezit na praktický návod
"teď se pomodlíme žalm: budeme ho říkat po verších
na dva chóry, jeden chór chlapci, druhý dívky."
Samozřejmě je třeba ocenit podržení kletebných veršů,
které nedostatečnost naivní křesťanské modlitby žalmů
činí obzvlášť zjevnou.
A ovšem některé mají značný - byť zatím trestuhodně nevyužitý -
potenciál zmemovatelnosti.
"... naprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!"
Praktické
Když pořadatelé setkání mládeže zavádějí
do církevního provozu jako relativně novou/nezvyklou praktiku
společnou recitaci jednotlivých žalmů,
má smysl ptát se, jak to i po praktické stránce dělat dobře.
Zvláštně působí ty případy, kdy na pódium nastoupí
kněz a dva mládežníci, přičemž kněz modlitbu uvede,
ale recitace žalmu se sám neúčastní.
To je proti duchu antifonální psalmodie -
když se říkají/zpívají žalmy na chóry, nepočítá se s tím,
že by někdo (zvlášť takhle všem na očích)
stál mimo a jen přihlížel nebo dohlížel.
Je to společná modlitba povýtce.
Když společnou recitaci vedou jednotlivci,
tempo a výrazové prostředky často nejsou příliš příznivé
pro recitaci opravdu společnou. Když se na pódium postaví
ne jednotlivec, ale dva nebo tři
předříkávající společně, má to na parametry důležité
pro spolumodlitelnost blahodárný vliv.
Uznávám, že rozdělení podle pohlaví je rychlý a snadný způsob,
jak shromáždění rozdělit na dvě přibližně stejně velké části,
ale kdyby to bylo na mně, pro potřeby (para)liturgické
praxe by se toto už tak víc než dostatečně palčivé rozdělení
lidstva dále neakcentovalo, víc by se hrálo na ono Pavlovo
"už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena," a kde se zdá málo vhodné
tradiční rozdělení na dvě strany liturgického prostoru,
do chórů by se dělilo třeba podle sudých a lichých měsíců
narození.
Rozdělení na evangelní a epištolní stranu je nevhodné
jenom tam, kde je shromáždění tak velké nebo rozptýlené a
akustika prostoru
tak špatná, že by lidé na vnějších okrajích protilehlou
stranu recitovat vůbec neslyšeli.
Tedy jde zejména o problém masových akcí ve venkovním prostoru.
V hale, kde se konal předprogram SDM, by nejspíš na strany
bez problémů recitovat šlo.
Žalmy jsou už podle svého hebrejského i řeckého jména písně
a praxe jejich modlitby by to měla přiměřeně brát v potaz
(srov. VPDMC 103 a 278).
Samozřejmě některé jsou písňovité výrazněji než jiné
a i recitace žalmů má v církevní tradici odedávna pevné
místo, ale alespoň někdy některý žalm by se zpívat měl -
ať už text biblického překladu na nápěv psalmodie,
nebo vhodná písňová parafráze.
Zásady pro výběr liturgické hudby a zpěvů
Dokument reagující na diskuse o sacropopu/folku/rocku/...
a jeho místě v bohoslužebném životě církve pochopitelně
nevěnuje liturgii hodin moc velkou pozornost.
Jediným skutečným předmětem sporů je uplatnění tkzv.
rytmické hudby při mši. O rytmických nešporách nikdo nikdy
neslyšel, tudíž se o ně nikdo nehádá.
Pro úplnost však dokument po podrobném pojednání hudební stránky
mše v jednom odstavci shrnuje také problematiku
slavení ostatních svátostí a denní modlitby církve:
d) Zásady pro výběr zpěvů k jiným liturgickým slavením
39. Co bylo výše řečeno o liturgické hudbě pro slavení mše svaté,
platí analogicky pro slavení dalších svátostí a denní modlitby církve.
Je třeba vybírat zpěvy se zřetelem na liturgickou dobu slavení a dávat
přednost textům, antifonám a žalmům, které obsahují příslušné
liturgické knihy, nebo se těmito zpěvy inspirovat.
Je třeba též pamatovat na aktivní účast věřících.
Tady nezbývá než konstatovat, že dokument nereflektuje zásadní
rozdíl v liturgickém zákonodárství mezi hudební stránkou
mše a oficia. Zatímco Všeobecné pokyny k Římskému misálu
počítají s dalekosáhlým uzpůsobením výběru zpěvů mešního
propria (VPŘM 367 a články, na něž odkazuje),
v denní modlitbě církve jsou možnosti legální záměny
liturgických textů mnohem omezenější (VPDMC 49.244-252).
Jediným zpěvem, pro který biskupské konference mají pravomoc
schvalovat alternativy a autonomně tak rozšiřovat repertoár
textů oficia, jsou responsoria ranních chval a nešpor
(VDPMC 49). V úvahu nepřichází ani náhrada hymnu
volně vybranou písní,
která nefiguruje v žádném z oficiálních hymnářů.
Když Směrnice i pro denní modlitbu církve počítá
s volným výběrem zpěvů a volným skládáním nových,
podobně jako pro mši, vposledku nejde o nic jiného,
než úřední vyhlášení tolerance k porušování celocírkevně
závazných liturgických předpisů.
Někdo by mohl na základě extensivního výkladu
VPDMC 245 a 274 namítat, že ve skutečnosti se smí
libovolně nahradit téměř libovolný text.
Odpovídám, že povolení výběru náhradních antifon ve VPDMC 274
se podle všeho týká jen "bohoslužeb s latinským zpěvem",
když se "dává přednost gregoriánskému chorálu"
a některá antifona v tradičním repertoáru nefiguruje,
nebo není dobře dostupná.
Votivní oficia podle VPDMC 245 pak neznamenají
texty volně složené pro danou příležitost,
ale speciální formuláře řádně schválené pro použití jako votivní
oficium (viz votivní oficia v propriích některých institutů
zasvěceného života, u nás např. premonstrátů a dominikánů),
příp. použití formuláře některého světce "z důvodu pouti
nebo místního svátku nebo vnější oslavy" v jiný den,
než na jaký připadá jeho oslava podle liturgického kalendáře.
Pokyny pro novou tvorbu
41. Na prvním místě je motivace – příčina, proč se skladatel
rozhodne nový zpěv vytvořit. Ta by měla být vždy zakotvena v touze přiblížit
Boží lásku druhým formou hudby, nikoliv zviditelnit své schopnosti.
Duchovní zpěvy mají svým textem i hudbou přispívat k bližšímu
setkání člověka s Bohem, mají být oslavou Boha a prohloubením modlitby.
Hudba i text by tak měly v první řadě ukazovat na Boha a vést
shromážděný Boží lid, aby zvláště při liturgii upřel svou pozornost na Boha.
To je prohlášení z nějakého jiného světa,
jehož způsob uvažování je mi naprosto cizí.
Projekt In adiutorium samozřejmě není
"zakotven v touze přiblížit Boží lásku druhým formou hudby",
ani si nedělá přehnané iluze o tom, jak
"přispívá k bližšímu setkání člověka s Bohem,
je oslavou Boha a prohloubením modlitby".
V čem tedy zakotven je? Co je ta "příčina, proč se
(rádoby)skladatel rozhodl něco přes 2000 nových zpěvů vytvořit"?
– Je to přesvědčení, že zpěv k liturgii hodin bytostně
patří (srov. VPDMC 270), že její slavení beze zpěvu je cosi
neúplného, co volá po svém doplnění,
že je třeba hledat adekvátní způsob, jak všechny ty texty, které se tradičně zpívají, i v národním jazyce zazpívat.
A že je možné a vhodné orientovat se při pořizování hudební formy
oficia v češtině podle tradičního tvaru chorálního oficia
latinského.
Když se v programu Světových dnů mládeže v Madridu
objevily skromné zpívané ranní chvály
a na následujícím celostátním setkání ve Žďáru nad Sázavou
dokonce slavnostní nešpory, vítal jsem to
a těšil se na pokračování slibně nastoleného trendu.
Nicméně na Světových dnech v Riu ani letos v Krakově
už se v programu českého centra žádné ranní chvály ani nešpory
neobjevily.
Zajímalo mě, našla-li denní modlitba církve cestu i do
liturgické části programu některého setkání před Madridem.
Příjemným překvapením bylo, že se na internetu dá dohledat
na národní úrovni všechno od Svaté Hory (1999) dál.
Ne vždy je dochovaný program dostatečně podrobný nebo jednoznačný,
ale zdá se pravděpodobnější, že před r. 2012 žádná část oficia
do hlavního programu Celostátního setkání mládeže
ani do českého programu Světových dnů mládeže cestu nenašla.
Kromě hlavního programu by se slušelo prozkoumat i výskyt
denní modlitby církve v nabídkách programů volitelných.
To ale nechávám k případnému pozdějšímu zpracování.
V jejím nabízení už mají určitou tradici dominikáni:
vzpomínám si, že se mj. ranní chvály v "dominikánském" kostele
nabízely na CSM v Táboře
(písemný doklad se mi teď ale žádný nedaří najít);
o zpívaných nešporách se píše i v programu letošního
dominikánského předprogramu
před Krakovem.
Pokud by článek četl někdo, kdo má k tématu "liturgie hodin
na setkáních mládeže" nějakou vzpomínku, budu rád
za e-mail.
Model z Madridu, resp. Žďáru je veskrze hodný pokračování.
Liturgie hodin je důležitou součástí
liturgického dědictví církve: je to jakýsi pravzor společné
modlitby, a před všemi ostatními (neliturgickými) formami
společné modlitby má přednostní postavení.
Prakticky každý katolík se s ní během svého života
občas setká. Nejčastěji v nejjednodušší formě,
beze zpěvu a často v "neliturgickém" vnějším ztvárnění.
Domnívám se ale, že pro správné docenění této liturgické
modlitby je důležité mít před očima (alespoň někdy zažít)
její plný tvar. A k tomu se velké setkání mládeže zdá být
skvělou příležitostí, i s ohledem na to, že tam bývají
k disposici nadstandardní hudební síly.
Plný tvar, to znamená nejspíše slavnostní nešpory.
(Protože právě nešpory jsou to, které se nejčastěji slaví
společně a slavnostně.) Vzhledem k tomu, že nejplnějším tvarem
liturgie je liturgie, jíž předsedá biskup, a že na takových
setkáních o biskupy nebývá nouze, klidně nešpory pontifikální.
Pokud jde o řešení dilematu "krásné nebo lidové",
nadhozenému
v dřívějších
článcích,
kloním se dnes už jednoznačně k první alternativě. Je-li cílem
zprostředkovat účastníkům representativní zkušenost
s nešporami, je žádoucí, aby si i ten,
kdo se právě s liturgií hodin setkal vůbec poprvé,
možná se místy ztrácel a
celku úplně nerozuměl, mohl odnést alespoň to, že to byla krása.
Pokud na zodpovědných místech trvá přesvědčení,
že "hudbou blízkou mládeži" (a tedy vlnou, na které očekávaný
účastník nejspíše dojde k prožitku krásy) je sacropop,
usiloval bych ulovit někoho z osvědčených současných tvůrců,
zásobujících populární scholy. S úkolem, pravda,
v daném hudebním kontextu dosti nesnadným:
pro den D složit kanonické (zde ve smyslu "liturgickým textům
věrné a všechny předpisy splňující") nešpory pro scholu a lid.
V tom případě by bylo žádoucí, aby (když už se na to vynakládá
tolik energie) šlo o nešpory nedělní,
a tedy dále široce a opakovaně využitelné.
Sestavovateli nešpor od doktríny "mládeži sacropop" svobodnému
by se otevřela poměrně široká paleta možností.
Mně by se zamlouvala např. možnost vzít český hymnus
z "červeného hymnáře", antifony latinské podle
Antiphonale Romanum II (patrně by šlo o nešpory nedělní
nebo sváteční),
žalmy české na chorální nápěvy;
responsorium buďto ze stejného zdroje jako antifony, nebo nechat
pro jeho český text připravit nové pěkné aranžmá,
při zohlednění VPDMC 281: "Zpěv po krátkém čtení
v ranních chválách a v nešporách ... se
má opravdu zpívat, a má ho zpívat lid."
Kombinace latinských antifon a žalmů v národním jazyce
je obvyklá mj. při papežských nešporách v Římě, je zcela
legální a vkusná, a zdá se mi být nejpřístupnějším způsobem,
jak laika neznalého latiny konfrontovat s gregoriánským
chorálem. (Antifona je krátká a její překlad se bokem
přečte rychle; žalm je pak ve srozumitelném jazyce, takže
se účastník může soustředit na zpěv a nemusí odbíhat k překladu.)
Závěrem je třeba vyhlédnout za hranice původního vymezení
tématu: jestliže je řeč o velkých setkáních mládeže, pak
především proto, že je to v současnosti nejviditelnější
velká a poměrně často opakovaná vícedenní akce v rámci české
církve. Předestřený ideál má však bezesporu širší dosah.
Kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a
zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti,
sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část
denní modlitby církve. Zejména pak, trvá-li setkání
i přes neděli nebo významnější svátek.
Právě probíhajícího celostátního setkání mládeže se neúčastním.
S velkým napětím jsem však očekával nešpory, které byly součástí jeho
zahájení, a v následujícím článku chci nabídnout jejich rozbor
a hodnocení.
Využil jsem příležitosti sledovat přímý přenos zahájení
setkání na televizi Noe. Bohužel, zatímco
ranní chvály z Tarragony,
které jsem "recenzoval" před rokem, je dosud možné shlédnout
v archivu této televize, zahájení ze Žďáru takto zpětně
shlédnutelné není. (Snad časem bude?) Ten, kdo neviděl přímý
přenos, je tedy odkázán pouze na můj popis, nutně fragmentární a
především silně jednostranný a tendenční.
Lucernarium
Nešpory zahájil obřad lucernaria, který je součástí večerní
modlitby v byzantském a milánském ritu; v římské liturgii
je "dovozovým" prvkem, avšak těší se značné oblibě.
(Srov. liturgii mnišských bratrstev Jeruzalém;
dále jsem lucernarium zažil např. v nešporách erfurtské liturgicky poměrně
akční farnosti St. Martini.)
Je vystavěné okolo večerního rozsvěcení světel. To je doprovázeno
zpěvem (v byzantském obřadu zpěvem hymnu Fós hilaron,
v milánském zpěvem příhodného responsoriálního žalmu).
Světlo je v rámci křesťanského symbolického světa velice silným a
významově bohatým symbolem. Při lucernariu se církev obrací především
ke Kristu jako světlu světa, které září navzdory temnotám začínající
noci.
Žďárské lucernarium mělo trojdílnou strukturu:
1. za zpěvu přišel na pódium liturgický průvod a byly zapáleny
lampy na oltáři i okolo. 2. Skupina laiků přednesla krátkou řadu
modliteb díkůvzdání. 3. Závěr tvořil opět zpěv.
Hudební obsah lucernaria tvořila jediná píseň o dvou prostých
strofách "Ó Bože, světlo naše, je důstojné Tě chválit,
Otce i Syna i Ducha svatého. /
Ó Bože, světlo naše, celý vesmír se ti klaní, Otci ..."
Ta byla vícenásobně opakována na začátku a několikrát znovu na konci.
Text čerpá motivy z již zmíněného hymnu Fós hilaron,
je však prostší a průzračnější, opěvuje rovnou Jediného Boha v Trojici,
zatímco byzantský hymnus
se obrací nejprve ke Kristu. Vkusným a přitom snadným nápěvem
se píseň jednoznačně kvalifikuje pro liturgické použití i mimo setkání.
Úpravy
Po lucernariu už následovaly první nešpory ze slavnosti
Nanebevzetí Panny Marie, při plném dodržení řádné struktury.
Pozorný divák nebo účastník si mohl všimnout několika
úprav oproti textům, které jsou v breviáři.
Nápadná byla zejm. záměna hymnu za všeobecně dobře známou
mariánskou píseň "Budiž věčně velebena"
a přímluvy zabývající se převážně setkáním a jeho tématy.
První úprava je liturgicko-právně nesporně legitimní.
A z praktického hlediska moudrá - hymnus "Zdrávas Maria Panno,
nebeská královno," předepsaný pro nešpory slavnosti Nanebevzetí
v breviáři, není textově špatný, ale jeho melodie uvedená
v hymnáři je prakticky neznámá a nepatří ke snadným.
Druhá úprava je prohřeškem proti zásadě, že by horizont společné
modlitby měl zahrnovat potřeby celé církve a poslední
prosba nešpor by měla vzpomenout zesnulé. (VÚDMC 186, 187)
Žalmy
Po hymnu následovala psalmodie. Přiznám se, že na tu jsem
čekal asi s největším napětím. Zopakuje se model z Tarragony?
Změnou oproti Tarragonským ranním chválám spíše nepodstatnou
byl jiný nápěv psalmodie. Mé hrubé uši bohužel nedovedou dostatečně
jemně rozlišovat intervaly - na první poslech se zdálo, že jde
o chorální nápěv VIII.G, když jsem ho ale zkoušel přehrát
na kytaře, ukázalo se, že to zřejmě byl jiný nápěv se stejným
průběhem melodie, ale jinými intervaly.
Žalmy se stejně jako v Tarragoně zpívaly v alternaci schola - lid,
přičemž lid byl veden (nebo spíše reprezentován? :) ) skupinou
kantorů.
Před rokem jsem neskrýval zármutek nad tím, jak byly odbyty
antifony, když se zpívaly recto tono. "Žďárská úprava"
antifon k žalmům udělala krok od recitace k melodii - byť malý.
Antifony byly uchopeny jako dvoudílné (antifony k žalmům 1. nešpor
Nanebevzetí Panny Marie takto uchopit lze, řadu jiných antifon
ze žaltáře či z jiných textů však nikoli!) a opatřeny nápěvem
jednoduché struktury: 1. první recitativ 2. kadence (vzestupná)
3. druhý recitativ 4. kadence (sestupná, vykazující jisté obměny
mezi jednotlivými antifonami). I tady musím říci - antifonám
se takto nedostalo té závažnosti a významu, jaký jim ve struktuře hodinek
římského oficia náleží. Byly řádně odzpívány, ale
nezazněly - jestli to
mohu vyjádřit zkratkou.
(Svým způsobem vzornou antifonou pro lidový zpěv - krásnou,
přitom snadnou a zapamatovatelnou - byl již zmíněný zpěv lucernaria
"Ó Bože, světlo naše". Chápu ovšem, že ne na každý text oficia se
podaří složit takový parádní nápěv.)
Responsorium
Po žalmech následovalo krátké čtení, promluva (přiznám se, že jsem
ji poslouchal jen jedním uchem a snažil se během ní za pomoci kytary
rekonstruovat nápěv žalmů a antifon) a responsorium.
To bylo místem další úpravy oproti originálním textům -
jako základní kostra posloužil zpěv, který nemá se slavností
Nanebevzetí nic společného - totiž responsorium
"Od východu slunce až na jeho západ" (žaltář, neděle sudých týdnů,
první nešpory). Do něj bylo vloženo hned několik veršů,
které už byly neseny tématem slavnosti.
Z hlediska liturgicko-historického poznamenávám, že responsorií
s více verši je v klasickém repertoáru římského oficia jen několik
málo a všechno jsou to vysoce zajímavé relikty z opravdu dávných dob.
(Zřejmě nejznámější je adventní Aspiciens a longe.)
Z hlediska liturgicko-právního jde o úpravu legitimní a zdařilou -
zřejmě byl již existující zpěv vynalézavě a vhodně adaptován
pro novou příležitost.
Magnificat
Antifona k Magnificat byla přečtena, navíc jenom jednou,
před chvalozpěvem. Nelze se ubránit dojmu, že tam byla
spíš "aby se neřeklo". Vzhledem k použité úpravě Magnificat
proti tomu ovšem nevznáším žádnou závažnou námitku.
(Jen: nebylo by bývalo lepší antifonu vypustit úplně?)
Mariino kantikum se zpívalo responsoriálně. Sólistka
(v některých úsecích, myslím, i s částí schóly)
zpívala verše kantika na nápěv ušitý jim na míru,
a lid odpovídal responsem "Magnificat anima mea Dominum".
Další antifona by tu tudíž, tak jako tak, působila dojmem nemístného
přívažku, i kdyby ji nakrásně někdo obdařil náležitě krásným nápěvem.
Salve
Po Magnificat následuje závěrečná série nezpívaných textů, k nimž jsem
se už, nakolik se mi to zdálo vhodné, vyjádřil výše.
Konečně se nešpory požehnáním uzavřely (nad tím, co se dělo před
požehnáním, jsem trochu kroutil hlavou ... liturgie je liturgie).
A schóla spustila v nějakém románském jazyce (italsky? španělsky?)
Salve regina v "kytarové" úpravě.
Shrnutí
Liturgie velkých církevních akcí, mezi nimi i setkání mládeže,
má velký význam pro formování "liturgického povědomí"
účastníků a snad i širších skupin (třeba nás televizních diváků...).
Proto s potěšením sleduji, že i v hlavním programu
posledních setkání mládeže (loňské celosvětové v Madridu, letošní
republikové ve Žďáru) dostává místo denní modlitba církve,
a to ve své plné, slavnostní podobě, se zpěvem, se zapojením
různých služeb, s využitím příslušných symbolů (světlo; kadidlo).
Pokud jde o hudební stránku, konstatuji, že slavnostnní nešpory
ve Žďáru nad Sázavou byly na vyšší úrovni než loňské ranní chvály
v Tarragoně. To ovšem plně odpovídalo liturgické době -
zatímco zmiňované ranní chvály byly, pokud si dobře pamatuji,
feriální, nebo z památky, nejvýše však ze svátku,
Nanebevzetí Panny Marie je slavnost -
a to slavnost, která byla v určitých dobách v některých částech
církve slavena jako třetí největší po Velikonocích a Vánocích.
Trvá můj loňský smutek nad ošizenými antifonami k žalmům.
Přitom ale jako loni ani letos nemám recept na nápravu.
Zdá se, že pokud jde o antifony, stojíme nutně na rozcestí:
buďto jsou šizené, nebo nejsou lidové. Musíme pak volit,
zda napsat krásné nápěvy antifon, které se však stanou majetkem
scholy a snad několika hudebně nejnadanějších členů shromáždění,
nebo hudební provedení antifon zjednodušíme na naprosté minimum.
(Orientací před provedením volby by mohly být ohlasy účastníků:
zpíval ty maximálně jednoduché antifony vůbec někdo kromě kantorů?)
Celkově považuji nešpory ze Žďáru - i přes všechny jmenované
výhrady - za dosti vydařené. Výše jsem zmínil "orientační"
funkci liturgie na velkých akcích. Řada lidí v předvečer
letošní slavnosti Nanebevzetí poprvé v životě zažila slavné
nešpory. Bylo by dobré, kdyby je mohli svým způsobem také
přivézt domů - kdyby ten, kdo se rozhodne slavit někdy
v budoucnu nešpory ve farnosti, mohl sáhnout po zpěvech,
které zná ze setkání. Myslím zejména na píseň k lucernariu;
nápěv pro antifony (k tomu by byl samozřejmě potřeba návod
s ukázkami, jak ho lze "nasadit" na různé texty a upravit pro ně)
a k němu příslušný nápěv žalmový; responsorium, ve kterém
by zřejmě bylo lze obměňovat verše a užívat ho pro řadu různých
příležitostí; krásný nápěv Magnificat i zpěvné jižanské Salve.
Vydalo by to na brožurku nejvýš o deseti stranách. Mohla by být
někde k prodeji nebo třeba ke stažení na stránkách setkání.
Každopádně by měla být nějak dostupná i těm, kdo ve Žďáru nebyli.
[EDIT 30.9.2012] Zatím alespoň něco:
na stránkách setkání lze stáhnout zpěvník,
kde je zpěv lucernaria (č. 76) a Salve (č. 84).
[EDIT 4.10.2012] Od včerejška se dá stáhnout i
programový průvodce
ze Žďáru, který z recenzovaných nešpor obsahuje noty
(bohužel jen) pro odpověď responsoria (v souboru
"modlitba + liturgie + zpovědní zrcadlo").
Budou za dalších pár dní zveřejněny i všechny dosud chybějící
noty? :)
Mezi těmi, kdo se plní dojmů vrátili z Madridu, byla i moje sestra.
Mezi jejím vyprávěním zážitků z "pouti" mě obzvlášť zaujala zmínka
o několikeré společné modlitbě breviáře.
Moje sestra (snad se nebude zlobit, když ji trochu "napráskám") má
k breviáři úplně jiný vztah než já -
nikdy k němu nenašla
cestu a nikdy s ním nenašla společnou řeč.
Nějaké zkušenosti s ním už dřív udělala na DCM Vesmír - a nenašla v něm
ani trochu zalíbení. Je pro ni složitým systémem rituálů ("střídají se ve čtení
a já se jenom modlím, aby na mě nepřišla řada něco začínat, protože nevím,
kdy, jak a co") a modliteb, které jí nedávají smysl ("... blesky, mraky, chvalte
Pána ... to je mi prostě k smíchu: jak můžou blesky chválit Pána?").
(Aby bylo jasno, vůbec netrpím představou, že by každý správný
katolík měl milovat breviář - je to věc povahy, povolání, ... A kdo nás
dva zná, většinou ví, že já sice nadělám víc rádobyzbožného rámusu,
ale ségra je nakonec blíž Pánu...)
Vyprávěla mi, jak se několikrát modlili breviář cestou v autobuse z mobilu
(díky webu ebreviar.cz).
"A jeden den jsme se modlili ranní chvály v Tarragoně. Zpívané se
skupinou Credenc. To byla krása..." To vzbudilo mou zvědavost.
Se zájmem jsem záznam oněch ranních chval z Tarragony shlédl
v archivu TV Noe.
(Je potřeba trocha trpělivosti, ranní chvály začnou až po delším vstupu
hlasatelky.)
Beru to jako trochu vody na svůj mlýn - denní modlitba církve se
zpívanými žalmy a kantiky může být pro některé lidi mnohem víc oslovující
než recitovaná. I z toho důvodu má smysl snažit se připravit podklady
pro to, aby bylo možné ji zpívat.
Pod vlivem toho, co jsem zažil a četl v Německu, jsem očekával velice
tvůrčí zpracování oněch vychvalovaných zpívaných ranních chval.
Co jsem pak viděl, mě překvapilo: ranní chvály do poslední čárky
vzaté z breviáře (Všeobecný úvod k denní modlitbě církve umožňuje
pro podobné příležitosti poměrně dalekosáhlá přizpůsobení - nasnadě
by byl např. výběr textů vhodně se dotýkajících zvoleného tématu
dne) a hudebně zpracované tak, jak je to, podle toho, co jsem vyzvěděl
od kolegů-seminaristů, zvykem v pražském semináři o svátcích:
žalmy zpívané v alternaci schola-lid, antifony recitované (resp. zpívané recto tono),
responsorium zpívané na žalmový nápěv.
Zmiňovaná hudební skupina posloužila pouze zpěvem jako jeden ze střídajících se
chórů a skromným klávesovým doprovodem.
Ve své podstatě to byly velice chudé zpívané ranní chvály.
A už ty (nebo právě ty?) byly pro někoho velice oslovující.
Nejsem si jistý, co si o celé té věci mám nakonec myslet. Když jsem
slyšel antifony zpívané recto tono, bylo mi skoro do pláče a moje
první spontánní reakce byla "to nemohli dát někomu dvě stovky, aby
jim pro ty ranní chvály složil čtyři krásné antifony?"
Na druhou stranu, právě ta velká chudoba (antifony recto tono,
všechny žalmy na jeden notoricky známý nápěv - snad od Korejse)
možná umožnila zapojit se bez přípravy celému tomu velkému množství
lidí.