štítek responsoria:
I.
Opět je tu velikonoční triduum a velikonoční oktáv -
ta část roku, kdy se v ranních chválách a nešporách
místo responsoria
výjimečně zpívá antifona.
Internetový breviář si tady dopřává volnost a sází ji
(v rozporu s rubrikami tištěného breviáře,
které daný text naprosto jednoznačně určují jako antifonu)
jako veršík.
Snad s ohledem na to, aby pro tento neobvyklý strukturní prvek
nabízel formu co nejpraktičtější pro společnou recitaci
bez potřeby jakýchkoli příprav a domlouvání.
Naznačený způsob přednesu je jistě
přípustný (zvlášť při oficiu slaveném beze zpěvu),
ale to, že ho internetový breviář kanonisuje, je nešťastné.
Aplikace, kterou pro modlitbu hodinek hojně využívá i kněžstvo,
a kterou, jak se zdá, už i ČBK bere jako celkem standardní
kanál pro zveřejňování liturgických textů, by měla
co nejvěrněji reprodukovat oficiální liturgické knihy,
a svévolných úprav, jako je měnění žánrů zpěvů, se zdržet,
nebo z nich přinejmenším otevřeně a důsledně vydávat počet.
Dlužno říci, že když jsem v rámci své
budějcké diplomové práce
studoval předkoncilní překlady částí oficia do češtiny,
různého násilí na diskutované antifoně jsem byl svědkem
opravdu často (viz odd. 5.5.2, s. 66). A není to kdovíjak překvapivé.
Jde o výraznou strukturní
zvláštnost (tehdy oproti dnešku o to víc, že v předkoncilním
oficiu antifona nahrazovala více strukturních prvků),
kterou někteří redaktoři českých nešpor,
ne právě důkladně seznámení s obsahem a dějinami breviáře,
nejspíš nepochopili, a jiní možná podrobili násilné úpravě i
zcela vědomě, aby eliminovali strukturní zvláštnosti velikonočních
nešpor a udělali je tak přístupnější pro lidové modlení.
Daný (krátký, osamoceně stojící) text působí a funguje úplně
jinak ve zpívaném latinském oficiu, kde má
bohatý melismatický nápěv,
a úplně jinak, když se recituje, nebo zpívá na nápěv
jednoduchý a stručný. Prostě zarecitovat
"Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme
se z něho, aleluja" a pokračovat k antifoně před
evangelním kantikem
působí jaksi úsečně, nedopovězeně. Také to není forma právě
přívětivá pro slavení za účasti lidu (kde "lidem" myslíme
jakékoli shromáždění, které není jako celek důkladně vytrénované
ve společném slavení denní modlitby církve).
Je tudíž pochopitelné, když někdo jmenované nedostatky hledí
alespoň částečně eliminovat tím, že text antifony nechává opakovat.
Daný text v dané funkci si o nějaké prodloužení či propracování
prostě říká.
II.
Už když jsem před lety narazil na
jednu z adventních antifon
zpracovanou od Jiřího Černého jako kánon,
uvažoval jsem, je-li rozumně a vkusně možné takové
zhudebnění antifon z oficia použít při oficiu samém.
Nic jsem však nevymyslel a předběžně jsem zůstal
při zamítavé odpovědi.
S odstupem řady let tu zamítavou odpověď reviduji:
v denní modlitbě církve je jedno místo, kde by se kánon dal
zcela ústrojně uplatnit, a to právě antifona
po krátkých čteních ranních chval a nešpor ve velikonočním
oktávu.
Kánon jako způsob, jak dát stručnému textu rozvinout se
do délky i do šířky. Kánon jako kroužení kolem daného textu
(což se hodí pro osamoceně stojící antifonu, ale nebylo by
vhodné pro antifonu rámující žalm). Kánon jako jednoduchá forma
vícehlasu, která s trochou nácviku může být docela dobře
přístupná i lidovému zpěvu.
Kánon jako sváteční ozdoba - a pokud snad má nějaký zpěv
být trochu víc náročný na nácvik, je jistě vhodné, aby to byl
takový, který se během oktávu mnohonásobně opakuje,
takže se investovaná energie bohatě vrátí.
Antifona zpívaná po celý oktáv třikrát denně tento požadavek
bohatě splňuje.
Jako všechno moje hudební snažení nad rámec jednoduchých
chorálních nápěvů, ani můj
kánon na (lehce upravený) text antifony Toto je den
nestojí za mnoho. Věci přiměřené bude číst ho hlavně jako
prohlášení ve věci toho, co Pavlík považuje za žádoucí,
aby také existovalo.
Pěkný kánon na daný text by se zkrátka neztratil.
Pokoncilní římské oficium pro každou "silnou liturgickou dobu"
má skupinu pevných/neměnných zpěvů, které celou liturgickou
dobou procházejí a udávají její ráz.
Jsou to invitatoria, hymny, antifony k modlitbě uprostřed dne
a responsoria v ranních chválách a nešporách.
Responsorií jsou obvykle dvě dvojice - jedna pro neděle,
druhá pro férie. Někdy změna části tohoto pevného repertoáru
vyznačuje předěly fází dané liturgické doby.
Tak např. v době velikonoční se po slavnosti Nanebevstoupení Páně
začne zpívat nové nešporní responsorium, odkazující na blížící
se Letnice (neboť v rámci liturgické reformy byla
do nešpor dnů po Nanebevstoupení Páně jaksi propsána či pojata
svatodušní novéna).
A v době adventní se responsorium Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství,
nešporní responsorium určené jinak pro adventní neděle,
zpívá také 17. a 18. prosince.
Jak jsem něco takového vůbec nečekal,
v době, kdy jsem zkraje práce na nápěvech pro Denní modlitbu církve
zhudebňoval responsoria, mě nenapadlo
listovat breviářem a responsoria kontrolovat den po dni,
chybně jsem z prvních dvou dnů řady odvodil,
že je nedělní responsorium určeno pro celý předvánoční týden,
a tak jsem ho několik let zpíval.
Když jsem si pak náhodou všiml, jak se věci mají doopravdy,
měl jsem za to, že jde nejspíš prostě o redakční chybu.
Moje prvotní podezření, že tato podivnost vznikla omylem
v rámci redakce českého překladu, však rychle vyvrátilo
srovnání s latinským breviářem:
nedělní nešporní responsorium (právě jen) pro první dva
dny předvánočního týdne předepisuje právě i
Liturgia horarum, a to již od svého prvního vydání.
Jak to vysvětlit?
Jistě je třeba připustit možnost, že v latinském breviáři
jde o plod přehlédnutého redakčního zmatku bez hlubšího smyslu.
Pokud přeci jde o uspořádání zcela záměrné,
ve kterých směrech má smysl pátrat po jeho možném smyslu?
Liší se nějak 17. a 18. prosinec od ostatních dnů předvánočního
týdne? -- Bylo by možné upozornit na to, že podle rubrik
předtridentského pražského breviáře se antifona O Sapientia
zpívala slavnostněji než ostatní Ó antifony. Možná by se
podobné zvyklosti našly i v některých dalších místních církvích,
ale zdá se spíš nepravděpodobné,
že by byly jako slavnostnější vyzdviženy zrovna první dva dny,
a že by pokoncilní reformátoři takovou obskurní historickou
referenci kódovali zrovna použitím nedělního responsoria.
Pokud jde o zařazení responsorií do ranních chval a nešpor,
hlavním inspiračním zdrojem pokoncilní reformy se zdá být
předkoncilní mnišské oficium.
To ovšem neznalo zvláštní responsoria pro neděle a
pro celou dobu adventní vystačilo s jedinou
dvojicí (Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, 181-184),
takže odtud vítr také rozhodně nevane.
Jak ona zvláštní responsoria souvisí s ostatními texty
těch dvou dnů? Když nám jde o responsoria,
jak se to má s texty jim nejbližšími - s krátkými čteními? Pokoncilní breviář
první tři týdny doby adventní opakuje dokola jeden týdenní cyklus
krátkých čtení. Když se 17. 12. přejde na repertoár
předvánočního týdne, čtou se opět krátká čtení z téhož
cyklu, v totožném uspořádání, akorát přiřazená již ne dnům
v týdnu, ale dnům podle kalendářního data.
17. a 18. 12. se o nešporách čtou stejná krátká čtení
jako o adventních nedělích. A také se k nim zpívá nedělní
responsorium.
Jedna dávná záhada je tedy vyřešena, ale hned se vnucuje otázka nová:
proč se 18. 12., když se v ranních chválách
čte stejné krátké čtení jako o adventních nedělích,
nezpívá také responsorium z nedělních ranních chval?
1.-3. týden |
předvánoční týden |
ranní chvály |
nešpory |
neděle |
N 17. 12. |
|
1N: 1 Sol 5,23-24 |
18. 12. |
Řím 13,11b-12 |
2N: Flp 4,4-5 |
pondělí |
19. 12. |
Iz 2,3 |
Flp 3,20b-21 |
úterý |
20. 12. |
Gn 49,10 |
Srov. 1 Kor 1,7b-9 |
středa |
21. 12. |
Iz 7,14b-15 |
1 Kor 4,5 |
čtvrtek |
22. 12. |
Iz 45,8 |
Jak 5,7-8.9b |
pátek |
23. 12. |
Jer 30,21-22 |
2 Petr 3,8b-9 |
sobota |
RCH 17. 12.; 24. 12. |
Iz 11,1-2 |
|
Závěrem snad stojí za explicitní zmínku, že to naprosto není tak,
že by ona nedělní nešporní čtení vyžadovala nedělní responsorium
svým obsahem. Vztah mezi krátkými čteními a příslušnými
responsorii je zcela volný. Smysl liturgického celku
by nijak neutrpěl ani se významněji neposunul,
kdyby se po nedělním čtení místo
nedělního responsoria zpívalo to feriální
(jak se to ostatně děje 18. 12. v ranních chválách).
Když jsem se pustil do zhudebnění Denní modlitby církve,
zhudebňovaným "libretem" mi po první tři až čtyři roky
byl tkzv. "laický breviář" - jednosvazkový diurnál - resp.
jedno jeho konkrétní vydání: to z r. 1994, protože
pro studentský rozpočet byl nový breviář, když bylo možné
zadarmo získat starší, nesmyslně vysoký zbytečný výdaj.
Proto jsem v prvních letech vpodstatě ignoroval zpěvy
modlitby se čtením
a do jejich systematického doplňování do již existujících materiálů
jsem se pustil až poté, co jsem v roce 2013 začal vydělávat
a mohl si pořídit nové úplné čtyřsvazkové vydání.
Má tkzv. "kněžský" breviář
oproti "laickému" - kromě textů modlitby se čtením -
ještě nějaký další exklusivní obsah?
Otázka, kterou mě snad nikdy nenapadlo položit si.
Až jsem si během ranních chval
všiml, že v mých notách společných textů o svatých mužích
chybí responsorium Spravedliví se radují,
které breviář (třetí svazek čtyřsvazkového) předepisuje jako závaznou variantu
pro společné svátky více svatých.
Jak to?!
Zpěv po krátkém čtení
O. Měl Boží zákon ve svém srdci, [...]
O více svatých:
O. Spravedliví se radují *
a hledí na Boží tvář. Spravedliví.
V. Veselí se, jásají radostí *
a hledí na Boží tvář. Sláva Otci. Spravedliví.
(Denní modlitba církve, svazek 3, KNA 2005, s. 1770)
Nejjednodušším vysvětlením samozřejmě je, že jsem ho
přehlédl, nebo se před lety až tak nestaral, jestli
zhudebním všechny alternativní zpěvy toho kterého formuláře.
Ale nahlédnutí do onoho diurnálu z roku 1994 ukázalo,
že z jeho textů jsem tehdy nevynechal nic.
Responsorium Spravedliví se radují tam v ranních chválách
společných textů o svatých mužích prostě není.
Následné srovnání jednotlivých svazků úplných vydání
(DMC 2005; 1989; latinská editio typica 1971;
editio typica altera dosud nevlastním, ale na její obsah lze nepřímo usuzovat z DMC, která vznikla na jejím základě)
pak ukázalo překvapivou skutečnost, že (od začátku a konsistentně
mezi vydáními) toto responsorium obsahují pouze svazky
pro liturgické mezidobí. Svazek adventně-vánoční ani
postně-velikonoční ne.
To, že responsorium Spravedliví se radují chybí
v jednosvazkových vydáních Denní modlitby církve
(není ani v tom nejnovějším z r. 2007), nejsnáze
vysvětlíme jako redakční chybu při kompilaci
materiálu napříč čtyřmi svazky do svazku jediného,
popř. jako vědomé zjednodušení (než psát výstřední rubriku
"o více svatých, ale jen mimo dobu adventní, vánoční, postní a velikonoční",
radši to responsorium úplně vynecháme).
Jak ovšem vysvětlit to, že úplná vydání mají pro liturgické mezidobí
extra responsorium pro svátky více svatých,
příhodně mluvící o svatých v plurálu, narozdíl od singulárně
formulovaného Měl Boží zákon ve svém srdci,
ale svazky pro "silné doby" se omezují na responsorium jediné,
právě ono singulární?
Jistě to není obsahem, protože text responsoria
Spravedliví se radují neobsahuje nic,
co by se nedalo zpívat i v adventu, o Vánocích,
v době postní, a beze všeho by pro něj šla obvyklým způsobem
připravit i velikonoční varianta s aleluja.
Když je řeč o velikonočních variantách responsorií,
nemůžu si na okraj nepostěžovat, že způsob úpravy textů
responsorií ranních chval a nešpor
pro velikonoční variantu s aleluja je v Denní modlitbě církve
charakteristicky jiný než v její latinské předloze, takže
jsou česká alelujatická responsoria oproti odpovídajícím
latinským výrazně ukecanější -
až je příslušný tradiční nápěv (stavěný pro rozumně krátké texty),
když se pro ty dlouhé české texty použije,
nejednou napnut daleko za meze své elasticity.
Jako další možné vysvětlení se nabízí, že v době adventní,
vánoční, postní a velikonoční snad žádné oslavy více svatých,
pro něž přichází v úvahu společné texty o svatých mužích,
nejsou. Proti tomu však jest, že takové zacházení se společnými
texty by nebylo obvyklé ani rozumné, protože
commune sanctorum je vždy koncipováno tak,
aby pokrylo nejen potřeby liturgického kalendáře, který je
v dané liturgické knize (nebo jejím svazku) otištěn
a se kterým ostatní obsah knihy primárně počítá,
ale potřeby pokud možno všech možných kalendářů, se kterými by kniha
mohla být v budoucnu používána. Tzn. i potřeby svátků více
svatých mužů, které možná budou zavedeny v budoucnu a padnou
do doby adventní nebo velikonoční, jakož i svátků více
svatých mužů, které se třeba slaví nebo budou slavit jen
v jednotlivé diecési, městě, či jen v jediném kostele kvůli
ostatkům v něm chovaným.
Za nejpravděpodobnější vysvětlení považuji to,
že v době přípravy prvního vydání Liturgiae horarum
na to, že by se vedle responsoria Měl Boží zákon ve svém srdci
(resp. jeho latinského ekvivalentu)
hodil ještě druhý text pro společné oslavy více světců, prostě přišli pozdě.
Editio typica vycházela v průběhu roku 1971 v číselném pořadí
svazků, tzn. od adventu přes půst a Velikonoce k liturgickému
mezidobí. Je známé, že se až v průběhu tisku přišlo na určité
závažnější nedostatky, které se narychlo opravovaly
(doložit citací to teď hned nemůžu, ale nejpravděpodobněji
jsem to četl u Campbella,
příp. u Bugniniho).
A zdá se, že tohle je podobný případ. Nejde o úplně hrubý
nedostatek (v liturgii není nijak neslýchané zpívat
biblické texty v singuláru i o svátku více světců),
ale o drobné vylepšení, ke kterému však nejspíš došlo až v době,
kdy první dva svazky nového breviáře byly již vytištěné
a nešlo do nich zasahovat. Ale následující vydání mohla a měla
toto vylepšení aplikovat již do všech svazků, protože
žádný rozumný důvod pro jeho omezení na liturgické mezidobí neexistuje.
Každopádně objev tohoto dosud mi skrytého responsoria
značně nahlodal mou víru, že mám Denní modlitbu církve
zhudebněnou kompletně, a v to, že ve věcech, jako je obsah
společných textů o svatých, se lze (s výjimkou postních
a velikonočních specifik) spolehnout na identitu textů
mezi svazky. Kompletní korektura zhudebněných textů, až na ni časem
dojde, tak bude ještě úmornější záležitost, než jsem
dosud předpokládal.
V době vánoční a velikonoční zpíváme v ranních chválách i nešporách
alelujatické responsorium.
Před časem jsem těmto responsoriím věnoval
článek,
jehož hlavním obsahem sice byl nářek nad tím, jak obtížně se
některá z nich upravují ke zpěvu, ale dotkl jsem se v něm také
otázky, zda stereotypní melodický vzorec alelujatického
responsoria modu VI je vhodný pro ranní chvály a nešpory
ve významných liturgických dobách, když je to melodický typ velice
chudý a jeho místem v předkoncilním oficiu nebyly ranní chvály
a nešpory (dvě stěžejní hodinky každého dne, srov. SC 89),
ale malé hodinky v průběhu dne.
Responsorium z brožurky k papežským nešporám
ze slavnosti Matky Boží Panny Marie letošního roku.
(Zdroj: vatican.va)
Vrátit se k tomuto tématu mě přimělo listování
brožurkou k papežským nešporám z nedávné slavnosti Matky Boží Panny Marie.
(Mimochodem, skvělá věc: takové brožurky jsou na internetu
zřejmě ze všech papežských nešpor z posledních let -
viz stránku Odkazy.)
Vánoční alelujatické responsorium Verbum caro factum est
tam má jinou, mně dosud neznámou, bohatší melodii.
(Pro čtenářovo pohodlí jsem je "vystřihl" na obrázek.)
Co to je za responsorium? Je ta melodie tradiční, nebo vytvořená
v nedávné minulosti z pohnutek příbuzných mé výše nastíněné úvaze?
Protože nemám aktuálně dostupný
druhý díl oficiálního pokoncilního latinského antifonáře
(Antiphonale Romanum, t. II. Ad Vesperas in dominicis et festis),
podle které byla brožurka pravděpodobně připravena,
a ten beztak nejspíš neuvádí prameny jednotlivých zpěvů, šel jsem
"o stupínek tradice zpět", do antifonářů předkoncilních.
Responsorium Verbum caro se v předkoncilním římském oficiu
zpívalo v tercii a nápěv mělo náš diskutovaný prostý
(viz Antiphonale Romanum 1912, s. 235),
na jaký jsou momentálně notována všechna vánoční i velikonoční
responsoria v mém zhudebnění.
Teprve tady mě "trklo": responsorium se přeci zpívá v ranních chválách
a nešporách v předkoncilním mnišském oficiu.
Tam by tedy bohatší nápěv nejspíš dával smysl.
A skutečně, hledanou "zdobnou" variantu našeho responsoria jsem
našel v Antiphonale Monasticum 1934.
Je tam předepsána pro nešpory (s. 248), zatímco v ranních chválách (s. 242)
je s týmž textem prostší melodie, velice podobná ale nikoli
úplně totožná s naší stereotypní.
Sluší se zmínit, že responsorium v ranních chválách a nešporách
není nějakou typicky mnišskou zvláštností. Najdeme je i v řadě
předtridentských místních liturgií (resp. místních variant
římské liturgie) - můj zatím jen letmý a nedostatečně
vypovídající kontakt s prameny říká, že to byl také případ liturgie
pražské.
Latinská alelujatická responsoria zdobnějších melodií -
ať v mnišském antifonáři, ať, najdu-li jaké, v rukopisných pramenech -
bych měl v budoucnu trochu prozkoumat a z toho zkoumání příp. vyvodit
důsledky pro svou tvorbu. Protože si stále myslím, že není správné,
aby doba vánoční a velikonoční - doby to v rámci liturgického
roku velmi významné - byly v hudebním tvaru oficia poznamenány
melodicky výjimečně nudnými responsorii.