Blog

Povýšení svatého kříže, Milevsko 13. 9. 2023

"Svatý hřeb"

V létě 2020 geofysikální průzkum kostela sv. Jiljí v areálu milevského premonstrátského kláštera odhalil dosud neznámé prostory v hmotě severní zdi chrámové lodi, interpretované jako trezorová místnost a přístupová chodba k ní. Z nově objevené místnosti vybíhá menší dutina, snad po vyhnilém trámu, a hluboko v ní sonda s kamerou našla trosky dřevěné schránky s ozdobami z drahých kovů. Při rozebírání trosek po jejich vyzvednutí pak byl mezi nimi nalezen železný předmět hřebovitého tvaru ozdobený zlatým křížkem. Objevitelé nešli daleko pro senzační interpretaci: jde o relikvii, část hřebu považovaného za jeden z těch, které se staly nástroji Kristova umučení. Hluboko do dutiny za tajnou místností byla vzácná relikvie ukryta snad v obavách z drancování v období husitských válek.

Provedené expertízy přinesly data, která připravenou legendu neproblematisovala, a církevní i světští představitelé se pustili do práce, aby objev pokud možno obrátili ve zdroj příjmů pro klášter i region. Zrodila se značka "Svatý hřeb z Milevska" (1, 2).

Nešpory

13. 9. 2022 byl hřeb v milevském klášteře poprvé představen veřejnosti - od 16:00 se konala tisková konference o objevu a výsledcích provedených znaleckých zkoumání, v 17:00 navázaly první nešpory Povýšení svatého kříže, slaveného tu nově, podle všeho právě s ohledem na relikvii, jako slavnost. Skromnou ukázku z těch nešpor pro budoucnost uchoval sestřih Jaroslava Mareše (0:36 vstupní průvod, 5:18 okuřování oltáře, 11:46 snad přímluvy / závěr nešpor).

Že se relikvie spojená s umučením Páně slaví o tematicky příbuzném svátku již figurujícím v liturgickém kalendáři, to dobře odpovídá dnes platným předpisům (srov. Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri, Notitiae 1997, s. 284-297, čl. 6).
Do r. 1914 se v českých zemích slavil také samostatný svátek Kopí a hřebů Páně. (K okolnostem jeho zrušení Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 1914/4, s. 360)

První nešpory Povýšení svatého kříže se v Milevsku slavily i letos, za pěvecké a ceremoniální podpory ze Strahova a za předsednictví českobudějovického biskupa, v jehož diecési se klášter nachází. Premonstráti tentokrát sami zveřejnili několik videoukázek:

• responsorium Nos autem gloriari oportet (CANTUS 007238)
• Magnificat (česky, nápěv II.D se slavnostní mediací) a antifona Crux Iesu Christi (CANTUS 001963)
• otčenáš, orace, požehnání, Benedicamus Domino, Salve Regina

Za pozornost stojí, jak se při zpěvu českého textu Magnificat na nápěv se slavnostní mediací ve více verších nedostává slabik. (Já v česky zpívaném oficiu slavnostní mediace nikdy nepoužívám a do českého antifonáře s nimi nepočítám.)

Antifona k Magnificat nesouhlasí s žádnou z těch, které má pro svátek Povýšení svatého kříže solesmeské Antiphonale Romanum II, a nakolik se dá soudit podle CantusIndexu, je specifická pro premonstrátskou tradici.

Že se na konci nešpor po požehnání místo Ite in pace (Jděte ve jménu Páně) zpívá Benedicamus Domino je věc rubrikám pokoncilního breviáře cizí, ale v již zmíněném solesmeském antifonáři dovolená, hlavně jako možnost použít tradiční nápěvy. (Jak efektní některá sváteční zpracování jsou je na záznamu z Milevska dobře předvedeno.) Pro premonstráty ovšem Benedicamus v nešporách pokoncilního oficia žádnou novinkou nedávného data není, ti si ho kodifikovali už v roce 1988 v Thesaurus liturgiae Praemonstratensis (viz na konci nečíslovaných stránek se zpěvy nedělních nešpor).

Závěrem

Nikdo mě nebude podezírat, že bych neměl rád relikvie, zvlášť stanou-li se záminkou k úpravě místního liturgického kalendáře a dokonce ke slavnostním nešporám. Přeci by mi ale v tomto případě bylo milejší ze strany církevních představitelů víc zdrženlivosti a historické přísnosti - i kdyby to znamenalo méně nešpor.

Samozřejmě dnes u mnoha relikvií nemůžeme dojít až k evidenci jejich pravosti, ale můžeme se opírat alespoň o delší historii zdokumentované úcty k nim. Domnělá relikvie, která je spektakulárně objevena v 21. století a není ji možné přesvědčivě spojit s jednoznačnými historickými doklady, že, kde, kdy a kým jí skutečně byla prokazována úcta jakožto hřebu z Kristova kříže, může být opatrně zpřístupněna soukromé úctě, kdyby jí snad někdo chtěl úctu prokazovat (a příp. pak lze škálovat míru oficiálního církevního schválení a liturgického slavení, opírajícího se primárně o onu lidovou úctu a případné zázraky, ne o jistotu historické pravosti relikvie). Hned kolem ní, jen na základě vývodů z toho mála, co o ní s jistotou víme, slavit pontifikální nešpory a udělovat s ní požehnání, je projev lehkověrnosti, která církvi nesluší a na vážnosti nepřidává.

Relikvie a kalendář kostela

Obecný a partikulární kalendář

Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského Ženicha. ...

Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně. (SC 102)

Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary. (SC 104)

Svátky svatých mají pevné místo v liturgickém roce. Základní osou křesťanské liturgie je však slavení tajemství Kristova života. Svátky svatých mají přiměřeně nižší prioritu a neměly by v kalendáři obsadit příliš mnoho dní, aby zůstal zachován organismus temporálu se svým průběžným čtením Písma. Svatých, které církev uctívá, je však příliš mnoho. (Tak, že slavit každého zvláštní oslavou by si vynutilo ne roční, ale několikaletý cyklus sanktorálu :) ) "Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam." (SC 111)

Na věc se ale lze dívat i z druhé strany: úcta světce má obvykle zdroj a centrum v místě, kde bylo pohřbeno jeho tělo a kde se na jeho přímluvu děly/dějí zázraky. Úcta některých světců se pak z různých důvodů rozšířila - třeba až na celou církev. Přesto však slavení svátků svatých je záležitostí podstatně vázanou na určité místo.

Je tedy věci přiměřené, že rozlišujeme kalendář obecný, obsahující svátky slavené celou katolickou církví latinského obřadu, a od něj odvozené kalendáře partikulární, které nad to přidávají oslavy vlastní té které diecézi, řeholní společnosti nebo kostelu. (Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, dále VPLRK /anglicky zde/, č. 52; česky jsou v publikaci Dokumenty liturgické obnovy.)

Kalendář kostela

Kalendář kostela je kalendář diecéze nebo řeholní společnosti doplněný o vlastní oslavy kostela uvedené v Tabulce liturgických dnů (hlavní patron místa, výročí posvěcení, titul kostela) a oslavy svatých, jejichž těla jsou v daném kostele uložena (VPLRK č. 52c).

Poslední jmenovaný případ na jednu stranu asi není na místě vykládat úplně restriktivně ("slaví se takto jen svatý, z jehož těla je v daném kostele pohřbena většina"), na druhou stranu je zjevné, že na mikroskopické úlomky kůstek zasazované obvykle do oltářů se toto pravidlo nevztahuje. (Srov. Kubíček Ant.: O závaznosti direktáře, propria a diecésního rituálu, Časopis katolického duchovenstva, 1892/6, s. 328.)

Je zřejmé, že kostelů s význačnými ostatky některého svatého není v českých zemích mnoho. Pokud jde o českou provincii, bezkonkurenční nahromadění takových ostatků je v pražské katedrále. (A metropolitní kapitula je prý zvláštního kalendáře svého kostela velmi dbalá.) Popravdě ale neznám ani zdaleka všechny svaté pohřbené u svatého Víta a o tom, kde jsou v Čechách další, nemám, až na pár výjimek (sv. Norbert, sv. Zdislava), tušení. Zkoušel jsem najít nějakou publikaci, která by obsahovala seznam, ale zatím bez úspěchu.

Nevím o tom, že by liturgické normy přesně určovaly, v jakém stupni se má oslava svatého pohřbeného v daném kostele slavit. VPLRK 54 stanoví, aby se vlastní oslavy obvykle slavily jako závazné nebo nezávazné památky. Zároveň ale připouští slavení ve vyšším stupni na některých místech. Zdá se tedy možné, aby byl i hypotetický svatý, který vůbec není zapsán v kalendáři českých a moravských diecézí, ale je pohřben v některém zdejším kostele, tamtéž slaven svátkem nebo slavností, i pokud není titulárním světcem dané svatyně.

Od letošní pouti do Staré Boleslavi jsem přemýšlel nad (zákonnými) možnostmi místně specifických liturgických textů. I když jsem se zatím nedobral definitivní odpovědi, vše nasvědčuje tomu, že schvalování liturgických textů je výhradně v kompetenci římské kongregace pro bohoslužbu a tudíž je ať vytváření nových textů, ať přejímání textů z cizích proprií pro speciální místní potřeby ("máme tady nohu svatého Bonifáce, budeme tedy slavit jeho svátek s texty z Německa") nepřípustné a pro oslavy "exotických" svatých zahrnutých v kalendáři kostela je třeba použít texty z commune.