štítek relikvie:
Ve dnech 19. 10. - 1. 11. navštíví vybraná místa v naší zemi
ostatky sv. Tomáše Akvinského.
Pokud je mi známo, slavení oficia v přítomnosti
putujících ostatků svatých není nikde soustavně upraveno.
V roce 2016 však Kongregace pro bohoslužbu vydala
notificatio k putování význačných ostatků
blahoslavených (Notitiae 2016, s. 36-38).
Část se týká právě jen blahoslavených,
ale pokyny ohledně oficia jsou zcela obecné povahy,
a platí-li i pro blahoslavené, je tím spíše třeba vztáhnout je
na svaté:
|
Pro Missae et Divini Officii celebratione, textus (in variis linguis)
adhibendi sunt iam approbati, aut, cum desunt, debent desumi ex respectivo Communi sive Missalis Romani et Ordinis Lectionum Missae
sive Liturgiae Horarum; si vero textus iam approbati desunt, formularia quae in Communi exstant adhibenda sunt.
... i
testi (in varie lingue) già debitamente approvati, attingendo per i mancanti al Comune corrispondente ...;
in mancanza di testi già approvati, si attinge
ai formulari del Comune.
|
Pro slavení mše a božského oficia se použijí již schválené
texty (v různých jazycích),
chybějící části se doplní z příslušných
společných textů misálu a lekcionáře, resp. denní modlitby církve.
Pokud schválené texty nejsou k disposici,
použijí se formuláře ze společných textů.
|
|
(Latinský text sám o sobě je nejasný.
Obě podmínkové věty
i jejich konsekventy jsou skoro totožné
a není zřejmé, jestli neříkají dvakrát totéž,
a pokud ne, pak na jaké přesně případy se vztahují.
Překlad se opírá o italskou verzi.)
|
|
Missa et Officium Beati nequeunt celebrari si, illis in diebus, celebrationes occurrant quae nn. 1-5 in “Tabula dierum liturgicorum secundum ordinem praecedentiae disposita” indicantur; si vero occurrant
in diebus nn. 6-9 de dicta “Tabula”, Missa et Officium Beati, Episcopo
dioecesano consentiente (cf. Institutio generalis Missalis Romani, n. 374),
permittuntur. Diebus tamen dominicis (temporis Nativitatis et per annum), una tantum Missa in honorem Beati celebrari potest, dum aliae
Missae et Liturgia Horarum de dominica esse debent.
|
Mši a oficium o blahoslaveném není možné slavit,
pakliže na ony dny připadají oslavy, které jsou
v Tabulce liturgických dnů pod čísly 1-5;
jestliže však jde o oslavy pod čísly 6-9 řečené Tabulky,
se souhlasem diecésního biskupa (srov. VPŘM 374)
se mše a oficium o blahoslaveném připouští.
O nedělích (v době vánoční a v liturgickém mezidobí)
se však smí slavit jen jedna mše ke cti blahoslaveného,
zatímco ostatní mše a denní modlitba církve
mají být z neděle.
|
Tedy:
v přítomnosti putujících ostatků se počítá se slavením (mše a)
oficia o světci, pokud to připouští liturgický kalendář.
Kalendářní hranice přípustnosti je narýsována
restriktivněji než ve VPDMC 245 pro votivní oficia.
(Odiosa sunt restringenda, takže by se asi dalo argumentovat, že tato restriktivnější
hranice platí právě jen pro ostatky blahoslavených a pro svaté
se smí postupovat podle benevolentnějšího ustanovení VPDMC 245.
Ale to ať případně dělá, koho by restriktivnější
pravidla tísnila. Mě netísní a přijdou mi rozumná.)
Ze třinácti dnů nadcházejícího putování
vylučují oficium o sv. Tomáši tři:
dvě neděle v liturgickém mezidobí a slavnost Všech svatých.
O svátku sv. Šimona a Judy (28. 10.) by pak byl potřeba souhlas
diecésního biskupa.
| ne |
po |
út |
st |
čt |
pá |
so |
|
19. 10. |
| 20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
| 27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
1. 11. |
|
Nic se nestanoví o tom, v jakém stupni se má oficium
o svatém slavit, ale pokyny o doplnění vlastních textů
částmi z commune mluví pro oficium odpovídající stupni,
kdy se většina nebo všechny texty berou o svatém,
tedy svátku nebo slavnosti.
Blízkou analogií jsou předpisy o zohlednění význačných
ostatků svatých ve vlastním kalendáři kostela.
Instrukce Calendaria particularia,
čl. 11, pro takové případy počítá standardně jen s oslavou
ve stupni památky.
(Notitiae 1970, s. 348nn.)
Nový notový materiál
s dominikánskými texty o sv. Tomáši Akvinském
jsem připravil spíš u příležitosti
než pro příležitost - že by z něj letos někdo
zpíval neočekávám.
Přítomnost ostatků každopádně nic nemění na tom, že není legální,
aby nedominikáni jen tak používali řádové liturgické texty,
zvlášť když formulář památky sv. Tomáše Akvinského je standardní
součástí Denní modlitby církve.
Na druhou stranu se však dá očekávat, že v okolí ostatků
svatého dominikána nebude nouze o jeho živé spolubratry -
a tedy ani o příležitost zúčastnit se oficia slaveného
podominikánsku.
"Svatý hřeb"
V létě 2020 geofysikální průzkum kostela sv. Jiljí
v areálu milevského premonstrátského kláštera odhalil dosud
neznámé prostory v hmotě severní zdi chrámové lodi,
interpretované jako trezorová místnost a přístupová chodba
k ní. Z nově objevené místnosti vybíhá menší dutina,
snad po vyhnilém trámu, a hluboko v ní
sonda s kamerou našla trosky dřevěné schránky s ozdobami
z drahých kovů. Při rozebírání trosek po jejich vyzvednutí pak
byl mezi nimi nalezen železný předmět hřebovitého tvaru
ozdobený zlatým křížkem. Objevitelé nešli daleko pro senzační
interpretaci: jde o relikvii, část hřebu
považovaného za jeden z těch, které se staly nástroji
Kristova umučení. Hluboko do dutiny
za tajnou místností byla vzácná relikvie ukryta snad v obavách
z drancování v období husitských válek.
Provedené expertízy přinesly data, která připravenou legendu
neproblematisovala, a církevní i světští představitelé se
pustili do práce, aby objev pokud možno obrátili ve zdroj příjmů
pro klášter i region. Zrodila se značka "Svatý hřeb z Milevska"
(1,
2).
Nešpory
13. 9. 2022 byl hřeb v milevském klášteře
poprvé představen veřejnosti -
od 16:00 se konala tisková konference o objevu a výsledcích
provedených znaleckých zkoumání,
v 17:00 navázaly první nešpory Povýšení svatého kříže, slaveného
tu nově, podle všeho právě s ohledem na relikvii, jako slavnost.
Skromnou ukázku z těch nešpor pro budoucnost uchoval
sestřih Jaroslava Mareše (0:36 vstupní průvod, 5:18 okuřování oltáře, 11:46 snad přímluvy / závěr nešpor).
Že se relikvie spojená s umučením Páně slaví o tematicky
příbuzném svátku již figurujícím v liturgickém kalendáři,
to dobře odpovídá dnes platným předpisům
(srov. Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri,
Notitiae 1997, s. 284-297, čl. 6).
Do r. 1914 se v českých zemích slavil také samostatný svátek
Kopí a hřebů Páně.
(K okolnostem jeho zrušení Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 1914/4, s. 360)
První nešpory Povýšení svatého kříže se v Milevsku
slavily i letos, za pěvecké a ceremoniální podpory
ze Strahova a za předsednictví českobudějovického
biskupa, v jehož diecési se klášter nachází.
Premonstráti tentokrát sami zveřejnili několik videoukázek:
Za pozornost stojí, jak se při zpěvu českého textu Magnificat
na nápěv se slavnostní mediací ve více verších nedostává
slabik. (Já v česky zpívaném oficiu slavnostní mediace nikdy
nepoužívám a do českého antifonáře s nimi nepočítám.)
Antifona k Magnificat nesouhlasí s žádnou z těch,
které má pro svátek Povýšení svatého kříže solesmeské
Antiphonale Romanum II, a nakolik se dá soudit podle
CantusIndexu, je specifická pro premonstrátskou tradici.
Že se na konci nešpor po požehnání místo
Ite in pace (Jděte ve jménu Páně) zpívá Benedicamus Domino
je věc rubrikám pokoncilního breviáře cizí,
ale v již zmíněném solesmeském antifonáři dovolená,
hlavně jako možnost použít tradiční nápěvy.
(Jak efektní některá sváteční zpracování jsou je na záznamu
z Milevska dobře předvedeno.)
Pro premonstráty ovšem Benedicamus v nešporách pokoncilního
oficia žádnou novinkou
nedávného data není, ti si ho kodifikovali už v roce 1988
v Thesaurus liturgiae Praemonstratensis
(viz na konci nečíslovaných stránek se zpěvy nedělních nešpor).
Závěrem
Nikdo mě nebude podezírat, že bych neměl rád relikvie,
zvlášť stanou-li se záminkou k úpravě místního liturgického
kalendáře a dokonce ke slavnostním nešporám.
Přeci by mi ale v tomto případě bylo milejší ze strany
církevních představitelů víc zdrženlivosti a historické přísnosti
- i kdyby to znamenalo méně nešpor.
Samozřejmě dnes u mnoha relikvií nemůžeme
dojít až k evidenci jejich pravosti, ale můžeme se opírat
alespoň o delší historii zdokumentované úcty k nim.
Domnělá relikvie, která je spektakulárně objevena v 21. století
a není ji možné přesvědčivě spojit s jednoznačnými historickými
doklady, že, kde, kdy a kým jí skutečně byla prokazována úcta
jakožto hřebu z Kristova kříže, může být opatrně
zpřístupněna soukromé úctě, kdyby jí snad někdo chtěl
úctu prokazovat
(a příp. pak lze škálovat míru oficiálního církevního schválení
a liturgického slavení, opírajícího se primárně o onu lidovou
úctu a případné zázraky, ne o jistotu historické pravosti
relikvie).
Hned kolem ní, jen na základě vývodů z toho mála, co o ní
s jistotou víme, slavit pontifikální nešpory a udělovat
s ní požehnání, je projev lehkověrnosti, která
církvi nesluší a na vážnosti nepřidává.
Obecný a partikulární kalendář
Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během
roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského
Ženicha. ...
Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho
vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání
blaživé naděje a příchodu Páně. (SC 102)
Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků
a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni
k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu
dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá
církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem
trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad,
který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich
zásluhy Boží dary. (SC 104)
Svátky svatých mají pevné místo v liturgickém roce.
Základní osou křesťanské liturgie je však slavení tajemství Kristova
života. Svátky svatých mají přiměřeně nižší prioritu a neměly
by v kalendáři obsadit příliš mnoho dní, aby zůstal zachován
organismus temporálu se svým průběžným čtením Písma.
Svatých, které církev uctívá, je však příliš mnoho.
(Tak, že slavit každého zvláštní oslavou by si vynutilo ne roční,
ale několikaletý cyklus sanktorálu :) )
"Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy
nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny
jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam." (SC 111)
Na věc se ale lze dívat i z druhé strany: úcta světce má obvykle
zdroj a centrum v místě, kde bylo
pohřbeno jeho tělo a kde se na jeho přímluvu děly/dějí zázraky.
Úcta některých světců se pak z různých důvodů rozšířila - třeba až
na celou církev. Přesto však slavení svátků svatých je
záležitostí podstatně vázanou na určité místo.
Je tedy věci přiměřené, že rozlišujeme kalendář obecný,
obsahující svátky slavené celou katolickou církví latinského obřadu,
a od něj odvozené kalendáře partikulární, které nad to přidávají
oslavy vlastní té které diecézi, řeholní společnosti nebo kostelu.
(Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, dále VPLRK
/anglicky zde/, č. 52; česky jsou v publikaci Dokumenty liturgické obnovy.)
Kalendář kostela
Kalendář kostela je kalendář diecéze nebo řeholní společnosti
doplněný o vlastní oslavy kostela uvedené v Tabulce
liturgických dnů (hlavní patron místa, výročí posvěcení,
titul kostela) a
oslavy svatých, jejichž těla jsou v daném kostele uložena
(VPLRK č. 52c).
Poslední jmenovaný případ na jednu stranu asi není na místě
vykládat úplně restriktivně ("slaví se takto jen svatý, z jehož
těla je v daném kostele pohřbena většina"), na druhou stranu je zjevné,
že na mikroskopické úlomky kůstek zasazované obvykle do oltářů
se toto pravidlo nevztahuje.
(Srov. Kubíček Ant.: O závaznosti direktáře, propria a diecésního rituálu, Časopis katolického duchovenstva, 1892/6, s. 328.)
Je zřejmé, že kostelů s význačnými ostatky některého svatého není
v českých zemích mnoho. Pokud jde o českou provincii, bezkonkurenční
nahromadění takových ostatků je v pražské katedrále.
(A metropolitní kapitula je prý zvláštního kalendáře svého kostela
velmi dbalá.)
Popravdě ale neznám ani zdaleka všechny svaté pohřbené u svatého
Víta a o tom, kde jsou v Čechách další, nemám, až na pár výjimek
(sv. Norbert, sv. Zdislava), tušení.
Zkoušel jsem najít nějakou publikaci, která by obsahovala seznam,
ale zatím bez úspěchu.
Nevím o tom, že by liturgické normy přesně určovaly, v jakém stupni
se má oslava svatého pohřbeného v daném kostele slavit.
VPLRK 54 stanoví, aby se vlastní oslavy obvykle slavily jako závazné nebo
nezávazné památky. Zároveň ale připouští slavení ve vyšším stupni
na některých místech. Zdá se tedy možné, aby byl i hypotetický svatý,
který vůbec není zapsán v kalendáři českých a moravských diecézí,
ale je pohřben v některém zdejším kostele, tamtéž slaven svátkem
nebo slavností, i pokud není titulárním světcem dané svatyně.
Od letošní pouti do Staré Boleslavi
jsem přemýšlel nad (zákonnými) možnostmi místně specifických
liturgických textů. I když jsem se zatím nedobral definitivní
odpovědi, vše nasvědčuje tomu, že schvalování liturgických textů
je výhradně v kompetenci římské kongregace pro bohoslužbu
a tudíž je ať vytváření nových textů, ať přejímání textů z cizích
proprií pro speciální místní potřeby
("máme tady nohu svatého Bonifáce, budeme tedy slavit jeho
svátek s texty z Německa") nepřípustné a pro oslavy "exotických"
svatých zahrnutých v kalendáři kostela je třeba použít texty z commune.