Přinejmenším z hlediska kalendáře a liturgických textů
se dnešní (v době zveřejnění článku už včerejší)
den, kdy si připomínáme sv. Zdislavu,
slaví nejslavněji v Řádu kazatelů,
kde má stupeň svátku nebo slavnosti
a tomu přiměřené vlastní texty.
To je dobrá příležitost k nahlédnutí
do dostupných dominikánských liturgických zpěvníků.
První část
Zpěvníčku k průvodu po nešporách
tvoří řada antifon, doplněných vždy veršíkem
a modlitbou.
O Panně Marii nepostradatelná Salve, Regína
(jako všechny staré řády mají i dominikáni svůj vlastní nápěv,
dostatečně podobný i nepodobný těm ostatním);
o sv. Dominikovi antifona O Lumen
a responsorium O Spem miram.
Z mého pohledu nejpozoruhodnější jsou dvě zbylé,
věnované místním dominikánským světcům.
Antifona o sv. Zdislavě Manum suam
je poměrně jednoduše stavěná v osmém modu.
Nepřekračuje jeho standardní ambitus, nejdelší melismata
se omezují na tři noty.
Nevykazuje žádné křiklavé nedostatky, ovšem to, že každá fráze
končí na finále, působí pokud ne přímo únavně, pak rozhodně
spíše prostě. Inopi mi zní jako tvrdý náraz -
jako by si melodie říkala ještě o jedno melisma na druhé slabice.
Text antifony je vzat doslovně z Přísl 31,20.25
ve vulgátním znění.
I kdyby antifona nebyla určena k oslavě světice povýšené
ke cti oltáře teprve nedávno, doslovně biblický text
i charakter nápěvu ukazují na vznik v prostředí,
které se neodvažuje latinsky básnit a skládání
chorálních melodií v něm není právě běžný způsob hudebního
projevu.
Na druhou stranu použití textu Vulgaty by mohlo ukazovat
na starší původ. Antifona na poměrně nespecifický
biblický text by mohla
být vzata např. z nějakého staršího obecného formuláře.
Antifonu s podobným textem
databáze Cantus zná z formulářů o sv. Anně.
[EDIT 16.10.2017]
Zase jednou mám nemilou povinnost opravit vlastní omyl
z nedosti důkladné práce s literaturou:
ta podobná antifona, pro niž výše odkazováno do databáze Cantus,
figuruje i v potridentském římském oficiu jako antifona
k Magnificat druhých nešpor v commune svatých nepanen.
Co je ale důležitější: při hledání zdroje dominikánské
antifony jsem měl nahlédnout do řádového antifonáře
(Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 108*).
Tam bych byl zjistil, že nejde o novodobý výtvor bratří české
provincie, ale o doslovně převzatou antifonu,
která se v předkoncilním dominikánském
oficiu zpívala rovněž v commune svatých nepanen, k Benedictus.
Jak jiná je antifona Ave florum flos!
Text je formulován jako modlitba oslovující sv. Hyacinta.
Je rýmovaný, bohatá přirovnání se neštítí klišé a
superlativů - vyjadřuje se jazykem středověkých rýmovaných
oficií, a i charakter nápěvu tomu odpovídá.
Vzhledem k tomu, že sv. Hyacint byl svatořečen již r. 1597,
diagnóza možná není daleko od pravdy.
Vznikla antifona v Čechách? Nebo v Polsku?
Zdá se, že čeští dominikáni jsou, přiměřeně svému specifickému
poslání a pěveckým schopnostem dnešní populace,
ve věci zpívaného oficia spíše úsporní, při zohlednění zásady
odstupňované slavnostnosti. Je mi ale moc sympatické,
že se, jak se zdá ukazovat antifona Manum suam,
starají o svůj poklad chorálních zpěvů nejen jako jeho
opatrovatelé, ale i pokud jde o jeho rozšiřování.
Že dominikánský chorál není mrtvý exponát nebo jednou provždy
uzavřený kánon, ale budova principielně otevřená přístavbám.
Nedávno jsem v katalogu fakultní knihovny TF JČU náhodou
objevil titul do té doby mi neznámý a v žádné jiné české
veřejné knihovně nechovaný: sešit s prozatímními texty
denní modlitby církve pro slavnost bl. Hroznaty,
vydané r. 1997 u příležitosti jeho
prohlášení za hlavního patrona plzeňské diecéze
(orig. viz AAS 89 (1997), s. 445). Kdo mě zná, toho nepřekvapí,
že se mi při zjištění, že publikace podle katalogu
obsahuje notový záznam, rozbušilo srdce, a pojal jsem úmysl
při nejbližší příležitosti ji prostudovat.
Denní modlitba církve. 14. července, bl. Hroznaty, mučedníka,
patrona plzeňské diecéze. [s.l.] 1997.
Jedná se o jednoduchý sešit o 48 stranách;
text je sázený na počítači,
snad ještě v nějakém DOSovském textovém editoru
(nakolik lze něco soudit z primitivního "monospace" písma).
Text je doplněn řádky chorální (pro nápěvy psalmodie)
i moderní (pro antifony) notace, zřejmě rovněž počítačově
sázené.
Pro náležité vychutnání článku bude většině čtenářů scházet
možnost nahlédnout do publikace, o které se tu píše.
Protože je velmi těžko dostupná (nevím o tom, že by bylo možné
vypůjčit si ji někde kromě knihovny TF JČU), adresoval
jsem plzeňskému biskupství žádost o svolení s veřejným sdílením
snímků, které jsem si z Českých Budějovic přivezl.
Zatím jsem ale takové svolení neobdržel a bez něj nic
zveřejňovat nechci. Kdo to má do Českých Budějovic daleko,
může si prozatím dobrou rámcovou představu udělat z níže
zmiňovaných a odkazovaných premonstrátských řádových textů,
které jsou celé online.
Texty
Obsaženy jsou kompletní texty od prvních nešpor do kompletáře
po nešporách druhých. Ač nikde není výslovně uveden stupeň
slavení, z toho, že jsou zahrnuty první nešpory, lze jednoznačně
usuzovat na slavnost, jak by to u hlavního patrona diecéze
bylo lze očekávat. Tomu odpovídá konečně i formulace
antifony invitatoria.
Za normálních okolností by se při slavení
bl. Hroznaty ve stupni slavnosti vlastní texty jeho památky,
obsažené v národním propriu denní modlitby církve,
(obsahující pouze druhou lekci modlitby se čtením a její
responsorium, antifony k evangelním kantikům a závěrečnou
modlitbu) doplnily částmi ze společných textů
o jednom mučedníkovi.
Ve zkoumané publikaci však z těchto textů nenajdeme nic
a naopak jsme konfrontováni s velkým množstvím textů
nově složených.
Protože tyto texty z větší části souhlasí
s texty svátku bl. Hroznaty v premonstrátském řádovém propriu
a některé z nich, jak uvidíme dále, naznačují, že místem
vzniku a/nebo původního určení by mohl být speciálně
tepelský klášter,
je prakticky jisté, že byly původně premonstrátské texty
druhotně převzaty diecésí.
V první řadě zmiňme hymny. Zatímco v breviáři
nejsou žádné a "zelený hymnář" má volitelně jedinou
(nezpívatelnou) báseň Ivana Slavíka, zkoumaný formulář
obsahuje vlastních hymnů kompletní sadu.
Hymnus k prvním nešporám Dospíváš pln ctností v květu
povšechně mluví o Hroznatově mládí a ctnostech.
Hymnus k modlitbě se čtením,
Zdráv buď, květe bez poskvrny,
sdílí s prvním jmenovaným některé oblíbené obrazy (květ, růže).
Prostřední z jeho tří slok se ke světci
obrací s prosbou o ochranu Teplé, což by mohlo ukazovat
na místo, pro které hymnus vznikl. Mezi ostatními vyčnívá
metrem (4x7 místo 4x8) a drobnými prohřešky proti vznešenému
hymnickému jazyku (hovorové tvary oslavujem, milujem)
a gramatické konsistenci (celý hymnus je formulován v 1. os. pl.,
ale v první sloce se nesystémově mihne 1. os. sg.
"Hroznato, má naděje").
Bílý šat už nosíš nyní, hymnus ranních chval,
v útržcích a náznacích (jinak to v hymnu "římské liturgické
délky" ani moc nejde) vypráví historii Hroznatových vztahů
s premonstrátským řádem. I tady je možné dohadovat se
o premonstrátském původu textu: nepremonstrát by jako básnické
označení pro řád těžko použil výraz "synové Mariini",
který mimo kontext premonstrátské spirituality může označovat
členy řady dalších mariánsky založených řádů, ale i úplně
všechny křesťany.
Na začátku druhých nešpor konečně stojí hymnus
Zlí nedbají tvé svatosti, tematisující Hroznatovu
mučednickou smrt.
Všechny kromě hymnu k modlitbě se čtením se uzavírají
stejnou závěrečnou slokou, jejímž obsahem však není doxologie,
nýbrž prosba adresovaná Bohu o teologální ctnost lásky,
popř. morální apel na pěvce/posluchače. (Formulace není
příliš jasná.)
Ostatní hodinky není v novodobých dějinách římského oficia
obvyklé opatřovat vlastními hymny - výjimečně se tak děje
jen o některých význačných dnech z cyklu temporálu.
Hroznatovský sešit to ctí a přetiskuje pro ně standardní
hymny z breviáře:
Kriste, ty jsi den a světlo (kompletář po prvních
nešporách), Dobrý Pane Ježíši (modlitba uprostřed
dne dopoledne), V tento nyní polední čas (v poledne),
Miluj Pána, Boha svého (odpoledne),
Chvála tobě, Otče věčný (kompletář po druhých nešporách).
Žalmy jsou vzaty řádně ze společných textů o jednom mučedníkovi,
pro modlitbu uprostřed dne z doplňovacího cyklu, jak to
o slavnosti náleží (když nepřipadne na neděli).
Ze stejných společných textů pocházejí
i všechna krátká čtení, ale některá jsou v jiném překladu,
než je v breviáři.
Přímluvy jsou rovněž vzaty ze společných textů,
ale jsou do nich vždy před závěrečnou prosbu přidány
dvě za potřeby "naší kanonie".
To je vůbec nejpádnější důkaz premonstrátského původu textů,
nutící ptát se, zda při převzetí diecésí vůbec prošly
nějakou redakcí, anebo byla z Teplé převzata bez úprav
již celá hotová sazba.
Ze společných textů je dále vzato
responsorium a antifona k Magnificat pro první nešpory,
stejně jako antifony k modlitbě uprostřed dne.
Zbytek formuláře tvoří vlastní texty.
Ty obnášejí
sadu antifon k nešporním žalmům (opakovaných v prvních
i druhých nešporách), responsoria po krátkých čteních
ranních chval a nešpor, antifonu k Benedictus a Magnificat
(jiné, než jsou v běžném českém breviáři);
antifonu invitatoria, sadu antifon k žalmům modlitby
se čtením, veršík po nich,
obě čtení s responsorii (první čtení není vzaté
ze společných textů, druhé čtení ani jeho responsorium
se neshodují s tím, co je pro památku bl. Hroznaty v breviáři);
sadu antifon k žalmům ranních chval;
veršíky po krátkých čteních modlitby uprostřed dne.
Řeč dosud nebyla o závěrečné modlitbě. Ta je na první pohled
jiná, než v českém breviáři. Bližší pohled ale ukáže,
že jde akorát o jiný překlad téhož originálního latinského
textu. Téže modlitby, se kterou byl den bl. Hroznaty
slaven od jeho blahořečení na sklonku 19. stol. v pražské
provincii a patrně i v českých premonstrátských kanoniích.
Lze v rámci vlastních textů vysledovat nějaké zvláštní
vztahy, či nějaký cílevědomě sledovaný program?
Ve druhých nešporách si můžeme všimnout, že hymnus mluví
o umučení a antifony světce oslavují a oslovují již jako někoho,
kdo je v nebeské slávě.
(V prvních nešporách jsou tytéž antifony použity zřejmě druhotně
a návaznost na hymnus jako v druhých nešporách tam nenajdeme.)
Cykly antifon pro modlitbu se čtením a ranní chvály
jsou "biografické", vztahují se převážně k pozemskému životu
světce.
Žádné další nápadné struktury jsem nezaznamenal.
Vývoj formuláře
Když zkoumaný formulář vydaný pro plzeňskou diecési
(a původně nejspíš používaný v Teplé) porovnáme s formulářem
v premonstrátském řádovém propriu (viz odkaz výše),
všimneme si určitých odlišností.
Text antifony invitatoria je upraven podle stupně slavení
("o svátku" / "o slavnosti").
Pro modlitbu se čtením najdeme v premonstrátských textech
hymnus, který známe z prvních nešpor, a hymnus
Zdráv buď, květe bez poskvrny, (na jehož nižší
kvality bylo výše upozorňováno) v nich vůbec nefiguruje.
Obě lekce i jejich responsoria souhlasí.
V premonstrátských textech nenajdeme (v ranních chválách
ani v nešporách) zvláštní přímluvy.
Tercie (uprostřed dne - dopoledne) má v premonstrátském
propriu jiné krátké čtení.
Nešporní hymnus má v premonstrátských textech navíc
jako druhou sloku hymnický popis Hroznatova mučení.
Krátké čtení sestává ze stejného biblického textu, ale v jiném
překladu.
Lze uzavřít, že jde větším dílem o rozdíly plynoucí z různého
stupně slavení. K tomu se přidává několik drobných nahodilých
odlišností, svědčících zřejmě o redakčních úpravách formuláře.
Můžeme si všimnout, že části,
které nejsou oběma formulářům společné a v "plzeňském" formuláři
jsou oproti "premonstrátskému" navíc,
z celku různými způsoby vyčnívají: v prvních nešporách
je část duplikována z druhých nešpor, zbytek
vzat ze společných textů.
Hymnus z modlitby se čtením je použit pro první nešpory
a pro modlitbu se čtením je doplněn jiný, který je oproti
ostatním nápadně kratší, má jiné metrum, horší jazyk
a výslovně zmiňuje tepelský klášter.
Jako pravděpodobnější se tak jeví možnost, že původní
byl formulář kratší, který dnes najdeme v premonstrátském
řádovém propriu,
a v Teplé byl druhotně rozšířen na formulář slavnosti.
Odtud pak byl převzat k prozatímnímu užívání v rámci
plzeňské diecése.
Nápěvy
Potěšitelné je, že je sešit vystrojen pro slavení
se zpěvem - od začátku až do konce.
Pro hymny se nabízí (trochu chaoticky vysázený) jeden společný
nápěv, který, z důvodů rozdílného metra, bohužel nejde použít
pro hymnus modlitby se čtením.
U každého žalmu je notovaný nápěv psalmodie, většinou
tradiční chorální, zapsaný kvadratickou notací.
Můžeme si všimnout nápadné preference nápěvů 8. modu
nebo drobné podivnosti, že se v modlitbě uprostřed dne někdy
žalmy, ač pod jednou antifonou, zpívají na různé nápěvy.
V textu žalmů a kantik je v každém verši
podtržením vyznačena vždy buďto přízvučná slabika,
nebo (u nápěvů s přípravnými slabikami) první přípravná.
Značkování většinou respektuje zásady slovního přízvuku,
všiml jsem si jen, že delší slova jsou někdy řešena
z mého pohledu chybně
("Hospodinova", žádoucí by bylo použít vedlejší
přízvučnou slabiku "Hospodinova").
Stejným způsobem jako verše žalmů je značkována i většina
antifon - počítá se zjevně s tím, že se budou zpívat
na nápěv žalmu. I responsoria jsou takto označkována,
ale tam nevím, odkud usuzovat na nápěv. Snad se v komunitě,
kde sešit vznikl, zpívá responsorium vždy na nějaký jeden
nápěv, takže není třeba ho výslovně uvádět.
Žalmovým nápěvem (VIII.G) je konečně vyřešen i hymnus Te Deum.
Antifony k nešporním žalmům (které se, jak už víme, zpívají
v obojích nešporách), jsou jako jediná část celého formuláře
opatřeny vlastními nápěvy. Všechno jsou to prosté,
striktně sylabické melodie v 8. modu, zapsané moderní notací
v tónině f-hypomixolydické (tj. se dvěma bé), za použití
osminových a čtvrťových not.
Druhá a třetí antifona nekončí na finále, ale na recitačním
tónu. První antifona je v mých očích pěkná; další dvě méně,
ale neurážejí. Co se v materiálu pro vnitřní potřebu dá
tolerovat, ale v notách pro široké využití v rámci diecése
už ne, je fakt, že nikde není vysvětleno, jak se k sobě
vztahuje systém notace žalmu a antifony. Kdo nemá potřebnou
porci chorálního předporozumění, snadno by tápal.
Bylo by rozumné použít vždy stejný systém notace
pro antifonu i pro žalm, který po ní následuje.
V kompletáři u Simeonova kantika narazíme výjimečně
na nechorální a nemodální nápěv psalmodie, zapsaný moderní notací,
ale ne na počítači sázenou, nýbrž okopírovanou z rukopisu,
jehož ráz je mi jaksi povědomý. Zároveň jako bych melodii
už odněkud znal. A vskutku: je to Olejník.
Viz kompletář v kancionálu.
Otázky liturgicko-právní
Dosud nebylo zmíněno, a zmínit se jistě sluší, že nevím
o tom, že by v době po liturgické reformě existoval nějaký
formulář denní modlitby církve vlastní pouze jedné určité
české nebo moravské diecési - právě kromě
zde představených textů o bl. Hroznatovi. Zatímco před koncilem
byla většina vlastních liturgických textů sdílena na úrovni
provincií, při liturgické reformě byla provinční propria
sjednocena dokonce do jediného propria národního. Nový vlastní
formulář pro plzeňskou diecési tedy představuje určitou
anomálii.
Poznámka na titulní straně texty uvádí jako prozatímní
a jako na autoritu, která je uvedla do liturgického provozu,
se odvolává na diecésního biskupa:
Liturgické texty byly schváleny k prozatímnímu užívání
Mons. Františkem Radkovským, biskupem plzeňským,
dne 10. června 1997 (Č. j. 1399/97).
Byly vydány u příležitosti vyhlášení bl. Hroznaty patronem
plzeňské diecéze.
Abych se alespoň trochu zorientoval v tom, jaký právní
status texty měly v době vydání a jaký mají dnes,
prostudoval jsem liturgicko-právní normy, zmiňované v
dekretu,
potvrzujícím volbu bl. Hroznaty za patrona diecése:
Normae de patronis constituendis
(dále jen Normae; AAS 65 (1976), 276-279)
a instrukci de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis (dále jen "instrukce";
Notitiae 13 (1977), 557-558).
Pro naše tázání je zásadní především instrukce.
Potvrzovací dekret odkazuje na její čl. 30. Nemohu vyloučit,
že mezi lety 1977 a 1997 vyšla její nová, o hodně obšírnější
verze (tuto možnost ještě prověřím), je ale docela pravděpodobné,
že někomu ujela ruka a odkaz měl být do té stručné podoby
instrukce, jak vyšla r. 1977, na čl. 3. Ten totiž
tematisuje přebírání liturgických formulářů:
3) Pokud jde o oficia a mše, které jsou společné více diecésím,
více řeholním rodinám, či diecésím a řeholním rodinám,
je vhodné, aby byl text vypracován diecésí nebo řeholní rodinou,
které na tom záleží přímo (cuius directe interest),
a následně přijat od ostatních, a ne aby se připravovaly
texty nové - pokud nejsou zvláštní důvody zařídit se jinak.
(překlad JP)
Bl. Hroznata je jistě více vlastní premonstrátskému řádu
než plzeňské diecési, a tak lze fakt, že vlastní texty
pro slavení jeho svátku v diecési byly převzaty od premonstrátů,
číst jako naplnění tohoto článku instrukce.
[EDIT 26. 2. 2025]
Snad mě alespoň částečně omlouvá, že zveřejněný text dekretu,
kterým byla potvrzena volba bl. Hroznaty za patrona
plzeňské diecése, necituje liturgické předpisy
jednoznačným odkazem, ale jen názvem (navíc jen českým).
Každopádně text výše, nyní proškrtaný, je výsledkem omylu.
V době psaní článku jsem neměl o předpisech
dostatečný přehled a dva dokumenty blízké tématem,
názvem i dobou vzniku jsem nevědomky zaměnil.
Stěžejní dokument k reformě vlastních kalendářů a liturgických
textů, instrukce
de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis
(známá také podle počátečních slov jako instrukce Calendaria particularia),
vyšla v Notitiae 58 (1970), s. 348-370.
Já jsem ovšem při psaní textu výše tuto instrukci
zaměnil s o několik let mladší notifikací
stejného titulu. Notifikace je dokument oproti instrukci
mnohem méně závažný, rozsahem obvykle skromný,
který především připomíná a vysvětluje
již platné zásady a příp. zavádí dílčí změny.
Zde tedy doplňuji správný článek správného dokumentu:
30. Patrony si volí klérus a lid, biskup nebo jiná příslušná
církevní autorita je schvaluje.
Volbu a schválení potvrzuje kongregace pro bohoslužbu.
(Instructio de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis,
Notitiae 58 (1970), s. 348-370, čl. 30. Překlad JP.)
Jaký je právní status
zkoumaných liturgických textů dnes? Jsou to řádné liturgické
texty svátku bl. Hroznaty v plzeňské diecési?
Předpokladem toho by bylo, že prošly schválením na Kongregaci
pro bohoslužbu (srov. instrukce, čl. 4).
Nelze vyloučit, že prošly (pokud se mi v této
věci podaří zjistit víc, informace doplním) - z toho, že nejsou
zařazeny v novějších vydáních breviáře, však soudím,
že pravděpodobně nikoli. V tom případě jde o vzácnou a zajímavou
památku k novodobým dějinám liturgie, ale ne o platné liturgické
texty.
Takovému předlouhému článku by se slušelo napsat pěkný závěr,
aby případný čtenář, který snad vytrvá až sem, mohl k nějaké
užitečnější činnosti (nebo kvalitnější četbě) odcházet
s dobrým pocitem. Jako na potvoru se mi však myšlenky
od představené publikace rozbíhají všemi směry, aniž
bych v některém z nich na námět k pěknému závěru narazil.
Po několika marných pokusech mi tak nezbývá, než vytrvalého
čtenáře s omluvou požádat o poshovění.
Na stránce s notami ke stažení jsem dnes založil novou sekci
pro vlastní texty řeholních společností
a umístil do ní zhudebněné oficium sv. Evžena de Mazenod,
zakladatele řádu Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné.
K tomu se sluší dodat pár slov na vysvětlenou.
Breviářová propria řeholních společností mě zajímají,
takže je aktivně vyhledávám;
v jednom starším blogovém článku
je (čas od času aktualisovaný) seznam těch, která jsou volně
dostupná na internetu.
Kdo by zapátral na githubu v repozitáři projektu In adiutorium,
zjistil by, že jsem
na zhudebnění některých z nich
začal pomýšlet už dosti dávno - v dubnu 2013 jsem udělal první
kroky ke zpracování oficia slavnosti sv. Norberta podle českých
textů premonstrátského řádu, ještě o něco dříve jsem začal
pracovat na oficiu slavnosti sv. Dominika podle vlastních
textů Řádu kazatelů.
Výběr samozřejmě není náhodný: u dominikánů byl kdysi v noviciátu
můj dědeček; jméno svatého Norberta pak nosím jako jedno
z křestních.
Z výše řečeného je zřejmé, že moje práce na zhudebnění
vlastních textů některých řeholních společností je vedená
čistě osobním zájmem. Nejde o zpěvy složené na přání nebo
na objednávku a neočekávám, že budou někdy někde zpívány.
Ani já je nikdy v rámci normálního běhu oficia zpívat nebudu.
Skládám je pro radost ze skládání a pro bližší kontakt
s dotčenými liturgickými texty a se svatými, k jejichž oslavě
byly složeny.
Když jsem před lety začal s texty o svatých zakladatelích
dominikánů a premonstrátů, záhy jsem narazil
na překážku, která mou práci v tom směru nadlouho zastavila:
oba řády jsou starobylé (premonstrátský vznikl ve 12.,
dominikánský ve 13. stol.) a k podstatným součástem
jejich způsobu života patří chór. Každý má svou svébytnou
chorální tradici. Budu jejich české liturgické texty
zhudebňovat úplně nezávisle, "na zelené louce", jako jsem
naložil s většinou textů Denní modlitby církve, nebo bych se měl
spíše pokusit o zhudebnění navazující na danou řádovou tradici?
Tu otázku jsem tenkrát nerozřešil a sv. Norberta i sv. Dominika
jsem tudíž nechal čekat.
To byl výchozí bod pro moje nepříliš dávné rozhodnutí
zpracovat oficia svatých řádu Misionářů oblátů.
(Ve skutečnosti je jediným světcem, jehož oficium je vystrojeno
vlastními zpěvy, zakladatel - sv. Evžen.)
Tato řeholní společnost mně osobně není nijak blízká.
Ale především - nejen že nemá chórovou povinnost:
jsem si téměř jist, že nemá vůbec žádnou
tradici zpívaného oficia.
Vůbec bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že zhudebnění
kompletního oficia sv. Evžena existuje pouze v českém
jazyce a pouze od dnešního večera. Tak otázku, zda a jak bych
se měl v hudebním výrazivu vázat na řádovou tradici,
mohu nechat úplně stranou.
[EDIT 4. 9. 2016] Jen pro pořádek:
domněnka, že obláti nemají vůbec
žádnou tradici zpívaného oficia, se ukázala být mylná.
"V neděli ... v 18:15 pak máme zpívané
nešpory s varhanním doprovodem ..."
(http://oblati.cz/povolani.html)
Podle téže logiky vyhlašuji program na dobu příští:
až se mi zase mezi opravováním starších nepříliš povedených
zpěvů zasteskne po zhudebňování nových, dosud nedotčených
textů, pokračovat budu texty salesiánskými.
Předběžné ohledání ukázalo, že tím budu mít postaráno
o zábavu na delší dobu, protože salesiánský kalendář
je bohatší než oblátský a breviářové texty obsahují několik plně
vystrojených oficií, jakož i řadu skromněji vypravených
památek "o dvou vlastních antifonách".
Správně bych jistě měl zohlednit rčení
Jesuita non cantat, neque rubricat
a v rámci "nesmyslného" přednostního zhudebňování textů
nezpívajících řádů dát přednost řádu příslovečně nezpívajícímu -
Tovaryšstvu Ježíšovu. Jeho proprium breviáře ale, pokud
je mi známo, veřejně dostupné není.
Závěrem:
To, co dělám, dělám v dobré víře, že tím nikomu neškodím.
Kdyby se některá z dotčených řeholních společností cítila
poškozena tím, že jsem neuměle zhudebnil a zveřejnil její
(již předtím všeobecně veřejně dostupné) liturgické texty,
samozřejmě jsem připraven příslušné dílo či díla stáhnout
z nabídky a upustit od jejich dalšího šíření.