Blog

RFC: Úpravy dělení veršů

Text žalmů a kantik ve zpívacím žaltáři, ostatních nabízených knížkách i webovém zpívacím žaltáři do puntíku sleduje (tištěný) breviář, a pokud snad někde ne, je to neodhalená opisovačská nebo sazečská chyba, ne záměrná ediční intervence. V poslední době však vážně uvažuji o tom, že v nemnoha odůvodněných případech upravím dělení veršů v zájmu toho, aby rytmus recitace byl pěknější a lépe se vystačilo s dechem.

Je vhodné předeslat, že ani v minulosti tiskaři liturgických knih k dělení žalmových veršů v breviáři nepřistupovali úzkostlivě a v některých verších se mezi různými vydáními liší poloha hvězdičky.

Za upozornění na nestabilitu hvězdičky (i) v moderních edicích římského breviáře vděčím tomuto komentáři na fóru CMAA.

Flexa je v breviáři až pokoncilní novinkou. Předtím se vyskytovala jen v knihách notovaných (a i v těch, zdá se, až někdy od poslední čtvrtiny 19. století), a verše s flexou v nich často mají oproti breviáři upravenou polohu hvězdičky. Za zmínku stojí i to, že Denní modlitba církve se někdy od své latinské předlohy odchyluje nejen polohou hvězdičky ve verši, ale i určením hranic veršů. Mám tedy za to, že by doplnění flexy a příp. přesunutí hvězdičky v několika verších, jejichž stávající dělení činí zpěv značně nepohodlným, nebylo žádným zločinem, zvláště pokud se z těchto úprav řádně vydá počet. Tímto článkem bych chtěl na záměr předem upozornit a vyzvat čtenáře k případným námitkám.

Aktuálně se jedná jen o dva verše uvedené níže. Oběma je společné, že druhý poloverš je v oficiálním znění výrazně delší než první.

Žalm 95, 7

oficiální znění: Neboť on je náš Bůh *
a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.

upraveno: Neboť on je náš Bůh †
a my jsme lid, který pase, *
stádce vedené jeho rukou.

Ef 1, 3

oficiální znění: Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, *
on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.

upraveno: Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, †
on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, *
protože jsme spojeni s Kristem.

Vratké základy

Jak se projekt In adiutorium pomalu propracovává k prvním rozsáhlejším výstupům, které alespoň v mých očích dosahují kvality připouštějící liturgické využití, vidím rostoucí potřebu tematisovat některé známé nedostatky, které leží hluboko v základech projektu, postihují celý repertoár nebo jeho významnou část a hned tak (pokud vůbec) odstraněny nebudou.

Ideální tvůrce českého antifonáře by byl znalec teorie, historie a interpretace gregoriánského chorálu - a celé šíře chorálního repertoáru oficia. Někdo jako hudebně vzdělaný a zkušený kantor solidně fungujícího benediktinského kláštera (jako tvůrci německého Antiphonale zum Stundengebet, Godehard Joppich a Rabanus Erbacher, tehdy mniši a kantoři benediktinského opatství Münsterschwarzach), nebo profesor středověké hudby s bohatou provozovací praxí liturgickou i koncertní (jako Lászlo Dobszay, tvůrce rozsáhlého korpusu chorálních zpěvů pro mši i oficium v maďarštině). Já jsem pochopitelně nikdy žádný znalec chorálu nebyl a ani dnes nejsem. V době, kdy jsem se do práce na zhudebnění Denní modlitby církve pouštěl, jsem o gregoriánském chorálu nevěděl téměř nic, a v doplňování vzdělání jsem vždycky byl mnohem liknavější než ve skládání nových českých zpěvů, na které tudíž po dlouhou dobu spíš než znalosti chorálu měly vliv moje mylné představy o něm.

Na druhou stranu víme, že soudobí domácí znalci a praktici gregoriánského chorálu se od "chorálu v národním jazyce" vesměs drží co možná daleko. Možná moje ignorantství bylo skoro nezbytným předpokladem, bez kterého bych se do takového díla nejspíš nikdy nepustil.

Jednu rozsáhlou skupinu ne-právě-žádoucích charakteristik našeho korpusu je možné shrnout pod heslo příliš povrchní znalost systému osmi modů. V každém úvodu do gregoriánského chorálu se student dočte, že každý modus charakterisuje jeho finála a tenor, o rozdělení modů na autentické a plagální a obvyklém rozsahu každého z nich, příp. nějaké přiřazení významů/afektů/charakteristik. Ale co už stručný úvod zprostředkovat nemůže je skutečnost, že stejně charakteristické jsou pro každý modus obvyklé postupy, ozdoby, kadence a celé nápěvové modely pro texty vhodné délky a struktury. Když jsem tak poprvé celý rok zpíval oficium podle předkoncilního antifonáře, jedním z velkých překvapení bylo, jak je velká část tradičního repertoáru snadná. I velmi omezeně hudební člověk jako já může s trochou praxe mnoho antifon zazpívat z listu, protože jsou stavěné z dobře známých, v antifonáři mnohonásobně opakovaných melodických prvků. Někdy jsem byl až pohoršen neoriginalitou (když se někdy dvě a více antifon v rámci jedné hodinky zpívá na stejný nápěvový model) nebo nápěvy, které mají charakter jednoduchých líbivých popěvků a zdály se postrádat důstojnost a hloubku, jakou jsem od chorálních nápěvů očekával. Moje nápěvy se do té doby hnaly za originalitou a vystižením smyslu daného textu a ve srovnání s tradičním repertoárem byly často přetížené melismaty, málo zpěvné a obsahovaly mnoho nezvyklých postupů. Dědictví té doby je v korpusu i nadále přítomno a asi vždycky do nějaké míry bude.

Z podobného soudku je třeba zmínit neznalost struktury tradičního repertoáru. Některé liturgické doby mají nápadně vysokou koncentraci vybraných modelů antifon, podobně jsou určité modely charakteristické pro některé skupiny svátků. Jsou nápěvové modely, které se vyskytují prakticky jen v cyklu žaltáře. A jsou svátky, jejichž zpěvy mají charakter výrazně netypický a pro začátečníka interpretačně náročný. Ani toto jsem však nevěděl, dokud jsem nepřezpíval celý předkoncilní antifonář, a v mých nápěvech tudíž tyto makrostruktury pozorovatelné nejsou.

Speciálním případem vztahujícím se k oběma právě probraným bodům jsou invitatoria modu I a VIII, která se v tradičním repertoáru vyskytují jen okrajově, a to snad výhradně v jeho pozdních vrstvách.

Antiphonale Romanum I, Solesmis 2020, s. XIX.
Srov. Hiley D.: Western Plainchant, Oxford: Clarendon Press 1993, s. 99.

V mém korpusu českých zpěvů však jsou invitatoria modu I velice hojná, protože tento je mi odjakživa blízký a dobře se mi v něm nápěvy skládají. (A první antifonář se zpěvy matutina, ke kterému jsem se dostal a adaptoval jeden z jeho nápěvů žalmu Venite pro český text, byl jako na potvoru antifonář cisterciácký, který invitatoria modu I zná.) Invitatorií modu VIII jsem v minulosti také pár měl a postupně jsem je vymýtil, ale v modu I je jich příliš mnoho. Nápěvy, které považuji za kvalitní, pak čistě jen kvůli hudebně-historickým ohledům nezahazuji.

Obdobným případem jsou antifony IV. transponovaného modu: v tradičním repertoáru jejich drtivou většinu tvoří variace na jediný masivně rozšířený nápěvový model, ale já jsem to dlouho nevěděl a mám tak značné množství antifon, které se k modu hlásí základními charaktristikami (finála, tenor, rozsah), ale k danému tradičnímu modelu nepatří.

Když byla řeč o invitatoriích, je vhodné také zmínit, že moje invitatoria mají z velké části charakter podobný běžným antifonám k žalmům, zatímco tradiční invitatoria jsou vesměs výrazně melismatická. I to jsem však zjistil až pozdě; navíc se mi ani teď nedaří pro české texty skládat dobře znějící nápěvy odpovídajícího rázu. Kromě horší schopnosti českého textu nést melismata (popř. mé omezené schopnosti melismatické české zpěvy tvořit) to částečně souvisí i se strukturou textu: zatímco nejrozšířenější textový model latinských invitatorií ústí do stereotypní výzvy (citátu žalmu 95, 1) "pojďme, klanějme se", Denní modlitba církve při jejich překladu tuto výzvu obvykle klade na začátek (pro ilustraci viz příklady níže). To není bez důsledků pro možnosti zhudebnění.

příležitost	Liturgia horarum	Denní modlitba církve
advent do 16. 12.	Regem ventúrum Dóminum, veníte, adorémus.	Pojďme, klaňme se Králi, na kterého čekáme.
společné texty o Panně Marii	Christum, Fílium Maríæ, veníte, adorémus.	Oslavujme Pannu Marii; klaňme se Kristu, jejímu Synu!
Krista krále	Jesum Christum, regem regum, veníte, adorémus.	Pojďme, klaňme se Ježíši Kristu; on je Král králů.

Jak už bylo řečeno, v prvních letech, kdy vznikalo v relativně vysokém tempu velké množství zpěvů, jsem věděl jen velice málo o gregoriánském chorálu, a chyběl mi i základní přehled o novějších praktických edicích. Když jsem zkraje práce na projektu hledal nápěvy žalmů, vzal jsem, co bylo pohotově k mání, a základem mého korpusu českých antifon se tak stala tabulka chorálních nápěvů psalmodie nabízená na webu CMAA a reflektující předkoncilní římské chorální knihy, tedy stav bádání z počátku 20. stol. Dnešní chorální knihy ze Solesmes pracují s košatějším systémem nápěvů psalmodie, který má navíc nápěvy pro modus II recitující na kvartě, modus IV recitující na tercii, a pro pramody C, D a E. Dalším nápadným rozdílem je, že modus III recituje na kvintě (h).

Tenor modu III byl předmětem vyhroceného sporu právě už na počátku 20. stol. při přípravě Editio Vaticana. Srov. Wagner P.: Der Kampf gegen die Editio Vaticana: Eine Abwehr, Graz-Wien: Styria 1907, s. 31nn.

Mně jednodušší a staletími liturgického provozu prověřený modální systém i dnes vyhovuje a dodatečné posolesmeštění korpusu nemám v plánu. Dá se ale předpokládat, že modální systém odlišný od chorálních knih vydávaných dnes v Solesmes bude částí církevně-hudební veřejnosti vnímán jako další z mnohých principielních nedostatků.

Kdyby někdo chtěl naše nápěvy antifon používat v rámci modálního systému novodobých solesmeských knih, nevystačí jen s výměnou nápěvů psalmodie. Část antifon připsaných teď hlavně modům I. a IV. transponovanému by změnila příslušnost, ale zejména by bylo potřeba z velké části přepsat nápěvy antifon modu III, protože jsou všechny psány pro "pozdní" modus III, recitující na c, a s nápěvem psalmodie recitujícím na h by dobře nefungovaly.

Přes sto let stará chorální edice není pro mě určující jen tím, že jsem v samých počátcích projektu přijal její sadu nápěvů psalmodie a s tím její pojetí systému osmi modů, ale také později, když jsem hledal praktickou zkušenost s gregoriánským chorálem, sáhl jsem po antifonáři pro denní hodinky z téhož období (1912), protože to byl jediný rozumně dostupný antifonář římského ritu pokrývající celý liturgický rok. Tak můj až dosud jediný pořádně známý (opakovaně během celého liturgického roku přezpívaný) chorální repertoár oficia je antifonář zredigovaný na základě stavu bádání z počátku 20. stol. a obsahující pořádnou vrstvu neogregoriánských kusů (nejen ve svátečních formulářích nově zavedených nebo přepracovaných v potridentském období, ale také v žaltáři, výrazně zasaženém breviářovou reformou Pia X.).

To, že moje nápěvy jsou (s nemnoha výjimkami) složeny se zřetelem jen na daný český text, bez ohledu na nápěv případné latinské předlohy, je v mých očích jak silnou stránkou, tak stránkou slabou - samozřejmě pokaždé v jiném ohledu. Silnou stránkou, protože textu nebylo činěno násilí a dostal nápěv sobě na míru, nebyl na něj pasován nápěv složený původně pro text v jiném jazyce a mající možná výrazně odlišné pro zhudebnění významné charakteristiky. Slabou stránkou, protože nápěvy nehlásají jednotu českého antifonáře s antifonářem latinským a nemluví hudebními jazyky jednotlivých koutů a historických vrstev chorálního repertoáru, ale jsou výrazně poznamenány omezeností svého (jediného) autora.

Dnes už se snažím nápěvy latinských předloh brát v potaz, když opravuji méně vydařené kusy, ale systematické přepracování všech antifon, které mají tradiční latinskou předlohu, neplánuji. Český antifonář činící ve větší míře zadost tradičnímu chorálnímu repertoáru zůstane úkolem pro někoho jiného.

I tady sehrála významnou roli nevědomost. Je dobře známé, že pokoncilní breviář obsahuje mnoho zpěvů s novými, v chorální tradici se nevyskytujícími texty, ale že obsahuje i velké množství zpěvů s texty tradičními mi zůstalo skryto prakticky až do doby, kdy byly texty nejnovějšího vydání latinského breviáře přidány do internetového breviáře Juraje Vidékyho a já jsem je začal prohlížet s pomocí pracovní verze rozšíření do prohlížečů, které k textům antifon a responsorií doplňuje noty - k českým textům moje zhudebnění, k latinským noty z GregoBase.

Kdybych byl v počátcích projektu vybaven dostatečně širokou znalostí tradičního repertoáru, velmi pravděpodobně bych si neuložil některá pravidla, která jsou teď do korpusu českých chorálních zpěvů důkladně vepsána: mj. to, že díly jednoho žalmu se v rámci stejné hodinky zpívají pokud možno na stejný nápěv, nebo že když dvě antifony sdílejí část textu, onen společný úryvek by měl být v obou opatřen v mezích možností stejným nápěvem. Tradiční repertoár nejen že si takové pravidlo (které se v mém provedení stalo příčinou nejedné opravdu kostrbatě zhudebněné a později předělávané antifony) neukládá, ale naopak: známe řadu příkladů, kdy dokonce i pro identický text existuje více různých nápěvů, a to nejen jako rozdíl mezi různými místními tradicemi, ale právě i v rámci stejné knihy.

V antifonáři z r. 1912 viz např. antifony Veni, sponsa Christi (různé nápěvy v různých hodinkách commune svatých panen) a Euge, serve bone et fidelis (různé nápěvy odlišují svátky vyznavačů-biskupů od nebiskupů); v rukopisném podání třeba ty rukopisy, které mezi zpěvy pro oktáv Nanebevzetí uvádějí antifonu Maria virgo, semper laetare dvakrát, pokaždé s jiným nápěvem.

V počátcích projektu jsem delší dobu marně hledal informaci, jaký přesně má vztah differentia (zakončení nápěvu psalmodie) k nápěvu antifony. Vysvětlení jsem nakonec našel (tehdy zrovna v Erfurtu v universitní knihovně) v Antiphonale monasticum:

Většina nápěvů psalmodie má různá zakončení neboli differentiae. Ta odpovídají různým melodickým figurám, kterými antifony začínají, tak, aby se usnadnil přechod ze závěru [žalmového] verše k antifoně, když se tato má opakovat.

(Antiphonale monasticum, Parisiis-Tornaci-Romae: Desclée 1934, s. 1209; překlad JP)

Differentiae v té době existujících antifon jsem opravil a napříště je vybíral tak, aby žalmový verš končil na tónu, kterým antifona začíná, nebo (když taková differentia neexistuje) na tónu co nejbližším. Kdybych v té době měl trochu nazpívaný nebo nastudovaný tradiční repertoár (nebo kdybych se tenkrát nespokojil s první nalezenou odpovědí, hledal dál a měl při tom hledání trochu štěstí), věděl bych, že ve skutečnosti je vztah mezi diferencí a začátkem nápěvu antifony složitější.

Např. všechny následující antifony modu I by podle mého naivního systému měly diferenci D, ale v chorálních knihách mají f (In tympano et choro), g (Nemo in eum misit manum), a3 (Domine, nonne bonum).

Když jsem si toho později všiml, už jsem měl antifon příliš mnoho, zároveň jsem nikde nenašel přesná a úplná pravidla, kterými se přiřazování diferencí antifonám řídí (ani neměl data a nástroje umožňující ona pravidla snadno odvodit přímo z masy tradičních antifon), a rozhodl jsem se pokračovat s dosavadní ne-zcela-přesnou interpretací vztahu mezi diferencí a začátkem antifony a opravu provést až v rámci velké závěrečné redakce celého korpusu. Na tu dosud nedošlo.

Dalším problémem, jehož definitivní vyřešení odkládám kamsi do mlhavé vzdálené budoucnosti, je nekonsistence v užívání rytmických znamének. (1) V úplných počátcích projektu jsem každé prodloužení důsledně zapisoval tečkou (která nemá význam jako v moderní notaci, ale jako punctum mora v někdejším solesmeském systému rytmických znamének). (2) Později jsem rytmická znaménka psát téměř úplně přestal, protože výskyt prodloužených not v mých antifonách je předvídatelný (jde převážně o závěry jednotlivých oddílů nápěvu) a zároveň se mi zdálo, že explicitní rytmisace nevhodně omezuje interpretaci orientovanou na text. (3) V posledních letech jsem pak opět začal rytmická znaménka psát a i zpětně doplňovat, ale jen tam, kde specifický rytmus, se kterým nápěv počítá, není evidentní a je důležitý (nápěv rytmisovaný jinak nedává smysl). V praxi se jedná zejména o to, když se má prodloužit některá jedna nota v rámci melismatu. Také jsem začal příležitostně používat horizontální episema (čárku nad/pod notou), obvykle v případech, kdy je vhodné učinit zadost přirozeně dlouhé slabice a zazpívat ji s o něco větší rytmickou hodnotou. Tři výše zmíněné rozdílné přístupy se nyní v korpusu vyskytují vedle sebe, v závislosti na tom, kdy byl ten který nápěv naposledy upravován, a kdy dojde k plošnému vynucení jednotného standardu zůstává ve hvězdách.

Zmínit je tu třeba i použitý notační systém. Jeho základem je moderní notace přizpůsobená pro zápis chorálních melodií, zhruba tak, jak je zaužívána v některých zpěvnících a musikologických odborných publikacích. Zaznamenaná hudební informace se omezuje na melodii, její frázování, členění delších melismat a příp. explicitní rytmické hodnoty. Použitý notační systém pak dobře odpovídá tomu, jak o chorálních nápěvech přemýšlím. Kdyby se někdo sháněl po informaci, jak vypadá ta která antifona ve svatohavelských neumách nebo jaké neumy mají být v nějakém kritickém místě, musel bych odpovědět, že to nikdo neví (resp. každý si to může vymyslet, jak uzná za vhodné), protože koncepty gregoriánské semiologie v základech projektu In adiutorium nikdy neležely.

Můžeme uzavřít, že kdyby se někdo pokoušel o mně a projektu In adiutorium tvrdit ono "osvojil si hudební jazyk [gregoriánského chorálu] považovaný za mrtvý po stovky let" (D. Farkas o Dobszayovi v anglickém autoreferátu své disertace), nebyla by to pravda. Můj "chorál český" je "chorál" jen v tom smyslu, že jde o jednohlasý liturgický zpěv složený v církevních tóninách. Přebírá sice vybrané prvky z tradičního chorálního repertoáru (nápěvy psalmodie, nejobecnější pravidla systému osmi modů, několik nápěvových modelů antifon a krátkých responsorií, několik nápěvů konkrétních antifon), ale jako celek v hudebním jazyce (jazycích) gregoriánského chorálu formulován není. Jde nanejvýš o jeho vzdálenou nápodobu. Dnes se sice v zásadě hlásím k ideálu, který Dobszay formuloval ve svém manifestu Living Gregorian (též slovensky), ale jednak jsem na něj narazil až pozdě, jednak jsem nikdy nedisponoval znalostmi gregoriánského chorálu v rozsahu, jaký si solidní uskutečnění tohoto ideálu v českém antifonáři žádá.

Žalmy označkované pro zpěv na chorální nápěvy

"Zpívali bychom nešpory častěji, kdybychom měli (někoho, kdo nám připraví) podtrhané žalmy." - pokud tenhle problém je i váš, dneškem by měl být sprovozen ze světa, protože byl spuštěn nový web zalmy.inadiutorium.cz, kde najdete (úplně) všechny žalmy a kantika Denní modlitby církve označkované na všechny chorální nápěvy. Někdy bude stačit nasdílet ostatním zpěvákům odkazy, jindy bude vhodnější označkované žalmy vytisknout. Každopádně odpadá potřeba plánovat každé zpívané nešpory dlouho dopředu, aby se stihly připravit texty. Ode dneška můžete mít žalmy podtrhané na několik kliknutí.

Web ještě má řadu různě závažných nedostatků, které budu postupně odstraňovat. Zejm. bude potřeba zapracovat na dobré použitelnosti na mobilních zařízeních. Užitečný je ale už ve stávající podobě, pročež ho vypouštím do světa. Ať slouží.

Přenosy modliteb z Letní školy liturgiky

Že články vznikají dlouho a zveřejňovány jsou s velkým zpožděním je u mě spíš pravidlem než výjimkou a jinak tomu není ani zde. Přenosy modliteb odvysílané v půlce července na TV Noe jsem tu pochopitelně nemohl nechat bez článku, ale dílem že jsem byl zahlcen množstvím materiálu ke zpracování, dílem pro jiné okolnosti zveřejňuji poznámky k nim až zjara roku následujícího.

Pevnou součástí Letní školy liturgiky (jakož i řady dalších akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz) je již od jejího prvního ročníku každodenní slavení stěžejních hodinek denní modlitby církve, a to, chvályhodně, slavení se zpěvem. Vždycky jsem byl zvědavý, jak přesně ono zpívané oficium na Letních školách liturgiky vypadá, ale ne zase až tak moc, abych se nějaké zúčastnil. Letos jako by se rozhodli vyjít mé zvědavosti vstříc: ranní i večerní modlitbu dvou vybraných dnů živě přenášela TV Noe a na stránce letošního ročníku byla dokonce zveřejněna brožurka, ze které účastníci Letní školy hodinky zpívali (hledej "Žaltář ke stažení").

• čtvrtek 14. 7. 2022
  • modlitba se čtením a ranní chvály
  • nešpory
• sobota 16. 7. 2022
  • modlitba se čtením a ranní chvály
  • nešpory

Repertoár

Takže: co je to za zpívané oficium, které společně slavili účastníci Letní školy liturgiky? Texty (s jedinou výjimkou, o níž dále) všechny české, z Denní modlitby církve. Zpívalo se všechno to a pouze to, co se zpívá obvykle - úvodní verš, hymny, žalmy a kantika se svými antifonami, responsoria, veršíky, otčenáš, orace (žádné zpívané čtení nebo přímluvy). Hymny ze zeleného hymnáře na různé nápěvy v něm otištěné; antifony všechny recto tono, žalmy na pestrou paletu nápěvů, mně velkým dílem neznámých. Díky údajům ve zveřejněné brožurce (s. 10-11) víme, že se používaly hned tři různé sady nápěvů psalmodie: k modlitbě se čtením nápěvy Petra Chaloupského, k ranním chválám chorální, k nešporám nápěvy André Gouzese, kde se střídaly verše zpívané jednohlasně celým chórem s čtyřhlasými od menší skupiny zdatnějších zpěváků. Pomocí nápěvů psalmodie byly dále odbyty i veršíky a responsoria - s výjimkou responsorií ranních chval, neboť ranní chvály celé patřily chorálním nápěvům a responsoria k nim byla vzata, jak se zdá, v mém zpracování.

Nešpory se po požehnání uzavíraly (pěkně živým) společným zpěvem latinské mariánské písně Solis praevia aurora fulgida. Tady neušetříme drobné výtky redakci zpěvníčku, neboť píseň je uvedena (s. 4) spolu se Salve Regina pod nadpisem "Mariánské antifony". O mariánskou antifonu v liturgickém smyslu slova samozřejmě nejde a používat jakoukoli mariánskou píseň jako mariánskou antifonu není legální. Případné rozšiřování repertoáru závěrečných mariánských antifon přísluší jen biskupské konferenci (VPDMC 92). Naše výtka se ovšem týká opravdu jen nadpisu ve zpěvníčku, ne zaznamenaného použití. Proti zpívání volně vybrané mariánské písně po nešporách nelze nic namítat, nepatřičné by bylo toliko její zpívání na místě závěrečné mariánské antifony na závěr kompletáře.

Můžeme uzavřít, že v přenosech představený hudební repertoár zpívaného oficia se (s výjimkou oněch chorálních responsorií) omezuje na písňové nápěvy (hymny, mariánská píseň na závěr) a nápěvy psalmodie, ale těchto používá nečekaně rozsáhlý výběr. Texty tradičně zpívané na vlastní nápěvy jsou odbyty nápěvy recitativními, což citelně snižuje náročnost pro kantory, varhaníka i lid, ponechává flexibilitu ve výběru nápěvů žalmů (prokomponované antifony by si nápěvy žalmů diktovaly) a umožňuje snadné pozdější uplatnění jednou osvojených nápěvů i na úplně jiné liturgické formuláře.

Vnucuje se otázka, proč nápěvů psalmodie tolik a proč právě tyto tři jejich sady. Možná za tím je principielní snaha nevázat se na jeden systém nebo jednoho autora, ale předkládat určitou šíři hudební tradice; nelze vyloučit ani nějaký důvod ryze prozaický, např. že každý z organizátorů preferoval něco jiného, a střídání tří různých systémů je kompromisem. Nejpravděpodobnější se mi ale jeví motivace estetická: množství nápěvů psalmodie jako pokus o útěk z hudební jednotvárnosti oficia slaveného dlouhodobě (vícekrát za den řadu dní za sebou) a bez prokomponovaných antifon, které jsou v tradičním hudebním tvaru oficia důležitým prvkem obměny.

K otázce "účelu antifon": písničky proti nudě jsou to!

Za zmínku stojí, že se všechny přenášené hodinky omezily na velice tradiční formy psalmodie: všechny žalmy a kantika se zpívají antifonálně - po verších se střídají dvě skupiny zpěváků. Nepozorujeme žádnou snahu např. vyčerpat možnosti různých způsobů přednesu žalmů, jak je předvídá VPDMC 121-125.279.

Z hlediska výběru textů je nápadné, že všechny hymny byly vzaty ze zeleného hymnáře, a to z lichého týdne žaltáře - bez ohledu na to, že v sobotu večer už se slavily první nešpory 16. (sudé!) neděle v mezidobí. Nedivíme se - zatímco lichý týden obsahuje hymny přeložené z latinského breviáře, sudý tvoří formálně i kvalitativně rozkolísaná nesourodá sbírka duchovní poesie, včetně takových básní, jejichž forma prakticky vylučuje zpěv i (esteticky únosnou) společnou recitaci. Tedy básní povahy s liturgickou funkcí hymnu nesourodé, které se do breviáře nikdy dostat neměly.

Jakkoli osobně mám, bez ohledu na množství dílčích výhrad, opravdu rád červený hymnář, bylo by víc než žádoucí mít k disposici také kompletní přeložený hymnář Liturgiae horarum, ne jen ten výběr z něj, který redakce zeleného hymnáře pojala do své sbírky. Chce se říci - když teď zřejmě jsou v kurzu texty ze sedmdesátých let, nešlo by pro liturgické použití schválit a vydat kompletního Škráška?

Prostor a liturgické role

Prostorové uspořádání bylo v zásadě dáno využitím klášterního chóru (chórové lavice, v nich zvláštní místo pro předsedajícího, uprostřed pulpit, ze kterého se čtou čtení), doplněno bylo v západním čele chóru volně stojícími sedadly pro kantory, jak je to obvyklé v některých klášterech. Každá hodinka byla zarámována krátkým průvodem, v němž do chóru přicházel (za zvuků varhanní improvisace), resp. na konci odcházel předsedající s kantory, zatímco ostatní byli už předem na svých místech. Liturgického oděvu užívali jen předsedající, kantoři a při nešporách přisluhující-turiferář.

Oltář se okuřoval jen o nešporách (v úvahu by to přicházelo i v ranních chválách, VPDMC 261), během zpěvu Magnificat, a to starý hlavní oltář, tedy ne oltář, na kterém se slavila každodenní mše svatá. To vyvolává otázky z hlediska litery platného liturgického zákonodárství (srov. VPŘM 303), ale je třeba připustit, že z praktického hlediska by okuřování pokoncilního oltáře (z chóru stěží viditelného a obráceného k tou dobou prázdné chrámové lodi) bylo opravdu podivné.

V roli lektorů (pro lekce modlitby se čtením, krátká čtení, přímluvy) se vystřídali různí účastníci Letní školy. Dva seminaristé v roli kantorů se střídali v předzpěvování antifon a začínání žalmů, společně pak předzpěvovali responsoria. Předsedající začínal Bože, pospěš mi na pomoc, přímluvy, Modlitbu Páně, zpíval závěrečnou modlitbu a uděloval požehnání (jak mu určuje VPDMC 256), ale nadto začínal hymnus a v modlitbě se čtením také veršík mezi psalmodií a čteními. Po tomto určitém excesu za rámec toho, co předsedajícímu svěřuje nynější liturgické zákonodárství, by se dalo čekat, že se týž zhostí také čestného (a tradičního) úkolu začít antifonu k evangelnímu kantiku, ale na to nedošlo.

Ohledně začínání hymnu srov. Caeremoniale episcoporum čl. 197 a 214, výslovně stanovící, že ho při pontifikálních nešporách začínají kantoři. Začínání hymnu předsedajícím ovšem znalo Caeremoniale předkoncilní: lib. 2 cap. 1 par. 11 (o biskupovi); lib. 2 cap. 3 par. 9 (když nepředsedá biskup). Naproti tomu pro začínání veršíku předsedajícím bychom i v předkoncilním Caeremoniale oporu hledali marně - někdy výslovně uvádí, že veršík začínají kantoři, v ostatních případech je z kontextu jasné alespoň to, že tím, kdo ho začíná, rozhodně není předsedající: lib. 2 cap. 3 par. 10 (o veršíku v nešporách, kde dnes samozřejmě již nefiguruje); lib. 2 cap. 5 par. 5 a lib 2. cap. 6 par. 11 (o veršíku v matutinu).

Je pochopitelné, že se někdy rozsah toho, co při slavení hodinek koná předsedající, z praktických důvodů rozšiřuje - zvláště, nelze-li se opřít o kantora nebo dostatečně liturgicky kompetentní shromáždění. Ale chór Letní školy liturgiky je shromáždění co do liturgické kompetence nadprůměrné, srovnatelné s chórem klášterním, a dával by tak dobrou příležitost slavit hodinky přesně podle předpisů - a tedy s tak malým množstvím sólových předsednických vstupů, až to katolíka, uvyklého liturgii, kde předsedající mluví často a mnoho, může zarazit. Oficium je daleko nejegalitářštější ze všech (pokoncilních římských) liturgických forem.

Jiné hejty

Jeden prohřešek jsem zaznamenal v (ne)respektování liturgického kalendáře: ve čtvrtek se, podle orace a barvy rouch soudě, slavila nezávazná památka bl. Hroznaty (ostatně by bylo divné při pobytu v premonstrátském klášteře ji neslavit), ovšem ostatní texty na ni vůbec nebraly zřetel. Podle VPDMC 235 by se z památky přinejmenším měla číst druhá lekce a zpívat antifony k evangelním kantikům, protože je bl. Hroznata má vlastní, ale to se nestalo a všechny texty byly z žaltáře a z liturgického mezidobí. Zvolené řešení, odchylující se od standardního uspořádání oficia o památkách, se jistě může zaštítit VPDMC 246-252, ale nevidím pro něj rozumný důvod.

Modlitba se čtením ve čtvrtek i v sobotu začínala Bože, pospěš mi na pomoc a hymnem, tedy bylo vypuštěno invitatorium. To liturgické předpisy připouštějí (VPDMC 35) jen když první modlitbou dne jsou ranní chvály. Tady však první modlitbou dne byla modlitba se čtením, před níž se invitatorium nevynechává nikdy.

Závěrem

Akce pořádané pod hlavičkou liturgie.cz už řadu let nabízejí účastníkům vedle vzdělávacího programu také společné slavení liturgie hodin v nenáročné hudební formě, kterou organizátoři považují za atraktivní (jejich slovy "liturgická modlitba hodin, konaná jednoduchým a krásným způsobem") - a podle všeho není málo těch, pro které toto relativně chudobné zpívané oficium skutečně atraktivní je. Soustavnou propagaci společně a se zpěvem slaveného oficia samozřejmě nelze než přivítat. Na druhou stranu mi nepřijde úplně skvělé, že jako ideál zpívané liturgie hodin si teď spousta lidí pod vlivem škol liturgiky a dalších spřízněných akcí pravděpodobně představí právě tuto formu zpívaného oficia, důsledně ořezaného o všechno to, co je na jeho plném hudebním tvaru nejkrásnější.

Je však třeba připustit, že daný zjednodušený hudební tvar je vhodným modelem pro občasné slavení nešpor (popř. jiných hodinek) v těch farnostech/komunitách/společenstvích, kde pro plný hudební tvar oficia nejsou personální zdroje, nebo při méně slavnostních příležitostech, pro které tyto nelze mobilisovat. Zatím jsem ale nezaznamenal, že by se zpívané oficium po vzoru akcí liturgie.cz šířilo. Je to spíš zážitek, za kterým se jezdí, než model inspirující lokální nápodobu.

Kdyby taková nápodoba byla jedním ze sledovaných cílů (samozřejmě je otázka, nakolik jde o cíl, o který realisticky má smysl usilovat), bylo by třeba nabídnout snadnou možnost, jak si onu "liturgickou modlitbu hodin konanou jednoduchým a krásným způsobem" odvézt s sebou domů, v podobě přímo použitelné v domovské farnosti/společenství/komunitě. Tedy patrně připravit knížku s texty a notami pro nejběžnější příležitosti, rozsahem vposledku nejspíš dost blízkou tomu "novému Bradáčovi", kterého jsem navrhoval koncem své diplomky. Pokud možno vč. varhanního doprovodu náročností přístupného i amatérským varhaníkům.

Jak se dřív zpívaly (české) žalmy?

Zpívané oficium v českém jazyce má historii dlouhou zhruba 600 let - pokud za první průkazné svědectví o něm považujeme Jistebnický kancionál. Soustavné studium starých pramenů (od 15. do 18. stol.) zatím leží přede mnou jako úkol, ale menší množství jsem jich prošel a udělal si představu o charakteru jejich obsahu. Prameny z 19. a 20. stol. jsem mapoval v rámci své diplomové práce a zatím se zdá, že se mi podařilo získat o nich dobrý přehled.

Níže se katalogovými čísly odkazuje do katalogu pramenů, který tvoří Přílohu I zmiňované diplomové práce.

Patrně nejpalčivější a přitom zcela zásadní otázkou současných snah o zhudebnění liturgie hodin v českém jazyce je otázka vhodných nápěvů psalmodie. Když se podíváme na to, co víme o hudebním tvaru českých hodinek v oněch uplynulých 600 letech, lze vynést předběžný závěr, že až do 70. let 20. stol. se žalmy českého oficia zpívaly zásadně na tradiční chorální nápěvy.

[EDIT později v den zveřejnění] "Tradičními chorálními nápěvy" se tu myslí ty, kterých se užívá v latinském chorálním oficiu.

Toto smělé tvrzení je samozřejmě nutné poněkud omezit: jak již bylo řečeno, staré rukopisné prameny zatím znám jen ve značně omezeném rozsahu, a ty z 19. a 20. stol. zase často postrádají notový záznam (nebo jiné jednoznačné určení, na jaké nápěvy žalmy zpívat). Ale všechny mně známé prameny notované (zdaleka se neomezující na ty tři, které obsahují notované antifony) užívají některou variantu tradičních chorálních nápěvů.

Rád bych tvrdil, že z nenotovaných pramenů, přetiskujících text některého notovaného, se "samozřejmě vždy" zpívalo na nápěvy známé z notované předlohy, tedy na ty tradiční chorální. Takové tvrzení mi ovšem zapovídá položka sig. NE 2.484 z fondu Jihočeské vědecké knihovny: jde o druhé (malé, bez not) samostatné vydání nešpor ze Svatojanského kancionálu (kat. č. 27), se starším vlastnickým razítkem "Museum JUDr. O. Kudrny v Netolicích." Uvnitř jsou (dílem perem, dílem barevnou tužkou) ručně připsány nápěvy pro úvodní verš a některé žalmy a hymny. Tradičním chorálním nápěvům se nepodobá žádný. Poznámka "Tenor" u prvního z nich by ovšem mohla naznačovat, že nejde o "netradiční chorální nápěvy," ale o jeden part nějakého vícehlasého zpracování.

Výjimku tvoří první nešporní formulář Šteyerův (kat. č. 1), kde jsou ovšem žalmy přebásněny pravidelným veršem a každému je přiřazen vhodný písňový nápěv, podobně, jako u žalmů protestantských. Druhý nešporní formulář v Božanově kancionálu (kat. č. 2) užívá pro všechny žalmy variant jednoho netradičního nápěvu. Tulkovo vánoční matutinum (kat. č. 88) pak sice má vlastní zvláštní zhudebnění psalmodie, to ovšem není určeno k chorálnímu přednesu, nýbrž pro smíšený sbor, a tudíž je zanedbáváme.

Tradiční chorální nápěvy pochopitelně potkáváme v různých jejich historických (a do 19. stol. též lokálních) podobách. Navíc jsou různě uzpůsobovány: např. Šteyer rozkládá všechna melismata v mediacích i terminacích a vzniklé nápěvy jsou tak striktně sylabické, nicméně melodie zůstává dobře zřetelná. U Šteyera a Fryčaje (kat. č. 4) jsou některé nápěvy modálně transponované (viz DP, s. 27, pozn. 88; s. 43), takže se mění jejich modální charakter, ale i přes změnu charakteristických intervalů zůstává dobře patrný průběh tradiční melodie. Zatím nevím, jestli to odráží i dobovou/místní praxi latinského chorálního oficia, nebo jde o projev tvořivosti autorů českých nešpor. Opět u Šteyera a Fryčaje konečně nacházíme také po jednom nápěvu netradičním (DP, tamtéž), ale tradiční chorální nápěvy naprosto převažují. Ostatní mně známé notované prameny obsahují výhradně tradiční chorální nápěvy.

O tom, jakým způsobem byly chorální nápěvy kdy nasazovány na český text, zatím nemám přehled (i proto, že explicitních údajů jsem zatím v pramenech moc nenašel a usilovat o solidní závěry třeba ze značkovaných textů je hodně pracné), ale zdá se, že až do začátku 20. stol. šlo zpravidla o prosté odpočítání potřebných slabik od konce poloverše - srov. Fryčajovy pokyny jako "Melodie chorální Nro. 72, na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati mají" (DP, s. 44). Nešpory Českého kancionálu (kat. č. 51 a 53) a Cesty k věčné spáse (kat. č. 48-50, ale viz zejm. kompletně notované mariánské nešpory v č. 50) pak již reflektují pravidla ohledně vázání hudebního přízvuku na přízvuk slovní, jak byla formulována v tehdy novém (vyšel 1912) latinském antifonáři.

České hodinky se žalmy zpívanými na nápěvy nově pro ten účel složené se objevují až v 70. letech 20. stol. (Olejníkův kompletář, Pololáníkovy nedělní nešpory), v rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu. Ani tady tradiční chorální nápěvy nepřicházejí úplně zkrátka (Holíkovy mariánské nešpory), ale ztrácejí monopol a dopadá na ně kritika jako na struktuře českého jazyka špatně odpovídající.

Já, jak známo, nevidím důvod onu kritiku sdílet, tradiční chorální nápěvy psalmodie s českými texty bez výčitek používám, a k témuž navádím i jiné (v kterémžto názorovém táboře, ač sám hudební nedovzdělanec a neumělec, snad také nejsem úplně bez hudebně kompetentní společnosti). Každopádně, i kdyby budoucnost měla ukázat, že jsem nebyl nic než hudební nedouk, nešika a zpátečník, razící "latinské" nápěvy, přestože už dávno přede mnou mužové mnohem kompetentnější (Olejník, Pololáník, Korejs, Šmolík) věděli, že se tyto k českým textům vesměs nehodí - budu zpátečník někde na konci 600 let dlouhého (více či méně kontinuálního) proudu tradice českého chorálního oficia. A to mi zas až tak špatné nepřijde.

Olejníkovy nešpory: hymny a žalmy

Moje knihovna se nedávno rozrostla o varhanní doprovod Olejníkových Nedělních nešpor. Konečně si tak mohu na "olomoucký katedrální vesperál" udělat tak úplný náhled, jaký je jen hudebníkovi mých bídných kvalit skrz notový záznam možný. Když jsem tu psal o Nedělních nešporách naposledy, o tom, že bych si snad někdy mohl sám přehrát jejich doprovod, se mi ještě ani nezdálo. Dnes již je tomu jinak: v půli třetího roku hodin klavíru, jakkoli nejsem nijak dobrým žákem, přeci už jsou Olejníkovy nešpory literaturou docela dobře přístupnou. A že je doprovod hudebně zajímavější a "chutnější" než samotné melodie, které jediné jsem dosud znal ze zpěvníku, ochotně jím po chvilkách listuji a všímám si věcí, které mi dříve ucházely. Proto jsem se rozhodl své postřehy systematicky prověřit a sepsat.

Hymny

Z dřívějšího nedosti zevrubného listování a zpívání jsem měl zato, že hymny zahrnuté v Nedělních nešporách jsou vesměs standardní texty z Denní modlitby církve, s nápěvy podle "červeného hymnáře" a doprovodem buďto reprodukovaným z doprovodu k Mešním zpěvům, nebo od P. Olejníka nově složeným. Ukazuje se však, že situace je o mnoho pestřejší.

Publikace obsahuje celkem 54 notovaných hymnů. Když od toho odečteme sedm dublet, zbyde 47 jedinečných skladeb. Z toho dále mezi dodatkovými hymny v závěru svazku jsou tři (č. 901-903) sborové úpravy hymnů dříve již otištěných v úpravě pro lidový zpěv a varhany. Několik textů je také otištěno vícekrát s různými nápěvy. Jedinečných zhudebněných textů by tedy bylo ještě o něco méně než výše uvedených 47.

Většina hymnů je otištěna u jednotlivých nešporních formulářů nebo v úvodu jednotlivých liturgických období. Na konci jsou pod čísly 901-910 přidány pro tři hymny úpravy pro smíšený sbor a dále sedm hymnů ze zeleného hymnáře jako alternativa pro vybrané příležitosti. Posledně jmenované jsou všechny beze změny přetištěny z varhanního doprovodu k zelenému hymnáři.

Když jsem všechny hymny prošel, ukázalo se, že text i nápěv podle červeného hymnáře má 23 z nich. Devět dalších má text podle červeného hymnáře (tj. ten samý, jako je v breviáři), ne však shodný nápěv. V jednom případě je vzata známější varianta z Kancionálu (č. 100/1, Vítej, milý Jezu Kriste), v jednom dalším (č. 711, Korouhve královské jdou vpřed) je velice doslovně reprodukován nápěv odpovídajícího latinského hymnu (ovšem jiná varianta, než je v červeném hymnáři). Ostatní P. Olejník nově zhudebnil. Zbylé texty jsou ze zeleného hymnáře. Výjimku tvoří hymny č. 100/2 (To slovo spásy lidí všech) a 300/2 (Laskavý Stvořiteli náš), které v žádném ze dvou standardních hymnářů nefigurují. Našli bychom je jen v charitním breviáři ze sedmdesátých let a v jeho dítku - současném breviáři českých dominikánů.

V jednom případě si zatím nejsem docela jist autorem: Č. 100/3, Všichni věrní křesťané, má jiný nápěv, než je v červeném hymnáři, ale není jisté, že je Olejníkův - jeho charakter je takový, že by klidně mohl být vybraný z nějakého staršího pramene. Na údaje o autorství otištěné u jednotlivých hymnů se bohužel nelze spolehnout, protože jsou často evidentně nepřesné, zejména, jde-li o rozlišení, zda z uváděného pramene pochází jen text, nebo i zhudebnění.

Pro mě zvlášť zajímavým případem jsou nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře. Můžeme si všimnout, že s výjimkou mariánského Zdrávas, hvězdo moří (č. 719) jsou všechny soustředěny ve formulářích vánočního a velikonočního cyklu. Bez přesnějších údajů o době a okolnostech zpracování jednotlivých nešporních formulářů se můžeme jen dohadovat, zda skladatel dotyčné hymny opatřil novými nápěvy o své vůli (třeba proto, že měly zvlášť inspirativní texty, nebo se mu nápěv v hymnáři nelíbil), či z nutnosti (např. v době přípravy daného formuláře neměl po ruce notovaný hymnář). Bylo by nasnadě očekávat, že se nového zpracování dostalo hymnům, jejichž nápěvy v červeném hymnáři jsou v rámci soudobého "běžného katolického kostelního repertoáru", nakolik je representován např. Kancionálem, výrazně neobvyklé nebo náročné. Zdá se ale, že tento ohled nehrál rozhodující úlohu. (Viz např. ponechání č. 716.) Snad nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře spadají do doby, kdy ještě nebylo na obzoru vydání uceleného vesperálu. Když se pak skladatel, již na sklonku života, ocitl před rozsáhlým úkolem zhudebnit všechny nešpory, které během roku mohou připadnout na nedělní večer, hymny, jako texty již zhudebněné, nechal stranou, a věnoval se jen textům "potřebnějším".

Je třeba zdůraznit, že jsem si všímal pouze textů a nápěvů. O tom, jestli jsou všechny harmonisace Olejníkovy, nebo jsou některé převzaty z existujících sbírek (což by bylo u hymnů převzatých beze změn z červeného hymnáře veskrze pochopitelné), tak nemohu říci nic.

zdroje	číslo
čK	100/1	Vítej, milý Jezu Kriste
-O	100/2	To slovo spásy lidí všech
čO?	100/3	Všichni věrní křesťané
čO	200/1	Kriste, světa spasiteli
čč	200/2	Pán Kristus se narodil
čO	201	Z Hvězdy vyšlo Slunce
čO	204	Rok nový již k nám přichází
čO	205	Zdráva buď, přeslavná
čč	207	Raduj se, všechno stvoření
čč	209	Ctěme posla nebeského
čč	300/1	Otec, Syn i Duch svatý
-O	300/2	Laskavý stvořiteli náš
čO	306	Korouhve královské; zhudebnění Olejníkovo, ale alespoň začátek se lehce přiznává k chorální předloze
zO	400/1	U Beránkovy hostiny
zO	400/2	U Beránkovy hostiny, nápěv jako č. 306
čč	400/3	Kristovo vzkříšení
čO	400/4	Přijď, Tvůrce, Duchu (mírně pozměněný text)
čč	400/5	Duchu Tvůrce, přijď (nezměněný text)
čč	534	Mocný všech věcí králi
čč	535	Ó Nejsvětější Trojice božská
čč	536	Kriste, rozkoši andělská
čč	601 =603	Stvořiteli světa, Bože
čč	602 =604	Pravý Bože na výsosti
čč	701	Aj, Král slávy
čč	702	Tvé světlo v noci světa bdí
čč	703	Slavíce svátek milého
čč	704 =705	Knížete apoštolského
čč	706 =707	Vy naše knížata kněžská
čč	708	Ó Ježíši velebný
čč	709 =710	Zdrávas, Maria Panno
č-	711	Korouhve královské; nápěv velmi doslovně chorální, ne shodný s tím v červeném hymnáři (srov. výše č. 306!)
čč	712	Veselte se, slovanští
čč	713	Svatý Václave, kníže náš
čč	714 =715	Svaté Trojici jasné (jedna drobná úprava melodie)
čč	716	Z hlubokosti volajících
čč	717 =718	Ejhle, stánek Boží s lidmi
čO	719	Zdrávas, hvězdo moří
	901 902 903	(sborové úpravy)
zO	904	Ty, Tvůrce všeho, Bože náš
zO	905	Půst čtyřicetidenní jsi
zO	906	Jeruzalém, obec slavná
zO	907	Ježíši Kriste, všehomíra vládce
zO	908	Pane, zůstaň s námi, když se připozdívá
zO	909	Já o studnici vím
zO	910	Hvězdy dvě se z východu
První sloupec zkratkami uvádí vždy zdroj textu (první znak) a nápěvu (druhý znak): č = "červený hymnář" z = "zelený hymnář" O = složil Josef Olejník K = Kancionál - = jiný

Nápěvy žalmů

Až když se na Nedělní nešpory dívám očima neumělého varhaníka, který musí počítat s časem na nacvičení doprovodu každé jednotlivé části každých nešpor, všiml jsem si, že autor s nápěvy žalmů zachází (k varhaníkovu prospěchu) ještě mnohem úsporněji, než jsem měl zato: V drtivé většině formulářů se první žalm zpívá vždy na ten samý nápěv, podobně i druhý žalm (vždy na stejný nápěv, odlišný od prvního). Zatímco žalmy mají nápěvy přiřazeny podle své posice v nešporní psalmodii, každé novozákonní kantikum má svůj pevně přiřazený nápěv a na ten se zpívá, kdykoli v některých nešporách přijde na řadu. Nemá ale každé svůj jedinečný: jen kantika ze Zj 19 a z 1 Tim 3 mají nápěvy na míru, pro ostatní se dohromady vystačí se čtyřmi dalšími (resp. se dvěma, pokud zanedbáme výjimečné formuláře, o nichž dále).

Editor Nedělních nešpor, p. Oldřich Heyl, ve své předmluvě upozorňuje na to, že některé z nejstarších do knihy zahrnutých nešpor jsou co do nápěvů atypické. Jako příklady uvádí variantu A nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a slavnost sv. Václava. Můžeme upřesnit, že atypických formulářů je ve skutečnosti (jen) pět:

• slavnost Zmrtvýchvstání Páně, varianta A
• slavnost Seslání Ducha svatého
• slavnost sv. Václava, (jen) druhé nešpory
• Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
• nešpory ze společných textů o Panně Marii

Přitom nejvýrazněji atypické jsou poslední dva jmenované formuláře - jejich nápěvy žalmů a kantik jsou buďto jedinečné, nebo sdílené nanejvýš s jedním dalším formulářem, který ovšem vždy patří mezi výše vyjmenované formuláře atypické. Ostatní tři formuláře naproti tomu sdílejí některé nápěvy s typickým schématem a zdá se tedy, že snad jsou předstupni jeho formování.

Dohromady se pro žalmy a kantika celých Nedělních nešpor užívá 15 nápěvů, ovšem pro "typické" nešpory, kterých je většina, jich stačí pouhých šest. Zbylé se vyskytují jen ve výše jmenovaných formulářích atypických. Níže nabízím přehled, vždy spolu s odkazem na první stránku, kde se ten který nápěv v knize vyskytuje.

K nápěvům pro žalmy a novozákonní kantika přistupuje dalších 14 nápěvů Magnificat. Většina je jedinečná, jen nápěv Magnificat č. 806 je shodný s "prvním typickým žalmem". Distribuci jednotlivých Magnificat mezi typické a atypické nešpory jsem nesledoval. Je možné, že i tady by se ukázalo, že pro typické nešpory se všech 14 kusů nevyužívá.

strana	na nápěv se zpívá
11	první žalm typických nešpor
13	druhý žalm typických nešpor
14	Zj 19
77	Flp 2; Ef 1; Zj 15; Zj 4
85	Kol 1; 1 Petr 2; Zj 4 (s. 707 - má stejnou melodii, ale jiný doprovod!)
136	1 Tim 3
241	atyp (jen Zmrtvýchvstání Páně A)
337, 735	atyp (Seslání Ducha svatého, Věrných zemřelých)
339	atyp (Seslání Ducha svatého)
703, 761	atyp (sv. Václav, mariánské)
705	atyp (sv. Václav)
737	atyp (Věrných zemřelých)
739	Flp 2 - atyp (Věrných zemřelých)
759	atyp (mariánské)
763	Ef 1 - atyp (mariánské)

Závěr

Jako neumělému varhaníkovi se mi Nedělní nešpory po provedeném průzkumu nápěvů žalmů jeví ještě podstatně přístupnější a "lidovější". Zdá se, že naučit se doprovodit alespoň všechny "typické" nešpory není až tak nezvládnutelný úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát.

To, co bylo zjištěno o hymnech, vyvolává otázky. Jestliže v hymnech Nedělních nešpor máme před sebou de facto "hymnář olomoucké katedrály", kdo jednotlivé hymny (z obou hymnářů a charitního breviáře) vybíral? Sám P. Olejník? Někdo další? Co ho při výběru vedlo? To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale zajímalo by mě to moc.

Recto tono

Občas hledám, zda se na internetu neobjevily nějaké nové zpěvy k liturgii hodin - ať přímo noty, ať informace o nich - a i když to, co hledám, zpravidla nenajdu, v sítích mi místo ryb často uvízne všelijaká jiná zajímavá havěť. Dnes jsem takto narazil na článek Jak se modlit nešpory na jednom tónu.

Slovo žalm znamená píseň a tradičním způsobem, jak se modlit breviář, je zpěv gregoriánského chorálu. Gregoriánský chorál je „optimalizován“ na to, aby se člověk modlil správným způsobem, ale vyžaduje i jisté muzikantské dovednosti a píli a čas. Proto existuje maximálně zjednodušená verze zpěvu – zpěv na jednom tónu (recto tono). Je to forma, které dávají přednost činné komunity, které nemají čas na nácvik zpěvu, nebo naopak i některé přísné kontemplativní řády, pro které je modlitba tolik důležitá, že soustředěním se na kvalitu zpěvu nechtějí ztrácet soustředění na modlitbu.

Můj nynější přehled o způsobu společné modlitby oficia v českých řeholních domech není ani zdaleka representativní; každopádně ale o žádné komunitě, kde by se hodinky zpívaly recto tono, nevím. Tvrzení o "přísných kontemplativních řádech" je vůbec pochybné: do této kategorie, pokud vím, bývají tradičně řazeni předně kartuziáni a trapisté, a to jsou naopak řády vycházející z benediktinské tradice a pečlivě kultivující chórový zpěv. Zpěv recto tono se zdá být do nějaké míry vlastní bosým karmelitánům (viz zajímavou diskusi). Nicméně v českých domech, které znám, se buďto nepěstuje (Slaný), nebo bývá doplněn hudebně bohatšími prvky. Podobné tendence jsou zmiňovány i v odkazované diskusi.

Mám zato, že oficium zpívané recto tono je nutně únavné a nedůstojné, jsem ale připraven nechat se dobrou zkušeností přesvědčit o opaku. Na první poslech krásná slova se na naše téma najdou třeba ve článku On the Psalmody of the Divine Office, dle mého soudu jde ale spíš o snůšku dobře míněných zbožných řečí neopírajících se o zkušenost. (Myslím speciálně odstavce o zpěvu recto tono. Obecně benediktina z toho, že by měl málo zkušeností se zpívaným oficiem, samozřejmě nepodezírám.)

Zpěv recto tono, nejprimitivnější podoba zpívaného oficia, láká (alespoň mě, hudebního omezence s bídnou hudební představivostí) k experimentování: dalo by se něco krásného a modlitby- a liturgie-schopného vytvořit drobnými zásahy do jeho základního schématu? Třeba tak, že všichni sice zpívají recto tono, ale v různých výškách? Nebo tak, že se kolem statické hlasové linky rozezpívají varhany? ...

Nápěvy žalmů

Byl jsem navštívit jednoho kolegu z KTF UK v jeho kaplanském působišti a při té příležitosti jsem byl požádán, abych vyrobil instruktážní nahrávky, podle kterých by se daly cvičit tradiční nápěvy žalmů římského oficia. Připravil jsem je a níže je nabízím. Pokusím se je v blízké budoucnosti doplnit ještě o další článek, skýtající vysvětlení, jak latinská psalmodie "funguje".

Předem varuji, že bídný je jak nahraný pěvec, tak technika použitá k záznamu jeho hlasu. Poslech je tudíž na vlastní nebezpečí. Každý, kdo má možnost učit se z jiného zdroje než z nabízených nahrávek, udělá lépe, když jí využije.

Dále je třeba upozornit, že představené nápěvy žalmů jsou podle Antiphonale Romanum z r. 1912. V novějších chorálních knihách, např. v pokoncilním vesperálu ze Solesmes (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), se některé nápěvy liší (zakončení modu II), některé jsou jinak hudebně-teoreticky uchopeny a tudíž jinak pojmenovány, některé nové přidány. (Přehled těchto "solesmeských" nápěvů nabízí ve videonahrávce Christopher Gray.) Starší systém psalmodie tu představuji proto, že právě toho se při práci na projektu In adiutorium držím. To je dáno jednak důvody historickými: v počátcích jsem jiný neznal. Jednak důvody, řekněme, hudebně-teoretickými: zatímco do staršího systému mám jakýsi vhled, znám charakteristiky jednotlivých modů a umím v nich skládat melodie nebo z existující melodie určit, jakému modu přísluší, systému, který lze tušit z novější sady nápěvů, zatím dobře nerozumím.

Když pro nic jiného, řada choralistů bude jistě pohoršena přinejmenším tím, že tu učím psalmodii III. modu s "úpadkovým" tenorem c místo původního h: Už v době přípravy antifonáře vydaného r. 1912 se o tenor modu III vedl vášnivý spor (viz Wagner Peter: Der Kampf gegen die Editio Vaticana, Graz - Wien 1907), v němž se tehdy sice dočasně prosadili "pragmatici", v pozdějších letech však dopadl ve prospěch "historisující" tendence, preferující původní tenor h. Já se však i v tomto držím referenčního antifonáře. Na antifonách III. modu je většinou poznat, zda vznikly v době, kdy jeho tenorem bylo h, nebo již po přesunu tenoru na c. (Popř. zda byly v tomto smyslu dodatečně upraveny.) To platí i o mých antifonách, které se všechny přiznávají k "úpadkovému" tenoru c.

Jako ukázkový text jsem zvolil první tři verše ze žalmu 53 - kterýžto je vzácný tím, že má už ve třetím verši flexu.

Deus in nómine tuo salvum me fac: * et in virtúte tua júdica me.
Deus exáudi oratiónem meam: * áuribus percipe verba oris mei.
Quóniam aliéni insurrexérunt advérsum me, +
et fortes quaesiérunt ánimam meam: *
et non proposuérunt Deum ante conspéctum suum.

modus I

D
D
D2
f
g
g2
g3
a
a2
a3

modus II

modus III

b
a
a2
g
g2

modus IV

g
E

modus IV transponovaný

c		zní stejně jako výše IV g
A
A*		Na nahrávce jsou místo lidského hlasu slyšet struny mé staré kytary, protože tolerovatelné provedení tohoto zakončení se vymyká možnostem mého bídného sluchu.
d

modus V

modus VI

modus VII

a
b
c
c2
d

modus VIII

G
G*
c

tonus peregrinus

Na tonus peregrinus se zpívá jen několik málo textů, nejznámější je žalm 113/114 In exitu. Ten je tedy použit pro ukázku.

Musím se přiznat ke dvěma "hříchům". Pozorný posluchač si všimne, že třetí verš na druhý navazuje ještě výrazně méně, než je v knize žalmů obvyklé (to byl pokus o ošklivý vtip): přeskočil jsem na nejbližší verš obsahující flexu. Druhým prohřeškem je odchýlení se od Antiphonale 1912. To obsahuje poněkud jiný nápěv tonu peregrinu, který mi ale nejde do úst (zejm. v mediaci chybí počáteční g). Tak, jak je tu notován a nazpíván, je např. v The Liber Usualis. With introduction and rubrics in English, Tournai-New York 1961.

tonus in directum

Tento a následující nápěvy jsou představeny méně důkladně, než by se snad slušelo - protože jejich uplatnění je minimální a rozhodl jsem se alespoň prozatím s nimi neztrácet čas. Pozorný posluchač si všimne určitých nepravidelností, které nevznikly přehlédnutím, ale uplatněním pravidel, na jejichž popis zde rezignuji.

"Užívá se pro žalmy, které je předepsáno zpívat při oficiu bez antifony, jako jsou žalm 145 při nešporách a žalm 129 v laudách za zemřelé, žalm 69 v litaniích ke všem svatým atd." (Antiphonale Romanum 1912, 25*) Zmiňované žalmy však z oficia za zemřelé zmizely při jedné z reforem předcházejících 2. vatikánskému koncilu. V pokoncilním oficiu pak žádný žalm bez antifony nefiguruje.

tonus paschalis

"Na Bílou sobotu pro žalmy kompletáře a při oficiu Zmrtvýchvstání Páně až do nešpor soboty před nedělí ve velikonočním oktávu (usque ad Vesperas Sabbati in Albis) pro žalmy hodinek, které se zpívají bez antifony a pro kantikum Nunc dimittis, se může použít následující nápěv:" (Antiphonale Romanum 1912, 26*) Ani pro tento nápěv tudíž pokoncilní oficium nemá uplatnění, jak řečeno výše. Protože má vlastnosti modu II, lze ho použít pro záměnu běžného nápěvu tohoto modu. V Německu se pro psalmodii modu II používá dokonce jedině tento. (Alespoň pokud jde o starý Gotteslob. Pro kdysi prozkoumané antifonáře už to nemohu říci s jistotou.) V Novém dvoře se na něj celoročně zpívají (nebo přinejmenším zpívávaly) žalmy kompletáře. Ty však v cisterciáckém oficiu skutečně jsou bez antifony.

tonus in directum pro officio defunctorum

"V den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé se žalmy kompletáře, primy, tercie, sexty a nony zpívají nápěvem in directum, viz výše, nebo ad libitum na následující nápěv:" (Antiphonale Romanum 1912, 26*) V pokoncilním oficiu za zemřelé jsou, jak známo, všechny žalmy opatřeny antifonami a zpívají se tudíž na nápěvy odpovídající antifonám.

a co když se zpívá česky?

Jak známo, jsem zastáncem názoru, že stejné nápěvy jsou velice dobře použitelné i pro český text. Chystám se nazpívat nějakou delší ukázku, ale ... zatím se opravdu jen chystám.

Directorium chori ... Congregationis Oratorii, 1753

Čas od času ke mně z té či oné strany dolehne útržek informace o barokním úpadku gregoriánského chorálu ... o pokusech chorálu pevně určit délku not ... skládat nový ... o tom, jak vznikl dnes všeobecně známý tonus simplex antifony Salve regina ... Naneštěstí jsem ještě o této epoše/větvi vývoje liturgické hudby nenašel žádné obsáhlejší solidní informace, jen ony útržky. Nedávno jsem narazil na jednom z blogů, které sleduji, na článek Parisian Plainchant of the 17th and 18th Century. Ten mě podnítil k pokusu najít nějaké ukázky "francouzského barokního chorálu" na internetu. Ten pokus přinesl dvojí objev: Niversovy "Lamentationes Jeremiae prophetae" (Paříž 1719) a "Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum Congregationis Oratorii D.N.J.C." (Paříž 1753). Zatímco první knížka obsahuje jen lamentace zpívané dříve v matutinu Svatého týdne, druhá umožňuje udělat si dosti jasnou celkovou představu o chórovém oficiu francouzských oratoriánů 17. stol. Proto ji chci krátce představit.

Typ knihy

Nejprve je nutné zodpovědět otázku, jaký typ liturgické knihy vlastně máme před sebou. Ačkoli tomu název nenasvědčuje, po podrobném pročtení celého obsahu knihy soudím, že jde o kompletní sbírku liturgického zpěvu k oficiu s několika připojenými popěvky ke specifickým obřadům (procesní zpěvy ke dnům, na něž je předepsané nějaké žehnání, jako jsou Hromnice nebo Květná neděle; dále k výstavu Nejsvětější Svátosti), tedy víceméně "antifonář+procesionál".

Hudební charakteristiky "oratoriánského chorálu"

Knize je předeslán úvod, cenný tím, že podrobně vysvětluje pravidla pro interpretaci dále používané notace, jakož i některé zásady tvůrce (tvůrců?) obsažených zpěvů. Budiž řečeno narovinu: nemáme před sebou pokleslou edici zpěvů z repertoáru gregoriánského chorálu, ale z velké části autonomní autorský počin, odpovídající jednak na požadavky dobového vkusu (proti gregoriánskému chorálu, resp. proti jeho soudobé všeobecné interpretační praxi, se výslovně a velmi kriticky vymezuje), jednak na potřeby apoštolsky zaměřené kongregace, která sice zachovávala povinnost chóru, ale neřadila ji vysoko ve svém žebříčku priorit.

(Zde musím otevřeně přiznat, že moje vědomosti o oratoriánech jsou velmi omezené - vycházejí v zásadě jen z vybraných článků v The Catholic Encyclopedia, především The Oratory of Saint Philip Neri a French Congregation of the Oratory. Kdyby tedy někdo v mém textu našel zásadní faktografické chyby, budu rád za upozornění v komentářích.)

Jak vyplývá z kritiky v předmluvě, běžná praxe interpretace gregoriánského chorálu v době vzniku knihy četla každou notu jako notu přesné jednotkové délky a nepřipouštěla žádnou dynamiku, žádnou změnu rychlosti či síly. Takový zpěv působil ve své době odpudivě. (A působil by, počítam, stejně odpudivě i na nás. Dnes obvyklý způsob interpretace chorálu je jiný.)

"Oratoriánský chorál" zná oproti soudobému gregoriánskému noty různé hodnoty. Jeho notace vychází z tehdejší podoby notace kvadratické (mj. se píše do čtyřlinkové osnovy a používá běžné klíče C a F), má ale dva typy not, které za pomoci doplňkových znamének umožňují vyjádřit šest různých hodnot:

• obdélník - dlouhá
  • s předcházejícím křížkem - nejdelší
  • s následnou tečkou - prodloužená dlouhá
  • prostý - dlouhá
• kosočtverec - krátká
  • skloněný doleva s následnou tečkou - prodloužená krátká
  • skloněný doleva - krátká
  • stojící na rohu - nejkratší

Převládající typ not (obdélníky/kosočtverce) dále umožňuje určit relativní "tempo" konkrétního zpěvu: zda je spíše rychlý či pomalý.

Velký důraz je položen na to, aby délka noty odpovídala délce slabiky, která se na ni zpívá. Je to dobře vidět zejm. v notovaných ukázkách žalmů, kde je vždy prodloužena přízvučná slabika.

Repertoár

Když jsem studovanou knihu výše označil jako "antifonář a procesionál", překvapí její rozsah: má jen něco přes 200 stran. Na první pohled je jasné, že jsem se v určení buďto zmýlil, nebo otcové oratoriáni přistoupili v rámci repertoáru zpěvů oficia k masivním škrtům.

Mnou zvolené označení "antifonář" možná není úplně šťastné. Chtěl jsem jím vyjádřit, že kniha obsahuje úplný soubor zpěvů potřebných ke slavení oficia. Potud je název vhodný. Nakolik jsme ale zvyklí ve středověkých antifonářích nacházet většinou pouze notované antifony a responsoria (+ příp. hymny) a v antifonářích moderních často vedle notovaných zpěvů i všechny texty oficia, directorium žádným antifonářem není. Je to hubená sbírka zpěvů používaná jako doplněk k breviáři. Antifony, podle kterých antifonáře dostaly jméno, neobsahuje téměř žádné.

Co tedy obsahuje? Především jsou podány nápěvy žalmů. Po většinu roku se vystačí s cca sedmi: jeden je na žalmy kompletáře (s. 17), tři další na žalmy ostatních hodinek (s. 1). V nešporách a laudách se zpívají první dva žalmy na první nápěv, třetí a čtvrtý na druhý a pátý žalm na třetí. V matutinu se vždy první z těchto nápěvů použije pro všechny žalmy prvního nokturnu, druhý pro žalmy druhého atd. V době velikonoční se v nešporách všechny žalmy zpívají na jiný nápěv (s. 15). Nad to zpěvník obsahuje dva nápěvy vyhrazené kantiku Magnificat a užívané v závislosti na liturgické době. Specifikem první verze Magnificat oproti běžné psalmodii je, že se kantikum zřejmě nezpívalo po verších, ale dílem po strofách (s. 10n). Podobně jsou dále dva nápěvy pro Benedictus (s. 50) a jeden pro Nunc dimittis (s. 20).

Pro matutinum jsou ve zpěvníku tři nápěvy žalmu Venite (žalm 95/94 zpívaný na úplném začátku hodinky), antifony k němu pro liturgické doby a svátky a hymnus Te Deum. Nápěvy žalmu jsou velice prosté, bez ozdob, pro žalm Venite, jakožto sólový kus kantora, jinak typických. Antifony mají všechny stejnou, maximálně jednoduchou, "psalmodickou" melodii. Te Deum je zřejmě upravenou verzí soudobého gregoriánského.

Pro dobu velikonoční je ve zpěvníku antifona Haec dies ("Toto je den, který učinil Hospodin..."; s. 16) a závěrečné Benedicamus Domino (nepodařilo se mi ho teď znovu najít).

Dále najdeme sbírku responsorií k malým hodinkám podle dob a svátků (s. 66) a výběr hymnů (s. 85nn a ).

Nechybí závěrečné mariánské antifony (s. 22), přičemž Salve regina některými rysy připomíná dnes všem katolíkům dobře známý "tonus simplex".

A s tím otcové oratoriáni podle všeho, pokud jde o oficium, vystačili na celý liturgický rok. Nebo s tím přinejmenším počítal autor naší knížky...

Další zjednodušení oproti plnému chorálnímu oficiu

Všechny ostatní, výše nezmíněné zpěvy oficia se přednášejí recto tono (s. x). Verše a capitula se zpívají rovněž recto tono, ale se závěrečným poklesem o tercii. To je proti klasické podobě chorálního oficia opravdu výrazné zjednodušení. Odpadá tím velké množství originálních melodií (antifony), stejně jako přednes některých textů na ustálené melodické formule (lekce a požehnání matutina, veršíky s neumou, závěrečný verš Benedicamus Domino, ...)

Shrnutí a hodnocení: Zpívané oficium "s nižší spotřebou"

Nechci a ani nemohu studovanou knihu hodnotit z hlediska krásy obsažených zpěvů. Mohu, ale nechci ji hodnotit z hlediska účelnosti uspořádání obsahu a didaktické efektivity. Podívejme se na ni jako na specifický projekt zpívaného oficia.

V kongregaci, pro jejíž potřeby vznikl, byla zachovávána povinnost chórové modlitby a bylo živé vědomí, že se oficium má zpívat. K tomu přistoupila na jedné straně nechuť ke gregoriánskému chorálu, na druhé straně silné pastorační zaměření institutu, které neskýtalo dobré podmínky k nácviku a realizaci hudebně náročné podoby liturgie. (Pokud jde o liturgii hodin, na níž se měli zpěvem podílet sami otcové. Oratoriánská liturgie pro lid byla naopak hudebním bohatstvím pověstná, neobešla se však bez pěveckých sborů a instrumentálních těles.)

Provedené zjednodušení výrazně a ve více rozměrech redukuje hudební rozmanitost oficia: ruší rozmanitost "společných nápěvů" ve prospěch zpěvu recto tono; z antifony dělá recitativ namísto melodického prvku; snižuje množství nápěvů psalmodie a "matematicky" linkuje pravidla jejich použití. Hudební svéráz liturgické doby nebo dne není zcela zrušen, je však napříště omezen na hymny, responsoria malých hodinek a závěrečnou mariánskou antifonu. (Pokud pomineme několik výjimek vztahujících se na Svatý týden, Velikonoční oktáv a celou dobu velikonoční.)

Takto radikálně zjednodušené zpívané oficium má (už i oproti oficiu využívajícímu třeba jen všechny možnosti zatím dostupného nedělního-svátečního svazku pokoncilního Antiphonale Romanum!) výrazně snížené nároky na učení. Do větší části zpěvu se může snadno zapojit i náhodný příchozí, objem potřebného nácviku s komunitou je minimální.

Transposice do našich podmínek

Není náhodou, že některá společenství dnes používají velice podobný model. (Srov. články The Mundelein Psalter a Denní modlitba církve na WYD v Madridu.) Překvapuje mě ale, když se někde toto "laciné" uspořádání denní modlitby církve užívá jako slavnostní, "zpívané", k vyzdvižení svátků oproti všedním dnům, kdy se oficium recituje. Maximálně prostá hudební podoba právě otevírá možnost zpívat každý den.

Kde se o nějakém podobném redukovaném tvaru zpívaného oficia uvažuje, doporučil bych oproti oratoriánskému directoriu vynalézavěji pracovat s nápěvy žalmů. Rozhodně jich vzít o něco více (ať už sadu chorálních nápěvů, ke které jsem přilnul já, či Korejsovu, Olejníkovu, Šmolíkovu nebo jinou) a nepoužívat je se železnou pravidelností den za dnem stejně. Je možné pevně přiřadit jednotlivým žalmům "jejich" nápěvy, jako se to děje mj. v mém zpěvníčku Nešporní zpěvy. Zrovna tak je ale možné připravit několik schémat používaných podle liturgické doby a svátku. ("mezidobí - férie - ranní chvály: k žalmům nápěvy A, C, A, k Benedictus X" apod.) Právě tuto možnost považuji za velmi vhodnou.

The Mundelein Psalter

Práce na bibliografii hudebnin k liturgii hodin postupně odhaluje zajímavé skutečnosti. Jednou z těch pro mě překvapivých je zjištění, jak malá pozornost je, počtem publikací měřeno, věnována hudební stránce oficia v anglicky mluvívích zemích. Samozřejmě je ještě jistá šance na další objev - ale tři toho času známé tituly se zdají být jediné, které dnes znají informovaní katoličtí chrámoví hudebníci.

Tímto článkem chci upozornit na titul v současné době nejvýznamnější: The Mundelein Psalter (~ Mundeleinský žaltář, Žaltář z/pro Mundelein) vydaný liturgickým institutem v Mundelein, Illinois. Bohužel jsem žádný výtisk zatím neměl v ruce, ale povšechný přehled se dá získat z oficiálních internetových stránek publikace a ze zmínek o ní porůznu v šířkách a hloubkách anglo-amerického internetu.

Tím, že kniha má v názvu "žaltář" (psalter), se nesmíme nechat zmást: v terminologii, kterou zde obvykle používám, se jedná o antifonář, a to v širokém slova smyslu: pro vybrané hodinky totiž obsahuje všechny texty i zpěvy. Vybranými hodinkami jsou ranní chvály, nešpory a snad i kompletář pro celý rozsah temporálu a některé významnější svátky sanktorálu.

Říkám, že srdcem denní modlitby církve (a tedy téměř nutně i každého jejího zhudebnění) je psalmodie. The Mundelein Psalter používá pro zpěv žalmů nápěvy S. Webera, mnicha z arciopatství St. Meinrad. Ty jsou postavené podle modálních zákonitostí, ale jsou často výrazně jednodušší než tradiční gregoriánské nápěvy a téměř pravidelně sahají ke změně tenoru v polovině verše, což je, s výjimkou tonu peregrinu, v latinské psalmodii neznámá věc.

Kulturním šokem a bezprostředním popudem k sepsání tohoto článku pro mě bylo setkání s tím, jak náš "žaltář" řeší zpěv antifon. Antifona se zpívá na ten samý nápěv jako žalm. Uvědomil jsem si tady, jak velice jsem fixovaný na středověký model oficia, kdy každá antifona je malou samostatnou "písničkou" (cantilena) se svébytnou melodií, která v celku slavení dosti výrazně vystupuje a v souzvuku textu a melodie i zásadním způsobem spoluutváří ráz hodinky a dne. (Mezi zpěvy oficia jsou to především antifony, které si pamatuji a někdy zpívám - a zřejmě nejen já - i jen tak, během dne, třeba mezi manuální prací; mezi mé oblíbené patří např. Neskrývej přede mnou svou tvář, Od časného rána, Zmítám se v neklidu, Blažený jsi, spravedlivý Simeone, Buď zdráva, milostiplná, ...) Takto jsem poznal oficium naživo v klášteře a ze starých liturgických knih. Je to ale forma, která vznikala v podmínkách dosti vzdálených těm našim. Autoři The Mundelein Psalter svým počinem v zásadě říkají: "Oficium tak, jak nám ho podala staletí, je náročnější, než si můžeme dovolit. Chceme-li je z neživého obsahu starých knih proměnit zpátky v organickou a nosnou součást svých životů, musíme je hudebně zjednodušit a položit důraz na jeho základ - a tím je modlitba žalmů."

Každému žalmu je přiřazen jeden konstantní nápěv, na který se zpívá, kdykoli v oficiu přijde na řadu. To je jednak zjednodušení (umožňující mj. přímočařejší značkování textu pro zpěv), jednak to může napomoci ke snazšímu zapamatování textu žalmu (text se lidem, kteří mají ten typ paměti, spojí s příslušnou melodií). Konečně je tento krok zcela v linii položení důrazu na žalmy - každému žalmu se dostává charakteristického hudebního výrazu. The Mundelein Psalter je zhudebněním žalmů, zatímco mé pojetí oficia, téměř beze změny recipující středověký model, je především zhudebněním antifon a responsorií - žalm je do jisté míry "podřízen" antifoně, která mu diktuje tóninu a nápěv. Rozdílné pohledy na oficium jsou vlastně dobře vyjádřeny i v názvech knih (které jsou, pokud jde o text, obsahem v zásadě stejné): zatímco já usiluji o vytvoření antifonáře, diskutovaná americká kniha se vhodně jmenuje žaltář.

Z historického hlediska poznamenávám, že podle jedné poměrně věrohodné teorie se antifona jako svébytný liturgicko-hudební tvar vyvinula ze zvyku motivovaného potřebou udat tón a tóninu schole: původně proto první verš žalmu předzpíval kantor, a to zřejmě na nápěv, na který se následně zpíval žalm celý. Funkce udání tónu a tóniny antifoně zůstala, nápěvy se ale později stávaly bohatšími a samostatnějšími a vznikaly i antifony s textem, který není prvním veršem žalmu. (srov. JUNGMANN: Missarum sollemnia, 1. Bd., 5. Aufl., Wien-Freiburg-Basel: Herder 1962, 415nn. Jungmann píše o antifonální psalmodii mše; domnívám se ale, že lze tuto hypotézu vztáhnout i na oficium.)

Pokud tedy jde o psalmodii a zpracování antifon, na jednu stranu na The Mundelein Psalter dopadá, mutatis mutandis, kritika, kterou jsem adresoval ranním chválám na WYD 2011 v Madridu a nešporám na letošním CSM ve Žďáru nad Sázavou. Zároveň ale tuto kritiku do jisté míry reviduji: ideál, který sleduji a kterým další zpracování oficia poměřuji, možná není naší době (přinejmenším v nemonastických kruzích) přiměřený a ve věci hudebních forem oficia pro lidové slavení je potřeba provést tím neb oním způsobem "redukci na podstatné". Antifona zpívaná na žalmový nápěv v celku slavení zaniká, snadno bude takříkajíc přeslechnuta, je-li ale hudební nivelisace antifon daní za vzkříšení zpívaného oficia v poměrech naší doby, považuji tuto oběť za ospravedlněnou.

Ač mou pozornost na diskutované knize přitahuje především její přístup k psalmodii, bylo by nespravedlivé opomenout její další významnou hudební složku: žaltář obsahuje i hymny, a to anglické překlady latinských hymnů, zřejmě s vhodně upravenými nápěvy originálů.

Poslední, co chci zmínit, je velice hořké: je to problém autorských práv. Všechna práva na knihu jsou vyhrazena a její kopírování a jiné šíření je zakázané. Je zákaz kopírování jediným způsobem, jak autorům publikace zajistit spravedlivou mzdu za jejich práci? Je spravedlivé vydávat díla, jež mají přispět ke zkvalitnění liturgického života církve, pod licencí, která brání jejich šíření?

Žalmové nápěvy B. Korejse jako alternativa

Srdcem každé hudební formy liturgie hodin jsou její nápěvy psalmodie. Narozdíl od antifon a responsorií mají žalmy obvykle prosté melodie převážně recitativního charakteru, jsou to ale právě tyto prosté melodie, které při zpěvu oficia zní po většinu času.

Projekt In adiutorium své "srdce", své nápěvy žalmů, nevytváří, ale přebírá ty, které jsou v církvi užívány po staletí (kontinuálně, ale ne bez proměn!), totiž chorální nápěvy užívané při zpěvu žalmů v latině. Nejsem první, kdo takto tradiční chorální nápěvy používá. (Srov. české kališnické a utrakvistické antifonáře, počínaje Jistebnickým kancionálem; Svatojanský kancionál; také jeden z raných pokoncilních pokusů o zhudebnění mešních responsoriálních žalmů - "Snadné zpěvy mezi čteními".) Proto také znám mnohonásobně opakovanou kritiku na adresu podobných pokusů: latinský jazyk má jinou přízvučnou strukturu než čeština a zpívat český text na "latinský nápěv" znamená páchat na textu násilí. Já se domnívám (a plánuji pokusit se jednou dokázat), že je tato kritika mnohem méně případná, než se na první poslech zdá. Musím ale uznat, že některá místa v některých žalmech zpívaná na některé chorální nápěvy zní opravdu hrozně. (Zejména když se velkého zdůraznění hudebním přízvukem dostane poslední slabice slova nebo jednoslabičnému slůvku.)

Přestože pro mě zní české žalmy zpívané na tradiční chorální nápěvy v drtivé většině uspokojivě, pilně se ohlížím po jiných modálních nápěvech psalmodie, kterými by případně bylo lze "latinské" nápěvy nahradit. (Modálního systému se rozhodně nechci zříci - nejen proto, že bych musel několik set toho času hotových antifon skládat znovu.)

V časopise Psalterium 1/2011 (domovská stránka časopisu) vyšel obsáhlý rozhovor s Bohuslavem Korejsem u příležitosti jeho 85. narozenin. Ten mě (viz s. 2) upozornil na modální charakter Korejsových nápěvů k žalmům. Tyto nápěvy se v některých společenstvích a komunitách při oficiu běžně užívají (pražský arcidiecézní seminář, benediktinky na Bílé Hoře). Bylo by ale lze používat je s mými antifonami namísto nápěvů chorálních?

Všechny Korejsovy nápěvy obsažené v publikaci Zpěvy s odpovědí lidu (poslední vydání Kostelní Vydří: KNA 2001) jsem prošel a pokusil se určit, zda přísluší k jednomu z osmi modů starého západního církevního hudebního systému. (Dlužno říci, že jsem při určování zohlednil jen melodickou linku a ne už harmonisaci pro varhany, což je metodologický hřích, který možná zapříčinil sem tam nějakou chybu.) Došel jsem k závěru, že z 19 nápěvů 17 k jednomu z osmi modů patří, jeden je prakticky doslovnou recepcí tonu peregrinu (tradičního nápěvu stojícího poněkud mimo modální systém), jeden je pro naše účely nepoužitelný. Alespoň jeden vhodný nápěv se najde pro všechny mody mimo modus VII. Je ovšem třeba zcela zanedbat differentiae (různá zakončení pro nápěv jednoho modu; u každé antifony je předepsán modus + určitá jeho differentia, která umožňuje na konci žalmu snadný přechod k antifoně).

V následujícím přehledu je u každého nápěvu uvedeno, ke keterému patří modu a pro které jeho differentiae je nejvhodnější. Dále, zda a jak je třeba k němu transponovat antifonu, která k příslušnému modu patří. Při té příležitosti se zdá být vhodné připomenout, že pokud jde o transposici antifon, není těžké stáhnout si zdrojový kód příslušného souboru a nechat noty každého zpěvu posunout automaticky funkcí \transpose.

Korejsovy nápěvy psalmodie - přehled (Korejs_psalmodie.pdf, ~7kB)

Následuje ukázka antifony transponované, aby odpovídala žalmovému nápěvu. (Viz také zdrojový kód: Korejs_antifona_trans_ukazka.ly.)

Závěr. Korejsovy nápěvy psalmodie mají z velké části jiný charakter než tradiční chorální nápěvy. Často chybí napětí mezi tónikou a recitačním tónem, někdy se recitační tón ve druhém poloverši mění. Mají ale modální charakter a domnívám se, že je s mými antifonami jako náhradu chorálních nápěvů lze používat. Výběr vhodných nápěvů k antifonám usnadní připravený přehled. Může to být zajímavou možností tam, kde už je obvyklé zpívat při oficiu žalmy na Korejsovy nápěvy a je chuť začít zpívat i antifony. Nebo tam, kde se oficium zpívat začíná a kde se mnou propagovaný systém využívající tradiční chorální nápěvy žalmů netěší důvěře. (Přinejmenším Pavel Šmolík jmenuje Korejsovo řešení jako jedno z těch, ve kterých se spojení českého jazyka a melodie vydařilo.) Problém vyvstane s antifonami modu VII (není jich málo!), pro které se žádný z Korejsových nápěvů psalmodie nehodí.

[EDIT 2. 6. 2018] Protože Korejsovy žalmy podle všeho na internetu hledá hodně lidí a tento článek díky tomu patří v rámci webu inadiutorium.cz k nejnavštěvovanějším, je vhodné i zde upozornit, že od května 2018 je on-line péčí dr. Kuba připravené velké vydání těchto žalmů, s rozpisem pro celý mešní lekcionář. Pro liturgii hodin může posloužit jako snadno dostupný zdroj příslušných nápěvů psalmodie vč. varhanního doprovodu.

Proč zvláštní nápěvy pro kantika nešpor?

Někoho můžou zarazit dvě kantika nešpor (ze Zj 15 a z Fp), pro která jsem zatím připravil zvláštní melodie (výhledově bych rád podobně zpracoval všech sedm novozákonních kantik, která se v nešporách opakují). Proč to? Tradičně se kantika zpívají stejným způsobem jako žalmy...

Cítil jsem potřebu nějakým způsobem novozákonní kantika vyzdvihnout, odlišit je od starozákonních žalmů i hudebním zpracováním. Zároveň některá (zejm. to z Ef a z Ko) mají ne zcela jednoduchou logickou strukturu a psalmodický způsob přednesu příliš nenapomáhá pochopení. (Těchto kantik se ovšem - pro jejich složitost a délku - zatím bojím a hned tak se do nich nepustím.) Navíc tu byl precedens - kantikum druhých nešpor neděle se zpívá jinak než žalmy a ostatní kantika (Viz např. tento materiál z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano, str. 25, nebo české zpracování v Kancionálu, č. 084), méně obvyklý způsob přednesu vyžaduje i kantikum 1. nešpor slavnosti Zjevení Páně.

Já jsem ve dvou dosavadních pokusech šel za výše zmíněné příklady a kantika zpracoval nerepetitivně - melodie se neopakuje (a když, tak nepravidelně), což mj. ztěžuje učení. Snažil jsem se přitom (v každém případě jinak) "podtrhnout text" a přitom zachovat strukturování do veršů a poloveršů, jak ho nabízí breviář. Oba kousky jsou experimentální povahy a pro skutečné použití v liturgii, domnívám se, nevhodné.