Blog

Postní responsoria

I když v breviáři jsou pro pohodlí recitujícího tištěna každý den znovu, fakticky responsoria ranních chval a nešpor v "silných liturgických dobách" patří (spolu s hymny, antifonami k invitatoriu a k malým hodinkám) k neměnným textům, které celou liturgickou dobou (nebo její částí) procházejí a společně udávají jakýsi její základní tón. Podívejme se na responsoria, která zpíváme po většinu doby postní. Co je to za texty? Jak hluboko je můžeme (v této nebo obdobné liturgické funkci) sledovat v dějinách liturgie?

Feriální responsoria

ranní chvály

R. Ipse liberábit [BR: liberávit] me * De láqueo venántium. V. Et a verbo malígno [BR: áspero]. (Žalm 91, 3; v předkoncilním breviáři text podle Vulgáty; CANTUS 601232)

R. Stvoř mi čisté srdce, Bože, * obnov ve mně ducha vytrvalosti. V. Vysvoboď mě z otroctví hříchu. (responsum Žalm 51, 12; verš není biblickým citátem, ale "otroctví hříchu" je novozákonní motiv, rozvinutý zejm. v listu Římanům)

Responsorium s tímto latinským textem (až na záměnu slov s ohledem na revizi latinského liturgického překladu Písma) se v postní době zpívalo v předkoncilním oficiu římském (k tercii, AR1912 s. 24) i mnišském (k ranním chválám, AM1934 s. 338).

V Denní modlitbě církve ovšem místo překladu latinského responsoria najdeme nesouvisející text z úplně jiného žalmu (viz výše). Překlad by vypadal zhruba takhle:

R. On mě vysvobodí * z léčky ptáčníka. V. Ze zhoubného moru.

(Žalm 91, 3 podle ČLP; osobní zájmeno je oproti biblickému textu upraveno analogicky jako v latinském breviáři)

---

Verš podle septuagintního/vulgátního čtení, které je zachované v Neovulgátě:

V. A od zlovolného slova. (JP, otrocký překlad z latiny)

V. Od slova, které přináší zkázu. (Hejčl)

V. A od zlých úkladů. (Bárta: Žaltář Římského breviáře)

Sluší se zmínit, že česká překladatelská komise zdaleka nebyla jediná, která se v případě tohoto responsoria místo překladu jala skládat nezávislý text. Co k tomu vedlo? Jevil se překladatelům text ze žalmu 91, vyhraněného žalmu důvěry v Boží ochranu, málo prvoplánově postní? Náhrada úryvkem ze žalmu 51, podobně vyhraněného kajícího žalmu, by na to mohla ukazovat. Redaktorům římské liturgie se však žalm 91 evidentně jako opravdu vhodný pro dobu postní jevil - byla z něj vzata všechna postní responsoria a veršíky malých hodinek v potridentském breviáři a všechny zpěvy první neděle postní v potridentském misálu. (V dnešních mešních knihách už žalm 91 není v textech první neděle postní tak dominantní, ale přítomný je i nadále.) Ten postní žalm z něj udělala nejspíš skutečnost, že je citován v evangelních perikopách o pokušení na poušti. Tam ho cituje pokušitel, ponoukající k vyvození důsledků z extrémní interpretace starozákonního textu; v liturgii jím církev vyzpívává svou důvěru v Boží ochranu a pomoc, když na poušť následuje svého Pána.

Jako jiný možný motiv pro záměnu textu by v normalisačním Československu snad v úvahu přicházely i ohledy na politickou cenzuru, ale "charitní breviář" ze sedmdesátých let ohledně tohoto responsoria žádné ústupky komunistickým "ptáčníkům" a jejich léčkám dělat nemusel. Srovnání s charitním breviářem však ukazuje na jiný možný důvod k našemu nepřekladu: zatímco Renčův překlad žalmu 91, 3 dobře odpovídá neovulgátnímu čtení, Bognerův překlad použitý v Denní modlitbě církve sleduje masoretský text a od neovulgátního čtení se odklání, takže by překlad responsoria musel volit mezi konkordantností s překladem žalmu a zachováním významu překládaného liturgického textu. Je možné, že nezávisle složený text byl způsobem, jak se tomuto dilematu obloukem vyhnout. Narážíme tu na to, jak jsou liturgické texty propleteny s latinským překladem bible (někdy v jeho opravdu starém a překladatelsky ne dvakrát šťastném znění). Když se bible pro liturgické užití překládá z originálních jazyků čistě podle zásad moderní biblistiky a bez ohledu na liturgicky užívané výňatky, vede to k tomu, že celek římské liturgie (a to i té pokoncilní) dost dobře přeložit nejde, resp. že se nemalá část onoho biblicko-liturgického propletence v překladu ztratí. Proto dobrý liturgický překlad Písma nemůže být koncipován jen na zásadách biblistických, ale měl by dostatečně brát v potaz i případy liturgického použití překládaného textu. Proto také jsou namístě ona nepopulární ustanovení instrukce Liturgiam authenticam o tom, že liturgické biblické překlady mají sice být překlady z originálních jazyků, ale přihlížet k Neovulgátě, do níž jsou ohledy (nejen) na liturgické texty zapracovány, a obvykle následovat její překladatelská rozhodnutí.

K dnešnímu oficiálnímu českému textu může být užitečné poznamenat, že žalm 51 se až do breviářové reformy Pia X. zpíval jako první žalm v ranních chválách všech férií a v době předpostní a postní i o nedělích. Breviářová reforma Pia X., která psalmodii ranních chval zásadně přepracovala, každodenní zpívání žalmu 51 zachovala alespoň pro dobu postní a ostatní doby a dny kajícího rázu (srov. Malina B.: Dějiny římského breviáře, s. 256). Naše nepřeložené responsorium by se tak mohlo vydávat za určitou formu pokračování této starobylé tradice.

(Asi stejným právem, jakým je nešporní responsorium pondělků sudých týdnů žaltáře vydáváno za pozůstatek jádra starověkých katedrálních nešpor.)

nešpory

R. Ego dixi: Dómine, * Miserére mei. V. Sana ánimam meam, quia peccávi tibi. (Žalm 41, 5; CANTUS 006626)

R. Volám k tobě, Bože, smiluj se nade mnou. V. Uzdrav mě, zhřešil jsem proti tobě. (volněji podle Žalmu 41, 5)

Je známé z části středověkých mnišských pramenů jako responsorium ranních chval v době předpostní nebo postní, ale do potridentského mnišského breviáře neproniklo. V r. 1928 se dostalo do breviáře jako součást tehdy od základu přepsaného formuláře svátku Nejsvětějšího srdce Ježíšova (v římském breviáři jako responsorium k sextě, v mnišském k nešporám).

Nedělní responsoria

ranní chvály

R. Christe, Fili Dei vivi, * Miserére nobis. V. Qui attrítus es propter scélera nostra. (verš: Iz 53, 5; CANTUS 006276)

R. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi. V. Ty, kterýs byl proboden pro naše hříchy a rozdrcen pro naše viny. (verš volněji podle Iz 53, 5)

V neděli lichých týdnů žaltáře a o všech nedělích "silných liturgických dob" (EDIT: s výjimkou Květné neděle, Zmrtvýchvstání Páně a neděle v jeho oktávu) se v ranních chválách zpívají responsoria s responsem Christe, Fili Dei vivi, miserére nobis, parafrázujícím volání slepého Bartimaia (Mk 10, 48 a par.). Verš je vždy zvolen podle důrazů té které liturgické doby. (Celkem je jich v Denní modlitbě církve sedm různých, protože v době vánoční jsou ze tří nedělí dvě trvale obsazené svátky, které mají každý svůj vlastní verš.)

Responsorium s daným responsem se v předkoncilním římském oficiu zpívalo každodenně v primě (hodinka mezi laudami a tercií, zrušená na přímý pokyn koncilu - SC 89) a verš se kromě liturgické doby přizpůsoboval také mariánským svátkům a svátku Božího Těla (v obou případech se zpíval vánoční Qui natus es de María Vírgine). Postní doba však zvláštní verš neměla a vystačila s veršem pro období během roku. Náš verš na motiv z Izajášovy písně o trpícím Hospodinově služebníku tak je čistě pokoncilní inovací.

Ve starších knihách jsem zvláštní postní verš responsoria Christe, Fili Dei vivi zatím viděl jen v neogalikánských breviářích. Tedy v breviářích, které, stejně jako Liturgia horarum, vzešly z celkové reformy, která odstranila velkou část nepravidelností narostlých díky postupnému vývoji.

• "Qui vocas peccatores ad paenitentiam" - Breviarium Ecclesiasticum (Embricae 1726; breviář doložený mj. i na Moravě jako součást pozůstalosti Tomáše Fryčaje)
• "Qui venisti peccatores salvos facere" - Breviarium Parisiense (Parisiis 1736), Blesense (Parisiis 1737), Tullense (Tulli Leucorum 1748), Lodovense (Parisiis 1775), Aniciense (Parisiis 1784) a mnoho dalších

(Seznam odkazů je čistě ilustrační, nejde o nejstarší nebo jinak významná vydání příslušných diecésních breviářů.)

nešpory

R. Atténde, Dómine, et miserére, * Quia peccávimus tibi. V. Exáudi, Christe, supplicántum preces.

R. Pane, skloň se k nám a smiluj se nad námi, * zhřešili jsme proti tobě. V. Kriste, vyslyš naše volání a odpusť nám.

Když jsem prvně viděl latinský text responsoria k nedělním nešporám, byl jsem v šoku. Český překlad cudně přikrývá, že jde o doslovný citát z neogalikánské "postní prózy" Attende Domine! Ta v římském ritu nikdy nebyla oficiálním liturgickým textem, ale je součástí repertoáru zlidovělých latinských paraliturgických zpěvů.

Solesmeské chorální knihy responsorium samozřejmě nechávají zpívat na vhodný tradiční nápěv, ale jak vidím v breviáři holá slova, prostě hned slyším něco jako na obrázku níže, a je pro mě obtížně představitelné, že to někdo má jinak. Za mě tristní. Jako se při skládání liturgických zpěvů musí dbát toho, aby hudební stránka nenesla nevhodné světské konotace, je třeba vyhnout se na druhé straně také textům, které jsou široce známé a konotují naprosto nevhodný nápěv.

O historii samotného Attende Domine toho nemohu říci moc. Zpěv v dnešní podobě se údajně poprvé objevil v pařížském procesionálu z r. 1824 (nepodařilo se mi ověřit - dané vydání není online, dostupná starší vydání zpěv neobsahují).
Text jednotlivých veršů je starší, pochází z postních přímluv mozarabského breviáře (Breviarium Gothicum secundum regulam beatissimi Isidori archiepiscopi hispalensis, Matriti 1775, s. 314). Charakteristický refrén, který tvoří většinu našeho responsoria, je však až dílem oné francouzské redakce 19. stol.

Souhrn

Postních responsorií jsou dva páry, jeden pro ranní chvály a nešpory feriální, druhý pro nedělní. Obě feriální responsoria jsou tvořena citáty ze žalmů, nedělní jsou církevní (ne-biblické) komposice. Jen jedno (Ipse liberabit) figurovalo jako responsorium doby postní i v předkoncilním breviáři a je pozůstatkem toho, jak prominentní postavení míval v liturgii doby postní žalm 91. Právě toto responsorium však v Denní modlitbě církve není přeloženo, nýbrž nahrazeno úplně jiným textem. Dvě další responsoria (Ego dixi a Christe, Fili Dei vivi) mohou nárokovat určitou slabší návaznost na předchozí etapy dějin římského oficia.

Na sv. Řehoře z Nareku

V lednu 2021 byly do Všeobecného římského kalendáře nově zapsány nezávazné památky tří učitelů církve: sv. Hildegardy z Bingenu, sv. Jana z Avily (za učitele církve prohlášeni v roce 2012 Benediktem XVI.) a sv. Řehoře z Nareku (prohlášen v roce 2015 papežem Františkem). Současně se zapsáním do kalendáře světové církve byly vydány liturgické texty, následujícího roku byl zveřejněn jejich oficiální český překlad. Formuláře sv. Hildegardy a sv. Jana z Avily jsou v nejskromnějším možném formátu, formulář sv. Řehoře z Nareku je o stupínek bohatší: má antifony k evangelním kantikům, tyto však nejsou skutečně vlastní, nýbrž vzaté z commune učitelů církve.

Asi je rozumné, že se Kongregace pro bohoslužbu při zavádění nových svátků drží zpátky co do stupně slavení a rozsahu vlastních textů, ale stejně se těžko bráním zklamání, že slavní autoři liturgické poesie, jako je sv. Hildegarda a sv. Řehoř z Nareku, nemají ani jednu opravdu vlastní, ze spisů nebo z lokálních liturgických textů vybranou antifonu.

Formulář sv. Řehoře skýtá jednu zvláštnost: i když obě jeho antifony jsou, jak již bylo řečeno, vzaté ze společných textů o učitelích církve, antifona k Magnificat v českém překladu nepřebírá znění odpovídající antifony z Denní modlitby církve, ale je přeložena nově, těsněji při předloze.

^[1] O doctor óptime, Ecclésiae sanctae lumen, ^[2] sancte Gregóri, ^[3] divínae legis amátor, ^[4] deprecáre pro nobis Fílium Dei.

(Liturgia horarum)

^[2] Svatý [Řehoři], ^[1] učiteli víry a světlo církve, ^[3] tys čerpal moudrost z Božího zákona; ^[4] přimlouvej se za nás u Božího Syna.

(DMC, společné texty o učitelích církve)

^[1] Vynikající učiteli, světlo svaté církve, ^[2] svatý Řehoři, ^[3] milovníku božského zákona, ^[4] pros za nás u Božího Syna.

(památka sv. Řehoře z Nareku)

Různé překlady stejného liturgického textu jsou nepořádek, jehož předcházení se při překládání nových formulářů podle všeho věnuje značná péče (srov. ony před časem uniklé podklady pro schvalování jednoho z překladů biskupskou konferencí) a je málo pravděpodobné, že by ten nový nekonkordantní překlad vznikl omylem. Co tedy znamená? Tlačí teď Řím na překlady vypracované striktně podle zásad instrukce Liturgiam authenticam, a to dokonce i v případě nových výskytů již dříve přeložených a schválených textů? Rozhodla se naše liturgická komise být v daném případě "papežštější než papež"? Nebo se potichu pracuje na revizi Denní modlitby církve a formulář už reflektuje její předpokládanou budoucí podobu?

Staroboleslavské svatováclavské oficium

Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají zpívané v podání hostujících zpěváků, zpravidla latinské chorální (viz starší článek); ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské kolegiátní kapituly, česky recitované. Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace (v charakteristických červených deskách formátu A4), příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.

Už loni jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi, odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo, než počkat ještě jeden rok. Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části rozluštěno.

[EDIT 27. 9. 2024] (Jen) české texty (jen) ranních chval z červených desek jsem drze vystavil zde, ku prospěchu všem staroboleslavským poutníkům - a ovšem i čtenářům tohoto článku.

[EDIT 28. 9. 2024] Letos se ranní chvály v kryptě sv. Kosmy a Damiána poprvé za sledovanou dobu říkaly s oficiálními texty. Zdá se, že svérázný liturgický formulář z červených desek patří historii.

Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory, modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava. Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách paralelně vlevo latinsky a vpravo česky. Zkoumání začneme od textu latinského. Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:

Sv. Václav v římských liturgických knihách

1. Breviarium Romanum

Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj, od r. 1996 sv. Vojtěch). Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný. Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).

Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.

Deus qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem: et eum per martyrii palmam ad celestem perduxisti gloriam: eius precibus nos quesumus ab omni aduersitate libera: et eterne beatitudinis concede perfrui gloria. Per Dominum.	Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem, et eum per martyrii palmam ad coelestem perduxisti gloriam, ejus precibus nos ab omni adversitate custodi, et ejusdem tribue gaudere consortio. Per Dominum.	Deus, qui beátum Vencesláum per martýrii palmam a terréno principátu ad coeléstem glóriam transtulísti: ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi, et ejúsdem tríbue gaudére consórtio. Per Dóminum.
Středověká rýmovaná podoba pražské orace. V pražských pramenech je kontinuálně doložena přinejmenším od 12. stol., viz např. CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter); CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.); Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360); tištěný pražský breviář 1502, f. 371r.	Kompromisní znění v pražském propriu od r. 1677 do r. 1865. Prosebnou část drží v nové "římské" podobě, ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké.	Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu v rané podobě pražského provinčního propria k římskému breviáři (vydání Vídeň 1643, Praha 1663). Právě tato verze byla za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře (viz např. v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671). Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.

2. Liturgia horarum

V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal (ve stupni nezávazné památky) i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů však v breviáři nebylo zachováno nic. Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte úryvek z První staroslověnské legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes i v propriu českých a moravských diecésí. Lekce je doplněna vlastním responsoriem (protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice - v modlitbě se čtením nezná společná responsoria a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).

Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla nahrazena upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda. (Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.) Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní objekt Božího jednání, pro oraci novou je charakteristický etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským. Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému, zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.

Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum caelesti regno terrenum postponere docuisti, da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere atque aeterna sectari. Per Dominum.	Deus, qui beatum martyrem Venceslaum caelesti regno terrenum postponere docuisti, eius precibus concede, ut, nosmetipsos abnegantes, tibi toto corde adhaerere valeamus. Per Dominum.
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda	Liturgia horarum, orace památky sv. Václava

(Latinská verze pokoncilního národního propria tradiční svatováclavskou oraci rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)

Latinský text v červených deskách

Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách uzavřít otázku pramenů. Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval) pokoncilní latinský breviář. Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava (druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba) jsou doplněny na formát slavnosti (nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory) texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se (např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa mimo české a moravské diecése.

Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty. Editio typica altera, vydaná v r. 1985, zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty, takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy (NZ kantikum prvních nešpor, první lekce modlitby se čtením, SZ kantikum ranních chval).

Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli. Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná (když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí její obsah online). Není v žádné veřejné knihovně, zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře, a není všeobecně známé, že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání a jak zásadně se od prvního liší. Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě dávno zastaralé editio typica.

Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak, narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako samohlásky dlouhé), jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus, zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V: Venceslaus (v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).

Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave". Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé dvouverší z poslední strofy.

Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie má uveden nesprávný biblický zdroj "1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5". Ten přitom odpovídá tomu responsoriu, které je ke stejné lekci určeno v národním propriu (Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce). To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle Liturgia horarum a české texty je (až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat. Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů dvou různých tištěných předloh.

Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou, zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat, tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy "není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám." To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.

Český text

Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější. Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent latinského textu na protilehlých stranách, sestavený pokud možno z oficiálních českých liturgických textů. Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují (protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším formulářem z národního propria); v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá latinské předloze, protože překladatelská komise buďto překládala volně, nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text. Pro různé případy redakce červených desek uplatnila různé strategie.

a) nesouvisející text

Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady, ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve. Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem (protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských knih odlišnou). Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální český překlad, zároveň jde o formu (hymnus, orace) překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin prominentní postavení.

Překlad hymnu Deus, tuorum militum ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je (Bože, svatých bojovníků mzdo), ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok; překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum je v zeleném hymnáři. Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! - bylo lze najít v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.

b) vlastní překlad

V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny. V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním propriu, ale responsorium po ní se liší), v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou, některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady nahrazeny novými překlady z latiny. To je případ responsoria a přímluv prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením, responsoria ranních chval. Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky, ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny jako izolovanou průpověď.

Liturgia horarum (1971)	červené desky	Denní modlitba církve
památka sv. Václava modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum. V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit. (Oz 14,6; Žalm 92,13n)	R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem. V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.	[svatováclavský formulář v DMC není překladem z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria; responsorium má jiné]
společné texty o jednom mučedníkovi první nešpory: responsorium
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore. V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine. Gloria Patri. Gloria et honore. (Žalm 8,6n)	R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou. V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane. Sláva Otci. Ctí a slávou.	R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví. V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Sláva Otci. Spravedliví. (Žalm 34,18)
modlitba se čtením: veršík
V. Tribulatio et angustia invenerunt me. R. Mandata tua meditatio mea est. (Žalm 119,143)	V. Soužení a úzkost mne obklopily. R. Rozjímám o tvých příkazech.	V. Mnozí mě stíhají a tísní, R. od tvých přikázání neustoupím. (Žalm 119,157)
ranní chvály: responsorium
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo. V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus. Gloria Patri. Fortitudo. (Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)	R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán. V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou. Sláva Otci. Hospodin [sic!].	R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin. V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost. Sláva Otci. Hospodin. (Žalm 118,7.14.6)

V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán"). Zdá se, že redaktor českého textu nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve. K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně, ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.

c) zásahy do znění Denní modlitby církve

Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve blízké, ale ne s ním shodné. Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.

Aklamace k přímluvám "Redemisti nos Deo in sanguine tuo" ("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9) je přeložena chybně "Vykoupil jsi nás svou krví, Bože." Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat christologii a zopakovat si communicatio idiomatum. Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický, nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské přirozenosti.

V kantiku z Dan 3 červené desky opravují "velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete". Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."), ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.

d) neřešené odchylky

Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí, je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát. Tak je beze změny ponechán úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku), antifona k Magnificat prvních nešpor, invitatorium, druhá antifona modlitby se čtením; v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů; ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš (tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).

Strukturní odlišnosti

Některé elementy jsou otištěny v latinském textu, ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení Dominus nos benedicat; v ranních chválách úvodní verš). Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci byl původně určen text latinský.

V jednom případě má naopak český text element, který v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum má v české verzi otištěn plný text doxologie (u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není). Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost, že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.

Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to, aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem. Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování. Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?

Souhrn

Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985 (tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera) slavila slavnost sv. Václava mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích, protože latinské znění národního propria bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné je až od r. 2014). Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů nepovažujeme za směrodatné pro dataci.

České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo doplněny vlastními překlady tak, aby odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.

Zjevný je primát latinského textu: je tištěn první ve směru čtení zleva doprava; je neporušený, zatímco český text je podle něj sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které v českém textu nejsou přeloženy. Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky se primárně počítalo s přednesem textu českého.

V posledních letech se z červených desek veřejně recituje již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky. Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah nám není známo. (V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením, ale fakticky už se nekonala.)

Hodnocení

Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost, že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky, jakkoli se této možnosti nevyužívá. (Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi slavívají první nešpory, ale ne z červených desek, nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.) Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost, že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské předlohy v ještě o něco menší míře, než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen dohadovat.

Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit skýtá určitý druh potěšení skutečnost, že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné. Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.

Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava, s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů - tedy životopisné lekce a oraci) z commune o mučednících, není bez historických paralel: po většinu potridentské éry až do liturgické reformy takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie. Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677, kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.

... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty. Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865). A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací, zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně. Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.

Otevřené otázky

Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci nebo sekundární prameny.

• Kdy a kým byl obsah červených desek sestaven? Pro jakou příležitost?
• Kdy (pokud vůbec někdy) se naposled říkaly latinské texty?
• Mělo omezení se na texty z Liturgia horarum (a jejich české překlady) nějaký hlubší důvod než ten, že latinská verze svatováclavského formuláře z propria českých a moravských diecésí nebyla v době vzniku červených desek široce známá a snadno dostupná?

Připomínky svatých

Na sv. Tomáše Becketa jsem se po letech (pokud ne úplně poprvé v životě) chystal využít možnosti slavit v rámci pokoncilního oficia připomínku světce v privilegované liturgické době. I otevřel jsem Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, abych si osvěžil, jak přesně se to dělá.

238. Ve všedních dnech od 17. do 24. prosince, jakož i v oktávu Narození Páně a ve všedních dnech doby postní, se neslaví žádná závazná památka, ani podle zvláštních kalendářů. A ty, které snad na postní dobu připadnou, jsou toho roku považovány za památky nezávazné.

239. Bude-li však někdo chtít v těchto dobách oslavit svatého, jehož památka připadá na ten den:

1. v modlitbě se čtením po čtení z Otců s jeho responsoriem z vlastních textů pro liturgické doby ať připojí vlastní čtení ze života svatého s jeho responsoriem a uzavře modlitbou o svatém;
2. kromě toho může v ranních chválách a v nešporách po závěrečné modlitbě vynechat zakončení a připojit antifonu (vlastní nebo ze společných textů) a modlitbu o svatém.

(VPDMC. Zvýraznění v textu JP.)

Takže jak má závěr nešpor s připomínkou svatého vypadat? "Po závěrečné modlitbě" následuje v Uspořádání denní modlitby církve element nadepsaný "Zakončení" (požehnání a rozpuštění, resp. při modlitbě bez kněze nebo jáhna prosba o požehnání), ten vynecháme, místo něj zapějeme antifonu, (narozdíl od předkoncilního oficia po antifoně nezapějeme veršík), zarecitujeme oraci a tou hodinka končí:

Příklad - závěr nešpor 29. 12. s připomínkou sv. Tomáše Becketa

Závěrečná modlitba

Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách světa tvé světlo [...] abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

Zakončení [vynecháno]

Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do života věčného.
O. Amen.

Antifona o svatém

Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.

Modlitba o svatém

Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost, [...] abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...

Opravdu divné. Jedno z míst, kde to reformátoři se snahou omezit "neúčelná zdvojení" (srov. SC 50) liturgických elementů evidentně přehnali. Připomínka svatého prostě nefunguje jako pěkný závěr hodinky, funkčně obvyklý závěr nenahradí, a hodinka končící takto drsně, orací, bez obvyklého závěrečného dialogu, je nepěkná. Ne nadarmo je podobný způsob zakončení hodinek jedním z charakteristických prvků předkoncilního uspořádání oficia ve Velikonočním triduu.

Chtěl jsem na tu podivnou rubriku zavést řeč na vhodném diskusním fóru, pročež jsem příslušný článek VPDMC vyhledal v anglické verzi, a záhy bylo jasné, že stěžovat si můžu nanejvýš na chybný český překlad VPDMC 239 b):

latinsky: praeterea ad Laudes matutinas et Vesperas potest, post orationem conclusivam, omissa conclusione, addere antiphonam (propriam vel de Communi) et orationem de Sancto.

anglicky: at morning prayer and evening prayer, the ending of the concluding prayer may be omitted and the saint's antiphon (from the proper or common) and prayer may be added.

německy: In Laudes und Vesper kann nach der Oration, deren Schlußformel man dann wegläßt, die Antiphon (eigen oder aus dem Commune) und die Oration des Tagesheiligen hinzufügen.

Tedy nemá se vynechat zakončení (hodinky) po závěrečné modlitbě, ale zakončení samotné závěrečné modlitby, podobně, jako v předkoncilním breviáři.

Kde se ovšem nikdy nevynechává zakončení orace dne, ale toliko zakončení orací všech připomínek (je-li jich více) s výjimkou té poslední (Rubricae generales 1960, čl. 249; viz též starší "tridentské" znění rubrik).

Opravený příklad

Závěrečná modlitba [zakončení vynecháno]

Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách světa tvé světlo [...] abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

Antifona o svatém

Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.

Modlitba o svatém

Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost, [...] abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...

Zakončení

Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do života věčného.
O. Amen.

Abychom českým překladatelům Všeobecných pokynů nekřivdili, je třeba připustit, že překládaný text není zcela jednoznačný, a to, že se má vypustit conclusio orace a ne conclusio hodinky (latinské rubriky termín používají v obou významech), je třeba dovodit z logiky výstavby liturgie hodin jako celku (vynechání závěru hodinky kvůli připomínce světce nedává smysl) a na základě znalosti předchozího vývojového stadia římského oficia (vynechávání závěrů orací je v kontextu komemorací dobře známý jev).

Závěrem je třeba říci, že z praktického hlediska je tento článek nejspíš úplně zbytečný, protože breviar.cz připomínky generuje správně, takže celý problém pro valnou část "modlitelů breviáře" nikdy nevyvstal. Zavádějící překlad však zůstává zavádějícím překladem a české znění čl. 239 b) Všeobecných pokynů by bylo vhodné pro pořádek opravit.

Ó Adónaj

Tomu, kdo skládá nápěvy liturgických textů, přísně vzato nepřísluší do textů samotných jakkoli zasahovat. Přeci jsem si však během let dovolil nemalé množství úprav - až na ojedinělé výjimky úprav drobných, neměnících smysl textu, ale činících ho v nějakém ohledu zpěvnějším. Nejčastěji jde o změny slovosledu nebo záměny slov tak, aby text měl příznivější rytmus. U všech zpěvů, kterých se to týká, je z toho vydán počet: nyní je v notových materiálech vždy malým písmem uveden oficiální text pro srovnání; v konečné podobě antifonáře budou navíc zřetelně vyznačeny rozdíly.

Mezi drobné úpravy z hudebních důvodů počítám i tu, že jsem všem "Ó-antifonám" předvánočního týdne doplnil úvodní Ó, v českém překladu vypuštěné. Chtěl jsem totiž pro tyto populární a široce známé antifony použít adaptovaný nápěv odpovídajících antifon latinských (podobně, jako ho pro české texty adaptovali už redaktoři českých rorátníků v 16. stol.), a ten je bez onoho Ó těžko myslitelný. Zároveň se ovšem netajím tím, že chybějící Ó považuji i v rovině holého liturgického textu, bez ohledu na potřeby zhudebnění, za defekt: oslovení uvozené částicí ó jistě zní v češtině archaicky, pateticky, exaltovaně - ale v latině také nejde o pouhý gramatický signál vokativu, nýbrž právě i o prostředek stylistický. Antifony k Magnificat předvánočního týdne nemluví řečí všedního dne a ona exaltovaná částice by měla být zachována i v českém překladu. Ostatně je zvláštní, když antifony u nás všeobecně známé jako "Ó-antifony" v breviáři žádné Ó nemají.

Je příznačné, že pro potřeby videa z produkce Liturgie.cz, kde o Ó-antifonách byla řeč, dr. Tichý bez komentáře použil záběr ne na běžnou Denní modlitbu církve, ale na dominikánský breviář, kde Ó-antifonám úvodní Ó nechybí.

Antifona k Magnificat pro 18. prosinec je ovšem z (rozsahem nepatrné, ale) zvlášť sporné kategorie těch antifon, kde jsem ruku na oficiální liturgický text vztáhl ne proto, abych drobnou úpravou vylepšil jeho jazykové vlastnosti relevantní pro zhudebnění, ale protože jsem, aniž mě k tomu nutily potřeby zhudebnění, měl nepřekonatelné nutkání vylepšit překlad. Latinský originál tu oslovuje Krista hebrejsky O Adonai, Denní modlitba církve překládá "Hospodine". Ale to je něco jako překládat "amen", "aleluja" nebo "hosana". Hebrejská či aramejská slova, výjimečně se objevující v latinské liturgii, se při převodu liturgických textů do národních jazyků nepřekládají.

Čtenář může namítnout, že "Dominus Deus Sabbaoth" ve zpěvu Sanctus se překládá ("Pán Bůh zástupů"), ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Navíc výjimka ne ve všech ohledech šťastná, protože vymizení tohoto hebrejského slova z mešního ordinária a tím z nejširšího katolického povědomí komplikuje porozumění textům, které toto povědomí předpokládají - třeba třetí strofě písně Bože, chválíme tebe.

Jaké motivy k překladu vedly? Nejpravděpodobnější se jeví motiv "breviář v národním jazyce se bude modlit i prostý lid, ten je nevzdělaný a hloupý a nebude tomu rozumět." Tedy trapné poručníkování, které by mělo být z liturgického překládání jednou provždy vykázáno. Dále mohl hrát roli snad také ohled na židovstvo, protože slovo "adónaj", indikované ve vokalizaci masoretského textu jako zbožná náhražka tetragramu, nevyslovovaného Božího jména, postupem času také samo začalo být chápáno jako Boží jméno, které se při předčítání biblických textů nevyslovuje, ale nahrazuje jinými náhražkami. Ale takové ohledy nejsou užitečné a dokud nezasahují do latinských liturgických textů, neměly by zasahovat ani do procesu jejich překládání.

Dlužno říci, že Denní modlitba církve není jediným překladem, který oslovení "O Adonai" překládá, a jsou dokonce i takové, které ho bez náhrady vynechávají. Ale bylo by více než žádoucí, aby se Denní modlitba církve přesunula do společnosti verze německé, polské a dalších, které ono hebrejské slovo, jako zvlášť emfatický odkaz na starozákonní očekávání Boha-spasitele, ponechávají v původním znění.

• předloha - Liturgia horarum: O Adonái et Dux domus Israel, qui Móysi in igne flammæ rubi apparuísti, et ei in Sina legem dedísti: veni ad rediméndum nos in brácchio exténto.
• Adonai
  • Liturgie hodin (dominikánský breviář): Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.
  • německy: O Adonai, Herr und Führer des Hauses Israel - im flammenden Dornbusch bist du dem Mose erschienen und hast ihm auf dem Berg das Gesetz gegeben: o komm und befreie uns mit deinem starken Arm!
  • nizozemsky: O Adonaï, Heer van Israëls huis, Gij zijt aan Mozes verschenen in het brandend braambos en hebt hem de wet gegeven op de Sinaï. Kom nu en bevrijd ons met sterke hand.
  • islandsky: Adonai, voldugi Guð, leiðtogi Ísraels. Þú, sem birtist Móse í loga þyrnirunnans og gafst honum lögin á Sínaífjalli, kom og frelsa oss með almætti þínu.
  • španělsky (též zde): Oh Adonai, Pastor de la casa de Israel, que te apareciste a Moisés en la zarza ardiente y en el Sinaí le diste tu ley, ven a librarnos con el poder de tu brazo.
  • rumunsky: O Adonai, stăpânul şi conducătorul casei lui Israel, care te-ai arătat lui Moise în rugul aprins şi i-ai dat Legea pe muntele Sinai, vino să ne eliberezi cu braţ puternic.
  • polsky: O Adonai, Wodzu Izraela, Tyś w krzaku gorejącym objawił się Mojżeszowi i na Synaju dałeś mu Prawo; przyjdź nas wyzwolić swym potężnym ramieniem.
  • rusky: О Адонаи и Вождь дома Израилева, явившийся Моисею в пламени огня тернового куста и давший ему закон на Синае; приди искупить нас мышцею простёртою.
  • ukrajinsky: О Адонай, Вождю дому Ізрáїля, Ти в полум’яному кущі явився Мойсеєві і дав йому Закон на Синаї; прийди нас визволити своїм простягнутим раменом.​
• překlad
  • Denní modlitba církve: Hospodine, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu zákon na Sinaji: přijď a vysvoboď nás s velikou mocí!
  • slovensky: Ó, Pane, Vodca domu Izraela, ty si sa zjavil Mojžišovi v ohni horiaceho kríka a na Sinaji si mu dal zákon; príď, vystri svoju ruku a vysloboď nás.
  • maďarsky: Ó, Urunk és népednek vezérlő Fejedelme! Te megjelentél Mózesnek az égő csipkebokorban, és neki a Sínai-hegyen törvényt adtál: Jöjj, válts meg minket kitárt karoddal!
  • italsky: O Signore, guida della casa d’Israele, che sei apparso a Mosè nel fuoco del roveto e sul monte Sinai gli hai dato la legge: vieni a liberarci con braccio potente.
  • bělorusky: Пан і Валадар Ізраэля, Ты ў палаючым кусце аб’явіўся Майсею і на Сінаі даў яму закон, прыйдзі і вызвалі нас сваім магутным плячом.
• vynecháno
  • francouzsky: Ô Chef de ton peuple Israël, tu te révèles à Moïse dans le buisson ardent et tu lui donnes la Loi sur la montagne, délivre-nous par la vigueur de ton bras, viens, Seigneur, viens nous sauver !
  • portugalsky: Ó Chefe da casa de Israel, que no Sinai destes a Lei a Moisés: vinde resgatar-nos com o poder do vosso braço.

[EDIT 27. 12. 2022] Doplněna verze portugalská a rumunská.

[EDIT 18. 5. 2023] Doplněna verze nizozemská a islandská.

[EDIT 8. 10. 2023] Doplněna verze ukrajinská.

[EDIT 18. 12. 2023] Doplněna verze běloruská.

Pokud jde o budoucí proces schvalování hotového antifonáře pro liturgické použití, počítám s tím, že provedené zásahy do textů budou jedním z potenciálně sporných bodů, a jsem smířen s tím, že, pokud to bude nutné, antifonu "Ó Adónaj" upravím na (téměř) oficiální text "Ó Hospodine". Ale prozatím chovám naději, že to nutné nebude, antifona bude smět alespoň při oficiu zpívaném "secundum Pavlíkum" podržet svůj charakteristický incipit (který má i ve všech mně známých staročeských verzích) a třeba bude při příští revizi Denní modlitby církve v tomto znění dokonce pojata i do oficiálního textu breviáře.

Pohled pod pokličku liturgického překládání

Před časem jsem při vyhledávání něčeho volně souvisejícího narazil na dokument, kterého bych se nenadál - a je dost pravděpodobné, že veřejně přístupný je jen omylem: liturgické texty památky Panny Marie, Matky církve, s poznámkami o důvodech jednotlivých překladatelských rozhodnutí. Podle všeho jde o podklad pro proces schvalování překladu ČBK a Kongregací pro bohoslužbu (pozn. 1: " ... v těchto podkladech pro schválení českého překladu...").

Pro každou dotčenou liturgickou knihu dokument obsahuje nejprve kompletní text latinské předlohy, poté české znění. Překladatelské poznámky pod čarou ukazují, že byl při sestavování českých textů kladen velký důraz na konkordantnost nejen s českým liturgickým překladem pokud jde o texty vzaté z bible (pozn. 10, 12, 20, 26), ale také s již vydanými liturgickými knihami (pozn. 3, 7, 8, 9, 11, 16, 17, 22, 23).

Působivá demonstrace překladatelova přehledu o výskytech jednotlivých liturgických elementů v latinských i českých knihách vede čtenáře do problematiky liturgického překládání nezasvěceného k otázce, jaký aparát mají dnes překladatelé pro tyto potřeby k disposici. Jsou liturgické texty (byť třeba jen pro interní potřebu) kompletně k mání v (prohledávatelné) elektronické podobě? Alespoň u těch českých, které vyšly v novější době, to snad můžeme předpokládat. Některé liturgické knihy jsou pokryty také tištěnými podrobnými rejstříky - pro (latinský) misál existuje rejstříkový svazek se slovní konkordancí, pro breviář vyšlo podobné dílo v němčině (to ovšem reflektuje německý breviář s jeho zvláštnostmi) a snad existují i další pomůcky mně dosud skryté.

SODI Manlio, TONIOLO Alessandro: Concordantia et indices Missalis Romani, Editio typica tertia, Città del Vaticano 2002.

WAGNER Johannes, SCHMITT Siegfried: Stundenbuch ... Registerband zum Stundenbuch, [m. n.] 1990.

U dvou rozsáhlejších textů, které nejsou biblického původu ani nebyly dosud otištěny v žádné liturgické knize, je uvedeno jméno překladatele: text lekce pro modlitbu se čtením, již dříve do češtiny přeložený a vydaný pro neliturgické potřeby, pro použití v breviáři upravoval Ondřej Koupil (pozn. 19); týž přebásnil hymnus k nešporám, který pak upravil p. b. Hrdlička (pozn. 24).

Nechce někdo omylem upustit na internet také informaci, kdo před nemnoha lety přebásnil hymny pro svátek Krista Kněze?

Zajímavé je, že poznámky k hymnům, které nový (latinský) formulář s drobnými úpravami přebral z formuláře Sobotní památky Panny Marie (pozn. 16, 21, 25), se věnují i tomu, nakolik by se pro použití v české verzi formuláře příp. hodily hymny odpovídající funkce z Denní modlitby církve, resp. "červeného hymnáře". Tyto úvahy ovšem zůstávají právě jen v překladatelských poznámkách a ke schválení není předkládán návrh na jejich zohlednění v liturgických textech samých. Formulář památky Panny Marie, Matky církve je od r. 1989 mezi formuláři překládanými z římské předlohy teprve druhým (po svátku Krista Kněze) formulářem s vlastními hymny a ze dvou případů těžko dělat obecné závěry, ale zdá se, že trend je hymny prostě překládat z latiny, ne vybírat z pokladu české duchovní písně, a to ani jako alternativu. Proti překládání latinských hymnů nelze nic namítat, ale to, že pro nové svátky nejsou alternativně k disposici hymny koherentní s "červeným hymnářem", je škoda. Otázkou je, jestli tak velí aktuální politika (ať už domácí, nebo římská) překládání liturgických textů, nebo prostě jen liturgická komise ČBK ve své zásobě spolupracovníků t.č. nemá žádné odborníky na hymnologii.

Na okraj "Breviáře pro začátečníky a mírně pokročilé"

[Tichý Radek: Breviář pro začátečníky i mírně pokročilé, KNA: Praha 2021.]

Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé je brožurka kapesního formátu o 77 stranách, rozčleněná do 25 krátkých kapitol (obvykle co kapitola, to 3-4 stránky). Po dvou úvodních kapitolách dalších 14 probírá postupně jednotlivé části či stavební prvky oficia, dalších pět jednotlivé hodinky, a poslední čtyři (Modlitba Ježíše, Modlitba církve, Modlitba mého společenství, Modlitba mé každodennosti) se dívají na liturgii hodin jako celek. Kapitoly jsou koncipovány primárně jako impulsy pro duchovní život a sledují jednotné schéma: po hlavním textu následuje nějakým způsobem související krátký biblický úryvek, úryvek z patristické literatury a nakonec autorův "praktický tip pro mírně pokročilé", nabízející čtenáři nějaký více či méně užitečný způsob, jak přečtené promítnout do modlitební praxe. Nepřekvapí, že za nejednou kapitolou jsou slyšet přednášky z loňského podobně zaměřeného seriálu Liturgika na dobrou noc, množství témat je ale širší a jejich propracování (vzhledem k délce kapitol pochopitelně) spíš méně důkladné.

Když jsem Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé pročítal, vícekrát jsem se neudržel, abych na okraj stránky nenačmáral nesouhlasnou poznámku, a rozšířenou verzi těch poznámek tu nabízím. Vcelku je to knížka pěkná a svůj účel jistě splní, ale tu a tam sklouzne k hlásání nepravd, které mi přijdou pro reformovanou liturgii a mainstreamovou "populární liturgiku" do jisté míry symptomatické.

Kassián a Žalm 70, 2

Jan Kassián ... založil klášter v dnešní Marseille v jižní Francii ... měl ve zvláštní oblibě 2. verš ze 70. žalmu (v septuagintním/vulgátním číslování 69. žalmu - pozn. JP), který zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání. Podle něj se tento verš výborně hodí pro začátečníky v modlitbě a je to skvělý nástroj, aby se člověk naučil stále se modlit a žít v Boží přítomnosti. ... Neustálé opakování tohoto verše se má podle Jana Kassiána stát tlukotem našeho srdce, a tak se podobá tomu, co známe z pozdější doby jako tzv. Ježíšovu modlitbu.

(s. 12-13, o původu úvodního verše Bože, pospěš mi na pomoc)

Vytrvale opakovat krátký vhodný biblický verš nebo jinou modlitbu je způsob modlitby živý od počátků mnišství až dodnes, a někdejšímu uchazeči o cisterciácký hábit také není cizí, ale "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" není zrovna verš, který bych si pro takové účely kdy vybral. Ten plurál "slyš naše volání" tu nejde pořádně do pusy, k první půlce verše, která je v singuláru, pasuje velmi podivně, a v žaltáři i jinde v bibli je spousta mnohem údernějších veršů. ... Totiž právě, v bibli: verš "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" ve skutečnosti nenajdeme v bibli (bez ohledu na překlad) a (pokud vím) ani v žádném breviáři kromě české Denní modlitby církve, a i tam právě jen v úvodním verši hodinek, ne v psalmodii. (Kdo nevěří, Žalm 70 najde v modlitbě uprostřed dne středy 3. týdne žaltáře.) Není to překlad ani z latinského breviáře, ani z žádné jiné verze žalmu 70, 2, ale autorská kreace.

[EDIT 21. 11. 2023] Částečná paralela je ve francouzském breviáři: "Dieu, viens à mon aide, / Seigneur, à notre secours." Srov. tamtéž příslušný verš v žalmu 70(69).

V řecké a latinské verzi, které znal Jan Kassián, je ten verš příkladem víceméně synonymického paralelismu:

Deus, in adiutorium meum intende,
Domine, ad adiuvandum me festina. (Vulgáta)

Bože, na mou pomoc pomni,
Pane, pomáhat mi pospěš. (Hejčl)

Ano, tohle je střelná modlitba do mnišské cely. Nedivíme se Janu Kassiánovi, že ji měl rád, a sv. Benediktovi, že jí nechal začínat každou hodinku oficia. Jenže překladatelům Denní modlitby církve se z nějakého důvodu nepozdávala. Snad se jim na ní nelíbilo právě to, co se pravděpodobně líbilo velkým učitelům mnišského života: že oba poloverše jen trochu odlišnými slovy vyjadřují dvakrát to samé, totiž prosbu o Boží pomoc. Možná je dráždila také "neliturgická" první osoba singuláru, a tak z žalmového verše podrželi jen půlku (zdá se, že spíš tu druhou) a sbor na ni nechali odpovídat nebiblickým "slyš naše volání."

Chápu, že když chce kněz učit "začátečníky a mírně pokročilé" modlit se breviář a mít ho rádi, nemůže jim do toho začít vykládat o překladatelských podivnostech a jiných nedostatcích Denní modlitby církve, a že na 77 stranách malého formátu na to ani není prostor. Ale jedna věc je problémy netematisovat, druhá věc je tvářit se, že neexistují, a o českém breviáři tvrdit věci, které sice platí o tom latinském i o většině překladů do národních jazyků, ale o české Denní modlitbě církve naprosto ne. Tvrzení, že "2. verš ze 70. žalmu ... zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání," je prostě neudržitelné. Kdybych to chtěl polemicky vyhrotit, řekl bych, že jde přímo o falšování Božího slova.

Ambrožovy hymny

Jedním z velkých autorů [hymnů] byl sv. Ambrož, biskup ve 4. století v Miláně, jehož hymny máme v naší denní modlitbě církve dodnes.

Jestli jsem dobře počítal, Liturgia horarum obsahuje 13 různých hymnů, které rejstřík Liber hymnarius s různou mírou jistoty připisuje milánskému zakladateli latinské křesťanské hymnografie. Ale když autor "začátečníkům a mírně pokročilým" říká "v naší denní modlitbě církve", jistě nemá na mysli latinskou Liturgia horarum, ale českou Denní modlitbu církve, z níž je v knížce příležitostně citováno a na niž KNA neopomnělo na zadní záložku přidat decentní reklamu. V Denní modlitbě církve je celkem 19 hymnů přeložených z latiny (většinou z Liturgia horarum, po jednom z pražského provinčního propria, z benediktinského propria, jeden text ze sbírky sekvencí Jana z Jenštejna), ale z Ambrožových hymnů mezi nimi není ani jediný.

Proti tomu se dá namítnout, že v novějších vydáních Denní modlitby církve je na konci svazku připojena sbírka "Hymny a básnické modlitby k volnému výběru" (původně vydávaná jako samostatná publikace, tkzv. "zelený hymnář"). Počítáme-li ji jako integrální součást Denní modlitby církve (já ji tak počítat zvyklý nejsem, protože ve vydáních breviáře z 80. a 90. let nebyla), pak sice opravdu pár česky přebásněných Ambrožových hymnů "máme v naší denní modlitbě církve dodnes", ale musíme pro ně sáhnout do těch lehce obskurních dodatkových oddílů vzadu.

Účel antifon

... antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu, z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých. Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu. Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku. (s. 18)

Tato pasáž si v mém výtisku vysloužila velmi nesouhlasnou vlnovku ne tím, že by špatně popisovala realitu, ale tím, že v zásadě dobře vystihuje dějinnou realitu, se kterou ale naprosto nesouhlasím a proti které, seč mi síly stačí, bojuji.

Nevím, jestli někdy bylo smyslem antifony opravdu jen nebo hlavně "udat tón [a tóninu! - pozn. JP] při zpěvu" - pokud, tak to bylo velmi dávno a nezůstalo při tom moc dlouho. Po většinu dějin oficia římského typu jdou ty dvě funkce - funkce hudebně-pragmatická a funkce interpretační/aktualisační - ruku v ruce. Krom toho je antifona, jako krátký zpěv s vlastní melodií, ve zpívaném oficiu důležitým estetickým prvkem, významně spoluutvářejícím jeho ráz. Bohužel je pravda, že po celý novověk díky úpadku chórového oficia hudební stránka ustupuje do pozadí, a pro mnohé, ba pro většinu dnes zůstává jediným "účelem antifony," jakožto recitované fráze, opravdu již jen "změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku." Za vrchol této tendence můžeme označit liturgickou reformu, která vyprodukovala nový breviář prostě jako knihu textů, bez starostí o to, jestli antifony půjde tradičním způsobem zpívat. Ani dnes, o 50 let později, stále nemáme oficiální vydání úplného latinského antifonáře. A to je velká bolest, protože opravdu "zpěv při slavení oficia nelze považovat za nějakou příkrasu, která by přistupovala k modlitbě jakoby zvenčí" (VPDMC 270) a zpívané oficium bez tradičního hudebního tvaru antifon je chudobné zpívané oficium.

Praktický tip pro mírně pokročilé: Pokud to snad ještě neumíte, naučte se alespoň kompletář zpívat se vším všudy, včetně vlastních nápěvů antifon, a uvidíte, že nekecám.

Kdo si přál trojí Otčenáš

... Současná úprava zařazující základní modlitbu křesťanů [t.j. Otčenáš] do ranních chval a nešpor pochází z obnovy liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Ten si přál, aby modlitba Páně zněla každý den třikrát: při mši svaté a při ranní a večerní modlitbě. (s. 39n)

Přinejmenším nakolik poslední ekumenický koncil svá závazná přání vtělil do koncilních dokumentů, je tento údaj nepravdivý. Rozhodování o takovýchto detailech reformované liturgie se koncil vesměs zdržel. Ustanovení, že se bude "Modlitba Páně ... slavnostně říkat třikrát za den", nacházíme až ve VPDMC 195, tedy v liturgickém předpisu připraveném komisí provádějící liturgickou reformu, ne koncilem samotným.

Co je ještě na celém světě stejné

... mi ... říkal, jak ho fascinuje, že se breviář na celém světě modlí tolik lidí. Je to pravda. V jednom dni odříkává stejné žalmy a naslouchá těm samým čtením papež ve Vatikánu, řeholní sestra v africké nemocniční kapli, podnikatel v kanadském rychlovlaku cestou na jednání i mladý polský kněz čekající ve zpovědnici. (s. 67)

Tady si neodpustím jízlivou poznámku, že autor moudře vybral žalmy a čtení jako příklad toho, co je v breviářích po celém světě ještě tak nejspíš stejné, protože řada překladů do národních jazyků (včetně české Denní modlitby církve) byla vypracována s takovou tvůrčí volností, že to, že kromě žalmů a čtení také zpíváme po celém světě stejné antifony a responsoria (o hymnech nemluvě) nebo recitujeme stejné přímluvy a orace, platí jen v míře opravdu velmi omezené, pokud vůbec.

Národní svatováclavská pouť 2020

Když zase bydlím blíž středu Čech, měl jsem v plánu po čtyřech letech se zúčastnit alespoň části programu staroboleslavské pouti. Osobní účast mi sice nějaká podzimní choroba překazila, ale díky tomu, že všechny bohoslužby s výjimkou hlavní poutní mše byly (kvůli probíhající opravě svatováclavské basiliky) přesunuty do basiliky Nanebevzetí Panny Marie, kde je už od jara instalována přenosová technika a na YouTube běží nepřetržitý přenos dění v presbytáři, mohl jsem přeci alespoň na dálku sledovat včerejší nešpory i dnešní ranní chvály a považuji za vhodné podat o nich zprávu.

První nešpory

Krátce po osmé hodině byla k basilice přivezena lebka sv. Václava, v průvodu čtyřmi jáhny v červených dalmatikách přinesena do kostela, kanovníky staroboleslavské kapituly přeložena z nosítek na oltář, a (po projevu paní starostky, který by mi přišlo vkusnější vypustit) začalo již tradiční umělecké čtení vybrané svatováclavské legendy (podle všeho se každý rok čte jiná), prokládané sborovým zpěvem. (Tentokrát jsme se nedozvěděli ani jaký sbor zpíval, ani co přesně bylo na programu, a zřejmě i s ohledem na omezenější prostorové možnosti v kostele Nanebevzetí Panny Marie sbor nezpíval v presbytáři, ale na kůru. Zaznamenal jsem nějaký mně neznámý českojazyčný kus se svatováclavskou tématikou, ale také např. Benedictus z nějakého mešního ordinaria.) Pásmo se uzavřelo zpěvem Svatováclavského chorálu (novější text a nápěv, ale ne přesně v kancionálové úpravě).

Duchovenstvo a přisluhující (do té doby usazení v předních lavicích v chrámové lodi) se odebrali do sakristie, za mřížkou u starého hlavního oltáře zaujali místo (dva a dva, čelem proti sobě) choralisté z okruhu Pražské katedrální scholy (dílem zároveň členové Scholae gregorianae pragensis) a záhy ze sakristie za zpěvu Svatováclavského chorálu (starší text a nápěv) vyrazil liturgický průvod. Nešporám předsedal p. biskup Wasserbauer za asistence dvou jáhnů v dalmatikách, nešlo však o nešpory slavené pontifikálně. Do chórových lavic zasedli staroboleslavští kanovníci a další duchovenstvo.

Šlo o nešpory kompletně zpívané, latinské chorální; texty i nápěvy tytéž, které jsem tu slyšel v letech 2014 a 2016 (komentář k nim viz tam). Jen krátké čtení a přímluvy česky, se správnými vlastními texty z prvních nešpor slavnosti. V přímluvách se na předčítané prosby odpovídalo jednoduše zpívanou odpovědí (jako "půlka veršíku" - recitace s poklesem o malou tercii po poslední přízvučné slabice) a překvapilo mě, jak tahle drobná změna pozvedla těch nešporních přímluv důstojnost. Po závěrečném požehnání někdo (nevím kdo, snad někdo z jáhnů) připojil Benedicamus Domino (na jednoduchý nápěv veršíku) a choralisté spustili Salve Regina (tonus simplex).

Závěrem se sluší uvést na pravou míru jednu starší nepřesnost. Když jsem ve zprávě z roku 2014 kritisoval (mj.) výběr zpěvů, neodpovídající výběru indikovanému v Ordo cantus officii (antifony k žalmům vzaté z předkoncilního římského commune plurimorum(!) martyrum, antifona k Magnificat, rovněž communiálního charakteru, patrně z nějakého předtridentského zdroje), nezohlednil jsem Praenotanda tohoto dokumentu (editio typica 1983, beze změny i v editio typica altera 2015), která dovolují "loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei". Po stránce souladu s tehdy platnými liturgickými předpisy tedy výběru antifon nelze nic vytýkat.

Ranní chvály

Ranní chvály se konaly v 7 hodin ráno v komornějším obsazení: tři staroboleslavští kanovníci v chórovém oděvu, jeden další kněz (v albě se štolou), dva přisluhující. Oficiantem byl (do výčtu výše započtený) p. probošt Bulín. Všichni zaujali místa na sedadlech pro předsedajícího a ministranty v oltářním prostoru, chórové lavice využity nebyly. Za zmínku stojí, že (oproti obvyklému pořádku) nebyla přítomna lebka sv. Václava, kterou po nešporách patrně transportovali na nějaké bezpečnější místo a do basiliky Nanebevzetí Panny Marie se zřejmě již nevrátila (během dne měla být vystavena v kostele sv. Klementa).

Samotným ranním chválám předcházela modlitba Anděl Páně - zpívaná, nápěv č. 078 v olomouckém vydání Kancionálu. Zklamán by však byl, kdo by to považoval za předzvěst ranních chval byť i jen částečně zpívaných. Já jsem zklamán nebyl, protože jsem čekal stejné ranní chvály, jako v roce 2016, a očekávání to bylo správné. Páni kanovníci se modlili z mně již známých velkých červených desek. Ranní chvály (jako první modlitba dne) začaly náležitě invitatoriem (s žalmem 95). Většina textů byla (přestože slavnost sv. Václava samozřejmě má v breviáři pro ranní chvály vlastní texty a VPDMC 247 výslovně zapovídá jejich záměnu za jiné) ze společných textů o jednom mučedníkovi, vlastní vzali jen hymnus a oraci. Když jsem minule zmiňoval mně zcela nepovědomé responsorium, dnes mohu přidat jeho přesný text:

R. Pán je mou silou, * Pán je mou slávou.
V. Stal se mou spásou. R. Pán je mou slávou.
Sláva Otci. Pán je.

Jak jsem již dříve psal, bezpečně nejde o text vzatý z Denní modlitby církve. I když jistě není nemyslitelné, že by responsorium parafrázující slova žalmů vzniklo přímo v kapitule, díval jsem se po možných zdrojích a na obsahově - a dílem i slovy - velice blízký text jsem narazil v "charitním breviáři". Níže je reprodukováno primárně znění responsoria ranních chval z tamních společných textů o jednom mučedníkovi, v hranatých závorkách je varianta otištěná ve svatováclavském formuláři.

R. Pán je má síla. * A moje sláva [spása].
V. On je můj zachránce. R. A moje sláva [spása].
Sláva Otci. Pán je.

Liturgie hodin: Žaltář, Česká katolická charita 1977, s. 614 (společné texty).
Liturgie hodin, Sv. 4, Česká katolická charita 1977, s. 454 (sv. Václav).

Nahlédnutí do latinského pokoncilního breviáře pak ukázalo, že oba výše uvedené texty (ten "kapitulní" i ten z "charitního breviáře") jsou překladem latinského responsoria ranních chval ze společných textů o jenom mučedníkovi mimo dobu velikonoční, zatímco v Denní modlitbě církve je na tom místě zařazen text, který ve vztahu k odpovídajícímu latinskému responsoriu nelze považovat za překlad. Snad lze říci, že je tematicky blízký, ale zjevně vychází z jiných biblických úryvků.

Může být vhodné ještě poznamenat, že texty českých světců v "charitním breviáři" se od těch později zařazených do Denní modlitby církve mnohdy citelně liší. Mj., jak vidíme výše, tím, že svatováclavský formulář tehdy responsorium ranních chval přebíral (s drobnou úpravou, která je možná spíš redakční chybou než záměrem) ze společných textů, zatímco dnes má jiné, vlastní. Mám v úmyslu časem tu těm starším liturgickým formulářům věnovat článek.

"Nepovědomé responsorium" se tedy zdá být vysvětleno snahou modlit se slušný překlad z latinského breviáře (spíš než plod volné tvořivosti překladatelů Denní modlitby církve). Tendenci k vylepšování (nebo "vylepšování") liturgických textů ostatně bylo možné zachytit i jinde, např. v Kantiku tří mládenců jsem zaznamenal oproti dnes oficiálnímu znění drobnou úpravu "velké a malé ryby, které plujete ve vodě, velebte Pána" (místo "plují"). Ale proč se staroboleslavští kanovníci modlí ranní chvály slavnosti sv. Václava s texty ze společných textů místo textů vlastních, to mi zůstává záhadou neproniknutelnou.

... že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce

Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila Františkáni a Římský breviář. Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.

... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav, ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná. Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil, který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce.

Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili jednoho dnes již zesnulého spolubratra. Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval. Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu, nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji, protože všemu mnohem lépe rozumí. Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil, a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí. Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství bratří a sester laiků.

(Zvýraznění v textu JP.)

Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je "celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou reformou vnímal jako ochuzení a rozředění. Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu, pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných povinností. Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je pro něj dobré."

[EDIT 28.2.2016] Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda - je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.

Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní liturgie hodin v latinském originále plnými doušky. A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání: když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem, musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.

Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky celebrovat. Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při smyslu textu". Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou - najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat, že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.

I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad; drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře nepocházejí.

Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři. Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl. Přesto ale, a zvláště teď, v době postní, vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný. Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte, ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože. Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae se ani nehrabe. A takových případů je víc.

A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé, pořád mám za zlé, že jste z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia udělali Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou, jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je v breviáři bezpočet. Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky, a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce, který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je důvodem k vděčnosti.

A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem k vděčnosti i to, že jsem se narodil do světa po liturgické reformě Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.

Překlad antifony "Byli jsme s Bohem usmířeni..."

V jednom z předchozích příspěvků jsem si s P. Wagnerem postěžoval, že se některé z textů denní modlitby církve téměř vzpouzejí tomu, aby byly zpívány. Mezi takové počítám i antifonu k Magnificat Velkého pátku:

Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni.

Když jsem psal melodie pro antifony velikonočního tridua, s obtížemi a bez chuti jsem pro tuto antifonu také jednu napsal. O něco později jsem se k Velkému pátku vrátil a snažil se tuto antifonu nějak vylepšit. Hotová melodie byla ohavná. Pro daný text se ovšem zdálo nemožné složit nějakou lepší.

Obrátil jsem se tedy k originálnímu latinskému znění breviáře - snad by bylo lze antifonu přeložit jinak, aby se dala zpívat. (Když se překládal breviář do němčiny, byli u toho mj. benediktini, kteří bděli jen nad tím, aby překlad byl v mezích možností zpěvný. Jestli se nepletu, v našich zemích v době vzniku překladu nikdo vážně nepomýšlel na to, že by se oficium zpívalo. Vzhledem k podmínkám je to pochopitelné a Bohu díky za to, že překlad vůbec vznikl. Bude-li se ale v budoucnu překlad breviáře revidovat, doufám, že hledisko zpěvnosti bude náležitě zohledněno.)

Cum inimíci essémus, reconciliáti sumus Deo per mortem Fílii eius.

Musel jsem sáhnout po strojovém vyhledávání (používám na Linuxu Xiphos - není to sice žádný zázrak, ale pro vyhledávání a srovnávání různých překladů biblických textů stačí), abych zjistil, ze kterého místa Písma svatého je antifona vzata: Řím 5,10.

V kontextu:

Řím 5, 6-10: Vulgáta Ut quid enim Christus cum adhuc infirmi essemus, secundum tempus pro impiis mortuus est - vix enim pro iusto quis moritur nam pro bono forsitan quis et audeat mori - commendat autem suam caritatem Deus in nos, quoniam cum adhuc peccatores essemus, Christus pro nobis mortuus est. Multo igitur magis iustificati nunc in sanguine ipsius salvi erimus ab ira per ipsum. Si enim, cum inimici essemus, reconciliati sumus Deo per mortem Filii eius, multo magis reconciliati salvi erimus in vita ipsius. (Interpunkce a dělení vět J.P.)

český ekumenický překlad Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. Pokus o doslovnější překlad 10. verše z latiny: Jestliže jsme tedy, když jsme ještě byli (Božími) nepřáteli, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše budeme, již smířeni, zachráněni jeho životem.

Vidíme, že antifona je doslovně vytržený kus souvětí a isolovaná má poněkud jiný smysl než v původním kontextu. V latině to ovšem, jak se domnívám, není nelegitimní. Kdo má (zejm. z každodenního slavení liturgie) biblický text už "v uších", pozná, ze kterého textu je antifona vzata a že je její výpověď záměrně "velkopátečně" nedokončená.

Tento efekt se ovšem v překladu do češtiny ztrácí. Z českého překladu Řím 5,10 nelze antifonu stejně elegantně doslovně vytrhnout - a když není vytržena doslovně, ztrácí se její, dle mého soudu důležitá, otevřenost pro to velikonoční nedopovězené. Antifona neevokuje známý biblický text, ze kterého je vzata - a jako uzavřený celek je divná. (Právě proto, že v originálu vlastně není uzavřeným celkem - resp. je jím formálně, ale ne co do významu.) Bohužel se zdá, že ve své mnohovrstevnosti (zdánlivě uzavřená výpověď, která ovšem bezprostředně evokuje text, z něhož je vzata, a s ním důležité pokračování výpovědi) je antifona do češtiny nepřeložitelná.

Po tomto zjištění jsem se ji snažil nějak upravit, aby se alespoň dala dobře zpívat, když už se zřejmě nelze vyhnout ztrátě původního významu. Po více pokusech jsem se odhodlal zpívatelnosti obětovat část výpovědi ("byli jsme Boží nepřátelé") a melodii napsal jen pro první část:

Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna.

Že ne všechny latinské liturgické texty jsou opravdu přeložitelné do češtiny, je věc známá. Ptám se tady, jestli je v takových případech - konkrétně pokud se jedná o antifony oficia - lepší, text převádět z latiny za cenu významné ztráty významu (jak to v našem případě udělala překladatelská komise), nebo najít v českém liturgickém překladu jiný text vyjadřující stejné nebo podobné tajemství (a, dodejme, pokud možno zpěvný) a antifonu jím nahradit.

[EDIT 12. 3. 2025] Od roku 2016 se o velkopátečních nešporách opět zpívá nekrácený oficiální text.