Blog

Latinské zpěvy pro vlastní svátky pražské církevní provincie

Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší satelitní web: na adrese praga.inadiutorium.cz budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky pražské provincie (Čechy).

Motivace

Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků pražské provincie. Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení: Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil před lety na webu Editio Sancti Wolfgangi; tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem - prakticky se omezujících na denní hodinky svátku sv. Jana Nepomuckého.

Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy s jejími knihovnami a archivy, co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již před delší dobou načaté, a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit: zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích, dohledat, systematicky srovnat existující varianty, a později na základě tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek konstatovat a napravit. Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek k římskému antifonáři.

Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji, chci následně stejně naložit i s pokoncilními - z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.

Vývoj textů

Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval, již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací: přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále. Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť právě na ní moje studium ztroskotalo.)

Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují běžný typ pražského breviáře rukopisného. V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní zpívané oficium možností nejen teoretickou (srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé církevní instituce, jako byla karlštejnská kapitula) a nápěvy pro ně proto existovaly.

Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou citelného úpadku praxe zpívaného oficia: pražská Officia propria ve svých jednotlivých vydáních některé texty postupně nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad, že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře. Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny do pražského propria vydaného r. 1677 ("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune, budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident), ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.

Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou. Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím: kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek tohoto žánru v pražském provinčním propriu, oficií sv. Václava a sv. Ludmily. Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně prosaické a často jde o více či méně doslovně citované biblické úryvky.

Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je, co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium? Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj? -- Zatím jsem nenašel žádný dokument, který by na tuto otázku dával odpověď.

Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily s hymny z commune.

Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta. Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché, podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec, Cecílie).

Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře opět dobou klidu. Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém) a svátky nástrojů umučení Páně - a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených (Anežka, Hroznata).

V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového společného česko-moravského propria dílem složeny nově, dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak, jak vyšly z reforem r. 1865.

Edice a její zásady

Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských textů dotčených svátků. Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé, že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený (kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním kantikům z dalších svátků), považuji za důležité znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky připouštějí jejich použití (VPDMC 274: "Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici") a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout vhodný výběr ze starých zpěvů.

Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici," a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká. Já však mám zato, že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto, že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony, jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici" jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách. Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou nikoho zavazovat.

S ohledem na její praktický účel jsou formulovány zásady pracovní edice:

• omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
• postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny obsahující notový záznam ke sledovaným textům (tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience nebo doby vzniku)
• cílem je spíše poznání změn a případného vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
• přednostně zpracovat digitalisované rukopisy (protože je to časově a logisticky méně náročné a takto získaná data jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny hůře dostupnými)

Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:

• nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
• nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení některé noty
• vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka", kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu

Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál, který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat a vybrat z něj varianty pro edici praktickou. Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu? Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje? Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější? Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...

Závěrem

Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů současných, zdaleka není osobou povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti středověké musikologie. Zdá se mu však lepší, aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory, než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů scházely příslušné chorální zpěvy.

Nápěvy pro latinské oficium sv. Jana Nepomuckého

Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy, a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret, ba ani informaci o obdrženém církevním schválení), ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje jednak vážností vydávající instituce, jednak odkazem na své zdroje: oficiální liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.

Zpěvy formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy jsou poskládány rozmanitě: hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium a pro nešpory antifona k Magnificat jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia. První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince, kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali marně.

[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia, je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.

ranní chvály
hymnus	Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ...
A1	Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat.
A2	Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit.
A3	Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se.
R	Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam.
ABen	Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar.
nešpory Kdo zpěvníček nemá po ruce, alespoň pro nešpory najde jeho nápěvy na webu "katedrální typografické dílny": S. Ioannis Nepomuceni, sacerdotis et martyris, ad II vesperas
A1	Igne me examinásti, et non est invénta in me iníquitas.
A2	Aquae multae non potuérunt exstínguere caritátem, nec flúmina óbruent illam.
A3	Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium.
R	Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo?
AMag	In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient.

Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá. Předmluva zpěvníčku k tomu říká:

Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze. Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů: Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách) z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ... (druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách (dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).

U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií pro tento účel nově upravených: Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ... (antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).

Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon kvantitativně podobného textu. Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon, ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle na nezpívatelnosti výsledku nic nemění. Ovšem právě sv. Jan Nepomucký tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě podstatně horlivější.

Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934 (Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934) chované ve strahovské knihovně obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše. Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným. Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus, kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních nešpor, nebo zpívali antifonu z commune. Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít všechny tři antifony k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium, a pro nešpory antifonu k Magnificat.

Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.

Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny "Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno, ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.

[EDIT 13. 5. 2018] Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století (sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"), další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera (sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské, kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu praga.inadiutorium.cz.