štítek předkoncilní proprium:
Staroboleslavská kapitula podrobně informuje
(videosestřih,
fotogalerie)
o tom, jak se 4. března v pražské katedrále páni kanovníci účastnili
mše ze svátku Přenesení sv. Václava
(až do liturgické reformy slaveného celou pražskou církevní provincií,
nyní již jen lokálně v katedrále a snad i ve Staré Boleslavi)
a na okraj toho absolvovali ještě svůj soukromý modlitební program
v podzemních prostorách vykopávek pozůstatků Spytihněvovy
basiliky a v královské hrobce.
Z návštěvy staroboleslavských kanovníků v katedrále
o svátku Přenesení sv. Václava se v posledních letech podle všeho stává
nová tradice. Tradice je to ovšem nepříliš šťastná.
Staroboleslavská kapitula samozřejmě má k pražské katedrále zvláštní
vztah, jak to dosvědčují už Arnoštova
Statuta Kostela pražského,
ale svatováclavské svátky má pilně slavit ve svém vlastním kapitulním
kostele, protože péče o bohoslužbu a svatováclavský kult v něm
je jejím hlavním úkolem a důvodem její existence.
Podle zvyklosti, která platila za starobylou už v době Arnoštově,
navštěvovali staroboleslavští kanovníci
katedrálu a účastnili se tam liturgie o posvícení a o slavnosti sv. Víta,
tedy ve dnech, které s náležitou péčí o svatováclavský kult
ve Staré Boleslavi nekolidují.
Videosestřih nám v čase 0:43-4:39 dává částečně nahlédnout do nešpor
recitovaných (kdovíproč) v podzemní archeologické exposici.
Zaznamenané texty jsou ze slavnosti sv. Václava -
s výjimkou antifony k Magnificat (2:21) a závěrečné modlitby (3:54).
Podivně šroubované formulace antifony
s velkou pravděpodobností ukazují na překlad - a skutečně,
v obou případech se jedná o překlady starobylých pražských liturgických textů:
ant. k Magnificat
Mnohými slavnostmi bychom měli chválit slavného a památného Václava,
brát si z něj příklad čistoty.
Byl to skvělý muž, který vždy zvládl utrpení svého těla i duše.
|
Gloriosum et memoriter agendum
Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia
et ex ipso colligere
quantum sit praemium puritatis:
magnus hic vir,
qui sui corporis passiones
generaliter devicit et animae.
|
závěrečná modlitba
Všemohoucí věčný Bože, uděl, prosíme, svému lidu,
jenž se na zemi raduje z přenesení svatého Václava,
tvého mučedníka, aby s ním jednou požíval společenství v nebi.
Skrze tvého Syna...
|
Concéde, quáesumus, plebi tuae, omnípotens Deus: ut quae
beáti Venceslái Mártyris tui translatióne laetátur in terris, ejúsdem
aetérna societáte perfruátur in coelis. Per Dóminum.
|
Antifona se podle předtridentského pražského breviáře
zpívala k Magnificat o druhých nešporách zářijové slavnosti
a o prvních nešporách březnového přenesení,
ale po přijetí tridentského breviáře už do provinčního propria
nikdy pojata nebyla (a svátek přenesení napříště
neměl žádné vlastní zpěvy a bral všechno potřebné ze společných textů
o jednom mučedníkovi).
Použitá orace se poprvé objevuje v raných vydáních pražského
provinčního propria k Římskému breviáři (1643, 1663),
v restaurativním vydání 1677 však byla nahrazena (lehce zredigovanou)
orací z předtridentského pražského breviáře
a zpět do formuláře svátku ji vrátila až velká reforma provinčního propria
r. 1865 (srov. podobný vývoj orace zářijové slavnosti).
V užívání pak zůstala až do liturgické reformy.
Zatímco překlad orace je slušný,
na antifoně bylo spácháno opravdu hrubé překladatelské bezpráví,
zejm. co do správného určení vztahů větných členů.
Překlad věrně tlumočící smysl latinské předlohy by mohl vypadat
třeba takhle:
ant. k Magnificat
Je chvályhodné a pečlivost zasluhuje
slavit (tuto) tak velkou slavnost
znamenitého Václava
a brát si z něj (poučení),
jak velká je odměna čistoty:
velký je tento muž,
jenž zvítězil nad všemi vášněmi svého těla i duše.
(Překlad JP)
|
Gloriosum et memoriter agendum
Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia
et ex ipso colligere
quantum sit praemium puritatis:
magnus hic vir,
qui sui corporis passiones
generaliter devicit et animae.
|
[EDIT 6. 4. 2025] Ještě jeden pokus, snad o kousek jasnější a elegantnější:
Chvály a svědomitého zachovávání hodné
je slavit (tuto) tak velkou slavnost
znamenitého Václava
a z něj si brát (poučení),
jak velká je odměna čistoty:
velký je tento muž,
jenž těla svého i duše
vášně přemohl veškeré.
Srov. též německý překlad
Else Promnitz
(Das Reimoffizium des hl. Wenzeslaus, Praha 1929, s. 91).
O tom, že by se staroboleslavská (nebo kterákoli jiná česká nebo moravská)
kapitula těšila jakýmkoli řádně schváleným vlastním liturgickým textům,
mi není nic známo.
Volně si vytvářet a užívat vlastní orace a antifony pak jednotlivcům
ani církevním institucím tohoto druhu nepřísluší,
a to bez ohledu na to, jestli se jedná o překlady starobylých
lokálních liturgických textů jako zde,
nebo třeba o vlastní překlady aktuálních oficiálních textů latinských.
I při všech sympatiích ke starým pražským liturgickým textům
tak nezbývá než konstatovat, že se páni kanovníci nechali
svým filmovým štábem natočit při páchání liturgických nepravostí.
Latinská antifona Gloriosum et memoriter agendum
by se dala zcela legálně použít při oficiu slaveném v latinském jazyce
a s chorálním zpěvem, s odvoláním na benevolentní ustanovení
VPDMC 274. Ale je to
antifona toho druhu,
co dnes obvykle zpívají
placení hudební profesionálové,
ne šest zasloužilých farářů na jednom z občasných setkání svého
staroslavného klerikálního bratrstva.
Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně
slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají
zpívané v podání hostujících zpěváků,
zpravidla latinské chorální (viz starší článek);
ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské
kolegiátní kapituly, česky recitované.
Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava
z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace
(v charakteristických červených deskách formátu A4),
příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.
Letošní svítání dne sv. Václava nad Starou Boleslaví.
Ambrožovo "... hoc omnis erronum chorus vias
nocendi deserit" tu dnes neplatí - každopádně ne pro toho
errona, jenž se krade do krypty, aby se konečně zmocnil obsahu
červených desek.
Už loni
jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi,
odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a
s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní
svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo,
než počkat ještě jeden rok.
Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek
jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského
svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části
rozluštěno.
[EDIT 27. 9. 2024]
(Jen) české texty (jen) ranních chval z červených desek jsem drze
vystavil zde,
ku prospěchu všem staroboleslavským poutníkům - a ovšem i čtenářům tohoto článku.
[EDIT 28. 9. 2024]
Letos se ranní chvály v kryptě sv. Kosmy a Damiána
poprvé za sledovanou dobu říkaly
s oficiálními texty. Zdá se, že svérázný liturgický formulář
z červených desek patří historii.
Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory,
modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava.
Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách
paralelně vlevo latinsky a vpravo česky.
Zkoumání začneme od textu latinského.
Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:
Sv. Václav v římských liturgických knihách
1. Breviarium Romanum
Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných
nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také
v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti
dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj,
od r. 1996 sv. Vojtěch).
Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu
Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný.
Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).
Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen
legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby
vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře
patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé
orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.
Deus qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem:
et eum per martyrii palmam
ad celestem perduxisti gloriam:
eius precibus
nos quesumus
ab omni aduersitate libera:
et eterne beatitudinis concede perfrui gloria.
Per Dominum.
|
Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem,
et eum per martyrii palmam
ad coelestem perduxisti gloriam,
ejus precibus nos ab omni adversitate custodi,
et ejusdem tribue gaudere consortio.
Per Dominum.
|
Deus, qui beátum Vencesláum
per martýrii palmam a terréno principátu
ad coeléstem glóriam transtulísti:
ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi,
et ejúsdem tríbue gaudére consórtio.
Per Dóminum.
|
Středověká rýmovaná podoba pražské orace.
V pražských pramenech je kontinuálně doložena
přinejmenším od 12. stol., viz např.
CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter);
CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.);
Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360);
tištěný pražský breviář 1502, f. 371r.
|
Kompromisní znění
v pražském propriu
od r. 1677
do r. 1865.
Prosebnou část drží v nové "římské" podobě,
ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké.
|
Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu
v rané podobě pražského provinčního propria
k římskému breviáři
(vydání
Vídeň 1643,
Praha 1663).
Právě tato verze byla
za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře
(viz např.
v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671).
Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.
|
2. Liturgia horarum
V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal
(ve stupni nezávazné památky)
i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů
však v breviáři nebylo zachováno nic.
Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte
úryvek z První staroslověnské
legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes
i v propriu českých a moravských diecésí.
Lekce je doplněna vlastním responsoriem
(protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice -
v modlitbě se čtením nezná společná responsoria
a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).
Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla
nahrazena
upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda.
(Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.)
Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu
do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní
objekt Božího jednání,
pro oraci novou je charakteristický
etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského
života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským.
Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským
královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému,
zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím
a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.
Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum
caelesti regno terrenum postponere docuisti,
da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere
atque aeterna sectari.
Per Dominum.
|
Deus, qui beatum martyrem Venceslaum
caelesti regno terrenum postponere docuisti,
eius precibus concede,
ut, nosmetipsos abnegantes,
tibi toto corde adhaerere valeamus.
Per Dominum.
|
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda
|
Liturgia horarum, orace památky sv. Václava
|
(Latinská verze pokoncilního národního propria
tradiční svatováclavskou oraci
rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění
v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože
redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek
dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou
latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)
Latinský text v červených deskách
Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách
uzavřít otázku pramenů.
Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval)
pokoncilní latinský breviář.
Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava
(druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba)
jsou doplněny na formát slavnosti
(nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory)
texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy
o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se
(např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa
mimo české a moravské diecése.
Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář
ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již
v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty.
Editio typica altera, vydaná v r. 1985,
zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty,
takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy
(NZ kantikum prvních nešpor,
první lekce modlitby se čtením,
SZ kantikum ranních chval).
Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský
text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské
kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli.
Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu
červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že
editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná
(když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí
její obsah online).
Není v žádné veřejné knihovně,
zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře,
a není všeobecně známé,
že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání
a jak zásadně se od prvního liší.
Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek
někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě
dávno zastaralé editio typica.
Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak,
narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje
slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře
v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako
samohlásky dlouhé),
jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus,
zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V:
Venceslaus
(v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní
obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).
Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením
má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen
po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji
lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave".
Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé
dvouverší z poslední strofy.
Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením
Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie
má uveden nesprávný biblický zdroj
"1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5".
Ten přitom odpovídá tomu responsoriu,
které je ke stejné lekci určeno v národním propriu
(Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce).
To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského
oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned
od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle
Liturgia horarum a české texty je
(až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat.
Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti
při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů
dvou různých tištěných předloh.
Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou,
zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první
nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat,
tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy
"není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám."
To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané
při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci
staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada
dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky
je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.
Český text
Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější.
Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent
latinského textu na protilehlých stranách, sestavený
pokud možno z oficiálních českých liturgických textů.
Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se
musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují
(protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve
nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším
formulářem z národního propria);
v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá
latinské předloze, protože překladatelská komise
buďto překládala volně,
nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text.
Pro různé případy redakce červených desek
uplatnila různé strategie.
a) nesouvisející text
Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi
nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady,
ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve.
Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava
je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem
(protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských
knih odlišnou).
Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální
český překlad,
zároveň jde o formu (hymnus, orace)
překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin
prominentní postavení.
Překlad hymnu Deus, tuorum militum
ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je
(Bože, svatých bojovníků mzdo),
ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík
pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok;
překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum
je v zeleném hymnáři.
Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře
by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! -
bylo lze najít
v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.
b) vlastní překlad
V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny.
V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to
proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve
nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním
propriu, ale responsorium po ní se liší),
v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé
Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom
mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou,
některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými
kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady
nahrazeny novými překlady z latiny.
To je případ responsoria a přímluv
prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením,
responsoria ranních chval.
Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky,
ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad
Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny
jako izolovanou průpověď.
Liturgia horarum (1971) |
červené desky |
Denní modlitba církve |
památka sv. Václava modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci |
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum.
V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit.
(Oz 14,6; Žalm 92,13n)
|
R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem.
V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.
|
[svatováclavský formulář v DMC není překladem
z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria;
responsorium má jiné]
|
společné texty o jednom mučedníkovi první nešpory: responsorium |
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore.
V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine.
Gloria Patri.
Gloria et honore.
(Žalm 8,6n)
|
R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou.
V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane.
Sláva Otci.
Ctí a slávou.
|
R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví.
V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně.
Sláva Otci.
Spravedliví.
(Žalm 34,18)
|
modlitba se čtením: veršík |
V. Tribulatio et angustia invenerunt me.
R. Mandata tua meditatio mea est.
(Žalm 119,143)
|
V. Soužení a úzkost mne obklopily.
R. Rozjímám o tvých příkazech.
|
V. Mnozí mě stíhají a tísní,
R. od tvých přikázání neustoupím.
(Žalm 119,157)
|
ranní chvály: responsorium |
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo.
V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus.
Gloria Patri.
Fortitudo.
(Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)
|
R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán.
V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou.
Sláva Otci.
Hospodin [sic!].
|
R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin.
V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost.
Sláva Otci.
Hospodin.
(Žalm 118,7.14.6)
|
V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii
chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán").
Zdá se, že redaktor českého textu
nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve.
K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem
odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně,
ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.
c) zásahy do znění Denní modlitby církve
Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve
blízké, ale ne s ním shodné.
Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil
za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.
Aklamace k přímluvám
"Redemisti nos Deo in sanguine tuo"
("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9)
je přeložena chybně
"Vykoupil jsi nás svou krví, Bože."
Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu
jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat
christologii a zopakovat si communicatio idiomatum.
Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický,
nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému
subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské
přirozenosti.
V kantiku z Dan 3 červené desky opravují
"velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete".
Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti
latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."),
ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec
jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.
d) neřešené odchylky
Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí,
je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální
text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího
latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát.
Tak je beze změny ponechán
úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku),
antifona k Magnificat prvních nešpor,
invitatorium,
druhá antifona modlitby se čtením;
v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů;
ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš
(tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).
Strukturní odlišnosti
Některé elementy jsou otištěny v latinském textu,
ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení
Dominus nos benedicat;
v ranních chválách úvodní verš).
Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci
byl původně určen text latinský.
V jednom případě má naopak český text element, který
v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum
má v české verzi otištěn plný text doxologie
(u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není).
Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost,
že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému
dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.
Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň
je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus
má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě
čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to,
aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem.
Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním
jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským
textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš
předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text
a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování.
Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků
a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?
Souhrn
Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách
odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985
(tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera)
slavila slavnost sv. Václava
mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích,
protože latinské znění národního propria
bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo
v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné
je až od r. 2014).
Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů
nepovažujeme za směrodatné pro dataci.
České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější
dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo
doplněny vlastními překlady tak, aby
odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší
od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby
církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je
minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.
Zjevný je primát latinského textu:
je tištěn první ve směru čtení zleva doprava;
je neporušený, zatímco český text je podle něj
sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které
v českém textu nejsou přeloženy.
Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla
nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky
se primárně počítalo s přednesem textu českého.
V posledních letech se z červených desek veřejně recituje
již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky.
Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah
nám není známo.
(V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením,
ale fakticky už se nekonala.)
Hodnocení
Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost,
že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku
a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky,
jakkoli se této možnosti nevyužívá.
(Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi
slavívají první nešpory, ale ne z červených desek,
nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.)
Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost,
že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské
předlohy v ještě o něco menší míře,
než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu
na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen
dohadovat.
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit
skýtá určitý druh potěšení skutečnost,
že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými
českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně
divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné.
Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.
Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého
svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava,
s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů -
tedy životopisné lekce a oraci)
z commune o mučednících, není bez historických paralel:
po většinu potridentské éry až do liturgické reformy
takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie.
Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených
desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly
i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677,
kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů
svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.
... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna
ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium
tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty.
Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické
tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské
oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865).
A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit
každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací,
zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba
červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských
ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně.
Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální
tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.
Otevřené otázky
Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna
svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených
otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci
nebo sekundární prameny.
Na webu kapituly u Všech svatých je
jedna stránka věnována sv. Prokopu a jeho kultu.
Ke dni vzniku článku většinu jejího obsahu tvoří texty modliteb -
"svatoprokopský zdrávas" (parafráze modlitby Zdrávas Maria,
jejíž datace do r. 1204 je přinejmenším pochybná, protože část
"Svatá Maria, matko Boží, ...," která je tu rovněž parafrázována,
se prvně objevuje až v 15. stol.),
dvě ukázky novodobé české hymnografie východního střihu
(otevřeně přiznávám, že já k fanouškům
akathistů
ani molebenů T. F. Krále
nepatřím) a konečně
"barokní litanie ke sv. Prokopovi."
Na konci litanií se nachází text označený jako "antifona":
Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, ...
Čtenář uvyklý standardním para/liturgickým strukturám si všimne,
že antifona nestojí osamoceně, ale tvoří jeden celek s následujícím
veršíkem a orací. Formát antifona-veršík-orace se hojně vyskytuje
v předkoncilním římském oficiu (komemorace potlačených kolidujících
svátků; suffragia; s veršíkem a orací se tam říkají - narozdíl
od oficia pokoncilního - i závěrečné mariánské antifony)
a dodnes je živý v pobožnostech (srov. např. závěr modlitby růžence).
Každopádně antifona je především zpěv, ne text k recitování,
a tak, když jsem viděl (po jazykové stránce veskrze roztomilou)
antifonu bez nápěvu, nic jsem nelenil a jeden jsem pro ni napsal:
U staré antifony samozřejmě není nepravděpodobné, že už nějaký nápěv má,
ale když jsem se ho ponejprv snažil najít, neuspěl jsem.
Později se na mě přeci jen štěstí usmálo, ale to už byl nápěv výše
dávno hotový.
[EDIT 2. 4. 2020] Notovou ukázku výše jsem znovu prohlédl a doplnil jednu nebo dvě chybějící posuvky.
Nadto jsem ale našel ještě jeden, o bezmála sto let starší pramen s notovým záznamem naší
antifony, tentokrát navíc včetně kontextu nám již známých svatoprokopských litanií.
Přidávám proto transkripci.
Melodie se od již známé liší jen v detailech (zejm. "potěš nás v našem smutku"; "Božskou ruku";
nadto nějaké rozdíly v délkách not).
Je třeba poznamenat, že rozdíl v přiřazení not ke slabikám textu na "Božskou ruku"
může být dán mou chybnou interpretací novějšího zpěvníku - že tam spojení textu a nápěvu
není zcela jisté jsem už v době psaní článku naznačil tím, že je ligatura přerušovaná
(není jisté, zda má být tak, nebo jinak).
Do hledání a skládání nápěvu antifony jsem se dal, aniž jsem se
trápil otázkou, zda je dobrý nápad ony litanie se modlit a antifonu
zpívat. Tu je však jistě dobré si položit.
Litanie tak, jak jsou, za vhodné k použití v dnešní době nepovažuji -
přinejmenším tedy pokud jde o použití běžné (litanie jako společně
konaná pobožnost).
Invokace jsou jazykově kostrbaté, mnohdy těžko pochopitelné
i při čtení (natož při poslechu), někdy i syntakticky vadné
(Jenž jsi popravu k tobě vedeného volajícího z rukou kata neviditelně vysvobodil).
Neproblematický není ani obsah.
Váhal bych, jak se postavit k invokacím založeným na těch četných
vyprávěních o zázracích (Jenž jsi vodu ve víno obrátil),
které ke svatoprokopské legendě připojily
až mnohem pozdější generace a se vší pravděpodobností nemají základ
ve skutečném životě světce.
(Jak dokládá Metod Klement: Jsem ražen z českého kovu, Praha 2002.)
U dalších invokací (Jenž jsi za svatého prohlášen býti chtěl)
zase tápu, co by si z nich modlící se měl vzít.
Daleko nejproblematičtějším textem celých litanií je však právě naše
antifona, a to kvůli obrazu Boha, který předpokládá, když světce
prosí, aby "krotil [Boží] hněv, by odpustil nám viny naše."
Sv. Prokop je tu nahlížen v posledku jako bližší a soucitnější než Bůh,
což je scestné.
Poté, co se litanie uzavřou již zmíněnou "komemorací"
(antifona - veršík - orace),
následuje ještě jedna modlitba, oproti bezprostředně předcházející
předsednické modlitbě rázu zcela jiného:
z liturgické první osoby plurálu se přechází do první osoby singuláru
jednotlivého poutníka (že jde o modlitbu koncipovanou primárně
pro poutníka na konci pouti
je zřejmé z formulace Ó Prokope, otče svatý, již se s tebou loučím),
střízlivý prosaický text skoro-liturgické orace střídá rýmovaný nepravidelný verš.
A ke slovu přicházejí jadrně formulované
základní strachy a ohrožení člověka jakožto jednotlivce:
nemoc, stáří (a tělesné chátrání reprezentované tu hluchotou), umírání.
Tahle modlitba je v mých očích nejcennějším kouskem celých litanií.
Ač bych se ji asi nedokázal modlit nahlas s vážnou tváří,
jako krátké a úderné "rozjímání o smrti" má svou sílu.
Na facebookové stránce kapituly u Všech svatých se pozornosti
doporučuje naše antifona, jako text, který
"nás může provázet i v těchto složitých dnech",
já bych, nejen pro "tyto složité dny", doporučil mnohem spíše
onu poslední modlitbu.
Když jsem si pod záminkou skládání kousku "českého chorálu" dovolil výlet
mimo tematické zaměření webu, závěrem se můžeme podívat,
nemají-li diskutované texty něco společného s liturgií svátku sv. Prokopa.
Na první pohled lze říci, že orace jistě není překladem orace liturgické,
protože je zcela neliturgicky upovídaná.
Ani veršík nebude vzatý z breviáře, protože tam se veršíky daného znění
(Oroduj za nás, svatý N. // Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.)
vyskytují jen velice zřídka - a naopak velice frekventované jsou
ve všemožných pobožnostech ke svatým. Podezření na liturgický původ však
z dobrých důvodů máme u antifony: antifona je obsahový prvek naprosto
nelidový. Je krajně neobvyklé, aby nové antifony vznikaly (a byly antifonami
nazývány) mimo organismus liturgie. Když nějaká lidová pobožnost zahrnuje
antifonu/y, pravidelně je to sekundární použití liturgického materiálu.
Výjimka mi není známa žádná.
Když nahlédneme do historie liturgických textů svátku, ...
Tady mi nezbývá, než se vyznat z hamižnosti, protože, ač většinu svých
výtvorů dávám světu k disposici hned a zdarma,
pracovní verzi srovnávací edice oficií českých světců, na které jsem
pracoval v letech 2012-14 v rámci své (nikdy nedokončené) pražské diplomové práce,
jsem až dosud ani nedovedl do stavu, který by byl hodný tiskařské černi,
ani jsem se neodhodlal na publikační marnivost rezignovat a edici,
v tom stavu, v jakém už léta je, prostě vyvěsit na internet. Tudíž komentuji srovnání,
do kterého čtenář nemůže nahlédnout, ač by toho, kdo snad dočetl až sem, pravděpodobně
zajímalo.
... předně uvidíme, že svatoprokopské oficium patří k těm, která byla
téměř beze zbytku (jediným zbytkem je orace, která, ač jednotlivé formulace
byly vylepšovány podle vkusu doby, od prvního vydání tištěného pražského
breviáře až do doby před liturgickou reformou Druhého vatikánského
koncilu zůstala v zásadě táž)
přepsána v rámci velké reformy pražského provinčního propria
r. 1865. (K ní viz mou budějckou diplomovou práci, s. 17-19,
nebo starší článek zde.)
Protože právě z textů z r. 1865 vychází i ty pokoncilní,
v Denní modlitbě církve pochopitelně nic podobného naší antifoně
nenajdeme. R. 1865 svátek dostal formulář plně vystrojený
vlastními texty, v dřívějších dobách (zejm. po přijetí římského breviáře)
však byly jeho vlastní texty rozsahem skromnější
a vlastní antifony měl jen k evangelním kantikům.
Právě jedna z nich - od středověku až do r. 1865 určená k Magnificat
druhých nešpor - se té naší nápadně podobá jak formou rýmované
veršovánky, tak myšlenkovým postupem.
Bylo by přehnané mluvit tu o překladu v pravém slova smyslu,
ale považuji za pravděpodobné, že antifona
O Procopi, confessor Christi
pro naši českou antifonu posloužila jako (volně parafrázovaná) předloha.
O Procopi
confessor Christi gloriose
patrone Bohemorum preciose
per tua sancta precamina
nostra rogamus dele peccamina.
(1677: per tuas sanctas preces,
nostras rogamus dele iniquitates)
|
Svatý Prokope,
všech Čechů mocný patrone,
potěšiteli v zármutku,
potěš nás v našem smutku,
poznáváme nám hrozící Božskou ruku,
Bůh se hněvá pro hříchy naše,
kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.
|
Liturgický text je oproti české parafrázi stručnější
a prostý výše zmiňovaných problematických idejí.
(Rychlý překlad bez snahy o eleganci:
Ó Prokope, / slavný Kristův vyznavači, / vzácný Čechů patrone, /
svými svatými přímluvami / znič/smaž/zahlaď, prosíme, naše hříchy.)
Bylo by lze doporučit, když už by se někdo ony svatoprokopské litanie
chtěl modlit, aby sáhl po antifoně v tomto solidnějším znění.
Nápěv k němu sice zatím poskytnout nemohu, ale dříve nebo později ho
ve starých antifonářích jistě dohledám a přidám
na praga.inadiutorium.cz.
Když jsem chystal výše podaný nápěv, ještě jsem netušil,
že mám v rukou další českou
parafrázi antifony ze starého pražského breviáře.
O to víc mě teď mrzí její teologické kvality, které ji předurčují
k zapomnění, resp. k osudu mrtvého exponátu někam do musea
úpadkových forem lidové zbožnosti.
Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší
satelitní web: na adrese
praga.inadiutorium.cz
budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky
pražské provincie (Čechy).
Motivace
Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky
podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším
problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků
pražské provincie.
Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení:
Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil
před lety na webu
Editio Sancti Wolfgangi;
tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem -
prakticky se omezujících na denní hodinky svátku
sv. Jana Nepomuckého.
Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy
s jejími knihovnami a archivy,
co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již
před delší dobou načaté,
a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit:
zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích,
dohledat, systematicky srovnat existující varianty,
a později na základě
tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání
dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek
konstatovat a napravit.
Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek
k římskému antifonáři.
Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji,
chci následně stejně naložit i s pokoncilními -
z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.
Vývoj textů
Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval,
již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací:
přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a
šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále.
Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své
diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť
právě na ní moje studium ztroskotalo.)
Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují
běžný typ pražského breviáře rukopisného.
V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní
zpívané oficium možností nejen teoretickou
(srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé
církevní instituce, jako byla
karlštejnská kapitula)
a nápěvy pro ně proto existovaly.
Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch
jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou
citelného úpadku praxe zpívaného oficia:
pražská Officia propria ve svých jednotlivých
vydáních některé texty postupně
nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad,
že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře.
Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny
do pražského propria vydaného r. 1677
("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou
většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune,
budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident),
ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.
Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou.
Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze
označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím:
kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek
tohoto žánru v pražském provinčním propriu,
oficií sv. Václava a sv. Ludmily.
Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně
prosaické a často jde o více či méně doslovně citované
biblické úryvky.
Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je,
co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava
při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská
kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium?
Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj?
-- Zatím jsem nenašel žádný dokument,
který by na tuto otázku dával odpověď.
Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby
se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových
vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily
s hymny z commune.
Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta.
Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce
prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché,
podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků
v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec,
Cecílie).
Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře
opět dobou klidu.
Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní
oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém)
a svátky nástrojů umučení Páně -
a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených
(Anežka, Hroznata).
V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu
byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového
společného česko-moravského propria dílem složeny nově,
dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak,
jak vyšly z reforem r. 1865.
Edice a její zásady
Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře
bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských
textů dotčených svátků.
Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé,
že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený
(kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním
kantikům z dalších svátků), považuji za důležité
znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu
a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky
připouštějí jejich použití
(VPDMC 274:
"Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu,
ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici")
a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému
antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější
oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout
vhodný výběr ze starých zpěvů.
Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní
nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici,"
a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká.
Já však mám zato,
že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto,
že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření
složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit
na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony,
jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici"
jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách.
Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou
nikoho zavazovat.
S ohledem na její praktický účel jsou formulovány
zásady pracovní edice:
-
omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů
pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
-
postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny
obsahující notový záznam ke sledovaným textům
(tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience
nebo doby vzniku)
-
cílem je spíše poznání změn a případného
vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
-
přednostně zpracovat digitalisované rukopisy
(protože je to časově a logisticky méně náročné a takto
získaná data
jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny
hůře dostupnými)
Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných
při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:
-
nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
-
nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti
nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení
některé noty
-
vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely
srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka",
kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu
Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím
formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál,
který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat
a vybrat z něj varianty pro edici praktickou.
Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost
skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu?
Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje?
Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější?
Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...
Závěrem
Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor
středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů
současných, zdaleka není osobou
povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti
středověké musikologie. Zdá se mu však lepší,
aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který
přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých
zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory,
než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů
scházely příslušné chorální zpěvy.
Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným
svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který
má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy,
a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí
Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu
se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret,
ba ani informaci o obdrženém církevním schválení),
ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje
jednak vážností vydávající instituce, jednak
odkazem na své zdroje: oficiální
liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.
Zpěvy
formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy
jsou poskládány rozmanitě:
hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium
a pro nešpory antifona k Magnificat
jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia.
První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince,
kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást
commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali
marně.
[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona
Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia,
je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal
jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář
pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i
v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.
ranní chvály
|
hymnus |
Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ... |
A1 |
Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat. |
A2 |
Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit. |
A3 |
Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se. |
R |
Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam. |
ABen |
Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar. |
nešpory
Kdo zpěvníček nemá po ruce, alespoň pro nešpory najde jeho nápěvy na webu
"katedrální typografické dílny":
S. Ioannis Nepomuceni, sacerdotis et martyris, ad II vesperas
|
A1 |
Igne me examinásti, et non est invénta in me iníquitas. |
A2 |
Aquae multae non potuérunt exstínguere caritátem, nec flúmina óbruent illam. |
A3 |
Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium. |
R |
Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo? |
AMag |
In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient. |
Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá.
Předmluva zpěvníčku k tomu říká:
Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu
nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze.
Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů:
Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách)
z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího
nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ...
(druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách
(dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).
U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií
pro tento účel nově upravených:
Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona
v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ...
(antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).
Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon
kvantitativně podobného textu.
Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku
dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon,
ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné
nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů
pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny
nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat
materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle
na nezpívatelnosti výsledku nic nemění.
Ovšem právě sv. Jan Nepomucký
tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě
metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili
také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě
podstatně horlivější.
Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934
(Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934)
chované ve strahovské knihovně
obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky
pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše.
Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným.
Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního
propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus,
kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních
nešpor, nebo zpívali antifonu z commune.
Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít
všechny tři antifony
k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium,
a pro nešpory antifonu k Magnificat.
Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a
čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře
nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček
z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské
oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším
o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.
Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším
před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice
zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály
a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto
premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny
"Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno,
ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.
[EDIT 13. 5. 2018]
Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší
zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století
(sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více
diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"),
další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské
kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera
(sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské,
kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu
praga.inadiutorium.cz.
Hromádka knih, kterou používám pro zpívané české pokoncilní
oficium (na fotce "červený" hymnář, aktuální svazek
breviáře, žaltář
a solesmeský Liber hymnarius),
za necelé dva týdny osiří a bude přinejmenším na rok
vystřídána předkoncilním breviářem a antifonářem.
Jenže - ono to není jen tak!
Předně mi pro předkoncilní liturgický pořádek
chybí jedna knížka, která se na fotku nedostala
(protože bydlí na vrchu jiné hromady knih :)) - direktář.
Jsou oblasti, kde se od Summorum pontificum
církevní autority starají o vydávání
direktáře i pro mimořádnou formu římského ritu,
nebo ho alespoň oficiálně zveřejňují
(např. Anglie a Wales).
Pro české a moravské diecéze však takový direktář nikdo
nevydává. Budu si tedy muset poradit sám.
Protože ruční sestavování direktáře je práce zdlouhavá,
repetitivní a náchylná k chybám a protože my programátoři
jsme zvyklí práci právě tohoto druhu automatisovat,
počítám, že si pro těsně předkoncilní kalendář napíšu
podobnou aplikaci,
jako mám pro ten pokoncilní.
Pro částečnou kontrolu správnosti výsledků
bude možné se opřít jednak o cizí
diecézní direktáře dostupné na internetu,
jednak o lidový kalendář, který vydávají lidé okolo webu
Krása liturgie.
Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda s programováním
"softwarového direktáře" začnu od základů
znovu, nebo vyjdu z toho, co je již naprogramováno
pro online breviář
divinumofficium.com.
Záleží na tom, co se ukáže jednodušší. (Protože upravovat
cizí kód je v řadě ohledů náročnější než navrhnout a napsat
vlastní, a nemusí se to vyplatit.)
Každopádně je jisté, že na začátku liturgického roku ještě
vlastní spolehlivý direktář mít nebudu a budu se muset nějakou
dobu orientovat provizorně, jen za pomoci výše zmíněných pomůcek.
Sluší se zmínit, že problém sestavení direktáře nekončí
nastudováním pravidel liturgického kalendáře platného
v roce 1962 a jejich převedení do počítačového programu.
Samostatným úkolem je dobrání se tehdy závazného vlastního
kalendáře Pražské arcidiecéze.
Nenašel jsem totiž zatím oficiální vydání tohoto kalendáře
s aplikovanou tehdy poslední kalendářovou reformou
zjednodušující systém tříd svátků.
Reformovaného kalendáře bych se mohl dobrat mechanickou
aplikací ustanovení reformního dekretu na poslední
mně známé oficiální vydání kalendáře před ní (vím o breviáři
s pražskými officia propria a příslušným
kalendářem ze 40. let;
lze doufat, že misál s vlastním kalendářem a texty
byl vytištěn ještě i někdy později)
nebo snad lépe přenesením pouze vlastních pražských svátků
(s příslušnou úpravou jejich stupňů podle reformního dekretu)
na oficiální vydání reformovaného všeobecného římského kalendáře,
které dostupné je.
To však nemusí vést ke správným výsledkům - je veskrze možné,
že reforma nebyla uplatňována mechanicky a stupně slavení
některých svátků byly při její příležitosti pozměněny.
Stále by bylo nejlepší dohledat dobová acta curiae
nebo direktář. Moje dosavadní hledání
však bohužel žádné plody nepřineslo.
[EDIT 25. 11. 2015]
Prozatím bude nejspolehlivější přeci jen "zůstat při papíře",
přidržet se
direktáře, který vydává papežská komise Ecclesia Dei,
a do něj doplnit (jak výše naznačeno) vlastní svátky
Pražské arcidiecéze a související úpravy (např. fixované
přesuny některých svátků všeobecného římského kalendáře).
Kalendářovou aplikaci rozhodně stále mám v plánu, ale tak úplná
a spolehlivá, aby bylo zodpověd(itel)né se podle ní řídit,
hned tak nebude.
[EDIT 28. 11. 2015]
Protože výše zmíněný tištěný direktář je poměrně drahý
a zdá se, že je vydáván na občanský rok a ne na rok liturgický,
pro prosinec jsem si vytiskl
direktář anglicko-velšský
a zanesl do něj úpravy. V zásadě jde jen o vypuštění
tamních vlastních svátků (kromě Edmunda Kampiána, kterého
vedle diecézí Northampton a Portsmouth od již-celkem-dávna
slaví i Arcidiecéze pražská).
Pražský diecézní kalendář pro dané období žádné svátky navíc
nemá.
Další problém je s nápěvy antifon.
Jak jsem na to již vícekrát narážel, proprium antifonáře
pro českou provincii nebylo po celý novověk nikdy vytištěno.
Pátral jsem po něm dost dlouho a dost důkladně, abych
to mohl se slušnou jistotou tvrdit.
Na druhou stranu,
kdyby se později ukázalo, že jsem se přeci jen mýlil,
žádný omyl bych neodvolával radostněji než tento.
Ze středověkých rukopisných pramenů lze získat nápěvy jen pro
ty nemnohé antifony,
které byly v užívání již v době jejich vzniku
a jejichž texty v breviáři vydržely až do 20. století.
Takových je však naprosté minimum - vzácně stabilní bylo
např. oficium sv. Víta, naproti tomu např. oficia
sv. Václava a sv. Ludmily byla zcela přepracována
při velké reformě ve druhé pol. 19. stol.
Protože právě o svátcích zemských patronů upustit
od zpívaného oficia pro mě není myslitelné,
vidím to tak, že chybějící nápěvy složím.
Nakonec musím přiznat, že, ač jsem v poslední době
s chutí trousil na adresu pokoncilního oficia kritické poznámky,
se svými starými známými knihami se po pěti letech nepřetržitého
užívání neloučím lehce a k těm, které již čekají, aby je
nahradily, nehledím jen s radostným očekáváním.
Latinsky umím poměrně dobře, ale tak dobře, abych celému
breviáři s lehkostí rozuměl, přeci jen ne -
viz mé zprávy
z prvního delšího pokusu s předkoncilním oficiem
před třemi lety. A po stránce hudební to bude podnik
podobně náročný: zatímco své antifony mám po letech již pod kůží,
ze zpěvů předkoncilního antifonáře znám zatím jen mizivý
zlomek.
Teď mě čeká ještě poslední týden pohodlného života
v kraji důvěrně známém ...