štítek předkoncilní překlady:

Jak se dřív zpívaly (české) žalmy?

8.9.2019 19:17 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Zpívané oficium v českém jazyce má historii dlouhou zhruba 600 let - pokud za první průkazné svědectví o něm považujeme Jistebnický kancionál. Soustavné studium starých pramenů (od 15. do 18. stol.) zatím leží přede mnou jako úkol, ale menší množství jsem jich prošel a udělal si představu o charakteru jejich obsahu. Prameny z 19. a 20. stol. jsem mapoval v rámci své diplomové práce a zatím se zdá, že se mi podařilo získat o nich dobrý přehled.

Níže se katalogovými čísly odkazuje do katalogu pramenů, který tvoří Přílohu I zmiňované diplomové práce.

Patrně nejpalčivější a přitom zcela zásadní otázkou současných snah o zhudebnění liturgie hodin v českém jazyce je otázka vhodných nápěvů psalmodie. Když se podíváme na to, co víme o hudebním tvaru českých hodinek v oněch uplynulých 600 letech, lze vynést předběžný závěr, že až do 70. let 20. stol. se žalmy českého oficia zpívaly zásadně na tradiční chorální nápěvy.

[EDIT později v den zveřejnění] "Tradičními chorálními nápěvy" se tu myslí ty, kterých se užívá v latinském chorálním oficiu.

Toto smělé tvrzení je samozřejmě nutné poněkud omezit: jak již bylo řečeno, staré rukopisné prameny zatím znám jen ve značně omezeném rozsahu, a ty z 19. a 20. stol. zase často postrádají notový záznam (nebo jiné jednoznačné určení, na jaké nápěvy žalmy zpívat). Ale všechny mně známé prameny notované (zdaleka se neomezující na ty tři, které obsahují notované antifony) užívají některou variantu tradičních chorálních nápěvů.

Rád bych tvrdil, že z nenotovaných pramenů, přetiskujících text některého notovaného, se "samozřejmě vždy" zpívalo na nápěvy známé z notované předlohy, tedy na ty tradiční chorální. Takové tvrzení mi ovšem zapovídá položka sig. NE 2.484 z fondu Jihočeské vědecké knihovny: jde o druhé (malé, bez not) samostatné vydání nešpor ze Svatojanského kancionálu (kat. č. 27), se starším vlastnickým razítkem "Museum JUDr. O. Kudrny v Netolicích." Uvnitř jsou (dílem perem, dílem barevnou tužkou) ručně připsány nápěvy pro úvodní verš a některé žalmy a hymny. Tradičním chorálním nápěvům se nepodobá žádný. Poznámka "Tenor" u prvního z nich by ovšem mohla naznačovat, že nejde o "netradiční chorální nápěvy," ale o jeden part nějakého vícehlasého zpracování.

Výjimku tvoří první nešporní formulář Šteyerův (kat. č. 1), kde jsou ovšem žalmy přebásněny pravidelným veršem a každému je přiřazen vhodný písňový nápěv, podobně, jako u žalmů protestantských. Druhý nešporní formulář v Božanově kancionálu (kat. č. 2) užívá pro všechny žalmy variant jednoho netradičního nápěvu. Tulkovo vánoční matutinum (kat. č. 88) pak sice má vlastní zvláštní zhudebnění psalmodie, to ovšem není určeno k chorálnímu přednesu, nýbrž pro smíšený sbor, a tudíž je zanedbáváme.

Tradiční chorální nápěvy pochopitelně potkáváme v různých jejich historických (a do 19. stol. též lokálních) podobách. Navíc jsou různě uzpůsobovány: např. Šteyer rozkládá všechna melismata v mediacích i terminacích a vzniklé nápěvy jsou tak striktně sylabické, nicméně melodie zůstává dobře zřetelná. U Šteyera a Fryčaje (kat. č. 4) jsou některé nápěvy modálně transponované (viz DP, s. 27, pozn. 88; s. 43), takže se mění jejich modální charakter, ale i přes změnu charakteristických intervalů zůstává dobře patrný průběh tradiční melodie. Zatím nevím, jestli to odráží i dobovou/místní praxi latinského chorálního oficia, nebo jde o projev tvořivosti autorů českých nešpor. Opět u Šteyera a Fryčaje konečně nacházíme také po jednom nápěvu netradičním (DP, tamtéž), ale tradiční chorální nápěvy naprosto převažují. Ostatní mně známé notované prameny obsahují výhradně tradiční chorální nápěvy.

O tom, jakým způsobem byly chorální nápěvy kdy nasazovány na český text, zatím nemám přehled (i proto, že explicitních údajů jsem zatím v pramenech moc nenašel a usilovat o solidní závěry třeba ze značkovaných textů je hodně pracné), ale zdá se, že až do začátku 20. stol. šlo zpravidla o prosté odpočítání potřebných slabik od konce poloverše - srov. Fryčajovy pokyny jako "Melodie chorální Nro. 72, na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati mají" (DP, s. 44). Nešpory Českého kancionálu (kat. č. 51 a 53) a Cesty k věčné spáse (kat. č. 48-50, ale viz zejm. kompletně notované mariánské nešpory v č. 50) pak již reflektují pravidla ohledně vázání hudebního přízvuku na přízvuk slovní, jak byla formulována v tehdy novém (vyšel 1912) latinském antifonáři.

České hodinky se žalmy zpívanými na nápěvy nově pro ten účel složené se objevují až v 70. letech 20. stol. (Olejníkův kompletář, Pololáníkovy nedělní nešpory), v rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu. Ani tady tradiční chorální nápěvy nepřicházejí úplně zkrátka (Holíkovy mariánské nešpory), ale ztrácejí monopol a dopadá na ně kritika jako na struktuře českého jazyka špatně odpovídající.

Já, jak známo, nevidím důvod onu kritiku sdílet, tradiční chorální nápěvy psalmodie s českými texty bez výčitek používám, a k témuž navádím i jiné (v kterémžto názorovém táboře, ač sám hudební nedovzdělanec a neumělec, snad také nejsem úplně bez hudebně kompetentní společnosti). Každopádně, i kdyby budoucnost měla ukázat, že jsem nebyl nic než hudební nedouk, nešika a zpátečník, razící "latinské" nápěvy, přestože už dávno přede mnou mužové mnohem kompetentnější (Olejník, Pololáník, Korejs, Šmolík) věděli, že se tyto k českým textům vesměs nehodí - budu zpátečník někde na konci 600 let dlouhého (více či méně kontinuálního) proudu tradice českého chorálního oficia. A to mi zas až tak špatné nepřijde.

Předkoncilní české mariánské nešpory

3.8.2019 19:43 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Diplomová práce, na kterou tu již bylo upozorněno, má za předmět české předkoncilní překlady z breviáře vůbec, bez ohledu na to, jaké bylo jejich určení. Pro čtenáře tohoto blogu jistě není bez zajímavosti zjištění, že velká část zpracovaných pramenů byla zjevně určena ke zpěvu a o řadě dalších to lze důvodně předpokládat. Většina pramenů určená pro zpívané české hodinky (nejčastěji nešpory) však obsahuje jen minimum hudební informace (typicky značkované texty) a není tedy v tomto ohledu příliš zajímavá. O to pozoruhodnější jsou ony nemnohé prameny, které jsou na hudební obsah bohaté. Proto bych jim tu rád věnoval bližší pozornost.

Mně nejmilejší, protože mému vlastnímu snažení nejbližší, jsou publikace obsahující notované české antifony. Těch, nepočítáme-li reprinty a reedice, ve zpracovaném období 1800-1971 vyšlo tak málo, že se dají spočítat na prstech jedné ruky. Když z této malé skupinky vybereme překlady nešpor, zbydou nám prameny tři. Všechny přitom mají jedno společné: obsahují nešpory ze společných textů o Panně Marii. Tak se nám nabízí zajímavý materiál pro srovnání.

Notované antifony mariánských nešpor (zdrojový kód) ze všech tří pramenů jsem pro pohodlí čtenářů vysázel, při snaze o zachování charakteru a pokud možno všech notačních zvláštností toho kterého pramene. Kdo upřednostňuje přímé studium originálu, kancionál Cesta k věčné spáse najde v knihovně Libri nostri, nešpory Českého kancionálu najde tamtéž ve varhanním doprovodu (naše transkripce nevychází z doprovodu, ale z prvního notovaného vydání zpěvníku). Pro Lehnerovy Nešporní antifony však případnému dychtivému badateli nezbyde, než se vypravit do knihovny Metropolitní kapituly v Praze, kde se nachází jediný mně známý exemplář.

V textu níže se podle potřeby odkazuje katalogovými čísly do katalogu pramenů, který je přílohou výše odkazované diplomové práce.

Představení

První díl Svatojanského kancionálu (kat. č. 23), obsahující mj. české nešpory pro všechny neděle liturgického roku a bohatý výběr svátků, vyšel r. 1863. Nešporám už tu byl před lety věnován článek, kde je zájemce najde z kancionálu kompletně nafocené. Kancionál obsahuje notované žalmy (každý žalm má pevně přiřazený chorální nápěv), hymny a parafráze závěrečných mariánských antifon. Antifony k žalmům a Magnificat jsou v kancionálu otištěny drobným písmem a bez nápěvů. České nešpory však ve své době dosáhly značného rozšíření, v neposlední řadě v kruzích ceciliánského reformního hnutí, soustředěných kolem časopisu Cyrill (původně Cecilie). A nebyl to nikdo jiný, než spiritus agens tohoto hnutí a vydavatel Cyrilla, karlínský kooperátor (pomocný duchovní ve velké farnosti, už ne kaplan, ale ještě ne farář) Ferdinand Lehner, kdo chybějící antifony složil a (pravděpodobně r. 1868) vydal tiskem, aby české "lidové nešpory" měly co možná plný hudební tvar, maximálně napodobující oficiální nešpory latinské.

Ferdinand Lehner: Sv. Řehoře Velkého Nešporní Antifony (kat. č. 29). O této pozoruhodné publikaci mám od jejího vypátrání už několik let rozepsaný delší samostatný článek. Snad se ho během příštího roku podaří konečně dopsat a zveřejnit.

Lehner opatřil nápěvy všechny antifony v kancionálu obsažené, my si dále budeme všímat jen jediného nešporního formuláře, totiž nešpor ze společných textů o Panně Marii. Ty bychom sice v obsahu kancionálu hledali marně, ale příslušné texty najdeme pod hlavičkou svátku Jména Panny Marie, jehož nešpory v té době neměly žádnou vlastní antifonu a braly se celé z commune (s malým přizpůsobením textu antifony k Magnificat).

Brněnský diecésní kancionál Cesta k věčné spáse vyšel ve třech dílech v letech 1912-1915 a českých nešpor (které tam nejsou soustředěné na jednom místě, ale rozprostřené mezi písněmi a jiným obsahem podle liturgického roku) obsahuje ještě více, než Svatojanský kancionál. Podíl notace je v zásadě stejný, s jednou výjimkou: třetí díl (kat. č. 50) obsahuje kompletně zhudebněné nešpory ze společných textů o Panně Marii.

Český kancionál (kat. č. 53) vyšel poprvé r. 1921. Oproti oběma výše zmíněným velkým kancionálům je to knížka rozsahem podstatně skromnější, čemuž odpovídá i množství zahrnutých českých nešpor. Ty jsou pouze dvoje, zato oboje úplně notované. (Už před lety jim tu bylo věnováno po článku: mariánské nešpory, nešpory o Nejsvětější svátosti.)

Texty

Máme tak před sebou tři zhudebněné překlady (téměř) stejných latinských textů. Znění Svatojanského kancionálu je (vzhledem ke svému stáří pochopitelně) citelně nejzastaralejší pokud jde o slovní zásobu, pravopis a tvarosloví. Pro mariánské nešpory Českého kancionálu je charakteristické, že (narozdíl od obou zbývajících srovnávaných pramenů) doslovné nebo parafrázované úryvky z Velepísně, které tvoří většinu antifon k žalmům nešpor předkoncilního mariánského commune, na úkor věrnosti překladu usilují explicitně vztáhnout na Pannu Marii. Konečně je třeba zmínit rozdíly v antifoně k Magnificat: Svatojanský kancionál a Český kancionál mají antifonu z prvních nešpor (Sancta Maria), přičemž v Českém kancionálu je přeložena její obecná podoba, ve Svatojanském podoba přizpůsobená svátku Jména Panny Marie. V Cestě k věčné spáse je antifona z nešpor druhých (Beatam me dicent).

Na okraj budiž řečeno, že z celkem sedmi antifon, které tu máme před sebou ve starých českých překladech, se do pokoncilního breviáře dostala jediná - právě antifona Beatam me dicent, která se v našich pramenech vyskytuje jen jednou, v kancionálu Cesta k věčné spáse. Najdeme ji dnes, vždy jako antifonu k Magnificat, v prvních nešporách mariánského commune, ve formuláři svátku Navštívení Panny Marie a v pondělí třetího adventního týdne. (Oficiální české znění: Blahoslavit mě budou všechna pokolení, neboť Bůh shlédl na svou nepatrnou služebnici.) Antifony vztahující na Pannu Marii úryvky z Velepísně, tak oblíbené ve středověku, z breviáře zmizely snad úplně beze zbytku.

Prameny a notační systémy

Svatojanský kancionál od obou mladších pramenů dělí bezmála půl století (1868-1915), během kterého se nejen proměnila podoba jazyka, ale také došlo ke značnému posunu ve stavu poznání a v interpretační praxi gregoriánského chorálu. Různé přístupy se odrážejí v notovém zápisu. Ve všech třech případech jsou chorální zpěvy zapsány moderní notací na pětilinkové osnově s houslovým klíčem, liší se však hodnota "základní chorální noty" a zejména množství různých hodnot, s nimiž notový zápis pracuje.

Pramen Hodnota "základní noty" Užívané hodnoty
Lehner: Nešporní antifony půlová půlová, celá, čtvrťová
Cesta k věčné spáse čtvrťová čtvrťová (osminová )
Český kancionál osminová osminová, čtvrťová

Jaké chorální knihy měli autoři srovnávaných zhudebnění před sebou? Pokud jde o třetí díl Cesty k věčné spáse a Český kancionál, bezpečně víme, že autoři pracovali již s novým Antiphonale Romanum, vydaným r. 1912 v rámci rozsáhlé piánské liturgické reformy. Rozdíly použitého notačního systému nejsou dány rozdílem dobového stavu poznání, ale rozdílným přístupem autorů. Cesta k věčné spáse se orientuje na informačně poměrně chudém notovém zápisu Editio Vaticana a mechanicky ho převádí do systému moderní notace, zatímco Český kancionál do notového zápisu (který nepředpokládá zpěváka cvičeného v interpretaci gregoriánského chorálu) promítá určitou představu o způsobu interpretace.

Lehnerovy Nešporní antifony byly zpracovány (slovy titulního listu) "dle Římského Antifonarium od papeže Urbana VIII. schváleného," není však jisté, které konkrétní vydání měl autor r. 1868 - tedy ještě před vznikem úředně schválené jednotné "řezenské edice" - k disposici. Většině (pokud ne všem) novověkých vydání chorálních knih až po "řezenskou edici" (včetně) se však zdá být společný systém notace užívající tří druhů not: základní brevis (ležatý špalíček), dlouhá longa (má navíc nožičku), krátká semibrevis (kosočtverec stojící na jednom z vrcholů). Ty je tedy třeba vidět za třemi hodnotami moderních not, které Lehner k zápisu svých "Nešporních antifon" užívá. O variantách dobové interpretační praxe nemám přehled, ale z Lehnerových článků v Cecilii/Cyrillu je zjevné, že podsouvat mu nějaké rigidně mensuralistické pojetí chorálu by bylo nesprávné a budeme patrně blíže autorskému záměru, když antifony budeme číst ne jako moderní notový zápis s absolutními délkami not, ale podle pravidel uvedených v úvodu (samozřejmě dobou vzniku pozdějšího) řezenského vesperálu: brevis je nota recitační, nemá pevnou délku, ale délka je dána dlouhou či krátkou slabikou zpívaného textu; longa pak značí určité prodloužení (ne nutně až na dvojnásobek hodnoty brevis), semibrevis zkrácení.

Nápěvy

I jen zběžný pohled na melodie ukáže, že jsou si dosti blízké odpovídající antifony ve Svatojanském kancionálu a v Cestě k věčné spáse - v obou případech je totiž pro český text adaptován nápěv jeho latinské předlohy. Naproti tomu pro Český kancionál byly pro přeložené texty, nezávisle na latinském antifonáři, složeny nové nápěvy v církevních tóninách. (To je přístup odpovídající mému.)

V Českém kancionálu nápěvy k textům v zásadě pěkně sedí, jejich přináležitost k tomu kterému modu je však nejednou "ne právě přesvědčivá" - tak alespoň hodnotím druhou a pátou antifonu. Antifona k Magnificat pak užívá h a b způsobem, který v chorálních melodiích není obvyklý (ve vzestupných pasážích konsistentně h, v sestupných b).

Cesta k věčné spáse bere nápěvy dosti doslovně z antifonáře, jejich modálnímu charakteru tak nic vytýkat nemůžeme. Pro antifony z tohoto pramene jsou typické neduhy co do souladu textu s nápěvem. Tak má první antifona (z nouze) na poslední slabice třínotové melisma, což je závěr nestandardní a ne právě libý. Na více místech se autor neobejde bez toho, aby více not předlohy podložil kratšímu textu, čímž vznikají nepřirozeně dlouhá (až čtyřnotová) melismata na zcela nevhodných místech: "oooo-bejme" (2. ant.), "do po-koooo-jee" (3. ant.), "vstaaaaň" (4. ant.). Šestinotové melisma na "a" ve čtvrté antifoně je jiný případ: latinská antifona sice má na stejném místě stejně dlouhé melisma na stejně dlouhé spojce "et", nicméně ta je mnohem způsobilejší dlouhé melisma nést a navíc po ní nenásleduje jednoslabičné nelibozvučné "pojď", ale dvouslabičné "veni". Nevhodná melismata nejsou jediným hříchem proti souladu melodie s textem. Ve třetí antifoně se ošklivě rozchází přízvuk slovní s hudebním ("černá jsem, ale krás"), to samé se v antifoně k Magnificat děje na "mne nazývati budou" - a jestli někdo dovede vkusně zazpívat "nebo na ponížení," prosím o nahrávku, protože já to neumím.

Po všem výše řečeném považuji za vhodné explicitně říci, že závěr téže antifony k Magnificat, s pětinotovým melismatem na druhé slabice "děvky", mě nijak neuráží, dlouhé melisma se tam dobře snese.

Lehnerovy antifony jsem si nechal na konec, protože to je případ sám pro sebe. Kdo si je zkusí zazpívat, hned u první antifony si všimne, že nesedí v tónině, a dál se situace spíš horší, než aby se lepšila. A ani neobvyklé údaje o modu antifony, resp. nápěvu žalmu (sázené v závorkách, protože v prameni uvedeny nejsou) nevěstí nic dobrého. Věc se má tak: Lehner byl svázán na jedné straně Svatojanským kancionálem, kde má každý žalm pevně přiřazený nápěv (zadání, se kterým pracoval, nebylo prostě "připravit zhudebnění českých nešpor", ale "doplnit chybějící nápěvy k antifonám ze Svatojanského kancionálu"), na druhé straně snahou zachovat nápěvy z římského antifonáře, kde se ovšem jeden žalm zpívá na různé nápěvy, diktované antifonami. (U každé antifony uvádíme v závorce nejprve její původní modus, a následně ten, který Lehnerovi diktoval kancionál.) To je rozpor, který nemá žádné dobré řešení, a se ctí by ho bylo lze vyřešit jen odvržením jedné ze vzájemně neslučitelných předloh - buďto se vůbec nevázat na nápěvy žalmů diktované kancionálem, nebo skládat nápěvy antifon nezávisle na antifonáři. To však Lehner neudělal. V předmluvě k Nešporním antifonám k tomu píše:

Neshodoval-li se tón žalmu podle Kancionálu s tónem žalmu v Antifonarium, musel jsem vyhledati antifonu jinou, která se tónu, jaký jsem právě potřeboval, hodila. Stalo se to však jen v jednotlivých pádech. (V mariánských nešporách žádný takový případ není. Pozn. JP) Z velké části zachoval jsem i pořádek antifon římských; uvedl jsem je na toniny, v jakých žalmy Kancionálu psány jsou, maje při tom obyčejný objem mužského hlasu na zřeteli, a jen ukončení jejich následujícímu tónu žalmovému jsem přispůsobil. Na podstatě nápěvu nic se neměnilo. Každé Jota kněh rituálních musí nám katolíkům býti svaté. Samostatné přeměnování ctihodných nápěvů sv. Řehoře Velkého muselo by za hřích pokládáno býti. Kdyby ani zákon církevní tomu nebránil, pieta, jakou k starobylým antifonám v srdci chovám, by tomu nedopustila.

Lehner kromě napasování nápěvu z antifonáře na český text řešil problém, jak nápěv smířit s žalmovým nápěvem v úplně jiném modu a pomáhal si transpozicí antifony a úpravou jejího zakončení. Zdaleka však není pravidlem, že, jak bychom předpokládali, "ohnuté" zakončení končí na finále kýženého modu. Často je patrná spíš snaha usnadnit přechod k žalmovému nápěvu, příp. úplná rezignace na pokus o řešení. Každopádně výsledek je vesměs tristní. V lepším případě se tónina antifony "jen" citelně rozchází s tóninou žalmu (zatímco při řádném chorálním oficiu tóninu žalmu vlastně udává, podobně, jako předehra k písni), v horších případech je antifona zohavena k nepoznání, protože má nesmyslně změněný závěr, příp. je celá tak surově transponovaná, že se úplně mění jednotlivé intervaly. Zkrátka: Lehnerovy Nešporní antifony, až na výjimky, nejsou ke zpívání, a je svým způsobem pochopitelné, že se z malého nákladu až do dnešního dne dochovalo jen úplné minimum výtisků (jak již bylo uvedeno, znám je mi v současnosti jen jeden jediný).

Závěr

Jedním z důležitých zjištění mé dříve zmíněné diplomové práce je, že české zpívané nešpory byly především ve druhé polovině 19. stol. značně rozšířené. Většinou to však byly nešpory zjednodušené co do hudební formy a často i co do struktury, vynecháním některých prvků. Publikace obsahující notový záznam jsou vzácné, ty, které obsahují notované antifony, ještě vzácnější. Tento článek pokryl všechny zjištěné publikace s notovanými antifonami nešpor (samozřejmě ne co do šířky - nepovšimnuty zůstaly božítělové nešpory z Českého kancionálu a drtivá většina z 92 stran Lehnerových Nešporních antifon). Dále by bylo co psát přinejmenším ještě o zhudebněných českých vánočních matutinech. Třeba i na ně časem dojde, ale slibovat to zatím nebudu.

Protože moje pozornost platila zatím výhradně tištěným publikacím, je třeba říci, že zdaleka ne každé dobové zhudebnění části (českého) oficia vyšlo tiskem. V časopisu Cyrill častěji jednotliví ředitelé kůrů (mj. mladoboleslavský František Hruška) referují o tom, co si pro vlastní potřeby připravili. Dá se tedy předpokládat, že podrobné studium hudebních archivů vytipovaných kostelů by mohlo vydat určité množství dalších památek novodobého "českého chorálu". Na druhé straně to, co se do tisku dostalo, nevzbuzuje valné naděje na objev něčeho zvlášť hodnotného.

Na závěr přidávám čtenářům pro radost odkaz na jednu rukopisnou památku, o které jsem se dozvěděl víceméně šťastnou náhodou: prof. Luca Ricossa (Ženeva) má ve své soukromé knihovně rukopisný antifonář benediktinské provenience z 18. stol., který vedle formuláře o sv. Janu Nepomuckém (to není bohemikální obsah - mají ho i jiné dobové antifonáře einsiedlenské kongregace) a dodatečně vevázaného formuláře o sv. Václavu, vycházejícího z pražského provinčního propria, vydaného roku 1865 (to už bohemikální obsah mimo veškerou pochybnost je), má ve formuláři svátku Nanebevzetí Panny Marie tužkou připsán český překlad, evidentně určený ke zpěvu (viz dodatečné úpravy notace). Překlad je roztomilost sama, doporučuji. Ohledně toho, kdy a kde se zpíval, zatím nemám žádný konkrétnější tip, ale svatováclavský formulář, uzpůsobený mnišskému schematu nešporní psalmodie, svědčí o tom, že rukopis byl ještě po roce 1865 užíván v některém českém benediktinském klášteře.

Temné hodinky budějcké

20.4.2019 02:05 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně postrádal: veřejně slavená modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210. A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních "temných hodinkách", letos tu prvně slavených v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.

Slavily se tu jen páteční a sobotní ("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer. (Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960 věnované speciálně "temným hodinkám": "Si Officium peragatur in choro vel in communi, Matutinum non anticipatur de sero".) Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky Bílé soboty. Podle rozpisu na webu fssp.cz jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály: tři oficiálně se tvářící dámy v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela. "Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané." Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily: bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.

Svižným krokem jsem tam dorazil stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav, na temné hodinky už bylo všechno připraveno. Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel liturgický průvod a hodinky se konaly coram sanctissimo. (Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem "temných hodinek", ale budiž.)

Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy, bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení. Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři, takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních, jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat skutečnosti. Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.

Neobešlo se to (jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel, a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně) bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu. Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii dávaly tušit, že z neznačkovaných textů, což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch, kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré. Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E se třemi přípravnými slabikami a melismatem na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice. Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat na prstech. (Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných latinských textů natrénované víc, než kdokoli z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také vícekrát ztratil.)

Na ceremoniích se silně podepsal trvající výstav. V presbytáři se nesčetněkrát (lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo před monstrancí na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.

Když po Christus factus est všichni poklekli a recitovali žalm Miserere, běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo, ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm: "pre-1955"!

Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel kompletní veřejně slavené tenebrae. Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště, já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji překládanějším částem breviáře, takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno vybavit některým z řady překladů (Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů? Hejčl? Viz katalog v příloze pisatelovy dimplomky) a sledovat texty v mateřštině. Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.

Předkoncilní překlady z breviáře - zveřejněno

31.3.2019 16:04 | kategorie: Jiné | štítky: | Komentáře

Hrstce věrných čtenářů i náhodným návštěvníkům se s radostí dává na vědomost, že dříve avizovaná diplomová práce o předkoncilních českých překladech z breviáře byla včas odevzdána a ode dneška je volně přístupná v úložišti theses.cz:

"Hodinky církevní." České překlady z Římského breviáře 1800-1971

Práce není tak kvalitní, jak bych si přál, a výsledek je tím smutnější, čím větší je jeho nepoměr k množství vynaloženého času (od začátku září do konce listopadu jsem byl bez práce; velkou část toho období jsem věnoval právě diplomové práci, jejíž základy jsem ovšem začal klást již během léta). Ale i tak ji považuji za hodnotný příspěvek k dějinám bohoslužebného života českých zemí i (jednoho malého výseku) novodobé katolické literatury - především v tom ohledu, že z dosud nepřehledné masy drobných tisků dělá uspořádaný a v hlavních rysech popsaný soubor, v němž se dá orientovat a s nímž se dá dále pracovat.

Zveřejněny jsou i zdrojové kódy sazby spolu s celou historií jejího vzniku. Zajímavé by mohly být jednak jako ukázka technických řešení pro kolegy z TF JU, kteří by uvažovali o sázení závěrečné práce v LaTeXu, jednak pro toho, kdo by chtěl pracovat s daty, na nichž práce stojí (katalog pramenů, incipity žalmů, tabulka svátečních formulářů), protože jsou tam ve strojově čitelných formátech a se skripty, které z nich generují jednotlivé části práce. Pokud jde o dostupnost a zpracovatelnost dat, má práce značné rezervy. Až na to budu mít víc času, rád bych se porozhlédl po vhodných standardisovaných formátech, do kterých by bylo vhodné data pro lepší přístupnost existujícím nástrojům převést, a zvážím i nějaký způsob interaktivní (a s objevováním dalších pramenů aktualisované) webové presentace.

Předkoncilní překlady oficia do češtiny

15.7.2018 22:55 | kategorie: Jiné | štítky: | Komentáře

tl;dr Sice jsou prázdniny, ale opravených not ani čteníhodných článků nepřibývá; místo nich nabízím akorát novou dávku výmluv a vyhlídku na další tematicky spřízněné čtivo.

Když jsem tady v roce 2012 psal o částech oficia v 19. a první polovině 20. stol. přeložených do češtiny a zpívaných v některých farních kostelích o nedělích a svátcích jako "odpolední pobožnost", už tenkrát se mi to téma líbilo a zdálo se mi vhodné ke zpracování v rámci diplomové práce. Já sám už jsem ale tou dobou měl zadané téma jiné, neméně zajímavé, ve kterém jsem se další dva roky plácal, neschopný ho zpracovat (ani včas vzdát a vyměnit za jiné), až mi (pokud jde o přežití podle zákona o vysokých školách) v létě 2014 srazilo vaz. Mezitím se uvažovalo, že by na "lidových nešporách" mohl pracovat některý diplomand jednoho z mých schopnějších bývalých kolegů, ale to se až dosud nestalo. A že už jsem zase téměř zpátky tam, odkud jsem se před čtyřmi lety zřítil, dal jsem se do zpracování tématu sám. Ujistil jsem se, že se téma stejně psatelné i psaníhodné jeví i zdejší vyučující liturgiky, a podle hesla "co se nenapíše o prázdninách, to už se nenapíše nikdy" (prof. Weis) jsem se pustil do psaní. Aktuální smělý plán je, že bych diplomovou práci o předkoncilních českých překladech částí oficia mohl obhajovat již příští léto. Tedy za předpokladu, že v září dobře dopadne obhajoba bakalářské práce o novodobých latinských překladech žaltáře.

Ohledně připravované práce mohu slíbit, že bude ještě méně čtivá, než výše odkazovaná práce bakalářská, ač bude oproti ní celá dobře srozumitelná i bez znalosti starých jazyků. Hlavním cílem je sebrat alespoň velkou většinu dochovaných památek žánru "lidových nešpor" a utřídit je. Již delší dobu totiž vím, že velká část těchto tiskovin jsou více či méně upravené reprodukce malého množství základních typů, což na první pohled nepřeberné množství publikací umožňuje uspořádat do přehledného systému. Důležitým výstupem budou vedle katalogu zpracovaných pramenů také pomůcky pro snadné určení, zda případný nově nalezený nezpracovaný pramen patří k některé již známé skupině.

Samozřejmě nebude chybět "liturgická pitva" všech významnějších pramenů; z mého pohledu zvlášť zajímavé jsou případné vztahy jednotlivých českých překladů k pražskému nebo olomouckému provinčnímu propriu. Také jsem zpracoval nebo budu zpracovávat několik hudebnin, o kterých jsem již delší dobu chtěl napsat článek sem na blog, ale zatím jsem se k tomu nedostal. Zkrátka - čtivé to nebude, ale zajímavé možná pro několik podivínů alespoň trochu ano, kteréžto tímto prosím o poshovění, když obsah tohoto webu i nadále zanedbávám.

Tomáš Fryčaj: Katolický kancionál / Předkoncilní "lidová oficia" #7

10.6.2012 13:35 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Po delší odmlce pokračuji v řadě článků sledujících staré publikace částí liturgie hodin v českém jazyce. Toto a dvě další pokračování budou věnována starým kancionálům moravských diecézí. Poděkování za upozornění na ně směřuje do řad církve vítězné, k prof. Hejčlovi. (Viz předmluva k HEJČL Jan: Týden Ducha svatého. Církevní hodinky a mešní modlitby, Olomouc 1931. Plný text v bibliografii na stránkách CDČT.)

[FRYČAJ Tomáš: Katolický kancionál k vzdělání a roznícení skutečné, veřejné i domácí pobožnosti, vydání 10., Brno 1851.]

Připravil jsem PDF se stránkami, které jsou z hlediska našeho seriálu relevantní: KatolickyKancionalFrycaj.pdf [30MB]

[EDIT 19.6.2016] On-line lze nyní prohlížet kompletní páté vydání Fryčajova Katolického kancionálu (Brno 1815) na webu digitalniknihovna.cz. Nedělní nešpory začínají na s. 91.

Bohužel se mi nepodařilo zjistit, kdy vyšel Fryčajův kancionál poprvé. Jisté je, že opakovaně vycházel po celou první polovinu 19. stol. a stal se základem pro kancionál Bečákův (tomu bude věnován další článek), který sloužil další půlstoletí. Byl určen pro olomouckou církevní provincii. (Viz modlitba za pastýře diecéze - na výběr je arcibiskup olomoucký a biskup brněnský, str. 444nn.)

titulní stránka
Ranní a večerní písně

Na začátku kancionálu je dosti obsáhlý oddíl modliteb a pobožností pro každodenní použití i k různým zvláštním příležitostem. Vedle konvenčních ranních a večerních modliteb a bizarnějších útvarů, jako je třeba zbožná písnička k rannímu mytí a oblékání, tu najdeme dvě řady po sedmi písních - ranní a večerní písně na celý týden. Ty v době svého vzniku a užívání zřejmě nebyly vůbec dávány do souvislosti s liturgií hodin. Do výběru jsem je nicméně zařadil, protože částí některých z nich se chopila překladatelská komise pracující po koncilu na českém breviáři a zpíváme je dnes v ranních a večerních chválách v liturgickém mezidobí jako hymny.

Nešpory

Kancionál obsahuje nešpory na všechny neděle a velké slavnosti. Stěžejní částí korpusu nešpor je nedělní formulář (s. 96nn). Ten se používal i o svátcích, kdy se vzal vlastní hymnus (v kancionálu rovněž zahrnutý), kapitulum a orace. Pro mariánské svátky je v kancionálu vlastní formulář s žalmy ze společných textů o Panně Marii.

Zcela se tu rezignuje na antifony. To výrazně usnadnilo život jak při sestavování kancionálu (vlastní antifony pro neděle ve zvláštních liturgických dobách a pro slavnosti by zabraly nemálo místa - srov. Svatojanský kancionál, který antifony obsahuje), tak při slavení nešpor. Negativním důsledkem je ovšem značné ochuzení.

Už titul "Písně nešporní na obyčejné nedělní žalmy, s malým jejich opisem" naznačuje, že jde spíše o parafrázi nešporních textů než o překlad v dnešním slova smyslu. Svoboda, kterou si překladatel dopřál (nebo stará regionální tradice českých nešpor?), je cítit ze svérázné úpravy znění úvodního verše:

V. + Bože ku pomoci mé vzezři.
R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci.
V. Srdce i ústa zpraviti * bychom tě mohli chváliti.
R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému,
jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.

Následují žalmy. Víceméně sledují (pravděpodobně latinskou) předlohu, jsou ovšem upraveny tak, aby se poloverše rýmovaly. Rýmy jsou někdy více, někdy méně zdařilé. Nevím, je-li to dáno autorovým neumětelstvím, "básnickou nouzí" nebo jiným citem pro rým, než jaký máme dnes. - Nesmíme zapomenout, že kancionál vznikal v době národního obrození.

Řekl Pán Bůh sám ku Pánu mému! * Syn můj jsi Ty sedniž na pravici k Otci svému.
...
Věčnéť jest knížectví a moc síly tvé * neb v blesku Svatých před denicí zplodil jsem tě.
...
Sláva buď Bohu Otci i jeho Synu * i Duchu svatému utěšujícímu;
jakož byla na počátku nyní i vždycky * tak budiž bez skončení po věky všecky.

Kancionál není notovaný. Odkazuje dílem na běžně známé nápěvy (tak k úvodnímu verši: "Před první písní neb žalmem začíná kněz obyčejnou chorální notou (Deus in adiutorium)."), dílem do nějakého sborníku nápěvů, který však bohužel nikde není výslovně zmíněn (k žalmu 109: "Melodie chorální nro. 72, na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati mají.")

Hymny

Ve výše zmíněných nešporních formulářích je zahrnutý hymnus pro "běžné" neděle a "výchozí" hymnus pro mariánské svátky. Vedle toho zpěvník obsahuje nešporní hymny (v jeho vlastní dikci "církevní chvalozpěvy") pro zvláštní liturgické doby a slavnosti, celkem 22. Srovnal jsem vybrané české hymny Fryčajovy redakce (pro dobu adventní, Narození Páně, Uvedení Páně do chrámu, dobu postní, Zmrtvýchvstání, Nanebevzetí P.M.) se soudobými latinskými hymny, abych zjistil, do jaké míry jde o překlady nebo parafráze oficiálních římských textů a do jaké míry příp. měl moravský farář to sebevědomí opatřit titulem "církevního chvalozpěvu" originální českou píseň, která s odpovídajícím breviářovým hymnem sdílela všehovšudy přiřazení k určité době nebo svátečnímu dni.

(Latinské texty nešporních hymnů jsem bral z víceméně soudobého pramene: Manuale Cantorum sive Antiphonale Romanum, recognitum Juxta novissimum Antiphonale Romanum. Editio nova, Emendata, Leodii: C. Bourguignon 1818. - ke stažení na Lalande Library of Rare Books. Ostatní hymny jsem hledal v Antiphonale Romanum 1912 - to je sice mnohem pozdější, ale pokud vím, nedoznal hymnář v průběhu 19. stol. žádné reformy.)

Hned adventní hymnus, "Z lůna Otce nebeského", je zajímavým případem: v nadpisu se zřejmě hlásí k latinské předloze "Verbum supern[um]." Nešporní hymnus pro dobu adventní byl ale tehdy "Creator alme siderum". Jeden hymnus s incipitem "Verbum supernum" se zpíval o laudách Božího těla, ten ale neobsahuje ani stopy klasických adventních témat přítomných v naší písni.

Řešení záhady přinesl článek na "chantblogu" (blog nabízející velmi zajímavou sbírku nahrávek, textů a not posbíraných z hlubin internetu; kvalita informací poskytovaných autorem je ovšem všelijaká a jeho údaje je dobré ověřovat z více zdrojů) a The Catholic Encyclopedia: Další hymnus s incipitem "Verbum supernum" má adventní/vánoční obsah a ve svých pramenech jsem ho nenašel, protože nepatřil k žádné denní hodince, ale k matutinu.

Vánoční hymnus "Ježíši náš Spasiteli" je dosti věrným překladem "Jesu Redemptor omnium".

Svátek Uvedení Páně do chrámu, který měl v římském breviáři hymnus "Ave Maris stella" z mariánského commune, je tu obdařen originálním hymnem "Matka Páně, děvka čistá." (Přičemž "děvka" tehdy znamenalo totéž co "dívka", nemáme tu tedy před sebou jedinečné a šokující použití motivu "casta meretrix" ve vztahu k Panně Marii.)

Postní hymnus "Slyš ó Bože Stvořiteli" je opět poměrně věrným přebásněním odpovídajícího latinského hymnu "Audi, benigne Conditor".

Ve formuláři nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání poznamenává konzultovaný antifonář "Capitulum, hymnus et versiculus non dicuntur, sed eorum loco sequens:" a následuje antifona "Haec dies" a pak antifona k Magnificat. Fryčaj naproti tomu má "starodávný chvalozpěv církevní i také k nešporám," "Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Hallelujah!"

O slavnosti Nanebevzetí Panny Marie Fryčaj dává zpívat píseň "Ó vznešená nad pannami", překlad "O gloriosa virginum", hymnu ranních chval z mariánského commune. Římský antifonář tu nemá vlastní hymnus, ale hymnus z téhož commune, ovšem samozřejmě nešporní: "Ave maris stella".

Na základě prozkoumaného vzorku hymnů můžeme uzavřít, že "církevní chvalozpěv" u Fryčaje rozhodně neznamená vždy "přebásnění odpovídajícího hymnu z breviáře". Jsou využity také původní české písně a u mariánských svátků, které berou hymnus z commune, zjišťujeme snahu nabídnout namísto toho hymnus originální - ať českou píseň, ať hymnus z jiné hodinky římského breviáře než z nešpor.

Mariánské antifony

Poté, co jsme zkoumali souvztažnost hymnů s odpovídajícími hymny breviáře, pohlédněme toutéž optikou i na závěrečné mariánské antifony. Všechny obsahově nějak, většinou výrazně, korespondují s latinskou předlohou. Dominuje ovšem snaha upravit antifony jako strofické písně, navíc s rýmem. Zřejmě i vlivem toho je výpověď oproti originálu často košatější. (Závěrečné mariánské antifony upravené jako strofické písně najdeme i ve Svatojanském kancionálu. Textově jsou na Fryčajovi zcela nezávislé.)

Oficium za zemřelé

Ke konci kancionálu, před písněmi k pohřbu, je zařazeno oficium za zemřelé: nešpory, matutinum a ranní chvály. Takový objem (ve srovnání s ostatními příležitostmi, pro které se nabízejí vždy jen nešpory) by překvapil, kdybychom toto překvapení už neměli za sebou po setkání se Svatojanským kancionálem.

Jak byly církevní modlitby za zemřelé využívány? Patřily k běžným průvodním obřadům spojeným s pohřbem? Předcházely mu nebo následovaly? Modlili se je lidé v době truchlení?

Alespoň částečnou odpověď na tyto otázky přinášejí nadpisy a rubriky:

(O nešporách:) Nešpory, kteréž odpoledne na svátek všech svatých se říkají.
(O matutinu:) Jestli oficium při pohřbu zemřelého se zpívá, tehdáž kněz k domu přijda a tělo mrtvé pokropě, říká: ...

Není ovšem jasné, zda se nešpory zpívaly jen na Všechny svaté a jitřní a chvály jen o pohřbech a zda při všech. Ale cenné je už to, že víme, že se na Všechny svaté slavily nešpory za účasti lidu a že se při pohřbech, alespoň některých, zpívala část oficia za zemřelé.

Oficium za zemřelé je v rámci kancionálu mimořádné tím, že má antifony - je to ale vcelku pochopitelné: tyto jsou neproměnné a nesou v celku formuláře významné obsahy, bez kterých by oficium výrazně zploštělo a pozbylo svůj specifický charakter.

Nápěvy

Moje dosavadní snahy najít zdroj nápěvů (varhanní doprovod? dražší notovanou verzi téhož kancionálu?) byly naprosto neúspěšné. Přitom je evidentní, že nějaký existoval - jinak by nemělo smysl, aby v kancionálu byla uváděna čísla nápěvů.

Již jsem zmínil, že onen tajemný soubor melodií není nikde v kancionálu výslovně jmenován. Jeden zdroj nápěvů tam ale jmenován je - při matutinu oficia za zemřelé: "Pak se začíná obyčejnou notou v Agendě vyznačenou zpívat jak následuje". Také v samém úvodu oficia za zemřelé: "Ostatně tyto hodinky, žalmy i celé lekce dle noty Agendy Holomoucké zpívány býti mohou." Žádnou katolickou "agendu" jsem zatím v ruce neměl, z předběžné rešerše v knihovních katalozích ale vysvítá, že agendy byly vesměs několikasvazkové manuály ritů se zpěvy vydávané na diecézní bázi - snad něco jako "lokalisovaný usuál". Pokud je tento závěr správný, pak i kdyby se mi podařilo příslušnou "Agendu" najít, našel bych v ní sotva něco pro nás zajímavého. Fryčaj na ni odkazuje jen tam, kde se dá český text zpívat na běžný nápěv z latinského chorálního repertoáru. Nicméně mám v plánu časem nějakou agendu projít - je to liturgický pramen, který jsem dosud neznal, a třeba přinese nějaké překvapení.

Objevuji kořeny

28.5.2012 21:40 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Objev mariánských nešpor v časopisu Cyril mě před měsícem upozornil na něco, co jsem do té doby netušil - že se části oficia, zejm. nešpory, v českých zemích zpívaly v českém překladu už sto let před koncilem (a možná ještě dříve), a že tedy problémy jako "jak zpívat český text na chorální nápěvy" nebo "jak zhudebnit české znění antifon" nejsou nijak nové a je tu už nějaká, byť pozapomenutá, tradice, kterou je dobré poznat a případně se z ní něčemu naučit, něco převzít, ...

Ale tradice oficia zpívaného v národním jazyce je u nás, jak jsem nedávno překvapeně zjistil, ještě starší. Věděl jsem, že čeští utrakvisté měli přeložené nebo nově zbásněné zpěvy mešního ordinária a propria, netušil jsem ale, že se ve stejné době zpívaného překladu do češtiny dočkaly i zpěvy oficia. Jsou zastoupeny v Jistebnickém kancionálu (15. stol.; jsou i v jiných starých rukopisech?). Netrpělivě očekávám třetí svazek jeho kritického vydání, v němž by měly být obsaženy. (Za jak dlouho by mohl přijít na svět, když ještě nevyšel díl druhý a první je tu od roku 2005?)

Ukazuje se jako nanejvýš vhodné opřít tvůrčí práci na zpěvech k denní modlitbě církve o alespoň základní studium dějin české duchovní hudby.

Hledal jsem, odkud začít. A protože nejsem muzikolog a v literatuře tohoto oboru se neorientuji, chci zkusit "částečný crowdsourcing rešerše": níže je seznam potenciálně relevantních titulů, které jsem zatím našel. Kdyby článek četl někdo, kdo se v tématu vyzná, a věděl o jiné důležité knize, nebo naopak o tom, že některá z uvedených důležitá není nebo je dokonce zavádějící, prosím o komentář.

  1. Dějiny posvátného zpěvu staročeského / Karel Konrád (1893)
  2. O staročeské psalmodii / Karel Konrád (1886)
  3. Stručné dějiny české lidové duchovní písně / František Šmíd (1999)
  4. Dějiny husitského zpěvu / Zdeněk Nejedlý (6 svazků, 1954-1956)

Skryté úlomky oficia

21.5.2012 00:15 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Můj poslední "zátah" na předkoncilní "lidová oficia" byl neúspěšný: ačkoli jak Český kancionál svatováclavský (1947), tak Cyrilometodějský kancionál (1953) vznikly v kruzích formovaných cyrilským hnutím, a do jisté míry mohou být považovány za ideové pokračování Českého kancionálu, ani v jednom nenajdeme jediný kousek liturgie hodin. U Českého kancionálu svatováclavského je to pochopitelné vzhledem k rozsahu (úplné vydání s notami má jen 200 stran - jde tedy o opravdu malý zpěvník), u Cyrilometodějského kancionálu ovšem toto vysvětlení neuspokojí. Zřejmě musíme konstatovat, že bohatému liturgickému životu už v době sestavování kancionálu nepřály podmínky (světová válka a nedlouho po ní nástup komunistické totality s tvrdými represemi proti církvi) a "lidové nešpory" už se neslavily, takže nemělo smysl zařadit je do zpěvníku.

Při neúspěšném hledání nešpor jsem se ovšem v Cyrilometodějském kancionálu pozdržel v oddílu "modliteb pro všechny příležitosti" a všiml jsem si, jak jeden z nabízených modelů ranní a večerní modlitby čerpá látku z breviáře. (Myslím na "Jiný způsob ranní modlitby", s. 14, a "Jiný způsob večerní modlitby", s. 16; výchozí způsoby jsou v zásadě nakupením několika málo nejzákladnějších ústních modliteb.)

Ranní modlitbu zahajuje "ranní žalm" 63 (v překladu z Vulgáty - "Bože můj, Bože můj, Tebe od úsvitu hledám..." je ranní ještě o něco víc než jak ho známe dnes z českého breviáře). Následuje delší formulovaná modlitba, několik invokací. Otče náš, Zdrávas Maria, Věřím v Boha, Anděle Boží. Prosba o požehnání a verš prosící za zemřelé, jaký se v té době připojoval po zakončení každé hodinky oficia.

Večerní modlitba začíná antifonou k Simeonovu kantiku "Ochraňuj nás, Bože, když bdíme, ...". Delší formulovaná modlitba je následována zpytováním svědomí, kající modlitbou, invokacemi. Pak prosba o požehnání a modlitba za zemřelé "Odpočinutí věčné". Nakonec modlitba, kterou se dnes modlíme v kompletáři slavností nepřipadajících na neděli ("Navštiv, Bože, náš příbytek...")

Že se v "modlitbách pro domácí použití" a v pobožnostech používají úryvky z liturgických textů nebo liturgické struktury, není žádné velké překvapení (podobný úkaz je v současné době možné pozorovat třeba v YOUCAT modlitební knížce). A je to tak v pořádku. Jestliže liturgii lze z určitého úhlu nahlížet jako derivát modlitby a pobožnosti, jako její "třikrát pročištěnou" formu, tak i naopak (a snad především) je liturgie pro osobní i kolektivní modlitbu a zbožnost pramenem a korektivem.

Navrátil: Lidové nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #6

5.5.2012 16:10 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

[Navrátil Vojtěch: Lidové nešpory o významnějších slavnostech a svátcích v roce, vlastním nákladem, tisk v Brně, 1937.]

Oproti nešporám Bradáčovým/Mickovým (60./70. léta 19. stol.) máme tu počin co do vzniku o více než půlstoletí mladší. Víme však, že Mickovy Nešporní zpěvy byly znovu vytištěny ještě v r. 1940 a s Navrátilovými tedy koexistovaly.

Při srovnání textů shledáme částečnou (nikde nedeklarovanou) závislost na známém starším překladu: zatímco žalmy a hymny jsou přeloženy nově, antifony, verše a orace jsou s drobnými jazykovými úpravami (zejm. interpunkce) převzaty z Bradáče.

Výběr oficií

Zatímco Bradáčovy nešpory zahrnuté v "Kancionálu svatojanském" byly zamýšleny na každou neděli a významný svátek, Navrátil podává, zřejmě s ohledem na poměry, v nichž působil, nešporní texty pouze pro 17 nejslavnějších příležitostí liturgického roku:

vánoční okruh velikonoční okruh pohyblivé slavnosti mezidobí sanktorál
  • Narození Páně
  • Obřezání Páně (1.1.)
  • Nejsvětějšího jména Ježíš
  • Zjevení Páně
  • Zmrtvýchvstání
  • Nanebevstoupení
  • Seslání Ducha svatého
  • Nejsvětější Trojice
  • Těla a Krve Páně
  • Neposkvrněného početí Panny Marie
  • Nanebevzetí Panny Marie
  • sv. Jana Nepomuckého
  • sv. Petra a Pavla
  • sv. Cyrila a Metoděje
  • sv. Václava
  • posvěcení kostela
  • Všech svatých

Pro všechny tyto dny knížečka obsahuje (narozdíl od Micky) kompletní formuláře včetně antifon, čtení a modliteb. Výběrem svatých ze sanktorálu je typicky česká (což souhlasí s místem vzniku: P. Navrátil působil jako katecheta v Kuklenách v diecézi královéhradecké).

Hymny

Hymny pro Navrátilovo vydání přeložil z latiny katolický publicista, filosof, politik a politolog Alfred Fuchs. Zatímco hymny ve Svatojanském kancionálu - rovněž překlady latinských hymnů breviáře, jsou vesměs rýmované (a někdy v důsledku toho opravdu roztomilé), Fuchs se k rýmu uchyluje jen příležitostně. Překlad se vyznačuje úsilím zachovat rytmus originálu - alespoň co do počtu slabik na verš. Byla za tím snaha umožnit zpěv hymnů na nápěvy z římského antifonáře? (Dobrý nápad by to nebyl - nápěvy vesměs předpokládají nejen dané počty slabik, ale i určitou přízvučnou strukturu.)

Nezkoušel jsem cíleně konfrontovat překlad s originálem. Při zběžném listování mě ale zarazil překlad poslední strofy hymnu Pange, lingua, gloriosi corporis mysterium ze slavnosti Těla a Krve Páně:

Genitóri, Genitóque
laus et jubilátio,
salus, honor, virtus quoque
sit et benedíctio:
Procedenti ab utróque
compar sit laudátio.
Roditeli zrozenému
zazni chvála v šíř i v dál,
vzdejme poctu Bohu svému
žehnání i píseň chval,
dejme znít i zpěvu svému,
aby Boha opěval.

Zatímco v latinském originálu je v závěrečné strofě trojiční doxologie, Fuchsův básnický překlad tu má doxologii striktně monotheistickou. Nevím, co mám rozumět pod "Zrozeným roditelem" (originál nemluví o zrozeném roditeli, ale o Roditeli a Zrozeném, tedy o Bohu Otci a Synu). Rozuměl tady překladatel špatně latinsky, nebo se nechal "básnickou nouzí" dohnat k něčemu, co sice zachovává rytmus, ale není ani překladem, ani nedává smysl? Těžko říci. Kdyby tedy někdo chtěl po Fuchsovu překladu hymnů z nějakého důvodu sáhnout, měl by předem obezřetně zkontrolovat, co říkají - jednak, zda je to smysluplné, jednak, v jakém je to vztahu k obsahu původních hymnů latinských.

Žalmy a zpěv
...Žel Bohu, v dnešní době jsou i dopolední služby Boží [mše] namnoze zanedbávány, odpolední [nešpory] pak skoro vůbec opomíjeny. Opíraje se o zkušenost, že náš lid, známý svou hudebností, rád si zazpívá, předkládám vd. duchovenstvu lidové nešpory, část to z nepřeberných, překrásných pokladů duchovních, a doufám, že vd. duchovní správcové je ve svých farnostech zavedou a tím i zájem o odpolední bohoslužby probudí a náboženský život povznesou.

Z předmluvy je naprosto zřejmé, že byla knížečka určena pro nešpory v běžných farnostech, a to pro nešpory zpívané. Stojíme tu ovšem před podobným problémem jako v případě nešpor Mickových: v době vzniku se předpokládalo, že uživatelé budou dobře vědět, jak se jednotlivé texty zpívají, a tak sestavitel nepovažoval za nutné zahrnout noty nebo třeba i jen odkaz na nějaký zpěvník.

Jedinou informací užitečnou pro určení, jak se nešpory zpívaly (vedle výše naznačené hypotézy, že se hymny snad zpívaly na příslušné nápěvy z římského antifonáře), jsou značky v textech žalmů. Stejně jako u Micky je v každém poloverši jedna slabika zvýrazněna ztučněním.

Jaká logika za zvýrazňováním stojí? První, co hledám, protože je mi to nejbližší, je, jak se má zvýraznění ke slabikám přízvučným. V textech najdeme ztučnění první (ze Siónu; v lesku svatém), třetí (uprostřed nepřátel svých; je pamětliv své smlouvy), ale i druhé (želet toho nebude; Duchu svatému) slabiky přízvučného celku (přízvučný celek tvoří slovo nebo slovo s jednoslabičnou předložkou). Zvýraznění slabik jak přízvučných (1.,3.), tak i nepřízvučných (2.) v rámci jednoho žalmu vede k závěru, že zvýrazňování není vedeno logikou přízvuku.

Využívá tedy Navrátil stejný systém jako Micka, tedy závěr každého poloverše tvořený konstantním počtem slabik, z nichž první je označena? Protože mě otázka české psalmodie velice zajímá, prošel jsem všechny žalmy verš po verši a počítal, kolikátá slabika od konce poloverše je zvýrazněna. Čísla před pomlčkou jsou pozice zvýrazněných slabik v prvním poloverši, za pomlčkou ve druhém.

(Žalmy jsou číslovány podle Vulgáty, ne jak je to dnes běžnější podle hebrejské bible.
Barvami jsou žalmy rozlišeny na skupiny, které by se dle níže navržené teorie daly zpívat na stejné nápěvy.)

Žalm 109: 4 - 4/5
Žalm 110: 4/5 - 4/5
Žalm 111: 4 - 3/4
Žalm 112: 2/3 - 4/5
Žalm 113: 4/5 - 4/5
Žalm 115: 2 - 4
Žalm 116: 3 - 4
Žalm 121: 4/5 - 4
Žalm 126: 4 - 5/6
Žalm 127: 3 - 4
Žalm 129: 4 - 4/5
Žalm 131: 2/3 - 3
Žalm 147: 2 - 4/5
Magnificat značky postrádá.

Vidíme tedy, že vzdálenost zvýrazněné slabiky od konce poloverše není v rámci žalmu konstantní, ale kolísá vždy max. o jednu slabiku. Zdá se, v melodiích, které Navrátil předpokládal, měly závěry poloveršů pevnou délku a bylo možné v případě potřeby někde, pravděpodobně na konci, jednu slabiku přidat. (Stále bohužel nevím, podle jaké logiky byla vybírána slabika k označení a proč závěr nebyl umístěn vždy tak, aby vyšel přesně, bez přebytečné slabiky.) Zkoušel jsem, jak uvedeným počtům slabik odpovídají závěry poloveršů ve Svatojanském kancionálu. U více než poloviny Navrátilových žalmů by nápěv daného žalmu ze Svatojanského kancionálu odpovídal. Pro všechny pak by bylo lze mezi nápěvy ze Svatojanského kancionálu nějaký vhodný najít. To ale zůstáváme na poli hypotéz. Jak se žalmy z naší knížečky doopravdy zpívaly, zůstává i nadále záhadou.

Micka: Nešporní zpěvy pro lid / Předkoncilní "lidová oficia" #5

2.5.2012 21:00 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

[Micka František: Nešporní zpěvy pro lid, Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba, 1940 (8. vyd.).]

Sešitek kapesní velikosti, čítá pouhých 24 stran. Stručná předmluva nás poučí, že máme před sebou krátký výtah z Bradáčových "Nešpor", o nichž jednal předchozí článek tohoto seriálu. To je kuriózní, protože už "Nešpory" byly výtahem ze "Svatojanského kancionálu". Přitom se tu uplatňuje stejná motivace: udělat materiál levnějším a tak lidu dostupným. Micka (mimochodem kanovník stejě jako Bradáč - ovšem vyšehradský) tohoto zlevnění dosahuje tím, že do sešitku zařazuje jen nešporní žalmy (seřazené jako v biblickém kánonu; které se budou zpívat v konkrétních nešporách, bylo nutno předem ohlásit nebo vyvěsit a lidé si příslušné žalmy vyhledali), velice omezenou řadu hymnů pro vybrané příležitosti (podle liturgických dob; na největší mariánské svátky; na den sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého) a závěrečné mariánské antifony. Nenajdeme tu tedy modlitby, čtení, ale ani antifony k žalmům a k Magnificat.

Dlouhá řada vydání v dlouhém časovém rozpětí (od 70. let 19. stol. do poloviny stol. 20.) svědčí o tom, že šlo o počin potřebný a žádaný. Lze z toho vyvozovat, že se v inkriminovaném období zpívané nešpory v národním jazyce v českých kostelích opravdu slavily.

Oproti Svatojanskému kancionálu i samostatnému vydání nešpor ovšem Micka přináší jedno významné vylepšení: "Tučným, silným písmem tištěná slabika v žalmích znamená, že od ní započato, nápěv žalmu se mění," čili, že začíná mediace nebo terminace verše. Značkování předpokládá nápěvy ze Svatojanského kancionálu. Zvolený systém značení zvýrazňující slabiku, kde se mění melodie, počítá s tím, že každá závěrečná melodická formule má fixní počet slabik. To je z mého pohledu poněkud slabé: buďto se musí upravit text, aby zvoleným nápěvům "šel na ruku", nebo se na něm příležitostně páchá násilí melodickým zvýrazňováním slabik, kterým podle logiky jazyka zvýraznění nepřísluší. Výhodou tohoto systému je ovšem jednoduchost a snadnost použití, kterou se třeba systém uplatněný v mém žaltáři chlubit nemůže.

Název sešitku "Nešporní zpěvy" ve mně, když jsem ho našel v katalogu knihovny, vzbudil naději, že tu snad najdu nějaké noty. Naděje to byla, jak už snad alespoň částečně vyplynulo z výše řečeného, klamná.

Bradáč: Nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #4

28.4.2012 16:15 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

[Nešpory, čili večerní pobožnost církevní o nedělích a slavnostech Páně, též o svátcích svatých a světic Božích. Pro soukromou pobožnost lidu sestavil Vinc. Bradáč, kanovník u sv. Víta na hradě Pražském. Praha: Karel Bellmann 1864 (1.vyd.), 1865 (2.vyd.).]

obrázek k nešporám sanktorálu

Vincenc Bradáč zde v útlém svazečku vydal zvlášť texty nešpor, které dříve připravil pro kancionál a o nichž obsáhle jednal předchozí článek. Důvodem samostatného vydání nešpor, obsažených v právě vydaném kancionálu (I. díl kancionálu s nešporami vyšel 1863, samostatné nešpory 1864), byla snaha udělat texty nešpor finančně dostupnými i těm, kdo neměli na kancionál. Oproti kancionálu v samostatném vydání nešpor zcela chybí noty, doplněno je naopak několik nových vlastních textů pro svátky: Sedmi bolestí Panny Marie, Panny Marie růžencové, Narození Jana Křtitele, sv. Prokopa, sv. Magdaleny, sv. Anny, sv. Petra v okovech.

obrázek k adventním nešporám

K samotnému obsahu nemohu už nic nového říci - snad jen varovat, že je knížka vyzdobena grafikami, vesměs krajně nevkusnými. (Viz ukázky.)

Zajímavý je ovšem Bradáčův úvod, který je, domnívám se, cenným svědectvím o nešporách v národním jazyce a jejich liturgickém statutu (ne liturgie, ale pobožnost pro věřící), také ale o tom, že slavení "opravdové" liturgie hodin v klášteřích bylo vyhledáváno, ač bylo pro mnohé nesrozumitelné:

"Zvolili jsme [z celku breviáře k překladu do češtiny] právě nešpory z toho ohledu, že lid náš zpívání jich v kostelích zvláště klášterních začasté slýchá a sice s napnutou pozorností. Býváť zajisté velebností nápěvů žalmových a hymnových radostně dojat a nábožně vzdělán. Vzdělávají-li nešpory mysl pouhým nápěvem, vzdělávají více, když lid i slovům porozumí."

- Prvním účelem tohoto vydání tedy je, umožnit návštěvníkovi latinských nešpor porozumění jejich obsahu. Počítá se ovšem s tím, že se překlad uplatní vedle tichého sledování kanonického oficia i "hlasitě", v pobožnosti, v "lidových nešporách", kde se zpívá v národním jazyce, co se klerici a řeholníci modlí latinsky:

"Uvažujíce dále, že údové některých bratrstev před odpoledními službami Božími aneb napotom Marianské hodinky společně odříkávají, a že v některých osadách lid uvykl o nedělích a svátcích podobně u příležitosti odpoledních služeb Božích nešporní žalmy a hymny z církevních hodinek vyňaté zpívati, nemůžeme leč jen přáti, aby k řádnému provedení této právě naznačné, lidu našemu zvláště milé pobožnosti vydány byly úplné nešpory, t.j. překlad všech oněch částí římského breviáře, jenž k dokonalému modlení se nešpor, jak s hodinkami kněžskými souvisí a se svátky veškerého roku se shodují, přináležejí."

Svatojanský kancionál / Předkoncilní "lidová oficia" #3

28.4.2012 15:30 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Dnes nahlédneme do kancionálu na texty oficia obzvlášť bohatého. Je jím tkzv. kancionál Svatojanský:

[Kancionál čili Kniha duchovních zpěvů pro kostelní i domácí pobožnost, Praha 1863 (1. díl) / 1864 (2. díl).]

Připravil jsem PDF s oddíly, které nás budou zajímat: 1. Svatojanský kancionál - nešpory - PDF (26MB); 2. Svatojanský kancionál - matutina - PDF (28MB)
V dalším dokumentu jsou z nešpor vytaženy nápěvy žalmů, pro pohodlné srovnání s dnes obvyklou podobou chorálních nápěvů: Svatojanský kancionál - nápěvy žalmů - PDF (180kB)

Dědictví svatojanské

Myslím, že není nezajímavé dozvědět se úvodem alespoň základní informace o vydavateli, díky němuž kancionál spatřil světlo světa a po němž je také obvykle nazýván "svatojanský".

Dědictví svatojanské bylo v 19. a 1. pol. 20. stol. podivuhodným zařízením pro podporu vzdělanosti českých katolíků tiskem. Bylo organisováno na způsob společenství podílníků: jednotlivec nebo instituce (např. škola) při vstupu složil jednorázový vstupní vklad (v roce 1864 to bylo při nejnižší sazbě pro jednotlivce 11 zlatých) a pak až do smrti dostával každoročně svůj tkzv. "podíl" - jednu nebo více publikací z produkce Dědictví. Členství mělo tři úrovně, které se lišily výší vstupního vkladu a úměrně tomu i počtem každoročně odebíraných knih (1-3). Kromě toho Dědictví produkovalo i další knihy nad rámec "podílů", které bylo možno zakoupit ve vybraných knihkupectvích.

Dědictví bylo institučně napojeno na pražské arcibiskupství (nevím jak přesně, jisté ale je, že mu skládalo účty, a že nejvyšší funkce v představenstvu obsazovali kanovníci pražských kapitul, jednu dobu mj. pozdější biskup A. Podlaha). Jeho produkce byla zřejmě alespoň částečně financována z výnosů nějakého malého kapitálu. Detaily ovšem neznám. (Ukládaly se vklady nových členů k tomuto kapitálu nebo se bezprostředně utrácely? Atd.) Zajímavé je, že vedle funkce "tiskového apoštolátu" bylo Dědictví svatojanské i "mešním spolkem" (lepší označení mě bohužel nenapadá): kněží, kteří byli podílníky, měli závazek sloužit jednou ročně v oktávu sv. Jana Nepomuckého (tehdy se slavil s oktávem) mši za živé a zemřelé členy Dědictví.

(Výše řečené vyvozuji toliko z toho, co o sobě Dědictví samo napsalo na konci 2. dílu kancionálu; je možné, že se v dílčích detailech mýlím.)

Kancionál

V dnešní době Svatojanský kancionál působí nezvykle svým rozsahem i úpravou. Vyšel ve dvou dílech (368+374 stran) velkého formátu (větší než A5, menší než A4, jméno formátu neznám) a přitom v chatrné vazbě. Knižní blok je sešitý, ale není opatřen deskami, nýbrž jen přilepenou obálkou z obyčejného zeleného papíru. Knihy Dědictví byly vyráběny nenákladně, ale počítalo se s možností, že si je, kdo bude chtít, nechá převázat do vazby pevnější. Kancionál dokonce sám vydavatel nabízel vedle standartní měkké i v pevné luxusní vazbě (oba díly v jednom svazku; vazba celokožená, se zlatou ořízkou; pak i o něco levnější varianty), protože se široký zájem o ni dal předpokládat. Exemplář chovaný ve fakultní knihovně KTF UK je nicméně v té nejchudší úpravě.

Stručnou charakteristiku jeho obsahu, resp. zdrojů a kritérií uplatněných při sestavování, obsahuje nekrolog svatovítského kanovníka Vincence Bradáče, který za kancionálem stál. Za základ posloužil osvědčený Šteyerův kancionál (1683). Nadto bylo zahrnuto to nejlepší z celé řady novějších kancionálů užívaných v českých diecézích. Bradáč sám doplnil řadu překladů hymnů z breviáře a jiných latinských liturgických písní. V předmluvě prvního dílu kancionálu uvádí, že u řady známých českých písní provedl úpravy textu a/nebo nápěvu - ve jménu kvality obsahu a důstojnosti formy. V tomto šlo, narozdíl od pozdějšího Českého kancionálu, o dílo ryze pragmatické, bez vědeckého zájmu o původní znění. (To zřejmě bylo dáno potřebami a možnostmi doby.)

Pokud jde o předpokládaný způsob využití, Bradáčova předmluva naznačuje, že se vůbec neočekávalo, že kancionál bude mít v kostele každý - kancionály nakoupené do lavic nebyly v té době běžné a ne každý si mohl dovolit knihu si sám zakoupit. Zejm. chudí lidé zřejmě běžně zpívali zpaměti; pro rozvoj chrámového zpěvu hrál zásadní roli učitel, který (měl kancionál, uměl číst noty a hrát na hudební nástroj a) ve škole učil děti novým písním a ty pak v kostele i doma postupně "nakazily" zbytek obce, příp. opisováním vytvořily levné kopie textů písní k rozdání. V některých kostelích působili "literáti", chrámový sbor zámožných mužů majících kancionály a mocných zpívat z not. (Literátská bratrstva, známá ze starších dob, neměla, pokud vím, v Čechách kontinuální tradici, ale od pražské provinční synody 1860 bylo vyzýváno k jejich znovuzakládání; to mělo přispět k obnově a pozvednutí chrámové hudby.)

Obsah kancionálu
I. díl
  • Písně dle doby církevní (liturgický rok - temporál)
  • Písně mešní
  • Nešpory
II. díl
  • Písně o Pánu Ježíši a Panně Marii
  • Písně o sv. Andělích
  • Písně o Světcích a Světicích Božích
  • Písně u obecných potřebách
  • Písně pro pobožnost soukromou
  • Písně obecné
  • Písně při slavnostech mimořádných
  • Písně při pobožnostech zvláštních
  • Písně pohřební a za mrtvé
  • Výňatky z Hodinek církevních
Oficia

V přehledu obsahu vidíme, že na konci obou dílů kancionálu po písních následuje oddíl s texty z "církevních hodinek". V prvním dílu jsou to nešpory pro všechny neděle a významné slavnosti liturgického roku, ve druhém dílu pak vybraná matutina ("jitřní") a ranní chvály: pro Narození Páně - matutinum slavené před půlnoční; dále matutinum a ranní chvály Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty a matutinum a ranní chvály z oficia za zemřelé.

V kancionálu jsou pro zahrnuté hodinky vytištěny všechny texty, avšak notami jsou opatřeny jen žalmy, hymny a závěrečné mariánské antifony. Antifony k žalmům a k Magnificat ani responsoria nápěvy nemají. Důvod není přesně znám - snad že se zdály pro lidový zpěv příliš náročné (zpívat je bude sólista nebo sbor a tak nemusí být v kancionálu); snad že v době vzniku kancionálu nebyl, kdo by pro ně nápěvy složil; snad také hrála roli úspora místa ve zpěvníku. Žalmy jsou každopádně nejrozsáhlejší zpívanou částí hodinek, a když z nějakého důvodu nebylo možné dát lidu zpívat vše, byla volba, umožnit mu zpěv žalmů, velice rozumná. (Když tu mluvíme o "lidu", nesmíme ztratit ze zřetele, že to vzhledem k ekonomickým podmínkám zdaleka neznamenalo "všichni návštěvníci bohoslužeb", ale "ti, kdo vlastnili tištěný kancionál" - viz výše.)

U nešporních žalmů stojí za povšimnutí, že každý má svůj nápěv přiřazen napevno a zpívá se na něj vždycky. (Zatímco v římském antifonáři se nápěv žalmu mění podle antifony, se kterou se zrovna zpívá). S tím se později potýkal F. Lehner, když se rozhodl k antifonám těchto nešpor opatřit nápěvy. (Viz článek F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47.) Pro lidový zpěv je to ale opět volba více než vhodná - umět zpívat každý žalmový text na různé nápěvy není pro člověka chórem necvičeného snadné, a naopak, mít text žalmu spojený s jedním konkrétním nápěvem někdy pomáhá naučit se žalm zpaměti.

V nápěvech žalmů snadno rozpoznáme dobře známé nápěvy chorální. Neuniknou nám nicméně četné, i výraznější melodické odlišnosti od jejich dnes obvyklých podob. (Netypická podoba zakončení I.D; podobně III.a; IV.E nezvyklá intonace i závěr; V.a neobvyklé melisma v intonaci a zejména b v závěru; VII.c nezvykle bohatá mediace a zvláštní vázání not v zakončení; tercie místo malé sekundy v intonaci peregrinu.)

Hodné povšimnutí je, jak Bradáč pracoval s intonacemi - intonace modů I a II máme jak s malým melismatem (dnes běžné v modu I, nestandartní v modu II), tak bez něj. Nevysledoval jsem v tom žádné pravidlo - snad intonace upravoval jednoduše podle citu nebo zcela svévolně.

Povšimneme si dále, že zatímco první verš žalmu je vždy notovaný, chybí jakákoli instrukce, jak zpívat verše následující. Texty nejsou nijak značkované, považuje se za samozřejmé, že zpěvák nápěv k verši přiřadí správně. Při bližším pohledu na notované první verše navíc zjistíme, že nápěv k textu není přiřazován vždy striktně podle logiky přízvuků, ale někdy zcela mechanicky podle vzdálenosti slabiky od konce. (Srov. v modu II konce veršů "snížen jsem byl velmi", kde je zohledněna přízvučná logika, a "jeho tichost všelikou", kde tomu tak není.) Domnívám se, že to může být projevem toho, že tenkrát ještě ani pravidla správné aplikace chorálních nápěvů při latinské psalmodii nebyla jasně dána, protože studium chorálu bylo ještě v plenkách. (O zmatcích ohledně psalmodie i v oficiálně vydávaných varhanních doprovodech k žaltáři atd. referují některé články v Cyrilu, které se mi ale teď nepodařilo dohledat. Jasno přineslo až vydání Antiphonale Romanum r. 1912.)

Nešpory v I. dílu
Struktura:
  • žalmy
  • Magnificat
  • závěrečné mariánské antifony
  • temporál
  • mariánské svátky
  • svátky svatých
  • společné texty

Zvolené uspořádání volí stručnost na úkor pohodlí, neboť uvádí všechny žalmy zpívané někdy během roku v nešporách na začátku a v jednotlivých formulářích k nim jen odkazuje číslem stránky a nutí zpěváka listovat.

Překvapí znění Magnificat, kde je "problém prvního krátkého poloverše" (Velebí * má duše Hospodina) vyřešen spojením dvou veršů v jeden, přijatelně dlouhý (Velebí duše má Hospodina * a zplesal duch můj v Bohu, svém spasiteli). Autor zpěvníku se tak vyhne nutnosti uvádět jeden nápěv pro první verš a jiný pro verše ostatní.

Poznámka vysvětluje vztah závěrečné mariánské antifony k nešporám: antifony se jmenují "závěrečné antifony k doplňku (tj. kompletáři)", "doplněk" ovšem v kancionálu obsažen není. "Doplněk, kompletorium, slove část denní pobožnosti od církve duchovenstvu nařízené. Doplňkem uzavírají se nešpory. Když je lid v kostele zpívá, vždy na konci jich béře se jedna z těchto antifon a přiměřená modlitba, jakož níže při nešporách udáno." Ve farní liturgii byl kompletář, v chóru tehdy slavený souvisle s nešporami, vypuštěn, a zbyla z něj na konci nešpor právě jen závěrečná mariánská antifona.

Za povšimnutí stojí výběr svatých, kteří mají v kancionálu vlastní oficium. Kromě apoštolských knížat Petra a Pavla, sv. andělů strážných a všech svatých jsou to výhradně čeští zemští patronové: Václav, Jan Nepomucký, Vojtěch, Cyril s Metodem, Josef.

Matutina a ranní chvály ve II. dílu

Oficia zahrnutá do druhého dílu kancionálu pro mě zčásti zůstávají hádankou. Jsou to matutina a ranní chvály nejexponovanějších dní liturgického roku: slavnosti Narození Páně (z Baarova Holoubka lze usuzovat, že na konci 19. stol. bylo obvyklé, že se farář matutinum modlil ve farním kostele před půlnoční mší) a dní Velikonočního tridua - tkzv. tenebrae.

Není mi ovšem jasné, proč chybí matutinum a ranní chvály pro neděli Zmrtvýchvstání. Podobně nevím, čím si naopak oficium za zemřelé zasloužilo, že jeho matutinum a chvály zahrnuty byly - a proč právě jen matutinum a chvály: zdálo by se mi logické mít k němu, když už tu je, tedy i nešpory, ty však v I. ani ve II. dílu nenajdeme.

Závěr

Na závěr nemohu než vyjádřit údiv nad tím, co naši dávní předkové měli ve Svatojanském kancionálu k disposici. Jaksi se to vymyká mým dosavadním představám o liturgickém životě české farnosti ve třetí čtvrtině 19. století... Nešpory v národním jazyce, ne ošizené dvěma universálními formuláři, jak je známe ze současného kancionálu nebo z jeho předchůdce, kancionálu Českého, nýbrž s plnými vlastními texty pro všechny neděle, pro jednotlivé mariánské svátky, pro svátky nejoblíbenějších svatých a konečně se společnými texty pro ostatní svaté... To je bohatství, které opravdu zaráží.

Ptám se jen, zda ta spousta stran, věnovaná v obou dílech kancionálu textům "církevních hodinek", také žila. V dobovém tisku nacházíme zmínky naznačující, že snad ano, že alespoň ve velkých kostelích byly zpívané české nešpory obvyklé. (Např. Nešpory čili veřejná pobožnost církevní, ČKD 3/1864, 237: "Ve mnoha městech a znamenitějších místech jsou nešpory od dávna v obyčeji." F. Lehner: K nešporním antifonám sv. Řehoře Velkého, Cyril 6/1875, 45-47: "Všeobecného již téměř rozšíření došly jsou „Nešpory” v I. dílu Kancionálu obsažené. Po Čechách bude, tuším, málo kostelů, v kterých by se Nešpory alespoň na velké svátky nezpívaly.") Kdyby bylo lze dopátrat se o tom více informací, byly by "nešpory ve farní liturgii v Čechách 19. stol." zajímavým námětem na studii.

Český kancionál / Předkoncilní "lidová oficia" #2

24.4.2012 20:30 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Dalším předmětem našeho zájmu v seriálu o předkoncilních lidových oficiích je Český kancionál - kancionál pro české diecéze prvně vydaný v prvních letech Československé republiky a sloužící pak téměř po půl století.

[Český kancionál. Uspořádal Dr. Dobroslav Orel, slova upravil Vladimír Hornof, Harmonisoval Václav Vosyka. Praha: Státní nakladatelství 1921. 672 stran.]

Český kancionál

Kancionál vznikal v kruzích blízkých časopisu Cyril. Vyznačuje se úsilím o propojení zájmu historického a praktického. Historický zájem velí na základě vědecké práce s prameny rekonstruovat pokud možno nejpůvodnější a/nebo nejhodnotnější texty i nápěvy písní a uvádět zdroje. Zařazeny jsou nejcennější písně všech duchovních tradic (vč. starého utrakvismu a Jednoty bratrské) a epoch. Praktický zájem ukládá texty upravit tak, aby byly srozumitelné a přibližně odpovídaly dobovému jazykovému standardu. (U některých písní, které mají obzvláště silný charakter kulturní památky a jsou obecně známy ve starém znění, však je uveden text jak modernisovaný, tak původní.) Protože se od doby vydání "kancionálu svatojanského" vyjasnila otázka, zda budoucnost české poesie patří časomíře nebo přízvuku, ve prospěch poesie přízvučné, jsou písně zařazené do Českého kancionálu rytmisovány. Pozoruhodný je důraz historicko-vzdělávací, který editory vedl k tomu, že před oddíl s rorátními zpěvy zařadili obsáhlý úvod (s. 10-22) o původu a historii rorátů.

Struktura obsahu:

  • písně vlastenecké
  • písně podle liturgických dob
  • obecné písně (odpovědi při mši - tehdy proti dnešku velmi chudé - a mešní písně)
  • písně tematické a příležitostné
  • litanie a pobožnosti

(Pozn.: Kdo by si Český kancionál pořizoval, zejm. přes inzerát nebo internetový obchod, kde do knihy nemůže nahlédnout, ať dá pozor na počet stránek, protože exempláře s méně než 600 stranami jsou "lidové vydání" bez not.)

Nešpory o nejsvětější svátosti

Zvláště nás budou zajímat dva formuláře nešpor, které najdeme na konci kancionálu v oddílu pobožností (ve společnosti litanií, křížových cest a růžencových pobožností.) Na stranách 644-657 najdeme Mariánské nešpory - ty ovšem přejdeme, protože se jedná o přetisk těch, které vyšly v r. 1912 v Editio Cyrill a byl jim věnován minulý článek. Zaměříme se proto na "Nešpory o nejsvětější svátosti", jež najdeme na str. 630-643. Kdo výtisk Českého kancionálu zrovna nemá po ruce, najde inkriminované nešpory oscanované na stránkách Centra dějin české teologie v bibliografii prof. J. Hejčla.

Jen malá poznámka k Mariánským nešporám - u první antifony (V nebi, kde král stoluje) jsou oproti prvnímu vydání opraveny oba nedostatky, které jsem v posledním článku kritisoval - modus je uveden správně II. a nápěv psalmodie je použit patřičně. Dosti pravděpodobně za obě chyby v cyrilském vydání Mariánských nešpor mohl nepozorný a chorálu nerozumící sazeč a ne autoři.

Nešpory o Nejsvětější svátosti jsou dílem stejné dvojice jako výše zmíněné: o překlad textů se postaral J. Hejčl, "antifony na motivy chorální a na staročeské písně o Božím Těle" složil D. Orel. -- Bylo by velice zajímavé vědět, které "staročeské písně o Božím Těle" D. Orel použil a jak - o tom ale v kancionálu není zmínka.

Není uveden zdroj textu, snadno ale zjistíme, že jde o dosti věrný překlad I. nešpor slavnosti Božího Těla ze soudobého breviáře. V Antiphonale Romanum 1912 jeho formulář najdeme na str. 440.

Při srovnání Orlova znění s latinským antifonářem je nápadné, že se u nápěvů 4 ze 6 antifon i u hymnu shoduje modus. Zdá se mi nepravděpodobné, že by tato shoda byla dílem náhody. Přitom ale - s výjimkou hymnu - vedle shody modu nenacházíme již žádnou podobnost melodickou. Zajímal by mě důvod, proč skladatel při tvorbě českých antifon zachoval modus předloh, když nápěvy z Antiphonale zřejmě shledal na české texty zcela nepřenositelnými a vytvořil od základu nové. Snad ho vedla snaha zachovat hudební kontinuitu s římským oficiem v tom, v čem ji zachovat bylo lze - tedy v tóninách. (Já touto cestou mimo výjimečných případů nechodím; antifony skládám zcela svobodně v tóninách, které se zrovna zdají vhodné.) Možná byl zvyklý zpívat dané oficium latinsky a jeho žalmy měl tak spojené s konkrétními nápěvy, že je, nakolik to bylo možné, použil i nad českými texty, složiv k nim příslušné antifony.

Srovnáním obou souborů antifon - českého Orlova a latinského - jasně vyvstává zásadní odlišnost stylová. Latinské antifony jsou výrazně melismatické, české naproti tomu téměř striktně slabičné, bez melismat, a žádné z řídkých melismat nemá více než dvě noty. (Melismatičnost zpěvu lze vyjádřit číselně jako průměrný počet not na slabiku: v případě 1. antifony je to 1,7 v Antiphonale Romanum, 1,09 v Orlově zpracování; u 2. antifony 1,8 : 1,12.) Klade se tu otázka, nakolik je hudební styl antifon určován vkusem doby a preferencemi autora (v našem případě zřejmě hrál významnou roli požadavek umožnit necvičený lidový zpěv s varhanním doprovodem - takové určení melismatiku vylučuje jako nevhodnou) a nakolik je diktován samotným jazykem. Je latina "jazyk melismatických zpěvů" a čeština "jazyk melismatům nepřející"? A jak lze (lze-li tedy) nad českým textem vhodně pracovat s bohatšími melismatickými útvary? - To jsou otázky, které si už delší dobu kladu, aniž jsem je zatím byl s to uspokojivě zodpovědět.

Ještě dvě drobné pozoruhodnosti:

1. V minulém článku jsem opomněl zmínit, co bylo už v Mariánských nešporách dobře patrné: jak svobodně J. Hejčl pracuje s doxologií na konci žalmů a má ji v několika podobách, podle toho, jakou přízvučnou strukturu textu požaduje ten který žalmový nápěv.

2. Za pozoruhodné považuji i to, jak D. Orel zjednodušil chorální nápěv IV.E. Používá pro něj jednodušší melodickou formuli, typickou jinak pro nápěv, který obvykle označuji IV alt.A. Ohledně důvodů se lze jen dohadovat - je možné, že se mu zdálo nevhodné zpívat melisma na poslední slabice slova. (A to se, při zásadách uzpůsobení textu přízvučné struktuře nápěvu, uplatněných J. Hejčlem, v původní podobě nápěvu IV.E děje pravidelně: na přízvučné slabice musí začít dvojslabičné slovo a tak na slabice předchozí, kde má nápěv první melisma, končí slovo předchozí.)

Nakonec se vnucuje otázka, proč cestu do kancionálu našly právě tyto dvoje nešpory - mariánské a "eucharistické", resp. "božítělové". Jaký byl jejich "Sitz im Leben", jak se používaly? Zpívaly se mariánské nešpory o svátcích Bohorodičky a božítělové o slavnosti Božího Těla? - Ale, ptám se, zařadil by někdo do (rozsahem poměrně malého, nejširším kruhům určeného) kancionálu nešpory, které se použijí jednou v roce? Používaly se snad eucharistické nešpory podle libosti po celý rok na způsob "votivního oficia", třeba ve spojení se svátostným požehnáním? (Je třeba mít tu na paměti, co bylo minule řečeno o kanonickém statutu zpívaných nešpor v národním jazyce: nebyly opravdovými nešporami, nýbrž pouhou pobožností, a tak se na ně přímo nevztahovaly liturgické předpisy. Tak i o votivním oficiu zde lze mluvit jen přeneseně: opravdová votivní oficia byla zrušena reformou Pia X. a před ní se směla používat jen na místě oficia feriálního, nikdy z nich tedy nebylo možné brát nešpory v neděli nebo ve svátek. U lidových nešpor to ale zřejmě bylo vcelku jedno.)

Příští článek naší řady představí lidová oficia obsažená v "kancionálu svatojanském". Protože mi není známo, že by už někde na internetu byla, a tento kancionál pro své stáří už nepatří mezi ty, které by každý měl či mohl mít doma (ani já nemám - půjčil jsem si ho z knihovny), pokusím se alespoň vybrané pasáže nafotit. A jelikož svatojanský kancionál přistupoval k oficiím velmi velkoryse, nejspíš vydá na více než jen jeden článek.

Mariánské lidové nešpory / Předkoncilní "lidová oficia" #1

22.4.2012 21:45 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Tímto článkem začínám jednak neformální řadu slíbených nahlédnutí do pokladů ukrytých v časopisu Cyril, jednak číslovaný seriál příspěvků o předkoncilních "lidových oficiích". Předmětem našeho zájmu budou notované mariánské nešpory, které vyšly jako hudební příloha zmiňovaného časopisu v roce 1912.

[D. Orel, J. Hejčl: Mariánské lidové nešpory. Editio Cyrill 1912.]

Na stránkách Společnosti pro duchovní hudbu je internetové facsimile; ve článku do něj průběžně odkazuji.

Úvodní poznámka liturgicko-historická

Protože liturgický pramen, kterým se zabýváme, pochází z doby nám již značně vzdálené a z poměrů od našich dosti odlišných, považuji za vhodné předeslat bližšímu pohledu do něj přiblížení některých významných dobových reálií.

Liturgie hodin byla až do 2. vatikánského koncilu výhradně věcí kleriků a zasvěcených osob. Tito byli vázáni konat ji přesně podle (latinských) textů a rubrik obsažených v římském breviáři. "Lidové nešpory" přeložené do národního jazyka, byť byly překladem třeba i velice věrným, nebyly, právně vzato, součástí liturgie církve a patřily mezi pobožnosti. Ergo, kněz, který předsedal lidovým nešporám, měl povinnost před nimi nebo po jejich skončení vzít breviář a modlit se nešpory "znovu" latinsky.

Nemám v té věci jistotu, ale z různých poznámek v různých článcích v Cyrilu se zdá, že nešpory - jako odpolední pobožnost v neděli a svátek - patřily přinejmenším v některých farnostech k běžnému "duchovnímu servisu". Bývaly zřejmě pravidelně spojeny se svátostným požehnáním. (Viz rubrika na konci našeho formuláře.) Někde se slavily latinsky, ale nezřídka naprosto pozbývaly původní liturgickou formu a stávaly se něčím na způsob malého koncertu krátkých polyfonních skladeb (jejichž libretem byly útržky z nešporních žalmů) se svátostným požehnáním. (Lehner F.: Zpěv obecný při službách Božích a kůry literácké, Cecilie 6/1875, 43.) Zpívané nešpory v národním jazyce už měly na začátku 20. stol. jakousi zavedenou tradici - jedno zpracování mariánských lidových nešpor obsahoval ve svém 1. dílu "Kancionál svatojanský" (1864) a snad se opravdu používalo. (Dál do minulosti jsem zatím lidové nešpory nestopoval, ale snad je jejich historie ještě delší.)

Zajímavá je skutečnost, že se úpravy pro lid dočkaly zrovna nešpory mariánské. Skutečný důvod neznám. Napadají mě dvě různá vysvětlení - a možná jsou obě platná:
1. Lidová zbožnost se mnohem výrazněji než oficiální liturgie váže na Pannu Marii, snad tu tedy byla snaha této tendenci vyhovět a "dát lidu, čeho si žádá."
2. Další možností je, že byli autoři vedeni snahou poskytnout překlad kousku liturgie hodin, který se přesně stejnými slovy universální církev v daný den modlí - a k tomu se nabízelo "malé mariánské oficium" (Officium parvum B.M.V.), které se některé řády modlily navíc vedle běžného officia (kartuziáni tak činí dodnes) a některé aktivní kongregace ho užívaly namísto plného oficia. Pro lidové využití bylo vhodné tím, že mělo texty naprosto neproměnné, každý den stejné, a tak bylo každý den naprosto aktuální. (Tomuto vysvětlení zčásti odporuje to, že Hejčl v "Proslovu" za účel vznikajícího díla označuje možnost "vzdávati hold nebes královně o jejích svátcích" - s každodenním nebo každonedělním využitím na způsob malého oficia tedy zřejmě nepočítal.)

Významnou okolností vzniku našich nešpor, v "Proslovu" výslovně uvedenou, je reforma breviáře papeže Pia X., následovaná r. 1912 novým vydáním Antiphonale Romanum, reformovanému breviáři uzpůsobeného. Nové vydání Antiphonale se stalo podnětem k novému zpracování Mariánských lidových nešpor.

Reforma breviáře se dotkla především distribuce žalmů v žaltáři - žaltář byl i nadále rozložen na jeden týden, eliminovány však byly žalmy do té doby opakované každý den. Do reformy Pia X. byly každý všední den stejné některé žalmy ranních chval, a všechny žalmy všech tří malých denních hodinek a kompletáře; proměnlivá byla pouze psalmodie matutina a nešpor.

Jak už jsem zmínil, Hejčl píše, že vydání reformovaného antifonáře dalo popud k vytvoření nových Mariánských lidových nešpor (místo těch z kancionálu svatojanského). Srovnal jsem mariánský formulář v Antiphonale Romanum z r. 1912 se stejným formulářem v breviáři z doby před reformou Pia X. a neshledal jsem v tomto konkrétním oficiu žádné textové změny. Pokud jde o možné změny nápěvů, ty jsou jako podnět k novému českému zhudebnění bezpředmětné - jak uvidíme dále, D. Orel se o převádění nápěvů z latinského antifonáře nepokoušel. Lze tedy uzavřít, že nové vydání Antiphonale bylo pro nové zpracování českého mariánského oficia podnětem pouze nepřímým - nešlo o uvedení lidového oficia do souladu s reformovanými liturgickými knihami po stránce textové nebo hudební, ale o vytvoření něčeho nového (textově či hudebně lepšího, finančně dostupnějšího?) u příležitosti proběhnuvší liturgické reformy.

Text (Jan Hejčl)

Prof. Jan Hejčl je znám především jako biblista. V jeho bibliografii ovšem vedle překladů a komentářů biblických textů najdeme i nezanedbatelné množství komentářů k liturgii a překladů liturgických textů do národního jazyka, které měly pomoci porozumět liturgii a účastnit se jí i laikům, kteří postrádali klasické a teologické vzdělání. (Máme od Hejčla takové publikace ke slavnosti Božího Těla či ke Svatému týdnu.) Kompletní Hejčlovo dílo je přístupné nascanované na stránkách Centra dějin české teologie a stojí za pozornost mj. i jako svědectví o liturgickém hnutí v českých zemích v době před 2. světovou válkou. Podotknu zatím jen, že nešpory, kterými se zabýváme, nejsou jedinou Hejčlovou prací na poli "oficia pro lid" a že o některých dalších bude v našem seriálu ještě řeč.

Překladatel se explicitně odkazuje k římskému antifonáři z r. 1912. (Je oscanovaný na webu Musica Sacra: Antiphonale Romanum 1912.) Předlohu snadno najdeme: str. [77] (v pdf se scany str. 874), "In festis Beatae Mariae Virginis." To je, soudě podle zařazení ve struktuře antifonáře, obdoba dnešních "společných textů o Panně Marii". O něco níže (str. [89]) následuje malé mariánské oficium. Malé oficium beze změny přebírá všechny texty a zpěvy ze "společných textů".

Jako někdo, kdo je opakovaně konfrontován s problematikou české psalmodie a použitelnosti chorálních nápěvů žalmů s českými texty musím upozornit na to, že Hejčl texty připravoval již s ohledem na to, že se budou zpívat, a to právě na chorální nápěvy. Poloverše proto končí dvoj- či trojslabičnými slovy, vždy tak, aby na posici, kde chorální nápěv potřebuje přízvuk, byl hlavní slovní přízvuk (tedy první slabika slova).

Asi nemusím podotýkat, že můj Antifonář k Denní modlitbě církve pracuje s texty jinak: Bognerův překlad žádné podobné umělé ohledy na hotové žalmové nápěvy nebral a já jsem jeho znění neupravoval; žalmy značkuji ke zpěvu podle pracovní teorie, která využívá vedle hlavních přízvuků i přízvuky vedlejší.

Pozoruhodnou a nepříliš šťastnou vlastností Hejčlova "zpěvného překladu" žalmů je, že slova na konci veršů volí zásadně tak, aby do příslušného chorálního nápěvu vyšla bez využití "nafukovacích" not - tedy první poloverš modu II končí vždy dvojslabičným slovem, i když by stejně dobře mohl končit trojslabičným. Taková rytmická uniformita veršů na mě působí poněkud nezvykle, uměle, chudě.

Konečně snad nejnápadnější zvláštností je to, na co překladatel v Proslovu upozorňuje: "byl učiněn pokus podati opis (parafrasi) biblického znění, upravený se zvláštním zřetelem k účelu mariánských nešpor, aby každý lidový čtenář již samému znění dobře rozuměl." "... aby znění žalmů bylo skutečně lidové, t.j., aby jim lid rozuměl a mohl jimi projevovati vzrušený, stupňovaný cit náboženský." Žalmy jsou místy zcela explicitně christologisovány. Verše nepohodlné (ať ty, které mohou vyvolávat otázky ohledně Boží dobroty, spravedlnosti, laskavosti; ať ty, nad kterými ve věrném překladu můžeme jen pokrčit rameny s tím, že snad jen sám žalmista věděl, co chtěl říci) jsou buďto zcela vypuštěny, nebo upraveny do podoby "přijatelné, pochopitelné a zbožné". Podobně se nakládá i s antifonami. Antifony mariánského oficia jsou vzaty z Písně písní a mají místy, především, zná-li čtenář původní kontext, nemalý erotický náboj. Překlad, silně mariologisující, antifony této síly téměř důsledně zbavuje.

Takové zacházení s biblickými texty je dnešní době naprosto protivné. I katolický laik chce mít biblické i nebiblické liturgické texty co možná věrně přeložené - bez zastírání výkladových obtíží. Odhlédnuto od oprávněných požadavků dnešní doby ale soudím, že Hejčlův počin nebyl hermeneuticky nekorektní - pouze učinil naprosto explicitním to, jak římská liturgie konkrétní biblické texty v konkrétním liturgickém rámci implicitně chápala. Takovéto zexplicitnění dnes považuji za nevkusné - trochu jako adventní kalendář, kde už někdo, než mi ho daroval, otevřel všechna okénka a snědl všechnu čokoládu. Zřejmě ale na začátku minulého století bylo možno v katolickém laikátu počítat jen s tak malou znalostí Písma a "ducha římské liturgie", že zvolená cesta byla nejlepším způsobem, jak umožnit věřícím, aby se nešpory staly i jejich modlitbou.

Hudba (Dobroslav Orel)

Předně vyjasněme vztah melodií antifon v Mariánských lidových nešporách k Antiphonale Romanum. Hejčl v Proslovu prohlašuje: "Kdyz vyšly péčí nynějšího sv. Otce Pia X. ve Vatikánské tiskárně nové nápěvy k latinským hodinkám kněžským, tu pojal redaktor »Cyrilla« plán, vložiti tyto nápěvy i na jazyk českého lidu, aby mohl nešporami vzdávati hold nebes královně o jejích svátcích svou materštinou." Srovnáním ale zjistíme, že ani jedna z českých antifon není adaptací melodie z Antiphonale pro český text. (Leda že by byla adaptací melodie jiné antifony z jiného oficia - na provedení takového srovnání však nemám kapacitu.) Všechny se nicméně pohybují v církevních tóninách a nápěvy, zřejmě D. Orlem nově složené, jsou vesměs pěkné. (Nelíbí se mi 5. antifona a antifona k Magnificat, ale to je věc osobního vkusu; krásná antifona v modu VI. je dle mého soudu vůbec vzácným zbožím.)

Protože je partitura určena pro nasazení ve farních kostelích, naprosto samozřejmě jsou jak antifony, tak psalmodie harmonisovány pro varhanní doprovod. Pokud vím, je harmonisace chorálu poněkud kontroverzní otázkou, ale v problematice se neorientuji, takže ani nevím, čím se vyznačuje a jaké (ne)kvality má Springerův systém, zde uplatněný. Názor, že zpěvy pro lid se bez varhanního doprovodu neobejdou, sdílím, přestože doprovázet chorál považuji za principielně nevhodné. Kdybych si někdy myslel, že mé vlastní zpěvy k liturgii hodin jsou zralé a vhodné k využití ve farnostech, hledal bych někoho, kdo umí harmonisovat.

srovnání diskutovaných řešení terminace modu II

Neodpustím si dva hnidopišské postřehy: První antifona je nadepsána "Ton. V.", ve skutečnosti je ale zcela evidentně ve II. modu. S psalmodií k ní připojeného žalmu si pak pan překladatel s panem skladatelem poradili velice zvláštně, protože terminaci modu II špatně pochopili jako vzorec se dvěma slabikami po přízvuku bez přípravné slabiky, zatímco ve skutečnosti je jedna slabika přípravná, po ní následuje přízvuk a jedna (nebo dvě) slabika finální. (Viz obrázek.)

Druhý hnidopišský postřeh se týká páté antifony, která nekončí na finále deklarovaného modu. Pravděpodobně D. Orel rozuměl chorálu lépe než já a mohl si to dovolit. Pro mě je výška závěrečného tónu antifony jedním z nejdůležitějších znaků pro její přiřazení k modu. Vím, že ve středověku byly dost běžné antifony, které na finále svého modu nekončily - stěžuje si na ně sv. Bernard v předmluvě k reformovanému cisterciáckému antifonáři (Super antiphonarium cisterciensis ordinis, epistola seu prologus, PL 182,1121nn.) a Peter Wagner v Einführung in die gregorianischen Melodien uvádí případy, kdy je taková výjimka z pravidla oprávněná. Obecně ale považuji antifony nekončící na finále modu za něco nepěkného.

Závěrem

Když jsem se do psaní článku pouštěl, netušil jsem, že nad ním strávím prakticky celou neděli. Byla to ale veskrze příjemně strávená neděle. Stará "lidová oficia" jsou zajímavým fenoménem, který v lecčem může být inspirací i pro dnešní dobu. Ve světle dosud prozkoumaných lidových oficií a jednoho článku z Cyrila teď nově přemýšlím o nešporách obsažených v Kancionálu, jejich smyslu a možnostech využití, resp. o možnostech liturgie hodin v liturgickém životě "obyčejné" farnosti. Lidová oficia jsou pro mě, pokud jsou zhudebněná, také důležitým srovnávacím a inspiračním materiálem co se týče práce s textem a melodií.

Námětů na další články do řady o lidových oficiích už mám nemálo, nicméně navrhuji: pokud vás téma lidových oficií zaujalo a máte doma nějaký starý kancionál (starší než první vydání aktuálního jednotného), nahlédněte do něj, jestli také nějaké nešpory neobsahuje, a pokud ano, dejte mi vědět. (Za případné fotografie nebo scany příslušných stránek budu obzvlášť rád, ale i pouhá informace o existenci mi bude užitečná.) Aktuálně vím o nešporách v 1. dílu svatojanského kancionálu, o některých vydaných samostatně, a o těch v Českém kancionálu - ty jsou na internetu a bude jim věnován příští článek. Zvědavý jsem příp. i na různé podoby "breviáře pro laiky" v národním jazyce vytvořené před koncilem.