Blog

Antifona ze svatoprokopských litanií

Na webu kapituly u Všech svatých je jedna stránka věnována sv. Prokopu a jeho kultu. Ke dni vzniku článku většinu jejího obsahu tvoří texty modliteb - "svatoprokopský zdrávas" (parafráze modlitby Zdrávas Maria, jejíž datace do r. 1204 je přinejmenším pochybná, protože část "Svatá Maria, matko Boží, ...," která je tu rovněž parafrázována, se prvně objevuje až v 15. stol.), dvě ukázky novodobé české hymnografie východního střihu (otevřeně přiznávám, že já k fanouškům akathistů ani molebenů T. F. Krále nepatřím) a konečně "barokní litanie ke sv. Prokopovi."

Na konci litanií se nachází text označený jako "antifona": Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, ... Čtenář uvyklý standardním para/liturgickým strukturám si všimne, že antifona nestojí osamoceně, ale tvoří jeden celek s následujícím veršíkem a orací. Formát antifona-veršík-orace se hojně vyskytuje v předkoncilním římském oficiu (komemorace potlačených kolidujících svátků; suffragia; s veršíkem a orací se tam říkají - narozdíl od oficia pokoncilního - i závěrečné mariánské antifony) a dodnes je živý v pobožnostech (srov. např. závěr modlitby růžence).

Každopádně antifona je především zpěv, ne text k recitování, a tak, když jsem viděl (po jazykové stránce veskrze roztomilou) antifonu bez nápěvu, nic jsem nelenil a jeden jsem pro ni napsal:

táž antifona zde jako PDF

U staré antifony samozřejmě není nepravděpodobné, že už nějaký nápěv má, ale když jsem se ho ponejprv snažil najít, neuspěl jsem. Později se na mě přeci jen štěstí usmálo, ale to už byl nápěv výše dávno hotový.

Zpěvník pro chrám, školu i dům. Sestaven od učitelstva ... realní školy v Kolíně, Praha 1857, s. 183
Ve zpěvníku je antifona v čtyřhlasé úpravě, z té reprodukuji jen soprán. Možnost, že jsem někde správně nedešifroval starý notový zápis, zejména pokud jde o posuvky, je větší než malá. V tom případě budu znalejšímu čtenáři vděčný za upozornění.

[EDIT 2. 4. 2020] Notovou ukázku výše jsem znovu prohlédl a doplnil jednu nebo dvě chybějící posuvky. Nadto jsem ale našel ještě jeden, o bezmála sto let starší pramen s notovým záznamem naší antifony, tentokrát navíc včetně kontextu nám již známých svatoprokopských litanií. Přidávám proto transkripci. Melodie se od již známé liší jen v detailech (zejm. "potěš nás v našem smutku"; "Božskou ruku"; nadto nějaké rozdíly v délkách not). Je třeba poznamenat, že rozdíl v přiřazení not ke slabikám textu na "Božskou ruku" může být dán mou chybnou interpretací novějšího zpěvníku - že tam spojení textu a nápěvu není zcela jisté jsem už v době psaní článku naznačil tím, že je ligatura přerušovaná (není jisté, zda má být tak, nebo jinak).

Vroucná pobožnost k velikýmu světa divotvorci sv. Prokopu ..., 1764 (knihovna AV ČR, sig. TH 711), s. B 4v

Do hledání a skládání nápěvu antifony jsem se dal, aniž jsem se trápil otázkou, zda je dobrý nápad ony litanie se modlit a antifonu zpívat. Tu je však jistě dobré si položit. Litanie tak, jak jsou, za vhodné k použití v dnešní době nepovažuji - přinejmenším tedy pokud jde o použití běžné (litanie jako společně konaná pobožnost). Invokace jsou jazykově kostrbaté, mnohdy těžko pochopitelné i při čtení (natož při poslechu), někdy i syntakticky vadné (Jenž jsi popravu k tobě vedeného volajícího z rukou kata neviditelně vysvobodil). Neproblematický není ani obsah. Váhal bych, jak se postavit k invokacím založeným na těch četných vyprávěních o zázracích (Jenž jsi vodu ve víno obrátil), které ke svatoprokopské legendě připojily až mnohem pozdější generace a se vší pravděpodobností nemají základ ve skutečném životě světce. (Jak dokládá Metod Klement: Jsem ražen z českého kovu, Praha 2002.) U dalších invokací (Jenž jsi za svatého prohlášen býti chtěl) zase tápu, co by si z nich modlící se měl vzít. Daleko nejproblematičtějším textem celých litanií je však právě naše antifona, a to kvůli obrazu Boha, který předpokládá, když světce prosí, aby "krotil [Boží] hněv, by odpustil nám viny naše." Sv. Prokop je tu nahlížen v posledku jako bližší a soucitnější než Bůh, což je scestné.

Poté, co se litanie uzavřou již zmíněnou "komemorací" (antifona - veršík - orace), následuje ještě jedna modlitba, oproti bezprostředně předcházející předsednické modlitbě rázu zcela jiného: z liturgické první osoby plurálu se přechází do první osoby singuláru jednotlivého poutníka (že jde o modlitbu koncipovanou primárně pro poutníka na konci pouti je zřejmé z formulace Ó Prokope, otče svatý, již se s tebou loučím), střízlivý prosaický text skoro-liturgické orace střídá rýmovaný nepravidelný verš. A ke slovu přicházejí jadrně formulované základní strachy a ohrožení člověka jakožto jednotlivce: nemoc, stáří (a tělesné chátrání reprezentované tu hluchotou), umírání. Tahle modlitba je v mých očích nejcennějším kouskem celých litanií. Ač bych se ji asi nedokázal modlit nahlas s vážnou tváří, jako krátké a úderné "rozjímání o smrti" má svou sílu. Na facebookové stránce kapituly u Všech svatých se pozornosti doporučuje naše antifona, jako text, který "nás může provázet i v těchto složitých dnech", já bych, nejen pro "tyto složité dny", doporučil mnohem spíše onu poslední modlitbu.

Když jsem si pod záminkou skládání kousku "českého chorálu" dovolil výlet mimo tematické zaměření webu, závěrem se můžeme podívat, nemají-li diskutované texty něco společného s liturgií svátku sv. Prokopa. Na první pohled lze říci, že orace jistě není překladem orace liturgické, protože je zcela neliturgicky upovídaná. Ani veršík nebude vzatý z breviáře, protože tam se veršíky daného znění (Oroduj za nás, svatý N. // Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.) vyskytují jen velice zřídka - a naopak velice frekventované jsou ve všemožných pobožnostech ke svatým. Podezření na liturgický původ však z dobrých důvodů máme u antifony: antifona je obsahový prvek naprosto nelidový. Je krajně neobvyklé, aby nové antifony vznikaly (a byly antifonami nazývány) mimo organismus liturgie. Když nějaká lidová pobožnost zahrnuje antifonu/y, pravidelně je to sekundární použití liturgického materiálu. Výjimka mi není známa žádná.

Když nahlédneme do historie liturgických textů svátku, ...

Tady mi nezbývá, než se vyznat z hamižnosti, protože, ač většinu svých výtvorů dávám světu k disposici hned a zdarma, pracovní verzi srovnávací edice oficií českých světců, na které jsem pracoval v letech 2012-14 v rámci své (nikdy nedokončené) pražské diplomové práce, jsem až dosud ani nedovedl do stavu, který by byl hodný tiskařské černi, ani jsem se neodhodlal na publikační marnivost rezignovat a edici, v tom stavu, v jakém už léta je, prostě vyvěsit na internet. Tudíž komentuji srovnání, do kterého čtenář nemůže nahlédnout, ač by toho, kdo snad dočetl až sem, pravděpodobně zajímalo.

... předně uvidíme, že svatoprokopské oficium patří k těm, která byla téměř beze zbytku (jediným zbytkem je orace, která, ač jednotlivé formulace byly vylepšovány podle vkusu doby, od prvního vydání tištěného pražského breviáře až do doby před liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu zůstala v zásadě táž) přepsána v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865. (K ní viz mou budějckou diplomovou práci, s. 17-19, nebo starší článek zde.) Protože právě z textů z r. 1865 vychází i ty pokoncilní, v Denní modlitbě církve pochopitelně nic podobného naší antifoně nenajdeme. R. 1865 svátek dostal formulář plně vystrojený vlastními texty, v dřívějších dobách (zejm. po přijetí římského breviáře) však byly jeho vlastní texty rozsahem skromnější a vlastní antifony měl jen k evangelním kantikům. Právě jedna z nich - od středověku až do r. 1865 určená k Magnificat druhých nešpor - se té naší nápadně podobá jak formou rýmované veršovánky, tak myšlenkovým postupem. Bylo by přehnané mluvit tu o překladu v pravém slova smyslu, ale považuji za pravděpodobné, že antifona O Procopi, confessor Christi pro naši českou antifonu posloužila jako (volně parafrázovaná) předloha.

Liturgický text je oproti české parafrázi stručnější a prostý výše zmiňovaných problematických idejí. (Rychlý překlad bez snahy o eleganci: Ó Prokope, / slavný Kristův vyznavači, / vzácný Čechů patrone, / svými svatými přímluvami / znič/smaž/zahlaď, prosíme, naše hříchy.) Bylo by lze doporučit, když už by se někdo ony svatoprokopské litanie chtěl modlit, aby sáhl po antifoně v tomto solidnějším znění. Nápěv k němu sice zatím poskytnout nemohu, ale dříve nebo později ho ve starých antifonářích jistě dohledám a přidám na praga.inadiutorium.cz.

Když jsem chystal výše podaný nápěv, ještě jsem netušil, že mám v rukou další českou parafrázi antifony ze starého pražského breviáře. O to víc mě teď mrzí její teologické kvality, které ji předurčují k zapomnění, resp. k osudu mrtvého exponátu někam do musea úpadkových forem lidové zbožnosti.

Antifony ze starých rorátníků

Dobu adventní jsem propásl, ale čtenáři mi snad nebudou mít za zlé, když - již v době vánoční - věnuji článek pro někoho možná nečekanému spojovacímu článku mezi roráty a oficiem.

Na začátku rukopisných rorátníků obvykle najdeme oddíl "Antifony před Rorate", obsahující výběr českých antifon. V minulosti jsme využili toho, že mezi "antifonami před Rorate" pravidelně figurují "Ó-antifony" předvánočního týdne, a jejich transkripce se tu už dlouho nabízí mezi notami ke stažení (byť zpívat antifony při nešporách v jiném než aktuálním oficiálním znění podle všeho není dovoleno). Není ale bez zajímavosti podívat se i na antifony ostatní. Také ve většině z nich odhalíme přeložené či parafrázované antifony z oficia.

Dobroslav Orel konstatuje, že se tyto antifony v rorátnících nacházejí "v různém počtu i pořádku" a dokumentuje příklady jejich výběru. Má za to, že "latinské i české antifony před Rorate jsou zbytky celých kanonických hodinek, hlavně nešpor, které předcházely mši sv. mariánskou v době adventní" (s. 16). "Z celých nešpor zbyly tedy v husitské době jen antifony" (s. 17).

OREL Dobroslav: Kancionál Franusův. Proměnlivé části chorální, Cyrill 2/1916, 19-21.

Věrní čtenáři si možná vzpomínají (a účastníci konference Hudba v katedrále III si vzpomínají určitě), jak tuto Orlovu tezi smetl ze stolu Jiří Žůrek - a nám nezbývá, než souhlasit. Aby rorátům, tj. mariánským votivním mším slaveným v adventu před úsvitem, předcházely nešpory, to z hlediska uspořádání oficia - dnes ani tehdy - nedává smysl, a pokud by to mělo být bráno vážně, musela by být taková podivná praxe dokumentována dobovými prameny. Naopak je zřejmé, že jsou jako "antifony před Roráte" vybírány pěkné a charakteristické antifony, a to nejen z doby adventní, ale i ze slavností vánočního cyklu (Narození Páně, Obřezání) a ze svátku Zvěstování. Podle všeho nejde o zbytek nešpor, ale o druhotné využití repertoáru oficia mimo původní liturgický rámec.

Rorátníků nafocených na Manuscriptoriu není v době vzniku článku úplně moc: buďto jich seznam níže obsahuje většinu, nebo autor neumí hledat. Dobou vzniku pokrývají dobu téměř tří století (16.-18.), ovšem zaznamenaný repertoár "antifon před roráte" je - co do výběru zpěvů i jejich řazení - velmi homogenní. Snad je to dáno tím, že většina pramenů je spřízněná regionálně (východní Čechy, okolí Hradce Králové a Pardubic). Rorátník Jana Zadolského vystupuje z řady výrazně redukovaným výběrem antifon a hojnými textovými odchylkami. Některé rorátníky mají tu neb onu antifonu navíc, jak je níže u textů poznamenáno. Zvlášť bohatý na tyto (v rámci našeho vzorku) netypické antifony je strahovský rukopis DF IV 3.

• Hr 11, Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hradec Králové, 3r-6v
• Sezemický rorátník: Rkp 369/43, Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice, 25-46
• Dašický rorátník: Rkp 369/44, Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice, 1r-13r
• Rorátník Josefa Padra: 59.R.5130, Národní knihovna České republiky, Praha, 1-9
• Rorátník Jana Zadolského: I A 42, Knihovna Národního muzea v Praze; Praha, 2r-3v
• DF II 40, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Praha, XII-4ter
• DF IV 29; Královská kanonie premonstrátů na Strahově; Praha, 1r-6r
• DF IV 3; Královská kanonie premonstrátů na Strahově; Praha, 5r-16v

Níže následují texty antifon. Pořadí víceméně odpovídá většině prozkoumaných rukopisů. Pravopis - a s ním patrně někdy i hlásková podoba slov - byl nepoučeně modernisován, protože autor o staré češtině t. č. nic neví a otázky historických podob jazyka a pravopisu nejsou předmětem článku. Zastaralá podoba slov byla ponechána tam, kde to bylo důležité např. pro počet slabik nebo pro zachování rýmu. Psaní velkých písmen a interpunkce či její absence obvykle respektuje první pramen, z něhož byl text přepsán, což je pro většinu "společného repertoáru" královéhradecký rorátník Hr 11. Zalomení řádků podtrhuje skutečnost, že značná část textů je volně rýmovaná.

Písaři rorátníků u většiny antifon pečlivě uvádějí incipit latinské předlohy, což výrazně usnadňuje jejich liturgické zařazení. Kde se předlohu podařilo najít, odkazuje se na ni, a to vždy do pražského breviáře (Breviarium Pragense, Nürnberg 1502), u antifon společných s potridentským římským breviářem pak i do něj. (Takové pak vesměs figurují i v pokoncilním breviáři, kde jsem je ovšem nedohledával.)

Haec est dies
Tento jest den velmi slavný
vší památky hodný
neb jako dnes jest den Ježíše Krista Vtělení(Narození)
Bůh ráčil na trápení lidu svého pohleděti
hněv svůj kterýž proti nám měl ukrotiti
a lidskému pokolení Spasitele poslati
aby lid skrze své Vtělení(Narození) mohl z muk vysvoboditi.
Tak jest Bůh Otec nás velmi miloval
že Syna svého pro nás hříšné na svět poslal
aby všem lidem jenž v něho věří život věčný dal.

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
k svému Božství ráčil jest člověčenství přijíti
aby útrpnostem mohl pro nás poddán býti
Duchem Svatým v čisté Panně Marii se jest vtělil
z níž se narodil nám podobný člověk kromě hříchu byl

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se vtěliti(naroditi)
Bohem pravým jakž prve byl ráčí přece býti
a čím prve nebyl člověkem ráčí býti

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
způsob služebníka ráčil jest na se přijíti
v obcování pravý člověk nalezen býti
Protož poněvadž jako dnes stal se počátek našeho vykoupení
vzdejmež Bohu jest díkův činění
Pro tvé svaté Vtělení(O pro tvé Narození)
Kriste dej nám hříchům odpuštění
a po smrti dej věčné potěšení
v den soudný když před tebou stanem
rač nás zastati a býti milostivým Pánem
Buď tobě věčná sláva na věky věkův Amen

Tato předlouhá antifona je v některých rorátnících umístěna na začátek adventu, někde na jeho konec, a někde je z úpravy textu a rubrik zřejmé, že se zpívala jednak při prvních, jednak při posledních rorátech, vždy v příslušné textové variantě.

Jde o velmi rozkošatělou parafrázi antifony k Benedictus slavnosti Zvěstování (Breviarium Pragense CCXCr)

Prozpěvujmež všichni vesele
a slavmež příchod Syna Božího s Nebe
Nebť k nám přišel s výsosti
aby nás pojal do své věčné radosti
Onť jest Král náš
Bůh Spasitel všech nás
Protož jemu z srdcí jistých
společně zpívejme Alleluya.

Textově spíše jen poněkud podobná s antifonou Gaudeamus omnes fideles k tercii Narození Páně (Breviarium Pragense, Cv)

Ecce concipies
Aj Anděl Páně
Marii Panně
zvěstoval jest řka
počneš a porodíš Syna
a nazuveš jméno jeho Jezus
jež se vykládá Spasitel
Tenť ne malý bude ale veliký
a Syn nejvyššího
Boha všemohoucího
slavně slouti bude.

Druhá antifona druhého nokturnu Zvěstování (Breviarium Pragense, CCLXXXIXr); antifona k Magnificat mariánských hodinek v době adventní (nestránkováno)

Spiritus sanctus
Duch svatý shůry vstoupí v tě Maria
nechtěj se báti
budeš v životě míti
Syna Božího Alleluya

Třetí antifona sobotních laud mariánských hodinek v době adventní (Breviarium Pragense, nestránkováno); v Římském breviáři antifona k Benedictus o první neděli adventní.

Ne timeas
Řekl Anděl neboj se Maria
nebo jsi nalezla milost u Hospodina
Ej počneš a porodíš syna
Boha nejvyššího Alleluya

Antifona k Magnificat druhých nešpor první neděle adventní (Breviarium Pragense, LXXXVv), stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako třetí antifona laud o Zvěstování.

Gaude et letare
Raduj se a vesel se lide křesťanský
nebo ej Král tvůj k tobě se béře
o němž jsou Proroci předpovídali
jemuž se Andělé v nebi klanějí
kterémuž Cherubin [sic] i Seraffin [sic]
Svatý Svatý Svatý prokřikují.

Antifona super psalmos k prvním nešporám první neděle adventní
(Breviarium Pragense, LXXXIIIr), druhá antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr)

Betleem
Bethleem město Judské
není nejmenší mezi knížaty judskými
nebo se jest narodil v něm Syn Boží
A z něho vyšel ten vyvoda (vévoda) znamenitý,
kterýž sám mocně zde v světě spravuje
lid svůj kterýž jest sobě zvolil
Bůh věčný Izraelský
Onť jest náš Ježíš Pán
jenž má moc nad jiné sám
spasiti lid svůj a vysvoboditi
od smrtelných hrozných hříchův jich

Antifona pro připomínku všech svatých o první neděli adventní (Breviarium Pragense, LXXXIIIr), čtvrtá antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr)

O admirabile
O Předivné a neslýchané navštívení
Pána nejvyššího snížení
stalo se jest podvedenému od ďábla
učiněná nevýmluvná čest
Nebo Bůh v přirození lidském jest zjeven
jako člověk v bytu pravém nalezen

Zřejmě (dosti volně) parafrázuje antifonu O admirabile commercium - první antifona k laudám Obřezání Páně (Breviarium Pragense, CXr), stejně i v Římském breviáři

Gregorius presul
Probuďtež se spravedliví bydlitelé Sióna
nebť se blíží pomoc předivná od Hospodina
Ej mocný Rek vyvýšený nad Nebesa béře se k nám
Pro něhož Sión lidem svatým bude nazván
Jemuž se těšme spolu řkoucí
Ty jsi nám od Boha daný Pán

K tropu Gregorius praesul a jeho funkčnímu posunu (antifona) v pražském ritu viz Holeton D. R. - Vlhová-Wörner H. - Bílková M.: Gregorius presul in Bohemian Liturgy and Iconography: an interdisciplinary study, in: The Bohemian Reformation and Religious Practice, vol. 6, Praha 2007.

V rubrice ke mši první neděle adventní ho uvádí Breviarium Pragense, LXXXVr. Po stránce textu nemá naše "antifona před roráte" s tropem označujícím sv. Řehoře Velikého za redaktora graduálu společného nic, po stránce nápěvu však všechno - jde o jeho (méně historio- a hagio-grafické, více adventní a zbožné) přetextování.
(Srov. Hr-2 (II A 2), Muz. vých. Čech, Hradec Králové, f. 21r)

Toho si patrně nevšimli autoři výše citovaného článku (s. 230), kteří proto z konstatování, že v sedlčanském graduálu (M4, Městské muzeum Sedlčany, f. 4a) po titulku "Gregorius presul" nenásleduje jeho česká verze, ale adventní antifona "Probuďtež se spravedliví", mylně vyvozují, že se v prostředí českojazyčné utrakvistické liturgie "Gregorius presul" zachoval jen jako zažitý název první adventní neděle, postrádající již jakoukoli souvislost s jejími zpěvy.

O Sapientia
O Moudrosti Boží
kteráž jsi z úst nejvyššího pošla
dosahující od konce až do konce silně
a ochotně způsobujíc všecky věci
přijdiž a naučiž nás všem
cestám své moudrosti

Začíná standardní řada sedmi O-antifon - tedy antifon k Magnificat pro závěrečný týden doby adventní - ve standardním pořadí, jak je na příslušném místě má Římský breviář; podobně i Breviarium Pragense, XCVIv, kde za pozornost stojí rubrika o zvláště slavnostním způsobu provedení antifony O Sapientia (většina dějepisců breviáře o tom činí zmínku a nazývá tuto praxi antiphonam trium-phare).

O Adonai
a vůdce domu Izraelského
jenžs Mojžíšovi v keři ohnivém ukázal jsi se
a témuž na hoře Sinaji Zákon jsi vydal
Přijdiž aby nás vykoupils ramenem svým přemocným

O Kořenu Jesse
kterýž stojíš na znamení národům
na kterémžto držeti budou Králové ústa svá
jehožto Pohané budou žádati
Přijdiž k vysvobození našemu
a již nechtěj meškati

O Klíči Davidův
a hůl domu Izraelského
kterýžto otvíráš a žádný nezavírá
zavíráš a žádný neotvírá
Přijdiž a vyveď vězně z domu žaláře
kteřížto sedí ve tmách
a v stínu smrti

O Vycházející
blesku světla věčného
a slunce spravedlnosti
Přijdiž a osvětiž ty
ježto sedí v temnostech
a v stínu smrti

O Králi všech národův žádostivý
ježto sloveš úhelným kamenem
kterýžto činíš z dvojího jedno
Přijdiž a spas člověka
jehož jsi z hlíny učinil

O Emanueli
králi a Zákona nálezce
očekávání pohanův
a Spasiteli jejich
Přijdiž k spasení našemu
Pane Bože náš

(Sezemický rorátník 38; Dašický rorátník 7v)
O člověče pozdvihni svého Srdce,
viz milost svého Boha tvorce,
kterouž jest z své lásky učinil,
skrz Syna svého jehož nám zjevil,
Syn přijav vůli svého Otce mile,
poslušen byl jeho vždycky ve všem každé chvíle,
s čím byl poslán toho neopustil,
až i za nás na kříži duši vypustil,
O přílišná láska Božího Syna,
Nebo jeho Smrtí sňata s hříšných vina,
o buď jemu čest chvála věčná,
Neb jest v hřích padlého,
zprostil od zlého,
Ďábla ukrutného,
Zatracení věčného.

(Dašický rorátník 8v)
Aj Panno Maria dívko pokorná,
v svém čistotném životě Syna počneš i porodíš
a z čisté vůle Boží máš nazvati přesvaté jméno jeho Pán Ježíš,
Tenť právě velikomocný bude, i také ... (chybí)

(Dašický rorátník 11v)
Anděl Gabriel
slavný Boží posel
všed ku Panně Marii promluvil
a tak ji pozdravil
Zdráva milostiplná
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna,
jemuž jméno Jezus bude dáno,
tenť bude Syn nejvyššího slouti
neb má lid od věčné smrti vykoupiti
Alleluia

(Dašický rorátník 12r)
Pane Jezu Kriste vtělený v život Marie Panny,
z níž jsi se narodil na Svět bez poskvrny
vždy jsa pravým Bohem od věčnosti
ráčil pro nás podstoupiti mnohé bolesti.
O ty jenž nemáš počátku ani konce,
vzhlédniž na nás pobloudilé Ovce,
náš smírce i Zástupce,
u svého milého Nebeského Otce.

(Strahov DF II 40, 4ter)
Nestrachuj se rozkošný Jeruzaléme,
ale buď srdce tvé radostné
Neb aj ten kterýž proto sstoupil s Nebe
velmi ponížil sebe
aby zase zvelebil tebe
Alleluja

Patrně jde o volnější parafrázi stejné antifony jako bezprostředně následující.

(Strahov DF II 40, 4ter)
Lide Judský a Jeruzalemský nechtějte se báti
zítra spolu vejdete, a Hospodin ten bude s vámi
Alleluja

Iudea et Hierusalem, nolite timere - První antifona prvních nešpor slavnosti Narození Páně, Breviarium Pragense, XCVIIIr; v Římském breviáři jako první antifona laud z Vigilie Narození Páně.

(Strahov DF IV 3, 6r; další antifona s jen mírně odlišným textem a podobným nápěvem tamtéž, 10r)
Z panny že se naroditi má všeho světa vykupitel
otcové svatí žádali
proroci svatí předpověděli
také i mnohé figury znamenaly
potom Anděl Gabriel sstoupiv s nebe
panny pozdravil
a jí oznámil
řka že Duch Svatý sstoupí s Nebe
a moc nejvyššího Boha zastíní ji
aby počala syna,
O radostné a šťastné početí syna Boha nejvyššího Ježíše Krista
O přešťastné a velmi přeužitečné Narození jeho na tento svět
skrze kteréžto ráčil jest nás obživiti
a z moci ďábla vysvoboditi
sstoupiv s Nebe naroditi se
z života čisté panny Marie

(Strahov DF IV 3, 7r)
Řekl Archanděl neboj se Maria
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna
jemuž od Boha otce na Nebi i na zemi moc bude dána
Alleluya

(Strahov DF IV 3, 8r)
Poslán jsa od Boha Anděl Gabriel
k Marii panně všed k ní řekl
zdráva nade všecky jiné Maria
vší milosti plná hospodin s tebou

Ingressus angelus, antifona k Magnificat prvních nešpor Zvěstování (Breviarium Pragense, CCLXXXVIIIv), znovu jako druhá antifona prvního nokturnu téhož svátku (CCLXXXIXr)

(Strahov DF IV 3, 8v)
Zdráva buď panno Maria ... (snímek pokažený)
neposkvrněná v čistotě to drahé od Boha pozdravení
skrze jeho Anděla jakž Bůh ráčil tak jsi je přijala.
Zdráva co jest vší bídy jsoucí zbavena počala jsi
blesk Boha otce neporušena.
Zdráva buď čistá nejsvětější
Bohu nejmilejší
panno muži jsi neznámá
tebe nad jiné ženy velebí a vychvalují všecka Stvoření
zde v světě matku světla Syna Božího vyznávají
Alleluia Alleluia.

[EDIT 13. 1. 2022] Parafráze antifony Ave spes nostra: v pražském breviáři jako antifona pro připomínku Panny Marie o sobotách doby adventní (LXXXIIIr) a znovu jako třetí antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr).

(Strahov DF IV 3, 9v)
Zdráva Maria milosti plná Hospodin s tebou
požehnaná ty mezi ženami
i požehnaný plod života tvého

Jen Ave Maria ... in mulieribus. alleluia jako antifona k Benedictus o čtvrté adventní neděli, Breviarium Pragense, XCIIIIr; stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako druhá antifona laud o Zvěstování.

(Strahov DF IV 3, 10v)
Raduj se Boží rodičko panno neposkvrněná
Raduj se jenž jsi od Anděla radostně pozdravena
Raduj se jenž jsi porodila věčného světla Nebeského jasnost
Raduj se Matko
Raduj se Svatá Boží rodičko
Matkas ty sama panna neposkvrněná
tě chválí křesťané rodičko Světla
budiž Syn tvůj ustavičný k svému otci za nás přímluvce
pán náš milý Ježíš Kristus.

[EDIT 13. 1. 2022] Volnější parafráze antifony Ave spes nostra, k ní viz výše.

[EDIT 15. 3. 2024] Ve skutečnosti se jedná o doslovný překlad jedné z variant antifony Gaude Dei genitrix virgo (CANTUS 002920). Ta se podle repertoárových databází v pražském breviáři nevyskytuje, ale v notovaných pramenech alespoň okrajově dosvědčena je (CZ-Pu XVII F 3, f. 13r; CZ-Pu VI B 24, f. 76v).

V souvislosti s roráty je obvyklé přiživovat zbožnou legendu o tom, že jde o zpěvy tradované od doby císaře Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Jakkoli je to v celku opravdu jen zbožná legenda, která v době rekatolisace umožnila integraci utrakvistických českých rorátních zpěvů do katolické liturgie a literátů mezi katolická zbožná bratrstva, o řadě "antifon před roráte" můžeme konstatovat, že pocházejí z breviáře "pražského kostela" (kde se ovšem vesměs zpívaly už dlouho před Arnoštem) a alespoň část zakladatelské legendy tedy zachraňují.

Ten, jehož náklonnost patří pražskému breviáři ještě více než rorátům, musí zdůraznit, že poté, co začátkem 17. stol. pražská arcidiecése opustila svůj vlastní breviář ve prospěch jednotného breviáře tridentského, antifony specifické pro pražský ritus, jako Gaude et laetare, Gregorius praesul či Betlehem non es minima, dál žily již jen ve své počeštěné podobě jako "antifony před roráte". Roráty vydávané tiskem v posledním století ovšem snad bez výjimky "antifony před roráte" vypouštějí. Autorovi tudíž nezbývá, než milého čtenáře závěrem důtklivě napomenout, aby se s tím nesmířil, ale obstaral si těch antifon opis, a o příštím adventě je nechal před roráte v chrámu Páně zpívat, jak se to sluší a patří. Pisatel těchto řádků se vynasnaží včas nabídnout vlastní transkripci (co do rázu podobnou již nabízeným staročeským Ó-antifonám) pro ty, kdo by se sami do starých pramenů nechtěli pouštět.

Křestní nešpory (3): pražský ritus

Pokračujeme v krátkém seriálu o křestních nešporách (předchozí díly: 1, 2). Třetí díl bude věnován velikonočním nešporám v předtridentském pražském ritu.

Velikonoční nešpory podle pražského breviáře

Pro někoho může být překvapením, že velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici, velice podobné minule představeným nešporám premonstrátským, byly součástí středověkého pražského ritu. I když je otázkou, kdy se takto naposledy slavily přímo ve svatovítské katedrále, jejich "scénář" byl součástí pražského breviáře až do přijetí jednotného breviáře tridentského.

Trapná věc: rok zavedení tridentského breviáře v pražské provincii jsem míval někde poznamenán, ale najít ho teď nemohu. Doplním ho později, po návštěvě knihovny. Prozatím postačí terminus ad quem: 1663 vycházejí první pražská Officia propria, tj. svazeček svátků vlastních pražské provincii, jako doplněk k již zavedenému římskému breviáři.

[1] Druhé nešpory: velikonoční Kyrie eleison, celé.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Beatus vir.
Následuje graduale s veršem.
Alleluia. Pascha nostrum. Verš Epulemur. Bez hymnu, capitula a verše hned prelát začne antifonu k Magnificat Surrexit enim sicut dixit Dominus, praecedet vos in Galileam, alleluia. Ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia. (Pán vstal, jak řekl; předejde vás do Galileje, aleluja. Tam ho uvidíte, aleluja ...) Tato antifona se zpívá dvakrát před kantikem a dvakrát po něm. Následuje orace Deus qui hodierna. (se zakončením) Per eundem. Chór Amen.

[2] Jeden, podle pořádku začínajících, vstoje hned začne antifonu Alleluia alleluia alleluia. Žalm Laudate pueri. Zpívajíce tento žalm, sestoupí (všichni) pravou stranou k prameni (tj. křtitelnici) se svícemi, korouhvemi, požehnanou svící (paškál) a subdiakonem, oblečeným do tunicely (subtili induto), nesoucím plenář. Když stojí u pramene a chór dokončil žalm s antifonou, začne prelát nebo kněz, který (bude) pronášet oraci, antifonu Vidi aquam. Okuřuje pramen, potom chór. Když je to hotovo, postaví se na své místo a říká verš Domine, apud te est fons vitae, alleluia. (Pane, u tebe je pramen života, aleluja.) Oremus. Deus qui renatis. Per Christum Dominum nostrum. Amen.

[3] Jeden hned začne (antifonu) Alleluia alleluia alleluia. Žalm In exitu Israel. Zpívajíce tento žalm se ubírají do "středu kostela" (medium ecclesiae). Tam po dokončení žalmu a antifony kněz říká verš Dicite in nationibus, alleluia. Quia regnavit Dominus, alleluia. (Říkejte mezi národy, aleluja. Pán se ujal vlády, aleluja.) Orace Solita nos, quaesumus Domine, pietate custodi: ut qui Unigeniti tui passione sumus redempti: eius resurrectione laetemur. Per eundem Christum. (Ochraňuj nás, Pane, svou obvyklou laskavostí, abychom se, když jsme byli vykoupeni utrpením tvého Jednorozeného, radovali z jeho vzkříšení. Skrze téhož Krista ...)

[4] Precentoři hned začnou antifonu Christus resurgens ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur. (Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již nemá vládu.) Za zpěvu antifony se z obou stran vrátí do chóru. Tam, ještě než se zpívá Quod enim vivit, starší, stojící uprostřed chóru, zazpívají verš Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum perdiderunt regem ad lapidis positionem. Quare non servabant petram iustitiae? Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum dicentes: Chór: Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia. Kněz říká verš In resurrectione tua, Christe. Orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus, ut qui dominicae resurrectionis solemnia colimus: innovatione tui Spiritus a morte animae resurgamus. Per eundem. (Všemohoucí Bože, dej, ať my, kdo slavíme slavnost zmrtvýchvstání Páně, obnoveni tvým Duchem vstaneme ze smrti duchovní. Skrze téhož ...) Dominus vobiscum. Libovolné Benedicamus Domino s alleluia.

Tento nešporní pořádek se nemění až do soboty - kromě toho, že se každý den říká vlastní versiculus generalis (míněn patrně verš graduale) a antifona k Magnificat.

(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII recto a dále. Překlad vlastní. Pravopis latinsky reprodukovaných incipitů nekriticky modernisován. V závorkách jsou doplňky a poznámky překladatele.)

Dále na fol. CLXXII verso je zvlášť popsán řád nešpor pro toho, kdo by se je modlil mimo kostel. Jde o zjednodušení řádu popsaného výše. První tři žalmy se neříkají s vlastními antifonami, ale pod jedinou antifonou super psalmos. Po Magnificat a kolektě dne se vynechá celý procesní materiál a rovnou se připojí antifona Christus resurgens, verš In resurrectione tua, orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus a nešpory se standardně ukončí Benedicamus. Rubrika se uzavírá vysvětlivkou ohledně dvou v této zkrácené formě bez náhrady ztracených nešporních žalmů:

Dva žalmy, Laudate a In exitu, totiž nejsou součástí nešpor, ale návštěvy (křestního) pramene.

Tato poznámka je pro chápání celého formuláře klíčová. Křestní nešpory podle ní sestávají ze dvou poměrně samostatných rituálních jednotek: vlastních nešpor, zkrácených z obvyklých pěti na tři žalmy a s poněkud netypickou skladbou zpěvů (úvodní kyrie; po psalmodii, místo obvyklé kombinace capitulum + hymnus + verš, se zpívá graduale a aleluja) a následného průvodu se zastaveními u křestního pramene, in medio ecclesiae a nakonec zpátky v chóru.

Když srovnáme pražské velikonoční nešpory se starým pořádkem premonstrátským, podaným v minulém článku, můžeme si všimnout, že tam je toto rozdělení zachováno ještě přísněji: na konci vlastních nešpor, před začátkem procesí, a pak na konci každého zastavení, se zpívá Benedicamus Domino, kterým se normálně hodinky ukončují.

Exkurs: Křestní nešpory mimo katedrálu

Slavily se velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici v Čechách i mimo pražskou katedrálu? Pražský breviář, jak byl tištěn, reflektuje katedrální liturgii. Tomu, jak se jednotlivé obřady mají přizpůsobit podmínkám méně významných (a personálně, prostorově i materiálně hůře disponovaných) kostelů, se většinou výslovně nevěnuje. Můžeme si o tom však udělat obrázek na základě obsahu liturgických rukopisů typově odpovídajících pražskému ritu a určených pro liturgický provoz mimo katedrálu. Letmý průzkum, jehož výsledky následují, se zaměřil speciálně na antifonáře.

Antifonáře obsahující kompletní velikonoční nešpory podle výše podaného uspořádání, vč. všech zpěvů k procesím:

• Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-4 (II A 4), od fol. 117r
• "Kolínský antifonář" - Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.22, od fol. 134v

Knihovna Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004 - výtah zpěvů (většinou jen jejich intonací) pro významnější svátky, a to obvykle jen pro nešpory, řídčeji také pro matutinum, výjimečně i pro laudy. Nejde o knihu pro zpěváky, ale zřejmě pro vyšší kleriky, jejichž pěvecké vstupy spočívaly hlavně v intonacích významnějších zpěvů. Nechybějí však ani delší sólové zpěvy, jako v matutinech žalm Venite a v nešporách verše responsorií. Od fol. 26r najdeme typické pražské velikonoční nešpory. I když chybí antifona Vidi aquam, z rubriky je zřejmé, že se průvod ke křtitelnici konal, pravděpodobně i s antifonou, která ale uživatele rukopisu nezajímala - patrně proto, že ji zpíval někdo jiný.

"Zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše", Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.24, má od fol. 136r velikonoční nešpory odlišného obsahu: tři žalmy se zpívají pod jedinou antifonou ("výpravnou", zopakovanou z laud, nikoli alelujatickou), liší se i antifona k Magnificat a procesní materiál se omezuje pouze na antifonu Christus resurgens. Strukturou jsou tedy podobné výše podanému zjednodušenému pražskému pořádku pro nešpory "mimo kostel", výběrem zpěvů se však částečně liší.

Hodí se nahlédnout i do utrakvistických knih pro liturgii v národním jazyce:

Jistebnický kancionál, Knihovna Národního muzea v Praze, sig. II C 7, obsahuje velikonoční nešpory přeložené do češtiny. Začínají na fol. 92r. Stránka je sice porušená, ale zdá se, že z nešpor ztráta zasáhla recto jen nepodstatnou část rozsáhlé úvodní rubriky a verso část notace z prostředku jediné antifony. Rubrika dokládá kyrie na začátku nešpor, stejně jako graduale a aleluja, po němž se ovšem, ut in missa, má zpívat i sekvence Victimae paschali laudes. Z procesních zpěvů je zachována pouze antifona Christus resurgens, kterou tu najdeme v české verzi. Notovánu máme jedinou alelujatickou antifonu, dále antifonu k Magnificat, již zmíněnou procesní antifonu a sekvenci. To je náš známý pořádek velikonočních nešpor "mimo kostel", jen bohatší o sekvenci.

Naproti tomu "Graduál a antifonář český", Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-42 (II A 44), dokládá, že jeho utrakvističtí uživatelé starý pražský řád nezachovávali. Nešpory dne Zmrtvýchvstání (od fol. 549r) postrádají velikonoční strukturní zvláštnosti. Mají pět žalmů s alelujatickými antifonami, capitulum a hymnus jako každé jiné nešpory, žádné zpěvy k procesí. Na konci najdeme zpěv za dobrou úrodu, ale není úplně zřejmé, zda je ještě součástí formuláře velikonočních nešpor.

I jen z tohoto malého vzorku, omezeného na to, co je z fondů českých knihoven a museí digitalisováno, si troufám uzavřít, že se v Čechách velikonoční nešpory konaly s průvodem ke křtitelnici i v některých kostelích mimo katedrálu.

Proti takovému závěru je možné vznést dvě zásadní námitky: 1. Vzhledem k tomu, že se tu vůbec neřeší stáří a provenience prozkoumaných rukopisů, nelze vyloučit, že ty, které obsahují kompletní velikonoční nešpory s průvodem, ve skutečnosti byly určeny právě pro provoz pražské katedrály. 2. I pokud by se prokázalo, že pro katedrálu skutečně určeny nebyly, stále je dobře možné, že šlo o opisy z normativních pražských předloh, přičemž v liturgické praxi se některé části, mezi nimi snad i průvod velikonočních nešpor a jeho zpěvy, mimo katedrálu nikdy nepoužívaly.

Elegantně odpovědět na obě námitky umožňuje výše obšírněji zmíněný rukopis knihovny Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004. Ad 1. Že rukopis nebyl určen pro liturgii pražské katedrály, je zřejmé z jeho rubrik. Na fol. 22r začíná dramaticky propracovaný závěr matutina pro velikonoční triduum - zdaleka ne totožný, ale podobný, jako ho známe z pražského breviáře (citovaný exemplář, fol. CLXV verso). Charakteristicky se ovšem liší rozdělení rolí: zatímco pražský breviář zpěvy dělí mezi celé skupiny katedrálního kléru a závěr nechává zazpívat "preláta", zkoumaný pramen předpokládá tři chlapce, dva kaplany (sacellanus), "všechny kleriky", chór a arcijáhna. Jde tedy o knihu užívanou ve významném kostele, který byl sídlem arcijáhna, ovšem rozhodně ne v pražské katedrále. Ad 2. Že rituální obsah rukopisu byl v místě určení živý, vyplývá z jeho charakteru jako výběru zpěvů nebo jejich částí, které podle místních zvyklostí náležely vyšším klerikům. S velkou dávkou jistoty můžeme počítat s tím, že pokud se nějaký prvek do knihy dostal, bylo to proto, že v místě určení skutečně přicházel ke slovu.

Velikonoční nešpory na křesťanském Západě obecně

Pokud jde speciálně o průvod ke křtitelnici (resp. do baptisteria) v rámci velikonočních nešpor, A. King jeho vznik v již minule citovaném dodatku k Liturgies of the Religious Orders vysvětluje převzetím z jerusalémské liturgie, kde poutnice Egerie ve 4. stol. dosvědčuje každodenní průvod po nešporách na místo ukřižování Páně. Podobný každodenní obřad se později objevuje v Miláně, jeho místem se však již stává baptisterium. (Což si přímo říká o výklad, ale bylo by nezodpovědné pokoušet se o něj bez důkladnějšího studia pramenů.) Procesí do baptisteria se etablovalo i v Římě, avšak ne každodenně, nýbrž jen o vybraných svátcích.

Patrně z Říma se velikonoční procesí do baptisteria rozšířila dále po Evropě. V souvislosti s tím nešpory, při nichž se procesí konalo, nabývaly rozmanitých podob. Pro ilustraci dobře poslouží ty, které sebral E. Martene (s. 494nn). Dozvídáme se, že úvodní kyrie často (ale ne všude) doprovázelo slavnostní vstup biskupa. Někde naopak úplně chybí. Zkrácení nešpor na tři žalmy označuje Martene za zvyklost ve středověku prakticky všeobecnou, opět však jsou známa místa, kde se zpívalo vždy všech pět nešporních žalmů. Někde se žalmy zpívají každý se svou antifonou, jinde všechny pod jedinou. Náhradu capitula, hymnu a verše zpěvy graduale a aleluja můžeme označit za nejběžnější konfiguraci, ale i tady zjišťujeme různou praxi: někde chybí graduale, někde se po aleluja zpívá i sekvence. Antifona k Magnificat (ohledně jejíhož výběru v reprodukovaných formulářích nelze vysledovat významnější shodu) se někde třikrát opakuje. Ohledně průvodu panuje široká shoda na zastaveních u křtitelnice a u kříže (zavěšeného v chrámové lodi), ale různé je složení zpěvů k procesí. Někde úplně chybí žalmy a nacházíme místo nich tu sérii zpěvů z graduálu (patrně kvůli značné délce procesí), tu pouze vybrané antifony (snad naopak proto, že trasa procesí na víc nedávala čas). Někde se v průběhu průvodu zpívá jedno nebo dvě další Magnificat - buďto při procesí, nebo při některém zastavení.

Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494nn.

Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9) dosvědčuje úvodní kyrie i tři žalmy pod jednou alelujatickou antifonou.

Durandus Gulielmus: Rationale divinorum officiorum, Neapoli 1859.

Z jeho alegorických výkladů alespoň drobná ukázka těch střízlivějších:

Místo capitula následuje Haec dies, jako v ostatních hodinkách, protože tu není potřeba vyučování, ale jásot ... Místo hymnu následuje Alleluja, což je hymnus příslušející nebešťanům (illorum civium).

(tamtéž, překlad vlastní)

Procesí ke křtitelnici vykládá jako připomínku křtu, přičemž rozvíjí alegorii křtu jako průchodu Izraelitů Rudým mořem, v němž utonuli všichni naši nepřátelé, tj. "neřesti, hříchy a démoni". Dělá se zastavení "u Ukřižovaného, aby mu vzdali díky, protože on je to, kdo křtí ... a na kříži se nám dostalo vykoupení našich duší." Textovou látku procesí příliš nekomentuje, kromě toho, že dosvědčuje žalmy Laudate, pueri a In exitu na cestě ke křtitelnici a zpět. Cenná může být poznámka, že se procesí účastnil lid, "zvlášť muži a zvlášť ženy".

Další osud velikonočních nešpor v římském ritu již dobře známe: jednotný tridentský breviář byl založen na breviáři římské kurie, sestaveném pro ne-katedrální a ne-farní kontext (tj. kostel bez křtitelnice). Průvod ke křtitelnici tu tedy nenajdeme. Ze strukturních zvláštností velikonočních nešpor zachovává pouze to, že capitulum, hymnus a verš nahrazuje (jen) "antifona" Haec dies - co do textové i hudební materie vlastně osamocené responsum stejnojmenného graduale. Starší podoba velikonočních nešpor žila dál v ritech řádů a diecésí, které podržely svůj předtridentský breviář: vedle premonstrátů to byli až do liturgické refomy karmelitáni původní observance, do 17. stol. dominikáni; do začátku 20. století diecése lyonská, až do reformy Braga a Rouen (A. King, op. cit.).

Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu velikonoční nešpory dále připodobnila běžné struktuře a antifona Haec dies nahrazuje již jen responsorium po krátkém čtení.

Souhrn

Viděli jsme, že "tzv. křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu" (srov. VPDMC 213) se před přijetím jednotného tridentského breviáře slavily mj. i v Čechách, a to jak ve svatovítské katedrále, tak přinejmenším v některých významnějších farních kostelích. K jejich charakteristickým prvkům patří úvodní kyrie, zkrácení psalmodie na tři žalmy, graduale a aleluja na místě capitula, hymnu a verše. Po Magnificat orací končí vlastní nešpory a následuje procesí se zastavením u křtitelnice u kříže (rubriky pražského breviáře mluví o zastavení in medio ecclesiae, ale obsahově jde o zastavení u kříže a můžeme předpokládat, že šlo skutečně o místo, kde byl v chrámové lodi kříž zavěšen) a nakonec zpět v chóru. Jako zpěvy k procesí se zpívají zbylé dva nešporní žalmy. Jednotlivá zastavení jsou ve formátu komemorace: skládají se z antifony (ta při zastavení u kříže ovšem chybí), verše a orace.

Seriál uzavře čtvrtý článek, v němž se pustím na tenký led a pokusím se navrhnout, jak by se, v souladu s ustanovením Paschalis sollemnitatis 98, mohly "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu," na území pražské církevní provincie obnovit a slavit v dnešní době.

III. ročník konference Hudba v katedrále

V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin v národním jazyce výraznější spojitost. Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí - a očekávání nebylo zklamáno. (Program)

Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí. To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.

Oficium v Sept-Fons

Organizátoři konference na samý začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém opatství Sept-Fons. Jak že to souvisí s tématem konference?

V letech bouřlivého reformování liturgie v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové, s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let vystřídalo několik různých typů nápěvů. Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia. Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný. ("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky. Latina je pro naši komunitu mimo dosah.") Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" - a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu. Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným klášterem právě opatství Sept-Fons.

Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře. Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech, který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického liturgického zpěvu v národním jazyce), měli v Německu o desítky let dříve.

Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše - upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik nést melisma); vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...

Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších (přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich" po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena). Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým, kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor - že totiž formy gregoriánského chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou - jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní Olejníkovými životopisci. (Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)

[EDIT 16.12.2015] Ještě jeden moment chci zmínit. Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích, ale platí to obecně: Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce skládat nechtějí: jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních forem nepovažují za práci hodnou umělce.

Oficium na okraji dalších příspěvků

Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl, ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat. Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.

Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil, že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu, ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu" potkáme např. v předkoncilním commune confessoris pontificis - viz antifonu k nešporám o učitelích církve O Doctor óptime, AR1912 s. [47] (gregobase).

Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních dnů. David Eben představil v širším záběru adventní liturgii adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů. Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů ("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně") nebo liturgie slavnosti Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.

Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek, když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že "antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor. "Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony ze zbožnosti!"

Původ rorátů

Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl následující laickou syntézu:

Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše, s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu. Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii, která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní formulář začínající introitem Roráte, coeli, désuper. V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní slavení votivních mší časně ráno.

Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.

Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí, když (1) původně sobotní mariánská votivní mše v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny. V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár, až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.

Pokud jde o texty, panovala v klasickém období velká tvořivost a "někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali, aby, umí-li, napsal pro ně něco nového"; "každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující texty podle chuti upravoval," takže máme značné množství variant.

Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce, roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících literátských bratrstev - jako jediná památka svého druhu integrovány do katolického liturgického života. Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží, dokazují opakované obhajoby této praxe.

Nešpory na závěr

Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami, za osobního předsednictví pana arcibiskupa. Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální (noty) a o zpěv se postarala katedrální chorální schola. To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy, ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.

Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu. Oba mají v katedrále pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor, a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo. Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů byl velmi nerovnoměrný. Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru: doprovod na velkých varhanách neumožnil dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické kaši.

Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný Messiaen. (Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát Apparition de l'église éternelle než v pražské katedrále?!)

Dva důležité prameny on-line

V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu nečekal:

Breviarium Pragense (Norimberk 1502) je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie. Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly. Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje (stále ještě nedokončená) diplomová práce. Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného v jednom z předchozích článků.

Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou (a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný: světlo světa spatřily latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria. Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi. Snad ale je jistá naděje, že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.