štítek Praha:

Nešpory s žehnáním adventního věnce

7.11.2023 22:24 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020 z kaple pražského kněžského semináře. Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být dlouholetý standard slavnostnějších nešpor (hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy, antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska příliš zajímavé. Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů. V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.

Lucernarium

Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům, zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas, zapaluje svíčky na oltáři. Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu) známe z příležitostí, kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám u Všech svatých.

My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách, do nichž bylo jako jeden ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo určitý náboženský přesah. Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím, ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti, ani liturgických předpisů.

Žehnání

Obřad žehnání adventního věnce je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha. Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají Ejhle, Hospodin přijde s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle zpívá přede mší v době adventní.

Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii byla odbyta recto tono. Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.

V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu a k Magnificat), ale je příznačné, že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát z Mariina chvalozpěvu.

Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu takového řešení, protože souhlasím, že ono "jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním" se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých, podle liturgické funkce). Pochybnější je splnění podmínky "pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí", protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.

Obřad podle benedikcionálu

Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly do českého vydání benedikcionálu přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském. (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.) Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným, než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu. Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:

  • (volitelně vhodný adventní zpěv)
  • znamení kříže
  • liturgický pozdrav
  • úvodní proslov
  • krátké čtení
  • (volitelně minikázání)
  • žehnací modlitba
  • (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
  • zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
  • (volitelně okouření věnce kadidlem)
  • Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)

Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické pro velkou část výstupů liturgické reformy. V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení, avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí, tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor po biblickém čtení. Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů, v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).

[EDIT 11. 11. 2023] Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.

To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor, tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako spíše netypické. Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje, že až tehdy začíná první adventní týden, zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami (srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40) a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku nešpor již bylo uvedené do provozu.

[EDIT 11. 11. 2023] I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.

Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli jednání, které jsem interpretoval jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout, že obřad žehnání adventního věnce před nešporami také lze číst jako svého druhu lucernarium: slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou. Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách, které jsme dosud měli možnost zdokumentovat. (Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)

Nešpory u sv. Ludmily na Vinohradech, Noc kostelů 2011

10.6.2023 13:12 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V archivu České televize jsem narazil na záznam nešpor z Noci kostelů 2011 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech: On-line: Noc kostelů (ČT24, 27. 5. 2011). Jde o zpívané nešpory jednoduchého formátu: zpíval se hymnus (z červeného hymnáře), žalmy, kantika (všechno na chorální nápěv II.D), responsorium (na týž žalmový nápěv) a na závěr Regina coeli. Všechny ostatní prvky recitované, přičemž přednášení sólových textů kompletně obstaral klérus v presbytáři a jako sólové texty byly pojaty i antifony.

Na recitované antifony nejsem zvyklý a těžce je nesu; antifony recitované sólově předsedajícím (před žalmem i po něm) pak ten pociťovaný nedostatek náležité formy dále zesilují. "Když už se antifony přednášejí sólově, nic přeci nebrání tomu je zpívat!" všechno ve mně křičí. Když se antifony recitují nebo zpívají na jednom tónu, tak hlavně z ohledu na účast lidu.

Teze: když se lid účastní zpěvu hymnu, žalmů, kantik a responsoria, je přípustné a vhodné alespoň u antifony k evangelnímu kantiku, v níž se obvykle koncentrují témata dne, dát přednost slavnostnosti a plnosti formy před lidovým zpěvem a nechat ji zazpívat kantora nebo scholu na její vlastní nápěv. (Srov. Dobszay L.: The Bugnini-Liturgy and the Reform of the Reform, Front Royal 2003, s. 83.)

Ale pak si uvědomím, že záznam je přes deset let starý a zkraje léta 2011 bylo ještě všechno jinak. Pro české antifony feriálních nešpor (v daném případě navíc velikonočních) nápěvy ještě neexistovaly žádné. Já jsem tou dobou pro dobu velikonoční měl a na rané verzi tohoto webu nabízel jenom responsoria, začínal jsem pracovat na první verzi antifon ze žaltáře. V úvahu by přicházely leda antifony latinské, podle tou dobou ještě platného Ordo cantus officii z r. 1983. ... Zkrátka ty jednoduché zpívané nešpory byly co do repertoáru skoro nejlepší české zpívané nešpory, jaké se v létě 2011 daly ve všední den provést, aniž by se jejich organizátor jal sám skládat chybějící nápěvy.

"Synoda" o synodalitě - začátek evropského kontinentálního shromáždění v Praze

6.2.2023 19:30 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Ve dnech 5.-12. 2. se v Praze v hotelu Pyramida koná evropské kontinentální shromáždění tkzv. synody o synodalitě. Zveřejněný program ohlašoval na první den večer mši s nešporami ve strahovské basilice a na první jednací den mši s ranními chválami v konferenčním sále. I další dny budou zarámovány mší a společnou modlitbou, ale už ne modlitbou liturgickou, takže to, co je pro úzkou zájmovou oblast tohoto blogu relevantní, je dneškem hotovo. (Dva dny s laudami a nešporomší jsou naplánovány i na závěr biskupské fáze setkání. Bude-li z nich stream a bude-li se zdát užitečné něco k nim napsat, bude jim věnován samostatný článek.)

Napsal jsem tu před pár lety, že "kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část denní modlitby církve." Je potěšitelné, že organizátoři probíhajícího kontinentálního shromáždění zřejmě tento názor sdílejí. V tomto případě je ovšem namístě podezření, že liturgie hodin za své zařazení do programu vděčí ne svému docenění jakožto "modlitby celého Božího lidu" (Laudis canticum 2) nebo prostě jako standardní formy společné liturgické modlitby římské církve, ale tomu, že se shromáždění účastní desítky biskupů, kněží a zasvěcených osob, pro něž je liturgie hodin pevnou součástí života jako stavovská povinnost.

Mše s nešporami v neděli 5. 2.

(záznam zde)

Když program sjezdu úvodní mši situoval do strahovské basiliky, dávalo to důvodnou naději na liturgii s náležitou dávkou péče o kvalitu liturgické hudby, a dost možná nejkvalitnější liturgii celého týdne. S touto nadějí jsem tedy stream z ní vyhlížel.

Když předlouhý vstupní průvod bezpočtu biskupů a kněží dosáhl svého cíle a celebrant políbil oltář, utichly strahovské varhany a (bez Deus in adiutorium) větší a dobře nazvučená schóla premonstrátů uprostřed chóru spustila hymnus Lucis Creator optime. Následoval úvodní liturgický pozdrav, přivítání od pana opata, a po něm (jelikož se slavily nešpory spojené se mší podle VPDMC 96) psalmodie, celá latinsky, celá na chorální nápěv VIII.G a s recitovanými antifonami. To je samozřejmě o mnoho nižší standard, než je v posledních letech na Strahově obvyklý všednodenní. Patrně šlo o to, použitím jediného notoricky známého nápěvu udělat psalmodii co možná široce přístupnou lidovému zpěvu. Pevně daný nápěv psalmodie pak vyloučil možnost použít standardní chorální antifony.

V tomto směru jsem partyzán a než se vzdát prokomponovaných antifon, prostě bych všechny tři k určenému nápěvu psalmodie opatřil neogregoriánskými nápěvy, v tomto případě se srdcem o to lehčím, že nejde o tradiční texty.

Zvláštní zmínku si zaslouží řešení kantika podle Zj 19. To nebylo zpíváno responsoriálně, ale text v té podobě, kterou rubriky dovolují pro slavení bez zpěvu (jen jedno aleluja na začátku a konci každého verše) byl odzpíván na stejný chorální nápěv jako žalmy před ním.

Mše pokračovala podle svého pořádku vstupní modlitbou (latinsky, recitovaná, stejně i všechny další euchologické texty) a chorálním Gloria s varhanním doprovodem (stejně pak i další zpěvy mešního ordinaria, až na recitované krédo). Čtení se četla v různých světových jazycích, žalm zpívala premonstrátská schóla na chorální nápěv německy s latinskou antifonou (In mandatis eius cupit nimis).

To je, mimochodem, starobylá antifona z oficia, ze žaltáře, z nedělních nešpor, odkud ji z ne zcela zjevných důvodů vyštípala breviářová reforma Pia X. Snad kvůli nechuti k antifonám, jejichž text netvoří ucelenou výpověď. O 70 let později jí ovšem zjednalo spravedlnost Ordo cantus officii (a ani jeho druhé typické vydání na tom nic nezměnilo), takže se při latinském chorálním oficiu opět zpívá, a to ve druhých nešporách neděle 4. týdne žaltáře (Antiphonale Romanum II, s. 490).

Aleluja před evangeliem zpívali premonstráti plnohodnotné chorální, stejně tak později ofertorium. Jako bohaté melismatické zpěvy, kde se nepočítá s lidovým zpěvem, byly bez doprovodu.

Při mších s mezinárodní účastí je dosti běžné při přímluvách vystřídat různé jazyky účastníků. Tak tomu bylo i zde, ale naprosto netypicky je nečetli rodilí mluvčí dotyčných jazyků, nýbrž všechny jeden (český) jáhen.

K přijímání premonstrátská schola zpívala jednoduchou českou eucharistickou píseň. Po přijímání pak chorální antifonu k Magnificat a kantikum samo v jakémsi hodně zdobném polyfonním zpracování. V rámci nešpor spojených se mší, kde Magnificat není zdaleka tak významným vrcholem bohoslužby - resp. spíš vůbec není vrcholem, ale zdržujícím elementem fáze, kdy bohoslužba již vrcholu dosáhla a spěje k závěru - mi to nepřišlo úplně vhodné. Předlouhé polyfonní Magnificat je ideální pro samostatně slavené nešpory většího svátku (kde mj. poskytne žádoucí dostatek času na okouření oltáře a lidu). Na konci mše, která sežrala nešpory, už je únavné.

Po postcommuniu a biskupském požehnání se za zpěvu Salve Regina předlouhý liturgický průvod vydal na zpáteční cestu a internetový pozorovatel mohl uzavřít, že ono "gregoriánskému chorálu patří při liturgických úkonech čelné místo" (SC 116) ve své bezmála ideální podobě může vypadat nějak takhle - totiž jako vyvážená kombinace chorálu přístupného lidovému zpěvu, náročnějšího chorálu kvalitně interpretovaného specialisty a stylově sourodého nechorálního koření. K dokonalosti tomu chyběly v podstatě už jen zpívané předsednické dialogy a preface.

Mše s ranními chválami v pondělí 6. 2.

(záznam zde)

Ohlášený program byl dodržen jen zpola, a to (nepříliš překvapivě) v tom ohledu, že se konala jen samotná mše bez ranních chval. Formát byl v hrubých rysech podobný jako včera - předsednické texty euchologického rázu latinsky, čtení a přímluvy v různých jazycích; ordinarium (sanctus, Agnus Dei) na jednoduché chorální nápěvy s varhanním doprovodem, s výjimkou (latinsky recitovaného tropovaného) kyrie. Žalm recitovaný (anglicky, s latinskou odpovědí Magnificat anima mea Dominum), před evangeliem zpívané aleluja 2 z Jubilate Deo s anglicky recitovaným veršem.

Ke vstupu se zpíval svatodušní hymnus Veni, Creator Spiritus, ostatní zpěvy mešního propria byly odbyty zpěvy z Taizé, resp. kolovrátkovitým varhanním doprovodem zpěvů z Taizé, ke kterému tu a tam někdo možná i zpíval (k přípravě darů Ubi caritas, k přijímání Bless the Lord my soul, po požehnání Magnificat anima mea Dominum). Varhanní doprovod byl celkově dosti hrubý (čistota hry, občas divné harmonie), což se ve spojení s kvalitou nástroje (pravděpodobně elektronického) a zvoleným repertoárem (zpěvy z Taizé zpívané kolovrátkovitě s varhanním doprovodem jsou tristní i když je lid s nadšením zpívá, tím spíše pak, když ne; očekávat lidový zpěv od mezinárodního shromáždění je pošetilé) spojilo ve mši po hudební stránce opravdu chudobnou. Myslel bych si, že česká církev má na to, pohostit vážené hosty z celé Evropy lépe. Malá liturgická schóla by stačila na to, aby se ta žalostná mše proměnila ve mši jednoduchou, ale důstojnou.

Změna řádu křestních nešpor na Strahově

13.5.2022 22:52 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Liturgie.cz zve tuto neděli na křestní nešpory na Strahov. To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem si snad poprvé za dvouletou éru streamovaných bohoslužeb jedny nedávné křestní nešpory pustil ze záznamu - a byl jsem zmaten. Takhle je neznám!

K tomu, jak je znám, viz popsání křestních nešpor osobně navštívených v roce 2017, článek s převyprávěním jejich uspořádání podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis (1988), nebo článek P. Suchána na webu liturgie.cz (liturgie.cz u článků neuvádí data zveřejnění, ale my si pamatujeme, že tenhle je z roku 2019).

Na okraj budiž poznamenáno, že to, že se v posledních letech křestní nešpory slaví o všech velikonočních nedělích. je podle všeho také změna relativně nedávného data. Jejich tradiční dobou je velikonoční oktáv, a pokud mě paměť neklame, v dobách, kdy jsem na KTF UK měl některé premonstráty za spolužáky a později jsem pár let na území strahovské farnosti bydlel, mimo velikonoční oktáv v strahovské kanonii křestních nešpor nebývalo.

Ve snaze dobrat se toho, co se v poslední době u premonstrátů s křestními nešporami dělo, jsem dohledal všechny dostupné záznamy:

Záznamy z roku 2020 ještě ukazují premonstrátské křestní nešpory víceméně tak, jak jsem na ně byl zvyklý, ale od Velikonoc 2021 se již slaví podle nového pořádku. Pravděpodobné vysvětlení této liturgické reformy nabízí poznámka o velikonočních nešporách v řádovém direktáři, která jako na alternativu ke známému Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis odkazuje na Vesperale Praemonstratense – Supplementum, chorální knihu vydanou v roce 2019 a nejspíš obsahující nový, od Thesauru odlišný řád křestních nešpor. Snad bude možné dohledat informace, co redaktory suplementu k reformě uspořádání křestních nešpor vedlo, ale prozatím se na její výsledek podívejme pohledem nezatíženým znalostí autorských vysvětlivek.

Nová struktura

  1. v chóru:
    • Kyrie eleison (při vstupním průvodu)
    • pozdrav Dominus vobiscum s obvyklou odpovědí (krajně neobvyklé ovšem je, že po něm nenásleduje žádný další předsednický řečový akt, ale kantor intonuje antifonu)
    • alelujatická antifona (na nápěv antifony Dixit Dominus z nedělních nešpor), pod ní dva žalmy (o velikonoční neděli 2021 se pod ní zpívalo i novozákonní kantikum, ale od této praxe bylo záhy upuštěno); výběr žalmů nekopíruje pokoncilní breviář, ale pokaždé se zpívají žalmy 110 a 111
    • kantikum podle Zj 19 (bez antifony)
    • graduale Haec dies (úplné graduale s veršem) a aleluja, ale je možné narazit i na záznamy, kde oba zpěvy nahrazuje (snad z ohledu na lidový zpěv?) obyčejné velikonoční responsorium; mimo velikonoční oktáv se někdy čte krátké čtení, po němž se zpívá aleluja
    • Magnificat se svou antifonou (někdy s okuřováním oltáře - konkrétně starého hlavního oltáře, který je z chóru lépe přístupný a lépe vidět)
    • orace
    • V. Procedamus ad fontem aquae vivae. R. In nomine Christi. Amen.
  2. průvod ke křtitelnici: alelujatická antifona (na nápěv antifony Nos qui vivimus z nedělních nešpor) s žalmem 114; antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele se ubírá do křestní kaple
  3. u křtitelnice:
    • hymnus Ad coenam Agni providi
    • epištola (delší čtení z novozákonních listů, zásadně včetně titulu a závěru jako při mši)
    • kázání
    • antifona Vidi aquam (s veršem žalmu, ale opakování antifony po verši jen podle potřeby paralelních akcí), někdy okuřování křtitelnice, vždy kropení přítomných křestní vodou
    • orace
  4. průvod ke kříži: alelujatická antifona (opět ta na nápěv Nos qui vivimus) s žalmem 113; antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele se ubírá do oltářního prostoru, ke kříži, který stojí mezi oltářem a chórem
  5. u kříže:
    • aleluja Dicite in gentibus
    • orace
  6. průvod do chóru: antifona Christus resurgens (bez verše Dicant nunc Iudaei - k němu viz starší článek) nebo jiný zpěv, procesí se vrací do chóru
  7. v chóru:
    • přímluvy z breviáře, Otčenáš
    • orace
    • požehnání
    • Benedicamus Domino

Popsaná struktura není zachovávána rigidně, jednotlivá slavení vykazují určitou míru variability, jak je na příslušných místech již poznamenáno, nakolik se mi podařilo jednotlivé varianty podchytit. Často úplně odpadá jeden ze dvou průvodů po návštěvě křtitelnice a po jediném průvodu "od křtitelnice zpět" se, buďto u kříže, nebo v chóru, odbývá obvyklý závěr nešpor.

Srovnání

Při srovnání s křestními nešporami, jak byly obvyklé v dřívějších letech, a s jejich podobou podle nejstarších premonstrátských ordinářů, je zřejmé, že nové uspořádání není rekonstrukcí nějaké historické podoby liturgie, ale je výsledkem nového promyšlení toho, jak co nejvhodněji integrovat rituální materiál křestních nešpor do rámce pokoncilního oficia, k němuž se hlásí řadou charakteristických prvků (novozákonní kantikum jako součást psalmodie; hymnus, který se ve velikonočním oktávu ve většině ritů - včetně premonstrátského - vynechával; závěr nešpor s přímluvami a modlitbou Páně).

Se schématem podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis má nové schéma totožný začátek (zpěv Kyrie eleison) a konec (přímluvy, modlitba Páně a orace), i to, že se odbývají v chóru. Podle obou schémat se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu", a to dokonce za žalmů částečně shodných (žalm 114 zůstává i v novém schématu přiřazen průvodu ke křtitelnici), ale zásadní rozdíl je v poměru těchto žalmů k nešporní psalmodii. Thesaurus zachovává velkou část struktury velikonočních nešpor, jen několik prvků přidává, s ohledem na ně přesouvá krátké čtení a hymnus, druhý žalm a novozákonní kantikum nechává zpívat během procesí a mezi ně vkládá obřady u křtitelnice. Nové schéma se přibližuje středověkým vzorům v tom, že v chóru nechává zpívat jaksi "celou tradiční podstatu nešpor" (trojdílná psalmodie, mimořádné velikonoční zpěvy po ní, Magnificat, orace) a pro průvody ke křtitelnici a zpět přidává dva další žalmy. Protože tvůrcům záleželo na tom, aby žalm 114 "Když vytáhl Izrael z Egypta", který normálně je druhým žalmem pokoncilních velikonočních nešpor, byl zpíván k průvodu, byl v nešporní psalmodii nahrazen žalmem 111.

Ve středověku se o nedělních nešporách zpívaly žalmy 110-114 v číselném pořadí, přičemž o křestních nešporách se žalmy 113 a 114 vyňaly z nešporní psalmodie a zpívaly se - v tomto pořadí - k průvodu. V novém premonstrátském pořádku se nešporní psalmodie skládá ze žalmů 110, 111 a kantika podle Zj 19, k průvodu pak se zpívají žalmy 114 a 113 - pořadí je obrácené snad proto, že se pánům řeholníkům během let slavení podle Thesauru zalíbilo, jak se při vycházení z chóru zpívá o vycházení z Egypta. :)

Hymnus Ad coenam Agni providi se nově zpívá u křtitelnice. (První sloka zmínkou o přechodu Rudým mořem jaksi navazuje na bezprostředně předcházející žalm 114.) V rámci návštěvy křtitelnice je zachováno dlouhé biblické čtení (pokoncilní inovace), ale zatímco v éře Thesauru se na Strahově čítávalo evangelium (dokument to výslovně nepředepisuje, mluví obecně o "čtení z křestních obřadů"), nově se čtení bere z novozákonních listů, což se zdá být více v souladu s tradicí římského oficia.

Významnou změnou oproti Thesauru je zavedení zastavení u kříže s příslušným zpěvem a orací. I když jsme viděli, že v praxi není realizováno vždy a zůstává jakýmsi volitelným prvkem, je to hodnotný tradiční element, který v dřívějším uspořádání chyběl úplně.

Závěrem

Nový řád premonstrátských křestních nešpor hodnotím veskrze kladně. Popravdě mi vzal trochu vody z mlýna - v reakci na pozvánku "při samotných nešporách prožít, co pro nás znamená, že jsme byli křtem provedeni ze smrti k životu" jsem plánoval napsat kritický článek o křestních nešporách míjejících kříž - a v něm jeden z důležitých (a tradičně v křestních nešporách připomínaných) aspektů toho, co to znamená být pokřtěni. Když jsem se pustil do jeho přípravy, ukázalo se, že na Strahově už jsou o krok dál a zastavení u kříže je do křestních nešpor (alespoň někdy) začleněno.

Jako krok správným směrem hodnotím i obnovení integrity nešporní psalmodie, resp. změnu způsobu, jak je do nešpor integrován průvod "za zpěvu žalmů ... ke křestnímu pramenu". Výsledek je (při zachování typicky pokoncilních prvků) bližší středověkým předlohám a působí uceleněji.

A tím samým je o nemalý kus bližší i mému návrhu, jak v českých nepremonstrátských farnostech slavit křestní nešpory navazující na předtridentskou liturgickou tradici pražské arcidiecése.

Ze streamů Velikonoc 2021

14.4.2022 21:45 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Jestliže první pandemický rok byl ve znamení rychlého rozvoje přímých přenosů bohoslužeb, na druhé Velikonoce slavené v podmínkách epidemiologických omezení už byli všechni připraveni a ani liturgie hodin nepřišla zkrátka (srov. první pandemické Velikonoce 2020). Materiál pro článek jsem začal sbírat velmi záhy, ale jeho zpracování jsem vytrvale odkládal, až se překulil celý rok a další Velikonoce jsou doslova za dveřmi. Přijde mi ale užitečné mít loňské Velikonoce podchycené, a tak článek vydávám i s takto obludným zpožděním.

O víkendu kolem 4. neděle postní se v římském Nepomucenu konala duchovní obnova a při té příležitosti vznikl záznam prvních (v italštině) i druhých nedělních nešpor. První nešpory docela dobře odpovídají tomu, co si představíme jako obsah pojmu "slavnostní nešpory" v podmínkách instituce, kde se vzdělává výkvět kněžstva - jsou to nešpory kompletně zpívané, s asistencí a varhanním doprovodem. Což na druhou stranu neznamená, že by možnosti slavnostnosti byly vyčerpány - po stránce ceremonií chybí okuřování oltáře, po stránce hudební postrádám zejm. prokomponované antifony.

Naproti tomu druhé nešpory z kaple sester jsou o mnoho skromnější a divák zvenčí se ptá, co je na nich vlastně (jak hrdě hlásá titulek videa) slavnostního. Zpívaný je jen hymnus a Magnificat. Právě mně neznámý nápěv Magnificat o čtyřech kadencích je prvkem, který snad může stát za pozornost.

V rámci obřadů Svatého týdne ze Stodůlek dostalo oficium opravdu velkorysý prostor, částečně zpívané jsou ovšem jen ranní chvály obou nedělí. Ranní chvály Květné neděle otevírá hymnus z červeného hymnáře. Pro responsorium je zvolen vhodný Korejsův žalmový nápěv, Benedictus se zpívá na chorální II.D. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání pak začínají "hymnem" pro změnu ze zeleného hymnáře, totiž písní Zazpívej, církvi, píseň chval,

Překlad písně O filii et filiae nepovažuji pro použití jako hymnus v denní modlitbě církve za příliš vhodný, a to ani po stránce formální, ani po obsahové (refrén, nepřiměřená délka; charakter naprosto nehymnický, vposledku jde o prosté převyprávění příběhu Zmrtvýchvstání). Můžeme si všimnout, že i když zelený hymnář píseň z Kancionálu přejímá beze změn, při zaznamenaném provedení určité úpravy provedeny jsou: opakování refrénu mezi slokami je vynecháno, na Bílou neděli je píseň navíc na konci zkrácena o řadu strof.

antifona Toto je den je opět na Korejsův žalmový nápěv, přičemž ji předzpívá sólista a celé shromáždění (alespoň teoreticky) opakuje. Benedictus na stejný chorální nápěv jako o Květné neděli. Velice podobný je pak i hudební tvar ranních chval neděle v oktávu, akorát tam dojde na velikonoční responsorium zpívané na tradiční chorální nápěv.

Ranní chvály Bílé soboty z komunity Chemin-Neuf v Horoměřicích jsou typickým výrazem její specifické tradice - s extrémně volným vztahem k liturgickým knihám ("možná ranní chvály, ale rozhodně ne ty z vašeho breviáře"), se zvláštním rázem zpěvů (nevím, jestli je daný přenesením nápěvů z Francie na české texty, nebo hudebním cítěním domácích hudebníků z okruhu komunity), a ovšem i s notoricky poněkud přehnaným optimismem ohledně toho, co ještě dané shromáždění dokáže vkusně zazpívat.

Ranní chvály Bílé soboty z kostela Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu mají zpívaný hymnus, antifonu po krátkém čtení a Benedictus, všechno v Olejníkově zhudebnění. Hymnus velmi umně zpívá smíšený sbor. To, že sbor dále již nepřijde ke slovu a oba zbylé zpěvy přednese sólově kantor od ambónu, ovšem budí podezření, jestli v případě hymnu nešlo (místo živého sboru) o reprodukci nahrávky.

Ranní chvály Bílé soboty z Ostravy-Třebovic jsou kompletně zpívané mužskou schólou. První tóny (hymnus) slibují provedení Olejníkova zhudebnění z Velikonočního graduálu, to ale ve skutečnosti pokračuje první antifonou ranních chval až od 22. minuty - po přezpívání kompletní modlitby se čtením! Co ta je zač? Zní to jako Olejník, ale ve Velikonočním graduálu jsou opravdu jen ranní chvály, a o modlitbě se čtením nic neví ani Vavrečkův katalog Olejníkova díla, který jinak zaznamenává řadu děl složených pro konkrétní instituce a nikdy nepublikovaných. Že by takový důležitý/upotřebitelný kus, jako je modlitba se čtením Bílé soboty, Vavrečkovi utekl, je spíš nepravděpodobné. Tedy snad antifony pro modlitbu se čtením (viz časy 2:42, 5:10, 8:09) někdo dokomponoval, napodobuje Olejníkův hudební jazyk? (Jde právě jen o antifony - veršík i obě responsoria jsou odbyty žalmovým nápěvem.)

Strahovský klášter vysílal temné hodinky a křestní nešpory (u premonstrátů známé též jako "chodicí nešpory") neděle Zmrtvýchvstání (srov. též starší článek), ve formátu tam od prvního lockdownu, resp. od počátku streamovaných bohoslužeb, obvyklém: zpěvy s vlastními nápěvy latinsky podle premonstrátských chorálních knih, ostatní texty česky.

Ohledně úprav struktury temných hodinek (slavených v rámci pokoncilního oficia), jako je mj. vynechání invitatoria, hymnu a doxologií žalmů, se zdá vhodné zdůraznit, že jde o úpravy v rámci partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu, které v mezích všeobecně platných liturgických předpisů dovoleny nejsou.

Kratinký sestřih z velikonoční vigilie (v podobě z doby před r. 1955) ve Vyšším Brodu zahrnuje kompletní mininešpůrky (sestávající jen ze Žalmu 117 a Magnificat s antifonami), kterými se po dlouhá staletí až do piánské reformy Svatého týdne končila mše Veliké noci.


I když to není ani z Velikonoc, ani ze slavení denní modlitby církve, na závěr přidávám odkaz na hezký kousek, na který jsem narazil při vyhledávání materiálu pro tento článek: Do rukou tvých, písnička na motivy responsoria z kompletáře od sr. Zdeňky Kůsové FMA. Za mě by byla snad i hodná schválení, aby se směla zcela legálně zpívat i přímo na místě onoho responsoria (VPDMC 49), i když nemá jeho přísnou formu.

Nešpory ze starokatolické katedrály sv. Vavřince (Noc kostelů 2020)

30.5.2021 17:55 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Až s ročním zpožděním jsem narazil na záznam nešpor, který vznikl u příležitosti loňské Noci kostelů (pátek 12. 6. 2020) ve starokatolické katedrále sv. Vavřince v Praze, a nedá mi to, abych mu nevěnoval pár řádek.

Starokatolická církev v ČR nemá závaznou formu liturgie hodin, a když se ve starokatolických kruzích na tomto poli něco podniká, jde o výpůjčky ze spřízněných liturgických tradic, případně o liturgickou tvořivost ad hoc. Tak liturgický kalendář na oficiálním webu církve odkazuje na římskokatolický internetový breviář; starokatolické společenství kolem pražské rotundy sv. Máří Magdalény v nedávné době několik let pravidelně zpívávalo nešpory tu anglikánské, tu různé doma uvařené; ... zkrátka co do obsahu i struktury se u starokatolíků lze nadát ledasčeho a o to zajímavější bude na nešpory ze starokatolické katedrály si posvítit.

Struktura

  • 2:50 úvodní verš (Bože, shlédni a pomoz)
  • 3:27 1. antifona a žalm
  • 7:51 2. antifona a žalm
  • 12:25 3. antifona a žalm
  • 17:15 4. antifona a žalm
  • 21:09 5. antifona a žalm
  • 24:56 kapitulum
  • 25:30 hymnus
  • 27:05 veršík (jednoduchý nápěv)
  • 27:19 Magnificat
  • 30:51 kyrie
  • 31:10 přímluvy
  • 33:21 otčenáš
  • 34:00 orace
  • 34:25 Dobrořečme Pánu; požehnání; Jděte ve jménu Páně

Nešpory začínající psalmodií (nikoli hymnem), která sestává z pěti žalmů - základní osnova zjevně sleduje předkoncilní římské (resp. obecně sekulární, ne-mnišské) nešpory. Po Magnificat následující kyrie a otčenáš jsou ovšem prvky v daném období specifické naopak pro oficium mnišské. Dlouhé přímluvy vložené mezi nimi pak můžeme bezpečně považovat za prvek převzatý z pokoncilního římského oficia, i když autor či autoři by možná nárokovali návaznost na mnohem starší etapy historického vývoje.

Podivný je způsob, jak se zachází s antifonami k žalmům: před žalmem vždy celou antifonu předzpívá kantor, lid zopakuje, a po žalmu se již antifona nezpívá a rovnou se začíná antifona žalmu následujícího. Toto uspořádání je legální v pokoncilním římském oficiu (VPDMC 123), ale je naprosto netradiční. Po větší část dějin západního oficia se před žalmem z antifony zpíval jen začátek, jen o větších svátcích antifona celá. Vždy se však celá antifona zpívala po žalmu. Zpívat antifonu jen před žalmem je dříve nevídaná pokoncilní novota, a to novota nešťastná, jejíž zavádění v praxi veřejně slavené liturgie hodin rozhodně nedoporučujeme.

Texty a nápěvy

Celé nešpory jsou slaveny v češtině. Tomu, kdo má dostatečně nazpívané předkoncilní oficium, ovšem nedá moc práce všimnout si (povědomé nápěvy a texty antifon mě prostě trkly), že většina textů i nápěvů pochází právě odtud - jde o páteční feriální nešpory (viz je v Antiphonale Romanum 1912, s. 155nn). Co je trochu pikantní: páteční feriální nešpory v té podobě, jakou jim dala velká breviářová reforma Pia X. v r. 1911. Tedy žádné starokatolické "semper et ubique", ale produkt prvního opravdu radikálního zásahu suverénní papežské moci do samých základů uspořádání římské liturgie. (Srov. texty pátečních nešpor před touto reformou např. v řezenském Vesperale Romanum z r. 1882.)

Antifony jsou zjevně vlastní překlad speciálně pro tuto příležitost, resp. pro potřeby zpívání na co možná nejdoslovněji převzaté nápěvy latinských předloh. Jde tak o překlady po stránce slovosledu a formulací značně otrocké a jazykově často nepříliš elegantní. (A v tomto podobné nejstarší vrstvě staročeských chorálních zpěvů.)

[EDIT 23. 10. 2022] Texty a zpěvy byly vzaty ze sešitu pro slavení liturgie hodin na setkáních evangelické liturgické iniciativy Coena (viz tam páteční nešpory, s. 36-47). Nejde o příležitostnou tvorbu lidí z okruhu starokatolické katedrální farnosti, jak jsem se v době psaní článku domníval.

Za zmínku stojí, že psalmodie dané hodinky je dosti bohatá na verše, které v pokoncilním breviáři nenajdeme, protože byly "z určité psychologické nesnáze" vypuštěny (VPDMC 131). Starokatolíci nejen že se "kletebných veršů" nebojí, ale neostýchají se je prezentovat dokonce široké veřejnosti v rámci Noci kostelů! Na jejich místě bych asi neodolal, abych to patřičně nerozmázl v rámci mezikonfesní polemiky.

Níže je (oproti zde jinak běžným konvencím) jako primární uvedeno číslování žalmů septuagintní, souhlasící s výše odkazovanými liturgickými knihami, a v závorkách číslování podle hebrejské bible, užívané jako primární v Denní modlitbě církve.

  • Žalm 138 (139) I
  • Žalm 138 (139) II - v DMC jsou vypuštěny vv. 19-22 - viz nešpory středy 4. týdne
  • Žalm 139 (140) - v DMC vypuštěny verše 10-12 - viz modlitbu uprostřed dne v pátek 4. týdne
  • Žalm 140 (141) - v DMC vypuštěn poslední, desátý verš - viz první nešpory neděle 1. týdne
  • Žalm 141 (142)

Žalmy a kapitulum (ne však veršík) jsou v ekumenickém překladu. Překlad hymnu jsem zatím neidentifikoval - každopádně to není ani ten použitý v Bártově Žaltáři římského breviáře (Dokulil), ani Škrášek.

Závěrečné poznámky

Z více různých signálů se zdá, že zpívané nešpory tohoto formátu nejsou ve starokatolické katedrále obvyklé, ale šlo o víceméně jednorázový podnik, připravený pro ozvláštnění Noci kostelů. Zpěv táhne jediný kantor, za tu silnějšího, tu slabšího přizvukování katedrálního faráře a nějakého ženského hlasu z chrámové lodi. Z různých známek nejistoty je patrné, že interpreti dané texty na dané nápěvy zpívají možná vůbec poprvé. Každopádně to pro ně není starý dobře známý repertoár. V nasazování nápěvů psalmodie často váhá a chybuje i sám kantor, což se zdá nasvědčovat tomu, že se zpívalo z holých textů, bez opory v předem připraveném značkování.

Původně jsem měl v úmyslu napsat ještě něco o uspořádání liturgického prostoru, ale to rozsahem rychle překonalo celý zbytek článku, takže bude rozumnější článek o nešporách z loňské noci kostelů u sv. Vavřince na Petříně zde uzavřít a úvahám o uspořádání liturgického prostoru pro liturgii hodin věnovat (snad v blízké budoucnosti) samostatný příspěvek.

Ke svatovojtěšským nešporám ze Strahova

25.4.2020 01:25 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4. se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem, který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům, ale pochází z "českého národního propria". Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty) spíš z propria českých premonstrátů, ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech (srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi) vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.

To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis, Notitiae 13 (1977), s. 557-558.

Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc. Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat. Jak je asi strahovští řeší? Již víme, že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím, a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou noty pražské katedrální chorální scholy, protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví. Lze se tedy nadát ledasčeho. Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?

České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované (Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)

Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky. Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní. Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat. Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).

Inclite martyr, pastor egrégie, decus Bohemórum, (sancte Adalbérte,) ora pro pópulo tibi devóto, et univérsa sancta civitáte. Allelúia.

Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném) latinském znění národního propria. Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc, a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria, které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch (sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...), oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických) textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus. Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky, najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.

K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv osmého modu. Kde ten se vzal? Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů, ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.). Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých domech zpravidla figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis Montis Sion, Siloensi et Neorisensi"). Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit. S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se v Praze pěstoval chorál: emauzští benediktini totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní provincie.

Snad tedy nějaké prameny diecésní? Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly (dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano). Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný. (Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů na webu praga.inadiutorium.cz.)

Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis, Praha: Francl 1894.

Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865, nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů. (To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino, dodnes recitované v ranních chválách svátku.) Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec) až ke znění nám již známému.

předtridentské znění po přijetí Římského breviáře 1865
Inclite martyr
pontifex egregie
decus Bohemorum
Adalberte
iam angelicis
societate gaudiis
quod seminasti lacrimans
ecce nunc metis ouans
ora pro populo
tibi deuoto
post prosperum huius vite decursum
sempiternum poscendo gaudium
alleluia.
Inclyte Martyr,
Pontifex egregie,
decus Bohemorum
Adalberte:
.
.
.
.
Ora pro populo
tibi devoto,
post prosperum hujus vitae decursum,
sempiternum impetra gaudium,
alleluja.
Inclyte Martyr,
Pastor egrégie,
decus Bohemórum,
sancte Adalbérte:
.
.
.
.
ora pro pópulo
tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte,
allelúja.

Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem, jak se dá celkem předpokládat, dosud nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu. Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol. pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria, jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu praga.inadiutorium.cz. Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází. Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text), za pravděpodobné považuji, že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.

Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu praga.inadiutorium.cz, sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK a v návazném článku v časopise Hudební věda:

Zpívaná liturgie hodin ve streamech posledních dnů

13.4.2020 01:05 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Svatý týden a Velikonoční triduum je vrcholem liturgického roku a tím pádem i dobou "liturgické aktivisace," která se může projevit třeba i nějakým tím mimořádným (nebo mimořádně slavnostně konaným) slavením liturgie hodin, jak k tomu ostatně vybízejí i liturgické předpisy (srov. VPDMC 210, 213). Letošní bezprecedentní epidemiologická opatření, která vedla ke slavení velikonočních obřadů za zavřenými dveřmi a bez účasti lidu, zpívané liturgii hodin pochopitelně nepřejí, ale boom streamovaných bohoslužeb, který vyvolala, nás obohatil o některé videozáznamy, které bychom jinak nejspíš neměli. Prošel jsem přírůstky z poslední doby na YouTube a nabízím přehled toho, co je z hlediska tematického zaměření tohoto webu relevantní.

Dny po zveřejnění "recenze" streamovaných nešpor ze Strahova ukázaly, že jsem se mýlil, když jsem nešporní stream považoval za jednorázovou nebo občasnou aktivitu. Od té doby snad nebyl jediný den bez streamovaných nešpor, takže už je jich nahraná pěkná řádka. V posledních dnech už nejsou streamovány (a ukládány) na Facebooku, ale na klášterním YouTube kanálu, kde vedle samotných bohoslužeb za pozornost stojí také dva vznikající seriály krátkých videí o gregoriánském chorálu a o textech nešpor.

Z dlouhé řady dostupných záznamů streamovaných bohoslužeb ze Strahova zasluhují zvláštní zmínku "temné hodinky" Bílé soboty (jde o modlitbu se čtením a ranní chvály pokoncilního oficia, ovšem s upraveným obsahem, jak s tím pro Velký pátek a Bílou sobotu počítá Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis) a křestní (mezi premonstráty zvané též "chodicí") nešpory z neděle Zmrtvýchvstání.

"Křestním nešporám" byla zde na blogu v minulosti věnována značná pozornost, odkázat můžeme na pět let starý report rovněž ze Strahova a článek srovnávající historickou a dnešní podobu tohoto liturgického útvaru.

Pár (sólově modlených) hodinek vysílal P. Jaroslav Rašovský, farář v Brně-Lískovci. Po hudební stránce jsou relevantní zejména nešpory z 28. 3. - 5. neděle postní. I ony jsou sice převážně recitované, ale obsahují několik zpívaných prvků: hymnus (0:41), responsorium (8:31), Otčenáš (12:20). Hymnus je z "červeného hymnáře", ostatní nápěvy Olejníkovy. Nešpory Bílé soboty mají zpívanou (jen) antifonu po krátkém čtení (7:20), rovněž podle Olejníka.

[EDIT 15. 4. 2020] Dodatečně doplňuji streamy P. Tomase van Zavrela z Hluboké nad Vltavou. Od úterý Svatého týdne byla téměř každý den ráno vysílána modlitba se čtením a ranní chvály. Hodinky jsou z velké části zpívané, a to víceméně v souladu se známou praxí pražského kněžského semináře: hymnus většinou z "červeného hymnáře" (na Bílou sobotu ovšem recto tono, snad pro méně známý nápěv), antifony recto tono, žalmy na některý známý nápěv (zde každý den všechny žalmy na chorální VIII.G).

Z farnosti Litomyšl byla od pondělí Svatého týdne každodenně vysílána modlitba se čtením spojená s ranními chválami (podle VPDMC 99). I když většinou jde o kompletně recitovanou modlitbu středa Svatého týdne má alespoň zpívaný hymnus (8:50), podobně i čtvrtek (6:14).

Komunita Chemin Neuf v Tuchoměřicích vysílala několik hodinek v rámci širšího programu streamovaných obřadů Velikonočního tridua. Všechny jsou kompletně zpívané. Víceméně zachovávají strukturu Denní modlitby církve, ale tato struktura je vyplněna texty na liturgických knihách v podstatě nezávislými. To samozřejmě není žádné velké překvapení - pro francouzské instituty zasvěceného života je velká míra liturgické tvořivosti typická. Slyšel jsem ranní chvály a modlitbu uprostřed dne ze čtvrtka Svatého týdne, ale záznamy mezitím z YouTube zmizely, což může naznačovat, že i ty ostatní možná nebudou mít dlouhého trvání a zájemce o jejich vyslechnutí by tudíž raději neměl otálet: Velký pátek: ranní chvály, modlitba uprostřed dne, Bílá sobota: ranní chvály, modlitba uprostřed dne.

V minulosti zde na blogu byla věnována pozornost CD s ukázkami zpěvů ranních chval Komunity Blahoslavenství, letos máme možnost (ne nějaké studiové ukázky, ale) vybrané hodinky celé vidět a slyšet na YouTube: "oficium Getsemane" (Zelený čtvrtek večer), "oficium temnot" (Velký pátek ráno), "oficium uložení Pána do hrobu" (Velký pátek večer), ranní modlitba Velké soboty, "oficium vzkříšení" v neděli v poledne, "nešpory vzkříšení" v neděli večer. Pokud jde o texty, jde o svéráznou kombinaci elementů z latinské a byzantské liturgické tradice. Po stránce hudební je liturgie Komunity Blahoslavenství (kompletně zpívaná, značným dílem vícehlasně) ze všech dosud uvedených ukázek daleko nejpropracovanější a veskrze poslouchatelná - tedy alespoň do momentu, kdy modlitba liturgická přejde v charismatickou.

[EDIT 15. 4. 2020] Další doplněk: velkopáteční temné hodinky z Římova v režii FSSP. stejně jako loni v Českých Budějovicích se konaly v podobě z doby před r. 1955 (viz na konci po Christus factus est vkleče recitovaný žalm Miserere - čas 01:37:12). Kompletně zpívané, responsoria ovšem jen na jakési jednoduché nápěvy.

Postní nešpory ze Strahovského kláštera

18.3.2020 02:17 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Tvrdá vládní opatření pro omezení šíření koronavirové epidemie vyvolala v církevních kruzích boom streamovaných bohoslužeb. Popravdě jsem nečekal, že by se to dotklo i liturgie hodin, ale když živé vstupy do online prostoru začali připravovat i strahovští premonstráti, jakási jiskřička naděje svitla. A ejhle - dnes (v době zveřejnění již včera) večer byly živě přenášeny nešpory a kompletář z chóru strahovské baziliky (videozáznam zde).

Přestože jsem dva roky (2015-17) bydlel na Břevnově a pravidelně se účastnil liturgického života strahovské farnosti, se slavením liturgie hodin mám odtud zkušenosti jen velmi omezené. Oficium premonstrátské komunity bylo slaveno neveřejně, s výjimkou vybraných hodinek o vrcholech liturgického roku ("temné hodinky" v triduu, velikonoční nešpory). A i tehdy šlo pro návštěvníka zvenku v podstatě jen o možnost být v basilice, zatímco se v chóru zpívá oficium, a toto sledovat z poměrně velké dálky, která často neumožňovala ani pořádné sledování textů, natož ceremoniálních detailů. I já jsem tudíž nešpory strahovské kanonie poprvé pořádně viděl až dnes v přímém přenosu. Že to byly nešpory kompletně zpívané, musím jim věnovat pár řádek.

Šlo o dnešní nešpory feriální, tedy z úterý 3. postního týdne. České texty jsou z Denní modlitby církve (latinské texty kompletáře z Liturgia horarum), zpěvy s vlastními nápěvy (antifony, responsorium) jsou latinské, patrně vybrané z premonstrátské tradice. Na nešpory téměř bezprostředně navazuje latinský kompletář.

  • 00:00 vstup
  • 00:32 nešpory
    • úvodní verš (latinsky)
    • 01:12 hymnus (česky, z červeného hymnáře) "Snažme se vždy v tomto světě"
    • 05:22 první antifona (latinsky) a žalm (česky)
    • 08:38 druhá antifona a žalm
    • 11:48 třetí antifona a žalm
    • 16:57 krátké čtení
    • 17:42 responsorium (latinsky, propracovaný nápěv); 18:01 záběr do otevřeného antifonáře
    • 19:17 antifona (latinsky) a Magnificat (česky)
    • 22:08 přímluvy (česky)
    • 23:12 Otčenáš (česky, chorální nápěv)
    • 23:57 závěrečná modlitba (česky)
    • 24:22 požehnání (latinsky, opat)
    • 24:39 Benedicamus Domino (latinsky)
  • 24:57 čtení nekrologia
  • 25:21 Anděl Páně (česky, zpívaný)
  • 28:09 kompletář (celý latinsky)
    • úvodní verš
    • 28:47 hymnus
    • 30:03 antifona a žalm
    • 33:50 krátké čtení
    • 34:17 responsorium
    • 35:19 antifona a Simeonovo kantikum
    • 37:15 závěrečná modlitba
    • 37:41 Noctem quietam
    • 37:52 závěrečná mariánská antifona Alma Redemptoris Mater
  • 38:45 odchod

Vstupní i závěrečný průvod doprovází varhany (srov. starší článek k související problematice). Ty dále doprovázejí (český) hymnus nešpor, ale jinak při zpěvu mlčí a hrají jen sólově, zejm. delší mezihru po každém žalmu. (Hádám, že jsme měli možnost sledovat nešpory výpravnější, slavnostní, jaké se v klášteře pravděpodobně neslaví každý den.)

Ohledně úvodního verše stojí za zmínku, že zatímco běžně se v pokoncilním římském oficiu v postní době aleluja prostě vynechává, premonstráti podrželi zvyklost (až do liturgické reformy všeobecně rozšířenou, pro premonstrátský řád nijak specifickou) toto aleluja nahrazovat slovy Laus tibi, Domine, Rex aeternae gloriae.

Posluchač znalý běžně rozšířených chorálních knih (ať už před- nebo pokoncilních) zaznamená drobné melodické odchylky od obvyklých společných nápěvů (pro úvodní verš, žalmy, Magnificat) - jde o varianty řádově specifické. Nejnápadnější je závěrečná mariánská antifona - Alma Redemptoris Mater, jakýsi tonus simplex, ale zcela nepodobný nápěvům z chorálních knih ať římských, ať jiných řádů.

Když byla řeč o chorálních nápěvech žalmů - zpívají se na ně české texty, a to s převážně bezchybným nasazením melodie co do polohy přízvučných slabik. Tedy česká chorální psalmodie přesně tak, jak ji mám rád a propaguji. Česká chorální psalmodie, o níž na druhé straně někteří tvrdí, že je nepřirozená a nepatřičná. (Alespoň v době, kdy jsem měl pár premonstrátů mezi spolužáky na KTF UK, se na Strahově oficium zpívalo kompletně latinsky. I to, že na nahrávce nejeden řeholník čte české žalmy z mobilního telefonu, by mohlo mluvit ve prospěch toho, že latinsko-české nešpory jsou spíš výjimka, dost možná učiněná ve prospěch diváků. Na druhou stranu zběhlost v bezchybném zpívání neznačkovaných českých textů na chorální nápěvy určitě není sama od sebe, je plodem cviku.)

Můžeme si všimnout také některých ceremoniálních detailů. Při žalmech (všech) se sedí. (Podobně jako v katedrále, narozdíl od některých klášterů, kde se buďto střídavě sedí a stojí, nebo se vstává jen na doxologii.) Doxologie na konci žalmů nejsou provázeny žádným výrazným klaněním, jen úklonou hlavy. Hlubší úklonu dělá jen ten, kdo právě stojí (kantor při responsoriu; všichni při verši "A Slovo se stalo tělem" v Anděl Páně). Na slavení se podílejí čtyři základní role: kantoři, chór, hebdomadář a opat. Na dvou kantorech, sedících u pulpitu uprostřed chóru, je většina zodpovědnosti za zpěv (ale také třeba za krátká čtení), chór jim přizvukuje. Hebdomadář přednáší malé množství textů charakteru v užším slova smyslu modlitebního (přímluvy, orace). Opat má jen jediný, povýtce autoritativní sólový vstup: na konci nešpor udílí požehnání.

Pokud vím, "klášterní nešpory" z českého prostředí dosud na internetu žádné nahrané nebyly, pročež strahovským premonstrátům patří dík za veskrze důstojné vyplnění této mezery, jakož i za ten pohled zblízka do chóru, který ani pro někdejšího strahovského farníka není běžný. Pokud jde o hudební stránku, pro mě největší "hit" z celého záznamu není ani v nešporách, ani v kompletáři, ale v ne-striktně-liturgickém bloku mezi nimi: chorální nápěv v dórské tónině pro modlitbu Zdrávas Maria, použitý v modlitbě Anděl Páně. Neznám ho, nevím, co je zač, ale pravděpodobně jde o kousek "českého chorálu" z premonstrátské dílny.

Kardinála Josefa Berana přenesení

22.4.2018 20:45 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969 zesnulého v římském exilu a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky ve Vatikánu.

Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný: přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního procesu de facto aktem prohlášení za svatého. K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře, ale jen vystaveny k projevům úcty a připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.

Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím, že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces. Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa, ale také o přinesení ostatků možného světce. To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost liturgicky utvářena.

Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice

V pátek od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen "mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie "mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení, zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod., tak např. i oběti náletů). Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé; byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé dva dny zazněl), později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium Ecce, quómodo móritur iustus z předkoncilního matutina Bílé soboty: jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka, který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které mají v liturgickém roce právě jedno své místo, a užívat je jinak je nepatřičné.

V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.

Venku akci doprovázel dechový ansámbl; po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie a s (neméně zbožným) troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs, která se měla ještě jednou zopakovat v závěru. Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu, že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném, intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.

Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela a v něm umístěna, již následovaly nešpory, za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu rektora pražského semináře, P. Kotase. Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře" ("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním chválám; též Kancionál, 833), žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy, antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale na dění v presbytáři jsem neviděl). Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být importem z Vyšehradu). Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam pro všechny zpěvy, což se vymstilo především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval, jak uznal za vhodné).

Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha (které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou ty ze společných textů o jednom mučedníkovi). Svátku odpovídala i červená liturgická barva. Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé. Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší, po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání kardinála Berana před komunistickou internací. Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl, kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz"). Responsorium již bylo pohaněno výše. Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy, z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení") pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.

Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém - nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci prostě "vlasteneckém" - duchu) a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení; pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně bylo zbytečné). Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv, ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.

Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov

Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo, takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku. Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha. Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky (a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však odbývalo v češtině.

Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky - každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96, o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity, nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.

Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět Beranovo poslední veřejné kázání v Československu, zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice. Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře. A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím ecce, Adalbertus novus.

Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň "Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)

(21. 4.) Katedrála

Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření. Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".

V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení se dal v pohyb dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž, podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod, ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz, tažený šestispřežím ušlechtilých koní. Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.

Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych je nemohl.

Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla v presbytáři vystavena. Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska - tedy postkomunistických zemí střední Evropy, až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha (z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl, díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).

Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor) prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.

Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost, že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným, vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)

Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání. Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno na přímluvu ... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...: zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus", pokoncilní texty se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech skloňováno podle vzoru servus). V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly v oficiálním vydání.

Koncept

Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část - chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však jde o část representativní, protože jistě nejhojněji navštívenou a nejslavnostnější.

Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu (texty, zpěvy, akce) ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce. Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.

Mimořádné proto, že v pražské katedrále se i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den, na který podle kalendáře připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají. Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené, což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký důležitý kus platného liturgického práva uniká.

Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci (značně nekonkrétního) ustanovení o "votivním oficiu" (VPDMC 245).

Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného napětí "repatriace - přenesení" vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran". Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu, žádný se úplně nezřítil. V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly: máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše, dál ve svých následnících ...) a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha: "Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu * a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."

Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si, aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení, a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém, "chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".

Velikonoce 2017 v Praze

17.4.2017 23:35 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou návštěvy míst, kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat o poznání hůře, ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco "hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno, co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.

Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno, co jsem měl v plánu. Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit (opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem oboje zaspal.

Na Zelený čtvrtek večer jsem byl při modlitbě se čtením z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám; budu snad rozumět i bez textu před sebou," odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil. Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi, opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část hodinky se právě říká.

Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno, v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě jako vigilie (VPDMC 73). Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč. Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři, každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum. (Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném jedinému čtení.)

Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky. Vigilii bezprostředně následoval kompletář, opět celý recitovaný.

Na Bílou sobotu ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se modlitby se čtením a ranních chval v katedrále. S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu" cituje Ef 5,14: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!

Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená". (Viz nápěvy na webu "katedrální typografické dílny".)

Na Boží hod jsem do katedrály zamířil znovu, na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální, letos však byly české. Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu, provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu obvyklé. S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých mozet nebo almucí oblékli bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý, p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.

Po požehnání se zpívala antifona Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým. Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno křestní vodou. Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš z křestního pramene život stále novým generacím... (Jedna takto začínající modlitba je v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si vzpomínám, byla podstatně delší.) Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.

Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých pražských velikonočních nešpor, a jak ho doporučujeme pro slavení křestních nešpor dnes.

V pražské katedrále se tedy koná jakési jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání. Náplň zastavení - ať už to je či není záměr - poměrně věrně napodobuje historické předlohy; obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční. Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni": připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.

Conventus Choralis a jeho oficium

4.3.2017 15:55 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Sotva se ještě najde v českých zemích nějaký milovník gregoriánského chorálu, který přinejmenším neslyšel o všech uchu-, duchu-, a snad i Bohu-milých podnicích, pořádaných pod hlavičkou volného sdružení chorálumilovných pěvců Conventus choralis: každoroční Svatý týden s kompletním chorálním oficiem; během akademického roku každou středu ranní chvály v Praze u Salvátora; přes rok několik dalších akcí, dílem již tradičních (mj. poutní slavnost v Roudnici n. L. o Narození Panny Marie; první neděle postní), dílem jedinečných.

Conventus Choralis nabízí volně ke stažení většinu svých zpěvníků. Zdá se mi užitečné podívat se na ně jako na liturgický pramen. Co je to za liturgii, kterou můžete v Roudnici nebo ve středu ráno u Salvátora zažít? Podle doby a místa vzniku, ale i podle vnější úpravy a charakteristického přístupu k textovému a hudebnímu materiálu můžeme zpěvníky rozdělit na tři redakce: nejstarší vrstvu představují noty přivezené z Francie. Druhou ty, které jsem mezi lety 2012 a 2014 sestavil a vysázel já. Třetí vrstvu tvoří materiály vzniklé (popř. zásadně přepracované) po mém stažení se ze scény.

1. Noty z Francie

Nejstarší z not vystavených na webu jsou ty pro první neděli adventní a první neděli postní, které jsou převzaté z Francie, od Choeur grégorien de Paris. Soubory vystavené na webu jsou scany z papírového výtisku. Části jsou psané na počítači (texty žalmů), části rukou, části skládané na kopírce z fotokopií tištěných chorálních knih. Překlady většinou chybí, jen vybrané texty jsou přeložené do francouzštiny. Jak strukturou, tak volbou textů a zpěvů se jedná o předkoncilní mnišské oficium, dále ovšem uvidíme, že je s ním místy dosti volně nakládáno.

Vybrané formální znaky předkoncilního mnišského oficia:
laudy začínají (jakoby nultým) žalmem, zpívaným bez antifony in directum; pod poslední antifonou se zpívají (každý den) tři žalmy (148-150)
Nešpory mají jen čtyři žalmy. V laudách i nešporách se po capitulu zpívá responsorium (podobně jako v pokoncilním římském oficiu a narozdíl od římského oficia předkoncilního) a mezi evangelním kantikem a orací je supplicatio litaniae (kyrie bez opakování) a Otčenáš.
V kompletáři se zpívají každý den stejné tři žalmy, a to in directum, bez antifony; Simeonovo kantikum chybí.

Pro hudební zápis je charakteristické, že notované zpěvy obvykle nemají solesmeská rytmická znaménka a výrazně redukované (při srovnání např. s Antiphonale Monasticum 1933) jsou i divisiones, ale zato bývají nad osnovu ručně připsány adiastematické neumy.

antifona In illa die

Ve zpěvníku pro první neděli postní zjistíme výrazné odchylky od pořádku předkoncilního mnišského oficia v matutinu, laudách a druhých nešporách. Matutinum podle mnišského breviáře má začínat Deus, in adiutórium, pak třikrát Dómine, lábia mea apéries, pak žalm 3 bez antifony, a až poté se zpívá invitatorium. Zkoumaný zpěvník má na místě toho všeho jen jediné Dómine, lábia mea apéries. Následuje řádná mnišská psalmodie prvního nokturnu, až na to, že je vypuštěn poslední žalm. Třetí a čtvrtá lekce jsou spojeny do jedné (takže jsou lekce tři místo standardních dvou) a druhé a třetí responsorium neodpovídá tomu, co je v mnišském breviáři. Ve druhém nokturnu neodpovídá první antifona; druhý, čtvrtý a šestý žalm chybí. Třetí a čtvrtá lekce jsou opět spojeny a z responsorií neodpovídá žádné. Atd.

Laudy mají jinou strukturu psalmodie. Žalmy 50 a 117, které by se měly zpívat pod jedinou antifonou, mají každý svou vlastní; chybí žalmy 92 a 99, rovnou následuje žalm 62. Sexta i nona má špatný hymnus (Nunc Sancte nobis Spiritus z tercie; to je patrně chyba, ne záměr). Druhé nešpory pak jsou nesourodým spojením nedělní nešporní psalmodie římského oficia (v podobě po breviářové reformě Pia X.) a od capitula dál nešpor mnišských. (Rozdíl spočívá v počtu žalmů a výběru antifon.)

První neděle adventní je naproti tomu ukázkou téměř vzorného mnišského oficia. Bez chybičky jsou oboje nešpory, svévolných úprav téměř prosté je i matutinum. Akorát z mně neznámých důvodů - snad z důvodu novověkého rozchodu oficiálních textů a zpěvů tradičních-zhudebněných (jen spekuluji, historii zpěvů mnišského oficia neznám) - mají responsoria pravidelně jiný verš než v mnišském breviáři (týká se všech kromě prvního Aspiciens a longe a jedenáctého Ecce dies venient) a u posledního responsoria každého nokturnu chybí Gloria Patri. Stejně vzorné však již nejsou laudy, které vykazují stejné krácení psalmodie, jaké jsme zjistili ve zpěvníku pro první neděli postní.

K této redakci můžeme zařadit i starší noty pro středeční laudy v mezidobí, byť o jejich českém původu svědčí ruční přípis "OAMDG / gregoriánské závody Žižkov / MMXI" na poslední stránce. Reprodukováno je čisté předkoncilní mnišské oficium, akorát responsorium breve neodpovídá (má být Sana animam meam - Benedicam Dominum patří k feriálním nešporám).

2. Moje redakce

Moje cesty se s těmi, po kterých se ubírá Conventus choralis, významněji potkaly jen jednou - účastnil jsem se první neděle postní 2012 v Roudnici. Ná žádnou další větší akci jsem se pak již nejel - hlavně proto, že je pro mě těžké být delší dobu mezi lidmi, a i pěvecky jsem v rámci skupiny citelně zaostával. Nicméně, i když jsem pak už s CoCho nikdy nezpíval, v průběhu dalších dvou let jsem pro "roudnické choralisty" sázel několik notových materiálů.

Čtyři zpěvníky mé redakce jsou v čisté podobě již jen na webu fiktivního vydavatelství Editio Sancti Wolfgangi. Na webu CoCho jsou všechny již zkrášlené a dílem i po obsahové stránce upravené Jakubem Jelínkem (o tom dále).

Vnější úprava "francouzských" zpěvníků byla v zásadě převzata i do těch, které jsem sázel já. Měl jsem tehdy v úmyslu především opustit tisk na A4 na šířku (který se mi jeví nepřekonatelně škaredý a nepraktický zároveň), ale, pokud si vzpomínám, nepodařilo se mi v té věci přesvědčit Filipa Srovnala, a tak jsem se nakonec přizpůsobil a pokračoval s tímto nevzhledným rozložením stránky.

Zpěvníky, které vznikly za "mé" éry a později, nemohou u svých uživatelů předpokládat znalosti latiny, proto mají překlady důsledně u všech nebo téměř všech textů. To, že se překlady žalmů berou z Hejčla (Žaltář, čili kniha žalmů, Praha 1922), je má vina, má veliká vina: měl jsem zato, že jde o překlad držící se Vulgáty, a tuto domněnku jsem důkladněji neprověřil. Domněnka to byla samozřejmě chybná a verše české tak mnohdy obsahově nekorespondují s latinskými. Většina "roudnických choralistů" však znalostmi latiny neoplývá, takže to nejspíš pobuřuje málokoho. Počítá se s tím, že uživatelem může být i spíše sváteční choralista, proto jsou všude důsledně otiskovány všechny společné nápěvy (pro žalmy, capitulum, veršík, oraci, ...).

Texty i zpěvy jsou všechny podle mnišského antifonáře. Noty jsou reprodukovány se vším všudy, tedy mj. i s rytmickými znaménky. (Francouzské noty jsou zřejmě výsledkem redakce nesené určitým musikologickým názorem a/nebo interpretační praxí; já však jsem ve vztahu k chorálu v podstatě nepoučený amatér a "pasivní spotřebitel", pročež jsem se do žádných redakčních úprav nepouštěl.) Matutinum pravidelně chybí, protože jsem v osudném období neměl přístup ani k rozumně starému mnišskému breviáři; z mnišských zpěvů matutina pak byl, pokud je mi známo, v novější době (řekněme 1850+) vydán jen skromný výběr obsažený v Liber responsorialis (Solesmes 1895; tehdy jsem neměl přístup ani k tomu, dnes již je on-line).

Ze čtveřice "mých" zpěvníků vyčnívá ten pro Officium parvum Beatae Mariae Virginis, a to nejen rozsahem, ale také tím, že sleduje sekulární římský breviář. Tady musím přiznat, že jsem se, když jsem ho sázel, snažil aplikovat breviářové reformy Pia XII. a Jana XXIII., aniž jsem měl možnost v soudobém breviáři zkontrolovat, zda a jak se do malého mariánského oficia reálně promítly. Je možné a dost pravděpodobné, že tím došlo k dílčímu porušení závěrů hodinek. Zatím jsem nesebral odvahu, abych to zkontroloval.

3. Novější noty

Když jsem ze sázení dalších zpěvníků vycouval, štafety se chopil Jakub Jelínek. Převzal část mých nástrojů (které jsou přesně pro takové účely odjakživa volně k disposici) i základní schema sazby, které ovšem výrazně zdokonalil a zkrášlil, a z jeho dílny vzešly všechny noty, které dosud nebyly zmíněny: nešpory pro všechny adventní neděle, slavnost Epifanie, laudy pro středy v době postní a během roku, slavnost Seslání Ducha svatého a svátek sv. Havla. Kromě toho se nové úpravy dočkaly "moje" noty pro Narození Panny Marie a Povýšení Svatého kříže. Veřejný git repositář umožňuje sledovat historii vzniku a úprav. Díky tomu můžeme zpěvníky projít chronologicky.

Epifanie (2014) signalisuje odklon od (čistého nebo tu a tam svévolně upraveného) mnišského oficia: základní osnova tentokrát pochází z předkoncilního římského breviáře, místy však přidává prvky mnišské: v nešporách i laudách po capitulu následuje responsorium breve; z mnišského breviáře je i sekvence modliteb v závěru všech hodinek (supplicatio litaniae atd.); na konci matutina je přidáno evangelium a zpěv Te decet laus (ovšem ne jako samostatný nokturn s psalmodií tvořenou SZ kantiky, nýbrž jen jako přívěsek bezprostředně po Te Deum); na konci laud se zpívají pod jednou antifonou tři žalmy 148-150 (tato jediná úprava by se dala vykládat i jako částečný návrat k předpiánské římské distribuci žalmů). Nápěvy antifon denních hodinek nejsou z římského antifonáře z r. 1912, jak deklaruje tiráž, ale z antifonáře mnišského (srov. např. charakteristické rozdíly v první antifoně nešpor Ante luciferum genitus). Podobně v kompletáři má antifona Salva nos nápěv z nějaké modernější edice.

Novější středeční laudy během roku (2015) se nesou, možno-li říci, v ještě o něco uvolněnějším duchu. Tiráž deklaruje, že základní osnova je vzata z římského antifonáře a doplněna mnišskými prvky. Ve skutečnosti však je psalmodie reprodukována ze starších not pro tutéž příležitost (viz výše). Piánskému rozložení římského žaltáře neodpovídá výběr žalmů ani antifon (jednotlivé antifony bychom tam našli tu ve středečním schematu "všedním", tu v "postním", tu v jiných dnech). Po Benedictus pak následuje řada přímluvných modliteb ve formátu litanie, které do římského ani mnišského liturgického rámce nepatří.

Pro Seslání Ducha svatého (2015) platí většina toho, co bylo výše řečeno k Epifanii.

Noty pro Narození Panny Marie byly (2015) stylově připodobněny novějším zpěvníkům, doplněny o římský kompletář, matutinum (s úpravami pro tuto redakci typickými) a malé hodinky. Nešpory a laudy byly ponechány v čisté mnišské podobě. Obdobným rozšířením prošla druhá neděle adventní, tady však byla navíc "pořímštěna" nešporní psalmodie.

Oficium svátku sv. Havla zachovává mnišské schema, texty a zpěvy jsou posbírány ze středověkých pramenů.

Závazek k modlitbě oficia

Po tom, co bylo řečeno výše, si pozornost zaslouží ještě jedna otázka liturgicko-právní. Řekněme, že do Roudnice zavítá klerik nebo řeholník, vázaný k modlitbě oficia. Splní tím, že se zúčastní zpívaných hodinek podle prozkoumaných zpěvníků, svou kanonickou povinnost?

CIC kán. 276 § 2 odst. 3 kněží a jáhni připravující se na kněžství jsou vázáni povinností konat každý den posvátné oficium podle vlastních a řádně schválených liturgických knih (secundum proprios et probatos liturgicos libros); stálí jáhni ať konají část, jakou určí biskupská konference

(Překlad vlastní, protože český Kodex nemám při ruce.)

VPDMC 242 Každý klerik nebo řeholník, který je z jakéhokoli titulu vázán posvátným oficiem, účastní-li se oficia společně podle jiného kalendáře nebo jiného obřadu než svého, činí zadost své povinnosti, pokud jde o tu část oficia, na které byl přítomen.

Kánon 276 stanoví, že osoby oficiem povinné mají užívat "vlastní a řádně schválené liturgické knihy". Bez dalšího tedy není možné, aby např. diecésní kněz splnil svou povinnost modlitbou mnišského breviáře. VPDMC 242 však musíme dát při aplikaci přednost, jako speciální normě před normou obecnou. Z obecného pravidla se tu stanoví výjimka pro případ, kdy se dotyčný účastní společné modlitby podle jiného kalendáře nebo obřadu, než který je mu vlastní.

Znamená to, že když se sejdou dva kněží-nemniši, kteří z nějakého důvodu upřednostňují mnišský breviář, a modlí se ho spolu, VPDMC 242 jejich počínání žehná a kanonická povinnost je splněna? "Litera zákona" to sice zdánlivě připouští, ale takový výklad by odporoval jeho duchu. Pokud jde o možnost svévolného výběru liturgických knih, zůstává v platnosti kán. 276 CIC; VPDMC 242 pouze zmírňuje jeho tvrdost pro případy, kdy je někdo např. na návštěvě v řeholní komunitě používající své vlastní knihy, odlišné od těch, které jsou vlastní jemu.

Conventus Choralis však tvoří samí nemniši. Mnišské oficium, které z nějakého důvodu používají, tedy rozhodně není oficium v právním slova smyslu jim vlastní. Kněz, který se s nimi modlí, je tak v situaci analogické příkladu výše, a proto dle mého soudu svou povinnost neplní. Vedle nedostatku jiného než vlastního oficia shledáváme neméně závažné nedostatky na užívaných knihách, a to jak formální (nejsou jako liturgické knihy řádně schválené), tak materiální (texty se často neshodují s oficiálními liturgickými knihami, podle nichž jsou zpěvníky připravovány).

Sečteno a podtrženo: klerik či řeholník, který by snad jel do Roudnice zpívat chorál, by neměl zapomínat najít si mezi tím čas pomodlit se breviář.

Závěr

Kdo jsme? Jsme CONVENTUS CHORALIS, neformální skupina lidí spojených zájmem o chorální zpěv. "Conventum fácite" (shromážděte se, vytvořte společenství) – zpívá se v introitu čtvrté neděle postní. Tvoříme tedy společnost lidí různého věku, povolání, stavu a nátury, kteří mají vztah ke gregoriánskému chorálu. Ten pro nás není pouhou okrasou liturgických ceremonií nebo starobylých kostelů, nýbrž samotným liturgickým aktem.

introitus.cz, cit. 4. 3. 2016

Sympatické! A to ještě není úplně vytěžena celá hloubka názvu, opírajícího se o introit Laetare Ierusalem (srov. Iz 66,10n): ten conventus, o kterém se mluví (v introitu; Izajáš, a to ani ve znění Vulgáty, se o něm nezmiňuje), totiž jistě není jen tak nějaká sešlost nebo společnost ("společenství"), ale shromáždění bohoslužebné, které jediné je náležitým výrazem radosti z Boží spásy ohlašované prorokem.

Zároveň však i jen tento jeden odstavec dobře ilustruje charakteristické důrazy, které se promítají do koncepce užívaných zpěvníků. To, oč jde, je hudba - gregoriánský chorál, při zachování tradičních liturgických forem. Jestli to jsou formy oficia mnišského, sekulárního, nebo směs obou, je podružný detail. Jakkoli sdílím lásku ke gregoriánskému chorálu a k oficiu zvlášť, ve věci "prvního důrazu" - smím-li to tak nazvat - se s CoCho neshodnu. Když na mé uši narazí výzva Laetare Ierusalem, et conventum facite, mou starostí, předcházející starost o to, aby ten conventus libě a důstojně zněl, vždycky bude, aby se odbýval v souladu s platnými liturgickými předpisy.

To však nic nemění na tom, že kdo chce, jak jen je to možné, ze zkušenosti poznat starší podobu oficia, a to úplně zpívanou a v průběhu celého dne (nebo dokonce celého Svatého týdne!), příležitost k tomu v rámci českých zemí najde právě jen v Roudnici. Kdo tak ještě neučinil, tomu nezbývá, než doporučit, aby ji využil.

Na Všechny svaté u Všech svatých

3.11.2016 14:07 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového. Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace) a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek, pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době. Řečená kapitula, nakolik je mi známo, pravidelně slavívá dvoje nešpory: jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží, druhé o titulární slavnosti kostela. Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla (viz starší články: 2014, 2016), po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.

Začátek byl stejný jako letos na sv. Prokopa: na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce. Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých zpívaných nešporách v katedrále) a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory) - parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj, zpívaného při každé byzantské večerní.

Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo. Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější: pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat až "neliturgicky rozverný". Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu a "propriální" řádně v rámci nešpor (jako na sv. Prokopa před dvěma lety), načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný". Ale ať už to bylo jakkoli, záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava: viz VPDMC 247.

Po hudební stránce šlo o poměrně typické pražské české katedrální nešpory. Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení. Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři, nýbrž na kůru u varhan.

Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv, se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat s chorálním VIII G. Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť) založené na tomtéž, ale částečně prokomponované. Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa, kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.

Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom, že - přestože byly v lavicích rozdané noty - psalmodii kompletně odzpíval sbor. Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci, seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali, odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem: to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí. Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu a s teatrálními akcenty, jako vždy.

Antifony byly složeny bez vazby na tóninu žalmového nápěvu. Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly k psalmodii a zpíval se žalm. (Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)

Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách (Vejvanovský, Mazák), byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách vztah mezi tóninou chorální antifony a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.

Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy, a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj. (Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.) Přímluvy to byly, proti všemu očekávání, do poslední čárky z breviáře.

Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu: Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované. K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské). Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor: Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše odkazuje. Zbývá zmínit každoroční nešpory o svátku sv. Ludmily v basilice sv. Jiří, výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem, jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná jen pro tu příležitost. Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují. Jim všem buď za to dík.

Nešpory ze slavnosti sv. Prokopa, kostel Všech svatých

5.7.2016 00:28 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Po dvou letech od minulé zprávy mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě. (Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.) Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.

Texty a nápěvy

Vstupní průvod doprovázely varhany. Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant, na způsob jakéhosi skromného lucernaria (tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby") zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.

Následně standardním způsobem zahájil nešpory: Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule, hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech" se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.

Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech, kdy se nešpory zpívaly v předvečer. Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory ze společných textů o duchovních pastýřích.

Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění: Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat. Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv, rovněž recitativního charakteru. Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval spolehlivě. (To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská práva.)

nápěv žalmu a antifony

Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů. V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho nepohoršovalo.

Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony. Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací. K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" - ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem. (Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)

Hodnocení

Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed. Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede. Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona, citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; / budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.), byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu a pojata jako dvojdílná, i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit i na trojdílný.

Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí, patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.

Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy? Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve výkladu liturgických zákonů. VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak, že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli, co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno, nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho, co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252. Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa (nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu, co do výběru textů celé proti předpisům.

Závěrem

Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen, a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý, pročež se o něj rozdělím: Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa. Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů. Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat; zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol. Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění. Pak je spolu nacvičit, a každoročně je zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud, troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal. (V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými disposicemi, jednak situací pouti.) Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.

Parafráze a alternativní překlady

19.6.2016 15:03 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Na Vyšehradě

V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera, v sobotu 18. 6. 2016, po delší době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované, zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv), Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor (Hospodine, pomiluj nás a Salve regina). Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.

Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí v breviáři, ale jako strofická píseň. (Pravděpodobně č. 813B z Kancionálu. To je ale nejistý údaj, protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl až s větším časovým odstupem, po návratu domů.) Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních textů, příp. dokonce volnou parafrázi? Takové řešení už jsme potkali např. ve vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela. Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp. kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési "profesionální liturgické těleso". Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie bude slavena správně a náležitě, pak už nikde. Takže: smí se to, nebo ne?

Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky následující jsou můj ad hoc překlad z latiny, s přihlédnutím k překladu německému. Oficiální český překlad Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.

Co je ve hře?

Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje: nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat jako Magnificat v nešporách píseň č. 813A/B. Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče? A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším, např. po nešporních žalmech ve znění Svatojanského, Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách") či Božanova kancionálu? A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?

Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku (aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).

Konečně jak je to s legálností používání starých utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého rorátníku (např. těch, které tu nabízím), nebo překladů jiných latinských antifon, např. podle Jistebnického kancionálu, Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44)) či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?

Řešení

To, že se při liturgii obecně smí užívat jen překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného, a ne překladů jiných, vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických knih v národních jazycích. Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích je úkolem biskupských konferencí; hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce (CIC 838, § 3).

Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální. Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic. Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...". Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274 jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".

Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto: "Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné, aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní slavnostnější slavení se zpěvem." Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl od opravdových liturgických knih, nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii, andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují. Žalmy a kantika se však v oficiu římského ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek, zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.

Závěr

1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?", povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť, v chystaném článku o "dominikánském breviáři".

2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety "sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou, v komentářích rozseká na padrť.

Velikonoce 2016

23.3.2016 22:21 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Velikonoční triduum je za dveřmi. Vrchol liturgického roku s sebou pochopitelně nese zvýšenou "liturgickou nabídku". Nabízím přehled mimořádně slavených částí liturgie hodin - samozřejmě neúplný a omezený na místa, která mám "na dohled".

Pokud by někdo považoval za vhodné poslat další, rád doplním.

Praha

V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha se na Velký pátek a Bílou sobotu od 8:00 bude slavit modlitba se čtením spojená s ranními chválami. V neděli Zmrtvýchvstání Páně od 17:00 nešpory.

Královská kanonie premonstrátů na Strahově bude na Zelený čtvrtek a Velký pátek od 21:00 slavit modlitbu se čtením se zpívanými lamentacemi, anticipovanou vždy z následujícího dne. (Lamentace v běžném pokoncilním oficiu pochopitelně nejsou, jde o řádovou úpravu.)

Kromě toho je možné zúčastnit se na Velký pátek ranních chval, na Bílou sobotu ranních chval a nešpor. Na neděli Zmrtvýchvstání budou křestní nešpory (viz článek zachycující jedny loňské).

Dominikáni u sv. Jiljí mají liturgickou nabídku tak rozsáhlou, že je lepší podívat se přímo na jejich web. Zvláštní pozornost si zaslouží "temné hodinky", slavené na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu od 7:00. Jde o předkoncilní matutinum a (částečně modernisované) ranní chvály. Texty a noty viz web.

Roudnice nad Labem

V kostele Narození Panny Marie se zpívá velká část předkoncilního oficia Svatého týdne. Nevím ale, nakolik jsou hodinky otevřené pro veřejnost - případnému návštěvníkovi se doporučuje předem kontaktovat organizátory, aby nezůstal stát před zavřenými dveřmi.

III. ročník konference Hudba v katedrále

12.12.2015 2:58 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin v národním jazyce výraznější spojitost. Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí - a očekávání nebylo zklamáno. (Program)

Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí. To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.

Oficium v Sept-Fons

Organizátoři konference na samý začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém opatství Sept-Fons. Jak že to souvisí s tématem konference?

V letech bouřlivého reformování liturgie v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové, s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let vystřídalo několik různých typů nápěvů. Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia. Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný. ("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky. Latina je pro naši komunitu mimo dosah.") Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" - a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu. Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným klášterem právě opatství Sept-Fons.

Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře. Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech, který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického liturgického zpěvu v národním jazyce), měli v Německu o desítky let dříve.

Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše - upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik nést melisma); vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...

Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších (přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich" po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena). Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým, kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor - že totiž formy gregoriánského chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou - jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní Olejníkovými životopisci. (Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)

[EDIT 16.12.2015] Ještě jeden moment chci zmínit. Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích, ale platí to obecně: Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce skládat nechtějí: jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních forem nepovažují za práci hodnou umělce.

Oficium na okraji dalších příspěvků

Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl, ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat. Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.

Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil, že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu, ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu" potkáme např. v předkoncilním commune confessoris pontificis - viz antifonu k nešporám o učitelích církve O Doctor óptime, AR1912 s. [47] (gregobase).

Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních dnů. David Eben představil v širším záběru adventní liturgii adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů. Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů ("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně") nebo liturgie slavnosti Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.

Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek, když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že "antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor. "Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony ze zbožnosti!"

Původ rorátů

Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl následující laickou syntézu:

Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše, s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu. Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii, která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní formulář začínající introitem Roráte, coeli, désuper. V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní slavení votivních mší časně ráno.

Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.

Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí, když (1) původně sobotní mariánská votivní mše v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny. V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár, až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.

Pokud jde o texty, panovala v klasickém období velká tvořivost a "někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali, aby, umí-li, napsal pro ně něco nového"; "každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující texty podle chuti upravoval," takže máme značné množství variant.

Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce, roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících literátských bratrstev - jako jediná památka svého druhu integrovány do katolického liturgického života. Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží, dokazují opakované obhajoby této praxe.

Nešpory na závěr

Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami, za osobního předsednictví pana arcibiskupa. Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální (noty) a o zpěv se postarala katedrální chorální schola. To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy, ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.

Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu. Oba mají v katedrále pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor, a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo. Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů byl velmi nerovnoměrný. Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru: doprovod na velkých varhanách neumožnil dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické kaši.

Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný Messiaen. (Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát Apparition de l'église éternelle než v pražské katedrále?!)

Svatoludmilské nešpory 16. 9. 2015

28.9.2015 16:20 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

S překvapením jsem zjistil, že jsem za celou dobu existence webu ještě nevěnoval ani řádku každoročním nešporám z památky sv. Ludmily, slaveným u jejího hrobu v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Napravuji tedy toto povážlivé opomenutí.

Tomu, kdo by si chtěl udělat lepší představu, jak svatoludmilské nešpory probíhají, se nabízejí takřka ideální možnosti. Na webu "katedrální typografické dílny" jsou noty a na youtube jsou k vyslechnutí nahrávky z ročníků 2012 a 2014. Fotografická dokumentace je i letošní - na webu projektu Člověk a víra (většina snímků je ale ze mše, která po nešporách následovala).

K nahrávkám je třeba říci, že zatímco minimálně poslední dva-tři roky, a pravděpodobně déle, se o zpěv nešpor v kostele bývalého kláštera benediktinek starala výhradně nebo převážně ženská schola, letos štafetu převzala chorální schola z katedrály - těleso převážně mužské.

[EDIT 6. 3. 2017] Skromné informace k počátkům tradice novodobých svatoludmilských nešpor u sv. Jiří viz web souboru Cantio: první se konaly r. 1997.

Věnujme pozornost notám. Už jejich titulní stránka naznačuje, že půjde o nešpory svérázné.

Sanctae Ludmilae abaviae Bohemorum fides
Vesperae
tamquam
(b)abavismus
secundum traditionem veteram & novam

Prvnímu řádku nerozumím. Ať dělám co dělám, slovo fides mi tam, v daném kontextu, v žádném z mně známých možných významů nedává pořádný smysl.

Svaté Ludmily, prabáby Čechů fides
nešpory
jak je "prababím zvykem"
podle tradice staré i nové

[EDIT 16. 9. 2023] Ono tajemné fides je nejspíš obyčejná hrubka. Když opravíme na genitiv fidei, můžeme první řádek číst "Svaté Ludmily, prabáby víry Čechů / prabáby Čechů ve víře".

Co znamená ono "secundum traditionem veteram et novam", se ukáže po zalistování notami nebo po několika minutách poslechu zvukového záznamu. "Nemají tam nějak moc žalmů?" Ovšem, že ano! Základní struktura nešpor je pokoncilní, ale psalmodie se drží předkoncilního schematu - pět žalmů, žádné novozákonní kantikum. Na půdě benediktinského kláštera je vhodné podotknout, že to je předkoncilní schema sekulární, nikoli mnišské. V mnišském oficiu by byly nešporní žalmy čtyři.

Žalmy 109, 112, 121, 126, 147 (ve vulgátním číslování) odpovídají předkoncilnímu pořádku pro druhé nešpory z commune svatých panen/nepanen (non virginum)/Panny Marie. Všechna tři jmenovaná commune mají žalmy druhých nešpor společné. Různá vydání vlastních breviářových textů pražské provincie také odkazují tu do commune panen (1865), tu nepanen (1677).

Bližší pohled na vlastní texty, hymnus, antifony a responsorium, ukáže, že nejde o reprodukci žádného ze stadií vývoje textů svátku sv. Ludmily pro pražskou provincii od 16. stol. dále. (To říkám na základě výzkumu provedeného v rámci mé zkrachovavší diplomové práce.) Tedy - buď jsou texty vzaty z pramene staršího než první tištěný pražský breviář, nebo jsou sestavené z více pramenů.

S hymnem Lux vera se v mnou prozkoumaných pramenech nepotkáme vůbec. (Jeho zdroj bude znát přinejmenším prof. Eben, jelikož ho Schola gregoriana pragensis nahrála pro album Bohemorum sancti.) Antifony reprodukují cyklus antifon pro ranní chvály a nešpory ze středověkého rýmovaného oficia, které bylo v pražské provincii užíváno až do r. 1865, kdy bylo nahrazeno novým, prosaičtějším. (Dnešní oficiální formulář svátku přebírá antifony právě z tohoto oficia z 19. stol.) Za pozornost stojí, že druhá, Ludmilino umučení líčící antifona Immersus funis gutturi, je reprodukována ve starém znění, bez drobných úprav provedených v 17. stol. Patrně jde o ukázku toho, že liturgické zpěvy žijí životem na oficiálních vydáních textů dosti nezávislým a mají oproti nim větší setrvačnost.

Čtvrtou antifonu velice doporučuji tomu, kdo by chtěl vzít nějaký katolický liturgický text, znějící krvežíznivě, a používat ho jako argument pro to, že křesťanství je lidstvu nepřátelské, pomstychtivé a krvežíznivé náboženství. :) Překlad mu však zůstane domácím úkolem.

Responsorium Prima noctis vigilia potkáváme naposledy v tištěných pražských breviářích ze 16. stol. jako responsorium k nešporám (které se, narozdíl od řady dalších svátků, nebere z matutina, je jedinečné; je vidět, že Domazlaus predicator leností ani nedostatkem tvůrčí inspirace netrpěl). Později, jak se pražské oficium postupně "tridentisovalo", nešporní responsorium samozřejmě odpadlo, stejně jako deváté responsorium matutina - protože v tridentském oficiu pro ně již nebylo místa.

Malá odbočka: Snažil jsem se rychle najít nějaký rukopis obsahující hymnus Lux vera. Nenašel jsem. Místo toho jsem ale na Manuscriptoriu narazil na rukopis XIII.C.4 Národní knihovny České republiky, podle popisu pocházející snad právě z jiřského kláštera, a obsahující od strany 20v úplně jiné oficium sv. Ludmily, začínající antifonou Sancta Ludmila, Xristi martyr, audi rogantes famulas .... Středověkým oficiím o sv. Ludmile už se pravděpodobně někdo věnoval, takže při vhodné příležitosti budu muset více zapátrat v sekundární literatuře. Předběžně se zdá, že svatovítská kapitula slavila svátek sv. Ludmily s úplně jinými texty, než sousední ženský klášter, a že archaisující nešpory, které se v posledních letech v klášteře slaví, reprodukují tradici katedrální a nikoli klášterní.

Závěrem neušetřím popisovaný liturgický program (ve smyslu formulář, scénář, opakovaně realizovaný postup) obvyklého hodnocení z hlediska souladu s liturgickými předpisy. Samozřejmě nezbývá, než konstatovat nesoulad - měnit počet žalmů k legálním úpravám nepatří, stejně tak bych těžko hledal normu dovolující místo řádně schválených liturgických textů (myslím na hymnus, antifony a responsorium) použít jiné, které vyšly z užívání před více než sto lety. Možná by bylo lze se odvolávat na čl. 274 VPDMC, který stanoví, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu," má se vzít "jiná antifona z těch, které jsou k dispozici." Nevím totiž o tom (a tentokrát to není tím, že bych nepátral), že by antifony z dnes platných textů svátku byly kdy opatřeny úředně vydanými nápěvy - a to přesto, že, jak už jsem zmínil, nejde o nějaké nové texty z doby poslední liturgické reformy.

Shrnuto: kdybych byl osoba oficiem povinná, po absolování takovýchto nešpor bych se, jakožto úzkoprsý legalista, pěkně chopil breviáře a modlil se nešpory správné a zákonné. Správnější než míchat dohromady dvě historické podoby oficia by bylo rozhodnout, zda se slaví nešpory podle současného řádu (a podle toho se zařídit ve všem), nebo podle těsně předkoncilního řádu (tam by se ale opět narazilo na problém chybějících nápěvů, přičemž neexistují žádné velkorysé normy o náhradách), nebo se koná rekonstrukce nějaké staré formy oficia - ta ale nesmí být ani implicitně presentována jako liturgie.

Křestní nešpory strahovských premonstrátů

10.4.2015 21:30 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

"Křestní nešpory," totiž nešpory ve velikonočním oktávu rozšířené o průvod ke křtitelnici, patří ke zvláštnostem premonstrátské liturgie. V minulosti jsem se na ně nejednou chystal, ale opravdu se na jedny dostat se mi podařilo až dnes. Protože jde zároveň o mou vůbec první přímou skušenost se slavením liturgie hodin ve strahovském klášteře, bude potřeba další návštěvy někdy mimo velikonoční oktáv, abych ověřil, co všechno bylo zvláštností křestních nešpor a co je společné všem nešporám slaveným v dané komunitě. Že premonstráti řádové zvláštnosti v liturgii hodin (i v té pokoncilní) mají, to si věrní čtenáři pamatují od jednoho z minulých článků (neračte přehlédnout komentáře). Zatím nabízím prostě popis toho, co jsem viděl a slyšel. Jisté je, že křestní nešpory křestními nešporami dělá již zmíněný průvod ke křtitelnici. (Srov. také nedávný článek o křestních nešporách na blogu PrayTell; premonstrátská řádová tradice v něm však není zmíněna, autor ji patrně nezná.)

Pootevřenou mříží jsem se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie protáhl na poslední chvíli. Chórové lavice však byly k mému překvapení prázdné! Až s úderem páté v sakristii kantoři spustili Kyrie a bratři vstoupili do kostela v liturgickém průvodu. (Vstup za zpěvu Kyrie - další dříve neviděné řešení "introitu" k nešporám!) Dalším překvapením pro mě byla relativně nízká účast - jistě ne více než 10 členů komunity. Zřejmě projev toho, že premonstráti nejsou mnišský řád v benediktinské tradici charakterisované oním "před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu," (RB 43) a mnozí mají povinnosti, které jim neumožňují každodenní účast na nešporách v chóru.

Po Kyrie jsem nezaznamenal žádné další "úvodní rity", následovala rovnou psalmodie.

Celé nešpory byly zpívané, a to latinsky, chorálně. Pokud jsem dobře poslouchal, psalmodie byla v alternaci kantoři/ostatní, ne v alternaci stran chóru.

Před prvním žalmem zazněla jedna z alelujatických antifon (ne "epická antifona o vzkříšení" předepsaná v breviáři). Po prvním žalmu (nejsem si jist, zda to byl žalm Dixit Dominus, který se na daném místě modlíme my nepremonstráti, nebo jiný) následovala orace a výzva k průvodu. Za zpěvu žalmu In exitu, responsoriálně prokládaného další alelujatickou antifonou, se všichni, s rozsvíceným paškálem a kadidelnicí, ubírali do kaple sv. Norberta (sloužící zároveň jako kaple eucharistická a křestní). Tam bylo přečteno evangelium (o Nikodémovi - tedy perikopa nijak zvlášť velikonoční, ale typicky křestní) a pronesena krátká promluva. Nato se všichni za zpěvu kantika Salus et gloria et virtus vrátili do chóru.

Tady bylo přečteno capitulum a kantoři zazpívali Haec dies, ovšem ne jako samostatnou antifonu, jak je obvyklé v římské liturgii, nýbrž jako dvakrát zopakovanou antifonu s vloženým veršem (podobně melismatickým jako antifona sama, pročež jsem mu nerozuměl; jen hrubě hádám, že to mohlo být "Confitemini Domino, quoniam bonus," snad ještě s delším pokračováním.

Až tady přišel na řadu hymnus, následovaný veršíkem. Umístění hymnu a po něm následující veršík odpovídají uspořádání římské liturgie před poslední reformou. Premonstráti by za jeho zachování patrně inkasovali kladné body od prof. Dobszaye, který přestrukturování římských nešpor ostře kritisoval.

Antifona k Magnificat byla nejnejistěji zazpívanou částí celých nešpor, což ovšem nikoho nepřekvapí, jelikož antifonu k evangelnímu kantiku je nutné nacvičit na každý den jinou. Při Magnificat nejprve celebrant velmi důkladně okouřil oltář, následně turifer celebranta a jen tak tak stihl okouřit ještě i kantory, patrně jako reprezentanty komunity nebo lidu vůbec. Žalmový nápěv Magnificat VIII. modu byl drobně odlišný od všeobecně známého v tom, že druhý poloverš nezačíná na recitandě, ale asi o malou tercii níže. Zvláště krátké verše díky této ozdobě zněly, přišlo mi, o kousek libozvučněji.

Pak už přímluvy, Otčenáš, orace, požehnání, a bratři se za zpěvu antifony Regina coeli (nějaký relativně jednoduchý nápěv, ale podle všeho řádový, nesouhlasící s jednodušším nápěvem obvyklým v římských chorálních knihách posledního století - a dokonce ho ani vzdáleně nepřipomínající) odebrali zpátky, odkud přišli.

Závěrem jen upozorním na to, že křestní nešpory se v římské církvi po liturgické reformě těší určité "zvláštní přízni liturgického zákonodárce": i když nejsou součástí římské liturgie (v tom smyslu, že liturgické knihy římského obřadu pro ně neobsahují zvláštní rubriky ani liturgické texty), jsou porůznu "příznivě zmiňovány". Viz např. VPDMC 213, ale i další dokumenty a knihy zmiňované ve výše zmiňovaném článku na blogu PrayTell. Srov. také závěr článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (TT 2012/2), kde je popisována i realizace křestních nešpor v rámci liturgického života (nepromonstrátské) farnosti.

Konečně, kdo by chtěl křestní nešpory na vlastní oči a uši zažít, má letos ještě šanci zítra a pozítří. Pak zase napřesrok.

Nešpory s ustanovením nového vyšehradského probošta 1. 3. 2015

1.3.2015 22:50 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka, několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu, který bývá s nešporami tradičně spojován. Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu, takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět. Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem, po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího "robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti. A pochodil jsem: asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní se v 18:00 budou konat slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného, za předsednictví pana arcibiskupa. I vypravil jsem se na ně.

Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory. Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si. To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.

Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu nešporního hymnu postních nedělí "Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný". Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem, který však často z čistě praktických důvodů je potřeba. Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc. Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu" je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.

Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se, jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci) následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.

[EDIT 2.3.2015] Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi. Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv, který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého, vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.

Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono s jednoduchou koncovou kadencí. Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu, který bez úprav zazpívat nešel), a antifona měla dokonce jednoduchou melodii. Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali" sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán zpěvákům nekanovníkům.

Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši. Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria, i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí. Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného: Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.

Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků. Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních (nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů. Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela velkolepá varhanní předehra.

Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře (části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly a velmi rozkošatěny.

Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném novopečeným proboštem slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina (tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost) a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.

Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka slavnosti: když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory měly pokračovat psalmodií, vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé modlitbě vyšehradské kapituly. Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného českého překladu - to až tak žhavé není. Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké) před liturgickou reformou, jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby" by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá, celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.

Nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém

25.1.2015 15:54 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Sestry a bratři z mnišského bratrstva Jeruzalém (něco málo česky) přijeli tento víkend do Prahy, uspořádali duchovní obnovu v emauzském klášteře a v její předvečer slavili nešpory v kostele Nejsvětějšího Salvátora. O celém podniku jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale, přestože teď nemám času nazbyt, nešpory v pátek večer jsem prostě nemohl vynechat.

To, že se duchovní obnova konala v Emauzích, je (možná záměrně) velmi případné: mnišská bratrstva Jeruzalém totiž plní ve městech, kde působí, velice podobnou úlohu jako benediktinský klášter Na Slovanech v době vysokoškolských studií mé hudbymilovné babičky (cca 1946-8): žijí mnišský život uprostřed města a jako svou hlavní službu nabízejí "poctivě" slavenou liturgii. I když mně osobně je bližší cisterciácká opce pro odlehlá místa, koncept na bohaté liturgické nabídce založené a rytmu pracovního týdne přizpůsobené městské pastorace-nepastorace je mi veskrze sympatický.

Mnišská bratrstva Jeruzalém patří mezi ty instituty zasvěceného života, které mají liturgii poměrně dalekosáhle přizpůsobenou. Nešpory, jichž jsme se v pátek mohli zúčastnit, byly co do struktury pokoncilní římské, ovšem rozšířené o prvky z byzantské liturgie (ty jsou níže označeny hvězdičkou). Přijetí prvků východních liturgií je u novodobých institutů zasvěceného života pocházejících z Francie dosti běžná věc, jmenujme komunitu Blahoslavenství či Betlémské sestry/bratry.

Struktura:

  1. Bože, pospěš mi na pomoc
  2. * Nebeský Králi (modlitba k Duchu svatému; součást úvodu všech modliteb křesťanů byzantského ritu)
  3. ** Části žalmu 42 (Jako laň prahne) s antifonou
  4. * Hospodine, k Tobě volám - části žalmu 141 zpívané v úvodu večerní v byzantské liturgii - východumilovní čtenáři budou znát Kyrie ekekraxa či Hospodi vozvach; jeden z bratří při zpěvu okuřoval oltář a lid
  5. * Radostné Světlo - starodávný hymnus Fós hilaron, opět zpívaný při byzantské večerní; jedna ze sester při zpěvu rozsvítila světla na oltáři
  6. žalmy s antifonami (žalmy 116-I a 121, jak odpovídalo pátku 2. týdne žaltáře; kantikum z Ef 1 je normálně pondělní)
  7. krátké čtení (odpovídající nešporám pátku 2. týdne žaltáře)
  8. ticho s hudbou; žádné responsorium
  9. Magnificat
  10. prosby
  11. * trisagion
  12. Otče náš
  13. závěrečná modlitba
  14. Dobrořečme Pánu
  15. mariánský hymnus

Nešpory byly celé zpívané, bez doprovodu, ve čtyřhlasé úpravě. Antifony (a všechny zpěvy, které antifonu alespoň vzdáleně připomínají) nejprve předzpívala kantorka sama a při opakování se přidaly další hlasy. Texty (s výjimkou závěrečné mariánské písně) byly v češtině, víceméně zdařile podložené pod nápěvy používané zřejmě komunitou v Polsku. Poněkud divně zněla pouze psalmodie.

Do výše naznačeného schématu římských nešpor s doplňky byzantské provenience se mi nevejde úryvek z žalmu 42 zpívaný v úvodu před lucernariem. Nemám nápad, jak ho "liturgicko-historicky" zařadit. Funkčně je snad jakýmsi "invitatoriem", neboť v úvodu bohoslužby vyjadřuje (v návštěvníkovi dorazivším přeplněnou tramvají přímo z práce spíš teprve vzbuzuje) žízeň po Bohu jako zásadní dispozici pro bohoslužbu. Toto zaměření, kterým je celý žalm 42 prodchnut, bylo ještě umocněno antifonou.

Když jsem v přehledu zmínil prvky odpovídající příslušnému dni žaltáře, dlužno také říci, že antifony byly složeny na breviáři zcela nezávisle. Jejich texty byly oproti antifonám breviářovým snad o něco zpěvnější, "ukecanější" a ne tak doslovně biblické.

Po hudební stránce bych nešpory mnišského bratrstva Jeruzalém hodnotil spíš jako "plytké" než "krásné". Tomu by ale, kdo je neslyšel, neměl příliš ochotně věřit, protože hodnotitel je hudební barbar a nevzdělanec, určité výhrady už si připravil předem (mj. protože jak má rád římskou i byzantskou liturgii, tak nesnáší jejich míchání) a na vnímání celých nešpor se vedle nasládlé antifony k úvodnímu žalmu bezesporu podepsalo to, že u Salvátora také zavedli ty proklaté vyhřívané sedáky. Pokud jde o mě, před sladkou polyfonií preferuji střízlivý chorál a před "sladkými charo texty" (abych nekřivdil, nebylo jich moc) strohou řeč římských liturgických knih. To ale nic nemění na tom, že případné založení domů (chápu-li správně, zakládá se vždy zároveň komunita bratří i sester) mnišského bratrstva Jeruzalém např. v Praze by jistě bylo obohacením.

Alespoň přibližnou představu o tom, jak nešpory bratrstev Jeruzalém vypadají a zní, lze získat z řady nahrávek dostupných na Youtube

Konference Hudba v katedrále II

12.10.2014 14:11 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Co jsem si odnesl z druhého ročníku konference Hudba v katedrále pořádané Centrem teologie a umění a Metropolitní kapitulou?

Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.) Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům, nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně tu informaci považuji za zajímavou.

V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák, byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory. "... a na to lidi chodili." (dr. Tomáš Slavický.) O tom chci vědět víc!

Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt. Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)

Národní svatováclavská pouť 2014

28.9.2014 21:24 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe" svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je zpráva z předloňské pouti.) Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.

První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)

Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly. Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna a nešpory byly latinsky. Noty jsou k mání na webu choral.sdh.cz. (Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)

Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor (Bohu díky alespoň za to). Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty): Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi. Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální oficium podle Ordo cantus officii. Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do "tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi CANTUS.

Místo předepsaného hymnu Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae. Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium, a to nepochybně proto, že je nově složené.

Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně z pokladu gregoriánského chorálu. Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho lépe než předloni.

[EDIT 23. 10. 2022] Pokud jde o výtku nezákonnosti výběru antifon nesouhlasícího s tím, který předepisuje Ordo cantus officii, viz její uvedení na pravou míru v pozdějším článku.

Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se, dokonce vůbec neřešený problém: zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme. Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné. Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení - ale úplně šťastné mi to nepřijde. Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit (proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější svátky), pro staré svátky zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene i antifonu k Magnificat.

Druhé nešpory (pražská katedrála)

byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni. (Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.) Mohu tak ke zprávě z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:

Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé; antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá. Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní"; trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré. Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech" (překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae; v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).

Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys: zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco představitelnějším prostředí starého pražského kostela, kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící u četných postranních oltářů měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili "hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru. (Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský, o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama, nezachytil žádné zprávy.)

Svatoprokopská slavnost u Všech svatých

4.7.2014 23:55 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer z více důvodů nemohl chybět. Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům. Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze. Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada takřka neodolatelná.

Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus. Hymny byly připraveny dokonce hned dva. Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu (1, 2). Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující" (v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů), parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron. Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory nejen v byzantském ritu.

Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory. Následoval hymnus z nešpor svátku. (Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality, tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které v jedné jeho strofě zaznívají.) I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.

[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval (Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.

Odbočka, mírně rozhořčená. Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005). Dnes jsem zjistil, že v něm svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory. Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost, svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání, jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti. Já soudím, že jednou hotové texty pro existující svátek měly v knihách zůstat - pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni. Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.

Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status? Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune duchovních pastýřů? -- Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty podle starého breviáře, a já jsem se svým novým, který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.

Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované nešpory, bylo to nakonec jinak. Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie. Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid. Pro všechny vystačila jediná melodická formule - obecně známá chorální VIII G.

Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie. Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně. Stejným neduhem trpělo i responsorium. Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.

Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko najde jinak než praxí.

Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou antifonu žalmu následujícího. To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát šťastné této možnosti využívat.

Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho, že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra. Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení. Takový člověk (i o autorovi článku to platí v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ... a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu. Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm je pro tento neduh dostatečným lékem.

Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou a je hodnotná i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk, ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se poukazuje na meze.

Po Magnificat zaujaly pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy. (Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná, srov. VPDMC 188.) Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie. Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem, ve více ohledech nápadně odlišným od současné "římskokatolické liturgické češtiny". I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy odlišil přímluvy původem z Byzance od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu). Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.

"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši. To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem. Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Většinu zpěvu při mši obstaral sbor od Nejsvětější Trojice - šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie. Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ... (O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat, ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.) Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka. Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky. Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.

Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory, hodnotím je spíše kladně. Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném textu ověřeném staletími. Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých nedostatků, ale tomu se v daném kostele, kde pravidelný liturgický provoz je opravdu skromný a stálou osádku kůru stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.

České zpívané nešpory v pražské katedrále

9.6.2014 00:20 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve jako Těla Kristova, snažím se, od té doby, co bydlím v Praze, zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta. (Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )

V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech. O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské. Dnes bude řeč především o nešporách českých.

Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta (byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších. O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním zastoupení, někdy snad dokonce celá. Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.

Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje, konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv a jedna nebo dvě trubky. V jednom z dřívějších článků jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu - procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu. Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající přítomných trubek. (Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.) Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami - při předehrách a mezihrách.

Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání Denní modlitby církve, hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře". Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho. Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném množství připravené i v předních lavicích pro lid. (Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)

Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký, zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů, což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače". Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19, které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž v celku.

Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné, což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné paralely, mj. ve Svatojanském kancionálu či v Olejníkových Nedělních nešporách.

Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání s ní nemám příliš v lásce. (Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání jsem ji naopak chválil.) Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem (např. "ze Siónu"). Další je v některých specialitách průběhu melodií: z mně nepochopitelného důvodu je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně, nefunkčně, nelibě. Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu (druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok", který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ... Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí melodický přízvuk (který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně) a s "uspěchanou flexou".

Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk, nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně, jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.

Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také "rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor. Obzvlášť zajímavý je jejich závěr: Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské) závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru. Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů (vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy) intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór, na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu. Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny". Pokračuje se po obvodu celé katedrály za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo" připojí ještě velké varhany.

Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě, závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor. Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by, ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu (1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů: hrob knížete české země; prostor katedrály; silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...

Mám-li to nějak shrnout: české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil, a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších. Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem, by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.

Národní Svatováclavská pouť 2012

30.9.2012 17:40 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program, v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin: Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.

27.9. nešpory ve Staré Boleslavi

Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána, následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských svatováclavských legend.

(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni, nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají na typisované melodie recitativního charakteru.)

Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc: sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě. Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně, já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout. A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)

Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.

Nešpory měly strukturu podle současného breviáře, až na to, že v závěru psalmodie neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě byl třetí žalm. Texty byly vybrány dosti svobodně:

hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"

zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií, jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů v potridentském období

[EDIT 27.11.2012] Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách středověkého rýmovaného svatováclavského oficia. (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)

1. antifona "Buď věrný až do smrti a dám ti korunu věčného života." ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu, vždyť zpevnil závory jeho bran."

neznám

[EDIT 27.11.2012] Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována 5. antifonou nešpor z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského oficia: "Quoniam portarum Syon et seras confortavit / et seipsum pro domo Israhel murum posuit, / intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit." (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)

3. antifona "Z oltáře přijímal Krista, nacházel v něm radost a sílu." ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112) zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich byly pohromadě. Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově korespondující - žalmy. Krom toho, jak už výše zmíněno: normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium "℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů.
℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů.
Sláva. ℟. Přijď."
responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách. Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží, v boji vítězství mu dala, když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní." neznám
prosby z 2. nešpor slavnosti

Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického) českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani nikomu neberu.

Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo: žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo (zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách. Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já - ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem". (Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku Chorál, tradice a autorská práva.)

Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám během dne a nešpory se uzavírají požehnáním (nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání), což také pan arcibiskup udělal.

Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav, mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu odlišné od toho, které je v breviáři. Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat, kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp. václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským poutním místem. Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře, nejsem s to vysledovat.

[EDIT 5.10.2012] Včera jsem se dozvěděl, že tyto nešpory byly převzaty od novodvorských trapistů. Tím se některé "záhady" vysvětlují: novozákonní kantikum chybí proto, že trapisté, nakolik si pamatuji, novozákonní kantika v nešporách ani starozákonní v laudách nezpívají (přestože je mají zařazená v žaltáři). S antifonami a jinými texty je zacházeno ve velké svobodě dílem proto, že mnišský žaltář má jiné rozložení žalmů než "světský", dílem proto, že francouzští cisterciáci obou observancí k liturgickým textům přistupují jako k něčemu, co se tvoří, spíše než jako k něčemu, co je dáno. (Viz např. Commission Francophone Cistercienne). Novodvorský původ oficia možná vysvětluje i Benedicamus Domino místo požehnání na konci. (Avšak: 2006-2010, kdy jsem v klášteře příležitostně byl hostem, zpívali bratři na konci hodinek "Dobrořečme Pánu" vždy česky.)

Nový Dvůr je jedno z mála míst v ČR, kde se denně slaví úplné zpívané oficium. "Na profesionální úrovni," dovolil bych si říci. Pro ty, kdo ho zažili, je vesměs velmi oslovující. Dobře chápu všechny, kteří mají pokušení "vypůjčit" si trapistické zpěvy a používat je v jiných kontextech. Mám ale velké výhrady k tomu, když se tak děje bez ohledu na rozdíly mezi mnišským a "světským" oficiem a na platné liturgické předpisy.

[EDIT 7.10.2012] Uvědomil jsem si, že když kritisuji liturgii církevní akce celonárodního významu, měl bych kritiku vyslovit jasněji a odůvodnit. Nuže: všeobecná norma pro úpravy textů, VPDMC 246, zakazuje měnit uspořádání hodinek. Myslím, že záměna novozákonního kantika za žalm je prohřeškem proti ní. (Vyjadřuji se schválně opatrně - vím, že by bylo možné paragraf vykládat i benevolentněji a nejsem si jistý, zda je namístě výklad restriktivní či širší.) Podle VPDMC 247 jsou slavnosti jednou ze šesti kategorií liturgických dnů, jejichž vlastní formuláře je nepřípustné měnit. Porušením této normy je výběr antifon, responsoria a žalmů. Protože první i druhé nešpory slavnosti sv. Václava jsou dobře dostupné ve zhudebnění Olejníkově a Šmolíkově, nelze se, myslím, oprávněně odvolávat na VPDMC 274 (náhrada antifony bez melodie ve zpívaném oficiu) - a i kdybychom toto připustili, výběr žalmů by zůstal rubricisticky obtížně ospravedlnitelný.

Přiznám se, že nevím, jaké pravomoci má v liturgických záležitostech diecézní biskup: jestli může z výše uvedených norem udělit pro osoby, místo nebo příležitost výjimku. Kdyby takovou pravomoc měl, "obžaloba" výše by padla, protože pan kardinál Duka ony nešpory, tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil.

[EDIT 21.6.2014] "... pan kardinál Duka ony nešpory, tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil."
To je, jak teď vidím, holý nesmysl. Církevní hierarcha - jako každý, kdo zastává nějaký vysoký úřad - je odkázán na řadu spolupracovníků a obsah liturgie, které předsedá, obvykle nepřipravuje ani předem nekontroluje. Musí se spolehnout na to, že je dobře připravená, a když není vše košer, nemůže s tím v průběhu slavení nic dělat.

28.9. nešpory v pražské katedrále

V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava. Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře. Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře) a varhanního doprovodu je, předpokládám, dómský regenschori Josef Kšica.

Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany, a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4) pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo. Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.

Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy; není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné; dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně, takže více hlasů a priori nepředpokládám). Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní, nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor, je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia. Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov; ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět velice dobře.

Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu: zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.

Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se (po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny) zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie) jako nešporní hymnus.

Nešpory k výročí posvěcení kostela, Praha Vršovice (2010)

16.9.2012 23:45 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

V týdnu jsem úplnou náhodou na internetu našel brožurku ke zpívaným českým nešporám, které se slavily 2.10.2010 v rámci oslav 80. výročí posvěcení kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích. Přidal jsem informaci o ní na stránku Odkazy, protože, byť byla připravena pro jednu konkrétní příležitost, může být pro další přinejmenším cenným inspiračním zdrojem. Zdá se mi dobré nabídnout k ní komentář - nejen pro ty, kdo by se chtěli inspirovat a vytvářet vlastní podklady pro nešpory ve farnosti v podobném duchu, nebo tuto brožurku přímo vytisknout a doma použít. Nejprve projdu obsah a vyslovím k němu dílčí připomínky, na závěr se pokusím o hodnocení.

Obálka brožurky

"Úvodní slovo" na str. 2 je možné interpretovat tak, že liturgie hodin nepatří k běžnému programu dané farnosti a tomu, kdo brožurku sestavoval, se zdálo vhodné alespoň v hrubých rysech ji představit.

Na další stránce je rozepsán úvodní verš - bez not, zjevně se recitoval. Text je rozdělen mezi kněze a lid jinak, než jsem zvyklý: kněz kromě "Bože, pospěš mi na pomoc" začíná i doxologii. To mě přimělo projít další dostupné verze oficia: já v souladu s Uspořádáním Denní modlitby církve (zařazeno v breviáři před začátkem žaltáře) a staršími knihami přenechávám vše od odpovědi "Slyš naše volání" chóru. Podobně i nešpory v Jednotném kancionálu a Olejníkovy Nedělní nešpory. Stejně jako diskutovaná brožurka dělí doxologii po úvodním verši jen Pavel Šmolík. Ale to je věc nepodstatná.

Hymnus je vzat ze společných textů o posvěcení kostela. Tam je předepsán pro modlitbu se čtením, výběr hymnu z jiné hodinky je však legitimní úpravou (viz co říká Uspořádání DMC k hymnu nešpor). Při bližším pohledu ovšem shledáme, že hymnus v brožurce má výrazně více strof než v breviáři. Seznam použité literatury na poslední straně brožurky nás poučí, že je píseň vzata ze zpěvníčku, který je appendixem Malé katolické liturgiky Bonaventury Boušeho - zřejmě je to plný text písně, ze které jsou v breviáři jako hymnus zaneseny jen vybrané strofy.

Žalmy jsou vzaty z ekumenického překladu. Napadá mě řada možných vysvětlení, proč tvůrce brožurky nesáhl po katolickém liturgickém překladu, ale pro tentokrát se zdržím rozvíjení neplodných hypotéz.

Výběr žalmů zcela neodpovídá žádným nešporám obsaženým v breviáři. Základem jsou nicméně 1. nešpory z textů o posvěcení kostela (podle breviáře: žalm 147 rozdělený na dva oddíly + kantikum Zj 19). Žalm 147 je ovšem vzat v celku a na uvolněné místo je dosazen Žalm 141 (typický nešporní žalm; v současném breviáři je jen v 1. nešporách neděle 1. týdne žaltáře), ovšem celý (v breviáři je zkrácen o poslední "kletebný" verš, kde žalmista prosí, aby se jeho nepřátelé sami chytili do léčky, kterou na něj nastražili).

breviář: posvěcení kostela, 1. nešpory brožurka
Žalm 147,1-11 Žalm 141,1-10
Žalm 147,12-20 Žalm 147,1-20
kantikum Zj 19 kantikum Zj 19

Tady si interpretaci neodpustím: plný počet slok písně použité jako hymnus (v breviáři je sotva polovina) spolu s prodloužením psalmodie vypadají jako pokus vyrovnat se s tím, jak jsou hodinky současného breviáře krátké. (V jedné diskusi to někdo dobře vystihl slovy "proč jezdit deset minut tam a deset zpátky na bohoslužbu, která trvá dvacet minut?") Co může být výhodou pro soukromé povinné modlení pracovně vytížených kleriků, není stejně příznivé pro veřejné slavení liturgie...

Na místě antifon jsou vzaty notoricky známé Korejsovy odpovědi ze Zpěvů s odpovědí lidu. Výhodou je snadné zapojení všech zúčastněných, nevýhodou to, že jsou ztraceny texty antifon spoluutvářející ráz slavnosti - použité Korejsovy antifony jsou pochopitelně zcela obecné, vzaté ze žalmů. Ovšem - v době vzniku brožurky žádné zhudebnění vlastních antifon slavnosti nebylo k disposici. A není dodnes - z posvěcení kostela máme pouze druhé nešpory, a to ve zpracování Olejníkově a Šmolíkově. (Tudíž: náhrada byla rubricisticky naprosto legitimní, podle VPDMC 274.)

Žalmy byly - soudě podle úpravy textů a nepřítomnosti not pro ně - zpívány responsoriálně, podobně jako při mši. Poněkud nezvykle působí (ovšem, vcelku logická) úprava kantika ze Zj 19, které není, jak jsme tomu uvyklí z breviáře, co poloverš prokládané responsem aleluja, ale po každém celém verši se vkládá Korejsova alelujatická antifona.

Osobně shledávám dlouhou responsoriální psalmodii dosti únavnou a pro slavení liturgie hodin bych proto rozhodně dal přednost střídavému přednesu veršů žalmu (schóla/lid, dvě půlky lidu či předzpěvák/lid) nebo nechal zpívat různé žalmy různým způsobem. Je ale možné, že v daných podmínkách byl responsoriální přednes jediný rozumně myslitelný (velké množství lidí neuvyklých denní modlitbě církve ani zpěvu žalmů).

Pro čtení je využito možnosti vzít místo krátkého čtení obsaženého v breviáři jiné vhodné, delší: je použito jedno z těch, která jsou pro mši ze slavnosti posvěcení kostela k výběru v mešním lekcionáři.

Responsorium je nahrazeno známým kánonem Jiřího Černého Mé dlaně zvednuté. O tomto zpěvu jsem v souvislosti s možným využitím při liturgii hodin již dříve přemýšlel - mj. i proto, že když jsem se autora před časem dotazoval, zda má zpracované nějaké "breviářové zpěvy" (viz o tom zmínku ve starším článku), uvedl ho mezi těmi, jejichž text je denní modlitbou církve inspirován. (Srov. žaltář, pondělí sudých týdnů, responsorium nešpor; to je vzato ze Ž 141.) Nemá sice klasickou formu responsoria, ale VPDMC jsou tu značně velkorysé: responsorium lze vypustit nebo nahradit jiným vhodným zpěvem stejného účelu a charakteru (přičemž bych shodu charakteru nevykládal úzce jako formální shodu struktury), pokud je pro takové použití schválen biskupskou konferencí (au...).

Bylo by možné dobře si představit Magnificat zpívané stejným způsobem jako žalmy. Tvůrce brožurky ale sáhl po písňové parafrázi (v Jednotném kancionálu č. 813A). Tady nejsem s to podat "rubricistický posudek". Myslím, že nakolik je parafráze blízká originálnímu textu - a to Renčovo přebásnění v rámci možností je - je její zasazení do celku bohoslužby stejně legální nebo nelegální jako použití jiného než aprobovaného liturgického překladu pro žalmy. A jestli se při české katolické liturgii smí používat jiný biblický překlad než schválený Bognerův, to nevím. Za šťastné považuji, že alespoň Mariin chvalozpěv mohlo shromáždění zpívat "jedněmi ústy" (pokud pro něj píseň nebyla úplnou novinkou - předpokládám ale, že ne). Daní za tento zisk byla ztráta antifony. Tady se ptám, jestli by bývalo nestálo za to antifonu alespoň recitovat.

Nebo přebásnit, aby se také dala zpívat na nápěv písně jako nultá a závěrečná strofa :) - třeba: "Svatý je chrám, vznešený dům Boží, v němž se jméno Páně zbožně vzývá, kde Bůh mezi námi přebývá."

Závěrečnou modlitbu jsem nenašel v breviáři ani v misálu. Ani formálně nevypadá jako klasická římská orace a proto její vznik bez rozpaků přisuzuji místní liturgické tvořivosti.

Hodnocení.
1. Splňuje brožurka beze zbytku platné liturgické předpisy? Ne.

2. Obsahuje nějaký opravdu závažný neřád, "liturgický zločin"? Dle mého soudu rovněž ne. Za neopodstatněnou protiprávní úpravu považuji závěrečnou modlitbu domácí výroby - nakolik je ale věroučně nezávadná, literárně alespoň únosná a drží se intencí slavnosti, hodnotil bych ji jako pouhý přestupek. (Autor by mi možná vysvětlil, že jsem mimo a že měl pro své počínání závažný důvod, který nevidím?) Ostatní protiprávní úpravy považuji za opodstatněné a únosné, navíc jich není moc (záměna responsoria za zpěv, který je vhodný, ale nemá dobrozdání biskupské konference).

3. Celkově hodnotím brožurku, z níž vršovičtí zpívali v r. 2010 nešpory o slavnosti výročí posvěcení svého kostela, positivně: myslím, že je to dobrý vzor, jak představit zpívanou liturgii hodin ve společenství, které s ní dosud nemá zkušenosti. Pokud jde o zpěvy, úspěšně využívá maximum toho, co už je známé. Z téhož důvodu je ale spíše nevhodná pro společenství, kde se zpívané nešpory nebo jiná hodinka slaví vícekrát do roka: zvolené zpěvy jsou tak všeobecné a nespecifické, že nijak neodkazují ke specifickým obsahům svátku

4. Nezastírám, že bych ji sám připravil jinak, a její znovupoužití bez úprav úplně nedoporučuji. Předně bych pro žalmy použil liturgický překlad Písma - to umožňuje každému, kdo je zvyklý modlit se breviář nebo při mši opravdu poslouchat responsoriální žalm (a ne jen čekat, až přijde čas zapět odpověď), snáze poznat, že "je doma", že se zpívá jeho důvěrně známý text. A to při liturgii není nedůležité.

Také bych se ze všech sil bránil tomu postavit hodinku tak silně na responsoriální psalmodii. Nejen, že ji považuji za značně únavnou. Jestliže srdcem denní modlitby církve je psalmodie, pak se vyplatí dát pokud možno všem právě na psalmodii co největší podíl. I když to třeba ze začátku bude stát trochu nacvičování navíc. Ve hře je navíc ráz denní modlitby církve jako svébytného typu bohoslužby. Když se žalmy zpívají stejně jako při bohoslužbě slova, neškolený účastník možná ani nepozná, že se účastní něčeho jiného než bohoslužby slova s (vypuštěním úvodních obřadů a) perverzně prodlouženým responsoriálním žalmem...

Podomácku ušitá závěrečná modlitba mi pak v žádném případě nesmí do domu - nejen proto, že libovolné vyrábění orací není v souladu s předpisy: také proto, že ty, které jsou v breviáři, jsou hodnotnější.

Nejnovější
Kategorie
RSS

  Nejnovější články

  Články se štítkem Praha