Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020
z kaple pražského kněžského semináře.
Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být
dlouholetý standard slavnostnějších nešpor
(hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy,
antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska
příliš zajímavé.
Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná
bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů.
V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.
Lucernarium
Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům,
zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas,
zapaluje svíčky na oltáři.
Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání
bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu)
známe z příležitostí,
kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám
u Všech svatých.
My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky
samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách,
do nichž bylo jako jeden
ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které
i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo
určitý náboženský přesah.
Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků
katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím,
ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti,
ani liturgických předpisů.
Žehnání
Obřad žehnání adventního věnce
je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha.
Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou
oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první
svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají
Ejhle, Hospodin přijde
s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle
zpívá přede mší v době adventní.
Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem
úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia
nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje
antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém
překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii
byla odbyta recto tono.
Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné
hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.
V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách
společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu
a k Magnificat), ale je příznačné,
že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší
antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát
z Mariina chvalozpěvu.
Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl
namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria
podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu
takového řešení, protože souhlasím, že ono
"jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním"
se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se
responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími
kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých,
podle liturgické funkce).
Pochybnější je splnění podmínky
"pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí",
protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu
sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale
ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.
Obřad podle benedikcionálu
Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly
do českého vydání benedikcionálu
přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem
a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském.
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.)
Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají
s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným,
než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu.
Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad
žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory
první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:
(volitelně vhodný adventní zpěv)
znamení kříže
liturgický pozdrav
úvodní proslov
krátké čtení
(volitelně minikázání)
žehnací modlitba
(volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
(volitelně okouření věnce kadidlem)
Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)
Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává
svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku
a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické
pro velkou část výstupů liturgické reformy.
V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení,
avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí,
tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor
po biblickém čtení.
Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má
v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů,
v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).
[EDIT 11. 11. 2023]
Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů
nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.
To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého
benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili
prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor,
tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako
spíše netypické.
Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako
jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování
někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje,
že až tehdy začíná první adventní týden,
zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami
(srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40)
a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku
nešpor již bylo uvedené do provozu.
[EDIT 11. 11. 2023]
I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu
paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.
Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli
jednání, které jsem interpretoval
jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout,
že obřad žehnání adventního věnce před nešporami
také lze číst jako svého druhu lucernarium:
slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou.
Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny
varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách,
které jsme dosud měli možnost zdokumentovat.
(Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém
mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)
V archivu České televize jsem narazil na záznam nešpor
z Noci kostelů 2011 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech:
On-line: Noc kostelů (ČT24, 27. 5. 2011).
Jde o zpívané nešpory jednoduchého formátu:
zpíval se hymnus (z červeného hymnáře),
žalmy, kantika (všechno na chorální nápěv II.D),
responsorium (na týž žalmový nápěv) a na závěr Regina coeli.
Všechny ostatní prvky recitované, přičemž přednášení
sólových textů kompletně obstaral klérus v presbytáři
a jako sólové texty byly pojaty i antifony.
Na recitované antifony nejsem zvyklý a těžce je nesu;
antifony recitované sólově předsedajícím (před žalmem i po něm)
pak ten pociťovaný nedostatek náležité formy dále zesilují.
"Když už se antifony přednášejí sólově, nic přeci nebrání
tomu je zpívat!" všechno ve mně křičí.
Když se antifony recitují nebo zpívají na jednom tónu,
tak hlavně z ohledu na účast lidu.
Teze: když se lid účastní zpěvu hymnu, žalmů, kantik a responsoria,
je přípustné a vhodné
alespoň u antifony k evangelnímu kantiku, v níž
se obvykle koncentrují témata dne,
dát přednost slavnostnosti a plnosti formy
před lidovým zpěvem a nechat ji zazpívat kantora
nebo scholu na její vlastní nápěv.
(Srov. Dobszay L.: The Bugnini-Liturgy and the Reform of the Reform, Front Royal 2003, s. 83.)
Ale pak si uvědomím, že záznam je přes deset let starý
a zkraje léta 2011 bylo ještě všechno jinak.
Pro české antifony feriálních nešpor (v daném případě navíc velikonočních)
nápěvy ještě neexistovaly žádné.
Já jsem tou dobou pro dobu velikonoční měl a na rané verzi
tohoto webu nabízel jenom responsoria,
začínal jsem pracovat na první verzi antifon ze žaltáře.
V úvahu by přicházely leda antifony latinské,
podle tou dobou ještě platného
Ordo cantus officii z r. 1983.
... Zkrátka ty jednoduché zpívané nešpory byly co do repertoáru
skoro nejlepší české zpívané nešpory, jaké se v létě 2011
daly ve všední den provést, aniž by se jejich organizátor
jal sám skládat chybějící nápěvy.
Ve dnech 5.-12. 2. se v Praze v hotelu Pyramida koná
evropské kontinentální shromáždění
tkzv. synody o synodalitě.
Zveřejněný program
ohlašoval na první den večer mši s nešporami ve strahovské basilice
a na první jednací den mši s ranními chválami v konferenčním sále.
I další dny budou zarámovány mší a společnou modlitbou, ale už ne modlitbou liturgickou,
takže to, co je pro úzkou zájmovou oblast tohoto blogu relevantní,
je dneškem hotovo. (Dva dny s laudami a nešporomší jsou naplánovány
i na závěr biskupské fáze setkání. Bude-li z nich stream a bude-li se zdát
užitečné něco k nim napsat, bude jim věnován samostatný článek.)
Napsal jsem tu před pár lety, že
"kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu
společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti
společně slavit také část denní modlitby církve."
Je potěšitelné, že organizátoři probíhajícího kontinentálního shromáždění
zřejmě tento názor sdílejí.
V tomto případě je ovšem namístě podezření, že liturgie hodin za své zařazení do programu
vděčí ne svému docenění jakožto "modlitby celého Božího lidu"
(Laudis canticum 2)
nebo prostě jako standardní formy společné liturgické modlitby římské církve,
ale tomu, že se shromáždění účastní desítky biskupů, kněží a zasvěcených osob,
pro něž je liturgie hodin pevnou součástí života jako stavovská povinnost.
Když program sjezdu úvodní mši situoval do strahovské basiliky,
dávalo to důvodnou naději na liturgii s náležitou dávkou péče
o kvalitu liturgické hudby, a dost možná nejkvalitnější liturgii
celého týdne. S touto nadějí jsem tedy stream z ní vyhlížel.
Když předlouhý vstupní průvod bezpočtu biskupů a kněží dosáhl svého cíle
a celebrant políbil oltář, utichly strahovské varhany a (bez Deus in adiutorium)
větší a dobře nazvučená schóla premonstrátů uprostřed chóru spustila hymnus
Lucis Creator optime.
Následoval úvodní liturgický pozdrav, přivítání od pana opata,
a po něm (jelikož se slavily nešpory spojené se mší podle VPDMC 96) psalmodie,
celá latinsky, celá na chorální nápěv VIII.G a s recitovanými antifonami.
To je samozřejmě o mnoho nižší standard, než je v posledních letech
na Strahově obvyklý všednodenní. Patrně šlo o to, použitím jediného notoricky
známého nápěvu udělat psalmodii co možná široce přístupnou lidovému zpěvu.
Pevně daný nápěv psalmodie pak vyloučil možnost použít standardní chorální antifony.
V tomto směru jsem partyzán a než se vzdát prokomponovaných antifon,
prostě bych všechny tři k určenému nápěvu psalmodie
opatřil neogregoriánskými nápěvy,
v tomto případě se srdcem o to lehčím, že nejde o tradiční texty.
Zvláštní zmínku si zaslouží řešení kantika podle Zj 19.
To nebylo zpíváno responsoriálně, ale text v té podobě, kterou rubriky
dovolují pro slavení bez zpěvu (jen jedno aleluja na začátku a konci každého verše)
byl odzpíván na stejný chorální nápěv jako žalmy před ním.
Mše pokračovala podle svého pořádku vstupní modlitbou
(latinsky, recitovaná, stejně i všechny další euchologické texty)
a chorálním Gloria s varhanním doprovodem (stejně pak i další zpěvy mešního ordinaria,
až na recitované krédo).
Čtení se četla v různých světových jazycích,
žalm zpívala premonstrátská schóla na chorální nápěv německy s latinskou antifonou
(In mandatis eius cupit nimis).
To je, mimochodem, starobylá antifona z oficia, ze žaltáře, z nedělních nešpor,
odkud ji z ne zcela zjevných důvodů vyštípala breviářová reforma Pia X.
Snad kvůli nechuti k antifonám, jejichž text netvoří ucelenou výpověď.
O 70 let později jí ovšem zjednalo spravedlnost Ordo cantus officii
(a ani jeho druhé typické vydání na tom nic nezměnilo),
takže se při latinském chorálním oficiu opět zpívá, a to ve druhých nešporách
neděle 4. týdne žaltáře (Antiphonale Romanum II, s. 490).
Aleluja před evangeliem zpívali premonstráti plnohodnotné chorální,
stejně tak později ofertorium. Jako bohaté melismatické zpěvy, kde se nepočítá
s lidovým zpěvem, byly bez doprovodu.
Při mších s mezinárodní účastí je dosti běžné při přímluvách vystřídat
různé jazyky účastníků. Tak tomu bylo i zde, ale naprosto netypicky
je nečetli rodilí mluvčí dotyčných jazyků, nýbrž všechny jeden (český)
jáhen.
K přijímání premonstrátská schola zpívala jednoduchou českou eucharistickou
píseň.
Po přijímání pak chorální antifonu k Magnificat
a kantikum samo v jakémsi hodně zdobném polyfonním zpracování.
V rámci nešpor spojených se mší, kde Magnificat není zdaleka tak významným
vrcholem bohoslužby - resp. spíš vůbec není vrcholem, ale zdržujícím elementem
fáze, kdy bohoslužba již vrcholu dosáhla a spěje k závěru - mi to nepřišlo úplně
vhodné. Předlouhé polyfonní Magnificat je ideální pro samostatně
slavené nešpory většího svátku (kde mj. poskytne žádoucí dostatek času
na okouření oltáře a lidu). Na konci mše, která sežrala nešpory, už je únavné.
Po postcommuniu a biskupském požehnání se za zpěvu Salve Regina
předlouhý liturgický průvod vydal na zpáteční cestu a internetový pozorovatel
mohl uzavřít, že ono "gregoriánskému chorálu patří při liturgických úkonech čelné místo"
(SC 116) ve své bezmála ideální podobě může vypadat nějak takhle - totiž jako
vyvážená kombinace chorálu přístupného lidovému zpěvu, náročnějšího
chorálu kvalitně interpretovaného specialisty a stylově sourodého nechorálního koření.
K dokonalosti tomu chyběly v podstatě už jen zpívané předsednické dialogy a preface.
Ohlášený program byl dodržen jen zpola, a to (nepříliš překvapivě) v tom ohledu,
že se konala jen samotná mše bez ranních chval.
Formát byl v hrubých rysech podobný jako včera - předsednické texty euchologického rázu
latinsky, čtení a přímluvy v různých jazycích;
ordinarium (sanctus, Agnus Dei) na jednoduché chorální nápěvy s varhanním doprovodem,
s výjimkou (latinsky recitovaného tropovaného) kyrie.
Žalm recitovaný (anglicky, s latinskou odpovědí Magnificat anima mea Dominum),
před evangeliem zpívané aleluja 2 z
Jubilate Deo
s anglicky recitovaným veršem.
Ke vstupu se zpíval svatodušní hymnus Veni, Creator Spiritus,
ostatní zpěvy mešního propria byly odbyty zpěvy z Taizé,
resp. kolovrátkovitým varhanním doprovodem zpěvů z Taizé,
ke kterému tu a tam někdo možná i zpíval
(k přípravě darů Ubi caritas,
k přijímání Bless the Lord my soul,
po požehnání Magnificat anima mea Dominum).
Varhanní doprovod byl celkově dosti hrubý (čistota hry, občas divné harmonie),
což se ve spojení s kvalitou nástroje (pravděpodobně elektronického)
a zvoleným repertoárem (zpěvy z Taizé zpívané kolovrátkovitě s varhanním doprovodem
jsou tristní i když je lid s nadšením zpívá, tím spíše pak, když ne;
očekávat lidový zpěv od mezinárodního shromáždění je pošetilé)
spojilo ve mši po hudební stránce opravdu chudobnou.
Myslel bych si, že česká církev má na to, pohostit vážené hosty z celé Evropy lépe.
Malá liturgická schóla by stačila na to, aby se ta žalostná mše proměnila
ve mši jednoduchou, ale důstojnou.
Liturgie.cz zve
tuto neděli na křestní nešpory na Strahov.
To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem si snad poprvé za dvouletou éru
streamovaných bohoslužeb jedny nedávné křestní nešpory pustil ze záznamu -
a byl jsem zmaten. Takhle je neznám!
Na okraj budiž poznamenáno, že to,
že se v posledních letech křestní nešpory slaví o všech velikonočních nedělích.
je podle všeho také změna relativně nedávného data.
Jejich tradiční dobou je velikonoční oktáv, a pokud mě paměť neklame,
v dobách, kdy jsem na KTF UK měl některé premonstráty za spolužáky
a později jsem pár let na území strahovské farnosti bydlel, mimo velikonoční oktáv
v strahovské kanonii křestních nešpor nebývalo.
Ve snaze dobrat se toho, co se v poslední době u premonstrátů s křestními nešporami
dělo, jsem dohledal všechny dostupné záznamy:
Záznamy z roku 2020 ještě ukazují premonstrátské křestní nešpory
víceméně tak, jak jsem na ně byl zvyklý, ale od Velikonoc 2021 se již slaví
podle nového pořádku.
Pravděpodobné vysvětlení této liturgické reformy nabízí poznámka o velikonočních nešporách
v řádovém direktáři,
která jako na alternativu ke známému Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis odkazuje
na Vesperale Praemonstratense – Supplementum,
chorální knihu vydanou v roce 2019 a nejspíš obsahující nový, od Thesauru odlišný
řád křestních nešpor.
Snad bude možné dohledat informace, co redaktory suplementu k reformě
uspořádání křestních nešpor vedlo, ale prozatím se na její výsledek podívejme
pohledem nezatíženým znalostí autorských vysvětlivek.
Nová struktura
v chóru:
Kyrie eleison (při vstupním průvodu)
pozdrav Dominus vobiscum s obvyklou odpovědí
(krajně neobvyklé ovšem je, že po něm nenásleduje žádný další předsednický
řečový akt, ale kantor intonuje antifonu)
alelujatická antifona (na nápěv antifony Dixit Dominus z nedělních nešpor),
pod ní dva žalmy (o velikonoční neděli 2021 se pod ní zpívalo i novozákonní kantikum,
ale od této praxe bylo záhy upuštěno);
výběr žalmů nekopíruje pokoncilní breviář, ale pokaždé se zpívají žalmy 110 a 111
kantikum podle Zj 19 (bez antifony)
graduale Haec dies
(úplné graduale s veršem)
a aleluja,
ale je možné narazit i na záznamy, kde oba zpěvy nahrazuje
(snad z ohledu na lidový zpěv?) obyčejné velikonoční responsorium;
mimo velikonoční oktáv se někdy čte krátké čtení, po němž se zpívá aleluja
Magnificat se svou antifonou (někdy s okuřováním oltáře - konkrétně
starého hlavního oltáře, který je z chóru lépe přístupný a lépe vidět)
orace
V. Procedamus ad fontem aquae vivae.
R. In nomine Christi. Amen.
průvod ke křtitelnici:
alelujatická antifona (na nápěv antifony Nos qui vivimus z nedělních nešpor)
s žalmem 114;
antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele
se ubírá do křestní kaple
u křtitelnice:
hymnus Ad coenam Agni providi
epištola (delší čtení z novozákonních listů, zásadně včetně titulu a závěru jako při mši)
kázání
antifona Vidi aquam (s veršem žalmu, ale opakování antifony po verši
jen podle potřeby paralelních akcí),
někdy okuřování křtitelnice, vždy kropení přítomných křestní vodou
orace
průvod ke kříži:
alelujatická antifona (opět ta na nápěv Nos qui vivimus)
s žalmem 113;
antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele
se ubírá do oltářního prostoru, ke kříži, který stojí mezi oltářem a chórem
u kříže:
aleluja Dicite in gentibus
orace
průvod do chóru:
antifona Christus resurgens (bez verše Dicant nunc Iudaei -
k němu viz starší článek)
nebo jiný zpěv,
procesí se vrací do chóru
v chóru:
přímluvy z breviáře, Otčenáš
orace
požehnání
Benedicamus Domino
Popsaná struktura není zachovávána rigidně, jednotlivá slavení
vykazují určitou míru variability, jak je na příslušných místech již poznamenáno,
nakolik se mi podařilo jednotlivé varianty podchytit.
Často úplně odpadá jeden ze dvou průvodů po návštěvě křtitelnice a po jediném
průvodu "od křtitelnice zpět" se, buďto u kříže, nebo v chóru, odbývá obvyklý závěr nešpor.
Srovnání
Při srovnání s křestními nešporami,
jak byly obvyklé v dřívějších letech, a s jejich podobou podle nejstarších
premonstrátských ordinářů,
je zřejmé, že nové uspořádání není rekonstrukcí nějaké historické podoby liturgie,
ale je výsledkem nového promyšlení toho, jak co nejvhodněji integrovat
rituální materiál křestních nešpor do rámce pokoncilního oficia, k němuž se hlásí
řadou charakteristických prvků (novozákonní kantikum jako součást psalmodie;
hymnus, který se ve velikonočním oktávu ve většině ritů - včetně premonstrátského - vynechával;
závěr nešpor s přímluvami a modlitbou Páně).
Se schématem podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis
má nové schéma totožný začátek (zpěv Kyrie eleison)
a konec (přímluvy, modlitba Páně a orace), i to, že se odbývají v chóru.
Podle obou schémat se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu",
a to dokonce za žalmů částečně shodných (žalm 114 zůstává i v novém schématu
přiřazen průvodu ke křtitelnici),
ale zásadní rozdíl je v poměru těchto žalmů k nešporní psalmodii.
Thesaurus zachovává velkou část struktury velikonočních nešpor,
jen několik prvků přidává, s ohledem na ně přesouvá krátké čtení a hymnus,
druhý žalm a novozákonní kantikum nechává zpívat během procesí a mezi ně vkládá
obřady u křtitelnice.
Nové schéma se přibližuje středověkým vzorům v tom, že v chóru nechává zpívat
jaksi "celou tradiční podstatu nešpor" (trojdílná psalmodie, mimořádné velikonoční zpěvy po ní, Magnificat, orace)
a pro průvody ke křtitelnici a zpět přidává dva další žalmy.
Protože tvůrcům záleželo na tom, aby žalm 114 "Když vytáhl Izrael z Egypta",
který normálně je druhým žalmem pokoncilních velikonočních nešpor,
byl zpíván k průvodu, byl v nešporní psalmodii nahrazen žalmem 111.
Ve středověku se o nedělních nešporách zpívaly žalmy 110-114 v číselném pořadí,
přičemž o křestních nešporách se žalmy 113 a 114 vyňaly z nešporní psalmodie
a zpívaly se - v tomto pořadí - k průvodu.
V novém premonstrátském pořádku se nešporní psalmodie skládá ze žalmů 110, 111
a kantika podle Zj 19, k průvodu pak se zpívají žalmy 114 a 113 -
pořadí je obrácené snad proto, že se pánům řeholníkům během let slavení podle
Thesauru zalíbilo, jak se při vycházení z chóru zpívá o vycházení z Egypta. :)
Hymnus Ad coenam Agni providi se nově zpívá u křtitelnice.
(První sloka zmínkou o přechodu Rudým mořem jaksi navazuje na bezprostředně předcházející
žalm 114.)
V rámci návštěvy křtitelnice je zachováno dlouhé biblické čtení
(pokoncilní inovace), ale zatímco v éře Thesauru se na Strahově čítávalo
evangelium (dokument to výslovně nepředepisuje, mluví obecně o "čtení z křestních obřadů"),
nově se čtení bere z novozákonních listů, což se zdá být více v souladu s tradicí
římského oficia.
Významnou změnou oproti Thesauru je zavedení zastavení u kříže
s příslušným zpěvem a orací. I když jsme viděli, že v praxi není realizováno vždy
a zůstává jakýmsi volitelným prvkem, je to hodnotný tradiční element,
který v dřívějším uspořádání chyběl úplně.
Závěrem
Nový řád premonstrátských křestních nešpor hodnotím veskrze kladně.
Popravdě mi vzal trochu vody z mlýna - v reakci na pozvánku
"při samotných nešporách prožít, co pro nás znamená, že jsme byli křtem provedeni ze smrti k životu"
jsem plánoval napsat kritický článek o křestních nešporách míjejících kříž -
a v něm jeden z důležitých (a tradičně v křestních nešporách připomínaných) aspektů toho, co
to znamená být pokřtěni. Když jsem se pustil do jeho přípravy,
ukázalo se, že na Strahově už jsou o krok dál a zastavení u kříže
je do křestních nešpor (alespoň někdy) začleněno.
Jako krok správným směrem hodnotím i obnovení integrity nešporní psalmodie,
resp. změnu způsobu, jak je do nešpor integrován průvod
"za zpěvu žalmů ... ke křestnímu pramenu".
Výsledek je (při zachování typicky pokoncilních prvků) bližší středověkým
předlohám a působí uceleněji.
A tím samým je o nemalý kus bližší i
mémunávrhu,
jak v českých nepremonstrátských farnostech slavit křestní nešpory
navazující na předtridentskou liturgickou tradici pražské arcidiecése.
Jestliže první pandemický rok byl ve znamení rychlého rozvoje
přímých přenosů bohoslužeb, na druhé Velikonoce slavené v podmínkách
epidemiologických omezení už byli všechni připraveni a ani
liturgie hodin nepřišla zkrátka
(srov. první pandemické Velikonoce 2020).
Materiál pro článek jsem začal sbírat velmi záhy, ale jeho zpracování
jsem vytrvale odkládal,
až se překulil celý rok a další Velikonoce jsou doslova za dveřmi.
Přijde mi ale užitečné mít loňské Velikonoce podchycené,
a tak článek vydávám i s takto obludným zpožděním.
O víkendu kolem 4. neděle postní se v římském Nepomucenu konala
duchovní obnova a při té příležitosti vznikl záznam
prvních (v italštině) i
druhých nedělních nešpor.
První nešpory docela dobře odpovídají tomu, co si představíme jako obsah pojmu
"slavnostní nešpory" v podmínkách instituce, kde se vzdělává výkvět kněžstva -
jsou to nešpory kompletně zpívané, s asistencí a varhanním doprovodem.
Což na druhou stranu neznamená, že by možnosti slavnostnosti byly vyčerpány -
po stránce ceremonií chybí okuřování oltáře, po stránce hudební postrádám
zejm. prokomponované antifony.
Naproti tomu druhé nešpory z kaple sester jsou o mnoho skromnější a divák
zvenčí se ptá, co je na nich vlastně (jak hrdě hlásá titulek videa) slavnostního.
Zpívaný je jen hymnus a Magnificat. Právě mně neznámý nápěv Magnificat
o čtyřech kadencích je prvkem, který snad může stát za pozornost.
V rámci
obřadů Svatého týdneze Stodůlek
dostalo oficium opravdu velkorysý prostor,
částečně zpívané jsou ovšem jen ranní chvály obou nedělí.
Ranní chvály Květné neděle
otevírá hymnus z červeného hymnáře.
Pro responsorium je zvolen vhodný Korejsův žalmový nápěv,
Benedictus se zpívá na chorální II.D.
Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání
pak začínají "hymnem" pro změnu ze zeleného hymnáře,
totiž písní Zazpívej, církvi, píseň chval,
Překlad písně O filii et filiae nepovažuji pro použití jako
hymnus v denní modlitbě církve za příliš vhodný, a to ani po stránce
formální, ani po obsahové (refrén, nepřiměřená délka;
charakter naprosto nehymnický, vposledku jde o prosté převyprávění
příběhu Zmrtvýchvstání).
Můžeme si všimnout, že i když zelený hymnář píseň z Kancionálu přejímá
beze změn, při zaznamenaném provedení určité úpravy provedeny jsou:
opakování refrénu mezi slokami je vynecháno,
na Bílou neděli je píseň navíc na konci zkrácena o řadu strof.
antifona Toto je den je opět na Korejsův žalmový nápěv,
přičemž ji předzpívá sólista a celé shromáždění (alespoň teoreticky) opakuje.
Benedictus na stejný chorální nápěv jako o Květné neděli.
Velice podobný je pak i hudební tvar
ranních chval neděle v oktávu,
akorát tam dojde na velikonoční responsorium zpívané na tradiční chorální nápěv.
Ranní chvály Bílé soboty
z komunity Chemin-Neuf v Horoměřicích
jsou typickým výrazem její specifické tradice -
s extrémně volným vztahem k liturgickým knihám
("možná ranní chvály, ale rozhodně ne ty z vašeho breviáře"),
se zvláštním rázem zpěvů (nevím, jestli je daný přenesením nápěvů z Francie
na české texty, nebo hudebním cítěním domácích hudebníků z okruhu komunity),
a ovšem i s notoricky poněkud přehnaným optimismem ohledně toho,
co ještě dané shromáždění dokáže vkusně zazpívat.
Ranní chvály Bílé soboty
z kostela Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu
mají zpívaný hymnus, antifonu po krátkém čtení a Benedictus,
všechno v Olejníkově zhudebnění.
Hymnus velmi umně zpívá smíšený sbor. To, že sbor dále již nepřijde ke slovu
a oba zbylé zpěvy přednese sólově kantor od ambónu, ovšem budí podezření,
jestli v případě hymnu nešlo (místo živého sboru) o reprodukci nahrávky.
Ranní chvály Bílé soboty
z Ostravy-Třebovic jsou kompletně zpívané mužskou schólou.
První tóny (hymnus) slibují provedení Olejníkova zhudebnění z Velikonočního graduálu,
to ale ve skutečnosti pokračuje první antifonou ranních chval až od 22. minuty -
po přezpívání kompletní modlitby se čtením!
Co ta je zač? Zní to jako Olejník, ale ve Velikonočním graduálu
jsou opravdu jen ranní chvály, a o modlitbě se čtením nic neví ani
Vavrečkův katalog Olejníkova díla,
který jinak zaznamenává řadu děl složených pro konkrétní instituce
a nikdy nepublikovaných. Že by takový důležitý/upotřebitelný kus, jako je modlitba
se čtením Bílé soboty, Vavrečkovi utekl, je spíš nepravděpodobné.
Tedy snad antifony pro modlitbu se čtením (viz časy 2:42, 5:10, 8:09)
někdo dokomponoval, napodobuje Olejníkův hudební jazyk?
(Jde právě jen o antifony - veršík i obě responsoria jsou odbyty žalmovým nápěvem.)
Strahovský klášter vysílal
temné hodinky
a křestní nešpory (u premonstrátů známé též jako "chodicí nešpory")
neděle Zmrtvýchvstání
(srov. též starší článek),
ve formátu tam od prvního lockdownu, resp. od počátku streamovaných
bohoslužeb, obvyklém:
zpěvy s vlastními nápěvy latinsky podle premonstrátských chorálních knih,
ostatní texty česky.
Ohledně úprav struktury temných hodinek (slavených v rámci pokoncilního oficia),
jako je mj. vynechání invitatoria, hymnu a doxologií žalmů, se zdá vhodné zdůraznit,
že jde o úpravy v rámci partikulárního liturgického práva premonstrátského
řádu, které v mezích všeobecně platných liturgických předpisů dovoleny nejsou.
Kratinký sestřih
z velikonoční vigilie (v podobě z doby před r. 1955)
ve Vyšším Brodu zahrnuje kompletní mininešpůrky
(sestávající jen ze Žalmu 117 a Magnificat s antifonami), kterými se po dlouhá staletí až
do piánské reformy Svatého týdne končila mše Veliké noci.
I když to není ani z Velikonoc, ani ze slavení denní modlitby církve,
na závěr přidávám odkaz na hezký kousek, na který jsem narazil
při vyhledávání materiálu pro tento článek:
Do rukou tvých,
písnička na motivy responsoria z kompletáře od sr. Zdeňky Kůsové FMA.
Za mě by byla snad i hodná schválení, aby se směla zcela legálně zpívat
i přímo na místě onoho responsoria (VPDMC 49), i když nemá jeho přísnou
formu.
Starokatolická církev v ČR nemá závaznou formu liturgie hodin,
a když se ve starokatolických kruzích na tomto poli něco podniká,
jde o výpůjčky ze spřízněných liturgických tradic, případně o liturgickou
tvořivost ad hoc. Tak
liturgický kalendář na oficiálním webu církve
odkazuje na římskokatolický internetový breviář; starokatolické společenství kolem
pražské rotundy sv. Máří Magdalény v nedávné době
několik let pravidelně zpívávalo nešpory tu anglikánské,
tu různé doma uvařené;
... zkrátka co do obsahu i struktury se u starokatolíků lze nadát ledasčeho
a o to zajímavější bude na nešpory ze starokatolické katedrály si posvítit.
Struktura
2:50 úvodní verš (Bože, shlédni a pomoz)
3:27 1. antifona a žalm
7:51 2. antifona a žalm
12:25 3. antifona a žalm
17:15 4. antifona a žalm
21:09 5. antifona a žalm
24:56 kapitulum
25:30 hymnus
27:05 veršík (jednoduchý nápěv)
27:19 Magnificat
30:51 kyrie
31:10 přímluvy
33:21 otčenáš
34:00 orace
34:25 Dobrořečme Pánu; požehnání; Jděte ve jménu Páně
Nešpory začínající psalmodií (nikoli hymnem), která sestává z pěti žalmů - základní osnova zjevně
sleduje předkoncilní římské (resp. obecně sekulární, ne-mnišské) nešpory.
Po Magnificat následující kyrie a otčenáš jsou ovšem prvky
v daném období specifické naopak
pro oficium mnišské.
Dlouhé přímluvy vložené mezi nimi pak můžeme bezpečně považovat
za prvek převzatý z pokoncilního římského oficia,
i když autor či autoři by možná nárokovali návaznost na mnohem starší etapy historického vývoje.
Podivný je způsob, jak se zachází s antifonami k žalmům:
před žalmem vždy celou antifonu předzpívá kantor, lid zopakuje,
a po žalmu se již antifona nezpívá a rovnou se začíná antifona
žalmu následujícího. Toto uspořádání je legální v pokoncilním
římském oficiu (VPDMC 123), ale je naprosto netradiční.
Po větší část dějin západního oficia
se před žalmem z antifony zpíval jen začátek, jen o větších svátcích antifona celá.
Vždy se však celá antifona zpívala po žalmu. Zpívat antifonu jen před žalmem je
dříve nevídaná pokoncilní novota, a to novota nešťastná, jejíž zavádění
v praxi veřejně slavené liturgie hodin rozhodně nedoporučujeme.
Texty a nápěvy
Celé nešpory jsou slaveny v češtině. Tomu, kdo má dostatečně nazpívané předkoncilní
oficium, ovšem nedá moc práce všimnout si (povědomé nápěvy a texty antifon
mě prostě trkly),
že většina textů i nápěvů pochází právě odtud - jde o páteční feriální nešpory
(viz je v Antiphonale Romanum 1912, s. 155nn).
Co je trochu pikantní: páteční feriální nešpory v té podobě, jakou jim dala
velká breviářová reforma Pia X. v r. 1911.
Tedy žádné starokatolické "semper et ubique", ale produkt prvního opravdu radikálního zásahu
suverénní papežské moci do samých základů uspořádání římské liturgie.
(Srov. texty pátečních nešpor před touto reformou např. v
řezenském Vesperale Romanum z r. 1882.)
Antifony jsou zjevně vlastní překlad speciálně pro tuto příležitost, resp.
pro potřeby zpívání na co možná nejdoslovněji převzaté nápěvy latinských předloh.
Jde tak o překlady po stránce slovosledu a formulací značně otrocké a
jazykově často nepříliš elegantní. (A v tomto podobné nejstarší vrstvě staročeských
chorálních zpěvů.)
Za zmínku stojí, že psalmodie dané hodinky je dosti bohatá na verše,
které v pokoncilním breviáři nenajdeme, protože byly
"z určité psychologické nesnáze" vypuštěny (VPDMC 131).
Starokatolíci nejen že se "kletebných veršů" nebojí, ale neostýchají se je
prezentovat dokonce široké veřejnosti v rámci Noci kostelů!
Na jejich místě bych asi neodolal, abych to patřičně nerozmázl v rámci
mezikonfesní polemiky.
Níže je (oproti zde jinak běžným konvencím) jako primární uvedeno číslování žalmů
septuagintní, souhlasící s výše odkazovanými liturgickými knihami,
a v závorkách číslování podle hebrejské bible, užívané jako primární
v Denní modlitbě církve.
Žalmy a kapitulum
(ne však veršík)
jsou v ekumenickém překladu.
Překlad hymnu jsem zatím neidentifikoval - každopádně to není ani ten
použitý v Bártově Žaltáři římského breviáře (Dokulil),
ani Škrášek.
Závěrečné poznámky
Z více různých signálů se zdá, že zpívané nešpory tohoto formátu nejsou
ve starokatolické katedrále obvyklé, ale šlo o víceméně jednorázový podnik,
připravený pro ozvláštnění Noci kostelů.
Zpěv táhne jediný kantor, za tu silnějšího, tu slabšího přizvukování katedrálního
faráře a nějakého ženského hlasu z chrámové lodi.
Z různých známek nejistoty je patrné, že interpreti dané texty na dané nápěvy
zpívají možná vůbec poprvé. Každopádně to pro ně není starý dobře známý repertoár.
V nasazování nápěvů psalmodie často váhá a chybuje i sám kantor,
což se zdá nasvědčovat tomu, že se zpívalo z holých textů, bez opory v předem
připraveném značkování.
Původně jsem měl v úmyslu napsat ještě něco o uspořádání liturgického
prostoru, ale to rozsahem rychle překonalo celý zbytek článku, takže bude
rozumnější článek o nešporách z loňské noci kostelů u sv. Vavřince
na Petříně zde uzavřít a úvahám o uspořádání liturgického prostoru
pro liturgii hodin věnovat (snad v blízké budoucnosti) samostatný příspěvek.
Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4.
se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem,
který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům,
ale pochází z "českého národního propria".
Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty)
spíš z propria českých premonstrátů,
ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech
(srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi)
vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.
To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce
De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis,
Notitiae 13 (1977), s. 557-558.
Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc.
Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů
se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat.
Jak je asi strahovští řeší?
Již víme,
že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány
nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím,
a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou
noty pražské katedrální chorální scholy,
protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví.
Lze se tedy nadát ledasčeho.
Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými
podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?
České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků
zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované
(Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)
Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem
z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky.
Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní.
Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu
místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž
o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat.
Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek
vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).
Inclite martyr,
pastor egrégie,
decus Bohemórum,
(sancte Adalbérte,)
ora pro pópulo tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte.
Allelúia.
Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném)
latinském znění národního propria.
Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc,
a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria,
které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch
(sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...),
oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických)
textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus.
Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom
znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky,
najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.
K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli
latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv
osmého modu. Kde ten se vzal?
Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů,
ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.).
Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že
r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek
pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých
domech zpravidla
figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis
Montis Sion, Siloensi et Neorisensi").
Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty
však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno
z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ
nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit.
S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se
v Praze pěstoval chorál:
emauzští benediktini
totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní
provincie.
Snad tedy nějaké prameny diecésní?
Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal
novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly
(dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano).
Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění
je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu
a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný.
(Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů
na webu praga.inadiutorium.cz.)
Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis,
Praha: Francl 1894.
Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci
velké reformy pražského provinčního propria r. 1865,
nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé
antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů.
(To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino,
dodnes recitované v ranních chválách svátku.)
Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských
breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční
proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec)
až ke znění nám již známému.
předtridentské znění
po přijetí Římského breviáře
1865
Inclite martyr
pontifex egregie
decus Bohemorum
Adalberte
iam angelicis
societate gaudiis
quod seminasti lacrimans
ecce nunc metis ouans
ora pro populo
tibi deuoto
post prosperum huius vite decursum
sempiternum poscendo gaudium
alleluia.
Inclyte Martyr,
Pontifex egregie,
decus Bohemorum
Adalberte: . . . .
Ora pro populo
tibi devoto,
post prosperum hujus vitae decursum,
sempiternum impetra gaudium,
alleluja.
Inclyte Martyr, Pastor egrégie,
decus Bohemórum, sancte Adalbérte: . . . .
ora pro pópulo
tibi devóto, et univérsa sancta civitáte,
allelúja.
Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem,
jak se dá celkem předpokládat, dosud
nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená
dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu.
Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol.
pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria,
jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu
praga.inadiutorium.cz.
Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět
říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází.
Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím
neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text),
za pravděpodobné považuji,
že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců
někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.
Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických
variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu
praga.inadiutorium.cz,
sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku
sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou
erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK
a v návazném článku v časopise Hudební věda:
Svatý týden a Velikonoční triduum je vrcholem liturgického roku a tím pádem i dobou
"liturgické aktivisace," která se může projevit třeba i nějakým tím
mimořádným (nebo mimořádně slavnostně konaným) slavením liturgie hodin,
jak k tomu ostatně vybízejí i liturgické předpisy (srov. VPDMC 210, 213).
Letošní bezprecedentní epidemiologická opatření, která vedla ke slavení
velikonočních obřadů za zavřenými dveřmi a bez účasti lidu,
zpívané liturgii hodin pochopitelně nepřejí, ale boom streamovaných
bohoslužeb, který vyvolala, nás obohatil o některé videozáznamy,
které bychom jinak nejspíš neměli.
Prošel jsem přírůstky z poslední doby na YouTube a nabízím přehled toho,
co je z hlediska tematického zaměření tohoto webu relevantní.
Dny po zveřejnění "recenze" streamovaných
nešpor ze Strahova
ukázaly, že jsem se mýlil, když jsem nešporní stream považoval za jednorázovou
nebo občasnou aktivitu. Od té doby snad nebyl jediný den bez
streamovaných nešpor,
takže už je jich nahraná pěkná řádka. V posledních dnech už nejsou streamovány
(a ukládány) na Facebooku, ale na klášterním
YouTube kanálu,
kde vedle samotných bohoslužeb za pozornost stojí také
dva vznikající seriály krátkých videí o gregoriánském chorálu
a o textech nešpor.
Z dlouhé řady dostupných záznamů streamovaných bohoslužeb ze Strahova zasluhují
zvláštní zmínku "temné hodinky" Bílé soboty
(jde o modlitbu se čtením a ranní chvály pokoncilního oficia,
ovšem s upraveným obsahem, jak s tím pro Velký pátek a Bílou sobotu počítá
Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis)
a křestní (mezi premonstráty zvané též "chodicí") nešpory z neděle Zmrtvýchvstání.
"Křestním nešporám" byla zde na blogu v minulosti věnována značná pozornost,
odkázat můžeme na pět let starý
report rovněž ze Strahova
a článek srovnávající
historickou a dnešní podobu
tohoto liturgického útvaru.
Pár (sólově modlených) hodinek vysílal
P. Jaroslav Rašovský, farář v Brně-Lískovci.
Po hudební stránce jsou relevantní zejména
nešpory z 28. 3. - 5. neděle postní.
I ony jsou sice převážně recitované, ale obsahují několik zpívaných prvků:
hymnus (0:41),
responsorium (8:31),
Otčenáš (12:20).
Hymnus je z "červeného hymnáře", ostatní nápěvy Olejníkovy.
Nešpory Bílé soboty
mají zpívanou (jen) antifonu po krátkém čtení (7:20),
rovněž podle Olejníka.
[EDIT 15. 4. 2020]
Dodatečně doplňuji streamy P. Tomase van Zavrela z Hluboké nad Vltavou.
Od úterý Svatého týdne
byla téměř každý den ráno vysílána modlitba se čtením a ranní chvály.
Hodinky jsou z velké části zpívané, a to víceméně v souladu se známou praxí
pražského kněžského semináře: hymnus většinou z "červeného hymnáře"
(na Bílou sobotu ovšem recto tono, snad pro méně známý nápěv),
antifony recto tono, žalmy na některý známý nápěv (zde každý den
všechny žalmy na chorální VIII.G).
Z farnosti Litomyšl byla od pondělí Svatého týdne každodenně vysílána
modlitba se čtením spojená s ranními chválami (podle VPDMC 99).
I když většinou jde o kompletně recitovanou modlitbu
středa Svatého týdne
má alespoň zpívaný hymnus (8:50),
podobně i čtvrtek (6:14).
Komunita Chemin Neuf v Tuchoměřicích vysílala několik hodinek
v rámci širšího programu streamovaných obřadů Velikonočního tridua.
Všechny jsou kompletně zpívané. Víceméně zachovávají strukturu
Denní modlitby církve, ale tato struktura je vyplněna texty na liturgických
knihách v podstatě nezávislými. To samozřejmě není žádné velké překvapení -
pro francouzské instituty zasvěceného života je velká míra liturgické
tvořivosti typická.
Slyšel jsem ranní chvály a modlitbu uprostřed dne ze čtvrtka
Svatého týdne, ale záznamy mezitím z YouTube zmizely, což může naznačovat,
že i ty ostatní možná nebudou mít dlouhého trvání
a zájemce o jejich vyslechnutí by tudíž raději neměl otálet:
Velký pátek: ranní chvály,
modlitba uprostřed dne,
Bílá sobota: ranní chvály,
modlitba uprostřed dne.
V minulosti zde na blogu byla věnována pozornost
CD s ukázkami zpěvů ranních chvalKomunity Blahoslavenství,
letos máme možnost (ne nějaké studiové ukázky, ale) vybrané hodinky celé
vidět a slyšet na YouTube:
"oficium Getsemane" (Zelený čtvrtek večer),
"oficium temnot" (Velký pátek ráno),
"oficium uložení Pána do hrobu" (Velký pátek večer),
ranní modlitba Velké soboty,
"oficium vzkříšení" v neděli v poledne,
"nešpory vzkříšení" v neděli večer.
Pokud jde o texty, jde o svéráznou kombinaci elementů z latinské a
byzantské liturgické tradice. Po stránce hudební je liturgie Komunity Blahoslavenství
(kompletně zpívaná, značným dílem vícehlasně)
ze všech dosud uvedených ukázek daleko nejpropracovanější a veskrze
poslouchatelná - tedy alespoň do momentu, kdy modlitba liturgická přejde v charismatickou.
[EDIT 15. 4. 2020]
Další doplněk: velkopáteční temné hodinky z Římova v režii FSSP.
stejně jako loni v Českých Budějovicích
se konaly v podobě z doby před r. 1955 (viz na konci po Christus factus est
vkleče recitovaný žalm Miserere - čas 01:37:12).
Kompletně zpívané, responsoria ovšem jen na jakési jednoduché nápěvy.
Tvrdá vládní opatření pro omezení šíření koronavirové epidemie
vyvolala v církevních kruzích boom streamovaných bohoslužeb.
Popravdě jsem nečekal, že by se to dotklo i liturgie hodin,
ale když živé vstupy do online prostoru začali připravovat i strahovští
premonstráti, jakási jiskřička naděje svitla.
A ejhle - dnes (v době zveřejnění již včera) večer byly živě přenášeny
nešpory a kompletář z chóru strahovské baziliky (videozáznam zde).
Přestože jsem dva roky (2015-17) bydlel na Břevnově a pravidelně se účastnil
liturgického života strahovské farnosti, se slavením liturgie hodin
mám odtud zkušenosti jen velmi omezené.
Oficium premonstrátské komunity bylo slaveno
neveřejně, s výjimkou vybraných hodinek o vrcholech liturgického roku
("temné hodinky" v triduu,
velikonoční nešpory).
A i tehdy šlo pro návštěvníka zvenku v podstatě jen o možnost
být v basilice, zatímco se v chóru zpívá oficium, a toto sledovat
z poměrně velké dálky, která často neumožňovala ani pořádné sledování
textů, natož ceremoniálních detailů. I já jsem tudíž nešpory strahovské
kanonie poprvé pořádně viděl až dnes v přímém přenosu.
Že to byly nešpory kompletně zpívané, musím jim věnovat pár řádek.
Šlo o dnešní nešpory feriální, tedy z úterý 3. postního týdne.
České texty jsou z Denní modlitby církve
(latinské texty kompletáře z Liturgia horarum),
zpěvy s vlastními nápěvy (antifony, responsorium) jsou latinské,
patrně vybrané z premonstrátské tradice.
Na nešpory téměř bezprostředně navazuje latinský kompletář.
00:00 vstup
00:32 nešpory
úvodní verš (latinsky)
01:12 hymnus (česky, z červeného hymnáře) "Snažme se vždy v tomto světě"
05:22 první antifona (latinsky) a žalm (česky)
08:38 druhá antifona a žalm
11:48 třetí antifona a žalm
16:57 krátké čtení
17:42 responsorium (latinsky, propracovaný nápěv); 18:01 záběr do otevřeného antifonáře
19:17 antifona (latinsky) a Magnificat (česky)
22:08 přímluvy (česky)
23:12 Otčenáš (česky, chorální nápěv)
23:57 závěrečná modlitba (česky)
24:22 požehnání (latinsky, opat)
24:39 Benedicamus Domino (latinsky)
24:57 čtení nekrologia
25:21 Anděl Páně (česky, zpívaný)
28:09 kompletář (celý latinsky)
úvodní verš
28:47 hymnus
30:03 antifona a žalm
33:50 krátké čtení
34:17 responsorium
35:19 antifona a Simeonovo kantikum
37:15 závěrečná modlitba
37:41 Noctem quietam
37:52 závěrečná mariánská antifona Alma Redemptoris Mater
38:45 odchod
Vstupní i závěrečný průvod doprovází varhany
(srov. starší článek k související problematice).
Ty dále doprovázejí (český) hymnus nešpor, ale jinak při zpěvu mlčí
a hrají jen sólově, zejm. delší mezihru po každém žalmu.
(Hádám, že jsme měli možnost sledovat nešpory výpravnější, slavnostní,
jaké se v klášteře pravděpodobně neslaví každý den.)
Ohledně úvodního verše stojí za zmínku, že zatímco běžně se
v pokoncilním římském oficiu v postní době aleluja prostě vynechává,
premonstráti podrželi zvyklost (až do liturgické reformy všeobecně
rozšířenou, pro premonstrátský řád nijak specifickou) toto aleluja nahrazovat
slovy Laus tibi, Domine, Rex aeternae gloriae.
Posluchač znalý běžně rozšířených chorálních knih (ať už před- nebo
pokoncilních) zaznamená drobné melodické odchylky od obvyklých
společných nápěvů (pro úvodní verš, žalmy, Magnificat) -
jde o varianty řádově specifické.
Nejnápadnější je závěrečná mariánská antifona -
Alma Redemptoris Mater, jakýsi tonus simplex, ale zcela
nepodobný nápěvům z chorálních knih ať římských, ať jiných řádů.
Když byla řeč o chorálních nápěvech žalmů - zpívají se na ně české texty,
a to s převážně bezchybným nasazením melodie co do polohy přízvučných
slabik. Tedy česká chorální psalmodie přesně tak, jak ji
mám rád a propaguji. Česká chorální psalmodie, o níž na druhé straně
někteří tvrdí, že je nepřirozená a nepatřičná.
(Alespoň v době, kdy jsem měl pár premonstrátů mezi spolužáky
na KTF UK, se na Strahově oficium zpívalo kompletně latinsky.
I to, že na nahrávce nejeden řeholník čte české žalmy z mobilního telefonu,
by mohlo mluvit ve prospěch toho, že latinsko-české nešpory
jsou spíš výjimka, dost možná učiněná ve prospěch diváků.
Na druhou stranu zběhlost v bezchybném zpívání neznačkovaných českých textů
na chorální nápěvy určitě není sama od sebe, je plodem cviku.)
Můžeme si všimnout také některých ceremoniálních detailů.
Při žalmech (všech) se sedí.
(Podobně jako v katedrále, narozdíl od některých klášterů,
kde se buďto střídavě sedí a stojí, nebo se vstává jen na doxologii.)
Doxologie na konci žalmů nejsou provázeny žádným výrazným klaněním,
jen úklonou hlavy. Hlubší úklonu dělá jen ten, kdo právě stojí
(kantor při responsoriu; všichni při verši "A Slovo se stalo tělem"
v Anděl Páně).
Na slavení se podílejí čtyři základní role: kantoři, chór, hebdomadář
a opat. Na dvou kantorech, sedících u pulpitu uprostřed chóru,
je většina zodpovědnosti za zpěv (ale také třeba za krátká čtení),
chór jim přizvukuje.
Hebdomadář přednáší malé množství textů charakteru v užším slova smyslu
modlitebního (přímluvy, orace). Opat má jen jediný, povýtce autoritativní
sólový vstup: na konci nešpor udílí požehnání.
Pokud vím, "klášterní nešpory" z českého prostředí dosud na internetu
žádné nahrané nebyly, pročež strahovským premonstrátům patří dík
za veskrze důstojné vyplnění této mezery,
jakož i za ten pohled zblízka do chóru, který ani pro někdejšího
strahovského farníka není běžný.
Pokud jde o hudební stránku, pro mě největší "hit" z celého záznamu
není ani v nešporách, ani v kompletáři, ale v ne-striktně-liturgickém
bloku mezi nimi: chorální nápěv v dórské tónině pro modlitbu
Zdrávas Maria, použitý v modlitbě Anděl Páně.
Neznám ho, nevím, co je zač, ale pravděpodobně jde o kousek "českého chorálu"
z premonstrátské dílny.
V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla
kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969
zesnulého v římském exilu
a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky
ve Vatikánu.
Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci
a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný:
přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi
až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního
procesu de facto aktem prohlášení za svatého.
K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského
arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře,
ale jen vystaveny k projevům úcty a
připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.
Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím,
že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces.
Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa,
ale také o přinesení ostatků možného světce.
To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost
liturgicky utvářena.
Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice
V pátek
od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana
z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen
"mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality
z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie
"mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení,
zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod.,
tak např. i oběti náletů).
Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu
Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé;
byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé
dva dny zazněl),
později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium
Ecce, quómodo móritur iustus
z předkoncilního matutina Bílé soboty:
jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje
liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka,
který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie
takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které
mají v liturgickém roce právě jedno své místo,
a užívat je jinak je nepatřičné.
V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém
průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.
Venku akci doprovázel dechový ansámbl;
po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie
a s (neméně zbožným)
troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs,
která se měla ještě jednou zopakovat v závěru.
Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu,
že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném,
intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl
i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.
Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela
a v něm umístěna, již následovaly nešpory,
za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu
rektora pražského semináře, P. Kotase.
Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem
pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře"
("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním
chválám;
též Kancionál, 833),
žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy,
antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou
schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale
na dění v presbytáři jsem neviděl).
Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování
zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum
na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být
importem z Vyšehradu).
Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam
pro všechny zpěvy, což se vymstilo
především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního
vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval,
jak uznal za vhodné).
Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha
(které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou
ty ze společných textů o jednom mučedníkovi).
Svátku odpovídala i červená liturgická barva.
Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi
jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí
svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé.
Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší,
po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání
kardinála Berana před komunistickou internací.
Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl,
kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz").
Responsorium již bylo pohaněno výše.
Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy,
z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení")
pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.
Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý
improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém -
nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci
prostě "vlasteneckém" - duchu)
a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli
byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti
k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco
uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana
Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení;
pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně
bylo zbytečné).
Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv,
ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.
Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov
Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo,
takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku.
Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela
liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha.
Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky
(a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však
odbývalo v češtině.
Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky -
každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96,
o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však
dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity,
nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.
Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět
Beranovo poslední veřejné kázání v Československu,
zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice.
Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře.
A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera
snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí
repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím
ecce, Adalbertus novus.
Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha
náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň
"Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)
(21. 4.) Katedrála
Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění
následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření.
Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik
bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".
V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo
na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení
se dal v pohyb
dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž,
podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky
sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod,
ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky
nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz,
tažený šestispřežím ušlechtilých koní.
Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely
první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně
interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.
Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych
je nemohl.
Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla
v presbytáři vystavena.
Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska -
tedy postkomunistických zemí střední Evropy,
až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha
(z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl,
díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).
Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor)
prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.
Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple
sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl
dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho
předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm
vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán
vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost,
že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným,
vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése
vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)
Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání.
Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno
na přímluvu
... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...:
zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických
textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus",
pokoncilní texty
se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch
i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech
skloňováno podle vzoru servus).
V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci
prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly
v oficiálním vydání.
Koncept
Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část -
chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však
jde o část representativní, protože jistě nejhojněji
navštívenou a nejslavnostnější.
Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu
(texty, zpěvy, akce)
ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce.
Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím
liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen
do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.
Mimořádné proto, že v pražské katedrále se
i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den,
na který podle kalendáře
připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní.
Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři
navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků
o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají.
Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené,
což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký
důležitý kus platného liturgického práva uniká.
Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze
na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci
(značně nekonkrétního) ustanovení
o "votivním oficiu" (VPDMC 245).
Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného
napětí "repatriace - přenesení"
vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran".
Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu,
žádný se úplně nezřítil.
V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze
kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly:
máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše,
dál ve svých následnících ...)
a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo
závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha:
"Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu *
a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."
Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si,
aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení,
a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém,
"chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".
Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně
budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít
příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou
návštěvymíst,
kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat
o poznání hůře,
ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco
"hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno,
co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.
Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno,
co jsem měl v plánu.
Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit
(opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů
a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály
na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem
oboje zaspal.
Na Zelený čtvrtek
večer jsem byl při modlitbě se čtením
z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel
z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou
latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám;
budu snad rozumět i bez textu před sebou,"
odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil.
Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl
málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi,
opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací
bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci
ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část
hodinky se právě říká.
Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno,
v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě
jako vigilie (VPDMC 73).
Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce
byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč.
Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři,
každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří
Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum.
(Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly
proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře
modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném
jedinému čtení.)
Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky.
Vigilii bezprostředně následoval kompletář,
opět celý recitovaný.
Na Bílou sobotu
ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se
modlitby se čtením a ranních chval v katedrále.
S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně
se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou
sobotu" cituje Ef 5,14:
Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!
Na Boží hod
jsem do katedrály zamířil znovu,
na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních
letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální,
letos však byly české.
Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu,
provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu
obvyklé.
S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých
mozet nebo almucí oblékli
bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý,
p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.
Po požehnání se zpívala antifona
Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou
obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým.
Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli
a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň
kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu
Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno
křestní vodou.
Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš
z křestního pramene život stále novým generacím...
(Jedna takto začínající modlitba je
v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí
ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si
vzpomínám, byla podstatně delší.)
Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence
Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.
Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována
jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam
jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba
prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát
komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých
pražských velikonočních nešpor,
a jak ho doporučujeme
pro slavení křestních nešpor dnes.
V pražské katedrále se tedy koná jakési
jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci
průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání.
Náplň zastavení - ať už to je či není záměr -
poměrně věrně napodobuje historické předlohy;
obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční
nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů
tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční.
Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni":
připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek
do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.
Sotva se ještě najde v českých zemích nějaký milovník
gregoriánského chorálu, který přinejmenším neslyšel
o všech uchu-, duchu-, a snad i Bohu-milých podnicích,
pořádaných pod hlavičkou volného sdružení chorálumilovných pěvců
Conventus choralis:
každoroční Svatý týden s kompletním chorálním oficiem;
během akademického roku každou středu ranní chvály
v Praze u Salvátora; přes rok několik dalších akcí,
dílem již tradičních (mj. poutní slavnost v Roudnici n. L.
o Narození Panny Marie; první neděle postní),
dílem jedinečných.
Conventus Choralis nabízí volně ke stažení
většinu svých zpěvníků.
Zdá se mi užitečné podívat se na ně jako na liturgický pramen.
Co je to za liturgii, kterou můžete v Roudnici
nebo ve středu ráno u Salvátora zažít?
Podle doby a místa vzniku, ale i podle vnější úpravy
a charakteristického přístupu
k textovému a hudebnímu materiálu můžeme zpěvníky rozdělit
na tři redakce: nejstarší vrstvu představují noty přivezené
z Francie. Druhou ty, které jsem mezi lety
2012 a 2014 sestavil a vysázel já. Třetí vrstvu tvoří materiály
vzniklé (popř. zásadně přepracované) po mém stažení se ze scény.
1. Noty z Francie
Nejstarší z not vystavených na webu jsou ty pro první
neděli adventní a první neděli postní, které jsou převzaté
z Francie, od Choeur grégorien de Paris.
Soubory vystavené na webu jsou scany z papírového výtisku.
Části jsou psané na počítači (texty žalmů), části rukou,
části skládané na kopírce z fotokopií
tištěných chorálních knih.
Překlady většinou chybí, jen vybrané texty jsou přeložené
do francouzštiny. Jak strukturou, tak volbou textů
a zpěvů se jedná o předkoncilní mnišské oficium,
dále ovšem uvidíme, že je s ním místy dosti volně nakládáno.
Vybrané formální znaky předkoncilního
mnišského oficia: laudy začínají (jakoby nultým) žalmem,
zpívaným bez antifony
in directum; pod poslední antifonou se zpívají
(každý den) tři žalmy (148-150) Nešpory mají jen čtyři žalmy.
V laudách i nešporách se po capitulu zpívá responsorium
(podobně jako v pokoncilním římském oficiu a narozdíl od
římského oficia předkoncilního) a
mezi evangelním kantikem a orací je
supplicatio litaniae (kyrie bez opakování)
a Otčenáš.
V kompletáři se zpívají každý den
stejné tři žalmy, a to in directum, bez antifony;
Simeonovo kantikum chybí.
Pro hudební zápis je charakteristické, že notované zpěvy
obvykle nemají solesmeská rytmická znaménka a výrazně redukované
(při srovnání např. s Antiphonale Monasticum 1933)
jsou i divisiones,
ale zato bývají nad osnovu ručně připsány adiastematické neumy.
Ve zpěvníku pro první neděli postní
zjistíme výrazné odchylky od pořádku předkoncilního
mnišského oficia v matutinu, laudách a druhých nešporách.
Matutinum podle mnišského breviáře má začínat
Deus, in adiutórium, pak třikrát
Dómine, lábia mea apéries,
pak žalm 3 bez antifony, a až poté se zpívá
invitatorium.
Zkoumaný zpěvník má na místě toho všeho
jen jediné Dómine, lábia mea apéries.
Následuje řádná mnišská psalmodie prvního nokturnu, až na to,
že je vypuštěn poslední žalm.
Třetí a čtvrtá lekce jsou spojeny do jedné (takže jsou lekce
tři místo standardních dvou) a druhé a třetí responsorium
neodpovídá tomu, co je v mnišském breviáři.
Ve druhém nokturnu neodpovídá první antifona; druhý, čtvrtý
a šestý žalm chybí.
Třetí a čtvrtá lekce jsou opět spojeny a z responsorií
neodpovídá žádné. Atd.
Laudy mají jinou strukturu psalmodie.
Žalmy 50 a 117, které by se měly zpívat pod jedinou antifonou,
mají každý svou vlastní;
chybí žalmy 92 a 99, rovnou následuje žalm 62.
Sexta i nona má špatný hymnus
(Nunc Sancte nobis Spiritus
z tercie; to je patrně chyba, ne záměr).
Druhé nešpory pak jsou nesourodým spojením
nedělní nešporní psalmodie římského oficia (v podobě
po breviářové reformě Pia X.) a od capitula dál
nešpor mnišských.
(Rozdíl spočívá v počtu žalmů a výběru antifon.)
První neděle adventní
je naproti tomu ukázkou téměř vzorného mnišského
oficia. Bez chybičky jsou oboje nešpory,
svévolných úprav téměř prosté je i matutinum.
Akorát z mně neznámých důvodů - snad z důvodu novověkého
rozchodu oficiálních textů a zpěvů tradičních-zhudebněných
(jen spekuluji, historii zpěvů mnišského oficia neznám) -
mají responsoria pravidelně jiný verš než v mnišském
breviáři (týká se všech kromě prvního Aspiciens a longe
a jedenáctého Ecce dies venient)
a u posledního responsoria každého nokturnu chybí Gloria Patri.
Stejně vzorné však již
nejsou laudy, které vykazují stejné krácení psalmodie,
jaké jsme zjistili ve zpěvníku pro první neděli postní.
K této redakci můžeme zařadit i
starší noty pro středeční laudy v mezidobí,
byť o jejich českém původu svědčí ruční přípis
"OAMDG / gregoriánské závody Žižkov / MMXI"
na poslední stránce.
Reprodukováno je čisté předkoncilní mnišské oficium,
akorát responsorium breve neodpovídá
(má být Sana animam meam - Benedicam Dominum
patří k feriálním nešporám).
2. Moje redakce
Moje cesty se s těmi, po kterých se ubírá
Conventus choralis, významněji potkaly jen jednou -
účastnil jsem se první neděle postní 2012 v Roudnici.
Ná žádnou další větší akci jsem se pak již nejel -
hlavně proto, že je pro mě těžké být delší dobu
mezi lidmi, a i pěvecky jsem v rámci skupiny citelně zaostával.
Nicméně, i když jsem pak už s CoCho nikdy nezpíval,
v průběhu dalších dvou let jsem pro "roudnické choralisty"
sázelněkolik
notových materiálů.
Čtyři zpěvníky mé redakce jsou v čisté podobě již jen
na webu fiktivního vydavatelství
Editio Sancti Wolfgangi.
Na webu CoCho jsou všechny již zkrášlené a dílem
i po obsahové stránce upravené Jakubem Jelínkem (o tom dále).
Vnější úprava "francouzských" zpěvníků byla v zásadě
převzata i do těch, které jsem sázel já.
Měl jsem tehdy v úmyslu především opustit tisk na A4 na šířku
(který se mi jeví nepřekonatelně škaredý a nepraktický zároveň),
ale, pokud si vzpomínám, nepodařilo se mi v té věci přesvědčit
Filipa Srovnala, a tak jsem se nakonec přizpůsobil
a pokračoval s tímto nevzhledným rozložením stránky.
Zpěvníky, které vznikly za "mé" éry a později,
nemohou u svých uživatelů předpokládat znalosti latiny, proto
mají překlady důsledně u všech
nebo téměř všech textů. To, že se překlady žalmů berou
z Hejčla (Žaltář, čili kniha žalmů, Praha 1922), je má vina, má veliká vina: měl jsem zato,
že jde o překlad držící se Vulgáty, a tuto domněnku jsem
důkladněji neprověřil. Domněnka to byla samozřejmě
chybná a verše české tak mnohdy obsahově nekorespondují
s latinskými. Většina "roudnických choralistů" však znalostmi
latiny neoplývá, takže to nejspíš pobuřuje málokoho.
Počítá se s tím, že uživatelem může být i spíše
sváteční choralista, proto jsou všude důsledně otiskovány
všechny společné nápěvy (pro žalmy, capitulum, veršík,
oraci, ...).
Texty i zpěvy jsou všechny podle mnišského
antifonáře. Noty jsou reprodukovány se vším všudy,
tedy mj. i s rytmickými znaménky.
(Francouzské noty jsou zřejmě výsledkem redakce nesené
určitým musikologickým názorem a/nebo interpretační praxí;
já však jsem ve vztahu k chorálu v podstatě nepoučený amatér
a "pasivní spotřebitel", pročež jsem se do žádných redakčních
úprav nepouštěl.)
Matutinum pravidelně chybí, protože jsem v osudném období
neměl přístup ani k rozumně starému mnišskému breviáři;
z mnišských zpěvů matutina pak byl, pokud je mi známo,
v novější době (řekněme 1850+) vydán jen skromný výběr
obsažený v Liber responsorialis (Solesmes 1895;
tehdy jsem neměl přístup ani k tomu, dnes již je
on-line).
Ze čtveřice "mých" zpěvníků vyčnívá ten pro
Officium parvum Beatae Mariae Virginis, a to nejen
rozsahem, ale také tím, že sleduje sekulární římský breviář.
Tady musím přiznat, že jsem se, když jsem ho sázel,
snažil aplikovat breviářové reformy Pia XII. a Jana XXIII.,
aniž jsem měl možnost v soudobém breviáři zkontrolovat,
zda a jak se do malého mariánského oficia reálně promítly.
Je možné a dost pravděpodobné, že tím došlo k dílčímu porušení
závěrů hodinek. Zatím jsem nesebral odvahu, abych to
zkontroloval.
3. Novější noty
Když jsem ze sázení dalších zpěvníků vycouval,
štafety se chopil Jakub Jelínek. Převzal část mých nástrojů
(které jsou přesně pro takové účely odjakživa volně k disposici)
i základní schema sazby, které ovšem výrazně zdokonalil a
zkrášlil,
a z jeho dílny vzešly všechny noty, které dosud nebyly zmíněny:
nešpory pro všechny adventní neděle,
slavnost Epifanie,
laudy pro středy v době postní a během roku,
slavnost Seslání Ducha svatého
a svátek sv. Havla.
Kromě toho se nové úpravy dočkaly "moje" noty
pro Narození Panny Marie a
Povýšení Svatého kříže.
Veřejný git repositář
umožňuje sledovat historii vzniku a úprav. Díky tomu
můžeme zpěvníky projít chronologicky.
Epifanie (2014) signalisuje odklon
od (čistého nebo tu a tam svévolně upraveného) mnišského oficia:
základní osnova tentokrát pochází z předkoncilního římského
breviáře, místy však přidává prvky mnišské:
v nešporách i laudách po capitulu následuje responsorium breve;
z mnišského breviáře je i sekvence modliteb v závěru
všech hodinek (supplicatio litaniae atd.);
na konci matutina je přidáno evangelium a zpěv
Te decet laus (ovšem ne jako samostatný nokturn
s psalmodií tvořenou SZ kantiky, nýbrž jen jako přívěsek
bezprostředně po Te Deum);
na konci laud se zpívají pod jednou antifonou tři žalmy 148-150
(tato jediná úprava by se dala vykládat i jako částečný
návrat k předpiánské římské distribuci žalmů).
Nápěvy antifon denních hodinek nejsou z římského antifonáře
z r. 1912, jak deklaruje tiráž, ale z antifonáře mnišského
(srov. např. charakteristické rozdíly v první antifoně nešpor
Ante luciferum genitus).
Podobně v kompletáři má antifona Salva nos
nápěv z nějaké modernější edice.
Novější středeční laudy během roku (2015)
se nesou, možno-li říci, v ještě o něco uvolněnějším duchu.
Tiráž deklaruje, že základní osnova je vzata z římského
antifonáře a doplněna mnišskými prvky. Ve skutečnosti
však je psalmodie reprodukována ze starších not pro tutéž
příležitost (viz výše). Piánskému rozložení římského žaltáře
neodpovídá výběr žalmů ani antifon (jednotlivé antifony
bychom tam našli tu ve středečním schematu "všedním",
tu v "postním", tu v jiných dnech).
Po Benedictus pak následuje řada přímluvných modliteb
ve formátu litanie,
které do římského ani mnišského liturgického rámce nepatří.
Pro Seslání Ducha svatého (2015) platí většina
toho, co bylo výše řečeno k Epifanii.
Noty pro Narození Panny Marie byly (2015)
stylově připodobněny novějším zpěvníkům, doplněny o římský
kompletář, matutinum (s úpravami pro tuto redakci typickými)
a malé hodinky. Nešpory a laudy byly ponechány v čisté
mnišské podobě.
Obdobným rozšířením prošla
druhá neděle adventní,
tady však byla navíc "pořímštěna" nešporní psalmodie.
Oficium svátku sv. Havla zachovává mnišské
schema, texty a zpěvy jsou posbírány ze středověkých pramenů.
Závazek k modlitbě oficia
Po tom, co bylo řečeno výše, si pozornost zaslouží
ještě jedna otázka liturgicko-právní.
Řekněme, že do Roudnice zavítá klerik nebo řeholník,
vázaný k modlitbě oficia. Splní tím, že se zúčastní zpívaných
hodinek podle prozkoumaných zpěvníků, svou kanonickou povinnost?
CIC kán. 276 § 2 odst. 3
kněží a jáhni připravující se na kněžství
jsou vázáni povinností konat každý den posvátné oficium
podle vlastních a řádně schválených liturgických knih
(secundum proprios et probatos liturgicos libros);
stálí jáhni ať konají část, jakou určí biskupská konference
(Překlad vlastní, protože český Kodex nemám při ruce.)
VPDMC 242
Každý klerik nebo řeholník, který je z jakéhokoli titulu
vázán posvátným oficiem, účastní-li se oficia společně
podle jiného kalendáře nebo jiného obřadu než
svého, činí zadost své povinnosti, pokud jde o tu část oficia,
na které byl přítomen.
Kánon 276 stanoví, že osoby oficiem povinné mají užívat
"vlastní a řádně schválené liturgické knihy". Bez dalšího
tedy není možné, aby např. diecésní kněz splnil svou povinnost
modlitbou mnišského breviáře.
VPDMC 242 však musíme dát při aplikaci přednost,
jako speciální normě před normou obecnou. Z obecného pravidla
se tu stanoví výjimka pro případ, kdy se dotyčný účastní
společné modlitby podle jiného kalendáře nebo obřadu,
než který je mu vlastní.
Znamená to, že když se sejdou dva kněží-nemniši,
kteří z nějakého důvodu upřednostňují mnišský breviář,
a modlí se ho spolu, VPDMC 242 jejich počínání žehná
a kanonická povinnost je splněna?
"Litera zákona" to sice zdánlivě připouští, ale takový výklad
by odporoval jeho duchu. Pokud jde o možnost svévolného výběru
liturgických knih, zůstává v platnosti kán. 276 CIC;
VPDMC 242 pouze zmírňuje jeho tvrdost pro případy,
kdy je někdo např. na návštěvě v řeholní komunitě používající
své vlastní knihy, odlišné od těch, které jsou
vlastní jemu.
Conventus Choralis však tvoří samí nemniši.
Mnišské oficium, které z nějakého důvodu používají,
tedy rozhodně není oficium v právním slova smyslu jim vlastní.
Kněz, který se s nimi modlí, je tak v situaci analogické
příkladu výše, a proto dle mého soudu svou povinnost neplní.
Vedle nedostatku jiného než vlastního oficia
shledáváme neméně závažné nedostatky na užívaných knihách,
a to jak formální (nejsou jako liturgické knihy řádně schválené),
tak materiální (texty se často neshodují s oficiálními
liturgickými knihami, podle nichž jsou zpěvníky připravovány).
Sečteno a podtrženo: klerik či řeholník, který by snad jel
do Roudnice zpívat chorál, by neměl zapomínat
najít si mezi tím čas pomodlit se breviář.
Závěr
Kdo jsme?
Jsme CONVENTUS CHORALIS,
neformální skupina lidí spojených zájmem o chorální zpěv.
"Conventum fácite"
(shromážděte se, vytvořte společenství) –
zpívá se v introitu čtvrté neděle postní.
Tvoříme tedy společnost lidí různého věku, povolání, stavu a
nátury, kteří mají vztah ke gregoriánskému chorálu.
Ten pro nás není pouhou okrasou liturgických ceremonií nebo
starobylých kostelů, nýbrž samotným liturgickým aktem.
Sympatické! A to ještě není úplně vytěžena celá hloubka
názvu, opírajícího se o introit
Laetare Ierusalem (srov. Iz 66,10n):
ten conventus, o kterém se mluví (v introitu;
Izajáš, a to ani ve znění Vulgáty, se o něm nezmiňuje),
totiž jistě
není jen tak nějaká sešlost nebo společnost ("společenství"),
ale shromáždění bohoslužebné, které jediné je náležitým
výrazem radosti z Boží spásy ohlašované prorokem.
Zároveň však i jen tento jeden odstavec dobře ilustruje
charakteristické důrazy, které se promítají do koncepce
užívaných zpěvníků. To, oč jde, je hudba - gregoriánský chorál,
při zachování tradičních liturgických forem.
Jestli to jsou formy oficia mnišského, sekulárního, nebo směs
obou, je podružný detail.
Jakkoli sdílím lásku ke gregoriánskému chorálu a k oficiu zvlášť,
ve věci "prvního důrazu" - smím-li to tak nazvat -
se s CoCho neshodnu. Když na mé uši narazí
výzva Laetare Ierusalem, et conventum facite,
mou starostí, předcházející starost o to, aby
ten conventus libě a důstojně zněl, vždycky bude, aby
se odbýval v souladu s platnými liturgickými předpisy.
To však nic nemění na tom, že kdo chce, jak jen je to možné,
ze zkušenosti poznat starší podobu
oficia, a to úplně zpívanou a v průběhu celého dne
(nebo dokonce celého Svatého týdne!),
příležitost k tomu v rámci českých zemí najde právě jen
v Roudnici.
Kdo tak ještě neučinil, tomu nezbývá, než doporučit,
aby ji využil.
Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách
psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového.
Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní
tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace)
a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek,
pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly
u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době.
Řečená kapitula, nakolik je mi známo,
pravidelně slavívá dvoje nešpory:
jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží,
druhé o titulární slavnosti kostela.
Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla
(viz starší články:
2014,
2016),
po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.
Začátek byl stejný jako
letos na sv. Prokopa:
na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky
na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce.
Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých
zpívaných nešporách v katedrále)
a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval
Světlo jsi oblažující
(žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory)
- parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj,
zpívaného při každé byzantské večerní.
Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo.
Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly
jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější:
pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři
hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není
těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat
až "neliturgicky rozverný".
Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly
hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu
a "propriální" řádně v rámci nešpor
(jako na sv. Prokopa před dvěma lety),
načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení
hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný".
Ale ať už to bylo jakkoli,
záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava:
viz VPDMC 247.
Po hudební stránce šlo o poměrně typické
pražské české katedrální nešpory.
Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení.
Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři,
nýbrž na kůru u varhan.
Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních
českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv,
se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat
s chorálním VIII G.
Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť)
založené na tomtéž, ale částečně prokomponované.
Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden
notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa,
kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.
Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom,
že - přestože byly v lavicích rozdané noty -
psalmodii kompletně odzpíval sbor.
Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci,
seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali,
odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem:
to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje
registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí.
Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu
a s teatrálními akcenty, jako vždy.
Antifony byly složeny bez vazby na tóninu
žalmového nápěvu.
Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly
k psalmodii a zpíval se žalm.
(Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané
antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)
Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první
útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách
(Vejvanovský,
Mazák),
byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil
jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách
vztah mezi tóninou chorální antifony
a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často
žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak
neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.
Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy,
a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj.
(Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných
přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je
dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.)
Přímluvy to byly, proti všemu očekávání,
do poslední čárky z breviáře.
Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení
obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium
v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit
perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu
liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu:
Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála
a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou
letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce
latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované.
K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení
na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory
zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je
víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno
se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské).
Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor:
Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých
byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše
odkazuje. Zbývá zmínit každoroční
nešpory o svátku sv. Ludmily
v basilice sv. Jiří,
výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem,
jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná
jen pro tu příležitost.
Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět
se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného
nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují.
Jim všem buď za to dík.
Po dvou letech od minulé zprávy
mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor
ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě.
(Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale
slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.)
Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly
úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.
Texty a nápěvy
Vstupní průvod doprovázely varhany.
Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští
benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant,
na způsob jakéhosi skromného lucernaria
(tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby")
zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.
Následně standardním způsobem zahájil nešpory:
Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule,
hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že
nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní
melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech"
se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně
větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.
Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl
z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně
byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech,
kdy se nešpory zpívaly v předvečer.
Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty
pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory
ze společných textů o duchovních pastýřích.
Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění:
Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční
nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat.
Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv,
rovněž recitativního charakteru.
Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji
po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen
v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval
spolehlivě.
(To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem
přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská
práva.)
Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů.
V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští
recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny
podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik
od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho
nepohoršovalo.
Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony.
Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie
VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací.
K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě
byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" -
ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši
v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem.
(Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)
Hodnocení
Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel
před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed.
Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě
oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede.
Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona,
citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; /
budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.),
byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu
a pojata jako dvojdílná,
i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit
i na trojdílný.
Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval
minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu
neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí,
patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.
Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy?
Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu
zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve
výkladu liturgických zákonů.
VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak,
že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli,
co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno,
nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho,
co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252.
Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně
druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa
(nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem
před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost
druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu,
co do výběru textů celé proti předpisům.
Závěrem
Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen,
a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý,
pročež se o něj rozdělím:
Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním
kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární
slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa.
Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé
účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů.
Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat;
zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol.
Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti
s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se
malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění.
Pak je spolu nacvičit, a každoročně je
zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud,
troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal.
(V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak
než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými
disposicemi, jednak situací pouti.)
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb
v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české
církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých
by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.
V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera,
v sobotu 18. 6. 2016, po delší
době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace
P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované,
zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv),
Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor
(Hospodine, pomiluj nás a Salve regina).
Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci
a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat
nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou
už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.
Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí
v breviáři, ale jako strofická píseň.
(Pravděpodobně č. 813B
z Kancionálu. To je ale nejistý údaj,
protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl
až s větším časovým odstupem, po návratu domů.)
Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů
z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních
textů, příp. dokonce volnou parafrázi?
Takové řešení už jsme potkali např. ve
vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela.
Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím
snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených
v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory
kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem
je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp.
kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési
"profesionální liturgické těleso".
Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie
bude slavena správně a náležitě, pak už nikde.
Takže: smí se to, nebo ne?
Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky
následující jsou můj ad hoc překlad
z latiny, s přihlédnutím k překladu německému.
Oficiální český překlad
Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.
Co je ve hře?
Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje:
nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat
jako Magnificat v nešporách píseň
č. 813A/B.
Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu
žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče?
A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším,
např. po nešporních žalmech ve znění
Svatojanského,
Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách")
či Božanova kancionálu?
A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako
strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?
Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku
(aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr
je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).
Konečně jak je to s legálností používání starých
utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého
rorátníku (např. těch, které tu nabízím),
nebo překladů jiných latinských antifon, např.
podle Jistebnického kancionálu,
Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44))
či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?
Řešení
To, že se při liturgii obecně smí užívat jen
překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného,
a ne překladů jiných,
vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických
knih v národních jazycích.
Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích
je úkolem biskupských konferencí;
hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce
(CIC 838, § 3).
Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy
na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální.
Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic.
Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat
na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při
zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme
jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...".
Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony
by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274
jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".
Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika
v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto:
"Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text
v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné,
aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných
obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní
slavnostnější slavení se zpěvem."
Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál
ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí
není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo
Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl
od opravdových liturgických knih,
nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy
povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení
předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají
za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně
pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii,
andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují.
Žalmy a kantika se však v oficiu římského
ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek,
zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.
Závěr
1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?",
povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka
užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť,
v chystaném článku o "dominikánském breviáři".
2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo
a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety
"sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž
na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář
prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou
argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou,
v komentářích rozseká na padrť.
Velikonoční triduum je za dveřmi. Vrchol liturgického roku
s sebou pochopitelně nese zvýšenou "liturgickou nabídku".
Nabízím přehled mimořádně slavených částí liturgie hodin -
samozřejmě neúplný a omezený na místa, která mám
"na dohled".
Pokud by někdo považoval za vhodné poslat další, rád doplním.
Praha
V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
se na Velký pátek a Bílou sobotu od 8:00 bude slavit
modlitba se čtením spojená s ranními chválami.
V neděli Zmrtvýchvstání Páně od 17:00 nešpory.
Královská kanonie premonstrátů na Strahově
bude na Zelený čtvrtek a Velký pátek od 21:00 slavit
modlitbu se čtením se zpívanými lamentacemi,
anticipovanou vždy z následujícího dne.
(Lamentace v běžném pokoncilním oficiu pochopitelně nejsou,
jde o řádovou úpravu.)
Kromě toho je možné zúčastnit se na Velký pátek ranních chval,
na Bílou sobotu ranních chval a nešpor.
Na neděli Zmrtvýchvstání budou křestní nešpory
(viz článek zachycující jedny loňské).
Dominikáni u sv. Jiljí
mají liturgickou nabídku tak rozsáhlou, že je lepší podívat
se přímo na jejich web.
Zvláštní pozornost si zaslouží "temné hodinky",
slavené na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu
od 7:00.
Jde o předkoncilní matutinum a (částečně modernisované)
ranní chvály. Texty a noty viz
web.
Roudnice nad Labem
V kostele Narození Panny Marie se
zpívá velká část předkoncilního oficia Svatého týdne.
Nevím ale, nakolik jsou hodinky otevřené pro veřejnost -
případnému návštěvníkovi se doporučuje předem kontaktovat
organizátory, aby nezůstal stát před zavřenými dveřmi.
V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě
v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě
postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin
v národním jazyce výraznější spojitost.
Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci
vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí -
a očekávání nebylo zklamáno.
(Program)
Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla
o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí.
To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji
referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.
Oficium v Sept-Fons
Organizátoři konference na samý
začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO
o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém
opatství Sept-Fons.
Jak že to souvisí s tématem konference?
V letech bouřlivého reformování liturgie
v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons
stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové,
s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let
vystřídalo několik různých typů nápěvů.
Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety
do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním
gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný
nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia.
Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný.
("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky.
Latina je pro naši komunitu mimo dosah.")
Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" -
a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce
vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu.
Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji
i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným
klášterem právě opatství Sept-Fons.
Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá
i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo
právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře.
Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili
až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech,
který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku
nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického
liturgického zpěvu v národním jazyce),
měli v Německu o desítky let dříve.
Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše -
upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná
latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné
zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik
nést melisma);
vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním
jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...
Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších
(přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný
mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři
časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého
stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich"
po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena).
Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým,
kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor -
že totiž formy gregoriánského
chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou -
jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní
Olejníkovými životopisci.
(Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)
[EDIT 16.12.2015]
Ještě jeden moment chci zmínit.
Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích,
ale platí to obecně:
Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice
a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce
skládat nechtějí:
jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni
o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním
jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních
forem nepovažují za práci hodnou umělce.
Oficium na okraji dalších příspěvků
Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu
dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl,
ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat.
Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.
Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem
nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil,
že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu,
ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu
co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu"
potkáme např. v předkoncilním
commune confessoris pontificis -
viz antifonu k nešporám o učitelích církve
O Doctor óptime, AR1912 s. [47]
(gregobase).
Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického
zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních
dnů.
David Eben představil v širším záběru adventní liturgii
adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik
je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů.
Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů
("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní
začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř
jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak
v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně")
nebo liturgie slavnosti
Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní
hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.
Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek,
když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že
"antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor.
"Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony
ze zbožnosti!"
Původ rorátů
Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl
následující laickou syntézu:
Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše,
s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu.
Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii,
která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní
formulář začínající
introitem Roráte, coeli, désuper.
V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní
slavení votivních mší časně ráno.
Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.
Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí,
když (1) původně sobotní mariánská votivní mše
v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu
a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny.
V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár,
až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů
s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.
Pokud jde o texty, panovala v klasickém období
velká tvořivost a
"někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali,
aby, umí-li, napsal pro ně něco nového";
"každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující
texty podle chuti upravoval,"
takže máme značné množství variant.
Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus
vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce,
roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost
mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících
literátských bratrstev -
jako jediná památka svého druhu
integrovány do katolického liturgického života.
Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží,
dokazují opakované obhajoby této praxe.
Nešpory na závěr
Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami,
za osobního předsednictví pana arcibiskupa.
Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální
(noty)
a o zpěv se postarala katedrální chorální schola.
To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy,
ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený
katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.
Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou
dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu.
Oba mají v katedrále
pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor,
a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo.
Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden
chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů
byl velmi nerovnoměrný.
Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory
doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru:
doprovod na velkých varhanách neumožnil
dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické
kaši.
Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný
Messiaen.
(Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo
bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát
Apparition de l'église éternelle
než v pražské katedrále?!)
S překvapením jsem zjistil, že jsem za celou dobu existence
webu ještě nevěnoval ani řádku každoročním nešporám z památky
sv. Ludmily, slaveným u jejího hrobu v bazilice sv. Jiří
na Pražském hradě. Napravuji tedy toto povážlivé opomenutí.
Tomu, kdo by si chtěl udělat lepší představu, jak svatoludmilské
nešpory probíhají, se nabízejí takřka ideální možnosti.
Na webu "katedrální typografické dílny" jsou
noty
a na youtube jsou k vyslechnutí nahrávky z ročníků
2012 a
2014.
Fotografická dokumentace je i letošní - na webu projektu
Člověk a víra (většina snímků je ale
ze mše, která po nešporách následovala).
K nahrávkám je třeba říci, že zatímco minimálně poslední
dva-tři roky, a pravděpodobně déle, se o zpěv nešpor
v kostele bývalého kláštera benediktinek starala výhradně
nebo převážně ženská schola, letos štafetu převzala
chorální schola z katedrály - těleso převážně mužské.
[EDIT 6. 3. 2017]
Skromné informace k počátkům tradice novodobých svatoludmilských
nešpor u sv. Jiří viz web
souboru Cantio:
první se konaly r. 1997.
Věnujme pozornost notám.
Už jejich titulní stránka naznačuje, že půjde o nešpory
svérázné.
Sanctae Ludmilae abaviae Bohemorum fides
Vesperae
tamquam
(b)abavismus
secundum traditionem veteram & novam
Prvnímu řádku nerozumím. Ať dělám co dělám, slovo fides
mi tam, v daném kontextu, v žádném z mně známých možných významů
nedává pořádný smysl.
Svaté Ludmily, prabáby Čechů fides
nešpory
jak je "prababím zvykem"
podle tradice staré i nové
[EDIT 16. 9. 2023]
Ono tajemné fides je nejspíš obyčejná hrubka.
Když opravíme na genitiv fidei, můžeme první řádek číst
"Svaté Ludmily, prabáby víry Čechů / prabáby Čechů ve víře".
Co znamená ono "secundum traditionem veteram et novam", se
ukáže po zalistování notami nebo po několika minutách poslechu
zvukového záznamu. "Nemají tam nějak moc žalmů?"
Ovšem, že ano! Základní struktura nešpor je pokoncilní,
ale psalmodie se drží předkoncilního schematu - pět žalmů,
žádné novozákonní kantikum.
Na půdě benediktinského kláštera je vhodné podotknout,
že to je předkoncilní schema sekulární, nikoli mnišské.
V mnišském oficiu by byly nešporní žalmy čtyři.
Žalmy 109, 112, 121, 126, 147 (ve vulgátním číslování)
odpovídají předkoncilnímu pořádku pro druhé nešpory
z commune svatých panen/nepanen (non virginum)/Panny Marie.
Všechna tři jmenovaná commune mají žalmy druhých nešpor společné.
Různá vydání vlastních breviářových textů pražské provincie
také odkazují tu do commune panen (1865), tu nepanen (1677).
Bližší pohled na vlastní texty, hymnus, antifony a
responsorium, ukáže, že nejde o reprodukci žádného ze stadií
vývoje textů svátku sv. Ludmily pro pražskou provincii
od 16. stol. dále. (To říkám na základě výzkumu provedeného
v rámci mé zkrachovavší diplomové práce.)
Tedy - buď jsou texty vzaty z pramene staršího než první
tištěný pražský breviář, nebo jsou sestavené z více pramenů.
S hymnem Lux vera se v mnou prozkoumaných pramenech
nepotkáme vůbec.
(Jeho zdroj bude znát přinejmenším prof. Eben,
jelikož ho Schola gregoriana pragensis nahrála pro album
Bohemorum sancti.)
Antifony reprodukují cyklus antifon pro ranní chvály a nešpory
ze středověkého rýmovaného oficia, které bylo v pražské
provincii užíváno až do r. 1865, kdy bylo nahrazeno novým,
prosaičtějším.
(Dnešní oficiální formulář svátku
přebírá antifony právě z tohoto oficia z 19. stol.)
Za pozornost stojí, že druhá, Ludmilino umučení líčící antifona
Immersus funis gutturi, je reprodukována ve starém znění,
bez drobných úprav provedených v 17. stol.
Patrně jde o ukázku toho, že liturgické zpěvy žijí životem
na oficiálních vydáních textů dosti nezávislým a mají oproti nim
větší setrvačnost.
Čtvrtou antifonu velice doporučuji tomu, kdo by chtěl
vzít nějaký katolický liturgický text, znějící krvežíznivě,
a používat ho jako argument pro to, že křesťanství je lidstvu
nepřátelské, pomstychtivé a krvežíznivé náboženství. :)
Překlad mu však zůstane domácím úkolem.
Responsorium Prima noctis vigilia potkáváme naposledy
v tištěných pražských breviářích ze 16. stol. jako responsorium
k nešporám (které se, narozdíl od řady dalších svátků,
nebere z matutina, je jedinečné;
je vidět, že Domazlaus predicator
leností ani nedostatkem tvůrčí inspirace netrpěl).
Později, jak se pražské oficium postupně "tridentisovalo",
nešporní responsorium samozřejmě odpadlo, stejně jako
deváté responsorium matutina - protože v tridentském oficiu
pro ně již nebylo místa.
Malá odbočka:
Snažil jsem se rychle najít nějaký rukopis obsahující hymnus
Lux vera. Nenašel jsem.
Místo toho jsem ale na Manuscriptoriu narazil na rukopis
XIII.C.4 Národní knihovny České republiky,
podle popisu pocházející snad právě z jiřského kláštera,
a obsahující od strany
20v úplně jiné oficium sv. Ludmily, začínající antifonou
Sancta Ludmila, Xristi martyr, audi rogantes famulas ....
Středověkým oficiím o sv. Ludmile už se pravděpodobně někdo
věnoval, takže při vhodné příležitosti budu muset
více zapátrat v sekundární literatuře.
Předběžně se zdá, že svatovítská kapitula slavila
svátek sv. Ludmily s úplně jinými texty, než sousední
ženský klášter, a že archaisující nešpory,
které se v posledních letech v klášteře slaví, reprodukují
tradici katedrální a nikoli klášterní.
Závěrem neušetřím popisovaný liturgický program
(ve smyslu formulář, scénář, opakovaně realizovaný postup)
obvyklého hodnocení z hlediska souladu s liturgickými
předpisy. Samozřejmě nezbývá, než konstatovat nesoulad -
měnit počet žalmů k legálním úpravám nepatří,
stejně tak bych těžko hledal normu dovolující místo
řádně schválených liturgických textů (myslím na hymnus,
antifony a responsorium) použít jiné, které vyšly z užívání
před více než sto lety.
Možná by bylo lze se odvolávat na čl. 274 VPDMC,
který stanoví, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv
pro určitou antifonu," má se vzít "jiná antifona z těch,
které jsou k dispozici."
Nevím totiž o tom (a tentokrát to není tím, že bych nepátral),
že by antifony z dnes platných textů svátku
byly kdy opatřeny úředně vydanými nápěvy - a to přesto, že,
jak už jsem zmínil, nejde o nějaké nové texty z doby poslední
liturgické reformy.
Shrnuto: kdybych byl osoba oficiem povinná,
po absolování takovýchto nešpor bych se, jakožto úzkoprsý
legalista, pěkně chopil breviáře a modlil se nešpory
správné a zákonné.
Správnější než míchat dohromady dvě historické podoby
oficia by bylo rozhodnout, zda se slaví nešpory podle současného
řádu (a podle toho se zařídit ve všem),
nebo podle těsně předkoncilního řádu (tam by se ale opět
narazilo na problém chybějících nápěvů, přičemž neexistují
žádné velkorysé normy o náhradách),
nebo se koná rekonstrukce nějaké staré formy oficia -
ta ale nesmí být ani implicitně presentována jako liturgie.
"Křestní nešpory," totiž nešpory ve velikonočním oktávu
rozšířené o průvod ke křtitelnici,
patří ke zvláštnostem premonstrátské liturgie.
V minulosti jsem se na ně nejednou chystal, ale opravdu se na jedny dostat
se mi podařilo až dnes.
Protože jde zároveň o mou vůbec první přímou skušenost se slavením
liturgie hodin ve strahovském klášteře, bude potřeba další návštěvy
někdy mimo velikonoční oktáv, abych ověřil, co všechno bylo zvláštností
křestních nešpor a co je společné všem nešporám slaveným v dané komunitě.
Že premonstráti řádové zvláštnosti v liturgii hodin (i v té pokoncilní)
mají, to si věrní čtenáři pamatují
od jednoho z minulých článků (neračte přehlédnout komentáře).
Zatím nabízím prostě popis toho, co jsem viděl a slyšel.
Jisté je, že křestní nešpory křestními nešporami dělá již zmíněný
průvod ke křtitelnici. (Srov. také nedávný článek o křestních nešporách na blogu PrayTell;
premonstrátská řádová tradice v něm však není zmíněna, autor
ji patrně nezná.)
Pootevřenou mříží jsem se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie protáhl
na poslední chvíli. Chórové lavice však byly k mému překvapení prázdné!
Až s úderem páté v sakristii kantoři spustili Kyrie a bratři vstoupili
do kostela v liturgickém průvodu.
(Vstup za zpěvu Kyrie - další dříve neviděné řešení "introitu" k nešporám!)
Dalším překvapením pro mě byla relativně nízká účast - jistě ne více
než 10 členů komunity. Zřejmě projev toho, že premonstráti nejsou
mnišský řád v benediktinské tradici charakterisované oním
"před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu," (RB 43)
a mnozí mají povinnosti, které jim neumožňují každodenní účast
na nešporách v chóru.
Po Kyrie jsem nezaznamenal žádné další "úvodní rity",
následovala rovnou psalmodie.
Celé nešpory byly zpívané, a to latinsky, chorálně. Pokud jsem dobře
poslouchal, psalmodie byla v alternaci kantoři/ostatní, ne
v alternaci stran chóru.
Před prvním žalmem zazněla jedna z alelujatických antifon
(ne "epická antifona o vzkříšení" předepsaná v breviáři).
Po prvním žalmu (nejsem si jist, zda to byl žalm Dixit Dominus,
který se na daném místě modlíme my nepremonstráti, nebo jiný)
následovala orace a výzva k průvodu. Za zpěvu žalmu
In exitu, responsoriálně prokládaného další alelujatickou antifonou,
se všichni, s rozsvíceným paškálem a kadidelnicí, ubírali
do kaple sv. Norberta (sloužící zároveň jako kaple eucharistická
a křestní). Tam bylo přečteno evangelium (o Nikodémovi - tedy
perikopa nijak zvlášť velikonoční, ale typicky křestní)
a pronesena krátká promluva.
Nato se všichni za zpěvu kantika Salus et gloria et virtus
vrátili do chóru.
Tady bylo přečteno capitulum a kantoři zazpívali Haec dies,
ovšem ne jako samostatnou antifonu, jak je obvyklé v římské liturgii,
nýbrž jako dvakrát zopakovanou antifonu s vloženým veršem
(podobně melismatickým jako antifona sama, pročež jsem mu nerozuměl;
jen hrubě hádám, že to mohlo být
"Confitemini Domino, quoniam bonus," snad
ještě s delším pokračováním.
Až tady přišel na řadu hymnus, následovaný veršíkem.
Umístění hymnu a po něm následující veršík odpovídají uspořádání římské
liturgie před poslední reformou. Premonstráti by za jeho zachování
patrně inkasovali kladné body od prof. Dobszaye, který přestrukturování
římských nešpor ostře kritisoval.
Antifona k Magnificat byla nejnejistěji zazpívanou částí celých
nešpor, což ovšem nikoho nepřekvapí, jelikož antifonu k evangelnímu
kantiku je nutné nacvičit na každý den jinou.
Při Magnificat nejprve celebrant velmi důkladně okouřil oltář,
následně turifer celebranta a jen tak tak stihl okouřit ještě i kantory,
patrně jako reprezentanty komunity nebo lidu vůbec.
Žalmový nápěv Magnificat VIII. modu byl drobně odlišný od všeobecně
známého v tom, že druhý poloverš nezačíná na recitandě,
ale asi o malou tercii níže. Zvláště krátké verše díky této ozdobě
zněly, přišlo mi, o kousek libozvučněji.
Pak už přímluvy, Otčenáš, orace, požehnání, a bratři se za zpěvu
antifony Regina coeli (nějaký relativně jednoduchý nápěv,
ale podle všeho řádový, nesouhlasící s jednodušším nápěvem
obvyklým v římských chorálních knihách posledního století -
a dokonce ho ani vzdáleně nepřipomínající)
odebrali zpátky, odkud přišli.
Závěrem jen upozorním na to, že křestní nešpory se v římské církvi
po liturgické reformě těší určité "zvláštní přízni liturgického
zákonodárce": i když nejsou součástí římské liturgie (v tom smyslu,
že liturgické knihy římského obřadu pro ně neobsahují zvláštní rubriky
ani liturgické texty), jsou porůznu "příznivě zmiňovány".
Viz např. VPDMC 213, ale i další dokumenty a knihy zmiňované ve výše
zmiňovaném článku na blogu PrayTell.
Srov. také závěr článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (TT 2012/2),
kde je popisována i realizace křestních nešpor v rámci liturgického
života (nepromonstrátské) farnosti.
Konečně, kdo by chtěl křestní nešpory na vlastní oči a uši zažít,
má letos ještě šanci zítra a pozítří. Pak zase napřesrok.
Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu
vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka,
několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu,
který bývá s nešporami tradičně spojován.
Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu,
takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět.
Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem,
po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího
"robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti.
A pochodil jsem:
asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní
se v 18:00 budou konat
slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného,
za předsednictví pana arcibiskupa.
I vypravil jsem se na ně.
Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory.
Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si.
To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.
Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu
nešporního hymnu postních nedělí
"Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný".
Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma
denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem,
který však často z čistě praktických důvodů je potřeba.
Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální
zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc.
Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to
nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu"
je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.
Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se,
jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci)
následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.
[EDIT 2.3.2015]
Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi.
Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv,
který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého,
vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.
Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny
a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly
psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval
na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono
s jednoduchou koncovou kadencí.
Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův
nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu,
který bez úprav zazpívat nešel),
a antifona měla dokonce jednoduchou melodii.
Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta
bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali"
sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán
zpěvákům nekanovníkům.
Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované
slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování
liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka
dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv
Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši.
Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria,
i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být
podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí.
Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného:
Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu
liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.
Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci
jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků.
Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních
(nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů.
Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela
velkolepá varhanní předehra.
Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře
(části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly
a velmi rozkošatěny.
Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném
novopečeným proboštem
slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina
(tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní
breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost)
a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.
Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka
slavnosti:
když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory
měly pokračovat psalmodií,
vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé
modlitbě vyšehradské kapituly.
Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou
starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného
českého překladu - to až tak žhavé není.
Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy
užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké)
před liturgickou reformou,
jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby"
by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem
ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá,
celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.
Sestry a bratři
z mnišského bratrstva Jeruzalém
(něco málo česky)
přijeli tento víkend do Prahy, uspořádali duchovní obnovu
v emauzském klášteře
a v její předvečer slavili nešpory v kostele Nejsvětějšího Salvátora.
O celém podniku jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale, přestože teď
nemám času nazbyt, nešpory v pátek večer jsem prostě nemohl vynechat.
To, že se duchovní obnova konala v Emauzích, je (možná záměrně)
velmi případné: mnišská bratrstva Jeruzalém totiž
plní ve městech, kde působí, velice podobnou úlohu jako
benediktinský klášter
Na Slovanech v době vysokoškolských studií mé hudbymilovné
babičky (cca 1946-8): žijí mnišský život uprostřed města
a jako svou hlavní službu
nabízejí "poctivě" slavenou liturgii.
I když mně osobně je bližší cisterciácká opce pro odlehlá místa,
koncept na bohaté liturgické nabídce založené a rytmu pracovního týdne
přizpůsobené městské pastorace-nepastorace
je mi veskrze sympatický.
Mnišská bratrstva Jeruzalém patří mezi ty instituty zasvěceného
života, které mají liturgii poměrně dalekosáhle přizpůsobenou.
Nešpory, jichž jsme se v pátek mohli zúčastnit, byly co do struktury
pokoncilní římské, ovšem rozšířené o prvky z byzantské liturgie
(ty jsou níže označeny hvězdičkou). Přijetí prvků východních liturgií
je u novodobých institutů zasvěceného života pocházejících z Francie
dosti běžná věc, jmenujme
komunitu Blahoslavenství
či Betlémské sestry/bratry.
Struktura:
Bože, pospěš mi na pomoc
* Nebeský Králi (modlitba k Duchu svatému;
součást úvodu všech modliteb křesťanů
byzantského ritu)
** Části žalmu 42 (Jako laň prahne) s antifonou
* Hospodine, k Tobě volám - části žalmu 141 zpívané v úvodu
večerní v byzantské liturgii - východumilovní čtenáři budou
znát Kyrie ekekraxa či Hospodi vozvach;
jeden z bratří při zpěvu okuřoval oltář a lid
* Radostné Světlo - starodávný hymnus Fós hilaron,
opět zpívaný při byzantské večerní;
jedna ze sester při zpěvu rozsvítila světla na oltáři
žalmy s antifonami (žalmy 116-I a 121, jak odpovídalo
pátku 2. týdne žaltáře; kantikum z Ef 1 je normálně pondělní)
krátké čtení (odpovídající nešporám pátku 2. týdne žaltáře)
ticho s hudbou; žádné responsorium
Magnificat
prosby
* trisagion
Otče náš
závěrečná modlitba
Dobrořečme Pánu
mariánský hymnus
Nešpory byly celé zpívané, bez doprovodu, ve čtyřhlasé úpravě.
Antifony (a všechny zpěvy, které antifonu alespoň vzdáleně připomínají)
nejprve předzpívala kantorka sama a při opakování se přidaly další hlasy.
Texty (s výjimkou závěrečné mariánské písně) byly v češtině,
víceméně zdařile podložené pod nápěvy používané zřejmě komunitou v Polsku.
Poněkud divně zněla pouze psalmodie.
Do výše naznačeného schématu římských nešpor s doplňky byzantské
provenience se mi nevejde úryvek z žalmu 42 zpívaný v úvodu
před lucernariem. Nemám nápad, jak ho "liturgicko-historicky" zařadit.
Funkčně je snad jakýmsi "invitatoriem", neboť v úvodu bohoslužby
vyjadřuje (v návštěvníkovi dorazivším přeplněnou tramvají přímo z práce
spíš teprve vzbuzuje) žízeň po Bohu jako zásadní dispozici pro bohoslužbu.
Toto zaměření, kterým je celý žalm 42 prodchnut, bylo ještě umocněno
antifonou.
Když jsem v přehledu zmínil prvky odpovídající příslušnému dni žaltáře,
dlužno také říci, že antifony byly složeny na breviáři zcela nezávisle.
Jejich texty byly oproti antifonám breviářovým snad o něco
zpěvnější, "ukecanější" a ne tak doslovně biblické.
Po hudební stránce bych nešpory mnišského bratrstva Jeruzalém
hodnotil spíš jako "plytké" než "krásné". Tomu by ale, kdo je neslyšel,
neměl příliš ochotně věřit, protože hodnotitel je hudební barbar
a nevzdělanec, určité výhrady už si připravil předem
(mj. protože jak má rád římskou i byzantskou liturgii, tak nesnáší
jejich míchání)
a na vnímání celých nešpor se vedle nasládlé antifony k úvodnímu žalmu
bezesporu podepsalo to, že u Salvátora
také zavedli ty proklaté vyhřívané sedáky.
Pokud jde o mě, před sladkou polyfonií preferuji střízlivý
chorál a před "sladkými charo texty" (abych nekřivdil, nebylo jich moc)
strohou řeč římských liturgických knih. To ale nic nemění na tom,
že případné založení domů (chápu-li správně, zakládá se vždy zároveň
komunita bratří i sester) mnišského bratrstva Jeruzalém např. v Praze
by jistě bylo obohacením.
Alespoň přibližnou představu o tom, jak nešpory bratrstev Jeruzalém
vypadají a zní, lze získat
z řadynahrávekdostupných
na Youtube
Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní
hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.)
Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům,
nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně
tu informaci považuji za zajímavou.
V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák,
byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory.
"... a na to lidi chodili."
(dr. Tomáš Slavický.)
O tom chci vědět víc!
Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce
považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná
až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt.
Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)
Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe"
svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je
zpráva z předloňské pouti.)
Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule
se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost
brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat
o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti
se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.
První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)
Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru
a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly.
Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna
a nešpory byly latinsky.
Noty jsou k mání
na webu choral.sdh.cz.
(Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)
Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor
(Bohu díky alespoň za to).
Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty):
Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi.
Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani
s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální
oficium podle Ordo cantus officii.
Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná
vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika
commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do
"tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi
CANTUS.
Místo předepsaného hymnu
Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích
svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae.
Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium,
a to nepochybně proto, že je nově složené.
Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé
téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze
oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně
z pokladu gregoriánského chorálu.
Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho
lépe než předloni.
[EDIT 23. 10. 2022]
Pokud jde o výtku nezákonnosti výběru antifon nesouhlasícího
s tím, který předepisuje Ordo cantus officii,
viz její uvedení na pravou míru
v pozdějším článku.
Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se,
dokonce vůbec neřešený problém:
zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti
na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň
provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu
Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční
chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní
našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme.
Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde
a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné.
Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení -
ale úplně šťastné mi to nepřijde.
Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit
(proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější
svátky), pro staré svátky
zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému
repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu
Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene
i antifonu k Magnificat.
Druhé nešpory (pražská katedrála)
byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni.
(Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.)
Mohu tak ke zprávě
z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:
Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé;
antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá.
Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní";
trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré.
Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech"
(překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae;
v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).
Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys:
zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské
kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým
zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco
představitelnějším prostředí starého pražského kostela,
kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící
u četných postranních oltářů
měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili
"hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru.
(Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský,
o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama,
nezachytil žádné zprávy.)
V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer
z více důvodů nemohl chybět.
Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům.
Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu
je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze.
Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada
takřka neodolatelná.
Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích
obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus.
Hymny byly připraveny dokonce hned dva.
Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu
pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu
(1,
2).
Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického
průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující"
(v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů),
parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron.
Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory
nejen v byzantském ritu.
Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru
a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory.
Následoval hymnus z nešpor svátku.
(Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality,
tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které
v jedné jeho strofě zaznívají.)
I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.
[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval
(Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.
Odbočka, mírně rozhořčená.
Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si
na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005).
Dnes jsem zjistil, že v něm
svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory.
Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se
sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost,
svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání,
jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti.
Já soudím, že jednou hotové texty
pro existující svátek měly v knihách zůstat -
pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni.
Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.
Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve
nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status?
Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo
je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune
duchovních pastýřů? --
Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty
podle starého breviáře, a já jsem se svým novým,
který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.
Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované
nešpory, bylo to nakonec jinak.
Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie.
Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid.
Pro všechny vystačila jediná melodická formule -
obecně známá chorální VIII G.
Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie.
Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně.
Stejným neduhem trpělo i responsorium.
Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.
Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale
těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity
slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko
najde jinak než praxí.
Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit
s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo
vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou
antifonu žalmu následujícího.
To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát
šťastné této možnosti využívat.
Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho,
že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra.
Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu
modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení
po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé
nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení.
Takový člověk (i o autorovi článku to platí
v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti
na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby
udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ...
a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu.
Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm
je pro tento neduh dostatečným lékem.
Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou
a je hodnotná
i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí
na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá
být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk,
ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se
poukazuje na meze.
Po Magnificat zaujaly
pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy.
(Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených
biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná,
srov. VPDMC 188.)
Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie.
Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem,
ve více ohledech nápadně odlišným od současné
"římskokatolické liturgické češtiny".
I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy
odlišil přímluvy původem z Byzance
od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu).
Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv
v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.
"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši.
To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem.
Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky
u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Většinu zpěvu při mši obstaral
sbor od Nejsvětější Trojice -
šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie.
Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ...
(O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy
při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat,
ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.)
Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu
ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka.
Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky.
Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.
Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory,
hodnotím je spíše kladně.
Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice
platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném
textu ověřeném staletími.
Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých
nedostatků, ale tomu se v daném kostele,
kde pravidelný liturgický provoz
je opravdu skromný a stálou osádku kůru
stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.
U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve
je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve
jako Těla Kristova,
snažím se, od té doby, co bydlím v Praze,
zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta.
(Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou
bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin
než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory
beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi
velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )
V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé
a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech.
O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské.
Dnes bude řeč především o nešporách českých.
Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská
kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta
(byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji
p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších.
O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním
zastoupení, někdy snad dokonce celá.
Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému
sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.
Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje,
konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv
a jedna nebo dvě trubky.
V jednom z dřívějších článků
jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby
církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu -
procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu.
Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající
přítomných trubek.
(Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti
angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám
přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký
novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.)
Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého
zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami -
při předehrách a mezihrách.
Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání
Denní modlitby církve,
hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře".
Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho.
Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném
množství připravené i v předních lavicích pro lid.
(Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)
Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký,
zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů,
což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače".
Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19,
které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž
v celku.
Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné,
což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné
paralely, mj.
ve Svatojanském kancionálu
či v Olejníkových Nedělních nešporách.
Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání
s ní nemám příliš v lásce.
(Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání
jsem ji naopak
chválil.)
Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky
jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem
(např. "ze Siónu").
Další je v některých specialitách průběhu melodií:
z mně nepochopitelného důvodu
je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles
o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně,
nefunkčně, nelibě.
Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu
(druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok",
který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ...
Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu
s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí
melodický přízvuk
(který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně)
a s "uspěchanou flexou".
Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor
na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk,
nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně,
jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních
nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně
jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře
působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.
Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také
"rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor.
Obzvlášť zajímavý je jejich závěr:
Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské)
závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době
kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru.
Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem
ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta
neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů
(vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy)
intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór,
na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá
do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu.
Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce
a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny".
Pokračuje se po obvodu celé katedrály
za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu
a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo"
připojí ještě velké varhany.
Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě,
závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor.
Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by,
ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu
(1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných
a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů:
hrob knížete české země; prostor katedrály;
silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...
Mám-li to nějak shrnout:
české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu
jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil,
a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších.
Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem,
by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.
Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program,
v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin:
Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti
modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské
katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.
27.9. nešpory ve Staré Boleslavi
Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava
a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána,
následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských
svatováclavských legend.
(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály
sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní
svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni,
nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl
do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických
materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv
vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají
na typisované melodie recitativního charakteru.)
Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal
metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc:
sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich
očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě.
Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně,
já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem
nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout.
A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet
jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na
to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)
Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně
znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.
Nešpory měly strukturu podle současného breviáře,
až na to, že v závěru psalmodie
neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě
byl třetí žalm.
Texty byly vybrány dosti svobodně:
hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"
zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií,
jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů
v potridentském období
[EDIT 27.11.2012]
Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách
středověkého rýmovaného svatováclavského oficia.
(OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu,
in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)
1. antifona "Buď věrný až do smrti
a dám ti korunu věčného života."
ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu,
vždyť zpevnil závory jeho bran."
neznám
[EDIT 27.11.2012]
Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována
5. antifonou nešpor
z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského
oficia:
"Quoniam portarum Syon et seras confortavit /
et seipsum pro domo Israhel murum posuit, /
intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit."
(OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu,
in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)
3. antifona "Z oltáře přijímal Krista,
nacházel v něm radost a sílu."
ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112)
zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich
byly pohromadě.
Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony
a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově
korespondující - žalmy.
Krom toho, jak už výše zmíněno:
normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale
dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení
ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium
"℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů.
℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů.
Sláva. ℟. Přijď."
responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem
svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách.
Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží,
v boji vítězství mu dala,
když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní."
neznám
prosby
z 2. nešpor slavnosti
Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce
rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického)
českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani
nikomu neberu.
Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo:
žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo
(zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách.
Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já -
ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem".
(Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného
charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku
Chorál, tradice a autorská práva.)
Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde
neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem
Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou
omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru
všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám
během dne a nešpory se uzavírají požehnáním
(nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání),
což také pan arcibiskup udělal.
Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi
zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné
nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec
špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav,
mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu
odlišné od toho, které je v breviáři.
Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený
důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají
zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat,
kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp.
václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože
Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským
poutním místem.
Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují
a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře,
nejsem s to vysledovat.
[EDIT 5.10.2012] Včera jsem se dozvěděl, že tyto nešpory byly
převzaty od novodvorských trapistů.
Tím se některé "záhady" vysvětlují:
novozákonní kantikum chybí proto, že trapisté, nakolik si pamatuji,
novozákonní kantika v nešporách ani starozákonní v laudách
nezpívají (přestože je mají zařazená v žaltáři).
S antifonami a jinými texty je zacházeno ve velké svobodě
dílem proto, že mnišský žaltář má jiné rozložení žalmů než
"světský", dílem
proto, že francouzští cisterciáci obou observancí k liturgickým
textům přistupují jako k něčemu, co se tvoří, spíše než jako
k něčemu, co je dáno. (Viz např.
Commission Francophone Cistercienne).
Novodvorský původ oficia možná vysvětluje i Benedicamus Domino
místo požehnání na konci. (Avšak: 2006-2010, kdy jsem v klášteře
příležitostně byl hostem, zpívali bratři na konci hodinek
"Dobrořečme Pánu" vždy česky.)
Nový Dvůr je jedno z mála míst v ČR, kde se denně slaví úplné
zpívané oficium. "Na profesionální úrovni," dovolil bych si říci.
Pro ty, kdo ho zažili, je vesměs velmi oslovující.
Dobře chápu všechny, kteří mají pokušení "vypůjčit" si trapistické
zpěvy a používat je v jiných kontextech. Mám ale velké výhrady k tomu,
když se tak děje bez ohledu na rozdíly mezi mnišským
a "světským" oficiem a na platné liturgické předpisy.
[EDIT 7.10.2012] Uvědomil jsem si, že když kritisuji liturgii
církevní akce celonárodního významu, měl bych kritiku vyslovit
jasněji a odůvodnit. Nuže: všeobecná norma pro úpravy textů,
VPDMC 246, zakazuje měnit uspořádání hodinek. Myslím, že
záměna novozákonního kantika za žalm je prohřeškem proti ní.
(Vyjadřuji se schválně opatrně - vím, že by bylo možné paragraf
vykládat i benevolentněji a nejsem si jistý, zda je namístě
výklad restriktivní či širší.)
Podle VPDMC 247 jsou slavnosti jednou ze šesti kategorií liturgických
dnů, jejichž vlastní formuláře je nepřípustné měnit.
Porušením této normy je výběr antifon, responsoria a žalmů.
Protože první i druhé nešpory slavnosti sv. Václava jsou
dobře dostupné ve zhudebnění Olejníkově a Šmolíkově,
nelze se, myslím, oprávněně odvolávat na VPDMC 274
(náhrada antifony bez melodie ve zpívaném oficiu) - a i kdybychom
toto připustili, výběr žalmů by zůstal rubricisticky
obtížně ospravedlnitelný.
Přiznám se, že nevím, jaké pravomoci má v liturgických záležitostech
diecézní biskup: jestli může z výše uvedených norem udělit
pro osoby, místo nebo příležitost výjimku. Kdyby takovou pravomoc
měl, "obžaloba" výše by padla, protože pan kardinál Duka ony nešpory,
tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil.
[EDIT 21.6.2014]
"... pan kardinál Duka ony nešpory,
tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil."
To je, jak teď vidím, holý nesmysl. Církevní hierarcha -
jako každý, kdo zastává nějaký vysoký úřad - je odkázán
na řadu spolupracovníků a obsah liturgie, které předsedá,
obvykle nepřipravuje ani předem nekontroluje. Musí se spolehnout na to,
že je dobře připravená,
a když není vše košer, nemůže s tím v průběhu slavení nic dělat.
28.9. nešpory v pražské katedrále
V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem
udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava.
Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře.
Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře)
a varhanního doprovodu je, předpokládám,
dómský regenschori Josef Kšica.
Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany,
a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv
otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4)
pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo.
Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.
Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem
vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy;
není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné;
dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně,
takže více hlasů a priori nepředpokládám).
Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí
svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu
a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní,
nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon
neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor,
je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia.
Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov;
ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět
velice dobře.
Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné
nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru
mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu:
zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně
a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.
Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple
a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se
(po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny)
zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím
neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie)
jako nešporní hymnus.
V týdnu jsem úplnou náhodou na internetu našel
brožurku
ke zpívaným českým nešporám, které se slavily 2.10.2010 v rámci
oslav 80. výročí posvěcení kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích.
Přidal jsem informaci o ní na stránku
Odkazy, protože, byť byla
připravena pro jednu konkrétní příležitost, může být pro další
přinejmenším cenným inspiračním zdrojem.
Zdá se mi dobré nabídnout k ní komentář - nejen pro ty, kdo by se chtěli
inspirovat a vytvářet vlastní podklady pro nešpory ve farnosti
v podobném duchu, nebo tuto brožurku přímo vytisknout a doma použít.
Nejprve projdu obsah a vyslovím k němu dílčí připomínky, na závěr
se pokusím o hodnocení.
"Úvodní slovo" na str. 2 je možné interpretovat tak, že liturgie
hodin nepatří k běžnému programu dané farnosti a tomu, kdo brožurku
sestavoval, se zdálo vhodné alespoň v hrubých rysech ji
představit.
Na další stránce je rozepsán úvodní verš - bez not, zjevně se
recitoval.
Text je rozdělen mezi kněze a lid jinak, než jsem zvyklý:
kněz kromě "Bože, pospěš mi na pomoc" začíná i doxologii.
To mě přimělo projít další dostupné verze oficia:
já v souladu s Uspořádáním Denní modlitby církve
(zařazeno v breviáři před začátkem žaltáře)
a staršími knihami přenechávám vše od
odpovědi "Slyš naše volání" chóru. Podobně i nešpory v Jednotném kancionálu
a Olejníkovy Nedělní nešpory. Stejně jako diskutovaná brožurka
dělí doxologii po úvodním verši jen Pavel Šmolík.
Ale to je věc nepodstatná.
Hymnus je vzat ze společných textů o posvěcení kostela.
Tam je předepsán pro modlitbu se čtením, výběr hymnu z jiné
hodinky je však legitimní úpravou (viz co říká Uspořádání DMC
k hymnu nešpor).
Při bližším pohledu ovšem shledáme, že hymnus v brožurce má výrazně
více strof než v breviáři. Seznam použité literatury na poslední straně
brožurky
nás poučí, že je píseň vzata ze zpěvníčku, který je appendixem
Malé katolické liturgiky Bonaventury Boušeho -
zřejmě je to plný text písně, ze které jsou v breviáři jako hymnus
zaneseny jen vybrané strofy.
Žalmy jsou vzaty z ekumenického překladu.
Napadá mě řada možných
vysvětlení, proč tvůrce brožurky nesáhl po katolickém liturgickém
překladu, ale pro tentokrát se zdržím rozvíjení neplodných hypotéz.
Výběr žalmů zcela neodpovídá žádným nešporám obsaženým v breviáři.
Základem jsou nicméně 1. nešpory z textů o posvěcení kostela
(podle breviáře: žalm 147 rozdělený na dva oddíly + kantikum Zj 19).
Žalm 147 je ovšem vzat v celku a na uvolněné místo je dosazen
Žalm 141 (typický nešporní žalm; v současném breviáři je jen
v 1. nešporách neděle 1. týdne žaltáře), ovšem celý
(v breviáři je zkrácen o poslední "kletebný" verš, kde žalmista prosí,
aby se jeho nepřátelé sami chytili do léčky, kterou na něj
nastražili).
breviář: posvěcení kostela, 1. nešpory
brožurka
Žalm 147,1-11
Žalm 141,1-10
Žalm 147,12-20
Žalm 147,1-20
kantikum Zj 19
kantikum Zj 19
Tady si interpretaci neodpustím: plný počet slok písně použité
jako hymnus (v breviáři je sotva polovina) spolu s prodloužením
psalmodie vypadají jako pokus vyrovnat se s tím, jak jsou hodinky
současného breviáře krátké.
(V jedné diskusi to někdo dobře vystihl slovy
"proč jezdit deset minut tam a deset zpátky na bohoslužbu, která
trvá dvacet minut?")
Co může být výhodou pro soukromé povinné modlení pracovně vytížených
kleriků, není stejně příznivé pro veřejné slavení liturgie...
Na místě antifon jsou vzaty notoricky známé Korejsovy odpovědi
ze Zpěvů s odpovědí lidu. Výhodou je snadné zapojení
všech zúčastněných, nevýhodou to, že jsou ztraceny texty antifon
spoluutvářející ráz slavnosti - použité Korejsovy
antifony jsou pochopitelně zcela obecné, vzaté ze žalmů.
Ovšem - v době vzniku brožurky žádné zhudebnění vlastních
antifon slavnosti nebylo k disposici. A není dodnes - z posvěcení
kostela máme pouze druhé nešpory, a to ve zpracování Olejníkově a
Šmolíkově.
(Tudíž: náhrada byla rubricisticky naprosto legitimní, podle
VPDMC 274.)
Žalmy byly - soudě podle úpravy textů a nepřítomnosti not pro ně -
zpívány responsoriálně, podobně jako při mši.
Poněkud nezvykle působí (ovšem, vcelku logická) úprava
kantika ze Zj 19, které není, jak jsme tomu uvyklí z breviáře,
co poloverš prokládané responsem aleluja,
ale po každém celém verši se vkládá Korejsova alelujatická antifona.
Osobně shledávám dlouhou responsoriální psalmodii dosti
únavnou a pro slavení liturgie hodin bych proto rozhodně dal přednost
střídavému přednesu veršů žalmu
(schóla/lid, dvě půlky lidu či předzpěvák/lid)
nebo nechal zpívat různé žalmy různým způsobem.
Je ale možné, že v daných podmínkách byl responsoriální přednes
jediný rozumně myslitelný (velké množství lidí neuvyklých
denní modlitbě církve ani zpěvu žalmů).
Pro čtení je využito možnosti vzít místo krátkého čtení obsaženého
v breviáři jiné vhodné, delší: je použito jedno z těch, která
jsou pro mši ze slavnosti posvěcení kostela k výběru v mešním lekcionáři.
Responsorium je nahrazeno známým kánonem Jiřího Černého
Mé dlaně zvednuté.
O tomto zpěvu jsem v souvislosti s možným využitím při liturgii hodin
již dříve přemýšlel - mj. i proto, že
když jsem se autora před časem dotazoval,
zda má zpracované nějaké "breviářové zpěvy"
(viz o tom zmínku
ve starším článku),
uvedl ho mezi těmi, jejichž text je denní modlitbou církve inspirován.
(Srov. žaltář, pondělí sudých týdnů, responsorium nešpor;
to je vzato ze Ž 141.)
Nemá sice klasickou formu responsoria, ale VPDMC jsou tu
značně velkorysé: responsorium lze vypustit nebo nahradit
jiným vhodným zpěvem stejného účelu a charakteru
(přičemž bych shodu charakteru nevykládal úzce jako formální
shodu struktury), pokud je pro takové použití schválen biskupskou
konferencí (au...).
Bylo by možné dobře si představit Magnificat zpívané stejným
způsobem jako žalmy. Tvůrce brožurky ale sáhl
po písňové parafrázi (v Jednotném kancionálu č. 813A).
Tady nejsem s to podat "rubricistický posudek". Myslím, že nakolik
je parafráze blízká originálnímu textu - a to Renčovo přebásnění
v rámci možností je - je její zasazení do celku bohoslužby
stejně legální nebo nelegální jako použití jiného než aprobovaného
liturgického překladu pro žalmy. A jestli se při české katolické liturgii
smí používat jiný biblický překlad než schválený Bognerův, to nevím.
Za šťastné považuji, že alespoň Mariin chvalozpěv mohlo
shromáždění zpívat "jedněmi ústy" (pokud pro něj píseň nebyla úplnou
novinkou - předpokládám ale, že ne).
Daní za tento zisk byla ztráta antifony. Tady se ptám, jestli
by bývalo nestálo za to antifonu alespoň recitovat.
Nebo přebásnit, aby se také dala zpívat na nápěv písně
jako nultá a závěrečná strofa :) - třeba:
"Svatý je chrám, vznešený dům Boží, v němž se jméno Páně zbožně
vzývá, kde Bůh mezi námi přebývá."
Závěrečnou modlitbu jsem nenašel v breviáři ani v misálu.
Ani formálně nevypadá jako klasická římská orace a proto její vznik
bez rozpaků přisuzuji místní liturgické tvořivosti.
Hodnocení.
1. Splňuje brožurka beze zbytku platné liturgické předpisy? Ne.
2. Obsahuje nějaký opravdu závažný neřád, "liturgický zločin"?
Dle mého soudu rovněž ne. Za neopodstatněnou protiprávní úpravu považuji
závěrečnou modlitbu domácí výroby - nakolik je ale věroučně nezávadná,
literárně alespoň únosná a drží se intencí slavnosti, hodnotil
bych ji jako pouhý přestupek. (Autor by mi možná vysvětlil, že jsem
mimo a že měl pro své počínání závažný důvod, který nevidím?)
Ostatní protiprávní úpravy považuji za opodstatněné a únosné,
navíc jich není moc (záměna responsoria za zpěv, který je vhodný, ale
nemá dobrozdání biskupské konference).
3. Celkově hodnotím brožurku, z níž vršovičtí zpívali v r. 2010
nešpory o slavnosti výročí posvěcení svého kostela, positivně:
myslím, že je to dobrý vzor, jak představit zpívanou liturgii hodin
ve společenství, které s ní dosud nemá zkušenosti.
Pokud jde o zpěvy, úspěšně využívá maximum toho, co už je známé.
Z téhož důvodu je ale spíše nevhodná pro společenství, kde se
zpívané nešpory nebo jiná hodinka slaví vícekrát do roka:
zvolené zpěvy jsou tak všeobecné a nespecifické, že nijak
neodkazují ke specifickým obsahům svátku
4. Nezastírám, že bych ji sám připravil jinak, a její znovupoužití
bez úprav úplně nedoporučuji.
Předně bych pro žalmy použil liturgický překlad Písma -
to umožňuje každému, kdo je zvyklý modlit se breviář nebo při mši
opravdu poslouchat responsoriální žalm (a ne jen čekat, až přijde
čas zapět odpověď), snáze poznat, že "je doma", že se zpívá jeho
důvěrně známý text. A to při liturgii není nedůležité.
Také bych se ze všech sil bránil tomu postavit hodinku tak silně
na responsoriální psalmodii. Nejen, že ji považuji za značně
únavnou. Jestliže srdcem denní modlitby církve je psalmodie,
pak se vyplatí dát pokud možno všem právě na psalmodii co největší
podíl. I když to třeba ze začátku bude stát trochu nacvičování navíc.
Ve hře je navíc ráz denní modlitby církve jako svébytného typu
bohoslužby. Když se žalmy zpívají stejně jako při bohoslužbě slova,
neškolený účastník možná ani nepozná, že se účastní něčeho jiného
než bohoslužby slova s (vypuštěním úvodních obřadů a)
perverzně prodlouženým responsoriálním žalmem...
Podomácku ušitá závěrečná modlitba mi pak v žádném případě nesmí do domu -
nejen proto, že libovolné vyrábění orací není v souladu s předpisy:
také proto, že ty, které jsou v breviáři, jsou hodnotnější.
