Blog

Chorální nápěvy v českých hymnářích

Hymny jsou tou jedinou částí Denní modlitby církve, pro niž byly kompletní nápěvy vydány prakticky souběžně s prvním vydáním textů, a moje úsilí udělat Denní modlitbu církve zpívatelnou se tak odpočátku mohlo soustředit na ostatní tradičně zpívané texty. Ale přeci nebylo možné vyhnout se hymnům úplně, protože pro ty nově zaváděné po vydání hymnáře (který je až dosud opakovaně přetiskován beze změn, i když už za vývojem kalendáře citelně zaostává) církevní autorita oficiální nápěvy nevydává, ani se o to soustavně nestará nikdo jiný.

Hymny zařazené v Denní modlitbě církve jsou až na pár výjimek vybrané z různých historických vrstev pokladu české duchovní písně a tomu odpovídá i charakter jejich nápěvů. Naproti tomu všechny hymny v poslední dekádě nově zaváděné jsou překlady z latiny, obvykle usilující napodobit latinskou předlohu nejen obsahem, ale i básnickou formou. Tyto hymny, značně vyčnívající v dosavadním repertoáru po stránce literární (jazykový rejstřík, absence rýmu), nutí položit si otázku po jejich adekvátním zhudebnění. Jestliže jsem dosud šel převážně cestou výběru nápěvů z těch, které jsou otištěny v červeném hymnáři, popř. složení nového nápěvu ve stylu, který se snaží mezi hymny červeného hymnáře zapadnout, je namístě ptát se, jak ne/vhodné by bylo pro tyto nové hymny (popř. i pro některé další) sáhnout po nápěvech chorálních. (Srov. nedávný článek, kde se k tématu stočila řeč.) Jako první přiblížení k této otázce se podívejme, jak s chorálními nápěvy pracují stávající české hymnáře.

Chorálními nápěvy se tu pro jednoduchost myslí nápěvy převzaté z pramenů nebo edic gregoriánského chorálu. Otázku, zda některé staré nápěvy českých písní, i když nejsou převzaté z latinského liturgického repertoáru, nejsou co do formálních znaků také nápěvy chorálními, tady otvírat nebudeme.

Červený hymnář

obsahuje asi 300 hymnů, z toho asi 20 jsou překlady z latiny. I většina těchto překladů je opatřena písňovými nápěvy, takže hudební formou v rámci hymnáře nevyčnívají.

Srov. podobný přístup v nešporách zařazených do Svatojanského kancionálu, kde jsou všechny hymny přeložené z latiny - a všechny bez výjimky mají nápěvy na způsob dobových kostelních písní. (Několik přeložených hymnů ze Svatojanského kancionálu ostatně našlo cestu právě i do našeho hymnáře.)

Ve třech případech však redakce hymnáře sáhla po nápěvech chorálních. Bez výjimky jde o hymny dnů z velikonočního cyklu: dva ze Svatého týdne (zpívané dále i na svátek Povýšení svatého kříže), třetí je překlad svatodušního hymnu Veni Creator Spiritus. Samé prominentní texty, známé a příležitostně zpívané i mimo své primární liturgické určení. Zároveň jde o případy, kdy buďto byl k disposici překlad básnickou formou dostatečně blízký latinské předloze, nebo byl takový překlad pro Denní modlitbu církve nově pořízen. Dva z těchto textů jsou (narozdíl od drtivé většiny hymnů v našem breviáři) nerýmované.

• Korouhve královské jdou vpřed (Svatý týden a Povýšení sv. kříže, nešpory) - chorální nápěv podle Rohova kancionálu, f. C XI, od novodobých chorálních knih se při zachování hrubých kontur výrazněji liší (srov. AR1912 s. 340)
• Kříži věrný, ze všech stromů (Svatý týden a Povýšení sv. kříže, ranní chvály) - úryvek z pašijového hymnu Pange lingua gloriosi proelium certaminis (srov. AR1912 s. 344) na nápěv božítělového Pange lingua gloriosi corporis mysterium (AR1912 s. 441)
• Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás (doba velikonoční po Nanebevstoupení, nešpory) - AR1912 s. 420

Olejníkovy Nedělní nešpory

(K nápěvům hymnů v této knize srov. též starší článek.)

Ze tří výše jmenovaných hymnů najdeme v Olejníkově vesperálu jen dva. I tady jsou oba opatřeny chorálními nápěvy. Nápěv pro Korouhve královské však je vzat do puntíku podle vatikánské edice, takže se od červeného hymnáře ve vícero detailech liší.

• č. 400/5 Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás (doba velikonoční po Nanebevstoupení) - AR1912 s. 420
• č. 711 Korouhve královské jdou vpřed (Povýšení svatého kříže) - AR1912 s. 340

Zelený hymnář

Mezi nápěvy k volnému výběru (s. 258nn) jsou zařazeny také dva nápěvy chorální:

• B1 Conditor (Creator) alme siderum, AR1912 s. 185 (nešpory v době adventní)
• B2 Te lucis ante terminum, AR1912 s. 48 (nedělní kompletář)

I zde jsou nápěvy reprodukovány beze změn podle Editio Vaticana. V obou případech jde o nápěvy striktně sylabické, které mají dobré předpoklady pro vzájemnou snášenlivost s různými texty. Nápěv hymnu Conditor alme siderum však je poměrně známý a patří k charakteristickým znělkám doby adventní, jeho zařazení coby universální nápěv k celoročnímu použití se proto nezdá příliš vhodné.

[EDIT 7. 12. 2024] Překlad hymnu Conditor alme siderum v zeleném hymnáři nefiguruje. Jeho nápěv se dá v době adventní použít pro hymnus ranních chval (Hle, z pouště zní hlas jasný dost), modlitby uprostřed dne a kompletáře. Ale sluší se říci, že to je toliko návrh, jak smysluplně využít omezený repertoár zeleného hymnáře. V latinských knihách taková recyklace známého nápěvu z nešpor oporu nemá, hymny ostatních hodinek tam mají nápěvy vlastní.

K nápěvům v červeném hymnáři

Hledíme-li na všechny tři zpěvníky společně, jasně převládá tendence použít odpovídající chorální nápěv tak, jak v latinských knihách leží. O to zajímavější je červený hymnář, který u dvou ze tří hymnů volí jinou cestu. To si zaslouží bližší pohled.

Kříži věrný, ze všech stromů: dva slavné latinské hymny sdílejí incipit Pange, lingua, gloriosi. Zde zpíváme přeložený úryvek toho staršího, pašijového, ovšem na nápěv novějšího, božítělového. Dle mého soudu by se daný český text dobře snesl i s nápěvem odpovídajícího latinského hymnu, ale zvolený alternativní nápěv je citelným krokem k lidovosti. Jednak je mnohem známější (božítělový hymnus se i ve farních podmínkách dosti běžně zpívá - i latinsky - při eucharistickém výstavu), jednak obsahuje mnohem méně melismat a postupů, které v repertoáru kostelních písní nejsou obvyklé.

Korouhve královské jdou vpřed nebere nápěv z latinských chorálních knih, ale variantu z Rohova kancionálu. V té ovšem provádí dvě drobné úpravy zjednodušující melodii třetího verše:

Srovnání: co červený hymnář v nápěvu z Rohova kancionálu mění
a jak se liší od vatikánské edice (zdrojový kód)

První se jeví především jako zlepšení spádu melodie a odstranění méně obvyklého postupu; druhá pak je nejspíš motivována foneticky, protože by melisma opakovaně vyšlo na jednoslabičná a nepříliš zpěvná slova (svět, krev, jsi, skon).

Ze srovnání nápěvu v hymnáři s nápěvem z latinského antifonáře se mi první jeví pro daný český text vhodnější. V latinském nápěvu opakovaně vychází vrchol melodie na poslední slabiku slova (korouhve, září, který, ...), což sice v českém chorálu není úplně smrtelný hřích, ale obvykle je vhodnější tím šetřit. Také ono pětinotové melisma v posledním verši zní v českém textu méně elegantně než v latině. Na druhou stranu to není tak, že by se latinský nápěv s daným českým textem opravdu hrubě nesnášel. Vkusně je spolu zazpívat beze všeho jde.

Co se dá říci o původu nápěvu v červeném hymnáři? Daný nápěv v české písňové tradici figuruje ve více úpravách a s různými texty. Variantami však zřetelně prosvítá společná výchozí melodie, podobná hymnu Vexilla regis, ale v několika rysech (mj. že k b vystoupá jen jednou, a to ve třetím verši) charakteristicky odlišná od novodobých římských knih. Onou výchozí melodií je melodie hymnu Vexilla regis z chorální tradice pražské diecése. Rohův kancionál pak je jedním z těch, které pro českou píseň používají nápěv hymnu Vexilla regis zcela doslovně tak, jak ho známe z diecésních liturgických pramenů (CZ-Pu I A 58, f. 68r; CZ-Pst DA III 17, f. 25v; CZ-HKm Hr-7, f. 294v). Nápěv hymnu Korouhve královské jdou vpřed v červeném hymnáři tak není prostě jen nějaký nápěv z české písňové tradice, ale máme v něm uchován kousek partikulární chorální tradice "Kostela pražského".

Souhrn

Červený hymnář a Olejníkův vesperál okrajově používají chorální nápěvy pro překlady široce známých latinských hymnů z velikonočního okruhu. Zelený hymnář dva nápěvy sylabického charakteru nabízí pro volné použití s hymny odpovídajícího metra, bez pevné vazby na text/příležitost.

Jako prameny nápěvů jsou z novodobých chorálních edic použity jen knihy s nápěvy Editio Vaticana (antifonář z r. 1912 a publikace přetiskující výběr z jeho repertoáru, jako je Liber usualis). Pokoncilní Liber hymnarius (1983) ze Solesmes reflektován není. Předpokládám však, že to víc než čím jiným bylo dáno špatnou dostupností nových chorálních knih ze Západu v době, kdy české hymnáře vznikaly (červený hymnář za normalisace, zelený krátce po Sametové revoluci). Příp. snad mohl hrát roli i ohled na to, aby se předešlo nutnosti vypořádat se s autorskoprávními nároky solesmeského opatství. (Dlužno přiznat, že to je významný důvod, proč se čerpání z moderních chorálních edic podle možností vyhýbám já.)

Kronika zmeškaného: září 2024

Tato rubrika má do jisté míry kronikářskou ambici - zaznamenat, co se tam, kam dohlédnu, za našich dnů na poli veřejně slaveného oficia dělo, se zvláštním zřetelem na stránku ceremoniální a hudební, a to jednak slavení dlouhodobě pravidelné, jednak mimořádné a jedinečné. Právě to mimořádné se v poslední době nezvykle nakupilo, ale já jsem z toho nezvládl vidět a zaznamenat vůbec nic. Budiž tu tedy alespoň stručný přehled, co všechno jsem v krátké době stihl zmeškat.

V Praze na Strahově se od 23. 7. do 3. 8. konala generální kapitula premonstrátského řádu. Denně se slavily ranní chvály a nešpory, záznamy z několika dní jsou na YouTube kanálu kláštera (31. 7. RCH, 1. 8. RCH a NE, 2. 8. RCH). Hodinky jsou kompletně zpívané, s doprovodem na velké varhany, ve zpěvu žalmů se střídá chrámová loď s malou schólou na kruchtě. Úvodní verš, hymnus, responsorium, evangelní kantikum s antifonou a Benedicamus Domino jsou pravidelně latinsky, ale žalmy se svými antifonami anglicky a čtené části v různých jazycích.

Tohle nechápu, a tuplem to nechápu při těch mezinárodních bohoslužbách, kterých se účastní výhradně nebo téměř výhradně klerici, tedy lidé s teologickým vzděláním, u kterých se dá rozumně předpokládat, že latině rozumějí stejně dobře nebo lépe, než těm z použitých národních jazyků, které nikdy nestudovali (nizozemština!).

13. 9. se i letos v Milevsku konaly první nešpory svátku Povýšení svatého kříže s nedávno nalezenou údajnou pašijovou relikvií, tkzv. Svatým hřebem.

V samotný den Povýšení svatého kříže pak byl v pražské katedrále o mimořádných zpívaných nešporách (nebyla neděle, ale sobota, Povýšení svatého kříže nepatří mezi svátky, které se v katedrále nešporami obvykle světí, a pravidelný rozvrh kapitulních nešpor začíná po letní přestávce až v říjnu) instalován jako sídelní kanovník Metropolitní kapituly P. Radek Tichý, t. č. rektor pražského kněžského semináře. Pozoruhodné je, že oproti všem katedrálním zvyklostem na fotkách není ani stopy po katedrálním sboru nebo chorální schóle. Zpěv podle všeho obstaralo početné shromáždění duchovenstva zblízka i zdáli. O hudební stránce nemáme zprávy, ale je pravděpodobné, že ji organisoval dr. Tichý sám nebo někdo z jeho blízkých spolupracovníků, a že spíš než o některý ze dvou základních hudebních tvarů v katedrále obvyklých (latinské nešpory podle římského antifonáře ze Solesmes, Kšicovy české nešpory) šlo o zpívané nešpory podobné těm z akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz. Nakolik se dá z fotek soudit, právní náležitosti kanovnické instalace se odbyly ještě před vlastním začátkem nebo na samém začátku nešpor.

Pro různá dříve pozorovaná řešení viz štítek "instalace". Praxi Metropolitní kapituly dosud podchycenu nemám, protože se tam kanovníci až tak často neinstalují a obvykle se o tom spíš nedávalo předem doširoka vědět.

22. 9. dávali v kostele sv. Petra na Poříčí Melceliovy mariánské nešpory. Podle všeho šlo o provedení koncertní, ne liturgické, ale v případě oficia může být hranice mezi koncertem a liturgií opravdu tenká, protože k tomu, aby nešpory byly nešporami, nejsou nezbytné ceremonie ani moc ze svěcení - jen modlící se církev.

Rušněji než obvykle bylo letos kolem sv. Václava ve Staré Boleslavi. Na sv. Kosmu a Damiána se slavila titulární slavnost v kryptě (nesoucí zasvěcení toho původního kostela, kam svatý kníže podle legendy časně ráno spěchal na chórovou modlitbu, ale přičiněním pana bratra a jeho družiníků místo chóru pozemského vešel v nebeský). Pokud je mi známo, slavit pouť v kryptě (kromě mše i) nešporami tu v posledních letech nebylo obvyklé. Zřejmě šlo o mimořádnou akci související s čerstvým rozšířením kapituly. Nešpor se kromě stávajících členů účastnili už i kanovníci nově jmenovaní, ale dosud neinstalovaní. Téměř jistě šlo o nešpory recitované, protože staroboleslavskou kapitulu sledujeme už léta a víme, že není zpěvavá.

Ze svatováclavské pouti jsem i letos vynechal první nešpory (a když vidím jejich orelský klerofašo závěr, jsem rád, že jsem tam nebyl). Nakolik se dá soudit podle osob a obsazení, po hudební stránce se patrně moc nelišily od těch opakovaně zaznamenaných v minulých letech.

Ranní chvály v den slavnosti jsem si ujít nenechal, a jako očitý svědek hlásím, že červeným deskám je nejspíš konec. Poprvé za mou historii staroboleslavských poutí se říkaly standardní ranní chvály slavnosti sv. Václava podle Denní modlitby církve.

Až po pouti, 2. 10., byli ve Staré Boleslavi instalováni oni již zmínění noví kanovníci. Ze zpráv víme, že součástí instalace byly zpívané nešpory, a na fotkách je v pozadí vidět část pražského katedrálního sboru, vč. charakteristických modrožlutých skafandrů. Památka sv. andělů strážných nepatří ke dnům, které se v Praze na Hradě slaví nešporami, takže zpěvy musel někdo připravit pro danou příležitost. O to víc mě samozřejmě mrzí, že nevím nic o tom, jak vypadaly. Z fotek je zřejmé, že se někdo opravdu vyřádil na ceremoniích, protože obřady procházejí postupně všemi třemi chrámovými prostory v areálu svatováclavské basiliky (kostel sv. Klimenta, krypta, chór basiliky). Nešpory se patrně zpívaly až úplně nakonec, ve velkém chóru.

Povýšení svatého kříže, Milevsko 13. 9. 2023

"Svatý hřeb"

V létě 2020 geofysikální průzkum kostela sv. Jiljí v areálu milevského premonstrátského kláštera odhalil dosud neznámé prostory v hmotě severní zdi chrámové lodi, interpretované jako trezorová místnost a přístupová chodba k ní. Z nově objevené místnosti vybíhá menší dutina, snad po vyhnilém trámu, a hluboko v ní sonda s kamerou našla trosky dřevěné schránky s ozdobami z drahých kovů. Při rozebírání trosek po jejich vyzvednutí pak byl mezi nimi nalezen železný předmět hřebovitého tvaru ozdobený zlatým křížkem. Objevitelé nešli daleko pro senzační interpretaci: jde o relikvii, část hřebu považovaného za jeden z těch, které se staly nástroji Kristova umučení. Hluboko do dutiny za tajnou místností byla vzácná relikvie ukryta snad v obavách z drancování v období husitských válek.

Provedené expertízy přinesly data, která připravenou legendu neproblematisovala, a církevní i světští představitelé se pustili do práce, aby objev pokud možno obrátili ve zdroj příjmů pro klášter i region. Zrodila se značka "Svatý hřeb z Milevska" (1, 2).

Nešpory

13. 9. 2022 byl hřeb v milevském klášteře poprvé představen veřejnosti - od 16:00 se konala tisková konference o objevu a výsledcích provedených znaleckých zkoumání, v 17:00 navázaly první nešpory Povýšení svatého kříže, slaveného tu nově, podle všeho právě s ohledem na relikvii, jako slavnost. Skromnou ukázku z těch nešpor pro budoucnost uchoval sestřih Jaroslava Mareše (0:36 vstupní průvod, 5:18 okuřování oltáře, 11:46 snad přímluvy / závěr nešpor).

Že se relikvie spojená s umučením Páně slaví o tematicky příbuzném svátku již figurujícím v liturgickém kalendáři, to dobře odpovídá dnes platným předpisům (srov. Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri, Notitiae 1997, s. 284-297, čl. 6).
Do r. 1914 se v českých zemích slavil také samostatný svátek Kopí a hřebů Páně. (K okolnostem jeho zrušení Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 1914/4, s. 360)

První nešpory Povýšení svatého kříže se v Milevsku slavily i letos, za pěvecké a ceremoniální podpory ze Strahova a za předsednictví českobudějovického biskupa, v jehož diecési se klášter nachází. Premonstráti tentokrát sami zveřejnili několik videoukázek:

• responsorium Nos autem gloriari oportet (CANTUS 007238)
• Magnificat (česky, nápěv II.D se slavnostní mediací) a antifona Crux Iesu Christi (CANTUS 001963)
• otčenáš, orace, požehnání, Benedicamus Domino, Salve Regina

Za pozornost stojí, jak se při zpěvu českého textu Magnificat na nápěv se slavnostní mediací ve více verších nedostává slabik. (Já v česky zpívaném oficiu slavnostní mediace nikdy nepoužívám a do českého antifonáře s nimi nepočítám.)

Antifona k Magnificat nesouhlasí s žádnou z těch, které má pro svátek Povýšení svatého kříže solesmeské Antiphonale Romanum II, a nakolik se dá soudit podle CantusIndexu, je specifická pro premonstrátskou tradici.

Že se na konci nešpor po požehnání místo Ite in pace (Jděte ve jménu Páně) zpívá Benedicamus Domino je věc rubrikám pokoncilního breviáře cizí, ale v již zmíněném solesmeském antifonáři dovolená, hlavně jako možnost použít tradiční nápěvy. (Jak efektní některá sváteční zpracování jsou je na záznamu z Milevska dobře předvedeno.) Pro premonstráty ovšem Benedicamus v nešporách pokoncilního oficia žádnou novinkou nedávného data není, ti si ho kodifikovali už v roce 1988 v Thesaurus liturgiae Praemonstratensis (viz na konci nečíslovaných stránek se zpěvy nedělních nešpor).

Závěrem

Nikdo mě nebude podezírat, že bych neměl rád relikvie, zvlášť stanou-li se záminkou k úpravě místního liturgického kalendáře a dokonce ke slavnostním nešporám. Přeci by mi ale v tomto případě bylo milejší ze strany církevních představitelů víc zdrženlivosti a historické přísnosti - i kdyby to znamenalo méně nešpor.

Samozřejmě dnes u mnoha relikvií nemůžeme dojít až k evidenci jejich pravosti, ale můžeme se opírat alespoň o delší historii zdokumentované úcty k nim. Domnělá relikvie, která je spektakulárně objevena v 21. století a není ji možné přesvědčivě spojit s jednoznačnými historickými doklady, že, kde, kdy a kým jí skutečně byla prokazována úcta jakožto hřebu z Kristova kříže, může být opatrně zpřístupněna soukromé úctě, kdyby jí snad někdo chtěl úctu prokazovat (a příp. pak lze škálovat míru oficiálního církevního schválení a liturgického slavení, opírajícího se primárně o onu lidovou úctu a případné zázraky, ne o jistotu historické pravosti relikvie). Hned kolem ní, jen na základě vývodů z toho mála, co o ní s jistotou víme, slavit pontifikální nešpory a udělovat s ní požehnání, je projev lehkověrnosti, která církvi nesluší a na vážnosti nepřidává.