Plzeňský prozatímní formulář o bl. Hroznatovi
19.10.2016 00:57 | kategorie: Knihy | štítky: Plzeň bl. Hroznata diecésní propria řádová propria Teplá premonstráti | Komentáře
Nedávno jsem v katalogu fakultní knihovny TF JČU náhodou objevil titul do té doby mi neznámý a v žádné jiné české veřejné knihovně nechovaný: sešit s prozatímními texty denní modlitby církve pro slavnost bl. Hroznaty, vydané r. 1997 u příležitosti jeho prohlášení za hlavního patrona plzeňské diecéze (orig. viz AAS 89 (1997), s. 445). Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že se mi při zjištění, že publikace podle katalogu obsahuje notový záznam, rozbušilo srdce, a pojal jsem úmysl při nejbližší příležitosti ji prostudovat.
Denní modlitba církve. 14. července, bl. Hroznaty, mučedníka, patrona plzeňské diecéze. [s.l.] 1997.
Jedná se o jednoduchý sešit o 48 stranách; text je sázený na počítači, snad ještě v nějakém DOSovském textovém editoru (nakolik lze něco soudit z primitivního "monospace" písma). Text je doplněn řádky chorální (pro nápěvy psalmodie) i moderní (pro antifony) notace, zřejmě rovněž počítačově sázené.
Pro náležité vychutnání článku bude většině čtenářů scházet možnost nahlédnout do publikace, o které se tu píše. Protože je velmi těžko dostupná (nevím o tom, že by bylo možné vypůjčit si ji někde kromě knihovny TF JČU), adresoval jsem plzeňskému biskupství žádost o svolení s veřejným sdílením snímků, které jsem si z Českých Budějovic přivezl. Zatím jsem ale takové svolení neobdržel a bez něj nic zveřejňovat nechci. Kdo to má do Českých Budějovic daleko, může si prozatím dobrou rámcovou představu udělat z níže zmiňovaných a odkazovaných premonstrátských řádových textů, které jsou celé online.
Texty
Obsaženy jsou kompletní texty od prvních nešpor do kompletáře po nešporách druhých. Ač nikde není výslovně uveden stupeň slavení, z toho, že jsou zahrnuty první nešpory, lze jednoznačně usuzovat na slavnost, jak by to u hlavního patrona diecéze bylo lze očekávat. Tomu odpovídá konečně i formulace antifony invitatoria. Za normálních okolností by se při slavení bl. Hroznaty ve stupni slavnosti vlastní texty jeho památky, obsažené v národním propriu denní modlitby církve, (obsahující pouze druhou lekci modlitby se čtením a její responsorium, antifony k evangelním kantikům a závěrečnou modlitbu) doplnily částmi ze společných textů o jednom mučedníkovi. Ve zkoumané publikaci však z těchto textů nenajdeme nic a naopak jsme konfrontováni s velkým množstvím textů nově složených. Protože tyto texty z větší části souhlasí s texty svátku bl. Hroznaty v premonstrátském řádovém propriu a některé z nich, jak uvidíme dále, naznačují, že místem vzniku a/nebo původního určení by mohl být speciálně tepelský klášter, je prakticky jisté, že byly původně premonstrátské texty druhotně převzaty diecésí.
V první řadě zmiňme hymny. Zatímco v breviáři nejsou žádné a "zelený hymnář" má volitelně jedinou (nezpívatelnou) báseň Ivana Slavíka, zkoumaný formulář obsahuje vlastních hymnů kompletní sadu. Hymnus k prvním nešporám Dospíváš pln ctností v květu povšechně mluví o Hroznatově mládí a ctnostech. Hymnus k modlitbě se čtením, Zdráv buď, květe bez poskvrny, sdílí s prvním jmenovaným některé oblíbené obrazy (květ, růže). Prostřední z jeho tří slok se ke světci obrací s prosbou o ochranu Teplé, což by mohlo ukazovat na místo, pro které hymnus vznikl. Mezi ostatními vyčnívá metrem (4x7 místo 4x8) a drobnými prohřešky proti vznešenému hymnickému jazyku (hovorové tvary oslavujem, milujem) a gramatické konsistenci (celý hymnus je formulován v 1. os. pl., ale v první sloce se nesystémově mihne 1. os. sg. "Hroznato, má naděje"). Bílý šat už nosíš nyní, hymnus ranních chval, v útržcích a náznacích (jinak to v hymnu "římské liturgické délky" ani moc nejde) vypráví historii Hroznatových vztahů s premonstrátským řádem. I tady je možné dohadovat se o premonstrátském původu textu: nepremonstrát by jako básnické označení pro řád těžko použil výraz "synové Mariini", který mimo kontext premonstrátské spirituality může označovat členy řady dalších mariánsky založených řádů, ale i úplně všechny křesťany. Na začátku druhých nešpor konečně stojí hymnus Zlí nedbají tvé svatosti, tematisující Hroznatovu mučednickou smrt. Všechny kromě hymnu k modlitbě se čtením se uzavírají stejnou závěrečnou slokou, jejímž obsahem však není doxologie, nýbrž prosba adresovaná Bohu o teologální ctnost lásky, popř. morální apel na pěvce/posluchače. (Formulace není příliš jasná.)
Ostatní hodinky není v novodobých dějinách římského oficia obvyklé opatřovat vlastními hymny - výjimečně se tak děje jen o některých význačných dnech z cyklu temporálu. Hroznatovský sešit to ctí a přetiskuje pro ně standardní hymny z breviáře: Kriste, ty jsi den a světlo (kompletář po prvních nešporách), Dobrý Pane Ježíši (modlitba uprostřed dne dopoledne), V tento nyní polední čas (v poledne), Miluj Pána, Boha svého (odpoledne), Chvála tobě, Otče věčný (kompletář po druhých nešporách).
Žalmy jsou vzaty řádně ze společných textů o jednom mučedníkovi, pro modlitbu uprostřed dne z doplňovacího cyklu, jak to o slavnosti náleží (když nepřipadne na neděli). Ze stejných společných textů pocházejí i všechna krátká čtení, ale některá jsou v jiném překladu, než je v breviáři. Přímluvy jsou rovněž vzaty ze společných textů, ale jsou do nich vždy před závěrečnou prosbu přidány dvě za potřeby "naší kanonie". To je vůbec nejpádnější důkaz premonstrátského původu textů, nutící ptát se, zda při převzetí diecésí vůbec prošly nějakou redakcí, anebo byla z Teplé převzata bez úprav již celá hotová sazba. Ze společných textů je dále vzato responsorium a antifona k Magnificat pro první nešpory, stejně jako antifony k modlitbě uprostřed dne.
Zbytek formuláře tvoří vlastní texty. Ty obnášejí sadu antifon k nešporním žalmům (opakovaných v prvních i druhých nešporách), responsoria po krátkých čteních ranních chval a nešpor, antifonu k Benedictus a Magnificat (jiné, než jsou v běžném českém breviáři); antifonu invitatoria, sadu antifon k žalmům modlitby se čtením, veršík po nich, obě čtení s responsorii (první čtení není vzaté ze společných textů, druhé čtení ani jeho responsorium se neshodují s tím, co je pro památku bl. Hroznaty v breviáři); sadu antifon k žalmům ranních chval; veršíky po krátkých čteních modlitby uprostřed dne.
Řeč dosud nebyla o závěrečné modlitbě. Ta je na první pohled jiná, než v českém breviáři. Bližší pohled ale ukáže, že jde akorát o jiný překlad téhož originálního latinského textu. Téže modlitby, se kterou byl den bl. Hroznaty slaven od jeho blahořečení na sklonku 19. stol. v pražské provincii a patrně i v českých premonstrátských kanoniích.
Lze v rámci vlastních textů vysledovat nějaké zvláštní vztahy, či nějaký cílevědomě sledovaný program? Ve druhých nešporách si můžeme všimnout, že hymnus mluví o umučení a antifony světce oslavují a oslovují již jako někoho, kdo je v nebeské slávě. (V prvních nešporách jsou tytéž antifony použity zřejmě druhotně a návaznost na hymnus jako v druhých nešporách tam nenajdeme.) Cykly antifon pro modlitbu se čtením a ranní chvály jsou "biografické", vztahují se převážně k pozemskému životu světce. Žádné další nápadné struktury jsem nezaznamenal.
Vývoj formuláře
Když zkoumaný formulář vydaný pro plzeňskou diecési (a původně nejspíš používaný v Teplé) porovnáme s formulářem v premonstrátském řádovém propriu (viz odkaz výše), všimneme si určitých odlišností. Text antifony invitatoria je upraven podle stupně slavení ("o svátku" / "o slavnosti"). Pro modlitbu se čtením najdeme v premonstrátských textech hymnus, který známe z prvních nešpor, a hymnus Zdráv buď, květe bez poskvrny, (na jehož nižší kvality bylo výše upozorňováno) v nich vůbec nefiguruje. Obě lekce i jejich responsoria souhlasí. V premonstrátských textech nenajdeme (v ranních chválách ani v nešporách) zvláštní přímluvy. Tercie (uprostřed dne - dopoledne) má v premonstrátském propriu jiné krátké čtení. Nešporní hymnus má v premonstrátských textech navíc jako druhou sloku hymnický popis Hroznatova mučení. Krátké čtení sestává ze stejného biblického textu, ale v jiném překladu. Lze uzavřít, že jde větším dílem o rozdíly plynoucí z různého stupně slavení. K tomu se přidává několik drobných nahodilých odlišností, svědčících zřejmě o redakčních úpravách formuláře.
Můžeme si všimnout, že části, které nejsou oběma formulářům společné a v "plzeňském" formuláři jsou oproti "premonstrátskému" navíc, z celku různými způsoby vyčnívají: v prvních nešporách je část duplikována z druhých nešpor, zbytek vzat ze společných textů. Hymnus z modlitby se čtením je použit pro první nešpory a pro modlitbu se čtením je doplněn jiný, který je oproti ostatním nápadně kratší, má jiné metrum, horší jazyk a výslovně zmiňuje tepelský klášter. Jako pravděpodobnější se tak jeví možnost, že původní byl formulář kratší, který dnes najdeme v premonstrátském řádovém propriu, a v Teplé byl druhotně rozšířen na formulář slavnosti. Odtud pak byl převzat k prozatímnímu užívání v rámci plzeňské diecése.
Nápěvy
Potěšitelné je, že je sešit vystrojen pro slavení se zpěvem - od začátku až do konce. Pro hymny se nabízí (trochu chaoticky vysázený) jeden společný nápěv, který, z důvodů rozdílného metra, bohužel nejde použít pro hymnus modlitby se čtením. U každého žalmu je notovaný nápěv psalmodie, většinou tradiční chorální, zapsaný kvadratickou notací. Můžeme si všimnout nápadné preference nápěvů 8. modu nebo drobné podivnosti, že se v modlitbě uprostřed dne někdy žalmy, ač pod jednou antifonou, zpívají na různé nápěvy.
V textu žalmů a kantik je v každém verši podtržením vyznačena vždy buďto přízvučná slabika, nebo (u nápěvů s přípravnými slabikami) první přípravná. Značkování většinou respektuje zásady slovního přízvuku, všiml jsem si jen, že delší slova jsou někdy řešena z mého pohledu chybně ("Hospodinova", žádoucí by bylo použít vedlejší přízvučnou slabiku "Hospodinova").
Stejným způsobem jako verše žalmů je značkována i většina antifon - počítá se zjevně s tím, že se budou zpívat na nápěv žalmu. I responsoria jsou takto označkována, ale tam nevím, odkud usuzovat na nápěv. Snad se v komunitě, kde sešit vznikl, zpívá responsorium vždy na nějaký jeden nápěv, takže není třeba ho výslovně uvádět. Žalmovým nápěvem (VIII.G) je konečně vyřešen i hymnus Te Deum.
Antifony k nešporním žalmům (které se, jak už víme, zpívají v obojích nešporách), jsou jako jediná část celého formuláře opatřeny vlastními nápěvy. Všechno jsou to prosté, striktně sylabické melodie v 8. modu, zapsané moderní notací v tónině f-hypomixolydické (tj. se dvěma bé), za použití osminových a čtvrťových not. Druhá a třetí antifona nekončí na finále, ale na recitačním tónu. První antifona je v mých očích pěkná; další dvě méně, ale neurážejí. Co se v materiálu pro vnitřní potřebu dá tolerovat, ale v notách pro široké využití v rámci diecése už ne, je fakt, že nikde není vysvětleno, jak se k sobě vztahuje systém notace žalmu a antifony. Kdo nemá potřebnou porci chorálního předporozumění, snadno by tápal. Bylo by rozumné použít vždy stejný systém notace pro antifonu i pro žalm, který po ní následuje.
V kompletáři u Simeonova kantika narazíme výjimečně na nechorální a nemodální nápěv psalmodie, zapsaný moderní notací, ale ne na počítači sázenou, nýbrž okopírovanou z rukopisu, jehož ráz je mi jaksi povědomý. Zároveň jako bych melodii už odněkud znal. A vskutku: je to Olejník. Viz kompletář v kancionálu.
Otázky liturgicko-právní
Dosud nebylo zmíněno, a zmínit se jistě sluší, že nevím o tom, že by v době po liturgické reformě existoval nějaký formulář denní modlitby církve vlastní pouze jedné určité české nebo moravské diecési - právě kromě zde představených textů o bl. Hroznatovi. Zatímco před koncilem byla většina vlastních liturgických textů sdílena na úrovni provincií, při liturgické reformě byla provinční propria sjednocena dokonce do jediného propria národního. Nový vlastní formulář pro plzeňskou diecési tedy představuje určitou anomálii.
Poznámka na titulní straně texty uvádí jako prozatímní a jako na autoritu, která je uvedla do liturgického provozu, se odvolává na diecésního biskupa:
Liturgické texty byly schváleny k prozatímnímu užívání Mons. Františkem Radkovským, biskupem plzeňským, dne 10. června 1997 (Č. j. 1399/97). Byly vydány u příležitosti vyhlášení bl. Hroznaty patronem plzeňské diecéze.
Abych se alespoň trochu zorientoval v tom, jaký právní status texty měly v době vydání a jaký mají dnes, prostudoval jsem liturgicko-právní normy, zmiňované v dekretu, potvrzujícím volbu bl. Hroznaty za patrona diecése: Normae de patronis constituendis (dále jen Normae; AAS 65 (1976), 276-279) a instrukci de Calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum Propriis recognoscendis (dále jen "instrukce"; Notitiae 13 (1977), 557-558).
Pro naše tázání je zásadní především instrukce. Potvrzovací dekret odkazuje na její čl. 30. Nemohu vyloučit, že mezi lety 1977 a 1997 vyšla její nová, o hodně obšírnější verze (tuto možnost ještě prověřím), je ale docela pravděpodobné, že někomu ujela ruka a odkaz měl být do té stručné podoby instrukce, jak vyšla r. 1977, na čl. 3. Ten totiž tematisuje přebírání liturgických formulářů:
3) Pokud jde o oficia a mše, které jsou společné více diecésím, více řeholním rodinám, či diecésím a řeholním rodinám, je vhodné, aby byl text vypracován diecésí nebo řeholní rodinou, které na tom záleží přímo (cuius directe interest), a následně přijat od ostatních, a ne aby se připravovaly texty nové - pokud nejsou zvláštní důvody zařídit se jinak. (překlad JP)
Bl. Hroznata je jistě více vlastní premonstrátskému řádu než plzeňské diecési, a tak lze fakt, že vlastní texty pro slavení jeho svátku v diecési byly převzaty od premonstrátů, číst jako naplnění tohoto článku instrukce.
Jaký je právní status zkoumaných liturgických textů dnes? Jsou to řádné liturgické texty svátku bl. Hroznaty v plzeňské diecési? Předpokladem toho by bylo, že prošly schválením na Kongregaci pro bohoslužbu (srov. instrukce, čl. 4). Nelze vyloučit, že prošly (pokud se mi v této věci podaří zjistit víc, informace doplním) - z toho, že nejsou zařazeny v novějších vydáních breviáře, však soudím, že pravděpodobně nikoli. V tom případě jde o vzácnou a zajímavou památku k novodobým dějinám liturgie, ale ne o platné liturgické texty.
Takovému předlouhému článku by se slušelo napsat pěkný závěr, aby případný čtenář, který snad vytrvá až sem, mohl k nějaké užitečnější činnosti (nebo kvalitnější četbě) odcházet s dobrým pocitem. Jako na potvoru se mi však myšlenky od představené publikace rozbíhají všemi směry, aniž bych v některém z nich na námět k pěknému závěru narazil. Po několika marných pokusech mi tak nezbývá, než vytrvalého čtenáře s omluvou požádat o poshovění.