Blog

Nápěvy dělených žalmů

Západní tradice oficia dlouhé žalmy v různé míře porcuje. Zatímco římské rozložení žaltáře bylo v tomto směru až do r. 1911 velmi úsporné a vystačilo s dělením nejdelšího žalmu 118 (v septuagintním/vulgátním číslování), recitovaného v malých hodinkách, rozložení žaltáře podle řehole sv. Benedikta obsahuje řadu dělených žalmů v matutinu, malých hodinkách a nešporách. Breviářová reforma Pia X. velké množství dělených žalmů přinesla i do římského breviáře a reforma II. vatikánského koncilu ve svém úsilí o vyrovnanou (malou!) délku všech hodinek žalmy dělila již naprosto rutinně.

Od začátku své práce na zhudebnění Denní modlitby církve jsem se držel zásady, že díly jednoho žalmu zpívané v rámci jedné hodinky by se měly zpívat pokud možno na stejný nápěv, a podřizoval jsem se tomuto omezení při skládání nápěvů antifon - často za cenu značného úsilí. Dlužno říci, že to je zásada, kterou jsem si jako tvůrce zvolil, ne zásada, kterou bych vyčetl z liturgické tradice. Pojďme alespoň zpětně ověřit, zda a nakolik má v tradici nějakou oporu.

Z výše řečeného plyne, že římské chorální knihy v úvahu přicházejí jen od r. 1912 dál (do té doby je jediný dělený žalm v malých hodinkách a tam se jeho porce zpívají vždy pod jedinou antifonou). Pro pokoncilní breviář se podíváme na obě dvě vydání Ordo cantus officii. Pro benediktinské oficium se omezíme na knihy potridentského období, protože lze předpokládat, že jsou do nějaké míry representativním plodem předchozí tradice, a udělat si přehled o celé šíři lokálních předtridentských tradic a jejich vývoje by pracností neodpovídalo hodnotě hledaného závěru. Jako srovnávací materiál použijeme pouze žaltář, a zanedbáme skutečnost, že zejména v pokoncilním breviáři je řada dělených žalmů i ve svátečních formulářích.

Potridentské mnišské oficium

V potridentském mnišském breviáři (viz např. Breviarium monasticum, Venetiis 1617) je vícero žalmů v matutinu a nešporách rozděleno (zásadně jen) na dva díly. Díly dělených žalmů se zpívají tak, že se (ve feriálním oficiu) na konci každého dílu připojí doxologie (Rubricae generales, čl. XXII), ale oba díly se zpívají pod jedinou společnou antifonou. Tedy "hudební jednota žalmu" je zaručena, ale ne hudební příbuzností antifon, nýbrž tím, že antifona je pro celý žalm jen jedna.

(Jen) pro denní hodinky včetně nápěvů viz Antiphonale monasticum z roku 1934 (online na archive.org). S ohledem na naši otázku jsou tu relevantní jen nešpory s dělenými žalmy, které jsou dvoje: čtvrtek, s. 149; pátek, s. 154.

Toto uspořádání bylo v potridentském období normativně dáno v mnišském breviáři reformovaném a vydaném papežskou autoritou. Prohlížení benediktinských breviářů "co internet dal" naznačuje, že některé kongregace přesto pro části dělených žalmů vlastní antifony měly - viz Breviarium monasticum ... congregationis SS. Vitoni et Hydulphi, pars aestiva, Nanceii 1777 (např. ony čtvrteční nešpory s. 129, páteční s. 150, na dělené žalmy zvlášť bohaté sobotní matutinum s. 152). V tomto případě však podle všeho jde o reformní projekt, nenechávající se příliš svazovat ani římskými předpisy, ani tradičním materiálem - viz předmluvu. Notovaný pramen s vlastními antifonami pro části dělených žalmů jsem nenašel žádný.

Římský antifonář po reformě Pia X.

I římský antifonář z r. 1912 (online např. na archive.org) je antifonář jen pro denní hodinky. Matutinum není v knize zahrnuto, laudy žádné dělené žalmy neobsahují a žalmy (nebo díly žalmů) v malých hodinkách a kompletáři se zpívají zásadně pod jedinou antifonou, takže jsou pro naši otázku zajímavé jen dělené žalmy v nešporách, kde se vyskytují ve čtvrtek (s. 136), pátek (s. 155) a sobotu (s. 176). Ve čtvrtek se oba díly žalmu 135 zpívají na stejný nápěv - jejich antifony mají hodně podobný text, takže se podobné zhudebnění nabízelo. Antifony pro dělené žalmy v pátek a sobotu jsou ovšem vzájemně zcela nezávislé, složené v různých modech.

Úplné zpěvy matutina po reformě Pia X. nikdy nevyšly v oficiálním vydání, ale antifony žaltáře od pondělí do středy lze najít v obsáhlejší verzi Officium majoris hebdomadae, odkud je převzal i Sandhofe pro své Nocturnale Romanum (online na GregoBase). I zde jsou antifony pro jednotlivé porce dělených žalmů - jak v oné převzaté části, tak v té, kterou dokomponoval Sandhofe sám - složené zcela nezávisle na sobě, pravidelně v různých modech. Opět s jedinou výjimkou - na stejný nápěv se zpívají dva díly žalmu 49 ve středečním třetím nokturnu.

Římské oficium po II. vatikánském koncilu

Přestože Liturgia horarum je s námi již přes 50 let, z oficiálních vydání jejích latinských chorálních zpěvů dosud vyšel jen hymnář (¹1983, ²2019), nešpory (2009) a ranní chvály (2020) pro neděle a svátky. Pro ostatní příležitosti je choralista odkázán na Ordo cantus officii, "telefonní seznam", podle kterého je třeba jednotlivé zpěvy vyhledat napříč edicemi a prameny.

Ordo cantus officii 1983

Online je jak samotné Ordo cantus officii (alternativně též v online archivu věstníku Notitiae, č. 204-205/1983), tak notované zpěvy žaltáře podle něj sestavené - viz tomu zasvěcený web.

Charakteristickým rysem je, že zatímco v ostatních hodinkách odpovídá každé části psalmodie - ať už je to celý žalm, kantikum, nebo díl žalmu děleného - samostatná antifona jako v breviáři, v modlitbě se čtením se pro každý žalm podává vždy jen jediná antifona. Tzn. pokud se zpívají tři žalmy, má každý svou antifonu, ale pokud se vyskytnou dva nebo tři díly dlouhého žalmu, zpívají se pod jedinou antifonou, podobně jako v mnišském oficiu. (OCO1983 tak pro modlitbu se čtením vlastně z dovolení VPDMC 115 učinilo normu.) Zdá se však, že tady víc než o co jiného šlo o úsporu práce s hledáním vhodných antifon, resp. o řešení jejich nedostatku.

V ostatních hodinkách z celkem 27 případů dělených žalmů nacházíme všehovšudy čtyři, kde se oba díly zpívají na stejný nápěv (T1 po, uprostřed dne; T2 po, nešpory; T4 po, nešpory; T4 st, uprostřed dne), z toho v jednom případě jde o onu dvojici příbuzných antifon již nám známou z antifonáře z r. 1912. V dalších dvou případech žalmový nápěv sice není identický, ale antifony jsou alespoň stejného modu (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, nešpory).

Zkratky: T1-T4 = týdny čtyřtýdenního cyklu žaltáře; ne, po, st, pá = dny v týdnu;

Ordo cantus officii 2015

Dokument samotný není volně přístupný a já jsem si ho stále ještě nepořídil (aniž to za mě udělala některé pražská veřejná knihovna), ale zpěvy podle něj poskládané jsou na webu antiphonale.net, jehož autor zasluhuje naprostou důvěru.

OCO2015 oproti předchozí verzi nekrátí antifony modlitby se čtením a pro každý díl děleného žalmu podává vlastní antifonu, stejně jako breviář. Zkoumaný vzorek je tedy výrazně rozsáhlejší, protože v modlitbě se čtením je dělených žalmů zvlášť mnoho. V rámci celého cyklu žaltáře se jen ve dvou případech zpívají v rámci dané hodinky všechny díly děleného žalmu na stejný nápěv (T3 st, čtení; T3 so, uprostřed dne). V dalších dvou případech se shoduje alespoň modus antifon (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, čtení). Ve vícero případech se shoduje žalmový nápěv nebo alespoň modus u dvou dílů ze tří, ale zvlášť jsem je nepočítal, protože to nepovažuji za směrodatné.

Závěr

Ze sebraných dat vyplývá jasný závěr: ve všech prostudovaných podobách chorálního oficia je to, když se díly téhož žalmu zpívají (díky hudební příbuznosti antifon) na stejný nebo příbuzný nápěv, řídkou výjimkou. A to nejen v oficiu podle Ordo cantus officii, kde je to pochopitelné, protože jde o koláž z předem daného historického materiálu z různorodých zdrojů, ale i v knihách římského oficia z doby po reformě Pia X., kde se nápěvy řady antifon nově komponovaly. Když tedy v mém zhudebnění Denní modlitby církve jsou antifony dělených žalmů (s nemnoha výjimkami) složeny tak, aby k nim vyšel stejný žalmový nápěv, není to něco, co by se mohlo odvolávat na tradici chorálního oficia, ale naopak: je to čirá pavlíkovina.

Notitiae o přípravě pokoncilního Antiphonale Romanum

Kompletní archiv věstníku Notitiae, zveřejněný před pár lety na webu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, otevřel nejširší veřejnosti dokořán nepřebernou sbírku úředních zpráv kongregace, dokumentů liturgického zákonodárství, ale také odborných studií, zpráv o průběhu provádění liturgické reformy a dalších vysoce zajímavých článků. Loni v létě jsem tak v rámci snahy opatřit si vyčerpávající přehled vývoje pokoncilního liturgického kalendáře mohl z pohodlí domova postupně pročíst obsahy všech dosavadních ročníků (podnik ještě v nedávné době, kdy jsem Notitiae musel jezdit studovat do knihovny, prakticky nemyslitelný) a narazil jsem při tom na - jakkoli jen fragmentárně zachycený - příběh raných fází vzniku (latinského) pokoncilního římského antifonáře.

Dosavadní historie vydávání chorálních nápěvů pokoncilního oficia v datech:

• 1971 vychází reformovaný breviář, Liturgia horarum, prostě jako kniha textů, značným dílem nově složených a tudíž postrádajících nápěvy
• 1983 Liber hymnarius s nápěvy pro všechny hymny, invitatoria a s omezeným výběrem responsorií pro použití v modlitbě se čtením
• 1983 dokument Ordo cantus officii s pokyny, jak se má latinské chorální oficium po hudební stránce utvářet. Jeho hlavní část tvoří odkazy na antifony z pokladu gregoriánského chorálu, které při latinsky zpívaném oficiu nahrazují antifony otištěné v breviáři
• 2009 Antiphonale Romanum II - kompletní texty a nápěvy nešpor pro neděle a svátky
• 2014 přepracované vydání Ordo cantus officii (kterým se svazek antifonáře z r. 2009 již řídil)
• 2019 aktualizovaná podoba Liber hymnarius
• 2020 Antiphonale Romanum I - ranní chvály pro neděle a svátky

V posledním čísle ročníku 1981 představuje dom Hervé de Broc ze Solesmes tehdy nové Psalterium monasticum. V prvním plánu jde o cyklus zpěvů žaltáře pro použití v mnišském chóru, ale již v době přípravy bylo chápáno i jako důležitý kus přípravné práce na římském antifonáři, jehož sestavení a vydání bylo tehdy solesmeskému opatství svěřeno Kongregací pro bohoslužbu. Kongregace stanovila pro přípravu antifonáře stejné vůdčí principy, kterými se předtím řídila příprava pokoncilního graduálu: místo textů postrádajících nápěvy se měly, kde to bude možné, použít ekvivalentní zpěvy z chorální tradice. Vydání Antiphonale Romanum bylo plánováno ve dvou svazcích: zvlášť bude vydán hymnář, společný liturgii hodin římské i mnišské, a římský antifonář v úzkém slova smyslu, bez hymnů a dalších zpěvů již vydaných v hymnáři. (S. 619-621.)

DE BROC Hervé: Le nouveau Psautier monastique latin, Notitiae 185, 12/1981, s. 618-624

V následujícím čísle Notitiae je na ukázku otištěna první, obecná část úvodu (praenotanda) chystaného Antiphonale Romanum, podávající jakousi teorii liturgického zpěvu vůbec a speciálně gregoriánského chorálu.

DE BROC Hervé: Prélude à l'Antiphonaire Romain, Notitiae 186, 1/1982, s. 49-53

V roce 1983 celý rozsah čísel 204 a 205 Notitiae zabírá editio typica Ordo cantus officii a v Solesmes vychází Liber hymnarius jako "druhý svazek Antiphonale Romanum". Stručný článek v Notitiae informuje, že Kongregace pro bohoslužbu původně opravdu svěřila solesmeskému opatství přípravu a vydání nového Antiphonale Romanum jako plnohodnotné chorální knihy pro latinské oficium, ale tento projekt byl opuštěn ve prospěch Ordo cantus officii (t.j. pouhého "telefonního seznamu", odkazujícího pro jednotlivé zpěvy dílem do existujících chorálních knih, včetně některých opravdu špatně dostupných, ale také do pokladu zpěvů dosud tiskem nevydaných). Nicméně Solesmes v přípravě římského antifonáře pokračuje, byť se teď z původního projektu typického vydání liturgické knihy stal soukromý vydavatelský podnik, a vydává Liber hymnarius jako jeho první svazek (číslovaný ovšem jako svazek druhý).

DE BROC Hervé: Liber hymnarius, Notitiae 207, 10/1983, s. 661-662

O dalších sedm let později krátký článek rekapituluje dosavadní průběh prací na antifonáři. Počáteční plán, využít (analogicky k procesu přípravy pokoncilního graduálu) v maximální možné míře obsah antifonáře z r. 1912, selhal kvůli jeho omezenému repertoáru - denní hodinky předkoncilního breviáře totiž vystačily s mnohem méně antifonami než denní hodinky oficia pokoncilního. Záchranu nepřineslo ani přibrání antifon z antifonáře mnišského. Navíc bylo tak jako tak nutné provést revizi všech melodií podle jednotných zásad. Tak bylo brzy jasné, že původně zamýšlené zkratky nic nezkrátí, a rozjel se mamutí projekt kritické restituce celého korpusu (asi dvou tisíc) potřebných antifon.

DE BROC Hervé: La préparation de l'Antiphonarium Romanum, Notitiae 282, 1/1990, s. 34-36

V roce 1991 Notitiae otiskují nabídku liturgických knih dostupných v Libreria Editrice Vaticana, přičemž inzerují i dvousvazkové Antiphonale Romanum. "Tomus alter" je nám již dobře známý Liber hymnarius, "tomus prior" v nabídce figuruje zatím bez bližších informací a bez cenovky, neboť teprve "praeparatur". (To je poslední mně zatím známá veřejná zmínka o něm.)

Libri liturgici a Congregatione editi, aliique libri de re liturgica apud Librariam Editricem Vaticanam prostant, Notitiae 294-295, 1-2/1991, s. 90-96

Jak dnes víme, ve skutečnosti trvalo dalších 18 let, než se římský antifonář dočkal pokračování. Navíc byl během té doby zásadně přepracován jeho repertoár (viz nové Ordo cantus officii) a změněna byla i jeho koncepce, takže místo dříve ohlašovaného prvního svazku Antiphonale Romanum, obsahujícího antifonář v úzkém slova smyslu, byla zahájena nová číslovaná řada knížek obsahujících úplné texty i nápěvy oficia pro vymezené okruhy hodinek. Jestli vůbec kdy bude pokryt kompletní rozsah breviáře, jestli se toho dožije již naše generace a kolik bude takto koncipovaný antifonář nakonec čítat svazků, zůstává ve hvězdách.

Roztomilé je, že když v roce 2019 vyšel aktualizovaný Liber hymnarius, byl zachován původní titul ediční řady: Antiphonale Romanum secundum Liturgiam horarum Ordinemque cantus officii dispositum, a solesmensibus monachis praeparatum, stejně jako číslo svazku "tomus alter". Koncept dvoudílného Antiphonale Romanum z osmdesátých let tak stále žije, i když všechno nasvědčuje tomu, že "tomus prior" navždy zůstane toliko předmětem nesplněných nadějí.

"Zpívej aleluja." Praktická rubricistická obezlička pro dobu velikonoční

Nedávný článek, věnovaný pořádku zpěvů oficia podle Ordo cantus officii z r. 1983, mj. upozornil na zásadní redukci množství velikonočních antifon. V žaltáři má každý žalm a kantikum ranních chval a nešpor pro dobu velikonoční svou vlastní antifonu, nabízející "velikonoční čtení" daného žalmu. Moje zhudebnění věrně sleduje texty v breviáři a pro všechny tyto velikonoční antifony ze žaltáře poskytuje nápěvy. OCO naproti tomu nabízí jen řadu alelujatických antifon, které se mají opakovat v týdenním cyklu po celou dobu velikonoční.

Je zřejmé, že toto řešení klade mnohem menší nároky na zpěváky (výrazně menší množství kousků k nácviku, nacvičené antifony se vícenásobně využijí) a pro slavení liturgie hodin se zpěvem v podmínkách komunity je jistě přitažlivé. Nabízí se tedy otázka, jestli by se moje zhudebnění Denní modlitby církve nemělo vydat stejnou cestou a aplikovat podobné zjednodušení. Odpovědět musím jednoznačným Ne, protože projekt In adiutorium se úzkostlivě drží oficiálního znění textů a závazných liturgických předpisů, a nevím o žádném liturgickém předpisu, který by legitimoval v rámci české verze oficia svévolné nahrazení předepsaných antifon antifonami alelujatickými.

Ale - přímo se nabízí rozkošná rubricistická obezlička: čl. 276 VPDMC stanoví, že "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem." Doporučuji proto v době velikonoční antifony k žalmům a kantikům ranních chval a nešpor zpívat latinsky. To znamená - na nápěvy gregoriánského chorálu. To znamená - s antifonami vybranými podle OCO. To znamená - s antifonami z výše zmíněného týdenního alelujatického cyklu.

(Stále ještě jsem neměl příležitost nahlédnout do nového vydání OCO 2015. Kdyby někdo ze čtenářů, dokumentem disponujících, zjistil, že tam jsou velikonoční antifony k žalmům řešeny jinak než v OCO 1983, prosím o šťouchanec. Ale nepředpokládám to.)

Na antiphonale.inadiutorium.cz tyto antifony zatím ještě nenajdete, ale budu se snažit nejpozději začátkem doby velikonoční je dodat.

[EDIT 2.4.2016] Sada antifon k feriálním žalmům doby velikonoční podle OCO 1983 už je na světě.

Je v liturgickém zákonodárství místo pro nové kousky gregoriánského chorálu?

Otázka, kterou končí včerejší článek, je pošetilá, a laskavý čtenář nechť ji přisoudí pozdní noční hodině, kdy jsem text dopisoval.

... Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. ...

Proč je to otázka pošetilá? Při interpretaci dokumentu je třeba přihlédnout k tomu, jaký problém řeší. Ordo cantus officii usiluje poskytnout zpěvy pro existující texty liturgie hodin, a to (pouze) pro texty společné celé církvi. Nadto v úvodu dává určitá obecná pravidla, jež se dají využít i při práci s vlastními texty diecéze nebo řeholní společnosti. Otázkou nových svátků a hudební stránky jejich formulářů se však nezabývá.

Tudíž je velmi pravděpodobné, že trvá nedotčen odvěký zvyk, nové liturgické texty (připomínám, že tady jde o ty latinské) podle potřeby opatřovat nápěvy a rozmnožovat tak poklad gregoriánského chorálu - kde gregoriánský chorál říkáme jako nositelé živé tradice, ne jako historikové hudby. Samozřejmě by takové nápěvy měly být vydány nebo schváleny odpovědnou církevní autoritou.

Bylo by hrozně pěkné, kdyby, až latinské texty národního propria jednou vyjdou tiskem, vyšly rovnou komplet opatřené chorálními nápěvy. Krásně by se tím dalo najevo, že normální (ve smyslu "ideální, kýžená", nikoli "běžná") podoba liturgie hodin je zpívaná. Navíc by tím ta útlá knížka získala na přitažlivosti, neboť kvadrátní notace je prostě krásná. A arcibiskup, jehož kancelář by tomu vystavila dekret, by mohl nosit nos nahoru, protože nevím o tom, že by některý dřívější nástupce Arnošta z Pardubic podepsal oficiální vydání zpěvů oficia pro pražskou katedrálu a jí podřízené kostely. To udělal (pokud na mě někde v šeru knihoven nečeká obrovské překvapení) právě jen kdysi sám Arnošt. Po něm už nikdo ...

[EDIT 30.11.2016] Poslední odstavec patří k textům, za které se propastně stydím - zejména pro to, jak úlisně vyznívá. Kromě toho však návrh trpí i bídnými kvalitami po stránce věcné. Předně přehlíží, že vydávat liturgické knihy dnes není věc Arnoštova nástupce, ale celé biskupské konference. Kromě toho mi s odstupem nepřijde jako dobrý nápad ani zařazení zpěvů do případného oficiálního vydání latinských textů českého breviářového propria: zatímco za dob Arnoštovy kodifikace pražské liturgie byl gregoriánský chorál živý žánr s bohatým výběrem kompetentních skladatelů i interpretů, dnes ho psát nikdo neumí. Zdá se tedy naší době přiměřenější nechat ve zhudebňování svobodu - spíše než jedno jediné zhudebnění nechat vypracovat a vydat jako oficiální a závazné.

Zpívané latinské oficium podle Ordo cantus officii 1983

In utroque usu

I když většina článku bude věnována dokumentu významnému pro latinské chorální oficium, začít musím autobiografickou poznámkou:

Své původní předsevzetí modlit se letos celý rok předkoncilní oficium ve stavu ze začátku šedesátých let jsem časově nezvládal a záhy od něj upustil. Již jsem naznačil, že to, co se modlím teď, je noční můrou každého liturgického puristy, mě nevyjímaje. Nicméně nakonec je to poměrně obohacující zkušenost, o jejíž plody bych se rád postupně podělil.

Můj synkretický pořádek vypadá tak, že se každý týden celou neděli (od prvních nešpor) modlím oficium předkoncilní; po zbytek týdne pak oficium pokoncilní, pro které si průběžně chystám noty právě podle dokumentu, jemuž je věnován dnešní článek - Ordo cantus officii (dále OCO) z r. 1983

Mnou používaná podoba pokoncilního latinského oficia je přitom po všech stránkách zastaralá: breviář mám v podobě editionis typicae ze začátku 70. let (editio typica altera z poloviny let 80. přinesla mj. změnu velké části biblických textů; navíc mi schází aktualisace sanktorálu za posledních 40 let ...); OCO z r. 1983, podle kterého dohledávám zpěvy, je od podzimu nahrazené novějším vydáním. Já však jednak nové OCO zatím nemám, jednak jsou i další důvody, proč považuji za žádoucí postupně připravit pokud možno kompletní antifonář podle OCO již zastaralého. (Viz web s vysvětlením, jakož i prvními učesanými výstupy; všechny dosud sebrané, ale do knižní podoby zatím neuspořádané zpěvy obsahuje repozitář se zdrojovými kódy).

V době adventní a vánoční, když jsem se v krajině latinského pokoncilního oficia octl neplánovaně, na způsob trosečníka, a rychle jsem hledal, z čeho zpívat, posloužil mi antifonář H. P. Sandhofeho. Zmínka OCO na jeho titulním listě může mást (i mě zprvu zmátla). Ve skutečnosti nejde o antifonář s antifonami podle OCO, ale o antifonář s doslovně breviářovými texty. Kde k textu existoval nápěv, Sandhofe ho dohledal, kde ne, na základě širokých znalostí tradičního repertoáru, které získal mj. při práci na Nocturnale Romanum, upravil některý tradiční nápěv nebo složil nový. Myslím, že je to docela dobrý záložní zdroj: když není snadno dostupná antifona předepsaná v OCO, zpěvák sáhne po vkusném novém zhudebnění textu, který je v breviáři. A málokdo se dnes může pochlubit tak rozsáhlými zkušenostmi se skládáním neogregoriánských zpěvů jako Holger Peter Sandhofe. (Ale proti tomu viz závěr článku.)

Když narazím na významnější svátek, často pro něj beru, podobně jako v neděli, předkoncilní texty. Jednak je příprava "pokoncilních" not na sváteční oficium hodně časově náročná (antifon bývá hodně, navíc jsou často tiskem nevydané a je třeba je dohledávat v CAO, v muzikologických databázích a v digitalisovaných rukopisech), jednak stojím o to, seznámit se s co největší částí repertoáru předkoncilního oficia, a k tomu jsou "bohatě vypravené" svátky vhodnou příležitostí. Přijde-li do cesty vlastní český svátek (pro který obvykle hotové latinské zpěvy nejde najít vůbec), zpívám ten den většinou pokoncilní oficium, česky.

Co je Ordo cantus officii

Nová podoba římského oficia, která poprvé vyšla začátkem sedmdesátých let pod (rovněž novým) titulem Liturgia horarum, představovala při zachování většiny základních stavebních prvků obrovskou změnu oproti podobě dosavadní.

• žaltář byl nově rozložen na čtyři týdny, větší množství žalmů bylo rozděleno na dva nebo více oddílů
• každý žalm nebo oddíl žalmu má v žaltáři svou vlastní antifonu (doposud se žalmy malých hodinek zpívaly pod jedinou)
• má-li některá liturgická příležitost vlastní antifony k žalmům, má obvykle ke každému žalmu jinou (předtím se nejčastěji jedna sada antifon otočila v laudách i nešporách a čtyři z nich posloužily i pro čtyři malé hodinky)
• antifony vzaté z žalmů byly většinou přizpůsobeny novému překladu žaltáře

Pro velkou část textů tudíž chyběly nápěvy. Reformátory to příliš nepálilo, neboť při práci na reformě oficia měli před očima především diecézní kněžstvo (jak informacemi přímo od členů Consilia dokládá CAMPBELL S.: From breviary to liturgy of the hours. The structural reform of the Roman Office), pro něž je spíše než zpívané chorální oficium obvyklá modlitba recitovaná, nejčastěji o samotě.

Pro zpěvuchtivou část církve jsou dvě cesty, jak vzniklou situaci řešit: opatření textů z breviáře nově složenými či přizpůsobenými nápěvy nebo jejich nahrazení jinými vhodnými texty, které již někdy někde v rámci oficia byly zpívány a nápěvy mají. Ordo cantus officii z r. 1983 se vydává touto druhou cestou.

Pro každou antifonu a hymnus Liturgiae horarum udává knihu, stránku a incipit zpěvu, který se má použít. Někdy jde o zpěv stejného textu jako je v breviáři, často se texty liší významně nebo zcela.

Za povšimnutí stojí, že OCO neuvádí zdroje pro krátká responsoria a počítá s tím, že texty v breviáři budou tradičními stereotypními nápěvy podle potřeby nově opatřeny:

Melodia responsoriorum brevium, sicut invenitur in Antiphonario et Psalterio monastico pro diversis temporibus, bene aptatur textibus Liturgiae Horarum. (Praenotanda, čl. 1)

Charakteristiky OCO 1983

Několik postřehů z dosavadní práce s OCO (vypracování většiny žaltáře, částí propria postní doby, commune sanctorum a několika drobtů sanktorálu):

OCO významně redukuje množství antifon v žaltáři. V modlitbě se čtením je vždy jen jedna antifona na žalm a den, i když je žalm rozdělen na více oddílů, což obvykle znamená redukci ze tří antifon na jednu nebo dvě, protože delší žalmy rozdělené na oddíly jsou pro modlitbu se čtením typické. Kantikum druhých nedělních nešpor v žaltáři antifony vůbec nemá. Antifony k feriálním nešporním kantikům, jakož i feriální antifony ke kantikům evangelním a první antifona nedělních nešpor, se většinou opakují každý týden. (V breviáři většina jmenovaných tvoří cyklus dvoutýdenní.)

Když se "netradiční" antifona nahrazuje jinou, "tradiční", přinejmenším v žaltáři se obvykle spíše než taková, která má podobný smysl, bere antifona vzatá přímo ze žalmu, se kterým se zpívá. Díky tomu se vracejí některé antifony, které bez svého žalmu vůbec nedávají smysl, a které jsou jinak z pokoncilního oficia vyloučené, např. Et omnis mansuetudinis eius. (Kdo má latinský žaltář trochu namodlený, toho samozřejmě trkne, že jde o druhou část prvního verše žalmu Memento, Domine, David, s nímž se také zpívá.)

Mezi vlastnosti pokoncilního breviáře, které s ohledem na jeho zpívané provedení považuji za výrazně nešťastné, patří samostatná sada antifon pro žaltář doby velikonoční. Záměr je zřejmý: podtrhnout slavnostní ráz velikonoční doby a vyzdvihnout velikonoční čtení každého jednotlivého žalmu. Jenže tím vzniká obrovské množství zpěvů s vlastní melodií, které přijdou na řadu nanejvýš dvakrát do roka. OCO se - možná spíše z pramenné nouze než z ohledů na zpěváky, ale rozhodně k jejich prospěchu - vrací k předkoncilnímu pořádku: definuje soubor alelujatických antifon (tj. takových, které sestávají pouze z vícečetného opakování "aleluja"), které se opakují každý týden. Navíc je často jedna antifona zpívána s více žalmy nebo oddíly žalmů, čímž je množství antifon dále omezeno. (OCO čl. 41-42)

Nad odstavci výše čtenář možná pokyvuje hlavou: zpívané latinské chorální oficium je nakonec co do rozsahu repertoáru významně snazší na obsáhnutí než zhudebnění Denní modlitby církve, které tu pan pisatel nabízí. A je to samozřejmě pravda. Kvantitativní rozdíl dělají obrovským především kompletní velikonoční antifony ze žaltáře, které navíc patří k mým vůbec nejhorším dílům.

Netajím se tím, že chovám jistou zvláštní náklonnost k římskému antifonáři vydanému r. 1912 v rámci breviářové reformy Pia X. Ten - s ohledem na zastaralost v něm uplatněného tehdejšího stavu bádání na poli gregoriánského chorálu - nepatří k pramenům v OCO favorisovaným. Celkem pravidelně se ale do něj sahá pro antifony ke starozákonním kantikům ranních chval. Což nás upozorní na to, že za rozšíření palety kantik ze Starého zákona nevděčíme až poslední liturgické reformě, ale již reformní komisi z počátku 20. stol.

Zpěvy, poskládané v OCO do (zatím stále pouze ideelního, na realisaci čekajícího) nového římského antifonáře, jsou naprosto rozmanitého původu. Nejde jen o to, že ty, které vůbec kdy vyšly tiskem, jsou posbírány z edic, které od sebe dělí někdy bezmála sto let (nejstarším tištěným pramenem, na který se odkazuje, je Liber responsorialis, Solesmes 1895, nejmladším Psalterium monasticum, tamtéž 1983) a rozdíl je patrný nejen v latinském pravopise a ve vlastnostech notového záznamu (užívané typy not a rozdělovníků; žalmové nápěvy a jejich diference; přítomnost či nepřítomnost solesmeských rytmických znamének). V římském antifonáři se najednou ocitají i zpěvy z isolovaných periferních tradic, které jistě náleží k širokému proudu římské liturgie, ale rozhodně nerepresentují její hlavní proud. A při tom nezůstane - zařazeny jsou i zpěvy, pocházející z tradic ne-římských. Např. druhá antifona modlitby uprostřed dne ve čtvrtek prvního týdne žaltáře (Qui te exspéctant, Dómine, non confundéntur) má v OCO poznámku, že pochází z ambrosiánské liturgie. OCO tedy vytváří zřejmě mnohem pestřejší chorální Eintopf, než kterýkoli antifonář pře ním, v celé historii západní církve ...

Všechno je dovoleno

Pravidelní čtenáři vědí, že mám zvrhlou zálibu v liturgických předpisech a kdykoli se mi k tomu naskytne příležitost, s radostí pranýřuji jejich porušování. OCO kromě seznamu antifon a jejich pramenů obsahuje také úvod, jehož některé partie mají charakter liturgicko-právní. Najdeme tu i následující klauzuli, prakticky vylučující možnost pranýřovat kohokoli za nelegitimní výběr antifon:

Selectio antiphonarum, quae diversae sunt ab antiphonis Liturgiae Horarum, facta est secundum methodum aequipollentiarum nuncupatam, in Ordine cantus Missae iam adhibitam. Nihilominus semper permittitur, loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei. (Praenotanda, čl. 3)

Místo antifony předepsané v OCO je vždy povoleno vybrat jinou, vybranou podobným způsobem jako jsou vyhledány náhradní zpěvy v OCO a Ordo cantus missae, či antifonu úplně jinou, jejíž text se hodí ke čtením dne. (Patrně se myslí na čtení mešní.) Tím jsou legitimovány např. svatovítské chorální nešpory vč. podoby z let 200x, dnes tam obvykle zvané "nešpory postaru" (viz jejich krásně uspořádaný archiv), které vznikaly všechny v době platnosti OCO 1983, ale jeho výběrem zpěvů se neřídí.

Až se dostanu k OCO 2015, bude zajímavé úvodní ustanovení obou verzí dokumentu porovnat. Jsou i nadále pravidla pro výběr zpěvů tak benevolentní?

Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. To je samozřejmá volba, když jde o liturgické příležitosti s dlouhou tradicí. Pro nové svátky však tvorba předchozích staletí ne vždy skýtá uspokojivý materiál. Řešení této liturgicko-právní otázky však zatím nemám nadohled. Kdybych se k nějakému solidnímu řešení dobral později, věnuji mu samostatný článek. Kdyby toto řešení uměl nabídnout někdo z vzácných čtenářů, radoval bych se z komentáře.

Antiphonale 1983

Jen stručně oznamuji, že jsem nedávno spustil nový maličký web antiphonale83.inadiutorium.cz a že by ty, kdo sledují web In adiutorium, možná mohl být zajímavý. Jal jsem se totiž sestavovat latinský antifonář podle Ordo cantus officii z r. 1983. Sám ho teď používám, v hrůzu nahánějící eklektické kombinaci s dalšími zpěvníky. (O tom, jak jsem nakonec vyšel z nedávných kotrmelců, mám už delší dobu rozepsaný článek, ale zatím se mi ho nepodařilo dostat do publikovatelné podoby.)

K tomu přilípnu ještě jedno nesouvisející oznámení: index k cisterciáckým liturgickým zpěvníkům, který vzal zasvé při přesunu webu In adiutorium na vlastní server před několika lety, byl znovu zpřístupněn, nově na adrese cistchant.yakub.cz.

Ordo cantus officii, editio typica altera

Včera jsem na blogu PrayTell zachytil ohromující novinu, kterou s radostí předávám dál: že se na svět chystá dlouho očekávané přepracované vydání Ordo cantus officii, dokumentu stanovícího složení zpěvů římského oficia. (Vlastně je to takový telefonní seznam antifon a responsorií ze starších knih, který dočasně nahrazuje neexistující antifonář.) Lze doufat, že toto Ordo bude již definitivní a že nemnoho let po něm vyjde konečně i úplný antifonář pokoncilního římského oficia.

Záhadné kantikum

Novozákonní kantikum 2. nešpor neděle svou netypickou výstavbou výrazně vyčnívá z korpusu psalmodie - kromě toho, že má svou antifonu jako každý žalm a kantikum, je navíc za každým veršem vloženo responsum aleluja. A mezi různými liturgickými knihami a dalšími zdroji liturgické hudby jsou zajímavé rozdíly v jeho uchopení.

K tomu, že jsem o něm začal psát článek, mě přimělo prohlížení Olejníkových Nedělních nešpor. Zatímco žalmy v tomto zpěvníku mají plně vypsanou doxologii, toto kantikum ji nemá. To mě zarazilo. Editorská chyba? Rubriky breviáře jasně říkají, že "zakončení Sláva Otci se připojuje ke každému žalmu i kantiku, pokud není stanoveno jinak." A o kantiku ze Zj 19 nic jinak ustanoveno není... Ovšem doxologie chybí i v Pololáníkově zpracování nedělních 2. nešpor, které je v Kancionálu (a rovněž ke všem žalmům doxologii připojuje). Ani editio typica římského breviáře nepřinesla do této otázky světlo. A tak nevím - možná je doxologie, kterou jsem, ještě nic zlého netuše, ke kantiku připojil v nedávno zveřejněných notách, nadbytečná.

Další zajímavostí ohledně tohoto kantika je, že noty z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano, kde se tvrdí, že poskytované noty jsou v souladu s Ordo cantus officii z roku 1983, u tohoto kantika vynechávají antifonu.