Blog

Directorium chori ... Congregationis Oratorii, 1753

Čas od času ke mně z té či oné strany dolehne útržek informace o barokním úpadku gregoriánského chorálu ... o pokusech chorálu pevně určit délku not ... skládat nový ... o tom, jak vznikl dnes všeobecně známý tonus simplex antifony Salve regina ... Naneštěstí jsem ještě o této epoše/větvi vývoje liturgické hudby nenašel žádné obsáhlejší solidní informace, jen ony útržky. Nedávno jsem narazil na jednom z blogů, které sleduji, na článek Parisian Plainchant of the 17th and 18th Century. Ten mě podnítil k pokusu najít nějaké ukázky "francouzského barokního chorálu" na internetu. Ten pokus přinesl dvojí objev: Niversovy "Lamentationes Jeremiae prophetae" (Paříž 1719) a "Directorium chori sive brevis psalmodiae ratio ad usum presbyterorum Congregationis Oratorii D.N.J.C." (Paříž 1753). Zatímco první knížka obsahuje jen lamentace zpívané dříve v matutinu Svatého týdne, druhá umožňuje udělat si dosti jasnou celkovou představu o chórovém oficiu francouzských oratoriánů 17. stol. Proto ji chci krátce představit.

Typ knihy

Nejprve je nutné zodpovědět otázku, jaký typ liturgické knihy vlastně máme před sebou. Ačkoli tomu název nenasvědčuje, po podrobném pročtení celého obsahu knihy soudím, že jde o kompletní sbírku liturgického zpěvu k oficiu s několika připojenými popěvky ke specifickým obřadům (procesní zpěvy ke dnům, na něž je předepsané nějaké žehnání, jako jsou Hromnice nebo Květná neděle; dále k výstavu Nejsvětější Svátosti), tedy víceméně "antifonář+procesionál".

Hudební charakteristiky "oratoriánského chorálu"

Knize je předeslán úvod, cenný tím, že podrobně vysvětluje pravidla pro interpretaci dále používané notace, jakož i některé zásady tvůrce (tvůrců?) obsažených zpěvů. Budiž řečeno narovinu: nemáme před sebou pokleslou edici zpěvů z repertoáru gregoriánského chorálu, ale z velké části autonomní autorský počin, odpovídající jednak na požadavky dobového vkusu (proti gregoriánskému chorálu, resp. proti jeho soudobé všeobecné interpretační praxi, se výslovně a velmi kriticky vymezuje), jednak na potřeby apoštolsky zaměřené kongregace, která sice zachovávala povinnost chóru, ale neřadila ji vysoko ve svém žebříčku priorit.

(Zde musím otevřeně přiznat, že moje vědomosti o oratoriánech jsou velmi omezené - vycházejí v zásadě jen z vybraných článků v The Catholic Encyclopedia, především The Oratory of Saint Philip Neri a French Congregation of the Oratory. Kdyby tedy někdo v mém textu našel zásadní faktografické chyby, budu rád za upozornění v komentářích.)

Jak vyplývá z kritiky v předmluvě, běžná praxe interpretace gregoriánského chorálu v době vzniku knihy četla každou notu jako notu přesné jednotkové délky a nepřipouštěla žádnou dynamiku, žádnou změnu rychlosti či síly. Takový zpěv působil ve své době odpudivě. (A působil by, počítam, stejně odpudivě i na nás. Dnes obvyklý způsob interpretace chorálu je jiný.)

"Oratoriánský chorál" zná oproti soudobému gregoriánskému noty různé hodnoty. Jeho notace vychází z tehdejší podoby notace kvadratické (mj. se píše do čtyřlinkové osnovy a používá běžné klíče C a F), má ale dva typy not, které za pomoci doplňkových znamének umožňují vyjádřit šest různých hodnot:

• obdélník - dlouhá
  • s předcházejícím křížkem - nejdelší
  • s následnou tečkou - prodloužená dlouhá
  • prostý - dlouhá
• kosočtverec - krátká
  • skloněný doleva s následnou tečkou - prodloužená krátká
  • skloněný doleva - krátká
  • stojící na rohu - nejkratší

Převládající typ not (obdélníky/kosočtverce) dále umožňuje určit relativní "tempo" konkrétního zpěvu: zda je spíše rychlý či pomalý.

Velký důraz je položen na to, aby délka noty odpovídala délce slabiky, která se na ni zpívá. Je to dobře vidět zejm. v notovaných ukázkách žalmů, kde je vždy prodloužena přízvučná slabika.

Repertoár

Když jsem studovanou knihu výše označil jako "antifonář a procesionál", překvapí její rozsah: má jen něco přes 200 stran. Na první pohled je jasné, že jsem se v určení buďto zmýlil, nebo otcové oratoriáni přistoupili v rámci repertoáru zpěvů oficia k masivním škrtům.

Mnou zvolené označení "antifonář" možná není úplně šťastné. Chtěl jsem jím vyjádřit, že kniha obsahuje úplný soubor zpěvů potřebných ke slavení oficia. Potud je název vhodný. Nakolik jsme ale zvyklí ve středověkých antifonářích nacházet většinou pouze notované antifony a responsoria (+ příp. hymny) a v antifonářích moderních často vedle notovaných zpěvů i všechny texty oficia, directorium žádným antifonářem není. Je to hubená sbírka zpěvů používaná jako doplněk k breviáři. Antifony, podle kterých antifonáře dostaly jméno, neobsahuje téměř žádné.

Co tedy obsahuje? Především jsou podány nápěvy žalmů. Po většinu roku se vystačí s cca sedmi: jeden je na žalmy kompletáře (s. 17), tři další na žalmy ostatních hodinek (s. 1). V nešporách a laudách se zpívají první dva žalmy na první nápěv, třetí a čtvrtý na druhý a pátý žalm na třetí. V matutinu se vždy první z těchto nápěvů použije pro všechny žalmy prvního nokturnu, druhý pro žalmy druhého atd. V době velikonoční se v nešporách všechny žalmy zpívají na jiný nápěv (s. 15). Nad to zpěvník obsahuje dva nápěvy vyhrazené kantiku Magnificat a užívané v závislosti na liturgické době. Specifikem první verze Magnificat oproti běžné psalmodii je, že se kantikum zřejmě nezpívalo po verších, ale dílem po strofách (s. 10n). Podobně jsou dále dva nápěvy pro Benedictus (s. 50) a jeden pro Nunc dimittis (s. 20).

Pro matutinum jsou ve zpěvníku tři nápěvy žalmu Venite (žalm 95/94 zpívaný na úplném začátku hodinky), antifony k němu pro liturgické doby a svátky a hymnus Te Deum. Nápěvy žalmu jsou velice prosté, bez ozdob, pro žalm Venite, jakožto sólový kus kantora, jinak typických. Antifony mají všechny stejnou, maximálně jednoduchou, "psalmodickou" melodii. Te Deum je zřejmě upravenou verzí soudobého gregoriánského.

Pro dobu velikonoční je ve zpěvníku antifona Haec dies ("Toto je den, který učinil Hospodin..."; s. 16) a závěrečné Benedicamus Domino (nepodařilo se mi ho teď znovu najít).

Dále najdeme sbírku responsorií k malým hodinkám podle dob a svátků (s. 66) a výběr hymnů (s. 85nn a ).

Nechybí závěrečné mariánské antifony (s. 22), přičemž Salve regina některými rysy připomíná dnes všem katolíkům dobře známý "tonus simplex".

A s tím otcové oratoriáni podle všeho, pokud jde o oficium, vystačili na celý liturgický rok. Nebo s tím přinejmenším počítal autor naší knížky...

Další zjednodušení oproti plnému chorálnímu oficiu

Všechny ostatní, výše nezmíněné zpěvy oficia se přednášejí recto tono (s. x). Verše a capitula se zpívají rovněž recto tono, ale se závěrečným poklesem o tercii. To je proti klasické podobě chorálního oficia opravdu výrazné zjednodušení. Odpadá tím velké množství originálních melodií (antifony), stejně jako přednes některých textů na ustálené melodické formule (lekce a požehnání matutina, veršíky s neumou, závěrečný verš Benedicamus Domino, ...)

Shrnutí a hodnocení: Zpívané oficium "s nižší spotřebou"

Nechci a ani nemohu studovanou knihu hodnotit z hlediska krásy obsažených zpěvů. Mohu, ale nechci ji hodnotit z hlediska účelnosti uspořádání obsahu a didaktické efektivity. Podívejme se na ni jako na specifický projekt zpívaného oficia.

V kongregaci, pro jejíž potřeby vznikl, byla zachovávána povinnost chórové modlitby a bylo živé vědomí, že se oficium má zpívat. K tomu přistoupila na jedné straně nechuť ke gregoriánskému chorálu, na druhé straně silné pastorační zaměření institutu, které neskýtalo dobré podmínky k nácviku a realizaci hudebně náročné podoby liturgie. (Pokud jde o liturgii hodin, na níž se měli zpěvem podílet sami otcové. Oratoriánská liturgie pro lid byla naopak hudebním bohatstvím pověstná, neobešla se však bez pěveckých sborů a instrumentálních těles.)

Provedené zjednodušení výrazně a ve více rozměrech redukuje hudební rozmanitost oficia: ruší rozmanitost "společných nápěvů" ve prospěch zpěvu recto tono; z antifony dělá recitativ namísto melodického prvku; snižuje množství nápěvů psalmodie a "matematicky" linkuje pravidla jejich použití. Hudební svéráz liturgické doby nebo dne není zcela zrušen, je však napříště omezen na hymny, responsoria malých hodinek a závěrečnou mariánskou antifonu. (Pokud pomineme několik výjimek vztahujících se na Svatý týden, Velikonoční oktáv a celou dobu velikonoční.)

Takto radikálně zjednodušené zpívané oficium má (už i oproti oficiu využívajícímu třeba jen všechny možnosti zatím dostupného nedělního-svátečního svazku pokoncilního Antiphonale Romanum!) výrazně snížené nároky na učení. Do větší části zpěvu se může snadno zapojit i náhodný příchozí, objem potřebného nácviku s komunitou je minimální.

Transposice do našich podmínek

Není náhodou, že některá společenství dnes používají velice podobný model. (Srov. články The Mundelein Psalter a Denní modlitba církve na WYD v Madridu.) Překvapuje mě ale, když se někde toto "laciné" uspořádání denní modlitby církve užívá jako slavnostní, "zpívané", k vyzdvižení svátků oproti všedním dnům, kdy se oficium recituje. Maximálně prostá hudební podoba právě otevírá možnost zpívat každý den.

Kde se o nějakém podobném redukovaném tvaru zpívaného oficia uvažuje, doporučil bych oproti oratoriánskému directoriu vynalézavěji pracovat s nápěvy žalmů. Rozhodně jich vzít o něco více (ať už sadu chorálních nápěvů, ke které jsem přilnul já, či Korejsovu, Olejníkovu, Šmolíkovu nebo jinou) a nepoužívat je se železnou pravidelností den za dnem stejně. Je možné pevně přiřadit jednotlivým žalmům "jejich" nápěvy, jako se to děje mj. v mém zpěvníčku Nešporní zpěvy. Zrovna tak je ale možné připravit několik schémat používaných podle liturgické doby a svátku. ("mezidobí - férie - ranní chvály: k žalmům nápěvy A, C, A, k Benedictus X" apod.) Právě tuto možnost považuji za velmi vhodnou.