Blog

Papežské nešpory ke Dni modliteb za péči o stvoření 2016

Aktivity hlavy světové církve podrobně nesleduji, a tak jsem až teď zaznamenal jedny starší příležitostné nešpory, které si dle mého soudu zaslouží, aby jim bylo věnováno pár řádků.

V červnu 2015 byla zveřejněna "zelená encyklika" papeže Františka Laudato si' a v srpnu téhož roku papež (v návaznosti na již od r. 1989 trvající obdobnou iniciativu Ekumenického patriarchátu) stanovil, že se i v katolické církvi bude každoročně 1. září konat den modliteb za péči o stvoření. Následujícího roku se pak u příležitosti tohoto dne konaly nešpory v basilice sv. Petra, kterým papež osobně předsedal. Jejich průběh a náplň jsou dobře zdokumentované: na webu Svatého stolce je k disposici brožurka s kompletními texty a zpěvy, na YouTube je videozáznam.

Texty

Jako základ posloužila liturgie dne (čtvrtek 22. týdne v mezidobí), tedy nešpory čtvrtka 2. týdne žaltáře. Pro danou zvláštní příležitost byl uzpůsoben výběr hymnu a čtení, k žalmům byly doplněny žalmové orace a do přímluv dvě příležitostné prosby. Tedy úpravy jsou poměrně úsporné, většina textů z liturgie dne je ponechána na svém místě. "Rituální designéři" z úřadu pro papežskou liturgii si dali záležet na tom, aby nevznikal (nebo se přinejmenším dal dobře rozporovat) dojem, že den modliteb za péči o stvoření je v organismu liturgického roku svébytnou entitou na způsob svátku, která dostává vlastní liturgický formulář, nebo že se v rámci liturgie hodin zavádí obdoba mešních formulářů za různé potřeby.

Církevní autoritou zavedené každoroční dny modliteb za specifické úmysly jsou jakousi pokoncilní reinkarnací prosebných dnů (Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 45-47). Ty se slavily jen mší a procesím s litaniemi, na texty oficia vliv neměly. Zdá se však, že den modliteb za péči o stvoření jako jeden z novodobých prosebných dnů (s určitým závazným dopadem na mešní liturgii dne) chápán není a je to jen méně formální modlitební iniciativa. Každopádně není uváděn v seznamu prosebných dnů úvodem českého direktáře.

Můžeme se ptát, nakolik bylo v roce 2016 ke slavení nešpor přistoupeno s ohledem na zrovna na ten den připadající příhodné texty. Nebo, kdybychom otázku přeformulovali pragmaticky: jestli jsou texty čtvrtka 2. týdne žaltáře tak tematicky vhodné, že by mělo smysl uvažovat o jejich použití pro den modliteb za péči o stvoření i v jiné roky, mimo běžný pořádek žaltáře, s využitím VPDMC 251 a 252. Zdá se však, že texty jsou příhodné spíš jen všedně a motivy dobře vztáhnutelné ke dni modliteb za péči o stvoření se v žalmech i v ostatních liturgických textech z cyklu žaltáře vyskytují i v řadě jiných dnů.

Píseň La creazione giubili, která posloužila ve funkci hymnu, podle všeho není součástí italského breviáře, vybraná je z kancionálového repertoáru. Je to píseň (nakolik můžu soudit, spíš banální písnička) chválící Nejsvětější Trojici a první sloka mluví o chvále, kterou Bohu společně vzdává celé stvoření.

(Tak jako ani volný výběr hymnu,) doplnění žalmů volně složenými žalmovými oracemi samozřejmě není legální úprava, ale papežská liturgie zkrátka požívá svobod odpovídajících tomu, že ji slaví nejvyšší liturgický zákonodárce. Připomeňme, že žalmové orace jsou strukturní prvek, se kterým pokoncilní liturgické předpisy počítají (VPDMC 112), ale na celocírkevní úrovni nikdy nebyly vydány příslušné texty. (Bez opory v oficiální latinské předloze je obsahuje přinejmenším breviář pro USA; pro vybrané příležitosti je lze také najít v propriích některých institutů zasvěceného života.)

O Padre, che nella divina regalità di Gesù tuo Figlio hai ricapitolato tutto il Creato, donando significato e compimento a ogni cosa, effondi in noi lo Spirito di sapienza perché sappiamo custodire i doni della tua provvidenza per il bene di ogni persona e di ogni generazione. Per Cristo nostro Signore.	(po žalmu 72-I) Otče, tys v božské královské důstojnosti Ježíše, svého Syna, obnovil celé stvoření a všem věcem dal smysl a naplnění; vylij na nás Ducha moudrosti, abychom uměli uchovávat dary tvé prozřetelnosti pro dobro všech lidí a všech pokolení. Skrze Krista, našeho Pána.
O Padre, che sempre provvedi ai tuoi figli che gridano a te, guarda con benevolenza ai poveri della terra perché a nessuno mai manchi il pane quotidiano; vinci l’egoismo che indurisce il nostro cuore e rende miope il nostro sguardo davanti alle necessità dei fratelli. Per Cristo nostro Signore.	(po žalmu 72-II) Otče, ty se vždy staráš o své syny, kteří k tobě volají; shlédni milostivě na chudé této země, aby nikomu nikdy nechyběl denní chléb; přemoz egoismus zatvrzující naše srdce a činící náš pohled krátkozrakým pro potřeby našich bratří. Skrze Krista, našeho Pána.
(po kantiku Zj 11 nenásledovala orace)

Drastickým zásahem do struktury nešpor jsou čtení: samozřejmě nelze nic namítat proti tomu, že krátké čtení je nahrazeno delším (VPDMC 46), vybraným z knihy Moudrosti, ale opravdu nestandardní strukturní úpravou je, že je po něm zařazeno ještě druhé, patristické, ze spisů sv. Petra Chrysologa. Následuje homilie a po ní normální krátké responsorium ze dne. Výsledný celek tak působí dojmem improvizace, provizorní úpravy ad hoc. Nehledí se na obecnou zákonitost římského oficia, velící zpívat responsorium po každém čtení, a druhé čtení je prostě natlačeno jako neústrojný nadpočetný prvek do standardní struktury nešpor.

Zbytek textů, vč. závěrečné modlitby, je z liturgie dne. Jen do přímluv jsou před závěrečnou prosbu za zemřelé doplněny dvě příležitostné intence.

Dona lungimiranza e apertura di cuore ai governanti – perché custodiscano il creato e servano il bene di ogni uomo.	Dej vládcům prozíravost a otevři jejich srdce, – aby chránili stvoření a pracovali pro dobro všech lidí.
Educa i nostri occhi a riconoscere nella creazione le tracce della tua presenza – e converti le nostre menti a un uso giusto ed equo dei beni della terra.	Nauč naše oči rozpoznávat ve stvoření stopy tvé přítomnosti – a obrať naši mysl, abychom pozemská dobra užívali spravedlivě.

Nápěvy

Všechny antifony se zpívaly recto tono. Dost možná nejen s ohledem na přístupnost lidovému zpěvu, ale prostě proto, že pro italské antifony ze žaltáře není žádné zhudebnění k disposici. Mně každopádně žádná italská publikace, o níž bych s jistotou věděl, že obsahuje prokomponované antifony feriálních nešpor, není známa.

Žalmy a Magnificat na chorální nápěvy. Za zmínku stojí upravená terminace tonu I (brožurka, s. 6) a terminace tonu II v podobě podle Editio Vaticana, ne podle solesmeských chorálních knih (s. 23). Pro kantikum ze Zj 11 nebyl použit tradiční chorální nápěv, ale nějaký novodobý, střídající recitační tóny a pojímající všechny verše zásadně jako trojdílné.

Zkraje práce na projektu In adiutorium jsem si také myslel, že novozákonní kantika jsou vesměs texty natolik nežalmovité, že je žádoucí připravit pro ně speciální nápěvy, ale dávno mě to přešlo.

Responsorium dostalo jednoduchý vlastní nápěv. Přímluvy se zpívaly na nápěv z Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009).

Závěrem

Zařadit do nešpor patristickou lekci je ohavnost, ale jinak mi představené nešpory přijdou jako vcelku zdařilý příklad, jak nešpory s daným specifickým modlitebním úmyslem uspořádat. Ten na jedné straně celému slavení udává jednotné téma, na druhé straně je ponechán v platnosti obecný ráz feriálního oficia. (Nejsou např. přímluvy dne kompletně nahrazeny specifickými přímluvami na environmentální témata; obě příležitostné přímluvy jsou dostatečně obecné a nesklouzávají k proklamacím environmentálního aktivismu.) Sám jsem příliš úzkoprsý, než abych vykročil za rámec liturgických předpisů bastlením vlastních žalmových orací nebo použitím (ke stejným žalmům o stejné příležitosti) těch papežských, ale z věcného hlediska mi to přijde jako atraktivní možnost, někomu méně úzkoprsému (nebo, třeba díky příslušnosti k jiné než římské církvi, méně svázanému liturgickými předpisy) snad i v zásadě doporučeníhodná.

Na druhou stranu je třeba říci, že stavět (v rovině liturgických textů) slavení liturgie hodin do služeb konkrétní modlitební intence ("nešpory o něčem / za něco") je tradici římského oficia cizí. Představené nešpory tak jsou zdařilou realizací nápadu, který je spíš špatný. Má-li se den modliteb za péči o stvoření nějak propsat do liturgie, jako vhodná předloha, na niž se hodí navazovat, se jeví právě dříve zmíněné prosebné dny se zvláštní mší a prosebným procesím do polí, ale bez specifického oficia.

Kdo by namítal příkladem oficia za zemřelé, tomu odpovídám, že oficium za zemřelé sice skutečně je starobylým oficiem "za něco" (resp. za někoho), ale také až do začátku 20. stol. bylo oficiem dodatkovým, slaveným zásadně vedle oficia dne, ne na jeho místě.

Když se přeci jen nějaká intence výrazně promítá i do oficia, tak ve formě ideového svátku (jako je svátek Krista kněze nebo památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů), příp. oslavy světce, která je pro nějakou ideu nebo intenci instrumentalisována.

Jak to mají Němci #5: Srovnání

Původně jsem byl zvědavý, zda a do jaké míry mezi dostupnými zhudebněními německé liturgie hodin panuje závislost. Čerpají jedno ze druhého? Položil jsem tedy vedle sebe Gotteslob, Kleines antiphonale zum Stundenbuch a Antiphonale zum Stundengebet. Jako vzorek pro srovnání jsem vybral oficium neděle 1. týdne žaltáře, protože už si jeho obsah docela dobře pamatuji a protože obsahuje kantika, jejichž zpracování mám zčásti za sebou, ale mnohem více před sebou, a která mě proto zajímají. Kromě toho jsem z podobného důvodu do srovnání přibral invitatorium.

Srovnání předně ukázalo, že tři srovnávané zpěvníky jsou (přinejmenším v rámci srovnávacího vzorku, pravděpodobně ale i mimo něj) vzájemně nezávislé a jejich zpracování týchž textů je i stylově zřetelně různé.

Gotteslob mě zaujal sadou antifon k invitatoriu, které lze všechny zpívat na stejný nápěv. Cenou za toto úsporné opatření je redukce množství antifon a výrazné zásahy do textu. Kuriosní ovšem je, že zpěvník v rubrice poznamenává, že kantor má zpívat žalm 95 nebo jiný vhodný, žalm 95 však není obsažen (přitom Gotteslob obsahuje obsáhlý representativní výběr žalmů, pro který už zde na blogu ostatně jednou sklidil chválu.)

Ve zpěvníku jsou obsaženy dvě řady žalmů pro nedělní nešpory, ovšem narozdíl od českého Kancionálu ani jedna z nich zcela nekopíruje žádnou neděli z breviáře. Zejména antifony jsou vybrány tak, jak se to zdálo vhodné autorům zpěvníku.

Kantikum ze Zj 19 nemá vlastní antifonu (podobně jako v latinských materiálech z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano) a lid odpovídá stále stejným responsem, které zní neobvykle "Amen. Aleluja!". Kantikum dále nemá klasickou doxologii, nýbrž namísto doxologie je zopakován druhý verš kantika (který má doxologický charakter).

Kleines Antiphonale zum Stundenbuch v souladu se svou metodologickou redukcí nabízí k invitatoriu jen čtyři antifony z cyklu žaltáře - k volnému výběru. Pak ale překvapí jistým "luxusem" - žalm 95 je totiž k disposici ve třech různých zpracováních. (Která, mimochodem, považuji za krásnější než ta z Antiphonale zum Stundenbuch.)

Kantikum ze Zj 19 má antifonu. Dvojité Aleluja ze závěru antifony je zároveň responsem, které chór opakuje po každém verši kantika. Verše zpívá předzpěvák na tonus II. (Tady je vhodné poznamenat, že německý tonus II je melodicky shodný s tím, který je tady v materiálu ke kompletáři, nikoli s tím, který je k nalezení ve standartní tabulce nápěvů psalmodie.)

Antiphonale zum Stundengebet obsahuje žalm 95 rozepsaný ve všech osmi tonech (peregrinus chybí) a navíc po jednom zpracování žalmu 100, 67 a 24.

Pro kantikum ze Zj 19 má tři různé nápěvy, přičemž kantikum se zpívá vždy s antifonou, která zároveň v závěru obsahuje responsum Aleluja. Systém je to tedy velice podobný jako v Kleines Antiphonale zum Stundenbuch, jen s tím rozdílem, že předzpěvák verše kantika nezpívá na běžný žalmový nápěv, ale na nápěv speciální.

Zaujalo mě, že se obě Antiphonale vzájemně liší nápěvy hymnů. Vysvětluji si to na jednu stranu snahou Heinricha Rohra udělat Kleines Antiphonale co možná snadné pro zpěváky (na začátku upozorňuje, že se valná většina obsažených hymnů dá zpívat dokonce na jeden jediný nápěv a v počátcích nácviku může být vhodné toho využít), na druhou stranu úsilím autorů Antiphonale zum Stundengebet stylově se přiblížit gregoriánskému chorálu a u hymnů pokud možno zachovat nápěv, který mají v Antiphonale Romanum nebo Antiphonale Monasticum.

Jak to mají Němci #4: Antiphonale zum Stundengebet

[Joppich Godehard, Erbacher Rhabanus: Antiphonale zum Stundengebet, Freiburg-Basel-Wien, 1979 (2.vyd.)]

Když začnu svou recenzi pozorováním zvenku, jako obvykle, musím konstatovat, že se jedná o silnou knihu - přes 1600 stran biblového papíru. Letmé prolistování ukáže, že se autoři rozhodli pro gregoriánskou notaci. Při bližším průzkumu zjišťuji, že dvojice benediktinů z opatství Münsterschwarzach zhudebnila opravdu celý německý pokoncilní breviář - včetně společných a vlastních textů o svatých.

První, co jsem se zájmem prostudoval, byl úvod a závěr. V úvodu vydavatelé citují Všeobecný úvod k denní modlitbě církve: "Der Gesang darf im Stundengebet nicht als bloßer Schmuck betrachtet werden, der nur irgendwie äußerlich zum Gebet hinzukommt. Er entspringt vielmehr der Tiefe der betenden und Gott lobenden Seele und macht den Gemeinschaftscharakter der christlichen Gottesverehrung voll und ganz deutlich." K tomu bych dodal ještě další argument: zpěv, je-li dobrý (co se skladby i přednesu týče), pomáhá slyšet text Písma a nechává ho proniknout do srdce a uvíznout v paměti. Taková je alespoň moje zkušenost.

Závěr mi přinesl některé praktické podněty pro mou práci: autoři tam píší o řešení některých obtíží a o nevyhnutelných škrtech při sestavování antifonáře. Když jsem napsal, že toto německé antiphonale obsahuje celý breviář, je to velké zjednodušení: autoři ho předně koncipovali jako knihu pro společný zpěv a proto je vypuštěno všechno, co se buďto nezpívá, nebo co přednáší jednotlivec, tzn. čtení, orace, přímluvy. Dále nejsou zpracovány zpěvy pro modlitbu se čtením a modlitba uprostřed dne je pro každý den (s výjimkou nejexponovanějších dnů Svatého týdne) zpracována jen jednou.

V závěru se autoři dotýkají také problému zpívatelnosti žalmů na různé tony. Já doposud vesele zpívám žalmy česky na osm tonů šitých na míru latině. V Německu je zavedeno (a hojně užíváno - v Erfurtu se žalm při mši téměř nikdy nezpívá jinak) osm tonů upravených pro specifika německého jazyka. Vím, že pro češtinu se o něco podobného snažil Martin Grombiřík - možná právě nastal čas zjistit, proč to vlastně považoval za nutné a zrevidovat svůj přístup k žalmům. Časem bych chtěl připravit text žaltáře opatřený značkami ke zpěvu, aby to k něčemu bylo, budu muset trochu probádat teorii psalmodie a vlastnosti českého jazyka.

Z notového obsahu mě nadchlo invitatorium - želm 95 je rozepsaný pro všech 8 tonů a je k němu celá, nekrácená paleta antifon.

Další, na co jsem se zvlášť podíval, byla kantika. Pozoruhodné je kantikum ze Zj. 19: jsou pro něj připravené tři různé nápěvy (podobně jako v latinském Psalterium Monasticum ze Solesmes). Aleluja je rozložené stejně jako v breviáři - aleluja na začátku strofy zpívá kantor, další dvě jsou responsa chóru. Zajímavě je vyřešena antifona. Zatímco třeba materiály na webu Liturgia horarum in cantu gregoriano na antifonu resignují, protože kantikum už má responsum aleluja a antifona by mohla působit jako zbytečná duplikace, německý antifonář má antifony složené tak, že se závěrečné aleluja antifony shoduje s responsem. To mi přijde geniální a tento nápad se chystám "opsat".

S odvoláním na římské předlohy autoři poměrně volně zacházejí s antifonami, které v breviáři končí "Aleluja" nebo "praví Pán" a zakončení z důvodu zpěvnosti tu vynechávají, tu (jen u aleluja) zdvojují.

Čas tlačí... Závěrem: I tato kniha patří k těm, které našim západním sousedům nepokrytě závidím. A, jako už jsem dvakrát psal, nevím o žádném společenství, které ji používá. Mluvil jsem se seminaristy ze dvou německých seminářů - v obou se liturgie hodin recituje, o svátcích se zpívá - za pomoci kancionálu Gotteslob, který je pro to, jak už jsem psal, ukázkově vybavený. Možná antifonář dochází uplatnění v některých klášterech...

Záhadné kantikum

Novozákonní kantikum 2. nešpor neděle svou netypickou výstavbou výrazně vyčnívá z korpusu psalmodie - kromě toho, že má svou antifonu jako každý žalm a kantikum, je navíc za každým veršem vloženo responsum aleluja. A mezi různými liturgickými knihami a dalšími zdroji liturgické hudby jsou zajímavé rozdíly v jeho uchopení.

K tomu, že jsem o něm začal psát článek, mě přimělo prohlížení Olejníkových Nedělních nešpor. Zatímco žalmy v tomto zpěvníku mají plně vypsanou doxologii, toto kantikum ji nemá. To mě zarazilo. Editorská chyba? Rubriky breviáře jasně říkají, že "zakončení Sláva Otci se připojuje ke každému žalmu i kantiku, pokud není stanoveno jinak." A o kantiku ze Zj 19 nic jinak ustanoveno není... Ovšem doxologie chybí i v Pololáníkově zpracování nedělních 2. nešpor, které je v Kancionálu (a rovněž ke všem žalmům doxologii připojuje). Ani editio typica římského breviáře nepřinesla do této otázky světlo. A tak nevím - možná je doxologie, kterou jsem, ještě nic zlého netuše, ke kantiku připojil v nedávno zveřejněných notách, nadbytečná.

Další zajímavostí ohledně tohoto kantika je, že noty z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano, kde se tvrdí, že poskytované noty jsou v souladu s Ordo cantus officii z roku 1983, u tohoto kantika vynechávají antifonu.

Proč zvláštní nápěvy pro kantika nešpor?

Někoho můžou zarazit dvě kantika nešpor (ze Zj 15 a z Fp), pro která jsem zatím připravil zvláštní melodie (výhledově bych rád podobně zpracoval všech sedm novozákonních kantik, která se v nešporách opakují). Proč to? Tradičně se kantika zpívají stejným způsobem jako žalmy...

Cítil jsem potřebu nějakým způsobem novozákonní kantika vyzdvihnout, odlišit je od starozákonních žalmů i hudebním zpracováním. Zároveň některá (zejm. to z Ef a z Ko) mají ne zcela jednoduchou logickou strukturu a psalmodický způsob přednesu příliš nenapomáhá pochopení. (Těchto kantik se ovšem - pro jejich složitost a délku - zatím bojím a hned tak se do nich nepustím.) Navíc tu byl precedens - kantikum druhých nešpor neděle se zpívá jinak než žalmy a ostatní kantika (Viz např. tento materiál z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano, str. 25, nebo české zpracování v Kancionálu, č. 084), méně obvyklý způsob přednesu vyžaduje i kantikum 1. nešpor slavnosti Zjevení Páně.

Já jsem ve dvou dosavadních pokusech šel za výše zmíněné příklady a kantika zpracoval nerepetitivně - melodie se neopakuje (a když, tak nepravidelně), což mj. ztěžuje učení. Snažil jsem se přitom (v každém případě jinak) "podtrhnout text" a přitom zachovat strukturování do veršů a poloveršů, jak ho nabízí breviář. Oba kousky jsou experimentální povahy a pro skutečné použití v liturgii, domnívám se, nevhodné.